Pavel
Digitálně podepsal Pavel DN: CN = Pavel, C = CZ - ČESKÁ REPUBLIKA, O = GraveStudios, OU = Gilar Důvod: Jsem autor tohoto dokumentu Datum: 2005.02.27 10:54:57 +01'00'
Pavel Gilar Message Prologue Ó bohové kráčející po mostu nekonečnosti do nekonečnosti, hrající s námi partii šachu vyslyšte mne ! Vzdávám vám hold a poctu ! Autor
Slova. Slova, která se dají vyslovit. Dají se napsat. Mohou se myslet. Jsou lží. Všechno kolem nás je lež. Jen samotné slovo Život není pravdivé, protože teprve až umíráme pak víme, že jsme byly naživu, ale to už je pro nás nepodstatné, protože v tu chvíli jsme již mrtví. Proto lež. Vše co bude následovat. Všechna ta slova na dalších stránkách tohoto dokumentu můžete považovat za lež, ale je jen na vás jestli až dojdete na konec tohoto dokumentu nebudete považovat ta slova za svou pravdu. Je to jako s tím slovem Život. Tedy dokud nedojdete na konec nepoznáte to. Avšak já si stojím za svou pravdou. Raději bych mlčel, protože tím bych nic nezkazil. Jenže to co si myslím musím napsat. Musím zaznamenat, aby si mě historie pamatovala. Aby po mě něco zůstalo. Kroutící se papír v žáru ohně ! Tak vypadá budoucnost tohoto dokumentu ! Ó ano v tomto dokumentu jsem se zaměřil na historii, přítomnost , budoucnost. Čas. A na ty, kteří vládnou času. Je to takový malí fragment, pozůstalost v mé mysli, která nezůstala zapomenuta, ale naopak se dál rozvíjela. Víra v něco. Něco mocnějšího ? V něco nadčasového? Vždyť i činy lidí se mohou stát nadčasovými, ale je rozdíl mezi člověkem a jeho bohem. Rozdíl… Lžu vám ? Lžu sobě ? Již předem se všem musím omluvit za tato i následující zmatená slova. Ten zmatek, který je v mém nitru dere se na povrch a myšlenky pak předbíhají má slova. Avšak je to má vnitřní pravda. A pro vás možná lež. Přečtěte a suďte…
Bez protikladu není pokroku. Přitažlivost a odpuzování, rozum a energie, láska a nenávist jsou nezbytné pro lidskou existenci. Z těchto protikladu vzniká to, čemu věřící říkají dobro a zlo. Dobro je pasivita, která poslouchá rozum. Zlo je aktivita pocházející z energie. Dobro je ráj. Zlo je peklo. ***
Je snazší odpustit nepříteli než příteli. Kdo strpí, abyste mu ublížili, zaslouží vaši pomstu. William Blake
Zpráva o Lidech XVII Vesmír je zřejmě nekonečný, tak nekonečný jako má víra ve Spasitele. Desátník Etan Wiliamson (7.pěchota) Bylo to nekonečné utrpení pro všechny ty, kteří zůstali v obklíčení nepřítele. Několik set párů očí lidí, v otrhaných uniformách, shlíželo ze svého opevnění na nepřátelské jednotky, které se stále s větší vervou probojovávali jejich obrannou palbou. Nepřátel bylo mnoho, obránců málo. Každý jen čekal na tu chvíli kdy se ho dotkne paprsek laseru a ulehčí mu tak trápení, ulehčí mu odchod z tohoto světa, který je beztak ztracen. Svět o který již ani nemá cenu bojovat. Velení mělo tuhle zpropadenou planetu vybombardovat i se všemi jednotkami nepřátel. Oni mohli tušit, že to takto dopadne. Oni jsou odpovědni za tuto situaci. Oni to mohli předpokládat. Oni, oni, oni…stále to samé. Nad hlavami krouží vesmírné křižníky schopné během vteřiny rozmetat tento svět, ale ono bylo důležité, ono bylo životně důležité ovládnout tuto planetu. Prý, že je klíčem, klíčem k jejich hlavnímu světu. Vojáci se mohli utvrdit pouze v jednom. Je to mlýnek na maso, je to klíč ke smrti. Na planině zavlály podivné vlajky s podivnými symboly, v očích nepřátel, v jejich výrazu se objevilo něco jiného. Něco. Posvátná úcta. Všichni z lidí, celá osádka, byli ztraceni. Ztracená varta. „Podívejte ! Podívejte se jim hluboko do očí, spatříte tam jejich pravou duši !“ vykřikl poručík Arsin. Oblohu rozezněl sonický třesk. Nepřátelé jednotným krokem vyrazili vstříc opevnění. Lidé stříleli na všechny strany, za každého mrtvého nepřítele se objevily dva další. Pevnost nemohla vydržet, musela brzy padnout a s ní i 7. pěchota, která ji bránila. Velitel pohledem přelétl své muže, muže krvácející, muže unavené k smrti. V jejich očích se zračil smutek, smutek nad svým životem, nad nesmyslností toho všeho kolem. Pevnost se otřásla. Znovu a znovu. „Kapitáne ! Kapitáne ! Už je neudržíme ! Prosím...!“ Poslední modlitby. Poslední myšlenky. Letěl malí ptáček, letěl blýskavý ptáček, letěl nad Hirošimou, letěl sám, sám až se nebe nad Hirošimou otevřelo a spolklo všechno a všechny... Vteřina. V pevnosti zazářilo světlo silnější než tisíc sluncí, v tisícině vteřiny se pevnost vypařila. Horká vlna žáru spalovala všechny nepřátelské jednotky na prach. Tlaková vlna o síle miliónů bouří ničila vše co jí do cesty přišlo. Jen tichý vítr duje do kráteru, který zůstal. Zůstal po tom všem běsnění. Celý vesmír utichl, zahalil se do posvátného mlčení. Hvězdy bázlivě blikaly. Na palubách pozemských lodí lidé sklonily hlavy. „Byly to dobří chlapy !“ Tak skončila 7. pěchota pozemského impéria. Ze všech zbyl jen prach. I z nepřátel.
Tyto řádky zde musí být, nesmí být vynechány, i přes jejich bezvýznamnost, jsou myšlenky vojáků 7. pěchoty zajímavé. Jejich poslední pocity nám dovolily analyzovat lidskou rasu, dovolily nám poznat svou prapodstatu. Otevřely nepřeberné množství dveří do kterých bychom rádi vstoupily. My ? Ano mi jsme také lidé, ale 7.pěchota byla prachem, když se první z nás narodily, byly 100000 letím prachu. Naši prapředci dosáhly genetickým křížením několika set generací dokonalého člověka. Home Universum. Tak nazvaly Nás. Byly jsme dokonalí ve všech směrech. Analyzovaly jsme historii Země, a zjistily jsme, že naši stvořitelé jsou nechutná zvířata, která mají pouze před smrtí dostatek intelektu, aby mohly spatřit Orákulum. Naše Orákulum. Vysněnou cestu do nadprostoru, kterou my stále hledáme a nenacházíme. Proč ? Na to hledáme stále odpověď. Proč ta zvířata, naši prapředci se mohou povznést a my ne ? My jsme dokonalí. My jsme ti praví lidé. My jsme ti vyvolení. Ne oni ! Analyzovaly jsme všechny prapředky a zjistili, že každý se povznesl. Každý ! A z nás nikdo. Otázka byla tak palčivá, tak neodbytná, že jsme se začaly zabývat naši vlastní strukturou. Rozkládaly jsme naše DNA, RNA, rozkódovávaly jsme jednotlivé informace uložené v nich. Zjistily jsme strašlivou věc. DNA je dokonalé. RNA je dokonalé. Vše je dokonalé. Čisté bez jakéhokoli omylu, jenom my jsme omyl. Omyl ! Ta dokonalost se do vesmíru nehodí, ta čistota je odporná tomuto prostoru. My zde vlastně nemáme být, my tady nemůžeme existovat, ale přesto jsme. Jsou nás miliardy. Slyšíte miliardy…! I předchozí řádky zde musí být, ač jsou také bezvýznamné, alespoň pro ty všechny, kteří nejsou super-člověkem. Chcete-li mohu vám dokonce prozradit tajemství, které ty miliardy super-lidí ani netuší. Existovala jedna planeta, její jméno je tak bezvýznamné jak jen může být. Na té planetě se zabývaly lidé výzkumem. Zkoumalo se vše co jen bylo možné. Jeden z vědců přišel na nápad jak stvořit super-člověka. Zadal vše do počítače a ten zkoumal a vypočítával hodnoty. Tak přesně tak věrohodně, že časem přestal být počítačem. Uvědomil si své vědomí. Vědomí super-člověka. Ten super-člověk simuloval další a další až jich byly miliardy. Jejich nasimulované DNA a RNA bylo dokonalé, muselo být, když počítač nedělá chyby. Hledaly svého Spasitele, kterému se mohly odevzdat, protože záviděli, ve skrytu jejich myslí, obyčejným lidem jejich mysl. Hledaly Orákulum, které nemohou najít, ani za milión let. Ale i jednoho dne dojdou zdroje, takže i počítači došli zdroje a tak zanikl druh Homo Universum. Planeta, která kdysi byla vědeckým rájem se změnila v poušť, která vše zahaluje pískem. Kde jsou ty slavné časy Pozemského Impéria. Kde jsou ty časy, kdy vesmírné lodě křižovali prostorem. Vše se změnilo v prach. Tak jako se rozpadly velké říše na Zemi, tak se rozpadla i vesmírná říše. A kdo byl za její rozpad odpovědný ? Sám člověk. Hnán stále větší touhou moci, stále větším územím, které opanuje, hnán vidinou bohatství. A galaxie putuje nekonečným vesmírem stále dál rotujíc okolo svého středu. Hvězdy svítí do temnot. Život vzniká zaniká v různých podobách. V různých formách. Prostorem letí trosky, vraky, pohřebiště plná mrtvých, které po sobě zanechala rasa zvaná Lidé. Mysleli si, že jsou všemocní, že jsou vidinou jejich boha, protože bůh stvořil člověka k obrazu svému. Pak tedy ten jejich bůh musel být krutý nejen sám k sobě, ale i k lidem, že jeho obrazy jsou jako On. Nebo to tak chtěl. Zasel prvotní hřích mezi lidi a čekal co se stane. A stalo se to co zřejmě čekal. Ale jestli to zjistil nikdo neví, protože lidského boha nikdo neviděl, a jestli byli lidé jeho obrazem, pak již nemohl existovat. Avšak tato polemika není hodná nikoho. Nemůžeme soudit lidi jen podle legend. A kdo ví jestli nějací lidé kdy existovali ? Není Země, Slunce jen další legendou, protože my ani nevíme co znamenají ty pojmy. Co je to Země ? Co je to Slunce ? Pojem je nám neznámí, ale kde se vzal v našem jazyku ?
…je to čiré šílenství napadnout jejich hlavní svět. Svět, který je rájem, svět mimo válečnou vřavu. Jestli to uděláme budeme budoucností zatraceni. Budeme obžalováni z genocidy. Z největšího zločinu, který může existovat. Naše vědomí se samo zničí jestli to uděláme ! „Pal !“ Tak zněl rozkaz. Rozkaz, který zničil svět. Svět našich nepřátel ? Kdo to ví ? Jejich myšlení bylo jiné, jejich pohnutky taktéž. Proč vlastně bojovali ? Za co ? Galaxie je přece tak velká. Vesmír tak nekonečný. Bože, zatrať naše duše. Lidé rozpoutaly tuto válku a teď již vím, že prohrajeme. Prohrajeme. Lidstvo je kruté ke každému jinému druhu. I sám k sobě. Nikdy nikdo nepřenesl přes srdce odlišné barvy pleti. Odlišnosti jednotlivců. Vše musí být dokonalé, perfektní. Člověk se chce stát bohem, protože bůh jej přeci stvořil k obrazu svému. Takže bůh byl také člověk ? Superčlověk ? Mé myšlenky skomírají. Vidím, že již není východisko z této situace. Má flotila prchá, před nepřítelem. Nepřítel nám slíbil, že nás nechá prchnout, nás poslední, ale chtěl, abychom poznali jací doopravdy jsme takže již slyším první otřesy lodi. Jsme ztraceni. Jak zákeřné. Jak lidské ! A mě nezbývá nic jiného než…pistole. Lidé, ten tajuplný národ, ztracen kdysi v moři hvězd, v řekách času. Jen zkazky, které se dostanou přes řeku času můžeme studovat. Kdo byl ten Etan Wiliamson ? Kdo byly ti Homo Universum, kteří se snažili najít ve své prapodstatě nesmrtelnost, aby nakonec zanikly, protože nebyly skuteční. Něco nás zaujalo a to byla ta jejich víra. Víra v nesmrtelnost, nekonečnost, nepomíjivost. Víra v někoho kdo je stvořil. Oni ho nazývali Bůh, ale my s jistotou víme, že každý člověk měl svého boha v kterého věřil, že jej dostane do takzvaného nesmrtelného ráje. To je to co nás zaráží, protože v naší kultuře neexistuje pojem nesmrtelnost ani bůh, proto nás to tak zaujalo. Lidé podle všeho již neexistují, ale jejich víra žije dál neposkvrněna vodami času. Je to jako most. Jako spojení s dávnou minulostí. Minulostí, která je cizí, naprosto odlišná od té naší. Co víme určitě, že bojovali s rasou, kterou jmenovali Nepřátelé. V posledních dekádách své existence rozpoutaly krvavou válku, kterou s vidinou rozšíření svého vlivu, moci a území chtěli vyhrát, ale stalo se něco s čím nepočítali. A totiž prohráli. Prohráli a ztratili se z vesmíru, ztratili se v propadlinách času. A Nepřátelé ? Ti zmizeli také, jejich flotily se propadli do temnot vesmíru. Jejich soustavy shořely ve výbuších supernov. Byla to odplata Lidí ? Jejich Boha ? Víry ve vítězství ? To nedokážeme odhadnout. Nebe bylo temné, na povrch planety dopadající meteory. Pohleď ! Tam byla Evropa ! Pohleď jak se topí v zemské kůře. Vidíš ? Támhle to Amerika klesající, mizící. Na hranici mezi koncem a nekonečností…Kontinenty plápolají jasným plamenem. Vše se propadá do zemského jádra. Do pekla, smrti. Ale já věřím ve vzkříšení. Tam někde v nekonečnosti, přijde člověk, který obnoví Zemi. Tam někde, tam někde mezi těmi miliardami hvězd budeme vzkříšeni… Proč pláčeš tatínku ? Neplač ! Víš, i když věřím ve vzkříšení, i když věřím v budoucnost…vlastně v cokoliv já věřím je v tuto chvíli bezpředmětné. Vždyť to co hoří je náš domov. Naše planeta. Náš ráj. Naše srdce. To co nás spojuje… Trhak no ter na las ! „Palte na tu loď !“ …neplač můj synu, i když všichni ostatní křičí. Zachovej si důstojnost i ve smrti, která nás čeká…
I my jsme postřehli z této zkazky jak lidé přemýšleli. I když byl poraženi, na pokraji smrti nikdy se nevzdali. Nikdy nepřestali bojovat. Zaujala nás obzvlášť ta pasáž o Zemi. Co to je ? „Obnovení Země“ „To co nás spojuje“ Nedokážeme je prostě pochopit. Budeme je zkoumat dalších Treon Hasr (na lidské roky 1 000 000 let). Zaznamenáme každičký detail jejich neuronových spojů. Přijdeme na způsob jejich záhadného myšlení. Rozluštíme slova jako Slunce, Země, Víra, Bůh, Jednotlivec, Smrt, Nekonečnost, Láska… Je mnoho planet na kterých jsme jejich pozůstatky objevili. Vše zakryl prach, písek a rozklad. Jen na jedné planetě na kusu tyči se pohyboval kus nějaké barevné látky a pod ní byly kousky kostí, ale jestli byly lidské to jsme ještě nezjistili. A tak na závěr této zprávy ještě přidáme ještě jeden záznam. Jasně jsem cítil její teplo. Byla tak nádherná. Její vůně stoupala k nebesům pod nimiž jsme leželi. Hvězdy byly překrásné a tam mezi hvězdami byla i Ona. Její nádherné oči, vlasy. Vlhká, napůl otevřená ústa jež právě chtěla něco vylovit. Avšak její bázeň. Naše bázeň s toho moře hvězd nám vzala slova z úst. Tisíce cest jsem prošel, V těch cestách její dlaň jsem našel. Její oči překrásné, upřely se na mne, A já věděl co Ona též. Že Láska bude nás vézt. Navěky.
Poznámka k Elbus Nete (K Roku výzkumu 1000 let). V textu jsou použity myšlenky velkého filozofa Enrat’tha Megho’lase, zachované příběhy lidí nebo o lidech a faktická analýza vědecké rady.
Forever
Tak daleko, předaleko se nacházím, je až neuvěřitelné jakého pokroku lidstvo dosáhlo za takovou krátkou dobu, ale všechno si vyžádalo svou daň. Každý musel obětovat něco ze sebe, každý jednotlivec musel nést rozhodnutí celku a proto jsme tam kde jsme… Vzpomínám na to překrásné jaro, jaro ve kterém vonělo kvítí a ptáci zpívaly radostné písně, vidím jej přímo před sebou. Nemohu si pomoci, ale do očí se mi tlačí slzy, když si vzpomenu na matičku Zemi a na jaro. Ty vůně, které se mísí s jarním vzduchem, stále dokola přemílám tu překrásnou krajinu snů, stále dokola cítím vůni Země. Slunce nad hlavou… Sen je překrásný, tak překrásný jak sen může být a já si přeji být opět na Zemi, s ní. S Tou kterou miluji, ale nejde to, jsme odděleni černou prázdnotou, milióny světelných let nás dělí. Mléčná dráha nad hlavou a já se nezajímám o nic než jen o sebe a o ni. Není to dětinské, není to sobecké, byly jsme stvořeni jen pro sebe a nic nás nemůže rozdělit. Když se podívám na hvězdy vidím v nich jen ji, její zelené oči, její úsměv, její havraní vlasy. Jsme odděleni věkem a prostorem, přesto jsem jenom s ní a ona je se mnou. Cítím takový zvláštní pocit, že už se nikdy nevrátím, že se nikdy neuvidíme, ale je to tam někde ve hvězdách…láska ta je věčná a smrt nad námi nebude mít žádnou moc. Tak bych si přál být s ní.
