P Ř E D E H R Y SVAZEK 1
SVĚTLO A STÍN
Paul B. Thompson & Tonya R. Carter
RADOMÍR SUCHÁNEK
NAKLADATELSTVÍ NÁVRAT • 1998
-
2 -
DRAGONLANCE® PRELUDES Volume One
DARKNESS & LIGHT
Cover Art by JEFF EASLEY Czech translation by ŠÁRKA BARTESOVÁ, FILIP HYNEK U.S., CANADA, ASIA, PACIFIC, & LATIN AMERICA Wizards of the Coast, Inc. P.O. Box 707 Rcnton, WA 98057-0707 +1-206-624-0933
EUROPEAN HEADQUARTERS Wizards of the Coast, Belgium P.B. 34 2300 Turnhout Belgium +32-14-44-30-44
Visit our websitc at www.tsr.com
Dragonlance and the TSR logo are registered trademarks owned by TSR, Inc. TSR, Inc. is a subsidiary of Wizards of the Coast, Inc. © 1989, 1999 TSR, Inc. All rights reserved. All Dragonlance characters and the distinctive likenesses there of are trademarks of TSR, Inc. ISBN 80-7174-055-1 -
3 -
-
4 -
-
5 -
TEXTY K MAPÁM strana 6 Sea of Dust - Moře prachu; Flight Path - místo přistání; Plain of Stones Kamenné pláně; Lunitari - Lunitár; Path of the Micones - cesta mikónů; Rapaldo's Village - Rapaldova vesnice; Obelisk - obelisk; Valley of the Voice - Údolí Hlasu strana 7 (A) Where Stunn and Kitíara meet the gnomes - Zde Sturm a Kitiara potkali gnómy (B) Where the Cloudmaster landed upon its return - Zde Mrakoplavec přistál při návratu (C) The Ford of Kerdu - Kerduský brod (D) Castle Brightblade - Hrad Ostromeč _ . _ ._ ._ Sturm and Kitíara's route - cesta Sturma a Kitiary _ _ _ _ _ _ Sturm's solo route - Sturmova cesta Palanthas - Palantas; High Clerist Tower - Věž Nejvyššího kněze; Vingaard Mountains - Vinohradské vrchy; Vingaard Keep - pevnost Vinič; Vingaard River - řeka Vinič; Solanthus - Solantus; Garnet Mountains - Granátové hory; Caergoth - Kargot; New Sea - Novomoře
-
6 -
1 Různé cesty PODZIM OBARVIL ÚTĚŠÍN VESELÝMI BARvami. Okna i verandy všech domů v městečku byly nyní plné oranžového, červeného a žlutého listí, neboť jeden jako druhý spočívaly na mohutných větvích řásníků, vysoko nad bažinatou zemí. Tu a tam se mezi stromy lesního města otevíraly mýtiny, zdejší náměstí, na kterých se jeden týden mohl konat třeba trh a ten další karneval. Toho jasného odpoledne stály na jedné ze sluncem zalitých mýtin tři postavy dva muži a jedna žena. V nebezpečné hře se tam míhaly dva meče a každou chvíli se prudce zaleskly, jak se do nich opřely sluneční paprsky. Postavy s meči v rukou kolem sebe obezřetně kroužily, hrozíce jedna druhé náhlými výpady obnažených čepelí. Třetí postava stála v pozadí a jen mlčky přihlížela. Meče se náhle srazily v drsném polibku kalené oceli. „To bylo něco!" prohlásil Karamon Majere, ten, co stál v pozadí. „Bezvadná obrana, Sturme!" Vysoký mladý muž s dlouhým hnědým knírem jen něco zabručel. V tu chvíli měl příliš málo času. Jeho protivník vyrazil proti němu a mečem mu mířil na hruď. Sturm Ostromeč ostře ťal po blížícím se hrotu a o krok ustoupil. Soupeřova zbraň ho minula snad jen o pouhý palec. Ta, se kterou Sturm bojoval, zavrávorala. Nohy se jí při tom výpadu dostaly příliš daleko od sebe a žena ztratila rovnováhu. „Pozor, Kit!" vykřikl Karamon, jeho sestra se však narovnala s lehkostí tanečnice. Hlasitě srazila podpatky a nabídla Sturmovi za cíl pouze svůj štíhlý profil. „Dávej pozor, můj drahý příteli," řekla. „Teď ti předvedu něco, co se může naučit jenom ten, kdo bojuje za peníze. Kitiara opsala hrotem meče ve vzduchu několik malých kroužků. Jeden, druhý, třetí - Sturm pozorně sledoval ten smrtící hrot. I Karamon ho sledoval, ústa dokořán. Bylo mu osmnáct a byl větší než většina dospělých mužů, myšlením to však stále byl jenom chlapec. Divokou a světem protřelou Kitiaru přímo zbožňoval. Jeho sestra měla v sobě víc síly a života než deset mužů. Karamon ze svého místa viděl každý zub na Kitiařině meči, každou památku na bitvy, kterými prošla. Plochá strana té čepele byla bez jediné poskvrny, dokonale vyleštěná zručnýma a zkušenýma rukama. Sturmův meč byl oproti tomu tak nový, Že na jeho rukojeti byl stále ještě patrný nádech, který oceli dala kovářská výheň. „Pozor na pravou stranu," řekl Karamon. Sturm sevřel meč i druhou rukou a postavil se čelem ke Kitiaře, jak se slušelo na rytíře ze Solamnie, „Postřeh!" Kitiara se bleskurychle otočila na jedné noze a její meč se vznesl do vzduchu. Zamířil ke Sturmovi a Karamon zatajil dech. Sturm se ani nepohnul. Lesknoucí se čepel musela dokončit svůj smrtonosný oblouk na rytířově krku. Karamon zavřel oči - a uslyšel zařinčení střetávající se oceli. Zahanbeně oči zase otevřel. Sturm jednoduše a bez jakýchkoli fines postavil Kitiařinu meči do cesty ten svůj. Stáli teď přímo proti sobě, meče vysoko zdvižené a zaklesnuté jeden do druhého těsně nad jílci. Kitiařino zápěstí se chvělo. Udělala ještě jeden krok kupředu a -
7 -
volnou rukou si podepřela ruku s mečem. Sturm však nepovolil. Kitiara zbledla a pak zrudla. Karamon ten výraz už dobře znal. Ten přátelský souboj se jeho sestře přestával líbit a namísto radosti ji začínal ovládat hněv. Ustoupila o půl kroku dozadu a s největší námahou vzdorovala Sturmově mnohem větší síle. I tak ale jílec jejího meče stále klesal. Tepaný chránič Sturmova nového meče se jí otřel o bradu. Najednou Kitiara zhluboka vydechla a přestala se bránit. Oba meče se zabodly do nazelenalého bahna. „Stačilo," řekla. „To pivo platím já. Něco takového jsem ti neměla dovolit. Pojď, Sturme. Korbel Otikova nejlepšího piva nám určitě přijde vhod." „S tím souhlasím," odpověděl Sturm. Vytáhl meč z bahna a sotva popadaje dech zamířil k vesnici. Jakmile se však pohnul, Kitiara mu strčila mezi kotníky hrot svého meče. Sturm klopýtl a spadl pozpátku na trávu. Meč mu vyletěl z ruky a ve zlomku vteřiny nad ním stála Kitiara a dotýkala se jeho hrdla třicet palců dlouhou nablýskanou čepelí. „Vždycky nebudeš bojovat jenom pro zábavu," řekla. „Měj oči otevřené a meč v ruce, můj příteli, a budeš žít mnohem déle, než kdybys to nedělal." Sturm se podíval na meč a pak na Kitiařinu tvář. Černé vlasy zmáčené potem se jí lepily na čelo a od přírody tmavé rty měla pevně stisknuté. Pomalu se ale rozestoupily v pokřiveném úsměvu. Zastrčila meč do pochvy. „Netvař se tak zkroušeně. Je lepší, když tě srazí k zemi přítel, než když ti nepřítel usekne hlavu." Natáhla ruku. „Měli bychom jít. Jestli hned nevyrazíme, Flint s Tanisem nám všechno vypijí." Sturm sevřel podávanou ruku. Byla teplá a plná mozolu, které na ní zanechaly rukavice a jílce mečů. Kitiara ho zvedla ze země a přitáhla si ho těsně k sobě. Sturm sice byl o hlavu vyšší a o padesát liber těžší, přesto si však vedle ní připadal jako nezkušený mladíček. Její jasné oči a příjemný úsměv však jeho neklid brzy rozptýlily. „Už chápu, jak se ti mohlo podařit uživit jako nájemný žoldnéř," řekl a shýbl se pro svoji zbraň. Zvedl meč ze země a zastrčil ho do pochvy. „Děkuji ti za lekci. Příště už se mé nohy na dosah tvého meče nedostanou." „Kit, mohla bys mě něco z toho taky naučit?" zeptal se dychtivě Karamon. I on měl krátký meč, který dostal právě od své světaznalé sestry. Ta k němu přišla na některém z mnoha bitevních polí, které už v životě viděla. Flint Křesadlo, kovář, jakému se vyrovnal jen málokdo, tvrdil, že Kitiařin meč vykovali v jižním Qualinestu. A vlastně jen podle takových nepatrných náznaků mohli Kitiařini přátelé hádat, kam všude ji její cesty kdy zavedly. „Proč ne? Přivážu si jednu ruku k opasku, aby to bylo aspoň trochu spravedlivější." Karamon otevřel pusu, aby na to odpověděl, Kitiara mu ji však zakryla dlaní. „Teď jdeme do hospody. Jestli se honem nenapiju toho piva, umřu žízní!" Když došli k patě velkého řásníku, na kterém stál hostinec U Posledního domova, narazili na Flinta. Trpaslík seděl na prvním schodu a ve svých mohutných, uzlovitých rukou držel kus dřeva, ze kterého nožem obratně odřezával jak vlas tenké plátky. -
8 -
„Hm, hm. Tak se přece jenom vracíš se zdravou kůží," řekl Flint, prohlížeje si Sturma. „Skoro jsem si myslel, že si poneseš hlavu v mošně." „Zdá se mi, že mi opravdu důvěřuješ," opáčil kysele mladý rytíř. Kitiara se zastavila a rukou se opřela o Karamonova široká ramena. „Dávej si pozor, starý. Náš pan Sturm má hodně silné ruce. Až mu dojde, že se nemá řídit těmi obstarožními pravidly..." „Čest nikdy nezastará," řekl Sturm. „A díky tomu jsi přistál na zádech s mým mečem pod krkem. Kdybys..." „Nezačínej s tím!" zanaříkal Karamon. „Jestli si budu muset ještě jednou poslechnout to o té cti, umřu nudou." „Já se hádat nebudu," prohlásila Kitiara a plácla bratra přes zadek. „Já už jsem si svoje řekla." „Pojď taky, Flinte. Kit platí," řekl Karamon. Starý trpaslík smetl z klína hromádku bílých odřezků a vstal. Pak si upravil oblečení a strčil nůž do kapsy u kalhot. „Ty žádné pivo nedostaneš," řekla Kitiara Karamonovi s přehnanou přísností. „Na pití ještě nejsi dost starý." Karamon vyklouzl zpod její ruky, přeběhl ke Sturmovi a prohlásil: „Kit, je mi přece osmnáct." Na Kitiařině tváři se objevil výraz nesmírného překvapení. „Osmnáct? A víš to jistě?" Její bratr byl o víc než palec vyšší než Sturm. Karamon se na ni znechuceně zadíval. „To si piš. Vůbec sis nevšimla, že jsem dospělý člověk." „Jsi děcko!" zakřičela Kitiara a zamávala mečem. „Ještě slovo a udělám z tebe dva!" „Určitě?" ušklíbl se Karamon. „To bys mě nejdřív musela chytit!" Se smíchem se rozběhl do schodů. Kitiara skryla meč a vrhla se za ním. Karamonovy dlouhé nohy však po strmých schodech jen letěly. Během několika okamžiků on i jeho sestra zmizeli za kmenem stromu. Flint a Sturm stoupali mnohem pomaleji. Větvemi stromu se prodíral svěží vítr a schodiště co chvíli zasypala sprška pestrobarevných listů. Sturm se podíval tím směrem, kde se za větvemi řásníku rýsovaly ostatní útěšínské domy. „Za pár týdnů už bude zase vidět druhá strana náměstí," řekl zadumaně. „Pravda," přisvědčil Flint. „Připadá mi to trochu divné, že touhle dobou nejsem na cestách. Víš, chlapče, ani nemůžeš pamatovat, jak dlouho už chodím po Abanasinii a vydělávám si na živobytí." Sturm přikývl. Všechny je překvapilo, Že Flint chce přestat se svým potulným kovářstvím. „Už je to ale za mnou," řekl Flint. „Přišel čas, kdy by si mé nohy měly trochu odpočinout. Možná začnu pěstovat růže." Sturmovi přišla představa drsného starého trpaslíka zalévajícího růže tak podivná, že honem zavrtěl hlavou, aby se té myšlenky zbavil. V půli schodiště bylo široké odpočívadlo. Sturm se na něm náhle zastavil a opřel se o zábradlí. Flint udělal ještě pár kroků a pak se zastavil i on. Ohlédl se po -
9 -
Sturmovi a zeptal se: „Co se děje, chlapče? Řekl bych, že mi chceš něco říct." Flint se nemýlil. „Odjíždím," řekl Sturm. „Jedu do Solamnie. Chci se postarat o své dědictví." „A tvůj otec?" „Pokud po něm ještě zbyla nějaká stopa, najdu ji." „Mohla by to být dlouhá cesta a velmi nebezpečné pátrání," řekl Flint. „Přesto bych ale byl docela rád, kdybych mohl jít s tebou." „Nedělejte si starosti." Sturm odstoupil od zábradlí. „Je to moje cesta." Rytíř a trpaslík vešli do hostince právě včas, aby se s jejich hlavami potkala salva více i méně ohryzaných jablek. Naprosto překvapené oběti si začaly s odporem vytírat z očí lepkavou dužinu, zatímco se sál hostince otřásal smíchy. „U všech ďáblů, kdo to udělal?" zaburácel Flint. Asi čtrnáctileté, trochu nemotorné děvče s kudrnatými zrzavými vlasy podalo rozčilenému trpaslíkovi ručník. „Otik lisoval nový mošt a tady ti dostali zbytky," řekla rozpačitě. Sturm si utřel obličej. Kitiara a Karamon se opírali o výčepní pult a smáli se jako blázni. Otik, tělnatý majitel hostince, jen pohoršené kroutil hlavou na druhé straně výčepu. „Toto je prvotřídní hostinec," prohlásil. „Jestli musíte takhle vyvádět, běžte si ven." „Nesmysl!" řekla Kitiara a položila na pult velkou minci. Karamon si protřel uslzené oči a překvapeně se na peníz zadíval. Byla to zlatá mince, a zlatých mincí Karamon ještě mnoho neviděl. „Můj drahý Otiku, tohle by do tvé duše mělo vnést trochu klidu," řekla jeho sestra. Od svého stolu vstal nějaký vysoký, ramenatý muž a přistoupil k výčepu. Jeho pohyby byly podivně graciézní a jeho vystouplé lícní kosti a zlaté oči na dálku prozrazovaly elfí krev. Vzal do ruky tu minci. „Copak, Tanisi?" zeptala se Kitiara. „To jsi ještě nikdy neviděl zlato?" „Ještě nikdy jsem neviděl tak velkou minci," odpověděl Tanis Půlelf. Několikrát obrátil minci v prstech. „Kde byla vyražena?" Kitiara zvedla korbel a napila se. „Nevím," řekla. „Dostala jsem to v žoldu. Proč se ptáš?" „Ten nápis je v elfštině. Řekl bych, že to pochází ze Silvanestu." Sturm a Flint přešli k výčepu a se zájmem si minci prohlédli. Podle Flinta bylo to jemné písmo zcela bezpochyby elfí. Odlehlý Silvanest neudržoval se zbytkem Ansalonu prakticky žádné styky a ani jeden z přátel si nedokázal představit, jak se nějaká elf i mince mohla dostat tak daleko na východ. „Prostě lup," ozval se z kouta místnosti nějaký hlas. „Cos říkal, Raiste?" zeptal se Karamon. V rohu hostinské místnosti seděla bledá postava, Karamonův bratr Raistlin. Jako obvykle studoval nějaký zaprášený svitek. Vstal a vydal se ke skupince u výčepu. Světlo pronikající barevnými tabulkami v oknech hostince dodávalo jeho bledé tváři podivný nádech. „Lup," opakoval. „Kořist, plen a dranc." „My víme, co to slovo znamená," řekl ostře Flint. - 10 -
„Chce říct, že tu minci pravděpodobně někdo ukradl v Silvanestu, aby se pak objevila v truhle Kitina velitele," řekl Tanis. Mince putovala z ruky do ruky. Každý si ji chtěl prohlédnout a potěžkat. Nebyl to jen pouhý peníz, bylo to něco, co mluvilo o dalekých zemích a podivném, tajuplném lidu. „Já se chci taky podívat," ozval se zpod výčepu něčí naléhavý hlas. Mezi Sturmem a Karamonem se objevila malá, štíhlá ruka. „Jen to ne!" vykřikl Otik a vzal Tanisovi minci. „Jak se šotek dostane k penězům, můžete se s nimi v tu ránu rozloučit!" „Tasi!" zvolal Karamon. „Neviděl jsem tě přijít!" „Však byl pořád tady," řekl Tanis. Tasslehoff Bosonožka byl, jako ostatně všichni šotci, velmi chytrý a zároveň velmi drobný. Dovedl se schovat i v tom nejmenším úkrytu a vědělo se o něm, že má velmi hbité prsty - že je „zvědavý", jak to o sobě sám prohlašoval. „Každému jedno pivo," řekla Kitiara. „Když už je vidět, že si to můžeme dovolit." Otik nalil z velikého džbánu pivo do řádky korbelů a přátelé se vrátili k velkému kulatému stolu uprostřed místnosti. Raistlin se už ke svému svitku nevrátil a místo toho se posadil ke stolu s ostatními. „Už jsme tady všichni," řekl Tanis, „takže by měl někdo pronést přípitek." „Na Kitiaru, která zařídila tuhle hostinu!" řekl Karamon a zvedl svůj korbel s moštem. „Na to zlato, které ji platí," ozvala se jeho sestra. „Na elfy, kteří ho vyrazili," navrhl Flint. „Na elfy připíjím ráda, ať jsou, kde chtějí," řekla Kitiara a usmála se přes džbánek na Tanise. Už už se chtěla na něco zeptat, než to však stačila vyslovit, Tasslehoff vyskočil na židli a mávnutím ruky požádal o klid. „Mám návrh, abysme připili na Flinta," řekl Tas. „Tohle je ten úplně první rok od Pohromy, kdy Flint nebude na cestách." Kolem stolu se rozběhl smích a starý trpaslík zrudl. „Ty jedno nedochůdče," zaduněl jeho hlas, „kolik mám podle tebe let?" „Do tolika neumí počítat," upozornil ho Raistlin. „Je mi sto čtyřicet tři, ale dávám na vědomí, že si to klidně rozdám s každým mužem, ženou, popřípadě šotkem, který by po tom toužil," vyhlásil Flint. Bouchl těžkou pěstí do stolu. „Zkusí to někdo?" Nepřihlásil se nikdo. Navzdory svému věku a malé postavě byl Flint samý sval a navíc výborný zápasník. Od té chvíle už jen vesele pili a připíjeli, na co je napadlo, až se z odpoledne stal večer a z večera noc. Aby zapudili opilost, objednali si jednu z Otíkových velkých večeří. Za chvíli už stůl sténal pod tácy plnými jehněčího, kuřat, chleba, sýra a Otíkových proslulých smažených brambor. Tácy roznášelo jedlíkům to zrzavé děvče. Karamona jednu chvíli napadlo strčit jí do kapsy u zástěry ohlodanou kuřecí kost, děvče však odpovědělo stejnou mincí a hodilo mu za límec horkou bramboru. Karamon vyletěl ze židle, jako by ho něco - 11 -
kouslo, a děvče pobaveně odkráčelo do kuchyně. „Kdo to vlastně je, ta střelená holka?" zeptal se Karamon, zatímco se pokoušel vytřást z podolku ten nepříjemně horký předmět. „Otíkova schovanka," řekl Raistlin. „Jmenuje se Tiká." Večer ubíhal a osazenstvo hospody se několikrát vyměnilo. Bylo už hodně pozdě, když Otik a Tiká zapálili svíce ve velkém svícnu, stojícím na stole hodujících přátel. Tou dobou už ale veselé tlachání pozdního odpoledne ustoupilo mnohem vážnějšímu rozhovoru. „Zítra odjíždím," oznámila Kitiara. Ve světle svící měla její opálená tvář zlatavý nádech. Tanis na ni upřeně hleděl a cítil, jak se staré bolesti zase vracejí. Byla to nesmírně přitažlivá žena. „A kam jdeš?" zeptal se Karamon. „Nejspíš na sever," odpověděla. „Proč zrovna na sever?" zeptal se Tanis. „Mám pro to své vlastní důvody," odpověděla, trochu strohou odpověď však zmírnil její okouzlující úsměv. „Nemohl bych jet s tebou?" zeptal se Karamon. „Ne, bratříčku, nemohl." „Ale proč?" Kitiara seděla mezi oběma dvojčaty a teď se místo na Karamona podívala na Raistlina. Karamonův pohled sledoval její. Samozřejmě. Raistlin ho potřebuje. Byli sice dvojčata, příliš se však jeden druhému nepodobali. Karamon byl přívětivý medvěd, Raistlin jeho pouhý stín, vychrtlý mladý učenec. Býval často nemocný a měl dost nepříjemný zvyk znepřátelovat si velká, silná a bojechtivá individua. Jeho matka se po narození dvojčat už nikdy zcela neuzdravila, takže to nakonec byla Kitiara, kdo dával pozor, aby malý Raistlin nepřišel k újmě. Po ní se stal ochráncem svého dvojčete Karamon. „I já odcházím," vložil se do rozhovoru Sturm. „Také na sever." Podíval se po Kitiaře. „Blázni," zavrtěl hlavou Tasslehoff. „Sever je hrozně nudný. Já to znám - byl jsem tam. Máte jít na východ, tam je to mnohem lepší. Je tam spousta zajímavých věcí - města, lesy, hory..." „A také kapsy, ze kterých se dobře krade, a koně, kteří se dají půjčit," řekl Flint. Šotek vystrčil spodní ret. „Nemůžu za to, že tak dobře hledám ztracené věci." „Jednou ale najdeš něco, co patřilo někomu, komu se to nebude líbit, a budeš viset." „Já musím jít na sever," řekl Sturm. Naklonil se nad stůl a opřel si bradu o dlaně. „Vracím se zpět do Solamnie." Udiveně se na něj zadívali. Všichni znali příběh o tom, jak byl Sturm vyhnán ze své vlasti. Už tomu bylo dvanáct let, co se solamnijští rolníci vzbouřili proti svým pánům rytířům. Sturm a jeho matka jen sotva vyvázli holým životem. Rytíři byli ve své vlastní zemi stále ještě nenáviděni a opovrhováni. „Nehodil by se ti jeden zkušený voják?" nadhodila Kitiara. Její nabídka všechny zjevně zaskočila. - 12 -
„Nechtěl bych, aby ses dostala někam, kam netoužíš jít," řekl klidně Sturm. „Sever jako sever. Na východě už jsem byla a na jihu a na západě taky." „V pořádku. Bude mi ctí, když mě budeš doprovázet." Sturm se obrátil k Tanisovi. „A co ty, Tanisi?" Tanis zamyšleně otíral kusem chleba talíř se zbytky večeře. „Přemýšlel jsem o tom, že bych se mohl sám někam vypravit. Vlastně ani nevím, kam přesně - asi někam, kde jsem ještě nebyl. Na sever to ale nejspíš nebude." Podíval se na Kitiaru, její pohled ale mířil ke Sturmovi. „Dobrý nápad," prohlásil Tasslehoff. Pravou ruku hrábl do kapsy u své kožešinové vesty a vytáhl odtamtud plochý měděný kotouč. Šotek natáhl prsty a začal s tou věcí kutálet po hřbetu ruky. Bylo to cvičení, které občas prováděl, aby mu prsty nevyšly ze cviku. Na druhé straně, ne že by to potřeboval. „Tanisi, víš co, půjdeme na východ spolu." „Ne." Příkré odmítnutí zastavilo měděný kotouček v půli cesty přes šotkovu malou ruku. „Ne," opakoval Tanis, tentokrát o hodně mírněji. „Tuto cestu musím vykonat sám." Nad stolem znovu zavládlo ticho. Pak ale Karamon hodně nahlas škytl a znovu se ozval smích. „Omlouvám se," řekl Karamon a natáhl se po Kitiařině džbánu. Jeho sestra se však obelstít nenechala, a jakmile se Karamon dotkl cínového držadla, bouchla ho lžící do zápěstí. Karamon sebou cukl a rychle ruku zase stáhl. „To není fér!" protestoval. „Jestli to zkusíš ještě jednou, dopadneš mnohem hůř," řekla Kitiara. Karamon se ušklíbl a ukázal jí svou mohutnou pěst. „Šetři síly, bratře," řekl Raistlin. „Budeš je potřebovat. „A to proč?" „Jelikož se všichni přítomní rozhodli podniknout nějaké výpravy, zdá se mi vhodné oznámit, že i já se vydám na cesty." Flint si posměšně odfrkl. „Přežil bys tak nanejvýš dva dny." „To je možné." Raistlin klidně sepjal své dlouhé, štíhlé prsty. „To by ale se mnou nesměl jít můj bratr." „Kdy a kam?" zeptal se Karamon, potěšilo ho však už jenom to, že má vůbec někam jít. „To teď nemohu říct," řekl Raistlin. Světle modré oči měl upřené na téměř nedotčený talíř. „Může to být dlouhá a nebezpečná cesta." Karamon radostně vyskočil. „Jsem připraven." „Sedni si," řekla Kitiara a zatahala bratra za lem vesty. Karamon s žuchnutím spadl zpátky na židli. Flint si zhluboka povzdechl. „Všichni mě najednou opouštíte," řekl. „Jen se přestanu ochomýtat kolem té kovařiny a vy všichni se někam rozběhnete." Znovu si povzdechl, tak těžce, že se plameny svící na stole vyděšeně zachvěly. „Ty starý medvěde," otočila se k němu Kitiara, „pořád by ses jenom litoval. Neznám žádný zákon, který by ti přikazoval, že musíš zůstat tady v Útěšíně. Copak nemáš žádné příbuzné, ke kterým by ses mohl vnutit?" - 13 -
„Má," skočil jí do řeči Tasslehoff. „Může se jít podívat za svou šedovousou chtěl jsem říct šedovlasou - babičkou." Trpaslík zrudl vzteky. Ti, kteří seděli nejblíž k němu -Karamon a Sturm - se od zuřícího trpaslíka rychle odtáhli. Flint praštil korbelem do stolu a postříkal přitom Tasslehoffa sprškou piva. Velké kapky zlatavého moku se šotkovi rozprskly na nose a vsákly se mu do bujné hnědé kštice. Tasslehoff zamrkal a vytřel si z očí Otíkův ležák. „Z mé babičky si nikdo legraci dělat nebude!" prohlásil trpaslík. „Víc než jednou určitě ne," dodal hlasem mudrce Tanis. Tas si utřel tvář do rukávu, popadl svůj vlastní, o hodně menší korbel (už byl prázdný) a sevřel jej v podpaží jako bizarní přilbu. Pak se zatvářil jako sama uražená důstojnost a zadeklamoval: „Souboje, souboje jest třeba!" „A já budu tvůj sekundant, Tasi!" řekla nadšeně Kitiara. „Já jdu s Flintem!" vykřikl Karamon. „Zbraně volí kdo?" chtěl vědět Tanis. „Flint vyzývá - volit musí on," řekl s úsměvem Sturm. „Co to bude, náš starý válečníku? Ohryzky na deset kroků? Naběračky a poklice?" zeptala se Kitiara. „Beru všechno kromě pivních džbánů," ušklíbl se Tas a na jeho obličeji vystřídalo vznešenou důstojnost obvyklé šibalství. Smích neustal, dokud se nevrátila Tiká. „Tiše, tiše, už je přece pozdě! Copak nemůžete být chvilku potichu?" zašeptala. „Utíkej pryč, nebo dostaneš na zadek," řekl Karamon, aniž by se po děvčeti ohlédl. Tiká se mu postavila za záda a začala mu nad hlavou dělat příšerné grimasy. Přátelé se znovu rozesmáli. Karamon se kolem sebe jen zmateně rozhlížel. „Co je tady tak legračního?" zeptal se. Tiká hbitě vytáhla Karamonovi z pouzdra dýku a s hrozivým výrazem ve tváři mu ji zvedla nad hlavu, jako kdyby ho chtěla bodnout do zad. Kitiaře začaly smíchy téct slzy a Tas spadl ze židle. „Čemu se tak smějete?" zařval Karamon. Prudce otočil hlavu a přichytil Tiku přímo při činu. „To snad ne!" vykřikl pobouřeně a vrhl se po ní. Děvče mu uteklo uličkou mezi prázdnými stoly a Karamon se rozběhl za ní, převraceje přitom židle a narážeje do stolů. Z kuchyně se vyšoural Otik s lampou v ruce. Noční košile mu padala z ramen a řídké bílé vlasy mu stály na hlavě v komických chomáčích. „Co je to tady za rámus? Tady se snad člověk ani nevyspí! Tiko, děvče moje, kde jsi?" Zrzavé děvče vystrčilo hlavu zpoza jednoho ze stolů. „Mám pocit, že jsi je měla utišit, ne se k nim přidat." „Ten člověk mě honil." Ukázala na Karamona, který právě s nevšedním zaujetím studoval svícemi osvětlené stropní trámy. „Běž do svého pokoje." Tiká neochotně odešla, ještě se ale stačila ohlédnout po Karamonovi a vypláznout na něj jazyk. Když ten za ní vyrazil, mrskla po něm jeho dýku. Nůž se zabodl do podlahy kousek od Karamonových nohou. Tiká zmizela v kuchyni. - 14 -
Otik založil ruce v bok. „Flintě Křesadlo! Čekal jsem, že se budete chovat přece jenom o něco lépe! Už jste dost starý na to, abyste věděl, co se sluší. A vy, pane Sturme, vy jste přece dobře vychovaný člověk - vy byste neměl takhle po nocích vyvádět." Flint vypadal náležitě zahanbeně. Sturm si uhladil pravým ukazováčkem dlouhý knír a neříkal nic. „Nebuďte starý protiva," řekla Kitiara. „Tiká byla docela legrační. Kromě toho je to večírek na rozloučenou." „Lidem, kteří mají v břiše čtyři sudy piva, připadá legrační úplně všechno," zabručel Otik. „Kdo že to odjíždí?" „Vlastně úplně všichni." Otik zase zamířil ke kuchyňským dveřím. „Pro smilování boží, tak aspoň odjíždějte potichu," zanaříkal a odešel. Karamon se vrátil ke stolu. Mohutně zažíval a pravil: „Ta Tiká, to je ta nejošklivější holka v celém Útěšíně. Chudák starý Otik jí bude muset dát pořádně velké věno, jinak se jí nikdy nezbaví." „Člověk nikdy neví," řekl Raistlin a letmo pohlédl na dveře do kuchyně. „Lidé se mění." Nadešel čas k rozchodu. Už nemělo smysl dál váhat. Tanis vstal, ruce složené na prsou, a řekl: „I když se rozcházíme, naše přátelství nemůže zmenšit ani čas, ani vzdálenost. Abychom však tento kruh navždy udrželi ve svých srdcích, navrhuji, abychom se každý rok znovu scházeli, právě v tento den a právě na tomto místě." „A když nebudeme moci?" zeptal se Sturm. „Pak se přesně za pět let každý z nás, kdo nyní sedíme u tohoto stolu, vrátí do hospody U Posledního domova, ať se děje, co chce. Odpřisáhneme to posvátnou přísahou. Kdo přísahá se mnou?" Kitiara odstrčila židli od stolu, vstala a položila pravou ruku doprostřed stolu. „Přijímám," řekla. Její oči zachytily Tanisovy v neúprosném sevření. „Za pět let." Tanis položil svou ruku na její. „Za pět let." „Přísahám na svou čest a jméno rodu Ostromečů, že se za pět let vrátím," řekl slavnostně Sturm a položil pravici na Tanisovu ruku. „Já taky," řekl Karamon. Pod jeho širokou dlaní Sturmova ruka úplně zmizela. „Pokud budu naživu, budu zde," řekl Raistlin. V jeho hlase jako by zazněl jakýsi podivný tón. Mág položil svou štíhlou ruku na bratrovu. „A já taky! Budu na vás na všechny čekat!" vykřikl Tasslehoff a vyskočil na stůl. Jeho malá ruka se objevila vedle Raistlinovy, obě však stačily zakrýt jen pranepatrnou část Karamonovy pravice. „Všechno jsou to jenom samé nesmysly," zavrčel Flint. „Jak můžu vědět, co budu dělat ode dneška za pět let? Třeba budu mít na práci něco mnohem důležitějšího a vůbec se mi nebude chtít sedět v hospodě a čekat na bandu potrhlých tuláků." „Tak přestaň, Flintě. Přísaháme všichni," napomenul ho šotek. „Hlouposti." Starý trpaslík se natáhl a přikryl svýma prací a věkem poznamenanýma rukama ruce svých přátel. „Ať vás Reorx provází, dokud se zase nesejdeme," řekl a hlas se mu přitom zlomil. Jeho přátelé však už stejně dávno věděli, jak - 15 -
sentimentální starý trpaslík ve skutečnosti je. • • • Nechali Flinta sedět u stolu a jeden po druhém odešli. První se vytratili oba bratři. Za nimi následovali Tanis, Kitiara a Sturm. Pomalu sestupovali po schodišti, s Tasslehoffem za zády. „Dobrou noc," řekl Sturm a podíval se přitom na Tanise. „Loučit se nebudu." Rytíř stiskl půlelfovu ruku. „Kit, můj kůň je ve stáji u kováře. Sejdeme se tam?" „Může být. Můj kůň je tam taky. Zítra o východu slunce?" Sturm přikývl a rozhlédl se kolem. „Tasi!" zvolal. „Kam to jenom zmizel? Chtěl jsem se s ním rozloučit." Tanis kývl bradou směrem k hospodě. „Řekl bych, že se vrátil nahoru." Sturm přikývl a vydal se do chladné noci. Tanis a Kitiara zůstali sami a společnost jim dělali už jenom cvrčci, zpívající stohlasým sborem z korun okolních; stromů. „Jdeš se mnou?" zeptal se Tanis. „Kam budeš chtít," odpověděla Kitiara. Ušli sotva tucet kroků, když Kitiara využila příležitosti a vzala Tanise za ruku. „Měla bych jeden takový nápad," řekla úlisně. „Jaký?" „Že bys zůstal na noc se mnou. Můžeme se třeba uvidět zase až za pět let." Tanis se zastavil a vytrhl se jí. „To nejde," řekl Tanis. „Cože? A proč ne? Bývaly doby, a není to zas tak dávno, kdys beze mě ani nemohl vydržet." „To je pravda, ovšem bývalo to jenom v přestávkách mezi jednotlivými tvými soukromými válkami, které jsi vedla pro ty, kdo za to byli ochotni zaplatit." Kitiara zvedla bradu. „Za to, co dělám, se ani trochu nestydím." „To ani neočekávám. Chci tím říct jen to, že si stále víc a víc uvědomuji, že já a ty, Kit, patříme dvěma různým světům. A ty světy nikdy nemohou žít v míru. Když jsi byla pryč, oslavil jsem narozeniny. Víš vůbec, jak jsem starý? Je mi sedmadevadesát! Kit, mně je sedmadevadesát! Kdybych byl člověk, byl bych seschlý stařec, a ještě spíš bych byl mrtvý." Kitiara se s obdivem zadívala na jeho štíhlou postavu. „Nejsi ani seschlý, ani stařec." „A o to právě jde. Má elfí krev mi prodlouží život tak, že daleko přesáhne délku života obyčejného člověka." Tanis přistoupil ke Kitiaře a vzal ji za ruce. „Ale ty, Kit, ty zanedlouho zestárneš a zemřeš." Kitiara se rozesmála. „To mě tak zrovna teď zajímá." „Jistě, je ti to vlastně jedno. Já to vím, znám tě. Mládí ti plyne mezi prsty jako vosk svíce, která hoří na obou koncích zároveň. Jak si asi myslíš, že se cítím, když vím, že můžeš být kdykoli zabita v boji pro nějakého mizerného banditu a já budu žít bez tebe tak dlouho, že si to ani nedokážeš představit? To musí skončit, Kit. A musí to skončit tady a teď." I když byla tma a bílé světlo Solináru jen slabě pronikalo větvemi řásníků, Ta- 16 -
nisovi neušel posmutnělý výraz Kitiařiny tváře. Kitiara ho však během okamžiku zapudila a povýšeně se usmála. „Možná je to vlastně jenom dobře," řekla. „Nikdy se mi nelíbilo být k něčemu připoutaná. Chudák má bláznivá matka na tom byla přesně tak - bez manžela, který by jí řekl, co má dělat, se ani nemohla pohnout. To není můj styl. Já jsem jako můj otec. Že mi mládí plyne mezi prsty? No a co? Měla bych ti poděkovat, Tanthalasi Půlelfe, že jsi nastavil zrcadlo pravdě..." Tanis přerušil její proslov polibkem. Byl to něžný, bratrský polibek na tvář. Kitiara zrudla. „Není to to, co bych chtěl, Kit," řekl Tanis se zármutkem v hlase. „Jak to tak, jak to musí být." Kitiara mu vlepila facku. Měla silné ruce zdatné šermířky a v té ráně nebylo nic přátelského. Tanis zavrávoral a chytil se za tvář. V koutku úst se mu objevila kapka krve. „Nech si ta milá gesta," odplivla si Kitiara. „Šetři si je pro svou další milenku, jestli ještě nějakou najdeš. Kdo to bude, Tanisi? Nějaká urozená elfka? To těžko, elfové by tebou opovrhovali, protože máš v sobě lidskou krev. Potřebuješ ženu, která by byla stejná jako ty." Odkráčela a Tanis jen zíral před sebe. „Nikdy ji nenajdeš!" ozval se ze tmy Kitiařin hlas. „Nikdy!" Kitiařiny výkřiky umlčely i cvrčky na řásnících. Netrvalo však dlouho a znovu se rozezpívali. Tanis stál sám, ztracený v hluboké noci, a ten zpěv mu nepřinášel ani stopu útěchy.
- 17 -
2 Bělovlna Z NEBE SE JEŠTĚ NEZTRATIL FIALOVÝ Nádech, když Sturm došel ke kovárně. I kovář Tirien měl svou dílnu na jednom z řásníků. Točitá rampa, vedoucí ke kovárně, byla dvakrát tak široká jako schodiště ostatních domů a mnohem pevněji postavené - to kvůli koním. Tirien už byl vzhůru, ramenatý muž s tváří doruda ožehlou ohněm kovářských výhní a svalnatýma rukama, které celé dny bušily do kovadliny. „Sturme!" zaburácel na pozdrav. „Pojď dál, chlapče. Jenom tady rovnám nějaké hřebíky." Tirienův pomocník, mladík jménem Mercot, vytáhl kleštěmi z výhně doběla rozžhavený hřebík. Položil ho do žlábku na Tirienově kovadlině a podsaditý kovář do něj dvakrát udeřil. Pak Mercot hodil narovnaný hřebík do kbelíku s vodou. Ozvalo se hadí zasyčení a nad kbelík se vznesl obláček páry. „Tiriene, potřebuji svého koně," řekl Sturm. „Dobře. Mercote, přiveď to zvíře pana Ostromeče." Chlapcovy oči se rozšířily údivem. Měl kolem nich tmavé kruhy sazí a špíny a vypadal jako překvapený výr. „Toho hnědého valacha?" „Ano, a hoď sebou!" řekl Tirien. Obrátil se ke Sturmovi a dodal: „Vyměnil jsem mu všechny podkovy, jak sis přál. Je to dobrý kůň." Sturm zaplatil a Mercot mu vyvedl Veliše, jeho koně, na rampu kousek pod kovárnou. Sturm koupil Veliše teprve před několika týdny od nějakého quekirijského obchodníka a stále ještě si na něj teprve zvykal. Hodil si přes rameno tornu a pokrývky a sešel po rampě k místu, kde Mercot uvázal jeho koně. Tirienovo kladivo znovu zazvonilo, měníc další kus pokrouceného železa na podkovářský hřeb ostrý jako jehla. Sturm upevnil svá zavazadla na Velišův hřbet a začal si plnit polní láhev vodou, když vtom náhle uslyšel: „Jdeš pozdě." Kitiara ležela u stěny stáje, schovaná pod nízkou střechou a až po bradu zachumlaná do červené koňské přikrývky. „Já?" zeptal se překvapeně Sturm. „Vždyť slunce sotva vychází. Kdy ses sem dostala?" „To už je docela dávno. Spala jsem tady," odpověděla Kitiara a shodila ze sebe přikrývku. Ukázalo se, že má stále ještě na sobě tytéž šaty jako večer předtím. Natáhla ruce a protáhla si zdřevěnělá záda. „Proč jsi, u všech bohů, musela spát zrovna tady?" zeptal se Sturm. „Copak sis myslela, že na to zapomenu a odjedu bez tebe?" „Ale běž, můj urozený příteli. Jenom to tady vypadalo jako docela slušné místo na spaní. Kromě toho Pira potřebovala jednu novou podkovu." Sturm svedl Veliše na zem, vyšvihl se do sedla a čekal na svou společnici. Kitiara pomalu scházela po rampě k němu, v ruce uzdu dost neurčitě vypadající hnědé kobylky s bílými znaky. „Něco není v pořádku?" zeptala se, když vystupovala do sedla. „Jenom jsem si myslel, že budeš jezdit na nějakém vznosném hřebci," opáčil Sturm. „Tento, ehm, dosti podivný oř se k tobě příliš nehodí." - 18 -
„Ten ,dosti podivný oř' bude klidně kráčet ještě hodně dlouho potom, co z toho tvého už zbyde jenom kůže a pár kostí," řekla Kitiara. Těch pár hodin nevalného spánku jí po rozloučení s Tanisem na náladě zrovna nepřidalo. „Už jsem byla s Pirou na šesti taženích, a zatím mě pokaždé donesla domů." „Omlouvám se." Vyjeli z Útěšína a zamířili na severovýchod. Ranní slunce vystoupilo nad kopce, obklopující vesnici, a ohřálo chladný vzduch. Sturm a Kitiara posnídali něco sušeného masa, které zapíjeli vodou. Dobré počasí věštící svítání se změnilo na ještě lepší ráno a Kitiara rychle pookřála. „Když někam jedu, ani nemůžu být nešťastná," řekla. „Někdy mám pocit, že toho je všude kolem k vidění až moc." „Nezapomínej na to, že bychom se měli mít na pozoru," řekl Sturm. „Ti lidé v hospodě říkali, že se kolem potulují bandy lupičů." „Ale kdeže. Sedláci se možná mají čeho bát, ale dva ozbrojení válečníci na koních? To by se spíš měli bát ti lupiči." Sturm ze slušnosti přikývl, ale přesto nespouštěl oči z obzoru a ruku z jílce meče. Jejich plán byl docela prostý. Jakmile se dostanou z útěšínských kopců, otočí se na severozápad a zamíří k pobřeží. Na pobřeží Úžin Bouřlivého moře tam byl malý rybářský přístav, kterému říkali Zaradén. Odtamtud se Kitiara se Sturmem mohli snadno dostat do Kargotu v jižním Thelgaardu. Na sever od Kargotu pak ležela vlastní Solamnie, jejich konečný cíl. Takový byl jejich plán. Velký mág Arkanist však kdysi řekl, že lidské plány se podobají kresbám v písku - snadno vznikají a právě tak snadno také bývají narušeny. S přibývajícími mílemi ubývalo abanasinijských hor a řídly lesy. Hodina míjela za hodinou, zatímco Kitiara vyprávěla historky ze svých předchozích výprav. „Poprvé si mě najali Mikkianovi Nájezdníci. Nic dobrého na nich nebylo. Mikkian byl špinavý lump odněkud z Lemiše. Měl tu smůlu, že v boji každou chvíli o něco přišel - o oko, o ruku nebo o půl ucha. Odporný byl, jen co je pravda, a navíc pěkný křivák. Vypravila jsem se rovnou do toho jeho tábora, protože jsem si byla s mečem celkem jistá. Jenom jsem tehdy ještě musela předstírat, že jsem chlapec, jinak by mě k sobě ti pitomí sedláci nikdy nepustili." „Jak se vlastně najímá takový žoldnéř?" „U Mikkiana to bylo celkem jednoduché - musels zabít jednoho z jeho lidí. Jinak to nešlo - Mikkian víc Udí platit nehodlal, a mohls být, cos chtěl." Kitiara svraštila obočí, jak se jí Mikkian najednou znovu objevil před očima. „Žebrák jeden. Jeho pěšáci se postavili do kruhu a proti mně postavili nějakého křivozubého chlapa se sekyrou - už ani nevím, jak se jmenoval. Byl to první člověk, kterého jsem zabila. Že by Trigneth? Nebo Drigneth? Nějak tak. Tak jsme se do toho dali, já s mečem a on se sekyrou. Řeknu ti, že to nebyla žádná krása. Museli jsme zůstat uprostřed kruhu, jinak by do nás ti Mikkianovi hoši začali šťouchat špičkama oštěpů. Ten Trigneth - nebo Drigneth - bojoval jak dřevorubec, pořád s tou sekyrou tak nějak máchal. Ani se mě tím ale nedotkl. Dostala jsem ho jednou ranou, přímo do krku to bylo." Podívala se na Sturma. Vypadal vyděšeně. - 19 -
„Jak dlouho jsi byla u toho Mikkiana?" zeptal se nakonec. „Dvanáct týdnů. Zrovna jsme plenili nějaké opevněné město poblíž Takaru, když Mikkian přišel o kus těla, bez kterého se nemohl obejít." Sturm zvedl obočí. „To znamená, že přišel o hlavu," řekla Kitiara. „A to byl konec Nájezdníků. Každý začal bojovat na svou pěst a ta banda se rozpadla. Všichni jenom loupili a zabíjeli. Pak se ale lidi z toho města začali bránit, zaútočili na nás a vybili nás do posledního muže. Mě naštěstí vynechali," křivě se usmála Kitiara. Sturmova společnice měla v zásobě celé tucty takových historek. Všechny byly vzrušující a téměř všechny krvavé. Sturm se cítil hodně nesvůj. Už ji znal přinejmenším dva roky a stále ještě ji naprosto nechápal. Ta hezká a inteligentní žena měla jak dost rozumu, tak dost přitažlivosti, a přesto spojila svůj život s válkou v té nejnižší podobě. Sturm si musel přiznat, že obdivuje její sílu a schopnosti, zároveň se však Kitiary v hloubi duše bál. Cesta se zúžila na pouhou nepatrnou stezku a po patnácti či dvaceti mílích se úplně ztratila v písečných přesypech porostlých borovicemi. Vzduch jako by se zastavil a byl plný vlhkosti. Utábořili se té noci přímo uprostřed přesypů a noční vítr k nim zanesl první stopy slané vůně moře. Oheň z borových větví hodně kouřil a štiplavě páchl hořícím jehličím. Kitiara nanosila větve a Sturm napojil koně. Pak se vrátil k ohni a posadil se na písek. Kitiara mu podala kus studeného skopového. Sturm se s chutí zakousl do opepřeného masa a Kitiara se mezitím uložila u ohně, hlavu položenou na svinuté pokrývce a nohy obrácené k ohni. „Tamhle je Paladin," řekla. „Vidíš ho?" zeptala se a ukázala na nebe. „Vedle Paladina je Mišakal a vedle Mišakal Branchala," pojmenovala jedno souhvězdí po druhém. „Víš něco o hvězdách?" „Když jsem byl malý, měl jsem vychovatele. Jmenoval se Vedro a byl to astrolog," řekl Sturm. Vlastně ani nevěděl, co říká. Zvedl hlavu. „Říká se, že z pohybů hvězd a planet je možné vyčíst vůli bohů." „Jakých bohů?" líně se zeptala Kitiara. „Ty nevěříš na bohy?" „A měla bych snad? Co že to pro svět udělali v poslední době tak dobrého? A udělali snad něco pro mě?" Sturm pochopil, že ho Kitiara láká tam, kam se nechtěl dostat, a raději přestal. „Jak se jmenuje tamto souhvězdí?" zeptal se. „To naproti Paladinovi." „To je Takhisis, Královna Temnot." „Ach tak. Dračí královna." Sturm se pokusil v tom souhvězdí poznat původkyni všeho zla, jeho oči však místo ní viděly jen pár nazdařbůh rozhozených hvězd. Nad obzor se pomalu vyšplhal zářivě bílý Solinár. V jeho svitu se z písečných pahorků a osamělých borovic náhle staly bledé přízraky stromů a dun, které se odhalovaly dennímu světlu. Zanedlouho se však nad obzorem objevil podobný zářící kotouč, tentokrát rudý. „Toho už znám," řekl Sturm. „Lunitár, rudý měsíc Krynnu." „Lidé z Ergotu mu říkají Luin, lidé z Dobrukraje Rudé oko. Nezdá se ti, že to je pro měsíc hodně zvláštní barva?" řekla Kitiara. - 20 -
Sturm odhodil okousanou kost někam do křoví. „Nevěděl jsem, že by měsíce měly mít zrovna ty a ty barvy." „Správné barvy jsou černá a bílá. Červená neznamená nic." Kitiara si podepřela hlavu tak, že se dívala přímo na červený měsíc. „Proč je ta věc vlastně tak červená?" Sturm si položil hlavu na pokrývku. „Bohové to tak určili. Lunitár je sídlo neutrality, neutrální magie a kouzel. Vedro se domníval, že Lunitár má svou barvu od krve, obětované bohům." Sturm to říkal hodně opatrně. „Jiní filozofové tvrdí, že rudá barva toho měsíce oslavuje srdce hrdiny Humy, prvního rytíře Kopí." Jeho společnice ani nepromluvila. „Kit?" tiše zašeptal Sturm. Slabé zachrápání mu však záhy prozradilo, jaký byl výsledek jeho poučování. Kitiara tvrdě spala. • • • Vesnice jménem Zaradén nebyla o mnoho víc než špinavá šmouha na šedobílém pobřeží. Mohlo v ní být možná padesát ošumělých domků, z nichž ani jeden neměl víc než dvě poschodí. Sturm a Kitiara sjeli ze strmého svahu nad vesnicí a zamířili k prvním domkům. Cestou museli opatrně prokličkovat mezi dlouhými řadami zašpičatělých kůlů, zaražených do písku. Tu a tam byly ty kůly spálené ohněm. „Říká se tomu ježek," poznamenala Kitiara. „Staví se to na obranu proti nepřátelské jízdě. Mám pocit, že na tu vesnici někdo nedávno zaútočil." Za kůly byl mělký příkop a v příkopu černé skvrny zaschlé krve, vsáklé do písku. Rozjeli se po písčité cestě, která byla hlavní ulicí Zaradénu. Ze tváří jeho obyvatel však nevyzařovalo žádné přátelství, právě naopak. Záštiplné pohledy a prací zhrublé ruce sevřené v pěst jako by byly úplně všude. Kitiara zadržela koně a zastavila před sešlou šedou krčmou, které se podle vývěsního štítu říkalo U Tří ryb. Mezi prkny, kterými byly pobité zdi hospody, vyčnívaly podivné bílé tyče a konce silných trámů. Sturm přivázal Veliše k jedné z těch tyčí. Byla to obrovská kost, snad z nějakého podivného, dávno mrtvého mořského tvora. „Nevíš, co to asi tak mohlo být?" zeptal se Kit. Kitiara se podívala na kost a pokrčila rameny. „Nejspíš mořský had. Jdeme. Je tam určitě spousta místních kapitánů. Na tak časnou hodinu už byla hospoda U Tří ryb hodně plná. První kapitán, kterého Kitiara oslovila, však jen zavrčel něco jako „Žoldnéři!" a plivl jí k nohám. Kitiara na něj už už vytahovala meč, Sturm ji však ještě stačil zadržet. „Půjdeš po jednom, a máme je proti sobě všechny," řekl tiše. „Musíš být trpělivá. Potřebujeme loď, jinak se přes ty úžiny nedostaneme." Zkusili už půltucet námořníků a pokaždé byli odmítnuti. Kitiara byla rudá vzteky, Sturm celý zmatený. Už přece tolik cestoval, a věděl, že kapitáni většinou rádi přiberou několik cestujících. Cestující platili o hodně víc, než kolik se dalo vydělat rybařením nebo dopravováním nákladu, sami se o sebe starali a nezabírali na palubě příliš mnoho místa. Proč tedy jsou zrovna zaradénští kapitáni tak nepřá- 21 -
telští? Pomalu došli k výčepu. Kitiara požádala o víno, hostinský však neměl nic jiného než černé víno z Nostaru. Sturm usrkl malý doušek toho hořkého nápoje a rychle odstrčil pohár stranou. To budu raději mít žízeň, pomyslel si. Kitiara hodila na špinavý výčep jednu ze svých silvanestských mincí. I když bylo v krčmě hodně tma, hostinského očím lesk zlata neunikl. Kvapně došel k tomu konci výčepu, o který se opírali Kitiara a Sturm. „Chcete něco?" zeptal se. Na oholené hlavě mu rázem vystoupily kapičky potu. „Vlastně jenom pár slov," řekla Kitiara. „Za tolik zlata můžete mít tolik slov, kolik si jenom budete přát," řekl hostinský a zastrčil si za zástěru umaštěný hadr na nádobí. Sturm jen líně zauvažoval, co asi je špinavější - jestli ten špinavý hadr, nebo hostinského plátěná košile. „Co se tady stalo?" zeptala se Kitiara. „Nemají tady rádi vojáky. Před deseti dny zaútočili na vesnici nějací jezdci. Odnesli všechno, co jenom stačili pobrat. Taky pár žen a dětí." „Kdo to byl?" zeptal se Sturm. „Měli na sobě něco, podle čeho by se dali poznat?" „Říká se, že to snad ani nebyli obyčejní vojáci," řekl hostinský. „Říká se, že měli tvrdou, tmavou kůži a - " rozhlédl se, jestli ho náhodou někdo neposlouchá „a taky se říká, že měli ocasy!" Sturm už se chtěl zeptat ještě na něco jiného, Kitiara ho však pohledem zastavila. „Potřebujeme si koupit cestu do Kargotu," řekla. „Vezme nás tady někdo?" „Na to se mě neptejte. Spousta lidí tady o dost přišla, myslím při tom útoku, a stejně dobře vás můžou chtít zabít, jako vzít na moře." Hostinský se odšoural zpátky, aby zase začal rozdávat své odporné lektvary. Sturm se rozhlédl po místnosti. „Vůbec se mi to nelíbí," řekl. „Nájezdníci s ocasy? Co to jenom mohlo být za příšery?" „Neber ty jeho výmysly tak vážně," zarazila ho Kitiara. „Čím jsi dál od takových klidných míst, jako je Útěšín, tím hrůzostrašnější historky slýcháš." Bez mrknutí oka vypila celý pohár nostarského vína. „V jednom ale má ten holohlavec pravdu - tady moc přátel nemáme." Za jejich zády se ozval nějaký hlas: „Moji drazí a milí, s tím si zase nemusíte být tak jistí." Sturm i Kitiara se otočili k mluvčímu. Byl o hlavu menší než Kitiara, měl ostré rysy a bezvousou, chlapeckou tvář, svědčící o elfí krvi. Kitiaře se na okamžik vrátila vzpomínka na Tanise, jak ho viděla naposledy - s krví na rtech, tváří rudou od rány, kterou mu uštědřila, a překvapenýma očima. „Tirolan Ambrodel, k vašim službám." Muž se hluboce uklonil. „Námořník, kartograf, drahých kamenů brusič, též pištec." Tirolan sáhl po Kitiařině ruce, místo toho, aby ji políbil, si ji však přitiskl k čelu. Kitiara se usmála. Sturm je představil a zeptal se: „Mistře Ambrodeli, můžete nás dopravit do Kargotu?" „Snadno, můj pane. Má lodice, Bělovlna, je po okraj plná nákladu určeného právě pro to město. Poplujete jen vy dva?" - 22 -
„A dva koně. Cestujeme nalehko," řekla Kitiara. „Za dva cestující a dva koně žádat budu pět mincí ze zlata - pět za každého." Sturm jen otevřel ústa, Kitiara se však pohrdavě zasmála. „Dáme ti čtyři zlaté za oba," řekla. „Osm za oba," opáčil Tirolan. „Pět," řekla. „A zaplatíme silvanestským zlatem." Klenuté obočí Tirolana Ambrodela se seskupilo nad jeho tenkým nosem. „Skutečným Eliho zlatem?" Kitiara zvedla minci z výčepu a strčila ji námořníkovi pod nos. Tirolan opatrně, téměř něžně sáhl po elfím zlatu. Potěžkal si minci, polaskal ji v prstech a přejel ukazovákem po napůl smazaném nápisu. „Jaká krása a nádhera," řekl. „Víte vůbec, že ta mince je starší pěti staletí? Vyrazili ji nedlouho předtím, než Páni Východu odešli do lesů a přeťali všechna pouta s lidským světem. Kolik těch svátostí jste rozházeli po všech krčmách za maso a víno?" „Měla jsem jich tucet," řekla Kitiara. „Teď jich mám pět. Když nás dovezeš do Kargotu, jsou tvoje." „Dohodnuto!" „Kdy vyplujeme?" zeptal se Sturm. „Odliv nastává, když první měsíc vychází. Když měsíc stříbrný moři povolí, my kotvu vytáhneme, i vyplujeme." Tirolan strčil minci do sametového měšce, který měl přivázaný k opasku. „Následujte mě, prosím, dovedu vás k Bělovlně." Sturm ještě hodil na výčep pár mincí a společně vyšli z hospody. Šli pěšky, Veliše a Piru vedli za uzdy a následovali Tirolana Ambrodela. Zaradéňané, které cestou míjeli, se jen vyděšeně odvraceli. Jedna seschlá stařena při pohledu na Tirolana dokonce nahlas vyslovila zaklínadlo proti neštěstí. „Místní lidé jsou velmi pověrčiví," řekl Tirolan. „Myslejí si, že vše cizí je hrůzné a nebezpečné." Sturm se ohlédl po kruhu ze špičatých kůlů v dunách nad vesnicí. „Mám pocit, že se mají proč bát," poznamenal. V Zaradénu bylo jen jediné, navíc napůl rozpadlé molo. Sturm si nebyl zcela jistý, jestli popraskaná prkna unesou i jeho koně, Tirolan ho ale ujistil, že všechno je v nejlepším pořádku. Prohlásil, že každý den putují po molu náklady mnohem těžší než jediný jezdecký kůň. „Kde je tvá loď?" chtěla vědět Kitiara. „Má lodice nachází se nedaleko, tam za mysem." „Proč kotvíte tak daleko?" zeptal se překvapeně Sturm. „Má lodice a má posádka nepožívají v Zaradénu obzvláštní přízně. Musíme-li zde zakotvit, pak kotvíme ve vodách hlubokých. Neradi máme strázně s muži domorodými." Kousek od nich byla k molu přivázaná široká, bachratá bárka. Na zádi spal lodník. Obličej měl zakrytý otrhanou čapkou. Tirolan skočil do bárky a spáče probudil. „Toť tvůj člun?" zvolal veselým, znělým hlasem. „Jo, jo, můj." - 23 -
„Nuže tedy, měj se k dílu, člověče. Vyděláš si těch svých kořalečných peněz na celý týden." Pomalu dovedli koně k prknu, vedoucímu do člunu. Kitiara promluvila konejšivě na Piru a kobylka celkem bez obtíží přešla do člunu. Veliš však odmítl udělat byť jen jediný krok. Sturm si omotal otěže kolem rukou a pokusil se přetáhnout zděšené zvíře do bárky. „Ale kdeže, to nebude to pravé," řekl Tirolan. Skočil na úzký okraj nik starého člunu a obratně došel k prknu. „Dovolíte, mistře Ostromeči?" Sturm neochotně vydal otěže. Tirolanovy štíhlé ruce se dotkly Velišova krku a kůň se rázem uklidnil. Tirolan k němu tiše promluvil: „Jsi tak silný, a bojíš se kratičké vyjížďky v té krásné lodi? Podívej se, já se nebojím. A jsem snad lepší než ty? Jsem statečnější?" Ke Sturmovu a Kitiařinu úžasu Veliš rozhodně zavrtěl hlavou a pohoršené si odfrkl. „Tak vidíš," pokračoval ještě laskavěji Tirolan, „jen sejdi tam dolů a přidej se ke svým přátelům." Hnědý valach elegantně sestoupil do bárky a klidně se postavil vedle Piry. Jejich ocasy se kývaly v jednom rytmu s houpáním bárky. „Jak jsi to udělal?" zeptala se Kitiara. Tirolan pokrčil rameny. „Vím, jak vyjít se zvířaty." Majitel člunu nejdříve odvesloval od mola a pak vytáhl na stěžeň ošuntělou plachtu. Bárka proklouzla mezi pohupujícími si rybářskými lodicemi a proplula kolem těch několika velkých obchodních lodí, kotvících v přístavu. Bez jakýchkoli zvláštních příhod pak dopluli až k jižnímu mysu. Tam vítr utichl, a tak se člunař zase vrátil ke svým veslům. Na jižním obzoru se objevily tmavé, indigově modré mraky. Bílý trup Tirolanovy lodi se jasně rýsoval na modrozeleném pozadí mořské vody. Tvarem se ta loď vůbec nepodobala ostatním lodím, kotvícím v zaradénském přístavu. Linie jejího trupu se rovnoměrně zdvihala od nízké, ostré přídě až k vysoké záďové nástavbě. I její jediný stěžeň byl bíle natřený a ve zvedajícím se větru vlála z jeho vrcholu zelená vlajka. „Má lodice," řekl hrdě Tirolan. „Není-liž krásná?" „Ještě jsem nikdy neviděl bílou loď," řekl Sturm. „Je velmi krásná," řekla Kitiara. Stranou se ale na Sturma zamračila a naznačila mu, že by si s ním potřebovala promluvit. Došli doprostřed člunu a tam se vtěsnali mezi své koně. „Je to celé čím dál tím podivnější," zašeptala Kitiara. „Máme tady elfího kapitána, kterému se všichni místní lidé vyhýbají, a podivnou bílou loď, zakotvenou daleko od ostatních. Mám pocit, že jsme ještě neviděli všechno. A jsem ráda, že jsem neřekla, kolik těch peněz ve skutečnosti mám." Sturm jen přikývl. „Souhlasím. To, jak uklidnil Veliše, nebylo úplně přirozené. Řekl bych, že v tom bylo nějaké kouzlo." Pokud šlo o Sturma, pevně se držícího solamnijských tradic, horší věc než magie snad ani neexistovala. Kitiara mu položila ruku na rameno a podívala se mu do očí. „Měj svůj meč pořád po ruce." „Něco není v pořádku?" zavolal na ně přes rameno Tirolan. - 24 -
„Naopak," řekla Kitiara. „Ta tvá loď ale je pořádně velká!" Byli od Bělovlny už jen nějakých dvě stě stop, a bezmála neviděli nic jiného než ji. Bílá loď se pokojně kolébala na vlnách, zakotvená jak na přídi, tak na zádi. Paluba i lanoví byly prázdné, přes zábradlí však byl přehozený provazový žebřík. Tirolan chytil jakési lano a rychle připoutal bárku ke své lodi. „Hoj, milí a drazí! Ukažte se nám!" zazpíval jasným a znělým tenorem. Na lodi v mžiku zapudily podivnou nečinnost zvuky pobíhajících bosých nohou a hlasitý křik. Na palubu se vyhrnuly na dva tucty hbitých námořníků, bezvousých a s výraznými elfími rysy. Sturm náhle zjistil, že ho zvedají něčí nedočkavé ruce a vytahují ho na palubu. Kitiara ho následovala, vynášena na loď čtveřicí usmívajících se námořníků. Se smíchem přistála na palubě kousek od Sturma. K Tirolanovi přistoupil nějaký námořník s bílými vlasy (vypadal však docela mladě) a uklonil se mu. „Zdráv buď, Kade Berune!" řekl Tirolan. „Buď zdráv, Tirolane Ambrodeli!" „Kade, přivážíme dva krásné koně. Postarej se o to, aby byli i oni přeneseni na palubu." „Koně! Neviděl jsem ani jediného koně od -" Kadě Berun se ohlédl po Sturmovi a Kitiaře - „od té doby, co jsme opustili domov." Vykřikl několik rozkazů v jakémsi podivném jazyce a jeho lodníci se rozběhli k zábradlí nad člunem. Dívali se na Piru a Veliše s neskrývaným obdivem. Halas rychle utichl. „Potřebujeme jeřáb!" křičel námořník v bárce. „Já je zavážu do závěsu a vy je zvednete nahoru." Posádka Tirolanovy lodi rychle udělala, co si přál, a koně byli zanedlouho na palubě. Slunce rychle zapadalo, námořníci se však dali rychle do práce a Bělovlna byla brzy připravená k vyplutí. Vytáhli plachtu, obrovský trojúhelník zářivě zelené látky, Bělovlna se pohnula a vydala se na širé moře. Tirolan se postavil ke kormidlu a zabořil příď lodi do zmítajících se vln Úžin Bouřlivého moře. Kitiara si shodila svou černou koženou kazajku. Vítr se jí opřel do lehké lněné blůzy. Kit zavřela oči a prohrábla si prsty krátké černé kadeře. Když oči znovu otevřela, spatřila Sturma, jak se opírá o stěžňové zápory a nad něčím dumá. „Tak se trochu vzmuž!" řekla a plácla ho po zádech. „Vítr je dobrý a Tirolan vypadá, že ví, co dělá. Budeme v Kargotu co nevidět." „To je možné," řekl Sturm. „Přece jen se ale nemohu zbavit strachu. Naposledy jsem se v těchto vodách plavil, když jsem byl chlapec. Ta loď byla poznamenaná magií, a od té plavby mne i mou matku dlouho pronásledovalo neštěstí." „Ale přežili jste to, nebo snad ne?" „To ano." „Tak se uklidni. Jsi rytíř v tom nejušlechtilejším smyslu slova - jedeš si pro své právoplatné dědictví. Možná si to neuvědomuješ, ale já mám taky rodinu v Solamnii." „Uth Matarové jsou ze Solamnie?" Kitiara přikývla. „Jenomže jsem se s nimi nesetkala od té doby, co nás opustil můj otec. Vlastně jsem se při svých cestách nikdy nedostala přes Solamnijské plá- 25 -
ně. Když jsi prohlásil, že chceš jet na sever, zdálo se mi, že by nemuselo být od věci tam nahoru jet taky." Kitiara svraštila obočí. „Mimochodem, Uth Matarové jsou taky rytířský rod." „To jsem nevěděl." Sturm si uvědomil, že toho ve skutečností ví o Kitiaře jen hodně málo. Nechala ho samotného tam, kde stál, a odešla do podpalubí. Sturm si přetáhl přes bradu řemínek od přilby a sundal si ji. Měděné rohy, kterými byla ozdobená, byly celé ušpiněné - bude je muset vyleštit. Prozatím si ale jenom přitiskl přilbu k hrudi a nechal mořský vítr, aby se mu probíral dlouhými, nečesanými vlasy.
