nezamotaly hlavy lži o mírumilovném, nekrvavém převratu! Kteří se zdráhají věřit slovům upírů, kteří soucítí s našimi bratry a sestrami ve Vraních horách! Jejich těžký osud je tím, co mi nedovolí mlčet tváří v tvář —� Jakýsi člověk hned vedle mě si hlasitě odplivl a otočil se k odchodu. Chvíli jsem za ním hleděl, jak si razí cestu davem. Byl to ten hromotluk, do kterého jsem vrazil před šibenicí. „— bezpráví, ba výsměchu, jehož jsme tu svědky. A proto vás vyzývám, vás, slušné obyvatele tohoto města, abyste přišli vyjádřit svůj názor v pátek v šest hodin večer na Zelný trh. Nechť zazní hlas lidu!� zahulákal Lipka, co mu jeho vytrénovaný hlas stačil. „Děkuji vám.� Poslední slova zahalekal do bouřlivého potlesku. Kdosi dokonce začal skandovat jakási hesla, něco o upírech a jejich vztahu k osikovým kolíkům. Vymanil jsem se z davu. Jak jsem šel, před očima mi uskakovaly dlažební kameny. Už dlouho poslušně zůstávaly na místě. Teď to vypadá, že by mohly začít lítat.
Plotovísky se hlásí Někdo mě zatahal za loket. Elanor. Nepatrným pohybem očí mě pobídla ustoupit dále za ponk s barvami a zatáhla za námi plachtu. V ruce svírala několik přeložených listů. „Přišel mi dopis,� řekla přiškrceným hlasem. „Asi by sis ho měl taky přečíst.� Milá Elanorko, moc ti s dědečkem děkujeme za dopis. Z okolí poslední dobou přicházely temné zprávy, tak jsme moc rádi, že jste to se Stefanem přestáli bez úhony. V Plotovískách jsme všichni v pořádku, jenom Fandarel vyrazil už před delší dobou do Parletu, ale nechal tu místo sebe hospodařit Jindru – inu, nestačili jsme se divit, ale Jindra se činí. Máme tě pozdravovat od Ursů i od Ralfa.
491
Hvozd se tu v okolí dal také do pohybu a Plotovísky jsou jím teď skoro obklopeny – cesty, pole i pastviny zůstaly v pořádku, ale remízky i louky na okolních kopcích úplně zarostly. Podařilo se mi časem zjistit od stromů a od menších lesních bytostí, že někdo v hlubinách Hvozd několikrát zaléval jakýmsi lektvarem – a podle všeho tvořila jeho hlavní část S. Nebezpečně si zahrávají – pevně doufám, že vědí, co dělají. Pokud jsou to druidi, musel se jim Hvozd někde vymknout z rukou, protože vesnice by z vlastní vůle nelikvidovali. Větší problémy než Hvozd nám ale dělají lidé. Nevím, co se říká v Parletu, ale situace na cestě k jihu je teď špatná. Vojáci prý hlídají silnici a zastavují každého obchodníka a posla, který zkusí projít a zabavují velkou část zboží jako mýtné, nebo ho posílají zpět. Kvůli tomu začal poslední dobou obchod váznout – mnoho lidí se obává, že brzo nebudou mít kde prodávat a přijdou na mizinu. Druhá záležitost je ještě palčivější. Do pohybu se po stromech dali i uprchlíci a dezertéři z jihu. Obrovští chlapi pocházející ze severských provincií táhnou ke krajům lesa, vyhladovělí hledají cokoliv k snědku a neštítí se ničeho. Zatím se jich v okolí sousedních vesnic objevilo jen pár, ale proslýchá se, že se blíží celé zdivočelé tlupy. . . Chtěli jsme tě poprosit – když jsi teď přímo ve městě – nemohla bys ses za nás zkusit přimluvit u někoho, kdo má přístup do městské rady a ke starostovi, zda by nepřednesl, co se tady děje a nepoprosil o nějakou pomoc? Potřebovali bychom zde nějaké gardisty na hlídání kolem cest a vesnic – od Aradinových lidí se nám podpory nedostává, ti mají problémy sami se sebou. A na domobranu se sice naši chlapi připravují, ale proti veteránům od Suby toho sedlák moc nezmůže, říkal Jindra. A druhá věc – lidé tu potřebují zrušit blokádu cest – kvůli armádě, která se kolem silnice usadila není možné svobodně odcestovat na sever a cesta na jih je odříznuta lesem. Zkus o nás rozšířit zprávy, jak jen to bude v tvých silách
492
a dej prosím vědět, jak se to vyvíjí. Fandarelovým poslům můžeš věřit, chodí mimo cesty a pod ochranou lesa. S cestou domů raději počkej, až bude na cestách bezpečněji. Dávej na sebe pozor a opatruj se, máme tě moc rádi. Tvoji,
babička a děda. P. S.: Pozdravuj od nás i od rodičů a bratrů Stefana.
