Pavel Brycz
Tátologie 2 aneb nefňukejte a pochlapte se
MLADÁ FRONTA
Četba není vhodná pro osoby mladší 30 let, kdy se podle nejnovějších výzkumů Statistického úřadu ČR člověk teprve stává rodičem.
Mému kolegovi a oponentovi, doktoru všech věd a umění, praktikovi hermeneutiky a zvláštních nauk včetně radiologie a váženému kolegovi v oboru tátologie – Bedřichu Benešovi – The Departement of computer science, Purdue University. A díky, vole, za tanec v tanečních! Autor
Text © Pavel Brycz c/o Dilia, 2012
Intro – Bob Dylan řekl…
Když jsem se před lety rozhodl stát soukromým učencem na poli vědy řečené tátologie, předpokládal jsem, že budu spíše introvertním kabinetním šťourou, který si v tichu své pracovny osaměle zabádá nad biologickými, sociálními i ekonomickými aspekty rodičovství a sem tam s některými svými teoriemi vyjde na světlo boží v odborném periodiku, což při současných dotacích na českou vědu v kombinaci s prorodinnou politikou státu znamenalo spíše samizdatový oběžník určený dvěma kolegům z branže, s nimiž se scházím v hostinci U Pivoje v ulici Františka Křížka v Praze 7 na řízné diskuse. Anebo se pochlubím s některými nezvratnými a po tisících zkouškách v laboratoři rodinného života ověřenými fakty své ženě Karolíně, která na výchozím faktu, že jsem se stal docentem tátologie, má určitě lví podíl. Pokud se tedy nepřihlásí někdo třetí, jak by sarkasticky poznamenali mí kolegové od Pivoje. Zdaleka jsem ovšem netušil, že věda, která se nedá naučit, ale jen naplno prožít, mě naopak zavede mezi lidi do takové míry, že budu živými či mrtvými generačními vrstevníky i důstojnými kmety stejně jako batolící se drobotinou na pískovišti života s kyblíčky a lopatičkami obklopen v jednom kuse a má skromná žeň z tátologických studií publikovaná v první knize „Tátologie aneb rady začínajícím tatínkům, kteří nechtějí brzy skončit“ mě uvede do tak rozličných a hlavně masových kruhů, spolků, klubů, hnutí, stolních společností, institutů, škol, směrů, obcí a lig a přinese mi tolik mezilidských kontaktů, análů, dopisů, historek, anekdot, citátů, básní i artefaktů v podobě starých kopaček, bejsbolových pálek, mičud, zlomených hokejek i ošuntělých suspenzorů, že bych je nezískal ani s fotografií Pamely Anderson na svém profilu na žádné sociální síti světa.
Stalo se a já musím říct, že mě má vášeň pro vědecké zkoumání a mapování vztahů mezi otci a dětmi i mezi otci a matkami a zbytkem světa zavedla mnohem více mezi lidi, než jsem si dokázal představit. A to nemluvím pouze o mužích, protože mezi všemi těmi, o nichž s takovým zaujetím mluvím a jimž bych chtěl vzdát hold a milionové díky, byly i ženy. Ty, které stejně jako má vlastní žena podstupují denní souboje, trápení a muka s tím mrzoutským pohlavím, které na všechno musí jít vědecky, a tak z každého pšouku dítěte dělá vysokou teorii, namísto aby už konečně jednou bez řečí vyměnilo pokaděnému juniorovi pleny, pochlapilo se a mocipánům tam nahoře jednou provždy důrazně vysvětlilo, že zdraží-li je v rámci zvýšení DPH nebo v rámci jiné podobné voloviny, tak jim ten parlament těmi podělanými plenami zahází až po střechu. Ano, i tyto razantní tátoložky přispívají k širokému pohledu na problematiku vědního oboru, kterému jsem se s láskou coby otec zakladatel upsal, a i díky nim jsem se rozhodl svůj pohled nadále rozšířit a dostat se v pochopení tatínkovství a jeho role ve společnosti hlouběji ve své druhé knize. Písničkář Bob Dylan jednou ve světle ramp při přebírání hudební ceny Grammy prohlásil: „Můj otec mi jednou řekl…“ A pak se na nekonečných pět minut zahleděl do daleka a odmlčel. Když už diváci nevydrželi nesnesitelně protahované napětí, zatleskali a začali ryčet, smát se a bujaře pískat. Ale Bob Dylan mávl rukou a zakončil svůj spontánní projev: „Ten chlápek mi toho řekl…“ A já bych rád, aby si v této knížce každý našel svůj pohled do daleka i ty tři tečky za větou. Nebo aspoň každý, kdo bude chtít… Mně například jednou můj dědeček Rybář řekl…
I slepé cesty vedou k cíli – rada dědy Rybáře Volvo zastavilo u krajnice a Alice si šťastně foukla do zpocené vlny havraních vlasů, která jí z účesu à la bubikopf, hvězd éry německého němého filmu spadla do očí. Ty oči byly štěstím bez sebe. Zasvítila zoubky ve filmovém úsměvu a zamávala na něco, co v parnu 50 stupňů Celsia na slunci ze mě zbylo v pangejtu. Popadl jsem svůj batoh a rozběhl se k červenému volvu v kristuskách, v nichž jsem v posledních čtyřech hodinách postával na roztaveném asfaltu a mé dříve bělostné haksny teď vypadaly spálené na popel horkem sálajícím seshora i zespodu. Blond vlasy po ramena jsem měl mokré potem a svázané gumičkou do culíku Fanfána Tulipána. Na sobě jsem měl nátělník po otci, mně s šedesáti sedmi kilogramy váhy pochopitelně daleko volnější než jemu tehdy stokilovému, a na něm jsem měl nastříkanou českou vlajku a slovo Freedom. Psal se rok 1990 a ve dvaadvaceti letech i budoucí docent tátologie musí vykřičet jisté emoce o své otčině světu. Ramenatý řidič volva s oslnivým úsměvem vystoupil a otevřel vzadu kufr kombíku. Jak bylo naším zvykem na stopu, udali jsme s Alicí první cíl ve směru silnice s nadějí, že nás vezme mnohem dál. Asi třicetiletý nakrátko ostříhaný elegán v šortkách a havajské košili mávl rukou a americkou angličtinou prohlásil, že nás vezme, kam se nám zlíbí. Má čas a žádný určitý plán. Je svobodný! Zdůraznil a poklepal mi na mou propadlou hruď. Když nám džentlmensky dával dozadu naše sluncem vyšisované bágly, všiml jsem si hrdé samolepky USA a v zavazadlovém prostoru spousty jeho cestovních pytlů. Vypadal na šťastného cestovatele. Leo Wolf, pediatr z Indianapolis. Kreditní karta, dlouhá dovolená ve Španělsku a vzhled lékaře, který zachraňuje životy dětí jak na běžícím
