Pamela Redmond Satranová

Pamela Redmond Satranová

Pamela Redmond Satranová

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Younger Copyright © 2005 by Pamela Redmond Satran Czech edition © Grada Publishing, a. s., 2015 Z anglického originálu Younger, vydaného v roce 2005, přeložila Šárka Hroudová Odpovědná redaktorka Markéta Šlaufová Korektura Eliška Tersago Grafická úprava a sazba Roman Křivánek, Art007 Obálka Jan Dvořák Vydala Grada Publishing, a. s., v Praze roku 2015, jako svou 5790. publikaci Tisk CPI Moravia Books s. r. o. Grada Publishing, a. s., U Průhonu 22, Praha 7 ISBN 978-80-247-5409-3

ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: ISBN 978-80-247-9707-6 (ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-9708-3 (ve formátu EPUB)

MÉ DCEŘI RORY

KAPITOLA 1 Na trajekt jsem se málem nedostala. Byla jsem vystrašená. A také nervózní. A překvapená tím, jak nejistě jsem se cítila v  davu mladých lidí, valícím se ke  vstupu na loď, která měla namířeno do New Yorku. A  kdyby jen do  New Yorku, nýbrž přímo do  New York City, a navíc na silvestra. Při pouhém pomyšlení na to, co mě čeká, se mi začaly potit ruce a třást nohy způsobem, jaký jsem naposledy zažila, když jsem vyjela na vrchol Empire State Building a odvážila se pohlédnout dolů. Jak trefně podotkla má dcera Diana, až jsem si z toho cvrnkla do kalhotek. Nejradši bych se obrátila a namířila si to rovnou domů do svého bezpečného předměstského domku – Silvestrovská zábava je stejně nejlepší v televizi –, jenže jsem na sebe Maggie nemohla nechat čekat na ledovém mole někde uprostřed Manhattanu. Maggie, moje dlouholetá a  stále nejbližší kamarádka na  mobily nevěří. Nevěří ani na počítače, auta nebo na trávení silvestra v  New Jersey, a  když už jsme u  toho, nevěří na  trávení času

9

Pamela Redmond Satranová v  New Jersey vůbec. Maggie, která se svým ultrakatolickým rodičům v  šestnácti přiznala, že je lesba, si na  živobytí vydělává jako umělkyně a je přesvědčená, že jednoduchá cesta k dosažení čehokoli neexistuje. Náš noční dýchánek jsem zkrátka nemohla jen tak zrušit, takže mi nezbylo nic jiného, než se pomalu vřítit do potenciální záhuby. Alespoň jsem byla první na  řadě na  další trajekt. Noc byla mrazivá, ale já se svého prvního místa ve frontě držela zuby nehty, takže se nikomu nepodařilo mě předběhnout. Vsadím se, že tihle vychcánkové, kteří se kolem mě v docích rádoby nenápadně ochomýtali, bývali určitě kdysi ve  škole chroničtí předbíhači ve frontě na oběd. A pak se najednou stalo něco zvláštního. Čím déle jsem tam stála a hlídala si to své místečko, tím víc se mi začínalo do města chtít – nejen kvůli Maggie, ale i kvůli sobě. Když jsem přes černou hladinu pohlédla na  blikající světla Manhattanu, došlo mi, že měla Maggie pravdu a že je silvestrovský výlet do New Yorku přesně to, co potřebuju. Musíš trochu rozvířit stojaté vody, přesvědčovala mě. Udělat něco, co jsi nikdy předtím neudělala. Je snad možné, že právě díky tomu, že jsem vždy vše dělala jako podle šablony – opatrně a  teoreticky bezpečně –, jsem přistála přesně uprostřed tohoto momentálního chaosu? Určitě to bylo kvůli tomu – a já byla tou první, která se chystala to změnit. Takže když se konečně otevřela brána dalšího trajektu, bez přemýšlení jsem se do  ní nahrnula. Měla jsem šanci vyběhnout jako první po schodech nahoru, setřást všechny, co se na mě zezadu tlačili, a dostat se po palubě až na příď, odkud budu moci pozorovat přibližující se New York. Cítila jsem, jak mi všichni funí na  záda, ale ze dveří jsem vyběhla jako první, doběhla na  příď,

10

Od zítRka budu sexy tRicítka pevně jsem sevřela kovové zábradlí a snažila se popadnout dech. Motor trajektu se probudil k životu, zaburácel, nad slaný opar přístavu se vznesl pach nafty, ale já jsem pořád vdechovala vzduch hluboko do  plic, zatímco bafající trajekt vyplouval. Vážně jsem tady, pomyslela jsem si: živá a v pohybu, řítící se do noci, kdy se může stát úplně cokoli. Teprve v  tom momentě jsem si všimla, že jsem jediná, kdo stojí venku. Všichni ostatní se tlačili v zasklené kabině a jejich skupinový dech pomalu zamlžoval okna. Očividně jsem byla jediná, kdo se nebál trošky zimy, větru a ledové vodní tříště – dobře, hodně velké spršky vodní tříště –, zatímco loď uháněla jako mechanický býk vlnami. Ale stálo to za to, do temné vody pod sebou jsem nespadla, takže jsem mohla obdivovat neuvěřitelný pohled na zeleně zářící sochu Svobody a blikající světýlka mrakodrapů za ní. Zrovna když jsem zábradlí sevřela ještě pevněji a  zároveň si gratulovala k neobyčejné odvaze, začala loď zpomalovat, motory vyřadily rychlost a vypadalo to, že se uhnízdíme přímo uprostřed přístavu. Právě jsem začala uvažovat o  tom, jestli se potápíme nebo zda se nás chystá zlotřilý kapitán prchající před zákonem unést zpět na širé moře, když loď začala couvat. Couvat a otáčet se. Cože, vracíme se do New Jersey? Že by měl kapitán stejné obavy ze silvestrovské noci strávené na Manhattanu jako já? Ale ne. Jakmile se loď otočila, začala se opět pohybovat směrem k městu. Tím pádem už jsem před sebou neměla dechberoucí pohled na Manhattan, ale velké hodiny, zpustlé doky v Hoboken a za nimi temné New Jersey. Zoufale jsem se ohlédla přes rameno na útulnou kabinu, která teď měla prvotřídní výhled na New York, ale byla tak přeplněná, že nepřipadalo v úvahu cpát se do-

11

Pamela Redmond Satranová vnitř. Tak jsem tam tvrdla úplně sama na  mrazu a  pozorovala New Jersey. Přesné přirovnání mého života. O  půl hodiny později už jsem kulhala ruku v  ruce s  Maggie ulicemi Soho a proklínala marnivost, která mě přiměla navléct si vysoké podpatky, a snila jsem o pohodlných šněrovacích botách, které na  sobě měla Maggie. Prakticky obutá Maggie si to vedle mě štrádovala v úzkých džínách a  obřím péřovém kabátě, který připomínal spíš spacák, a  v ušance s  kšiltem sklopené přes uši a sametovou mašličkou zavázanou pod bradou. „Už tam budeme?“ zeptala jsem se jí, protože mi boty už úplně stihly zdevastovat nohy. „Ale no tak,“ opáčila a  zatáhla mě z  přelidněného chodníku na  západní Broadwayi do  tmavé neobydlené postranní uličky. „Tudy to bude rychlejší.“ Zarazila jsem se a vyděšeně jsem pohlédla do opuštěné ulice. „Tady nás někdo znásilní.“ „Nebuď takový strašpytel,“ zasmála se Maggie a pošoupla mě dopředu. Jí se to snadno řekne: Maggie se do  Lower East Side přestěhovala už v  osmnácti, když tu ještě Ratner servíroval palačinky a pod jejím schodištěm kempovali zevláci. Teď jí patřila celá budova, vrchní patro měla přestavěné na ateliér, kde bydlela a zároveň pracovala na svých plastikách – poskakujících a otáčejících se ženách z drátů a tylu v nadživotní velikosti. Všechny ty roky, kdy žila v New Yorku, Maggie zocelily, zatímco já byla pořád máma z  předměstí, schovávající se pod křídly peněz svého manžela – nebo spíš peněz mého budoucího exmanžela. Tlukot srdce se mi odrážel až v uších, když mě Maggie táhla tmavou uličkou. Zpomalily jsme jenom na chvilku, protože jsem

12

Od zítRka budu sexy tRicítka zpozorovala jediné rozsvícené světlo v  celém bloku, které bylo z  nějakého nepochopitelného důvodu růžové. Když jsme došly ke vchodu, odkud se světlo linulo, zjistily jsme proč: v okně zářil jasný neonový nápis, který hlásal Madame Aurora. Světlo navíc prosvítalo záclonkou s růžovými a oranžovými korálky visící za oknem. Za korálky bylo možné rozeznat siluetu postavy, kterou nemohl být nikdo jiný než Madame Aurora samotná. Na šedivých vlasech jí trochu nakřivo seděl zlatý turban a pokuřovala z cigarety, která jí sotva visela mezi rty. Najednou se podívala přímo směrem k nám a pokynula, abychom vešly dovnitř. Na okně byla nalepená cedulka psaná rukou „Novoroční přání, $ 25“. „Pojďme dovnitř,“ navrhla jsem Maggie. Vždycky jsem měla smůlu na  jakákoli přání nebo předpovídání budoucnosti, takže kombinace obojího byla neodolatelná. Navíc jsem se nutně potřebovala dostat někam do tepla a sednout si, ať už to bylo kamkoli. Maggie se na mě zašklebila stylem „ty ses asi naprosto zbláznila“. „No tak,“ přemlouvala jsem ji, „bude to zábava.“ „Jíst báječnou večeři je zábava,“ odpověděla Maggie, „líbat někoho, po kom jedeš, je zábava. Utratit balík za nějakou pofidérní jasnovidku rozhodně zábava není.“ „Pojďme,“ přesvědčovala jsem ji, jako bych se jí chystala přečíst extrémně příznivý horoskop nebo ji vyzývala ke splnění přání u padající hvězdy. „Ty jsi ta, která mi neustále říká, abych víc riskovala.“ Maggie váhala akorát tak dlouho, abych se stačila definitivně rozhodnout a vkročit do dveří Madame Aurory, takže Maggie nezbylo nic jiného, než mě následovat. Uvnitř bylo vedro a  zakouřeno. Zamávala jsem si rukou před obličejem, abych tak Madame Auroře naznačila svůj ne-

13

Pamela Redmond Satranová souhlas s jejím počínáním, ale vypadalo to, že ji to pouze vyprovokovalo k potáhnutí ještě většího šluku z cigarety, čemuž následovalo vyfouknutí obláčku dýmu mířeného přímo mně do obličeje. Pochybovačně jsem pohlédla na Maggie, která pouze pokrčila rameny a vyhnula se mému pohledu. Já jsem byla tou, která nás sem zatáhla; ona nebude tou, která nás odsud dostane. „Tak, zlato,“ řekla Madame a  konečně si vyndala cigaretu z pusy. „Jaké je tvoje přání?“ Jaké je moje přání? Nečekala jsem, že na  mě zásadní otázku vybafne spatra. Myslela jsem, že tomu bude předcházet nějaký úvod, že si bude třeba nějaký čas prohlížet moji ruku, míchat tarotové karty nebo něco podobného. „No,“ snažila jsem se získat čas, „a to mám pouze jedno?“ Madame Aurora pokrčila rameny: „Můžeš jich mít, kolik chceš, když vysolíš 25 dolarů za kus.“ Ale to není fér. Všichni přece vědí, že si můžete přát jen jedno přání. Opět jsem se snažila zachytit Maggiin pohled. Znovu se podívala tvrdošíjně stranou. Zavřela jsem oči a snažila jsem se soustředit. Co si přeji víc než cokoli jiného? Aby se moje dcera Diana vrátila z Afriky? To každopádně, ale ona měla v každém případě naplánováno vrátit se do  měsíce domů, takže to by bylo docela promrhané přání. Najít si práci? Jasně. Byla jsem tak rozhodnutá se sama uživit, že jsem si před odchodem svého manžela vyjednala výhradní právo na  dům namísto dlouhodobého manželského výživného. Poté jsem strávila půl roku sebeponižováním při pohovorech

