Padrino Krejčíř Afričan JAROSLAV KMENTA

Padrino Krejčíř Afričan JAROSLAV KMENTA

NYMBURK 2014

3/49

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována, uchovávána v rešeršních systémech nebo jakkoli elektronicky, fotograficky či jinak přenášena bez předchozího písemného souhlasu majitele práv a nakladatele knihy.

Jaroslav Kmenta Padrino Krejčíř – Afričan © Jaroslav Kmenta, 2014 Fotodokumentace Jaroslav Kmenta, 2014 ISBN 978-80-87569-20-7 ISBN 978-80-87569-21-4 (EPUB) ISBN 978-80-87569-22-1 (MOBI)

4/49

Takových kmotrů je kolem nás spousta. Proto stojí za to o nich psát knihy, točit filmy a rozkrývat jejich skutečný život. Adam Dvořák, producent filmu GangsterKA, který je volně inspirován knihami Padrino Krejčíř

5/49

Tato kniha, přestože byla napsána podle skutečné události, v sobě zahrnuje i část fikce. Protože nikdy nemůžete dokonale zachytit celý lidský život, který každý z nás vnímá odlišně.

6/49

Michalovi Váhalovi

7/49

Poděkování Děkuji svému konzultantovi a šéfovi Robertu Čásenskému za podporu a za zázemí, které mi poskytl v novém reportážně investigativním měsíčníku Reportér magazín. Za neocenitelné rady děkuji Janu Pachlovi a Adamu Dvořákovi, s nimiž připravuji filmy GangsterKA inspirované mými knihami. Velmi si vážím důvěry Miloše a Shimo, kteří se mi svěřili se svými postřehy a zážitky. Stejně tak patří má poklona Michalovi, který mě seznámil s reáliemi organizovaného zločinu a bez jehož pomoci by tato kniha nevznikla. A v neposlední řadě děkuji Adéle Dražanové a Janě Beránkové za pomoc s tlumočením a překlady. A za spolupráci a cenné rady děkuji také Evě Vašíčkové, Janě Štěpánové, Evě Pospíšilové, Michalu Musilovi, Petru Hořejšímu a Janu Vacovi. A na dálku děkuji kolegům novinářům v Jihoafrické republice, kteří o případu Radovana Krejčíře napsali stovky článků, jež mi pomohly k lepší orientaci ve všech událostech.

Obsah Fakta Prolog – MILOŠ & MILÁŠ & MAJLO Část první – UWE „PORSCHE“ GEMBALLA Část druhá – LOLLY „PORNO“ JACKSON Část třetí – CYRIL „STRÝČEK“ BEEKA Část čtvrtá – PAUL „SAJRAJT“ O’SULLIVAN Část pátá – JAN „KULIČKA“ CHARVÁT Část šestá – SHIMO „KRÁSKA“ SHIELD Část sedmá – RADOVAN „TERMINÁTOR“ KREJČÍŘ Interaktivní stránka – KONEC? Použité prameny

Fakta RADOVAN KREJČÍŘ Narozen 4. listopadu 1968 v Českém Těšíně. Vekslák, podnikatel a zločinec. V Česku byl obviněn za rozsáhlé majetkové a násilné trestné činy. 18. června 2005 utekl ze země, když ho policie přišla zatknout. Soud ho v nepřítomnosti odsoudil na deset a půl roku vězení. Stát připravil na daních nejméně o půl miliardy korun. Policie ho však podezřívá z dalších mnohamiliardových úniků, které vznikly v obchodu s naftou a benzinem. Po útěku žil nejprve na Seychelách, ale poté, co se i tam dostal do vážných problémů, zmizel a v roce 2007 se přemístil do Jihoafrické republiky. V JAR se snažil získat azyl, aby nebyl vydán do rodné země. V Jižní Africe se začlenil do struktur organizovaného zločinu. Jihoafrická policie tvrdí, že dvanáct jeho bývalých spolupracovníků a nepřátel se už stalo obětí vraždy. Prestižní americký časopis Time označil Krejčíře za hlavní postavu organizovaného zločinu v JAR. „Je to impozantní postava s konstitucí nákladního automobilu,“ napsal americký týdeník v prosinci 2013. „Spousta lidí začíná chápat, že Krejčíř hraje jinou ligu. On se pro tenhle způsob života narodil. Naši gauneři jsou proti němu jen amatéři,“ napsal v říjnu 2013 jihoafrický deník Sunday World. Radovan Krejčíř všechna obvinění popírá a tvrdí, že je jen obětí spiknutí lidí, kteří ho chtějí připravit o peníze.

prolog MILOŠ & MILÁŠ & MAJLO

11/49

Miloš (vlevo), nejbližší spolupracovník Radovana Krejčíře v Johannesburgu Foto24 / Lerato Maduna

12/49

Byl jsem kopat díru. Už několikátou. Tady v Johannesburgu mi to přijde skoro jako běžná věc. Přitom to není díra na zahrádce pro kytky. Ale pořádná jáma někde v buši. Prostě vezmu auto, naložím krumpáč, lopatu, mačetu a jedu do buše. Jaké místo vyberu, je na mně. O tý díře nikomu neřeknu. Jen Radkovi. Dostane ode mě přesný popis místa na mapě nebo ho tam přímo vezmu a ukážu mu ji. A tím to pro mě končí. Víc se o tom nebavíme. Kdyby na to přišlo, Radek bude dělat, že o tom nic neví. Navíc tu díru přece nekopal on. K čemu bude sloužit, není podstatné. Ale využití dříve nebo později určitě najde. Na to vemte jed. Někdo kope jámy, někdo je něčím plní a někdo na ně pro jistotu radši zapomene. Radek je samozřejmě ctihodný muž. Lítá kolem něj sice pár vražd, vydíraček a zmlácených lidí nebo taky pár pohřešovaných, ale nikdo mu přece nic nedokázal. Takže je čistej. Zato lidi jako já jsme až po krk ve sračkách. Mám na triku všechnu špinavou práci. Kopu díry, vozím Radka na obchodní jednání, chráním ho, vybírám výpalný, občas někoho zrubu jako psa. Samozřejmě kvůli Radkovi. Taky občas falšuju nějaké dokumenty, třeba bankovní výpisy, občas někoho povydírám a taky seženu drogy. Prostě dělám pro Radovana Krejčíře. Gangstera, který v roce 2005 utekl z Česka a který se přes Seychely dostal v roce 2007 až sem, do Jihoafrické republiky. Radovan se tu vypracoval na opravdového bossa. Je tu sice jen pátý rok, ale za tu dobu si získal výsadní postavení a upevnil autoritu. Hlavně v podsvětí. Nechci říkat, že tu ovládl organizovaný zločin. On tu ovládl gaunery. Tady něco podobnýho jako v Itálii nebo v Americe nefunguje. Jsou tu mafiáni, nájemní vrazi, to jo. Těch je tu spousta. Ale organizovaný zločin v pravém slova smyslu sem přinesl až Radek. On tomu dal řád a strukturu. Asi se ptáte, jak to dokázal. Když máte prachy nebo když aspoň děláte, že je máte, uctívají vás tu jako boha. Za prachy se tady dá udělat úplně všechno. Koupíte si tady drogy, zbraně, levý doklady, dokonce i falešnou identitu. Johannesburg

13/49

je prolezlý korupcí. Jestli má Radek na něco intuici, tak na zkorumpovaný úředníky, politiky a poldy. Teď je z něj kápo johannesburského podsvětí. A vůbec se s tím nemaže.

**** Jo. Zapomněl jsem se představit. Jmenuji se Miloš. Jak dál? Radši bych zůstal jen u jména. Bude to pro vás bezpečnější. Když nebudete znát mé příjmení, bude se vám líp spát. Narodil jsem se v České republice, býval jsem vekslák, pak podnikatel a taky gauner. A teď jsem… Doteď jsem byl pravá ruka Krejčíře. V normální struktuře organizovaného zločinu bych měl vznešenou funkci Consigliere, tedy poradce pro strategické záležitosti. Nebo spíše Capo Bastone, tedy podšéf. Jenže u Krejčíře dělám všechno. Radím mu, chráním ho, kopu díry. Doma mi říkali Miloši, tady v Johannesburgu to komolí a říkají mi „Miláš“, nebo „Majlo“. Zamlada jsem měl přezdívku Van Damme podle belgickýho herce akčních filmů z osmdesátých let. Protože jsem dělal karate a taekwondo. Uměl jsem i ten legendární rozštěp, jaký dělával Van Damme. Tady v JAR mi kámoši říkají Majlo nebo Speedy Gonzáles. Jsem totiž rychlej jako motorová myš. Ale policajti mi neřeknou jinak než Hitman. To je v překladu něco jako nájemný vrah. Ale v tom se mýlí. Nevraždím. Jen dělám pro Krejčíře špinavou práci, kterou pak do úplného konce dovedou jiní.

**** Jestli chcete pochopit, co se děje v Jihoafrické republice kolem Radovana Krejčíře, nestačí vám číst noviny a poslouchat komentáře samotného aktéra. Když tohle uděláte, budete v tom mít za chvíli guláš. Nebudete s to rozlišit, co je pravda, jak se seběhl ten či onen podvod nebo vražda a jakou motivaci měl Krejčíř nebo jeho spolupracovníci či konkurenti.

