1
PETÍK Kočičí spojení Inka Bártová
IB2011 2
Copyright (c) 2013 Inka Bártová Cover design (c) 2013 Ivan Brůha ISBN 978-80-7486-048-5 (ePUB) ISBN 978-80-7486-049-2 (Mobi) ISBN 978-80-7486-050-8 (PDF)
Obsah 1. kapitola ................................................................................................................................... 5 2. kapitola ................................................................................................................................. 11 3. kapitola ................................................................................................................................. 17 4. kapitola ................................................................................................................................. 21 5. kapitola ................................................................................................................................. 25 6. kapitola ................................................................................................................................. 30 7. kapitola ................................................................................................................................. 36 8. kapitola ................................................................................................................................. 41 9. kapitola ................................................................................................................................. 47 10. kapitola ............................................................................................................................... 52 11. kapitola ............................................................................................................................... 58 12. kapitola ............................................................................................................................... 64 13. kapitola ............................................................................................................................... 70 14. kapitola ............................................................................................................................... 75 15. kapitola ............................................................................................................................... 81 16. kapitola ............................................................................................................................... 86 17. kapitola ............................................................................................................................... 92 18. kapitola ............................................................................................................................... 99 19. kapitola ............................................................................................................................. 104 20. kapitola ............................................................................................................................. 109 21. kapitola ............................................................................................................................. 114 22. kapitola ............................................................................................................................. 120 23. kapitola ............................................................................................................................. 126 24. kapitola ............................................................................................................................. 131 25. kapitola ............................................................................................................................. 138 26. kapitola ............................................................................................................................. 143 27. kapitola ............................................................................................................................. 148 28. kapitola ............................................................................................................................. 153 29. kapitola ............................................................................................................................. 158 30. kapitola ............................................................................................................................. 164 31. kapitola ............................................................................................................................. 169 32. kapitola ............................................................................................................................. 174 33. kapitola ............................................................................................................................. 180 34. kapitola ............................................................................................................................. 185 35. kapitola ............................................................................................................................. 190 36. kapitola ............................................................................................................................. 195