- 26 -
3 U Sťaté hlavy „BUĎ ZDRÁV, KAPITÁNE TIROLANE," ŘEKL Sturm, mhouře oči v jasném ranním slunci. „Buď zdráv, Sturme Ostromeči! Dosáhli jsme mysu Karu v čase skutečně skvělém. Odpočal sis dobře?" „Docela ano. Proč kotvíme tak daleko od přístavu?" zeptal se Sturm. Kadě podal Tirolanovi dlouhý volný kabát s kapuci, který si Tirolan přehodil přes ramena. „Lidé ve městě mají elfy rádi ještě méně než lidé ze Zaradénu. Jeden z mých chlapců vám právě přiváží člun." „Řeknu Kit, že vyrážíme." Sturm zvedl závoru na dveřích kajuty a bez zaklepání vpadl dovnitř - aby zjistil, že Kitiara už je vzhůru a právě se obléká. Z nahých ramenou ji splývala bílá lněná blůza, nádherně vyšívaná červenou a modrou. Už také stačila vyměnit své hrubé jezdecké kalhoty za široké ergotské. Sturm si nemohl pomoci - jen stál a zíral. „Už jdu," řekla. „Jak to město vypadá?" Sturm polkl a řekl: „Jsme asi dvě míle od něj. Tirolan má strach z toho, že lidé ve městě nemají elfy rádi. Vesluje na břeh, aby se tam trochu porozhlédl, a já jedu s ním." „V pořádku." Kitiara zvedla opasek s mečem a utáhla si ho kolem pasu. „Jedu taky." Společně pak spustili koně jeřábem do člunu. Kadě podržel vyvažovači lano a Tirolan, Sturm a Kitiara přelezli do veslice. První důstojník je odstrčil a Tirolan popadl vesla. Bylo horké, dusné ráno, mnohem teplejší než kterékoli z předchozích, a nad vodou viselo párou prosycené ticho. Nikdo nemluvil a Tirolan rozvážně vesloval směrem k pobřeží. Kargot byl velký přístav, a jak se k němu blížili, lodí kolem přibývalo. Byla tam spousta malých veslic a na vlnách se pohupovaly rybářské pinasy, naložené rybami, kraby a škeblemi. Několik větších člunů převáželo zboží z velkých obchodních lodí, zakotvených v hlavním přístavu. Tirolan neúnavně tahal za vesla a obratně manévroval s malou jolou mezi mnohem většími loděmi. Kitiara zaklonila hlavu, aby se podívala na strmý bok velkého ergotské-ho korábu. Nahoře se přes zábradlí nakláněli čtyři lodníci ve vlněných čapkách a cosi po ní pokřikovali. Kitiara jim vesele zamávala a řekla přes rameno Sturmovi: „Docela ráda bych viděla, jak by se smáli, kdybych před nimi stála s mečem." Jakmile propluli mezi velkými loděmi, trojice v jole zpozorovala jakýsi prapodivný koráb, uvázaný v jednom z hlubokých doků. Byl vysoký a hranatý a na každé straně měl dva kulaté výstupky, které vypadaly jako veliká kola od vozu. Krátký stěžeň té lodi byl velmi silný a nahoře jako kdyby planulo signální světlo. Vítr od té ošklivé lodi odnášel chomáč černého dýmu. „Co to jen, probohy, je?" zeptal se Tirolan. - 27 -
Když dopluli blíž, zjistili, že z pravoboku té lodi vyčnívá veliký jeřáb. Pod ním se na vlnách houpala bárka, ve které byly dvě ohromné bedny. Třetí bedna, velká jako Tirolanova jola, se pomalu zvedala z paluby. „Spadne jim to," zabručel Tirolan. „Dívejte se." Jeřáb se vznesl nad zábradlí lodi a bylo vidět, že bedna je zabalená v hrubé síti. S váhou těžké bedny usilovně zápolila skupinka malých postaviček, jejich úsilí jim však nakonec nebylo nic platné. Síť povolila, roztrhla se, bedna z ní vyklouzla a s mohutným žbluňknutím spadla do moře. Přitom jen o vlas minula naloženou bárku. Postavičky na palubě se s pronikavým křikem sesypaly na jednu hromadu. Tirolan se hlasitě zasmál. „Známo mi mělo být," pravil. „Gnómové." Sturm znal ty malé lidičky zatím jen z vyprávění. Byli to neúnavní všeumělové a experimentátoři, výrobci těch nejpodivuhodnějších strojů a původci hlubokomyslných teorií. Rytíři s nimi už celá staletí měli dohodu o vzájemné pomoci, protože ani jedni, ani druzí příliš nedůvěřovali plodům magie. Tirolan pomalu vesloval kolem zádi gnómského plavidla. Kitiara ukázala na nekonečnou řadu písmen, namalovaných na zádi, na boku a končící pod přídí bylo to jméno té neobvyklé lodi. To, co bylo na zádi, znělo asi takto: Princip hydrodynamické komprese a étherické prchavosti, ovládaný nanejvýš duchaplným systémem převodů, vynalezených slovutným vynálezcem Tímkdovespánkusčítámnohočlennézlomky a tak dále a tak dále. „Máme jim pomoci?" zeptal se Sturm. „Jestli se chceš namočit, tak prosím," řekla Kitiara. Jako by to přivolala, gnómové, kteří se ve člunu pokoušeli udělat řetěz a zachránit, co se dalo, uspěli jen v tom, že jako jeden muž skončili ve vodě. Tirolan vesloval dál. „Zajímalo by mě, co je v těch bednách," poznamenal Sturm, když jim gnómský cirkus zmizel za zády. „Kdo ví? Snad nový stroj na jablek krouhání," zabručel Tirolan. „Dok před přídí." Elfí kapitán vytáhl vesla a jola měkce přistála. Sturm obtočil vyvažovači lano kolem úvazníku a všichni tři vystoupili po krátkém žebříku na molo. Pomocí velkého zvedáku, který v doku sloužil k překládání nákladu, pak snadno vyzvedli na molo i své koně. „Kam teď?" zeptal se Sturm. Nábřeží lemovala řada putyk a obchodů s kořalkou, za kterými bylo vidět velká skladiště. „Nevím, jak vy," řekla Kitiara s pohledem upřeným na řadu krčem, „ale já umírám hlady." „Nemohla bys chvíli počkat?" namítl Sturm. „A proč jako?" Kitiara si posunula opasek s mečem do správné polohy a vykročila k domům. Koně táhla za sebou. Tirolan a Sturm ji neochotně následovali. Z nepříliš jasných důvodů si Kitiara vybrala hospodu, která se podle všeho jmenovala U Sťaté hlavy. Uvázala koně u vchodu, kopnutím otevřela dveře a zůstala stát, přehlížejíc vnitřek krčmy. Ve tmavých koutech bylo vidět nějaké postavy. Ze - 28 -
dveří proudil podivný, vlhký pach. „Fuj!" zamračil se Tirolan. „Ten pach není od lidí." „Kit, pojď pryč, tohle není místo pro nás." Sturm se pokusil vzít Kitiaru za ruku a odvést ji pryč, Kitiara však odmítla. Vytrhla se mu a vešla do krčmy. „Už mám dost těch prázdných cest a pohodlných lodí," prohlásila. „Tohle vypadá jako docela zajímavé místo." „Dávej pozor," zašeptal Sturm do Tirolanova špičatého ucha. „Kit je docela dobrý přítel, ale po těch dlouhých měsících klidného života v Utěšíně je hodně neopatrná." Tirolan jen mrknul okem a vydal se za Kitiarou. U Sťaté hlavy nebyl žádný výčepní pult, jen tucet stolů a lavic, rozestavěných po místnosti. Kitiara dokráčela ke stolu uprostřed hospody a stoupla si jednou nohou na židli. „Hospodo!" vykřikla. Bylo vidět, jak se hlavy těch, co seděli ve tmě, otočily směrem k ní. Sturm spatřil v šeru hospody víc než jeden pár lesknoucích se očí. Byly červené, červené jako uhlí v kovářské výhni. Sturm a Tirolan se unaveně posadili. Ke Kitiaře se připlížila jakási přikrčená, nemotorná postava. To stvoření funělo jako děravý měch a každé jeho vydechnutí přinášelo do místnosti novou vlnu ošklivého zápachu. „Uch?" řekl ten divný tvor. „Pivo!" vyštěkla Kitiara. „Uch - uch." „Pivo!" řekla Kitiara ještě o něco hlasitěji. Skrčenec odmítavě zavrtěl celou horní polovinou těla. Kitiara bouchla pěstí do stolu. „Tak přineste to, co máte," řekla. To vyloudilo ze skrčence souhlasné zamručení. Stále ještě však jen přešlapoval na místě. „A rychle!" zaječela Kitiara. Nestvůrka se odloudala pryč. V koutě hospody někdo vstal. Byl dobře o půl hlavy vyšší než Sturm a ramena měl přinejmenším dvakrát tak široká. Pomalu se došoural k jejich stolu. „Tohle není místo pro vás," řekl. Hlas měl hluboký a dunivý. „To bych neřekla," prohlásila lehkovážně Kitiara. „Už jsem byla v horších." „Tohle není místo pro vás," opakoval obr. „Možná bychom měli jít," řekl rychle Tirolan. „Je tady víc než jeden hostinec." Podíval se ke dveřím, aby odhadl, jak je k nim asi daleko. „Už jsem objednala. Zůstaň sedět." Obr se naklonil nad stůl a opřel se o něj rukou, velkou jak talíř a se čtyřmi prsty. Byla suchá a šupinatá. „Buď půjdete sami, nebo vás vyhodím!" řekl. Tirolan poplašeně vyskočil. „Není proč dělat potíže - " Velikán mávl druhou rukou a odstrčil ho. Tirolan zavrávoral a ustoupil o několik kroků zpět. Kapuce mu přitom spadla z hlavy a odhalila jeho elfí rysy. V celé místnosti najednou jako by se všichni zhluboka nadechli. To zasyčení bylo tak silné, že Sturm cítil, jak se mu ježí vlasy na zátylku. „Kurtrah!" řekl ten děsivý tvor. Sturm a Kitiara rychle a hbitě vstali. Zableskly se tasené meče. Tirolan vytáhl krátký elfí meč a všichni tři se shlukli k sobě, obrácení k sobě zády. „Do čeho jsi nás to dostala?" zeptal se Sturm, stále ve střehu. - 29 -
„Jenom jsem se chtěla trochu pobavit," opáčila Kitiara. „Co je to s tebou, Sturme? Copak chceš žít navěky?" Ze tmy vyletěla jakási trojnožka. Sturm ji odrazil mečem. „Navěky žít nechci, ale několika dalších let bych nelitoval!" Kdesi v šeru se zaleskla ocel. „Ustupte ke dveřím," řekl Tirolan. „Je jich tady příliš mnoho." O trám nad jejich hlavami se rozbil hliněný pohár a zasypala je sprška střepů. „A navíc je stěží vidím!" „Jedna nebo dvě svíčky by se nám docela hodily," uznala Kitiara. Ze stínu se na ni vyřítila jakási obrovská postava. V ruce držela meč široký jako její dlaň. Kitiara však útok odrazila, o krok ustoupila a máchla mečem do tmy. Ucítila, jak se hrot jejího meče zabořil do nepřítelova těla, a útočník zavyl bolestí. „Svíčky? Mám něco mnohem lepšího!" řekl Tirolan. Otočil se na patě a zabodl svůj meč do stolu, u kterého předtím seděli. Spěšně a udýchaně začal cosi elfsky zpívat. Čepel meče se doruda rozžhavila. Sturma napadly hned dvě nestvůry. Rytíř zuřivě bil do jejich mnohem těžších zbraní, kromě toho, že nadělal hodně rámusu, však nedosáhl ničeho. „Tirolane, potřebujeme tě!" vykřikl. Elf zpíval dál. Jeho krátký meč už byl rozžhavený téměř doběla. Ze stolu se vznesl oblak dýmu a o okamžik později začal celý stůl hořet. Ve světle plamenů byl nepřítel jasně viditelný. Bylo jich tam osm, obrovských, ještěrům podobných bytostí v těžkých kabátech. Světlo je tak oslnilo, že museli o několik kroků ustoupit. Kitiara vykřikla svůj válečný pokřik a zaútočila. Vyhnula se seku svého protivníka a mávla mečem po jeho nechráněné ruce. Velký meč spadl se zařinčením na zem. Kitiara sevřela svůj meč v obou rukou a vrazila ho hluboko do hrudi nepřítele. Netvor zařval hněvem a bolestí a pokusil se na ni dosáhnout svou drápy zakončenou rukou. Kitiara se narovnala a znovu bodla. Stvůra jednou zasténala a klesla k zemi. Sturm se bil s dalšími dvěma. Hořící stůl naplnil místnost kouřem a stvůry se o něco stáhly, lapajíce po dechu. Tirolan stál po Sturmově pravé ruce, dobře se mu však nevedlo. Svůj nyní chladný meč sice znovu držel pevně v ruce, nevelká zbraň však čelila dvěma mnohem mohutnějším protivníkům. Jen Tirolanova neuvěřitelná mrštnost ho zatím dokázala uchránit před nepřátelskými čepelemi. Stvůry s mohutným lomozem vyrazily dveře krčmy a odhodily je stranou. Plameny se po nohách stolu dostaly na podlahu, suchou jako troud. „Pryč, rychle pryč!" křičel' Sturm. Kitiara stále ještě šermovala, a tak Sturmovi nezbylo než ji chytit za límec a odtáhnout od jejího soupeře. „Pusť! Nech mě na pokoji!" Kitiara se po Sturmovi ohnala loktem. Rytíř odrazil ránu a prudce s ní zatřásl. „Poslouchej mě! Ta hospoda ti za chvilku spadne na hlavu! Utíkej!" křičel. Kitiara ho přece jenom poslechla. Dým vycházející z oken v patře hospody přilákal k tomu místu zástup zvědavých Kargoťanů. Tirolan, Sturm i Kitiara se vyřítili na ulici, pronásledováni plameny. Sturm se rozhlédl po přihlížejících, ty podivné nestvůry však už byly pryč. Všichni tři tam stáli, opírali se jeden o druhého a vykašlávali z plic štiplavý kouř. Sturm si jen zvolna začínal uvědomovat, že lidé kolem jen tiše stojí a mlčí. - 30 -
Zvedl hlavu a spatřil, že všichni zírají na Tirolana. „Elf," řekl kdosi a vyslovil to slovo tak, že znělo jako urážka. „Chce nám podpálit naše město," řekl jiný. „Přináší jenom samé neštěstí," dodal třetí. „Běž zpátky ke člunu," zamumlal Sturm k Tirolanovi. „A dávej si pozor na záda." Kitiara nabídla Tirolanovi jeho peníze, elf si však vzal jen polovinu. Sturm s Kitiarou vyskočili na koně a Tirolan se vydal ke člunu. Pak se ale ještě jednou zastavil, otočil se a hodil Kitiaře zářivě fialový ametyst. Mrkl jedním okem a Kitiara se usmála. „Takový malý dárek," to bylo všechno, co řekl. Pak se všichni tři rozloučili.
- 31 -
4 Záblesk fialové KITIARA A STURM VYJELI PO KLIKATÍCÍ SE stezce na písčité pahorky nad zálivem. V dálce byla vidět Bělovlna, velká už jen jako hračka. Ještě se naposledy podívali na elfí loď a obrátili své koně do vnitrozemí. Na cestu narazili brzy, nedaleko od hradeb Kargotu. Od obchodníků, prodávajících u cesty, nakoupili chleba, maso, sušené ovoce a sýr. Silnice byla rovná jako šíp a vedla přímo na východ. Byla to jedna z mála veřejných staveb, které se dochovaly z časů před Pohromou. Vedla po vyvýšeném náspu a byla dlážděná. Kitiara a Sturm jeli bok po boku středem cesty. Kraje silnice byly plné pěších pocestných, alespoň tedy prvních deset mil od města. V půli odpoledne však už byli úplně sami. Mnoho nemluvili. Nakonec to byla Kitiara, kdo prolomil dlouhé mlčení. „Docela by mě zajímalo, proč na té cestě nikdo není." „Samotného mě to překvapuje," řekl Sturm. „Prázdná cesta je špatné znamení." „Po prázdných cestách jezdí buďto válka, nebo vrahové.“ „O válce jsem zatím nic neslyšel, takže to musejí být ti lupiči." Zastavili se u cesty - jen na tak dlouho, aby si mohli obléct brnění a nasadit přilby. Nemělo smysl dostat šípem do zad, a už teprve ne tak blízko Solamnie. Krajina byla stále stejně pustá až do večera. Tu a tam narazili na spálené pozůstatky nějakého vozu nebo na vybělené kosti pobitých koní a dobytka. Kitiara jela s mečem položeným přes sedlo. Po ranní bitvě byli hodně unavení, a tak se rozhodli utábořit ještě dost brzy. Tábor rozbili asi sto kroků od cesty, na malém palouku v dubovém lese. Veliše a Piru přivázali ke stromu a nechali je, ať se pasou na trávě a jalovcích rostoucích kolem. Sturmovi se podařilo najít pramen a Kitiara zapálila oheň. K večeři měli suchary a slaninu opékanou nad ohněm. Snesla se noc a oba si přisedli blíž k plamenům. Dým jejich ohně stoupal v široké spirále ke hvězdám. Na obloze zářily i oba měsíce, Solinár a Lunitár. Duše asi vystupují k nebi stejně jako ten kouř, pomyslel si Sturm. „Sturme." Kitiařin hlas vyrušil rytíře z jeho úvah. „Ano?" „Budeme se muset střídat na hlídce." „Jistě. Vezmu si první, ano?" „Jak si přeješ." Kitiara obešla ohniště s přikrývkou v ruce, rozložila si ji vedle Sturma a uložila se ke spánku. „Probuď mě, až zapadne stříbrný měsíc," nařídila mu. Sturm se podíval na záplavu černých kadeří u svého kolena. Kitiara byla starý a zkušený válečník, a tak brzy usnula. Sturm přiložil na oheň z hromádky připravených větví a zase se posadil se zkříženýma nohama, meč položený v klíně. Kitiara se jednu chvíli pohnula a slabě zavzdychala. Sturm se váhavě dotkl jejích vlasů. Kitiara se přitáhla o něco blíž k němu, až její hlava spočinula na jeho zkřížených kotnících. - 32 -
Sturm vlastně ani nevěděl, kdy ho obestřel spánek. V jednu chvíli byl vzhůru, obrácený čelem k ohni s Kitiarou před sebou, a pak najednou zjistil, že leží tváří k zemi. V ústech měl hlínu, z nějakého důvodu ji však nemohl vyplivnout. Co bylo ještě horší, zdálo se mu, že se nemůže ani pohnout. Jedno oko měl přitlačené k zemi a to druhé otevřel jen s nesmírným úsilím. Spatřil, že oheň stále ještě hoří. Kolem ohniště stálo několik párů nohou, oblečených v otrhaných jelenicových kalhotách. Bylo cítit jakýsi podivný, nepříjemný pach, jakoby pach spálené kůže nebo hořících vlasů. Kitiara ležela vedle něj na zádech, oči měla zavřené. „Smá žrava," ozval se něčí skřípavý bas. „V tom pytlů jenom smá hnus žrava." „Já! Já!" řekl jiný, vyšší hlas. „Já najítjed pníz!" Jeden pár nohou se Sturmovi odpotácel z dohledu. „Kdet pníz?" Sturm zaslechl cinknutí kovu. Jedna z Kitiařiných posledních mincí spadla na zem. „Aj!" zaječel ten s vysokým hlasem a klekl si na všechny čtyři. Teprve teď Sturm zjistil, kdo to mluví. Nemohl se mýlit. Měli špičaté hlavy, hranaté rysy a rudé oči - byli to skřeti. I ten zápach byl jejich. Sturm se ze všech sil pokusil vstát, jako by mu však na zádech ležela olověná mříž. Viděl a cítil ovšem natolik dobře, aby poznal, že není svázaný. To a rychlost, s jakou byl přemožen, znamenalo, že jeho i Kitiaru někdo musel porazit kouzlem. Ale kdo? Skřeti byli obvykle tupí a omezení. Takového soustředění, jakého bylo třeba pro čarování, by nikdy nebyli schopni. „Přestaňte se hádat a místo toho pořádně hledejte," ozval se čistý, lidský hlas. Takže tak to je! Ti skřeti nejsou sami! Několik kostnatých rukou ho popadlo za levou ruku a obrátilo na záda. Sturm se svým jediným otevřeným okem díval přímo do tváří lupičů. Jeden z nich měl na obličeji spoustu bradavic a chyběly mu přední zuby. Druhý měl na krku jizvy od ne dost pevné oprátky. „Aj! On ok uvřít!" zapištěl bradavičnatý. „On vidout!" Zjizvený vytáhl ošklivou dýku s vidlicovitou čepelí. „Já hoddělat," řekl. Než však stačil zasadit bezmocnému Sturmovi ránu, jiný z banditů pronikavě vykřikl. Ostatní se k němu rychle seběhli. „Já najít! Já najít!" blábolil skřet. Našel ametyst ve tvaru hrotu šípu, který dal Tirolan Kitiaře. Ta si kolem zúženého středu kamene omotala provázek a nosila ho kolem krku. Nálezce ho zvedl nad hlavu a odhopsal s ním od svých druhů. Ti se po něm natahovali a pokoušeli se mu fialový kámen sebrat. „Ukažte mi to," řekl muž ve stínu. Poskakující skřet se zastavil a zkroušeně mu kámen přinesl. „Nic to není," řekl muž. „Jenom kus špatného křišťálu." Kámen proletěl vzduchem, spadl do bláta mezi Kitiaru a Sturma a skutálel se do Kitiařiny bezvládné otevřené dlaně. Skřeti se k ní rozběhli, aby ho zase sebrali. „Nechte ho být!" nařídil jim jejich velitel. „Je to bezcenné." „Krásný, krásný!" protestoval Bradavice. „Já nechout." „Řekl jsem, abyste to nechali být! Nebo mám vzít hůlku?" Skřeti - Sturm napočítal celkem čtyři - se stáhli zpátky a cosi drmolili. „Vezmeme koně a peníze. Všechno ostatní tady nechte," řekl lidský pán těch - 33 -
lupičů. „At meč co?" zeptal se Zjizvený. „Todle brýželzo!" Vzal Sturmův meč a ukázal ho svému náčelníkovi. „Pro vás až příliš dobré. Seberte ho. Kupec Lovo nám za něho dá spoustu peněz. A vezměte taky meč té ženské." Bradavice dohopsal ke Kitiaře. Odkopl jí ruku stranou a naklonil se k ní, aby vytáhl meč, který ležel pod jejím tělem. Jakmile na něho ale sáhl, sevřely se mu kolem kotníku Kitiařiny prsty. „Co je?" vypískl bradavičnatý skřet. Kitiara mu podtrhla nohu a skřet se se zaduněním zřítil na zem. V dalším okamžiku byla Kit na nohou, meč v ruce. Ošklivec sáhl po dýce, už ji ale nikdy nevytáhl. Kitiara mu jedinou ranou srazila jeho ošklivou hlavu na zem. „Zabte ji! Zabte ji, vy mizerní lumpové! Je to tři na jednoho!" ječel zpovzdálí mág. Zjizvenec vytáhl z pouzdra na rameni zahnutý meč a zaútočil. Kitiara tu zbraň několikrát bez námahy odrazila. Zbývající dva skřeti se kolem ní pokusili vytvořit kruh. Kitiara se otočila tak, aby měl oheň za zády. Sturm se snažil zoufale vzpínat proti kouzlu, které ho drželo v blátě. Na dosah ruky se kolem něj mihla skřeti noha, Sturm však nemohl ani pohnout prstem, aby jí pomohl. Kitiara ale stejně žádnou pomoc nepotřebovala. Když proti ní Zjizvenec zase vyrazil se svým oštěpem, Kitiara mu usekla hrot. Skřet zůstal stát a jen hloupě zíral na hůl, která mu zůstala v ruce. Kitiara ho bez milosti probodla. „Teď už je to jenom dva na jednoho!" řekla. Přeskočila přes oheň a přistála mezi zbývajícími dvěma lupiči. Zaječeli hrůzou a odhodili své dýky. Jednoho zabila tam, kde stál, poslední ještě stačil doběhnout na okraj palouku. Sturm slyšel, jak přichází o život mezi prvními duby. Dolehlo k němu však ještě několik jiných zvuků - rychlé kroky, hlasité oddechování a bolestivé zavytí. „Myslel sis, že utečeš, co?" řekla Kitiara. Chytila schovaného mága a dotáhla ho zpátky k ohni. Byl to shrbený muž asi dvakrát starší než Sturm, oblečený do ošuntělého šedého pláště. Z provazu, který měl uvázaný kolem pasu, mu viselo magické náčiní: hůlka, pytlík s bylinami, měděné a olověné amulety. Kitiara mu podkopla nohy a mág se skácel vedle Sturma. „Odčaruj mého přítele!" nařídila mu Kitiara. „To - to nemůžu." „Tím chceš říct, že to neuděláš?" Šťouchla do něj hrotem meče. „Ne, ne! Nevím, jak to udělat! Nevím, jak ho odčarovat!" Vypadalo to, jako by se styděl. „Ještě jsem to ochromující kouzlo nikdy nemusel rušit! Skřeti je vždycky podřezali." „Protože jsi jim to nařídil!" „Ne! Ne!" Kitiara si odplivla. „Horší než zloděj může být jenom slabý a hloupý zloděj." Zvedla svůj meče do výše ramen. „V tom případě už vím jenom o jednom způsobu, jak to kouzlo zrušit." Měla pravdu, a když byl čaroděj mrtvý, tíha ze Sturmo- 34 -
vých rukou a nohou rázem zmizela. Posadil se a mnul si ztuhlý krk. „U všech bohů, Kitiaro, ty jsi opravdu nemilosrdná!" řekl. Rozhlédl se po tábořišti, které bylo nyní zkrvaveným bitevním polem. „To jsi je musela zabít všechny?" „Byli by ti velice vděční," řekla a otřela si meč o cíp mágova pláště. „Hezky vesele by nám podřezali krky. Někdy ti, Sturme, moc nerozumím." Sturm si vzpomněl na rozeklanou skřeti dýku a řekl: „Možná máš pravdu. Zabít toho mága ale nebylo nic příliš čestného." Kitiara zastrčila meč do pochvy. „Kvůli cti jsem to neudělala," sykla. „Byla jsem jenom praktická." Posbírali své věci, rozházené skřety. Sturm si všiml, že Kitiara našla i svůj ametystový náhrdelník. „Podívej," obrátila se k němu. „Je úplně čirý." Sturm ve svitu ohně spatřil, že kdysi fialový kámen se změnil na obyčejný průhledný křemen. „Tím se všechno vysvětluje," řekl. „Mohla jsi se hýbat, až když ti spadl do dlaně, ne?" Kitiara najednou pochopila. „To je pravda. Nosila jsem to na blůze a pod brněním..." „A jak se to dotklo tvé kůže, zrušilo to to ochromující kouzlo. Zároveň to ale ztratilo barvu. Teď už je to jenom kus křemene, který se podobá hrotu šípu." Kitiara si přetáhla provázek přes hlavu. „Ale i tak si ho nechám. Když mi Tirolan ten kámen dával, určitě ho nenapadlo, že nám zachraňuje život." Jakmile sesbírali svá zavazadla, Sturm začal mezi duby sbírat suché větve a nosit je na oheň. Plameny radostně poskočily. „Proč to děláš?" zeptala se Kitiara. „Dělám hranici," řekl Sturm. „Ty mrtvoly tady nesmíme nechat." „Proč? Ať se krkavci taky trochu pomějí." „Nedělám to z úcty. Zlí čarodějové, dokonce i tak slabí a nízcí jako tento, mají ten nešťastný zvyk vracet se v podobě přízraků a týrat živé. Pomoz mi s nimi na oheň, a už nadobro přestanou být nebezpeční." Kitiara souhlasila a skřeti i jejich pán se za chvíli ocitli v plamenech. Sturm pak zasypal popel hlínou a oba zase nasedli na koně. „Jak to, že toho o magii tolik víš?" zeptala se Kitiara. „Měla jsem pocit, že jí ve všech podobách pohrdáš." „To je pravda," řekl Sturm. „Magie je tím největším nepřítelem řádu světa. I bez vábení magie je velmi nesnadné žít ve cti a pravdě. Magie však existuje, a my všichni se s ní musíme naučit žít. Pokud jde o mne, hodně jsem mluvil s tvým bratrem a naučil jsem se pár věcí, které jsem potřeboval k tomu, abych se před magií ochránil." „To myslíš Raistlina?" zeptala se a Sturm přikývl. „Jeho vyprávění o magii mě vždycky uspalo," řekla. „Vím," usmál se Sturm. „Usínáš docela rychle." Obrátili koně k vycházejícímu slunci a vydali se na cestu.
- 35 -
5 Mrakoplavec DEN, KTERÝ NÁSLEDOVAL PO ÚTOKU LUPIČŮ, byl nesmírně horký a bylo strašlivé dusno. Veliš a Pira každou chvíli pili, přesto jim však klesaly hlavy a pletly se nohy. Dostali se do kraje plného sadů a roztroušených rolnických usedlostí a silnice byla vidět na míle daleko. Kitiara i Sturm si svlékli drátěné košile a k polednímu si Kitiara vytáhla košili z kalhot a svázala si cípy kolem pasu. Horko se tak přece jen dalo lépe snášet. Zastavili se v hájku fíkovníků a sedli si k obědu. „Dost mě mrzí, že jsou ještě zelené," řekla Kitiara. Mezi palcem a ukazováčkem držela nezralý fík. „Mám je hrozně ráda." „Obávám se, že dokud bys nezaplatila, majitel tohoto sadu by tvé nadšení sotva sdílel," pokrčil rameny Sturm. Vydlabal nožem velký suchar a do díry nacpal nasekané sušené ovoce a sýr. „Tak tohle mně neříkej. Copak jste nikdy nekradli jablka nebo hrušky? To jste nikdy nesebrali slepici a neopékali si ji nad ohněm z kůry, zatímco vás farmář honil po všech čertech s vidlemi v ruce?" „Ne, nikdy." „Tak to já zase ano. A můžu ti říct, že jenom hodně málo věcí chutná tak dobře jako jídlo, které si okořeníš vlastní chytrostí." Kitiara zahodila větvičku s fíky a připojila se ke Sturmovi. „Mám pocit, Kit, že jste nikdy nepřemýšleli o tom, co byste vy chytří zlodějíčkové mohli způsobit tomu farmáři. To vás nikdy nenapadlo, že by kvůli vašemu kradenému jídlu mohla být jeho rodina celý den o hladu?" Kitiara se celá naježila. „Hezky mluvíš, pane Ostromeči. Kdy sis vlastně to jídlo, co samo skákalo do tvého břicha, musel sám odpracovat? Šlechtickému synkovi se snadno mluví o spravedlnosti pro chudé, protože sám nikdy chudý nebyl." Sturm v duchu počítal, dokud se zase neuklidnil. „Já jsem musel pracovat," řekl. „Když jsme s matkou a její služkou Karin přijeli do Útěšína, měli jsme, pravda, nějaké peníze. Brzy nám však došly a my jsme se ocitli na dně. Má matka byla nesmírně hrdá žena a nikdy by se neprosila svých sousedů o pomoc. Slečna Karin a já jsme proto dělali nejrůznější věci, abychom měli co jíst. Matce jsme o tom nikdy neřekli." Kitiaru vztek rychle přešel. „Co jste dělali?" Sturm pokrčil rameny. „Uměl jsme psát, a tak jsem dostal práci u písaře Derimia. Opisoval jsem svitky a rukopisy. Jednak jsem vydělal pět stříbrných za týden, ale také jsem si leccos přečetl." „To jsem nikdy nevěděla." „Vlastně jsem se tam také potkal s Tanisem. Přinesl tam tehdy účetní knihu, kterou vedl Flintoví. Tanis polil poslední stránky inkoustem a chtěl, aby mu je Derimius vyměnil za nový pergamen. V dílně si všiml šestnáctiletého chlapce, škrábajícího cosi na papír husím brkem, a zeptal se, co jsem zač. Dali jsme se do řeči a stali jsme se přáteli." Sturmovo vyprávění uzavřelo vzdálené zadunění hromu. Dusný vzduch se shlukl do řady těžkých černomodrých mraků, řadících se nad západním obzorem. - 36 -
Pohybovaly se rychle k východu, takže Sturm raději rychle strčil poslední sousto do úst a vyskočil na nohy. Skrz chleba a sýr cosi zamumlal. „Co říkáš?" zeptala se Kitiara. „Koně! Musíme je přivázat!" Do kopců, kde přemohli lupiče, sjel z mraků obrovský blesk. Odkudsi z výšky se přihnal vítr a zasypal jim oči prachem. Přivázali Veliše a Piru k fíkovníku a vyrobili si z přikrývek provizorní stan, aby se uchránili před deštěm. Kitiara spatřila, jak se k nim po silnici žene stěna prudkého deště. „Už je to tady!" vykřikla. Bouře propukla nad hájkem s celou svou zuřivostí. Liják jim srazil pochybnou stříšku z pokrývek na hlavy a během několika okamžiků byli Sturm i Kitiara na kost promočení. Voda se zachytávala mezi řadami stromů a sbírala se do hlubokých kalužin. Veliš už to nemohl vydržet. Bylo to hodně neklidné zvíře, a jak kolem něj zuřila bouře, vzpínal se a zoufale ržál. Jeho zoufalství vyvedlo z míry i jinak klidnou Piru a oba koně začali vyděšeně škubat provazy, které je poutaly ke stromům. Do nejvyššího stromu v sadu udeřil blesk a rozlámal ho na milion hořících třísek. Hrůzou šílení koně se utrhli a cválali pryč. Veliš utíkal na východ a Pira zamířila na sever. „Za nimi!" vykřikl Sturm do řevu bouře. Oba se s mohutným šploucháním rozběhli za svými oři. Veliš byl dlouhonohý sprinter a prchal rovně, vytrvalá, ale také hbitá a těžko zkrotitelná Pira kličkovala mezi fíkovníky, měníc směr za každým kořenem. Kitiara za ní bez dechu klopýtala a z duše proklínala schopnosti svého oblíbeného koně. Sad končil hlubokou roklí. Kitiara sklouzla po bahnitém břehu hluboké vody. „Piro!" zaječela. „Piro, ty pitomá kobylo!" Odměnou za námahu jí byla pusa plná dešťové vody. Ve světle blesků se rozhlédla po rokli a uviděla jakousi podivnou věc. Asi čtyřicet stop nad její hlavou se proti mrakům rýsoval hranatý černý předmět, podobný rytířskému štítu. Záře blesků na chvíli pohasla, ještě předtím si však Kitiara stačila všimnout, že od štítu vede na zem jakési lano. Vykročila směrem, kudy lano vedlo, a pachtila se dál, nemajíc tušení, co by tak mohla najít. Veliš svému pánovi snadno utekl, Sturma však za ním vedly stopy kopyt, otištěné v blátě. Sad náhle končil živým plotem z hustě nasázených malých cedrů. Byla v něm jen jedna mezera dost široká na to, aby jí mohl projít kůň, a Sturma nijak nepřekvapilo, že tam také našel Velišovy stopy. Odvážně se tedy vrhl do husté spleti stále zelených větví. Ulámané větve prozrazovaly, že tou cestou před ním prošel i jeho kůň. Blesky křižovaly oblohu neobvykle často. Míhaly se a rachotily od mraku k mraku. Jeden dlouhý záblesk odhalil Sturmovým očím podivnou věc: v bouřkovém vichru tam sebou zmítal obrovský pták. Kymácel se ze strany na stranu, stále však nemohl odletět. Znovu se zablesklo a Sturm pochopil, proč ten pták nevzlétal. Byl přivázaný ke stromu. Kitiara vylezla na jakýsi blátem pokrytý pahorek. Vlasy měla přilepené k hlavě a její šaty byly tak těžké, jako by vsákly přinejmenším tunu vody. Z vrcholu pahorku se jí otevřel výhled na širokou mýtinu. Po Piře tam nebylo ani stopy, přesto - 37 -
tam však toho bylo k vidění víc než dost. Uprostřed mýtiny stála věc, jakou Kitiara ještě nikdy neviděla. Vypadala jako veliký člun s velkými koženými plachtami, složenými po stranách. Loď neměla žádné stěžně, její příď byla tak ostrá, že se podobala ptačímu zobáku, a na spodní části trupu byla připevněná obrovitá kola. Nad lodí se vznášel velký plátěný pytel, přichycený k ní sítí z tlustých lan. Ten velký, jako obrovské vejce vyhlížející vak se v bouři zmítal a svíjel jako živý tvor. Kolem té věci postávala skupinka drobných mužíčků. Kousek od nich vyrůstalo ze země několik vysokých tyčí. Na vrcholech těch tyčí byla přivázaná dlouhá lana a na konci těch lan další „štíty", stejné jako ten, který viděla v rokli. V tu stejnou chvíli se zpod cedrů na druhém konci mýtiny objevil Sturm. Vyjeveně se zadíval na tu věc a beze slov vykročil směrem k ní. Pozdravil ho malý mužíček v lesklém klobouku a dlouhém kabátě. „Zdra zdravím vás a p - přeji vám vše n -nejlepší!" pravil vesele. „Dobrý den," řekl zmatený Sturm. „Co se tady děje?" Sotva to dořekl, udeřil do jednoho z „ptáků" přivázaných na tyči (těch samých věcí, které Kitiara pokládala za štíty) rozeklaný blesk. Po laně přejel na tyč modrobílý plamen. Z tyče přeletěl po dalším laně, vedoucím asi stopu nad zemí, k té člunovité věci, kde zmizel. Loď se zakymácela, pak se ale zase narovnala. „C-co že se tu d-děje? Však vidíte, na - nabíjíme," řekl mužíček. Když si trochu nadzvedl širokou střechu svého klobouku, Sturm spatřil světlé oči a huňaté bílé obočí a pochopil, že před ním stojí gnóm. „Je to tak n -nádherná bo - bouřka. M máme ta - takové štěstí!" Kitiara pomalu obešla tu podivnou loď. Raději se ovšem držela v uctivé vzdálenosti. Když se jednou zase mimořádně silně zablesklo, spatřila Sturma, jak mluví s jedním z mužíčků. Přiložila si dlaně k ústům a vykřikla: „Sturme!" „Kit!" Přidala se k němu. „Našel jsi ty koně?" „Ne. Doufal jsem, že přiběhnou k tobě." Kitiara vztekle zamávala rukama. „Spadla jsem do díry.“ „Vidím. Co budeme dělat?" „Ehm," přerušil je gnóm. „Ro - rozumím tomu dobře, kdy ř - řeknu, že vy d dva jste ztratili vaše do – dopravní p - prostředky?" „Správně," odpověděli unisono Sturm s Kitiarou. „Štastný o - osude! Mo - možná si m - můžeme navzájem po - pomoci." Gnóm znovu sklopil střechu klobouku. Po kabátě mu stekla drobná povodeň. „P-půjdete se mnou?" „Kam jdeme?" zeptal se Sturm. „Při - přinejmenším p - pryč z toho hrozného po - počasí," řekl gnóm. „To beru!" vydechla Kitiara. Gnóm je vyvedl po můstku ke dveřím v levém boku lodi. Vnitřek lodi byl jasně osvětlený, bylo tam teplo a sucho. Gnóm si sundal klobouk a odložil kabát. Byl to už vlastně stařík, měl pěkné bílé vousy a holou růžovou hlavu. Podal Sturmovi a Kitiaře po ručníku - bohužel byly určené pro gnómy, a tak nebyly větší než oby- 38 -
čejné utěrky. Sturm si osušil ruce a obličej. Kitiara si odřela z tváře trochu bahna, vyždímala ručník a uvázala si ho kolem hlavy jako šátek. „N - následujte mě," řekl gnóm. „Moji ko - kolegové se k nám při-připojí ppozději. Teď ma-mají spoustu p - práce se sbíráním ble - blesků." S těmi udivujícími slovy se vydal úzkou uličkou mezi dvěma řadami strojů zcela neodhalitelného druhu a účelu. Všechny ty tyče, kliky a převody byly dovedně vyrobené z mědi a železa a pečlivě sestavené. Gnóm došel k malému žebříku a vylezl po něm nahoru. Hořejší paluba, na kterou Žebřík vedl, byla rozdělená na malé kajuty. Z háků na stropě tam visela závěsná lůžka a každou čtvereční stopu podlahy zabíraly nejrůznější krabice, bedny a velké skleněné demižony. Projít se dalo jen uzoučkým průchodem ve středu chodby. Pak vystoupili po dalším žebříku a ocitli se v přístřešku, postaveném ve středu paluby. Ve stěnách byla okna a Sturm viděl, že do nich stále ještě buší déšť. Kajuta byla rozdělena na dvě velké místnosti. Přední místnost, ve které stáli, vypadala jako kapitánský můstek. V přídní části, nádherně prosklené mnoha velkými okenními tabulemi, stálo kormidelní kolo. Z podlahy a stropu vystupovaly zástupy nejrůznějších pák a všude kolem byly roztodivné ciferníky s nápisy jako Výška, Udávaná rychlost větru nebo Hustota rozinek v dnešních koláčích. Kitiara je představila. Gnómovy oči se překvapeně rozšířily a mužík se blahosklonně usmál, když uslyšel, že Sturm pochází ze staré solamnijské rodiny. Zvědavě se zeptal také na Kitiařiny předky, ta ale rychle převedla řeč na jiné téma a vyprávěla o jejich dosavadním putování, jejich cíli a o tom, jak velice je zkrušila ztráta jejich koní. „Mo - možná bych vám mohl po - pomoci," řekl gnóm. „Jmenuji se Tenkdonáležitěkoktáuprostředtěchnejsloži-tějšíchvědeckýchvýkladů..." Sturm ho raději rychle přerušil. Dobře věděl, jak jsou gnómská jména dlouhá. „Prosím! Jak ti říkají ti, kteří nepocházejí z vašeho národa?" Gnóm si povzdechl a velmi zvolna pravil: „Často mi ř -říkají Brepta, je to však jen v-velmi, v-velmi po-pochybné zkrácení m - mého skutečného jména." „Má ovšem výhodu jisté stručnosti," řekl Sturm. „Stru - stručnost, můj drahý rytíři, n - není pro ty, kdo se zabývají po - poznáním pro ně samé, v - vůbec žádnou ctností." Brepta sepjal krátké prsty na kulatém bříšku. „K-kdybyste mě-měli zájem, mohl bych vám na-nabídnout jistou mo možnost." „Jakou možnost?" zeptala se Kitiara. „Mí ko-kolegové a já jsme dnes p-přijeli z Ka-Kargotu." Do myslí obou lidí se neodbytně vloudila vzpomínka na pozdvižení v přístavu. „P - přišli jsme d - do této části Solamnie, p-protože zdejší po-počasí je p-proslulé silnými bo - bouřemi." Sturm si přejel prsty přes osychající knír. „Vy jste hledali bouři?" „P - přesně tak. P - pro provoz na - našeho no - nového stroje jsou ble - blesky zcela ne - nezbytné." Brepta se usmál a poklepal opěradlo své žídle. „Ne-není krásný? J - jmenuje se M - Mrakoplavec." „A co to dělá?" „L - létá." - 39 -
„To teda určitě lítá," nedokázala potlačit úsměv Kitiara. „Jak jste vy gnómové někdy geniální. Co to má ale společného se mnou a Sturmem?" Breptův malý obličej o něco víc zrůžověl. „Ehm. M -měli jsme tro - trochu smůlu. Víte, jak jsme po - počítali optimální po-poměr zdvihu a hmotnosti, nněkdo zapomněl zvážit efekt při - přistání na p - půdě ve v - vysokém stádiu hy hydratace." „Co jsi říkal?" „Zapadli jsme d - do bláta," řekl Brepta a znovu zrůžověl. „A chcete, abychom vás z toho bahna dostali?" zeptala se Kitiara. „Za což vás v - vděčně d - dopravíme na jakékoli místo na K - Krynnu, které si jen bu - budete přát. Může to b -být Enstar, Ba - Balifor nebo tře - třeba Ka - Karthaj..." „Mířili jsme na Solamnijské pláně," řekl Sturm. „To by úplně stačilo." Kitiara ho praštila loktem do žeber. „Snad nebereš toho šílence vážně? " sykla na něho koutkem úst. „Já gnómy znám," odpověděl. „Jejich vynálezy docela pravidelně fungují." „Ale já..." Brepta ji netrpělivě přerušil. „Určitě si o tom bu - budete chtít po - pohovořit. Smím vám navrhnout, abyste se umyli, vzali si do - dobré jídlo a pak se rozhodli? Máme na pa - palubě č - čisticí stanici, j -jakou jste j -ještě n -nikdy n - neviděli." „Tak to vím taky," zabručela Kitiara. Rozhodli se, že se umyjí a pak s gnómy povečeří. Brepta zatáhl za řetízek, visící ze stropu kousek od kormidla. Létající lodí otřáslo dunivé zatroubení. Objevil se mladý gnóm v umaštěné kombinéze a s křovinatým rezavým obočím. „D-doveď naše h-hosty d-do čisticí stanice," řekl Brepta. Gnóm s křoví velmi podobným rusým obočím místo odpovědi zapískal několik vysokých tónů. „N-ne, p - po jednom," řekl Brepta. Zrzavý gnóm znovu něco zapískal. „To tak mluví pořád?" vyzvídala Kitiara. „Ano. Můj ko-kolega - " Brepta odrecitoval na pět minut dlouhé gnómské jméno - „vy - vypracoval teorii, po - podle které vznikla m - mluvená řeč na - napodobením zpěvu ptáků. Můžete mu ř - říkat..." Brepta se odmlčel a podíval se na svého přítele s mohutným obočím, který něco zapískal a zašveholil. „M - můžete mu říkat P -Ptakohlásek," dokončil větu Brepta. Ptakohlásek sestoupil do podpalubí a zavedl Sturma a Kitiaru na záď. Tam jim pískáním a máváním rukama ukázal dvě komůrky po obou stranách chodby. Na obou dveřích byly tabulky s nápisem: Rychlá a hygienická čisticí stanice vyrobená a poskytnutá létajícímu korábu Mrakoplavci Sdružením hydrodynamických mistrů a cestovatelů a jejich učedníků Hora Stačilo Úroveň dvanáct Sankrist - 40 -
Ansalon Krynn Sturm se podíval na dveře a pak na Kitiaru. „Myslíš, že to funguje?" zeptal se. „Znám jenom jeden způsob, jak to spolehlivě zjistit," ušklíbla se, stáhla si z hlavy špinavý ručník a hodila ho na zem. Prošla dveřmi a ty se za ní s tichým klapnutím samy zavřely. Vykachlíčkované zdi uvnitř čisticí stanice byly pokryté rozličnými nápisy. Kitiara se úkosem podívala na ručně malované písmo. Některé z nápisů vedly odshora dolů a jiné byly úplně obráceně. Většina nápisů pojednávala o správné proceduře vědeckého koupání. Některé z nich byly úplně nesmyslné - Kitiara si užasle přečetla větu, která prohlašovala, že „absolutní hodnota hustoty rozinek v dokonalém koláči je rovna šestnácti." Jiné řádky byly poněkud hrubé - jako například ten, který pravil, že „vynálezce téhle stanice má místo mozku slámu." Kitiara shodila svrchní oblečení a uložila ho do proutěného koše. Pak si stoupla na vyvýšenou dřevěnou plošinku. Ozvalo se velmi odporné, jakoby kvílivé zasyčení, a z trubky nad její hlavou začala stříkat voda. Kitiaru to zastihlo zcela nepřipravenou, a tak zakryla stříkající trubku dlaní. V témže okamžiku však začala voda stříkat ze trubky ve stěně po její levé ruce. Tu ještě zacpala prstem, pak ale začalo pravé boží dopuštění. Kitiara měla zrovna celou tvář pokrytou blátem smíchaným s vodou, když vtom za sebou zaslechla jakési chřestění a skřípání. Aniž by pustila obě trubky, obratně se otočila. Jedna ze čtvercových kachliček v pravé stěně se odklopila a za ní se objevila úhledně poskládaná kovová tyč spojená klouby, která se právě začínala rozkládat a mířila ke Kitiaře. Na konci tyče byl zběsile se otáčející kruhový polštářek z ovčí houně. Otáčely jím kolečka a převody, připevněné k té tyči. „A zrovna teď musím být bez meče!" řekla vztekle Kitiara. Tyč se zakomíhala a přiblížila se k ní. Nastal rozhodující okamžik. Kitiara přijala hozenou rukavici a pustila trubky. Voda vystříkla a spláchla jí z těla bláto. Kitiara popadla oběma rukama vířící houni. Převody zakvílely a šňůry se zachvěly. Nakonec se jí podařilo přetrhnout tyč v prvním kloubu. Voda přestala stříkat. Kitiara stála uprostřed komůrky a ztěžka oddychovala, zatímco voda odtékala škvírami v podlaze. Ozvalo se zaklepání na dveře. „Kit?" Byl to Sturm. „Už jsi hotová?" Než stačila odpovědět, spadl jí ze stropu na hlavu velký kus těžké látky. Kitiara zaječela a zamávala pěstmi směrem, kterým tušila útočníka, bila však jen vzduch. Stáhla si látku z hlavy. Byl to obyčejný ručník. Kitiara se osušila a zabalila se do něj. Sturm stál na chodbě a také on byl zabalený do suché pokrývky. „Skvělé místo," řekl a usmíval se tak vesele, jak ho Kitiara ještě nikdy neviděla. „Musím si promluvit s Breptou!" prohlásila. „Co se stalo?" „Zaútočili tam na mě!" Objevil se Brepta. „Nějaký pro - problém?" Kitiara už už chtěla vyjádřit své nezměrné pobouření, Breptu ale až tak nezají- 41 -
mala. Jen se kolem ní mihl a otevřel malá dvířka ve stěně chodby. Za nimi se válela třínohá stolička a na ní a zároveň pod ní jeden poněkud zpustošený gnóm. V úrovni pasu měl ruční kliku, na které stálo: Čisticí stanice číslo 2 - pohonná jednotka systému rotačního mytí. „To je to, s čím jsem bojovala?" řekla Kitiara. „Vypadá to tak," řekl pobavený Sturm. „Ten ubohý gnóm jenom dělal svou práci. Ta houně je tam místo kartáče, a on je tady od toho, aby tě s ní drhnul." „Děkuji, ale vždycky se radši drhnu sama," řekla kysele Kitiara. Brepta si otřel rukávem obličej. „To všechno je velmi, v-velmi nepříjemné. Musím vás po-požádat, slečno Ki - Kitiaro, abyste nám n - nepoškozovala naše za září-zení. Teď budu muset p - psát p - pět exemplářů zprávy p - pro Aerostatické sdružení." „Dohlédnu na ni," řekl Sturm. „Kit má sklon bít do věcí, kterým nerozumí." Na konci chodby se objevil Ptakohlásek, běžel směrem k nim a zuřivě pískal. Breptova tvář se rozjasnila. „V - výborně. Po - podává se v - večeře." • • • Gnómové jedli v zadní části kajuty. Podobně jako na zaoceánské lodi byl jejich stůl zavěšený na stropě, gnómové to však ještě vylepšili tím, že pověsili ze stropu i své židle a šťastně se houpali ze strany na stranu. Pokud se tedy Sturm a Kitiara chtěli posadit ke stolu, museli se vměstnat na malá houpací sedátka. Večeře však byla docela obyčejná: fazole, šunka, zelí, koláče a sladký mošt. Brepta se hluboce omlouval - neměli na palubě žádného vědecky školeného kuchaře. Válečníci mu za to byli docela vděční. Gnómové jedli rychle a beze slova (bylo to tak mnohem efektivnější). Pohled na deset skloněných proplešatělých hlav, doprovázený pouze zvukem lžic škrábajících o talíře, nebyl zrovna uklidňující. Sturm si odkašlal a řekl: „Možná bychom se měli představit..." „V - všichni ví, k - kdo jste," řekl Brepta, aniž by zvedl hlavu. „Zatímco jste se č - čistili, r - rozeslal jsem v tom smyslu m - memorandum." „Pak byste nám třeba taky mohl představit vaši posádku," řekla Kitiara. Brepta pohoršené vzhlédl. „Oni n - nejsou po - posádka. M - my jsme ko - kolegové." „Omlouvám se!" Kitiara obrátila oči v sloup. „Omluvu přijímám." Brepta si rychle nacpal do úst posledních pár fazolí. „Ale po-pokud na tom trváte." Seskočil ze své sedačky a vydal se kolem řady živících se gnómů. O každém ze svých kolegů poskytl k užívání dlouhý výklad, který naštěstí zahrnoval i jméno, kterým je mohli oslovovat „ti, kteří nejsou rodilými gnómy." Sturm si to všechno v duchu zkrátil do stručného seznamu: Ptakohlásek, hlavní mechanik pověřený péčí o motor, Křídlonožka, Breptova pravá ruka a skutečný pilot lodi, Koukal, astronom a nebeský navigátor, - 42 -
Provazník, specialista na lana, provazy, dráty, látky a tak podobně, Měřínek, Provazníkův učedník, Prskavec, sběrač a uchovávatel blesků, Zvonivěs, hlavní obráběč kovů a chemik, Tesařík, expert přes práce tesařské, truhlářské a vůbec nekovářské, Deštikap, jmenovaný znalec počasí a lékař expedice. „Proč jste vlastně ten stroj postavili?" zeptal se Sturm. „Je to součást mého životního úkolu," řekl Křídlonožka, vytáhlý gnóm s orlím nosem. „Mým cílem je dokonalé ovládnutí vzduchoplavectví. Po létech pokusů s modely jsem se setkal s naším přítelem Zvonivěsem, který objevil vysoce zředěný vzduch, jenž se, je-li uzavřen do vhodného vaku, může vznášet a též nadnášet jiné hmotné objekty." „Nesmysl," řekl Koukal. „Ten takzvaný éterický vzduch je pouhý humbuk." „Slyšte hvězdopravce," pohoršené si odfrkl obtloustlý Zvonivěs. „Jak jsme se sem asi podle tebe s touhle věcí dostali z Kargotu? Čarovali jsme?" „Nesla nás křídla," rozčileně odsekl Koukal. „Poměr zdvihu a váhy jasně ukazuje, že..." „Byl to éterický vzduch!" vpadl mu do řeči Deštikap, sedící vedle Zvonivěse. „Křídla!" vykřikla jednohlasně Koukalova strana stolu. „Vzduch!" volala Zvonivěsova aliance. „Kolegové! Ko-kolegové!" přerušil je Brepta a zvedl ruce na znamení, že si žádá klid. „Účelem naší expedice je s v-vědeckou p-přesností určit schopnosti našeho M-Mrakoplavce. N-nehádejme se o teoriích a v-vyčkejme, d - dokud nebudeme m mít po - potřebné údaje-“ Gnómové uraženě ztichli. Na prosklený strop nad stolem bušil déšť. Nepřátelské mlčení trvalo až nepříjemně dlouho. Pak najednou zvedl Deštikap hlavu ke ztemnělému sklu ve stropě a prohlásil: „Přestává pršet." O několik vteřin později bušení zcela utichlo. „Jak to mohl vědět?" zeptala se Kitiara. „Názory teoretiků se různí," řekl Křídlonožka. „Právě nyní na ostrově Sankristu zasedá zvláštní výbor, který má za úkol studovat talent našeho kolegy." „Jak ho ale mohou studovat, když je tady?" zajímalo Sturma. Nikdo mu ale nevěnoval vůbec žádnou pozornost. „Je to v jeho nose," řekl Tesařík. „V jeho nose?" udiveně se zeptala Kitiara. „Deštikapův nos má určitou velikost a specifický relativní úhel, a náš kolega je proto schopen pouhým vdechnutím zjistit změny relativního tlaku vzduchu a jeho vlhkosti." „Blábol!" řekl Provazník. „Blábol!" prohlásil jako ozvěna Měřínek, nejmenší a nejmladší z gnómů, sedící hned vedle Provazníka. „Je to v jeho uších," pokračoval Provazník. „Slyší, že déšť přestává padat z mraků, ještě než přestane padat na zem. - 43 -
„Nehorázná blbost!" To byl zase Koukal. „Každý hlupák ví, že to je v jeho vlasech. Když klesá vlhkost vzduchu, cítí, že se mu rozvinují kořínky vlasů..." Zvonivěs, sedící naproti Koukalovi, sebral ze stolu koláč a trefil jím kolegu do brady. Prskavec a Měřínek se vrhli na obětovanou pochoutku a rozdrobili ji na kousky. „Dvanáct, třináct, čtrnáct," počítal Prskavec. „Co to dělá?" zeptal se Sturm. „Po-počítá rozinky," odpověděl Brepta. „Je to jeho n - nejnovější vědecký projekt - chce určit p - průměrnou hu - hustotu rozinek v ko - koláčích celého světa." Kitiara složila hlavu do dlaní a tiše zasténala. • • • Když bylo po nepovedené večeři, gnómové opustili létající loď, aby posbírali zařízení, rozestavěná po palouku. Kitiara a Sturm, teď už sušší, se oblékli alespoň tak, aby mohli dojít zpět ke svému táboru a posbírat své věci. Bouře se vyzuřila a v mezerách mezi potrhanými oblaky se objevily první hvězdy. „Neděláme náhodou chybu?" zeptala se Kitiara. „Tihle gnómové nemají všech pět pohromadě." Sturm se ohlédl po tom podivném stroji, ležícím nakřivo v blátě. „Trochu jim chybí soudnost, ale zase jsou neúnavní a docela nápadití. Pokud nás mohou dostat na Solamnijské pláně za jediný den, pak jsem je docela ochoten vytáhnout z bláta." „Nevěřím, že by ta věc mohla lítat," zamračila se Kitiara. „Ani jsme to lítat neviděli. Protože pokud vím, přinesla to sem ta bouřka." Došli k promočeným pozůstatkům svého tábora a posbírali své rozházené věci. Kitiara si přes rameno přehodila Piřino sedlo. „Zatracené zvíře," řekla. „Vychovala jsem ji z úplně maličkého hříbátka, a ona se ani neohlídne. Vsadím se, že už je na půl cestě do Granátu." „Obávám se, že Veliš na ni měl špatný vliv. Tirien mě varoval, že je bázlivý a lekavý." „Možná ale měl ten správný nápad," řekla zasmušile Kitiara. „Proč by měl mít?" zeptal se Sturm. Kitiara si přehodila přes rameno ještě i mokrou přikrývku. „Jestli ti gnómové dokážou aspoň půlku toho, co tvrdí, pak si možná ještě budem přát, abysme utekli taky."
