Palliardi
Proč hledat své předky, co z toho budu mít? Prostě a jednoduše – NIC. Ale ruku na srdce, když na Malostranském náměstí v Praze vidíte ceduli: Nadační dům Karla a Karolíny Palliardi pro české spisovatele nebo se procházíte kolem Domu u Černohorských v Újezdu, který také patřil vaší rodině, potom chcete vědět víc… A potom víte, že právě tahle větev je v Čechách od roku 1612…
Giovani Pietro Palliardi chtěl do Čech
Rod Palliardů, stavitelů, štukatérů, vážených měšťanů, ale i mnohých z nich stříknutí červenou a modrou krví si klidně žili kolem krásných průzračně zelených jezer v severní Itálii. Giovani Piero Palliardi (1645-1732) za všechno mohl. Tomu jeho kraj byl
malý, on chtěl do světa, a tak na doporučení francouzského stavitele
Jeana Baptisty Matheye se ocitl v Čechách. Tehdy císař Rudolfovi II chtěl ty nejlepší umělce, alchymisty, ale i stavitele a další kumštýře. Pokračování na straně 2
Právě odtud Palliardovci, naši předci, přišli. Bylo to ze severní Itálie, od nádherného jezera Lago di Como ze Saly…
Giovani Pietro Palliardi chtěl do Čech
Pokračování ze strany 1
Psal se velmi významný pro náš rod rok 1680 a Giovani Piero Palliardi, štukatér, který přišel do Čech se poprvé šťastně oženil o patnáct let mladší Marií Magdalénou Schumanovou, dcerou pražského mistra zlatníka z Nerudovky U zlaté číše (ta pak patřila do majetku rodiny Palliardů). Ale po pěti letech po příchodu do Prahy se opět žení, ale tentokrát s Kateřinou Unmuthovou (16661709), se kterou měl třináct dětí a dům měli v Úvoze 227, U Palliardů. Pracoval na štukách Strahovského kostela, bývalém empirickém domě kněží v Resslově ulici, Bílém dvoru v Ostrově
Tady jsme také doma...
nad Ohří se štukatéry D. Salcem a Z. Spatzem. Dokonce v roce 1690 byl už uveden jako štukatér v
protokole malostranského řádu pořádku malířského, a tak se stal oficiálně Malostraňákem.
Nebude se zaobíral všemi jeho dětmi, ale tím, který je přímým předkem našeho rodu. Byl to Ignác Michal Palliardi (17021751), štukatér, vážený
měšťan pražský, stavitel, stavební znalec a odhadce. I on byl hodně plodný, oženil se v šestadvaceti s Kateřinou Limberskou měl jedenáct dětí. Mezi jeho potomky byli samozřejmě štukatéři, stavitelé, architekti, ale i jeden kněz. Ignác Michael Palliardi vyzdobil kostel sv. Karla Boromejského na Zdislavi a byl jmenován stavitelem metropolitní kapituly na Hradčanech. Tu vstupuje na scénu Marie Anna Palliardi (1739-1795), která si ve dvaadvaceti vzala Josefa Martina Fridricha z francouzské rodiny a měli spolu jedenáct dětí.
Ignáce Michala dcera je moje prapra…
Tady něco chybí… a vitální fotograf Pak jsou v zápiscích tochu mezery, to se ještě bude muset vypátrat. Vše navazuje až rokem 1862, kdy se dvacetiletá Rozárie Fridrichová vdala za Antonína Markla (1836-1907) a bydleli opět v Nerudově ulici „U zlaté číše“, který byl majetkem jejich francouzské rodiny. Paradoxem je, že stejný dům byl před padesáti lety majetkem Palliardů.
Jiří Řeháček z Mimoně, který byl také redaktorem, fotografem... Ale nyní se trochu musíme zastavit u Antonína Markla, který byl lučebník a právě on stál v Čechách u zrodu fotografie. Redigoval první fotografický časopis. Byl spisovatelem a novinářem. Podílel se v roce 1863
na vydání první knize o fotografii v Čechách. Tu vydala firma A. Kreidl v Dominikánské ulici, nyní Husově v Praze. Stála dvě zlatky a padesát krejcarů a jmenovala se: „Fotografie doby nynější na základě vědy a zkušeností založená“. Jinými slovy právě náš předek stál u zrodu prvního českého časopisu pro fotografy, citovaný v mnohých fotoateliérech, například v Táboře v muzeu fotografie Šechtl&Vosečka na Starém městě.
