PAN TRENÉR Mgr. Karol BALNA
Znáte to. Někam chodíte sportovat a pokud to se svým sportem myslíte alespoň trochu vážně, dříve či později se dostanete do rukou trenéra. O ty dnes není nouze. Pedagogické fakulty každým rokem chrlí kvanta učitelů tělocviku, kteří se ale do školství dvakrát nehrnou. Pokud vůbec zůstanou v oboru, tak se raději stávají osobními trenéry. Sice s minimem zkušeností, zato s čerstvým diplomem v kapse a také s pořádně nataženou rukou. Takže za co jim vlastně platíte? Za to, že si na Vás zkoušejí poznatky, získané ze školy? Že jsou určitou zárukou bezpečně vedeného tréninku? Možná. Ale není to přece jen trochu málo? Představte si, že by se Vás ujal člověk, který má více než čtyřicetileté zkušenosti s trénováním lidí. Ten toho za svůj aktivní profesní život určitě už viděl a zažil mnoho. A také může mnoho předat. Navíc, takhle dlouhá a pestrá kariéra je vesměs určitou zárukou, že o jeho služby, cenné rady a pomoc je stále velký zájem. S jedním takovým jsem si dal schůzku v golfové kavárně nového sportovního centra Golf Park Lhotka nedaleko Ostravy. Pozoroval jsem ho z terasy, jak na drivingu vysvětluje dvěma dámám základy golfového švihu. V mezičase jsem popíjel kávu a teprve u třetího šálku jsem se konečně dočkal. Přichází s rozvahou, usměvavý, dobře naladěný. A mluví na mě slovensky! Také si objednává kávu a pozorně poslouchá, co mám na srdci. Pak spustí sám a jsou z toho dvě hodiny nesmírně poutavého vyprávění, občas proloženého nějakou mou otázkou... Čtyřicet let práce s lidmi. Jak jste to vydržel v dokonalém duševním zdraví? Jsem rád, že mluvíte o duševním zdraví. Tam nemám nejmenší problém. Práce, kterou dělám, je to nejlepší, co mě mohlo v životě potkat a jsem za to patřičně vděčný. Horší už je to s tělesným zdravím. Před dvěmi lety jsem někde chytil zlatého stafylokoka, usadil se mi mi někde dole u páteře a vzniklo tam silné infekční ložisko. Postupně jsem přestal chodit a nakonec to vyřešila až operace. Před rokem, u nás, na Fifejdách. I po operaci jsem byl chvíli upoután na kolečkové křeslo, ale i tak jsem se zase pustil do práce. Na greenu jsem klientům něco vysvětlil, Jirka, můj syn (rovněž působící v Golf Parku Lhotka, golfový trenér 3. stupně, pozn. red.), to předvedl a bylo to. Jednoduché jako facka. Dneska jsem rád, že zase chodím,
ale na velké lítání po světě už to není. Proto si považuji, že mě pan Konečný angažoval právě tady, kde jsem doma. Říkáte „doma“, ale mluvíte slovensky... Pocházím ze Slovenska, ale už víc než třicet let bydlím v Ostravě. Takže jsem tady doma. Moje dcera Karin, kterou jsem tenkrát už sedm let trénoval, vyhrála roku 1983 v Ostravě celostátní tenisový turnaj mladších žákyň. Bylo to v nafukovací hale kousek od dnešní haly Tatran. Jak už to tenkrát chodilo, během tří měsíců jsem bydlel v Ostravě a trénoval tenis v Komenského sadech. To byla doba! Náš Lendl na prvním místě žebříčku ATP a obrovský tenisový boom. Mezi námi trenéry bylo už tehdy pár nadšenců pro golf, ale přiznám se, že mě to vůbec nebralo. Pořád jsem odolával pozvání na nějakou hru. Připadalo mi to málo akční, vlastně dost nuda. Až někdy v létě 1985 mě kamarádi proti mé vůli doslova unesli na golfové hřiště do Šilheřovic. To bylo hned po rozbřesku a tam jsem prozřel. Nádherné