1. kapitola Stmívalo se. Tápala jsem známou ulicí a packala o každý kamínek. To, že jsem neviděla na cestu, nebylo ani tak houstnoucím šerem, jako clonou slz, která mi úplně ochromila zrak i ostatní smysly. Prošla jsem domem a zamířila přímo do svého pokoje, vděčná, že mi nikdo nevěnoval pozornost. Máma sice něco zavolala od televize, ale nejspíš ani nečekala odpověď… Svalila jsem se na postel a zůstala nehybně ležet. V hlavě mi protivně hučelo, slzy se mi kutálely po tvářích, aby vzápětí splynuly s mým polštářem. Zaujalo mě, jak lehce se v něm ztrácejí…mizí, jakoby nikdy netekly, nepálily, neexistovaly… Proč tohle nemůžu udělat já? Rozplynout se, vsáknout se někam a nebýt, necítit se rozervaná na kusy, necítit tu hroznou bolest, necítit vůbec nic… Hlavně necítit ty děsivé vzpomínky, které mi vířily hlavou a nenechaly mě zapomenout na mou existenci… Jsem sama, úplně a bezvýhradně sama. Už se mě nabažil, nechce mě, nestojí o mě – jsem sama. Nechtěla jsem na to myslet, ale můj mozek mi vypověděl poslušnost jako už tolikrát a dělal si, co chtěl. Chodili jsme spolu sotva půl roku, ale já jsem si myslela, že to bude navždy. Že u něho najdu bezpečí, ochranu. Lásku. Nový slzavý potok proudil do mého polštáře. O hlavu se mi otřelo něco hebkého a teplého. Zvedla jsem ruku a automaticky jsem to pohladila. Kocour přešel po polštáři a uložil se naproti mně. Otevřela jsem zarudlé oči a pohlédla do těch jeho. Měl vážný, hloubavý výraz nebo se mi to jen zdálo? Znovu jsem jej pohladila. Nepředl, jen mě pozoroval a já bych v té chvíli přísahala, že se o mě bojí. Bojí… Nový nával slz mě přinutil vtisknout hlavu zpět do polštáře. Vždyť já si přeju, aby se o mě bál! O mě se přece nikdo nebojí. Tak aspoň kočka. Můj vztah s rodiči nebyl nikdy vřelý a s postupující pubertou ještě ochladl. Máma nepromeškala žádnou příležitost, aby mi připomněla, jak jsem ošklivá, jak se hrbím, jak hrozné mám vlasy, vyvalené oči, mastnou pleť, a hlavně – že se nikdy nevdám, protože si nikdy nikoho nedokážu udržet. A táta – ten jí prostě neodporoval. Utekl na svou zahrádku a nic víc ho nezajímalo – ani já. Ještě na střední škole jsem byla o pravdivosti máminých slov skálopevně přesvědčená, protože – kdo jiný by měl dospívající dívce říkat pravdu, než její vlastní matka. Ale na vysoké jsem se přece jen přesvědčila, že to, že se za mnou nějaký hezký kluk otočí, nemusí ještě znamenat, že takovou zrůdu ještě nepotkal. Problém byl v tom, že jsem si to potřebovala dokazovat. Projevils o mě zájem? Tak ukaž, kam až jsi ochotný zajít. A tak jsem hodně kluků vyděsila. A pokud to někoho přece jen neodradilo hned, stejně to se mnou dlouho nevydržel. Takže máma má přeci jen pravdu – 5
neudržím si kluka, nemám kluka, nemám vlastně nikoho, kdo by mě měl rád. Jsem sama, o mě se nikdo nebojí… Kocour mě sekl drápkem do mokrého nosu. Asi chtěl podrbat, ale já jsem si strašně přála, aby mi chtěl říct, že on mě rád má… Další nával pláče. „Učíš se?“ ozvalo se z pokoje. „Jo!“ křikla jsem a dalo mi hroznou práci, aby to neznělo jako vzlyk. „To je dobře, když už si škaredá jako noc, ať aspoň nejsi blbá!“ Tohle jsem slyšela skoro denně a už by mně to nemělo ublížit, ale dnes mě to zasáhlo opravdu bolestivě. Pomalu jsem se posadila na své zmáčené posteli. Vlastní matka mě nemá ráda. Nikdo mě nemá rád. Tedy kromě kocoura - a to taky není tak úplně jistý… „Ty chceš asi podrbat, co Filipe?“ smutně jsem ho pohladila a on mi ten pohled vrátil. Jsem na cvokárnu – kočka má o mě starost. Ucítila jsem takovou bolest na prsou, že jsem se nemohla nadechnout… a vlastně jsem ani nechtěla. Nechci žít! Bylo to zvláštně osvobozující zjištění. Samu mě překvapilo, jak je to prosté. Utéct, osvobodit se, spát a spát a spát na věky věků… Jemně jsem odstrčila Filipa a tápala jsem k lékárničce. Mysl jsem měla najednou úplně jasnou. Všechno se zaostřilo na ty dvě krabičky prášků na spaní v horní poličce. Napustila jsem si vodu do skleničky a vrátila se do pokojíku. Vysypala jsem si všechny pilulky do dlaně a chvilku je pozorovala. Moje jízdenka z bolesti. Oči se mi zcela nečekaně zaostřily na kocoura. Seděl nepřirozeně napjatě pod mou rukou a hleděl mi uhrančivě do očí. Zatnula jsem ruku v pěst a jejím hřbetem ho pohladila po sametovém kožíšku. „Děkuju ti Filoušku,“ zašeptala jsem a chtěla si vložit hrst prášků na jazyk. V tom okamžiku se Filip vymrštil a víc si nepamatuju. Svět se se mnou zhoupl. Zatočila se mi hlava a já jsem pevně sevřela oční víčka… V následujícím okamžiku jsem uslyšela vyděšený výkřik, takže jsem zas rychle otevřela oči. Můj pokoj byl pryč… Stála jsem na nějakém přírodním prostranství a kousek ode mě byl úplně vyděšený kluk. Mohlo mu být tak deset, jedenáct let. Byl vytáhlý, oblečený do volných béžových kalhot a žlutozeleného trička. Jeho – teď vykulený obličej měl jemné, elfí rysy. No jasně, že je to elfík! Dokonce má i mírně zašpičatělé uši! Takže jsem se ocitla v Roklince nebo v úplně jiném neznámém světě. Zbláznila jsem se… nebo snad umřela? Zalapala jsem po dechu jako kapr na suchu a kluk mezitím utekl. Pozorněji jsem se rozhlédla kolem sebe a překvapilo mě, že vůbec nejsem na volném prostranství, ale ve velké – opravdu velké – a neobyčejně vysoké místnosti. Připomnělo mi to katedrálu, ale tohle bylo útulnější a velmi prostě 6
