13/2015
Partonyma
ročník čtvrtý / číslo 13.
Bronislava Volková - Jiří Studený - Jan Dvořák - Josef Pecinovský - Vlastimil Vondruška - Jiří Lojín - a další
Partonyma
Literární čtvrtletník
------------------------------------Zpátky do minulosti
Hlavní obsah Kontemplum ......................................................................................... 1 Textáž .................................................................................................. 37 Setkání ............................................................................................. 145 Kdo je kdo ....................................................................................... 155
Literární čtvrtletník Partonyma můžete nalézt v tištěné podobě ve vybraných knihovnách, literárních kavárnách a dalších centrech literární kultury po celých Čechách. Časopis připravuje redakce ve spolupráci s katedrou literární kultury a slavistiky na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice. Vydává nakladatelství Pavel Mervart, P. O. Box 5, 549 41 Červený Kostelec. Výtisk časopisu a jeho elektronické číslo je možné zakoupit v distribuci Kosmas. Dále lze výtisk objednat v nakladatelství Pavel Mervart, které poskytuje také předplatné časopisu.
Sledujte také literárně-kulturní revue na facebooku:
www.facebook.com/Partonyma
Kontaktujte nás: Předplatné časopisu: inzerce a PR:
[email protected] [email protected] [email protected]
2015
ISSN 1805-8558
Evidence MK ČR: E 21651 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
Kontemplum
Kontemplum
--------------------------
Kontemplum --------------------Kontemplum
-------------------------------
3 Namísto editorialu (Přemysl Krejčík a Lukáš Vavrečka)
4 Řádečky (Vladimír Novotný)
8 Tvůrčí psaní a šamanismus (Jiří Studený)
16 Biblické motivy v díle J. R. R. Tolkiena (Jessica Werthaimová)
18 Dotýkat se slov (Lukáš Vavrečka)
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS206512
25 Mumie najemno namletá (Alexandra Havránková)
27 Neměl zůstat slavný puntičkář za oponou? (Johana Prošková)
30 Alibi pro novou detektivku (Přemysl Krejčík)
33 Filip Topol pod postelí… jako pes (Alexandra Havránková)
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS206512
K ontemplum
Namísto editorialu Oficiální vyjádření časopisu k podvodům Jiřího „Hrůzotepce“ Zradičky z Kovanska
--------------------------------Ač se redakce časopisu Partonyma sama stala obětí podvodu, rádi bychom se omluvili našim čtená řům a poškozeným autorům a napravili tak chybu, proti níž jsme se nemohli nijak bránit, ale přesto se za ni cítíme odpovědni. Tématem tohoto textu je „autor“ Jiří „Hrů zotepec“ Zradička. (Nejedná se o Jiřího Zradičku z Čelákovic, jehož bychom neradi poškodili mož nou záměnou.) Jak se ukázalo, Jiří Zradička není autorem textů, které vydává za své. Krom toho, že Jiří Zradička zcizené texty nabídl pod svým jmé nem naší redakci, nezdráhal se je publikovat pod svým jménem v roce 2014 i knižně. V nášem časopise jsme pod Zradičkovým jmé nem publikovali tyto texty: Škola (publikováno v čísle 12/2014), Holič (č. 12/2014), Osel (č. 10–11/ 2014), Čáp (č. 7–8/2013). Autorem textů „Holič“ a „Škola“ je ve skuteč nosti Jaroslav Irovský, který je publikoval na serve ru liter.cz pod názvy „Jak jsem šel k holiči“ a „Jak jsem prožíval poslední rok na základní škole“. Oba texty byly později také publikovány ve sbírce poví dek „Jak jsme slavili Velikonoce a další humoresky“ (Beletris, 2012, ISBN 978-80-87105-39-9). Autorkou povídek „Osel“ a „Čáp“ je Vlaďka Černajová, která oba texty publikovala na serve rech liter.cz, saspi.cz a aglaja.blog.cz. Původní názvy povídek jsou „Oslíčku natřes eura“ a „Trable čápa doručovatele“. Oba texty byly také publikovány knižně, a to ve sbírce povídek „Když zatéká do per níku, aneb Pohádkové Fantasmagorie od Agláji“ (Tribun, 2007, ISBN 978-80-903744-5-4).
Redaktory časopisu Partonyma velice mrzí, že se stali šiřiteli ukradených děl. Bohužel nebylo v na šich silách takovémuto jednání zamezit. Texty za slané tímto „autorem“ pochopitelně již nebudeme nadále nikdy tisknout. Zároveň vyzýváme všechny redaktory časopisů, pořadatele autorských čtení a čtenáře, aby nepodporovali zmíněného podvod níka, aby netiskli texty, které vydává za své, ne umožňovali mu vystupovat na veřejných čteních a aby si nekupovali „jeho“ knihu ukradených textů Pohádkové podivnosti (nakladatelství Epika, 2014). Chtěli jsme hrát fér, a tak jsme o vyjádření k situaci požádali i samotného Jiřího „Hrůzotepce“ Zradičku. Část jeho vyjádření, které zaslal na e-mail kolegy Aleše Misaře, uvádíme závěrem zde (v au tentické podobě, bez jazykové korektury): „... nejen, ze se nehodlam omluvit za to ze jsem ukradl cizi basne a povídky a vydával je na ctenich za vlastni a ještě si je hrde vydal nehodlám se omlu vit ani za to že jsem svoji byvalou prítelkyni připravil o byt a jejim rodičům dodnes dlužím deset tisic. (...) Nebudu se omlouvat za to, že jsem si jednou hral na nezvestnýho.. prostě se neomluvim! (…) Kdo chcete důkazy, nepište mi na Jirka Chodec, ale zeptejte se desítek lidí, které jsem obelhaval. Jo, jsem proste hajzl. A není mi pomoci. Ted mne asi čeká soud.“
Za redakci Přemysl Krejčík (zástupce šéfredaktora) a Lukáš Vavrečka (šéfredaktor)
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS206512
Partonyma ( ročník
čtvrtý
/
číslo 13. )
Řádečky Úryvek z deníku doktora No.
