Patricia S. Churchlandová. Mozek a vědomí. aneb Role mozku při utváření lidské identity

Patricia S. Churchlandová

Mozek a vědomí

aneb Role mozku při utváření lidské identity Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS224487

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS224487

MOZEK A VĚDOMÍ



Patricia S. Churchlandová

Mozek a vědomí aneb Role mozku při utváření lidské identity

Praha 2016


Copyright © 2013 by Patricia S. Churchland All rights reserved. Translation © Radim Bělohrad, 2016 Czech edition © dybbuk, 2016 ISBN 978-80-7438-150-8


7]

Já a můj mozek

1

Zneklidnění Já a můj mozek jsme neoddělitelní. Jsem, kdo jsem, neboť můj mozek je tím, čím je. Přesto o svém mozku často přemýšlím v jiných pojmech než o sobě sama. Přemýšlím o něm jako o tom, zatímco o sobě jako o mně. Svému mozku připisuji neurony, ale sama sobě paměť. Také ovšem vím, že má paměť spočívá pouze v neuronech nacházejících se v mém mozku. Poslední dobou ale smýšlím o svém mozku poněkud důvěrněji – jako o sobě samé. Každý den přináší nové objevy týkající se tohoto orgánu: takto se chová váš mozek pod vlivem drog, takto pod vlivem hudby, vtipů, porna; takhle vypadá při vychloubání, nenávisti, meditaci. Někdy se zdá, že neurovědy o mně vědí víc než já sama. Na druhou stranu, takové zobrazování mozku nic nevysvětluje. Pouze ukazuje korelace mezi mentálními stavy – jako například pocitem či myšlenkou – a oblastmi mozku s mírně zvýšenou aktivitou. Tyto korelace ani neprokazují, že existují například anatomicky specializované moduly pro přemýšlení o penězích, podobně jako má třeba automobil specializovaný modul k měření paliva. Jedna dosud nevyřešená otázka zní: Co dělají ostatní oblasti mozku během skenování? Určitě nejsou nečinné. To víme jistě. Samozřejmě, ve vědách o mozku jsme teprve na začátku. Zcela jistě přijde mnohem, mnohem více poznatků. Řeknou mi nakonec neurovědy, že nevím, kdo jsem? A mělo by mě to zneklidnit?


[8

M OZ E K A V Ě D O M Í

Některé poznatky poněkud zneklidňující jsou. Ukázalo se, že při rozhodování a řešení problémů hrají hlavní roli nevědomé procesy. Dokonce i podstatná rozhodnutí závisejí na neuvědomované mozkové aktivitě. A tak vás může napadnout: Jak mohu ovládat nějakou mozkovou aktivitu, kterou si vůbec neuvědomuji? Mám pod kontrolou alespoň ty mozkové procesy, které si uvědomuji? A kdo je ono já, když já je jednou z mnoha věcí, které, jak se ukazuje, mozek vytváří za velké pomoci nevědomých mozkových činností? Klid vám mohou narušit i další výsledky neurověd. Uvažte například toto: vzpomínky jsou modifikace spojení neuronů v mozku. Vznikají, když mozkové buňky – neurony – změní svá spojení s jinými neurony tím, že vytvoří nové struktury a zredukují počet těch starých. Tím se změní způsob, jak jsou neurony napojeny na jiné neurony. Informace o událostech mého života a o tom, co mě činí mnou, je uložena ve vzorcích spojení mezi živými mozkovými buňkami – neurony. Vzájemné propojení neuronů ovlivňuje mé vzpomínky na dětství, společenské dovednosti nebo schopnost řídit kolo či auto. A nyní přichází ten poněkud nevítaný důsledek: při neurodegenerativních chorobách nebo i běžném stárnutí neurony odumírají a mozkové struktury degenerují. Po smrti degenerují mozkové buňky velmi rychle a s tím se ztrácí obrovské množství informací. Bez živých neuronů, které ztělesňují informace, vzpomínky blednou, osobnost se mění, dovednosti mizejí a motivy se vytrácejí. Zůstane ze mě něco, co by mohlo přetrvat i po mé smrti? Co by taková věc mohla být? Něco bez vzpomínek či osobnosti, bez motivů a pocitů? To přece nejsem já. A možná je to nakonec vlastně jedno. Zvyknout si na vědy o mozku může být docela utrpení. Například jeden slavný, i když poněkud melodramatický filozof na jedné konferenci, které jsem se účastnila, najednou vstal, sevřel rukama židli před sebou a zvolal do tichého sálu: „Nenávidím mozek, nenávidím mozek!“ Co měl asi na mysli? Mohl tím myslet spoustu různých věcí, a možná ani sám nevěděl, co přesně má na mysli. Možná si jen potřeboval ulevit. Možná se prostě cítil ohrožen rychle se rozvíjejícím odvětvím, v jehož světle se jeho filozofické myšlenky jevily zastarale. Nebo řečeno poněkud cynicky, možná jen na sebe chtěl upoutat pozornost. Mohl tím však také mínit, že neurovědy dosahují výsledků, které on neumí vstřebat do svého obvyklého způsobu myšlení. Jsem si


