Škola: Základní škola a Mateřská škola, Praha 6, náměstí Svobody 2 Učitel: Mgr. Vladimíra Koucká Žáci: Antonie Holečková, Klára Kudláčková, Barbora Šrámková Třída: 8. ročník
Pavel Bratinka aneb Od metaře k ministrovi
Dne 20. listopadu jsme navštívily pana Bratinku v jeho bytě v Dejvicích. Pan Bratinka bydlí v bytě se svou ženou a byl velmi ochotný se s námi podělit o zážitky ze svého života.
1
Pavel Bratinka se narodil 14. března 1946. Celé dětství prožíval v Praze v Bubenči, kam chodil také na základní školu. Šestou až devátou třídu vychodil na základní škole na Smíchově a poté studoval na střední všeobecné vzdělávací škole v Košířích a poslední třídu dvanáctou vystudoval v Křesomyslově ulici v Nuslích, což byla škola pro žáky nadané na fyziku a matematiku. Pan Bratinka si také pamatuje několik momentů z dětství např. moment, kdy dostali školní pera, anebo jak dovezli do školy o Vánocích pomeranče. My jsme měli třídního učitele, který se jmenoval Pozler, byl to takový šedovlasý pán, do filmu jako elegán prvorepublikový. Vím jak jednoho kalného rána, to byla ještě pořád skoro tma, a on stál na osvětleném stupínku a řekl takovou strašlivou větu: „Budou se rozdávat pera.“ Tím jsme všichni strnuli, protože to byl první okamžik, kdy jsme dostali per. Jako vysokou školu vystudoval České vysoké učení technické, fakultu jaderné a technické fyziky v oboru pevných látek. Tato škola byla pro režim nesmírně důležitá, protože vychovávala budoucí vědce. V roce 1966 mu byl povolen výměnný zájezd do Holandska na technickou školu, kde pracoval na své kandidátské práci. V době, kdy byl pan Bratinka na výměnném zájezdu, dostala se k němu také zpráva o okupaci Československa sovětskými vojsky. Já jsem měl výjezdní doložku na ten rok a pak mi ji dokonce prodloužili, možná, že doufali, že tam zůstanu, ale já jsem nezůstal, já jsem se vrátil do už tedy okupované země. Vrátil jsem se koncem listopadu 1969 dobrovolně, bez jakéhokoliv nucení, ačkoliv tam na mě čekala kariéra, ale já jsem si řekl, že se nenechám vyštvat ze své země a vrátil jsem se na „frontu“. Potom co pan Bratinka udělal svoji kandidátskou práci, nebylo mu dovoleno ji obhájit, pro jeho politickou neangažovanost. Z toho důvodu byl také
2
z akademie věd vyloučen. Po vyhození z akademie věd se zapojil do akce Charty 77 (překládal různé zahraniční knihy a rozšiřoval samizdatovou literaturu), a tímto se dostal do styku s policií, která ho od té doby sledovala. Když ho vyhodili z každé práce, co si našel, tak skončil v podniku Úklid Praha, a to pan Bratinka považoval za poměrně dobrou práci, jelikož měli výhodné směny. A protože měl v té době již ženu a děti, bylo to o to lepší.
Zajímaly jsme se o to, jak se pan Bratinka vůbec dostal k Chartě. Bylo nám vysvětleno, že ještě před vznikem Charty se stýkal s pár lidmi podobného smýšlení, jaké měl on sám. Většinou se znali z kostelů, kde později vznikaly různé kroužky. V těch se člověk naprosto přirozeně ocitl mezi lidmi, kde většina lidí Chartu podepsala. I pan Bratinka původně smýšlel o jejím podepsání, ale bylo mu řečeno, aby to nepodepisoval, že je potřeba zajišťovat spoustu technické práce. Ty činnosti, já vám pak ukážu nějaké samizdaty, to jak se to fakticky muselo psát na stroji – to představa té dnešní komunikační technologie, já
3
nevím, že by na jednom čtverečním milimetru bylo všechno, co se kdy v celém samizdatu vydalo na celém světě, to bylo neskutečná. Nakonec Chartu 77 podepsal až o jedenáct let později.
Když jsme mluvili o samizdatu a přepisováni, tak jsme se dozvěděli, že veškeré texty byly přepisované na psacím stroji a na průklepovém papíře. Když se na jednu stranu napsala nějaká chyba, byla na všech kopiích. Pan Bratinka vzpomínal na to, jak vypadaly podlahy jeho bytu, když skládal všechny přepsané knížky - ležely na nich hromady papírů jedna vedle druhé. A pak když bylo všechno seřazeno, tak jak mělo být, stačilo si jen počkat na to, až se najde někdo, kdo by je svázal. Kvůli tomu byl i pan Bratinka sledován StB a jeden z jejich pracovníků bydlel naproti v domě a sledoval, s jakými lidmi se stýká a podobně.
4
STB si o něm přímo vedla záznam a přesně věděli kdy, kde, v kolik hodin a s jakými lidmi mluvil, dokonce přesně věděli, v jakém autě sledovaný přijel a v čem byl oblečen. A to samé věděli i o lidech, s kterými se stýkal. Ve složce od STB byla akce na sledování pana Bratinky nazvaná Bratr 1, což bylo označení i jeho samého. Já jsem věděl, že naproti našemu bytu ve Winterovce je fízl, nebo tedy dobrovolný fízl, pak když vyšly fotografie sledování, tak tam je, tam jsou záběry, jak lidi, co vychází ode mě, jak byli fotografovaní a pak dokonce sledovaní tady na Kulaťáku. Toto sledování skončilo až po 12 letech se Sametovou revolucí a změnou režimu. Ta přinesla panu Bratinkovi nejednu změnu. Po revoluci se zapojil do politiky samostatného státu a stal se jedním z našich ministrů. Nakonec jsme se pana Bratinky zeptali, zda někdy uvažoval o tom, že by zůstal v zahraničí, nebo emigroval, protože mu komunistický režim zničil kariéru a život mu dost znesnadnil. Odpověděl nám toto:
5
Nebyla to úplná legrace, ale byly to zkušenosti k nezaplacení a člověk to přežil relativně zdráv a to bych nevyměnil za všechny peníze světa.
6
