PADNI JAK PADNI uvádí
ZAKÁZANÉ UVOLNĚNÍ aneb hokej ano, drogy ne
Akt 1
U střídačky ztěžka oddechuje Vítězslav Škoda a je zasypáván plechovkami od piva a podobnym bordelem. Z hlediště se ozývá pískot a nadávky. Místní rozhlas hlásí, že utkání druhé ligy mezi HC Chomutov a SK Písek skončilo v normální hrací době vítězstvím Písku nula pět. Utkání sledovalo 28 platících diváků. Pořadatel zve všechny fanoušky na další mistrovské utkání. Po chvíli se začne ze zákulisí na scénu prodírat opilý fanoušek Ritchie:
Ritchie: „Hele koukej mě pustit ty kokote pořadatelskej, já sem chodim už dvacet let! Já mám to tomu buzerantovi říct! (vpadne na scénu a vrhne se na Škodu): „Dlužíš mi litr, pičo!!! „Já si na vás vsadil a ty tu předvedeš tohle! Chomutovu fandim už dvacet let, až musel přijít takovej pičus a všem to tu posrat!“ Škoda: „Co to melete?“ Ritchie: „Posral si mi můj život. Čemu mám teď věřit? Ale já si tě najdu kamaráde!“ Škoda: „Co sem posral, co sem posral?!“ Ritchie: „Vždyť si nedal zase ani hovno, ty vyfetovaná nulo! Co z toho máš, ty vole? Vidíš růžový slony? Kdybys ses radši vobčas trefil do brány! Jestli jí teda eště poznáš s tim svým vyhulenym mozkem…“ Škoda: „Prosim vás nechte toho! Copak můžu za to, že se mančaftu nedaří. Běžte si votvírat hubu na někoho jinýho, já na rozdíl vod jinejch už v hokeji něco dokázal.“ Ritchie: „Cha, v osmnácti hrát párkrát za repre a vod tý doby bejt dobrej leda tak na nošení puků…pracovitejm klukům. (chytne Škodu za rukáv dresu) Sundej to! Řikám ti, sundej to!!“ Škoda: „Prosimvás nešahejte na mě. Ste vožralej. Je úplně vožralej.“ (ke spoluhráčům mimo scénu) Ritchie: „Vožralej – to sem…a na ně moc nekoukej – těms to taky pěkně posral. Všems to tady posral!“ Škoda: „Proboha chlape - já se vám můžu na ten váš slavnej Chomutov víte co?! Mě lidi nosili na ramenou.“ Ritchie: „Hele, ty frajere, já sem prezident místního FAN Klubu…a to ti řikám – ty ses tady dneska sklouznul naposled. Vo to už se postarám! (Škoda odchází do zákulisí) No jen běž…utikej se schovat do kabiny, ty nulo!“ Škoda: „Dejte mi pokoj.“
Akt 2
V hokejové kabině. Škoda sedí na lavici opřenej o hokejku a otírá si pot ručníkem, v procesu svlékání. Přichází Víťova přítelkyně Ivana, přilehavé kalhoty, zmalovaná jako kráva, blyštivé tričko, vlasy stažené do culíku.
Ivana: „Ahoj Víťo.“ Škoda: „Ahoj Ivano. To je, co? Slyšelas co ten idiot řikal?“ Ivana: „Hmm…“ Škoda: „To mám za všechno…! Za všechno co sem pro tenhle podělanej klub udělal!“ Ivana: „Hmm…“ Škoda: „Dík. Aspoň, že někdo mě podrží…“ Ivana: (polohlasně) „No víš,…rozcházím se s tebou.“ Škoda: (neposlouchá, furt si mele pro sebe) „Prostě sem dneska neměl den na to abych rozhod…navíc ta blbá tyčka…měl prostě kliku, nic víc! Příště mu to dám bekhendem. Ale bruslim pořád dobře, že jo?“ Ivana: (zařve) „Proboha Víťo, rozcházím se s tebou!!!“ Škoda: „Co?.... Proč, sakra?“ Ivana: „Nezlob se Víťo, ale musíš cejtit sám, že už to není jako dřív…“ Škoda: „To jako kvůli tý tyčce, jo?“ Ivana: „Ježiši (hlava do dlaní) …jistěže to není kvůli ňáký blbý tyčce…Ten váš hokej je mi úplně ukradenej. Je mi jedno jestli si vyhrál nebo prohrál, jestli si byl v postavení mimo hru nebo v ofsajdu – stejně nevim vo co de. Vždyť mi už si vůbec nerozumíme!“ Škoda: „Ježiši Ivano! Už jsem ti to vysvětloval aspoň stokrát: ten útočící hráč s tim pukem,… nesmí přejet přes modrou,… když už je tam jeho spoluhráč, jinak je v postavení mimo hru neboli v ofsajdu…je tak těžký to pochopit!!!“ Ivana: „To snad neni pravda!? … Víťo já někoho potkala. Někoho, kdo mě chápe…“ Škoda: „Aha, takže v tom to je…znám ho?“ Ivana: „To není důležitý.“ Škoda: „Takže znám! Je lepší než já?“ Ivana: „Ach jo. Já věděla, že jsem ti měla radši napsat dopis…kdybych si byla jistá, že si ho přečteš…“
Škoda: „Co tim chceš jako říct?...Víš, že číst umim docela slušně…“ Ivana: „To nemá cenu…hele, můžeme zůstat aspoň kamarádi, ne?“ Škoda: „Kamarádi, jo. Víš co? Ďi k čertu…nepotřebuju tě! Nikoho nepotřebuju!!!“ (Ivana se ještě nadechne, že něco řekne, pak ale zakroutí hlavou, že to nemá cenu, odchází a na odchodu se otočí a smutně praví) Ivana: „Ahoj. Víťo.“ (Po tom co Ivana odejde se Škoda nejdřív zhroutí do sebe, pak ale vytáhne jointa, zapálí si ho a zhluboka šlukne.) Škoda: (pro sebe) „Nikoho nepotřebuju!“
Na scéně se objevuje kulhající starej Škoda (měl by vypadat co nejvíc špatnej – o holi, tmavý fleky pod očima apod.)
