Panoráma biologické a sociokulturní antropologie

Jaroslav Malina editor

Panoráma biologické a sociokulturní antropologie Modulové učební texty pro studenty antropologie a „příbuzných“ oborů

Josef Kolmaš

Smrt a pohřbívání u Tibeťanů

NADACE UNIVERSITAS MASARYKIANA EDICE SCIENTIA

12

NADACE UNIVERSITAS MASARYKIANA EDICE SCIENTIA V našem pojetí je antropologie vědecká disciplína, která stu­du­ je lidský rod (Homo) a jeho dosud známé druhy: Homo habilis, Homo erectus, Homo sapiens. Zaměřuje se na člověka jako jednotlivce, všímá si jeho četných seskupení (etnické skupiny, populace) a zahrnuje do svých výzkumů též celé lidstvo. Na rozdíl od kontinentální Evropy, která antropologii mnohdy pokládá jen za přírodní vědu (morfologie člověka a porovná­ vací anatomie a  fyziologie člověka a  lidských skupin), pova­ žujeme ji na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, podobně jako antropologové v anglosaském prostředí, za vědu celostní, sociokulturní i bio­ logickou, integrující poznatky přírodních a  společenských věd. Pomocí syntézy obou pohledů se pokoušíme vysvětlit celistvost lidských bytostí a  lidskou zkušenost z  hlediska biologického a  sociokulturního ve všech časových údobích a  na všech místech, kde se děl vývoj našich předků. Ačkoli antropologie objasňuje evoluci našeho druhu Homo sapiens, přesahuje svým rozsahem tento cíl. Zkoumá hluboce naše předky (rané hominidy) a nejbližší příbuzné lidoopy, zkoumá prostředí, v kterém se náš vývoj odvíjel, a  zároveň se všeob­ jímajícím studiem našeho chování pokouší odhadnout naše budoucí konání v ekosystému Země. Současný stav poznání představíme postupně v  „modu­ lových“ učebních textech nazvaných Panoráma biologické a sociokulturní antropologie, které nakonec zahrnou látku ba­ kalářského a magisterského studia. Osnova každého z modulů je obdobná: vlastní učební text, doporučená studijní literatura, výkladové rejstříky důležitějších jmen a  pojmů, medailon autora, zaostření problému (studie o aktuálních teoretických, metodologických či empirických inovacích v dané tematice), rozvolnění problému (uvedení tematiky do širšího filozofic­ kého nebo kulturního rámce). Nevelký rozsah jednotlivých modulů, jakýchsi stavebních prvků v podobě ucelených témat kurzů a přednášek, umožní snadno publikovat revidovaná a  doplněná vydání těch mo­ dulů, kde bude třeba reagovat na nové objevy a trendy oboru. Vznikají tak skripta nikoli „zkamenělá“ v jednom okamžiku, ale neustále „živě pulzující“, skripta pružně reagující na reva­ lorizaci univerzitních učebních plánů, uspokojující aktuální potřeby společnosti a  studentů a  vycházející vstříc zavádění obecně platného kreditového systému (na základě tzv. Euro­ pean Credit Transfer System – ECTS), který umožní účinnější spolupráci mezi jednotlivými katedrami, ústavy a  fakultami, zlepší orientaci studentů a  zvýší průhlednost na úrovni ná­ rodní i mezinárodní. Texty jsou kolektivním, editorem metamorfovaným dílem autorů z Masarykovy univerzity a z dalších českých a zahranič­ ních institucí. V uváděné podobě představují pouhý „zkušební preprint“, který bude po zkušenostech z  výuky a  recenzním řízení výrazně přepracováván a  doplňován. Již v  této chvíli však editor vyjadřuje poděkování všem spolupracovníkům za jejich neobyčejnou vstřícnost a  velkorysou snahu představit nejnovější výsledky, z nichž mnohé pocházejí z jejich vlastních, často ještě nepublikovaných výzkumů.

NADACE UNIVERSITAS MASARYKIANA

EDICE SCIENTIA

Karel Demel, Tantra III, 1999, kombinovaná technika (suchá jehla, rulety, rytina, akvatinta), 52x49 cm. Inspirace: Buddhistické tantrické texty věnované sexualitě a erotice. Dílo vytvořené pro projekt knihy a výstavy: Kruh prstenu: Světové dějiny sexuality, erotiky a lásky od počátků do současnosti v reálném životě, krásné literatuře, výtvarném umění a dílech českých malířů a sochařů inspirovaných obsahem této knihy. Karel Demel: „Podle tantrických textů: ,Muž a žena jsou jeden celek v nejspojitelnějším centru – v sexualitě. Existuje v ní jiný prostor i čas – věčný, neboť tok sexuální energie je tokem života. Povznáší do vyšší reality, nirvány – stavu blaženosti, vysvobození z koloběhu života.‘“

Jaroslav Malina editor

Panoráma biologické a sociokulturní antropologie Modulové učební texty pro studenty antropologie a „příbuzných“ oborů

12 Josef Kolmaš

Smrt a pohřbívání u Tibeťanů

NADACE UNIVERSITAS MASARYKIANA, BRNO MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ NAKLADATELSTVÍ A VYDAVATELSTVÍ NAUMA, BRNO 2003

Text © Josef Kolmaš, Jaroslav Malina, 2003 Editor © Jaroslav Malina, 2003 Obálka, grafická a typografická úprava © Josef Zeman, 2003 Ilustrace © Adolf Born, Karel Demel, Viliam Poltikovič, Archiv Josefa Kolmaše, 2003 Vydaly Nadace Universitas Masarykiana v Brně, Masarykova univerzita v Brně, Nakladatelství a vydavatelství NAUMA v Brně, 2003 Tisk a knihařské zpracování Vydavatelství Masarykovy univerzity v Brně Pořadové číslo 3700-17/99 Ilustrace na přebalu: Karel Demel, Meditace, 1993, kombinovaná technika (suchá jehla, rulety, rytina, akvatinta), 29,3x19,5 cm. Tato publikace ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení vydavatele. ISBN 80-210-3045-3 (Masarykova univerzita v Brně) ISBN 80-86258-38-6 (NAUMA)



Slovo editora

„V tom kruhu nebes, který spíná kolébku i hrob, nepozná nikdo začátek či konec dob a nepoví ti také žádný filozof, odkud jsme přišli a kam zajdem beze stop.“ Omar Chajjám (1048–1131), perský básník, matematik, astronom a filozof. Je autorem čtyřverší rubá’í, aforisticky zachycujících filozofické ideje, náboženské názory a životní pocity.

Citované čtyřverší stejně jako mnohá další z  Chajjámových zamyšlení souvisí s  tématy, jimiž se zabývá antropologie. V našem pojetí je antropologie vědecká disciplína, která studuje lidský rod (Homo) a  jeho dosud známé druhy: Homo habilis, Homo erectus, Ho­ mo sapiens. Zaměřuje se na člověka jako jednotlivce, všímá si jeho četných seskupení (etnické skupiny, populace) a zahrnuje do svých výzkumů též celé lidstvo. Na rozdíl od kontinentální Evropy, která antropologii mnohdy pokládá jen za přírodní vědu (morfologie člověka a porovnávací anatomie a fyziologie člověka a lidských skupin), považujeme ji na Katedře antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v  Brně, podobně jako antropologové v  anglosaském prostředí, za vědu celostní, sociokulturní i  biologickou, integrující poznatky přírodních a společenských věd. Pomocí syntézy obou pohledů se pokoušíme vysvětlit celistvost lidských bytostí a lidskou zkušenost z  hlediska biologického a  sociokulturního ve všech časových údobích a  na všech místech, kde se děl vývoj našich předků. Ačkoli antropologie objasňuje evoluci našeho druhu Homo sapiens, přesahuje svým rozsahem tento cíl. Zkoumá hluboce naše předky (rané hominidy) a nejbližší příbuzné lidoopy, zkoumá prostředí, v kterém se náš vývoj odvíjel, a zároveň se

všeobjímajícím studiem našeho chování pokouší odhadnout naše budoucí konání v ekosystému Země. Na rozdíl od Omara Chajjáma se domníváme, že o  rodu Homo leccos víme, a  současný stav poznání představíme postupně v  „modulových“ učebních textech nazvaných Panoráma biologické a  sociokulturní antropologie, které nakonec zahrnou látku bakalářského a magisterského studia. Osnova každého z modulů je obdobná: vlastní učební text, doporučená studijní literatura, výkladové rejstříky důležitějších jmen a  pojmů, medailon autora, zaostření problému (studie o  aktuálních teoretických, metodologických či empirických inovacích v  dané tematice), rozvolnění problému (uvedení tematiky do širšího filozofického nebo kulturního rámce). Nevelký rozsah  jednotlivých modulů, jakýchsi stavebních prvků v  podobě ucelených témat kurzů a  přednášek, umožní snadno publikovat revidovaná a  doplněná vydání těch modulů, kde bude třeba reagovat na nové objevy a  trendy oboru. Vznikají tak skripta nikoli „zkamenělá“ v  jednom okamžiku, ale neustále „živě pulzující“, skripta pružně reagující na revalorizaci univerzitních učebních plánů, uspokojující aktuální potřeby společnosti a  studentů a  vycházející vstříc zavádění obecně platného kreditového



systému (na základě tzv. European Credit Transfer System – ECTS), který umožní účinnější spolupráci mezi jednotlivými katedrami, ústavy a  fakultami, zlepší orientaci studentů a zvýší průhlednost na úrovni národní i mezinárodní. Texty jsou kolektivním, editorem metamorfovaným dílem autorů z Masarykovy univerzity a z dalších českých a  zahraničních institucí. V  uváděné podobě představují pouhý „zkušební preprint“, který bude po zkušenostech z výuky a recenzním řízení výrazně přepracováván a doplňován. Již v této chvíli však editor vyjadřuje poděkování všem spolupracovníkům za jejich neoby­čej­nou vstřícnost a velkorysou snahu představit nej­no­vější výsledky, z nichž mnohé pocházejí z jejich vlastních, často ještě nepublikovaných výzkumů.



Následující čtyřverší Omara Chajjáma, díky po­uče­ ním z biologické a sociokulturní antropologie, přijímáme bez výhrad, jako dobrý návod k uchování demokratického uspořádání společnosti i života na naší planetě: „Když s jednou plackou chleba vyjdeš na dva dny a s jedním douškem z puklé nádoby, nač podřízen být lidem menším než ty sám nebo nač sloužit lidem stejným jako ty?“ Snad trochu přispějí i tyto učební texty …

Brno, leden 2003

Jaroslav Malina

KATEDRA ANTROPOLOGIE

PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ

Alois Mikulka, Logo Katedry antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, 1999, kresba tuší na papíře, 16x9,7 cm.



Karel Demel, Buddha I, 1998, kombinovaná technika (suchá jehla, rulety, rytina, akvatinta), 9,7x8,6 cm.



Smrt a pohřbívání u Tibeťanů

Josef Kolmaš



Karel Demel, Buddha III, 1998, kombinovaná technika (suchá jehla, rulety, rytina, akvatinta), 8x13 cm.

10

Obsah

1. Fenomén smrti v pojetí Tibeťanů



1.1. Úvod 1.2. O smyslu a poslání Tibetské knihy mrtvých (8./14. století) 1.3. Pozorování a výklad příznaků blížící se smrti podle Tibetské knihy mrtvých 1.4. Čtyři způsoby nakládání s mrtvolou v Tibetu 1.5. Názor 14. dalajlamy Tändzin Gjamccha na smrt

13 13 14 17 24 25

2.

Svědectví návštěvníků Tibetu o nakládání s mrtvými 2.1. Marco Polo: Milión, neboli o zvycích a poměrech ve východních krajích (1298) 2.2. Odorico de Pordenone: Popis východních krajů světa (30. léta 14. století) 2.3. Jean de Bourgoigne, řečený Mandeville: Cestopis tzv. Mandevilla (po roce 1356) 2.4. Johannes Grueber: Relace v Kircherově China Illustrata (1667) 2.5. Ippolito Desideri: Cesta do Tibetu (20. léta 18. století) 2.6. Evariste-Régis Huc: Cesta do Lhasy (40. léta 19. století) 2.7. Gonbožab Cebekovič Cybikov: Cesta k posvátným místům Tibetu (1919) 2.8. Viliam Poltikovič: Čína: Neuchopitelný Tibet (2002)

27 27 29 30 31 31 33 35 36

3. Mumifikování a obřadní kremace 3.1. Mumifikování 3.2. Kremace 16. karmapy Rangdžung Rigpä Dordžeho (1981)

39 39 42

4. 5. 6. 7.

45 49 57 59

Literatura (citovaná, použitá, doporučená) Výkladový rejstřík důležitějších jmen a pojmů O autorovi O autorovi výtvarných děl

8. Zaostření problému 8.1. Z Milaräpova Namtharu 8.2. Z Podlahovy Katolické liturgiky

63 63 66

9. Rozvolnění problému 9.1. Jaroslav Malina: Smrt profesora

69 69

11

Karel Demel, Buddha IV, 1999, kombinovaná technika (suchá jehla, rulety, rytina, akvatinta), 15,5x13,8 cm.

12

1.  Fenomén smrti v pojetí Tibeťanů

1.1.  Úvod

Jednou z  univerzálně platných a  trvalých konstant Umírání z hlediska lékařského je definováno jako všeho života na tomto světě je, že tak, jak jednou začal, proces postupného a nezvratného selhávání vitálních tak musí jednou i skončit. Smrt, tato nejvěrnější prů- funkcí tkání a orgánů, jako závěrečný, přetrvání vyluvodkyně člověka, tvoří s  životem dokonalou dialek- čující úsek života jedince završený zánikem individua tickou jednotu – život zrozením začíná a smrtí končí. – smrtí. Smrt pak je destrukce organismu jako celku, Takový je přirozený, nejobecněji platný zákon přírody, trvalé ireverzibilní zastavení všeho dění v  těle. Svou kterému všechno živé podléhá. podstatou je tedy smrt organickou částí a přirozeným Autoritativním tibetským dílem k fenoménu umí- důsledkem života – smrt je podmiňována životem, žirání, smrti a ke krátkému posmrtnému mezidobí bar­ vot je umožňován smrtí. Jsouc v živém organismu od do, než dojde k jedincovu novému zrození, je Tibetská zárodku obsažena, lze o ní prohlásit, že provází živou kniha mrtvých. Toto klasické dílo tibetského nábožen- bytost od samého okamžiku jejího zrodu – každý jeského písemnictví poučuje o ukončení jedné z mnoha dinec umírá de facto od svého příchodu na svět. posloupných existencí člověka a o jeho přechodu do Většina živých bytostí světa zvířecího si tuto existence jiné. V tomto axiomu se zračí starší názory samozřejmou skutečnost vůbec neuvědomuje a  přiindické, ať již hinduistické nebo buddhistické, podle jímá ji jako hotovou věc, jako nepsaný zákon příronichž „smrt není nikdy zakončením života s  koneč- dy. Člověk však na rozdíl od ostatních živých tvorů nou platností, vždycky po ní následuje další život, kte- o své smrtelnosti ví, byť si ji obvykle nerad připouští. rý se utváří podle činů v předchozích životech a pod- A právě z tohoto vědomí u něho vyplývá i přirozený le dosaženého stupně duševního vývoje či úpadku strach z  umírání, jeho průběhu a  charakteru, jakož v průběhu znovuzrozování“ (Werner 1996, s. 167). Je i strach z vlastní smrti, tj. ztráty života. Tento strach to onen věčně a univerzálně platný karmanový zákon je tím intenzivnější, čím více se člověk faktické smrti o skutcích a odplatě za ně, který je vyznávaným dog- blíží. V okruhu západní kultury jsou tyto pocity dále matem i všech tibetských buddhistů. stupňovány jejím v  podstatě nereálným přístupem

13

k  fenoménu smrti – příliš málo, pakliže vůbec, si ji připouštíme, dokud jsme zdraví, takže nenadálá, ale i očekávaná, konfrontace s ní nás doslova drtí. Jinak je tomu v  okruhu tibetského duchovního světa, kde v  umírání a  ve smrti samé není shledáváno nic nepřekonatelně tragického, žádná totálně bezvýchodná situace. Tibetská kniha mrtvých v  této souvislosti soustavně zdůrazňuje jednu zásadní myšlenku: přistupujme ke všem, kdo umírají, a čtěme jim z této knihy, objasňujme její smysl, neboť představuje „hluboký návod vysvobozující už jen tím, že je spatřen, slyšen, čten“, je to poučení, které „přivádí člověka v hodině smrti k duchovnímu osvícení“. Pokud umírající není v  kómatu a  je tudíž s  to komunikovat se svým okolím, mělo by se mu především šetrně, leč nedvojsmyslně naznačit, že umírá, a tím mu umožnit, aby se na svůj odchod z tohoto světa připravil. Jakkoli těžké to pro pozůstalé v daném okamžiku mů-

že být, a lidsky také skutečně je, je to pro ně na druhé straně ta nejlepší příležitost, jak svému umírajícímu projevit tu nejopravdovější lásku. Umírajícího v  jeho poslední hodince nepochybně povzbudí, když je při něm někdo, kdo o  něj projevuje upřímný zájem, nic mu nenalhává, kdo to s ním myslí veskrze dobře. V hodině smrti nadchází tedy čas k projevení pravé lidské účasti, prokázání skutečné důvěry a  také k  vyjevení konečné pravdy: smrt není mýtus, reálně existuje a právě přichází, avšak my, tvoji opravdoví přátelé, jsme tu s tebou a s účastí sledujeme tvoje umírání; my víme, že ty umíráš, ty také víš, že umíráš; nic nekalého se neděje za tvými zády; nikdo tě nepodvádí, neklame … Být při umírajícím v jeho poslední hodince je pro něho v dané chvíli to nejdůležitější. Naše přítomnost představuje pro něj mocný zdroj útěchy a inspirace na cestu posmrtným mezistavem (Tibetská kniha mrtvých, 1998, s. 140–141).

1.2.  O smyslu a poslání Tibetské knihy mrtvých (8./14. století) Podle dávných indických představ, převzatých také rázný, fyziologický proces. Podle buddhistického pojetí starými Tibeťany, se život jedince neomezuje toliko to, co se nazývá „individuum“, „osobnost“ a co na sebe na jedno zrození: založen na skutcích plynoucích bere podobu hmotného těla, sestává ze čtyř elementů z  náruživosti a  hříšných sklonů jednoho každého, – země, vody, ohně a  vzduchu, vytvářejících „tělesno“, tíhne neustále k novému materializování, k novému k nimž přistupuje jako pátý prvek vědomí či duch, tvouskutečňování – ke znovuzrození. Existence všech řící člověkovo „duševno“. Mizení síly držící pohromadě živých bytostí je tak nazírána jako nekončící řetěz tyto tělesné a duševní projevy bytí je obrazně vyjádředelších či kratších životních fází přerušovaných toliko no jako pohlcování jednoho elementu druhým, vždy smrtí a následným „posmrtným mezistavem“. Pozná- nejblíže v řadě stojícím, tj. země vodou, vody ohněm, ní, že existování všeho živého představuje bezpočet ohně vzduchem a  nakonec vzduchu vědomím. Tuto za sebou se odvíjejících životů přerušovaných pouze postupnou vnitřní „absorpci“ prvků doprovázejí určité smrtí a posmrtným mezistavem, jinými slovy že právě vnější projevy umírání: ústa a nos vysychají a stahují se, prožívaný život je dočasný, pomíjivý, nutně vyvolává tělesná teplota klesá, dýchání postupně přechází v chrotázku, co se děje při smrti, respektive po ní, než na- čení atd. V okamžiku, kdy je element vzduchu pohlcen stoupí nová fáze bytí, anebo také, jak jedna životní vědomím, vysadí tzv. „vnější dech“, tj. dýchání, a nastafáze vede skrze smrt a  posmrtný mezistav k  nové ne „to, čemu se říká smrt“. Posléze nastoupí sled tří fází životní fázi, k novému zrození? posmrtného mezistavu – barda, a  sice bardo hodiny Buddhisté nespatřují ve smrti pouze vypovězení smrti, bardo prapodstaty a bardo vznikání. jistých životně důležitých funkcí, pouhý specifický fyziNázorný výklad a  poučení o  tomto specifickém ologický stav těla, vidí v ní především naplnění zákona mezičlánku v řetězu existencí podává právě Tibetská karmy, neboli dívají se na smrt a nový život jako na dů- kniha mrtvých (1998, s. 7–8) (obr. 1). sledek skutků předchozího života. Pravda, i u buddhistů Teorie existence „posmrtného mezistavu“ (sanskrt­ představuje umírání a smrt jistý, z našeho pohledu své- sky antarábhava) není původním výtvorem tibetským,

14

nýbrž sahá svým vznikem až k počátkům buddhismu v Indii, a sdílí tudíž i celou řadu nejdůležitějších nábožensko-mystických představ této země. Třebaže řada indických filozofických škol, například lókóttaravádinové, mahásanghikové či théravádinové, posmrtný mezistav neuznává, pojednává o něm jako o hotové věci čelný hínajánský učenec Vasubandhu ze 4. až 5. století ve svém díle Abhidharmakóša („Klenotnice nauky“), kde dokazuje existenci „mezistavu“ či „mezibytí“, kterým po smrti procházejí všechny bytosti, a cituje rozcházející se názory různých autorů, pokud jde o délku jeho trvání, již někteří udávají sedmi dny, jiní až čtyřiceti devíti dny, jako je tomu také v Tibetské knize mrtvých. I když se však v Knize mrtvých tu a tam objevují některé myšlenky z  Abhidharmakóši, kniha jako celek dýchá atmosférou výrazně odlišnou od starých buddhistických škol, totiž atmosférou pozdějšího tantrismu (vadžrajána), skrze nějž pronikly do díla vedle indického mytologického světa s  jeho božstvy také některé tibetské domorodé pověry poznamenané buddhismem (Tibetská kniha mrtvých, 1998, s. 9). Centrální myšlenkou a vůdčí ideou Tibetské knihy mrtvých tedy nejsou smrt, respektive posmrtný mezistav samy o sobě, nýbrž – jak už ze samotného tibetského názvu díla vyplývá – vysvobození. Tím se Kniha mrtvých zcela organicky řadí k  ostatním buddhistickým naukám, které všechny koneckonců usilují o jedno: ukázat na četné nejrůznější prostředky, jež má věřící podle svých schopností a předpokladů volit k tomu, aby dosáhl vysvobození. Úkolem Knihy mrtvých pak je ukázat, jakou specifickou úlohu v tomto snažení hraje smrt a posmrtný mezistav. Správně pochopit základní myšlenku Knihy mrtvých a  tím i  tibetské představy o  smrti a  posmrtném mezistavu předpokládá proto správně porozumět buddhistické představě o vysvobození (Tibetská kniha mrtvých, 1998, s. 11–12). Tibetská kniha mrtvých patří mezi tzv. termové neboli „utajené“ či „ukryté“ texty. Svéráznou literární tradici „textů-pokladů“, tj. textů – převážně mystického, okultního či profetického charakteru – údajně ihned po jejich sepsání ukrytých, „zakopaných“, na nějakém tajném místě, odkud byly v  pozdějších dobách nějakým jasnovidcem-tertönem jakoby zázračně „objeveny“, „vykopány“ a  zvěstovány světu jako zaručeně pravé, nedotčené učení jejich původních tvůrců, založil v Tibetu v 8. století Ind Padmasambhava z Udjány. Ten prý také pověřil odhalováním těchto „skrytých pokladů“ žáky svých žáků v mnoha příštích generacích.

Obr. 1.  Přebal 1. vydání Kolmašova překladu Tibetské knihy mrt­ vých (Praha: Nakladatelství Odeon, 1991). Archiv Josefa Kolmaše.

Mnohem prozaičtějším vysvětlením původu tradice ukrývání a pozdějšího „odhalování“ náboženských textů zdá se však být počáteční rivalita stoupenců čínských a  indických hlasatelů buddhismu v  Tibetu a  následné vyhnání prvních ze země (po roce 775). Jimi a jejich tibetskými žáky sepsané, respektive přeložené knihy nebylo přirozeně možno vzít při útěku všechny s sebou, a tak aby byly uchráněny před pronásledovateli, byly ukryty do jeskyní, skalních štěrbin, do tajných skrýší ve zdech chrámů a na jiná příhodná místa. Teprve po 300–400 letech, v  11. a  12. století, začaly být tyto texty znovu objevovány, přičemž nezřídka byl nálezce či objevitel takového textu pozdější tradicí mylně vydáván za jeho autora. Padmasambhava („Z lotosu zrozený“), v  Tibetu uctivě nazývaný Guru rinpočhe (Ctihodný guru), o  jehož životě toho víme jen velmi málo, přišel do Tibetu za panování krále Thisong Decäna (754–797) a  zasloužil se mimo jiné o  uvedení vadžrajánového buddhismu do země a  založení prvního tibetského buddhistického kláštera Samjä (2. polovina 8. století).

15

Mezi mnoha jinými díly je mu domácí tradicí připisováno také autorství Tibetské knihy mrtvých. Slova a výroky Mistrovy měla údajně podle paměti zapsat jeho nadaná žačka a později životní družka Ješe Cchogjal, která prý rovněž tento text ukryla v  tajné skrýši na hoře Gampodar (též Gompodar či Gampopal) při levém břehu „Zlatonosné řeky“, Čhuwo-serdän, v kraji Dagpo jihovýchodně od Lhasy. O objevení zapomenutého textu se o 600 let později postaral jistý siddha-asketa Karmalingpa, náležející původně ke staré předreformní škole Ňingma, později však přestoupivší do školy Kagjü, založené Marpou Čhökji Lodöm (1012–1097). Karmalingpa žil v letech 1326–1386. V biografiích slavných tertönů jsou zmínky o něm velmi sporadické. Prý byl převtělencem jednoho z nejstarších a nejslavnějších překladatelů buddhistických svatých textů ze sanskrtu do tibetštiny Lü Gjalcchäna (mezi 7.–9. stoletím) z Čogra, známého propagátora kultu buddhistického božstva Amitábhy v  Tibetu. Kult Amitábhy se v  Knize mrtvých také zřetelně zračí, z čehož je někdy vyvozováno, že nauky vyložené v této knize by mohly mít vskutku cosi společného s osobou překladatele z Čogra. Karmalingpa pocházel z Khjerdubu v Horním Dag­pu a  byl nejstarším synem jistého siddhy Ňida Sanggjä. Podle legendy když bylo Karmalingpovi patnáct let, naplnila se slova proroctví a on objevil na hoře Lhadän v  kraji Dagpo dva ukryté „texty-poklady“. Prvním a hlavním z nich bylo „Hluboké učení o spontánním vysvobození skrze rozjímání o pokojných a hněvivých božstvech“, představující rozsáhlý cyklus thanatologických textů, jehož hlavní složkou je i  Kniha mrtvých. Tento text později předal svému učedníkovi Ňida Čhödžemu s tím, aby byl dál předáván v jeho duchovní linii. Bohužel nevíme, zda onen text, který Karmalingpa našel v hoře Gampodar, měl již tu podobu, kterou vykazuje dnešní Kniha mrtvých. Není totiž vyloučeno, a  odpovídalo by to tibetské tradici, že pozdější uživatelé text knihy všelijak doplňovali, upravovali,

16

opatřovali komentáři apod., takže dnešní jeho podoba může docela dobře být výsledkem takovéto tvůrčí, respektive editorské činnosti řady pozdějších generací. Byla to ostatně táž pozdější tradice, která podsunula Knize mrtvých také její specificky náboženskou, dnes poměrně značně rozšířenou funkci, totiž úlohu jakési meditační příručky, s  pomocí jejíchž myšlenek a  návodů se jógini-tantrikové už zaživa cvičí v  přípravě na smrt a  v  dosahování vysvobození přímo, bez posmrtného mezistavu. Tomuto cíli má sloužit zejména praktikování tzv. přenášení vědomí, hluboké rozjímání o vizích pokojných a hněvivých božstev, úsilí o splývání s  ochrannými božstvy-jidamy atd. (Tibetská kniha mrtvých, 1998, s. 16–18). Základní ideou Tibetské knihy mrtvých, jak už ře­čeno, není smrt ani posmrtný mezistav bardo sám o  sobě, i  když oba tyto fenomény kniha poměrně přesně vystihuje a  popisuje, nýbrž buddhistická koncepce vysvobození směřující v  lepším případě k  úniku z koloběhu sansárových existencí a dosažení nirvány, v  méně příznivém případě pak k  vyhnutí se zrození do stavů zatracení a  k  zabezpečení si relativně nejlepšího příštího zrození ze všech možných, v  němž by člověk mohl pokračovat v  úsilí o  konečné vysvobození a úspěšně je završit. O nauce vyložené v Knize mrtvých se přímo praví, že „je to kvintesence veškeré dharmy“ a že „lepší učení nežli je toto by věru nenalezli ani buddhové tří epoch, i kdyby je hledali“. I když celým svým obsahem a zaměřením je tato kniha určena umírajícím a  posléze zemřelým, jimž chce být průvodcem pro kritickou dobu tzv. bardové existence, být jim útěchou a posilou, je ve svých praktických důsledcích ve skutečnosti zacílena k  životu. Tím, že umírajícímu a posléze mrtvému tak naléhavě a opakovaně připomíná, co a jak konal či měl konat zaživa, ukazuje vlastně živým, jak smysluplně a buddhisticky samospasitelně žít už přítomný život, hic et nunc, aby je na jeho konci očekávalo toužené vysvobození (Tibetská kniha mrtvých, 1998, s. 23–24).

1.3. Pozorování a výklad příznaků blížící se smrti podle Tibetské knihy mrtvých Pozorování a  výklad příznaků blížící se smrti je smrti. – Zde autor hojně čerpal z klasického díla inpodle autora Tibetské knihy mrtvých organickou sou- dické medicíny Čatuštantra, pocházejícího z prvních částí celkové přípravy člověka na odchod z  tohoto století naší éry, avšak tradicí připisovaného samému světa a  jeho pozdější návrat v  nové existenci. Cílem Buddhovi Gautamovi. Toto dílo uvedl do Tibetu tohoto zkoumání však v  žádném případě není sta- Padmasambhava a zařadil je mezi termové, tj. ukryté novení nějakého exaktního data smrti, nýbrž přede- texty. V  originálu je dílo dávno ztraceno a  je zachovším jakési buddhistické memento mori – poskytnutí váno pouze v tibetském překladu pod názvem Gjüži, podnětu k vážnému zamyšlení nad posledními věcmi „Čtyři tantry“, respektive „Čtyři traktáty“. V jeho dručlověka (obr. 2). hé kapitole je obšírně pojednáno mimo jiné o  naší V  prvních šesti oddílech následujícího textu (od­ problematice, jak dosvědčují mnohé, místy doslovné, dí­ly 2. až 7.) se v  duchu tradiční tibetské medicíny, citace z jeho textu. respektive šamanského zaříkávačství, pojednává o vněj­ V osmém oddílu je pak prezentován detailní ná­stin ších projevech postupného fyzického a  duševního mystické „fyziologie umírání“ – pohlcování čtyř prvků, chřadnutí lidského organismu, o  slábnoucím vlivu ze kterých je složeno tělo člověka, pohyb „větru“ v neroživujícího elementu „větru“ na lidské tělo, o  úloze vových kanálech a  jeho postupné mizení z  lidského snů ohlašujících nadcházející smrt, o  příznacích v oblasti sexu věstících brzký skon, o čtení úkazů na obloze a dešifrování jejich dopadu na člověka a o celé škále „blízkých“ a  všeho druhu ostatních příznaků Obr. 2.  Ukázka rukopisného textu Tibetské knihy mrtvých v Tibetské knihovně Orientálního ústavu Akademie věd České republiky v Praze. Archiv Josefa Kolmaše.

17

těla atd. Poslední, devátý oddíl potom probírá konkrétní znaky nového zrození a  slouží vlastně k  přípravě adepta smrti na brzké putování bardem a  na jeho pozdější návrat do života v nové existenci. Tím je zároveň naznačena úzká obsahová souvislost tohoto textu s ostatními texty bardového cyklu.

Tibetská kniha mrtvých [Pozdravení] ÓM! Skláním se před trojí podobou pokojných a hněvivých božstev, zářících vlastním jasem, jakož i před dévy. [Úvod] Aby bylo možno podle „Hlubokého učení o  spontán­ ním vysvobození skrze rozjímání o pokojných a hněvivých božstvech“ dosáhnout spontánního vy­svobození v bardu skrze naslouchání, následuje poučení o „Spontánním vysvobození skrze pozorování příznaků smrti“. Ó synu vznešeného rodu, neustále je zkoumej! Samaja. Toto křehké, přízračné tělo, vzniklé ze součinnosti karmického základu a  vedlejších příčin, nemá věčného trvání a podobá se olejové lampě uprostřed vichru. Příčin smrti je mnoho a není jediné, která by připouštěla výjimku. A  protože není známo, kdy se smrt dostaví, neustále zkoumej příznaky nadcházející smrti a usilovně se věnuj ctnosti. U  všech živých bytostí včetně člověka existují dva druhy smrti: smrt předčasná a  smrt v  důsledku vyčerpání životních sil. Podaří-li se předčasnou, náhlou smrt obelstít, lze ji odvrátit. Smrt v důsledku vyčerpanosti životních sil se podobá lampě, které došel olej. I kdyby se však podařilo smrt obelstít, neexistuje způsob, jak ji definitivně odvrátit. Ze všech nejdůležitější jsou tyto způsoby pozorování. Poučení o  nich bude podáno v  šesti obecných kategoriích, a sice 1. vnější příznaky smrti, 2. vnitřní příznaky smrti, 3. tajemné příznaky smrti, 4. vzdálené příznaky smrti, 5. blízké příznaky smrti, 6. ostatní příznaky smrti. Před započetím zkoumání příznaků smrti je třeba nejdřív obětovat guruovi, jidamům a dákiním a třeba si též přinesením torem naklonit čhökjongy a bohyně ochránkyně. Konečně je třeba darovat almužnu bratrům a sestrám v dharmě, jakož i ostatním spravedlivým. Potom je třeba uvážlivě takto zkoumat příznaky smrti.

18

[Vnější příznaky smrti] Nejprve zkoumání skupiny vnějších příznaků. Tyto příznaky jsou vyvolány prvky. Nejdřív tedy skupina příznaků způsobených čtveřicí prvků. K  prvním příznakům fyzického ochabování dochází odjakživa z prvků, a to takto: nejdříve se omezuje přijímání potravy a smysly se zatemňují. Reakce těla, řeči a mysli jsou zlobné, nálada vrtkavá, skleslá, sny zmatené, barva pleti a těla nevýrazná. Za života kromě toho ještě výskyt nejrůznějších překážek. To jsou nejranější příznaky smrti. Projevy příznaků smrti, projevujícími se na těle, jsou zejména: jestliže se člověku neprokrvují nehty na rukou a na nohou a ztrácejí lesk, zemře po devíti a půl měsících; jestliže mu vypadávají brvy z očních víček, zemře po pěti měsících; jestliže se mu stáčejí vlasy v  zátylku směrem nahoru, zemře po třech měsících. Jestliže se zároveň pomočuje, podělává a kýchá, je to rovněž příznak blížící se smrti. Když mu moč vytéká dvěma čůrky, když mu všechny části těla ochabují a svěšují se dolů, když spolu s výronem semene se vyměšují výkaly a moč, když tělo vydává dotud nebývalý pach, když se celkové člověkovo chování odlišuje od dřívějška, když se vytrácí jeho stud a barva tváře mu bledne, když mizí zvučnost jeho hlasu a zrak se mu zakaluje, když se mu nos pokrývá potem, když jeho oči vidí tvary matně anebo když vůbec vidí špatně, když jsou jeho uši hluché anebo když slyší pouze nezřetelně, když ztratil čich anebo když je jeho čich otupělý, když ztratil chuť anebo když má špatnou chuť, když ztratil schopnost chápání anebo jeho chápání je převrácené, když mu vylysávají brvy a potí se na hlavě – to vše jsou příznaky toho, že takový člověk se octl v rukou Pána smrti. Dále, když je člověk ještě zdravý, spatřuje při tlaku palci na obě oči světlé kruhy. Když se mu však tyto kruhy neobjeví pod levým okem, zemře po šesti měsících; když se mu neobjeví nad levým okem, zemře po třech měsících; když se mu neobjeví nad nosem, zemře po jednom měsíci; když se mu neobjeví u uší, zemře po dvou měsících; když se mu neobjeví pod pravým okem, ať ví, že zemře po deseti dnech; když se mu neobjeví nad pravým okem, zemře po pěti dnech; když se mu neobjeví v okolí uší, zemře po třech dnech; když se mu neobjeví v okolí nosu, zemře po dvou dnech. Takový ať ví, že zemře, byť by jinak nestonal. Jestliže po zacpání obou uší palci neuslyší v nich ráno prvního dne měsíce žádný šum, třeba usoudit, že zemře během šesti let; jestliže neuslyší šum ani

druhého dne, zemře po šesti letech a dvou měsících. Takovým způsobem každý další den bude znamenat oddálení smrti vždy o další tři měsíce. Neuslyší-li šum ani kterýkoli třetí, čtvrtý a další den, zemře po uplynutí právě tolika násobků tří měsíců. Autority však praví, že datum smrti nelze napevno stanovit. Dalšími příznaky blížící se smrti jsou projevy hněvu a  zloby, jakož i  pocity hrůzy a  strachu, ať se člověk nachází kdekoli. Rovněž pozbývání čisté víry a  úcty k  ní a  nenávist ke světcům. Kamkoli takový člověk přijde, všude kolem sebe šíří špatnou náladu a touží hned zase odejít. Prahne po tom, co se příčí dharmě, a těší se ze světských radovánek a rozptylování. Takoví jsou plni žádostivosti, pýchy a žárlivosti. To vše jsou příznaky toho, že se tito lidé octli v rukou Pána smrti. Toto jsou tak zvané „vnější příznaky smrti“. Autority tvrdí, že smrt je možné odvrátit, jestliže se ji podaří obelstít. Ve způsobech odvracení třeba spatřovat něco jako „vnitřní způsoby“ obelstívání smrti. [Vnitřní příznaky smrti] Za druhé. Sledování vnitřních příznaků smrti. Jsou to pozorování „větru“ a zkoumání snů. Nejdříve pokud jde o  „vítr“. Ten třeba zkoumat takto: vybrat dobu, kdy jsou den a  noc stejně dlouhé a  poté prvního dne nového měsíce usednout za rozbřesku do dřepu a s tělem vzpřímeným zopakovat „sedm znaků Vairóčany“. Za každým z nich pozorovat, kudy „vítr“ zevnitř vychází. Jestliže „vítr“ proudí levou nosní dírkou, po třech dnech přesně v touž dobu vyjde z  levé nosní dírky. Poté čtvrtého dne ráno je třeba rozsypat zrnka ječmene a  „vítr“ vyjde z  pravé nosní dírky. Pak třeba vyčkat, až uplynou tři dny. Tak bude každé tři dny vycházet „vítr“ tu z pravé, tu z levé nosní dírky. V té době, kdy bude člověk takto střídavě vydechovat a vdechovat, bude třeba důkladně a přesně odpočítávat dny. Bude-li se správně za sebou takto počítat půldruhého měsíce, vyjde, že člověk zemře po šesti měsících od konce onoho půldruhého měsíce. Tak tvrdí autority. Po uplynutí jednoho měsíce od konce oné půldruhaměsíční lhůty, praví, se prý objeví hrozivá zlověstná znamení. Po uplynutí dalšího půl měsíce se dostaví zhoubná choroba. Po dalších několika dnech se nemocný stane upovídaným a tak dále. Jestliže do deseti dnů před smrtí nevyslechne poučení o  přenesení vědomí, zemře dřív, než by jakékoli přenesení uskutečnil.

