18. kapitola
Agaefar, jaro roku 575 e. d.
Zrada
Parsa si unaveně promnula oči podrážděné a rudé od jemného písku, který se usazoval v záhybech jejích šatů a na všech nechráněných místech její kůže. Občasné poryvy větru zvedaly ze špiček písečných dun narudlý prach a vrhaly jí ho do tváře. Kam až dohlédla, viděla jen písek. Agaefar, Mrtvá poušť, jak příznačné. Kolik dní už bloudí tímhle prokletým liduprázdným krajem? Dva týdny? Tři? Nebo už to bude celý měsíc? Jak dlouho je to, co opustila Etal Shar v oáze Ghodrie? Dva měsíce nebo víc? Spousty podobných otázek jí vířily hlavou, ale na žádnou nenacházela odpověď. Už dávno ztratila pojem o čase. Každý den je úplně stejný. Mrazivě studená noc, kdy se choulí do pláště a pokrývek. Ráno vyplněné hledáním maličkých skalních prohlubní, ve kterých se usadila chladivá rosa, a rostlin, na jejichž velkých listech jsou droboučké krůpěje rosy. Zběsilý zápas s časem, protože již krátce po rozednění spalující sluneční žár tyto jediné zdroje životodárné vody zničí. Dopoledne plahočivá chůze neznámo kam. Snad za nadějí, že někde najde lidi. Přes poledne ukrývání před palčivým žárem ve stínu skal nebo v prohlubních vyhrabaných v písku. A pozdě odpoledne opět vyčerpávající chůze trvající až dlouho do noci. Její nádherná tvář, kterou tak obdivoval Celinor, je pokrytá puchýři a krásné rudé rty má rozpraskané až do krve, stejně jako nohy a chodidla. Lehké střevíce, které měla na sobě, když prchala z oázy, už dávno vzaly za své. Dokud měla svou klisnu, ještě to šlo, ale nebohé zvíře padlo vyčerpáním před dvěma týdny a od té doby se plahočila pěšky. V dálce zahlédla nějaká skaliska. Rozhodla se, že tam dnes skončí. Zítra ráno se jí tam snad podaří sesbírat nějakou rosu, a navíc se cítila úplně vyčerpaná. S vypětím posledních sil se doplahočila pod skalní převis. Místo jejího dnešního odpočinku na chvíli probudilo její zájem. Při prohlídce našla několik skalních prohlubní, které dávaly naději, že ráno budou naplněné krůpějemi vody. Do každé dala kus látky, zbytky svého závoje, který už před časem roztrhala. Látka natáhne vlhkost a z každého kusu pak ráno vyždímá několik cenných hltů vody. Poslední tři dny její jediný zdroj vody. Unavená se posadila do stínu a opřela se o hrubý drsný kámen. Zavřela vyčerpaně oči a upadla do polospánku, ve kterém poslední týdny trávila odpočinek. Pokud nebyla úplně vyčerpaná, nedokázala usnout. Stále měla před očima obrazy těch hrozných událostí, které prožila v posledních týdnech. A tak potácejíc se na hraně mezi bděním a sněním, přehrávala jí její mysl znovu a znovu obrazy, se kterými se její nitro stále nemohlo vyrovnat. Před dvěma týdny, krátce poté co její klisna padla a co se již loučila se životem, se jí podařilo narazit na nevelký pramen. Strávila u něj tři dny a vychutnávala si po dlouhé době dostatek studené chladivé vody. Ta však probouzela její hlad. Naštěstí v blízkosti pramene rostlo několik palem datlovníku a jeden rohovník, ze kterých mohla setřást přezrálé a seschlé plody. Doma na statku by je nedali ani dobytku, ale tady za ně byla neskonale vděčná, i když její hlad zaplašily jen částečně. Povzdechla si. Kdy se naposledy dosyta najedla? Bylo to před tím, než zemřel Amish? Amish. Otcův lovčí, otrok původem odněkud z Gî nâatu, kterého její otec Naram pozvedl z jeho bídného stavu a daroval mu svobodu. Oceňoval jeho 389