„Zalíval?! Celý Hvozd?!� Hobitka výhružně zasyčela. S námahou jsem ztlumil hlas. Tváří v tvář představě Hvozdu nacucaného roztokem Serpenty to šlo dost těžko. „Jak by to, probohy, vůbec provedli? Konví? Myslíš, že jako armáda druidů —� „Jak to mám vědět? O tohle tu teď —� „Anebo. . . Elanor, co když bylo něco v tom dešti!� Hobitka nešťastně zavrtěla hlavou. Udeřil jsem se do čela. „Já pitomec, že mě to nenapadlo dřív! Serpenta se usuší, spálí, čoud se zachytí v mracích, přijde bouřka a —� „Stefane, tohle můžeme probrat později, ano?� V jejím hlase se chvěly slzy. „Ten kněz ve Faledhelu. . . říkal, že ,se to aspoň dobře zalije‘. . . � „Ano? � „. . . já tehdy myslel, že mluví o těch políčkách Serpenty. A on měl na mysli něco úplně —� „Stefane, teď mě poslouchej!� zaječela Elanor, až jsem nadskočil. Praštil jsem se do hlavy. Vzápětí se na mě z police sneslo krupobití zatvrdlých štětců. „Plotovísky jsou teďka zatraceně vzdáleným koutem světa,� křičela na mě, zatímco štětce se odrážely od mé hlavy jako šípy božího hněvu, „a tvůj brácha byl jenom jedním z dezertérů a lapků, kteří si k nim našli cestu! A ještě najdou!! Myslela jsem, že když ti dám přečíst, co mi napsala babička, dojde ti, že je to fakt vážný —� Závěs se zavlnil, dovnitř nakoukla Kulička. Chtěl jsem ji varovat, ale v té chvíli se z nakloněné police sesula řada lahví s olejem. Na poslední chvíli jsem je zachytil. 493
„— a že jestli něco neuděláme, nevyčítej mi, až doma najdeme jenom doutnající trosky a Jindru pod Skálou sebevrahů!� Nastalo hluboké ticho, protože Elanor se potřebovala nadechnout. „Všechno v pořádku?� zeptala se Kulička. Elanor se prudce otočila. Pokusila se usmát, ale vypadalo to, jako by měla tetanus. „Ne,� řekla. Kulička kývla a zatáhla závěs. „Takže?� postavil jsem umaštěnou láhev na stůl. „Nechceš to radši nechat vytisknout? Jestli teda máš na srdci ještě něco, co by měl vědět celý Parlet. . . � Elanor se opřela lokty o ponk a vztekle si mnula spánky. „Promiň. Vlastně jsem si o tom chtěla promluvit s Manucim.� „Teď hned?� „Jo.� Manuci zrovna pucoval kuši. Když nás uviděl, rozzářil se jako sluníčko. „Co to bylo dole za řev?� vyzvídal. „Máme nějaký úraz?� „To ne. Ale —� „Co říkáte na to představení, co jsme s Jensonem zařídili? Lipku z toho prej málem trefil šlak.� „Hezký,� hlesla nemastně neslaně Elanor. Manuci vzhlédl a rázem zpozorněl. Vyložili jsme mu problém. Manuci se zachmuřil a jak Elanor mluvila, chmuřil se čím dál víc. Stále pucoval kuši, ale jeho pohyby byly stále pomalejší a mechaničtější. „To je problém,� podrbal se klůckem na nose. „Samozřejmě to na Radě přednesu, ale nemůžeme čekat zázraky.� Zkusmo kuši natáhl a zamyšleně zadrnkal na tětivu. „Městská garda je teď hodně vytížená, hlavně kvůli té delegaci. Možná bychom mohli požádat o posily Varweddu, nebo Ontru, ale to by nějakou chvíli trvalo. Hmm. . . � Spoušť se zadrnčením povolila. „Ouha,� řekl překvapeně Manuci. Opatrně kuši odložil. „Předložím to. Vzkažte, že zkusím vyjednat nějaké posily, ale pár dní to potrvá. Jih je pro nás důležitý, nemůžeme ho nechat padnout.� 494
Marnost nad marnost Domů jsem se vrátil pozdě, ale v kuchyni se mi podařilo zastihnout Jokedita. Byl už v trepkách a županu, ale byl zřejmě rád, že mě vidí. Vylíčil jsem, jak jsme včera dopadli u Abberlinea, a prosil jej, aby s tím seznámil i Fandarela a Holubinku. „Řeknu jim to,� pokýval hlavou. „Mají se tu co nevidět zase objevit.� Z nějakého důvodu mě tahle zmínka podráždila. Vzpomněl jsem si na Elanorčin dopis. „Aha, na cestě z nějaké tajemné mise,� zasmál jsem se kousavě. „Někdy pochybuju, že sami vědí, co dělají.� Jokedit strnul. „V jistém smyslu to vědí velmi dobře,� pronesl škrobeně. „Ale? Co tedy – podle tebe – dělají?� „Správnou věc.� Mávl jsem otráveně rukou. Na Jokeditovo hraní se slovíčky jsem neměl sílu. „Jokedite, tohle si přece myslí kdekdo.� „Tak proč tě to štve?� povytáhl obočí. Mlčel jsem. Záleží mi na nich? Záleží. Podporuju je z vlastní vůle? Podporuju. Tak kde je problém? No, kde? Možná v tom, že se snaží překročit vlastní stín. Dělají všechno pro to, aby dosadili na trůn jakousi Carradovnu, kterou viděli naposledy před deseti lety a které bude čerta záležet na nadějích, jež do ní vkládají nějací tři zálesáci. A i když, na rozdíl od Martise, Fandarelovi věřím, že Jasmína je pravou dcerou Sucrama Carrada, že je inteligentní a silná osobnost a že by se role tarijské kněžny možná – možná! – zhostila se ctí, zdá se mi to jako příliš vysoká sázka s příliš nepříznivým kurzem. Krátce řečeno vadilo mi, jak Fandarel nakládá se svým zbývajícím časem. Místo aby jej věnoval sobě; nebo lidem, kteří by mu za to byli vděční. . . Jokedit asi uhodl, co se mi honí hlavou, protože jeho výraz trochu změkl. 495
„No,� řekl a přihladil si župan. „Čas, to je tak trochu problém. Občas bych si taky přál, abysme byli spíš jako elfové. Vidět výsledky vlastní snahy. . . ale bohužel. My i v tom nejlepším případě můžeme jen uvést věci do pohybu, bez nároku na cokoliv jiného.� V podstatě vystihl to, co mě nejvíc žralo. „Stačí to?� hlesl jsem. Jokedit rozhodil rukama. „Stačí? Stačí to tobě? chceš říct. U všech bohů, a jak to mám vědět? Fandarelovi a Holubinkovi to asi stačí, podle všeho.� „Nebo jsou prostě blbí,� utrhl jsem se kousavě. Jokedit pokrčil rameny. Připouštěl i tuhle možnost. „A ty?� zaútočil jsem. „Taky je přece podporuješ. Proč to děláš?� — když ty už se určitě výsledku nedožiješ, zazněl mi v hlavě nevyřčený zbytek věty. Kousl jsem se do jazyka. Teď řekne něco jako: protože je to dobrá sranda. Nebo mi rovnou jedna přiletí. Jokedit se ušklíbl a sevřel jen-špacírku. „Hádej,� řekl. „Máš na to celej život.� Otočil se a důstojně odpochodoval z místnosti. ♠
Stahují se mračna, na západní frontě neklid
[Martis]
