PRVNÍ DEN Lidé se létání bojí. Nikdy jsem nechápal proč. Je to nesmírně pozoruhodná zkušenost; a to i v případě, že absolvujete tříhodinový nízkonákladový let nacpaní v malém sedadle, v hlučném oddělení a bez jídla. Pořád jste ve vzduchu. Jste nahoře. Je to neobyčejné v tom nejpřímějším slova smyslu; ocitli jste se mimo všední svět. Obyčejné zůstalo dole, na několik desítek minut načrtnuté jako zelenohnědá mozaika, a pak už jste mezi mraky. Nikdy nám nebylo líp a není tomu tak díky penicilinu, splachovacímu záchodu a ústřednímu topení, je to díky tomu, že se nyní můžeme dívat na mraky seshora. Mraky zůstávají bezvýhradně věrné příslibu věčné krásy. Když jsem byl opravdu malý, představoval jsem si, že jsou teplé a měkké na dotek, neboť jsem věděl, že se skládají z vody, a tudíž musejí být párou, protože přesně tak vypadají a pára je přeci teplá. Nenapadnutelná logika. Samozřejmě že nejsou teplé, 7
PRAVIDLA PÉâE O D¤EVùNÉ PODLAHY
ale během všednodenního klimatizovaného komerčního letu naplňují onu starou iluzi, neboť jsou zalité slunečním svitem – ať už je pod nimi jakékoli počasí, vrcholky mraků musejí být vystaveny slunci, v tom vám poskytují jistotu, v tom spočívá jejich malinkatá zázračnost. Renesanční umělci museli k mrakům pociťovat podobnou lásku, oceňovali jejich přirozenou nádheru, a jelikož se vždy cítili od této skutečné majestátnosti odtrženi, měli nutkání je obydlet dětičkami a serafíny. Přiblížili se k nádheře nad úrovní mračen natolik dokonale, že když se tam dnes ocitneme, očekáváme, že tam ti nebeští obyvatelé budou s námi. Ale nejsou. Jsme sami nad neustále se měnící krajinou, navěky jedinečnou a navždy pro nás výjimečnou, zvlněné oblačné louky z krystalků a vrcholky hor jako bubliny ve vroucí vodě se klubou z neproniknutelné vzdálenosti. Jsme průzkumníci a tohle je nově objevená zem. Ale s veškerou tou krásou a izolovaností se pojí i závazky; je třeba se vrátit, je třeba sestoupit – zpátky do nedokonalosti.
Přistání, letiště, pasová kontrola, vyzvednutí zavazadel a taxi představují v mé mysli sevřenou skrumáž hnědého neonu, potu a stresu. V jediném hrozivém momentu vám dojde, že jediná věc, která vás pojí s tím, kdo jste a co jste, odkud přicházíte a kam směřujete, je malá knížka s fialovým přebalem (‚Ministerstvo zahraničních věcí Jejího Veličenstva žádá a nařizuje…‘) a adresa na papíře vytrženém z krouž8
PRVNÍ DEN
kového bloku. Samotný blok je uložen v tašce, která by se v jistou chvíli mohla, Bože prosím, objevit na jezdícím pásu bez zjevných známek poškození. Uvnitř jsou zbylé důkazy o tom, kdo jste. Kdo jsem. Adresa, pokud nebyla nesprávně zapsána – bylo to 17, nebo 70? –, patří zcela neznámému obytnému domu v naprosto neznámém cizím městě asi třicet kilometrů od letiště a řada taxíků představuje pojítko s tímto útočištěm; úkrytem s příslibem potravy a pohodlí – pokud mě tedy nepodrazí, neoloupí nebo nezavraždí, případně nedojde na nějakou barokní kombinaci všech tří skutečností. Dozvěděl jsem se, že se takové věci v cizích městech stávají, a na jednom večírku při srdečné konverzaci u večeře jsem se během líčení rozličných odporných mýtů a historek pokusil nasadit úsměv ostříleného cestovatele. Žádným ostříleným cestovatelem jsem ale nebyl. Překážky se nicméně nevyskytly, žádné z oněch pokud se neodehrálo, klíč zapadl do zámku a já zůstal stát na prahu Oskarova bytu. Poprvé jsem si ho mohl pořádně prohlédnout. Dík moc za vše. Jsi vážně kamarád, je to velká pomoc. Nemám dobrý pocit z toho, že svůj byt opouštím na tak dlouho, hlavně když tu zůstávají obě kočky – zamiluješ si ho, je to pěkný byt… Byt číslo 17 se nalézal v druhém patře šestipodlažního, mdlého, meziválečného, vágně modernistického činžáku poblíž centra, na ulici nekompromisně přeplněné podobnými 9
PRAVIDLA PÉâE O D¤EVùNÉ PODLAHY
