Postřehy z Egypta: Pro nás obrnáře není lehké se vypravit za splněním svého dětského snu, pokud se tento týká osobního seznamování se s pozůstatky starověkých kultur bez ohledu na to, ve které části světa se nacházejí. Vždy se totiž budeme potýkat s překonáváním špatného terénu, vysokých kamenných schodů většinou bez zábradlí a se spěchem, který dominuje u všech skupinových zájezdů, kdy se musí přesně dodržovat naplánovaný itinerář. Já jsem měl to štěstí, že jsem si mohl dovolit vycestovat do Egypta se svým synem bez cestovní kanceláře - sólově, jen tak na vlastní pěst. Syn je specialista na arabské země, umí jazyk a v Egyptě pobýval již několikrát delší dobu studijně i soukromě. Samozřejmě, že jsme rovněž měli svůj vlastní časový harmonogram, avšak umožňující značnou variabilitu v případě potřeby. Celý egyptský pobyt byl sestaven s akcentem na Káhiru, z které se mělo vyjíždět do dalších lokalit. Letadlo nás z Prahy dopravilo do Káhiry spolu s berličkami, jejichž pomoc jsem hodlal využít při překonávání pouštního písku a strmých starodávných schodů, běžně však chodím o jedné holi. Měli jsme přes internet objednaný levný hotel přímo v centru Káhiry. Většina káhirských hotelů je však ještě z koloniální doby, kde např. místní 3 hvězdičkový hotel většinou představuje jiný komfort než podobný v Evropě, téměř vše v hotelu funguje jenom na čestné slovo, žárovky visí na drátkách, všechny kohoutky kapou, záchod splachuje jen když se to s ním umí, popřípadě když se po jeho použití do rezervoáru hadicí nejdříve napustí voda.Výtah byl sice krásný – také ještě z koloniální éry, ale člověk měl pocit, že se každou chvíli někde zadrhne. Prostě všechno fungovalo, ale člověk se to musel nejdříve naučit. Naprostá většina Egypťanů je velice chudá, vydělávají měsíčně kolem 50 euro (asi 1.300 Kč) a proto při každé příležitosti žádají o bakšiš. Za každou cenu potřebují večer přinést své rodině výdělek postačující alespoň na jeden den a starosti s nejbližší budoucností si nechají zase na zítřek. Každý cizinec je pro ně bohatým Američanem, když si může dovolit takový přepych jako cestování po světě, proto se ho snaží maximálně využít. Ale v našem případě - když syn mluvil arabsky a byl znalý tamních poměrů – neměli moc šancí, aby nás mohli ošidit. Jinak jsem musel uznat, že jejich kultura zdaleka není zkažená jako ta naše, večer většinou nikdo neruší nadměrným hlukem, korán je pro většinu Egypťanů návodem k způsobu života. Alkohol Egypťani užívají výjimečně, v některých oblastech vůbec, tak vzniká míň problému. Netýká se to ovšem velkých luxusních hotelů plných cizinců. Také je zajímavé ( dle mých zkušeností ), že v místech, kde je pohyb cizinců menší, je menší počet krádeží. Sám jsem byl při několikahodinových sezeních v pouličních kavárnách svědkem toho, že auta se nechávají otevřena celé hodiny, zatímco šoféři si dávají někde v čajovně svůj několikátý denní čaj a vodní dýmku. Pekaři a cukráři nechávají venku na chodníku přepravní vozíky s výrobky a celé hodiny se o to nestarají. Stejně by to uhlídat nezvládli, neboť ulice jsou vždy plné lidí – ve dne v noci. Obrovské množství lidí je snad nejmarkantnější charakteristikou egyptských měst. Není divu, vždyť Egypt je územně obrovský, ale téměř všech 80 milionů lidí se zabydlelo v úzkém úrodném pásu kolem Nilu, ostatní je poušť. Přitom je tam populační exploze, každý rok tam přibude asi 1,2 mil. lidí, pracovních míst však přibývá podstatně méně, takže životní úroveň zákonitě každým rokem klesá. Ten malý úrodný pás kolem Nilu nemůže tolik lidí nikdy uživit. Bez americké pomoci by to bylo ještě mnohem horší. Američané tam každoročně z vlastního státního rozpočtu nevratně „nalijí“ 2,3 miliardy dolarů. Je to