zařízené. Stěny byly hráškově zelené, na podlaze byl tmavozelený vysoký koberec – to by vysvětlovalo můj první mylný dojem. Nábytku tady moc nebylo, ale dřív, než jsem si ho mohla prohlédnout, otevřely se přímo proti mně dveře, kterých jsem si předtím nevšimla a vstoupil nefalšovaný elfí princ… kam se hrabe Legolas! Vždycky jsem měla bujnou fantazii. Mohlo mu být tak něco přes dvacet let. Byl štíhlý, vysoký a… krásný. Měl drobná, roztomilá dětská ústa, mírně vystouplé lícní kosti a překrásné, hluboké a neskutečně azurové oči, jaké jsem ještě nikdy neviděla. Oválný obličej lemovaly lehce zvlněné zlaté vlasy, ve kterých se ztrácely špičaté uši. V očích měl překvapený, udivený výraz, který prozrazoval, že je pořádně zmatený, ale rozhodně se mi nezdály být nijak nepřátelské. Ani jsem si nedokázala představit, že by tenhle elf mohl být zlý. Zastavil se ještě ve dveřích a prohlížel si mě zvědavě zrovna jako já jeho. Pak – jakoby konečně vyhodnotil míru mé nebezpečnosti – se mile usmál a obezřetně vstoupil na zelený koberec. Stále byl napjatý a ostražitý, ale i tak působil mnohem uvolněněji. „Jsi ze Země, že jo?“ zeptal se prostě a pořád se přátelsky usmíval, nejspíš proto, aby mě ještě víc nevystrašil. Ze země? Ale z jaké země? Copak nemůže být konkrétní… nebo že by snad měl na mysli planetu Zemi? Ještě jednou jsem se zmateně rozhlédla po pokoji. Opravdu to nevypadalo, že bych byla pořád na své rodné planetě… popravdě, bylo to tady úplně jiné než cokoliv, co jsem až dosud viděla. Zvedla jsem vyplašené oči k tomu mladíkovi s nadpozemsky modrýma očima, který stál pořád na stejném místě a hlídal si na rtech ten zdvořilostní úsměv, který se už stával poněkud křečovitým. „Jsi ze Země?“ zopakoval mi trpělivě otázku a mírně přitom naklonil hlavu na stranu, takže mu neposlušný pramen vlnitých vlasů sklouzl do očí a on si jej roztržitě zasunul za špičaté ucho. Pokud ale tou ‚Zemí‘ myslí opravdu to, co si myslím já, znamená to zákonitě, že on odtud nepochází… tak jak je možné, že mu rozumím? Prostřednictvím sci-fi filmů jsem sice byla vždycky připravovaná na to, že celý vesmír mluví jedním jazykem, ale nikdy by mě nenapadlo, že je to zrovna čeština. Konečně jsem se přinutila zmateně přikývnout a pokusila jsem se o stejně milý úsměv, který v mém podání připomínal spíš tik v koutku úst. Zjevně ho to však neodradilo. Pomalu a ostražitě se ke mně přiblížil, asi jako cirkusový krotitel k dravé šelmě, takže se dalo předpokládat, že ještě nevyloučil možnost, že můžu kdykoliv zaútočit. Ale ve skutečnosti jsem z něj nemohla ani na vteřinu spustit oči, jako by mě k němu poutalo něco magického. Když byl ode mne sotva pět kroků, něco se za ním pohnulo. Zaostřila jsem a viděla toho menšího elfíka, jak zvědavě vykukuje zpoza dveří. Starší došel až ke mně a pomalu, jakoby se bál, že mě 7
vyplaší, ke mně natáhl ruku. Automaticky jsem mu podala svoji. Ruce se nám protnuly ve vzduchu, projely jedna druhou jako holografická projekce. To mě vyděsilo víc než představa, že jsem právě cestovala vesmírem, na kterou jsem se až dosud pokoušela nemyslet. Uskočila jsem a sevřela si svou vlastní ruku, jako bych si ji poranila – uklidnilo mě, že já ji cítím. I on se lekl, ale asi spíš mé reakce. „Nejsi tady opravdu, je to jen tvé vědomí, tvé tělo zůstalo na Zemi,“ pronesl pomalu a co nejzřetelněji, jakoby poučoval děcko. „A kde to vlastně jsem?“ zmohla jsem se konečně na artikulovaný, ač ne právě nejduchaplnější projev. „Na Altě, je to planeta pár světelných let od Země. Je jasné, že jsi zmatená, ale nic ti nehrozí.“ pořád se mile usmíval, teď navíc i trochu pobaveně. Asi se mi to zdá… Je sice divný, že jsem v tom stavu usnula, ale stalo se. Rychle jsem mrkla do dlaně – prášky tam nebyly – to vypadá, že jsem si je vzala a teď umírám, takže tohle bude vstup do podsvětí. No co, nikdy mě nenapadlo, že Charón je takový krasavec! Sice tady není žádná řeka, ale mimozemšťani to mají asi zařízené jinak. Tak ať to stojí za to! Nechám se převést na věčnost se vší parádou. Znova jsem zvedla oči vzhůru a mile mě překvapilo, že tam pořád stál. Sledoval mě, jakoby se pokoušel vyčíst mi z obličeje, na co myslím. Tak nádherné oči jsem ještě neviděla. Jak je možné, že jsem hned nepoznala, že tohle nemůže být pozemšťan. „Není ti nic?“ zeptal se starostlivě. „Ne, jsem v pořádku, jen trošku překvapená a dezorientovaná. Člověk se tak často na jinou planetu nedostane – aspoň mně se to stalo poprvé,“ blekotala jsem rozpačitě a samu mě překvapilo, že se při tom směju… jenže nebylo možné se na něj neusmívat. „No, občas se to stane. Ne moc často, ale občas jo. Aspoň se o tom učíme. Já jsem pozemšťana taky ještě neviděl,“ přiznal s rozpačitým povzdechem, ale hned se zase usmál, „Promiň, ani jsem se nepředstavil. Já jsem Pet a tohle…„ obrátil se dozadu a pokynul na toho mladšího, „je můj bráška Faci.“ Elfík se na ta slova odlepil od dveří a zdánlivě nedbale se loudal k nám, zatímco Pet pokračoval: „Ta kočka, co tě sem přenesla, je napojená na něj.“ „Přenesl mě sem Filip?“ tohle mě kupodivu ohromilo z celé té kopy informací nejvíc. „Ano,“ přikývl Pet, jakoby to bylo něco naprosto samozřejmého, „muselo se stát něco výjimečného, protože tohle kočky obvykle nedělají. Vlastně to nesmějí dělat, což mají geneticky zakódované...“ „Počkej,“ skočila jsem mu do řeči, „už jsem se v tom ztratila. Nešlo by začít nějak od začátku?“ 8
