© Pavel Tomeš, 2010 © Illustrations Jan Duchoň, 2010 © Mladá fronta, 2010
Kdyby vycházela tato kniha ve Spojených státech, přirovnal bych autora fejetonů Pavla Tomeše k hiphoperovi z východního pobřeží. A kreslíře Jana Duchoně k hiphoperovi ze západního pobřeží. Oba jsou totiž něčím velmi podobní a současně jsou každý jiný. Oba jsou však správně ujetí, jejich osobitý styl je specificky šílený. Proto působí v české usazené regionální novinařině jako zjevení. Přitom jsou nesmírně vtipní a jejich autorské počiny vynikají v kontextu české mediální scény svou kvalitou a originálností. Kniha Facky z Marsu je souborem 77 fejetonů, které vyšly v týdeníku Mladá fronta Sedmička. Někteří čtenáři si dokonce každý čtvrtek rovnou nalistují stranu Názory, kde od prvního čísla Sedmičky fejeton i kresba vycházejí. A pro více než milion lidí jsou každý týden tyto dva výtvory tím, co jim dokáže zaručeně zlepšit den. Proto jsem rád, že Pavel Tomeš a Jan Duchoň patří do týmu Sedmičky, považuji je za novinářskou ozdobu týdeníku. Přestože je fejeton již ze své podstaty napsaný lehkým perem, je to žánr nesmírně těžký. Troufám si napsat, že v novinářské publicistice nejtěžší. Pavel Tomeš je důkazem toho, že i dnes mohou vznikat kvalitní fejetony, které mají své pevné místo v novinách. A Jan Duchoň se ve svých kresbách vyprofiloval jako kreslíř vtipů, které jsou takzvané kameňáky. Tedy suché, drsné, černé. Všechny jsou ale hravé: každá kresba obsahuje totiž takzvaného Bzuka – komára, který je ve velkém na první kresbě. Bzuk se stal ikonou těchto vtipů, a tak je více či méně ukrytý v každé ilustraci této knihy. Až na jedinou výjimku. Kniha Facky z Marsu tak pro své čtenáře nachystala i hádanku: v kterém jediném vtipu chybí Bzuk? Milé čtenářky a milí čtenáři, přeji krásné čtení a ať vám nikdy neschází úsměv. Pavel Macků, šéfredaktor týdeníku Mladá fronta Sedmička
Až do DNA Ve vztahu rodičů a dětí dříve nebo později přijde doba, kdy se jedna ze stran začne zajímat o genetiku. Jak všichni víme, genetika je věda o tom, co zdědí děti po rodičích ještě předtím, než zdědí všechno ostatní. Jejím zakladatelem byl slavný opat z Brna, který se pokusil vypěstovat hrách, jenž by nenadýmal, a nenarušoval tak nevhodně večerní modlitby mnichů v chrámu. Nepovedlo se mu to, ale při křížení luštěniny objevil zákonitosti, které určují rodičovská zklamání i u lidí. Genetici zatím zjistili, že dítě dědí polovinu dobrých vlastností od otce a druhou polovinu od matky. V otázce, kde se berou u dítěte špatné vlastnosti, ale ještě poněkud tápou. Nejmodernější výklady tvrdí, že se špatné vlastnosti dědí ob generaci. Takže zatímco třeba genialita se dědí zásadně po otci a krásné oči po mamince, tvrdohlavost je většinou po babičce a sklony k alkoholismu po dědečkovi. Někdy jsou ale vlastnosti potomků tak nepochopitelné, že je potřeba jít do rodinné historie hlouběji. To vysvětluje i zvýšený zájem o genealogii v poslední době. Rodiče možná hledají ve větvích rodinného stromu předka, jehož gen se přenesl až na jejich potomka a zanesl kazy do jeho DNA (Dispozice Našeho Andílka). Nepovedený prapraděd tak může být často jediným vysvětlením, proč dva tak milí a dobří lidé mají doma takového spratka. Sto dvacet let po Mendelovi shrnul drsné zákony genetiky jeden chovatel holubů (shodou okolností taky z Brna), vedle něhož jsem měl čest ležet v nemocnici: „Víš prd o křížení. To je věda. Myslíš si třeba, že necháš hópnót mistra republiky na vítězku Ostende. Jó, prdlajs! Narodí se jim samí chcípáci!“