Dům U zlaté číše
Už v 16. století se stěhují do Čech, zejména do Prahy italští stavitelé, a tak roku 1534 je povolal císař Ferdinand I., přinášejí nový sloh renesanci. Jako až podnes byla v Itálii větší nabídka pracovních sil než poptávka. Aby se všichni uživili, museli do ciziny, a když se donesla zprávy, že v dalekém hlavním městě království českém žije císař Rudolf II., neobyčejně štědrý k učencům většina vystěhovalců směřovalo do Prahy. Mnoho z jich přicházelo ze severní Itálie, zvláště od jezera Lago di Como ze Saly…
Antonín Markl *22. ledna 1836
+ 3. srpna 1907 Autor prvních česky psaných fotografických příruček, lektor prvních fotografických kurzů, průkopník světlotisku a chemik. Pocházel z rodiny revírníka na panství Rudolfa Kinského, ale v patnácti se stal sirotkem. Za studií se už i na reálce v Praze činil „Představení z přírodní magie“, o čemž si nechal vystavit potvrzení. Své znalosti z chemie doplňoval na přednáškách o chemické technologii, analytické chemii a hutnictví na pražské technice, po zakončení vysokoškolského studia v Praze odešel studovat do Göttingen, kde dosáhl doktorátu filozofie. Fotografickou živnost si podle záznamu v Archivu města Prahy přihlásil roku 1859 do Sluneční ulice čp.73/II, kde ho uvádějí také pražské adresáře a nejstarší dochované fotografie. Na čas měl ateliér také v čp. 565 v Celetné ulici. Marklovi už v roce 1863 vydal knihu Fotografie nynější doby na základě vědy a zkušeností založená pražský obchodník
První kniha o fotografii v češtině od A. Markla fotopotřebami Alois Kreidl. Šlo o první fotografickou příručku v češtině. Tu roce 1864 Markl vydal vlastním nákladem knihu Fotografie na suchém kolodiu..., zaměřenou především na předávání praktických zkušeností. Podle Návěští fotografického a chemického ústavu, uveřejněného v obou knihách, Markl také fotografii přímo vyučoval a vyřizoval také písemné dotazy. Prahu však v létě 1866 opustil pravděpodobně z obavy z pruské okupace, a tak pobýval na Moravě. Ale začátkem roku 1870 už opět bydlel v Praze, kde se mu 9. března 1870 narodil syn Bohuslav, který se později stal fotografem.
Zdá se, že právě za pobytu na Moravě se Markl začal zajímat i o jiné obory, odklání se od fotografie. Hledá uplatnění v jiných oborech. Intenzívně se zabýval světlotiskem a výsledkem jeho bádání byla německy psaná publikace Nejnovější pokroky fototypie (světlotisku), vydaná v Praze roku 1870. Ve spolupráci s Marklem a litografem Kučerou se také Jindřich Eckert zabýval světlotisky, které byly v dubnu 1871 vystaveny v Pražské průmyslové jednotě. Eckert poté - opět ve spolupráci s Marklem - vytvořil světlotiskové faksimile kodexu Scriptum super Apocalypsim cum imaginibus..., vydané k 900. výročí založení pražského biskupství. Faksimile bylo pak vystaveno na Světové výstavě ve Vídni, kde získalo medaili od Fotografické společnosti Voigtländrovu. Nakonec 1. srpna 1871 přijal A. Markl, druhý významný fotograf a „první učitel fotografie u nás“, místo ředitele škrobárny v Sezemicích u Pardubic a fotografováním se u nadobro přestal zabývat. Ve fotografické tradici rodu Marklů pokračoval jeho syn Bohuslav, který měl kolem roku 1896 vlastní fotoateliér v Nové Pace a pak i v Praze Vršovicích.