14/49

Články v médiích jsou sice dobrým vodítkem k událostem, ale nestačí vám k pochopení celého děje. Vyjádření Krejčíře jsou bezpochyby důležitá, ale k objektivnímu posouzení skutků je to málo. Zdroje u policie a v tajných službách vám dají jistou dávku informací, jež se oficiální cestou nedozvíte, ale jsou to stále jen střípky, a ty vám nedají celkový obrázek. Rozhovory s lidmi z podsvětí vám umožní pochopit vztahy a motivace, ale i tak stojíte stále před zavřenými dveřmi, za nimiž se skrývá skutečná realita. Do téhle komnaty vám umožní vstoupit jen někdo, kdo Krejčíře důvěrně zná, kdo s ním zažil všechno podstatné, kdo je přímým svědkem řady příběhů a událostí. Pro mě byl tímto klíčem k poznání muž, s nímž jsem se seznámil teprve nedávno a jehož jsem znal nejdříve jen pod přezdívkou Kluk z jihu. „Pokud chceš opravdu vědět, co se v Jihoafrické republice stalo, sejdi se s klukem, co tam pro Radka dělal. Jak se jmenuje? Kluk z jihu. Když bude chtít, tak ti své jméno řekne,“ sdělil mi můj zdroj, který se ve světě organizovaného zločinu vyzná jako nikdo jiný.

**** Trvalo to několik týdnů. A byla to složitá vyjednávání. Vše je jen o důvěře a přátelích, kteří se za vás zaručí. Na první schůzku dorazil Kluk z jihu se svou dívkou. Byla to půvabná cizinka, brunetka s velkýma tmavýma očima a s postavou modelky. Ta dívka byla z Jihoafrické republiky. V té chvíli mě ani ve snu nenapadlo, že bude dalším významným zdrojem k pochopení všeho podstatného, co se v Jihoafrické republice kolem Krejčíře odehrávalo.

**** Z Kluka z jihu se vyklubal Miloš. Malý, sportem udržovaný čtyřicátník. Na připlešatělé hlavě měl nasazené tmavé brýle. Jinak úplně normální

15/49

chlap, jehož tvář byste za okamžik zapomněli, protože nijak nevyčnívala z davu. Snad jen ruce měl neobvykle velké, ale to zjevně souviselo s tím, že zamlada závodně plaval a dělal bojové sporty. Miloš začínal za socialismu jako drobný vekslák, který prodával u frekventovaných silnic cigarety, alkohol a keramiku. Začátkem devadesátých let pak dělal u „čepičářů“, což byla zvláštní parta novodobých podnikatelů, kteří měli obchůdky se suvenýry na nejcennějších místech starobylého centra Prahy a kteří vydělávali hlavně na tom, že prodávali cizincům cetky, trička a různé druhy čepic a kožešinových ušanek.

**** Tenhle byznys vedl krátce po revoluci k rychlému zbohatnutí. Jenže měl také své neduhy. Čepičáři se stali jako jedni z prvních oběťmi raketýringu. Prostě přišla ruská nebo ukrajinská mafie a řekla si o padesát procent zisku, jinak obchod vymlátí. Miloš se jich nebál, takže si začal ve svém oboru dělat jméno. Občas bylo potřeba vybrat od klientů dluhy a i v tom byl Miloš dost dobrý. Jeho šéfové ho měli rádi. Nebyl žádná tupá síla. Uměl s lidmi jednat a promluvit jim do duše. Při práci pro „čepičáře“ se mu poprvé v životě stalo, že měl bouchačku u hlavy. Stalo se to, když chtěli nějací magoři vydírat jednoho z čepičářských bossů. Ale Miloš a jeho boss z toho nakonec vyšli dobře. Dohodli se na narovnání vztahů a byl klid. „Od tý doby si dávám velkýho majzla, abych byl vždycky rychlejší. Abych neměl kvér u hlavy já, ale spíš moji protivníci,“ řekl mi na úvod Miloš.

**** Později se Miloš dostal do vyšších kruhů organizovaného zločinu. Dostal nabídku, aby dělal v cizině řidiče a bodyguarda jednomu bohatému bossovi ze skupiny mezinárodního obchodu s narkotiky, a ta parta jela

16/49

v hašiši, extázi, ale i v koksu. A řídila obchod s drogami v jedné části Evropy. Tohle angažmá trvalo tři roky. Pak chlápka a jeho kumpány pozatýkali. A Miloše taky. Hrozilo mu přes deset let vězení, nakonec dostal čtyři a ve finále si odseděl „jen“ 29 měsíců. Od té doby seká latinu. Tedy až na spolupráci s Káčkem, což byla nejčastější přezdívka Radovana Krejčíře.

**** S Káčkem se seznámil před lety a mimo jiné i přes drogy. Když byl Krejčíř ještě v České republice a řádil tu jako černá ruka, měl občas potřebu šňupnout si kokain. Káčko si prý pro to vymyslel speciální výraz. Když potřeboval koks, řekl, že by chtěl mluvit s Jirkou Moukou. Nehledejte v tom žádné složitosti. Šlo o bezprostřední Krejčířův nápad. Prostě kokain rovná se mouka. A Jirka rovná se dodavatel. V tomto případě Miloš. Jirku Mouku pak dělal Miloš Káčkovi i v Jihoafrické republice. Samozřejmě jen někdy. Krejčíř není žádný narkoman. Jen tam „na jihu“ začal žít nezřízeně. Prostě se tam ocitl mezi násilníky, vrahy a podvodníky. A aby tenhle šrumec přežil, musel si čas od času vyčistit hlavu. Jinak by mu ze všeho houklo.

**** Milošovi jsem musel slíbit, že nebudu zveřejňovat jeho příjmení. „Můžete si dělat poznámky, ale nechci, abyste mě nahrával,“ řekl. I když mi mohlo připadat, že prosbu říkal mile, zněla ve skutečnosti dost tvrdě. Ani jsem raději nesmlouval a diktafon nechal ležet v kabele. Informací, jmen a příběhů bylo tolik, že mi málem hořela propiska v ruce. Za chvíli mi došel i blok na poznámky. V té restauraci jsme seděli ještě pěkně dlouho a já si psal poznámky na všechno, co jsem měl po ruce. I na bílé okraje novin a na hospodský účet.

17/49

Bylo jasné, že Miloš a Shimo – tak se jeho dívka jmenovala – nebudou jen pouhými střípky do mozaiky příběhu, ale klíčníky do místnosti, kam Krejčíř nikoho nepustí. Protože kdyby to udělal, musel by se přiznat ke zločinecké minulosti a přihlásit se k šílenému životu, který se rozhodl žít.

**** Schůzek s Milošem a se Shimo pak bylo ještě mnoho. Nestává se mi to často, ale na každou z nich jsem si musel pořídit nový poznámkový blok. Miloš byl vstřícný a trpělivý. Zasvětil mě do tajů mafiánského života a uvažování. Někdy jsem se přistihl, že jsem přestal psát a jen na něj nevěřícně zíral. Zejména když jsem chtěl pochopit detaily mafiánského přemýšlení. „Někdy mě Radek pověřoval divnými úkoly. Třeba mi napsal esemesku: ,Zajeď ke mně na barák a rozsviť v kuchyni, ať to vypadá, že tam někdo je. A taky tam nech můj zapnutej telefon,‘ řekl mi třeba Miloš. „Proč chtěl, abyste jel k němu do vily a rozsvěcel světlo?“ zeptal jsem se naivně. „Chtěl mít alibi. Asi byl v tu chvíli někde, kde být neměl. Kdyby ho pak náhodou chtěl někdo spojovat s něčím zlým, tak může říkat, že byl doma,“ řekl Miloš. Abychom byli vůbec schopni tomuto polosvětu plně porozumět, museli bychom si ho odžít. Což nikdo rozumný nebude chtít. A tak nám nezbývá než si sednout na kafe s lidmi, jako je Miloš, zatajit dech a potopit se do bahna polosvěta. Ale nemějte strach. Zase se z něho vynoříme. Na rozdíl od Radovana Krejčíře.

**** Jo, a ještě než se začtete do této knihy, podívejte se na film Krvavý diamant. Natočili ho v roce 2006. Snímek dostal pět nominací na

18/49

Oscara. Hlavní roli pašeráka diamantů a bývalého žoldáka tu hraje Leonardo DiCaprio. Film je z reality občanské války v Sieře Leone. Je to taková drsná pohádka. Ale o to nejde. Stopněte si film asi v 55. minutě. Vedle DiCapria tam hraje významnou roli ještě novinářka. A kolem té 55. minuty přichází novinářka k velkému uprchlickému táboru. Před vjezdem do tábora k ní přistoupí „hora masa“. Když říkám, že „hora masa“, tak je to prostě hora masa. Černoch ve vojenské uniformě. Opásaný samopalem. Jednu ruku má tak velkou, že by vydala na dvě normální člověčí ruce. Ramena má, jako když mu je přifouknete pumpičkou a nevíte, kdy přestat. A mezi těmi buchary vyčuhuje obří hlava, která se slévá s krkem, takže není zřejmé, kde mu začíná palice a kde končí tělo. Novinářka mu ukáže svůj průkaz a dá mu do ruky seznam lidí, které v táboře hledá. „Hora masa“ se podívá do dokladu, řekne, že to zařídí, a odejde. Tím tahle minirole pro „horu masa“ končí. Takže se seznamte. Ta „hora masa“ z 55. minuty filmu Krvavý diamant je Big Martin. Bývalý generál z Konga, který žije v Johannesburgu. Pracuje tu pro jednu renomovanou bezpečnostní agenturu. Chodí hlídat luxusní diskotéky a bary ve městě. U dveří jednoho baru se Big Martin seznámil s Radovanem Krejčířem. Káčko z něho byl u vytržení. Spřátelil se s ním a občas mu dal nějakou práci. Najímal si ho jako příležitostnou ochranku. Když Káčko potřeboval někoho zastrašit nebo ukázat svým obchodním partnerům převahu, vzal si za záda Big Martina. Big Martin měl opravdu pověst šílence. Za války v Kongu jedl i lidské maso. Ale jak vždy dodával, jedl „jen maso bílejch lidí“. Mít Big Martina za zády byla půlka úspěchu.