pásu z nekonečných televizních seriálů, o nichž jsme tehdy neměli ani páru. Projížděli jsme Sierrou Nevadou, hleděl jsem na ty skály a spoře zelené vrcholy s občasnými ježatými kaktusy a snažil se s Leem konverzovat na takové úrovni, jakou mi má angličtina dovolovala, slunce pořád pálilo jako divé, co chvíli nás přes skla auta oslňovalo, až uondaná Alice usnula. Kdybych byl romantický básník, napsal bych, že se jí chřípí chvělo jako klisničce, které se zdá něco krásného, možná o hřebečkovi, který ji pozval k řece pít, a oba se vidí v hladině jak v zrcadle a jsou si jistí, že po horkém dni není nic úžasnějšího než stát bok po boku po třísla v proudu chladivé vody a jasně vidět, že voda tu je jen pro ně dva, jen pro tenhle okamžik, který bude trvat navždycky, aby dosvědčil jejich majestátní krásu spojení a nerozlučnosti. Ale nejsem básník a Leo očividně taky ne, protože mrkne na spící krásku a pootočí se ke mně na zadní sedadlo, ze kterého vedu statečně svou stopařskou konverzaci. „Jak to vůbec, Paul, dokážeš cestovat se svou přítelkyní?“ Nechápu. Snad jsem mu špatně rozuměl. Má snad s nejkrásnější dvacetiletou dívkou na světě nějaký problém? Cožpak pediatr nevidí tu dokonalou ženskou krásu? Já vím, musí sledovat cestu a věnovat se bezpečně silničnímu provozu, ale přece není slepý. Teď má jedinečnou příležitost pochopit, že Lize Minnelli z Kabaretu vyrostla konkurence, která ji strčí do kapsy. A Alici, jež tu bezbranně vystavuje na odiv svůj profil s nosíkem řecké bohyně Afrodity, labutí krček a dmoucí se obliny svých ňader, dokonce vyrýsovaný pupík pod tričkem potem přilepeným k tělu, ta krása vydrží ještě dalších dvacet let. Takovou záruční dobu nemá ani tvoje volvo, kamaráde! „Hm, řeknu ti upřímně,“ svraští čelo Leo. „Já kdybych jel na dovolenou se svou přítelkyní Deborah, taky pediatričkou, tak jsme za čtyři hodiny v sobě, za den se porveme jako koně
a za dva dny sedneme do letadla, pochopitelně každý jinam!“ Tak teď jsem pochopil dobře. Ale proč nejede třeba jako Zikmund s Hanzelkou, nebo Hanzelka se Zikmundem? Chápu, že dva pediatři rozličného pohlaví – možná dokonce z jedné a té samé nemocnice, kteří spolu randí, kdoví, třeba už od střední školy, si musí od sebe občas dát svátek. Ale cestovat sám jako kůl v plotě měsíc po slunečních lázních Španělska, křížem krážem od pobřeží k pobřeží přes hory, lesy, citroníkové plantáže a olivové sady? Procházet se samotný kvetoucími zahradami Alhambry a pít sangrii jako osamělý spiťar v coffee shopu v Barceloně, kde úslužný číšník přinese občas nějakou tu gandžu, mi připadalo neslýchané, nepředstavitelné, prostě nemožné. Jak může vůbec vydržet nesdílet zážitky, nerozdělit se napůl o talíř paelly nebo smažené kroužky calamarů? Cožpak individualismus a egocentrismus Američanů dospěl už tak daleko v době, kdy my si v sametové horečce dáváme konečně na trička národní vlajky a slovo Freedom, že vydrží už jen sami se sebou? Proč ksakru nejede aspoň se svým psychoanalytikem?! A protože mě píchne osten pohoršení, zeptám se Lea bez obalu: „Není to nuda cestovat samotný?“ Zazubí se a odpoví: „Necestuju sám. Vždycky se s někým seznámím. Je to fajn. Je to pestrý a nesvazuje mě to s nikým dýl než dva dny.“ „Aha,“ zmlknu a najednou nevím, co říct. Uvědomím si, že můj nový známý, Yankee, mluví o něčem, co vůbec neznám, a nejde mi to na rozum. Opravdu je možné jít se napojit k řece, v níž se zrcadlíme sami? Černá kobylka stojí po třísla v chladivé vodě a bělouš míle daleko po proudu od ní pije taky sám? Ta představa mi vrtá hlavou. Ale Leo se rozhodne zastavit u benzínové pumpy Shell, aby natankoval, i když je očividně ještě na půlce nádrže, což na palubní desce i z mé zadní pozice jasně zmerčím. „Něco ti ukážu…,“ vyzve mě, abych vystoupil a šel za ním
dozadu k autu. Alice pořád spí, vůbec nepostřehne, že stojíme, a já se až divím. Takhle přece usínají bez ohledu na bontón malé děti. Ale my jsme hosti řidiče, který nás vyzvedl z prachu na silnici. Měli bychom ho bavit, dokud nás nevysadí, ne se vézt ve svých snech jako v autobuse, do kterého jsme si koupili lístek. Až tenhle stop skončí, umiňuju si, že o tom s Alicí promluvím. Vím, ano, je unavená, samozřejmě, ale myslím, že to pochopí… Navíc anglicky umí líp než já, na rozdíl ode mě z angličtiny dobrovolně maturovala, já nedobrovolně jen z ruštiny. Naštěstí jsem si tehdy vytáhnul Puškina: „Ja pišu vam što mogu bolše…“ A vůbec…! Člověka, který musí hodinu a půl mluvit s nefalšovaným Yankeem s německými kořeny chvíli po tom, co padla berlínská zeď, a každou nejbanálnější myšlenku přebreptává příšerným opisem, protože nezná slovíčka, a už vůbec se mu nedostává příměrů a pořekadel, bolí po takové době hlava úplně strašlivě. Ale to už Leo utne proud mých těkavých myšlenek a vytáhne bag. To, že to je bag, vím až dnes, ale už tehdy mě trklo určení toho báglu, protože jak píše Shakespeare: „Nazvi růži jinak a bude vonět stejně.“ Pochopil jsem, že náš dětský lékař je golfista. Taky mi se zářivým úsměvem, který stál 3 000 dolarů ročně, předvedl elegantní golfovou hůl, dal mi tu stříbřitou lesknoucí se věc potěžkat a pak mi ji vzal něžně z rukou a předvedl mi bez míčku ukázkový odpal. Všichni sanktusáci, a že jich okolo benzínek v horkém španělském srpnu toho roku 1990 nebylo málo, však bych se mezi ně taky počítal, kdybych se tam ve svých kristuskách, které se na rozpáleném asfaltu měnily v ukrutné španělské botky, dokodrcal a žebral o vodu, zpozorněli a s obdivem, úctou a závistí přihlíželi. Dva chlápci, z nichž jeden vypadal jako bohatý Američan s hojně využívanou klubovou kartou do fitnes centra a druhý
jako holka s culíkem a s prsy po tatínkovi, si tu zkoušeli ukázkový golfový odpal. „Už chápeš?“ potěžkával s láskou Leo jednu golfovou hůl a mně podal druhou. „Jezdím si, kam chci a kdy chci, a vždycky najdu soupeře a golfovej green. Věřil bys, příteli, že na Gibraltaru se doslova perou, aby si se mnou mohli zahrát?!“ Něco na té představě anglických jupíků, kteří si chtějí s dětským lékařem z Indianapolis za každou cenu zahrát golf, přišlo Leovi tak směšné, že se hurónsky rozřehtal, a jedině fakt, že se Alice začala na sedadle spolujezdce vrtět a budit, ho přiměl, aby si chytil dlaní svá ústa a smích zadusil. „Pšššššt, sorry, nechal jsem se unést,“ omluvil se mi vlídně a pokynul, abych mu podal tu krásnou stříbrnou hůl, se kterou jsem se právě mazlil. Nechtělo se mi, ale byl jsem jen stopař, jehož holka chrupkala ve volvu mého dobrodince, a můj bágl se vezl vedle golfových bagů toho frajera. Takže jsem mu hůl vrátil. Moc dobře si všiml, že se do poslední chvíle držím stříbrné hračky jako klíště a rve mi srdce se jí vzdát. Takhle nějak si všichni rytíři v keltských legendách dělali zálusk na bájný meč Excalibur a raději by propadli peklu, než aby se ho vzdali. Vypadal jsem tedy sice jako nepříliš atraktivní slečna, ale má mužská soutěživost a vůle po zápolení ve mně byla stejně silná jako v tom Američanovi s vlčím jménem po předcích z Německa, s nimiž se po pralesích honili a prali vyzbrojeni rarohy, krahujci a orly zase mí slovanští předci. Teď tedy mezi námi chvíli setrvávala tenká linie civilizace a její nádherný skvostný artefakt, dlouhá golfová hůl pro hru džentlmenů, ve které on byl americká třída, ale já ji nikdy v životě nehrál. „Hm, vlastně jsem ti ji neměl ukazovat,“ zachmuřil se Leo, „odvezu vás do Granady a adiós, amigos!“ „A co kdybych si chtěl zahrát?“ odvážně jsem se zeptal.