www.komari.com Mám vzácnou krevní skupinu a komáři to vědí. Když ráno vstávám a pročítám vzkazy na svých končetinách popsaných svědivou morseovkou, nevěřím svým očím. Když se chci štípnout do tváře, jestli se mi to nezdá, jen zjišťuji, že už mě někdo předešel. Bez ohledu na svou socialistickou výchovu v duchu hesla Daruj krev, posílíš mír, vyhlašuji komárům válku. A tak jako každé léto redukuji počty toho zlomyslného hmyzu po večerech novinami a je to boj, při kterém teče krev. Bohužel pořád jen ta moje. Dříve nebo později zjistíte, že pro někoho, kdo vám tak vytrvale pije krev, chcete jen to nejhorší. A v určitém momentě vám prostě přestanou přesné zásahy novinami stačit. Nakonec jsem to, jako všechno, našel na internetu. Pěkný návod, jak se komárovi dokonale pomstít. Necháte ho přistát. Ideálně na ruce, kde máte přehled. Necháte ho bodnout (tohle musíte vydržet, protože dál to prý bude stát za to). Necháte ho nasát. Když komár nasává, ztrácí ostražitost (tohle je stejné jako u lidí), a to přichází vaše chvíle. Velmi opatrně natáhnete dvěma prsty kůži kolem komářího vrtu. Podle www zdroje vznikne zajímavá situace, nějaký podtlak nebo co, který znemožňuje komárovi vytáhnout svůj sosák a vzdálit se, a je tak odsouzen k tomu, aby sál a sál, ano, přátelé, až ten hajzlík praskne. Nadchlo mě to svou brutální jednoduchostí. Vyzkoušel jsem to. Komár skutečně přistál, bodnul a nasál. Provedl jsem chvat a on sál a sál, rostl a červenal. Když už se zdálo, že každou chvíli praskne, odletěl. Poté, co jsem opět nabyl vědomí, odhlásil jsem internet.
O sedmičce v Sedmičce Bůh stvořil svět za šest dní, ale co dělal ten sedmý? Už naštěstí nic. Zřejmě proto sedmičku lidé od pradávna považují za šťastné číslo. Sedmičky se sázejí, v sedmičkách se nocuje, na sedmičky se uzavírají sňatky a sedmičku má na průkazce i nejslavnější tajný agent všech dob. Myslím ale, že se sedmička v tomhle ohledu hodně přeceňuje. Říkejte něco o šťastné sedmičce někomu, koho právě málem přejela nebo komu ji zrovna vrtají – asi zrovna nebude v sedmém nebi. Se sedmistatečnými to taky nedopadlo úplně dobře, sedm kulí v Sarajevu rozpoutalo první světovou válku a biblická Apokalypsa se sedmičkami jen hemží. Taky pohádky mají rády sedmičky, ale ani tady není o co stát. Komu by se někam chtělo táhnout přes sedmero pohoří a sedmero řek. Ne, nechoďte na mě se sedmimílovými botami, udělám pár kroků a už jsem to přešel. A zkuste si promluvit o šťastné sedmičce se Sněhurkou, když trpaslíci dorazí v noci z vinárny (každý má v sobě minimálně sedmičku vína) a snaží se být potichu. Sedmičky umějí být zkrátka pořádně zrádné. Sedmička, kterou držíte v ruce, je ale úplně jiná. Bůh stvořil svět za šest dní, ale co skutečně dělal ten sedmý? Přece četl noviny.
