INFORMAČNÍ OBČASNÍK - Lanškrounská farnost SRPEN - 2004 číslo: 39 ročník: VII.
ZDARMA
Vážení a milí čtenáři, toto číslo je šité opravdu horkou prázdninovou jehlou, ale snad Vás zaujme. Obsahem jsou především rozhovory a informace z oblasti křesťanského života. Jsme velmi rádi za všechny přispěvovatele a pochopitelně čtenáře samotné. Přejeme příjemné pokračování prázdnin všem lidem a ať Vás provází na všech Vašich cestách i necestách Boží přízeň. Ať se uskuteční setkání, na které se nezapomíná a ať máte možnost prožívat plně svůj odpočinek doma i za hranicemi naší země.
☺☺☺ Byl jsem žádán jedním farníkem, abych uveřejnil něco o filmu Umučení Krista od M. Gibsona. Zde v Lanškrouně se tento film promítal dvakrát a zhlédlo jej kolem 250 lidí, což není málo. Osobně tento film považuji za dobře zpracované dílo, které podle mne až na drobné nedotaženosti obsahuje silné poselství o oběti Ježíše Krista. Je podstatné tento film vnímat jako obraz, řeč symbolů a snahu režiséra o přiblížení a zpodobnění něčeho, ukázání reality, která se odehrávala a byla zbavená veškerých příkras. Nejde o to, aby se rozpitvávala autentičnost do detailu, teologicky spekulovalo a nebo se celý smysl filmu odbyl tím, že je to samé násilí. Skutečnost je ale taková, že Kristus podstoupil cestu kříže, která nebyla lehká a jednoduchá, byla bolestivá, krutá a zdánlivě z lidského hlediska beznadějná. Veškeré spekulace ale vadnou ve světle kříže a slavného vzkříšení. Již za apoštola Pavla zněl pojem kříže některým lidem jako bláznovství a to, že byl Kristus ukřižován se chápalo jako potupa a tečka za beznadějí. Přesto ale v tomto temném údolí opuštění se najednou zjevilo světlo – víra ve vzkříšení a síla Ducha svatého. Obraz nové naděje povstal v učednících. A tak každý z nás nezůstává a nemůže zůstat pod křížem, protože kříž má své pokračování. A jak svatý Pavel praví, že pokud nebylo vzkříšení, tak je naše veškerá naděje marná. Proto i my smíme přijmout své životní kříže a věřit v to, že tím vše nekončí, ale naopak začíná. ( -mir - )
Pašije na plátně Jeden můj dobrý přítel mi vyprávěl, jak asi před patnácti lety, při poslechu jednoho hudebního díla zakusil dojetí, které dosud nepoznal. Tím dílem byly Matoušovy pašije Johanna Sebastiana Bacha a to dojetí bylo náboženské. Zážitek byl prvním z řady několika událostí, které mého přítele, původně přesvědčeného ateistu, přivedly k tomu, že se stal křesťanem. Umělci dobře vědí, že rozjímání o utrpení Ježíše Krista může na lidskou duši hluboce zapůsobit a přivést ji k lítosti nad jejími selháními a k vnitřní konverzi – k hlubokému, niternému rozhodnutí začít vytrvale pracovat na zlepšení svého života. Pašije – vyprávění o posledních hodinách Kristova pozemského života – patří k nejčastěji zobrazovaným námětům sakrálního umění. V každém katolickém kostele je toto téma zobrazeno v podobě Křížové cesty – souboru 14 obrazů zachycujících klíčové okamžiky utrpení Spasitele. Tyto obrazy se používají ke společným meditacím, které se konají během postní doby před Velkým pátkem a symbolizují jakousi malou pouť do Svaté země. Tvůrci, kteří téma utrpení Krista zpodobují, často jako duchovně spoluprožívané jeho matkou, vycházejí obvykle z vlastního prožitku kontemplace – rozjímavého nahlížení – biblických událostí. Tak vznikl ve 13. století latinský hymnus Stabat mater dolorosa – Stála matka bolestná – tolikrát zhudebněný, tak vznikla v roce 1500 Michelangelova Pieta. Film Mela Gibsona Umučení Krista do této dlouhé tradice křesťanské ikonografie velmi dobře zapadá. I on byl natočen jako výsledek obrácení a pokání umělce, který v jistém okamžiku pocítil hořkost nad svým životem. Ani on, stejně jako umělci středověku a novověku, si neklade za cíl seznámit diváky s celkem Ježíšova učení, ale přiblížit vrcholnou událost Ježíšova života – noc a den, kdy se odehrála spása lidstva. Tento
1
film je modlitbou, nikoli kázáním. Není náhoda, že Gibson sám sebe obsadil do role římského vojáka, který přibíjí Krista na kříž. Vše začíná modlitbou Krista v Getsemanské zahradě. Na Krista, který je podle křesťanské víry zároveň celý Bůh a celý člověk, zde padá celá tíže lidského hříchu. Mnoho svatých, například nedávno svatořečený otec Pio z Pietrelciny, se domnívalo, že zde Ježíš mystickým způsobem zahlédl všechny hříchy lidstva a podle Bible mu v této chvíli tekl krvavý pot. Toto duchovní utrpení Krista drtilo více, než utrpení fyzické, kterému byl vystaven v následujících hodinách. Krista v zahradě navštěvuje ďábel, kterého hraje žena, italská herečka Rosalinda Celentano, a pokouší ho slovy: „Nikdo nedokáže unést celé to břemeno hříchu. Nikdo nedokáže...