Patrik Proško
Místo činu Galerie UFFO 2016 Kurátor: Jindřich Červenák
Patrik sám sebe definuje jako ryze městského člověka. To je samozřejmě něco s čím každý, kdo jej zná souhlasí defakto bez výhrad. Vyhledává společnost, kulturní život a má rád něco co by se dalo nazvat „být v centru dění“. Pokud byste v Patrikovi hledali bloumajícího, do sebe uzavřeného tichého umělce, pak byste ho nenašli. Alespoň já jsem ho za ty dlouhé roky co jej znám nenašel. Nenašel jsem ani náznak životního splínu nebo něčeho, co tak často vídáme v uměleckém světě a co bychom mohli nazvat romantickým umělcem - umělcem tíhnoucím k přírodě, ke společenské opozici, k pocitu nepochopení nebo k exilu vlastní geniality.
Místo činu
O to více mě překvapuje způsob práce, který v posledních dvou letech u něj vidím a kam jej to umělecky „táhne“. Mám na mysli projev něčeho dlouhodobého, intenzivního a uceleného. Něčeho, co se nezdá být konceptuálním postojem nebo vědomou reakcí na umělecké dění, ale spíše poměrně autentickým a vnitřně nekontrolovaným a nekontrolovatelným životním pocitem směřujícím z města do přírody. Ze společenského života k osobnímu prožívání. Nemyslím proto, že je tak důležité analyzovat umělecký kontext a mluvit o tom jak jeho práce vypadá. Mnohem zajímavější je skutečnost, že najednou vidíme prapodivné a svérázné fyzické osahávání krajiny (té přírodní) a opouštění relativního bezpečí sochařského ateliéru, kde je vše pod kontrolou. Patrika jakoby přestalo zajímat to „městské, společenské a kulturní“ a spíš hledá místa, kde tolik nedochází k mezilidským konfrontacím, kde je více méně sám s něčím, co primárně nevytvořil člověk. V každé práci z poslední doby je vidět s jakou intenzitou vyhledává přírodu, přírodní zákoutí, křoviny a parky - a jak je přitahován přírodními objekty ať jsou živé nebo mrtvé. (Často jsou to fragmenty městské přírody. Křoviny nedaleko zastávek příměstských spojů a průmyslových zón. Suché rostliny nedaleko kontejnerů. Jsou to ty části veřejného prostoru města, které již vnímáme jako land art nebo alespoň jako něco kde příroda hraje hlavní roli. Přestože naše mysl je stále ještě ve městě a tedy připravena vnímat spíše umění ulice (street art), tak o těchto věcech uvažujeme spíše jako o landartu, přírodní instalaci ap. U mnoha projektů nelze vůbec rozeznat zda vznikli daleko od civilizace nebo v křovinách uprostřed města. Patrikovi instalace v krajinách jsou intenzivní. Nejedná se o nepatrné „zenové“ zásahy nebo impulzivní akce, jedná se spíše o poměrně rozsáhlé projekty vyžadující přípravu a plánování materiálu i času. Často se jedná o několikadenní práci, aby mohly vzniknout. Nicméně přesto jsou tyto projekty většinou pomíjivé a pomalu mizí. Sníh roztaje, ekologickou značkovací barvu smyje déšť, nafukovací míče splasknou.
Jen výjimečně zůstávají činnosti v krajině natrvalo zachovány. Pokud ano, tak zůstávají jen jako nepatrné stopy v místě, kde došlo k onomu činu. Není tady velká snaha práci trvale zafixovat do podoby trvalejšího sochařského výstupu nebo instalačního pomníku. Výstava ukazuje fotografie a instalace, které zachycují tato místa bezprostředně po té, co byl tento čin spáchán. My nevíme, kde tato místa reálně jsou, a je ponecháno na nás zda je někdy objevíme a zda z nich dokážeme rekonstruovat činy, které se na nich stali. Rozbitá keramika není sice explictně činem spojeným s konkrétním místem, ale je rekonstrukcí objektů a konkrétních vzpomínek na místa., která byla pro Patrika důležitá v době jeho studií na keramické škole. Stejně tak instalace, které jsou přeneseny do prostoru galerie jsou spíše než ryzí galerijním projektem, tak rekonstrukcí činu, který se již v přírodě skutečně stal nebo je přípravou takového činu do budoucnosti. Nicméně mnohem důležitější - alespoň se to tak jeví - je nalezení konkrétního mísa a spáchání konkrétního činu nežli zachování jeho materiálních důkazů. Jediným důkazem je většinou fotografický záznam o tom, že se tento čin skutečně stal a Patrikova podivná vyprávění . Patrik není klasický ateliérový umělec. Je to spíš umělecký pachatel, který v přírodě hledá oběti svých uměleckých činů. Možná je spíš umělecký kriminalista rekonstruující předměty z rozbitých střepů. A možná je obojím, když „vyšetřováním“ zajícovi vraždy dospěje k tomu, že bude nejlepší poslechnout své umělecké nutkání a oběť obložit knedlíkem a pivem. Věci na místě činu nikdy nejsou žánrově formální, ale mají vnitřní nutkání, které je příčinou toho, že se téměř vždy jeví fanaticky autentické. Pro umění jenom dobře! Jindřich Červenák únor 2016
ČI NU ÍS TO M
Genius loci KRAJINOMALBA, BIOLOGICKY ODBOURATELNÁ BARVA CREATIV C 2005, PRAHA 2013
T
ento druh krajinomalby, tedy malování obrazů přímo na krajinu, je založen na rozšířeném vnímání vnějšího okolí a vymezení mého úhlu pohledu, který do něj promítám. Obraz, který do krajiny domaluji, vytváří společně s prostředím konfrontační materiál, kterým přetvářím svět k obrazu svému stejně tak, jako to dělá lidstvo již celé věky. Vytvářím duch místa. Nejsem ekologický aktivista a ani nechci kritizovat civilizaci za to, jakou jde cestou. Město a prostředí, ve kterém žiji, je pro mě tou nejlepší galerií, kterou můžu pro svou práci mít. Využívám jejího významového potenciálu jako leitmotivu ke komponování obrazově lyrického místa, které s ní rozmlouvá. Společně s mísením časových vrstev, možné budoucnosti s jistou přítomností, ale i minulostí se tato galerie stává součástí díla. Pojem pomíjivosti, kterým se v poslední době zabývám, je zde podtržen monumentalitou realizace – velikost malby cca 60 metrů - s důrazem na čin, ne na vlastnění výsledku. Výsledkem je pouze záznam , kterým dokumentuji čin, potažmo čas potřebný k jeho vykonání. To je to co vlastním. Prožitek z
vědomí pomíjivosti jako přenosná zkušenost. Zanechávám své prchavé dílo na místě činu pro náhodného zbloudilce, ale pravděpodobně ho nikdo neuvidí. Nezbývá mi, než ho „pouze“ zdokumentovat. Je však ale zřejmé, že zprostředkovaný záznam se nemůže rovnat živému vnímání díla v realitě, protože to jak věci vnímáme je silnější než to, jak o nich uvažujeme. Pomíjivost je podstatou a hnacím motorem vší lidské existence a nelze si ji uvědomit jinak, než skrze smysly. Touha jí zastavit a překonat svým dílem je v dějinách zaznamenaná především realizacemi pokud možno s co nejdelší trvanlivostí, což je stejně absurdní, jako vytvořit něco s co možná nejkratší trvanlivostí. Přesto však myslím, že pomíjivost je mnohem větší hodnotou, protože ve vztahu k naší existenci je stoprocentní a proto nejvíce ovlivňuje náš způsob života. Jistě, všichni hledáme trvalé hodnoty, alespoň v rámci naší krátké existence, ale pomíjivost je výchozí trvalá hodnota. Ta nepomíjí -autor-
05
ČI NU ÍS TO M
Totem STROMOMALBA, BIOLOGICKY ODBOURATELNÁ BARVA CREATIV C 2005, PRAHA 2013
M
ám spoustu plánů, představ a vizí. Jsou živelné a hlavou mi proudí v nekonečném sletu. Nevím přesně odkud přichází, ale každé ráno mi dávají důvod vstát z postele. Některé už se zdály mrtvé, ale znovu se po čase objevují a s odstupem získávají nový rozměr a nový život. Často je stačí jen udělat, dát jim vlastní život a ony samy pak ukážou, jestli to mělo smysl. V tu chvíli, když je dělám tomu „jen“ věřím, ale to stačí. Je to asi jako s dětma, dáme jim život a věříme, že budou žít vlastní. Dobrý život pokud možno.