Pet se zase tak mile usmál a pokynul rukou ke dveřím: „Promiň, pojď do mýho pokoje, já se ti to pokusím vysvětlit.“ Netušila jsem, proč mě odtud vlastně odvádí, ale musím přiznat, že mě i tak jeho slova naplnila nadšením. V té chvíli jsem doslova překypovala touhou využít téhle jedinečné příležitosti a uvidět z tohohle neuvěřitelného koutu vesmíru co nejvíc… zvlášť, když mi to chtěl ukázat on. „Pete,“ vyrušil mě z mých nádherných myšlenek Faciho výstražný sykot. Z jeho starostlivého hlásku byly cítit obavy, které jsem dost dobře nechápala, ale bylo mi okamžitě jasné, že za nimi nebude nic pozitivního, „musíme ji poslat pryč, naši budou hrozně prskat, víš, že se to nesmí!“ Po tváři mi přeběhlo zděšení. Nechtěla jsem domů, nechtěla jsem se vrátit ke svýmu zpackanýmu a právě končícímu životu, nechtěla jsem pryč – od Peta. Celou dobu se mi díval do očí. Viděl, jak jsem se polekala, ale snad nevyčetl všechno. „Faci, kvůli něčemu tady je. Ten kocour měl závažný důvod – a naši hned tak nepřijdou. Hele, tohle už se ti nikdy nestane! Tohle je vlastně něco úžasnýho, dobrodružnýho. Nemůžeme to jen tak zahodit. A ona si to stejně nebude pamatovat. Bude to naše tajemství!“ Měla jsem nejasný pocit, že kecá, aby bráchu zpracoval, ale byla jsem mu vděčná. Facimu se rozzářila očička. Zděšení a ostych byly velmi rychle nahrazeny vzrušením a touhou po dobrodružství. Přikývl. „Ale nikdo to nesmí vědět, nikdy!“ zapřísahal bratra důrazně, a co chvíli zašilhal i po mně, „Byl by to pořádnej průšvih!“ „Dík Faci,“ pípla jsem, „jsem moc vděčná, že mě tady chvíli necháte…“ „Hrozí ti nějaký nebezpečí?“ vpadl mi malý elfík s nadějí v hlase do řeči. Podívala jsem se na svou rozevřenou dlaň. „Vlastně hrozí, a jaký...“ „Říkal jsem ti, že ji kocour nepřenesl jen tak!“ pokýval Pet významně hlavou. „Aspoň tohle byste mi mohli vysvětlit,“ naléhala jsem, „jak mě kocour mohl – přenést?“ „No se vzduchem! To je snad jasný?!“ pokrčil Faci lhostejně rameny a já jsem se musela zasmát. „Tak tím se to vysvětluje!“ vyprskla jsem. Bylo mi najednou tak lehko. Zase se mi chtělo smát, žít… a Pet se na mě usmál! „Tvůj kocour tě musí mít opravdu moc rád, když kvůli tobě porušil nejzákladnější pravidlo,“ pořád se na mě usmíval. Byl tak krásný… „Musí mu na tobě moc záležet…stojíš mu za to.“ „Já mám Filipa taky moc ráda. Je to můj jediný…“ zajíkla jsem se, „přítel.“ 9
Pet se na mě podíval tak nějak smutně. Asi právě pochopil, jaký jsem ve skutečnosti ubožák. Znova mi pokynul a i s Facim se otočil ke dveřím. Chtěla jsem jít za nimi, ale něco nebylo v pořádku s mýma nohama. Podívala jsem se dolů a docela jsem se polekala. Visela jsem ve vzduchu asi pět centimetrů nad kobercem. Jsem duch! Takže jsem přece jen mrtvá… no, čert to vem, ale jak asi takovej duch chodí? Zlehka jsem pohnula nohama a k mému překvapení to fungovalo. Elfové se zastavili ve dveřích a zvědavě i pobaveně zároveň mě sledovali. „No co,“ ušklíbla jsem se naoko vzdorovitě, a ačkoliv to postrádá jakoukoliv logiku, cítila jsem se najednou neskutečně vesele a uvolněně, „my hologramy to máme těžký.“ „Vlastně nejsi hologram,“ usmál se Pet tím svým krásným úsměvem, při kterém mi naskakovala husí kůže a který mi teď už připadal mnohem upřímnější než na začátku, „jsi spíš projekce tvého vědomí do naší reality – jestli ti to pomůže.“ „Tak to fakt nevím, jak by mi to mohlo pomoct…“ remcala jsem potichu a jak jsem se za těmi mimozemskými sourozenci zvolna sunula klenutou chodbou jejich obydlí, prostupoval mi celým tělem nádherný pocit, který jsem zatím nedokázala tak docela identifikovat, ale zcela jistě jsem věděla, že nechci, aby někdy skončil.
10
2. kapitola Došli jsme do Petova pokoje. Byl menší, ale taky neobyčejně vysoký a prostorný, celý laděný do modrých odstínů, které se jeho majiteli tak nádherně hodily k očím. Vévodila mu solidní postel, u zdí stálo několik skříní nebo snad truhel, protože na přední straně nebyla vidět žádná dvířka. Po bleděmodrých stěnách byly prakticky všude rozmístěné nestejně veliké poličky plné něčeho, co by mohly být knihy a mezi nimi byly ledabyle naskládané různé věci, které jsem nedokázala zařadit. U velkého, téměř gotického okna s vitráží, stál objemný psací stůl plný papírů a knih. Kolem stolu bylo po tyrkysovém koberci neuspořádaně rozmístěno několik tmavomodrých sedaček, na které jsme teď usedli… tedy Pet a Faci, já jsem se nad ní vznášela. Mladší z bratrů si mě pořád zvědavě prohlížel a starší ze mě taky nespouštěl oči, ale jeho výraz nebyl ani tak zvědavý, jako spíš soustředěný… a milý. Tak milý, až mi hlavou probleskla rouhavá myšlenka, že bych se mu snad mohla líbit. V duchu jsem se vysmála sama sobě, ale ten jeho pohled, už jsem dál nemohla unést. „Tak začněte,“ přerušila jsem roztržitě to napjaté ticho, „co má můj kocour společného s… tajemstvím vesmíru?“ nadzvedla jsem rádoby tajuplně obočí, a když mi došlo, jak hloupě s tou grimasou musím vypadat, bylo už pozdě. Oba kluci se ulehčeně zasmáli. Faci chtěl promluvit, ale Pet ho předběhl: „Takže – fakt stručně – asi před 3000 vašich let začala naše planeta ztrácet atmosféru – vynecháme zatím důvody a podrobnosti – ale prostě nám hrozilo naprosté vyhynutí. Napřed, když to vypadalo, že máme dost času, se uvažovalo o evakuaci celé planety – tenkrát jsme už totiž měli generátor mikroskopických červích děr a vědci se domnívali, že je dokáží snadno uzpůsobit pro cestování vesmírem. Jenže brzy se ukázalo, že naše technické možnosti poněkud přecenili. Atmosféra mizela stále rychleji a naproti tomu konstruování lodí, které by mohly odvážet Alťany do bezpečí, pokračovalo mnohem pomaleji, než se původně plánovalo. Navíc se vědcům větší stabilní červí díru podařilo vytvořit až v době, kdy začali vymírat živočichové a rostlinstvo… a najednou už nebyl na nic čas. Ta loď byla nakonec dokončena jen jedna jediná – Altantis se jmenovala. Byla nesrovnatelně menší, než předpokládané grandiózní evakuační křižníky, které se v době realizace projektu ukázaly jako nereálné. Altantis přepravila vesmírem jen skupinku vědců, kteří měli za úkol doletět k planetě, na které byl zaznamenán kyslík, vytvořit červí díru a její pomocí dopravovat vzduch domů. Čas ubíhal a života na Altě ubývalo…začali umírat i lidé, pro poslední zvířata už nebyl kyslík, rostliny ve volné přírodě nenávratně mizely, planeta se měnila 11