- 44 -
6 1,081 hodin, 29 minut „VÝŠ! VÝŠ! POSUŇTE TU KLÁDU!" STURM zoufale zápolil s obrovskou váhou gnómské létající lodi. Společně s Kitiarou se opírali o hrubou páku, kterou si vyrobili navzdory rozčileným námitkám všech gnómů. Probohy, hrubou silou ne! protestovali. Zvonivěs dokonce prohlásil, že každý gnóm dokáže vymyslet zařízení, které by bylo na zvedání těžkých předmětů alespoň desetkrát lepší. Samozřejmě by bylo třeba ustanovit zvláštní výbor, který by prozkoumal mechanické vlastnosti místního dřeva a vypočítal, ve kterém bodu by bylo nejlepší létající loď zvedat. „Ne," prohlásila neústupně Kitiara. „Jestli chcete, abysme vám pomohli dostat ten stroj z bahna, pak nás musíte nechat být." Gnómové jen pokrčili rameny a poškrábali se po holých hlavách. Lidé musejí všechno dělat tím nejhrubším způsobem. Gnómové přikutáleli k boku lodi několik velkých kamenů, které měly sloužit jako opory. Poté, co se Sturmovi s Kitiarou podařilo loď narovnat, gnómové přinesli krátké dřevěné kůly, kterými loď zapřeli. Byla to těžká, namáhavá dřina, kolem oběda však už létající loď zase stála pevně a zpříma. „Problém," oznámil Křídlonožka. „Jaký?" vydechla Kitiara. „Abychom se mohli rozjet, potřebujeme pevnou silnici. Budeme ji tedy muset postavit. Zde jsem vypočítal, kolik drceného kamene a mramoru budeme potřebovat..." Kitiara mu vyškubla papír z rukou a roztrhala ho. „Už jsem vytáhla z bláta kolik vozů," zavrčela, „a stačily mně na to větve nebo sláma, která se naházela pod kola." „To by mohlo jít," řekl Sturm, „ale ta věc je hodně těžká." Promluvil si s Breptou, který rychle odehnal své gnómy od jejich důležitých (ale zcela zbytečných) „zlepšovacích" prací a poslal je sbírat suché větve a kácet keře. Poslechli ho všichni, až na Zvonivěse, který se nemohl odloučit od svých hrnců s prášky a demižonů se smrdutými tekutinami. „Musím se zabývat svým nejdůležitějším úkolem, kterým je výroba éterického vzduchu," omlouval se, zatímco velkým hrnkem přesypával železné piliny. „Až bude vzduchový měchýř plný, zvedneme loď mnohem snáz." „Tak to si nechám líbit," řekla Kitiara. Opřela se o trup lodi a dívala se. Namáhavá práce jí příliš neseděla. Práce byla pro hlupáky a sedláky, ne pro válečníky. Gnómové se vrátili s pár hrstmi roští. „Je vás devět, a máte toho jenom tolik?" nevěřícně zíral Sturm. „Provazník a Koukal se nemohli dohodnout na tom, jaký druh větví sbírat, a my, prostoupení duchem spolupráce, jsme samozřejmě nemohli přijmout pouze jeden z návrhů," řekl Křídlonožka. „Křídlonožko," řekl prosebným tónem Sturm, „řekni, prosím tě, Provazníkovi a Koukalovi, že na tom vůbec nezáleží. Potřebujeme jenom něco suchého, co bychom mohli hodit pod kola." Vytáhlý gnóm hodil na zem svou hrst roští a odvedl gnómy zpátky do lesa. Mezitím se Zvonivěsovi podařilo angažovat Kitiaru pro práci na nafukování - 45 -
vzduchového měchýře. Kousek od Mrakoplavce postavili velkou hliněnou díži, snad pět stop v průměru. Do ní Zvonivěs nasypal železné piliny a jiné kousky kovu a pečlivě očistil okraje. „Spouštějte!" nařídil Kitiaře a ta zakryla díži velkým dřevěným poklopem, který se nápadně podobal horní polovině pivního sudu. Zvonivěs začal horlivě cpát do mezery mezi poklopem a díži dlouhý pruh naolejované kůže. „Musí to být utěsněné," vysvětloval, „jinak by éterický vzduch unikal a nedostal by se do měchýře." Kitiara ho zvedla a posadila ho na vrchol poklopu. Zvonivěs vzal vývrtku a vytáhl z poklopu velkou korkovou zátku. „Podej mi hadici," řekl. „Tohle?" zeptala se Kitiara a zvedla dlouhou plátěnou hadici. „Velmi správně." Kitiara mu ji podala a Zvonivěs ji upevnil kolem hrdla dřevěného kohoutu. „A nyní," zvolal Zvonivěs, „nyní je nám třeba vitriolu!" Kousek od nich stály ve vysoké trávě tři velikánské demižony. Kitiara se shýbla, aby jeden z nich zvedla. „Fuj," vydechla. „Váží to ještě víc než sud s pivem." „Je to koncentrovaná kyselina sírová. Opatrně, ať to nerozliješ. Mohlo by tě to ošklivě popálit." Kitiara postavila těžký demižon vedle díže. „Snad nechceš, abych to tam nalila?" „Ale ovšemže ne," odvětil Zvonivěs. „Mám přece k dispozici velmi účinný vynález, který nás zbaví té velmi namáhavé povinnosti. Podej mi, prosím, můj Skvělý Bezústý Sifon." Kitiara se rozhlédla kolem, nespatřila však nic, co by jí něco takového připomínalo. Zvonivěs ukázal svým tlustým ukazováčkem: „Tamhleto, ta věc, co vypadá jako měch. Ano, to je ono." Kitiara mu podala jeho bezústý sifon. Zvonivěs strčil zobák měchu do demižonu a roztáhl držadla. Hladina nevábné hnědé kapaliny v demižonu klesla asi o palec. „Vidíš?" řekl triumfálně gnóm. „Už žádné srkání z trubek. Už žádné rozlévání drahocenné kyseliny." Zastrčil zobák měchu do díry, ze které předtím vytáhl zátku, a nalil kyselinu do kádě. „Sláva! Gnómská věda znovu zúčtovala s pustou nevědomostí!" Zvonivěs nalil kyselinu do kádě ještě čtyřikrát, když vtom si Kitiara všimla, že z kožených pantů Skvělého Bezústého Sifonu uniká pára. „Zvonivěsi," řekla váhavě. „Teď ne! Celý proces už začal, a je třeba, aby probíhal stále stejným tempem!" „Ale ten sifon..." Dírou, která se najednou objevila ve koženém spoji sifonu, vytekla první kapka kyseliny a spadla Zvonivěsovi na botu. Gnóm bleskurychle odhodil sifon, začal poskakovat na jedné noze a zoufale se pokoušel shodit botu z nohy. Kyselina zanedlouho přepůlila řemínek, který držel botu na noze, a Zvonivěs ji mohutným kopnutím odhodil pryč, aby jen o vlas minula nos vracejícího se Měřínka. „Ach, Reorxi," řekl smutně Zvonivěs. Ze Skvělého Bezústého Sifonu zbyla jen hromádka dýmajících zbytků. „Jako by se nic nestalo," řekla Kitiara. Objala demižon s kyselinou a pevně se zapřela nohama. „Hej -rup!" zvolala a zvedla demižon k okraji kádě. Zvonivěs naváděl hrdlo a brzy začal do generátoru éterického vzduchu proudit silný pramen - 46 -
čpavé kapaliny. Hadice vedoucí od kádě ke vzduchovému měchýři se napjala. Splasklý měchýř se začal plnit a napínat sítě, kterými byl připoután k lodi. Brzy byla všechna lana napnutá a měchýř se neklidně převaloval v provazech, které ho poutaly k zemi. Na Zvonivěsovo znamení Kitiara postavila demižon zpátky na zem. Přišel k nim Sturm s ostatními gnómy. „Pod koly máme celé hromady roští," řekl. „Měchýř máme plný éterického vzduchu," prohlásil Zvonivěs. „Má záda mají dost," zabručela Kitiara. „Co uděláme teď?" „Po - poletíme," řekl Brepta. „Všichni ko - kolegové na letová stanoviště!" Brepta, Křídlonožka a oba lidé se vydali do kormidlovny. Zbývající gnómové se rozestavěli kolem zábradlí. „Odhodit zátěž!" zvolal Křídlonožka. „Odhodit zátěž!" vykřikl Brepta otevřeným okénkem. Gnómové rázně popadli dlouhé, jitrnicím podobné pytle, které byly zavěšené na zábradlí. Otevřeli je a z pytlů se začal sypat jemný písek. Gnómové se ho pokoušeli sypat přes zábradlí, za chvíli ho však měli v očích přibližně stejně tolik, kolik se jim ho podařilo vysypat přes palubu. Sypali a sypali, dokud Sturm neucítil, že se mu paluba pohybuje pod nohama. Kitiara se chytila mosazného držadla, které se táhlo ve výši gnómích ramen kolem celé kormidlovny. „Otevřít přední křídla!" volal Křídlonožka. „Otevřít přední k - křídla!" opakoval Brepta. Nalehl na páku, která byla skoro stejně vysoká jako on sám, a posunul ji dopředu. Ozvalo se zaskřípění a zarachocení a to, co Sturm a Kitiara pokládali za kožené plachty, se rozvinulo do tvaru dlouhých, elegantních, jakoby netopýřích křídel. Kozí kůže, kterou byla potažená, byla světle hnědá a průsvitná. „P - přední k - křídla otevřena," ohlásil Brepta. Křídla zachytila vítr a příď lodi se o palec či dva zvedla. „Otevřít zadní křídla!" Kousek za kajutou směrem k zádi se jako okvětní lístky rozvinula další křídla, ještě o něco delší a širší než ta na přídi. „Nasadit ocas!" Gnómové na palubě zvedli dlouhé ráhno a ukotvili ho na zádi. Provazník a Měřínek přeběhli k ráhnu a na háky, kterými bylo posázené, přivázali lana. Pak rozvinuli vějíři podobnou soustavu žeber, rovněž pokrytých kozí kůží. Když byli hotovi, Mrakoplavec se už nepokojně kymácel a nadskakoval. Křídlonožka sejmul kryt signální trouby. „Hej, Ptakohlásku, jsi tam?" Odpovědělo mu vysoké zapískání. „Řekni Prskavcovi, ať nastartuje motor." Ozvalo se zasyčení a mohutné zapraskání a podlaha se jim zakývala pod nohama. Křídlonožka otočil jakýmsi mosazným kruhem a zatáhl za další dlouhou páku. Velká křídla se pomalu zvedla. Mrakoplavec se odlepil od země. Křídla mávla dolů, natočila se a zase se zvedla. Létající loď poskočila kupředu, její kola se vytrhla z bláta a poskakovala po rozházeném roští. Křídlonožka sevřel kormidlo oběma drobnýma rukama a zatáhl. Kormidlo se pohnulo směrem k němu, příď se zvedla, křídla divoce zaplácala a Mrakoplavec se vznesl k odpolednímu nebi. - 47 -
„Hurá! H-hurá!" křičel Brepta, poskakuje nahoru a dolů. Mrakoplavec stále stoupal. Křídlonožka povolil kormidlo a příď lodi poklesla. Kitiara zavřeštěla a podlaha jí ujela pod nohama. Sturm pustil držadlo, aby ji chytil, ale sám spadl. Dokutálel se k jedné z pák, narazil do ní a křídla se okamžitě zastavila. Mrakoplavec se zakymácel a zamířil k zemi. Následovalo několik vteřin čiré hrůzy. Sturm se naštěstí zase vzpamatoval a vrátil páku do původní polohy. Křídla zazpívala, jak napjatá kůže udeřila do vzduchu. Brepta a Kitiara, propletení jeden s druhým, se odkutáleli k zadní stěně kormidlovny. Křídlonožka Mrakoplavce roztřeseně vyrovnal. „Řekl bych, že by cestující měli opustit kormidlovnu," prohlásil. Hlas se mu třásl strachy. „Alespoň do té doby, než si zvyknou." „Souhlasím," řekl Sturm. Zůstal na všech čtyřech, ale vzal za kliku u dveří, otevřel je a vylezl na palubu. Kitiara a Brepta ho následovali. Vítr, který se proháněl po palubě, byl nezvykle silný, když se však Kitiara pevně chytila zábradlí a naklonila se proti vichru, dospěla k názoru, že není až tak hrozný. Křídla s naprostou pravidelností klesala a zase se zvedala. Kitiara pomalu natáhla nohy a podívala se přes zábradlí. „Velký pane všech bitev!" vykřikla. „Musíme být celé míle vysoko!" Brepta se dopotácel k zábradlí a vystrčil nad ně hlavu. „T-tak vysoko zase nnebudeme," řekl. „J-ještě je na zemi v - vidět náš stín." Byla to pravda. Po korunách stromů poskakoval tmavý ovál. Objevil se Koukal se svým dalekohledem a oznámil, že se právě nacházejí ve výšce šesti tisíc čtyř set třiceti sedmi a půl stopy. „Víte to určitě?" zeptala se Kitiara. „Prosím," řekl Sturm, „nepokoušej se mu odporovat." „Kam letíme, Koukale?" chtěla vědět Kitiara. „Přímo na východ. Tamto dole, to je Lemišský les. Za pár minut budeme nad Novomořem." „To je ale sedmdesát mil od místa, kde jsme byli," řekl překvapeně Sturm. Stále ještě seděl na palubě. „To opravdu letíme tak rychle?" „Opravdu, a poletíme ještě rychleji," řekl Koukal. Pomalu postupoval podél zábradlí, dalekohled přilepený k oku, jak studoval zemi pod sebou. „To je nádhera!" vydechla Kitiara. Zasmála se do větru. „Nikdy jsem nevěřila, že byste to mohli dokázat, ale vy jste to dokázali! Miluju to! Řekni tomu, co píská, ať letí tak rychle, jak to jenom jde!" Brepta byl skoro stejně nadšený, a tak souhlasil. Otočil se a zamířil zpátky ke kormidlovně. Sturm ho ale ještě zastavil. „Proč letíme na východ?" zeptal se. „Proč neletíme na severozápad, k Solamnijským pláním?" Brepta nemusel chodit pro odpověď daleko. „D-Deštikap říká, že v těch místech cítí velmi prudké turbulence. Ř - říká, že by nebylo m - moudré tam letět." S těmi slovy zmizel v kormidlovně. „Sturme, podívej se na to!" volala Kitiara. „Tam je nějaká vesnice! Vidím domy, kouř - a krávy! Docela by mě zajímalo, jestli nás ti lidi tam dole taky vidí. Nebyla by to nádhera, sletět trochu níž a zatroubit pořádně na tu trumpetu? Vyděsilo by je to tak, že by deset let nerostli!" - 48 -
Sturm stále ještě seděl na palubě. „Pořád ještě nedokážu vstát," řekl sklíčeně. „Nikdy jsem se výšek nebál. Stromy, věže, hory, nic z toho mě nikdy neděsilo. Ale tohle..." „Je to nádhera, Sturme! Chyť se zábradlí a podívej se na to!" Musím vstát, pomyslel si Sturm. Zákon žádal, aby rytíři čelili nebezpečí se ctí a odvahou. Solamnijští rytíři však ve svém mravním kodexu na létání zapomněli. Musím Kil ukázat, že se nebojím - Sturm zaťal zuby a chytil se zábradlí. Můj otec, vznešený pán Angriff Ostromeč, by se nikdy nebál, přesvědčoval sám sebe Sturm, zatímco se pomalu zvedal ze země, upíraje oči na nízkou stěnu před sebou. Krev mu bušila v uších. Síla jeho meče a vojenská kázeň mu byly pramálo platné. Toto bylo něco daleko mocnějšího - toto bylo samo neznámo. Sturm se postavil. Svět se pod ním točil jako odvíjená stuha. Na obzoru se už objevily lesknoucí se vody Novomoře. Kitiara básnila něco o lodích, které se jí zjevovaly před očima. Sturm se zhluboka nadechl a strach z něj spadl jako ušpiněný kabát. „Nádhera!" znovu vykřikla Kitiara. „Sturme, beru zpátky všechno, co jsem o těch gnómech kdy řekla. Tahle létající loď je úplně skvělá! Můžeme s tím letět, kam se nám bude chtít! Kamkoli! A jen si představ, co by dokázal slušný generál, kdyby měl svou armádu ve flotile takovýchto věcí. Žádná hradba by mu nebyla dost vysoká a tady nahoře by na něho nemohl dosáhnout ani jediný šíp. Proti flotile takovýchhle lodí neubráníš ani jedno město na Krynnu." „Byl by to konec světa," řekl Sturm. „Vyloupená a vypálená města, zničené statky, pobití lidé - bylo by to ještě horší než Pohroma." „To jsem si mohla myslet, že to zase budeš vidět z té horší stránky," povzdechla si Kitiara. „Však dobře víš, že už se to stalo. Už dvakrát se krynnští draci pokusili dobýt svět z nebe, dokud nepřišel velký Huma se svým kopím a neporazil je." „To bylo dávno," řekl Kitiara. „A lidi jsou úplně jiní než draci." Sturm si s tím nebyl tak jistý. Na střechu kormidlovny vylezli po žebříku Tesařík s Deštikapem a vypustili odtamtud velkého draka. Třepotal se ve vichru, který šel od křídel, a zmítal se na provaze jako právě chycený pstruh. „Co to zase děláte?" zakřičela na ně Kitiara. „Zkoušíme blesky," oznámil jí Tesařík. „Deštikap je cítí v mracích." „Není to nebezpečné?" zeptal se Sturm. „Cože?" Tesařík si přiložil ruku k uchu. „Ptal jsem se, jestli to není..." Ještě než Sturm vůbec stačil dokončit větu, do draka udeřil jasně bílý, rozeklaný blesk. Přestože svítilo slunce a vzduch byl svěží, vyletěl najednou z nedalekého mraku a rozbil draka na pár kouřících uhlíků. Pak sjel po laně a přeskočil na mosazný žebřík. Mrakoplavec zakolísal, křídla vynechala jedno máchnutí, pak se ale zase znovu rozběhla svým pravidelným rytmem. Popáleného Deštikapa přenesli do jídelny. Ruce a nohy měl černé od sazí, boty .měl pryč a s botami ho opustily i ponožky. Všechny knoflíky u vesty měl dočista - 49 -
roztavené. Tesařík mu položil ucho na hruď. „Ještě bije," zvěstoval. Vtom zatroubil lodní poplach a ze signální trouby se ozvalo: „Všichni kolegové a cestující ať se okamžitě dostaví do strojovny." Brepta i ostatní gnómové se rozběhli ke dveřím a lidé je následovali. Brepta se ale ještě ve dveřích zastavil. „C - co uděláme s ním?" Ukázal na bezvědomého Deštikapa. „Odneseme ho," navrhl Koukal. „Můžeme vyrobit nosítka," řekl Tesařík a začal se prohrabávat kapsami, aby našel papír a tužku a mohl nakreslit příslušný plán. „Já to snad zvládnu sám," řekl Sturm, vlastně jenom proto, aby tu debatu ukončil. Zvedl mužíčka a vzal ho do náručí. Celé osazenstvo se shromáždilo ve strojovně. Sturm s hrůzou zjistil, že je s nimi i Křídlonožka. „Kdo řídí loď?" zeptal se. „Uvázal jsem kormidlo." „Kolegové a pasažéři," promluvil Prskavec, „žádám o povolení přednést zprávu o poruše motoru." „Nemusíš žádat," zabručel Provazník. „Přednášej." „Zmlkněte," sykla Kitiara. „Co se stalo?" „Nemůžu to zastavit. Blesk zatavil jistič v poloze .zapnuto'." „To není tak hrozné," řekl Koukal. Ptakohlásek souhlasně zašvitořil. „Ale přece nemůžeme lítat pořád kolem dokola!" řekla Kitiara. „To jistě ne," přisvědčil Prskavec. „Podle mého odhadu máme dost energie na to, abychom létali nějakých, ehm, šest a půl týdne." „Šest týdnů!" vykřikli unisono Sturm s Kitiarou. „Jeden tisíc osmdesát jednu hodinu a dvacet devět minut. Za okamžik to budu vědět i přesně na vteřiny." „Sturme, drž mě, nebo ho uškrtím!" „Kit, uklidni se." „Nemohli bychom odšroubovat křídla? To by nás dolů určitě dostalo," řekl Provazník. „To bezpochyby, a taky by po nás v zemi zůstala hezky velká díra," jedovatě poznamenal Zvonivěs. „Hm. Docela rád bych věděl, jak velká by ta díra mohla být." Tesařík vzal kus pergamenu a začal na něm cosi počítat. Ostatní gnómové se shlukli kolem něj a kibicovali mu při počítání. „Okamžitě s tím přestaňte!" řekl Sturm. Kitiara byla v obličeji celá fialová špatně skrývanou zuřivostí. Když gnómové Sturmovi nevěnovali sebemenší pozornost, rytíř vytrhl Tesaříkovi pergamen z ruky. Gnómové se zarazili uprostřed věty. „Jak jenom mohou tak nadaní lidé být tak nepraktičtí? Ani jeden z vás si nepoložil tu správnou otázku. Prskavče, dokázal bys ten motor spravit?" Prskavcovi se zablesklo v očích radostí z nečekané pocty. „Ovšem! Spravím to!" Vytáhl z jedné kapsy kladivo a z druhé francouzský klíč. „Ptakohlásku, jdeme na to!" Hlavní mechanik radostně zašvitořil a odplul za Prskavcem. - 50 -
„Křídlonožko, kam doletíme, když poletíme pořád stejným směrem?" zeptal se Sturm. „Křídla jsou nastavená na stoupání, což znamená, že poletíme pořád výš a výš," odpověděl Křídlonožka. Gnóm svraštil svůj zahnutý nos. „Hodně se ochladí. Vzduch tam nahoře zřídne - proto tam třeba orli a supi nikdy nedoletí, jejich křídla jsou příliš malá. Mrakoplavec by s tím neměl mít potíže." „Budeme se muset všichni co nejtepleji obléknout," řekl Sturm. „Máme ty kožešiny," vzpomněla si Kitiara, která se konečně ovládla. „Ale nevím, co si na sebe vezmou gnómové. „Bez starosti!" zamával rukama Provazník. „Z toho, co mám ve své dílně, vám všem udělám krásné Osobní Ohřívací Aparáty." „To beze všeho." Provazník a jeho učeň odběhli, hlavy skloněné k sobě. Měřínek naslouchal tak pozorně, že sešel z cesty a narazil do zárubně. Deštikap zasténal. Sturm v tom zmatku zapomněl na své břemeno a nacpal si ho jako bochník chleba do podpaží. Gnóm kašlal a vzdychal. Sturm ho položil na palubu. První věc, na kterou si Deštikap vzpomněl, byl jeho drak. Tesařík mu vysvětlil, jak došlo k jeho ztrátě, a v Deštikapových očích se objevily nešťastné slzy. Jak mu stékaly po tvářích, nechávaly za sebou v černých sazích čisté stružky. „Ještě něco, Křídlonožko," ozvala se Kitiara. „Říkal jsi, že vzduch tam nahoře zřídne. Bude to vypadat stejně jako na vysokých horách?" „Přesně tak." Kitiara založila ruce v bok. „Jednou jsem převáděla jízdní oddíl přes nejvyšší hřeben Kalkistských hor. Byla tam hrozná zima a ještě k tomu se nám spouštěla krev z uší. Omdlévali jsme při té nejmenší námaze a měli jsme hrozné bolesti hlavy. Byl s námi ale jeden šaman, jmenoval se Ning, a ten nám navařil jakýsi lektvar, po kterém se nám všem ulevilo." „Co dokáže p-primitivní šaman s m-magií, dokáže g-gnóm s vy-vyspělou technologií," odmítl veškeré námitky Brepta. Sturm vyhlédl z okénka strojovny na temnějící nebe. Zvenku se už na skle začínala tvořit první námraza. „V to samozřejmě doufám, můj příteli. Mohou na tom záviset naše životy."
- 51 -
7 Hydrodynamiko! NA PALUBĚ BYLO TICHO. STURM SE POMALU probojovával po pravoboku na příď. Koukal tam upevnil dlouhou tyč a na ni postavil velký dalekohled. Sturm by se docela rád rozhlédl kolem. V těžkém kožešinovém kabátě, kapuci a palčácích se mu nešlo snadno, Sturm ale věděl, že v plné zbroji by to nebylo o nic snazší. K jeho uším jen slabě doléhalo plácám křídel, jak se Mrakoplavec dral stále výš a výš. Létající loď proletěla vrstvou jemných bílých mraků, po kterých zůstala na palubě a na střeše tlustá vrstva sněhu. Jakmile se však Mrakoplavec vynořil z mračen, vítr, dující od křídel, zase sníh z paluby sfoukal. Všude kolem nich byly velké sloupy páry, tlusté modrobílé sloupy, které vypadaly stejně tvrdě a pevně jako mramor, na který svítí měsíc. Sturm chvíli studoval ta obrovská mračna Koukalovým dalekohledem, nebylo však na nich vidět nic kromě mnohotvarého povrchu, tak hladkého a nehybného jako zamrzlý rybník. Už víc než hodinu neviděl žádného z gnómů. Křídlonožka zase přivázal kormidlo a všichni kolegové zmizeli v podpalubí, aby dál bádali na svých vynálezech. Sturm čas od času zaslechl pod svýma nohama jakýsi třeskot a bouchání. Kitiara se celá zachumlala do svého liščího kožichu, odešla do jídelny a tam se natáhla na stůl, aby se trochu prospala. Sturm otočil teleskop doleva, nad špičatou příď. Solinár svítil mezi dvěma hlubokými údolími v mracích a postříbřoval loď svými paprsky. Sturm si prohlížel podivné tvary mraků, v jednom viděl koně, v druhém vůz a ve třetím zase lidskou tvář. Bylo to krásné, ale nesmírně osamělé. Sturm si v tu chvíli připadal jako jediný člověk na světě. Chlad pomalu pronikal i jeho teplým kožichem. Sturm několikrát zaplácal rukama, aby si rozproudil krev v rukou, moc mu to ale nepomohlo. Nakonec opustil svou mrazivou pozorovatelnu a vrátil se do jídelny. Chvíli se díval na spící Kitiara, jak se klidně houpe společně s kolébáním lodi, vtom ale cosi ucítil. Kouř. Něco tam hořelo. Sturm zakašlal a nakrčil nos. Kitiara se pohnula. Posadila se právě včas, aby viděla, jak do jídelny vstupuje jakési podivné zjevení. Vypadalo to jako strašák, vyrobený z plechu a provazů, tento strašák však měl na hlavě skleněný džbán a ze zad mu stoupal dým. „Dobrý den," řeklo zjevení. „Křídlonožka?" zeptala se váhavě Kitiara. Malý strašák zvedl ruku, sundal si z hlavy džbán a odhalil orlí nos, patřící bezpochyby pilotovi lodi. „Co říkáte na Provazníkův nejnovější vynález?" zeptal se gnóm. „Říká tomu Zdokonalený Osobní Ohřívací Aparát, Vzor Tři." „Vzor Tři?" řekl udiveně Sturm. „Ano. První dva prototypy nebyly zcela úspěšné. Ubohý Měřínek si popálil... ehm... při nejbližších několika večeřích bude stát. To byl Vzor Jedna. Vzor Dva připravil Provazníka o většinu licousů. Však jsem ho také varoval, aby na Přilbu Dokonalého Pozorovatele nedával lepidlo." - 52 -
Křídlonožka natáhl ruce a otočil se kolem dokola. „Vidíte? Provazník přišil k dlouhému spodnímu prádlu cívku z kusu lana a potom celý oblek nalakoval, aby byl vzduchotěsný i vodotěsný. Zdrojem tepla jsou miniaturní kamna zde na zádech." Křídlonožka se námahou natáhl, aby ukázal na maličký bubínek, který měl přivázaný na zádech. „Je tam tlustá lojová svíčka, která stačí až na čtyři hodiny vytápění, a tyhle plechové proužky rozvádějí teplo do celého obleku." Křídlonožka konečně spustil ruce. „Skutečně důvtipné," řekla suše Kitiara. „Udělali jste něco s tím motorem?" „Ptakohlásek a Prskavec se stále ještě nemohou shodnout na tom, co to poškození způsobilo. Ptakohlásek říká, že chyba je v Prskavcových bleskových láhvích, kdežto Prskavec je toho názoru, že motor je zablokovaný v poloze „zapnuto"." Kitiara si povzdechla. „Než se ti dva dohodnou na tom, kde je problém, vyletíme z nebe." „Doletí něco až sem?" „Nevidím důvod, proč by sem nemohl vyletět jiný létající člun. Je to v podstatě jen otázka aerodynamické účinnosti." Křídlonožka ukázal na jeden nebo dva ciferníky a dodal: „Řekl bych, že takový drak by se sem dostat mohl. Samozřejmě za předpokladu, že by ještě existovali." „Draci?" opakoval Sturm. „Draci jsou zvláštní případ. Ti opravdu velcí, rudí nebo zlatí, ti by se mohli dostat mimořádně vysoko." „Jak vysoko?" „Měli rozpětí křídel sto padesát stop a víc," řekl Křídlonožka a bylo vidět, že ho ta přednáška docela těší. , Jsem si jistý, že bych to mohl propočítat. Dejme tomu, že máme padesát stop dlouhého draka, který váží čtyřicet pět tun - klouzat vzduchem by samozřejmě ani ve snu nemohl..." „Už mrzne i tady," přerušila ho Kitiara a seškrábala z oken hromádku jinovatky. Dýchla na očištěné místo a to se okamžitě potáhlo ledem. Dole pod nimi vystoupil na žebřík Brepta, jeho Osobní Ohřívací Aparát se ale zachytil na žebříku a chvíli trvalo, než se jim ho podařilo osvobodit. „V - všechno v po - pořádku?" zeptal se. „Řízení ano, ale stále ještě stoupáme," odpověděl Křídlonožka. „Výškoměr už je na konci stupnice, takže nám bude Koukal muset spočítat, jak vysoko jsme." Brepta radostně spráskl své provazy omotané ruce. „V - výborně! T - to mu udělá ra - radost!" Vůdce gnómů zapískal do signální trouby: „Po - poslouchejte! Ko - koukal ať se okamžitě do - dostaví do kormidlovny!" Malý astronom se dostavil během několika vteřin. Zarachotil na žebříku, zachytil se špičkou nohy o nejvyšší přičti a spadl jak široký tak dlouhý Kitiaře k nohám. Kit mu pomohla vstát a okamžitě pochopila, proč je tak nemotorný. Narazil si džbán na hlavu takovým způsobem, že si jím přikryl tvář i s dlouhými vousy. Sturmovi a Kitiaře dalo hodně práce, než mu džbán sundali z hlavy. Když se jim to nakonec podařilo, odletěl s hlasitým „plop!" „U Reorxe!" Koukal zalapal po dechu. „Už jsem si začínal myslet, že se mě moje vlastní vousy snaží udusit." - 53 -
„V - vzal sis svůj astroláb?" zeptal se Brepta. „Copak ho někdy nemám?" „Tak vy-vylez na střechu a zaměř h-hvězdy. Po-potřebujeme v - vědět, kde p přesně jsme." Koukal jen luskl prsty. „To není problém!" Proběhl jídelnou a vylezl z domku. Slyšeli ho, jak dupe po střeše. „Ach ne," řekl Křídlonožka, hledící přímo před příď. „Co se děje?" obrátil se k němu Sturm. „Mraky se uzavírají! Podívejte se!" Vletěli do uzavřené kotliny v mracích. I kdyby Křídlonožka natočil kormidlo, seč to šlo, narazili by do bílého mračna. „Radši to půjdu říct Koukalovi," řekl Sturm a zamířil ke dveřím, aby zakřičel na gnóma na střeše. Právě v okamžiku, kdy dveře otevřel, však Mrakoplavec narazil do zářivě bílé stěny. Na Sturmově kníru se bleskurychle usadila námraza. Kolem něj vířil sníh, zatímco rytíř ze všech sil křičel: „Koukale! Koukale, slez dolů!" Zmrzlá mlha byla tak hustá, že si neviděl ani na prsty u rukou. Bude muset Koukala dostat z té střechy sám. Na žebříku stačil dvakrát uklouznout. Mosazné příčle byly pokryté sněhem, Sturm ho však otloukl rukojetí své dýky. Když se dostal nad okraj střechy, udeřila ho do tváře vlna ledového vzduchu. „Koukale!" vykřikl. „Koukale!" Střecha byla příliš kluzká na to, aby se na ní pokoušel postavit, takže se Sturm plazil dál po všech čtyřech. V mezeře mezi kapuci a límcem kabátu se mu shromažďovaly sněhové vločky, tály a stékaly mu po krku. Sturmovi ujela ruka a rytíř se málem skutálel ze střechy. Přestože byly po obou stranách čtyři stopy paluby, Sturm nebyl schopen zapudit hroznou představu, že by spadl z lodi, padal, padal a pořád padal, snad nekonečně dlouho. Tesařík by vypočítal, jak velká díra by tam dole po něm zbyla. Jeho ruka narazila na jinovatkou pokrytou botu a Sturm zvedl hlavu. Koukal stál na své pozorovatelně, astroláb měl přitisknutý k oku a byl od hlavy až k patě pokrytý vrstvou ledu na půl palce silnou. Za jeho nohama už byla pomalu celá závěj sněhu. Sturm vzal dýku a odsekal jí led od Koukalových bot. Gnómův Osobní Ohřívací Aparát, Verze Tři, už musel dávno vyhasnout, protože Koukal byl úplně ztuhlý mrazem. Rytíř popadl mužíčka za nohy a zatáhl... „Sturme! Sturme, kde jsi?" volala Kitiara. „Tady nahoře!" „Co tam děláš? Slezte dolů, nebo tam zmrznete!" „Pro Koukala už je příliš pozdě. Skoro jsem ho ale odsekal - počkej, vezmi ho ode mě." Posunul ztuhlého gnóma přes okraj střechy do Kitiařiných rukou. S chvályhodnou hbitostí pak sklouzl dolů po žebříku a vběhl do jídelny. „Brr! A to jsem si myslel, že zimy na našem hradě bývaly hrozně kruté." Všiml si, že Deštikap už stojí nad zmrzlým Koukalem. „Jak je mu?" zeptal se Sturm. „Zima," řekl nepřítomně Deštikap. Vzal dřevěné kleště a chytil jimi konec Koukalových vousů. Rychle pohnul zápěstím a půlka vousů se ulomila. „Příteli, příteli," řekl Deštikap a mlaskl jazykem. „Příteli, příteli." Sáhl po ast- 54 -
rolábu, přilepeném ke Koukalovu oku. Zmrzlý gnóm stále svíral přístroj oběma rukama. „Ne!" vykřikli zároveň Kitiara a Sturm. Kdyby se někdo pokusil přístroj utrhnout, pravděpodobně by s ním vzal i kus Koukalovy kulaté hlavy. „V-vezměte ho dolů a ro - rozmrazte ho," řekl Brepta. „Ale po - pomalu." „Někdo musí nést nohy," upozornil Deštikap. Brepta si povzdechl a vydal se mu na pomoc. „Bude mít h - hroznou zlost, ž - že jste mu ulomili ty vo - vousy," řekl. „Příteli, příteli. Možná bychom mohli navlhčit ty okraje a zase ty vousy slepit." „T - to je ne - nesmysl. N - nikdy bys jen- nesložil t -tak, jak b-byly." „Můžu si od Provazníka vzít trochu lepidla..." Prolezli poklopem a zamířili do podpalubí. Okamžik poté Sturm s Kitiarou uslyšeli dunivou ránu a vyděšeně se rozběhli k otvoru. Byli si skoro jistí, že dole spatří ubohého Koukala rozbitého na tisíc kusů jako lacinou hliněnou vázu. Na podlaze však ležel Brepta, Koukal ležel na něm a Deštikap visel hlavou dolů s nohama zamotanýma do příčlí. „Přátelé, přátelé," vzdychal. „Přátelé, přátelé." Nedalo se nic dělat - museli se tomu smát. Bylo dobré se zase zasmát, po tolika hodinách vyplněných obavami, zda ještě vůbec někdy vstoupí na pevnou půdu Krynnu. Kitiara se přestala smát první. „To bylo dost hloupé, Sturme." „Co?" „To, žes šel pro toho gnóma. Mohlo se ti stát to samé a vsadila bych se, že bys tak snadno jako on neroztál." „Kdyby mě léčil Deštikap, tak určitě ne." K jeho údivu ho objala. Bylo to přátelské objetí - plácla ho přitom do zad tak, že málem upadl. „Už jsme z toho venku! Už jsme z toho venku!" křičel Křídlonožka. Jak bílá clona kolem létající lodi řídla, skákal nahoru a dolů radostí. Mrakoplavec vyplul z vrcholku sněhového mračna a ocitl se v čistém vzduchu. Před nimi byla velká rudá koule mnohem větší než slunce. Pod nimi byla neporušená stěna mračen, slabě narudlá svitem toho měsíce. Všude kolem meh se mihotaly hvězdy. Mrakoplavec mířil střemhlav k rudému glóbu. „Hydrodynamiko," vydechl Křídlonožka. Byla to ta nejsilnější gnómská kletba, a ani Sturm, ani Kitiara v tu chvíli nemohli přijít na žádnou horší. „Co je to?" vyrazila ze sebe nakonec Kitiara. „Pokud jsou mé výpočty přesné, a já vím, že jsou, pak to musí být Lunitár, rudý měsíc Krynnu," řekl Křídlonožka. V průlezu se objevil Koukal. Z vlasů mu kapalo, a když promluvil, jeho ulomené vousy se mu celé rozevlály. „To je pravda! Zrovna jsem na to přišel, když jsme vletěli do té bouře. Jsme sto tisíc mil od domova a míříme přímo k Lunitáru."
- 55 -
8 K červenému měsíci POSÁDKA LODI SE SHROMÁŽDILA V JÍDELně. Odezva na Koukalovo oznámení byla nejednoznačná. V podstatě se dalo říct, že gnómové byli potěšení, kdežto jejich lidští cestující zděšení. „Jak můžeme letět k Lunitáru?" zeptala se Kitiara. „Vždyť je to jenom červená tečka na nebi!" „Ale ne," řekl Koukal. „Lunitár je velké, kulovité nebeské těleso, stejně jako Krynn a ostatní měsíce a planety. Odhaduji, že má tři tisíce pět set mil v průměru a je asi sto padesát tisíc mil od Krynnu." „To nechápu," řekl unaveně Sturm. „Jak jsme jenom mohli vyletět tak vysoko? Vždyť jsme na cestě jenom dva dny." „Popravdě řečeno, v této výšce se čas měří jen velmi obtížně. Slunce už jsme dlouho neviděli, ale soudě podle postavení měsíce a hvězd, dospívám k přesvědčení, že jsme ve vzduchu padesát čtyři hodin," řekl Koukal a načmáral na desku stolu pár výpočtů. „A čtyřicet dvě minuty-“ „ -jiné zprávy?" zeptal se Brepta. „Došly nám rozinky," řekl Měřínek. „A taky mouka a slanina a cibule," doplnil ho hbitě Tesařík. „Co nám tedy zbývá k jídlu?" zeptala se Kitiara. Ptakohlásek cosi zaskuhral. Jako ptačí zpěv to vůbec neznělo. „Co to říká?" „Fazole. Zbylo nám šest pytlů suchých bílých fazolí," oznámil jí Provazník. „A co motor?" napadlo Sturma. „Už jste přišli na to, jak ho opravit?" Pisk - pisk - pisk. „Říká, že ne," přeložil Zvonivěs. „Bleskové láhve jsou v docela dobrém stavu," hlásil Prskavec. „Domnívám se, že chladný a řídký vzduch má menší koeficient odporu, a motor se tudíž nemusí tolik namáhat." „Žvásty!" vybuchl Zvonivěs. „Je to můj éterický vzduch. To plácání nás jenom zpomaluje. Kdybychom ty křídla jednoduše usekli, dostali bychom se k Lunitáru dvakrát tak rychleji." „Aerodynamická pitomost! Ten velký pytel je jenom stroj na tření!" „Přestaňte!" vyštěkl Sturm. „Na takové nesmyslné debaty nemáme čas. Chci vědět, co se stane, až doletíme k Lunitáru!" Deset párů gnómských očí se obrátilo k němu a překvapeně zamžikalo. Dělají to současně, pomyslel si, jenom aby mě připravili o nervy. „Takže, co se stane?" „Přistaneme?" nadhodil Křídlonožka. „Jak? Motor se nevypne." Jídelna se doslova naplnila bzučením usilovně přemýšlejících gnómských mozků. Provazník se roztřásl. „Co dělá loď v nebezpečí, když je hnána k mělčinám?" horečně se zeptal. „Ztroskotá a potopí se," pravil Zvonivěs. „Ne, ne! Vyhodí kotvu!" Sturm a Kitiara se usmáli. Tady měli něco, čemu rozuměli. Dost bylo bleskových láhví a éterického vzduchu -prostě vyhodí kotvu. „Máme kotvu?" zeptal se Měřínek. - 56 -
„Máme pár háků asi takhle velikých," odpověděl Křídlonožka a natáhl dlaně asi stopu od sebe. „Mrakoplavce to určitě nezastaví." „Udělám z nich jeden velký," slíbil Zvonivěs. „Když utrhneme pár žebříků a nějaké další železné součástky..." „Ale co když se nám nepodaří ten motor vypnout?" řekl znovu Sturm. „Žádná kotva na světě nás nezastaví." Kitiara naklonila hlavu a upřeně se zadívala na Breptu. „Co s tím uděláte?" zeptala se. „Za j-jak d-dlouho tu k-kotvu uděláš?" zeptal se Brepta. „Když mi někdo pomůže, tak asi za tři hodiny," odpověděl Zvonivěs. „Za j-jak d-dlouho na-narazíme d-do Lunitáru?" obrátil se Brepta ke Koukalovi. Koukal začal zuřivě škrábat po stole, po své straně, přes roh a i kus po druhé straně. „Jak to vypadá teď, narazíme do toho měsíce za pět hodin a šestnáct minut." „Prskavec a Zvonivěs budou dál pracovat na motoru. Pokud nám nezbude nic jiného, budeme ho muset před přistáním rozbít." Gnómové ze sebe vydali několik konsternovaných výkřiků. I lidé protestovali. „Když ten motor rozbijeme, jak se potom dostaneme domů?" vykřikla Kitiara. „Budeme navždy uvěznění na Lunitáru!" „Po - pokud se na t - ten m - měsíc zřítíme, bu - budeme n - na něm ještě o ho hodně déle, a n - navíc si to v -vůbec neužijeme," poznamenal Brepta. „Bu - budeme totiž m - mrtví." „Já s Měřínkem uděláme kotevní lano," řekl Provazník a zamířil do podpalubí. „Já nanosím do jídelny všechny naše přikrývky a polštáře," nabídl se Tesařík. „AŽ se budeme ří... až budeme přistávat, budeme alespoň mít pod sebou něco měkkého." Gnómové se rozběhli po práci a Sturm s Kitiarou zůstali v jídelně. Stropním oknem bylo vidět šarlatový kotouč červeného měsíce. Oba zvedli hlavy a zadívali se na Lunitár. „Jiný svět," řekl Sturm. „Docela mě zajímá, jak bude vypadat." „Kdo ví. Gnómové by ti určitě rádi poskytli hromadu teorií. Já jsem ale jenom válečník," povzdechla si Kitiara. „Jestli budeme uvěznění tam nahoře, doufám, že tam bude s kým bojovat." „Bojuje se všude. Každé místo má své dobro a své zlo." „Mně je koneckonců jedno, pro koho bojuji. Moje ctnost je boj. S mečem v ruce a dobrým přítelem po boku nemůžeš jít špatnou cestou." Vložila ruku v tlusté rukavici do Sturmovy dlaně. Rytíř její stisk opětoval, nemohl se však zbavit neklidu, který mu její slova způsobila. Když byli gnómové postaveni před naléhavý úkol, ukázalo se, že v sobě mají nesmírnou zásobu energie. Zvonivěs vykoval s naprosto nevídanou rychlostí monstrózní kotvu se čtyřmi rameny a velikou zátěží, vyrobenou z nejrůznějších kovových součástek, které nasbíral po celé lodi. Ve své horlivosti sebral Zvonivěs příčle od žebříků, kliky a panty od všech dveří, lžíce z jídelny a jenom hrozba fyzickým násilím mu znemožnila odšroubovat polovinu Křídlonožkových řídicích pák. - 57 -
Provazník a Měřínek upletli přiměřeně pevné lano, na první pokus však bylo tak tlusté, že se ani nedalo prostrčit uchem Zvonivěsovy kotvy. Tesařík nanosil do jídelny tolik polštářů a přikrývek, že bylo skoro nemožné dostat se do kormidlovny. Lunitár se zvětšoval s každou míjející hodinou. Na kdysi hladkém rudém glóbu se objevily červené hory, purpurová údolí a šarlatové pláně. Brepta a Křídlonožka strávili spoustu času debatami o tom, proč je Lunitár vlastně tak červený. Jako obvykle nevyřešili zhola nic. Kitiara pak udělala tu chybu, že se jich zeptala, jak je to možné, že letí přímo dolů k Lunitáru, když od té doby, co opustili Krynn, letěli pořád nahoru. „Je to jen otázka úhlu pohledu," poučil ji Křídlonožka. „Naše „nahoře" je na Lunitáru „dole" a lunitárské „nahoře" je naše „dole"." Kitiara odložila meč, který právě leštila a ostřila. „Tím chcete říct, že kdybych na Lunitáru pustila z ruky kámen, vyletí do vzduchu a nakonec spadne na Krynn?" Křídlonožka třikrát otevřel a zase zavřel pusu"a jeho výraz byl každou vteřinou zmatenější. Nakonec se Kitiara zeptala: „Co nás ale na tom měsíci udrží? Nespadneme zase zpátky domů?" Křídlonožka vypadal, jako by dostal ránu palicí. Brepta se zasmál. „Udrží v-vás tam ten stejný t-tlak, jaký vám d - držel n - nohy u úrodné půdy K - Krynnu. Bu budete tam chodit j -jako d - doma," dodal. „Tlak?" divil se Sturm. „Ano, tlak v - vzduchu. V - vzduch m - má t - také určitou hmotnost." „Teď už to chápu," řekla Kitiara. „Ale co drží ten vzduch?" Teď bylo pro změnu na Breptovi, aby vypadal šokované. Naštěstí zasáhl Sturm a vysvobodil je z toho vědeckého třasoviska. „Zajímalo by mě, jestli tam žijí lidé," řekl. „Proč ne," řekl Křídlonožka. „Pokud vzduch zhoustne a oteplí se, je docela dobře možné, že tam najdeme úplně obyčejné lidi." Kitiara přejela brouskem po ostří meče. „To je divné," řekla zadumaně. „Ze by na tom měsíci žili lidé jako my? To by mě teda zajímalo, co vidí, když se podívají nahoru - dolů - na Krynn?" Z podpalubí se ozvalo Ptakohláskovo zapískání. Zvonivěs uřízl spodní polovinu žebříku do jídelny a švitořící gnóm nemohl dosáhnout na první příčli. Brepta a Sturm prolezli otevřeným poklopem a vytáhli ho nahoru. Ptakohlásek jim přednesl dlouhou zprávu a Brepta ji rychle přeložil. „Ř-říká, že společně s P-Prskavcem vy-vymysleli způsob, j —jak vy-vypnout p-před p-přistáním motor. Sto stop nad z - zemí useknou h - hlavní ka - kabel a na nastaví křídla t - tak, aby zůstala roztažená. T - tímto způsobem do - dokloužeme k zemi." „A když se to nepovede?" Ptakohlásek natáhl otevřenou dlaň a druhou rukou se do ní plácl tak, že když do sebe obě dlaně narazily, ozvala se silná rána. „N - nemáme n - na vybranou. M - musíme to zkusit." Všichni ostatní souhlasili. Ptakohlásek seskočil do podpalubí a odspěchal k motoru. Provazník a Měřínek - 58 -
dotáhli kotvu i lano na záďovou palubu. Tesařík, Koukal a Deštikap sesbírali do krabic své nejcennější věci - přístroje, nářadí a velkou knihu, do které zapisovali veškeré údaje o hustotě rozinek v koláčích - a pohřbili je mezi polštáři v jídelně. „Co mám dělat já?" zeptal se Sturm Křídlonožky. „Až řekneme, vyhodíš kotvu." „Já bych možná taky mohla něco udělat," ozvala se Kitiara. „Proč už nejsi ve strojovně a nepomáháš Prskavcovi s Ptakohláskem? Nemůžou se zároveň starat o stroj a přesekávat hlavní kabel," řekl vysoký gnóm. Kitiara zvedla meč, až měla jílec u brady. „Mám to přeseknout tímhle mečem?" zeptala se. „Ovšem." „V pořádku." Kitiara zastrčila meč do pochvy a obrátila se ke zkrácenému žebříku. „Až to budete chtít přeseknout, zatrubte na ten hrozný roh," řekla. „Bude to náš signál." „Kit," řekl tiše Sturm a Kitiara se zastavila. „Kéž Paladin vede tvoji ruku." „Pochybuju o tom, že potřebuju boží pomoc. Už jsem se prosekala o hodně tlustšími věcmi," pousmála se Kitiara. Kromě Lunitáru už teď neviděli vůbec nic. Ačkoli se Křídlonožka ani nedotkl kormidla, zdálo se, jako by se měsíc posunul z nadhlavníku přímo před příď. Jak minuty plynuly, rudá krajina zaplnila všechen prostor pod nimi. Létající loď brzy letěla s purpurovým nebem nahoře a rudou zemí dole. Výškoměr už zase fungoval. „Sedm tisíc dvě stě stop. Čtyři minuty do přistání," vykřikl Křídlonožka. Kolem nich proletěl hřeben rozeklaných hor. Křídlonožka prudce otočil kormidlem doprava a křídla na levé straně minula ostré vrcholky snad jen o pouhou stopu. Mrakoplavec se naklonil tak, že ležel téměř na boku. Z jídelny se ozvaly duté nárazy a přidušené výkřiky. „Pozóór!" zaječel Křídlonožka. „Další překážky na dohled!" Mrakoplavec narazil přídí do jakési skalní špice a celou ji urazil. Okna kormidlovny zasypala červená drť a prach. Křídlonožka zuřivě manipuloval s pákami a točil kormidlem. Sturm jen bezmocně vrávoral. Chvílemi si připadal jako hrášek, se kterým si někdo z dlouhé chvíle motá v hrnku. Útesy jim zmizely za zádí a před lodí se objevily rovné planiny, rozdělené hlubokými roklinami. Mrakoplavec už byl jen asi tisíc stop vysoko. Sturm otevřel dveře. Po palubě letěly spousty tajícího ledu. „Jdu na záď!" vykřikl. Křídlonožka rychle zakýval hlavou. Sturm vylezl ze dveří právě ve chvíli, kdy Křídlonožka natočil loď jeho směrem. Sturm skoro rozbil hlavou zábradlí. Šarlatový svět pod ním uháněl příšernou rychlostí. Zdálo se, že se pohybují daleko rychleji, než když prolétali mraky. Sturmovi připadalo, že se řítí do obrovského víru, ten pocit však jeho vůli brzy ustoupil. Dovrávoral na záď, narážeje střídavě do zábradlí a do stěny kormidlovny. V jednom z okének jídelny spatřil podivně pokřivenou tvář. Byl to Měřínek. Cibulovitý nos a rudé rty měl pevně přitisknuté k okénku. Jak se Sturm blížil ke kotvě, vichr do něj švihal stále prudčeji. Ocas lodi se pod - 59 -
Křídlonožkovým vedením ohýbal a otáčel. Sturm objal rukou osu ocasu a pevně se jí chytil. Rozpukané pláně pod ním vystřídala monotónní rovina. Tmavě červená země byla hladká a ničím nerušená. Alespoň že jim Paladin dal rovné místo k přistání! Sturm se pustil tyče a sevřel v rukou kotvu. Zvonivěs odvedl dobrou práci - obrovský hák vážil skoro stejně tolik co Sturm. Rytíř ho dovlekl k zábradlí. Už byli hodně nízko. Země se podobala ohlazenému mramoru barvy čerstvé krve. Teď, Křídlonožko. Zatrub na ten roh, křičel v duchu Sturm. Už se mu zdálo, že jsou příliš nízko. Zapomněl na to, pomyslel si rytíř. A nebo že by to v řevu vichřice a hučení krve v uších přeslechl? Sturm vteřinu váhal a pak shodil kotvu přes palubu. Mnohobarevné lano, které Provazník umotal ze všeho, co našel - z provazů, závěsů, košilí i gnómích podvlékaček - se vyřítilo za kotvou a celé sáhy ho mizely pod lodí. Provazník říkal, že je dlouhé sto deset stop. Mělo by ho tedy být víc než dost. Kotva se rychle scvrkala v dálce. Lano s prudkým trhnutím doběhlo a těžká kotva z kusů železa plachtila za lodí. Sturm ji vyhodil příliš brzo. Rytíř se vydal směrem k přídi a přitom se díval, jak se kotva stále blíží k rudé zemi. Když byl u dveří do kormidlovny, zastavil se a očekával, že se kotva odrazí od země a rozpadne se, nestalo se však ani to, ani ono. Velký hák se zabořil do měsíčního povrchu a ryl v něm hlubokou brázdu. Rytíř prudce otevřel dveře. Křídlonožka už měl ruku na šňůře od rohu. „Nedělej to!" vykřikl Sturm. „Země pod námi není pevná!" Křídlonožka ucukl, jako by ho šňůra popálila. „Není pevná?" „Shodil jsem kotvu a ona jede plání, jako by to byla voda. Jestli přistaneme, potopíme se!" „Už nemáme čas, jsme níž než sto stop!" Sturm přeběhl k zábradlí a zoufale se díval na měkkou zemi. Co jenom mají dělat? Co mají dělat? Uviděl jakési skály. „Na pravobok!" vykřikl. „Pevná půda na pravoboku!" Křídlonožka zatočil kormidlem. Pravé zadní křídlo se dotklo Lunitáru. Zabořilo se do prachu a zase z něj nepoškozené vyletělo. Sturm ucítil ve vzduchu pach měsíčního prachu. Skály pod ním byly stále početnější a hladký, šarlatový prach ustoupil kamenité pláni. Zařval lodní roh. Mrakoplavec se zachvěl jako živý tvor. Kožená netopýří křídla se půvabně zvedla a zastavila se. Sturm se vrhl do dveří a přistál na břiše uprostřed kormidlovny. Rukama si pevně zakryl hlavu. Kola se dotkla měsíce, roztočila se a se zapraskáním se jedno po druhém ulomila. Když se trup létající lodi zabořil do kamenité půdy, příď se vzepjala, zakymácela a prudce uhnula doprava. Sturm přejel po palubě na druhou stranu místnosti. Mrakoplavec se se skřípotem dral dál, zanechávaje za sebou v prachu a kamení hlubokou rýhu. Nakonec jako by už byl příliš unavený, zpomalil a s posledním zaskřípěním se zastavil.
- 60 -
9 Čtyřicet liber železa „JSME MRTVÍ?" Sturm si odkryl hlavu a vzhlédl. Křídlonožka byl zapletený v pažích kormidla, ruce měl pevně přitisknuté k hrudi a oči zavřené. „Otevři oči, Křídlonožko, jsme v pořádku," řekl Sturm. „Ach, Reorxi, jsem tady přimáčknutý!" „Vydrž." Sturm popadl gnóma za nohy a zatahal. Křídlonožka po celou dobu protestoval, ale když se mu nakonec podařilo uvolnit, zapomněl na všechny předchozí útrapy a řekl: „Ach! Lunitár!" Člověk a gnóm vyšli na palubu. Zadní dveře do jídelny se s bouchnutím otevřely a ostatní gnómové vyhlédli ven. Mlčky hleděli na pustou krajinu. Kromě vzdálených vrcholků hor byl Lunitár docela rovný. Jeden z gnómů spokojeně zabručel a spolu s ostatními pelášil dovnitř. Sturm zaslechl, jak se gnómové pustili do svých věcí ve snaze najít potřebné nářadí, pomůcky a notýsky. Na palubě se objevila Kitiara s Prskavcem a Ptakohláskem. Z místa hlavního motoru nic neviděli, a tak se alespoň snažili zahlédnout něco palubním okénkem. Kitiara měla na čele modřinu velikosti husího vejce. „Buď zdráva," řekl Sturm. „Co se ti stalo?" „Když jsme narazili, praštila jsem se o kryt motoru." „Myslíš přistáli," opravil ji. „Snad jsi ten kryt nerozbila?" Kitiaru na okamžik překvapil Sturmův nečekaný smysl pro humor. Pak se mu vrhla do náruče, vděčná za to, že zůstali naživu. Z pravoboku létající lodi se vyklopil můstek a celá četa gnómů napadala do červené rašeliny. „Radši sejdeme dolů a podíváme se po nich, nebo si ublíží," řekla Kitiara. Než k nim Sturm a Kitiara došli, byli gnómové dočista ztracení ve svých zálibách. Koukal pozoroval obzor velkým dalekohledem. Zvonivěs a Tesařík plnili lahvičky červenou hlínou. Deštikap stál stranou a nosem i ušima nasával vzduch, aby prošetřil počasí. Kitiaře připomínal honícího psa. Brepta si do notýsku rychle zapisoval nějaké poznámky. Křídlonožka se procházel kolem boku Mrakoplavce a sem tam odkopl kousek dřeva. Provazník a Měřínek si pečlivě prohlíželi lano připevněné ke kotvě a vyměřovali, o kolik by se ještě mohlo natáhnout. Ptakohlásek a Prskavec vedli jakousi bouřlivou debatu. Sturm zaslechl cosi o „změně směru větru" a přestal se o ně zajímat. Nabral plnou hrst lunitárského prachu. Měl tvar vloček a ani zdaleka nepřipomínal písek. Když mu protékal mezi prsty a dopadal na zem, zvonilo to. „Cítíš to co já?" zeptala se Kitiara. Sturm se zhluboka nadechl. „Prach. Usazuje se," řekl. „Ne, to nemyslím. Je to spíš pocit než pach, jako kdyby se vzduch chvěl, je to jako vůně Otikova nejlepšího zázvorového piva." Sturm se na okamžik soustředil. „Nic necítím." Přihnal se Brepta. „Tady jsou ty moje objevy," řekl. „Vzduch: normální. Teplo- 61 -
ta: chladno, ale nemrzne. Žádné známky vody, rostlin nebo zvířectva." „Kit říká, že cítí něco ve vzduchu." „Opravdu? Ničeho jsem si nevšiml." „Nevymyslela jsem si to," ohradila se Kitiara. „Zeptej se Deštikapa, třeba si něčeho všiml on." Gnóm citlivý na počasí na zavolání přiběhl a Brepta se ho zeptal na jeho názor. „Mračna se za chvíli rozeženou," řekl Deštikap. „Vlhkost je velmi nízká. Myslím, že už tu dlouho nepršelo, pokud tu tedy vůbec kdy pršelo." „Špatné zprávy," řekla Kitiara. „Na lodi nám mnoho vody nezbylo." „Cítíš něco?" zeptal se Sturm. „Ano. Vlastně to nemá nic společného s počasím. Vzduch je nějak nabitý energií." „Jako blesky?" „Ne," pokračoval rozvážně Deštikap. „Je to stálé a má to velice slabou intenzitu. Nezdá se, že by to bylo škodlivé, jen..." Pokrčil rameny. „Proč to necítíme všichni?" zeptal se Sturm. „Nejsi dostatečně citlivý," odpověděla Kitiara. „Ani ne tak jako starý Deštikap a já." Zatleskala rukama. „Tak co, Brepto, když už jsme tady, co budeme dělat?" „Bádat. Zhotovíme ma - mapy a budeme zkoumat zdejší po - podnebí." . „Nic tady není," řekl Sturm. „Je to jen ma - malý k - kousek země. K - kdybychom p-přistáli na P-Prašných planinách.Krynnu, ře-řekl bys, že na celém Krynnu není nic než p - prach?" zeptal se Brepta. Sturm musel uznat, že má gnóm pravdu. Brepta zavolal své odborníky Prskavce a Ptakohláska a ti se přihnali, aby mu nahlásili zprávy. „Nádrže jsou ze dvou třetin prázdné. Jestli se nám nepodaří najít způsob, jak je naplnit, nebudeme mít dost energie, abychom se dostali domů," řekl Prskavec. Také Ptakohlásek odzpíval svou zprávu a Prskavec ji překládal pro ostatní. „Říká, že náraz otřásl motorem a ten se uvolnil. Přeřezané kabely by se snad daly opravit." „Mám nápad," prohlásil Křídlonožka, který se k nim právě přidal. „Kdybychom v tom místě ten kabel přepojili, mohli bychom se vyhnout tomu spínači, zatavenému Deštikapovými blesky." „Mými blesky?" protestoval gnóm znalý počasí. „Odkdy ty blesky vyrábím, že se ptám?" „Spínač? Jaký spínač?" zeptal se Tesařík. V jeho hlase zazněl náznak nesouhlasu. „Jednoduchý, úplně primitivní spínač," odpověděl Křídlonožka. „Ha! Poslechněte si ho, amatéra! Primitivní spínač! To, co tam potřebujeme, je otáčivé silové pole se samostatným napájením." Kitiara ze sebe vyrazila ostrý výkřik a zatočila nad hlavou mečem. Všichni okamžitě ztichli. „Gnómové, vy mě doháníte k šílenství! Proč jednoduše neurčíte každému z vás jeden úkol, bylo by tak po problémech." - 62 -
„Jenom jednu hlavu na jeden úkol?" Koukal se tvářil hodně pohoršené. „To bychom s tím nebyli hotovi nikdy!" „Snad by ten spínač mohl udělat Zvonivěs?" navrhoval Měřínek. „Bude to z kovu, že ano?" Všichni na něj zírali s ústy dokořán. Zvonivěs se postavil za Provazníka. „To je výborný nápad!" řekla Kitiara. „Jedinečný!" „Nemáme nazbyt žádný kov," řekl Křídlonožka. „Mohli bychom snad zachránit kotvu," poznamenal Deštikap. Ostatní gnómové se na něj pobaveně podívali. „To je docela dobrý nápad," řekl Tesařík. „Měřínek a já ji vytáhneme," prohlásil Provazník. Uchopili silný provaz visící přes palubu a několikrát zatahali. Padesát stop od nich, kde prašné jezero přecházelo v kamenitou pláň, kotva několikrát poskočila a rozvířila přitom mračno prachu. Pak se hák na něčem zachytil. Gnómové zatáhli vší silou. „Chcete pomoct?" zavolal Sturm. „Ne - uf - zvládneme to," odpověděl Provazník. Poplácal Měřínka po zádech, otočil se a přehodil si provaz přes rameno. Gnómové zarazili boty do země a táhli. „Táhni, Provazníku! Hej rup! Táhni! Táhni! Táhni!" křičeli ostatní gnómové. „Počkejte," řekla náhle Kitiara. „Provaz se přetrhne..." Točitý provaz se třepil právě za Měřínkem. Kroutil se a páral a dva neopatrní gnómové k němu stáli zády. „Zastavte!" vykřikl Sturm těsně předtím, než se provaz přetrhl. Provazník a Měřínek padli rovnou na obličej. Druhý konec provazu, přivázaný ke kotvě, se roztočil jako had a zmizel. Zvonivěs a Tesařík se za ním vrhli. Zvonivěs si ovšem přišlápl vlastní botu a zavrávoral. Roztřepený konec provazu mu vyklouzl z ruky. Tesařík s překvapivou vervou přeskočil svého přítele a potopil se pro neposlušné lano. Ke Sturmovu ohromení se mu ho podařilo chytit. Tesařík jistě nevážil víc než padesát nebo šedesát liber, a kotva měla nejméně dvě stě. Topila se v rudém prachu a táhla Tesaříka s sebou. „Pusť to!" křičel Sturm. Také Kitiara a ostatní gnómové ho varovali, ale Tesařík už se zmítal v prachu. Pak odvážný gnóm zmizel pod hladinou, zatímco ostatní jen vyděšeně čekali, až se Tesařík znovu objeví, ale mýlili se. Zvonivěs popošel o několik kroků k okraji skály, ale zastavil ho naléhavý Kitiařin výkřik: „Spadneš tam za ním!" „Tesaříku," volal zoufale Zvonivěs. „Tesaříku!" Najednou se až dosud nehybný prach zavlnil. Hýbalo se to, pak se objevila boule, chvíli rostla, náhle se z prachu vynořila hlava a za ní následovala ramena, paže a malé tělíčko. „Tesaříku!" volali všichni nadšeně. Gnóm se namáhavě snažil vyprostit, a když už byl po pás venku, ostatní si všimli, že jeho kalhoty vypadají jako balóny - byly nejméně dvakrát větší. Měl je plné lunitárského prachu. Tesařík se postavil na pevnou zem, zvedl jednu nohu a z nohavice se mu vyvalil proud prachu. - 63 -
Zvonivěs se k němu rozběhl, aby obejmul svého zaprášeného přítele. „Tesaříku, Tesaříku! Mysleli jsme, že ses dočista ztratil!" Tesařík namísto odpovědi hlasitě kýchl. Prach se usadil na Zvonivěsovi a také on se rozkýchal, což přimělo Tesaříka k dalšímu kýchnutí. Trvalo to hodnou chvíli, než Koukal a Ptakohlásek přispěchali na pomoc s chránítky na obličej (vlastně to byly obyčejné kapesníky). Kýchací palba ustala a zbylo jen Tesaříkovo lamentování. „Ach ne, praskly mi kšandy." „Co to říkáš?" ozval se Zvonivěs a popotáhl nosem. Provazník se prošel kolem Tesaříka a zatahal ho za otrhané kalhoty. „Dej mi ty kalhoty," prohlásil nakonec. „K čemu by ti byly?" „Chtěl bych na nich udělat strukturální test. Možná vymyslím nový vynález." Tesaříkův výraz se proměnil v údiv. Rychle si sundal rezavě červené teplé kalhoty a zůstal tam stát jen v modrých flanelových punčocháčích. „Brrr! Je tady zima," řekl. „Dal bych přednost jiným kalhotám, ale nic nevymýšlej, dokud se nevrátíme domů!" Tesařík se rozběhl ke Mrakoplavci a z ramen se mu padaly kaskády prachu. Sturm vzal Kitiaru stranou. „Máme takový problém," začal potichu. „Potřebujeme železo, abychom opravili motor. Jenže všechen náš kov je ztracený v tom prašném jezeře." „Možná by Zvonivěs přece jen dokázal zachránit něco z lodi," odpověděla Kitiara. „Snad, ale nevěřím mu, dokázal by ji přitom celou zničit. Každopádně potřebujeme víc kovu." Obrátil se ke skupině gnómů. Byli zabraní do zkoumání Tesaříkových kalhot. Čas od času se jeden z nich otočil a kýchl. „Zvonivěsi! Pojď sem na chvilku," řekl Sturm. Gnóm se k nim rozběhl. Podržel si u nosu kapesník prosáklý olejem a chemikáliemi a hlasitě se vysmrkal. „Ano, Sturme?" „Kolik kovu budeme potřebovat, abychom mohli opravit motor?" „Záleží na tom, jestli budu muset udělat spínač pro dvojité točivé pole..." „V každém případě mi řekni, kolik budeš potřebovat nejméně!" Zvonivěs se kousl do rtu a pak řekl: „Třicet liber mědi nebo čtyřicet liber železa. Měď by byla jednodušší na zpracování, abys tomu rozuměl a..." „Ano, ano," řekla kvapně Kitiara. „Nemáme čtyřicet liber ničeho, kromě fazolí." „S fazolema by to nešlo," ohradil se Zvonivěs. „V pořádku. Budeme tedy muset najít nějaký kov." Sturm se rozhlédl. Těžké mraky se začaly rozhánět a temné nebe, které se mračilo od chvíle, kdy přistáli, se začalo jasnit. Na oblohu se vyhouplo totéž slunce, které po staletí zahřívalo i Krynn. Vydalo se na východ, takže byly dobře vidět vzdálené vrcholky hor na severu. „Zvonivěsi, poznal bys železnou rudu, kdybys ji viděl?" zeptal se Sturm. „Jestli bych to poznal? Poznám okamžitě jakoukoli rudu!" „Ucítil bys to?" - 64 -
Sturmova myšlenka gnóma pobavila tak, že se jeho tvář rozšířila do širokého úsměvu. „Cítil bych i nepatrné množství, drahý příteli, jako každý gnóm!" Kitiara poplácala Sturma po zádech. „Tak je to správné," řekla. „Pár dní ve vzduchu a už začínáš uvažovat jako gnóm." „Nevtipkuj. Musíme uspořádat výpravu do hor, třeba tam nějaký kov najdeme." Zvonivěs se rozběhl ke svým druhům, aby jim tu novinu oznámil. Prázdnými planinami se rozlehly nadšené výkřiky. Tesařík se vydal na loď, kterou mezitím rozrušení gnómové málem převrhli. Vysadili si Tesaříka na ramena a vnesli ho dovnitř. Začalo se ozývat dupání a praskání, které bylo odjakživa symbolem gnómské radosti. Kitiara zavrtěla hlavou. „A teď se podívej, co jsi způsobil." • • • První hádky nastaly, když se mělo rozhodnout, kdo půjde na výpravu a kdo zůstane v létající lodi. „Všichni jít nemohou," prohlásil Sturm. „Voda a jídlo by nám na tak dlouhou výpravu nevystačily." „J -já tu zůstanu," řekl Brepta. „M - mám za M- Mrakoplavce zodpovědnost." „Hodný chlapík. Kdo zůstane s Breptou?" Gnómové se podívali na fialově zbarvené nebe, hvězdy, vlastní boty, kamkoli, jen aby se nemuseli podívat na Sturma. „Každý, kdo zůstane, dostane na lodi nějaký úkol." Ptakohlásek souhlasně zapískal. Když ho Prskavec uslyšel, řekl: „Dobrá! Nikdo nerozumí bleskovým lahvím, jen já. Zůstanu tedy na lodi." „Také já zůstanu," prohlásil Deštikap. „Příliš se v průzkumných cestách nevyznám." „Já také ne," řekl Tesařík. „Vzpamatujte se," prohlásila Kitiara, „všichni nemůžete zůstat na lodi. Deštikape, tebe budeme potřebovat. Budeme uprostřed plání, a jestli nám hrozí nějaká bouře, musíme to vědět předem." Gnóm se usmál a postavil se vedle Kitiary. Spokojeně k ní vzhlížel a tetelil se blahem, že ho někdo potřebuje. „Tři by měli na hlídání lodi stačit," prohlásil Sturm. „Vy ostatní si sbalte věci. Nikdo s sebou neponese víc, než unese na svých vlastních zádech." Všichni gnómové horlivě přikyvovali. „Až se najíme, půjdeme si lehnout, abychom byli ráno odpočatí." „Kdy bude ráno?" zeptal se Zvonivěs. Koukal rozložil dalekohled a dal ho na místo. Pozoroval oblohu v naději, že uvidí nějaké známé hvězdy. Po chvilce pozorování prohlásil: „Je šestnáct hodin, možná o něco víc." Poskládal dalekohled a uložil ho zpět do pouzdra. „Šestnáct hodin!" řekla Kitiara. „Proč tak hodně?" „Lunitár není ve stejné části oblohy jako Krynn. Právě teď je stín našeho domova přímo nad námi. Dokud se z toho stínu nedostaneme, je to jediné světlo, které máme. „Bude nám to muset stačit," řekl Sturm. Obrátil se na Měřínka, který jako - 65 -
nejmladší gnóm měl stále službu v kuchyni, a zeptal se ho: „Co budeme mít dnes k jídlu?" „Fazole," odpověděl Měřínek. Vařené fazole ochucené posledním zbytkem slaniny byly k večeři a zároveň měly být i jejich snídaní. Sturm se ukryl pod bokem létající lodi a tam se jal jíst svou misku fazolí. Jak jedl, pokoušel si představit, co se asi skrývá pod nánosem prachu a kamení. Nebe nebylo černé, ale fialové, osvětlené vzdálenými blesky. Všechno bylo jakoby vytesané z rudého kamene, skály a dokonce i bílé fazole se zdály růžové. Je snad celý Lunitár bez života? přemýšlel Sturm. Přiloudala se Kitiara. Na sobě měla těžký kabát, vestu sahající až k bokům a těsné kamaše, přes rameno jí visela pochva a v ní meč, tak jako ho nosili lidé z Ergotu. Usnadňovalo to chůzi. „Je to aspoň trochu dobré?" zeptala se, když dosedla vedle Sturma. „Fazole a zase fazole," odpověděl a nechal je ze lžíce padat zpátky do misky. „Už jsem jedl horší věci." „Já také. Když jsme bojovali v Silvamoru, jídlem mých jednotek byla pouze polévka z vařených podrážek a listí stromů. Obléhali jsme město." „A jak to přežili lidé ve městě?" zeptal se. „Tisíce jich zemřelo hlady," odpověděla. Zdálo se, že ji ty vzpomínky nijak netíží. Sturm cítil, jak se mu fazole v krku mění na beztvarou kaši. „Není ti líto, že tolik lidí zahynulo?" zeptal se. „Vlastně ani ne. Kdyby jich zemřelo ještě o tisíc víc, obléhání mohlo skončit dříve a přežilo by tak víc mých kamarádů." Sturm upustil svou misku. Vstal a beze slova odešel. Kitiara, kterou jeho chování překvapilo, za ním zavolala: „Už máš dost? Mohu dojíst ty tvé fazole?" Zastavil se, a ačkoli k ní byl stále otočený zády, odpověděl: „Ano, sněz je všechny. Vraždění mi kazí chuť k jídlu." Vyskočil na palubu a zmizel uvnitř Mrakoplavce. Kitiarou otřásl hněv. Kdo si jen myslí, že je? Mladý pán Ostromeč se opovažuje pohrdat jejími bojovými zásadami? Lžíce, kterou Kitiara pevně držela v rukou, náhle praskla a zlomila se. Z dlaně jí vypadly dřevěné třísky. Zírala na ně a vztek ji opustil stejně rychle, jako přišel. Lžíce byla vyrobená z tvrdého dřeva, a přitom se zlomila jen proto, že na ni zatlačila příliš silně palcem. Kitiařino obočí se překvapeně nadzvedlo. Musela to být vada ve dřevu, pomyslela si.