letní ráno. Rosa, ptáci zpívali jak o život. Mezi stromy se vznášely cáry mlhy a kolem ten neskutečný klid. Samozřejmě jsem si také zkusil pár odpalů a díky vytrénovanému forhendu mi to docela šlo. Takže už ten první den v Šilheřovicích mě zlomil. Hned jsem věděl, že golf a já jsme pro sebe jako stvoření, což si ostatně myslím dodnes. Začal jsem se mu souběžně s tenisem systematicky věnovat. Na webu jsem si našel, že jste pár let trénoval i v Německu... V roce 1991 jsem prvně vyjel na tenisovou trenérskou zkušenou do Německa. Bylo to první den války v Zálivu, pamatuji si to jako dnes. Dorazil jsem do Bamberku, kousek od americké vojenské základny. S trochou obav jsem si během volna zašel na tamní devítijamkové hřiště, které leží přímo v amerických kasárnách. Samozřejmě tam hrávali hlavně američtí vojáci. Netrvalo dlouho a začali jsme hrát spolu, bylo to perfektní. S kamarádem z tenisového oddílu, kde jsem tenkrát na plný úvazek působil, jsme dokonce založili Americko-německý golfový klub. Byly to hodně šťastné roky. V Německu totiž byznys funguje na podání ruky, takže to, co se domluví, pak platí. Když jsem si po několika letech myslel, že už mám vyděláno, vrátil jsem se domů. V Ostravě jsem představil první golfový simulátor. To bylo v roce 1999. Během jednoho turnaje ATP si ho k plné spokojenosti v hotelu Imperial vyzkoušeli i Petr Korda s Andre Agassim. Jenže jak už to bývá, v československém byznysu většinou neplatí podaná ruka a ani smlouva. Celý můj výdělek z Německa se během dvou let rozplynul. Musel jsem za živobytím znovu do světa. Zavedlo mě to tentokrát do Maďarska k Balatonu. V rámci animačního programu jsem pro tenisové klienty z Rakouska vymyslel a vyrobil malý driving range. Z malého ostrůvku jsme pak mohli odpalovat míčky rovnou do vody. Neskutečně jsme se u toho bavili. Horší pak bylo navečer sbírání míčků z vodní hladiny... Jste profesionální trenér golfu. Co všechno jste pro to musel udělat? Jednoduše řečeno, nejprve je třeba hrát několik let golf amatérsky, dosáhnout určitou úroveň, pak si podat přihlášku do PGA a začíst studovat příslušnou školu. Trenérský směr na FTVŠ UK Bratislava jsem vystudoval v mládí, takže zvládnout FIVE STAR GOLF ACADEMY při FTVS UK Praha už nebyl takový problém. Takže je to hodně hodně o praxi a pak i metodice výuky. Učit se, jak učit golf. Ke studiu jsem se rozhodl v roce 2004 a v roce 2007 jsem
absolvoval. Musím se pochlubit, že moje tehdejší diplomová práce na téma „PRAVIDLA GOLFU – praktický průvodce pro použití na hřišti“ byla vyhodnocena jako nejlepší. Spočívala v tom, že se mi s pomocí přítele Ivana Dirnfelda (www.dinfo.sk) podařilo získat licenci nejprodávanější golfové publikace na světě pro český a slovenský trh. Překlad jsem zvládl za pomoci vzácného kolegy Milana Moučky z Ostravy a připravil k vydání. I dnes je tato úžasná knížečka k dostání takřka ve všech golfových klubech v Čechách i na Slovensku. V současnosti mám trenérský titul „PGA Professional A“. Jsem diplomovaný trenér a certifikovaný lektor II. stupně výuky golfu pomocí systému SNAG (viz níže, pozn. red.). Měl jsem již titul PGA Head Pro, ovšem jeho prodloužení o další tři roky mi v roce 2015 uniklo kvůli nemoci a následnému pobytu v lázních a rehabilitačních