--------------------------------vladimír novotný
Je apríl a Milan Kundera má pětaosmdesáté naro zeniny. Leč jako nějaký bludný aprílový vtip mi připadá text Karla Pioreckého, určený pro pol skou revui Ha-art, jejž Jaromír Typlt označuje za „pohádku o české literatuře po roce 1989“. Protírám si oči: Piorecký tvrdí, že nejvýznamnější sférou polistopadového českého básnictví se stala nábo ženská čili katolická poezie („religijna, katolicka“), jejímuž šíření již nikdo nemohl zbraňovat. Pod jejím vlivem prý nyní tvořili i básníci, kteří před tím neměli nic společného ani s katolickým nábo ženstvím, ani s „autentickým duchovním životem“. Po avantgardě zavládl literární konservativismus, k němuž patří i estetika kultu. Ouvej, Piorecký blouzní. Zemřel historik Jacques Le Goff. Bylo mu deva desát. Pro naši novější historiografii představoval možná stejnou závažnou vědeckou kapacitu jako v době meziválečné Ernest Denis. Tehdy ovšem v případě Denisovy popularity sehrály značnou roli motivy politické a národní, zatímco u Le Goffa především motivy metodologické: vědcova díla vy zněla v českých zemích i jako závažný argument proti ideologické nebo tendenční interpretaci dějin ných událostí. Takových výkladů bylo v české dě jepisné vědě ba i je habaděj! Naše vydání histori kovy Kultury středověké Evropy se stalo malým zjevením v oblasti „jak myslet dějiny“ nejenom v souvislosti se středověkem. Byl náš středověk jiný?
Jméno Lydia Lunch mi bylo známo, ale jen jméno. Nečetl jsem její prózy a eseje přeložené do češtiny. Až teď se seznamuji s výborem z její poezie Krvavá stopa. Postoje a texty této autorky a hudeb nice mají být synonymem newyorské kontrakul tury, prý se podílela na vzniku „pornodrogových“ filmů a vydala autobiografický pornografický ro mán Paradoxia. Prý se zasloužila o „oživlé porno“ a prý její provokace přispěly k estetickému akcep tování pornoliteratury. A že naopak „nablýskanou a nudnou pornografii“ odmítá. Promlouvá antia mericky: že je to země megavěznic a podvodného 11. září. Ona sama je „tvrdošíjně nezávislý ženský umělec, který má koule říkat to, co říká“. Ano, její poezie má sílu. Pardubický pedagog narazil v referenci Pavla Janouška o tzv. Baltském svazu (v souvislosti s jeho předlistopadovými aktivitami) na zmínku o Kvě tuši Novákové, načež se užasle táže: to je tamta Květuše Nováková, kterou zná či znal pouze jako úřednici? Uvědomuji si, že o Květuši už dlouho nic nevím, pouze předpokládám, že pořád žije v Be rouně-Závodí, jenže po odchodu do důchodu se za ní uzavřela hladina zapomnění. Má kolegyně z ročníku. Dlouholetá redaktorka Nakladatelství Svoboda, nějaký čas šéfredaktorka Lidového na kladatelství, po roce 1989 po dvacet let ministerská referentka. Překládala z estonštiny, vyjela s oudy Baltského svazu do Estonska, mockrát mi pomohla. I před 1989.
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS206512
K ontemplum
Televizní cyklus Architektura. Dvakrát jsme byli v Paříži kousek odtud, leč nikdy jsme k renesanč nímu zámku Maisons nedoputovali: za Saint-Ger main-en-Laye se táhnou lesy a Maisons se tam za nimi skrývá a ničím se nehodlá prozradit. Škoda! Slavný architekt François Mansart (ano, právě podle něho se nazývají všechny mansardy světa) zde zbudoval zámek pro čtyři lidi (plus půlstovku služebnictva) a pro královské návštěvy. Tato bu dova u mostu přes Seinu pak začala být označo vána za revoluční zvrat ve vývoji zámecké archi tektury. Ještě v 19. století se v duchu Maisons postavily stovky radnic a prefektur. Reminiscence antického chrámu, sošná symetrie, zrcadlový kru hový kabinet. A mansardy! Zase budiž na tapetě Jiří Peňás, tentokrát díky brněnskému bohemistovi Jiřímu Poláčkovi. Ten rozumně a rozvážně upozornil na zjevné nesmysly, jichž se sebevědomý žurnalista dopustil. Zaprvé Host nebyl prvním a jediným časopisem, s nímž začal Milan Kundera po roce 1989 spolupracovat. To je hloupost: už předtím Kundera psal do revue ROK čili do Revue otevřené kultury, což si lze i ověřit. Zadruhé: Peňás bohorovně prohlašuje, že to má logiku, neboť do Hosta přispíval Kundera prý již v šedesátých letech. Ach, svatá prostoto! Nebyl to Host, nýbrž Host do domu, vždyť samiz datový Host se hlásil k tradici avantgardního Hosta, ne Hosta do domu. Peňásovy soudy jsou za všechny peňáse. Sny neboli samé bloumání a těkání. Pohybuji se v prostorách, připomínajících předsálí akade mického senátu, v tomto případě se senátoři schá zejí, aby rozhodli o něčem veskrze literárním, zjev ně vše berou velice vážně. Já se z nějakých důvodů nemohu na rokování dostavit, potkávám ale vědá torky na chodbách a opakuji jim jako zaklínadlo: Jakuba Katalpa, Jakuba Katalpa! A ony rozpačitě přikyvují. To už bloudím ulicemi Prahy (?), jenže tramvaje nezastavují, anebo jen vybraným chod cům, k nimž nepatřím. Vyrážím bezcílně pěšmo, vzápětí potkávám Hanku s hloučkem jejích zná mých, vrhá na mne spíše káravé než laskavé pohle