14

Od zítRka budu sexy tRicítka v různých nakladatelstvích. Nikdo očividně nechtěl přijmout čtyřiačtyřicetiletou ženu, která byla za  celý svůj život zaměstnaná přesně čtyři měsíce, předtím než se z ní stala manželka a matka na plný úvazek. Snažila jsem se jim vysvětit, že jsem uplynulých dvacet let zasvětila četbě čehokoli, co mi padlo pod ruku, a  že vím lépe než kdokoli jiný, co takové ženy ze satelitu ve středních letech v  literárních kroužcích – tedy ženy jako já, které tvořily cílovou skupinu čtenářek – chtějí číst. Ale mé zkušenosti v  literárních vodách nikoho nezajímaly. Zdálo se, že jediné, co vidí, je hospodyňka ve středních letech se starodávným diplomem z  anglické filologie a  životopisem vyplněným takovými perlami jako přísedící na dětském knižním veletrhu pořádaném na základní škole mé dcery. Na pozici redaktorky jsem neměla dostatek zkušeností, a přestože jsem jim tvrdila, že bych se ráda spokojila s prací asistentky, tak u nejnižších pozic jsem pro ně vůbec nepřipadala v úvahu. Nikdo mi to sice výslovně neřekl, ale mysleli si, že jsem na to příliš stará. „Chci být mladší,“ přála jsem si. Podle výrazů na obličejích Madame Aurory a Maggie jsem to musela říct nahlas. Madame vybuchla smíchy. „A  proč chceš být mladší?“ zeptala se. „Všechny ty starosti, koho si vezmeš nebo čím budeš. To za to přece nestojí.“ Maggie se do toho vložila: „Chceš snad zpátky do vší té nejistoty? Teď, když máš konečně šanci začít normálně žít?“ Nemohla jsem uvěřit tomu, že se proti mě spikly. „Jen jsem myslela, že kdybych byla mladší, udělala bych spoustu věcí jinak,“ snažila jsem se jim vysvětlit. „Víc bych se zamyslela nad tím, co opravdu chci, brala bych vážně svou kariéru...“

15

Pamela Redmond Satranová Ale Maggie jen kroutila hlavou. „Jsi tím, kým jsi, Alice,“ řekla. „Znám tě od šesti let a už tehdy pro tebe byli všichni ostatní důležitější než ty sama. Než jsi šla do  divadla, musela ses ujistit, že mají tví plyšáci pohodlně ustláno. Když jsme byli v prváku na střední a každý se snažil vypadat co nejvíc cool, tak ty jsi před sebou postrkovala tu postiženou holku na vozíčku. A od té doby, co máš Dianu, se staráš víc o ni než o cokoli jiného.“ Musela jsem uznat, že měla pravdu. Je pravda, že svou práci v Gentility Press jsem opustila proto, že jsem musela, protože jsem začala krvácet a o miminko tak téměř přišla. Ale poté, co se Diana narodila, jsem zůstala doma, protože jsem chtěla. A pak, jak rostla, jsem si říkala, že už nazpět do práce nemůžu, protože jsem čekala, že bych mohla každou chvíli znovu otěhotnět. Pravda však byla taková, že Diana byla to jediné, co jsem v životě potřebovala. A teď bych to chtěla změnit? Přála jsem si vrátit vše zpět, dát Dianu do školky, stát se pracující matkou, nebo dokonce Dianu vůbec nemít? Jenom pomyšlení na to mnou otřáslo, jako kdyby mohl pouhý stín této myšlenky proklít mou dceru, mé mateřství, tu nejdůležitější věc v mém životě. Nikdy bych si nepřála popřít její existenci, vymazat byť jen jediný moment, který jsem s ní strávila. Ale co já? Copak mě mé dítě zbavilo práva užívat si života po svém? Jediný důvod, proč jsem si přála změnit svou minulost, byl ten, že by se tím řetězově změnila i má přítomnost: byla bych troufalejší, drzejší, schopná popadnout příležitost za pačesy a přizpůsobit ji obrazu svému. „Tak co to bude?“ ozvala se Madame Aurora. „Chci být statečnější,“ rozhodla jsem se. „A možná, kdyby se dalo něco udělat s mou celulitidou...“

16

Od zítRka budu sexy tRicítka Maggie zvedla oči v sloup a vstala. „Tohle je směšné,“ prohlásila a chytla mě za ruku. „Alice, jdeme. Odcházíme.“ „Ale já jsem ještě neřekla své přání,“ namítla jsem. „A já jsem ještě nedostala své peníze,“ poznamenala Madame Aurora. „Tak to je blbý,“ odpověděla Maggie. „Padáme.“ Teď šla Maggie opravdu rychle. Zkoušela jsem ji požádat, aby zpomalila, ale místo aby mě poslechla, štrádovala si to dál a ode mě očekávala, že ji budu stíhat. Nakonec jsem se úplně zastavila, takže se musela vrátit a zeptat se, co se děje. „Dej mi svoje boty,“ prohlásila jsem. Vypadala zmateně. „Pokud ode mě chceš, abych šla tak daleko a tímhle tempem, tak si se mnou budeš muset vyměnit boty.“ Maggie se podívala na mé nohy a bouřlivě se rozesmála. „Ty potřebuješ pomoc víc, než jsem si myslela,“ pronesla. „O čem to mluvíš?“ „Uvidíš,“ odpověděla, zatímco si rozvazovala své zelené boty. „Kam to jdeme?“ Vždy jsem Maggie coby svému průvodci po New Yorku naprosto důvěřovala a už jako malá holčička jsem ji všude slepě následovala. Vybavila jsem si, že říkala, že půjdeme dnes večer do  báječné nové restaurace. Ale teď, když jsem měla chvíli se kolem sebe rozhlédnout, zatímco jsem si zavazovala Maggiiny boty a  prohlížela si nízké cihlové budovy v  ne zrovna atraktivní čtvrti, začala jsem být zvědavá. „Jdeme ke mně domů,“ odvětila. „Proč?“

17

Pamela Redmond Satranová „Uvidíš.“ Dokonce i v podpatcích chodila rychleji než já, ale alespoň už mě tak nebolely nohy. A jakmile jsme vylezly ze „Země nikoho“, která stále ještě oddělovala Italskou čtvrť od  čtvrti, kde bydlela Maggie, ulevilo se mi. Bloky kolem jejího domu dříve vypadaly úděsně, ale v posledních pár letech se situace podstatně zlepšila. Dnes večer byly ulice plné lidí a  všechny ty moderní restaurace a bary kolem nás byly úplně nacpané. Já bych se spokojila s jakýmkoli místem – uvědomila jsem si, že už mi pěkně kručí v břiše –, ale Maggie byla neústupná. „Půjdeme se najíst potom,“ řekla. „Po čem?“ Záhadně se usmála a  zopakovala odpověď, která se pomalu stávala její mantrou: „Uvidíš.“ Do Maggiina ateliéru to bylo pět pater po schodech, které pro mě vždy byly nesmírným utrpením, ale tentokrát jsem po  nich vyskákala překvapivě zlehka – nejspíš se začaly projevovat účinky cvičení na trenažéru. Vždy jsem byla zapřísáhlý pecivál, ale události posledního roku mě přiměly cvičit, protože to byla jediná věc, po které jsem se cítila dobře. Do té doby jsem neustále držela nějaké diety a  najednou jsem zjistila, že kila ubývají, aniž bych se nějak zvlášť snažila – pokud nepočítám každodenní hodinku, maximálně dvě cvičení. Dokonce už mi začaly nabíhat i  svaly, jaké člověk získá jenom cvičením v posilovně, ale já i přesto preferovala orbitrek. Jako typického obyvatele satelitů, kde je obchod Pottery Barn považován za vrchol vybavení obýváku, mě Maggiin ateliér vždycky trošku zaskočí. Je to jeden velikánský prostor, který zabírá celé horní patro budovy, s okny na všech čtyřech světových stranách

18

Od zítRka budu sexy tRicítka a  zářivě červeným hedvábným stanem tyčícím se uprostřed tohoto nedozírného prostoru, který představuje šatník. Jediným nábytkem je obří postel s kovovým rámem, také tmavě červená, a zdobená purpurová chaise longue potažená sametem, která poskytuje jediné místo k sezení v celém bytě, pokud tedy nepočítáte barvou pocákanou dřevěnou podlahu. Což já nepočítám. „OK,“ prohlásila Maggie poté, co za  námi zabezpečila dveře třemi zástrčkami. „Pojďme si tě trochu prohlédnout.“ Byla jsem příliš rozptýlená všemi těmi zvláštními předměty v ateliéru, že jsem nedokázala zůstat na jednom místě. Všechny ty její výtvory, ty téměř třímetrové ženy z drátů a s obrovskými ňadry, které musely mít tak košíček velikosti Z, a tylovou sukní, která byla tak nabíraná a nafouknutá jako třešňové stromy v plném květu, byly nastrkané v jednom koutě a dřepěly si tam jako nějaké spoluvězenkyně ve  věznici uměleckých děl. Teď obsadil výhradní místo na Maggiině pracovní ploše betonový kvádr velikosti ledničky. „Co to proboha je?“ zeptala jsem se. „Zkouším teď něco nového,“ odpověděla vesele Maggie. „Tak šup, svlékni si kabát, chci vidět, co máš na sobě.“ Konečně jsem si uvědomila, co říká. Jestli měla Maggie v plánu kontrolovat mé oblečení, to nikdy nevěstilo nic dobrého. Už od té doby, co jsme byly schopné se samy obléct, se mě neustále snažila nějak předělat, čemuž jsem statečně odolávala. Nechápejte to špatně, Maggie měla skvělý styl, ale skvělý pro ni, ne pro mě. Vlasy jí začaly šedivět hned po  dvacítce a  každý rok vypadaly o trochu kratší a rozcuchanější. Teď jí trčely chomáče vlasů na hlavě všemi směry. Čím víc její kštice připomínala chlapa, tím ženštější, zdobenější a početnější byly její náušnice, o čemž dnes

19

Pamela Redmond Satranová svědčily dlouhé visací šperky posázené zelenými kamínky. Maggie se štíhlou postavou samá ruka, samá noha vypadala stále, jako by jí bylo osmnáct, zároveň však v sobě skrývala duši francouzské dámy. Měla talent nakombinovat ty nejzvláštnější kusy oblečení, které jí jako celek neuvěřitelně slušely – dnes to byly oprané džíny, které měla už od střední školy, se starodávnou smetanově bílou hedvábnou košilí a dlouhým šedozeleným sametovým šátkem, který měla efektně obtočený kolem krku –, za každé příležitosti vypadala prostě neodolatelně. Chodila kolem mě, mnula si bradu a potřásala hlavou. Nakonec natáhla ruku a  uchopila plandavý béžový svetr, který jsem měla na sobě. „Kde jsi k tomuhle přišla?“ zeptala se. „Ten byl Garyho,“ přiznala jsem. Jeden z mnoha kousků v jeho šatníku, které mi zanechal, když mě přesně před rokem opustil kvůli své dentální hygienistce. A  já to oblečení samozřejmě nevyhodila, protože jsem pořád v koutku duše doufala, že se vrátí zpátky. A  nechala jsem si ho i  poté, co už jsem doufat přestala, protože i  nadále platil hypotéku za  dům, v  němž jsme já i  jeho oblečení žili vždy pohromadě. „Takový hadr,“ prohlásila Maggie. „A co ta sukně?“ S výběrem sukně jsem náhodou byla docela spokojená. Měla stejný béžový odstín jako svetr, byla boková a končila těsně nad koleny a  rozhodně jsem v  ní vypadala víc sexy než v  plátěných kalhotách a teplákách, které jsem nosila posledních dvacet let. „Ta je Diany,“ oznámila jsem jí pyšně. „Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem ji oblékla.“ „Jasně žes ji oblékla!“ vykřikla Maggie. „Vždyť jsi jak párátko! Pojď sem.“

20

Od zítRka budu sexy tRicítka Otočila mě a snažila se mě popostrčit dopředu. „Kam mě vedeš?“ „Chci, aby ses na sebe podívala.“ Vedla mě přes celý ateliér až k oválnému zrcadlu s bohatě vyřezávaným zlatým rámem, které připomínalo to, se kterým komunikovala zlá macecha ze Sněhurky. „Zrcadlo, zrcadlo...,“ smála jsem se a očekávala, že se Maggie rozesměje se mnou. Ale ta za mnou přísně stála, na obličeji kamenný výraz a na rtech ani náznak úsměvu. „Tohle je vážná věc,“ prohlásila a  kývla bradou k  zrcadlu. „Řekni mi, co vidíš.“ Doby, kdy jsem se dívala do zrcadla s nadšením, už jsou dost vzdálené. Občas, hlavně když byla Diana malá, jsem se do zrcadla nepodívala i několik dní. A postupem let, jak jsem začínala přibírat, mé vlasy začaly šedivět a kolem očí se začaly objevovat vrásky, jsem zjistila, že jsem nejšťastnější, když se do zrcadla nedívám vůbec. Z pohledu mého mozku jsem byla sice dospělá, ale zaseknutá v  nějakém neutrálním věku kolem třiatřiceti, a  dostatečně ženská, ale s  neutrální vahou něco kolem 65 kg, a  vypadala jsem minimálně přijatelně, když už ne nádherně, sexy nebo jinak výrazně. Vždy mě překvapilo, když jsem svůj obraz zachytila v odrazu výlohy nebo v okně na dveřích auta, protože mě to nutilo si připustit, že jsem o dost starší a těžší, než jsem si myslela. Ale teď, přinucená k  přímé konfrontaci se svým vzhledem, jsem si to opravdu uvědomila, ale protože byl můj život zároveň poprvé naprosto vzhůru nohama, způsobilo to ve  mně úplně opačnou reakci. Zvedla jsem bradu, natočila obličej mírně do strany a bez přemýšlení jsem se najednou narovnala a usmála.