zařízeních. Když si Vás najmu jako trenéra, tak co vlastně získám? Jednoduše bych to asi zodpověděl tak, že kromě nejnovějších aplikovaných poznatků z výuky golfu si odnesete také důležité informace, jak trénovat sám sebe. Protože, řekněme si to na rovinu, s trenérem jste na drivingu každý den třeba hodinu nebo dvě. Pak, pokud jste do golfu opravdu zažraný, tak se snažíte trénovat i sám. Třeba doma před zrcadlem. A tady může nastat problém, protože bez dohledu si začnete zafixovávat chybné návyky, které se pak velice těžce odnaučují. Říkám, že takový člověk je na nejlepší cestě k trvalému zhoršování. No a já používám velké množství mnemotechnických pomůcek, které když si zapamatujete, tak můžete i o samotě trénovat velice efektivně a místo zhoršování přichází poměrně rychlý progres. Další bonus, který mohu klientům poskytnout, je právě těch mých 40 let zkušeností. Mám díky tomu oči vycvičené na podyb, takže okamžitě a přesně dokážu určit, jestli byl úder zahrán chybně a hlavně proč. Bez nutnosti natáčení na vysokorychlostní kameru, pozorování zpomalených záběrů a rozpitvávání pohybu. Je to velká úspora času. Tuhle speciální kameru samozřejmě ve výbavě mám, ale používám ji buď na výslovnou žádost klienta a nebo pro velmi dobré hráče, abychom odhalili i ty nejmenší nuance pohybu.
Karol Balna na puttovacím greenu s hercem Vladimírem Polákem.
Dejme tomu, že tady u Vás získám nějaké základy a už se třesu na velké hřiště. Co k tomu potřebuji?
Potřebujete něco, čemu se tady u nás laicky říká „Zelená karta“. Když tohle slyším, vždycky si jako první představím imigrační úřad, než golfový green. Ve skutečnosti se jedná o „Povolení ke hře na golfovém hřišti“. Tato karta se dá získat i u nás (Golf Park Lhotka, pozn. red.). V praxi se za tím ukrývají zhruba čtyři dny velice intezivní výuky, příprava na zkoušku a zkouška samotná. Mi osobně se osvědčilo jít raději tou intenzivnější cestou, než trénink rozmělňovat do několika týdnů po hodině až dvou a s klienty vždy začínat takřka odznova. Během pauzy totiž víceméně spolehlivě zapomenou, co jsme se už naučili. Takzvaná „Zelená karta“, kterých jsem už za svou kariéru vydal několik set, nicméně skýtá záruku, že se budete umět po velkém hřišti podle daných pravidel pohybovat a respektovat zákonitosti hry. Hrát golf se pak budete učit celý zbytek života, tak jako já. Golf je totiž skutečně celoživotní záležitost. Je těžké se ho naučit a pochopit. Všechny pohyby je třeba si zafixovat zcela oproti běžným fyziologickým zvyklostem. Jakmile mi klient začne říkat, že tohle pro něj není ani trochu přirozené, tak vím, že jsme na dobré cestě. Už jsme to tady trochu nakousli, ale nedá mi to. Co golf a páteř nebo klouby? To je dobrá otázka. Pokud pálíte silově, trpí hlavně páteř, protože není stavěna na zachycení rotačních pohybů. Ale golfový švih zdaleka není o síle. Je o elegantním švihu zdánlivě bez energie. Paradoxně v tomhle směru jsou na tom vesměs lépe ženy. Nemají tolik svaloviny jako muži a jsou více uvolněné. Proto vždy mužům doporučuji, pozorujte u golfu ženy, nejlépe v televizi, když dávají přenos z americké LPGA. Dívejte se, jak tyhle ženy hrají a učte se od nich hlavně rytmus. Je zajímavé, že tuhle radu si všichni chlapi pamatují hned napoprvé a aplikují to