Jestliže „vítr“ vychází ze všech tří otvorů – obou nosních dírek a úst – zároveň, nemocný zemře v polovině dne. Umírá prý v  okamžiku, kdy vdechování nosem ustalo a přešlo do úst. Za druhé, pozorování příznaků smrti ze snů. Sny, které se člověku zdají večer nebo v  poledne, nejsou věrohodné, spolehlivé jsou pouze sny v době od rozbřesku do rána. Jestliže se člověku zdá, že ujíždí na kočce nebo na opici s bílou či červenou tváří a směřuje přitom pořád na východ, znamená to, že takového prý připraví o život sám král. Jede-li ve snu na tygrovi, lišce, buvolovi, vepři, velbloudu nebo oslu a směřuje přitom stále na jih, je to znamením toho, že se octl v rukou Pána smrti. Dále, zdá-li se mu, že požívá nečisté jídlo, že oděný do černého šatu se propadá do jámy, že se nachází v kleci, že uvízl v husté síti, že má údy spoutány železnými řetězy anebo že obcuje s postavami černých žen či se zvířaty – všechny takové sny jsou příznaky smrti. Jestliže se mu ve snu zjeví velice rozhněvaná černá žena s obnaženým břichem, předvádějící své „skryté vnady“; anebo se k  němu blíží muž s  železnou tyčí a  přistupuje k  němu se slovy: „Pojďme!“, načež mu uváže kolem pasu černý provaz a vleče ho za sebou; anebo když vidí, že je ze všech stran obklíčen příkopem a  plotem; anebo se nachází uvnitř dlouhé červené pevnosti, kde si sám utíná hlavu, kterou si pak nasazují jiní; anebo že ho koldokola obletují havrani a kvílící hladoví duchové; anebo když žena ve snu vidí, že vedena touhou se stává nevěstou; anebo když muž vidí sebe nahého, s  ostříhanými vlasy a  oholenými vousy; anebo jak se neustále spolčuje s  přáteli Pána smrti Jamy a jak ho vleče horda kostlivců; anebo jak se vrhá do vody či klesá do bahna, kde ho polykají ryby; anebo jak vstupuje do nitra lůna a ukládá se k spánku; anebo jak svádí boj, ve kterém prohrává a vítězství si odnášejí jiní; anebo že má na sobě červený šat a zdobí se rudými květy či je neustále trhá; anebo jak šplhá na horu barvy červeného laku či má hlavu ovinutou červenou stuhou; anebo že mu z temene hlavy vyrůstají větve a v nich hnízdí ptáci; anebo že opakovaně přenocovává na hrůzostrašném pohřebišti; anebo, ač sám již starý, si nakládá na bedra ztuhlou mrtvolu; anebo že slunce či měsíc se za soumraku spouštějí na planinu; anebo že se vrhá střemhlav do hluboké jámy; anebo tancuje společně s houfem rákšasů; anebo bloudí po neznámých dalekých krajích, aniž pomýšlí na návrat. – Těmto a dalším podobným snům se nelze bránit. A jestliže se člověku zdají pořád a on nemá jis-

19

totu, že se jich postupně zbaví, pak i když je zdravý, zemře během jednoho roku. Jestliže se mu zdá, že slunce a měsíc jsou uchvacovány planetou Ráhu, že padají na zem či znovu a znovu se skrývají za obzorem, zemře mu otec či matka nebo jeho guru. Takoví lidé jsou choří, a proto dozajista zemřou – tvrdí autority. Toto jsou tak zvané „vnitřní příznaky smrti“. Pře­ lstít je je o něco obtížnější, než přelstít příznaky uvedené výše. [Tajemné příznaky smrti] Za třetí. Poučení o tajemných příznacích smrti. Když se objeví vnější a vnitřní příznaky smrti, je nutno je odvrátit postupným a  opakovaným vykrucováním se a přelstíváním. Jestliže se vnější a vnitřní příznaky smrti nepodaří odvrátit, pak zkoumej tajemné příznaky smrti takto: Nejdříve je zapotřebí vzbudit v  mysli vysoký stupeň osvícení a poté se utéci k Útočištím a pomodlit se k nim. Ráno prvního dne v měsíci třeba uronit „kapičku“ a zkoumat ji. Jestliže mužské semeno ztmavne a ženská krev z rodidel zbělá, zemře taková osoba po dvou měsících – tvrdí autority. Jestliže mužské semeno nabere zarudlou barvu, zemře takový po šesti měsících anebo se u něho objeví upovídanost. Zůstane-li bílé, neporušené, znamená to, že neexistují žádné překážky. Tehdy třeba vdechovat nosem, aniž by docházelo k  poklesu vnitřního tepla. To je způsob, jak obelstít smrt. Dále, jestliže muž nebude cítit, že z něj vytéká semeno a jestliže se v semenu objeví roztroušeně jakoby kapičky rtuti o velikosti sezamového zrníčka, i to znamená blížící se smrt – tvrdí autority. Žena zemře, když krev z jejích rodidel nepřestajně vytéká a zároveň se jí zdá, že trhá červené květy. Dále, dokonce i muž, který nepraktikuje hříšnou soulož, ale semeno mu neustále vytéká, zemře po čtyřech měsících – tvrdí autority. Jestliže se mu kolem drahocenného otvoru dordže náhle objeví dotud nevídané černé skvrnky a zároveň v něm vzplane hříšná žádostivost a nutkavá touha po rozkoši a myslí jenom na ženy, a jestliže porušuje slib ohledně tří smyslových orgánů, je to znamením, že zemře a dostane se do vadžrového pekla. Jestliže v sobě nevzbudí účinnou lítost, bude ustavičně zakoušet pekelná muka. To je způsob, jak pomocí lítosti obelstít tajemnou smrt. Z obou výše uvedených způsobů obelstívání je tento obtížnější. Toto jsou tak zvané „tajemné příznaky smrti“.

20

[Vzdálené příznaky smrti] Za čtvrté. Tak zvané „vzdálené příznaky smrti“. Zkoumání příznaků smrti podle roků a měsíců. Zkoumání nebeských dob a  tvarů se provádí takto – a  souvisí to s  umíráním či neumíráním, s  odvrácením či neodvrácením smrti: Přines ofěru guruovi a Klenotům, ucti tormami dákiní a čhökjongy, utec se k Útočištím a pomodli se k nim. Potom započni s pozorováním. Dopoledne a  odpoledne prvního dne v  měsíci a  znovu navečer patnáctého dne a  za svítání následujícího dne, kdy je nebe jasné a nefouká vítr, usazen pohodlně a sám na opuštěném místě, odkud máš dobrý výhled na oblohu, přednes co nejnaléhavěji svoji prosbu a poté odříkej stokrát tuto mantru: ÓM, A JU ŠÉ SA RA HA KA RA RÉ ŠVA RÉ, HÚM, PHAT! Poté, stále osamělý, povstaň a  učiň po sedmi poklonách božstvům světových stran. Pak se čtyřmi končetinami nataženými a s růžencem či nějakým symbolem Buddhy v rukách nakresli v srdci stínu písmeno A. Posléze se oběma očima upřeně a pronikavě zahleď do toho A uvnitř stínu a soustřeď k němu svůj intelekt. Když ti obě oči již dřevění a ty se díváš doprostřed bezmračné oblohy, uzříš, že se ti na nebeské báni zjevuje silueta tvého vlastního těla. Má-li tělo hlavu a trup nepoškozené a  je barvy šedobílé, znamená to, že neexistují žádné překážky a že smrt nehrozí. Věz, že je to dobré znamení! Jestliže na nebi nebude siluetu vidět, bude třeba vykonat vykuřovací obřad, zaujmout meditační pozici vadžraparjanka, sepnout ruce a upírat zrak jako dříve. Jestliže se ani pak nepoškozená silueta neobjeví, znamená to, že nebe je zamračené anebo zatažené vichřicí. Pozorování pak třeba uskutečnit později, až bude nebe jasné. Půjde přitom o tři věci: určení lhůt, tvarů a barev. První skupina – stanovení termínu, čímž se rozumí poznání a určení ročních lhůt. To se zkoumá takto: Zmizení siluety Buddhova symbolu drženého v  ruce označuje tak zvané „oddělení božstva země“ – čas žití se naplní po sedmi letech. Chybí-li na siluetě pravá ruka, zemře člověk po pěti letech; chybí-li levá, zemře po uplynutí tří let. Chybí-li na ní pravá noha po koleno, zemře po dvou letech; chybí-li levá noha, zemře po jednom roce. Za druhé. Poznání a určení měsíčních lhůt. Chybí-li na siluetě pravá strana hlavy, zemře člověk po devíti měsících; chybí-li levá, zemře po sedmi měsících. Chybí-li na ní horní část šíje, zemře po pěti mě-

sících; chybí-li šíje vůbec, zemře po třech měsících. jevů; ti s  prostředními schopnostmi nechť rozjímají Chybí-li na ní horní část hrudníku, zemře člověk po o svém božstvu jidamovi a praktikují dvoustupňovou dvou měsících; chybí-li dolní část, zemře po jednom meditaci kjerim a  dzogrim; a  ti s  nejmenšími možměsíci. nostmi nechť se usilovně věnují hromadění zásluh Za třetí. Poznání a určení lhůt v počtu dnů. Chy- a konání ctnosti. bí-li na siluetě pravá strana těla, zemře člověk po To bylo pojednání o zkoumání úkazů na nebi. devětadvaceti dnech; chybí-li levá strana, zemře po jedenadvaceti dnech. [Blízké příznaky smrti] Druhá skupina – zkoumání tvaru. To se děje takto: Za páté. Zkoumání blízkých příznaků smrti. Výše vyNachází-li se silueta ve čtverci, zemře člověk po jmenované příznaky se sledovaly v době, kdy člověk pěti měsících; nachází-li se v kruhu, zemře po čtyřech nebyl ještě nemocný. Byly to příznaky vzdálené, po měsících; nachází-li se v  půlkruhu, zemře po třech jejichž obelstění zbývá člověku ještě mnoho možností. měsících; nachází-li se v oválu, zemře po dvou měsí- Zde bude pojednáno o situacích, kdy na člověka přišla cích. – Když se tyto tvary podaří obelstít, bude možno choroba. V tomto případě se příznaky smrti projevují smrt odvrátit. takto: Nachází-li se silueta v trojúhelníku, člověk zemře Jestliže se vytvoří u lůžka zubů černý povlak, říká po jednom měsíci; podobá-li se skrčené mrtvole, se tomu „seskupení živlových démonů dü“ – smrt zemře po půl měsíci; nachází-li se na temeni hlavy, nastane po devíti dnech; jestliže se propadne boční zemře po deseti dnech. stěna nosu a  nos zploští, říká se tomu „přehrazení Tyto tři skupiny siluet nelze odvrátit a smrt nepo- otvoru větru“ – smrt nastane po devíti dnech; jestchybně nastane. liže se končetiny opakovaně tu natahují, tu stahují, Třetí skupina – zkoumání barvy. Provádí se takto: říká se tomu „rychlý šplh prvků do kopce“ – smrt Bílá barva vycházející z prostředka siluety je zna- nastane po pěti dnech; jestliže člověk hledí upřeně, mením náklonnosti k nágům a ke králi asurů; černá s  oběma očima ani napolo nepřivřenýma, říká se barva vycházející z  její pravé strany je znamením, tomu „ztráta matky větru“ – smrt nastane po třech že člověka se zmocnili démoni dü a  bohyně Mamo dnech; jestliže jsou obě líce zjizveny mečem, říká se a  ubližují mu; červená barva vycházející z  její levé tomu „roztržení nosu země“ – smrt nastane desátého strany je znamením, že člověka se zmocnili démoni dne za svítání; jestliže dech postupně slábne, říká se cän a  jeho vlastní hlavní asurové anebo je to před- tomu „vyvrhování duše větru“ – smrt nastane po šesti zvěst poranění a  nemoci; žlutá barva vycházející měsících; jestliže se špička nosu nápadně zkřivuje z její hlavy je znamením, že se člověka zmocnili ná- doprava či doleva, říká se tomu „podtětí podstavce gové a démoni gong; modrá barva vycházející z jejích nosního sloupu“ – smrt nastane sedmého dne v noci; nohou je znamením, že se člověka zmocnili nágové jestliže není možno ronit z  očí slzy, říká se tomu a jezerní léčivé síly. „překážka“ – smrt nastane pátého dne; jestliže je levá Jsou-li barvy siluety bez ladu a  skladu, je to zna- tvář zjizvena mečem, říká se tomu „odseknutí horšího mením, že se člověka zmocnila bohyně Mamo a Pán masa“ – smrt nastane po jednom dnu; jestliže se horní smrti. Žlutá barva v chaotickém provedení označuje a dolní otvory vyplní, říká se tomu „přeseknutí cesty božstvo vlastníka země; různé pestrobarevné pruhy prvků“ – člověk zemře po třech a půl dnech; jestliže znamenají, že se člověka zmocnilo osm rot démonů se mu na jazyku objeví černé tečky, je jisté, že zemře smrti de. – Toto je poznávání barev. po dvou dnech; jestliže se mu uši zplošťují a přiléhají Když se takovýmto způsobem objeví jakékoli k  hlavě, říká se tomu „přetržení ušních prahů“ – tapříznaky smrti, třeba usilovně provádět obřad obelstí- kový zemře po půl dnu; jestliže má poškozené prsní vání smrti. Když se pozorování provede tak jako dříve bradavky, říká se tomu „zničení zřídla prvku vody“ a všechny údy se dotvoří do úplnosti, znamená to, že – smrt nastane po půl měsíci; jestliže člověk tu vstává, obelstění bylo dosaženo. Jestliže ani po trojím prove- tu usedá a dlouhou dobu pohybuje rukama, třeba vědení obřadu obelstívání smrti se člověk neuzdraví, je dět, že záhy zemře. to znamením toho, že nadešel konec jeho života. JógiPříznaky smrti je třeba dále zkoumat takto: ni dosáhnuvší nejvyššího duchovního pokroku nechť O poledni ať se člověk s lokty opřenými o kolena si střeží svůj vnor do hlubin přirozenosti veškerých zadívá jižním směrem, zvedne ruce vzhůru, přiloží

21

je k místu mezi obočím a hledí na ně oběma očima. [Ostatní příznaky smrti] Jestliže bude vidět zpočátku velmi zřetelně a  potom Za šesté. Poučení o nejrůznějších dalších příznacích to přestane, dojde k tak zvanému „přerušení spojení smrti. mezi prostorem nebes a země“. Takový člověk zemře Ať už je člověk tělesně zdráv či nemocen, nepo devatenácti dnech. dohlédne-li si na špičku svého nosu, zemře po pěti Jestliže spatří na východní straně vodní nádrž měsících. Jestliže si neuvidí na špičku jazyka, zemře nebo rybník a na západní straně hliněnou zeď tyčící po třech dnech, i kdyby byl jinak zdravý. Jestliže při se na úbočí, postavenou jakoby ze stínu a  měděné pohledu do vyleštěného zrcadla neuvidí svoje levé strusky, s chybějícím zastřešením, je to tak zvaný „pád oko, zemře po sedmi měsících. Jestliže při dýchnutí člověka sjíždějícího na bílé lvici ze svahů Méru“. Tako- ’chá’ do dlaní ucítí teplo a při dýchnutí ’phu’ ucítí chlad vý zemře po šestnácti a půl dnech. a naopak, ať ví, že zemře po deseti dnech. Jestliže při Dále je třeba vystříhat se všeho, co přináší člověku pohledu do vody nebo do měděného zrcadla nepozná pohromu – neobcovat pohlavně, nepít čhang, nemlu- svou vlastní podobu, je to příznakem smrti. Jestliže se vit přespříliš. Potom ráno při východu slunce naplnit mu při koupeli neudrží voda na hrudi v okolí srdce obětní misku vlastní močí a  pozorovat ji. Jestliže a nad ním zase neusychá, znamená to, že zemře. Jestlibudou její výpary modročervené a potom zmizí, říká že při lusknutí prsty neuslyší zvuk, znamená to rovněž, se tomu „rozpouštění tuku na hladině moře“. Takový že zemře – tvrdí autority. zcela určitě zemře po devíti dnech. Jestliže výpary buJestliže člověku vystoupnou kotníky do stran, dou černé a budou se trhat, nastane smrt po jednom znamená to, že zemře po jednom měsíci. Jestliže po dnu. Jestliže budou červené a tečkované, smrt se do- něm nezůstanou na měkké zemi stopy, zemře. Jestlistaví po devíti dnech. Jestliže bude moč při východu že i  přes požívání chutné a  vydatné stravy mu bude slunce vydávat velký zápach a výpary zmizí, je to tak sil stále ubývat a jeho tělo přestane vrhat stín, zemře. zvané „odstranění kouře v městech pomocí mnichů“. Jestliže měl mnoho vší a hnid a ty ho opustily, zemře. Takový zemře devátého dne. Jestliže oproti dřívějšku zůstává klidný a  potlačuje Jestliže se při zmáčknutí obou očí neukáží bílé kru- v sobě hněv a jestliže míra jeho dřívějších jak pokleshy, říká se tomu „neměnné slunce, zapadající za vrchol- ků, tak ctností se dovršila, je to pro dotyčného člověka ky Méru“. Smrt nastane po třech nebo po sedmi dnech. znamením smrti. Jestliže se jeho odraz ve vodě nebo Jestliže při zacpání palci pravého a  levého ucha v zrcadle anebo jeho stín ukazuje s useknutou hlavou bude slyšet šum, který potom ustane, říká se tomu a zbavený údů, je to příznak smrti. Jestliže se mu pyj „hlas dákiní, zaznívající z  útrob hory Méru“. Takový a  varlata prověšují, jestliže varlata mění svoje místo, zemře po sedmi nebo po třinácti dnech. jestliže při kašli a  kýchnutí vydává dotud neznámý Když ráno slunce hřeje a  ve stínu vrhaném jeho zvuk, jestliže necítí pach dohořívající olejové lampy svitem mizí člověkovi pot z  čela, říká se tomu „růst – o tom všem se říká, že to jsou příznaky jisté smrti. ,stromu splňujícího přání‘ na štítech Méru“. Smrt naTak se projevují tyto a jiné příznaky: stane po pěti dnech. Opakované zakalování a  zatemňování vědomí; Když bránu nejvyššího démona dü zakrývají vlasy ztráta chuti k  jídlu a  pití, která byla ještě donedávna neobvyklým způsobem stočené vzhůru, nazývá se to dobrá; skleslost při meditaci a nechuť se jí věnovat; ne„znepřátelení černého Pána smrti na ,stromě splňují- schopnost vydržet na jednom místě a nutkání odebrat cím přání‘ s jednonohým Javatim“. Takový zemře po se jinam; převalování na lůžku a nespavost; stále větší sedmi dnech. a větší bledost a hubenost a nejistá chůze; vzpomínání Ať se objeví kterékoli z  těchto znamení smrti, je na dávné příbuzné a touha po setkání s nimi; radost ze zapotřebí přesně určit jeho dobu, aby bylo možno po- smrti a přání spáchat sebevraždu; toulky o samotě, bez třikrát náležitě vykonat obřad obelstívání smrti. Když přátel a snaha odejít někam pryč; lenošivost a bázlivost, se tak stane, bude možno předčasnou smrt odvrátit. představující karmické důsledky dřívějšího chování; Obřad obelstívání smrti třeba provádět usilovně zohavení těla v  důsledku nahromadění množství růza  s  velkou snahou podle vzoru „Spontánního vysvo- ných skutků v předchozím životě; zmatené a pokaždé bození od strachu“. zlé sny, naplněné děsem a doprovázené silnými výkřiJestliže se ani po trojím přelstívání smrti ji obelstít ky; prohloubení mravního úpadku z „patera jedů“ a nenepodaří, čas žití se naplnil a smrt určitě nastane. cudné chování; nejasnosti ve věci duchovních pokynů

22

a  zrod bludných náboženských představ; nestálost v osvícenosti mysli a její trvalé mizení – tyto a podobné projevy jsou znamením blížící se smrti. Třeba je rozumem zkoumat a změnit chování. [Bezprostřední příznaky smrti: pohlcování čtyř prvků] Poučení o  „velmi blízkých příznacích smrti“, a  sice o pěti prvcích a jejich postupném pohlcování. Nejdříve, jak uvedeno výše, nastávají potíže s trávením a vyměšováním, tělesná teplota klesá, ustupuje do nitra a nedostává se do hlavy. Nemocný začíná pociťovat, že mu hlava klesá dolů. Potom nastává situace pohlcování pěti prvků. Znamením pohlcování „vnitřní země“, nacházející se v  mase a  kostech, „vnější zemí“ je, že tělo s  jeho hmotností i  kůže přecházejí do země jako do svého základu. Vnitřním znamením toho je, že nemocný pociťuje jako by se mezi ně propadával a v nich mizel. Když se vláda země ztrácí v prvku vody, tělo pozbývá svou moc, jeho síla mizí a vědomí se zamlžuje. Znamením pohlcování „vnitřní vody“, nacházející se v krvi a hnisu, „vnější vodou“ je, že z úst a z nosu vytékají sliny a hleny a hrdlo a jazyk vysychají. Vláda vody se ztrácí v prvku ohně, a teplota těla tudíž klesá. Vědomí se tu rozjasňuje, tu se stává nejasným. Když je „vnitřní oheň“, projevující se teplem, pohlcován „vnějším ohněm“, člověku se obracejí oči v sloup a nerozeznává lidské tváře. Vláda ohně se ztrácí v prvku vzduchu, a teploty se tudíž spojují. Znamením pohlcování „vnitřního vzduchu“, projevujícího se dýcháním, „vnějším vzduchem“ je, že dech se stává chrčivým a končetiny se začínají třást. Vnitřním příznakem je, že vědomí se začíná vířit a tak dále. Cosi se jako přelud mihotá a probleskuje. Všechny vši a hnidy se vrhají na útěk. Krev získaná z rodidel matky stoupá vzhůru. Ukazuje se rudá záře, nazývaná „červená dráha“. V  tom okamžiku, kdy se záře šíří a zaniká, zabraňuje se zrodu čtyřiceti iluzí, pramenících z vilnosti. Čisté semeno získané z otce stéká dolů. Ukazuje se bílá záře, nazývaná „bílá dráha“. V tom okamžiku, kdy se záře šíří a zaniká, zabraňuje se zrodu třiatřiceti iluzí, pramenících z nenávisti. Vydechování se čím dál víc prodlužuje, všechna krev z  těla se hromadí v  tepně života a  do srdce vtéká jedna kapka. Ukazuje se černá cesta prchlivé zloby, nazývaná „černá dráha“, podobná pádu do temnoty propasti. V  tom okamžiku, kdy to, co bylo

získáno, se ztrácí v  tom, co je teprve blízké získání, začíná se zabraňovat zrodu sedmi iluzí, pramenících z  nevědomosti. Člověk má otevřená ústa, oči se mu obracejí v sloup a celkově začíná blednout. Vnější jevy mu připadají jako zapadající slunce, jeho schopnost rozpomínat se a vnímat naráží na překážky, všechno se mu sbíhá a spojuje v temnotě. Tehdy se mu dech zkrátí přibližně na délku lokte a vnitřní jevy se jakoby zahalí temnotou. Poté mu vtečou do srdce dvě kapky krve, jeho hlava se nakloní kupředu a dech se mu zkrátí přibližně na délku šípu. Potom mu vtečou do srdce tři kapky krve, začne škytat a dech se mu zkrátí přibližně na délku sáhu. Na „černé dráze“ nastoupí bezvědomí a vnější dýchání ustane. Když se mu v  srdci setká bílý a  červený záblesk osvícenosti mysli, vrátí se mu poznání víry v  budoucí štěstí a  tím, že se jeho plné vědomí ztrácí v jasném světle, zakouší radost ze spoluzrození. Intelekt se vnořuje do nitra srdce jako prapodstata, s  níž se spojí jako matka se svým děckem. Vnitřní dech ustane a „vítr“ se usadí v centrálním nervovém kanálu. Všem živým bytostem se v této chvíli zjevuje jasné světlo prazákladu. Některým jóginům praktikujícím meditaci se v jasném světle oné dráhy ukazuje matka setkávající se se svým děckem. Takoví okamžitě a snadno a rychle dosahují blaženství a ocitají se ve stavu dharmakáji, ve kterém není ani smrti ani zrození, a přinášejí nezměrné dobro živým bytostem jako sambhógakájové a  nirmánakájové. Uskutečňujíce zázračně na sobě trikáju, dosahují buddhovství. A  tak aby se porozumělo smyslu získání lidského těla, je velmi důležité osvojit si hluboké poučení. Všechny živé bytosti, které o něm nepřemýšlejí, jeho smysl nepochopí, i  kdyby jim svitlo jasné světlo. Je nekonečné množství těch, kteří – pokud jde o odvržení či přijetí zrození –, ač se jim ukázalo nepopsatelné jasné světlo, jsou přesto při zrození zahaleni hustou nevědomostí, takže musí bez konce bloudit sansárou. Proto je tak důležité již nyní získat bezpečnou oporu (Tibetská kniha mrtvých, 1998, s. 147–167). [Závěr] Po smrti náleží tělo spálit během dvou, tří, až sedmi dnů – tak se praví v tantrách. Znaky, že zemřelý dosáhl čistého zrození ať už v podobě trikáji, nebo jako dákiní, třeba pečlivě sledovat podle pokynů v tantrách, týkajících se spalování mrtvol, a  ve „Vysvobození skrze přiložení amuletu“. Protože nevíme, kdy člověk zemře, je zapotřebí tyto příznaky smrti neustále

23

sledovat. Jakmile se ukáží známky toho, že člověk je Jestliže se člověku nepodaří nejtěžším hříchům skutečně mrtev, je nutno řádně vykonat všechny po- uniknout a  jestliže se ani přes obelstívání všech přítřebné úkony a všichni blízcí toho člověka – jeho guru, znaků smrti nepodaří smrt odvrátit, pak třeba použít příbuzní a přátelé – musí zřetelně odříkávat poučení poučky o přenesení vědomí. Stane-li se tak v patřičnou a  zvláště se musí snažit pomoci mu v  přípravě na dobu, má přenesení vědomí tu přednost, že i  člověk, přenesení vědomí. Třeba též naslouchat poučkám ob- který se dopustil smrtelného hříchu, se dostane do nesaženým ve „Vysvobození v bardu skrze naslouchání“ be, dosáhne blaženství a vysvobození. Tak učí tantry. a přemýšlet o nich. Hle, zde je poučení o  Spontánním vysvobození Jestliže v  době, kdy se ukázala trojice příznaků skrze pozorování příznaků smrti, založené na nauce smrti – vnějších, vnitřních a  tajemných –, nebyl vy- o  Vysvobození v  bardu skrze naslouchání z  cyklu konán obřad obelstívání smrti, pak i když byl člověk „Hluboké učení o  spontánním vysvobození skrze zvítězil nad vlastním tělem a  při mizení zástupů rozjímání o  pokojných a  hněvivých božstvech“. Přepokojných a hněvivých božstev se odvrátil od svých mýšlejte o něm, jóginové budoucích pokolení! Samaja hříchů, i  těch největších a  nejtěžších, pokud porušil (Tibetská kniha mrtvých, 1998, s. 169–170). své sliby, dostane se do pekla – tvrdí autority. Přesto však je naléhavě zapotřebí uskutečňovat obřad obelstívání smrti. Když se podaří odvrátit jeden každý Tibetská kniha mrtvých. Bardo thödol (Vysvobození v  bardu skrze z  vnějších a  vnitřních příznaků smrti, říká se tomu naslouchání) (1998). Z  tibetštiny přeložil a  komentoval Josef Kol„zabíjení dévů“. maš. Praha: Nakladatelství Aurora (4. vydání), 1998.

1.4.  Čtyři způsoby nakládání s mrtvolou v Tibetu

Tibeťané znají a  praktikují čtyři základní způsoby nakládání s mrtvolou. Ty odpovídají tradičním představám o  čtyřech prvcích coby elementárních složkách veškerých jevů vnějšího a vnitřního (člověkova) světa. Pohřbívání do země odpovídá prvku sa (země), do vody prvku čhu (voda). Spálení ohněm odpovídá prvku me (oheň) a pohřbení do větru či vzduchu, tj. rozsekání nebožtíkova těla a  ponechání jeho pozůstatků na vyhraženém pohřebišti na pospas ptactvu a dravé zvěři, odpovídá prvku lung (vítr) (obr. 13–15). Pohřbívání do země naráží nezřídka na problém ka-

24

menité, zmrzlé půdy. Pohřbívání do vody je ve svých důsledcích spojeno s  pověrčivou nechutí Tibeťanů lovit a  požívat ryby. Kremace se ponejvíce potýká s  nedostatkem dřeva k  pálení. „Vzdušný pohřeb“ je náročný na přepravu nebožtíka na místo vyhrazené k jeho likvidaci a pro pozůstalé bývá i finančně značně nákladný. Na příbuzných je ponecháno, pro který druh pohřbu se rozhodnou. Obecně však platí, že při pohřbech zpravidla za almužnu asistují lamové. (O méně běžném způsobu pohřbívání mrtvých, totiž mumifikování, viz v oddílu 3.1.)

1.5.  Názor 14. dalajlamy Tändzin Gjamccha na smrt

Čtrnáctý tibetský dalajlama Tändzin Gjamccho (na­ro­ zen 6. července 1935) je uznávanou duchovní hlavou nejen ve své vlastní škole Gelugpě, nýbrž v celém Tibetu, i když už od roku 1959 je nucen žít mimo území své vlasti – v  indickém exilu v  Dharamsale. Odtud také řídí duchovní aktivity Tibeťanů v  emigraci a podniká jakési „pastorační“ cesty po světě. Při nich neustává hlásat své náboženské přesvědčení – Gándhího učení o ahinse neboli nenásilí. Ostatně v této úloze ho měli možnost poznat i  četní naši spoluobčané za opakovaných návštěv Jeho Svatosti v  České republice (obr. 3). Svou filozofii vyjádřil dalajlama také v řadě knih, i  u  nás běžně dostupných. A  o  svém životě vydal svědectví ve vlastním svéživotopisu Svoboda v  exilu. Autobiografie 14. dalajlamy, který vydalo pražské Nakladatelství Práh v roce 1992. Z něho je také následující úryvek, ve kterém autor vyjadřuje svoje chápání všelidského údělu – smrti.

14. dalajlama o smrti Důležitý aspekt mého praktického každodenního konání se týká myšlenky na smrt. Podle mého názoru k  ní lze během života zaujmout jeden ze dvou přístupů. Můžete se rozhodnout, že si tuto myšlenku nepřipustíte – v  tom případě se vám snad do jisté míry podaří, že se jí na omezenou dobu zbavíte; nebo se můžete postavit k  vyhlídce na svou vlastní smrt zpříma, pokusit se vše rozebrat a zároveň se snažit na co nejnižší úroveň snížit bolestný pocit, který takové úvahy nevyhnutelně provází. Ani jedním způsobem nemůžete nad smrtí opravdu zvítězit. Já jako buddhista se na smrt dívám jako na přirozený životní proces a chápu ji jako realitu, která nastane, dokud se budu nacházet v sansáře. S vědomím, že jí nelze uniknout, nevidím důvod, proč se kvůli ní trápit. Zastávám názor, že úmrtí se trochu podobá situaci, kdy si člověk vymění starý, obnošený oděv. Smrt nepředstavuje vlastní konec, ale je nepředvídatelná a vy nevíte, kdy a kde vás zastihne. Takže je jen moudré se na ni určitým způsobem připravit dřív, než se skutečně dostaví.

Obr. 3.  Čtrnáctý dalajlama Tändzin Gjamccho (narozen 6. 7. 1935) za návštěvy v Praze v roce 1990. Archiv Josefa Kolmaše.

Jako buddhista dále věřím, že i samotný prožitek smrti je velmi důležitý. Je to chvíle, kdy člověk může dojít k nejhlubšímu a nejužitečnějšímu poznání. Z tohoto důvodu mnoho duchovních mistrů opouští svou pozemskou existenci, tj. umírají, během meditování. V takovém případě se často stává, že jejich těla nezačnou podléhat rozkladu ještě dlouho poté, co jsou již klinicky mrtví. Tändzin Gjamccho (1992): Svoboda v exilu. Autobiografie 14. da­ lajlamy. Z angličtiny přeložil Josef Kolmaš. Praha: Nakladatelství Práh, s. 191.

25

Karel Demel, Buddha V, 2000, kombinovaná technika (suchá jehla, rulety, rytina, akvatinta), 9,5x16,5 cm.

26

2.  Svědectví návštěvníků Tibetu o nakládání s mrtvými

2.1. Marco Polo: Milión, neboli o zvycích a poměrech ve východních krajích (1298) Slavný středověký cestovatel Marco Polo (1254–1324) byl účastníkem druhé cesty svého otce Nicola a strýce Maffea Polových do Číny v letech 1271–1295. Během ní přišel do styku s řadou národů střední Asie, navštívil mongolské sídelní město Karakorum a v Pekingu (tehdy zvaném Chánbalig, „Chánovo město“) byl přijat do služeb velkochána Chubilaje. Po návratu z  cest nadiktoval v  roce 1298 v  janovském vězení svému spoluvězni Rustichelovi text své slavné knihy Milión, která patří k  nejcennějším pramenům o tehdejších poměrech ve východní a již-

ní Asii (do češtiny byla poprvé přeložena již kolem roku 1400). Toto dílo má mimořádný význam nejen geografický, nýbrž také etnografický a antropologický (obr. 4). Cestovatel vlastní Tibet sice nenavštívil, avšak popisuje zvyky lidu etnicky s Tibeťany blízce spřízněného, dnes již vymřelého národa Tangutů (u něj nazývaných „Tatary“), žijících tehdy na severovýchodním okraji Tibetské náhorní plošiny. V Knize I., kapitole 45 líčí obřad spalování mrtvol a v kapitole 54 pak způsob pohřbívání kmenových vůdců.

Marco Polo o smrti a pohřbívání u Tangutů

zamovanou vonnými látkami, pak rakev zakryjí krásnou přikrývkou a potom každý den, dokud je mrtvola uchovávána v domě, v hodinu jídla připraví vedle rakve stůl s vínem a vybranými pokrmy a nechají ho tam takto připravený tak dlouho, jak dlouho by to trvalo živému člověku, aby to snědl. Říkají, že duše nebožtíka sní to, co jí tam bylo předloženo. Kromě toho zmínění astrologové určují, kterou stranou má být tělo zemřelého vyneseno ven z domu. Někdy totiž říkají, že zhotovení těchto nebo oněch dveří nebylo provázeno dobrými činnostmi, a proto je považují za nevhodné k tomu, aby jimi byly vyná-

Když někdo zemře, ti, jimž těla mrtvých příslušejí, nechají nebožtíka spálit, aby byl spálením obětován. Ptají se na měsíc, den a hodinu jeho narození, a když se podívají na konstelaci oné hodiny, stanoví, kterého dne má být spálen. Někdy nechávají mrtvolu nepohřbenou sedm dní, někdy měsíc, někdy i šest měsíců. Do té doby ji uchovávají v domě tímto způsobem. Mají rakev tak umně zhotovenou z velmi silných prken, že z ní nemůže vycházet žádný zápach; na vnější straně je krásně pomalovaná. Do ní uloží mrtvolu bal-

27

Obr. 4.  Ilustrace Adolfa Borna k českému vydání knihy Marka Pola Milión, neboli o  zvycích a  poměrech ve východních krajích (Praha: Nakladatelství Odeon, 1989).

šeny mrtvoly. Proto také nařizují, aby byla mrtvola vynesena k spálení jinými dveřmi nebo novým otvorem ve zdi. Když pak dopravují tělo ke spálení ven z  města nebo městečka, stavějí cestou na mnoha místech malé

28

domky ze dřeva a  zakrývají je tkaninami z  hedvábí a zlata. Když k takovému domku průvod s mrtvolou přijde, postaví rakev před domek, před ní vylijí na zem víno a  položí vybrané pokrmy a  říkají, že takovým obědem bude onen nebožtík přivítán v druhém životě. Když pohřební průvod postupuje vpřed, jdou před ním všichni hudebníci z města se svými nástroji a jejich hra je velmi příjemná. Když přijdou na místo, kde má být tělo spáleno, položí na hranici na papírových listech namalované obrazy mužů, žen, koní, velbloudů a  mnoha peněz a  to všechno spálí spolu s  mrtvolou. Říkají, že nebožtík bude mít v druhém životě tolik sluhů a služek, tolik zvířat a  peněz, kolik namalovaných jich bylo spáleno spolu s ním, a tak bude v druhém životě obklopen bohatstvím a poctami. Tuto pověru spojenou se spalováním mrtvol uchovává slepota pohanů všude ve východních zemích (Polo 1989, s. 51–53). Když je mrtvola velkého chána dopravována k hoře, aby tam byla pochována, ti, kteří doprovázejí pohřební průvod, zabijí mečem všechny lidi, které cestou potkají, se slovy: „Jděte sloužit našemu pánovi v  druhém životě.“ Jsou totiž zachváceni tak velkou pomateností, že věří, že ti, kteří jsou při takové příležitosti zabiti, budou mu odevzdáni, aby mu sloužili v druhém životě. Podobně zabíjejí i všechny koně, které cestou potkají, i vybrané koně zemřelého krále, aby je dostal oživlé v druhém životě (Polo 1989, s. 61). Polo, Marco (1989): Milión, neboli o zvycích a poměrech ve východ­ ních krajích. Z  latinské verze pořízené Franceskem Pipinem a  vytištěné v Antverpách v roce 1485 přeložil Václav Bahník. Ilustroval Adolf Born. Praha: Odeon (Klub čtenářů, sv. 610).

2.2. Odorico de Pordenone: Popis východních krajů světa (30. léta 14. století) Odorico de Pordenone, u  nás známější jako bratr Oldřich, Čech z  Furlánska (1286–1331), byl italský františkán, po otci, vojáku Přemysla Otakara II., však českého původu. V  letech 1316–1330 vykonal jako papežský legát cestu do Číny, kde pobyl celkem tři roky (1322–1324). Zpět cestoval čínským vnitrozemím a dost možná i přes východní okraje Tibetu, o kterém má ve své knize Descriptio orientalium partium – Po­ pis východních krajů světa (Praha: Nakladatelství Lidová demokracie, 1962) kapitolku „Království Tybet, kde jest papež modloslužebníků“ a  v  ní následující popis tzv. „nebeského pohřbu“ (obr. 5).

Odorico de Pordenone o „nebeském pohřbu“ v Tibetu A dalším zvykem země Tybet jest toto: dejme tomu, že někomu zemře otec a ten syn řekne: chci uctíti svého otce. I  svolá kněze, mnichy a  pištce z  celého okolí, právě tak sousedy a příbuzné. S velkou slávou odnesou mrtvého za město a položí ho na velký oltář, který připravili. Na oltáři kněží odřežou mrtvému hlavu a dají ji synovi. Syn a všichni ostatní se dají do zpěvu a dlouho se modlí za zesnulého. Pak kněží rozřežou na kusy celé tělo, a když se tak stalo, vracejí se s celou společností do města a po cestě se modlí. Poté přilétají od hor orli a supi a každý uchvátí a odnese kus těla. A  všichni lidé pak hlasitě volají řkouce: Slyšte, jaký člověk to byl, vždyť jest sám svatý; neboť přicházejí andělé boží a odnášejí ho do ráje. Když se toto takovým způsobem odehraje, považuje to syn za velikou čest pro sebe, vida, že jeho otec jest takto důstojně odnášen samými anděly, to jest oněmi ptáky. Poté vezme hlavu

Obr. 5.  Odorico de Pordenone, zvaný též blahoslavený Oldřich, Čech z Furlánska (1286–1331), autor spisu Popis východních krajů světa (Praha: Lidová demokracie, 1962). Archiv Josefa Kolmaše.

svého otce a bez meškání ji uvaří a sní. Z lebky si zhotoví pohár, z něhož on i celá rodina zbožně pívají na památku zesnulého otce. Tímto počínáním, jak se domnívají, prokazují svému otci velikou úctu. A mnohé jiné věci nezvyklé a nepěkné ve zvyku mají.

Oldřich, bratr, Čech z Furlánska (1962): Popis východních krajů světa. Z latiny přeložili František Gel a Rostislav Kocourek. Praha: Lidová demokracie, 1962, s. 47.

29

2.3. Jean de Bourgoigne, řečený Mandeville: Cestopis tzv. Mandevilla (po roce 1356) Lutyšský lékař Jean de Bourgoigne, používající kryptonym „Jean de Mandeville, rytíř z  anglického St. Albans“, se měl roku 1322 vydat na cesty světem, na kterých údajně prožil množství neuvěřitelných dobrodružství a příhod. Teprve po čtyřiatřiceti letech se měl v roce 1356 vrátit do Evropy. Ve skutečnosti působil po celou dobu jako lékař v Lutychu a tam také vydal své údajné zážitky a poznatky z cest. Jean de Bourgoigne nikdy v  jím popisovaných zemích nebyl a  svůj „cestopis“ sestavil na základě a  s  použitím cestopisů jiných autorů, jmenovitě italského františkána Giovanniho dal Piano dei Carpini (Ystoria Mongalorum), francouzského dominikána Vincenta de Beauvais (Speculum mundi maius), premonstrátského mnicha Haytona Arménského (Histo­ ria Orientalis), italského františkána Odorika de Pordenone (Descriptio orientalium partium), Wilhelma von Boldensele (Itinerarium) a  dalších. Přesto však i  přes svůj smyšlený charakter, nebo právě proto, se jeho dílo ve středověku stalo na dlouhou dobu úspěšným bestsellerem. Do češtiny byl Mandevillův „Cestopis“ (po roce 1356) přeložen z  německého zpracování Otty von Diemeringena a  překlad pořídil historik a  básník Vavřinec z  Březové (asi 1371–asi 1437) okolo roku 1400. První tisky Vavřincova překladu se datují z počátku 16. století (v nové době vyšlo toto dílo péčí Františka Šimka v roce 1963). Že autor téměř doslova opisoval zejména z cestopisu Odorikova, je patrné i z jeho líčení pohřebních zvyklostí u Tibeťanů (srov. výše uvedený popis těchto obyčejů u  Odorika z  Pordenone s  jejich vylíčením u tzv. Mandevilla). V  „rozdielu“ (kapitole) stém a  šestnáctém, nadepsaném „O království Bibech (= Tibet), v němž krve

30

neprolévají, o jich biskupu, o mrtvých těléch, kteréžto ptákóm dávají jiesti“ (v překladu Vavřince z Březové ve vydání Františka Šimka), Mandeville praví:

Jean de Bourgoigne, řečený Mandeville, o „nebeském pohřbu“ v Tibetu Potom jest jiná země, ješto slove Bibech, a ta všecka sluší pod velikého kána. A  jestiť veliké a  mocné královstvie a  města v  něm jsú dobře a  pevně ohrazena, ale málo domóv v nich. A ten jest tu obyčej, že viece v  staniech přebývají nežli v  domiech, a  ti jsú přikryti črnú plstí. Ale úhlavnie město vzděláno jest černým a bielým kamenín. A v tom městě nenieť, byť kto směl krev proliti anebo které zvieře neb hovado anebo koho jiného okrvaviti; a to činie ke cti své bohyni, jenž slove modla milosti, jíž se tu klanějí. A majíť tu biskupa svého, jehož jsú drahně poslušni, jako zde papeže, a ten světí chrám jich. A majíť tu obyčej, když kto umře, vynesúť tělo jeho na vysokú horu a zsekají je u  malé kusy a  mecí je u  povětřie ptákóm; a  oni přiletie vedlé obyčeje svého, a zberúce ty kusy, i jedie; a k kterémuž tělu najviece ptákóv přiletí, ten má býti najsvětější. A v ta doby, když to tělo rozbierají, zpievají kněžie stojiec a řkúc: „Přiďte, svatí boží, a doneste tohoto člověka do ráje.“ A mnie, by ti ptáci anjelé boží byli. A  pak najstarší syn jeho anebo přétel najbližší vezme hlavu jeho a  droby i  zvaří a  učiní sobě i  přátelóm krmi a ze lbi hlavnie učiní sobě orudie ku pití, z něhož pie do své smrti. Bourgoigne, Jean de (1963): Cestopis tzv. Mandevilla. Živá díla minulosti, 32. Překlad Vavřince z Březové k vydání připravil a poznámkami a  slovníčkem opatřil František Šimek. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, s. 164–165.