J á a m ů j mozek

9]

poměrně jistá, že tento filozof nevěří v existenci duše nezávislé na těle – v tom problém nebude. Chtěl tím třeba naznačit, že nechce poznávat mechanismy v pozadí svých myšlenek a postojů – mechanismy, které zahrnují kauzálně propojené buňky a chemikálie? Každý z nás si myslí, že se zná lépe, než ho znají druzí. Ovšem pokud jsou to skutečně nevědomé procesy v mozku, co ovlivňuje to, co si myslíme právě v tomto okamžiku a co cítíme právě v tomto okamžiku, půda pod našima nohama se začíná nebezpečně propadat.1 Možná mého přítele oslovuje antiosvícenský názor, že bychom měli záhady mozku a toho, jak funguje, raději nechat zahalené tajemstvím. Možná má pocit, že co se týče mozku, nevědomost je hodnotnější než poznání. Obává se snad, že neurovědecké poznání je zakázané ovoce, Prométheův oheň, Pandořina skříňka, Faustův úpis či zlovolný džin vypuštěný z láhve, která byla z dobrých důvodů utěsněna? Jaký by měla taková hloupost smysl? Hluboký odpor k poznání, které naznačuje možnost změny celého paradigmatu myšlení, má dlouhou tradici. Vzpomeňte si jen na hrůzu, jakou u římských kardinálů vyvolalo, když Galileo pomocí svého úžasného nového nástroje – teleskopu – objevil měsíce Jupitera. Kardinálové se na tu planetu odmítali byť i jen podívat. Galileo si uvědomil, že Jupiterovy měsíce obíhají kolem Jupiteru a Venuše obíhá kolem Slunce, a tedy… no nazdar… Koperník měl asi pravdu. Země také obíhá kolem Slunce, což znamená, že Země není středem vesmíru. Krátce po tomto prohlášení byl Galileo odsouzen k domácímu vězení a přinucen svou hypotézu o obíhání Země kolem Slunce odvolat. Jeho rozhodnutí k tomu bylo ovlivněno tím, že mu byly „představeny nástroje tortury“. Ale proč vyvolala myšlenka pohybu Země kolem Slunce tolik povyku? Každý dnešní školák se o tom přece učí a žádné velké vášně to nevzbuzuje.2 Proč na tom tedy kardinálům tolik záleželo? Cožpak také „nenáviděli“ pohyb Země kolem Slunce? Obecně lze říci, že jim na tom záleželo kvůli tomu, jaké měli představy o fyzice vesmíru. Podle všeobecně přijímaných vědomostí té doby byla Země středem vesmíru. Vše pod úrovní Měsíce bylo považováno za zkažené, nestálé, pozemské a nedokonalé. Byla to doména sublunární fyziky. Vše nad úrovní Měsíce bylo dokonalé, nebeské, neměnné a tak dále. Zde vládla supralunární fyzika. Mělo se za to, že v těchto doménách platí odlišné zákony. Hvězdy se obecně považovaly za otvory v obrovské kouli (skutečně