Otec: „Nazdar Vítku. …(zahlídne jointa)…proboha ty už zase kouříš to svinstvo…a … a přede mnou?!“ Škoda: „Sakra táto! Co tu děláš? Víš co řek doktor – měl bys ležet.“ Otec: „Prosim tě…o mě teď nejde. Všechno sem to viděl Vítku, i ten výstup na konci…(Škoda si otevře pivo)…A to je všechno? Nic mi k tomu neřekneš?“ Škoda: „A co bys chtěl sakra slyšet? Mužstvo nešlape…a navíc mi nikdo nepřihraje…nevěřej mi…nikdo mi nevěří…a už ani ty.“ Otec: „Nech toho Vítku. Přestaň se proboha už litovat. Kdyby sis nezpackal kariéru tim svinstvem, mohli ti přihrávat Forsberg, Lemieux, nebo…nebo Lanýž!“ Škoda: „Nikdy mi nedali šanci!“ Otec: „A ty se divíš po tom všem! Já tomu obětoval všechno! Vstávali jsme v pět na tréninky! Máma dělala přesčasy, abys ty mohl mít šunku …na snídani,…na voběd,…prostě na svaly!“ Škoda: „Vždyť víš sám moc dobře jak to bylo …to zranění…začal jsem s tim kvůli bolesti – a pak, pak už to nešlo!“ (hlava do dlaní) Otec: „Ale tohle přeci není řešení! Ty musíš zase hrát! Ty máš na to hrát velký zápasy!“ Škoda: „Nemám šanci!!! Jak se mám asi vyhrabat z týhle zkurvený ligy?!“
Meziakt 2 – 3
Telefonát. Starej Škoda a Slavomír Pener stojí každý na opačné straně jeviště s mobilními telefony v ruce.
Pener: „Pener, reprezentační trenér.“ Otec: „Tady Škoda. Vláďa Škoda. Vzpomínáš Slávo?“ Pener: „ééééé….Láďo!.....Pane jo! Jak už je to dlouho? Jak se máš a co Vendula? A děti?“ Otec: „No, volám právě kvůli Víťovi!“ Pener: „Jo, něco sem zaslech…furt v tom ještě lítá?“ Otec: „No právě…zase začal! Víš potřeboval by dostat šanci – opravdovou, pořádnou šanci. Takovou, která by změnila ten jeho zpackanej život…vzpomněl jsem si na tebe…“ Pener: „O čem to mluvíš?“ Otec: „Vždyť víš…mistrovství!“ Pener: „Počkej…žertuješ?...Tohle přece nemůžu…co by řek národ…a noviny!“ Otec: „Něco mi dlužíš! Vzpomínáš?“ Pener: (nejistě) „…Vzpomínám… ale tohle vážně nemůžu!“ Otec: „Slávo, je to jeho poslední naděje a ty mi to dlužíš!“ Pener: „Sakra, dyť je na vodpis! A mistrovství začíná za tejden! Víš, že mě to může zničit?“ Otec: „Ty víš, co zničilo život mě. Ale klukovi ho zničit nedovolim.“ Pener: „Ale co když zase zklame? Ručíš mi za něj?“ Otec: „Nezklame. Tentokrát ne! Slibuju.“
Akt 3
Střídačka na pravé polovině jeviště, levá je částečně zakryta podsvíceným prostěradlem. Mantinel střídačky zdobí tři reklamní plochy (Hokej ano, dogy ne; SKANSKA; Autodoprava Milan Hampl 608 733 031) Komentátor sedí nad střídačkou, na hlavě obří sluchátka á la Otík, v ruce papíry. Za komenátorem jsou namalované kulisy zaplněného hlediště.
Komentátor: „Vítejte zpět v pražské Sportka aréně, vítejte před začátkem 3. třetiny zápasu Česká republika – Japonsko. Hlediště, které bylo vyprodáno už dlouho před začátkem mistrovství světa, je v tomto okamžiku zaplněné zhruba z poloviny. Naštěstí se u východů tvoří zácpy, takže diváci nemohou opuštět stadion tak rychle, jak by asi chtěli. Důvod je prostý: sledujeme jeden z nejhorších výkonů českých hokejistů posledních let, možná jeden z nejtrapnějších sportovních výkonů vůbec. Ne, chyba není na vašem přijímači, je to tak: v posledním zápase základní skupiny mistrovství světa prohrává Česká republika s Japonskem 0:1 a je krůček od senzačního vyřazení již na začátku šampionátu.
(na scénu postupně a pomalu přichází Lágr, Šmajchl, Drahoš, Pener, Doktor a Škoda, lehce se rozcvičují a pak si sednou na střídačku, Pener s Doktorem se postaví za ně)
A tady je máme! Drahoš Kanec přivádí na led český výběr, za ním se pomalu a neochotně trousí Vašek, Lágr, Šmajchl, Docházka, Hlubina a další hráči, kteří si za úvodní prohru s Norskem 2:5 a následnou remízu s Kazachstánem 1:1 vysloužili přezdívku Zkurvená generace. Ani nechci domýšlet, jak jim budou fanoušci říkat po tomhle utkání, každopádně ať to bude jakkoli, tahle parta si to zaslouží. Nesutále se hledají příčiny obrovského propadu českého hokeje. Z šaten a útrob stadionů prosakují zejména informace o neshodách mezi hráči, mezi hráči a trenérem, mezi trenérem a hokejovým svazem, mezi svazem, hráči a lékařem týmu, mezi lékařem a trenérem … těch neshod je asi více, každopádně lidé z kuloárů se shodují: u zrodu všech rozepří stál jediný hokejista a tím je chomutovský Vítězslav Škoda. Tady ho máme.