věrnost a schopnosti. Naram náruživě a nade vše miloval sokolnictví a proto z Amishe udělal svého lovčího, který se měl starat o jeho lovecké chrty a sokoly. Amish byl asi o deset let starší než ona. Když byla malé děvče, často si s ní hrál, vozil ji na koni, učil ji střílet z luku a lovit s otcovými sokoly. Poslední dva roky však Parsa začala dospívat v ženu a jeho vztah k ní se změnil. Občas ho přistihla, jak se na ni dívá. V jeho očích viděla něco, co ji znepokojovalo a mátlo, ale nad čím ve své pýše, typické pro dospívající dívku, mávla rukou. Dělali jí dobře obdivné a kradmé pohledy, kterými ji častovali muži na otcově statku. To však bylo místo, kde se cítila chráněná a nepřístupná. Byla ještě příliš mladá na to, aby dokázala rozlišit, kdy se jednalo o prostý obdiv a kdy o vášeň. To trvalo až do okamžiku, kdy se jí jednou Amish ve stájích pokusil obejmout a políbit. Tentokrát už bylo její zděšení z jeho divokých očí a z vášně, se kterou se jí pokusil zmocnit, skutečné. Konečně pochopila rozdíl mezi nevinnými narážkami ostatních mužů a Amishovou touhou. Jen s vypětím všech jejích sil se jí podařilo vyprostit se z jeho svírajícího náručí, z hladových dlaní, které se drze a chamtivě snažily proniknout k jejím dívčím pokladům. Když se konečně vyprostila, obrátila se k němu rudá vztekem a uraženou pýchou. Přestože se uvnitř cítila k smrti vyděšená, rozzlobeně se na něj obořila. „Už nikdy, Amishi! Rozumíš? Už nikdy se o nic podobného nepokoušej. Já nejsem děvečka ze stáje, ale dcera správce. Ještě jednou to uděláš a řeknu to otci. A víš, co se stane? Nechá tě zbičovat a bude tě vláčet po dvoře za svým koněm. A potom se vrátíš tam, kam patříš, mezi otroky na datlovou plantáž.“ Od onoho dne se jejich vztah změnil. Amish se stáhl zpátky a už se nikdy o nic nepokusil. Pohledů jeho divokých očí se však nezbavila. Navíc se v nich objevilo něco, co tam do té doby nebylo. Chamtivost, zloba a pokořená hrdost. Tehdy to Parsa okázale přehlížela, ale kolikrát od doby svého útěku už zalitovala, že se tehdy otci nesvěřila. Nikdy by se nestalo to, co ji potkalo v posledních týdnech. Vyndala z brašny několik seschlých datlí. Chvíli se na ně dívala, přitom ji napadlo, jak báječně chutnaly čerstvé plody doma na statku Etal Shar. Dala si jednu do úst a zkusila ji rozžvýkat. Šlo to těžko, protože ústa měla úplně vyprahlá. Vyplivla ji zpět do dlaně. Nechá to na ráno. Snad najde v některé prohlubni více vody než v uplynulých dnech. Voda. Vybavil se jí vodotrysk s chladivou vodou uvnitř atria jejich domu. Ztěžka polkla a zavřela oči. Ghodria. Obraz jejího útěku z rodného statku ji pronásledoval neustále. Stalo se to necelý čtvrt rok od Celinorova odjezdu. Ten čas prožila jako ve snu. V nádherném snu. Její milovaný bratr… Ne, Celinor nebyl bratr, byl to její tajný milenec, princ, který si pro ni jednoho dne přijede v plné slávě a odveze si ji na svůj hrad kdesi na dalekém severu. Každé ráno ležela se zavřenýma očima v posteli a snažila se vyvolat zpět obrazy jejich loučení. Znovu zdolávala jeho chabý odpor, když se snažil odolávat jejím nevinným výzvám s tvrzením, že jsou sourozenci. Znovu slyšela svůj hlas naplněný touhou. Znovu cítila jeho něhu a vášeň, když slabá hráz jeho vůle povolila. I po týdnech cítila na těle jeho dlaně, kterým její tělo vycházelo ochotně vstříc a jehož neznámé a nepoznané reakce ji překvapovaly, děsily a přitahovaly současně. Nedokázala jim odolat, otvírala se jako květ, který dychtivě saje paprsky slunce. Bez odporu se poddávala jeho laskání, plná vášně ho přijala do své horké náruče. A Celinor byl té noci jako sopka naplněná vášní, jejíž výbuchy ji spalovaly jako oheň. Každé ráno znovu prožívala tu horkou noc a snila tu pohádku o životě po boku vyvoleného a vymodleného prince. Každé ráno až do onoho dne, kdy do jejího pokoje vrazil otec. 390
