P Reichenbašské vodopády PRV N Í K A PI T O L A
Tak prosím uchopte tento fakt chapadlem svého intelektu: loutka a její výrobce nejsou nikdy totožní. – sir Arthur Conan Doyle, London Opinion, 12. prosince 1912
9. srpna 1893 Arthur Conan Doyle svraštil čelo a nemyslel na nic jiného než na vraždu. Založil si paže na široké hrudi a prohlásil: „Zabiju ho.“ Nacházel se vysoko ve Švýcarských Alpách; cítil, jak ho zdejší vzduch šimrá v téměř třícentimetrovém kníru, a připadalo mu, že mu profukuje skrz naskrz ušima. Měl je posazené hodně vzadu na hlavě, takže působily dojmem, že jsou věčně nastražené, jako by Arthur naslouchal ještě něčemu jinému v dálce za sebou. Na tak podsaditého muže vlastnil pozoruhodně ostře řezaný nos. Šedivět začal teprve nedávno, a tento proces by nejraději urychlil. V pouhých třiatřiceti letech byl již proslulým spisovatelem. Mezinárodně uznávaný literát s hnědými vlasy přece nebude slavit takové úspěchy, jako kdyby byl starý sušinka, nebo snad ano? Arthurovi dva spolucestující vystoupili na římsu, na níž stál – nejvyšší bod Reichenbašských vodopádů, na který se dalo vylézt. Silas Hocking byl duchovní a romanopisec, známý až v Arthurově Londýně. Jeho nejnovější příspěvek k náboženské literatuře, Její Benny,
7
G R AHA M M OO R E
SHE R L OCK
představoval dílo, jež Arthur choval ve velké úctě. Edward Benson byl Hockingův známý, mnohem tišší než jeho družný přítel. Přestože se Arthur s oběma muži seznámil teprve toho rána, u snídaně v hotel Rifel Alp v Zermattu, měl pocit, že se jim může bez obav svěřit. Může jim povědět o tom, co mu leží v hlavě, i o svých temných plánech. „Jde o to, že se z něj stalo cosi jako klíště, které se na mě přisálo,“ pokračoval, „a já mám v úmyslu s ním skoncovat.“ Hocking zasupěl. Stál vedle Arthura a hleděl na obrovskou masu Alp, jež se před nimi prostíraly do dáli. Chuchvalce sněhu se pár metrů pod jejich nohama rozpouštěly v mocný proud vody, který si před tisícovkami let prorazil cestu horou, když hlasitě stékal do zpěněného jezírka dole. Benson rukama v palčácích tiše uplácal ze sněhu tvrdou kouli a v náhlém rozmaru ji upustil do propasti. Při pádu se silou větru drolila na částečky sněhu, až zmizela ve vzduchu jako sled bílých chomáčků. „Pokud to neudělám,“ řekl Arthur, „tak to bude moje smrt.“ „Nemyslíte, že jste trochu moc hrubý ke starému příteli?“ otázal se jej Hocking. „Vždyť jste díky němu získal slávu. Majetek. Vy dva jste vytvořili pěkný pár.“ „A tím, že jsem polepil jeho jménem každý šestákový krvák v Londýně, jsem mu dopřál pověst, jež dalece překračuje tu mou. Vždyť víte, že dostávám dopisy. ,Má milovaná kočička zmizela v Jižním Hampsteadu. Jmenuje se Sherry-Ann. Najdete mi ji?‘ Nebo: ,Mojí mamince vytrhli kabelku, když na Piccadilly vystupovala z drožky. Dokážete vysledovat viníka?‘ Jde však o to, že ty dopisy nejsou adresovány mně, nýbrž jemu. Oni se domnívají, že je skutečný.“ „Ano, vaši ubozí čtenáři plní obdivu,“ připomněl mu Hocking. „Pomyslel jste na ně? Zdá se, že lidé mají toho chlapíka strašlivě rádi.“ „Raději než mě! Víte, že jsem obdržel dopis od své vlastní máti? Požádala mě – s vědomím, že bych pro ni pochopitelně vždycky udělal cokoli, co by si přála – požádala mě, abych se jí podepsal jako Sherlock Holmes do knihy pro jejího souseda Beattieho. Dovedete si