také (neoficiálně) odměna Egyptu za to, že jako zatím jediná arabská země uznala stát Izrael a znormalizovala s ním vztahy - podepsala mírovou smlouvu. Vzhledem k tomu, že jsme cestovali individuálně se značnou časovou rezervou, mohl jsem se během dne až do pozdního večera věnovat pozorování života prostých lidí. Schválně píši, že i v pozdním večeru, neboť ruch v Káhiře nikdy nekončí. Cokoliv bych si v noci umanul nakoupit, tak je to téměř stejné jako ve dne. Tedy do půlnoci jsou téměř určitě všechny krámy, kavárny, pekárny a cukrárny otevřeny. Pátek je tam jako naše neděle, dopoledne se jde do mešity v hezkém svátečním oblečení, odpoledne se někteří prochází s rodinou a dopřávají si levnější laskominy. Chodníky i silnice jsou většinou plné chodců, není divu, když v Káhiře žije přibližně
15 až 18 milionů lidí. Je to jenom odhad, sčítání je těžko proveditelné, mimoto ve slumech denně přibývá další nezjištěný počet lidí. Páteční večer po bohoslužbách je však již hodně obchodů opět otevřených a lidé si do pozdní noci užívají. Když jsou však svátky, ramadán a podobně, pak se večer přímo na ulici hoduje. Samozřejmě, že na nás cizince, občas nahlížejí jako na ďáblovy služebníky. Jak by ne, když naše ženy často chodí po Káhiře polonahé a oni rovněž vědí, že zde v Evropě i Americe panuje veliká promiskuita,což je to proti zásadám islámu, které se tam mají dodržovat. Každodenní životní rytmus se totiž řídí dle islámu. Obyčejní lidé, s kterými se denně člověk mnohokrát setkává, jsou velice zdvořilí a milí. Staří lidé a invalidé jsou pro ně přímo nabízenou příležitostí, jak udělat dobrý skutek. Ty jim korán nařizuje dělat denně. Denně jsem se s tím sám – coby invalida - setkával. Většina z těch, s kterými jsem mluvil, odsuzovali terorizmus a zabíjení. Nedostatek vzdělání a jednostranné informace jsou patrně důvodem, že část obyvatel se neorientuje dostatečně v mezinárodní situaci a nechá se ovlivnit těmi, kteří pod rouškou služby vlasti, národu i aláhovi přesvědčí některé lidi k terorizmu. Z podstaty samotného islámu však plyne pozitivní vztah lidí nejen k invalidům, ale i k starším spoluobčanům. Když jsem se soukal ven z 50 let starých taxíků - v nejlepším případě ze starých žigulíků (což jsou i dnes mezi taxíky v Káhiře opravdu přepychová auta), tak se mi několikrát stalo, že z chodníku přiskočili lidé (a to i zahalené ženy), kteří mi podali ruku a pomáhali ven. Přitom mě syn důsledně varoval, abych se nikdy, ani mimochodem, nedotýkal místních žen, v jejich kultuře je to krajně nevhodné. Jednou jsem na značně poškozeném chodníku zakopl a upadl. Péče kolemjdoucích chodců byla tak značná, že jsem se kvůli ní nemohl sám postavit, tak moc se všichni snažili, že mě v tom překáželi. Ve většině obchodů při zahlédnutí invalidního návštěvníka je mu personálem často poskytnutá židlička, nabídnut čaj. Senioři jsou stejně tak vážení. Co se týče znalostí místních lidí o Česku, tak mají jen nepatrné povědomí, znají jenom Skoda auto a případně jméno nějakého fotbalistu. Čechám říkají „Číkijá“. České pivo však neznají – většinou totiž alkohol nepijí. Hodně se pije čaj, kávu tam pijí jako my tureckou, ale připravovanou v džezvě a servírovanou v malých hrnečkách. Je velice silná a dobrá. I čaj, který pijí, připomíná barvou naše „babiččino kafe“ - je také velmi silný. Při jediném čaji mohou trávit třeba celý půlden v čajovně, aniž by je někdo vyhazoval. Po večerech jsme se stravovali v restauracích, kompletní bohatá večeře skládající se z polévky, hlavního jídla, míchaného čerstvého salátu, dezertu a čerstvě vymačkaným pomerančovým džusem nepřesáhla nikdy 6 – 7 euro na osobu. V turistických destinacích, kterým jsme se vyhýbali, je všechno podstatně