Milí čtenáři! Dříve než jsme se nadáli, nás jaro přivítalo svými hřejivými paprsky a příroda kolem nás začala ožívat. Poslední čas, který nám umožní „dohnat“ známky, bude lemován výlety, sportovními kurzy, exkurzemi a dalšími příjemnostmi, které nasvědčují příchodu velkých prázdnin. Ne pro všechny však bude toto období lehké. Některé z nás totiž čeká důležitá zkouška – maturita. A právě to, jak bude vypadat v dalších letech, je jedním z témat tohoto čísla. Snad se vám bude líbit! Vaše šéfredaktorka Ivana
Pablo Picasso Jsou malíři, kteří dělají ze slunce žlutou skvrnu, ale jsou jiní, kteří díky svému umění a moudrosti dělají ze žluté barvy slunce.
REDAKCE Šéfredaktorka: Redaktoři:
Grafická úprava:
Ivana Jirmářová 2. A Adam Pýcha 2. A Kristýna Kubátová 2. A Michaela Rabochová 3. C Radek Grabowski 1. C Lucie Borecká 3. C Adam Pýcha 2. A
OBSAH Poslední zvonění ................................................................................................................................................ 2 Státní maturita .................................................................................................................................................... 3 Máte rádi Asterixe? ............................................................................................................................................ 4 Studentské práce ................................................................................................................................................ 5 Předpoklady lidského štěstí................................................................................................................................ 6 Tichá vzpomínka na jednoho muzikanta ........................................................................................................... 7 Zpověď ............................................................................................................................................................. 10
1
Poslední zvonění Den, kdy v posledním ročníku končí výuka a začíná svatý týden, je spojen se studentskou slavností zvanou poslední zvonění. 9. května jsme jako jedna z mála škol nedostali ředitelské volno. To sice některé neodradilo, aby si prodloužili prázdniny, ale ti, kteří přišli, se mohli těšit z posledního zvonění tříd 4.C a 4.D . Hned u vchodu do školy jsem narazila na skupinku studentů v maskách, a protože nejsem žádný skrblík, přispěla jsem jim do kelímku, nechala se označkovat lihovkou a šla zvesela dál. Po celé škole bylo slyšet hlasité pískání, troubení a pokřikování. Hned na první hodinu k nám vpadla jedna třída a všechny nás postříkala lacinými voňavkami, spreji a samozřejmě také všemi obávaným octem. Moc milé. Naštěstí u mě přistálo i pár bonbónů, a tak jsem se nezlobila. Pak nás svolali do jedné ze tříd, kde si pro nás připravili scénky, ve kterých předváděli profesory a některé velmi přesně. Ovšem po tradiční písni na závěr následovala i tradiční závěrečná sprcha vůní s octem. Bylo to ze mě cítit ještě doma, a moji spolusedící ve vlaku ze mě museli mít ohromnou radost. Ale co naplat, tak to prostě chodí. Tradice je tradice a stejně jako oni byli svého času ztrestáni převoněnou sprchou dřívějšími čtvrťáky a v pátek si to mohli vynahradit na nás, tak i vy se jednou vyřádíte na mladších studentech a věřte, že je také nebudete šetřit. Kristýna Kubátová
2