21

Pamela Redmond Satranová „Tak se mi to líbí,“ zaradovala se Maggie. Chytla zadní část mého plandavého svetru a stáhla ho kolem mě tak, že těsně obepínal mé nové pevné tělo. „Co vidíš?“ „Vidím…,“ řekla jsem a  přemýšlela, jak to zformulovat. Ten člověk, který mě pozoroval v zrcadle, jsem byla já, ale byla to verze mého já před porodem, před svatbou a předtím, než mi všechny ty roky zastřely zrak, „… sebe,“ hlesla jsem nepřesvědčivě. „Ano!“ vykřikla Maggie. „To jsi ty! Je to Alice, kterou jsem znala a milovala všechny ty roky, kdy pomalu uhnívala pod vrstvou tuku a bídy.“ „Nevypadala jsem bídně,“ zamračila jsem se. „Ale, broučku,“ podotkla Maggie, „jak bys neměla vypadat bídně? Tvůj manžel byl pořád někde v tahu, tvoje dcera dospívala a chystala se vyletět z hnízda, tvá matka umírala a ty jsi neměla co dělat…“ Byla jsem otřesena. „Starala jsem se o  dům,“ řekla jsem. „A pečovala jsem o matku. A jenom to, že byla Diana teoreticky dospělá a bydlela sama na koleji, neznamenalo, že už by mě nepotřebovala.“ „Já vím,“ chlácholila mě Maggie. „Nechtěla jsem znevážit všechno, co jsi udělala. Jen chci, aby sis uvědomila, o kolik jsi teď štíhlejší. A mladší.“ „Mladší?“ zeptala jsem se udiveně a zaměřila se znovu na svůj odraz v zrcadle. „Částečně to dělá ta váha,“ řekla Maggie zamyšleně a  pozorovala můj obraz v zrcadle, „ale není to jen tím. Vypadá to, jako by z tebe spadlo nějaké břemeno. Kromě toho jsi vždy vypadala mladší, než jsi byla. Nepamatuješ si, jak jsi ve čtvrťáku před maturitou pořád chodila do kina na dětské lístky? A ještě ve třiceti,

22

Od zítRka budu sexy tRicítka dlouho potom, co se ti narodila Diana, po tobě pořád ještě chtěli v barech občanku.“ „Nemyslím si, že by ji po mně chtěli teď.“ „To asi ne, ale pořád vypadáš mnohem mladší, než jsi. O hodně mladší, než jsi.“ „Co tím chceš říct?“ „Chci tím říct, že pokud si obarvíš vlasy, přidáš trochu make-upu a pár pěkných hadříků, tak by ses klidně mohla vydávat za  nějakou dvacítku!“ rozohnila se Maggie. „Proto jsem tě sem dotáhla z těch tvých prokletých kuloárů! Ty jsi jediný člověk, který ti může vyplnit tvé sny.“ Pousmála jsem se na ni. Maggie byla většinou tou první, která zavrhla to, čemu říkala „sračky o síle pozitivního myšlení“. Já jsem byla ta, která si něco přála, když padala hvězda nebo když jsem sfoukávala svíčky na  narozeninovém dortu. Já jsem doslova věřila tomu, co řekla Popelka ve  filmu od  Disneyho, na  který jsem se společně s  Dianou, pohodlně usalašenou po mém boku, dívala nejméně dvěstěkrát, že „pokud se ti o něčem zdá víc než jednou, tak se to určitě vyplní“. Ale místo toho, aby mi Maggie úsměv vrátila, dívala se na  mě pohledem, který nepřipouštěl námitky. „Takže ty si myslíš,“ prohlásila jsem nakonec, „že je v mé moci samu sebe omladit jenom tím, že si to budu přát?“ „Samozřejmě nejenom proto, že si to budeš přát,“ odvětila. „Trošku nám bude muset pomoct Lady Clairol. Tak jdeme na to.“ Právě v momentě, kdy jsem seděla na sametové lenošce, žvýkala vychladlý kousek pizzy, který měl představovat večeři, s pytlem na odpadky zavázaným kolem chemického chumlu z mých vlasů, se mi Maggie svěřila se svým snem. Přála si mít miminko.

23

Pamela Redmond Satranová „To nemyslíš vážně,“ opáčila jsem a snažila se, aby mi překvapením neupadla pusa. Vypadala uraženě. Tak uraženě, že mi bylo hned jasné, že to nemyslela jako vtip. Znala jsem Maggie odmalička, a  co si pamatuju, nikdy neměla ani nejmenší zájem o  to, stát se matkou a mít dítě. Zatímco já jsem houpala své panenky a stlala postel pro své plyšáky, dřepěla Maggie na podlaze a vymýšlela novou prstovou kreslící techniku. Když jsem s  nadšením hlídala děti, abych si vydělala nějaké peníze, sekala Maggie trávníky a  pomáhala lidem čistit okapy – prostě cokoli, jen aby se nemusela starat o  svých sedm mladších sourozenců. Vždycky říkala, že jenom během dospívání vyměnila tolik plínek, že jí to vystačí na celý život. A teď tu přede mnou seděla, pětačtyřicítku na krku a v hlavě takový nápad. „Co se stalo?“ zeptala jsem se jí. „Nic se nestalo. Nejspíš jsem konečně dospěla do stádia, kdy už nejsem dítětem. Jsem připravená dospět a stát se rodičem.“ „Ale mimčo,“ opáčila jsem. Jako obyvatelka satelitu jsem byla obklopená matkami a  dětmi neustále – sousedovic děti řvaly ve dne v noci a supermarkety byly plné mladých maminek, které marně bojovaly se svými svíjejícími se batolaty, aby je udržely v sedačkách na nákupních vozících. Po všech těch letech, kdy jsem snila a toužila po dalším dítěti, kdy jsem závistivě pozorovala těhotné ženy a matky s dětmi, až mě z toho bodalo u srdce bolestnou touhou, jsem nakonec přešla do momentálního stádia, kdy zastávám názor, že miminka – stejně jako tygřata nebo vlčata – jsou roztomilá, ale děsivá a že nejlepší je se na ně dívat z dálky. Nejlépe přes sklo.

24

Od zítRka budu sexy tRicítka Snažila jsem se přijít na způsob, jak sdělit Maggie své pochybnosti, aniž bych s nimi musela vyrukovat přímo. Nechtěla jsem jí říkat, že mít dítě v tomto věku, navíc při jejím nezávislém způsobu života, byl její nejhorší nápad od té doby, co si ostříhala hlavu dohola. Vzala jsem Maggie za ruku, která byla tvrdá jako ruka tesaře, zhrublá během let, kdy se snažila dát svým drátům kulatý tvar. „Víš,“ řekla jsem tím nejněžnějším hlasem, jakého jsem byla schopna, „mít dítě znamená hrozně moc práce, hlavně pokud jsi na něj sama. Budí tě uprostřed noci, neustále se taháš s kočárkem nahoru a dolů po schodech, plenky, pláč…“ „V  tom jsem vyrostla, na  to jsi zapomněla?“ odsekla Maggie a vytrhla mi ruku z dlaně. „Přesně!“ zvolala jsem. „Ale tehdy jsi jen pomáhala své matce; neleželo to všechno jen na tobě. Žiješ ve čtvrti, kde skoro nikdo nemá děti, nikdo z tvých kamarádů nemá děti, tvůj život na to vůbec není připravený. A nejde jenom o dítě samotné – čeká tě hledání školky, placení školného, puberta. A pokud nepůjde na vysokou, budeš za něj muset platit sociální pojištění.“ „Chápu, je mi to jasné,“ pronesla Maggie jedovatě. „Myslíš si, že jsem příliš stará.“ „Ale ty jsi příliš stará!“ vybuchla jsem. „Obě jsme příliš staré!“ „Myslela jsem, že zrovna ty bys mohla mou touhu po  dítěti pochopit,“ prohlásila Maggie a  snažila se mrkáním zahnat slzy, „po tom všem, čím sis prošla, než se ti narodila Diana, po všech těch letech, kdy ses snažila znovu otěhotnět.“ Změkla jsem, protože jsem si vzpomněla na to, jak silná byla má vlastní touha. Ale také jsem si vzpomněla na to, jak může dítě, dokonce i  pouhá snaha o  dítě naprosto ovládnout váš život; jak

25

Pamela Redmond Satranová vysilující dokáže být rodičovství – a to i když je vám o dvacet let méně, než nám je s Maggie teď. „Já to chápu,“ řekla jsem jí a snažila jsem se ji opět vzít za ruku. „Ale občas prostě v životě dosáhneš momentu, kdy se jednoduše musíš něčeho vzdát. Protože je prostě příliš pozdě.“ Věděla jsem, že je to drsné, jak by řekla Diana. Ale Maggie a já jsme si už kdysi ve čtvrté třídě přísahaly, že si vždy budeme říkat krutou holou pravdu – KHP –, dokonce i v případě, kdy budeme tušit, že ji ta druhá nechce slyšet. Když jsem si vzala Garyho čtyři měsíce poté, co jsem ho potkala na  ulici před Buckinghamským palácem, řekla mi, že jsem blázen, že se vdávám tak mladá. Když jsem po  pár měsících otěhotněla, tak Maggie svůj úděs ani neskrývala, natož když jsem musela nechat svou práci. Přestože Maggie mou dceru vždy zbožňovala, prokazovala jí svou náklonnost vždy spíš dálkově. Posílala jí neuvěřitelně střelené oblečení z  Paříže a  jednou za  rok ji brala do  galerie nebo do nějaké naprosto nevhodné restaurace, kde se pak ohromeně divila tomu, když Diana pozvracela úhoře na talíři. A od té doby, co jsem přinesla Dianu domů z porodnice, se mě neustále ptala na to, kdy se opět vrátím do práce. Teď se na mě dívala pohledem, který jsem velmi dobře znala. Byl to pohled, který věstil, že se mi chystá sdělit něco, co se mi nebude líbit. „Ty si myslíš, že je příliš pozdě na  to, abys opět začala dělat v nakladatelství?“ zeptala se. „Příliš pozdě na to, abys pokračovala ve své kariéře?“ Teď jsem to byla já, kdo se snažil neplakat. A byla řada na Maggie, aby mě chytla za ruku a pevně ji stiskla.

