Památce mého dědečka, s díky za všechny příběhy, které mi vyprávěl

Památce mého dědečka, s díky za všechny příběhy, které mi vyprávěl…

Lvi Lucemburští JAN Č. GALETA

Lvi Lucemburští Jan Č. Galeta Copyright © ZONER software, a.s. Vydání první v roce 2010. Všechna práva vyhrazena. Zoner Press Katalogové číslo: ZR1005 ZONER software, a.s. Nové sady 18, 602 00 Brno www.zonerpress.cz Šéfredaktor: Ing. Pavel Kristián Redaktor: Ing. Pavel Kristián, Zbyněk K. Holub Korektury: Václav Pražák © Obálka: Roman Kýbus © Ilustrace: Roman Kýbus DTP: Pavel Kristián ml. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém prostředku či v jiném systému bez výslovného svolení vydavatele, s výjimkou zveřejnění krátkých částí textu pro potřeby recenzí. Dotazy týkající se distribuce směřujte na: Zoner Press ZONER software, a.s. Nové sady 18, 602 00 Brno tel.: 532 190 883 e-mail: [email protected] www.zonerpress.cz

ISBN: 978-80-7413-082-3

Obsah Trocha historie na úvod

7

Prolog

11

Liptovský velký hrad, červenec 1399

Část první – Hradby z kamene

17 19

Kapitola 1. Brno, prosinec 1399

25

Kapitola 2. Brno, duben 1400

30

Kapitola 3. Šauenštejn, duben 1400

36

Kapitola 4. Měnín, duben 1400

Kapitola 5.

48

Ondřejník, květen 1400; Šauenštejn, květen 1400; Kroměříž, srpen 1400; Ostrava, srpen 1400

61

Kapitola 6. Měnín, září 1400

67

Kapitola 7. Praha, květen 1402; Bezděz, červen 1402

76

Kapitola 8. Měnín, červen 1402

Část druhá – Rybník u Měnína

82 83

Kapitola 9. Kolín nad Labem, leden 1403; Měnín, březen 1403

108

Kapitola 10. Brno, březen 1403 – červenec 1404; Měnín, červenec 1404

121

Kapitola 11. Podivín, červenec 1404

132

Kapitola 12. Brno, srpen 1404

141

Kapitola 13. Korlátka, srpen 1404

149

Kapitola 14. Měnín, září 1404

166

Kapitola 15. Berlín, září 1404

Epilog

167 5

6

Trocha historie na úvod V cizí zemi host, smutku mám až dost, ta tam má radost. Z vlasti jsem vypuzen, z Moravy vyhozen. Jsem tu jak venkovan, nejsprostěji udolán. Kdybych byl rytířem, harcoval bych, kdybych byl lotrem, drancoval bych. Nejsem rytíř ani lotr, jsem jen chudý žáček kmotr. Uhři, to jsou pánové, kdepak, spíše lotrové! Satan, ten je sebere, a pak všechny posere. Za autora těchto původně latinských veršů bývá považován český král Václav IV. či jeho bratranec, mladší moravský markrabí Prokop; skladba měla vzniknout během uvěznění autora. (V překladu Jiřího Spěváčka.)

