Pasivní solidarita a společné jmění manželů

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra občanského práva

Diplomová práce

Pasivní solidarita a společné jmění manželů

Martin Kolajík 2007/2008

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Pasivní solidarita a společné jmění manželů zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny“.

V Otrokovicích dne 20. května 2008

………………. Martin Kolajík

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Pasivní solidarita a společné jmění manželů

______________________________________________________________________

Poděkování: Děkuji všem pedagogům za podporu a odbornou pomoc při studiu a především pak své manželce, bez jejíž trpělivosti by tato práce nikdy nevznikla.

2


______________________________________________________________________

1. Obsah 1. Obsah

……………………………………………………………

3

2. Úvod

……………………………………………………………

5

3. Manželské majetkové právo

……………………………………...

8

…………………………………………………….

8

3.2. Vývoj manželského majetkového práva …………………….…

8

3.3. Společné jmění manželů ………………………………….…..

12

3.1. Obecně

4. Předmět společného jmění manželů

………………………………

15

4.1. Majetkové společenství manželů v ČR ……………………….

15

4.2. Úprava majetkového společenství manželů v zahraničí ………..

16

5. Závazky a solidarita dlužníků

………………………………………

19

5.1. Společné závazky ……………………………………………

19

6. Závazky patřící do společného jmění manželů

………………………

22

……………….……….

24

……………………………………………

24

7. Závazky z některých právních úkonů a SJM 7.1. Závazky z úvěru

7.2. Závazky z běžného hospodaření 7.3. Závazky z podnikání

………………………

26

………………………………………

27

8. Závazky z porušení právních povinností a SJM 9. Právní odpovědnost a SJM

.………………..

30

………………………………………

33

9.1. Právní odpovědnost za závazky manželů 10. Právní ochrana slabší manželské strany

..………………

33

…………..……………

35

10.1. Právní rovnost v majetkových vztazích manželů

…….…...

11. Kategorizace způsobů ochrany před nepřiměřenými závazky

35

.…

40

………………………………………

40

11.2. Reakční ochrana

……………………….………

46

11.3. Ochrana terciární

…………………….…………

48

………………………..

50

………………….…….

50

……………………………………..……….

52

11.1. Preventivní ochrana

12. Závazky nepatřící do SJM a exekuce 12.1. Exekuce na majetek v SJM obecně 12.2. Movité věci

12.3. Exekuce nemovitosti

……………………………...……….

12.4. Mzda manžela povinného

……………………………... 3

54 55


______________________________________________________________________

12.5. Dávky státní sociální podpory ………………………………

57

12.6. Účet u peněžního ústavu

………………………………

57

………..……………………………

60

13. Ústavní principy ochrany

14. Harmonizace majetkového režimů manželů v EU

….……………

64

………………………………

66

15.1. Novelizace procesních norem ………………………………

66

15.2. Novelizace norem hmotného práva

……………………….

68

……………………………………………………………

70

……………………………………………………..

73

...……………………………………………

75

15. Legislativní záměry ve vztahu k SJM

16. Závěr 17. Summary

18. Použité zkratky

19. Přehled použité literatury

………………………………………

76

.……………………………..………………

76

19.2. Časopisy, články

………………………………………

78

19.3. Internetové odkazy

………………………………………

79

…………………………………..…………

79

19.1. Monografie

19.4. Judikatura

4


______________________________________________________________________

2. Úvod Právní úprava majetkových vztahů mezi manželi stejně jako úprava jiných vlastnických a spoluvlastnických práv tvoří tradiční oblast soukromého práva. Pokud manželství plní bezchybně svou funkci, nepřikládají zpravidla manželé institutu majetkových právních vztahů náležitou pozornost. Ve většině případů si ani nedokáží připustit možná rizika plynoucí ze svého jednání, rizika ze závazkových právních vztahů obzvlášť. Volání po zákonné ochraně se tak mnohdy začne ozývat až při majetkovém vypořádání manželů v souvislosti s rozvodem manželství či v případě nařízení exekuce na majetek ve společném jmění manželů, popř. ve výlučném vlastnictví manžela povinného. V této souvislosti je třeba upozornit i na fakt, že společenská poptávka po legislativní úpravě majetkových vztahů manželů se výrazněji projevila po vzniku institutu tzv. soukromých exekutorů na základě zák. č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Přestože uvedený zákon výrazněji nezměnil procesní pravidla pro nucený výkon rozhodnutí, lze přesto konstatovat větší „razanci“ soukromých exekutorů, jejichž odměna je přímo závislá na výši vynucených povinností. De lege ferenda jde tedy spíše o legislativní úpravu procesních pravidel, jež by upřesnila „pravidla hry“, jejichž dodržování je zárukou rovnováhy práv věřitele a manžela povinného (ve smyslu slabší manželské strany). Tato práce si klade za cíl provést zmapování a rozbor současné právní úpravy majetkoprávních vztahů mezi manželi s užším zaměřením na peněžní závazky vůči třetím osobám a především pak analyzovat rozsah a hranice pasivní solidarity manželů, a to zejména s přihlédnutím k současné judikatuře. V této analýze se práce zabývá nejen pasivní solidaritou ve smyslu občanského práva hmotného, ale i vazbou na příslušné procesní normy občanského práva popř. normy jiných právních odvětví (např. pracovního práva). V návaznosti na tuto analýzu pak jsou uvedeny způsoby a možnosti ochrany a obrany hospodářsky nebo jinak slabší strany z manželů, přičemž jsou vloženy i kapitoly zabývající se ústavními principy právní rovnosti a harmonizačními procesy v rámci Evropské unie, jejímž členem Česká republika je. Práce je dále doplněna úvahami de lege ferenda na pozadí právě 5


______________________________________________________________________

probíhající celospolečenské diskuse, přičemž jsou tyto úvahy podpořeny shrnutím navrhované novelizace hmotně-právních norem (konsolidovaný návrh kodifikace nového občanského zákoníku) a aktuálně i novelizací procesních norem (novela exekučního řádu). V neposlední řadě si práce klade za cíl pokusit se alespoň o stručnou komparaci s úpravou majetkových vztahů mezi manželi v zahraničí. Mimo tyto dílčí cíle se práce pokusí prokázat, že právní ochrana hospodářsky nebo jinak slabší manželské strany je z pohledu hmotného práva dostačující, jisté nedostatky však vykazují příslušná ustanovení procesních norem. Z hlediska formálního členění se jedná o práci rozdělenou do devatenácti kapitol. Třetí kapitola (počítaje za druhou úvod) je zaměřena na obecné pojednání o manželském majetkovém právu a jeho vývoji na našem území až po v současnosti platný institut společného jmění manželů. Obsahem čtvrté kapitoly je vymezení předmětu SJM a jeho stručná komparace s právní úpravou v zahraničí. Následuje pátá kapitola zabývající se obecně závazky a pasivní solidaritou a šestá kapitola s obecným vymezením závazků náležejícím do SJM. Sedmá kapitola se již konkrétně zabývá některými závazky z právních úkonů a na judikatorních rozhodnutích dokládá, zda konkrétní závazek náleží do SJM či nikoliv. Blíže jsou tak podrobeny rozboru závazky z úvěru, z běžného hospodaření a závazky z podnikání. Závazky z protiprávních úkonů jsou předmětem osmé kapitoly. V pořadí devátá kapitola je svým obsahem zaměřena na právní odpovědnost ve spojení se SJM a desátá kapitola je jakýmsi úvodem do problematiky ochrany slabší strany a současně teoretickým východiskem pro obsahovou náplň kapitoly jedenácté, jež je určena pro podrobnou kategorizaci způsobů ochrany a obrany. Dvanáctá kapitola již svým názvem „závazky nepatřící do SJM a exekuce“ dává znát, že jejím obsahem je procesní obrana slabší manželské strany (manžela povinného). Na konkrétních (nejčastějších) způsobech exekuce je ukázáno, jakým způsobem je nutno se bránit a zda se vůbec lze účinně bránit. Na tomto místě je třeba poznamenat, že všude tam, kde se v práci hovoří o exekuci, má se na mysli exekuce podle exekučního řádu i výkon rozhodnutí podle občanského soudního řádu. Ve třinácté kapitole je stručně uveden způsob zajištění ochrany právní rovnosti v rovině ústavního práva a čtrnáctá kapitola je pojednáním o harmonizačních tendencích a cílech v rámci Evropské unie. 6


______________________________________________________________________

Legislativní závěry jsou pak inspirací pro kapitolu patnáctou po které již následuje závěr. Závěr by měl být jakousi syntézou z vyřčených i nevyřčených závěrů jednotlivých kapitol. Samotným cílem práce je především snaha poukázat na zvláštní charakter majetkového společenství manželů jako součásti soukromého práva a současně je i pokusem vytvořit ucelený přehled obrany a ochrany před závazky jen jednoho z manželů. V neposlední řadě je cílem prokázat, že hmotně - právní prostředky nutné pro ochranu slabší manželské strany (alespoň v oblasti závazkových vztahů vůči třetím osobám) jsou dostatečné jen do určité míry a jen za určitých okolností.

7


______________________________________________________________________

3. Manželské majetkové právo 3.1

Obecně

Hovoříme-li o manželském majetkovém právu, pak máme na mysli okruh právních norem upravujících majetkové vztahy manželů za trvání manželství, popř. vztahy vzniknuvší v souvislosti s rozvodem manželství (tradičně do manželského majetkového práva spadá i právo dědické či např. úprava společného nájmu bytu). Tato speciální úprava v určitých případech vylučuje použití obecných právních ustanovení, přičemž tento zvláštní právní režim majetkových vztahů se dotýká nejen vztahů mezi manželi navzájem, ale i vztahů manželů vůči třetím osobám. Z podstaty samotného pojmu pak vyplývá, že se netýká majetkových vztahů druha a družky (zde je nutno použít obecná ustanovení občanského práva hmotného). Důvodem a úkolem speciální právní úpravy je posílení ekonomické solidarity manželů, společných zájmů, vyrovnání životní úrovně každého z nich a vytvoření podmínek pro rovnost při zachování práv třetích osob. Přestože právní úprava v jednotlivých evropských zemích se liší (ve smyslu rozsahu majetkového společenství), společným jmenovatelem zůstává rovnoprávnost a spravedlivé dělení společného majetku v případě zániku manželství popř. jiného způsobu zániku či zúžení rozsahu majetkového společenství manželů., a to bez ohledu na druh zákonného režimu v jednotlivých právních systémech. 3.2 Vývoj manželského majetkového práva Samotný vývoj manželského majetkového práva je úzce spjat s vývojem společenských vztahů a s tím souvisejícím institucionálním vývojem manželství jako společenského fenoménu. Významný vliv na podobu a obsah majetkového práva má pak samotné postavení rodiny ve společnosti. V období tzv. rodových společností tvoří základní společenskou a organizační jednotku rod (genus), přičemž veškerý nemovitý majetek patřil rodu jako kolektivnímu subjektu. Výrazným impulsem a podstatně ovlivňujícím faktorem na vývoj majetkového práva manželů, a to nejen na našem území, znamenalo především právo římské. Základem a východiskem právního postavení manželů počátečního období formování 8


______________________________________________________________________

manželství je ryze patriarchální společnost, jejímž projevem v manželských vztazích je absolutní nadřazenost či spíše vláda muže nad ženou. Manželka zpočátku nevlastnila žádný majetek a pokud nějaký majetek nabyla, nabyla ho pro manžela. Naproti tomu manžel byl povinován zajistit výživu manželce, popř. dětem. Přechod od primitivní ryze agrární společnosti ke společnosti obchodní, založené na rozvíjejících se ekonomických vztazích, si vynutil jisté uvolnění a bylo možno uzavřít i manželství s odlišnými právními následky. Především manželce zůstával vlastní majetek (tzv. parafernální jmění), jež si i sama spravovala. Vliv patriarchálního uspořádání se však projevil i zde, neboť manželka v mnoha případech svůj výlučný majetek přenechávala manželovi ke správě. Obecně je pak možno prohlásit, že formální stránka manželství v římském právu se pohybovala v mezích, jejichž hraniční body na straně jedné tvořily principy formální posvátnosti svazku manželského a na straně druhé principy smluvní. Prolínání těchto principů se po období striktní sakrality manželství díky nástupu křesťanství a následnému období odklonu od smluvní volnosti manželů odrazilo i v kodifikaci občanského práva na našem území, a to v obecném zákoníku občanském (císařský patent č. 946/1811 Sb.z.s.). Základním kamenem majetkových vztahů manželů (a ostatně manželství jako celku) obecného zákoníku občanského lze bezpochyby označit kogentní ustanovení odrážející přetrvávající patriarchální nazírání na vztahy mezi mužem a ženou a z toho vyplývající nerovnoprávnost. Odrazem této nerovnoprávnosti je znění § 91 o.z.o.: „Muž je hlava rodiny. V této vlastnosti přísluší mu obzvláště právo vésti domácnost; náleží mu však také závazek, aby poskytoval manželce podle svého jmění slušnou výživu a zastupoval ji ve všech případnostech.“1 Z uvedeného ustanovení plynul závazek manžela zajistit výživu manželky a na druhou stranu oprávnění a povinnost zastupovat manželku ve všech případech. Oprávnění zastupovat manželku se týkalo i soudního řízení, přičemž pro toto zastupování nebylo třeba udělení plné moci. Vycházelo se přitom z předpokladu, že žena není schopna se zcela postarat o své záležitosti. Přes výše uvedené však byly majetkové vztahy založeny na vlastnickém individualismu.

1

§ Císařský patent č. 946/1811 Sb.z.s. obecný zákoník občanský

9


______________________________________________________________________

Každý manžel měl tedy svůj majetek i své vlastnictví k věcem a každý nabýval věci individuálně výhradně pro sebe.2 Naproti tomu manželé měli možnost v rámci dispozitivních ustanovení obecného zákoníku občanského, a to konkrétně § 1233 až § 1236 vytvořit společenství statků. Podmínkou vzniku společenství statků bylo uzavření smlouvy mezi manželi, přičemž z formálního hlediska se tak muselo stát formou notářského zápisu. Pro další vývoj právní úpravy majetkových vztahů mezi manželi je pak zásadní, že uvedeným společenstvím statků došlo ke vzniku jakéhosi předobrazu pozdějšího bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Společenství statků totiž neznamenalo, že by manželé měli nějaké podíly k dispozici či že by byli podílovými spoluvlastníky. Jednalo se tudíž o spoluvlastnictví bez podílů dle § 361 o.z.o. („Náleží-li věc ještě nerozdělená současně několika osobám, vzniká společenské vlastnictví. Hledí-li se k celku, pokládají se spoluvlastníci za osobu jedinou“). Co se týká dluhů ze společenství statků, odpovídali manželé solidárně, tedy společně a nerozdílně. Období po skončení druhé světové války a následné společenské změny vyústily k rekodifikaci občanského zákoníku. V rámci této rekodifikace došlo zák. č. 265/1949 Sb. k vydělení práva rodinného (odtud název „o právu rodinném). Majetkoprávní vztahy mezi manželi byly upraveny v části druhé upravující práva a povinnosti manželů. Zejména zde byl vytvořen institut zákonného společenství majetkového, jež byl již přímým předobrazem bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Důvodem nové zákonné úpravy manželských majetkových vztahů bylo především odstranění majetkové nerovnoprávnosti muže a ženy a omezení dispozičních oprávnění manželky při správě společného majetku (k tomu důvodová zpráva k zákonu o právu rodinném3: „…Zákon proto upravuje majetkové poměry tak, aby manželský svazek upevňovaly, přitom zachovává zásadu plné rovnoprávnosti manželů i v jejich majetkových vztazích……. Instituce majetkového společenství spočívá na zásadě, že získaný majetek je výsledek práce a přičinění obou manželů“). Z pohledu odpovědnosti manželů za společné závazky popř. za závazky vzniklé jen jednomu z manželů je určující § 21 zák. č. 265/1949 Sb. jež stanovil, že „jednání jen jednoho z manželů při obstarávání obvyklých záležitostí rodiny zavazuje oba manžely rukou společnou a nerozdílnou“ § 24 pak 2 3

Holub, M., Pokorný, M., Bičovský, J. Společné jmění manželů. Praha: Linde, 2000, s. 18. Společná Česko-Slovenská digitální knihovna. Dostupná z http://www.psp.cz.

10


______________________________________________________________________

stanovil, že „Na jmění náležejícím do zákonného společenství majetkového se může hojit také věřitel jen jednoho z manželů.“ K výše uvedenému je třeba podotknout, že ustanovení o zákonném majetkovém společenství nebyla ustanoveními kogentními. Manželům byla dána možnost dohodou změnit rozsah společného majetku, a to opět formou notářského zápisu. Ochrana práv a zájmů třetích osob byla zajištěna odst. 3 § 29 zák. č. 265/1949 Sb. „Vůči jiné osobě se mohou manželé na takovou úmluvu odvolat jen tehdy, je-li jí známa.“. Dne 26. února 1964 byl Národním shromážděním Československé socialistické republiky přijat zákon č.40/1964 Sb. občanský zákoník.. Přijetím tohoto zákona bylo zavedeno bezpodílové spoluvlastnictví manželů, jež přesněji formulovalo charakter bezpodílového spoluvlastnictví a zároveň svým kogentním charakterem

vyloučilo

možnost

smluvní

modifikace

majetkových

vztahů.

Z kogentních ustanovení občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 vyplývalo, že bezpodílové spoluvlastnictví vzniklo uzavřením manželství, a to vždy. Ke zrušení BSM mohlo dojít pouze soudním rozhodnutím „Ze závažných důvodů, zejména jestliže by další trvání bezpodílového spoluvlastnictví odporovalo dobrým mravům, může soud na návrh některého z manželů toto spoluvlastnictví zrušit i za trvání manželství.“4. Důvodem požadavků na změny a následnou novelizaci ustanovení týkajících se bezpodílového spoluvlastnictví manželů byla celospolečenská změna v roce 1989 a následný přechod od ekonomiky založené na centrálním plánování k tzv. tržní ekonomice. Součástí tohoto přechodu bylo i zmírnění následků některých majetkových křivd dle zák. č. 403/1990 Sb. (restituce). Náprava výše uvedených majetkových křivd a politicko-ekonomické změny umožňující podnikatelskou činnost fyzických osob si vynutily i změny v oblasti majetkových vztahů mezi manželi. Zvláště podnikatelská činnost jednoho z manželů byla potenciálním rizikem pro druhého z manželů, který se na podnikání manžela nepodílel. Novelou občanského zákoníku provedenou zák. č. 509/1991 Sb. byl do obč. zák. vložen § 143a, jež umožňoval změnu rozsahu nebo odložení vzniku BSM až ke dni zániku manželství dohodou manželů. Podmínkou platnosti dohody byla mimo nezbytného

4

§ 148 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb.