dy, pak se ale zeptá: Kdy přijdeš? Brzy, už brzy, zvolám a probouzím se. Marek Orko Vácha praví v próze Loď: „Ať dě láme cokoli, toužíme po dobru. Zlo sice jako di voká zvěř číhá u dveří duše, ale je v mé moci ho zkrotit. Moje tělo je katedrálou Života, chrámo vou lodí Slova, které ve mně přebývá a proniká do středu bytí, do poslední podstaty mé existence, až do svazečků tančících strun, do posledních kvant energií, které mě tvoří, je jimi a vytvořilo je, jsem skrze ně, jsem s ním a jsem v něm. Najednou, vel mi prostě, s čistým srdcem, vidím věci ve své jed noduchosti, takové, jaké jsou, na svých místech, zpívající pole bílých a žlutých bledulí, čistě krás ných, a s těmi ostrůvky zpívajících květin mezi jarními kalužinami mnou proniká nekonečná chuť žít.“ Chuť být. Další část mnohadílného televizního dokumen tu Lordana Zafranoviče o Josipu B. Titovi, tento krát zahrnující události z let 1943–1944, vznik AVNOJ, německý útok na Drvar, ústup partyzá nů a posléze setkání Tita s Churchillem v Římě: Josip Broz tam ubezpečil sira Winstona, že v zemi nehodlá budovat komunismus. Spousta sugestiv ních dobových fotografií, na nichž nechybí Djilas, Kardelj, Rankovič. Až na výjimky o tehdejším dění vesměs referují stařeny: možná už devadesátileté, ale vitální! Členky štábu AVNOJ, umělkyně, Titova zapuzená choť… Vojenský život očima žen: ne mluví o válečném dění, ale o vztazích k Titově sekretářce a zároveň milence Zdence. To býval větší horor než všichni padlí! Ve strahovském barokním klášteře probíhá vý stava ruských ikon a něco tak nesouměřitelného je k vidění málokdy. Většinou jde o ikony z 19. století, jsou tu však i výtvory o dvě stě let starší, do určité míry majestátnější a impozantnější. Po chodbách obcházejí premonstrátští mniši. Ikono grafie je natolik odlišná, až je záhodno do ní vhlížet i prostřednictvím Tarkovského Andreje Rubljova nebo jiných děl, která evokují pravoslavné umění. Nikoli náhodou se malířům ikon před staletími říkávalo „bogomazové“, což je možno přeložit i jako
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS206512
Partonyma ( ročník
bohobarviči: čili ti, co vybarvili na plátně boží po dobu. Některé ikony by mohly mít portrétní cha rakter, jiné jsou víceméně ilustrativní: světec a jeho činy. Alena Slezáková odsuzuje televizní diskusi o Mi lanu Kunderovi: nezaměřila se na autorovo dílo a na jeho duchovní poselství, nýbrž na dávné za čátečnické období, poznamenané dobou a politic kými omyly jeho generace, čili na téma sice atrak tivní, leč druhořadé. V Čechách totiž „chutná sudičství“, což je obecnější jev: ve stylu pars pro toto začínáme tím negativním. Ba i trestuhodné výroky se nyní obhajují tvrzením, že každý má svůj názor. Proč potom nebýt tolerantní i k autorovi, který zjevně svá pochybení tisíckrát reflektoval a vykou pil skvělými pracemi? Posléze cituje Václava Bělo hradského: „Kdo je velikánem, vždy se stane sou částí nějakých stísňujících a utlačovatelských struktur.“ Tak jest. Básnířka Alena Vávrová si tropí šprýmy (dou fejme, že s přátelskou uštěpačností, ne-li přece jenom víc s uštěpačností nepřátelskou), přičemž v konverzační piruetě sděluje, že by ráda poznala mou drahou polovičku. A pročpak, dumám pře kvapeně a ptám se, načež se to medle dovídám: Neboť s literárním vědcem „může vydržet jen jeho pravý okap“. Proč okap?, opět se tuze podivuji. A proč zrovinka ten pravý? Nuže proto, rozumuje poetka, poněvadž každý máme okapy dva. Pravý a levý, a ten levý bývá hravý, takže to bude vlastně ten Pravý. Připadá mi to jako dosti neústrojná dadaistická eskamotáž, zároveň si ovšem uvědo muji, že Vávrová má stěží šajn, kdo a jak může vy držet s literárním vědcem. Asi to není nic jiného než gesto niterného vzdo ru, které je spíše vnitřní obranou nebo mentální sebeobranou, nic jiného. Nicméně: zhruba dva roky pravidelně sleduji moskevský „evropský“ týdeník Argumenty i fakty a oceňuji v něm informace ze světa ruské kultury, jenže: Stačilo. Množily se tzv. poslední kapky. Argumenty i fakty putinovaly, pu tinovaly stále víc, až zputinovaly nad přijatelnou míru. Imperiální nadšení nad anexí Krymu by se
čtvrtý
/
číslo 13. )