26

Od zítRka budu sexy tRicítka „Já si to nemyslím,“ řekla. „Nemyslím si, že by na  tebe bylo příliš pozdě. A právě o to mi jde. Nejsme párek starých dam, které si jen tak sbalí své saky paky a  odtáhnou do  starobince. Obě máme ještě pořád spoustu času. No tak.“ Maggie mě nenechala podívat se do zrcadla, dokud nebyla úplně hotová. Umyla mi vlasy a  vyfoukala je a  pak mě celou věčnost ometala štětečkem na make-up, načež mi natáhla velmi extravagantní spodní prádlo a narvala mě do těsných džínů. Cítila jsem se, jako bychom byly opět na  střední, kdy jsme si vyměňovaly oblečení a experimentovaly s make-upem. „Jak je možné, že máš tolik dívčích věcí?“ zeptala jsem se Maggie. „Jsem lesba,“ odvětila. „Ne chlap.“ Stříkla mi na  krk trošku parfému a důkladně si mě prohlédla. „Dobrá,“ prohlásila a souhlasně pokývla. „Myslím, že jsi hotová.“ Znovu mě vedla přes celý ateliér až k zrcadlu. Přísahám, opravdu jsem sama sebe nejdřív nepoznala. Dokonce jsem se nevědomky otočila a podívala se za sebe, protože jsem si myslela, že někdo přišel. Někdo blonďatý. Někdo sexy. A někdo velmi, velmi mladý. „To snad není možné,“ překvapeně jsem zamrkala. Maggie se usmála. „Já bych ti řekla tak dvaadvacet!“ vychvalovala své umění. Nemohla jsem se na  sebe vynadívat. Maggie mi, v  tom nejčistším slova smyslu, splnila přání. Nejen mé přání být mladší, ale i přání vrátit se v čase a stát se novým člověkem. Žena v zrcadle vypadala jako já, ale svým způsobem to byla jiná verze než ta, co existovala ve  skutečném vydání. Když mi bylo doopravdy

27

Pamela Redmond Satranová dvaadvacet, dokončovala jsem zrovna svá studia Jane Austenové a sester Bronteových na Mount Holyoke. Vlasy jsem nosila stažené do culíku, mé tělo se ztrácelo v obrovské plandavé teplákovce a silné brýle mi neustále sklouzávaly po nenapudrovaném nose. Když mi bylo čtyřiadvacet, byla jsem matkou malého caparta, nosila ten stejný culík, brýle a teplákovku, která byla dokonce ještě větší a vzdáleně byla cítit slinami. Když mi bylo osmadvacet, projevila jsem občas „velkou snahu“ a  natáhla si legíny a  obrovský pánský svetr a vyrazila na grilovačku do školky. Každopádně jsem ale nikdy nevypadala takto: sexy, blond, s rtěnkou, s odvážným výstřihem, chytře a trošičku jako coura. „Kdo to je?“ zašeptala jsem. Ale Maggie jen v rychlosti mrkla na hodinky a ani mě neslyšela. „Je skoro půlnoc,“ řekla. „Čas na to, vytáhnout tvé nové já na zkušební jízdu.“

KAPITOLA 2 Bar na  rohu Maggiiny ulice byl narvaný lidmi a  ještě víc se jich tlačilo na  chodníku před ním, ale štíhlá elegantní žena, která svým tělem bránila dveře, nás s Maggie mávnutím pustila dovnitř. „Balí mě,“ zakřičela mi Maggie do ucha. „Doufám, že moje přítomnost nijak neohrozí tvou pozici.“ „Ona ví, že nejsi lesba.“ Pohlédla jsem tázavě na Maggie. „Jak to může vědět?“ „Je jasnovidka,“ odvětila Maggie s  vážnou tváří. A  dodala: „Jasně že ne, zlato. I  kdybys měla na  nohou motorkářské boty a tričko od Melissy Etheridge, budeš pořád vypadat jako heteračka. Prostě to z tebe vyzařuje.“ Maggie se se mnou proplétala dopředu směrem k baru, a zatímco jsme se prodíraly davem lidí, natahovala krk na  všechny strany a mapovala situaci. „Koho chceš?“ řekla. „Chci?“

29

Pamela Redmond Satranová Nejspíš jsem vypadala vystrašenější, než jsem ve  skutečnosti byla, protože Maggie vybuchla smíchy. „No přece políbit!“ vykřikla. „Vidíš někoho, koho bys chtěla o půlnoci políbit?“ Byla jsem tak dlouho vdaná, že jsem tuto záležitost už úplně vypustila z hlavy. Loni na silvestra jsem ještě byla s Garym na tradiční silvestrovské večeři u našich přátel Martyho a Kathy a vždy jsem jako prvního políbila jeho. Neměla jsem ani ponětí o tom, že mě za dvanáct hodin požádá o rozvod; a nikdy, ani za milion let by mě nenapadlo, že budu na silvestra o rok později prozkoumávat dav lidí v baru v centru Manhattanu a hledat neznámého člověka, kterého o půlnoci políbím. A pak jsem ho uviděla. Stál u baru, jedním uchem poslouchal zrzavého týpka sedícího na  stoličce vedle, ale větší pozornost věnoval pozorování ruchu kolem sebe, zatímco mu na rtech pohrával lehký úsměv. Měl dlouhé tmavé vlasy a velmi světlou pleť. Byl středně vysoký, postavu tak akorát, ale měl neobyčejně široká ramena, svou šířkou připomínala spíš koňský hřbet. Jeho oči vypadaly, jako by tancovaly, jako kdyby si zrovna vzpomněl na velmi dobrý vtip a nemohl se dočkat, až ho někomu poví. A přesně v tom momentu se otočil, jako bych na něj zařvala, ať ten vtip poví mně, a podíval se mi přímo do očí. Jeho obličej se roztáhl do  širokého úsměvu a  já se na  něj automaticky usmála také. Měla jsem pocit, jako bychom byli staří přátelé nebo bývalí milenci, kteří se rozešli v dobrém a poznali jeden druhého v davu. Potom asi řekl zrzavý muž něco naléhavějšího a „můj“ muž se podíval na něj. „Políbila bych jeho,“ sdělila jsem Maggie.

30

Od zítRka budu sexy tRicítka „Koho?“ „Toho na baru,“ odvětila jsem. „Vedle toho zrzavýho chlápka. Toho s tím roztomilým rozcuchem.“ Znovu se na  mne podíval a  Maggie mě začala popostrkovat směrem k němu. Potom se najednou ozval výkřik a nad barem se zapnuly dvě televize. Přenášely dění na Times Square spolu s hodinami na obrazovce, které odpočítávaly čas zbývající do nového roku: bylo to necelých pět minut. „Skvělý!“ zařvala mi Maggie do ucha, zatímco mě táhla pořád dopředu. „Dobrej kluk!“ Zastavila jsem se. „Co tím myslíš?“ Snažila jsem se teď na něj dívat potají, aby si mě nevšiml. Neřekla bych, že je zrovna ve středních letech, ale vyloženě jako kluk už také nevypadal. „Tomu bude něco přes dvacet,“ okoukla ho Maggie a poklepala mi na záda. Zamračila jsem se. „Já bych řekla spíš přes třicet.“ „Ani náhodou. Pojď. Musíme zjistit, jestli ti to zbaští.“ Jít dál? Nebo vyběhnout s křikem ven do noci? Maggie se rozhodla místo mě a strčila do mě tak prudce, že jsem spadla panu „Tančící Oko“ přímo do náruče. „Ach,“ vykřikla jsem, protože jsem se ňadry pevně přitiskla k  jeho čerstvě vyprané košili a  v  nose jsem ucítila vůni pracího prášku. „Moc se omlouvám. Moje kamarádka…“ „V  pohodě,“ řekl. „Byl jsem zvědavý, jestli se k  tobě dokážu probojovat, abychom si mohli popovídat. Připadáš mi hrozně povědomá. Neznáme se odněkud?“ No, leda by ses poflakoval někde kolem dámského fitka poblíž mého domu v  New Jersey, chtělo se mi odpovědět. Nebo by ses účastnil dýchánků klubu zahrádkářů v Homewoodu.

31

Pamela Redmond Satranová Takže bylo jasné, že mě nemůže znát odnikud, protože jsem nikdy nikde nebyla – nemluvě o mém novém já, které právě stálo před ním. „Deset,“ vykřikl dav. „Devět. Osm…“ „Ach ne,“ řekla jsem. „Ne?“ vypadal překvapeně. „Já jen…“ Šlo o to, že jsem pár centimetrů za sebou cítila Maggie, která za  mnou stála jako nějaký pasák, který prošvihl splátku za  auto a čeká na první políbení, aby dostal co nejdříve prachy. „Pět. Čtyři…“ Měla jsem strach políbit někoho nového. Myslím opravdu políbit někoho opravdu nového poprvé po  třiadvaceti letech. Bála jsem se, že ani nebudu vědět, jak na  to. Bála jsem se, protože zvlášť teď, když jsem byla tak blízko, bylo mi jasné, že když jsem něco takového udělala naposledy, byl tenhle týpek ještě batole. A děsilo mě, že mi to vůbec nevadí. Ze všech stran ke mně doléhal křik a blahopřání. Dívala jsem se na něj a najednou jsem se cítila jako zajíček, který se setkal tváří v tvář s liškou. A také tak trochu jako ta liška. Podíval se na mě také a v jeho očích se znovu zračil ten nevyslovený vtip. A pak jsem si uvědomila něco, co mi při všem tom strachu z cesty do města, soustředění se na správné přání a během mé přeměny úplně uniklo. Ten rok skončil. Tento moment udělal čáru za nejhorším rokem mého života – rokem, kdy mne opustil manžel, zemřela moje matka a mé jediné dítě odjelo na druhý konec světa. A teď byl konec, který byl stejně nevyvratitelný jako vesmírné zákony, tedy že nadcházející rok může být už jenom lepší.

32

Od zítRka budu sexy tRicítka Naplnil mě takový pocit radosti a  úlevy, že jsem si zhluboka oddechla a  usmála se na  něj, což byla poslední pobídka, kterou potřeboval k tomu, aby se ke mně sklonil a přitiskl své rty k mým. A  pasovaly na  ně opravdu skvěle. Jeho horní ret zapadl úplně přesně do  prostoru mezi mé rty, zatímco jeho spodní ret se mě něžně dotkl pod nimi. Chutnal sladce; vlastně jsem na jeho rtech cítila opravdová zrnka cukru. Když jsme se od sebe konečně odlepili, řekla jsem první věc, která mě napadla: „Děkuji.“ Rozesmál se. „Potěšení je na  mé straně, ale musím ti říct, že jsem se do toho musel hodně nutit.“ Cítila jsem, že můj obličej začíná hořet. „Já jen…,“ řekla jsem, „jen jsem myslela…“ „To je v  pohodě,“ řekl něžně a  jemně se dotkl svým prstem mých rtů. A opět se ke mně sklonil, jako by mě chtěl znovu políbit. „Ne!“ zařvala jsem a trhla sebou dozadu. Vypadal zmateně. „Ne?“ „Nechci žádný vztah.“ Znovu se rozesmál. „Já teď taky nechci žádný vztah,“ zazubil se. „Nechceš?“ „Ne,“ odvětil. „Zrovna jsem se rozešel se svou snoubenkou.“ „Zrovna...,“ řekla jsem, „... teď?“ Usmál se. Byl mistrem v očním kontaktu, což bylo velmi pěkné, ale podle mých zkušeností u muže i dost neobvyklé. „No, v červnu,“ podotkl. „Zjistil jsem, že se nechci ženit. Tedy alespoň ne teď. Vůbec nespěchám, abych nastoupil do toho rychlýho vlaku kariéra, hypotéka, děti.“ „To je báječné,“ odvětila jsem. Všude kolem nás si lidé připíjeli a objímali se.