„Co kdybych si chtěl ťuknout golf jak Angláni na Gibraltaru?!“ „Ne, to nejde, věř mi,“ zavrtěl důrazně hlavou a chystal se zavřít kufr co nejtiššeji, aby nevzbudil Alici. „Proč to nejde?“ přelétl mi hněvivý stín přes tvář. Psal se srpen 1990, od roku 1989 se měnila celá Evropa a stopující hipíci mé generace získávali možná klamný, ale nesmírně intenzivní pocit, že jde úplně všechno na světě. „Já hraju vysokou hru,“ zašeptal Leo a zašklebil se. „Ten, kdo se mnou prohraje, musí zaplatit!“ „A když vyhraje?“ zmohlo mě velikášství a pýcha. „Cha, cha, cha, cha,“ zasmál se Leo Wolf a zavřel dvířka zavazadlového prostoru. „Nech to být, příteli, tohle není sázka pro tebe…“ „Dobře, čím zaplatit?“ nedal jsem se odbýt. „Já nic nemám…“ Ukázal směrem ke spící Miss Eastern Europe, o čemž se jí dozajista vůbec nesnilo, a řekl tak klidně, až mi to vyrazilo dech. „Máš svoji holku!“ Á doprdele, tak takhle je to s tím tvým celibátem na cestách a Deborah v offsidu, co, ty bejku?! Takže už chápu! Žádnej Hanzelka, žádnej Zikmund. Na co si to tu hraješ, kryso ze žurnálu?! Mně se zdá, že ti nacpu ty tvý krásný zuby do žaludku! Stáli jsme proti sobě chvíli jako dva kohouti, já v obličeji rudou krev z naší vlajky, on naopak zdravě opálený dohněda. „Přemýšlej o tom. Nezávazně.“ Leo Wolf uzavřel pragmaticky svou nabídku, a protože na nás už obsluha čerpací stanice mávala, abychom si pospíšili s tím tankováním, nebo co tu, cabrónes, vlastně chceme, doplnil nádrž a při placení na kase koupil každému zmrzlinu Magnum. Má drahá Alice, o níž se ve volvu uhánějícím s plnou nádrží cestou na Granadu nebývale zvýšil mužský zájem, se probudila, otřela si tvářičku vlhkým kapesníčkem, obdařila našeho pozorného řidiče koketním úsměvem a pak doslova
zhltla zmrzlinu, zatímco já se s třeštící hlavou trápil jako nikdy v životě. Vztek, pohrdání, morální soudy mnou lomcovaly jako horečka při malárii a zároveň jsem si v skrytu duše musel přiznat, že bych si přál tuto hozenou rukavici zvednout a samolibého Amíka v té vysoké hře, kterou jsem nikdy nehrál, porazit na hlavu. Nezažívá vlastně každý muž takový nesmiřitelný souboj se soky, kteří usilují o paní jeho srdce, dnes a denně? Pouze je nevyhlášený, skrytý, a tím pádem daleko podlejší a zákeřnější! Není tedy nabídka Lea Wolfa stejnou měrou nestoudná jako velkorysá? A nebili se právě takto rytíři svými dřevci o totéž, o co bychom civilizovaně a hlavně nekontaktně zápolili golfovými holemi na greenu blízko skály Gibraltaru? A nemýlil jsem se v sobě, když jsem prohlásil, že nejsem romantický básník?! Inu, ne nadarmo jsem odmaturoval z Puškina, jehož jsem skutečně měl přečteného a dokázal celé pasáže Oněgina odrecitovat zpaměti. Jeho mužská ješitnost a žhavý temperament po mouřenínském dědečkovi mu v soutěži o krásku jeho srdce přisoudili soubojové pistole, a ještě byl ten bisexuální francouzský hejsek, se kterým se utkal, na rozdíl od bohémského a labilního umělce po čertech dobrý střelec. Sledoval jsem ze zadního sedadla volva, jak Alice přebrala iniciativu v konverzaci, ale pochopitelně jsem po ní nemohl převzít vartu v sladkých snech. Realita byla příliš tíživá a její sladké řeči a hihňání se vtipům Lea tak trapné, stejně jako její dychtivý zájem zvědět co nejvíc o femme fatale Deborah, snoubence našeho Casanovy za volantem, že bych neusnul, ani kdyby mi na ústa přiložili gázu s éterem. A v tu chvíli, kdy Alice páčila veškeré nedůležité podrobnosti o nějaké zdravé a růžolící tenistce z Bollettieriovy akademie, která třeba zrovna v tuto chvíli dělá návrh nějaké mladé slečně z Lotyšska, ať si zahrají o jejího chlapce na dva vítězné sety, mi do ucha vlezl škvor pochybnosti, jestli pragmatická volba maníka o osm
let staršího než já cestovat s golfovými holemi sem a tam bez jakékoliv drahé polovičky a někoho, komu by musel skládat povinné účty, nemá něco do sebe. Ale to už nás vítaly kopce Granady. Vjížděli jsme do ulic města až za tmy, všude jen spoře svítily neony, na ulicích pár lidí, spíš pajdajících pejskařů venčících své miláčky než ohnivých mladíků a slečen vrhajících se v rytmu kastanět do náručí noci. Leo si náhodně vybral jeden hotel s vlajkami všech tehdejších států EU a portýr s nažehlenými puky mu přiběhl úslužně odnést z auta věci do hotelu. „Ubytujete se taky?“ zeptal se Američan. Oba jsme horlivě zavrtěli hlavou. „OK,“ usmál se Leo, políbil dvorně ručku Alici, což mi přišlo od Američana ze severu falešné a monarchistické – kdyby byl aspoň z Virginie – však mé přítelkyni taky zacukaly koutky, a mně zdrtil přátelsky ruku mohutným stiskem. „Jestli chcete, zvu vás ráno v devět tady do hotelu na snídani.“ Byl jsem už jako na trní, abychom naše protahované loučení ukončili, ale nemohl jsem své budoucí snoubence žádným způsobem vysvětlit, proč chci prchat někam do nevlídných křovisek na periférii města (kde jsme obvykle pod hvězdným mostem přespávali), jako by mě pronásledovali lesní sršni. A tak jsem poskakoval, jako bych měl nucení na malou, a to strašné tajemství, které jsem chtěl své holce mezi čtyřma očima vybalit, mi lezlo z očí, z nosu i z uší. Neměl jsem tehdy bůhvíjaké zkušenosti s ženami, ale kdyby mě takhle viděla má matka, neušlo by jí ani ň a okamžitě by na mě uhodila s prstem zabořeným do mého slova Freedom: „Pájo, ty mi chceš něco říct!“ A tak i když jsem matce nechtěl nikdy říct vůbec nic – to byla jen taková její fixní idea, která ji pronásleduje celý život až dodnes – ona ve mně vždy četla jak v otevřené knize. Ale v tomhle si tedy s Alicí nebyly vůbec podobné. Pchá, prý že si mladý muž vybírá archetyp vlastní matky! Kravina. Vedle Alice bych mohl dostat tanec
svatého Víta a mít svrbění jak prašivý pes u cesty a ona by se stále jen usmívala, nevnímala má muka a ujišťovala playboye v havajské košili, že rozhodně pozvání na breakfast přijímáme a, kdoví, možná se naše cesty ještě nerozdvojí, ona sice od dětství toužila poznat především červený arabský palác Alhambru a vychutnat si náladu místa jak z Pohádek tisíce a jedné noci, ale i naše trasa má za cíl skálu Gibraltaru s evropskými makaky, takže se možná naše cesty ještě spojí. S těmi makaky a spojením mě tedy dostala, svatá prostoto, a už se mi vážně chtělo strašlivě čůrat. Močový měchýř jsem měl natlakovaný jako Papinův hrnec a nebožtík Tycho de Brahe dohromady. Tančil jsem ve svých kristuskách po kočičích hlavách města básníka Lorcy jak bosý derviš a ti dva vypadali, že se do soudného dne nerozloučí a stanou se milenci na poslední pohled. Ach, kdybys věděla, má naivní černovlásko, že makaky bys viděla jen za cenu, že by na tebe makal bez stetoskopu tady ten pan doktor s nehoráznými způsoby a spojení našich cest by rozhodně nebylo duchovní. Konečně se rozloučili, já udělal pár skoků za keř cesmíny a ulevil si – dlouho, nekonečně dlouho… Zde pod jasnými hvězdami jsem silným zlatým proudem značkoval teritorium, které mi nepatří a nikdy nebude patřit. Hájemství psů věrných krvi, králi, dýce i kříži. Netuším, jestli to byla jen sluchová halucinace, anebo jsem opravdu slyšel Leův zvučný hlas, který na mě volal mefistofelovskou nabídku: „Přemýšlej o tom. Nezávazně!“ Skoro jsem si z toho ukápl do slipů, ano, tehdy jsem ještě nosil slipy… Hříchy mládí… Zbytek noci jsme pak s Alicí strávili hádkami. Za městem na širokém prostranství s řídkými keři, kam si vyjížděli užít vášnivou noc snad všichni motoristi z okolí a kde bylo možné na jednom místě spatřit kompletní sadu hříchů Sodomy a Gomory, aniž bychom po tom samozřejmě toužili, se stejně nedalo zamhouřit oči kvůli tůrování aut a silných motorek,