dalo i vysvětlit, byť nikoli akceptovat, ovšem má lem rasistická článková kampaň proti Ukrajině a Ukrajincům, to už bylo hanebné. Samozřejmě ani slůvko o stalinistických praktikách, připomí najících zábor Pobaltí apod. Tudíž žádné argu menty, žádná fakta. Katolický týdeník věnuje předvelikonoční dvou stranu Kájovi Maříkovi. V Lážově-Mníšku se na lézá hostinec U Káji Maříka (patří televiznímu moderátorovi Janu Rosákovi) s velkým Kájovým portrétem a s nástěnnými ilustracemi ze stejno jmenné knihy. Ale v „Lážově“ o Maříkovi nevědí a prvorepublikový román Felixe Háje „o černo vlasém klučinovi“ nečetl místní farář ani knihov nice. Taktéž starostu četba nebavila. Týdeník na bízí „maříkologům“ malý kvíz. Čtěme: „Které jídlo Kájovi padalo rovnou do ledvin? Za co se Kája pomodlil k sv. Antonínovi po zkoušce na karlín skou reálku? Kdy Kája připomněl paní Zdeně po řekadlo Čím hrneček navře, tím také páchne?“ – Sedmero otázek. Neuhodl jsem pranic. Dostávám zajímavou nabídku z katedry žurna listiky Fakulty sociálních věd UK: přispět do sbor níku (též v tomto případě se projektu musí říkat „kolektivní monografie“) na téma Bulvár a bulva rizace. Navazoval by na podobné příručky věno vané eseji, fejetonu, reportáži nebo komentáři; na některých z nich jsem se podílel i svou troškou. Oučel publikace má být zhruba tento: vysvětlit čtenářům, v čem bulvarizace spočívá, a tím po moci „alespoň trochu kultivovat mediální scénu“. To se určitě nepodaří, tzv. bulvarizace vrostla do pera a krve jak spisovatelům, tak novinářům, je doma i v našich „vážných“ časopisech jako Respekt (kauza Kundera, kauza Hrabal). Leč smířit se s tím to stavem jest nedůstojné. Svět okupují burani, míní Štefan Švec v Salonu. Vysoké umění sice u někoho vyvolává estetický zážitek, u většiny však alergickou nechuť. Češi a Mo ravané se osypávají už při zmínce o poezii nebo o moderním výtvarném umění. Mnohem víc lidí „protáčí panenky“ u ČT art než při TV Šlágr. Jed no z vysvětlení praví, že lidstvo je čím dál blbější,
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
K ontemplum
zblblo z reklam, zatímco intelektuálové se uzaví rají do ghetta a odmítají s degenerujícím občan stvem komunikovat. Existuje i snaha velké umě lecké výkony popularizovat. Leč vysoká kultura vyvolává hlasité znechucení. Jsme v tom mnohem blíž Američanům než sousedním evropským ná rodům, konstatuje Švec. Netroufá si říct, zda je to dobře nebo špatně. Starší Argumenty i fakty. Ve dnech, kdy Putin vyhrožoval Evropské unii, jak bídně zajde bez rus kého plynu, týdeník hrdopyšně otiskl slavnostní reportáž o tom, jak před 200 lety vstoupila carova vojska včetně kozáckých jednotek do Paříže. Veli telství měli v Elysejském paláci. Vojáci obdrželi trojí žold, leč zejména na důstojníky se vrhly houfy navoněných prostitutek. Kdyby jen to: jenerál Mi loradovič prohrál v kartách tříletou gáži. Rusové pobyli u Seiny všehovšudy dva měsíce a hrabě Voroncov pak uhradil dluhy, které činily půl dru ha milionu rublů: dnes by šlo možná o miliardu. Nejen moskevský gubernátor Rostopčin, leč i mno zí vojclové zůstali ve Francii: nebyli tam totiž po važováni za nevolníky. Až v nočních hodinách byl v televizi k vidění klasický film Michelangela Antonioniho Zatmění. Určitě jsem ho kdysi viděl tak dvakrát. Podařilo se mi odkoukat jen prvních čtyřicet minut, ergo
takzvaná dějová linie zůstala pozapomenutá, ně kolik vstupních epizod však stačilo: dlouhá scéna rozchodu, jež je samé mlčení a samé nekomuni kující polověty, poté křečovitá gesta, nikoli výlevy emocionálního ražení. Kromě problému citového odumření jde o fenomén nekomunikace en bloc: v rozestavěných sídlištích, v neosobních bytech a zejména v depersonalizovaných vztazích (k matce, k milenci). Též je to vzpomínka na sixties s Moni cou Vittiovou, na její intelektuálně sedmibolestné vzněty v roli Vittorie. K historiku Josefu Klikovi se váže jedna legen dární rodinná historka nebo spíše „historie“. Byl červen 1953 a nic o měnové reformě netušící pre zident Zápotocký sdělil nazítří „svému“ pracují címu lidu, že je měnová reforma. Matka v té době překládala, seč mohla, už měla i dvé malých rato lestí, takže skutečnost, že ze dne na den přišla o všechny úspory, ji mírně řečeno ranila. Rodinná tradice praví, že zřejmě ji daleko víc ranila sku tečnost, že milovaný manžel a otec jejich synáčků přijal nastalou krutou skutečnost flegmaticky až fatalisticky a místo aby spolu s ní lamentoval nad danou pohromou (včetně úbytku financí), sebral se a v pohodě odešel s Josefem Klikem na pivo. Nikdy jim nebylo odpuštěno.
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS206512
Partonyma ( ročník
čtvrtý
/
číslo 13. )
Tvůrčí psaní a šamanismus Jak se dostat do tvořivého kontaktu sám se sebou Z připravované knihy Povytažený dráp. Eseje o tvůrčím psaní.