Státní maturita Někteří se jí děsí, jiní v ní vidí možná i úlevu. Pro mě je konkrétně toto téma velmi aktuální, protože se nacházím ve druhém ročníku, který bude maturovat už „po novu“. Nejistota, která v posledních měsících panovala, protože nikdo z nás vůbec nevěděl, jestli bude maturita taková, nebo maková, byla rozřešena dne 23. dubna, kdy poslanci schválili novelu školského zákona, která zavádí jednotnou maturitu pro všechny typy škol. Zdali nám to maturitu usnadní, nebo ještě ztíží, to si zřejmě nikdo z nás nedokáže zatím představit. Jedno je ale jisté, a to sice že my, kteří budeme maturovat roku 2010, představujeme v této věci takové „pokusné králíky“. Ve společné části maturity nás tedy čeká jednotná povinná zkouška z českého jazyka a druhá povinná zkouška, kde si však můžeme zvolit mezi cizím jazykem a matematikou. Profilová zkouška se skládá ze 3 předmětů, které určí škola a z dalších 3 předmětů můžeme maturovat nepovinně. Co se týče již zmiňované obtížnosti, můžeme si vybrat ze dvou variant: základní nebo vyšší. Předpokládá se ale, že studenti, kteří chtějí dále pokračovat ve studiu, si vyberou obtížnější formu zkoušky. To, zdali druh zkoušky vysoké školy patřičně ohodnotí u přímacího řízení, je zatím v jednání. „V nejbližší době začneme s vysokými školami jednat,“ říká šéf centra pro zjišťování výsledků ve vzdělávání Pavel Zelený. Státní maturita bude postupem času také dále inovována. Pro příklad od roku 2012 se maturita změní v tom, že se bude povinně maturovat z českého i cizího jazyka, a nebude zde tedy volba mezi cizím jazykem a matematikou. Od roku 2013 pak bude zase moci škola omezit výběr předmětů, a to tak, že například nařídí, aby se na škole povinně maturovalo z matematiky. Nezbývá nám nic jiného než doufat, že to nějak zvládneme, a ráda bych tímto popřála hodně štěstí nynějším maturantům, kteří alespoň věděli, do čeho jdou... Ivana Jirmářová
3
Máte rádi Asterixe? Asi každý zná postavičku Asterixe, galského hrdiny z oblíbených francouzských komixů a animovaných filmů. Mezi námi asi není žádný člověk, co by jako dítě neobdivoval tohoto malého vousáče, který je nejen chytrý, mazaný a chrabrý, ale je to i velký bojovník. A samozřejmě – co by to bylo za Asterixe, kdyby po jeho boku nestál jeho přítel, obrovitý Obelix? Tito dva kamarádi jsou dnes zapsáni v srdcích všech dětí po celém světě. My moc dobře víme, že Asterix a Obelix jsou postavičky z těch a těch filmů, ať už hraných, anebo animovaných. Ne každý ale ví, že ve Francii si postavy Asterixe váží natolik, že mu postavili jeho vlastní zábavní park. Asterix park se nachází co by kamenem dohodil od Paříže, a je to obrovský areál se všemi různými atrakcemi. Ať už obrovité horské dráhy, vodní atrakce, anebo kolotoče – zkrátka vše, co k takovému parku patří. Vstup do Asterix parku stojí 30 € na den. Možná se vám to zdá hodně, ale vše je vykompenzováno tím, že vstupy na různé atrakce jsou zadarmo. Uvnitř parku se platí jen za suvenýry a jídlo. Obchůdky s různými věcičkami – od figurek až po trička s námětem různých situací a postaviček z příběhů Asterixe a Obelixe – se nachází téměř na každém rohu a jsou cenově stejné, takže rozhodně neplatí to, že „támhleten na rohu má lepší ceny“. Kdo z vás je velkým fandou Asterixe, jistě při návštěvě ocení, že se v parku na nic nezapomnělo. Jsou tam nejen domečky, co vypadají jako galské chatičky, ale i budovy s motivy jako Numerobisův domek, římské paláce, a tak podobně. V zábavním parku si prostě přijdete na své. Zařádíte si na velkých horských drahách, budete se bát v domě hrůzy, nakoupíte si suvenýry a můžete si dát i něco k jídlu. Co se cen jídla týče – Hot Dog stojí 4,50 €. Raději si nic, co si tam budete kupovat, nepřepočítávejte na koruny. Věřte mi, někdy je to o zdraví. Kolik co stojí raději ale neřešte. Výlet do říše této legendární pohádky se neopakuje každý den. Radek Grabowski
4
Studentské práce Do rukou se mi dostaly práce studentů, kteří sice nejsou redaktory našeho časopisu, ale jejich práce zajisté stojí za přečtení. Snad se vám budou také líbit!