Živě z místa V poslední době se ve večerním televizním zpravodajství objevil nový žurnalistický žánr. Jsou to živé vstupy z míst, kde se něco dělo, ale už neděje, většinou proto, že už to skončilo a všichni už jsou dávno doma a koukají na zprávy. Některé živé vstupy tak trpí nepřehlédnutelnou nejednotou času, místa a děje, což způsobuje, že je občas v „živáči“ za reportérovými zády dost mrtvo. Vrcholem tohoto svébytného žánru jsou živé vstupy z výstupů politických jednání. Hezky ukazují, jak nic může zabrat třeba i tři minuty drahého vysílacího času. Moderátor ve studiu informuje o tom, že se dnes uskutečnila politická jednání, která měla cosi zásadního vyřešit. Pak oznámí: „Ale my už máme na místě Hynka. Hynku, slyšíme se?“ Hynek chvíli neslyší, ale nakonec k němu otázka přece jen dorazí: „Ano, takže já už mohu prozradit, že tady za mnou za těmito dveřmi zhruba před dvěma hodinami to jednání skončilo.“ Moderátor: „Hynku, dohodli se na něčem?“ Hynek dlouho pokyvuje hlavou: „Ano, tak dohodli se v podstatě na jediném. A to sice na tom, že jednání budou pokračovat příští týden. Ale já už tu mám přímého účastníka těch jednání. Dobrý večer. Tak jaký je výsledek těch jednání?“ Přímý účastník těch jednání: „Dobrý večer. Podívejte, pane redaktore, nalezení a následné ukotvení optimálního řešení není v tuto chvíli možné bez zahájení dalších jednání a zejména pak zvýšení snažení při hledání původního zadání…“ Hynek to ještě zkusí: „A co to vlastně znamená?“ Přímý účastník těch jednání: „To v tuto chvíli skutečně ne-
dokážu říci.“ Hynek do studia: „Tak to je ode mě zatím všechno.“ Moderátor ve studiu k Hynkovi: „Díky, Hynku.“ A k divákům, kteří by snad měli potíže pochopit, co to jako mělo být, moderátor pro jistotu dodá: „To byl Hynek. Živě z místa.“
Face to Facebook Vždy mě trápilo, že když zadám svoje jméno do Googlu, nevypadnu na prvním místě já, ale jakýsi šílenec, který se proslavil knihou Vyrábíme z provázků. Když se přede mě před časem dostal i nějaký divizní fotbalista, který v roce 2007 dal někde gól, něco se ve mně zlomilo. A tak jsem se zaregistroval na Facebooku a v Googlu jsem rázem začal vypadávat na prvním místě. Pro ty, co to neznají nebo ignorují: Facebook je internetová sociální síť, do které se poměrně rychle zapletete, ale dost blbě se z ní pak vymotává. Do dneška se mi to vlastně nepodařilo. Možná proto, že být na Facebooku je prostě fantastické. Díky síti „přátel“ a „přátel přátel“ získáte rozsáhlý přehled o lidech, kteří vám byli doteď naprosto ukradení nebo které ani neznáte, a navíc máte za přátele často lidi, které byste v normálním světě odbyli slovem „debil“, ale v tom virtuálním je vám hloupé odmítnout, když vás „požádají o přátelství“. O všech těchto lidech se každý den dozvíte spoustu informací. Jako třeba, že měli před půl hodinou depresi, ale už je to dobrý, že musí jít na záchod, ale určitě se vrátí, nebo že jsou právě v práci, a místo aby pracovali, jsou na Facebooku. Lépe je pochopit umožňuje také přehled jejich členství v názorových skupinách, třeba v té s názvem „Když se do téhle skupiny přidá 75 000 lidí, nechám si amputovat malíček“ nebo „Když se do téhle skupiny přihlásí 50 000 lidí, založím další a do té už se bude muset přihlásit 75 000 lidí!“. Lidskou trpělivost testují na Facebooku nejrůznější duchaplné testy, rozebíráním jejich rozporuplných výsledků lze pak trávit hodiny a hodiny. (Tuhle v testu „Které celebritě
se podobáte“ vyšel jednomu z mých facebookových přátel dokonce Mel Gibson. Bylo hezké sledovat tu záplavu sympatií a komentářů, které se snažily Katku utěšit. Nevím, na co si stěžuje. Mně ve stejném testu vyšla Eva a Vašek.) Na Facebooku najdete také spoustu fotografií se spoustou komentářů. Na některých možná stejně jako já objevíte divného člověka ve slabší chvilce, třeba jak v nějakou pokročilou dobu leží na stole. V chlebíčku. Bude vám připadat povědomý a díky popisku rychle zjistíte, že jste to vy. Mimochodem nedávno jsem se zase dával do Googlu. A zjistil jsem, že už zase nevypadávám jako první. Na Facebooku jsou totiž už čtyři Pavlové Tomešové! Možná, že jeden z nich bude ten, co plete ty provázky. Jen doufám, že mě nepožádá o přátelství!