smíchu, vzdechům i pláči, prosbám, smlouvání i lamentacím. A tak jsme mluvili. Poprvé od dnešního rána, kdy jsme se probudili v jablečném sadu na svěží trávě pod ovocnými stromy, kde ona vysprchovala litrem a půl vody mě a já na oplátku z pětilitrové petky od vína ji, a nazí jsme se rozpustile chvilku kočkovali, než jsme se oblékli jako hastroši a vyrazili na silnici. „A opravdu tě ani chvíli nenapadlo, že bys mohl nad ním v golfu vyhrát?“ položila mi Alice záludnou otázku, na kterou dřív nebo později muselo dojít. „Napadlo,“ svěsil jsem hlavu a unikal pohledem, i když stejně ze mě mohla vidět jen stín, protože jsme si baterkou nesvítili. Jen jsme bánili poslední dýmčičku haše, který nám dal Oswald, jeden německý turista, jehož jsme stopli před týdnem u Alicante, takže jsme jeden vůči druhému u úst trošičku žhnuli. „Hm, tak vidíš,“ přijala ode mě Alice dýmku a potáhla. „A jestli jede až na Gibraltar, tak je to šance, která se jen tak nenaskytne!“ „Hele, dej mi to,“ vyskočil jsem a bral jí fajčičku z ruky. „Moc hulíš a pak mluvíš z cesty!“ „Ne, to teda ne,“ uhnula mému prudkému výpadu a já se jen popálil o rozžhavenou dýmku. „Au…!“ třásl jsem rukou. „Tobě asi nedošlo, co jsem ti tady celou dobu vykládal, že?! Za ten golf a tu tvoji cestu až dolů k Africe se platí. A ty jsi moje holka a ne žádná tahleta…,“ rozmáchl jsem se rukou kolem dokola šmajchl placu, který se užuž začínal vyprazdňovat a kralovaly na něm jen ženy, které vůbec nebyly ženami. „…a ehm, já… já nejsem žádnej pasák ani kuplíř, fujtajbl, a na tu snídani s tím prasákem ani nepáchnem, to si piš!“ odplivl jsem si. „A už mi to nedávej, já to nechci!“ Cítil jsem se podivně lehký, a tak jsem odstrčil její ručku
s dýmčičkou a lehl si s pohledem upřeným na souhvězdí Kassiopey. „No, tak, bručounku,“ pohladila mě Alice po hlavě a rozpustila mi vlasy. „Tady jsi ve světě, tady nejsi doma u maminky, nebuď jelimánek, dyť se koukni, co se tady děje?! Já se tě ptám, jestlis neuvažoval, že bys to mohl zkusit. Víš? Hop, nebo trop! Vítěz bere všechno. No, tak neříkej, co se má, ale co si myslíš, řekni pravdu!“ Do háje, hrála si s mými vlasy jak Dalila s hřívou Samsona a já se nechal zviklat, abych šel s pravdou ven. „Víš, ty nevíš, co to bylo za pocit,“ rozpovídal jsem se a posadil ve spacáku. „Držet tu nádhernou golfovou hůl v ruce a pak si zkusit odpálit! Měl jsem dojem, že bych za tu šanci zahrát si dal všechno na světě. Prodal i vlastní matku…“ „No, tak vidíš,“ zaryla do mě potichu Alice. (To se ví, myšlenka prodeje tchýně každou ženu potěší.) „Já nevím, Alice, ale já ti měl chvílema pocit, že bych snad mohl tu jeho nabídku přijmout, to je hrůza, viď,“ přiznal jsem a kroutil nad takovou smělostí hlavou a potily se mi dlaně, i když teplota tady ve vnitrozemí šla v noci hodně dolů. „Kdybych tě tak nemiloval, vzal bych tu golfovou hůl a řekl tomu náfukovi, ať okamžitě jedem na první green a tam si to rozdáme jako chlap s chlapem. Jenom bych mu řekl, že první hra bude cvičná pro mě, abych nestrkal hlavu do oprátky. Teprve druhá hra by rozhodla…“ „Jůůůůůůůůůůů, to by bylo romantický,“ zasnila se, „rvali by se o mě dva chlapi, bojovali o mě dva rytíři. Víš, že o tom každá žena sní?“ „Vážně?“ cítil jsem na jazyku krev, jak jsem si prokousl ret díky tomu přiznání, že možná opravdu na Gibraltaru nejen existují páry stejně staré jako my, které se o takové nebezpečné hrátky přímo perou, ale že i my nejsme vůči pokušení dojít za svým cílem za každou cenu vůbec imunní. „Víš, že jste si s Leem vlastně dost podobní?“ zašeptala
Alice a těsněji se ke mně přitulila. „Vypadá jako Němčour stejně jako ty. Akorát by ses musel nechat ostřihat a chodit do posilovny,“ zahihňala se. „Takže tobě se líbí?“ zalapal jsem po dechu bez sebe vzteky. „Takovejhle týpek s volvem a golfovou holí? Pan doktor? Slizoun v bílým plášti, kterýmu nestačí v práci zdravotní sestřičky?! Páni, já nevycházím z úžasu!“ „Hele, promiň,“ naštvala se Alice, „to mi připadá ubohý shazovat takhle hloupě někoho jenom proto, že ti leze do zelí. V tomhle jste vy, chlapi, teda fakt nezralý. Co si myslíš, že si tím dodáš sebevědomí, že ti narostou bicepsy?! Houbeles! Já bych třeba nikdy neshazovala nějakou ženskou jenom proto, že jsme konkurentky. Vzpomínáš na tu Alejandru, co nás vezla do Tarragony tou strašlivě rozhrkanou kachnou, tak ta mi byla sympatická, i když jsi na ní mohl oči nechat…“ „Já a oči nechat? Co šílíš!“ zaječel jsem. „Hele, co má nějaká rozvedená Španělka, která nás úplnou náhodou pozvala na pláž, protože se chtěla vykoupat – a tak jsem ji asi musel vidět v bikinách, nebylo by přece slušný dívat se jinam, když s někým sedím na jedný dece – společnýho se sběratelem trofejí typu našeho golfovýho Casanovy?!“ Rozpalovali jsme se s Alicí čím dál víc, až jsme si konečně uvědomili, že to nemá cenu. „Budeme spát,“ hlesl jsem a políbil ji. Měla suché rty jako v horečce a to se mi vůbec nelíbilo. „Dobře, dobrou noc, miláčku,“ zašeptala. „Hele, není to nic zlýho, co chceme udělat, viď?“ zeptal jsem se asi po čtvrthodině mlčení, do kterého vrzaly cikády. „Ne, není,“ vystřelila odpověď okamžitě, jako by celou dobu na tu větu čekala. „Vsadím tebe a pojedeme na Gibraltar,“ pokračoval jsem a kupodivu jsem necítil žádný knedlík v puse. „Tam ho pobiju v golfu a řekneme mu adié!“ „Ano, já vím, miláčku, vím, že vyhraješ,“ šeptala Alice, „ale
i kdybys prohrál, nepředáme mu výhru! Není to vymahatelná výhra, není na ni právní nárok. Jsem přece svobodná bytost. Ztratíme se po anglicku, budeme přece na Gibraltaru.“ „Tak ale spát,“ poručil jsem. „A teď už opravdu!“ Leželi jsme a oddychovali, ale myslím, že jsme nezabrali ani jeden. Ráno sotva vysvitlo sluníčko a začalo hřát, vykopali jsme se ze spacáků a podívali se rozpačitě na sebe a na své zmačkané tváře. „Je to blbost! Nikam nejdeme! Žádná snídaně s Wolfem!“ ujišťovali jsme se navzájem. Ale sotva jsme sbalili naše těžké bágly, nohy nás samy nesly městem kočičích hlav a kamenných domů se staženými žaluziemi k hotelu s vlajkami evropských států. Přesně v 9:00 pokynul Leo od svého stolu v hotelové restauraci ramenatému číšníkovi, aby nás nechal být, a pozval nás ke svému stolu. Na sobě měl bělostnou košili a pohodlné pláťáky. „Jak jste se vyspali?“ zeptal se nad voňavou anglickou slaninou s vajíčkem a šálkem horké černé kávy. „Výborně, díky za optání,“ hlesl jsem a na rozdíl od Španělky, která nás vezla do Tarragony, jsem se mu vyhnul pohledem. „Ehm, rozhodl jsem se přijmout pozvání na golf do Gibraltaru…“ „Bravo!“ obdivně nás oba sjel pohledem Američan. „Máte kuráž!“ „Máme jen jednu podmínku,“ vmísila se do našeho hovoru Alice, o níž bych to ráno mohl říct, že už nebyla Miss Eastern Europe, ale Miss World. „Rádi bychom si nejdřív prohlédli Alhambru.“ „Ale jistě,“ souhlasil dobře naložený Leo. „Vždyť proto jsme všichni tady.“ Vyrazili jsme tak do červených stěn arabského paláce a jeho růžových zahrad s jezírky po snídani všichni společně.