2.4. Johannes Grueber: Relace v Kircherově China Illustrata (1667) Johannes Baptista Grueber (28. 10. 1623–30. 9. 1680) byl rakouský jezuita, který se po krátkém působení na pekingské observatoři vydal se svým belgickým spolubratrem Albertem d’Orville (1621–1662) na zpáteční cestu do Evropy přes Tibet. Jako první Evropané navštívili Lhasu (1661), jejíž popis spolu s  vyobrazením místních lidí a jejich krojů máme zachován v díle Athanasia Kirchera China Illustrata (Amsterdam 1667) (obr. 6). Tam je na jednom místě zaznamenán též „odpudivý zvyk“ nakládání s  mrtvými formou jejich pohození ptactvu a divé zvěři.

Johannes Grueber o „nebeském pohřbu“ v Tibetu Mají v  těch královstvích ještě jiný zvyk, odpudivý svou krutostí, a  sice že své nemocné, blízké již smrti, kdy už není naděje na jejich uzdravení, vynášejí z domu do venkovních příkopů plných mrtvol. Tam, vystaveni nepřízni počasí, hynou bez jakéhokoli milosrdenství a duchovní útěchy. Po smrti je pak nechají k sežrání ať už dravému ptactvu, nebo vlkům, psům či jiným podobným zvířatům. Tvrdí, že když obdrží hrob v útrobách živých zvířat, je to pro ně jedinečný památník jejich slavné smrti.

Obr. 6.  Německý jezuita Athanasius Kircher (1602–1680), autor knihy China Illustrata (Amsterdam 1667), na dobové rytině. Archiv Josefa Kolmaše.

Kircher, Athanasius (1667): China Illustrata. Amstelodami (Amsterdam): Apud Iohannem Ianszonium à Waesberge et Viduam Elizei Weyerstraet Anno MDCLXVII, s. 75–76. Ukázku přeložil Josef Kolmaš.

2.5.  Ippolito Desideri: Cesta do Tibetu (20. léta 18. století) Ippolito Desideri (20. 12. 1684–13. 4. 1733) byl italský jezuita a misionář v Tibetu, kde působil v letech 1716–1721. Poznal zemi, lid, jeho zvyky a pověry jako málokdo před ním i po něm. Po návratu do Itálie zasvětil zbytek života literární činnosti a pořádání svého čtyřsvazkového tibetského cestopisu Notizie istoriche del Thibet e de’ viaggi e missione ivi fatta (poprvé vyšlo tiskem v Římě v letech 1954–1956). V tomto díle neobyčejně přesně a poutavě vylíčil vše, co v Tibetu viděl a zažil a co se o tamním životě a náboženství včetně pohřebních zvyků dověděl. Toto pozoruhodné dílo prvního evropského tibetologa vyšlo v  češtině pod

názvem Cesta do Tibetu již ve dvou vydáních (Odeon, Praha 1976; Argo, Praha 2001). Pohřebním zvykům je věnována samostatná kapitola 8 v Knize II.

Ippolito Desideri o pohřebních zvycích v Tibetu Na závěr této knihy podám zprávu o  typicky tibetském, avšak skutečně barbarském mravu, jak Tibeťané nakládají se svými mrtvými. Nepohřbívají je, jak činíme my křesťané a  také mohamedáni a  jak přikazuje příroda. Dokonce se jim pohřbívání hnusí, neboť

31

si s hrůzou představují, že člověk se přemění v červy Čtvrtý stupeň předpokládá, že se člověk o  to přičiní a smrdutou shnilotinu. Když někdo zemře, poradí se vlastními silami, bohatstvím a vším majetkem. Pátého jeho příbuzní s čhökjongem o tom, co je třeba s mrt- stupně dosáhne, kdo pro to obětuje v případě potřeby sebe a  za potravu jim poskytne vlastní maso, krev, volou učinit. Ten se nejprve vyptá na jejich hmotné možnosti a pak nařídí podle toho, kolik jsou schopni údy. Posledního a nejvyššího stupně dosáhne ten, kdo zaplatit, jak s mrtvým naložit. Mocní a bohatí nechá- z  vlastní volby, nikoli donucen nevyhnutelnou nutvají mrtvolu spálit, což je nejrozšířenější zvyk mezi ností, ale tím, že se dobrovolně vrátí a snáší bezpočet asijskými pohany. Pohřeb tohoto druhu je v  Tibetu útrap, aby osvobodil ostatní živé tvory a  přivedl je velmi drahý, neboť se odbývá slavnostně, s  pompou do stavu blaženosti tím, že vezme na sebe jejich úděl a za účasti velkého množství kněží, jimž je třeba po a zbaví je vin, které jsou jedinou příčinou tolikerých skončení obřadu dát bohaté almužny. trestů. Tento stupeň prý není dosažitelný všem, ale Ostatní, z  nižších vrstev, kteří nemají tolik pro- jen těm, kdo jsou ve stavu bódhisattvy (čhangčhubstředků, nechají na příkaz čhökjonga odnést mrtvolu -sempa), to jest vysoké dokonalosti o sobě, jsou zcela na některou z hor (zvláště na takovou, kterou uctívají) bez viny a trestu a dobrali se nejvyššího úsilí o blaho a tam ji nechají rozsekat na víc kusů a položit, aby ji druhých a duchovního užitku za cenu vlastního nekosežrali orlové a jiní draví ptáci. Takto se nakládá ob- nečného utrpení a potu. vykle i s mrtvolami kněží. Protože tedy pátý a  šestý stupeň jsou velmi obNejvíc je těch, kdo nemají prostředky ani na tížné a  heroické a  obyčejný člověk jich nemůže dotakový obřad. Ti dle čhökjongova příkazu odnášejí sáhnout, mají střední cestu v  tom, že nejsou-li s  to mrtvého za účasti mnoha příbuzných a přátel na mís- obětovat vlastní živé tělo a maso pro úlevu ostatních to zvané durthö. Zde jej dají rozřezat na malé kousky, živých tvorů, dávají k  jejich záchraně alespoň své jež hází psům, jichž se v  těch místech potulují celé mrtvé tělo. Tak se aspoň co nejvíce přibližují posledsmečky a  kteří se na sebemenší znamení seběhnou. nímu, nejvznešenějšímu a nejobtížněji dosažitelnému Nejnižší vrstvy, zcela bez prostředků, hází své mrtvé stupni soucitu, jímž je svobodný a nikoli nutný vstup do řeky, aby je sežraly ryby. do nekonečného koloběhu stěhování duší z  touhy Otec Athanasius Kircher ve své knize China Illus­ spasit druhé. A  zde je pravý a  jediný důvod barbartrata o  tomto mravu Tibeťanů říká, že tak činí z  pře- ského zvyku nepohřbívat mrtvé, ale nechat je sežrat svědčení, že se jejich tělům po smrti dostane vznešeněj- zvířatům. šího pohřbení, neboť přejdou do živého hrobu, do těla Ten, kdo je informován o  Tibetu, by mohl nazvířete. Tento důvod uváděný otcem Kircherem je spíš mítnout, že to není skutečný důvod, ale pouze moje důmyslný než pravdivý (jakkoliv tím nechci uškodit vlastní spekulace odvozená z  principů tibetského pověsti tohoto erudovaného autora). Základem zmíně- náboženství. Ve zmíněném zvyku lze totiž objevit ného zvyku není fantaskní myšlenka lepšího pohřbení, zjevné protimluvy a rozpory s tím, co tvrdím, protože ale je to akt domnělé ctnosti odpovídající představě, například s  těly lamů se neprovádí totéž. Nenechákterou jim odmalička vštěpuje jejich náboženství. vají se totiž na pospas zvířatům, ale s  velkou úctou Je třeba vědět, že z důvodů obecně zde rozšířeného a vážností se ukládají do vznešených hrobek, kde se bludu o stěhování duší se ve všech klasických, základ- uchovávají. Jak potom může obstát tvrzení (namítne ních a jiných knihách velebí jako nejvyšší ctnost sou- někdo), že zvyk nechat tělo po smrti sežrat orlům cit se všemi živými tvory bez rozdílu. Uvádí se v nich a psům je motivován snahou vykonat milosrdenství? celá spousta důvodů k soucitu a ještě víc se chválí jeho Je-li toto pravda, jak je pak možné, že se lamové, kteří plody. Vypočítávají se zde stupně, po nichž je možné mnohem víc než ostatní vyznávají ctnosti, hlavně tuto, a  dokonce jsou považováni za ty, kdo dosáhli šestése dobrat nejvyšší dokonalosti, té tak vychvalované ho, nejvyššího stupně soucitu, zříkají stupně o  tolik a s takovým zaujetím doporučované ctnosti. Prvním stupněm je vypěstování niterného soucitu nižšího a tak snadného, i toho, aby svým příkladem se všemi živými tvory, vyplývajícího z  uvědomění, k němu povzbudili ostatní? Na to odpovím, že Tibeťané mají zdůvodnění. kolika a  jakým útrapám jsou vystaveni. Druhým stupněm je vřelá touha vidět je zbavené těchto útrap Za prvé mohou tvrdit (a  také to ve svých knihách a  spočinuté v  klidu a  míru. Třetím stupněm je sku- uvádějí), že lamové tím, že nechtějí, aby jejich těla tečná snaha vyvést je z těchto útrap ke klidu a míru. rozsápala zvěř, ale naopak žádají, aby byla zavřena

32

do uren a  čhörtenů neboli kaplí, kde jsou uctívána, tak vykonávají vyšší a  dokonalejší akt soucitu k  živým tvorům než jiní, neboť jejich soucit je plodnější a  univerzálnější. Kdo nechají své tělo rozsápat zvěři, zachrání je před malým zlem, hladem, od něhož by bylo možné jí odpomoci i jinak, jak se konečně i děje. A  pak, kolik živočichů je účastno na tak malém užitku? Několik ptáků nebo ryb či psů. Avšak lamové, kteří se oddávají vyšší ctnosti a  jsou ochránci ostatních, prospívají v míře obecnější a významnější. Před kolika nebezpečími nás tedy chrání (tvrdí oni)? Před kolika neštěstími zachrání naše těla, pole a stáda? Nejen několika málo lidem prospívá jejich dobrý duch, ani se neprojevuje jen krátkou dobu. Oni pod svou ochranu berou všechny, a  útočiště jejich hrobů jsou věčná. A tohoto velkého dobra bychom byli zbaveni, kdyby jejich těla, jako těla ostatních, zhltly ryby nebo roztrhali orlosupové. Za druhé mohou odpovědět jiným svým náboženským naučením, k němuž se upínají nejvíce. Jak jsem se už zmínil a jak jinde ještě lépe vysvětlím, Tibeťané věří, že lamové první třídy se mohou bezpočtukrát znovu narodit a  že nikoli z  trestu za své viny, ale z vlastní volby a ze soucitu k tvorstvu se dobrovolně podrobují bědám lidského života s  jediným cílem – vést ostatní svými příklady a  naučeními k  dobru, osvobodit je od útrap a  dovést k  věčné blaženosti. Z  toho důvodu (řeknou) je třeba těla lamů jako nástroje tolikerého dobra a obecného užitku živých tvorů uchovat v hrobech na rozdíl od ostatních, aby nám byla stálou připomínkou našich povinností, jejich

přízně a mlčenlivým napomenutím před špatnostmi. Zaslouží si tudíž, aby tělo, které nám zanechá, bylo v odměnu uloženo k odpočinku do hrobu. Mne však tyto odpovědi nijak neuspokojují, neboť jsou plné pověr a bludů, a proto tvrdím, že Tibeťané dodržují tento zvyk v  domnění, že činí charitativní skutek. Zároveň je v něm patrna nedůslednost, neboť jej lamové, jejich učitelé, pro sebe nedodržují. Je zde ještě další nedůslednost: mocní a  bohatí, kteří mají dostatek prostředků, své mrtvoly spalují na hranicích. A přece se Tibeťané rádi nechají obloudit a pasou se na tomto zvyku falešné, bezcenné, bludné, ba i  neřestné ctnosti. Nesmí vás to však překvapovat. Každé zbloudilé náboženství má ve svých dogmatech a obřadech protimluvy a jeho vyznavači je nepoznají, protože je nerozpoznají nebo je nechtějí rozpoznat, aby je nemuseli odmítnout. Právě tak jako lakomec mající mezi svými penězi i padělané mince, je buď nerozpozná nebo rozpoznat nechce, neboť nechce, aby zchudl, kdyby je zahodil. Takoví jsou Tibeťané. Domnívám se, že zmíněné nedůslednosti dopustila božská Prozřetelnost k jejich užitku. Později, až se nad nimi zamyslí, budou mít odkud začít pochybovat o pravdách svého náboženství, které nabádá k věcem tak odpuzujícím, jež nedodržují ani lamové. Sami se tak přesvědčí a  jednou snadněji vzhlédnou k  jedinému pravému světlu, jímž je evangelium. Desideri, Ippolito (2001): Cesta do Tibetu. Z italštiny přeložil Josef Hajný. Předmluvu a vysvětlivky napsal Josef Kolmaš. Praha: Nakladatelství Argo, 2001, s. 164–167.

2.6.  Evariste-Régis Huc: Cesta do Lhasy (40. léta 19. století) Evariste-Régis Huc (1. 6. 1813–25. 3. 1860) byl francouzský lazaristický misionář, působící mezi Mongoly za Velkou čínskou zdí. V  srpnu 1844 byl spolu s  Josephem Gabetem (4. 12. 1808–3. 3. 1853) vyslán do Tibetu s cílem zjištění možností evangelizační práce mezi tamním obyvatelstvem. Po osmnáctiměsíčním strastiplném putování stanuli oba misionáři na konci ledna 1846 u bran Lhasy. Město však museli pro obstrukce místních čínských úřadů záhy opustit a vrátit se do Macaa a odtud později do Evropy. Huc se po návratu do Francie věnoval povětšině literární činnosti. Jeho tibetský cestopis Souvenirs d’un voyage dans la

Tartarie et le Thibet pendant les années 1844, 1845 et 1846 (2 svazky, Paříž 1850) vzrušuje neuvěřitelnými příhodami poutníků, výstižným popisem obyvatel, jejich mentality a  zvyků. Česky vyšlo poprvé jako Cesty missionářské, které Mongolskem, Tibetem a říší Čínskou vykonali Huc a  Gabet v  Dědictví sv. Jana Nepomuckého, Praha 1887. Podruhé knihu vydalo Nakladatelství Mladá fronta pod názvem Cesta do Lhasy, kterou se svým druhem P.  Josephem Gabetem v  letech 1844 až 1846 vykonal a  podle vzpomínek vypsal P.  Evariste-Régis Huc, někdejší misionář v  říši Čínské (Praha 1971). A konečně potřetí, ve zkrácené

33

Obr. 7.  Portrét francouzského lazaristy Evarista-Régise Huca (1813 až 1860), misionáře v Číně, autora Putování Tibetem L. P. 1845–1846 (Praha: Nakladatelství Argo, 2002). Archiv Josefa Kolmaše.

podobě (pouze část II, „Tibet“), vyšlo toto dílo v Nakladatelství Argo (Praha 2002) s  názvem Putování Tibetem L. P. 1845–1846. V 7. kapitole poskytuje autor stručnou informaci o  pohřebních zvyklostech v  Tibetu spolu s  odkazy na obdobné pohřební praktiky, zaznamenané u antických autorů Strabóna, Cicerona a Justina (obr. 7–9).

Obr. 8.  Páter Evariste-Régis Huc v  čínském oděvu. Název v  čínských znacích vlevo: Tchien ti šen žen č’ ču, „Pán nebe, země, duchů a lidí“. Archiv Josefa Kolmaše.

Evariste-Régis Huc o pohřebních zvyklostech v Tibetu V  Tibetu jsou čtyři různé způsoby pohřbívání. Především je to spalování, za druhé vhození mrtvoly do řeky nebo do jezera, za třetí se mrtví odnášejí na vrcholy hor, čtvrtý způsob spočívá v rozsekání mrtvoly na kousky, jež pak sežerou psi. Tento poslední způsob je nejběžnější. Pouliční psi zastávají prostě úlohu hřbitova chudých. Osoby vznešenější si potrpí na určitou formu: existují kláštery, kde se chovají posvátní psi, těmi se nechávají pohřbívat bohatí Tibeťané* Poznámka. Strabó uvádí ve své poznámce o  zvycích nomádských Skythů, jež se dochovaly u Sogdijců a Baktrijců: „V hlavním městě Baktrijců se chovají psi, jimž se dává zvláštní jméno; toto jméno, přeloženo do našeho jazyka, znamená ,hrobník‘. Tito psi jsou určeni k tomu,

34

Obr. 9.  Portrét francouzského lazaristy Josepha Gabeta (1808–1853), misionáře v Číně. Archiv Josefa Kolmaše.

aby sežrali každého, kdo už zeslábl stářím nebo nemocí. Odtud plyne, že v okolí hlavního města nejsou žádné hroby, zato však uvnitř jeho zdí je plno kostí.“ – Alexander Makedonský prý tento zvyk zrušil. Cicero se zmiňuje o podobném zvyku u Hyrkanů. Praví: „V Hyrkanii chová lid psy obecní, šlechta domácí. Víme, že mají ušlechtilý druh psů. Avšak každý si podle možnosti opatří psy, aby jej (po smrti) roztrhali: tito lidé se domnívají, že to je nejlepší pohřeb.“

Justin vypráví o Parthech: „Pohřeb se obvykle koná tak, že mrtvý se dá roztrhat ptákům nebo psům. Holé kosti se pak zasypou hlínou.“

Huc, Evariste-Régis – Gabet, Joseph (1971): Cesta do Lhasy, kterou se svým druhem P. Josephem Gabetem v letech 1844 a 1846 vykonal a  podle vzpomínek vypsal P.  Evariste-Régis Huc, někdejší misionář v  říši Čínské. Z  francouzštiny přeložil Václav Durych. Předmluvu napsal Josef Kolmaš. Praha: Mladá fronta, 1971, s. 340.

2.7. Gonbožab Cebekovič Cybikov: Cesta k posvátným místům Tibetu (1919) Gonbožab Cebekovič Cybikov (duben 1873–20. 9. 1930) byl burjatský etnograf, jazykovědec a cestovatel, který v  letech 1899–1902 podnikl z  pověření Ruské zeměpisné společnosti přestrojen za lamu-poutníka výzkumnou cestu do Tibetu, v té době cizincům uzavřeného. Tam navštívil kláštery Kumbum a  Labrang v  Amdu, Gandän, Däpung a  Sera v  okolí Lhasy, Tašilhünpo v  Zadním Tibetu a  Samjä v  Předním Tibetu. Svou cestu, zvyky Tibeťanů a politickou situaci podrobně popsal v knize Buddist-palomnik u svjatyň Tibeta (Petrograd 1919). Toto dílo vyšlo v  českém překladu s  názvem Cesta k  posvátným místům Tibe­ tu (1. vydání, Praha: Nakladatelství Vyšehrad, 1987; 2. vydání, Praha: Nakladatelství Argo, 2001) (obr. 10, 11). V  11. kapitole (Gandän) a  13. kapitole (Sera) autor informuje o  praxi rozřezávání mrtvol při tzv. „nebeském pohřbu“.

Gonbožab Cebekovič Cybikov o „nebeském pohřbu“ v Tibetu Kromě toho se tu těší mimořádné úctě zbožných poutníků velká kamenná deska nacházející se mimo klášter, na které jsou rozřezávány mrtvoly a ponechávány k sežrání supům. Proto jsou sem také z  celého okolí sváženy mrtvoly bohatých lidí. Chudobným lidem je deska nedostupná, neboť aby mohli využít jejích služeb pro své nebožtíky, museli by napřed složit vysoký peněžitý obnos a  pohostit čajem a  masovou a  rýžovou polévkou všechno zdejší duchovenstvo, čítající skoro dvě stě osob (Cybikov 2001, s. 251).

Obr. 10.  Burjatský cestovatel Gonbožab Cebekovič Cybikov (1873 až 1930), autor knihy Cesta k  posvátným místům Tibetu (Praha: Nakladatelství Vyšehrad, 1987; Praha: Nakladatelství Argo, 2001). Archiv Josefa Kolmaše.

Nejstarší a  nejznámější takovou poustevnou je Phabongkha nacházející se zhruba tři versty na severovýchod od Sery a patřící dalajlamům. Zde na vysoké skále se tyčí dalajlamovský palác spolu s chrámem,

35

Obr. 11.  Titulní list českého vydání Cybikovovy Cesty k posvátným místům Tibetu (Praha: Nakladatelství Vyšehrad, 1987). Archiv Josefa Kolmaše.

ve kterém je předmětem nábožné úcty socha bódhisattvy Avalókitéšvary. Asi dvě stě či tři sta sáhů dál na východ odtud se nachází velký plochý kámen, který se sem měl podle legendy zázračně snést z Indie. Kámen dnes slouží k rozřezávání mrtvol, jež jsou na něm pak ponechány ke konečné likvidaci supům a mrchožroutům. Poněvadž je tento kámen považován za posvátný, přeje si každý být na něm rozčtvrcen. Leč tento závi-

děníhodný osud může potkat jedině bohaté lidi, neboť dotyčný pohřební obřad je spojen se značnými výdaji, a to jak za dopravu mrtvoly, tak za poplatky mnichům na modlení. Lamaisté také věří, že si prodlouží svůj život, když se vyválejí celí nazí po tomto kamenu potřísněném zbytky mrtvol. Slyšel jsem, že zrovna v tom roce, co jsem byl v Tibetu, podstoupil tuto nepříjemnou, leč údajně prospěšnou proceduru i  sám [13.] dalajlama (Cybikov 2001, s. 288). Cybikov, Gonbožab Cebekovič (2001): Cesta k posvátným místům Tibetu. Podle deníků vedených v letech 1899 až 1902. Z ruštiny přeložil Josef Kolmaš. Praha: Nakladatelství Argo, 2001, s. 251, 288.

2.8.  Viliam Poltikovič: Čína: Neuchopitelný Tibet (2002) Dokumentarista Viliam Poltikovič (narozen 28. 2. 1958) je současný český režisér a  kameraman dokumentárních filmů, zaměřující se na romskou otázku (snímek Stěhování osady), léčitelství a duchovní tematiku (jóga, psychotronika) (obr. 12). Z poslední doby je autorem

36

námětu a  scénáře barevného televizního dokumentu Čína: Neuchopitelný Tibet, v  němž slovem a  obrazem zachytil průběh pohřebního obřadu zvaného „vzdušný“ nebo „nebeský“ pohřeb, jehož byl v roce 2002 svědkem při návštěvě tibetského kláštera Digung (obr. 13–15).

Viliam Poltikovič o „nebeském pohřbu“ v Tibetu Pro Tibeťany smrt není koncem všeho, ale naopak je branou do dalšího života. Důležité je zachovat klid, nebát se jí a být na ni připraven. K tomu slouží obřady na pohřebištích, kdy si lidé představují a prožívají svoji vlastní smrt. Odevzdávají jí svoje tělo a představují si, jak bude rozsekáno. Tibetský pohřeb se nazývá „vzdušný“ nebo „nebeský“. Dřeva na pálení zemřelých je nedostatek, země je tvrdá a kamenitá, a tak se tělo zemřelého rozseká a nabídne supům. Zemřelý tak daruje nepotřebné tělo zvířatům, která mu předtím celý život sloužila. Por-

cování těla většinou dělají specializovaní mniši a důkladně roztlučou i kosti, aby je zvířata mohla sežrat. Posmrtný stav podrobně popisuje Tibetská kniha mrtvých. Vědomí, které opustilo tělo, prochází stavem, v němž se prý objevují děsivé představy. Takové, jaké ukazují fresky kláštera státního věštce. Je důležité rozpoznat, že jde pouze o klamné iluze a kdo to nedokáže, propásne šanci na lepší příští život. S  každou změnou je to jako se smrtí – to staré, materiální, jednou skončí, ale šance pro něco nového a lepšího začíná. Poltikovič, Viliam (2002): Čína: Neuchopitelný Tibet (televizní film). Praha: Česká televize 1, pondělí 11. 11. 2002 (pořad „Cestománie“)

Obr. 12.  Viliam Poltikovič (narozen 28. 2. 1958), český dokumentarista a režisér; autor televizního filmu Čína: Neuchopitelný Tibet. Česká televize 1, pondělí 11. 11. 2002 (pořad „Cestománie“).

Obr. 14.  „Nebeský“ nebo „vzdušný“ pohřeb u  tibetského kláštera Digung na jaře roku 2002. Mnich s nožem v ruce se rozmáchlým gestem chystá oddělit dolní končetinu od pánve. Foto: Viliam Poltikovič.

Obr. 13.  „Nebeský“ nebo „vzdušný“ pohřeb (pohřbení do větru či vzduchu, tj. rozsekání nebožtíkova těla a ponechání jeho pozůstatků na vyhraženém pohřebišti na pospas ptactvu a dravé zvěři) u tibetského kláštera Digung na jaře roku 2002. Zástupci pozůstalých dohlížejí na průběh pohřbu, za nimi na svou „kořist“ čekají supi. Foto: Viliam Poltikovič.

Obr. 15.  „Nebeský“ nebo „vzdušný“ pohřeb u tibetského kláštera Digung na jaře roku 2002. Skupina mnichů rozsekává pozůstatky zemřelých. Mnich s palicí rozbíjí kosti na jemnou drť, která se promísí s  campou (mouka umletá z  upraženého ječmene, respektive pokrm připravený smícháním mouky-campy s  čajem, popřípadě s mlékem, cukrem aj.; hlavní potrava Tibeťanů), aby byla pro ptáky stravitelnější. Foto: Viliam Poltikovič.

37

Karel Demel, Bez myšlenek, 2001, kombinovaná technika (suchá jehla, rulety, rytina, akvatinta), 14,5x10,1 cm.

38

3.  Mumifikování a obřadní kremace

3.1.  Mumifikování Mumifikování jako pátý způsob nakládání s mrtvolou je pozdějšího data a  bylo praktikováno pouze u  dalajlamů, pančhenlamů a  některých jiných vysokých hodnostářů tibetské buddhistické církve. Jinak se s mumifikací setkáváme jen zcela ojediněle. Návštěvníci Tibetu přinášejí občas zprávy o  tom, že v tom či onom čhörtenu („obětní schrána“, přeneseně mohyla, případně hrobka) či chrámu viděli sedící mumifikovanou postavu nějakého významného lamy, opata apod. (obr. 16). Sám jsem se v roce 1991 za návštěvy Tašilhünpa, tradičního sídla tibetských pančhenlamů, také jedné takové mumii poklonil. Bylo to mumifikované tělo teprve před dvěma roky zesnulého 10. pančhenlamy Čhökji Gjalcchäna (1938–1989). Jeho tělo ve vzpřímeně sedící pozici na zkřížených nohou mělo tvář překrytou zlatou maskou podle nebožtíkovy skutečné podoby, zpoza které vyčnívaly jeho dobře viditelné husté, černé, nakrátko střižené vlasy a na částečně již scvrklém zápěstí levé ruky se vedle omotaného růžence leskly náramkové hodinky … (Kolmaš 1997, s. 32–34). Jak se taková sedící mumie vytváří (a po léta udržuje) a co všechno je k tomu zapotřebí? Vysvětlení se mi dostalo v  kratičkém pojednání jednoho z  nejuz­ návanějších tibetských učenců své doby, gelugpovce Phabongkhapy Čhampa Tändzin Thinlä Gjamccha, známého pod tantrickým jménem Dečhen Ňingpo

Obr. 16.  Mumifikované tělo ctihodného lamy ze Šangu (zemřel 1958), uchovávané v  klášteře Daggjam v  severonepálském kraji Dolpo. Foto: David L. Snellgrove v knize Four Lamas of Dolpo (Oxford: Bruno Cassirer, 1967, tab. 25).

39

Palzangpo (1878–1941), věnovaném speciálně této záležitosti. Podnět k  sepsání traktátku o  mumifikování, jak sám autor praví, mu dal skon 13. dalajlamy Thubtän Gjamccha (1876–1933) a  v té souvislosti nastalá potřeba zařídit jeho mumifikaci podle příslušných pravidel. A  ta nebyla zřejmě poruce, proto byl učený lama Phabongkhapa lidmi z  dalajlamova okolí vyzván, aby je narychlo sepsal. On tak učinil, ale původní text jeho práce se kamsi ztratil. Teprve v roce 1950 Phabongkhapův žák a  sekretář Lozang Dordže získal od osobního učitele nynějšího 14. dalajlamy originál této práce, kterou zařadil do Dodatku k Mistrovým jedenáctisvazkovým Sebraným spisům.1 Pro slovo mumie existuje v  tibetštině název mar­ dung, překládaný různě (a  vesměs nesprávně) jako „červený hrob“, respektive „červené ostatky“. Etymologicky termín mardung znamená doslova „ostatky/ mrtvola/mumie (dung) [tří] červených (mar) [tělních složek]“, totiž masa, krve a morku. Pro termín mumifikování je používán výraz kudung rilpor džogcchul, „metoda uchování mrtvoly v  úplnosti“, či mardung džogcchul, „způsob uchování mardungu“. Vlastní mumifikační procedura trvá poměrně dlouho a má zhruba tyto fáze: Před konečným uložením nebožtíkova těla (ku­ dung) do hrobky či mauzolea (dungten) musí být mrtvola zhruba jeden rok umístěna v  nějaké větší nádobě či kontejneru (purgam). V tomto kontejneru, jehož dno se pokryje kvalitní hedvábnou látkou se vzorky lotosu, měsíce, slunce a podobně, se na takto vytvořené sedátko mrtvola posadí, a  sice tak, že její nohy jsou ve zkřížené pozici zvané vadžraparjanka (tibetsky dordže-kjilthung) a ruce v meditativním držení zvaném dhjánamudra (tibetsky ňamžag) či nějak podobně. Mrtvola, aniž by byla oblečena v pohřební rubáš (purrä, doslovně „bavlněná látka pro nebožtíka“), se umístí nahá tak, aby se ani levým, ani pravým bokem, ani předkem, ani zády nedotýkala stěn kontejneru. Potom se začne postupně zasypávat jemnou „ostatkovou solí“ (purccha, respektive dungccha), až je v ní mrtvola ponořena po temeno hlavy. Průběžně se přitom plní purgativy (kudžong, doslovně „očišťovač“), aby se dokonale odkrvila a zbavila zbylých tkáňových tekutin (čhabser, doslovně „žlutavý mok“). Nejvhodnějším purgativem bývá rtuť, vpravovaná do nebožtíkova těla ústy. Tou se má docílit jeho vnitřní očisty. To se opakuje tak dlouho, až test mlékem, vlévaným do těla a z něho nepotřísněně vytékajícím, prokáže, že útroby jsou dokonale očištěné. Taktéž „ostatkovou sůl“

40

třeba během roku pravidelně vyměňovat. Takto zcela naplněný kontejner se nakonec přiklopí příkrovem. Po provedení úplné vnitřní očisty těla a jeho vnějšího vysušení se mrtvola z kontejneru vyjme, omotá hedvábnou tkaninou, a  sice tak, že každý z  údů se bandážuje zvlášť (rozumí se jimi pět hlavních údů [jänlag-nga], totiž ruce, nohy a  hlava, jakož i  čtyřiadvacet vedlejších či menších údů [ňinglag], totiž nos, uši, brada a prsty na rukou a na nohou), a pokryje se vrstvičkou hrnčířské hlíny smíchané s  rozdrcenými drahými kameny a vonnými travami. Poté, co se nebožtíkovi upravilo držení rukou (čhagtab) způsobem blahověstným pro jeho stoupence a co se mrtvola vyzdobila některými rituálními předměty, provede se na ní poslední a zároveň nejposvátnější úkon, totiž „otevření zraku“ (čänje), tj. namalování očí na obličejové masce (tibetského výrazu čänje se často používá též ve významu „vysvětit“, například obraz, sochu apod.). Takto upravený nebožtík se posléze uloží buďto do hrobky, nebo, jako v případě dalajlamů a pančhenlamů, do zlatem bohatě zdobených mauzoleí-čhörtenů ve lhaské Potále, respektive v žikackém klášteře Tašilhünpo, kde je vystavena obecnému uctívání.

Phabongkhapův text (tibetský xylograf, fol. 195–214) Způsob, jak dokonale uchovat tělesné ostatky nějaké velké osobnosti, jsem sice sám v  praxi nikdy nevyzkoušel, ale od svého gurua, ctihodného Dagpo Bamčhö lamy jsem krátce před jeho smrtí od něho vyslechl podrobné a  zároveň rozverné poučení, jak mumifikování provádět. Když k tomu přidám poznatky jiných učenců, dospívám k následujícím závěrům: Před konečným uložením nebožtíkova těla do hrobky či mauzolea musí být mrtvola zhruba jeden rok naložena v  soli purccha a  plněna purgativy, aby se dokonale odkrvila a  zbavila ostatních tkáňových tekutin. Jak purgativum aplikovat? – Pomocí nově zhotoveného trychtýře z  vzácného kovu se naleje ústy do útrob nebožtíka velké množství rtuti. Co se týče soli purccha, o tom se v příručce Pur­ čhog („Pohřební rituál“) praví, že do soli se vkládá pouze dolní polovina těla. V  praxi se však připraví nějaká nádoba, do níž se vznešená mrtvola ponoří celá. Na dno nádoby se prostře kvalitní hedvábná látka se vzorky lotosu, měsíce, slunce a podobně. Na toto sedátko zvíci asi sedací matrace se vznešená

mrtvola posadí na vrstvu soli, a sice tak, že její nohy jsou ve zkřížené pozici zvané vadžraparjanka a ruce v meditativním držení zvaném dhjánamudra či nějak podobně. Mrtvola, aniž by byla oblečena v pohřební rubáš, se má nahá umístit tak, aby se ani levým, ani pravým bokem, ani předkem, ani zády nedotýkala stěn nádoby. Potom se zasypává jemnou solí, až je v ní mrtvola ponořena až po temeno hlavy. Zcela naplněná nádoba se pak přiklopí nějakým příkrovem. Poté, co byly kol dokola rozvěšeny pruhy hedvábné látky, slunečníky, korouhve vítězství, fábory a šňůry praporků a  připraveno přinášení obětin, započne se s  vykonáváním nepřetržitých pohřebních obřadů (dungčhog). Po jisté době, týdnu či podobně, se stará sůl a  vyplavené purgativum z  nádoby vyndají, mrtvola se umyje a jako už předtím se na ní mystickými slabikami označí sídla čaker.2 Potom se mrtvola opět posadí do původní polohy a  znovu se aplikují nová purgativa a nová sůl. Co se má použít jako purgativum? Někteří říkají, že by se mělo podávat bylinkové purgativum, avšak Lama Rinpočhe3 tvrdí, že by se měla aplikovat pouze rtuť. A dále, po opakované aplikaci purgativa, aby se poznalo, zda bylo účinné či nikoli, se má použít mléko. Vytéká-li z  těla nepotřísněné, jsou útroby dobře vyčištěny. Pak už se rtuť více nepodává, pouze slaná voda smíchaná s  trochou kafru (gapur, respektive gabur) či silu4 apod. Potom se ještě několikrát podá trocha soli a když už je mrtvola úplně vysušená, obalí se tělo čistou hedvábnou látkou včetně každého hlavního a vedlejšího údu zvlášť. Pak se naň hustě nanese hrnčířská hlína smíchaná s  rozmělněnými drahými kameny a  bylinkami. Až se na mrtvole upraví držení rukou způsobem blahověstným pro nebožtíkovy stoupence a  doplní se rituálními předměty,5 potře se tekutým zlatem a „otevře se jí zrak“ atd., může být teprve vložena do hrobky.

Kolofon vydavatele Lozang Dordžeho (tibetský xylograf, fol. 214–6) V  době, kdy nejznamenitější Velký Třináctý Gongsa Kjabgön Gjalwang Thamčäkhjenpa Thamčäzigpa6 dal

najevo, že svou tělesnou schránu pohružuje do sféry dharmy,7 u  vznešeného umírajícího asistující cchänžabpové8 a  další vznesli dotaz, jak je třeba posloužit jeho mrtvole, poskytl jim vadžradhara9 Phabongkhapa Dečhen Ňingpo Palzangpo jako odpověď výše uvedený návod. Při dřívějším pořádání Phabongkhapových Sebraných spisů nebyla od tohoto textu nalezena předloha. Teprve později, v  roce Železa a  Tygra (1950 – Josef Kolmaš), mně, Lozang Dordžemu, Phabongkhapovu uctivému žáku, rukopisný originál laskavě předal nejznamenitější vadžradhara, převtělenec z Lingu Thubtän Lungtog Namgjal Thinlä Palzangpo, jongdzin Velkého nejznamenitějšího Čtrnáctého Džiny.10 A tak jsem text k Sebraným spisům dodatečně přiřadil. Poznámky 1 Collected Works of Pha-bong-kha-pa […] Reproduced [...] by Chophel Legdan, 11 svazků, New Delhi, 1973–1974 a Dodatek z roku 1977 (A Collection of Supplemental Works of Skyabs-rje Pha-bong-kha-pa […], New Delhi. 2 Čakry (doslovně „kruh, plexus“) jsou nervové pletně v lidském těle, jimiž je správně prováděným meditativním výcvikem vedena vzhůru „hadí síla“ (kundaliní) k dosažení jógických a tantrických schopností, to jest ke stavu nadvědomí. Viz Vladimír Miltner, Malá encyklopedie buddhismu, 2. vydání. Praha: Libri, 1997, s. 78. 3 Lama Rinpočhe („Velevzácný lama“) je zde titul Phabongkhapova gurua Dagpo Bamčhö lamy. 4 sil(?). Možná chybně za sol[ba], „dřevěné uhlí“. 5 Rituálními předměty (čhagcchän) mohou být například zvoneček dilbu, žezlo dordže apod. 6 Titul 13. dalajlamy Thubtän Gjamccha (1876–1933), znamenající v překladu „Nejvýše postavený (gongsa), útočiště (kjab), ochránce (gön), vítěz (gjal), mocný (wang), vševědoucí (thamčä­ -khjenpa), vševidoucí (thamčä-zigpa)“. 7 Sféra dharmy, sanskrtsky dharmadhátu (tibetsky čhöjing). Podle učení školy hínajána je to vlastní přirozenost věcí, tedy přírodní zákon, jemuž bezpodmínečně podléhají. Viz Vladimír Miltner, Malá encyklopedie buddhismu, 2. vydání. Praha: Libri, 1997, s. 94. – Zde ve smyslu „umírá“. 8 Cchänžab (zkráceně za cchänňi-žabčhi) je titul učitele tradičních buddhistických filozofických disciplín. U dalajlamů tuto funkci tradičně zastávali tři vysocí lamové ze tří největších gelugpovských klášterů v okolí Lhasy – Däpungu, Sery a Gandänu. 9 Vadžradhara (tibetsky dordže-dzinpa), doslovně „ten, jenž drží žezlo“. Titul tantrického mistra. 10 Thubtän Lungtog Namgjal Thinlä Palzangpo (1903–1983), převtělenec z  východotibetského Lingu, 97. představený kláštera Gandän, od roku 1965 žijící v exilu v Indii. V té době byl jongdzinem neboli starším učitelem nynějšího dalajlamy Tändzin Gjamccha, narozen 1935), v textu označeného epitetem Džina („Vítěz“).