Pan Nikdo Znám ho od malička. Už tehdy byl pěkné kvítko, nechyběl při žádné z našich dětských her, které skončily poškozením okna či kamaráda. Když se nás pak dospělí ptali, kdo to udělal, odpovídali jsme vždy stejně: „Nikdo.“ Jemu ale nikdy nevadilo, že jsme to na něj pokaždé svedli, věděl, že na zadek dostaneme stejně my. A taky že jo, opakované vyslovení jeho jména vyvolávalo u našich rodičů ty největší záchvaty zuřivosti. Když jsem pak vyrostl a otevřel si noviny, pochopil jsem konečně proč. Podle všeho je to totiž velké zvíře. Má za sebou už slušnou kariéru ve státní správě, kdy během posledních let prokazatelně nesl odpovědnost za několik obrovských průšvihů, při kterých protekly stovky milionů korun z kapes daňových poplatníků. Pokaždé byl samozřejmě exemplárně potrestán, většinou tak, že přišel okamžitě o místo. To, že musí mít skutečně velice dlouhé prsty, se ukázalo například i při vyšetřovaní některých korupčních skandálů v Česku. Kdo totiž nakonec stál v jejich pozadí? A kdo také jako jediný nakonec skončil před soudem? Ano, hádáte zcela správně. Byl to samozřejmě zase on. V poslední době se navzdory své minulosti, nebo možná právě díky ní, chytil v české politice. V posledních průzkumech veřejného mínění odpovídali lidé na otázku, kdo má ještě na české politické scéně jejich důvěru, nejčastěji právě jeho jménem. Volební preference mu zkrátka rostou každým dnem. Do voleb prý navíc půjde s velice chytrým heslem: „Kdo z nás je dokonalý?“
Pomoc pro člověka Žena byla stvořena k tomu, aby pomáhala muži, říkám své ženě vždy, když mě nutí k opaku. Snažím se ji přesvědčit příslušnou pasáží ze Starého zákona. Když vytvořil Bůh ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, přivedl je k člověku. Každý živý tvor se měl jmenovat podle toho, jak jej člověk nazve. Jenže Adam bědoval, že se z toho zcvokne, než to všechno pojmenuje, a že by mu s tím měl někdo helfnout. Vzápětí přišel o žebro. „Toto je tvoje kost. Bude při tobě stát a pomáhat ti,“ řekl Bůh a šel ještě řešit nějaké teologické mouchy své existence. Tak schválně, jak asi vypadala ta první pomoc? Chvíli na sebe určitě koukali. Oba byli nazí, ale nestyděli se. Teda, minimálně Eva se rozhodně neměla za co stydět. I když Adam byl přece jen asi trošku na rozpacích. Eva byla sice kost, ale on byl spíš na brunetky. „Tak se do toho pustíme, ne?“ řekl nakonec. „Do čeho jako?“ zeptala se Eva. „No musíme tady tý vykulený havěti všude kolem dát nějaký názvy. Pěkně si máknem. Hele, mám tady cedulky, vymyslel jsem takovej systém, že bys mně to sem jako nosila a…“ „Já nic nosit nebudu.“ „Jak nebudeš? Jasně řekl, že mně máš přece pomáhat.“ „Hele, taky řekl, že mám při tobě stát, ne?“ „A co jako?“ „Takže budu tady při tobě stát, ale jinak mě ani nehne.“ Adam znal Evu pět minut, ale už ho slušně vytáčela. Adam se přesto rozhodl, že to ještě zkusí po dobrém. „Hele, tak například tady jo. Vymyslel jsem, že by se tady