rozměrnými budovami, které hrají prim na mentální mapě taxikářů. A byl to fakt pěkný byt. Pamatuju si, že se během studií Oskar vznášel v bouřkovém oblaku dobrého vkusu. Neustále to kolem něj jiskřilo, vždy byl připraven seslat blesk pohrdlivého odsudku na všechno laciné, špatně vyrobené či vulgární – to byl smrtelný hřích. Jak se blesk střetl s cílem, horní ret stáhnul do dokonalého, trénovaného posměšku, elegantní D jako Děsné. Byt napovídal, že se z této ideologie stala dennodenní součást života. Široká předsíň se rozprostírala od vchodových dveří k obývací zóně směřované na jih. Byla světlá a provzdušněná, se světlounkou dřevěnou podlahou a ledově bílými stěnami. Na pravé straně byly dvoje tmavé dřevěné dveře, jako dominové kostky položené na bílém přehozu postele, první v půli stěny, druhé na jejím konci. Vlevo byly zřejmé důkazy renovace pod Oskarovým vedením: dlouhá skleněná příčka oddělující prostornou kuchyni a jídelnu od předsíně. Na jejím konci se předsíň rozšiřovala do obývacího prostoru, který byl oddělen malým schůdkem. Světlá dřevěná podlahovina se rozpínala do každého koutu bytu a skleněnou přepážkou, která tu nejspíš byla místo vnitřní zdi, vplouvalo do prostoru křišťálově jasné světlo, jehož původcem byla rozměrná okna pokrývající celou zadní stěnu obývacího pokoje. V tyglíku tohoto pokoje se smísily vkus a peníze a vysublimovaly. Dřevo, ocel a sklo byly alchymickými látkami, které z této reakce vzešly. 10
PRVNÍ DEN
Zavřel jsem za sebou vchodové dveře, uspokojivě cvakly a masiv za zády mi dodával pocit bezpečí, tak jsem se vydal dál do předsíně. V centru obývacího pokoje – prostoru? zóny? – stálo sofa a dvě křesla, vše v černé kůži a chromu, dle designu mrtvého švýcarského architekta. Východní stěnu tvořila obrovská knihovna, vyplněná převážně knihami, ale sem tam v ní byl i nějaký „artefakt“. V kuchyni nebylo nic než hliník a nerez. Vše musí být z dovozu, pomyslel jsem si, když jsem si vybavil domácké zařízení, které jsem viděl na letišti. V kuchyni byl stůl se třemi židlemi. Jak často Oskar přijímá hosty? Na škole byl dobrým, leč vzácným hostitelem. Preferoval restaurace, které jsme si my zadlužení samotáři stěží mohli dovolit. Kuchyně vypadala spíše jako ukázka z designového katalogu než jako pracovní prostor. Místo bylo naprosto bez poskvrnky. Na stole stála váza s pečlivě naaranžovanými větvičkami a podobná spočívala i na skleněném konferenčním stolku. Tam byl také vystavený na odiv vějíř časopisů, jaké bývají na hotelích – New Yorker, Time, Economist (více jak měsíc starý), Gramophone. Pod jedním ze tří oken byl další stolek s větvičkami a čtyři dny starým výtiskem International Herald Tribune. Dal jsem si ruce v bok a vydechl, šlo nejspíš o majetnické gesto, ale v tom výdechu byla i úleva z příjezdu a také obdiv. Je neuvěřitelně příjemné, když realita tak přesně naplní očekávání a když muž tak přesně přináleží ke svému druhu. Oskarův byt jsem si představoval takřka do detailu stejně – šlo o přirozené prostředí pro mysl, kterou jsem dříve 11
PRAVIDLA PÉâE O D¤EVùNÉ PODLAHY
znal. Polyglot Oskar. Oskar, který oceňoval design, modernost a drahou, extravagantní jednoduchost. Prostory bytu se měřily ve vzdušných mílích. Vzduch sem dorazil v bublinkách v tisících beden minerálek San Pellegrino. Nádherná dřevěná podlaha neměla hřebíky, ale umělecké kování. Jediná věc, kterou jsem postrádal, bylo piano. Kdybych odjakživa nevěděl, že je Oskar hudebník, šlo by to lehce poznat z černobílých fotek vkusně rozmístěných po zdech v prostých skleněných rámečcích: Oskar u piana, Oskar s taktovkou v ruce, mladší Oskar, kterak si třese rukou se starším mužem, jehož jsem nepoznával, Oskar přebírající cenu, Oskar… Oskar se mnou. Čtyři studenti, těsně před promocí. Hubenější, s tmavšími vlasy, žádná bříška. Jiná verze mě samotného. Snažil jsem si vybavit, u jaké příležitosti fotka vznikla. Bez úspěchu. A… žádné fotky Oskarovy ženy. A žádné piano. Žádné ceny. Záhada.