[10


křišťálové), která obklopuje vesmír, a Země se samozřejmě nachází uprostřed. Tato kosmologie byla odvozena z biblických textů. Koperník a Galileo tuto kosmologii zpochybnili. Měsíce Jupitera vypadaly v podstatě jako náš Měsíc, a tedy šlo vlastně také jen o koule prachu. Takže i Jupiter mohl klidně být jako Země. Ale cožpak Bůh nestvořil Zemi uprostřed vesmíru? Znamená to snad, že ona křišťálová koule vlastně neexistuje? Ale kde se potom nachází nebe, když ne nad Měsícem? A kam se tedy po vstupu na nebesa poděl Ježíš? Konkrétní a dlouho zastávaný světonázor byl zásadně zpochybněn a toto zpochybnění vyvolalo obavy o to, čím by mohl být nahrazen. Samotná instituce křesťanské církve byla založena na víře ve vzkříšení Ježíšova těla na nějakém reálném místě – na nebi. A toto reálné místo se mělo nacházet nad Měsícem a možná snad i nad hvězdami. Když nějaké přesvědčení považujete za fundamentální a zcela nezpochybnitelné, může pro vás být obrovský šok, když zjistíte, že vaše „pravda“ je poněkud nestabilní, či snad dokonce zcela iluzorní. Vzpomeňme si také na důsledky objevu anglického vědce Williama Harveye z roku 1618, podle kterého je srdce ve skutečnosti pumpa utvořená ze svaloviny. Úděs! Řekněte, prosím, že to není pravda! Přece to nemůže být jenom pumpa z masa! O co šlo v tomto případě? Všeobecně přijímané poznatky Harveyovy doby obsahovaly úplně jiné vysvětlení, které kdysi podal římský lékař a filozof Galén (129– 199). Galén měl za to, že život spočívá v tom, že je tělo oživováno animálními duchy. Odkud tito duchové pocházejí? Jsou nepřetržitě vytvářeni srdcem. Funkcí srdce je tyto animální duchy vytvářet. Život tedy spočívá v tom, že tělo je oživováno? To nebylo příliš informativní vysvětlení.3 Každopádně jeho představa byla taková, že srdce neustále tvoří novou krev a zároveň do ní přidává animální duchy. Harveyův objev, že srdce je ve skutečnosti pumpa, ukázal, že i když se živé tělo liší od mrtvého, rozdíl pravděpodobně nespočívá v přítomnosti či absenci duchů. Krev se vytváří jinde a srdce pouze zabezpečuje jeho cirkulaci.4 Harveyovi kolegové byli samozřejmě hluboce přesvědčeni o nezpochybňované „pravdě“ Galénovy koncepce animálních duchů. Když se obeznámili s Harveyovými poznatky, také se jim jistě chtělo srdceryvně křičet: „Nenávidím srdce, nenávidím srdce!“. To, co řekli ve skutečnosti, bylo svým způsobem mnohem horší. Prohlásili, že budou „raději chybovat s Galénem než hlásat pravdu s Harveyem“.5 Jde o známou


J á a m ů j mozek

11]

strategii předstírání: věříme tomu, čemu věřit chceme. Ovšem stejně jako odmítání objevu, že Země obíhá kolem Slunce, ani strategie předstírání ohledně funkce srdce nemohla vydržet příliš dlouho. Proč vyvolal Harveyův objev, že srdce je pumpa, takový rozruch? Protože nešlo jen o objev tohoto drobného faktu o jednom orgánu nacházejícím se v naší hrudi. Pro člověka 17. století šlo o zpochybnění celého pojetí života a duše, které se považovalo za nezpochybnitelné už asi od roku 150. Tento objev totiž ohrozil úzké spojení mezi náboženským pojetím života jako výsledkem aktivity duchů a vědeckým pojetím, které studovalo povahu těchto duchů. Po Harveyovi, Koperníkovi a Galileovi se toto spojení značně rozvolnilo. Náboženství se buď mohlo vzdát dogmatu a přidat se k vědě, nebo se muselo s vědou zcela rozejít. Harveyův objev otevřel celou řadu nových otázek: Proč krev obíhá v těle? Kde se vytváří? Co to vůbec je? Proč je některá krev sytěji červená než jiná? Jaký je rozdíl mezi stavem života a smrti? Najednou byly všechny odpovědi, které lidé neochvějně přijímali, nahrazeny otázkami. To nakonec vedlo jen k mnohem hlubším odpovědím a samozřejmě k dalším otázkám. Nejistota, jež je pro někoho povzbuzením, je pro jiné jedem. A falešná jistota, která je balzámem na duši naivních jedinců, představuje pro skeptiky prokletí. V dnešní době nás Harveyův objev nijak neznepokojuje, protože jsme na myšlenku, že srdce pumpuje krev, zcela zvyklí. Navíc dnes už nikdo nehovoří o animálních duších v tom smyslu, jak to činil Galén. Život má úplně jinou, zcela biologickou bázi, jejíž vysvětlení se obejde bez duchů. Příklad je však přesto ilustrativní, protože myšlenka, že jsme, čím jsme, kvůli tomu, jaký máme mozek, nás stále znepokojuje. Tato představa také zpochybňuje celý světonázor a nutí některé jedince k tomu, aby se uchýlili zpět k přesvědčením, která by rádi měli za pravdivá. Tito lidé mozek nenávidí. Pokrok v chápání mozku s sebou jistě přináší nutnost na sebe pohlížet v poněkud jiném světle. Může být například velkým překvapením, když si uvědomíme, jak moc je naše přirozenost biologická a jak moc biologické jsou také naše psychologické procesy – jak mohou být ovlivněny hormony a neurochemickými látkami. Stejně jako mají všichni savci srdce, které je podobné srdci lidskému, mají také mozek, který má podobnou strukturu a anatomii jako ten lidský. Za několik set let budou studenti dějin našeho období patrně stejně šokováni