7

P

řelom 14. a 15. století je pro nás dobou tak vzdálenou a odlišnou, že proniknout do myšlení tehdejších lidí nemusí jít právě lehce, na druhou stranu se však daří vytěsňovat z povědomí lidí klišé o temném středověku. Politická situace v českých zemích v době, kdy se následující příběh odehrává, byla velmi napjatá. Po dlouhé vládě císaře Karla se zdálo, že Praha je středem Evropy a zlaté časy budou trvat věčně. S problémy, kterým musel čelit jeho syn Václav, by si však nejspíše ani velký císař neporadil. Naopak, sám na některé problémy jakoby „zadělal“, když například nedokázal omezit vliv šlechty a její bohatnutí. Právě čeští páni házeli vládě jeho syna pod nohy jeden klacek za druhým. Větším problémem však byla pro Václava IV. rodina. Zatímco Karel měl za sourozence pouze mírného Jana Jindřicha (kterého někteří nazývají „hloupý bratr“), z nějž učinil markraběte Moravy, a pak Václava, který byl s přídomkem Český vévodou vzdáleného Lucemburska, stáli proti sobě v další generaci čtyři schopní vládci, kteří se před sebou navzájem nechtěli sklonit: Václav coby král český, jeho bratr Zikmund, král uherský, a jejich bratranci Jošt a Prokop. Oba byli moravskými markrabaty a už od 80. let 14. století mezi sebou neustále válčili o nadvládu v zemi. Prokop, ačkoli byl Joštovým leníkem, se paktoval s Václavem, zatímco Jošt (leník přímo krále Václava) byl spojencem Zikmunda. Vzájemné koalice, do kterých Lucemburkové zatahovali i Habsburky, slezská, polská i říšská knížata, se však několikrát změnily, a tak ve výsledku šlo o boj každého s každým. Jošt byl schopný muž velkých tužeb (ač k němu historici nejsou nejvlídnější), který uměl intrikovat, uzavírat vhodná spojenectví a hlavně efektně využívat ekonomického zázemí Moravy (kterou dosti vyždímal). Vměšoval se do politiky Čech, spojoval se proti Václavovi se šlechtou, obratně získal pod svou moc Lucembursko a Braniborsko. Nakonec dosáhl i koruny římského krále, ale brzká smrt mu zabránila v dalších bojích a titul spadl do klína Zikmundovi. Ten se tedy stal vítězem sporů mezi Lucemburky, ale příliš radosti mu to posléze nepřineslo. Historické země, z nichž se dnes skládá Česká republika, nemají jednu historii, vyvíjely se odlišně. A tak zatímco Čechy dožívaly ve zbytcích blahobytu ze vzpomínek na císaře Karla a netušily, že je čeká husitská pohroma, Morava byla od 80. let 14. století do druhého desetiletí 15. století bi8

tevním polem tzv. Markraběcích válek. Pravda, událo se jen málo velkých bitev, ale tzv. „bojová tovaryšstva“ o desítkách vojáků neustále prolévala krev. Drobné šarvátky, přepady, souboje, loupežnictví, to vše bylo každodenním chlebem tisícovek mužů ve službách šlechticů. Mnozí z nich to dotáhli na vysoké posty a zkušenost ze šarvátek na Moravě bohatě zúročili; zde jmenujme například Jana Žižku. Po kulturní stránce byl přelom dvou století na konci středověku nesmírně pestrý. Bohaté královské slavnosti plné masek, tanců, pití i sexu se střídaly s turnaji a prolínaly s rytířskou kulturou založenou na artušovských ideálech. Rytířské romány byly po Bibli nejoblíbenějším čtením. Přes Alpy však přicházelo okouzlení antikou, které nakonec převládlo na celém kontinentu. Avšak ani vládcové a šlechtici 14. a 15. století už nebyli žádní neotesanci. Naopak, mnozí skládali poezii (např. Václav IV. i jeho stejnojmenný strýc, ze šlechty třeba Smil Flaška z Pardubic) a udržovali kontakty také s humanisty z Itálie (např. Karel IV. s Francescem Petrarcou, Jošt s Colucciem Salutatim, Zikmund s Manuelem Chrysolorasem a na jeho dvoře v Budě působil i Masolino, žák zakladatele renesanční malby Massaccia). Markrabě Jošt byl znám jako nejvzdělanější panovník své doby, který rád četl antické autory. Končila doba, kdy se panovník hnal do bitvy v čele vojska. Zikmund toho byl nejlepším příkladem. Ačkoli se rád stylizoval do role Kristova rytíře a ochránce křesťanstva, sám bojoval jen nerad. Nicméně to byl právě on, kdo dokázal na uzdě udržet Turky, zvládl vyřešit čtyřicetileté papežské schizma, kdy jeden papež sídlil v Avignonu, druhý v Římě, třetí posléze v Pise, a vzájemně štvali panovníky Evropy proti sobě (k odstranění tohoto problému mimochodem došlo na koncilu v Kostnici, což Češi ve stínu hranice Jana Husa mnohdy zapomínají). Nakonec to byl Zikmund, kdo se stal posledním silným císařem Svaté říše římské a také posledním císařem středověku. Je škoda, že tento velký panovník je u nás zapsán pouze jako „Liška ryšavá“. Samozřejmě že prostí lidé byli stále negramotní, žili často na pokraji bídy a bez zastání. Úroveň života na vesnici se však jen velmi málo lišila v 10. či 15. století a nijak zásadně se nezlepšila až zhruba do 18. věku. Kostely nepředstavovaly pouze místa tichého rozjímání. Naopak, bohoslužby byly plné hluku z rozhovorů věřících o všem možném, zatímco 9