Přestože ještě nezasáhl do hry, překvapivá nominace tohoto hráče s pochybnou minulostí vzbudila ostré reakce na všech frontách. Není divu, tento bezesporu talentovaný hráč totiž ve svém hokejovém vaku vláčí velké hříchy mládí. Nemluvě o tom, že se jedná o hráče, který nepůsobí v nejvyšší soutěži. Slavomír Pener dodnes nedokázal vysvětlit jeho nominaci a teď ho tenhle trenérský úlet asi setsakramentsky mrzí! (Lágr a Drahoš přeskočí mantinel, chvíli se projedou a skloní se k buly) Hráči obou mužstev se sjíždějí k úvodnímu vhazování 3. třetiny. Málokdo tady v hale, málokdo z tisíců zoufalých diváků u televizních obrazovek věří, že by se Češi vzpamatovali a otočili tento zápas marnosti. Pouze výhra zaručuje totiž českému týmu postup do dalších bojů na mistrovství. Mistrovství, které se mělo stát pro mnohé české reprezentanty vrcholem kariéry. Sny o zisku zlaté medaile před domácím publikem se však rychle změnily ve špatnou hokejovou anekdotu. … A ani první střídání poslední třetiny nenasvědčuje, že by se mělo něco změnit. Teď se na modré čáře srazili dva čeští obránci a využil toho Jakuza, který znovu nebezpečně vypálil! A vypadá to, že celá úvodní pětice by šla nejraději hned střídat. Tak to jsem zvědav, jak zareaguje trenér?“
Pener: „Do prdele time!!!...time!!!...hej, hej…Do píči řekni mu, že chcem time!! Poďte sem, poďte sem!! (Někteří hráči jsou už na střídačce, ostatní se sjížděj k mantinelu) Pener: „Kurva chlapi, vy mě chcete asi nasrat, že jo? Co sem vám řikal v šatně?! Myslíte, že se ty šikmovoký porazej sami….hele vodprejskni s tou kamerou, vodprejskni!......S takovouhle nás národ akorát pěkně vyjebe, rozumíte!? Co to mělo bejt Drahoši!! Tomu řikáš bránění – dva ti prošli...!!!“ Drahoš: „Sou moc malý a mrštný trenére!“ Pener: „Do prčic, neser mě! Jaký mrštný? Prostě ho chytni a....“ Doktor: „Nebolí vás někoho hlava, kluci…?“ Pener: „Sakra doktore!!!“ Doktor: „No nic, nic…jenom, že mám ňáký prášky ze Švýcarska…“ Pener: „Prostě ho chytneš a napereš na maňták, jasný? Nesmí projít! A vy vostatní: v klidu...podržet puk...rozehrát...deme!“ Šmajchl: „Přesně. Kurva chlapi, zaberem! Jako že sem kapitán.“
Pener: „Přesně tak Bobby. Takže vod teďka nastupuješ společně s Jardou a s Víťou. Víťo připrav se, pudeš na levý křídlo do první lajny. Doktore, rozmasíruj mi ho... Doktor: „Ále,...(pro sebe)..zbytečný. Na vem si jeden (podává Škodovi prášek).“ Škoda: „Co to je?“ Doktor: „Neboj – uvolníš se.“ Škoda: „Ježiši doktore!? Já už si žádnej exces nemůžu dovolit – vždyť víte...“ Doktor: „Neboj se...“ Šmajchl: „Trenére...!“ Pener: „Co?“ Šmajchl: „Řek ste, že mám hrát se Škodou?“ Pener: „Něco se ti nelíbí?“ Šmajchl: „Slíbil jste nám, že tu bude jenom jako maskot!“ Pener: „Hele – čí výkony mě k tomu donutili?“ Šmajchl: „Ale...“ Pener: „Co?“ (nasraně) Šmajchl: „Nic...! (nasraně, přeskočí maňťák) „Image v hajzlu..!“ (Odjíždí Škoda, Šmajchl, Lágr, na střídačce doktor, trenér a Drahoš) Doktor: „Tak tomu řikám česká hokejová odvaha Slávo, poslat tam Škodu. Jestli prohrajete...hmm, to se bude blbě vysvětlovat.“ Pener: „Jak to myslíš „prohrajete“ – seš snad taky v týmu?“ Doktor: „Hele mě do toho průseru netahej, já s tim nemám nic společ....Góóóóól!!!! Pener, Drahoš, kometátor: „Góóóóól!!!“ (za plentou i na střídačce probíhá objímání a radost, komentátor zpětně popisuje akci) Komentátor: „Góóól! Je vyrovnáno! Zničehonic se puk odrazil k jednomu z našich hráčů a ten ho v pádu napálil do horního rohu Chytačiho branky! Z té skrumáže těl před bránou těžko určit střelce … je to … no to je neuvěřitelné: Vítězslav Škoda!“ (na scénu vjíždí Škoda v pozici á la socha mistra světa, za ním Šmajchl s Lágrem, sednou si na střídačku, Drahoš odjíždí) Pener: „Supr, chlapi!!! (na imaginární české hokejisty) Franto, teď vy a bojujem, bojujem.“ Komentátor: „Ve svém prvním střídání na šampionátu dává gól a jak důležitý gól! Ranou v pádu prostřelil japonského fantoma Chytačiho, který do této chvíle děsil