11


______________________________________________________________________

shodného projevu vůle manželů opět její uzavření formou notářského zápisu. Ochrana zájmů a práv třetích osob byla zaručena tím, že manželé se mohli vůči jiné osobě na tuto dohodu odvolat jen tehdy, jestliže byla třetí osobě tato dohoda známa. Zásadní změnu v majetkových vztazích mezi manželi přinesl zák. č. 91/1998 Sb., jímž byl změněn a doplněn zákon o rodině (zák.č. 94/1963 Sb. ve znění zákona č. 132/1982 Sb., zákona č. 234/1992 Sb. a nálezu Ústavního soudu č. 72/1995 Sb.) a zák. č. 40/1964 Sb. občanský zákoník. Základní změna provedená tímto zákonem spočívala v tom, že dosavadní institut bezpodílového spoluvlastnictví manželů byl nahrazen právním institutem společného jmění manželů. Provedenou změnou bylo sledováno zejména rovné postavení manželů, které vyplývá z jednoty tohoto manželského společenství.5 3.3

Společné jmění manželů Z pohledu vlastnického práva představuje společné jmění manželů zvláštní

formu majetkového společenství tím, že vytváří zvláštní (podvojné) spoluvlastnictví ke společnému majetku manželů. Každý manžel je vlastníkem celé věci, má právo věc držet a užívat. Ve svých právech je však omezen stejnými právy druhého manžela.(R 42/1972). Z tohoto hlediska je společné jmění manželů formou spoluvlastnictví, jež není pouhou podmnožinou podílového spoluvlastnictví, nýbrž se jedná o formu ležící vedle (vně) tohoto právního pojmu. Co je předmětem a co tvoří společné jmění manželů vymezuje a definuje § 143 zák.č. 40/1964 Sb. obč. zák. (1) Společné jmění manželů tvoří a) majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl 5

Holub, M., Pokorný, M., Bičovský, J. Společné jmění manželů. Praha: Linde, 2000, s. 35.

12


______________________________________________________________________

vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka, b) závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého. Na rozdíl od předcházející právní úpravy (bezpodílové spoluvlastnictví manželů) spadá do společného jmění manželů i majetek (věci), které slouží výkonu povolání jen jednoho z manželů. Tato změna byla vynucena především skutečností, že předcházející právní úprava omezovala práva věřitelů vymoci si své pohledávky nuceným výkonem rozhodnutí (exekucí) na majetek jednoho z manželů – podnikatele (přestože mnohdy měl tento majetek značnou hodnotu a ve své podstatě sloužil jako zdroj příjmů oběma manželům). Z koncepčního hlediska došlo i ke změně v oblasti modifikace společného jmění manželů. Především bylo upuštěno od možnosti (tak jak tomu bylo u BSM) zcela zrušit majetkové společenství. Platná právní úprava tak v současnosti umožňuje a) smluvní modifikaci b) soudní modifikaci ad a)

-

stanovený rozsah společného jmění manželů může být rozšířen nebo zúžen smlouvou uzavřenou manželi formou notářského zápisu, přičemž takto mohou manželé změnit rozsah majetku a závazků nabytých či vzniklých v budoucnosti

-

manželé mohou smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu vyhradit zcela nebo zčásti vznik společného jmění manželů ke dni zániku manželů, pokud nejde o věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti

-

manželé mohou smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu upravit správu společného jmění (totéž platí pro budoucí společné 13


______________________________________________________________________

jmění muže a ženy, kteří chtějí uzavřít manželství) ad b)

-

soud může ze závažných důvodů na návrh některého z manželů zúžit společné jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti

-

soud může na návrh jednoho z manželů zúžit společné jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti v případě, že jeden z manželů získal oprávnění k podnikatelské činnosti nebo se stal neomezeně ručícím společníkem obchodní společnosti

14


______________________________________________________________________

4. Předmět společného jmění manželů 4.1

Majetkové společenství manželů v ČR Vymezení předmětu společného jmění manželů či spíše jeho rozsahu je

jedním ze základních stavebních kamenů samotného majetkového společenství, potažmo majetkových vztahů z tohoto společenství vzniklých. Úkolem a cílem legislativní úpravy je pokud možno co nejpřesnější vymezení hranice mezi majetkem, jež do společného jmění manželů spadá a mezi majetkem, jež patří do výlučného vlastnictví jen jednoho z manželů a leží tedy vně společného jmění. Přestože žádná právní úprava nemůže postihnout všechny společenské situace, aspekty a jednotlivé nuance právních vztahů, je v zájmu předvídatelnosti práva a právní jistoty účastníků těchto právních vztahů, vymezit tyto hranice co nejprecizněji a neponechávat dotváření práva soudům. Česká právní úprava se novelizací občanského zákoníku zákonem č. 91/1998 Sb. vydala cestou pozitvního i negativního vymezení majetku tvořící společné jmění manželů. Autoři Milan Holub, Josef Fialaa a Jaroslav Bičovský uvádějí ve svém komentáři k občanskému zákoníku6 tři základní kategorie předmětů společného jmění v právním smyslu (pokud byly nabyty za trvání manželů): -

věci

-

práva

-

závazky

V pozitivním vymezení tvoří předmět společného jmění zejména příjmy a úspory z práce a podnikání, ze sociálního zabezpečení, ale také nároky na ně, věci, s nimiž se hospodaří při vedení společné domácnosti (dům, byt, chata, zařízení bytu, auto), pohledávky (např. z půjček), obchodní podíl nebo podíl v družstvu. Z hlediska negativního vymezení však do společného jmění manželů nepatří majetek a závazky:

6

Holub, M., Fiala, J., Bičovský,J. Občanský zákoník, poznámkové vydání s judikaturou a literaturou. 12. aktualizované a doplněné vydání. Praha : Linde Praha, 2006, s. 236.

15


______________________________________________________________________

-

majetek, který jeden z manželů nabyl děděním bez ohledu na osobu zůstavitele

-

majetek, který jeden z manželů nabyl darem za trvání manželství od kohokoliv (případně i od druhého manžela z jeho výlučného majetku)

-

majetek, který jeden z manželů nabyl transformací za majetek náležející do jeho výlučného vlastnictví

-

věci, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů

-

věci vrácené podle restitučních předpisů

-

závazky týkající se výlučného majetku jednoho z manželů

-

závazky jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého

Na základě výše uvedeného je tedy možno uvést, že občanský zákoník rozumí pod pojmem jmění souhrn penězi ocenitelných majetkových hodnot, tzn. aktiv osoby a souhrn penězi ocenitelných majetkových hodnot, které osoba dluží jinému, tj. jejích pasiv.7 Za majetek se pak pro účely společného jmění manželů považují věci (movité i nemovité), pohledávky, jiná práva (např. průmyslová) a jiné hodnoty ocenitelné penězi. 4.2

Úprava majetkového společenství manželů v zahraničí Přestože prvotním pramenem úpravy manželského a rodinného práva jsou

mnohdy národní tradice, zvyklosti a obyčeje, lze konstatovat, že v právních úpravách manželského majetkového společenství (alespoň tedy v rámci evropských zemí) se vyskytuje shodný legislativní přístup. Hlavní zásadou tohoto přístupu je premisa, že předmětem majetkového společenství manželství může být zásadně vše, co bylo oběma manželi společně či alespoň jedním z nich nabyto v průběhu manželství. Současně platí, že existuje určitá skupina majetku, která je z tohoto společenství vyloučena.8

7 8

Dvořák, J.Majetkové společenství manželů.Praha : ASPI Publishing, 2004, s. 83. tamtéž, s. 83-86, s. 104-108.

16


______________________________________________________________________

Ruská právní úprava upravuje majetková práva manželů v zákoně o rodině. Podle ustanovení tohoto zákona společný majetek manželů tvoří movité i nemovité věci nabyté za společných příjmů, cenné papíry, členské vklady v družstvech, peněžní vklady jakož i další majetek nabytý za trvání manželství. Pro zahrnutí takového majetku do společného vlastnictví přitom není rozhodující, zda byl tento majetek nabyt za trvání manželství pouze jedním z manželů či pouze jeden z manželů poskytl peněžní zdroje pro takové nabytí. Ke společnému majetku náleží i příjmy každého z manželů a je přitom lhostejné, zda se jedná o příjmy z podnikatelské činnosti, závislé činnosti, příjmy na základě přiznané penze či jiných dávek, které nemají zvláštní účelové určení. Naopak v případě závazků ruská právní úprava stanoví, že závazky přijaté jen jedním z manželů mohou být spokojeny pouze z jeho výlučného majetku. Není-li věřitel z tohoto majetku zcela uspokojen, může žádat vydělení podílu manžela ze společného majetku a uspokojit se z něj. Výše postižitelných aktiv je přitom určena jako podíl, který by tento manžel získal při rozdělení společného majetku např. při zániku manželství. Stejné omezení lze vztáhnout i na závazky vzniklé v důsledku porušení právní povinnosti. Nizozemská právní úprava se v otázce odpovědnosti za závazky manželů vydala cestou univerzálního společenství majetku. Dluhy, které do tohoto společenství manželů spadají tak mohou být uspokojeny jak ze společného majetku, tak

i

z výlučného

majetku

manžela–dlužníka.

Výlučný

majetek

druhého

(nedlužného) manžela nemůže být exekucí postižen. Zvláštností nizozemské úpravy je to, že jde-li o soukromý dluh jen jednoho z manželů, má druhý manžel právo požadovat vyloučení společného majetku z exekuce, označí-li výlučný majetek manžela-dlužníka, který může být k uspokojení věřitele použit. Co se týká aktiv, vychází nizozemská právní úprava z toho, že aktiva majetkového společenství manželů tvoří všechen současný i budoucí majetek manželů. Značný důraz na ochranu před nepřiměřenými závazky druhého z manželů poskytuje švýcarská právní úprava. Manžel odpovídá společným majetkem pouze v taxativně vymezených případech. V podstatě se vždy jedná o dluhy, jejichž meze jsou dány oprávněním manžela zastupovat manželský svazek a spravovat společný

17


______________________________________________________________________

majetek. Ve všech ostatních případech odpovídá manžel za dluhy jen svým výlučným majetkem a polovinou hodnoty společného majetku. Zásadou francouzské právní úpravy odpovědnosti za závazky manželů je koncept, že všechny dluhy manželů mohou být uspokojeny ze společného majetku. Současně však tato úprava v zájmu ochrany společného majetku manželů stanoví výrazná omezení, jde-li o možnost postihu druhého manžela. Stejné omezení platí i pro přesně vymezenou skupinu závazků. Tak například mzda manžela může být postižena exekucí pouze tehdy, pokud závazek vznikl v souvislosti s jednáním a právními úkony směřujícími k zajištění chodu domácnosti nebo vzniklé v souvislosti s výchovou společných dětí. V případě úvěru, půjčky či ručení je za splnění odpovědný pouze manžel-dlužník. Druhý manžel nezodpovídá za splnění svým výlučným majetkem ani tehdy, když s těmito závazky výslovně souhlasil.

18


______________________________________________________________________

5. Závazky a solidarita dlužníků 5.1

Společné závazky Na rozdíl od závazků jednoduchých, ve kterých na každé straně právního

vztahu vystupuje pouze jeden subjekt (fyzická osoba, právnická osoba či stát), existuje v případě závazkového právního vztahu, kdy na jedné straně tohoto vztahu jsou manželé, pluralita subjektů. V případě, že se jedná o pluralitu pasivní (pluralita je na straně dlužnické), hovoříme o tzv. společných závazcích. Právní teorie9 rozlišuje společné závazky na základě způsobu legislativní formulace a dále je dělí na: a) závazky s plněním nedělitelným a b) závazky s plněním dělitelným Závazky s plněním dělitelným lze dále dělit na: a) závazky solidární a b) závazky dílčí Z právní úpravy společného jmění manželů plyne, že závazky, které tvoří společné jmění manželů, plní oba manželé společně a nerozdílně. Z hlediska systémového členění se tedy jedná o společné solidární závazky s pluralitou dlužníků (pasivní solidarita). Z této pasivní solidarity se následně odvíjejí práva a povinnosti. Především povinnost manželů plnit věřiteli rukou společnou a nerozdílnou. Každý ze solidárních dlužníků (v tomto případě manželů) odpovídá za celý dluh až do úplného uspokojení věřitele. Naproti tomu věřiteli vzniká právo požadovat plnění celého dluhu popřípadě jeho části po kterémkoliv z dlužníků jednotlivě či po všech dlužnících společně. K tomuto bylo judikováno, že pokud „více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoliv z nich ( § 511 odst. 1 Obč. zák. ). Věřitel přitom nemusí podat žalobu na plnění zároveň proti všem solidárně zavázaným dlužníkům, ale i jen proti jednomu z nich, přičemž pohledávku proti

9

Fiala, J. Občanské právo hmotné. 3. doplněné a opravené vydání. Brno: Masarykova univerzita a Doplněk, 2002, s. 202.

19


______________________________________________________________________

ostatním může uplatnit i později samostatnou žalobou. Rozsudek platí vždy mezi věřitelem a tím spoludlužníkem, který byl žalován. Ve výroku rozhodnutí proti dalšímu spoludlužníku musí být pak stanovena jeho povinnost plnit společně a nerozdílně s předtím již odsouzeným dlužníkem. Pravomocným rozhodnutím, které ukládá jednomu z dlužníků povinnost plnit, závazek nezaniká. Proto dokud závazek trvá (nezanikl), může věřitel vést soudní, popř. exekuční řízení proti dalším solidárně zavázaným dlužníkům. Rozsudek na plnění vydaný proti jednomu ze solidárních dlužníků netvoří překážku věci pravomocně rozsouzené pro řízení proti ostatním spoludlužníkům“10 Z povahy pasivní solidarity lze dále dovodit, že částečným plněním jednoho solidárně zavázaného dlužníka zaniká částečně i dluh druhého spoludlužníka. Tento zánik je však možný jen v tom rozsahu, v jakém byla část dluhu splněna. Pro zbývající neuhrazenou část dluhu pak platí, že za splnění odpovídají koreální dlužníci v nezměněném režimu pasivní solidarity, tedy společně a nerozdílně až do splnění celého dluhu. Na institutu pasivní solidarity manželů nic nemění ani ustanovení § 149 odst. 2 věty třetí obč. zák., upravující majetkové vypořádání v případě zániku manželství. Zásady vypořádání zde uvedené jsou zdůrazněním principu rovnosti podílů solidárních dlužníků ve vzájemném poměru, který je obecně upraven v § 511 odst. 2 větě prvé obč. zák. Tento princip se však uplatní výlučně ve vztahu mezi solidárními dlužníky navzájem, přičemž způsob vypořádání manželů – solidárních dlužníků se nikterak nedotýká oprávnění věřitele požadovat plnění na kterémkoli z nich, které mu dává § 511 odst. 1 ObčZ. Je tedy věcí dlužníků (bývalých manželů), jak se vypořádají mezi sebou po splnění dluhu jen jedním z nich. Uvedený princip se uplatní i v případě zániku manželství z důvodu úmrtí jednoho z manželů. „V případě úmrtí jednoho z manželů se může věřitel domáhat splnění závazku, který tvoří společné jmění manželů, v celém rozsahu na pozůstalém manželovi bez ohledu na to, že podle výsledku dědického řízení odpovídají za dluhy dědictví i další osoby.……… to znamená, že žalobkyně (věřitelka) byla oprávněna požadovat splnění celého společného závazku na kterémkoli z dlužníků, t. j. jak na prvé žalované (manželce zůstavitele), tak na dědicích po zůstaviteli. Poměr, v jakém dědici 10

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.07.2004, sp.zn. 32 Odo 529/2003

20


______________________________________________________________________

nabyli dědictví, může mít význam jedině pro způsob, jakým se vzájemně vypořádají poté, co bude část závazku připadající na zůstavitele splněna výhradně manželkou zůstavitele“. 11

11

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.11.2006, sp.zn. 33 Odo 1384/2004.

21


______________________________________________________________________

6. Závazky patřící do společného jmění manželů Významnou podmnožinou majetkových právních vztahů manželů tvoří odpověď na otázku, zda závazek je či není součástí společného jmění manželů. Zodpovězení této otázky není jen podstatným předpokladem spravedlivého vypořádání jmění při zániku či zúžení společného jmění, ale jedná se i o nutný předpoklad úspěšného uplatnění práva třetími osobami, věřiteli. Občanský zákoník ve svém ustanovení § 144 výslovně uvádí, že závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů. Podle § 143 odst. 1 písm. b) to mohou být nejen závazky, které vznikly oběma manželům společně, ale i závazky, které vznikly pouze některému z manželů. Pro zmírnění dopadů tohoto jinak přísného určení společných závazků zákonodárce vyloučil z předmětu společného jmění a) závazky, které se týkají majetku, jenž náleží výhradně jednomu z manželů b) závazky, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého manžela Nejjednodušší situace nastává tehdy, pokud závazek převezmou oba manželé společně nebo jeden z nich se souhlasem druhého manžela. Pro souhlas druhého manžela přitom není předepsána forma souhlasu a je tedy platný i souhlas udělený konkludentně. V takovém případě patří závazek jednoznačně do společného jmění manželů a manželé jsou zavázáni solidárně. Také v případě závazků uvedených v bodě a) nevznikají při aplikaci výraznější rozpory v hodnocení. Zpravidla lze poměrně snadno doložit a dokázat (a to buď listinnými důkazy či svědeckou výpovědí), že závazek vznikl v souvislosti s majetkem, který patří výlučně jen jednomu z manželů. Naproti tomu v případě závazků uvedených v bodě b) se jedná o negativní vymezení, jehož rozsah byl ponechán na úvaze soudu v rámci jeho moderačního práva. S problematickým obsahem kritéria majetkové přiměřenosti se můžeme setkat i v odborné literatuře. Tak například komentář k občanskému zákoníku uvádí: „Co je míra, která již přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, bude potřebné hodnotit se zřetelem k současným majetkovým poměrům členů české občanské společnosti. Pokud např. jeden z manželů, počítající se

22


______________________________________________________________________

k střednímu stavu, převzal závazek naprosto tomuto stavu a jeho majetkovým možnostem neodpovídající, bude i pro soud založen důvod k pochybnostem o tom, zda tento závazek tvoří společné jmění manželů…. Je ovšem zřejmé, že ani věřitelé nebudou již moci počítat s absolutními právy, založenými na formálních základech smluv, lehkomyslný postup, tj. spoléhání se na to, že závazek dlužníka bude vždy předmětem společného jmění manželů, v určitých případech může v budoucnu věřitelům přinést zklamání“12 Naproti tomu jiný komentář k občanskému zákoníku uvádí, že „u těchto závazků, které převzal jeden z manželů bez souhlasu druhého z manželů, bude nutno vykládat podle okolností konkrétních případů a se znalostí majetkových poměrů manželů (tj. zejména rozsahu majetku ve společném jmění manželů, ale také hospodářských a majetkových možností manželů), aby se mohlo důvodně dospět k závěru, že tu šlo vlastně o zřejmý exces z majetkových poměrů manželů“13 K uvedeným nejednoznačným právním názorům odvozujícím přiměřenost majetkových poměrů na základě rozdílných premis (první názor vychází z obecného hodnocení majetkových poměrů manželů na základě stavovské příslušnosti, přičemž druhý názor je založen na hodnocení hospodářských poměrů konkrétního manželství v době vzniku závazku) je třeba uvést, že rozhodování soudů nižších stupňů se spíše přiklání k hodnocení na základě individuálního posouzení majetkových a hospodářských poměrů konkrétní rodiny, přičemž při hodnocení postupuje obdobně jako při hodnocení obsahu pojmu „běžná záležitost“.