41

3.2.  Kremace 16. karmapy Rangdžung Rigpä Dordžeho (1981) Karma-kagjü neboli „škola ústní tradice karmapů“, představující podškolu poreformní školy tibetského buddhismu Kagjüpy, vznikla ve 12. století. Za jejího zakladatele a  zároveň prvního představeného je pokládán Düsum Khjenpa (1110–1193) (obr. 17). Jejím tradičním sídlem v Tibetu je klášter Cchurphu, ležící asi osmdesát kilometrů jihozápadně od Lhasy. U karma-kagjüpovců byla zavedena, jako vůbec první v tibetském buddhismu, praxe a tradice postupně se převtělujících představených, kterým se říká karmapové. Dosud se jich v této funkci vystřídalo sedmnáct. Jeho svatost Rangdžung Rigpä Dordže, v  pořadí 16.  karmapa, žil v letech 1924–1981 (obr. 18). Jeho nástupce 17. karmapa Orgjän Thinlä Dordže (narozen 1985), původně s velkou slávou za čínské asistence uvedený do úřadu v Cchurphu v roce 1992, odešel o dva roky později za dosud neobjasněných okolností do Indie, kde se zdržuje dodnes (obr. 19). Americký tibetolog Marc Tatz jako očitý svědek popisuje průběh obřadní kremace 16. karmapy v novém sídle jeho školy v klášteře Rumtek v Sikkimu.

Obr. 17.  Karmapa Düsum Khjenpa (1110–1193), 1. nejvyšší představený školy Karma-kagjü. Archiv Josefa Kolmaše.

42

Marc Tatz o obřadní kremaci 16. karmapy 20. prosince 1981, v  den, kdy byla zapálena pohřební hranice s  tělem 16. Gjalwa karmapy Rangdžung Rigpä Dordžeho (1924–1981), se kolem ní tísnilo na sedm tisíc lidí. Všeobecný smutek a posvátnou bázeň jakoby vyjadřovala i duha, právě se ukázavší na obloze. O týden později na místě postávalo ještě několik stovek místních lidí a návštěvníků, stále čekajících na rozdílení karmapových svatých ostatků … Jeho svatost 16. Gjalwa karmapa podlehl dlouhotrvající žaludeční chorobě ve věku 57 let (podle západního způsobu počítání lidského věku) na Americké mezinárodní klinice v Zionu ve státě Illinois dne 5. listopadu roku 1981 v devět hodin večer místního času. Pět dnů nato byly jeho tělesné pozůstatky přepraveny letecky do jeho domovského kláštera Rumteku v Sikkimu. Vlastní pohřební rituál trval tradičních sedmkrát sedm dnů. Den co den, týden co týden byla nepřetržitě vzývána nejvyšší meditativní božstva školy Karma-kagjü a konány předepsané obřady a modlitby, které sponzorovaly různé vládní instituce a soukromé osoby. Během obřadu se davy lidí prodraly na střechu hlavního rumteckého chrámu, aby mohly u  mandaly s  vystaveným tělem zesnulého vzdát Jeho svatosti poslední poctu. Také tisíce jeho zahraničních stoupenců a příznivců využily výhody dočasného uvolnění předpisů stran návštěvy Sikkimu a dostavily se ke kremaci. Při hlavním rumteckém chrámu stojí vysoká čtyřposchoďová budova duchovní univerzity Karma Šrí Nálanda. Její nižší patra slouží k ubytování hostujících lamů. Sama univerzita zahájila činnost teprve 18. listopadu ve výroční den Buddhova návratu z buddhistického Třiatřicaterého nebe. To připadlo na 22. den devátého tibetského měsíce. Tak se vlastně splnilo jedno z posledních přání 16. Gjalwa karmapy. (První výuka na škole pod vedením Trangu Rinpočheho začala 29. prosince. Univerzita může přijmout celkem až 500 studentů.) Vlastní karmapův pohřební obřad začal uvedeného dne v šest hodin ráno. Tehdy byly jeho ostatky vyneseny na venkovní prostranství před klášterem a pietně vloženy horním otvorem do kremační stúpy. Ta, celá z  červené hlíny zdobené zlatými ornamen-

Obr. 18.  Karmapa Rangdžung Rigpä Dordže (1924–1981), 16. nejvyššší představený školy Karma-kagjü. Archiv Josefa Kolmaše.

ty, byla posléze přenesena na plochou chrámovou střechu. Kolem stúpy se nyní seřadil personál rumteckého kláštera, mniši i laici, za nimiž se tlačily davy Gangtokčanů. Kremaci sikkimského „státního gurua“, jak byl 16. karmapa zván, přihlíželo početné vysoké úřednictvo včetně někdejších i současného indického guvernéra státu, jakož i další hodnostáři a soukromé osoby. Bhútánské království reprezentovala početná výprava v čele s královou sestrou Aši Sönam Čhödän. Nepál zastupovali jeho čelní buddhisté. 250 karmapovských Dharmových center po celém světě vyslalo své představitele. Nejpočetnější mezi nimi byli delegáti ze Singapuru, Malajsie, severní Evropy a USA. Střechy chrámu a  okolních budov, jakož i  venkovní prostranství a  svahy přilehlých hor zaplnily davy lidí. Přesně v  11 hodin a  pět minut přistoupili k hranici Žamar Tulku a Damčhö Jongdü, generální sekretář organizace Dharmačakra, oba s náručemi rudých květů, a hranici zapálili. V té chvíli také sikkimští vojáci vypálili tři salvy a  policejní kapela zahrála Händla … Krátce nato se rozestoupily mraky pestrobarevného kouře a opět se na nebi ukázala duha. Mezi dalšími tajuplnými blahověstnými úkazy, zjevivšími se nad hla-

Obr. 19.  Karmapa Orgjän Thinlä Dordže (narozen 1985), současný 17. nejvyšší představený školy Karma-kagjü. Archiv Josefa Kolmaše.

vami přítomných, byl mohutný pohřbový pták orlosup, kroužící nad stúpou. A týž výjev se opakoval i o týden později, krátce před tím, než byla stúpa otevřena. Jak později prohlásil Situ-rinpočhe, nalezl odpoledne po skončení kremace u  severního otvoru do stúpy karmapovo ohořelé srdce. Uctivě je vyjmul a  odnesl jako dar karmapovým „duchovním synům“ k  pozdějšímu jeho vložení do zlaté stúpy, která mu bude v Rumteku postavena. Šestnáctý Gjalwa karmapa zanechal prý dopis, údajně obsahující podrobnosti jeho příštího znovuzrození. Obsah tohoto listu nebyl však zveřejněn pro obavu z jeho možného padělání. Dokud nebude uveden na karmapovský trůn nový Gjalwa karmapa, budou vedením školy Karma-kagjü dočasně pověřeni čtyři hlavní jeho žáci – rinpočheové Žamar, Tai Situ, Gjalcchab a Džamgön Kongtul. Tatz, Mark (1982): Cremation of the 16th Karmapa. Tibetan Review, sv. 17, January 1982, č. 1, s. 8–10.

43

Karel Demel, Brána, 2001, kombinovaná technika (suchá jehla, rulety, rytina, akvatinta), 14,6x10 cm.

44

4.  Literatura

(citovaná, použitá, doporučená)

Ariès, Philippe (2000): Dějiny smrti. Díl 1. Doba ležících. Díl 2. Zdivočelá smrt. Z francouzského originálu Ľhomme devant la mort přeložila Danuše Navrátilová. Praha: Nakladatelství Argo. Bourgoigne, Jean de (1963): Cestopis tzv. Mandevilla. Živá díla minulosti, 32. Překlad Vavřince z Březové k vydání připravil a poznámkami a slovníčkem opatřil František Šimek. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění. Cybikov, Gonbožab Cebekovič (1987; 2001): Cesta k  posvátným místům Tibetu. Podle deníků vede­ ných v letech 1899 až 1902. Z ruštiny přeložil Josef Kolmaš. Praha: Nakladatelství Vyšehrad, 1987; Praha: Nakladatelství Argo, 2001. Desideri, Ippolito (1976; 2001): Cesta do Tibetu. Z italštiny přeložil Josef Hajný. Předmluvu a vysvětlivky napsal Josef Kolmaš. Praha: Odeon, 1976 (Živá díla minulosti, 79); Praha: Nakladatelství Argo, 2001. (The) Discovery of the 17th Karmapa (1992). Tibetan Review (New Delhi), sv. 27, 1992, č. 8, s. 11–13. Evans-Wentz, Walter Yeeling (1996): Milaräpa, velký tibetský jógin. Z němčiny přeložil Jiří Viktora. Doslov napsal Josef Kolmaš. Praha: Canopus. Fetková, Hana (1994): Buddhistické památky i autority uprostřed velehor (Sedmnáctý tibetský karmapa z kláštera Cchurphu si ještě hraje s hračkami a zá-

roveň udílí požehnání poutníkům z  celé země). Rozhovor s Viliamem Poltikovičem. Lidové noviny, 15. 12. 1994, s. 12. Hrbek, Ivan – Kolmaš, Josef (1979): ABC cestovatelů, mořeplavců, objevitelů. Praha: Panorama. Huc, Evariste-Régis – Gabet, Joseph (1887; 1971; 2002): Cesty missionářské. Z francouzštiny přeložil K. Jindřich. Praha 1887. Nové vydání s  názvem Cesta do Lhasy, kterou se svým druhem P. Josephem Gabetem v  letech 1844 a  1846 vykonal a  podle vzpomínek vypsal P.  Evariste-Régis Huc, někdejší misionář v  říši Čínské. Z  francouzštiny přeložil Václav Durych. Předmluvu napsal Josef Kolmaš. Praha: Mladá fronta, 1971 (Klasické cestopisy, 2). Pouze 2. část z vydání z roku 1971 a s novým názvem Putování Tibetem L. P. 1844–1846. Praha: Nakladatelství Argo, 2002. Karma Thinley (1980): The History of the Sixteen Karmapas of Tibet. Edited with an Essay by David Stott. Boulder: Prajñā Press. Kircher, Athanasius (1667): China Illustrata. Amstelodami (Amsterdam): Apud Iohannem Ianszonium à Waesberge et Viduam Elizei Weyerstraet Anno MDCLXVII. Kolmaš, Josef (1996): Milaräpův testament. Nový Ori­ ent, roč. 51, 1996, č. 5, s. 177–179.

45

Kolmaš, Josef (1997): Mumifikování po tibetsku. Univerzitní noviny – List Masarykovy univerzity a Nadace Universitas Masarykiana (Brno), roč. 4, 1997, č. 12, s. 32–34. Kolmaš, Josef (2000): Mumifikování po tibetsku. In: Obuchová, Ľubica, ed.: Svět živých a svět mrtvých. Praha: Česká orientalistická společnost – Dar Ibn Rushd, s. 180–185. Kolmaš, Josef (2001): Mumifikování v  Tibetu (Phabongkhapův xylograf). Vesmír (Praha), roč. 80, 2001, č. 2, s. 75–78. Kolmaš, Josef (2002a): Pohřební zvyklosti v Tibetu. In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma biologické a socio­ kulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a „příbuzných“ oborů, sv. 11, Tibet z  antropologické perspektivy. Brno: Nadace Universitas Masarykiana – Masarykova univerzita – Nakladatelství a vydavatelství NAUMA, s. 54–55. Kolmaš, Josef (2002b): První Evropané ve Lhase: Z  dějin poznávání Tibetu. Univerzitní noviny – List Masarykovy univerzity a Nadace Universitas Masarykiana (Brno), roč. 9, 2002, č. 4, s. 39–43. Kolmaš, Josef (2002c): Měření času u Tibeťanů. Uni­ verzitní noviny – List Masarykovy univerzity a Na­ dace Universitas Masarykiana (Brno), roč. 9, 2002, č. 10, s. 39–44. Lexikon východní moudrosti. Buddhismus, hinduismus, taoismus, zen (1996). Z  němčiny přeložili Jan Filipský, Helena Heroldová, Josef Kolmaš, Vladimír Liščák, Stanislava Vavroušková. Olomouc – Praha: Votobia – Victoria Publishing. Miltner, Vladimír (1997; 2002): Malá encyklopedie buddhismu. 1. vydání, Praha: Práce, 1997; 2. vydání, Praha: Libri, 2002. Odorico de Pordenone, viz Oldřich, bratr, Čech z Furlánska (1962; 1998): Popis východních krajů světa. Z  latiny přeložili František Gel a  Rostislav Kocourek. Praha: Lidová demokracie, 1962. Nové vydání s titulem Blahoslavený Oldřich, Čech z Por­ denone, Cesta do říše Velkého chána (1316–1330). Popis východních krajů světa. Praha: Nakladatelství Kvasnička & Hampl, 1998. Podlaha, Antonín (1938): Katolická liturgika. Učebná kniha pro střední školy. Praha: Státní nakladatelství. Polo, Marco (1989): Milión, neboli o  zvycích a  po­ měrech ve východních krajích. Z  latinské verze

46

pořízené Franceskem Pipinem a vytištěné v Antverpách v  roce 1485 přeložil Václav Bahník. Ilustroval Adolf Born. Praha: Odeon (Klub čtenářů, sv. 610). Poltikovič, Viliam (2002): Čína: Neuchopitelný Tibet (televizní film). Praha: Česká televize 1, pondělí 11. 11. 2002 (pořad „Cestománie“). Richardson, H. E. (1958): The Karma-pa sect. A Historical Note. Journal of the Royal Asiatic Society (London), 1958, Parts 3 & 4, s. 139–164. Sharvani Pandit (2000): In Karmapa’s Footsteps. The Hindustan Times, 24. 1. 2000, s. 1. Sogjal Rinpočhe (1996): Tibetská kniha o  životě a smrti. Připravili Patrick Gaffney a Andrew Harvey. Přeložil Dušan Zbavitel. Praha: Nakladatelství Pragma ve spolupráci s Knižním klubem. Tändzin Gjamccho (1992): Svoboda v exilu. Autobio­ grafie 14. dalajlamy. Z  angličtiny přeložil Josef Kolmaš. Praha: Nakladatelství Práh. Tashi Tsering (1992): A  Biographical Sketch of the 16th Karmapa. Tibetan Review (New Delhi), sv. 27, č. 8, s. 14–17. Tatz, Mark (1982): Cremation of the 16th Karmapa. Tibetan Review (New Delhi), sv. 17, January 1982, č. 1, s. 8–10. Tibetská kniha mrtvých. Bardo thödol (Vysvobození v  bardu skrze naslouchání) (1991; 1995; 1998; 2001; 2003). Z  tibetštiny přeložil a  komentoval Josef Kolmaš. Praha: Odeon (1. a 2. vydání), 1991; Praha: Nakladatelství Vyšehrad (3., rozšířené vydání), 1995; Praha: Nakladatelství Aurora (4. vydání), 1998; Praha: Nakladatelství Vyšehrad (5. vydání), 2001; Praha: Nakladatelství Argo (6., paralelní tibetsko-české vydání), 2003. – Odkazy se činí na čtvrté vydání. Uebach, Helga (1981): Eine kurze Abhandlung des Pha-bong-kha-pa (1878–1941) über Mumifizierung. The Journal of the Tibet Society (Bloomington), roč. 1, 1981, s. 69–78. Vaněk, Martin (2000): Z Číny ovládaného Tibetu uprchl „živý buddha“. Lidové noviny (Praha), 8. 1. 2000. Werner, Karel (1996): Malá encyklopedie hinduismu. Brno: Nakladatelství Atlantis. Zhou Dunyou (1993): New Master in the Curpu Monastery. China’s Tibet (Beijing), sv. 4, 1993, č. 1, s. 7–9.

Karel Demel, Ochrana, 2001, kombinovaná technika (suchá jehla, rulety, rytina, akvatinta), 14,7x9,7 cm.

47

Karel Demel, Projekce, 2001, kombinovaná technika (suchá jehla, rulety, rytina, akvatinta), 14,7x9,6 cm.

48

5.  Výkladový rejstřík důležitějších jmen a pojmů

Abhidharmakóša, doslova „Klenotnice nauky“, zá- asura, tibetsky lhamajin (lha-ma-jin, „nebůh“), mytická kladní traktát buddhistické scholastiky autora Vasub- bytost žijící v druhém z šesti stavů sansárové (viz) exisandhua (viz). tence. Asurové jsou úhlavními nepřáteli bohů-dévů. ahinsa, neubližování, hluboká úcta k životu všech by- Avalókitéšvara, též Avalókita, tibetsky Čänräzig (Spjan­ tostí; základní rys buddhistické etiky a morálky. -ras-gzigs), buddhistické božstvo, bódhisattva (viz), sym­ Alexandr Makedonský, viz Alexandros III. Veliký. bol nekonečného soucitu a  milosrdenství. V  Tibetu Alexandros III. Veliký, též Alexandr Makedonský uctíván jako hlavní patron země, převtělující se do (356–323 př. n. l.), latinsky Alexander, syn makedon- dávných tibetských králů a do dalajlamů. ského krále Filippa II. a jeho ženy Olympiady. O jeho Baktrijci, obyvatelé Baktrie, hornaté krajiny ve středvýchovu a  vzdělání pečoval Aristotelés. Po smrti ní Asii při řece Amudarji (Oxus) s hlavním městem svého otce nastoupil roku 336 př. n. l. na makedon- Baktrou (dnešní Balch v severním Afghánistánu). ský trůn, zajistil si poslušnost Řeků a roku 334 př. n. bardo (bar-do), posmrtný mezistav či mezidobí mezi l. zahájil tažení proti Peršanům a  završil je posléze předchozí a následující existencí, trvající zpravidla ne výpravou do Indie. Po náhlé smrti roku 323 př. n. l. více než 49 dnů. Dělí se na tři fáze: bardo hodiny smrse jeho říše rozpadla na menší celky. Jeho velitelé si ti, prapodstaty a  vznikání. Podrobněji viz v  Tibetské je mezi sebou rozdělili a  vládli v  nich jako králové. knize mrtvých. Alexandrovými výboji se řecká civilizace rozšířila do Beauvais Vincent de, latinsky Vincentius Bellovacensis rozsáhlých území a stala se univerzální kulturou celé- (zemřel asi roku 1264), člen dominikánského řádu, auho helénistického světa. tor Speculum mundi maius, z něhož čerpal své informaAmdo (A-mdo), historický severovýchodní Tibet ce Jean de Bourgoigne (viz). (dnešní čínská provincie Čching-chaj), rodiště refor- Bibech (v němčině Rybach, v angličtině Ryboth), v přemátora Congkhapy. kladu Vavřince z Březové (viz) Cestopisu tzv. Mandevil­ Amitábha, meditativní buddha, jehož kult je rozšířen la označení Tibetu. zejména v Číně a Japonsku. Za jeho pozemské převtě- „Blázen z Cangu“, viz Cangňön. lení jsou v Tibetu považováni pančhenlamové (viz). bódhisattva, tibetsky čhangčhub-sempa (bjang-čhub­ antarábhava, viz bardo. -sems-dpa’), bytost usilující o  duchovní probuzení,

49

budoucí buddha, ideál mahájánského světce. Bódhi- sefa Kolmaše pod názvem Cesta k posvátným místům sattvové se vzdávají možnosti dosáhnout buddhovství, Tibetu (Praha: Vyšehrad, 1987; Praha: Argo, 2001). aby mohli pomáhat jiným na jejich cestě k vysvoboze- čakra, doslova „kruh, plexus“. Nervové pletně v  lidní z koloběhu zrození. ském těle, jimiž je správně prováděným meditativním Boldensele Wilhelm von, autor cestopisné práce výcvikem vedena vzhůru „hadí síla“ (kundaliní, viz) Itinerarium z roku 1336 (nově vyšlo v roce 1852), ze k dosažení jógických a tantrických schopností, to jest které čerpal své informace Jean de Bourgoigne (viz). ke stavu nadvědomí. Bourgoigne Jean de (14. století), s  krycím jménem Čatuštantra, klasické dílo staroindické medicíny „Jean de Mandeville“ nebo (latinsky) „Johannes de z  prvního století naší éry, tradicí však připisované Montevilla“, rytíř ze St. Albans, autor smyšleného Ces­ samému Buddhovi Šákjamunimu (viz). topisu tzv. Mandevilla (po roce 1356). čhabser (čhab-ser), doslova „žlutavý mok“, tkáňová brána nejvyššího démona dü (bdud), otvor v zátylku, tekutina. kde se spojuje mícha s mozkem. čhagtab (phjag-stabs), obřadní způsob držení rukou. Buddha, duchovní titul Inda Siddhárthy Gautamy Čhampa Tändzin Thinlä Gjamccho, viz Phabong­ (asi 564/3–484/3 př. n. l.), zakladatele buddhismu. khapa. Znám převážně jako Buddha Gautama či Buddha Šá- čhang (čhang), slabší alkoholický nápoj, vyráběný kjamuni („Mudrc z rodu Šákjů“). – Obecně se slovem z  kvašeného ječmene nebo rýže. Druh tibetského „buddha“ označuje bytost, která dosáhla buddhovství. piva. bytostní složka, sanskrtsky skandha, tibetsky phung­ čhangčhub-sempa, viz bódhisattva. po (phung-po). Pěticí bytostních složek, které vy- Čhökji Gjalcchän (Čhos-kji-rgjal-mcchan, 1938–1989), značují člověkovu individuální fyzickou a  mentální desátý pančhenlama. pozemskou existenci, se rozumí: 1. tvar, 2. pociťování, čhökjong (čhos-skjong), doslova „ochránce víry“, kate3. vnímání, 4. představivost, 5. zkušenostní poznání. gorie ochranných božstev, strážců Buddhova učení. Podrobněji viz v Tibetské knize mrtvých (1998), s. 55, čhörten (mčhod-rten), původně schrána obětních poznámka 35. darů, přeneseně pak schrána tělesných ostatků. Zpracän (bcan), zlí duchové způsobující lidem nemoci. vidla zděná stavba v  půdorysu čtvercová, přecházeCangňön (Gcang-smjon), doslova „Blázen z  Cangu“, jící v  kupoli a  zakončená emblémy Slunce a  Měsíce. přezdívka tantrického jógina Sanggjä Gjalcchäna (viz), V  Číně nazývána tcha, v  Indii stúpa, v  Mongolsku autora Milaräpovy (viz) biografie. suburgan. cchänžab (mcchan-žabs, zkrácením z  mcchan-ňid­ Čhubar (Čhu-bar), doslova „Meziříčí“, lokalita v  ji-žabs-phji), titul učitele cchänžabpy (mcchan-žabs-pa) hozápadním Tibetu při hranicích s Nepálem, poblíž tradičních tibetských buddhistických filozofických Milaräpova (viz) rodiště. disciplín. Čína: Neuchopitelný Tibet, název barevného televizCicero Marcus Tullius C. (106–43 př. n. l.), římský po- ního filmu režiséra Viliama Poltikoviče (viz) z  roku litik, právník, řečník a spisovatel. Jako konzul v roce 2002, který je také autorem námětu a scénáře. 63 př. n. l. potlačil Catilinovo spiknutí. Proslul jako čtveřice prvků, tibetsky džungwa-ži (’bjung-ba-bži), odpovědný a  svědomitý úředník hájící neochvějně ze kterých se skládá a udržuje vše živé. Jsou to: země veřejné zájmy, stejně jako zájmy jednotlivců na sou- – sa (sa), voda – čhu (čhu), oheň – me (me), vítr – lung dě. V  době prvního triumvirátu se musel stáhnout (rlung). Jejich vzájemným pohlcováním v uvedeném z veřejného života a věnoval se filozofii a obhajobám pořadí se naznačuje postupná dezintegrace člověkovy svých klientů. konstituce. Cybikov Gonbožab Cebekovič (duben 1873–20. 9. Dagpo Bamčhö lama (Dwags-po-bam-čhos-bla-ma), 1930), burjatský etnograf, jazykovědec a  cestovatel. učitel lamy Phabongkhapy (viz). V  letech 1899–1902 podnikl výzkumnou cestu do dákiní, tibetsky khandoma (mkha’-’gro-ma), nebeské Tibetu, kde mimo jiné navštívil kláštery Kumbum víly, ochránkyně Buddhovy nauky. a  Labrang v  Amdu, Gandän, Däpung a  Sera v  okolí dalajlama (tá-lä-bla-ma), mongolsko (dalaj, „oceán“)Lhasy, Tašilhünpo v  Zadním Tibetu a  Samjä v  Před- -tibetský (lama, „nejvyšší“) titul čelného představitele ním Tibetu. Jeho cestopis Buddist-palomnik u svjatyň školy Gelugpa (viz), duchovní a světská hlava Tibetu, Tibeta (Petrograd 1919) vyšel v  českém překladu Jo- s  tradičním sídlem ve Lhase. Dalajlamové jsou pova-

50

žováni za pozemské převtělence bódhisattvy Avalókitéšvary (viz). dalajlama (tá-lä-bla-ma) 14., viz Tändzin Gjamccho. Däpung (’Bras-spungs), gelugpovský klášter západně od Lhasy (založen 1416). de (’dre), obecné označení nejrůznějších mužských a ženských zlých duchů, skřítků apod. Dečhen Ňingpo Palzangpo, viz Phabongkhapa. Desideri Ippolito (20. 12. 1684–13. 4. 1733), italský jezuita, pobývající v Tibetu v letech 1716–1721. Autor čtyřsvazkového cestopisného díla o Tibetu a jeho náboženství (česky Cesta do Tibetu, Praha: Odeon, 1976; Praha: Argo, 2001). déva (mužský rod), déví (ženský rod), tibetsky lha (lha), „bůh“, respektive lhamo (lha-mo), „bohyně“, mytické nadpřirozené bytosti žijící v nejvyšším z šesti stavů sansárové existence. dharma, tibetsky čhö (čhos), mravní norma, zákon, přeneseně Buddhova nauka. Slovo zahrnuje celý soubor teoretických a  praktických složek Buddhova učení, tedy je vlastně synonymem pro buddhistické náboženství jako takové. dharmakája, tibetsky čhöku (čhos-sku), doslova „tělo dharmy“, představuje absolutní buddhovskou podstatu. dharmapála, viz čhökjong. dhjánamudra, tibetsky ňamžag (mňam-gžag), držení rukou v jisté meditativní pozici. Digung (’Bri-gung), klášter stejnojmenné školy Digungpa, ležící severovýchodně od Lhasy (založen 1179). dilbu (dril-bu), rituální zvoneček. Diče (’Bri-lče), doslova „Jazyk jačice“, jméno jeskyně. Din (Brin), lokalita v  jihozápadním Tibetu, spjatá s životem Milaräpy (viz). dordže (rdo-rdže), sanskrtsky vadžra, znamená v prvním plánu diamant, respektive obřadní předmět hromoklín, přeneseně však také mužský pohlavní úd. Dordže Dagpa (Rdo-rdže-brag-pa, 1084–1161), Milaräpův žák, nazývaný Räčhung (viz), jemuž se mylně připisuje autorství Milaräpovy biografie. d’Orville Albert, viz Grueber, Johannes. dü (bdud), zlí duchové, považovaní za úhlavní nepřátele buddhistické víry. Düdul (Bdud-’dul), jméno jeskyně v Lačhi, kde bylo Milaräpovo tělo spáleno. „duchovní syn“, tibetsky thugsä (thugs-sras), osoba blízká srdci učitele, milovaný žák. dungccha, viz purccha. dungčhog (gdung-čhog), pohřební obřad.

dungten (gdung-rten), hrobka či mauzoleum. durthö (dur-khrod), obecné pojmenování míst, kde se provádí tzv. „nebeský pohřeb“ (viz). Džecün (Rdže-bcun), doslova „Ctihodný pán, Ctihodnost“, častý epiteton mystika a básníka Milaräpy (viz). Džina, doslova „Vítěz“, metaforické pojmenování dalajlamy (viz). Džívaka Kumára (6. století př. n. l.), osobní lékař krále Bimbisáry (asi 545–493 př. n. l.), Buddhy (viz), jeho mnichů ad. Gabet Joseph, viz Huc, Evariste-Régis. Gandän (Dga’-ldan), gelugpovský klášter severovýchodně od Lhasy (založen 1409). Gándhí Móhandás Karamčand, zvaný Mahátma („Velký duch“, 1869–1948), indický politik, hlasatel nenásilné metody politického boje. gapur/bur (ga-pur/bur), kafr používaný při mumifikování. Gelugpa (Dge-lugs-pa), doslova „tradice ctnostné řehole“, škola tibetského buddhismu založená v 15. století reformátorem Congkhapou (1357–1419). Gjalwa karmapa (Rgjal-ba-karma-pa), doslova „Vítězný karmapa“, titul nejvyšších představených školy Karma-kagjü (viz). Gjüži (Rgjud-bži), doslova „Čtyři traktáty“, tibetská verze Čatuštantry (viz). gong (’gong), démoni vyvolávající u  lidí a  dobytka epidemie. Grueber Johannes (28. 10. 1623–30. 9. 1680), rakouský jezuita, který spolu s Belgičanem Albertem d’Orville (1621–1662) jako první Evropané navštívili v  roce 1661 Lhasu. Grueber je autorem cenných etnografických a antropologických zpráv o Tibetu a Tibeťanech včetně příslušných vyobrazení, uveřejněných ve spisu Athanasia Kirchera China Illustrata (viz). Guru rinpočhe (Guru-rin-po-čhe), doslova „Ctihodný Guru“, v Tibetu název věrozvěsta Padmasambhavy (viz). Hayton Arménský, spřízněný s  králem Malé Arménie, člen premonstrátského řádu, autor Historia Orientalis (1307). Z ní čerpal své informace o Egyptu, o Tatarech, o mongolských chánech atd. Jean de Bourgoigne (viz). hínajána, spolu s mahájánou a vadžrajánou tři základní „cesty“ či „vozy“ k buddhistickému osvícení. Hínajána („malá cesta“) představuje původní, filozofičtější výklad Buddhovy nauky; mahájána („velká cesta“) zdůrazňuje především vnější, náboženskou a kultovní stránku učení; vývojově nejpozdější ezoterická vadžra-

51

jána („cesta vadžry“, tj. rituálu) učí metodám, jak pomocí okultních textů, magických praktik, zaklínacích formulek atd. dospívat k osvícení. „hlavní příčina“, též prvotní či určující příčina, tibetsky gju (rgju), která spolu s „vedlejší příčinou“, též druhotnou či dotvářející příčinou, tibetsky kjen (rkjen), vytváří výslednou podobu lidské bytosti. hněvivá božstva, viz pokojná a hněvivá božstva. hřbitov, metaforicky též „svaté pole“, místo vyhrazené k pohřbívání mrtvých do země. Huc Evariste-Régis (1. 6. 1813–25. 3. 1860), francouzský lazaristický misionář, který spolu s  Josephem Gabetem (1808–1853) uskutečnil v letech 1844–1846 dobrodružnou cestu do Lhasy. Své zážitky uložil do cenného cestopisu Cesta do Lhasy (Praha 1887; Praha: Mladá fronta, 1971; nově jako Putování Tibetem L. P. 1845–1846, Praha: Argo, 2002). Hyrkánie, ve starověku území při jižních březích Kaspického moře. China Illustrata, „Čína v  obrazech“, monumentální spis Athanasia Kirchera (viz) – kompilace tehdy známých a  dosažitelných informací o  Číně. Dílo vyšlo v  Amsterdamu v  roce 1667 (moderní reprint, Káthmándú 1979). Chubilaj, dříve též Kublaj (1215–1294), mongolský velkochán, zakladatel a  první císař mongolské dynastie Jüan v Číně (1280–1368). jakša, obecné označení zlých duchů, zdržujících se v horách, průsmycích apod. a škodících lidem. Jama, viz Pán smrti. Javati, jméno jednonohých členů družiny Pána smrti (viz). Ješe Cchogjal (Je-šes-mccho-rgjal), Padmasambhavova (viz) nadaná žačka a později životní družka. Ta měla podle paměti zapsat Mistrova slova a ukrýt je v tajné skrýši na hoře Gampodar (Sgam-po-gdar) jihovýchodně od Lhasy. jezerní léčivé síly, tibetsky cchomän (mccho-sman), deifikace léčivých účinků jezerní vody. jidam (ji-dam), v  tibetském buddhismu kategorie osobních ochranných božstev, vystupujících jak v podobě laskavé, tak hrozivé. jongdzin (jongs-’dzin), titul dalajlamova (viz) staršího učitele. Justin II., v  letech 565–578 byzantský císař; vedl vleklé války s Peršany, ukončené mírem, jímž Byzanci připadla velká část perské Arménie. Kagjü (Bka’-brgjud), reformovaná škola tibetského buddhismu, založená Marpou Čhökji Lodöm (viz), zdůraz-

52

ňující u  svých stoupenců (Kagjüpa, Bka’-brgyud-pa) poustevnický způsob života. Dělí se na řadu podsekt. kapička, tibetsky thigle (thig-le). V daném kontextu se jí rozumí mužské sperma, respektive ženská menstruační krev. karma, též karman, tibetsky lä (las), „čin, skutek“, respektive odplata zaň. Život, který nyní žijeme, je výslednicí předchozích životů a  zároveň základnou pro životy příští. Zákonem karmy se řídí ustavičný „koloběh životů“ (sansára, viz) a  postavení bytostí v něm. Karma Šrí Nálanda, vysoké duchovní učiliště školy Karma-kagjü v Rumteku. Karma-kagjü (Karma-bka’-brgyud), podsekta školy Kagjü (viz), založená Düsum Khjenpou (Dus-gsum­ -mkhjen-pa, 1110–1193). Nazývána též Karmapa (Karma-pa). Karmalingpa (Karma-gling-pa, 1326–1386), tibetský asketa, „odhalitel“ ukrytého textu Tibetské knihy mrtvých (viz) na hoře Gampodar (Sgam-po-gdar). karmapa (karma-pa), titul duchovní hlavy školy Karma-kagjü (viz). „karmický základ“, tibetsky dučhä (’du-bjas), doslova „to, co ve svém souhrnu vytváří [základ člověkovy karmy]“, čtvrtá z pěti bytostních složek-skandh (viz). katakomby, raně křesťanské a  židovské pohřebiště v  podobě rozvětvené sítě podzemních chodeb s  výklenky pro kosterní pozůstatky. Kircher Athanasius (2. 5. 1602–30. 10 / 27. 11. 1680), německý jezuita, polyhistor, editor desítek knih, mimo jiné též spisu China Illustrata (viz). kjerim a dzogrim, dvě komplementární fáze meditačního procesu: nižší, induktivní či imaginativní – kjerim (bskjed-rim) a vyšší, deduktivní či realizační – dzogrim (rdzogs-rim). Klenoty, případně Tři klenoty, totiž Buddha (viz), dharma (viz), sangha. krypta, podzemní, často vícelodní pohřební kaple, obvykle v podnoží kněžiště kostela. kudung (sku-gdung), doslova „nebožtíkovo tělo“, mrtvola. kudung rilpor džogcchul (sku-gdung ril-por ’džog­ -cchul), doslova „metoda uchování mrtvoly v úplnosti“, mumifikování. kudžong (sku-sbjong), doslova „očišťovač“, purgativum používané při mumifikování. Kumbum (Sku-’bum), gelugpovský klášter v  Amdu (založen 1560). kundaliní („hadí síla“), viz čakra.

Labrang (Bla-brang), gelugpovský klášter v  Amdu (založen 1709). Lačhi (La-phji), lokalita v okolí Džomolangmy (Mount Everestu). Lama Rinpočhe (Bla-ma-rin-po-čhe), titul Phabong­ khapova učitele Dagpo Bamčhö lamy (viz). Ling (Gling), historická lokalita ve východním Tibetu. lókóttaraváda, transcendentalistický směr v  buddhismu, významně se podílející na formování mahájány (viz). Lozang Dordže (Blo-bzang-rdo-rdže), Phabongkhapův (viz) žák, vydavatel jeho sebraných spisů (New Delhi 1973–1974). Lü Gjalcchän (Klu’i-rgjal-mcchan, 7.–8. století) z Čogra (Čog-ro), proslulý překladatel buddhistických textů ze sanskrtu do tibetštiny, propagátor kultu buddhy Amitábhy (viz) v Tibetu. mahájána, viz hínajána. mahásangha, doslova „velká obec“. Mahásanghikové byli prvními významnými rozkolníky v buddhistické obci. Mamo (Ma-mo), tibetské jméno hinduistické bohyně Párvatí (viz), manželky Šivovy (viz). mandala, kultovní objekt znázorňující prostorové, respektive plošné symbolické vyjádření buddhistických představ o uspořádání vesmíru a jeho zabydlení ovládajícími jej božskými bytostmi. Mandeville Jean de, viz Bourgoigne, Jean de. mantra, jednoslabičné nebo víceslabičné, ba i  několikaslovné zaříkadlo, magická formule, případně sémanticky bezvýznamné slabiky nebo sledy slabik. Jejich síla tkví v magické moci zvláštních zvuků a jejich vibrací a kombinací. Marco Polo (1254–1324), italský obchodník a cestovatel z Benátek, nejvýznamnější evropský středověký cestovatel. Autor slavného cestopisu Milión (do češtiny přeloženo poprvé kolem roku 1400). mardung (dmar-gdung), „ostatky, mrtvola, mumie“. Doslovně „ostatky (dung) [tří] červených tělních složek (mar)“, totiž masa, krve a morku. mardung džogcchul (dmar-gdung-’džog-cchul), doslova „způsob uchování mrtvoly“. Marpa Čhökji Lodö (Mar-pa-čhos-kji-blo-gros, 1012 až 1097), zvaný locawa (lo-ca-ba, „překladatel“), žák indického jógina Nárópy (1016–1100), zakladatel školy Kagjü (viz) a duchovní učitel básníka Milaräpy (viz). Méru, též Suméru, mytická hora, bájný střed či osa světa, ztotožňovaná s horou Kailás v západním Tibetu.

Milaräpä Namthar (Mi-la-ras-pa’i rnam-thar), Milaräpova biografie autora Sanggjä Gjalcchäna (viz) z roku 1488. Milaräpa Žäpa Dordže (Mi-la-ras-pa-bžad-pa-rdo­ -rdže, 1040–1123), zvaný též Räčhen (Ras-čhen, „Velký bavlnou oděný“) či Thöpaga (Thos-pa-dga’, „Který se dobře poslouchá“), tibetský jógin a mystický básník. nága (mužský rod), náginí (ženský rod), mytologické bytosti s lidskou hlavou a hadím či dračím tělem, žijící ve vodních tůních. „nebeský pohřeb“, též „vzdušný pohřeb“, metaforický název pohřbívání mrtvol jejich rozsekáním a  ponecháním k likvidaci zvěři a ptactvu. Ngändzong Räpa (Ngan-rdzong-ras-pa), Milaräpův (viz) žák. nirmánakája, tibetsky tulku (sprul-sku), doslova „zázračně transformované tělo“, ve kterém se buddhové, případně jiné osvícené bytosti zjevují na tomto světě ve svých viditelných, lidských podobách. nirvána, doslova „vyhasnutí, vyvanutí“, stav osvobození, vymanění se z koloběhu životů, cíl duchovního snažení každého buddhisty. Ňanang (Gňa’-nang), lokalita v jihozápadním Tibetu při hranicích s  Nepálem, poblíž níž se narodil Milaräpa (viz). Ňida Čhödže (Ňi-zla-čhos-rdže, 14. století), žák askety Karmalingpy (viz). Ňida Sanggjä (Ňi-zla-sangs-rgjas, 13.–14. století), otec askety Karmalingpy (viz). Ňingma (Rňing-ma), doslova „Stará škola či tradice“, označení předreformní školy tibetského buddhismu a  jejích stoupenců. Ňingmapovci (Rňing-ma-pa) se přidržují učení věrozvěsta Padmasambhavy (viz). „obelstívání smrti“, tibetsky čhilu (’čhi-bslu), soustava zaříkadel a okultních praktik z „Historie meditativní praxe velké dovršenosti dzogčhen“, zaměřených na odvracení smrti jistým jejím obelstěním. ochránkyně, tibetsky sungma (srung-ma), mytologické ochránkyně či strážkyně té které lokality. Oldřich z Furlánska, viz Pordenone, Odorico de. Orgjän Thinlä Dordže (O-rgjan-’phrin-las-rdo-rdže, 1985–), 17. nejvyšší představený školy Karma-kagjü (viz). „otevření zraku“, tibetsky čänje (spjan-dbje), v přeneseném smyslu „namalování očí“ na obličejovou masku nebožtíka. V dalším významu „vysvětit“, například obraz, sochu apod. Padmasambhava, tibetsky Päma Džungnä (Padma’bjung-gnas, „Zrozený z lotosu“, 8. století) indický guru,

53

mág ze severozápadní indické Udjány, buddhistický věrozvěst Tibetu. Pán smrti, Jama, respektive Jamarádža, v  indické a  tibetské mytologii bůh smrti, spravedlivý vládce podsvětí. pančhenlama (pan-čhen-bla-ma), titul druhého nejvyššího představitele školy Gelugpa (viz) se sídlem v  Tašilhünpu poblíž Žikace. Pokládán za pozemské převtělení buddhy Amitábhy (viz). Parthové, kmeny, které ve starověku sídlily na území dnešního Íránu. Párvatí, jméno manželky boha Šivy (viz), známé též pod jménem Uma. paterá božská moudrost, respektive pět božských moudrostí – 1. moudrost sféry dharmy (viz), 2. zrcadlu podobná moudrost, 3. moudrost stejnosti, 4. moudrost rozlišování, 5. moudrost uskutečňování činů. Podrobněji viz v Tibetské knize mrtvých, 1998, s. 52–53. pět hlavních údů, tibetsky jänlag-nga (jan-lag-lnga) – ruce, nohy, hlava. pět jedů, tibetsky dug-nga (dug-lnga), kterými se rozumí morální poskvrněnosti, totiž pýcha, žádostivost, hněv, závist, nevědomost. pětice prvků, ke čtveřici prvků (viz) se někdy jako pátý přidává prvek vědomí namkha (nam-mkha’). – Jinou pětici tvoří železo – čag (lčags), dřevo, voda, oheň a země. Phabongkha (Pha-bong-kha), starobylý klášter a poustevna severozápadně od Sery, místo proslulé konáním „nebeských pohřbů“ (viz). Phabongkhapa Čhampa Tändzin Thinlä Gjamccho (Bjams-pa-bstan-’dzin-’phrin-las-rgja-mccho), známý též pod svým tantrickým jménem Dečhen Ňingpo Palzangpo (Bde-čhen-sňing-po-dpal-bzang-po, 1878–1941), gelugpovský učenec, autor pojednání o mumifikování v Tibetu. Phurbu (Phur-bu), planeta Jupiter; též čtvrtek; v  tibetské chronologii název pro letopočtovou kombinaci Země a Opice. V daném VIII. šedesátiletém cyklu odpovídá roku 1488. Piano dei Carpini Giovanni dal (1182–1252), italský františkán, který se z pověření papeže Innocence IV. vypravil roku 1245 do Mongolska s  cílem navázání spojenectví s Mongoly proti Saracénům. Autor knihy Ystoria Mongalorum (česky Putování k  Mongolům, Praha 1964), z níž čerpal své informace o Mongolech Jean de Bourgoigne (viz). písmeno A, poslednímu, třicátému písmenu tibetské abecedy A je v tibetském tantrismu připisován velký mystický a magický význam.