“ Tato temná postava je po celý film Kristovým stínem, je jakýmsi protějškem Kristovy matky, Marie, která svého syna doprovází, a která snad jako jediná kromě Krista ďáblici vidí. Tak zatímco se Ježíš modlí v Getsemanech, Maria se modlí židovskou pesachovou modlitbu „Ma ništana ha lajla haze“ – Čím se liší tato noc ode všech ostatních nocí? Po těžkém boji končí synova modlitba slovy: „Otče, ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ V tomto okamžiku se Kristova lidská vůle podřizuje vůli božské a od té chvíle již všechno přijímá s vyrovnaností a dobře viditelnou vnitřní silou – tak velkou, že se při nesení kříže až zdá, že pomáhá spíše on Šimonovi z Kyrény, než naopak. Filmový Ježíš, James Caviezel (známý z válečného filmu Tenká červená linie), kterému hned na začátku filmu následkem bití zcela opuchne jedno oko, hraje Krista mistrovsky. Soucitným pohledem jediného oka sleduje vše, co se děje kolem něj a s ním – jeho pohledy na Jidáše, Petra, Piláta, Barabáše, Kaifáše a další patří k nezapomenutelným momentům, stejně jako okamžik, kdy téměř něžně obejme dřevo kříže. Jeho soucit s lidstvem vyvrcholí na kříži slovem „žízním“, které katolická tradice vykládá – zde zmiňme třeba blahoslavenou Matku Terezu z Kalkaty – jako žízeň po lásce lidí. Caviezel je mimochodem téměř jediným americkým hercem v obsazení filmu. Marii hraje vynikající rumunská herečka židovského původu Maia Morgenstern, Marie z Magdaly je Italka Monica Bellucci (Matrix Reloaded), Piláta hraje bulharský herec Hristo Naumov Shopov, který zde stejně jako další Římané přesvědčivě hovoří záměrně primitivní lidovou latinou. Hlavní linie filmu, křížová cesta, je prokládána záblesky minulých událostí, zejména poslední večeře. Tyto záběry jsou tak krátké, že si u nich divák nestačí odpočinout a velmi prostými, až minimalistickými, ale právě proto navýsost působivými symboly, vyjevují duchovní obsah Kristova utrpení. Tak při pohledu na zakrvácené nohy vojáka si Kristus připomene umývání nohou učedníkům; rozbalování nekvašeného chleba při poslední večeři je prostřiženo na svlékání Krista pod křížem. Mnohé katolické křesťany již tyto záběry přivedly k hlubšímu prožívání mše svaté, která zpřítomňuje popisované události v dnešní době. Jeden z nejsilnějších okamžiků je ten, kdy Ježíš pod křížem upadne v blízkosti své matky. Marii se vybaví, jak mu pomáhala vstát jako malému chlapci a po krátkém váhání dodá i nyní svému synu sílu pokračovat – v cestě na smrt. Je to snad tato chvíle, kdy její srdce probodl meč, jak to před třiceti lety předpovědělo proroctví starého Simeona. Ježíš cítí, že i ona potřebuje povzbudit a řekne jí: „Podívej, matko, všechny věci tvořím nové.“ Vím nejméně o jednom divákovi, který, ač muž, v tomto okamžiku plakal. Matčina aktivní účast na událostech je velmi dobře alegoricky vyjádřena také v okamžiku zvedání kříže, kdy se Maria zvedá ze země současně s křížem. Úžasné je také pojetí Šimona z Kyrény, který nese kříž s Ježíšem tak, že mají spojené paže a jednu chvíli vypadají skoro jako bratři, kteří společně staví dům. Vizuální stránka filmu je velmi zřetelně inspirována starozákonním prorokem Izaiášem, který 700 let před Kristem popisoval Spasitele slovy: „Byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili; byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti… Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.“ Záběry na Ježíšovu krvavou tvář mají vznešenost ikon. Vizuálnímu dojmu je místy podřízena určitá sošnost postav, což ale není na závadu. Závěrečné prolití Ježíšovy krve, která vytryskne z jeho pravého boku a postříká postavy stojící pod křížem, je zase ozvěnou proroka Ezechiela, který popisuje vidění řeky živé vody, vytékající z pravé, východní strany chrámu. Voják, který je pokropen Kristovou krví, se v té chvíli obrátí. Podle mého soudu je snímek historicky mnohem věrnější, než bývá obvyklé a to právě v detailech. Krutost římského bičování je známa z jiných pramenů; že byl takto hrozně bičován i Ježíš, můžeme vytušit z Pilátových slov „Ecce homo“ – hle, člověk – kterými Ježíše představuje davu a která jsou v Bibli zachycena v původní latině. Bible také zachycuje posměšky římských vojáků, kteří možná při nasazení trnové koruny šli nad rámec toho, co přikázal Pilát a docela dobře mohli být opilí, jak to ukazuje film. Křesťané mohou být velmi vděčni za to že slyší Krista hovořit v aramejštině, z níž se v jinak řecky psaných evangeliích dochovalo jenom několik slov. Lze pochopit, že se Židé mohou cítit uraženi tím, jak jsou zpodobeni kněží a někteří členové velerady. Divákovi ale daleko více utkví v paměti řada krásných židovských postav, například Veronika. V jednom z evangelií je zachyceno proroctví, které se někdy v minulosti nesmyslně stávalo záminkou k útokům na Židy: Dav říká Pilátovi: „Jeho krev na nás a na naše děti.“ Toto proroctví ve filmu vysloví Kaifáš, ale pouze aramejsky a není přeloženo v titulcích. Je logické, že se ho Gibson nechtěl vzdát úplně, neboť právě vylévání Kristovy krve, naplňující proroctví a
2
očišťující nás i naše děti, patří k nejdůležitějším poselstvím filmu. Tragédií může být, pokud snímek podpoří již tak vypjatý antisemitismus v některých arabských zemích, mohl by to naznačovat komentář Jásira Arafata, který už bohužel snímek použil jako politický nástroj. To však v žádném případě nebylo úmyslem tvůrců a rozhodně takto film nepůsobí na křesťana, který si je dobře vědom toho, že Ježíš je Žid. Síla filmu tkví v symbolice, kterou je nabita doslova každá minuta. Ta naneštěstí zůstane skryta divákovi bez teologického zázemí, věřící však může motivovat k tomu, aby film shlédli několikrát. V průzkumu mezi převážně věřícím obecenstvem, který byl v Americe proveden po prvním týdnu uvádění, se čtvrtina respondentů vyjádřila, že ho zhlédne znovu. Za dobu, co se tyto průzkumy dělají, dosáhl tak vysokého procenta pouze jeden film – první díl Matrixu. I nekřesťan však bude zasažen jádrem poselství, kterým je hrozné Kristovo utrpení, přijaté dobrovolně. Může také vnímat nádhernou postavu matky, která trpí spolu se synem. Kritické poznámky mohou připomínat známé výtky Michelangelovi, že vytvořil Madonu v Pietě příliš mladou. Snad Herodes je