Škola versus kouření S fenoménem kouření bojuje v dnešní době skoro každý – od kuřáků až po nekuřáky, ale všichni zcela jiným a mnohdy nesprávným způsobem. Proti kouření chce bojovat i naše škola, ne tak, že by studentům zakazovala kouřit nebo že by se neustále omílalo, jak je kouření nezdravé a jakou nám může způsobit újmu na zdraví. To přece ví každé malé dítě. Student prostě nesmí kouřit sto metrů od školní budovy, podotýkám student. To by mělo platit také pro personál školy. Nebyla by to však diskriminace zaměstnanců školy, kteří se 45 těší na svou oblíbenou cigaretku, na kterou ve většině případů pak mají pouhých deset minut a museli by si ji zapálit až někde za kulturákem či kostelem sv. Havla? Ať je to tak či onak, pozorný kolemjdoucí si všimne tu a tam postávajícího hloučku studentů se zapálenou cigaretou v blízkosti cestovní kanceláře Čedok. To jsou ti, kteří se nebojí přistižení a případného kázeňského postihu. Ti bojácnější za sebou nechávají ohnivou čáru a spěchají za stometrovou hranici. Napadá mě v této souvislosti otřepané rčení o vlku, který se nažral, a koze, která zůstala celá. A já se jen ptám, odkud pak jsou ty hromádky nedopalků u zdi na chodníku v bezprostřední blízkosti školy? P. S. Veškerá podobnost s reálnými postavami naší školy je jen a pouze čistě náhodná... Ondřej Nejedlo Tahák přítel studenta Tahák, jakožto záplata na díry v paměti, slouží mnoha generacím již po staletí. Tento malý pomocník se sice pohybuje na hranici školního „podsvětí“, přesto ho, pacholka, nikdo nikdy na doživotí neodsoudil, protože ho i učitelé, nyní v roli školních soudců, kdysi sami používali. Pan Tahák má snad tolik podob, že by i James Bond zbledl závistí. V případě nutnosti sepsání smlouvy s panem Tahákem se v člověku aktivují netušené tvůrčí schopnosti. Může se skrývat pod stehny studenta, může mít také podobu „nálepnou“, například na láhvi, na zádech studenta před vámi, na pravítku, a tím výčet možností končí, protože ani David Copperfield neprozradí nikomu svá kouzla. Důvod je jednoduchý, David by přestal dostávat peníze, stejně jako student jedničky. I u pana Taháka není každý den posvícením. Někdy se stává, že i ta nejrafinovanější mise končí dřív, než se ozve třídou: „Konec psaní, sbíráme“. Odhalení bývá velmi kruté. V nestřežené situaci k vám dozorce a zároveň soudce mrštným krokem geparda, který loví kořisti, náhle přiskočí a zlehka poklepává nohou. Pak již stačí jen obratný chvat, v praxi mnohokrát užitý, a následná odměna plnou polní. Tímto ovšem nekončí naděje studentů a vymýšlí se nové klony pana Taháka tak, aby byl odolnější proti odhalení. Vždyť se přeci říká: „Jedna prohraná bitva neznamená prohrát celou válku.“ Dagmar Kadlecová 5
Předpoklady lidského štěstí Jestliže byste hledali něco nepolapitelného, něco, co vám jako saténová látka probíhá mezi prsty a ne a ne to pevně uchopit a už to nepustit, pak je to štěstí. Štěstí je alegorie, abstrakce i surrealismus. Také krása, radost, úsměv, pocit, myšlenka to je. Ale otázkou zůstává, jak chytit tohoto neustále prchajícího zlatého a duhového hada. Jak být šťastný? Štěstí jde ruku v ruce s člověkem už od nepaměti. Touha po něm, snaha získat ho. Každý, ať už chudák nebo král, ho chtěl a také dnes já i lidstvo budoucí si ho budeme přát. Copak je ale ono krásné štěstí? Pocit bezmezné radosti, uspokojení či osud? Kdo ví… Pro někoho je štěstí klidný a harmonický domov, láska, zdravý život, přátelství, a pro jiného moc, peníze, majetek. Myslím, že štěstí je zcela subjektivní a individuální věc. Někomu k němu stačí málo, jiný je stále nespokojený a trvá na dosažení co nejvyššího cíle, který si vytyčil. Jak jinak lze vysvětlit, že i obyčejný, chudý a kdesi zapomenutý člověk může být šťastný a slavná a opěvovaná hvězda je stále nespokojená, že nemá nejnovější model Rolls Royce, když ten ji učiní šťastnou? Kdo je šťastnější: Ten, kdo se umí radovat z maličkostí dne, nebo ten, který sám leží na lehátku na terase luxusního domu a neví, co ještě by chtěl? Vím, možná to zní dětinsky, co nyní napíši, ale já se dokáži radovat i z úplných drobností. Potěší mě ptáček nebo veverka zvědavě vykukující zpoza stromu. Natrhaný svazek lučních květin, kterým ozdobím náš stůl. Drobnost, kamínek nebo něco jiného, co objevím v krámku. Dárek, který mohu někomu dát. Vždyť mě dokáže potěšit i když mne probudí slunce a teplé počasí (i když „pošmourné“ a „spací“ se mi také líbí. Zvlášť, když mám volno a nikam nemusím). Ale za největší štěstí pokládám zdraví. Vím, jak je důležité. Možná, že to někdo bere jako klišé, ale je to jedna z nejcennějších věcí, co máme. Zdraví je jako perla uvnitř lastury. Takže co vlastně potřebujeme k tomu, abychom byli šťastní? Mamon, vily, hrady a snobské kuželky na balkonech? Nebo zdraví, lásku, harmonii a souznění s druhými lidmi? Každý jsme jedinečný a stejně tak jedinečné je naše štěstí. Michaela Rabochová 6