tánní existencí samy o sobě a já nenacházím slov. Utvrzuje mě to v tom, že není vždy třeba za ně mluvit. Že jsou důležité hlavně proto, že jsem je udělal, a že jejich bytí je dostatečně výmluvné svým vlastním jazykem. Tato práce pokračuje v tématu krajinomalby a pomíjivého vytváření genia loci. V tomto případě pracuji s vyvráceným mrtvým stromem, který oživuji svou malbou. Na významový potenciál přírodního zániku, aplikuji nový život své představy a touto symbiozou vytvářím nový genius loci. -autor-
Realizuji hlavně ty výrazné představy aniž bych často věděl, proč jsou tak výrazné a proč se tak derou na povrch. Musim jít a udělat je, něco mě nutí. Důvěřuji svým smyslům a dávám jim život jejich zhmotněním. O některých umím dlouho vyprávět a přesto se mi jejich smysl ztrácí a jiné hovoří svou sponTotem, 2013, stromomalba, biologicky odbouratelná barva Creativ C 2005 s ekologickým certifikátem nezávadnosti, Praha
07
ČI NU ÍS TO M
Tisíc a jeden den INSTALACE 5 X 3 M, CHRÁNĚNÁ PŘÍRODNÍ REZERVACE CHOLTICKÁ OBORA, 2014, FOTO MICHAL ŠEBA
K
dyž jsem byl malý kluk, chodil jsem si hrát s kamarády často do lesa. Stavěli jsme bunkry a různý zákoutí s ohništěm, kde jsme pak pekli brambory a buřty. Stromy byly zdobené různým harampádím a v obilí jsme měli vyšlapané cestičky ke stohům. Vytvářeli jsme si tak své vlastní místo, do kterého jsme se vraceli snad i raději než domů. Ještě jsem z toho nevyrostl a do lesa si chodim hrát pořád, ale když to dělají dospělí říká se tomu site specific art, nebo land art.
Tisíc let a jeden den - instalace 5 x 3 m, chráněná přírodní rezervace Choltická obora, 2014, foto Michal Šeba
Tentokrát jsem si byl hrát s míčema v chráněné přírodní rezervaci Choltická obora, kde rostou duby staré přes tisíc let. Z některých už zbyly jen vykotlané kmeny, ale některé jsou stále živé. Udělal jsem v dutinách jednoho z nich tuto instalaci, která měla trvání pouze jeden den. Expanzivně modelované exaktní tvary koulí, které se vytlačují ven z útrob mrtvého kmene jako živoucí hmota. Zpočátku deformovány stísněnými tvary vykotlaného kmene, aby se posléze zrodili v čistou kouli. Černá míza sublimující do okolí jen tento jeden den v tisíciletí. To je také to, co mě na této instalaci primárně zajímalo – čas. Tisíc let versus jeden den. Tisíc let starý strom má v sobě sílu věků, ale jeden den může vše změnit. Započít, ukončit, nebo změnit význam.
Vytvořil jsem pietní místo, dočasný pomník mrtvému stromu, který možná směřuje k proměně v molekuly černého uhlí. Za několik milionů let se tu bude možná těžit, kdo ví. Je to můj hold síle přírody, od které se tak vzdalujeme. Honit svůj život za tím, abychom zde zanechali nějakou stopu je od základu velmi povrchní a egoistický přístup. Například životní filozofie amazonských indiánů je založena na jednoduchém opačném principu žijí tak, aby po nich právě nic nezůstalo. Nic nemají, nic nechtějí a neznají čas. Neměří ho. Žijí teď, ne až zítra a nemají ambice ničeho dosáhnout, protože není čeho a proč. To mě velmi oslovilo. Bohužel jsem příliš zdeformován soutěživostí žabomyších válek a nutností přizpůsobit se systému, do kterého jsem se narodil, že už to nedokážu. Stále mám silnou potřebu něčeho dosáhnout, mít se líp než se mám, být v něčem, nebo ve všem lepší a silnější než jiní a....a proč? Aby až toho či onoho dosáhnu, mi naskočil nový a vyšší cíl? Pravděpodobně ano. Tak jsem se to naučil. -autor-
09
ČI NU ÍS TO M
Lampa LAMPA, 2014, SVĚTELNÁ INSTALACE
V
jednoduchosti je krása a já hledám její zákonitosti. Chtěl jsem vytvořit jednoduchou, nápaditou, hravou, vtipnou, odlehčenou, pozitivní, úsměvnou, přímočarou, sexy, srozumitelnou, výtvarnou, pohádkovou, emotivní, atraktivní a nabíjející, překvapivou, zábavnou, energickou, rozzářenou a tak trochu nadpřirozenou instalaci s jednoduchým příběhem.
Pokud by jednoduchost potřebovala výklad, nebyla by dost jednoduchá. -autor-
Lampa, 2014, světelná instalace
11
ČI NU ÍS TO M
Klima INSTALACE, VZDUCHOTECHNICKÁ TRUBKA, KŮRA, JEVANY 2014
J
sem městský typ člověka. Žiji v Praze už 20 let a mimo ni jsem opravdu zřídka. Ano vybral jsem si to, ale pražský způsob života je velmi psychicky náročný , chybí mi klid. Jeden z hlavnich důvodů proč dělám přírodní instalace je, že potřebuji klid. Utíkám z města, které mě vysává a tím, že svoji civilizovanost konfrontuji s přírodou získávám rovnováhu.