to zvíře, jak furt blbě kouká, koukej, to s těma rohama, tak mě napadlo, že by se to mohlo jmenovat třeba orel.“ Eva neřekla nic. „Dobrý, ne?“ naléhal Adam. „Připadá mi to jako pěkná kravina,“ odpověděla Eva, která ještě neuměla moc chválit. Adam mrskl naštvaně cedulkama o zem. „Hele, tak takhle by to nešlo! Asi bys měla vědět, že do teďka jsem nebyl moc zvyklej, že mi někdo odporuje.“ „No tak promiň, ale orel, jo, to je podle mě jméno pro úplně jiný zvíře.“ „Jo? A jaký teda?“ „Já osobně bych si představovala nějakou pořádnou potvoru,“ řekla Eva. „Třeba támhle ten vopeřenej drsňák s tou šílenou skobou,“ ukazovala Eva. „To je ježek,“ řekl zarputile Adam. „Tak to bude prostě orel, no,“ řekla Eva a začala okamžitě přendávat cedulky. „Tak moment! Nedělej mi v tom bordel laskavě, jo.“ „Ty tady asi chceš být do večera, co? Orla máme vyřízenýho, tak pudem na další vobludu, ne? „Ale to není žádnej orel, to je ježek!“ „Jasnej orel.“ „Ježek!“ „Hele nemohli byste se vy dva konečně dohodnout, já bych už fakt potřeboval letět,“ vstoupil do toho ježek a otráveně roztáhl svoje obrovská křídla. „Ježek!“ řekl Adam. „Orel, nemůžu si pomoct,“ odpověděla Eva. „Ježek!“ „Orel!“ „Ježek!“
„Víš co? Hodíme si korunou,“ řekla najednou smířlivě Eva. „To je přece férový, ne?“ Adam pokrčil rameny a naivně svolil. Hodili si korunou. Samozřejmě padl orel. No, a tak to bylo se vším.
Babyboom bác V posledních dnech smetla i mě tsunami českého babyboomu a vyvrhla mě na ostrov plný nástrah, kterému se vyhýbají i ti nejotrlejší korzáři a který se jmenuje rodičovství. Přesně ve chvíli, kdy mi porodní asistentka strčila pod nos placentu a druhá řekla „celý tatínek“, pochopil jsem, že mám syna. A musím říct, že je to tak krásné, že nemůžu v noci vůbec spát. Už třeba vím, že když ve tři ráno řekne Uááááá, znamená to, že mě má rád. A když pak naváže několikaminutovým Ááááá eeééé-grhhh-áááá!, znamená to zase, že musím mít moc rád já jeho. Spousta lidí si myslí, že s miminem je jen práce a žádná legrace. Kdepak! Není nad to, když třeba závodíte, jestli ho stihnete přebalit dřív, než se vám vykaká přímo do dlaně, nebo vás svým mohutným čůrkem trefí přímo do oka. A při koupání synka mi dokonce ruplo v zádech tak legračně, že se poprvé od porodu zasmála i moje žena. Chtěl bych všem mladým lidem, kteří mají rádi sex bez ochrany, především říci, že dítě je radost. Já samou radostí každý den zpívám – snažím se ho totiž uspat. Bohužel si ze školy pamatuji jedinou píseň – Internacionálu. Líbí se mu zejména pasáž „již vzhůru všichni, jež hlad zhnět“ (nebo zhněd?), u té se vždycky rozeřve a je celý rudý. Chci být dobrý otec, a tak jsem se mu snažil už teď říct, že se můžeme o všem bavit na rovinu, ale on zatím na všechno včetně mě dost prdí. A když jsem se ho ptal, jak si vlastně představuje svou budoucnost, jen si povzdechl a usnul. Když spí, máme se ženou skutečně na krajíčku. Samým štěstím, že se taky konečně chvíli vyspíme.