Tichá vzpomínka na jednoho muzikanta Není to tak dávno, co tento svět opustil táta, hudebník, kamarád, spisovatel, pan František Sahula. Chtěla bych vám tímto přiblížit alespoň trochu, jaký to byl člověk. Jednoho dne jsem dostala šanci poznat ho, a myslím, že jsem ji využila. Byl zvláštní, což věděl snad každý, kdo ho alespoň maličko znal. S každým jednal upřímně a na rovinu, nikdy jsem neviděla, že by vybouchl v přítomnosti fanouška nebo nad hloupou otázkou, vždycky trpělivě a na všechno odpověděl. František si za svůj život vyzkoušel hodně, a to nejen v životě profesním. Od Tří sester k Synům výčepu. Pak muziky nechal a na chvíli zapomněl na ten způsob života, na jaký byl zvyklý. V této pauze napsal knihu „Ve stádu je vlk“. Povídky v této knize se trefují do ortodoxních křesťanů a pravověrných katolíků. Mnoho lidí pobavila, někoho urazila. Vydal několik velmi zdařilých alb, namátkou třeba „V továrně je dobře“ nebo „Hurá na měsíc.“ Mezi hity se daly zařadit písničky Stíny na duši, Johanka z Arku, Hroch, Lambada a 120 GLS z poslední desky. Chlapecká 4ka vyšla 26. 5. minulého roku a nachystala fanouškům, a nejen fanouškům, zrovna nemálo překvapení. Každou jeho bývalou manželku prý i urazila písnička „Životem podvedenej“ a spoustu vlastenců potěšila písnička Českosynovská. Podle mě bylo toto album nejlepší, jaké vydal. Po Vánocích ale najednou nastalo ticho. Od ledna 2008 si František odpykával trest za neplacení alimentů. Výsměch pro někoho, kdo se otevřeně přiznal ke třem manželstvím a zplodil 8 dětí. V dubnu se František vrátil. Připravoval se Nouzový východ, deska, která měla být nejlepší z celé tvorby Synů výčepu. Koncem května se mělo jít do studia a deska se měla začít natáčet. Jenže pak šok. 2.4.2008 nás František navždy opustil. Napadli ho dva „výrostci“. Napadení nepřežil a to vše jen kvůli 1200 Kč, co měl u sebe. Pro spoustu z nás to byla zlá zpráva. Navždy nás opustil kamarád, který toho měl ještě hodně před sebou a který měl hodně plánů. Je to stejné, jako to sám napsal: Jsem tu jenom na otočku, vydělat si ňáký prachy, občas sbalit pěknou kočku, potom umřít strachy. František měl rád pivo, kytaru a holky, měl rád život a teď už odpočívá někde, kde mu nedělá Miluna problémy a sedí u nebeskýho baru s Hadrem (ex-bubeník Tři sestry, zahynul v autonehodě), popíjí kořalku. Zanechal nám tu po sobě hodně. Muziku, knížku a neskutečný životní optimismus. V našich srdcích, v srdcích těch, co ho znali, navždy zůstane… Lucie Borecká
Jen marně hledá nouzovej východ, život se mi změnil, asi to víš. Pomalu nevnímám, Tvýho srdce tlukot, nejspíš zkamenělo, hlava je výš. Já marně hledám nouzovej východ, zůstal pod horou, co zdobí jí kříž. Tam kde spíš, tiše spíš. 7
Získala jsem tento velmi povedený rozhovor, ale čas, který neúprosně běží vpřed, způsobil, že dříve, než jsem jej stihla vydat, nás František Sahula navždy opustil. Máte možnost přečíst si poslední rozhovor, který během svého života stihl poskytnout a zavzpomínat tak na skvělého muzikanta a zajisté také skvělého člověka - Františka Sahulu. Ivana Jirmářová V našem časopise bývají obvykle rozhovory s lidmi, co mají něco společného s naší školou, ale já se tentokrát rozhodla tuto tradici porušit a ptala jsem se bývalého člena Tří sester, člena skupiny Synové výčepu, spisovatele, webdesignera a fotografa Františka Sahuly. Jak je to dlouho, co jsi přišel do kontaktu s muzikou? Poprvé v šestnácti letech a to je už hodně dlouho - od osmnácti jsem hrál po kapelách... Je nějaká skupina, která se dotkla tvého srdce natolik, že si ji rád poslechneš kdykoli? Kdy a při jaké příležitosti ses k ní dostal? Talking Heads - poslouchali jsme je s Fanánkem v osmdesátých letech na večírcích... Při jaké příležitosti vznikla skupina, se kterou hraješ, Synové výčepu, a kde jste přišli k tomu názvu? Vznikla v hospodě, v Bráníku Na Kovárně... Byli jsme prostě Synové výčepu, seděli jsme tam tenkrát skoro každý den... Co deska Chlapecká čtyrka, jak by jsi ji charakterizoval? Nová deska je docela podobná té první - V továrně je dobře... Myslím si, že je i tak úderná a syrová - život se se mnou nijak moc nemazlil a nemazlí... Najde se písnička, kterou bys z vašich označil asi za nejpovedenější? Stíny na duši - to jsem měl depresi, složil ji v hospodě na Letné v Praze a je to doopravdy ze života - pak samozřejmě Život je takovej... Vaše muzika je pro některé velmi zajímavá, jiní tvrdí, že to jde, ale najde se i dost lidí, co nemají zrovna tohle rádi, ba naopak, dovedou být až hodně nepřijemní a agresivní... Setkal jsi se někdy s někým takovým? Mockrát - některým lidem vadí, že i když lidé v kapele mají všichni hudební vzdělání, chodí na pivo, pijí pivo na koncertech a dělají si ze všeho legraci - ale to je proložené vážnými texty, které hraničí s poselstvím - tak nevím, co blbnou, ať to neposlouchají, když jim to nesedí...