Byl jsem na cestě k univerzitě, když začalo mrholit. Už to nebyla ta příjemná letní sprška; drobné kapky byly vlezlé a studené. Nesly předzvěst nadcházejících čtyř měsíců chladu, deště a bláta, které pokryje slizkou vrstvou i tu nejzapadlejší uličku. Ušetřen nezůstane ani vzduch – mlhy, které přijdou začátkem listopadu, nasáknou kouřem a jako sirné moře budou večer co večer zaplavovat město. V Parletu, Varweddě a Ontře se tomu nedá vyhnout, ale můžete se přestěhovat – na sever nebo na jih, to je jedno. „’sím, pane!� 496
Instinktivně jsem natáhl ruku. Sotva osmiletý šprček mi něco podal a bleskurychle zmizel v nejbližším průjezdu. S hlavou vtaženou mezi ramena jsem zamžoural na podlouhlý obdélník papíru. Byl to jakýsi leták, jehož větší část zabíral tmavý obrázek. Chvíli jsem ho pracně dešifroval, protože byl mizerně vyrytý a tam, kam dopadly kapky, se barva už začínala rozpíjet. Panoráma hor bylo zvláštním způsobem povědomé. Jak by také ne, když jsem ho viděl na vlastní oči, právě včera a právě zde, na Soudném rynku! Dokonalé shodě se včerejší podívanou však už v zárodku bránila kebule s vytřeštěnýma očima, nořící se zpoza horizontu a zatínající špičáky do nitra hor. Podhůří bylo rudé, v tomto případě tedy černé, krví. Přestože obrázek samotný byl jasným varováním, neodolal jsem pokušení a s jistou dávkou masochismu si přečetl i těch několik odstavců textu. Bylo to tak strašné, že to tady nebudu ani opakovat. U všech všudy, vždyť tam dokonce zůstala pravopisná chyba! Kdyby to bramborovými tiskátky natiskl ten šprček, vůbec bych se nedivil. Psí počasí. Šel jsem na univerzitu jenom proto, že Ada vyhlásila pátrání po Hadích slzách. Za informaci o droze až dva tisíce zlatých, za vzorek možnost dlouhodobé spolupráce. Martis celkem bez vytáček přiznal, že nějakou chvíli nad touto možností přemýšlel, víš jak. Ale že má z Ady příliš velký strach, víš proč. Věděl jsem jak. Dřív nebo později jí to řekne, aby si zachránil krk. Věděl jsem i proč; Lamoraka totiž předevčírem hned za vraty komisařství čekalo pět kamarádů, v jejichž přátelském objetí odešel neznámo kam. Asi slavit svobodu. Jediné, o co jsem Martise prosil bylo, aby se mě a Elanor, až na to dojde, alespoň pokusil varovat. Když jsem jí to říkal, Elanor nehnula ani brvou. Právě totiž mluvila s de Spirem a na podružnosti zrovna neměla čas. Podle de Spireho, vykládala vzrušeně, by za zalíváním Hvozdu klidně mohli stát i druidové; zvláště pokud by počítali s tím, že v nejbližší době budou potřebovat hodně magenergie. „Hodně,� zopakovala zamyšleně. „Jenomže se jim to trochu vymklo z rukou.� 497
Zalovil jsem v kapse a špačkem tužky načmáral několik výpočtů. Nic složitého, pohodlně se vešly na druhou stranu letáku. Výsledek ale stál za to. Musel jsem si co tři řády udělat pomocné čárky, abych odlišil počet nul. „Chtějí vyhodit do povětří Tarii? Probudit Woodaga? Povolat mudrce Yahogu v jeho mladší inkarnaci?� Elanor se zašklebila. Jí to vůbec vtipné nepřipadalo. „Možná by ses mohl zeptat v Ďáblových skalách. De Spire říkal, že takovou aktivitu nad tím územím nepamatuje ani docent Dlouhopád, a tomu táhne na čtvrt tisíciletí.� „Myslel jsem, že erupce jsou nad Skalami celkem běžné.� „Jenomže tohle nejsou žádné erupce. To je intenzivní aktivita, žádná náhoda. Trvá to už nějakou dobu.� Tázavě jsem povytáhl obočí. „Měsíce,� upřesnila Elanor. „Možná skoro rok.�
Čoudový krtek
� Náhodný kolemjsoucí �
Chodbami univerzity se plížila zvláštní postava. Bez zjevného důvodu co chvíli ukročila stranou či pečlivě obešla nějakou neviditelnou překážku. Na křižovatce chodeb se vytáhla na špičky a opatrně vykoukla za roh. Kdyby ji někdo pozoroval delší dobu, mohl by v jejím počínání spatřit jistý řád a smysl – neznámý dělal všechno pro to, aby se vyhnul přímému slunečnímu světlu, i tomu chabému odlesku, který pronikl skrze mraky. Kdekoliv jinde by takové počínání působilo podezřele,∗ ale tady se nad tím nikdo nepozastavoval. Doktorandi byly zvláštní patroni co svět světem stojí a na katedře alchymie to platilo dvojnásob. „Hej! Krtku!� Postava se prudce otočila. Byl to hubený mladík navlečený ve vytahaném svetru, zpod kterého vykukoval límeček kostkované košile. ∗ Tak
například ve Vraních horách by snadno mohl být považován za nastrčeného provokatéra.
498
Jeho zacuchané černé vlasy by potřebovaly umýt a řídká kozí bradka vyvolávala v prstech citlivějších osob svrbění po nůžkách a břitvě. Oči, černé jako smola a takřka bez duhovek v šedivém světle bolestivě pomrkávaly. „Hleďme, koho nám to čerti nesou!� zasípal zanesenými plícemi Krtek, civilním jménem Erik. „Tebe už jsem tu neviděl ani nepamatuju.� „To u tebe není nic divnýho,� zabručel ten druhý a dlouhými kroky Erika dohonil. Byl urostlý a neshrbený a přestože se to zdálo neuvěřitelné, studoval tentýž obor. „Potřebuju s tebou mluvit.� „Ale! A o čem?� „O dvou tisících zlatých,� ušklíbl se návštěvník. „Tak poslouchej. . . � „Chci, abys varoval i ostatní, kteří by mohli mít problémy,� dodal hlasitěji, když došeptal a poodstoupil. „Koho, to budeš vědět lépe než já. Hlavně ať mlčí. Ať se nikde nevytahují, i kdyby náhodou měli s čím,� zamnul v prstech neviditelnou tobolku. Něco mu přitom vypadlo z kapsy. Erik to rychle zvedl. „To jste tiskli? No páni!� „No dovol!� urazil se světlovlasý. „Tak to ti určitě nebude vadit, když. . . � „Posluž si.� Erik třesoucíma se rukama odtrhl proužek letáku. Z kapsičky u košile vytáhl drobný pytlík a nasypal na papír řádku hnědé drti s modravými kousky. Zkušeně papír olízl, zabalil a zhluboka natáhl první šluk. „Vím o dvou dalších doktorandech, kteří se pokoušeli esko získat,� zahuhlal sevřenými rty. „Na ty bych si vsadil.� „Tak vidíš. A ty si taky dávej bacha. Hele, já už musím letět.� Erik nepřítomně opětoval mávnutí. Stál na chodbě, dýmal a prohlížel si zbytek letáku. Čím déle dýmal a čím déle četl, tím více se smál.