Osamělá hvězda na nebesích, tj. Slunce a u něj Země, má touha létat se vytrácí jen když na ni pomyslím. Mléčná dráha je tak nádherná, ale nevyrovná se pocitu, který stále nosím ve svém srdci. Pro galaxii je to vteřina, pro nás celý život, ale každé nadechnutí mi za to stojí. Úplně každé i když jsme odloučeni i když nemáme naději, že se ještě potkáme, ale snít a naději mít můžeme. To jsou má tajná přání, nechci změnit svět, nechci být ani lepším člověkem, nechci zbohatnout, žít nesmrtelný život, mým snem je jen být s ní, pohladit ji po vlasech, políbit na její rty, pohlédnout do jejich zelených očí. Vyhledat každou změnu v její tváři. Vím, že mé přání je neuskutečnitelné, ale nikdo mi jej nevezme…
Moje lásko, můj osude, ať si kde jsi, nikdy Tě neopustím, nikdy se za žádného neprovdám. Pro mě jsi jenom Ty, který jsi mi tak najednou vstoupil do života. Po tvém boku jsem se cítila být opravdovou šťastnou ženou, vždycky jsem si přála vzlétnout s Tebou k hvězdným výšinám, ale zůstala jsem na Zemi, připoutána jejími okovy. Její gravitací jako mládě nemohoucí opustit své hnízdo, nemohouc dospět. Dobře vím, co je prožít pocit zklamání, pocit obrovské ztráty, když jsi Ty mával z můstku a já neuronila ani slzu, všechno v sobě jsem zadržela, nechci, aby to vyznělo jako nějaká výčitka, vždycky jsem si přála štěstí, naše štěstí. A taky jsem byla šťastná, když Jsi mával z můstku, v očích se Ti leskly slzy. Vím, že jsi ve skutečnosti nechtěl nikam letět. Chtěl jsi zůstat mládětem, chtěl jsi zůstat připoután se mnou na Zemi, ale hnízdo bylo malé, pro naši společnou touhu, pro naše cíle. Netušíš jak moc mi chybíš. Lásko ! Vždy, když se dívám na nebesa plná hvězd, tak přemýšlím kde se nyní nacházíš, co právě teď děláš, vybavuji si každý tvůj pohyb, každé slovo, které pronášíš, se ke mě nese prázdnotou a já jej slyším tak jasně, tak jak si ho pamatuji. Slyšte ó děti Země, hlas, který volá z temných dálek, z milionů světelných let vzdálených hvězd a galaxií. Hlas mého osudu, mé nekonečné lásky se kterou se již nikdy nespatříme, ale i když já jsem tady na Zemi a dívám se na hvězdy a Ty jsi někde u těch hvězd, vím, že se nyní díváš směrem k tomu obláčku ve kterém je i naše Slunce spolu se Zemí. Tuším, že právě sníš svůj sen o nás dvou a jaru, které jsi tak miloval. Miloval jako mne. Zavírám oči. Vybavuji si naše společné chvíle. Chvíle, které jsou uzavřeny jen v našich myšlenkách a i když jsme rozděleni jsou jen naše. Nekonečné. Mám pocit, že bych mohla i létat, ale nějak mi nenarostla křídla, nenašla si odvahu vzepnout se nebeským výšinám… Jak naše rychlost roste, tak se obláček Mléčné Dráhy scvrkává do stále menšího obláčku zářících hvězd. Jsme tak daleko, předaleko, kde všechno září rudým nádechem posunu času. Blížíme se k samotnému nekonečnu vesmíru, k samému nekonečnému zrodu, ale já myslím stále na Tebe. Na Tvou tvář. Na Tvé rty. Na Tvé vlasy. Jak přál bych si pohladit je. Jak přál bych si přivonět k nim. Ale nemohu, věčnost, která nás dělí je nyní již nepředstavitelná. Já jen mohu snít o vůni Tvých vlasů, o jejich pohlazení. V prstech jasně cítím Tvé jednotlivé vlasy, jejich vůně stoupá a já je cítím. Již tak blízko. Blízko k nekonečnu jest. Tam v tom nekonečnu, na počátku zrození můžeme být spolu. Celá staletí, celé eony věků. A i když se v tom nekonečnu ztratíme zůstane jen náš společný cit. Naše duše splynou v jednu jedinou. Náš pohled se změní v jeden. Prožijeme nekonečné chvíle souznění, než zmizíme v těch eonech, které na nás zapomenou, abychom někde…tam v tom moři hvězd opět povstaly, hledaly se a našli. Teď, když jsme na hranicích nemožného, pochopil jsem smysl slova život. Život je nabití zkušeností, život je stálé hledání, život je o zrození, život je o pocitech, život je předurčen, takže i kdybych Tě má lásko nenašel já, našla by jsi mě Ty. Všechno je nějakým způsobem řízeno, všichni jsi jsou předurčeni. Někde v tom nekonečnu musí být něco co ví vše,
má zkušenost, umí cítit a jelikož je milosrdný, tak dovolí, abychom se opět potkaly v jiném životě a prožily naše štěstí, naši lásku. Nyní vypiji poslední pohár vína a jdu spát. Z toho spánku se již určitě neprobudím. Dosáhly jsme hranice nekonečna. Čas na poslední slzy…Moje další stanice je zrození, někde, v nějaký čas…Slovy nemohou vyslovit, co k tobě cítím Moje Lásko, Můj Živote… Sedím na verandě. S mými vlasy si pohrává tichý vítr. Je vlahá noc. Já hlavu zvrácenou k nebesům mám a stále se dívám na to překrásné moře hvězd. Padá hvězda. Mohu si něco přát, když vím, že to je nesplnitelné přání ? Mohu udusit tu touhu, která ve mně dříme jak neprobuzená sopka ? Mé oči touží spatřit Tvou tvář, můj živote. Každou chvíli co jsem prožila, každou chvíli, kterou jsem probděla, za bezmračných nocí, jsem myslela jen na Tebe. I teď prosím nebesa, ty miliony hvězd, aby ses vrátil. Přišel tou vyšlapanou pěšinkou. Usmál se na mne a já bych Tě objala. Plakala bych radostí…Slova jsou zbytečná, rozumíme si i bez nich. A já vím, že Ty bys to taky tak cítil. Jestliže teď přemýšlíš o Mě pak vím, že mlčíš, protože, když mlčíš tak já vím co cítíš…pamatuješ jak se nám lidi smály, když se ptaly o čem si povídáme za takových nocí ? A já odpověděla : „O ničem, my mlčíme….“ Nač jsou slova, která nemohou vyslovit něco co vyslovit nejde, proč slovy lhát jeden druhému o pocitech, jenž vyslovit nejdou ? Mě stačilo, když jsme se na sebe jen podívali. Já hned věděla na co myslíš, co cítíš a Ty jsi věděl na co myslím a co cítím já. Nemohu si pomoci, byl Jsi mi předurčen, předurčen, abych Tě záhy ztratila, ale nezůstala jsem sama. Zůstalo mi mnoho vzpomínek. Tak jasných, tak krásných. Nezapomenutelných. Každý Tvůj dotek, každý Tvůj pohled si jasně vybavuji. Tvůj zářivý úsměv, když jsi na mě hleděl za bezoblačných jarních nocí…nemohu zapomenout… Chtěla bych jen jedno, potkat se s Tebou tam někde v tom nekonečnu. Pohlédnout Ti do očí a vědět… Naposledy pohlédnu k nebesům, tam kde se Ty nacházíš. Naposledy se nadechnu s nadějí, že se opět potkáme v jiném životě. A i kdybych si Tě nepamatovala a Ty nepamatoval na mě tak pevně věřím, věřím se si vzpomeneme na ty dvě bytosti, jenž měli naši duši, byly námi, na jejich pocity, na jejich pohledy, na jejich mlčení, abychom se stali opět sami sebou. Předurčeni vesmírem, předurčeni temnotu a chladem, předurčeni světlem miliard hvězd budeme zrozeni. Nakonec se v tom nekonečnu opět shledáme, abychom pohlédly na hvězdná nebesa Společně… Zabolelo mě u srdce, má lásko, odešel si dříve jak já, ale neboj budu Tě následovat do naší společné stanice zrození….Má ústa nedokáží říci mé pocity….Lásko…potkáme se…. Určitě…tam…někde…v nekonečném moři hvězd….
Love
V Hlavě cítím ostré píchání. To píchání je s každým mým nádechem silnější a silnější. Srdce mi buší jako o závod. Netuším co se děje. Sedím tu na židli, před sebou kus papíru. Všude ticho. Jsem však rozrušen. Papír je prázdný. Vedle něj spořádaně leží tužka. Chtěl jsem snad něco napsat ? Zírám na ten papír. Jak krásně bílý, přesně umístěný uprostřed stolu. Tužka. Červená, bez jediné stopy, že bych na ni kdy sáhl. Čerstvě ořezaná. Do nosu mi stoupá lehká vůně tuhy smíšená se dřevem.
Rozhlížím se okolo sebe. Čtyři stěny. Zašlá malba, která na některých místech již popraskala. Jedny dveře. Bílé. Bez skla. Kam vedou ? Vedou ven ? Vedou do jiné místnosti ? Nevybavuji si toto místo, nevybavuji si ani čas. Tik.Tak. Tik. Tak. Hodiny. Na stěně visí hodiny. Ukazující 17:28. Místnost. Jedny dveře. Jeden stůl. Dvě židle. Jedny hodiny. Jeden papír. Jedna tužka. Já. Proč ? Proč jsem tady právě v tento čas ?! Cítím jak v tepnách pulzuje krev, ve svalech mi škube. Šílím. Musím něco udělat. Musím ! Zvednu se a půjdu. Dveře. Prosím nohy, prosím sebe, abych vstal. Zhluboka jsem se nadechl. Vstal jsem. Zavrzala podlaha. Lekl jsem se, protože v tom tichu zaznělo zavrzání jako výstřel. Udělal jsem jeden jediný krok, narazil do stolu a tužka se skutálela na zem. Takových zvuků najednou. Píchání v hlavě mnohonásobně zesílilo. Roztřásl jsem se po celém těle. Strach. Bál jsem se co je za těmi dveřmi, dveře jsou můj úhlavní nepřítel. Vrzání podlahy. Nahmatal jsem kliku roztřesenou rukou. Otevřel dveře. Záře. Na chviličku mě oslnila záře blikající žárovky. Do nosu mě udeřil zápach. Každý můj krok začvachtal. Oči si pomalu přivykaly na blikající žárovku. Koupelna. Zeleně vykachlíkovaná. Na podlaze černá voda, ze které šel zápach. Vlastně všude okolo na kachličkách byly stopy po kapkách, které kdysi pomalu stekly dolů na podlahu. Sprchový závěs. Píchání v hlavě přešlo do šíleného jekotu, žíly se pod nápory krve nadouvaly k prasknutí. Trhnutím jsem odhrnul závěs. Vana byla po okraj naplněna tou páchnoucí vodou. Na okraji ruka. Bílá bezvládná ženská ruka. Ve vaně tělo. Celé bílé. Oči strnule otevřené v hodině smrti. Padl jsem na kolena. Bože ! Bože ! Ta voda ! Krev ! Všude okolo mě vysoko na kachličkách plno krve ! Zhroutil jsem se na podlahu. Objal rukama nohy a nepřestal jsem se třást. Píchání zmizelo. Mlha se rozprostřela a s ním i klíč, klíč, jež ležel v minulosti. Klíč ke všemu. Proč ? Proč ? Proč to jen musela udělat ? Co jsem jí provedl, aby učinila takovouto věc ? Vzpomínky. Záblesky vzpomínek…Hladila jsi mě po tváři, tvou teplou dlaň ještě nyní cítím. Já tě také hladil, měl jsi tak nádherně hebkou kůži. Usmála si se. Krásný úsměv ve kterém jsi mi odhalovala perfektně bílé zuby, ale co se za tím úsměvem skrývalo v tvé mysli ? Proč jsem si něčeho nemohl všimnout již dříve ? Úsměv, pohoda, láska, ale tam někde hluboko uvnitř tebe žal, osamělost, smrt. Skrývala jsi před mým zrakem svou pravou tvář. Duši jsi obalila jinou duší, abych nic nepoznal. Dosud jsem tě nepochopil, proč jsi mi něco nenaznačila ? Jen pořád to samé slůvko proč ? Pomalu jsem se ze zkrvavené podlahy zvedl. Mé šaty, vše bylo prosyceno její krví. Třas nepřestával. Bylo to stále horší a horší. Z očí mi vytryskly slzy. Velké kapky mi kanuly po tvářích dolů na tu zkrvavenou zem… Odpadávající malba. Hodiny. Stůl. Bílý, nepopsaný papír. Tužka ležící na zemi. Dvě židle. Sedím na své židli a dívám se na ni. Má krásné vlasy, hebkou tvář, úsměv, který každého poblouzní. Je nádherná. Oči. Ne, ne. Do těch očí nemohu ani nechci pohlédnout. Bojím se, mám přímo strach z těch jejich očí, ale něco mi říká sedíc naproti mně. Její tichý hlas ke mně promlouvá „Pojď…“ slova na hranici slyšitelnosti „…budeme kráčet temnotou…“ NĚCO ŘÍKÁ ! „…SPOLEČNĚ !“ Její oči, teď se pohnula, bledé, ustrnulé, vzhlížející do temnoty. Vlasy
zplihlé rozčepýřené na všechny strany, kůže svraštělá. Na rukách podélné řezy kudy unikala krev. Podélné řezy, aby se krvácení již nedalo zastavit… „Pojď má lásko, budeme kráčet temnotou společně !“ „Ne ! Já nechci !“ „Ale ano, ty to chceš !“ „Máš pravdu, lásko, co mě tu teď vlastně drží ?“ Usmál jsem se na ni „ Co mě tu teď vlastně drží !“ Ostří břitvy se hladilo s mou kůží. Byl to takový tanec končící v temnotách. Requiem na něž ostří tančilo. Ta tichá píseň jejíž kroky jsem na své kůži ani necítil. Jen ona se na mne dívala s pochopením, s láskou, hladíc mě po tváři. Píseň zněla dál, kroky se stupňovaly do velkého finále a krvácení již nešlo zastavit. Následoval jsem svou jedinou životní lásku do pekla zatracených duší sebevrahů, kde se odpuštění nedočká ani jeden z nás, do pekla z něhož není možný návrat. Ona se usmála, odhalila své krásné zuby „ Lásko, já jsem ti to vždy říkala…“ Pojď má lásko, budeme kráčet temnotou společně… „…že ani smrt nás nerozdělí…“
The Genetics Gods Modlily jsme se k nejvyššímu Bohu Stvoření, prosily jej, hledali jej, až On našel nás a ztrestal nás za naši odvahu postavit se jeho vůli. Budoucnost je temná, ani tyto řádky nepíši za světla, kterého se stejně nedočkáme, tak temná jak si prorokové mohly představovat. Jedna kapka vody, jazyk mám vyprahlý žízní, i když vy, kteří toto čtete třeba teď pijete ze své láhve plné vody. Tak vězte vody je dost, ale ne každý ji může pít a ne na každé planetě. Nyní vás určitě zarazila slova na každé planetě. Tak, abyste mi rozuměly já se nacházím na planetě zvané Tritan. Je od sluneční soustavy vzdálena něco přes 50 000 světelných let. Pro vás jistě neurazitelná vzdálenost trvající staletí. Pro nás nic co bychom nedělaly každý den. Tritan je planeta pouští na které lidstvo vybudovalo stanici, která slouží k těžbě nerostných surovin. Co ? To je pro vás nepodstatné, a ani byste se nikdy neměly dozvědět o tom co se těží. To je zřejmě nakonec to co nás dovedlo k naší vlastní zkáze. Fouká tu studený vítr. Je mi zima a čekám co se stane. Nemohu tušit, kdy přestanu psát tyto slova, takže text, který tu předkládám nemusí být kompletní, ale na druhou stránku může být jen dobře. Písek. Všude samí písek. Od horizontu k horizontu. Sucho. Strašlivá vedra přes den. Smrtelný chlad v noci. Taková byla prognóza, když byl objeven Tritan. Ale přesto všechno společnost investovala nemalé prostředky do toho, aby zde vybudovala stanici. První důvod byl jasný. Průzkum, druhý se zdál také předem jasný. Těžba. Třetí se podařilo odhalit až za několik let, ale to lidé ještě nevěděli jak to dopadne. Byla to prastará, vysoce vyvinutá rasa, která záhadně zmizela z povrchu Tritanu. Několik set metrů, v některých místech i kilometrů se nacházela Jejich města. Zcela opuštěná, zcela zničená, alespoň si to většina lidí myslela. Než byla objevena Tři místa. První byla jeskyně, kde bylo vše zachováno. Šlo o laboratoře, dříve to tak jasné nebylo, ale později se ukázalo, že domněnka byla správná. Druhé místo bylo objeveno na severním pólu planety. Šlo o
kompletně zachované město, které bylo vysoce opevněno. I když co pro koho znamená opevnění, když pro druhého může znamenat umění. Nemohly jsme je soudit, protože jsme neznaly jejich mentalitu. Třetí místo bylo nejpodivnější. V lidských měřítcích by se dalo říci, že to byla svatyně, nebo chrám. Prapodivnější na tom bylo, že tam stál symbol podobný pozemskému kříži omotán něčím co nikdo nedokázal odhadnout co to může být. Škoda, že vše shořelo, ale… Samozřejmě se do práce na tomto „Projektu“ zapojilo mnoho vědců a to i přední kapacity lidstva. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Tajemné jeskyní laboratoře se rozběhly a začaly konat svou práci, kterou jim určily jejich stvořitelé. Vědci ještě neměly ponětí co se v laboratořích má vlastně zpracovávat. Ale proč to nevypozorovat, že ? Další skupina vědců pracovala na odhalení tajemství Města. Těm se nedařilo přijít na to kam všichni tak náhle zmizely, jako by se vypařily, ale město zůstalo celé. Já jsem patřil k poslední skupině, která měla za úkol rozluštit tajemství „Omotaného Kříže“ v jejich svatyni. Všichni nejprve na ten kříž koukaly, analyzovaly a teoretizovaly jaký má význam a z čeho je složen. Nedlouho potom se našel první záznam. Rukopis jako nyní píši sám. Trvalo dlouho než se nám jej podařilo přeložit, protože jsme neměly z čeho vycházet. A naše superpočítače musely sestavovat porovnávat, teoretizovat. Nakonec však byl text přeložen. Bylo to v době, kdy přicházely neuvěřitelné zprávy z jeskynních laboratoří. Tamní experti se dopátraly, že se tu zřejmě ty bytosti uměle rozmnožovaly a právě nyní se dokončuje první nová bytost. V tom všem nadšení, však některým bylo divné proč se tedy nemnožily a tudíž nepřežily. Ve Městě to vypadalo stále stejně. Vědci nemohly přijít na to, co se stalo. Ale učinily podobný objev jako my. Záznam těch bytostí. Dali ho tedy rozluštit. Zde uvedu některé přeložené věty, které jak sám tvrdím jsou děsivé : 54.den 18.měsíce Lotharu Je jasné, že se již blížíme ke svému cíly, který vytknul náš veliký Bůh Stvoření. Jsme mu velice vděčni za jeho laskavost, když nám dal mysl, která dovolila poznat naši vlastní strukturu. Naše podstata jest ukryta v superčásticích, které prakticky nemají omezení, ale nyní jsme ještě limitováni naši druhou strukturou, která tyto superčástice ničí. Proto se modlím k Tobě Bože Stvoření, klečím před Eneritfem spojeným dvěma Aktery a prosím o myšlenku, která dokončí mou fázi myšlení. Přivede mě na stopu štěpení a dokončím tak své poslání ke svým Elebům. Nemohu přijmout myšlenku na to, že bychom neuspěly. Z tohoto textu jsme rozluštily, že Eneritfer je kříž a to omotané je Akter. Najednou všem bylo jasné o co se jedná Kříž a šroubovice DNA ! Bytosti, které všechno kolem stvořily věřili, že jim jejich bůh dal moc přijít na způsob jak se stát nesmrtelnými, tím, že zničí svoji druhou strukturu, která má jakoukoli formu, aby superčástice nebyly limitovány časem. Dostaly do rukou Kámen mudrců, jež měl být klíčem k jejich nesmrtelnosti. K jejich božství. Ale kde jsou ? Vše je zničeno a žádní nesmrtelní tu okolo nás nejsou. 67.den 21.měsíce Mekktaru Objevil jsem fázi, jež dokáže anulovat naši omezující druhou strukturu. Elebové mě přímo pověřily, abych svou teorii vyzkoušel, neměl jsem na výběr. Oni jsou Elebové ! Ó Bože Stvoření, požehnej mi, abych svou povinnost splnil. Klečím denně před znamením tvým, před Eneritfem spojeným dvěma Aktery a je mi jasné, že pokud selžu nebude to katastrofa jen pro mne, ale pro celou naši rasu. Vyslyš mé prosby… Zprávy k nám doléhaly velice pomalu. Nejprve se zdálo, že v Laboratořích je vše v nejlepším pořádku, ale pak se informace začaly zpožďovat, komolit až nepřicházeli vůbec. Takže jsme si nemohli vytvořit obraz toho co se tam děje. Odmlčelo se i město na severním pólu Tritanu.