kněz se je snažil překřičet svým kázáním. O svátcích se chrámy stávaly jevištěm velkolepých her, při nichž se formou divadla sehrávaly pasáže z Bible. Pozdní středověk měl daleko do temného období. Byl pestrý, barevný, plný obyčejných lidských radostí a strastí, podobně jako dnešek. A stejně jako naše doba byl i drsný, jen poněkud jiným, surovějším a přímějším způsobem. Na konci této knihy se nalézají abecedně seřazené vysvětlivky k názvům, osobnostem a výrazům, na které při čtení narazíte. Na webových stránkách www.knihyfantazie.cz najdete i malou galerii ilustrující dobové reálie.

10

Prolog

Opět englický král a již s žalostí voláše: „Pitopase z Mez'úhradie, však se mnozí o tvú čest vadie. Chciť město Englii dáti, ač budeš moci proti Štifrídovi zuostati.“ Pitopas v šraňcích křičieše: „Štilfríde, skryl-lis se mně čili se bojíš? Nezbudeš mne svú chytrostí, budeš na mně jmieti črta dosti!“ Vece Štilfríd: „Pitopase, mnoho mne haníeš, a tiem mne nic neuhrozíš!“ Hnedky na svój kuoň vskoči křepce i vece: ,,Podajte mi praporce brunátného, tať barva znamenává hněvivost muže udatného.“ A v tej hněvivosti do šraňkuov pudieše. Pitopas protiv němu prudce běžieše řka: „Štilfríde, braň se, jižť jest čas! Budeš jmieti se mnú zlý kvas.“ Štilfríd se k němu přiboči, da jemu ránu, že za kuoň na tři kopie skoči. Dobyv meče sílně jej práše, že ruce i nohy jemu obrubáše, potom mečem jej protasi a na svój kuoň prudce se vtasi. Štilfríd, rytířský román ze 14. století, popisuje velmi naturalisticky souboj dvou rytířů.

11

Liptovský velký hrad, červenec 1399

„A

u! Kurva!“ zanadával tiše Jakub. Už snad posté si rozdrásal paži o ostré kameny. Jenže neměl čas se tím zabývat. Postupoval úzkou podzemní chodbou, vytesanou ve vlhké skále. Svírala se okolo něj tak těsně, jako by jej chtěla obejmout. Na mokrém kameni klouzaly nohy, jen zázrakem ještě neupadl. Přidal do kroku, aby mu Petr ze Svaté Anny neutekl. Doufám, že mi nezmizíš někde ve tmě, hade, přemýšlel mladý vladyka s očima upřenýma na zrádce před sebou. Jobagión Petr se rozhodl změnit stranu a vydat Liptovský velký hrad vojsku krále Zikmunda, které jej již měsíc neúspěšně obléhalo. Jakuba z Bělin velitelé pověřili proniknout tajným vchodem dovnitř a otevřít bránu. Poprvé mu bylo svěřeno velení, což z něj dělalo hejtmana. Byl na sebe hrdý, jenže dobře věděl, jak riskantní úkol dostal. Proto si Petra hlídal. „Jak je to ještě daleko?“ zasupěl vladyka. „Už jen kousek. A mlč!“ křiknul jobagión přes rameno. Běželi už několik honů a pořád stoupali. Rozrušený Jakub si vůbec neuvědomoval, že funí jako tur. Pokud se vše povede, hrad padne díky mně! To bylo jediné, nač dokázal myslet. Na důležitost úkolu. Musí se to zdařit! Jinak… „Jsme tady,“ zašeptal Petr. Chodba je vyplivla do sklepení hradu. Nízké klenby připomínaly otevřená ústa, která se je chystala pohltit. Petr vyběhl po schodišti k bytelným dveřím a zaklepal. „Kdo přichází?“ ozvalo se tlumeně. „To jsem já, Petr. Slunce ještě nezapadá a tma je daleko,“ odpověděl jobagión. Asi to bylo heslo, neboť se ozval rachot sundávané petlice. 12