zkarikován až příliš. Na zvláštních efektech se trochu projevil rozpočet – přece jenom poloviční oproti předchozímu Gibsonovu filmu, Statečnému srdci. Závěrečné vzkříšení Krista může někomu připadat nedostatečně decentní, avšak velmi dobře ukazuje, že zmrtvýchvstání se neodehrálo v říši idejí, ale reálně a tělesně, což bylo rozhodně vhodné zdůraznit. Film je mimořádně výrazným uměleckým dílem, které se natolik liší od obvyklé náboženské filmografie, že je s ní nelze dost dobře srovnávat. Mnohem spíše je součástí světa sakrálního umění. Zhlédnout ho není v žádném případě příjemné, ale může to být formativní zážitek, zejména pro toho, kdo je zvyklý rozjímat nebo se modlit růženec. Jediná úleva, kterou divák zažije, pochází z faktu, že se film nesnaží Krista tak či onak demytizovat, jako díla vycházející z filosofických koncepcí 19. století. Není divu, že film již u diváků inspiroval řadu osobních konverzí, včetně obrácení neonacisty nebo přiznání k vraždě. Zdroj: www.katolik.cz David Petrla Časopis Mezi řádky, vydává Asociace Axis, Zelená 267, 530 03 Pardubice
ROZHOVOR... Poutě národů v Mariazell v Rakousku, která se konala ve dnech 22. a 23. května 2004, se zúčastnilo asi dvacet našich farníků. Oslovila jsem Jana (17 let) a Petra (16 let) Macháčkovy z Rudoltic, kteří tuto pouť absolvovali pěšky, a poprosila je o rozhovor. 1. Kde se nalézá poutní místo Mariazell a jaká je jeho vzdálenost od českých hranic? Toto poutní místo leží v nejsevernější části Štýrska, JZ od Vídně, asi 174 km od českých hranic. 2. Pouť národů a její program probíhaly přímo v Mariazell? Asi 3 km za městem na travnatém letišti bylo postaveno podium a tam probíhal vlastní program setkání. V okolí stálo asi dvacet obřích stanů, každý pro sto až dvě stě mladých lidí, kteří tam přespávali. Dohromady bylo účastno asi pět tisíc mladých nejméně z osmi zemí. 3. Kde přespávali ostatní účastníci poutě? Různě, po hotelích, penzionech, tělocvičnách a podobně v okolních městech. Náš táta s ostatními poutníky Fatimského apoštolátu spal např. v penzionu vzdáleném 60 km od Mariazell. 4. Jak jste se tedy dostali do Mariazell a za jak dlouho? Rozhodli jsme se, že půjdeme pěšky spolu s ostatními asi 178 poutníky z celé České republiky. Asi polovinu z nich tvořili lidé mladí, ale účastnilo se také mnoho lidí důchodového věku. Pouť začínala ve Vranově nad Dyjí, což je asi 5 kilometrů od hranic. V pondělí 17.5. v 5 hodin ráno po společné mši sv. a požehnání na cestu nám byly rozdány dřevěné poutnické kříže k zavěšení na krk a cestovní zpěvníky spojené s breviářem a vyrazilo se. Do Mariazell jsme došli v pátek pozdě odpoledne. Zpátky jsme jeli autobusem FA. Jinak asi 130 lidí v čele s biskupem Kajnkem jelo z Prostějova na kolech. 5. To muselo být dost náročné, došli všichni ve zdraví? Petr(P): „Postupně to vzdalo asi 10 lidí. Pokud někdo z nás už opravdu neměl síly jít dál, mohl nasednout do modré Fabie, která nás cestou doprovázela. Naše zavazadla nám byla převážena také autem, my jsme si na zádech nesli jen batůžky s jídlem na cestu a tím nejnutnějším.“
3
Honza (H.): „Já jsem obdivoval lidi, kteří přišli pěšky do Vranova až z Velkého Meziříčí – bylo jich asi dvacet pod vedením pátera Peňáze, ti to měli ještě náročnější. A tři lidé přišli pěšky do Vranova z Jihlavy. Já osobně neměl po pochodu na nohou ani jeden puchýř, asi to bylo tím, že jsem šel v kvalitních sandálech, ale chodidla mě bolela.“ 6. Měli jste nějakou duchovní podporu na cestě? P.: „Z těch 178 lidí, co putovali do Mariazell pěšky, bylo 11 kněží, 2 jáhni a ostravsko-opavský biskup František Václav Lobkowitz. To mluví samo za sebe.“ H.: „Zažívali jsem atmosféru dávných poutí, a to se vším všudy. Po cestě jsme se modlili růženec, ranní, denní i večerní chvály, často se zpívaly litanie a náboženské písně. Kromě té podpory duchovní přišla i podpora od lidí. V některých vesnicích lidé očekávali náš poutní průvod, zvonili na zvonice, vytvářeli špalír a občas nás podarovali jídlem. Bylo to milé. My jsme jim na oplátku mohli darovat obrázek s Pražským Jezulátkem a nápisem v němčině „Na památku Poutě národů do Mariazell.“ Obrázky jsme dostali na začátku cesty od organizátorů.“ 7. Kde jste po cestě přespávali? P.: „Každý den jsme došli na určené místo do tzv. denního cíle, vždy po 30 – 40 km chůze. Tam jsme nejprve oslavili mši svatou a poděkovali Bohu za prožitý den. Biskup Lobkowitz sloužil mši s tamními kněžími. Poté nám místní lidé nabídli teplou večeři, přespali jsme a ráno od nich ještě dostali dobrou snídani. Naše útočiště bylo většinou ve školách, ve třídách nebo tělocvičnách, jednou jsme spali v léčebně pro alkoholiky a drogově závislé, to bylo v St. Pölten (!).“ 8. Jídlo jste si tedy nemuseli brát s sebou? H.: „V propozicích bylo, že jídlo na celý pochod máme mít s sebou. Nakonec jsme ale díky štědrosti místních lidí ani tolik jídla nepotřebovali. Většinu zásob jsme nakonec přivezli zpátky domů.“ 9. A co počasí, jak s tím jste se vyrovnali? H.: „V pondělí drobně mrholilo, zato od úterka do čtvrtka se udělalo velké vedro. V pátek začalo pršet a déšť a někdy i sníh vydržely až do neděle, což způsobilo potíže s parkováním autobusů. My jsme se počasí přizpůsobili, zvykli jsme si na vše. Ale organizátoři celé poutě jím byli asi dost zaskočeni.“ P.: „Lidé, kteří z Mariazell po pouti odjížděli, museli někteří jít až 20 km pěšky ke svým autobusům, protože bližší parkoviště déšť podmáčel. Byla slíbena pomocná doprava, která měla dopravovat staré a nemocné poutníky. Ta však nefungovala stoprocentně.