Nic není důležitější než čas, protože ten se nedá nahradit ani vypůjčit. Pro nás je čas omezený a prostředky které máme k dispozici abychom ho smysluplně naplnili také. Transformováním okolního prostředí za pomoci civilizačních vynálezů a mísením společenských a přírodních principů vytváříme klima ke společnému soužití. Obdobným způsobem pracuji i já v této klimatické instalaci. -autorKlima, 2014, instalace, vzduchotechnická trubka, kůra, Jevany
13
ČI NU ÍS TO M
Kořeny INSTALACE 5 X 4 M, VÝSTRAŽNÁ PÁSKA, PRAHA 2014
Č
asto vyrážím do ulic města i mimo něj na pozorování. Sleduji a vyhledávám neobvyklé situace, které se staly ať už díky silám přírody, nebo za přičinění člověka. Mnohdy to bývá kombinace těchto sil, nebo jejich střet, ve kterém nacházím témata ke zpracování svých dosavadních životních zkušeností a postojů. Vše se odehrává na jednoduchém principu, který má danou situaci akcentovat a obráceně, výsledný zásah pak mluví o mě, ale i o člověku jako takovém o jeho vztahu k okolí k současnosti, tradicím, či jeho místě na zemi. Najít si své místo na zemi a v životě, bývá často jen nesplněným přáním. Člověk totiž často neví kdo je a co chce. V pražských Hrdlořezích mě zaujal kamenný val z velkých balvanů staletími různě opravovaný a potagovaný, který je uprostřed rozvalen kořeny stromů. Suť vyhřezlá do prostoru. Přemýšlel jsem co se tady stalo. Mohly by kořeny mít takovou sílu, že rozvalí tak silné opevnění svahu? Zřejmě ano, i když jsem také přesvědčen, že bez lidské pomoci to nebylo. Je to pravděpodobný střet sil, nebo
spíše střet přírodní síly a liské slabosti. Kořeny ukazují to, co je za zdí a jakou mohou mít sílu naproti tomu, jak snaha člověka o trvanlivost může být pomíjivá. To souvisí i s hledáním svého místa v životě. Stále ho hledáme, nacházíme a zase ztrácíme, protože vše se stále mění i díky vnějším silám a objektivním okolnostem. To co zůstává jsou základy – kořeny, které jsou silnější než pomíjivost. Zvýraznil jsem tento moment tím, že jsem omotal některé z kořenů výstražnou páskou, čímž vzniknul obrazně řečeno graficky výstražný reliéf. Namísto toho, aby byly označeny padající rozvaliny, označil jsem kořenový systém, který defekt zřejmě způsobil. Jinými slovy označil jsem příčinu, nebo možného původce, ne nebezpečný důsledek. Našel jsem své místo v krajině a veřejném prostoru. Tam se realizuji. Moje postoje se formují především v procesu realizace, která začíná pozorováním a pozorováním také končí. -autor-
15
ČI NU ÍS TO M
Dojem KŘOVINOMALBA ORGANICKÝMI PIGMENTY, PRAHA 2014
T
o, že stárneme , vidíme nejlépe na změnách svého okolí. Uvědomujeme si to hlavně na našich blízkých a nejvíce na dětech, než na sobě a to především proto, že při pohledu do zrcadla se rádi klameme. Nebo tomu co vidíme nechceme věřit, protože naši mysl, nebo mentalitu vnímáme jako mnohem mladší, než naši tělesnou schránku. Ale nemusí to být pravidlo, jen si myslím, že věk naší mysli a našeho těla jsou dvě různé věci, které také různě vnímáme.
jako by bylo právě rozkvetlé, bujaré a plné života, což samozřejmě hraničí s morbiditou balzamování mrtvých lidí. Jako kdybychom chtěli mást tělem i po smrti. Klamat tělem a popírat čas je dnes už samostatná marketingová nauka, která nás má zařazovat tam, kde bychom chtěli být, i když tam nejsme. Ověřil jsem si, že dokonce i tato fotografie mate natolik, že není stoprocentně zřejmé, zda je to ručně malované uschlé křoví, nebo reálně rozkvetlý palouk za jarního tání.
V ranném věku bychom rádi působili dospěle a zkušeně a od určitého věku zase nostalgicky vzpomínáme, jak jsme byli mladí a hloupí. Máme pak tendenci se podle věku dělat vizuálně mladšími, nebo staršími a na tomto chtíči je založen celý kosmetický průmysl. Udělat dojem, to je oč tu běží a tato křovinomalba je obdobou tohoto tématu, realizovaná v pojmech jara a zimy, na pozadí průmyslového kontejneru. Nečekaně potkat v zimě jarní mítinu je v podstatě pozitivní veselá věc, která umí vykouzlit úsměv na tváři. To je ale jen jeden moment této instalace. Naproti němu je v kontrastu druhá rovina - uschlé a mrtvé křoví je nalíčeno tak,
Chtěl jsem nás oklamat a udělat dojem.
Tedy uvedu vše na pravou míru. Je to malované křoví. Namaloval jsem jaro na leden, protože mi byla hrozná zima a nemám jí rád.
-autor-
17
ČI NU ÍS TO M
Rozpínání INSTALACE 3 X 2 M, CHRÁNĚNÁ PŘÍRODNÍ REZERVACE CHOLTICKÁ OBORA, 2014, FOTO MICHAL ŠEBA
V
yfouknul jsem míče a druhý den jsem šel do lesa znovu a nafouknul jsem je do jiného stromu. Fascinuje mě to tvarování deformací. Deformace je ve slovníku popsána jako změna objemu a tvaru těles způsobená vnější silou, ale také jako přetvoření, nebo znetvoření.
Je to vytlačování se ven za pomoci přetvoření, nebo znetvoření. Jak moc se přetváříme, abychom se někam dostali? Jak moc se znetváříme? Vysáváme nějaké místo, abychom se protlačili na místo další? Přetlačujeme se a expandujeme, ale tlačí nás někdy svědomí? Expanze. Také jsem expandoval do Choltické obory, abych se tam realizoval. Snažím se být neinvazivní, ale jsem jen člověk. Modeluji rozpínavým způsobem známý tvar o neznámý vnitřní prostor vykotlaného dubu. Vzniká tak nepravděpodobná událost onoho místa. Jsem překvapen, jak působí přrozeně. Může být nepravděpodobnost přirozená? Myslím, že ano. To nafukování a vyfukování je jako dýchání. Je přirozené a nenásilné. -autor-
19
ČI NU ÍS TO M
Zajíc na smetaně INSTALACE, PRAHA ROZTYLY, 2014
M
ám rád extrémní hudbu a extrémní lidské výkony. Čim více jsou extrémní a brutální, tím více mě nabíjí. Je to očistný výplach hlavy od běžných, šedých a průměrných výkonů. Zajímají mě možnosti lidských schopností a jejich mlhavé hranice. Ne však ve smyslu etxrémního násilí a válečného zabíjení, ale výkony umělecké. Mám rád death metal.