8
Oslovil tě někdy na ulici úplně cizí člověk? Jak se snažíš k takovým lidem chovat? Stává se to často, já s lidmi komunikuji - většinou chtějí podpis a hodně jich potkám někde na pivu - tam už teď moc nechodím, nemám na to čas... Většina lidí mě teď oslovuje přes mail a ICQ, těm se snažím odepsat nebo odpovědět - také samozřejmě přes Fórum... Když se řekne skupina Tři sestry, co tě jako první napadne? Několik let, kdy jsem hrál jako o život a byl hodně často „na šrot“... Při zhlédnutí DVD skupiny Tři sestry mě zaujal tzn: Skákací zadek. Jak tohle vzniklo? Nejsem sám, dost muzikantů i herců často ukazuje zadek - udělal to i David Duchovny ve filmu Evoluce - dokonce mi i přicházely maily, že prý je pěkný... kupodivu od slečen. Chystáš teď něco se Třemi sestrami, třeba jenom společný koncert? To záleží na managementu, ale plánujeme spolupráci... Děkuji za velmi zajímavý rozhovor. Lucie Borecká Úterý, 13.květen 2008 František Sahula 1963-2008 – Dřív jsem byl hodnej hoch... Právě vychází kompilace mapující průřez tvorbou nedávno zavražděného hudebníka Františka Sahuly. Obsahuje 24 písní jak z jeho sólové dráhy, tak z písní, které složil jako autor či spoluautor pro Tři sestry a pobočné projekty. Název alba je sentencí z písně Hroch, která vyšla na albu Tří sester Hudba z Marsu v roce 1995.
Veškerý výtěžek z prodeje tohoto alba bude předán jeho dětem.
9
Zpověď Na začátku je sen Sen o lásce Troše zdraví Pravé přátelství Na počátku je věc Tak okouzlující Zářící zlatem Vonící novotou Katalyzátorem je množství Doušek závisti Přehnaná sebelítost Klam Na startu konce je slepota Tmou zahaleno okolí Všude vidět jen sám sebe Vyschlé moře slz Před cílem neslyšet vlastního slova Ticho když svět hoří S hlavou nahoře Bez špetky citu V poslední chvíli nicota Vysněná klec Chtěná lež Nikde ten který se kaje
Noc. Seděl jsem v ordinaci a hleděl na zapadající slunce nad naším městem. Jeho paprsky zbarvovaly skla domů do mnoha odstínů červené a oranžové. Těsně pod oknem se mi jako had linul dlouhý visutý most. Provoz ustal a já viděl už jen málo aut. Dnes jsem s prací skončil. Už nemám náladu kontrolovat karty pacientů a k tomu jsme včera s přáteli seděli dlouho do noci v jednom z místních podniků. Vypnul jsem počítač, zkontroloval čekárnu, a když jsem usoudil, že dnes už je opravdu veškeré práci konec, začal jsem pomalu odcházet potemnělou chodbou. Mé oddělení už bylo prázdné až na pár uklízeček a mého přítele Alana, který pracoval na krizové lince. Práce mi vyhovovala, přesto jsem často slýchal, že koukat celý život lidem do krku, není zrovna ten nejpříjemnější úděl. Rozhodl jsem se Alana pozdravit. Bude tu muset být celou noc a malé rozptýlení mu jistě přijde vhod. Alan pracoval v prvním patře na konci chodby D. Jeho kancelář byla snad ta nejmenší v celém areálu nemocnice. 10