12 13

Dvořák, J.Majetkové společenství manželů.Praha : ASPI Publishing, 2004, s. 106. tamtéž

23


______________________________________________________________________

7. Závazky z některých právních úkonů a SJM 7.1

Závazky z úvěru Velmi problematickou částí závazkových právních vztahů dotýkajících se

společného jmění manželů jsou úvěry poskytované bankovními ústavy. Právní teorie doposud zastává názor, že půjčky (tedy přesněji prostředky tímto způsobem získané) jsou součástí SJM i když půjčku sjednal jen jeden z manželů. Na druhou stranu závazky z úvěru poskytnutého jen jednomu z manželů je třeba posuzovat podle § 143 odst. 1 písm. b), tedy s ohledem na jejich přiměřenost k majetkovým poměrům manželů. Tak například Jan Dvořák uvádí ve své monografii, že dochází ke snížení prahu odpovědnosti za převzetí závazků jedním manželem a k tomuto stavu nepochybně přispívá i bohatá nabídka spotřebitelských úvěrů, kterou banky oslovují klienty. Mají-li občané u banky po určitou dobu založený účet, nabízejí jim banky úvěr až do výše 100.000,- Kč, aniž by vyžadovaly jeho zajištění a aniž by vyžadovaly účast druhého manžela. Bankovní praxe připouští proto závěr, že banky považují uvedenou výši úvěru pro určité klienty ještě za přiměřenou jejich majetkovým poměrům. V opačném případě by jistě trvaly na tom, aby smlouvu o úvěru podepsaly oba manželé.14 Autor se tedy domnívá, že nelze pochybovat o tom, že smlouva o úvěru sjednaná jen jedním z manželů spadá do SJM, manželé jsou solidárně zavázáni a jediným omezujícím a ze SJM vylučujícím kritériem je výše úvěru v poměru k majetkovým poměrům manželů. Vzhledem k narůstajícím sporům z titulu nesplácených úvěrů a nejednotnosti v rozhodovací činnosti soudů vydal velký senát Nejvyššího soudu dne 12. září 2007 rozsudek 31 Odo 677/2005, v jehož odůvodnění se s výše uvedenou problematikou vypořádal. V odůvodnění Nejvyšší soud na podporu svého právního názoru mj. uvádí: „Představa, podle které splnění závazku náležejícího do společného jmění manželů, sjednaného jen jedním z manželů může věřitel v nalézacím řízení vymoci i (jen) po druhém z těchto manželů, vnáší značnou nejistotu do právních vztahů vzniklých na základě smluv, a to nejen na straně dlužníka, nýbrž i na straně věřitele, a zásadu, podle které z takto vzniklého závazku jsou 14

Dvořák, J.Majetkové společenství manželů.Praha : ASPI Publishing, 2004, s. 106.

24


______________________________________________________________________

co do smluveného ujednání oprávněny a povinny jeho smluvní strany, ve svém důsledku prolamuje a popírá. (Výše cit.) literární a judikatorní závěry v první řadě přehlížejí, že závazky náležející do společného jmění manželů nasmlouvané jedním z manželů, nemusí mít charakter peněžitých závazků, přičemž může jít o závazky, jež druhý manžel sice objektivně vzato splnit může (nepůjde o plnění vázané jen na osobu prvního manžela), nebude k tomu však odborně vybaven. Tak tomu bude např. tehdy, zaváže-li se manžel, který je podnikatelem, k provedení díla nebo dodání zboží, přičemž druhý z manželů, po kterém věřitel splnění závazku náležejícího do společného jmění vymáhá, podnikatelem není. Dovedeno ad absurdum by druhý manžel byl v režimu § 145 odst. 3 obč. zák. vázán povinnostmi plynoucími ze smlouvy, jejíž obsah nezná a stíhán sankcemi (smluvní pokuta, smluvený úrok z prodlení), o kterých nevěděl (jelikož se nepodílel na vzniku smlouvy). V nejisté pozici se u závazků ze smluv obsahujících vzájemná práva a povinnosti smluvních stran (tzv. synallagmatické smlouvy) může ocitnout i věřitel. Nehledě k praktických obtížím, jež by pro obezřetné kontrahenty způsobovalo prověřování, zda uzavřením smlouvy s fyzickou osobou se neocitnou v nežádoucím a nechtěném smluvním vztahu i s jejím manželem, lze dopady názorů cit. výše ilustrovat právě na příkladu smlouvy o úvěru. Jak plyne z dikce § 497 obch. zák., smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Kdyby ze závazku ze smlouvy o úvěru náležejícího do společného jmění manželů leč sjednaného (jako dlužníkem) jen jedním z manželů byl oprávněn a povinen i druhý z manželů, pak by to pro věřitele znamenalo plnit svůj závazek z úvěrové smlouvy též na požádání druhého manžela (kdyby nešlo o účelový úvěr, byl by např. povinen poskytnout peněžní prostředky na jeho žádost druhému manželu). Přitom si lze dobře představit, že kdyby o poskytnutí úvěru žádal sám druhý manžel, věřitel by s ním úvěrovou smlouvu neuzavřel. Na tomto základě lze s přihlédnutím k teleologickému výkladu zkoumaných ustanovení opodstatněně usuzovat, že úpravou obsaženou v ustanovení § 145 odst. 3 obč. zák. nezamýšlel zákonodárce prolomit princip autonomie vůle smluvních stran v procesu vzniku závazků ze smluv a vnutit jim jako zákonný důsledek vzniku smlouvy prostřednictvím institutu společného jmění manželů jako další smluvní stranu i manžela smluvní strany.“ V závěru svého odůvodnění pak NS dodává: „Ostatně, kdyby vskutku mělo platit, že každý individuální závazek založený jedním z manželů se stává společným závazkem manželů i v tom smyslu, že jeho splnění může být samostatně vynuceno jen vůči druhému manželu, pak by byla nadbytečná úprava, jež v § 143 odst. 25


______________________________________________________________________

1 písm. b/ obč. zák. hovoří i o závazcích, které vznikly oběma manželům společně. V pojetí kritizovaném výše by totiž každý závazek náležející do společného jmění manželů nasmlouvaný pouze jedním z manželů byl závazkem vzniklým oběma manželům společně.“ Není třeba dodávat, že toto rozhodnutí pro futuro velmi výrazně posiluje ochranu práv manžela povinného. Zvláštním

druhem

závazkového

vztahu,

který vzniká v souvislosti

s úvěrovými smlouvami či smlouvami o půjčce je ručitelský závazek na základě prohlášení ručitele. Nabízí se otázka, zda i tento závazek, byť přijatý jen jedním z manželů, je závazkem solidárním. Řešení této právní otázky nabídl svým rozhodnutím ze dne 18.5.1973 Nejvyšší soud SR15, který dovodil, že „Podpisom ručiteľského záväzku jedným z manželov vzniká tento záväzok iba tomuto jedinému manželovi a veriteľ v prípade, že dlžník pohľadávku neuspokojil, hoci bol na to vyzvaný, môže sa domáhať jej splnenia na ručiteľovi. Nemôže sa však domáhať splnenia voči ručiteľovej manželke, a to ani v tom prípade, keby táto bola dala na prevzatie ručiteľského záväzku súhlas. Prevzatie ručiteľského záväzku jedným z manželov nie je teda právnym úkonom, ktorý by bolo možno charakterizovať ako dispozíciu so spoločnou vecou alebo vykonávanie správy spoločných vecí oboch manželov, ale ide o úkon spadajúci do výlučnej dispozičnej sféry každého z manželov osobitne. Týmto úkonom sa totiž nezakladajú druhému manželovi žiadne práva ani povinnosti.“

Z takto podaného

odůvodnění lze pak vyložit, že závazek vzniklý (a vymáhaný) na základě ručitelského prohlášení jen jednoho z manželů nelze považovat za závazek solidární. 7.2

Závazky z běžného hospodaření V případě závazků vzniklých při běžném hospodaření jde o posouzení

otázky, nakolik se jedná o obvyklou správu majetku. Zákonné oprávnění vykonávat správu majetku vyplývá přímo z obč. zák.16 Obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů může vykonávat každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů, jinak je právní úkon neplatný. Takovým závazkem mohou být například poplatky za služby poskytované v souvislosti s nájmem bytu nebo pojistné na základě smlouvy o pojištění majetku, 15 16

Rozsudek Nejvyššího soudu SR ze dne 18.05.1973, sp. zn. 1 CZ 43/73. § 145 odst. 2 obč. zák.

26


______________________________________________________________________

který spadá do společného jmění manželů. V těchto případech se nepochybně jedná o běžné hospodaření. Naproti tomu uzavření smlouvy o dílo, jež změní účel užívání nemovitosti patřící do SJM takovou obvyklou správou není. Manžel smluvně zavázaného má v takovém případě právo namítnout neplatnost právního úkonu (zde sjednání smlouvy o dílo). Protože se dle ustanovení § 40a zák.č. 40/1964 Sb. obč. zák. jedná o relativní neplatnost, musí se manžel smluvně zavázaného této neplatnosti dovolat v rámci občanského soudního řízení. Z výše uvedeného je zřejmé, že výklad pojmu „obvyklá správa“ je nutno vždy posuzovat v kontextu ke zvyklostem běžného hospodaření rodiny a proto je výklad tohoto neurčitého pojmu přenechán soudu. Tak například bylo judikováno, že prodej nemovitosti je dispozicí vybočující z obvyklé správy společného majetku (R 15/64), naopak běžnou záležitostí je čerpání společných úspor na úhradu potřeb společného dítěte v přiměřeném rozsahu a na nákup běžného ošacení; plnění třetí osobě, pro které není právního důvodu, nebo poskytnutí daru nikoli nepatrné hodnoty není běžná záležitost (R 46/66), převod motorového vozidla není záležitost běžná (R 42/64). Lze proto shrnout, že pokud se jedná o obvyklou správu majetku, jsou z právního úkonu byť i jen jednoho z manželů zavázáni manželé společně a nerozdílně (solidárně). Naproti tomu v případě překročení této obvyklé správy má manžel právo bránit se právnímu úkonu manžela dovoláním se neplatnosti a tím zabránit vzniku solidárního závazku, jež by pro něj měl nepříznivé následky. „… vybočí-li právní úkon některého z manželů z mezí daných tímto ustanovením (§ 145 obč. zák.), jde o relativní neplatnost právního úkonu podle § 40a obč. zák.“17. Protože se jedná o neplatnost relativní, je třeba se jí dovolat (zahájit soudní řízení) do tří let od právního úkonu. Při pozdějším uplatnění se dovolatel vystavuje riziku uplatnění námitky promlčení ze strany třetí osoby. 7.3

Závazky z podnikání Specifika právních vztahů vznikajících při podnikatelské činnosti a zvýšená

rizika plynoucí z podnikání představují snad nejproblematičtější část majetkového

17

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27.6.2005, sp. zn. 14 Cmo 479/2004

27


______________________________________________________________________

práva manželů v případě, kdy je jen jeden z manželů podnikatelem. Není pochyb, že nepříznivé následky z podnikání se mohou při podnikatelské činnosti manželů dotknout i majetku ve společném jmění, a to bez ohledu na to, zda podnikají oba nebo jen jeden z manželů. Pochopitelně to přichází v úvahu jen tehdy, pokud toto zákonné majetkové společenství mezi manžely existuje nebo není významným způsobem modifikován jeho rozsah. Za takové situace není možné jednoznačně vyloučit ani riziko vůči třetím osobám, zejména např. vůči dětem. Vzhledem k charakteru podnikatelské činnosti provozované manželem jako fyzickou osobou poskytuje platná právní úprava nepodnikajícímu manželovi ochranu, a to v těchto směrech : a) souhlas manžela s použitím majetku v SJM k podnikání b) zúžení společného jmění rozhodnutím soudu c) rozdělení příjmů z podnikání mezi manželi Na rozdíl od dřívější právní úpravy majetkového společenství manželů (bezpodílového spoluvlastnictví manželů), kdy byly ze společného majetku vyloučeny věci, které podle své povahy sloužily k výkonu povolání jen jednoho z manželů, patří do SJM i tyto aktiva, přičemž „výkonem povolání ve smyslu § 143 obč. zák. (ve znění platném do 31.7.1998) je třeba rozumět také výkon povolání osobou samostatně výdělečně činnou (mimo závislou činnost k jiné osobě), tj. i (výkon) podnikání jen jednoho z manželů (fyzické osoby) ve smyslu § 2 odst. 1 obch. zák., podle kterého se podnikáním rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku.“18 Z výše uvedeného je možno dovodit, že pokud do společného jmění náležejí věci (aktiva) používané jedním z manželů k podnikání, tak do společného jmění musí náležet i závazky vzniklé v souvislosti s používáním tohoto majetku (pasiva). V případě, že nepodnikající manžel by manželovipodnikateli udělil souhlas s prvním použitím majetku ve SJM pro podnikání dle § 146 zák. č. 40/1964 Sb. (a tento souhlas může být udělen i konkludentně), pak se nepodnikající manžel nemůže dovolávat ustanovení § 143 odst.1 písm. b) obč. zák. a

18

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2004, sp. zn. 30 Cdo 1951/2002.

28


______________________________________________________________________

tvrdit, že závazky nepatří do společného jmění manželů z toho důvodu, že tyto závazky přesáhly míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů. Jiná situace ovšem může nastat v případě, pokud manžel-podnikatel zahájil podnikatelskou činnost ještě před novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., tedy konkrétněji před 1.8.1998. V ustanovení § 143 (ve znění platném do 1.8.1998) se výslovně uvádělo, že v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů. Pokud však byl podnikatelem jeden z manželů a šlo o věc sloužící výkonu jen jeho povolání, náležel podnik do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela19 Zákon přitom nevylučoval možnost, aby i podnik byl předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů, avšak jen za předpokladu, že šlo o podnik náležející oběma manželům jako podnikatelům. Nabyl-li tedy manžel-podnikatel podnik v rámci své podnikatelské činnosti před 1. 8. 1998 a tento podnik do stejného data náležel do jeho odděleného vlastnictví, je možno s jistotou tvrdit, že se podnik k uvedenému dni, kdy nabyl účinnosti zákon č. 91/1998 Sb., nestal předmětem společného jmění manželů, neboť nebyl předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů.20 Pokud závazky vzniklé v souvislosti s tímto podnikem nespadají do SJM, pak druhý manžel nemůže být solidárně zavázán k jejich plnění.

19 20

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.09.2004, sp.zn. 22 Cdo 684/2004. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.03.2008, sp.zn. 21 Cdo 3078/2006.

29


______________________________________________________________________

8. Závazky z porušení právních povinností a SJM Dalším neméně problematickým okruhem jsou závazky vzniklé v důsledku porušení právní povinnosti jednoho z manželů. Takovými závazky mohou být například závazky ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení, jakož i z jiných důvodů uvedených v zákoně. Občanský zákoník přitom v úpravě majetkových poměrů manželů a jejich společného jmění nerozlišuje závazky podle právního důvodu jejich vzniku a tedy ani řešení tohoto problému explicitně nestanoví. Nabízí se možnost použít analogicky ustanovení § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. o přiměřenosti majetkovým poměrům manželů. Naproti tomu bylo dne 30. května 2007 Nejvyšším soudem judikováno, že ne všechny závazky vzniklé porušením právní povinnosti spadají do společného jmění manželů, přičemž jejich výše není rozhodující. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud řešil právní otázku, zda práva a povinnosti z pracovního poměru (v tomto případě povinnost zaměstnance uhradit zaměstnavateli pohledávku z titulu odpovědnosti za škodu za schodek na svěřených hodnotách) patří do společného jmění zaměstnance a jeho manžela. „Ustanovení občanského zákoníku nelze užít v pracovněprávních vztazích ani analogicky; je proto vyloučeno také to, aby se práva a povinnosti z pracovního poměru na straně zaměstnance řídila ustanoveními § 143 až 151 občanského zákoníku. Závěru o tom, aby práva a povinnosti z pracovního poměru mohla být považována za součást společného jmění zaměstnance a jeho manžela, navíc brání osobní charakter výkonu práce zaměstnancem; musí-li zaměstnanec vykonávat práci osobně, je tím kromě jiného vyloučeno, aby manželé měli jako společná práva a povinnosti z pracovního poměru, který navázal některý z nich. Z právních úkonů učiněných v pracovněprávních vztazích některého z manželů proto nemohou být oprávněni a povinni oba společně a nerozdílně (jak to jinak předpokládá ustanovení § 145 odst.4 občanského zákoníku) a ani povinnosti (závazky) z pracovního poměru některého z manželů nemohou plnit oba společně a nerozdílně (ačkoliv se to jinak ohledně společného jmění manželů uplatňuje ve smyslu ustanovení § 145 odst.3 občanského zákoníku). Uvedené samozřejmě platí obdobně pro jiný pracovněprávní vztah než je pracovní poměr. Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že práva a povinnosti z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu nepatří do společného jmění zaměstnance a jeho

30


______________________________________________________________________

manžela a že manžel zaměstnance není povinen jen z důvodu společného jmění (společně a nerozdílně se zaměstnancem) uspokojit nárok, který má zaměstnavatel proti zaměstnanci.“. 21 Pro případ bezdůvodného obohacení podle § 451 odst. 2 obč. zák. se nabízí otázka, zda lze v soudním řízení vymoci na manželovi povinného (a získat tak vůči němu exekuční titul) povinnost vrátit majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl. Ze skutkové podstaty majetkového prospěchu získaného neoprávněně podle § 451 obč. zák. lze vyvodit, že majetková hodnota takto získaná není již v okamžiku nabytí získána po právu. Ve stejném okamžiku tedy „obohacenému“ vzniká povinnost tuto hodnotu vrátit a tudíž nemůže dojít k jejímu platnému nabytí do společného jmění manželů. Z toho vyplývá, že tento závazek je závazkem pouze toho z manželů, který svým právním úkonem či jednáním neoprávněný majetkový prospěch získal. Z výše uvedené argumentace vychází i právní věta obsažená v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR jež zní : „V řízení o vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu je pasivně legitimován pouze manžel, který bezdůvodné obohacení získal, i když k jeho obohacení došlo za trvání bezpodílového spoluvlastnictví (nyní společného jmění) manželů.“22 Dalším otazníkem z oblasti protiprávního jednání a protiprávních úkonů jen jednoho z manželů je oblast náhrady škod v souvislosti se spácháním trestného činu. Podle § 47 odst. 1 zák. č. 141/1961 Sb. trestní řád lze na majetku obviněného zajistit nárok poškozeného na náhradu škody, a to tehdy, je-li důvodná obava, že uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem bude mařeno nebo ztěžováno. V té souvislosti vzniká otázka, co je majetkem obviněného a lze-li za jeho majetek, na němž je možno uskutečnit zajištění nároku poškozeného, považovat i majetek náležející do společného jmění manželů. Trestní řád tuto otázku neřeší, neboť jde o problematiku, která je upravena občanským zákoníkem. Z této úpravy plyne, že majetek, který je ve společném jmění manželů, patří celý každému z obou manželů. Majetkem obviněného je tedy i majetek patřící do společného jmění

21

22


31


______________________________________________________________________

manželů. Z ustanovení § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. pak vyplývá, že závazek jen jednoho z manželů, který vznikl za trvání manželství náleží do společného jmění manželů a může být při výkonu rozhodnutí uspokojen i z majetku patřícího do tohoto společného jmění (§ 262a odst. 1 o.s.ř.). V uvedeném smyslu je oprávněným ze závazkového vztahu i poškozený, jemuž byla způsobena škoda trestným činem (přečinem). Předpokladem ovšem je, že ke spáchání tohoto trestného činu (přečinu) došlo za trvání manželství obviněného. Lze-li tedy takovouto pohledávku poškozeného vůči obviněnému uspokojit při výkonu rozhodnutí i z majetku, který je ve společném jmění manželů, je možno ve smyslu § 47 odst. 5 tr. ř. použít tento majetek i k zajištění nároku poškozeného, jsou-li jinak splněny podmínky uvedené v odstavci 1 tohoto ustanovení. Manžel obviněného se může domáhat vyjmutí věci ze zajištění, pouze jde-li o věc, která je v jeho výlučném osobním nebo soukromém vlastnictví, a nikoliv tedy jde-li o věc patřící do společného jmění manželů ( § 48 odst. 2 věta druhá tr. ř. ).23

23

Stanovisko Trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.04.1977, sp. zn. Tpj 98/76.