33

Pamela Redmond Satranová Tmavovlasý muž se ke mně přiblížil a zavrtal se do mě těma svýma hnědýma očima. „Myslíš to vážně? Protože většina holek, co jsem potkal, se ke mě otočila zády, jakmile jsem s tímhle vyrukoval. Úplně je to odpudilo.“ „Ne, já si myslím, že je to dobrý nápad,“ opakovala jsem. „Tohle je jediný moment ve tvém životě, kdy můžeš být volný, experimentovat, dělat všechno, co chceš, a měl bys toho využít. Na to, aby ses usadil, budeš mít ještě dost času.“ To samé jsem řekla své dceři Dianě, která si mou radu vzala k srdci tak vážně, že se ode mě odstěhovala 8000 kilometrů daleko. Teď na mě znovu mluvil, ale já jsem se tak ztratila ve svých myšlenkách na  Dianu, že mi nejspíš uteklo, co mi říkal. Jediné slovo, které jsem zaslechla, bylo „Williamsburg“, a očividně čekal na mou odpověď. „Všechny ty divné kostýmy,“ pronesla jsem a  vzpomněla si na Dianin školní výlet v osmé třídě. Zvláštně se na mě zadíval. „Znám tam skvělý klub, kde by měl být větší klid než tady. Ptal jsem se tě, jestli by ses tam nechtěla přesunout.“ Nemohla jsem tomu uvěřit. „Jet takovou dálku až do  Virgínie?“ zeptala jsem se. „Dnes v noci?“ Usmál se na mě a zavrtěl hlavou. „Mám na mysli Williamsburg v Brooklynu. Bydlím tam.“ „Ahaaa,“ došlo mi a  najednou jsem se tam cítila tak nepatřičně, jako kdybych na sobě měla plátěnou zástěru a kuchařskou čepici. „Tak co? Chtěla bys jít?“ Chtěla jsem jít? No, samozřejmě že bych chtěla jít, kdybych opravdu byla osobou, za kterou jsem se vydávala. Ale ve sku-

34

Od zítRka budu sexy tRicítka tečnosti bych klidně mohla být jeho matkou. Neměla jsem to srdce mu to říct a zkazit mu tak nový rok, který trval sotva pár minut. Kde byla Maggie teď, když jsem ji potřebovala? Cítila jsem, jak mi přešlapuje za zády až do toho půlnočního polibku. Ale teď jsem ji nikde neviděla. Nakonec jsem ji zahlédla až u vchodu, jak šeptá něco do  ucha té milé ženské vyhazovačce. Ta mi očividně v ničem neporadí. „Myslela jsem, že nechceš žádný vztah,“ vyhrkla jsem. „Tohle není vztah,“ odvětil. „Je to jenom... jenom...“ „Sex na jednu noc?“ opáčila jsem. „Protože to pro změnu nechci já.“ Nechci, že ne? „Ne,“ odvětil. „Chtěl jsem říct, že kdybychom si chtěli vyrazit...“ Svěsil ramena a zadíval se na podlahu. A pak se na mě znovu usmál. „Poslouchej,“ řekl. „Prostě se mi líbíš. A  rád bych tě víc poznal.“ Váhala jsem. „Nemyslím si, že by tě potěšilo to, co by ses dozvěděl.“ Přiblížil se ke mně ještě trošku, tak akorát, abych se začala cítit nejistě. „A co kdybys nechala tohle rozhodnutí na mně?“ Opět jsem ucítila zatřepetání motýlka v  prsou, nebezpečně blízko u  srdce. Přerušila jsem pohled z  očí do  očí a  podívala se na  jeho rty, a  když jsem odvrátila oči od  rtů, zaměřila jsem se na jeho ramena, která jsem si velmi snadno představila nahá. Rok bez jakéhokoli náznaku sexu, rok, během něhož jsem se konečně velmi dobře spřátelila s  vibrátorem, který mi Maggie vnutila už

35

Pamela Redmond Satranová dávno, mou fantazii nastartoval do  neskutečných obrátek. Teď, když jsem se stala expertem na vyvolání elektronicky poháněného orgasmu, kdykoli se mi zachtělo – něco, co se mi nikdy nepodařilo s žádnou lidskou bytostí –, se mi zdálo, jako bych ho měla právě teď přímo tam. Cítila jsem jeho ruku na svém boku. Jemně přitiskl svoje boky k mým. Ale pak odbily velké ocelové hodiny nad barem znovu – tentokrát 00:15 – a já se vrátila do reality. Vzpomněla jsem si na větu, kterou mi kdysi už pár kluků řeklo. Větu, kterou jsem si vždycky přála říct někomu jinému, ale nikdo by mi ji neuvěřil. Ale teď jsem měla pocit, že by to mohla být i pravda. „Věř mi,“ pronesla jsem a cítila se při tom sebevědoměji než kdykoli předtím, „se mnou jsou jenom potíže.“ Místo aby mě od  sebe odstrčil, vypadalo to, že mé varování ještě víc vzbudilo jeho zájem. Když už jsme u toho, na mě to většinou mívalo stejný účinek. „Dej mi svůj telefon,“ poprosil mě. „Nebudu ti dávat své číslo.“ „Jen mi dej svůj telefon.“ Natáhl ruku. Zalovila jsem v přední kapse džínů, do kterých mě Maggie narvala, zdráhavě jsem vyndala telefon, který mě celou dobu tlačil na stehně, a podala mu ho. „Ty jo,“ zvolal, když ho zapnul. „Ty máš Tetris.“ Znělo to jako diagnóza. Diagnóza onemocnění mobilního telefonu. Nejspíš si všiml mého zmateného výrazu, protože hned pokračoval s vysvětlením. „To je jedna z nejstarších videoher. To je má práce. Jsem vývojář videoher. Tedy, teprve se to učím.“

36

Od zítRka budu sexy tRicítka „Ach,“ odvětila jsem a  cítila jsem se ještě znepokojeněji než předtím. „Ty chodíš ještě... do školy?“ „Na jaře jedu do Tokia na školu herních vývojářů,“ odpověděl. „Ale mám už dodělanýho magistra. No a jelikož jsem se rozhodl, že se prozatím nebudu ženit, nechtěl jsem ani práci v žádné korporaci. A co ty?“ „Jak co já?“ „Co děláš?“ „Hmmmm,“ zamyslela jsem se a  uvažovala, zda se dá praní prádla, utírání prachu nebo vykládání myčky klasifikovat jako práce. „Momentálně vlastně nic moc nedělám.“ „Takže jsi ještě na škole?“ „Ne, to ne,“ odvětila jsem. „Školu jsem dodělala už dávno.“ Říkala jsem si, že dokud mu neřeknu explicitní lež, nedělám nic špatného. „Takže jsi... cestovala?“ Tohle sice nebyla úplná pravda, ale alespoň částečně se to pravdě podobalo. „Jo, byla jsem mimo.“ „Jako třeba ve Francii?“ „Něco takového.“ No, říkala jsem si, určitě existují lidé, kteří si o New Jersey myslí, že je něco jako Francie. Začal cosi vyťukávat do mého telefonu. „Co to děláš?“ „Zadávám své číslo do tvého adresáře,“ řekl. „Mimochodem, jmenuju se Josh.“ „Alice,“ řekla jsem. „Ali?“ „Ne. Alice.“ „Tak jo, Alice, vyber si číslo od jedné do jednatřiceti.“

37

Pamela Redmond Satranová První číslo, které mi vytanulo na  mysli, byl můj odhad jeho věku. „Dvacet pět,“ řekla jsem. Vzdychl. „Nemohla sis vybrat nižší číslo?“ Proboha, doufám, že ne. „Ne,“ trvala jsem na svém. „No tak dobrá.“ Další mačkání tlačítek. „Máme rande 25. ledna.“ „Rande?“ „Ano. Nastavil jsem na tvém telefonu alarm, abys na to nezapomněla. A zajdem si na skleničku do... vyber nějaký bar.“ „A co když s tebou nikam jít nechci?“ „Tak máš pětadvacet dní na to, aby sis to rozmyslela. Pokud se rozhodneš, že nechceš, můžeš to vždycky zrušit. Teď si vyber bar.“ Jediný bar, na  který jsem si vzpomněla, byl slavný podnik u Gilberta, který se nacházel za rohem mé kanceláře v jedné a jediné práci, kterou jsem kdy měla, Gentility Press. A bylo to zároveň naposledy, co jsem měla nějakou pořádnou příležitost zajít si ve městě na drink. Na chvilku jsem zpanikařila, protože mi došlo, že Gilbert už vůbec nemusí existovat, ale Josh mi řekl, že přesně ví, kde to je, a  předtím než mi vrátil telefon, mi do  něj zapsal jméno a adresu. „Ani nevím, jak tenhle alarm funguje,“ varovala jsem ho. „Nemusíš dělat vůbec nic,“ odvětil. „Pětadvacátého ve  čtyři hodiny uslyšíš zvonit alarm a telefon ti řekne všechno, co budeš potřebovat vědět. Budu se těšit.“

KAPITOLA 3 Z  hlubokého spánku mě vytrhlo zvonění mého mobilu. První věc, která mě napadla, stále ještě v oparu probdělé noci a v přítmí Maggiina ateliéru, byla, že mi zvoní alarm na schůzku s Joshem. Zdálo se mi o něm něco mírně erotického, ale zatímco telefon dál neúprosně vyřvával, odplouval sen pomalu mimo můj dosah. Konečně se mi podařilo se zorientovat – krk jsem měla ztuhlý ze spaní na purpurové lenošce – a telefon zůstal uložený v kapse džínů, které jsem měla na  sobě a  které teď ležely zmuchlané na  podlaze. Když jsem do  telefonu řekla úvodní haló, uslyšela jsem pouhé šustění. Šustění a  ticho. Zrovna když jsem se chystala zavěsit, uslyšela jsem konečně slabounký a vzdálený hlas své dcery Diany. „Mami?“ zeptala se. „Mami? Jsi to ty?“ „Jsem to já, zlatíčko,“ odvětila jsem, teď už zcela vzhůru. Diana mi nemohla volat často. Nejbližší telefon byl vzdálený patnáct kilometrů od  vesnice, kde působila jako dobrovolnice u  Mírových sborů. Navzdory všeobecnému přesvědčení stále existovala

39

Pamela Redmond Satranová na světě místa – hodně míst –, kam výdobytky jako telefony nebo internet ještě nedorazily. „Nezní to jako ty,“ pochybovala Diana. Prohrábla jsem si vlasy a vybavily se mi všechny události uplynulé noci, má přeměna pod taktovkou Maggie, setkání v  baru. Vstala jsem z lenošky, šla jsem k oválnému zrcadlu a podívala se na  sebe. Se smytým make-upem jsem se mnohem víc podobala staré Alici. Ale mé nové světlé vlasy a neposedný sestřih od Maggie dokázaly zázraky. Dokonce i v tomto surovém ranním stavu jsem vypadala jako mladá žena. Avšak ne mladá žena, se kterou se Diana někdy setká. Stejně jako zážitky s kouřením trávy a pár opileckých a napůl anonymních sexuálních dobrodružství je tohle něco, co se Diana nikdy nedozví. „Jsem to já,“ ujistila jsem ji. „Jsi v pořádku?“ „Mám se dobře, mami,“ pronesla hlasem, v němž byl náznak varování, abych se neptala na to, jak se má. Jasně že se měla dobře. Byla dospělá a nepotřebovala moji péči. „Dobře,“ podotkla jsem. „Jsi ve městě jenom na den?“ Nastalo tak dlouhé ticho, až jsem si myslela, že vypadlo spojení, ale potom Diana prohlásila: „Ne, jela jsem na pár dní s několika dalšími dobrovolníky do Maroka. Myslela jsem, že jsem ti to říkala.“ Bylo to, jako by mi dala facku. Stoprocentně mi nic takového neříkala a obě jsme to věděly. Chtěla jsem, aby Diana přijela domů na Vánoce, ale ona mi začala naštvaně vykládat, že její pobyt se chýlí ke konci a nepřipadá v úvahu, aby teď opustila vesnici, a že fakt, že jsou právě svátky ve Spojených státech, ještě neznamená, že jsou všude, a že chudoba a bída si prázdniny nevybírají a tak dál, až jsem se jí nakonec sama omluvila, že jsem natolik sobecká, že jsem jí za své chtěla koupit letenku domů.

40

Od zítRka budu sexy tRicítka Jen se s  ní nezačni hádat, opakovala jsem si. Nemá to cenu, brzy přijede domů a všechno tohle bude vedlejší. „To si nepamatuju,“ odvětila jsem. „Co přesně jsi mi říkala?“ „Nikdy si nepamatuješ nic, co ti říkám,“ prohlásila. „Nevím, proč ti vlastně vůbec volám.“ Můj bože. Takhle to s  ní je celý poslední rok, od  té doby, co jsem se rozešla s jejím otcem. Přestože to byl on, kdo odešel, byla Diana naštvaná na  mě, možná proto, že mě měla jistou, možná právě proto, že jsem jí byla nejblíže a  nikdy bych ji neopustila. Loni v lednu, dva týdny poté, co Gary odešel, mi Diana oznámila, že místo aby se vrátila na  univerzitu a  dokončila svůj poslední ročník, se připojila k Mírovým sborům a odjíždí na rok do Afriky. Takže najednou, po  letech plných něhy a  důvěry – Diana nikdy neprošla obdobím pubertální tvrdohlavosti –, mi volala z osm tisíc kilometrů vzdáleného místa, aby se se mnou pohádala. „Jsem ráda, že voláš,“ ujistila jsem ji. „Nemůžu se dočkat, až tě zase uvidím.“ Další ticho. Přemýšlela jsem, co může shledávat závadného na tom, co jsem právě pronesla. „No, budeš muset počkat o trochu déle,“ vypadlo z ní nakonec. „Rozhodla jsem se prodloužit si pobyt o několik měsíců.“ Zůstala jsem úplně bez dechu. Dokázala jsem přejít všechno – svůj strach, svou úzkost, svou zdrcující touhu mít ji u  sebe, fyzicky i citově –, protože jsem se upínala na to, že se v lednu vrátí. A  teď mě všechny ty pocity, které jsem v  sobě dusila, úplně zaplavily a já jsem vykřikla, pravděpodobně mnohem hlasitěji, než jsem měla v plánu. Na druhé straně ateliéru otevřela Maggie ležící v  železné posteli překvapením oči a  na  druhém konci telefonní linky Diana zaúpěla.