První dveře, které jsem zkusil, ty, co byly nejblíže k oknům, rozřešily jednu část záhady. Byt byl rohový a pokoj, do něhož jsem vstoupil, se nacházel právě v rohu domu. Další dvě jižně orientovaná okna stylem kopírovala ty z hlavního pokoje a jedno se nacházelo i na západní stěně, takže světlo podtrhovalo každou konturu a smítka prachu – dokonce i smítka prachu působila úhledně, jejich letové dráhy byly jakoby naplánované a kontrolované podobně jako narychlo ohlášený let z Teheránu – ojínila povrch velkého piana, 12
PRVNÍ DEN
jehož lak se blýskal jako z reklamy na zubní pastu. Piano, které trůnilo v rohu rohového pokoje, bylo vměstnáno do nejvzdálenějších oblastí bytu. Stát ještě o kousek dál, už by bylo na chodníku před domem. Na rozdíl od kuchyně se tu vznášela aura užitnosti a pracovitosti. Jedna stěna byla zaplněná poličkami a v nich se mačkaly srovnané šiky šanonů, cédéček, gramodesek, kazet, partitur, zarámovaných certifikátů, cen a čestných uznání. Život v kostce. Pod bližším z jižních oken byl psací stůl s podložkou s koženými rohy, s kelímky plnými tužek a per a se dvěma štosy papíru – bílým a notovým. Vedle stolu stála hi-fi věž, která vypadala jako produkt pozastaveného skandinávského vesmírného programu. Když jsem tu tak spočíval uprostřed časově neohraničeného období vynucené zahálčivosti, popadla mě touha psát. V Londýně jsem byl beznadějně zablokovaný, čtyři magnoliové zdi mého claphamského přízemního bytu na mně ležely jako balvan. Když jsem se od těch zdí osvobodil, tak už mě teď nemohlo nic zastavit, ne? Mohl bych během těch tří až čtyř týdnů, které tu nejspíš strávím, dopsat celou knihu? Třeba si to odblokování s sebou přivezu zpátky. Pokud bych byl někde schopný psát, tak to musí být tady. Když jsem se dusil nad prázdnou stránkou v Londýně, často jsem fantazíroval o ideálním tvůrčím prostředí, a vždycky připomínalo pokoj, v němž jsem právě stál. Tohle místo se zdálo být prosycené Oskarovým talentem a produktivitou. Tady to bude dokonalé. Dovedl jsem si představit, že se tu zrodí povídky, hry, možná i román. Na levé straně desky sto13
PRAVIDLA PÉâE O D¤EVùNÉ PODLAHY
lu bylo připevněno ořezávátko na kliku, které mi připomnělo školní léta. Přímo pod ním ocelový koš. Nakoukl jsem do něj a byl odměněn pohledem na – šokující pochybení! – odřezky tužek a staré tramvajové jízdní řády. Smetí. Dokonce suť, ponechaná zde jen tak, že ji mohl kdokoli spatřit. Tady to Oskarovi prostě ujelo. U člověka s hraniční obsesivně-kompulzivní poruchou to bylo… jako přistihnout Rogera Scrutona na koncertě Britney Spearsové. Dole na ulici jako na povel, ponouknuta jízdním řádem v koši, zadrnčela tramvaj. Nenapsal Oskar kus nazvaný Variace na jízdní řády? Vzpomínka mě potěšila, tak jsem přešel k pianu a zvedl víko. Tato akce vynesla do vzduchu kousek papíru, ten opsal zdobnou křivku a dopadl na podlahu. Zvedl jsem ho a přečetl si, co na něm stojí. Oskarovým úzkostlivým kostrbatým rukopisem zde stálo: Nehraj si PROSÍM s pianem. To půjde snadno zařídit, když na piano hrát neumím. Přejel jsem jemně a s respektem po povrchu kláves. Byly nikotinově bílé a jednoduše černé, typ, co nepřipouští adjektivum. Hnědo-modro-černo-černá. Ale ani to úplně nesedí. Zabrnkal jsem ty dva vysoké tóny, které dráždí všechny hudební ignoranty, když se dostanou poblíž klaviatury. Šanony byly černě popsané Oskarovým ostrým rukopisem – Solo #2, Komp ’00-’02, Halle Aug ’01, Různé ’04 – a každý byl přecpaný… ne, přecpaný je špatné slovo. Každý obsahoval puntičkářsky srovnané štosy papírů, novino14