část první UWE „PORSCHE“ GEMBALLA

20/49

Uwe Gemballa, dodavatel luxusních aut Globe Media / Reuters

21/49

Německý podnikatel Uwe Gemballa se nadechl teplého vzduchu, rozhlédl se po letištní hale a vyrazil k prvnímu baru, který uviděl. Potřeboval se občerstvit. Let z Dubaje do Johannesburgu trval přes osm hodin. Bylo 8. února 2010. V baru k němu přistoupil běloch v čepici. „Jste pan Gemballa?“ „Oh, ano. Vy mě tu máte vyzvednout?“ „Přesně tak,“ řekl muž. Gemballa neměl důvod mu nedůvěřovat. V Jihoafrické republice hodlal založit pobočku své úspěšné tuningové firmy na luxusní auta a podnikatel Jerom Saphir, s nímž všechno domlouval, byl neuvěřitelně milý a vstřícný. „Jste od pana Saphira?“ ujistil se Gemballa. „Jistě. Jerom říkal, že vám mám zajistit bezpečnost. Tady v Jo’burgu nikdy nevíte,“ ušklíbl se muž. Zpod rukávu krátkého trika mu vyčuhovalo tetování na paži. Když si všiml, že to spatřil Gemballa, prohodil: „Jsme od policie. Jerom si nás najímá na takovéto služby, nebojte.“ Gemballa se usmál a šel za ním.

**** Před letištěm OR Tambo už čekalo tmavé BMW. „Jedeme nejdříve do hotelu?“ zeptal se Gemballa. „Samozřejmě. Budete ubytován ve velmi příjemné čtvrti Bedfordview. Je to jedno z nejlepších míst v Johannesburgu,“ řekl muž. V autě bylo plno. Seděli tam ještě dva další muži. Vůbec nemluvili. Jen tupě zírali před sebe. Měli vyholené hlavy a paže jako gladiátoři. Gemballovi se při otevřeném okýnku rozvlnily světlé vlasy, které měl až k ramenům. Svým účesem neúčesem byl proslulý. Stejně jako úsměvem od ucha k uchu.

22/49

Modré oči skrýval pod tmavými brýlemi. A vypadal spokojeně.

**** Z letiště ujeli jen pár kilometrů. A když projížděli městem Edenvale, najednou odbočili do ulice, kde stály samé domy, ale žádný hotel. Gemballa byl zmatený. Cukl sebou a chtěl něco říct. Jenže jeden z bodyguardů mu přiložil pistoli k pasu a řekl: „Drž hubu a nic nedělej.“ Auto vjelo na dvůr domu, který se nacházel na poměrně rušné ulici 64 1st Avenue. Gemballu donutili vyjít z auta. Jakmile ho dostali do vily, chytli ho pod krkem a začali mlátit. Gemballa ztratil na chvíli vědomí.

**** Když se probral, ležel na posteli v dětském pokoji. Byl svázaný a nemohl se ani hnout. V pokoji bylo plno hraček. Jen v rohu seděl chlap, který připomínal Hulka. Akorát nebyl zelený, ale černý jako uhel. „Pomozte mi, prosím. Nic jsem neudělal. To musí být nějaký omyl,“ řekl Gemballa. „Hulk“ vstal a došel pro kolegy. A začalo peklo. Trýznili a mučili ho.

**** Únosci nutili Gemballu, aby převedl do Jihoafrické republiky jeden milion eur ze svého účtu v Německu. Gemballa jim sice vysvětloval, že to po telefonu udělat nemůže, že by musel osobně zajet do své banky v Německu, ale říkejte tohle nějakým pošahancům, kteří jsou rádi, že si přečtou pár řádků v novinách, ale jinak jsou skoro negramotní.

23/49

Nakonec souhlasili s tím, že převod peněz zadá v Německu Gemballova manželka. A dali Gemballovi na ucho telefon, aby zavolal své ženě. U druhého ucha měl Gemballa pistoli. Gemballa požádal ženu, aby okamžitě převedla na účet v Johannesburgu, který jí nadiktuje, jeden milion eur. Kdyby se zeptala proč, měl odpovědět, že měl nehodu a že potřebuje nutně uhradit škodu. Jenže Gemballa mluvil na svou ženou Christiane anglicky. Což byl signál, že se něco děje. Kdyby to byla normální situace, mluvil by s ní německy. Takhle jeho žena poznala, že je Uwe v nebezpečí. Jakmile spolu dohovořili, okamžitě zavolala Christiane svému právníkovi a ten na to upozornil policii. Německá policie zalarmovala Interpol. Když se pak snažili zavolat zpátky na mobil, ze kterého Gemballa mluvil, byl už telefon vypnutý. Kola zločinu se rozjela rychle jako Gemballova vytuněná auta. Na rozdíl od nich neměl zločin žádnou brzdu.

**** Po dvou dnech bylo únoscům jasné, že peníze na účet nedorazí. Ke Gemballovi přišel do pokoje jeden z únosců a celé tělo mu omotal izolační páskou. Zalepil mu ústa a nos. A spoutal mu ruce a nohy. Pak mu sedl na hruď. V této poloze vydržel čtyři minuty, dokud Gemballa neztratil vědomí. Německý podnikatel se pak udusil. Tělo únosci zabalili do černého igelitu a odnesli do auta. Naložili rýče, lopaty a rukavice, které krátce předtím koupili v místním „Baumaxu“, tedy v Builder Warehouse. Nejbližší policejní stanice byla od místa činu necelých 400 metrů. Jenže nikdo si podezřelého chování skupinky lidí v domě nevšiml. Černé BMW vyjelo ze dvora a směřovalo do Pretorie. Gemballa ležel mrtvý v kufru.

****

24/49

Auto zastavilo v hornaté oblasti za městem Atteridgeville jen pár kilometrů za Pretorií. Tady únosci vykopali díru. Jeden z gangsterů vzal pistoli a střelil Gemballu pro jistotu ještě do hlavy. Teprve pak hodili tělo do hrobu a zahrabali. Atteridgeville se nachází v místech, kde bylo dříve jihoafrické jaderné výzkumné středisko. Této oblasti se říká Phelindaba, což v řeči jihoafrického jazyka isiZulu znamená „konec příběhu“.

**** Uwe Gemballa měl v Německu vyhlášenou tuningovou společnost, která předělávala luxusní auta. Hlavně značku Porsche. Gemballa jim dával vyšší výkon, lepší design a nablýskaný vzhled. Takhle vytuněné vozy pak prodával bláznivým zbohatlíkům, kteří na tom ujíždějí a kteří neváhají za jedno auto zaplatit třeba i dvacet milionů korun. Mezi Gemballovy klienty patřili špičkoví fotbalisté, hollywoodské hvězdy, evropská aristokracie, arabští šejkové a bohatí Rusové. Pár aut prodal i Radovanu Krejčířovi. Jenže to bylo ještě v době, kdy byl Krejčíř v Praze a kdy obíral stát na daních, kdy dělal miliardové obraty v obchodu s naftou a kdy tuneloval státní podnik Čepro. Tehdy měl na rozhazování plné kotle peněz. Teď musel šetřit. Náklady na život uprchlíka byly vysoké. A tak si Krejčíř nechal od Gembally poslat do Johannesburgu už jen jedno Porsche Cayenne. A druhé si nechal vytunit od místního borce, který se řídil Gemballovými instrukcemi. Jenže nikdo netušil, že Krejčíř se s Gemballou dohodl na tom, že jedno auto, které mu měl německý podnikatel dodat, mělo sloužit navíc jako tajná schránka na jeden milion eur.

**** Krejčíř měl svoje železné zásoby na účtech ve Švýcarsku a v Lichtenštejnsku. Jenže poslat si je na účet do JAR bylo riskantní. Tajné

25/49

služby, které po Radkovi pořád šly, by mu je zadržely. A i kdyby to klaplo, musel by je v Johannesburgu zdanit. A to Káčko dělá opravdu nerad. Takže dohoda byla jasná. „Milý Uwe, do mýho vytuněnýho porsche zabuduješ do prahů a do výplní dveří tajné schránky. Do nich uložíš jeden milion eur v keši a auto mi pošleš. Na oplátku ti tu nechám vybudovat pobočku tvé tuningové firmy, která bude dodávat tvá navoněná auta bohatým Afrikáncům. Zbytek ti doplatím v diamantech, které potřebuješ pro svůj nový nápad – vyrábět auta s diamantovým povlakem.“

**** O zastoupení své firmy v Africe Gemballa opravdu uvažoval. I na něj totiž v roce 2009 dopadla hospodářská krize. Obrat jeho firmy klesl na osm milionů eur a k tomu se přidal problém s daněmi. Finanční úřad od něj vymáhal jeden milion eur. Tak proto byl Gemballa ochoten jít do takového rizika se šílencem Krejčířem. Potřeboval nové trhy. Chtěl rozšířit své teritorium o Afriku, aby zacelil rány po krizi a vyřešil daňové problémy v Německu. A představa, že rozjede nový byznys s diamantovými karoseriemi, mu na chvíli zatemnila hlavu.