S překvapením si přitáhla pokrývku až k bradě. Vyděsilo ji to. Nikdy nic takového neudělal. Měl divoké oči a Parsa v nich viděla nejistotu a strach. „Vstávej Parso! Rychle! Honem se obleč. Musíš pryč!“ „Co? Cože? Kam musím? Co se děje?“ „Yaarité. Kinar se svými muži plení oázu. Okamžitě se obleč! No, tak dělej přece!“ Vyděšeně vyskočila téměř nahá ze svého lůžka a přeběhla k paravánu, kde včera odložila svůj oděv. Otec si její nahoty nevšímal. Stál u okna a pobízel ji, aby si pospíšila. Ve spěchu na sebe naházela domácí oděv a obula se. „U Lathana. Už je vidím na cestě ke statku. Pojď!“ Neurvale ji chytil za ruku a táhl ji po schodech dolů na nádvoří. Tam již čekali dva osedlaní koně. Na jednom seděl rozčilený a nejistý Amish a druhého držel za uzdu. Parsa byla jako ve snu, vůbec nechápala, co se děje. Otec ji popadl za pas a vysadil ji do sedla její oblíbené klisny. Viděla plačící matku, která přiběhla a se vzlykotem a vyděšenýma očima jí podávala malý balíček s osobními věcmi. „Parso, dceruško moje. Musíš jet! Zachraň se! Bohové, za co nás trestáte?“ Otec už jí nevěnoval pozornost a obrátil se k Amishovi, kterému podával měšec. „Tady máš peníze a odveď jí k její sestře do Chagaru. Zapřísahám tě, Amishi, musíš jí dovést v pořádku k Tiamat. Ta se o Vás postará a bohatě se ti odmění. Chraň ji jako oko v hlavě. Dlužíš mi to!“ Amish jen mlčky přikývl, měšec strčil do sedlové brašny a pak chytil uzdu Parsiny klisny. Divoce pobídl svého koně, který vyrazil vpřed a strhl za sebou i klisnu. „Jeďte přes sad, zadní branou!“ zaslechla ještě Parsa otcův hlas. Křečovitě se držela hrušky sedla, aby nespadla, a naposledy se ohlédla. To byl obraz, který se jí vypálil do paměti a se kterým se probouzela každé ráno. Plačící matka klečící uprostřed dvora se sepnutýma rukama a otec, provázený několika ozbrojenými sluhy, běžící s taseným mečem k bráně, kde se objevil první jezdec. Parsa se zhluboka nadechla a zpod zavřených víček jí uteklo několik slz. Unaveně si je hřbetem dlaně rozmázla po špinavém obličeji. Otevřela oči, protože odpolední slunce se posunulo a jeho paprsky zasáhly její tvář. Namáhavě se posunula dále do stínu. Co se asi s rodiči stalo? Nedělala si žádné naděje. I Amish říkal, že to jistě ani jeden z nich nepřežil. Olízla si rty a ucítila slanou chuť slz. Chutnají stejně jako tehdy, když je chytili ti ozbrojenci. Takové zvláštní setkání to bylo a ten jejich velitel, jak se jen jmenoval? Darian. Když projeli tryskem přes sad a vyjeli zadní bránou, přitáhl Amish otěže svého koně a zastavil. Potřeboval se rozhlédnout, rozhodnout se kam pokračovat dál. Podařilo se jim opustit statek, ale netušili, kde mohou narazit na další ozbrojence. Obrátil se na Parsu. „Můžeš si vzít uzdu? Zvládneš to?“ Vyděšená, polykajíc slané slzy strachu, mlčky přikývla. Amish jí hodil uzdu, otočil koně několikrát kolem své osy a potom vyrazil směrem k východu po liduprázdné cestě mezi zavlažovacími kanály. Jeli tryskem, aby se co nejdříve dostali ven z oázy. Když za sebou zanechali poslední palmový háj, otevřel se před nimi pohled na řídkou lesostep, která obklopovala celou oázu. Kam až dohlédly jejich oči, nebylo nikoho vidět. Amish zvolnil, nechtěl koně uštvat hned na začátku jejich cesty. A tehdy se to stalo. Zrovna se blížili k nevelkému lesíku, stále ještě na dohled od oázy, když jim zastoupila cestu početná skupina jezdců. Jejich útěk skončil, dříve než pořádně začal. Neznámí ozbrojenci stáhli Parsu