A na konci umře Autory knižních recenzí nemá nikdo rád. Myslím, že právem. U lidí, kteří se živí tak, že si celé dny jen čtou knížky, to snad ani jinak nejde. Zvlášť pokud pak ve své „recenzi“ postupně převypráví obsah knihy celému národu. Nechápu, jak může někdo vůbec dostávat peníze za věty jako: „Závěrečná smrt hrdinky je logickým vyústěním celého příběhu“ nebo „Nakonec se ukáže, že to byl jeho otec.“ Už ty notorické narušitele knižních tajemství slyším: „A co tam máme pořád psát?“ Nepatřím mezi ty, kteří si jen stěžují a sami nepřicházejí s řešením. Takže co třeba takhle: „Kniha Ta a Ta je debutem Toho a Toho. Je to bez diskusí to nejlepší, co zatím napsal. Kniha má svoje silné i slabé stránky, ale na druhou stranu na to, že jde o prózu, se to čte jedna báseň. Hlavní hrdina se po úvodním přešlapování na místě dostává do komplikovaných situací, které víceméně obratně řeší, i když to, co udělá na straně 125 tomu pejskovi, ho bude stát některé čtenáře. Ti se však zase ochudí o pointu, kterou tentokrát autor umístil na konec příběhu, což ve srovnání s jinými tituly na pultech knihkupectví může být pro čtenáře příjemnou změnou. Kniha nabízí kromě potřebné dávky napětí (str. 68), sexu (str. 69) i osobitého humoru (str. 70) také některé zajímavé zárodky myšlenek (str. 203). Ti, kteří chodí do práce a jejichž čas je vzácný, mohou s klidným svědomím přeskočit popis pokoje na stranách 145 až 167. Kniha má také hezkou obálku, i když není úplně jasné, zda je na ní portrét autora, či jen jakási abstraktní červená kresba.“ Tak co? Je to tak těžké?
Stop! Stopařka! S přicházejícím létem se na našich silnicích začíná objevovat vůbec nejpovedenější dopravní značka, kterou by žádný řidič neměl přehlédnout. Stopařka. Její význam je: Dej přednost jízdě ve dvou! Řidiče vztyčeným palcem upozorňuje na to, že žije jen jednou, a měl by proto zpomalit, nejlépe úplně zastavit. Ovšem pozor! Je-li už místo spolujezdkyně obsazeno, má tato značka zcela opačný význam a znamená: Zákaz zastavení, Zákaz zvukového znamení a Zákaz otáčení. Stopařku je důležité oddělit od stopaře, který pouze vymezuje okraj vozovky (podobně jako patník). Stopařky pak dále dělíme na hezké, docela hezké a na ty, které tam stojí už dlouho. Nepodceňujte žádnou z nich, a pokud se rozhodnete stopařku svézt, nesnažte se ji proboha hlavně svést. Pokud jde o konverzaci během jízdy, mám pro řidiče jen jedinou radu: Brzděte! Rozhodně nedoporučuji konverzační obraty jako „To se nebojíte stopovat takhle sama“, popřípadě „Znám tady jednu takovou zkratku“, po kterých se může váš vůz rychle naplnit slzným plynem. Pozor i na jiná drobná nedorozumění. Moje kamarádka Jana, dříve úspěšná stopařka, si jednou stopla muže v dodávce. Ten po chvíli zastavil a se slovy, že musí „vylít konve“, se odebral za vozidlo. Kamarádka Jana byla slušně vychovaná a bohužel pocházela z jiné jazykové oblasti, kde není tento výraz pro malou potřebu znám. Byla tak přesvědčená, že muž má vzadu skutečně nějaké konve a zvesela se za ním vydala se slovy: „Nechcete s tím nějak pomoct?“ Muž ztuhl a chvíli bylo ticho.
Nakonec poté, co mu hlavou asi proběhlo leccos, ze sebe přece jen vypravil: „Neéé, to je dobrý. Díky.“ Každopádně má do smrti o čem přemýšlet.