**** Gemballa ale na poslední chvíli z riskantní operace cuknul. Auto sice do Jihoafrické republiky poslal, ale bez peněz v tajné skrýši. Nebyl si jistý, že Káčko dodrží slovo. Navíc se bál. Nebyl to žádný ultrapodvodník. Káčka to strašně vytočilo. S penězi už počítal. A spustil plán B. Gemballu svěřil do rukou svých kamarádů. Na Gemballu se napojil jistý Jerom Safi. Jerom Safi s Krejčířem už nějaký ten pátek spolupracoval. V Johannesburgu patřil k místní galerce. Dodával bohatým klientům společnice, uměl obstarat drogy a zprostředkoval jakýkoli obchod, na který si

26/49

vzpomenete. Jerom byl Krejčířova krevní skupina. Uměl zobchodovat cokoli, hlavně aby ho to moc nestálo. Nejlépe vůbec nic.

**** Jerom Safi byl tím, kdo měl zajistit otevření nové pobočky firmy Gemballa na vytuněná auta značek Porsche a Ferrari. Safi od začátku jednal na pokyn Krejčíře. A věděl, že je to jen záminka, jak dostat Gemballu do JAR. Proto mu v mailech psal pod mírně pozměněným jménem „Jerom Saphir“. Takže Safi alias Saphir pozval Gemballu do Johannesburgu, aby spolu dohodli poslední detaily a podepsali nutné smlouvy. Gemballa neletěl z Evropy přímo. Zastavil se v Dubaji, kde si vyjednával nové zakázky u místních šejků. Hned na letišti v Johannesburgu však Gemballu sebralo komando Srba Veselina Laganina, jemuž všichni říkali Vesko. Laganin patřil k nejbližším spolupracovníkům Radovana Krejčíře. Stejně jako Bulhar Ivan Savov, kterému zase patřil dům v Edenvale, kde Gemballu mučili.

**** Po Gemballově zmizení se objevily neskutečné dohady. V novinách a na internetu se začalo spekulovat, že Gemballa žije a že utekl pod jinou identitou do Angoly, aby se vyhnul finančním problémům ve své zemi. Jenže tyhle zvěsti přiživoval někdo od Káčka. Hodilo se mu to do krámu. Stejně mu vyhovovala i zpráva, že Gemballova firma je v ekonomických potížích a že míří do konkurzu. Káčko tak mohl tvrdit, že Gemballa zmizel, aby se vyhnul finančnímu úřadu.

****

27/49

Uwe Gemballa založil svou tuningovou firmu v Leonbergu nedaleko Stuttgartu v roce 1981. Tuning si nechá udělat každý, kdo se chce odlišit od davu sériových aut. Pozná se lehce. Většinou má takové auto snížený sportovní podvozek a větší kola. Na kapotě se odstraní znak výrobce a přidá se nějaký ten spoiler z uhlíkových vláken. Nesmějí chybět ani vysoce výkonné brzdy a přemapovaná pohonná jednotka, aby se zvýšil výkon auta o desítky koní. Poprvé se Gemballa pustil do tuningu v roce 1980, kdy představil Volkswagen Golf v perleťovém laku, s koženými sedadly Recaro a televizním přijímačem. Ale už o rok později následovalo Porsche 911, s nímž měl první obchodní úspěch na Blízkém východě, kde prodal několik upravených vozů. V roce 1990 dosáhl jeho upravený vůz rekordního času na závodním okruhu v Nürburgringu. Gemballa tak uměl vyrobit nejrychlejší porsche na světě. V roce 2007 se mu podařilo prodat 13 vozů Gemballa Mirage, jejichž základem bylo Porsche Carrera GT. Malá firma se čtyřmi desítkami zaměstnanců tehdy vydělala téměř 17 milionů eur.

**** Gemballa byl v Německu, ale i na celém světě pojem. I proto příběh o jeho zmizení v JAR plnil stránky novin a zpravodajských serverů. V jednom televizním pořadu v Německu shrnuli všechny možné spekulace do téhle reportáže: „Gemballova firma se během finanční krize dostala do nemalých finančních problémů, a tak byl čtyřiapadesátiletý Gemballa nucen kvůli záchraně firmy hodně cestovat a shánět investory. Od své poslední cesty do Jihoafrické republiky letos v únoru se však stal nezvěstným, a je tedy možné, že se stal obětí nějakého zločinu. Současná situace v JAR není pro bělochy příliš ideální. Ale stále nebyla vyloučena ani varianta, že se ze světa ztratil záměrně. Před několika dny totiž byla oznámena likvidace firmy, což nejspíš znamená definitivní konec slavného jména, které si fanoušci tuningu vždy spojovali s extrémně upravenými vozy značky Porsche.“

28/49

**** Gemballa byl v době, kdy se tohle všechno psalo, už dávno zakopaný pod zemí. Když v únoru 2010 Gemballu unesli, v Johannesburgu jsem ještě nebyl. Kdybych byl, tak by Gemballu asi nikdy nenašli. Nemám totiž rád odfláknutou práci. Rád dotahuju detaily do konce. Já jsem přijel za Radkem asi půl roku po zmizení Gembally. Pamatuji si to přesně. Bylo to 6. září 2010.

**** Právě v té době začaly Krejčířovy největší problémy. Novináře a policajty jakžtakž zvládal. Ale velké potíže mu dělali dva chlápci. Podnikatel Juan Meyer, kterého Krejčíř začal vydírat. A taky jakýsi Paul O’Sullivan. To je bývalý jihoafrický policajt, který pracoval jako bezpečák na johannesburském letišti. Teď už dělal jen soukromého detektiva. Být v Jihoafrické republice soukromé očko není vůbec špatné. Na rozdíl od evropských zvyklostí je tato profese v Jižní Africe vážená a vyhledávaná. Soukromý detektiv se tu může podílet i na vyšetřování policie a dodávat jí důkazy. O’Sullivan Krejčíře už nějakou dobu špehoval a sbíral o něm informace. Ty pak předával policistům a novinářům. Krejčířův obraz ctihodného muže se tak začal na veřejnosti bortit. A to si Krejčíř nepřál. Potřeboval získat v Jihoafrické republice politický azyl.

**** Radovan Krejčíř zatím všechno přežil. V Česku byl několikrát zatčen a uvězněn. Ale pokaždé se z toho vysekal. A když mu v červnu 2005 hrozilo zřejmě nejdelší zatčení za přípravu vraždy celníka a podvod za tři miliardy korun ve státním podniku Čepro, tak prostě utekl ze své luxusní vily,

29/49

kde v tu chvíli bylo dvacet policajtů na domovní prohlídce. A zmizel z Česka nadobro. Na útěku mu nikdo příliš šancí nedával. Šla po něm policie, rozvědka a Interpol. Jenže on se převlékl, nasadil knír a štrádoval si to přes Polsko, Ukrajinu, Turecko až do Dubaje, odkud v klidu přeletěl na Seychely. I tady mu všichni předvídali rychlý konec. „Dojdou mu peníze, udělá pár průšvihů a vyhostí ho zpět do Prahy,“ říkali detektivové. Ale on tam vydržel dva roky. Teprve pak pláchl na malé rybářské lodi na Madagaskar, kde se „naboardoval“ do letadla a jako turista pod falešným jménem „Egbert Jules Savy“ vyrazil do Jihoafrické republiky.

**** Krejčíř musel přesvědčit soudce v Johannesburgu, aby mu udělili azyl a aby ho nevydávali do Česka. Kdyby ho vydali, v Praze by ho hned zašili. Krátce poté, co v roce 2005 uprchl z Prahy, byl odsouzen za podvody. Dostal přes deset let, a to ještě nejsou u konce všechny procesy, které jsou proti němu vedeny. Radek do vězení nechce. V Česku byl v lochu už čtyřikrát. Vždycky ve vazbě. Když se to sečte, strávil za katrem už asi dva a půl roku. Tady v Jihoafrické republice byl zavřený taky. Ale nebylo to tak hrozný. Maximálně několik týdnů. Meyer a O’Sullivan ho tedy opravdu trápili. Hned jak jsem za Radkem přijel, cítil jsem, že tyhle chlápky fakt nenávidí.

**** Káčkova situace se v Jihoafrické republice zhoršila tak týden předtím, než jsem přijel. Radek očekával, že už konečně padne definitivní verdikt soudu o jeho azylu. Jenže soud k jeho překvapení nařídil úplně nové projednání celé kauzy. A hrozilo, že ho do Česka nakonec vydají. Radek se bál, že mu přitíží noví svědci, kteří o něm mluví jako o nebezpečném vrahovi. Tím novým svědkem byl právě podnikatel Juan Meyer.

30/49

Byl to taky pěknej šmejd. Ale byl hodně bohatej. Patřil mu podnik na zpracování zlaté rudy. A s Káčkem se domlouvali na společném byznysu. Radek měl vstoupit do jeho podniku jako strategický investor. Jenže Meyer včas pochopil, že by ve skutečnosti žádná investice od Káčka nepřišla. Radek by se do jeho podniku jen naboural, pak ho vytuneloval a Meyera zničil. Meyer tak z byznysu vycouval. Radek se na něj hrozně naštval a začal ho vydírat.

**** Pár týdnů po rozchodu s Krejčířem přišla k Meyerovi policie a zničehonic ho obvinila z daňových podvodů. Bylo to ve chvíli, kdy se Meyer chystal vyvézt ze země zlato za 20 milionů randů (asi 40 milionů korun), které směřovalo do Hongkongu. Meyer byl přesvědčen, že za policejním zátahem stál rozzlobený Krejčíř. Meyer se začal bát o život a najal si ochranku. Každý měsíc utratil za svou bezpečnost 400 tisíc randů, což je v přepočtu bezmála milion korun. Meyer tvrdil, že Krejčířovi pomáhal generál Joey Mabasa, který je šéfem jihoafrické kriminálky. „Vím toho příliš. Mabasa je na Krejčířově výplatní listině,“ řekl Meyer reportérům investigativního pořadu Carte Blanche televize Mnet.