okamžite . Dokonce i slavný profík Adam Scott, když má problémy s rychlostí nápřahu, přiznává, že v takových chvílích si vybaví eleganci úderu stejně proslulé kolegyně In-Bee Park. Na dětském dni jsem zaslechl něco o chystané golfové akademii. O co se vlastně jedná? Zábavný výukový golfový program pro děti i jejich rodiče. V plánu to je ale až napřesrok, až tady doděláme ještě další kus prostoru, který potřebujeme. Využívám k tomu nový fenomén, který byl k vidění právě o dětském dnu. Říká se tomu „SNAG“, tedy Starting New At Golf. Ve světě je to nesmírně populární systém. Děti si jej zamilují, protože se hraje na krátké vzdálenosti a jsou rychle úspěšné. Dospělé to také rychle vtáhne, protože během půlhodiny jsme ze snagu schopni postavit devítijamkové hřiště. Míčky jsou podobné těm tenisovým a místo do jamky se přichytávají na cíl, opatřený suchým zipem. Hole jsou plastové o délkách podle věku. V sadě je mnoho pomůcek, které dohromady tvoří velice propracovaný soubor nástrojů pro pochopení golfu. Začíná se od tří let věku, ovšem mi se osvědčil jako optimální věk pro děti a golf pět let. Kromě hry se ovšem děti učí tak nějak mimoděk i spolupráci, úctě k druhému i gentlemanskému chování. I dospělí se díky golfu většinou stávají lepšími lidmi. Mezi námi, právě o dětském dni mi tady někdo z návštěvníků odcizil přímo z lavičky můj golfový deštník. To je takový speciál, značka Taylor Made, který se nikde jinde snad ani nedá použít. Paní, která to má na svědomí (dohledali jsme ji podle kamerového záznamu, pozn. red.) určitě golf nehraje, protože jinak by nebyla něčeho podobného schopna. Je mi jí vlastně líto a jejích dětí také, protože krádež provedla v jejich přítomnosti. Dala jim „hezký“ příklad do života.
Pojďme ale od krádeže k příjemnějším tématům. Jaký je Váš nejsilnější emoční zážitek z golfu? Jsem velice citlivý člověk a nechám se dojímat sebemenší maličkostí. Ale vzpomínám na jednu obzvlášť silnou příhodu. Hrál jsem na svém prvním mistrovství Evropy, tuším, že v roce 2003. Ve flightu se mnou tenkrát byl ještě Němec, Holanďan a Francouz. Nervozita veliká, jak jinak. Takže jsem zhruba do poloviny hry neměl dvakrát dobré skóre. Ostatním se ale také nedařilo a byli z toho hodně frustrovaní a ubrblaní, každý po svém. Poprvé jsem vyhrál na desáté jamce a ostatní tři se postavili jako tři mušketýři do řady, obřadně smekli čepice a pronesli: „Pane, tee č. 11 je vaše!“ To mě tak pobavilo, že jsem je pak už snad ani nepustil ke slovu. Až do konce hry jsem pak měl „honora“ já. Vlastně jsme pak celou hru všichni dokončili v náramné pohodě, jako praví gentlemani. Během vyhlašování výsledků mezi nás najednou přiběhla cizí žena a ptala se: „Který z vás je Karol?“ Přihlásil jsem se, ona mi skočila kolem krku a dala mi za všeobecného veselí pořádnou pusu. Pak mi se slzami v očích vysvětlila, že jsem jí zachránil dovolenou. Říkala, že její manžel, Holanďan z mého flightu, i když dnes nebyl mezi nejlepšími, tak se díky mě usmíval jak sluníčko, což se prý ještě nikdy nestalo. Každý neúspěch údajně ještě minimálně další týden silně prožívá a není s ním vůbec žádná řeč... To byl tenkrát opravdu velice silný okamžik. Právě kvůli takovým zážitkům se ale přece golf hraje, ne? Díky za rozhovor! www.golfparklhotka.cz