A když jsme se podívali přes okraj jezírka, spatřili jsme dva hřebce a jednu klisnu mezi nimi, jejichž krásný obraz na klidné hladině zatím nic nečeří. Slunce pálilo na obloze jako čert, ale důmyslná architektura paláce i zahrad s dostatkem stínu a vodou v kanálech osvěžujících vzduch nám poskytla siestu a pocit jistoty, že ať už naše rozhodnutí uprostřed bezesné noci bylo jakékoliv, všechno se v dobré obrátí jak v pohádkách Tisíce a jedné noci. Věřil jsem tomu až do našeho golfového mače. Ale nebudu předbíhat. Dorazili jsme do Leova golfového klubu a Leo byl velkorysý. Rozvrhl náš pobyt v rezortu na tři dny a celé dva dny jsem se zaučoval do tajemství golfu. Dokonce mi půjčil kšiltovku a já si místo vytahaného nátělníku s vlajkou oblíkl takový bílý tenisový tričko s límečkem. Svým způsobem jsem byl jiný člověk, vždyť šaty dělají člověka, ale zároveň to ve mně vždycky dřímalo. Když jsem švihnul s velkou vervou míček směrem k praporu první jamky – a počítám, že to mohlo být tak tři sta metrů ode mě na horizontu – a viděl, jak ten míček po mý ráně stoupá do nebe a nejmíň dvě stě metrů letí vzduchem, než přistane, a pořád ještě s dost velkou razancí sviští po zelené trávě, než se zastaví jeden metr od praporku, cítil jsem se báječně. Díky těm osmnácti jamkám na rovině, v kopci, v údolí, v písku, na břehu vodního kanálu i ve stínu vysokých borovic s červenou kůrou jsem se o sobě dozvěděl mnohem víc, než bych byl ochoten připustit. Ano, tam na začátku cesty, v Pamploně, když mi Alice pohrozila, že sedne na první autobus a pojede domů, jestli poběžím s těmi ostatními voly před rohatými bejky, jsem to vzdal, ale tady jsem pěšák s maršálskou holí. Na každé vytyčené kótě si plný adrenalinu uvědomuju, kolik je ve mně vášnivých emocí, ale i soustředění, vzteku i radosti, nemohoucnosti, sebelítosti, slabosti i zranitelnosti,
ale i síly, triumfující vůle, matematické přesnosti a předvídavosti, a jak už se ve mně usazuje klid lovce a zbystřují smysly. Nedokážu přejít tuhle silnou výzvu osmnácti jamek pokořovaných těžkými železy po túrách na svěžím vzduchu, a nechci vlastně už překonávat sebevědomého Lea Wolfa, člena klubu, do kterého svým vnitřním ustrojením vlastně taky patřím, protože to je jen zástupný cíl – i když cena za prohru je nejvyšší, jaká může pro mladého muže být – ale sám sebe. A tak jsem se dostával do hry a do té vznešenější dimenze toho sportu, který se z fyzického výkonu dostává do duchovní roviny, a věděl jsem, že možná celá tahle prázdninová cesta s Alicí, s níž jsme si občas v jablečných či citroníkových sadech slibovali zasnoubení, měla jediný cíl: ne konečník Evropy, tu skálu na Gibraltaru, ale svěže zelený green a praporky označené jamky. Postupně jsem se zbavoval tlaku a i šéf klubu Ernesto a pár hráčů, kteří se kolem nás potulovali, si všímalo za občasného významného mrknutí, že dělám pokroky. Učil jsem se za pochodu, tak jako amatéři v někdejším televizním pořadu Hodina pravdy, kde soutěžícím předvedou nějaký mistrovský kousek – ať už z oboru žonglování, akrobacie, hlavolamů, karetních či kouzelnických triků – a naučí-li se ho ve stanoveném termínu a předvedou naživo v časovém limitu během televizní show, mají vyhráno. Nachodil jsem tedy s Leem asi patnáct kilometrů s třináctikilovým bagem plným rozličných typů holí a Leo mi radil, která železa použít pro dlouhý odpal a kterými šoupnout míček do jamky. Odpozorovával jsem rotaci těla Lea i ostatních hráčů při odpalech a postoj jejich nohou a hlavně jsem uklidnil dech a myšlenky. Alice seděla v golfovém vozítku, který řídila, a pozorovala stále stejný obrázek. Dva kliďase, dvě tiché vody, které si vzájemně gratulují k úspěšným zásahům jamky... Myslím, že byla trochu naštvaná, i když se to snažila skrývat. Chovali jsme se podle ní, jako by se mělo při našem mači
hrát o peníze, a ne o ni, a určitě by daleko víc ocenila, kdybychom se golfovými holemi kapku šermovali. Aspoň do první krve. Při večeři byla podrážděná, jako by měla měsíčky, a odešla si rychle lehnout nahoru do pokoje, zatímco já zůstal s Leem u stolu. „Zítra,“ řekl Leo a namířil na mě významně prstem. „Zítra,“ ukázal jsem já na oplátku na něj. „Vyhraju!“ „Může být,“ usmál se a vzal si sklenku Johnieho Walkera s ledem. Najednou mi došlo, jak je proti mně starý, vždyť kolikrát už tohle zažil? Kolikrát ho rozklepalo to vzrušení na golfu, které mě právě teď čerstvě tolik uhranulo?! Kolikrát se mu kluci, kteří vsadili svý holky, dušovali, že ho pobijou. Ne, mezi námi nebyl rozdíl osmi let, mezi námi byl rozdíl století a já si přál, aby mu ta jeho oněginovská vyprahlost vydržela až do rána a on se zdunil kořalkou na mraky a ráno ode mě slíznul pořádnou lekci. Zvedl jsem se a nechal ho být s jeho nedopitou lahví. Do pokoje jsem se musel dobouchat, protože Alice vážně spala jako dudek. I mezi dveřmi, jež mi otevřela, vypadala, že pořád ještě spí, a jako náměsíčník se otočila a docupitala ve svém dlouhém bavlněném tričku, jediném oblečení, které měla na spaní, nepočítali jsme při balení s žádnými noclehy v golfových rezortech, zpátky do široké manželské postele, kde si udělala svůj důlek na pravé straně. Šel jsem za ní a všiml si, že má sbalený bágl u paty postele na své straně. „No, samozřejmě, zejtra fičíme,“ pomyslel jsem si. A vtom jsem si všiml, že i já mám sbalený bágl na své straně. „Páni,“ hvízdl jsem. Nikdy dřív se nestalo, aby mi batoh zabalila. Že by skutečně měla v sobě něco z mojí matky? Svlékl jsem se a šel do koupelny, dal jsem si sprchu, navoněl