499
Micka
� Náhodný kolemjsoucí �
Začátkem září bývá v Parletu ještě hezky. Teď, pozdě v noci, se trochu zvedl vítr a prohání se uličkami Bernova, jako by mu patřily. A proč by taky ne – tvrdě pracující lidé, kterých je v této čtvrti většina, už dávno spí. I v Konečné ulici svítí do tmy několik posledních oken, na rozích pak po lucerně. Dům na vzdálenějším konci ulice olízne nestvůrný stín. Jakýsi pozdní chodec prošel těsně pod lampou. Mladý muž, zřejmě poněkud společensky unavený – alespoň by tomu nasvědčovala jeho mírně shrbená postava a nejistá chůze, která nehledí na občasný krok na jednu či druhou stranu a zahrnuje též občasný pokus o přeskočení kaluže nebo kobylince. V tom posledním mu vydatně pomáhá poutnická hůl, o kterou se opírá s překvapivou jistotou. Než dorazí k číslu popisnému 11 (m. Jokedit Eims, alchymista), několikrát se bez zjevné příčiny otočí, zamává rukama do šera za sebou a řekne: „kšá, kšá!� případně „hušta!�. Jeho hlas se ale na konci vždy zlomí do něčeho, co nápadně připomíná „čičičííí. . . � Naposledy to udělá chvíli před tím, než si odemkne a tiše proklouzne za dveře. Mezi futry za ním zůstane úzká černá linka – nedovřel. Škvíra je široká zrovna tak, aby se jí mohla protáhnout hubená kočka. ♠ Ráno roztáhlo nad Parletem tmavomodré záclony. Rachot ozývající se od schodiště by probudil i mrtvého. Natož hutné kletby, které následují vzápětí. „Stefane!� O pár vteřin později se na chodbu vypotácí rozespalý mladík. Je bos a jenom v dlouhé košili; zmateně mžourá na podivnou světlou věc, která se mu v okamžení ocitla těsně pod nosem. „Co to sakra je?� vyjede na něj popuzeně starší, bělovousý muž a netrpělivě zatřese s tím, co třímá. Slabě to kníkne. Dotázaný tomu mlčky nadzvedne ocásek. „Je to kočka.� „Jasně že je to zatracená kočka!� vybuchne starý pán a konečně 500
spustí ruku, zvíře ovšem nepřestává třímat za kůži na hřbetě. „Málem jsem se o tu mrchu zabil! Jak se sem dostala? Dveře byly zavřené.� Neutrální pokrčení ramen. Jokeditův pohled ale nepřipouští tak laciný alibismus. „Tohle kočky někdy dělají – umí se dostat skrze zeď díky nepravděpodobným fluktuacím časoprostoru,� pokusí se mladík nakonec o jakési vysvětlení. Alchymista jej sjede podezřívavým pohledem, ale Stefan je nevinnost sama. Nakonec bezmyšlenkovitě upustí kočku na zem. Ta okamžitě zmizí v pracovně. „S touhle magickou bludařinou na mě nechoď. Radši mi řekni, co s tím mám udělat, aby to přestalo mňarčet.� „Zkus to nakrmit. Žerou skoro všechno – myši, ptáky, ještěrky, mouchy, pavouky, chrousty —� „Ty se mi nějak vyznáš. Co žampiony?� „Hm, to nevím. Mlíko je většinou jistota, když ho teda není moc.� „Dobře. Já jí ty žamiony zaliju mlíkem.� O slabou půlhodinku později Stefan nakoukne do pracovny. Starý pán se napřímí od skříně, zpod které se pokoušel cosi vyšťárat svojí jen-špacírkou. „Už jdeš do práce?� „No jo. Večer se stavím na tu demonstraci, co svolal Lipka. Mohlo by to bejt zajímavý.� „Rozbijou ti držku, víš to?� Zpoza skříně vystřelil bílomourovatý blesk a zmizel pod křeslem. Mistr Jokedit se po něm vrhnul s rychlostí v jeho věku nečekanou, ale na vyděšenou, byť momentálně trochu přežranou kočku nestačil. „Tak hele,� zahučel temně a s hlasitým zapraskáním kloubů přiklekl u křesla. „Abychom si v tom udělali jasno – můžeš tady teda zůstat, ale blechy mi domů tahat nebudeš. Nažrat jsi už dostala, teďka se půjdeš koupat. Takže vylez, než se opravdu rozčílím.� Těžko říct jak kočka, ale Stefan věděl velmi dobře jak to vypadá, když se Jokedit opravdu rozčílí. Věděl také, jak se kvůli pozdním příchodům umí rozčílit i Manuci, a tak tiše vycouval z pracovny. „Čičí, čičí. . . � doneslo se k němu ještě zlověstně. 501
Hlas lidu Lamorakova dealera včera ubodali. Nějací feťáci, říkal Martis. Důsledky si jaksi nemůžu srovnat v hlavě; pořád ještě mi v ní od včerejšího večera zní ochrapělé vyřvávání toho zarostlého mrňouse a zpěv obou elfek: . . . když umíráš touhou, jó, touhou. . . utéct! Zdrhnout! Vrátit se domů. . . A dnes jsem zjistil, že zhruba v tu chvíli, kdy jsme seděli ve Sklepě a do našich mozků si v závěsu za rudým vínem propaloval cestu zvuk dunivých louten, v Darkově tekla krev. Krev člověka, který neudělal nic jiného, než že na trase Lamorak – Martis – Stefan posunul Hadí slzu o jedno pole dopředu. Co to pro mě znamená? . . . hory, černý hory, na úúúpatí stojím!. . . Z včerejšího večera jsem si po téhle skladbě už moc nepamatoval. Nikdy bych nevěřil, že to hloupé „úpatí� se dá tak protáhnout a zavýt. Ty elfky to uměly, a když to udělaly podruhé, můj rozum podal demisi. Bylo mi tam, v narvaném Sklepě, bez něj docela dobře. Moji pozornost zaujal jeden z důvěrně známých letáků∗ , nalepený na dveřích vybydleného baráku. Zval všechny zodpovědné občany, aby dnes přišli na Zelný trh vyjádřit svůj názor na přítomnost Temných. A tak jsem byl tady. Mimo košíku shnilých rajčat jsem s sebou táhl ještě několik poklic a dalších propriet, aby náš hlas – tedy hlas lidu – bylo pořádně slyšet. Posledními ulicemi k tržnici jsem se plížil už značně obezřetně. Nasírání Lipky je sice veřejně prospěšná činnost, ale ne každý dělňas to ví a Manuci se dnes vyjádřil naprosto jasně: večer si dělejte co chcete, ale zítra čekám vzácnou návštěvu a vy budete v dílně úderem osmé, živí, zdraví a vypadající k světu. Zelný trh bylo našikmené čtvercové prostranství o straně zhruba dvě stě kroků. Severním, vyvýšeným koncem přiléhalo k Citadele, ∗ Stejný
visel na rohu v Konečné ulici. V jedné slabší chvilce jsem tam vyobrazenému vlkodlakovi přimaloval do pracky mrkev.