391
i Amishe z koní a odvlekli je před svého velitele. Ještě dnes si dokázala Parsa vybavit tu ostře řezanou, velmi snědou, ale docela hezkou mužskou tvář s černýma přemýšlivýma očima. Ten muž musel být cizinec, protože jeho hlavu zdobil neobvyklý účes dlouhých černých vlasů. To se potvrdilo, když ozbrojenci oslovili velitele neznámým jazykem. Amish, který stál se spoutanýma rukama vedle ní, se k ní naklonil a pošeptal jí do ucha. „U Lathana, kdo to je? To nejsou yaarité. Znám většinu nářečí erbatu, ale nerozumím jim ani slovo. To jsou buď Nogaimové, nebo Adeshové, ale kde by se tady vzali?“ Odpověď dostal již brzy. Ozbrojenci hovořící se svými velitelem několikrát s uznáním ukázali na Parsu a několik se jich začalo smát. Jejich velitel je rázným posunkem umlčel. Došel k zajatcům a Parsa si všimla, že napadá na jednu nohu. K jejímu překvapení muž promluvil běžnou řečí se zvláštním přízvukem. „Odkud jste? Uprchlíci z oázy?“ Amish mlčky přikývl. „Měli jste štěstí, že jste narazili na mé muže, protože my se toho rabování zúčastnit nehodláme. Vrátíte se s námi do oázy, až to běsnění skončí.“ Jeden z jeho mužů ukázal na Parsu a pokračoval v běžné řeči. „Já bych je yaaritům nepředal. Ta krasavice by byla ozdobou každého domu v Anghiru. Jen se na ni, Dariane, podívej. Postavu jako mladá gazela, zuby jako perly, ty vlasy a pleť jako samet. Takový klenot přece nedáme yaaritům. Ti lupiči ji buď znásilní, nebo ji prodají v Osttaru na trhu s otroky. A nejspíš obojí. V Osttaru dostanou za takovou krasavici zlatou gîvskou hřivnu. Nebylo by lépe vzít ji s sebou? Ta by ti zplodila kupu právě tak krásných dcer a synů.“ Když Parsa slyšela ta slova, vzepřela se v ní její hrdost a vzdor. Navzdory svému postavení vybuchla a plná zloby je okřikla: „Jen to zkuste. A uvidíte, co se s vámi stane, až se o vás dozví můj bratr. Najde vás a nechá vás pověsit jednoho po druhém.“ Amish se k ní naklonil: „U Lathana, Parso, mlč! Nedráždi je.“ Muži se začali smát. „Pěkně divoká. Jako horská lvice. U Maghúra, jestli ji Dariane nechceš, tak já si ji rád odvezu k sobě domů,“ řekl se smíchem jeden z nich. Darian se na ni zamračeně podíval. „Tvůj společník má pravdu, dívko. Měla bys lépe vážit svá slova. Nejsi v pozici, abys nám mohla vyhrožovat. Tvůj bratr musí být někde daleko, když neochránil tvůj dům. Dargawar je bez konce. Nebojím se ho. Ale řekni, jak se jmenuješ ty a jak on?“ „Parsa, dcera správce ze statku Etal Shar,“ odpověděla Parsa hrdě přehlížejíc nesouhlasné Amishovy posunky. Darian pokrčil rameny. „Etal Shar? Neznám. Jak se jmenuje tvůj bratr?“ „Celinor, dartegin z Pelengornu. Pobočník velitele severní armády. Velí třem tisícovkám mužů. Je to mocný pán, ten si vás dokáže najít!“ Výraz Darianovy tváře se v mžiku změnil a zachmuřenost vystřídal nelíčený údiv. „To není možné.“ Parsa jeho údiv přikládala dojmu, který učinilo vyslovení Celinorova titulu. Darian se nedůvěřivě zeptal: „Tak ty jsi sestra, urozeného pána z Pelengornu? To se mi nechce věřit. Jaký je jeho osobní erb?“ „Parva Goniů. Náš otec pocházel z rodu chagarských Goniů.“ Darian se obrátil na své muže a chvíli se vzrušeně bavili neznámou řečí. Z posunků bylo zřejmé, že muži se svým velitelem nesouhlasí, po chvíli se však podřídili. Jeden z nich k nim přistoupil a k jejich překvapení je zbavil pout. Parsa se na ně obrátila se zadostiučiněním. „Dostali jste strach? Dobře jste udělali, ušetřili jste si mnoho těžkostí.“ Darian se na ni podíval a v jeho tváři se objevil obvyklý zamračený výraz. 392