české útočníky, vždyť ještě nedávno se věnoval tradičnímu japonskému sportu sumo.“ Lágr: „No ty krávo to byl věšák, to sem neviděl. Rovnou pod víko..., vymet všechny pavučiny!“ Šmajchl: „Ále, stejně se to vodrazilo…“ Lágr: „Náhodou, docela dobrý. Nechápu, proč máš pořád takový divný řeči? Příště ti už kapitánský céčko nenechám!“ Škoda: „Co děláte? Vždyť je to jedno, hlavně, že to tam konečně spadlo, ne? … Hele, Drahoš! Drahoši poď … střílej … fául, fául jako kráva!“ (za plentou se Drahoš napřáhne až ke stropu a zastaví ho seknutí hokejky do nohy) Komentátor: „Český obránce teď měl napřaženo ke střele a Šinto Šizo ho zezadu přetáhl hokejkou jako samurajským mečem! Zlomyslná povaha těchto asijských zakrslíků se skutečně nezapře. Šizo dostává po zásluze 2 minuty za sekání.“ (Drahoš se sotva dovleče na střídačku) Pener: „Drahoš má něco s kolenem! Doktore! Doktore!“ Doktor: „Vidim, vidim.“ (začne vytahovat piksly) Pener: „Máme přesilovku, chlapi, spolíhám na vás. (pošle tam první lajnu) Na beka pude Kamrlík a Franta Kábele!“ Drahoš: „Sakra, doktore, tohle fakt bolí!“ Doktor: „Jó, počkej, hned to bude…“ (pořád nemůže najít ty správný prášky) Pener: „Co děláš, proboha? To mu to nemůžeš normálně stříknout kelenem?!“ Doktor: (zahodí tašku s pikslama, nic nenašel) „No jo. (vytáhne kelen) Ledový vobstřiky… to umí každej vobvoďák. (stříká) A sundej si ten chránič! (dostříká a šáhne do kapsy, rozhlídne se) A vem si tohle, ať se ti to líp vstřebá!“ Drahoš: „Vstřebá? Fakt…tohle…musim?“ Doktor: „Žer, za chvíli deš na plac!“ Pener: „Tu přesilovku hrajou dobře! Hele jak si to dávaj…no..no…Bobby, nahraj!…Néé! Víťa tam byl úplně volnej…“ Komentátor: „A Japonci teď vyhazují puk daleko od své brány, kotouč se pomalu sune přes celé hřiště, míří na českou branku, takže si zahraje i gólman Vašek…no tak ten rozštěp byl teď možná zbytečný. Inu, začínáme si zvykat, že reakce tohoto hráče bývají v poslední době trochu neadekvátní… Pro puk si jede Škoda, (pro puk si jede Škoda kolem střídačky a vrací se)
do konce přesilové hry zbývá 10 vteřin. Dostává se do útočného pásma, přenechává Kamrlíkovi, ten posunuje na Lágra, Lágr vrací Škodovi – góóól! Vedeme 2:1!!! (radujíc se vracej na střídačku, kde je samozřejmě veselo, jenom Drahoš je po těch práškách trochu mimo) Pener: „Slušná práce, chlapi, nádhera. Teď si chvíli vodfrkněte. Třetí lajna, jedem! Hlavně nedostat, hlavně nedostat!“ Lágr: „No zaplaťpánbu, že vedem.“ Škoda: „Skvělá náhra, díky.“ Lágr: „Jasně, já vim. Bobby mi tam skvěle vodtlačil beka. … Von, Bobby, se někdy chová divně. I na ledě. Ale je to tahoun. … Ani nevíš, jak sem si voddych, když to tam spadlo. Snad už to udržíme.“ Škoda: „Tohle už nesmíme pustit!“ Lágr: „Jo, to by byl průser. … Víš, neměl sem moc dobrou sezonu a teď … tohle zkurvený mistrovství. Radši už reprezentovat nebudu.“ Škoda: „Takhle bys neměl mluvit, bacha na ruchový mikrofony!“ Lágr: (jakoby ho neslyšel) No eště že ses vobjevil ty. Kde vlastně hraješ?“ Škoda: „V Chomutově.“ Lágr: „Já v New Yorku.“ Škoda: „Já vim.“ … Lágr: „Všechno to začala ta kráva Andrea!“ Škoda: „Ta modelka? … Něco sem čet…hele, můžu se na něco zeptat? Fakt ste se rozešli kvůli tomu vaření?“ Lágr: „No, víš, máma se jí snažila ty řízky naučit, ale…“ Pener: „Hraaaj! Braňte sakra, vobrana, jedem, vobsaďte ty hráče, každej jednoho!“ Šmajchl: „Jak tam můžou takhle procházet? Franto, jak tě může takhle vodtlačit?“ Škoda: „Vždyť sou některý z nich větší než my! Jak je to vlastně možný?“ Lágr: „Klid, Víťo, to sou ty, denaturovaný, to se může.“ Pener: „Naturalizovaný, Jardo, naturalizovaný. … A nejvíc naturalizovaná je támhleta dvacítka. De zrovna na led! Hej, čtvrtá lajna, chci vidět poctivou defenzívu. Drahoši! Co je s Drahošem?“ Drahoš: (zvedne se) „Tady, už sem v pohodě!“ Pener: „Tak di a sejmi tu dvacítku!“ Drahoš: „Jak ho poznám?“
Lágr: „Dvojka a nula, debile, dodělej si maturitu!“ Pener: „Tak jedem…ne, počkat, kdo má u nás dvacítku? Docházka! Docházka, bacha, vrať se, rychle!“ Pener: „Uf, to bylo vo fous!“ Komentátor: „Utkání vrcholí, sledujeme závěrečný tlak Japonců, kteří usilují všemi prostředky o vyrovnání. My se srdnatě bráníme, ale počet japonských torpéd vyslaných na Vaška stále roste. Našim docházejí síly, zatímco Japoncům, zdá se to neuvěřitelné, jakoby přibývaly! Inu pokrok nezastavíte…“ Doktor: (významně pokyvuje hlavou a ukazuje prášky) „Já to řikám furt.“ Komentátor: „O to víc si musíme vážit toho, co předvádějí naši hoši proti této technologické velmoci. Proti hráčům, kteří jsou vybaveni titanovými holemi a helmami s digitálním zaměřovačem střelby. Jsou tu poslední vteřiny zápasu, moji japonští kolegové na komentátorském stanovišti vstávají a křičí ze všech sil…teď…teď křičí na sebe navzájem a…teď si strhávají mikrofony a vzteky je hážou na zem! Japoncům se rozbil mikrofón!!! Japoncům se rozbil mikrofón!!! Absurdní, symbolické, nádherné!! Česká republika poráží Japonsko 2:1 a postupuje do dalších bojů na šampionátu, což je (dojde mu to, z euforie přejde v zaražený hlas) … věc … kterou by … očekával … asi každý …kdo hokeji…alespoň trochu rozumí…“
Akt 4
Na scéně stojí Ivana s českou vlaječkou, zády k ní přichází Škoda s hokejkou na rameni a na ní pověšenou hokejovou tašku.