v mrtvou poušť. Lidé přežívali v hermeticky uzavřených prostorách, jenže přišly další pohromy – kosmické záření, meteorické roje… Když došla první zpráva od vědecké mise, byla naše populace asi na 40% původního stavu. Proti předpokladům byla planeta s atmosférou… tedy Země obydlená a odčerpání potřebného množství vzduchu by pravděpodobně ohrozilo život na ní – navíc výsledek by byl hodně nejistý, a proto bylo upuštěno od výchozího plánu a vědci začali pracovat na jiné – zpočátku bláznivé teorii, jak Alťany zachránit. Přistáli s celou Altantis na planetě, i když věděli, že loď není schopná se z jejího povrchu znova vznést a oni tam budou muset zůstat navždy. Pokusili se pozemšťany požádat o pomoc, ale…no…nebyli zrovna moc vyspělí.“ podíval se na mě provinile. „No, je to přece 3000 let,“ usmála jsem se povzbudivě, „dnes to už třeba pochopím…“ Taky se usmál, oči mu zajiskřily tak nádherně, že jsem od nich nedokázala ty své odtrhnout. Chviličku jsme oba znehybněli v překvapeném pohledu, pak sebou Pet trhl a bleskově… a jakoby provinile upřel oči na svůj azurově modrý koberec. Hlas mu trošku přeskočil, když začal znovu vysvětlovat. „No, prostě nakonec objevili na Zemi velmi inteligentní zvířata, která žila v blízkosti lidí a měla je ráda. To mluvím samozřejmě o kočkách,“ pohlédl na mě tak nějak plaše a zase rychle sklopil zrak, „začali je geneticky upravovat. Kočky se snadno rozmnožují, tak to šlo poměrně rychle. Naši vědečtí pracovníci žili dlouhá desetiletí v Altantis na nějakém malém ostrůvku. Nakonec, když jejich práce skončila, odstěhovali se na pevninu a dožili mezi lidmi. Ostrov i s lodí samozřejmě zničili.“ „No a co ty kočky?“ zablekotala jsem nechápavě. „Každá – a dnes už opravdu každá – dokáže vytvořit miniaturní červí díru ze Země na Altu a tou dopravuje vzduch vždy jednomu jejímu obyvateli. Zní to divně, ale tak nějak to funguje – už 3000 let…“ dodal nejistě, když viděl můj stále nechápavý obličej. „Koček je na Zemi nesrovnatelně víc, než je našich obyvatel. Můžeme – musíme se během našeho života přepojovat vždy na několik koček, ale bez nich dýchat nemůžeme… Víš, než se tohle povedlo, než bylo geneticky upravených koček dost, zůstala na Altě sotva dvě procenta z původního počtu obyvatel – to bylo asi deset milionů a náš počet se pořád snižuje. Dnes je nás sotva polovina, takže Zemi snad příliš neškodíme…“ „To mě tak netrápí,“ skočila jsem mu netrpělivě do řeči, „takže vy dýcháte prostřednictvím našich koček… no dobře. A to jako každá kočka má svého Alťana?“
12
„Né!“ vykřikl Faci a zakoulel nechápavě očima, „ty jsi bráchu snad vůbec neposlouchala!“ ušklíbl se tak znechuceně, až jsem v duchu musela konstatovat, že jeho původní ostych je ten tam, „koček je mnohem víc než nás, takže každý Alťan má svoji kočku, ale každá kočka zákonitě nemůže mít svýho Alťana! A já mám náhodou zrovna tvýho …Filipa?“ „Jo, Filip se jmenuje,“ potvrdila jsem nepřítomně. V hlavě jsem měla dokonalý guláš a opravdu se mi nechtělo – zvlášť po Faciho nepříliš lichotivé poznámce – přiznávat, že tomu pořád nerozumím, takže jsem se rozhodla změnit téma hovoru. „Jak to, že si vzájemně rozumíme?“ vychrlila jsem ze sebe to první, co mě napadlo, „Vy mluvíte česky?“ Tahle moje nevinná otázka je kupodivu zaskočila. Podívali se zmateně na sebe a pak na mě. Zase jsem si připadala jako idiot… Pak Pet nejspíš pochopil, na co se vlastně ptám, ale i tak odpovídal dost váhavě: „No, já přesně nevím, jak to funguje, ale my tady komunikujeme přímo s tvým vědomím. Tvůj mozek, který by byl normálně naším prostředníkem, tedy tvá fyzická součást zůstala na Zemi. Vlastně se spolu domlouváme myšlenkami. I když zase ne tak docela…“ zamyslel se a pak se na mě omluvně a nádherně usmál. V té chvíli jsem zapomněla, na co jsem se ptala a na povrch mé mysli vyplavala jiná otázka… ta, která mi najednou připadala jako základní, všeobjímající a nejdůležitější ze všech otázek, které jsem kdy ve svém životě položila. „Říkali jste, že si naše setkání nebudu pamatovat? To mi jako vymažete paměť?“ Zase se usmáli. Pet chtěl odpovědět… a dokonce se mi zdálo, že mu to taky není úplně jedno, ale Faci vyskočil ze země a s veselým smíchem skoro křičel: „To ne, to přece není nutný! Ty vlastně celou dobu spíš a tohle se ti jen zdá!“ „Nezdá,“ vpadl do toho vážně Pet a Faci se na něho překvapeně podíval. „Ale budeš si to asi myslet, bude to tak vypadat. Probudíš se a všechno bude, jak jsi to tam nechala. Tvoje tělo bude odpočaté, protože vlastně opravdu spalo. Tvoje mysl bude vyčerpaná asi jako po hodně živém snu. Přesvědčíš sama sebe, že to byl jen sen.“ Zdá se mi to nebo mu to je opravdu líto? „A co když ne, já mám slušnou fantazii…“ protáhla jsem vzdorovitě a ucítila jsem, jak se mi oči zaplavují horkými slzami. Petovi po tváři přeletěl šťastný úsměv. Jeho oči se nečekaně zahleděly do mých. Měla jsem pocit, že se celý vesmír zastavil na tu příliš krátkou nekonečnou chvíli. Něco mě bodlo u srdce a odtud se to rozletělo tisíci směry do celého mého nepřipraveného těla. Seděla jsem bez hnutí, neschopná odtrhnout oči, od těch jeho. 13