**** Mabasa byl opravdu velký kápo policie v Johannesburgu. Občas jsem ho vozil z tajných schůzek, který měl s Radkem. Pamatuji si ho dobře. Mabasa byl černý jako uhel. Stejně jako jeho svědomí. Na velký hlavě se daly rozeznat jen oči, které mu zablikaly vždy jen ve chvíli, kdy si přepočítával bankovky. Představoval jsem si ho jako strýčka Skrblíka, kterému v pohádce o Kačerech z očí vyšlehly obrázky dolarů. Tak tomuhle šlehaly z očí jihoafrické randy. Zkorumpovaných poldů jsem za život viděl desítky. Ale tenhle se vymykal. Bral prachy po hrstech. A bylo mu jedno, kdo a jak kvůli němu

31/49

skončí. Mabasa byl první vysoká šajba policie, kterou si Radek omotal kolem prstu. Když jsem ho odvážel z Radkovy rezidence, nikdy nic neříkal. Jen mlčel a funěl na zadním sedadle.

**** Podnikatel Meyer řekl policii do protokolu zásadní věc. Uvedl, že Krejčíř stojí za vraždou Uweho Gembally. „Na vlastní uši jsem na podzim roku 2009 zaslechl zlostný telefonní hovor mezi Krejčířem a Gemballou. Krejčíř mu vyčítal, že v porsche, které mu poslal z Německa, nedorazila hotovost ve výši jednoho milionu eur, jak byli původně domluveni. Když spolu dohovořili, Radovan řekl, že pokud mu Gemballa nezaplatí, bude mít vážné potíže.“ Krejčíř to později popřel. A Meyera označil za lháře. „Není normální. Tato osoba potřebuje vyhledat psychologa,“ řekl Krejčíř v pořadu stanice Mnet a dodal, že je nevinnou obětí komplotu, který má za cíl jeho vydání do České republiky. „Před nikým se neskrývám. Nazvali mě uprchlíkem, ale to skutečně není to pravé označení,“ řekl Krejčíř. „Skutečný Radovan je muž se smyslem pro rodinu. Zaprvé má dvě děti, zadruhé Radovan byl a stále je tvrdě pracující muž, který vydělává peníze legálním způsobem a pracuje šestnáct hodin denně,“ dodal Krejčíř.

**** Když jsem tenhle pořad viděl a na vlastní uši slyšel Radkova vznešená slova, šel jsem málem do kolen. Jedno se musí uznat. Radek je skvělý řečník a manipulátor. Tenhle pořad běžel v televizi 6. září 2010 v den mého příletu do Johannesburgu. Radek v něm ještě zopakoval, že je obětí politického spiknutí české vlády, které v roce 2002 pomohl k moci. „Dal jsem tehdy vládní straně ČSSD 60 milionů korun jako investici do voleb a oni mi po

32/49

volbách slíbili, což byla naše dohoda, že budu moct privatizovat ropnou společnost Čepro,“ vysvětloval užaslým Jihoafričanům Krejčíř. Tuhle českou anabázi s politiky moc neznám. Ale jak jsem slyšel od svých přátel, v tomhle si Radek asi moc nevymýšlel.

**** Svědectví Juana Meyera spustilo pád zkorumpovaného policejního šéfa Mabasy. Inspekce zjistila, že Meyerova slova o těsných vztazích Mabasy a Krejčíře jsou pravdivá. Navíc se ukázalo, že Mabasova manželka Dorcas si s Krejčířovou ženou Kateřinou založily společnou firmu Radlochron. 8. října 2011 policie oznámila, že Mabasa byl s okamžitou platností propuštěn. „Jeho služby už nejsou nadále potřeba a je v zájmu policie, aby už ve své práci nepokračoval,“ řekl serveru Mail & Guardian mluvčí elitní jednotky Hawks McIntosh Polela. Krejčíře to na chvíli vyvedlo z míry. A tak začal přemýšlet, jak předcházet podobným nepříjemnostem. Tušil, že bude mít proti sobě hordu nepřátel, kteří mu budou vždy házet klacky pod nohy. A že bude potřeba mít kolem sebe tým spolehlivých lidí schopných eliminovat „křiklouny“ typu Meyera nebo O’Sullivana. Proto začal shánět někoho, na koho by se mohl spolehnout a komu by mohl důvěřovat. Někoho, koho by si mohl připustit víc k tělu. Krejčíř potřeboval pravou ruku na vyřizování špinavé práce. Proto se mu tak hodilo, že se mu ozval prověřený a schopný Miloš, za něhož se zaručili Krejčířovi blízcí přátelé z Česka.

**** Byla to neuvěřitelná shoda náhod. S Krejčířem se znám tak od roku 2003. Potkali jsme se na velké party autosalonu Impex Car v Praze. V Impexu se dají sehnat ty nejlepší auta. Je to takovej luxusní autosalon. Kdo nemá v kapse těžký lováky, ať tam ani nechodí. Káčko tam byl s příbramským bossem Jaroslavem Starkou. Já jsem se tam potkal s Káčkovým asistentem Aldou. Toho jsem znal hodně

33/49

dobře. Byl to fajn kluk. A právě Alda mě na party v Impexu seznámil s Káčkem. Tehdy jsem netušil, že to pro mě bude osudový setkání.

**** Ale abych se vrátil k současnosti. V roce 2010 jsem chtěl vypadnout z Česka. Potřeboval jsem si vyčistit hlavu od všech těch sraček, co jsem poslední léta prožil. A chtěl jsem začít nový život, taky zkusit něco novýho. No a Alda mi jednou u vodky a piva vyprávěl, jak je Káčko tam dole na jihu v prdeli. Že nemá moc přátel a že Afrikánci jsou sice fajn, ale úplně jiná mentalita. Mají jinou kulturu, jiné vyznání, jiné problémy. Nerozumějí českým vtipům. Prostě hrůza. A že Káčko tam někoho potřebuje. Někoho svýho. Tak jsem řekl: „O. k. Jedu tam.“ No a toho 6. září 2010 jsem přiletěl na letiště v Johannesburgu. Káčko tam pro mě poslal Majkla, svýho spolupracovníka. Odvezl mě do hotelu Nicol. Což je, jak jsem později pochopil, Krejčířovo strategické místo. Je to kousek od jeho vily. Ubytuje tam každého, kdo za ním přijede. Radek tam měl uplacený personál. Kdyby se jeho návštěva chovala divně, hned mu to nahlásí. Navíc Radovan občas takovou návštěvu sám zkontroloval. Prostě si vzal dalekohled a podíval se ze svého balkonu na hotel Nicol. Radek byl vychcanej jako mraky. Někdy mi připadalo, že se až moc sžívá s postavami akčních filmů.

**** Víc než třímilionový Johannesburg byl Krejčířovo jediné správné rozhodnutí, kam se v Jihoafrické republice mohl uchýlit. Přestože je tu jen šestnáct procent bílých, ve městě se většinou mluví anglicky. Taky je tu nejvyšší kriminalita. Navíc je to město s největším počtem barů, nevěstinců a mafiánských klanů. Johannesburg je hlavní město provincie Gauteng. Je průmyslovým a ekonomickým centrem JAR, kde sídlí Ústavní soud, banky, investiční a těžební společnosti. Město vzniklo na ložiscích zlata.

34/49

Zlatou horečku tu rozpoutal v roce 1886 australský zlatokop Georg Harrison, když jako první objevil ložiska nazvaná Witwatersrand. Město se pak stalo jedním z nejbohatších na světě. Jo’burg, jak se říká městu zkráceně, je plný kontrastů. Je tu neuvěřitelná koncentrace bohatství a chudoby. Jsou tu vilové čtvrti, kde za vysokými zdmi s ostnatým drátem vidíte přepych bílých a před domy jejich nablýskané bouráky.

**** Jo jo. V jedné čtvrti Jo’burgu vidíte luxusní vily, ale o pět minut později projíždíte místy, kde musíte mít okna aut zatažená a dveře zamčené, jinak byste nemuseli přežít. Já jsem si vždycky nechával okno u spolujezdce otevřené. Protože levačkou řídíte a v pravačce máte bouchačku. Pro jistotu. Kdyby k něčemu došlo, abyste měli šanci na přežití. Na ulicích jsou všichni a všechno. Houfy lidí, hlasitá hudba, binec. Kde jinde než tady si člověk uvědomí, jaký má štěstí, že se narodil v Evropě, kde si žijeme v naprostým přepychu.

**** Kdysi vznešené centrum Johannesburgu a okolní čtvrti se v průběhu posledních třiceti let změnily v nebezpečná ghetta. Bohatí lidé se přesunuli na předměstí v severní části, kde žijí ve velkých zabezpečených komplexech obehnaných vysokými zdmi. Třeba městská hromadná doprava pro bílé v Jo’burgu v podstatě neexistuje. Bílí lidé se v autobusech bojí o život. A tak jich většina jezdí raději autem. V Jihoafrické republice se stane podle statistik padesát vražd denně. Což je nejvíc na světě. V JAR je dokonce v přepočtu na počet obyvatel větší kriminalita než v USA. Američané mají sice svůj New Orleans, Harlem a Bronx, ale nemají Soweto.

35/49

Soweto je černošská čtvrť v Johannesburgu. Na denním pořádku jsou tu ozbrojená přepadení i únosy. V Sowetu se neodváží žádný běloch chodit pěšky. Soweto je oblast domů, které jsou jeden jako druhý. A o pár kilometrů dál jsou pak slumy často bez elektřiny a tekoucí vody. Tady žijí lidé v těch nejnuznějších podmínkách v chatrčích z vlnitého plechu.