Zajíc na smetaně - instalace, 2014
Mé městské intervence jsou mnohem grotesknější než mé zásahy do krajiny. Samozřejmě, stále hledám kontinuální linii, která mou práci propojuje, ale stále více se projevuje absurdizace a zesměšňování společenského neřádu. Je zajímavé, že, většinu věcí vyrábíme pro konformizaci života a pro naši větší zábavu. To má samozřejmě své vedlejší dopady a jeden z nich, přejetého zajíce na rychlostní silnici, jsem zpracoval formou černého humoru. Groteskní nadsázka ad absurdum. Provokativní podoba jídelního zátiší na talíři lidské konformity. Takové neobarokní zátiší na myslivecké téma - hon na zajíce s
moderníma zbraněma. Jídlo sloužící k životu se na jednom talíři mísí se smrtí a rozkladem. Krásný, jednoduchý a přitom surový princip fungování světa. Nemůžu změnit tuto skutečnost ani smrt, ale můžu k ní změnit vztah. Mimo jiné tím, že ji nějakým způsobem ztvárním. Ne že jí budu opomíjet, nebo že budu opomíjet věci, které se okolo mě dějou. Nemyslím si, že by v umění neměl figurovat humor. Smysl pro humor je nedílnou součástí umělecké nadsázky a potažmo i lepší kvality života. Podařilo se mi zlepšit kvalitu života 90-ti procentům lidí, kteří zajíce na smetaně viděli. Zbylým 10-ti procentům jsem zvednul žaludek a mandle. Oháněli se morálkou a spílali mi nemorálními nadávkami, čímž zlepšili zase kvalitu mýho života. Zajíc na smetaně je umění dekadence. -autor-
21
ČI NU ÍS TO M
Bílá formule MRAMOROMALBA, BIOLOGICKY ODBOURATELNÁ BARVA CREATIV C 2005, MRAMOROVÉ DOLY CARRARA, ITÁLIE, 2015
V
ždycky když mám narozeniny, nebo když je konec roku a začíná nový tak si myslím, že ten další rok bude zase o něco lepší než byl tenhle. Dokonce i každý den když vstávám si myslím, že ten den bude dobrý a těšim se na něj co přinese. Je to určité vnitřní vědomé nastavení mysli vůči vnějšímu světu, které se jím snažím ovlivňovat.
Věřím na zákon vysílání energie - to jakou vysíláme do svého okolí, taková se nám i vrací a odráží se to na kvalitě našeho života a nejen našeho. Věřím také, že existuje něco jako kosmické vědomí jehož podobu, nebo povahu můžeme svým vědomým nastavením mysli (myšlením) ovlivnit. Podle názoru amerického psychiatra Stanislava Grofa není vědomí průvodním jevem hmoty, tedy produkt neurofyziologických procesů v mozku, ale prvotní vlastností bytí. Říká, že vědomí je první podstatnou vlastností bytí, a že je schopno mnoha různých činností, jíchž lid-
ský mozek schopen není. Na základě svých experimentů s LSD – tedy s látkou rozšiřující vědomí přichází s tezí, že vesmír je v podstatě sjednocenou sítí událostí probíhajících ve vědomí a vědomí jednotlivce je součástí i účastníkem v tomto rozsáhlém univerzálním poli, jež prostupuje veškerou existencí. Svědčí o tom i fakt, že subjekty zkoumané v tomto stavu rozšířeného vědomí podávali informace, které svou povahou a kvalitou překonávali úroveň vzdělání dotyčného jedince a obsahovali velmi specifické detaily, svědčící, že zcela jednoznačně nemohou být získány běžnými cestami, tedy neurofyziologickými procesy v mozku. V některých případech bylo možné tyto vzpomínky zpětně objektivně ověřit, a to až do úžasné hloubky podrobností (Stanislav Grof – Psychologie budoucnosti,2004) Výše popsané jsem sám prožil. Prožil jsem také to jakým způsobem se změnilo mé okolí a můj život, když jsem do něj vysílal energii negativní a když pozitivní a o tyto zkušenosti se opírá i má víra v pozitivní myšlení a ritualitu nejen této práce.
zNa své cestě jsem navštívil také mramorové doly v Carraře v Itálii a tahle návštěva patřila k nejsilnějším vjemům mé cesty. Genius loci tohoto místa spjatý se zrodem monumentality Italské architektury a sochařství byl umocněn tím, že Apuánské Alpy známé též jako mramorové hory, jsou jediným místem na světě, kde se dodnes těží bílý mramor. Problém však je, že vlivem těžby a přírodních změn tento vzácný sněhobílý mramor šedne a markantně ho ubývá. Vytvořil jsem v tomto bílém prostředí mramorových dolů bílé rituální malby na bílé mramorové balvany. Obrazy jsou spíše vzory připomínajícími písmo, vznikaly spontánně a bez přípravy a mají působit divošsky a primitivně. Jsou jakousi osobní bílou formulí pro zachování bílého mramoru a já jsem zde šamanem energetické víry. -autor-
23
ČI NU ÍS TO M
Proudy KRAJINOMALBA, 15 X 7M, BIOLOGICKY ODBOURATELNÁ BARVA CREATIV C 2005, FRANCIE, KORSIKA, 2015
V
létě jsem se vydal na měsíční výpravnou cestu po jižní a střední evropě. Na této cestě jsem byl jen sám se sebou, ale stále jsem se s někým seznamoval. Vrátil jsem se úplně vysátý a bez peněz a přitom nabitý a bohatý tak, jako nikdy před tím. Prožil jsem něco opravdu vyjímečného co se nedá popsat slovy ani fotkami a budu z toho čerpat jistě až do smrti. Ta ale může přijít už zítra, kdo ví. Dneska jsem však velmi šťastný, podařilo se mi zrealizovat svůj velký sen.