Několik dobrovolníků se vydalo prozkoumat co se děje. Nikoho z nich už jsme nikdy nespatřily. Jednoho dne, už si nepamatuji, který to byl, protože byl tak bezvýznamný jako ty ostatní dny, naplněné čekáním na nějaké informace. Přišla zpráva. Obraz, chvílemi přerušovaný zrněním, občas mající zvukovou stopu. Laboratoře. Čisté jako nikdy před tím. Tlumená bílá světla svítící na stropě. Občas hluk strojů. Občas zvláštní jakoby bzukot, jinak ticho. Tiché, plíživé kroky. Ticho. Kamera se otáčela. Nádrže plné živin k nim připojeno mnoho hadic. Pára z tekutého dusíku. Před kamerou se mihl stín. Světla v panické hrůze jakoby zablikala. Všem přeběhl mráz po zádech. Co se tam proboha stalo ? Všichni jakoby právě měli pauzu a nechali všechno puštěné. Hrníčky s kávou, rozjedená houska se salátem. Dvakrát z ní bylo ukousnuto. Položena na stole. Nikde nikdo. Přepadl nás strach. A co ten stín, jež se mihnul před kamerou ? Ty tiché kroky ? To prazvláštní bzučení ? Ozval se tlumený výkřik. Odněkud z prostoru kam kamera neviděla. Pak už jen zrnění. 33.den 30.měsíce Oentherru Náš Bůh Stvoření mě vyslyšel. Dal mi moc stvořit to co naši Elebové tak moc chtěli. Stvořil jsem z našich základních buněk jednoho z Nás, ale přinutil jsem buňky, aby uzavřely druhou strukturu. Superčástice taky byly volné a První z naši nové rasy stál pře námi na nejistých nohou zrodu. On byl víc než já. On byl víc než my všichni kolem. On byl dokonce víc než samotní Elebové ! Byl ztělesněním našeho Boha. Bůh byl mé právoplatné prvorozené dítě… Planeta Tritan jakoby se po těch tisíciletích, kdy po jejím povrchu chodila prastará rasa, kterou zrodila, probouzela. Vzduch začínal nepříjemně elektrizovat, na obloze, která byla kdysi vymetená se začaly stahovat mračna. Písek, který ovládal planetu z ničeho nic mizel ve skrytých prasklinách povrchu. Všechna elektrická zařízení pohasla. Přenosný fúzní reaktor zabzučel a reakce v něm byla ukončena. Vše na co jsme byly zvyklí najednou přestalo jakoby existovat. Hromady věcí tu byly, ale bez zásoby elektřiny to byly jen mrtvé věci, jež byly na nic. Nemohly jsme zavolat ani na vesmírný koráb společnosti, který kroužil tam někde nad našimi hlavami. Situace byla pro některé velice špatná a nebyly sto se vyrovnat se situací, která panovala okolo nás. Druhý den jsme měli první oběť. Mladičký profesor, jež stále někam, zamyšlen nad horou problémů, pospíchal. Vyběhl ven, aby posbíral naše sondy, které byly zapuštěny v písku, ale Chrám ve kterém jsme dosud pobývali již nebyl na povrchu, ale tyčil se ve výšce 2000 metrů nad zemí. Všechen písek za noc někam zmizel a odhalil tak celou velikost Chrámu, a ani předchozí analýzy nám neodhalili, že Chrám má takovouto strukturu. Jakoby ta budova strážila svou vlastní strukturu. Bylo to šílené slyšet křik 2000 metrů padajícího profesora a zjištění, že i naše nejmodernější přístroje nebyly schopny odhalit, že my stojíme vlastně na vrcholku obrovské stavby a zbytek je ukryt pod nánosy písku. Od této chvíle, tedy od jedné smrti, kterou jsme mohli všichni slyšet a křik nám ještě dlouhou dobu zněl v uších, jsme zneklidněli. Ale abychom si to zrevidovali. Máme vodu, jídlo, jsme bez energie tudíž nemůžeme zavolat o pomoc. Nevíme co se okolo nás děje. A již máme první oběť. Dny se vlekly šíleně pomalu, když apaticky sedíte na zemi jen s pitím a jídlem bez další možnosti útěku někam do volného prostoru, pokud si tedy nechcete vyskočit ze dveří jak to provedl náš mladičký profesor a před 24 hodinami další náš člen, který nesnáší dlouhodobý pobyt v uzavřených prostorech. Všichni jsme pomalu začaly šílet. Byly jsme totiž v pasti neznámých bytostí, které byly mrtvé tisíce let. Bez možnosti spojení s venkovním světem, ale na druhou stranu, od té doby co přišel ten podivný záznam z laboratoří se začalo dít tolik
záhadných věcí okolo nás až by člověk řekl, že je tu „něco“ co nás chce zničit, avšak možná jde o naši paranoiu vyvolanou dvojnásobnou smrtí spolupracovníků a pobyt v tomto chrámu. 5.den 2.měsíce Raktharu Vše je nekonečné, tak nekonečné jako nový jedinci naší rasy. Dosáhl jsem cíle, který mi byl vytyčen samotným Bohem Stvoření. To on mě přivedl na fázi myšlenky jak spoutat druhou strukturu. To on mi v duši řekl, že jsem na správné stopě. Já vždy věděl, že On je milosrdný ke svým neposlušným dětem a vyvoleným pomůže dosáhnout vznešeného cíle. Naši Elebové již nejsou nutní, když máme Božské bytosti vedle sebe. Naši Elebové musí být nahrazeni ! Mé děti mají právo na Vládu nad rasou a nikdo…! Nikdo jim ji nemůže upřít ! Dveře. Někde tady musí přece být tajné, neobjevené dveře vedoucí do temných útrob Chrámu. Někde musí být ! Ohmatávali jsme stěny celý den, ale nikdo z nás čtyřech, kteří jsme tu zbyli, nic nenašel. Žádný tajný vchod, žádná šachta vedoucí směrem dolů. Chvílemi jsme zvažovali jestli náhodou ta rasa neuměla létat, ale po chvíli jsme došli k závěru, že to by všechny budovy vypadaly jinak a město na severním pólu také napovídalo svou architekturou spíše na bytosti chodící po pevné zemi. Dalšího dne zmizel jeden z techniků. Propátraly jsme všechny nám známé místnosti, ale nikde jsme ho nenašly. Buďto vyskočil jako jeho kolega nebo náhodou našel tajné dveře, které jej nepustily zpět avšak to by se s námi snažil nějak spojit, alespoň křičením nebo bušením do domnělých dveří, ale jestli by ty dveře byly dosti tlusté nemusely bychom jej slyšet a on nás. Ze zadní katedrály se ozval výkřik, všichni jsme se tam seběhly. Profesor Tarkunsen stál před černým otvorem, který se podle jeho slov najednou otevřel. Chtěli jsme nejdříve dovnitř posvítit, ale nebylo čím, tedy bylo, ale chyběla nám ta zpropadená energie. Z ničeho nic, po chvíli, v temném otvoru rozžehnulo namodralé světlo a my tak mohli spatřit stovky schodů mizících za nejbližší zatáčkou. Po schodišti se táhla tmavá skvrna, která byla ještě čerstvá. Profesor Tarkunsen po ní přejel prsty. Krev ! Něčí krev ! Technik jež zmizel ! A nyní nás někdo zve na návštěvu toho zpropadeného pekla, které se může ukrývat z nejbližší zatáčkou ke které naše oči dohlédnou. V rychlosti jsme však sbalily a vkročily na tu cestu vedoucí někam, stále přesvědčeni, že ta zatáčka ke které se pomalu blížíme je milníkem mezi naším světem a světem mrtvých pánů tohoto světa. Po několika hodinovém pochodu, kdy krvavá stopa na schodech končila jakoby se vypařila jsme si musely dát přestávku a já dosud nechápu jak je možné, že krvavá stopa se vlekla po schodech snad kilometry a taktéž jsem se zarazil nad faktem, že jsme musely ujít více kilometrů než je Chrám vysoký. Tak kde proboha jsme ?? Již někde v podzemí pod tou obrovitou stavbou ? Stres a paranoia. To je ono. Všem nám se zdá, že čas utíká rychleji, že jsme ušli kilometry, že vidíme duchy vyhynulé rasy. Vše okolo nás se deformuje do groteskní podoby. Po 200 metrech nacházíme ruku. Lidskou. Zřejmě byla vytržena z ramene. Na prsteníčku prsten z broušeným kamenem. Takový prsten měl Technik Johanson, který záhadně zmizel. Přepadl nás strach. Co se ukrývá v těch temných zákrutách, v bledé záři světel. Zbraně máme, ale jsou bez energie jako všechno ostatní. Probudila se snad ta prastará rasa ? Co se stalo v laboratořích ? Proč se neohlásilo město na Severním pólu ? Jen samé otázky, ale odpovědi nepřicházejí. Po kolika dnech na planetě přistanou pátrací týmy, aby nás našli ? To je další z otázek na, kterou není odpovědi. Trčíme tu již docela dlouho a nic se prozatím neděje. Vždyť vědí kde se nacházíme ! Vše je postavené na hlavu ! Nám prozatím zbývá jen sestupovat po těch schodech a nacházet kousky těla technika Johansona. 18.den 5.měsíce Hektnanu
Mé děti, mé božské děti prozřely, jak byla vláda Elebů neefektivní. Jak hloupí jsme všichni byly, neviděli jsme nic okolo nás a mé děti nyní odhalují všechny svaté pravdy. Dosud byla jen samá lež. Na jejich počest byl rekonstruován Chrám Erenitfu se Dvěma Aktery. Je větší, než kdy před tím, odpovídá Božím dětem. Je znamením, že jsme dosáhly samotného Boha Stvoření. Mé děti tvoří, hrají si s vlastními superčásticemi, upravují se podle svého. Nyní v tento čas si mohu říci, že jsem dosáhl vrcholu svého štěstí a naše rasa se může vydat vstříc novým možnostem za hranicí naší planety. Mé děti vsítily do struktury našeho nového Chrámu urychlovač superčástic, tím se budou moci přesunout na jakoukoli planetu v celém vesmíru. Mé děti, boží děti sahají po hvězdách. Stvoří nový vesmír. Nekonečný, popsaný ve svatých písmech. Stanou na trůně vedle Boha Stvoření… Už zbýváme jenom dva. Já a profesor Tarkunsen, který se z pod tlustých brýlí vyděšeně dívá na ty stěny okolo nás. Nejen, že na svém povrchu nesou šílené kresby ukazující pradávnou rasu, při jejích činnostech, ale jedna z těchto stěn pohltila našeho třetího kolegu. My jsme ani nepostřehly v které chvíli se to stalo, avšak bylo to tiché. Velmi tiché. Jen jsme na chvíli uslyšely zabzučení jakoby roj včel nad našimi hlavami prolétal. A pak jsme byly už jen dva. Zemřeme tady. Jen netušíme kdo z nás dvou dříve. Je to jako, kdybychom si házely mincí. Na koho přijde řada ? A kdy ? Před našimi zraky se otevřel otvor jež se rozšiřoval do obrovské katedrály, kterou lemovalo snad tisíce sloupů. A na konci v kuželu světla zase ten kříž a šroubovice DNA. Jenže tady bylo vše zachováno na rozdíl od místa ze kterého jdeme, ale když se nyní tak zamyslím, toto musí být Chrám a o několik pater výše kde jsme kříž studovaly poprvé, to musela být spíš taková kaple. Modlitební místnost. Přestával jsem věřit vlastním očím, kdybych nevěděl, že se nacházím 50000 světelných let daleko od Země, tak bych s jistotou řekl, že stojím v zachované křesťanské katedrále, která se po staletí dochovala. Jen tu není tolik zlata, okázalosti a bohatství jak byly zvyklí mniši žít na Zemi. Zde je to jen jednoduché, přímé. Ukazující, že jejich víra v jejich podivného boha byla velice silná. Ale jaký byl jejich Bůh ? Proč je to kříž ? Je jako kříže na Zemi jen šroubovice DNA ruší celkový dojem. Co se s nimi stalo ? Výkřik. Tlumený. Přidušený. Nijak nevýrazný. A zase Bzukot včel. Profesore ! Profesore Tarkunsene ! Profesore !!! Našel jsem jen jeho brýle. Již jsem zůstal sám uprostřed temnoty. Uprostřed duchů mrtvé rasy, jež si vybírá své oběti podle neznámého vzorce. Kdy přijdu na řadu já ? I když si nyní hodím mincí, tak jakákoli strana té mince spadne vždy na řadu přijdu já. Rozhodl jsem se však, že si katedrálu prohlédnu. Kráčel jsem po temném povrchu, mé kroky měli tisíci násobnou ozvěnu. To ticho. Pach smrti. Před křížem byl temný stín. Přejel mi po zádech mráz, a reflexivně jsem tasil svou zbraň, která byla bez energie. Po snaze přiblížit se stínu na podlaze potichu, jsem se rozhodl, že když má můj život skončit tady, tak ať skončí rychle a bezbolestně. Přišel jsem k tomu stínu, ani jednou se nepohnul, když jsem k němu kráčel. Byl jsem si čím dál tím jistější, že nebezpečí od něj nehrozí. Přišel jsem k okraji stínu a zjistil jsem, že se jedná o sukno. Prastaré tisíce let a pod ním se něco ukrývá. Opatrně, s přerývaným dechem jsem jej stáhl. Otřásl mnou šok. Pod ním kosti. Zkroucené v šílených křečích nebo v ukrutném žáru. Kosti jež snad byly kdysi nosnou částí ruky, bytost jakoby v posledním záchvěvu smrti vztahovala na kříž. Zřejmě chtěla spasení, ale jestli se jí ho dostalo to já nezjistím, ale teď mám na výběr buďto pokračovat v chůzi dál do útrob této šílené stavby nebo tu zůstat u zpráchnivělých kostí. Vybral jsem si druhou možnost, pokračovat v chůzi mohu kdykoliv, zemřít můžu taky na každém kroku, tak si chvíli odpočinu. Vstoupil jsem o kuželu světla, sedl si a opřel se zády o kříž. V tu chvíli jsem si uvědomil, že to možná byla chyba, avšak již bylo pozdě. V hlavě se mi zablesklo a z ničeho nic jsem se stal
svědkem událostí, které měli být zapomenuty a minulost měla být pohřbena, ale příchod člověka a jeho fascinace cizí rasou však otevřela dveře do minulosti, otevřela hroby pradávných bytostí, aby nakonec lidská rasa zjistila i část své vlastní minulosti. Boží děti rozpoutali válku obrovských rozměrů, masivní bomby ve strašlivých fúzních výbuších ničily povrch planety. Pomalu se z ní stávala poušť. Boží děti se tvořily, upravovaly svou strukturu hluboko v pozemních laboratořích, které je zplodily. Za své sídlo považovaly Chrám Boha Stvoření. Jejich chrám, protože se považovaly za jeho právoplatné děti a nárokovaly si na nebesích trůn. Když poslední bomba spadla a z planety se stala nadobro poušť s kilometrovými krátery. Boží děti objevily, že na Pólu planety si někdejší ElebovéVládcové vybudovaly tajné město. Zaútočily na něj, ale bez úspěchu, proto žádaly svého Otce, Proroka, Mesiáše, který je stvořil s požehnáním Boha Stvoření, aby jim pomohl v zdokonalení superčástic. Nesmrtelní již byly, chtěli se však stát bezrozměrnými, vševědoucími. Hlavně chtěli zničit Poslední co ze staré rasy zůstalo, aby ji nahradila rasa nová. Avšak jejich Otec omítnul, když prozřel čeho všeho se jeho děti dopustily. Oni se chtěli postavit samotnému Bohu ! Výkřiky, poslední modlitba Otcova před křížem, než byl umučen, zaživa spálen svými dětmi. Zatratil je do horoucích pekel a slíbil, že i když povstanou ze svého popela nedopustí, aby znovu provedly to co odporuje Božím zákonům. Otec zemřel. Boží děti smetli obyvatele města na pólu úderem superčástic. Již nebyl nikdo kdo by se jim postavil. Vydali se do vesmíru, aby jej přetvořily. Chrám poprvé použily jako urychlovač a na planetách kam přišli si podrobovali národy jako Bozi pod znakem Kříže a Šroubovice. Přišel však den, kdy laboratoře byly vypnuty. Jedním ze samotných Dětí do kterého Otec vložil rozkaz zničit laboratoře.Děti však neměli vědomosti Otce, takže nedokázaly přijít na vzorec zrození, ale pak si řekli, že oni jsou nesmrtelní a jejich dost. Děti začali bojovat proti sobě o trůn na nebesích, protože po vypnutí laboratoří si uvědomily, že jich je mnoho a na trůn má nárok pouze jeden z nich. Celá nebesa hořela obrovskou vesmírnou válkou ve které zahynulo mnoho národů. Mnoho planet. Celý vesmír. I Děti Boží. Když zmizeli Boží Děti v propadlišti času, zůstali po nich v celém vesmíru vzpomínky, proto dodnes je na některých planetách v různé podobě uctíván kříž, někde šroubovice, někde obojí dohromady, ale nakonec odkaz Dětí znovu v některé rase ožije a ta je přijde vysvobodit ze zatracení, aby znovu mohly pustošit vesmír a šířit svou „pravou víru“. To byl jejich odkaz, do každé rasy vložily tajný kód, který se po tisíciletích probudí a tak se budou moci vrátit v plné síle, aby opět ovládly to co jim náleží ! Záblesk. Probral jsem se z podivného šíleného snu. Ty obrazy pustošení se z hlavy vytrácely jen pomalu. Takže takto to bylo ! Chtěli zdokonalit rasu, pozvednout na boží úroveň a když toho dosáhly, chtěly ovládnout vše, aby naplnily víru, že bůh má svá křídla nad všemi živými formami ! Ale nakonec je zradil nejen jejich bůh, který se nenechal svrhnout z trůnu, ale i jejich otec, který v nich rozpoznal zhoubu, kreatury, které chtějí stále víc a zastaví se až v okamžiku kdy mají vše, ale uvědomí si, že vládnout může jen jeden z nich a pak vezmou s sebou do pekel úplně vše i sebe samé. V odkazu pravé víry v sebe sama a své právoplatné božství. A nyní přišla jedna z ras, které kdysi vládly, aby je opět stvořila z popela.Lidé. Děti Boží povstaly ! V katedrále se ozval bzukot. Temnými stíny se něco blíží. Jasně cítím jak se to něco přelévá. Z temnoty na mne hledí tisíce párů očí jednoho z Dětí. Vykřikl jsem v děsivé hrůze, v myšlenkách mi probleskla slova jejich Otce „Dotkni se kříže. Něco si přej. A Bůh Stvoření ti tvé přání splní.“ Tisíce očí se přivřelo, bzukot přešel do dunění. Dítě vycítilo nebezpečí. Zmizelo a objevilo se přede mnou. Láskyplně rozevřelo náruč. Malé dítě. Má
dcera křičící Tatínku. Byl to však klam, nic než iluze. Dotkl jsem se kříže „Prosím tě Bože Stvoření znič Děti Boží, jež jsi stvořil !“ A Bůh odpověděl ! DNA se začala točit, roztáčet do vysoké rychlosti. Dítě, jež rozevíralo svou náruč bylo odmrštěno. Já se propadl do nekonečné záře. Ve vesmíru zazářila supernova, která se v mžiku proměnila na černou díru a pohlcovala vše co bylo v jejím dosahu ani superčástice nemohly uniknout. Pak se sama od sebe uzavřela jakoby neexistovala. V ní uzavřeny Děti Boží, které povstaly z popela, se všemi, kteří na Tritanu zahynuly. Věčné zatracení... V té nekonečné záři jsem se usmál takže Bůh přeci jen existuje…?