502
zespoda na něj od jihu ústila silnice z Kirdenu. Na Zelném trhu se za šťastných časů prodávalo vše, co nabízel okolní venkov – pokud ho zrovna nepohltily lesy – za těch méně šťastných se na něm řadilo vojsko. Dnes v podvečer vrstva řepné natě, poztráceného peří a koňských bobků potvrzovala, že Parlet ještě žije. Trhovci už odešli, ale prostranství nebylo ani zdaleka prázdné. Rozptýlené hloučky i větší skupiny lidí se nedaly přehlédnout. Obléhaly snad každý roh, postávaly kolem domů, pokuřovaly v průchodech. Většinu z nich podle mého odhadu tvořili dělníci, ale poměrně hojně byli zastoupeni i bohatší měšťané, řemeslníci a v neposlední řadě i mládež, která chtěla prostě jen někomu – komukoliv – rozbít ústa. Anebo čenich. A když ani to ne, tak aspoň něco podpálit či roztřískat nějaké to okno. Nepřeháním; jak jsem se mezi nimi proplétal, bylo vidět, že mnozí z mužů v rukou nenápadně svírají krátké, pádné hole; mají podezřele vyboulené kapsy, které jim svou vahou málem stahují kalhoty. Několik kluků okázale vystavovalo na odiv zápalné láhve. Zatím – snad i díky dvojici potloukajících se gardistů – tu ale vládl klid, jen občas někde vzplanula hádka. Uprostřed tržiště skupina mužů dokončovala stavbu provizorního podia. Na domluveném místě jsem potkal Martise a zanedlouho dorazila i Elanor. Znělo to, jako by přišla v brnění. Z kolejní kuchyňky si půjčila dva plechy a rouru od kamen. Studenti holt budou dneska hlady. „A to jsme všichni?� zeptala se zklamaně. Vydali jsme se na pomalou obchůzku. Téměř ihned nám do oka padla skupinka asi deseti lidí. Přesněji osmi lidí plus jednoho elfa a jeho družky. Drželi se spíš stranou a více než dění uprostřed tržnice, kde se zvedalo podium, věnovali pozornost okolním hloučkům. Když si všimli, že k nim míříme, nedůvěřivě ucouvli. „Neblázněte,� oslovil jsem je. „Vždyť my jsme z Manuciho dílny. . . � Uprostřed tržiště se něco dělo, protože lidé se dali do pohybu. Jako kapky rtuti od skla se hloučky odtrhávaly ode zdí, vycházely z průchodů, aby se uprostřed tržnice slily do veliké louže. Martis se vytáhl 503
na špičky a já jsem si Elanor posadil na ramena. Lipka se vysápal na dokončené podium a rozmáchlými gesty vítal obecenstvo. Jeho ochranka, šest dobře vyzbrojených mužů, zůstala stát dole. „Přátelé! Parleťané! Občané!� Lipka proti magii brojil kde se dalo, ale teď mu byla dobrá. Slyšeli jsme každé slovo, ačkoliv jsme stáli až na okraji davu. Nálada mezi našimi spojenci začala trochu upadat. Vypadalo to bledě – při brousení kolem tržnice jsme nabrali ještě několik studentů alchymie, jednoho vousatého žebráka, jakousi elegantní starší dámu a dvojici dredatých elfek, které však než demonstraci věnovaly více pozornosti sobě navzájem. Na velkolepou opozici to věru nevypadalo. „To o názoru občanů na přítomnost Temných něco vypovídá, že?� zasmála se nervózně Elanor někde nad mou hlavou. „Spíš o jejich zodpovědnosti,� zabručel elf. Jeho dívka mu vlepila rychlý polibek. Lipka se na to díval jinak. Pět stovek příznivců, kteří se tu sešli, mu muselo dodat pořádného sebevědomí. „Vraní hory,� zahulákal bez varování, „nejsou samostatným státem. Od počátku patřily k Tarii, lidem —� „Hovno!� zařval jakýsi trpaslík hned za námi. Jen procházel kolem, když zaslechl ta slova. „— kteří je kousek po kousku vyrvali z dračích spárů. Aby tam mohli žít a pracovat. Aby mohli vychovat děti. Většina z vás, tak jak tu stojíte,� opsal nataženou paží půlkruh, „by v té oblasti vypátrala své předky či vzdálené příbuzné. Své sestry a bratry. Své soudruhy v těžké práci.� Z davu se zvedl souhlasný hukot hlubokých hlasů. Lipka tím směrem zvedl zdravici. „Letos na jaře ve Vraních horách proběhlo povstání, jaké z politického hlediska nemá obdoby. Nemá obdoby? Vždyť Vraní hory byly neklidným územím od počátků knížectví, chtělo by se říct! Přesto trvám na svém. Proč?� Lipka se odmlčel a rozhlédl se po davu. Šum pomalu utichal. Teď se něco dozvíme, pomyslel jsem si. „Protože tentokrát nešlo o spravedlivý boj za zlepšení životních
504