“ 10. V pátek odpoledne jste tedy do Mariazell dorazili, jaké byly vaše pocity? P.: „Již někdy od středy jsem měl puchýře, které se postupně zvětšovaly, každý krok působil bolest, dalo se to však překonat. Moje pocity, které jsem měl, když jsme minuli směrovku MARIAZELL, se ani nedají popsat! V momentě, kdy bazilika v Mariazell byla na dohled, jsme všichni poklekli a v modlitbě děkovali andělům strážným za ochranu. Někteří z nás včetně mě a Honzy jsme si sundali boty a došli k bazilice do Mariazell bosi. Pršelo, někde byly kaluže, my jimi šli bosí a nic nám nevadilo. Provázely nás samozřejmě úsměvy a zájem místních lidí.“ 11. Co jste dělali po příchodu do Mariazell? H.: „Vzhledem k tomu, že to bylo až kolem 17. hodiny, jsme si jenom krátce prohlédli baziliku a potom se šli „ubytovat“ na 3 km vzdálené letiště. Večer pak byl v bazilice program pro mladé, velmi dobře připravený českou sekcí pro mládež. Promluvil tam mj. kardinál Schönborn z Vídně jakožto „hostitel“ a kardinál Meisner z Kolína nad Rýnem, který zval na Světové setkání mládeže konané příští rok v jeho diecézi. Z nás pěších jsem se ho účastnil ale jen já a ještě jeden kamarád. Ostatní už se z letiště nevraceli. V sobotu brzy ráno bylo poutní procesí z baziliky s milostnou soškou Panny Marie na letiště, kde začala v 11 hodin slavná mše svatá. Po mši většina lidí z poutě odjela. Mše svatá v neděli byla určena pro mládež. Hlavním celebrantem byl pražský kardinál Miloslav Vlk. Počasí si s námi pohrávalo, byl silný vítr a sněžilo, ale atmosféra byla výborná. Prý jsme dokázali, že jsme Církví do nepohody.“ 12. Setkali jste se s někým známým přímo v Mariazell? H.: „Brzy po našem doputování k bazilice jsme se zcela „náhodou“ mezi tolika lidmi potkali s naší maminkou(!) Později jsme se mohli vidět ještě víckrát. Jinak jsem na večerním programu v ten pátek potkal Marušku Beranovou z Lanškrouna a Míšu Bártovou z Výprachtic, které tam zpívaly s brněnskou scholou, a v sobotu zahlédl poměrně dost lidí z Lanškrouna a okolí zakuklených v pláštěnkách.“ P.: „Pro mne bylo zajímavé setkání s biskupem Kajnekem a sekretářem biskupa Dominika Duky P. Zdeňkem Machem. Šli jsme spolu v sobotu od autobusu, kam jsem vyprovázel kamarády - poutníky. Vzhledem k tomu, že to bylo asi 15 km, bylo dost času si pohovořit. Otec biskup si jel dát do autobusu kolo a zároveň povzbuzoval lidi, které jsme potkávali; bylo to skutečně zapotřebí...“ 13. Co bylo vlastně podnětem pro absolvování tak dlouhé cesty? H.: „U mne touha zkusit něco nového.“
4
P.: „Mě zaujala nabídka časopisu královéhradeckého diecézního centra pro mládež Hromosvod, kde byl pěší pochod do Mariazell nabízen. Když jsem se chtěl zúčastnit celého programu Pouti národů a ušetřit rodině peníze, byla to jediná možnost.“ 14. Prozradíte mi váš nejlepší a nejhorší zážitek z pouti? P.: „Mne asi nejvíce potěšilo, když jsem každý večer po dojití do denního cíle mohl spočinout v kostelní lavici. To byl opravdu dobrý pocit. Také mi udělal radost jeden Slovák, který mi nezištně daroval suché tričko, když jsme dorazili v pátek k bazilice. Spíše mi ho vlastně vnutil, protože moje bylo úplně promočené.“ H.: „Nejvíc mě oslovil jeden okamžik během sobotní mše svaté, když, ačkoli bylo velmi ošklivé počasí, celou dobu bylo zataženo a pršelo, při přinášení darů se najednou asi na pět minut úplně vyjasnila obloha a vysvitlo sluníčko. Bylo to pro mne jako znamení shůry. Také mě potěšilo, že i přes nepřízeň počasí přijelo na pouť tolik lidí. Zhruba tak 80 – 90 tisíc. Nepříjemný zážitek pro mne byl, když jsem se v sobotu odpoledne sháněl po inzerovaných workshopech (tvůrčích programech pro mládež podle zájmů) a přes důkladné hledání žádné nenašel. Ještě víc však mně, ale i Péťovi, vadilo chování některých poutníků poslední den. Každý poutník totiž měl dostat poutnickou tašku, ve které byla cizojazyčná brožura s programem a texty, šála na mávání, růženec, prospekt, bonbony, láhev s vodou, pláštěnka, která se v tom nepříznivém počasí velmi hodila, a malé rádio se sluchátky, aby bylo možné poslouchat překlady během obřadů i jiných programů. A právě kvůli tomuto rádiu docházelo v den odjezdu k rabování v kontejnerech se zbylými taškami. Mnozí lidé, a hlavně to byli Poláci, se na bedny vrhli, obsahy balíčků vysypávali do bláta na zem a vybírali jen rádia se sluchátky. To byl opravdu smutný pohled.“ 15. A na závěr – plánujete někdy opět podobnou poutní cestu? H.: „Vzhledem k tomu, že se mi tato pouť hodně líbila, rád bych v budoucnu zkusil něco dalšího, např. pochod do Santiaga de Compostela. Jak jsem při cestě slyšel, čtyři lidé z Dobrouče tento cca 300 km dlouhý pochod už absolvovali.“ P.: „Do Compostely chodí příliš hodně poutníků. Já bych šel jednou rád pěšky do Říma, je to však spíš sen do budoucnosti. Letos v srpnu se ale už určitě chystám spolu s dalšími mladými lidmi na pěší pouť z Kutné Hory do Malých Svatoňovic, kde se 14. srpna bude konat diecézní pouť mládeže a ministrantů. Je to přibližně 150 km. Další zájemci, třeba z Lanškrouna a okolí, budou vítáni a mohou se k nám připojit!“ Děkujeme za rozhovor a přejeme ještě mnoho šťastných „poutních“ kilometrů.
- jk -
A nyní jeden exkluzivní rozhovor, který vyjde ve Svítání pravděpodobně dříve než v IKD. Týká se naší farnosti a především pastorační asistentky Michaely Wendligové.