32


______________________________________________________________________

9. Právní odpovědnost a SJM 9.1

Právní odpovědnost za závazky manželů Jak bylo uvedeno již v předcházející kapitole, nutným předpokladem pro to,

aby mohl být závazek do společného jmění zahrnut, je jeho vznik za trvání manželství a musí být převzat jedním nebo oběma manželi. I při splnění těchto podmínek zákon vylučuje ze společného jmění ty závazky, které se týkají majetku, jenž náleží výhradně jen jednomu z manželů a závazky, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů. Zařazení závazků má značný význam nejen pro právní vztahy mezi manželi, ale zvláště má význam pro věřitele. Pokud závazek lze zahrnout do společného jmění (zákon přitom presumuje, že závazek patří do SJM pokud není prokázán opak, jedná se tedy o vyvratitelnou právní domněnku), jsou za jeho splnění odpovědni oba manželé. Jsou-li manželé v prodlení s plněním tohoto závazku a dobrovolně ho nesplní, může se věřitel vydat soudní cestou a po získání exekučního titulu vést výkon rozhodnutí na majetek, který spadá do společného jmění manželů a současně i na majetek náležející do výlučného vlastnictví každého z manželů. Chce-li se věřitel uspokojit z majetku patřícího do výlučného vlastnictví každého z manželů, je nutné, aby v nalézacím řízení získal exekuční titul vůči oběma manželům (pasivně legitimovaní ze solidárních závazků jsou oba manželé, přičemž je v dispoziční sféře věřitele, zda bude žalovat manžele samostatně). Pokud získá exekuční titul pouze vůči jednomu z manželů, je omezeno vykonávací (exekuční) řízení pouze na majetek spadající do výlučného vlastnictví tohoto manžela a samozřejmě na majetek patřící do společného jmění manželů. „I když zákon zavazuje k solidárnímu plnění závazků, nelze na základě exekučního titulu, který jako povinného označuje jen jednoho z manželů, nařídit a provést výkon rozhodnutí proti druhému z nich“ (C 2254). Neuplatněním svého práva se věřitel současně vystavuje riziku námitky promlčení tohoto práva vůči druhému z manželů, neboť solidárním dlužníkům běží promlčecí lhůty samostatně: „Je-li právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně (tak tomu bylo v daném

33


______________________________________________________________________

případě), je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoliv z nich (srov. § 511 odst. 1 ObčZ ). Jestliže dluh splní jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne. Splatnost závazků jednotlivých solidárních dlužníků nemusí být přitom totožná a závazek každého z nich se také zvlášť promlčuje; z toho vyplývá, že i přerušení a stavení promlčení, k němuž došlo ve vztahu k jednomu ze spoludlužníků, nepůsobí vůči ostatním.“ 24 V případě, že závazek nepatří do společného jmění, odpovídá za jeho splnění ten z manželů, který závazek převzal. Věřitel má v takovém případě možnost domoci se vymožení dluhu jednak výkonem rozhodnutí (exekucí) na majetek patřící do výlučného vlastnictví tohoto manžela, a stejně tak může být exekucí postižen i majetek patřící do společného jmění manželů. Tento způsob právní úpravy byl zvolen proto, aby byly chráněny zájmy třetích osob (věřitelů), neboť v opačném případě by mohlo účelově docházet k „ukrývání“ majetku do SJM a tento majetek by se tak stal pro věřitele nedostupný. Současně však musí být chráněny i práva a zájmy druhého z manželů. Za tím účelem procesní předpisy umožňují v určitých případech obranu manžela povinného. O procesních pravidlech a možnosti obrany bude pojednáno v následujících kapitolách.

24

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.09.2002, sp.zn. 33 Odo 716/2002.

34


______________________________________________________________________

10. Právní ochrana slabší manželské strany 10.1 Právní rovnost v majetkových vztazích manželů Základním postulátem vztahů mezi manželi je § 18 zák. č. 94/1963 Sb. zákona o rodině. „Muž a žena mají v manželství stejná práva a stejné povinnosti. Jsou povinni žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, pomáhat si, společně pečovat o děti a vytvářet zdravé rodinné prostředí.“ Mezi primární povinnosti mající vliv na podobu vzájemných vztahů manželů patří povinnost vzájemně si pomáhat, povinnost rozhodovat společně o záležitostech rodiny, povinnost uspokojovat potřeby rodiny a v neposlední řadě povinnost vzájemně respektovat svoji důstojnost. 25 Ve fungujícím harmonickém manželství založeném na vzájemném respektu a shodě není třeba tyto pravidla víceméně formulovat, neboť vyplývají ze samotného charakteru manželství jako dobrovolného svazku muže a ženy. Naopak nerespektování těchto pravidel vede nejen k narušení vzájemných vztahů mezi manželi, ale pravidelně se odráží i v právních vztazích vůči třetím osobám (obligační právní vztahy nevyjímaje). Dosud přetrvávající dělba rolí muže a ženy však alespoň v určitých fázích manželství (typicky v prvních letech života společných dětí) staví jednoho z manželů do role živitele, přičemž druhý z manželů se ocitá v pozici hospodářsky slabšího partnera. Tato nerovnováha mnohdy vede manžela „živitele“ k přesvědčení, že jako ekonomicky „silnější“ člen rodiny je oprávněn činit rozhodnutí zcela samostatně. Tento paternalistický přístup pak může spolu s rizikovými osobnostními rysy vyústit až v samotný hospodářský kolaps rodiny. Nemalou měrou přispívají k riziku i sociálně-patologické jevy jako alkoholismus, drogová závislost, gamblerství a konečně i delikvence a kriminalita. Samotným posláním a cílem majetkového společenství manželů v teleologickém smyslu jeho zákonné úpravy je možnost podílet se na správě společného majetku oběma manželi, užívat plody ale i nést odpovědnost za závazky vzniknuvší v souvislosti s nakládáním s tímto majetkem. Současně si právní úprava klade za cíl chránit majetkové zájmy jednoho manžela před potenciálními riziky 25

Veselá, R. Rodina a rodinné právo. 2. vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2005, s. 130.

35


______________________________________________________________________

plynoucími

z neuvážených

kroků

druhého

manžela,

popř.

následky

nezodpovědného jednání tohoto manžela. Problematika ochrany druhého manžela je přitom komplikovanější v tom, že v každodenním jednání mezi manželi se zpravidla uplatňuje forma konkludentního jednání, při němž se uplatní pravidlo „kdo mlčí souhlasí“. Nesouhlasí-li tedy manžel s jednáním druhého manžela, je na něm, aby vyjádřil svůj nesouhlas, a to včas a relevantním způsobem. Mlčení druhého manžela nelze však považovat za souhlas, pokud se objektivně o právním úkonu vůbec nedozvěděl. Zákon rovněž nestanoví, kdy je třeba souhlas s právním úkonem udělit. Z toho lze vyvodit, že tento souhlas lze udělit nejen předem, ale i dodatečně. Bez ohledu na požadavek objektivnosti je však určitých případech nutno posuzovat i subjektivní stránku povědomí o uskutečněném právním úkonu. Zvláště u komplikovaných inominátních smluv není laikovi zřejmé, jaká práva a zvláště povinnosti uzavřením smlouvy vznikají a jaký je tedy skutečný obsah smlouvy. Hospodářsky či jinak slabší manžel nemá mnohdy ani dostatek možnosti seznámit se s obsahem právního úkonu tak, aby mohl objektivně posoudit, jaké následky mohou nastat. Domnívám se, že při posuzování, zda byl platně udělen souhlas s právním úkonem druhého manžela je třeba postupovat dle hlavy čtvrté občanského zákoníku upravující právní úkony. Jinými slovy: u souhlasu s právním úkonem manžela by se mělo vždy jednat o souhlas „kvalifikovaný“. K uvedené problematice je možno zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, v němž bylo vyvozeno, „že souhlas manželky s použitím finančních úspor patřících do bezpodílového spoluvlastnictví manželky a manžela v začátcích jeho podnikání nebyl kvalifikovaným obecným souhlasem ve smyslu citovaného ustanovení. O kvalifikovaný souhlas by se jednalo jen v případě, pokud by se jednalo o obecný (generální) souhlas manžele podnikatele předem daný poté, co tento zahájil podnikání, a to před prvním právním úkonem, při němž měl být, v souvislosti s jeho podnikáním, použit majetek náležející do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Muselo jít o souhlas použití jakéhokoli (blíže neurčeného) majetku v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů za uvedeným účelem a kdykoliv později. Souhlas k jednorázovému použití majetku v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů na konkrétní podnikatelský účel sám o sobě není souhlasem ve smyslu uvedených ustanovení.“26 26

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.02.1999, sp. zn. 2 Cdon 2072/97.

36


______________________________________________________________________

Bez ohledu na výše uvedené je však třeba poukázat na to, že ochrana práv a povinností ze závazkových vtahů, kdy na jedné straně stojí manželé a na druhé straně třetí osoba, by měla být založena na rovnováze těchto práv a povinností. Na jedné straně stojí právo manželů smluvně si modifikovat rozsah společného jmění manželů a na druhé straně stojí práva věřitele, který by se touto dohodou manželů mohl ocitnout v nevýhodné pozici při vymáhání své pohledávky. Novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb. byl novelizován občanský soudní řád, jež významně posílil práva věřitelů. V důvodové zprávě k této novele se mj. uvádí, že pro účely výkonu rozhodnutí je významné, že společné jmění manželů tvoří jednak majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství (s výjimkami uvedenými v § 143 odst.1 písm.a) zákona č. 40/1964 Sb., obč. zák. ve znění pozdějších předpisů), jednak závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství (s výjimkami uvedenými v § 143 odst.1 písm.b) obč. zák. ve znění pozdějších předpisů). Rozsah majetku, který tvoří společné jmění manželů, přitom není dán pouze zákonem; smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu může být rozšířen nebo zúžen, popřípadě vznik společného jmění může být zcela nebo zčásti vyhrazen - s výjimkou věcí tvořících obvyklé vybavení společné domácnosti - až ke dni zániku manželství ( § 143a odst.1 až 3 zákona č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). V § 143a odst.4 obč. zák. ve znění pozdějších předpisů se uvádí, že manželé se mohou vůči jiné osobě odvolat na smlouvy uvedené v § 143a odst.1 až 3 tohoto zákona jen tehdy, jestliže je jí obsah smlouvy znám. Z uvedeného je zřejmé, že výkon rozhodnutí na majetek patřící do společného jmění manželů lze zásadně nařídit také tehdy, jde-li o vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Dále se stanoví, že za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely nařízení výkonu rozhodnutí považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dni zániku manželství. Zda ohledně tohoto majetku bude také výkon rozhodnutí proveden či ne, může být řešeno až postupem podle § 267 odst.2 o.s.ř., tedy návrhem na vyloučení majetku z výkonu

37


______________________________________________________________________ rozhodnutí (excidanční žalobou).

V § 262a odst.2 o.s.ř. (Při výkonu rozhodnutí se nepřihlíží ke smlouvě, kterou byl zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů o majetek, který patřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky. Totéž platí, byl-li zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů smlouvou rozšířen o majetek povinného, který nepatřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky) se pro účely řízení o výkon rozhodnutí promítá § 143a odst.4 obč. zák. ve znění pozdějších předpisů. Mohou-li se podle tohoto ustanovení manželé vůči jiné osobě odvolat na smlouvy uvedené v § 143a odst.1 až 3 obč. zák. jen tehdy, jestliže je jí obsah smlouvy znám, pak to především znamená, že taková smlouva musí být uzavřena před vznikem vymáhané pohledávky; smlouva, která by byla uzavřena po vzniku pohledávky, nemůže mít na právní vztahy věřitele žádný vliv. Při výkonu rozhodnutí proto nelze přihlížet ke smlouvě, kterou byl zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů o majetek, který patřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky, nebo kterou byl zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů smlouvou rozšířen o majetek povinného, který nepatřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky. Uvedeným způsobem se také čelí možným účelovým dohodám, směřujícím k tomu, aby bylo znemožněno uspokojení pohledávky z majetku ze společného jmění manželů nebo z majetku, který byl účelově do společného jmění zařazen. „Zda byl jiné osobě znám obsah smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů (§ 143a odst. 4 obč. zák.), zkoumá soud ke dni vzniku vymáhané pohledávky. Okolnost, že jiná osoba obsah takové smlouvy znala či mohla znát v době zahájení vykonávacího řízení, není významná.“27 Touto právní úpravou jsou nepochybně chráněna práva věřitele na předvídatelnost vymahatelnosti své pohledávky, neboť je zřejmé, že pokud mu při poskytování plnění ze závazkového právního vztahu a vzniku pohledávky není nic známo o existenci popř. obsahu modifikační smlouvy týkající se společného jmění manželů, oprávněně se domnívá, že při případném neplnění dluhu se může uspokojit z majetku, o kterém předpokládá, že náleží do SJM tedy patří i dlužníku. Na druhou stranu jsou chráněna

27

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.02.2004, sp.zn. 20 Cdo 279/2003.

38


______________________________________________________________________

i práva manžela povinného, který se procesními prostředky může domoci vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí (viz dále k jednotlivým způsobům výkonu rozhodnutí). Ochrana těchto práv jsou ostatně zakotvena v Listině základních práv a svobod, která ustanovením článku 36 zaručuje, že se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

39


______________________________________________________________________

11.

Kategorizace způsobů ochrany před nepřiměřenými závazky Přestože český právní řád poskytuje v oblasti majetkového práva manželů

nástroje pro ochranu práv hospodářsky či jinak slabší strany před nepřiměřenými závazky přijatými pouze jedním z manželům, a to prostřednictvím příslušných ustanovení práva hmotného i práva procesního, je účinnost této ochrany podmíněna využitím těchto nástrojů včas a v dostatečném rozsahu. Z hlediska kategorizace dle naléhavosti můžeme ochranu před závazky druhého manžela rozdělit na: a) primární ochranu - preventivní b) sekundární ochranu – reakční c) terciární ochranu – obranou 11.1 Preventivní ochrana ad a) Obsahem primární (preventivní) ochrany může být:

-

smluvní modifikace společného jmění manželů

-

modifikace společného jmění manželů soudem Do preventivní smluvní modifikace společného jmění manželů můžeme

zahrnout vzájemnou úpravu majetkových vztahů manželů v době, kdy jsou vztahy mezi manželi založeny na vzájemné kooperaci a shodě, zpravidla krátce po vzniku společného jmění manželů (tedy krátce po uzavření manželství). Protože se jedná o období počátku majetkového společenství, kdy se toto společenství začíná teprve „naplňovat“, není zpravidla důvod uvažovat o modifikaci SJM. Pokud se manželé v tomto období rozhodnou uzavřít dohodu o zúžení SJM, činí tak zpravidla proto, že jeden popř. oba manželé jsou osobami samostatně výdělečně činnými a pro futuro si chtějí zachovat nezávislost v rozhodování a správě majetku patřícího k podniku (podnikem se přitom rozumí každý organisovaný souhrn určitých majetkových podstat a hodnot za účelem dosažení hospodářského výsledku, tedy nikoli podnik směřující k dosažení výdělku, nýbrž každý souhrn statků jako celek, 40


______________________________________________________________________

který směřuje na docílení hospodářského výsledku) patřícího do jeho výlučného vlastnictví. Toto zúžení SJM mohou manželé provést podle § 143a smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu, přičemž jsou oprávněni rozsah SJM i rozšířit. Tato smluvní modifikace rozsahu majetku a závazků se může týkat jak majetku do SJM již patřícího, tak i majetku a závazků vzniklých v budoucnosti. Zákon nevylučuje ani možnost uzavřít smlouvu (opět formou notářského zápisu), kterou si manželé vyhradí vznik SJM zcela nebo zčásti ke dni zániku manželství. Jedinou výjimku tvoří věci náležející do obvyklého vybavení domácnosti., které nemohou být předmětem vyloučení ze SJM. V souvislosti s možností smluvní úpravy majetkového společenství manželů (a jejím preventivním charakterem) je třeba na tomto místě poukázat na ustanovení § 143a odst. 3 a § 147 obč. zák. , jež umožňuje ženě a muži, kteří hodlají uzavřít manželství, upravit své budoucí majetkové vztahy a správu svého teprve v budoucnu vzniklého společného jmění. Zákon tedy umožňuje notářským zápisem uzavřít tzv. předmanželskou smlouvu. Tuto smlouvu je vhodné uzavřít zejména tehdy, pokud jeden z nastávajících manželů, s ohledem na jeho současnou majetkovou pozici, očekává výrazně vyšší příjmy nebo závazky i v budoucnu (zejména pokud podniká). Úprava budoucích majetkových vztahů takto s předstihem je vhodná zejména proto aby později nedocházelo k neočekávaným konfliktům či k ohrožení rodinného majetku. Obě výše zmíněné možnosti však mají pro ochranu manžela jedno závažné úskalí. Aby smluvní ujednání manželů bylo účinné i vůči třetím osobám a bylo možno se na něj odvolat, je třeba, aby byl této třetí osobě obsah smlouvy znám. Vědomost třetí osoby musí být ovšem věrohodně prokázána. „Se závěrem odvolacího soudu, že podmínka, aby třetí osobě byl obsah smlouvy o zúžení společného jmění manželů znám, není splněna pouze tím, že tato smlouva je součástí sbírky listin katastru nemovitostí a je vyznačena na příslušném listu vlastnictví, je třeba se ztotožnit. Citovaná ustanovení vyžadují, aby třetí osobě byla známa nejen sama existence smlouvy, nýbrž i její „obsah“; tato podmínka ovšem není splněna pouhým vyznačením této smlouvy na listu vlastnictví katastru nemovitostí. Skutečnost, že katastr nemovitostí je veřejně přístupný, každý do něj může nahlížet a pořizovat si z něho opisy

41


______________________________________________________________________

a výpisy ještě neznamená vědomost konkrétní osoby o obsahu listin v něm založených; ustanovení § 143a odst. 4 obč. zák. a § 267 odst. 2 písm. a) o.s.ř. totiž vyžadují skutečnou vědomost o obsahu smlouvy, nikoli jen (právní a faktickou) možnost se s obsahem smlouvy seznámit při vynaložení obvyklé péče. Rozlišuje-li občanský zákoník situace, kdy je třeba, aby určitá osoba o určité skutečnosti „věděla“ (např. § 33 odst. 3 , § 33b odst. 5 , § 558 , § 562 , § 616 odst. 3 obč. zák. ), od situací, kdy postačí, aby o nich „mohla vědět“ (např. § 20 odst. 2 , § 485 odst. 2 obč. zák. ), nelze tyto situace zaměňovat a dovozovat, že i v prvním případě postačí, že dotyčná osoba o určité skutečnosti mohla (při vynaložení obvyklé péče) vědět. Od toho, kdo s někým vstupuje do právního vztahu, ostatně nelze důvodně požadovat, aby před uzavřením smlouvy zjišťoval z katastru nemovitostí, zda nedošlo k uzavření smlouvy o zúžení společného jmění manželů.“21 Současně také bylo judikováno, že „zda byl jiné osobě znám obsah smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů (§ 143a odst. 4 obč. zák.), zkoumá soud ke dni vzniku vymáhané pohledávky. Okolnost, že jiná osoba obsah takové smlouvy znala či mohla znát v době zahájení vykonávacího řízení, není významná.“28 Lze tedy shrnout, že pokud má opatření pro ochranu jednoho z manželů v podobě smluvní úpravy rozsahu společného jmění manželů splnit svůj účel, je třeba třetí osoby prokazatelně a včas seznámit s existencí a současně s obsahem smlouvy o změně rozsahu společného jmění manželů. Jedině tak se v případě závazků přijatých jen jedním z manželů nebude jednat o závazky, za které budou manželé odpovědni solidárně. Pokud by přesto byl při výkonu rozhodnutí podle o.s.ř. popř. exekuci podle zák. č. 120/2001 Sb. exekuční řád postižen majetek ve společném jmění manželů a věřiteli (v tomto řízení označenému jako oprávněný) by byl obsah smlouvy o zúžení stanoveného rozsahu SJM znám, může postižený manžel uplatnit své právo žalobou o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí podle § 267 odst. 2 o.s.ř. Zcela jiná situace nastává v případě, pokud se manžel v rámci prevence obrátí na soud s návrhem na zúžení společného jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti podle § 148 obč. zák. Zákon přitom predikuje zvýšené majetkové ohrožení jednoho z manželů v případě, že druhý z manželů získá 28