podmínek horníků,∗ ani o plané provokace druidů,† a už vůbec ne o krátkodeché rozmary nějakého zhýčkaného floutka!‡ Ne, nic z toho! Jde o něco daleko nebezpečnějšího! Tentokrát čelíme systematické snaze Vraní hory zcela odstranit z dosahu knížecí moci. Úplná samostatnost! Víte, co to bude znamenat? Ponižující závislost na nezbytných zdrojích, s jejichž cenami bude cynicky manipulováno. Trvalé ohrožení Urgurou, se kterou tito povstalci za tu krátkou dobu již stačili navázat přátelské kontakty. Vraní hory tvoří jedinou účinnou bariéru mezi říšemi. Co když své hranice otevřou urgurskému císařství? Budou vydělávat na císařově nepřátelství, držet nás v šachu věčnými výhružkami. Vydírat! Vysmívat se! Tohle chceme?� rozkřikl se pateticky Lipka. „Ano? ANO?!� zařval, když se mu hned nedostalo jasné odpovědi. Odněkud z druhé strany tržnice se ozvalo skandování. Slovům jsem nerozuměl, ale rytmus nenechával prostor k pochybám o tom, která obehraná písnička§ tu zní tentokrát. Pokusili jsme se je překřičet, ale vyneslo nám to jen pohoršené a výhružné pohledy okolostojících. Velmi rychle jsme toho nechali. Lipka si demonstrativně odplivl. ∗ Lipka
zde má na mysli především vzpoury, které se odehrály v letech 300–302 CL, 500–503 CL a 514–516 CL. Všechny měly společné následující: vyvolali je krollové, kteří byli po desetiletí nuceni vykonávat ty nejtěžší práce, byly mizerně naplánované a po jejich krvavém potlačení se krollům vedlo ještě o stupínek hůř než předtím. † Uvolněná sedmdesátá léta 6. stol., kdy ještě doznívalo politické laškování (558–562 CL) mezi knížetem Herbertem a druidy ze Severního i Jižního hvozdu. Ve Vraních horách se na vlně provokací tehdy svezla jakási občanská iniciativa, která měla nejvíce příznivců v Acharsku, jednom ze severních regionů Vraních hor. Jejím cílem bylo prosazení jakéhosi korpusu změn v zákonech, přičemž je zajímavé, že některé body se zabývaly i – do té doby důsledně tabuizovanou – problematickou situací vlkodlaků a skřetů. V Acharsku, které pro to mělo z historického hlediska ideální předpoklady, se na místní úrovni podařilo některé myšlenky uvést v život. Ve vyšší politice a mimo tento region však iniciativa rychle narazila na nepřekonatelné bariéry konvenčního smýšlení a koncem sedmdesátých let postupně zanikla. ‡ Období v letech 516–522 CL, kdy si Elanius, syn Marcuse I, poté, co zlikvidoval zatím poslední z velkých krollích povstání, vyhlásil ve Vraních horách vlastní minipanstvíčko. Vydrželo mu relativně dlouho, ale to jen proto, že Marcus I Elaniovy separatistické snahy hezkých pár let vůbec nebral vážně. § Pozn. aut.: jedná se samozřejmě o parletskou lidovou píseň „Upíři, na kůly!�.
505
„Upíři a vlkodlaci, ti jejich špinaví psi, se teď nazývají pány v zemi, kde se dříve museli krčit a plazit v prachu! A teď? Bez zábrany drancují vesnice, trhají naše děti a slzy i hrozby bezmocných jsou jim k smíchu! A co vy, co vás slyším říkat – máme je teď opustit? Máme na ně zapomenout? Máme být hluší k jejich nářku a volání o pomoc?� vykřikl s posledními zbytky dechu. Hromové zaburácení mu bylo odpovědí. Nejprve bylo beztvaré, jako zařvání medvěda, ale rychle nabralo jednotný tón. Nikdy, nikdy! křičeli lidé. Fascinovalo mě to, a proti své vůli jsem musel uznat, že Lipka umí. Fascinovalo mě to natolik, že jsem málem zapomněl, proč jsme vlastně přišli. Někdo mě zatahal za ucho. Sklonil jsem se a Elanor hbitě seskočila na zem. Výmluvně kývla za Martisem, proplétajícím se lidmi. Obcházel po okraji davu, aby se dostal Lipkovi do zad, kde bylo nejméně husto, a rychle se nám ztrácel z očí. Na poslední chvíli jsme se vrhli za ním. „Nikdy!� zařval Lipka jako ozvěnou. „Ale čeho jsme svědky? Místo toho, aby radnice té sběři připráskla brány před nosem,∗ zasedla s nimi k jednacímu stolu! Bez ohledu na názor lidu! Bez ohledu na naše bratry a sestry, na naše dělníky, na naše děti ve Vraních horách! Je jim zlato milejší než jejich životy? Zlato, co ještě smrdí vlčinou? FUJ!� zahulákal Lipka. Měl dikci jako chrámový zpěvák. „Fůůůj! Fůůůj!� chytili se toho lidé, dupali a pískali. Konečně jsme Martise dohnali. Zastavil se, protože k Lipkovi to už bylo docela blízko, tak blízko, co by rajčetem dohodil. Martis zalovil v kapse a potěžkal první z nich — Tržnici zalila červánková záře. Nad Lipkovou hlavou se rozvinul rudý květ. Snášel se z výšky jako padající světlice, jako balón naplněný živým ohněm. Lidé ztichli. Puff! ozvalo se a koule praskla. Začalo sněžit. Drobné bílé kousky se sypaly z nebe, podobny peří z roztrženého polštáře, padaly na hlavy a ramena shromážděných, byly zašlapávány do bláta zmatenýma, uskakujícíma nohama. Jeden se mi podařilo chytit ze vzduchu. Byl ∗ Zde
Lipka poněkud opominul fakt, že Parlet už pár desítek let nemá hradby, natož brány, které by mohl před kýmkoliv smysluplně připrásknout.