Síla té cesty nebyla jen v tom, že jsem se ji rozhodl uskutečnit a našel k tomu odvahu, ale především v jejím vykonání. To nejlepší na ní bylo, že jsem si mohl dělat pouze a jenom to, co já chci. To je něco, co si běžně nemůžeme dovolit. Nejtěžší pak ale bylo... vrátit se. Všechny své povinnosti a problémy jsem nechal doma v čechách a na cestě jsem je viděl jen mlhavě a z velké dálky, důležitější bylo přežít v cizím prostředí odkázaný jen sám na sebe a na svoje rozhodnutí. Věci všedního dne, které řeším doma abych přežil zde nebyly podstatné. Zůstaly mimo dosah a proto jsem je mohl vnímat z nadhledu, lépe
s nimi pracovat a vážit jejich priority. Tedy mé priority. Z té dálky jsem viděl svou cestu minulosti, kterou jsem zde dosud zanechal. Tato krajinomalba vznikla na Korsice. Objevil jsem v horách vyschlé koryto řeky plné balvanů, které ústí do Ligurského moře. Řeka už tam nebyla, zůstala po ní jen její cesta. Mrtvá cesta bez vody, přesto ale cesta vedoucí na místo plné života. Ta cesta se mi stala základem pro zpřítomění toho, co jí vytvořilo a zanechalo svou stopu - vody. Namaloval jsem do koryta živý odkaz jejích proudů, které zde kdysi tekly a který tak jako zmizela řeka, odtéká do moře. Svým způsobem jsem zpřítomnil minulost. Byl to akt pokory a smíření s věcmi které už nemůžeme změnit. Vyrovnání se se ztrátami, které už nikdy nezískáme zpět. To, kým jsme dnes je dáno tím, kudy jsme šli včera, ale zítra už budeme někdo jiný a naše včerejší já zanikne. Zůstává po nás jen naše cesta po které jsme se rozhodli jít lemovaná našimi výsledky, které jsou její mapou. Cesta znamená vývoj a pokud se zastavíme a přestaneme si dělat tyto poznámky, zakrníme. Říká se že cíl není důležitý, ale směr kterým se ubíráme je důležitější než bezcílně jít. Je na konci naší cesty také místo plné života?
Omezenosti je všude dostatek, je to pohodlné a chudé. Alespoň směřovat k neomezenosti je mnohem bohatší, než zůstat ve stavu omezenosti. Možná zjistíme, že nemáme omezení, které jsme si mysleli že nám v tom brání. I to je možné, ta představa je lákavá, ale cesta k ní může být riskantní. -autor-
Jedno přísloví říká, že jen ten kdo se odváží jít dál než ostatní se dozví, jak daleko může doopravdy jít. Lidé jsou velmi omezení a líní.
25
ČI NU ÍS TO M
Poslední díl INSTALACE 100X100X30 CM, PRAHA LETŇANY, 2016
S
kládáme si realitu z částí, nebo ji po částech odkrýváme? Můžeme získat všechny části a složit její celistvý chápatelný obraz? Je realita puzzle pozitivní, nebo negativní? Je možné, že ji spíše rozkládáme, abychom se dostali k jejímu jádru a následně z rozložených částí složili realitu novou? V této práci jsem se zaměřil na ambivalentnost tohoto principu poznávání a vytvořil jsem dvě varianty. Vykopal jsem jámu ve tvaru negativního kvádru a z množství vykopaného materiálu vytvořil vedle této čtvercové díry pozitivní kvádr stejných rozměrů jako je ten negativní a to s přesností, jako by byl i s travnatým povrchem vyjmut ze země v celku nějakým strojem. I kdyby takový stroj existoval, což nevím, možností jak takové zdánlivě nereálné situace docílit je více. Někteří lidé si myslí, že jsem to celé udělal ve Photoshopu a jiní zas věří, že takový stroj existuje, ale v podstatě to byla klasická sochařská technika, kdy jsem pozitivní kvádr vymodeloval z hlíny a trávy, kterou jsem vykopal. Mým cílem pak
bylo vytvořit zdání, že chybí už jen dosadit poslední díl velké skládanky hmotné skutečnosti. Vše ostatní už bylo vytvořeno. Stejně tak to však ale může být vnímáno jako první díl při odkrývání jádra. A druhou variantou je válec stojící vedle negativního kvádru. Průměr válce je stejně velký jako strana čtverce (1 metr), tedy jde o kružnici vepsanou do tohoto čtverce. Postup byl stejný – z množství nakopaného materiálnu jsem na této kružnici vymodeloval válec a i proto je o něco málo vyšší než hloubka kvádru. Moment znejistění je zde silnější než u první kvádrové varianty. Vidíme negativní čtvercovou formu do které pozitivní válec nezapadá ani půdorysně ani výškově, i když se tváří že by měl, nebo že byl odsud vyjmut. Je v tom něco rozčilujícího, něco co nechceme, vždyť my chceme aby nám všechno lícovalo a poznatky, které získáváme o realitě aby do sebe zapadaly ne? Možná, že byl záměr odsud vyjmout kvádr, ale v průběhu realizace se tento záměr změnil. A tak to také bylo i ve skutečnosti. Původně jsem chtěl udělat vedle stojící kvádr, ale přišlo mi to příliš laciné a jednoduché a tak jsem instalaci zkomplikoval válcem. Ve chvíli kdy jsem to však dodělal mě
celá věc rozčilovala natolik, že jsem se rozhodl vrátit k původní myšlence a přemodeloval jsem válec na přesně padnoucí kvádr. Zde se nabízí otázka jak často, nebo jak moc se počáteční idea v průběhu následné realizace změní nebo zkresluje a co vše tuto změnu ovlivňuje, (výběr materiálu, technologie, tvar, barva atd.)? A jak velká část naší reality byla původně myšlena jinak? Pokus/omyl - to je také ambivalentní princip jakým většinou poznáváme části okolního světa, ze kterých pak hromadně skládáme a zároveň odkrýváme obraz reality. Co na tom, že po nás zůstává tolik omylů? S odstupem času vnímám, že obě tyto varianty jsou relevantní a obě mají své uplatnění, protože ani ve vesmíru není vše dokonalé. -autor-
27
ČI NU ÍS TO M
Auto INSTALACE, CALA GONONE, SARDINIE, 2015
T
ato plážová instalace vznikla na Sardinii. Je to vyprahlý ostrov v Tyrhénském moři patřící k Itálii, který není příliš bohatý a jediné co má je všeobklopující moře a krásnou přírodu. Především hory do kterých moře v průběhu let vytvořilo různé jeskynní komplexy.
ných vzdušných míčů v kontrastu ke tvrdé a víceméně jednobarevné těžkopádnosti skalních útesů působí, jako by ji právě opustila parta dětí hrajících si celý den na pláži. Pracuji zde sochařským způsobem s konkrétním místem místními prostředky. Obří balvan v podobě auta na vzdušných kolech jako nonsensová pouťová atrakce. -autor-
Byl jsem na tomto místě několik dní a při bloudění těmito nádhernými místy jsem se nemohl ubránit pocitu nostalgie. Nostalgie po dobách dávno minulých, kdy jsme jako děti stavěli bunkry v různých skalních proláklinách, nebo u moře vytvářeli hrady z písku a kamení zdobené mušlemi a barevnými kyblíky s lopatkami. Nostalgie po bezstarostnosti, radosti ze hry a vzrušení z objevování nedostupných míst. Nostalgie po spontaneitě, čisté upřímnosti a fantazii, ale také po dobrodružství, kdy hrou jsme poznávali svět. Tedy nostalgie po věcech, kterých se mi v dospělosti dostává čím dál méně. Instalace má svou lehkou hravostí oživovat úsměv a vzpomínky z dětství. Skrumáž barev-
29
ČI NU ÍS TO M
Kolize a Instrumentální umění INSTALACE, SATALICKÁ OBORA, 2014
P
stejně relevantní škatulkou. Nedá se říci, že vážná hudba je ta nejvyšší škatulka a vše ostatní už je podřadné. A stejně tak to vnímám i v umění výtvarném.