„To nebylo ze strachu, dívko. Jsem dlužník tvého bratra, proto jste volní.“ Amish se ulehčeně usmál a chytil udivenou Parsu za ruku, aby jí odtáhl dříve, než si to jejich věznitelé rozmyslí. „Vrátí nám naše koně?“ Darian mlčky přikývl a pokynul jednomu ze svých mužů, aby je přivedl. Jakmile měli koně zpět, Amish vysadil Parsu do sedla a sám se také vyhoupl na koně. Již je chtěl pobídnout, když ho Darian pánovitým posunkem zadržel. Přistoupil k Parsině klisně a chytil ji za ohlávku. „Přál bych si, abys našla svého bratra v pořádku a zdravého, dívko. Je to čestný muž, který si zaslouží mou úctu. A navíc mám vůči němu dluh. Až jej uvidíš, vyřiď mu, že Darian z Dowril Awrakhu jej pozdravuje a vzkazuje mu, že od tohoto okamžiku jsme vyrovnáni. Dluh je splacen.“ Parsa překvapeně přikývla. Nemohla si ten rychlý zvrat srovnat v hlavě. Voják Kinara Yaarita a přítel jejího bratra? To nedávalo smysl. Darian pustil ohlávku, odstoupil a mávl rukou. „Adeghúr nechť tě provází na tvé dlouhé cestě, Parso z Ghodrie.“ Potom se obrátil se na Amishe. „Na jihu v Daganských horách se ukrývají početné oddíly yaaritů. Jediná volná cesta odtud vede na severovýchod. Jeďte!“ Amish přikývl a pobídl koně. Blížil se soumrak a ochladilo se. Parsa vyšla z úkrytu mezi skalami a podívala se na západ, kde sluneční kotouč pomalu mizel za obzorem. Je čas se přichystat na noc. Vybalila ze skrovného vaku dvě přikrývky. Jedna byla její, druhá Amishova. S odporem se na ni podívala. Kdyby mohla, ráda by se jí zbavila, ale noci jsou tady tak mrazivé. Rozprostřela ji na zem, zabalila se do své a ulehla. Unavená víčka se jí zavřela, ale spánek nepřicházel. Několikrát se převrátila. Otevřela oči a dívala se do temnoty nad sebou. Hlavou jí probleskla myšlenka, která jí od té doby často pronásledovala. Měla tehdy ještě šanci zabránit tomu, co ji potkalo později? Měla tehdy požádat Dariana o pomoc a zůstat nějaký čas pod jeho ochranou. Tvrdil, že je Celinorův přítel. Byla to poslední pomocná ruka, kterou jí tehdy bohové poslali? Od té doby už nikoho nepotkali. Nikoho kromě toho pastevce. Ergen Dogu. Poté, co je Darian propustil, putovali několik dnů stále na severovýchod. Bylo to sice opačným směrem, než ležel Chagar, ale Amish byl velmi ostražitý a nechtěl riskovat setkání s yaarity. Jeho chování a jednání se však začalo měnit. Večer když seděli u ohně, kde připravoval skromné jídlo pro oba, si Parsu stále drzeji a vyzývavěji prohlížel. Ta neměla sebemenší zájem se s ním bavit. Snažila se vyrovnat se s hrůznými událostmi posledních dní, takže se každý večer hned po jídle zabalila do své přikrývky a dělala, že spí. Ale spánek nepřicházel, protože ji stále pronásledovaly obrazy jejího útěku z Ghodrie. Většinou usínala únavou až k ránu. Začínal druhý týden jejich cesty, když se jednoho rána probudila a uvědomila si, že Amish spí vedle ní a ruku má přehozenou přes její trup. Neslýchané. Rozčileně ze sebe strhla pokrývku a postavila se. Amish se pomalu probíral a usmál se na ni. Parsa se na něj rozčileně utrhla: „Neříkala jsem ti, že už nemáš nic podobného nikdy zkoušet? Otec ti nařídil, že mě máš odvést k Tiamat, a to je vše. Až tam budeš za své služby odměněn. Ode mě nic neočekávej!“ Amish se pomalu zvedal, podíval se na ni a zvláštně se usmál. „Ale Parso, noci jsou teď tak studené. Jen jsem tě chtěl zahřát. Myslím, že jsi spala jako malé děcko. Nebo se pletu?“ „Nestojím o tvoji péči. Nepřeji si, aby ses ke mně přibližoval. Pod žádnou záminkou. Pamatuj na to, co ti přikázal otec.“ 393