Škoda: (vytlemenej jak hovado, mluví do zákulisí) „Dík, dík...jo,...jo,....cože?...Jo jasně, dík!“ (otočí se, uvidí Ivanu a usměv mu zamrzne) Škoda: „Ivano! Co ty tady... jak se máš?“ Ivana: „Ahoj. Gratuluju...už ti to zase střílí, co? Škoda: „No jo. Víš co se řiká – neštěstí ve hře...ha, ha.“ (trapný ticho) Škoda: „No ale jinak dobrý nó... Hlavně...sem teď v lajně s jednim bezvadnym hráčem...ne jako, fakt si to jako dáváme...prima kluk, víš – trochu proti mě zaujatej... nevim proč – ale to se snad spraví...Boby Šmajchl...von je náš ten...“ Ivana: „Kapitán. Já vim.“ Škoda: „Víš jo...? Myslel sem, že tě tyhle věci nezajímaj?“ Ivana: „No jo – učim se! Už jsem dokonce pochopila co je to to tvoje ZAKÁZANÝ UVOLNĚNÍ!“ Škoda: „Proboha nech toho – musíš mi to pořád předhazovat? S tim svinstvem sem přestal, hned jak mi přišla pozvánka do repre...!“ Ivana: „Ccce, paranoiku blbej...“ Škoda: „Urážet mě nemusíš...i když...máš na to asi právo. Já vim – zklamal jsem tě, no. Ale víš přemejšlel sem vo nás – takhle to skončit nemuselo...co? … Zajdem na kafe?“ Ivana: „Prosimtě nech toho...je pozdě!“ Škoda: „Hele – víš co řikal trenér Jouza – ten z dorostu, víš – „Kluci bojujem až do konce“ – víš co tim chci říct jo?“ Ivana: „Nech toho!! – seš trapnej!!!“ Škoda: „Tak sakra, proč si sem přišla? Co vode mě vlastně chceš, co?“ (V tu chvíli ze zákulisí přichází Šmajchl, rovněž hokejka a taška a na rukou musí mít hokejový rukavice, Škoda je k němu otočenej zády) Šmajchl: „Ale. Nazdar Škodo.“ Škoda: „Á, nazdar Roberte. No to sis nevybral zrovna...no nic, to je Ivana, to je...“
Šmajchl: „Čau Zlato!“ Ivana: „No čááu Zlato!“ (intimnosti) Škoda: „...a to je Robert - i když vidim, že už se znáte.“ Šmajchl: „Tak jak je, hrdino?“ Škoda: „Tak takhle jo! Už to začínám chápat – to jak jsme se dneska srazili na modrý – to asi nebyla náhoda?“ Šmajchl: „Co tim naznačuješ vole? Že sem tě jako srazil, jo? Tak hele – já makám jenom pro team – a timhle bych mu asi nepomoh...i když vyřadit zrovna tebe...no možná na tom něco je.“ Škoda: „Ty makáš pro team, ty jo, ty – víš jak ti řikaj kluci v šatně: „Boby Nesehrávka.“ Šmajchl: „Co to kecáš!? – tak přiblble mě nikdo neřiká!!!“ Škoda: „Ale měli by!!!“ Šmajchl: „Máš problém?!“ Škoda: „Ty máš problém?!“ Ivana: „Boby, pojď!!!“ Šmajchl: „Počkej medvídku! Ten protekční parchant, má ňákej problém...“ Škoda: „Posranej zlatej hochu!“ Šmajchl: „Řek sis vo to!“ (hodí mu do vobličeje hokejovou rukavici) Škoda: „Tak jo frajere! Bodyčeky nebo nájezdy?“ Šmajchl: „Vyber si!!!“ Ivana: „Tak dost! Nechte toho voba!!! Chcete zklamat národ?“ Škoda: „NÁROD sem teď nepleť...!“ Šmajchl: „No jo, prej už nás zase lidi milujou! Co, zlato? Miluješ mě? Ivana: „Proboha Robííí. Já odcházím! Jdeš?“ Šmajchl: „Smůla Škodo. To víš – nedáš! - dostaneš!“ (odcházej – Škoda po chvíli za odcházejícíma) Škoda: „Jo, ale tenhle zápas ještě neskončil!“
(Na scénu přichází doktor bavící se s kulhajícím starým Škodou)
Doktor: „Hele já řikám, že na bolavý kolena je nejlepší Knýtosan. Von zpěvňuje ty...no...vazby v kolenou.“ Otec: „Tak vo tom sem nikdy neslyšel...“ Doktor: „No já mám jenom pár krabiček vod známýho, víš. Vono to zatim neni tak úplně legální, víš. Voni to zatim testujou jenom na vopicích, no – ale nikdo z manšaftu si ještě nestěžoval...! Hele jednu ti pošlu po Víťovi. Tamhle ho zrovna máš – tak zdar.“ (přejde pryč) Otec: (freneticky): „Vítku...Vítku, poďsem!! (začne objímat mladýho Škodu, kterej ještě pořád zírá s vytřeštěnejma očima, směrem kam odešel Šmajchl s Ivanou) Já věděl, že mě nezklameš! Sakra to byl mač! Tak si jim to předved, co v tobě je!!! Škoda: „No, jasně, díky. … Ty, táto, nepučil bys mi dvě stovky...nebo možná spíš dvěstěpáďo?“ Otec: „Ale to víš, že jo... (vytáhne z peněženky peníze a podává mu je)...na co je potřebuješ?“ Škoda: „Ále...chci pozvat kluky z manšaftu...na pivo...“ Otec: „Tak počkej... (sáhne pro peněženku ještě jednou) to ti nebude stačit...“ Škoda: „Ale jo...bude.“ Otec: „Tak jo. Du zavolat mámě. (odcházejíc) A neopij se, ať nemáš těžký nohy – budeš je ještě potřebovat!“ Škoda: „Nikoho nepotřebuju!!!“ (Významnej pohled na peníze – nahodí tašku s hokejkou na rameno a odchází)
Akt 5
Všichni hráči jsou v pozoru nastoupení před střídačkou, na které stojí i trenér s doktorem.
