Pacientem doktora Ratha 13

11

WWW.RESPEKT.CZ ROČNÍK XVII. V 13.—19. 3. 2006 CENA: 25 KČ V PŘEDPLATNÉ ČR 20 KČ

Milošević zemřel. Škoda 3 V Policisté prchají do civilu 5 Globální oteplení se vyplatí 11 V Magie Běly Kolářové 22 13

SK 39 Sk; DE 2,30 €; AT, BE 2,50 €

Pacientem doktora Ratha

2

KOMENTÁŘE VE HVĚZDÁCH

Tu scénu zažil snad každý. Jedeme tramvají a vidíme již nastartovanou agresi. Tu opilec útočící na řadového pasažéra, tu skinhead na Roma, černocha či Vietnamce, tu organizovaný kapsář na vyhlédnutou oběť. Společný doprovodný rys bývá stejný. Ač je tramvaj plná, agresor si počíná většinou suverénně a nikdo mu nebrání. Postavit se vůči němu? Oslovit spolucestující a vyzvat je k akci? Zalarmovat policii? Takové ideální představy jsou v praxi většinou marné.

13.–19. BŘEZEN 2006 V RESPEKT 11

Cože, volby? Letní souboj nebude tak nudný, jak se Čechům zdá

Syndrom té, jíž nikdo nepomohl Strach? Obava z odplaty? Zahleděnost do sebe? Ať tak nebo tak, zkušeností zůstává, že útočník opouští „bojiště“ většinou nerušeně. A to i při pěstní hrozbě, natož vraždě. Nejsme přece ve filmu, může znít argument pasivních. Jenže zrovna o nich takový film před třiceti lety vznikl. Pojednával o osudu Kitty Genovese zavražděné před 42 lety. Jistě, případů, kdy se někdo nedovolal pomoci, bylo, je a bude mnoho, ale právě její byl medializován. Tato publicita vedla k následnému psychologickému výzkumu fenoménu, který je od té doby znám jako efekt nezúčastněného diváka (bystander effect) či právě syndrom Genovese. A slyšíme-li výraz syndrom, tušíme, že tu nejde o individuální či nahodilý případ, ale o širší zobecnění. Catherine Genovese se narodila v New Yorku roku 1935. Když jí bylo 19, její matka se stala svědkyní vraždy a s rodinou se odstěhovala do bezpečnějšího Connecticutu, ale Kitty zůstala ve čtvrti Queens a postupem času pracovala jako barmanka. Když jí 13. března po půlnoci skončila směna, odjela autem a zaparkovala asi 30 metrů od svého domu. Ke dveřím však nedošla – přistoupil k ní neznámý muž a bodl ji nožem. Její výkřik slyšela řada lidí v sousedství. Jeden z nich houkl z okna: „Nech tu holku být!“ Nato útočník odběhl, ale jinak se nestalo nic. Když byl případ později vyšetřován, jedna svědkyně uvedla, že její otec telefonoval na policii, že žena „byla napadena, ale zdvihla se a belhá se pryč“. Jiní svědkové zahlédli agresora, který zatím systematicky prohledával okolí. Když se jim ztratil z dohledu, našel Kitty ležící téměř v mdlobách na cestě u domu, tam ji znásilnil, okradl a znovu bodl. Genovese zemřela cestou v sanitce do nemocnice, vrah – operátor děrných štítků s diagnostikovaným sklonem k nekrofilii – byl zatčen později kvůli jinému zločinu, odsouzen k smrti a poté na doživotí, ale hlavní otázka zůstala. Jak to, že za celou dobu dvou útoků, které trvaly půl hodiny, nikdo nepřivolal policii? To učinil až svědek Karl Ross zcela v závěru a záchrana dorazila za pár minut – pozdě. Pouze dva svědci (Joseph Fink při prvním útoku a zmíněný Ross při druhém) si všimli ran nožem. Ostatní považovali celý akt za opilecký či milenecký výlev. Příběh však otřásl Amerikou. Již 27. března otiskly The New York Times investigativní článek s titulem „Osmatřicet lidí, kteří viděli vraždu, ale nezavolali policii“. Končil větou anonymního sedmdesátníka ze sousedství: „Nechtěl jsem do toho být zapleten.“ Pravda, newyorská policie poté zlepšila systém telefonních hlásičů, byly natočeny dva filmy, ale celý příběh neztrácí na aktualitě dodnes. Zbyněk Petráček

Navrch zelený, vespod rudý – a vždy připraven přiznat si úspěch. FOTO RADIM BEZNOSKA

A

je to tu znovu. Politici jsou těhotní řadou zásadních sdělení, rozjíždí se mítinky, vylepují plakáty a vyvěšují billboardy. Neklamné znamení, že se blíží volby do poslanecké sněmovny. Je třeba začít přemýšlet, co tuto zem a nás v ní vlastně čeká.

Bezmocní a nechápaví Mimořádný okamžik, v němž svobodní občané volbou rozhodují o dalším osudu své země, zažívají polistopadoví Češi pošesté – a už je to dost nudí. Zatímco minulých voleb do sněmovny se zúčastnilo osmapadesát procent populace, teď se k urnám podle průzkumů chystá zhruba polovina. Ta druhá část – říkají sociologové – prý neví, koho volit, nerozumí politice a nevěří politikům, považuje volby za zbytečnost anebo její příslušníci sami sebe vidí jako bezmocné nicky, které nic nezmůžou a na nic nemají vliv. Přitom důkazů o tom, že lidé mohou ve volbách měnit hodně, máme více než dost. Ať už šlo o hlasování do Senátu, krajů či sněmovny, vždy se něco zásadního změnilo. Senátní volby zabránily změnám ústavy či volebního zákona, krajské zase vytvořily pravicové většiny, které úspěšně konkurují levicovému centru. A to nemluvíme o hlasování do sněmovny. Téměř na den přesně před čtyřmi lety na této stránce stálo: „Naposled zveřejněné předvolební průzkumy ukazují, že hlavním kandidátem na vítězství je ODS. Dávají také tušit, že příští vláda se bez ní neobejde.“ Jenže pak si veřejnost řekla, že si nechce zopakovat opoziční smlouvu, nedůvěřuje protievropské politice Václava Klause a netouží po experimentech s českou společností. ODS volby prohrála a vznikla koaliční vláda, která nepochybně zemi posunula kupředu – alespoň v prvních letech svého mandátu. I v těch letošních volbách je ve hře řada scénářů, které mohou zemi vtisknout různou tvář. A stejně jako před čtyřmi lety je i dnes velmi těžké předvídat, jak volební klání dopadne.

S Paroubkem ke znárodnění

Kitty Genovese – až když bylo pozdě. REPRO RESPEKT

Výsledky průzkumů jsou totiž velmi vratké. Třeba nyní se na scéně objevila Strana zelených, která má šanci usednout ve sněmovně. Ale stačí, aby se těsně před volbami dostala v průzkumech pod pět procent, a řada voličů jí odpadne, protože se budou bát o svůj ztracený hlas. Stejně tak se už nyní ukazuje, že Jiří Paroubek přepálil svou volební kampaň, kde silácká slova a výraz naštvaného šéfa nočního baru možná zabraly na extremističtější voliče, ale ty umírněnější zase odehnaly. Nemluvě o tom, že slib Paroubka, že ČSSD v případě volebního úspěchu nominuje na post prezidenta Miloše Zemana, doslova nutí k rozcupování volebního lístku s logem ČSSD. Estébácké praktiky na Hradě rozhodně nejsou potřeba. Premiér je nyní rozčilený, že straně klesají preference, a vinu svádí na všechny kolem sebe:

na nevýrazné poslance, v kampani málo pracovité regionální straníky či na ministra Davida Ratha. Přitom všichni jen plní, co si šéf dosud přál. Poslanci mlčí, protože jim zakázal mluvit, v regionech se nesnaží, neboť Paroubek chtěl postavit kampaň jenom na své osobě, a ministr zdravotnictví pouze vyslyšel jeho výzvu, ať v razanci nekouká nalevo ani napravo. Premiér jde vyzkoušenou cestou svého předchůdce Zemana, který všechny úspěchy přičítá sobě a prohry „líným vyžírkům“. Kromě označení viníků pádu navrhl Paroubek i způsob, jak se znovu dostat nahoru: stačí prý odposlechnout, co lidem slibují stále populárnější zelení, a slibovat to taky. Problém ovšem je, že náhle zrozené řeči o ekologické vstřícnosti nebudou v ústech Paroubkova týmu znít příliš důvěryhodně. Socialisté měli osm let na to, aby se projevili jako strana citlivá k životnímu prostředí, ale zatím tato teze vždy prohrála s ekonomickou lobby. Ať už šlo o dálnici D 8, budování průmyslových zón, odmítání ekologických daní, podporu jezů na Labi, vyvlastňování soukromého majetku bez možnosti obrany kvůli silnicím a podobně. Když už jsme u zelených: předseda vlády dal jasně najevo, že je nechce v parlamentu ani vidět. To potvrdilo obavu, že jako ideální cíl vidí menšinovou vládu opřenou o komunisty. Předseda KSČM, někdejší agent politické policie Vojtěch Filip přitom během nedávného zahájení volební kampaně přednesl projev, po kterém by i těm největším stoupencům spolupráce s rudými měl ztuhnout úsměv. „Komunisté kapitalismus nechtěli v roce 1989, nechceme ho dnes a není pro nás perspektivou ani do budoucna,“ prohlásil Filip. A dodal: „Ekonomickým základem kapitalismu bylo a je soukromé vlastnictví.“ Po tomto slibu znárodnění předseda českých komunistů veřejnost uklidnil, že jeho strana už neplánuje žádný „krvavý třídní boj“ (nekrvavý je ovšem úplně jiná kapitola) a že „vnitřní, a zejména vnější podmínky v současné době neumožňují, aby hned po volebním vítězství levicových stran vznikla Česká socialistická republika“. Takže opatrné kličky stranou: bolševici vyhlašují demokratické společnosti otevřenou válku, chtějí se vrátit před listopad a za svou podporu menšinové Paroubkově vládě budou chtít ústupky vedoucí právě tímto směrem.

Ve výloze Vlastimil Právě pro tuto hrozbu rudo-růžové „normalizační smlouvy“ je lepší vidina občanských, ne sociálních demokratů v příští vládě. Rozhodně to ovšem není vidina čistě radostná. ODS už sice není tou zapouzdřenou partají, jakou byla ještě před čtyřmi lety, nicméně v jejím čele jsou stále matadoři smluvněopoziční éry, v níž se tu rozmohly současné korupční problémy i bolševický nárůst. Jednou z hlavních tváří této „nové“ ODS je stále Vlastimil Tlustý, muž zosobňující pro příliš mnoho voličů nepřijatelný kariérismus a hochštaplerství. Je to jeden z našich nejlepších ekonomických odborníků, vysvětlují členové ODS Tlustého neotřesitelnou pozici. Možná mají pravdu, ale i tak vnější pozo-

rovatel nechápe, proč musí takto poznamenaný – a na zlepšení svého obrazu navíc ani příliš nepracující – muž stát zrovna ve stranické výkladní skříni a ne někde na odborném postu v pozadí. Nejde však jen o Tlustého. Vždyť místopředsedou strany je i Pavel Bém, jenž raději na pražském magistrátu vybudoval koalici s ČSSD, než aby vytvořil administrativu s ideově spřízněnými Evropskými demokraty. Nebo Jan Zahradil, jenž těsně před volbami 2002 navrhoval velkou koalici ČSSD a ODS, protože by nejlépe hájila národní zájmy. I v ODS se říká, že k potřebné změně by došlo jedině tehdy, kdyby zůstala i potřetí v opozici. Pak by teprve nastalo zemětřesení, které by dosavadní ztuhlé „kádry“ smetlo, a k hladině by vyplavaly nadějné osobnosti z regionů. To by bezesporu bylo ku prospěchu. Jenže totéž by nyní potřebovala i sociální demokracie, takže nezbývá než si vybírat menší zlo. A při chladné analýze možných povolebních vlád z toho občanští demokraté vycházejí lépe. V tomto ohledu jim skutečně více než sociálním demokratům pomáhá vidina Strany zelených v parlamentu či případné vládě. Je totiž jisté, že zelení by s lidovci nějaký frontální útok na Evropskou unii a životní prostředí, čehož se u ODS lze obávat, nepovolili. Samozřejmě špatná by nemusela být ani koalice sociálních demokratů, lidovců a zelených. Pravdu má ale Miroslav Kalousek, že to by bylo možné pouze ve chvíli, kdy by ČSSD a KSČM neměly dohromady ve sněmovně více než 101 hlasů, jak je tomu dnes. Pak se totiž ČSSD vláda nevláda více ohlíží po komunistech a menší partneři jsou jen jako stafáž.

Nejen ze dvou extremistů Parlamentní volby budou mít zásadní vliv i na to, kdo příště zasedne na post prezidenta. U ODS už kandidáta známe. Je nepochybné, že to Václav Klaus bude mít těžší než posledně. Komunisté možná budou tentokrát méně ochotní ho podpořit, protože úkol, který mu svěřili, tedy aby jim pomohl z temného kouta, už splnil. Jestliže vznikne menšinová vláda ČSSD, bude určitě součástí dohody o podpoře i společný kandidát na Hrad. Ve chvíli, kdy se ale do dalších kol probojuje vedle Klause nějaký umírněný adept, sáhnou komunisté s velkou pravděpodobností znovu po dnešním prezidentovi. Mají společný velký cíl: rozbití Evropské unie. Sociální demokraté zatím hovoří o Miloši Zemanovi, kterého by většina této strany podpořila, stejně jako komunisté a v případě nouze nepochybně i někteří občanští demokraté, kteří si ho oblíbili v době opoziční smlouvy. Své adepty na prezidenta ještě nezveřejnili lidovci a zelení. Jsou to sice menší strany, a tak tahají za kratší konec, ale jejich hlas může být v patové situaci klíčový. Oni především také mohou rozvířit situaci, kdy by se nevybíralo jen ze dvou extremistů, ale měli bychom šanci i na někoho slušného a zajímavého. Erik Tabery

Q

KOMENTÁŘE

RESPEKT 11 V 13.–19. BŘEZEN 2006

Zprávy z Úplatkářova

EDITORIAL Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

Razie na ministerstvu dopravy říká víc, než se zdá

Č

tvrteční policejní zatýkání na ministerstvu dopravy je dobrá zpráva. Nejen kvůli jednomu výraznému vítězství nad korupcí. Tato razie totiž obnažuje skandálnost nedávného sporu, do kterého se zapojily politické špičky, včetně premiéra Jiřího Paroubka. Sporu, zda mohou zdejší korupci vyšetřovat také policisté v krajích a okresech. Zdravý rozum říká: nejenže mohou, ale měli by – a nejen kvůli špatné pověsti celostátního útvaru, který dnes korupci vyšetřuje výhradně. Ministerstvo vnitra ale rozhodlo, že ne. Ten verdikt je urážkou vmetenou do tváře oblastních policistů a zároveň důkazem, jak falešně a čistě formalisticky pojímají současní politici boj proti korupci.

Koho semlel Mlýn Směrnice policejního prezidenta Vladimíra Husáka odejmula počátkem roku monopolní právo na vyšetřování korupce speciálnímu pražskému týmu. Oblastní korupci začali vyšetřovat oblastní ochránci zákona. Před týdnem zveřejnila tuto informaci Česká televize a zvedl se poprask. To přece nejde, volali ve vzácné shodě premiér Paroubek i stínový ministr vnitra Ivan Langer a skutečný ministr vnitra František Bublan pak Husákovo rozhodnutí během několika dnů zrušil. Důvod? Na menších městech se prý všichni vzájemně znají, chodili spolu do školy, a policista přece nemůže vyšetřovat svého kamaráda z dětství. Nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká pak tyto jediné argumenty obohatila ještě o tezi, že pouze lidé z protikorupčního útvaru jsou těmi opravdu fundovanými odborníky. Je samozřejmě jasné, že v takovém Brně, Ostravě, Plzni, ale třeba i Blansku se všichni navzájem neznají, že výhrada o vzájemném propojení neobstojí. Horší ale je, že politici obvinili nepřímo regionální policisty z neschopnosti a nemožnosti vyšetřit zločin. Můžeme nebezpečí známosti a kamarádství připustit. To by ale stěží policisté z menších měst mohli vyšetřovat cokoliv. Když policista z Blanska zjistí, že ztracené auto ukradl jeho spolužák, volá o nezávislou a odbornou pomoc do Prahy? Totéž v případě vražd, podvodů, zpronevěr. Regionální policisté tyto zločiny vyšetřují a s relativním úspěchem. Proč ne korupci? Ta

už dávno není v Česku založena na známostech ze škol, ale úplně jiných konexích, hlavně podnikatelských kontaktech na politiky. A je jedno, jestli se Stanislav Gross narodil ve středních Čechách a třeba Andrej Babiš na Slovensku. Je protikorupční jednotka opravdu tak dobrá? Slyšeli jsme o ní naposledy, když jí při domovní prohlídce utekl Radovan Krejčíř. Předtím se o ní masivně psalo v souvislosti s její speciální jednotkou Mlýn – dodnes temné skvrně na její činnosti. Nikdo zasvěcený dodnes nevyvrátil podezření, že sháněla špičkám ČSSD kompromitující materiály na opozici. A jaké to měla protikorupční jednotka v posledních letech výsledky, že se žádné šetření korupce nemůže obejít bez její účasti? O žádném jejím odhaleném korupčním skandálu se v posledních letech není možné dočíst. Pokud se bavíte o tomto týmu s policisty z jiných útvarů, vyjadřují jejich slova despekt a podezření na krytí korupce mocných. To je taky možná ten pravý důvod, proč politici volali po návratu protikorupční detektivní práce pod kontrolu prověřené jednotky. Jistota, že po nich nikdo nepůjde. Ostatně čerstvé zatýkání na ministerstvu dopravy – podle médií největší zátah proti korupci ve státní správě za existenci samostatné republiky – neprovedla protikorupční jednotka, ale útvar pro odhalování organizovaného zločinu. A tento útvar také celou věc vyšetřil a připravil zatykače. Podle zákulisních informací jednotku k práci nepřibral proto, že někteří její členové jsou podezřelí ze spolupráce se zločinem a detektivové se báli možného úniku informací. A to tím spíš, že zatčení úředníci patřili k dobrým známým takových sociálnědemokratických veličin, jako je Zdeněk Škromach nebo Miloš Zeman. Kulantně řečeno, dosavadní výkony protikorupční jednotky nenaznačují, že by se jí chtělo sáhnout až tak vysoko. Kdežto útvar pro odhalování organizovaného zločinu má šéfa, kterého se sociálnědemokratické vlády snažily zbavit několik let – nepatří mezi ty, kteří s ochotou posluhují moci.

Milí spolužáci Je překvapivé, jak mnoho politiků reorganizace detektivní práce v potírání úplatkářství nadzvedla ze židle. Nechme stranou podezření, že politi-

ci mají strach, že korupci začne vyšetřovat někdo, koho nemají zcela pod kontrolou, kdo se jich nebojí a dosáhne až na ně. Důvody, kterými odřízli regionálním policistům možnost pátrat po korupci, jsou v podstatě děsivé. Sbor, o němž prohlašuje ministr vnitra, že je profesionální a schopný, který chválí premiér Paroubek, vypadá ve světle jejich zdůvodnění jako partička lidí, která dá ruce pryč od vyšetřování každého zločinu, v němž se nějak mihl jejich známý. Vedení policie obviňuje média, že hází na policii špínu, že způsob, jakým píšou o policii, demotivuje členy sboru a snižuje jejich společenskou prestiž. Teď se ale podařilo politikům takřka v přímém přenosu policisty ponížit způsobem, který nemá obdoby. Je jen škoda, že se vedení policie nedokázalo ohradit, a ještě větší škoda, že mlčí i regionální šéfové. Mocný politický hlas, který se zvedl v údajném zájmu boje proti korupci, nelze brát v žádném případě vážně. Jak rádi bychom ten hlas slyšeli na podporu vyšetření takových afér jako Unipetrol, Setuza, Pozemkový fond, NBÚ a desítky dalších. Pouze vyšetření těchto nejzávažnějších kauz ve všech politických souvislostech může korupci porazit. Politici ovšem v konkrétních případech s demonstrací své protiúplatkářské nemilosrdnosti zatím šetří – mohlo by to totiž ohrozit jejich kolegy či partaj. O to raději pak ukazují neúplatné svaly ve formalitách. Jejich sekretariáty vypracovávají desítky analýz boje proti korupci, jen od vlády jsme jich měli za poslední roky několik, ale nic se nezměnilo. A bez vůle rozplést všechny temné aféry současné i minulých vlád se změní jen málo, ať budou korupci v Brně vyšetřovat brněnští detektivové nebo ti celostátní z Prahy. Vraťme se k „největší protikorupční razii v historii Česka“. Kdyby se útvar pro odhalování korupce držel formalit, měl po získání prvního důkazu na ministerstvu dopravy případ předat protikorupční jednotce, která – což je anekdota na závěr – bude personálně posilovat, protože nezvládá práci. A je po léta nepsaným pravidlem, že jako posily celostátním jednotkám přicházejí policisté z regionů. Kdo jim zabrání, aby – podle logiky starostlivých politiků – nadále kryli své spolužáky? Jaroslav Spurný

Q

Milošević zemřel. Škoda Předčasná smrt strůjce balkánských válek neřeší problém srbského nacionalismu. Slobodan Milošević opět jednou – a naposled – překvapil. Nespáchal sebevraždu jako jeho matka, otec a strýc. Nezahynul hrdinskou smrtí, kterou by se zapsal do srbských junáckých příběhů. Muž, který přes deset let rozhodoval o osudu milionů lidí v bývalé Jugoslávii, zemřel zcela obyčejně – na srdeční problémy. Je to škoda. Bývalý srbský a jugoslávský prezident nebyl rozhodně jediným, byl však hlavním strůjcem krvavých jatek, které zachvátily Balkán v 90. letech. Historie o tom v budoucnu mohla mít i důkaz v podobě rozhodnutí nezávislého trestního tribunálu. Předčasnou smrtí Milošević ortelu unikl. Jeho osobní odpovědnost za značnou část krvavých událostí během 90. let nebude už nikdy v soudní síni dokázána – z čistě právního pohledu zemřel jako nevinný muž. Přesto lze vystavit účet jeho politice, podívat se na to, jaké je Miloševićovo dědictví v dnešním Srbsku, i zhodnotit reakci Evropy a světa na Miloševićovo dílo: války v Chorvatsku, Bosně a Kosovu. Na obranu Miloševiće nelze říct prakticky nic. Snad kromě toho, že měl těžké dětství. Ve své kariéře ale dokázal takřka neuvěřitelné. V době rozkladu Jugoslávie koncem 80. let přesvědčil armádu a ostatní zastánce jednotné Jugoslávie o tom, že on je tím, kdo udrží a ještě více sjednotí rozkládající se zemi. Srbským nacionalistům ve stejnou chvíli dával naději na to, že odstraní „nerovnoprávné“ postavení Srbska v rámci federace (v praxi to také předvedl zrušením autonomie Kosova a krvavým potlačením albánských protestů). Když se mu plán na opanování celé Jugoslávie nepodařil, snažil se urvat, co se dá,

a zavlekl zemi do nevyhlášené války v Chorvatsku a Bosně. A co na to svět? Krvavý rozpad Jugoslávie mezinárodní společenství dokonale zaskočil. Angažmá evropských společenství skončilo fiaskem. Dohodnutá příměří se porušovala ještě ten den, na výzvy k míru nikdo nebral ohled. Evropa se snažila o mír, ale odmítala v jeho prospěch zasáhnout silou. Nadutí primitivové (jako třeba lídr bosenských Srbů Radovan Karadžić) to pochopili po svém: Můžu dělat, co se mi zlíbí. V takové chvíli se Milošević západním diplomatům zdál být člověkem, se kterým se dá jednat. A Milošević skutečně, když se mu to hodilo, jednat začal. Když hospodářské sankce a všeobecná bída způsobily, že válečné nadšení opadlo, převlékl se v polovině 90. let do kabátu mírotvůrce. Spolupodepsal Daytonský mír, ukončující válku v Bosně a Hercegovině. Západu, který chtěl mír – jakýkoliv, ale hlavně alespoň nějaký –, to vyhovovalo.

Bod obratu Když Srbové vyšli v zimě 1996/1997 do ulic k rozsáhlým protirežimním protestům, nikdo ze Západu je nepodpořil. Bylo lepší mít v Bělehradě „svého“ Miloševiće než dosti nevypočitatelné opoziční vůdce, kteří byli navíc často většími nacionalisty než Slobodan. Bylo to krátkozraké řešení. Milošević, který mnohem lépe přežíval v podmínkách krize, záhy eskaloval konflikt na Kosovu. Západ, který nechtěl znovu zažít ponížení 90. let, tentokrát jednal. Jugoslávii na jaře 1999 bombardoval a o rok a půl později smetlo Miloševiće lidové povstání (tentokrát

3

Respekt žádal o obnovení soudního sporu se Stanislavem Grossem. Jde o náš starší článek, v němž jsme poprvé popisovali kontakty Grosse s majitelkou nevěstince. Šlo o rané časy Grossovy aféry a Respekt nedokázal přesvědčit soud, že má své informace náležitě podložené. Byli jsme tedy odsouzeni k omluvě. Před rokem, jak známo, se naše informace bohatě potvrdily, proto jsme chtěli spor s expremiérem obnovit. Bohužel soudkyně nám to nyní neumožnila. Zkusíme se odvolat. Z nového Respektu bych vás rád upozornil na analýzu slovenské ekonomické reformy od našeho spolupracovníka Luboše Palaty a na polemiku mezi Erikem Taberym a Viliamem Buchertem o tom, zda má smysl informovat o knize pána jménem Miloš Zeman. Zdraví vás Marek Švehla

GLOSY V poslední době si české politické špičky velmi oblíbily vysílat své konkurenty na vyšetření k psychiatrovi. I když taková křečovitá rétorika v rámci politického boje nejspíš nikoho příliš nepřekvapuje, psychiatr zpozorní: média si libují v citování expresivních a urážlivých výroků a svět politiky na obrazovce vyhlíží poněkud vyšinutě. Je pak těžké na takové výroky nenahlížet z pozice svého oboru. To niko-

Běž k psychiatrovi ho nezneklidňuje, kolik potentátů vzbuzuje u svých kolegů podezření ze šílenství? Zaráží přitom pokleslá forma, jakou politici řeší vzájemné konflikty, ale i to, že používají psychiatricko-psychologickou terminologii chybně, nekompetentně. Navíc svými výroky dehonestují ty, kteří se již léčí, a odrazují všechny, kteří hodlají psychiatrickou pomoc vyhledat. Podle statistik se s psychiatrickou intervencí za život setká každý čtvrtý pátý člověk na světě. Současná úroveň medicíny většinou potřebným umí účinně pomoci, pokud se nezdráhají psychiatrickou pomoc vyhledat. Politici však oním nekulturním osočováním docela bezohledně torpédují snahu odborné veřejnosti zbavit obor psychiatrie mýtů a předsudků. Slyšíme-li ovšem v televizi, jak se veřejní činitelé častují psychiatrií, máme dojem, že to značí ostudu, diskvalifikaci, společenskou degradaci. Ale budiž! Nevadí politické šarvátky a hašteření, ať si jdou naši politici klidně nadále po krku... Koneckonců mezi psychiatry koluje úsloví: Kdo druhého na psychiatrii doporučuje, bezděky tím signalizuje, že nejspíše psychiatra potřebuje sám! Jiří Novotný Autor je psychiatr.

Takže v Brně asi vznikne světové centrum klinického výzkumu, kde budou spolupracovat američtí a čeští experti na zlepšování zdravotnických postupů. A unikátní projekt se rozhodla finančně podpořit – možná až do výše dvou miliard – i česká

Duch národa. FOTO PROFIMEDIA.CZ

Správný směr

už se značnou finanční a logistickou podporou ze Západu). Záhy poté se Milošević ocitl v Haagu. Skoro nikdo ho nelitoval. Jen málokdo ale souhlasil s tím, aby byl souzen v Haagu. Proces proti Miloševićovi chápe mnoho Srbů ne jako proces proti konkrétní osobě, ale proti celému srbskému národu. Miloševiće chtěli Srbové soudit v Bělehradě. A to za zločiny spáchané proti Srbům (korupce, vraždy politických oponentů atd). Rozhodně ne za zločiny spáchané v Kosovu, Chorvatsku a Bosně. Koneckonců i značná část opozice mu vyčítala spíše to, že tyto války prohrál, než že je rozpoutal. Problém srbského nacionalismu tak s Miloševićem ani zdaleka nekončí. Matyáš Zrno Autor pracuje v Občanském institutu.