Pohleď na Boží dílo člověče. Kdo napraví to co Bůh dopustil ? Kazatel 21. (kniha Starého zákona)
Kiss Malé dítě kráčí, po cestě pokryté listím. Ve svých rukách drží růži. Malé rudé poupě, které se teprve chystá rozkvést do květu. Růže má na stonku mnoho trnů, ale dítě ji pevně drží ve svých krvácejících rukách. Nechce ji za žádnou cenu pustit a přemýšlí proč právě dnes přišlo sem. Na toto místo plné zeleně a mramoru. Na místo kde ticho vládne po celý svůj věk, jen občas se sem donese výkřik některého z ptáků kroužících po jasně modré obloze. Stromy tiše šumí, klaní se těmto posvátným místům s porozuměním, že nesmrtelnost byla člověku odepřena a on se po čase, který nikdo nezná, promění v prach ze kterého vzešel. Písek jednotlivých bytostí chodících po zemi se pomalu odsypává a tak odměřuje čas strávený na tomto povrchu, ale až písek dojde pak bytost zmizí jakoby ani neexistovala. Nemůže se vzepřít, nelze se postavit zákonu, který existuje. Bylo dáno a člověk bere. Dítě sleduje pomalu se klonící slunce, jež se chystá ke spánku. V hlavě se zobrazují vzpomínky. Jen ty mu nakonec zůstaly poté co se hmota neodvratně odpařila do nekonečnosti. Nemohla to být ani skutečnost, že po této zemi kdy chodili jeho rodiče. Jeho sestra. Dítě setnulo pěsti až mu malé klouby zbělely. Z dlaní vytryskla tmavě rudá krev, jež odkapávala k zemi. Pohled dítěte se upřel na dopadající kapky krve, jež se pomalu vsakovaly do prašné cesty. Z očí mu vytryskly slzy. Proč ? Proč zde musím být a všichni, které jsem znal proměnily se v prach. V prach, který tak neodvratně odvál čas a já bezmocně stál nad jejích mrtvými těly a nemohl ty jejich hodiny otočit, aby se opět písek vrátil zpět a oni mohli žít dál. Jak jen mohu vysvětlit své bytí, když ani nevím co jsem ? Dítě si dodalo odvahu, odtrhlo pohled od vypařujících se koleček rudé krve a pokročilo vpřed. Slunce začalo, jak již bylo velice nízko vrhat dlouhé stíny. Již nikdy neucítím ty doteky. Pohlazení. Dítě zavřelo oči. Stanulo před bílím křížem, které nechtělo spatřit. Polib mne. Stojím na tvé straně. Musíš mi věřit. Štěstí před tím vším se vypařilo a přišla jen temnota. Jako by se sny stávaly skutečností. Dítě pomalu otevřelo oči. V hlavě stále znělo Polib mě. Na rozloučenou… V tento moment padlo na kolena do stínu, jež vrhal ten tlustý bílí kříž s výkřikem zloby a nenávisti. V jeho srdci převládla temnota. Do široka otevřelo oči a v nich se třpytili kapičky krve. Pochopím, proč jsi mi vzal rodiče. Výkřik k nebesům. Pochopím proč jsi mi sebral i mou milovanou sestru. Dítě zabušilo do bílých oblázků ležících na hrobě až se rozlétly do stran. Opět zavřelo oči, z pod víček se draly slané slzy, které pomalu stékaly k zemi. Jen chvíli, o nic víc jsem tě nikdy nepožádal, ale asi jsem měl. Ještě chvíli a byly bychom spolu. Spolu s ní.
Dítě si dodalo odvahu. Otevřelo oči, aby konečně na plno pohlédlo kruté realitě do očí. Na západě rudá záře usínajícího slunce. Na tváři dítěte přes všechny ty slzy, smutek, zlobu hrál úsměv. Kdyby jej nyní někdo mohlo spatřit viděl by ve stínu nehybný stín a v tom stínu lesknoucí se zuby. Zatnuté. Připravené zavrčet. Připravené kousnout. Připravené roztrhat vše co se jim dostane do blízkosti. Na oblohu vystoupal měsíc. Dítě se v jeho svitu jakoby hřálo, hojilo své rány, které mu krutý svět nachystal. Kolik ? Kolik ještě uvidím měsíců než mé utrpení skončí ? Stovky ? Tisíce ? Možná i víc ? Kolik jich může člověk zhlédnout než se změní v prach ? Pohled dítěte ustrnul na rudé růži, kterou ve vzteku odhodilo. Pomalu k ní došlo a s úctou a láskou ji zvedlo. Pohladilo poupě, listy, trny, které drásaly kůži do krve. A položilo ji na hrob. Zůstaly jen vzpomínky. Dítě se otočilo a odcházelo. Na hrobě se objevil ve svitu měsíce nápis : Mariah Samantha Valentinová. Má láska. Narozena 1848. Zemřela 1874 Ještě chvilku a mohly jsme být spolu. Dítě mizelo v temných stínech tichých hrobů. Navěky. Jen rudá růže na bílých oblázcích. Polib mne. Na rozloučenou…
Eternity
Nad obzor pomalu stoupalo slunce, jeho překrásná záře se tříštila do dalších milionů barev. Vzduch pomalu začínal vonět, jak se rosa odpařovala z mnoha kvítí jež rostla na nekonečném lánu. Vítr si pohrával s jednotlivými kvítky podle libosti. Slunce ozářilo jezero. Voda se zatřpytila. Z ničeho nic začalo pršet. Z modré oblohy najednou začalo padat tisíce vlahých kapek vody, jež se po dopadu měnily na stužky, které mířily k tomu jezeru. Někde na obloze se ozval vysoko letící pták. Volal na svá mláďata, která byla dobře ukryta ve svém hnízdě. Stále pršelo. Nad krajinou se objevila duha, jež neměla konce. Třpyt milionů barev. Stoupající vůně, která se neustále mění podle toho jak vane vítr, prší, svítí slunce. Je-li léto, podzim, zima, jaro. Zda-li vykvetly ty a ty květiny nebo úplně jiné. Na jezeře se objevují lehké vlny, které si pomalu razí cestu k zarostlým břehům. Právě přiběhla laň, aby ochutnala vodu. Sklonila hlavu. Zlehka se napila a posléze pokračovala v běhu. Vítr sem donesl nějaký hluk, to někde v dálce padalo ze skal kamení. Jak měnící počasí skálu opracovává, tak ta se zbavuje přebytečné váhy. Kamení padá, aby se po čase stalo pískem a po dalším čase opět horou. Po modré obloze plují bílé mraky, roztrhány do různých tvarů. Každý si může v těch tvarech představit něco jiného. Kombinace jsou prakticky nekonečné. Přestalo pršet. Byl to jen takový letní deštík, který po ránu přinesl zase o něco více vláhy půdě, která je teď v létě zužována nedostatkem vody, ale rostlinám se na ni velice daří, vždyť mají kořeny zapuštěné hluboko v zemi odkud voda jen tak lehce nezmizí. V několika minutách je obloha jasně modrá, po bílých mracích ani památky. A slunce se naplno ujalo své vlády nad krajinou, která začíná žít dalším životem. Tisíce včel létají z květiny na květinu, aby sbíraly pyl pro své mladé. Miliony drobného hmyzu vyráží v ústrety nebezpečí, aby si sami našly svou potravu. Vítr přináší jen bzukot, cvrkot a mnoho dalších různorodých zvuků hemžícího
se hmyzu. Do toho všeho ptáci sedící na větvích daleko stojících stromů prozpěvují své písně, jež se rozléhají nad krajinou. Den je překrásný, nemající svého konce, ale jak se planeta točí tak přeci pomalu slunce klesá k západu. Poslední písničku prozpěvují ptáci. Hmyz se pomalu slétává. Ozývá se cvrkot. Barva vody jezera tmavne. Slunce se dotýká horizontu. Na nebesích se rozzáří miliony rozličných barev. Vše mění své barvy. Vítr pomalu chladne. V těch milionech barev se zalesklo něco v trávě. Něco bílého. Čistého, vyběleného. Kosti. Něčeho, čehosi co nepatří již po dlouhý čas do tohoto prostředí. Snad poslední svého druhu, který zahynul na tomto místě, jež je poseto kvítím. Jak v tichosti tady leží ty prastaré kosti tak okolo se ozývá cvrkot života, který se připravuje na noc a spánek. Tyto kosti zde však spí již navěky. Nikdy se neprobudí, a možná to tak bude lepší. Byly to bohové ? Byly to bytosti ? Kdo ví ? Třeba to byly bytosti, jež se považovaly za bohy, ale bohové jsou přeci nesmrtelní, věční, tak jak mohou ty kosti….ano asi se považovaly za bohy, v tento čas je to však už bezpředmětné. Nemá význam pátrat, zabývat se minulostí. Raději budoucnost. Bude podzim. Pak zima. Zase jaro a poté léto. Stále dokola. Jen ty kosti snad bytostí, kteří se rovnaly bohům, se budou stále více bořit do hlíny do věků zapomnění. Do prachu. Do věčnosti. Možná, že v tom zapomnění najdou své spasení, když jej nedokázaly najít za své existence. Existence, která otrávila, zničila, promarnila tolik možností, jež se jim nabízely. Oni si však vybraly svou cestu, svůj osud. Zatratily sami sebe do kouta zapomnění. Proměnily sami sebe v prach, jen tyto kosti posledního z nich jsou důkazem, že někdy možná existovaly, ale kdo se o to může zajímat ? Slunce na nebesích ? Voda v jezeře ? Vlahý déšť ? Vítr ? Hmyz ? Zvířata ? Není nikoho kdo by mohl říci: „Co je to za kosti,. Komu patřily. Kdo vlastně byly ?“ Věčné zapomnění. Určitě je to pro ně jen to nejlepší, protože kdo ví co by mohly ještě způsobit jinde. Takto se vypořádaly jen sami se sebou. Všechno je přežilo, jen oni sami zmizely v prachu země. Ochladilo se. Tak velice náhle se ochladilo. Přichází podzim. Vše změní barvy i bez pomoci slunce, které bude dávat méně a méně tepla a světla, aby mohla přijít zima. Padající listí hnáno větrem mířící někam daleko, někam kam se nikdy nedostalo. Studený déšť, který mrtvé listy srazí k zemi, aby je zadupal do země. Příští jaro zase vyraší nové, krásnější, větší jen aby zase mohly zhynout a proměnit se v živiny. Déšť nepřestává, mnoho půdy je odplavováno. V bahně se objevuje něco lesklého. Další artefakt dávné minulosti, jež nechce být zapomenut. Dere se na světlo, aby posloužil pánům. Avšak již není nikdo z pánů, aby tento artefakt použil. Již neexistuje nikdo kdo by ovládnul Božskou sluneční pěst zapomnění. Není nikoho kdo by chtěl něco takového jako absolutní božství. Tam úplně na vrchol se dostat bylo možné jen pokud měly tento artefakt. Pak se na chvilku staly nekonečnými, aby je nekonečnost dohonila a spolkla úplně všechny. Bez rozdílu. Jak ty dobré, tak ty špatné. Pěst zapomnění si nevybírá. Přestalo pršet. Déšť proměnil se na sníh. V mžiku byla celá krajina bílá, lesklá jak na ni svítilo slunce. Stromy sklesle, zimou choulily své větve ke svým kmenům. Ptáci se zahřívaly přitisknuti k sobě. Stopy ve sněhu udělal jen vlk, který toužil po nějakém mase. V dálce zavyl a pak odběhl. Zima je krutá, nevybírá si. Zima znamená smrt, ale po ní následuje jaro, jež nechá obživnout téměř vše. Jen to co zapomenuto jest, musí zapomenuto býti. To co má být mrtvé nesmí se již nikdy probuditi k životu svému, protože by mohlo smísti vše živé společně s sebou do věčného zapomění. …všichni obejměte své matky, otce, dcery, bratry, všichni poklekněte na kolena, abyste jim byly blíže…všichni plačte, protože vina nás všech je obrovská, nesmazatelná, ale i nepopiratelná. Jsme všichni vinni ačkoliv někdo je víc někdo méně. Nikdo není více dobrý, více zlý. V tuto chvíli jsme jedna bytost. Jedna mysl… …záře první bomby překonala zář slunce…zář tisíců dalších bomb překonala výbuch supernovy, ale i tak vytvořila černou díru zapomnění…
…duše, mysl vše v jedné vteřině zmizí, tak jakoby ani neexistovaly, ale byly, to je nepopiratelné… …padáme do víru nekonečnosti, do víru mezi zapomněním a smrtí, nemáme na výběr… …ještě několik vteřin a je dokonáno… …víš jak já tě má lásko miloval… …jsem osamocen… …podej mi svou pomocnou ruku… …slzy… …miluji Tě… … Sníh roztával neuvěřitelným tempem, měnil se na vodu, která pomalu odtékala do jezera. Slunce zářilo mnohem intenzivněji a dávalo více tepla. Ve vzduchu se objevil první hmyz. Přicházelo jaro a s ním i naděje na nový život. Na život, který snad do zimy vydrží. Naděje. Se zpěvem se do modré oblohy vznesl pták. Zamával křídly a stoupal stále víš k bílím mrakům. Stoupal tam kam oni nemohly nikdy dosáhnout i když někteří možná… Zafoukal vítr, který s sebou přinesl vůni života… …bolest, strach, nenávist, smích, radost, štěstí, slzy, objetí, láska, nekonečnost, božství, mysl, duše, osobnost, vůně, pocity, jarní déšť, čistý vzduch, ticho, barvy, záře, zatracení, vzkříšení…
Polární Záře Pohleďte ke krvavým nebesům. Přichází Nový Světový Řád ! (Slova vytesaná pod sochou ztracenou v moři lesů) Začalo to. Nenápadně. Jako, když se k vám pomalu blíží slizký had, který s pravidelností vystrkuje svůj rozeklaný jazyk, aby před sebou vycítil kořist a vy ještě netušíte, že tou kořistí máte být zrovna vy. Země se krátce otřásla, já se probudil. Rozhlédl jsem se po pokoji. Na budíku zářily zelené číslice 24:28, byla to taková bledá zelená zář, která zneklidňovala. Za oknem, zataženým těžkým závěsem zabušily kapky deště. Ozvala se meluzína. Zablesklo se. Blesk tlumeně ozářil pokoj, na kratičký okamžik ozářil visící obrazy na stěnách. Krajiny, lidé, kteří byly zachyceny v ustrnulém okamžiku. V jediné vteřině se jakoby olejomalba rozpouštěla, stékala k zemi, malby na obrazech se změnili v krajinu snů, jež nebyla podobná žádné existující krajině na Zemi. Místo lidí, bytosti, jež patří do říše nočních můr. Blesk pohasnul a tak ukryl ty výjevy, jež se na chvíli objevily. V místnosti se najednou ochladilo. Duší mi prolétl mráz. Před očima mi vyvstal obraz. Letící jako šílený, záblesky obrazů. Let nad zasněženou krajinou plnou ledu k zasněženým vrcholkům hor vyšších než Himaláje. V těch horách opuštěné ruiny města. Vše zmraženo jakoby v pohybu. Bytosti v ulicích a nad nimi se vznáší temný pískot vycházející z nitra země. Další blesk mě vrátil zpět na postel. Vytřeštěnýma očima, ještě v šoku hledím do temnoty místnosti. Venku sílí vítr. Cítím jakoby se dům sám od sebe začal pod nápory toho vichru pohybovat. Slyším ostrý praskot větví stromů. Venku snad řádí tornádo ! Veškerý hluk najednou utichl. Temnotu venku nahradila červená záře. Gravitace zmizela. Všechny předměty se začali vznášet. Můj pohled nebo snad samotný dům změnil svou strukturu. Lidská geometrie zmizela, místo pravých úhlů groteskní šílenství. A já vznášející se i s postelí. Deka odplouvá někam ke stěně místnosti a já se bojím ji chytit a přivinout ke svým ramenům. Stále hypnotizován stavem věcí hledím na vše okolo sebe. Deka
se dotýká stěny a proplouvá jí jako by neexistovala. Motivy na obrazech se začínají hýbat. Vodopád řeky teče, jasně slyším šum toho vodopádu. Lidé začínají tančit. A vše se v okamžiku mění. Vodopád se roztéká, barva se vsakuje do stěny a z obrazu vystupuje krajina jejíž horizont není vidět, všude jen nahodile rozházené kamení a písek eonů. Nafialovělá záře nebes a v dálce štíty hor klenoucích se do nekonečnosti. Ve vzdálenosti asi tak Země-Měsíc jsou strmější a více stoupají do nekonečné fialové záře. Lidé mizí s tou taneční lehkostí jakou tancovaly a jsou nahrazeni něčím. Bytostmi s rudě zářícíma očima, jež v sexuálních orgiích podřezavajíc si navzájem krky dosahují nejvyšší extáze. A vysoko nad nimi v chrámovém sloupový je sleduje bytost v kápy. Není vidět zda-li je počínáním těch bytostí s rudýma očima vzrušena nebo znechucena, ale z ničeho nic pozvedl ruce, jež byly pokryty lesklými šupinami jako by byly rybí. Dole pod ním bytosti upřely své pohledy na něj a začaly vřeštět a mrtvím druhům vytrhávat jejich ještě teplá srdce. Krev stříkala vysoko, ale až na tu bytost v kápy nemohla dostříknout, avšak ta byla zřejmě potěšena, otočila se a odcházela do temnot chrámu. Odtrhl jsem zrak od těch obludností odehrávající se na plátnech obrazů. Avšak nevím jestli jsem víc znechucen nebo vzrušen. A opět přišel mráz, jež prolézal kosti, hledajíc mou duši, aby se do ní zakousl, do šťavnaté neposkvrněné duše, kterou začínaly okolo dějící se věci pomalu, ale jistě přesouvat na kolej šílenství a zvrácenosti. K tomu všemu se ozval vysoký pískot, jež přiváděl k absolutnímu šílenství. Přikryl jsem si uši, mačkal je, ale pískot jakoby vznikal, zněl přímo v hlavě. Vykřikl jsem. Najednou zase začala působit gravitace. Všechny věci zlehka dosedly na svá místa. Na obrazech zase byly vodopád a tancující lidé. Jen za oknem načervenalá záře zůstala. Pomalu jsem se, velice nejistě, k němu přiblížil a odhrnul závěsy. Ustrnul jsem v šoku. Za oknem nekonečnost. Rudá nekonečnost s plujícími ostrovy a mezi nimi záblesky obrovských blesků. Nevěděl jsem jestli bdím, sním, nebo už jsem dočista propadl přeludům ? Závěs jsem zprudka, naštván, zatáhl. Poslední co jsem v tom přízračném rudém nekonečnu spatřil byla má deka vznášející se nad nekonečným černým vírem. Došel jsem k posteli a lehl jsem si. Je to sen. Jen sen ! Usnul jsem. Spal neklidným spánkem s kaňkou na duši. V tom snu jsem bloudil temnými hvozdy. Ztracen v moři černých lesů kde z mlhou přichází smrt. Prodíral jsem se křovinami jež řezaly do rukou a rány od nich bolely jako kdybych dostával pěstmi. Pak jsem se dostal na planinu. Na ní socha ukazující k nebesům. Přišel jsem blíž. Podíval jsem se pořádně kam socha ukazuje. Tam někde vysoko zářil rudým svitem Aldebaran. Dále mi zrak spočinul na nápisu : „ Pohleďte ke krvavím nebesům. Přichází nový světový řád !“ A najednou okolo mne mlha, jež se plížila a doufala, že se stanu jednou z její obětí. Avšak já se trhnutím probudil, studeným potem pokryté tělo, na své posteli. Podíval jsem se na hodiny. 04:12, zářily bledě-zelené číslice. Usmál jsem se byl to jen sen. Noční můra. Podíval jsem se na obrazy. Stále vodopád a tancující lidé. Pohledem jsem prohlížel všechny věci až jsem se zarazil v u temného koutu. Šel z něho astrální nepozemský chlad. Nebyl to sen ? V koutě se objevila polární záře. Ta záře mě magicky přitahovala. Krůček po krůčku v ledovém chladu chtěl jsem spatřit tu polární záři, jež mě tak učarovala. Z ničeho nic mě popadly šupinaté ruce. Já jsem vykřikl děsem. V hlavě se mi jen ozvalo Cthulhu F’thagn ! a já se propadl do nepozemského šílenství, které nebylo jen snem, ale realitou...
Message Věříte snad v nekonečnost ? Chcete poznat proč tu jste, čím doopravdy jste, co je život ? Pak zkuste poprosit plačící mramorové Serafíny a možná vám dají znamení, že máte počkat na zprávu, která vám z nebes dojde, avšak kdy ?