Komentátor: „Sportka Aréna je před finálovým zápasem se Slovenskem celá ponořená do národních barev a aplauduje proslovu předsedy Českého svazu ledního hokeje. Gut, Karel, sehr gut! Jen to děkování sponzorům mohlo být o něco kratší… nedá se nic dělat, slovenskou hymnu přeskočíme a pojďme si všichni společně zazpívat tu českou!“ (hráči zpívají zkrácenou verzi hymny, krátce se projedou a sednou si na střídačku, trenér začne mluvit tiše pateticky a graduje to ke svýmu hysterickýmu řevu) Pener: „Chlapi, počkejte, chci vám něco říct. Tenhle zápas, tohle finále, pro mě hodně znamená. Na tomhle mistrovství jsme toho spolu hodně prožili…“ Šmajchl: „Jéé, to řikal už v dorostu…“ Pener: „Jenom chci, abyste věděli, že jestli sem na vás někdy křičel, nemyslel jsem to zle. Já myslim vždycky jenom na vítězství. (a teď začne přivrzovat) A to samý chci i vod vás, rozumíte? Chci, abyste každej sval na tom svym zkurvenym předopovanym těle napnuli k tomu, abysme tenhle poslední zápas vyhráli! Protože je každýmu úplně jedno, kdo byl druhej, počítá se jenom zlato, rozumíte!!?? (a už fakt řve) Takže koukejte makat vy šmejdi!!! Chci vidět, jak ty sráče rozmlátíte a pošlete zpátky domu!!! Nenecháme si vod těch buzerantů srát na hlavu!!! Nebo snad jo?!?!“ Střídačka: „Jasně! Nenecháme!“ Pener: „Cože?!? Neslyšim vás!!! Kdo je kurva nejlepší?!?“ Střídačka: „Ćeši!“ Pener: „Kdo vyhraje zlato?!?“ Střídačka: „Češi!!!“ Pener: „Tak kurva děte a nakopejte jim prdel!!!!!!“ (všichni kromě Drahoše odjedou s bojovnými pokřiky, trenér omdlí, doktor ho křísí, po chvíli se Lágr vrátí pro Drahoše, který zapomněl, že má taky nastoupit) Komentátor: „Přestože dnes naše hokejisty žene kupředu fanatické publikum, odborníci sázejí spíše na slovenský výběr. Vždyť Slováci na své cestě do finále porazili Kanadu, Rusko i Švédsko, zatímco Češi vyřadili ve čtvrtfinále Německo a
v semifinále s velkým štěstím přešli přes Spojené státy, které zde reprezentuje výběr amerických univerzit.“ Doktor: (stále křísí) „Trenére, no tak, neblbni!“ Pener: „…Doktore…já…nemůžu…dejchat…“ Doktor: „Počkej, hned ti něco dám.“ Pener: „Ne…ne…nic mi prosimtě nedávej.“ Doktor: „Vypadáš fakt blbě…myslim, že bys měl do nemocnice.“ Pener: „Nemůžu…nemůžu tady kluky v tom nechat.“ Doktor: „Takhle koučovat nemůžeš!“ Pener: „Za chvíli budu dobrej. Zatim jenom vohlídej ať lajny pravidelně rotujou.“ Doktor: „Blázníš? To já nemůžu!“ (doktor podpírá trenéra a zmateně se rozhlíží, co bude dělat, po chvíli ho odloží na konec střídačky) Komentátor: „Stále také sledujeme neuvěřitelný příběh Vítězslava Škody, který se během několika zápasů stal z rozvraceče party modlou národa. Zázračným způsobem stmelil první útok s Lágrem a Šmajchlem a spolupráce s těmito hráči jej vynesla do čela kanadského bodování celého mistrovství. První český útok, přezdívaný Svatá trojice, jde střídat. Otec, Syn a Duch svatý uvolňují místo pro druhou pětku.“ (všichni hráči se vrátí na střídačku) Lágr: „Co je s trenérem?“ Doktor: „Udělalo se mu blbě. Má halucinace. Řikal, že mu prej před vočima rotujou nějaký lajny.“ Šmajchl: „Nemyslel náhodou útočný formace?“ Doktor: „Já nevim. Kolik to je?“ Škoda: „No kolik asi? Pořád 0:0, ne … a kdo teda koučuje? Vždyť bude konec třetiny! Co máme dělat?“ Doktor: „No, normálně hrajte, ne?“ Lágr: „Jak normálně?! To si myslíš, že je to tak jednoduchý? Tak si tam vlez sám , když si tak chytrej!“ Šmajchl: „Přesně tak. Dokud mi někdo neřekne, co mám hrát, nikam nejdu.“ (sundá helmu a vyndá lahváče nebo nějaké jiné gesto, kterým by vyjádřil to, že si počká na instrukce) Doktor: „Chlapi, vy mě jenom tak provokujete, že jo?“
(střídačka zarytě mlčí a čeká) Doktor: „Tak dobře. … Na led de … Jarda, Bobby a k nim … Docházka! Na beka Drahoš a Kamrlík! A…a hlavně nedostat! … Vy šmejdi!“ (zaraduje se, jak mu to nakonec pěkně de) (Lágr, Šmajchl a Drahoš beze slova poslechnou a přeskočí mantinel, Škoda se taky chystá, ale zarazí se, když slyší místo sebe Docházku) Škoda: „A co já?“ Doktor: „Ty tu zůstaň. Tobě chci něco říct.“ Škoda: „Ježišmarja já mám přece hrát na levym křídle a ne se tady s tebou vybavovat!“ Doktor: „Počkej, tohle je důležitý. Trenér ti to nechtěl říct, ale já myslim, že bys to měl vědět. Víš proč si vlastně tady?“ Škoda: „Tak snad kvůli titulu, ne?“ Doktor: „Tak sem to nemyslel. Víš, trenér tě vzal do repre, protože ho vo to poprosil tvůj táta. Něco tvýmu tátovi dlužil. Eště z dob, kdy spolu hráli.