Q

vláda. Je to nepochybně spousta peněz, ale dobře vydaných peněz. „Brněnský“ verdikt je jedním z nejlepších rozhodnutí kabinetu za poslední dobu a naznačením cesty, kterou by se české země měly vydat. Tolik vychvalovaný příchod korejské firmy Hyundai je investice minulosti, protože zemi sice přinese krátkodobě peníze, ale rozvrátí místní komunitu i krajinu. Vybudování kliniky však může být investicí do budoucnosti, která k Česku obrátí pozornost vědců z celého světa. To nejen podpoří lesk země, ale přiměje třeba i řadu odborníků neodejít a zůstat tady, protože tu budou mít k dispozici to nejlepší. Tedy ideální boj s odlivem mozků. Erik Tabery

4

ČESKÁ REPUBLIKA


Trpké MDŽ v uprchlickém táboře Čečenské ženy chtějí důstojnější podmínky pro své čekání na život

E

lze Abdulkadirové říkají doma v Grozném Aluminiová královna: shání po ulicích sběr, a tím v rozbořeném městě drží nad vodou sebe i svoji početnou rodinu. „My Čečenci jsme hrdý národ,“ řekla minulý týden v Praze hostům konference o Čečensku pořádané senátorem Jaromírem Štětinou. „Ale i my chceme žít jako lidi, ne jako zvířata. Ne se každou chvíli bát o své dítě, jestli se vrátí domů živé, nebo třeba zmizí beze stopy. Ale to je náš život, každý den.“ Kromě paní Elzy hovořilo o čečenském osudu mnoho dalších řečníků, mezi nimi i ti, kteří už přežívání doma vzdali, vydali se za novým životem do světa – a skončili v českých uprchlických táborech. Na senátní konferenci teď často mluvili stejně trpce jako Aluminiová královna. „Možná si někdo myslí, že to, v čem žijeme, je postačující pro uprchlíka,“ řekla například Mojra, asi padesátiletá matka pěti dětí, která tu i s rodinou čeká na azyl už dva roky. „Já si ale myslím, že to není důstojné pro člověka.“

Noclehárna pro život Tuzemské uprchlické tábory upoutaly veřejnou pozornost naposled před dvěma lety aférou, která později získala jméno „zásuvková válka“. Úřady totiž běžencům začaly zničehonic – údajně kvůli bezpečnosti, ale k žádným haváriím předtím nedošlo – zabraňovat v přístupu k elektrickým zásuv-

kám. Lidé tak přišli o možnost užívat vlastní televize, rádia nebo si jen v klidu dobít mobil, který je pro mnohé z nich jediným prostředkem komunikace se vzdáleným domovem a příbuznými. Kolem případu se strhl povyk, díky němuž se zdálo, že táborová správa ustupuje a život čekatelů na azyl se zlepší. Mojra teď na konferenci připomenula, že se tak nestalo. Protože po našem vstupu do EU tady trvale klesá počet žadatelů o azyl, rozhodla se státní správa nějaké tábory zrušit a běžence sestěhovat. Rodině Mojry určila náhoda za nové místo bývalá kasárna, teď tábor v Kostelci nad Orlicí. V předjarním slunci působí kostelecké středisko nečekaně přívětivým dojmem. Vevnitř to ale už tak slavné není. Široké dlouhé chodby, v nich řada dveří vedoucích do větších místností s kovovými postelemi. Na patře pro padesát lidí jsou tři sprchy a čtyři toalety pro ženy, totéž pro muže, teče jen vlažná voda. Jedna kuchyň se dvěma troubami, žádná lednice. V prvním patře bydlí převážně rodiny s dětmi, kterých se tu kolem motá fůra. „Žijeme na chodbách,“ říká Mojrin manžel Ruslan. „Tam je život, tam můžete poslouchat hudbu, hlídat telefon, povídat si. Tady ty pokoje nejsou pro rodinný život – mají kartonové stěny, za kterými slyšíte úplně všechno.“ Ani po dvou měsících nemůže Ruslan zapomenout na krásu minulého tábora v Bělé, kde místo kartonových cel měla každá rodina apartmá podobné malému bytu s koupelnou a kuchyní. „Teď když

z Bělé udělají centrum pro trestance, tak se ti z kriminálu budou mít líp než azylanti, kteří se připravují na to, aby se stali našimi spoluobčany,“ komentuje to sociální pracovnice Zuzana Vodňanská. Nebylo by možné upravit vnitřní uspořádání podobně jako v přívětivějších střediscích? „Ne, statik by nám to nepovolil. A i kdyby ano, stejně bychom na to neměli peníze,“ říká ředitelka tábora Ivana Coufalová. Proč tedy alespoň nejsou v pokojích ty nešťastné zásuvky? „Protože tady dřív žádné zásuvky nebyly, takže jsme to tak prostě zdědili,“ říká Hana Šveráková, vedoucí oddělení práce se žadateli o azyl. Proč je tedy nezavedli během poslední rekonstrukce? „To nevím,“ říká paní Šveráková. „Prostě se o tom vůbec neuvažovalo.“

Rychlý konec svátku žen Na sezení v ženské skupině u příležitosti MDŽ, kterou v táboře vede Věra Roubalová z Poradny pro uprchlíky, se přítomné poněkud ostýchají. Poté se však jedna po druhé představí a řeknou krátce něco o sobě. „Obdivuju vás, všechny ženy tady, že to zvládáte. Pořád tady na něco čekat,“ říká dojatě Katka, jedna z dívek, které jsou tady na stáži jako sociální pracovnice. Postupně se některé z uprchlic osmělí natolik, že si berou slovo a začínají si stýskat: že si nemohou o svých problémech popovídat s vedením tábora, že je málo jídla, málo teplé

vody… Trvá to jen chvíli a sezení je náhle přerušeno. Naše průvodkyně z oddělení práce se žadateli má náhle neodkladnou schůzku a trvá na tom, že musíme ihned odejít. Dokončit započatou práci je možné až druhý den – telefonicky. „Měli jste tady navštívit jiná, důležitější místa v táboře, ale vy jste neměli zájem, to je z průběhu vaší návštěvy vidět,“ říká hned na úvod rozhovoru kostelecká ředitelka Ivana Coufalová. „Ti lidé, co si stěžují na život v táboře, jsou pořád ti samí. Navíc nechápu, proč s tím nechodí za mnou, jsem jim stále k dispozici.“ „To je právě to,“ říká Mojra. „Chodila jsem za paní ředitelkou dnes a denně, ale sekretářky mě k ní nepustili. Ona je pořád schovaná v kanceláři a ví o nás jen z papírů. Podle toho to tady taky vypadá – jsme pro ně jenom cizinci, z nichž většinu stejně za nějaký čas pošlou tam, odkud přišli.“ Co tedy vedení dělá pro zlepšení podmínek bydlení pro utečence, kdy se sem nainstalují zásuvky? „Možná do konce roku,“ říká ředitelka. „Ale podívejte, my jsme před čtyřmi lety dělali pořad v našem táborovém rozhlase na tohle téma a ptali jsme se lidí, jestli jim chybí zásuvky na pokojích, a uprchlíci tenkrát sami říkali, že jim to nevadí. Takže o co vám vlastně jde?“ Mané D. Shakarian Autorka je spolupracovnicí Respektu.

S hudbou na chodbu, prosím. (Tábor v Kostelci) FOTO GÜNTER BARTOŠ

Uprchlíci – nebo lidé? (MDŽ v Kostelci) FOTO GÜNTER BARTOŠ

Poslanci začali pátrat v NBÚ

a oba na jaře 2003 opustili svá ředitelská místa. Byla to také doba, kdy se Kadlec zbavoval kritiků, kteří upozorňovali na neoprávněně udělené bezpečnostní prověrky – tito lidé by se měli dnes stát významnými svědky v pátrání poslaneckých kontrolorů. Komise už také z dokumentů zjistila, že NBÚ, hlavně v dobách šéfování Kadlece, udělovala prověrky i osobám, které nedoporučila BIS a další tajné služby (zatím je na veřejnosti známý pouze případ bývalého náměstka policejního prezidenta Václava Jakubíka). Má také svědectví bývalých i současných zaměstnanců NBÚ, kteří tvrdí, že o řadě udělených prověrek rozhodoval Kadlec osobními příkazy podřízeným. Tady je ale jeden problém: budou chybět listinné důkazy, protože Kadlec psal své rozkazy na papírky, které lepil na spis, po splnění příkazu je ovšem zase odlepil a zničil. Zatím největší problém je s „poznatky od veřejnosti“. Na komisi se zatím obrátil jediný občan, novinář ze Znojemska, který chce nechat prošetřit prověrku udělenou tamnímu okresnímu policejnímu řediteli.

Ticho kolem Národního bezpečnostního úřadu nevydrží dlouho. Sněmovní komise se rozhodla prověřit všechny temné události odehrávající se za jeho zdmi. Od chvíle, kdy před měsícem odstoupili šéf Národního bezpečnostního úřadu (NBÚ) Jan Mareš a šéf jednoho z odborů Vladimír Šíša kvůli stykům s konkurzními podvodníky z tzv. Berkova gangu, je to tady pořád: podezření na manipulaci s bezpečnostními prověrkami. Indicií je hodně a otázek taky. Jaké výhody mohly přinést zločincům korupční kontakty na vedení Národního bezpečnostního úřadu? Byly v minulosti manipulovány bezpečnostní prověrky a v jakém zájmu? Neohrozily poměry v NBÚ náš závazek k NATO, jehož součástí je potřeba držet v tajnosti společně sdílené neveřejné informace? To jsou tři hlavní okruhy, kterými se dnes zabývá sněmovní komise pro kontrolu NBÚ. Vznikla v lednu, ještě před aférou Mareš, je tedy zřejmé, že sněmovna měla dost zpráv o možném manipulování s prověrkami už předtím. Poslanci ale čekali marně přes tři roky na splnění vládního slibu, že se kontrola NBÚ stane součástí zákona o utajovaných skutečnostech. Proč tak dlouho? O manipulaci s prověrkami se přece už mluví od přelomu tisíciletí.

Kladivo na utajené čaroděje „Čas od času jsme to vládě připomínali, taky máme jinou práci, ale loni jsme to vzali do svých rukou,“ vzpomíná člen zmíněné komise Tomáš Kladívko (ODS). To poslanci jeho strany přišli s návrhem na vznik komise a je třeba říci, že návrh byl bez průtahů schválen plénem. Navíc jsou tajné služby a policie povinny komisi poskytnout potřebné tajné dokumenty. Tato samozřejmost je novum, jiné parlamentní kontrolní či vyšetřovací instituce měly přísun nutných utajených dokumentů velmi omezen. Komise už začala jednat. „Vyžádali jsme si zprávu od BIS, chceme vysvětlení od policie, proč dva roky nevyšetřovala události kolem Mareše a Šíši a požádali jsme veřejnost, aby nám sdělila poznatky o možných manipulacích s prověrkami,“ říká poslanec Kladívko. Jen pro připomenutí – BIS prověřovala podezření na manipulaci s prověrkami už od roku 2001, měla dokonce napíchnuté telefony tehdejšího šéfa NBÚ Tomáše Kadlece. Jenže tehdy vyšetřování zřejmě nikam nevedlo, Kadlec a šéf BIS Jiří Růžek se začali navzájem obviňovat z porušení zákona

Pomůžu vám Komise samozřejmě nemůže suplovat pátrací operace tajných služeb a vyšetřování policie. Nemá přístup do archivů NBÚ, nemůže kontrolovat jednotlivé prověrky. Může ale leccos objevit například z analýzy toho, jak rychle, komu a za jakých podmínek bylo schváleno „prověření na seznamování s utajovanými skutečnostmi“. Třeba proč jedna z firem, které se zúčastnily veřejné soutěže, dostala prověření okamžitě, jiná po dvou letech, kdy už byla veřejná soutěž dávno uzavřena a firma kvůli chybějící prověrce vyřazena… Nabízí se možnost upozornit i na jiné pravděpodobné formy korupce. Tak například někteří bývalí vysoce postavení zaměstnanci NBÚ, kteří museli z úřadu odejít kvůli podezření z korupce (třeba Kadlecův dlouholetý spolupracovník a šéf

Q

bezpečnostního odboru Martin Hejl), si už před lety založili bezpečnostní agentury specializované na poradenství firmám a lidem žádajícím o prověrky. Mohlo jít o jakousi kamufláž – místo rad, jak vyplnit dotazník, stačilo zavolat přátelům na NBÚ a doporučit přednostní vyřízení. Peníze za poradenství se pak spravedlivě rozdělily. Tohle ovšem komise asi neosvětlí, to je práce pro BIS a policii.

Proč je McKeever v klidu Skandály na NBÚ nesignalizují jen nebezpečí korupce, dotýkají se i toho nejdůležitějšího důvodu vzniku úřadu. NBÚ je totiž hlavním garantem toho, že přísně tajné vojenské a strategické informace – špičková vojenská technologie, špionážní informace, zprávy o teroristech atd. – zůstanou jen mezi tuzemskými experty, kteří byli na seznámení s nimi prověřeni. Tím, jak se na světlo dostávají informace o prověrkových machinacích, vznikla v bruselské centrále obava o bezpečnost informací dodávaných z NATO. Po pádu Mareše přijel do Prahy šéf bezpečnostní sekce NATO Thomas McKeever a osobně zkontroloval, jak jsou zabezpečeny informace, kdo ví o tom, že přicházejí, na které ministerstvo a kdo se s nimi setkává. „Jsem spokojen,“ řekl McKeever před odjezdem. Důvod jeho klidu je prozaický. NBÚ vznikl pár měsíců před naším vstupem do NATO v roce 1999 a neměl z časových důvodů šanci prověřit lidi, kteří měli přijít do styku s aliančními tajemstvími, proto je prověřovali experti z NATO. No a většina takto prověřených lidí je na svých místech dodnes. McKeever neměl důvod pochybovat a zanechal české problémy s NBÚ českým institucím. – JS –

Q

ČESKÁ REPUBLIKA


5

A poslední policista zhasne Strážci zákona jsou smutní a prchají do civilu

O

dchody tuzemských policistů do civilu jsou v poslední době tak četné, že se tomu nedá říkat jinak než úprk. Na první pohled by to mohla být radostná zpráva. Náš policejní sbor – v přepočtu na obyvatele druhý největší v Evropské unii – zeštíhlí a zůstanou v něm jen dobře placení ochránci zákona, kteří cítí boj za bezpečnost občanů jako své poslání. Jenže nikdo nejásá. Naopak, ministr vnitra, vedení policie i opoziční politici z toho mají starostlivé vrásky. Tak proč se ten mizející proud nedaří zastavit?

Šachy a stín Během posledních pěti let opustil policejní řady každý šestý policista. Loni přišla největší vlna odchodů. V předcházejících letech odcházelo ročně v průměru patnáct set lidí, v roce 2005 skoro tři a půl tisíce. Většinu z nich tvoří ti, co nastoupili ke sboru po roce 1989. Ze statistik ministerstva vnitra lze vyčíst, že sbor opouštějí lidé po deseti letech služby v průměrném věku třiceti pěti let. „Proč? Mají toho po krk. Policii ovládly kádry z předlistopadové Veřejné bezpečnosti. Místo pořádné práce jenom intrikují, nejsou schopni prosazovat zájmy policie, a protože mají máslo na hlavě, politici je snadno ovládnou, donutí k úsluhám,“ tvrdí Zbyněk Fic, který policii opustil před šesti lety. Nastoupil do ní v roce 1990 s vizí, že pomůže postavit jiný sbor, než byl ten, co za bolševiků posluhoval moci. „Nějakou dobu to fungovalo, v půlce devadesátých let jsme měli úspěchy v boji proti

Bože, kdy ten kvér spustí Jak vidí odchody policejní psychologové, není možné zjistit: nikdo z nich na to téma nechce hovořit. „Nemáme dost relevantních dat k nějakým závěrům, až po skončení výzkumu,“ vyřizuje jejich stanovisko tiskový odbor policejního prezidia. Civilní psycholog Jeroným Klimeš, který učil na policejní škole, si myslí, že odchody jsou důkazem malé identifikace policistů se svým povoláním. „V praxi jsem to zažíval pořád. Policisté nemluvili o svém povolání s nějakým nadšením, naopak, pořád si na něco stěžovali,“ říká. Na málo peněz (průměrný policejní plat je přitom o polovinu

mafiím, kolegové se skoro rvali o vyšetřování složitých a závažných případů korupce. Jenže v roce 1998 po nástupu sociálních demokratů se vše změnilo, Grulich a potom Gross začali dosazovat na vedoucí posty staré kádry, ty mu šly zřejmě na ruku, jako třeba Jakubík, a přinesly politiku zbabělosti. Asi nic jiného neuměli. Hlavně ať není nějaký průšvih, ať nám nikdo nic nevyčte. A policajti se začali vyhýbat citlivým případům, chtěli svůj klid.“ Fic to nemohl snést a odešel hned v první vlně, bez policejní renty (kdyby vydržel ještě rok, dostával by měsíčně až do důchodu od policie sedm tisíc korun). Dnes provozuje fitcentrum. „Mluvil jsem v poslední době s desítkami policistů, kteří odcházejí. Jsou znechucení, nemají žádnou motivaci. Docela důležitý je fakt, že si nevěří mezi sebou. Nevědí, kdo z jejich kolegů ještě chrání zákon a kdo stojí na straně zločinu,“ vysvětluje stínový ministr vnitra z ODS Ivan Langer. „Jsou přesvědčení, že dlouholetí důstojníci z vedení policie si jdou na ruku, rozdělují si posty, a oni sami nemají šanci.“ Langer je toho názoru, že ze sboru „odcházejí lidé, kteří by tam měli zůstat, a zůstávají ti, kteří by měli odejít“. „Špatná situace se nezměnila ani po nástupu nového policejního prezidenta Husáka,“ říká stínový ministr. „Na šachovnici ve vedení se jen přesunují lidé, kteří tam už byli a kteří zavedli policii do úpadku.“ Podobně hořká slova slyší člověk i od policistů na nižších postech a v krajích. Rozdíl je jen v tom, že důstojníci se na rozdíl od politika bojí zveřejnit své jméno ze strachu z pomsty nadřízených.

vyšší než průměrný plat české populace), na rizika spojená s povoláním (třeba pořád přemýšleli, jestli pistole, kterou mají za pasem, samovolně nevystřelí, neprostřelí dveře a nezraní kolemjdoucího, vzpomíná Klimeš) nebo na strach, že přijdou o práci (policejní zákon přitom umožňuje propustit někoho jen ve výjimečných případech). „To stěžování svědčilo o malé sebeúctě a to se potom těžko bojuje proti zločinu, takový člověk je náchylný ke korupci, k alibistickému nebo naopak nepřiměřenému řešení situace. Nesebevědomý policista touží po moci a to jej motivuje ponižovat ostatní. Nebo se vyrovnat zločincům v příjmech, a tak bere úplatky,“ dodává Klimeš. Odchody jsou podle něj právě výrazem malé sebeúcty, pocitu, že se policisté nedokážou ve sboru ani v povolání prosadit.

Nechala Horáková zavřít Slánského?

Vypátrat, jak vidí důvody exodu policejní šéfové, představuje složitou operaci. Po dnech intenzivních telefonátů s tiskovým odborem policejního prezidia a opakovaných slibech, že na otázky odpoví buď sám policejní prezident, či někdo zasvěcený, případně i někdo z policejních psychologů, je k mání pouze stručný mail. „Mezi důvody odchodů patří nejistota ohledně nového zákona č. 361/2003 Sb., jehož účinnost byla přesunuta na rok 2007. Mezi další důvody patří nízká prestiž zaměstnání nebo nízké ocenění práce policisty společností,“ stojí na nepodepsaném vzkazu. Na vysvětlenou: zmíněný zákon 361 je policejní služební zákon a „nejistota“ se zřejmě – soudě z dřívějších vyjádření ministra vnitra i vedení policie – týká odchodného. Podle staré normy na ni mají nárok policisté po deseti letech služby, podle nové po patnácti. A vedení sboru je přesvědčeno, že odcházejícím zběhům jde jen o peníze. Zběhové, tvrdí vedení sboru, odcházejí proto, že jim jde hlavně o rentu, a chtějí prchnout dřív, než je nový zákon sváže dalším pětiletým čekáním. Tato spekulace vedla ministra vnitra loni na jaře k vyjádření, že „odcházejí ti špatní a policejní sbor se aspoň pročistí“. „Pro lidi je ta renta jistota,“ říká Jaromír Fait, hradecký kriminalista, který odchází po osmnáctileté službě. „V posledních letech probíhají neustálé reorganizace, nikdo nemá jistotu, co bude dál, jestli si nepohorší, jestli uživí rodinu. Tak s jistou rentou raději odejde hned,“ vysvětluje. Sám má rentu už jistou bez ohledu na zákon a jeho jediným důvodem je nejistota z budoucnosti v policii. „Je to tu zabetonované a to mě demotivuje. Nemám jistý postup, ani kdybych se v práci přetrhl,“ dodává. Bez ohledu na původní radost z „pročištění“ poslal ministr Bublan loni v létě policistům dopis přesvědčující je, aby zůstali. „Až začne platit nový zákon, tak si finančně nepohoršíte. Práce policisty je prakticky doživotní poslání, které by se nemělo řídit jen ohledy na platy a výsluhy,“ přesvědčoval je. Odchody policistů přes apel dále pokračovaly. Teprve v tom okamžiku začalo vedení sboru opravdu pátrat po příčinách.

Kdejaká špína „Zadali jsme analýzu důvodu odchodů. Ale práce na ní je teprve v začátcích. Průzkum je třeba provádět aspoň čtyři měsíce, aby bylo dost informací na jeho vyhodnocení,“ popisuje další kroky tisková mluvčí policejního prezidia Pavla Kopecká. „Je to složité. Vím, že někteří policisté mluví o strnulosti vedení, o tom, že si staří policisté mezi sebou rozdělují posty.

automaticky vedlo k další otázce. Kdosi kdysi řekl, že dějiny jsou od toho, aby se z nich lidstvo poučilo, takže: Zanechala v nás éra minulého režimu nějaký odkaz? Ponaučení, které by právě nastupující generace měla mít na zřeteli? Odpovědi byly nejisté. Odkaz určitě, ale jaký – to si nikdo netroufl definovat.

um. Říká ti něco jméno Slánský? ,,Rudolf? Nějaký papaláš, ne?“ Zvláštní, na křestní jméno si několik dotázaných vzpomnělo, ale opravdu nikdo netušil, co a proč se s ním stalo. Ani Milada Horáková nedopadla o moc lépe. ,,Jo, tu znám, je po ní pojmenovaná ulice v Ostravě,“ odpověděla Petra. ,,Že by ji zavřeli? Nebo někoho zavřela ona?“ váhá Martin. Na Palacha pak zabrali všichni. ,,Počkej, abych si ho teď nespletla s Opletalem... On se upálil, ne?“ Šárka dál vypráví, jak se jeho výročí stalo symbolem a dvacet let poté se z něj vyklubala revoluce. ,,Proč se upaloval? Asi na protest, ne? Tak nějak proti všemu.“ Další vědomostní mezery mladého gymnaziálního studentstva se objevují při dotazu na zdejší prezidenty. Kdo byl ten první komunistický? Odpověď většinou zní: Nevím. ,,Gottwald nebo Husák,“ uvedla šumperská studentka Adéla pro jistotu oba představitele, jejichž jména jsou tady podle mých dalších průzkumů nejznámější; o druhém jmenovaném většina také ví, že byl až poslední, protože ,,o něm přece zpívají Chinaski“. Ani stále přehrávaná písnička však nezabránila studentovi (který mi hned poté zakázal zveřejnit jeho jméno), aby na dotaz po posledním předrevolučním prezidentovi vyhrkl: ,,Husar!“

Bachařka Milada a král Husar

Čo bolo, to bolo

Že tedy komanči byli zlí a lidé se tu v jejich područí neměli dobře, na tom se mladí shodnou. V tom, proč přesně se neměli dobře, už tak jasno nemají. Velká většina přiznává, že nad tím vlastně nikdy nepřemýšlela a přijala to jako ,,fakt“ buď z rodiny, nebo celkového národního povědomí. Po uměle vyvolaném zamyšlení pak mládež jako příklad „špatného“ uváděla nejčastěji uzavřené hranice, nedostatek zboží, cenzuru a zatýkání a mučení nevinných lidí. Jakých lidí? Mohli by nějaké oběti jmenovat z hlavy? ,,No, nějací spisovatelé, ne? Zavírali katolické básníky... jo a pálili klášterní knihy,“ vzpomíná sedmnáctiletá Šárka studující prestižní olomoucké gymnázi-

A našli by dnešní studenti na minulém režimu kromě stále zmiňovaných krutostí a nedostatků i něco pozitivního? Nějaký detail, který by byl lépe ošetřen než v současnosti? Mnohé tato otázka zaskočila, a stejně jako přiznali, že se nikdy nezamýšleli nad příčinami zlé reputace komunistů, přiznali také, že hloubat nad jejich dobrými činy je nenapadlo už vůbec. Takže znovu dlouhá pauza – a pak se nejčastěji zmiňovaným kladem stala „jistota pracovního místa“. Jiní chválili komunistickou podporu rodiny a rozdávání bytů. Jistým pozitivem vlády komunistů bylo i to, že ,,lidi se proti nim dokázali spojit, pomáhali si, ukrývali se“.

Ve chvílích, kdy Václav Havel v krátkých kalhotách hřímal ,,právě jsem se vrátil z Hradu“, ještě tahali po dvorku kačera. Milada Horáková je pro ně „bachařka“ a před listopadem tu vládl „Husar“. Studentka gymnázia zpovídala vrstevníky, co si myslí o tom, co bylo. Když přijdete za osmnáctiletými studenty a chcete se bavit o komunismu, považují vás přinejmenším za podivné. O takových věcech se přece mluví v nudných televizních rozpravách, ale zdraví mladí lidé mají docela jiné starosti. „Novinářský“ účel rozhovoru dotázané nakonec přesvědčil, ale jistá rozpačitost většinou přetrvávala. Pozoruhodné byly už první asociace ke slovu komunismus. Všichni pálili od boku věci jako ,,třešničky“, „podpultový prodej“ nebo ,,omezování osobních práv“. Nikdo nevzpomínal na prvotní pokusy o taková společenství v platónopoli, žádnému dotázanému se nevybavil Marx či vývoj v Rusku po roce 1917. To magické slovo je u nás prostě nezaměnitelně spojeno s naší vlastní historií. Pocit ze samotného slova komunismus i z celé vzpomínané éry je jednoznačně záporný. Na tom se všichni shodli. Respondenti uváděli, že jim ,,naskakuje husí kůže“, že z celého rozhovoru na dané téma mají ,,šedý pocit“, že slovo komunismus v nich vyvolává ,,mnoho spíše negativních pocitů“, a hlavně že „nemají rádi, jak se v tom každej furt babrá“. Což

Milí zběhové, zůstaňte

Šachista Husák: tanec mezi rentami. FOTO GÜNTER BARTOŠ

Tomu může zabránit nový zákon, podle něhož budou o vedoucích místech rozhodovat zásadně výběrová řízení,“ říká ministr vnitra Bublan. „V policii se také hodně spoléhá na to, že řada těch délesloužících čeká, až jim nový zákon zvedne rentu, a že pak odejdou a přenechají svá místa mladším,“ dodává. A stále si myslí, že odcházejí jen ti špatní? „Podívejte se, každá organizace prochází nějakou krizí, a já si myslím, že v policii není dobrá nálada. Ale nevím, jestli policie potřebuje lidi, kteří tu krizi nedokážou přestát,“ říká ministr. Jak by tu krizi definoval? „No, je tu velký tlak veřejnosti, kritika, na policii se hází kdejaká špína, povolání ztrácí prestiž,“ vysvětluje Bublan. Ministr tvrdí, že odchody výkon policie neohrozí. Příchody nových lidí prý ztráty zacelí. Jenže jeho podřízení nejsou tak optimističtí. „Přijímáme nové lidi. Ale ti musí nejdřív absolvovat osmnáctiměsíční školu. Pak nastoupí do služby, v pořádkové službě trvá tři až pět let, než se z nich stanou skuteční policisti. Na kriminálce dvakrát déle,“ říká policejní šéf zlínského okresu Bedřich Koutný. „Ať říká kdo chce, co chce, vznikne tu mezera. Zvládneme to, ale jestli bude trend odchodů pokračovat, tak budeme mít velké problémy.“ Jaroslav Spurný

Q

Většina dotázaných v mém průzkumu projevila velkou míru tolerance. Stranu by nejspíš nezakázali, nebojí se opakování převratu osmačtyřicátého roku, protože vidí záruku v dnešní síle mezinárodního tlaku. Rostoucí preference komunistické strany si vysvětlují tím, že ,,mladí blázni neví, co to bylo, a staří si pamatují lepší důchody“. Mí gymnaziální kolegové by také dokázali odpustit bývalým straníkům a nevyhazovali by je z vysokých funkcí. ,,Měly by rozhodovat schopnosti,“ míní Adéla, ,,lidi se můžou vyvíjet a ve straně byl kdekdo, protože se báli.“ „Čo bolo, to bolo,“ shrnula to jiná studentka. Tak mi svitla naděje, že až naše generace nastoupí, nebudou se dokola přetřásat rodokmeny a zbude více času na práci. Kristýna Chmelinová Autorka je studentka gymnázia.

Q

Tento text získal druhou cenu v literární soutěži Respektu a společnosti Člověk v tísni určené pro studenty středních škol. Plné znění i další dva vítězné texty najdete na www.respekt.cz.

INZERCE

6

ČESKÁ REPUBLIKA

PŘIPOMEŇME SI Pět let bojovali proti nadnárodní firmě, místní samosprávě a vládě. Pět let nejprve prohrávali, ale nakonec vyhrávali soudní bitvy. Přestože jim nakonec soudy dávají za pravdu, v praxi to nic nemění a oni opouštějí svůj domov. Řeč je o rodině sedláka Rajtera a mexické firmě Nemak, která navzdory soudním verdiktům dál rozšiřuje svou toxickou fabriku v průmyslové zóně u Mostu.


Hoří, má Milado Proč vyhynuli squatteři v Čechách

To je konec: Rajterové odcházejí Cestou do severočeské Moravěvsi fouká prudký vítr se sněhem a deštěm. Nad rovnou asfaltkou létají káňata a poštolky, kolem nic než pole. Ves zeje prázdnotou. Čtvercový prostor mezi domy vyplňuje pár stromů, kam člověk šlápne, zapadne do kluzkého bahna. Dvůr největšího stavení zaplňují traktory a zemědělské stroje. „Nemá to cenu. Úřady nedokážou prosadit právo, už nevěřím, že tu fabriku něco zastaví,“ říká Jan Rajter mladší. On a jeho rodina se proto rozhodli svůj boj s mexickou hliníkárnou vzdát. Podle uzavřené dohody koupí mostecká radnice od Rajterů desítky hektarů půdy sousedící s průmyslovou zónou a sedláci za to zastaví své žaloby vůči Nemaku. Výkupní částka nebyla zveřejněna. „Odstěhujeme se jinam. Koupíme půdu a budeme dál hospodařit, ale tady končíme,“ říká Rajter mladší. Jeho otec, pětasedmdesátiletý sedlák s bílým strništěm, vítá návštěvníky pevným stiskem ruky. „Je to zvláštní pocit. Život jako by uběhl naprázdno. Jen jsme se tu patnáct let zdržovali,“ popisuje své pocity. Jan Rajter chtěl být sedlákem vždycky. Z rodného statku ho ale vyhnali komunisté a on pak na návrat k hroudě musel čekat čtyřicet let: hned po revoluci koupil za všechny své železničářské úspory grunt na Mostecku. Teď je znovu na začátku. Politiky protežovaná firma pošlapala jeho práva drobného farmáře, kterému stát nebyl schopen zajistit spravedlnost. „Všichni se dnes bojí ptačí chřipky, ale rakovinu, kterou tady ta fabrika vypouští, si nikdo nepřipouští,“ říká Rajter, kterého v počátcích jeho boje označil premiér Miloš Zeman za „ekoteroristu“. Pověst „ekoteroristů“ provází mezi politiky i organizaci Ekologický právní servis, která rodině Rajterů pomáhala s přípravou strategie a podáváním žalob. Pavel Franc z EPS, který se kauze Nemak versus Rajter věnuje od počátku, dnes neskrývá smíšené pocity. „Je škoda, že tu bitvu nemůžeme dobojovat do vítězného konce. Soudy nám postupně dávají za pravdu, ale Nemak stále roste, takže se panu Rajterovi nedivím, že volí odchod,“ říká Franc. Když se v roce 2001 poprvé se sedlákem Rajterem setkal, odhadoval šanci na úspěch na tři procenta. Postupem času a s přibývajícím počtem vyhraných soudů začal jejich společnému snažení věřit. Teď je jeho pohled o poznání skeptičtější. „V tomto státě neexistují právní záruky. Při miliardových investicích, jako je Nemak nebo Hyundai, kdy se spojí zájmy velkých společností a politiků, tu právo jednoznačně kolabuje,“ říká Franc. „A jestli to chápu jako prohru? Chápu, ale ne naši. Je to velká prohra celé České republiky.“ – JK –

Hlavně, aby nezmizela biodiverzita! (Punk ve squatu Milada, únor 2006.)