Záleží skutečně na každém z nás Lanškrounská farnost má vynikající farníky, jáhna, pastorační asistentku a samozřejmě i pana faráře – shodli se s úsměvem všichni přítomní na faře při mé návštěvě ve slunečném, posledním školním dni tohoto roku. „Je to tu v permanentním pohybu, protože když voda stojí, tak zahnívá a zapáchá. Tam, kde je pohyb, je čerstvá voda a mohou tam žít i pstruzi.“ – dodává P. Zbigniew Czendlik, zdejší administrátor, svoji filosofickou úvahu, která je základem jeho přístupu k pastoraci. Pak mi ještě představí svoji kočku, která prý zaujímá ve zdejší hierarchii první místo, a nechává mne hovořit s pastorační asistentkou, Michaelou Wendligovou, která je služebně i věkově nejmladší členkou farního týmu. Troufnu si říci, že patří mezi ty „pstruhy“ farnosti, a tak se můžeme podívat na pastoraci v Lanškrouně jejíma očima. Na faře pracujete od podzimu loňského roku a současně studujete Teologickou fakultu Jihočeské univerzity. Můžete tedy porovnávat, co Vás učí o pastoraci ve škole a jaká je praxe ve farnosti. Škola do nás, co se týká pastorace, příliš té teorie nehustí. Na pastorálku jsme se museli naučit zpaměti první větu z Gaudium et Spes, dodneška ji umím: „Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby je radostí a nadějí, smutkem a úzkostí učedníků Kristových a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu.“ Myslím si,
5
že v tomto duchu jsme vedeni, abychom dokázali zareagovat. Takže bych řekla, že je to o tom mít oči i uši otevřené, všímat si těch potřeb, číst znamení doby. Jaké potřeby jste zatím ve farnosti objevila? Myslím si, že velmi důležitou věcí, na které je potřeba v církvi pracovat, je komunikace. My jsme nedávno otevřeli takové farní pastorační centrum – místnost, kde se může farnost setkávat a popovídat si. To je velmi dobré. Máme tam i zázemí pro katechetky, kde se můžeme sejít, popovídat si o dětech… Pan farář dal takovou výzvu, abychom se pokusili vytvořit pastorační plán farnosti do budoucna. Jaká je Vaše pracovní náplň? Máte nějak rozdělené úseky, za které nesete odpovědnost, nebo děláte, co je potřeba? Když se někdo zeptá, jakou mám náplň práce nebo co tady vlastně dělám, tak nikdy nevím, čím mám začít. Práce je hodně různorodá, ale mně to nevadí, spíše mně vyhovuje takový všestranný rozvoj osobnosti. Co je pravidelné v mé práci, tak to je učení náboženství a uklízení veřejných prostor a naší místnosti na faře. Nejvíce se angažuji v učení náboženství, dělali jsme Velikonoce ve školách, jak jste nás vyškolili (program Poselství křesťanských svátků – pozn. red.), je to práce i v kanceláři kolem dětského domova v Žichlínku, organizování Tříkrálové sbírky, když si někdo chce prohlédnout kostel, tak ho provést, je to opravdu hodně různorodé. Zahrnuje Vaše práce pro děti jen výuku náboženství nebo se Vám osvědčily i další formy práce? Občas organizujeme i výlety a máme tu také jednu specialitu, která asi není tak běžná. Zdejší babičky vzpomínaly, že když byly malé, tak chodily ráno na mši a pak na snídani k nějaké mamince nebo paní katechetce. Pan farář se toho chytl, že to zkusíme, protože tady je vždy ve čtvrtek ráno mše pro děti. Děti ale moc nechodily, tak jsme si řekli, že zkusíme tu snídani. A ejhle, děti začaly chodit. Je to tak 10 dětí, 30 koblih a 2 litry kakaa. To je opravdu dobrý nápad. Jak budete vytvářet pastorační plán farnosti? Zatím je opravdu ve fázi zrodu. Vstřebávám nějakou teorii o pastoračním plánování z internetu (www.pastorace.cz ), dělám si výpisky. Psala jsem i do školy panu doktorovi Křišťanovi, aby mi poradil, co by to mělo obsahovat, nabídl mi, že se mohu někdy zastavit k diskusi. Někde jsem vyčetla, že oblasti, kterými by se měl plán zabývat, by měly vyjít z diskuse. Všichni bychom se mohli vyjádřit k tomu, co nám leží na srdci, co nám připadá důležité, z toho by snad něco mohlo vyjít. Jak chcete získat spolupráci ostatních? To je velmi těžká věc. My tady máme farní časopis Svítání, dělají to tu jedni manželé sami, na vlastní náklady, a je vidět, že ty články píší většinou stejní autoři. Na poslední pastorační radě jsme mluvili o tom, že je ve farnosti například schönstattské hnutí, ale že příliš svoji činnost ve farnosti neprezentují. Já jsem potom jela do jedné vesnice s plakátky a zastavila se v rodině, která patří k tomuto hnutí, a paní mi povídá „Míšo, my jsme zrovna byli na jednom duchovním cvičení a my si to nechceme nechat pro sebe, nějak bychom to rádi ventilovali.“ Vidíte, jak je Duch svatý skvělý, opravdu jsme o tom mluvili a bylo to, jako by nás slyšeli. Hned jsme se domluvili, že se sejdeme a něco vymyslíme – článek, setkání, nástěnku… Lidé nejsou zvyklí říkat svůj názor za sebe, někdy mají strach. Osobně si myslím, že je hodně důležitá ta komunikace. I laik nemusí vždycky s panem farářem souhlasit, může říci svůj názor. Jsme na jedné lodi, jsme jedno tělo Kristovo, jde o to najít cestu, aby si každý člověk uvědomil, že je pro církev důležitý, každý z nás dostal dary Ducha svatého pro budování Božího království. Jde o uvědomění si své zodpovědnosti za církev, že neleží jen na faráři, ale skutečně na každém z nás. To je krásné přesvědčení a není v naší církvi u lidí samozřejmostí. Kdo Vám k tomu pomohl nebo co bylo impulsem k jeho získání? Mně to přišlo tak od začátku jako samozřejmá věc. Možná to byla i taková touha po seberealizaci, to přesně nevím. Já jsem přišla do církve v roce 2000 a třeba k učení náboženství pro mne bylo impulsem to, že jsem si uvědomila, že jsem od církve dostala tolik darů úplně zadarmo a ještě jsem pro ni de facto toho moc neudělala. Sfouknout svíčky po mši a zapálit je přede mší se mi nezdálo dost. Co je Vaší aktuální radostí a co starostí? Já jsem celkem optimista, takže začnu tím, co mi dělá radost. Radost mě třeba přineslo to setkání s tou paní, že by chtěli své zážitky ventilovat, radost mi přináší práce s dětmi. Takovým hlubokým zážitkem je modlitba s dětmi, tam člověk opravdu vidí, co je pro ně důležité. Těch radostí je určitě spousta. Když se připravuje nějaká akce a příprava je náročná, třeba Tříkrálová sbírka, tak nakonec to vyvrcholení je velkou radostí. Nedávno se mi stalo, že na faře zazvonila holčička a povídá mi, že by se chtěla přihlásit do kostela. Měla jsem dojem, že s námi chodila na Tříkrálovou sbírku, to jsou potěšující okamžiky. A ty starosti? To je určitě komunikace. Někdy vázne i z mé strany. Nechtěla bych nějak kritizovat, protože také dělám hodně chyb a nejsem v církvi moc dlouho, ale občas mám dojem, že někdy v církvi všechno dlouho trvá (i když jsou věci, které se nedají uspěchat např. to pastorační plánování). (- Marie Zimmermannová -)
6