[1 2


naším odporem k neurovědám, jako nás dnes šokuje odpor učenců 17. století k objevu, že srdce je pumpa z masa.6 Ať už nás znepokojuje jakýkoli objev, strategie jeho popírání nemůže uspět nadlouho. Maďarský lékař Ignác Semmelweis (1818–1865) prokázal, že když si lékaři před přechodem z pitevny k vyšetření žen na porodním oddělení dezinfikují ruce chlorovým vápnem, sníží se tím úmrtnost rodiček na infekce z celých 35 na 1 procento. Mnozí jeho kolegové byli myšlenkou, že by si měli mýt ruce, naprosto popuzeni. Semmelweis byl zesměšňován, nazýván bláznem a lékařská komunita se k němu chovala velmi špatně, přestože se snažil přimět lékaře, aby jeho hypotézu o mytí rukou jednoduše otestovali. Mnoho let po jeho smrti ve 47 letech se dezinfekce rukou stala normou, částečně díky potvrzujícím výsledkům Pasteura a Listera. Roli sehrál také jejich objev nákazu způsobujících mikrobů, které lze pozorovat jen pod mikroskopem. Existence mikrobů vysvětlovala, proč dokáže mytí rukou zabránit přenosu infekce. Mytím se mikroby z rukou jednoduše odstraní. Asi 400 let po Galileově zatčení uznala konečně katolická církev to, co už přijímal každý průměrně vzdělaný člověk: Země se nenachází uprostřed vesmíru. Je součástí sluneční soustavy, která se nalézá daleko v rameni jedné malé galaxie. Srovnejte strategii předstírání s přístupem T. H. Huxleye: „Můj cíl je přimět mé touhy, aby se přizpůsobovaly faktům, nikoli se snažit o to, aby se fakta přizpůsobovala mým touhám.“7 Pokud toužíte po tom, aby byla lidská přirozenost zahalena tajemstvím, může vás uklidnit fakt, že obrovské množství otázek o mozku, včetně některých zcela klíčových, zůstává dosud nezodpovězeno. Pro žádné vyšší funkce včetně vyvolávání autobiografických vzpomínek, řešení problémů, rozhodování, vědomí či otázku, proč spíme a sníme, nemáme žádné úplné a uspokojivé neurální vysvětlení. Nemáme ani tušení, jaké neurobiologické rozdíly způsobují, že jeden člověk je šetrný a druhý marnotratný, že jednomu připadá matematika snadná, zatímco jiný s ní bojuje, že to, co jeden snadno odpustí, nemůže druhý zapomenout. Neurovědy mají celou řadu fragmentů a dílčích vysvětlení, ale složitost mozkových funkcí je vskutku znepokojivá. Někteří tvrdí, že lidský mozek je nejsložitější věc ve vesmíru. Možná to je pravda, ale jak to mohou vědět? Vesmír je nesmírně velký a skládá se ze stovek milionů galaxií. Nepochybně by některá galaxie mohla obsahovat věci, které jsou mnohem složitější než lidský mozek.


J á a m ů j mozek

1 3]