N

avzdory vlezlé březnové zimě padá na Prahu horečka páteční noci a před slavnou vilou Milada v Holešovicích se houfují skupinky s barevnými kohouty na hlavách. U vchodu ochotně platí 130 korun vstupného a pokračují do narvaného sklepa, kde burácí hardcore. Dnešní koncert je výjimečný, přijeli hosté z Británie a celkem se vystřídá pět kapel. Ale až dohraje hudba a vypije se pivo, odejdou všichni domů a legendární sídlo rebelů zůstane prázdné. Kam zmizeli průkopníci českého squattingu? A proč po svobodném životě v zabraném domě netouží nová anarchistická generace?

Resist, reclaim, refuse Té krátké zprávy v novinách si počátkem roku všiml jen málokdo: „V Praze hořela vila Milada. Požár z nepozornosti zničil předsíň opuštěného domu, a dvojici mladých lidí, kteří se nadýchali kouře, odvezla záchranka bez vážnějších zranění do nemocnice.“ Těžko si představit nenápadnější tečku za příběhem, který svého času vzrušoval celostátní média i úřady. Pomalovaná vila Milada se majestátně tyčí nad zasněženou holešovickou plání. „Vzepři se, zveleb, ubraň,“ vítá příchozího anglicky psané heslo nastříkané na zdi. Vchod ale střeží mříž zamčená mohutným řetězem. Na bušení a volání nikdo neodpovídá. „Přes den tam asi nikdo moc není. Lidi přijdou v pátek na koncert,“ říká do telefonu Slávek Tesárek, který Miladu před osmi lety se skupinou přátel „obsadil“ a dnes občas pomůže nadšencům uspořádat ve sklepě hudební večer. Nejisté bydlení bez toalet, vody a elektřiny ale vyměnil za teplo pronajatého bytu v rodinném domě. „Chtěli jsme s přítelkyní soukromí,“ říká Tesárek v pokoji vyzdobeném fotografiemi indiánů. Privátu si rebelové z Milady opravdu nikdy moc neužili. Z opuštěného domu patřícího Ústavu pro informace ve vzdělání je napřed dlouho vyháněla policie, a když se jim podařilo strážce zákona utahat, dorazil za nimi do vily zástup vyznavačů tvrdých drog. Komunita dostávala čím dál zoufalejší obrysy, pravověrných squatterů ubývalo a dnes vybydlený dům zeje většinu času prázdnotou. „Připadá mi, že dnes jsou mladí lidi mnohem méně ochotni něco riskovat a obětovat, než jsme byli my,“ říká Tesárek. On sám si své již „odriskoval“: kvůli Miladě dvakrát obdržel trestní oznámení za neoprávněné obsazení domu, přičemž v obou případech ho soud pro minimální společenskou nebezpečnost tohoto činu zprostil viny.

Kde ty zlaté časy jsou

Rajter: osud made in Czech. FOTO GÜNTER BARTOŠ

„V představách měšťáků, policajtů, žurnalistů středního proudu a služebných intelektuálů budeme žít jako strašidla, budící je z jejich zajisté zaslouženého spánku,“ píše se na internetových stránkách časopi-

FOTO GÜNTER BARTOŠ

su A-Kontra, nejrozšířenějšího českého anarchistického média. Ani jeho zakladatel a mohykán zdejších anarchistů Jakub Polák optimismem nehýří. Snaha průkopníků, kteří se tu po revoluci snažili společnost nasměrovat k alternativním způsobům života, nepřinesla podle něj žádný velký výsledek. „Lidi přestali věřit ve změnu,“ říká Polák, držitel ceny Františka Kriegla, udělované Nadací Charty 77 každoročně „za občanskou statečnost projevovanou bez ohledu na osobní prospěch a možná rizika“. Polák ji svého času dostal za odvážný boj se skinheadským a úřednickým rasismem. Rozcuchaný, prošedivělý veterán české anarchie v černém tričku a šedivé mikině vypadá, jako by snad vůbec nestárnul, a na schůzku přichází s pětadvacetiletým kolegou Viktorem, který souhlasně pokyvuje při každé jeho promluvě. I Polák už squat vyměnil za pokoj v řádně pronajatém bytě, konspiračních návyků se ale nezbavil: návštěvu odmítá kvůli „přílišnému vpádu do soukromí a bezpečnosti“. Zlatou éru vzpoury, kdy tento někdejší topič hotelu Intercontinental obsazoval restaurace McDonald’s a sem tam pokousal policistu, nepřipomíná jen jeho oblečení, ale i slovník: „Mizením autonomních komunit, které spojovalo podobné kulturní, politické či ekologické smýšlení, přichází společnost o hodně. Je to jako v přírodě, pro kterou je důležitá biodiverzita. Monokultura, ve které žijeme, je náchylná k nemocem a zkáze,“ říká Polák a Viktor přikyvuje. Ale proč vlastně tyto komunity mizí? Jaká nemoc zasáhla současnou populaci rebelů? Podle Poláka je vina v hudbě. Zatímco někdejší anarchisté poslouchali punk, dnešní rebelantská mládež spíš tíhne k poslechu taneční hudby. „Sjedou se na techno a tam se baví. Ani si v tom rachotu nemůžou nic říct a pak se rozejdou a tím to končí,“ vysvětluje Polák, proč „subkultura technařů“ nemá žádný politický či sociální vzkaz jako dříve anarchisté. „Je to tak,“ stvrzuje přikývnutím Viktor. Kárající tón na adresu omladiny je slyšet i ve slovech Petra Bergmanna, další legendy českého aktivismu. „Squatting je hlavně o odpovědnosti a ta dnes lidem chybí,“ říká Bergmann, aktuálně manažer festivalu Jeden svět a lektor DAMU, kde studenty učí, jak získávat peníze a řídit nezávislé kulturní projekty. „Neodpovědný komunismus byl rychle nahrazen neodpovědným kapitalismem, který lidi učí jen konzumovat, ale ne tvořit,“ vysvětluje Bergmann hendikepy současného českého obyvatelstva. Jeho generace ovšem měla štěstí a odpovědná byla. „Po revoluci se totiž nadýchli lidé z undergroundu, kteří byli zvyklí být aktivní i za komunismu a dostali svobodnou příležitost,“ říká aktivista a za příklad fungování odpovědných lidí dává někdejší blokádu Velké pardubické. „Když jsme ji v polovine 90. let organizovali my, sešly se tam stovky lidí a dokázaly, že to jde. Dnes už se tam nesejde nikdo. Jsou moc pohodlní a líní,“ říká Bergmann.

Na zimu do Španěl Ve vile Ladronka na břevnovské pláni je luxusní půjčovna bruslí a bowling. Za skleněnými dveřmi tu servírují espresso Tonino Lamborgini a kuželky je možno vyzkoušet za dvě stě korun. Ještě před pěti lety se přitom v těchto místech rozkládal sál proslulého centra alternativní kultury. Squat Ladronka byl známý po celé Evropě a jeho klub, knihovnu a čajovnu navštěvovali i zástupci radnice v čele s jistým Pavlem Bémem a mladým alternativcům slibovali podporu. Pak ale povýšili, změnili názor a nechali Ladronku „vyčistit“ policejní úderkou. „Ladronka byla nejblíž tomu, aby se z ní stala fungující instituce,“ říká do telefonu Ivo Mathé, který se v břevnovském squatu několik let staral o provoz. Otázky jej zastihují u pokladny supermarketu, kde právě nakupuje zásoby baru na další štaci se svým soundsystémem. Dnes se totiž ve své maringotce pohybuje mezi squatem ve Španělsku a statkem v jižních Čechách, kde bydlí jeho přátelé. Mizející squatting nevysvětluje Mathé neschopností mladých, ale čistě prakticky: na rozdíl od zemí západní Evropy je v Česku nemožné zavést do zabraného domu elektřinu a vodu. Mathé však věří v renesanci hnutí – až místní společnost víc zbohatne. „Na Západě se dá snadněji žít na ulici, člověk si snadno z ulice zařídí byt a u supermarketů najde i jídlo,“ říká mladý rebel. „Někde dokonce squatteři najdou u supermarketů jídla tolik, že ho rozdávají bezdomovcům.“ Jan Kovalík

Opravdu je dnešní mládež příliš pohodlná a neodpovědná na pořádnou vzpouru? Debata na na www.respekt.cz.

Křížový vrch Asi nejznámější squattingovou oblastí v Evropě je berlínská čtvrť Kreuzberg, kde se mladým rebelům podařilo zabrat celou ulici opuštěných domů. Rychle je zvelebili, objevily se kavárny, každý večer koncerty, výstavy, divadla. Samozvaní obyvatelé po zajištění elektřiny a vody začali vyjednávat s radnicí o možné legalizaci. Někdy radnice snahám aktivistů vyšla vstříc, jindy byl dům násilně vyklizen. Samotné místo se ale probudilo, do mrtvého okrsku přišel život a dnes na něj pamatuje každý kulturní bedekr Berlína. Dodnes též v dánské Kodani existuje nezávislá čtvrť Christiania, kterou za svobodné území prohlásili squatteři v roce 1971, když obsadili bývalá kasárna. Na území Christianie nesmí automobily a do roku 2002 se tam mohl volně prodávat hašiš.

Q


INZERCE

7

8

EKONOMIKA DVAKRÁT NA OKRAJ

Jak je příjemné žít v České republice, řekne si nejeden člověk při pohledu na nenápadnou studii Světové banky. Více než dvacetistránková analýza řadí státy podle toho, kolik v nich stojí legální pořízení běžného turistického pasu. Analytikům se zde podařilo shromáždit údaje ze 127 států a Česko figuruje na solidním osmém místě.

V Kongu pro pas a dětští analytici V čele je Arménie, kde je jako v jediném státě cestovní dokument zdarma. Z vyspělých zemí je pas podle absolutních cen nejlevnější v Lucembursku (na třetím místě, poplatek činí v přepočtu necelých pět amerických dolarů). Osmí Češi platí osm dolarů (dvě stě korun). Ještě zajímavější je nejdražší desítka států. Američané (desátí od konce) platí 97 dolarů, Norové (čtvrtí od konce) 152 dolarů. V předposledním Libanonu se platí za pas dvě stě dolarů. Suverénně nejhůř jsou na tom podle Světové banky Turci, kteří své vládě musí za cestovní doklad s pětiletou lhůtou trvání vysázet 333 dolarů. Analýza přináší i další tabulku, kde se porovnávají relativní náklady na pořízení pasu. Zatímco průměrný Čech podle studie platí jedno promile svého ročního příjmu, Turek deset procent a Nepálec čtvrtinu, obyvatel Demokratické republiky Kongo dokonce jeden a čtvrt ročního platu (cestovní pas tam stojí 150 dolarů). Světová banka pracovala na analýze s otázkou, nakolik ceny pasu souvisí s velikostí migrace. Zjištění není překvapivé: tam, kde je drahé si pořídit pas, je i méně emigrantů. Výjimku tvoří jen státy s velikými migračními vlnami způsobenými válkami. Ke konci studie vyjmenovává i státy, které komplikují svým obyvatelům výjezd ze země administrativně (povolením nebo nějakým výjezdovým vízem). Podle analýzy jde o Bělorusko, Kubu, Ekvádor, Rovníkovou Guineu, Írán, Laos, Libyi, Barmu, Severní Koreu, Ukrajinu a Uzbekistán. Sami Češi dobře vědí, že ještě před nějakými dvaceti lety by byl tento seznam podstatně delší. Rovných šest procent. To je – nutno říct nečekaný – růst HDP v loňském roce, když v posledním čtvrtletí ekonomika zrychlila o plných 6,9 procenta. Nemá cenu připomínat, že je to souhra více trendů a nejmenší vliv na to má současná politika vlády. Zajímavé je, že to číslo překvapilo všechny ekonomy – jejich odhady se pohybovaly zhruba o procento níže –, což neopomněl připomenout premiér Paroubek, když je nazval „dětskými“ analytiky a dal jim za vzor svého poradce Valtra Komárka, který se trefil nejpřesněji. Česká národní banka na svých stránkách ovšem oněch 6 procent dává do souvislostí: zaprvé se totiž trochu změnila metodika Českého statistického úřadu, zadruhé na výši HDP mělo výrazný vliv posilování české koruny. Pokud si obě tyto věci odmyslíme, vyjde nám růst reálného hrubého domácího důchodu (který právě rozdílné ceny dovozu a vývozu započítává) o 4,2 procenta. I tak je to ale slušné číslo. – MŠ –, – MP –

Komárek: přesná trefa. FOTO LUDVÍK HRADILEK


Slovensko na dobré cestě Revize reformy, kterou všichni chválí

S

lovenská ekonomika rostla v posledním čtvrtletí minulého roku o sedm a půl procenta. To je nejvíc od dob vlády Vladimíra Mečiara. Ale zatímco v roce 1998 zůstala po Mečiarovi prázdná kasa a Slovensko čekala hubená léta, nyní Slováci tuší, že naopak může být už jedině lépe. Hlavně kvůli odvážné reformní smršti právě Dzurindovy končící vlády, ale také třeba proto, že největší zahraniční investice, automobilky PSA a Kia v Pováží, začnou teprve vyrábět. Po čase dnešního utahování opasků díky tomu Slováky čekají tučná, nebo alespoň tučnější léta. To je pro zdaleka nejhůř vydělávající Středoevropany zpráva, na niž už osm let od Mečiara marně čekali. „Česko na tom bylo historicky vždy lépe než Slovensko, to ale v budoucnu nemusí platit. Slovensko má totiž mnohem vyšší růstový potenciál,“ říká analytik Pavel Kohout z PPF.

Jistá skupina obyvatel Vlajkovou lodí reforem druhé Dzurindovy vlády se stala rovná daň. Lze se samozřejmě přít o její výši (19 procent neznamenalo snížení daňové zátěže, ale jen její přesun z přímých do nepřímých daní), stejně jako o její vliv na celkovou strukturu společnosti, v níž rovná daň znamená rozevírání na Slovensku už tak dost rozevřených sociálních nůžek. Dva úspěchy jsou však jednoznačné. „Ani jsme nedocenili, jak obrovský propagační vliv pro Slovensko může zavedení rovné daně mít,“ řekl před časem v rozhovoru pro Lidové noviny ministr financí a klíčová postava reforem Ivan Mikloš. Druhým kladem je, že výběr daní nejenže nepoklesl, ale naopak se zvýšil. A to natolik, že Slovensko bez problémů splnilo o roky dříve než Česká republika první koš podmínek při postupném přechodu na euro. Vedle toho ale reformy dopadly na slovenské chudé a středně vydělávající rodiny s dětmi. Při zavádění jednoduchého daňového systému s výší zdanění 19 %, kdy musel Mikloš odolávat tvrdým politickým tlakům na všemožné výjimky, se daň z přidané hodnoty u řady zboží zvýšila, a to zdražilo život. Ještě daleko tvrdší reformní úder na chudší část slovenské populace ale připravil dnes už bývalý ministr práce a sociálních věcí Ľudovít Kaník. Ačkoli to vláda nikdy nepřizná, byla tato reforma namířena především proti jedné skupině obyvatelstva, vůči níž vždy panovala na Slovensku silná nevraživost – Romům. „Chudoba na Slovensku se nerozšiřuje. Prohloubila se u jisté skupiny obyvatel. Mají velmi nízké vzdělání a zároveň mnoho dětí,“ popsal Dzurinda chladně v rozhovoru pro Hospodářské noviny slovenské Romy. „My jsme se rozhodli znemožnit zneužívání dávek.“ Nutno dodat, že se to podařilo. Strop na dětské přídavky, který by se dal zjednodušeně popsat jako „tři děti a dost“, vede k snížení romské porodnosti, která „bílé Slováky“ děsila. Drsné snížení příjmů asi půl milionu slovenských Romů v některých

Bratislavské drobty z vídeňského stolu Z Bratislavy do Vídně je přibližně stejně daleko jako z východního konce Prahy na západní. Ostatně ještě za druhé světové války se většina obyvatel Bratislavy pokládala za Prešpurčany a mluvila německy. Až do roku 1848 byla Bratislava hlavním městem Uherska a za dob Marie Terezie letním sídlem rakouských císařů. I proto se slovenskému hlavnímu městu přezdívá „vídeňské předměstí“. Vzhledem k tomu, že Vídeň je jedním z nejbohatších, nejkulturnějších a turisticky nejatraktivnějších míst v Evropě, nemusí Bratislava tohoto označení nijak litovat. Jedinou otázkou je, kdo na tom vydělá. Zda Slováci a slovenské firmy, nebo spíš Rakušané. Rakouské investiční společnosti skoupily a skupují atraktivní nemovitosti v centru města, rakouské banky dnes dominují na slovenském bankovním trhu. Samotná Vídeň, ale i spolková země Burgenland se starají o to, aby na očekávaném vzestupu zájmu o Bratislavu vydělaly také. Služby a celková úroveň Bratislavy jdou totiž v posledních letech raketově nahoru, přitom cenově má slovenské hlavní město do velmi drahé Vídně stále ještě daleko. Ceny se srovnaly jen u luxusnějšího oblečení v nově vzniklých nákupních pasážích nebo v obchodním domě Ikea. Bratislavané tak nakupují oblečení v „outletu“ v Rakousku, dvacet kilometrů za hranicí, zatímco Rakušané jezdí na Slovensko za levnými potravinami a na obědy za pět eur, za což u sebe

Kolik máte dětí, pane? FOTO TOMKI NĚMEC

případech až pod hranici dvou tisíc korun na osobu měsíčně se podařilo po čase částečně vylepšit systémem veřejných prací. Ty se však rozbíhaly velice pomalu a problém romské totální chudoby neřeší, jen částečně zmírňují tragickou sociální situaci slovenských Romů. Přitom opatření nové ministryně sociálních věcí Ivety Radičové, jakými jsou bezplatné školní obědy pro romské děti, jsou sociálními nástroji z devatenáctého, nikoli jedenadvacátého století.

Zdravotnictví kulhá Restrikční sociální reforma však měla další efekt: snížení statisticky evidované nezaměstnanosti. Ta spadla pod dvanáct procent, což je pro Slovensko, kde se nezaměstnanost mnoho posledních let pohybovala kolem procent dvaceti, zásadní úspěch. Důvodem nejsou statistická kouzla a rychlý růst slovenské ekonomiky, ale omezení práce načerno. Měřeno přínosem pro blahobyt na Slovensku se rovné dani svým významem vyrovná důchodová reforma, která mění dosavadní systém, v němž mladí platí ze svých odvodů důchody rodičů. „Situaci řešíme teď a nenechali jsme to na naše děti, které by ji řešily ještě obtížněji,“ uvedl

doma pořídí tak polévku. Kupodivu se v Bratislavě příliš nerozmohla na rozdíl od českého pohraničí sexuální turistika, především proto, že slovenské prostitutky „pracují“ rovnou ve Vídni. Do Bratislavy se dokonce z Vídně jezdí i za kulturou, proslavené jsou především zájezdy vídeňských důchodců do opery Národního divadla, po nichž následuje večeře v bratislavských restauracích a návrat do Rakouska. Přestože komunisté magistrálou a úpravou nábřeží srovnali se zemí třetinu bratislavského historického jádra, má Bratislava v porovnání s Budapeští a Vídní nejmalebnější historické centrum, které má navíc především o letních víkendech úžasnou atmosféru. Turistů v Bratislavě přesto příliš nepotkáte, a když ano, tak hlavně z lodí, plujících mezi Budapeští a Vídní. Obří parníky, které jsou vlastně velkými hotely na vodě, se však ve slovenském hlavním městě zastaví jen na onen jeden večer. Turistická infrastruktura Bratislavy zůstává v plenkách, dobrých hotelů střední kategorie tu stojí jen pár a na mladé turisty, z nichž z velké části dnes turistický ruch žije, není slovenské hlavní město zařízeno vůbec. Zařízení západní úrovně za slovenské ceny, jako před dvěma roky otevřené termální lázně v Senci asi třicet kilometrů za Bratislavou nebo některé vinárny a sklípky v okolí Pezinku, jsou zatím jen ojedinělými příklady. Převažuje komunismem dýchající šeď nebo neúměrně drahý luxus. Mezi Rakušany se navíc musí Slovensko a Bratislava potýkat s neblahou pověstí města zločinu a mafiánů, kde návštěvníkovi z Vídně hrozí, že se domů vrátí bez peněženky nebo i bez auta. Není

pro LN sám Kaník. Zavedený systém individuálních účtů a nestátních důchodových fondů je revoluční a dlouhodobě udržitelný, tedy pokud byly dobře nastaveny počáteční podmínky. To se sice teprve uvidí, ale už dnes je penzijní reforma, které uvěřilo přes milion Slováků spořících si na důchod „po novu“, převratným počinem. Nejobtížnější je stav slovenského zdravotnictví. Platby za část lékařských úkonů, které zavedl ministr Peter Zajac, stabilizovaly finanční situaci. Ale zavírání nemocnic, nejasné pozadí privatizace i současný stav, kdy tisíce ambulantních lékařů chtějí vybírat peníze přímo od pacientů, svědčí o chaosu, který jinak dobrý záměr provází. „Lidé si musí připlácet na chřipku, aby bylo dost peněz na infarkty nebo na léčbu rakoviny,“ říká správně Zajac. V nepřehledné situaci, kdy se každých pár měsíců mění nejen doplatky na léky, se tato základní myšlenka reformy pomalu ztrácí. Takový je pohled zvenčí. Přímo na Slovensku reformní lesk Dzurindovy vlády notně kalí vlna skandálů provázejících jeho druhý kabinet. Ale to už je jiná, nereformní kapitola Slovenska. Kapitola mnohem rozporuplnější. Luboš Palata Autor je redaktorem Lidových novin.

to sice už tak pravda, ale občasná přestřelka mafiánských klanů přímo na bratislavských ulicích nebo náloží odpálená auta pomáhají tento stereotyp udržovat. Přesto už nyní Vídeň a celé severovýchodní Rakousko pohlíží na Bratislavu jako na konkurenci. To je hlavní důvod toho, proč na rakouské straně zatím neexistuje dálniční propojení, které by vzhledem k fungující dálnici mezi Vídní a Budapeští mohlo mít délku pouhých asi patnácti kilometrů. Oficiálně se Rakušané odvolávají na ekologii, ale to neplatí o spojení „električkou“, která mezi Vídní a Bratislavou jezdila ještě před druhou světovou válkou. I u ní však zůstává jen u slov. Důvodem je letiště ve vídeňském Schwechatu, největší, ale také nejdražší letiště ve střední Evropě. Na bratislavské letiště, které je sice zastaralé, má však daleko nižší poplatky, je to ze Schwechatu necelých čtyřicet kilometrů. Dvacet minut po dálnici. Tedy kdyby tam dálnice byla. Dnes této blízkosti ale využívají levné aerolinky, které na billboardech kolem Schwechatu vylepují provokační inzeráty s cenami, kterým už neodolaly tisíce Rakušanů. Dálnice ale možná bude. Slovenská vláda totiž souboj s Vídní vzdala a dohodla se, že prodá bratislavské letiště konsorciu, v němž hrají akcionáři schwechatského letiště dominantní roli. „Rozhodli jsme se spolupracovat,“ vysvětlil rozhodnutí kabinetu premiér Dzurinda. Na bratislavské letiště a Bratislavu jako takovou tak do budoucna zbudou přinejlepším drobty z vídeňského stolu. Jako na každé předměstí. Ovšem drobty ze stolu velmi bohatě prostřeného.

Q


INZERCE

9

10

ZAHRANIČÍ


Proč vyhraje Lukašenko Poslední diktátor Evropy má ve volbách navrch, přesto sází na konspirační scénář

Na rozkaz Lukašenka? Prezidentský kandidát Alexandr Kozulin zmlácen přímo před kamerami. (Minsk, 2. březen.) FOTO PROFIMEDIA.CZ

B

ude Alexandr Lukašenko doživotním prezidentem? Předloňské referendum umožnilo změnu ústavy, a tím i jeho další kandidaturu. O jejím vyznění rozhodnou tuto neděli občané Běloruska. Upřímně řečeno je už rozhodnuto. Zajímavé ale je, co volbám předcházelo a co je provází.

Vše na ruku Moskvy Zdá se, že po referendu se Lukašenkovi tak trochu zatočila hlava. Snad opravdu uvěřil číslům podpory, která prostřednictvím své kanceláře pravidelně objednává u Ústřední volební komise (ÚVK). Spíše si ale dával záležet na tom, aby si zajistil přízeň a podporu Moskvy. Podle všeho se to povedlo. Rusové mu vyšli vstříc například v otázce supervýhodné ceny zemního plynu pro rok 2006. Ať už jim Lukašenko slíbil, že levně prodá lukrativní podnik Beltransgaz vlastnící veškeré plynovody a distribuční zařízení na území Běloruska (Lukašenko za něj chtěl 5 miliard dolarů, Kreml a Gazprom nabízely desetinu), či to bylo jinak, zdá se, že „Putin a spol.“ opět přikývne všemu, co minský režim po volbách prohlásí. Jenže i tak projevuje Lukašenkův tým určitou nervozitu. Například koncem prosince diktátor nečekaně přesunul datum voleb z tradičního období léto/podzim na březen. Proč? Možná proto, že březen je měsícem parlamentních voleb na Ukrajině, jejichž dopad je pro svět mnohem důležitější než události v Bělorusku, a proto Západ bude mít méně času a sil na kritiku Lukašenka. Druhá verze je tak trochu fantastická: prý se v létě očekává v Rusku obrovský finanční krach (podobný srpnu 1998), který by měl drtivý dopad i na ekonomiku Běloruska; vést prezidentskou kampaň za takových podmínek je jasná sebevražda. Jisté je, že opozice se ocitla v nevýhodě. Týmy „jediného opozičního kandidáta“ Alexandra Milinkieviče (jeho portrét viz Respekt č. 48/2005) a jeho sociálnědemokratického rivala Alexandra Kozulina musely nasbírat nejméně 100 tisíc podpisů za tuhé zimy a ve zkráceném termínu. Leč podařilo se.

Nervózní „Tatínek“ a „debilové“ na TV Prezidentský kandidát nemá imunitu, jak ukázal incident z 2. března, kdy zvláštní komando brutálně zmlátilo a zatklo samotného Kozulina a členy jeho štábu poté, co se politik snažil dostat k delegátům Celoběloruské lidové porady a promluvit s nimi. Má ale unikátní šanci – může několikrát vystoupit v televizi s projevy k národu. Milinkievič i Kozulin si ji nenechali ujít a Bělorusové byli zcela šokováni jejich otevřeností. Na kanálech státní televize slyšeli náhle to, co si posledních deset let mohli říkat jen tiše doma v kuchyni. Zvláště Kozulin, který si snaží vytvořit image „inteligentního a vzdělaného Lukašenka“, si vůbec

nebral servítky. Populismus a rétorika srozumitelná i spodině byly vždy osvědčenou zbraní Lukašenka. A když mu teď někdo velmi schopný a obratný chce tuto zbraň vzít, není to počátek konce „neporazitelného Saši“? Vždyť lidé skutečně mají právo vědět, zda Lukašenko skrývá jistá fakta svého životopisu – například svou službu v 70. letech ve funkci bachaře, pokus o sebevraždu, psychickou nemoc či odpovědnost za zmizení několika svých politických oponentů. Jak je možné, že jeho starší syn Viktor vykonává generálskou funkci prezidentského poradce pro bezpečnost? Tyto pasáže z Kozulinova projevu se šéfům státní televize zdály natolik odvážné, že je ze záznamu nakonec vystřihli. Jenže lidem stačil i zbytek. Milinkievič byl sice zdrženlivější, ale ani on „Tatínka“ nešetřil. Právě poté prý diktátor rozkázal ozbrojencům, aby Kozulinovi „rozbili hubu“. V projevu před delegáty již zmíněné Celoběloruské porady pak ztratil kontrolu a svého konkurenta-profesora charakterizoval jako „debila“. Ale sám výzvu kandidátů k účasti na společné debatě nepřijal, což mnozí vnímají jako důkaz jeho slabosti.

Západ se spikl Lukašenko nemá kam ustupovat, takže ke slovu přišla konspirace. „Boj s protistátními živly a rozvraceči republiky“ odstartoval prohlídkou auta české ambasády v Minsku, v jehož kufru ležely brožury s textem zprávy OSN kritizující Lukašenkův režim. To diktátor označil za „hrubé vměšování do vnitřních běloruských záležitostí“ a pohrozil Praze diplomatickými potížemi. Následovalo zatčení čtyř členů nevládní organizace Partnerství. Cimafej Drančuk, Mikola Astrejka, Aljaxandar Šalajka a Enira Branická byli minskou prokuraturou obviněni, že řídili organizaci, „která porušuje občanská práva a destabilizuje situaci ve společnosti“. KGB vzápětí prohlásila, že odhalila hnízdo opozičních spiklenců, kteří chystali násilný státní převrat. Šéf běloruské bezpečnosti Stepan Suchorenko poznamenal, že zmíněné organizace fungují v hlubokém podzemí a velice profesionálně, protože mnozí jejich pracovníci byli vycvičeni v zahraničí. KGB u zatčených údajně našla spoustu zajímavých věcí, například „předem zfalšované výsledky povolebních dotazníků“ (exit-polls). Padělky byly údajně vyrobeny v Česku a mělo na nich stát, že zatímco Lukašenko získal jen 41,3 % hlasů, pro Milinkieviče hlasovalo 53,7 % voličů. To vše prý Západ připravuje podle ukrajinského „oranžového“ scénáře z roku 2004. Co by pak v Bělorusku následovalo? Plán spiknutí vypadá v očích KGB takto. V noci na 20. březen ÚVK spočítá hlasy a potvrdí, že zvítězil Lukašenko, jemuž státní tisk již v únoru věštil skóre 76 %. Lid si oddechne, ale v tu chvíli vyrazí se svými plány kontrarevoluce. Klíčovou roli prý sehrají „ostří hoši“ z Partnerství. Ti mají dodat veřejnosti letáky s falešnými výsledky povolebních průzkumů a poctiví běloruští občané, místo aby si v kli-

du a teple domovů připili na zdraví svého „nesmrtelného“ prezidenta, budou různými provokatéry lákáni do ulic, aby podpořili „agenta imperialismu“ Milinkieviče. Tam budou stát oddíly policie připravené tvrdě zasáhnout. A Západ jen čeká, až bude v Minsku prolita krev demonstrantů. Aby verze spiknutí vypadala pravděpodobněji, muselo se v doupěti „extremistů a teroristů“ najít i něco solidnějšího než nějaké papírky. Pro jistotu tedy byly v kancelářích Partnerství zabaveny například zbraně (Šalajkova plynová pistole, na kterou měl řádné povolení), počítače (šéf KGB si postěžoval, že veškerá data byla spiklenci pečlivě „zakódována a zašifrována“), 100 mobilních telefonů s litevskými SIM kartami, „kontrarevoluční literatura“, notebooky, razítka, několik desítek tisíc dolarů a údajné důkazy toho, že „organizace rozvracečů“ byla financována z USA. Scénář údajného převratu působí věru hororově. Uprostřed mnohatisícového protestního mítinku opozice odpálí několik výbušných zařízení. Rozzuřený dav si pomyslí, že výbuchy má na svědomí nějaké Lukašenkovo komando, a proto zaútočí na úřady, nádraží atd. s cílem „ochromit fungování státní správy“. Tím se odstartuje revoluce a režim padne. KGB sice žádnou výbušninu nenašla, ale její odhalení podle Suchorenka plány „demokratů-teroristů“ zastaví: „Neodváží se toho. A pokud ano, okamžitě výbušninu najdeme…“ Od tajné policie to byl chytrý tah. Lidé se zaleknou účasti na jakýchkoliv povolebních akcích – co když tam opravdu něco vybuchne? V podobném uvažování je pak vedlejší, zda nálož odpálí KGB nebo nějaký „špion“.