“ Škoda: (nevěřícně zírá) „Co…co mu dlužil?“ Doktor: „V osmdesátym čtvrtym, ve finále olympiády v Sarajevu. Proti Rusákům. Pener chytal. V poslední třetině blbě rozehrál puk z rohu a nestačil se vrátit do brány. Fetisov ten puk zpracoval na modrý. Rána jako z děla. Ale tvůj táta skočil do brány a chyt to. Jenže do kolena, mezi chrániče, rozumíš. A vod tý doby kulhá.“ Škoda: „Takže to mi chceš říct…ježišikriste…počkej a jak ten zápas skončil?“ Doktor: „Prohráli sme 2:0. … No nic, já jenom, že bys tady normálně neměl bejt, že jo.“ Škoda: (hlavu v dlaních) „Doktore, už ti někdo řek, že seš taky výbornej psycholog?“ Doktor: „Ne, neřek.“ Škoda: (zoufale) „A můžu aspoň zase hrát v první lajně?“ Doktor: „Jasně, v pohodě. Já sem ti to jenom chtěl říct. … Bacha, někdo sem jede!“ (hráči se vrátí udýchaní na střídačku, Škoda se z toho vzpamatovává, Doktor s chutí pošle do hry imaginární lajnu) Lágr: „Ty vole, ty nás melou. Sou nějaký úplně přemotivivaný nebo co…jako by snad proti nám něco měli…“ Šmajchl: „Já mám pocit, že proti nám něco maj i jiný hráči! Drahoši! Příště, až budeš dávat malou domu, tak aspoň ne takovou ránu!!“ Drahoš: „Sem nevěděl, co s pukem, no.“
Šmajchl: (k Lágrovi) „Ty vole ten je fakt marnej. Proč ho sem vůbec berou?“ Lágr: „Nevim, asi za zásluhy.“ Šmajchl: „Letos už naštěstí končí. Teda ne, že by chtěl, ale prej už mu neprodloužej smlouvu.“ Lágr: „Kam pude?“ Šmajchl: „Tak to fakt nevim. Maximálně tak někam … do Chomutova!“ (oba se od srdce zasmějí tomu skvělému vtipu, Škodu to probudí z deprese a vrhne na ně nechápavý pohled; až komentátor oznámí konec třetiny, všichni hráči kromě Drahoše odejdou do šatny) Komentátor: „První třetina končí bez branek, 0:0, je to remíza, nerozhodně, nikdo nevyhrává, tahle třetina byla vlastně … úplně zbytečná. A my si jí teď zrekapitulujeme v zajímavém přestávkovém rozhovoru s jedním z nejzkušenějších českých hráčů, kterým je obránce Drahoš Kanec. Drahoši, jak vy jste viděl tu první třetinu?“ Drahoš: „No, abych pravdu řek, dost rozmazaně…já sem se tam srazil s nějakym hráčem…možná to byl rozhodčí…a…pak už to nebylo vono.“ Komentátor: „Jaká je teď podle vás nálada v šatně? Z kuloárů prosakují informace, že…“ Drahoš: „Jo, tak to můžu potvrdit, prosakuje to tam pěkně! Vždyť my máme v šatně dvacet čísel vody! To by ani tak nevadilo, ale jak tam čouhaj ty dráty ze zdi, to mi příde jako blbý. Řikali, že to je zkolaudovaný, ale podle mě ani ty stropy nejsou úplně hotový…“ (na střídačku se vrací hráči, jeden z nich si vyklepává z vlasů omítku a vyčítavě se dívá ke stropu, Drahoš po usednutí na střídačku vytáhne izolepu a začne se do ní velmi komicky zamotávat) Komentátor: „Ano, tyhle fámy jsme už slyšeli několikrát. Poslední otázka: Co myslíte, půjde tenhle zápas do prodloužení? Budou rozhodovat samostatné nájezdy?“ Drahoš: „No, to nevim…to se tak nedá říct…jestli to bude furt 0:0 tak asi jo…“ Komentátor: „A prognóza zkušeného obránce se vyplnila! Za stavu 0:0 po třech třetinách i po prodloužení jsou tu samostatné nájezdy!! V soubojích jeden na jednoho se rozhodne o titulu mistra světa!! Stále nemáme zprávy o zdravotním stavu Slavomíra Penera, zůstává tedy otázkou, kdo určí pětici exekutorů…“ Lágr: „Tak ho aspoň prohledejte, jestli to náhodou nemá někde napsaný!“ (Doktor prohledá trenéra a vytáhne papír)
Doktor: „Má tu jenom tohle. Asi nějakej dopis…píše tu něco vo druhym místě a že ho to mrzí…a že to musel udělat… to asi neni vono…“ Škoda: „Hele a nevodvezem ho teda radši do tý nemocnice?“ Doktor: „Ne, to nejde. Řikal, že tady chce bejt s váma, to snad chápete ne. Vždyť víte co to pro něj znamená!“ Šmajchl: „Ty vole to je závěr tohle, zlatý Nagano…“ Lágr: „Doufám, že zase pojedeš!“ Škoda: „Jo, jeď jako první!“ Šmajchl: „Jasně. Klidně. Já si nepamatuju, že bych penaltu nedal.“ (přeleze manťák, chvíli se rozmejšlí a rozjede se) Komentátor: „Přepište dějiny! Robert Šmajchl nedal nájezd! Tak to je neuvěřitelné!!“ (Šmajchl se vrátí na střídačku) Šmajchl: „Sorry chlapi no, už sem asi starej nebo já nevim…“ Škoda: (položí mu ruku na rameno) „Každej udělá někdy chybu. I větší.