Abych se vrátila k upřímnému filozofickému nářku svého přítele, jedna věc mě skutečně přinutila se zamyslet. I velmi vzdělaná a sečtělá osoba může cítit vzdor, když nás nové poznatky zavedou k faktům, o jejichž existenci jsme ani netušili a která lze jen stěží začlenit do našeho útulného světonázoru, o jehož pravdivosti jsme přesvědčeni. Měli jsme možnost si to ověřit na reakcích, jaké vyvolali Galileo a Harvey. Podobně tomu bylo také v otázce biologické evoluce, která nepochybně šokovala a v některých oblastech stále šokuje mnoho lidí. V uznání Darwinovy teorie evoluce nejsme rozhodně tak daleko jako v uznání Harveyova objevu. Přijmout také emocionálně skutečnost, které rozumíme racionálně, je často dřina. Náš mozek je bohužel takto utvořen. Tady je jeden příklad jevu, který může lidem vadit. Rozhodně vadí mně. Některé hypotézy o mozku jsou propagovány autory, kteří se chtějí zviditelnit, a zveličují naše skutečné poznatky, aby tak vyvolali senzaci. Tvrdí, že některé výsledky jsou prokázané, enormně závažné a naprosto úžasné. Jsme zasypáváni slogany jako: „svobodná vůle je jen iluze“, „já je pouhá iluze“, „láska není víc než chemická reakce“. Jakou podporu ale tyto výroky ve skutečnosti mají? Co z toho je jen marketing a manipulace? Podle mého názoru chtějí tyto zarážející výroky jen vyvolat senzaci a se skutečnou vědou toho mají málo společného. Možná se opírají o zrnko evidence, avšak to, co je skutečně průkazné, zkreslují k nepoznání, a to natolik, že se nakonec i tato nepatrná evidence utopí v bažině mediálního humbuku. Takový neurononsens zavádí úplně stejně jako tvrzení, že z biologické evoluce vyplývá, že váš dědeček byl opice. Toto tvrzení také zkresluje naše poznatky o biologické evoluci a nabaluje na ně nesmysly. Při pozorném zkoumání se ukazuje, že některá z těchto přehnaných tvrzení o mozku vycházejí z poměrně skromných, víceznačných a těžko interpretovatelných dat, což je úplný opak toho, co tvrdí tyto přikrášlené reklamní verze. Pokud ještě chvíli zůstaneme na poli „nenávisti k mozku“, tak několik filozofů vyjádřilo obavy úplně jiného druhu. Jsou podrážděni vývojem v neurovědách a psychologii, protože tyto disciplíny zasahují do oblastí, které si filozofové tradičně nárokují. Mnozí současní filozofové jak v Americe, tak v Evropě se na své povolání připravovali v očekávání, že na otázky po povaze vědomí, poznání a rozhodování budou schopni odpovídat, aniž by se museli obeznámit s neurovědami. Nebo


[1 4


s jakýmikoli vědami, když na to přijde. Rádi by poznatky sesbírali ze slavných knih či vlastních úvah. To je skutečná „filozofická metoda“, prohlašují. „Proč se zabývat mozkem? Cožpak nemůžeme tyto hluboké otázky rozlousknout, aniž bychom museli přemýšlet o mozku?“ Tento postoj je z velké části založen na obavách o ztrátu zaměstnání. S tímto motivem je ale možné sympatizovat, aniž bychom museli nutně vrátit čas. Když města získala elektrické osvětlení, lampáři si museli najít novou práci; když auta nahradila koně, obecní kováři se byli nuceni naučit opravovat spalovací motory. Je spousta věcí, které mohou filozofové dělat, včetně spolupráce s vědci nebo udržování poznatků z velkých historických děl.8 Ale pokud se chtějí zabývat tím, jak funguje mysl, musejí poznat mozek. Když pomineme neurononsens a teritoriální obavy, zůstanou důležité neurovědecké poznatky, které narážejí na naše představy o naší přirozenosti a naznačují, že jsme možná poněkud jiní, než jsme si dosud mysleli. A to je právě oblast, o které chci hovořit. Protože jsem dlouhá léta přednášela neurofilozofii vysokoškolským studentům na Kalifornské univerzitě v San Diegu, dobře vím, že vědy o mysli/mozku dokáží člověka znepokojit. Neurofilozofie, jak jsem ji charakterizovala, operuje na rozhraní mezi impozantními prastarými filozofickými otázkami o rozhodování, učení či morálce a narůstajícími poznatky o povaze nervového systému. Pojednává o dopadu neurověd, psychologie a evoluční biologie na naše sebepojetí. Jejím cílem je rozšířit a modifikovat naše sebepojetí prostřednictvím poznání mozku. Neurovědy velmi často přitahovaly mé studenty jako táborový oheň v temném lese za chladné noci. Na druhé straně studenti také často vyjadřovali obavy z toho, jak mohou neurovědy změnit jejich chápání. Existuje tady určité napětí a jistá ambivalence. Co když se nám ty poznatky nebudou líbit? Co když nám uškodí? Co když nás ten oheň spálí? Každá změna může přinést nejistotu. Owen Flanagan a David Barack označili neklid způsobený neurovědami termínem neuroexistencialismus.9 Jako jiní lidé i já vím, že je v životě spousta věcí, které mě dokážou vyvést z rovnováhy, narušit mi harmonii a způsobit utrpení. Celkově vzato mě však výsledky neurověd nijak neznervózňují. Často mě překvapí. Ale proč bych se jich měla obávat? Pokud tyto výsledky vzešly ze solidního výzkumu, není k tomu žádný důvod.


Patricia S. Churchlandová. Mozek a vědomí. aneb Role mozku při utváření lidské identity

Recommend Documents