PRVNÍ DEN
vých výstřižků, složek, partitur, finančních listin, cestovní dokumentace a hotelových účtů, vše urovnané s pečlivostí aranžéra květin, úzkostlivě, svědomitě, obřadně. Oskar organizátor. Oskar organizovaný hudebník. Fotky, Oskar s lidmi, které neznám, kravaty, fraky. Uvědomil jsem si, že moje zavazadla stále leží u vchodových dveří a že je pomalu načase vybalovat. Dveře, do nichž jsem ještě nenahlédl, musejí vést do ložnice. Z otvírání se vyklubala složitá akce zahrnující držení cestovní tašky v levé ruce, zavěšení příručního zavazadla na dva prsty pravé a otáčení klikou zbývajícími dvěma prsty a palcem.
Na zvuku drápů brousících zem je cosi primárního, prvopočátečního, stejně jako na zvířecím pohybu směrem k vám a následném skoku. Dráždí to vzadu, v ještěrčí části mozku, odjišťuje záchrannou brzdu a spouští reakci stvořenou k přežití, která je stále funkční, byť běžně celkem nepotřebná; neustále hrající video Betamax ve zvířecí mysli. Stále kolem sebe pálí své bezcenné zprávy jako agresivní hulvát, co pořvává objednávky drinků na bezbrannou žlázu – půllitr adrenalinu a mrskni sebou, děvko. Když se mi prohnaly dvě chlupaté čmouhy mezi nohama směrem k obýváku, dva neodolatelné vektory kočičího druhu, mimoděk jsem ztuhnul. Kromaňonský strach se, nečekán a s křížkem po funuse, vynořil v podobě hloupého a trapného čúrku potu. No jo, pomyslel jsem si, kočky. Oskar se o nich zmínil a tady je máme, nebo spíš tady jsme je měli, ať už zmizely 15
PRAVIDLA PÉâE O D¤EVùNÉ PODLAHY
kamkoli. Děsit se koček! Ale spíš než vyděšený jsem byl prostě překvapený a vyvedený z míry, maličko v šoku. A kromě toho, pomyslel jsem si, odvolávaje se na poněkud současnější části mozku, to není totéž, jako kdyby mě někdo načapal, jak mě zaskočily. Takže je vlastně všechno v pořádku. Jejich náklonnost si mohu získat později. Zatím jsem vešel do ložnice a odložil tašky na bílé povlečení velké dvojpostele. Tady toho bylo k vidění méně, pokoji dominovala postel, křeslo a prostorná skříň. Křeslo bylo proutěné, s šedobílým polštářem. Jediným důvodem jeho existence zjevně byla snaha vpašovat do studeného moderního prostředí, podobného obývacímu pokoji, doušek domácké atmosféry. Patřilo k těm křeslům, kolem nichž se vznáší aura zbytečnosti, smutek z toho, že byly utvořeny k sezení, a nikdy se na nich nesedí, a taky pocit nedůstojnosti, neboť jsou degradována na odkladiště šatstva. Nábytek už je takový. Když jej používáme a užíváme si ho, jak je zamýšleno, absorbuje onu zkušenost a vypouští ji zpět do ovzduší, ale je-li zakoupen prostě jen na efekt a odložen kdesi v koutě, leží na něm balvan melancholie. Nábytek v muzeu („NESEDEJTE NA SEDADLA“) je podobně nevýslovně tragický jako nenavštěvovaní spolubydlící v domovech důchodců. Nenaladěné housle a vázané knihy, které měly vnést ‚osobitost‘ do poválečných periferních putyk, se ve svých zamýšlených rolích nepohodlně krčily jako pumy v klecích zoologických zahrad. Majestátní kuchyně, která se k uspořádání štědrých hostin pro návštěvy, 16
PRVNÍ DEN