Podle jeho vyprávění sem nejčastěji volali drogově závislí a vůbec lidé, co si potřebují promluvit. Pracovat tady, to si nedovedu představit. Poslouchat bláboly těch lidských trosek, které pořád jen naříkají, jak je to složité a že se nemohou zapojit zpět do společnosti. Všechno to jsou kecy. Musím proto Alana obdivovat, ale hlavně ho lituji. Alan zrovna telefonoval a říkal něco v tom smyslu, že to bude dobré a ať si s tím volající neláme hlavu. Představoval jsem si tu ufňukanou malou holčičku, která si myslí, že ji na světě nikdo nemá rád a přitom jí rodiče jen zakázali koukat se na televizi. S Alanem jsme se pozdravili, já si přisedl a začal jsem mu vyprávět o dnešním dnu v práci. Telefony nezvonily, a tak jsme měli klid a spoustu času. Alan nadával, že tu dnes musí být sám. Jeho špatnou náladu jen podtrhoval fakt, že měl manželku už téměř měsíc v nemocnici a nevypadalo to nejlépe. Byl mladý. O mnoho let mladší než já a nesl to těžce. Ještě několik chvil jsme si povídali o zvláštním životě a práci v nemocnici, která je natolik odlišná od ostatního světa. Najednou se ozvalo hlasité zvonění, ale nebyl to ani jeden z telefonů položených na stole. Alan sáhl do kapsy a vytáhl svůj vlastní telefon. Několik vteřin poslouchal a potom ze sebe přiškrceným hlasem dostal pouze něco v tom smyslu, že přijede hned, jak to bude jen možné. Položil mobil na stůl a neřekl ani jediné slovo. Po tváři, se mu spustila jedna velká slza. Usoudil jsem, že bych ho měl nějak utěšit, a tak jsem se co nejopatrněji zeptal, co se stalo. Alan neodpověděl, jen popadl mobil a šel k oknu. Musím okamžitě jet domů, rozumíš?!!! Dneska tu nemůžu být, vezmi si za mě směnu. Začal neuvěřitelně křičet a já měl pocit, že zřejmě zešílel. Neodvážil jsem se vstát ze židle a pouze jsem šokovaně hleděl na přítele. Alan v telefonátu pokračoval, a i když se to zdálo nemožné, křičel ještě víc než předtím. Nadával a klel. Potom se otočil a mrštil mobilem proti zdi. Ten se rozbil na tisíce kousků a Alan se sesul na zem k oknu. Náhlé ticho, které se rozhostilo v místnosti, jako by mě probudilo ze snu. Vyskočil jsem a klekl si k Alanovi. Jedna slza, kterou jsem předtím spatřil, se ztratila v závalu dalších. Vypadal naprosto zničeně a maximálně rozrušeně. Byla jediná možnost. Tento člověk, tak silný a zocelený utrpením jiných lidí, musel v telefonu dostat tu nejhorší zprávu, která se týkala jen a jen jeho. Klekl jsem mu k nohám a ruku položil na rameno. Určitě to bude dobré, Alane, časem to přebolí. Jednou to přijít muselo, už měsíce byla slabá. Podíval se mi do očí. Nikdy nebyla slabá. 11
Pořád bojovala. Vstal jsem a došel k věšáku v rohu místnosti. Vzal jsem dlouhý hnědý kabát, který patřil Alanovi. Pomalu jsem mu pomohl na nohy a přehodil mu ho přes ramena. Teď musíš jet za rodinou. Všichni tě potřebují. Já tu za tebe zůstanu. Alan byl zaskočen, ale neměl sílu odporovat. Dnešní směnu za něj neměl kdo vzít a touha opustit toto místo byla tak silná. Prohodil pár pokynů a odešel. Sedl jsem si ke stolu a čekal. Byl jsem unavený, a tak jsem se rozhodl uvařit si kávu. Káva, to je to, co potřebuji. Naštěstí o kofein nebylo v této místnosti nouze. Byly ho tam zásoby na roky. Jedná se zřejmě o jednu z nejdůležitějších pomůcek pro lidi, jako je Alan. Voda už byla vroucí, a tak jsem do objemného hrníčku nasypal několikanásobnou dávku, než by bylo zdrávo. Vše jsem to zalil a naplnil