42


______________________________________________________________________

oprávnění k podnikatelské činnosti nebo se stane neomezeně ručícím společníkem obchodní společnosti (§ 148 odst. 2 obč. zák.). V takovém případě je potenciálně ohrožený manžel aktivně legitimován podat návrh na zúžení SJM (druhému manželovi svědčí pasivní legitimace), přičemž soudu nepřísluší moderační právo a rozhodne vždy o zúžení SJM, pokud jsou splněny zákonné předpoklady (získání podnikatelského oprávnění, stane-li se jeden z manželů společníkem veřejné obchodní společnosti nebo komplementářem komanditní společnosti). „Ustanovení § 148 odst. 2 ObčZ neumožňuje soudům postupovat jinak, než návrhu obecně formulovanému na zúžení společného jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti (za předpokladu splnění v tomto ustanovení uvedených podmínek plně vyhovět. 29 Toto ustanovení oproti ustanovení § 148 odst. 1 ObčZ, žádný prostor pro úvahu soudu, zda „ze závažných důvodů“ toto společné jmění zúží či návrh zamítne, neskýtá. Možnost zamítnout žalobu na zúžení společného jmění manželů pro rozpor postupu žalobce s dobrými mravy by odporovala i dosavadní judikatuře.“30 Zákon tedy nevyžaduje, aby manžel skutečně podnikal, ale postačí, pokud podnikatelské oprávnění získá. Je nutno také poukázat na to, že k podání návrhu je oprávněn kterýkoliv z manželů. Ne tedy jen ten, který se cítí ohrožen v tom, že bude v budoucnu zatížen případnými dluhy druhého manžela plynoucí z podnikání, ale i podnikající manžel, který může svým návrhem sledovat „směřování“ budoucích zisků pouze směrem ke svému výlučnému vlastnictví. Zákonodárce ovšem myslel v rámci ochrany hospodářsky slabší manželské strany i na tento případ a na rozdíl od dřívější právní úpravy (bezpodílového spoluvlastnictví manželů) neumožňuje zcela zrušit majetkové společenství manželů a lze ho pouze zúžit, a to až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti. Na druhou stranu je z uvedeného vývoje právní úpravy zřejmé, že zákonodárce poslední právní úpravou projevil jasný záměr nechránit již tolik nepodnikajícího manžela, když v případě, že jeden z manželů získal oprávnění k podnikatelské činnosti, místo zrušení bezpodílového spoluvlastnictví manželů stanovil zúžení společného jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti a možnost podat návrh na

29

30

Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 601 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 05.02.2008, sp.zn. 22 Cdo 3515/2006.

43


______________________________________________________________________

zúžení společného jmění manželů dal i podnikajícímu manželu. Také tím, že nevázal předpoklad zúžení společného jmění manželů na výkon podnikatelské činnosti, ale na pouhé získání oprávnění k podnikatelské činnosti, způsobil, že není právně relevantní, zda je taková činnost vykonávána. Pak ovšem ani není třeba, aby se nalézací soud zabýval tím, zda manžel, který získal platné oprávnění k podnikání skutečně podniká. Ostatně od doby získání oprávnění k vlastnímu podnikání může uplynout určitá doba a není zákonné opory pro to, aby soud v řízení o zúžení společného jmění manželů podle § 148 odst. 2 obč. zák. vyčkával, zda účastník skutečně podnikání zahájí.31 Zvláštní problematiku při ochraně práv pak tvoří aplikace a výklad pojmu „obvyklé vybavení domácnosti“. S pojmem vybavení domácnosti se můžeme setkat nejen v občanském zákoníku, ale i v § 322 odst. 2 o.s.ř., kde je použit pojem „obvyklé vybavení domácnosti“ v souvislosti s výkonem rozhodnutí prodejem movitých věcí. Vzhledem k tomu, že se jedná o neurčitý pojem, je jeho výklad jako takový ponechán soudu v rámci jeho rozhodovací činnosti a jeho obsah by měl vycházet z konkrétní situace a hospodářského postavení rodiny. Přesto by však účastníkům právních vztahů mělo být v intencích zásady předvídatelnosti práva známo, které věci obvyklé vybavení domácnosti tvoří a které již tuto „obvyklost“ překračují. V případě postižení věcí tvořící vybavení domácnosti výkonem rozhodnutí (exekucí) mají soudy tendenci chápat obvyklost vybavení v užším slova smyslu. „To, zda konkrétní věc lze či nikoliv považovat za věc nepodléhající výkonu rozhodnutí, je vždy otázkou posouzení skutkových okolností se skutečnostmi předvídanými v ust. § 322 v odstavci prvém ve vazbě na odstavec druhý OSŘ. Za určitých (byť v praxi výjimečně se vyskytujících) okolností totiž i věc - v porovnání s obvyklým vybavením domácnosti - nadstandardní může být shledána za věc, jež nepodléhá výkonu rozhodnutí, a naopak i věc, jež jinak představuje obvyklé vybavení domácnosti, může takovému výkonu rozhodnutí podléhat. I automatická pračka (tj. věc představující obvyklé vybavení domácnosti) nemusí být z výkonu rozhodnutí vyloučena, bude-li v konkrétní věci osvědčeno, že tuto věc povinný nezbytně nepotřebuje k uspokojování potřeb svých nebo jeho rodiny.24. Otázku, zda jde o věci tvořící "obvyklé vybavení domácnosti" ve smyslu

31


44


______________________________________________________________________

§ 322 odst. 2 písm. a) o. s. ř., je nutné posuzovat z hlediska uvozujícího ustanovení § 322 odst. 1 o. s. ř. a tam vtěleného kritéria jejich "nezbytné potřeby" při uspokojení hmotných potřeb povinného a jeho rodiny; výkonem rozhodnutí proto nelze postihnout jen takový majetek, který slouží k uspokojování těch životních potřeb, které lze hodnotit jako základní. Skutečnost, že určité věci - se zřetelem k aktuálním sociálním standardům - tvoří typické vybavení domácnosti (kupř. barevný televizor, přehrávací aparatura, sedací souprava apod.), ještě neznamená, že ve smyslu ustanovení § 322 odst. 1 a odst. 2 písm. a) o. s. ř. jde o věci nezbytně potřebné. Při úvaze, zda daná věc je z výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí podle § 322 o. s. ř. vyloučena, jsou významná i konkrétní zjištění o tom, jaké potřeby jsou jejím prostřednictvím v osobních poměrech povinného a jeho rodiny uspokojovány, jakou roli v jeho osobním a rodinném životě hrají, a zda a s jakým (nižším) nákladem jsou uspokojovatelné jinak.“ 32 Nahlédneme-li na problematiku zúžení SJM soudem z důvodu podnikání druhého manžela z procesního hlediska, pak je možno konstatovat, že využít tohoto zákonného prostředku lze pouze tehdy, pokud získal jeden z manželů oprávnění k podnikatelské činnosti v průběhu manželství. Nevztahuje se tedy na případy, kdy byl manžel držitelem oprávnění k provozování podnikatelské činnosti ještě před uzavřením manželství. Nezřídka totiž dochází k situaci, kdy je jeden z manželů držitelem takového oprávnění, ale ve skutečnosti nepodniká. Má pouze tzv. přerušenu činnost a v době uzavření manželství je jeho jediným zdrojem příjmů příjem ze zaměstnání. Pokud kdykoliv v průběhu trvání SJM manžel zahájí podnikatelskou činnost, je nutné obrátit se na soud s návrhem na zúžení SJM podle § 148 odst. 1 obč. zák.. Podle tohoto odstavce soud zúží SJM až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti, pokud existují závažné důvody pro takové zúžení a zahájení podnikání takovým závažným důvodem rozhodně je. Přestože se může zdát, že mezi prvním a druhým odstavcem § 148 obč. zák. je jen nepatrný rozdíl, procesně je situace odlišná. Jak již bylo výše uvedeno, v případě odstavce druhého soud zkoumá pouze to, zda byly splněny podmínky pro zúžení SJM, a to zpravidla výpisem z živnostenského či obchodního rejstříku. Jiná situace nastává v případě návrhu na zúžení SJM podle prvního odstavce. Navrhovatel (zpravidla hospodářsky

32


45


______________________________________________________________________

slabší či ohrožený manžel) se procesně ocitá v roli žalobce aj e nucen prokázat, že důvody pro toto zúžení jsou závažné. Toto je povinen prokázat v rámci dokazování zpravidla listinnými důkazy, výpovědí svědků, vyjádřením orgánů či fyzických a právnických osob, přičemž druhý z manželů se procesně ocitá v roli žalovaného a není tedy vyloučeno, že nebude se zúžením SJM souhlasit a prokáže, že důvody předkládané žalobcem nejsou natolik závažné, aby vedly k modifikaci majetkového společenství manželů. 11.2 Reakční ochrana ad b) Sekundární ochranou (tzv. reakční) můžeme označit jednání manžela, kterým se snaží ochránit svůj majetek a hospodářskou situaci v době, kdy se již projevilo rizikové chování popř. následky neúspěšného podnikání druhého z manželů. Pokud je v této době možná dohoda s druhým z manželů, lze opět stejně jako tomu bylo u primární ochrany uzavřít smlouvu o zúžení společného jmění manželů formou notářského zápisu. Nevýhodou tohoto řešení je však skutečnost, že závazky dosud vzniklé patří do SJM a manželé jsou k jejich plnění zavázáni solidárně, tedy společně a nerozdílně. Účinky zúžení společného majetku se tak projeví až vzhledem k majetku a závazkům, které vzniknou až po uzavření dohody (respektive dnem sepsání notářského zápisu). Nelze přitom opomenout, že se manželé mohou na takovou smlouvu odvolat pouze tehdy, je-li její obsah třetí osobě znám. Pokud dohoda manželů možná není, lze návrhem podle § 148 odst. 1 obč. zák. navrhnout soudu, aby zúžil rozsah společného majetku soudním rozhodnutím. Pokud žalobě soud vyhoví, zúží společné jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti. Ze zákona je však soud povinen zkoumat, zda jsou dány předpoklady pro rozhodnutí o zúžení společného jmění manželů, přičemž je povinen přihlížet zejména k celkovým poměrům v manželství, k jejich vzájemným vztahům, k jejich vztahu ke společnému majetku atp. Zpravidla je důvodem zúžení rozsahu zákonného majetkového společenství manželů soudem takové závažné chování jednoho z manželů, které se projevuje v nehospodárném nakládání se společným majetkem na úkor rodiny (především nezletilých dětí), popř. v tom, že jeden z manželů se nepřičiňuje o vytváření společného majetku, vyhýbá se práci, 46


______________________________________________________________________

nezajišťuje potřeby rodiny atp. Současně je třeba prokázat, že uvedené chování jednoho z manželů nemá jen přechodný charakter. Zachování plného rozsahu SJM za podobného stavu neplní účel tohoto institutu a mnohdy i výrazně poškozuje jednoho z manželů.33 Závažnými důvody přitom soud pravidelně shledává sociálně patologické jevy jako alkoholismus, toxikomanii, gamblerství či jiné závislosti, které se zásadním způsobem promítají do hospodaření rodiny. Takovým důvodem může být i dosažení stadia manželství, které nazvala docentka Králíčková „patologickým obdobím“, které se vyznačuje tím, že manželé ztrácí vůli, chuť a ochotu si vzájemně pomáhat, žít spolu, být si věrni, respektovat svoji vzájemnou důstojnost, pečovat o společnou domácnost, přispívat na její chod, společně hospodařit apod. 34 Zejména pokud manželství trvá a jeden z manželů opustí přechodně či trvale společnou domácnost jeví se ochrana druhého manžela jako nanejvýš potřebná . Přestože je pochopitelné, že v zájmu ochrany věřitelů je rozsah a obsah obvyklého vybavení domácnosti v exekučním (vykonávacím) řízení chápán poněkud šířeji, nelze tomuto výkladu přisvědčit v případě zúžení společného jmění manželů podle § 148 odst. 1 obč. zák., tedy soudním rozhodnutím. Uvedeným ustanovením zákonodárce sledoval především ochranu hospodářky, ekonomicky či jinak slabší strany a v případě zúžení společného jmění manželů v případě, že soud shledá závažné důvody pro takové zúžení jde širší výklad pojmu obvyklého vybavení domácnosti proti smyslu zákonné úpravy, jež má za úkol ochranu manžela povinného. Přesto lze říci, že v případě odmítnutí druhého manžela přispívat na chod domácnosti (za situace, kdy bylo zúženo SJM) má „ohrožení“ věcí tvořící obvyklého vybavení domácnosti zpravidla jen dočasný charakter. Zúžením SJM totiž dochází k tomu, že příjmy manželů ze závislé činnosti, z podnikání či jiné obdobné příjmy nadále náleží do výlučného vlastnictví toho kterého manžela. Současně platí, že majetek pořízený za majetek patřící do výlučného vlastnictví jen jednoho z manželů nepatří do SJM (§ 143 odst. 1a obč. zák.). Tímto majetkem může být i majetek 33 34

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.09.1967, sp. zn. 5 CZ 104/67. Králíčková, Z. Autonomie vůle v rodinném právu v česko-italském porovnání. Brno: Masarykova univerzita, 2003.

47


______________________________________________________________________

tvořící obvyklé vybavení domácnosti, přičemž skutečnost, že je užíván společně s druhým manželem neznamená, že by tomuto manželovi svědčilo vlastnické právo. Na druhou stranu je třeba upozornit na to, že „jestliže kupní cena zakoupené věci byla zcela zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů, avšak kupujícími byli oba manželé a oba při uzavření kupní smlouvy projevili vůli nabýt kupovanou věc do společného jmění manželů (dříve bezpodílového spoluvlastnictví), pak se tato věc stala předmětem jejich bezpodílového spoluvlastnictví.“35 Na druhou stranu za výhodu zúžení rozsahu SJM soudem lze považovat to, že účinky vůči třetím osobám nastávají ex lege konstitutivním rozhodnutím státního orgánu (soudu), a to dnem právní moci rozsudku o zúžení SJM. Přestože rozhodnutí soudu může ochránit manžela před závazky druhého z manželů pouze tehdy, pokud vznik závazků nastal až po nabytí právní moci rozsudku, je toto řešení pro chráněnou stranu výhodnější, neboť nemusí být třetím osobám obsah rozsudku znám a přesto se lze na něj odvolat. Z podstaty věci pak vyplývá, že věřitelé nejsou účastníky soudního řízení a nemohou tedy námitkami účinně zabránit takovému zúžení společného jmění manželů. 11.3 Ochrana terciární ad c) O terciární ochraně hovoříme tam, kde rizikové chování či neúspěch v podnikání druhého manžela vyústilo k výkonu rozhodnutí (exekuci) na majetek patřící do SJM i na majetek patřící do výlučného vlastnictví každého z manželů. Pokud závazek patří do společného jmění manželů jsou za něj odpovědni manželé solidárně, což opravňuje uspokojit se nejen z majetku patřícího do SJM, nýbrž i z majetku náležejícího jednotlivým manželům výlučně, a to bez ohledu na to, zda ho nabyli před uzavřením manželství, získali darem či na základě tzv. restitučních zákonů. Jedinou podmínkou pro to, aby se věřitel mohl uspokojit z majetku náležejícího do výlučného vlastnictví manžela je získání tzv. exekučního titulu. Pasivní solidarita neznamená, že by věřiteli postačoval exekuční titul získaný v nalézacím řízení vůči jednomu z manželů k tomu, aby mohl podat návrh na výkon

35


48


______________________________________________________________________

rozhodnutí (exekuci) i proti druhému z manželů. Ze zásad soukromoprávní úpravy občanskoprávních vztahů plyne zásada dispozitivnosti a je jen na oprávněném, zda bude uhrazení dluhu žádat na obou manželích či podá žalobu jen vůči jednomu z nich. Pokud bude žádat uhrazení dluhu po obou manželích, pak se uplatní pravidlo, že plněním jednoho ze solidárních dlužníků zanikne dluh vůči ostatním solidárně zavázaným dlužníkům v tom rozsahu, v jakém bylo plněno tímto dlužníkem. Na uvedeném nemůže nic změnit ani dohoda manželů, že společný dluh převezme jen jeden z nich.36 Jiná procesní situace a možnost obrany (a ochrany) však nastává v případě, že bylo zúženo zákonem stanovené společné jmění manželů, popřípadě závazky jednoho z manželů do tohoto SJM nepatří a manželé tedy nejsou zavázáni společně a nerozdílně. Vzhledem k závažnosti je tato problematika podrobněji rozvedena v následující kapitole.

36

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.02.2007, sp.zn. 33 Odo 1552/2005.