- 66 -
10 První lunitárská výzkumná výprava GNÓMOVÉ SE VYNOŘILI Z LODI PO Několika hodinách a sotva se potáceli, obtěžkaní svým náčiním a šatstvem, nástroji a dalším nepopsatelným harampádím. Kitiara pozorovala Provazníka s Měřínkem, jak před sebou tlačí jakési čtyřkolé vozidlo. „Co to máte, vy dva?" zeptala se. Provazník kárku ztěžka zastavil. „Pár nezbytných věcí," prohlásil. Přes rameno měl přehozené lano tak silné, že mohl stěží otočit hlavou. „To je směšné. Kde jste k tomu výmyslu přišli?" „Vyrobili jsme to s Měřínkem. Je to celé ze dřeva, chápeš? Žádný kov." Na důkaz toho nakopl Provazník zadní část kárky. „A kde jste vzali to dřevo?" zeptala se Kitiara. „Ale, vyrazili jsme v lodi nějaké přepážky." „U všech bohů! Ještěže jsme se vydali na cestu, protože jinak byste vy gnómové za chvilku tu loď úplně celou rozebrali!" Výprava vyrazila na planiny nalevo od Mrakoplavce. Gnómové se při své čisté povaze seřadili jako čestná garda na vojenské přehlídce. Přes veškerou vážnost situace se Sturm nemohl ubránit úsměvu nad nadšením a vynalézavostí těch malých mužíků. „Brepta mě požádal, abych vedl skupinu na kopec s cílem najít nějakou rudu, kterou by bylo možné použít na opravu lodi. Vy všichni jste souhlasili s tím, že mě budete následovat tam, kam určím. Také moje kolegyně Kitiara je za naši pouť zodpovědná rovným dílem. Má dostatek zkušeností s výpravami, jako je tato, a její znalosti by nám měly být ku pomoci." Kitiara nedala najevo radost z jeho komplimentu a jen se líně opřela o bok lodi a bezvýrazně hleděla před sebe, ruku volně položenou na jílci meče. „Koukal odhadl, že vzdálenost k horám je asi patnáct mil. Měli bychom tam dorazit do západu slunce, ne?" Koukal zkontroloval řadu čísel napsanou na rukávu od košile. „Patnáct mil za šest hodin, ano, to je pravda." Sturm zamyšleně pohlédl do řad své jednotky. „Dobrá, vydejme se na cestu," řekl a cítil se trapně, Na první řeč velitele to nebylo příliš mnoho. Provazník a Měřínek pobíhali kolem svého vozíku, aby upevnili dlouhé tyče do připravených podpěr vepředu a vzadu. Zvonivěs a Tesařík se postavili k tyčím vepředu, zatímco Provazník a Měřínek zaujali svá místa vzadu. „Vrchol vynálezeckého umu - vůz s pohonem čtyř gnómských sil," řekl obdivně Křídlonožka. „Mám to zaznamenat?" zeptal se Deštikap. „Raději sebou hněte," řekla netrpělivě Kitiara. A tak bez dalších fanfár začala První lunitárská výprava za poznáním. Vydali se na pochod a Brepta, Ptakohlásek a Prskavec jim mávali z paluby Mrakoplavce. Ze své vyhlídky je mohli pozorovat i dlouho poté, co létající loď zmizela pochodujícím gnómům v lunitárském oparu. - 67 -
• • • Kitiara si k ústům přiložila láhev s vodou. Sladká, chladná voda z Krynnu ji protékala mezi rty. Jen se trochu napít, pomyslela si. Ale ty dvě pinty jsou jediná voda, kterou mám. Sturm nasadil velmi rychlé tempo. Hrdě si vykračoval ve svém kožichu a sváteční válečné přilbě. Byl to opravdu vzácný kousek kovu a kůže, chlouba Solamnijců. Z přilby přímo nad hledím trčely dva mosazné rohy. Sturm hrdě kráčel napravo od ostatních gnómů. Kitiara byla vlevo o něco pozadu, šetřila síly a rychle si na nasazené tempo zvykala. Už byli na cestě víc jak dvě hodiny, když Sturm vyhlásil přestávku. Gnómové u vozíku začali hlasitě protestovat. Chtěli celou cestu ujít bez zastávek, ale Sturm na tom trval. I tak budou mít dost času. Seděli v kroužku a kárku měli za zády. Kitiara si poněkud vyzývavě sedla vedle Sturma. Rytíř si tiše povzdechl. Co té ženě jenom udělal? Zákony Solamnijských rytířů stanovily, že ženy musely být uctívány s úctou a pokorou, i když si to některé z nich nezasloužily. To bylo nad slunce jasné. Sturm si Kitiary neobyčejně vážil jako zdatné válečnice, ale její povaha mu nebyla příliš po chuti. Žila na dvě strany, milovala a bojovala zároveň a to on nemohl pochopit. Jaká to byla oddanost? Přivazujeme se snad příliš těsně ke kotvě, která je příčinou našich obtíží? Kitiara pohrdá soucitem i bohy. Jediné, co zná, je zabíjení a nedostatek úcty a pokory. Kde leží její srdce? Sturm se opřel o vozík. Jak se asi jeho matka s otcem snášeli, když se poznali? Milovali jeden druhého, ačkoli byli velmi hrdí a nezávislí. Vzpomněl si na jednu scénu, která se odehrála na hradě Ostromečů. Jeho rodiče se objímali, ale jeden druhého nepolíbili, jako kdyby mezi nimi padal sníh. Sníh. Chlad ho zasáhl tak znenadání, že se mu rozdrkotaly zuby. Karmínová barva lunitárských planin náhle uhasla. Ocitl se uprostřed sněhové bouře! Okolní krajina byla zcela neznámá, ale on věděl, že to je Krynn. Uviděl řadu mužů, byli čtyři a brodili se hlubokým sněhem. Byli zabalení do starých přikrývek a pruhů kůže a pod tím vším bylo vidět jen chladné brnění. Pochvy s meči se jim houpaly u kolen, jak se prodírali tou mrazivou pustinou. „Sturme! Sturme!" Zamrkal a spatřil před sebou Kitiaru. „Co je?" zeptal se chabě. „Co je to s tebou? Díváš se do prázdna a jen se mračíš. Jsi snad nemocný?" zeptala se. Dotkl se rukou své tváře. Kůži měl ledově chladnou! „Já nevím," řekl. „Najednou se mi zdálo, že jsem někde jinde." Kitiařina zachmuřená tvář se rozšířila. „Kde?" „Já-já nevím. Bylo to na Krynnu, byla tam sněhová bouře a několik mužů. Ztratili se v lese." Potřásl hlavou, aby ty myšlenky zahnal. „Nerozumím tomu." „Ani já ne. Mám se zeptat Deštikapa? Ti, co rozumí počasí, se tady vyznají i v - 68 -
lékařství." „Ne, už je mi dobře." Postavil se. Slabý, chladný lunitárský větřík mu připadal jako balzám. Sturm se zhluboka nadechl a zvolal: „Na pochod!" Gnómové vyskočili a shlukli se kolem vozíku. Provazník a Měřínek tlačili, Zvonivěs a Tesařík táhli, aby se jejich kárka dala opět do pohybu, ale zatímco odpočívali, kola jejich vozidla se hluboko zabořila do husté rašeliny. Kárka se malinko zhoupla, ale odmítala se hnout z místa. „U všech dobrých bohů," zalkala Kitiara. Postavila se mezi Zvonivěsa a bok kárky a popadla tyč do rukou. „Uhněte!" zvolala. Opřela se, svaly na krku se jí napjaly a... Prásk! Tyč se ulomila přesně v místě, kde ji Kitiara uchopila. Náraz s ní i se Zvonivěsem mrštil dozadu. „Ona nám rozbila náš vagónek!" volal Měřínek. „Nesmysl. Ta tyč je z pevného dřeva, je dva palce tlustá," řekl Koukal, zvedaje ze země třísky. „To dřevo muselo být špatné," prohlásil Křídlonožka. „Ne," řekl Koukal. „Znělo to jako... Ale to nevadí." Pátravě se podíval na Kitiaru, která ještě stále v ruce svírala ulomený konec tyče. „Zlomila jsi to jen jednou rukou." Kitiara beze slov uchopila tyč oběma rukama, zabrala a zbytek tyče ohnula. Dřevo pod tou silou prasklo. „Netušil jsem, že máš takovou sílu," řekl Sturm. „Já taky ne!" odpověděla ohromeně. „Tady," řekl Zvonivěs a zvedl jeden kousek dřeva, který vypadl Kitiaře z ruky. „Zkus to ještě jednou zlomit." Tyč nebyla delší než jednu stopu. Kitiara si musela pomoci kolenem, ale zlomila i tak krátký kousek. „Něco se tady děje," řekl Koukal a vykulil oči. „Za těch dvacet hodin, co jsi na Lunitáru, jsi hrozně zesílila." „Možná, že jsme všichni silnější!" napadlo Tesaříka. Sebral další kousek dřeva a pokusil se ho ohnout. Jeho tvář zfialověla, ale dřevo se ani nehnulo. O totéž se pokusili i ostatní, dokonce i Sturm, ale všichni měli úplně stejnou sílu, jakou měli předtím. Kitiara byla jediná. „Zdá se, že jsi touto nevšední vlastností obdařená jen ty," prohlásil nakonec Sturm. „Bude se nám to hodit. Zkus vytáhnout ten vozík." Kitiara luskla prsty a popadla zadní část káry. Jednou rukou držela náklad a vozík rozkývala. Ten vyskočil z kolejí a málem přejel Měřínka i s Křídlonožkou. „Opatrně!" volal Sturm. „Musíš se naučit se svou novou silou zacházet, jinak někomu ublížíš." Kitiara ho však neposlouchala. Zvedala ruce nahoru a dolů a cítila, jak do jejích svalů proniká neuvěřitelná síla. „Nevím, jak se to mohlo stát, ani proč se to stalo, ale líbí se mi to," řekla. Sturm si všiml, že si nyní vykračuje plná elánu. Nejprve ten podivný sen, byl tak opravdový, a teď Kitiařina záhadně nabytá síla. Na červeném měsíci nebylo nic skutečného. Za další čtyři hodiny byly hory na dosah. Jak se k nim blížili, všimli si, že vy- 69 -
padají jaksi jemné, jako kdyby je uhladila nějaká obrovská ruka. Sturm přestával stačit a tak se do čela skupiny postavila Kitiara. Sturm byl unavený, mizerná snídaně sestávající pouze z vody a fazolí ho nedokázala udržet v tom nejlepším stavu. Když pochod už trval šest a půl hodiny místo plánovaných šesti, Kitiara se rozběhla, aby byla na úpatí kopců první. „Kit, počkej! Vrať se zpátky!" volal za ní Sturm. Mávla rukou a běžela dál. Gnómové nechali vozík stát na úpatí. Kitiara na ně mávala a volala z vrcholku. Sklouzla se dolů a zastavila se tak, že vrazila do Sturma, kterému se v poslední chvíli podařilo ji zachytit do náruče. Kitiara se na něj na oplátku zářivě usmála. „Seshora je vidět hrozně daleko," vydechla. „Kopce se táhnou na míle daleko, ale mezi nimi se klikatí stezky." „Neměla jsi tam chodit na vlastní pěst," řekl Sturm. Kitiaře zmrzl úsměv na tváři a rychle se vymanila ze Sturmova objetí. „Umím na sebe dávat pozor," řekla chladně. Gnómové se skáceli tam, kde stáli. Představa cesty vzhůru jim sebrala veškeré nadšení. Navzdory všem radám vypili svůj příděl vody a všichni toužili po další dávce. „Kdybychom tak našli pramen," vzdychl Křídlonožka. „Nebo by stačilo, kdyby trochu zapršelo. Natáhli bychom plachty a nachytali do nich vodu," zatoužil Koukal. „Co říkáš, Deštikape, bude pršet?" Dešťový mužík ležel na zádech a mával chabě rukama. „Myslím, že tady nikdy nepršelo," prohlásil suše. „I když bych si, při Reorxovi, hrozně přál, abych se mýlil." Při těch slovech se nad vyčerpaným gnómem objevil obláček páry, ne větší než malý talířek. Gnómové i lidé pak užasle sledovali, jak se bílý mrak mění na temné mračno. Na nehybného Deštikapa dopadla první kapka vody. „To není vůbec k smíchu," stěžoval si gnóm. Otevřel oči právě včas, aby spatřil spršku vody, padající z jeho vlastního mraku. „Hydrodynamiko!" vykřikl. Ostatní gnómové se rychle shlukli pod malým obláčkem s tvářemi obrácenými k blahodárnému mraku. Také Sturm přistoupil blíž. Natáhl ruku a náhle byla mokrá. Potom mrak stejně rychle a záhadně, jako se objevil, zase zmizel. „To je kouzelné znamení," řekl Sturm. „Já jsem nic neudělal," trval na svém Deštikap. „Jen jsem si přál, aby pršelo." „Možná máš teď tu moc, že se ti plní přání," prohlásil Křídlonožka. „Jako má Kitiara sílu." Gnómové si jeho slova vzali za svá a zahrnuli ubohého společníka nejrůznějšími přáními. Křídlonožka chtěl pečené žebírko, Tesařík si přál křížaly, Zvonivěs toužil po pečeném seleti na jablkách. Provazník a Měřínek dostali chuť na koláčky - samosebou s rozinkami. „Přestaňte! Přestaňte!" škemral Deštikap. Nemohl jen tak snést tolik přání najednou. Sturm neodbytné gnómy křikem odehnal. U Deštikapa zůstal jen plačící Koukal. „Když už si chcete něco přát, přejte si spínač, abychom mohli opravit loď a vrá- 70 -
tit se domů," prohlásil. Ostatní -včetně Sturma a Kitiary - byli jeho rozumnou radou překvapeni. „Přeji si, abychom měli spínač na opravení lodi," zvolal z plných plic Deštikap. „A ať je z mosazi," dodal Tesařík. „Ze železa," zabručel Zvonivěs. „Pssst!" řekla Kitiara. Nestalo se nic. „Možná musíš pokaždé použít nějaké kouzlo," přemýšlel Křídlonožka. „Jak přesně sis přál, aby pršelo?" „Řekl jsem něco o Reorxovi." Reorx, tvůrce gnómského plemene, byl jediný bůh, kterého gnómové uznávali. „Tak to zkus ještě jednou a zmiň se tentokrát o Reorxovi," radil mu Koukal. Deštikap se celý napřímil - do plné výše svých třiceti palců - a prohlásil: „Přeji si při Reorxovi, abychom měli mosazný..." „Železný." „...spínač na opravu našeho motoru!" Nestalo se nic. „Jsi úplně neschopný," řekl Zvonivěs. „Ještě horší," přidal se Tesařík. „Mlčte!" rozkřikla se na ně Kitiara. „Snažil se - nebo snad ne?" „Je mi to moc líto," rozplakal se Deštikap a hlasitě posmrkával. „Budu si přát, aby zase pršelo, a pak budou všichni šťastní." Sotva to dořekl, objevil se nad jeho hlavou nový mrak a dešťová voda pod ním vytvořila kaluž červené lunitárské vody. Zdálo se, jako kdyby si Reorx deštného gnóma dobíral. Deštikap pak udělal něco velmi neobvyklého: zbláznil se. „Chtěl bych hromy a blesky!" křičel. Uprostřed mračna se zablesklo a vzápětí se ozval i hrom. „Hele, máme tady bouřku," řekl Provazník. „Dokazuje to jedno," přidal se Koukal. „To je všechno, co Deštikap dokáže může přivolat déšť, ale jinak vůbec nic. „To je k ničemu! K ničemu!" brblal Zvonivěs. „Buďte už konečně zticha," okřikla je Kitiara. „Deštikapova schopnost je velmi užitečná." Gnómové si jí přísně změřili. „Potřebujeme snad vodu?" Jakmile se ale gnómové trochu vzpamatovali, jako obvykle je zaplavila nová vlna nadšení. Rozebrali dřevěný vozík na prkna a ta pak zatloukli Tesaříkovou palicí do země. Provazník natrhal plachty na dlouhé trojúhelníky, sešil je dohromady a jen uprostřed nechal otvor. Tak vytvořil velké kolo. Okraje plachty přichytili k zatlučeným prknům. Pod otvor uložili jeden z Měřínkových džbánků. „Deštikape, sedni si doprostřed a přej si, aby byl déšť," nařídil Křídlonožka. Deštikap si tedy přál a voda stékala po neuměle zhotoveném trychtýři do čekající nádoby. Deštikap seděl na promáčené plachtě, byl na kost promoklý a pořád si přál a přál déšť. „Přeji si déšť." Vytvořil se mrak a na gnóma dopadla sprška vody. „Přeji si déšť." Voda stékala do dalšího džbánku. Gnómové ho vyměnili za prázdný a ne- 71 -
chali ho naplnit. „Déšť," řekl k smrti vyčerpaný gnóm. Ubohý Deštikap z toho neměl sebemenší radost, ale neustále dokola si přál déšť, aby ostatní uchránil od hrozné trýznivé žízně. „Byl jsem šťastný, že jsem mohl přispět svým dílem," řekl, když ho nakonec pustili na zem, a vylil si ze svých bot vodu. „Jsem zvědavý, kdo bude další," prohlásil Křídlonožka, když se vydali do prvního kopce. „Další co?" zeptal se Zvonivěs. „Zdá se, že dostáváme stále nové schopnosti," vysvětloval Koukal. „Už by tu byla Kitiařina síla a Deštikapova schopnost vytvořit déšť. Také nás ostatní čekají nové schopnosti." Sturm zvažoval Koukalovo tvrzení. Ten sen (byl-li to sen) byl tak neskutečně živý. Byla to snad také součást těch záhadných přeměn? Musí se zeptat Koukala, co si myslí, že je toho příčinou a proč by to mělo mít na všechny stejný vliv. „Těžko říct," přemýšlel gnóm. „Nejspíš je tady na Lunitáru něco, co jim to udělalo." „Je to vzduch," řekl Zvonivěs. „Ve vzduchu je nějaké záření." „Kam na to chodíš? Jsou to červené paprsky, které se odrážejí od země. Červené paprsky měly na živé bytosti vždycky podivné účinky. Pamatuješ si na ten pokus, co udělal ten neohrabaný netopýří zvědavý doktor, který nosil na svém nose obarvená sklíčka. „Mlč!" řekla Kitiara. Natáhla ruku. Ostatní v očekávání mlčeli. „Cítíš to, Deštikape?" zeptala se. „Ano, paní, rozednívá se." Ze západu na východ po obloze utíkala řada hvězd. Vrcholky rudých hor se leskly a vzduch se naplnil podivným napětím. Všichni to cítili. Po srázech hlubokých roklí se plížily první paprsky světla. Badatelé zpozorovali, že se měkké, houbovité kopce začaly měnit. Na povrchu červené rašeliny se objevily boule, které se začaly pohybovat, jako by byly živé, kroutily se a svíjely pod těžkým rašelinovým kobercem. Badatelé museli uskakovat, aby se vyhnuli hýbajícím se boulím. Pak náhle ze země vyrašil růžový výhonek. Rostl a sílil, otáčel se v širokých kruzích a tlačil se k slunci. „Co to je?" vydechl Měřínek. „Myslím, že to je nějaká rostlina," odpověděl Tesařík. Ze země začaly vyrážet další a další vínově zbarvené stonky. Z každé boule vyrazil jiný druh rostliny. Tlusté, knoflíkovité i chomáčům podobné rostliny rychle rozkvétaly. Karmínové větvičky vyrůstaly rovnou z rašeliny a nad zemí se vznášely desítky pavoukům podobných rostlin na střapatých lodyhách. Přímo před očima užaslých pozorovatelů se vynořovaly fialově puntíkované muchomůrky a překrásné růže. V okamžiku, kdy do strže zasvítilo slunce plnou silou, byl každý kousek země pokrytý podivně pulzujícím životem. Jen na samém dně rokliny zůstala úzká cesta, stále ukrytá ve stínu okolních kopců, bez známek bujně rašících rostlin. „To je kouzelný les," řekl Koukal. „Spíš přebujelá džungle," opravil ho Sturm, když si očima pečlivě změřil pře- 72 -
kážku, která před ním vyrostla. Vytáhl meč. „Vypadá to, že se tím budeme muset prosekat." Také Kitiara uchopila meč. „Je to urážka ušlechtilé oceli," řekla, když si znechuceně prohlédla křiklavě zbarvené rostliny, „ale musíme to udělat." Zvedla ruku a uťala několik výhonků napravo. Při své síle neměla ani ty nejmenší potíže s odsekáváním růžových rostlinek a pavoucích stonků. Kitiara o kousek ustoupila. Useknuté květiny ležely na zemi a divoce se svíjely. Ze stonků vytékala červená tekutina, která neuvěřitelně přesvědčivě připomínala krev. Kit si všimla, že její meč je tou záhadnou tekutinou také potřísněný. Zvedla ho a přičichla k němu. „Už jsem zažila mnoho bitev," řekla. „Znám pach krve, ať už je lidská, trpasličí nebo skřeti." Rychle se od meče odtáhla. „Je to krev!" Gnómové si nicméně mysleli, že to je ohromně zajímavé. Shlukli se kolem useknutých rostlin a bedlivě začali zkoumat to, co Kitiara nazvala krví. Zvonivěs zvedl rostlinku podobnou pavoučím nožkám. Náhle na jejím konci vykvetlo osm bílých květů a gnóm zaúpěl bolestí. Uprostřed každého květu byl malý trn, který se hbitě zapíchl do Zvonivěsovy tváře. „Nehýbej se," poradil mu Deštikap. Odněkud vytáhl malou pinzetu a opatrně mu trny z tváře vyndal. Gnómové nasbírali patnáct baněk se vzorky lunitárské flóry. Sturm a Kitiara dali hlavy dohromady a přemýšleli o dalším postupu. Nakonec se rozhodli, že když se jim nepodaří do západu slunce tu správnou rudu najít, vrátí se na loď. Vybavili se noži a začali se prosekávat kupředu. Rostliny naříkaly, krvácely a vyděšeně se svíjely pod nemilosrdnou ocelí. Když urazili asi jednu míli, Kitiara to nevydržela. „Je to ještě horší než masakr ve Valkinordských močálech!" „Zdá se mi, že alespoň dlouho netrpí," řekl Sturm, ale také jeho ten křik a krev unavovaly. Gnómové šli v závěsu cestou, kterou jim lidé prosekali, prohlíželi si a očichávali umírající rostliny. Jak řekl Tesařík, bylo to pro ně ještě lepší než celý vůz plný soukolí. Cesta se prudce svažovala dolů. Tam, kde bylo více stínu, se zdálo, že je méně rostlin, a tak Sturm vyhlásil další přestávku. Kitiara si půjčila z vozíku nádobku a naplnila ji dešťovou vodou. Namočila do ní měkký hadřík a otřela si jím z meče lepkavou krev. Šlo to snadno. Kitiara podala hadřík Sturmovi, aby si i on mohl zbraň očistit. „Abys tomu rozuměl," řekla, zatímco smývala krvavou mízu z jílce meče, „nejsem žádný zbabělec, ani dáma, která omdlí, když vidí krev, ale tohle místo je nechutné! Co to jen může být za svět, když tady rostliny rostou přímo před očima a krvácí, když do nich řízneš?" „Nebolí tě od meče pravá ruka?" zeptal se Sturm. „Všiml jsem si, jak ztěžka dýcháš. Jen se podívej na mě, jsem k smrti unavený. Musíš se cítit jako já, po tom nekonečném mávání mečem. A to jsme ušli touto hroznou džunglí jenom míli!" „Je mi dobře. Cítím se silná. Chceš se bít?" „Ne, děkuji, nerad bych si zlomil ruku a byl odkázaný na gnómskou medicínu." „Neublížila bych ti," řekla posměvačně. Pak náhle Kitiařin úsměv uvadl a vá- 73 -
lečnice si začala z bot seškrabovat vrstvu rašeliny. „Čeho se bojíš? Jsme naživu, co bys víc chtěl?" „Dějí se tu podivné věci. Třeba ta tvoje nová síla - to není normální." Kitiara pokrčila rameny. „Lunitár není zrovna ráj, ale mohli jsme dopadnout daleko hůř." Sturm věděl, že má pravdu. Proč se tedy cítil tak neklidný? „Jen jsem chtěl říct, aby ses měla na pozoru, Kitiaro," dodal. „Může se ti zdát, že máš velký dar, ale mohlo by to být jenom zdání." Kitiara se krátce zasmála. „Tváříš se, jako kdybych byla Ctěná dcera. Máš snad strach, že se dostanu na scestí?" Sturm vstal a vylil krví zbarvenou vodu ze džbánku. „To je přesně to, co myslím." Vyždímal hadřík, rozložil ho na slunci a pak se vydal za Křídlonožkou. Prázdný džbánek zůstal u Kitiařiných nohou. Tam, kde Sturm vylil vodu, byla rašelina slizká a tmavá. Vypadala jako hustá krev. Kitiara potáhla nosem a džbánek odkopla. Ten se vznesl a přeletěl vršky karmínových rostlin.
- 74 -
11 Koláčovník chřupavý CESTA SE KLIKATILA MEZI KOPCI A ZDÁLO se, že nikam nevede. Mezi rychle rostoucími rostlinami nebyl vůbec žádný výhled na okolní krajinu, a tak nebylo možné určit, jestli už tu někdy předtím byli. Sturm si všiml, že cesta, kterou si prosekali, za nimi během chvilky znovu zarostla. Zdálo se, že badatelé jsou odříznuti od okolního světa hustou džunglí. Nakonec se Sturm zastavil a prohlásil, že se ztratili. Koukal se okamžitě pokusil určit zeměpisnou šířku tak, že svůj astronomický dalekohled zamířil na slunce. Přestože stál Sturmovi na ramenou, slunce bylo příliš nízko, než aby ho mohl spatřit. Nakonec gnóm spadl na zem a nezjistil nic. Měřínek a Deštikap mu pomohli vstát a setřásli z něj chomáče, do kterých spadl. Koukal byl od hlavy k patě pokrytý růžovými semínky. „To je zbytečné!" řekl Koukal. Semínka se mu dostala do nosu a do úst a on se divoce rozkašlal. „Jediné, co vám můžu říct, je, že slunce zapadá." „Nezbývá nám víc než čtyři nebo pět hodin světla," naříkal Křídlonožka. „Postavení Lunitáru na obloze je excentrické," vysvětloval astronom ostatním gnómům. Deštikap se pokusil setřít chmýří z kamarádovy tváře vlhkým hadříkem, ale Koukal ho odehnal. „Dny jsou velmi krátké a noci naopak dlouhé." „Ale vždyť jsme ještě nenašli žádnou rudu," řekl Zvonivěs. „To je pravda," přidal se Křídlonožka, „ale je také pravda, že jsme ještě ani nezačali kopat." „Kopat?" podivil se Provazník. „Kopat," opakoval Sturm. „Křídlonožka má pravdu. Dáme se do toho, Zvonivěsi, a uvidíme, co najdeme." „Nemohli bychom se nejdřív navečeřet?" posteskl si otylý gnóm. „Mám úplně prázdné břicho." „Myslím, že na hodině už nezáleží," řekl Sturm. „Dobrá, utáboříme se tady, najíme se a pak budeme kopat." Gnómům se záhy vrátila dobrá nálada. Provazník a Měřínek vyložili kárku velice jednoduchým způsobem -prostě ji převrátili dnem vzhůru. Měřínek zmizel pod kupou harampádí, a když se znovu objevil, vítězoslavně svíral svůj oblíbený hliněný kotlík. „Za okamžíček se bude podávat večeře!" volal rozjařeně. Ostatní gnómové se mu začali vysmívat. „Fazole, fazole, fazole! Je mi už z těch fazolí nanic!" prohlásil znechuceně Tesařík. „Je mi z nich nanic, nanic, nanic! Zatracené fazole! Jenom fazole! Pořád jenom fazole!" „Buď zticha, ty dubová hlavo!" osopil se na něj Koukal. „Ale no tak," okřikla je Kitiara, když Tesařík popadl palici a zezadu se po špičkách kradl ke Koukalovi. „Nic takového." Měřínek vzal sekyrku a usekl ze strany kárky jedno prkno. Sturm ho viděl a zeptal se: „To jste pálili kusy vašeho vozíku celou cestu?" „Jak jinak," odpověděl gnóm. „Co jiného jsme měli pálit?" - 75 -
„Proč třeba nezkusíte některou z těch rostlin?" řekl Zvonivěs. „Protože jsou zelené," odpověděl Křídlonožka. „Nehořely by." „Tak zapalte oheň polínkem a pak na ně přiložte ty rostliny. Až se rostliny vysuší, začnou hořet," poradila jim Kitiara. Tesařík a Měřínek se vypravili dál stezkou a vrátili se s náručí posekaného lunitárského rostlinstva. Položili roztodivné větve vedle vozíku a Měřínek z nich nad kouřícím ohněm postavil hranici. Za několik minut se vzduch zaplnil omamnou vůní. Hladová skupinka se shlukla kolem Měřínka. „Měřínku, kamaráde, nikdy bych nevěřil tomu, že kotlík s fazolema může vonět jako pečený bažant!" řekl Křídlonožka. „Mámí tě snad smysly?" prohlásil Provazník. „Voní to jako čerstvě upečený chleba." „Pečená zvěřina," přidal se Sturm a přičichl si. „Buřty s omáčkou!" tvrdil Zvonivěs a mlsně se přitom olizoval. „Ještě jsem tam ani žádné fazole nedal," řekl udiveně Měřínek, „a ono to voní jako buchtičky s rozinkama." „To voní ty rostliny," řekl Deštikap a ukázal na růžové výhonky. Některé jejich části již mezitím v plamenech zhnědly. Vytékala z nich míza a v žáru tuhla. Koukal jeden stonek vytáhl za syrový konec, přičichl si k upečené části a velmi opatrně ji ukousl. Chvíli váhavě žvýkal a pak se jeho zamračená tvář rozzářila. „Koláč," řekl překvapeně. „Křupavý koláč, takový, jaký pekla moje maminka." Gnómové se vrhli jeden přes druhého, aby si každý z nich ukořistil kousek rostliny. Sturmovi se podařilo získat také jeden. Vzal nůž, rozdělil svou porci na dvě části a nabídl Kitiaře. „Chutná to jako pečené maso," řekl, když ochutnal. Jak to připadá tobě?" zeptal se Kitiary. „Jako Otikovy pečené brambory," řekla ohromeně. „A hodně solené." „To je velice zvláštní," komentoval celou situaci Koukal. „Každému z nás to chutná jako jeho oblíbené jídlo." „Jak je to možné? Vždyť je to přece stále stejná rostlina," uvažovala nahlas Kitiara a zamyšleně žvýkala. „Myslím si, že je za tím ta stejná síla, která ti dala sílu a Deštikapovi schopnost tvořit déšť." „Je to snad kouzlo?" napadlo Sturma. „Možná! Možná určitě." Zdálo se, že Koukala jeho vlastní slova znepokojují. „My gnómové věříme, že to, co je běžně nazýváno kouzlem, je jen přírodní úkaz, který prostě ještě nebyl vysvětlen." Zbytek růžových stonků rychle zmizel. Ačkoli jsou gnómové nevelkého vzrůstu, jsou to neobyčejní jedlíci, a tak ve chvilce dokázali sníst všechno jídlo, které leželo v dosahu několika metrů kolem tábora. Drželi se za břicha a Zvonivěs prohlásil: „To jsem se nacpal!" „Takhle dobře už jsem se dlouho nenajedl," souhlasil Provazník. Sturm se mezi ně postavil a založil si ruce v bok. „Vy jste mi ale výtečníci. Kdo za vás teď bude kopat?" - 76 -
„Musím si dát šlofíka," zamumlal Tesařík a zavrtěl se, aby si udělal pohodlí. „Ano, musíme si odpočinout," řekl Deštikap, „abychom dobře vytrávili a abychom dopřáli svalům patřičný klid." Brzy poté se nevelká mýtina začala ozývat hlasitým chrápáním sedmi párů plic. Slunce rychle mizelo za obzorem. Když světlo potemnělo, stonky rostlin začaly uvadat. Stejně rychle, jako předtím ve slunečním jasu vyrašily, nyní usychaly. Lístky uschly a opadaly. Pavouci rostlinky se zkroutily a zmizely v zemi. Chomáčovité květy sklopily hlavy, muchomůrky se proměnily v prach. Když se na obloze objevila první hvězda, na zemi zůstala jen rudá pustina. „Myslím, že zůstanu na hlídce," řekla Kitiara. „Trochu se vyspi, a až se na to budeš cítit, můžeš mě klidně vystřídat." „To je dobrý nápad," řekl Sturm, který si najednou uvědomil, jak strašně je unavený. Neobvyklé příhody toho dne otupily jeho smysly a prodírám se zarostlou džunglí ho unavilo. Rozložil si přikrývku vedle obráceného vozíku a ulehl. Byli na pochodu celý krynnský den a stále neměli štěstí ani na kousek nějaké rudy. Přemýšlel, co se asi stane, až začnou kopat a nenajdou nic. Byla tu ještě jedna možnost: On a Kitiara měli své meče. Věřil tomu, že by gnómové dokázali z jejich zbraní vykovat potřebné díly, ale Sturm této možnosti nechtěl zatím využít. Ochladilo se. Sturm se otřásl a přitáhl si plášť až k bradě. Podšívku měl z vlčí kůže. Vloni v zimě se s Tanisem vydali na úspěšný lov do Qualinestu. Tanis střílel z luku. Uslyšel svištění šípu. Náhle se Sturm ocitl na Krynnu. Byl zachmuřený, chladný den. Sturm byl v lese a před ním se houštinou prodírali další čtyři muži. Dva z nich mezi sebou vedli třetího, který měl ruce položené na jejich ramenou. Když se k nim Sturm přiblížil, pochopil proč: muž měl v noze zapíchnutý šíp. „Vzmuž se, Hurriku! Ty to dokážeš!" řekl jejich velitel. Sturm neviděl na čtvrtého muže, ale slyšel ho, jak povzbuzuje ostatní. Za sebou zaslechl praskot. Ohlédl se a spatřil postavy v bílém. Na sobě měly pláště z vlčí kůže a v rukou luky. Znal je. Prokletí Stopaři z Leerachu. Nájemní lovci, kteří by skolili kohokoli a za peníze udělali cokoli." „Zůstaň s námi, Hurriku! Nevzdávej se!" zašeptal naléhavě velitel. „Nech mě, můj pane!" odpověděl zraněný muž. Velitel se postavil mezi své muže. „Nenechám tě těm řezníkům," řekl. „Prosím, pane, běžte beze mě. Budou mě chtít předat svému pánovi a vy tak získáte čas na útěk," řekl Hurrik. Brnění měl potřísněné krví. Dva muži, kteří Hurrika nesli, ho opřeli o strom. Vložili mu do ruky meč a omotali mu prsty kolem rukojeti. Sturm si všiml, že mužova tvář je voskově bledá. Stopaři se zastavili. Lesem se ozval pronikavý pískot. Oběť se otočila. Bylo to znamení k obklíčení a útoku. Znamenalo smrt. Velitel, kterému Sturm neviděl do tváře, vytáhl dlouhou dýku a vložil ji zraněnému muži do dlaně. „Paladin tě ochrání, Hurriku," řekl. „Tebe také, můj pane. A teď si pospěšte!" Tři muži se rozběhli tak rychle, jak jen jim to brnění dovolovalo. Hurrik jen s největším úsilím zvedl ruku, ve které - 77 -
svíral meč. Vlčí hlavy se rozdělily. „Tak pojďte," řekl Hurrik. „Pojďte a bojujte!" Slídilové neudělali ani jedno z toho. Napjali tětivu a vystřelili šíp. Hrot bezpečně zasáhl cíl. „Můj pane!" vykřikl Hurrik. Velitel se otočil a spatřil svého kamaráda umírat. Sturm uviděl svou vlastní tvář. „Otče!" S výkřikem se vrátil na Lunitár. Ležel na břiše, zamotaný v přikrývce. Vyčerpaně se posadil a všiml si, že ho Kitiara pozoruje. „Měl jsem noční můru," vysvětloval zahanbeně. „Ne," řekla. „Byl jsi vzhůru, viděla jsem tě. Pořád jsi naříkal a třásl ses. Oči jsi měl otevřené. Co jsi viděl?" „Znovu jsem se ocitl na Krynnu. Nevím, kde to bylo, ale byli tam Stopaři. Pronásledovali několik mužů a jeden z nich byl můj otec. „Stopaři z Leerachu?" Sturm přikývl. Po tváři mu stékal studený pot. „Bylo to skutečné, že ano?" „Myslím, že ano. Tohle je možná tvůj dar, Sturme. Jako mám já sílu, ty máš vidění. Za to vděčíš Lunitáru." Sturm pokrčil rameny. „Vidění čeho? Minulosti? Budoucnosti? Nebo snad je to současnost, něco, co se děje daleko odsud? Jak to mám vědět, Kit?" „Já nevím." Kitiara si rukou prohrábla černé kadeře. „Bolí to, protože nevíš?" „Myslím, že se zblázním!" „Nezblázníš. Na to jsi příliš silný." Vstala a přistoupila k hasnoucímu ohništi. Sturm si narovnal přikrývku a opět ulehl. Ty vidiny ho doháněly k šílenství. Ničily ho bez sebemenšího varování. Přesto si Sturm snažil vše vtisknout do paměti. V hlavě se mu stále znovu a znovu honily strašlivé scény. Možná v nich najde tajemný osud svého otce. Kitiara mu položila ruku na prsa a ucítila, jak mu prudce bije srdce.
- 78 -
12 Někteří z našich gnómů chybí GNÓMOVÉ SE ZOTAVILI ZE SVÉ LETARGIE a proháněli se po táboře, vykřikovali a jeden druhému kradli nářadí. Zvonivěs našel dlouhý klacek a udělal jím na zemi značku. „Tady začneme kopat," prohlásil. „Proč zrovna tam?" zeptal se Tesařík. „A proč zrovna ne?" „Nebylo by lepší vylézt až na vrch kopce a prokopat se skrz?" navrhoval Křídlonožka. „Kdybychom kopali studnu, tak možná, ale ne když se chystáme najít železo," řekl Zvonivěs. Po dlouhé debatě o geologických podmínkách, sedimentaci a složení horniny gnómové zjistili, že jediné, s čím mohou kopat, jsou dvě dřevěné lžíce. „Čí to je?" zeptal se Koukal. „Moje," ozval se Měřínek., Jedna je na fazole a ta druhá na rozinky." „Copak nemáme ve vozíku jedinou pořádnou lopatu?" „Ne," řekl Provazník. „Ovšem, kdybychom měli železo, mohli bychom si lopaty vykovat..." Tesařík a Křídlonožka po něm za ten nápad začali vrhat špinavé ponožky. „Jestli máme jenom lžíce, musí to tedy být lžíce," ukončil hádku Zvonivěs. Nabídl je Tesaříkovi a Křídlonožkovi. „Proč my?" řekl Tesařík. „A proč ne?" „Ať to přestane říkat," stěžoval si Křídlonožka. Vyhrnul si rukávy až nad lokty a klekl si do kruhu, který předtím nakreslil do hlíny Zvonivěs. „Ach, ty skály," vzdychl. „Můžeš se jen modlit k Reorxovi, ať narazíme na skálu," řekl Tesařík. „Nebo tady budeme kopat celý dlouhý den." Gnómové se shromáždili kolem a sledovali své dva kolegy. Vrchní vrstvu seškrábali snadno. Kopáči metali hlínu přes rameno a trefovali se přímo do tváří Koukalovi a Deštikapovi. Gnómové se tedy přesunuli na místo, odkud měli nerušený výhled. Zvonivěs se sehnul a nabral plnou hrst hlíny, kterou Křídlonožka naházel za sebe. Už nebyla ani suchá, ani jemná. Byla hrubá a mokrá. „Podívejme se na to! Je to písek!" řekl. Sturm a Kitiara si zkoumavě prohlíželi mokrý písek, který Zvonivěs svíral v pěsti. Byl to docela obyčejný písek. Jen byl červený. „Aha, tady něco je," ozval se Tesařík. Z tunelu vykopl velký kus čehosi. Ta věc se vykutálela ven a po chvilce se zastavila. Měřínek to zvedl. „Vypadá to jako sklo," vzal mu to z ruky Koukal. „Je to sklo. Neopracované sklo," dodal. Z otvoru se vynořovalo další a další sklo spolu s dalším a dalším pískem. Křídlonožka a Tesařík se prokopávali kopcem a už jim byli vidět jen paty. Sturm jim nařídil, aby přestali kopat. „Je to zbytečné, tam žádnou rudu nenajdeme." - 79 -
„Musím s panem Ostromečem souhlasit,"řekl Zvonivěs. „Celý kopec nebude nic jiného než obrovská hromada písku." „Kde se tam ale bere to sklo?" zeptala se Kitiara. „Teplo dokáže proměnit písek ve sklo. Může to způsobit blesk, vulkán nebo hořící les." „To není důležité," řekl Sturm. „Hledáme železo a najdeme sklo. Otázka zní, co budeme dělat dál?" „Hledat?" řekl plaše Měřínek. „Ale co Brepta a ostatní?" zeptala se Kitiara. „Ať se propadnu, vždyť já jsem na ně úplně zapomněl!" vykřikl Provazník. „Co tedy budeme dělat?" „Vrátíme se zpátky," řekl Sturm. „Než dojdeme k lodi, bude ráno a my budeme moci nasbírat nějaké výhonky pro Breptu, Ptakohláska a Prskavce, aby se také najedli. Až budeme všichni pohromadě, opravíme motor..." podíval se na Kitiaru, „s kovem, který s Kitiarou máme. Vy, gnómové, použijete naše brnění a vykováte ty součástky, které potřebujeme." Mezi gnómy se strhly nadšené ovace. „Myslíš si, že dovolím, aby byly můj meč a brnění roztaveny na nějaké strojní součástky? A čím se budeme bránit? Fazolemi, nebo lžícemi?" rozčilila se Kitiara. „Jediné, na co jsme ty věci až dosud potřebovali, bylo kosení rostlin," opáčil Sturm. „Je to naše jediná možnost, jak se vrátit domů." Kitiara pokrčila rameny. „Nelíbí se mi to." „Mně také ne, ale co jiného můžeme dělat? Můžeme být ozbrojení a bezmocní, anebo neozbrojení, ale na cestě domů." „Není to ale to nejlepší řešení," dodala Kitiara. „Nemusíš se rozhodnout hned. Ať už se ale rozhodneš, jak chceš, vrátíme se k lodi," řekl Sturm. Nikdo jeho návrhu neodporoval. Gnómové se chystali zbourat tábor. I balení bylo velice jednoduché, stejně tak jako předtím stavba tábora. Každý gnóm něco popadl a hodil to na vozík. Několikrát se jim podařilo uchopit stejný předmět, a Deštikapovi s Tesaříkem se podařilo naložit i Měřínka. Sturm pak musel z hromady harampádí nejmenšího gnóma vlastnoručně vyprostit. Badatelé se nakonec pod hvězdným nebem vydali zpět na kamenité pláně. Jakmile opustili řetěz kopců, otevřel se před nimi nádherný výhled. Nad jihozápadním obzorem zářilo modrobílé světlo. Po několika stovkách kroků se ukázalo, že zdrojem té záře je samotný Krynn. Od chvíle, kdy přistáli na červeném měsíce, to bylo poprvé, co ho mohli spatřit. Skupina se zastavila a pozorovala nádherný azurový kotouč. „Co jsou ty bílé skvrny?" zeptala se Kitiara. „Mraky," odpověděl Deštikap. „A to modré je oceán a hnědé pevnina?" „Přesně tak, paní." Sturm stál stranou od ostatních a pozoroval domov. Kitiara se podívala gnómským dalekohledem, jedno oko měla zavřené a tak se ohýbala, až měla hlavu ve stejné výšce jako Koukal. Když mu dalekohled konečně vrátila, vydala se ke Sturmovi. - 80 -
„Nechceš se taky podívat?" zeptala se. Sturm se poškrábal na bradě a řekl: „Ne, vidím docela dobře." Bílé světlo Krynnu náhle dopadlo na jeho prsten. Třpyt upoutal Sturmův pohled. Rytíř se zadíval na emblém Solamnijských rytířů, symbol Růže. Sturm se zhluboka nadechl a rozkašlal se. Ne, už ne! Bez jakéhokoli varování se před ním objevila další vidina. Sturm se ze všech sil snažil zůstat klidný. Pokaždé se stane něco, co rozpoutá lavinu jeho vzpomínek. Nejprve to byl chladný vzduch, pak vlčí kožešina a nakonec pohled na jeho vlastní prsten - jedinou vzpomínku na solamnijské dědictví. Nebyl to prsten jeho otce. Patříval jeho matce a Sturm ho nosil na malíčku. Za jeho zády byla vysoká temná zeď. Sturm stál ve stínu, byla temná noc. Asi dvacet kroků od něj hořel oheň. Všiml si, že je na nádvoří jakéhosi hradu. U ohniště stáli dva muži v otrhaných pláštích a ohřívali se. Třetí ležel na zemi a nehýbal se. Sturm přistoupil blíž a spatřil, že ten nejvyšší muž je jeho otec. Srdce mu poskočilo. Poprvé po třinácti letech k Angriffu Ostromeči natáhl ruku. Starý válečník zvedl hlavu a podíval se skrz Sturma. Nevidí mě, pomyslel si Sturm. Ale jak mám na sebe upozornit? „Neměli jsme sem chodit, můj pane," řekl jeden z mužů. „Je to nebezpečné!" „Poslední místo, kde by nás naši nepřátelé hledali, je můj starý opuštěný hrad," odpověděl Ostromeč. „Kromě toho jsme museli Marbreda někde ukrýt. Horečka se mu usadila na prsou." Otče! pokusil se vykřiknout Sturm, ale neslyšel se promluvit. Pan Ostromeč se sehnul k ležícímu muži. Vousy měl omrzlé a stejně bílé jako Marbred. „Jak se cítíš, starý brachu?" zeptal se Sturmův otec. Marbred zašeptal: „Jsem připraven na další pokyny, můj pane." Angriff mu stiskl rameno, pak vstal a obrátil se k druhému muži. „Asi se nedožije rána," řekl. „Zítra tu možná budeme jen my dva, Brene." „Co budeme dělat, pane?" Pan Ostromeč zalovil pod vrstvami přikrývek a plástů, které mu visely přes široká ramena. Odepnul si pochvu s mečem. „Nedovolím, aby tento meč, vykovaný prvním z mých předků a zrozený ze cti těch dlouhých let, padl do rukou nepřítele!" Bren uchopil Ostromeče za zápěstí. „Můj pane, snad nemáš v úmyslu ho zničit?" Angriff meč povytáhl z pochvy. Na ostří se jasně zaleskly plameny. „Ne," řekl. „Dokud bude žít můj syn, bude náš rod zachován. Můj meč a brnění patří jemu." Sturma prudce zabolelo u srdce. Najednou však bolest způsobenou tou scénou přehlušilo ostré světlo. Vkradlo se do Sturmových vidin, a ačkoli se s nimi snažil zůstat, obraz zmizel. Ohniště, vojáci, jeho otec i meč Ostromečů se zavlnili a zmizeli. Sturm zatínal pěsti, jako kdyby se jimi snažil obraz zachytit. Najednou si uvědomil, že svírá lem Kitiařina pláště. „Jsem v pořádku," řekl. Do srdce se mu vrátil obvyklý rytmus. „Tentokrát jsi byl velice potichu," oznámila mu Kitiara. „Díval ses před sebe, jako kdybys sledoval divadelní představení v Útěšíně." - 81 -
„Vlastně máš pravdu." Sturm vysvětlil, co viděl. „Musí to být současnost nebo nedávná minulost," přemýšlel. „Hrad byl v troskách, ale můj otec zdaleka nevypadal staře - bylo mu asi tak padesát let. Jeho vousy nebyly šedivé. On musí být naživu!" Sturm si uvědomil, že leží na zádech a že se pohybuje. Posadil se a málem spadl z vozíku. „Jak jsem se sem dostal?" „Uložila jsem tě tam," řekla Kitiara. „Vypadalo to, že bys to sám nezvládl." „Ty jsi mě unesla?" „Jednou rukou," řekl Křídlonožka. Sturm se podíval dolů. Všichni gnómové kromě Koukala tlačili vozík. Najednou se cítil trapně, že se nechá vézt svými malými společníky, a tak rychle z vozíku seskočil. Kitiara raději také sesedla. „Jak dlouho jsem o sobě nevěděl?" zeptal se. „Skoro hodinu," řekl Koukal a podíval se ke hvězdám. „Ta vidění trvají čím dál déle, že?" „Ano, ale myslím, že začínají jedině tehdy, když se mi vybaví nějaké vzpomínky," řekl Sturm. „Když se budu soustředit na současnost, možná se to už nebude opakovat. „Sturm důvěřuje jen normálním věcem," vysvětlovala Kitiara gnómům. „Je to součást jeho rytířských zákonů." Krynn byl teď vysoko na obloze a okolí bylo jasné jako za dne. Přesto v tom ostrém světle nerostly žádné rostliny. Pod čistým jasem planety nebyl žádný život. Koukal a jeho kamarádi vedli další ze svých vzrušených debat. Kitiara a Sturm šli těsně za vozíkem, a tak se stalo, že si jámy před sebou všimli až tehdy, když do ní zapadla přední kola. Gnómové v první řadě - Tesařík, Měřínek a Křídlo-nožka padli rovnou na nos. Provazník, Deštikap a Zvonivěs vrávorali na okraji, aby udrželi těžce naložený vozík a ten se nepřevrátil. „Spusťte ho dolů," nařídila Kitiara. „Pusťte to!" Deštikap a Zvonivěs vozík pustili, ale Provazník ne. Vozík se naklonil na stranu, lidé pobíhali kolem a Provazník poskakoval za károu a naříkal. „Co se ti stalo?" zeptal se ho Zvonivěs, když se vozík zastavil. „Proč jsi to nepustil?" „Nemůžu," stěžoval si Provazník. „Mám tam ruku!" Z kapes a rukávů se mu valil prach. Prsty měl přilepené k vozíku. „Au! Au!" křičel. „Utrhnete mi prsty!" „Nebuď srab," řekl Koukal. „Tesaříku, nenamazal jsi snad konec vozíku lepidlem?" zeptal se Deštikap. „Rozhodně ne! U všech hromů, na to vem jed, nikdy bych neudělal nic, o čem bych mu předem neřekl." To, že Tesařík klel, znamenalo, že mluví pravdu. „Hmm," řekla zamyšleně Kitiara a prsty bubnovala po kolu kárky. „Možná je to další z těch šílených lunitárských kouzel." „Chceš tím snad říct, že tady takhle zůstanu navěky?" „Neboj se. Zvládneme to!" Měřínek povzbudivě poplácal svého kamaráda po zádech. „Kdyby mi pan Ostromeč půjčil svůj nůž, mohl bych ti ty prsty odříznout," řekl Zvonivěs. - 82 -
„Nedělej to!" naříkal Provazník. „Pak bychom jedině mohli velice opatrně řezat kolem nich." „Nikdo nebude nic řezat," řekla Kitiara. „Jestli to má něco společného s mou silou a Sturmovými viděními, měli bychom si to nejprve rozmyslet, než uděláme něco hloupého s prsty našeho kamaráda." „To zní rozumně," řekl Měřínek. „Teď mi ale řekněte, jak je to možné, že jsme získali schopnosti, které jsou spojené s tím, co děláme? Deštikap umí přivolávat déšť, z Kitiary je ještě lepší válečnice a Provazník, znalec provazů a uzlů, skončí přivázaný vlastními prsty? Musí to být nějaká záhadná síla, která zvětšuje naše normální schopnosti." „Provazník by se nejspíš dokázal vyprostit, kdyby sám chtěl," řekla Kitiara. „Stejně tak, jako si Deštikap může přát déšť." „Jediné, co jsem chtěl udělat, bylo udržet vozík, když se začal řítit do té jámy," řekl plaše Provazník. Zavřel oči a ze všech sil si něco přál. „Soustřeď se!" nabádal ho Koukal. Tesařík otřel zvětšovací sklo a pozorně si prohlížel Provazníkovu ruku. Ta se pomalu uvolnila. „Au! Au!" vykřikoval Provazník a mával kolem sebe rukama. „Pálí to!" Gnómové vytlačili kárku na okraj jámy a vytáhli čutory s vodou. Měřínek podal jednu Kitiaře a ta se krátce napila. Pak ji podala Sturmovi. Ostromeč ji uchopil a zíral na zem bez toho, aby se napil. „Co se děje?" zeptala se a vzala si láhev zpět. „Ta kouzla mě děsí. Mohli bychom je nějak odmítnout? Zbavit se jich?" Kitiara láhev zazátkovala. „Proč bychom se jich měli zbavovat? Měli bychom si na ně zvyknout a naučit se je ovládat." Kitiara sevřela pěsti a ucítila mohutnou sílu, jako kdyby jejími žilami proudilo sladké víno. Byla to nebezpečná síla moci. Mrkla na Sturma. „Jestli se vrátíme na Krynn bez peněz, zbraní a brnění, pevně doufám, že mi alespoň ta síla zůstane." „Není to správné," paličatě trval na svém Sturm. „Správné? Je to to jediné, na čem mi záleží!" Láhev s vodou vybuchla mezi Kitiařinými prsty. Malý Měřínek k ní přistoupil a bedlivě si prohlížel rozbité úlomky. „Rozbila jsi láhev, paní. Neublížila sis?" zeptal se. Kitiara mu ukázala nedotčenou ruku. „Ještě rozbiju hodně věcí, než se mi uleví," dodala rozhněvaně. Když se planeta Krynn usadila na severovýchodním obzoru, výprava už byla na půl cesty k Mrakoplavci. Před nimi nebylo nic než skály a rudý prach. Klopýtali kupředu, lidé se drželi stranou a mlčeli, gnómové breptali jeden přes druhého. Pilot létající lodě šel stále pomaleji, až se náhle zastavil docela. „Hni sebou, kamaráde," řekl Koukal a tlačil Křídlonožku dopředu. „Přece nechceš, abychom tě tu nechali?" „Je pryč!" prohlásil Křídlonožka. „Co je pryč?" „Naše loď. Mrakoplavec!" - 83 -
„Nebuď hloupý. Jsme stále ještě dobrých osm mil od lodi. Nemůžeš odsud nic vidět!" „Nevím, jak je to možné, ale vidím to odsud docela jasně," řekl Křídlonožka a zahleděl se do dálky. „Je tam vyjetá velká brázda, kolem leží pár věci, ale loď je pryč." Sturm a Kitiara se na bystrozrakého gnóma tázavě podívali. „Jsi si tím jistý, Křídlonožko?" zeptal se Sturm. „Je pryč!" trval na svém gnóm. Koukal a ostatní gnómové se pustili do skeptické debaty, ale Sturm jim nařídil, aby přidali do kroku. Míle ubíhaly a Křídlonožka stále tvrdil, že tam loď není. Popisoval vše s takovou přesností, že do řad gnómů vnesl skutečné obavy. Když byli asi míli daleko, Kitiara to nevydržela, rozběhla se a nechala ostatní daleko za sebou. Sturm a gnómové se vlekli dál. Po chvilce spatřili vracející se Kitiaru. „Křídlonožka má pravdu," oddechovala. „Mrakoplavec je skutečně pryč." Gnómové se okamžitě vrhli na Křídlonožku, píchali ho do tváří a tahali za oční víčka. Docela zapomněli na zprávy, které jim Kitiara přinesla, a snažili se odhalit tajemství náhlé jasnozřivosti jejich kamaráda. „Je to zase ta lunitárská magie," řekl Křídlonožka. „Nechtě mě být!" „Mohlo se stát, že by Brepta s ostatními spravil loď a uletěl?" zeptal se Sturm. Kitiara si rozepjala plášť, aby se ochladila. „Kolem dokola jsou v hlíně vyjeté koleje. Myslím, že loď někdo odnesl." „Odnesl?" prohlásil nevěřícně Měřínek. „Víš, kolik ta loď váží?" zeptal se Koukal. Kitiara vysunula vzpurně bradu a odpověděla: „Je mi jedno, jestli váží víc než celá hora Stačilo. Zkrátka ji někdo jednoduše odnesl." „Pak to buď musel být někdo neuvěřitelně silný, nebo jich byla celá armáda." „Nebo obojí," dodala zachmuřeně Kitiara.