Z dnů se stanou dny, poté měsíce, nakonec roky a vás potká láska. Přestanete čekat nebo opravdu chcete poznat svou pravou podstatu ? Opravdu se vzdáte lásky, obětujete ji ve jménu víry, v něco co snad ani není skutečné ? Písmo vytesané v kusu skály na okraji nekonečnosti Nesčetněkrát jsem vzhlížel k obloze. Bílé mraky plující na modrém nekonečnu. Blikotající hvězdičky na černém nekonečnu. Stále dokola jsem si pokládal otázky. Je tam někdo nahoře ? Co právě teď dělá ? Shlíží na nás ? A proč tu vlastně jsem ? Stále jen chodím dokolečka svým prázdným bezduchým životem. Dokázal jsem něco úžasného ? Ne, jen jsem ležel v tom poli slunečnic a zíral na oblohu. Jednou modrou, jednou černou. A mnohokrát mě zastihl v tom poli déšť. Nejprve několik teplých kapek, později tisíce, milióny stále studenějších kapek, jež mě celého úplně promočily. Já jen kýchal, a smál se. Pro mnohé to byl jen znak jaký jsem tvrdohlavý blázen. Nevnímal jsem jejich slova a oni přestali vnímat ta má. A já stále dokola chodil do toho pole zatímco vše co jsem znal se postupně měnilo. Vyrůstaly nové domy, nové silnice. Po ulicích začaly běhat děti, které jsem nikdy neviděl. Vše okolo mne měnilo svou dosavadní tvář. Stárlo. Jako já. Avšak nemohl jsem se vymanit z toho pole. Čekal jsem na něco výjimečného, co může potkat pouze mě. Čekal jsem na nějakou zprávu z nebes. Blaženě jsem se usmíval, když zářilo žhnoucí slunce a všichni se pekli vedrem. Plakal jsem, když se slunce klonilo k západu a v kraji se rozezněl cvrkot cvrčků. Pak vyšla první hvězda. Zatřepotala se na tom ztemnělém nebi a já stíral zbytky slz. Její záře totiž patřila jenom mě, nikomu jinému. Jakoby mě říkala, jsem jen tvá, pohlédni na mou nahotu, která není zfalšována. Jsi jen můj a já tvá. Byla to ta nejintimnější chvíle. První pohled a…uslyšel jsem tichá slova, která se tiše linula někde vlevo ode mě. Rozzloben, kdo to ruší mou chvíli souznění jsem vstal a jal se pořádně nadat tomu kdo mě ruší. Šel jsem po zvuku, a slova byla čím dál tím zřetelnější. Hvězdičko na nebesích má blýskavá, splň mi mé přání…Já jsem do těchto tichých slov vpadl jako vulgární dupající nafuněné tornádo. Můj vzteky rudý obličej, kdo mě tu ruší v „mém“ poli slunečnic, nejprve zbělel a pak zrudnul ostychem. Na zemi seděla dívka, která na mě pohlédla, vyděšeně vykřikla a nakonec zrudla jako já. Chvíli jsme tak zůstaly. Byly jsme ochromeni zjevením toho druhého v poli, které jsme si zřejmě přivlastnili oba dva. Chodili jsme tam a nevěděli o sobě. Žili, život v kruzích, a jedné noci se ty kruhy potkaly. Proťali své dráhy. Tak toto má být ta zpráva od tebe ? Vzhlédl jsem k nebesům. Tak dlouho jsem na ni čekal, až jsi mě musel upozornit, že marním svůj život. Topím jej v dětském snu, ale přesto všechno se ten dětský sen vyplnil. Čekal jsem na tu zprávu ze shora dvacet let. Deset let chodím do toho pole slunečnic a vím, že jsem tu byl vždycky sám. Potrhlí, směšný svému okolí. Byl jsem stárnoucím bláznem hledající odpověď na slovo život, odpověď na zprávu z nebes, která nepřicházela. A jednou, v tu vlahou noc se v tom poli objevila dívka. Jakoby mi někdo tam nahoře říkal, žij život ty marnivý blázne, co čekáš na zprávu z nebes. Stejně nepřijde, ale ona se zformovala. Jasně, jako, když bych vymodeloval něco z hlíny. Ta dívka je jasná odpověď z nebes. Svět se změnil. Barvy, jež byly zářivé byly nyní ještě zářivější. Lidé, kteří měli vždy ve tváři úšklebek a poznámku na mou šílenost najednou mlčely a dívali se jak okolo nich procházím s dívkou. Dívkou, kterou nikdo neznal. Překrásnou jakoby ani nebyla ze Země, ale to už si se mnou zase zahrávala fantazie z dětských snů. Začal jsem žít život. Prožívat jej plnými doušky a ona stála vždycky po mém boku. Když jsem se smál i ona se smála. Pokud jsem plakal, plakaly jsme spolu. Společně jsme i chodily do toho pole slunečnic, které jsme milovali jako jeden druhého. Sledovaly jsme západ slunce, prodlužující se stíny, sad stromů v dálce, který měnil barvy jak přicházel podzim. Lesknoucí se povrch tekoucí řeky. Vždy při této scenérii jsme si pevně stiskly ruce, jako bychom se chtěli ujistit, že tady ten druhý je, a není to pouhý sen. Pak jsme se objaly dokud slunce
nezapadlo a oba jsme měli v očích slzy dokud na ztemnělé obloze nevysvitla první hvězda. Ta, která mě dovedla k ní a ji zase ke mně. A, když jsem ji vyprávěl ten svůj životní příběh o hledání odpovědí. Jen tiše kývla hlavou a řekla, že ona taky čeká. Čeká na tu zprávu z nebes. Takže budeme čekat dál a dál společně… A jak to tak bývá život se sestává z výher a proher. My jsme jej žily v harmonii, tajuplném souladu, který nám všichni ostatní záviděli a snažili se jej rozbořit. Zničit. Ale my jsme věděli. To nám stačilo. Byly jsme jedna duše. A tak roky plynuly stále dál a dál, vše okolo nás se postupně měnilo. Lidé stárnuly, umíraly a my čekali na tu svou zprávu od někoho tam nahoře. Lásko, ještě dobře si vybavuji ten lán slunečnic, ve kterém jsem tě potkal. A co je místo něj teď ? Jen holá poušť a z tebe jen prach, který stále oplakávám, ale lásko víš, musíš mne pochopit, znáš mne, já nikdy, nikdy nepřestanu čekat na tu svou zprávu z nebes. Před očima stále jen ty slunečnice pomalu se pohybující ve větru. Sem, tam. Tvůj přenádherný úsměv, každé naše společné pohlazení a poté jen ten prach, který je místo toho nyní. Jen bolest v mém srdci. Touha, která mne trhá, drásá mou mysl. Chci být s tebou, ale zavázal jsem se, že zprávu převezmu. To poselství, co jsem, proč tu jsem, co je život. Přál bych si, abys tu byla se mnou, v tomto čase a spatřila naše místa. Bez Tebe jsou holá, pustá, nic nevydrží navěky, nic nežije věčně, ani já. Prosím někoho na nebesích ať ji doručí co nejdříve, ale zároveň jej prosím, abys mohla být u toho, když tu zprávu dostanu, abychom ji mohly, chvějícíma se rukama otevřít a pohlédnout životu do tváře, společně. Jsem unaven, čekáním, vzpomínkami na Tebe. Toužím, až otevřu znovu oči, spatřit hvězdy a tvou tvář… Zavřel jsem oči a usnul… A zde, na konci času, na konci všeho co jsem znal, jsem se probudil. Mé oči se pomalu otvíraly, za tichého zvuku hudby. Hudby ztracené tam kdesi v hluboké minulosti. Čas. Vstal jsem, hudba tiše pokračovala. Tady na konci časů, kdy se vypařila všechna moře a z třetí planety se stala planeta první. Slunce vše pohltí. Již teď zabírá celí horizont. Rudé oko ďábla, které pohltí i tuto planetu. Planetu Zemi. Snad kdysi byla Zemí. Nyní je to pustá, žhavá planeta, kterou na kusy trhají tektonické pohyby desek. Gravitace působí strašlivou silou na celou planetu a ta se pomalu rozpadá v kosmický prach. A já stále čekám na zprávu, ale ona nepřichází. I Ty má milovaná jsi to již možná vzdala, nemám Ti to za zlé, vždy jsi chtěla znát odpovědi na ty samé otázky co já. Stále jsi plakala za bezesných nocí, proč nás někdo takto odsoudil, jakoby k věčnému zatracení, avšak byly jsme spolu a to nám stačilo, ale jednoho dne jsi zmizela, tak náhle, neurčitě, že se mi v tu chvíli zastavilo srdce. Zůstal jsem sám, v panické hrůze jsem procestoval snad celou zeměkouli, avšak ty jsi mi zmizela a já přestal věřit, že existuje spravedlnost. Teď jsem konečně pochopil smysl všech věcí, které se skrývaly v tvém pohledu, úsměvu, pohlazení, ale já musím počkat a pak půjdu za tebou, abychom mohly být spolu. Navěky. Země se nachází prakticky ve vrchní sféře Sluneční koróny. Stačí jen málo a Země se rozpadne na milióny kusů, které postupně shoří v tom pekle, které je již tak blízko. Bytostně cítím, že konec přichází, planeta vyvrhuje kusy jádra na povrch. Otřesy neustávají. Čekám a shlížím na ta rudá nebesa. Kdy přijde ? A přede mnou se objevila záře a v ní má milovaná. Ztracena tam někde v minulosti. Ze zad velká bílá křídla ze, kterých sem tam upadne pírko. Já to věděl ! Věděl jsem to, poznal jsem v ní nepozemskou krásu. Ona se usmála, tak jak to vždycky uměla jen ona. Pokynula mi rukou. Pojď, pojď ty starý blázne, čekal jsi na zprávu z nebes, tak nebesa musela poslat mě, abys mohl dostát svému tvrdohlavému slibu, který sis dal a jež tě dovedl až na samí práh nekonečnosti. Roztáhla svou zářící náruč a já se do ní vrhnul plačící jako malé děcko. Ona na mě pohlédla pohladila mne, a řekla pojď moje lásko odletíme spolu do nebes. Políbila mne a vzlétly jsme k blikající hvězdičce. Té, která nás dala dohromady. Navěky nás spojila a nyní již nás nic nerozdělí. Ani hmota. Země se rozpadá, mizí. A my míříme za světlem…společně…já a má láska…
P.s. Zpráva mi byla doručena v pravou chvíli…
The Winter
V každém vědomí se ukrývá nebezpečí. Nebezpečí poznání… Arathon Bakmat (Filozof) V očích mám slzy, slzy, které mě pálí. Pálí na tváři jako oheň. Stébla trávy se pohupují. V uších slyším vítr. A já vím, chápu, že ještě žiji. Žiji, dýchám. Slyším každý svůj nádech. Vidím tu louku před sebou. Co jsem ? Kým jsem ? Nevím. Najednou jsem se ocitl zde. Umístěn v tento čas a prostor. Uvržen na toto místo, ale nepamatuji si na svou minulost. Jen tiché kručeje. Kapky vody dopadající na zem. Zem, kterou ani neznám. Vůně, jež jsem nikdy necítil. Stébla se dál pohupují ve větru. Jsem tu jediný. Modré nebe. Ty obrazy se vypalují do mozku. Tichý šelest. Ještěrka. A daleko na západě Slunce. Nevím jestli jsem na správném místě. Slunce vypadá stejně jako v mlhavé, prchlivé vzpomínce, která se ihned vypařila. A já tu stojím jako solný sloup. Sám. Rudá záře táhnoucí se od horizontu po horizont. Ta přenádherná scenérie. Klid a mír v duši. Tisíce barev rozzářilo se světem okolo mne. Netušil jsem kolik je lidské oko schopno zachytit barev. Lidské oko ? Ta vzpomínka. Mlha. Lidé ? Ozval se zvuk. Ostrý šumot. Pták vysoko na obloze vykřikl. Padal. Blesk. Vzpomínka na pád. Kam jsem mohl padat ? Padal jsem to skutečně já ? Posadil jsem se do vysoké trávy. Zamyslel jsem se nad vším okolo mne a ještě jednou se rozhlédl. Tak překrásnou scenérii jsem nikdy neviděl. Nebo jsem to zapomněl. Šum listí. Zlato-hnědé lístečky padaly ze stromů. Tam dolů. Dolů k zemi. Vzpomínka na pád. Výkřik. Můj ? Cizí ? Zakřupaly větve. Ten zvuk se ozval někde zamnou. Bleskurychle jsem se otočil. Stála tam žena, spíše dívka. Oblečena v jednoduché tunice. Stála a nehýbala se jakoby tušila, že mne vyrušila nebo se chtěla přikrást tak potichu aby…aby co ? Nevím… Vztáhla ke mně svou malou ruku. Zvedl se vítr, její vlasy zavířily v povětří. Ten moment mě něco připomněl. Dívka stojící ve větru se vztaženou rukou. V očích prosba ? Lítost ? Slzy. Slzy tam byly určitě. Vztáhl jsem ruku. Pak pomalu a nejistě jsem se dotknul té její. Byla teplá. Měkká. Čekal jsem, že ucukne. Nic takového se však nestalo. Stále mne vybízela. Lákala. Vzal jsem ji za ruku. Chceš poznat čím jsi byl ? Opravdu toužíš vzpomenout si ? Ta slova řekla ona, ale já jsem nezaregistroval, že by jedinkrát otevřela ústa. Ptáci odnášejí vzpomínky. Daleko, tam odkud se nemohou vrátit. Opět ona. Zarazil jsem se. Toto místo ! V mlze bylo slovo jen si na něj vzpomenout. Ano chci si vzpomenout ! Ano ! Tak tedy staniž se ! Podíval jsem se do jejich očí. Byly tak hluboké, jiskřivé. Ztrácel jsem se v nich. Topil jsem se. Tisíce barev zešedlo v děsivý sen. Sen, který jsem začal snít. Bezdůvodně vybrán vytrhnut. Stal jsem se hlavní postavou v tomto snu.
Sen nemusí být jen snem. Může být realitou, která přináší vaše sebezničení… Reni Masur ( Vykládání snů ) Padal sníh. Od úst šla teplá vlhká pára. Člověk se nesměl moc nadechnout, aby se nerozkašlal. Tady byla děsivá zima. Vzpomínám na dobu, kdy jsem byl u rodičů doma. V tom krásně vyhřátém pokojíku. Nemusel jsem se starat o nic. Jídlo mi bylo předkládáno. Bylo o mne postaráno. Pamatuji si na otce. Na jeho drsné mozolovité ruce, které štípali dříví. Na matčin úsměv, když jsem s něčím pomohl. Na sestru, která měla pochopení. Jasně si vzpomínám na ty různé barvy. Plamen v krbu. Ručně vyšívané dečky. A vůně. Dodnes cítím vůni skořice, která se táhla po celém domě. Ale to jsou jen vzpomínky. Teď je jen zima, hlad a smrt číhá tam někde venku. V těch stínech. Všechno jednou skončí. Skončilo i mé mládí, sice předčasně, ale násilně. Pálí mě slzy, když na to nyní vzpomínám. Slzy, jež ihned zamrzají na lících. Byl podzim, nádherný barevný podzim. Listí padalo, překrásně zbarvené. Vítr přinášel prazvláštní vůně. V tom větru byla cítit voda. Sníh. Tráva se klaněla k zemi, snažila se přitulit k tomu teplu co ji ještě pomáhalo přežít. Otec štípal dříví. Dříví, které pomůže přežít nám. Přežít krutou zimu. Na cestě se však objevily vojáci. Vypadali mírumilovně jak jen vojáci mohou vypadat. Jejich pušky, jejich výstroj nepocházela od nás. Otec vzhlédl. Vojáci přicházeli stále blíž. Ve tváři neutrální výraz, z očí jim však šel chlad a smrt. První paprsek zasáhl otce. Ten výkřik. Takový, který vydá pták, když se něčeho lekne. Matka vyběhla ze dveří. Chtěla něco vykřiknout. Já utíkal ke své starší sestře. Chtěl jsem pomoc. Nechápal jsem co se to vlastně děje. Druhý výkřik. Najednou takový dutý pád. Ne jako otec, který padl tiše. Toto bylo jako, když shodíte pytel brambor. Ale má Matka nebyla pytel. Ona byla člověk. Byla to žijící, dýchající bytost. V úprku jsem se ohlédl. Matka vztaženy ruce k Otci jakoby se ho naposledy chtěla dotknout. V mrtvých očích se leskly slzy. Slzy života. Doběhl jsem k sestře ta mne plačícího objala. Slyšeli jsme kroky. Nebyli vůbec plíživé. Šli najisto vyhledávali smrt. Smrt, která utají jejich tichý vpád. Sestra se na mne podívala, bradou naznačila zadní východ, který byl blízký lesu. Nechtěl jsem ji opustit. Ona jen ukázala na dveře, rozkročila se čelem k hlavnímu vchodu. Tehdy jsem pochopil. Chtěla mne zachránit, chtěla obětovat svůj život za můj. V jejích očích jsem zahlédl, že je připravena zemřít. Ač všechno okolo nás ztratilo svůj řád, svoji logiku. Cožpak 13-leté děvče je připraveno zemřít ? Poslední objetí, poslední nádechy, sestra vztáhla svou ruku k mé. Měla ji tak teplou a měkkou. Poslední co jsem cítil byla vůně skořice… Klepu se zimou. Teď a tady je vzpomínání nebezpečné, ale posiluje mne to. Je to jako drogy. Někteří z vojáků si tady dříve nebo později prostřelí hlavu ať už z nudy nebo strachu. Další se předávkují jen aby to peklo, které tu zažíváme ukončili. Beztak je tohle ztracená varta. To nám říkal vždy náš Velitel. Velitel, který nyní leží někde ve zmrzlé zemi a možná až tahle zima přejde pak ho začnou žrát červy. Ale do konce zimy daleko je. Nesmím dýchat tak zhluboka. Vždy, když se zamyslím přestanu to kontrolovat. Nesmím se tolik nadechovat. Poletující vločky, snad možná kdysi se chytali do úst, ale já to raději zkoušet nebudu. Ještě víc jsem si přitáhl kabát. Byla opravdu tuhá zima. Dlouhá tuhá zima. Na léto si ani nevzpomínám, ale na začátek této zimy ano. Pamatuje si to každý kdo přežil její první náhlí vpád. Kdo přežil… Bylo to jasné. Byla to invaze. Prachsprostá, ničivá invaze, která roztříštila rodiny, která zničila tuto nádhernou zemi. Naši zemi. Hordy vojáků. Tisícihlavé armády. Bojovali jsme, bránili naši zem. Tak tvrdě a nemilosrdně, že jsme nepřítele překvapily. Přímo šokovali, když jeho tisícihlavé armády prchali. A pak. Pak se lekly. Přišlo něco s čím málokdo počítal. První raketa ve vzduchu. Za ní další a další. Stovky štíhlých stříbřitých, na slunci se lesknoucích raket. Člověk je neuvěřitelný. Neuvěřitelný jak dokáže tvořit. Dokonalejší je však v ničení. Ve
své bláhovosti zneužil energie, která je silná jako slunce. Stvořil zbraň, jež člověk nikdy neuslyší. Záblesk. První…Druhý…a další…a další. V tisícině vteřiny se města proměnila v rozžhavenou kotlinu plynů, kovu a praskajícího betonu. Lidé v nich neměli žádnou šanci. Spatřili jen záblesk a pak již nic. Jen vlna rychlejší než zvuk, žhavá jako slunce. Den prozářilo stovky sluncí a poté nastala tma. A zima. Těžké vločky dopadajíc na trosky měst. Vločky smíšené s popelem. Vločky plné radioaktivity. Všichni tady zemřou. Úplně všichni. Proč začala válka ? Kvůli penězům ? Území ? Moci ? A není to vlastně jedno ? Jakmile se zpustilo něco co nejde zastavit je konec už na počátku. A i já se dostávám na konec. Od úst mi jde pára, která obsahuje více radioaktivity než si sám připouštím a támhle v tom remízku. Tam je bunkr. Takový malí, bez oken a tam sedí štáb. Nepřátelský. Jsou v obklíčení. I bomby na naše hlavy nás nezlomili. A teď je konec. Poslední útok. Poslední povel. Ztracená varta. Vyskočil jsem ze zákopu. Pušku vpřed. S pokřikem vítězství na rtech. Všichni, jež přežili křičeli spolu se mnou… Miliardtina sekundy je málo, aby vám před očima proběhl život. Velice málo. Někam jsem padal, padal z oblak na zem. Vykřikl jsem. Celý horizont hořel. Nebylo to slunce. Byla to bomba. Poslední, která mohla v této válce vybuchnout. Kdyby byl někdo na oběžné dráze spatřil by jen oheň, záblesk a pak…kusy planety rozlétající se do všech směrů. Země. Zmizela z galaxie jakoby ani neexistovala. A všichni spolu s ní. Jak dobří tak špatní a já padal. S trhnutím jsem otevřel oči. Díval jsem se do těch jasných očí. Do očí té dívky. S jejími vlasy si pohrával vítr. V té dívce jsem poznal svou sestru…sestru jež mne provázela rájem a konejšila mne z temné noční můry. Můry, jež se nazývala Život…