OSLAVY 700 LET OD PRVNÍ PÍSEMNÉ ZMÍNKY OBCE RUDOLTICE A 200 LET POLOŽENÍ ZÁKLADNÍHO KAMENE KOSTELA SV. PETRA A PAVLA. Naše obec Rudoltice, v níž žije zatím necelý tisíc obyvatel, slavila stejně jako mnoho dalších obcí v lanškrounském regionu své velké jubileum. Její jméno se totiž nacházelo v druhé darovací listině krále Václava II. z 21. 5. 1304, jíž předával další část svého majetku Zbraslavskému klášteru u Prahy. Skutečné založení obce však spadá do doby asi 1250 až 1270, kdy byli králem Přemyslem Otakarem II. do neobydlené země pozváni němečtí kolonisté. Na celý víkend od pátečního odpoledne 25. června až do neděle 27. června byl připraven bohatý hudební, zábavný, sportovní i náboženský program. Na hřišti hrály hudební kapely, tančila slovenská folklórní skupina, vystupovali baviči, žongléři a šermíři. Bylo také možno zhlédnout zajímavou výstavu o historii, současnosti i budoucnosti obce doplněnou řezbářským uměním, krajinomalbami i fotografiemi místních umělců, slyšet palby dobových vojáků nebo se účastnit velkolepého ohňostroje. Kromě slavnostních obecních aktů jako odhalení nového znaku a praporu obce a symbolické zasazení lípy byla vyvrcholením oslav poutní mše sv. k patronům našeho kostela sv. Petru a Pavlovi, sloužená Otcem biskupem Dominikem Dukou OP v neděli v 10 hodin. Po mši svaté, při které koncelebroval německý (skoro)rodák P. Franz Kapaun, byl posvěcen nový znak obce (obsahující mimo jiné i atributy sv. Petra a Pavla) a pamětní deska německým rodákům padlým v obou světových válkách. Do oslav dobře zapadla i krátká hra ze života svaté Anežky České zdařile předvedená divadelním kroužkem zdejší školy na sále kulturního domu a koncert Lanškrounských pištců v kostele. Přestože v naší obci netvoří věřící žádné velké procento obyvatel, právě naopak, přípravami i realizací těchto oslav týkajících se minulosti se podařilo navázat dobrou spolupráci mezi obcí a farností, která se může stát příslibem naší lepší budoucnosti. Marcela Macháčková
ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo
Kdo jsou Adventisté sedmého dne? Adventisté sedmého dne jsou celosvětovou křesťanskou církví, která ve společnosti na základě Kristova odkazu pracuje v oblasti duchovní, sociální i zdravotní.
Kdo jsou a co přinášejí? Adventisté jsou známí svou charitativní činností, kterou prostřednictvím organizace ADRA (Adventistická organizace pro pomoc a rozvoj). ADRA je registrována ve 113 zemích světa včetně ČR a poskytuje - koordinuje pomoc obětem přírodních, válečných i jiných katastrof bez ohledu na rasovou, politickou nebo náboženskou příslušnost. Stejně tak napomáhá všeobecnému rozvoji tam, kde to situace vyžaduje. Církev adventistů pracuje ve věznicích, kde jednotlivým lidem pomáhá v návratu do společnosti. Adventisté jsou autory osvětových a vzdělávacích programů ("Umění zvládnout stres", pomoc při odvykání kouření, semináře o zdravé výživě, protidrogové semináře, semináře o rodině, o manželských vztazích a mnoho jiných), kterými pomáhají zlepšit život svých spoluobčanů. Církev adventistů s. d. usiluje o náboženskou svobodu a prostor pro život a vyznání i jinak nábožensky a ideově zaměřených lidí. Nesouhlasí s praktikami těch společenství, která člověka využívají, respektive ho zbavují svobodného rozhodování.
7
Adventisté provozují školy (od základních po univerzity), nemocnice, ambulance, domovy důchodců, nakladatelství, rozhlasové stanice, výrobny zdravých potravin. Tím vším chtějí mírnit bídu lidí a přispět ke zkvalitnění jejich života. Adventisté si také přejí, aby společnost využila to pozitivní, co křesťanství přináší. Proto se snaží představit křesťanství i lidem bez jakéhokoliv vyznání.
Jak žijí? Adventisté sedmého dne vyznávají, že křesťanství musí zasáhnout celého člověka, všechny oblasti jeho života. Proto kladou důraz na životní styl, který představuje Bible. Váží si zdraví a chtějí je chránit. Snaží se žít vyváženě, odmítají to, co člověku škodí, jako je např. alkohol, tabák, drogy, a podporují zdravý způsob života v jeho celistvosti. Protože jim záleží také na životě jiných, zasazují se o zdravé životní prostředí. V dnešní době, kdy jsou ohroženy základní hodnoty manželského života, se snaží zdůraznit přednosti manželství a krásu pozitivních mezilidských vztahů v rodině. Rozvod nepovažují za řešení manželských krizí. Základem pevné rodiny je odpuštění, láska a vědomé budování dobrých vztahů. Členství v církvi není pro adventisty jen formální záležitostí. Každý člen je součástí společenství sboru, ve kterém může najít zázemí. Bohoslužby jsou prosté a střízlivé, jejich jádro tvoří studium Bible a kázání Božího slova. Církev adventistů s. d. usiluje o důsledné uplatňování odluky církve od státu. Hospodářsky je církev nezávislá na státních dotacích; náklady na provoz církve i uvedených aktivit pokrývají dobrovolné příspěvky věřících.
V co věří? Adventisté sedmého dne spolu se všemi křesťany zakládají svou víru na Ježíši Kristu. Věří, že Bůh stvořil dokonalý svět a člověka se svobodnou vůlí. Člověk se však od Boha odvrátil. Bůh jako milující Otec se rozhodl udělat všechno pro to, aby člověku pomohl najít cestu zpět. Adventisté věří, že všech 66 knih Bible - Starého i Nového zákona - tvoří jeden celek. Bible poskytuje všechny informace o Božím plánu s tímto světem. Obsahuje rovněž mnoho rad pro šťastný život člověka a dobré mezilidské vztahy. I když Bibli psali lidé, adventisté věří, že Bůh pisatele inspiroval. Bible je pro adventisty pravidlem víry i života. Adventisté věří, na základě mnohokrát opakované biblické zprávy, že Ježíš Kristus se osobně vrátí na naši zem. Neurčovali a neurčují datum Kristova příchodu, ale na základě biblických proroctví věří, že to bude brzy. Nezdůrazňují konec světa, ale začátek nového, lepšího života. Očekávání 2. příchodu Ježíše Krista je motivuje v jejich práci. Naděje na blízký příchod Ježíše Krista je obsažena v názvu církve. Latinsky "adventus" znamená "příchod". Adventisté věří, že při 2. příchodu Ježíše Krista všichni, kteří mu uvěřili, vzkříšeni k novému životu. Věřící, kteří se návratu Ježíše Krista dožijí, budou proměněni. Vycházejí z biblické zprávy, která říká, že lidé budou vzkříšeni a budou trvale žít plným aktivním životem na obnovené zemi. Adventisté věří, že Bůh má člověka rád a přeje si, aby žil šťastně. Proto se snaží respektovat Boží vůli obsaženou také v Desateru přikázání. Nedělají to proto, aby tím získali spasení, ale jako výraz úcty a lásky k Bohu s vědomím, že "žádný zákon lidský nemůže vést k takovému mravnímu zdokonalení lidí jako zákon Boží" (Petr Chelčický). Adventisté věří, že spasení je jedině z Boží milosti. Přikázání ukazují, co je dobré a co zlé, ale sílu ke změně dává pouze Bůh v Ježíši Kristu prostřednictvím Ducha svatého. Adventisté věří, že Bůh od samého počátku ustanovil sedmý den týdne - sobotu - jako den odpočinku. Svěcením soboty uznávají a slaví Boha jako Stvořitele. Následují tak příkladu Ježíše Krista a apoštolů. Tento bod biblického učení je rovněž vyjádřen v názvu církve (sedmého dne). Adventisté věří, že biblický způsob, kterým člověk vyjadřuje odhodlání žít svůj život s Kristem, je křest. Předchází mu seznámení s hlavními zásadami Bible a osobní dobrovolné rozhodnutí. To je důvod, proč adventisté křtí pouze dospělé, a to biblickým způsobem, ponořením.