--------------------------------jiří studený
Když jsem kdysi před drahným časem psal první verzi tohoto svého úplně prvního textu o tvůrčím psaní, začínal magickým popisem situace, v níž jsem tenkrát své představy o archaických souvis lostech tvorby spřádal. Protože každé psaní je mimo jiné také strojem času, mám rovněž nyní po své pravé ruce plechově plastovou skříň počítače, šikmo přede mnou září do příšeří podzimního odpoled ne vypouklá plocha monitoru a nalevo od ohma tané klávesnice neurčitě mdlé barvy leží na černé desce pracovního stolu malé chřestidlo. Bylo někde daleko vyrobeno z pro mne neznámého druhu podlouhlé, postupně se rozšiřující, na horním konci naopak zúžené a zašpičatělé tykve a jeho tvůrce ho vyzdobil jednoduchými, symbolicky výmluvnými obrazci ptáků, hvězd, motýlů a doširoka rozevře ných květů, z větší části vyškrabaných a vypále ných, dodatečně pak úsporně probarvených. Jest liže teď tímto chřestidlem skutečně chřestím, spojí se okamžitě jeho pradávnou silou obdařený, ostře řezavý zvuk s buňkami mého těla a jejich odvěkými vzpomínkami na všechna zachřestění světa, mož ná se v nich dokonce probudí ještě o něco hlubší, jaderná paměť sahající až k onomu úplně prvnímu názvuku, prvotnímu obrazu chřestění, jímž snad
někdy hodně dávno mohl být vytrvalý a prudký déšť,1 skřípění zubů prehistorického ještěra nebo beznadějné přesýpání neúprosně vysychajících se men uvnitř všemi zapomenutého, nikým netknu tého plodu, o kterém ze všech tvorů ví už jen vítr. A třeba to byl právě tento ničím nespoutaný roz sévač života, z nepaměti do paměti a zase nazpá tek tekoucí větrný proud, jenž mě alespoň na chvíli odvál do jiné než útrpně všední úrovně těla, mysli a neochotně se probírajícího vědomí. Snad se tak stalo už dávno předtím, nejspíš hned v okamžiku, kdy jsem svým obvyklým, nepokrytě rituálním způsobem opatrně usedal na rozvrzanou, zvolna, leč nezadržitelně se rozplétající proutěnou stolič ku a ukazováčkem pravé ruky stisknul startovací tlačítko počítače… Kdeže ty loňské sněhy jsou, už léta píšu na notebooku a chřestidlo beru do ruky pouze výji mečně. Po většinu času tak coby starobylý symbol prazákladů hudby a její léčivé, energetizující síly našikmo zdobí vrchní plochu jedné z věžových reprobeden v mém pokoji. Svůj vnitřní prostor se dnes snažím, když se k tomu uprostřed pracov ního a jiného chvatu přiměju, rozechvívat řádo vě subtilnějšími vibracemi samotných myšlenek,
1 Tuto zajímavou, jímavou myšlenku jsem nalezl v knize Angeles Arrienové Archetypy šamanské tradice. Duchovní cesty vnitřního bojovníka, léčitele, vizionáře a učitele. Praha 2000, Portál.
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS206512
K ontemplum
představ a niterných, organických pocitů. Postavu tradičního, v příslušném kmenovém kontextu pů sobícího šamana dnes mnohem více pojímám jako jistou archaickou roli a abstraktní, nadčaso vou kreativní funkci, jejíhož personifikujícího ztě lesnění se za určitých podmínek a příhodných okol ností může zhostit každý, doslova kdokoliv z nás. Takových šamanů jsem sám za svůj život potkal řadu a o jednom z nich bych vám teď rád alespoň krátce povyprávěl. Bylo nebylo, jeden mladý muž, shodou okol ností začínající učitel, prožíval na malém městě obklopeném překrásnou, romantickou přírodou svou první skutečně hlubokou milostnou krizi. Jak to tak bývá v podobných případech životní nezra losti, posiloval tehdy svou dosud nerozpoznanou sebelítost častými návštěvami vináren, hospod a náleven, jichž bylo vzhledem k rozloze a počtu obyvatel onoho usedlého, do vlastního kouzla za hleděného městečka kupodivu dost. Když všude zavřeli, zbývala ještě zatuchlá podzemní špeluňka přímo na náměstí, bar nebo klub osamělých srdcí, těžko s ohledem na přízračné příšeří s jistotou roz hodnout. Mezi pravidelné pozdní návštěvníky pat řil spolu s ním ještě jeden zvláštní chlapík, jen o něco málo starší než náš hrdina, kterému všichni kolem říkali Mičuda, nikdo už nejspíš nevěděl proč. Možná ta přezdívka vznikla proto, že tenhle kamkoliv těžko zařaditelný, v mnoha ohledech ta jemný, vlastně bezejmenný vlasatec holdoval stej nojmennému, tenkrát populárnímu míchanému nápoji, jehož složení jsem mezitím s úlevou za pomněl. Těžko si také znovu přesně vybavit, kdy se tihle dva poprvé dali do řeči, ale z jejich po vzbudivě otevřených, nečekaně hlubokých rozprav se časem stal jakýsi noční rituál, popůlnoční zvyk. Mluvilo se o všem možném, Mičuda měl rozhled
a do poněkud přízemního, upjatého učitelského světa vnášel přesně ten druh nekonvenčnosti a ne závislého myšlení, který jeho protějšek vzdor své mu věku postrádal. Jednoho dne přinesl samizda tový přepis anonymního překladu v té době česky nedostupného dílka Richarda Bacha Racek Jona than Livingston. Dalo to trochu přemlouvání, ale když jsem se do textu konečně začetl, změnil se mi svět. Trvalo samozřejmě nějaký čas, než jsem v úplnosti pochopil a hlavně docenil sílu Bacho vých obrazů, základní životní obrat byl přesto vy konán. Mičudu jsem naposledy zahlédl před ně kolika lety za pultem malého stánku se suvenýry. Stalo se na nádvoří nejmenovaného hradu Čes kého ráje, kde jsem byl se svou tehdejší třídou na výletě. Pozdravili jsme se, prohodili pár obecných frází a potom nám došla řeč. Co tedy dělá Mičuda dnes, co vlastně dělal tenkrát, to vůbec netuším. Zmizel mi ze života stejně nenápadně a neokázale, jako se v něm kdysi objevil… Moderní, lépe snad postmoderní šamanismus vědomě navazuje na osvědčené terapeutické tra dice původních kultur světa,2 poučen západní psy chologií a inspirován některými obezřetně vole nými aspekty dosavadního duchovního směřování lidstva však kráčí svou vlastní, nezávislou cestou. Za dominantní znaky tohoto integrálního, tran skulturního šamanismu považuji experimentální ráz jeho humanisticky orientované praxe, kritický od stup od ideologizujících dogmat a doktrín minulosti a v neposlední řadě spontánně ekologické a gende rově laděné cítění, prožívání a myšlení jeho před stavitelů.3 Nicméně soudím, že vzhledem ke spe cifickým cílům výuky tvůrčího psaní není třeba se zde dlouze zabývat nějakou univerzální, vyčerpá vající definicí šamanismu. Stačí ostatně zajít do nej bližší knihovny nebo navštívit první knihkupectví
2 V soudobé literatuře k tomuto tématu je dnes již dříve poněkud pejorativní pojem primitivní kultury běžně interpretován ve smyslu původních, primárních tradic lidského rodu. 3 Některé ze zmíněných souvislostí podnětně promýšlí Erazim Kohák ve své syntetické, v českém prostředí novátorské a bezmála iniciační knize Zelená svatozář. Kapitoly z ekologické etiky.