Pokoj Sedím na posteli. Potím se. Ne, že by to bylo těmi vedry, ale přepadla mě nějaká nemoc, prostě si pomyslela, že by mohla právě v těchto dnech vypuknout a přestože jsem jedl spousty ovoce. Nepomohlo to. Je mi trochu lépe a tak již sedím na posteli. Rozhlížím se po pokoji. První pohled patří pootevřenému oknu, venku dnes lehce prší. Jsou slyšet dopadající kapky. Já bych i řekl, že venku je docela pěkně. Hnědé závěsy se vzorem nějaké trávy jsou roztaženy. Pravý závěs se někomu skoro podařilo úplně stáhnout k sobě. Levý je jen tak nedbale odhrnut stranou a jeho dolní konec se zachytil za monitor, a dotyčnému se už jakoby nechtělo dotáhnout závěs a tak jej nechal vyset zachycen. Je to zvláštní sedět s horečkou a pozorovat pokoj, jak kdo, kde, co položil. Jak se ně některé věci již práší a některé jsou nezaprášené a ještě včera tam nebyly. Nemohu si pomoci, věci se posouvají, přesouvají. Zapomíná se na ně, pak v tichosti mizí do propadliště minulosti a my si na ně za několik let vzpomeneme, hledáme, ale již je není možné najít. Vzdávám zde snad nějaký prapodivný hold mrtvým věcem ? Zdá se mi, že ano, ale je přeci jen na mě o čem chci napsat, co chci zvěčnit. A mrtvé věci si zaslouží mou pozornost a i úctu, protože jestliže je máme tak přeci mají nějaký význam. Jako například deka se vzorem tygra na bráchově posteli. Důvod proč tam nyní je, je sice nelichotiví, z pohledu bratrova chování k válendě, ale tu deku koupil náš otec tak před 20 lety. To, že tady ta deka stále je o něčem vypovídá. Mezi ní a námi je nějaké tajné pouto. Můj pohled dopadá na tisíce drobností, neřku-li pro někoho jiného nesmyslů, ale všechny ty věci jež jsou ustrnulé v čase, mají svůj osobitý řád. Když se vracím do minulosti mám tisíce vzpomínek, pohledů v tomto pokoji, jak se měnil, přetvářel k dnešní podobě. Vzpomínám jak
jsem seděl v křesle, které je dodnes schováno, protože jsem nechtěl, abychom se jej zbavily. Mezi ním a mnou je totiž také velice velké, tajné pouto. Pouto vzpomínek. Seděl jsem v něm stále a díval se z okna na běžící slunce po obloze, na jeho paprsky, jež zářily pokojem. V těchto paprscích tisíce smítek prachu vznášející se jako bez tíže a když paprsky zmizely, zmizela i ta smítka jakoby nikdy neexistovala. Když přišel západ slunce, pokoj změnil své barvy. Bílé stěny rozzářily se jasnou rudou jakoby plakaly krev kolující někde v útrobách svých. V tento čas všechny věci jakoby ožívaly, měl jsem pocit, že mají svou duši, v niž mají uzamknuty střípky vzpomínek, pocitů, nálad. A právě, když je ozářily paprsky zapadajícího slunce, jakoby svá tajemství začali vydávat. Zrcadlila se v nich má duše. Duše, jež hledá pochopení ve všem na co jen její oči pohlédnou, avšak dosud se nenašel nikdo kdo by měl pro takovouto duši pochopení. Duši stále letící vysoko v oblacích, proplétající bílé mraky. Mířící od širých nekonečných moří k zasněženým štítům hor. Letící nad zelení trav a lesů, mizící v černotě, chladu vesmíru, aby zažila pocit nekonečnosti znovuzrození. Jediné co však mohu, je říkat si : Zmizí, zmizí jak kapka slzy v dešti. A až dopadne na zem nebude sama, roztříští se spolu s ostatními… Opravdu netuším, že by někoho mohl zaujmout tento text, vždyť psát o jednom pokoji, který znám jen já, i s jeho tajnými zákoutími, nemá význam. Jedno však vím jistě, ten pokoj se všemi jeho věcmi, jež reflektují mou duši nemohou nikdy nikomu doopravdy říci : Byl tady, měl nás rád a my jeho. Už se musím pousmát nad šílenstvím svým, nad touhou znát pocity mrtvých věcí. Musím končit. 38,3 ukazuje teploměr. Chce se mi spát. Chci Blouznit. Chci snít. Nechci se již probudit sám mezi mrtvými věcmi…
My loneliness Prší. Z oblohy padá tisíce kapek vody. Jsou studené jako led. Při dotyku s těmi kapkami mě pálí kůže jakoby do ní bodalo tisíce jehel. Rozhlížím se jestli nenajdu vhodný úkryt před deštěm a kde bych se alespoň trochu osušil. Takhle promočen studeným deštěm mohu dostat zápal plic, a ne že by mě to nějak vadilo, mohl bych i umřít. Ve vysokých horečkách, vidící před sebou jen přeludy. Halucinace, které mě mámí, volají na hranici smrti. Zástupy mých otců a matek lákající mě do svých náručí. Za zády však mající kladivo, srp, sekáček, šroubovák. Jen, aby mohli v nestřežené chvíli bodnout, seknout, a já bych se již neprobudil. Stále však přemýšlím jestli právě tohle není to správné řešení. Poddat se tomu rychleji než mě skolí pomalejší smrt, která je však děsivější a nepředstavitelnější než si kdo může představit. Ten kdo to nezažil nemůže říci ani jedno slovo na to jak bolestivé, příšerné, svým způsobem i šílené to je. Někdy si, když na obloze září tisíce tak vzdálených hvězd na které jsem se chtěl jednou podívat a nad horizontem se tyčí bledá fosforová záře jež vymizí tak za 10000 let, myslím, že jsem měl zemřít hned a ne se tu ploužit přes hory, doly. Od ničeho nikam. Jen kdyby mě dohonil zápal plic, ale upřímně si myslím, že já mám takovou smůlu v životě, tak mě zápal plic nehrozí. Vzpomínám jak jsem se každé ráno probudil. Vždy s pocitem, co tu vůbec vlastně ještě pohledávám ? Proč tu jen musím být, vždyť jsem zbytečný písek, který se pomalu odsypává a až dopadne poslední zrníčko tak tu již nebudu. Jen prázdný pohled v mých očích. Již dávno jsem si uvědomil, že jsem mrtvola, houf známých. Kamarádů, přátel proměnil se za čas
v prach a já zůstal sám. Když tak nad tím přemýšlím, já vlastně vždycky byl sám. I když se smál, plakal, jedl, spal. Okolo mne se všichni bavily, já byl sám. Takový kužel bílého světla uprostřed temnoty. Jen si na mě ukázat. Duše se mi ztratila a začal jsem žít dva životy. Jeden, který byl šedý, bez pohybu, bez svobody, bez jakékoli naděje a ten druhý nádherný, letící v obrazech poskládaných v rychlém sledu za sebou, svobodný s nadějí, že to není sen, ale skutečnost. Samota. Když to slovo zase pustím přes rty, mé oči zase pláčí velké slzy jež se mísí s mou krví. Tentokrát jsem skutečně zůstal sám. Duše mi lehce praví, naznačuje. Dosáhl si toho po čem jsi toužil. Konečně se nemusíš bavit s lidmi na různá témata a předstírat jak moc hrozně tě to baví. Vysoukej ze sebe jedno jediné souvislé slůvko, kterému by někdo z tvého okolí byť jen na chvilku porozuměl. Máš ve svých slovech chaos, rozumíš jim jen ty sám, a nikdo nedokáže proniknout tím štítem slov, ale pokud jej někdo náhodou prostřílí zjistí, že se stejně nikam nedostal. Jen před hradbu, vysokou zeď, jež nejde překonat, ale pokud by ji náhodou překonal, za ní je další, mnohem vyšší, mohutnější, širší. Kilometry kilometrů do nekonečna se rozpínající zeď okolo tebe a jelikož jsem tvá duše tak i mne. My společně se za tou zdí krčíme jako malé děti, které se snaží schovat před světem. Před jeho krutostí, beznadějí, bezmyšlenkovostí. Do něčeho. Do svých snů. Občas sem pronikne některý z hlasů, kousek světla, přátel, ale brzo zhasne. Pohlcen nekonečnou zdí, kterou jsme po léta pracně budovali, konstruovali tak dokonale až nás chytila v pasti. Dostali jsme se do bodu odkud již není možný návrat. Staly jsme se vězni a vězniteli navzájem. Všude okolo temnota. Samota. Každé pronesené slovo je pohlceno zdí. Když po ní přejedeš dlaní zjistíš jak hrubou, ale o to pevnější stavbu jsme to vlastně postavily. Teď můžeš křičet, řvát, bušit, ale tu stavbu již nikdy nezboříš. Musel by přijít nějaký zázrak, ale při tvém, tudíž i mém štěstí se to nikdy nestane takže do konce života budeš sám. A pak i na věky. Jen. Jen se svými bláhovými sny, které jsi neměl sílu uskutečnit, ale v troufalosti sis myslel, že ano. Takže jako tvá duše ti povím závěr : Jsi Sám, nemáš nic a nikoho na kom by ti záleželo, všechny sny zůstanou jen sny a zmizí v prachu, jsi srab, duši máš temnou, ale ta duše jsem já. Kladl jsem nohu před nohu. Pečlivě jsem si vybíral svou trastu kterou jsem si razil v nepřestávajícím studeném dešti. Duše mi ukázala mou prázdnou minulost avšak mé oči vidí prázdnou budoucnost. Musel jsem se pousmát. Nakonec měla pravdu. Byl jsem celý život sám se svým štěstím, jež jsem dokonce i definoval : Jestliže mě samotného vhodíte do osudí a posléze dojde k losování pak zapůsobí nějaká relativita, protože ačkoliv jsem v tom osudí sám, vytáhnou někoho jiného. Úsměv mě donutil ke kašli. Konečně ? Zápal plic ? Před očima se mi zamlžilo. Padl jsem na kolena. Cítím, jasně cítím ty tisíce kapek vody, které se mi tříští o mé tělo. Bodají, stále jen bodají a mé tělo hoří. Po několika minutách jsem se mátožně zvedl. Jasně jsem cítil stékající vodu, která si hledala cestičky v roztrhaném beztak již promočeném oblečení, po kůži. Smívala popel, prach a písek. Spolu s tím se pomalu odlupovala kůže. Jen tak nenápadně. Takže to již začalo. Hrábl jsem si do vlasů a v nich mi zůstal chomáč. Rozkašlal jsem se. To tedy moc dlouho netrvalo, pomyslel jsem si. Stále vidím lidi, kteří se vší hrdostí říkají. To je naše budoucnost. Energie, kterou jsme ovládly přinese světový mír. Přinese…a na druhé straně vidím lidi, kteří hladí lesklé hlavice. Tiše k nim promlouvají, modlí se : Vy, vy nám přinesete vítězství. Jak byly všichni bláhový. Měli pravdu obě dvě strany. Přinesla mír, přinesla vítězství. A já tu umírám, pomalu krutou smrtí ve světě kde není ani živáčka, jsem tu sám, ale zato ve světě kde panuje mír. Vyškrábal jsem se na vrcholek kopce. Zrak se mi již rozostřuje, místo kůže jen živé maso. Dívám se na ty miliardy hvězd. Přemýšlím o svém snu. Spatřit Mléčnou Dráhu, tu nádhernou galaxii plnou zářivých hvězd, na vlastní oči. Někde tam venku z toho studeného prostoru, temnotou, mezi naší galaxií a Andromedou. Spatřit. Vidím tisíce, milióny padajících hvězd. Padají z oblohy na mne, na mé skomírající tělo. Opět jsem se usmál. Vzpomněl jsem si na Beethovenovu #9. Oslava života ?
Tak jak jsem žil po celý svůj život tak jsem i zemřel. Sám. Se svými sny, ideály, nadějemi. Poslední co jsem viděl byly ty padající hvězdy. Miliony padajících hvězd. Mohl jsem si něco přát…
The Legend Of Fallen God Modlitba Pojď, pojď má lásko, můj temný anděly zkázy. Pojď se mnou sestoupit do temnoty. Do temnoty věků, bloudící staletími. Křičící prokleté kletby. Padlí Anděly. Můj pane vyslyš má rouhačská přání. Nechci se Ti podobat. Nechci Tebou býti. Jen sdílet tvou temnou pouť. Chci poznat podstatu času. Podstatu prostoru. Astrální sféry Nebe, Pekla a očistce. Duše má léty zčernala, zatvrdila se proti všemu, proti skutečnu. A oni mne umístili sem. Sem do ústavu určeným choromyslným. Ještě dnes je chci zatratit ! Poslyš pane. Mé touhy ztemněly. Má víra se upevnila. Rozkaž a já se podrobím. Já vykonám tvou vůli. Prosím Tě pane, dej mi nějaké jasné znamení. A venku, tam za mřížemi se zablesklo a spustil se déšť. Jasné ráno se změnilo v čerň bouře. Bouře, která uklidní mysl bláznovu. Pán vyslyšel ! Ó děkuji Ti můj démone zkaženosti, děkuji Ti Anděly zkázy. Prosím ukaž mi tvou cestu. Napřáhni prosím svou ruku a podej ji Tvému služebníkovy. Ničeho více nežádám. Jsem zde připraven. A On vyslyšel. Podal temnou ruku svému následníkovy, který se oprostil těla svého. Lehce to pálilo, když břitva zajela do kůže. Mohl jsem slyšet praskání šlach. Napětí ve mně spoutané se najednou uvolnilo. Z ničeho nic. Naráz. Poslední vjem byl výtrysk krve, který obarvil bílé kachličky na rudo. Nebe (Ráj) Slyším stále překrásně hrající piáno.Tak jsem se chtěl naučit hrát, ale neměl jsem dost odvahy ani piáno na které bych pilně cvičil. Ty tóny mi rozechvívají bubínky. Někdo opravdu miluje, opravdu si vychutnává tu hru. Nemůžu se jí nabažit stále poslouchám ty tóny, které plují do nekonečnosti. Je slyšet, že ten kdo hraje má vrozený talent. Je slyšet každá rozplývající se nuance, jak autor mění tlak na jednotlivé klávesy. Ta hra mne naprosto fascinuje. Až nyní si uvědomuji, že mne obklopuje záře. Záře, která nemá konce. Někdo, nějaká bytost v oparu mne bere za ruku. I když ji plně nevidím je překrásná. Vede mne po cestě mezi trávou. Nevím kam. Z ničeho nic vytryskne záře velká záře. Je to velký úsvit. Východ slunce. Zděšeně vzhlédnu. Můj průvodce se zavlní zaklape naprázdno ústy. A já se propadnu do nevědomí… Očistec I (Pokušení Noci)
Nebe mi nebylo určeno, peklo mi nebylo určeno. Očistcem jsem prošel. Ale nikde mne nechtějí. Jsem vyvržencem. Pohybuji se mezi životem a smrtí. Ve dne v astrální sféře, v noci zas materiální jsem. Poslyšte Vy lidé kdo já jsem ? Ó Vapmiria. Má stigmata. Ta znamení jsou jasná. Jediné co já vidím jsou krví pulzující tepny. A v nich lahodná krev. Jsem zatracencem. Já to chtěl ! Chtěl jsem být zatracen. A můj pán mne vyslyšel. Můj pán na kterého se pohlédnout bojím. Mea Culpa. Mea maxima culpa. Slyšte, slyšte všichni tvorové noci můj zpěv, já vás volám. Mé hříchy mne volají. Černou duši jsem zaprodal, ale nelituji. Nelituji, svého opovážlivého činu. Slyš mou modlitbu Ó Pane můj ! Na ruce mám tvé znamení. Pěticípou hvězdu, hvězdu Luciferovu, i když Lucifer je nic proti tobě. Je to pouhý žák tvůj ó pane můj. Na krku tvé znamení. Část tvé krve mi koluje žilami. Oči po tobě mám. A hlad po nocích ukájím. Na tvou počest vždy připíjím. A zuby překrásné. Otče !!! Můj Otče Nosferatu !!! Peklo (Pravda) Nekonečná temnota. Chlad prolézající celé tělo. Trůn z kostí a ledu. Na něm jediný pán. Lucifer. Padlí anděl. Ten, který se vzepřel bohu. Ten, který přijal království pekelné. Ale slyším jeho slova : „Bez boha bych neexistoval já, ani hmotná sféra. Neexistovalo by nic, a kdyby bůh chtěl tak mne zničí, ale nemůže. Nemůže zničit jednoho ze svých andělů. Beze mne by neexistoval ani on. Bez pekla by nebylo nebe.“ Led. Všude samý led. Legendy pravý, že království pekelné je plné síry a ohně. Teplota stoupající, odpadávající kusy masa. Temné naříkání. Lež. Bořím mýty staré. Peklo je plné ledu, temnoty, chladu a smutku. Proč bože zatratil jsi jednoho ze svých nejkrásnějších andělů ? Proč musel dostat takový trest ? Nekonečnost v utrpení. Vždyť jeho černá křídla zplihle visí z ramennou. V jeho očích vidím jen bolest a slzy. V ledu okolo něj uzamčeny duše ve svém šílenství. Duše, které byly raději zatraceny, aby neuvrhly nebesa do války. Kdo je spravedlivý ? Bůh ? Ďábel ? Ty jeho černé slzy mění se na krápníky ledu. On na mne pohlédl. Pohlédl mi do černé duše. A tam někde spatřil soucit, porozumění. Kdo si z nás dokáže představit nekonečnost. Nekonečnost uzavřenou v temnotě a samotě ? Bůh si vybral oběť. Anděla, který byl nejpodobnější člověku. Vytrysklo prudké světlo. „Kdo jsi člověče, že chceš soudit boha ?“ Pán na trůně se ještě více schoulil. Bál se. On se bál ! Stal se vyhnancem a zároveň otrokem. Nemohl se vzepřít jeho vůli. „Kdo jsi člověče, že chceš soudit boha ?“ práskla opět otázka. Já se rozhlédl okolo mne. Tisíce duší vojáků, kteří bojovaly za pána byly uvězněny v ledu. Kdo ? Víra v něj jim byla vnucena, aby se jim lépe, snadněji umíralo. A teď ? Takováto odplata ? To jim nenáleží ! „Já, lidská bytost se opovažuji tě soudit bože ! Mám černou duši, oči upíří, ale ty jsi něco ještě horšího jsi bestie, šelma, která vysává duše, aby mohla existovat !“ „Táhni do horoucích pekel člověče !“ zahřmělo peklem až popraskal led. „Já už v pekle jsem ! A vše okolo mne jsi jenom ty. Za vším vidím tebe !“ „Táhni ! Táhni…!“ vykřikl bůh. Očistec II (Donucení) Mea Culpa. Mea Maxima Culpa. Mea Culpa. Mea Maxima Culpa. Mea Culpa. Mea Maxima Culpa. Mea Culpa. Mea Maxima Culpa. Mea Culpa. Mea Maxima Culpa. Ta tekutina ve které plavu. Co je to ? Je to voda ? Sladká ? Slaná ? Kde to jsem ? Zase očistec ? Já jsem přeci Vampír následující svého pána. Svého stvořitele. Nosferatu. Neměl
bych být již v pekle ? Nepamatuji si. Byl jsem v nebi ? Toto místo mi je taky nepovědomé. Ale toto je jiný očistec než ve kterém jsem byl předtím. Před…? To pokušení zůstává. Jsem co jsem. Co jsem stvořil. To jsem. Ale nebylo to jinak ? Vždyť je to tak šílené. Má paměť se stále více sama do sebe zamotává. Vzpomíná a zapomíná. Co ? Kdo ? Jak ? Proč ? Samé otázky. Samé otazníky. Proč jsem tak rozpolcený, když jsem mrtví ? Co je ve mně neklidného. Co se chce dostat na povrch ? Ta voda je svěcená ! Prožírá se do mé duše. Ó má duše zachraň se !!! Nebe II (Hra O Duše) Roztáhni svá křídla anděly. Vzlétni co nejvýše, pohlédni dolů na svět ve kterém jsi žil. A vyber si jednu duši, kterou chceš chránit. Ta duše. Ta duše bude patřit tobě. Budeš ji opatrovat, pečovat o ni jak nejlépe umíš a pak ! PAK ! Tvůj život se snoubí s nekonečností ! Čím více duší tím více nekonečností. Tím blíže k bohu ! A Bůh JSEM JÁ !!! Peklo II (Mesiáš) Mé slzy jsou Slané jako krev. Krev, která byla prolita, která byla zneužita samotným bohem, jež propadl v šílenství. Musíme jej zastavit dokud je čas. Dokud máme nějakou naději, že ty jsi spasitel. Náš mesiáš. On dlí, tam někde v té nekonečnosti. Své ruce vpleteny mezi lidi vysávajíc jejich vlastní životy. Životy, které přestaly žít. Jsou jen jeho sny, jeho přání. Jeho přikázání ! Poslední boj nastal. Vytáhněme do boje ! Seraphim (Láska) Zadržte vy všichni, sic chcete zničit království nebeské ? Chcete zničit samotného námi milovaného boha ? Nevidíš v co se změnil tvůj pán, Serafito ? V co jej změnila nekonečná hladovost po duších ? Podívej se mu hluboko do očí, tam za těma očima je jeho duše. JÁ JSEM Bůh !!! Já Serafita, i když miluji svého pána musím vám dáti za pravdu. On není mým milovaným bohem. Stala se z něj slupka vysávající své věrné. Jeho láska se vytratila. Má nikoli, proto vytasím svůj meč a probodnu jeho. Láska. Ach Serafito, tvůj úkol byl přetěžký. Zničit toho, koho jsi miloval. Peklo III A plameny vyšlehly vzhůru k nebesům. Rozpoutala se bitva v nekonečnosti. Ohně pekelné opět povstaly z ledu a temnoty. Padlí Anděl Lucifer konečně po nekonečnosti zatracení došel ke spasení. Jeho slzy vyschly a jeho trůn opět povstal. Nebe III Radujme se, veselme se ! Starý bůh je mrtev. Ať žije nový bůh ! A Kdo se jím stal ? Kde je nový bůh ?