Hudba má nespočet škatulek - od vážné Hru můžeme nahlížet jako dětské hraní si s hračkama při kterém děti objevují svět, nebo hru například divadelní, společenskou, politickou atd., ale já bych se chtěl zastavit u hry na hudební nástroje. Hudba je stejně relevantním druhem umění jako je umění výtvarné jen s tím rozdílem, že hudba používá zvukové nástroje a výtvarné umění vizuální nástroje ve výsledku jde buď o sluchový vjem, nebo o vjem vizuální.
Cit je můj nejvyvinutější smysl. Používám ho na všechno co v životě dělám a na umění a hudbu zvlášt. Pro mě je to ta nejvyšší instance, vyšší než rozum. Když si vezmu do ruky kytaru a tvořím skladbu, nevnímám nic jiného než svůj cit. Hudba můj život velmi ovlivňuje a také velmi zlepšuje jeho kvalitu. Nejraději mám matematicko - technický a převážně instrumentální death metal a v téhle škatulce vyhledávám ty nejnovější přesahy. Možná i proto, že to má co do činění s hranicemi lidských schopností, které mne přitahují. Dělám hudbu v podstatě celý život a vím jaké to je ji vytvářet. Jaké to je vytvořit skladbu. Hudba má tu moc pohnout k slzám i beze slov a tím je vznešená. Umění dělám v principu stejným způsobem a v podstatě i se stejným záměrem, i když jsem ještě neviděl, že by v galerii někdo plakal. To ale není podstatné, stejně jako není podstatné, jestli se někdo v gelerii, nebo na koncertu vážné hudby vážně hluboce zamyslí.
otřeboval jsem uvolnit mysl a udělat si něco oddechového, hravého a nenáročného. Zůstal jsem v mantinelech přírodní instalace kde už to znám a udělal jsem malé hejno černých zemních ryb bez očí hrajících si ve vlnách země. Dramatickým momentem je dovršení výjevu, kdy jedna z ryb uvízla při výskoku na stromě, zranila se a uchází jí duše. Surrealisticky absurdní a černě komická situace, ke které mě napadlo pár úvah na téma hry.
Hudba má nespočet škatulek - od vážné hudby až například po death metal, nebo crazy kabaretní komedie. A všechny jsou
ným textem a dramatickým refrénem na stromě za využití vizuálních nástrojů namísto nástrojů zvukových. -autor-
Tyto zemité ryby skákající v lese jsou jako absurdně poetická skladba věcí s nenároč-
31
ČI NU ÍS TO M
Kubický sektor INSTALACE 2X2 M , PRAHA LETŇANY, 2016
V
ýsek čtverce nadýchaného čerstvě napadaného sněhu zhuštěného do tvaru krychle umístěné na kmeni stromu, jenž vyrůstá ze středu čtvercového výseku a je centrálním průsečíkem tohoto geometrického vesmíru. Krychle, vytvořená ze stejného materiálu jako je materiál pozadí, opticky přerušuje tento průsečík novou hmotnou rovnicí, ve které je vše v rovnováze.
Výseč krychle, 2016, 2x2 m
Kubický sektor volně navazuje na předchozí práci Poslední díl, ve kterém jsem se zabýval proměnou hmoty z její původní formy ve formu novou – očekávanou, neočekávanou, vyváženou, narušenou a v konečném důsledku ambivalentní z hlediska poznávání a proměny idey v průběhu realizace do hmoty. Kubický sektor je práce na téma určitého mezistupně mezi těmito očekáváními a vnímání dvou a trojrozměrného prostoru. Dalo by se říci, že se jedná o proměnu dvourozměrného čtverce v trojrozměrnou krychli a to za pomoci materiálu sejmutého z plochy čtverce. Ovšem vše co je obsaženo ve hmotné realitě je trojrozměrné a má svoji hloubku, výšku a šířku. I tato zdánlivě dvou-
rozměrná plocha čtverce je vlastně trojrozměrný plát o rozměrech 200 x 200 x 5 cm, který jsem proměnil v krychli o rozměrech 28 x 28 x 28 cm, což je přesně velikost, která odpovídá množství materiálu sejmutého ze čtvercového plátu při odečtení průměru kmenu. Tolik totiž napadlo ten den sněhu. Hranice mezi dvou a trojrozměrnou realitou je tedy velmi tenká, protože i papír je hmotný a vše co je na něm naneseno (obraz) je hmota. A proto vnímám dvourozměrný svět pouze jako iluzivní, nebo jako druh iluzivního zobrazování. Ve chvíli kdy hmotu nazírám jako druh energie, jsou hmotná i digitální data přenášená v éteru, nebo informace přenášené neurony v mozku. Jinými slovy všichni jsme tak trochu sochaři. -autor-
33
ČI NU ÍS TO M
Parazit TLAKOVÁ INSTALACE, PRAHA KUNRATICE, 2014
E
xpanzivní způsob života, který je člověku tolik vlastní, mě inspiroval k vytvoření této sochařské instalace v kunratickém lese. Obří, cizorodý a nacucaný parazit, který se již nevejde mezi kmeny stromů jimiž je pod tlakem svého růstu deformován, je určitou metaforou k našemu invazivnímu chování. Ať už vůči přírodě, nebo vůči jiným národům a zemím , tak i v osobních vztazích. I když jsme přežraný, žereme dál.