Jak vznikli? Adventisté zakládají svoji víru na krédu prvokřesťanské církve a hlásí se k reformačnímu procesu, který zahájili Jan Hus, Martin Luther, Jan Kalvín a další. V započatém reformačním procesu v průběhu dalších století pokračovala různá nová hnutí. Např. pietismus zdůrazňoval hlubokou vnitřní zbožnost, metodismus přinesl vědomí potřeby studovat Bibli, milleristické hnutí ve Spojených státech připojilo důraz na studium biblických proroctví a z nich vyplývající aktuálnost Kristova 2. příchodu na naši zem. Adventisté v českých zemích si velmi váží reformačních proudů a církví, které na tomto území žily a pracovaly. Zvláště se jedná o Jednotu bratrskou, která byla příkladná svým úsilím o čistý a opravdový křesťanský život.
8
Církev adventistů vyrostla z těchto duchovních proudů. Od roku 1844 vznikaly skupiny křesťanů, které spojovala ryzí víra, systematické studium Bible, poznání, že sobota je biblický den Páně, a přesvědčení, že nastal poslední úsek lidských dějin, kdy se Ježíš vrátí. V roce 1863 vytvořili organizaci Církev adventistů sedmého dne. Adventní naději církve i její vlastní založení významně ovlivnil baptista William Miller a členka metodistické církve Ellen Gould Whiteová. V roce 1892 přichází tato církev také na území dnešní České republiky. Od té doby zde Církev adventistů s. d. žije a pracuje. Církev adventistů je od roku 1914 registrovaná státem a zaujímá nezastupitelné místo v rodině protestantských církví v naší vlasti. http://www.casd.cz/kromeriz/advent.htm P.S. V současné době jsou v Bangladéši rozsáhlé záplavy a právě organizace ADRA v této oblasti významně působí a má zde mimo jiné i misionáře, lékaře stomatologa MUDr. Moskalu, který zde šest let působí na stomatologické klinice a věnuje se současně projektům adopce na dálku (BangBaby) a nebo otevírání zubních klinik v chudinských čtvrtích. Podle posledních zpráv, což bylo možné slyšet i na českém rozhlasu se v současnosti pohybuje po zaplavených územích a rozváží jídlo potřebným. (pozn. red.)
Souvislosti V práci se porouchal přístroj. Závada byla na senzoru, který byl pravděpodobně zanesen částicí prachu a analyzátor nebyl schopen nalézat přesnou pracovní pozici. Rameno stroje se chvělo a nemohlo vyhodnotit informace z řídící jednotky. Ocitlo se na zcela nesmyslném místě, kde nemělo co dělat. Tam se zastavilo a přestalo vykonávat jakoukoli činnost a průběh analýzy byl zcela paralyzován. K dovršení všeho se nakonec „rozhodlo“ vykonat jedinou činnost a to nelogický pohyb, který znamenal ulomení křehké dávkovací součásti. Během zlomku sekundy vznikla škoda přesahující částku desetitisíce korun. Po návštěvě servisního technika se zase přístroj rozběhl a opět bezchybně nalézal definované pozice. A co bylo tak důležité pro správnou funkci ramena analyzátoru? Velmi úzká štěrbina na kruhu, podle které se optický senzor orientoval. Servisní technik doporučil jeden rozumný prostředek na vyčištění nepřístupných míst – stlačený vzduch ve spreji. V obchodě skutečně odprašovací sprej měli, přestože cena přes dvě stě korun za malou lahvičku mne poněkud překvapila. A jak vše toto souvisí s duchovní dimenzí života? Tak především mne upoutala skutečnost, že i na maličkostech závisí mnohé, že i tak malá štěrbina o velikosti několika desetin milimetru může být nesmírně důležitá pro správnou funkci stroje, pro uchování jeho provozuschopnosti. I nepatrná věc v životě může věci ovlivnit naprosto pozitivně a nebo naopak negativně. Drobný úkrok do vozovky, kde se pohybuje auto; nepatrný svazek záření, který způsobí mutaci DNA; nepozornost za volantem, chyba ve výpočtu stavební konstrukce, chyba v diagnóze… Vše mívá fatální a zřetězené příčiny a následky. Dále mezi pozitivní „velké maličkosti“ patří vstřícné jednání, ne vždy samozřejmý úsměv, nezištná pomoc, smysl pro čest a předávání dobrých zpráv a nikoli jen těch tíživých. Maličkosti jsou často rozhodující. Pochopitelně vidět svět objektivně neznamená vidět jen to horší nebo jen to samozřejmé, ale především i věci pozitivní, které nám často unikají. A každá maličkost na sebe vždy nabaluje další a další věci a každá z nich se stává článkem jednoho velkého řetězu souvislostí. Proto i maličkosti bývají často rozhodující. Analyzátor přestal fungovat, protože malá štěrbina byla na krátký čas zakryta částicí prachu. Systém byl najednou uveden ve zmatek, neorientoval se a jednal chybně a v závěru se poškodil, sebedestruoval. A stejně tak člověk; jeho vnitřní orgány a smysly fungují neuvěřitelně dokonale ve vyvážené harmonii. Srdce bije nepřetržitě desítky let a plíce bez našeho vědomí pracují stejně tak dokonale. Jak prostý systém a zároveň tak složitý a tak zranitelný... Stačí pak nepatrná krevní sraženina a je tu plicní embolie nebo infarkt myokardu a život člověka se převrací úplně jiným směrem. Vrátím-li se opět k úvodu článku, kdy z maličkosti vznikla poměrně nákladná závada, tak rozvinu-li tuto představu do příčinnosti, tak prvotním „pachatelem“ byl prach, drobná nečistota, která nemajíce ve své podstatě žádnou cenu, způsobila zablokování složitého soukolí. Podobně je to u člověka, drobná nečistota – hřích, překrývá vidění objektivního světa kolem nás. Hřích se stává tím, co ničí a stravuje individuální bytí, oči nevidí a uši neslyší. Lidé