se nějakou vůní, kterou jsem našel na poličce pod zrcadlem, a šel si nahý lehnout do postele. Venku jsem pod širákem pochopitelně nahý nespával, v noci i ve Španělsku to bylo o ledviny, ale v hotelovém pokoji jsem žádné oblečení nepotřeboval. Vlastně jsem těmi svými svršky na cestě ukrutně šetřil, a i když jsme si pravidelně ve velmi polních podmínkách prali, bohatým šatníkem jsme zrovna neoplývali. Podstatnější v našich báglech byly polívky, suchary a instantní kakao. Nasoukal jsem se pod společnou deku s Alicí a přisunul se k ní, ona se ale zavrtěla a odsunula se co nejdál ode mě. Projel mnou takový vyčítavý osten od hlavy až po slabiny, že to až fyzicky zabolelo, odvalil jsem se co nejdál na své polovině postele a oči upřel do stropu. Tak vida, cena pro vítěze je úplně nejdál, jak může být, pro nás pro oba, Leoši… A pak jsem zavřel oči a byl jsem v limbu, spal jsem jako nemluvně. Nadešel rozhodující den, mých několik hodin pravdy na hřišti, a předseda klubu Ernesto se uvolil, že nám bude soudcovat. Vyzval nás, abychom respektovali pravidla a fair play. Bagy nám vzali dva nosiči, říkali jim caddie, takže mi to připomínalo souboje z Puškina s přizvanými sekundanty. Jen jsme s Leem měli jinou volbu zbraní. Alice zaťala prsty do pěsti a zvedla ruku nad hlavu. Usmál jsem se na ni vděčně a ukázal jí viktorku. Leo Wolf zvedl na pozdrav dva prsty od štítku čepice a vyloudil na tváři svůj skvostný úsměv. Myslím, že s tím Johniem Walkerem včera blufoval, jen aby u mě vzbudil falešné naděje, anebo vydrží jako kůň. Rozhodně jsem nemohl spoléhat, že by byl dnes nějak z formy. Na poslední chvíli jsem si ostřížím zrakem všiml, že nějaký pikolík odnáší batoh Alice pryč, ještě než nastoupila do golfového vozítka, a píchlo mě u srdce. A kde je ten můj bágl? Taky ho někam odnesl, aniž bych si toho všiml? Muselo
mi být jasné, že nám pochopitelně někdo vystaví účet a nelze jen tak beztrestně zmizet tady z toho oploceného území pro bohaté, zdravé a šťastné, ale něco jiného je předpokládat a s mladickým optimismem hraničícím s drzostí věřit, že všechno nějak dopadne, a něco jiného vidět přímý důkaz, že dopady našeho jednání mohou být bolestné. Drželi nás v šachu a ještě než jsem švihem odpálil míček k první jamce, věděl jsem, že je zle. Leo totiž dal tu jamku na první ránu. Nevěřil jsem vlastním očím a tentokrát jsem mu fakt nešel gratulovat. Vzal jsem si z bagu – se srdcem v kalhotách – golfovou hůl a chystal se k odpalu s děsným mravenčením v zádech, když vtom mi můj caddie zaklepal na rameno a podával mi jiný typ hole: „Myslím, že s touhle to bude lepší!“ Všiml jsem si, že má na zápěstí vytetované nějaké ženské jméno a taky mi došlo, že Leovi zrovna nefandí. Kdoví, možná proti němu někdy hrál! „Díky,“ pokývnul jsem mu. Odpálil jsem a stejně jako v tréninku jsem zdolal první jamku na druhou ránu. Ještě není všechno ztraceno, pomyslel jsem si a vydal se na stíhací jízdu. Hráli jsme s Leem oba jako o život a konečně i on začal kazit, mně zase naopak caddie občas dobře poradil a na dalších jamkách se mi dařilo. Slunce děsivě pražilo a po několika hodinách Alice z hřiště zmizela a odešla do altánku na občerstvení, čímž se mi ulevilo. V tu chvíli jsem dokonce vedl a pocit mít na rukách její upřený pohled by mi je svazoval a zablokoval mě. „Štěstí začátečníka!“ volal na mě potutelný Leo, ale Ernesto ho okřikl a dal si prst před rty. „Fair play, páni!“ Pochopil jsem, že i sebevědomý macho se dá porazit a i jemu tečou nervy. Nakonec se ale po pěti hodinách vše rozhodlo na předposlední sedmnácté jamce. Napálil jsem míček tak nešťastně, že žbluňkl do jezírka. Od té chvíle jsem se topil, zatímco
on elegantně vyrovnal skóre a dokráčel si k výhře. Mně se po spuštění míče mimo jezírko už nedařilo vůbec nic, nešlo přervat takové hrozné zklamání a psychickou únavu, dokonce jsem si při jednom příliš agresivním švihu natáhl sval. A Alice nikde! Moje Alice…! Prohrál jsem… V tu chvíli všichni někam zmizeli. Země se slehla nejen po vítězi, ale i po Ernestovi a dvou caddiech s bagy. Stál jsem tam s jednou golfovou holí v rukou a nikde nikdo. Zatáhlo se jako v noci. Zahřmělo a z nebe se spustil prudký liják. Pádil jsem do hotelu, v mém pokoji malinká, kulaťoučká pokojská měnila povlečení a za dveře štítivě hodila můj bágl. Popadl jsem ho a běžel do restaurace, ani tam Alice nebyla, nebyla prostě nikde. Ptal jsem se personálu, kde je slečna Alice, ale nikdo mi nechtěl nic říct. Taky jsem držel tu hůl a myslím, že si nechtěli dělat žádné problémy. Vyřítil jsem se do druhého patra hotelu a spíš instinktivně objevil Leův pokoj. Zabušil jsem na ty bílé dveře zakázané třinácté komnaty. „Jste tam?! Alice! Otevřete…!!!“ „Nedělej scény, miláčku, prohrál jsi…,“ ozvalo se zpoza dveří. Alice! Vyrazilo mi to dech. „Leo, Leo, sakra, votevři ty dveře, nebo je vyrazím!“ zařval jsem a práskl do bílých dveří ocelovou holí s wolframem. Vzápětí se dveře otevřely a Leo mě pustil dovnitř. To, co jsem viděl, mě zlomilo. Ne, žádný orgie se tu neděly, normální intimní večeře při svíčkách. V nohách široký postele stál batoh Alice. Prostě jen její. Copak mě odepsala, ještě než jsem vůbec odpálil první míček? „Nebudeme dělat skandál,“ obcházel mě ostražitě Leo. „Účty jsou vyrovnány. Dole v recepci tě pustí. Bez obav. Jen tu golfovou hůl mi vrať. Je to moje oblíbená.“ „Neodejdu bez Alice!“ vyštěkl jsem na něj. Ale už když jsem uviděl pohled Alice, pochopil jsem, že to
tak není, nejenže odejdu, ale já přímo poběžím. „Je to její volba,“ máchl rukou Leo. „Alice…?!“ „Já… víš… jsem se rozhodla,“ pohlédla mi do očí, „že s tebou nepudu. Pojedu s Leem, nabídl mi to a já přijala.“ „Hele, ty jsi moc hulila,“ zaúpěl jsem. „Nebo ti dal něco do pití. Tohle přece nemůže bejt pravda?!“ „Ne, je to čistá hra, žádnej fejk,“ zakabonil se Leo. „A tys ji ztratil. Dvacet nad par hřiště. Zítra jedeme do Portugalska!“ „Chceš to?“ zašeptal jsem nevěřícně a vyhnul se pohledu na Alici. „Chci…,“ špitla Miss Universe, kterou jsem právě sesadil z trůnu, ale ona mě taky skácela z pěkně vysoký stoličky. Ještě večer jsem stál na skále Gibraltaru a hleděl dolů na přelévající se černé vlny a pak jsem tou nádhernou golfovou holí, kterou jsem nevrátil a nikdy to neměl v úmyslu udělat, vždyť jsem za ní sakra zaplatil, poznáním i ztracenou nevinností, odpálil bílý kámen dolů do závratné hlubiny. Hned následující svěží ráno po dešti jsem se vydal na stop a dám za to krk, že i zbloudilý pěšák na rozpálené silnici může mít v báglu svou maršálskou hůl a i prohry se po čase ukážou jako svého druhu vítězství. Sotva jsem na silnici zahlédl povědomé červené volvo, skočil jsem do škarpy plné odhozených odpadků, a tak jsem jen koutkem oka zahlédl Alici a měl utkvělý pocit, že mě taky uviděla, ale pak už mi zmizeli v dálce a zbyla mi po nich jen krásná golfová hůl a píchání v žaludku, jako by mi tam lezli ježci. S Alicí, s tou nematkou mých nedětí jsme se vydali do slepé uličky, když jsme přijali lákavou nabídku na cestu do mystického konečníku Evropy, ale můj dědeček Rybář, budiž mu země lehká, mi v dětství nejednou řekl, že i slepé cesty mohou dovézt k cíli. A já si tak včas odbyl něco, co má pro muže stejnou nevyhnutelnost jako holení, vodičky proti vypadávání vlasů a vyšetření prostaty. Nevyhne se tomu žádný