Dveře se otevřely, Petr vstoupil a zavřel je za sebou. Do pekla! zaklel v duchu Jakub. Tohle se mu nelíbilo. Teď je Petr mohl prozradit obráncům. Potichu se proto vyplížil po schodech a přiložil na dveře ucho. Uslyšel tlumené heknutí a dopad těla v kroužkové zbroji na zem. Raději vytasil meč a kousek ustoupil, aby se mohl bránit. Netušil, co se za dveřmi děje, ani kdo právě zemřel. Masivní křídlo se se skřípotem otevřelo. Ve světle stál Petr ze Svaté Anny a usmíval se. „Prosím, pane hejtmane, račte dále.“ U stěny místnosti ležela mrtvola strážce s proříznutým hrdlem. Vzduch byl čistý. Zrádce dodržel slovo. Jakub jej sjel pohledem. Dělalo se mu z toho Jidáše zle. Zaprodal se a ztratil čest. Vladykovi nezáleželo na tom, že je teď Petr na jeho straně. Vlastně se za to spíše styděl, stejně jako za to, jakou lstí se chytali dobýt hrad. Raději zahnal takové myšlenky a dal znamení svým knechtům.

 „Za těmihle dveřmi už je nádvoří a tvůj cíl, hejtmane,“ usmál se uštěpačně Petr ze Svaté Anny. „Ty s námi nebudeš bojovat?“ otázal se Jakub jedovatě. Zrádce zavrtěl hlavou. „Chceš si napakovat kapsy z hradní pokladny, co?“ obvinil jej vladyka. „Mysli si, co chceš,“ odsekl Petr, otočil se a zmizel v chodbách hradu. Strup jeden! pomyslel si Jakub a pootevřel dveře. Zvenku se nesl hluk boje. Křik, třeskot zbraní, výstřely z píšťal, úpění umírajících. Jakub vyhlédl na nádvoří. V hlíně leželo několik mrtvých, které z ochozu smetla střelba útočníků. Obránců, kteří střelbu opláceli, bylo ale na hradbách stále dost. Bránu měl vladyka přímo před nosem. Nekryla ji žádná věž, ale vedl nad ní ochoz. Pod ním bylo umístěno několik rumpálů. Ty ovládaly řetěz padacího mostu i závaží držící mohutná křídla pobitá pásy železa. Navíc byla zapřená silnými trámy, aby odolala i beranidlu. Na ochozu nad veřejemi stálo několik střelců z kuší a kopiníci, kteří 13

vrhali dolů z hradeb velké kameny. Samotná vrata zajišťovali dva knechti dalšími trámy. Jinak bylo na nádvoří docela pusto, jen napravo od Jakuba leželo několik zraněných, o které se však nikdo nestaral. Vladyka si povzdechl a obrátil se na své muže. „Já a vy čtyři poběžíme rovnou k vratům a postaráme se o ty vojáky. V tu samou chvíli všichni střelci vyčistí ochoz a vás šest začne spouštět most a otevírat bránu. Jasné?“ Přikývli a deset kušníků natáhlo své zbraně. Jakub se na ně povzbudivě usmál, ačkoli sám měl co dělat, aby se nechvěl nervozitou. Žaludek se mu svíral a končetiny měl jako z kamene. Otevřel dveře a s mečem v ruce vyběhl ven. Moc rád by nahlas zařval: „Zikmund!“, aby dal vědět, kdo je jeho pán, a dodal si odvahy. Jenže to nešlo. Museli být jako myšky, aby obránce překvapili. Ačkoliv uháněl, co mu síly stačily a zbroj dovolovala, připadal si zoufale pomalý. Blížil se ke dvěma pracujícím vojákům. Stáli k němu zády. Už mu chybělo jen pár kroků, když se jeden z nich obrátil a nevěřícně valil oči na oddíl ženoucí se z nitra hradu. „Hej! Co to…?“ hlesnul a sahal po zbrani. Jakub ho sekl křížem přes hruď a čepel se prokousla skrz prošívanici až k žebrům. S druhým válečníkem si poradili vladykovi kumpáni. Zatím to jde dobře, oddechl si Jakub. Jeho kušníci zaklekli a vystřelili. Osmi liptovským obráncům vykvetly na zádech rudé květy krve. Až na jednoho spadli z ochozu dolů na nádvoří, kousek od Jakuba a jeho knechtů, kteří už odstraňovali trámy i petlice a začali otáčet rumpálem. „Zrada!“ rozlehl se hradem zděšený výkřik a další následovaly. „Nepřítel uvnitř!“ „Kurva!“ „Bijte je!“ „Sem!“ přikázal Jakub kušníkům. Přiběhli k veřejím, znovu natáhli zbraně a mířili do prostoru nádvoří, aby skolili kohokoli, kdo se objeví. Před bránou však byli dokonalým terčem. Nebylo se kde krýt. „Pohněte s těmi trámy!“ řval Jakub, až ho bolely hlasivky. Krev v něm vřela. Z věže paláce, ze kterého sami před chvílí vyběhli, se na ně snesly šipky. Jedna hvízdla vladykovi okolo ucha a s drnčením se zaryla do dřeva 14