41

Pamela Redmond Satranová „Jak se vůbec opovažuješ mi to takhle komplikovat?“ zeptala se. „Já mám svůj vlastní život. A  jenom proto, že jediné, co ty chceš, je dřepět v tom svém domě v New Jersey, ještě neznamená, že to musím chtít i já.“ Cítila jsem, jak jsem ztuhla. Maggie se v posteli posadila a posílala mi přes celý ateliér soucitné pohledy. Zvedla ruce a ramena, jako by se ptala, co se děje, a já se k ní musela otočit zády, abych se nerozbrečela. „Mami?“ zeptala se Diana. „Jsi tam ještě?“ „Jsem tu.“ „Vždyť já vím, že jenom nesedíš doma. Máš svou zahrádku, klub a další věci. Ale teď, když už jsem tady, bych tu prostě chtěla ještě nějaký čas zůstat. Chápeš to, že jo?“ Samozřejmě že jsem to chápala. Co jsem nechápala, bylo to, proč se ke mně chovala tak bezcitně. „Diano,“ prohlásila jsem. „Pokud tam chceš zůstat, tak bys to samozřejmě měla udělat. Jsem jenom trochu zklamaná, to je všechno.“ „Vidíš, a to je ten problém,“ podotkla má dcera. „Myslím, že bys vůbec zklamaná být neměla. Místo abys jen tak seděla doma a čekala na mě, bys měla začít něco dělat se svým vlastním životem.“ Tak teď mi úplně došel dech. I slova. „Poslouchej,“ řekla. „Tohle volání stojí tebe – nebo tátu – určitě majlant. Zatím nevím přesně, jak dlouho tu ještě zůstanu, ale určitě to bude několik měsíců. Doufám, že je to v pohodě.“ „Mmmmm-hmmmm,“ bylo jediné, co jsem ze sebe dokázala vypravit. „Tak dobře. Zavolám ti hned, jak budu moct. Mám tě ráda.“

42

Od zítRka budu sexy tRicítka Chtěla jsem jí říct, že ji mám také ráda, ale linka ohluchla. Chvíli jsem tam jen tak stála a  snažila se popadnout dech a teprve potom jsem se otočila a podívala se na Maggie, která vyskočila z  postele a  běžela přes celou místnost, aby mne objala. Už jsem to v  sobě nedokázala dál držet, položila jsem jí hlavu na  rameno a  rozplakala se. Neotřáslo mnou to, že tam Diana ještě zůstane. Samozřejmě mi to bylo líto, ale pár dalších měsíců bych určitě ještě vydržela. Nejsmutnější ale bylo to, jak jsme se jedna druhé pomalu vzdalovaly a jak beznadějné bylo se k ní dostat. „To bude dobré,“ uklidňovala mě Maggie a hladila mě po zádech. Objala mě a utěšovala, zatímco jsem jí vyprávěla, co se stalo, co Diana řekla a jak se cítím. Když jsem se konečně uklidnila, pustila mě a podívala se mi do očí. „Víš,“ pronesla, „možná je to vlastně zamaskované štěstí.“ „Co tím myslíš?“ „To, co jsi včera v noci začala,“ vysvětlila Maggie, „možná máš teď příležitost to dotáhnout do konce.“ „S tím klukem?“ zeptala jsem se. „Ale já ani…“ „Já nemluvím o  tom klukovi,“ přerušila mě Maggie, „i  když na toho by se to dalo vztáhnout také. Já mám na mysli tvůj nový mladistvý vzhled. Mohla bys v tom pokračovat a čekat, co se stane.“ „Chceš říct čekat na to, kolik pětadvacetiletých kluků přiměji k tomu, aby mě políbili?“ „Pokud chceš opravdu předstírat, že jsi mladší,“ pokračovala Maggie, „budeš muset přestat používat slova jako přiměji.“ „Co je na přiměji špatného?“ „Je to zastaralé.“ „Počkej,“ zarazila jsem ji. „Kdo říká, že chci vypadat mladší?“

43

Pamela Redmond Satranová „Poslouchej,“ pronesla Maggie. „To, co se stalo včera v  noci v tom baru, nebyla náhoda. Jak jsem se na tobě vyřádila, vypadáš fantasticky. A do toho zavolá Diana a oznámí ti, že se ještě nemíní vrátit. To je tvoje šance! Teď ti už nic nebrání v tom, aby ses sebrala, rozeslala pár životopisů a  možná si i  trochu povyrazila s několika kluky…“ „Tak to už přeháníš.“ „Jak přeháním? Sama jsi řekla, že by sis přála být mladší. A práci si musíš najít v každém případě, ať chceš nebo ne.“ „Jasně že chci,“ ujistila jsem ji. „No dobrá. V tom případě pro tebe určitě bude snazší přijít tam jako žena, které je dvacet osm, než jako žena, které je čtyřicet čtyři.“ „Nerada lžu,“ podotkla jsem. „A i když na sobě mám těsné oblečení a tunu make-upu, jsem to pořád já. Proč bych vůbec měla vypadat na nějaký určitý věk?“ „Přesně tak,“ souhlasila Maggie. „Proč bys měla někomu vykládat, jestli ti je čtyřicet čtyři nebo osmadvacet? Nemusíš říkat vůbec nic.“ Přikývla jsem. „Fajn.“ „Takže pokud vypadáš mladší a lidé si myslí, že jsi mladší, tak proč je při tom prostě nenechat?“ Dál jsem přikyvovala, ale opět jsme začaly zabředávat do problematických témat. „Chci tím říct,“ prohlásila Maggie, zatímco mě vedla k mrňavé kuchyňce, kde ve  své miniaturní konvičce začala připravovat kávu, „že když půjdeš na  pohovor a  povíš jim, že ti je čtyřicet čtyři, i oni si o tobě vytvoří určitou představu, která nemusí být nutně pravdivá, nebo ne? Jako že jsi ve středním věku, že už jsi vypadla z rytmu a že jsi moc stará na nástupní pozici.“

44

Od zítRka budu sexy tRicítka Musela jsem uznat, že měla pravdu. „A  pokud uvěří, že ti je dvacet a  něco,“ pokračovala Maggie, „budou si spíš myslet to, co chceš, aby si mysleli: že dychtíš po tom, učit se nové věci, že jsi spokojená s nástupní pozicí a že by ti vůbec nevadilo pracovat pro nějakého nafoukaného vedoucího oddělení.“ „Ale mně už dávno není dvacet.“ „Ale to oni nemusí vědět,“ podotkla Maggie. „Vlastně se tě na to ani nesmí zeptat. Podle antidiskriminačního zákona.“ „Už si nepamatuješ, co nás učila sestra Miriam Gervase?“ zeptala jsem se. „To je hřích opomenutí.“ „Žádná otázka, žádná odpověď.“ „Hřích, hřích, hřích, hřích.“ „Ale no tak, Alice. Ty jsi přestala být katoličkou v momentě, kdy ses vdala pod chupou.“ Tak teď mě dostala. I přes své neposkvrněné roky studia v katolické škole jsem přestala chodit do  kostela, když jsem přešla na vysokou, a svého vztahu k papeži jsem se vzdala poté, co jsem si vzala Žida. Ale přestože Gary po narození Diany znovu našel svou cestu k  náboženství, a  dokonce chtěl, abych i  já konvertovala, aby mohla být Diana považována za stoprocentní Židovku, byla jsem proti. Nemohla jsem říct, že bych věřila, že Ježíš je Bůh. Na druhou stranu se ani nedalo říct, že bych tomu nevěřila. V  průběhu minulého roku jsem dokonce opět začala chodit do  kostela, cítila jsem totiž potřebu nějaké spirituální podpory a  pocitu sounáležitosti. Problém byl v  tom, že mi protestantský sbor, který jsem navštěvovala, připadal spíš jako parodie na kostel, jelikož faráři byli nejen ženatí, ale byly to ženy – matky! –, a svatyně s holými zdmi postrádaly tajuplnost a vznešenost. Jako

45

Pamela Redmond Satranová unitář, kongregacionalista nebo presbytarián jsem se necítila a  ke  katolické církvi jsem se vrátit nemohla, jelikož zavrhovala věci, které pro mne byly v životě důležité: kupříkladu můj rozvod. A uvědomila jsem si, že právě to mi nejvíc vadilo na Maggiině nápadu předstírat, že jsem mladší. Nešlo jenom o lhaní nebo etické důsledky, ale o to, že bych tak ze svého života úplně vymazala mnoho let, a nejen let, ale i osob a všeho, co jsem milovala. „Takže mám předstírat, že má dcera nikdy neexistovala?“ zeptala jsem se, plácla sebou do lehátka a zabalila se do červené saténové deky. „Že jsem nikdy nebyla vdaná a že nemám svůj vlastní dům?“ „Nemusíš předstírat vůbec nic,“ odvětila Maggie. „Nebudeš žít zrovna dvojí život, že by ses každý večer vracela domů k  Dianě a Garymu. Vlastně se ani nemusíš vracet do New Jersey a cokoli předstírat před svými přátely a sousedy. Můžeš svůj dům na pár měsíců pronajmout, přestěhovat se ke mně…“ „No ne, nevěřím svým vlastním uším,“ podotkla jsem. „Byla jsem toho názoru, že jsi vlk samotář.“ Maggie za sebou sice měla několik vztahů, ale nikdy nedovolila žádné své přítelkyni, aby se k  ní nastěhovala. Dokonce ani když cestovala, nesnesla, pokud musela s někým sdílet pokoj v hotelu. Maggie se usmála. „To je něco, co budu muset změnit,“ odvětila, „teď, když ze mě bude matka.“ A já budu tvůj pokusný králík. „Mohlo by to být dobré pro nás obě.“ Byla jsem si jistá, že pro Maggie by bylo jedině dobře, kdyby se naučila sdílet svůj život a životní prostor s jiným člověkem ještě předtím, než se její teoretické dítě narodí. A když na to přijde, ani mně by nevadilo, kdybych se mohla opět o někoho starat.