jež ji umí ocenit, používá jen zřídka či vůbec, nevyhnutelně zchladne. Tak jako zdejší kuchyně, pomyslel jsem si. V ložnici byl ještě jeden indikátor této podivné psychologie věcí: vedle postele stály dva stolky, a zatímco na tom u okna trůnily lampička, tři knížky, malý bloček a kamenná soška, druhý byl až na lampičku prázdný. Tudíž bylo jasné, na které straně spal Oskar a na které až do nedávna jeho žena. V těchto úvahách neklíčila beznaděj, právě naopak. Usmíval jsem se čím dál víc. Přijal jsem Oskarovo pozvání a přijel do tohoto města, abych tu našel inspiraci pro psaní, a byl jsem přímo omráčen – upřímně řečeno šlo o vzrušení, které mělo blízko k veselí –, že během tak krátkého období jsem cítil tolik tvůrčích impulsů a že bystré vhledy přicházely s takovou frekvencí. Tento stav euforie posílil ještě další objev. Rozměry ložnice si žádaly tři okna, ale byla tu jen dvě a místo prostředního tu bylo francouzské okno, vedoucí na betonový balkon s výhledem na ulici. Hned jak jsem si toho povšimnul, vydal jsem se na průzkum. Okno se otevíralo jako po másle, vpustilo dovnitř trochu městského vzduchu a hluku a já jsem vstoupil na balkon. Na dlažbě a kočičích hlavách o dvě patra níže tepala městská doprava. Projela další tramvaj; řinčela a chvěla se, jak se drala tlačenicí opotřebovaných tuberkulózních aut z rodinky neznámých značek: lady, dacie a oltcity. Po širokých imperiálních chodnících šlapalo několik chodců, skrývali pod kabátem své důvěrné záměry a spěchali za rozličnými, nerozpoznatelnými cíli. Naproti byl další barokní činžák, 17
PRAVIDLA PÉâE O D¤EVùNÉ PODLAHY
šedý, jako by ho vymodelovali ze slisovaného popela. Ve skutečnosti dominovaly všem čtyřem ulicím, rozbíhajícím se od křižovatky, velké šedé předválečné budovy. Jen pár současných moderních bloků zaplňovalo nejspíš přes půl století staré rány po bombách. Anebo možná šlo o součást špatně promyšleného pokusu o revitalizaci v šedesátých letech. Na balkónech viselo mokré prádlo, skrze zábradlí a z parapetů přetékaly květiny hrající všemi barvami, záclonami v oknech šlo vyslídit tapety desítek stylů a variací. Tahle exotická domácká šachovnice mě po studeném doteku Oskarova dobrého vkusu a čistých linií okouzlila. Ještě jednou jsem se v myšlenkách vydal mezi čtyři zdi, které definovaly můj domovský prostor v Claphamu. Zdi otlačené od opěradel židlí a ušpiněné od doteků rukou a vlasů. Koberce polité červeným a proděravělé vinou neopatrných kuřáků na bujarých pitkách. Topologie skvrn a kazů od záplav neznámých bídáků. Pomalé a nevyhnutelné plenění stovek cizích rukou. A všimnul jsem si toho? Nikoli. Z těch vad se stala patina, letokruhy mého života. Podepsal jsem příměří s entropií, vyrovnal jsem se s tím. Nechal jsem to být. Byl to podnájem, majitelé očekávali díry a opotřebovanost a já jejich očekávání naplnil. Ale jak na takové věci nahlížel Oskar? Tenhle byt vlastnil, a to už celá léta, a podle toho, jak se o něj staral… Ve skutečnosti jsem věděl, jaký by na to Oskar měl názor. On by nepovolil. Nenechal by drobnosti, aby se utopily v pozadí. Bojoval s entropií až do její úplné kapitulace a nutil ji, aby přistoupila na jeho podmínky. 18
PRVNÍ DEN
Náhle jsem pocítil směšnou potřebu dát z balkónu najevo svou přítomnost, prohlásit, že jsem přiletěl a že tu zůstanu.