**** Po mém příletu mě vzal Majkl na jídlo, ale moc jsme nepokecali. Řekl mi, ať jdu na hotel, ať si po cestě odpočinu, že mě Krejčíř přijme až druhý den. Jenže večer mi najednou někdo ťuká na dveře pokoje. Otevřel jsem a tam stál najednou sám velký Radovan. „Čau brachu. Seš to ty? Jak je? Co se děje?“ vítal mě. Takhle on mluvil. Brachu, kámo. To bylo jeho. Pak se mě zeptal, jestli umím anglicky? Já na to, že moc ne, ale že se to rychle naučím. „Máš na začátek nějaký prachy?“ položil mi další dotaz. „Něco málo mám. Ale potřeboval bych do něčeho skočit,“ řekl jsem mu po pravdě. „O. k. Dostaneš byt, tam budeš bydlet. Všechno ostatní vymyslíme,“ řekl Krejčíř. A pak zmizel.

**** Druhý den mě vyzvedl Majkl a jeli jsme do Harbouru. To je rybí restaurace kousek od Krejčířovy vily. Tady je Radek jako doma. Měl tam salonek na obchodní jednání. Na svém oblíbeném místě v rohu místnosti si dokonce nechal přidělat neprůstřelnou fólii. Aby byl co nejvíc v bezpečí. Před restaurací jsem zahlédl Denise, Krejčířova syna. Pamatuji si ho z Prahy ještě jako malýho kluka. Tak jsem na něj houkl: „Deny.“ Ale on mě vůbec nepoznal. Začal na mě mluvit anglicky, že se omlouvá a že neví, kdo jsem. Tak jsem spustil česky, že jsem kamarád a že se známe z Prahy. Ptal se mě, co tu dělám, tak jsem mu řekl: „Čekám

36/49

na tátu. Má každou chvíli dorazit. A vypadá to, že se tady nějakou chvíli zdržím.“ Pak přišel Radek. Zase to jeho „čau brácho“. Vrazil mi do ruky telefon. Tehdy jsem ještě netušil, že si každýho svýho člověka nechává přes svý uplacený policajty šmírovat. Kdybych to býval tušil, telefon bych si od něj radši nevzal. Pak mi dal klíčky od bytu v obytném komplexu Kenedys. Byt byl blízko Krejčířovy vily. Asi jen 300 metrů. Přímo naproti mně bydlel Majkl. Ten, co mě vyzvedával na letišti. Radek chtěl mít všechny své lidi co nejblíže u sebe. Kdyby se náhodou něco dělo, abychom byli při ruce.

**** Majkl byl Kypřan. Jmenoval se Michael Arsiotis. Ale každý mu říkal jen Majkl. S Káčkem dělal od samého začátku, co se v Johannesburgu ubytoval. Majkl přivedl Káčka na obchod s diamanty. Majkl byl v pohodě. Měl jsem ho docela rád. Měl na starosti chod jedinýho rádoby legálního Radkova obchodu Money Point. To byl klasickej bazar. Zastavárna. Lidi tam nosili diamanty nebo zlato. Káčko jim za to půjčoval peníze, a když to nesplatili, Káčko si cennosti nechal a pak je s velkým ziskem prodal. Ale diamanty a klenoty tam vozili i samotný benga, který je kradli při policejních akcích. Taky jsem dostal auto. Toyotu Fortuner. To je něco jako Land Cruiser. Šikovný a výkonný teréňák. Zpočátku jsem byl svým pánem, Radek mi dal čas, abych se aklimatizoval. Tak jsem se učil anglicky a jezdil po okolí Johannesburgu, abych ho poznal a nasál atmosféru.

**** V Jižní Africe je jedenáct oficiálních jazyků, devět původních afrických, mezi nimi i mlaskavý jazyk isiXhosa. Dále afrikánština a angličtina. Ale téměř všichni tu mluví anglicky. Afrikánština vznikla z jazyka nizozemských osadníků, kteří se zde usazovali od 17. století, přičemž původní nizozemština byla postupně ovlivňována portugalštinou, francouzštinou, němčinou, angličtinou

37/49

a okolními africkými jazyky, ale třeba i malajštinou. Afrikánština se píše latinkou, takže se ji cizinec naučí docela rychle. Miloš se ale naučil jen anglicky. Což mu stačilo. Angličtina je v JAR považována za obecně dorozumívací jazyk. I televize vysílá hlavně v angličtině, pak v afrikánštině a až poté v nejfrekventovanějších afrických jazycích.

**** Čtyři dny poté, co jsem dosedl na letiště v Johannesburgu, zase řádil Paul O’Sullivan. Nějaký plátek s ním otiskl rozhovor. Taky mluvil s českými novináři z agentury Mediafax. Těm O’Sullivan dokonce řekl, že mu Krejčíř usiluje o život. „Krejčíř mě chce nejdříve zdiskreditovat a pak zabít,“ řekl Paul O’Sullivan. To mě zaujalo, tak jsem si článek Mediafaxu přečetl celý. Až později jsem si uvědomil, že ten soukromej detektiv s irskými kořeny má v lecčems pravdu.

**** 10. září 2010 Agentura Mediafax Radovana Krejčíře provází v JAR podle O’Sullivana pověst zločince napojeného na justici a policii. „Je to mimořádně nepoctivý muž. Nepochybně je to zločinec a patří do vězení. Je to lhář a všude, kde je, dochází k soudům, kriminálním aktivitám a ke korupci. Jsou za ním i mrtvoly,“ prohlásil O’Sullivan, který v JAR bojuje proti korupci. Podle O’Sullivana se Krejčířova situace v Jihoafrické republice stále více komplikuje a stává se neudržitelnou. Krejčíře totiž čeká v listopadu 2010 soud, který určí, zda Krejčíř získá v JAR politický azyl. I to je jeden z důvodů, proč Krejčířovi začíná být jihoafrická půda skutečně horká a chce se zbavit lidí, kteří by mohli přispět k jeho vydání do České republiky. „Chce mě zdiskreditovat nebo zabít,“ uvedl O’Sullivan.

38/49

„Ten chlap se dostává do zoufalé situace. Už nemá moc času. Už není moc zemí, kde by se se svými nesmysly mohl uchytit,“ řekl O’Sullivan, o němž Krejčíř začal do jihoafrických médií prohlašovat, že je agentem podplaceným českými úřady. Podle Krejčíře měl O’Sullivan dostat půl milionu dolarů (téměř 10 milionů korun), když dosáhne Krejčířova vydání do České republiky. Krejčíř patří podle O’Sullivana do „nejvyšší ligy“ jihoafrického podsvětí a je na seznamu deseti nejhorších zločinců v zemi. Paul O’Sullivan je odhodlaný dostat Krejčíře z Jihoafrické republiky. Říká, že svou zemi miluje, a protože je navíc irského původu, je i řádně tvrdohlavý. „Nečekej, že když nachčiješ Irovi do piva, že to nechá být. To se prostě nestane,“ ukončil O’Sullivan hovor.

**** Káčko sice budil respekt a řada lidí z něj měla strach, ale ve skutečnosti se Radek obával o svůj život. Měl strach z odplaty. Měl strach z toho, že ho jednou na ulici někdo skolí nebo že ho někdo unese a pak zastřelí. I proto jsem přijel já. Aby měl vedle sebe někoho, na koho bude absolutní spoleh, kdo ho neprodá. Na Radka měl spadeno kdekdo. A tak není divu, že se v létě 2010 rozšířila fáma, že Káčko zmizel a je nezvěstný.

**** Důvod, proč se po Krejčířovi údajně slehla zem, byl prý jednoduchý. „Chtěl mít výsadní postavení v kruzích tamního podsvětí, ale po zatčení dnes již bývalého policejního šéfa jihoafrické policie generála Mabasy ztratil půdu pod nohama,“ líčil v médiích situaci jakýsi důvěryhodný zdroj z policie. Podle jihoafrického listu The Star se právě s tímto vysokým policejním úředníkem dopouštěl Krejčíř podvodů a dával mu obrovské úplatky. Policejní zdroj pak novinám ještě řekl, že Krejčíř už minimálně týden vůbec s nikým nehovořil. „Spekuluje se i o jeho smrti, avšak tyto úvahy bych zatím vnímal s patřičnou rezervou,“ řekl zdroj z policie.

39/49

**** Jenže Radek tehdy s nikým celý týden nekomunikoval, protože byl v jednom kuse v lihu. Zažíval svou další eskapádu s chlastem a drogami. Ale jakmile se mu pak novináři dovolali na mobil, dělal si z příběhu o svém zmizení srandu. „Nevím, jestli mě někdo unesl a zabil. Jediné, co vím, je, že teď tady sedím ve svojí restauraci vedle mýho baráku. Mám tady schůzku se svým doktorem ze Slovenska a ještě s dalšími přáteli a docela dobře se bavíme,“ řekl Krejčíř v srpnu 2010. „Všechno je v naprosté pohodě,“ smál se.

**** Vždycky když Krejčíř cítil, že po něm někdo jde, nechal si zavolat nějaké novináře a poskytl jim rozhovor. Snažil se tím chránit před případným útokem. Anebo rozehrával novou zpravodajskou hru. Krejčíř miloval filmy o agentech a mafiánech. A to natolik, že se jimi ve své zločinecké kariéře i inspiroval. Tak třeba v srpnu 2010 si pozval na kafe redaktory serveru Independent Online a postěžoval si jim, že pokud bude vydán do Česka, bude zavražděn. „Už třikrát jsem unikl pokusům o únos do České republiky. Naposledy se mě snažili dostat ruští žoldáci. Vím, že se už nikdy nebudu moct ve své zemi pohybovat jako svobodný člověk,“ prohlásil. A dodal: „Pokud budu přinucen se vrátit, budu zabit na cestě k soudu nebo ještě předtím v policejní cele.“ Krejčíř se takhle staral o svou image a vyvolával dojem oběti.