Ó Serafito, místo tvé je na trůně božím. Usedni a dojde tvoje božství, které ti patří neboť ty jsi zkrvavil svůj meč bytostí milovanou. Svým vlastním bohem. Tvůj bůh padl, aby ses jím stal ty ó Serafito. Staneš se tak lepším, milovanějším bohem ! A Serafita vystoupal na božský trůn. Jeho božství bylo právoplatné, nedalo se zpochybnit. On byl bůh. Bůh, který povstal z prachu padlého boha…My Andělé Ti přísaháme svou věrnost ! Očistec III Tam jsem. To jsem já, má nečistá duše, která přísahala věrnost Padlému Anděly. Chtěl jej provázet na jeho cestách časem až na počátek a na konec časů. Nechtěl jsem se mu podobat. Jak nicotný jsem, proti jeho velikosti. Ale v tom anděly jsem poznal sebe sama. Poznal jsem čím jsem byl. Byl jsem bohem, stal se upírem, vysával z lidí jejich životy a pak jsem byl zabit svým věrným andělem Serafitou. Propadl jsem se do lidského těla, abych poznal svou vlastní bolest. Svou vlastní zkázu. Ó Serafito ! Milovaný anděly, nechci býti člověkem, nechci býti bohem. Chci být jen sám sebou. Tím čím jsem byl před nekonečnem. Svou vlastní duší… Modlitba II (Epilog) Má zplihlá křídla, černá křídla v tom dešti zšedivěla. Co se semnou jenom stalo ?Duše má se sama zničila. Jen Mea Culpa, Mea Culpa, Mea Maxima Culpa. Co ta slova však znamenají pro mne nesmrtelného hříšníka, který proťal žíly své, aby opět zažil peklo svého nekonečného vědomí. Snad mi bůh odpustí…snad odpustí všem, kterým jsem neodpustil já… Sajte ó bratři, sajte jeho krev a duši, sajte dokud nedojde ke svému konci nekonečnosti. A on, temný cestovatel časem, padlí anděl jej najde. Najde ten svůj konec nekonečnosti, ale mezitím sajte ó bratři…
Strom Před několika lety jsem měl své tajné místo. Místo, které mi bylo velice blízké. Byla to bříza stojící na kopci, krásně se pod ní sedělo a leželo. Myšlenky, které mě napadaly na tomto místě, se snad ani na papír nedají napsat. Papír totiž nemá vlastnost přenášet vůně, barvy, pocity tak jak je v té době cítil já. Vím, můžete namítnout, že to popsat jde, ale to již není takové jaké to ve skutečnosti bylo. V porovnání se skutečností jsou to jen vybledlé barvy, vůně a pocity vyprchané, zatuchlé. Když bylo vedro bříza mě milostivě schovala pod svou korunu. Občas zafoukal vítr a já mohl slyšet píseň, jež složila pouze pro mé uši. Pohlédl jsem do nebes, spatřil plující mraky a mohl jsem si představit, co znamenají. Toliko rozličných, přenádherných tvarů plující po tom modrém nekonečnu. Vždy, když jsem pod tou svojí břízou seděl nebo ležel, připadalo mi, že nejsem sám. Byl jsem šťastný. Pokud jsem se rozhlédl mohl jsem spatřit rozlehlé panorama, klenoucí se od horizontu k horizontu a tam někde dole malí lidičkové, ve svém křečovitém chaosu pospíchající ke svojí vlastní smrti. Každý den, kdy jsem byl pod korunou té břízy se mi o žil vlévala nová naděje, nová síla prodlužující život, jež mohl tolikrát skončit, ale jediné pro co jsem žil byla bříza, nekonečné panorama, modrá obloha, padající hvězdy. Padající slzy. Prožil jsem s ní mnoho přenádherných západů slunce. Loučil jsem se a opět vracel, ale poté se něco stalo. Stalo se, co jsem nečekal, avšak ona to možná již tušila. Léta plynula, pro ní to moc neznamenalo, ale já jsem vyrostl. Z dítěte a jeho tužeb se stal dospělí člověk a ta
tajuplnost, dětská radost ze života zmizela. Stal jsem se jedním z těch na které jsem se z pod té břízy díval. Tím malilinkatým človíčkem běžícím vstříc své smrti. Poslední západ slunce, poslední padající hvězda, poslední možnost říci ji sbohem. A ona mi naposledy mohla zahrát svou překrásnou píseň na rozloučenou. Do vlasů se mi snášelo několik květů jakoby i ona plakala nad tím, že opět zůstane na tom kopci sama. Opuštěna. Byly to její slzy loučení. Pohladil jsem její bílo-černý kmen. Otočil jsem se a odcházel k západu slunce, za lehkého letního větru a tiché písně mizející v dáli. Odcházel jsem do reality světa dospělých. Avšak nyní, po těch letech, kdy jsem u ní nebyl, chci se alespoň na chvíli vrátit pod ten strom. Opět pohladit tu kůru, zašeptat pár slov. Netuším však jestli ten strom ještě stojí, ale musím se vrátit, abych spojil minulost z budoucností. Abych našel sám sebe ve světě dospělých. Najdu v ní snad své odpuštění. Musím se k ní vydat, a určitě napíšu jestli jsem ji našel nebo ne, protože jsem přišel na jednu věc, i když mám dospělé tělo, tam někde uvnitř jsem zůstal tím dítětem, jež nechce přijmout tu šedivou, betonovou realitu dospělých. Chce zůstat dítětem v barevném světě, kde nekonečná obloha jest, tisíce padajících hvězd a západ slunce v miliónech barev vlévá do žil nové naděje….
Island Of Angels Ničehož drahého od vás nežádám, jen trochu vody, trochu chleba, možná i trochu toho soucitu. Buďte milosrdní a Stvořitel vám to oplatí. Vezme vás do ráje a dá vám křídla… Jako mě… Prastarý úryvek neznámého autora Slyším stále jen foukat vítr. Nic jiného než ten věčný vítr, který nikdy neskončí, prohání se mezi budovami jež jsou napůl rozpadlé. Vyhaslá okna, cesty zarůstající trávou. Zašlá sláva tu opadává do věčnosti. Některé části budov jsou již pohlceny vodou. Myslely jsme si, že jsme všemocní, prý se můžeme vyrovnat stvořiteli, ale není to pravda. Nikdy to nebyla pravda. Tak pyšní jsme byly a na konci se staly bezmocnými. Ale čí to byla vina ? Jedině naše, protože neexistoval nikdo kromě nás kdo by se něčím provinil. Já tu, poslední ze své rasy sedím a dívám se na obzor. Nízko nad hlavou mi letí mraky nasáklé vodou. Obloha je děsivě temná, tak temná nikdy předtím nebyla. Vždy bylo krásné počasí, neustále svítilo slunce, které každý z mého národa miloval nadevše. Jemný vítr si pohrával s korunami stromů. Mnoho hlasů se ve vzduchu mísilo, když matky vyrazily se svými dětmi na ranní procházku. To se na trávě ještě leskly kapky rosy. Chvilkový teplý deštík všechny rozesmál než rozplakal. Pak se ukázala duha. Děti si na ni nadšeně ukazovaly, nadskakovaly radostí nad těmi přenádhernými barvami. Kdy já uvidím svou duhu ? Už zřejmě nikdy. Na cestě se objevily Klerikové v kutnách, kteří pospíchaly na ranní modlitbu do Chrámu. V jejich očích se zračila moudrost a hrdost na to, že jsou právě Kleriky – Učenci, jež opatrují vědění naší rasy. Vědění, které by se v nepovolaných rukou stalo nebezpečným. Všichni jim uctivě ustupovaly z cesty. U v chodu do Chrámu se objevil nejvyšší, neexistuje pro něj, žádné jiné slovo než Nejvyšší. Zlatá kutna zakrývala jeho tvář a když se někomu náhodou povedlo spatřit jeho oči, nikdy na ně do konce svého života nezapomněl. Klerikové před ním poklekly. Říkal jim posvátná slova, a když o tom nyní uvažuji, přišel jsem na to, že on věděl. On věděl již tenkrát, že přijde konec. Já zahlédl jeho oči a v nich se zračilo vše co si kdo jen mohl představit. Vědění. Život. Láska. Nekonečnost. On to věděl. Věděl ! Tak proč něco jen neudělal, když mohl ! Já tu jen bezmocně sedím a dívám se na ten obzor. Na obzor kde to za
několik minut vypukne. Začalo poprchávat. Objal jsem nohy a zahříval se. Proč ? Mé vědomí se roztříštilo do tisíce kusů. Jak mohu pochopit něco co jsem doposud nepochopil ? Já viděl Nejvyššího, ale nikdy jsem ho nepochopil, jeho poslední činy, jeho poslední nádech, jeho úsměv. Proč musel odejít dříve než já ? Co znamenal ten úsměv ? Tam někde v temnotách na okraji všech myslí, jak dobrých tak těch zlovolných se ukrývá něco co lze odhalit jen, když se pořádně zadíváte do své vlastní duše. Je to moc vládnout ? Ne, nikoliv. Je to moc života. Jeho krása, rozmanitost, barevnost, která vás naučí přemýšlet, přehodnocovat své vlastní postoje k druhým. Naučí vás řídit se pravidly jež ani neznáte a ani nepoznáte. Kdo jste ? Odpovězte si na tuto otázku samy. Nenutím nikoho, aby přijal mé myšlenky, ale, když je přijmete možná nikdy nezestárnete a nezemřete, ale ani to vám nedokáži zaručit, protože nejsem všemocný. Mnozí mě sice nazývají Stvořitelem, ale jsem jen jeho služebník jako ostatní… Úryvek z Knihy Slunce V ten den jsem nechápal vůbec nic. Chování obyvatel se změnilo. Nějakým záhadným způsobem. Deštík nevyvolal žádný úsměv, nikdo si duhy na obloze ani nepovšiml. Každý se jen díval do země a přeříkával tu jedinou větu „Je milosrdný, On je přeci milosrdný. Musí být !“ Z oblohy sjel blesk a zabodl se do země. Ozvala se ohlušující rána. Stanice kontroly počasí ztrácela vládu nad počasím. To bylo zlé, hodně zlé. Každý se bál jen toho co přijde zítra. A na východě zuřila bouře. Strašlivá bouře, která se neustále blížila a bylo otázkou času kdy si nás tady najde. Jeden národ. Jedna mysl. Jedna planeta. A přeci to neplatilo navěky. Andorra. Jediné slovo, které ve všech vyvolalo hrůzu. Paniku. Strach. Bylo to ztělesnění smrti. Klerici to věděli. Nejvyšší to věděl. Všichni to věděli. Zadul pořádný vítr, do vzduchu se vzneslo tisíce lístečků, jež se neudržely na stromech. Větve stromů mlátily do kmenů s takovou intenzitou až větve, které nebyly dostatečně pevné se ulamovaly a létaly vzduchem. Hledím si do vlastní duše, ale nic nevidím a ani mi to nijak nepomáhá. Klerici jsou vyděšení, je na nich vidět, že se brzy rozprchnou a nezůstane tu nikdo kdo by podržel národ. Jen nejvyšší stojící před vstupem do Chrámu, pevně rozhodnut do poslední chvíle neustoupit hledí k východu. Vše se mi mění před očima, jeden den je krásné počasí. Všichni šťastní, bezstarostní, plni optimismu a v druhý den přichází bouře, která otřese celým kontinentem a každý je k smrti vyděšen co bude dál následovat. Skončí to tady a teď ? Nebo je to jen začátek ? Někdo vykřikl, ani jsem si nebyl vědom kdo z davu to byl, ukazujíc tam někam za město. Několik Kleriků. Prchají, nechtějí zde zůstat. Takže již nemáme naději ? Všechno je ztraceno, každý prchá pryč. Bezhlavě, bez rozmyslu. Slepě prchá, ale přitom si nechce připustit, že bouře ho nakonec stejně pohltí. Zůstal jsem sám stát uprostřed náměstí. Proč bych prchal ? Nemá cenu plýtvat energií, když stejně není naděje. Není naděje ? Ucítil jsem na sobě něčí pohled. Byl to pohled nejvyššího. V jeho bezedných očích se zračila otázka „Ty neutíkáš ? Nebojíš se toho co tě čeká ?“ Bojím. Ó nejvyšší jak já se bojím, strach ovládá celou mou mysl, ale neuteču, protože osud je nezvratný a pokud mám zemřít pak zemřu na tomto místě, kde jsem se sice nenarodil, ale prožil většinu svého života, znám to tady a všechno tu zná mě. Chci zemřít s tou známou květinovou vůní, mezi domy, které tu mlčky stojí tisíce let, aby mohly pohlédnout a jejich duše si říci „Žil tu, miloval to tu, bál se, ale neutekl odsud před smrtí. Zemřel spolu s námi…“ Nejvyšší jakoby věděl co si myslím, přímo zněj čišely mé myšlenky. Byl snad…? Nejvyšší zavrtěl hlavou. „Ne jen jeho věrný služebník…“
Prosím, jen Vás prosím, roztáhněte všichni svá bílá křídla a vyleťte k nebeským výšinám. Toto je mé poslední přání, vyleťte k modrým výšinám, světlým zítřkům, které pro Vás ještě mohou nastat. Ničeho nelitujte. Ani Ztracených domovů. Ani ztracených přátel. Ani ztracených vzpomínek. Nechte za sebou všechny zatracené… …jediné čeho litujte je ztráta vaší nevinnosti, ztráta vašich bělostných křídel… Začalo to jednoho nádherně teplého dne, před několika lety. Skupina Kleriků narazila na prastaré vědění. Vědění, jež bylo napsáno v knize, která byla ukryta hluboko v archivu, jako by někdo nechtěl, aby nebyla již nikdy nalezena a její vědění bylo použito. V té době jsem byl malý a hrával jsem si s matkou. Ona se vždy zlobila, že jsem ji utíkal a nejvíce pak, když jsem zkoušel svá křídla. Skákal jsem z různých budov a zkoušel létat. Matka, která jen když zpozorovala můj skok, už věděla, že má křídla nejsou dostatečně pevná, aby mě unesla, roztáhla svá majestátní zářivá bílá křídla a vznesla se do nebes chytit mé padající tělo. Vždy plakala radostí, když si mě přivinula k sobě. Tehdy jsem ještě nechápal její lásku, starost a slzy radosti, že se mi nic nestalo. Okolí se na ni vždy dívalo s opovržením, nechápal jsem proč mou matku každý tak nenávidí. Později jsem pochopil, že používání křídel je společensky nepřípustné. V dobách dávno minulých, ale všichni bez rozdílu létaly, ale dnes již ne. Dnes se budoucnost tvořila vytahováním prastarých myšlenek, z knih a svitků. Ten den bylo opravdu krásně. Duha, po lehkém deštíku. Den jako každý jiný ve městě zvaném Andorra. Někde hluboko pod městem skupina Kleriků začala právě studovat knihu, knihu, jež měla být raději spálena, zničena, roztrhána. Cokoliv jiného se s ní mohlo dělat, jen číst ne. Všichni raději měli oslepnout než, aby ji přečetly. Uplynulo několik dnů než jsme s matkou museli z Andorry prchnout na západ. Všichni se totiž změnily k nepoznání. Matka mi říkala, že se dějí špatné věci. Pochopil jsem, že to začalo již před sto lety kdy se zakázalo používání křídel a rok od roku příkazů, zákazů přibývalo, ale nyní se všichni změnily v organický stroj hnáni jedním cílem. Ovládat to co objevily Klerici zapomenuté, pohřbené v temnotách archivu. Energii. Energii našich předků. Utíkali jsme na západ. Nejprve pěšky pak použila svá křídla. V mých očích se stávala živoucí bohyní. Ona mi však jednoho dne řekla „Já nejsem bohyní, kdybych byla mohla bych zastavit něco co již zastavit nejde a neprchala bych před tím, protože ty můj synu, by si byl také bůh a nemusela bych tě chránit jako tě chráním nyní. Slibuji budu chránit dokud tu budu…“ Mé srdce se zastavilo toho dne kdy má matka odešla. Již nikdy ji neuvidím. Její úsměv, tvář, majestátní křídla bohyně. Její duši. Tak čistá, nevinná… Nepřesvědčila mě. Ona musela být Bohyní… Vzpomínky na Sirie Andorra ovládla Energii našich předků, nakonec se jim povedlo spoutat nespoutané, ovládnout neovladatelné. „Povím ti jeden příběh…“ pravil Nejvyšší „…příběh, který se stal krutou realitou. Dozvíš se něco o nás všech. Dostaneš vědění před svým koncem, abys věděl proč musel přijít konec.“ Byl jsem opravdu zvědav, co z příběh se dozvím. Na jednu stranu jsem chtěl vědění na druhou jsem vědění chtěl odmítnout jen, abych přežil. Ale naděje již není, takže vyslechnu zde pod majestátními korunami stromů ten příběh. „Na začátku nebylo nic než prázdnota. Neexistoval prostor, čas, hvězdy. Byla jen temnota. Pak se zrodil On, jež stvořil hmotu, dal jí rozměr času, stvořil hvězdy nad tvou hlavou, ale jelikož stále tomu dílu něco chybělo vytvořil ptáky. Ptáci byly svobodní, mohly se vznést do