to představit? Abych se podepsal jeho jménem, nikoli svým. Mluví, jako by byla Holmesova matka, ne moje. Můj Bože!“ Arthur se snažil potlačit náhlý výbuch vzteku. „Má významnější díla jsou přecházena bez povšimnutí,“ pokračoval. „Micah Clarke? Bílá společnost? Ta okouzlující hříčka, kterou jsem dal dohromady s panem Barriem? Tohle všechno se přehlíží kvůli několika morbidním povídačkám. A co je ještě horší, začal pro mě představovat ztrátu času. Jestli budu muset vymyslet ještě jednu z těch složitých zápletek – dveře ložnice vždy zamčené zevnitř, nečitelný poslední vzkaz mrtvého muže, celá věc vyprávěná ze špatného konce, aby nikdo nemohl uhodnout očividné řešení –! Prostě mě to vyčerpává.“ Arthur se zahleděl na své boty a jeho skloněná hlava prozrazovala únavu. „Mám-li být upřímný, nesnáším ho. A v zájmu svého duševního zdraví se už brzy postarám, aby bylo po něm.“ „Jak to tedy hodláte provést?“ dobíral si jej Hocking. „Jak lze sprovodit ze světa velkého Sherlocka Holmese? Bodnout ho do srdce? Podříznout mu krk? Oběsit ho?“ „Oběsit – páni, ta slova jsou hotový balzám pro mou duši! Ale ne, ne, mělo by to být něco velkolepého – je to přece jen hrdina. Dopřeju mu ještě jeden poslední případ. A darebáka. Tentokrát bude potřebovat opravdového zločince. Džentlmenský souboj na život a na smrt; obětuje se pro vyšší dobro a oba muži zahynou. Něco takového.“ Benson uplácal další sněhovou kouli a zlehka ji vyhodil do vzduchu. Arthur s Hockingem se dívali, jak koule opisuje oblouk a mizí v modři oblohy. „Pokud chcete ušetřit za pohřeb,“ pravil Hocking a uchichtl se, „vždycky ho můžete shodit ze skály.“ Zadíval se na Arthura a čekal, jak zareaguje; úsměv však na jeho tváři neobjevil. Arthur místo toho svraštil čelo a zamračil se, jako to dělával, když byl ponořený do nejhlubších úvah. Hleděl na rozevřené čelisti propasti pod sebou. Slyšel hukot padající vody a její divoký třesk v ústí řeky poseté balvany. Najednou
8
9
G R AHA M M OO R E
se ho zmocnil strach. Představil si svou vlastní smrt na těch kamenech. Jako lékař byl velmi dobře obeznámený s křehkostí lidského organismu. Pád z téhle výšky… Tělo celou cestu dolů naráží a bouchá do skal… Hrozný výkřik, jenž mu uvízl v hrdle… Roztrhané údy rozházené po zemské slupce, chomáče trávy poskvrněné jeho krví… A nyní mu vlastní tělo v myšlenkách zmizelo a nahradil je někdo štíhlejší. Vyšší. Podvyživený chlapík hubený jako lunt, v charakteristické čepici se dvěma štítky a dlouhém kabátě. Jeho přísná tvář jednou provždy vymazaná špicí modrošedého skaliska. Vražda.
SHE R L OCK
P BAKER STREET IRREGULARS D RU H Á K A PI T O L A
„Jmenuji se Sherlock Holmes. A patří již k mému povolání, abych věděl, co ostatním zůstává utajeno.“ – sir Arthur Conan Doyle, Modrá karbunkule [ZW]
5. ledna 2010 Ta pětipence spadla Haroldovi do dlaně. Připadala mu těžká, když mu v ní přistála, hlavou nahoru, a Harold sevřel to ošoupané stříbro v prstech. Několik vteřin ho mačkal, než si uvědomil, že se mu třesou ruce. Místností se rozezněl potlesk. „Hurá!“ „Vítejte na palubě!“ „Gratulujeme, Harolde!“ Harold slyšel smích a další tleskání. Čísi ruka ho poplácala po zádech, jiná ho vřele pohladila po rameni. On však dokázal myslet jen na tu minci ve své pravé ruce. V levé svíral své nové osvědčení. Mince byla špatně přilepena do jeho levého dolního rohu a uvolnila se, když Harold listinu s přílišným vzrušením uchopil. Odpadla a on ji v letu zachytil. Pohlédl na ten maličký kousek stříbra. Byl to šilink z viktoriánské doby; tehdy měl hodnotu pouhých pěti pencí. Nyní by byl mnohem cennější a pro Harolda představoval hotové jmění. Harold zamrkal, aby se zbavil vláhy, která se mu objevila v koutcích očí. Ta mince znamenala, že někam dospěl. Že něčeho dosáhl. Že někam patří.