506
to jen papír, kousek bílého ústřižku s jednoduchou karikaturou – na obrázku jakési zubaté psisko s blaženým výrazem zvedalo zadní nohu a mocným proudem skrápělo kmen neduživé lípy. Začali jsme se chechtat. Lipkovi okamžitě došlo, která uhodila. „Tady máte svou odpověď! Zrádci na radnici pro vás mají jen výsměch, stejně jako ti anarchisté, ti takzvaní svobodní umělci, kterým je soucit a solidarita cizí. Pojďme, připomeňme jim, že tohle jim neprojde! Vlkodlaci, upíři a vlastizrádci se plazili v prachu co svět světem stojí. Ukažme jim všem, že uděláme vše pro to, aby se plazili znova!� Martis si olízl suché rty. „Pal,� řekl tiše. A panečku, byla to rána jako z kanónu. Martisova střela se rozplácla o kebuli jednoho chlápka kousek před námi, já jsem svou nahnilou munici neomylně umístil za krk dvoumetrovému čahounovi hned vedle. Lipka, to se rozumí, si ničeho ani nevšiml. Zato ti dva chlápci ano. Pár drahocenných okamžiků jsem ztratil hledáním Elanor a najednou bylo kolem strašně moc lidí. Když se kácí les, lítají třísky. Můj zběsilý útěk za sebou zanechal několik nadávajících občanů, držících se za různé části těla. Nad výkřiky se jako mantra nesl hlas lidu: „Upíři, na kůly!� Táhlo už k půlnoci, když se střed města uklidnil. Opustili jsme průchod, kam jsme se ukryli, když se demonstrace vydala na protestní pochod k radnici, a obezřetně se plížili k Soudnému rynku. Bojiště zelo prázdnotou. Oddíly gardistů zmizely, dlažba zůstala poseta odpadky, kamením a střepy. Penzion vedle radnice byl černý, zabouchnuté okenice nepropouštěly ani paprsek světla. Krev veškerá žádná. ♠
507
Temní žádají o pomoc Ráno jsme se v dílně sešli úderem osmé. Zpoza dveří do sušárny na mě kývla Simanor. Kulička a Derek diskutovali nad knihou se zakázkami. Vilík a ještě jeden chlápek, jehož jméno si nepamatuju, měli napilno s promazáváním a čištěním lisů. Hned ze začátku se ke mně přitočil Martis. „Dobrý?� zeptal se dychtivě. Nechápavě jsem na něj zíral. Vypadal docela normálně, ale křenil se jako blbec. „Ty vlasy,� zavrčel zklamaně. Aha. Když mě na to upozornil, všiml jsem si, že je má trochu kratší. „No,� řekl jsem, „máš je trochu kratší.� Obrátil oči v sloup a uraženě zmizel. Ušklíbl jsem se; Martis občas měl chvíle, kdy potřeboval slyšet, jak je skvělý a úžasný. Donedávna tu od toho byla Brigitka. Můžu snad za to, že mu dala košem? Měl se líp rozmyslet, než jí zapráskl dveře před nosem. Pracovali jsme. Dílna byla nezvykle tichá, protože na konci týdne skoro nikdy netiskneme. Sobotní ráno se pomalu přerodilo v dopoledne. Pokaždé, když někdo vstoupil a dílnou se ozval Kuliččin hlas vítající zákazníka, našpicoval jsem ve svém kamrlíku uši, abych zachytil slova. Zatím se ale nikdo neptal po Manucim osobně a šéf se tu ještě neukázal. Táhlo už na jedenáctou, když nahoře vrzly dveře a dolétl útržek rozhovoru. Odhrnul jsem závěs, oddělující přípravnu barev od zbytku světa. Kroky, doprovázené rozvážným povrzáváním schodů. Manuci sestupoval do dílny. Široká ramena držel zpříma jako mladík, tvář mu pod těžkými rysy planula odhodláním. Prohodil několik vět s Kuličkou a Derekem. Potom se rozhlédl kolem, pozvedl ruku a kývnul prstem – na Martise, Elanor a na mě. „To už je tady?� zasyčel Martis, když jsme šéfa následovali do patra. „To jako přiletěl oknem?� „Přišla,� opravil ho Manuci důstojně, „zadními dveřmi. Je to dáma.� 508
Okamžitě a nanejvýš nevhodně se mi v hlavě vyrojilo celé hejno podivných, okřídlených a velmi spoře oděných představ. Vzpomněl jsem si na Valdemaru a na její různé odvozeniny, kterými jsou prošpikované šestákové romány nedůležitého děje a bohatých ilustrací. Martis si spěšně uhladil vlasy. Manuci vzal za masivní kliku od své pracovny. Záplava světla. Z křesla naproti se zvedla ženská postava. Vysoko vyčesané vlasy se jí v pramíncích kroutily podél krku, přes odhalená ramena proudilo slunce jako voda přes balvany. Jinak byla oděná až dost. Křídla neměla. „Elanor, Stefane, Martisi – slečna Jolanta z Vraních hor,� vstoupil Manuci mezi nás a siluetu. „Slečno Jolanto. . . � Potřásla mi rukou dřív, než jsem stačil vybrebtat nějakou společenskou frázi. Jolanta měla drobné, pevné dlaně, jejichž stisk hřál jako oblázky rozpálené letním sluncem. Aby si s Elanor jakž takž pohlédla do očí, lehce podklesla v kolenou. Martisovi na čele vystoupily drobné kapičky potu. „Je nám nesmírným natěšením,� slyšel jsem jej jakoby z hrozné dálky. Elanor zrudla. „Potěšení je na mé straně,� usmála se na něj. Na nejapně blábolící tiskaře byla zřejmě zvyklá. Posedali jsme si do křesel, která jsem tu ještě nikdy neviděl. Během té chvíle jsem měl čas si návštěvnici konečně v klidu prohlédnout. Jolanta vlastně nebyla nápadně krásná, rozhodně ne tím křehkým motýlím způsobem, jakým se honosí tolik elfek a který se v podvědomí mnoha žen zabydlel jako nedostižný ideál. Způsob, jakým se na začátku zvedla z křesla, držení těla i stisk, který mě stále ještě hřál v dlani, prozrazovaly pružnost a sílu, která je unylým městským slečinkám cizí. Pohyb o ní prozrazoval víc než celý zevnějšek. Z tohoto hlediska byla výborně oblečená – šaty z tmavomodré látky na sebe nestrhávaly přehnanou pozornost, ale místo toho se poslušně přizpůsobovaly její postavě. Nic víc ani nebylo potřeba. To s Jolantinou tváří si její kolegové – či snad kolegyně – opravdu vyhráli. Jola měla tmavé oči, zvýrazněné líčením, a měkce vlnité 509