dražší. Přes den jsme se při objíždění památek stravovali na ulici u stánků. U stánků to většinou vše vypadá celkem hygienické, ale je lépe nevidět zázemí. Přesto jsme nikdy nedostali žádný průjem ani bolesti břicha. Nápoje tam jsou úžasné, přímo na ulici jsou stánky, kde si vyberete ovoce (pomeranč, mango, guáva, granátové jablíčko atd.) a z toho Vám mašinkou vymačkají šťávu - vitamínovou bombu. Velká sklenice přijde v přepočtu na 0,25 eura (asi 7 Kč). Běžné denní jídlo Egypťana je chudé na maso, základem je zelenina. Rovněž v restauracích převažuje nabídka jídel, kterých základ je bezmasý. Z masa se nekonzumuje maso vepřové, avšak maso skopové a jehněčí je důležitou součástí jídelníčku. Jelikož ceny tam byly pro našince příznivé, dopřáli jsme si denně většinou teplý oběd i večeři. Všechny naše každodenní výlety za památkami i do pouště jsme realizovali taxíky, které jsou tam hodně levné. Taxík pronajatý na celý den nás přišel asi na 20 euro. Po Káhiře se dalo jezdit za jedno nebo dvě eura. Je tam však šílené množství aut, neplatí tam žádné předpisy, neexistují žádná pravidla, lidé chodí po silnici stejně jako po chodníku, míchá se to všechno dohromady s koly a motorkami. A do toho všichni neustále troubí - nejsilnější houkačka vyhrává. Taxikáři v tom blázinci zůstávají poměrně klidní, řídí jednou rukou, otevřeným okýnkem diskutují s kolemjedoucími kolegy. Jelikož jsme chodili všude ve dvou, nebyl problém si sebou nosit malou kempinkovou skládací židličku pro případ odpočinku. Ukázalo se, že jí ani nebylo zapotřebí. Cestou se dá na ulicích posedět na kamenných zídkách a v mešitách jsou lavice určené k odpočinku a meditaci.
Hodně chudých dětí pracuje v dílnách, různých opravnách a ve službách. Nemají žádné dětství, žádnou školu. Navštívili jsme jednu z mnoha škol na výrobu koberců. Učňové byly samé děti v různém věku. I cizinci bylo zřejmé, že děti jsou zde zneužívány, mimo učení představují především levnou pracovní sílu. Nechodí do školy, neznají dětské radovánky a hry, ale se alespoň vyučí řemeslu. Většina jiných dětí ani to štěstí nemá. V Káhiře jsou však i bohaté čtvrtě, kde jsou krásné domy ještě z koloniální éry, paláce, ambasády a mezinárodní hotely, sportoviště i divadla. Ani my jsme neopomněli si vychutnat atmosféru káhirské opery i stejně úchvatné taneční vystoupení dervišů, které vřele doporučuji každému návštěvníkovi Egypta. Co se týče památek, je to země, která nemá na světě obdoby. Najdete zde totiž památky po třech rozličných kulturách, což se údajně v takovém rozsahu jinde nenajde. Je tam k vidění obrovský odkaz starověkého faraónského Egypta, na prohlídku kterého by nestačil ani celý měsíc. Bylo to úžasné a laškoval jsem s myšlenkou nechat se na noc zavřít v tom překrásném káhirském muzeu, abych si to mohl všechno v klidu a sám užít. Byl tam zákaz focení, ale přece jen jsem tam foťák propašoval a tak jsem získal docela pěknou kolekci fotek. Pro milovníka starověkých předmětů však jeden celý den strávený v káhirském muzeu naprosto nestačí, vždyť jen vystavovaných předmětů z Tutanchámonovy hrobky jsou tisíce, další leží ještě v depozitáři. Po jediné celodenní prohlídce je našinec hodně unaven a v hlavě má značný zmatek. Zájezdy cestovních kanceláří však tuto prohlídku většinou absolvují za pouhé 2 – 3 hodiny. Po faraónském období se do Egypta rozšířilo velice záhy z Říma křesťanství (Egypt byl tehdy součástí Římské říše, poté, co smrtí Kleopatry končila v Egyptě vláda řeckého rodu Ptolemaiovců). Značná část Egypta byla v té době křesťanská. Z této doby přetrvaly i četné kostely, kde je možné strávit kocháním se další dva dny pobytu.V koptské křesťanské Káhiře jsme navštívili starý kostel, v jehož podzemních sklepích