„To by byl průšvih!“ slyšela jsem jako z dálky Faciho upřímné zhodnocení situace. Pet se rychle otočil na bratra a spojení mezi námi se přerušilo. Všimla jsem si, že má najednou z něčeho strach… ze mě? „Tohle je fakt přísně zakázaný, a pokud se o tom někdo dozví, budeme z toho mít hrozný opletačky… a nechci si ani představit, jak budou prskat naši.“ lamentoval malý elfík a legračně přitom rozhazoval rukama. „Neblbni,“ vpadl mu do zoufalého monologu starší bratr, který bleskurychle nasadil bezstarostný výraz, „nikdo se nic nedozví! Pokud teda budeš mlčet. Nezapomeň, že tak úžasná příležitost k studiu mimoaltského života už se ti nejspíš nikdy nenaskytne, tak toho využij. A řeklo se přece, že to bude naše tajemství!“ Závěr zněl trochu výhrůžně, ale Faci nevypadal, že by ho to vyděsilo. Spíš o tom přemýšlel. Pak se na mě zvědavě podíval, jakoby mě viděl poprvé a skoro zašeptal: „Můžu si na tebe sáhnout?“ „Jasně,“ usmála jsem se co nejpřátelštěji. Cítila jsem potřebu pomoct Petovi zachovat zdání nějakého toho slibovaného dobrodružství, ačkoliv jsem si dost dobře nedokázala představit, jaké dobrodružství může můj nehmotný obraz poskytnout malému klukovi. Faci vstal, přistoupil ke mně ze strany a opatrně do mě šťouchl prstem – tedy chtěl, ale jeho prst projel mým tělem jako paprskem světla. Faci mávl rukou a ta mi prosvištěla břichem. Nic jsem necítila, ale můj obraz se mírně zvlnil. To elfíka zaujalo a hned pokus zopakoval. „Nech toho,“ houkl na něj bratr, který nás celou dobu pozoroval se zvláštním, trochu odměřeným výrazem. „Mně to nevadí!“ pospíšila jsem si s obhajobou Faciho počínání, „Má to být dobrodružství, tak trochu experimentování nezaškodí.“ Faci se na mě poprvé opravdu kamarádsky usmál a vzápětí po mně hodil něčím kulatým, co mnou volně proletělo a rozpláclo se o Petovu postel. Pet zakroutil nesouhlasně hlavou, zakoulel očima, ale už nic nenamítal. „Cítíš něco?“ zeptal se malý objevitel plně zaujatý právě započatým výzkumem. „Ne,“ konstatovala jsem holý fakt. „A teď?“ píchl do mě drátem. „Nic…“ „A co tohle?“ přistoupil blíž a lehounce mi přejel prstem po hřbetu levé ruky. Ucítila jsem slabé brnění. Lekla jsem se a překvapeně jsem ucukla. Faci na mě vytřeštil oči. Taky jsem je měla doširoka otevřené… „To bylo… zvláštní,“ přiznala jsem upřímně a pokusila jsem se popsat co nejpřesněji ten prapodivný pocit. Faci to zkusil znovu. Opatrně mi přejížděl „po kůži“, tedy objížděl svým prstem můj obraz. Pokud se udržel přesně na hraně, 14
projíždělo mnou slabé mravenčení. I se zavřenýma očima jsem byla schopná kdykoliv poznat, kde se mě „dotýká“. Pokud přetáhl a dostal se do mého obrazu, necítila jsem nic. Pet nás sledoval se zvýšeným zájmem, ale zkusit to nechtěl, ani když ho brácha přemlouval. Jen seděl a o něčem přemýšlel. Pokoušela jsem se uhodnout o čem, zatímco nadšený mladý vědec stále stupňoval své objevitelské úsilí. Sama jsem mu pár pokusů navrhla a v přestávkách, když si něco připravoval nebo zapisoval, jsem mu ochotně zodpovídala celou řadu otázek o životě na Zemi, jen aby ho zas nenapadlo poslat mě domů. „Co se ti vlastně stalo? Proč tě sem Filip poslal?“ zeptal se Pet tak nečekaně, že jeho bratr polekaně nadskočil a upustil jakýsi malý přístroj, který mi proletěl stehnem a zůstal v něm ležet, protože se zastavil na sedačce mé židle. Faciho to fascinovalo a opatrně pro něj sáhl. Já už jsem jej ale moc nevnímala. Dívala jsem se do těch hlubokých azurově modrých očí naproti sobě. Mám říct pravdu? „Víš,“ pokračoval najednou nějak omluvně, „muselo ti hrozit nebezpečí, velký nebezpečí. Ale kdyby tě někdo nebo něco ohrožovalo, nepomohl by ti tím, že by tvé vědomí odeslal. Tvé tělo je teď na Zemi ještě zranitelnější. Takže – co se ti to stalo?“ Tuší to… možná i ví. „Já jsem byla to nebezpečí,“ pípla jsem zahanbeně. Jasně že to ví. „Už to nebezpečí nehrozí?“ zeptal se se zvláštním vážným výrazem. V té chvíli jsem měla pocit, že nechci, aby hrozilo. „Ne,“ snažila jsem se, aby to znělo pevně, ačkoliv já jsem si zas tak jistá nebyla. Co když opravdu zapomenu? Budu si myslet, že se mi jen zdál, že to nebyla pravda a já už ty jeho oči nikdy neuvidím. To pak budu ještě zoufalejší než předtím… Faci se najednou napřímil jako pravítko a překotně zalapal po dechu: „Musíš domů! Filip tě volá!“ řekl stručně a pak se na mě podíval upřímným, prosebným pohledem: „Přijdeš ještě někdy? Potřebuju ještě dokončit pár měření a mám tolik otázek…“ Zachytila jsem Petův soustředěný pohled. Kousal se nervózně do rtu, taky čekal, co odpovím. „Ani nevíš, jak ráda bych přišla,“ vypískla jsem zoufale, „ale vůbec nevím, jak bych to měla udělat.“ „Musíš prosit Filipa, já budu taky!“ řekl malý elfík naléhavě. „A hlavně nesmíš zapomenout, musíš uvěřit, že to nebyl sen,“ dodal Pet s vážnou tváří a konečně přešel ke mně. Natáhl ruku, ale nedotkl se mě, „Věř si. Prosím, věř mi…“ zašeptal kdoví proč bolestně. Poslední, co jsem zahlédla, byly jeho oči. Neskutečně modré, hluboké, naléhavé a nejněžnější v celém vesmíru. V té chvíli jsem věděla, že chci žít, protože jsem zas měla důvod. Byla jsem si naprosto jistá, že na tohle setkání 15
nikdy nezapomenu, že se téhle pravdy budu držet jako klíště… a že se zase vrátím – k němu.