54

Podlaha Antonín, ThDr. (22. 1. 1865–14. 2. 1932), světící biskup pražský (1920), autor četných prací z oblasti archeologie, historie, umělecké topografie, vydavatel pramenných edic k  českým církevním dějinám. Jeho Katolická liturgika vyšla v roce 1938 již ve 12. vydání. pokojná, tibetsky ži (ži) a hněvivá, tibetsky tho (khro) božstva, kategorie tantrických božstev, vystupujících v Tibetské knize mrtvých. Polo Marco, viz Marco Polo. Poltikovič Viliam (narozen 28. 2. 1958), český režisér a  kameraman dokumentárních filmů, zaměřující se na duchovní tematiku. Pordenone Odorico de, též Oldřich z Furlánska (1286 až 1331), italský františkán, po otci českého původu. V  letech 1316–1330 vykonal jako papežský legát velkou cestu do Číny a  zpět. Ve svém cestopise (česky Popis východních krajů světa, Praha: Lidová demokracie, 1962; Praha: Kvasnička & Hampl, 1998) popisuje Tibet, který měl také údajně navštívit. Potála, dalajlamovský palác na kopci Marpori (Dmar­ -po-ri) v západní části Lhasy (v současné podobě z poloviny 17. století). Přední, respektive Zadní Tibet, vžité označení východní části středního Tibetu (Ü, Dbus) s  centrem ve Lhase, respektive západní části středního Tibetu (Cang, Gcang) s centrem v Žikace. „překážky“, tibetsky barčhä (bar-čhad), kterými se rozumějí jak překážky fyzicko-fyziologického charakteru, tak překážky karmického původu, jako například dopad zlých skutků a hříchů z předchozího života apod. přenesení vědomí, tibetsky phowa (’pho-ba, „ejekce, vystřelení“), speciální technika přenesení vědomí skrze otvor v temeni hlavy mimo dosavadní tělo, praktikovaná jóginy v hodině smrti. přirozenost veškerých jevů, tibetsky nälug (gnas­ -lugs), základní buddhistická filozofická kategorie – prázdnota (sanskrtsky šúnjata). purccha (pur-cchwa), sůl používaná při mumifikování k zasypávání mrtvoly v pohřebním kontejneru. Purčhog (Pur-čhog), doslova „Pohřební rituál“, pohřební příručka. purgam (pur-sgam), nádoba či kontejner pro mrtvolu při jejím mumifikování. purrä (pur-ras), doslova „bavlněná látka pro nebožtíka“, pohřební rubáš. Räčhen (Ras-čhen), doslova „Velký bavlnou oděný“, přízvisko básníka Milaräpy (viz). Räčhung (Ras-čhung), doslova „Malý bavlnou oděný“, přízvisko Milaräpova žáka Dordže Dagpy (viz).

Ráhu, v  staroindické mytologii planeta vystupující Samjä (Bsam-jas), starobylý klášter východně od Lhasy, jako polobůh asura s dračím ohonem. Podle legendy založený v druhé polovině 8. století Padmasambhavou se měl Ráhu, jenž na sebe podvodně vzal podobu boha, (viz). napít nektaru nesmrtelnosti, jímž bohové naplnili mo- Sanggjä Gjalcchän (Sangs-rgjas-rgjal-mcchan, 1452 ře. Slunce a Měsíc, oba bohové, tento podvod vyzradili až 1507), nazývaný Cangňön, „Blázen z Cangu“ (viz), vládci bohů Višnuovi, který za to Ráhuovi uťal hlavu skutečný autor Milaräpovy (viz) biografie. a mrštil ji mezi hvězdy. Protože však Ráhu byl po poži- sansára, tibetsky khorwa (’khor-ba, „koloběh životů“), tí nektaru nesmrtelný, uchoval si navěky i nenávist ke nepřetržitý řetěz převtělování, založený na zákonu karSlunci a Měsíci, jež čas od času „pohlcuje“, tj. – řečeno my (viz), z něhož vysvobozením je až nirvána (viz). Děmoderní terminologií – způsobuje jejich zatmění. lí se do šesti stavů, respektive světů existování – bohové, Rangdžung Rigpä Dordže (Rang-bjung-rig-pa’i-rdo­ polobozi, lidé, zvířata, hladoví duchové, bytosti v pekle. -rdže, 1924–1981), v  pořadí 16. nejvyšší představený satjajuga, též krtajuga, první ze čtyř mytologických školy Karma-kagjü (viz). světových věků, rovnající se 1 728 000 lidských věků. rituální předmět, tibetsky čhagcchän (phjag-mcchan), sedm znaků Vairóčany, bílá barva, element prostor, například zvoneček – dilbu (dril-bu), žezlo – dordže umístění v  prostoru uprostřed světových stran, em(rdo-rdže) apod. blém kolo, jízdní zvíře lev, bytostní složka vědomí rok Dřeva a  Zajíce (šing-mo-jos-lo), ve II. šedesá- a moudrost sféry dharmy (viz). tiletém cyklu se kryje s  rokem 1135 křesťanského Sera (Se-ra), gelugpovský klášter v  severním předletopočtu. městí Lhasy (založen 1419). rok Vody a  Draka (čhu-pho-’brug-lo), v  I. šedesá- sféra dharmy, sanskrtsky dharmadhátu, tibetsky čhö­ tiletém cyklu se kryje s  rokem 1052 křesťanského jing (čhos-dbjings), podle hínajánistů vlastní přirozeletopočtu. nost věcí, tedy přírodní zákon, jemuž bezpodmínečně rok Vody a Zajíce (čhu-mo-jos-lo), ve II. šedesátiletém všichni podléhají. cyklu se kryje s rokem 1123 křesťanského letopočtu. siddha, tibetsky dubthob (grub-thob), respektive nald­ rok Země a  Opice (sa-pho-spre-lo), v  VIII. šedesá- žorpa (rnal-’bjor-pa), buddhistický asketa, jógin, světec. tiletém cyklu se kryje s  rokem 1488 křesťanského Skythové, souhrnné pojmenování pro příslušníky letopočtu. různých íránských kmenů, které žily od 8. století př. rok Železa a  Draka (lčags-pho-’brug-lo), v  I. šede- n. l. v  rozsáhlých prostorách při severním pobřeží sátiletém cyklu se kryje s  rokem 1040 křesťanského Černého moře. letopočtu. Sogdijci, též Sogdové, východoíránská národnost v Sog­ rok Železa a  Tygra (lčags-pho-stag-lo), v  XVI. šede- dianě ve střední Asii mezi řekami Oxem (Amudarja) sátiletém cyklu se kryje s  rokem 1950 křesťanského a Iaxartem (Syrdarja). letopočtu. Strabón (64 př. n. l.–19 n. l.), řecký historik a zeměpiRumtek, hlavní klášter a  exilové středisko školy Kar- sec, autor cenného zeměpisného díla Geógrafiké. ma-kagjü (viz), nacházející se v okolí Gangtoku v Sik- stúpa, mohyla s ostatky Buddhy (viz) či jeho učedníkimu. ků; viz též čhörten. sáh, pokládaný v Tibetu za délku lidského těla, a tím „svaté pole“, viz hřbitov. i obrazně věku, takže zkrácení dechu o sáh představu- šest hlavních koření, šafrán, kardamom, hřebíček, je metaforicky ukončení člověkova života. muškát, santalové dřevo, sušená routa. samádhi, soustředění mysli, nejhlubší forma buddhis- Šiva, třetí člen hinduistické božské trojice, kterou tvotického vnoru. ří bohové Brahma stvořitel, Višnu udržovatel a  Šiva samaja, tohoto sanskrtského slova je v  daném kon- bořitel. textu užito ve významu „úmluva, slib, záruka“ a má se Tändzin Gjamccho (Bstan-’dzin-rgja-mccho, narozen jím naznačit vytvoření jakéhosi „pouta“ mezi přísluš- 6. 7. 1936), čtrnáctý dalajlama (viz), žijící od roku ným božstvem a jeho uctívačem. 1959 v indickém exilu. sambhógakája, tibetsky longčö-dzogku (longs-spjod­ Tangut, u  středověkých cestovatelů někdy označení -rdzogs-sku), doslova „tělo hojnosti či potěšení ze zá- Tibeťanů v okolí jezera Čching-chaj (Köke-núr). sluh“, představující buddhy v úloze zprostředkovatelů tantra, učení, traktát, především ty texty, které se vydharmy (viz) ostatním bytostem. mykají védské slovesnosti.

55

Tašilhünpo (Bkra-šis-lhun-po), gelugpovský klášter poblíž Žikace (založen 1447). Tradiční sídlo pančhenlamů (viz). Tataři, ve středověku v podobě Tartaři, označení mongolských, případně mandžuských a jiných etnik, žijících na teritoriu severovýchodní a severozápadní Číny. Tatz Mark, současný americký tibetolog. tepna života, tibetsky sogca (srog-rca), životně důležitý trakt, spojující plod s tělem matky. terma (gter-ma), doslova „ukrytý poklad“, označení náboženských textů z  počátků šíření buddhismu v  Tibetu. Ty bývaly po sepsání ukládány na tajná místa a po staletích „zázračně“ objevovány, aby reprezentovaly myšlenky a  slova jejich tvůrců, nezkažené pozdějšími vykladači. tertön (gter-ston), doslova „znalec textů-pokladů“, jasnovidec. théraváda, sanskrtsky sthaviraváda, doslova „učení starších“, označení ortodoxní jižní školy buddhismu. Thisong Decän (Khri-srong-lde-bcan, 754–797), tibetský král, za jehož vlády byl buddhismus přijat za oficiální náboženství v zemi. Thöpaga (Thos-pa-dga’), doslova „Který se dobře poslouchá“ či „Příjemný na poslech“, přízvisko básníka Milaräpy (viz). Thubtän Gjamccho (Thub-bstan-rgja-mccho, 1876 až 1933), třináctý dalajlama (viz). Thubtän Lungtog Namgjal Thinlä Palzangpo (Thub­ -bstan-lung-rtogs-rnam-rgjal-’phrin-las-dpal-bzang­ -po, 1903–1983), 97. představený kláštera Gandän, starší učitel 14. dalajlamy (viz). Tibetská kniha mrtvých, tibetsky Bardo thödol (Bar­ -do-thos-grol, „Vysvobození v  bardu skrze naslouchání“), dílo připisované Padmasambhavovi (viz), na světlo denní však vyzvednuté až ve 14. století asketou Karmalingpou (viz). V češtině vyšla tato kniha v Kolmašově překladu dosud v pěti vydáních (1991–2001). torma (gtor-ma), „obětina“, předměty různých tvarů, zpravidla uhnětené z  těsta či másla nebo zhotovené z papíru apod. trikája, tibetsky kusum (sku-gsum), doslova „tři těla“, ve kterých se projevují tři aspekty buddhovství – dharmakája, sambhógakája a nirmánakája (viz). tři smyslové orgány, tibetsky wangpo-sum (dbang­ -po-gsum). V  daném kontextu se nejedná o  vlastní smyslové orgány, jichž je pět (oko/zrak, ucho/sluch, nos/čich, tělo/hmat, jazyk/chuť), nýbrž jde o  jejich dělení do tří kategorií podle stupně citlivosti: tupé, střední ostrosti, břitké.

56

Třiatřicateré nebe, sanskrtsky Trájastrinša, palác vládce bohů Indry nad horou Méru (viz). Tybet, Tebet apod., u  řady středověkých cestovatelů nejčastěji používaný pravopis slova Tibet. Udjána, viz Padmasambhava. Útočiště, metaforicky pro Buddhu (viz), jeho učení dharmu (viz) a obec jeho stoupenců sanghu, tyto tři dohromady metaforicky nazývané Tři klenoty (viz) (sanskrtsky Triratna). vadžradhara, tibetsky dordže-dzinpa (rdo-rdže-’dzin­ -pa, „držící žezlo“), obvyklý titul tantrického mistra. vadžrajána, viz hínajána. vadžraparjanka, tibetsky dordže-kjilthung (rdo-rdže­ -skjil-khrung), meditativní pozice vsedě na zkřížených nohou. vadžrové peklo, jedno z  osmi buddhistických horkých pekel, ve kterých mají šlehající plameny podobu ostrého hrotu dordže (viz). Vairóčana, jeden z pěti nadsmyslových buddhů-dhjá­ nibuddhů. Podrobněji o  něm viz v  Tibetské knize mrtvých, 1998, s. 54–57. Vasubandhu (5. století), zvaný Mladší, hínajánský učenec školy sarvástivády. Vavřinec z Březové (kolem 1371–kolem 1437), český kronikář a literát působící na dvoře krále Václava IV. (1378–1419), autor staročeského překladu Cestopisu tzv. Mandevilla (mezi roky 1400–1419). „vedlejší příčina“, viz „hlavní příčina“. vedlejší údy, tibetsky ňinglag (ňing-lag), čtyřiadvacet menších údů – uši, brada, nos, prsty na rukou a  na nohou. Višnu, viz Šiva. vítr, též vzduch, sanskrtsky prána, tibetsky lung (rlung), první a nejdůležitější ze tří základních tělních „šťáv či látek“. Spolu s dalšími dvěma – žlučí a slizem – tvoří součást jednotlivých orgánů a orgánových soustav, které oživuje a udržuje v činnosti a vzájemné rovnováze. vlastník země, tibetsky sadag (sa-bdag), bůžkové půdy, jimž třeba obětovat za odvrácení sucha, povodní, krupobití, blesku, požáru atd. vnor, vysoce rozvinutý způsob meditace, praktikovaný nejzkušenějšími jóginy. „vzdušný pohřeb“, viz „nebeský pohřeb“. Zadní Tibet, viz Přední Tibet. Žikace (Gžis-ka-rce), hlavní město a  duchovní středisko centrální tibetské provincie Cang (Gcang, Zadní Tibet). Žiwa Ö Räpa (Ži-ba-’od-ras-pa), Milaräpův (viz) žák zvaný „Světlo míru“.

6.  O autorovi

Kolmaš Josef (1933), doc. PhDr., DrSc., sinolog a tibetolog, sociokulturní antropolog, překladatel. V letech 1994–2002 ředitel Orientálního ústavu Akademie věd České republiky v Praze. Po gymnazijních studiích na Velehradě a v Kyjově (1945–1952) absolvoval v  letech 1952 až 1957 obory čínština a  dějiny Dálného východu na Filologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a v letech 1957 až 1959 tibetský jazyk a  literaturu na Ústředním národnostním ústavu v Pekingu. Od roku 1959 působí v Orientálním ústavu, kde v  letech 1961–1964 absolvoval interní vědeckou aspiranturu v oboru tibetanistiky. Působil jako Visiting Lecturer na Australian National University v Canbeře (1966), byl profesorem tibetštiny na Státní jazykové škole v Praze (1975–1994). Je členem International Association for Tibetan Studies (1979), European Association of Chinese Studies (1990). V letech 1993–2001 byl členem Vědecké rady Akademie věd České republiky v Praze. V  odborné práci se zabývá sociokulturní antropologií a politickými dějinami národů Číny a Tibetu, tibetskou historiografií, klasickou tibetskou a čínskou literaturou, tibetským buddhismem a  bibliografií tibetského a  tibetologického písemnictví. Překládá z čínštiny, tibetštiny a některých evropských jazyků. Publikoval u nás i v zahraničí řadu vědeckých knih, překladů odborných statí, mimo jiné Bibliography of Sino-Tibetan Languages, sv. 2 (Wiesbaden 1963, spoluvydavatel); Tibet and Imperial China: A Survey of Sino­ -Tibetan Relations up to the End of the Manchu Dynasty in 1912 (Canberra 1967); A Genealogy of the Kings of

Doc. PhDr. Josef Kolmaš, DrSc. Foto: Archiv Nadace Universitas Masarykiana v Brně.

Derge (Sde-dge’i rgyal-rabs) (Prague 1968); Tibetan Manuscripts and Blockprints in the Library of the Orien­ tal Institute Prague (Prague 1969); Prague Collection of Tibetan Prints from Derge, I–III (Wiesbaden – Prague 1971–1996); Mezinárodní konference o  otázkách statu­ su a  hranic Tibetu (Simla, 1913–1914) (Praha 1975);

57

Tibetan Books and Newspapers (Chinese Collection) Öbum. Mystérium o životě a zmrtvýchvstání krásné paní with Bibliographical Notes (Wiesbaden 1978); The Ico­ Nangsy (Praha 1993); Sönam Gjalcchän, Zrcadlo králů. nography of the Derge Kanjur and Tanjur (New Delhi Tibetská kronika 14. století (Praha 1998). Z  ruštiny: 1978); ABC cestovatelů, mořeplavců, objevitelů (Praha Čína (Praha 1957, spolupřekladatel); G.  C.  Cybikov, 1979, ve spolupráci s I. Hrbkem); Ferdinand Stoliczka Cesta k  posvátným místům Tibetu (Praha 1987, 2001). (1838–1874): The Life and Work of the Czech Explorer Z  angličtiny: XIV. dalajlama, O  Tibetu a  tibetském in India and High Asia (Wien 1982); Chinese Studies buddhismu (Praha 1992, spolupřekladatel); Svoboda on Tibetan Culture (New Delhi 1983); The Ambans v exilu. Autobiografie 14. dalajlamy (Praha 1992); Roy and Assistant Ambans of Tibet (A Chronological Study) Willis, Mytologie světa. Ilustrovaný průvodce (Praha (Prague 1994); Buddhistická svatá písma. Šestnáct ar­ 1997, spolupřekladatel); W. D. Žagabpa, Dějiny Tibetu hatů (Praha 1995); Svět tibetského buddhismu (Praha (Praha 2000). Z  latiny a  francouzštiny: Karel Slavíček, 1996, spoluautor); Vzpomínka na Tibet / Recalling Tibet Listy z Číny do vlasti a jiná korespondence s evropskými (Oslo – Praha 1997, spoluautor); Tibet z antropologické hvězdáři (1716–1735) (Praha 1995; překlad do čínštiny, perspektivy (Brno 2002); Tibet: dějiny a duchovní kultu­ Peking 2002). Z němčiny: Lexikon východní moudrosti. ra (Výběr z článků a rozhovorů z let 1956–2002) (Praha Buddhismus, hinduismus, taoismus, zen (Praha – Olo2002); Smrt a pohřbívání u Tibeťanů (Brno 2003). mouc 1996, spolupřekladatel). Překlady z čínštiny: Po Ťü-i, Drak z černé tůně, PraOdborný editor cestopisných a jiných knih o Tibeha 1958, 1964 (v  básnické spolupráci s  J. Štroblovou); tu: Arnošt Černík, Trůny bohů. K nebetyčným štítům Fa-sien, Zápisky o  buddhistických zemích (Praha 1972, Himálaje (Praha 1964, 1972); Láma Yongden [Lama 1995); Po Ťü-i, Datlovník v  meruňkovém sadu (Praha Jongdän] a  Alexandra David-Néelová, Mipam, lama 1996, v básnické spolupráci s J. Štroblovou); Süan-cang, s  Paterou moudrostí (Praha 1969, 1990, Kutná Hora Zápisky o západních krajinách za Velkých Tchangů (Pra- 2000); Evariste-Régis Huc, Cesta do Lhasy (Praha 1971; ha 2002). Z tibetštiny: Bajka o ptácích a opicích (Praha s  novým názvem Putování Tibetem L.  P.  1845–1846, 1965); Černý mrak v bílém. Tibetská lidová poezie (Praha Praha 2002); Heinrich Harrer, Sedm let v Tibetu. Můj 1976, Ostrava 2000, v  básnické spolupráci s  J. Štro- život na dvoře dalajlamy (Praha 1972, 1998); Ippolito Deblovou); Tibet, v  knize Prameny života. Obraz člověka sideri, Cesta do Tibetu (Praha 1976, 2001); W.  Y.  Evansa světa ve starých kulturách (Praha 1982, 1997); Sakja- -Wentz, Milaräpa. Velký tibetský jógin (Praha 1996). -pandita, Pokladnice moudrých rčení (Praha 1984, 1988, Je držitelem medaile Kőrösi Csoma Sándora (Buv  básnické spolupráci s  J. Štroblovou); Tibetská kniha dapest, 1984), Zlaté plakety Františka Palackého (Akamrtvých. Bardo thödol. Vysvobození v  bardu skrze na­ demie věd ČR, 1993), několika nakladatelských cen ad. slouchání (Praha 1991, 1995, 1998, 2001, 2002; též v slo- Adresa: Orientální ústav AV ČR, Pod vodárenskou venském překladu, Tibetská kniha mŕtvych, Praha 1998); věží 4, 182  08 Praha 8, telefon 266  052  484, e-mail: Jádro trans­cendentální moudrosti (Praha 1992); Nangsa [email protected].

58

7.  O autorovi výtvarných děl

Demel Karel (28. 2. 1942, Praha), grafik, malíř a ilustrátor. Karel Demel se narodil 28. února 1942 v  Praze. V  letech 1957 až 1963 absolvoval Státní konzervatoř v  Praze a  poté působil jako učitel hudební teorie. Roku 1968 nastoupil na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, kde u profesorů Zdeňka Sklenáře a  Jiřího Anderle studoval grafiku a  knižní ilustraci. Studia ukončil roku 1974. Žije a  pracuje v  Praze a věnuje se volné grafice, malbě a knižní ilustraci. Je členem Sdružení českých umělců grafiků Hollar. Dílo: Karel Demel od počátku prolíná volnou a ilustrační tvorbu v  kresbě a  původní grafice. Brilantně zvládá mědiryt, od počátku 80. let 20. století provázený tónovaným hlubotiskem. Vyniká meditativním ponorem pod povrch jevů, vyznačujícím se tíživou lyrikou a smutkem. Podává témata inspirovaná hudbou, mytologií, buddhismem, literaturou a divadlem, často řazená do cyklů: Zápisník zmizelého (1980), Bedřich Sme­ tana – Má vlast (1984), Salome (1992), Buddha I–VI (1998–2001). Ilustroval básně Arthura Rimbauda (Dou­ šek jedu, 1977, Sezona v pekle, 1991) a Charlese Baudelaira (Květy zla, 1998), jež se řadí k nejznamenitějším výtvarným doprovodům prokletých básníků v historii české ilustrace. Ztvárnil též Máj Karla Hynka Máchy (1984), Sólo pro jeden dech Oldřicha Mikuláška (1988) a jiná díla české a světové literatury. „(…) O čem to všechno je? Mám-li se odvážit hledat jakéhosi společného jmenovatele Demelových existenciálních meditací, mám-li říci, kde já vidím úběžník jeho práce, jeho myšlení

Karel Demel, akademický malíř a grafik. Foto: Archiv Nadace Universitas Masarykiana v Brně.

tvorbou, nacházím v poloze nejobecnější svár chaosu a kosmu, změti a řádu, svár patrně prostupující vším, co tvoří hořkosladkou dynamiku lidského světa.

59

Řeknu-li to jinak, myslím, že Karel Demel vypovídá svým dílem o  komunikaci – o  jejích stereotypech, o rušivých šumech a zadrháváních, o nedorozuměních a nesmyslnostech, ať už chtěných či zlobně záměrných. To pak, o  čem řekl František Halas, že je nade vším, totiž slavnost porozumění, myslím umělcovým ideálem, který autora udržuje na jeho cestě a nás, jeho diváky, v  napjaté pozornosti“ (Bohuslav Holý v  katalogu: Žižkovské ateliéry – Karel Demel. Praha: Vydala výstavní síň Atrium na Žižkově, 1997, nestránkováno). Karel Demel je uznáván jako jeden z nejvýznamnějších představitelů imaginativního realismu 70. a 80. let 20. století a takzvané Sklenářovy školy. Společné a samostatné výstavy: Uspořádal více než sto samostatných výstav a zúčastnil se několika desítek kolektivních výstav doma a  v  zahraničí, jež založily mezinárodně respektovaný pojem „česká grafická škola“ (Jiří Anderle, Albín Brunovský, Karel Demel, Vlado Gažovič, James Janíček, Oldřich Kulhánek, Jan Krejčí, Vladimír Suchánek). Zastoupení ve sbírkách: Jeho dílo je zastoupeno v  řadě českých i  zahraničních galerií a  muzeí a  soukromých sbírek. Ocenění: 1974 Cena A. Sáňky v soutěži O nejkrásnější knihu roku; 1983 Čestná medaile Malé formy grafiky v Lodži (Polsko); 1986 1. cena Ex libris, Ceuterick (Belgie); Čestné uznání Supraphonu za cyklus Bedřich Smetana – Má vlast; 1987 Čestné uznání „Miniaturní umění“, Toronto (Kanada); 1988 Čestné uznání Ex libris, Malbork (Polsko); 1992  2. cena Ex libris, Bratislava (Slovensko); Cena Slovenskej hudobnej unie; 1994 Čestný diplom, Chamaliers (Francie); 1995 Čestné uznání Ex libris, Bělehrad (Jugoslávie); Čestná medaile, Ostrów Wielkopolski (Polsko); 1996 Cena trienále Ex libris, Chrudim; 2002 Čestné uznání Ex libris, Varese (Itálie). Díla vytvořená pro Kruh prstenu: Světové dějiny sexua­ lity, erotiky a lásky od počátků do současnosti v reálném životě, krásné literatuře, výtvarném umění a  dílech českých malířů a  sochařů inspirovaných obsahem této knihy: Karel Demel, Zápisník zmizelého, album šesti listů, 1980, kombinovaná technika (suchá jehla, rulety, rytina, akvatinta), 22x16 cm. Inspirace: Leoš Janáček – Ozef Kalda, Zápisník zmizelého. Karel Demel: „Až dnes odhalený anonym Ozef Kalda a Leoš Janáček v náhodně nalezeném souzvuku. Těž­

60

ko říct, zda mě inspirovala více hudba, nebo slovo. Zápisník zmizelého byla má první gramofonová deska, koupená ještě za konzervatorních studií, a bě­ hem desítek opakovaných poslechů se mi obojí spojilo v jediný proud.“ Karel Demel, Salome, 1987, kombinovaná technika (suchá jehla, rulety, rytina, akvatinta), 50x64 cm. Inspirace: Bible. Karel Demel: „Děsilo mě, že něha i krutost mohou proudit z jednoho pramene.“ Karel Demel, Květy zla III (Anděl), 1996, kombinovaná technika (suchá jehla, rulety, rytina, akvatinta), 32x50 cm. Inspirace: Charles Baudelaire (1821 až 1867), Květy zla. Karel Demel, Květy zla (Dlaň), 1996, kombinovaná technika (suchá jehla, rulety, rytina, akvatinta), 32x50 cm. Inspirace: Charles Baudelaire (1821 až 1867), Květy zla. Karel Demel: „Květy zla Charlese Baudelaira vyvolá­ vají nekonečný film obrazů, pocitů velmi plastických a výtvarně provokujících. Vzniklo tak zatím na třicet grafických listů různých rozměrů i variant.   Vzrušují mě jeho dusné krajiny erotična, jeho je­ dem infikované zoufalství ve stálé snaze dosáhnout umělých rájů prostřednictvím ženy. Neuhasitelná žízeň smyslů se pozvolna mění v permanentní zou­ falství. Tak, jak o tom mluvil již velmi dávno Bud­ dha Gautama. Myšlenka na nějakou věc rodí pří­ chylnost k této věci. Z této příchylnosti se rodí touha a z touhy vášeň. Vášeň rodí klam, rodí zmatek mysli, který nakonec přivodí zánik člověka.   Poezie Charlese Baudelaira není konejšivá. Po­ dobá se spíše drápu divoké kočky. Vyvolává přesně to, o  co ,prokletí básníci‘ usilovali. Rozrušování smyslů, sondy na samé dno bytí a stálé dotazování – kdo jsem já. A Baudelairův ,mladší bratr‘ Arthur Rimbaud odpovídá: ,Já je někdo jiný.‘ Verše z  Květů zla, které mě inspirovaly k  obra­ zu Dlaň:   ,… a hlavu, bolící mě přespříliš   ti v suknicích s tvou vůní schovat …‘“ Karel Demel, Květy zla V (Moře), 1996, kombinovaná technika (suchá jehla, rulety, rytina, akvatinta), 32x50 cm. Inspirace: Charles Baudelaire (1821 až 1867), Květy zla. Karel Demel, Květy zla (Zrcadla), 1996, kombinovaná technika (suchá jehla, rulety, rytina, akvatinta), 32x50 cm. Inspirace: Charles Baudelaire (1821 až 1867), Květy zla.

Karel Demel: „Verše z Květů zla, které mě inspiro­ valy k obrazu Zrcadla:   ,… anděl či siréna, z Boha či ze Satana   jen když mi, vílo má se zrakem mámivým …   … činíš svět méně zlým …‘“ Karel Demel, Květy zla (Rozkoš), 1996, kombinovaná technika (suchá jehla, rulety, rytina, akvatinta), 32x50 cm. Inspirace: Charles Baudelaire (1821 až 1867), Květy zla. Karel Demel: „Verše z Květů zla, které mě inspiro­ valy k obrazu Rozkoš:   ,… ó rozkoši ty trýzni duší …   ó rozkoši ty pružný stíne …‘“ Karel Demel, Květy zla (Sfinga), 1996, kombinovaná technika (suchá jehla, rulety, rytina, akvatinta), 32x50 cm. Inspirace: Charles Baudelaire (1821 až 1867), Květy zla. Karel Demel: „Verše z Květů zla, které mě inspiro­ valy k obrazu Sfinga:   ,… jak zkamenělý sen jsem krásná, smrtelníci …   … jak nechápaná sfinx já trůním v oblacích …‘“ Karel Demel, Květy zla (Představa), 1996, kombinovaná technika (suchá jehla, rulety, rytina, akvatinta), 32x50 cm. Inspirace: Charles Baudelaire (1821–1867), Květy zla. Karel Demel: „Verše z Květů zla, které mě inspiro­ valy k obrazu Představa:

  ,… má drahá, svlečena, mi chtěla vyhovět,   … jen v špercích zvonících se položila líně …‘“ Karel Demel, Květy zla (Krása), 1998, kombinovaná technika (suchá jehla, rulety, rytina, akvatinta), 35x25 cm. Inspirace: Charles Baudelaire (1821–1867), Květy zla. Karel Demel: „Verše z Květů zla, které mě inspiro­ valy k obrazu Krása:   ,… mámť k okouzlování těch tichých milců svých   nejčistší zrcadla, zveličující krásu …‘“ Karel Demel, Tantra III, 1999, kombinovaná technika (suchá jehla, rulety, rytina, akvatinta), 52x49 cm. Inspirace: Buddhistické tantrické texty věnované sexualitě a erotice. Karel Demel: „Podle tantrických textů: ,Muž a žena jsou jeden celek v nejspojitelnějším centru – v sexu­ alitě. Existuje v ní jiný prostor i čas – věčný, neboť tok sexuální energie je tokem života. Povznáší do vyšší reality, nirvány – stavu blaženosti, vysvoboze­ ní z koloběhu života.‘“

Adresa: Karel Demel, akademický malíř, Na rovinách 42, 140 00 Praha 4, telefon: 244 470 303.

(Medailon Karla Demela napsal Jaroslav Malina)

61

Karel Demel, Královna moudrosti, 2002, kombinovaná technika (suchá jehla, rulety, rytina, akvatinta), 17,1x9,2 cm.

62

8.  Zaostření problému

8.1.  Z Milaräpova Namtharu

Sanggjä Gjalcchän: Milaräpä Namthar (kap. XII. „Nirvána“), kolem roku 1500 Svatý tibetský poustevník a  mystický básník Milaräpa („Mila v bavlněném šatu“), celým jménem Mila Žäpa Dordže („Mila, usměvavý hromoklín“) – vzhledem k jeho libozvučnému hlasu a dobře znějícím písním metaforicky přezdívaný Thöpaga, tj. „Příjemný na poslech“ či „Který se dobře poslouchá“ – žil podle tradice v letech 1052 (rok Vody a Draka) až 1135 (rok Dřeva a  Zajíce) (obr. 20). Avšak podle pozdějšího upřesnění a  zpětné emendace tibetské chronologie žil ve skutečnosti již o jeden celý dvanáctiletý cyklus dříve, tedy v letech 1040 (rok Železa a Draka) až 1123 (rok Vody a Zajíce). Milaräpův „Životopis“ (Namthar), jehož autorství tradice připisuje jeho přímému žáku Dordže Dagpovi (1084–1161), zvanému Räčhung („Malý v bavlněném šatu“, na rozlišení od Milaräpova přízviska Räčhen, „Velký v  bavlněném šatu“), sestavil ve skutečnosti až v  15. století jistý Sanggjä Gjalcchän, vystupující v dovětku k biografii pod ezoterickým jménem „Jógin zdobený lidskými kostmi, potulující se po pohřebištích“ a  všeobecně přezdívaný Cangňön, „Blázen z Cangu“ (1452–1507). Ten své dílo dokončil „osmého dne prostředního podzimního měsíce roku Phurbu“. Podle přepočtu na šedesátkový cyklus tibetské chronologie, kombinující pět prvků s dvanácti zvířaty, odpovídá rok Phurbu (Jupiter) roku Země a Opice, tj. letopočtu 1488.

Obr. 20.  Tibetský básník a  asketa Milaräpa (1040–1123) ve své meditační jeskyňce v Himálaji. Pravá ruka u ucha symbolizuje naslouchání přáním a potřebám lidí. Archiv Josefa Kolmaše.

Před svou blížící se smrtí, která ukončila jeho čty­ řiaosmdesátiletý strastiplný život, poznamenaný nelidskými zkouškami ze strany jeho gurua Marpy (1012 až 1097) a neuvěřitelným odříkáním, ale také chvílemi

63

blaženého rozjímání v tichu himálajských pousteven, proslovil ke svým žákům jednu z  posledních, nejhlubších exhort. V Sanggjä Gjalcchänově podání mají Milaräpova poslední předsmrtná slova tuto podobu (Milaräpä Namthar, kap. XII. „Nirvána“):

Milaräpä Namthar (kap. XII. „Nirvána“) Po několika dnech se objevily známky nemoci a Ngänd­ zong Räpa počal jménem žáků s přípravami ke smírné oběti k  uctění guruů, dévů a  dákiní. Současně prosil Džecüna, aby přijal lék nebo jinou pomoc. Chtěl již vybídnout laiky i  žáky k  nezbytným přípravám, když Džecün řekl: „Obecně platí, že jóginovo onemocnění je pro něho napomenutím, aby setrval ve zbožném úsilí. Pro jeho zotavení nesmí být vysloveny žádné zvláštní modlitby. Nemoci má využít jako pomůcky pro pokrok na Stezce a stále musí být připraven k utrpení a smrti. Já, Milaräpa, jsem dík milosti svého dobrotivého gurua Marpy vykonal podle jeho vlastní nauky všechny zvláštní rity k  překonání nemoci a  nepotřebuji proto žádné síly ani prostředníky. Proměnil jsem své nepřátele ve své blízké přátele; proto nepotřebuji ani modlitby ani smírné oběti. Nepotřebuji ani vymítací nebo smírné rity proti démonům. Neboť jsem všechna zlá znamení a předzvěsti proměnil v ochranná božstva víry, která provedou všechny čtyři druhy obřadů. Nemoci, zrozené z  pěti jedů, jsem proměnil v  požehnání pateré božské moudrosti. Proto nepotřebuji léky, připravené ze šesti hlavních koření. Naplnil se čas, kdy viditelné, klamné fyzické tělo, z vědomí povstalá forma božského těla (dharmakája), musí odejít do říše duchovního světla. A k tomu není třeba žádných zasvěcovacích obřadů. Světský lid, jenž v tomto životě nahromadil zlou karmu a musí proto sklízet na tomto světě její následky, bolest zrození, stáří, nemoci a smrti, hledí marně uniknout nebo zmírnit prudkost a mučivost těchto bolestí nebo je zeslabit smírnými obřady a spasitelnými úkony. Běh času nemohou ani na okamžik zadržet nebo přibrzdit ani moc a vliv králů ani udatnost hrdinů ani půvab krásky ani dobročinnost lidí bohatých, útěk lidí zbabělých ani výmluvnost obratných právníků. Není prostředků ani nauky, ať mírných, vznešených, kouzelných nebo přísných, které by zrušily nebo zadržely nezměnitelný úradek. Kdo se však opravdu obává těchto utrpení a  vážně se chce vyvarovat jejich opakování,

64

kdo horlivě usiluje o  stav věčné blaženosti, pro toho mám tajný prostředek.“ Když to Džecün řekl, někteří žáci prosili, aby jim dal ten obřad nebo vědění, a Džecün řekl: „Je to tak. Všechny světské cíle mají neodvratný konec v utrpení; zisk končí ztrátou, výstavba zhroucením, setkání rozloučením, zrození smrtí. Kdo to ví, měl by se nejprve vzdát získávání a hromadění, stavění a setkávání; a podle příkazů vynikajícího gurua zakoušet pravdu, která se nerodí ani neumírá. To jediné je nejlepší prostředek či vědění. Než i já sám vám chci ještě oznámit svůj poslední důležitý odkaz. Nezapomeňte, že to udělám později.“ Znovu se obrátili Žiwa Ö Räpa a Ngändzong Räpa k  Džecünovi a  řekli: „Džecüne, kdyby ses uzdravil, mohl bys pokračovat a působit dobro ještě mnoha živoucím tvorům. Proto tě znovu prosíme, abys, když již nechceš zcela vyhovět našim prosbám, laskavě přinesl působivou tantrickou oběť úcty ke svému uzdravení, abychom si později nemuseli nic vyčítat. A  vezmi zároveň léky.“ Džecün odpověděl: „Kdybych nevěděl, že se můj čas naplnil, poslechl bych vašeho přání. Kdo se však sníží, aby vykonal tantrický obřad k prodloužení vlastního života, aniž měl nesobecký úmysl sloužit druhým bytostem, ten se proviňuje nečistým jednáním proti svatým božstvům stejně, jako by bylo nečisté, kdyby žádal krále, aby mu umýval a  drhnul podlahu. Takové jednání nese s  sebou trest. Proto vás napomínám, abyste nikdy neprováděli svaté tantrické rity kvůli světským cílům, i když sobecký lid, který nic lepšího nezná, nelze za takové jednání kárat. Já jsem však strávil celý svůj život k požehnání všech živoucích bytostí v  nepřetržitém cvičení nejvyšších tantrických pravd, abych prospěl všem cítícím bytostem. To nyní bude sloužit jako náboženský obřad k odvrácení zla. Pro toto zbožné úsilí neví mé vědomí, co to je upustit od pevného stolce pravdy v samádhi a to dostačí jako obřad i  pro dlouhý život. Marpovy léky vyhladily i  kořeny nemocí z patera jedů (chtivosti, nenávisti, tuposti, sobectví a závisti). A to bude sloužit jako léky. Pokud jde o vás, nestačí, abyste byli jen zbožní a ubírali se náboženskou cestou. Musíte užívat i pokušení a zkoušek jako pomocníků na stezce. Nenaplnil-li se ještě čas a je-li život ohrožen zlou událostí, pak se smí každý hledající člověk utíkat k lékům a obřadům. Předpokladem však je, že je tím podporována stezka. Zlo se nesmí odvracet napadením silného vzájemně spojeného a  závislého řetězu okolností, z nichž povstává, a samo toto zlo tak

může být přeměněno v požehnání. I Buddha, mysle na blaho svých ještě málo vyvinutých žáků, natáhl ruku, nechal lékaře Džívaka Kumáru ohmatat puls a  přijal předepsané léky. Když však byl čas naplněn, vstoupil i Buddha do nirvány. Stejně se nyní naplnil i můj čas a nechci užít ke svému uzdravení ani léků ani jakýchkoli obřadů“ (Evans-Wentz 1996, s. 275–278). Když to řekl, pohroužil se do klidného stavu samádhi. Tak zesnul Džecün ve stáří 84 let čtrnáctého dne posledního zimního měsíce roku Dřeva a Zajíce (1135 po Kr.) za ranního úsvitu. Při tomto odchodu bylo zjevno ponoření se jeho fyzického těla do říše věčné pravdy; dévové a dákiní ukazovali větší a  nádhernější divy než kdy předtím. Mnoho shromážděných vidělo tyto jevy. Bezoblačné nebe se zdálo být naplněno barvami duhy, které se tvořily na pozadí geometricky uspořádané kresby; v  jejich středu byly čtyř a  osmiplátečné lotosy různých barev. Na okvětních lístcích byly nakresleny podivuhodné mystické kruhové mandaly, krásnější, než kdy mohla vytvořit ruka nejnadanějšího umělce mezi lidmi. Na obzoru byla podivuhodně zbarvená mračna, která přijala tvar královských slunečníků, korouhví, závěsů, šerp a  jiných obětních předmětů. Dolů se snášel bohatý déšť květů. Různobarevné mraky utvářené jako stúpa ozařovaly vrcholky hor a všechny se ukláněly k Čhubaru. Zněly podivuhodné melodie provázené nebeskými zpěvy k chvále odcházejícího světce; nádherná, nadpozemsky krásná vůně proudila vzduchem a každý ji vdechoval. Mnozí lidé viděli nebeské bytosti, dévy a  dákiní, držící v  rukou obětní dary, jako by přicházeli uvítat Džecüna. A ještě podivuhodnější bylo, že se lidé nestyděli při pohledu na nahé dévy a že nebeské bytosti necítily odpuzující a jim nepříjemný zápach, jaký vydávají lidé. Bozi a lidé se sešli a hovořili spolu volně, někteří se vzájemně zdravili. Pro tento okamžik byli přeneseni zpět do zlatého věku satjajugy. Lidé z Ňanangu, kteří brzy zaslechli o Džecünově smrti, se ihned vydali do Čhubaru a nabídli dinským žákům a laikům, že spálí Džecünovo tělo v Ňanangu. Návrh byl zamítnut. Tu prosili Ňanagští, zda by se mohlo posečkat s pohřbem, až by byli svoláni všichni věrní z Dinu, aby ještě naposledy mohli spatřit svého zesnulého gurua (Evans-Wentz 1996, s. 294–295). Tak střehli přední žáci a lidé z Dinu jedno Džecünovo tělo ve svém středu a lidé z Ňanangu měli rovněž jedno. Vzali je a spálili v jeskyni Düdul v Lačhi na skále, zvané Orlí vejce. I tento pohřeb byl doprovázen

podivuhodnými jevy: duhy ozařovaly nebe, déšť květů padal na zem, nebeská vůně plnila vzduch a všude v Lačhi a Čhubaru zaznívaly nebeské melodie. Mrtvola v  Čhubaru byla střežena předními žáky a laiky. Horlivě odříkávali modlitby nepřetržitě až do sedmého dne. Tu viděli vystupovat z mrtvoly svatozář zářivého lesku jako z nebeské bytosti a tělo už nebylo větší než tělo osmiletého dítěte. Tu řekli přední žáci: „Zdá se, že Räčhung již nepřijde. Budeme-li ještě dále odkládat spálení, nezbude z těla nic. Tak bychom ztratili svůj podíl na ostatcích a neměli bychom co uctívat. Proto je ihned spálíme.“ Všichni souhlasili a  každý dostal ještě příležitost k poslednímu pohledu na bledou tvář; potom zřídili hranici na skále, z  níž Džecün kázával jako z  podstavce u  paty Dičeské jeskyně. Tam byla mrtvola odnesena velkým průvodem. Na zemi byla v barvách narýsována mandala. Obětní dary nebeských bytostí k tomuto pohřbu byly mnohem početnější než oběti pozemských žáků, kteří přinesli své dary plni skromnosti podle svým nejlepších lidských možností. Ještě před rozedněním měla být hranice zapálena. Nemohli ji však zažehnout. Současně se objevilo pět dákiní s duhou ozářeného oblaku a zazpívaly v chóru hymnus (Evans-Wentz 1996, s. 296). V den pohřebního obřadu padal bohatý déšť květin a některé květy byly čtyř i pětibarevné. Většinou padaly tak hluboko, že byly na dosah lidí, vystoupily však potom zas vzhůru a zmizely. Ty, které padly na zem, byly podivuhodné na pohled. Rozpustily se však, jakmile se jich dotkly lidské ruce. Některé byly tří, jiné dvoubarevné a  tak malé a  něžné jako včelí křídla. V  čhubarském údolí ležely nebeské květy až ke kotníkům a  na jiných místech byly tak hojné, že zbarvily zemi. Když byla skončena pohřební slavnost, ustaly rozličné podivuhodné jevy a  pozvolna mizely duhové barvy na obloze. Při každém výročí pohřbu bylo nebe zářivě průzračné, objevovaly se duhy a  padaly spršky květů. Vzduch byl naplněn nebeskou vůní a všude zaznívaly nebeské melodie jako za dne, kdy Džecün odcházel. Nejpodivuhodnější dobrodiní, která z toho vzešla celé zemi, jsou příliš četná, než aby mohla být popsána. Květiny kvetly i v zimě a svět se těšil z přebohatých žní; žádná válka ani epidemie nepostihla již zemi (Evans-Wentz 1996, s. 326–327). Evans-Wentz, Walter Yeeling (1996): Milaräpa, velký tibetský jógin. Z němčiny přeložil Jiří Viktora. Doslov napsal Josef Kolmaš. Praha: Canopus.