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS206512
Partonyma ( ročník
a namátkou prolistovat několik aktuálně dostup ných titulů, abychom na vlastní kůži zakusili ne vídanou pestrost postojů, přístupů a metod sou časných šamanů. Na šamanismu nás z pochopitelných důvodů zajímá především jeho kreativní základ, protože léčení a transformace duše, ať už se odehrávají prostřednictvím konkrétní tradicí stabilizovaných rituálů, nebo se naopak realizují v podobě nová torských, spontánních vhledů hlubinným pozná ním obdařeného jednotlivce, vždy spočívají ve vědomém rozpoznání a přetvoření stávajícího ne souladu. Totožné kreativní aspekty bývají stále čas těji zdůrazňovány rovněž v psychoterapii, tak na příklad američtí psychologové Phil Stutz a Barry Michels ve své na praxi sebezdokonalování zamě řené příručce Nástroje považují dosažení osob nostního ideálu tvůrce za hlavní cíl vlastního tera peutického systému, v jehož obecně spirituálním rámci doporučují pracovat s permanentním půso bením několika fundamentálních vyšších sil, které námi vždy přirozeně procházejí, a mohou nám tudíž také dopomoci k uzdravení. Musíme se jim ovšem sami dobrovolně otevřít a následně zcela odevzdat, což zase představuje požadavek dobře známý nejenom adeptům šamanismu, ale též tvůr čího psaní. Zmíněnými vyššími silami, z jejichž charakteru a vlivu vyplývá příslušná metodika, jsou podle Stutze a Michelse pohyb vpřed, proudění, síla sebevyjádření a vděčnost, respektive integrující a sa motnou možnost úspěšné realizace osobních i ko lektivních cílů garantující síla vůle.4
čtvrtý
/
číslo 13. )
Zdráháme se sice pracovat s nějakou encyklo pedicky zploštělou definicí šamanismu, nicméně obrátit se zcela zády k jeho dosud známé a nanej výš pestré historii by byla zbytečná chyba. V inspi rativním odkazu šamanských praktik z různých částí světa může totiž nalézt pozoruhodné množ ství explicitních či implicitních modelů skutečnosti, které lze přijatelným způsobem modifikovat s ohle dem na naše současné terapeutické a kreativní, v nejširším slova smyslu duchovní potřeby.5 Histo rický i soudobý šamanismus tak dokonce vstupují do obecnějšího kontextu psychologického a spiri tuálního proudu hnutí lidských možností, jehož po čátek lze nalézt v šedesátých letech minulého sto letí ve Spojených státech amerických a v němž se v podmínkách Nového světa v kombinaci s dobově populárními alternativními náboženskými a poli tickými trendy nepřímo zúročil vliv předválečné evropské psychologické imigrace.6 Praxi tvůrčího psaní s šamanismem v jeho pro měnlivých a stále se proměňujících, na specifické potřeby konkrétního historického společenství re agujících formách a funkcích spojuje myšlenka léčivého a tvořivého kontaktu s naším hlubin ným jádrem, s přirozeným centrem všeho osob ního a osobnostního dění. Tohoto jádra ovšem není možné, jak se alespoň domnívají všichni šamani a většina nedogmatických, scientistickými para digmaty nezatížených psychologů, dosáhnout ob vyklou cestou standardizované, rutinní intelektu ální analýzy či spekulace, nýbrž je třeba tento svůj bytostný střed autenticky a nezprostředkovaně,
4 Podrobněji viz P. Stutz, B. Michels: Nástroje. Naučte se zúročit skryté schopnosti a překonat handicapy. 5 Postmoderní šamanismus má integrativní charakter, potkává se v něm a vzájemně mísí mnoho odlišných tradic a přístupů, jejichž základní společné jmenovatele však nelze přehlédnout; tímto směrem se ubírá také kolektivní publikace Sandry Ingerman, Hanka Wesselmana a několika dalších šamanských praktiků Probuzení do duchovního světa. Šamanská cesta přímého poznání. 6 Historickou analýzu tohoto dodnes velmi vlivného kulturního procesu podává americký publicista Nevill Drury ve své knize Nové horizonty, mimochodem jednom z klíčových titulů, jimiž v devadesátých letech minulého století obohatilo teprve vznikající domácí scénu alternativního myšlení dnes již zaniklé nakladatelství Votobia…
10 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS206512
K ontemplum
individuálně prožít. Také vůbec nejdůležitější aspekt praxe tvůrčího psaní představuje právě ona mož nost zprostředkovat jejím adeptům opakovaně rea lizovatelný, důvěryhodný přístup k osobnímu po tenciálu, což se v samotném výukovém procesu děje zejména cestou aplikace specifických, na konkrétní tematický či formální cíl orientovaných tvořivých modelů a z nich vyplývajících stylistických a obecně literárních, žánrových postupů, o motivačním hle disku a smyslu tvůrčího psaní nemluvě. Konečným cílem každého podobně zaměře ného výcviku ovšem zůstává ustálení takové úrovně dovedností, kdy již žádné metody nepotřebujeme a jednáme co nejspontánněji. Tehdy se nacházíme ve vrcholném stádiu rozvoje osobnosti, pro něž je charakteristické poučené a bdělé rozpuštění všech osvojených metod ve vlastním vědomí, které se samo skrze otevřeně působící, uvolněnou mysl stává hlavním nástrojem a centrální silou našeho roz voje. Postmoderní šaman se proto stejně jako dů věryhodný učitel tvůrčího psaní snaží stát odbor níkem na poli tvořivé změny a směny, což mimo jiné znamená, že by měl být vždy znovu připraven měnit navzdory vábné představě konečné jistoty také sám sebe. Nepodléhá přitom žádným mocen ským tlakům, nezávisí na nijakých paradigmatech, modelech a metodách, dokonce ani na těch nej úspěšnějších, a jde dál svou vlastní cestou společně s těmi, jež v daném okamžiku na malém úseku je jich individuálního putování a při plném uvědo mění obtížnosti tohoto komplexního, ne vždy jed noduchého vztahu vede, nebo raději doprovází… Po dlouhém čase beru do ruky chřestidlo a ro zechvívám jeho ostrým, štiplavě přesýpavým zvu