46

Od zítRka budu sexy tRicítka „Takže ty si myslíš, že by se ze mě měl stát úplně jiný člověk?“ zeptala jsem se. „Ber to jako divadelní představení. Budeš to hrát tak dlouho, jak to jen půjde – koupíš si nějaké nové oblečení, zkusíš si sehnat práci –, a necháš tomu volný průběh. Až to skončí, tak to skončí.“ „A  co když tu práci opravdu seženu? Pak se to tvé divadelní vystoupení stane součástí mého skutečného života.“ „Myslela jsem, že jsi řekla, že kdybys byla mladší, víc bys riskovala a  byla bys sobečtější,“ řekla Maggie, zatímco pozorovala bublající espresso. „Já věděla, že to nedokážeš.“ „Dokážu.“ „Tak jdi do toho,“ řekla Maggie. „Schválně, jestli to dokážeš.“

KAPITOLA 4 Stála jsem ve frontě mladých žen – opravdu mladých žen –, všechny jsme držely v  rukou své životopisy a  čekaly, až na  nás přijde řada, aby si s námi promluvil puberťácky vyhlížející majitel jedné z  budoucích nejpopulárnějších restaurací na  Manhattanu. Tady. Muselo nás tam být minimálně padesát a  všechny jsme se měly utkat o  své vytoužené místo servírky, a  jak jsem měla možnost vidět, neměla jsem ani nejmenší šanci. Mohla bych být sebevíc blonďatá, štíhlá, a  dokonce bych se mohla v klidu vydávat i za mladou a nikdo by nehnul ani brvou. Ale tyto ženy byly nejspíš z nějakého paralelního vesmíru. Z planety, kde mělo jedno tělo zároveň obrovská prsa a chlapecké boky, kde byly zuby bělejší než papír a chodidla se v deseticentimetrových podpatcích cítila jako v domácích papučích. Já – jakožto pouhý smrtelník – bych se nejraději posadila na vlhkou betonovou podlahu. Mohla bych se usmívat, předstírat svůj zápal k práci, dokonce bych mohla i mladistvě kroutit boky. Ale nikdy bych nebyla schopná přinutit své staré nohy,

48

Od zítRka budu sexy tRicítka aby si na  sebe obuly takto vysoké podpatky a  ještě si chůzi v nich užívaly. „Slečna Greenová?“ zavolal ten klučina, kterému restaurace patřila. „Ali Greenová?“ Prodrala jsem se k němu a snažila se u toho vypadat, jako bych se vznášela. Tohle byl dnes už můj čtvrtý pohovor. V prvním týdnu jsem rozeslala své životopisy do  všech nakladatelství – tedy do  všech kromě svého bývalého zaměstnavatele Gentility Press, kde mě loni odmítli ne jednou, ale dokonce dvakrát. Práce v Gentility byla sice i nadále mým snem – vydávali všechny mé nejoblíbenější knihy a  jeho zakladatelka, paní Whitneyová, byla jedním z mých idolů –, ale bála jsem se, že by mě poznali, kdybych se tam znovu objevila, anebo by mě rovnou (potřetí) vyhodili. Nebo obojí. Poté co jsem svými životopisy atakovala všechna nakladatelství, jsem se přesunula k celostátním časopisům, poté ke komerčním časopisům, následně k  reklamkám a  public relations a  nakonec jsem se snížila k takovým plátkům jako Drugstore Coupons Today. A  všude ta stejná historka. Všude měli tak málo nástupních pozic a to málo, co měli, si stejně šetřili pro interní zaměstnance, a navíc mizerně platili. Nabídli mi několik neplacených stáží, ale nemohla jsem si dovolit pracovat zadarmo. Proto jsem se tento týden začala poohlížet po práci servírky. Příštím stadiem už bude jen plnič igelitových tašek v supermarketu – ale pokud budu nucena dělat tohle, vrátím se ke  svému věku čtyřiačtyřiceti let, protože tak budu alespoň moct nosit pohodlné boty a nikdo mi nebude zírat na prsa. „Alice,“ opravila jsem ho a podala mu svůj životopis. „Jmenuji se Alice.“

49

Pamela Redmond Satranová Podíval se na mě, jako by to jméno slyšel prvně v životě. „Vždyť víte,“ pokoušela jsem se mu pomoci. „Jako ta z Alice in Wonderland. Ta v říši divů…“ Jedinou jeho reakcí byl škleb, který měl nejspíš představovat úsměv. „Byla byste ochotná si změnit jméno?“ zeptal se mě. Možná kdyby mi nabízel roli v  oscarovém filmu. Ale na  to, abych míchala koktejly v nějaké zapadlé části Manhattanu? Ale místo abych to z fleku zavrhla, rozhodla jsem se, že si ho ještě chvilku vychutnám. „Jak bych si podle vás měla změnit jméno?“ zeptala jsem se. „Na Ali?“ „Nebo Alex,“ poznamenal. „Nebo možná Alexa. Nebo, už vím: Alexis!“ „Jako v Dynastii,“ napadlo mě. „Alexis je sexy,“ trval na  svém a  úplně přitom ignoroval mé přirovnání. Nebo ho spíš nepochopil. „To je jako ta dáma z  Mayflower, ne?“ zeptala jsem se ho. „Vždyť víte, měla seznam různých dívčích jmen, jmen, které se jí zdály sexy. No, možná se tehdy slovo ‚sexy‘ ještě nepoužívalo. Nejspíš tehdy říkali ‚přitažlivé‘.“ Vrhl na  mě nechápavě prázdný pohled a  já se snažila mu ho co nejlépe oplatit. Pravdou bylo, že se toho z této bídy o moc víc vytřískat nedalo. Tenhle týpek – aktivně jsem si ho totiž vygooglovala, jelikož jsem si naivně myslela, že domácí příprava pro něj bude důležitější než sexy znějící jméno – se považoval za samozvaného kulinářského génia. Zajímalo by mě, co takový hejsek v džínách velikosti 26 asi tak mohl vědět o vaření. No tak si prostě zmrzlinu posypává pepřem. Inovativní to je, ale je to jedlé?

50

Od zítRka budu sexy tRicítka Vaření mi chybělo. Přestože jsem byla sama, přestože jsem hubla, pořád jsem i  nadále vařila všechny své oblíbené recepty, které jsem servírovala na nejlepším čínském porcelánu, jejž jsem měla, se stříbrnými příbory po babičce, které si přivezla z Itálie, za svitu svíček a s pěknou hudbou v pozadí. Za těch pár týdnů, co jsem tábořila u Maggie a zjišťovala, jestli si vůbec dokážu sehnat práci dříve, než se odhodlám k tak velkému kroku, že pronajmu svůj dům, jsem se pro ni snažila vařit. Ale Maggie byla většinou v době večeře hluboce pohroužená do své práce, a zatímco rozjímala nad obrovitánským kusem cementu, jen tak usrkávala z hrnku na kávu japonské nudle. „Velmi mě zajímá jídlo,“ řekla jsem dětskému géniovi ve snaze vrátit směr, kterým se tento pohovor ubíral, opět na planetu Zemi. „To je super,“ zívl. „Jste herečka?“ „Ne,“ odvětila jsem. To ho zaujalo. Prohlížel si mě se zdviženým obočím. „Nechcete pracovat v kuchyni, že ne?“ vypadlo z něj. „Protože v kuchyni holky mít nechci.“ A pak že už nelegální praktiky vymizely! Zavrtěla jsem hlavou, ale ve skrytu duše mě tato nehorázná diskriminace potěšila, protože jsem alespoň přestala litovat své malé lži. Jako kdyby mi četl myšlenky, se mě zeptal: „Kolik ti je let, Alexis?“ Pokud by šlo o  jinou situaci, snažila bych se této otázce vyhnout. Nebo bych dokonce dala jasnou a pravdivou odpověď. Ale teď jsem se mu podívala přímo do očí a odvětila: „Šestnáct.“ Konečně ho něco rozesmálo. „Aha, takže vtipálek. Chápu. No tak dobrá. Ukaž mi svoje kozy.“ Čekala jsem další záchvat smíchu, ale žádný nepřicházel. Místo toho tam seděl a čekal.

51

Pamela Redmond Satranová „To si snad děláte legraci,“ odvětila jsem. Dál tam seděl a očividně si legraci nedělal. Uvědomila jsem si, že tuto práci opravdu potřebuju. Kdyby mi bylo opravdu dvacet dva nebo dvacet sedm, co bych udělala? Obrátila to v žert? Nebo bych mu je vážně ukázala a litovala toho až do konce života? Nebo bych to stejně jako ty holky z klipů na MTV, které sledovala Diana, nebo po vzoru šokujících titulních stran pánských časopisů, které jsem vídala u novinových stánků, prostě udělala a nepřišlo by mi na tom nic zvláštního? Ale to bych nebyla já. Bez ohledu na  to, kolik make-upu si na sebe napatlám, nikdy nebudu tak mladá ani nebudu mít stejné naprogramování mysli jako mladá generace. Ale snažila jsem se přece být asertivnější, nebo ne? „Co mají mé kozy, jak je nazýváte, společného s mou schopností vykonávat práci servírky?“ zeptala jsem se ho. Jeho odpověď zněla: „Všechno.“ Chtěla jsem mu oponovat, ale pak jsem si uvědomila, že má pravdu. Všechno, co je zapotřebí k  tomu být dobrou servírkou a brát vysoké spropitné, spočívalo v tom, být neodolatelná a sexy. Patrně se z toho časem stane jedno z těch falešných hipsterských míst, kde se ani nedá sehnat stůl. A on by mi tu práci stejně nedal, ať už bych mu ukázala prsa nebo ne. On totiž moje prsa ani vidět nechce; jediné, o co mu jde, je mě ponížit. Tak to by stačilo. Popadla jsem svůj životopis. Chtěla jsem, aby po mně na tomto místě nezbyl ani papírek. „Nechci pro vás pracovat,“ oznámila jsem mu. „A jmenuji se Alice.“ Když jsem byla konečně venku na ulici, bolest se mi z nohou dočista vytratila. Kráčela jsem až příliš rychle, popoháněl mě di-

52

Od zítRka budu sexy tRicítka voký tlukot srdce. Takhle to dál nejde. Nemůžu se ucházet o zaměstnání, která nechci, a  předstírat, že jsem někdo, kdo se mi vlastně hnusí. Pokud mi mladý vzhled dopomůže ke skvělé práci, k  takové práci, o  které jsem snila, když jsem loni začala rozesílat své životopisy, k takové práci, kterou jsem měla před mnoha a mnoha lety v Gentility Press, pak jsem byla ochotná pokračovat s  touto komedií. Ale co se dosavadních zkušeností týče, tak být mladá bylo ještě horší než být stará. Jak jsem tak pochodovala, začala jsem přemýšlet o tom, že je načase s tím skoncovat. Byla jsem vyčerpaná ze spaní na Maggiině lehátku, s pokrývkou přes hlavu, aby mě nerušilo světlo a rámus, protože Maggie pracovala dlouho do  noci. Utratila jsem peníze, kterých mám už tak nedostatek, za  oblečení do  práce, které nemám kam nosit. Pocítila jsem touhu vrátit se domů. Jedině… Jedině, že bych zkusila Gentility. Vlastně nemám co ztratit – buď půjdu do  Gentility a  risknu případný neúspěch, nebo se vrátím domů do  New Jersey, kde mě nevyhnutelně čeká jistý neúspěch. Když to vezmu kolem a kolem, je jasné, že bych to v Gentility měla ještě zkusit. Koneckonců bych alespoň Maggie dokázala, že umím být odvážná a  asertivní. Vlastně jsem se i  cítila odvážně a asertivně, když jsem si to namířila směrem ke kancelářím Gentility. Sice jsem na  sobě měla ohoz určený k  pohovoru na  práci servírky – červenou hedvábnou halenku s černobílou kostičkovanou minisukní a k tomu výrazný make-up. Možná bych se měla nejdříve stavit u Maggie doma a převléknout se. Ale kašlu na to. Alespoň bude tenhle odvážný a asertivní vzhled skvěle ladit k mé momentální náladě.

53

Pamela Redmond Satranová O  půl hodiny později už jsem s  tvářemi zčervenalými rychlou chůzí seděla v kanceláři oddělení lidských zdrojů v Gentility Press a vyplňovala již dobře známou žádost o práci. Ještě štěstí že mám tak obyčejné jméno. Můj životopis byl úplně stejný jako minule, jen jsem v něm vynechala dvacet let dobrovolnické práce. Použila jsem adresu Maggie místo té své v New Jersey a číslo mobilního telefonu místo domácí pevné linky a modlila se, aby se mnou pohovor vedla asistentka, a ne šéfka lidských zdrojů Sarah Chanová. Smůla. Snažila jsem se splynout se zdí, když ke mně po šedivém koberci nakráčela stará známá slečna Chanová, třicetiletá, půvabná a přehnaně vážná, a natáhla ke mně na přivítanou ruku s perfektně provedenou manikúrou. Postavila jsem se a nervózně jsem čekala, až se jejím obličejem mihne náznak poznání. Sarah Chanová byla příliš mladá na  to, abychom se znaly z  dob, kdy jsem tu působila ještě i  já. Poprvé jsme se potkaly loni v  únoru, hned poté, co jsem se vybrečela z rozchodu s Garym a Dianině odjezdu do Afriky. Nakráčela jsem do Gentility, na sobě kostýmek velikosti 40, který jsem si koupila na finále soutěže Rodič roku sedm let zpátky, když byla Diana ještě na druhém stupni, a automaticky jsem předpokládala, že mě vezmou zpět na  stejnou pozici, kterou jsem opustila, když jsem otěhotněla. Přestože trval pohovor pouhých dvacet minut, přestože se slečna Chanová, jak se mi představila, rozloučila slovy, že spolu zůstaneme v kontaktu, místo aby se mnou probrala nástupní plat a pozici, jsem stále čekala, že mi jednoho dne zavolá. Když se mi do června neozvala, vrátila jsem se v tom stejném kostýmku – který na  mě visel ještě víc – a  navíc s  kapesníkem, kterým jsem si utírala potící se ruce. Možná jsem se minule nevyjádřila dost jasně, oznámila jsem jí. Nepřišla jsem do Gentili-