10
11
G R AHA M M OO R E
SHE R L OCK
„Vítejte, Harolde,“ pronesl jakýsi hlas za jeho zády. Kdosi mu šťouchl do holmesovské čepice, kterou měl na hlavě. „Vítejte mezi Baker Street Irregulars.“ Harold už dlouho doufal, že jednou uslyší tato slova, ale když se nyní konečně ozvala, zněla mu podivně a cize. Všichni přítomní – dvě stovky lidí, kteří se smáli, žertovali a poplácávali se po zádech – ti všichni tleskali jemu, Haroldovi. Haroldu Whiteovi, devětadvacetiletému mladíkovi s menším bříškem, hustým obočím, s astigmatismem, s upocenýma, rozechvělýma rukama. Haroldovi se nechtělo věřit, že si tohle všechno doopravdy zaslouží. Ale zasloužil. Patřil sem. Baker Street Irregulars byla přední světová organizace zasvěcená studiu Sherlocka Holmese a Harold se právě stal jejím nejnovějším členem. První článek mu v Baker Street Journal, čtvrtletníku, který vydávala, vyšel před dvěma lety. Harold ho nazval: „Datování krvavých skvrn: Sherlock Holmes a základy moderní forenzní vědy.“ Zabýval se v něm historickými pojítky mezi Holmesovými prvními experimenty ve Studii v šarlatové a prací doktora Eduarda Piotrowského. („Doktor Piotrowski, který koncem devatenáctého století provozoval lékařskou praxi v Krakově, rozbíjel hlavy mláďatům králíků a zaznamenával vzory vytvořené krví, jež jim vytryskla z lebky. Holmesovy pokusy byly podobně krvavé, alespoň však měl tolik slušnosti, že používal svou vlastní krev a výkony své vlastní lebky,“ napsal Harold. Považoval to za nejvtipnější část celého článku.) Později mu otiskli ještě další dva články v méně významných holmesovských časopisech. Dnes ho Irregulars poprvé pozvali mezi sebe – a to zrovna na svou výroční večeři. To, že ho zahrnuli mezi hosty, byla sama o sobě nesmírná pocta, ale že mu nabídli členství v tak mladém věku, když za sebou dosud nemá žádnou dlouhou minulost, pokud jde o vědecké bádání? Harold si nevzpomínal na nikoho, komu by navrhli vstup do spolku takhle brzy, po jediné večeři. Harold White, v laciném černém obleku, který na něm visel, a vá-
zance se skvrnami od kuřete, byl na sebe v této chvíli maximálně hrdý. Upravil si kostkovanou holmesovskou čepici, jež mu skvostně spočívala na hlavě. Patřila k jeho nejoblíbenějším věcem. Vlastnil ji od čtrnácti let, kdy začal být posedlý Sherlockem Holmesem a o Halloweenu se převlékl za tohoto proslulého detektiva. Jak jeho láska k Holmesovi přerostla z dětského poblouznění ve zralé studium, z původního kostýmu se stal každodenní oděv. Hrdě nesl čepici na hlavě při promoci na Princetonské univerzitě, dokonce si k ní pro tuto příležitost dočasně přišil střapec. Sloužila mu i v době, kdy opustil nervózní léta dospívání a posunul se do fádního období mezi dvacítkou a třicítkou – s její pomocí absolvoval koktejlové večírky, podzimní pikniky i svatby přátel, k nimž docházelo čím dál častěji. Přijal v ní své první seriózní místo asistenta jednoho newyorského nakladatele. Měl ji na hlavě, když se rozešel se svou nejdelší známostí, Amandou, o které nikdy nemluvil. Večeře spolku, pořádaná v hotelu Algonquin na Čtyřiačtyřicáté západní ulici, se konala každoročně uprostřed velkolepého týdne na počest Sherlocka Holmese. Všechny světové společnosti zasvěcené jeho oslavě se na čtyři dny shromáždily v New Yorku, obvykle kolem šestého ledna, Holmesových narozenin. Přednášky, exkurze, podepisování knih, prodej viktoriánských starožitností a prvních vydání – pro holmesovského nadšence to byl učiněný ráj. Nejstarší, nejdůležitější a nejvýlučnější holmesovskou společností však byli Baker Street Irregulars. Členstvím se mohli pochlubit Truman a Roosevelt, stejně jako Isaac Asimov. Pouze Irregulars a pár jejich hostů měli možnost účastnit se výroční večeře a vzácná pozvání z jejich strany byla předmětem vášnivé touhy holmesologů z celého světa. Jak každý věděl, Irregulars se zasloužili i o to, že určili šestý leden jako den Holmesova narození. Sir Arthur Conan Doyle v „Kánonu“ – tedy čtyřech románech a šestapadesáti povídkách tvořících původní dobrodružství Sherlocka Holmese – toto datum ve skutečnosti nikdy nezmínil. Rozsáhlé, talmudicky důkladné čtení těchto příběhů však umožnilo jednomu ze zakládajících členů společnosti,