Pradědeček rebelem
Bohuslav Markl (18701937) byl ředitelem pivovaru, škrobárny, vedl fotozávod na Vinohradech a v roce 1919 měl filiálku kosmetiky ve Vršovicích. Byl dvakrát ženatý a měl dohromady sedm dětí. Nakonec trochu zanevřel na Prahu a nadobro se přestěhoval do Nové Paky. Tady si ve svých šestadvaceti letech vzal Marii Zahradníkovou (1873 - 1960), se kterou měl čtyři děti. Dcera Marie byla magistrem farmacie, Bohuslava zase profesorkou che-
mie, tělocviku a také aktivní sportovkyní. Získala dokonce zlatou medaili za skok z věže v Římě, další v Paříži. Potom další zlatou v lyžování v RČS a v Helsinkách. Zdena
byla ředitelka mateřské školy, inženýrka defektologie u dětí a poslední Marta (1907-1980) byla korespondentkou, deset let vedla kosmetickou laboratoř, byla odborník na roubování, ale psala dokonce básně.
Inzerát, který dokladuje činnost v Nové Pace.
Marta a Josef Řeháčkovi Marta Marklová si ve svých čtyřiadvaceti letech
vzala státního úředníka Josefa Řeháčka (1900-1956), jednoho ze zakládajících členů Junáka, člena prvního Svojsíkova oddílu, člena skautských ústředních orgánů. Měli spolu dvojčata Ivana a Jiřího. Ivan tragicky zahynul při náletech na Prahu v roce 1945. Dědu Josefa jsem ne- v roce 1933 vedl defilé poznal, protože zemřel československé výpradříve, než jsem se naro- vy Skautů a skautek na dil. Jemboree v Maďarsku, Byl ze čtyř dětí, a to kde odmítl sklonit státní Marie, která si vzala Jo- a skautskou vlajku před sefa Skalického a měli maďarskými Hortyovci spolu Věru a Vladislava. Zdena si vzala Antonína Hnátka a František se oženil s Boženou Bergerovou a měli Luboše, Při vzpomínce na bakterý byl dvakrát ženatý. Vzal si nejprve Alenu bičku Martičku si neodKrátkou a posléze Helenu pustím jednu kuriózní příhodu. Babička přijela na Vličnou. Děda Josef začal skau- Vánoce. Nám s bráškou tovat 1914. Za účast ve Honzou se dost věnovaSkautské poště v roce la. Ale abych neodbočo1918 dostal vyznamená- val od tématu, tak vlastní Za službu vlasti, které nila velký nádherný sad, mu předal druhý česko- kde bylo přes sto druhů slovenský prezident Dr. ovocných stromů. To byla E. Beneš. Josef Řeháček její největší láska. Sama
(pouze naše a americká delegace). Nakonec v roce 1945 byl členem Ústřední rady Junáka v Praze a byl držitelem skautských vyznamenání například Svastika náčelnictva a Skautská láska.
Martičeka byla svá
První skautská pošta...
roubovala a vypěstovala mnoho nádherného ovoce, a to nám ve velké papírové krabici přivezla. Vždy opatrně vyndala jeden originál, zbavila ho ochranného papíru, vyleštila, a pak nám začala o něm povídat. Mezi tím v zápalu vyprávění o chuti, barvě, vůni, kde roste (na jaké světové straně) apod. ovoce zmizelo. My jsme vždy s Honzíkem jen polkli na prázdno a zůstalo u představ. Nechci babičce ubližovat, ať je jí země lehká, ale jinak s ní byla velká legrace, i když mnohdy naše chlapecké vtípky nechápala a brala je vážně. To by byla zase jiná vzpomínka, a to na písničku ze skautského tábora.