16
3. kapitola Žaludek se mi zhoupl a uslyšela jsem nepříjemný a naléhavý zvuk. Jen chviličku jsem dezorientovaně poslouchala, než mi došlo, že je to budík. Zacvakla jsem ho a při tom pohybu se mi z dlaně vysypala hromádka prášků. Posadila jsem se na postel a zoufale si prohrábla vlasy. Filip ležel na mém polštáři, protahoval se líným pohybem jako každá normální kočka a po očku mě pozoroval. Pohladila jsem ho, posbírala rozsypané prášky, vrátila je do lahviček a zanesla je zpět do lékárničky. Pořád mě sledoval. Usmála jsem se, sedla si k němu na kraj postele a podívala se mu zpříma do jeho zvědavých plně rozšířených očí. „Děkuju, Filipe, děkuju, žes kvůli mně riskoval, žes mě to nenechal udělat… a že jsem díky tobě poznala Peta!“ Olízl si nataženou packu a hrál dál obyčejného mourka… Doufám, že se mi ho podaří přesvědčit, aby mě tam zase poslal. Snad mi Faci pomůže – a Pet. Při vzpomínce na elfího prince mě píchlo u srdce. Měla jsem chuť rozběhnout se za ním, obejmout ho… Proč se mě nedotkl? Nechtěl? Hnusím se mu? Možná se jen něčeho bál… Možná příště. Ale bude vůbec nějaké příště? Pet řekl, že musím věřit – tak budu! Filip se blaženě protáhl. Ještě jednou jsem ho pohladila a utíkala do školy. Ani mě nenapadlo, že by to byl jen sen…nebo spíš jsem si to nehodlala připustit. Večer už jsem si tak jistá nebyla. Seděla jsem na posteli s kocourem na klíně a bylo mi všelijak. Hlavou se mi honily různé myšlenky, které všechny směřovaly k jednoznačnému závěru – a to, že jsem cvok. Prosila jsem kocoura, aby mě přenesl červí dírou několik světelných let vesmírem k elfímu princi na planetu bez atmosféry. Co k tomu dodat? Jsem blázen. Už je to jistý! Ale ne, jen nesmím přestat věřit – a jdu spát! Stočila jsem se pod peřinu. Ale oblečená – co kdyby… Hladila jsem Filipa a nepřestávala ho prosit. V duchu i nahlas. Občas se na mě podíval a já jsem měla vážně pocit, že omluvně. Nakonec jsem usnula. Probudila jsem se krátce po půlnoci – ve své posteli. Hrozně mě řezaly kalhotky. Hluboce jsem vydechla a převlékla se do pohodlné flanelové noční košile. Pohladila jsem smutně Filipa a stulila se k němu na polštář. Najednou se kocour napnul a se mnou se zhoupla postel. V následujícím okamžiku jsem stála vedle Faciho v Petově pokoji. Ve zmatku jsem přejela pohledem vlastní tělo – ale k mému překvapení jsem byla normálně oblečená! Ten prostý fakt mě až nepřiměřeně vyděsil. Pohledem plným děsu jsem se rozhlédla kolem sebe, až jsem narazila na dva pořádně 17
vyplašené obličeje. Vypadaly tak legračně, že ze mě rázem spadlo všechno napětí a hlasitě jsem se rozesmála. Evidentně začali uvažovat o mé duševní chorobě, takže jsem se raději rychle uklidnila a vysvětlila jim to, aby mě jako potenciálně nebezpečného šílence neodeslali zase zpátky… „Ale vážně, proč teď na sobě nemám tu záplatovanou noční košili po babičce, ve které ležím ve své posteli na Zemi? A proč je moje vědomí… vůbec… oblečený?“ zeptala jsem se, když jsme se pořádně vychechtali. „No, máš na sobě to, v čem se tvoje vědomí cítí v danou chvíli dobře,“ usmíval se Pet, oči ještě plné slz smíchu, „asi by ses necítila moc dobře nahá na cizí planetě!“ „A mezi klukama, kterým by se to líbilo…“ dodal se smíchem Faci a spiklenecky mrkl na bráchu. Skočila jsem po něm a koutkem oka jsem zahlédla, jak Pet rychle sklopil oči. Faci popadl nějaké desky a snažil se mě prudkým máváním odfouknout. Já jsem s ním se smíchem „bojovala“ a po očku pokukovala po Petovi, který si sedl za svůj psací stůl a hrabal se v nějakých lejstrech. „Faci,“ řekl po chvíli, jakoby mu naše řádění kdoví jak vadilo, „měl jsi přece připravený nějaký pokusy. Jestli ti to teda nevadí…?“ podíval se mi opatrně do očí a mně rázem ztuhl úsměv na tváři. Ty jeho nádherné nadpozemské oči byly najednou tak vážné a – tak smutné. Srdce se mi bolestně stáhlo a já jsem vůbec nevěděla proč. Provedla jsem snad něco, čím jsem tohle způsobila? Faci popadl nějaké přístroje, kterých měl na jednom z bratrových stolků připravenou celou hromadu a vrátil se ke mně. Já jsem se poslušně sesula na (nad) podlahu, připravená na roli pokusného králíka. Petův pohled mi ani na okamžik nepřestával vypalovat díru do hlavy. Co se proboha zvrtlo? Udělala jsem něco špatně? Před chvílí se ještě smál…a teď!? Faci pořád něco žvatlal, běhal kolem mě a já jsem poslušně dělala to, co po mně chtěl, odpovídala na jeho všetečné otázky a … pokukovala po Petovi. Měla jsem radost, když jsem ho přistihla, že se podíval na mě. Přátelsky jsem se zašklebila, ale on se neusmál. Pořád prohlížel nějaké papíry a kousal se zamyšleně do rtu. Nevypadalo to, že by si nás nějak zvlášť všímal. Spíš měl jen hodně práce. Jeho bráška ze mě tahal informace o lidské společnosti. Ptal se úplně na všechno – až jsem se červenala. V těch chvílích jsem byla opravdu ráda, že Pet pracuje. Měla jsem až výčitky, že mu kazím bratra. Některé moje informace ho evidentně překvapily a některé pobavily. Snažila jsem se odpovídat pravdivě, i když občas to nebylo lehké. Vyptával se na to, jak žijeme, jak vypadají rodiny, jak naše domy, jak se lidé zamilují, jak probíhá svatba, jak se rozmnožují (to jsem Petovu pozici hlídala nejvíc, ale něco psal a vůbec nezvedl hlavu…), jak vychovávají děti, kolik jich mají… Moc jsem ho pobavila svými rozpaky u tématu antikoncepce. Pořád totiž nemohl pochopit, co to je a já už jsem opravdu 18