**** 30. srpna 2010 iHned.cz Uprchlý český milionář Radovan Krejčíř se stal ostře sledovanou osobou už i v Jihoafrické republice. V souvislosti s novým projednáváním jeho

40/49

vydání do Česka poskytl rozhovory několika tamním listům, které zároveň upozorňují na jeho okázalý životní styl a kontakty s kontroverzními jihoafrickými podnikateli. Naposledy zveřejnil jeho profil list Rapport. Krejčíř v něm prohlašuje, že je obětí „vykonstruovaných historek“ a „špinavého plánu“ na jeho deportaci ze země, která má proběhnout klidně i nelegální cestou. „Věřím, že toto je nejlepší země na světě,“ prohlásil Krejčíř o svém novém domově. „Nechci se vrátit do České republiky, protože tam nikdy nebudu mít šanci na férový proces,“ řekl jihoafrickým reportérům. Projednávání možnosti Krejčířova vydání má v pondělí na programu jihoafrický soud. Vrchní soud v Johannesburgu před několika dny nicméně rozhodl, že Krejčíř nemůže být zatčen ani odtamtud deportován či vydán jiné zemi, dokud nepadne konečné rozhodnutí o jeho žádosti o politický azyl v JAR.

**** V kauze zmizelého podnikatele Uweho Gembally přišel se zajímavým postřehem až německý deník Bild. Až koncem srpna 2010, po více než půl roce, němečtí novináři uvedli, že za Gemballovým zmizením by mohl stát právě Radovan Krejčíř. „Krejčíř a Gemballa se měli v únoru 2010 sejít v Johannesburgu kvůli obchodnímu jednání. Jenže po jeho příletu na tamní letiště ho vyzvedli dva muži a poté se po něm slehla zem. Kriminálka tak zjišťuje, zda byli oba muži, kteří Gemballu vyzvedli, Krejčířovi spolupracovníci. Je tedy možné, že ve zmizení Gembally má prsty právě Krejčíř,“ napsal Bild.

**** O Gemballovi jsem toho zpočátku moc nevěděl. Byl jsem rád, že jsem se jakžtakž naučil anglicky. Až teprve poté jsem začal nasávat informace o tom, co se tu dělo. Káčko byl v hierarchii jihoafrického zločinu opravdu hodně vysoko. Poznal jsem to ve chvíli, kdy mi najednou na dveře bytu zabušili Radek s Majklem. Řekli mi, že mi tady musí na chvíli nechat jednoho chlapa.

41/49

Jmenoval se Hain. Byl to „kaleťák“, tedy míšenec. Pocházel z Kapského Města. Byl to člověk od Cyrila Beeky, šéfa kapského podsvětí. Radek řekl, že by ho potřebovali na chvíli uklidit, protože je po něm sháňka u bengů. Nejspíš odvedl nějakou „práci“, kterou po něm chtěli. Tak jsem koupil nějaký filmy na DVD a pořád jsme se spolu s Hainem koukali na televizi. Moc jsme se nebavili. Přece jen jsem ještě nemluvil tak, abych vedl nějaké složité dišputace. Jestli byl Hain člověk na špinavou práci, tak si vybrali dobře. Ten chlápek měl opravdu tvrdý výraz v obličeji. Do toho zlého kukuče nezapadaly jen jeho úplně pomněnkově modrý oči. Byl u mě čtyři dny, než mu zajistili bezpečný převoz přes hranice. Pak jsem ho viděl ještě několikrát, ale asi za tři měsíce jsem ho potkal v buši poté, co se vrátil z Konga. Byl to napůl Dagestánec a napůl Afričan. Drsnej chlápek, co vydrží všechno. Šelma se zvířecími pudy.

**** Po nějakém čase si mě Radek pozval na kafe k sobě domů. Seděli jsme na balkoně a on na mě: „Tak co, brachu?“ Řekl jsem mu, že už mluvím anglicky. A on: „Jo, slyšel jsem. Prej se snažíš. Sice mluvíš jako trubka, ale o. k. Takže konec válení. Budeš něco dělat.“ Abych se začlenil mezi jeho lidi, dal mě na chvíli do Money Pointu. Analyzoval jsem mu tam lidi. Kdo je dobrej a kdo je hajzl. Na tohle jsem byl odjakživa dobrej. Nevím proč, ale charakter člověka poznám po pár minutách. Kdybych se ještě jednou narodil a chtěl se živit slušně, asi bych se zaměstnal u bezpečnostních složek. Nebo tak něco. Radek mi žádný plat nedával. Ve vztahu ke mně nastolil socialismus. Platil mi nájem bytu a financoval vše základní, co jsem k životu potřeboval. Ale nežil jsem si jako prase v žitě. Jeho vstřícnost, pokud jde o peníze, je velmi limitovaná. Dostával jsem jídlo, pití a hadry na sebe. Když jsem vyřizoval nějaké věci, kterými mě Radek pověřil, mohl jsem automaticky sáhnout do jeho kouzelného šuplíku. Tedy já tomu říkám kouzelný šuplík. Ale byla to obyčejná zásuvka v jeho pracovně. V ní byl vždy dostatek peněz na provoz Krejčířovy rodiny. Nevím jak, ale Radek měl o stavu šuplíku dokonalý přehled. Když viděl, že tam

42/49

docházejí prachy, druhý den už je tam doplnil. Do šuplíku mohl jen on, manželka, syn a později i já. Ke Krejčířovi jsem měl opravdu blízko. Asi nejblíže ze všech jeho spolupracovníků. Později, když se Radek rozhádal se svou manželkou Kateřinou, protože si našel milenku, bydlel jsem dokonce v jeho vile. A měl jsem pokoj hned vedle jeho ložnice. To abych měl po ruce zbraně, kdyby se něco semlelo. Nějaký arzenál měl Radek schovaný pár metrů od ložnice. To byla doba, kdy jsem s ním byl 24/7. Tedy čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. Měl ke mně důvěru. A myslím, že i já jsem byl tehdy hodně loajální. Radek mě měl rád. Byl na mě spoleh. Na rozdíl od ostatních jsem zařídil cokoli, a hlavně rychle.

**** Jednou se stalo – a to jsem ještě neuměl tak dobře anglicky – že měl Radek problém dostat od nějaké instituce v Johannesburgu nějaký razítko do dokumentů. Bylo to pro něj nějak důležitý, takže to neustále řešil v Money Pointu s Majklem a s Ivanem Savovem. Ivan byl druhej cizinec po Majklovi, kterýmu Radek trochu víc důvěřoval. Byl to Bulhar. My jsme si padli do noty, ale k jiným byl zákeřnej hajzl bez špetky citu. Tihle dva mu to razítko pořád ne a ne obstarat. Tak jsem se podíval na nešťastně nasranýho Radka a povídám mu: „Ukaž, já to zařídím.“ Radek to nebral vážně. „Ty? S tou svojí kostrbatou angličtinou mi něco zařídíš na úřadech?“ smál se mi. Jenže já tam odešel, deset minut se s těma ouřadama hádal a pak mi tam to razítko bouchli. Když jsem to pak Radkovi ukázal, začal křičet: „Si děláš prdel! Ty to fakt máš! Tys to fakt zařídil?“ A hned přede mnou vytočil mobil na Majkla a na Ivana a nařídil jim, aby ihned přijeli k němu domů. Majkl a Ivan tam pak stáli jako zmoklý slepice. „Vy kokoti zasraný. Vy jste to razítko neobstarali několik měsíců, jste neschopný kundy. Pak přijde tenhle kokot z Česka a razítko mi přinese za pár hodin.“ Radek na ně řval jako tur, ale asi na to byli zvyklí. Pak se všechno vrátilo do starých kolejí. Pak už zase všichni „bráchovali“.

43/49

Byli jsme přece všichni jedna rodina.

**** Přestože si Radek žil na vysoké noze, s prachama to měl nahnutý. V šuplíku se sice pořád objevovaly peníze na provoz, ale já věděl, že to jde z kopce. Do finančních záležitostí mě nechal nahlídnout, když potřeboval udělat nějakou levou. Občas mi totiž předal nějaký svůj originál výpis z banky a nařídil mi, abych si to vzal do parády. To znamenalo, abych ho tak trochu upravil. Tedy zfalšoval. Radek potřeboval ukázat svým obchodním partnerům, který se chystal podojit, že právě odeslal nějakou velkou sumu na účet té které firmy, o kterou jim v byznyse šlo. Radek jim chtěl jenom ukázat, že má prachy. Tak jsem do těch výpisů přidělával nějaké nuly navíc. Někdy jsem měl pozměnit i datum nebo názvy účtů a firem, kam se peníze jakoby posílaly na bankovní účty.

**** U Káčka je vlastně hrozně těžký mluvit o tom, že měl obchodní partnery. V pravém slova smyslu žádné obchodní partnery neměl. On měl vždycky jen kafky, který chtěl připravit o prachy. On ty lidi jen vycucával. Káčko ve skutečnosti peníze už neměl. Docházely mu totiž železné zásoby, které měl ještě z České republiky z těch svých mega podvodů. Na Seychelách žádný velký byznys nikdy neudělal. V Jihoafrické republice si v Money Pointu vydělával na normální živobytí a jedině ze špinavých kšeftů a vydíraček a „vycucání“ obchodních partnerů měl prachy navíc. Jenže ty okamžitě investoval do svého nadstandardního života boháče. Luxusní bydlení, rychlá auta, holky, party, drogy. Tohle něco stojí a Radek to přestával mít pod kontrolou.