chlap, a tak je dobré si to odbýt s hlavou vztyčenou. Naučit se mužně přijmout jizvy z lásky. Ono zajistit si členství v přísně tajném klubu, v němž chlapi cudně skrývají své parohy a jsou netáty svých nedětí a občas i netáty svých dětí, může být dokonce i zdravé, když se dokážeme statečně vyrovnat s prohrami. Takový klub Zlomených srdcí není pochopitelně tak exkluzivní jako ten golfový a nestojí se na něj fronty, ale rozhodně není marný a členské příspěvky jsou nejvyšší, jaké mohou být. Jediný způsob, jak se totiž poučit ze svých chyb, je udělat je – a na nějakou tu chybu v tom komplikovaném vztahu bytostí, jakými jsou muži a ženy – má zaděláno každý. Ale stejně tak to, počítám, bude i u koní s hřebci a kobylkami.
Mezihra – Drzý teenager přichází na scénu… „Táto, podívej, co jsem našel?!“ rozrazí prudce dveře mé pracovny syn Tadeáš a mává na prahu golfovou holí. „Nemůžeš zaklepat? Kolikrát jsem ti to už říkal!!!“ vyletím z kůže a jančím. „Sorry,“ udělá mladý pán otrávený obličej. „Já jen, že jak jsi mě poslal na tu půdu, abych si našel po tobě oblek z tanečních, tak jsem vobjevil tohle!“ „No jo, to je krása, co?“ zazubím se, vstanu od počítače a pokročím k němu, aby mi podal to nádherné železo. Synovi je za měsíc sedmnáct, jde do prvních tanečních a zřejmě jablko nepadlo daleko od stromu, když vidím, jak fascinovaně třímá golfovou hůl, nechce se jí ani za nic pustit a udělá krok ode mě, abych mu ji nevyrval z ruky. „Ty jsi někdy hrál golf, tati?“ zeptá se udiveně. Připomíná mi jednoho mladého instruktora snowboardu, kterého jsem si zhruba ve svých šestatřiceti letech zaplatil na svahu v Krkonoších. „Ale vám to, pane, docela jde,“ ocenil mě tehdy s blahosklonností ne krkonošskou, ale téměř alpskou, „vy už jste někdy na prkně jezdil?“ „Na sněhu ne, ale na skejtu ano,“ přiznal jsem mu. „Na skateboardu? To už za vás existovalo?!“ nefalšovaně se diví. „Ano, my s tím za Rakouska-Uherska začínali,“ vyštěknu a pak už probíhají kurzy snowboardingu v ledovém tichu. Teď tedy očividně v očích mladého pána Tadeáše dozrává neuvěřitelné poznání, že když na půdě kromě mého slušně zachovalého obleku z tanečních, který odpovídá rozměrům jeho vyzáblého sedmnáctiletého tělíčka, jež ode mě očividně přes geny zdědil, na něj vypadla namísto kostlivce ze skříně
špičková golfová hůl nejlepší značky, jsem se nějak zapletl i do hry bohatých džentlmenů, ačkoliv jsem dnes chudý, slabý, stár a nemocný. „TYS NĚKDY HRÁL GOLF, TATI?“ opakuje otázku. Určitě si můj nevycválaný synátor myslí, že trpím kromě pocuchaných nervů ještě hluchotou. „Hrál…,“ odpovím pyšně. „Vážně?“ zadívá se na mě úplně jinýma očima, než se sedmnáctiletí synové dívají na své nemožné fotry. „No, hrál… jednou a dost dobře,“ pochlubím se. Zacukají mu koutky, ale myslím, že je svým teenagerovským způsobem vlastně docela spokojený, s obdivem k vlastním otcům se to nemá v žádném případě přehánět. „Jednou? Tak tos tomu moc nedal…“ zhodnotí mou tajemnou sportovní historii a její výsledky. „Náhodou jsem byl druhej,“ vyrazím mu dech. „Druhej?!“ jeho tvář vyzařuje nefalšovaný obdiv. „No, ze dvou,“ doplním. Rozesměje se. „No, to teda nebylo nic moc.“ „Bylo to mezinárodní mistrovství,“ zdůrazním dotčeně. „Hrálo se ve Španělsku a hrálo se o moc!“ „A o kolik jsi prohrál?“ znovu se rozdmýchá jeho uvadající zájem. „O prsa…,“ odpovím vážně a zadívám se do hrozné dálky. „A buď rád! Kdybych zvítězil, tak ses vůbec nenarodil! Někdy i porážka může být vítězná. Víš, co mi říkal tvůj pradědeček?“ „No jo,“ vyděsí se Tadeáš, „to zas budeš zírat do daleka a kázat jak Komenský. To už znám.“ Ale kupodivu se odmlčím. Myslím, že by můj syn nic nepochopil, a kdybych mu vyprávěl o Alici, tak by se mě na konci příběhu zcela jistě zeptal, jestli jsem měl tehdy ve Španělsku vybitou baterku mobilu a neměl po ruce nabíječku nebo co, a to bych zase já na něj zíral a ptal se, proč bych se měl jako
v srpnu 1990 zabývat nějakou pitomou vybitou baterkou, mobilem a nabíječkou, a on by mě nenechal doříct ani půl věty a řekl by, že asi proto, to dá rozum, abys tý kuřačce Alici s tím dost dobrým účesem přece zavolal, protože když někdo s někým chodí jakou dobu a mluví o zásnubách, tak se to přece nedá spláchnout po jednom jediným úletu, kde šlo stejně jenom o sex, a má se jí přece volat a bombardovat esemeskama až do zemdlení, protože co ten Amík přece říkal, ahá?, že ty holky má jen na dva dny, ale jestli byla vážně tak suprová, tak jedna prohra ve vztahu přece nic neznamená – zvlášť když jsem měl jako začátečník horší handicap než můj starší a vyzrálejší protivník – a já se měl aspoň pokusit, i když on – teda jako můj synátor – ví moc dobře, že by tím padla kletba na celý náš rod po meči, a on Tadeáš, stejně jako bráchové Theodor a Oliver, by se vůbec nenarodili. A to bych zase já polkl a vůbec nevěděl co říct, protože i když by člověk překousl takové pojmy jako hrdost a čest, tak vysvětlit sedmnáctiletému horlivci, že v roce mého příběhu neexistovaly žádné mobily, tudíž ani vybité baterky a ztracené nabíječky, by pro mě byl úkol tak nadlidský, že se raději ovládnu a namísto mudrosloví sdělovaného z generace na generaci zajímavým vyprávěním, zvolím raději ticho a klid a všechna slova, která se mi derou na jazyk, v zárodku zaškrtím. Ještě bych vypadal v očích svého syna, kterému padne jako ulitý můj zánovní oblek do tanečních z orwellovského roku 1984, stejně jako má skvostná golfová hůl do ruky ročník 1990, jako vrstevník císaře Franze Josefa, jinak též starýho Procházky. „Tati,“ upne na mě Tadeáš své psí oči. „Nemůžeš mi, prosím, tu hůl pučit?“ „Ty chceš hrát golf?“ zbystřím pozornost, jako vždy, když se téma stočí ke stavu mé peněženky. „No, je tu taková možnost, víš,“ vysvětluje o překot Tadeáš.