kem podzimním sluncem prozářený prostor po koje. Cítím, jak chřestění okamžitě rezonuje se všemi buňkami těla. Kdesi hluboko ve mně se cosi důvěrně známého otevírá, mysl se pročišťuje, vě domí projasňuje, zázračně lehce se spojuji sám se sebou. Žádné srůsty a švy, jsem jednolitý a celistvý, naprosto přirozeně pokračuji, doslova přetékám do svého okolí. Kdo věří v polaritu zdraví a nemo ci, může se začít léčit. Kdo důvěřuje spontánní, autentické inspiraci, ten se v takové chvíli vrhá do tance, nanáší první tahy štětcem, dotkne se strun či kláves, pustí se do psaní. Během inspiračních fází praxe tvůrčího psaní často využíváme metod aktivní imaginace, pra cujeme kupříkladu s různými druhy vizualizací a dalších forem bdělého snění, po jejichž završení bychom se ale pokaždé měli ze svých fiktivních, virtuálních světů navracet zpátky k vlastnímu tělu, jež tvoří naše přirozené těžiště, představuje pro nás psychosomatickou kotvu.7 Právě vědomé tělesné prožívání nás totiž dokáže ochránit před potenciál ním duševním rozlomem, psychickou rovnováhu narušující rozpolceností, která hrozí všude tam, kde se po skončení svých snových a uměleckých cest, vlastně šamanských putování za hranice kon venčně sdílené reality nedokážeme bezpečně pře ladit na adekvátně vyrovnaný, pracovní stav mysli. Dosažené poznání by nás nemělo nikdy přemá hat, každý nově získaný náhled je třeba integrovat do stávajícího osobního kontextu, dokonce i ty nej pronikavější vhledy bychom měli průběžně začle ňovat, zabudovávat do funkčních rámců naší běž né, každodenní mysli, která právě tím roste a sílí. Šaman v roli učitele tvůrčího psaní, pokud by se
7 Kromě neurolingvistického programování, zkráceně NLP, v jehož metodice se koncept kotvy a ukotvení všech našich prožitků poprvé objevuje, lze toto pojetí permanentně udržované a vždy znovu obnovované tělesné přítomnosti nalézt také v satiterapii Mirko Frýby, terapeutickém systému založeném především na buddhistické meditaci, respektive Abhidhammě, tj. kanonických thérávádových spisech věnovaných původní dharmové psychologii, které však s největší pravděpodobností vznikly až dlouho po Buddhově smrti; z Frýbových četných publikací namátkou uveďme Umění žít šťastně. Buddhova Abhidhamma v praxi meditace a zvládání života, kde jsou okrajově zmiňovány rovněž šamanské praktiky.
11 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS206512
Partonyma ( ročník
takový našel, bude pomocí trvale obměňovaného a doplňovaného souboru kreativních metod sti mulovat udržitelný rozvoj imaginačních schopností svých studentů, zároveň ovšem musí s rozvahou dbát na to, aby se všechny do jeho výuky zařazované, pro mnohé adepty naprosto nové a neobvyklé inspi rační procesy odehrávaly co nejbezpečněji a nemě ly pokud možno žádné nepředvídatelné vedlejší účinky. Ani ten sebelepší facilitátor kreativních změn, jímž se v posledku každý šaman či šaman ský praktikant8 operující v postmoderním hod notovém kontextu stává, se zkrátka neobejde bez nástrojů systematické pozitivní a negativní zpětné vazby, ať už nabývají podoby okamžitého, veřejně probíhajícího dialogu, nebo se realizují v nějaké následné ryze soukromé, otevřené osobní komu nikaci. Nabídka postmoderního kreativního šamanis mu by neměla postrádat zmínku o efektivním za pojení struktury, mechanismu a tvořivé energie rituálu. Také v případě spisovatelských rituálů se bude jednat o pevně zafixované, vědomě opako vané činnosti na začátku, v průběhu a na konci psaní, které nám v souladu se všeobecně známý mi podmiňovacími procesy učení mohou pomoci průběžně vylaďovat náš osobní kreativní potenciál, případně překlenout alespoň některé z obvyklých, v zásadě nevyhnutelných tvůrčích potíží. Z dějin světové literatury známe spoustu neobvyklých až bizarních zvyklostí slavných spisovatelů, jimž kdy si zavedený a následně přísně dodržovaný sled
čtvrtý
/
číslo 13. )
přípravných nebo doprovodných aktivit spolu s tr valým pracovním místem a jeho neměnnou úpra vou pomáhaly tvořit. Předpokládáme samozřejmě, že si každý z adeptů tvůrčího psaní zvolí takový druh individuálního zakotvení procesu psaní, kte rý mu bude vyhovovat, a že budou studenti vždy připraveni konkrétní podobu a sled pracovních kroků upravovat a měnit, jestliže se jejich moti vační a ochranná energie vyčerpala, což se pocho pitelně občas stává a pravděpodobně mnoha z nás znovu stane. Soudobý šaman zde opět pouze po máhá otevírat nové obzory a ukazuje směr cesty, po níž však musí každý kráčet samostatně, nezá visle na přirozeně uplývající autoritě učitele… Pokud máme jakýkoliv druh tvořivého sebe vyjádření opravdu považovat, jak souhlasně tvrdí řada vlivných psychologických autorit, za svoji vro zenou, přímo spontánní potřebu9, těžko budeme chtít svůj potenciál omezovat vládnoucími krea tivními stereotypy a bezvýhradně se poddávat ně jaké třebas i úctyhodné kulturní mytologii. Na dru hou stranu však ve výuce tvůrčího psaní usilujeme rovněž o co nejtvořivější využití existujících žán rových, stylových a obecně strukturních podnětů, kterými nás zásobuje naše vlastní, dobová literár ní kultura. Dnešní šamanský přístup proto před každou nesmiřitelně přezíravou estetickou revo lučností upřednostňuje stav permanentního tvo řivého znejistění, plodného chaosu upomínajícího nás na původní divokost přirozených přírodních sys témů10, jejichž samoregulující, sebestrukturující
8 Sebestředně namyšlená, nezralou duchovní pýchou hnaná touha prezentovat sám sebe jako šamana může být v lepším případě znevážením a urážkou autentických tradic, ze kterých jenom zdánlivě svoje postupy přebíráme, v horším případě se jedná o varující nezodpovědnost vlastní důležitostí omámeného učedníka; především z tohoto důvodu se řada skutečně podstatných autorů současných příruček šamanismu přiklání k výrazu šamanský praktikant, s nímž se zároveň také sami bez jakýchkoliv rozpaků ztotožňují. 9 Dlouhodobé zadržování a blokování přirozené spontánní kreativity až na samotné primární, fundamentálně hlubinné organické úrovni se snaží prostřednictvím svých na tělo organizovaných psychodynamických metod zvládat a odstraňovat bioenergetika Alexandera Lowena, terapeuta zásadně ovlivněného radikálním až obrazoboreckým přístupem Wilhelma Reicha; základní přehled o bioenergetické problematice podává Lowenova stejnojmenná publikace, tedy Bioenergetika. Terapie duše pomocí práce s tělem.