Oskar mi samozřejmě zanechal na jídelním stole pečlivý seznam instrukcí. Oskar nepodporoval chaos. Nepodporoval rozpad. Nepodporoval nepořádek. Na vysoké jsme si o něm vyprávěli jeden dost špatný vtip: Kam jezdí Oskar na prázdniny? Do Táckomoří. Haha. Šlo o přímý odkaz na Oskarův zvyk – přijímaný ostatními studenty s podivem, posměchem a lehkou podrážděností – přispěchat s táckem, kdykoli hrozilo, že některý z jím servírovaných nápojů v jeho vlastním pokoji by se mohl střetnout s plochou stolu. Ztřeštěnost tohoto počínání korunoval fakt, že stoly byly majetkem koleje a navíc už byly silně poďobané a zjizvené desetiletími, během nichž je užívali méně svědomití členové dospívající intelektuální smetánky národa. Totéž dělal dokonce i s pivními tácky v hospodách. Byt byl tichý, i kočky – obě s černobílou srstí – si klidně hověly na pohovce. Před čtením Oskarových instrukcí jsem potřeboval nějaký vzruch a stimulaci, tak jsem se vrátil do pracovny, nechal dveře otevřené a pustil se do hledání vhodného cédéčka. Nehrozilo, že bych neměl na výběr: cédéčka musela být 19
PRAVIDLA PÉâE O D¤EVùNÉ PODLAHY
očíslována pomocí čtyřciferných kódů. Dle očekávání šlo převážně o klasické edice vážné hudby. Tahle oblast mi moc neříkala – její kódy a pečeti, scherza a katalogová čísla pro mě představovala cizí a hrozivý jazyk –, a tak jsem pátral po něčem známém, současném. Po chvíli jsem v nenápadném koutu poličky našel se krčit půl tuctu disků s popem: David Bowie, Simon & Garfunkel, Queen, the Kinks a taky Best of Velvet Underground, které jsem si vybral a vložil do přehrávače. Sunday Morning v tesklivém podání Lou Reeda vyplnilo cizí byt ve vzdáleném městě. Uklidnil jsem se. Čtyři strany formátu A4, zaplněné Oskarovým rukopisem, na nich coby těžítko lahev červeného vína. Dal jsem se do čtení: Star˘ brachu, je‰tû jednou dûkuji za pomoc ve chvíli, která je pro mû bohuÏel souãástí tak obtíÏného období. Byt není rozlehl˘ a to, co od tebe potfiebuji, nikterak nároãné. Jde pfiedev‰ím o to, Ïe vím, Ïe se na místû nachází dÛvûryhodná du‰e a Ïe se nemusím obávat Ïádného vloupání ãi poÏáru. Upfiímnû doufám, Ïe je ti jasné, Ïe ti tuto laskavost kdykoli rád oplatím. Nejprve mi dovol zmínit mé koãiãí pfiátele. Jmenují se ·osy a Stravy. Vût‰inou se naplno oddávají sv˘m oblíben˘m aktivitám, a proto jsou ãasto rychlé a zaneprázdnûné, ale jsou to dobré du‰e, rády se 20
PRVNÍ DEN
nechají zvednout a pohladit. SnaÏ se o to, prosím. Myslím, Ïe je to dobré pro obû strany! Ale musí se krmit a je tfieba se vûnovat jejich hygienû. V malé spíÏi za kuchyní, kde je i praãka, jsem nechal konzervy s jejich oblíben˘m jídlem, misky a taky pytel s podest˘lkou. KaÏdá potfiebuje pÛl plechovky ráno i veãer a k tomu pár keksÛ, které jsou také v pfiihrádce se Ïrádlem. Vyná‰ej po nich prosím kaÏd˘ den, na tento nepfiíjemn˘ úkol je tam speciální nabûraãka. KaÏd˘ t˘den jim dej novou podest˘lku. KdyÏ pÛjde‰ spát, po‰li je prosím za vchodové dvefie, ráno je tam zase najde‰, pûknû vyhladovûlé a nachystané na snídani. MÛÏou spát na posteli, ALE NE NA POHOVCE nebo na Ïidlích v ob˘vacím pokoji. Do prdele. Podíval jsem se směrem k pohovce. Kočky se tam pořád spokojeně rozvalovaly a užívaly si tu nedovolenou činnost. To není dobrý začátek. No, mají se prý ‚naplno oddávat oblíbeným aktivitám‘. Přerušil jsem čtení, abych je vykázal ze zapovězené zóny, dohlédl na to, že se nevrle odšouraly zpátky do ložnice, a vrátil se k dopisu. Pfiesvûdã se prosím, Ïe jsou okna i vchodové dvefie bezpeãnû uzamãeny, pokud bude‰ opou‰tût byt i aÏ pÛjde‰ spát. Pfiipsal jsem ti pár ãísel na instalatéry a jiné pohotovostní sluÏby: …
21