až po okraj. S největší opatrností jsem se to snažil donést ke stolku. Všechno své soustředění jsem věnoval hladině, která se ani nepohnula. Přesně v tu nejnevhodnější chvíli ale zazvonil telefon. Lekl jsem se a horká káva vytryskla. Opařil jsem si snad všechny prsty na pravé ruce a ječel jsem, jako by mě právě někdo mučil. Bolest to byla ohromná. Hrnek jsem ale nepustil. Hodil jsem ho na stůl, sice byl podstatněji prázdnější než před okamžikem. Pocítil jsem hrdost sám nad sebou, jak statečně jsem bojoval. Úplně jsem zapomněl na vyzvánějící telefon. Rychle jsem ho tedy zvedl. Halo, tady krizová linka. Co si přejete? Ticho Halo, je tam někdo? Pořád se nikdo neozýval, ale slyšel jsem, že na druhém konci telefonu někdo dýchá. Pokud si myslíte, že tady s vámi budu ztrácet čas, tak se hodně mýlíte. Odpovězte, nebo okamžitě zavěsím. Plně jsem si uvědomoval, že moje strategie vyjednávání není úplně nejlepší. Přeci tu ale nebudu ztrácet čas s nějakým ubožákem, co se nudí a otravuje. Možná si dal zlatou a teď se tam válí na zemi v nepořádku a zimě. Dobře mu tak. Potřebuju pomoc. Ozval se hlas z druhého konce telefonu. Zřejmě se jednalo o ženu. A jaký je váš problém, s čím mohu pomoci? Chci naději. Můžete mi dát naději? Nevěděl jsem co odpovědět. Asi jsem propadl náhlému pomatení smyslů, když jsem se Alanovi nabídl, že tu dnes zůstanu. Mohl by se z toho vyklubat dost závažný problém a moje praxe by se zhroutila. Nejdříve byste mi mohla říci, jak se jmenujete. Takhle mi to připadá strašně neosobní. Já jsem Nikdo a vy? No já se jmenuji Adam a musím říct, že vaše jméno je dost zvláštní. Možná je zvláštní, ale určitě obsahuje všechny mé vlastnosti. Jsem prostě nic. Rozplynu se a nic se nestane, nikdo si nevšimne. Slečno Nikdo, můžete mi říci, kde se právě teď nacházíte? Kde se nacházím, není podstatné. Podstatné je, kde se nacházíš ty? 12
Byl jsem z toho dost zmaten. Nedovedl jsem si představit, co tu celý den Alan dělá, a když jsem tu teď slyšel toho cvoka, tak mi to bylo úplně jasné. Já jsem teď v Centru krizové linky, ale to jste mohla odhadnout. Ne Adame, tak jsem to nemyslela. Místo není důležité. Jaké je tvé rozpoložení, jsi tam, kde jsi chtěl vždycky být? Asi se mi situace začíná vymykat z rukou. Začínal jsem se potit a nervózně bubnovat prsty do stolu. Proč na mě musí mezi všemi světovými blázny zbýt zrovna ten největší. Určitě je strašně nadrogovaná a ani neví, že telefonuje. Musím přejít na její hru. Mluví obrazně, a tak budu odpovídat, jak ona chce. Myslím, že se mám fajn a jsem přesně tam, kde jsem chtěl vždycky být. Tak to je dobře, protože já jsem úplně někde jinde. Prozradíš mi, kde bys chtěla být? Jinde. Rozhodně jinde, ale není tu všechno tak zlé. Jsou tu momenty světla, ale je jich natolik málo, že mě to stejně dohnalo až na okraj. A jaké je to zlo? Možná ti pomůžu se ho zbavit. Adame, jen ty mi můžeš pomoci se ho zbavit. Vždy jsi tu pro mě byl ty a nikdo jiný. Došlo mi kafe. Za těch pár minut jsem ho do sebe nalil úplně všechno a vůbec jsem necítil, že je horké. Teď jsem to ale věděl až moc dobře. Měl jsem pocit, že zevnitř hořím.