„Napadlo mě to hned, jak jsem ji vobjevil. Je škoda, aby tam bez užitku trčela na půdě. Mám na gymplu spolužáka, víš, Ottu Goldbergera, toho matematickýho génia, jeho tatík je advokát. No, a von, teda jako jeho táta, má předplacený členství v golfovým klubu. Je to prej otázka prestiže, schází se tam vobčas s klienty. Ale jen vobčas, a už to Ottovi nabízel, aby si tam někdy zajel zahrát. Ale von neměl s kým… Chápeš? Takže teď!“ Tadeáš zamává mou golfovou holí a myslí si, že je rozhodnuto. „Počkej, Goldbergerovi jsou přece jen jinak situovaný než my!“ zaprotestuju. „Nemíříš nějak moc vysoko? Za golf se sakra platí a nemůžeš bejt u Goldbergerů dlužník!“ „Neříkals, žes hrál ve Španělsku dobře a vo moc?“ vyvede mě z míry Tadeáš, který si vždy pamatuje zrovna jen to, co se mu hodí do krámu. „Nejspíš jsem se potatil.“ „Ách, jo,“ mávnu bezradně rukou. „Tak dobře, ale slib mi, že budeš hrát vždycky jenom vo prachy…“ „A vo co jinýho bych měl asi hrát?“ podiví se Tadeáš zcela upřímně. „Vo čest?!“ „Tak něco…,“ pomyslím si, ale mlčeti zlato, a tak držím jazyk za zuby. „No, dobře,“ hlesnu. „Tu hůl ti vodkážu v dědictví a už teď se s ní nauč vohánět, ale to ti povídám, jestli mi zavolají Marek Eben s Jirkou Bartoškou, abych si s nima jel zahrát na green, tak mi ji bez pardonu navalíš zpátky. Upřímně řečeno, čekám jejich telefonát každou chvíli…“ „Jasně, šéfe, díky moc,“ usměje se můj syn. „Vlastně jsou tvoji vrstevníci, že jo, to bude nějaká golfová liga veteránů!“ Má štěstí, že hůl drží on a ne já, protože bych ho hbitě odpálil. Vycítí to a rychle mizí, ještě mi přibouchne dveře do pracovny. Prásk! Vracím se k psacímu stolu, abych pokračoval v datlování textů brožury nejmenované banky, která sděluje mým
prostřednictvím světu, že navzdory ekonomické krizi byl její uplynulý rok nadmíru úspěšný a plný fiskálních úspěchů a nových atraktivních akvizicí. „Tak by mi mohli taky jednou včas zaplatit,“ mumlám si pod vousy. „Zatím jsou s platební morálkou dost na štíru a už mi dluží tři měsíce prachy!“ Vtom mě něco napadne a nedokážu se soustředit. Neměl jsem něco udělat nejenom pro veleúspěšnou banku, ale taky pro svou ženu Karolínu? Nedala mi nějaké přesné instrukce, které se mi vykouřily z hlavy, jen je vyslovila, ale na nichž bude trvat od okamžiku příchodu v pozdním odpoledni ze svého zaměstnání učitelky soukromé základní školy, až rozrazí dveře i s našimi dvěma malými syny Theodorem a Oliverem, mými dalšími výhrami jedné španělské prohry? Zatraceně, písmenka z plků na obrazovce nedokážou ani na chvíli probudit moji roztěkanou pozornost, protože vím, že banka přežije i bez mého přičinění, ale jestli jsem něco zapomněl udělat pro Karolínu, tak má milovaná žena to nepřežije. Nebo s mírným infarktem myokardu přežije, ale nejspíš mě bude honit s golfovou holí kolem domu a já si budu připadat jako Tiger Woods. „Jářku, co to jen bylo, co jsme s Tadeášem zamluvili a mně se vykouřilo z hlavy?“ trápím usilovně svůj mozek. „Á, už to mám!“ zajásám a rozrazím zprudka dveře své pracovny. „Tadeáši!!! Maminka chtěla, aby sis zkusil ten obléééék. Mám na to dohlíííííídnouúúúúút, jestli ti padnéééééé. Je to jedináááááá možnost, protože nemáme na novýýýýýýýý…!“ Rozrazím dveře Tadeášova pokojíku, v záchvatu horlivosti zapomenu zaklepat a strnu. Můj oblek visí na ramínku na skříni netknutý a Tadeáš má na monitoru počítače lekci golfových úderů a zkouší si je v těsném pokojíčku s takovou vehemencí, že musím sklonit hlavu, abych ji neměl vejpůl.
„Neumíš zaklepat?!“ zařve na mě syn a já ztěžka oddychuju. „Teda to bylo vo fous,“ poznamenám, „mít vlasy, tak mi to učesalo pěšinku.“ „To kvádro už nemá cenu,“ přeruší Tadeáš svůj golfový trénink a podává mi svůj mobil. Zírám na esemesku. „Nezlob se Tadeasi do tanecnich s tebou nepudu pudu s Ottou. Eva,“ čtu zprávu. Tadeáš chce znovu pokračovat v nácviku švihu, který ho zjevně uklidňuje, ale já to nedovolím. „No, a co,“ krčím rameny. „Tady ti nějaká Eva píše, že s tebou nepůjde do tanečních, ale dala přednost synovi advokáta Goldbergera. Svět se nezboří! Hlavu vzhůru, synu. Pro jedno kvítí slunce nesvítí. Koukej si ten parádní voblek zkusit!“ „Ty to nechápeš,“ obrátí Tadeáš oči v sloup. „Tím pádem jakýkoliv taneční padaj. It´s over!“ „Jak padaj, jak it´s over?“ začínám startovat. „Dyť to je zaplacený. Sám jsem to poslal internetovým bankovnictvím. Nebudeš holt tancovat s Evičkou, která má oční vadu, ale s nějakou jinou kočkou. Dej se do pucu a hoď na sebe to zpropadený kvádro!“ „Žád-ný ta-neč-ní ne-bu-dou!“ slabikuje mi důrazně Tadeáš. „Be-rou je-nom pá-ry, chá-peš to?!“ „Jak jenom páry?“ nedokážu si to srovnat v hlavě. „No, do tanečních se může přihlásit jenom pár,“ vysvětluje mi netrpělivě synátor, „voni tam sólo kluky ani holky zkrátka neberou. Takže než se člověk přihlásí, musí se s někým domluvit. Mně to slíbila spolužačka Eva a teď mi poslala tohleto…“ „Mrcha proradná,“ ujede mi. „No, to za mých mladých let nebývalo, my se přihlašovali jako singles a teprve v tanečních se to párovalo, ale krutě párovalo! Víš, řeknu ti, to když pomocník taneční mistrový, hezoun Ondřej, vyhlásil: Pánové, zadejte se… Tak to teda lítalo…“
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