- 84 -
13 Kráčející stromy SLUNCE JASNĚ ZÁŘILO NA KAMENITOU Planinu, kde se Mrakoplavec poprvé dotkl lunitárské země. Výprava se bezcílně potulovala po okolí a beznadějně si prohlížela prázdné místo. Křídlonožka to viděl i na osm mil daleko - létající loď a tři zbývající gnómové byli pryč. Jediné, co po nich zbylo, byla kola, která se ulomila, když loď narazila na tvrdý povrh Lunitáru. Kromě kol tu ještě leželo pár předmětů a zbytek ohniště. „Kdo to jen mohl udělat?" zeptal se Zvonivěs. Tesařík se plížil kolem se svou lupou a studoval vyjeté koleje. Sturm kopal do ubohých zbytků, které po lodi zůstaly. „Alespoň že tu není vidět krev," řekl. „Šedesát," řekl nakonec Tesařík a setřel si z nosu a vousů hlínu. „Bylo tu nejméně šedesát lidí. Museli loď odnést na ramenou, protože tu nejsou zádně stopy po tom, že by Mrakoplavce odtáhli." „Tomu nevěřím," prohlásil Koukal. „Ani šedesát lidí by nedokázalo odnést loď jen tak na ramenou." „Ani kdyby měli sílu jako paní Kitiara?" zeptal se Provazník. Ostatní se zarazili. Kitiara si prohlížela stopy na zemi. „Tohle nejsou lidské stopy," řekla. „Chodidla jsou kulatá, vypadá to spíš jako kopyta divokých koní." Všimla si, že stopy jsou jen kousek od sebe. „Neohrabaní hlupáci, museli šlapat jeden na druhého. Půjdeme po jejich stopách, porazíme je a vezmeme jim loď." „O tom není sporu," přidal se Sturm. Kitiara vylovila z kapsy brousek, sedla si na zem a začala jím přejíždět po ostří meče. Sturm si k sobě svolal všechny gnómy. „Půjdeme najít naše kamarády," prohlásil. Gnómové se rozveselili. Sturm jim nařídil, aby se uklidnili. „Protože nevíme, jak velký mají náskok, musíme se dát na cestu tak rychle, jak jen to bude možné. To znamená," v jejich tvářích spatřil napjaté očekávání, „že každý z vás vezme jen to, co nutně potřebuje." Jeho slova způsobila, že se gnómové vrhli do nadšených příprav. Před Sturmovýma očima rozebrali jedinečné vozidlo na čtyřgnómský pohon na kousky a začali stavět převratné víceúčelové gnómské batohy vyrobené z prkének, provázků a zbytků látky. Vypadaly jak obyčejné batohy, jen s tím rozdílem, že byly asi dvakrát vyšší než samí gnómové. K tomu bylo potřeba dalších provázků a podpěrek a tak brzy stál každý gnóm pod hromadou dřeva a plátna, ovšem žádný z nich nenechal na místě ani jednu jedinou věc. Sturm se na ně podíval a v duchu se zamračil. Při takové rychlosti se jim nikdy nepodaří Mrakoplavce dohonit. Nikdy se nevrátí na Krynn, nikdy nenajde svého otce. Chtěl se na malé mužíky rozkřiknout, ale věděl, že by to nepomohlo. Gnómové půjdou svou vlastní rychlostí, půjdou nešikovně a neohrabaně, ale půjdou. Koukal kolébavě prošel kolem a zapisoval si do svého notýsku důležité poznámky. „Začínám psát nový deník," prohlásil a potácel se ze strany na stranu. Vršek jeho převratného batohu jen těsně minul Sturmův nos. „Už nejsme Lunitárská badatelská výprava." Klopýtal dál a za ním ztěžka oddychoval Křídlonožka. „Teď jsme Lunitárská výprava na záchranu létající lodi!" řekl nosatý gnóm. - 85 -
Stopa byla zřetelná a podle všeho se ani nikdo nesnažil za sebou ty stopy zamést. Buď únosci nebyli příliš chytří, nebo si mysleli, že Brepta, Ptakohlásek a Provazník tvoří celou posádku lodi. Kitiara a Křídlonožka šli napřed. Kitiara zkoušela Křídlonožkovu novou schopnost tak, že gnóm musel popisovat krajinu na šest mil daleko. Ubohého Křídlonožku prudce rozbolela hlava a jeho krátké nohy nestačily Kitiařinu rychlému tempu. Popadla ho tedy za batoh a zvedla ho za límec u kabátu. Pak si ho dala na ramena a vydala se kupředu. Spoléhala na to, že bystrozraký gnóm jí pomůže, aby se neztratili. Stopa mířila na západ. Sturm klopýtal s obtěžkanými gnómy. Pochodovali po obou stranách stopy a živě debatovali o Křídlonožkově nové schopnosti. Sturm si zakryl oči před ostrým sluncem a sledoval stopy. Byly nápadně pravidelné a táhly se v pěti rovnoběžných řadách. „Nezdají se ti ty stopy podivné?" zeptal se Zvonivěsa. „Nepochybně ano, pane Ostromeči, protože jsme až doposud nenarazili na žádné zvíře," odpověděl uctivě gnóm. „Přesně tak! Všiml sis, jak jsou ty stopy pravidelné? Jdou za sebou v přesném pořadí." „Já to nechápu!" „Ani osedlaný kůň nedokáže jít tak přesně, čas od času vždycky klopýtne." „Je to stroj! Pane Ostromeči, tys na to přišel!" Zvonivěs se obrátil na Provazníka: „Copak to nechápeš? Co jiného by dokázalo odnést takovou loď!" „U Reorxe, že mě to nenapadlo dřív!" zvolal Provazník. Měřínek se rozběhl k Deštikapovi, aby mu prozradil Zvonivěsovu teorii. Ta myšlenka se rychle donesla až ke Koukalovi s Tesaříkem. „To vše vysvětluje!" řekl Koukal. „Jestli to ale byl stroj, kdo ho asi sestrojil?" Zvonivěs otevřel pusu, aby se k tomu vyjádřil, když vtom se k nim rozběhla Kitiara s Křídlonožkou. Válečnice držela gnóma v podpaží jako bochník chleba. Křídlonožka se pokaždé, když jedna z Kitiařiných těžkých bot dopadla na zem, otřásl jako osikové listí. Za jiných okolností by to rozhodně vypadalo velice směšně. Kitiara se zastavila u Sturma. „Je tam vesnice," řekla. Ani se nezadýchala. „Vesnice? Jaká vesnice?" zeptal se Provazník. „Vesnice, vesnice," ozval se zpod Kitařiny paže Křídlonožka. „Uprostřed stojí nějaká pevnost." „Vede ta stopa do vesnice?" zeptal se Sturm. Kitiara zavrtěla hlavou. „Stáčí se dál na sever a vesnici se úplně vyhýbá." „Měli bychom si tu vesnici prohlédnout," ozval se asi třicet stop od nich Tesařík. Sturm a ostatní se na sebe podívali a pak se otočili na Tesaříka. „Ty jsi slyšel, co jsme říkali?" zeptal se tiše Křídlonožka. „No ovšem! Copak jsem hluchý?" křičel Tesařík. Koukal ho poklepal po rameni. „Já je neslyším," řekl. Popadl Tesaříka za uši, otáčel mu hlavou ze strany na stranu a pečlivě si ho prohlížel. „Vypadá to docela normálně," řekl. „Zdá se ti, že mluvím hlasitě?" - 86 -
„Aby ne, když mi řveš přímo do ucha!" Koukal vzal Tesaříka za ruku a dovedl ho k ostatním. „Už to tady zase máme, stejně jako předtím," oznamoval. „Tesařík slyší normální rozhovor na třicet stop daleko a možná ještě dál." „Opravdu? To musíme hned vyzkoušet," přidal se Deštikap. Postavil svůj batoh na zem a neohrabaně se snažil vyprostit z popruhů. „Teď toho nechtě," řekla Kitiara. „Raději mi řekněte, co budeme dělat s tou vesnicí." „Jak blízko se ocitneme, když budeme sledovat tu stopu?" zeptal se Sturm. „Docela blízko." Podíval se na oblohu. „Půl dne je pryč. Když vyjdeme teď, budeme u vesnice těsně před setměním a neztratíme stopu." Koukal zabručel něco o tom, že lidé nemají žádný smysl pro vědeckou zvídavost, ale žádný zvědavý gnóm se proti Sturmovu plánu nepostavil. Sturm jim rozhodně nařídil, aby se utišili. „Cítím, že nás čekají potíže," řekl. „Pevnost vždycky znamená nějaké panstvo, a to bude s největší pravděpodobností ozbrojené. Samozřejmě," dodal, „jestli je tento svět alespoň trochu podobný Krynnu." Kitiara se podívala před sebe. „Bojíš se?" „Ne, nebojím, ale dělá mi to starosti. Ještě nikdy jsme na tom nebyli tak špatně. Bitva by nás mohla zničit, i kdybychom vyhráli." „Tady vidíš rozdíl mezi námi dvěma, Sturme. Ty bojuješ pro čest a slávu, já pro sebe. Jestliže nás čekají potíže, musíme se dát do boje." „Copak ti nezáleží na tom, co se stane s námi ostatními?" Zasáhl přímo do černého. Kitiara zrudla. „Nikdy jsem při bitvě nezměnila stranu, ani jsem nezradila přítele! Ti malí mužíci potřebují ochranu a já udělám všechno pro to, abych je zachránila. Nemáš žádné právo mi nic vyčítat!" Sturm na chvilku zmlkl. Pak řekl: „Je mi to moc líto, Kit. Někdy je pro mě velmi těžké ti rozumět. Myslím, že ta tvoje záhadná síla tě změnila." „Myslíš, že to změnilo moje myšlení?" „Snad jsem to řekl příliš tvrdě." „Život je tvrdý." Na konci řady jdoucí Tesařík všechno slyšel. „Myslím, že jeden druhého nenávidí," řekl. „To dokazuje, jak málo o nich víš," odpověděl Koukal. „Lidské ženy a muži se k sobě vždycky chovají podivně. Skrývají před sebou své pocity." „Proč to dělají?" „Protože nechtějí vypadat zranitelní. Lidé mají takovou vlastnost, které říkají hrdost. Je to něco jako uspokojení nad tím, když ti dobře funguje stroj. Hrdost způsobuje, že dělají něco jiného, než co cítí." „To je dost hloupé!" Koukal pod těžkým břemenem jen pokrčil rameny a málem upadl. „Uff! U Reorxe, ovšemže je to hloupé. Tihle dva lidé jsou zvlášť typickým příkladem hrdosti. To znamená, že čím víc na sebe křičí, tím raději se mají." - 87 -
Tesařík byl výkladem o lidském chování dočista zmaten. „Kde ses toho o lidech tolik dozvěděl?" zeptal se. „Poslouchám a učím se," odpověděl Koukal. Na gnóma promluvil neobvykle moudře. Ačkoli si to stále ještě neuvědomil, také na něm se začala projevovat lunitárská magie. Intuitivní bytost se proměnila v moudrého, logicky uvažujícího gnóma - tvora, který předtím vůbec neexistoval. • • • Kamenitá planina byla i za denního světla v podstatě bez stromů, a tak cestovatelé poprvé zjistili, že mohou být poblíž vesnice, až když došli k hustým řadami sedm stop vysokých fialově puntíkovaných muchomůrek, rostoucích mezi dvěma kamennými zdmi. Provazník zvedl kousek zdi, aby si ho mohl dobře prohlédnout. Zeď byla vystavěná z úlomků skal, jednoduše naskládaných na sebe. „Je to velmi primitivní," zněl konečný verdikt. Muchomůrková cesta je dovedla až k vesnici. Sturm, Kitiara, Křídlonožka a Tesařík se doplížili mezi houbami až k samotnému okraji vesnice. Podle krynnských měřítek to ani vesnice nebyla. Nebyly tu žádné domy, jen řada kamenných zdí, které sahaly asi do výše pasu. Kolem rostlo něco málo rostlin. Jedinou celistvou stavbou byla jednoduchá pevnost bez oken, tyčící se uprostřed vesnice. Z ní pak čněla dlouhá dřevěná hůl, na jejímž konci visel otrhaný prapor. „Rozhodně to nevypadá jako zlaté paláce Silvanestu," řekla Kitiara. Pak se obrátila ke gnómům. „Slyšíte nebo vidíte tam něco?" Křídlonožka neviděl nic, Tesařík měl jedno oko přivřené a bedlivě naslouchal. „Slyším kroky," řekl nejistě, „ale jsou velmi slabé. Někdo se prochází uvnitř pevnosti." „Dobrá, pojďme se tam podívat," řekl Sturm. Ostatní gnómové trpělivě čekali stranou a tiše mezi sebou debatovali. Když se Křídlonožka, Tesařík a lidé vrátili, poskládali své věci a seřadili se. „Zdá se, že vesnice je opuštěná," řekl Sturm. „Jen projdeme kolem, ale přesto buďte tiše." Cesta, kudy zmizel Mrakoplavec, se stáčela za houbovým hájem. Jak procházeli kolem vysokých hub, Kitiara si všimla, že cesta je z jedné strany lemovaná vysokými stromy bez listí. „To je opravdu divné," řekla. „Ty stromy tu předtím nebyly." „Vyrostly tu tak rychle jako ostatní rostliny?" zeptal se Provazník. Kitiara zavrtěla hlavou a vytáhla meč. Stromy byly asi sedm stop vysoké a jejich kmeny hrály všemi barvami, od temně fialové přes křiklavě rudou až po jemně růžovou. Větve visely bezvládně dolů. „Jsou to ty nejošklivější stromy, jaké jsem kdy v životě viděl," řekl Tesařík. Odštípl z jednoho stromu svým nožíkem dlouhou větvičku a pečlivě zkoumal šedé dřevo, když vtom se větvička zkroutila a vystřelila Tesaříkovi z ruky. „Hej!" vykřikl. „Ten strom mě praštil!" Dvě řady stromů se daly do pohybu. Vytrhaly kořeny ze země a na jejich kmenech se objevily černé páry očí a bezzubá ústa. - 88 -
Sturm popadl meč. Gnómové se shlukli mezi ním a Kitiarou. „U všech bohů! Co to má všechno znamenat?" vykřikla Kitiara. „Mám takové podezření, že tohle jsou vesničané. Čekali nás," odpověděl Sturm a divoce mával svým mečem, aby stromy postrašil. Skupina stromů vydávala podivné zvuky, skoro jako lesní rohy. Z hlubin svých těl vytáhly ty rostliny meče a šípy vyrobené z čistého skla a uzavřely skupinu gnómů a lidí v těsném kruhu. „Připravte se," řekla Kitiara a v jejím hlase bylo znát netrpělivost. „Až se nám podaří rozbít kruh a dostaneme se ven, všichni utíkejte." „Utíkejte, ale kam?" zeptal se vyděšeně Měřínek. Ten nejvyšší ze stromových mužů prorazil řady svých soukmenovců. Nedalo se říct, že šel - svazek kořenů se jen různě otáčel a svíjel, takže pohyboval kmenem kupředu, jako kdyby měl stromový muž nohy. Strom zvedl svůj křišťálový meč a hrozivě jím zamával. Kitiara vyskočila a zasáhla skleněné ostří. Ustoupila, zamávala mečem a udeřila stromového bojovníka do levé paže. Kitiařin meč se zasekl do měkkého dřevitého masa tak hluboko, že ho nemohla vytáhnout. Nechala ho tedy být a místo toho vytrhla stromovému tvorovi jeho skleněnou zbraň. O několik kroků ustoupila, mečem však stále mířila na nepřítele. Zdálo se, že stromový muž nebyl ostrým ocelovým mečem, který trčel z jeho kmene, ani trochu poznamenán. „Sturme, půjč mi svůj meč," řekla rychle Kitiara. „Nepůjčím," odpověděl. „Uklidni se. Ten tvor na nás nechtěl zaútočit, chtěl něco říct." Stromový muž si ho velmi pozorně změřil, aniž by mrknul okem, a promluvil hlubokým hlasem: „Lidé, železo, lidé?" „Ano," odpověděl Sturm, „jsme lidé." „A my jsme gnómové," řekl Zvonivěs. „Těší nás, že vás po... „Železo?" Stromový muž si vytáhl z těla Kitiařin meč a podal jí ho jílcem napřed. „Železo, lidé..." Kitiara si zahanbeně vzala meč a nechala ho volně klesnout k zemi. „Lidé, jít," řekl stromový muž. Jeho oči a ústa zmizely, aby se vzápětí objevily na druhé straně. „Lidé, jít, železný král!" Také ostatní stromy změnily směr, aniž by se otočily. Jejich oči se na jedné straně zavřely a na opačné straně se objevily. „Fascinující!" řekl Tesařík. „Úplně je to zbaví potřeby se otáčet." „Půjdeme s nimi?" zeptal se Deštikap. Sturm se ohlédl po stopě, kudy zmizela létající loď. „Měli bychom jít toho železného krále pozdravit. Možná ví, co odneslo naši loď," řekl. Stromoví lidé se vypravili přímo k pevnosti. Sturm, Kitiara a ostatní gnómové šli v těsném závěsu. Když se k vesnici přiblížili, všimli si, že její zdi a sady jsou hodně poničené. Někdo zboural velký kus hradby a strhal z keřů hromady žlutého ovoce podobného korkovým zátkám. Jejich lesklá semínka se válela všude kolem. Velitel stromových lidí, ten, kterého Kitiara zranila mečem, se zastavil před - 89 -
branou pevnosti. Vrata byla vyrobená z rudého skla a visela na pantech ze stejného materiálu. Stromovec zabouchal na dveře. „Králi! Lidé, železo přichází!" Nečekal na odpověď, opřel se o vrata a ta se otevřela. Stromoví lidé nevstoupili, jen naznačovali, aby návštěvníci vešli dovnitř. Kitiara se protáhla vchodem a opřela se o chladnou zeď. Očima přivyklýma nebezpečí si vše dobře prohlédla. Uvnitř byla světla, ačkoli stavba neměla střechu. Zdi byly asi deset stop vysoké a nahoře se spojovaly. Místnost, do které vstoupila, byla vlastně chodba rozvětvující se napravo i nalevo. Přední stěna byla hladká a natřená na bílo. „Je to v pořádku," oznámila ostatním. Její hlas zněl napjatě a tiše. Sturm dovolil gnómům, aby vstoupili. „Člověk." Sturm se podíval vysokému stromu do očí. „Železný král. On." Ukázal doleva. „Rozumím a děkuji." Stromovec zaklepal dlouhými prsty na vrata a Sturm je za sebou zavřel. „Náš hostitel nás čeká. Nalevo touto chodbou," řekl. „Všichni buďte opatrní!" Kitiara šla na konci a pátrala po nějakých známkách zrady. Chodba se stočila doprava a rozšířila se. Sturm měl pocit, že se ocitli v bludišti. Pak nečekaně objevili něco známého, těžké dubové dveře visící na železných pantech. Byly opřené o zeď. Měřínek se podíval za ně. „Nic za nimi není," prohlásil. „Něco mi to připomíná," přemýšlel Tesařík. „Ty hlupáku, ovšemže ti to něco připomíná. Už jsi tyhle dveře viděl!" vykřikl Zvonivěs. „To ne - ale ten styl je mi nějak povědomý. Mám to! Jsou to dveře z nějaké lodi!" vyhlásil Tesařík. „Je to z Mrakoplavce?" řekl zmateně Sturm. „Ne, tyhle dveře jsou dubové, dveře z naší lodi jsou z borového dřeva." „Jak by se tedy tyhle dveře dostaly na červený měsíc?" zeptal se provokativně Křídlonožka. Tesařík se zamyslel, ale Kitiara ho netrpělivě postrčila dopředu. Minuli několik dalších věcí, které pocházely z jejich světa: prázdné nádoby, hliněné hrnce, konve, zbytky látek a kůže, zlomenou šavli. Provazník mezi nimi objevil i zbytky lanoví, které údajně pocházelo z jižního Ergotu. Mezi gnómy to vyvolávalo další a další bouře vzrušení. Chodba se znovu stočila doprava. Tentokrát vyústila do velkého sálu, kde se povalovala dřevěná křesla. V jednom z nich seděl jakýsi člověk. Opravdový člověk, starý a shrbený. Měl na sobě roztrhanou vestu, ustřižené kalhoty, sandály upletené z provázků a kanafasovou čepici. Měl špinavou tvář a vousy mu sahaly až do pasu. „Ha, ha, ha," ozval se muž. „Konečně návštěva. Toužím po návštěvě už tak dlouho!" „Kdo jsi?" zeptal se Sturm. „Já? Já? Cože? Jsem lunitárský král," prohlásil skřehotavým hlasem strašák. - 90 -
14 Rapaldo První „TAK VY MI NEVĚŘÍTE," PROHLÁSIL Samozvaný monarcha. „Vypadáš velice neobvykle," řekl Koukal. Lunitárský král zavrtěl hlavou. „Co to říkáš?" zeptal se. „Že nevypadáš jako král," upřesnil Sturm. „No, ale já jsem! Jsem Rapaldo První, vrchní velitel a absolutní vládce červeného měsíce." Nervózně se došoural k výpravě. „A kdo jste vy?" Gnómové se nadšeně vrhli ke králi Rapaldovi, divoce mu třásli rukama a jeden po druhém odříkávali svá nemožně dlouhá jména. Rapaldo zmateně pomrkával z jednoho na druhého. Sturm jemně odstrčil Měřínka, posledního z gnómů, od zmateného starce. „Jsem Sturm Ostromeč a pocházím ze Solamnie," představil se. Kitiara postoupila o krok dopředu a narovnala si plášť. Rapaldo hlasitě vydechl.„Kitiara Uth Matar," řekla. „Pa-paní," zakoktal Rapaldo. „Už tak dlouho jsem neviděl opravdovou dámu." „Nejsem si jistá, jestli to, co teď vidíš, je opravdová dáma," zasmála se Kitiara. Rapaldo ji vzal jemně za ruku. Držel ji velmi opatrně a prohlížel si její dlaň. Kitiara neměla jemné hladké ruce, ale ruce mozolnaté ruce válečníka. Rapaldův zájem ji pobavil. Jako kdyby si náhle uvědomil, jak je pošetilý, Rapaldo rychle pustil její ruku, hrdě se narovnal - neměřil víc než pět a půl stopy - a prohlásil: „Kdybyste mě ráčili následovat do uvítací haly, rád bych si poslechl váš příběh o tom, jak jste se sem dostali. Také bych rád slyšel něco o mé drahé domovině." Vrátil se k převrácené židli a narovnal ji. „Tudy," řekl lunitárský král. Následovali Rapalda řadou prázdných pokojů, které měly stropy otevřené k nebi. Všechen nábytek, který tu byl, měl na sobě námořnické symboly - byly to samé námořnické truhly a kapitánská křesla. Další zbytky lodi visely na zdech. Kousky kotvy, mosazné dalekohledy a kotevní lana. Zvonivěs zatahal Sturma za rukáv. „Kov," zašeptal. „Mnoho kovu." „Vidím," řekl klidně Sturm. „Tudy, tudy," vedl je Rapaldo. Uprostřed pevnosti byla audienční síň, čtvercová místnost asi patnáct kroků dlouhá a stejně tak široká. Když Rapaldo vstoupil, půl tuctu stromových mužů uchopilo skleněné zbraně a zasalutovalo na pozdrav. Udělali to třikrát a pak postavili oštěpy zpět na zem. „To jsou moji osobní strážci," řekl hrdě Rapaldo. „Jsou inteligentní?" zeptal se Křídlonožka. „Ne tak jako vy a já, ale učí se. Pamatují si příkazy, ale až já jsem je naučil žít trochu civilizovaně." Ve vzdáleném konci místnosti stál na kusu surového skla vysoký trůn zhotovený ze dřeva, které pocházelo z lodi. Ještě teď na něm bylo vidět zbytky stop po hřebících. Rapaldo vyskočil na skleněný podstavec a sebral z trůnu žezlo. Otočil se a s - 91 -
povzdechem se posadil. Na klín si položil symbol svého majestátu - námořnickou sekyrku. „Slyšte! Slyšte! Královské sezení může začít," prohlásil pisklavým hlasem. Odkašlal si. „Hovořím já, král Rapaldo První. Na počest svých vzácných hostů, kteří se dnes dostavili na toto místo, budu nyní vyprávět příběh o svém příchodu na Lunitár." Provazník a Měřínek si v očekávání vzrušujícího vyprávění sedli na zem. Rapaldo vztekle vyskočil. „V přítomnosti krále budete stát!" křičel a hlas se mu chvěl vztekem. Král přitom kolem sebe divoce mával sekyrkou. Oba gnómové se provinile rozhlíželi. „Ti, kdo nebudou králi prokazovat náležitou úctu, budou královskou gardou vyvedeni!" Sturm zrudl a významně se podíval na Kitiaru. Dívka se uklonila a řekla: „Odpusťte, Vaše Veličenstvo, ale už dlouho jsme nebyli v přítomnosti žádného krále." Její slova měla přímo magický účinek. Rapaldo se uklidnil a opět se usadil na dřevěný trůn. Přitom to neobvykle cinklo a Sturm si všiml, že Rapaldo má kolem pasu jakýsi řetěz. „Dobrá, dobrá. Co by to bylo za krále, kdyby si ho nikdo nevážil? Kapitán bez lodi, loď bez kormidla. Ta-rááá!" Rapaldo na okamžik pevně sevřel opěradlo trůnu. „Už je tomu deset let, co jsem hovořil s jiným smrtelníkem, a tak na to berte ohled, pokud budu mluvit páté přes deváté." Zhluboka se nadechl. „Narodil jsem se jako syn a vnuk námořníků na ostrově Enstaru v Sirionském moři. Můj otec byl zajat kernafskými piráty, když jsem byl ještě dítě. Když jsem se tu zprávu dozvěděl, utekl jsem na moře. Tam jsem strávil spoustu času a učil jsem se zacházet se sekyrou a kormidlem." Tesařík už měl na jazyku nějakou poznámku, ale Koukal a Křídlonožka mu rychle zacpali pusu. „Touha po moři z malého chlapce udělala velkého muže, a když minulo ještě několik let, přestal jsem se plavit po moři. Zůstal jsem na břehu a začal stavět vlastní loď, se kterou jsem se chtěl znovu vydat na širé moře. Královská sekyrka sklouzla z Rapaldova klína. „Kdybych tenkrát zůstal na souši, nikdy by se ze mě nestal monarcha, jak už asi chápete." Otrhaná košile spadla králi z kostnatých ramen. Rapaldo si ji bezmyšlenkovitě natáhl zpátky. „Nebyl bych teď na měsíci," zamumlal. „Nechal jsem se najmout bohatým loďařem Melvalynem a vyplul do jižního Ergotu. Melvalyn chtěl nakoupit dřevo, aby mohl postavit novou obchodní loď, a chtěl s sebou někoho, kdo se ve dřevu vyzná. Měli jsme vyplout z Enstaru do Daltigotu třetího dne od začátku podzimu. Šel jsem za vykladačkou karet Dirazou, ke které jsem vždycky chodil pro radu. Vyznala se v těchto věcech a prohlásila tenkrát naši cestu za zatracenou, protože jsme vypluli v den východu Nuitáru, černého měsíce. Prosil jsem Melvalyna, aby cestu odložil, ale on trval na svém. Tak cesta začala, jak měl v plánu. Ano, starý Melvalyn později pochopil, co to znamená opovrhovat božím znamením! Ano, pochopil! Chladný protivítr nás odnesl na západ od Ergotu. Snažili jsme se, ale proti karoliskému vichru jsme byli bezmocní. Pak, čtvrtého dne od začátku naší cesty, vítr - 92 -
utichl a my byli ztraceni docela. Není nic horšího, než když jste na moři a nefouká ani ten nejslabší vánek. Melvalyn zkusil všechno možné, namáčel plachty, odhodil kotvy a podobné věci, ale nehnuli jsme se ani o kousek. Potom se obloha přímo nad námi zatáhla a rozpoutala se divoká bouře." Rapaldo, stržený svým vlastním vyprávěním, stál a divoce gestikuloval, aby svůj příběh dokreslil. „Moře se zmítalo asi takhle a vítr burácel asi takhle..." Rukou opsal široký oblouk a uhodil se přímo do tváře. „Do paluby bušil prudký déšť. Tarvolina, tak se jmenovala ta loď, ztratila rovnováhu a začala se naklánět. A pak, pak se to stalo. Něco nás popadlo." Rapaldo se při té vzpomínce schoulil v trůnu do klubíčka. „Co to bylo?" vyhrkl náhle Deštikap. Rapaldo tu otázku čekal, a tak se tentokrát nerozhněval. „Vodní proud," řekl a otřásl se. „Obrovský sloup vody, asi sto stop široký! Vtáhlo to Tarvolinu jako suchý lísteček a hnalo ji to nahoru, nahoru, nahoru! Některé námořníky to vyděsilo tak, že skočili přes palubu. Padali celé míle a skončili v moři..." Rapaldo si opřel nohu o křeslo. Gnómové vyděšeně nadskočili. „Roztrhalo je to na kousky. Bylo to, jako kdyby skočili na ostří nože." Ta metafora se asi mu zalíbila, protože se usmál. Přestože starý král vypadal velice zanedbaně, měl neobyčejně bílé zuby. „Vodní proud nás hnal tak vysoko, že se z nebe úplně vytratila všechna modř. Nakonec zůstalo jen šest mužů, a teprve pak se vodní proud otočil a upustil naši loď na povrch Lunitáru." Král Rapaldo seskočil z trůnu na skleněný podstavec a zavřel temně hnědé oči. „V troskách lodi přežili jen tři muži: Melvylan, lodivod Darnino a já, Rapaldo První. Melvylan měl zlomenou nohu a zemřel krátce po přistání. Darnino a já jsme málem zemřeli hlady, než jsme přišli na to, že můžeme jíst rostliny a pít rosu, která se přes noc vy-tvoří.“ To je něco, co jsme nevěděli, pomyslel si Sturm. „Darnino a já jsme zůstali spolu až do chvíle, než jsme poznali OuOuhai - stromové lidi. Stromovci nikdy předtím neviděli živého člověka, a tak nás považovali za své úhlavní nepřátele..." Tady se Rapaldo zarazil. Podíval se na každého ze svých hostů. „Zkrátka, bojovali jsme a Darnino byl v bitvě zabit. Lunitářané by mě bývali také zabili, když vtom jsem vytáhl sekyrku. Dívali se na mě s posvátnou úctou a pak mě prohlásili za oum - ota - oja, nejvyššího vládce, který vládne svatým železem." Rapaldo dokončil svůj příběh. Nevšímal si strážců stojících opodál a dodal: „Tihle bezcenní hlupáci nikdy ještě neviděli železo! Vědí ale o něm od svých bohů, a tak mě považovali za božského posla, který přišel, aby jim vládl." „Copak Lunitářané nemají vlastní kov?" zeptal se Zvonivěs. „Na tomhle zatraceném měsíci není ani kousek kovu, alespoň podle toho, co vím." Rapaldo se vrátil na trůn a s nejvyšším zaujetím a důstojností si upravil otrhané šaty. „Teď bych si rád poslechl něco o tom, jak jste se sem dostali vy," řekl se - 93 -
zájmem. Křídlonožka se dal do vyprávění, ale král sebou na trůnu začal nespokojeně vrtět. „Ať to řekne ta paní." Kitiara sejmula svůj opasek s mečem a postavila ho před sebe, aby se o něj mohla opřít. Začala vyprávět o tom, jak ona a Sturm potkali v dešti gnómy, jak letěli na měsíc, jak se vydali na výpravu a i o tom, jak jim byla ukradena loď. „Ha,ha, ha," smál se Rapaldo. „Nemůžete nechat věci jen tak ležet, ani na Lunitáru. Vaši loď vám odnesli mikónové." „Mikónové?" „Nepřátelé, co jsem o nich mluvil. OuOuhai nemají žádné přirozené nepřátele, protože na Lunitáru nejsou žádná zvířata, jenom rostliny. Ale mikónové, když si to někam namíří, tak jsou horší než mor." „Ale co to je?" zeptala se Kitiara. „Mravenci." „Mravenci?" zeptal se překvapeně Koukal. „Obrovští mravenci," upřesnil Rapaldo. „Šest stop čistého skla. Magie tohoto měsíce jim dává sílu pohybu a oni mohou pracovat. Nemají však žádný mozek." „Co - nebo kdo - je tedy řídí?" zeptal se Sturm. Lunitárský král pokrčil rameny. „Nikdy jsem je neviděl," řekl omluvně, „ale jednou jsem je slyšel mluvit." Sturm si všiml, jak Kitiara nervózně tiskne pěsti. Rapaldovo chování jí lezlo na nervy. Pomalu se uvolnila, až jí její bouřlivá povaha dovolila říct: „Kdo je jejich pán, Vaše Veličenstvo?" „Hlas v obelisku. Něco sedí v obrovském kamenném obelisku asi deset mil odsud. Ten kámen je asi pět set stop vysoký. Je posvátný a uvnitř žije démon. Mluví to sladkým hlasem na mikóny, kteří žijí v chýších kolem obelisku. Démon ze své věže nikdy nevychází, ani já sám jsem ho nikdy neviděl." „A ti mikóni ukradli naši loď?" zeptal se Sturm. „Copak jsem to neříkal?" zeptal se mrzutě Rapaldo. „Před dvěma dny tudy prošla skupina skleněných mravenců. Zbořili jednu naši zeď, aby se dostali k zásobám. Řeknu vám, že nemohli jen tak projít, protože nesli vaši loď." „Proč se jim tví válečníci nepostaví?" „Protože to jsou jenom stromy! Po západu slunce zapustí kořeny do země a celou noc nasávají živiny. Jenom když je bílý den, mohou setřást z kořenů hlínu a chodit." Rapaldo znovu vyskočil a podíval se zpříma na Sturma. „Máš nevhodné způsoby! Už ti neodpovím na žádnou otázku." Naléhavost z jeho hlasu zmizela a tiše dodal: „Jsme unavení, nyní nás opusťte. Půjdete dál chodbou a tam najdete pokoje, kde můžete přespat." Kitiara a Sturm se uklonili, gnómové zamávali a skupina vyšla z audienční síně. Stromoví lidé je vedli. „Co si o tom myslíš?" zeptala se tiše Kitiara. „Povíme si to později," odpověděl stejně tiše Sturm. Zdi bez střechy nad hlavou nezaručovaly žádné soukromí. Podél chodby, o které se zmiňoval Rapaldo, našli řadu malých komůrek. Některé z nich byly plné harampádí z Tarvoliny, jiné byly prázdné. Stromoví muži na- 94 -
značili, že ty prázdné patří jim, a pak odkráčeli. Gnómové hbitě shodili ze zad své batohy a hlučně se dali do práce. Dělali takový lomoz a zmatek, kolik ho jen sedm gnómů může udělat. Sturm odtáhl Kitiaru stranou. „Mám strach, že Jeho Veličenstvo je trochu pomatené," zašeptal Sturm. „Je to šílenec." „I tak by se to dalo říct, ano, ale my ho potřebujeme. Musí nás dovést k tomu obelisku, jestli je to to místo, kam obří mravenci odnesli našeho Mrakoplavce. Budeme se asi muset snažit získat jeho důvěru, alespoň do té chvíle, dokud odsud neodejdeme." „Raději bych s ním pořádně zatřepala," řekla Kitiara. „To je to, co potřebuje." „Kitiaro, mysli trochu. Kolem dokola se to nejspíš hemží stovkami stromovců a všichni jsou Rapaldovi věrní. Jak bys chtěla zabít strom? I když máš velkou sílu, dokázala bys jen useknout kmen jednoho z nich." „Máš pravdu," řekla a výraz v tváři jí potemněl. „Řeknu ti teď něco jiného: Pod těmi cáry má brnění. Slyšela jsem, jak to cinklo, když si sedal. Lidé, kteří nosí brnění, k tomu mohou mít jen dva důvody - buď vědí, že na ně někdo zaútočí, nebo sami chtějí zaútočit na někoho jiného. Možná je starý Rapaldo blázen, ale má z něčeho strach." Kitiara poklepala Sturma po zádech. „Já si myslím, že se boji nás. „Proč nás?" „Protože jsme lidé a máme náš vlastní kov, který pravděpodobně Lunitářany děsí k smrti. A ze všeho nejvíc ho děsí, že jsi mladý, silný a větší než Jeho Veličenstvo." „Nech ho být králem stromovců, když se mu to tak líbí. Jestli se Rapaldo něčeho bojí, pak je to ten záhadný démon z obelisku. Nenapadá tě nic?" „Ach, ten šílený měsíc. Mohlo by to být cokoliv, ale jestli ten démon má Breptu a ostatní spolu s naší lodí, raději by si to měl rozmyslet a všechno nám vrátit. Nebo se bude muset připravit na boj!" Objevil se Měřínek se dvěma miskami, ze kterých se zajímavě kouřilo. „Večeře," oznámil gnóm. „Růžové stonky s houbami ochucené kořenným chmýřím." Měřínek jim podal jídlo a vrátil se ke svým kamarádům. Oba se do jídla mlčky pustili. Po chvilce se ozval Sturm. „Přemýšlel jsem, co se stane, až se vrátíme na Krynn." „Optimisto," řekla Kitiara. „O čem jsi přemýšlel?" „Jestli moje vidění jsou pravdivá, pak první věc, kterou musím udělat, je najít mého otce. Půjdu do jeho hradu, možná tam někde ukryl svůj meč. Možná tam také zanechal znamení, kde ho mám hledat." Kitiara míchala svou růžovou polévku. „A co když nenajdeš ani meč, ani svého otce, co budeš dělat pak?" „Dám se do hledání," odpověděl. Kitiara si položila misku na zem mezi chodidla. „Na jak dlouho, Sturme? Navěky? Nepřemýšlel jsi o jiném životě než o životě, který patří tvé rodině? Nikdy jsem ti nevyčítala, že chceš najít otce - zdálo se, že by to mohlo být záslužné a dokonce i dobrodružné - ale dneska vidím, že je v tom víc. Nechceš jen očistit - 95 -
jméno Ostromečů a získat zpět ztracené bohatství, ty chceš znovu přivést k moci a slávě ten váš rytířský řád." Tón jejího hlasu byl posměvačný. Sturmovy ruce zchladly. „Je to snad tak špatný cíl? Svět by toho mohl využít k udržení míra." „Žijeme v nové době, Sturme! Rytíři jsou pryč. Lidé je vyhnali, protože se rytíři nedokázali smířit s tím, že časy se mění. Mezi válečníky teď platí jiná pravidla. Síla - to je jediná pravda." - Sturm na ni nechápavě hleděl. „Mám se snad proto vzdát?" „Podívej se na sebe. Jsi dobrý bojovník a jsi chytrý. Přemýšlej, co bychom spolu dokázali ty a já, kdybychom dali dohromady dobrou malou armádu. Za rok by z nás byli kapitáni. Potom by vítězství a sláva byly naše." Sturm prudce vstal a přehodil si přes rameno opasek s mečem. „Nikdy bych tak nemohl žít, Kit." „Hej!" zavolala na něj, ale Sturm se rozběhl chodbou. Kitiařino srdce naplnil nepřekonatelný vztek. Třásla se a toužila do něčeho praštit. Jak se opovažuje být tak spravedlivý! Co on o světě ví? O tom opravdovém světě? Jen ten sentimentální, nudný rytířský blábol... „Paní?" Měřínek stál před ní a v ruce držel omáčník. „Jsi v pořádku?" Prudké bušení srdce se zpomalilo a Kit se trochu uklidnila. Obrátila se na gnóma a nakonec řekla: „Ano, co chceš?" „Bušila jsi do zdi," řekl gnóm. „A ta zeď praskla!" Kitiara si na zdi všimla několika velkých prasklin. Na rukou měla bílý prach, ale že by bušila do zdi, to si nepamatovala. Rapaldo První sledoval své gardisty, jak zapustili kořeny do země, znehybněli a zavřeli oči i ústa. Když je takhle viděl, nevěřil by, že ty bytosti jsou schopné chůze a řeči. Rapaldo došel k nim a jednoho Lunitářana nakopl. Uhodil se do palce, skákal na jedné noze sem a tam a proklínal celý panteon Enstaru. „Brzy už budu pryč a vy budete mít nového krále," řekl nehybným stromovcům. „Odletím létající lodí, co vymysleli ti gnómové! Byl to ale úctyhodný trik! Mě sem přinesl jakýsi prokletý vír a já jsem musel strávit celá léta na tomhle prohnilém měsíci. A oni si jen tak postaví loď, přidělají jí křídla a letí sem úmyslně! Ta - ra - rááá! Když se jim tady tak líbí, ať si tady zůstanou. Zůstanou tady sedět a já se vrátím domů." Obejmul Stromovce kolem imaginárních ramen a zašeptal: „Mohl bych s sebou vzít tu ženu. Je velmi krásná, ačkoli trochu příliš vysoká. Když to král přikáže, půjde se mnou? Ano, ano - jak by to mohla odmítnout? A toho velkého muže s kníry dám vám. On bude nový král, Ostromeč První. On bude mým nástupcem, to si pamatuj. Nezáleží mi na něm, můžete z něj klidně udělat boha. A já poletím, poletím domů." Napříč audienční síní se plížily prodlužující se stíny. Rapaldo zíral do nejtemnějšího kouta a třásl se. Popadl sekyru a hodil ji doprostřed místnosti. „Vidím tě, Darnino! Ano, jsi to ty! Pořád se vracíš, abys mě navštívil! Mrtví muži by měli zůstat mrtví, Darnino! Zvlášť když jsem je zabil vlastní sekyrou!" - 96 -
Vrhl se po stínech a oháněl se sekyrou. Těžké ostří bilo do kamenných zdí a odlétávaly od něj jiskry. Rapaldo chvíli zápasil s duchem, který se usadil v jeho mysli. Vyčerpání vyhnalo Darnina daleko spolehlivěji než divoké máchání královskou sekyrou. „Teď jsi dostal lekci," prohlásil Rapaldo. „Chtěl by sis hrát s Rapaldem?" Šoural se napříč halou, pak se zastavil u trůnu a nastavil ucho k noční obloze. „Smích? Kdo řekl, že se můžete smát?" řekl. Lunitářané mlčeli. „Nikdo se nebude smát králi!" vykřikl Rapaldo. Vrhl se na nejbližšího Stromovce a odsekával z něj sekyrou větve. Od stromového muže, který se nemohl bránit, odlétávaly šedivé třísky. Rapaldo řval a nadával a sekal, až byl kmen nehybného strážce pokrytý hlubokými ranami. Pak králi sekyra vypadla z ruky. Potácel k trůnu, ale když ho měl už na dosah, klopýtl a upadl. Zůstal ležet na zemi a naříkal.
- 97 -
15 Královská zahrada STURM SE PROBUDIL. NĚKDO HO ŠIMRAL NA nose. Pootevřel jedno oko a spatřil nad sebou Deštikapa, jak se chystá ho znovu polechtat. „Co chceš?" zabručel. Gnóm ruku rychle stáhl. „Máme tady tajnou radu," zašeptal Deštikap. „Nemůžu najít Kitiaru, ale byli bychom rádi, abyste u toho také byli." Sturm se posadil. Byla ještě tma, ale dole v sále slyšel hlasy ostatních gnómů. Kitiařino místo bylo prázdné, ale příliš mu na tom nezáleželo. Sturm věděl, že se o sebe dívka dokáže postarat. Natáhl si kalhoty a sešel s Deštikapem dolů do sálu. Gnómové se rozhlučeli, když je viděli přicházet. „Říkal jsem vám, že to jsou oni," prohlásil Tesařík. „Ale neříkal jsi, kdy přijdou," namítal Zvonivěs. „Měl by ses naučit přesněji vyjadřovat," ozval se Provazník. Následovalo zuřivé souhlasné kývání malých růžových hlaviček. Sturm si třel čelo. Nebyl ještě dostatečně dlouho vzhůru na to, aby byl schopen sledovat gnómskou konverzaci. „Co to má znamenat?" řekl hlasitě. „Psssst!" zasyčelo sedm gnómů. Křídlonožka zamával, aby se Sturm sehnul, a tak si muž klekl vedle Koukala. „Domlouváme se, hmm, jak bychom Rapaldovi tajně sebrali trochu toho železa," řekl Křídlonožka. „Chtěli bychom, abys nám něco poradil." Sturma na gnómy tak neobvyklá taktika překvapila. „Můj názor zní: Hostitel se neokrádá," řekl rozhodně. „Ty tomu nerozumíš, pane Ostromeči," zasáhl rychle Zvonivěs. „Nechceme krále okrást, jenom prostě nemáme žádné zlato a stříbro, kterým bychom zaplatili." „Pak tedy musíme vymyslet něco jiného," řekl Sturm. „Kromě toho zoufale potřebujeme jeho pomoc, ale kdybychom ho okradli, moc by nám to nepomohlo." „A co když nám nebude žádný kov chtít dát?" opáčil Křídlonožka. „K tomu, abychom byli podezíraví, nemáme žádný důvod." „Jeho Veličenstvo se mi zdá poněkud roztěkané," řekl Koukal. „Úplně mu přeskočilo," dodal Měřínek. „Není na nás, abychom ho soudili," pokáral je Sturm. „Jestli Rapalda bohové připravili o poslední špetku rozumu, pak to bylo tím, že už je tu tak dlouho sám. Jen si sami představte, co byste tu deset let dělali, kdyby vašimi jedinými společníky byly stromy. Mělo by vám být Rapalda líto." Sturm se na gnómy káravě podíval. „Proč raději nevymyslíte způsob, jak si získat jeho přízeň? Potom by nám třeba železo, které tak nutně potřebujeme, dal dobrovolně." Gnómové zahanbeně hleděli do země. Po chvilce ticha se ozval Křídlonožka. „Snad bychom měli vynalézt něco, co by Jeho Veličenstvo rozveselilo." Šest gnómů vyskočilo. Blaženě se usmívali. „Výborně, výborně! Co by to mělo být?" zeptal se Zvonivěs. „Nějaký hudební nástroj," řekl Provazník. „A co když nebude vědět, jak se na něj hraje?" vložil se do toho Koukal. - 98 -
„Tak uděláme takový, který bude hrát sám," prohlásil Tesařík. „Mohli bychom mu dát osobní ohřívač..." „Nebo automatickou sprchu..." „...nebo nějakou hračku!" Sturm vstal a nenápadně se vytratil z nové bouře hádek. Ať na to přijdou sami, pomyslel si. Budou mít alespoň o čem přemýšlet. Rozhodl se, že najde Kitiaru. Procházel chodbou. V noci byla temná a několikrát se mu podařilo skončit ve slepém konci. Nakonec usoudil, že to místo bude skutečně nějaké bludiště. Dvakrát se vrátil do míst, o kterých byl přesvědčený, že vedou k hlavní chodbě. Odtud se vydal dál. Byla tam řada malých komůrek, ale z žádné neslyšel hlučné gnómy. Komůrky byly prázdné a zaprášené. Ta stejná chodba to nebyla. Na konci se cesta stáčela doleva. Sturm vykročil do tmy a šlápl na jakési suché klacky, poházené po zemi. Padl na prsa a prudce se uhodil do hlavy o cosi tvrdého. Předmět se odrazil od zdi a skutálel se zpátky ke Sturmovi. Otevřeným stropem sem svítily hvězdy. Sturm uchopil předmět do ruky, vstal a prohlížel si věc, o kterou zakopl. Byla to lety vybělená lidská lebka a ty „klacky", na které předtím šlápl, byly kosti. Vrátil se do osvětlené části chodby a pečlivě lebku prozkoumal. Byla široká a dobře vyvinutá - zřejmě mužská. Uprostřed čela měla lebka hlubokou puklinu. Ten muž zemřel násilnou smrtí - vypadalo to jako rána sekyrou. Sturm opatrně lebku položil zpátky a rychle se ujistil, jestli mu v pochvě visí meč. Chladný jílec ho uklidnil. Pak Sturma náhle napadlo, kde je asi Kitiara? Narazil na ni, když se vracela chodbou. Ve tváři měla podivně divoký výraz a Sturma napadlo, jestli náhodou něco nevypila. Hned tu myšlenku zavrhl. Jak by se na Lunitár dostalo pivo? „Kit, jsi v pořádku?" „Ano, jsem. Myslím." Rukou ji obejmul kolem pasu, aby ji podepřel, a dovedl ji k nízké zdi, kde se oba posadili. „Co se stalo?" zeptal se „Šla jsem se projít," řekla. „Rapaldovy zahrady jsou ještě divočejší než rostliny, které jsme až dosud viděli. Jsou tam takové velké muchomůrky a padá z nich prach. Nádherně to voní." „Omámily tě," řekl, když si všiml jemně růžového prachu na jejích ramenou a rukou. „Jak se cítíš?" „Cítím se... silná! Velmi silná." Uchopila Sturmovu ruku a pevně ji stiskla pod zápěstím. Sturmem projela nepříjemná bolest. „Opatrně!" řekl. „Vždyť mi zlomíš ruku!" Její stisk ještě zesílil. Sturm cítil, jak mu z prstů uniká krev. V tom stavu, v jakém byla, jí nemohl odporovat, zlomila by mu ruku a ani by si to neuvědomila. „Kit," vypravil ze sebe, „bolí to, pusť mě." Kitiara ho pustila a Sturmova paže bezvládně klesla. Začal si masírovat temnou modřinu na zápěstí. „Musela ses nadýchat toho prachu," řekl. „Proč si teď nejdeš raději lehnout? - 99 -
Pamatuješ si cestu?" „Pamatuju," řekla omámeně. „Nikdy se neztratím." Zvedla se a šla jako náměsíčná, i přesto ale zatáčela tam, kde měla, a vyhýbala se temným zákoutím. Sturm zavrtěl hlavou. Taková neovladatelná síla byla nebezpečná. Co se to s ní děje? Co se to děje s námi všemi? Pak nad ním zvítězila zvědavost. Rozhodl se, že si ty záhadné houby půjde prohlédnout. Vydal se cestou, odkud předtím přišla Kitiara, až došel k vnějším zdem. Uhlazené zahradní záhony byly prázdné. Nebyly tu žádné houby. Přeskočil zeď a zabořil ruce do rudé hlíny. Opravdu byla Kitiara náměsíčná? Nebo snad mezitím houby zmizely? Hvězdy ani stříbrný měsíc nenabízely žádanou odpověď. Sturm si povšiml blikotavého světla, které se pohybovalo podél severní části paláce. Přeběhl zahradu, aby se k světlu přiblížil. Ukázalo se, že je to samotné Jeho Veličenstvo, nesoucí v ruce olejovou lampu. „Ach," řekl Rapaldo, „vzpomínám si na tebe." „Dobrý večer, Vaše Výsosti," řekl uctivě Sturm. „Zahlédl jsem vaši lampu." „Opravdu? Moc to nesvítí, olej si dělám sám, ale není moc dobrý, ha, ha." „Vaše Veličenstvo, kdy,byste dovolil, byl bych rád, abyste mě vyslechl." „Tak vyslechl?" Sturm se ošíval. Bylo to stejně beznadějné jako mluvit s gnómy. „Moji přátelé přemýšleli, pane, jestli byste nám nedal trochu vašeho železa na opravu naší lodi, tedy, až ji najdeme." „Nikdy ji od mikónů nedostanete," řekl Rapaldo. „Musíme se o to pokusit, pane. Dal byste nám něco málo kovu?" „Jakého a kolik?" řekl ostře král. „Čtyřicet liber železa." „Čtyřicet liber! Ha - ha! To je přímo královská prosba, to musím vědět. Jsem přece král!" „Jistěže železo není tak vzácné..." Rapaldo uskočil a mával lampou na podivné stíny za sebou. „Železo je ta nejvzácnější věc ze všech! Jen díky sekyře, která je ze železa vyrobená, se mi podařilo ovládnout červený měsíc! Copak to nechápeš, pane rytíři, že tady není vůbec žádný kov? Proč si myslíš, že moje věci odolávají těm ubohým skleněným zbraním? Každý úlomek kovu je částí mé moci a já z ní neuberu ani kousek." Sturm počkal, až se Rapaldovy třesoucí se ruce trochu zklidní, a pak pomalu pokračoval. „Pane, možná byste raději odjel s námi na létající lodi gnómů." „Pche! Opustit moje království?" „Kdybyste si to přál." Rapaldovy oči se zúžily. „Moji poddaní by mě nikdy nenechali odejít. Nedovolí mi, abych opustil město. Zkoušel jsem to. Zkoušel. Jsem jejich jediné spojení s bohy a oni na mě žárlí. Nedovolí mi, abych odešel." „Co vám brání v tom, abyste opustil město v noci, když mají Lunitářané kořeny zapuštěné v zemi?" „Ha, ha, ha! Dohonili by mě ve dne! Dokážou se pohybovat neuvěřitelně rychle, když chtějí, to se neboj! A kromě toho, stejně nemám kam jít. Mravenci mají - 100 -
vaši loď a zpátky vám ji nevrátí. Teď patří Hlasu." „Máme v úmyslu požádat ho, aby nám loď vrátil," řekl rozhodně Sturm. „Hlas! Ha! Ha! Proč se rovnou nezeptáte Pána nebes, aby vás odnesl domů na zádech jako ptáčky. Pup! Píííp! Ten hlas je Zlo, pane Ostromeči, pamatuj na to!" Sturm se cítil, jako kdyby plaval proti silnému proudu. Rapaldo nebyl schopen sledovat, kam Sturm svým návrhem míří, ale v jeho slovech byla přesto trocha pravdy. Ten Hlas, jestli skutečně existoval, byl velkou neznámou. Pokud by je odmítl, byly by jejich naděje na návrat domů ztraceny. Sturm se naposledy pokusil naléhat. „Vaše Výsosti, kdyby se mně a mým přátelům podařilo Hlas přesvědčit, aby nám vrátil létající loď, daroval byste nám pak čtyřicet liber železa? Na oplátku bychom vás vzali zpátky na Krynn - na váš rodný ostrov - pokud byste si to přál." „Na Enstar?" řekl Rapaldo a nervózně zamrkal. Po tváři se mu začaly kutálet slzy. „Domů?" „Až k prahu vašeho domu," slíbil mu Sturm. Rapaldo postavil lampu na zem, poodešel a vrátil se s rozměrnou sekyrou v ruce. Sturm se zarazil. „Pojď!" řekl Rapaldo. „Ukážu ti ten obelisk." Vykročil a zanechal hořící lampu na zemi. Sturm se na ni podíval, pokrčil rameny a vydal se za šíleným vládcem Lunitáru. Rapaldovy kostnaté nohy nebyly téměř slyšet, před Sturmem se ozývaly jen tiché kroky. „Tudy, pane Ostromeči! Mám tu mapy, diagramy a tak dále, ha, ha." Sturm kráčel mlčky za ním a po několika zatáčkách se začal cítit nejistý. Rapaldo ho však pobízel dál. „Obelisk je v tajném údolí, je velmi těžké ho najít! Budeš k tomu potřebovat mapu!" Pak Rapaldovy kroky náhle utichly. „Vaše Veličenstvo?" zavolal tiše Sturm. Nikdo se neozval. Sturm opatrně vytáhl meč a jemně se prsty dotkl jeho ostří. „Králi Rapaldo?" Chodba před Sturmem byla zahalená ve fialovém stínu a docela tichá. Odvážil se vkročit do tmy a přitom se pohyboval tak tiše, aby nepadl do pasti. Rapaldo náhle vyskočil z výklenku ve zdi a uhodil Sturma těžkou sekyrou do hlavy. Před stejným osudem, jaký potkal Darnina, rytíře zachránila válečnická helma, ale silný úder Sturma omráčil natolik, že se tiše skácel k zemi. „Dobře, dobře," oddechoval rychle Rapaldo. „Ty hlupáku, vůbec se na nového krále Lunitáru nehodíš. Stromoví lidé by nikdy nedovolili svému vládci, aby odletěl, aby si jen tak odletěl! A tak si vezmu loď a tu paní a stromovci budou mít nového vladaře. Tebe! Ha, ha!" uchechtával se a sebral ze země Sturmovu helmu. Železná přilbice byla trochu promáčklá, ale zůstala celá. Rapaldo si ji položil na hlavu, ale byla mu příliš velká a padla mu přes oči. Vládce červeného měsíce se naklonil nad svou oběť, roztočil přilbu nad hlavou a bez ustání se smál.
- 101 -
16 Královská sekyra UŽ SKORO SVÍTALO, KDYŽ SE GNÓMOVÉ Odvážili Kitiaru probudit. Jak se snažila postavit na nohy, ucítila prudkou bolest. „U všech dobrotivých bohů," zamumlala. „Co se to stalo? Cítím se, jako kdyby mě někdo přetáhl holí." Jsi nemocná?" zeptal se Deštikap. Opatrně se protáhla a zkřivila tvář. „Dost.“ „Mám tady něco, co by ti snad mohlo pomoci." Gnóm rychle zašátral ve vestě a v kapsách kalhot a vytáhl malý kožený váček s dlouhou šňůrkou. „Tady to je," řekl Deštikap. Kitiara si od něj váček váhavě vzala a přičichla k němu. „Co je to?" řekla nedůvěřivě. „Víceúčelová mast doktora Prsta. Je také známá pod názvem Samoroztírací masážní balzám." „Aha, děkuji ti, Deštikape. Určitě to zkusím," řekla, ačkoli byla přesvědčená o tom, že jí po masti spíš naskáčou puchýře, než aby zhojila její bolavé svaly. Odložila váček stranou. „Kde je Sturm?" zeptala se najednou Kitiara. „Viděli jsme ho před několika hodinami. Hledal tě," řekl Tesařík. „A našel mě?" „Jak to máme vědět? Řekl nám, že Rapaldovi nesmíme vzít žádné železo bez jeho svolení, a pak se tě vydal hledat," dodal popuzeně Zvonivěs. Kitiara si třela bolavé spánky. „Pamatuji si, že jsem se šla projít, samozřejmě, že jsem se vrátila zpátky, ale jinak si nic nepamatuju." Odkašlala si. „Kromě toho mě bolí v krku. Nebyla by tady nějaká voda?" „Deštikap dneska ráno přivolal celý džber," řekl Koukal. Podal Kitiaře plnou láhev a dívka se zhluboka napila. Gnómové ji mlčky sledovali. Když Kitiara konečně láhev pustila, Křídlonožka řekl: „Paní, v jednom se všichni shodneme, chtěli bychom toto místo opustit tak rychle, jak jen to bude možné. Myslíme si totiž, že král může být nebezpečný. Kromě toho nám stydne stopa po mikónech." Kitiara si prohlédla jejich vážné tváře. Nikdy předtím ještě neviděla gnómy tak jednotné. „Máte pravdu. Půjdeme se podívat po Sturmovi." Když Kitiara s ostatními gnómy vstoupila do audienční síně, našla tam Rapalda obklopeného dvaceti stromovci. Na hlavě měl Sturmovu přilbu. Byla mu příliš velká, a tak ji vycpal hadry, aby mu nepadala do očí. Sekyru měl položenou na klíně. Chladně si je všechny změřil. „Neposlal jsem pro vás, odejděte!" „Přestaň plácat," odsekla Kitiara. Přilbu dobře poznala. „Kde je Sturm?" „Mají všechny ženy v Abanasinii tak nezdvořilé chování? Snad je to proto, že jim je dovoleno zacházet se zbraní…“ Kitiara vytáhla obě zbraně, meč i dýku, a vykročila směrem k Rapaldovi. Lunitářané okamžitě napjali tětivy, vytáhli skleněné meče a vytvořili kolem něj těsnou řadu, aby chránili svého božského, šíleného krále. „Nikdy se ti to nepodaří," chechtal se Rapaldo. „Bude to ale ohromně zábavné, - 102 -
až se o to pokusíš." „Vaše Veličenstvo," řekl diplomaticky Koukal, „co se stalo našemu příteli Sturmovi?" Rapaldo se předklonil a zamával kostnatým prstem před gnómem. „Helemese! Tomu říkám zdvořilá otázka." Zhoupl se ve své židli a prohlásil: „Odpočívá. Brzy z něj bude nový král Lunitáru." „Nový král? A co se stane s tím starým?" zeptala se Kitiara a stěží dokázala zakrýt vztek. „Vzdávám se trůnu. Deset let je na vládnutí dlouhá doba, nemyslíš? Vrátím se na Krynn a budu žít mezi svými druhy jako ctěný a vážený mořeplavec." Olízl si prsty, aby si uhladil řídké šedivé vlasy. „Potom, co moji poddaní přinesou zpět loď, můžete si tu všichni zůstat, kromě gnómů, kteří se vyznají v létání." Podíval se na Kitiaru. „Chtěl jsem tě vzít s sebou, ale teď vidím, že pro to nejsi dost vhodná. Ha, ha. Nejsi na to vůbec vhodná!" „My s tebou nikam nepoletíme," ozval se bojovně Křídlonožka. „Ale poletíte - i kdybych měl svým věrným poddaným nařídit, aby vás jednoho po druhém zabili. Myslím, že uděláte, co budu chtít." „Nikdy!" řekla Kitiara, kterou už mezitím zmítal vztek. Rapaldo se podíval na Stromovce stojícího nejblíže a řekl: „Zabij jednoho z gnómů a začni tím nejmenším." Gnómové se semkli kolem Měřínka. Lunitářan vykročil. „Utíkej!" vykřikla Kitiara, postavila se stromovému muži a začala odrážet jeho neohrabaný útok. Z jeho meče odlétávaly skleněné střepy pokaždé, když narazil na ocelové ostří, ale půlka skleněného meče byla tak silná, že se nedala zlomit. Gnómové byli namačkaní na dveřích a vyděšeně se třásli. Ostatní Lunitářany nezajímali. Kitiaře se přece jen podařilo srazit Stromovce na zem, zvedla nohu a vykopla mu jeho zbraň z ruky. Lunitářan před ní couvl. Rapaldo se radoval. „Ta-rááá!" křičel. „To je mi ale překrásná podívaná!" Je jich příliš mnoho, pomyslela si, a ačkoli ten pocit nenáviděla, dala se na ústup ke dveřím. V duší jí to ale vřelo hněvem. Rapaldo se divoce smál a pískal. Kitiara se na chodbě zastavila a tvář jí plála zahanbením. Být vypískána - jak otřesné! Jako kdyby byla pouliční kejklíř, nějaký pitomý pomalovaný šašek! „Vrátíme se tam," prohlásila odhodlaně. „Dostanu toho bláznivého dřevorubce, i kdybych měla..." „Já mám nápad," řekl Koukal a zatahal jí za kalhoty. „U všech bohů, musíme najít Sturma! Nemáme čas na hloupé gnómské nápady!" Gnómové se zatvářili ublíženě. Kitiara se rychle omluvila a Koukal pokračoval. „Nemají tady žádné střechy, proč tedy nevylezeme na zdi? Mohli bychom tak bez obtíží prohlédnout celý dům." Kitiara jen zamrkala. „Koukale, ty jsi - ty jsi génius." Gnóm si vyleštil nehty o vestu a řekl: „No, jsem docela inteligentní." Kitiara se otočila ke zdi a rukou přejela suchou omítku. „Nevím, jestli budeme - 103 -
mít dost sil vylézt nahoru," řekla. „Já to dovedu," prohlásil Provazník. Opřel se rukou o zeď a zamumlal: „Jen to pevně stisknout, jen to pevně stisknout." K úžasu všech ostatních se mu podařilo zachytit a pak už jen vylezl nahoru jako pavouk. Gnómové ho povzbuzovali, ale Kitiara je okřikla. „Je to dobré," volal z vrcholku zdi. „Je to dost široké a chodit se po tom dá. Postrčte nahoru také Měřínka." Kitiara popadla jednou rukou malého gnóma. Provazník se natáhl a přitáhl si svého učedníka k sobě. Za ním vylezl ještě Křídlonožka a Tesařík. „To stačí," řekl Koukal. „My zůstaneme s paní Kitiarou a zaměstnáme krále. Vy najdete Sturma." Čtyři gnómové na vrcholku zdi se vydali na cestu. Kitiara se vrátila do audienční síně, a aby na sebe upoutala pozornost, zacinkala o sebe mečem a dýkou. Zvonivěs a Koukal si stoupli za ni a zaplnili prostor mezi dveřmi. „Vrátila ses! Rád tě zase vidím!" vykřikoval ze svého trůnu Rapaldo. „Chceme jednat," řekla Kitiara jen s největším úsilím - byla to pochopitelně lež. „Dotkla ses mě svým mečem," řekl nedůtklivě Rapaldo. „To je zrada, odporná a neomluvitelná zrada. Hoď svůj meč doprostřed sálu tak, abych ho viděl." „Svého meče se nevzdám, dokud budu živa." „Opravdu? Na to se podívám!" Rapaldo vykřikl několik lunitárských slov. Strážci je po něm začali opakovat a opakovali je stále dokola, hlasitěji a hlasitěji. Brzy se ta slova začala ozývat i za zdmi paláce. Také Provazník a ostatní slyšeli stromové muže odříkávat Rapaldovo zaklínadlo. Nahlíželi do každého pokoje a Tesařík o všem sepisoval důkladný záznam, zatímco Křídlonožka prohlížel vzdálenější pokoje - ovšem místo toho, aby se díval do těch nejbližších. Jen Měřínek si vzal svůj úkol k srdci. Nejmenší gnóm se hnal dopředu ohromnou rychlostí, běžel, skákal a hledal a pak se vrátil ke svému veliteli. „Kde ses naučil tak rychle běhat?" zeptal se Provazník. „Já nevím, copak jsem takhle předtím neběhal?" „To tedy ne!" „Ach, tak to mě konečně taky zasáhla magie tohoto měsíce!" Měřínek se prohnal kolem Tesaříka, který právě něco důležitého zapisoval do deníku. Tesařík byl Měřínkovou rychlostí tak otřesen, že ztratil balanc a upadl. „Uff!" vydechl Sturm, když na něj dopadl čtyřicetilibrový gnóm. „Tesaříku! Kde ses tady vzal?" „Tady jsem!" zavolal na Provazníka a ostatní gnómové se rychle vydali ho najít. „Mám svázané ruce," vysvětloval Sturm. Seděl na staré židli a chodidla měl přivázaná k jejím nohám. „Rapaldo mi vzal nůž." „Naše paní má dýku," řekl Provazník. „Já ji přinesu," prohlásil Měřínek a v okamžiku byl pryč. Sturm zamrkal. „Vím, že mě příšerně bolí hlava, ale zdá se mi, že od chvíle, kdy jsem Měřínka viděl naposledy, je mnohem rychlejší." - 104 -
„Tady to je!" volal Měřínek. Pustil dýku hrotem napřed. Tesařík ji popadl a začal přeřezávat Sturmovy provazy. Nůž byl určený spíš k bodáni, a tak jeho ostří bylo poněkud tupé. „Pospěš si," řekl bez dechu Měřínek. „Ostatní mají potíže." „A my snad ne?" řekl podrážděně Tesařík. „Mlč a raději řež," nabádal ho Sturm. ‚Potíže‘ bylo mírné slovo pro to, co Kitiara a dva gnómové zažívali. Lunitářané zaplnili chodbu za nimi a strážci v přijímacím sále si je nepřátelsky prohlíželi. Rapaldo stál v čele a tupou stranou sekery si klepal o dlaň. „Zrádcové," řekl pohrdavě. „Zasloužíte si smrt. Zbývá jen jediná otázka: kdo z vás si zaslouží ucítit královskou sekeru jako první?" „Zabij mě, ty ubožáku, aspoň nebudu muset poslouchat to tvoje zmatené plácání," řekla Kitiara. Drželo ji asi sedm stromovců a jejich větve Kitiaru pevně omotaly, takže jí byla vidět jen tvář a nohy. Rapaldo se ušklíbl a topůrkem jí zvedl bradu. „Tak to ne, krásko, tebe ušetřím, ha, ha. Bude z tebe královna Lunitáru, i kdyby to mělo být jen na jediný den." „To bych si raději vyškrábala oči." Rapaldo pokrčil rameny a přistoupil ke Koukalovi, kterého držel jen jediný strážce. „Měl bych zabít tady toho?" zeptal se. „Nebo snad toho druhého?" „Zabij mě," prosil Zvonivěs. „Jediné, v čem se vyznám, je kov, ale Koukal je navigátor naší létající lodi. Bez něj z Lunitáru nikdy neodletíš." „To je směšné," bránil se Koukal. „Kdybys zemřel, kdo by našeho Mrakoplavce opravil? Nikdo nedokáže zacházet se železem tak dobře jako Zvonivěs." „Jsou to jenom gnómové," přidala se Kitiara. „Zabij mě, ty prohnilý Rapaldo, nebo zabiju já tebe!" „To stačilo! Ha, ha! Vím, co udělám. Jen se snažíte mě zmást, ale já jsem král." Ustoupil o dva kroky a upustil sekyru. Lunitárský král si rozvázal košili, pod níž měl kolem pasu uvázaný starý, rezavý řetěz. „Uvidíš, co to znamená žít na Lunitáru," pokračoval Rapaldo. Upustil košili na zem a rozvázal si provázek, který držel řetěz na místě. Odmotal z něj pár smyček, a jak jich na zemi přibývalo, Rapaldovy nohy se začaly zvedat. Po chvilce se král začal vznášet asi dvě stopy nad zemí. „Letím! Ta - rá! Co jste proti mně, vy ubozí smrtelníci? Já létám! Kdybych na sobě neměl padesátilibrový řetěz, uletěl bych. Stromoví lidé mi nedovolí, abych měl na paláci střechy, ale bez tohoto řetězu bych se vznesl jako kouř." Rapaldo nechal na zem dopadnout další část řetězu a vznesl se ještě o kousek výš. „Už to chápete? Jsem král! Bohové mi dali moc!" „Ne," pokusil se vysvětlit Koukal. „Musí to být součást lunitárské magie..." „Ticho!" Rapaldo neohrabaně mávl rukou a přeletěl ke Kitiaře. „Máš na sobě brnění, ale můžeš ho sundat, kdykoli se ti zlíbí. Já ne! Musím na sobě mít ten řetěz celé dny, celou věčnost." Přiblížil svou špinavou, zarostlou tvář ke Kitiařině. „Zříkám se moci! Vrátím se domů a opět se ze mě stane člověk. Stromovci mě nebudou postrádat, protože budou mít nového vládce - pana Ostromeče!" „Zrádci! Zrádci! Všichni za to můžete!" zaječel najednou král, popadl sekyru a - 105 -
vrhl ji po jedné ze svých obětí.