Nenechat nic náhodě Redakce webových stránek jedné z největších běloruských opozičních stran – Sjednocené občanské – dostala začátkem března anonymní

Do čela Běloruska Sergej Gajdukěvič (1954) má dvě vysoké školy – vojenskou (protivzdušná obrana, PVO) a právnickou. Sloužil v sovětské armádě, v letech 1982–83 působil jako vojenský poradce v Iráku. Poslední armádní funkcí bylo křeslo náměstka velitele vojsk PVO. Od roku 1995 je šéfem Liberálnědemokratické strany Běloruska, jakési obdoby ruských liberálních demokratů Žirinovského. Je loutkou v rukou Lukašenkova režimu; svou formální účastí ve volbách má prokázat jejich demokratismus. Alexandr Kozulin (1955) je doktor matematických věd, akademik, čestný profesor mnoha univerzit, předseda Běloruské sociálnědemokratické strany. Bývalý rektor Běloruské státní

dopis podepsaný „příslušníky KGB Běloruska“. Píše se v něm mimo jiné, že poté, co státní televize odvysílala prohlášení Milinkieviče a Kozulina, začaly narůstat body opozičních kandidátů a klesat preference Lukašenka. Ten se prý na poradě se šéfy ozbrojených rezortů choval až hystericky. Šéfovi KGB povolil zahájit speciální operace proti opozici: již proběhla vlna domovních prohlídek a zatčení, Milinkievič a Kozulin jsou nepřetržitě sledováni a státní bezpečnost si pořídila seznamy „neloajálních občanů“ včetně rodinných příslušníků a espézetek jejich aut. V „den D“, 19. března, se pak štáb kandidáta Lukašenka rozmístí v kanceláři prezidenta Lukašenka. Ten prý nařídil, aby všichni seděli u telefonů a byli „připraveni padnout v boji za svého prezidenta“. Připravuje se na možnost odpojení internetu a mobilních telefonů. Minsk bude zablokován pro vjezd „nepovolaných osob“. KGB se bude snažit najít v kanceláři, garáži či autě nějakého opozičníka zbraně, munici nebo granáty. Členové volebních komisí budou mít příkaz zastrašovat každého, že odnese-li volební lístek s sebou, bude proti němu zahájeno trestní řízení. Připravuje se parta anonymů, kteří se budou vydávat za opozičníky; bude tudíž snadné najít „darebáka“, jenž za dolary a eura láká naivní občany do ulic. Státní televize dostane zelenou k vedení nejčernější propagandy proti Milinkievičovi a Kozulinovi. Úkol pro ÚVK je jasný: v prvním kole Lukašenko dostává 73 % hlasů, na druhém místě je někdo jiný než Milinkievič. Proč tedy Lukašenko vůbec povolil svým rivalům vystoupit v televizi? Protože chce těsně před volbami pronést svůj vlastní projev a „moudře zhodnotit veškerou hloubku morálního propadu“ svých konkurentů. Alexandre Gajdamacký Autor je běloruský novinář.

univerzity a ministr školství považuje svržení Lukašenka za jakýsi proruský projekt; sice se hlásí k opozici, ale zatím s Milinkievičem příliš nespolupracuje. Alexandr Lukašenko (1954) je prvním prezidentem Běloruska (od roku 1994, znovu zvolen v roce 2001) a posledním diktátorem Evropy. Vzděláním je učitel historie a agrární ekonom. Během 12 let vybudoval systém osobní autoritářské moci a nehodlá se ho vzdát. Řekl, že bude svůj úřad bránit třeba i s „kalašnikovem“ v rukou. Alexandr Milinkievič (1947) je doktor fyziky a matematiky. V říjnu 2005 ho kandidátem na prezidenta zvolil Kongres demokratických sil. Mluví anglicky, francouzsky, polsky a rusky. Je pokládán za prozápadního kandidáta, jenž by mohl zemi směřovat k NATO a EU.

Q

ZAHRANIČÍ


11

Oslavou k puči Dvacet let po svržení prezidenta Marcose hrozí Filipínám návrat diktatury

V

Manile panuje až překvapivý klid. Nebýt ostnatých drátů a vojáků u kontrol přehrazujících některé citlivé komunikace, člověk by jen těžko uvěřil tomu, že se děje něco mimořádného. Stánkaři na trhu ve čtvrti Quiapo poblíž Malacañangu – prezidentského paláce – sice po očku sledují televizi, kde se s živými vstupy střídá jeden reportér za druhým, ale na přímý dotaz většinou jen mávnou rukou. „Taková už je filipínská politika,“ říkají nevzrušeně. Přitom je pátek 24. února a na Filipínách právě zavládl výjimečný stav.

Panna Maria z EDSY Zatímco u nás připomíná 25. únor ztrátu demokracie, na Filipínách se tento den slaví jako svátek její obnovy. Právě 25. února 1986 vyvrcholila čtyřdenní nenásilná revoluce, kdy si demonstranti vynutili odchod autoritářského prezidenta Ferdinanda Marcose a jeho následný exil na Havaji. Marcos tu dodnes platí za zosobnění diktatury, státem organizované korupce a porušování lidských práv a jeho pád si Filipínci připomínají v podobném kontextu jako Češi a Slováci 17. listopad. Navíc rádi uvádějí, že jejich nekrvavá revoluce – podle zkratky několikaproudé magistrály Epifanio de los Santos vedoucí skrz Manilu přezdívaná EDSA – inspirovala protest na pekingském náměstí Tchien-an-men i vlnu protikomunistických revolucí ve východní Evropě. Ať už je jejich tvrzení jakkoli nadsazené, hrdost na spontánní vzepětí během čtyř únorových dní před dvaceti lety je vlastní velké většině Filipínců. Letošní výročí mělo být vzhledem k dvacátému jubileu okázalejší než v minulých letech. Jenže zatímco první dva dny oslav se odvíjely podle předem stanoveného scénáře (kladení věnců, vernisáže výstav, promítání dokumentárních filmů), třetí den ráno prezidentka Gloria Macapagalová-Arroyová vyhlašuje výjimečný stav. Výuka ve školách je až do odvolání přerušena, strategická místa v metropoli obsazuje policie a armáda a veškerá shromáždění jsou zakázána. Důvod? Údajné odhalení připravovaného pokusu o puč. Některým opozičním představitelům z krajní levice i pravice, kteří se již delší dobu snaží přimět prezidentku k odstoupení, se prý podařilo napojit na skupinu rebelů uvnitř armády. Několikatisícový dav, který měl tvořit jádro lidové vzpoury, rozhánějí pořádkové síly za pomoci obušků, štítů a vodních děl. Konfrontace vrcholí na křižovatce ulic EDSA a Ortigas, tedy právě tam, kde před dvaceti lety klečící a modlící se jeptišky v čele několikasettisícové masy zastavily Marcosem vyslané tanky jedoucí rozprášit

armádní rebelii, kterou vše začalo. Dnes zde na počest tohoto „zázraku“ stojí kaple zasvěcená Panně Marii z EDSY.

Novináři a studenti se bouří V Manile panuje klid, jak už je řečeno výše. Ovšem ne všichni přijímají prezidentský výnos číslo 1017, tedy vyhlášení výjimečného stavu, bez emocí. Znepokojeni jsou zejména novináři, kterým je výslovně zakázáno „šířit podvratné informace“, například citováním osob, jež usilují o svržení vlády. Vláda zároveň nechává zatknout několik nejhlasitějších opozičníků včetně poslance Crispina Beltrana z levicové strany Anakpawis a vůči pěti dalším vznáší obvinění z rebelie a pokusu o puč. V případě zločinů s hrozbou více než šestiletého trestu nechrání poslance imunita. Dotyčná pětice se tudíž zabarikáduje v budově Kongresu a předsednictvo Sněmovny dává najevo, že své kolegy ochrání do té doby, než vláda předloží řádný zatykač. Přestože prezidentka po týdnu výjimečný stav odvolává, jeho zmiňované prvky platí dál, ba v některých případech se rozšiřují. Asociace provozovatelů televizního a rozhlasového vysílání například ve spolupráci s ministerstvem spravedlnosti nařídila svým členům, aby se ve zpravodajství vyhýbali používání anonymních zdrojů. Odpor vůči plíživé obnově diktatury vidíme i na akademické půdě. Celý následující týden po vyhlášení výjimečného stavu se v areálu státní Filipínské univerzity (UP) protestuje proti prezidentce i jejímu výnosu č. 1017. Studenti tak de facto porušují zákaz veřejného shromažďování. „Nikdo a nic naše protesty nezastaví. Strach nikdy neměl na naší univerzitě místo,“ říká studentka prvního ročníku masové komunikace Isa Artajová stojící v čele aliance za prosazování demokratických práv na UP. Připomíná tak, že její alma mater se stala místem bouřlivých protestů už za vlády Ferdinanda Marcose, který v roce 1972 také vyhlásil výjimečný stav a zrušil jej až o devět let později. „Jenom poradci prezidentky Arroyové mohli ve své stupiditě přijít s tak nesmyslnými formulacemi, jako je spiknutí extrémní levice a extrémní pravice, což jsou přesně slova Ferdinanda Marcose z roku 1972. Okopírovali to slovo od slova. Nedokážou být ani originální,“ ulevuje si Randy David, profesor sociologie a jeden z prvních, kteří byli v den vyhlášení výjimečného stavu na několik hodin zadrženi. „Arroyová nemůže politicky přežít, aniž by nezničila vše, co se od roku 1986 snažíme vybudovat. Proto jsme v ulicích a protestujeme proti jejímu dalšímu setrvávání v úřadu,“ shrnuje profesor David.

Komu patří severní pól? Arktida rozmrzá a pod ledem čeká bohatství. Globální oteplování přijde někomu vhod. 29. srpna 2005 dorazila na severní pól ruská výzkumná loď Akademik Fjodorov a připsala si na konto slavné prvenství. Ruští geografové na palubě se stali první posádkou, která na nejsevernější bod planety doplula bez pomoci ledoborce. A přestože jsou Rusové bezpochyby obratní mořeplavci, nebylo to vlastně nijak překvapivé. Led totiž prostě mizí. Bílá pokrývka Severního ledového oceánu taje v posledních letech tempem, které sice zneklidňuje domorodé Inuity a polární medvědy, nikoliv však vlády přilehlých pěti severských zemí. Rusové, Norové, Dánové (spravující Grónsko), Kanaďané a Američané si místo polární nostalgie brousí zuby na dosud nedostupné nerostné suroviny, loviště ryb a nové dopravní cesty. Ve hře jsou stovky miliard dolarů, národní prestiž a bezpečnostní zájmy. Modrá hladina na severu zeměkoule totiž umožňuje nejen vrtat do dna a těžit ropu či plyn v místech vyhrazených donedávna pouze tuleňům, ale dělá sousedy i ze zemí zatím považovaných za státy z opačných stran zeměkoule. Bez ledu je to z Ruska do Kanady lodí najednou jenom kousek. Ani ruským výzkumníkům z Akademika Fjodorova ostatně nešlo o prvenství. Přijeli si jenom

na severní pól změřit, kam až sahá jejich hranice. Rozhodujícím kritériem, podle kterého by se Arktida měla rozparcelovat mezi sousední země, je totiž podle mezinárodních smluv rozsah šelfu, mělkého moře u pobřeží. Jenže mapy mořského dna jsou zatím neúplné, a hranice tudíž sporné – samotný pól si kromě Rusů chtějí přivlastnit ještě Dánové, o skalisko jménem Hansův ostrov se hádají Dánové s Kanaďany, a ti se zase neumí domluvit s Američany a Evropany, komu patří objevitelsky slavná, ale dosud prakticky nepoužitelná cesta známá jako Severozápadní cesta, jež by zkrátila lodím cestu z Evropy do východní Asie o dobré 4000 kilometrů. Do toho všeho se motají i další energeticky vyprahlé země – Číňané si s norským svolením vybudovali průzkumnou stanici na Špicberkách a do arktických moří již několikrát diskrétně zabrousil na průzkum i jejich ledoborec Sněžný drak.

Špeditéři čekají, přístavy se chystají Zatímco se tedy vědci přou o to, zda je zjevné oteplení v Arktidě součástí přirozeného cyklu,

Revoluci si studenti nepřejí, ale prezidentce Arroyové nefandí. FOTO PROFIMEDIA.CZ

Hello, Garci… Asi nejtěžší ránu v její dosud 14leté politické kariéře zasadil Glorii Macapagalové-Arroyové skandál, který kolem ní propukl loni v červnu. Na veřejnost se dostaly záznamy odposlechů údajných telefonických rozhovorů mezi ní a členem ústřední volební komise Virgiliem Garcillanem. Měly být pořízeny těsně po prezidentských volbách v květnu 2004, v době, kdy se teprve sčítaly hlasy z mimořádně těsného souboje mezi Arroyovou a Fernandem Poem. Nezaměnitelný prezidentčin hlas je na nich opakovaně slyšet v krajně podezřelých výměnách, které se točí kolem manipulací s certifikáty z jednotlivých volebních okrsků. Nejtěžší okamžik své politické dráhy a následný pokus o odvolání v Kongresu nakonec Arroyová ustála, což by leckdo mohl označit za větší zázrak než pokojný průběh událostí na EDSE v roce 1986. Věc ale nebyla řádně prošetřena a podezření, že prezidentka podváděla, dosud trvá. Kongresman Roilo Golez, který v letech 2001–4 zastával funkci jejího poradce pro národní bezpečnost, ale po loňském propuknutí skandálu vládní tábor opustil, opakování pokusu o impeachment

nebo důsledkem nevratného lidského zásahu, vlády zjevně nepochybují a konají. Potvrdí-li se současný trend, bude do konce století ledová pokrývka severních moří každoročně mizet na celé měsíce a místo ní se na vrcholku planety objeví otevřená vodní hladina o velikosti pěti Středozemních moří. Kdo zaspí, spláče nad výdělkem. Hranice je potřeba stanovit podle článku 76 Mezinárodní konvence o mořích pod patronací OSN nejpozději do roku 2009. To je termín, kdy musí země „přesvědčit“ své nové sousedy o přesném rozsahu svých mělčin. A tak se měří a investuje, i když snadné to rozhodně nebude. Spojené státy například ještě dotyčnou smlouvu kvůli obavě několika republikánských senátorů z omezení státní suverenity ani neratifikovaly, a zda tak nakonec na nátlak prezidenta Bushe učiní, není jasné. Tím se však ostatní nehodlají zdržovat. Norové již investovali více než 8 miliard dolarů do rozvoje mohutného komplexu Snohvit (Sněhurka) na zkapalnění plynu v kdysi idylické rybářské vesničce Hammerfest na severním pobřeží. O kus dál se do ještě rozsáhlejšího podniku pouštějí Rusové – jejich proslulé plynové pole Štokman bude dodávat zkapalněný plyn do USA a investice na jeho rozvoj přijdou pět vybraných firem na zhruba 20 miliard dolarů. V celé oblasti se ostatně nachází podle odhadů amerických geologů čtvrtina nepotvrzených světových zásob ropy a plynu. Na své si nepřijdou jenom těžaři. Finové, jejichž pobřeží do Arktidy nezasahuje, udělali terno díky výstavbě speciálních tankerů: jejich příď je docela obyčejná, když však provedou čelem vzad a vyrazí na cestu neobvykle tvarovanou zádí napřed, promění se v ledoborce. Skutečné štěstí pak potkalo amerického podnikatele Pata Broeho, jenž v roce 1997 koupil od kanadské vlády za symbolických 10 dolarů rozpadající se přístav v Churchillu. Ten se, již napojen na železniční trať vedoucí nitrem amerického kontinen-

nevylučuje. „Je to možné. Za pár měsíců vyprší roční lhůta, během níž nemůže být podán nový návrh na její sesazení. Tentokrát by mezi body obžaloby mohl být přidán i výnos číslo 1017, který byl podle našeho názoru v rozporu s ústavou,“ říká ve své kanceláři Golez, dnes místopředseda opoziční poslanecké frakce. Sama prezidentka přesvědčuje občany o své nepostradatelnosti. Označuje se za nejlepší osobu, která může Filipíny vyvést z nynější krize, a v jednom rozhovoru dokonce prohlásila, že je ve funkci hlavy státu z vůle Boží, a už proto prý musí dokončit, co pro ni Nejvyšší zamýšlí. Veřejnost k ní sice podle průzkumů přílišné sympatie nechová, ale očividně ji toleruje coby nejmenší zlo. „Glorii nijak zvlášť ráda nemám,“ říká jedna filipínská známá u večeře. „Ve volbách podváděla, ale kdo tady nepodvádí? Prostě tu k ní není žádná alternativa. A ona je alespoň schopná a pracovitá,“ dodává. Jak vyplynulo už z průběhu loňské krize kolem impeachmentu, mlčící většina si pro tuto chvíli opakování EDSY evidentně nepřeje. Pavel Vondra, Manila Autor je novinář na volné noze.

Q

tu až do Mexika, stane nejspíš spolu s ruským Murmanskem jedním ze dvou přirozených terminálů na nových lodních trasách ze severu Evropy i z Dálného východu s ročním obratem 100 milionů dolarů. Podobné částky vysvětlují epizody, jakou byla třeba ta z loňského léta, kdy se kanadský ministr obrany vydal na ostrůvek u pobřeží Grónska, aby tam vztyčil kanadskou vlajku a zanechal na něm jako důkaz přítomnosti několik lahví whisky. Následovala odvetná výprava dánského loďstva, které vyměnilo whisky za brandy a zabralo ostrov pro změnu jménem Kodaně. Pokračovaní můžeme očekávat letos – až roztají ledy. Jiří Sobota

Q

12

SVĚT KOLEM / O KOM SE MLUVÍ

S

obotní smrt Slobodana Miloseviće nebyla jedinou smrtí, která minulý týden postihla mezinárodní soudní tribunál v Haagu. V pondělí se ve své cele oběsil Milan Babić, v 90. letech lídr vzbouřených chorvatských Srbů a prezident tzv. Republiky srbská Krajina. Možná ho dostihlo svědomí, možná neunesl tlak spoluvězňů, pro které byl „zrádcem“. Jedno je ale jisté: mezinárodní soudní tribunál pro bývalou Jugoslávii ztratil jednoho ze svých nejcennějších svědků. Milan Babić

V Haagu už bez Babiće

Tapie vstal ze dna Z fotbalu do vlády, za mříže a na hereckou dráhu

„J

sem opět tady a mají ze mě strach, nejdelší vražedné nože vždy měli moji političtí souputníci. Nikdy mi neodpustili, že jsem byl členem vlády a nebyl jako oni.“ Tato slova pronesl v lednu Bernard Tapie. Bylo to krátce poté, co bývalého šéfa fotbalového klubu Olympique Marseille, ministra, poté vězně a pak úspěšného herce nařkl někdejší záložník marseilleského týmu Jean-Jacques Eydelie z organizování dopingu před důležitými zápasy a z korupce hráčů i rozhodčích. „Nemají-li proti mně nic lepšího než 13 let starou a uzavřenou aféru, jsou směšní,“ pokračoval Tapie. „O vysoký politický post se už ucházet nikdy nebudu, poučil jsem se. Oni ale ne, nedošlo jim, že daleko nebezpečnější můžu být jako nezávislý komentátor.“ Jak tato slova myslel, ukázaly další dny. Bývalého fotbalistu zažaloval za pomluvu a ve sledované televizní diskusi utrousil: „Bůh nás ochraňuj před politickým návratem Jospina, tohoto socialisty 19. století.“ Tapieho příběh je skutečně pozoruhodný. Ukazuje to, co už známe sami – dráhu obchodního, politického a fotbalového šíbra, která ho dovedla pro podvody až za mříže. Ukazuje ale i to, co ještě neznáme – jak se takový člověk zdvihl ze dna a získal si opět uznání.

Kapitalista s duší

Špatný člověk, ale dobrý svědek. FOTO ARCHIV

toho věděl hodně. Věděl hodně o Slobodanu Miloševićovi, o šéfovi jeho tajné služby Jovicovi Stanišićovi i o spoustě dalších obžalovaných. A hodně toho řekl. Babić byl v životě skoro vším. Zubařem i politikem, komunistou i nacionalistou, stoupencem Miloševiće i jeho protivníkem. Byl vášnivým zastáncem nejbrutálnějšího etnického čištění i mužem, který nakonec prosil Chorvaty o odpuštění. V roce 1990 se veřejnosti takřka neznámý zubař z Kninu stal jeden z lídrů srbského povstání v Chorvatsku. Babić byl arogantní, bezskrupulózní a nesnášenlivý. Jeho nenávistné výroky na adresu Chorvatů byly pověstné. S oblibou kreslil hranice Velkého Srbska. Byl ochoten bojovat tak dlouho, jak bude potřeba, a bez ohledu na oběti. V roce 1992 jeho extremismus vadil už i Miloševićovi – to když Babić odmítl přijmout mírový plán OSN a rozmístění mírových sil. Milošević ale rychle dokázal, kdo je skutečným pánem, a Babiće se zbavil. Ten pak politicky přežíval v bezvýznamné funkci ministra zahraničí nikým neuznané Republiky srbská Krajina. Na poslední chvíli před pádem Krajiny se stal premiérem, ale ve funkci nepobyl ani měsíc, když chorvatské tanky v srpnu 1995 vymazaly Krajinu z mapy. Babić na další roky zmizel z politického života. Žil u příbuzných na předměstí Bělehradu a okopával zahrádku. Až do roku 2003, kdy ho Haag obvinil z vražd a vyhánění Chorvatů z Krajiny v letech 1991–92. Babić přiznal vinu a dostal 13 let. U soudu působil jako jiný člověk. „Prosím své bratry Chorvaty, aby odpustili svým bratrům Srbům. Prosím svůj srbský národ, aby nechal minulost za sebou a obrátil se k budoucnosti,“ pronesl Babić v závěrečné řeči. Ještě důležitější než slova o odpuštění ale bylo jeho svědectví v procesu s Miloševićem. Babić podrobně popsal velkou hru, kterou Slobodan Milošević od roku 1990 rozehrával se Srby v ostatních jugoslávských republikách. Zkráceně řečeno – využít strachu místních Srbů z postupného rozkladu Jugoslávie, tento strach systematickou propagandou zesilovat a využívat pro vlastní mocenské cíle. Následovaly dodávky zbraní, příchod polovojenských jednotek, výcvik místních milicí. A tam, kde se přesto eskalace konfliktu opožďovala, nastoupily provokace tajné služby. A pak už otevřená válka, masakry, etnické čistky… Ovšem ve chvíli, kdy boj za zájmy „ohrožených“ srbských bratří v Chorvatsku přestal Miloševićovi vyhovovat, hodil místní Srby bez mrknutí oka přes palubu. Milan Babić mu to nezapomněl. Matyáš Zrno


Tapie, přáteli i novináři přezdívaný Nanard, se v dospívání protloukal, jak se dalo, přitahován slávou a leskem uměleckého světa. Na začátku 60. let ho uhranul nastupující beat. Pod jménem Tapy vydal svou první gramodesku, ale zájem veřejnosti nevyvolala a namísto šňůry koncertů odejel rebel v černé kožené bundě na vojnu. Dle vlastních slov teprve tam odhalil své kvality – ambice, houževnatost, ocelovou vůli, nezdolný optimismus a víru v sebe sama. Po návratu z armády se proto pustil do podnikání. Nejprve neúspěšně prodával ojetá auta, poté přesedlal na televize. Oproti konkurenci přišel s geniálním tahem a váhavým zájemcům přístroj bezplatně půjčoval na týden na zkoušku. Výsledek se dostavil, v roce 1967 mu již patřilo několik pařížských obchodů s televizory. O deset let později s nahromaděným kapitálem a podporou jedné z největších bank země Crédit Lyonnais (CL) začal skupovat firmy stojící na pokraji bankrotu, aby je postavil na nohy a vzápětí lukrativně prodal. Sociálně citliví Francouzi vnímali Nanarda jako nový typ pokrokového kapitalisty s lidskou duší. Po odkoupení krachujícího podniku totiž s halasným odvoláním na svůj proletářský původ nikdy nepropouštěl. Až později vyšlo najevo, že tento nepopulární krok k oživení výroby musel v zájmu uzavření obchodu provést bývalý majitel. Vrchol Tapieho podnikatelské kariéry představují léta osmdesátá a začátek let devadesátých. Samotní Francouzi tuto epochu, kdy byl prezidentem François Mitterrand a s výjimkou dvou let vládli socialisté, označují jako Les années des fric, „roky peněz“. Všeobecná korupce, zneužívání politické či finanční moci k nelegálnímu obohacování, daňové podvody, neprůhlednost v peněžním sektoru, propojení zájmů politických s finančními, tunelování státních i soukromých společností tehdy dosáhly astronomických rozměrů. Nanard se však v kalných vodách pohyboval jako mrštná rybka, novináři brzy přezdívaná „nenasytný žralok“, o pár let později již „levicový kapitalista mafiánského ražení“. Založil holdingové společnosti jako GBT (Groupe Bernard Tapie) nebo BTF (Bernard Tapie Finances), kudy protékaly proudy peněz, stal se majitelem významných podniků, zejména francouzské filiálky firmy Adidas. Dosáhl i postavení prezidenta a většinového vlastníka fotbalového klubu

Olympique Marseille, jenž pod jeho vedením získal čtyři mistrovské tituly a jako první francouzské mužstvo zvítězil v tehdejší obdobě Ligy mistrů.

Le Pena se nebojím Vzpomínky na nuzné dětství sbližovaly tvrdého byznysmena s levicí, dokonce se samotným Mitterrandem, který ho v roce 1992 jmenoval ministrem pro místní rozvoj. A i když v březnu 1993 socialisté v parlamentních volbách prohráli na celé čáře, odcházející ministr ve svém obvodu Bouches-du-Rhône zvítězil. Zároveň platil za jediného politika, jenž se nevyhýbal televizním diskusím s obávaným rétorem a demagogem Le Penem. Do povědomí mnoha Francouzů se zapsal svým pohotovým výrokem, jímž vůdci nacionalistů vzal vítr z plachet: „Kladete dobré otázky, ale nabízíte špatné odpovědi.“ Ale to už se kruh okolo stále oblíbenějšího politika začínal stahovat. První úder přišel v okamžiku, kdy teprve doznívaly oslavy evropského triumfu marseilleských fotbalistů, avšak média už byla plná korupční aféry o domlouvání prvoligových výsledků. Vyšetřovatelé současně zjistili, že v pořádku není ani klubové účetnictví, a rozjelo se dvojí soudní stíhání do té doby nedotknutelné osobnosti, kterou však parlament zbavil imunity. Daleko větší problém ale pro Tapieho nastal, když ho banka Crédit Lyonnais zažalovala za miliardový dluh jeho holdingových společností a úmysl záměrného bankrotu. Naráz byl obstaven jeho majetek i konta, nařízena soudní likvidace holdingů, „nenasytný žralok“ ztratil svůj manévrovací prostor. Z oslnivého muže úspěchu se doslova přes noc stala persona non grata v politických, finančních i společenských kruzích.

Hezký darebák „Pád domu Tapieů“ hlásaly titulky novin, když banka CL uspořádala den otevřených dveří Nanardova pařížského paláce. Jiný by v podobné situaci asi skončil v blázinci či s provazem na krku, ale Tapie stíhaný předvoláními vyšetřujících soudců, likvidátory, dlužníky a každodenně pranýřovaný médii provedl nevídanou peripetii. „Skučet nečinně v rohu mi nebylo nikdy vlastní,“ prohlásil, oprášil své mladické sny a vyrazil na uměleckou dráhu. Nejprve nazpíval cédéčko s populárním Doc Gynécem, aby vzápětí vydal svou vlastní desku. Nešlo o žádné trháky, avšak obě dílka se prodávala daleko lépe než jeho dávný pokus o hudební slávu. Poté si zahrál epizodu ve filmu Clauda Lelouche Muži, ženy, návod k použití a na osm měsíců se díky nepodmíněnému trestu za fotbalovou korupci odmlčel. Pobyt v pařížské věznici La Santé mu však přinesl námět na knihu Librement, která hraničila s bestsellerem. „Napsal ji samotný Nanard?“ ptala se veřejnost. O rok později ale Tapie o svých uměleckých vlohách zjevně přesvědčil. Pařížskou divadelní událostí se stala adaptace románu Kena Keseyho Přelet nad kukaččím hnízdem, kde úspěšně ztvárnil hlavní postavu, vůdce vzpoury chovanců psychiatrické léčebny McMurphyho. Následoval vlastní rozhlasový pořad stanice RMC Haló Bernard a ozvala se i nejsledovanější televize TF1, která Tapiemu nabídla moderování diskusního programu a roli komisaře Valence ve stejnojmenném seriálu. Věčně nevyspalý

policejní solitér s prořízlou pusou, jenž miluje rychlá auta i osobní neúspěchy, od roku 2003 vykazuje devítimilionovou sledovanost. Kromě toho Nanard stihl další divadelní šlágr Hezký darebák, v němž hraje nezdolného svůdníka a mýtomana. Když se ho těsně před premiérou novináři ptali na osobní pocity, odpověděl: „Úzkost či nervozitu ve svém životě pociťuju jenom u doktora, který vám může oznámit cokoliv, a před vyšetřujícím soudcem, neboť i ten může vyrukovat s něčím nečekaným.“

Podvedený podvodník Právě Tapie poté vytáhl v hlavní aféře s bankou CL nenadálý trumf. Zkorumpovaný a do nebe zadlužený peněžní ústav zažaloval za podvodné zprostředkování prodeje firmy Adidas, které se musel coby čerstvě jmenovaný ministr vzdát. Dle předložených důkazů banka za jeho zády na transakci nelegálně vydělala 6 miliard franků. Tapie proto žádal vysoké odškodnění a zrušení žaloby za miliardový dluh s úmyslem záměrného bankrotu. Jeho argument byl prostý: „Kdybych měl ty peníze, o které mě okradli, nikdy bych se do takové situace nedostal.“ Noviny kauzu pojmenovaly „Podvedený podvodník“, neboť Tapie byl v průběhu soudní pře s CL odsouzen za korupci, nezákonnosti v účetnictví fotbalového klubu a daňové podvody k celkem 22 měsícům nepodmíněně (odseděl si pouze 8 měsíců, zbytek mu byl prominut), k 6 letům s podmínkou, vysokým finančním pokutám a zákazu obchodní i politické činnosti. Poslední trest zrušil Kasační soud v roce 2003 na základě odvolání Tapieho obratných advokátů. Ten se tak mohl znovu pustit do podnikání nebo ucházet o veřejnou funkci. Senzace ale přišla v září 2005, kdy odvolací soud potvrdil Tapieho důkazy o nelegálním postupu banky CL v prodeji firmy Adidas a nařídil vyplatit populárnímu herci 135 milionů eur odškodného. Letos v říjnu pak další tribunál rozhodne, zda chování banky vůči Tapieho holdingům i osobnímu majetku bylo za této situace zákonné. Pokud ne, Nanard by mohl obdržet 300–400 milionů eur jako náhradu za promarněné podnikatelské roky. Jaroslav Formánek, Paříž Autor je spisovatel.