Známe se snad slečno Nikdo? Myslím, že je to nepravděpodobné. To je ti podobné. Jsi jen ty a tvůj vysněný svět ze zlata a stříbra. Myslíš, že jsem feťák nebo něco podobného. Okraj společnosti, o který se neotřeš ani pohledem. Zapomněl jsi snad, jak jsi začínal? Odhodil jsem telefon ke zdi. Tohle určitě nebylo normální. Co si ta čubka myslí? Nebude mě tu nikdo strašit a vyčítat mi mé chyby. Jsem prostě takový, jaký jsem. Alan určitě odešel záměrně a dělají si tu ze mě srandu společně s ostatními. Jo to je jasný. Včera, jak jsem zmlátil toho pobudu, co zevloval před barem. Všechno to je jasný. Byl jsem opilý a v křiku jsem utrousil víc, než by se slušelo. Pokud si myslíte, že je to vtipné, tak rozhodně není. Lidé se sem snaží dovolat a vy blokujete linku. Pokud tam je někde Alan, tak mu řekněte, že je bravurní herec. Alan je dobrý přítel. Poznali jsme se, když jsme ještě byli nerozluční. Kdo byl nerozlučný, ty a Alan? Ne. Ty a já Adame. Kašlu na to, tohle nemám zapotřebí. Položil jsem telefon. Čekal jsem, že zazvoní hned znovu, ale nestalo se to. Uvařil jsem si kávu a sedl zpátky ke stolu. Natáhl jsem nohy na stůl a zavřel oči. Byl jsem strašně unavený a oči se mi pomalu přivíraly. Netrvalo dlouho a usnul jsem. Byl to neklidný spánek a probudil mě z něj zvonící telefon. Zvedal jsem postupně všechny telefony na stole, ale ani jeden z nich to nebyl. Jak jsem byl rozespalý a oči jsem měl ještě slepené, tak jsem si neuvědomil, že to zvoní můj mobil. 13
Halo, kdo je tam? Nikdo Adame, jen Nikdo. Co si jako myslíte, že děláte? Dejte mi pokoj a už mě neotravujte! Bouchnul jsem telefonem o stůl a ztěžka jsem oddychoval. V tu chvíli mi někdo položil chladnou bílou ruku na rameno a zašeptal: Člověk nikdy není sám. Jen ty budeš, ale dávám ti naději. Poslední naději. Probudil jsem se. Byl to jen sen, ale tak opravdový. Srdce chtělo vyskočit z hrudi a já nemohl popadnout dech. Opláchl jsem si obličej v umyvadle a pohlédl z okna do temné noci. Venku se nic nedělo. Nezahlédl jsem ani človíčka. Telefon se znovu rozezvučel. Tentokrát jsem si byl jist, že nespím. Pomalu jsem došel ke stolu a s velkou mírou odhodlání jsem ho zvedl. Tady krizová linka, jak vám mohu pomoci? Dnes nepomáháš a nikdy jsi skutečně od srdce nikomu nepomohl, Adame. Dnes ale ulevím já tobě. Jak mi chceš pomoc, ty hajzle? Jsi Nikdo, jo? Tak mě nezajímáš. Jsem doktor a každý den pomáhám lidem. To je taky jediná věc, proč jsem ještě na živu, Adame. Ty? Jak to souvisí s tebou? My spolu nemáme nic společného, vůbec nic!!! Mýlíš se. My máme společné úplně všechno. Já nemám nic společného s takovou spodinou, jako jsi ty. Jsem jinde a vy si nezasloužíte nic jiného než trpět na ulicích! Ano jistě, máš pravdu. Od mládí jsi byl mezi těmi nejlepšími a nejkrásnějšími. Nemusel jsi prosit o jídlo a nosit staré šaty. Tvá matka jistě nezemřela na ulici v zimě. Mlč! Nevíš vůbec nic. Já jsem jiný. Jsem podstatný a vy jste jen odpad. Slyšíš?!! Jste jen odpad! Adame, musíš přemýšlet. Já nemusím zemřít. Je to jen a jen na tobě. Omluv se za své hříchy a můžeme zase žít spolu. Nevím, o čem to mluvíš, ale pokud chceš zemřít, tak to jen a jen schvaluji. O jednoho z vás míň a je na světě lépe. Tak tedy sbohem, Adame. Byla ti dána poslední naděje. Položil jsem telefon a byl jsem duchem jinde. Nedovedl jsem si to vysvětlit, ale tato událost mě ranila. Pohlédl jsem z okna a zahleděl se k obloze. Výhled mi zakrýval ten visutý most, na který jsem hleděl ze své ordinace. Na okamžik se mi zdálo, že na okraji vidím stát mladou ženu. Zaostřil jsem, ale nestihl jsem to. Skočila. Letěla jen okamžik a spadla přímo před okna, z kterých jsem ji sledoval. Vyběhl jsem ven a vzal její zkrvavené tělo do náruče. Rudá krev mi stékala po rukou a třísnila moje šaty. Byl jsem prázdný. Probudil jsem se na té ulici druhý den ráno. Nikde ani stopy po dívce. Jen krvavá skvrna zůstala a rudý pohled v mých očích. Tu noc prý do krizového centra nikdo nevolal. Přesto od okamžiku, kdy dopadlo sněhobílé tělo na tvrdou zem, jsem se cítil jinak. Jen mysl bez duše. Byl jsem sám. Adam Pýcha 14
15