Amish se ušklíbl. „Ale jistě princezno, jak si přeješ. A nemyslíš, že už je to úplně jedno, co tvůj otec nařídil? K čemu jsou příkazy, na jejichž plnění nemá kdo dohlédnout?“ Parsa se na něj přihlouple podívala. Kvůli tvrdým Amishovým slovům si konečně připustila to, čemu se celou dobu bránila. Že nejspíš ani jeden z jejích rodičů už není mezi živými. Teprve nyní si naplno uvědomila, že je plně v Amishově moci. Prvně za dobu jejich útěku pocítila strach. „Pamatuj, co řekl otec. Dlužíš mu to! A navíc, Hazir, Tiamatin manžel tě bohatě odmění, když mě dovedeš do Chagaru.“ Parsa se pokusila zahrát na Amishovu chamtivost. Ten se na ni chvíli díval a pak se jeho tvář roztáhla škodolibým úsměvem. „Naramovi jsem sloužil patnáct let. Věrně jako pes, přiběhl jsem na každé jeho zavolání. Tím jsem svůj dluh vrchovatě splatil. Nic už nedlužím. Naopak si zasloužím odměnu za své věrné služby. Však mi tvůj otec taky dobře zaplatil.“ Amish zvedl vítězoslavně plátěný měšec a zatřásl s ním. Ozval se tlumený cinkot. „Čtyři tucty zlatých gîvských zinarů. Hotové jmění. Za to si můžu v Legdarionu nebo Gî nâatu koupit dům i s polnostmi a otroky, kteří na nich budou pracovat. A ženu. Mladou, krásnou a poddajnou, která se o mě bude starat.“ Amish se strojeně zamračil, zavrtěl hlavou a otočil se k ní. „Ne, ženu ne. To nebudu potřebovat. Bohové už mě za mé služby odměnili. Já za ženu utrácet nepotřebuji. Co říkáš, Parso?“ Ta uviděla v jeho očích výsměch a rozhodnutí, které ji vyděsilo. Tehdy jí prvně došlo, že Chagar cílem jejich cesty nebude. „ Amishi, to nemůžeš? Můj otec ti tak důvěřoval a tolik ti pomohl. Takhle mu chceš jeho dobrotu oplatit?“ Ten se zamračil a odsekl: „Dost už řečí. Už nechci, abys mi ještě někdy připomínala Narama. Nic mu nedlužím. A s tím, čím mě při rozloučení obdaroval, udělám já, co sám uznám za vhodné. Ode dneška budeš spát po mém boku. Jasné?“ Toho večera si Amish ustlal vedle Parsy. Ta se zabalila do své přikrývky, jak nejtěsněji mohla, a otočila se k němu zády. Cítila, jak se k ní přimáčkl a majetnicky ji objal. O více se té noci nepokusil, ale Parsa dobře věděla, že je to jen otázkou času, než se rozhodne vzít si to, co mu podle jeho názoru patří. Druhého dne v poledne uviděli po deseti dlouhých dnech osamocení první lidskou tvář. Potkali rodinu kočovníka z kmene Chattů, který hnal se svými dvěma ženami a hejnem dětí nevelké stádo skotu a ovcí směrem na západ. I on byl překvapený, že ve zdejší pustině někoho potkává. Byl to však dobrosrdečný muž, takže pozval Amishe a Parsu ke svému stolu. Amish Parsu bez okolků představil jako svoji ženu. U večeře seděl Amish spolu se svým hostitelem na zemi u nízkého stolku a k jídlu popíjeli jakýsi zkvašený nápoj. Parsa se musela posadit stranou vedle Ergenových žen, které oba muže obsluhovaly. Na Amishovi bylo vidět, jak si své nové postavení užívá. Parsa chvíli váhala, zda nemá do hovoru obou mužů vstoupit a požádat pastevce o pomoc. Když však viděla naprostou poddajnost a poslušnost jeho manželek, došlo jí, že by její prosbu vůbec nepochopil. Pastevec se představil jako Ergen Dogu a mluvil lámaným pomořanským nářečím. „Ergen slyšet o velké válce na západě. Velký Gherkhan být mocný pán. Ovládat všechny země za Nebeskými sloupy. Jeho vojákům nikdo neodolá. Však taky porazit Kharity i Kimery. Ale Chattové mít štěstí. Naše země chudá a nezajímavá. A vy být uprchlíci z Ghodrie?“ Amish si notně přihnul zkvašeného nápoje, drze se podíval na Parsu a přikývl. Kočovník pokračoval. 394