Q

Bernard Tapie Narodil se 26. ledna 1943 na severu Paříže v rodině kotelníka a švadleny, početná rodina žila v malém bytě bez teplé vody a záchodu; 1964 – dává se na podnikání; 1977 – začíná jeho kariéra ve velkém byznysu; 1986–94 – prezidentem a většinovým vlastníkem klubu Olympique Marseille; 1992–93 – ministrem pro místní rozvoj; 1997 – odsouzen za podvody v marseilleském klubu, odseděl si 8 měsíců; 1998 – vydává knihu Librement; 1999 – debutuje v roli McMurphyho v Přeletu nad kukaččím hnízdem; 2003 – soudem očištěn od zákazu obchodní a politické činnosti; 2005 – soud mu přiznal odškodné.

TÉMA


13

Ministr Rath: O co mu vlastně jde a je v tom úspěšný, nebo ne? Reformuje zdejší zdravotnictví, nebo jej žene do propasti? Otázky, v nichž bychom měli mít jasno. FOTO GÜNTER BARTOŠ

Průvodce pacienta po vlastním osudu Pomůcka pro ty, kdo chtějí pochopit reformy a hádky v českém zdravotnictví

Není nad to, když se vládní politická strana může pochlubit dlouhodobě nepřetržitou, srozumitelnou politikou. Třeba ve zdravotnictví. Před dvěma lety převzal nakrátko dohled nad tímto rezortem sociálnědemokratický místopředseda vlády Bohuslav Sobotka. Počínal si racionálně. Sestavil tým deseti odborníků a pozval do Prahy experty Světové banky. Výsledkem této práce byla precizní studie, jak reformovat zdejší zdravotnictví. Jaký je dnes její osud? „Obvolal jsem odpovědné úředníky,“ říká Vítězslav Klíma z tiskového odboru ministerstva zdravotnictví. „Někde to tady bylo, nikdo ale neví, kde to může být teď.“

D

oba a ministři se mění, jen rozruch kolem českého zdravotnictví zůstává. Marii Součkovou (ministryni v letech 2002–2004) čeká soudní proces, v němž jí hrozí vězení kvůli podezřelým zakázkám. Její nástupce Jozef Kubinyi vzbudil velké naděje, uměl se dohodnout s opozicí a sepsal ceněnou koncepci, dnes je už jen řadovým poslancem. ČSSD ho nechce ani za člena své zdravotnické skupiny expertů, ani v příštím parlamentu a kdysi nadějná koncepce zaujímá už jen místo na Kubinyiho webových stránkách. A poslední v řadě padlých – exministryně Milada Emmerová? Ta je teď řadovou lékařkou v Plzni a nezbyla po ní ani koncepce, ani nostalgie. Jen rekordní dluhy a úleva z rychlého vyklizení pozic. Přehlídka zdejších ministrů zdravotnictví a jejich osudů může tedy pozorovatele naplňovat přemírou skepse. S příběhem českého zdravotnictví to ale tak zlé není. Přes občasné zprávy o špatném jídle a časných budíčcích v nemocnicích či nevrlých doktorech není zdejší zdravotnictví vůbec špatné. Vydává podstatně víc peněz na hlavu než v Polsku, Maďarsku nebo na Slovensku. Výsledky jsou u mnoha diagnóz srovnatelné se Západem. Máme také přebytek nemocnic i personálu v nich, stačí tedy jen propouštět a rušit, což by teoreticky mělo být snazší než naopak. Na rozdíl od devadesátých let tu navíc máme srozumitelné koncepční materiály. Některé sice hodně levicové a jiné hodně pravicové, vedle toho ale jsou i středové, v posledních dvou letech nečekaně osvědčené praxí. Vláda totiž přestala mít monopol ve vlivu na zdravotnictví. Nové krajské úřady převzaly nemocnice, a protože jsou blíže k pacientům, a tedy i problémům, uplatňují spíš manažerské než ideologické způsoby řízení, z nichž stojí za to se poučit. Dobrou zprávou rovněž je, že vedle doktorů začali do zdravotnické kon-

cepce mluvit i ekonomové – mimo jiné právě cestou zmíněné studie Světové banky. Suma sumárum, české zdravotnictví už ví jak. Co tedy ono „jak“ znamená? Zmíněná studie Světové banky doporučuje nedávat do zdravotnictví víc peněz, než jsou dnešní odvody ve výši 13,5 % (vedlo by to k práci načerno). České zdravotnictví hospodaří s 200 miliardami ročně. To není málo, problém ale je, že zdravotnický apetit nebere konce. Jinak řečeno – lékaři si mohou vymyslet jakékoliv vyšetření a pacient nemá důvod tomu bránit. Naopak bude rád, že je o něho postaráno. Na omezování péče nemají zájem ani mocné farmaceutické koncerny, výrobci nové zdravotnické techniky a další. Zkrátka v žádném jiném rezortu není lobby tak silná a státní miliardy tak na dosah jako ve zdravotnictví. Proto se všechny zdravotní koncepce budou vždy točit kolem dvou zásad: jaké bariéry mohou bránit utrácení nad poměry a jak přitom dopřát pacientům maximálně možnou péči. Jediná cesta k úspěchu vede přes normální ekonomickou motivaci pojišťoven, doktorů a pacientů, tvrdili experti Světové banky a Sobotkův tým. Proti systému motivací stojí bezbřehý zdravotnický socialismus, v němž je vše z pohledu pacienta „zadarmo“, špatní doktoři jsou placeni stejně jako ti dobří a celý systém žije nad poměry. Jedno ze základních doporučení se proto týkalo zdravotních pojišťoven: pokud mají vystačit s vybranými 200 miliardami a nespadávat do minusu, musí mít možnost se rozhodnout, kolik péče jejich klienti potřebují, kdo z lékařů či nemocničních oddělení pracuje málo kvalitně nebo nadbytečně a neuzavřít s ním smlouvu. Dnes pojišťovny tuhle možnost nemají a musí uzavřít smlouvu se všemi bez ohledu na kvalitu a potřebnost, konstatoval Sobotkův expertní tým a zpráva Světové banky. Další doporučení se týkala zavedení přehledného a spravedlivého způsobu placení za nemocniční péči (tzv. DRG systém – viz rámeček), který přirozenou cestou rozliší kvalitní lékařské úkony od těch méně kvalitních. A motivace paci-

entů by podle analýzy Světové banky měla vést přes drobné poplatky za návštěvu lékaře, recept na léky nebo pobyt v nemocnici. Brzy po vydání této zprávy panoval optimismus: česká veřejnost je na reformu připravená, konstatovali experti Světové banky, navíc příznivá byla i politická konstelace. Na ministerstvo zdravotnictví nastoupil reformám nakloněný ministr Kubinyi a hodlal pomocí expertní zprávy zlomit odpor levicového křídla své ČSSD, která za systémem motivací vidí diverzi trhu do zdravotnictví a od začátku o tom nechtěla ani slyšet. A nechce dál: Kubinyi musel po pádu Vladimíra Špidly odejít z vlády, Bohuslav Sobotka přestal být místopředsedou kabinetu odpovědným za zdravotnictví a nová ministryně Emmerová poslala plány na motivační reformy k ledu.

Příliš hlučný Krákora Když vloni na podzim nastupoval do úřadu David Rath, byla situace podstatně horší než rok předtím v čase spřádání Sobotkových plánů. Všeobecná zdravotní pojišťovna byla v rekordních dluzích ve výši 13 miliard a také fakultní nemocnice byly opět ve velkých finančních problémech a čekaly na další státní pomoc. Na ministerstvu nefungovaly základní systémové nástroje, jako je léková komise, která rozhoduje, jaké léky se proplácí z veřejného pojištění. Místo toho rozhodovala ministryně. V běhu byly plány na likvidaci malých zdravotních pojišťoven. Stále více moci se soustřeďovalo v rukou ministerských úředníků a zdravotnictví se propadalo do stále větších dluhů. Nic jako reforma se nechystalo a celý systém se vracel zpět do socialismu. Navíc se rodila válka mezi ministerstvem a kraji. Začalo to tím, že se vznikem krajských samospráv předala vláda nemocnice regionům. Nutno dodat, že i s dluhy zhruba šest miliard korun. S oddlužením nakonec zčásti pomohla státní kasa, dál se ale činily kraje, všechny pod vládou pravice. Začaly totiž provádět jakousi

14

TÉMA


tů), po jeho spojení s levicovou ČSSD ale musely jít tyto myšlenky stranou. Od vstupu na veřejnou scénu v 90. letech vždy mluvil o tom, že se nedostatek peněz ve zdravotnictví dá řešit hledáním vnitřních rezerv, a tak je začal hledat. Právě tím si nadělal nejvíce nepřátel uvnitř rezortu. V nové úhradové vyhlášce sice zdvojnásobil ceny výkonů, zároveň ale zakázal lékařům vydělat si více peněz něž vloni. To je tvrdé například k praktikům, kteří vloni už nepřijímali nové pacienty, nebo těm, kteří z nějakých důvodů (třeba kvůli mateřské) pracovali méně. Výsledkem je to, že doktoři ze strachu z přísných limitů už teď odmítají pacientům předepisovat léky nebo třeba invalidní vozík. (Před nedávnem ale Rath oznámil, že navrhne mírnější verzi.) Doktor Rath také omezil o tři procenta rabat lékáren, čímž je vystavil existenčnímu tlaku. Je pravda, že v Česku je lékáren více, než je evropský průměr, v ohrožení jsou ale především malé lékárny, kterých je většina, což se projevilo na pouličních protestech. Každopádně léková politika patří k rozhodně silnějším rysům nového ministra. Rath obnovil Emmerovou zrušenou kategorizační komisi (určuje, jaké léky se budou platit z veřejných peněz), na ministerstvu zaměstnal předního lékového odborníka pracujícího pro VZP Karla Němečka a prosazuje zásadu, že platit z veřejného se má vždy jen nejlevnější lék jednoho druhu. Důležitý je také Rathův vztah k dalšímu reformnímu bodu – hodnocení kvality péče. Po Emmerové, která tvrdila, že informacím o kvalitě péče by pacienti nerozuměli, a proto je zbytečné se je snažit získávat a uveřejňovat, je Rath zastáncem této služby pacientům, která může vést k šetření. Problém je, že zatím byl uveřejněný jen žebříček nemocnic, který však pacientům příliš nepomůže. Podle experta na hodnocení kvality péče, bývalého poradce exministryně Zuzany Roithové Davida Marxe je nutné, aby nemocnice a léčebny procházely akreditací a mohly se pak srovnávat jednotlivá oddělení a léčení jednotlivých diagnóz. „Ministr deklaroval kontrolu péče jako svůj cíl, zatím ale volí špatnou cestu,“ říká Marx.

Kdo by se bránil péči? Vždyť přece tělo je tak blízko a rozpočet tak daleko. FOTO GÜNTER BARTOŠ

To přesně neví nikdo reformu zdola. Jejím základním kamenem bylo převedení nemocnic z příspěvkových organizací na organizace obchodní. Víc než o pravicový naschvál šlo o ekonomickou nutnost: za hospodaření příspěvkových organizací ručí jejich zřizovatel, který také musí zajistit vyrovnané hospodaření. Kraje by tedy musely splácet všechny případné dluhy a nezodpovědného ředitele nemocnice maximálně odvolat. Změna na obchodní organizace ale tento problém elegantně řeší: teď za špatné hospodaření vedení špitálu ručí vlastním majetkem. Efekt se dostavil velice rychle. Nemocnice, které předtím se železnou pravidelností hospodařily se schodkem, se najednou začaly dostávat do kladných čísel. „Zmizely podezřelé a příliš drahé nákupy a smlouvy,“ pochvaloval si v říjnu 2004 Respektu hejtman Plzeňského kraje Petr Zimmermann. Lepší hospodaření podpořily i další výhody: nižší daně, možnost nákupu přístrojů na leasing nebo smluvní odměňování místo ministerských tabulek. V praxi se tedy ze státních nemocnic staly akciové společnosti, jejichž všechny akcie vlastnily kraje ovládané pravicí. Toho se sociální demokraté lekli a chystali odpověď. Napřed šéf jejich stranické zdravotní komise Jaroslav Krákora propašoval do projednávaného zákona o hluku (tedy něčeho, co s nemocnicemi absolutně nesouviselo) větu, že kraje nesmí převádět nemocnice na obchodní společnosti. To se nepovedlo prosadit, a tak ministryně začala pracovat na regulérním zákoně, který by privatizaci nemocnic zabránil.

Jako u zubaře Když přijde řeč na zdravotnictví, nasadí obvykle sociální demokraté ustaraný výraz a začnou mluvit o spravedlivém systému, kde jsou ošetřeni všichni bez ohledu na obsah peněženky. Problém ale je, že v reálu je to všechno špatně předstíraná hra na spravedlnost. Český systém například ve snaze nevytvářet privilegovanou vrstvu lidí s lepší zdravotnickou péčí nedovoluje, aby se zájemci mohli připojistit a otevřít si oficiální cestu třeba ke kvalitnějším protézám. V praxi něco podobného funguje, jen cestou korupce. „Je to ale složitější,“ říká ekonom Miroslav Zámečník. „Nestačí, abyste přišel do nemocnice, strčil sestře a doktorům peníze a oni vám pak zajistí kvalitnější péči. Je nutné zapojit i sociální kapitál neboli známosti. Už dnes tedy u nás panuje možná ještě větší neformální nerovnost: tím dělítkem nejsou jen peníze, ale právě i tento sociální kapitál.“ Příkladem nespravedlivě a nesmyslně nastavené logiky zdejšího zdravotnictví zase může být to, co znají úplně všichni – ošetřování zubů. Čeští zubaři až na osvícené výjimky nikdy své pacienty

Právě v téhle fázi pak na ministerstvo přišel dnešní ministr.

Zruště IZIP na VZP David Rath přišel do úřadu krátce poté, co v Praze demonstrovali praktičtí lékaři kvůli tomu, že jim Všeobecná zdravotní pojišťovna včas neproplácí jejich práci. První Rathova operace tedy směřovala vůči VZP. Tato největší pojišťovna schraňuje nějakých sedmdesát procent zdravotnického rozpočtu. V posledních letech přitom nabírala dluh zhruba po dvou miliardách ročně. Nadějný, ale neúspěšný reformátor Kubinyi už také s vedením VZP bojoval. Kritizoval ji za špatné hospodaření a růst dluhu, tedy stejně jako Rath. A stejně jako Rath kritizoval vazby pojišťovny na ODS, konkrétně na firmu jejich poslance Milana Cabrnocha. Jenže dřív, než stačil Kubinyi něco udělat, vystřídala ho smířlivá Emmerová. Rath se tedy do VZP obul znova a mnohem razantněji. Nečekal jako Kubinyi, až přesvědčí parlament k nějaké akci, a vyhlásil známou nucenou správu. Jednak aby se vyšetřilo, proč se VZP propadá do dluhů, jednak aby ohlídal tři miliardy korun, které do pojišťovny koncem roku nalil stát. Tak zněla Rathova oficiální verze. Vedle toho stál méně přiznávaný politický cíl dostat VZP z vlivu ODS. To se Rathovi povedlo mediální kritikou smluv, které s VZP mají někteří čelní zdravotničtí experti ODS, a také prosazením odchodu ředitelky Jiřiny Musílkové.

neučili moderní hygieně zubů. V devíti ordinacích z deseti se zuby opravují jako na běžícím pásu tak, aby v nejbližších letech nebolely. Pro zubaře je to výhodné: pacienti nejsou poučeni, jak o zuby dbát, a napůl léčený chrup je zárukou, že pacient zase dřív či později přijde. Pokud ale někdo zachytil příchod moderních dentistických postupů do Česka, a chce si proto nechat zuby opravit trvale, musí platit desetitisíce ze svého, pojišťovny totiž hradí právě jen tu nejnutnější péči a všichni jsou s tím smířeni. Patálie se zuby jsou sice velmi nepříjemné, nejde ale o život. Na druhou stranu každý se může přejídat, kouřit, propíjet si játra a zdravotní pojištění všechno hradí. „V ideálním případě by mi měl můj lékař říct, že do roka přestanu kouřit a zhubnu, jinak budu platit vyšší zdravotní pojištění,“ říká k tomu ekonom Miroslav Zámečník, jeden ze členů zmíněného Sobotkova týmu. O možná nejabsurdnějším případu sebepoškozování na státní útraty si mohli čtenáři zdejších novin přečíst docela nedávno: jeden z otužilců se ponořil do kádě s ledovou tříští, aby v ní vydržel co nejdéle. Hned po vytažení putoval na jednotku intenzivní péče, samozřejmě zdarma.

Jenže efekt nucené zprávy poněkud hatí výsledky následně rozjeté kontroly. Nepotvrdila se sice hrozba odlivu pojištěnců, jak varovala opozice (tím by ztráta VZP dál rostla), pořád ale není jasné, z čeho dluh pocházel, a jak mu tedy předejít. Rath vyzval poslance, aby to pomocí zvláštní komise vypátrali. Výsledky mají být koncem dubna, Rath ale mezitím uveřejnil zprávu, že jeho vlastní kontrola odhalila výdaje ve výši jedné miliardy na programy, které pojišťovna „nemusela provádět“. Tím se myslí užitečný systém elektronických zdravotních knížek IZIP, který Rath nechal zrušit, a program ozdravných pobytů dětí u moře. Jiné konkrétní ztráty zatím Rathův úřad neobjevil s tím, že je třeba projít všechny smlouvy. Je tedy dost dobře možné, že se výnosem poslanecké komise potvrdí to, co kritici poměrů v českém zdravotnictví tvrdili posledních několik let: že za dluhy může ministerstvo zdravotnictví svými úhradovými vyhláškami (stanovují cenu jednotlivých druhů lékařské péče), které VZP nutí platit víc, než na kolik má.

Dobrý cíl na špatné cestě Rathův styl se stal brzy po jeho nástupu pojmem. Kdekoho urazil: ODS podle něj tuneluje nemocnice, protesty lékárníků nazval stávkou zmlsaných milionářů, prezidenta vrtošivým staříkem a tak dál. Svůj nástup do úřadu označil krizovým managementem a odmítl ukazovat nějakou koncepci. Novinářům sdělil, že koncepci sice má, považuje ji ale za své know-how, které nechce zveřejňovat. Lékaři jej za to kritizují, u politiků ve své straně ale zatím nachází pochopení. „To, že zatím nezveřejnil koncepci, chápu,“ říká Kubinyi. „Hodně lidí je zatíženo na starý systém a reformní návrhy by je mohly před volbami vyděsit.“ Po zásahu ve VZP následovaly další kroky. Na starších Rathových výrocích je zřejmé, že by si v některých ohledech rozuměl i s liberálními reformátory (například ohledně doplatků pacien-

Za slepák všem stejně O výhodnosti systému financování nemocniční péče na základě tzv. diagnostických skupin (DRG) se v Česku mluví už od roku 1996. Dnes jsou nemocnice placeny tzv. paušálem – každý rok znovu dostávají zhruba tolik, kolik měly v roce minulém. Tento systém vznikl jako reakce na to, že nemocnice placené podle výkonů jich vykazovaly čím dál víc a rozpočet na to nestačil. Placení podle diagnostických skupin je přehledné a spravedlivé:

Někteří znalci situace ve zdravotnictví Ratha chválí jako ministra, který se konečně snaží šetřit a na rozdíl od svých předchůdců Fišera, Součkové či Emmerové se nebojí změn. Ekonom Miroslav Zámečník, bývalý člen Sobotkova týmu, ale tyhle argumenty neuznává: „K čemu jsou změny, když mají negativní efekt?“ Sám Zámečník vidí Ratha jako ministra, který se snaží soustředit ve svých rukách maximum moci bez ohledu na důsledky. Jako příklad uvádí to, co Rath chystá s nemocnicemi. Tam totiž navazuje na svoji předchůdkyni. Především tedy dopsal její návrh zákona o neziskových nemocnicích, který komplikuje život dosud úspěšným nestátním nemocnicím. Podle zákona totiž jen neziskové nemocnice mohou získat smlouvu s VZP. Pro ostatní by to znamenalo, že musí od pacientů vybírat peníze přímo. Ti by tam tím pádem přestali do značné míry chodit. To je po letech, kdy se tu nesmělo zrušit jediné nemocniční lůžko, skutečný obrat. Ale jen zdánlivě: Rathovi lidé totiž jen doufají, že nemocnice pochopí svoji situaci a změní se zpět na neziskové organizace. To samozřejmě u zprivatizovaných a překvapivě dobře a efektivně fungujících špitálů vzbudilo značný odpor. „Jsem nucen upozornit občany, že nový zákon je připraví o nemocnici, a vyzvu je, aby si spočítali, do jaké míry je výhodné volit ČSSD,“ prohlásil starosta Šumperka Zdeněk Brož (nezávislý) na nedávném setkání zástupců měst a obcí Olomouckého kraje. „Nemocnici v Šumperku privatizoval stát už v roce 1993,“ doplňuje starostův tajemník Petr Holub. „Proč by majitelé měli přijít o své investice? Nemocnice má novou centrální laboratoř, nové sanitní vozy a teď hrozí, že s ní pojišťovna neuzavře smlouvu. Pak by logicky přišla o pacienty, protože nikdo z nich nebude chtít za zdravotní péči platit. A nezbude jim než dojíždět do sto kilometrů vzdálené Olomouce. Ve stejné situaci jako Šumperk jsou totiž i dvě okolní města – Jeseník a Hranice na Moravě,“ říká Petr Holub. Představitelé privátní firmy Euromednet,

všichni dostanou stejně za stejnou práci. Schematicky řečeno, operace slepého střeva „vynese“ každé nemocnici stejnou sumu a nezáleží na tom, že někde jsou ji schopni provést bezvadně za půl hodiny s minimálními náklady, a jinde se do nabízených peněz ani nevejdou. Ty, kteří léčí hůř než jiní, systém donutí, aby se zlepšili, nebo přestali dělat, co jim nejde. Náklady na delší pobyt pacienta v nemocnici nebo léčení komplikací, způsobených špatnou péčí, jim nikdo nezaplatí. Právě kvůli sledování komplikací, délky pobytu v nemocnici či počtu případů, kdy pacient musel vyhledat lékaře kvůli špatné léčbě znovu, je tento systém placení také dobře využitelný pro sledování a porovnávání kvality lékařské péče.

TÉMA


15

Reforma zdravotnictví přesahuje agendu jedné strany. A dnešní tabu už nelze dlouho udržet. FOTO GÜNTER BARTOŠ

jíž nemocnice v Šumperku patří, nechtějí s novináři mluvit a tisková mluvčí Simona Součková se omezuje na stručné prohlášení, že k situaci se teď nikdo vyjadřovat nebude. Návrh zákona je podle ní silně ovlivněn předvolebním bojem, a je tedy předčasné dělat jakékoliv závěry. „Budeme čekat na konečnou verzi zákona,“ píše mluvčí e-mailem. Rathův zákon dává nemocnicím možnost, aby se nechaly do zákona zapsat, a vrátily se tak do lůna státu. To ale není jen tak: napojení na peníze z VZP totiž Rath podmiňuje tím, že jeho úřad bude nemocnicím předepisovat, co mají léčit, jaké mají vyplácet doktorům platy, kolik mají přijímat pacientů. Právě tohle ale byla v minulosti vždy cesta do dluhů, které by tentokrát jako u neziskové společnosti musel platit její zřizovatel (kraj nebo soukromník). Podle tajemníka Holuba je Euromednet připraven na možnost, „že by bylo nejhůř“, a nechá na Rathův seznam šumperskou nemocnici zapsat a pak bude čekat na to, zda ODS vyhraje volby a Rathův zákon zruší. A co by nemocnici hrozilo, kdyby měla smlouvu s pojišťovnou a stala se z ní nezisková organizace? „To přesně neví nikdo,“ uzavírá Petr Holub.

Kam odlétá zisk Právě tlak na nestátní, dobře fungující nemocnice vrací Rathovy reformy do zarytých levicových pozic, které z ČSSD a pravice činí zavilé protivníky. Běžný konzument novinových článků a televizních hádek se ale ocitá v přestřelce tvrzení proti tvrzení. Rath o nestátních nemocnicích mluví jako o dražších, jeho oponenti jako o levnějších. Nutno dodat, že podle dosavadní praxe dokázali soukromníci hospodařit lépe. Proč se do toho tedy ČSSD žene? Na začátku sporu stojí srozumitelný požadavek na udržení státní „páteřní“ sítě velkých nemocnic, které by nemohly zkrachovat, a lidé by se mohli vždy spolehnout, že v nich najdou vše potřebné. Jenže pozdě: převodem krajských nemocnic na kraje teď vláda dohání něco, co předtím propásla. Navíc na úkor cizí kapsy. Proč tedy páteřní síť nemůže zahrnovat i velké nemocnice se statusem akciové společnosti? Argumentů je k dispozici několik. „Mohou zkrachovat. Předlužit akciovou společnost je velmi snadné a pak na sebe budou muset podle zákona vyhlásit konkurz,“ říká šéf Rathových poradců Michal Sojka. Také mu vadí, že ministerstvo dnes nemůže

ručit za to, že „páteřní“ nemocnice budou nabízet stejnou péči. S tím ale liberálové nesouhlasí. „Finančně nevýhodné je například infekční oddělení,“ uvádí David Marx. „V takovém případě prostě stát řekne, že si za tuhle péči bude platit. Nelze ale říct, že kvůli udržení nějakého oddělení zestátním celou nemocnici. Ty argumenty ministerstva jsou ryze ideologické.“ Také další člen bývalé Sobotkovy komise Pavel Vepřek vidí argumenty ČSSD jako účelové: „Je to cesta, jak znova ovládat zdravotnický rozpočet, získat výhodná místa ve správních radách, kde není žádná odpovědnost, protože za všechno ručí majitel nemocnice.“ Podle exministra Kubinyiho má ale ČSSD obavu také z toho, že kraje své akcie při prvních problémech prodají a zisky z nemocnic pak budou odcházet mimo zdravotnictví. Sám Kubinyi je však příznivcem nestátních nemocnic, byť říká, že všechny zisky by měly zůstat ve zdravotnictví. „Ministerstvo by nemělo být zřizovatelem nemocnic, jde jen o to, dát zákonnou záruku, že kraje ty akcie nerozprodají.“ Miroslav Zámečník s tím ale nesouhlasí: „Co je na tom špatného, když je zisk odčerpán někam jinam? A i kdyby nemocnice zbankrotovala, koupil by ji někdo jiný a léčit by se nepřestalo.“

Problém: zatvrzelost Je tedy ministr David Rath úspěšný, či nikoliv? Reformuje české zdravotnictví, nebo jej žene do dalších dluhů? Promyšlené reformě v tuto chvíli mnoho nenasvědčuje: zatímco do VZP razantně vstoupil, prosadil její kontrolu a výměnu vedení, druhého výrobce stamilionových dluhů – velké fakultní nemocnice – nechává být. Ani u nich nevyměnil vedení a naopak jim slíbil další peníze na oddlužení a plošné zvýšení platů doktorů. Právě to dává za pravdu hlasům, podle nichž měla razie ve VZP do značné míry politický motiv – ovládnout instituci, která je mimo kontrolu ČSSD. Reforma zdravotnictví evidentně přesahuje agendu jedné strany nebo i politické scény. Dnešní ministr se o tom dnes ale s nikým ze svých oponentů nebaví, dokonce odmítl chodit do Senátu. Problém Rathova úřadování je i pokračující ideologická zatvrzelost – rozumné věci jako motivační poplatky pacientů či proplácení diagnóz jsou stále tabu, přitom všichni kolem zdravotnictví vědí, že zavedení těchto věcí je jen otázkou času. Marek Švehla, Kateřina Mahdalová

Q

INZERCE

BANDOG Tel. 724 157 704

– prodám štěňata s PP, tetovaná, očkovaná, ihned k odběru. Otec: CAC, UKCIB, BOB. Matka: CAC. Opakované krytí. Cena: dohodou i na splátky.

Fulbrightova komise v Praze hledá pro svoji pražskou kancelář pracovníka/ci na pozici České Švýcarsko, o. p. s. pro realizaci svých projektů

hledá kolegy/kolegyně na následující pozice: koordinátor ekoporadenských služeb, projektový manažer EQUAL, manažer poradensko-konzultačního centra. Nástup na každou pozici je možný již od března 2006. Bližší informace o každé pozici na www.ceskesvycarsko.cz nebo na telefonu 412 383 000. Strukturovaný životopis spolu s motivačním dopisem zasílejte nejpozději do 15. 3. 2006 na adresu [email protected]

OFFICE MANAGER

Nabízíme: samostatnou organizační práci v organizaci zajišťující česko-americké vzdělávací programy / příjemné pracovní prostředí v menším kolektivu / dobré platové ohodnocení / pracoviště v centru Prahy Požadujeme: výbornou znalost angličtiny / znalost práce na PC / ukončené středoškolské vzdělání / samostatnost, flexibilitu a organizační schopnosti, pečlivost / vstřícnost a trpělivost v jednání s lidmi Více informací o organizaci na www.fulbright.cz Více informací o pozici: [email protected] Životopis a motivační dopis zasílejte nejpozději do 15. dubna 2006. Nástup od srpna 2006. Komise J. W. Fulbrighta mezivládní organizace podporující vzdělávací výměny s USA. Táboritská 23, 130 87 Praha 3, e-mail: [email protected], tel. 222 729 987

16

ROZHOVOR


Kolik je soudných lidí v této zemi S předsedou sněmovny Lubomírem Zaorálkem o ČSSD, Zemanovi a cestě do Číny Do jaké míry je pravda, že Paroubek rozhoduje o vaší straně stejně direktivně jako kdysi Zeman? To je naprostá nepravda. Jiří Paroubek má odlišnou zkušenost, je to konstruktivní typ. Zeman se čím dál více pohyboval k destruktivní pozici. Vadí vám návrat Miroslava Šloufa? Samozřejmě – mediální obraz pana Šloufa je poměrně špatný, je symbolem klientelismu. Totéž říká i místopředseda Sobotka. Mluvili jste uvnitř strany o tom, že vám Šlouf vadí? Pokud vím, na grémiu se o tom nemluvilo. Ale určitě to přijde. Všude v novinách se píše o tom, že ČSSD směřuje k povolební spolupráci s komunisty. Je to tak? Není. Ani k menšinové vládě podporované KSČM? ČSSD má vládní odpovědnost, kterou jí nikdo neusnadňuje, a ona je tlačena k tomu, že hledá oporu ve sněmovně. Někdy jsou komunisti jediní, kdo je ochotný nám dát podporu. A my se musíme snažit dělat politiku, ke které jsme se zavázali programem.