hnědé vlasy. Přehršel vlásenek, jehlic a sponek je vytvarovala do složitého účesu, kterým velmi připomínala bohatou měšťanskou dcerku z některého jižního města. Jemné zlaté řetízky kolem krku a perlové náušnice vnucovaly dojem, že svůj volný čas tráví obcházením parletských šperkařství. Náhodného chodce by jistě bez problémů oklamala. „Jsem ráda, že jsme se konečně setkali osobně,� řekla Jolanta. Měla zvláštní, melodický přízvuk a některé hlásky vyslovovala měkčeji, než bylo zde na jihu obvyklé. „Přijměte prosím též srdečné pozdravy od Dolfa a Alisy.� Větší radost by mi udělala, jen kdyby se rozhodla ještě jednou potřást Elanor rukou. „Ti dva! Povídejte – jsou v pořádku? Jak se jim daří?� „Velmi dobře,� usmála se. „On asi už nepřestane kulhat, ale jsou živí a mají plné ruce práce. Víte, není zrovna mnoho takových jako oni. Hodně o vás mluvili; měli obavy, jak se vám vedlo poté, co odešli,� dotkla se tehdejšího kvapného rozloučení, po kterém nás prchající vlkodlaci zanechali trčet uprostřed nepřátelského území a s vraždou armádního nekromanta na krku. „No, popravdě řečeno, ta banda zombií. . . � začala Elanor. „To byla maličkost,� skočil jí do řeči Martis. „Vážně.� „Tak to sama slyšíte,� vmísil se do toho šéf. Odněkud vyčaroval další sklenice a nalil nám zlatavého vína. „Úplná maličkost. Kdepak tihle.� Elanor po Martisovi vrhla vzteklý pohled. „Mimochodem, víte, že v Krachově dnes v noci hořelo?� nadhodil Manuci, jako by se nechumelilo. Nevěděli jsme, ale mně to jako nějaká převratná zpráva nepřipadalo. V Krachově hořelo každou chvíli. Manuci potřásl hlavou. „Zaútočili na dům jednoho alchymisty, který se už delší dobu netajil svými názory na to, co Lipka nazývá obyčejnými, slušnými lidmi. Byli tam dospělí chlapi, ale i nějaká děcka. Babku kořenářku, která žila v sousedství a přišla jim promluvit do duše ztloukli tak, že týden nevstane z postele. Křičeli přitom něco, co tu nehodlám opakovat; všichni jsme to slyšeli na té demonstraci.� 510
Vzpomněl jsem si na výrostky se zápalnými láhvemi v rukou. „Lipku by měli zavřít,� řekla znechuceně Elanor. „Je nebezpečný svému okolí.� „A právě o to mu jde,� vzdychl Manuci a zamyšleně v prstech točil pohárem. „Když se mu podaří v lidech vyvolat pocit, že se díky delegaci ocitli v ohrožení, snadno je poštve i proti starostovi a městské radě. Hlavně tomuhle se spolu s Jensonem a umělci snažíme zabránit. Simanor a Kulička teď budou mít plné ruce práce.� Rozhostilo se ticho. „A my?� zeptal se Martis. Klapnutí, jak Jola odložila pohár. „Na vás jsme se chtěli obrátit s trochu jinou prosbou,� řekla. Butorové byli starý šlechtický rod. Tradovalo se dokonce, že mají příbuzenské vazby na rod Bathoryů, pocházející od slovutého piráta, pašeráka a později knížecího admirála vévody Vladimira Bathoryho z Bathoru. Tak či tak Butorové rovněž těžili své bohatství z moře – většina perel z Bílé zátoky, určená pro export, procházela právě jejich rukama. Že tuhle vodu nebylo radno kalit, to bývala poslední myšlenka nemála odvážlivců, když se v pytli plném kamení propadali do modrých hlubin. Moře tedy přineslo Butorům bohatství a pochybnou slávu; přineslo jim však i zmar. Když v r. 555 CL lehla popelem Suba, potkal tam stejný osud i butorovský palác a nemálo jeho obyvatel. Šťastnou náhodou se stalo, že nejmladší syn patriarchy Rupert s manželkou Eulálií – která nade všechno nesnášela moře, vítr a vřískající racky – zrovna pobývali mimo Subu, a sice ve svém zimním sídle v Parletu. Poté, co se běsnění nájezdníků přehnalo, se rozhodli do Parletu přesídlit natrvalo. Butorové ani v Parletu netrpěli nouzí a záhy získali místo mezi tamní smetánkou. Zdálo se, že je nic netrápí; snad jen děti, které ne a ne přijít. Čas plynul. Někteří z původních sloužících zemřeli nebo odešli a byli nahrazeni novými. Jedním z takových byl i pan Slavíček.
511
„Pan Slavíček je upír.� Šesté století Carradova letopočtu se nachýlilo. Eulálie a Rupert zestárli a bylo zřejmé, že nitka rodu Butorů jimi skončí. I služebnictva ubylo; začátkem devadesátých let oba manželé odjeli ke vzdáleným příbuzným na vzdálený venkov a už nikdy se nevrátili. Poslední, kdo je viděl živé, byl pan Slavíček. On také obdržel funkci správce jejich majetku v Parletu. Ostatní služebnictvo bylo propuštěno a vila Butorů osaměla. Po nástupu Aradina k moci se nic nezměnilo. Alespoň na pohled – vila Butorů v Ohnivcově ulici dál zůstávala pustá a pan Slavíček dál zůstával tím letitým, ale houževnatým slouhou ze staré školy. Nikdy si nepotrpěl na dlouhé vycházky, ale po roce 598 CL se mezi lidmi přestal objevovat úplně.
„Je vlastně držen v domácím vězení.� Lví podíl na jeho odhalení a uvěznění měly zřejmě pomluvy, které se kolem něj už nějakou dobu stáčely a na kterých byla víc než pověstná trocha pravdy. Dosti neočekávaně se však Aradinovci hned nepokusili sprovodit pana Slavíčka ze světa a místo toho se spokojili s jeho uvězněním. Za jakou protislužbu? To nikdo neví. Po třech letech se zarach panu Slavíčkovi začal už pořádně zajídat. Když se mu doneslo, že do Parletu zavítala vranohorská delegace, dlouho se nerozmýšlel. Za cenu obrovského rizika se mu podařilo propašovat ven vzkaz s žádostí o pomoc a vysvobození. Pan Slavíček je už starší člověk a jeho léta se sčítají do stovek. V Parletu z nich prožil dlouhou řádku a ne vždy to byly hezké roky. Nyní by město rád opustil a společně s delegací se vrátil do Vraních hor.
„Rádi bychom mu pomohli osobně, ale v sázce je příliš mnoho. Nemůžeme riskovat úspěch naší diplomacie.� 512
Situace, ve které se pan Slavíček ocitl, je tedy velmi komplikovaná. Pokud má být vysvobozen, musí to být provedeno tak, aby na delegaci nepadl ani stín podezření. Navíc pan Slavíček byl již dříve pronásledován a téměř zbaven existence. Přetrval, ale odborně vedený zásah na něm zanechal trvalé následky. Snad i to je důvod, proč se Aradin odvážil jej nechat hlídat lidskými strážci – většina způsobů, kterými by si s takovou překážkou jiný upír hravě poradil, nepřipadá u pana Slavíčka v úvahu.
„Přišel o značnou část svých schopností. Přesto by jeho osvobození bylo pro nás velkou posilou a především zadostiučiněním.� Co se budoucnosti pana Slavíčka týče, od soboty 12. září roku 601 CL v tomto směru existuje, zásluhou pana Manuciho a slečny Jolanty, jistá naděje. Je to naděje jako každá jiná – malá, ale nenulová.
513