49


______________________________________________________________________

12. Závazky nepatřící do SJM a exekuce 12.1 Exekuce na majetek v SJM obecně Zatímco v případě výkonu rozhodnutí pro závazek jež je svou povahou závazkem solidárním je věřiteli (oprávněnému) umožněno uspokojit se z majetku náležejícího do SJM i z majetku patřícího do výlučného vlastnictví manželů, je tomu v případě „nesolidárního“ závazku jinak. Procesně lze vykonávací řízení (exekuční) řízení zahájit pouze na základě návrhu oprávněného, přičemž při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí pro vymožení peněžitého plnění soud – z hlediska jeho věcného posouzení – zkoumá pouze to, zda rozhodnutí, případně jiný způsobilý titul, jehož výkon je navrhován, bylo vydáno orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelné po stránce formální i materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován v rozsahu postačujícím k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem, zda vymáhané právo není prekludováno a konečně zda navržený způsob výkonu rozhodnutí není zřejmě nevhodný. Manžel či manželka povinného, má-li za to, že je např. podílovým spoluvlastníkem exekucí postižených věcí, může své právo ke spoluvlastnickým podílům na nich uplatnit pouze prostřednictvím excindační žaloby, tedy v nalézacím řízení.37 Pro rozhodnutí o odvolání manžela povinného proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí postihujícím majetek ve společném jmění manželů jsou rozhodné jen takové okolnosti, které přísluší namítat povinnému. Proto není rozhodné řešení otázky, zda vymáhaná povinnost vznikla za trvání manželství. 38 V uvedeném se odráží především princip ochrany práv třetích osob (věřitelů), neboť nelze po oprávněném spravedlivě požadovat, aby ještě před podáním návrhu na nucený výkon rozhodnutí zkoumal a zjišťoval majetkové poměry dlužníka. Jinak řečeno, vznik pohledávky za trvání manželství, tj. splnění podmínky nezbytné pro použití majetku tvořícího společné jmění, se při nařízení výkonu rozhodnutí neprokazuje; soud vychází z návrhu na nařízení výkonu, z jiných tvrzení 37 38


50


______________________________________________________________________

oprávněného, popř. z toho, co jinak vyšlo najevo [např. z listiny dokládající, že postižené nemovitosti jsou součástí společného jmění povinného a (bývalého) manžela]. Obdobně se pak při nařizování výkonu rozhodnutí nelze zabývat otázkami vývoje společného jmění, i ohledně jeho existence se vychází z tvrzení oprávněného. Vzhledem k přísnosti tohoto pravidla zákon vkládá do rukou postiženého manžela právní nástroje, kterými může odvrátit hrozící provedení exekuce na majetek v jeho výlučném vlastnictví popř. majetek náležející do SJM. Pokud exekucí postižený majetek náleží do jeho výlučného vlastnictví, může se manžel povinného obrátit na soud s návrhem na vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části o.s.ř. V případě, že majetek patří do SJM může být návrh manžela povinného na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí úspěšný pouze tehdy, jsou-li splněny podmínky uvedené § 267 odst. 2 o.s.ř. , přičemž základním předpokladem je skutečnost, že vymáhaný závazek vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů při používání majetku, který (i)

podle smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů nebo podle smlouvy o vyhrazení vzniku společného jmění ke dni zániku manželství nepatřil do společného jmění manželů, a oprávněnému byl v době vzniku vymáhané pohledávky znám obsah smlouvy,

(ii)

náležel výhradně povinnému proto, že jej nabyl před manželstvím, dědictvím, darem, za majetek náležející do jeho výlučného majetku nebo podle předpisů o restituci majetku, který měl ve vlastnictví před uzavřením manželství nebo který mu byl vydán jako právnímu nástupci původního vlastníka, anebo že slouží podle své povahy jen jeho osobní potřebě.

Z uvedeného vymezení by se mohlo zdát, že uplatnit právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí k majetku náležejícího do SJM lze pouze tehdy, pokud bylo společné jmění manželů zúženo dohodou manželů a na zúžení provedené soudem podle § 148 odst. 1 a odst. 2 se toto oprávnění nevztahuje. Domnívám se, že tomu 51


______________________________________________________________________

tak není. Především je třeba poukázat na to (teleologické hledisko), proč bylo zákonodárcem umožněno zúžit zákonný rozsah společného jmění manželů a jaký účel tato možnost zúžení sleduje. Cílem je především ochrana hospodářsky, ekonomicky či jinak slabší strany, která je vystavena neúměrnému riziku plynoucímu ze závazků vzniklých jednáním druhého z manželů. Princip ochrany se odráží zvláště v § 148 odst. 1, který toto zúžení umožňuje i proti vůli druhého z manželů a tím je tento ochranářský princip posílen. Nelze tedy přisvědčit tomu, že v případě smluvní modifikace SJM se lze domoci vyloučení majetku spadajícího do SJM a v případě zúžení rozsahu SJM soudem tomu tak není. Platí-li tato možnost pro smluvní ujednání, tím spíše musí platit i pro změnu rozsahu provedenou rozsudkem soudu (argumentum a minori ad maius). 12.2 Movité věci Jak již bylo uvedeno, je exekuce na věci movité patřící do společného jmění manželů a nacházející se zpravidla ve společné domácnosti manželů velmi výrazným zásahem do vlastnických práv solidárně „nezavázaného“ manžela s výrazným potenciálem existenčně ohrozit manžela povinného. Obecným pravidlem pro výkon rozhodnutí, který má postihnout povinného přitom je, že má být prováděn z majetku povinného. Komplikující (ve smyslu ochrany manžela povinného) okolností je pak skutečnost, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí se povinnému doručí až při provádění samotné exekuce, tedy zpravidla při provádění soupisu movitých věcí vykonavatelem. Smyslem toho, že povinný není s usnesením o nařízení výkonu rozhodnutí seznámen předem je to, aby povinný neměl možnost uskutečnit nějaké dispozice se svým majetkem a zabránit nebo ztížit úspěšnost nařízeného výkonu.39 Na druhou stranu doručením usnesení nastává inhibitorium dispozice s postiženým majetkem (v případě nařízení exekuce podle exekučního řádu se jedná o generální inhibitorium) a manžel povinného se tak ocitá v situaci, kdy se žalobou musí bránit proti exekučnímu postižení těchto věcí. Teprve dosáhne-li excidanční žalobou vyloučení věcí z výkonu 39

Hlavsa, P.Exekuční řád–s výkladem a prováděcími předpisy. Praha: Linde, 2001, s. 314.

52


______________________________________________________________________

rozhodnutí, může podat návrh na zastavení výkonu podle § 268 odst. 1 písm. f)o.s.ř., neboť bylo pravomocně rozhodnuto, že výkon rozhodnutí postihuje majetek, k němuž má někdo právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí.40 Byla-li naopak vylučovací žaloba pravomocně zamítnuta, je tím řečeno, že exekuce na vylučovanou věc je přípustná.41 Nezřídka však dochází k situaci, že samotný oprávněný po doložení hodnověrného nabývacího titulu k věci postižené výkonem rozhodnutí, jímž manžel povinného prokáže, že je jejím výlučným vlastníkem, prohlásí, že nemá být do soupisu pojata. V takovém případě může být náprava provedena předsedou senátu postupem podle ustanovení § 265 odst. 2 o.s.ř. V ostatních případech, kdy třetí osoby tvrdí, že jsou do soupisu pojaty věci, k nimž mají práva nepřipouštějící výkon rozhodnutí a namítají, že mají být ze soupisu vyloučeny, je nutno takové osoby poučit o tom, že svá práva mohou uplatnit prostřednictvím postupu podle § 267 odst. 1 o.s.ř. , tedy návrhem na vyloučení věci z výkonu rozhodnutí v řízení podle části třetí o.s.ř. Lze tedy shrnout, že do soupisu se pojmou i ty věci, o nichž povinný tvrdí, že mu nepatří, nebo, k nimž třetí osoba uplatňuje svá práva nepřipouštějící výkon rozhodnutí. Ochrana třetích osob je zajištěna jak oprávněním předsedy senátu vyloučit takto sepsanou věc v rámci kontroly postupu vykonavatele podle ustanovení § 265 odst. 2 o. s. ř ., tak žalobou na vyloučení věci z výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 267 odst. 1 o. s. ř.42 Zajímavý právní názor se objevil v souvislosti se soudním výkonem rozhodnutí při řešení otázky, zda nevyužití možnosti, které přiznává třetím osobám pří výkonu rozhodnutí ustanovení § 267 odst. 1 o.s.ř. (podání vylučovací žaloby), vylučuje možnost uplatnění nároků z neoprávněného majetkového prospěchu proti věřiteli (neboli oprávněnému), pokud došlo k postižení movitých věcí, peněz a jiných věcí, u kterých nedochází prodeji a jež patří osobě rozdílné od osoby dlužníka (povinného). Právní názor na tuto problematiku se odrazil ve stanovisku nejvyššího soudu ČSSR ze dne 11.01.1974, jehož právní věta zní „Nepodanie návrhu na vylúčenie 40 41 42

§ 267 o.s.ř. Hlavsa, P.Exekuční řád–s výkladem a prováděcími předpisy. Praha: Linde, 2001, s. 124. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.08.2000, sp.zn. 21 Cdo 2635/99.

53


______________________________________________________________________

hnuteľných vecí, hotových peňazí a iných vecí, u ktorých nedochádza pri súdnom výkone rozhodnutia k predaju, z výkonu rozhodnutia podľa ustanovenia § 267 ods. 1 O. s. p. , nevylučuje možnosť žalovať veriteľa (oprávneného pri súdnom výkone rozhodnutia) na plnenie z neoprávneného majetkového prospechu.“43 12.3 Exekuce nemovitosti Výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí patří k nezastupitelným exekučním prostředkům zejména v případech, kdy jsou vymáhány vyšší peněžité pohledávky. Hodnota nemovitostí dává oprávněnému vyšší naději, že vymáhaná částka bude uhrazena brzy a jednorázově. Současně však platí, že exekuce nemovitosti je razantním zásahem do majetkových i sociálních vztahů povinného a jeho manžela a pro ochranu práv manžela povinného je žádoucí, aby se mohl zúčastnit vykonávacího řízení. Účastenství se v řízení o výkon rozhodnutí zakládá procesním způsobem; za oprávněného se považuje ten, kdo podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, a povinným je ten, u něhož má být podle návrhu vynuceno splnění povinnosti. Manžel povinného se stává účastníkem řízení o výkon rozhodnutí, je-li nesporné nebo alespoň možné, že věci, které jsou nařízeným výkonem rozhodnutí postihovány, patří do společného jmění povinného a jeho manžela. Manžel povinného není účastníkem řízení o výkon rozhodnutí v plném rozsahu. Manžel povinného je účastníkem řízení jen tehdy, byl-li nařízen výkon rozhodnutí postihující tyto věci (nestává se proto účastníkem řízení například tehdy, jestliže soud řízení o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zastaví nebo jestliže návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítne), a jeho účastenství nastává (vzniká) dnem, kdy soud výkon rozhodnutí svým usnesením nařídil (srov. dikci ustanovení § 255 odst. 2 o.s.ř. "Jsou-li nařízeným výkonem rozhodnutí postiženy majetkové hodnoty nebo práva patřící do společného jmění manželů..."). Pokud jde o rozsah procesních nástrojů určených k ochraně práv manžela povinného, pak pro exekuci nemovitostí platí stejná pravidla jako při exekuci věcí movitých (viz předcházející subkapitola).

43

Stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 11.01.1974, sp. zn. Cpjf 79/72.

54


______________________________________________________________________

12.4 Mzda manžela povinného V souvislosti s postihem majetku patřícího do SJM, přičemž závazek pro nějž byl výkon rozhodnutí (exekuce) nařízen je závazkem jen jednoho z manželů a současně není závazkem solidárním, se po novelizaci občanského zákoníku zák. č. 91/1998 Sb. objevil rozdílný pohled na mzdu manžela povinného. Část autorů44 a především řada soukromých exekutorů byla ještě donedávna toho názoru, že mzda manželky povinného patří do společného jmění manželů. Na podporu svého tvrzení argumentovali především tím, že pohledávka za zaměstnavatelem spočívající v nároku na vyplacení splatné mzdy není nic jiného než právem, a tedy majetkem ve smyslu § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. V případě nároku manžela povinného na mzdu tak na závěru, že jej lze exekučně postihnout , nemění nic ani to, že na výplatu mzdy má zásadně nárok pouze zaměstnanec osobně, neboť zaměstnanec může k přijetí mzdy zmocnit třetí osobu.45 Proti tomuto menšinovému názoru se však prosadil názor, jehož závěr zní, že pro peněžitou pohledávku vůči povinnému nelze nařídit (a tedy ani provést) výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy jeho manžela. Obsah této právní věty dovodila nejen starší judikatura z doby, kdy namísto současného společného jmění manželů existoval pouze podstatně užší institut jejich bezpodílového spoluvlastnictví (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Brně z 29. 9. 1965, sp. zn. 8 Co 558/65, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR č. 1, ročník 1966, pod poř. č. 8), ale i soudní praxe současná. Tak např. Krajský soud v Hradci Králové vyslovil ve svém usnesení z 24. 11. 2003, sp. zn. 17 Co 46/2003 (uveřejněném v Přehledu judikatury ve věcech výkonu rozhodnutí a exekuce, ASPI, Praha 2005, pod poř. č. 186 na str. 170) závěr, že exekuci k vymožení pohledávky vůči povinnému nelze nařídit ze mzdy jeho manželky, odůvodněný kromě jiného tím, že mzda náleží za vykonanou práci zaměstnanci a jemu se i vyplácí ( § 111 odst. 1 a § 120 odst. 1 věta první zákoníku práce , § 4 odst. 1 zákona č. 1/1992 Sb. , o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku); dále pak Krajský soud zdůraznil, že pohledávka neboli právo na plnění od dlužníka, tedy právo na

44 45

Kasíková, M., Plášil, V., Šimka, K., Kučera, Z.: Exekuční řád a předpisy související – komentář, 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2005, s. 223 tamtéž s. 224

55


______________________________________________________________________

mzdu, musí – aby mohlo být exekucí postiženo – náležet povinnému, proti němuž směřuje exekuční titul, že do SJM náleží jen vyplacená a převzatá mzda, a že způsob exekuce srážkami ze mzdy vylučuje, aby k takovému vyplacení a převzetí mzdy zaměstnanci došlo. Kromě toho se v rozhodnutí připomíná, že nárok na mzdu vzniká teprve za vykonanou práci, a že tudíž teprve v budoucnu očekávaný opakovaný nárok manželky povinného na mzdu součástí SJM být nemůže. 46 Pokud i přes tuto argumentaci došlo ze strany soudu popřípadě soudního exekutora k postižení mzdy manžela povinného, je nutno obrátit se na soud s návrhem na zastavení exekuce prováděné srážkami z jeho mzdy odůvodněný ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř., ve znění pozdějších předpisů tím, že manželův nárok na mzdu, a tedy i jeho pohledávky z tohoto titulu, nenáleží do společného jmění manželů, takže nemůže být postižen exekucí nařízenou na majetek povinného. Ústavní soud k těmto procesním prostředkům navíc poznamenává, že „K ochraně nároku (obecněji práva na mzdu) proti neoprávněnému zahrnutí do exekuce zákon poskytuje procesní prostředek, a to např. vylučovací žalobu podle § 267 o.s.ř. či žalobu o zaplacení dlužné mzdy, kterou jí zaměstnavatel nevyplatil, protože ji vyplatil jinému subjektu.“47 Dále je možné dosáhnout vydání neoprávněně sražené mzdy žalobou na vydání bezdůvodného obohacení, kde pasivně legitimovaným je oprávněný, neboť mezi oprávněným a manželem povinného neexistuje žádný právní vztah a jedná se tedy plnění bez právního důvodu. „Jestliže výkonem rozhodnutí byl nárok oprávněného uspokojen z majetku jiné osoby než povinného, vznikl mezi oprávněným a osobou, na jejíž úkor byl majetkový prospěch získán, občanskoprávní závazek z bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu.“48 Uplatnění nároků na vydání bezdůvodného obohacení navíc nevylučuje požadovat po oprávněném náhradu škody, která může třetí osobě (manželovi povinného) vzniknout například tím, že byla nucena si chybějící peněžní prostředky opatřit půjčkou. V takovém případě je skutečnou škodou sjednaný úrok zaplacený za takto získané peněžní prostředky.

46 47 48

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.06.2005, sp.zn. 20 Cdo 1642/2004. Usnesení Ústavního soudu ze dne 16.10.2007, sp. zn. I. ÚS 728/06. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.08.2001, sp.zn. 25 Cdo 1208/2000.

56


______________________________________________________________________

12.5 Dávky státní sociální podpory Zvláštní subkapitolu postižení peněžních nároků tvoří exekuce na dávky státní sociální podpory, které pobírá manžel povinného. Touto otázkou se zcela nedávno zabýval Nejvyšší soud ČR49 jež ve svém rozhodnutí konstatoval, že není důvodu dosavadní judikaturu zabývající se postižením mzdy manžela povinného (např. i usnesení Nejvyššího soudu z 22. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1642/2004) nevztáhnout také na případ, kdy příjmem manželky (manžela) osoby povinné má být pohledávka z nároku na rodičovský příspěvek podle zákona č. 117/1995 Sb. o státní sociální podpoře. Na závěru, že směřuje-li exekuční titul jen proti jednomu z manželů, nelze vést exekuci srážkami ze mzdy manžela povinného, neboť nárok na mzdu sám o sobě do společného jmění manželů nenáleží nemůže nic změnit ani zásada, že nárok na rodičovský příspěvek mají při splnění podmínek stanovených uvedeným zákonem „rodiče oba podle jejich volby a uvážení“. Jak je totiž výslovně uvedeno v ustanovení § 30 odst. 5 a § 30 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., při péči o totéž dítě náleží rodičovský příspěvek jen jednou, a to tomu z rodičů, který na základě jejich dohody po celý kalendářní měsíc osobně a celodenně pečuje alespoň o jedno dítě do čtyř let věku. Tímto rozhodnutím soud jednoznačně vyložil, že exekucí nelze postihnout rodičovský příspěvek (který náleží jen jednomu z rodičů), jestliže nárok na jeho výplatu má manžel povinného Stejný závěr je třeba přijmout i v případě sociálního příplatku vypláceného rovněž na základě zákona č. 117/1995 Sb., který se svou povahou blíží rodičovskému příspěvku, a na jehož nárok má také jen jeden z rodičů (srov. § 20 zákona č. 117/1995 Sb.). Byla-li by přesto exekuce na dávky státní sociální podpory , na jejichž výplatu má nárok manžel povinného, nařízena, je třeba stejně jako u postižení mzdy manžela povinného podat návrh na zastavení řízení podle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. 12.6 Účet u peněžního ústavu Exekuce přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu tvoří druhý 49

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.03.2008, sp.zn. 20 Cdo 326/2007.

57


______________________________________________________________________

nejčastější způsob exekuce (hned po exekuci prováděnou srážkami ze mzdy), neboť představuje

nejrychlejší

a

nejekonomičtější

způsob

vymožení

pohledávky

oprávněného. Vzhledem k četnosti této exekuce se judikatura již ustálila a právní názor, že přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu lze postihnout pouze pohledávku povinného, nikoli jeho manžela, lze považovat již za standardní. Argumentace ve prospěch tohoto názoru vychází především z toho, že tyto skutečnosti plynou již ze samotné povahy smluvního vztahu, který je založen smlouvou o běžném účtu ( § 708 a násl. obchodního zákoníku ). Peněžní ústav je za trvání takového vztahu povinen přijímat na účet peněžité vklady nebo platby ve prospěch majitele a k písemnému pokynu majitele účtu mu vyplatit peníze nebo je převádět třetím osobám; po zániku smluvního vztahu je pak povinen vyplatit majiteli účtu uvolněné peněžní prostředky, resp. zůstatek účtu. Jen majitel účtu má pohledávku vůči peněžnímu ústavu - jen on tedy může od peněžního ústavu žádat výše uvedené. To platí bez ohledu na to, čí peněžní prostředky byly na účet vloženy: předmětem exekuce totiž nejsou peníze samotné, ale nárok na jejich vyplacení. Okolnost, že dlužník vložil své peníze na účet manžela, je pro výkon rozhodnutí podle § 303 a násl. o.s.ř. stejně nevýznamná, jako kdyby na účet vložila peníze jakákoli jiná osoba (ať už by tato osoba byla osobou blízkou nebo by vložené peníze vzešly ze společné ekonomické činnosti této osoby a majitele účtu apod.). Přikázání pohledávky z účtu podle § 303 a násl. o. s. ř. je tak podmíněno tím, že majitel účtu a povinný jsou jedna a táž osoba.50 Exekuce přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, jež náleží manželi povinného lze vzhledem k výše uvedené právní argumentaci považovat za způsobilý důvod k zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. Požadavek vydání bezdůvodného obohacení a náhrady vzniklé škody tím není vyloučen

50

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005, čj. 2 Afs 17/2004-92. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.07.2003, sp.zn. 20 Cdo 1284/2002.