Parazit - tlaková instalace, 2014, Praha Kunratice
Tato instalace je pouze malou skicou (1,2 m průměr koule), ilustrující mou původní představu. Ta je odlišná především v environmentálním měřítku, kdy předpokládaný průměr koule by byl cca 10 – 20 m. Tato koule by pak byla instalována technikou nafukování na různých stísněných místech - ať už v hustém stromovém porostu, nebo i v ulicích města, přičemž její elementární tvar, potažmo tvar budoucího expanzivního parazita, by se deformoval právě podle tohoto místa. Dojem vytlačování, utiskování a omezování, by byl umocněn tlakem na tvary okolního prostředí, které by za určitých okolností získávalo naopak tvar podle svého parazita. Tedy šlo by o vzájemné silové formování. Výslednou deformaci pak mohu odlit do tvrdého
a těžko zničitelného materiálu, čímž bych vytvořil sochu, kterou mohu instalovat jako samostatný negativní otisk reality na volném prostranství, nebo by byla zaklesnuta v místě svého vzniku. Jednoduchost, se kterou jsem tuto instalaci vytvořil, je pro mě podstatná v pochopení mých tvůrčích procesů, kterými se zabývám, a které si chci více osvojit. Nemyslím si, že svým uměním mohu změnit běh světa, ale hledám skrze něj hranice svých možností. Neinvazivně. -autor-
35
ČI NU ÍS TO M
Náhrobek INSTALACE, 2014, PRAHA
L
idská stopa. Člověk má silnou potřebu naplnit svůj život tím, že tu zanechá stopu, která ho přežije a ukáže jakým intelektem a schopnostmi tu vládnul, když tu žil. Je to instiktivní pud sebezáchovy vlastního já, jehož existenci potřebujeme zpečetit a naplnit smyslem. V určitém smyslu je to posmrtný pud sebezáchovy. Jsem však trochu skeptický k těmto stopám a jejich hodnotám. Mám za to, že většina těchto stop si zaslouží pohřbít. Celý život se řídíme instinktem a každý den žijeme především intuitivně. Rozum nám sice pomáhá v rozhodování, ale podílí se na něm jen z části. Bez šestého smyslu by nám byl na nic. Intelekt není a nemůže být vyvyšován nad intuici, instinkt, pud sebezáchovy, nebo jiné animální schopnosti, protože to jsou výchozí lidské vlastnosti. Dřina, která je podstatnou a nedílnou součástí při vytváření jakékoliv nové hodnoty, napovídá směr a cestu a jedině skrze ní je možné docílit celistvé smysluplnosti. Jde především o rovnováhu mezi rozumem, intuicí a procesem seberealizace. Bez dřiny nebude nic a i lehkost žití je třeba si zasloužit. Pak je teprve možné se ohlédnout a zhodnotit, jestli a jakou mají naše činy na tomto místě
hodnotu. Lidé, kteří v životě nikam nedošli a nic nevytvořili mají často zajímavé teorie jak toho docílit. Ale pracovat na nich už nechtějí. Jsou příliš líní a pohodlní, než aby cokoliv v životě zrealizovali a mohli se o to pak opřít. Teorie je vždy vratká, dokud se nemůže opřít o realizaci. Nedělám si však iluze o pohnutkách většiny lidských činů. Zábava, komfort, vlastní prospěch a pocit důležitosti vlastního já jsou základní a přirozené principy, které určují veškerý náš vývoj. Toto je zemitý náhrobek odlité stopy v abstrahované formě na hraně rozeznatelnosti. Proces odlévání zanechává stopu v zapadlém koutě průmyslové zóny a stává se zároveň jejím hrobem, který je pomíjivý stejně tak jako my a naše činy. -autor-
37
ČI NU ÍS TO M
Keramický pád KERAMICKÁ INSTALACE K VÝSTAVĚ SOCHA A PROSTOR, KOLÍN 2015, KURÁTOR DITA HÁLOVÁ
S
tudoval jsem keramiku na SPŠK v Bechyni a pak i dva roky na vysoké, ale pro mě je to příliš těžkopádná a úzkoprsá technologie nákladná na čas i na peníze. I proto jsem se uchýlil k výhodám nových technologií a materiálů, které keramiku v mnoha ohledech nahrazují. Hlavně kvůli svému jednoduššímu technologickému zpracování, které je za dosažení pro mě důležitých kriterií méně náročné na čas a na peníze.
Keramický pád - reforma, objekty z keramických střepů, 2015
Jednou z mála předností keramiky jsou její fyzikální vlastnosti využívané v technickém průmyslu a dokonce i v kosmonautice – tvrdost a slinutost materiálu páleného při vysokých teplotách a žáruvzdornost. A pak je tu to, co jsem si pro sebe nazval „pravěký gen“, tedy jinými slovy tradice, která je s keramikou spjatá již od paleolitu a díky níž si neumíme příliš představit, že bychom jedli a pili z něčeho jiného než z keramiky. Tedy technika a užitek, popřípadě design jsou obory ve kterých si keramika stále drží svou atraktivitu, ale v umění je vidět již zřídka. Už i keramická škola v Bechyni vymazala slovo „keramická“ ze svého názvu a to se jím pyšnila více než 100 let, od roku 1884 do roku 2009, kdy pak byla přejmenována obecně na Střední uměleckoprůmyslovou školu. Bývala to prestižní
výběrová škola na které studovali keramiku i studenti ze slovenska a ze zahraničí, ale dnes o toto řemeslo zájem mladé generace klesá. Vytlačují ji nová média. Už není třeba něco příliš umět, škola bere každého, kdo se na tento obor hlásí, aby naplnila státní normy a talentové zkoušky se staly spíše formalitou. Tím pádem klesá i snaha se někam dostat o něco bojovat a určitá řekněme řevnivost mezi studenty také chybí. Tím klesá i jejich úroveň a potažmo úroveň keramiky jako takové. Z mého pohledu je keramika v úpadku a potřebovala by reformu. Rozbíjení tradice jako nový začátek - 100 let stará hliněná forma na bábovku, tradiční porcelánový podnos z Dubí zvaný „cibulák“, talíř z diturvitu od dnes již tradiční firmy Ditmar Urbach s tradičním, ještě socialistickým dekorem a jakousi moderní vsuvkou v této instalaci z tradičních tvarů a vzorů je keramický nůž. Ze střepů stoleté formy na bábovku jsem slepil novou zreformovanou formu dotvořenou modelací z hlíny, do které jsem následně upekl bábovku. Ta měla z této reformy nový tvar, u kterého byl však ještě patrný tvar původní. Vystavil jsem ji na obdobně zreformovaném porcelánovém podnose, kde jsem ji naporcoval zreformovaným keramickým nožem a servíroval pak na zreformovaném diturvitovém talíři. Reformu zde chápu nejen jako změnu tradičních tvarů a vzorů, ale i postupů a způsobu uvažování
v tradičním řemesle, na které je keramika vázaná a na kterém je vlastně i závislá. Rozbíjení na malé kousíčky a následné skládání původní věci v jinou je pro mě určitá metaforická paralela ke skupinové terapii léčby závislostí. Pracuje se zde podobným způsobem s psychicky nemocným člověkem, který je dlouhodobě ničen fixací na nějaký druh patologického konání (např. závislosti, apatické stagnace, sebepoškozování apod) Aby se docílilo odklonění této fixace jiným žádoucím směrem, je psychika jedince podrobena psychoanalytickému a často bolestivému rozkladu osobnosti na malé části, ze kterých se pak následně skládá, nebo utváří osobnost nová. Osobnost, která získává nadhled nad svou situací a nad sebou samým a je schopna díky tomuto nadhledu dát svému životu nově rozvinutý směr oproštěný od primární závislosti. Tato patologická zkušenost se posléze stává cenným zdrojem informací k poznání a rozvíjení sebe sama. Prvopočátek úspěchu tohoto přerodu je však nejdříve v plném uvědomění potřeby změny a následné vlastní rozhodnutí k činu. Rozhodnutí upřímné a postavené na stabilních základech. I závislost na tradici je mocná a má své patologické projevy. A u keramiky zvášť. -autor-
39
ČI NU ÍS TO M
Reprezentace dobra VÝSTAVA SKUPINY REPREZENTACE, TRAFO GALERIE, PRAHA, 2015
V
rámci výstavy Reprezentace dobra jsem vytvořil instalaci přímo pro prostory Trafo Galerie, kde se výstava konala. Vždycky jsem se snažil ze sebe vymáčknout to nejlepší a nejinak tomu bylo i v tomto případě. Byla to expanze mého dobra.