12 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
K ontemplum
organické funkce v sobě již přinejmenším latentně obsahují produktivní zpracování a transcendování všeho zastaralého a překonaného. V současné otevřené a pluralitní literární kul tuře se tvůrčí psaní stává další z mnoha nových pozvánek na cestu vedoucí z běžné spotřebitelské pasivity většinově převládající tržní orientace, jak o ní ve svých kritických textech v polovině minu lého století uvažoval německý psycholog Erich Fromm,11 k aktivní spoluúčasti na procesu tvorby a sebetvorby, tedy výzvou k přesunu naší osobní tvořivé pozornosti od vždy nějak křehké a nespo lehlivé vnější podpory k autentické sebepodpoře. Tento postoj ovšem nemá nic společného s na prosto plytkým, všudypřítomnými mechanismy trhu tvarovaným konzumentským individualis mem a izolacionismem, které ve svých románech tak nevybíravě tepe francouzský spisovatel Michel Houellebecq. Houellebecqova zdrcující vize lidské osobnosti jako beznadějně disociované elemen tární částice12 představuje pravý opak, ontologický protipól psychické a sociální inklinace dnešního šamanského praktikanta, v našem případě adepta tvůrčího psaní, respektive jeho zodpovědného uči tele. V nově ustaveném vnitřním světě svobodné, funkčně integrované osobnosti, jež se dokázala za pomoci vědomě zvolené, nedirektivní duchovní praxe oprostit od povrchně deterministického, dogmatického dualismu, se otevírá nekonečný pro stor vzájemně se prolínajících vazeb, mnohaúrov ňových spojení a nesčetných, ve svém spolupůso bení se podporujících podmínění. Kam až svým novým, obnoveným pohledem dohlédneme, spat říme universum jako podivuhodný text, který
společně se všemi ostatními bytostmi čteme i pí šeme zároveň, nemožno rozhodnout co dříve. Učitel tvůrčího psaní v neortodoxní šamanské roli by rozhodně neměl váhat nad adekvátním za pojením řady převratných konceptuálních podnětů současné vědy, bez ohledu na obor. Jeho hlavním úkolem ale přesto zůstává odkrývat nové průhledy a průchody do našich všedním provozem zaml žených vnitřních světů, pro jejichž kreativní ma nifestaci připravuje podmínky, aniž by přitom cokoliv ze svého poznání a prohlubující se praxe absolutizoval. Výuku tvůrčího psaní a tvořivý pří stup k životu obecně bychom neměli ztotožňovat s pouhopouhou sbírkou technik, jakkoliv pestrou a obdivuhodnou. Postmoderní šamanismus, přes něji řečeno neošamanismus ostatně podobným způ sobem vztahuje k odkazu archaických léčebných postupů a rituálů původních národů světa. Jejich spirituálním dědictvím se inspiruje, nic z něho si ovšem, na rozdíl od některých etnobotaniků bez ostyšně působících na teritoriích původních ná rodů v zájmu nadnárodních farmaceutických spo lečností, s ohledem na odlišné historické a kulturní kontexty nepřisvojuje.13 Nehledě na to, že čistě mechanická a rutinní aplikace jakýchkoliv metod či technik růstu, včetně těch nejposvátněj ších, se nakonec vždycky změní v mocensky za barvenou manipulaci. Jestliže bychom si podle vzoru humanistické psychologie nyní celou oblast tvůrčího psaní volně rozdělili na tvůrčí psaní za měřené na literaturu a tvůrčí psaní zaměřené na člověka, mluvíme právě o této druhé možnosti.14 Naším úkolem pak nebude navozovat při každé příležitosti v jakési samolibé nápodobě legendami
10 Takový je alespoň ekologický a umělecký postoj amerického básníka a občanského aktivisty Garyho Snydera, prezentovaný mimo jiné v jeho knize esejů Místo v prostoru. Etika, estetika a vodní předěly. 11 Jistou proslulost si v tomto směru rovněž v českém prostředí získala klasická Frommova kniha Mít, nebo být? 12 M. Houellebecq: Elementární částice, první francouzské vydání v roce 1998, česky poprvé 2007. 13 Nepřípustnost takovéhoto bez nadsázky vykořisťovatelského přístupu k intuitivnímu vědění přírodních národů zdůrazňuje ve své knize Kosmický had. Po šamanských stezkách k tajemnému jazyku DNA a ke kořenům pozná ní švýcarský antropolog Jeremy Narby.
13 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS206512