pravého křídla. Druhá skolila jednoho kušníka, třetí se zabodla do hlíny a čtvrtá projela Jakubovi stehnem. Zařval bolestí a padl na kolena. „Do pizdy! Do pizdy!“ nadával a ohmatával si ránu. Do koutků očí se mu tlačily slzy bolesti. Jeho střelci opětovali palbu, ale šipky jen zarachotily o kámen cimbuří. „Jak jsi na tom, hejtmane?“ zeptal se jeden z kušníků, zatímco znovu natahoval zbraň a zakládal střelu. „V pořádku,“ sykl Jakub přes zuby sevřené bolestí. Zhluboka se nadechl. „Dělejte kurva s tou bránou!“ zařval z plných plic na své muže. Ruce, rudé od krve, kterou se snažil zastavit, se mu třásly. Z paláce na ně přilétla další salva. Jen jedna střela šla vedle. Na Jakuba se svalilo bezvládné tělo a přikrylo ho pod sebou. Jeden z kušníků to schytal do boku. Padl do bláta, zarýval do země prsty a snažil se odplazit pryč. Vedle vladyky zaduněly těžké trámy, odhozené na zem. Konečně! „Jak jste na tom?“ chtěl vědět a snažil se vyprostit zpod mrtvého. „Už to bud…,“ zněla odpověď, avšak slova se slila do nesrozumitelného chrčení. Z krku muži trčela šipka. Další dvě se zabodly do mrtvoly ležící na Jakubovi. „Do pizdy!“ nadával vladyka. Zleva se na ně přes nádvoří hnala desítka obránců. Že jim to ale trvalo, napadlo jej. Setřásl ze sebe mrtvolu a narovnal se. Stoupnout si nemohl, klečel na jednom koleně. „Sejměte je!“ řval na své zbylé kušníky. Vyslali střely do běžící skupiny. Takový dav nemohli minout. Skřípot obrovských pantů zněl jako rajská hudba. Konečně se jeho mužům podařilo otevřít veřeje. Jakub se ohlédl. Dvanáct jich leželo mrtvých či zraněných, se šipkami v různých částech těla. Ale vrata zela dokořán a padací most byl skoro spuštěný. „Zikmuuund!“ zařval vladyka bojovně a zatočil mečem nad hlavou. „Zikmuuund!“ odpověděly mu stovky hrdel hrnoucí se otevřenými křídly do hradu. Uherské vojsko proudilo branou do hradu s větší razancí než velká voda. Rozlilo se po nádvoří a bilo obránce. 15

Vladyka se k dobývání nepřidal. Opřel se o hradební zeď, vytáhl si šipku z nohy a obvázal ránu kusem utržené nohavice.

16

Část první

Hradby z kamene … Tedy loupežníci, předešlou řečí posíleni, vylezli ihned s ohromnými kameny a střelami na hradby šlapanického kostela a hledíce přes zdi, spatřili veliké množství lidu ozbrojeného, stojícího již před nimi. I řekli jim: „Přátelé, kterak jste sem přišli, nemajíce roucha svatebního? Neboť zbraň vaše, kopí i střely, jimiž jste opatřeni, nejsou známkou přátelství, nýbrž vaší zuřivosti.“ A ještě ani slov svých neskončili, a hle, měšťané brněnští rychle, hořící zřejmou dobyvačnou dychtivostí, místo odpovědi nepřátelům nejprve střelami a dělovými ranami na samé zdi mocně udeří, před vchodem na hřbitov zapálí oheň a pak po žebřících jako po schodech s připraveným oddílem překročí zdi kostelní; kostela se zmocní a osvědčujíce ve zbrani ducha vojenského, vrhnou se na nepřátele již hrůzou strnulé, přestrašené a polomrtvé, a bijí je ze všech stran železnými důtkami, zepředu, z boků i zezadu. A tak pojednou udatnost nepřátel náporem měšťanů přemožená ochabla, takže téměř všichni byli zajímáni a ostatní, které nezachránil útěk, v šeredném oblaku ohně a dýmu udušeni svého zatraceného ducha ztratili… Pašije šlapanických loupežníků podle sepsání Bartoše, kata brněnského; text vznikl někdy v první polovině 15. století.