Lákalo mě využít stěžejní bod galerie. Proměnit to místo v živé a dýchající srdce, byla to centrální věc, nemohl jsem mít menší ambice. Použitím tvarů dětských nafukovacích hraček se socha stala pozitivně roztomilou a sjednocující bílá ji natřela na dobro. Na dětské dobro? Možná. Spíš červ, který se chce roztáhnout po celý místnosti, ale místama uchází
až nakonec splaskne úplně. Dobro pod nátlakem? Možná. Může být dobro maska? Určitě. Schovávám se i já za masku svého dobra? Pravděpodobně ano, protože jinak bych ho nedělal tak velký. Trochu se tam nadýmalo a když hrála hudba, tak se celé chvělo. Většinou to dobro myslí dobře, vypadá dobře a člověk se v jeho blízkosti cítí dobře. Jen ale do chvíle, než je nafouklé příliš. Nafouknul jsem ho tak moc, až mi bouchlo pod rukou. Moje vlastní dobro mi bylo nebezpečný, ale co může člověk udělat lepšího, nežli něco dobrého?. -autor-
V pohádkách je dobro dobré a zlo zlé. Ale realita je jiná a tak dobro ani zlo nemají tak jasný tvar. Jak dobro, tak zlo, slouží existenci. Dobro ji podporuje a zlo ji ničí. Dobré je vše, co podpoří existenci a život a a zlé je vše co usiluje o její smrt a zánik. Zdálo by se rozumné, otevřít se dobru a uzavřít zlu. Jenže. Existence jednoho může znamenat zánik druhého nebo jeho omezení stejně tak, jako vznik něčeho nového. To vše je z pohledu jedné existence dobré. Smrt jednoho je dobrá pro život druhého. Naše dobro nemusí být dobrá pro zbytek lidstva. Dobro není samostatná entita, ale je vázané na každého z nás. Zkrátka dobro je dobrý sluha, ale zlý pán. Proto se musíme ptát na existenci čeho nám záleží neboť právě tím ukáže dobro svoji pravou tvář. Dobro je v pohádkách milé, hodné a moudré. Ale ve skutečnosti je promiskuitní a své služby nabídne každému. Bez svědomí, bez morálky, bez humánních hodnot a především bez váhání. - Jindřich Červenák, Text k výstavě Reprezentace dobra -
41
ČI NU ÍS TO M
Patrik Proško *18.9.1974 v Č. Budějovicích
Studium 1994 – 2000 1994 – 1996 1994 1989 – 1993
VŠUP Praha – obor sochařství kov a šperk, prof. Vratislava Karel Novák VŠUP Praha – obor keramika a porcelán, prof. Václav Šerák VŠ Václava Hollara – studium designu SPŠK Bechyně – výtvarné zpracování keramiky a porcelánu
Výstavy a projekty: 2016 Místo činu – samostatná výstava v galerii UFFO, Trutnov 2015 Socha a prostor – společná výstava Galerie pod Točnou, Kolín 2015 Roztoč prachový - návrh a sochařská realizace vědecké rekonstrukce mikroživočicha v rámci výstavy Mikrokosmos 2015 Želvuška – návrh a sochařská realizace vědecké rekonstrukce mikroživočicha v rámci výstavy Mikrokosmos 2014 Fenomén B! - Alšova jihočeská galerie v Bechyni, společná výstava ke 130. výročí SPŠK Bechyně 2014 Reprezentace dobra - výstava skupiny Re-prezentace v Trafo Galerii, Praha 2014 Samorosti – společná výstava v galerii NoD, Praha 2013 Výstava skupiny Re-prezentace v galerii Těchobuz, Pacov 2013 Návrh a realizace interiéru pro „SAVEC“ - Studio for Art and Vertical Educational Concepts, Praha, Václavské náměstí 2012 Mammuthus Primigenius – návrh a sochařská realizace lovecké scény na mamuta, vědecká rekonstrukce, spol. Giganti.cz 2011 Elasmotherium Sibiricum – návrh a sochařská realizace vědecké rekonstrukce pravěkého zvířete, spol. Giganti.cz 2010 Glyptodon – návrh a sochařská realizace vědecké rekonstrukce pravěkého zvířete, spol.Giganti.cz 2012 Idol – Návrh a realizace nástěnné malby 10 x 3m 2010 Návrh realizované fasády OC Maxim, 1200 m2, Strakonice 2009 Návrh a realizace typografické nástěnné malby, ambulance nemocnice ve Strakonicích 2008 Návrh a realizace pamětní desky Jaroslava Skály, Nemocnice u Apolináře, Praha
Stáže
Kurt Gebauer
2001 - 2004 Realizace sochy Indonéské džungle pro pražskou ZOO, 2000 m2, Spolupráce s autory Lukášem Rittsteinem, Michalem Gabrielem a Bárou Šlapetovou 2000 Site specific instalace veřejných toalet na Pražském hradě v rámci projektu Praha, Evropské město kultury 2000, celoroční instalace 2000 Můj svět a jiné – samostatná výstava v galerii Na Půdě, České Budějovice 2000 Hold – Audio-vizuální performance s Janem Jirovcem v divadle Rubín, Praha 1999 Barock Reflection, Artschool, Ohio, USA 1999 Čajoprostor – samostatná výstava laboratorní čajovny. Dobrá Čajovna, Praha 1999 Meeting – společná výstava v Cafe U Mravence, Praha 1998 Dveře č.44 – společná výstava na zámku, Roztoky u Prahy 1998 Návrh a realizace pamětní desky Karla Kryla pro SPŠK Bechyně 1998 Kakofonie – audio-vizuální performance, VŠUP Praha 1997 Neberealizace – audio-vizuální performance, Praha 1995 Presenční výstava VŠUP, galerie Sýpka, Brno 1995 Letos – společná výstava v galerii VŠUP, Praha 1993 Objekty – společná výstava, Zámek Vlašim
Kontakt: +420 607 531 021,
[email protected], www.prosko.cz
Kurátor výstavy: Jindřich Červenák Texty: Jindřich Červenák, Patrik Proško Fotografie: Patrik Proško, Michal Šeba Katalog vychází u příležitosti výstavy Patrika Proška Místo Činu v galerii UFFO 9. 3. - 12. 4. 2016 Galerie UFFO, Společenské centrum Trutnovska pro kulturu a volný čas Náměstí Republiky 999 Trutnov www.uffo.cz Vydání: 7. 3. 2016 Projekt vznikl za finanční podpory
www.prosko.cz