FOTO GÜNTER BARTOŠ

PhDr. Lubomír Zaorálek (49) je třetím nejvyšším představitelem České republiky. V letech 1986–9 byl členem a zaměstnancem Čs. strany socialistické, poté byl kooptován do Federálního shromáždění, kde působil do června 1990. O čtyři roky později vstoupil do ČSSD, od roku 1996 zasedá ve sněmovně, kde byl předsedou zahraničního výboru a poslaneckého klubu ČSSD, od roku 2002 je předsedou sněmovny. L. Zaorálek je rozvedený, má tři děti.

Odmítnutí velké koalice je správné. Nedovedeme si představit, že bychom s ODS vzhledem k jejich programu učinili něco světlého pro veřejnost. Proč ale premiér zásadní vzkaz voličům píše se Zemanem a ne s předsedou ČSSD, panem Sobotkou? Na to nedokážu odpovědět. Vadí vám, že se Miloš Zeman účastní předvolební kampaně? Nejsem proti, aby sloužil straně tam, kde se rozhodne. Uznávám jeho zásluhy z 90. let, ale mám vůči němu hodně kritický vztah. Zkuste si zahrát na psychologa. Proč se premiér nebojí, že se mu za nějaký čas stane totéž, co každému, kdo přestal Zemanovi pochlebovat a začal dělat trochu jinou politiku než on? Jiří Paroubek už za těch 12 let, myslím, byl od Zemana ostrakizován a shazován. Takže prokazuje jistou velkorysost. Ale proč si vzal Zemana do své kampaně? Stal se premiérem v situaci, kdy strana nebyla v jednoduché pozici. Podařilo se mu ji vytáhnout nahoru a sjednotit před volbami. To byl jeho hlavní cíl. Souhlasíte s tím, aby se Miloš Zeman stal kandidátem ČSSD na prezidenta? Já jsem pro Miloše Zemana ruku nezvedl v minulých volbách a nezvednu ji ani teď. Jeho politické názory, jeho vnímání demokracie jen jako procedury, jsou pro mě nepřijatelné. Navíc si nedovedu představit, že by si lidé přáli, aby se Česko přejmenovalo na Hulvátov. Po tom, co předvedl v poslední knize...

P

roč ČSSD klesají preference? Myslím, že to souvisí s tím, že se objevila Strana zelených, dále kvůli situaci kolem zdravotnictví. Ale vývoj před žádnými volbami není jednoduchý a přímočarý.

Klesající preference tedy nevnímáte jako signál, že se děje nějaká chyba? Není možné, abyste neudělal chyby v tak dlouhé kampani. Důležité je, že naše strana opět prokazuje, že je životaschopná. Patřil jste k blízkým spojencům Stanislava Grosse. Je dobře, že odešel? Nemohu mít radost, že z vedení odešli on, Vladimír Špidla, Pavel Dostál a další osobnosti, protože mi připadá, že za ně nepřicházejí figury podobně výrazné a pracovité. Politika je ale nemilosrdná. Dnes patří k nejvýraznějším postavám ČSSD kromě premiéra pánové Rath a Jandák. V čem je ČSSD, reprezentovaná těmito lidmi, jiná? Pro mě se nic zase tak dramaticky nemění. Úkoly ČSSD vyplývají z programu, a politici jsou jeho sluhové. O nějaké proměně bych mluvil až ve chvíli, kdy by byl program opuštěn. Jiří Paroubek s Milošem Zemanem v tisku oznámili, že velká koalice je nejhorší možné řešení povolební situace. Napsali to ve chvíli, kdy tahle debata není na pořadu dne. Co nám tím chtěli dát najevo?

Navenek to celé působí nesrozumitelně: bývalý předseda strany vydá před volbami knihu, kde osočuje, lže, pomlouvá členy vaší strany. A předseda vlády jede k němu na chalupu, chytají se za ruce, poplácávají po zádech. Jak tomu máme rozumět? Není na tom nic až tak mimořádného. Už jsem to říkal: Jiří Paroubek se pokusil stranu sjednotit i se všemi obtížnými věcmi v její historii a s nejednoduchými postavami. Stal se mužem středu a já chápu, že moc alternativ k dispozici nemá. Nejde jen o premiéra. Třeba váš místopředseda Škromach se stal kmotrem Zemanova bulváru. Neztratila ČSSD míru vkusu pro to, co je a co není slušné? Souhlasím s vámi, že to je věc vkusu. Pravděpodobně se dá říci, že rozmanitost názorů v sociální demokracii je velká. Pokud jde o mě, souhlasil bych s tím, že Miloš Zeman v řadě pasáží svých knih překročil hranice elementárního vkusu a slušnosti.

S komunisty ne víc než dnes Kde se rozhodlo, že členové strany nemají na veřejnosti mluvit o aféře Michala Krause? Mám dojem, že na začátku byla SMS adresovaná poslancům, aby situaci zbytečně nekomentovali, dokud nebudou k dispozici všechna fakta. Nemyslím, že by to bylo omezení výměny názorů, ale spíš snaha respektovat pravidla korektnosti.

Co ze středové politiky jste s nimi prosadili? Především věci ze sociální oblasti a zdravotnictví, které máme v programu a kde nás opustili koaliční partneři. Jednou ze zásadních věcí pro nás je zabránit privatizaci nemocnic. Zdravotnictví nemůže být součástí běžného fungování trhu. To není příliš středové. Máte vy rozmyšleno, co uděláte, když bude ČSSD mířit k úzké spolupráci s komunistickou stranou? Jakékoli spolupráci s komunistickou stranou na koaliční úrovni brání fakt, že nebyla schopna změnit názor na vztah k EU, bezpečnost státu, na otázky minulosti. Ale v momentě, kdy jsou komunisté blízko našemu programu a my s nimi dokážeme prosadit nějaký zákon, proč to neudělat? Když nám pomohou prosadit náš program, je to naše vítězství. Osobně nevěřím, že bychom se rozhodovali pro užší spolupráci než tu, kterou vidíme dnes. Jsem přesvědčen, že nepřistoupíme na to, aby komunistická strana zítra rozhodovala o sociální demokracii. Už jste to ale jednou udělali s ODS. Model opoziční smlouvy pokládám za nepřijatelný akt, který se nesmí opakovat. Bylo to devastující, když jsme přistoupili na to, aby ODS získala vliv ve VZP nebo konsolidační agentuře. Měli jsme menšinovou vládu, ale za jakou cenu? Proč je ČSSD pořád v zajetí ideologických klišé? Věci jako školné, poplatky u lékaře, deregulace nájemného atd. jsou přece běžnou součástí programů sociálních demokratů v západní Evropě. Berte to, co řeknu, jako určité zjednodušení. Pokud bychom školné nebo poplatky za zdravotní služby významně přesunuli na obyvatelstvo, reálné životní poměry velké části společnosti by se výrazně zhoršily. My jdeme cestou zvyšování produktivity práce, zvyšování mezd. Teprve tím se vytvoří prostor pro to, abychom mohli zavádět metody, které si dovolí třeba Británie. Jsme v jiné fázi vývoje. Do budoucna ale tahle témata nejsou nelegitimní. Jenže lidé jako ministr Škromach tvrdí, že není možné, aby ČSSD opustila levicovou politiku. Nejdřív se musí zvýšit životní úroveň, produktivita práce, celková úroveň mezd, a pak se mohou objevit nová témata. Skutečnost, že míra chudoby je v této zemi jenom 8 %, beru jako výdobytek sociálnědemokratické vlády. Navíc si myslím, že tahle politika souvisí se sociální zkušeností v této zemi. Češi chtějí, aby lidé u nás měli srovnatelné šance. Nejde o slepou ideologičnost, my jsme povinováni dodržovat určitou tradici této země. Tradicí této země je chránit regulovaným nájmem i bohaté? Regulace nájemného je složité, samostatné téma. Tady hledáme kompromis.

Čína je v pohybu, Kuba ne Právě jste se vrátil z Číny. Jaký smysl cesta měla? Do Číny dneska přijíždíme jako člen EU. Mluví s námi jako s někým, kdo má možnost ovlivnit evropskou politiku. Navíc i přímo k nám dnes z Asie proudí řada investic. To byly pro mě důvody, proč tam konečně jet. A potom samozřejmě fakt, že výsledky Číny jsou z hlediska ekonomického vývoje nevídané. Rozhovory nám potvrdily, že tam

dochází k vývoji i v politických institucích. Čína je prostě v pohybu, a do takové země přijíždět a mluvit o tom, že je třeba změnit i politické instituce, je důležité. Oni to v oficiálních rozhovorech odmítnou a dají najevo, že jim do toho nemůžete strkat nos, ale když sedíte se stejnými lidmi večer, najednou vám řeknou, že si uvědomují, že se tomu nevyhnou. A to je taky smysl takové cesty. Novinami proběhlo, že vás Číňané varovali před přílišnou kritikou lidských práv, která prý z Česka zaznívá. Co vám přesně řekli? Že otázku Tibetu u nás otevírají i lidé, kteří nemají základní informace a tu zemi ani nenavštívili. Jde prý jen o gesta, která mají jiný důvod než starost o to, co se v Tibetu děje. Stejně mluvili o Tchaj-wanu: pokud prý uznáváme politiku jedné Číny, měli bychom ji respektovat i v kontaktech, jež navazujeme. Proč nejedete na Tchaj-wan? Tento požadavek jsme na čínskou stranu nevznesli, nediskutovali jsme s nimi o tom. Ani nemusíte. Tchaj-wan je jiný stát. My jsme tento problém neřešili. Dovedu si ale představit, že kdybychom opravdu chtěli jet na Tchaj-wan, tak bychom o tom s čínskou stranou mluvit měli. Ale proč tam nejedete? Tchaj-wan je na rozdíl od Číny významným investorem v Česku a čeští politici pořád opakují, že jde o obchod. Vztahy mezi Čínou a Tchaj-wanem nejsou jednoduché a naše zahraniční politika často deklaruje, že není naším zájmem eskalovat jejich vztahy. Co bychom takovou návštěvou riskovali? Nechceme destruovat vztah s Čínou. Jde o politické rozhodnutí, co je v této chvíli vhodné. Jde spíš o vztahy s čínskými komunisty. Proč se raději nestat mluvčím jejich kritiků, stejně jako jsme mluvčím kritiků kubánského režimu? Kuba a Čína nejsou srovnatelné. Proč ne? I v Číně zavírají oponenty režimu – nedávno novináře na deset let za pouhé publikování článku. Na Kubě žijí disidenti i na svobodě. V Číně leda ve vězení. Jsou to odlišné země, jiné příběhy. Čína je na cestě někam, Kuba je zakonzervovaná, je to čekání na konec. Laťka, kterou v kritice porušování lidských práv nastavil Václav Havel, ale hodně klesá. Doporučoval bych se nevzdávat toho Havlova sebevědomého přístupu, ale destruovat vztah k Číně není řešení.

Hned tak to nebude Každý předseda parlamentu má snahu tu instituci nějak poznamenat. Co se nejvíc podařilo vám osobně? Za svůj nejdůležitější vklad považuju účast na obnově normálního politického bojiště ve sněmovně; stal jsem se předsedou v době, kdy přestala platit opoziční smlouva. Kdy se podaří snížit míru poslanecké imunity? To nedokážu říct. Poslední pokus jsme učinili teď, chybělo několik hlasů. Někteří poslanci mají pocit, že nejsou dostatečně chráněni, že jim hrozí šikanování. Politické strany u nás jsou slabé, není tu jistota ochrany. Po volbách se k tomu ale vrátíme. Proč se vám nepovedlo přesvědčit poslance o přijetí etického kodexu? Pro některé politické strany byl etický kodex příliš málo, pro jiné příliš mnoho. Chyběl průsečík. Čím to je, že sněmovna působí i na relativně soudné lidi tak špatně? Přichází sem s velkými plány na jakési odpanštění, pak ale začnou, jako všichni před nimi, říkat, že je to všechno složitější. Co to tam působí za fluidum? Kolik máte soudných lidí v této zemi? Na jakémkoli pracovišti? Dvacet procent? Čtyřicet? Nechci se vymlouvat na to, že poslanci jsou lidé z masa a kostí, ale nevím přesně, jak docílit toho, abychom měli po 15 letech naprosto jasno, že chceme budovat otevřený, komunikující, privilegií zbavený parlament. Hned tak to nebude, ale kvůli tomu není třeba na tu instituci zanevřít. Marek Švehla

Q


INZERCE

17 11

18

CIVILIZACE


Zavinil to doktor Chán Íránská cesta k atomové zbrani začala u pákistánského fyzika

Ú

nor 2003, centrální Írán. Okolí městečka Natanz asi 160 kilometrů jižně od Teheránu. Pustá pláň se táhne až k obzoru, v jednom místě však jednotvárnost pohledu narušuje obrovské staveniště. Právě k němu míří konvoj luxusních vozů. Auta zastavují uprostřed komplexu. Vystupují z nich inspektoři Mezinárodní agentury pro atomovou energii v čele s jejím ředitelem Muhammadem Baradejem. Dostali tip od íránských disidentů, a jdou proto téměř najisto. Skutečnost však předčí jejich nejčernější očekávání. Vzniká tu obrovská podzemní továrna, dobře chráněná před leteckými údery ze vzduchu. V jedné z hal úžas inspektorů kulminuje: blyští se tu asi 160 válcových přístrojů vyrovnaných v řadách za sebou, součástky ke stovkám dalších se povalují různě kolem. Jsou to centrifugy pro obohacování uranu. „To, co uviděl, Baradeje opravdu šokovalo. Byl ohromen tím, jak pokročilé to bylo,“ řekl později jeden z inspektorů časopisu Science. Lesklé přístroje, na něž tým kontrolorů narazil, dokáže vyrobit a používat jen několik zemí na světě. Íránští vůdci sice s Baradejovou inspekcí předem souhlasili, ovšem jen se skřípěním zubů a teprve po měsících nátlaku. Na šokující odhalení ale reagovali pouze pokrčením ramen: Žádný zákon jsme neporušili. Jsou to zařízení pro mírový jaderný program. Chceme postupně vybudovat až šest jaderných elektráren, palivo pro jejich reaktory si budeme vyrábět sami. Vše, co vidíte, jsme hodlali řádně nahlásit 180 dní před uvedením do provozu, přesně tak, jak žádají předpisy.

Moskva couvla, zbyl černý trh Uranová ruda z přírodních ložisek se skládá ze dvou izotopů: uran 238 je neškodný, zato izotop 235 skrývá pověstné Werichovy „běsy z nitra hmoty“. Právě v něm může probíhat štěpná reakce. Buď řízeně jako v jaderné elektrárně, nebo prudce a nekontrolovaně; pak dochází k atomovému výbuchu. Uranová ruda obsahuje jen necelé jedno procento izotopu 235. Pro klasický lehkovodní reaktor, jaký funguje třeba v Temelíně a jaký je dokončován v íránském Búšehru, je to málo. Aby se takový uran mohl stát jaderným palivem, musíme jej nejprve obohatit, zvýšit podíl složky 235 na tři až pět procent. A právě tady vstupují do hry centrifugy. Fungují podobně jako odstředivka na mléko: těžší „smetanu“ (izotop 238) vypudí k okraji, zatímco lehčí složka zůstane v centru. Oba izotopy lze pak od sebe oddělit a dále s nimi pracovat. Problém je v tom, že centrifugy mohou uran obohatit ještě mnohem výrazněji, než si žádá

Minulost íránského programu... 1972–75 – pákistánský fyzik Chán krade v Evropě plány centrifug na obohacování uranu 1987 – Írán začíná vyjednávat s Chánovou sítí počátek 90. let – za pomoci Číny začíná stavba závodu v Isfahánu, na nátlak USA však Čína od spolupráce odstupuje 1995 – Írán se neúspěšně pokouší získat centrifugy v Moskvě srpen 2002 – íránští disidenti prozrazují existenci závodu v Natanzu únor 2003 – první inspekce v Natanzu, objeveny „Chánovy“ centrifugy listopad 2003 – program obohacování uranu zmrazen leden 2006 – program obnoven

...a možný výhled do budoucnosti konec r. 2006 – začíná instalace 3000 dalších centrifug v Natanzu, po jejím dokončení dokáže závod vyprodukovat nálože pro 10 jaderných hlavic ročně 2016 – závod v Natanzu dosahuje plné kapacity: 50 tisíc centrifug je schopno vyprodukovat nálože pro 180 jaderných hlavic ročně Pramen: Wisconsin Project on Nuclear Arms Control, New York Times, Nature

Je to už dost čisté? (Isfahánský závod na vstupní surovinu k výrobě bomby.) FOTO PROFIMEDIA.CZ

Pašerák Chán: hlavice na prodej. FOTO PROFIMEDIA.CZ

výroba jaderného paliva. Třeba tak, aby obsahoval přes 90 procent „nebezpečného“ izotopu 235. Takový materiál už lze využít v atomové pumě. Vlastní výroba zbraně není nijak složitá, hlavní překážku představuje jaderná nálož, nikoliv konstrukce bomby. Země, které centrifugy vlastní, mají tedy cestu k nukleárním zbraním otevřenou. Jaderné mocnosti dělají vše pro to, aby se technologie výroby jaderného paliva po světě nešířila. V případě Íránu ale jejich úsilí očividně selhalo. Země ájatolláha Chameneího nehodlala Baradejovi vysvětlovat, jak k centrifugám přišla. Domněnky nicméně existují a opakovaně v nich zaznívá jedno jméno: Abdul Kádir Chán. Tento pákistánský fyzik v polovině 70. let ukradl v Evropě plány na výrobu centrifug a propašoval je do své rodné země. Výsledek se časem dostavil: v roce 1998 Pákistán úspěšně otestoval svoji první jadernou bombu. Mezitím ovšem Chán nelenil a vybudoval ilegální obchodní síť, která tajně prodávala nejen výkresy, ale i hotové centrifugy a také součástky různých jaderných zařízení. Podle časopisu Nature nabízela rovněž plány jedné sice zastaralé, leč funkční jaderné hlavice čínské provenience. K zákazníkům Chánovy sítě patřila například Libye, Irák nebo Severní Korea. A také Írán, který byl ovšem hrubě nespokojen s kvalitou nabízeného zboží a pokusil se získat něco lepšího. Počátkem roku 1995 se tajně dohodl s Moskvou na dodávce desítek tisíc ruských centrifug. Zajímavý kontrakt ovšem neunikl pozornosti Spojených států, které ruského medvěda dokázaly přesvědčit, že posílat do Íránu centrifugy není úplně nejlepší nápad. A tak blízkovýchodní mocnosti nezbylo než vzít zavděk již poněkud zastaralými zařízeními dr. Chána.

Experti se liší v odhadech, kdy může Írán první jadernou zbraň vyrobit. Ti izraelští tipují, že to bude trvat jeden až čtyři roky. „Žijeme v dostřelu íránských raket. Naše přežití závisí na tom, budeme-li brát v úvahu nejhorší možný scénář,“ řekl listu New York Times nejmenovaný izraelský představitel. Odborníci Ze západu jsou ovšem zdrženlivější. Poukazují na obrovské problémy, které Írán řeší jen s největšími obtížemi. Ze 164 centrifug, které v Natanzu objevil první inspekční tým, se jich 50 brzy rozbilo. Síť fyzika Chána zřejmě opravdu nenabízela to nejkvalitnější zboží. A stovky centrifug, jimiž Írán disponuje nyní, nestačí; pokud chce země získat jaderný arzenál, potřebuje jich tisíce. Centrifugy navíc nemohou fungovat bez kvalitní vstupní suroviny. Tu má zajišťovat závod v Isfahánu, městě nacházejícím se ve stejné oblasti jako Natanz. Vyčištěná uranová ruda se tu mění v plynný hexafluorid uranu (právě ten se stává potravou pro centrifugy). Rotory centrifug jsou ale velmi citlivé, špatně se vyrovnávají s jakoukoliv cizí příměsí, která do nich s plynným hexafluoridem pronikne. V Isfahánu pracují zařízení, jež si Írán vyrobil sám podle čínských výkresů, a zdejší linka zatím nedokáže dodat hexafluorid v požadované čistotě. Produkuje ho znečištěný atomy molybdenu. Střízlivější odhady proto hovoří o tom, že nálož pro první jadernou bombu nevyrobí země ájatolláhů dříve než v roce 2010. Zřejmě to bude nálož uranová, úplně jisté to ale není. Do klubu držitelů jaderných zbraní vede totiž ještě jedna cesta, cesta přepracování vyhořelého jaderného paliva. Z něj lze získat plutonium a vyrobit bombu založenou na plutoniové náloži.

Bomby se šířit budou

Nejhorší možný scénář

O jaderných zbraních s Františkem Janouchem, českým fyzikem žijícím ve Švédsku

Ne úplně, protože by nikdo nevěděl, co Írán dělá s vyhořelým palivem z jaderných elektráren. Mohl by se z něj snažit získat plutonium.

V měsících, které následovaly po první návštěvě Natanzu, posílal Muhammad Baradej své inspektory do sálů podzemní továrny opakovaně, aby tu odebírali chemické vzorky. Laboratorní testy v nich odhalily stopy vysoce obohaceného uranu vhodného k výrobě atomových zbraní. Kde se tu vzal, když rozestavěný provoz neměl s jaderným materiálem ještě vůbec přijít do styku? Írán tvrdí, že uran přicestoval na součástkách centrifug dovezených z ciziny. Západní experti tomu nevěří. Jejich pochybnostem dává za pravdu i jednoduchá úvaha. Proč by se vlastně Írán neměl pokoušet získat jadernou zbraň? Pohlédneme-li na celý blízkovýchodní region optikou íránských vůdců, spatříme neradostný obraz. Dva přímí sousedé, Afghánistán a Irák, jsou v očích teheránských představitelů zeměmi okupovanými nepřítelem, Spojenými státy. Nepřítelem je také nedaleký Izrael, který nepochybně atomové hlavice má, i když to nikdy oficiálně nepřiznal. Nikdo se mu v tom ani nepokouší bránit, mimo jiné proto, že Izrael na rozdíl od Íránu nepodepsal smlouvu o nešíření jaderných zbraní. Svůj tajný nukleární arzenál Tel Aviv používá jako pomůcku v politickém manévrování, na což Teherán hledí s tichou závistí.

Kdyby mezinárodní společenství nakonec souhlasilo s tím, že Írán bude přece jen obohacovat uran na svém území, dalo by se nějak uhlídat, jestli se nesnaží získat nálož pro bombu? Třeba pomocí kamer? Kamery lze zakrýt, odpojit. Pokud se nějaká země rozhodne nerespektovat zdravý rozum, zabráníte jí v tom jenom válečnými prostředky. Smlouva o nešíření jaderných zbraní je dobrovolná, nelze ji vynutit. Kdyby se íránský uran obohacoval v Rusku, měli bychom jistotu, že je vše pod kontrolou?

Na podzim 2003 Írán svůj program obohacování uranu zmrazil. Inspektoři komplex v Natanzu zapečetili a udržovali jej pod přísnou kontrolou. Letos v lednu ale íránští vůdci přikázali pečetě a zámky rozlomit. Práce v Natanzu se znovu rozběhly. Ať už mezinárodní společenství přivede neposlušnou zemi k rozumu či nikoliv, jedno zůstane jisté. Současný svět se snaží držet zájemce o atomové zbraně na uzdě pomocí smlouvy uzavřené v roce 1968. Smlouva o nešíření jaderných zbraní se pokusila konzervovat tehdejší stav: přiznala právo na nukleární arzenál pěti státům, které jím tehdy disponovaly. Ostatním ponechala pouze možnost rozvíjet mírový jaderný program. Každá země se mohla rozhodnout, zda se k ní připojí nebo ne. Od té doby vzniklo několik dodatků, přesto je jasné, že smlouva nedokáže šíření atomových bomb zabránit. Do jaderného klubu vstoupily zadními vrátky Izrael, Indie, Pákistán, a zřejmě i Severní Korea. Japonsko nukleární zbraně sice nemá, údajně je ale může vyrobit „jedním otočením šroubováku“, tedy během dnů, týdnů nebo maximálně měsíců. Brazílie možná brzy dospěje do podobného stadia. Jedna země v regionu přitom strhává ostatní. Jestli se politici rychle nedohodnou na nějakém řešení, budeme žít za pár desetiletí v ještě mnohem nebezpečnějším světě než dnes. Martin Uhlíř

Je výroba plutoniové bomby jednodušší než uranové? Měl jsem tady ve Švédsku na návštěvě kamaráda, se kterým jsem studoval v Sovětském svazu. Dnes je šéfem výzkumu a výroby jaderných zbraní v Rusku. Během jedné přednášky dostal právě tuhle otázku. Zasmál se a řekl: Zkoušel jsem dělat obě bomby a nevidím v tom žádný rozdíl. Proč pákistánský fyzik Chán prodával Íránu plány centrifug? Byla to nějaká politická hra? Nejspíš ne. Možná ho někdo vydíral, ale myslím, že to Chán dělal spíš pro peníze. Lze postupnému šíření jaderných zbraní vůbec nějak zabránit? Myslím, že nelze, protože technologie jejich výroby se stává jednodušší a dostupnější. Leda vojensky, ale bombardovat nějakou zemi, to je problematická cesta. A vytvořit mezinárodní klima, ve kterém by jaderné zbraně nebyly zapotřebí, je velmi obtížné.

Q

CIVILIZACE


19

Ptačí chřipka u nás zdomácní Čeká nás likvidace chovů, očkování, karanténa

P

řinášíme dva různé názory na nebezpečí spojená s ptačí chřipkou. Je nutné udržovat drůbež pod střechou, nebo se riziko zveličuje?

Na křídlech tažných ptáků a v klecích s drůbeží dorazila ptačí chřipka z exotických končin jihovýchodní Asie až za naše humna. Na ptačí chřipku si navíc budeme muset zvyknout. Její původce, virus H5N1, nepřišel jen na návštěvu, usadí se u nás k trvalému pobytu. Občas ustoupí do pozadí a někdy se zdánlivě vytratí, aby se jako nezvaný host opět vrátil. Zkušenosti z Asie hovoří výmluvně. Obyvatelům Hongkongu po prvním úderu ptačí chřipky v roce 1997 nepomohlo, že vyvraždili veškerou drůbež a návdavkem se pokusili vybít i kachny, volavky a další divoké ptáky v městských parcích. V roce 2003 slavil virus H5N1 comeback a vrátil se silnější než kdy předtím. To ale neznamená, že bychom měli složit ruce do klína a trpně čekat, co se přihodí.

Chytit chřipku v autobuse Mikroskopický útočník H5N1 zůstává především ptačím virem. Lidé se jím nakazí jen vzácně při těsném kontaktu s nakaženým ptactvem. Nemusíme proto panikařit, opatrnost je však na místě. Stačí, aby ošetřovatel přišel do drůbežárny plné nemocných kachen či slepic a měl v sobě „obyčejnou“ lidskou chřipku, kterou se nakazil v autobuse cestou do práce. Pokud by od svých opeřených svěřenců chytil navíc ještě virus H5N1, stalo by se jeho tělo „líhní“, v níž by mohlo vzniknout cosi nového a velmi nebezpečného: mikroskopičtí vrazi, kteří by zdědili z obou „rodičovských“ virů to nejhorší. Po H5N1 schopnosti zabijáka posílajícího na onen svět každého druhého nakaženého, po relativně „hodném“ lidském viru dovednost v přeskakování z jednoho člověka na druhého. Během 20. století vznikl zcela nový virus třikrát. Poprvé to byla nechvalně známá „španělská

chřipka“ z roku 1918. Po ní následovala v roce 1957 chřipka asijská a v roce 1968 hongkongská. S rozšířením viru H5N1 jsme se podle mnohých virologů ocitli vzniku dalšího hybridního zabijáka blíže než kdykoli předtím. Je jen otázkou času, kdy se hybrid objeví. Světová zdravotnická organizace počítá, že by takový útočník mohl zabít až sedm milionů lidí. Nejpesimističtější odhady počítají budoucí oběti dokonce v desítkách milionů.

Příliš liberální Britové Co můžeme udělat pro to, aby zabiják nevznikl? Především hlídat chovy drůbeže. Měli bychom zabránit tomu, aby slepice, kachny nebo krůty přišly do styku s volně žijícími ptáky. Budeme-li držet drůbež pod střechou, riziko tím výrazně snížíme. Českou drůbež přesto nejspíš úplně neuhlídáme. Ptačí chřipku mohou do chovu zanést ošetřovatelé, ačkoliv dodrží všechna ochranná opatření. Může přijet na korbách aut dovážejících krmivo. Cest je nepočítaně a všechny je ani neznáme. V té chvíli půjde legrace stranou. Čeká nás likvidace chovů, karanténa, očkování drůbeže v okolí ohniska nákazy. Otálením s likvidací nakažených chovů bychom vystavovali riziku především domácí opeřence. A samozřejmě také ošetřovatele drůbeže, veterináře a další lidi, kteří by se mohli nakazit při práci. Mnozí budou nejspíš poukazovat na jiné země EU, které nezvolí tak razantní postup. Shovívavost k virům se však obvykle vymstí. Stačí připomenout Brity, kteří přistupovali k likvidaci slintavky a kulhavky tak „liberálně“, že se jim situace nakonec zcela vymkla z rukou. Šetřili na razantní likvidaci ohnisek nákazy a pak už nestačili hasit „slintavkový požár“, který zachvátil celou zemi. Opatrnost ale neznamená, že bychom měli „uvrhnout do klatby“ drůbeží maso. Veterinární dozor nedovolí, aby se na pulty obchodů dostala vejce či maso drůbeže z nakažených chovů. Ptačí chřipka má u většiny ptáků tak rychlý a razantní

průběh, že se nedá přehlédnout. A i kdyby maso kontrole uniklo, virus hyne, je-li byť jen krátce vystaven teplotě 70 °C. Při tepelné úpravě pokrmů na něj působí teploty podstatně vyšší.

Nechme se očkovat Epidemie „obyčejné“ lidské chřipky klepe na dveře a dostaví se zcela určitě v nejbližších týdnech. Riziko nebezpečné mutace se tím zvýší. Spíše než bojkotem masa bychom riziko pandemie snížili, kdyby se každý z nás nechal očkovat proti normální chřipce. Na první pohled je to zbytečné, protože

Británie odmítá „slepičí koncentráky“ Pravděpodobnost, že by Brit či kterýkoliv jiný Evropan dostal ptačí chřipku, je zanedbatelně malá. Veřejnost nemá žádný důvod se znepokojovat. Uvedl to Sir David King, hlavní vědecký poradce britské vlády. Paniku, která se v Evropě šíří, pokládá Sir David za zbytečnou. Nebezpečí, že onemocní drůbež, se zaměňuje za riziko hrozící lidem. „Vaše šance vyhrát v loterii je jedna ku čtrnácti milionům. I kdyby začal virus H5N1 řádit přímo v Británii, riziko, že se jím nakazíte, je pouze jedna ku sto milionům,“ řekl David King listu The Times. Upozornil, že v Číně, kde žije 1,3 miliardy lidí, se nakazilo jen 14 osob a zemřelo jich osm. Současná forma viru ptačí chřipky je tedy na člověka neobyčejně špatně přenosná. Soužití lidí s drůbeží je přitom v Asii mnohem těsnější než v Evropě. S názorem Sira Davida souhlasí i další odborníci, které list cituje. Britský poradce si nemyslí, že by bylo nutné slepice zavírat pod střechu. Ve Spojeném králov-

vakcíny před virem H5N1 nechrání. Kdybychom ale měli do nebe volající smůlu a ptačí chřipkou se nakazili, očkovaným by tolik nehrozilo, že se stanou oním živým bioreaktorem, v kterém vznikne nový, nebezpečný zabiják. Jestliže jsme nestihli očkování v letošní chřipkové sezoně, měli bychom si chodit pro injekci k lékaři pravidelně v sezonách příštích, protože ptačí chřipka u nás zdomácní a vznik hybridního útočníka bude podle mnoha virologů hrozit trvale. Jaroslav Petr Autor je biolog.