17

Kapitola 1. Brno, prosinec 1399

K

dyž uherský král Zikmund přitáhl po Vánocích k Brnu, rozložila se jeho desetitisícová armáda pod městem a ulice i nálevny se zaplnily vojáky, kteří toužili po zábavě. Nejinak tomu bylo s jejich hejtmany. Jiří z Messenpecku, jeho švagr Jakub z Bělin, Vlk z Dobročkovic a Bohuš Libák z Radovesic seděli v jedné z krčem na Dolním rynku. Hráli v kostky a házeli do sebe jedno husté pivo za druhým. „Ech, ale že má Zigy dobře našlápnuto,“ prohodil Jura spokojeně. Jeho pihatá tvář se ztrácela v příšeří krčmy. Seděl vedle Jakuba, zády k velkému krbu, nad nímž visel posekaný štít. „To jo. Jsem jenom zvědavý, kam nás pošle,“ vyslovil Vlk nahlas to, co je všechny trápilo. Možností bylo několik – severovýchod Moravy, Znojemsko, Horní Slezsko anebo Čechy. „Popravdě jsem si takhle návrat domů na Moravu nepředstavoval,“ zabručel Bohuš. „Ale kuš! Jak domů? Jsi kastelánem Trenčína, tam jsi doma,“ seřval kamaráda Jakub. „Nech ho, Štěně.“ Jiří se snažil Jakuba zklidnit a oslovil jej přezdívkou. Vladyka ji získal v létě u vojska coby nejmladší hejtman. „Nezapomeň, že my ostatní tady ještě na rozdíl od tebe máme příbuzné.“ „Běž na sráč, Juro!“ zanadával Jakub. Jeho otec prodal rodné Běliny, když se dal do služeb markraběte Jošta. Že ho v Uhrách potkala střela z kuše už na začátku tažení, byla hloupá náhoda. Své děti – Jakuba a Annu – tak nechal bez prostředků i dědictví. Naštěstí byla Anička už odmalička zasnoubená s Jiřím, synem otcova dobrého přítele Henslina z Messenpecku. Henslin byl hodný člověk 19

Lvi Lucemburští Jan Č. Galeta Osudy prostého vojáka Ondřeje a vladyky Jakuba Štěněte z Bělin se proplétají a uzlují v místě tajemného jihomoravského rybníka. Oba muži si razí cestu složitým světem na přelomu 14. a 15. století. Morava je zmítána neustálými válkami mezi markraběcími bratry Joštem a Prokopem a jejich bratranci, královskými sourozenci Zikmundem a Václavem. Tito lvi z rodu Lucemburků si nemohou přijít na jméno a kují proti sobě pikle, spojenectví mezi nimi se neustále mění a Jakub, Ondřej i další poddaní slouží vznešeným panovníkům coby pěšáci na šachovnici. Navíc se do všeho míchají i síly, které dnes nazýváme nadpřirozené, ačkoliv pro středověkého člověka byly každodenní realitou. Historický román s nezanedbatelnými prvky fantastiky sleduje životní peripetie smyšlených i historicky skutečných Moravanů pozdního středověku.

Jan Galeta (*1982) pochází z Ostravy, v současné době studuje Dějiny umění na Masarykově univerzitě. Již dlouhá léta se podílí na tvorbě herních příruček pro fantasy svět Asterion, čistou prózu doposud publikoval časopisecky a ve sbornících (Zrození modrého měsice, Město přízraků). Lvi Lucemburští jsou jeho prvním románem a dá se říci, že také logickým vyústěním dlouhodobého zájmu o dějiny rodné země.

DOPORUČENÁ CENA: 198 KČ KATALOGOVÉ ČÍSLO: ZR1005

ISBN 978-80-7413-082-3

Zoner Press tel.: 532 190 883 e-mail: [email protected] www.zonerpress.cz ZONER software, a.s., Nové sady 18, 602 00 Brno

9 7 8 8 0 7 4

1 3 0 8 2 3