65

8.2.  Z Podlahovy Katolické liturgiky ThDr. Antonín Podlaha (1865–1932) byl český římsko-katolický kněz a  církevní hodnostář, historik umění a  editor. Byl členem České akademie věd a  umění a  mimořádným členem Královské české společnosti nauk. Vystudoval práva na pražské univerzitě a  v  roce 1884 přešel na studium bohosloví. V  roce 1891 byl jmenován adjunktem Bohoslovecké fakulty v  Praze, kde také v  roce 1894 získal doktorát teologie. Od roku 1895 vyučoval náboženství na středních školách v  Praze a  v  roce 1901 se stal docentem dějin umění v  Arcibiskupském semináři. V  roce 1903 byl zvolen metropolitním kanovníkem svatovítské kapituly. Od roku 1920 byl světícím biskupem pražským a od roku

1930 kapitulním děkanem. V  letech 1913–1919 byl hlavním redaktorem časopisu Památky archeologic­ ké. Věnoval se heuristické, ediční a  encyklopedické činnosti a umělecké topografii. Účastnil se výzkumů a dostavby chrámu sv. Víta v Praze. Hlavní díla: Český slovník bohovědný (4 svazky, 1912–1932, nedokončen), popis církevních památek pražské arcidiecéze Posvátná místa Království českého (7 dílů, 1907–1913), nedokončené Dějiny arcibiskup­ ství pražského od konce XVII. do počátku XIX. století (I, 1917). Byl spoluautorem a  vydavatelem Soupisu historických a uměleckých památek Čech (1898–1912) ad. – Český biografický slovník. Praha: Encyklopedický ústav ČSAV – Academia, 1992, s. 554.

Hřbitovy První křesťané pochovávali zemřelé v  podzemních chodbách, tak zvaných katakombách. Těla zemřelých byla tu ukládána do dutin vytesaných do stěn těchto chodeb. Shromažďujíce se, hlavně v dobách pronásledování k službám božím v katakombách, první křesťané měli neustále na očích hroby zemřelých, i  byli tím mocně povzbuzováni k modlitbám za zesnulé. Proto také později křesťané pochovávali mrtvé své kolem chrámů a někdy i v podzemních sklepeních ve chrámech svých (v kryptách). Ohrazené místo pod širým nebem, na němž zemřelí se pochovávají, nazývá se „hřbitov“. V  novější době překládají se hřbitovy za vesnice a města. Na takových hřbitovech bývá buď kostel neb kaple, anebo aspoň veliký kříž uprostřed.

66

Nad každým hrobem jest kříž, jenž značí, že tu odpočívá tělo křesťana, jenž v Krista věřil a doufal. Hřbitovy katolické jsou místa posvěcená a vyhrazená toliko údům církve katolické, a to jen těm, kteří zemřeli, s  Bohem byvše smířeni. Jinověrci, zatvrzelí nevěrci, veřejní hříšníci, kteří ve zřejmé nekajícnosti zemřeli, jakož i příčetní sebevrahové na posvěceném místě katolického hřbitova pochováni býti nemají. Hřbitov nazývá se významně „svaté pole“. Jako zrna obilná na poli se zasévají, aby na jaře vzklíčila a v osení vzrostla, tak i těla zemřelých kladou se do země, aby jedenkráte vzkříšena byla. Podlaha, Antonín (1938): Katolická liturgika. Učebná kniha pro střední školy. Praha: Státní nakladatelství, 1938, s. 39–40.

Karel Demel, Vhled, 2001, kombinovaná technika (suchá jehla, rulety, rytina, akvatinta), 14,5x9,8 cm.

67

Adolf Born, Smrt profesora, 1997, pastel, 42x29 cm. Ilustrace románu Jaroslava Maliny Smrt profesora. In: Malina, Jaroslav, Smrt profesora a jiné příběhy z univerzitního prostředí. Brno: Nakladatelství Georgetown – Nakladatelství a vydavatelství NAUMA, s. 162.

68

9.  Rozvolnění problému

9.1. Jaroslav Malina: Smrt profesora



(ze sbírky Smrt profesora a jiné příběhy z univerzitního prostředí, 1997)

Vedle úctyhodné řádky vědeckých a vědecko-naučných prací má v tvůrčích aktivitách Jaroslava Maliny (narozen 11. 4. 1945) své významné místo i tvorba beletristická. V knize Světová katastrofa a jiné povídky s neblahým koncem z  roku 1996 si bere na mušku pseudovědce a šarlatány různého druhu, kteří zaplavují dnešní svět a  někdy ani nepotřebují zvláštní vynalézavosti, aby zmanipulovali člověka toužícího překonat úzkost ze života a smrti. Tento rozměr Malinovy prózy odpovídá jeho širokému odbornému a kulturnímu rozhledu a zároveň dokládá, že nepropadl jednostrannosti vědecké vášnivosti, nezkameněl v zájmu o petroarcheologii ani neustrnul na popisném bádání o parametrech „pračlověka“ a  jeho kultury. Jeho pozornost sociokulturního antropologa platí druhu Homo sapiens na prahu třetího tisíciletí, především jeho emancipaci, tj. osvobození od nevědomosti, pokrytectví a nehorázných lží. V nezadržitelném moderním vývoji lidstva začíná v  intelektuálním světě převládat technická specializace nad humanitním směrem, technokratická společnost usiluje o sebevědomou vládu nad přírodou a některé negativní projevy tohoto vývoje Malina postihuje s jemnou ironií a moudrým vtipem, neboť ví, že cesta humoru je podnětná. Přednosti jeho literární metody hodnotí literární teoretik a kritik prof. PhDr. Ivo Pospíšil slovy: „Malinovy povídky mají jakoby ,skládankový‘ charakter: v povrchové vrstvě se setkáváme s dobře známou séman­ tikou navozující určité žánrové povědomí (science fiction,

tzv. vědecká povídka apod.). V další vrstvě je toto pově­ domí rozkládáno a měněno metatextovými prvky, které původnímu žánrovému povědomí nastavují ironické zrcadlo. Další vrstva vytváří z  těchto antitéz překvapi­ vou syntetickou pointu. A souběžně s tím jsou zde další miniroviny, textové reminiscence, parodie názvů a titulů obecně známých, víceméně známých či známých jen zasvěcenému okruhu čtenářů (něco jako tradiční román a clef). V tomto smyslu jsou Malinovy povídky pozvolna se rozevírající strukturou, stejně jako nějaká počítačová hra, která pokračuje tak, jak je odhalován její algoritmus“ (Pospíšil 1996). Jaroslav Malina uplatňuje ve svém díle bohaté životní zkušenosti, aniž pozbývá mladého zaujetí pro hledání pravdy o člověku. Důkazem toho je i jeho autorská a  editorská práce na projektu Kruh prstenu: Světové dějiny sexuality, erotiky a lásky od počátků do současnos­ ti v reálném životě, krásné literatuře, výtvarném umění a  dílech českých malířů a  sochařů inspirovaných obsa­ hem této knihy, tedy díle o lásce, k němuž dal podnět patrně jeho román Amor: Počítačový systém k automa­ tickému generování milostných scén z roku 1993. Amor je důmyslně zkonstruovaný a brilantně napsaný příběh zachycující vznik a  počáteční (ne)úspěchy počítačového systému AMOR určeného k automatické tvorbě milostných scén – k účelům původně literárním, posléze i sociálně terapeutickým. V postavách několika odborníků (fyzika Chomského, antropologa Benešov­

69

ského, archeologa Hubáčka, psychologa Radocha a literáta Grose), kteří postupně vývoj systému AMOR konzultují s jeho tvůrci – dvěma mladými vědeckými pracovníky, jsou v psychologické drobnokresbě zobrazeny typy, s jakými se v nějaké konkrétní variaci setkal snad každý, kdo kdy o nějakou vysokou školu zavadil. Originální nápaditostí, pozorovacím talentem, rozumovým úsudkem, intuicí a obratným zacházením s  češtinou se vyznačují Malinovy detektivní příběhy Smrt profesora a jiné příběhy z univerzitního prostředí (1997). Příběhy se odvíjejí v  posledních letech předlistopadové doby a  spojuje je postava archeologa Lukáše, působícího na „nejmenované“ moravské vysoké škole. V  prvním příběhu Velkomoravská ná­ ušnice jde o  komplikovanou aféru kolem padělání drahocenných šperků z velkomoravské doby, ve druhém příběhu Mrtvý z  Tollundu se Lukáš na stáži ve Spojených státech stává svědkem vraždy v  prostředí modelu experimentální paleoindiánské vesnice a  ve třetím příběhu Smrt profesora jsou s  velkou dávkou přímočarosti zachyceny dusné poměry na univerzitě:

spory o  hodnosti, publikace a  stáže, vědecké mafie v  těchto půtkách působící … Čtvrtý, nejrozsáhlejší příběh První pozemšťan zachycuje vzrušující objev v  jeskyni Krápník, který rozčeří hladinu poměrně jednotvárného života na archeologickém nalezišti. Je možné, že by člověk anatomicky moderního typu žil před skoro dvěma miliony let? Nebo že by člověk starší doby kamenné byl přece jenom ovlivňován jakousi mnohem inteligentnější mimozemskou civilizací? Jde o  převratný nález, nebo o  geniální podvrh? A  než může věda problém posoudit a  vyřešit, dojde na archeologické základně k tragédii. Smrt za podezřelých okolností záhadu násobí. Z  cenného objevu mohl leckdo těžit a jiní mu v tom mohli překážet. Nedozírné stáří geologických a  archeologických vrstev se tu konfrontuje s lidskými vášněmi – byť též věkovitými; jako lidstvo samo. Následující ukázka představuje první (Smrt) a druhou kapitolu (Pohřeb) z románu Smrt profesora, který je zařazen ve sbírce Smrt profesora a jiné příběhy z uni­ verzitního prostředí (1997).

Smrt Tři dny před pohřbem se sešla v  malé zasedací síni rektorátu ideově výchovná komise celouniverzitního výboru ROH na mimořádné schůzi. Přestože do zahájení semestru chyběly celé dva dny, dostavili se všichni. Tentokrát dokonce včas. K  dochvilnosti je nepřivedlo předsevzetí pracovat v  novém semestru přesně a racionálně, či elán a energie nashromážděné o  prázdninách, jako spíše obyčejná lidská zvědavost. Náhlá smrt přitahuje pozornost v  každém případě a nyní přibyly další důvody: zemřelý profesor Kilián byl na univerzitě známou osobností a jeho smrt navíc provázely zvláštní okolnosti, které vzbudily reálné podezření, že by mohlo jít o vraždu. Profesor Oldřich Kilián zemřel uprostřed vědeckého jednání v  univerzitním rekreačním středisku v  Medlově. Příčinou bylo včelí bodnutí, přestože Kilián věděl, že je alergik a vždy úzkostlivě dbal, aby byl pro podobné případy vybaven účinnými léky. Nosil je neustále při sobě a  v  pravidelných intervalech je pečlivě kontroloval. V kritické situaci se zjistilo, že mu léky někdo odcizil, a  potřebná antialergika záhadně zmizela i  z  příruční lékárničky ve středisku. Ani za těchto okolností nemusel případ skončit tragicky,

70

protože do nejbližší nemocnice bylo sotva padesát kilometrů. Avšak automobil s profesorem Kiliánem havaroval, a přestože se nikomu nic nestalo, zdržení bylo pro Kiliána kritické. Navíc se zjistilo, že také k havárii došlo patrně cizím přičiněním: u  pravého předního kola byly uvolněny matky a hadička přívodu benzinu byla naříznuta. Jednání v Medlově bylo důležité pro kariéru každého ze zúčastněných. Proto se vzápětí vynořila řada úvah o tom, kdo asi mohl mít na smrti profesora Kiliána největší zájem a  svým způsobem mu k ní dopomoci. Necelých pět minut před devátou nahlédla do zasedací místnosti předsedkyně komise Ljuba Urbanová, docentka z Katedry rusistiky Filozofické fakulty. „Vidím, že jsme tu všichni. Nebudeme se zdržovat a hned začneme.“ Spustila neformálně jasným zvučným hlasem s nápadně pečlivou artikulací každé slabiky, což bylo jedinou známkou, upozorňující, že docentka Urbanová je cizinka. Jinak by to nikoho nenapadlo. Její projev postrádal jakýkoli náznak cizího přízvuku či neobvyklé intonace. Narodila se v Moskvě, a když studovala prvním rokem na Filozofické fakultě ruštinu

a  angličtinu, zamilovala se do Jiřího Urbana, o  dva roky staršího studenta politické ekonomie, s nímž se setkala v kursu anglické konverzace. Líbil se jí, zaujal ji svým zájmem o jazyky a přesným uvažováním, a také ji přitahovalo, že je z  Československa. Ve třetím ročníku se vzali a Ljuba studium dokončila v Brně. Již tenkrát mluvila česky docela dobře a po dvacetiletém působení na Filozofické fakultě byla její spisovná čeština dokonalá. Po úvodních větách se na chvilku odmlčela. Pak nasadila pochmurný výraz a truchlivý tón. „Jak jistě všichni víte, scházíme se ve velmi smutné záležitosti. Univerzitu postihla velká ztráta. Zemřel soudruh prorektor Kilián. Naše komise byla pověřena úkolem zajistit důstojný rámec rozloučení a zastoupení univerzitní veřejnosti na pohřbu. Naneštěstí jsou ještě prázdniny a pohřeb připadá již na pátek. Dnes je úterý, moc ča­su nemáme. Musíme se okamžitě pustit do práce. Začneme konkrétně a rozdělíme si jednotlivé úkoly.“ „Co se mu vlastně stalo?“ vpadl doktor Štefan svým hlubokým hlasem a upřel na Urbanovou pomněnkově modré oči, které jeho kulaté tváři dodávaly bezelstný až trochu naivní výraz. Silné brýle s  masivní světlou kostěnou obrubou, moderní snad před patnácti lety, výrazně zvětšovaly jeho oči a jejich modř ještě zvýrazňovaly; světle kaštanové kudrnaté vlasy nakrátko ostříhané a menší postava se zřejmým sklonem k zavalitosti evokovaly představu trochu vyjukaného postaršího andělíčka. Svou poznámkou chtěl hovor usměrnit, aby se alespoň trochu pobavil, když už musí zbytečně ztrácet tolik času. Dobře věděl, že v této víc než z poloviny dámské společnosti se ke konkrétním úkolům hned tak nedospěje. Odjakživa mu dělalo potěšení sledovat, co se děje kolem a jak se o tom mluví a znovu a znovu se podivovat, jak se mohou strohá a  přesná fakta v  ústním podání proměňovat a košatit. Říkal tomu univerzitní folklor. Kromě informací, které si z těch řečí dokázal vyloupnout, si tímto způsobem zpestřoval poněkud jednotvárnou archivářskou práci. A stejně jako mátl okolí svými projevy, mátl ty, kteří ho dobře neznali i svým zjevem. Nebyl žádný pohodlí milující nekňuba, byl naopak sportovně zdatný i manuálně šikovný. Od studentských dob hrával v univerzitním mužstvu volejbal a  s  archeologem Lukášem tvořili výborně sehranou dvojici; často měl i atletický Lukáš co dělat, aby mu stačil. Právě od Lukáše se Štefan včera na tréninku dověděl o Kiliánově podivné smrti a byl zvědavý do jakých podob ji univerzitní folklor rozvinul.

„Jak je možné, že vy to nevíte?“ podivila se Marie Macková. Všichni věděli, že jde o jedovatost, protože právě Marii Mackovou, samostatnou referentku z osobního oddělení rektorátu svými zdánlivě bezelstnými otázkami vyváděl Štefan z míry, což mu Marie Macková při každé příležitosti patřičně splácela. Lomívala rukama, jak je možné, že univerzitním archivářem je člověk, který nikdy nic neví. Na jednu stranu si posilovala vlastní sebevědomí a dodávala pocitu důležitosti, na druhé straně ji nesmírně rozčilovalo, že tento očividně méně schopný člověk má skoro stejný plat jako ona. Nedokázala pochopit, že Štefan žhavé a nejčerstvější informace sbírá, leč nešíří a skoro tutlá a vytasí se s nimi vždycky až po čase a obvykle v podivných souvislostech. Svým břitkým úsudkem a mnohdy sarkastickými glosami doktor Štefan dokázal mnohým zabrnkat na nervy. Marii Mackové nejvíc. „Tss …! Infarkt. Co jiného. Teď v tom vedru,“ zapojil se zasvěceně doktor Pepák se sebejistým nadhledem člověka, který ví své. Vytáhl kapesník a setřel si pot z čela. Na takové věci se přece nemusí nikoho ptát. Každé malé dítě dobře ví, jak je pro muže po padesátce infarkt nebezpečný a  v  období parného léta zvláště. Stejné křesílko, z něhož Štefan jakoby vyrůstal, bylo Pepákovi těsné a nepohodlné. Navíc Pepák již nezvykle dlouho mlčel, a jeho projev zazněl jako šťastné zapísknutí lokomotivy při optimálním vyrovnávání tlaku v parním kotli. Tvarem postavy však připomínal Pepák spíše trychtýř než parní válec. Měl impozantní široká ramena, a přestože mu bylo již třiačtyřicet, na rozdíl od většiny jiných mužů svého věku mu nezačínalo břicho vystupovat a mohutnět, ale naopak se stále více ztrácelo a Pepák se celý směrem dolů jakoby zužoval. Byl na svou postavu patřičně hrdý a jedním ze způsobů, jak se snažil na ni upoutat pozornost, bylo manšestrové sako, které nosil málem ve dne v noci i v těch největších parnech. Jeho sytě tmavožlutá barva sama o sobě byla dost nápadná a  sako pevně obepínající Pepákův hrudník, bylo v  ramenou pořádně vyztužené a  v pase naopak měkce zřasené dobře utaženým páskem ze stejné látky. Tato kombinace vytvářela působivý kontrast, zvýrazněný ještě tím, že ve skutečnosti by byl Pepák potřeboval sako nejméně o  dvě čísla větší. Oblečení bylo promyšleno, a  doktor Pepák nezapřel při jeho volbě ani svou archeologickou erudici: tmavožlutá barva kromě zjevné nápadnosti téměř přesně odpovídala barvě kůže urostlých atletů na freskách v mínójských palácích na

71

Krétě. Pepák se domníval, že v každém musí vzbudit doktor Kilián na léčení v Praze, když jeho tatínek má asociaci, že má stejně krásnou, mužnou postavu jako u nás v Brně tolik známostí a mohl …“ ti starověcí rekové. „Měl,“ opravil ji pedantsky doktor Pepák. Vlasta Patřičně si zakládal na tom, že od svých šestnácti Veselá zrudla a zmlkla. A Pepák ovládl pole. „Na drogy let postavu prakticky nezměnil. Zato způsob života jsou zavedeni dosud pouze v Praze. Vím to bezpečně, změnil radikálně. Až do osmatřiceti let byl totiž protože syn jednoho souseda od nás z domu tam byl čistým introvertem. Typ, který v  pracovně málem na léčení. Má paní se přátelí s  doktorkou Líbalovou spává, po obědě doslova. Venkovní svět a  přírodu a pro ni bylo hračkou rozluštit na neschopence kódopro něj znamenal pouze archeologický terén a  se- vé číslo diagnózy. Hned jsme věděli, oč jde. Drogy! Tss zonní výzkum. Nic jiného pro něho neexistovalo. Na …,“ odfoukl. Pepákovo charakteristické tss neznělo fakultě se příliš neprojevoval, znali ho jenom studenti nyní jako vyfouknutí páry z lokomotivy, ale spíše jako z praktik a přednášek a kolegové z Katedry archeolo- oslavná fanfára a také ho patřičně vyčerpalo. Vytáhl gie. Do jeho osmatřiceti let ho snad nikdy nikdo ne- kapesník a  pomalu si stíral pot z  čela. V  místnosti, viděl promluvit s žádnou dívkou, která by nebyla jeho přes prázdniny nevětrané, bylo dusivé horko. Pepák studentkou. Až pak ho objevila Kateřina: za vedení se potil víc než ostatní, k čemuž svým dílem přispívalo diplomové práce se mu odvděčila spojením na celý i sako pečlivě utažené v pase. život a  dřívější Pepákova nevšímavost a  přezíravost „Bohužel se často stává, že pro samou práci a funkke všem dívkám a ženám se změnila ve zbožňující ob- ce není na děti čas, a rodina to pak odnese. Děti sadiv k jediné z nich a flegmatický vztah k vlastní osobě mozřejmě nejvíc,“ snažila se Ljuba Urbanová uchopit i  kariéře se proměnil v  činorodé nadšení a  horečné otěže jednání zpátky do svých rukou. úsilí. Ze samotářského introverta se stal euforický ex„Jaképak děti, vždyť mladému Kiliánovi je málem trovert, kterému se najednou otevřel celý svět. On se třicet!“ vpadl opět destruktivně Štefan. na oplátku začal celému světu rozdávat. Najednou se „Kdepak! Teprve pětadvacet. Vlastně ani tolik ne, intenzivně zajímal o činnost ve společenských organi- až příští měsíc má narozeniny,“ opravila ho Macková zacích a časem se z něho stal ostřílený funkcionář. Na a dikcí i útrpným pohledem nepokrytě vyjádřila svůj fakultě pracoval v kdejaké komisi, a přestože si často despekt. „Kiliánovi mezi takové případy rozhodně stěžoval, jak je funkcemi přetížený, z jeho nářků čišela nepatří. Byla to vzorná rodina. Paní Kiliánová manradost a zadostiučinění ze své užitečnosti a nepostra- želovi i  synovi každý den nosila na fakultu svačinu. datelnosti. V průběhu doby svou obětavou činorodost – Čerstvou,“ zdůraznila. „Oba se starali o syna opravrozšířil i mimo půdu univerzity a nakonec si uvázal du vzorně. Však také donedávna bylo u nich všechno na bedra i nepříliš populární funkci obřadníka v kre- v pořádku.“ matoriu. Na dnešní schůzi komise se proto cítil být „Maruška má pravdu,“ potvrdila zasvěceně Vlasta vzhledem k tématu jednání nejpovolanější osobou. Veselá, která se mezitím vzpamatovala z  Pepákovy „Soudruh prorektor Kilián měl asi starosti,“ po- lekce. „Prorektor Kilián pro syna udělal první poznamenala Marie Macková opatrně. A když jí nikdo slední. Jeho kariéře obětoval veškerou práci, celý svůj neodporoval, pokračovala rozhodněji. „Vždyť jeho život! A Oldřich si pak najednou našel holku. Zničesyn prý snad drogoval a  profesor ho měl u  sebe honic, a jakousi divnou,“ řekla významně. „Prorektor byl na katedře. – A  to mu tedy nezávidím!“ Macková z toho celý nešťastný. Před prázdninami si mi stěžoval. skončila autoritativně a  vyzývavě přehlédla všechny Hrozně se tím, chudák, trápil. Oldřich byl vždycky přítomné. hodný a poslušný, takové vzorné dítě, a najednou je „Takže alkohol,“ konstatoval nevzrušeně Štefan. načisto přestal poslouchat. Prorektor si dělal starost, „Nejenom alkohol. Drogy!“ řekla Marie Macková aby se nechtěl ženit před habilitací, nebo dokonce a protáhla obličej, aby naznačila údiv nad Štefanovou před skončením kandidatury!“ nechápavostí. „To je pochopitelně mnohem horší než „Kilián si všechno moc bral. Z  každé maličkosti alkohol.“ dělal světové problémy,“ poznamenal Štefan. „Jo tak,“ hlesla užasle Vlasta Veselá, vedoucí kád„Drogy nejsou žádná maličkost!“ odsekla Marie rového oddělení na Filozofické fakultě, které vrtalo Macková podrážděně. hlavou, proč měl v  loňském roce mladý Kilián ne„Nu, alespoň to má již za sebou.“ Tentokrát zvolil schopenku z  pražské kliniky. „Já se divila, proč byl Pepák chlácholivý tón, jako by utěšoval pozůstalé.

72

Také jemu se zdálo, že je nejvyšší čas přejít k tématu je jeho obřadnická činnost. Marie chce ukázat, že je a začít konečně projednávat věci kolem pohřbu. nepostradatelná, jen ona ví všechno jak se patří. PeDocentka Urbanová na Pepáka vděčně mrkla pák alespoň nakonec vždycky všechno udělá, což je a  obrátila se k  Štefanovi. „Prvním úkolem je parte. v tomto případě málem štěstí, protože o takovou práci To byste si mohl vzít na starost vy, soudruhu doktore. málokdo stojí, ale Marie většinou jenom zdržuje. Musí se objednat ještě dnes. Zítra bude hotovo a dalo V  tváři Ljuby Urbanové se však její úvahy neodby se rozeslat již dopolední poštou. S tím vám pomů- razily. Vypadala stále přívětivě, věděla, jak na Pepáka že Vlastička Veselá. Text …“ a držela se své osvědčené taktiky. Trochu zaváhala a Pepák se do odmlky pohotově „Hlavní projev bude mít samozřejmě doktor vklínil. Pepák. Promluví vlastně za všechny: za děkana Filo„Text je nejdůležitější! Když vloni zemřel soudruh zofické fakulty, za Katedru sociologie, za Kiliánovy prorektor Horáček, měli jsme s  koncipováním textu spolupracovníky, za celou univerzitní veřejnost. Má na parte půl dne práce. Tss …“ bohaté zkušenosti. Je erudovaným odborníkem, na „Výborně, to je skvělý nápad. Využijeme parte smrt vzatým …“ Odmlčela se a lehce zčervenala, přeprofesora Horáčka,“ ocenila Urbanová diplomaticky řeknutí jí bylo nemilé. Pepákovu poznámku a  zároveň zastavila příval jeho Ale Pepák její faux pas považoval za vtipný bonneutuchající iniciativy. Postřehla, jak se Pepák cítí mot. Líbil se mu, pochopil ho jako výraz uznání důležitý a správně odhadla, že by ze sesmolení něko- a šťastně se pousmál. lika řádků na parte dokázal udělat velkolepý problém. Docentka Urbanová na doktora Pepáka distingo„Takže text jako by byl hotový,“ uzavřela energicky. vaně pohlédla. Tentokrát Pepák ani nehlesl a ponechal „Ale soudruh profesor Kilián byl přece prorek- všem nerušeně vychutnat svůj triumf. „Fotografování torem pro pedagogickou práci, zatímco profesor spolehlivě zajistí soudružka Formanová z rektorátníHoráček měl na starosti politickovýchovnou činnost!“ ho dokumentačního střediska. Zatímco kytice a věnce namítla Marie Macková. byste mohla obstarat vy, Maruško,“ obrátila se na Ma„Doktor Štefan všechny údaje samozřejmě upraví; rii Mackovou. hodinu pohřbu si ověří u  paní Kiliánové,“ pokusila „Na věncích jsou přece stuhy, a je potřeba na ně nase docentka Urbanová Marii Mackovou zarazit, ale tisknout věnování,“ opáčila Marie Macková pohotově. Macková ji ignorovala. „Grafický návrh se musí udělat v  dokumentačním „Ježíšmarjá!“ vyhrkla. „Aby se nezapomnělo na středisku. A soudružka Formanová může zabezpečit Řád práce.“ natisknutí, stejně do tiskárny půjde.“ Významně se „Ten Horáček také měl,“ opáčil Štefan. odmlčela. „Já v žádném případě zítra nemohu. Jsem Docentka Urbanová měla dost těch zbytečných řečí objednána k zubaři,“ zakončila své odmítnutí spokoa rozhodla se vést jednání pevnou rukou. „Řečníci jsou jena sama se sebou. celkem jasní. Rektor je na univerzitě v Krakově a zastu„Ale to se výborně hodí,“ řekla Urbanová stroze, puje ho prorektor Valtr. Ten se na rozdíl od mnohých „zařídíte, Maruško, věnce při cestě k zubaři. Soudružjiných nerad poslouchá a určitě bude stručný a věcný. ka Formanová bude mít starostí až nad hlavu, protože Jako vždycky řekne zřejmě jenom pár slov. Vlastička musí zajistit také autobusy.“ zjistí, kdo přijde za Městský výbor KSČ a  zástupce Všichni kromě Marie Mackové prohlédli záměr z Akademie věd by mohl obstarat doktor Štefan.“ docentky Urbanové a  se zadostiučiněním se bavili. „Ale musí promluvit někdo z  Kiliánovy katedry, Štefan dokonce předstíral záchvat kašle, aby zamasa  také děkan Filozofické fakulty!“ Marie Macková koval smích. Mackovou však nedokázalo vykolejit nebyla k zastavení. vůbec nic. Docentka Urbanová začala v  duchu počítat do „S autobusy nebude žádná práce. Pojede přece náš deseti, aby se uklidnila. Dosud nenarazili na žádný pro- rektorátní autobus. Vždyť na to ho snad máme, jenom blém, a přesto Pepák a Macková nafukují snad každou ať se řidiči pořád nevymlouvají!“ maličkost jako veledůležitou záležitost. Pepák se chce „Jeden autobus asi nepostačí,“ podotkla věcně vytáhnout, využívá každé příležitosti, a  teď se snaží Urbanová. dvojnásob, protože se jako jediný cítí odborníkem „Jasně, tss …,“ sykl Pepák. „Jen si vzpomeňte, jaké na pohřby a chce předvést, jak odpovědná a náročná byly problémy, když měl profesor Kilián šedesátiny.

73

Pro gratulanty a pro pohoštění se musela uvolnit celá menza. Jenom na křišťál, co dostal, jsme museli shánět dodávku. Servis s cibulovým vzorem jsme museli vézt v taxíku zvlášť. Už jste snad, Maruško, zapomněla, co s tím bylo starostí? – Další autobus z ČSAD je nezbytně nutný,“ dodal. Marie Macková zareagovala na změněnou situaci pružně: „Ale budou stačit dva autobusy? Nebude to málo?“ „O tom pouvažujeme s paní Formanovou. Teď se tímto problémem nebudeme zdržovat. Domnívám se ovšem, že dva autobusy asi postačí. Prorektor Valtr pojede šestsettřináctkou, a  ti, kteří se snad nedostanou do autobusů, mohou jet tramvají.“ Docentka Urbanová sklapla blok s poznámkami, který měla na stolku před sebou. „To je všechno. Kdyby se vyskytl nějaký nový problém, obrátím se na některé z  vás osobně. – Takže nashledanou v pátek.“ Všichni se hrnuli ke dveřím se stejným cílem. Aby se z dusna zasedací síně dostali na čerstvý vzduch. Ale pocity měli různé. Marie Macková byla roztrpčená. Nikdo nic neudělá, schůzi musela vést sama a také bezmála všechno sama obstarat. Nakonec i ty věnce musí zařídit ona! Vlasta Veselá byla naopak ráda, že jí ve skutečnosti nepřipadl žádný úkol. Ze zkušenosti věděla, že Štefan se bez její pomoci obejde, určitě i tentokrát všechno udělá sám. Josef Pepák byl na rozdíl od ostatních svými úkoly nadšen. Natolik, že se s  nikým nezastavil a  rázným krokem zamířil do své pracovny, aby se mohl neprodleně ujmout řešení svěřených záležitostí. Ljuba Urbanová byla spokojená, že se nakonec všechno vyřídilo nadobyčej hladce a nečekaně rychle. Určitě udělalo své i  nesnesitelné vedro, jinak by se kolem Kiliánovy smrti klábosilo celou věčnost, pomyslela si s úlevou. Zdeněk Štefan si musel přiznat, že i když si snad již stokrát říkal, že ho v univerzitním folkloru nic nepřekvapí, opět učinil objev. Čekal, že se budou probírat všemožné teorie o  nejrůznějších alergiích, příběhy, kdo a kdy a  jak na ně zemřel, kolik včelích bodnutí je pro koho k smrti potřeba a tak podobně, ale naprosto nepředpokládal, že by alespoň někoho nenapadlo, jak je možné, že takový přepečlivý člověk jako Kilián neměl u sebe své nepostradatelné protialergické tablety. Myslel si, že přijdou na přetřes úvahy o tom, že za tím vším musí něco být, že takové nedbalosti by se Kilián nikdy nedopustil. Očekával různé řeči o  tom, jestli mu tabletky někdo naschvál nesebral, a kdo by to mohl udělat, nejspíš ten, komu

74

Kilián někdy ublížil nebo komu překážel v  kariéře. K ničemu takovému nedošlo. Včelka vůbec nepřilétla, pousmál se. Doktor Pepák se nemohl dočkat, až všechno bude večer vykládat Kateřince. Kochal se svými meditacemi, v duchu si probíral všechny své dosavadní pohřby. Kateřinka na nich chyběla jen dvakrát. Jednou měla chřipku a byla na neschopence, takže nemohla odejít z domu, podruhé musela s Pepíkem na povinné očkování, které se bohužel nedalo přeložit. Promítl si, jak dychtivě naslouchala každému jeho slovu, úplně na něm visela očima. Vždycky byla dojatá. Koneckonců i  ona měla na jeho úspěchu svůj podíl. Často jí své projevy předčítal a Kateřinka mu občas poradila s nějakou větou nebo pomohla najít vhodné slovo. Dosud ovšem byly jeho projevy většinou okrajovou záležitostí, poněvadž šlo o pohřby lidí nepříliš významných. Za univerzitu mluvil jen třikrát, z toho dvakrát pouze zastupoval vedoucího katedry, jenom na pohřbu docenta Vrabce hovořil za děkana. Až teď bude mít příležitost plně se projevit. A má přitom mimořádné štěstí. Vedle málomluvného a strohého profesora Valtra skvěle vynikne. Jako pokaždé, když byl nabitý energií a  elánem, rázoval Pepák ostrým tempem svou pracovnou, od mohutného starého dubového pracovního stolu pod oknem přes celou místnost až ke dveřím. Jeho pracovna byla protáhlá nudle, takže mohl klidně dělat svých pět dlouhých kroků tam a pak zpět, přestože místnost byla přecpaná nábytkem. Kromě velkého psacího stolu byla celá jedna stěna obestavena až ke stropu knihovnami a při protější volné stěně se roztahovalo pohodlné staré kanape vévodící celému prostoru. Pro ty, kteří přišli na Filozofickou fakultu v  posledních letech, bylo kanapíčko v  Pepákově pracovně neustálým zdrojem vtípků, k  čemu asi slouží. Mnozí byli přesvědčeni, že vitální a  aktivitou překypující Pepák je se studentkami asi dobře využívá. Nikdo z nich by nevěřil, že ještě před pěti lety, než se objevila Kateřina, bylo kanape skutečně nejdůležitějším kusem nábytku. Sloužilo ovšem úplně jinak, než si představovali. Pepák na něm spával ve dne v noci, ale sám. Kolegu Lukáše často Pepákovo chrápání přes tenkou dřevotřískovou stěnu rušilo v  práci tak, že musel pouštět rozhlas po drátě, aby monotónní rytmus rušivého funění přehlušil. Teď už Pepák v práci nechrápal a Kateřině byl absolutně věrný. Kanape však zůstalo. Rázování po místnosti bylo Pepákovým osvědčeným způsobem, jak zkoncentrovat myšlenky. I  když

byl roztěkaný a hlavou mu vířily nejrůznější nápady, pokaždé se po chvíli přecházení automaticky ponořil do základního problému, který měl řešit. Také nyní, po několika minutách pochodování soustředěně usedl k psacímu stolu, sáhl po tužce a začal psát koncept pohřebního projevu. Slova se na papír linula proudem, sotva je stačil zapisovat. Kdyby byl v té chvíli do místnosti někdo vstoupil, musel by mu Pepák připadat jako kamenný chrlič z  barokní kašny. Jeho hranatá hlava s hustým vysokým světlým ježkem impozantně trčela do prostoru, jazyk měl trochu povypláznutý a legračně obrácený nahoru, jako by se chtěl olíznout, mohutný proud slov chrlil nepřetržitě. Po chvíli vytáhl kapesník a utřel si potem orosené čelo. Proud slov přece jenom neměl stejný účinek jako chladivý proud vody z kamenného chrliče. Talent a zkušenost udělaly své. Ani ne za hodinu měl Pepák podstatnou část konceptu hotovou. Narovnal se a začal si projev polohlasně předčítat. Uvažoval zároveň, jak bude jednotlivá slova artikulovat, nač musí dát důraz a kde naopak procítěně přitlumit. „Připadl mi vskutku přetěžký a bolestný úkol – jmé­ nem Jeho Magnificence rektora a  vědecké rady uni­ verzity, jménem Spectabilis děkana Filozofické fakulty a  profesorů a  vědecké rady Filozofické fakulty i  jmé­ nem celé univerzitní veřejnosti rozloučit se s  členem korespondentem ČSAV, profesorem PhDr.  Oldřichem Kiliánem, DrSc., vedoucím Katedry sociologie Filozo­ fické fakulty, členem vědecké rady Filozofické fakulty a členem vědecké rady univerzity. Jeho životní pouť byla přerušena dne 5. září 1988 tragickou událostí. Byl krutě a  nešetrně vytržen ze slibně se završujícího vědeckopedagogického procesu, skvělého politickovýchovného díla a  od řady rozpra­ covaných organizačních úkolu, aniž mu bylo dopřáno těšit se z jejich úspěšného zakončení … Za veřejně prospěšnou práci se profesoru Kiliánovi dostalo mnoha uznání. Byl nositelem vyznamenání Za obětavou práci pro socialismus a  řady pamětních medailí: k  padesátému výročí založení KSČ, k  pěta­ dvacátému výročí Vítězného února a  ke čtyřicátému výročí Osvobození, byl dále zasloužilým pracovníkem univerzity, nositelem bronzové medaile univerzity, zlaté a  bronzové medaile Filozofické fakulty, medaile ZV ROH Svit Gottwaldov za zásluhy, čestného uznání n. p.  Zetor Brno a  nositelem mnoha dalších diplomů a  čestných uznání. Také za vědeckopedagogickou čin­ nost se dostalo profesoru Kiliánovi patřičných ocenění. Byl jmenován čestným doktorem univerzity v Krakově,

ve Vladivostoku a v Drážďanech a do svého středu ho přijala MAVU, Makedonská akademie věd a umění. Přes veškeré pracovní zatížení si člen korespondent ČSAV a akademik MAVU profesor PhDr. Oldřich Kili­ án, DrSc., dovedl vždy najít čas pro neformální diskuse se svými spolupracovníky, studenty a žáky. Jako vlídný učitel uměl povzbudit i poradit, dokázal však také včas varovat. Byl člověkem čistého a  věčně mladého srdce. Po celý život se řídil zásadou, že člověk není bohatý tím, co získává, ale především tím, co dává jiným. Tuto svou zásadu dodržoval tak věrně, že dokázal zdánlivě nemožné.“ Při psaní projevu padaly myšlenky Pepákovi z  hlavy plynule a  hladce jedna za druhou. Jenom občas musel nahlédnout do oslavného článku ke Kiliánovým šedesátinám v  Univerzitních rozhledech, aby správně uvedl přesná data a  fakta. Teď se však najednou zarazil, sesul se hlouběji do svého starého dřevěného křesla, opřel se o tvrdé opěradlo a zvrátil hlavu. Cítil, že by měla přijít klíčová myšlenka celého projevu. Nechtěl na ni chvátat, chtěl ji nechat dozrát. Chvíli posečkal v této pozici bez hnutí. Potom zvolna skláněl hlavu, opatrně, aby se snad hýčkaná myšlenka prudkým pohybem neroztříštila. Začal psát velkými tiskacími písmeny, pomalu a velice pečlivě: „PROFESOR OLDŘICH KILIÁN PORUŠIL PŘÍ­ RODNÍ ZÁKON: ZÁKON ZACHOVÁNÍ HMOTY A ENERGIE! KDYŽ SE NĚKDE DÁVÁ, MUSÍ SE JIN­ DE BRÁT, ALE OLDŘICH KILIÁN JEN DÁVAL!“ Narovnal se, pozorně si znovu přečetl poslední řádky a pak rychle dopsal: „Tvým odchodem, Oldřichu, utrpěla naše univerzi­ ta i  celá československá věda nenahraditelnou ztrátu. Slibujeme Ti, že budeme usilovně pokračovat v  Tvém díle. Čest Tvojí památce.“ Pepák se do projevu natolik vžil, že když teď psal poslední větu, zároveň slyšel svůj hlas. Věděl, že při správném přednesu v  obřadní síni krematoria bude jeho výrazný sytý baryton znít impozantně. Cítil, že klíčová myšlenka jeho smutečního projevu je jakoby vytesaná z kamene a v krematoriu se rozezní jak zvony v katedrále. Vzápětí si však s lítostí uvědomil, že si všichni budou myslet, že jde o parafrázi citátu z nějakého význačného klasika. A s hořkostí ho napadlo, že intelektuál docent Fišer se možná bude holedbat a  bude tvrdit, že výrok pochází od Miltona nebo Keatse … Alespoň Kateřinka však originalitu jeho myšlenky ocení. Projev se jí bude moc líbit, pomyslel si s uspokojením.