vstupují do životních kompromisů a přestávají mít svědomí, které je schopno pravdivě vnímat a rozlišovat. Odstranil-li se skutečný prach - zdroj závady z fotosnímače analyzátoru stlačeným vzduchem, jak asi člověk musí odstranit prach a nečistoty obrazně ze svého srdce, aby mohl opět „fungovat“? Jistě, nabízí se zpověď, svátost smíření jako cesta, prostředek, možnost očištění „vnitřního světa“. Ale ptejme se dál, odstranil-li obrazně nečistotu z analyzátoru stlačený vzduch, jeho silný proud, tak jak je to u člověka? Vědomí sebereflexe, schopnost uvědomovat si své chyby, ale především v širším horizontu konfrontovat své životní postoje a jednání s vědomím toho, že Bůh nás bezmezně miluje. On mnohokrát nabízí a my jen neumíme přijímat a často pak sami sebe odsuzujeme do role flagelantských statistů. Boží Duch vane a působí, jedná a uschopňuje člověka k životu i službě. Ve Starém zákoně se „Boží duch“ nazýval – ruah a řecky – pneuma. V Novém zákoně se stává pomocníkem, utěšitelem, parakletem, který povzbuzuje a vede. Projevuje se v církvi, úřadu, liturgii, charismatech i životě jednotlivců. Výraz „duch“ překládá hebrejské slovo „ruah“, které původně znamená dech, vanutí, vánek. Ježíš sám přibližuje Nikodémovi přesažnou novost toho, který je osobně dechem
9
Božím, božským Duchem. Takže máme před sebou projev Boha, který jedná dynamicky, aktivně a ať už v symbolice ohně, vody, světla, oblaku nebo holubice, vždy vidíme, že Duch svatý je oním dynamickým „stlačeným vzduchem“, oním očistným Utěšitelem, který byl Kristem viditelně zaslíben. A tak Duch svatý je nejenom silou, která naplnila mocně apoštoly o letnicích, ale je stále přítomným projevem Boha. A obracet se k Duchu svatému, vzývat jej, znamená oslovit Boha na velmi osobní rovině, vždyť sám Kristus pravil: „On přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud.....On mě oslaví, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mne.“ (Jan 16, 8+14) V listě Efezským je psáno: „A neopíjejte se vínem, což je prostopášnost, ale plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně...“ (Efez 5.18-19) „V každý čas se v Duchu svatém modlete a proste, bděte na modlitbách a vytrvale se přimlouvejte...“ (Efez. 6.18) A v listě Koloským: „... s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch. Všechno, cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci.“ (Kolos. 3.16-17) Obracet se k Duchu svatému je vyjádřením snahy o proměnu a odstranění starých nánosů, o provětrání těch třináctých komnat našich „stojatých vod“, našich egocentrických zájmů, našich nevšímavostí a životních trablů. A není nikdo, kdo by před Bohem obstál, kdo by byl schopen říci – jsem spravedlivý. Proto i sám Duch přichází na pomoc naší slabosti, když nevíme o co se modlit, jak dokumentuje Písmo. Tajemství Boha je nepředstavitelné, ale Kristus přišel a učinil most k člověku. A záleží osobně na každém, zda chce přijímat zjevená slova života a nebo nikoli. Měřítkem vztahu není statistika nebo četnost duchovních úkonů, příslušnost k té či oné skupině nebo hnutí, ale především rozhodnutí vyjít na cestu s Ním a hledat Jeho vůli. A to je ta jediná cesta, cesta života každého člověka, od narození až do smrti. ( - mir - )
-----------
Informace pastorační asistentky
--------------
Po prázdninách se bude volit pastorační rada.
- Pan farář dal výzvu k přípravě pastoračního plánu farnosti na několik let dopředu. Prosím Vás, zkuste popřemýšlet o oblastech pastorace, které si myslíte, že by podle Vašeho mínění neměly být opomenuty. - V rámci reorganizace duchovní správy farností v naší diecézi se uvažuje o připojení farností Damníkov a Ostrov k lanškrounské duchovní správě společně s obcemi, které jsou k těmto farnostem filiální (Anenská Studánka, Květná, Trpík).
Několik „neznámých“ výrazů ze slovníku cizích slov .... ?! ALBUM - náraz na hliníkovou stěnu BIMETAL – dekorován dvěmi medailemi DEPRIMOVAT – zbavit se hodinek Prim FLAŠINET – ruské označení, že došel chlast HADR – údiv nad příchodem lékaře
KATAPULT PACIFIK PAKOSTNICE PROSTATA
- pracovní stůl kata Mydláře - amputace dětské ruky - poslední slova Mistra Jana - požádej otce
Z let minulých ... Přijede Čech s Trabantem k řece, vybalí si svoje rybářské náčiní a začne rybařit. Za chvíli přijede Němec v Mercedesu, vybalí si svoje náčiní a začne taky rybařit. Čech se naštve, že jsou na tak pěkném místě dva, tak všechno zase zabalí, sedne do Trabanta, zabouchne dveře, šestkrát objede s trabantem malé kolečko a odjede. Němec to viděl a rozjede se za ním, aby se ho zeptal, proč se tak divně rozjel. Čech mu povídá: Přiskřípnul jsem si do dveří pampelišku a nešla utrhnout, tak jsem ji musel ukroutit.
Z jedné farnosti ... Mladý kněz nemá hospodyni, a tak mu manželé ze sousedství občas pošlou buchtu po svém pětiletém synovi. „Až pan farář otevře“, poučuje maminka, „musíš mu říct pozdrav pánbůh“. Jenže i za knězem tou dobou přijela matka a právě ta na tiché zaklepání otevřela. A klučina? Zarazil se, a pak jí řekl: Zdrávas, královno! Svítání je určeno pouze pro vnitřní potřebu vydavatele a farnosti s ohledem na ustanovení 46/2000 Sb. §2, odst.2 a §3, odst.f. redakce: textové korektury:
Jana a Mirek Kuťákovi Olga Skalická
( Lidická 823, LA )
10
Tel.: 465 325 166, 602 828 751
miro.kutak@tiscali .cz