ztrácela pevnou půdu pod nohama – dá-li se to v mé nehmotné situaci vůbec říct. Pak Faci přitáhl nějaký větší přístroj a chvíli nad ním přemýšlel. „Pete,“ obořil se na bráchu mírně vytočeně, „pojď mi pomoct! To musíš pracovat zrovna, když je tady? Pořád mě otravuješ…“ „Sklapni!“ přerušil ho Pet. Vstal neochotně od stolu a bez dalšího slova uchopil cosi, co mu Faci podával, dřepl si k nám a zatímco jeho bratříček objížděl můj obraz nějakou tyčkou, hlásil mu naměřené hodnoty. Po chvíli mu mladý vědec vzal krabičku z ruky a věnoval se sestavování grafu podle výsledků měření. Nechal nás tam tak blízko od sebe. Kdybych natáhla ruku… „Můžu se taky na něco zeptat?“ řekl Pet tiše a váhavě. Sklopené oči prozrazovaly, že to nebude lehká otázka. Přikývla jsem, až když se na mě pokradmu podíval. „Proč…“ hlas se mu zachvěl, „proč jsi chtěla – když tě sem Filip minule přenesl – proč ses chtěla…?“ „Nechal mě kluk.“ Nechtěla jsem, aby tu otázku dokončil, nechtěla jsem, aby to řekl nahlas. Díval se na mě tak vážně a tak … něžně. Měla jsem strach, že se bude ptát dál, že budu muset uhnout pohledem, ale on zašeptal: „Promiň, měl jsem o tebe… minule… hroznej strach.“ Dál se mi díval zpříma do očí, jakoby tam ty další odpovědi mohl vyčíst… „Hele, uhni!“ strčil do něho Faci, který mě obcházel s další krabičkou v ruce, „za chvíli bude muset jít a já chci tohle dokončit!“ „Proč jste mě sem přenesli až tak pozdě?“ vyhrkla jsem na ně trochu ukřivděně otázku, která mě trápila celou dobu. „No, váš a náš den není stejný – a pak, musí se to všechno zkoordinovat,“ začal vysvětlovat Pet. „Prostě,“ skočil mu do řeči mírně užvaněný bráška, „ty musíš být s kocourem na místě, kde může tvoje tělo zůstat nehybně ležet, my musíme být doma – teda vlastně jen já (Pet mu dal z legrace pohlavek), nesmí tady nikdo být – nejhorší jsou naši. Těch se zbavit, to je fuška…“ „Dřív to nešlo…“ shrnul to Pet a tak nádherně se na mě usmíval s omluvou v očích. Možná ho opravdu mrzelo, že to dřív nešlo… „A Filip Facimu řekne, jestli můžu?“ zajímalo mě. „Tak nějak“ pokrčil Pet rameny. „Je to vlastně jen … pocit,“ dodal Faci zamyšleně, „ale jo, řekne!“ Najednou mi bleskla hlavou úplně jiná otázka a vyslovila jsem ji dřív, než jsem si to mohla rozmyslet: „Proč tě to vlastně zajímalo? Víš, proč jsem…“ doufala jsem, že to pochopí, protože jsem najednou nevěděla, jak bych to měla dokončit. Pochopil.
19
„Já nevím,“ hledal pracně slova zase on, „já – chtěl jsem vědět, představit si, co tě tak… bolelo.“ „Myslel sis, že jsem něco provedla, že jsem udělala něco zlýho, hroznýho, že jsem…“ „Ne, to ne!“ zarazil mě rozhodným gestem, „kočka by sem nikdy nepřepravila někoho… zlýho. Nikdy by neriskovala kvůli někomu, kdo si to nezaslouží. Kočky jsou opravdu moc inteligentní. Filip má určitě důvod, proč tě má tak… rád.“ Díval se mi zpříma do očí, ale při posledním slově, ty své sklopil a hlas se mu neznatelně zachvěl. Hrozně jsem zatoužila pohladit ho po vlasech, které mu spadaly podél tváří až na ramena. Ruka se mi dokonce pohnula o pár centimetrů, ale rychle jsem ji zadržela. Proč je proboha ke mně tak milý?! „Přijdeš zítra?“ vzhlédl od svých tabulek Faci, „Naši nejsou celý den doma. Já přijdu hned po škole a Pet taky dělá jen dopoledne,“ oznámil mi zcela věcným tónem. „Co vlastně děláš?“ dívala jsem se na Peta, ale odpověděl Faci: „Já se chci věnovat vědě – biologii, obor ještě přesně nevím, ale moc mě zajímají pozemšťani – lidi, a taky zvířata. O těch mi povíš příště. Ty jsi pro mě taková šťastná náhoda… zakázaná, ale i tak vítaná, protože jak jinak bych se to všechno mohl dozvědět…“ „A já jsem konstruktér!“ vpadl mu bratr do monologu. Všimla jsem si, že se na něho Faci podíval nějak překvapeně, ale nekomentoval to, „vlastně to ještě studuju. Pořád se tak nějak …učím. A ty?“ „Studuju filozofii. Trochu od věci, co?“ zasmála jsem se hloupě. „Asi proto jsi tak přístupná novým poznatkům a neděsí tě setkání s jinými formami života,“ vrátil mi Pet úsměv, jenže ten jeho byl krásný. Smál se i očima, celým obličejem. Duhovky mu tak nádherně zářily, koutky jeho malých dětských úst se zvedly nahoru a vykouzlily mu pod očima roztomilé vějířky drobných vrásek. Byl nekonečně milý, dobrý… Ten pohled se nedal vydržet, musela jsem sklopit oči. „Tak můžeš zítra?“ zopakoval Faci od svých grafů. „Jasně, ale nevím, kdy budu moct jít ‚spát‘.“ Asi budu muset předstírat nemoc, napadlo mě, ale nahlas jsem to radši neřekla. Nevěděla jsem, jak by se dívali na lhaní rodičům, když o mně mají tak dobré mínění.
20