58


______________________________________________________________________ Tabulka č. 1

Způsoby obrany při nařízení výkonu rozhodnutí podle

o.s.ř. a

nařízení exekuce podle e.ř.

způsob exekuce

movitých věcí

nemovitostí

procesní prostředky ochrany

excidanční žaloba

excidanční žaloba

návrh na zastavení řízení

restituce a reparace

náhrada nákladů soudního řízení

návrh na zastavení

náhrada nákladů soudního

řízení

řízení vydání bezdůvodného

srážkami ze mzdy


obohacení náhrada škody

přikázáním pohledávky z účtu

přikázáním jiné pohledávky

vydání bezdůvodného návrh na zastavení řízení

obohacení náhrada škody vydání bezdůvodného


obohacení náhrada škody vydání bezdůvodného

dávek st.soc. podpory


obohacení náhrada škody

59


______________________________________________________________________

13. Ústavní principy ochrany Český ústavní pořádek výslovnou ochranu před nepřiměřenými závazky druhého z manželů neposkytuje. Při posuzování a následném hodnocení obsahu ústavní ochrany je tedy třeba vycházet z dopadu ustanovení LZPS, a to čl. 11 o ochraně vlastnického práva a čl. 36 o právu na soudní a jinou právní ochranu. Listina sama obsah vlastnictví nedefinuje, nýbrž vymezení tohoto obsahu přenechává zákonodárci, který je při jeho určení omezen jen nutností rovného postavení všech vlastníků a vlastnických forem. Vycházeje z rovného postavení vlastníků pak zákonodárce v rámci své legislativní činnosti vytváří konkrétní zákonná ustanovení, v nichž se musí odrážet i zásada uvedená v odst. 1 čl. 11 LZPS, a to ta, že „Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu“. Jinými slovy lze říct, že na jedné straně ústavní pořádek chrání vlastnická práva manželky povinného, na druhé straně je však povinen přiměřeně chránit i vlastnická práva třetích osob, věřitelů. S otázkou přiměřenosti ve spojitosti s nařízením exekuce na majetek patřící do společného jmění manželů se Ústavní soud vypořádal ve svém usnesení ze dne 5. dubna 200651, ve kterém odmítl ústavní stížnost povinného. V odůvodnění mj. soud uvádí, že „Ustanovení § 42 exekučního řádu podrobně upravuje exekuci na majetek patřící do společného jmění manželů a akcentuje přitom zásadu, že pro závazek jednoho z manželů, který vznikl za trvání manželství, je v exekučním řízení možno postihnout i majetek, který je součástí společného jmění manželů. V zájmu ochrany věřitelů je rozsah společného jmění manželů koncipován poněkud šířeji a tato zásada je dále zvýrazněna tím, že za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely nařízení exekuce považuje dokonce i majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů, nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dni zániku manželství. Této zásadě pak odpovídá i úprava účastenství manžela povinného v exekučním řízení. Pokud exekuční soud nařídil exekuci na majetek tvořící společné jmění na základě vykonatelného soudního rozhodnutí, byť ve vztahu pouze k jednomu z manželů, nepostupoval v rozporu s žádným kogentním ustanovením a jeho rozhodnutí nevykazuje ani prvky libovůle a jeho postup není ani v rozporu s ústavně zaručeným 51

Usnesení Ústavního soudu ze dne 05.04.2006, sp. zn. II.ÚS 360/05.

60


______________________________________________________________________

právem na spravedlivý proces…… Obranu, že pohledávka nemá být uspokojena z majetku, který se považuje za součást společného jmění, nebo že nařízením exekuce postižený majetek nemůže být k uspokojení vymáhané pohledávky použit, lze uplatnit pouze cestou podání vylučovací žaloby.“ Podobně se Ústavní soud vyjádřil i v případě postižení majetku náležejícího do společného jmění manželů zajištěním majetku obviněného v rámci trestního řízení.52 V odůvodnění se především zaměřil na konstatování, že po novele občanského zákoníku zákonem č. 91/1998 Sb. bylo bezpodílové spoluvlastnictví manželů nahrazeno právním institutem společného jmění manželů, jehož předmětem je majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství (s výjimkami podle § 143 odst. 1 obč. zák. v platném znění) a závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství (s odchylkami proti dřívější úpravě vyvolanými změnou společenských poměrů). Majetek tvořící společné jmění užívají a udržují oba manželé společně, závazky plní společně a nerozdílně. Z konstrukce institutu společného jmění manželů tak plyne, že majetek, který je ve společném jmění manželů, patří celý každému z obou manželů (srov. Rt 23/78), a že každý z manželů má vlastnické právo k celé věci ve společném jmění manželů jež je ovšem omezeno stejným právem druhého manžela (srov. R 42/72). Pokud je tedy podle ustanovení § 348 odst. 1 tr. řádu zajišťován celý majetek (ve smyslu majetku ve společném jmění manželů) obviněného, je ve výkonu svých vlastnických práv omezen i manžel či manželka takové osoby. Jde o omezení zákonné opírající se o příslušná ustanovení občanského zákoníku a trestního řádu. Ústavní soud se zabýval i otázkou, zda zásah státu do vlastnického práva manžela či manželky osoby trestně stíhané je třeba poměřovat jinými kriterii než vůči této osobě. Ve svých úvahách vyšel z toho, že existence společného jmění manželů je těsně spjata s uzavřením manželství. Manželství je trvalým společenstvím muže a ženy, uzavřené jejich svobodným a úplným souhlasným prohlášením a jednota tohoto společenství zahrnuje všechny stránky rodinného života manželů, tedy i vztahy majetkové. Právě v těsné vazbě na manželství (odhlédnuto od možnosti dohod o zúžení

52

Usnesení Ústavního soudu ze dne 09.02.2005, sp. zn. IV.ÚS 174/04.

61


______________________________________________________________________ či rozšíření rozsahu společného jmění), jakož i v aktivní a pasivní solidaritě manželů týkající se úkonů vůči společnému jmění, Ústavní soud shledal rysy nutného vzájemného sdílení majetkového osudu manželů do doby, dokud jejich společné jmění trvá. Z tohoto důvodu tedy, byl-li v souvislosti s trestním stíháním omezen v dispozici s majetkem ve společném jmění jeden z manželů, dopadá omezení i na druhého z manželů. Opačný přístup by podle Ústavního soudu vedl k nastolení nepřijatelné nerovnosti mezi obviněnými, kdy obvinění žijící v manželství by byli při zajišťování svého majetku (rozumí se majetku ve společném jmění manželů) zvýhodněni proti ostatním obviněným, neboť dispozice s jejich majetkem by byla vůči jejich manželským partnerům uvolněna, což by v konečném důsledku mohlo vést i ke zmaření účelu, který institut zajištění majetku obviněné osoby sleduje.

Základní zárukou ochrany vlastnického práva popř. jiných práv vyplývajících z právních vztahů odvozených od majetkové společenství manželů je právo zaručené Ústavou ČR vyjádřené v jejím čl. 90, které značí povinnost chránit práva obecně, tj. nejen práva toho, kdo se ochrany domáhá, nýbrž každého účastníka řízení. Vyjádřením této ochrany je čl. 36 LZPS, který zaručuje domáhat se svého práva u soudu. Význam tohoto práva na soudní ochranu spočívá v možnosti dovolat se svého práva u nezávislého soudu za dodržení stanovených procesních pravidel.53 Porušení těchto zásad a záruk je nežádoucím vybočením z takto deklarovaných ústavních principů a lze se jich dovolat prostřednictvím ústavní stížnosti. Nelze však zapomínat na to, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Uvedené principy našly odraz rovněž ve skutečnosti, že nesprávná 53

Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno: Masarykova univerzita, 2004, s. 170-171.

62


______________________________________________________________________

aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98) až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). 54

54

Usnesení Ústavního soudu ze dne 03.05.2007, sp. zn. II.ÚS 198/07.

63


______________________________________________________________________

14. Harmonizace majetkového režimů manželů v EU Tak jako i v jiných oblastech se i v oblasti majetkového práva manželů objevují snahy o sjednocení právní úpravy této oblasti. Snaha o jednotnou právní úpravu přitom naráží na rozdílnou tradici, historii, sociální a jiné podmínky jednotlivých států Evropské unie. Jako možným řešením se jeví vytvoření jednotného majetkového režimu manželů, jež by nebyl režimem obligatorním, nýbrž režimem smluvním a bylo by pouze na účastnících takového majetkového společenství, zda si tento fakultativní režim zvolí či ne. Přes tyto snahy však dosud členské státy nedospěly ke shodě, jaký majetkový režim manželů by byl nejvhodnější. Dne 17. 7. 2006 byla v rámci snah o harmonizaci majetkového práva manželů přijata v Bruselu „Zelená kniha o kolizním právu v oblasti úpravy majetkových poměrů v manželství“ Tato „zelená kniha“ je jakýmsi návodem, návrhem, jakým směrem by se navrhovaná harmonizace měla ubírat. Za účelem přezkoumání všech majetkových aspektů rodinného práva se zelená kniha zabývá otázkami, které se týkají jednak úpravy majetkových poměrů v manželství, jednak úpravy majetkových poměrů v jiných existujících formách svazku. Ve všech členských státech se totiž stále častěji vytvářejí páry, které neuzavřely manželství. Výše uvedený program vzájemného uznávání, který bere v úvahu tuto novou sociální realitu, uvádí, že by měla být rovněž projednána otázka majetkových důsledků separace nesezdaných partnerů. Prostor spravedlnosti musí odpovídat konkrétním potřebám občanů. K výše uvedenému je třeba podotknout, že dosud přijaté nástroje Společenství neřeší otázku úpravy majetkových poměrů v manželství. Kromě toho byla Haagská úmluva o právu použitelném na úpravu majetkových poměrů v manželství ze dne 14. března 1978 ratifikována pouze Francií, Lucemburskem a Nizozemskem. Vzhledem k tomu, že harmonizace předpisů hmotného práva není v tuto chvíli možná, zabývá se tato kniha především pravidly kolizního práva. Oblast působnosti pravidel kolizního práva by se pak měla týkat široké oblasti otázek (platnost smluv, vypořádání a dělení majetku atd.). Zároveň by se měla hledat řešení, 64


______________________________________________________________________

která ponechávají stranám určitou volnost při výběru příslušného soudu. O majetkových poměrech v manželství se často jedná v nesporných věcech. Aby se ulehčil úkol právníkům a efektivně se reagovalo na konkrétní problémy občanů, měla by se řešit i otázka role a příslušnosti jiných orgánů než soudních a uznávání dokladů a mimosoudních písemností, které tyto orgány vydaly. Evropské právní předpisy by se rovněž měly bezpochyby snažit o zjednodušení života občanů tím, že zavedou registraci úpravy majetkových poměrů v manželství v členských státech. Mělo by se také zvážit, zda-li se budoucí nástroj bude týkat i jiných osobních aspektů manželství v případě, že tyto mohou ovlivnit majetkové poměry mezi partnery (např. zastupování jednoho manžela druhým, ochrana společného bydlení, příspěvek na výdaje v manželství atd.) Úprava majetkových poměrů v manželství se tradičně vztahuje jak na majetkové poměry vyplývající ze zániku manželství, tak i na ty, které vznikají v průběhu jeho trvání. V průběhu společného života se dluhy vyplývající z individuálních nebo společných činností manželů musí připsat ke společnému nebo individuálnímu majetku tak, aby bylo možné rozdělit aktiva mezi partnery a dluhy vůči třetím osobám. Aby byla zajištěna právní jistota všech zúčastněných stran a zvláště věřitelů, mělo by se zlepšit zveřejňování úpravy majetkových poměrů v manželství v unii. Bylo by rovněž vhodné, kdyby manželé byli osvobozeni od povinnosti obnovení náležitostí týkajících se zveřejňování změn, které se vztahují na jejich úpravu majetkových poměrů v manželství při každé změně bydliště.55

55

Zelená kniha o kolizním právu v oblasti úpravy majetkových poměrů v manželství. Dostupný z http://www.portal.justice.cz

65


______________________________________________________________________

15. Legislativní záměry ve vztahu k SJM 15.1 Novelizace procesních norem Ministerstvo spravedlnosti zveřejnilo dne 12. května 2008 návrh novelizace zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), kterým se zaměřuje především na zvýšení odpovědnosti soudních exekutorů, zvýšení dohledu nad exekuční činností, úpravu postupu soudních exekutorů v rámci exekučního řízení, spočívající zejména v uložení nových povinností exekutorům. Dle důvodové zprávy k předkládané novele lze navrhované změny obsahově srovnat se změnami, které proběhly v západních zemích kontinentální Evropy a které jsou poplatny evropskému trendu humanizace exekučního práva. Základním cílem novely tedy je zkvalitnit činnosti v rámci exekučního řízení a zpřísnit dohled nad exekutory (tj. nejen ze strany ministerstva, ale nově také prostřednictvím předsedů okresních soudů), převést na exekutory nerozhodovací administrativu, kterou jsou zatíženy soudy, zjednodušit nařizování exekucí a tak přispět k větší ochraně věřitelů před neplatiči. Změny navrhované v právní úpravě exekučního řízení by měly přispět zejména ke zrychlení postupu exekučního řízení a v důsledku toho i k efektivnějšímu a rychlejšímu vymáhání pohledávek, aniž by došlo k porušení nebo ohrožení práv povinného. Právě tyto změny představují realizaci principu proporcionality, tedy vyváženého řešení, kdy je garantována vymahatelnost práva, aniž by dlužník byl postižen objektivně nepřiměřeným způsobem. Z pohledu manžela povinného a posílení ochrany práv třetích osob se v případě exekuce movitých věcí nově zavádí vyškrtnutí věci ze soupisu, přičemž povaha tohoto institutu spočívá v tom, že sepsal-li exekutor věc, patřící třetí osobě, může tato osoba podat návrh na vyškrtnutí věci ze soupisu. Návrh lze podat do patnácti dnů ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl o soupisu věci u exekutora, který věc pojal do soupisu. Opožděný návrh exekutor odmítne, jinak o něm do 15 dnů od jeho doručení rozhodne na základě znaleckých posudků, zpráv a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářských nebo exekutorských zápisů a jiných listin, předložených navrhovatelem. Exekutor vždy vyškrtne věc ze soupisu, souhlasí-li

66


______________________________________________________________________

s tím oprávněný. Do doby, než rozhodne o návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu, nemůže exekutor věc prodat. Žalobu na vyloučení věci podle § 267 o.s.ř. může navrhovatel podat u exekučního soudu do 15 dnů od doručení rozhodnutí exekutora, kterým nevyhověl, byť jen z části, jeho včas podanému návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu. Po dobu řízení o vylučovací žalobě nelze sepsané movité věci prodat. Aby bylo třetím osobám umožněno uplatnit svá práva k postiženým věcem a majetkovým právům, o kterých se domnívají, že nemohou být postiženy exekucí, je nově exekutor oprávněn ve lhůtě do 15 dnů od doručení pověření povinnému provádět jen úkony směřující k zajištění majetku povinného. Stejně postupuje exekutor do nabytí právní moci rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce. Zastavení exekuce je novelou koncipována na následujícím postupu – návrh na zastavení exekuce se podává k exekutorovi, který do 15 dnů vyzve účastníky k vyjádření se k návrhu a budou-li s návrhem souhlasit, nejpozději však do 30 dnů, návrhu vyhoví. Nebude-li stanovisko účastníků shodné, spis předloží k rozhodnutí soudu. Exekutor rozhodne jen o zastaveních, kde budou účastníci souhlasit a jinak věc předloží soudu. Umožněním přezkumu je tak rozhodnutí soudního exekutora podrobeno soudní moci, čímž jsou zaručena ústavní práva účastníků na spravedlivý proces. Dalším významnou novinkou je navrhované omezení počtu způsobů exekuce v rámci jednoho exekučního řízení (má se na mysli začátek exekučního řízení). Jde-li o exekuci ukládající zaplacení peněžité částky, lze exekuci v jednom exekučním řízení provést více způsoby jen tehdy, nepostačuje-li k provedení exekuce přikázání pohledávky z účtu u peněžního ústavu. Nová úprava tak reaguje na potřeby praxe jednoznačně definovat přiměřenost rozsahu postihovaného majetku vymáhané pohledávce, jejímu příslušenství a vymáhaným nákladům. Exekuce nesmí sloužit k omezení povinného ve větší než nezbytné míře, zejména když vhledem k ustanovení § 44 odst. 7 e.ř. povinný pod sankcí neplatnosti úkonů stejně nemůže po dobu probíhající exekuce nakládat svým majetkem (uplatní se zde generální inhibitorium). Zvolený způsob exekuce musí vždy směřovat proti majetku, který svou hodnotou odpovídá výši vymáhaných nároků. Novela zavádí prioritu

67


______________________________________________________________________

způsobu exekuce přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu. Má-li povinný dostatek prostředků na účtu, nemůže exekutor zvolit jiný způsob exekuce.56 15.2 Novelizace norem hmotného práva Konsolidovanou verzí nového občanského zákoníku zveřejněnou dne 17.12.2007 ministerstvem spravedlnosti56 byl laické i odborné veřejnosti předložen k diskusi nový kodex občanského práva. Přestože se jedná o pracovní verzi, dá se s úspěchem předpokládat, že i přes dílčí změny bude tento kodex postoupen k připomínkovému řízení ještě v roce 2008. Návrh sleduje obnovit pojetí občanského zákoníku jako obecného kodexu. Svůj základní cíl osnova vidí ve vytvoření standardního občanského zákoníku kontinentálního typu. Nově by měla být do občanského zákoníku zařazena kompletní úprava manželského a rodinného práva, která v podobě samostatného zákona o rodině (č. 94/1963 Sb.) odděluje úpravu nemajetkových vztahů v rodině od úpravy vztahů majetkových. Tak je nově druhá část občanského zákoníku věnována rodinnému právu. S novou kodifikací je spojena i novelizace úpravy manželského majetkového společenství, která je významná právě ve smyslu ochrany slabší manželské strany a rodiny. Předně dává novelizace nový obsah pojmu „obvyklé vybavení rodinné domácnosti“. Navržená úprava klade důraz na funkci jednotlivých movitých věcí, zatímco právní titul jejich držby ustupuje do pozadí. Dle důvodové zprávy je institut obvyklého vybavení rodinné domácnosti sice teoreticky vlastní každému manželství, může však fakticky sestávat jen z jedné jediné věci, a může také zůstat nenaplněn. Samotná

koncepce

institutu

obvyklého

vybavení

domácnosti

je

přitom

charakterizována tím, že ochrana třetích osob (jednání v dobré víře, jemuž je jinde poskytována ochrana) zde ustupuje do pozadí. Je nutné v tomto minimu chránit existenci rodinného majetku.

56 56

Návrh novely zák. č. 120/2001 Sb exekučního řádu. Dostupná na http://www.justice.cz Konsolidovaná verze nového občanského zákoníku. Dostupná na http://www.justice.cz.