Q

ství jsou na „slepičí koncentráky“ velmi alergičtí. Volný chov drůbeže je tu velmi rozšířen a něco takového by zničilo důvěru spotřebitelů. Nahnat drůbež pod střechu by navíc bylo logisticky velmi obtížné, ne-li nemožné. Sir David není příliš nakloněn ani plošnému preventivnímu očkování drůbeže. Znamenalo by to vzít do ruky každou z 35 milionů slepic, které jsou v Británii chovány v rámci organického zemědělství, a dát jí injekci. Přitom účinnost vakcíny není zaručena, i očkovaní ptáci mohou být nositeli viru a šířit H5N1. „Kdyby vakcína fungovala stoprocentně a podávala se třeba ve vodě, bylo by to něco jiného,“ uvedl David King. Pokud virus do Británie dorazí, nepřijde zřejmě z Asie, ale spíš z Afriky. Už jej zaznamenali v Egyptě, Nigérii a Nigeru. Podobně jako v Asii, žijí i v Africe lidé často v těsné blízkosti drůbeže. Kdyby však virus zmutoval a vypukla pandemie, v chudé Africe by mohl být její dopad ještě ničivější než v asijských státech. Jarka Stuchlíková Autorka je spisovatelka.

INZERCE

Nadace rozvoje občanské společnosti (NROS) pořádá cyk lus seminářů na téma:

Jak napsat žádost o grant do programu

TRANSITION FACILITY 2004 Zvyšování efektivity činnosti NNO na ochranu spotřebitelů (CZ 2004/006-237/0101) Posilování činnosti NNO monitorujících a prosazujících zájmy občanů (CZ 2004/006-237/0102) Semináře jsou určeny všem způsobilým žadatelům, kteří chtějí využít možnosti získat finanční podporu z prostředků Evropské unie – programu Transition Facility na projekty v oblasti antikorupce, antidiskriminace, ochrany přírody a ochrany spotřebitelů. Více informací o programech naleznete na www.nros.cz. Semináře jsou ZDARMA. Žádat mohou nestátní neziskové organizace (NNO), které účtují v systému podvojného účetnictví, mají výroční zprávu (nebo ekvivalent, kde tato povinnost nevyplývá ze zákona) a jsou zaregistrovány v České republice jako: občanské sdružení obecně prospěšná společnost církevní právnická osoba Během semináře se dozvíte: jak správně sestavit žádost – vyplnit formuláře, jejich přílohy a další nezbytné dokumenty; jak správně sestavit rozpočet projektu; jaké jsou nejčastější chyby při vyplňování žádosti a jak se jim vyhnout. Účastníci semináře si s sebou přinesou základní dokumenty, které si mohou stáhnout na stránkách www.nros.cz: Směrnice pro žadatele, Word; Příloha A – Formulář žádosti o grant, Word; Příloha B – Rozpočet projektu, Excel; Příloha C – Logický rámec, Excel. Semináře budou probíhat v následujících termínech a místech: Město Praha Ústí nad Labem Ostrava

Brno České Budějovice

Praha

Místo konání Zastoupení EK, Jungmannova 24, Praha 1 (velká zasedací místnost) Severočeská vědecká knihovna, W. Churchilla 3, Ústí nad Labem o. s. Vita, ul. Gen. Janka 1157/3a, Ostrava – Mariánské Hory (Setkávárna II.) o. s. Trialog, Konferenční sál, Josefská 1, Brno Magistrát ČB, zasedací místnost zastupitelstva (vchod č. 3, II. patro), Nám. Přemysla Otakara II. 1,2, České Budějovice Zastoupení EK, Jungmannova 24, Praha 1 (velká zasedací místnost)

Datum 29. března 2006 (st)

Hodina 10:00 – 14:00

31. března 2006 (pá) 10:00 – 14:00 3. dubna 2006 (po)

10:00 – 14:00

4. dubna 2006 (út)

10:00 – 14:00

6. dubna 2006 (čt)

10:00 – 14:00

7. dubna 2006 (pá)

10:00 – 14:00

Na semináře je nutné se předem přihlásit! Uveďte, prosím, název organizace, jména účastníků a alespoň jeden kontakt. Kontaktní osoba: Jan Látal, e-mail: [email protected], tel.: 233 359 484, adresa: NROS, Jelení 196/15, 118 00 Praha 1.

20

DISKUSE

13.–19. BŘEZEN 2006 V RESPEKT 11 INZERCE

Kdo vydírá Zemana Politické lži je třeba rozkrýt, ne jim dělat reklamu

V

krátké době už podruhé Miloš Zeman vystavil média dilematu, jestli mají věnovat pozornost jeho knihám, které jsou plné lží, nebo ne. Z Hospodářských novin zazněl hlas, že nikoli. „Když média analyzují jeho knihy a hloubají, co je pravda a co ne, dělají jim pouze reklamu,“ napsal komentátor HN Jan Macháček. Mladá fronta Dnes a Lidové noviny jdou opačnou cestou a Zemanovy knihy nejen probírají, ale citují z nich a dělají s bývalým premiérem rozhovory. Která cesta je správná?

Zapleteni s Olovem Je nepochybné, že mezi poslání médií patří i analyzovat, co se ve společnosti odehrává a jaké to má dopady. Ignorovat bývalého premiéra, jehož knihy čtou desetitisíce lidí, dost dobře nelze. Už proto, že čtenář jeho publikací je vystaven koncentrované, profesionálně vystavěné lži, navíc jde o člověka, který má reálnou šanci stát se příštím prezidentem této země. Jeden příklad za všechny. Běžný čtenář, pokud si nedělal výstřižky z novin, si sice bude pamatovat, že na Zemanově Úřadu vlády vznikl pamflet proti Petře Buzkové Olovo, ale už si nedokáže vybavit, že jeho autorem byl premiérův bolševický poradce Vratislav Šíma. Když otevře Zemanovu knihu, dočte se tam: „Později se za dosud ne zcela vyjasněných okolností zapletl do aféry zvané Olovo, která měla Buzkovou kompromitovat.“ Autor překvapivě nemá na mysli Šímu, nýbrž Zdeňka Šarapatku, který našel na Úřadu vlády jako jediný odvahu Olovo prozradit a zveřejnit i informaci, kdo je jeho opravdovým autorem. Zeman píše jako zkušený dezinformátor vyškolený na kurzech StB: kdyby si chtěl Šarapatka stěžovat nebo se soudit, má smůlu – vždyť se přece opravdu do Olova „zapletl“. Nebo jiný příklad. Premiér uvádí, že jeho kabinet toho hodně udělal pro modernizaci školství. „Modernizací je i informatizace spojená s celoživotním vzděláváním, která odstartovala již úspěšným projektem mého jmenovce a bývalého ministra školství Eduarda Zemana Internet do škol.“ Kdo si pamatuje, že u tohoto projektu bylo z výběrového řízení vyhozeno pět firem z marginálních důvodů, aby zůstal jen Český Telecom ve spojenectví s firmou AutoCont On Line? Kdo připomíná, že tento případ stále šetří policie, protože ministerstvo dalo firmě za průzkum počítačové vybavenosti ve školách 150 milionů korun, ačkoli se většina odborníků shodla na tom, že to šlo udělat zdarma? Navíc tento „průzkum“ nikdo neviděl. Celý projekt byl

DOPISY

zrušen a nahrazen jiným, takže o úspěšnosti nemůže být ani řeč. O tom se prostě nemluví, a když zabrouzdáte na různé internetové chaty či si přečtete dopisy čtenářů, většina jich Zemanovi věří.

A kdo vydírá Zemana? Tím se dostáváme k základu problému. O Zemanově knize by se nemuselo vůbec psát, pokud by se dalo spolehnout na to, že veřejnost má dostatek informací, aby se mohla sama rozhodnout. Že by bylo naprosto srozumitelné konstatování, že Zeman je lhář a pomlouvač. To není jako u Davida Irvinga, známého popírače holocaustu, kde většina ví, že holocaust prostě byl. I tak se s ním však do boje pouští další a další odborníci. Komplikace se Zemanem je i v tom, že jsou s ním v médiích dnes a denně publikované rozhovory, kde se ho novináři ptají na jeho „názor“. Zeman ale není žádným nezávislým glosátorem společenské scény, Zeman je extremistický politik značně nejasných ambicí a cílů, které by měl tisk spíš rozkrývat a vážit, než jejich nositeli naivně pomáhat s propagandou. Zřejmě největší diskuse mezi novináři se vede o tom, jestli se mělo zveřejnit Zemanovo tvrze-

Proč psát o Zemanových výmyslech Miloš Zeman nezůstal nic dlužen pověsti kontroverzního politika. Ukázala to i kniha Vzestup a pád sociální demokracie. Na otázku, proč a jak o ní informovala Mladá fronta Dnes, existují jednoduché odpovědi. Na rozdíl od Práva či Lidových novin, se podařilo MfD získat text knihy ještě před jejím vydáním. Proto neotiskla Zemanem vybranou a vydavatelem zaslanou ukázku, jak to udělaly jiné deníky. V této souvislosti jsme při informování nemohli pominout Zemanův útok na Vladimíra Špidlu (MfD, 16. 2.). Expremiér obvinil expremiéra, že jej vydírali kvůli údajné sebevraždě. Šťoural z Vysočiny ale nepředložil důkazy. Proto se je v rámci zjištění pravdy snažila předložit MfD. To se podařilo. Z novinářského hlediska to byl obvyklý postup: požádali jsme o vyjádření hlavní aktéry Zemana a Špidlu, dotázali se dalších politiků sociální demokracie (Grosse, Zaorálka, Paroubka). Výsledek? Pokud bych měl jako bonmot použít styl ze Zemanovy knihy, tak bych

každá obec hýčkat, a doufám, že si to uvědomí i radnice pražské třináctky. Simona Pohlová

Stačilo by málo Plně se ztotožňuji s názory pana Hausenblase vyjádřenými v článku Školy nejen pro vyvolené (Respekt č. 10/2006). Jsem jedním z rodičů, který se domnívá, že pro budoucí úspěch jeho dětí v životě bude důležité, aby byly zodpovědné, sebevědomé, schopné nezávislého úsudku a pohotové ve vyhledávání – ne pouhém memorování – informací. Mám to štěstí, že žiju v okrajové části Prahy, kde je více škol a – zdánlivě – si mezi nimi mohu vybírat. Ale po bližším zkoumání vypadá situace jinak. Jsou tu školy, které se už před časem vydaly alternativním směrem výuky, soustředily se na výuku dovedností, nebály se dát dětem prostor pro osobní růst a vybudovaly si za relativně krátkou dobu své existence výbornou pověst. Ale nemají na růžích ustláno. Byly tu dvě. Jednu z nich před dvěma lety přes mohutné protesty rodičů obec zrušila. A ta druhá, Chlupova, jedna z 11 škol v ČR, kde už od roku 2003 úspěšně vyučují podle rámcového vzdělávacího plánu, se potýká se zoufalým nedostatkem učebních prostor. Takovým, že mohla letos otevřít přes obrovský zájem rodičů jen dvě první třídy. Sama jsem mámou jedné předškolačky, která stála tři čtvrtě hodiny před školou na zápis do školy. Bohužel nás musela ředitelka školy odmítnout, stejně jako dalších 70 dětí, které nenacpala do už beztak přeplněných dvou tříd. Přitom by stačilo tak málo. Třeba dovolit škole, aby využila prostor sousední mateřské školy, která je poloprázdná – o to už škola jednou bez úspěchu žádala. Myslím, že dobrou školu, o kterou mají rodiče zájem, by si měla

Narážíme na odlišné nazírání dvou kultur Několik článků otištěných v Respektu č. 9/2006 mi nedá, abych na ně alespoň několika řádky nereagoval. Pokud měly provokovat k zamyšlení, pak splnily účel, pokud ale vyjadřují stanovisko redakce, pak se nabízí otázka, zda sama v mediálním kolotoči neztrácí hlavu. Jmenovitě se jedná o článek Den hněvu od Zory Hesové a Irvingova válka Zbyňka Petráčka. Prvním zarážejícím faktem je, s jakou lehkostí přejímají oba pisatelé hruškojablkovou argumentaci muslimských mluvčích, srovnávající popírání historických faktů o zločinech proti lidskosti (holocaust) s urážkou něčí důstojnosti nebo urážkou cítění skupiny lidí. Radikální islamisté dokázali, že se umí hlasitě dožadovat respektu. Svými násilnými protesty, útoky proti majetku a hořícími ambasádami ale jen ukázali, že sami respektovat nikoho nedokážou. Neznám detailně dánské zákony, ale evropské právo obecně zná opravný prostředek: žalobu pro urážku, pomluvu etc. podle konkrétních zákonů té které země. Možná tento případ nesleduji dostatečně pozorně, protože si nevzpomínám, že by se tohoto prostředku někdo chopil. Místo toho se dánská muslimská obec, vyslanci muslimských zemí i rozvášněná muslimská veřejnost dožadují omluvy od dánského premiéra. Dánsko není nějaká autokracie, aby se za své svéprávné a trestněprávně odpovědné poddané musel omlouvat „vládce“ nebo aby na ně hrozil prstem. Zde opravdu narážíme na odlišné nazírání dvou kultur a hodnotových žebříčků (evropské

ní, že po Čechách „kolovaly fámy“ o tom, že se kdysi Vladimír Špidla pokusil o sebevraždu a pak jej prý někdo kvůli tomu vydíral. MfD se to rozhodla publikovat na titulní straně, pravda, dodala k tomu i Špidlovo vyjádření: „Nikdy mě nikdo nevydíral a nikdy jsem se nepokusil o sebevraždu.“ Jenže dá se takhle jednoduše útok odvrátit? Volební stratég George W. Bushe Karl Rove říká, že ve volební kampani je zapotřebí vymyslet nějaký tvrdý úder na oponenta, aby se musel bránit. I když se nakonec ukáže, že ten útok nebyla pravda, bude to protivník muset vysvětlovat, dostane se do defenzivy a prohraje. Takže v tomto ohledu zřejmě MfD udělala chybu: pomohla rozšířit mezi statisíce svých čtenářů chytlavou lež politického hráče, místo aby se věnovala rozkrytí motivů, které kombinátora z Vysočiny k jeho podpásovkám vedou a čeho jimi chce vlastně dosáhnout. Erik Tabery

Q

Jaký je váš názor? Nepsat o Zemanových lžích, nebo o nich psát? A jak? Debatujte na www.respekt.cz.

napsal, že „kolovaly fámy, že Miloš Zeman je lhář a zbabělec“. Materiály v MfD o jeho knize také ukázaly, že je nevhodným kandidátem na prezidenta. Námi přinesená Špidlova výpověď, jak byl v srpnu 1969 zmlácen po demonstraci proti ruské okupaci, pak otevírá opomíjené téma: jak probíhala tehdy začínající normalizace v Československu. To jsou všechno důležité informace pro veřejnost. Navíc MfD ve svých třech názorových textech (17. a 18. 2.) kriticky zhodnotila Zemanovu knihu. MfD se tedy nesnaží na jeho pokleslosti vydělat. Jestli si to někdo myslí, tak to svědčí o neznalém pohledu na to, co čtenáře novin, jakými je Mladá fronta DNES, zajímá. Články o Zemanových knihách nezvyšují prodej. V polovině února, kdy náš list psal o dílku bývalého premiéra, nebyl zaznamenán výraznější pohyb v prodeji deníku. Mimochodem, od počátku letošního roku zvýšily prodej MfD nejvíce speciální přílohy o daních a středních či vysokých školách. Žádná lacinost a žádný Zeman. Viliam Buchert Autor je zástupcem šéfredaktora MfD.

humanistické právo jednotlivce být jedinečný a autokratické podřizování všech jediné nedotknutelné pravdě). Jestliže Tereza Brdečková v Respektu č. 7/2006 v podobných souvislostech píše o schopnosti zaujmout perspektivu druhého, pak je tato interpelace na dánského premiéra ilustrativní ukázkou nepochopení fungovaní právního demokratického státu ze strany zástupců dánské muslimské obce a následně i dalších. Myslím, že se nikdo nemusí stavět do servilního předklonu jenom proto, že si na něj někdo hodně hlasitě zařve. V emocionálních reakcích se zapomíná na to, co základní svobody v evropské civilizaci znamenají. Svoboda slova je jako jiné svobody. Svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda druhého. V tomto případě právo Židů na život a ostatních na pravdivé informace. Jaká svoboda muslimů byla ohrožena otištěním karikatur? Angloamerické země možná neznají popírání holocaustu jako trestný čin, neznamená to ale, že by Irving vyhrál spor, ve kterém byl označen za lživého popírače nebo že by se Anglie rozpakovala vyhostit radikální islámské duchovní vyzývající ke „zničení Západu“. Holocaust doufám není pro evropskou kulturu nedotknutelné tabu, proto myslím můžeme bez obav z vypálení domácností veřejně otevřít otázku, zda je pro ochranu společnosti před popírači nutnou formou bezpodmínečný trest nebo zda má společnost před antisemitskými resentimenty k dispozici i jiné dostatečné formy ochrany. Protože v evropském kulturním prostoru má dráždění vrchnosti, nedotknutelných a nezpochybnitelných autorit i boření tabu dlouhou tradici, jak toho byl dokladem i samotný Respekt, tak si na závěr nemohu nepoložit otázku: „Koho nebudete dráždit příště?“ Ing. arch. Petr Balcar

Nejlepší ceny! Levné knihy KMa Václavské nám. 18, Praha 1

www.levneknihy.cz The The Iceman Iceman Cometh Cometh

99Kč

KULTURA


21

Zdařile skrytý thriller Skrytá vina, skrytý pachatel a skryté svědomí v novém film Michaela Hanekeho

Caché: metafora o společnosti, která se může zhroutit. FOTO OUTNOW / IMAGE GALLERY

Z

atímco oscarové laureáty není možné přehlédnout, snímek Michaela Hanekeho Skrytý, oceněný jako nejlepší evropský film roku 2005 na festivalu v Cannes, obíhá světové sály bez reklamy a v několika málo kopiích. Navštívit představení v Praze je smutný zážitek: v kině zpravidla posedává slabá desítka diváků. Kasovní rekordy ostatně Skrytý nezlomil nikde s výjimkou Francie, protože v hlavních rolích se objevují největší francouzské hvězdy – Daniel Auteuil a Juliette Binoche. A také proto, že téma – odhalování kořenů vzájemné zášti mezi evropskými starousedlíky a přistěhovalci – je po nepokojích na pařížských předměstích aktuální. Ve Francii se příběh týká každého občana, a to se o Česku, kde se jediným „cizineckým“ problémem jeví soužití se zdecimovanou romskou komunitou, opravdu nedá říci, zatím. Není proto divu, že česká kritika Skrytého uvítala jako zdařilý thriller, ale nic víc.

Nelichotivý portrét intelektuála Pětapadesátiletý Georges je známý moderátor televizního pořadu o literatuře, jeho žena je knižní redaktorka a syn zápasí s pubertou. Georges je na výsluní a nemá co skrývat – anebo si to aspoň myslí. Jednoho dne ale začne dostávat znepokojivé zásilky: někdo celé hodiny natáčí jeho ulici a dům. Kazety padají do schránky zabalené do

papíru s děsivou kresbou panáčka s proříznutým Georgese a jemu podobných je, že je nic na světě hrdlem. Policie se od případu distancuje: dokud nepřinutí říci: Udělal jsem chybu. Georges naonikdo Georgesovi a jeho rodině neublíží, nemá pak až do šokujícího konce filmu trvá na tom, že co řešit. Jenže skrytý pozorovatel zachází stále postižený je on sám a viníkem je Majid anebo dál. Neklade si žádné požadavky, stačí mu, co jeho syn. V panice a ve strachu o rodinu a práci má v rukou: ví o Georgesovi všechno a postupně vrší Georges jednu nespravedlnost na druhou, až ho ničí. Posílá hrůzné kresby jeho synovi do ško- nakonec Majida definitivně zničí. Nakonec Georly. Ohrožuje jeho kariéru v televizi a rozvrací mu ges zapije prášek na spaní a zatáhne ve svém manželství. Zná jeho rodný statek a jeho matku. luxusním bytě záclony před poledním sluncem. A nakonec ho dovede na nuznou sídlištní chod- Usne. Jenže skrytý pozorovatel natáčí kazety dál bu ke dveřím, za kterými žije Majid, Alžířan, na a na jeho totožnosti už nezáleží. Jisté je jenom to, němž se Georges jako dítě těžce provinil a dávno že se cítí jako věřitel celé většinové společnosti – ať už právem či neprávem. Dnes pozoruje, zítra na to zapomněl. Tady začíná drama dvou mužů s nerovnými přistoupí k činu. Překvapivý účinek a novátorství Hanekeho filšancemi, a zároveň metafora o společnosti, která se může zhroutit, pokud se nevyrovná se zaml- mu jsou především v brilantní minimalistické forčovanou minulostí. Je to těžší, než by se zdálo, mě: Haneke divákovi nevypráví, „co se stalo“, ale jelikož obecně souhlasit s tím, že se stala histo- přesnými minimalistickými prostředky na něj útorická chyba je něco jiného než se rozpomenout čí. Pouze tři hlavní postavy a pár vedlejších. Jedna vlastní nevědomé selhání. Georges, intelektuál noduše elegantní interiéry plné knih, které nikdo obklopený kupami nejlepších knih a společností neotvírá. Záběry jarní Paříže vibrují klaustrofobií špičkových vzdělanců, si totiž zvykl zasouvat do a neklidem. Stylová jednota „amatérských“ záběnevědomí všechno, co se mu nehodí. Ne že by byl rů kazet a prožívané skutečnosti. Znepokojující bídák, prostě je úspěšným kolečkem v systému, zprávy v televizi jako kulisa rodinné večeře. Vzdokde se takhle chovají všichni a kde nejde v první rovitý syn, který se chová jako cizinec z jiné planeřadě o pravdu, nýbrž o udržení statu quo. Georges ty. Cítíme, že jistoty jsou pryč, a půda nám ujíždí ve svých sedmi letech nic konkrétního nespáchal, pod nohama. Haneke rychle načrtne portrét umajenom z dětské žárlivosti lhal. Zkazil tím jedno- nutého a zbabělého intelektuála. Vzápětí nás přimu arabskému chlapci život. Možná by ten život nutí, abychom uvažovali stejně jako on, a zároveň nakonec dopadl špatně i bez něj, ale problémem se za to styděli.

Pánubohu Mahler v chrámu nevadí Je rozumné vykazovat vážnou hudbu z kostelů? A je správné odpovídat na ten vyhazov státními postihy a pokutami? Jihomoravský biskup zakázal organizátorům jihlavského hudebního festivalu hrát v tamním chrámu skladby Gustava Mahlera a odvolal se přitom na Vatikán. Konkrétně na jeho směrnici Koncerty v kostelích z roku 1987, která pro katolické svatostánky povoluje jen „koncerty hudby liturgické nebo náboženské“. Dovolím si k tomuto zajímavému a citlivému tématu, které se mě profesně zcela dotýká, vyslovit několik myšlenek.

Ruce k Nekonečnu Začněme samotnými pojmy. V případě liturgické hudby je věc jasná, daná účelem, zaměřením i ná-

zvem a uplatněním v příslušném prostoru a čase. Ale čím je dáno, že jde o náboženskou hudbu? Její podstatou? Názvem? Nebo snad textem? Říká se, že hudba je abstraktní umění, byť její realizace, tedy zvuk, je fenoménem povýtce fyzikálním. Jenže hudba uplývá v čase a k odhalení jejích obsahově-duchovních dimenzí nemá posluchač žádný jiný objektivnější prostředek než vjem sluchový, intelekt a cit. V takovém případě se výsledné působení skladby dostává na převážně subjektivní rovinu. Teprve „součtem“ mnoha takových rovin by se mohlo dojít k objektivnějšímu zařazení díla, mluvíme-li např. o jeho náboženském obsahu. Jenže přijala by církev takový výsledek onoho

„součtu subjektivních rovin“, nemá-li dílo náboženský obsah vyjádřený přímo v titulu? A vnucuje se další otázka: je dílo, u něhož vnímáme jeho duchovní rozměr, nehodno toho, aby zaznělo v sakrálním prostoru? Hudba může být smyslová, smyslná, artistní, hravá a tak dál. Téměř každé Mahlerovo dílo lze zařadit do hudby duchovního rozměru. V jeho skladbách lze vytušit, nebo dokonce prožít duchovní vertikálu, tj. vzpínající se lidské ruce k Nekonečnu (k Bohu), a to z místa, v němž sídlí Láska. Není to právě to místo setkání lidských bytostí mezi sebou, s Bohem, s uměním, s vesmírem? Není to i Centrem víry? Proto lze jen s obtížemi vyloučit hudbu Mahlera – a jiných autorů podobné síly – z katolického chrámu. Právě on z akustických důvodů ve zmíněném smyslu dovoluje umocnit její účinek.

Setkání pod oltářem V této souvislosti není bez zajímavosti vzpomenout baziliku sv. Jakuba na Starém Městě pražském. V době komunistické totality tam chodili mladí lidé na pravidelné koncerty převážně duchovní hudby, pravda, posedávali i na stupních postranních oltářů, ale chrám pro ně zůstal prostorem, v němž skrze hudbu do jejich duší vstupovala nejen krása, ale právě i ono duchov-

Ztráta paměti Konstatovat, že si koloniální minulost vybírá svou daň, nikoho neuklidní a neochrání před teroristy. Haneke ale nemoralizuje, prostě jen upozorňuje na otřesené evropské sebevědomí, a zdaleka mu nejde jen o arabskou otázku. „Georges nemohl za svou vinu nést odpovědnost, pokud si ji neuvědomoval,“ říká. „Všichni jsme ale povinni si vinu přiznat a vyvodit z ní důsledky, pokud o ní víme.“ Majidovi rodiče z filmu se stali obětí incidentu mezi pařížskou policií a demonstranty během alžírské války. O masakru dvou set arabských civilistů během povolené demonstrace v roce 1961 se ve Francii nikdy příliš nemluvilo a Haneke to přirovnává ke ztrátě historické paměti v rodném Rakousku: „Moji krajané si dodnes nejsou schopni přiznat, kolik Rakušanů bylo za války fašisty. Přitom nejde o to někoho trestat – je prostě jenom třeba to konečně otevřeně říci.“ V Česku, které se nikdy plně nedistancovalo od komunistických zločinů, to zní aktuálně. Poslední dva roky přinesly řadu zajímavých filmů, ale málokterý byl zároveň činem. Hanekeho film takový je už proto, že má opravdu celoevropské téma. Zároveň je to ale mistrovský thriller, a právě proto je nezájem českých diváků tak udivující. Tereza Brdečková Autorka je spisovatelka.

Q

no. Bylo správné, že se po příchodu františkánů po roce 1989 skončilo s touto tradicí, s činností tak potřebnou, jak se ukazuje dnes, kdy se mládež vážné hudbě tak fatálně vzdaluje? Zdá se, že umění a umělci čas od času přinášejí církvím (ano, věc se netýká jen katolické církve) problémy, které se nesnadno řeší. Jak se postavit ke kýči, je-li tak úzce spojen s vírou, kam s moderním uměním, které víru třeba nemanifestuje v prvním plánu? Před lety se Křesťanská akademie pokusila o večer dialogu s představiteli katolické církve. Jakkoli byla snaha najít cestu k řešení takových problémů upřímná, k žádnému jednoznačnému výsledku se nedospělo. Nezáleží totiž jenom na směrnicích shůry, ale na správném a vnitřně přesvědčeném vztahu každého kněze k umění, k hudbě a citlivému rozeznání blízkosti náboženského a duchovního rozměru jednotlivého díla. Na závěr už jen poznámku. Nezabýval jsem se tu druhou stranou celého konfliktu, kterou je postoj jihlavských radních, zvažujících, že církvi v pomstě za zákaz nedají peníze na opravu chrámu. Tento postoj považuji za aroganci moci, jak ji kdysi za komunistů uplatňovali tzv. tajemníci pro věci církevní. Marek Kopelent Autor je hudební skladatel.

Q

22

KULTURA


Ženský přístup k věci Běla Kolářová vystupuje ze stínu

A

č se avantgardní umění minulého století pokoušelo rázně skoncovat s přežitky minulých epoch, vůdčí roli tradičně ponechalo téměř výhradně mužům. Ojedinělost výjimek typu Toyen to jen potvrzuje. Nerovnost šancí uplatnit se v čele uměleckého pokroku zajímavě ilustruje výstava celoživotní tvorby Běly Kolářové (nar. 1923) v pátém patře pražského Veletržního paláce. Poslední z velkých zjevů českého modernismu, básník a kolážista Jiří Kolář (1914–2002), svou ženu v samostatné tvorbě i ve snahách o její prezentaci v zásadě podporoval, přesto však zůstávala až příliš v jeho monumentálním stínu. Místo, jež Běla Kolářová zaujímá v dějinách moderního českého umění, je i proto dodnes trochu nejasné.

Tichý smích v pozadí Ovlivňování nebývá v partnerských vztazích nikdy jednostranné. Velké koncepce uzrávají často v každodenních rozhovorech vzájemným porovnáváním dojmů a nápadů, byť výsledek nakonec nese jediné jméno. Ani převratná teorie relativity by se zřejmě neměla připisovat čistě jen Einsteinovi, neboť na jejím elegantním matematickém vyjádření měla podle některých historiků vědy lví podíl jeho první manželka Mileva Maričová – jediný génius v rodině, jak dodávají ti jízlivější. Privátní vztahy v pozadí umělecké tvorby jsou ještě komplikovanější. Do jaké míry například dotvářely Kafku adresátky jeho dopisů? Plátna Salvadora Dalího dokážou historici umění poznat podle rukopisu, jenže vpravdě vrcholný umělcův výkon byl konceptuální: spočíval v image, kterou iniciativně spoluvytvářela i jeho legendární choť Gala. Výstava Běly Kolářové představuje řadu metod známých už z díla jejího muže. Nezastírá blízkost k jeho poetice, strategiím ani tvárným principům, i když je nerozvinula do srovnatelné šíře. Její dílo působí jako dílčí průnik dohodnutým směrem, pozoruhodná epizoda, spíš povídka než složitý experimentální román, jakému se podobá tvůrčí dobrodružství jejího partnera. Kolář byl ovšem modernista i svým univerzalistickým cítěním: vlastní dílo mu bylo laboratoří obecného stylu, který může osobitě rozvíjet každý, kdo pochopí, oč jde, aniž by se stal epigonem. Jeho podněty výrazně ovlivnily práci mnoha známých umělců, které dnes nikdo nepodezírá z přílišné závislosti na vzoru. Těm se Běla Kolářová svou invencí i vahou sdělení nepochybně vyrovná.