12
13
G R AHA M M OO R E
SHE R L OCK
Christopherovi Morleymu, navrhnout šestý leden jako nejpravděpodobnější den Holmesových narozenin. Organizace sdružené pod Irregulars byly považovány za „odnože“ a ke svému ustavení potřebovaly oficiální souhlas. Něco jako žádost o členství v Baker Street Irregulars neexistovalo – jestliže jste se vyznamenali na poli holmesovského bádání, našli si vás sami. A pokud vás jejich čelný představitel uznal za způsobilého, dostali jste jako odznak svého členství šilinkovou minci – podobnou tomu kousku zašlého, starého stříbra, jaký mačkal mezi bělajícími bříšky prstů Harold. Potlesk se rozplynul v šumu hovoru. Židle se odsouvaly od stolů, bílé lněné ubrousky se pokládaly přes talíře s nedojedeným kuřetem a vařenou zeleninou. Skotská mizela dlouhými doušky v hrdlech. Potřásalo se rukama. Probíhalo loučení. Harold, svírající svůj šilink, si najednou začal připadat pošetile. O tomhle okamžiku snil od chvíle, kdy se o Irregulars dozvěděl. A teď je po něm. Uvažoval, co bude muset udělat, aby ten pocit získal zpátky. Tolik si přál podržet si své úspěchy a nedopustit, aby zanikly v monotónní vřavě běžného života. Pozoroval číšníky, jak sbírají příbory a házejí špinavé vidličky a tupé nože na máslo do plastových nádob. Harold žil v Los Angeles a pracoval jako literární vědec na volné noze. Jeho hlavními zaměstnavateli byla filmová studia, jejichž právní oddělení si ho najímala, aby je hájil proti obviněním z porušení autorských práv. Pokud nějaký rozzuřený romanopisec zažaloval tvůrce největšího akčního trháku daného léta, že ukradli motiv z jeho málo čteného politického thrilleru, který vyšel před dvaceti lety, Haroldovým úkolem bylo napsat stručné vyjádření v tom smyslu, že nikoli, protože obě díla ve skutečnosti převzala prvky hlavní zápletky z nějaké méně známé hry Bena Jonsona nebo jedné z Dostojevského těžkých povídek či jiného podobně obskurního zdroje, jenž je rovněž veřejným vlastnictvím. Haroldovo jméno bylo v právních odděleních filmových studií hodně používané a hodně vychvalované, s výjimkou vzácných případů, kdy podala žalobu proti sobě navzájem.
K tomuto zaměstnání Harolda opravňovalo hlavně to, že četl úplně všechno. Přečetl zkrátka více knih – víc beletrie – než kdokoli, s kým se on či jeho zaměstnavatelé kdy setkali. Ve svém věku toho dosáhl díky tomu, že skvěle ovládal techniku rychločtení. Když se jako dítě lopotně prokousával stránkami detektivek se Sherlockem Holmesem, jeho touha – jeho živočišná potřeba – dozvědět se, co se stane, pro něj představovala problém: přečíst tyto příběhy mu trvalo déle, než byl s to snést. A tak si objednal učebnici rychločtení pro samouky a naučil se je. Spolužáci si ho kvůli této schopnosti dobírali, jelikož jim připadalo nepředstavitelné, že by někdo mohl přečíst za dvě hodiny čtyřsetstránkový román a podržet si v hlavě podstatné množství informací. Harold to však dovedl. A také jim to dokázal: přečetl si nějakou knihu po boku svých vrstevníků a pak se od nich nechal zkoušet z prvků zápletky a popisných pasáží. A skutečně si zapamatoval více informací – a rychleji – než kdokoli, s kým se setkal na základní škole v Chicagu, během univerzitních let v Princetonu či později v dospělém životě. „Harolde!“ ozval se za ním čísi hluboký, zvučný hlas. Dvě ruce stiskly Haroldova ramena. Otočil se a pohlédl do tváře Jeffreyho Engelse. Tento Kaliforňan se sněhobílými vlasy a téměř trvalým úsměvem v obličeji byl dost možná nejoblíbenějším a nejváženějším holmesologem v místnosti. Harold měl podezření, že o jeho uvedení mezi Irregulars se ve skutečnosti zasadil právě Jeffrey. Věděl však, že nemá cenu se ho na to ptát, jelikož Jeffrey by mu nikdy neřekl, jak to doopravdy bylo. „Děkuji vám,“ pravil Harold. Jeffrey přešel jeho poznámku bez povšimnutí. Jeho obvyklý úsměv byl tentam; nahradil ho zarputilý, upřený pohled. „Celá záležitost vzala vážný obrat,“ poznamenal Jeffrey tiše. „K čemu?“ „K vraždě!“ zněla Jeffreyho odpověď.
14
15