A už jsme konečně v současnosti
Ani jsem si neuvědomil, že už jsme v reálné době. Jiří Řeháček (1934), herec, loutkoherec vychovaný Skupou, novinář, fotograf, režisér, spisovatel, ředitel domů kultury v Hrádku nad Nisou, Mimoni, Liberci, Stráži pod Ralskem si uměl celé představení sám napsat, získat nejlepší hudebníky, například Olivu a sám si udělal loutky a celou výpravu scén. Navíc měl vždy velkou oporu ve své milované manželce Hance, která to vždy s ním vydržela.... V letech 1968-1970 byl terstvu národní obrany. ve skautských funkcích Ona byla zdravotní sestokresu a kraje – krajský rou, kosmetičkou, hetiskový zpravodaj Se- rečkou, loutkoherečkou, veročeského kraje. ale také dramaturgyní Psal se rok 1956, který byl pro něj tragický, protože mu umřel otec, ale také radostný, protože si vzal Hanu Krejčíkovou (1935), dceru plukovníka, pedagoga na vysoké válečné škole, důstojníka, který už za první republiky sloužil na Minis-
dětských pořadů. V letech 1968-1970 byla také krajskou tajemnici Junáka Severočeského kraje. Mají spolu dva syny Jiřího (1957) a Jana (1959 - 2012).
Hana Řeháčková (Krejčíková), Jiří Řeháček z Tábora, Lenka Řeháčková (Meissnerová), Markéta Řeháčková. Jan Řeháček a Jiří Řeháček z Mimoně.
Dcera Jiřího II. Petra s vnučkou Lucií
Jiří Řeháček (1957)
od malička maloval a fotografoval. Chtěl být po otci novinářem a fotografem. To však nešlo, a tak se vyučil typografem. Chtěl jít dál na školu, ale zase to nešlo, a tak podepsal vojnu. Byl tam 22 let. Za tu dobu prošel velitelskými funkcemi, pak pracoval v kultuře a nakonec se stal novinářem, vedoucím kulturní rubriky časopisu Západního vojenského okruhu Bojová zástava. Po odchodu z armády se živí grafikou, typografií, novinařinou a fotografováním, ale i zahradničením. Byl členem Československého svazu novinářů, Mezinárodní novinářské organizace, jeden ze zakládajících členů Syndikátů novinářů Čech, Moravy a Slezska, Sdružení amatérských novinářů
midy, pravidelným účastníkem CVVZ, organizátor Bambiriád a Bambi na Táborsku. V roce 1977 se oženil s Jaroslavou Charvátovou. Mají spolu tři děti - Petra (1977) má dcery Kláru a Lucii a vdala se za Martina Obecovského. Jana (1980) se si vzala Tomáše Kunova se kterým mají syny Dominika (2009) a Nicolu (2014) a syn Jiří (1988), který pracuje v táborské nemocnici. V roce 2003 se rozved (z její viny). Od roku 2004 chodí s Janou Jandáčkovou.
Dcera Jiřího II. Jana se synem Dominikem a Medialexu, Reklubu, Rady pro reklamu MOSPRA, táborského Informačního centra mládeže apod. Většinou pracoval jako novinář. Skautoval v letech 1968 až 1976 (čtyři roky ilegálně), po Sametové revoluci spoluzakládal 7. oddílu Karibu Tábor, byl tiskovým zpravodajem Žižkovy oblasti. Napsal několik skautských publikací, ale také čtyři publikace pro tvorbu malých časopisů. Byl jeden z blízkých spolupracovníků Jana Šimáně v Galénově nadaci Vnoučata Jiřího, dole a Sdružení Březový lístek Lucie, nad ní Dominik a strážce jihočeské pyra- a Klára
Jan Řeháček
(1959 - 2012) který se vyučil plynoinstalatérem, pak vystudoval tři střední školy, byl dokonce i svazáckým předsedou celozávoního výboru, pořádal kulturní akce velkého věhlasu v Mimoni a ve Stráži pod Ralskem. Nakonec se v roce 1990 stal dozimetrem v uranových dolech. Potom začal pod-
Markéta z Mimoně a Jiří III. z Tábora
Dole Ondra, děda Jiří I., Markéta, nahoře babička Hnaka a Lenka (za fotoaparátem Jan) nikat a stal se majitelem a ředitelem tiskárny Ralsko. Skautoval jak v letech 1968 - 1970, tak od roku 1989 se stal vodním skautem v Mimoni, kde byl kapitánem a vydával skautský zpravodaj, financoval spoustu skautských akcí a soutěží. Vzal
si Lenku Meissnerovou (1960), inženýrku ekonomie, která učí na střední škole. Mají syna Ondřeje (1984) a dceru Markétu (1988). Honza nakonec ve dvaapadesáti těžce onemocněl a zemřel doma, po vleklé nemoci.