“ Komentátor: „Drama nájezdů vrcholí, na řadě je už pátý slovenský hráč, stále je stav 0:0, vy, kdo jste usedli k obrazovkám až teď, vězte, že jste o nic nepřišli. Demeter se pomalu rozjíždí na Vaška (česká střídačka napjatě sleduje jeho pohyb), rychlý blafák do forhendu a tyč!! Vašek nepustil ani jeden nájezd a zbývá poslední český hráč, který může rozhodnout o zisku zlatých medailí!!! Celá aréna upírá pohled na lavičku domácích! Kdo to bude?!?“ (Škoda už tuší, takže je na lavičce dost vyklepanej a nervózně se rozhlíží kolem) Doktor: „Tak, Víťo, je to na tobě. Teda řeknu ti, tohle ti nezávidim!“ Škoda: „Díky za důvěru.“ (nejistě přeleze manťák) Lágr: „Hlavně buď v klidu! Těch lidí kolem si nevšímej! Představ si, že na Kladně vobracíš seno, já to taky tak dělám!“ Škoda: „Cože?!“ (Škoda stojí a čeká) Komentátor: „Je tu rozhodující okamžik celého mistrovství. Škoda stojí ve středovém kruhu s logem nejmenované automobilky. Sen marketingových pracovníků v Mladé Boleslavi se naplnil. Sleduje ho celý národ. Škoda stále čeká. Vychutnává si ten okamžik. … Možná až příliš dlouho…“ (Škoda se pomalu otáčí k divákům) Škoda: „Ne. … Vždyť já tady vlastně vůbec nemám být. … Dostal jsem šanci. … Ale jsou tu další, kteří potřebují také šanci! (vrátí se ke střídačce) Drahoši!“
Drahoš: „Co?“ Škoda: „Drahoši, vem si hokejku, rozjeď se na bránu a dej gól!“ Drahoš: „Tak jo.“ (a přelejzá manťák, v tom se probere trenér) Pener: „Co je, co se děje?“ Doktor: „Pořád 0:0!“ (Drahoš se postaví směrem na druhou bránu) Pener: „Ježišmarjá nájezdy! Kdo poslal Drahoše na nájezd?!? Kurva zastavte ho někdo přece!!!“ Škoda: „Drahoši tam! Tam!!“ (střídačka mu vehementně ukazuje na druhou stranu) Drahoš: „A dyk já vim.“ (a rozjede se, střídačka na chvilku ztuhne v napětí a pak už jenom všichni křičej gól a rozeběhnou se směrem za Drahošem do zákulisí, včetně komentátora)
Akt 6
Na scéně stojí Ivana, přichází Šmajchl. Ivana se mu vrhne kolem krku.
Ivana: „Tý jo, to bylo něco! Gratuluju Bobby! Byl si skvělej!“ Šmajchl: „Díky. Ale tohle byl fakt jako spíš týmovej výkon. Moc mi to nešlo.“ Ivana: „Ale prosimtě, hlavně že ste vyhráli, ne? Co, pudem k nám domu? “ (svůdně) Šmajchl: „Tak to ne, já du s klukama do hospody, to je snad jasný, ne?“ Ivana: „Ale próóóč? Já sem ti doma udělala bramborovej salát!“ Šmajchl: „Cože? Sme mistři, rozumíš?!“ Ivana: „Ty si ale náfuka!“ Šmajchl: „A ty si zase pěkná nána!“ (přichází Lágr) Lágr: „Slyšel sem tady něco vo bramborovym salátu?“ Šmajchl: „Jo, tahle madam nabízí fajnovou večeřičku – bramborovej salát v tom jejim zaplivanym 0+KK!“ (Šmajchl poodstoupí stranou a vytáhne z vaku flašku a začne nasávat) Lágr: „Vážně? A můžu se zeptat, jak ho děláš?“ Ivana: „No normálně ne, s vokurkou.“ (Ivana bude přecházet z uražený holky do flirtující děvky) Lágr: „Hodně vokurky, že jo?“ Ivana: „Jo, docela jo.“ Lágr: „Hele, a řízky umíš?“ Ivana: „Tak řízky, ty umim úplně nejlíp. Vod babičky!“ Lágr: „Hele a udělala bys mi nějakej? Když už máš hotovej ten salát…“ Ivana: „No jasně. Hele, a ty seš vlastně kterej?“ Lágr: „Řikaj mi Jarda a národ mě miluje. Takže ty bys měla vlastně taky…“ (plácne jí po zadku a Ivana laškovně výskne) Ivana: „Ts, ty si blbej…“ (společně odcházej a Lágr ještě zahaleká) Lágr: „S pořádnou domácí stravou za Stanley cupem!“ Šmajchl: „Aby ses neposral. Klidně si jí nech, nánu bramborovou!“ (přichází Škoda)
Škoda: „Čau! Sem rád, že sem tě potkal než zas vodletíš. Víš, chtěl sem ti jenom říct, že to pro mě byla čest s tebou hrát. … A tamta věc … víš co…na to zapomenem, ne?“ (podá mu ruku, Šmajchl opětuje) Šmajchl: „Jasně. … Ukázal si, že seš fakt dobrej hráč. A dobrý hráče já respektuju. Nechtěl bys to zkusit za velkou louží? U nás v Torontu?“ Škoda: „Víš, to já nemůžu. Musim se vrátit do Chomutova.“ Šmajchl: „Hele jestli de vo prachy řekni si kolik chceš!“ Škoda: „Ne, vo to vůbec nejde. Víš…něco jim tam dlužim.“ Šmajchl: „Aha…no jak myslíš.“ Škoda: „Ale třeba si to eště někdy dáme proti sobě! Postoupíme do extraligy, ty se vrátíš z NHL a to bude derby: Chomutov – Litvínov, co? To nezní špatně, co?“ Šmajchl: „Hm, spíš ne.“ Škoda: „Jasně no, myslel sem si to. No nic, tak čau!“ Šmajchl: „Čau.“ (Škoda mu mávne a otočí se k publiku na závěrečný pomalý a řádně patetický monolog) Škoda: „Tak tohle byl můj příběh. Asi nejdůležitější příběh v mym životě. Naučil mě jedno. Není těžký dostat šanci a využít jí. Nejtěžší je dát šanci někomu jinýmu. To myslim smrtelně vážně. Vy máte tuhle šanci taky. Tak jí koukejte proměnit! (hodí do hlediště puk s logem MS 04 a podá kapesníček dojaté dívce v první řadě)