- 106 -
17 Beze cti POSLEDNÍ KOUSEK LANA BYL PŘEŘÍZNUT a Sturm měl konečně volné ruce. Vytrhl Tesaříkovi nůž z ruky a kvapně začal přeřezávat lana na kotnících. Otrhaný provaz z Tarvoliny se rychle uvolnil a Sturm vyskočil na nohy. „Odveďte mě zpátky do audienční síně!" řekl gnómům, stojícím na vrcholku zdi. Měřínek zamával, rozběhl se po zdi a zastavil se až u přijímacího sálu. Provazník a Křídlonožka klopýtali za ním. „Pospěš si, Tesaříku," křičel Sturm a posadil si gnóma na ramena. Slunce se schylovalo k západu. Sturm za to děkoval Paladinovi. Bez slunečního jasu ta horda stromovců, věrných šílenému Rapaldovi, brzy zapustí své kořeny do země. Prošel otvorem ve zdi a ocitl se tváří v tvář desítce ozbrojených stromových mužů. Postavili se mu do cesty a jediné, čím se mohl Sturm bránit, byl Kitiařin nůž. „Počkej, Tesaříku," řekl. Gnóm se ho přidržel ještě pevněji. Po zdech se šplhaly dlouhé stíny, slunce rychle zapadalo. Spodní části těl Lunitářanů už mizely ve stínu a brzy se jejich nohy zapustí do země tam, kde stromovci stojí. Jeden strážce na Sturma namířil dlouhý skleněný meč. Byl sice velmi pomalý, ale stačilo to na to, aby Sturmovi z ruky vyrazil ten dvanáct palců dlouhý nůž. Lunitářany zachvátila stromová strnulost, jejich kořeny se začaly zapouštět do země a pomalu znehybněly i jejich kmeny. Větve stromovců se pohybovaly pomaleji a pomaleji, ještě mnohem pomaleji než řasy na dně rybníka. Strážce stojící přímo před Sturmem se rozpřáhl a srazil rytíři z hlavy kápi. To byl jeho poslední pohyb - stromovec zavřel oči a zůstal nehybně stát jako jeho soukmenovci. Na vrcholku zdi se objevil Křídlonožka. „Pane Ostromeči! Pojď honem! Stalo se něco strašného!" Ještě než se Sturm stihl zeptat, co se stalo, gnóm odběhl tam, odkud přišel. „Plakal," všiml si ohromeně Tesařík. „Křídlonožka nikdy nepláče." Sturm se protáhl mezi nehybnými stromy. Jejich větve se ho snažily zastavit. Když se protlačil mezi kmeny, cesta byla volná. Sturm a Tesařík vtrhli do přijímací místnosti. Nejprve se rytíř podíval na Kitiaru. Byla to ona? Je raněná, umírá, nebo už je mrtvá? Zena a dva gnómové byli uvězněni v objetí nyní nehybných stromů. Po větvích toho, co svíral Zvonivěsa, stékala krev. Zvonivěs byl mrtvý a po Rapaldovi nebylo ani památky. „Kit, jsi v pořádku?" vykřikl Sturm. „Ano, Koukal je taky v pořádku, ale Zvonivěs..." „Vím. Kde je Rapaldo?" „Někde blízko. Dávej pozor, Sturme, má sekyru." Místnost byla přeplněná stromy. Blížící se temnota udělala z audienční síně les plný stínů. Ze tmy se ozýval Rapaldův skřehotavý smích. „Kdo má zde lampu, aby nám světlo dal? Kdo má zde meč, abych mu hlavu sťal?" - 107 -
„Rapaldo! Postav se mi tváří v tvář a bojuj!" vykřikl Sturm. „Ha, ha, ha!" Něco se pohnulo. Křídlonožka vykřikl: „Je nahoře! Dávej pozor, Sturme!" Sturm padl rychle k zemi a tam, kde měl předtím hlavu, se mihla Rapaldova sekyra. „Kit, kde máš meč? Můj mi sebral Rapaldo!" „Na zemi před Koukalem," odpověděla. Sturm se po břiše plazil mezi kmeny, zatímco na něj Kitiara volala a vysvětlovala mu, proč Rapaldo umí létat. „Odhodil část svých závaží. Létá asi šest stop nad zemí," křičel Koukal. Sturm uchopil jílec Kitiařina meče a v okamžiku stál na nohou. Ostří se zalesklo, a když jím Sturm zamával, měl pocit, jako by rozřezával vzduch. Pak zahlédl Rapaldovy kamaše a boty, jak se vznášejí nad hlavou jednoho Stromovce, a vrhl se za ním. Podařilo se mu však jen seknout do Lunitářana, na kterém Rapaldo stál. Lunitárský král se prohýbal smíchy. „Nevidím ho," stěžoval si Sturm. „Křídlonožko, kde je?“ „Za tebou vlevo..." Bojovník se po Rapaldovi ohnal, ale ucítil jen, jak Kitiařin meč pára látku. „To bylo velmi těsné, pane Ostromeči, ale máš moc těžké nohy," zajíkal se smíchy Rapaldo. „Kit, přivítal bych jakoukoli radu, kdyby ses jen chtěla zmínit," sípal a ztěžka oddechoval Sturm. „Potřebuješ samostříl," zasyčela Kitiara, opřela se ze všech sil o pevné větve, které ji svíraly, ale protože měla ruce podél těla, nemohla se sama uvolnit. Pokusila se hýbat rameny ze strany na stranu, větve vrzaly a skřípaly, ale nepovolily. Sturm si přehodil nůž z jedné ruku do druhé a uchopil meč. V sále bylo ticho. Gnómové, plačící nad mrtvým přítelem, se konečně utišili. Sturm se přikrčil a plížil se k trůnu. Vylezl na židli a postavil se na ni. „Rapaldo! Rapaldo! Stojím na tvém trůnu. A plivnu na něj, Rapaldo! Jsi jen ubohý, šílený tesař, který sní o tom, že je král!" Cinkot řetězu ho varoval - o chvilku později se královská sekyra zasekla do dřeva a zůstala uvězněná v pevném krynnském dubu. Rapaldo se zoufale snažil sekyru vytrhnout, ale neměl v tenkých rukou dost sil. „Vzdej se," zvolal Sturm a zamířil hrotem nože na Rapaldovo hrdlo. „Ta-ra-rááá!" vykřikl král a přistál na dřevěném trůnu. Rozhoupal těžké křeslo a převrhl ho. Sturm ztratil rovnováhu a společně s mečem, nožem i sekyrou spadl na zem. Ozval se výkřik a pak bylo ticho. „Sturme!" vykřikla Kitiara. Sturm se otřásl a vstal. Na tváři měl krvácející ránu, ale jinak byl v pořádku. Rapaldo byl přibodnutý k zemi a ze srdce mu trčel nůž. Ruce a nohy nad ním bezvládně vlály a po držadle nože stékaly kapky krve. Sturm našel v troskách sekyru a netečně si uvědomil skutečnost, že stromy za rozbřesku oživnou. Pak osvobodil Kitiaru a Koukala. Ostatní gnómové seskákali ze zdí, aby pomohli vyprostit Zvonivěsa. Jemně ho položili na zem a zakryli mu tvář šátkem. Měřínek se hořce rozplakal. - 108 -
„Co budeme dělat?" zeptal se Křídlonožka s očima plnýma slz. Kitiara řekla: „Zvonivěs je pomstěn. Co jiného můžeme dělat?" „Neměli bychom ho pohřbít?" řekl ztěžka Provazník. „Ano, jistě," odpověděl Sturm. Vzal Zvonivěsa do náruče a společně se smutnou skupinkou vyšel před palác. Gnómové se shlukli kolem. Byl slyšet jen nářek a tiché šoupání malých botek. Koukal si ze šatů oprášil třísky a vykročil. Ostatní ho následovali. Došel doprostřed houbové zahrady a tam se zastavil. Ukázal na červený pahorek a řekl, že to je to správné místo. Gnómové začali kopat. Kitiara nabídla svou pomoc, ale Tesařík ji zdvořile odmítl. Gnómové si klekli na kolena a začali hrabat rukama. Když byli hotovi, Sturm položil hrdinného gnóma na místo jeho věčného odpočinku. První promluvil Koukal. „Zvonivěs byl zručný opravář a dobrý chemik. A teď je mrtvý. Motor utichl, kolečka se zastavila." Koukal nabral plnou hrst hlíny a hodil ji do hrobu na svého mrtvého kamaráda. „Sbohem, příteli." „Znamenitě se vyznal v kovech," řekl Křídlonožka a přidal další hrstku hlíny. „Uměl se výtečně hádat," ozval se Tesařík a snažil se neplakat. „Odvážný vynálezce." Také Deštikap přidal svou trošku. „Nejlepší ze všech strojníků," řekl lítostivě Provazník. Když přišla řada na Měřínka, byl tak smutný, že nevěděl, co má říct. „Byl-byl znamenitým jedlíkem," zamumlal nakonec nejmenší gnóm. Provazník se shovívavě usmál a poplácal svého učedníka po zádech. Zaházeli svého přítele hlínou, Křídlonožka odešel a po chvilce se vrátil s kusem železa z Rapaldovy rozbité lodi. Bylo to velké kolo, Část navijáku z Tarvoliny. Gnómové ho postavili na hrob na památku svého kamaráda. Kitiara se obrátila a vydala se k pevnosti. Po chvilce ticha se za ní vydal i Sturm. „Mohla jsi gnómy alespoň trochu utěšit," pokáral ji. „Než vyjde slunce, čeká nás ještě spousta práce. Musíme posbírat naše věci, a než se rozední, musíme být co nejdál odtud," řekla. „Proč ten spěch? Rapaldo je mrtvý." Kitiara kolem sebe mávla rukou. „Ale jeho poddaní jsou stále živí! Co myslíš, že udělají, až se ráno probudí a zjistí, že jejich král je mrtvý?" Sturm se zamyslel a po chvilce řekl: „Můžeme jeho tělo ukrýt." „To nestačí," řekla, když přeskočila vnější zeď. „Stromoví lidé si to dají dohromady, až zjistí, že jejich král zmizel." Kitiara se zastavila u vchodu do přijímacího sálu. „Máme víc než dobrý důvod odtud odejít a najít Mrakoplavce." Sturm musel uznat, že má pravdu. Našel svou přilbu a posadil si ji na hlavu. Kitiara si vzala meč a vytrhla z prsou mrtvého muže svůj nůž. Když viděla, jak se Rapaldo vznáší jako korková zátka, něco ji napadlo. Klekla si a sejmula mu z pasu zbytek řetězu. Mohou ho použít, až najdou rozbitou loď. Kitiara z Rapalda strhla zakrvácenou košili a poslala jeho tělo směrem ke Sturmovi. „Tady je nápad, jak mu vystrojit rychlý a nenápadný pohřeb," dodala a pustila mrtvé tělo Rapalda Prvního. To se vzneslo a během okamžiku zmizelo na fialové obloze. Sturm se zhrozil. - 109 -
„Chápeš, že mě mohl jednoduše zabít?" zeptala se. „Jediné, čeho lituji, je, že jsi to byl ty, kdo ho zabil." „Byl to ubožák, zabít ho není nic čestného." „Čest! Jednoho dne budeš muset čelit nepříteli bez toho, abys přemýšlel o cti, a to bude tvůj konec, Sturme Ostromeči." Vrátili se do houbové zahrady. Gnómové na ně čekali. Jejich zavazadla teď byla ještě těžší, protože mezi své věci zabalili i železo z Rapaldových zásob. Kitiara prohlásila, že budou sledovat stopu mikónů, která se ztrácela v horách. Koukal se podíval na Sturma. „Co myslíš ty, pane Ostromeči?" „Nemám lepší nápad," prohlásil a u srdce ho zamrazilo. Žena, která tak hrozně zacházela se svým nepřítelem, pro něj byla čím dál tím větší záhadou. Toto byla jejich nejtemnější hodina od chvíle, kdy opustili Krynn. Jeden z nich byl mrtvý, pohřbený na chladném měsíci, a ubohý, šílený král se vznášel v oblacích a jeho tělo nikdy nenalezne klid. Byla to dlouhá, nešťastná noc. Když potom na Rapaldovu zahradu opět zasvítilo slunce, vyrostla na Zvonivěsově hrobě obrovská houba. Nebyla purpurová jako ty ostatní, byla čistě bílá. • • • Sturm měl další vidění. Objevilo se znenadání, krátce potom, co se vydal na cestu. Zařehtal kůň. Sturm spatřil čtyři vyhublá zvířata, přivázaná k vozíku. Byl den, ale vše zahaloval těžký stín. Sturm vzhlédl a uviděl zničené hradby paláce svého otce. Na nádvoří byl rozbitý kočár, měl jedno kolo ulomené a k němu byl za zápěstí bezohledně přivázaný muž. Sturm se modlil k Paladinovi, aby ten člověk nebyl jeho otec. Muž otevřel oči. Navzdory zarostlé tváři a pohmožděninám Sturm bezpečně poznal Brena, přítele jeho otce. Stejně jako při posledním vidění se Bren i tentokrát díval přímo skrz Sturma. Mladší Ostromeč byl jen duch, nebyl vidět. Po Sturmově pravici se náhle objevili čtyři muži. Byli to drsní muži, jaké Sturm často vídal na cestách. Tuláci. Bandité. Zabijáci. „Kdy se odsud hneme, Touku?" řekl jeden z mužů. „Říkám ti, že tenhle zámek je prokletej." „Snad se nebojíš duchů?" ozval se špinavý chlapík s mosaznou náušnicí. „Nebojím se ničeho, ale jenom když do toho můžu bodnout mečem." „Kdy odsud zmizíme?" zeptal se poslední z chlapíků. Špinavec se zasmál a odhalil své odporně žluté zuby. „Až zjistím, že už tady není vůbec co ukrást." Touk si odplivl do hlíny. „Pojďme si promluvit s naším vzácným hostem. Bandita a dva z jeho mužů přistoupili k vězni. Touk popadl Brena za vlasy a zvedl mu hlavu. Sturm chtěl starci pomoci, ale nic nezmohl. „Kde je poklad, starce?" zeptal se Touk a uhodil starého vojáka do brady tupou stranou nože. - 110 -
„Žádný poklad tu není," vydechl Bren. „Hrad byl vykraden už před mnoha lety." „Vzpamatuj se! Chceš z nás snad dělat blázny? Vždycky se dá najít pár měďáků. Tak kde jsou?" Opřel Brenovi hrot nože o hrdlo. „Řeknu vám to," odpověděl chabě. „Pod hlavním sálem je tajná místnost. Zavedu vás tam." Touk zastrčil nůž. „Radím ti, aby to byla pravda." „Není to žádná lest. Dovedu vás tam." Odřízli mu pouta a táhli ho s sebou. Sturm kráčel za nimi tak blízko, že cítil pach potu, špíny, strachu a nenasytnosti. Bren je vedl do sklepení pod hlavním sálem. Tam se v dlouhé chodbě dal do počítání loučí po pravé straně. Když došli k sedmé, Bren řekl: „Jsme tady." Jeden z lupičů posvítil do temného rohu. „Tady je tajný vchod," řekl Bren. Touk si prohlédl železnou kliku a vzal za ni. Otočil jí doprava a čekal. Část kachlové podlahy se s vrznutím otevřela. Touk do otvoru namířil loučí. Otvor odhalil schody stáčející se dolů. Na samém dně se cosi lesklo. „Dobrá práce," ušklíbl se Touk a bez dalšího slova zabodl nůž do Brenovy hrudi. Věrný sluha Angriffa Ostromeče zachroptěl a padl k zemi. Hlava mu klesla a na jeho košili se objevila krev. „Hoši, pojďme si pro zaslouženou odměnu!" Touk se vydal po schodech. Sturm se naklonil nad Brenovu tvář. Ačkoli byla bledá jako vosk, v mužových očích byl stále život. „Mladý pane," zasténal. Z úst mu vytékal pramínek krve. Sturm byl zcela ohromený. Bren ho vidí. S největším úsilím se starý voják opřel o zeď a postavil se na nohy. „Pane Sturme - vrátil jste se. Věděl jsem, že se vrátíte." Bren k němu vztáhl ruku, ale nedotkl se ho. Sturm se také pokusil Brenovi stisknout dlaň, ale byl to jen přelud. Brenovy prsty projely jeho tělem. Vtom se ke starému vojákovi připlížila smrt a stařec se skácel k zemi. Váhou svého těla narovnal závoru do původní polohy a dveře se začaly hlučně zavírat. Jeden z lupičů vykřikl a rozběhl se do bezpečí. Na posledním schodu strnul a zíral na Sturma. „Duch!" vykřikl. Klopýtl a skácel se na Touka a ostatní bandity. Kamenné dveře se nad nimi zavřely a jejich zoufalý křik utichl. • • • Svět zrudl. Sturm potřásl hlavou - v uších mu stále zněl lupičův křik. Znovu kráčel planinami Lunitáru. „Už jsi s námi?" zeptala se Kitiara. Sturm ze sebe vypravil jakýsi nesrozumitelný zvuk. To bylo jeho až dosud nejdelší vidění. Podivným řízením osudu se také stalo, že byl spatřen lidmi z Krynnu. Vyprávěl svým společníkům ten podivný příběh. „Hmm, říká se, že umírající lidé vidí jiný svět," uvažovala Kitiara. „Bren a ti - 111 -
lupiči byli těsně před smrtí, možná právě proto tě viděli." „Ale já jsem jim nemohl pomoci," ohradil se Sturm. „Musel jsem se dívat, jak umírají. Bren byl dobrý člověk. Celá léta sloužil věrně mému otci." „Viděl jsi snad nebo slyšel svého otce?" zeptal se Koukal. Sturm zavrtěl hlavou. V hlavě se mu honily nesčetné otázky: co asi Brena a pana Ostromeče rozdělilo? Byl otec naživu? A kde jen mohl být? „Vidím stopu!" vykřikl Křídlonožka. Tam, kde se rudé pískovcové skály měnily ve vysoké jehlany, se proháněl karmínový písek. A právě tam se nyní objevily pravidelné kulaté stopy. Kitiara měla pravdu - mikónové se vydali právě tudy.
- 112 -
18 Údolí Hlasu KŘÍDLONOŽKA KONEČNĚ SPATŘIL VELKÝ obelisk. Přátelé došli k místu, kde skály vybíhaly do nízkých rozeklaných útesů. Kitiara a Křídlonožka vystoupili na rozeklanou hradbu a oznámili, že pod nimi je nádherné údolí ve tvaru číše, které se táhne daleko za obzor. Kitiara obelisk neviděla, ale Křídlonožka je všechny ujistil, že osamocená vysoká věž stojí čtyřicet mil před nimi, přímo uprostřed údolí. Když to gnómové uslyšeli, opět zvedli hlavy. Cestou z vesnice byli neobvykle zaražení. „Zvonivěsova smrt je vzala u srdce," řekla Kitiara stranou Sturmovi. „Myslím, že ti človíčci se se smrtí ještě nikdy nesetkali." Sturm souhlasil. Gnómové potřebovali problém, který by podnítil jejich fantazii. Sturm je svolal dohromady. „Situace vypadá takto," řekl. „Křídlonožka odhaduje, že obelisk je čtyřicet mil daleko. To znamená deset hodin chůze, pokud se nezastavíme na jídlo nebo na odpočinek. Rozumnější odhad bude patnáct hodin, ale tou dobou už bude slunce na obloze a Lunitářané už také mohou být v pohybu." „Kdybychom se tak mohli dostat dolů nějak rychle," řekla Kitiara. „Na koních, oslech, jakkoli." „Nebo na vozech," uvažoval Sturm. Kitiara se na něho vědoucně podívala. „Ano. Svah pod tímhle špičatým hřebenem je sice strmý, ale poměrně hladký. Mohli bychom dojet hodně daleko." Duch technického problému byl nakažlivý a nápady, bláznivé gnómské nápady, začaly hýbat skupinkou. Gnómové vysypali svá zavazadla na jednu velkou hromadu a dali se do důkladné porady. Jejich rychlé drmolení nedávalo Sturmovi a Kitiaře žádný smysl, ale oba v tom viděli dobré znamení. Gnómové se rozešli stejně náhle, jako předtím dali hlavy dohromady. Vytáhli nářadí a začali rozbíjet své dřevěné batohy na kusy. „Co vyrábíte tentokrát?" zeptal se Sturm Tesaříka. „Sáně," zněla jednoduchá odpověď. „Řekl ,sáně'?" zeptala se Kitiara. Během půl hodiny si všichni gnómové, každý podle svých schopností, postavili sáně - tedy Setrvačná Přepravní Zařízení Pro Jednu Osobu. „Očekáváme, že na tomhle sjedeme ze svahu obrovskou rychlostí," oznámil Koukal. „A zlámete si své bezstarostné krčky," řekla Kitiara. „Tyhle jsou pro vás a pana Sturma," řekl Provazník. Spolu s Měřínkem dotlačili k jejich nohám dvoje chatrné sáně. Protože gnómové měli k dispozici jen krátké lišty, pospojovali své vynálezy hřebíky, šrouby, lepidlem, šňůrkami, dráty a v Deštikapově případě kšandami. Křídlonožka si postavil své sáně tak, aby mohl ležet na břiše, zatímco Koukal se mohl na svých elegantně opřít. Sturm a Kitiara byli příliš velcí, a tak mohli na svých sáních sedět jen na širším kousku prkna. „To nemůžete myslet vážně," řekla pochybovačně Kitiara. „Na tomhle mám jet dolů?" - 113 -
„Bude to rychlé," povzbuzoval ji Koukal. „A bude to legrace!" křičel vesele Měřínek. „Propočítali jsme všechny možné údaje o tlaku a pevnosti materiálu," poznamenal Tesařík a mával svým zápisníkem jako důkazem. V zápisníku měl pět stránek hustě popsaných drobnými písmeny a čísly. „Ve všech případech kromě vašeho to bude bezpečnostní faktor číslo tři." „Co tím myslíš - ,ve všech případech kromě vašeho‘?" Kitiara cítila, že se na to musí zeptat. Tesařík schoval svůj zápisník do kapsy u vesty. „Protože jste větší a těžší, vyvinete přirozeně na Setrvačné Přepravní Zařízení Pro Jednu Osobu větší tlak. Pravděpodobnost, že sjedete dolů bez nehody, je přinejlepším jedna ku jedné.“ Kitiara otevřela ústa, aby protestovala, ale Sturm jí v tom zabránil shovívavým pohledem. „Jsou to lepší vyhlídky, než jaké by nám dali Lunitářané," musel připustit. Hodil si své chatrné sáně na rameno. „Jdeš?" Kitiara vypadala víc než pochybovačně. „Proč raději nezůstaneme tady a nezlámeme si vaz navzájem. Aspoň si tak ušetříme pády a kotrmelce." „Bojíš se?" Sturm dobře věděl, jak ji vyprovokovat. Kitiara se začervenala a zvedla své sáně. „Chceš se vsadit, kdo bude dole první?" řekla. „Proč ne," odpověděl Sturm. „Nemám ale peníze." „K čemu jsou tady peníze? Co kdyby ten, kdo prohraje, musel nést vítězi přikrývky celou cestu až k obelisku?" „Platí." Podali si ruce. Křídlonožka dával ostatním improvizovaný kurz, jak řídit a brzdit. „Řídíte hlavně tak, že se nakloníte tím směrem, kam chcete jet," radil. „Nebrzděte špičkami bot, ale podpatky. Při velké rychlosti by vám to mohlo strhnout nohy a zlámali byste si prsty." Deštikap a Tesařík okamžitě otevřeli své zápisníky a začali do nich zuřivě čmárat. „Při maximální rychlosti padesát šest mil za hodinu..." „A při délce chodidla přibližně sedm palců..." „Lze očekávat tři zlomené prsty na levé noze..." „A čtyři na pravé," řekl Deštikap. Gnómové zatleskali. „Křídlonožka nám právě řekl, že nesmíme brzdit špičkami bot, tak proč pro všechny bohy na nebi počítáte něco, co by nikdo se zdravým rozumem neudělal?" zeptala se, Kitiara. „Podstata vědeckého bádání by se neměla omezovat jen na praktické či možné," vysvětloval Koukal. .Jedině zkoumáním nepravděpodobného a neočekávaného lze zvýšit celkový úhrn poznatků." Sturm se podíval na své nohy. „Není mně jasné, proč bych si měl zlomit více prstů na pravé noze než na levé." „Ještě je podporuj," zasyčela na něj Kitiara a dovlekla svůj chatrný svazek prken k okraji srázu. Skelně hladký svah klesal pod závratným úhlem. Kitiara se prudce nadechla a ohlédla se. Gnómové se hrnuli ke srázu úplně beze strachu. „Očividně příklad sklovité konkrece," podotkl Tesařík, který projížděl rukou po - 114 -
hladkém bublinkovitém povrchu. „Myslíš? Sopečná?" řekl Křídlonožka. „Těžko. Spíš bych řekl, že celé toto údolí tvoří termoflexní astroblém," teoretizoval Koukal. Kitiara zabránila dalšímu rozvíjení gnómské vědy zlostným zašupěním. Položila své sáně na zem a nasedla na ně. Pod její váhou prkna zlověstně zaskřípala. „Říkals přece šance jedna ku jedné," řekla Tesaříkovi. Gnóm koktal něco o „dvou standardních odchylkách", ale Kitiara se rozhodla, že se už dál nebude ptát. Několikrát se odrazila rukama i nohama, až se její sáně zhouply na okraji srázu. .Jedeme, Sturme! Nebo chceš nést čtyřicet mil mé přikrývky?" Sturm položil své sáně na zem. Křídlonožkovi řekl, že chtějí s Kit závodit. „Tak to budete potřebovat někoho dole, aby viděl, kdo vyhraje!" odpověděl Křídlonožka. „Počkejte, počkejte - pojedu první, a až budu dole, zavolám na vás." „Souhlasíš, Kit?" Kitiara nedbale mávla, že ano. „Dobře. Jedu!" řekl Křídlonožka. „Za vědu!" zvolal a odjel. Ostatní gnómové se okamžitě seřadili a vyrazili za ním. Tesařík vykřikl: „Za Sankrist!" A byl pryč. „Za technologii!" zvolal Deštikap a zhoupl se přes okraj srázu. „Za Mrakoplavce!" zahlaholil Provazník. „Za hrozinkové koláče!" následoval svého šéfa Měřínek. Koukal jako poslední dotlačil své sáně a vklouzl do sedadla. „Za Zvonivěsa," řekl tiše. Gnómské sáně se řítily po svahu. Na každém výčnělku ve sklovité hornině se zhouply či poskočily. Křídlonožka, který ležel na svých saních na břiše, se obratně vyhýbal nejhorším překážkám. Vepředu měl něco jako kormidlo a kličkoval si to ze svahu. Tesařík svíral své vousy pevně mezi koleny přitisknutými k bradě a s vítězným pokřikem se hnal dolů. Sturm a Kitiara slyšeli jeho pronikavé „Uááá!", jak skákal z hrbolu na hrbol. Deštikap měl vzadu na saních brzdu a sjížděl poměrně mírnou rychlostí. Provazník, který si zbudoval sáně tak, aby jel ve dřepu, kolem něho prosvištěl a mával přitom roztaženýma rukama, jak se zoufale snažil udržet rovnováhu. Jeho učedník měl všechny možné problémy. Měřínkovy sáně byly širší než delší a při jízdě měly sklon se otáčet. Proto jel sice pomaleji než ostatní, ale z otáček jeho saní se mu málem zvedal žaludek. Chladný a rozumný Koukal dokonale jízdu zvládal, a jen v pravou chvíli přibrzdil podpatkem, aby jel správným směrem. Vše probíhalo poměrně dobře až do chvíle, kdy Křídlonožka sjel na dno vzdálené čtyři sta stop. Skelný povrch tam vystřídal suchý červený štěrk, na kterém se skluznice jeho saní náhle zastavily. Bylo to tak rychlé, že gnómové, kteří jeli za ním, do něho postupně narazili - Tesařík a Provazník okamžitě, Měřínek a Deštikap o něco později. Prkna, nářadí i gnómové letěli vzduchem. Pád to byl vpravdě hrůzostrašný. Sturm viděl, jak se Koukal chladnokrevně blíží k té hromadě, a odvrátil zrak. Neviděl tak, jak Koukal prudce zatočil a zastavil dvě stopy napravo od změti těl. Kitiara vybuchla smíchy. „Tolik místa na svahu a oni musí všichni zastavit na - 115 -
jednom místě." Sturm se zamračil: „Doufám, že se nikdo nezranil." Změť nohou a trosek se začala za Koukalovy asistence rozplétat a objevilo se šest rozechvělých gnómů. Nakonec Křídlonožka zamával na Kitiaru a Sturma. „To znamená ,Jeďte!'" zvolala Kitiara a odstrčila se. Sturm se nechal zaskočit. „To není spravedlivé!" vykřikl, ale přesto odstrčil patami a zhoupl se přes okraj srázu, aby ji urputně stíhal. Jízda se mu okamžitě začala vymykat z rukou. Jeho sáně uhnuly prudce doprava, ovšem když se naklonil opačným směrem, ozvalo se nepříjemné zapraskání a sedačka se pod ním prohnula. Trochu se narovnal zpět a sáně se zvolna vyrovnaly. Kitiara uháněla přímo dolů plnou rychlostí. Chodidla měla přitisknutá k sobě a kolena vystrkovala do stran. „Johohóóó!" halekala. Byla daleko před Sturmem, který, jak se zdálo, nedokázal zvládnout své sáně tak, aby jely rovně déle než jen několik stop. Kitiara narazila do výčnělku a poskočila o několik palců ze sedadla. Místo toho, aby ji to vylekalo, to ještě zvýšilo její nadšení. I když se blížila celá řada nerovností, ani trochu nezpomalila. Teprve u čtvrtého výčnělku si uvědomila, že má potíže. Při jednom z poskoků se tvrdě udeřila o příčky na sedadle a zároveň se jí levá skluznice rozštípla po celé délce. Kitiara spustila levou botu na zem, aby zpomalila, ale cvočky v podrážce se jí zachytily o skálu a strhly jí nohu dozadu. Protože měla na paměti to, co Tesařík říkal o zlomených prstech, nekladla tlaku žádný odpor a nechala se vyhodit ze saní. Dopadla těžce na pravé rameno a kutálela se dál a dál. Sturm sjel až na dno, protože se neodvažoval své sáně zabrzdit, ale hned jak se zastavil o štěrk, vyskočil na nohy. Kitiara ležela nehnutě na břiše. Sturm běžel k ní s gnómy za zády. Když poklekl na jedno koleno a jemně ji obrátil, Kitiara se zkřivenou tváří divoce zaklela. „Kde tě to bolí?" zeptal se jí. „Rameno," zasyčela Kitiara skrz zaťaté zuby. „Možná je zlomená klíční kost," řekl Deštikap. „Můžeme se o tom nějak přesvědčit?" „Řekněte jí, ať se dotkne pravou rukou levého ramena," navrhoval Provazník. „Pokud to může udělat, pak ta kost určitě není zlomená." „Takové anatomické břídilství!" pravil povýšeně Koukal. „Je třeba zkusit, zda je možné prsty nahmatat konce zlomené kosti..." „Nedovol jim na mě sáhnout," zašeptala Kitiara. „Pokud to nedokážou nějak jinak, klidně se rozhodnou, že mě rozřežou, aby mi prohlédli kosti." Právě v tu chvíli Sturm zaslechl, jak Tesařík říká něco o „průzkumné chirurgii". „Žádná kost není zlomená," řekl Křídlonožka, který stál Kitiaře u nohou. „Jak to víš?" zeptal se Tesařík. „Vidím to," odpověděl Křídlonožka. „Zdá se, že žádná není ani naštípnutá. Je to asi jenom naražené." „Ty jí teď vidíš i dovnitř do těla?" nevěřícně se zeptal Sturm. Když to řekl takto bez obalu, Křídlonožka si najednou uvědomil, co vlastně dělá. - 116 -
„U Reorxe!" zvolal. „To je nádhera! Přes co ještě asi můžu vidět?" Gnómové zapomněli na Kitiaru a shlukli se kolem svého kamaráda. Nechávali si postupně od Křídlo-nožky nahlížet do těla a ptali se ho, co vidí. Nesčetné výkřiky o „hydrodynamice" se nesly vzduchem. Kitiara se pokusila posadit, ale bolest jí při tom vyrazila dech. „Lež klidně," napomenul ji Sturm. „Musím najít něco, čím to rameno ovážu." Když se prohraboval svými věcmi, našel svou jedinou košili na převlečení - bílou lněnou blůzu ušitou nejlepším krejčím v Útěšíně. Lítostivě ji roztrhal na proužky široké asi jeden palec, které svázal do jednoho dlouhého obvazu. „Musíš si vysvléknout ruku z rukávu," řekl. „Přeřež švy," odpověděla Kitiara. Sturm se podíval. „Švy jsou zespodu. Stejně si to musíš svléknout." „Dobře. Pomoz mi." Sturm jí co nejopatrněji pomohl, aby se posadila. Kitiara zbledla. Slzy ji bolestí stékaly po tváři, když se Sturm snažil uvolnit rukáv na její ruce. „Víš, nikdy jsem tě ještě neviděl plakat," řekl tichým hlasem. „Au! Au! O co jde? Myslel sis snad, že neumím plakat?" Sturm na to nic neřekl a obrátil kožich naruby. Kůže by šla odříznout, ale pod kožichem měla ještě drátěnou košili. „Musím ti to ovázat přes košili," řekl. „Ano, ano," souhlasila okamžitě Kitiara. Bolestí byla celá netrpělivá. Sturm se posadil proti ní a opatrně ji zvedl paži tak, aby si ji mohla opřít o jeho rameno. Lněný obvaz jí omotal kolem ramene a podpaží. „Je to dost pevné?" „Ano," vydechla. „Nechám dost látky na závěs," řekl Sturm soucitně. „Třeba." Sklonila hlavu a zakryla si levou rukou tvář. Červenala se v obličeji. Myslel jsem si, že bude silnější, myslel si Sturm, když jí omotával rameno. Určitě už byla v bitvách zraněna mnohem vážněji než teď! Nahlas řekl: „Při svých bojových zkušenostech určitě ovládáš polní obvazy. Dělám to dobře? „Nikdy jsem ještě nebyla zraněná," zamumlala Kitiara přes ruku, kterou měla na obličeji. „Pár škrábnutí a odřenin, to bylo všechno." „To jsi měla štěstí," podivil se Sturm. „Nenechávám nepřátele přijít tak blízko, aby mě mohli zranit." Sturm jí pomohl na nohy a přehodil jí prázdný rukáv přes rameno. Gnómové zatím vášnivě rozebírali původ Křídlonožkových vzrůstajících schopností. „Je zřejmé, že vnímá nějaký druh slabého světla, který normální oči nerozeznají," říkal Tesařík. „To je zřejmé možná bláznům," odporoval Koukal. „Metoda je takováto: Křídlonožka vyzařuje z očí paprsky, které pronikají tkáněmi a šaty. Zdrojem jeho vidění jsou jenom jeho vlastní oči." „Ehm!" přerušil je Sturm. „Mohli byste v té debatě pokračovat za chůze? Máme před sebou dlouhou cestu a noc je krátká." „Jak je slečně?" zeptal se Provazník. „Může chodit?" „Můžu třeba i utíkat. Ale co vy?" zeptala se vyzývavě Kitiara. - 117 -
Ze zničených zbytků sání se toho už moc nedalo zachránit. Sturm si uvědomil, že gnómové budou muset poprvé cestovat nalehko - neměli už jak nést svou těžkou zbytečnou výzbroj. Rozmýšleli se proto, co si vzít a čeho se vzdát. Chystali se právě přijmout Provazníkův návrh, aby pro každou věc stanovili číselnou hodnotu a pak vybírali tak, aby celková hodnota předmětů nepřesáhla dvě stě na jednoho gnóma. „Já odcházím," řekla Kitiara stručně. Pokusila si hodit na zdravé rameno své a Sturmovy pokrývky, ale Sturm chytil řemínky a oba svazky jí vzal. „Prohrála jsem sázku," namítla Kitiara. „Nebuď blázen," řekl Sturm. „Já to ponesu." Ušli asi půl míle a zastavili se, aby je gnómové dohnali. Ti rachotili a cinkali, protože každý z nich nesl celou dílnu nástrojů, které se jim houpaly na vestách a za opasky. „Doufám, že se nebudeme muset k někomu potichu připlížit," zabručela Kitiara. Unavená, ale vytrvalá skupinka se znovu dala dohromady a vyrazila k velkému obelisku a za hlasem, který ho obýval. • • • Deset mil jim už uplynulo pod nohama, když si Tesařík začal stěžovat, že mu hučí v hlavě. Gnómové na jeho účet chvíli vtipkovali, dokud je Sturm neutišil. Deštikap Tesaříka zběžně prohlédl. „Nevidím nic mimořádného," řekl. „Nemusíš křičet," škubl sebou Tesařík. Deštikap pozvedl překvapením své bílé, chomáčovité obočí. „Nikdo tady nekřičí," řekl tiše. Koukal obešel Tesaříka zezadu, a když ho Tesařík neviděl, luskl prsty. Tesařík sklonil hlavu a zvedl ruce, aby odrazil neviditelný úder. „Slyšeli jste ten hrom?" řekl a hlas se mu zachvěl. „Velmi zajímavé. Tesaříkův sluch zesílil právě tak jako Křídlonožkův zrak," řekl Koukal. „Znamená to, že naše nové schopnosti rostou?" ptal se Deštikap. „Zdá se, že ano," řekl vážně Koukal. „Nekřičte!" prosil šeptem Tesařík. Provazník rychle Tesaříkovi vyrobil z proutí, které odštípl ze své láhve na vodu, a z chomáče starých ponožek jednoduché klapky na uši. Když si je Tesařík nasadil, usmál se. „Teď je to s tím hučením o hodně lepší. Díky!" „Za málo," řekl Provazník o něco tišeji než obvykle. Rozzářený Tesařík ho poplácal po zádech. „Cítíš ty nějaký rozdíl?" zeptal se Sturm Kitiary. „Pořád mě bolí rameno." „Necítíš, že by ti rostla síla?" Kitiara zavrtěla hlavou: „Jediné, co cítím, je strašná chuť na džbánek nejlepšího - 118 -
Otíkova piva." Sturm se musel usmát. Zdálo se to jako celá věčnost, těch pár neděl od té doby, kdy seděli v hostinci nad Otíkovým pivem. A zdálo se, že ještě celá věčnost uplyne, než se tam zase sejdou. Po dvanácti mílích se gnómové vlekli v dlouhé řadě za Kitiarou a Sturmem. Jejich krátké nohy prostě nestačily rychlé lidské chůzi. Sturm se váhavě zastavil k odpočinku. Gnómové klesli k zemi tam, kde právě stáli, jako by je pokácela sprška šípů. Vzduch se dal do pohybu. Na východě (rozhodli se té straně říkat východ) se objevilo růžové světlo. „Úsvit," řekla Kitiara. Na západě, směrem ke středu údolí, odpověděl úsvitu záblesk dalšího světla. Koukal se snažil zamířit svůj kapesní dalekohled směrem k tomu druhému úsvitu. Křídlonožka k němu přistoupil. „To je obelisk," řekl. Přimhouřil oči. „Vidím kolem jeho vrcholu nějakou záři." Po obloze se jako meteory rozlétly oslnivě bílé pásy. Jasné světlo na východě bylo brzy napodobeno i na západě. Ale zatímco slunce, které vycházelo nad skalami, bylo žluté a příjemně hřejivé, obelisk zářil zarputilým kalným šarlatem. Sluneční kotouč vystoupil nad útesy. Ozval se úder hromu a k pásu hor na okraji údolí vyrazil ze vzdáleného obelisku proud rudé záře. Všichni si lehli tváří k zemi. Když jim paprsky zajiskřily nad hlavou, ucítili prudký žár. Pětkrát vyšlehl šarlatový blesk a pětkrát udeřil do oblohy hrom. Když slunce zcela vystoupilo nad stěny údolí, podivná bouře ustala. Sturm se posadil. Z půdy kolem nich se lehce kouřilo. Kitiara se s námahou postavila a přehlížela údolí při denním světle. Z vločkovité půdy začínaly klíčit rostliny. Křídlonožka se oprášil a ohlédl se směrem ke svahu, který sjeli na saních. „Teď už chápu, proč jsou svahy tak tvrdé a hladké jako sklo," řekl. „Ten blesk do nich určitě udeří každé ráno." „To nebyly normální blesky," řekl rozechvěle nejmenší z gnómů. Pokusil se postavit, ale nepodařilo se mu to. „Atmosféra je nabitá nějakou jinou energií." „Magie." Sturm cítil, jak mu tvář ztuhla odporem. U toho slova si pokaždé skoro odplivl. Přestože se to dalo očekávat, cítil se kvůli tomu náhlému útoku obrovské magické síly bezbranný, nechráněný - a poskvrněný.
- 119 -
19 Kupelix ROSTLINY V ÚDOLÍ BYLY VÍCEMÉNĚ STEJNÉ jako jinde na Lunitáru, jenom rostly do větších výšek a ne tak hustě. Růžové výhonky vyrostly za hodinu o více jak dvanáct stop a houby se tyčily dvanáct či třináct stop nad zemí. Nový druh, který objevili, byly pět stop široké prašivky. Když viděli, jak jedna z nich vyrostla a pokropila okolí všemi směry bodci ostrými jako kopí, zdaleka se jim od té doby vyhýbali. Obloha se také zdála jasnější a k uším jim doléhal neustálý bzukot. Tesařík si i s klapkami na uších neustále stěžoval na hlasité hučení. Křídlonožka si zakryl oči rukama, aby si je chránil před ostrým světlem, které viděl všude. I pro ostatní gnómy se jejich nové vlastnosti stávaly stále tíživějšími. Provazník se nemohl ničeho dotknout, aniž by se mu k tomu nepřilepily ruce. Jednou se náhodou poškrábal na nose a trvalo hodinu, než své prsty osvobodil. Měřínek poletoval jako kolibřík kolem takovou rychlostí, až vypadal jako pouhá šmouha. Často upadl a neustále vrážel do ostatních členů skupinky. Deštikap chodil pořád v oparu. Jeho soukromý mrak se stal skutečnou mlhou, která se mu držela u hlavy a ramen. Vlhkost se mu srážela na tváři a z uší a vousů mu nepřestávalo kapat. Z gnómů se jedině na Koukalovi neprojevovaly žádné zřejmé škodlivé následky. Sturm si ale všiml nepatrné změny v jeho výrazu - gnómův obvyklý pronikavý pohled ustoupil ztuhlému úsměvu, jako by naslouchal nějakému senzačnímu příběhu, který mu někdo šeptá do ucha. Sturm si ještě nebyl ani zdaleka jistý, jestli je svět připravený na logicky uvažujícího gnóma. Dělal si také starosti o Kitiaru, která šla k čekajícímu obelisku cílevědomým krokem vepředu před ostatními. Pravou paži měla stále zavěšenou ve smyčce na hrudi, ale levou rukou měla pevně sevřenou v pěst a při každém odhodlaném kroku jí pohybovala nahoru a dolů. Paty se jí bořily hluboko do země. Sturm se jen ptal sám sebe, kolik síly může unést. Na chvíli se mu ztratila z dohledu mezi růžovými výhonky a hvězdicovitými řapíky. „Hej!" zavolal. „Kit, počkej na nás!" Odpovědí mu bylo jen včelí bzučení všude kolem nich. Pak ji uviděl, jak stojí pod obrovskou houbou a nechává se lehce zasypávat růžovými výtrusy. Držela se za hrdlo a na něco se dívala. „Kit?" řekl a položil jí ruku na rameno. Trhla sebou. „Sturme! Právě jsem si všimla tohohle." Měla tím na mysli Tirolanův drahokam, ametyst ve tvaru hrotu šípu, který zprůsvitněl poté, co se Kitiara s jeho pomocí osvobodila z kouzla skřetích lupičů. Podala krystal Sturmovi, aby se podíval. Byl najednou krvavě červený jako rubín. „Kdy se to stalo?" zeptal se Sturm. „V Rapaldově paláci jsem si všimla, že ten kámen dostává bledě růžovou barvu. Ztmavl potom, co vyšlo slunce.“ „Zahoď to, Kit. Je to schránka magie. Možná i na to působí ovzduší Lunitáru. Nemůže z toho vzejít nic dobrého." „Ne!" řekla Kitiara a vsunula si kámen zpět pod drátěnou košili. „Chci si ho - 120 -
nechat. To jsi tak brzo zapomněl, jak nám Tirolan pomohl?" „Ne, nezapomněl jsem. Ale ten kámen teď může být naplněný jmou silou - silou, o které nic nevíš. Kit, zahoď ho, prosím tě! Pokud to neuděláš, může to mít strašné následky." „Neudělám to!" řekla Kitiara a v jejích temných očích se zablýsklo. „Jsi blázen, Sturme Ostromeči. Malý vylekaný kluk. Nebojím se té síly. Vítám ji!" Sturm chtěl něco namítat, ale přiblížil se k nim zástup gnómů. Nechtělo se mu vyvolávat hádku před těmi malými človíčky. Kitiara v sobě špatně skrývala hněv a nemělo by smysl si s tím zahrávat. „Křídlonožka říká, že už brzy bychom měli obelisk vidět všichni." oznámil Provazník. Pravou rukou držel zezadu Měřínka. Jeho učeň běžel na místě a kmital nohama tak rychle, že je skoro nebylo vidět. Když si Provazník všiml Sturmova udiveného pohledu, dodal: „Měřínkovi dělá problémy stát na místě. A já jsem jediný, kdo ho může udržet." „Jak jsou na tom ostatní?" zeptal se Sturm. Tesařík s klapkami na uších a Křídlonožka se zavázanýma očima dali zamáváním statečně najevo svou dobrou náladu. Promočený Deštikap vypadal pod svým mrakem bezútěšně, ale prohlásil, že se cítí dobře. Koukal si odkašlal a k zbláznění povýšeně zvedl obočí. „Je zřejmé, že čím blíže jsme obelisku, tím více na nás neutrální síla Lunitáru působí." „Pojďme dál," řekl Sturm. Asi po půlhodině chůze došli ke stezce, vysekané v té podivné džungli. Tam, kde se dotýkala obzoru, stála vysoká věž - tajemný lunitárský obelisk. Bylo to ještě asi deset mil, ale cesta se až k obelisku mírně svažovala a před nimi nebylo nic, co by jim bránilo ve výhledu. „Zdá se, že nás očekává," řekl Sturm. „Ten hlas?" ptal se Měřínek. „Kdo jiný," odpověděl Koukal a zahákl si palce za šle. „Pokud se nemýlím, setkáme se s velmi pozoruhodnou bytostí. S někým, vedle koho budou všechny ostatní divy Lunitáru vypadat jako laciné pouťové triky." Obelisk se postupně změnil z tenké červené čárky na mohutnou věž vysokou pět set stop. Byl nezvykle pruhovaný, protože červené kameny se v jeho stěnách střídaly s tenkými černými pruhy. Jak se skupinka přibližovala, zdálo se, že věž roste stále výše a výše k nebi. Tesařík přerušil mlčení. „Všimli jste si, jak se rostliny k té věži naklání?" řekl. Byla to pravda. Všechny rostliny včetně ostnatých prašivek se ohýbaly směrem k velkému obelisku. „Jako se lilie otáčí za sluncem," nadhodila Kitiara. Zastavili se padesát kroků od paty obelisku. Na rozdíl od primitivního zdiva ve vesnici živých stromů byly stěny z rudého mramoru otesané a srovnané. Černé proužky mezi mramorem tvořila nějaká malta. Skupinka stála přímo naproti otevřenému vchodu v přízemí, vytesanému ve hladkém kameni. Uvnitř byla jen tma. V pravidelných vzdálenostech byla ve stěnách obelisku umístěna okna. „Co uděláme teď?" zeptal se Měřínek přiškrceným hlasem. - 121 -
Pojďte blíž! Sturm a Kitiara udělali krok zpět a sáhli po svých zbraních. „Kdo to řekl?" zvolal Sturm. Já, Strážce nových životů, řekl konejšivý hluboký hlas v jejich vlastních hlavách. „Kde jsi?" zeptala se Kitiara. V budově před vámi. Pojďte blíž. „Děkujeme. Zůstaneme tady," řekl Tesařík. Bojíte se. To je vám pozemské tělo tak drahé, že zmeškáte příležitost pokochat se vzácným a nádherným pohledem? Pohledem na mě? Nepochyboval jsem, že ti dva lidé se budou bát, ale od vás gnómů jsem čekal víc. „Není to tak dlouho, co jsme viděli umřít kamaráda, a tak nás omluvte, pokud jsme trochu opatrní," řekl Křídlonožka. Chcete důkaz mé dobré vůle? Hleďte. V přítmí vchodu se pohnula malá postava. Vyšla na denní světlo, zastavila se a zamávala. Vypadala úplně jako Brepta. „Soukolí a řetězy!" zajásal Měřínek a hnal se k postavě. Provazníka samozřejmě táhl za sebou. Tesařík a Křídlonožka klopýtali za ním, zatímco Deštikap se blížil zahalený v mlze s tiše se smějícím Koukalem po boku. „Počkejte," řekl Sturm. „Může to být klam." Ale nebyl to klam. Gnómové se s výkřiky bouřlivé radosti vrhli na Breptu. Ve vchodu se objevili také Ptakohlásek a Prskavec a skočili na hromadu šťastných gnómů. Po srdečném pozdravu plném modřin se Brepta vyprostil a přistoupil ke Sturmovi a Kitiaře. Se Sturmem si pevně stiskli ruce a Brepta se účastně vyjádřil o Kitiařině obvázaném rameni. „Jsi to ty," řekla Kitiara a štípla se do ucha. „Jsem. A mám se docela dobře. Děkuji. Čekali jsme na vás celé dny." „Co se stalo s tvým koktáním?" zeptal se Sturm. Tušil magii, a tak byl hodně přímočarý. „Koktáním? Je pryč. Zmizelo. Strážce říká, že je to díky vyrovnávacímu účinku magických sil Lunitáru." Brepta pohlédl za Sturma a Kitiaru. „Kde je Zvonivěs?" Sturm mu položil ruku na rameno. „Obávám se, že pro tebe máme smutnou zprávu, příteli." „Smutnou? Jak..." Rozptýlil jsem vaše obavy? přerušil je Hlas. „Prozatím ano," řekla Kitiara. „Můžeme dostat nazpět naši vzducholoď?" Nespěchejte tolik! Ještě jsme se pořádně neseznámili. Pojďte, prosím, dovnitř. „Vysvětlíte mi to později," řekl Brepta rychle. Vzal Kitiaru a Sturma za ruce a vedl je do vchodu. „Od chvíle, co jste odešli hledat rudu, jsme prožili obrovské dobrodružství," oznámil. „Strážce se k nám chová skvěle." „Kdo je ten Strážce? A kde je?" ptala se Kitiara. „Pojďte se podívat." Brepta pustil jejich ruce. Sturm a Kitiara prošli dlouhým vchodem do potemně- 122 -
lého vnitřku velkého obelisku. Slunce pronikalo dovnitř štěrbinovitými okny nad jejich hlavami. Uprostřed obelisku stál na podlaze osvětlené slunečním svitem Mrakoplavec. Vak na éterický vzduch, o polovinu menší než dříve, se změnil na hromadu poskládané kůže a volné síťoviny. Křídla byla oddělená od trupu, bezpochyby proto, aby loď prošla vstupem do obelisku. Byla teď úhledně složená vedle lodi na podlaze z rudého mramoru. Cvakání v temnotě za Mrakoplavcem dokazovalo přítomnost mikónů. Rozlehlost vnitřního prostoru samozřejmě zvedla zraky obou válečníků směrem ke stropu. Když se Sturm a Kitiara podívali nahoru, uviděli řadu říms a vodorovných pilířů, zasazených do masivních stěn. Asi padesát stop nad zemí seděl Strážce, obývající obelisk. Byl to drak. Kde na něj dopadaly sluneční paprsky, leskly se na jeho těle zlatavě zelené šupiny. Už po staletí draka nikdo na Krynnu nespatřil. Za tu dobu se mezi historiky, kněžími a přírodními filozofy začalo velice diskutovat o jejich samotné existenci. Sturm od dětství věřil, že draci existují, ale tváří v tvář jednomu z nich pociťoval takový strach, že na něj šly mdloby. Vzmuž se, rytíři! napomenul se. Lidé už s draky bojovali. Třeba Huma. A tak zatímco se mu hlava motala z tohoto nového a zatím největšího objevu, jeho nohy stály pevně na zemi. I Kitiara byla ohromená. Její vyvalené oči bíle svítily v matném světle. Vzpamatovala se ale rychleji než Sturm. „Vy jste ten Strážce, co s námi mluvil?" řekla. Ano. „Nebo dáváte přednost mluvenému slovu?" zeptal se drak. Jeho hlas nebyl tak burácivý, jak Sturm očekával. Vzhledem k jeho velikosti (třicet pět stop od hlavy k ocasu) a na to, jak byl od nich daleko, mluvil docela tiše. „Mluvené slovo je nejlepší. Můžu si tak být jistá, co slyším," odpověděla Kitiara. „Jak si přejete. Mluvím rád, ale dlouho jsem neměl s kým si popovídat. Ti mravenci rozumí lépe telepatii." Drak potřásl svou širokou hranatou hlavou, až se ozvalo zazvonění mosazi. Zvedl se z římsy a jediným mávnutím křídel přistál na nižším výstupku. Vítr zavanul kolem překvapených přihlížejících. „Kde jsou mé dobré způsoby? Já jsem Kupelix Trisfendamir, Strážce nových životů a obyvatel tohoto obelisku." Gnómové, kteří, když se drak objevil, ustoupili za Sturma a Kitiaru, se teď vyhrnuli a začali ho zasypávat otázkami. „Strážce jakých životů?" „Kolik vážíte?" „Jak jste se sem dostal?" „Jak dlouho už tu jste?" „Máte nějaké rozinky?" Draka sice ten příval otázek pobavil, ale přesto umlčel gnómy mávnutím jednoho z obrovských pařátů na svých předních nohách. „Vy jste Kitiara Uth Matar a Sturm Ostromeč, že ano? " zeptal se. Oba tiše přikývli. „Váš malý přítel Brepta o vás mluví velmi uznale. Očividně jste na něho zapůsobili mnoha vynikajícími vlastnostmi." - 123 -
„Očividně?" řekla Kitiara chladně. „Mohu tak soudit jen z Breptových dojmů. Ale ať už je to jakkoli, jsem rád, že jste tady. Sledoval jsem vás, jak jste šli po stopě, kterou jsem nechal udělat mikóny..." Kupelix naklonil svou lesklou hlavu a probodl Sturma pohledem. „Ano, pane rytíři. Ta stopa tam byla záměrně." „Čtete myšlenky," řekl Sturm znepokojeně. „Nijak hluboce. Jenom když má někdo něco tak očividně na jazyku." Brepta představil drakovi své kamarády. Kupelix s každým z nich prohodil pár vtipných poznámek, až přišla řada na Koukala. „Vy jste bronzový drak?" zeptal se gnóm. „Mosazný, pokud to musíte vědět. Ale dost už těch banalit. Měli jste dlouhou cestu a stálo vás hodně námahy, abyste získali zpět svou vzducholoď. Teď, když jste ji našli a znovu jste se shledali, chvilku si na můj účet odpočiňte." „Raději bychom šli svou cestou," řekl Sturm. „Ale já na tom trvám," odpověděl drak. Sklouzl z okraje svého posedu, zadníma nohama se zachytil kamenné římsy a zamával křídly kvůli rovnováze. Mířil přímo do prostoru nad východem - jediným východem z obelisku. Sturmovi se to vůbec nelíbilo. Instinktivně sjel rukou k jílci svého meče, ten se ale pod jeho dotekem změnil na kuřecí stehno. Gnómové vykulili oči a Kitiara překvapením pootevřela ústa. „Promiňte mi prosím můj malý žert," řekl Kupelix. Ve vteřině kuřecí stehno zmizelo a Sturm měl nazpět svůj meč. „Vaše zbraně tu nejsou nezbytné. Jenom jsem vám to chtěl na tom kuřeti ukázat. Lidem se to často musí ukázat, než něčemu uvěří." „A teď," řekl Kupelix a narovnal se, „teď budiž jídlo!" Jeho oči se zablýskly vnitřním světlem, které jako by zanechalo ve vzduchu zářící jiskry. Ty se shlukly v prostoru před přídí Mrakoplavce, a když pohasly, objevil se široký dubový stůl, prohýbající se pod jídlem a pitím. „Jezte, přátelé. Pijte a budeme si vyprávět příběhy o činech převelikých," zanotoval drak. Gnómové se vrhli ke stolu s radostnými výkřiky. Kitiara uviděla džbánky pěnivého piva a také se přiloudala. I když dlouhé špičaté rostliny mohly chutnat jako cokoli, co si přála, chyběl jí pohled na opravdové jídlo. Jenom Sturm zůstal stát na místě s rukama v bok. „Vy nebudete jíst, pane Ostromeči?" zeptal se Kupelix. „Plody magie se příliš dobře nejí," řekl Sturm. Drak ohrnul nozdry. „Na to, že si říkáte rytíř máte dost špatné chování." Sturm opatrně odpověděl „Jsou vyšší příkazy, než jen pouhý hlad. Zákon nám například přikazuje odmítat magii ve všech formách." Drakovy mosazné čelisti se rozevřely. Objevili se zuby veliké jako šavle a vidlicovitý černý jazyk posetý zlatem. Sturmovi se na chvíli sevřelo srdce v hrudi, protože věděl, že útoku toho obra by se nemohl ubránit. Pak si ale uvědomil, že se na něj Kupelix usmívá. „Bylo to tu tak nudné po ta staletí, kdy tu nebyl žádný tvor, se kterým bych se mohl přít! Budiž požehnána vaše umíněnost, Sturme Ostromeči! Přinášíte mi - 124 -
potěšení!"Kupelix sevřel čelisti i kovovým zařinčením. „Určitě jste, ale slyšel o Humovi Kopiníkovi." "Samozřejmě." ,,Ten vycházel s některými druhy draků docela dobře, že ano?" "Tak se o tom vypráví. Měl bych ale říct, že Huma byl sice statečný válečník a velký hrdina, ale nebyl zrovna vzorný rytíř." Kupelix vybuchl smíchy. Znělo to jako sbor mohutných gongů. „Udělejte tedy, co pokládáte za vhodné, Nechtěl bych se zodpovídat z toho, že podkopávám takovou impozantní ctnost." S těmi slovy se Kupelix odrazil do vzduchu, zuřivě zamával křídly a odletěl do nejvyšších koutů obelisku. Sturm postoupil k velkolepému stolu. Gnómové se cpali pečenými jablky, holubicemi nadívanými slaninou a kaštany, rýží se šafránem, celými sladkými cibulkami politými medem, srnčími řízky, krvavou tlačenkou, nakládanými vejci, punčem, vínem a pivem. Kitiara vyprostila svoji poraněnou paži ze závěsu a položila si ji na stůl. S kabátem spuštěným z ramene a s potůčky čerstvého piva na tvářích vypadala dost prostopášně. Když se její očí setkaly se Sturmovými, pohoršeně si odfrkla a strčila si do úst celé nakládané vejce. "Přicházíš o hostinu," řekla, když polkla. „Ani staří vládci Ergotu takhle dobře nikdy nejedli." „Z čeho je to asi uděláno?" řekl Sturm. Vzal do ruky teplý závitek a položil ho zpátky na podnos. „Písek? Jedovaté houby?“ „Někdy jsi úplně neuvěřitelně nudný," řekla Kitiara a upila tří doušky piva. „Pokud by nás drak chtěl zabít, mohl by to udělat jinak, bez použití jedu." „Vlastně musím říct," řekl Tesařík, „že mosazní draci obyčejně nebývají spolčení se zlem." Nakláněl se přitom přes stůl a při každém slovu mu z úst padaly drobky. „Opravdu se nemáme čeho od toho draka obávat?" zeptal se Sturm všech u stolu. Pohlédl nahoru do temnoty, která draka ukrývala, a ztišil hlas. „Naši předkové na Krynnu dlouho a těžce bojovali, aby vyhnali draky ze světa. Copak se všichni mýlili?" „Tady jsme ale v úplně jiné situaci," řekl Brepta. "Lunitár je Kupelixovým domovem. Projevil laskavý zájem o naši situací a neměli bychom jeho pomoc odmítat kvůli starým předsudkům, které nemají žádný vztah k přítomnosti." "Co od nás chce?" „To nám ještě neřekl," připustil Brepta. „Ale nenechá nás odejít." „Co tím myslíš?" zeptal se Sturm ostře. Ptakohlásek, Prskavec a já jsme se po vás chtěli jít podívat. Upravili jsme řízení motoru tak,abychom mohli dělat krátké vzestupy, vlastně takové poskoky, Kupelix nám nedovolil odejít z obelisku. Tvrdil, že to není bezpečné a že podniká kroky, aby vás všechny přivedl sem." „Teď už tady jsme," řekla Kitiara a natáhla se pro další pečenou holubici. „A brzy půjdeme svou cestou." - 125 -
„Opravdu ?" zeptal se Sturm a natáhl krk, aby znovu pohlédl do temných výšek obelisku. „Teď, když nás má všechny, nás nechá odejít?"