Jan byl vášnivým vodním skautem, a tak celá jeho rodina miluje řeku a každou chvíli na ní vyráží...
JIŘÍ ŘEHÁČEK - BALÚ (ČBL)
publikováno 12. března 2009
* 1934
Pokud někomu vytane na mysli heslo „Skautem jednou, skautem navždy!“, pak si může okamžitě vzpomenout právě na mimoňského Jiřího Řeháčka a jeho manželku Hanu, kteří toto krédo celoživotně naplňují. Jsou široko daleko známi pod svými přezdívkami Balú a Dobrá víla.
Neodmyslitelně patří ke skautingu v severních Čechách. Celý svůj život zasvětili těm nejmenším, a to nejen junáckou výchovou a působením, ale i svým zaměstnáním. Oba vykonávali mnohá povolání, ale největší část svého života byli spolu s těmi nejmenšími. V „temných dobách“ naší společnosti např. provozovali své nádherné loutkové divadlo Sluníčko a zajížděli s ním do nejedné mateřské školky nebo základní školy. Na jejich pimprlata se těšila nejen každá malá holčička, ale i ten největší rošťák. Málokdo z nás starších, z Čech i Moravy, by si těžko nevzpomněl na „strejdu Jirku, Pana pohádku nebo na tetu Hanku“. Dialogy loutek, které za ně pronášeli, měly vždy co říci všem malým a menším divákům. Podle vzoru obrozeneckých loutkářů přinášeli svým divákům nová, aktuální a potřebná poselství. O Řeháčkových lze bez nadsázky říci, že naplňování skautských ideálů
„je součástí jejich genů“. Vždyť Balúův otec Josef již v roce 1914 vstoupil do prvního skautského oddílu, vedeného profesorem A. B. Svojsíkem, věčným symbolem začátků československého skautingu. Před rokem 1938 dostal Josef Řeháček tzv. Medaili sv. Jiří, bronzovou a stříbrnou svastiku náčelnictva Junáka a vyznamenání Skautská láska. Balů obdržel Skautskou lásku v roce 1970 z rukou tehdejšího náčelníka Rudolfa Plajnera-Táty. Nelze se proto divit, že nejen oba synové Balúa a Dobré víly, Jiří (Bílý Riki) a Jan (Velký Aka), ale i vnoučata Majda, Ondra i Jirka jsou činnými skauty. Nelze se ani divit tomu, že mimoňští oldskauti Jiří a Hanka si vychovali junácké spolupracovníky a nástupce i mimo svou rodinu. Balúa a Dobrou vílu můžeme snadno najít i v Pyramidě nositelů Březového lístku. Jiří Řeháček - Balú (6) si vydobyl postavení nepřehlédnutelného a výsostně významného šiřitele oceňování dětí a mládeže
foglarovským Žlutým kvítkem a rovněž, včetně dospělých, Březovým lístkem. Díky tomu se kolonky naší Desky cti pravidelně plní záznamy o nových uděleních, inspirovaných či podporovaných Balúem. Tato ocenění jsou udělována nejen oprávněně za příkladnou práci s dětmi a pro děti a dospívající, ale také při úměrně slavnostních příležitostech. Je možno se o nich dočíst nejen v místních periodikách, ale i na webu Březový lístek. Balú ochotně přispěl do rubrik Vzory diplomů a Ze života, opravdu příkladně propaguje junáctví a Březový lístek, inicioval nová vydání potřebných metodických příruček. Jeho jméno se často objevovalo i pod rozhlasovým poděkováním za obětavou a nezištnou práci pro ostatní. Rudolf Kašpar - Pegas, www.brezovylistek.cz