K osudovému setkání obou umělců došlo roku 1944 ve Zlíně. Kolář patřil k čelným osobnostem Skupiny 42, měl za sebou první vydanou sbírku básní a další významné texty čekaly v rukopisech na návrat svobodnějších poměrů. O devět let mladší Běla se tehdy zajímala hlavně o fotografii. Svatba se konala roku 1949, o tři roky později byl Jiří Kolář kvůli jedné své básni zatčen, po smrti Stalina a Gottwalda jej však propustili. Retrospektiva Běly Kolářové začíná fotografiemi z roku 1954 s tematikou klukovských her na pražských předměstích. Lze je vnímat jako živé dozvuky civilistické estetiky Skupiny 42, ale také jako předzvěst antiiluzivní poezie všedního dne, která se prosadila o deset let později. To však už autorka směřovala k abstraktnějšímu výrazu. Navazovala na fotografické experimenty meziválečné avantgardy, přičemž vynalézala zbrusu nové postupy, například umělé negativy z parafínu na celofánu nebo záznamy světelných paprsků, které korespondovaly s tendencemi tzv. nové citlivosti. K umělecky nejpřesvědčivější tvorbě dospěla po roce 1963 v řadě magických konstelací všedních předmětů, souvisejících s francouzským novým realismem, a v osobitých asamblážích z kancelářských sponek, úlomků žiletek, knoflíčků, patentek a jiných sériově vyráběných drobností, které sestavovala do obrazců připomínajících typogramy a konkrétní básně. Podle datací vznikaly práce Jiřího i Běly Kolářových zhruba souběžně, například zasklené vitríny s věcnými konstelacemi dělali počátkem 60. let oba. Kolář jim říkal Předmětné básně. V návaznosti na jeho básnické dílo, tehdy už v podstatě uzavřené, evokují mnohem bohatší škálu významů. Výchozí nápad ovšem víc odpovídá ženské mentalitě, vždyť podobné „předmětné básně“ vznikají bez jakýchkoli uměleckých ambicí v každé domácnosti při úklidu šuplíků či dámských kabelek. Poselství Běly Kolářové se ovšem netváří nijak světoborně. Materiál i kompozice jejích prací zřetelně evokují ženský svět. S jemnou ironií se hlásí k „typicky dámským“ činnostem, za jaké bývá pokládáno aranžování nebo vyšívání. Zatímco muži z Kolářova okruhu s energickým rozmachem dobývali nová estetická území, paní Běla jako by objevený terén kolonizovala poněkud starosvětskou útulností, na níž „je znát ženská ruka“, jak se říkávalo. V takové koncepci se skrývá skvostný humor, navenek se však jedná

Einstein by sám teorii relativity nevymyslel. FOTO PAVEL ŠMÍD

o regulérní avantgardní výboj, který je nutno brát smrtelně vážně.

Vlasy V partnerském vztahu jsou cesty vzájemných inspirací asi nezbadatelné. V dílech obou umělců se například na počátku 60. let objevuje motiv vlasů. Jiří Kolář vytvořil svou nejznámější koláž na toto téma roku 1963 pod vlivem skličujícího zážitku z muzea v Osvětimi. „Byl to pro mne jeden z největších otřesů, které jsem zažil: zasklené, obrovské místnosti plné vlasů, bot, kufrů, oděvů, protéz, nádobí, brýlí, dětských hraček atd. Všechno poznamenané strašlivým osudem, poznamenané něčím, na co umění nestačilo a snad nikdy stačit nebude,“ napsal o tom. Z různých fotografií v časopisech tehdy vystříhal detaily různě zbarvených a upravených vlasů, aby z nich vytvořil jakousi kobercovou strukturu, která svou násilnou zhuštěností šokuje. Šok je ovšem vždy důsledkem kontrastu.

Kmen jménem Ali Farka Touré Svět oplakává fenomenálního hudebníka z Mali, pro nějž byl v životě nejdůležitější traktor. „Když byli Afričané bílými otrokáři odváženi do Ameriky, vzali si s sebou větve a listí ze stromů naší hudby. Kořeny a kmen zůstaly v Mali,“ prohlásil podle legendy Ali Farka Touré, když poprvé slyšel černé blues od Mississippi v 60. letech. Od té doby se mu tento kmen podařilo zásadně zušlechtit a vyvézt do světa. Získal dokonce dvě ceny Grammy a doma se stal národním hrdinou. Minulé pondělí však jeho hlas utichl. Zemřel ve spánku na své farmě na prahu pouště.

Žádná Mississippi Byl kytarovým samoukem, intuitivním hráčem, geniálním improvizátorem. Zvukem nástroje a fascinujícím hlasem vystavoval posluchače účinkům nepopsatelné pouštní magie; jediným tónem dokázal vzbudit tolik emocí a nálad, jako jiní s celou kapelou. Přitom značně nerad zdlouhavě zkoušel. Svá alba natáčel takřka na jeden zátah. Například to loňské In The Heart Of The Moon, za nějž před nedávnem obdržel svou druhou cenu Grammy, za několik hodin. S hráčem na koru Toumani Diabatem přetáčeli pouze jednu skladbu, protože je přerušil silný déšť. Ali Farka měl skutečné charizma a o spolupráci s ním snila celá řada často daleko slavnějších muzikantů. Ne všechny si ovšem pustil k tělu. K rozhodnutí natáčet v roce 1994 v Los Angeles s americkým producentem a kytaristou Ry Cooderem, tvůr-

cem projektu Buena Vista Social Club, mu však stačila hodina společného hraní na vypůjčenou kytaru. Výsledné album Talking Timbuktu získalo poprávu ocenění Grammy a Ali Farka Tourému, známému dosud spíš fajnšmekrům, dopomohlo k mezinárodní prestiži. Natáčel také s Taj Mahalem, a dokonce s americkým bluesmanem Johnem Lee Hookerem, k němuž byl často přirovnáván. Ačkoliv ho celý svět vnímal jako západoafrického bluesmana, sám se takovému označení bránil: „Vadí mi, když mě nazývají bluesmanem. Moje hudba pochází z Mali a ne od Mississippi.“ O svém vztahu k blues a návaznosti na tisíciletou západoafrickou tradici vypráví ve filmu režiséra Martina Scorseseho Du Mali au Mississippi, stejně tak v dokumentu Desert In Blues, záznamu z unikátního festivalu konajícího se uprostřed pouště nedaleko Timbuktu. Kraje, s jehož praskavým pouštním blues zůstane Ali Farka Touré navždy spojován. „Říká se, že Timbuktu leží na konci světa. Ale to není pravda, vím to, pocházím odsud. Věřte mi, Timbuktu se nachází v samém středu světa,“ říkával hudebník s oblibou.

Jsem farmář Ali Farka Touré se narodil v roce 1939 v městečku Kanau u řeky Niger jako poslední z deseti dětí. Přesto se jako první z nich dokázal osamostatnit. To otce přivedlo na myšlenku říkat mu Farka, což

Mistr v zavlažování pouště odehrál svůj poslední koncert. FOTO PROFIMEDIA.CZ

je v malijském jazyce název pro osla, symbol houževnatosti a výdrže. Farka nikdy nechodil do školy. Jistého vzdělání se mu dostalo při běžném farmářském životě. Patřilo k tomu i zvládnutí deseti západoafrických jazyků, včetně řeči pouštních Tuaregů. Na kytaru hrál Farka teprve od čtrnácti let, kdy začal skládat první písně vycházející z malijské tradice. Hudbě se však věnoval jen příležitostně. Mezitím dělal taxikáře nebo ministerského řidiče. Významný zlom v jeho životě představuje setkání s malijským spisovatelem Amadou Hampaté Ba, který u mladíka okamžitě vycítil neoby-

Před osvětimským zážitkem musel umělec prožít okouzlení povláváním, vůní i vlněním vlasů, bez takové intimní souvislosti by koláž neměla smysl. I zde lze proto tušit ženskou spoluúčast. Běla Kolářová v téže době do svých asambláží rovněž aranžovala chumáče a prameny vlasů, jejich druhotné významy však pominula. Nechávala je mluvit vlastní řečí, či přesněji řečeno psát vlastní kaligrafií, v níž se přirozeně uplatnila jejich pružnost a vláčnost, rytmus linií i jemná odstíněnost ploch. Literární podtext tady nenajdeme, kompozice z vlasů tu nic nesymbolizují, neodkazují k nějakým určitým, byť nevysloveným významům. Jsou naopak v duchu lettrismu předkládány jako znaky, jimž nelze porozumět logicky, ale jen výtvarně. Oba umělci uchopili stejný fenomén naprosto protikladně, přičemž každý přístup má své opodstatnění i tradici. Svým způsobem tak oživili věčný svár alegorie s magií. Viktor Šlajchrt

Q

čejný smysl pro psaní a zájem o historii a kulturu země. Společně pak několik měsíců cestovali po vesnicích a studovali tradiční hudbu, sahající až do časů středověkého království Mandinko. Toho pak mladý hudebník využil při svých kompozicích. Ve svých sedmatřiceti letech doprovodil Ali Farka spisovatele Amadou Ba do Paříže. Zůstal tam skoro rok a nahrál spoustu materiálu, avšak bez velké odezvy. Vrátil se otrávený domů s tím, že se do budoucna bude věnovat především farmaření a příležitostnému koncertování po Africe. Pařížské nahrávky se ale dostaly do rukou Nicka Golda z anglického labelu World Circuit, který ihned vyslal do Afriky svou kolegyni, aby kytaristovi předala jeho nabídku k vydání alba. „Ali Farka má dar přirozené sebedůvěry a víry ve svou hudbu,“ vzpomínal Nick Gold na Tourého triumfální evropský koncertní návrat v roce 1987. Uzavřeli spolu celoživotní přátelství, a přestože Ali Farkovi nabízela kontrakty největší mezinárodní vydavatelství, labelu World Circuit zůstal věrný až do smrti. Postupem času se stal hvězdou world music a proslavil se také v Americe a Japonsku. U World Circuit mu vyšlo sedm alb. K jejich natáčení jej však Gold musel stále víc přemlouvat, zvlášť když v roce 1990 Farka oznámil, že hodlá hudbu pověsit na hřebík. Goldovi tedy nezbývalo nic jiného než odcestovat za Ali Farkou do Mali s mobilním studiem. I tak musel s techniky vždy trpělivě čekat, až skočí veškeré práce na farmě. Teprve potom vzal Ali Farka do rukou kytaru a do nočního ticha spustil své blues od řeky Niger. Nabídky na koncertní turné po světě a pozvánky do studia se mu jen hrnuly, on je však většinou odmítal: „Jsem farmář, až potom hudebník. Musím uživit jedenáct dětí. Pro mne je důležitější než hudba nový traktor a zavlažování pouště.“ Jeho farma čítala bezmála 350 hektarů. Stal se také starostou Niafunké, okresu s padesáti třemi vesnicemi. Bojoval s malárií, budoval závlahy, čističky, sázel na poušti stromy. Boj s rakovinou bohužel prohrál. Jiří Moravčík Autor je hudební publicista.

Q

SCÉNA


HUDBA

KNIHY

23

KULTURNÍ TIP

DIVADLO

Zdejší festivaly soudobé vážné hudby se neumí domluvit, nevědí o sobě nebo nechtějí vědět. Jedině tak si lze vysvětlit fakt, že v následujících dnech u nás propuknou hned tři velké svátky tohoto žánru najednou: brněnská Expozice nové hudby, festival Pražské premiéry, který pořádá Česká filharmonie, a také další pokračování cyklu Krása dneška, kterou pro změnu zajišťuje Pražská komorní filharmonie. Bude dobré vědět, které z akcí dát přednost.

Neřízená erupce soudobé hudby Mezi současnými hudebníky budeme těžko hledat komplexnější charakter, než je mistr blues i flamenca, znalec jazzu i indické hudební tradice, britský kytarista a kapelník John McLaughlin (64). Proslavil se koncem 60. let jako spolupracovník jazzového guru Milese Davise na jeho klíčových albech In a Silent Way a Bitches Brew. Nedlouho poté založil legendární jazzrockovou formaci Mahavishnu Orchestra, ve které se také projevovala jeho láska k indické hudbě. Ta vyvrcholila v roce 1975 založením neméně slavné kapely Shakti, jež ve spojení indické a západní hudební tradice anticipovala styl world music. V Česku není McLaughlin častým hostem, zavítá sem tak jednou za dvanáct let. A čas další vzácné návštěvy přichází právě nyní. Britský kytarista vystoupí v sobotu 18. března se skupinou Shakti ve Smetanově síni Obecního domu. Naše hlavní město bude ovšem tento týden svědkem celé řady zajímavých koncertů. Zmiňme se o nich alespoň krátce: velkým zážitkem bude koncert Lou Reeda (17. 3.), který zakončí své Evropské turné v pražském Kongresovém centu, v Lucerna Music Baru vystoupí v pondělí 13. 3. francouzský multiinstrumentalista Mimo Cinelu. Jistě se ho už nemohou dočkat milovníci jazzu. Cinelu se proslavil jako skvělý bubeník a hrál například s Weather Report, Gilem Evansem nebo Herbie Hancockem. Pro fanoušky něčeho tvrdšího tady bude bostonská hlučná jízda jménem Doomriders, která se objeví ve čtvrtek 16. 3. na pódiu strahovského klubu 007. – JP –

Při četbě historické studie Jana Klápště Proměna Českých zemí ve středověku zjistíme, že politická a ekonomická transformace, jakou jsme prožívali v minulé dekádě, není v českých zemích ničím nebývalým. K radikální modernizaci a europeizaci u nás došlo už ve 13. století. Tehdy byla založena většina nejstarších měst, na návrších vyrostly první impozantní hrady, změnila se krajina i život na venkově a započalo staleté soužití Čechů s Němci. Autor reviduje řadu ustálených představ na základě nových poznatků tuzemské archeologie i evropské historiografie. Postupuje zpravidla od konkrétních detailů k celku. Obraz českých zemí za přemyslovských králů vyrůstá z důvtipných interpretací dochovaných stop a ozvěn: historek ze starých kronik, výtvarných děl, pozoruhodných památek hmotné kultury, ale také ze srovnání s vyspělejšími či zaostalejšími sousedy. Mimo jiné se tu dočteme o zrodu zdejších elit při jakési „první privatizaci“ formou přidělování pozemkového vlastnictví. Takto utvořené vyšší vrstvy si své postavení v zásadě udržely dalších šest set let.

S divadelními premiérami se tento týden roztrhl pytel. Pokud bydlíte v Brně a jeho okolí, můžete vyrazit do HaDivadla na zvláštní divadelní verzi komického románu Spolčení hlupců od amerického spisovatele J. K. Toolea. HaDivadlo dává hru pod názvem Ignáciův vzestup. Režisér navíc počítá se zapojením pasáží z Tooleova životopisu. Těžko říct proč, když samotná kniha není životopisná. Bystrý, ale líný mladík je nucen ve třiceti vypadnout z domu a začít se sám protloukat. Stává se z něj moderní don Quijote, který miluje středověkou filozofii a bouří se proti popkultuře. Co bude zajímavého na novém představení SenAnderSen (viz foto) režisérky Jany Svobodové, které má premiéru v sobotu 18. března v pražském Divadle Archa? Angažmá českých hiphoperů, čínské herečky a hudebního skladatele? Příběh mladého sprejera? Spíš to bude jiná věc. Proslýchá se, že se představení stane cílem večerních toulek Lou Reeda, který den předtím zakončí v Praze své turné. Fanouškové mají tedy šanci uvidět svůj idol pěkně zblízka.

Rakouský básník Ernst Jandl i jeho spolupracovnice a životní partnerka Friederike Mayröckerová si koncem 60. let vyzkoušeli svou experimentální poetiku v žánru rozhlasových her. Výsledek je dodnes fascinující. Překlady Jiřího Adámka, Zuzany Augustové, Jiřího Brandy, Barbory Klípové, Věry Koubové a Martiny Musilové, z nichž část zazněla v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí, vydalo nakladatelství Fra s názvem Experimentální hry.

Jak dnes přistupovat k Dostojevskému? Tak jako režisér Vladimír Morávek? Je tady i jiná možnost: Dostojevského text rozstříhat, zmixovat, přefiltrovat a znovu postavit. Přesně to udělal český dramatik Miroslav Bambušek, který svou odvážnou verzi románu Uražení a ponížení uvede v režii Filipa Nuckollse 17. března v ústeckém Činoherním studiu.

– VŠ –

– JP –

Jaroslav Pašmik

MIMOCHODEM Za oknem sněží zleva doprava a za chvíli zase naopak. Mrzne a sníh už dávno není zábavný. Letošní zima je dlouhá k nepřežití, účty za topení hrozivé a ke všemu se blíží doba ledová. Prý tak za

CO SE DĚJE VE SVĚTĚ

Brazílie: Tančit jako Chávez Bylo to velké neštěstí. Pršelo a limit byl překročen. Tragédie se odehrála před dvěma týdny, když favoritka letošního brazilského karnevalu, sambová škola Rocinha, zpackala s pomocí boží ve formě deště všechno, co mohla. Avšak ve Venezuele si mnul ruce politik, který se dnes nechá vidět úplně všude, dokonce i na brazilském karnevalu. Hugo Chávez a jeho „petrodolary“ zaplatili dekoraci a aranžmá jiné sambové škole Vile Isabel. A dobře udělali, protože nakonec vyhrála. Ale pěkně popořadě. Brazilský karneval odehrávající se v horkém měsíci únoru je úplně jiné podstaty, než se televizním divákům snaží namluvit obrázky „pro pobavení“ na konci zpravodajských pořadů na druhé straně polokoule. Hanbaté mulatky se sice kroutí ve frenetickém rytmu samby, jež se vyvinula z černošských obřadů, ale karneval není a ani nikdy nebyl pouhou přehlídkou lesknoucích se snědých těl. Ve třicátých letech byla poprvé do tradiční karnevalové veselice začleněna přehlídka tanečních a hudebních škol samby. Od té doby nikdo, kdo má v Brazílii rád tenhle styl a je tak trochu snílkem (což jsou téměř všichni Latinoameričané), nežije od Vánoc ničím jiným než karnevalem. Každé brazilské město má ten svůj a sambové školy, které se scházejí v jednotlivých čtvrtích, nacvičují pilně svá vystoupení, která mají jediný cíl: omráčit porotu a vyhrát titul. Nad choreografiemi a návrhy kostýmů si lámou hlavy věhlasní módní návrháři či scénografové mohutného mediálního koncernu TV Globo. Texty písní jednotlivých škol musí mít silné a zároveň chytlavé téma, aby si je během pochodu městem, jenž má limitovaný čas, zapamatovali všichni přihlížející a zpívali je společně s účinkujícími. Všechno je přesně zorganizováno a dá to skutečně zabrat, protože jednotlivé školy mají až 3500 členů. Jde tedy spíše o přehlídku disciplíny

Nejbohatším dojmem působí Pražské premiéry, které budou probíhat v Rudolfinu. Různé české orchestry tam v sedmi večerech (18.–24. 3.) uvedou celkem dvaapadesát čerstvých skladeb, které nesmí být starší pěti let. Díla českých skladatelů různých generací zazní v kontextu kompozic jejich kolegů z Německa, Holandska nebo Belgie. Doporučit lze jistě dílo Heinera Goebbelse (22. 3.) nebo Christiana Josta (24. 3.). Brněnská Expozice nové hudby (19.–23. 3.) je skromnější, průměrná čerstvost kompozic o něco méně přitažlivá. Zajímavé by mohlo být Izaiášovo proroctví pro sedm nástrojů unisono od Pavla Zemka (21. 3.), ale hlavně večer věnovaný dílu amerického skladatele Alvina Luciera (22. 3.) a premiéra rozsáhlé skladby Johna Cage (23. 3.). Nejskromnější, ale možná nejdůležitější je Krása dneška, koncertní profil mladého českého skladatele jménem Miroslav Srnka (20. 3., Švandovo divadlo). Srnka dnes bezesporu patří k našim největším nadějím na poli vážné hudby. Jeho díla jsou uváděna ve Francii, Švýcarsku nebo Německu, skladatel má jako jeden z mála exkluzivní smlouvu se zahraničním vydavatelem. Na profilovém večeru zazní v komorním provedení jeho tři kompozice.

Doba ledová

Co chtějí? Omráčit porotu a vyhrát titul. FOTO PROFIMEDIA.CZ / AFP

a hodinářské přesnosti. Hugo Chávez a jím placená škola zvolili za téma sjednocení Latinské Ameriky a tzv. „bolívarskou revoluci“. Dávný sen Simóna Bolívara, jejž převzal Hugo Chávez, oslovil porotu i diváky, přestože venezuelský prezident nakonec k velkému zklamání všech na alegorickém voze netančil.

Samba s Donem Juanem Týden předtím, než vyrazily první alegorické vozy a tanečníci do ulic, vyšla v Brazílii pozoruhodná kniha s prostým názvem Karneval. Autorem je novinář a spisovatel João Gabriel a karneval líčí jako rej masek, který se odehrává v Benátkách. Masky si nasazují všichni zúčastnění zápletky, aby si v období karnevalu zahráli se svými osudy, přestože kulisami je moderní i dekadentní Rio de Janeiro. Nejzajímavější postavou rychle ubíhajícího příběhu o vášni a nevěře je starý „sambista“, zneuznaný skladatel Zédin-

ho da Mangueira, o jehož samby inspirované klasiky evropské hudby nestojí žádná škola. Autor ví, o čem píše. Sám je původní profesí muzikolog a od roku 2004 žije v Riu. V jeho první knize Sevillský svůdce a kamenný host, jež převzala název z klasického španělského dramatu, se to jen hemží narážkami na hudební i divadelní motivy evropských děl od Shakespeara po Mozarta. V Karnevalu zase stejně jako například u Milana Kundery slouží hudební inspirace jako vábnička na cestě k tajemstvím lidských charakterů. Tématem Gabrielových knih je tedy vášeň a následné klamání a jeho Don Juan si tentokrát nasadil dvojí masku – sambovou i masku komedie dell’arte. Prochází zoufalým i nádherně vystrojeným Riem kde i karneval má svou dvojí tvář. Už dávno neslouží jen potěše smyslů, ale také mezinárodní politice. Markéta Pilátová, Brazílie Autorka je hispanistka.

Q

deset až tři sta let je tady. Mluví pro ni dvě klimatologické teorie. Zaprvé: sondy do ledovce naznačují, že končí doba pravidelného oteplení a nadále bude pouze mrznout. Stejně jako každých deset tisíc let. Zadruhé: globální oteplení ledovec rozpouští, jeho zbytky ochlazují golfský proud a ten zase klima v Evropě. Jsou to nezvratná fakta a směřují mimo jiné k tomu, že se česká kotlina promění v tundru. Důsledky poklesu průměrné roční teploty o deset stupňů pak mohou potěšit asi jen představitele ČEZ. Jak málo toho může člověk udělat pro pravidelný příchod jara! Třídit odpadky, podporovat Kjótský prokol a to je tak všechno. Ta nemohoucnost je trudnější než vědomí vlastního konce. Jenže my jsme si přese všechny argumenty v duchu pevně jistí, že během pár týdnů rozkvetou petrklíče, potom přijdou horka a každý rok se to bude opakovat až navěky. Svou jistotu opíráme jen o vlastní zkušenost: zatím to nikdy nebylo jinak. Ano, přesně proto napáchaly před časem povodně tolik škody. Nikdo v ně úplně nevěřil, protože je nikdo nezažil. Takhle nedokonale funguje lidský mozek. Anebo je dokonalý právě pro svou pošetilost? Tím se dostáváme k jádru věci. V otázce dlouhé zimy a přírodních pohrom si člověk s ponurými informacemi nevystačí, protože by se zbláznil. Je prostě taky třeba doufat, že všechno dobře dopadne. Hromadná dobrá vůle třeba jaro a slunce přivolá. Jako zatím vždycky. Tereza Brdečková

24

MINULÝ TÝDEN

Nad radnicemi českých měst a vesnic znovu jako každoročně zavlála vlajka svobodného Tibetu. Oteplení přineslo nový sníh na vrcholky zdejších hor. Vrátily se silné mrazy. Prezident Václav Klaus a premiér Jiří Paroubek se pohádali o to, kdo z nich více zaujal a dobře naladil ruského prezidenta Vladimira Putina při jeho nedávné návštěvě Prahy a komu se také podařilo dohodnout s ním výhodnější obchody. Ptačí chřipka obklíčila Česko. Když je v nepořádku pár údajů, nemusí ještě o nic jít, protože Země prochází změnami neustále, nyní jsou ale mimo normy doslova veškeré údaje, a to je důvod k vážným obavám, napsal ve své zprávě Mezinárodní vědecký panel OSN pro klimatické změny, jehož členové se shodli na názoru, že za současné změny klimatu mohou skleníkové plyny vznikající lidskou činností. Evropská komise představila svůj návrh společné evropské energetické politiky. V pražském Divadle Archa hrál John Cale. Peoplemetry odhalily, že noví VyVolení už diváky televize netáhnou. Rychetského Ústavní soud zachoval při životě regulaci


nájmů. Město Jeseník otevřelo třetí solnou jeskyni pro astmatiky a lidi se srdečními problémy. Káťa Kabanová vyprodala La Scalu. Ministr pro vnitřní rozvoj Radko Martínek se v Bruselu snažil rozptýlit obavy tamních byrokratů, že Česko podle dosavadního tempa nebude schopné v letošním roce předložit dostatek srozumitelných, férových projektů, a přijde tak o většinu peněz připravených pro něj v rozvojových fondech EU. Do módy se vrátilo MDŽ. Poslanci odmítli senátní návrh na zařazení Velkého pátku mezi státní svátky. Japonci v duchu samurajských tradic vždy „hledají brod“ – snaží se, a nejen v boji, najít nejslabší místo protivníka; zaměříte-li se na něj, přejdete řeku. Tedy zvítězíte, popsal mistr bojového umění kendo a iaido Vladimír Hotovec v Hospodářských novinách, jak znalost bojových umění může pomoci i manažerům. Průměrný plat se přehoupl přes dvacet tisíc korun. V Jimramově na náměstí vykáceli staré lípy. Zhubnutím za 125 na 119 kilogramů skončil experiment, v němž se dobrovolník celý měsíc živil jen po hospodách, kde si třikrát denně dával

výhradně typická česká jídla jako vepřo knedlo zelo nebo párek s chlebem. Klesla nezaměstnanost. Lékařská komora se postavila za plány zvýšit finanční spoluúčast pacientů na léčbě. Poděkování z rukou policejního prezidenta převzali tři mladí příslušníci sboru, kteří loni v létě nedaleko Hranic zachránili život mladé ženě a jejímu dítěti, když je vytáhli z převráceného auta, které leželo na kolejích a jehož vytékající benzin hrozil každou vteřinu výbuchem. Statistický úřad spočítal, že česká ekonomika loni vzrostla o šest procent. Je nesmírně důležité udržet v kraji naše podnikatele, abychom tenhle nešvar, který tady je – Vietnamci a tak dále –, aby to u nás nebylo, aby to zmizelo, prohlásil v televizní debatě fotbalový trenér a volební lídr lidové strany pro karlovarský kraj František Straka. Bylo to řečeno dost nešťastně a absolutně to nemá nic společného s Vietnamci nebo s nějakým rasismem, omluvil se Straka poté, co jeho výrok kritizovala média. Španělsko oznámilo, že letos od prvního května otevře novým členským zemím EU svůj pracovní trh. Ladačtí mniši

rozmetali v jednom dni mandalu, kterou předtím během šesti dnů stvořili na podlaze Muzea hl. města Prahy. Uplynulo 400 let od narození Rembrandta. Pokles voličských preferencí vyvolal paniku v řadách ČSSD a premiér Jiří Paroubek prohlásil v novinách, že pro zastavení propadu musí členové strany slibovat voličům „totéž co zelení“, kteří nyní naopak stoupají v průzkumech popularity ostře vzhůru. Na Berounce zahnízdila vzácná husa berneška bělolící. Na pardubickém nádraží vykolejil rychlík do Liberce a nikomu se nic nestalo. V Praze skončil Jeden svět. Pro podezření z korupce zatkla policie dva vysoké úředníky ministerstva dopravy a sedm zdejších podnikatelů. Vešlo ve známost, že na blížící se Febiofest přijede Claudia Cardinale. Prahu navštívil Tony Blair. Růst ekonomiky posílil korunu. Noviny oznámily, že skupina vědců objevila v hlubinách oceánu tajemného korýše s chlupatými klepety a membránami místo očí, který dostal přezdívku „mořský yetti“. [email protected]

Q

INZERCE

Koordinátor mediálních aktivit Sdružení Česká katolická charita hledá vhodného kandidáta/ku na pozici koordinátora mediálních aktivit pro projekty ve Východní Evropě. Hledáme pracovníka se zájmem o tuto oblast a zkušenostmi v mediální oblasti. Váš profil: silná motivace k práci v neziskové organizaci výborné organizační a komunikační schopnosti samostatnost ochota učit se nové věci možnost práce na ŽL dobrá znalost AJ a RJ Náplň práce: komunikace s médii produkce fotografické výstavy vytváření mediálních strategií projektů ve Východní Evropě spolupráce s projektovými manažery Nabízíme: tvořivou práci ve zkušeném týmu prostor pro osobní rozvoj, kreativitu a samostatné myšlení zázemí silné a stabilní neziskové organizace V případě zájmu zašlete motivační dopis (max. 1 stránka), strukturovaný životopis (max. 2 stránky) e-mailem na adresu [email protected] v kopii na [email protected] Vybraní uchazeči budou pozváni e-mailem nebo telefonicky k osobnímu pohovoru.

adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt on-line: www.respekt.cz předplatitelský servis (Po-Pá 8-18): 800 100 634

Ročník XVII. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Šéfredaktor: Marek Švehla. Zástupci šéfredaktora: Jaroslav Spurný, Erik Tabery. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání (tištěný, on-line): Kateřina Ducháčková, tel. 224 934 759. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika: Silvie Blechová, Jan Kovalík, Kateřina Mahdalová, Jáchym Topol. Ekonomika: Marek Pokorný. Zahraničí: Zbyněk Petráček, Jiří Sobota. Civilizace: Martin Uhlíř. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák. Dtp a grafická úprava: ([email protected]): David Němec, Jakub Němeček. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: Tiskárny MAFRAPRINT Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Webdesign, webhosting: NET servis, s. r. o. Kancelářské služby: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. Uzávěrka: 12. 3. 2006, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.

Pacientem doktora Ratha 13

Recommend Documents