54

Od zítRka budu sexy tRicítka ty na pouhou návštěvu, abychom si zavzpomínaly na staré dobré časy. Byla jsem tam, jelikož jsem chtěla práci redaktorky, potřebovala jsem tu práci. Věděla jsem, že to vypadá, jako bych celou tu dobu nepracovala, ale já se zabývala mnoha věcmi, které vyžadovaly zapojení všech mých organizačních a manažerských schopností. A knihy, zejména klasika pro ženy, kterou vydávala Gentility, se přece nemění, nebo ano? Tentokrát se Sarah Chanová vyjádřila jasněji. Ano, pochopila minule, že se ucházím o práci. Všechny pozice redaktorů jsou však obsazené. Možná by se našlo něco v reklamě, kdybych chtěla...? Ale ještě v červnu mi cokoli v reklamě připadalo nepřijatelné, vlastně nejen v  reklamě, ale cokoli kromě práce redaktorky. Můj talent spočíval právě v korekturách, komunikaci se spisovateli, práce se slovy, to bylo moje. Ještě před pár měsíci jsem se naivně domnívala, že cokoli jiného je pro mě jen ztrátou času. Sarah Chanová se uprostřed našeho potřásání rukou zarazila, mírně naklonila hlavu na stranu a zvědavě se na mě zadívala. „Neznáme se odněkud?“ zeptala se mě. Mohla jsem se jí se vším přiznat, říct, že jsem se přestěhovala a zkusila jsem to ještě do třetice, protože jsem očividně nechápala význam slova ne. Anebo, jak mě instruovala Maggie, bych to mohla pojmout jako divadelní scénku. Ne vyloženě lhát, ale hrát to tak dlouho, dokud to půjde. „To nevím,“ odvětila jsem a také jsem mírně naklonila hlavu na stranu, abych se sladila se Sarah Chanovou a mohla se jí zadívat přímo do očí. „Myslíte?“ Už když jsem tu byla minule, měla jsem pocit, že se na mě ani pořádně nepodívala. Že na  mě, stejně jako mnoho dalších mla-

55

Pamela Redmond Satranová dých profesionálek, jenom pohlédla a vnímala následující: stará, tlustá, v domácnosti. A pak se pomyslná vrátka v její hlavě okamžitě zavřela. Teď stiskla rty, potřásla hlavou a vypadala zmateně. „Zdáte se mi hrozně povědomá.“ „Vy mně také,“ opáčila jsem a  napodobila jsem její zmatený výraz. „Tak dobře,“ vzdala to nakonec s  rázným zavrtěním hlavy. „Pojďte dál a povězte mi něco o sobě.“ Tentokrát vypadala, jako že ji to doopravdy zajímá. Vyptávala se mě, které přednášky z  literatury jsem na  Mount Holyoke navštěvovala a proč bych ráda pracovala právě v Gentility. Přestože jsem jí řekla v podstatě to samé, co už jsem jí odvykládala – dvakrát – loni, tentokrát se zdálo, že mě opravdu poslouchá. A také jsem za uplynulé měsíce zmoudřela. Místo abych trvala na jedné jediné pozici, což měla být pozice redaktorky, prohlásila jsem, že mě zajímají všechny fáze vydavatelského procesu. Slečna Chanová ťukla propiskou na  můj životopis a  řekla, že něco volného by bylo v marketingu a že by to pro mne mohlo být to pravé. Marketing? No jasně! Zbožňuji marketing, tedy, určitě bych ho zbožňovala, kdybych měla alespoň tušení o tom, co to je (tuto část věty už jsem nahlas neřekla). A samozřejmě, mám čas, abych si popovídala s vedoucí marketingu Teri Jordanovou. Procházela jsem chodbami a proplétala se za Sarah Chanovou kancelářskými kójemi a byla jsem šokovaná, že se v kancelářích za ta léta nic moc nezměnilo – byly stejné, jenom nevypadaly tak načančaně. Pracovala jsem tam totiž, když zažívalo feministické hnutí dny své největší slávy, kdy si ženy kupovaly tolik feministických traktátů a klasik od slavných spisovatelek, až je Gentility

56

Od zítRka budu sexy tRicítka sotva stíhalo tisknout. Teď ale skoro nikdo nic nečte a nakladatelství krizi určitě pocítilo. Kromě oprýskané barvy a ošoupaných koberců vypadalo Gentility stejně, jako když jsem tam pracovala, jenom lidé byli jiní. Nejen jiní, ale mladší, přestože se dalo předpokládat, že i za mých dob jsme byli všichni mladí. Jedinou výjimku tvořila vyčuhující bělovlasá hlava zakladatelky společnosti Florence Whitneyové, kterou jsem teď v dálce zaregistrovala. Paní Whitneyová pro mě byla stále jako bohyně, rozhodná vizionářka, která byla velkou inspirací pro všechny ženy, které pro ni pracovaly, a já jsem byla nadšená, že jsem měla příležitost pracovat tak blízko ní. Možná bych byla dokonce i schopná padnout před ní na kolena a všechno jí vyžvanit. Kóje asistentky před kanceláří marketingové ředitelky Teri Jordanové vypadala velmi opuštěně. Židle byla očividně využívána pro odkládání knih a  stůl byl plný prachu. To byla dobrá zpráva: Tato žena určitě zoufale potřebovala asistentku. Špatnou zprávou však byla Teri Jordanová samotná. Už když mi podala ruku, bylo mi jasné, proč má tato žena tolik potíží najít si asistentku a proč bylo vůbec možné, že jsem sem přišla přímo z  ulice a  rovnou dostala možnost jít k  ní na  pohovor. Všechno na  ní bylo přísné, od  krátkých ulízaných vlasů přes černý kostým až po úzká strohá ústa. Ne nadarmo se slečna Chanová hnala okamžitě pryč, jako by jenom přiběhla hodit tygrovi do klece kus syrového masa. Slyšela jsem v hlavě Maggiin hlas – „Nenech se znervóznit“ –, ale na to už bylo příliš pozdě, nervózní už jsem byla. Byla jsem nervózní od té chvíle, co mi její ocelová pěst rozdrtila kosti v ruce, nervózní z jejích tří malých dětí na fotkách stojících na perfektně

57

Pamela Redmond Satranová uklizeném stole, na němž stály pouze tři bezchybně ořezané tužky, které mířily všechny přímo na mě. „Co vás vedlo k tomu se domnívat, že byste pro mě mohla pracovat?“ vyštěkla. Cítila jsem, jak mi vysychá v ústech. Ale proč? Protože ať na mě bude sebevíc nepříjemná, určitě po  mně nebude chtít, abych jí ukázala prsa? Nebo proto, že pro mne byla tato práce nejlepší příležitostí v mém novém životě? Buď odvážná, slyšela jsem v  sobě Maggiin hlas. Buď spontánní. Ale moje spontánnost byla ta tam, najednou jsem začala odpovídat, jako bych mluvila s  Garym poté, co strávil celý den čištěním zubních kanálků. Když byl vystresovaný, přecházel totiž do  ofenzívy, stejně jako teď Teri, na  což jsem většinou zbaběle reagovala uklidňujícícím hlasem a  snažila se ho přimět mluvit o něčem příjemnějším. „Co všechno obnáší práce pro vás?“ zeptala jsem se. „No, každopádně ten člověk musí být stoprocentně spolehlivý. Už si nemohu dovolit přijímat ten typ holek, které zůstanou doma pokaždé, když dostanou krámy nebo rýmičku.“ „Já jsem nebyla nemocná už dvacet let,“ ujistila jsem ji. Trochu překvapeně na  mě pohlédla. „A  nesmíte chodit pozdě,“ pokračovala. „Já chodím nejpozději na  osmou, což od  vás sice nevyžaduji, ale chci, abyste tu maximálně do devíti byla.“ „Já vstávám většinou před šestou,“ odvětila jsem. „Už od  té doby, co…“ Od té doby, co se narodila Diana, chtěla jsem říct, protože od té doby jsem chodila brzo spát. Ale to by asi nebyl nejlepší nápad. „Já vstávám už o půl páté,“ informovala mě jen tak pro formu, abych se náhodou necítila nadřazeně kvůli svému vstávání před

58

Od zítRka budu sexy tRicítka šestou. „Nejdřív jdu běhat, potom uklidím dům, a  než odejdu, rozloučím se ještě s dětmi.“ Mrkla jsem na  fotografie jejích dětí – holčička, které mohlo být tak šest let, bez předních zubů a s dlouhým culíkem hnědých vlasů; tří nebo čtyřletý chlapeček s  přísně učesanou pěšinkou, který vypadal tak trochu jako kandidát na  poslance; a  mimino s kulatým obličejem blíže nespecifikovaného pohlaví. Bylo těžké uvěřit tomu, že by Teriino tělo, hubené jako špejle, bylo schopné vyprodukovat taková tři jemná roztomilá stvoření. „V  pátek pracuji doma na  Long Islandu,“ oznámila mi Teri, „ale nenechte se mýlit, nehraju si doma s dětmi, opravdu pracuji.“ Představila jsem si její královskou ložnici s  obřím stolem a  spoustou bzučících a  pípajících elektronických udělátek, něco jako velín v  továrně. Zajímalo by mě, jestli její manžel zůstává doma s dětmi. Možná také měla k dispozici armádu chův a hospodyněk, kterým velela jako generál. Bylo těžké si představit, jak Teri Jordanová shání každý večer horko těžko nějakou rádoby profesionální au-pairku nebo školku, zatímco jí doma stojí práce. „Takže součástí vaší práce,“ řekla, „bude fungovat jako mé uši a oči v kanceláři během dní, kdy budu pracovat z domova. Je to jasné?“ Řekla „mé práce“. Znamenalo to snad, že mě bere? „A teď,“ vyzvala mě, „mi povězte, jak byste marketingově vylepšila prodej v Gentility?“ Ajaj, nakonec se opravdu chce přesvědčit, jestli jsem pro danou práci vůbec kvalifikovaná, předtím než mě vezme. Tak to bude oříšek. Mé jediné zkušenosti s vydáváním knih jsem získala právě v Gentility, což jsem jí říct nemohla. A navíc jsem neměla ani páru, co to vlastně marketing je.

59

Pamela Redmond Satranová Ale troufla bych si tvrdit, že knížky od Gentility znám minimálně stejně dobře jako samotná Florence Whitneyová. Celou tu dobu jsem vydavatelství zůstala věrná, sledovala jsem, co vydává, a snažila se to všechno i přečíst. Navíc, jako dlouholetá organizátorka Dianiných školních veletrhů a  jako členka místní knihovny a dvou čtenářských kroužků jsem věděla hodně o tom, jak by knížky měly vypadat a jakým způsobem by se měly prodávat. „Gentility vydává jedny z nejlepších knih pro ženy, které byly kdy napsány,“ začala jsem opatrně. „Po Jane Austenové a sestrách Bronteových,“ v duchu jsem si gratulovala k tomu, jak jsem dokázala volit slova, „bude poptávka neustále.“ „Ano, ano,“ mávla Teri zamítavě rukou. „Ale to vše jsou jenom malá čísla a my chceme výrazně zvýšit poptávku. Co uděláme?“ „Uhhhhh...“ Měla jsem strach, že řeknu něco špatně, a  promarním tak svou šanci získat tuto práci a také že Teri najednou přeskočí stůl a  zahryzne své malé ostré zoubky do  mého krku. Ale neříct nic by bylo zcela určitě špatně. Nakonec ze mě vypadlo to, co jsem si skutečně myslela. Sice ze mne nemluvil odborník na marketing, ale pouze oddaná čtenářka, ale získala jsem tak alespoň malou šanci, že řeknu něco správně. „V současnosti naše vnímání světa ovlivňuje mnoho faktorů,“ začala jsem, „a všeobecná představa ženy je mnohem víc zidealizovaná. Žena musí být sexy ve všech ohledech – oblečení, tělo –, mladé ženy si myslí, že pokud nebudou vypadat jako Paris Hilton, nejsou nikdo.“ Dokonce i já jsem se v uplynulých pár týdnech snažila těmto ženám vyrovnat způsobem, který by mi nikdy dříve ani nepřišel na mysl. Když jsem s Maggie chodila po obchodech, narazila jsem na oblečení, které bylo jak užší (bylo snad dělané na třináctileté

60