75

Přelétl znovu hotový koncept projevu a  pokochal se svým kaligrafickým dílem bez jediné chybičky. Ani jedinkrát nemusel škrtat nebo mazat. Zdálo se mu, že text je příhodný a výstižný, prostě dokonalý. Pomazlil se představou večera: bude Kateřince projev předčítat a ona bude nadšená. Tušil, že prožijí hezký večer … Vtom rázem strnul a polila ho hrůza. Uvědomil si, že zapomněl na Kiliánovu prorektorskou činnost a úplně se roztřásl pomyšlením, že by tuto důležitou oblast vynechal. Vzápětí však pocítil radostné zadostiučinění. Připomněl si, že vlastně také autorovi oslavného článku v Univerzitních rozhledech Kiliánovo prorektorství uniklo, jemu naopak puntičkářská svědomitost znovu přinesla ovoce, protože mnozí jiní, méně pečliví, by opomenutí vůbec nezjistili. Jeho metoda je jedině správná, jedině ona vede spolehlivě k cíli: je potřeba všechno prověřovat, znovu a znovu kontrolovat a vracet se zpět, ke každé maličkosti. Jenom tak je možné dosáhnout dokonalosti a trvalého úspěchu. Znovu se prokázalo, jak je užitečné, že své projevy Kateřince tolikrát předčítal. Každé vylepšení, třeba jediným vhodnějším slovem se vyplatí a ztracený čas mnohonásobně vynahradí. Pepák se zprvu domníval, že doplnění projevu bude hračkou, zvládne je za pár minut. Když však o problému přemýšlel hlouběji, shledal, že o práci a zásluhách profesora Kiliána jako prorektora sice jakousi kusou představu má, ale v tomto případě s ní nevystačí. Jde o oficiální projev, a činnost prorektora ve vedení univerzity, se složitými vazbami a vztahy, je mnohdy velice delikátní. Proto by všechny údaje měly být pečlivě zváženy a  uvedeny naprosto přesně a  korektně. Také ohleduplně, aby se nikdo z  vedoucích pracovníků nemohl cítit dotčený. Přemítal, s kým se poradit. Dlouho neváhal, prakticky okamžitě si vzpomněl na Kolmana, a spadl mu kámen ze srdce. RNDr. Jaroslav Kolman, CSc., zkušený ředitel univerzitního výpočetního střediska, měl pověst nejinformovanějšího člověka na škole. Věděl o všem, co se kde šustlo, a dobře znal i zákulisní vazby a souvislosti. Od počátku studií byl činorodým svazákem a  funkcionářem ve všech možných organizacích a  komisích. Po promoci nastoupil jako asistent na Katedře aplikované matematiky Přírodovědecké fakulty a  živý zájem o  všechno, s  čím se kdy v  oboru setkal, mu vydržel dál. Zřízení výpočetního střediska univerzity v  roce 1978 bylo z velké části jeho dílem, a tak se již ve svých sedmadvaceti letech docela logicky stal jeho ředitelem. Jako šéf celouniverzitního ústavu, kde se na počítačích

76

zpracovávala správní agenda všech fakult, se osobně znal prakticky se všemi významnějšími pracovníky z vedení univerzity. Navíc se přátelil s většinou vedoucích kateder, profesorů a docentů, poněvadž výpočetní středisko se podílelo na řešení všech možných výzkumných úkolů. Na univerzitě nebylo snad jediného vědeckého pracovníka, který by nepřišel s  uctivou žádostí o  spolupráci a  o  pomoc, tedy v  roli prosebníka. Počítače otevřely nové možnosti a mnozí badatelé se jich vehementně snažili využít; většinou nasazení počítačů přinášelo nové přínosné výsledky, získané navíc ve velmi krátké době. Někdy ovšem právě tyto moderní výpočetní metody sloužily některým pracovníkům k zaretušování nedostatků a zastření plytkosti a povrchnosti jejich vlastního vědeckého výzkumu. Kolmana však potřebovali všichni, i když většinou jen určoval, kdo z  jeho podřízených bude na uvažovaném problému pracovat a  pak plnění úkolu kontroloval. Prakticky jedině on rozhodoval, na kterých úkolech bude ústav spolupracovat a v jakém pořadí a intenzitě. Kolman měl dostatečnou erudici a  výbornou intuici pro odhad, kdy bude užití počítačů smysluplné a pro daný úkol užitečné. Jen málokdy se zmýlil. Při svém rozhodování bral ovšem v  úvahu i  postavení žadatele. Jinak jednal s profesorem, jinak s obyčejným asistentem. Sám byl na své schopnosti a postavení hrdý, vážil si úcty, jakou přes své mládí na univerzitě požíval a svůj význam srovnával s postavením akademických funkcionářů. V okruhu důvěrně známých, většinou při láhvi vína, se nechával slyšet, že jeho funkce je vlastně na úrovni prorektora. Vskrytu duše ovšem silně toužil po oficiálních akademických titulech. Byl přesvědčen, že by bylo spravedlivé, aby jeho kariéru vedoucího pracovníka provázely odpovídající vědecké hodnosti. Soudil, že jako ředitel výpočetního střediska by měl být co nejdříve jmenován docentem, a posléze i doktorem věd. Tyto záležitosti se v  poslední době staly ústředním motivem jeho snažení. Často si s  trpkostí říkal, že všem pomáhá, a pak pro druhé nemá čas na sebe. Několikrát problém své habilitace opatrně naťukl při jednání s vlivnými univerzitními funkcionáři. Spoléhal zejména na pomoc prorektora Kiliána. Současně začal hledat takový výzkumný úkol, kde by přínos výpočetního střediska byl rovnocenný výsledkům řešitele. Spolupráci na takovém úkolu nehodlal zadat nikomu ze svých podřízených, chtěl na něm pracovat sám, aby získané poznatky mohl předložit k habilitačnímu řízení, případně i k doktorátu věd.

věc a není možné v ničem improvizovat. Člověk by se Pepák sáhl po telefonu a vytočil třináctku. „Co si přejete!“ ozval se autoritativní hlas paní mohl snadno někoho dotknout. Tss …“ Vaňkové, Kolmanovy sekretářky. „S tím plně souhlasím. Takto: všecko musí sedět.“ Pepák strnul. Dostat se ke Kolmanovi přes Vaňko- Kolman se do telefonu krátce, ale halasně zasmál vou byl úkol skoro nadlidský. svým typickým smíchem, který zněl vždycky trochu Paní Vaňková, zkušená padesátiletá vdova, která stroze, ale na posluchače většinou zabíral. Podtrhoodsloužila na univerzitě skoro pětadvacet let a z toho val totiž Kolmanovu autoritu. Vážnosti dodávalo šest přímo u Kolmana, se dobře vyznala nejen ve své jeho projevu také charakteristické a často opakované práci, ale také v  komplikovaných poměrech a  jem- „Takto“. Bylo tak působivé, že Kolmanova řeč, často ném předivu hierarchie osobních vztahů. Nekompro- rozvleklá a  chvílemi odbíhající od tématu a  zase se misně chránila svého šéfa před věcmi nepodstatnými. k  němu nečekaně vracející, budila zdání úsečnosti Avšak iniciativně a promptně vyřizovala a zařizovala a  vyvolávala dojem, že ji pronáší silná integrovaná všechno podstatné. Neomylně vyhmátla zdánlivě osobnost. malicherné a nedůležité drobnosti, které však budou Kolman i Pepák patřili k lidem, kteří se v hovoru pro šéfa ve svých důsledcích podstatné či zajímavé, dokáží okamžitě chopit každé sebemenší příležitosti a naopak. Snad ani jednou se nestalo, že by něco dů- a  v nepatrné odmlce se vklínit do hovoru. Bylo až ležitého podcenila. Pro Kolmana byla požehnáním. s podivem, že jeden druhého vůbec pustili ke slovu. Vlastně ho usměrňovala, protože on sám by ve své „Byl jsem pověřen, abych se postaral o  oficiální přehnané aktivitě pro jedno zapomněl na jiné. Na projev, za děkana i za rektora, ale …“ druhé straně ovšem právě její efektivní organizace „To přece není rozumné. Takto: měli by promluvit umožňovala Kolmanovi rozvíjet aktivitu v  takovém alespoň dva lidé. Různí!“ vpadl Kolman. rozsahu. Mnozí se divili, že právě Kolman, který má „No vidíš, a  já musím mluvit i  za Katedru socio­ mimořádně atraktivní ženu, a od mládí býval doslova logie!“ opáčil Pepák pohotově. „Bránil jsem se, ale obložený hezkými holkami, má nejošklivější sekre- uvrtali mě do toho. Řeč mám hotovou, scházejí jenom tářku na celé univerzitě. Neznalí poměrů podezírali údaje o Kiliánově prorektorské činnosti. Nechtěl bych Kolmanovu ženu Martu, že je žárlivá a že mu sekre- tě obtěžovat a zbytečně zdržovat, jenže jsi jediný, kdo tářku sama vybrala. Kolmana však vůbec nezajímalo, je přesně a solidně informován, na tebe se mohu spojak jeho sekretářka vypadá, jestli je pěkná nebo ška- lehnout.“ redá, důležité pro něho bylo jediné, jako sekretářka je Kolman byl zprvu zklamaný a roztrpčený: jestliže Vaňková nenahraditelná. se ani rektor ani děkan nemohou pohřbu zúčastnit, „Co si přejete!“ Vaňková musela svou otázku zopa- měli si nalézt zástupce a  oficiálním projevem pověkovat, a k autoritativnímu tónu přidala i podráždění. řit jeho. Je přece členem kolegia rektora a  s  Kiliánem Pepák chvíli usilovně, ale přesto marně přemýšlel, dokonce spolupracoval. Rozhodnutí pověřit Pepáka jak dosáhnout, aby nebyl odmítnut. Nakonec poprav- moc nesedí, vůbec neodpovídá hierarchii postavení dě vyklopil, že jde o smrt prorektora Kiliána. A před a důležitosti, na což by se rozhodně mělo dbát. Vzápětí si však uvědomil, že situaci již nelze změnit, protože smrtí kapitulovala i paní Vaňková. „Okamžik, prosím,“ řekla smířlivě a vzápětí ze slu- polovina lidí je ještě na dovolené, a  určitě by se mu chátka zazněl Kolmanův hlas. nepodařilo sehnat všechny kompetentní funkcionáře. „Zdravím tě, Pepíku. Co máš na srdci?“ Bude nejlepší se se situací smířit, Pepák je konečně na Pepák byl svým úspěchem nadšen. Přes Vaňkovou pohřby odborník. Když si to Kolman připomněl, pose probojoval ke Kolmanovi tak snadno! Je vidět, že těšilo ho, že i obřadník specialista a tedy profesionál jeho obřadnictví získává konečně správnou vážnost. se musí obrátit s prosbou o pomoc na něho. Kvůli jednoduchému počítačovému programu pro Krátké Kolmanovy meditace Pepák pochopitelně vytvoření kódu deskripce tvaru keramiky z keltského využil. „Jestli dnes večer něco s  Martou nemáte, tak pohřebiště v Holáskách musel Kolmanovi volat snad bychom se u vás s Kateřinkou zastavili, jak půjdeme patnáctkrát, než se mu podařilo s ním promluvit. na procházku, po osmé, vezmu s  sebou tu do­brou „Jsem moc rád, Jarku, že jsem tě zastihl,“ řekl slivovici z  Bořetic.“ Pepák přešel do bodrého halasení s  upřímným potěšením. „Volám kvůli Kiliánovu po- a bořetická slivovice smířila Kolmana se situací defihřbu, totiž kvůli pohřebnímu projevu. Je to závažná nitivně. Slivovici měl rád a dokázal dobře ocenit její

77

kvality. Pepákova slivovice, jíž byl zásobován od Kate- držel, co možná nejvíc člověka napínal, aby s ním pak mohl cvičit, jak potřeboval. U  každého dokázal vyřininých rodičů byla výtečná. *** hmátnout nějaké citlivé místo, pokud možno nejbo„Marti, malér, po osmé hodině přijdou Pepákovi,“ lavější. Kdoví, jaké měl ve skutečnosti plány. Sociolooznámil Kolman ve dveřích s pocitem provinění. gický výzkum vedoucích pracovníků mu umožňoval „Udělal jsi mi opravdu radost! Velice jsi mě potěšil!“ získat informace, ke kterým nikdo jiný neměl přístup. opáčila Marta stroze. „Ani první večer po čtrnácti Měl prý dokonce osobní kartotéku všech významných dnech nebudeme sami.“ Vrátila se ze soustředění osobností univerzity, což mu umožňovalo intrikovat řešitelů matematických olympiád; jako profesorka na úrovni, se znalostí věci a  prakticky bez kontroly matematiky na gymnáziu s  matematicko-fyzikálním … Třeba chtěl vydávat mou habilitaci za svou velkou zaměřením spolupracovala řadu let s  Krajským peda- zásluhu, jako že ji po nadlidském úsilí prosadil on.“ gogickým ústavem. „Proč jsi mi o  té návštěvě neřekl, Mávl rukou. „Ale na můj názor Kilián dal.“ alespoň když jsme spolu telefonovali. Zase jsi zapomněl. „Při vyšetřování Kiliánovy smrti se určitě ještě Pro mrtvého Kiliána zapomeneš na živého Pepáka!“ leccos vynoří. Možná budeš překvapený, a  třeba se „Kdepak, Pepák se ohlásil později. Dokonce jsem ukáže, že pro tebe není žádným velkým neštěstím, že ti volal, ale nebyla jsi doma. – Postavím na kávu s Kiliánem nebudeš spolupracovat. Měl bys teď bedlia chvíli se posadíme.“ Kolman považoval své důvody vě sledovat, jak se projeví ostatní. V žádném případě za oprávněné, přesto ho pocit provinění neopouš- to pro tebe nebude ztráta času. Vyšetřování takového těl. Dobře věděl, že Marta takové prohřešky nesnáší. mimořádného kriminálního činu je vlastně výjimečOceňoval však, že je toleruje, když byla přesvědčena, nou situací, kdy se mnozí lidé ukáží, jací opravdu jsou. že jde o návštěvu, která může pomoci k rozvoji jeho Bez přetvářky. A všichni zainteresování se jistě budou kariéry. V tom případě dokázala být milou a vlídnou snažit využít příležitosti. Nepůjde o kulantní kuloárohostitelkou vyzařující dobrou pohodu. Sama často vé předem dobře promyšlené a  připravené manévroKolmana nabádala, aby společenské styky víc pěstova- vání, při němž je možné zjevnou špinavost rozmělnit li. Pepák v Martiných očích nic neznamenal, nepatřil doztracena v  řadě sáhodlouhých a  nepřehledných k vedoucím pracovníkům, ani nebyl Jarkovým blízkým jednání. Budou muset vykročit naostro a zápas o pokolegou, a nebyl ani konkurencí. zice vypukne s plnou silou, se vší urputností. Nepůjde „Proč, proboha, Pepákovi?“ jen o vedení úkolu a všeho co s tím souvisí, ale také „Ale, Marti! Samozřejmě bych Pepáka odpalíroval, o pravomoci prorektora. Nastanou jistě šarvátky, plejenže tentokrát jsem nemohl. Jedná se o  Kiliánův tichaření a intriky budou asi nevybíravé … V každém pohřeb.“ případě poučné.“ „A ty máš řečnit,“ konstatovala již smířlivěji. Spo„Což se ukázalo již v Medlově. Některé kolegy jsem čítala si, že teď před začátkem semestru rektor i  dě- nepoznával. Je sice pochopitelné, že vyšetřování každékani jsou asi na nějakém školení a zastoupit je může ho člověka rozveze, ale někteří se chovali velice podivně. pochopitelně jedině Jarek. Neprojevovali přitom žádný velký zármutek, ba mnozí „Naštěstí nemusím. Pepák je přece obřadník, ale se mi zdáli dokonce uvolněnější. Jako by se zbavili potřebuje poradit. V tomto případě jsem docela rád, něčeho tíživého.“ Chvíli zaváhal. „Teď si uvědomuji, že že se mohu řečnění vyhnout.“ Kolman se krátce Pátek mi o Kiliánových intrikách s mou habilitací vyodmlčel, jakoby přemítal, jestli má svou myšlenku kládal v pátek večer. Začerstva, hned po Kiliánově smrvyslovit nahlas. „Představ si, na semináři v  Medlově ti. Připadalo mi to dost nechutné. Říká se: o mrtvých mi Pátek důvěrně sdělil, že mou habilitaci uložil k ledu jen dobré. V tomto ohledu se Pátek moc nevyznamenal, právě Kilián.“ vždyť Kilián byl po smrti sotva pár hodin. Pátka vůbec „Nemýlí se?“ řekla Marta zádumčivě. „Pátek tím nezajímalo, kdo Kiliánovu smrt zavinil, zabýval se jen sdělením možná sledoval nějaký svůj záměr. – Třeba tím, co provedl Kilián druhým … Asi musel Kiliána netě chtěl s Kiliánem rozkmotřit, abys podporoval jeho návidět … O mě mu možná vůbec nešlo.“ Odmlčel se koncepci.“ a pak dodal: „Anebo máš pravdu, možná mě chce Pátek „Asi máš pravdu. Musím si ještě ověřit, k  čemu přetáhnout na svou stranu.“ vlastně došlo … Kiliánovu stylu by takové jednání Marta zvážněla. „Nebo tě hodlá naopak namočit. odpovídalo. Vždycky si tak počínal. Každého něčím Pokud to neřekl jenom tobě a rozhlašuje své názory

78

kolem sebe, určitě se donesou vyšetřovatelům. Ocit- se zahleděla Kolmanovi do očí. Byla přesvědčena, že neš se mezi podezřelými v první řadě, protože budeš přes své schopnosti a možnosti i dosažené úspěchy je mít motiv.“ málo průbojný, měl by své zájmy prosazovat rázněji „Směšný motiv. Vraždit kvůli habilitaci! Tomu by a  soustředěněji. Nebýt zbytečně skromný. „U tebe nikdo neuvěřil snad ani ve snu.“ Kolman se zasmál se sbíhají všechny informace. Máš o  všem nejlepší svým úsečným profesionálním způsobem. přehled. Jediný vidíš věci z  metodologického nad„Vrahové mívají mnohem malichernější motivy,“ hledu a můžeš tedy dílčí poznatky nezaujatě posoudit řekla Marta ustaraně. „Možná tvůj motiv bude něko- a dobře skloubit.“ mu připadat mnohem závažnější než skutečný motiv „S tím souhlasím. Navíc mohu objevit souvislosti, vraha.“ které specialistům unikají. Ale abych sám řídil rozsáhKolman v  duchu připustil, že Marta může mít lý výzkum životního prostředí, to by neprošlo. Také pravdu. Znervózněl ještě více. „Takto: …“ Nastala ne- ve vedení univerzity jsou někteří příliš konzervativní zvykle dlouhá odmlka. „Třeba Šlusar má daleko osu- a drží se zaběhaných tradic a stereotypů.“ Mávl odedovější motiv. Jemu jde o vedení Katedry sociologie, vzdaně rukou. „Každý specialista si myslí, že právě což je dobrý důvod pro každého, natož pro ctižádosti- on je nejdůležitější … Nebylo by dobré, abych byl šévého Šlusara, pro kterého by to byla poslední možnost, fem. Pak bych v mnoha případech potřeboval druhé blíží se důchodovému věku. Nemohl čekat, už by se …“ Pousmál se s uspokojením nad svou prozíravostí. nemusel dočkat. Kdyby zůstal Kilián vedoucím ka- „Biology, geology, ale i  sociology, lékaře, archeology, tedry i v dalším období, vedení katedry by Šlusarovi chemiky. A oni by se proti mně spojovali a chytračili, navždy uniklo. Po šedesátce by nemohl být jmenován jak by se jim hodilo. Dostával bych se do svízelných a Katedru sociologie by převzal mladý Kilián jako dě- situací, jejich specifickým problémům nerozumím dictví po otci … Ani vedení nového úkolu není z hle- tak, abych nastražené kličky zavčas prohlédl a  mohl diska motivu zanedbatelné. Právě naopak. Pro někoho patřičně reagovat. Pro mě nebude důležité, kdo úkol mohlo být významné, zásadní. Z jednání v Medlově povede. Dohodnu se s  každým, protože potřebovat mělo vzejít rozhodnutí, kdo úkol povede. Pozdější mě budou všichni.“ intriky by měly jen malou naději na úspěch. Tím by „Není jedno, kdo úkol povede. Víš dobře, jak obtížse zároveň vysvětlilo, proč k vraždě došlo právě tam.“ ná je domluva s Filipem. Je namyšlený, příliš sebevěStrojeně se usmál. „Tento motiv padne jak Pátkovi, tak domý. Považuje se za pupek světa, cokoli, k čemu jen Filipovi. Rozhodovalo se mezi třemi: Pátkem, Filipem přičichne, vydává za své dílo. A dovede být nepříjema  Kiliánem. Pátek a  Filip se ovšem navzájem podce- ný a bezohledný, když se jedná o jeho kariéru a jeho ňují a nepovažují jeden druhého za vážného soupeře. zájmy! Budeš se dřít, on slízne smetanu!“ Pokrčila Kiliána se obávali oba. A dobře věděli proč.“ čelo a stiskla rty. Kolman se úvahami o  možných motivech snažil Kolman souhlasně zamumlal. Oceňoval Martin utlumit své znepokojení a  jako vždy, když se pustil bystrý úsudek a znalost lidské povahy. Rychle dokázado konkrétního uvažování nebo do nějaké konkrétní la odhalit motivaci jednání, rád s ní podrobně probíral činnosti, postupně se uklidňoval. Martu naopak jeho pracovní problémy a její názory respektoval. Považoval úvahy stále víc zneklidňovaly. svou ženu za spojence a  kamaráda, což se odráželo „Musíš na sebe dávat pozor. Pokud bylo pro vraha v celém jeho jednání, i ve způsobu, jak s Martou homotivem získání vedení výzkumu, byl bys na řadě ty.“ vořil. Marta snad jediná vůbec nevěděla, že v  práci Kolman se opět strojeně zasmál. „Neboj se,“ řekl své úvahy a rozhodnutí uvádí autoritativním „Takto“, chlácholivě, „jako vedoucí úkolu nepřicházím v úva- kterému se málem nikdo neodvažuje přímo odpohu. To všichni zainteresovaní vědí. – Alespoň dou- rovat, a že jenom po straně mu někteří s úsměškem fám,“ dodal. přezdívají Taktovka. Byli zaujati rozhovorem, zapomněli na kávu a neMarta pohlédla na hodinky a  vyskočila. „Pojď chali ji vychladnout. Kolman si přitáhl Martinu hlavu rychle večeřet, za chvilku tu budou Pepákovi. Najíme přes roh stolku k  sobě a  zjihl. Její solidarita rázem se než přijdou.“ zaplašila všechny problémy. „Máš pravdu. Pepák by večeři neodmítl. A ještě by „Proč bys nemohl být vedoucím úkolu!“ Marta zů- si přidal, i kdyby na něm mělo prasknout jeho věčné stala věcná. Jemně se vymanila z jeho objetí a upřeně sáčko,“ rozesmál se uvolněně.

79

Po večeři šla Marta umýt nádobí a  Kolman jako vždycky, když měla přijít návštěva, začal automaticky uklízet v obývacím pokoji na svém velkém mahagonovém stole, který mu sloužil jako stůl pracovní. Schoval staré noviny a stoplusjedničky a nahradil je několika separáty s věnováním od zahraničních kolegů a prospekty nejnovější počítačové techniky z celého světa. Byl přesvědčený, že takové prostředí navodí dobrou atmosféru a  hosta patřičně usměrní. Často skutečně podnítilo další diskusi, když hovor začal váznout, navíc na poli Kolmanovi vlastním a v poslední době všeobecně uznávaném. Přitom se každý na vlastní oči mohl přesvědčit, jak je pracovitý a jaký má skvělý přehled o problematice svého oboru. A host mohl mít dobrý pocit, že pracuje i teď, u dobrého pití. Jakmile Kolman dokončil aranžmá, v  duchu se usmál. Uvědomil si, že tentokrát asi jeho námaha byla zbytečná. Pepák chápe všechno v  jedné jediné rovině: sebe a  svou Kateřinu vidí jako dva úspěšné archeology uprostřed pláně poseté starými keltskými hrnci z Holásek. Do osmé chybělo několik minut, když se u Kolmanů rozdrnčel zvonek, dlouze a naléhavě jako na poplach. „Pepáci se poznají už podle zvonění,“ konstatovala Marta. „Jsou opravdu svérázní. I zvonek musí rozeznít jako by hořelo.“ Kolman popadl klíče a  spěchal, aby mohl Pepákovým co nejdříve otevřít. Měl pocit, že než sjede výtahem těch pět pater k  domovním dveřím, bude na nohou celý dům. Jak chtěl z bytu vyběhnout, vlétl Kateřině do náruče. Pepákovi stáli za dveřmi. Kateřina vzala Kolmanův výpad jako obzvlášť srdečné uvítání. „Tss …, počkat, počkat. To není fér, já chci zase Martu,“ dožadoval se bujaře Pepák a Kateřina začala brebentit přes něho. „To jsem ráda, Jarečku, že tě zase vidím, neviděli jsme se celou věčnost a nebýt té smrti, ani dnes bychom se k vám nedostali,“ mlela neustále a Kolman se nedostal ani k omluvě. Marta mezitím podala Pepákovi ruku, s úsměvem, avšak rezervovaně, Pepák musel ze svých požadavků slevit. Za halasení Kateřiny a Pepáka přešli všichni do předsíně a Marta, přestože dosud skoro nepromluvila, převzala iniciativu. Vmanévrovala Kolmana s  Pepákem do obývacího pokoje a  Kateřinu jemně postrčila do své malé pracovny. „Necháme je úřadovat samotné, ať je nerušíme, stejně o nic nepřijdeme,“ řekla Marta s lehkým despektem.

80

Kateřina by sice raději byla středem pozornosti v mužské společnosti, ale odporovat nebylo možné. Martě bylo jasné, že nemůže nechat pohromadě s Jarkem oba Pepákovy, vůbec by se nedostali k věci, kvůli které přišli. Leda až někdy k ránu. Kolman Martu obdivoval, jak obratně takové situace zvládá. Nikomu neponechala žádný prostor k námitkám, natož k odporu, a přitom se zdálo, že její řešení je přirozené, ideálně vyhovující všem přítomným. Pepák by byl rád ještě jednou přečetl svou pohřební řeč před Kateřinkou, aby mohla svou hrdost nad manželovými úspěchy procítit v  odlesku obdivných pohledů svědků, navíc tak kvalifikovaných a výše postavených, ale současně jí dobrosrdečně přál ženské poklábosení s Martou. Ukázalo se, že ani tentokrát nebyly Kolmanovy přípravy marné. Zabraly dokonce dříve, než bylo potřeba. Než se Pepák usadil, vrhl se k psacímu stolu, kam ho zřejmě přilákaly barevné prospekty. „Tss, ty tady máš holek …“ Sklonil se zálibně nad stůl a začal prohrabávat a zblízka prohlížet obrázky se štíhlými operátorkami, které většinou seděly v půvabných pózách u počítačových terminálů. Pak se dostal k obrázku s dlouhonohou blondýnkou s vlasy až po pás a nádherně broskvovou pletí. Ukládala do regálu disketu a vypínala se přitom na špičkách, aby dosáhla na nejvyšší polici. Byla to v podstatě špatná reklama, málokdo si všiml, co se vlastně nabízí, jaký přístroj, zařízení nebo nábytek. Každý musel být fascinován křivkou dívčího těla v  přiléhavých bílých minišatech. Pepáka zaujala natolik, že umlkl, což se stávalo málokdy. Kolman ho zálibně pozoroval. A energie, neustále z  Pepáka vyzařující a  tryskající slovy i  gestikulací, když jí tato cesta byla uzavřena, zvolila si jiný způsob. Pepák zrudl jako rak. „Měli by je dodávat k  počítačům! Co říkáš?“ zasmál se Kolman s porozuměním. „Potom by se i u nás výpočetní technika rychleji zaváděla. Všechno by šlo jako po másle, i devizy by se našly!“ Pepák se rozesmál. „Také já bych se naučil programovat, tss … neotravoval bych tě kvůli keramice z  Holásek, s  takovou operátorkou bych si udělal všechno sám.“ „Kvůli ženským provede člověk leccos … Máš pravdu, budu se muset poohlédnout po nějakých opravdu pěkných operátorkách, abyste k  nám začali chodit počítat.“ Oba se v zájmu o hezké holky trumfovali, ale šlo z obou stran jen o takovou mužskou hru. Když Pepák

prozkoumal obrázky, vrhl se na separáty. Jeden z nich Pepák do sebe skleničku obrátil, vzápětí se však vytáhl a  začal luštit věnování. „Páni, až z  Ameriky, zarazil. „Tss … to by tedy byl malér, obrovský průšvih! tss …“ Kateřinka má za sedmnáct dní narozeniny a separát „Tento separát mi poslal sám profesor David Ken- má být můj hlavní dárek! Víš, Jarku, jde jen o  šest dall z  Massachusetts Institute of Technology. Tam stránek, článek je to ovšem zásadní. Týká se deskripjsou na úrovni!“ pronesl Kolman s respektem. „Dostal ce tvarů souboru laténské keramiky z  Holásek. Tím jsem od nich pozvání na příští semestr, abych přijel se nikde na světě nezabývají.“ Zhluboka povzdechl. přednášet jako hostující profesor. Patrně se na tak „Vždycky když něco vytvořím, daruji to Kateřince, dlouhou dobu nebudu moci uvolnit. Zvláště teď není k  svátku nebo k  narozeninám. A  nyní jde zrovna vhodná situace, nemohu si dovolit být pryč v období, o  významnou věc,“ pleskl bezmocně dlaněmi do kdy se bude rozbíhat rozsáhlý výzkum životního pro- stolku. „První svůj separát jsem dal Kateřince k pěta­ středí. Asi budu muset cestu odložit. Psal jsem v tom dvacátým narozeninám,“ řekl procítěně a  tvář mu smyslu tamnímu vedoucímu Ústavu informatiky. prozářil zasněný úsměv. „S druhým separátem jsem Snad mi vyhoví.“ Rozhodil jakoby bezmocně rukama měl, člověče, ohromnou kliku, vyšel těsně před čtvra odmlčel se, aby zdůraznil, jak skvělé má konexe a jak tým výročím naší svatby! Z obou měla velikou radost, velké překážky musí překonávat. přitom šlo jen o články regionálního významu, kdežto „Také mám problémy, tss … Představ si, Jarku, ja- tohle je světovka!“ kou mám starost: dal jsem do Univerzitních rozhledů „Hm, je fakt dobrá,“ ocenil Kolman další skleničku článek, před dvěma lety, však víš, jak dlouho všechno Pepákovy slivovice, aby ho potěšil a vytáhl ze splínu; trvá, a konečně před měsícem článek vyšel. Ale sepa- konečně byl upřímný, slivovice mu chutnala. „Je akoráty pořád nejsou!“ rát, má výraznou chuť, a přitom je jemná, nemá v sobě „Takto: s ediční politikou na univerzitě by se mělo už vůbec žádnou ostrost, je hebounká, má správný začít něco dělat. K něčemu takovému by nemělo do- šmak.“ Zaklonil hlavu a slastně ji vychutnával. cházet. Stává se, že na separáty člověk čeká i tři měsíce, Pepák se nad uznáním nerozzářil. „Jestli separáty což je neúnosné a naprosto zbytečné.“ do čtrnácti dnů nepřijdou, je všechno v  háji. Budu Pepák strnul. Pobledl v  tváři a  zůstal stát jako nahranej, tss … Lepší dárek neseženu,“ meditoval solný sloup, až si Kolman pomyslel, že se mu udělalo skomírajícím hlasem, hlavu skláněl, až se mu brada špatně. opírala o mohutnou hruď. Vypadal, jako by se uškrtil „Pojď se posadit, Pepíku,“ řekl přátelsky a objal ho perfektně utaženou kravatou. kolem ramen. Ke křeslu ho musel dostrkat, Pepák se Kolman s  Pepákem soucítil, dojímala ho jeho sunul toporně jako Golem. Ožil, až když se začal se- opravdovost: poctivě pracuje a z výsledků má odpovísouvat do křesla. dající radost. Je pěkné, že ji chce darovat nejbližšímu „Tss … Pro samé starosti bych málem zapomněl!“ člověku, tak by to mělo být, přestože je poněkud děřekl s  ulehčením a  z  hluboké kapsy pod pasem man- tinský. Mnozí se mu vysmívají, v podstatě neprávem, šestrového saka vytáhl sedmičku bořetické slivovice. i když pochopitelně jeho tři články pro světovou vědu Hrdlo láhve ho dloublo pod žebra, jak klesal do křesla. mnoho neznamenají; člověk si však má své práce vážit, Kolman reagoval pohotově. Kromě dvou skleniček na své úrovni. Zároveň pociťoval uspokojení nad svou naservíroval další sedmičku slivovice. „To je vizovická, skutečně významnou prací, on řeší daleko závažnější z  předloňska,“ komentoval lakonicky. „Předloni byl problémy a má mnohem větší starosti než Pepák, a tana slivovici nejlepší rok. Musíme obě značky porov- ké jeho výsledky jsou mnohem přínosnější. Opájel nat. Kterou začneme?“ se svou důležitostí a  svým zaslouženým postavením, Pepák se již zase uvolnil. Měl sice světové starosti, ale a  přispívala k  tomu i  Pepákova slivovice. Pepák je i pocit, že je s Kolmanem světově zvládne: Kolman, vý- dobrák, a on mu z pozice své převahy pomůže. znamný vedoucí pracovník, jeho problémy nepodceňuje, „Takto: s  těmi separáty něco uděláme. Zkus nejdokonce je ochotně řeší, i když je přetížen. dřív zavolat Herrmannovi na ediční středisko, měl „Host má přednost, nedá se nic dělat, tss …“ zaha­ by vědět, kdy separáty z tiskárny dostane. Aby třeba lasil Pepák srdečně. „Na co si přiťukneme?“ neležely u  něho! Nu, a  přinejhorším bych ti nechal „Na tvé separáty, ať je dostaneš dříve než za tři u  nás udělat z  článku xerokopie, přímo z  Univerzit­ měsíce.“ ních rozhledů. – Na počkání,“ zdůraznil.

81

Pepák vyskočil z křesla. Trhl oběma rukama vzhůru jako vzpěrač činkou, a zároveň zvrátil hlavu radostně dozadu. Činku však v rukou neměl, takže vypadal jako cifrující šohaj od Lanžhota. Vtom se otevřely dveře a objevila se Marta. Pepák ji rozjařeně popadl do náruče. Konečně uskutečnil svůj záměr, s nímž při vítání ztroskotal. Marta se rázně vymanila. Ve dveřích stanula Kateřina. „Tak jenom pojď, Pepánku,“ řekla láskyplně. „Dobře, že jsi na nohou, ráno musíme brzy vstávat,“ šveholila. Pepák provinile sklopil oči a  usadil se do křesla. Kolman, když už se Pepáka jednou ujal, hodlal pokračovat. „Vždyť jsme ještě ani nezačali! Copak vy jste všecko stačily probrat? Vy jste se vším hotovy?“ divil se a nevěřícně pokyvoval hlavou. Martin pohled spočinul na prázdné láhvi od bořetické slivovice. „Spíš vy jste skončili,“ konstatovala vyčítavě. Kolman byl rozjařený, nenechal se usměrnit. Martinu výčitku dokonce ani nepostřehl. „Ale Marti! Za pár minut skončíme, ještě slabou půlhodinku, viď, Pepíku.“ Marta usoudila, že jemný zásah nepomůže a  silnějších metod zatím nehodlala použít. Kateřinin spiklenecký pohled však ignorovala. „Jdeme!“ prohlásila a odvedla ji do svého pokoje. Pepák byl Kolmanem nadšen. Jarek je fakt kamarád, pomyslel si, a  nahlas řekl: „Jarku, ty jsi fakt kamarád, tss …“ Tss … zní u většiny lidí, kteří je užívají, stejně, pomyslel si Kolman. Někteří je sice dokáží rozehrát do více poloh, ale i u těch má ve všech případech prakticky stejný význam. Vyjadřuje větší či menší míru pohrdání, znevážení, zneuctění nebo zesměšnění, prostě despekt. Pepák jako snad jediný tuto chudičkou škálu dokázal rozšířit a  rozehrát naprosto originálně, co do rozsahu a  také významu. Posunul tento zvukový prostředek do takových tónin a dal mu takové barvy, že umí vystihnout i ty nejjemnější nuance od nejhlubšího opovržení až po nejfantastičtější obdiv. Teď svůj výraz nejvyššího obdivu Pepák možná až trochu přehnal: vzhledem ke Kolmanově rozpoložení by bylo asi stačilo mnohem méně, Pepák svým úsilím rozmařile plýtval. Navíc Kolman již začal spřádat další plány. Mrkl na Pepáka a nastavil ucho ke zdi Martina pokoje. „Je to dobré,“ šeptl, „jsou zase ve svém živlu. – Obstarám rohlíky.“ Kolmanovo podivné počínání Pepáka natolik zmátlo, že se ani neodvážil zeptat, co hodlá podnikat, jenom na něho tázavě pohlédl.