68


______________________________________________________________________

Zvláštní pozornost (z pohledu majetkového práva manželů) je v návrhu věnována závazkovým vztahům. V § 591 se výslovně mluví o převzatých závazcích. Dle definice pojmu jde o závazky, které lze převzít, a tedy se může jednat pouze o závazky soukromoprávní a jen o závazky z řádného obligačního důvodu. Nemůže se tedy jednat o veřejnoprávní závazky ani o závazky z porušení právní povinnosti. Nově by tak mělo platit, že závazek jen jednoho z manželů, který vznikl z jeho trestného činu nebo jiného protiprávního jednání, anebo pro závazek manžela k plnění výživného, může být při výkonu rozhodnutí společné jmění postiženo jen do výše, kterou by představoval podíl povinného manžela, kdyby společné jmění bylo zrušeno a vypořádáno podle příslušných ustanovení občanského zákoníku. Dalším hodnotícím kritériem závazku pak má být účel, který byl převzetím závazku sledován. Nově bude třeba vždy hodnotit, zda touto cestou měla být obstarána běžná potřeba rodiny, anebo, zda již šlo o záležitost, která potřebám rodinné domácnosti po stránce kvalitativní a kvantitativní neodpovídá. Z tohoto zřetele je třeba posuzovat i kvalitu velkého počtu kvalitativně, popř. kvantitativně malých závazků. Z pohledu možné smluvní modifikace zákonného rozsahu společného jmění manželů je navrhován nový koncept ochrany třetích osob. Tento koncept předpokládá vznik evidence, jakéhosi rejstříku manželských či předmanželských smluv a soudních rozhodnutí týkajících se majetkových společenství manželů. Tento rejstřík by obsahoval úplný přehled manželských majetkových společenství, která byla tak či onak dotčena, smlouvami či dohodami, soudními rozhodnutími (civilními i trestními) ať rozhodujícími o majetkovém společenství nebo o jiné věci, jejíž důsledky se projeví v majetkovém společenství. Také soud by měl zákonnou povinnost zaslat všechna relevantní rozhodnutí do dotyčné evidence. Vůči třetí osobě by se manželé mohli na smlouvu o modifikaci majetkového společenství dovolat tehdy, byla-li by smlouva řádně evidována (a tedy se má předpokládat, že třetí osoba řádně pečuje o svá práva). Proti dnešní úpravě, kdy musí být věřitel seznámen o smluvní změně rozsahu SJM předložením této modifikační smlouvy ještě před vznikem pohledávky, se jedná o významný posun v oblasti ochrany slabší manželské strany a rodiny.

69


______________________________________________________________________

16. Závěr Jak bylo uvedeno již v úvodu této práce, základním předpokladem fungujícího společenství muže a ženy, založeného na respektu, rovnoprávnosti a spravedlnosti je taková úprava majetkoprávních vztahů manželů, která obsahuje právní nástroje umožňující návrat do rovnovážného stavu, do stavu ideálního. Pod ideálním stavem si samozřejmě nelze představovat (zvláště v oblasti závazkových vztahů vůči třetím osobám) zbavení se zcela odpovědnosti za jednání a právní úkony ve prospěch a na úkor majetkového společenství, provedené byť jen jedním z manželů. Ideálním stavem je takový stav, ve kterém manželé zavazují toto společenství ve shodě a vzájemné dohodě a teprve po pečlivém uvážení. Naopak tam, kde dohoda manželů možná není, je třeba chránit slabší manželskou stranu před lehkovážným a neuváženým jednáním druhého manžela. Tato práce si nekladla za cíl zmapovat veškerou problematiku majetkového společenství manželů v českém právním systému, ale zaměřila se především na možné následky plynoucí ze závazků vzniklých v průběhu manželství. Jejím cílem bylo především nastínit možnosti ochrany hospodářsky či jinak slabší manželské strany, a to jednak nástroji poskytovanými hmotně-právními ustanoveními a na druhou stranu také nástroji procesně-právních norem (přičemž v případě ochrany procesními normami můžeme hovořit spíše o obraně). V případě samotného výkonu rozhodnutí pak byly systematicky uvedeny jednotlivé typy výkonu rozhodnutí a uveden způsob obrany a ochrany. Závěrem bych chtěl do jisté provést syntézu předchozích kapitol zaměřených spíše analyticky (popř. popisně). Je zcela jisté, že tato práce problematiku majetkového společenství manželů nevyčerpává neboť jde o oblast majetkového práva tak širokého rozsahu a obsahu, že každé jednotlivé oblasti tohoto zvláštního druhu majetkového společenství by příslušela samostatná práce. Jde o tak rozsáhlé téma, že zcela jistě by se dala napsat práce na tuto tématiku o mnohonásobně větším počtu stran. To ale nebylo cílem. Ten byl ve vytvoření stručného přehledu a charakteristiky závazků náležejících do společného jmění manželů a také v prokázání

70


______________________________________________________________________

hypotézy z úvodu, že ochrana slabší manželské strany je v majetkových vztazích možná, přesto není dostatečná. A nyní konkrétně. Pro konstatování omezené (či nedostatečné) ochrany manžela před závazky druhého z manželů hovoří dvě skutečnosti. První skutečností jsou právní následky zákonné možnosti modifikace společného jmění manželů a druhou jsou procesní předpisy upravující výkon rozhodnutí. Přestože by se mohlo zdát, že majetek jednotlivých manželů je dostatečně chráněn možností modifikovat rozsah tohoto jmění, a to především dohodou o zúžení SJM, nelze s tímto názorem souhlasit. Ze zákonné úpravy jednoznačně vyplývá, že na takovou smlouvu se lze odvolat jen tehdy, je-li věřiteli její existence a obsah znám již při vzniku pohledávky. Pokud však manželství neplní svou funkci je pravděpodobné (a běžné), že zavazující manžel věřiteli tuto modifikaci neprokazuje a naopak manžel zavázaného o jednání a zavazujících právních úkonech druhého manžela nemá žádné vědomí. Lze tedy dovodit, že i přes zamýšlenou ochranu svých práv provedenou zúžením společného jmění manželů, se manžel povinného této ochrany nedovolá. Východiskem a řešením je již v této práci zmiňovaný návrh, objevující se v nové kodifikaci občanského zákoníku, jež předpokládá existenci veřejného rejstříku, do nějž by byly povinně zapisovány předmanželské a manželské smlouvy, stejně jako soudní rozhodnutí modifikující rozsah společného majetku. Ze zásad poplatných i jiným veřejným rejstříkům (např. obchodní rejstřík, katastr nemovitostí) by pak jednoznačně vyplývala ochrana slabší manželské strany při současném zachování práv třetích osob, které by tak měly možnost (a z pohledu vymahatelnosti svých práv i povinnost) ověřit si již při vzniku závazkového vztahu majetkové poměry druhé strany tohoto právního vztahu. Na straně procesních předpisů lze vidět oslabující prvek ochrany manžela povinného především v chybějících procesních lhůtách pro vyřízení návrhů či námitek účastníků exekučního řízení. Především se to týká návrhů směřujících proti vyškrtnutí ze soupisu při exekuci movitých věcí tzv. vylučovací žalobou. Neexistencí procesních lhůt může snadno docházet k tomu, že movitý majetek manžela povinného je odvezen do zajišťovacího skladu soudního exekutora či soudu a

71


______________________________________________________________________

následně je podána vylučovací žaloba. Po dobu trvání tohoto nalézacího řízení, které může trvat i několik let, je manželovi povinného znemožněno užívat tento majetek a není vyloučeno, aby byl tento majetek i prodán v nařízené dražbě (i když se tak zpravidla neděje). Novelizací exekučního řádu by měl být tento zřejmý nedostatek odstraněn tím, že sepsané movité věci budou ponechány na místě a manžel povinného bude povinen v určené lhůtě podat žalobu na vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí. Do právní moci rozsudku již nebude možné tento majetek zpeněžit v dražbě. Závěrem lze tedy shrnout, že v oblasti ochrany majetkových práv slabší manželské strany existují jistá omezující ustanovení, lze však současně konstatovat, že výkonná moc (ministerstvo spravedlnosti) si je těchto nedostatků vědoma a svými návrhy novelizací procesních norem i norem hmotného práva projevuje úmysl tyto nedostatky napravit. Lze jen doufat, že tyto návrhy budou přijaty v takové podobě, která zaručí spravedlivou ochranu práv slabší manželské strany při současném zachování práv třetích osob.

72


______________________________________________________________________

17. Summary The topic of this thesis was called ‘Passive Solidarity and Common Property of spouses’. As it is obvious from the title, the paper deals with the legal adaptation of property relations between spouses in connection with their liabilities to third parties. At the same time it deals with the problems of the protection of the party that is weaker economically or in other way. The basis of this thesis is the analysis and characteristic of the property partnership of spouses, its development as well as present form in the surroundings of Czech law with the use of the comparison with foreign adaptation. In this analysis the paper deals not only with passive solidarity in the sense of material civil law, but also with the connection to the relevant procedural norms of civil law or the norms of other legal branches (e.g. labour law). If we are talking about marital property law then we mean the category of legal norms that adapt property relations between spouses during their married life or relations arising in connection with a divorce. In specific cases, this special adaptation excludes the use of general legal regulation and this special legal mode of property relations touches not only mutual relations between spouses, but also the relations of the spouses towards third parties. From the legal adaptation of the common property of spouses it follows that liabilities created by the common property of spouses are met by both of the spouses together without distinguishing. In contrast to simple liabilities, where only one subject ( a natural person, a juristic person or a state) appears on each side of a legal relation, there is plurality of subjects in the case of obligational legal relation, when spouses are on one side of that relation. In the case of passive plurality (plurality in the debtor side) we speak about so called common liabilities. The origination of a liability during married life and the assumption of the liability by one or both of the spouses are necessary preconditions for the embodiment of the liability into common property. Even if these conditions are fulfilled, the law excludes from common property those liabilities that concern the 73


______________________________________________________________________

property belonging exclusively to one of the spouses and liabilities whose extent exceeds the degree adequate for the financial situation of spouses. Inclusion of liabilities is considerably significant not only for legal relations between spouses, but it is particularly significant for creditors. While in the case of the execution of a verdict for a liability that is solidary in character the creditor is allowed to be satisfied from the property that belongs to the common as well as exclusive property of spouses, it is different in the case of an ‘exclusive’ liability. It is possible to be satisfied only from the property that belongs solely to the obligated spouse. If the property that is the subject of distraint belongs to the severalty of the liable spouse or if it is in common property of spouses, the husband or wife of the liable spouse can appeal to a court with a motion for exclusion of things from the enforcement of a verdict or with a motion for stopping the distraint. The thesis concentrates also on the systematization of the protection of the rights of the liable party within the frame of individual ways of distraint with the outline of the possibility of restitution and reparation. Further possible development in the area of property partnership of spouses is outlined in the part devoted to the reconciling processes in the area of private law, which means the project of the European Civil Code and especially the creation of integral property partnership of spouses. Consequently, the object of this thesis is not only to describe the present legal regulations of the property partnership of spouses in the Czech Republic, but also to demonstrate that the revision of both practice acts and standards of material law that adapts the protection of the rights of the weaker spousal party is more than necessary from the point of view of the prospective effect.

74


______________________________________________________________________

18. Použité zkratky 1) e.ř.

Exekuční řád; zákon č. 120/2001 Sb., exekuční řád

2) LZPS

Listina základních práv a svobod, usnesení ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod

3) Obč. zák.

Občanský zákoník; zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník

4) O.s.ř.

Občanský soudní řád; zákon č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád

5) T.ř.

Trestní řád; zákon č.141/1961 Sb. o trestním řízení soudním

6) Principy

Principy evropského deliktního práva

7) Ústava ČR

zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky

8) O.z.o.

Obecný zákoník občanský; císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s. obecný zákoník občanský

75


______________________________________________________________________

19. Přehled použité literatury 19.1 Monografie -

Bičovský, J. Bezpodílové spoluvlastnictví manželů. Praha : Linde Praha, 1993.

-

Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád s judikaturou a souvisejícími předpisy. Praha : C.H.Beck, 2004.

-

Dvořák, J. Majetkové společenství manželů. Praha : ASPI Publishing, 2004.

-

Fiala, J. Občanské právo hmotné. 3. doplněné a opravené vydání. Brno : Masarykova univerzita a Doplněk, 2002.

-

Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno : Masarykova univerzita, 2004.

-

Grossová, M. Exekuce na peněžité plnění v současné právní praxi. 4. vydání. Praha : Linde Praha, 2002.

-

Hlavsa, P. Exekuční řád – s výkladem a prováděcími předpisy. Praha : Linde Praha, 2001.

-

Holub, M., Fiala, J., Bičovský, J. Občanský zákoník, poznámkové vydání s judikaturou a literaturou. 12. aktualizované a doplněné vydání. Praha : Linde Praha, 2006.

-

Holub, M., Nová, H., Sladká Hyklová, J. Zákon o rodině, komentář a předpisy souvisící. 8. aktualizované a doplněné vydání. Praha : Linde Praha, 2007.

-

Holub, M., Pokorný, M., Bičovský, J. Společné jmění manželů. Praha : Linde, 2000.

-

Hrušáková, M., Králíčková, Z. České rodinné právo. 2.opravené a doplněné vydání. Brno : Nakladatelství Doplněk, Masarykova univerzita, 2002.

-

Kasíková, M., Plášil, V., Šimka, K., Kučera, Z. Exekuční řád a předpisy související – komentář. 1. vydání. Praha : C.H.Beck, 2005. 76


______________________________________________________________________

-

Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. 1.vydání. Praha : C.H.Beck, 1995.

-

Kurka, V. Přehled judikatury ve věcech výkonu rozhodnutí a exekuce. Praha: ASPI, 2005.

-

Kurka, V., Drápal, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. 1. vydání. Praha : Linde, 2004.

-

Králíčková, Z. Autonomie vůle v rodinném právu v česko-italském porovnání. Brno : Masarykova univerzita, 2003.

-

Lavický, P. Solidární závazky. Praha : C.H.Beck, 2004.

-

Pavelková, B. Manželské právo. Bratislava : Univerzita Komenského v Bratislavě, 2004.

-

Stavinohová, J., Hlavsa, P. Civilní proces a organizace soudnictví. Brno :

-

Masarykova univerzita a Doplněk, 2003.

-

Šarman, J. Přehled judikatury ve věcech majetkových vztahů mezi manžely. Praha : ASPI, 2006.

-

Štěpánová, S. Společné jmění manželů a podnikání. Brno : Computer Press, 2006.

-

Švestka, J., Dvořák, J., Tichý, L. Sborník statí z diskusních fór o rekodifikaci občanského práva konaných 20. října 2006, 24. listopadu 2006, 9. února 2007 a 30. března 2007 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Praha : ASPI, 2007.

-

Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006.

-

Tripes, A. Exekuce v soudní praxi. 2. vydání. Praha : C.H. Beck, 2001.

-

Veselá, R. Rodina a rodinné právo. 2. vydání. Praha : Eurolex Bohemia, 2005.

-

Winterová A. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 2. vydání. Praha : Linde Praha, 2005.

77


______________________________________________________________________

19.2 Časopisy, články -

Bičák, V. Odpovědnost za závazky druhého manžela po novele rodinného práva. Rodinné právo, 1999, č. 3, s. 14 - 16.

-

Breburda, J. Odpovědnost manželů za závazky, Právní rádce, 2000, č. 6, s. 24 - 25.

-

Dvořák, J. Zamyšlení nad právní úpravou společného jmění manželů. Soudní rozhledy, 2007, č. 12.

-

Dvořák, J., Poledna, Z. Exekuční postih pohledávek patřících do SJM a výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu. Právní rozhledy, 2002, č. 10.

-

Dvořák, J., Spáčil, J. Společné jmění manželů, bezpodílové vlastnictví manželů a podnikání. Právní fórum, 2006, č.9, s.301-308.

-

Haderka, J. F. Osobní a majetková práva manželů od účinnosti zákona č. 91/1998 Sb. Právní praxe, 1998, č. 9.

-

Chalupa, L. Hospodaření manželů se SJM mimo obvyklou správu, Právní rádce, 2003, č. 1, s. 15 - 16.

-

Kovářová, D. Riziková místa společného jmění manželů. Právo a rodina, 2005, č.4.

-

Králíčková Z. Vypořádání společného jmění manželů a obecná výkladová pravidla a zásady právní. Bulletin advokacie, 2006, č. 10.

-

Macháček, I. Využití majetku ve společném jmění manželů k podnikání. DHK, 2006, č.16, s.6-12.

-

Vašíček, M., Dvořáček, D. Společné jmění manželů a vypořádání závazků. Právní rozhledy, 2004, č. 11.

-

Vlasáková, L., Křížová, V. Modifikace rozsahu SJM a odpovědnost manželů za závazky. Ad Notam, 2004, č. 3.

78


______________________________________________________________________

19.3 Internetové odkazy -

www.cak.cz

-

www.concourt.cz

-

www.epravo.cz

-

www.ipravnik.cz

-

www.juristic.cz

-

www.justice.cz

-

www.nsoud.cz

-

www.nssoud.cz

-

www.portal.justice.cz

-

www.profipravo.cz

-

www.psp.cz

19.4 Judikatura Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.07.2004, sp.zn. 32 Odo 529/2003. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.05.2007, sp.zn. 21 Cdo 2045/2006. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.09.2002, sp.zn. 33 Odo 716/2002. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.09.2004, sp.zn. 22 Cdo 684/2004. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.03.2008, sp.zn. 21 Cdo 3078/2006. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.02.2004, sp.zn. 20 Cdo 279/2003. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.03.2007, sp.zn. 20 Cdo 3297/2006. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.02.2002, sp.zn. 20 Cdo 2133/2001. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27.6.2005, sp. zn. 14 Cmo 479/2004. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.08.2006, sp.zn. 20 Cdo 612/2005. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.10.2005, sp.zn. 22 Cdo 845/2005. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17.10.2005, sp. zn. 10 Cdo 932/2004. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.02.2004, sp.zn. 20 Cdo 180/2003. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.07.2004 sp.zn. 32 Odo 529/2003. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.4.2007, sp.zn. 20 Cdo 1425/2006. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.01.2005, sp.zn. 20 Cdo 2320/2004. 79


______________________________________________________________________

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.08.2000, sp.zn. 21 cdo 2656/99. Rozhodnutí Velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.09.2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.02.2008, sp.zn. 29 Odo 50/2006. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.06.2005, sp.zn. 20 Cdo 1642/2004. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.03.2008, sp.zn. 20 Cdo 326/2007. Usnesení Ústavního soudu ze dne 16.10.2007, sp. zn. I. ÚS 728/06. Stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 11.01.1974, sp. zn. Cpjf 79/72. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.07.2003, sp.zn. 20 Cdo 1284/2002. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 07.05.2003, sp.zn. 20 Cdo 180/2003. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005, čj. 2 Afs 17/2004. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.08.2000, sp.zn. 21 Cdo 2635/99. Usnesení Ústavního soudu ze dne 05.04.2006, sp. zn. II.ÚS 360/05. Usnesení Ústavního soudu ze dne 09.02.2005, sp. zn. IV.ÚS 174/04. Usnesení Ústavního soudu ze dne 03.05.2007, sp. zn. II.ÚS 198/07. Usnesení Ústavního soudu ze dne 13.09.2006, sp. zn. I. ÚS 191/06. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 05.02.2008, sp.zn. 22 Cdo 3515/2006. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.02.2007, sp.zn. 33 Odo 1552/2005. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.11.2006, sp.zn. 33 Odo 1384/2004. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.11.2002, sp.zn. 25 Cdo 2715/2000. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.08.2001, sp.zn. 25 Cdo 1208/2000. Stanovisko Trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.04.1977, sp. zn. Tpj 98/76. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.03.2003, sp.zn. 7 Tdo 271/2003. Stanovisko Nejvyššího soudu ČR, ze dne 01.01.2000, sp. zn. Cpjn 200/2005. Rozsudek Nejvyššího soudu SR ze dne 18.05.1973, sp. zn. 1 CZ 43/73.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 02. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1951/2002. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.02.1999, sp. zn. 2 Cdon 2072/97. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.09.1967, sp. zn. 5 CZ 104/67.


80

Pasivní solidarita a společné jmění manželů

Recommend Documents