**** Když jsem u těch podvodů… Radek byl génius na vymýšlení různých fint a podrazů. V Money Pointu přišel s fíglem, který nazval kódovým

44/49

označením Ocean 11. Nic to neznamenalo. Bylo to jen heslo. Když tedy Radek řekl: Ocean 11, bylo jasný, že chystá akci s falešným diamantem. To se udělalo takhle. Přišel zákazník a ukázal diamant, že ho chce prodat. Když to stálo za to a byl to fakt dobrej kousek, ujal se zkoumání sám Radek. Vzal si diamant do ruky, díval se na něj znaleckým kukátkem, vyfotil si ho, ale po chvilce řekl, aby ten člověk přišel zítra nebo za týden, že se pak nějak dohodnou. Radek mezitím nechal vyrobit u jednoho borce naprosto podobnej diamant ze skla. No a pak přišla akce Ocean 11. Zákazník přišel, ukázal znovu svůj cenný diamant, Radek ho vzal do ruky, předal ho kolegovi „odborníkovi“, ten pak třetímu „odborníkovi“ a všichni ho jakoby znalecky zkoumali. Jenže nakonec se shodli: „Ne, tenhle kousek nevykoupíme. Vemte si ho zpátky.“ Podali chlápkovi diamant a ten odešel. Chudák, vůbec netušil, že mu vrátili bezcennou cetku vyrobenou z obyčejnýho skla. Ten pravej diamant si samozřejmě stačili v tom kolečku předávání hodit do kapsy a vyndat z rukávu nachystanou cetku ze skla. Když na to pak frajer přišel, bylo už pozdě. Nemohl nikomu nic dokázat a musel se smířit s tím, že dostal za uši.

**** Jeden z únosců Uweho Gembally udělal kardinální chybu. Ukradl oběti iPhone. Myslel si, že když vymění SIM kartu, tak se na něj nepřijde. Jenže v chytrém telefonu byla nainstalována aplikace „Find my iPhone“, díky které lze telefon vystopovat. Navíc použila policie i metodu „digitální stopy“. I když se v mobilu vymění SIM karta, nechává za sebou telefon digitální stopu. Každý mobilní telefon má totiž vlastní unikátní identifikační číslo, takzvaný IMEI. Když z telefonu člověk zavolá, zobrazí se v systému mobilního operátora tři údaje: telefonní číslo, identifikační číslo SIM karty a identifikační kód mobilu, tedy IMEI.

45/49

Mobilní operátor pak dokáže najít ve svém „matrixu“, zda z aparátu někdo volal, přestože si do něj vložil novou SIM kartu. Podle toho našli muže s krkolomným jménem Thabiso Mpshe. Byl to devětadvacetiletý černoch, který bydlel u Pretorie.

**** Detektivové ho pak zmáčkli a Mpshe jim za slib nižšího trestu ukázal místo, kde Gemballu zahrabali. Kdo ho na práci najal, Mpshe pořádně nevěděl. Jen stále opakoval, že se seznámil s nějakým „Abdulem“, který to všechno zprostředkoval. Mpshe dělal v automyčce, kde se potkal s jakýmsi Thabangem. Ten ho seznámil s „Abdulem“, jenž se znal s „nějakým Kaiserem a Madalym“ z „nějaké zastavárny“. Nejspíš to byli Srbové či Bulhaři, ale nic dalšího prý Mpshe nevěděl.

**** 3. října 2010 Česká televize.cz V Jihoafrické republice bylo nalezeno tělo zavražděného německého podnikatele Uweho Gembally, obchodního partnera Radovana Krejčíře. Německý zpravodajský magazín Stern naznačil, že v centru podezření je uprchlý český podnikatel, jemuž měl Gemballa do JAR dodávat luxusní automobily a v nich peníze propašované do země. Krejčířovi se po jedné neuspokojivé dodávce zjevně podařilo Němce s pomocí prostředníka nalákat do JAR na fingovanou pomoc při založení pobočky Gemballovy tuningové firmy v JAR. Tělo Gembally, jenž byl nezvěstný od února, bylo podle místní policie nalezeno zabalené v černém igelitu západně od metropole Pretorie.

****

46/49

Když našli u Pretorie tělo Uweho Gembally, bylo z toho velké pozdvižení. Policie, Interpol, německá rozvědka. Pak přijela média. Krejčíř z toho neměl vůbec radost. Ale dělal, že s vraždou nemá nic společného. „Uwe Gemballu jsem znal. Byl jsem dlouholetým obdivovatelem jeho práce. Vím, že chtěl navštívit JAR. Dokonce jsem mu nabídl finanční pomoc s vybudováním franšízové společnosti, aby mohl dále Gemballa podnikat v oblasti automobilového tuningu také v JAR. Ale zásadně popírám, že bych se v JAR s Gemballou sešel,“ říkal Krejčíř. Německý list Stuttgarter Zeitung ale po pár dnech přišel se závažným podezřením. Noviny napsaly, že průmyslové kamery zachytily 8. února 2010, jak se Gemballa baví v letištním baru v Johannesburgu s bělochem v čepici, který připomínal Krejčíře. „Nesmysl. Gemballu jsem viděl jednou v životě pár minut na jedné show v Praze v roce 1995. To bylo poprvé a naposledy, kdy jsem ho viděl a mluvil s ním. Jaký bych měl důvod Gemballu zabíjet, když jsem ho viděl před patnácti lety?“ prohlásil Krejčíř.

**** Když se nad těmi články Káčko rozčiloval, dozvěděl jsem se pár detailů navíc. A taky od jeho kámošů, kteří si pustili pusu na špacír. S Gemballou se to mělo tak. Jakmile přiletěl do Johannesburgu, tak ho při odchodu z letiště nabral Vesko čili Veselin Laganin. Prý se mu představil jako policajt, který mu zajistí bezpečnost. Vesko ho ale odvezl k Ivanu Savovovi na barák. Tady Gemballu mučili a nutili ho, aby převedl do JAR jeden milion eur. Mimochodem, SIM kartu, z níž ho donutili zavolat manželce do Německa, koupil Majkl, Krejčířova pravá ruka. Ten, co mě vyzvedával na letišti. A když to neklaplo, přišla úklidová četa. Ta umučeného a udušeného Gemballu střelila do hlavy a pak ho zakopala. Byli to najatí kriminálníci, kteří s tím, že to celé vezmou na sebe, nakonec souhlasili. Byli rádi, že budou v teple v kriminále než v zimě někde

47/49

na ulici. Taky za to dostali zaplaceno. Státní zastupitelství ani nemělo chuť pátrat dál, kdo si únos a vraždu Gembally u těchto čtyř týpků objednal. I přesto, že Mpshe policii řekl, že si únos Gembally objednali jacísi „Bulhaři nebo Srbové“. Mpshe pak ukázal policii i dům v Edenvale, kde Gemballu drželi a mučili. Ten měl v pronájmu právě Savov, manažer Káčkovy firmy Money Point. Jenže Savov samozřejmě tvrdil, že v době, kdy měl být Gemballa v jeho domě mučen, nebyl doma. A ukázal policistům razítko v pasu, že byl v té době v cizině. S razítky nebyl problém. Savov měl hodně známých na cizinecké policii. Za prachy jsme si jimi mohli obouchat celé stohy pasů.

**** Za únos a zabití Gembally nakonec dopadla policie celkem čtyři černochy. Kromě Mpshe, který se k vraždě přiznal, šli do vězení ještě tři další lidé: Garlond Holworthy, Thabo Mogapi a Kagiso Linken. Ti s únosem a vraždou Gembally pomáhali. Bylo to s nimi rychlé. Jeden z nejrychlejších soudů v historii Jihoafrické republiky. Přečetla se obžaloba, obvinění se přiznali a pak bum, prásk kladívko a soudce přečetl verdikt: vrazi dostali 18 až 20 let.

**** Po Gemballovi zbyly Káčkovi dvě auta. Manželka Kateřina Krejčířová jezdila v Porsche Cayen Magnum a Radek jezdil v Porsche 911 Turbo. Na auta byl Radek magor. Chvílemi jsem měl pocit, že je miluje víc než ženy. Byla to nějaká jeho úchylka z mládí. Představuju si ho, že jako malý kluk ležel na zemi v pokojíčku a kolem sebe měl jen samé angličáky. A celé hodiny s nimi jezdil po podlaze. Koukal na ně, jak zahýbají, jak se otvírají dveře. A určitě u toho dělal různé pazvuky, co jsme jako děti dělali asi všichni. Tohle Radkovi nějak zůstalo. Když viděl na ulici fakt pěkný auto, hned ze sebe vysypal základní údaje. Jako kdyby mluvil o svém dítěti a říkal míry, které mělo při narození.

48/49

**** V Johannesburgu byly každou neděli závody. Jezdilo se na tříkolkách nebo v rychlých vozech přímo v ulicích, téměř za běžného provozu. Krejčíř na nich nemohl chybět. Vůně benzinu ho přitahovala víc než prášek koksu. Při jednom nedělním závodě se seznámil s Lollym Jacksonem. Byl to charizmatický muž. Patřila mu síť bordelů v Jihoafrické republice. Navíc měl dům kousek od Krejčíře. Jen o tři baráky níže.

@Created by PDF to ePub