- 126 -
20 Nová doba KDYŽ SE KITIARA A GNÓMOVÉ DOSYTA Najedli, potichu se vytratili do Mrakoplavce, aby si zdřímli Jenom Brepta zůstal se Sturmem. Procházeli se po vnitřku rozlehlého obelisku a Sturm vyprávěl o Zvonivěsově smrti. „Byla to čirá náhoda, že zemřel Zvonivěs a ne Kit nebo Koukal." Oba se zastavili, když Sturm vytáhl kapesník z kapsy u vesty a utřel si nos. Sturm pověděl Breptovi i o Rapaldově smrti a o tom, jak pohřbili Zvonivěsa uprostřed houbové zahrady. „Chodili jsme se Zvonivěsem do školy, kde nás učili vyrábět nářadí." řekl tiše Brepta. "Bude mi hodně chybět." Prošli pod přídi vzducholodě a Sturm uviděl hladký kulatý otvor o šířce osmi stop, provrtaný v tvrdé mramorové podlaze. Zeptal se Brepty, co to je „Mikóni žijí dole v jeskyni,“ řekl Brepta "Vcházejí a vycházejí těmito otvory." Ukázal na dva další otvory, které byli poblíž. Sturm přistoupil k okraji jednoho otvoru a nahlédl dolů. Zespoda vycházela slabá namodralá záře, ve které uviděl rozeklané tvary krápníků. Z hlubin vycházela jemně nahořklá vůně. „Postavili tuto stavbu mikóni?" zeptal se Sturm. „Pokud vím, tak ne,"odpověděl Brepta a pokračoval v chůzi. „Mikóni sem přibyli později. Kupelix naznačuje, že je vytvořil, ale nevěřím tomu, že by byl tak mocný. Ale k vaší otázce - obelisk tu stál ještě dřív, než se tu objevil drak." „Jak to víš?" „Pozoroval jsem Kupelixe. Je to dospělý exemplář mosazného draka, ale přesto mnoho jeho rysů svědčí o tom, že vyrůstal uvnitř tohoto obelisku. Všimněte si, například, jeho krátkých křídel a mohutných nohou - vůbec nelétá, jen vysedává na římsách. Umí skočit do ohromné vzdálenosti, dokonce i přímo nahoru." Brepta zmlkl, když viděl, jak ho Sturm pozoruje. „Co?" zeptal se gnóm. „Tolik ses změnil," řekl Sturm. „Není to jen v tom, že už nekoktáš. Vypadáš tak klidný a soustředěný." Brepta se začervenal pod svými úhledně zastřiženými vousy. „Předpokládám, že my gnómové se vám lidem musíme zdát strašně zmatení a nepraktičtí." Sturm se usmál. „Vůbec ne." Brepta se také usmál a řekl: „Tady na Lunitáru mě to změnilo. Všechny nás to změnilo. Let Mrakoplavce, i když jsme zabloudili, byl můj první skutečný úspěch v životě. Strávil jsem celé roky v dílnách hory Stačilo stavěním létajících strojů, ale žádný z nich se nepodařil. Až když jsem se dozvěděl o Zvonivěsových experimentech s éterickým vzduchem, mohli jsme konečně postavit Mrakoplavce." Zmínka o mrtvém chemikovi na chvíli rozhovor přerušila. „Buď klidný," řekl nakonec Sturm. „Byl pomstěn." Prošli pod zadní částí vzducholodi. Z otevřených oken se ozývalo sborové chrápání. Brepta mávl tím směrem. „Je to dobrá parta kamarádů," řekl. „Zaslouží si, aby se vrátili domů, k radosti celého Sankristu." - 127 -
„Myslíš, že ještě někdy uvidíme Krynn?" zeptal se Sturm. „To všechno záleží na Kupelixovi a na tom, co po nás chce. Mám na to takovou teorii - " Nad hlavami jim zamávala křídla. S obvyklým kovovým zazvoněním se drak snesl na nejnižší římsu asi patnáct stop nad nimi. Gnóm rychle odkráčel o kus dál. „Doufám, že jste sytí," řekl Kupelix Breptovi. „Jídlo bylo výborné jako vždy," odpověděl Brepta a zívl. „Ale je trochu těžké v žaludku. Myslím, že se připojím ke kamarádům." Se zdvořilým kývnutím se vrátil do vzducholodě. Kupelix se vztyčil nad Sturmem. „Tak jsme zůstali jen vy a já, pane Ostromeči. O čem si budeme povídat? Bavme se o svých názorech, rytíř s drakem. Co říkáte?" „Bez kouzel?" Kupelix si přitiskl lesklý dráp k hrudi. „Slovo draka." „Jak je možné," zeptal se Sturm, „že mluvíte tak plynně obecnou řečí?" „Díky knihám," odpověděl drak. „Mé obydlí ve výšinách je bohatě zásobeno knihami od autorů smrtelných i nesmrtelných. A teď se vás zase zeptám já: O co v životě usilujete?" „Žít čestně, způsobem hodným rytíře, co složil Přísahu. Teď je řada na mně. Žil jste vždy v této věži?" „Již od dob, co jsem byl malé dráče o nic větší než gnóm, jsem Strážce. Nikdy jsem nepohlédl za tyto zdi, a kromě toho, co vidím východem a okny, jsem neviděl vůbec nic." Drakovy široké panenky se zúžily. „Pochybujete někdy o zásadách Přísahy nebo Zákona? Koneckonců Řád nebyl po Pohromě obnoven." Sturm si složil ruce na hruď: „Jste-li opravdu sečtělý, pak víte, že Pohromu nezpůsobilo nic, co udělali rytíři. Vzali na sebe vinu ostatních lidí, jak to musí učinit všichni ochránci řádu světa, když se svět hroutí. Kde se tu vzali mikóni?" „Byli vytvořeni proto, aby mi sloužili. Lunitárské živé stromy se ukázaly jako nespolehlivé." Kupelix vymrštil svůj jazyk. „Jste zamilovaný do té ženy - Kitiary?" Kupelixova cílená otázka vyvedla Sturma z rovnováhy. „Cítím k ní náklonnost, ale nejsem do ní zamilovaný, pokud rozumíte tomu rozdílu." Drak po lidském způsobu přikývl. Sturm pokračoval: „Takže živé stromy a mikóni byli postupně vytvořeni jako vaši služebníci a živé stromy přitom selhaly. Kdo je vytvořil?" „Vyšší síly," odpověděl vyhýbavě Kupelix „To je vynikající! Kéž by lidé přišli na Lunitár již před staletími! Ale teď poslouchejte: Když nejste do té ženy zamilovaný, tak proč tolik vládne vašim myšlenkám? Za mnoha myšlenkami, které vyslovíte, se skrývá její obraz." Sturmovi vyvstaly na tváři kapky potu. „Dělám si o ni velké starosti. Magická síla, která prostupuje tímto měsícem, jí dala obrovskou sílu. I její vznětlivost se zvýšila. Bojím se, aby ta síla nad ní nezískala vládu." „Ano. Magie může způsobovat problémy. Pozoroval jsem Breptu, Ptakohláska a Prskavce, jak je ta síla mění. Bylo to velmi zajímavé. Takže ta žena velmi zesílila? To určitě ztěžuje vaše city. Dosud jsem neslyšel o člověku mužského pohlaví, který by byl nadšený z ženské bytosti silnější, než je on sám." „To je směšné! Nezajímá mě - " Sturm ovládl své vzplanutí. K čertu s tím pro- 128 -
hnaným drakem. Záměrně hledá citlivé místo. „Je řada na mně, abych se zeptal," řekl. „Proč mocný drak jako vy, který vládne magií, potřebuje služebníky? Co dokážou a vy nedokážete?" „Nemohu odejít z obelisku. Copak to není naprosto očividné? Východ a okna jsou příliš malé na to, abych jimi prošel." „Ale kdo zručně vládne magií, mohl by překonat problém pouhé velikosti." Kupelix švihl ocasem a pleskl jím o mramorovou zeď. „Nesmím odejít. Nemohu projít okny ani dveřmi a nebyl jsem se schopen prorazit, prořezat nebo provrtat stěnami, ani je odčarovat. Jsem Strážce nových životů a to jest mým údělem, dokud v temnotě nespočinu!" „Jakých nových životů?" „Vše v pravý čas, pane rytíři. Teď však mou mysl zaměstnává naléhavější záležitost - záležitost mé svobody." „Potřebujete nás, abychom vás odtud dostali," řekl Sturm. Drakovi vyšel z nozder obláček jemné páry. „Ano, potřebuji vás. Jenom důmyslné stroje mne mohou osvobodit z tohoto dusivého vězení. Živé stromy to nemohou udělat. Ani mikóni to neudělají. Ale gnómové ano. Až budu na svobodě, dostanete vaši vzducholoď." Tenké proužky páry sílily, až Sturma celého zahalily. Cítil, jak se mu z těla vytrácí síla. Víčka se mu zavírala... Uspávající mlha! Nohy pod ním klesly. „Říkal jste bez kouzel," zamumlal. „To nejsou přímo kouzla," řekl Kupelix konejšivě. „Jen uspávající dým, který mám k dispozici. Jste tak naplněný podezíravostí, drahý příteli. Toto vám pomůže. Spěte a nebudete si pamatovat tento bolestivý rozhovor. Usni, spočiň, sni. Usni. Spočiň. Sni. Zapomeň..." • • • Kitiara se probudila. Měla ten nejasně rozrušený pocit, který často doprovází náhlý návrat do vědomí - jako by měla zlý sen, který si nepamatovala. Ležela na podlaze v jídelně Mrakoplavce. Pod ní chrápali s pravidelností vodního mlýnu gnómové. Pročísla si prsty své krátké kadeře. Měla lepkavou kůži a vlasy vlhké potem. Venku byl vzduch chladný. Zhluboka se nadechla, ale dech se jí zatajil, když uviděla Sturma, jak leží zhroucený na podlaze několik yardů od ní. Rychle seběhla rampou a utíkala k němu. Sturm silně a pravidelně oddychoval ve zdravém spánku. Kitiara si uvědomila, že ji někdo sleduje. Prudce se otočila a uviděla Kupelixe, jak leží na boku na nejnižší římse. Krk měl ohnutý a ocas mu čněl přes okraj. Když uviděl, že ho Kit vidí, spustil ocas a začal jím úplně jako kočka mávat ze strany na stranu. „Kdy se to stalo?" zeptala se Kitiara a ukázala na Sturma. „Před chvílí. Není to přirozený spánek," řekl drak. „Má vidiny od té doby, co jsme přistáli na Lunitáru. Všechny nás tady zasáhla ta magická síla." - 129 -
„Opravdu? Jaké mívá vidiny?" Kitiara sevřela rty - nechtěla mu to říct. „No tak, má milá. Pan Ostromeč přece nemá před vámi žádná tajemství. Muž vždy říká milence o svých snech." „Nejsme milenci." „To zní jednoznačně. Vidím, že si domýšlím příliš mnoho. Nevadí. Řekl vám ale, co vídá, že?" Kitiara pokrčila rameny. „Výjevy z domova na Krynnu. Většinou svého otce, kterého už dvanáct let neviděl." Kupelix ze sebe vydal dračí vzdechnutí, které zvířilo prach Kitiaře do tváře. „Ach, Krynn! Tam kdysi žily tisíce mých druhů a v naprosté svobodě létaly širými nebesy." „Nikdy jste nebyl na Krynnu?" „Bohužel nikdy. Všechny své dny jsem strávil za kamennými zdmi této stavby. Smutné, že?" „Rozhodně nepříliš povzbudivé." Kupelix vymrštil z tlamy špičku svého rozeklaného jazyka. „Vy se mne nebojíte, že ne?" Kitiara zvedla bradu: „Měla bych?" „Většině smrtelníků bych připadal strašlivý." „Když toho má někdo tolik za sebou jako já, zvyká si na nové věci mnohem lehčeji. A kromě toho ti, co se neumí rychle přizpůsobit, umírají." „Vy jste ta, co přežije," řekl Kupelix. „Dělám, co můžu." Kupelix ještě víc vysunul svůj černý jazyk. „Jak jste se zranila?" zeptal se. Kitiara mu popsala, jak sjížděli na sáních ze svahu. „Hohó! Velmi šikovní jsou ti gnómové. Vaše zranění bych ovšem dokázal vyléčit." „Opravdu?" „Je to snadné. Musíte si sundat obvaz." Proč ne? pomyslela si Kitiara. Začala si hrát s uzlem, který uvázal Sturm, ale nemohla ho levou rukou rozvázat. Vytáhla tedy dýku a několika hbitými pohyby plátno rozřízla. „I brnění," řekl Kupelix. Kitiara zvedla jedno obočí, ale přesto přiložila špičku dýky ke šňůrce ze surové kůže na svém rameni. Narezavělé brnění jí odpadlo od paže. Stáhla si ze zraněného ramene drátěnou košili a odhalila ošklivou purpurově - černou modřinu. „Přistupte blíž," řekl Kupelix. Kitiara udělala krok dopředu a byla připravená zase ustoupit, když k ní drak sklonil hlavu. Černý jazyk se vymrštil, a sotva se dotkl zmodralého místa, Kitiaru rozechvěl prudký náraz. Kupelix ještě jednou švihl jazykem a ještě silnější úder Kitiaru odhodil dozadu. Kupelix se narovnal. „Hotovo," řekl. Kitiara si přejela rukou po naraženém místě. Už to nebolelo, a i modřina zmizela. Když zakroužila svou pravou paží, necítila ani stopu po bolesti. „Vynikající!" zvolala. „Díky, draku!" „Není zač. Jednoduché zhojující kouzlo," řekl drak skromně. - 130 -
Kitiara se rozkošnicky protáhla. „Cítím se jako nový člověk! Mohla bych porazit sto skřetů, a třeba i v čestném boji." „Jsem rád, že vás to tak potěšilo," řekl Kupelix. „Možná brzy přijde chvíle, kdy mi budete moci tuto službu oplatit." Kitiara zastavila paži uprostřed pohybu. „Co to vlastně chcete?" „Dobrou společnost, trochu filozofie a slova, která zahřejí. Maličkosti." „Tak se bavme. Mám čas." „Ale život smrtelníka je jen hvězda, která padá z nebes. Žiji v této věži už dva tisíce devět set let. Můžete mluvit o polovině této doby? O čtvrtině? Ne, samozřejmě, že nemůžete. Ale je zde způsob, jak mi pomoci, abych dělal tyto věci až do konce svých dní." Kitiara si složila ruce na prsou. „A to?" „Osvoboďte mne z tohoto obelisku. Uvolněte mne, abych mohl odletět na Krynn a žít tak, jak se na draka sluší.“ „Lidé a elfové by se vás snažili zabít." „Vidím tam naději, kterou bych rád využil. Na obzoru tuším velké změny, velká hnutí v chodu nebes. Sama jste to cítila, nebo snad ne? Copak jste si nevšimla, ještě než jste přiletěla sem, že životem Krynnu začíná hýbat zcela nová vlna událostí?" Kitiaře se vybavily útržky vzpomínek. Tirolan pluje se svými elfy po rozbouřených mořích svým předkům navzdory, lupiči a zlí kněží plení zemi, podivné bandy válečníků - nestvůrných nelidských válečníků - křižují Krynn s nějakým podivným posláním. A pak to slovo, co zamumlal elfí námořník: drakoniáni. „Vidíte to, že ano," řekl tiše Kupelix. „Naše doba se vrací. Brzy přijde nový věk draků."
- 131 -
21 Dřevo na spálení ZATÍMCO KITIARA PŘEMÝŠLELA o Kupelixových slovech, objevil se u zábradlí vzducholodě zívající Křídlonožka. „Brý ráno! Kdy bude snídaně?" zeptal se. „Jedl jsi ani ne před pěti hodinami," obořila se na něj Kitiara. Rychle si oblékla košili a brnění. Provazník a Měřínek stáli ve dveřích, vedoucích do nitra lodi. Provazníkova ruka stále ještě pevně spočívala na zádech jeho učně. „Ahoj, draku!" řekl srdečně. „Ahoj!" přidal se Měřínek. „Vyspali jste se dobře, mí malí přátelé?" zeptal se Kupelix. „Vskutku velmi dobře, děkujeme. Já... mysleli jsme, že bychom mohli jít ven trochu se nadýchat čerstvého vzduchu," řekl Provazník. „Zůstaňte ale někde poblíž," varovala je zcela vážně Kitiara. „Skoro pokaždé, když některý z vás gnómů udělá něco na vlastní pěst, tak to skončí nekonečnými problémy. Provazník slíbil, že se nezatoulá, a Měřínek neměl jinou možnost než souhlasit. Oba se zvesela potáceli k východu z obelisku. Prázdný vnitřek věže rozechvěl slabý vítr. Kitiara si uvědomila, že to se jen Kupelix směje. Sama nemohla odolat nejprve se jen lehce usmála a vzápětí se rozesmála z plných plic. • • • Sturm se vzepřel na rukou a zatřepal hlavou. Slyšel smích. V hlavě se mu jasnilo, ale zdálo se mu, že jeho paměť je zahalena mlhou. Postavil se na nohy, otočil se směrem, odkud přicházel smích, a Provazník s Měřínkem ho znovu srazili na zem. Kitiara oba gnómy sundala ze Sturma a zvedla v napjatých rukou. „Co je to s várna dvěma? Copak jste neviděli Sturma, jak tady stojí?" „A - a - a - ale," koktal Měřínek. Kitiara s nimi zatřásla: „Ven s tím!" „Byla to náhoda, Kit," řekl Sturm a zase se postavil na nohy. Ubohý Měřínek běžel ve vzduchu a jeho nohy jen vířily. Kitiara postavila gnómy na zem. „Živé stromy!" vykřikl Provazník. „Tam venku!" „Co! Kolik?" „Podívejte se sami!" Spěchali k východu. Když se Sturm objevil ve východu, dopadlo před ním na dlažbu kopí z červeného skla a rozbilo se na tisíc střepů ostrých jako břitva. Kitiara ho popadla za opasek s mečem a jednou rukou ho zase vtáhla zpět. „Raději zůstaň vzadu," řekla mu. „Mohu se před nimi krýt." Sturm se pevně přitiskl k pravé stěně a vyhlédl ven. Údolí kolem obelisku bylo plné živých stromů - byly jich tisíce, pokud ne desetitisíce. Začaly křičet: „Ou - Stoom laud! Ou - Stoom laud!“ „Co říkají?" ptala se za Sturmem Kitiara. „Jak to mám vědět? Vzbuď všechny gnómy," řekl Sturm. „Já si promluvím s - 132 -
Kupelixem." Kitiara vzala s sebou Provazníka, Měřínka a Křídlonožku, aby jí pomohli. „Kupelixi?" zvolal Sturm, protože drak opět zmizel ve vrcholku věže. „Kupelixi, pojď dolů! Venku se objevil velký problém!" Problém? Troufám si tvrdit, že ano. Ozvalo se mohutné zašumění mosazných křídel a drak se snesl na jeden z příčných pilířů, který probíhal obeliskem z jedné strany na druhou. Jeho kovové drápy s klapnutím sevřely mramorový pilíř. Složil křídla a začal se kolem nich uhlazovat. „Zdá se, že vás ta věc příliš nevzrušuje," řekl Sturm a dal si ruce v bok. „Měl by mne snad vzrušovat?" zeptal se drak. „Vzhledem k tomu, že věž je obléhána, soudil bych, že ano.“ „Lunitářané nejsou inteligentní. Nikdy by sem nepřišli, kdybyste nezabili toho poblázněného smrtelníka, ze kterého udělali svého krále." „Rapaldo by šílenec. Zabil jednoho z gnómů a zabil by další, pokud bychom mu v tom nezabránili." řekl Sturm. „Měl byste se cítit polichocen, že vážili takovou cestu, aby vás zabili. Ta těžkopádná fráze, co ji pořád opakují -víte, co znamená? - ,Sturm musí zemřít'." Sturm sevřel v ruce jílec meče. „Jsem připraven bojovat," řekl pevně. „Vaše rasa je vždy připravená bojovat. Uklidněte se, můj drahý rytíři. Živé stromy nezaútočí." „Jste si tím jistý." Kupelix zívl a odhalil přitom zuby pokryté měděnkou. „Jsem Strážce nových životů. Jenom bolestivý otřes by Lunitářany přinutil, aby sem přišli jako první. Nejsou však tak smělí, aby si se mnou zahrávali." „Nesmíme dovolit, aby nás tady jednoduše uvěznili!" trval na svém Sturm. „Brzy zajde slunce a živé stromy zapustí kořeny. Mikóni se vzbudí a odklidí je." „Mikóni vycházejí jen v noci?" „Ne, ale při denním světle jsou v podstatě slepí." Kupelix natáhl uši, když se vrátila Kitiara, ženoucí před sebou gnómy. Drak je všechny znovu ujistil, že jsou před Lunitářany v naprostém bezpečí. „Snad bychom přesto měli postavit barikádu," řekl Brepta. „Myslím, že čas, který máme, využijeme podstatně lépe, když půjdeme spravovat Mrakoplavce," řekl Koukal. „S těmi kovovými odřezky, co jsme přinesli z Rapaldovy pevnosti, bychom to měli stihnout za několik hodin." Ptakohlásek ostře zapískal. Brepta přikývl. „Nemáme oheň, který potřebujeme ke zpracování železa," řekl. „Možná bych vám mohl pomoci," navrhl přívětivě Kupelix. „Kolik dřeva budete potřebovat?" „Jste nám velmi nápomocen," řekl Sturm. „Proč to děláte?" Kupelixovy oči se zúžily do svislých štěrbin. „Pochybujete snad o mých pohnutkách?" zeptal se. S ušima svěšenýma dozadu vypadal skutečně hrozivě. „Upřímně řečeno, ano." Drak se uvolnil. „Hohóó! Velmi dobře! Jsem udiven, pane Ostromeči! Skuteč- 133 -
ně vás chci všechny požádat o laskavost, ale nejdříve bychom měli opravit vaši důmyslnou vzducholoď." Světlo v obelisku už potemnělo do matně růžové barvy. Křik živých stromů, tlumený masivními stěnami, s ubývajícím slunečním svitem stále slábl. Brzy byla v obelisku docela tma. Kitiara si na to šla stěžovat Kupelixovi, zatímco gnómové hlučně pobíhali v Mrakoplavci a hledali své nástroje. „Velmi správně," řekl drak. „Zapomněl jsem, že oči smrtelníků nemohou proniknout závojem temnoty." Roztáhl křídla, až se jejich konce otřely o okolní stěny, a po labutím způsobu ohnul krk. „Ab - biray solem! Vy, jež halí temnota, Zapalte zde jiskru života, Nechť zavládne tu den, Sólem ab - biray! Mikóni, pojďte ven!" Z děr v podlaze obelisku se ozval cinkot, který si všichni spojovali s obřími mravenci. Postupně sílil, jako by se pod nimi pohybovaly celé stovky těch hrozivých tvorů. Něco ťuklo Sturma do nohy. Stál poblíž jedné z velikých děr v podlaze, ze které vystrčil hlavu nějaký mikón a přitom se rytíře dotkl tykadlem. Sturm ustoupil a obří mravenec se vynořil z otvoru, okamžitě následován dalšími a dalšími. Podlaha se rychle zaplnila mikóny - všichni cvakali nohama a lehce pohupovali svými krystalickými tykadly. „Na svá místa, moji milovaní," nařídil Kupelix. Mravenci, kteří byli nejblíže stěnám, vyšplhali na nejnižší římsu a pověsili se na ni. Jejich široké švestkovité zadečky visely přes okraj. Když byl celý vnitřek obklopený zavěšenými mravenci, začali mikóni třít břichem o hladký mramor na římse. Jejich průsvitné zadečky se rozzářily - nejprve matnou červení, ale světlo bylo stále hřejivější a jasnější. Nakonec mravenci osvětlili jako záplava luceren celou dolní polovinu obelisku. Sturm a Kitiara jen zírali. Přestože si už mysleli, že jsou vůči zázrakům rudého měsíce zcela otupělí, dělo se pořád něco nového a udivujícího. „Je to lepší?" zeptal se samolibě Kupelix. „Přijatelné," řekla Kitiara a šla pryč. Sturm šel k východu. Z Lunitářanů se stal skutečný les, nehybně se tyčící v měsíčním svitu. Ten les však byl uspořádaný do dokonale soustředných kruhů, jejichž středem byl velký obelisk, ukrývající vrahy Železného krále. Kupelix odletěl do své svatyně v podkroví. Krátce poté se Sturm vrátil do Mrakoplavce, kde měli gnómové plné ruce práce s opravami. Když sestoupil do strojovny, s úžasem zjistil, že Prskavec, Ptakohlásek a Brepta při hledání závad rozebrali celý motor. Podlaha byla pokrytá kolečky, soukolími, měděnými válci, kterým Křídlonožka říkal ‚armatury', a stovkami dalších ukázek gnómské technologie. Sturm se bál vejít, aby nešlápl na nějakou jemnou důležitou součástku a nerozdrtil ji. „Jak to jde?" osmělil se. „Nedělej si starosti, nedělej si starosti," řekl zvesela Brepta. „Všechno je v naprostém pořádku." Sebral Tesaříkovi jakousi kovovou spirálu a vyštěkl na Prskav- 134 -
ce: „Běž od Nepostradatelné Indukční Cívky! Nesmí se zmagnetizovat!" Lunitár nakonec ‚podaroval‘ i Prskavce - byl silně magnetický a začínaly se na něj přichytávat kousky železa a oceli. Prskavec od Nepostradatelné Indukční Cívky poslušně odstoupil. „Snažíme se zjistit, které části byly poškozeny zásahem blesku," pokračoval Brepta, „abychom je také mohli opravit." „Pokračujte v tom," řekl Sturm a potlačoval úsměv. Věděl, že gnómové nakonec najdou nějaké rádoby odpovědi. V kormidlovně našel Kitiaru, jak sedí na Breptově židli. Jednu nohu měla přehozenou přes opěradlo židle a upíjela z vysokého hliněného korbele. „Dračí pivo?" zeptal se Sturm. „Hm. Chceš taky? Ne, samozřejmě že nechceš." Znovu se napila. „Tím víc zbude pro mě." „Gnómové na tom pilně pracují," řekl Sturm. „Za den za dva bychom mohli být na cestě domů." „Pro mě to nebude vůbec brzo." „Ano? Máš nějaké plány?" Kitiara jen houpala korbel na kolenou. „Chceš to opravdu vědět?" „Připadám si trochu zbytečný, když gnómové i mikóni pracují a my nic neděláme." Kitiaře poklesla hlava dozadu. Ještě víc se na židli nahrbila. „Přemýšlela jsem o tom, že bych dala dohromady svou vlastni armádu a už nedělala žoldáka. Měla bych své vlastní, ve všem mi oddané vojsko." „A co bys dělala se svou vlastní armádou?" „Vytvořila království. Obsadila bych nějaké oslabené nebo bych si nějaké odřízla od větší země." Kitiara se podívala Sturmovi do očí. „Co si o tom myslíš?" Sturm vycítil, že ho škádlí. Odpověděl jen stručně: „Myslíš si, že jsi s to velet celé armádě?" Kitiara zaťala pěsti. „Já sama jsem skoro celá armáda. S mou novou silou a s mými starými zkušenostmi - ano, jsem toho schopna. Chtěl bys důstojnickou hodnost v mé stráži? S mečem ti to jde slušně. Pokud bych tě zbavila té tvé bláznivé představy o cti, šlo by ti to ještě lip." „Ne, děkuji, Kit," odpověděl Sturm vážně. „Mé dědictví mě zavazuje. Vím, že jednoho dne, bude to ještě za mého života, se rytíři ze Solamnie znovu vzchopí. Budu u toho, až se to stane." Odvrátil se k širokým oknům. „A mám i jiné závazky. Ještě musím najít svého otce. Je určitě naživu, viděl jsem to. Zanechal mi na našem hradě veliký dar a já mám v úmyslu se o něj přihlásit." Jeho hlas se vytratil. „Je to tvoje poslední slovo?" zeptala se Kitiara. Sturm přikývl. „Nechápu tě. To nikdy nemyslíš na sebe?" „Samozřejmě, že ano. Někdy až příliš." Kitiara nechala korbel volně viset z prstů. „Třeba kdy? Za tu dobu, co se známe, se to stát určitě nemohlo." Sturm otevřel ústa, aby odpověděl, ale než stihl něco říct, snesl se na příď Mrakoplavce stín. Kitiara vyskočila. Byl to stín Kupelixe. - 135 -
Vyšli byste, prosím, na chvíli ven, přátelé? požádal je bez jediného slova. Kitiara a Sturm sestoupili po rampě na podlahu obelisku. „Co je?" ptala se Kitiara. „Poslal jsem mikóny postavit hradby, která zabrání živým stromům v tom, aby vešli do obelisku," řekl Kupelix. Hladil se předníma nohama, jako by byl hrdý na svůj důvtip. „Myslím, že jste říkal, že se dovnitř neodváží," řekl ostře Sturm. Kupelix se zastavil uprostřed pohybu. „To platilo za starých časů, ale vy, milý příteli, jste dohnal Lunitářany k tomu, aby překonali svůj strach. Jejich přítomnost to dokazuje. Není třeba hluboké moudrosti k tomu, abychom dospěli k závěru, že se možná brzy odváží tam, kde ještě nikdy nebyli." „To nemůžeme připustit," řekla Kitiara a složila si útočně ruce na prsou. „To jistě ne. A proto jsem si myslel, že byste si rádi prohlédli mé opevnění. Bude chránit vaše životy." Sturm svolal gnómy, kteří sbírali po Mrakoplavci kousky dřeva na oheň. Všichni se rozběhli k otevřenému východu, aby se podívali, co nechal Kupelix mikóny stavět. Mikóni byli seřazení do šiku souběžně s vchodem do obelisku. Na jakýsi neviditelný, neslyšitelný povel sklonili své trojúhelníkové hlavy a hrnuli červenou zeminu na dlouhou hromadu. Opakovali to pořád dokola, až vytvořili kolem obelisku výkop a zeminu navršili do vysoké hradby. „Vyhovuje?" zeptal se drak ze své římsy. Kitiara pokrčila rameny a odešla zpátky do vzducholodi. Gnómy brzy omrzelo dívat se na mikóny, jak přesunují červenou hlínu, a postupně po dvou nebo po třech následovali Kitiaru. Zanedlouho zbyl jen Sturm, který se díval, dokud nebyly všechny díry v hradbě zaplněny. Hlína, která se uvolňovala z vrcholku zdi, zasypávala nejbližší živé stromy, až z karmínově červené země vyčnívalo jen pár nejvyšších větví.
- 136 -
22 Strážce nových životů PŘI ROZDĚLÁVÁNÍ OHNĚ SE UKÁZALA JEŠTĚ další Kupelixova schopnost. Družina postavila z posbíraných kamenů hrubé ohniště. Když byl poslední kámen na místě, Kitiara si stoupla k ohništi, svlečená do košile, s ohrnutými nohavicemi u kalhot a celá zpocená. „A teď, kdo má křesací kámen?" zeptala se. Brepta natáhl ruku ke Křídlonožkovi, který jen zíral do otevřené dlaně. „No tak, dej mi přece ten kámen," řekl Brepta. „Já ho nemám," odpověděl Křídlonožka. „Dal jsem ti ho, když jste odcházeli na průzkum." „Nedal. Možná jsi ho dal někomu jinému." Ani při krátkém průzkumu mezi zbývajícími gnómy se žádný křesací kámen nenašel. „No to je výborné! Kdo rozdělával oheň, když jsme byli sami? " zeptala se Kitiara. Měřínek nesměle zvedl ruku. „Zvonivěs," řekl. Brepta se plácl do čela. „On měl ten kámen!" „Myslím, že ano," řekl Křídlonožka a díval se přitom na své zaprášené obnošené boty. „Nedělejte si starosti, mí malí přátelé," řekl hlas nad nimi. Kupelix se překvapivě potichu snesl obeliskem a usedl na nejnižší římsu. „Oheň jde drakům nejlépe." Kitiara a gnómové se ukryli ve vzdáleném konci obelisku, ale předtím ještě raději odtáhli Mrakoplavce stranou. Kupelix natáhl svůj dlouhý šupinatý krk a nadechl se tak prudce, že mu vzduch zahvízdal v nozdrách. Gnómové se přitiskli ke stěně. Kupelix si přejel drápy na křídlech po svých mosazných tvářích, až se kolem něj zajiskřilo. Pak zhluboka vydechl do záplavy jisker a jeho dech se zahučením vzplál. Plameny se vrhly na připravené dříví. Nejprve zavířil hustý kouř, pak se objevil světlejší bílý dým a nakonec vyšlehly plameny. Kupelixova velká vypouklá hruď se při výdechu málem převrátila. Pak přestal foukat a kouř se vznesl nehybným vzduchem do skrytých výšin obelisku. „Pojďme na to," řekl Brepta. Gnómové zvesela spěchali pro své nástroje. Vyložili všechno kovové, co si přinesli od Rapalda - měděné hřeby, železné skoby, bronzový řetěz a cínové kbelíky. To vše zamířilo pod kladiva, aby bylo znova roztaveno, odlito a vykováno na součástky motoru. Vnitřek obelisku naplnilo hučení odlévané oceli a rachot kovaného železa. Zář ohně vrhala na mramorové stěny pokřivené stíny hrozných nestvůr. Ty nestvůry byli ale jen gnómové, lopotící se kolem ohně. Kitiara proklouzla kolem malých človíčků zabraných do práce a šla ven. Chladný vzduch ji ovanul jako osvěžující vodní sprcha. Přes stěnu, kterou mikóni navršili až do výše hlavy, viděla chladné hvězdy. Po obloze se táhly pásy jemného oparu, osvětlené vzdáleným světlem. Kitiara pomalu kráčela kolem masivní základny obelisku, až našla Sturma, jak se dívá na modrobílý Krynn. „Docela pěkný," řekla a zastavila se za ním. - 137 -
„Ano," odpověděl Sturm bezvýrazně. „Pořád se sama sebe ptám, jestli se tam někdy vrátíme.“ „Vrátíme. Cítím to, tady." Sturm si poklepal na hruď. „A ty moje vidiny to potvrzují. Zdá se, že ukazují budoucnost. Kitiaře se podařil trochu pokřivený úsměv. „A neviděl jsi mě náhodou na Krynnu, když jsi četl v té tvé budoucnosti? Ráda bych věděla, že i já se tam vrátím." Sturm se snažil vyvolat si v paměti dívčin obraz, ale jeho snaha mu způsobila jen bodavou bolest v hrudi. Zakašlal a řekl: „Dělám si starosti, Kit. Jednáme správně, když jsme ochotní hovořit s tím drakem? Bohové a hrdinové dávných dob byli moudří - věděli, že lidé a draci nemohou žít vedle sebe. Proto byli draci pobiti nebo vyhnáni." Kitiara zapomněla na chlad a zabořila botu do stoupajícího úpatí zdi z červené hlíny. „Překvapuješ mě," řekla. „Ty, který jsi vzdělaný a snášíš většinu tvorů, teď hlásáš nenávist ke všem drakům, i k těm s dobrým původem, jako je Kupelix." „Nehlásám nenávist. Já mu jen nevěřím. Něco od nás chce." „Měl by nám pomáhat jen tak za nic?" Sturm si trhaně popotáhl za konce svého kníru. „Prostě to nechápeš, Kit. Každý, kdo má moc, ať je to drak, skřet, gnóm nebo člověk, ji nebude používat jen k tomu, aby pomáhal ostatním. To je právě to zlo moci - každý, kdo ji má, je jí poskvrněn." „Nemáš pravdu!" řekla hněvivě Kitiara. „Nemáš! Krutý člověk je krutý člověk, ať má jaké chce postavení. Ale mnoho draků znalých magie bylo spojeno i s dobrem. Dobro a zlo sídlí v srdci a v duši. Moc je něco jiného. Mít moc znamená žít. Ztratit moc znamená změnit se v něco menšího, než čím doopravdy jsi." Sturm poslouchal tento krátký výlev v tichém úžasu. Kde je ta Kit, kterou kdysi znával - vášnivá žena milující zábavu, co se uměla vysmát nebezpečí? Ta Kit, co se nesla pyšně jako královna, i když měla v kapse jen pár měďáků? „Kde je?" řekl nahlas. Kitiara se ho zeptala, co tím myslel. „Kde je ta Kit, kterou jsem znával v Útěšíně? Ta dobrá společnice, kamarádka?" Kitiaře zableskla v očích bolest a vztek. „Je tu s tebou." Sturm cítil, jak z ní ten vztek vyzařuje jako teplo z rozpálených kamenů. Kitiara se otočila a zmizela za rohem obelisku. • • • Gnómové ukovali ze železa a mědi mohutný pákový spínač. Zbytek kovu přeměnili na obrovské nátrubky, které se daly upnout kolem přetržených kabelů v Mrakoplavci a uzavřít velikými železnými háky. Tato práce trvala skoro celou noc. Když byla hotova, vyvolal Deštikap uvnitř obelisku krátkou přeháňku, aby se uhasil oheň a rozehnal mrak kouře, který nade vším visel. Kupelix to všechno sledoval ze svého místa. Na nic se neptal; devět a půl hodiny se skoro vůbec nepohnul. Unavení gnómové po tom všem vyšli po rampě do vzducholodi, aby si odpočinuli, a zanechali Kupelixe, aby obdivoval jejich práci. - 138 -
Sturm si také prohlédl kovové součástky, když loudavě večeřel sušené rostliny a studené fazole. Kupelix ho dráždil plody magie - pečenými vepřovými kýtami a džbánky sladké smetany - ale Sturm nabízené pohoštění lhostejně přehlížel. „Jste umíněný člověk," řekl drak, když Sturm pořád přežvykoval svou hubenou stravu. „Zásady nelze zavrhnout, když se stanou nepohodlnými," odpověděl. „Zásady nenaplní prázdný žaludek." „A magie neuklidní prázdné srdce." „Velmi dobře!" zvolal Kupelix. „Vyměňujme si přísloví, která si protiřečí. To je hodnotná zábava." „Až někdy jindy. Nemám náladu na hry," povzdechl si Sturm. „Aha. Vidím za tím tvář krásné slečny Kitiary," řekl drak čtveráckým tónem. „Toužíte po ní, můj milý? Mám se za vás přimluvit?" „Ne!" odsekl Sturm. „Někdy mě opravdu znervózňujete.“ „Vzhledem k tomu, že jsem si neměl s kým promluvit skoro tři tisíciletí, připouštím, že moje znalost etikety je bolestivě zaostalá." „Nicméně vám to dává příležitost, abyste mě poučil," dodal Kupelix. „Budu tak zdvořilý a vznešený jako rytíř. Naučíte mě to?" Sturm potlačil zívnutí. „Není to jen chování a vznešenost naučená u krbu, co dělá rytíře rytířem. Je to věc dlouhého studia a výcviku, života podle Přísahy a Nařízení. Takové věci se nelze naučit v povrchním rozhovoru. A kromě toho pochybuji, že se opravdu chcete něco naučit. Jenom hledáte rozptýlení." „Jste tak nevěřícný," řekl Kupelix. „Ne. Nepopírám, co jste řekl! Slyším to ve vaší mysli dříve, než to řeknete. Jak vás mohu přesvědčit o své skutečné dobré vůli, pane Pochybovači? " „Odpovězte mi na tohle: Proč jste vy, dospělý mosazný drak, natrvalo uvězněný ve věži na podivném měsíci ovládaném magií?" „Jsem Strážce nových životů," řekl Kupelix. „Co to znamená?" Drak pohodil krkem ze strany na stranu, jako by se díval po někom, kdo tajně naslouchá. „Strážím tajnou schránku se zárodky dětí svého plemene." Když se Sturm na něj dál díval hodně nechápavě, řekl nahlas: „Vejce, můj drahý neznalý smrtelníku. V jeskyních pod obeliskem leží dračí vejce. Mým úkolem je opatrovat je a chránit před necitlivými tvory, jako jste vy." Jeho veliká ústa se roztáhla do širokého úsměvu. „Nechtěl jsem vás urazit, samozřejmě." „Neurazil jsem se." Sturm se podíval na podlahu - světlá červeň byla protkaná proužky barvy vína. Snažil se představit si hnízdo s dračími vejci dole pod obeliskem, ale nějak mu to nešlo na rozum. „Jak se sem dostala? Mám na mysli ta vejce," řekl. „Nevím to určitě. Narodil jsem se zde a mezi těmito stěnami jsem vyrůstal z malého dráčete až do dospělého draka. Moje vejce bylo z ostatních vybráno, aby se vylíhlo a stal se z něj Strážce nových životů." Sturmovi se zatočila hlava. Klesl na podlahu. - 139 -
„Kdo sem nakladl vejce a postavil tuhle věž?" zeptal se. „Mám na to takovou teorii," napodobil Kupelix gnómy. „Před třemi tisíci lety, když byli draci vyhnáni z Krynnu, odvedl Paladin ty zlé do Věčné nicoty, negativní roviny, kde měli zůstat až do dne konce světa. Draci spojení se silami dobra však také opustili země lidí. Paladin uzavřel smlouvu s Gileanem, bohem neutrality, který měl pochopení pro naši situaci a zařídil, aby byla část dračích vajec sesbírána a uložena zde jako záloha pro případ, že by se zlí draci vrátili. Dal postavit věž a nechal mě vylíhnout." „Kolik druhů dračích vajec tu leží?" „Některé rody mosazných, bronzových a měděných draků. Celkem čtyři sta devadesát šest. Je to spojený duch těchto nenarozených draků, co je základem té magické síly, prostupující Lunitár." „Čtyři -" Sturm si poposedl. Skoro cítil, jak se to množství tvorů pohybuje pod tlustou mramorovou deskou. Tolik draků! „Kdy se vylíhnou?" zeptal se. „Zítra nebo nikdy." Sturm se dožadoval lepší odpovědi, až Kupelix nakonec řekl: „Gilean zahalil celý úkryt pláštěm nečinnosti. Jenom bůh nebo mocné kouzlo by zvedlo tento plášť a přimělo vejce, aby se vylíhla. A teď tedy o mně víte všechno," dodal drak. „Věříte mi?" „Skoro. Mohl bych ta vejce vidět?" Kupelix se poškrábal na lesklé hrudi jedním z drápů na předních nohou. Sturm sebou při tom skřípavém zvuku celý trhl. „Tím si nejsem jistý - " „Vy mi nevěříte?" „Dobrý zásah, smrtelníku! Uvidíte je tedy. Bude to pohled, jaký ještě oko smrtelníka nespatřilo. Hmm." Drak zvedl jednu nohu velikou jako strom a ohnul své ptačí drápy. „Musím varovat mikóny. Žijí dole v jeskyních, udržují vejce čistá a každý den je obrací, aby se žloutky neusadily. Určitě by vás zabili - tedy pokud byste se tam odvážili bez mého svolení." Kupelix se znovu usadil a načechral si křídla. „Řeknu o tom mikónům, ale musíte si dát pozor, abyste se vajec nedotli. Mikóni mají tak hluboký ochranný instinkt, že ani můj zásah by jim nezabránil, aby vás neroztrhali úd po údu, pokud byste se vajec byť jen sebeméně dotkli." „Budu to mít na paměti," řekl Sturm. Postavil se, aby odešel. „Mohu pozvat ostatní?" „Proč ne? Jsem si jistý, že ti malí človíčci z toho budou celí pryč." „Díky, draku." Sturm kývl hlavou a zamířil do ztichlé vzducholodi. Když vešel dovnitř, Kupelix roztáhl křídla a telepaticky poručil svítícím mravencům, aby zhasli. Světlo se z jejich těl začalo vytrácet a mikóni jeden po druhém slézali dolů a cupitali zpět do děr v podlaze. Kitiara vstoupila do potemnělého obelisku. „Kde jsou všichni?" zavolala. „V létajícím stroji," řekl Kupelix, skrytý ve stínech nad ní. Kitiara sebou při zvuku jeho hlasu překvapeně trhla. „Měl byste lidi varovat, že jste tady," napomenula ho. „Zbylo něco k jídlu?" Objevil se před ní prostřený stůl se zapálenými svíčkami. Chutné telecí kotlety, - 140 -
chléb a rozpuštěné sladké máslo čekaly jen na ni. Vysoký pohár z průsvitného skla byl až po okraj naplněný silným červeným vínem. Kitiara odsunula židli s vysokým opěradlem čalouněnou sametem a posadila se. „Co slavíme?" zeptala se. „Neslavíme nic," odpověděl z výšin drak. „Jen takové přátelské gesto." „Jsme přátelé?" zeptala se Kitiara s plátkem telecího napíchnutým na vidličce. „Ano. A doufám, že budeme ještě daleko lepší přátele. „Žena by si mohla vést hůř," řekla Kitiara, upíjejíc vína. Nebylo to vůbec víno z hroznů, ale z nějakých bobulí. Svou kyselostí pročišťovalo ústa. „Dobré." Kitiara si nebyla jistá, jak jinak to víno popsat. „Jsem rád, že vám chutná. Je mi vždy potěšením, když pro vás mohu něco udělat, Kitiaro. Smím vám říkat Kitiaro? Vy si mých drobných dárků vážíte, na rozdíl od toho Ostromeče. Ten je tak upjatý a zdvořilý - divím se, že se při holení nerozkrájí." Kitiara se zasmála. Drakova metafora byla docela výstižná. „Smějete se velmi půvabně," řekl Kupelix. „Opatrně," usmála se Kitiara. „Kdybych nebyla tak dbalá, myslela bych si, že mě chcete svést." „Mám pouze radost z vaší společnosti." Ozvalo se mocné zašustění, jak drak přeletěl z jedné strany obelisku na druhou. Plameny svíček na stole před Kitiarou se zachvěly v rozvířeném vzduchu. „Pan Ostromeč a jeho gnómští společníci brzy sestoupí do jeskyní pod věží," řekl Kupelix. Pověděl Kitiaře o úkrytu s dračími vejci. „Chtěl bych, abyste mne, zatímco budou dole, navštívila v mém soukromém příbytku." Obrovské tělo mosazného draka se vynořilo z temnoty a přistálo s nekonečnou lehkostí a elegancí před stolem, za kterým Kitiara seděla. „Proč?" zeptala se a nepodařilo se jí přitom zcela potlačit zajíknutí v hlase. Kousek nad ní - určitě ne dál než šest stop - zasvítily Kupelixovy oči, zelené koule větší než tři pěsti. Svislé černé zornice vypadaly jako průrvy vedoucí do temné propasti. Když si drak Kitiaru prohlížel, ještě víc se zúžily. „Slyšel jsem o vašem životě a názorech a vy rovněž můžete nahlédnout do mých tajemství," řekl. „Jenom to neříkejte ostatním. Žárlili by." „Ani slovo," slíbila Kitiara. Mrkla na něj a Kupelix vymrštil svůj rozeklaný jazyk. Když se jím dotkl její ruky, Kitiara ucítila, jak se jí v ruce rozlévá teplé brnění. „Takže zatím." Kupelix roztáhl křídla, až jimi narazil do vzdálených stěn. Jediným odrazem svých mohutných zadních nohou se vznesl do vzduchu a zmizel nahoře v temnotě. Kitiařino srdce začalo pomalu bít normální rychlostí. Brnění v její paži zvolna ustávalo. Natáhla se po sklence s vínem, ale ruka se jí tak třásla, že ke svému překvapení shodila pohár ze stolu. Spadl na zem a rozbil se. „U Propasti!" zaklela se zaťatou pěstí.
- 141 -
23 Hluboko v jeskyních GNÓMOVÉ PŘIJALI KUPELIXOVO POZVÁNÍ s typickým nadšením. Nové kovové součástky do Mrakoplavce musely nějakou chvíli chladnout, než je mohli namontovat, a nabízený sestup do jeskyní jim velmi vyhovoval. Převrátili vzducholoď vzhůru nohama, jak se sháněli po náležitém vybavení: samozřejmě potřebovali tužky a papír, provaz, pásmo a patřičné přístroje, kterými zaměří rozmístění jeskyní. Tesařík vytáhl velké rovnoramenné váhy pro přesné zvážení reprezentativního vzorku dračího vejce. „Ne," varoval ho Sturm. „Nikdo se nesmí vajec vůbec dotknout. Ani trochu." „Ale proč?" zeptal se Deštikap, který teď nosil svůj nepromokavý plást po celý den. „Mikóni mají rozkaz zabít každého, kdo by se jich dotkl," řekl Sturm. „Ani Kupelix nemůže ten rozkaz zrušit." Tesařík váhavě své váhy odložil. Dvě hodiny před úsvitem přišli Sturm a gnómové k jednomu z velikých kulatých otvorů v podlaze obelisku. Kupelix se tyčil na římse nad nimi a Kitiara, která postávala u vchodu, se bavila pohledem na to, jak se gnómští průzkumníci seřazují. Někteří z nich, zejména Měřínek, byli tak ověšení výzbrojí, že sotva stáli na nohou. Jediné, co si na sestup vzal Sturm, byl kotouč lana, které měl přivázané k rameni a omotané kolem hrudi. „Doufám, že nehodláte po tomhle slézat dolů," řekl nevzrušeně Kupelix. „To by mohlo způsobit hodně těžkostí." „Jak jinak se ale dostaneme dolů?" „Když dovolíte mikónům, aby vás tam vzali." Sturmovy oči se zúžily. „Jak to udělají?" „Je to opravdu velmi jednoduché," řekl Kupelix. Zavřel ústa a sklonil hlavu, jak to obvykle dělával, když telepaticky mluvil s mravenci. V dírách se objevily tvrdé obrněné hlavy, a než mohl Sturm něco namítnout, stálo před průzkumnou družinou šest mikónů. „Mravenci mohou vzít každý po dvou gnómech - ten šestý je pro pana Ostromeče." Sturm se otočil ke Kitiaře. „Jsi si jistá, že nezměníš názor a nepůjdeš s námi?" Kitiara zavrtěla hlavou. „Díky, už jsem toho na tomhle měsíci prozkoumala dost." Gnómové už šplhali na své mikóny, měřili si je, osahávali a proklepávali je od kusadel až po zadečky. Skelně hladcí mravenci neměli pro nasedání a jízdu žádné úchyty na ruce ani na nohy. Po krátké debatě (ukončené Sturmovým netrpělivým vzdychnutím) vyrobili z kousků provazů docela přijatelné opratě a uzdy. Po celou dobu tohoto nedůstojného zacházení stáli mikóni nehybně jako sochy. Ani jejich neposedná tykadla se nepohnula. Prskavec si klekl na všechny čtyři a Brepta se mu postavil na záda, aby vylezl do sedla. Pořád byl ale ještě moc krátký a nedosáhl mravenci na klenutou hruď. Koukal se ho snažil vysadit. Zabořil do jeho pozadí rameno a obě ruce a ze všech sil tlačil. Brepta stoupal po ohnutém krystalovém krunýři stále výš a výš, až přepadl po hlavě přes mravenčí tělo na druhou stranu. Naštěstí něco měkkého zbrzdilo - 142 -
jeho pád - byl to Ptakohlásek. Sturm si uvázal na svém provazu smyčky místo třmenů a vyhoupl se na mikóna. „Je to, jako kdybych seděl na soše, " řekl, když se vrtěl, aby se usadil. „Tvrdé a studené." Gnómové následovali Sturmova příkladu s třmeny a podařilo se jim na mravence nasednout jen s několika menšími modřinami. Dvojice tvořili Brepta s Prskavcem, Ptakohlásek s Koukalem, Tesařík s Deštikapem a Provazník pochopitelně s Měřínkem. Křídlonožka jel sám. „Jak se ty věci řídí?" zamumlal Tesařík. Obří mravenec měl sice kolem krku provizorní opratě, ale nebylo jak ovládat zvíře, které nedýchá. „Nemusíte je řídit," řekl drak. „Řekl jsem jim, aby vás vzali do jeskyně, počkali tam na vás a přivezli vás zpět. Neodchýlí se od mých pokynů, tak se je nesnažte přelstít. Pevně se držte a užijte si jízdy." „Jste připraveni, kamarádi?" zeptal se Brepta a mávl rukou. „Připraveni!", „Zcela připraveni!", „Jedem!" zněly odpovědi. Sturm si omotal provaz kolem sevřené pěsti a přikývl. Mikóni se dali do pohybu a družina byla pryč. Sturmův obří mravenec šel na svých šesti vytáhlých nohách pevným krokem, i když jeho pohupování ze strany na stranu bylo pro rytíře, uvyklého na pohyb nahoru a dolů při jízdě na koni se čtyřma nohama, trochu nezvyklé. Sturm měl nohy jen několik palců nad zemí, ale mikón ho bez obtíží odnášel k nejbližší díře. Očekával, že mravenec sestoupí dírou, jako když jde člověk po točitém schodišti, ale to se nestalo. Mikón šel do díry hlavou napřed, a jak se ohýbal, převracel Sturma stále více dopředu. Sturm se předklonil, pevně přitiskl hruď ke klenutým mravenčím zádům a rukama a nohama sevřel jeho tělo. Mikón sestoupil po svislé stěně otvoru a vynořil se hlavou dolů v klenuté jeskyni. Užaslý Sturm se ho držel ze všech sil. Mikóni, na kterých jeli gnómové, sestoupili stejným způsobem. Provázely je přitom výkřiky nadšení a hrůzy, odrážející se od mléčných porcelánově modrých stěn. Ze stropu jeskyně vyrůstaly mohutné krápníky dlouhé třicet až čtyřicet stop, u paty až deset stop široké. Bledě modré útvary svítily svým vlastním matným světlem. Stěny a strop (Sturm se přistihl, že na ně udiveně zírá) byly pokryté vrstvou tvrdých modrobílých krystalů. Vypadaly jako led, ale ostnatá chodidla mikónů na nich pevně držela a nikdy nesklouzla. Sturmův mikón šel po dobře vyšlapané stezce mezi studenými hroty. Urazil asi třicet kroků po stropě jeskyně, pak se náhle otočil a sestoupil po stěně přímo dolů. O sto stop níže se narovnal a pokračoval napříč podlahou jeskyně, která byla pokrytá něčím, co se podobalo velkým útržkům starého pergamenu a červené kůže. Tyto útržky poletovaly kolem mravenčích nohou, dokud se všichni nezastavili ve vyrovnané řadě přímo pod otvory v podlaze obelisku, které teď byly vysoko nad jejich hlavami. Všude kolem nich klenutá jeskyně matně světélkovala. Připomínalo to světlo Solináru, couvajícího k novu, ale záře přicházela ze všech stran a nevrhala žádné stíny. • • • - 143 -
Když Sturm a gnómové odjeli do jeskyní, Kitiara neklidně čekala u přídě Mrakoplavce. Výkřiky gnómů - napůl nadšené, napůl zděšené - utichaly, jak je mravenci unášeli dál do jeskyní. Kupelix se snesl na podlahu vedle vzducholodi. „Jste připravená, má drahá?" zeptal se. Kitiara se kousla do rtu a otřela si dlaně o rukávy. „Jistě, " řekla. „Jak se dostanu nahoru?" „Nejjednodušší bude, když vás tam vynesu." Kitiara si ho nejistě prohlížela. Kupelixovy přední nohy byly ještě malé ve srovnání s mohutnýma zadníma nohama, které mohly snadno rozdrtit osla. Když si drak všiml, že Kitiara váhá, řekl: „Když mi vylezete na záda a posadíte se mi obkročmo kolem krku, poletím s vámi velmi opatrně na vrchol obelisku." Při těchto slovech položil bradu na studenou podlahu. Kitiara přehodila jednu nohu přes jeho dlouhý šlachovitý krk. Drakovy šupiny byly tak tvrdé a studené, jak Kitiara očekávala. Bylo to živé tělo, ale spíše to působilo jako skutečná mosaz. Kupelix zvedl hlavu a Kitiara cítila, jak se pod lesklými šupinami napínají svaly. Když drak roztáhl křídla a prudce se vznesl do vzduchu, naklonila se k drakově šíji a chytila se za okraje dvou šupin, aby z draka náhodou nesklouzla. Stěny v dolní třetině obelisku tvořily čtverec. Od místa, kde obelisk lemovala jedna obzvláště těžká plošina, se však začaly sklánět dovnitř a omezovaly drakovi možnost pohybu. Kupelix zamával křídly a zachytil se římsy svýma silnýma zadníma nohama. Když odskočil stranou, sklouzly jeho nohy se čtyřmi prsty po římse, která se tímto pohybem za staletí značně ohladila. Kitiara pohlédla dolů drakovi přes rameno. Mrakoplavec vypadal jako hračka pro děti a z otvorů, které teprve před chvílí pohltily Sturma a gnómy, se staly pouhé inkoustové tečky na karmínově červené stránce. Kupelix přešel k vodorovnému pilíři, který vedl od římsy na severu k východní straně obelisku. Šel po pilíři bokem až skoro doprostřed obelisku. „Pevně se držte!" řekl a skočil. Tak vysoko v obelisku už nebyl dostatek místa, aby mohl Kupelix letět, a tak držel křídla složená. Vyskočil o třicet sáhů výš, kde byl obelisk už opravdu těsný. Kitiara otevřela oči. Podlaha čtyři sta stop pod nimi byla jen rozmazaný růžový čtverec. Nad nimi obelisk náhle končil rovným kamenným stropem. Kitiara se pevněji chytila dračího krku. Obrovským tělem projelo zachvění. „Lechtáte mě," řekl Kupelix - pro draka velmi nezvyklým způsobem. Hrozivě zahnutý dráp na přední straně jeho pravého křídla se přiblížil ke Kitiaře. Přejel po místech, kde se Kitiara držela, a poškrábal krk tam, kde to lechtalo. „Budete ještě skákat?" zeptala se Kitiara a snažila se potlačit úzkost v hlase. „Ne. Teď už to bude jenom šplhání." S velkou pomocí drápů na svalnatých nohách drak obratně vyšplhal zbývajících několik sáhů. Zastavil se, až když jeho rohatá hlava narazila do stropu, který je odděloval od nejvyšší části obelisku. Kitiara očekávala, že vysloví nějaké kouzelné slovo, které jim otevře cestu, ale Kupelix se místo toho opřel svou hranatou hlavou do kamenné desky a ze všech sil na ni zatlačil. Krk se mu pod tlakem ohnul a Kiti- 144 -
aru sevřely svaly na mohutných křídlech. Když už se chystala něco namítnout, veliká část desky zdráhavě povolila. Kupelix ji tlačil nahoru, až stála na hraně. Sehnul hlavu a Kitiara sesedla uvnitř jeho soukromého obydlí. Nohy jí na mramoru uklouzly a chvíli se skoro zdálo, že se na ni vrhne vzdálená podlaha hluboko pod ní. Kitiara ustoupila dál od otvoru a tiše vydechla úlevou. „Arryas širak!" řekl drak. Velká koule na samém vrcholku stropu zaplála jasným světlem. Kitiaru udeřily do očí podrobnosti drakova doupěte: hromady starých knih a svitků, svícny, kadidelnice, pánve na žhavé uhlí a další magické předměty vytepané z pravého zlata. Na stěnách visely čtyři tapiserie, které byly tak staré, že se jejich spodní okraje drolily na prach. Jedna z nich, široká i vysoká patnáct stop, znázorňovala Humu Kopiníka, jak sedí na draku chrlícím oheň a probodává obyvatele panství Královny Temnot. Jeho brnění bylo vyšito zlatou a stříbrnou nití. Na další velké tapiserii byla mapa Krynnu. Neznázorňovala jen zemi Ansalon, tak jak to znala Kitiara, ale bylo na ní i množství dalších zemí na severu a na západě. Třetí tapiserie zobrazovala shromáždění bohů. Byli tam všichni - bohové dobra, neutrality i zla, ale co Kitiaru opravdu zaujalo, bylo vyobrazení Královny Temnot. Takhisis stála stranou od bohů dobra a neutrality - vznešená a opovržlivá. Tkadlec ji učinil nejen krásnou, ale i děsivou - měla šupinaté nohy a ostnatý ocas. Když šla Kitiara kolem té velké postavy, byl výraz na její tváři střídavě krutý, pohrdavý, nepřátelský a okouzlující. Kitiara by vydržela stát a hledět na ni pořád, kdyby Kupelix nevrátil kamennou desku zpět na místo a nezměnil ji tak znovu v podlahu. Několik tun mramoru zarachotilo a vytrhlo Kitiaru ze zadumání. Poslední tapiserie byla nejzáhadnější. Podobně jako souhvězdí Hiddukel, i ona znázorňovala váhy, tyto váhy však byly neporušené. Na pravé misce leželo vejce, na levé byla silueta člověka. Kupelix s dupotem přešel po desce a jeho drápy přitom klapaly o kámen. „Rozumíte tomu obrazu?" zeptal se. „Nejsem si jistá," odpověděla Kitiara. „Co to má být za vejce?" „Co si myslíte?" „Jestli je to dračí vejce, pak si myslím, že ten obraz představuje svět v rovnováze mezi draky a lidmi - pokud jsou draci jen vejce." „Velmi dobře," řekl Kupelix. „Toto je také to nejjednodušší vysvětlení. Ale existuje i mnoho dalších." „Kdo udělal ty tapiserie?" „Nevím. Možná bohové. Ty tapiserie tu byly ještě přede mnou." Drak přešel k největší hromadě knih, opřel se o ni a natáhl si ocas před sebe. Kitiara si hledala vhodné místo k sezení. Převrátila velký černý kotel ze železa vykládaný stříbrnými runami a posadila se na něj. „Tak," řekla. „Proč jste chtěl mluvit zrovna se mnou?" „Protože jste jiná než ostatní. Ten pan Sturm, já sice rád debatuji, ale s ním stačí mluvit pět minut a máte ho celého přečteného. Je velmi otevřený a cílevědomý, nemyslíte?" Kitiara pokrčila rameny. „Je to dobrý společník, pokud nevnucuje ostatním své - 145 -
úzkoprsé hodnoty. Někdy je těžké mít ho ráda." „A milovat?" zeptal se drak mazaně. „Těžko! Nevypadá špatně, je urostlý. Ale jen žena naprosto jiné povahy, než jsem já, by si mohla získat jeho srdce." Kupelix naklonil hlavu na stranu. „Jaké povahy?" „Nevinná, prostá. Nějaká, co by se hodila k jeho rytířskému pojetí čistoty." „Aha," řekl drak. „Žena neposkvrněná touhou." Kitiara se zasmála tím svým pokřiveným úsměvem. „Ne tak docela." „Ha!" Kupelix se opovržlivě zasmál a vrazil přitom do šest stop vysokého stohu knih. Ze zažloutlých pergamenů se zvedla oblaka prachu. „Toto se mi na vás právě líbí, má drahá. Jste tak upřímná, a přesto nepředvídatelná. Ještě nejsem schopen proniknout do vaší mysli." „Ale zkusil jste to, že ano?" „Ano. Je důležité vědět, co si myslí nebezpeční smrtelníci." Kitiara se zasmála. „Jsem nebezpečná?" „Velmi. Jak jsem už vysvětlil, pan Ostromeč je pro mne otevřená kniha. Myšlenky gnómů poletují jako pobláznění motýli, ale vás, má drahá Kitiaro, je třeba dlouho sledovat. „Přišel čas, abyste mi odpověděl na několik otázek, draku," řekla Kitiara a položila si ruce na kolena. „Co to od nás chcete? Co chcete ode mě?" „Už jsem vám to řekl," odpověděl Kupelix a otočil krkem ze strany na stranu. „Chci opustit tuto věž a letět na Krynn. Mám už dost toho být zavřený v kleci, nemít nikoho, s kým bych si popovídal, a nemít co jíst kromě zbytků, které mi mohou sehnat mikóni." „Nás ale krmíte docela dobře," namítla Kitiara. „Nerozumíte základnímu pravidlu magie. Malé množství hmoty lze změnit jen velkým množstvím energie. Takhle to funguje. Co je pro vás vydatné jídlo, nebyl by pro mne ani zákusek." „Jste velký a silný," řekla Kitiara. „Proč si cestu ven neprorazíte?" „A mám si nechat spadnout ty kameny na hlavu?" Kupelix si pohladil své nafialovělé tváře. „To by těžko splnilo svůj účel. A kromě toho," jeho oči se znovu zúžily, „je tu geas, magický zákaz, abych poškodil tuto stavbu. Zkoušel jsem to mockrát. Použil jsem na mikóny spoustu zaklínadel, abych je přiměl zbořit tuto věž, ale neudělali to. Působí tu vyšší moc, kterou by mohla překonat jen třetí síla. Vaši důvtipní malí přátelé jsou touto silou, má drahá. Jejich vynalézavé malé hlavičky mohou vymyslet stokrát víc plánů než vy nebo já." „A žádný z nich nebude praktický." „Opravdu? Opět mne překvapujete, drahá smrtelná dívko. Copak vás tito gnómové nedopravili na Lunitár?" Kitiara namítla, že to byla náhoda. „Náhody jsou jen neočekávané eventuality," řekl drak. „Dá se jim pomoci." Když to Kupelix řekl, Kitiara se ohlédla přes rameno a uviděla Královnu Temnot, jak povýšeně hledí z tapiserie. „Co uděláte," začala, ještě než odvrátila zrak od - 146 -
té hypnotizující tváře, „pokud vás odtud dostaneme?" „Samozřejmě poletím na Krynn a usadím se tam. Velmi toužím poznat svět smrtelníků s tím jeho křiklavým činorodým životem." Kitiara posměšně zasupěla. „Copak se děje?" zeptal se Kupelix. „Myslíte si, že život na Krynnu je podivný! Za co ale pak považujete ty bytosti, co žijí kolem vás?" řekla Kitiara. „Pro mne jsou normální. Jsou jediné, co znám, a nudí mě. Zkoušela jste někdy mluvit o filozofii s živým stromem? To můžete zrovna tak mluvit do skály. Věděla jste, že rostlinný život na Lunitáru je tak slabý a pomíjivý, že ani nemá vlastní magickou auru? Jenom díky všeprostupující síle mých společníků ve vejcích je tu vůbec nějaký život." Kupelix mohutně vzdychl. „Chci vidět oceány, lesy a hory. Chci mluvit s moudrými smrtelníky všech ras, abych si rozšířil své znalosti za hranice těchto prastarých knih." Kitiara konečně pochopila. „Chcete moc," řekla. Kupelix zaťal své přední drápy v pěst. „Pokud vědění je moc, pak odpověď je ano. Toužím se osvobodit z tohoto dokonalého vězení. Když moji mikónští průzkumníci objevili gnómskou vzducholoď, poprvé jsem začal doufat, že bych mohl utéct." Kitiara chvíli mlčela. Pak znovu promluvila, pečlivě volíc slova: „Nebojíte se odplaty, pokud utečete?" Drak se zarazil překvapením. „Čí odplaty?" „Těch, co postavili obelisk. Když stojí vězení, pak je někde pravděpodobně dozorce." „Bohové spí. Gilean Šedý cestovatel, Sirion i Reorx popustili uzdu osudu. Cesta je volná pro činy. Samotná skutečnost, že jste přiletěli na Lunitár, to potvrzuje. Za Humových časů by taková věc nebyla vůbec strpěna," řekl Kupelix. Bohové spí, uvažovala Kitiara. Každý schopný člověk má volnou cestu! Takové a podobné myšlenky se jí honily hluboko v hlavě. Určitě je to pravda, drak to musí vědět. „Řekni mi, o čem přemýšlíte?" řekl Kupelix. „Zneklidňuje mne to, když takhle mlčíte." Kitiaře se zrodil v hlavě odvážný nápad. „Uvažoval jste už o tom, co budete dělat, až přiletíte na Krynn?" zeptala se. „Vaše knihy jsou staré. Hodil by se vám průvodce." „Máte někoho na mysli, má drahá?" „Málokdo zná Ansalon tak dobře jako já," odpověděla Kitiara. „Na svých cestách jsem se dostala daleko. Mohli bychom cestovat po světě společně a užívat toho, co nám to přinese." Podívala se drakovi do očí. „Jako společníci.“ Kupelix zasípěl, vypískl jako konvice na kávu a plácl se rukama do boků. Napodobování lidských gest mu skutečně šlo docela dobře. „Má drahá, týráte mne smíchem! Umírám!" zvolal. Kitiara se zamračila. „Proč se smějete?" „Mluvíte o společnictví s drakem stejně samozřejmě, jako já mluvím o svých služebnících mikónech. Myslíte si snad, že vy a já jsme si rovni? To je vtip k po- 147 -