se údajně schovávala Svatá rodina před pronásledovateli. Josef a Maria utekli s malým Ježíšem do Egypta před Herodem, který vydal příkaz pozabíjet malé děti z obavy, že mezi nimi vyrůstá dle proroctví nový mladý král židovský. Kostelů je tam hodně a jsou zasvěceny panence Marií, nebo sv.Jiřímu – drakobijci. Nyní jsou to poutní místa. Ještě i dnes žije v Egyptě 5 milionů původních křesťanů - Koptů, jejichž ženy nechodí zahaleny. Ostatní muslimské ženy jsou zahaleny, což je často na jejich škodu, neboť jsou prý mnohdy velice hezké. V Egyptě se u většiny muslimských dívek praktikuje jeden zvyk – z našeho pohledu velice závažný problém – ženská obřízka. Její cílem je znetvoření ženských genitálií a tím předcházení jejích nevěře. Tyto ženy vzhlíží na ostatní s hrdostí, ale i jistou dávkou opovržení. Muslimští muži dodržující pravidla islámu nemají sex praktikovat do svatebního obřadu. Cizinky se světlou barvou pleti jsou pro ně jednak velkým lákadlem, jednak opovrženíhodnými osobami, neboť je považují za značně promiskuitní. Dle toho se k ním také chovají, často je všemožně obtěžují, pokud nejsou s pánským doprovodem. Ve fundamentalistických muslimských zemích, např. v Iránu je za nevěru trest smrti ukamenováním. V roce 2009 jich tam bylo 124 odsouzeno a tímto způsobem popraveno. Po vpádu Arabů do křesťanského Egypta po roce 600 po Kr. došlo k islamizaci celé země. Sultánové postavili novou orientální čtvrť Káhiry, kde se zachovalo velké množství úžasných památek. Tam by se také dalo potulovat několik dnů, prohlížením velkého počtu mešit a výstavných domů s typicky arabskou architekturou, jejichž vnitřek je vybaven dobovým nábytkem a nyní sloužícím jako muzeum. Denně jsme si pochutnávali na výtečné a velice silné arabské kávě - čerstvě pražené a k tomu jsem si pokuřoval vodní dýmku - i když jsem v podstatě nekuřák. Hořící náplň dýmek není tvořena výhradně z tabáku, ale může být z různých sušených bylinek i květů. V oblasti starého bazaru jsou desítky orientálních uliček s různorodým zbožím z celého světa a hlavně s orientálním kořením. O zlatě, šperkách a klenotech ani nemluvě. Pouliční prodejci však většinou prodávají falzifikáty starých mincí, hodinek značky ROLEX, drobných „ originálů „ z vykradených hrobek, atd. Co se týče počasí, tak jsme tam v druhé půlce listopadu nic jiného nezažili než hezké letní, s odpolední teplotou kolem 27 - 28 stupňů, na poušti i více. V hotelu jsme spali při otevřeném okně a bez pokrývek. U nás v Čechách již v té době byly noční mrazy a sníh. Egyptský podzim, podobný našemu létu přejde postupně v jaro a pak opět v léto. Zimní období tam prostě chybí.
Úroda je v okolí Nilu 3 x do roka. Jinde je však sama poušť, sem-tam nějaká oáza s pitnou vodou a palmovým porostem. Do Kleopatřina města - Alexandrie (druhé největší město v zemi ) jsme jeli rychlíkem podobným Pendolinu, byl velice čistý, klimatizovaný, s obsluhujícím stewardem. Ve městě je překrásná nová knihovna - jedna z největších a nejmodernějších na světě, je postavena na údajném místě shořelé slavné Alexandrijské knihovny ze starověku. Na pobřeží se nachází velká pevnost, postavená v místech, kde měl stát ve starověku maják na ostrově Faros, který byl jedním ze sedmých divů tehdejšího světa. Celá nová Alexandrie je však postavená na troskách staré antické Alexandrie, založené Alexandrem Velkým původem z řecké Makedonie ve 4. století před Kristem. Byla později považovaná za hlavní kulturní centrum tehdejšího velkého římského impéria. Její obyvatelstvo bylo směsicí umělců, spisovatelů a herců, ale i řemeslníků a obchodníků různých národností. Hrobka s ostatky královny Kleopatry se tam do dnešního dne hledá, stejně tak i ostatky Alexandra Velkého.