82

„Počkej,“ řekl Kolman tajemně. Chlácholivě poplácal Pepáka po rameni a tiše odešel do kuchyně. Za chvíli se vrátil s ošatkou rohlíků a velkým skleněným džbánem plným bezbarvé průhledné tekutiny a dalšími dvěma skleničkami. „Vždyť tu máme ještě jednohubky, a  jsou perfektní,“ podivil se Pepák s obavou, že mu Kolman místo jednohubek se sýrem, šunkou a ananasem bude vnucovat suché rohlíky. „Nesu vodu a něco obyčejného na zakousnutí,“ vysvětlil Kolman, „měníme značku, načneme vizovickou a když se střídá značka, je potřeba zajíst chuť a napít se něčeho neutrálního.“ „Vyaretovat chuť na nulu, tss …“ zakřenil se Pepák z radosti, jak dobře se mu podařilo vystihnout Kolmanovo počínání. Jenom si nebyl jistý, jestli promluvil logicky výstižně jako matematik nebo věcně přiléhavě jako fyzik. Kolmanovým rituálem byl nadšen jednoznačně. Kolman obřadně naléval slivovici do obou skleniček a počínal si přitom jako chemik při náročném experimentu. Popravdě řečeno tento výkon byl pro něho skutečně dosti náročný. Bořetická slivovice sice zmizela beze stopy, ale své stopy přece jenom zanechala, a již se začínaly projevovat, i když Kolman zdaleka nedospěl k hranici svých možností. Pohodlně se uvelebil v křesle, uchopil něžně skleničku a láskyplně ji zvedl proti světlu. „Má barvu,“ konstatoval. Byla nádherně čirá, dokonale bezbarvá. Pak opatrně spustil ruku se skleničkou níž, do úrovně své brady, a jemně si ji k sobě přitáhl, jako by ji chtěl přivinout k hrudi. Krapet se však přecenil. Když se ke skleničce skláněl, aby nasál tu líbeznou vůni, zavadil o její okraj bradou a  měl velké štěstí, že slivovici nevylil. Tento malý incident se šťastným koncem ho vyburcoval k  ještě většímu soustředění, tak úpornému, že by za normálních okolností vystačilo chirurgovi při složitém mikrochirurgickém zákroku. Vybalancoval skleničku do správné polohy, a znovu se opatrně naklonil. Teď byl úspěšný: nasál vytouženou, důvěrně známou vůni. „Ta je, ta píše!“ obrátil se k Pepákovi, který se ho snažil napodobit s  minimálním zpožděním. Díky Kolmanově nehodě se mu to téměř dařilo, dokonce ho předběhl, napil se, zatímco Kolman se od slivovice odtáhl, a  ani si nelízl. Pepák intuitivně vycítil, že se dopustil nějakého faux pas. Zrudl a znejistěl. V tomto okamžiku přestal Kolmanovu počínání rozumět. Vzápětí se však uklidnil, uvědomil si, že naštěstí upil neznatelně málo, Kolman jeho přehmat možná ani nepostřehne.

Kolman Pepákovu chybu nezaregistroval, oči měl jen pro svou vizovickou značku. Zvedl sklenku v obou rukou jako kalich s krví Páně a s obdivem pronesl: „Ta řetízkuje!“ Jeho tichý hlas zněl teď kupodivu zvonivě, jakoby se mu ze rtů linul zvuk padajícího kovového řetízku nebo cinkání šňůry skleněných perliček. Pepák se usilovně snažil také řetízek uvidět, marně. Když Kolman konečně do sebe skleničku obrátil, Pepák ho bleskově napodobil a slastně vydechl: „Tvá vizovická je skutečně lepší, objektivně vzato. Musím uznat kvalitu, tss …“ Bylo to přátelské gesto. Pepák již dávno nebyl schopen postřehnout žádný rozdíl mezi bořetickou a  vizovickou slivovicí, ostatně to nyní nedokázal ani zkušenější Kolman, zvláště když na odstínění chuti rohlíkem a vodou zapomněli. Pepákovo uznání vyjadřovalo obdiv a dík za Kolmanovu velkolepou velkorysost: udělá mu kopie článku na xeroxu, na počkání! Ztrácí s ním svůj drahocenný čas, a ještě ho skvěle hostí. „Je opravdu dobrá,“ souhlasil Kolman samolibě. Pokývl hlavou a nalil oběma další sklenku. „Pojďme na ten pohřeb,“ řekl blahosklonně. „Zalít oči mrtvému,“ souhlasil Pepák. „Nikdo nečekal, že se něco takového stane právě Kiliánovi. Měl přece výbornou kondici,“ řekl Kolman pátravě. „Kilián byl ovšem zvláštní člověk, trochu osobitý, lidi ho neměli moc rádi. Jaký on vlastně byl?“ Mluvil naoko ledabyle, a měl přitom na paměti Martinu radu, aby pečlivě sledoval a zkoumal, jaký mají druzí názor na události kolem Kiliánovy smrti a jak si je vysvětlují. Teď by ani Martě nevadilo, že vizovické slivovice tak rychle ubývá, pomyslel si spokojeně. Pepák se cítil Kolmanovou otázkou polichocen. Vysvětlil si ji tak, že Kolmana velice zajímá jeho mínění a okamžitě odvodil, že si ho neobyčejně váží. Jinak by přece o jeho názor nestál. „U nás na archeologii Kiliána nikdo neměl rád,“ začal zeširoka. „Ale byly v tom i osobní věci. Každému totiž něco udělal. Není se ovšem čemu divit, když byl tak dlouho prorektorem a k tomu ještě vedoucím katedry. A nejvíc mu všichni zazlívali, že vehementně prosazoval svého synka.“ „Takto: celá záležitost se synem nebyla docela v pořádku,“ řekl Kolman trochu kysele, což ještě roznítilo Pepákovu horlivost. „Starý Kilián byl alespoň formát. Vědec, jakých je málo, erudovaný a pracovitý, snaživý, i když na druhé straně podivín, tedy jako člověk. Zato mladý je neslaný nemastný, úplná nula. Není příliš inteligentní, ani

moc usilovný, jenže nikdo mu nemůže říct ani slovo. Koláček ho vyrazil od zkoušky ze statistiky a tatík táhl Koláčka na koberec až k rektorovi, že špatně přednáší a  nemá ke studentům správný přístup. To se událo hned v  prvním semestru a  posloužilo jako odstrašující příklad pro všechny ostatní. Pak si již nikdo netroufl dát mladému ani dvojku, takže byl nejlepším studentem v ročníku. – Ale co jsme mohli dělat,“ rozhodil bezmocně rukama. „Tatík by nám všechno škaredě spočítal. Každý pochopitelně svému potomkovi přeje, jenže čeho je moc, toho je příliš, na což nakonec mladý doplácí nejvíc. Všichni si sice myslí, že mu otec uhrabuje cestičky a on si žije jako v bavlnce, ale Lukas říkal, že je možná všechno jinak.“ „Lukas? Myslíš Lukáše od vás z  archeologie? Odkud zná mladého Kiliána?“ „Lukas, tedy náš doktor Lukáš, kamarádí s  Hruškou, který je Kiliánovým žákem a teď je dokonce jeho asistentem, a od něho Lukáš všechno ví. Hrušku měl starý Kilián moc rád, protože Hruška je chytrouš, což Kilián rozpoznal, a  stáhl si ho k  sobě, aby pro něho dělal. Hruška studoval původně biologii a starý Kilián měl pro biology jakousi přednášku, k  níž mu Šlusar vedl seminář. Jednou si vzal seminář za Šlusara Ki­lián, aby studenty trochu poznal ještě před zkouškou, a Hrušku si vyhmátl, vsadil na něho. Považoval ho málem za syna, i na svatbě mu prý byl za svědka. Bude to asi prav­da, protože mu dělal ručitele také na novomanželskou půjčku. – Pak došlo jaksi k maléru.“ Pepák se nervózně přikrčil, jakoby o nepříjemnostech nechtěl hovořit, ale nadechl se, rozvinul a  začal zevrubně vysvětlovat. „Žák předstihl učitele. Hruška je opravdu velice chytrý a  pracovitý, jenže zřejmě i  ctižádostivý a nebyl asi ochotný dělat na někoho jiného. Napsali spolu knihu, Principy biosociologie, monografii se světovým ohlasem, a pak přišel ten průšvih … Spolupráce se Kiliánovi zamlouvala, ale o  slávu se dělit nechtěl.“ „Takto: o  tom jsem něco slyšel. Šlo prý i  o  honorář,“ poznamenal Kolman. „Náhodou jsem se k tomu dostal.“ „Kilián prý dal ze čtyřiceti tisíc honoráře Hruškovi jen dvě stovky, tss …“ „Takto: to je snad přehnané,“ komentoval Kolman mnohoznačně. „U nás na katedře se o  těch dvou stovkách dlouho mluvilo, jenže Kateřinka si myslí, že mu dal jistě alespoň dva tisíce. I  tak musel být Hruška naštvaný, právem, a proto asi řekl, že dostal pouze dvě stovky.

83

Lukas se ovšem o  penězích odmítl bavit. Říkal, že jde o  Hruškovu záležitost, která se nikoho jiného netýká. – Lukas s  Hruškou jsou opravdu moc dobří kamarádi.“ „Oni spolu studovali?“ „Kdepak?“ opáčil Pepák. „Lukas je o  dva roky mladší, bydleli spolu na koleji a hrají spolu volejbal. – Odmalička.“ Pepák se najednou halasně rozesmál. Tím odmalička mínil od dob vysokoškolských studií, což si uvědomil a moc se mu ta představa zalíbila: vysokoškolák jako batole! „Vždyť si Hruška od té doby ani neškrtl. Jeho kandidátskou práci drží Kilián v šuplíku osm let. Neposlal prý ji ani na děkanát a …“ „Takže Hruška je podezřelým číslo jedna,“ řekl Kolman bezprostředně. „Tss …“ Pepák zpozorněl. „Z čeho je Hruška podezřelý?“ Kolmanovi došlo, že právě ujel a  nepříjemně se prořekl: vyšetřovatelé každému v  Medlově kladli na srdce, že se nemá o  tamějších událostech příliš hovořit, je nutné zachovat klid, nebudit paniku a v případě nutnosti mluvit zatím o  Kiliánově smrti jako o  nešťastné nehodě, zapřičiněné jeho mimořádnou alergií. Trochu ho rozladilo, že se prořekl zrovna před Pepákem, ale jako vedoucího pracovníka ho na druhé straně potěšilo, že na univerzitě všechno klape: zřejmě nikdo z účastníků medlovského semináře příkaz neporušil. „Takové jednání pochopitelně nikdo nemá rád. Každý si hájí své, což je vcelku přirozené.“ Kolman se snažil zahladit indiskreci. „Třebaže Hruškova záležitost nebyla jednoznačná. Náhodou jsem se k  tomu dostal?  …“ Začal se rozplývat nad shodou okolností, které ho přivedly k informacím o Hruškově kandidatuře a o jeho sporu s Kiliánem. Měl dojem, že Pepák ho dychtivě a se zájmem sleduje, doslova mu visí na rtech. Na jedné straně Kolman usiloval, aby Hruškův spor s Kiliánem přiživil a zostřil, ale na druhé straně význam Hruškovy roztržky kvůli kandidatuře úmyslně zlehčoval. Paralela s událostmi kolem jeho habilitace byla příliš těsná a možnost, že on sám z podobného důvodu jako Hruška bude považován za jednoho z podezřelých, ho tížila od chvíle, kdy si ji uvědomil. Sám byl tenkrát informován takřka okamžitě. Jeho sekretářka Vaňková vyslechla náhodou za dveřmi Kiliánovu řeč, jíž jeho habilitaci pohřbil. Přiběhla s tou zprávou celá zadýchaná a rozčilením sotva popadala dech. Dodnes slyšel její hlas: soudruh Kolman je poměrně mladý, je zbytečné zatěžovat ho starostmi s vy-

84

řizováním habilitace, když má tolik práce s  novým počítačem, nechť se raději nerozptyluje, však mu nic neuteče, má skvělou perspektivu. Ta slova si zapamatoval přesně a v poněkud pozměněné podobě se je později dověděl z oficiální zprávy ze zasedání vědecké rady, nikde však nebylo uvedeno a nikdo mu neřekl, že jejich autorem je Kilián. Až Pátek mu v Medlově naznačil, že na celé věci měl Kilián hlavní podíl. Kolman přemýšlel, kdo všechno o té nepříjemné záležitosti ví. Byl přesvědčený, že Vaňková o tom určitě s nikým nemluvila. Ale nebyl si jistý, jestli mu někdo jiný v  hovoru třeba jemně nenaznačil, že tím zlým duchem byl Kilián, a  možná ani nešlo o  přátelskou službu … Teď se třeba dotyčný nemůže dočkat, aby tu informaci dodal vyšetřovatelům a potopil ho … Chybu, které se dopustil s  Martou, nesmí opakovat. Nebude předstírat, že o Kiliánově zásahu při projednávání své habilitace nevěděl. Tím by jen mohl posílit podezření. Naopak, při první příležitosti na to upozorní … Hned všechno Pepákovi barvitě vyklopil. Byl si jistý, že Pepák se postará, aby se informace patřičně roznesla. Oba byli velice zaujatí. Kolman líčením svého problému a  Pepák skleničkou a  Kolmanovým vyprávěním. Původně chtěl z  Kolmana vytáhnout, co se vlastně v Medlově událo ve čtvrtek večer po jeho odjezdu, ale pak raději nechal Kolmana mluvit. Byl potěšený jeho důvěrou, a nechtěl ji narušit otázkami, Kolman by je mohl považovat za indiskrétní a  nevhodné. Usoudil, že o pátečních událostech v Medlově se může dovědět i z jiných zdrojů, například od Lukáše. Když vstoupila Marta, její příchod nepostřehli, přestože se nijak zvlášť nesnažila chovat se potichu. Část rozhovoru vyslechla. Jarek lhal! Řekl jí, že se o Kiliánově podrazu s habilitací dozvěděl na semináři v Medlově od Pátka, až po Kiliánově smrti, zatím o  všem věděl dávno od Vaňkové. Mlčky se stáhla, tiše zavřela dveře a  vrátila se ke Kateřině. Najednou ji přepadla únava. Cítila se vyčerpaná a  Kateřinino švitoření přestala vnímat. „Kilián ryl opravdu do každého. Každého podusil, tss …“ pokyvoval Pepák účastně hlavou a jeho tss … nepochybně vyjadřovalo hluboké soucítění s  Kolmanem. „Vůbec jsem netušil, že si troufl také na tebe! Je jasné, že při tvém postavení jsi měl být docentem dávno.“ Kolman mávl rukou, nikoli však, že by habilitaci odmítal, spíše jen jako by chtěl naznačit svůj velkorysý nadhled. Dolil skleničky a přistrčil Pepákovi slané tyčinky.

„Ty tyčky jsou výtečné, musím říct Kateřince, aby si naříkala si, jaké má trápení se synem! Pak se povídalo, vzala od Marty recept. Kateřinka vaří skvěle a uznej, kdo že mladý droguje, tss …“ není k jídlu, nemůže být ani k dílu, což naši předkové „Takto: zdá se, že s mladým Kiliánem není všechmoc dobře věděli. A když se někdo neumí ani napít, no, jak na první pohled vypadá. Asi to nemá doma co z toho života vlastně má, tss … Jenom si uvaž, Ki- jednoduché.“ lián se ani na svých šedesátinách nenapil! Každému „Na mejdanu se lidi obyčejně uvolní a každý trochu naléval, ale sám si ani nelízl. Naplnil si skleničku jen přebere, potom se snadno ledacos přežene,“ mínil Pedo poloviny, pak obcházel a  s  každým si přiťukával, pák, který nevyčerpal zážitky z Kiliánových šedesátin. avšak sám nepil. Říkal, že musí pomalu, s  ohledem „Vojtíškovi se tenkrát také pěkně předvedli,“ zachyna nemocná játra. Tss … Šlusar povídal, že Kilián til se Kolman Pepákova tématu a rozesmál se. Byl rád, má játra v naprostém pořádku, taková prý nemá ani že mu Pepák dobře nahrál. Několikrát si říkal, že by se mimino. Tvrdil, že Kilián je z  nás snad nejzdravější. měl poptat, jaké vztahy panovaly mezi Kiliánem a Voj– Šlusara Kilián asi také pěkně štval. Na těch šedesáti- tíškovými a Pátkem. Vojtíškovi se sice semináře v Menách se k ránu sťal a ze žalu nejdřív málem plakal, že dlově nezúčastnili, ale byli tam v té době na rekreaci. se nedožije vedení katedry, skončí jako docent, Kilián „Tsss … Ti byli nesmrtelní,“ zajásal Pepák. „Vojtíšmu zatrhne i profesuru. A když pak uviděl mladého ková držela svého Vojtíška v náručí jako meloun! KonKiliána, naráz do něj cosi vjelo, rozlítil se a přestal se dici má Růžena ohromnou. Je tak stavěná od přírody, ovládat. Seřval mladého, že je protekční spratek, bez taková festovní krabice, hranatá a stabilní. Vojtíšek je svého tatíčka by ani neodmaturoval, o  vysoké škole proti ní bezbranný kulatý koblížek. Růžena ani necekani nemluvě, k  nám by se vůbec nedostal a  nebýt ne, jenom sevře své bezkrevné rty do úzké čárky, a on tatíka, nesložil by jedinou zkoušku. Řekl mu do očí, se kutálí, aby se jí zavděčil. Na tom slavném mejdanu že mu všichni dávali známky z milosti a z hrůzy před Růžena stáhla rty do čárky úplně hrozivě, a nic se netatíkovými represemi. dělo. Koblížek se ani nehnul: nemohl se totiž nakulit, Kilián junior zrudl jako krocan. Takového jsem protože byl nakulený.“ ho ještě nikdy neviděl. Normálně je pořád zelený jak Oba se Pepákovu bonmotu halasně zasmáli. vavřín a najednou hrál všemi barvami, snad i z oblasti „Takto: pak asi Růžena musela zapracovat jinak, neviditelného spektra, tss …,“ pousmál se. „Bylo jisté, ona se nevzdává,“ řekl Kolman ještě s  doznívajícím že ti dva na sebe každým okamžikem skočí, a tak jsme smíchem. s Lukasem zasáhli. Já odtáhl Šlusara, celou svou vahou „Perfektně! Nakulila si Vojtíška do náruče. Ale pak jsem ho přikurtoval k židli, a Lukas zatím pacifikoval se stal malér. Představ si, jak Vojtíška sklápěla, nakloKiliána juniora. Říkal potom, že junior pěnil zlostí, nila se i  jeho kapsa, a  z  ní se vykulila kulatá placka, bránil se s obrovskou silou. Když jsme incident poz- přesně taková, jaké nosili naši dědové na vojně coby ději na katedře rozebírali, všichni se divili, že se mladý polní láhve. A tu placku už nestačila Vojtíšková skulit tak vzchopil, sám a bez tatíka. Lukas však prohlásil, že zpátky, protože nechtěla vykulit Vojtíška, a placka se všechno je trochu jinak, než si myslíme. Všichni pova- na zemi rozkutálela, vytřepala se z ní zátka a z placky žujeme mladého Kiliána za bezmocné embryo, které se začal kulit Martell, tss …“ Pepák povzbuzen úspěse bez tatíčkova požehnání ani nepohne, což ovšem chem svého bonmotu, přilnul ke svému koulení, držel není pravda. Prý má junior rodičovské péče plné zu- se té představy a mazlil se s každým kulatým slovem. by. Netoužil po sociologii, dokonce ani po gymnáziu, Kolman se zatím mazlil se slivovicí, koulel a přechtěl jít na průmyslovku a  pak na techniku. Je prý kuloval ji v puse a myslel přitom na Martell. „Takto: manuálně šikovný a má technické sklony.“ vždyť jsem tam Martell nikde neviděl.“ „Takto: proč tedy své záměry neprosadil. Proč se „Tss … Ten měl Kilián zašitý. Pro rektora,“ vysvětlil podvolil, proč nešel studovat průmyslovku?“ Pepák. „Ale Vojtíšci se k němu nějak dostali.“ „Snažil se, starého kvůli tomu snad i do školy volali, „Copak Vojtíškovi byli s Kiliánem tak zadobře, že že je škoda takového technického talentu nevyužít. Jen- i jim nabídl Martell?“ řekl Kolman pochybovačně. že Kiliánovi nechtěli ani slyšet. Matka se skládala, do„Kdepak! Vždyť ti říkám, Vojtíšci mají přece tréstávala hysterické záchvaty, a otec tropil scény, že kluk nink z menzy,“ řekl Pepák na první pohled nelogicky. chce matku zničit, matku, která mu dala život. Prý se „Pořád mají při ruce kastrůlky a  placku a  při každé stará Kiliánová v té době dokonce léčila na psychiatrii, příležitosti do nich kdeco shrabují. Aby ušetřili, proto-

85

že ten jejich barák v Letkách je obrovitý hrad. Staví ho skoro šest let! Do placky si v menze čepují i čaj, natož když se dostanou k Martellu! Tss …“ „S Kiliánem vycházeli docela dobře,“ usměrňoval Kolman Pepákovy informace žádoucím směrem. „Byli sice kamarádi, ale ne zase tak dobří, aby je Kilián hostil jako rektory. Spíše je spojovaly stejné zájmy. Měli společného koníčka, vlastně koně. Pátka. Vojtíškovi totiž také nemají Pátka rádi, jsou starší než on a těžce nesou, že jim Pátek dělá vedoucího oboru. A Vojtíšek naopak je pro Pátka vedoucím katedry, tedy jeho nejbližším nadřízeným. Vzniká složitá situace, která sama o sobě přináší problémy, navíc Růžena těžce snáší, že její manžel je napůl podřízený, a neustále podněcuje konflikty. S Vojtíškem si na katedře kutálí, jak chce. Všichni se pošklebují, že katedru kočíruje soudružka docentka, ale na Pátka si netroufá. Ví, že s ním by nepořídila, a tak proti němu poštvává Vojtíška, a když má příležitost, i Kiliána.“ „Proč se neměl rád Pátek s Kiliánem? Pokud vím, Pátek Kiliána jako prorektora sice respektoval, ovšem …,“ poznamenal Kolman mnohoznačně. „Pátek je mladý rafan, který míří alespoň na prorektorský post, musí mít zásluhy. Je ostrý a nekompromisní, i Kilián měl z něho obavy. Dobře věděl, že Pátek by se před ničím nezastavil, tss …“ Kolmanovi začaly vířit hlavou divoké myšlenky. Uvažoval o  Pátkovi jako o  možném partnerovi při vedení nového úkolu. Předpokládal, že by se s  ním mohl spojit. Najednou si nebyl jistý, jestli by stačil Pátka zvládnout a  jestli by Pátek byl pro něho přijatelným partnerem. Navíc se mu myšlenky neustále vracely k Medlovu. Vojtíškovi a Kilián měli patrně víc společného, než si myslel. S uspokojením si uvědomil, že shodný termín rekreace Vojtíškových a  doby medlovského jednání třeba mnozí nebudou  považovat za náhodu … Pak si připomněl Kiliánovu údajně neobyčejně pečlivě vedenou osobní kartotéku vedoucích pracovníků univerzity a silně ho zamrazilo … „O čem dumáš?“ vytrhl ho z úvah Pepák, který měl prázdnou skleničku. Kolman bezeslova oběma nalil a nelogicky navázal: „Jak ses vůbec k tomu obřadnictví dostal?“ Rozhodl se, že ke svým úvahám se vrátí později. Teď své problémy stejně nevyřeší a informací má pro tuto chvíli až příliš mnoho. Bude si je muset v klidu utřídit. Pepák žádnou nelogičnost nepostřehl. Podobná otázka byla pro něho příhodná a logická za všech okolností. Blaženě zaklonil hlavu a na okamžik se zasnil.

86

„Tssss …, celá ta historie je velice zajímavá. Přivedla mne k  tomu vlastně moje Kateřinka. Vždycky k  mým přednáškám z  archeologie mívala dojemný obdiv a říkala, že jsem rozený řečník. Očima na mně úplně visívala. A pak se najednou na chodbě v domě, kde bydlíme, objevila cedule, tss …, že občanský výbor hledá obřadníka. Zrovna tenkrát mi na fakultě říkali, abych se víc veřejně angažoval. A  když mi to i Kateřinka schválila, tak jsem na ten výbor zašel. Říkala, že my máme štěstí, manželství se nám povedlo, je úžasné napomáhat i druhým lidem ke štěstí. Pokud já budu mluvit na svatbách, úžasně ten obřad pozvednu,“ vysvětloval rozvláčně. „Domníval jsem se, že řečníš v krematoriu,“ podivil se Kolman. „Tss …, v tom byl ten háček,“ rozhodil Pepák rozšafně rukama. „Když jsem přišel na občanský výbor, byli všichni velice nadšení. Až jsem se divil. Seděla tam taková stařenka. Stará Smutková z  vedlejšího vchodu od nás z ulice, a hned spustila: ,To jsem ráda, že ke mně nad rakví bude promlouvat takový hezký panáček!‘ Celá ožila, málem se rozplakala dojetím. Chvilku jsem nechápal, co tím myslí, ale pak mi všechno vysvětlili: na plakát schválně nenapsali, oč vlastně jde, protože na řečnění v  krematoriu by prý nikoho nenalákali. Byli všichni tak rádi, že jsem neměl to srdce odmítnout. Stál jsem jak solný sloup, a slíbil, že půjdu na školení obřadníků, což si vyložili, že funkci beru. Nejvíc jsem trnul, co řekne Kateřinka, ale ona je opravdu skvělá.“ Pepák dojetím zamrkal. „Kateřinka usoudila, že je štěstí mít takové poslání, na svatbě jsou lidé šťastní a spokojení sami od sebe, zatímco na pohřbu potřebují povzbuzení a útěchu mnohem více, právě v  tom je mé pravé poslání, protože je nejhumánnější …“ Pepák se odmlčel, zvedl hlavu, a upřel svůj pohled do dáli, což v tomto případě znamenalo do zdi nad Kolmanovou hlavou. „Už dávno bych pohřby za svatby nevyměnil,“ pronesl přesvědčeně. „Je to skutečně čestné poslání,“ řekl a začal rozvíjet etické hodnocení své obřadnické funkce. Kolman se ulekl, aby Pepák nezabředl do obdivu a  dojetí nad sebou samým. V  lepším případě by to zřejmě mohlo znamenat nekonečnou tirádu. Rozhodl se stáhnout Pepáka nemilosrdně na pevnou zem. „Jak je to vlastně placené,“ řekl tvrdě. „U švagra na Lesnické fakultě přednáší marxismus jeden filozof, který také působí v  krematoriu. Švagr říká, že si pořád stěžuje, jak je špatně honorovaný. Dostává prý za nebožtíka jenom pětadvacet korun hrubého, což po

srážkách dělá mizerných sedmnáct padesát, je hrozné, jak se někteří lidé ke svým nebožtíkům chovají, ani tu stovku mu nestrčí! A přitom, jaké jsou fofry, když se nebožtíci střídají po půlhodinách, a  on se musí připravovat na každého zvlášť.“ Pepák poslouchal velice soustředěně. „Tss … Tak to je Suchánek! Mezi námi, Suchánek není příliš dobrý, snaží se, ale chybí mu talent. Jde o umělecký projev, a na ten každý nemá. Promlouvat k zjitřenému trpícímu člověku není jednoduché. Tehdy je každý člověk nejvnímavější a zaslouží si vrcholné umění. Já sám mám velké štěstí, umělecké vlohy jsem dostal do vínku, a  také schopnosti vcítění a  vhledu. To je dar, který prostě buď máš, nebo nemáš. Naučit se tomu nedá … Možná nevíš, že jsem tři roky váhal mezi malováním a muzikou, nakonec jsem šel na archeologii … Avšak v obřadnictví je obsaženo všechno, umění i věda. Kdežto Suchánek je příliš akademický, takový neosobní, a  ti příbuzní mrtvého to okamžitě vycítí. Mnozí lidé jsou navíc velice vztahovační. Kdekdo se hned urazí a  někteří si dokonce stěžují. Jsou

prostě hákliví. Každý projev vyžaduje individuální přístup a promyšlenou přípravu, aby …“ „Máš pravdu,“ vklínil se Kolman. „Takto: teď si budeš muset dát zvláště dobrý pozor, když jde o Kiliána. Prorektor, to není jen tak.“ Kolman začal téma rozvíjet, aby Pepáka nějak zastavil, již si vůbec neuvědomoval, že právě kvůli této věci Pepákovi přišli. „Nejde však zase o velký problém. Postačí, když si vezmeš letošní Univerzitní ročenku. Tam najdeš všechno úplně přesně, v souladu s oficiálním pojetím.“ Pepák vyrazil nadšené tss … nejvyššího obdivu. Jarek je fakt kamarád, pomyslel si. Povstal z  křesla a obřadně pronesl: „Jarku, ty jsi fakt kamarád.“ Kolman Pepákovo zvednutí se z  křesla záměrně pochopil jako rozloučení a  zareagoval pohotově, i  když trochu nešikovně. Chtěl se rychle vymrštit, neodhadl však dobře vzdálenost a  nabral kolenem okraj stolku. Všechno nádobí se s rachotem sesypalo na koberec. Ve dveřích se objevila Marta. „Já tu spoušť uklidím až ráno,“ řekla klidně, a  aniž mohl kdokoli cokoli namítnout, došlo v její režii k rozloučení.

Pohřeb Po úterní podvečerní bouřce se ochladilo a ve středu a ve čtvrtek téměř bez přestávky lilo. Vypadalo to, jako by již léto skončilo a začal nevlídný deštivý podzim. Páteční ráno však přineslo změnu. Klubala se pomalu a neochotně, stejně jako slunce ze zbytků mraků, ale po osmé byla obloha čistá a  slunce začalo rozlévat pálivé horko vytrvale a urputně, se stále stoupající intenzitou. V deset bylo jasné, že léto se nevzdalo, bude mimořádně krásný den. A tak i ti, kteří plánovali domácí pracovní víkend, měnili narychlo svůj program, aby krásných dnů končícího léta využili pokud možno dokonale. Před dvanáctou byly pavilony Filozofické fakulty a budova rektorátu prakticky vylidněné. Pracovní doba sice končila až ve tři hodiny, ale dnes měli všichni k dřívějšímu odchodu oprávněný důvod: v půl třetí začínal v krematoriu pohřeb profesora Kiliána, odešli se domů převléknout. Autobusy měly odjet od Filozofické fakulty ve dvě hodiny. Ve dvě hodiny bylo v  areálu Filozofické fakulty jako na Sahaře. Široké písčité cesty mezi jednotlivými pavilony byly rozpáleny doběla, nádvoří u  vrátnice pokryté hlazenými vápencovými deskami sálalo horkem. Vysoké stříbrné smrky i  vzácné urostlé vejmu-

tovky vypadaly smutně, jako by skromně ustupovaly do pozadí před oslňujícím sluncem. Také rozložitý věkovitý platan se málem ztrácel. Černý smuteční prapor na vysoké žerdi visel schlíple a zplihle, jako by se již vyplakal. Zdálo se, že celá fakulta vymřela. Nebylo tomu tak. Před vrátnicí stály dva autobusy, se všemi okny i dveřmi dokořán a řidiči otráveně klimbali s hlavami opřenými o volant, odevzdáni zatracenému osudu. Byli naštvaní, že zrovna na ně vyšla služba. Ve stínu platanu, těsně u kmene, aby využily nejhustšího stínu, přešlapovaly čtyři osoby. Doktor Pepák se potil v černém obleku z pevného kordu, s  černou kravatou staženou v  pečlivém uzlu, ale sakem zcela mimořádně rozepnutým. Doktor Lukáš sako černého lehounkého listrového obleku držel za poutko na malíčku a  kroužil jím jako vějířem, v  marné naději, že se vánkem alespoň trochu osvěží. Na sobě měl bílou rozhalenku s  krátkým rukávem a  černou kravatu měl zatím úsporně stočenou v kapse. Doktor Hruška si nikdy nedělal starosti s garderobou. Ani dnes neučinil výjimku. Vlastnil jediný oblek, který nosil výhradně do divadla a na koncerty. Žádný

87

z těchto případů nenastal. Chodil stále v tričku nebo je nejvyšší čas! Ty přece nemůžeš přijít pozdě,“ řekla ve svetru a v modrých džínách, ale naštěstí měl i světlé ustaraně. Láskyplně pohlédla na Pepáka a  ostatní plátěné kalhoty a bílou rozhalenku, s velkým sebeza- přejela vyčítavým pohledem. „Vždyť jsou dvě hodiny! přením si je navlékl. Měl dojem, že pro mimořádnou – A kde jsou ostatní?“ zopakovala svou otázku. událost udělal až dost. Všichni byli zaražení. Nikdo se k odpovědi neměl. Doktorka Líbalová měla na sobě rovné béžové šaty Až po chvilce trapného ticha Hruška zahuhlal: z hrubého přírodního hedvábí. Podle Hrušky, Lukáše „Otázky nejsou indiskrétní, indiskrétní jsou odi  Pepáka vypadaly jako pytel od brambor ukradený povědi.“ někde na trhu, jen Marta Kolmanová by byla správNikdo jeho výrok slovně nekomentoval. Pepák ně odhadla, že jsou z  dovozu a  stály Líbalovou při- pohlédl na Hrušku káravě a rázně zavelel: nejmenším polovinu měsíčního platu. „Pojďte, ať jsme tam včas!“ Všichni přišli na Kiliánův pohřeb a  vyčkávali na Všichni se nahrnuli k  univerzitnímu autobusu. odjezd autobusů do krematoria. Řidič Tumbera se probral a nevrle zavrčel: Pepák za vedení univerzity, v  zastoupení rektora, „Jděte do toho druhého. Stejně to musíme ČSAD děkana, vědecké rady a profesorů. zacvakat.“ Zavřel dveře, nastartoval motor a  zamířil Lukáš z důvodů obecně neznámých. do garáže. Hruška sám za sebe. V krematoriu smutečních hostů přibylo: Kiliánova Líbalová také za sebe. rodina, prorektor Valtr, uklízečka paní Krumniklová Pedel Sodoma odjel i s taláry, insigniemi a řetězy z  Katedry sociologie a  její věrná kamarádka paní univerzitní volhou již před hodinou, aby byl na místě Procházková z  Katedry archeologie, která si přišla včas a mohl se v klidu připravit. vyslechnout řeč doktora Pepáka, zástupce Městského Pepákovi horko vadilo nejvíce. V obličeji byl celý výboru KSČ, zástupce Socialistické akademie a Kiliárudý a na čele mu vyvstávaly obrovské krůpěje potu, nův rodinný lékař doktor Podzimek. A také poručík i sako měl místy promočené. Rázoval nervózně sem Sedlák z kriminálky. a  tam a  neustále pokukoval na hodinky. Zatímco ostatní by byli hodinové ručičky nejraději popohnali, aby tu proceduru měli za sebou, Pepák by je byl nejMalina, Jaroslav (1997): Smrt profesora. In: Malina, Jaroslav, Smrt raději zastavil. profesora a jiné příběhy z univerzitního prostředí. Brno: Nakla„Tak jsem tady!“ ozval se za Pepákovými zády Ka- datelství Georgetown – Nakladatelství a vydavatelství NAUMA, teřinin udýchaný hlas. „Kde jsou ostatní? Musíme jet, s. 164–200, 201–203.

88

NADACE UNIVERSITAS MASARYKIANA EDICE SCIENTIA Edice Scientia je projektem Nadace Universitas Masarykiana (vzniklé na půdě Masarykovy univerzity v  Brně) uskutečňo­ vaným ve spolupráci s  dalšími institucemi. Přináší původní vědecké monografie zásadního významu s  mezinárodním dosahem; je otevřena autorům zejména z  akademické obce Masarykovy univerzity, ale i  autorům z  jiných škol a  vědec­ kých ústavů u nás a v zahraničí. Edici řídí Jaroslav Malina (předseda), Josef Bejček, Pavel Bravený, Josef Kolmaš, Jan Novotný, Jiří Pavelka, Eduard Schmidt, Miloš Štědroň, Jiří Vorlíček, Josef Zeman, Jiří Zla­ tuška. Dosud vyšlo: Miloš Štědroň, Leoš Janáček a hudba 20. století (1998). Jaroslav Malina, ed., Kruh prstenu: Láska v životě a literatuře světa srdcem a rukama českých malířů a sochařů, I. svazek. Pracovní preprint knihy (1999). Josef Unger, Život na lelekovickém hradě ve 14. století: Antropologická sociokulturní studie (1999). Jaroslav Malina, ed., Kruh prstenu: Láska v životě a literatuře světa srdcem a rukama českých malířů a sochařů, II. svazek. Pracovní preprint knihy (2000). Jaroslav Malina, ed., Kruh prstenu: Světové dějiny sexuality, erotiky a lásky od počátků do současnosti v reálném životě, krásné literatuře, výtvarném umění a dílech českých malířů a  sochařů inspirovaných obsahem této knihy, III. svazek. Pracovní preprint knihy (2000). Břetislav Vachala, Nejstarší literární texty v  nekrálovských hrobkách egyptské Staré říše (2000). Jaroslav Malina, ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie. 1. Jiří Svoboda, Paleolit a mezolit: Lovecko-sběračská společnost a její proměny (2000); 2. Jiřina Relichová, Genetika pro antropology (2000); 3. Jiří Gaisler, Primatologie pro antropology (2000); 4. František Vrhel, Antropologie sexuality: Sociokulturní hledisko (2002); 5.  Jaroslav Zvěřina – Jaroslav Malina, Sexuologie pro antropology (2002); 6. Jiří Svoboda, Paleolit a  mezolit: Myšlení, symbolismus a umění (2002); 7. Jaroslav Skupnik, Manželství a sexualita z antropologické perspektivy (2002); 8. Oldřich Kašpar, Předkolumbovská Amerika z  antropologické perspektivy (Karibská oblast, Mezoamerika, Andský areál) (2002); 9. Josef Unger, Pohřební ritus a  zacházení s  těly zemřelých v českých zemích (s analogiemi i jinde v Evropě) v 1.–16. století (2002); 10. Václav Vančata – Marina Van­ čatová, Sexualita primátů (2002); 11. Josef Kolmaš, Tibet z antropologické perspektivy (2002); 12. Josef Kolmaš, Smrt a pohřbívání u Tibeťanů (2003). Josef Zeman, Přírodní karbonátové systémy (2002). Připravované svazky: Jaroslav Malina, ed., Panoráma biologické a sociokulturní an­ tro­­pologie. Marie Pardyová, Raně křesťanské sarkofágy. Vladimír Preclík: Paměť sochařského portrétu.

V rámci řady – Jaroslav Malina (ed.): Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a „příbuzných“ oborů dosud vyšlo: 1. Jiří Svoboda, Paleolit a mezolit: Lovecko-sběračská společnost a její proměny (2000). 2. Jiřina Relichová, Genetika pro antropology (2000). 3. Jiří Gaisler, Primatologie pro antropology (2000). 4. František Vrhel, Antropologie sexuality: Sociokulturní hledisko (2002). 5. Jaroslav Zvěřina – Jaroslav Malina, Sexuologie pro antropology (2002). 6. Jiří Svoboda, Paleolit a  mezolit: Myšlení, symbolismus a  umění (2002). 7. Jaroslav Skupnik, Manželství a sexualita z antropologické perspektivy (2002). 8. Oldřich Kašpar, Předkolumbovská Amerika z antropologické perspektivy (Karibská oblast, Mezoamerika, Andský areál) (2002). 9. Josef Unger, Pohřební ritus a zacházení s těly zemřelých v českých zemích (s analogiemi i jinde v Evropě) v 1.–16. století (2002). 10. Václav Vančata – Marina Vančatová, Sexualita primátů (2002). 11. Josef Kolmaš, Tibet z antropologické perspektivy (2002). 12. Josef Kolmaš, Smrt a pohřbívání u Tibeťanů (2003).

12