oblak. Nechali se unášet větrem. A On si řekl, co kdybych jim dal trochu ze svého těla, trochu ze svého vědění. Vznikl náš národ. Bílá křídla ptáků, podobajíc se Jemu. Léta plynula a jejich vědění a touha stát se Jím vzrůstala. Vynalezly Energii, kterou spoutaly a ovládly. Nicméně pak se objevila vlastnost dosud nepoznaná. Závist a právě ona se stala krokem k První Válce. Je to největší tajemství, jež se nenalézá ani v knihách. Náš národ se rozdělil a bojoval o tu energii. Nakonec válka utichla, protože zdroj energie vyhasl, ale zůstalo tu nepřátelství. Jedni začali opovrhovat létáním a začaly chodit. Léta opět plynula až generace po generaci křídla zakrněla. Některým, kteří však měly nejstarší předky, křídla zůstala. Ti se staly terčem posměchu a opět závisti, protože měli něco co ostatní ne. Byly výjimeční. V Andoře a dalších městech to vyřešily tím, že zakázali létat, ale to jen proto, aby menšina výjimečných nebyla zmasakrována těmi co neumějí létat. A nyní tito Andořané ovládly Energii Našich Předků ! Jejich předkové se toho dědictví zřekly, protože odložily svá křídla do prachu dějin. To dědictví je naše a já bych jej raději zničil, protože již tuším jakým způsobem tuto energii ovládly… Jestli Ti takový malý příběh před koncem stačí…“ Myšlenky mi zavířily hlavou. Měl jsem pravdu. Měl jsem úplnou pravdu. Má matka byla Bohyní. Já si nepřipadám jako Bůh, ale ona byla výjimečná ve všem co dělala. Ona a pohlédl jsem na Nejvyššího, On také. Ve všech, kteří měli křídla bylo vidět, že jsou nositeli části Jeho. Já ? Křídla mám, ale nesahám všem ani po kolena. Jsem jen obyčejný tvoreček, ale stejně proti mně stojí zloba, závist a nenávist Andořanů. Co přijde teď ? Konec ? Chtěli se Mu vyrovnat proto ovládly to co nás nakonec všechny bez rozdílu zničí… Ale já jim odpouštím, nemám jim to za zlé… Odejdu v pokoji a míru… Dochovaný zbytek svitku nalezený ve městě Terra Atlantis Černé mraky, nasáklé vodou. Tak nízko mi plují nad hlavou. Všechno okolo mne se pomalu stává minulostí. Jen já…mraky se trhají. Náhle, z ničeho nic paprsky slunce osvěcují pusté město okolo mne. Vítr se utišil. Nastává klid před bouří, která je na východě již pouhým okem viditelná. Klid. Ticho. Zafoukal jemný větřík. Někde v korunách ještě zelených stromů zazpíval ptáček svou píseň. Je čas. Ztrhal jsem ze sebe šaty. Roztáhl svá bílá křídla. Promáchl až létalo bílé peří všude okolo mě. Pomalu jsem se vznesl k obloze. K tomu pruhu modré oblohy na niž zářilo slunce. Letěl jsem stále rychleji. Cítil jsem tu lehkost, svobodu pohybu. Ó má drahá Matko. Drahý Otče. Již tak blízko jsem vám. Ještě chvilku budu stoupat k nebeským výšinám, abych měl k vám co nejblíže. Jsem tu jen já a náš národ. Již se nikdy nebudeme strachovat o své blízké, protože od nynějška zde budeme všichni. Já jsem poslední na koho se čeká. Spatřil jsem svou matku. Přivinula mě k sobě, v očích slzy štěstí, svými křídly zahalila mé tělo. Stále mě chránila… Z východu přišla bouře, příval neovladatelné energie, která pálila vše co jí do cesty přišlo. Brala vše, ať nevinné či vinné, bez rozdílu se vše měnilo v popel minulosti. Andorra. Terra Atlantis. Celý kontinent. Kontinent, který se v budoucnosti teprve stane legendou. Lemuria. Ostrov Andělů… Všichni roztáhly svá křídla, rozlétly se do všech stran. Svobodní, neomezení, nezávistiví… Rájem se jim stala modrá obloha a peklem spálená země…
A pamatujte my jsme ti, kteří je vyhnaly. My jsme ti zatracení, Andořané, jež neměli slitování. Oni se staly nesmrtelnými a my jim opět závidíme… Pamatujte, přijde den kdy my se změníme v popel minulosti a oni tu mezi námi nepoznáni budou kroužit na modré obloze navěky…
Before the End (Intermezzo) Pohled do tvých očí je smrtící, avšak já si nemohu pomoci. Stále mě voláš, lákáš tou samou písní. Pojď se mnou. Ale kam s tebou mám jít ? Na konec světa ? Do ráje ? Do pekla ? Proč jsem se právě do tvých očí zahleděl ? Ó ano byly tak překrásné, převlečené v nevinnosti, ale tam za nimi se ukrývá chlad, který všechny zahubí. I mne. Teď to vím, ale s nevinností se kterou zabíjíš. Pokaždé, když kývneš tiché ano, pokaždé, když si potřísníš ruce něčí krví zahlédnu ve tvých očích nevinnost dítěte, které snad ani nechápe co je to smrt. Pak se jen usměješ, pokývneš hlavou a v tichosti zmizíš. Zůstane jen chladnoucí tělo a ty pod širým nebem, hlavu zvrácenu ke hvězdám se necháváš hladit chladným větrem. Přicházíš domů, polibek na dobrou noc a ty usínáš jako dítě. Bez svědomí. Ve spánku se usmíváš. Pověz mi jen, jsi doopravdy tak nevinná nebo je to jen nějaká tajná hra, kterou tu se mnou hraješ ? Šachy ? Ty je máš ráda. Pohybuješ figurkami a když některou vyhodíš ze hry tak figura zmizí v čase. Zmizí odstraněna tvou rukou, která mě pak večer hladí, ústa tvá se usmívají a říkají má lásko. Jsem tvůj král a ty moje královna ? Vypadá to tak, protože chceš aby na hrací ploše zůstaly jen dvě figurky. Bílí král a černá královna. Pohled tvůj je tak láskyplný, přesto všechno říkající koho mám pro tebe zabít můj drahý ? Nikoho, prosím. Nikoho ! Pojď se mnou ! Vzpomeň si má lásko čím jsi a čím jsi byl. Pohlédni na nebesa plná hvězd. Pak možná vzpomeneš na svůj minulý život. Budu kráčet stále s tebou dokud si nevzpomeneš. Je to jako kapka slzy v dešti, která se nakonec ztratí. Život. Každá kapka vody dopadající na nehybnou hladinu je vteřina života, kruhy na ní jsou překážky, které přede mě postavil život, ale Ona je všechny odstraňuje. V očích nevinnost. A za nimi ? Vzpomeň si ! Jen kdybych si mohl vzpomenout co se za těma očima skrývá. Co si právě její mozek myslí, když mě hladí, když mi říká má lásko. Vzpomeň si. Vzpomeň si. Vzpomeň si. Hledím do ústí pistole Černého krále. Okolo mne všechno ztichlo. Slyším jen svůj vlastní dech. Srdce buší jako o závod. Poslední modlitba. Poslední slova na tomto světě. Pak jen děsivý hluk. Zablesklo se. Z ústí pistole si cestu razí kulka, která si jakoby v nejistotě říká. Trup ? Hlava ? Pak jen tma. Znovu záblesk a hledím do očí své černé královny. V očích má slzy. Nevinnost ustoupila stranou. Zahubila mne ? Ten chlad v očích. Na rukou má krev. Úsměv. Lásko. Zastřelila jsem pro tebe černého krále. Hrací pole je čisté a ty jsi málem dostal mat, ale neboj já tě nenechám zemřít. Ty jsi moje světlo v temnotách. Ty jsi můj bílí král ! Konečně jsem odhalil co se skrývá za nevinností v jejich očích. Je to pravá nefalšovaná Láska. Modré oči. Jeden pohled pod širým hvězdným nebem. Jsme jedno. Kapka vody…
Epilogue
(Honourable soul) …Tak se zrodili první z nás. První z Bohů… Exocias I (Farao IV. Dynastie Prathanaratu) Nebe bylo temné, tak temné jak mohlo nebe být. Každou chvíli se zablesklo. Blesk prolétl oblohou jako světelný šíp hledající svůj cíl. Ta nádherná, přesto nebezpečná záře ohromovala snad každého člověka. Přesto v tom bylo cosi pudového, dívat se na blesk s vědomím, že může uhodit i do vás. Vědomí to vědělo, chtělo utéct, ale člověk to vědomí ovládl a zůstal stát přimražen k zemi sleduje blesk. Ozvalo se zahřmení, takové jaké nikdo nečekal od tak malého zablesknutí, ale přesto i když byl blesk malí, měl obrovský zvukový doprovod. Co jsme nemohli vidět, to jsme slyšely. Déšť, za tichého šumění, dopadal na střechy domů o které se kapice vody tříštily do tisíců menších kapek vody. Opět zahřmělo. Vzhlédl jsem k nebesům. To jsou naše hranice. Nebesa. Hranice, tak obrovské, větší než strop nějaké budovy. Takový obrovský prostor nad hlavou a tam nad ním vesmír a s ním i hvězdy. Dnes však bylo zamračeno, hvězdy nebyly vidět. Dnes byl den na umíraní. Dnes, ačkoli bych si přál naposled spatřit hvězdy. Nebylo mi to dopřáno. Nebylo mi dopřáno, protože jsem se vzepřel nějakému mě neznámému zákonu. Celá moje rodina se vzepřela nějakému zákonu, který nás dostihl přes všechny ty generace po které jsme vládly světům. Tisícům světů, které vzkvétaly, chudly, propadaly se v prach a písek. To stále dokola jak šel cyklus za cyklem. Galaxie se neotočila jednou do kola za naši vlády. Tisíce generací se však narodily a zemřely. Ale nyní je po všem. Tento jediný den. Cítím jak studená kostnatá ruka po mne tápe. Jak se mne dotýká. Usedl jsem do svého křesla, připraven přijmout vše co jsem přijmout měl. Za chyby se platí. To platí v každém věku. A chyby mé, a mé rodiny, musely být strašné. Rozhlédl jsem se po zdech pokoje na kterých viseli obrazy mích předků. Co jen jsme to udělaly ? Prudce jsem vstal. Z venku byl slyšet nějaký hluk. Hluk, který nepatřil hromu, nepatřil blesku. Přesto všechno měl sílu z obou dvou. Rozrazil jsem dveře a kráčel dlouhou chodbou do trůního sálu. Já neprchnu, neprchnu před svým osudem. Osudem, který byl tak blízko a byl nevyhnutelný. Tu studenou ruku jsem zřetelně cítil. Hledala místo, vybírala si kam bodnout, kam říznout, kam střelit. Dosedl jsem na svůj trůn, který již nesl mnoho mích předků. Se zájmem jsem si prohlížel stíny, které vrhalo světlo v sále. Tisíce pohyblivých stínů, plazících se ke mně. Prchajících do temnot. Ozvaly se tiché kroky, vypadalo, že ještě byly spěšné. Byla v nich nějaká naděje. Ve mně ? To snad ani ne. Jen naděje, že zítra bude ještě nějaké zítra. Jen aby už nebyl ten dnešek. Byl to hlavní velitel mé armády. Snažil se zakrýt tu hrůzu, kterou spatřil. Snažil se, aby se mu neklepala kolena, ale nešlo mu to. Jak mu to nešlo, nemohl by se nikdy stát hercem. V duchu jsem se usmál. Velitel se hluboce uklonil. „Pane, musíte prchnout dokud je čas ! Vaše loď je připravená a váš pilot s vybranými věrnými čeká !“ Úkosem na mne pohlédl, po obličeji mu stékal pot smíšený s krví. Teprve nyní jsem si všiml, že je zraněn. Proto ta kolena, proto ta hrůza. Nechtěl zemřít. Teď ještě ne. Chtěl pozvednout svou tvář k jasnějším zítřkům. Ne. Jen k nějakým zítřkům. Prchnout. Ta slova. Věrní. Kdo mi mohl být věrný v těchto časech. V časech, které byly promarněny. A z mnoha světů zbyl jen prach. Jejich lůna zůstala mrtvá. Po tom co se na nich dělo, zůstala dokonale sterilizovaná. Slovo život na nich bylo pouhým černým vtipem. To nespraví nikdo za jednu generaci. To nespraví nikdo za milión let. Prchnout ? Trůní sál se otřásl. Otřes byl tak silný, že celé stěny popraskaly, některé ze sloupů popadaly. Všude byl samí prach, který nepříjemně pálil v nose. Velitel stále klečel. „Můj pane je čas jít !
Nemůžete se již zdržovat !“ Slova, která pronášel mnou otřásla v mé duši. Ta slova. Nepomyslel v myšlenkách na sebe. Myslel jen jak mne zachránit. To je ta věrnost ? Chtěl své zítřky, to ano, ale také chtěl zachránit úplně někoho jiného než sebe. Copak si myslel, že beze mne nebudou světlé zítřky ? Trůní sál se opět otřásl. To nebyl výbuch. Nějaký křižník přelétl velice nízko nad palácem. Buď padal nebo zatím unikal paprskům, které jej hnaly do vesmíru kde na něj budou čekat další a nebezpečnější. Něco vybuchlo. Stěny popraskaly silným žárem. Přiběhl další muž. Podle nárameníků desátník. „Veliteli, sestřelily jsme jednoho z těch bastardů. Dostali jsme ho dolů jako přezrálou broskev !“ Z ničeho nic se zarazil pohlédl na mě. Zakašlal a zhroutil se k zemi. Velitel vyskočil, poklekl k desátníkovy. „Je mrtev, pane !“ Pomalu jsem zavřel oči. „Musíte jít !“ Vykřikl velitel. „Vy musíte přežít !“ Zatřásl mnou. Nikdo jiný v sále nebyl. „Prosím ! Pane ! Vy jste…musíte se zachránit…musíte zachránit…“ Co ? chtěl jsem říci. Vždyť již není co zachraňovat. Vše co bylo již není a nebude, a kdyby bylo nebude takové jaké bylo. Tady v sálu nebylo slyšet šum deště ani dunění hromu ani zvuk bitvy ani řev motorů ani řev zraněných. Tato zahrada hoří otče. Zahrada je v plamenech a já ji nechci opustit. Nechci opustit své lidi. I když většina z nich opustila mne. Dnešek bude dobrý den na umíraní. Dnešek se zapíše do dějin, ale kdo bude psát dějiny to opravdu nevím, protože pro mne je to přítomnost. Absolutní. Syrová. Všechno lidské se v jednu chvíli vytratilo. Vše zmizelo, tak rychle a nečekaně. Nákaza šílenství moci se šířila o to rychleji jak zanikal jeden svět po druhém. Kdo za všechno může ? My ? Já ? Oni ? Tam někde ve slupce křižníku, hluboko schován a chráněn dalšími křižníky. Sedí ten, který čeká na výsledek. „Veliteli ! Prchněte !“ Velitel šokovaný zalapal po dechu „Prosím pane ? Cože mám ?“ „Slyšel jste dobře prchněte na lodi, která je určena pro mě. Najděte nějakou vhodnou planetu. Daleko odsud. Daleko od šílenství. Na opačné straně galaxie. V jiné galaxii. A znovu založte lidskou rasu !“ „Pane bez vás…“ „Je to přímí rozkaz, veliteli !“ „Ano, pane !“ V očích se mu na chvilku objevily slzy, ale jen na malou chvilku. Velitel zasalutoval. Já jsem vstal z trůnu a opětoval pozdrav. Při té příležitosti jsem si připnul Císařský plášť a jemu jsem dal mou pečeť. To, aby ostatní věděli, že je to rozkaz. Mé rozhodnutí. Velitel chtěl něco říci, ale pak se otočil a odcházel. V životě jej už nikdy neuvidím. Ani on mne. Usedl jsem na své místo. V hale se ozval rychlí běh. Byly to dva muži. Důstojníci. V zaprášených uniformách. Doběhli ke mně a zasalutovaly. Pak se bez jediného slova postavily každý na jednu stranu trůnu. Stráž mrtvému, připomněl jsem si stará slova. Jenže oni strážili ještě živého. Jaká ironie. Hala se opět roztřásla. To byla startující loď. Loď určená výhradně pro mne, ale nyní nesla na palubě mé věrné. Věrné přeživší. Otče již brzy se setkáme. Již brzy. Zahrady doutnají. Co víc nás čeká ? Tisíce okovaných bot si jimi razí svou cestu k mě a k mým strážcům. Opět jsem se v duchu usmál. Copak ti dva tady a já zmůžeme proti armádě ? Armádě, která rozdrtila veškerý odpor ? Vysterilizovala stovky našich planet ? „Synu, prší venku ?“ zeptal jsem se aniž jsem na jednoho z nich pohlédl. Odpověděli naráz „Ano, pane. Velice silně, pane !“ „A je zataženo ? Nejsou vidět hvězdy ?“ ptal jsem se dál. „Je zataženo, pane. Hvězdy nejsou vidět !“ Nebyly příliš mladí na umíraní ? „To je škoda, chtěl jsem naposledy vidět hvězdy.“ Neodpověděli, ani jeden z nich. „Dnes je dobrý den na umírání.“ Řekl jsem potichu pro sebe. Ti dva to slyšely „Ano, pane !“ odpověděly. Mladí a připravení na smrt ? Jak to mohli přijmout. Jak mohli přijmout tento nevděčný úkol ? Pohlédl jsem na jednoho. Stál vzpřímeně, nijak se nehrbil. Díval se směrem ke dveřím. Avšak stružky slz byly patrné. Podíval jsem se na druhého. To samé. Slzy. „Promiňte, pane !“ řekli naráz. „Za slzy se nemusíte stydět ! Jen plačte, plačte, aby jste věděli, že jste ještě na živu.“ Něco vlhkého a slaného se mi prodralo do očí. Slzy. Také jsem plakal. To znamená, že dosud žiji. Ale jak dlouho ? Jak dlouho může trvat jednotkám než se sem dostanou a připraví mě a dva strážce o život ? Jak dlouho ? Vzpomněl jsem si na otce a jeho slova určená pouze mě. Byla to snad jeho moudrost, jeho citlivost, která je vymyslela. Začal jsem tiše říkat. „Život je jako kapka
v moři. Jseš sám samotinký uzavřen v tom moři, všechno co okolo tebe proplouvá jsou lidské životy a žádný z těch lidských životů není stejný. Každá ta kapka se chová jinak. Každá se v tom moři ale nakonec rozpustí. Rozpustí jakoby ani neexistovala. Ale to moře si ji bude pamatovat jako kapku, která zde byla a nabyla nějakou zkušenost, jež pak předala tomu moři. A pak zde budou další kapky, které si možná vzpomenou jaké je to být kapkou a ne mořem.“ Slova, která jsem polohlasně říkal jsem již neříkal jen svým dvěma strážcům, ale přibližně celému pluku nepřátel, kteří se již dostali do trůního sálu. Všichni stály přimraženi jako kdyby je zasáhl nějaký blesk. Nebyl to blesk byla to má slova, která je zastavila v tom co přišli udělat. Oba mí strážci přede mne předstoupily. To na znamení, že budou nejdřív muset zabít je. Ticho. Takové ticho jsem neslyšel, připadalo mi to věky. A pak jen hroutící se postavy mích strážců. Nevystřelil nikdo z toho pluku, který slyšel má slova, jejich zbraně se jim válely pod nohama. Byly to nově příchozí jednotky. Takové ticho a par bzučících sršňů… Ti, kteří slyšeli slova. Slova moudrosti již nikdy nevzali do ruky své zbraně. Chtěli změnit zkušenost. Svou zkušenost. Pochopily slova jež byla určena pouze tomu muži na trůně. Dnes je dobrý den na umírání… …Tak zrodily se první z nás. První z bohů, kteří věděli, že jsou kapkami a ne mořem. Galaxie se točí, již provedla půl otočky. To je mnoho kapek, mnoho bohů, mnoho životů. A čas plyne stále dál a dál, ke svému konci, K tomu moři v niž se ty kapky na konec všechny ztratí. Bez rozdílu, bez hmoty.
Epilogue II Zdravím všechny ty, kteří se prokousaly až sem. Na toto místo, kde bilancuji nad výše uvedenou moji tvorbou. Opět se musím omluvit za pravopisné chyby. Češtinu neovládám tak jak bych si představoval ☺. Nadále se musím omluvit i za mé předešlé knihy (nějak se to stává zvykem ☺ ). Jsem opravdu zvědav jestli se tohle moje neumělecké spisovatelství, které nestojí za zlámanou grešli bude někomu líbit. Uvítám jakékoli názory, případě i otázky co jsem myslel tou kterou větou ( týká se to i předchozích děl ) mohla by se z toho vyvinout zajímavá diskuze či polemika ☺ A o co, že mě vlastně šlo v této knize ? Hodně jsem se věnoval nadčasovosti, nekonečnu do kterého je vsazen život lidí osamocených, milenců, ale i tvorů, které bychom raději neměli škádlit ☺ Takže se loučím a doufám, že toto je můj poslední výplod. …konec, nebo…? © By Pavel Gilar a GraveStudios
® Všechny názvy povídek