Velkým zážitkem v tomto přístavním městě mimo knihovny a pevnosti byla rybí restaurace, kdy si zákazník mohl z celé hromady zaledněných ryb vybrat tu svojí. Po tepelné úpravě byla servírována s množstvím různé zeleniny. Všude se k jídlu podává nekvašený chléb a různé přílohy včetně kaší, připravených z cizrny, sezamových i slunečnicových semínek. Pijí se nealkoholické nápoje a káva. . Pozůstatky všech starobylých kultur v Egyptě jsou úžasné. Rád bych byl také sám přespal noc v Cheopsově pyramidě, jako to udělal Napoleon Bonaparte. Ráno pak byl celý zmatený a odmítal odpovědět na veškeré otázky s tím spojené. Asi byl rád, že již má tu noc v té hloubce a naprosté tmě za sebou. Také bych rád přečkal noc na vrcholku této pyramidy, jak to udělali někteří slavní cestovatelé (např.Richard Haliburton), ale nyní to tam hlídá egyptská policie s kalašnikovy. To bych asi musel dát opravdu veliký bakšiš. Je zde totiž neustálá obava z útoku teroristů na turistická centra čímž by Egypt ztratil svůj hlavní zdroj svých finančních příjmů – z turistiky. Myslím, že pobyt v Egyptě byl nejsilnějším zážitkem z mých dosavadních cest. Současně si uvědomuji, že by tyto zážitky byly podstatně slabší, kdybych tam jel s nějakou cestovkou, bydlel někde v hotelu evropského typu a s evropskou stravou někde mezi samými Evropany, pak bych se nechal vyfotit s velbloudem a měl bych falešný pocit, že jsem byl v Egyptě. Egypt je nutno poznávat současně s jeho obyčejným prostým lidem se vším všudy. Pak si ho člověk zamiluje. Já jsem se o to snažil i v Turecku nebo Řecku a také třeba v Albánii a Kosovu. Večery rád trávím v jejich společnosti, jím s nimi spolu jejich jídla a nabízím přitom naše uzeniny + české pivo. V Egyptě všichni jedí z jedné mísy, trhají si rukama z jednoho chleba, těma chleby společně vytírají omáčku z jednoho kastrůlku, přitom neustále gestikulují a překřikují jeden druhého. Evropský pozorovatel přitom tuší, že si většinou před jídlem neumyli ruce, ani jindy za celý den, ale musí se s tím smířit a nedat to na sobě vědět. No, a ještě nikde jsem se na svých cestách nenakazil nějakou nemocí a neměl žádný průjem. Když člověk ví, co ho bude v dané zemi očekávat, pak mu ani tyto věci nebudou kazit pobyt a bude si užívat. Jedl jsem tam hodně smažené krevety. Když se na to člověk kouká ještě když je to živé, pak je to pěkně odpudivé, ale potom po úpravě přijde ta pravá pochoutka.Z těch potvor se totiž smaží jen to nejlibovější masíčko. Je potom jemňoučké jak filátko a se slabým rybím pachem. Závěrem mohu jenom zopakovat, že i pro našince – obrnáře, pokud bude mít vhodný doprovod, není nemožností si splnit sen o poznaní památek starobylého Egypta. S francouzskými berly a se všeobecnou vstřícností Egypťanů vůči invalidům i seniorům se i takový sen může stát skutečností. Egypt je navíc pro nás ze všech arabských zemí afrického kontinentu destinací zatím nejlevnější, pokud se týká
o individuální stravování. Vstupné do kulturních památek i muzeí se však se svojí výši značnou měrou podílí na celkovém finančním rozpočtu takové cesty. Negativně působí vymáhání bakšišů téměř při každé příležitosti. Je však důležité poznání, že i tělesně postižený člověk je schopen návštěvu památek absolvovat, pokud se připraví na překonávání barierových přístupů zajištěním pomoci při překonávání četných schodů. Je rovněž nutno disponovat dostatkem času, což cestovní kanceláře většinou neposkytnou.
KONEC.
V Praze, 10.července 2010