pukání!" Kupelix se veselím zakymácel tak silně, až se prudce udeřil do hlavy o stěnu za ním. To ho uklidnilo, ale Kitiara vyskočila na nohy, hluboce uražená. „Přeji si odejít!" zvolala. „Nevidím důvod, proč bych tu měla sedět a být vám k smíchu." „Posaďte se," řekl Kupelix bodře. Když ale Kitiara zaujala vzdorný postoj, švihl po ní ocasem a Kitiara v mžiku ležela na mramorové podlaze. „Ujasněme si jednu věc, má drahá. Na žebříčku života stojím mnohem výš než vy. A moji hosté se ke mně budou chovat slušně, ano?" Kitiara si třela natlučené pozadí a neřekla nic. „Tváří v tvář jednomu z největších tvorů, kteří kdy žili, se chováte domýšlivě. Čím to, že jste tak pyšná?" „Jsem tím, čím jsem se stala," řekla Kitiara stručně. „Ve světě, kde žijí většinou nevzdělaní sedláci, jsem se stala válečníkem. Beru, když můžu, a dávám, když se mi zlíbí. Nepotřebuji vás, draku. Nepotřebuji nikoho." „Ani Tanise?" Kitiařina tvář potemněla. „Buďte úplně klidná. I váš veliký ctitel Sturm by dokázal poznat, že vám srdce křičí jeho jméno. Kdo je ten člověk a proč ho milujete?" „Není to člověk, je to napůl elf, pokud to musíte vědět." Kitiara se hluboce nadechla. „A nemiluju ho." „Skutečně? Že by se můj smysl pro tyto věci tolik mýlil? Rád bych si poslechl něco o Tanisovi," řekl Kupelix Stiskl rty a rozverně napodobil lidský úsměv. „Prosím!" „Chcete to slyšet, jen abyste se mi mohl vysmívat." „To ne! Lidské vztahy mne okouzlují. Musím jim porozumět." Kitiara si znovu sedla na převrácený kotel. Hleděla do prostoru a spořádala si v hlavě obrazy ze své minulosti. „Sama bych Tanisovi ráda rozuměla," řekla. „Jsem ženou v mužské hře, válce, a to vás dá dohromady s nejrůznějšími lidmi. Většinou jsou to opovrženíhodné bandy tyranů a hrdlořezů. Když jsem byla mladší, musela jsem vybojovat řadu soubojů s muži, kteří mi chtěli poroučet a využívat mě, až jsem se stala tak tvrdou a chladnou jako ocel, co nosím." Dotkla se jílce svého meče. „A pak přišel Tanis. Jednou na podzim před několika lety jsem byla na cestě do Útěšína. Letní válečná tažení jsem měla za sebou a můj poslední velitel mě vyplatil. S kapsou plnou stříbra jsem jela na jih. V lese mě přepadla banda skřetů. Šíp mi vyřídil koně a já jsem byla sražena na zem. Skřeti vylezli ze křoví se sekyrami a kyji, aby mě dorazili, ale já jsem na ně vleže pěkně čekala. Když se přiblížili, zaútočila jsem na ně dřív, než stačili mrknout okem. Dva jsem zabila okamžitě a pohrávala jsem si se zbylýma dvěma. Skřeti jsou překvapivě špatní zloději a v čestném souboji jsou ještě horší. Jeden z nich zakopl a nabodl se na svou vlastní zbraň. Na druhém jsem nechala znamení svého meče a on křičel jako pominutý. Chystala jsem se toho neřáda dorazit, když vtom z houští vyskočil ten nádherný mladík s lukem. Na chvilku mě vylekal, protože jsem si myslela, že je s těmi skřety. Než jsem se stačila pohnout, zabil toho posledního skřeta šípem s husím brkem. V tu chvíli jsem si uvědomila, že si myslí, že mě zachránil." Odmlčela se a po rtech jí přelétl náznak úsměvu. „Je to směšné, ale v tom oka- 148 -
mžiku jsem šílela vzteky. Ten skřet byl můj a Tanis mi ho vzal. Šla jsem po něm, ale on ustupoval tak dlouho, až mě ten vztek přešel. Jak jsme se potom nasmáli! Díky němu jsem se cítila dobře, to ano. Nikomu se to už dlouho nepodařilo. Samozřejmě jsme se brzy stali milenci, ale bylo to víc než to. Spolu jsme jezdili, lovili a vůbec prováděli nejrůznější věci. Žili jsme, rozumíte? Žili jsme." „Proč vaše láska skončila?" zeptal se Kupelix tiše. „Chtěl, abych zůstala v Útěšíně, ale já jsem to nemohla udělat. Snažila jsem se ho přimět k tomu, aby se vydal na cesty se mnou, ale nebojoval by za peníze. Jak jsem už řekla, je to napůl elf. Jeho elfí matka ho počala s nějakým námezdným lotrem a Tanis měl pro vojáky ve svém srdci hodně chladné místo." Kitiara zaťala pěsti. „Kdyby Tanis bojoval po mém boku, nikdy bych ho neopustila, dokud bych měla v těle poslední kapku krve." Plácla se do kolena. „S Tanisem byla opravdu zábava a v tomto byl mnohem lepší společník, než je Sturm, který je vždycky vážný. Ale přišel čas, kdy jsem si musela zvolit mezi jeho způsobem života a svým. Zvolila jsem a teď jsem tady." „Jsem rád, že to tak je," řekl Kupelix. „Pomůžete mne osvobodit?" „Zpátky k tomu, s čím jsem začali? Jakou to má pro vás cenu?" Kupelix zvedl uši, až se žilnaté blány za nimi postavily. „Nebojíte se o svou vlastní bezpečnost?" zeptal se dunivým hlasem. „Nesnažte se blufovat, draku. Pokud byste snad chtěl používat hrozby, vyhrožoval byste Breptovi, Ptakohláskovi a Prskavci, než jsme sem přišli. Nedokážete nás nutit, abychom vám pomohli. Nejste ten typ draka." Kupelixův výhružný postoj se náhle zhroutil. I z hlasu se vytratila okázalá hrozba. „Pravda, pravda," řekl. „Jste jako břitva, Kit. Umíte tnout hluboko, a bez velké námahy." Kitiara posměšně zasalutovala. „Klamání a hrozby pro mě nejsou nic nového," řekla a postavila se. Na rameno jí dopadl tenký pruh světla, který přicházel ze štěrbinovité-ho okna ve stěně obelisku. „Zvažte, draku, co jsem říkala o společnictví. Nemuselo by to být na celý život, jen na rok nebo dva. Udělejte to pro mne a já budu vaším mluvčím. Místnost se rozjasnila záplavou slunečního světla. Magická koule na stropě potemněla a zhasla. V přirozeném světle Kitiara spatřila, že drakovy knihy a svitky jsou mnohem zchátralejší, než si myslela. I tapiserie byly zteřelé. Uprostřed toho rozkladu byla drakova tíseň mnohem jasnější. Jednou Kupelix nebude mít co číst ani studovat, zbude mu jen hromada plesnivého papíru. „Kolik století budete ještě žít?" zeptala se Kitiara. Drakovy oči se zúžily. „Velmi mnoho." „Možná se objeví někdo jiný a pomůže vám utéct. Ale pomyslete na to, jak osamělý tu budete. Žádné knihy ani tapiserie, žádná společnost." „Společnictví... jeden rok?" řekl Kupelix. „Dva roky," řekla pevně Kitiara pevně. „Jen zlomek dračího života." „Pravda, pravda." Kupelix dal Kitiaře své slovo, že až se vrátí na Krynn, bude s ní dva roky cestovat. Kitiara se protáhla a široce se usmála. Cítila se dobře. Přiveze si z tohoto bláz- 149 -
nivého letu na rudý měsíc víc než jen větší sílu svalů. Přiveze si draka, živého draka - jako svého společníka na celé dva roky! „Bude to velké dobrodružství," řekla Kupelixovi. Kupelix cvakl čelistmi. „Nepochybně." Kitiara přešla k oknu, aby se nadechla čerstvého vzduchu. Z vrcholku obelisku vyšlehl s mohutným zapraskáním blesk, jak se magická energie uvolňovala směrem k obloze rudého měsíce. Když záblesky ustaly, Kitiara se podívala dolů do údolí. „Lunitářané se hýbou!" vykřikla. „Samozřejmě. Vždyť je den, čas jejich pohybu," řekl Kupelix. „Ale oni se řadí do šiků! Myslím, že se chystají zaútočit." • • • Mikóni nejevili žádné známky pohybu, a tak Sturm oznámil, že dál půjdou raději pěšky. Gnómové už se uvolnili ze sedel a slézali ze svých mravenců. Když Sturm sesedl, poplácal mikóna po hlavě - dělal to tak ze zvyku od té doby, co měl svého prvního koně. Obří mravenec zvedl hlavu ve tvaru klínu a sklapl kusadla. Bylo to potěšením? ptal se Sturm. Těžko říct. Smetí kolem nich sahalo Sturmovi po kolena a gnómům až po pás. Sturm uviděl Koukala, jak zkoumá lupou kousek červené kůže. „Hm, nevypadá to jako rostlinný materiál," řekl. Tesařík zkusil něco napsat na hebkou jemnou látku připomínající pergamen, ale tužka na ní nezanechala žádnou stopu. Látka byla příliš hebká a vláčná. Sturm ji zkusil roztrhnout, ale nepodařilo se mu to. „Byly by z toho skvělé boty," řekl. „Zajímalo by mě, co to je. „Řekl bych, že to je nějaký druh zvířecí kůže," řekl Koukal a zasunul lupu zpátky do pouzdra. „Nenašli jsme na Lunitáru žádná zvířata, tedy kromě draka," namítl Brepta. „I mikóni jsou spíše minerály než zvířata. „Možná," řekl pomalu Křídlonožka, „jsou v těchto jeskyních i jiné druhy zvířat. Zvířat, které jsme ještě neviděli." Deštikap hlasitě polkl. „Máš snad na mysli zvířata požírající gnómy?" „Nesmysl," řekl Koukal. „Mikóni by nedovolili, aby poblíž dračích vajec žilo něco nebezpečného. Přestaňte se strašit." Prskavec stál kousek od nich a dotýkal se bílého povlaku na stěnách. Vytáhl kladívko na cvočky, které měl za opaskem plným nástrojů, a přiložil ke stěně dláto z chladné oceli. Rozmáchl se. Bim! Kladívko udeřilo do dláta a celá jeskyně se rozezvučela. Ozvěna byla tak mohutná, že gnómové ztratili rovnováhu a spadli do vysoké vrstvy smetí. Sturm se pevně opřel o nízký podsaditý stalagmit a držel se ho, dokud zvuk neutichl. „Nedělej to!" řekl Tesařík Žalostným hlasem. Při jeho zesíleném sluchu ten zvuk stačil k tomu, aby mu z nosu začala téct krev. Všichni mikóni cvakali kusadly a potřásali hlavami. - 150 -
„Úžasné!" řekl Brepta. „Dokonale rezonující místnost! To dává smysl!" „Co dává smysl?" zeptal se Provazník. „To nanošené smetí. Je to vycpávka, která tlumí kroky mikónů po podlaze." Brodili se smetím ke konci podlouhlé místnosti. Strop tam klesal a podlaha se zvedala do kruhového otvoru, který lemovaly ostré hroty z křemene. Asi je tam udělali mikóni. Cokoliv měkčího než obří mravenec by se na nich rozřezalo na kusy, pokud by se to pokusilo přes ně přejít nebo přelézt. Gnómové se drželi zpátky a navrhovali spoustu řešení, jak projít. Sturm si dal pěsti v bok a vzdychl. Otočil se, nabral hrst pevných pergamenovitých útržků a položil je přes hroty. Položil ruce na pergamen a zatlačil. Hroty propíchly tři nebo čtyři vrstvy pergamenu, ale horní vrstva zůstala neporušená. „Dovolíš," řekl Sturm. Zvedl Breptu a posadil ho na vycpávku. Brepta sklouzl otvorem do další místnosti. Jeden po druhém ho následovali další gnómové. Sturm šel poslední. Gnómové se řítili dopředu tím svým potácivým neohroženým způsobem a Sturm je musel dohnat. Úzkou trhlinou ve skále proběhl do další velké místnosti. V této místnosti z trhlin ve skále vytékaly potůčky vínově červeného křišťálu. Když přišel měkký krystal do styku s teplejším a vlhčím vzduchem v jeskyni, zesvětlal do čistě karmínové barvy a začal nabývat určitější tvar. Kolem cestovatelů byly desítky napůl vytvarovaných mikónů - někteří měli jen hlavu, jiní měli celé tělo bez nohou a někteří už byli tak vytvarovaní, že se jim pohupovala tykadla. „Tak tohle je mravenčí líheň," řekl Křídlonožka. „Líheň není to správné slovo," namítal Provazník. „Živé krystaly," řekl Brepta bez dechu. „Zajímalo by mě, co na ně působí, že získávají tvar mravenců." „Ten drak, řekl bych," mínil Koukal a otáčel se přitom kolem dokola, aby si dobře prohlédl všechny rašící mikóny. „Vzpomeňte si přece. Říkal nám, že se pokusil udělat ze živých stromů své služebníky, ale nepodařilo se mu to. Určitě objevil tyto živé krystaly a rozhodl se z nich udělat dokonale poslušné a pilné otroky." Šli po jednom středem vysoké, úzké jeskyně. Namodralé stalaktity na stropě vyzařovaly jako předtím slabé světlo. Prskavec se přiblížil k jednomu téměř hotovému mikónovi a pokusil se změřit šířku jeho hlavy. Mravenec reagoval jako blesk a sevřel gnómovu ruku do svých čelistí. Prskavec zaječel. „Zpátky!" vykřikl Sturm a tasil meč. Snažil se čelisti rozevřít, ale jejich stisk byl příliš silný. Ty kruté čelisti ostré jako pila by snadno pronikly masem i kostí. Sturm si všiml, že Prskavcova ruka nekrvácí. Gnóm bojoval jako lev - tloukl nehybného mravence do hlavy svým chatrným skládacím měřidlem. „Sevřel ti ruku?" zeptal se Sturm. „Aůůů! Ano! Co si myslíš, že to je? Moje noha?" Sturm opatrně natáhl ruku a nahmatal Prskavcovu paži. Mikónovy čelisti ji minuly a svíraly pouze rukáv od kabátce. „Sundej si kabát," řekl Sturm klidně. „Úúú! Áááá! Nemůžu!" - 151 -
„Pomůžu ti." Sturm sáhl před gnóma a rozepnul složitý systém knoflíků a šňůrek na jeho kabátci. Vytáhl mu z rukávu napřed levou a pak pravou ruku. Prázdný kabát visel v mravenčích čelistech. Napůl dokončený mikón se nehýbal. „Moje oblečení!" kvílel Prskavec. „Nech ho být! Děkuj bohům, že v těch jeho kleštích nezůstala tvoje ruka." „Díky, Reorxi," řekl gnóm a podíval se toužebně na ztracený kabátec. Po tváři se mu koulela veliká slza. „Sám jsem si to navrhl. Padnoucí Zcela Větruvzdorný Oděv o Jedné Velikosti, Verze III." „Uděláš si jiný," utěšoval ho Křídlonožka. „Ještě lepší. S odepínacími rukávy pro případ, že by ses zase někdy dostal do takovéto nepříjemné situace." „Ano, ano! To je skvělý nápad, odepínací rukávy!" Prskavec si to rychle načrtl na manžetu své bílé košile. Za mravenčí líhní se jeskyně vinula několika směry a nikde nebylo žádné znamení, kudy by měla družina jít. Tesařík navrhoval, aby se rozdělili a prozkoumali všechny chodby, ale Brepta to zamítl a Sturm s ním souhlasil. „Nemáme tušení, jak velká je tahle jeskyně, a pokud se oddělíš na vlastní pěst, máš dobrou vyhlídku na to, že se navždy ztratíš. A nevíme také, co udělají mikóni, když se rozdělíme," řekl Sturm. „Zdá se, že nemají fantazii," řekl Koukal. „Oddělené dvojice pro ně nemusí být totéž jako desetičlenná skupina." Pohled na Prskavcův kabátec pevně sevřený v mravenčích čelistech byl dostatečným důvodem pro to, aby zůstali pohromadě. O rozdělení už nikdo neřekl ani slovo. Vybrali si nejširší a nejrovnější cestu. Podlaha se od mravenčí líhně svažovala tak prudce, že se gnómové nesnažili jít po nohách a místo toho se klouzali po zadku. Sturm by dal přednost vzpřímené chůzi, ale podlaha byla orosená a kluzká, a tak mu netrvalo dlouho, než se rozhodl následovat gnómy. Lehce sjel do další jeskyně o něco níž. Bylo v ní tepleji a vlhčeji a vzduch byl plný páry. Voda stékala po stěnách a kapala seshora. Když se postavil, uviděl temné stíny gnómů, jak se pohybují v chomáčovitých oblacích páry. „Brepto! Koukale! Kde jste všichni?" volal. „Přímo tady!" Sturm nejistě vešel do mlhy. Jeskyně byla seshora dobře osvětlená (velkým množstvím zářících stalaktitů) a z podlahy vyzařovalo značné teplo. „Podívejte na tu lávu," řekl Tesařík, který se objevil v mlze před Sturmem. Gnóm ukazoval na vztyčený trychtýř z lesklé horniny před nimi. Nad jeho širokým ústím se vznášela ohnivá gloriola. Sturm se nad něj nahnul a uviděl, že přírodní nádoba je plná jasně oranžové tekutiny. Uprostřed zrovna praskla bublina. „Roztavená skála," vysvětloval Tesařík. „Proto je v jeskyni tak teplo." Sturm pocítil téměř neodolatelnou touhu dotknout se bublající tekutiny, ale vyzařované teplo, které cítil na tváři, mu zcela jasně řeklo, jak je láva žhavá. V rozvířené páře se objevil další z gnómů, Křídlonožka. „Tudy!" vykřikl. Prošli mezi spoustou vřících kotlů, z nichž každý bublal, jak v něm vřela roztavená hornina. Vzduch kolem nich byl náhle prosycený sírou a těžko se dýchalo. Sturm kašlal a držel si před obličejem šátek. - 152 -
Podél stěn výparů poněkud ubývalo. Zbylí gnómové se tlačili kolem malého otvoru ve stěně. Sturm zvedl hlavu a uviděl, že v otvoru je tma. „Je to ono?" zeptal se nahlas. „Musí to být," odpověděl Koukal. „Zdá se, že jiná cesta odtud nevede." „Možná jedna z těch chodeb, co jsme minuli," navrhoval Provazník. Černý otvor nebyl příliš lákavý. „Cesta vede jasně sem," řekl Brepta. „Jsem nejstarší, je na mně, abych šel první…“ „Ne," řekl Sturm. „Mám zbraň. Půjdu první, abych zjistil, jestli je to bezpečné." „Výborný nápad!" zvolal Deštikap. „Pokud na tom trváte - " řekl Brepta. „Budete potřebovat světlo," připomenul Prskavec a rozepnul jednu z objemných kapes na přední straně svých kalhot. „Počkejte chvíli. Půjčím vám svou Sklapovací Samozápalnou Kapesní Svítilnu, Verze XVI." Rozložil plochou cínovou krabičku a postavil ji na podlahu. Z odděleného dřevěného pouzdra vytáhl kousek mazlavé hmoty, která připomínala mazivo na nápravy. Vložil hrudku té hmoty do svítilny a z další kapsy vytáhl štíhlou, pevně zazátkovanou skleněnou lahvičku. Když odlomil voskovou pečeť a vytáhl zátku, jeskyni naplnil štiplavý zápach. Prskavec se přikrčil a opatrně natáhl ruku ke svítilně. Když jedna kapka tekutiny skápla z lahvičky, přivřel oči. Kapka dopadla na lůj a vzplanula. Oheň osvětlil okolí a lůj se rychle rozhořel. Když Sturm sáhl po svítilně, zapraskala a rozprskla do všech stran kousky hořícího loje. „Jsi si jistý, že je ta svítilna bezpečná?" „Za pár minut se ten cín asi roztaví," řekl Prskavec. „Ale do té doby by to mělo být v pořádku." „To je přímo skvělé." Sturm vzal malou zákeřnou svítilnu za úzkou kovovou obroučku a vyrazil do otvoru. Gnómové se nahrnuli kolem něj a jejich růžové tváře s bílými vousy vzhlížely nahoru jako sedmikrásky ke slunci. Sturm vystoupil po točité plošině a brzy vstoupil do místnosti, kde vládlo hluboké ticho. I svítilna přestala prskat a jen občas zablikala. Sturm sestoupil z plošiny na hrubě očištěnou kamennou podlahu a spatřil to, co oko smrtelníka nevidělo tisíce let. Dračí vejce. Řady a řady vytesaných výklenků a v každém jedno vejce velikosti melounu. Řada za řadou, vrstva za vrstvou se táhly daleko z dosahu slabého světla Skládací Samozápalné Kapesní Svítilny, Verze XVI. Okraje výklenků se leskly rosou, která vznikala, jak se spodní vzduch prosycený párou mísil s chladnějším vzduchem v jeskyni. Ke Sturmovi se donesl zvuk gnómského hlasu. „Co vidíte?" „Je to ono!" volal Sturm zpět s rukou přiloženou k ústům. „Velká síň s vejci!" Gnómové se vyškrábali po plošině nahoru a hnali se do jeskyně. Strkali se přitom kolem Sturma, aby lépe viděli. Síní se neslo jejich „Óóó!" a „Jééé!" a vzývání jejich svaté trojice: Reorxe, soukolí a hydrodynamiky. „Kolik myslíte, že je tu vajec?" zeptal se tiše Měřínek. Sturm pohlédl na Kou- 153 -
kala. „Na dohled je osm vrstev," řekl Koukal. „V každé šedesát dva vajec." „To dohromady dělá - " počítal Tesařík horečně. „Čtyři sta devadesát šest," řekl Sturm, když si vzpomněl na číslo, které mu říkal Kupelix. „Je to správně," řekl Brepta, když sečetl svoje čísla. Šli dál se Sturmem v čele. Křídlonožka se držel vzadu, protože svítilna ho při jeho pronikavém zraku oslňovala. Viděl i v té sametově černé temnotě, a tak měli vstupní otvor stále v dohledu. „Au!" zabručel Sturm a přehodil si svítilnu do druhé ruky. Obroučka už byla velmi horká. „Sem! Podívejte se sem!" vykřikl náhle Provazník. Sturm se otočil doleva. „Co je?" zeptal se. „Něco se tam pohnulo. Ale neviděl jsem to zcela jasně." Něco černého jako uhel se objevilo za vejcem ve výklenku a vyskočilo do vzduchu směrem ke Sturmovi. Sturm neobratně ucouvl a upustil svítilnu. Něco malého srstnatého se mu otřelo o nohu a zmizelo. Všichni gnómové ječeli a dupali. „Ticho! Ticho, říkám!" křičel Sturm. Našel ztracenou svítilnu, která skoro zhasla. Hrudku loje obklopoval jen slabý modrý plamen. Sturm zakryl malý ohýnek rukama. Pomalu zjasněl. Sturm vzal svítilnu a otočil se ke gnómům. Nebyli vůbec vylekaní. Křídlonožka vyskočil ze svého místa v řadě a přišlápl tu věc, co vyrazila z výklenku s vejci. Kroutila se pod jeho nohou a snažila se mu utéct. Na první pohled se podobala tlustému chlupatému pavoukovi, ale když dal Sturm svítilnu blíž, všichni ji poznali. „Je to rukavice!" zvolal Brepta. „Jedna z Kitiných rukavic," řekl Sturm, který poznal vzorek vyšitý na zadní straně. „Je to jedna z páru rukavic, co Kitiara nechala v Mrakoplavci, když jsme šli pátrat po rudě." „Jak se sem dostala?" ptal se Deštikap. Ptakohlásek zacvrlikal svou vlastní otázku. „Ptá se, jak to, že je naživu," dodal Brepta. Deštikap uchopil rukavici za její prsty a řekl Křídlonožkovi, aby zvedl nohu. Předpovídač počasí zvedl kroutící se rukavici do výše očí a zavrčel: „Silná věcička." Koukal se na to podíval přes svoji vždypřítomnou lupu. „Ta rukavice je z kravské kůže a králičí kožešiny, ale švy zmizely." Položil prst na měkký kožený bok rukavice. „Tluče jí srdce." „To je zvláštní," řekl Prskavec. „Rukavice neožívají." „Na Lunitáru?" řekl Brepta. „Proč ne?" Sturm si vzpomněl na Kupelixovu poznámku o nahromaděné životní síle všech dračích vajec, která na Lunitáru vytváří silnou auru magické energie. Podělil se o tuto informaci s gnómy. „Aha," řekl Koukal s moudrým výrazem ve tváři. „Hladina magické síly musí být v těchto jeskyních mimořádně vysoká. Troufám si říct, že každá živočišná nebo - 154 -
rostlinná látka, která tu bude dost dlouho, by mohla začít žít vlastním životem." Provazník se podíval na své boty z vepřovice. „Chceš říct, že moje boty by mohly ožít a utéct se mnou?" „Nebudeme tady dole dost dlouho na to, aby se to stalo," ujistil ho Brepta. Deštikap položil rukavici na zem hřbetem dolů a přišlápl ji. Tesařík navrhoval, aby ji pitvali a zjistili tak, jaké má vnitřní orgány. „Nech ji být. Je neškodná," řekl Sturm. „Nemáme čas si s ní hrát." Deštikap zvedl nohu a rukavice odskákala pryč. Utíkala do výklenků s vejci. „Zajímalo by mě," řekl Prskavec, „čím se živí živá rukavice.“ „Prsty," navrhl Měřínek. Provazník mu dal lehký záhlavec a jeho ruka se k Měřínkově hlavě okamžitě přilepila. „Skončili jste?" zeptal se Sturm netrpělivě. „Je toho tady k vidění ještě mnohem víc, a kromě toho si myslím, že svítilna už dlouho nevydrží." Z přední strany lampy při těch slovech skutečně skáplo několik stříbrných kapek rozteklého cínu. Vydali se ve spěchu dál chodbou. Když ale uslyšeli, jak se tam něco pohybuje, zastavili se. Z temnoty se vynořily zadní nohy a do kapky tvarovaný zadeček pracujícího mikóna. Mikón uviděl jejich světlo a otočil se k vetřelcům. Jeho tykadla se téměř napřímila, když si prohlížel Sturma a gnómy. Sturm náhle pocítil strach. Kdyby mikón zaútočil, jeho jediný meč by nad ním určitě nezvítězil. Mikón ještě jednou zakroutil tykadly a pak se odvrátil. Sturm a gnómové si společně vydechli úlevou. Pomalu procházeli kolem mravence, který měl plné ruce práce s odštípáváním skelné rosy z římsy pod řadou vajec. Jeden úlomek průsvitného povlaku dopadl přímo k Deštikapovým nohám. Gnóm se po něm okamžitě vrhl. Vhodil úlomek do malého hedvábného sáčku a zatáhl šňůrku. „Pro pozdější analýzu," řekl. Zdálo se, že jeskyně vůbec nikde nekončí. Když ušli asi sto kroků, Sturm se zastavil. Místo, kde stáli, bylo plné mikónů, kteří je míjeli a vůbec jim nevěnovali pozornost. Kupelix jim řekl, aby si průzkumníků nevšímali, a mravenci poslechli tím svým přesným a neochvějným způsobem. „Měli bychom se vrátit, nebo nás ušlapou," řekl Sturm, zatímco se vyhýbal spěchajícím mravenčím nohám. Deštikap poodešel od ostatních k místům, kde se mravenci věnovali čištění dračích vajec. Osekávali je, promazávali a převraceli a vystavovali přitom jejich spodní stranu vzduchu. Z některých skořápek se odlupovala strupovitá mrtvá vrstva, kterou mravenci pečlivě odstraňovali. Právě tyto odloupnuté skořápky byly tou pergamenovitou kůží, kterou našli v první jeskyni. Deštikap vzal zpod nejnižší řady vajec hrst těch úlomků. Jeden z mikónů se k němu prudce otočil a chytil kožnatý úlomek skořápky do kusadel. „Ne!" zvolal umíněně Deštikap. „Je to moje, ty jsi to zahodil!" Gnóm se zapřel nohama a táhl. Skořápka ani mravenec nepovolovali. Deštikap se rozzlobil. Mrak, který ho zahaloval, zhoustl a zablýsklo se v něm. „Deštikape, nech toho. Vezmeme vzorky z vnější jeskyně," řekl Křídlonožka. Ale mikónův nesmiřitelný odpor dováděl jinak klidného gnóma k stále většímu - 155 -
šílenství. Na mravence se vrhla bouře široká čtyři stopy a jeskyní zazněly drobné údery hromu. Sturm vešel do Deštikapovy soukromé bouře. Překvapilo ho, že vířící déšť byl horký. „Deštikape!" zvolal a popadl gnóma za ramena. „Nech toho!" Vtom mikóna zasáhl do hlavy blesk, který byl sice podle přírodních měřítek maličký, ale přesto měřil dobrých pět stop. Náraz odhodil Sturma a Deštikapa dozadu. Gnóm dopadl na Sturma, zatřásl hlavou a zjistil, že v ruce drží úlomek skořápky. „Mám to!" zvolal vítězně. „Dovolíš?" řekl Sturm, kterému se vůbec nelíbilo ležet rozplácnutý na zádech. Deštikap se začervenal a skulil se z jeho břicha. „Podívejte," řekl Tesařík s úctou v hlase. Gnómové obstoupili mikóna zasaženého bleskem. Blesk rozštípl mravenci hlavu v půli tak přesně, jako by mu ji někdo rozřízl diamantem. Mikónovo bezhlavé tělo se zhroutilo a hruď se mu prohnula k zemi. Okamžitě se objevili dva další mravenci, kteří začali uklízet. Rozkousali mrtvé tělo na kousky a odnesli je pryč. „Aspoň víme, že se dají zabít," řekl Provazník. „A dokázal to náš Deštikap!" zvolal Měřínek. Vlídný předpovídač počasí se propadal hanbou. „Ještě nikdy jsem se takto nerozčilil," řekl. „Je mi to líto. Je to neodpustitelné. Ten ubohý služebník dělal jen svou práci a já jsem ho zabil." „Zabil jsi ho velmi důkladně," řekl Sturm, na kterého to udělalo značný dojem. „Deštikape, příště mi připomeň, abych tě příliš nedráždil." „Doufám, že se Kupelix nebude zlobit," dělal si starosti gnóm. „Neudělal jsi to úmyslně," utěšoval ho Provazník. „Pochybuji, že by pro Kupelixe byl jeden mravenec ták důležitý," řekl Sturm. „Můžeme se už vrátit?" Svítilna zhasla ještě dřív, než všichni vystoupili po plošině do jeskyně plné páry. Křídlonožka šel v čele a každý se držel za ruku toho, kdo šel před ním a za ním. Prošli kolem rašících mikónů v jejich líhni - i když se Prskavec toužebně podíval na svůj kabátec, který stále ještě visel z čelistí mladého mikóna - a brzy byli nazpět ve velké jeskyni naplněné smetím. Šest mikónů, kteří je přivezli dolů, stálo tak, jak je opustili. Nepohnuli se ani o kousek. Sturm a gnómové nasedli a obří mravenci bez jediného slova nebo posunku vyrazili.
- 156 -
24 Měřínkovy malé kalhoty DRAK S KITIAROU, KTERÁ SE DRŽELA JEHO krku, slétl ze svého doupěte jako kámen a roztáhl křídla, aby zmírnil přistání. Kitiara odhodila plášť a přišla ke vchodu právě ve chvíli, když se objevili mikóni se Sturmem a gnómy. „Už bylo načase, abyste se vrátili!" zvolala. „Do zbraně, všichni! Lunitářané se řadí k útoku!" Vchodem přilétl příval skleněných oštěpů a roztříštil se o mramorovou podlahu. Pod sprškou úlomků červeného skla gnómové ustoupili, i když byli na všechno velmi zvědaví. Lunitářané divoce řvali. „Chtějí vás dostat," řekl Kupelix. „Volají po vaší krvi." „Určitě nepřijdou dovnitř?" zeptal se Provazník. „Živé stromy jsou naprosto nevyzpytatelné," odpověděl drak. „Takže přijdou," řekl Sturm pevně. Svlékl si svrchní oděv a připravil si brnění a přilbu. Kitiara nedbale přecházela před vchodem, jak se snažila přitáhnout jejich pozornost. „Popíchneme je trochu?" zeptala se Sturma. „Zdá se opravdu nezbytné, abychom je zastrašili," připustil Sturm. „Můžete nám půjčit nějaké mikóny?" zeptal se draka. „Zlepšili by naše vyhlídky." „Příliš by vám nepomohli," řekl Kupelix. Vzduchem zasvištěla skleněná sekyra a narazila do jeho šupinatého břicha. Neškodně se odrazila a rozbila se na podlaze. Kupelix se na ni nečinně díval. „Mikóni jsou při denním světle téměř slepí," řekl. „Pokud bych je pustil, asi by vás rozsekali na kusy stejně jako kterýkoliv živý strom." „Dost řečí," vyštěkla Kitiara a připnula si svůj štít na předloktí. „Teď budu mluvit ocelí!" Sturm si pevněji utáhl opasek s mečem. „Kit, počkej na mě!" Neměl štít, ale jeho brnění bylo těžší než Kitiařino. Vytasil meč a rozběhl se ke dveřím. Živé stromy vylezly na hradbu z hlíny, kterou navršili mikóni, a využívali její výšku pro větší rychlost vržených kopí. Kitiara si zvedla štít k obličeji, jak se o něj rozbíjelo kopí za kopím. „No tak, vy ďáblové s kůrou místo kůže!" křičela. „Házejte dál! Kitiara Uth Matar si jde pro vás! Rozběhla se do svahu. Šlo to těžko, protože svah byl strmý a půda sypká. Opatrnější Sturm si razil cestu kolem obelisku k místům, kde hradba nebyla tak strmá. Vrcholku dosáhl skoro ve stejnou chvíli jako Kitiara, přestože je dělilo čtyřicet kroků a přes dvacet živých stromů. Sturm se musel šermovat s Lunitářany, kteří stáli na hradbě, a vyhýbat se kopím vrženým zespodu. Lunitářané řvali ze všech sil a i bez velké představivosti bylo možné rozeznat vztek, který jim křivil jejich jednoduché tváře. Kitiara se vrhla mezi tři živé stromy, které se nad ní tyčily. Podařilo se jí však jen o málo víc než jim uštědřit svým mečem hluboké záseky. Přesto ale překvapila jeden živý strom, když sklonil paži k zemi. Usekla ji jediným úderem. Oddělená končetina spadla na zem a lezla kolem, jak hledala svého původního vlastníka. - 157 -
Zamotala se Kitiaře mezi nohy a shodila ji na záda do přívalu vržených kopí. Živé stromy zamířily k ní a Sturm si okamžitě domyslel, že je zraněná. Zařval na nepřátele a vyrazil na ně zezadu. Protože nebyl schopen živé stromy zasáhnout do srdce a zabít je, soustředil se na jejich pahýlovité nohy. Do tváře ho zasáhla skleněná čepel. Z horké stopy, kterou zanechala, kapala krev. Nevšímal si toho. Lunitariáni se skáceli z hliněné stěny a kutáleli se dolů, kde sráželi své druhy. Sturm ucítil, jak mu něco trhá pravou nohu. Ohlédl se a uviděl, že má vzadu ve stehně vražený šíp. Jeho krev stékala po již beztak červeném tělu šípu. Máchnutím meče dozadu rukojeť usekl, ale hrot mu zůstal v noze. Kitiaru vůbec neviděl. Klesl k zemi, jak ho oslabovala bolest a ztráta krve. Sklouzl z hradby směrem k obelisku. Živé stromy sklouzly za ním a křičely přitom svoji verzi Sturmova jména. Je konec, myslel si Sturm. Takhle to končí Žádné kopí se však proti jeho očekávání nezabodlo do jeho nechráněné tváře nebo krku. Nad ním zuřily zvuky bitvy, i když se mu zdálo, že slyší pronikavý pokřik, byl vítězný a plný nadšení. Gnómové? Určitě se neodvážili dopředu. Byli by pobiti! Křik zběsilých Lunitářanů slábl. Sturm s velikou námahou zvedl hlavu, aby se podíval, co se děje. Na vrcholku hradby stál živý strom a mával před sebou mečem, jak se snažil odrazit neviditelného nepřítele. Vzduchem se mihl tmavý předmět a zasáhl živý strom se žuchnutím do obličeje. Lunitářané zmizeli za hradbou za hlasitého smíchu gnómů. Někdo Sturma otočil a otřel mu rudý prach z očí. Byla to Kitiara. „Zdá se, že jsi jednu koupil," řekla přátelsky. Tvář měla poškrábanou a ruce pořezané, ale jinak nebyla zraněná. „Jsi v pořádku?" zeptal se chabě Sturm. Kitiara přikývla a přiložila mu ke rtům hrdlo své láhve na vodu. Doušek dešťové vody byl v té chvíli tím nejlahodnějším, co kdy Sturm ochutnal. „Holá, pane Sturme! Slečno Kitiaro! Vyhráli jsme!" prohlásil Brepta. Zarazil si palce za šle a vypnul hruď. „Improvizovaný Cep z Kalhot, Verze I, měl úspěch!" „Improvizovaný co?" „To nic," řekla Kitiara. „Teď tě dostaneme dovnitř." Zvedla ho tak snadno, jak by Sturm zvedal nemluvně, a odnesla ho do obelisku. Gnómové se vzájemně poplácávali po zádech a mluvili tak rychle a hlasitě, jak jen mohli. U jedné stranu průchodu uviděl Sturm divný vynález: vztyčenou hromadu tyček a ozubených kol, na které visely troje kalhoty gnómské velikosti napěchované něčím těžkým, asi hlínou. Kupelix seděl na nejnižší římse a dychtivě vše sledoval. Když viděl, že je Sturm zraněný, nabídl se, že pomůže s léčením. „Žádná kouzla," řekl Sturm tvrdohlavě. Celá jeho levá noha byla bolestivě strnulá a bylo mu zima. Moc zima. Drakova široká mosazná tvář se snesla k zemi a přiblížila sek jeho. „Žádná kouzla, i když jde o váš život?" řekl uhlazený plazí hlas. „Žádná kouzla," trval na svém Sturm. Deštikap otočil Sturmovu tvář a vložil mu do úst hořce chutnající kořen. „Žvýkej to, prosím," řekl. Sturm poslechl v důvěře, že je ve zcela nemagické péči - 158 -
gnómů. Strnulost se mu rozlila po celém těle. Neusnul. Slyšel zcela jasně, jak se gnómové radí nad jeho zraněním, a slyšel, spíše než cítil, jak mu z těla vytahují špičku skleněného šípu. Slyšel také, jak se jim drak snaží radit, jak nejlépe zavřít zející ránu. Pak ho strnulost přešla. Ležel na břiše a v noze cítil bolestivé cukání. Vzepřel se na rukou. „Jestli se zeptáš ,kde jsem?', tak ti jednu vrazím," řekla žoviálně Kitiara. „Co se stalo?" zeptal se Sturm. „Zranili tě," řekl Koukal, který mu dřepěl u hlavy. „Na to si dobře vzpomínám. Kdo ale zahnal živé stromy?“ „Kéž bych mohla říct, že já," řekla Kitiara. „Byli jsme to my," prohlásil Brepta, který se objevil za Koukalem. Kupelix zabručel něco, čemu Sturm nerozuměl. Brepta zbledl a dodal: „A drak nám pomohl." „Upravili jsme konstrukci gnómopraku," řekl Křídlonožka. Klekl si vedle Brepty a vykoukl Koukalovi přes rameno. „Jako zkušební předmět jsme použili Tesaříkovy kalhoty naplněné hlínou. Ptakohlásek navrhoval, abychom ty kalhoty mrštili na Lunitářany, ale to by stačilo jen najeden výstřel - " „A tak jsme se vzdali svých kalhot ještě já a Provazník," skočil mu do řeči Měřínek, který se připlížil k ostatním. Jeho dlouhé proužkované spodky byly výmluvným důkazem pravdivosti jeho tvrzení. „Naplnili jsme je hlínou a přivázali k vrhacím ramenům..." „...a použili jsme systém soukolí, abychom jejich údery zapudili nepřítele z hradby," dokončil Provazník za svého učně. „Velmi chytré," připustil Sturm. „Ale proč by měly divoce rozzuřené živé stromy utéct, když je udeříte několika páry kalhot? Proč se na vás všichni nevrhli?" „To byla moje práce," řekl Kupelix skromné. „Zahalil jsem gnómy a jejich stroj kouzlem iluze. Lunitariáni viděli, jak na ně útočí obrovský rudý drak chrlící oheň, který je jednoho po druhém smetává z hradby svými strašlivými drápy. Fyzický účinek spojený se sugestivním klamem dokonale zapůsobil. Živé stromy utekly." „Co jim zabrání v tom, aby znova nesebraly odvahu a nevrátily se?" zeptala se Kitiara. „Po západu slunce pošlu mikóny, aby je jednou provždy zahnali do jejich vesnice." Když byl příběh dopovězen, gnómové se rozešli. Sturm zavolal Breptu zpátky k sobě. „A - ano?" řekl vůdce gnómů. „Zkontroloval jsi opravy na Mrakoplavci?“ „Ještě ne." „Popožeň své druhy, příteli. Musíme co nejdříve odletět," řekl Sturm. Brepta si pohladil své krátké hedvábné vousy. „Proč ten spěch? Nové součástky motoru by se měly napřed vyzkoušet." Sturm ztišil hlas. „Drak možná věří tomu, že se živé stromy nevrátí, ale já nechci využít možnosti nechat se tu ještě jednou obklíčit. A kromě toho Kupelix bude-" Zmlkl, když viděl, že přichází Kitiara. „Promluvíme si později," dokončil. Brepta přikývl a odešel zpět do Mrakoplavce s palci zaraženými v kapsách u vesty. - 159 -
Kitiara jeho přehnané nenucenosti nevěnovala pozornost. Klekla si vedle Sturma. „Bolí to moc?" „Jenom když tančím," prohlásil naprosto nečekaně Sturm. Kitiara si odfrkla. „Budeš žít," řekla. Prohmatala Sturmovu nohu kolem ovázaného místa a dodala: „Asi nebudeš ani kulhat. Proč ses hnal mezi ty živé stromy? Neměl jsi štít ani brnění na nohách." „Viděl jsem tě, jak si spadla," řekl Sturm. „Chtěl jsem ti pomoct." Kitiara chvíli mlčela. „Díky." Sturm se opatrně posunul na zdravou půlku těla a posadil se. „Teď je to lepší! Z toho ležení mě začínala bolet hlava." „Víš ale, co je opravdu neodpustitelné? Ty a já, dva bojovníci důkladně vycvičení ve válečném umění, jsme podlehli bandě divochů a zachránilo nás pár potrhlých gnómů, kteří si udělali cep z kalhot vycpaných hlínou!" Kitiara se začala smát. Veškeré napětí a nedůvěra vypluly na povrch a zmizely v jejím smíchu. Do očí ji vyhrkly slzy a Kitiara se smála a smála. „Měřínkovy kalhoty," řekl Sturm, který také cítil záškuby smíchu. „Měřínkovy kalhoty jako drápy rudého draka!" Kitiara bezmocně přikývla s tváří zkřivenou hysterickým smíchem. Sturm propukl v burácivý chechtot. Jak se třásl, rozbolelo ho pevně ovázané zranění, ale nemohl přestat. Když se pokusil něco říct, podařilo se mu pouze před novým přívalem smíchu vydechnout: „Cep z kalhot!" Kitiara se o něho opřela, jak se snažila dýchat v příliš krátkých okamžicích mezi záchvaty smíchu. Hlavu položila Sturmovi na rameno a ruku mu přehodila kolem krku. Kupelix seděl ve stinném koutu věže přímo nad nimi, zahalený do svých kožnatých křídel, na které dopadal pruh jantarového slunečního svitu. Mosazná dračí kůže, osvětlená zezadu, svítila jako zlato. • • • Když Kitiara přinesla Sturmovi misku dušeného srnčího od Kupelixe, pustil se do něj navzdory svým dřívějším námitkám zcela bez zaváhání. Navíc ještě přijal její nabídku, aby si udělal opěradlo z jejího koženého pláště a přikrývky. Obvykle by Sturm takové zacházení lhostejně odmítl. Gnómové jedli jako vždy s chutí. K jídlu jim svítila jemná záře čtyř mikónů, kteří zůstali v obelisku, zatímco zbytek šel zahnat Lunitářany. Viseli jim nad hlavou za přední nohy jako bizarní lampióny a vypadali vlídně. Jen hrozivě ostnatá žihadla budila strach. „Nové součástky nejeví známky praskání ani únavy materiálu," řekl Prskavec, polévaje si svou pečeni šťávou. „Pokud dostaneme do lodi slušný bleskový náboj, nevidím důvod, proč bychom nemohli odletět domů třeba hned." Pokusil se vrátit kovovou naběračku zpátky do mísy, ale přilepila se mu k jeho magnetickým rukám. Tesařík mu ji odtrhl. „No," řekl Koukal, který si líně míchal svůj pudink, „při správném úhlu letu bychom odtud mohli s velkou pravděpodobností doletět na některý další měsíc." - 160 -
Tento návrh byl přijat se zlověstným tichem. „Na Solinár nebo na temný měsíc. Co si o tom myslíte?" Ptakohlásek odpověděl za všechny. Přiložil si ke rtům dva prsty a vydal velmi skřípavý zvuk. „Nemusíme se urážet," zabručel Koukal. „Důležité je, abychom se vrátili do hory Stačilo a oznámili náš úspěch," řekl Brepta. „Vzduchoplavba se stala skutečností a gnómský národ nesmí váhat s výzkumem všech možností, které to přináší." „Jaké možnosti očekáváš?" zeptal se ho Sturm, ležící na podlaze u talíře s jídlem. „Ze vzduchu se bude snadněji zkoumat a mapovat. Bylo by to požehnání pro navigaci. Všechny těžké náklady, které se nyní převážejí na lodích, by mohly být účelněji přepravovány vzduchem. Už vidím, jak obrovské létající lodě se šesti nebo osmi páry křídel křižují obchodní cesty v mracích a přepravují zboží ze všech koutů Krynnu... Brepta byl zcela unesen velkolepostí své představy. „A co válka?" řekl Koukal zlověstně. „Jaká válka?" zeptala se Kitiara. „Prostě válka. Vždycky se někde válčí, nebo ne? Vidíte kavalerii mraků, jak se vrhá střemhlav k zemi, aby zničila pole a farmy, kláštery i hrady? Bylo by to snadné, ano, velmi snadné shazovat oheň a kamení na hlavy nepřátel. V dílnách v hoře Stačilo se vyrábějí ještě podivnější věci. Zbraně, které bez použití magie zničí celý svět." Rozhovor utichl, přerušený tou temnou vizí. Pak se seshora ozval Kupelix: „Zní to, jako kdybyste se vy, gnómové, chystali stvořit nový druh draků - mechanické draky zcela poslušné vůle svého pána. Všechny ty věci, které pan Koukal popisuje, se odehrály před tisíci nebo i více lety, když draci válčili ve velkých válkách." „Možná bychom se neměli o tajemství vzduchoplavby s nikým dělit," řekl Měřínek váhavě. „O vědomosti je třeba se podělit," prohlásil Brepta. „Samotné vědomosti ještě zlo neznamenají. Teprve to, jak budou využity, rozhoduje o tom, co dobrého nebo špatného z nich vzejde." „Vědění je moc," upoutal na sebe drak Kitiařinu pozornost. Kitiara ponořila nos hluboko do svého šálku. Když byl prázdný, postavila ho na stůl s hlasitým bouchnutím. „Zapomínáme na jednu důležitou věc," řekla a otřela se rty hřbetem ruky. „Máme tady dluh. Neměli bychom odejít, dokud ho nesplatíme." „Dluh?" řekl Tesařík. „Komu něco dlužíme?" „Našemu hostiteli," odpověděla Kitiara. „Skvělému drakovi Kupelixovi." Gnómové propukli ve zdvořilý potlesk. „Děkuji vám. Je to od vás milé," řekl drak. „Už dávno bychom padli do rukou Lunitářanů, kdyby Kupelix nezasáhl," pokračovala Kitiara. „Teď jsme v bezpečí, vzducholoď je opravená a my máme dluh, který musíme splatit. Jak to uděláme?" - 161 -
„Měl byste zájem o čerstvou vodu?" zeptal se Deštikap. „Je to milé, ale nepotřebuji to," řekl drak. „Mikóni mi přinášejí vodu hluboko z jeskyní." „Máte nějaké stroje na spravení?" zeptal se Prskavec uvážlivě. „Naprosto žádné." Všichni ostatní gnómové zkoušeli různé návrhy, které drak zdvořile odmítal jako nepotřebné nebo nepoužitelné. „Co tedy můžeme udělat?" zeptal se znechuceně Křídlonožka. Kupelix se pustil do stručného vylíčení své situace v obelisku a vysvětlil, jak velmi z něj touží odejít. Gnómové k němu jen vzhlédli a zamrkali. „To je všechno?" zeptal se Provazník. „Nic jiného?" řekl (v překladu) Ptakohlásek. „Jenom tento jeden jednoduchý úkol," odpověděl drak. Sturm se vzepřel do polohy v sedě a dával přitom pozor, aby si nepřitlačil zraněnou nohu. „Zvážil jste, draku, že vyšší moc zamýšlela, abyste prožil svůj život uvnitř těchto stěn? Nespácháme bezbožný čin, když vás pustíme ven?" „Bohové postavili tyto stěny a přinesli sem tu spoustu vajec, ale za celá ta tisíciletí, co žiji v tomto obelisku, se mi žádný bůh, polobůh ani duch neobtěžoval takový boží plán odhalit," řekl Kupelix a přešlápl z jedné mohutné nohy na druhou. „Zdá se, že si myslíte, že je dobře, když jsem tady zavřený jako kohout v kurníku. Copak se na to nemůžete podívat jako já? Jsem vlastně vězeň. Je to špatný skutek, propustit nevinného zajatce?" „Co se stane se všemi těmi dračími vejci, když odejdete?" zeptal se Provazník. „Mikóni o ně budou pečovat a navěky jeskyně hlídat. Žádné vajíčko se nevylíhne bez záměrného podnětu. V tomto směru jsem zcela zbytečný." „Já říkám, abychom mu pomohli," řekla přesvědčeně Kitiara. Naklonila se přes stůl a probodla každého gnóma pohledem. „Kdo může upřímně říct, že si drak naši pomoc nezaslouží?" Všichni mlčeli, dokud Sturm neřekl: „Budu souhlasit, pokud drak odpoví na jednu otázku: Co bude dělat, až bude volný?" „Pochopitelně se budu těšit ze své svobody. Budu pak cestovat, kamkoli mě nebeské proudy ponesou." Sturm si složil ruce na prsa. „Na Krynn?" řekl ostře. „Proč ne? Dělí nás od hvězd krásnější země?" „Draci byli kdysi dávno vyhnáni z Krynnu, protože jejich síla byla užita k temným plánům a k řízení záležitostí smrtelníků. Nemůžete se vrátit," řekl Sturm. „Kupelix není zlý drak," přela se Kitiara. „Myslíš si, že by mohl žít tak dlouho na měsíci neutrální magie, aniž by ho nezasáhl její vliv?" „I kdyby nebyl Kupelix pro Krynn hrozbou, je to pořád drak. Moji předci bojovali a umírali, aby náš svět draků zbavili. Jak bych je mohl zneuctít tím, že pomohu drakovi, byť vlídnému, aby se vrátil?" Kitiara se postavila tak prudce, že se její židle převrhla. „Pro všechny svaté! Kdo si myslíš, že jsi, Sturme Ostromeči? Moji předkové také bojovali v Dračích válkách. Byla jiná doba a jiné podmínky." Obrátila se ke gnómům. „Řeknu vám to - 162 -
takhle: měli bychom drakovu pohostinnost oplatit lhostejností? Budeme si cpát žaludky jeho jídlem a pitím, opravíme s jeho pomocí naši loď a odjedeme bez toho, abychom se aspoň pokusili pomoct mu na svobodu?" Teď je měla v hrsti. Všech devět tvářiček, pobledlých po krátkých šerých dnech na Lunitáru, napjatě poslouchalo. Kitiara zvedla ruku k mlčícímu Kupelixovi, který na své mramorové římse vypadal zoufale a opuštěně. „Představte si, že jste na jeho místě," řekla působivě. „Který z nás?" zeptal se Tesařík. „Na tom nezáleží - kdokoliv nebo všichni. Představte si, jak byste se cítili, kdybyste trávili celý život ve této věži, aniž byste dokonce mohli vyjít ze dveří. A zvažte i to, že dračí život netrvá ani padesát let, ani dvě stě let, ale dvacetkrát dvě stě let! Jak byste se cítili, uvěznění v osamělé věži, kdybyste neměli s kým si promluvit a neměli ani žádné nářadí?" „Žádné nářadí?" vydechli Provazník a Měřínek. „Ano. A žádné dřevo ani kov, s kterým byste mohli pracovat. Žádná soukolí, ventily ani kladky." „Strašné!" zvolal Prskavec. Ptakohlásek mu přizvukoval nepřerušovaným klesajícím tónem. „A my, tedy vy, máte šanci napravit tuto křivdu. Při vašich schopnostech můžete vymyslet způsob, jak draka osvobodit. Uděláte to?" zeptala se Kitiara. Křídlonožka vyskočil na nohy. „Uděláme! Uděláme!" Deštikap a Měřínek naříkali nad nespravedlností, která draka postihla, zatímco Brepta a Koukal se už ostřelovali prvními návrhy, jak otevřít obelisk. Křídlonožka se postavil nejdřív na židli a pak na stůl a vzrušeně ukazoval směrem k bezkřídlému trupu Mrakoplavce. „Do lodi!" křičel. „Musíme to naplánovat!" „Ano, ano. Je tam nářadí," řekl Tesařík. „A pergamen a tužky!" „Chemikálie a baňky!" „Provazy a lanoví!" „Rozinky!" Všichni gnómové se hrnuli od stolu jako příliv bouřlivého nadšení a vratkého důvtipu. Když poslední z gnómů zmizel po rampě, Kitiara se s úsměvem otočila ke Sturmovi. „Velmi chytré," řekl konečně Sturm. „Udělala jsi to dobře." „Udělala co?" řekla Kitiara nevinně. „Oba víme, jak jsou gnómové vznětliví. Mezi tvým vášnivým voláním po svobodě a vyhlídkou na velký stavební projekt nemá obelisk naději." „Doufám, že máte pravdu," řekl Kupelix. Bylo to zvláštní, jak snadno se na něho zapomínalo, když tiše zůstával sedět nad jejich hlavami. Sturm se zamračil. „Nebuďte tak podezíravý!" napomenul ho drak. „Kdyby mé záměry byly špatné, myslíte si, že bych sáhl k hostinám a přemlouvání? Moji mikóni by zde mohli držet loď tak dlouho, až byste souhlasili, že pomůžete. Nebo bych vás mohl nechat živým stromům." „Nikdo nikdy neřekl, že jste zlý, Kupelixi," nedal si Sturm říct. „Ale jste maza- 163 -
ný a chcete jen prosadit svou. Kdybyste se mohl dostat ze svého vězení tak, že byste obětoval Kit, mě nebo gnómy, myslím, že byste se nás neváhal vzdát." Kupelix roztáhl křídla a skrčil nohy, aby se odrazil do vzduchu. „Buďte klidný, pane Ostromeči. Nikoho není třeba obětovat. Všichni znovu spatříme Krynn, slibuji."
- 164 -
25 Gnómoplány GNÓMOVÉ SE ROZDĚLILI DO DVOU SKUPIN. První z nich, která se skládala z Brepty, Prskavce, Křídlonožky, Koukala a Ptakohláska, měla řešit otázku, jak prorazit zdi obelisku. Zbylí čtyři gnómové měli za úkol bezpečné přemístění obsahu obelisku včetně samotného Kupelixe, Mrakoplavce, Sturma a Kitiary. Mikóni se vrátili o půlnoci a na drakův příkaz srovnali hradbu z hlíny, kterou před pár dny navršili. Protože na tom pracovalo více jak padesát silných mravenců, byla půda kolem základny obelisku brzy opět hladká a schůdná. Kitiara a Prorážecí skupina (jak si sami říkali) vyšli ven, aby prozkoumali stavbu. „Stěny jsou při zemi z mramoru, který není o nic tenčí než jedenáct stop," oznámil jim Brepta, který četl ve svých výpočtech. „S krumpáči z nejlepší oceli by to partě kopáčů trvalo celé dny, než by se prosekali vším tím kamenem. „A navíc," řekl Koukal, „moje analýza kamene ukázala, že je neobyčejně tvrdý, vlastně tvrdší než běžný mramor. Je glazurovaný." „Glazurovaný? Hmm." Kitiara vzhlédla vysoko ke špičce obelisku. Kolem jeho vrcholku planula rudá aura. Připomenula gnómům silné výboje, které viděli, když vycházelo slunce. „Díky té energii musel kámen ztvrdnout," řekla. Brepta natáhl ruku a dotkl se chladného kamene. Mezi kameny se táhly pásy lesklé černě, ještě chladnější než šarlatový mramor. „Je to kov," přemítal Brepta. „Kov jako malta." „Skutečně?" řekl Prskavec. „Co je to za kov?" Brepta škrábl nehtem na palci do pásu širokého šest palců. Barva se nesetřela. „Je to měkké," řekl. „Asi olovo.“ Koukal s Ptakohláskem si maltu také prohlédli. Ptakohlásek potvrdil zacvrlikáním, že ten kov je skutečně olovo. „Pěkně bytelná," řekl Křídlonožka, když poklepal na zeď. „Mám nápad," oznámila Kitiara. Gnómové se na ni podívali, jako kdyby řekla, že jí roste druhá hlava. „Opravdu mám. Tady je: Viděla jsem, jak spousta hradních zdí podlehla obléhajícím armádám. Často byly stejně tlusté, když ne stejné tvrdé, jako tyto. Obléhatelé je strhli tak, že vykopali chodby pod základy a podkopali zeď." Na tvářích členů Prorážecí skupiny se objevil úžas. „Cože? To je to tak jednoduché?" prohlásil Brepta. „Proč nás to nenapadlo?" ptal se Prskavec. „Jediné, co musíme udělat, je odkopat písek!" řekl Křídlonožka. Padli na kolena a karmínová hlína se rozletěla vzduchem. Kitiara potřásla hlavou a odešla do vzducholodi. Sturm byl na nohou a opíral se o berlu, kterou mu udělal Tesařík. Stál stranou příprav, ale zeptal se, co se gnómové rozhodli udělat. „Teď kopeme," řekla Kitiara. Vzala si ze skladu nářadí sochor a vrátila se k pilným kopáčům. Sturm kulhal za ní. Gnómové během velmi krátké doby vyhloubili kráter hlubší, než kolik sami měřili. Základy obelisku v jámě se nijak nelišily od stavby na povrchu - byly tam tytéž mohutné mramorové bloky spojené olovem. Kitiara vyhnala gnómy z jámy a - 165 -
rozmáchla se sochorem proti stěně. „Počkejte," řekl Křídlonožka. „Je to příliš pevné - " Kitiara opsala tyčí široký oblouk a zasáhla základy vší svou novou silou. Ozvalo se prasknutí, jako když se zlomí velká větev stromu, a ze stěny odlétl jediný úlomek mramoru. Přistál u Sturmových nohou jako ztracený lístek z kamenné růže. Neohrabaně se sehnul, aby ho zvedl. „Podívejte se na sochor," řekl Prskavec. Kitiara zvedla tyč tlustou víc než celý palec. Plochý konec k páčení se úderem roztřepil a celý sochor se ohnul do elegantního oblouku. Kitiara si zapřela tyč o koleno a snažila se ji narovnat, ale podařilo se jí jen to, že ji ohnula na opačnou stranu. Znechuceně tyč odhodila. „Snažil jsem se vám to říct," řekl Křídlonožka, když Kitiara vylézala z díry. „Základy věže leží na stropě jeskyní. Je to pevný kámen." „Jsou v něm ale otvory," namítal Koukal. „Otvory pro mikóny. Sami jsme jimi prošli, když jsme se šli podívat na dračí vejce." „Kopání nemá smysl," řekl Brepta smutně. „Nejsme schopni provrtat základy, a stěny také ne." Kitiara se vyškrábala z jámy a oprášila si ruce a kamaše. Její dech zbělel v nočním vzduchu. „Teď je to na vás gnómech." Malí človíčci se na sebe několik minut dívali a mluvili přitom tím svým bleskovým brebentěním. Nakonec Brepta vystrčil hlavu a řekl: „Musíme se poradit se svými kamarády." „Máte plán?" zeptal se Sturm. „Základy plánu, ale potřebujeme moudrost našich kamarádů uvnitř." Gnómové odpochodovali. Sturm strčil palcem na noze do sochoru. „Tolik síly se těžko ovládá, že?" Když Kitiara neodpovídala, pokračoval. „Pořád ještě sílíš, Kit? Proto chodíš, jako kdyby byl svět ze skla?" Kitiara popadla ocelovou tyč a jednou rukou ji plynule ohnula do pravého úhlu. A vlastně ji ohýbala jen palcem! Pustila tyč a řekla: „Tohle jsi chtěl vidět?" Kupelix a lidé seděli na jedné straně obelisku a pozorně poslouchali. Sturm a Kitiara seděli na bednách a drak na své římse nad nimi. Gnómové seděli na lavičce naproti nim. Tesařík narychlo smontoval stojan, který byl volně zahalený látkou. Brepta stál vedle stojanu s dlouhou špičatou tyčkou v ruce. „Dámo, pane a zvíře," začal. Drakovo rozčilené zafunění mu odválo vousy přes rameno. „Dámo, pane a draku," řekl Brepta uhlazeně, „smím vám ukázat Vrták Pro Útěk z Obelisku, Verze I?" Strhl látku a odhalil tak velký kus pergamenu připíchnutý ke stojanu. Na něm byl hnědým inkoustem nakreslený ohromně vypadající vynález. Jednalo se o obrovský šroubový vrták podepřený mohutným dřevěným rámem, vlastně zvětšeninu nástroje, který používají tesaři k vrtání děr. Podle čísel na pergamenu byl samotný hrot široký patnáct stop - což byl, jak řekl Brepta, optimální průměr, aby Kupelix prošel otvorem. „Velmi důmyslné," řekl drak, který sledoval podivný výtvor se zjevnou skepsí. „Jak se s tím zachází?" - 166 -
„Touhle výstřednou klikou, tady." Ukazovátko kleplo o kresbu. „Všech jedenáct z nás bude obsluhovat tuto kliku. Podle našich nejlepších odhadů provrtá vrták stěnu za šedesát sedm hodin." „To jsou skoro tři dny!" vykřikla Kitiara. „Na Lunitáru jsou to jen dva dny a dvě noci," řekl Koukal. „To je jedno," řekl Sturm. „Kde vezmeme ocel na hrot? Kde seženete dřevo, abyste postavili rám?" „No," odpověděl Tesařík. „Až na čepele hrotu a několik míst, na která bude vyvíjen tlak, jako jsou třeba ložiska, budou všechny části Vrtáku Pro Útěk Z Obelisku ze dřeva. „Jakého dřeva?" „Z trupu a kostry Mrakoplavce." „Ááá!" zvolala Kitiara a nechala klesnout hlavu do dlaní. Sturm vzdychl. „Když rozeberete vzducholoď, jak se dostaneme domů?" zeptal se tak trpělivě, jak jen dokázal. Gnómové se dívali překvapeně jeden na druhého. Měřínek velmi nesměle řekl něco o tom, že by loď zase sestavili, až bude drak venku. „Ne, to ne!" vykřikla zděšeně Kitiara. „Už nikdy z toho dřeva létající loď neposkládáte! Musíte se, chlapci, víc snažit!" „Bez starostí!" odvětil Brepta. Strhl ze stojanu propracovanou kresbu Vrtáku Pro Útěk Z Obelisku a odhalil další, stejně podrobný nákres. „Toto je, jsem hrdý, že to mohu říct, Rozšiřovač Vstupní Klenby Do Obelisku," pravil. „Po zvážení toho, že vstupní otvor představuje přirozené přístupové místo, jsme přišli s tímto alternativním návrhem. Tyto hevery - " ukazovátko opět zamířilo k náčrtu - „se zasadí do vchodu. Když je utáhneme těmito napínadly - tady, tady a tady - písty se roztáhnou a široce vchod rozevřou." Sturmovi a Kitiaře trvalo přesně jednu minutu, než Rozšiřovač Vstupní Klenby rozcupovali, většinou ze stejných důvodů jako Vrták Pro Útěk Z Obelisku - tedy pro nedostatek kvalitních materiálů. Žádné dřevo ani kov prostě nebyly k maní s výjimkou toho, co si Mrakoplavec a jeho posádka přivezli s sebou. „Zdá se to beznadějné," řekl s hlubokým povzdechem drak. „Nikdy!" přísahal Křídlonožka. Stáhl si z tváře obvaz, aby každý viděl jeho oči, které úplně zčernaly. Křídlonožka si je marně zakrýval rukama. „Vidíte, co se mi stalo?" řekl. „Nic už se přede mnou neschová. Musím spát tváří k zemi, pod kterou počítám vrstvy až ke středu měsíce." Ukázal palcem na Tesaříka, který stál vedle něho. „Můj dobrý kamarád slyší každé zrnko písku, když se otře o jiné. Provazníkovy ruce jsou skoro spečené dohromady, že, Provazníku. Deštikapovy šaty začínají plesnivět, jak jsou pořád vlhké. I ostatní mají problémy, ale neodejdeme odtud, dokud tohle nevyřešíme. Sturm pozorně poslouchal jeho slova. „Když už mluvíme o tom, čím jsme byli podarováni, chtěl bych vám ukázat tohle," řekl a strhl si z nohy plátěný obvaz. Tam, kde ještě před dvěma nocemi a jedním dnem zela ošklivá rána, byla teď jen hladká, nezjizvená kůže. „Stejné kouzlo, které naučilo stromy chodit a bojovat, mi zhojilo zranění. Ne- 167 -
žádal jsem, aby se to stalo, ale přesvědčilo mě to o jedné věci. Toto není místo pro smrtelníky. Pomohu vám, draku, jen z tohoto důvodu. Čím déle zůstaneme na Lunitáru, tím více nás magie změní. Protože se moji druhové rozhodli, že vám pomohou, můj odpor by jim jen bránil v práci." „Vítejte v armádě," řekl drak. „Křídlonožko," řekla Kitiara, „když vidíš do země, na které stojíme, vidíš tam nějaká ložisko oceli nebo mědi? Něčeho, co by se dalo použít?" „Bohužel nic, slečno. Zdá se, že celý tento měsíc je jen z písku, žuly a zase písku." „Písek," uvažoval Koukal. Seskočil z lavice a šel ke vzdálené stěně obelisku a zase nazpět. Přejel jedním ze svých krátkých tlustých prstů po olověných spárách mezi dvěma vrstvami mramoru. „Písek!" vykřikl. „Písek! Písek! Písek!" „Pozor," řekl Deštikap. „Pomátl se." Koukal se zhluboka nadechl a důstojně vykročil k Breptovi. „Písek," řekl, „je jediná věc, které je v tomhle světě dostatek, že ano." „Ano," potvrdil Brepta. Koukal s klapnutím roztáhl svůj dalekohled a položil ho veliteli do dlaně. „Z čeho jsou čočky?" „Ze skla," odpověděl pohotově Provazník. Koukal se prudce otočil a ukázal na lepícího gnóma. „A z čeho si dělají Lunitářané své zbraně?" „Ze skla," řekli Sturm a Kitiara jednohlasně. „A z čeho se dělá sklo?" křičel Koukal. Nikdo neřekl ani slovo. Nakonec se ozval Měřínek. „Dělá se z písku, ale - " „Písek, sklo, čočky! Copak nechápete? Můžeme odlít obrovskou čočku a s ní soustředit sluneční paprsky do jednoho bodu. Ohnisko paprsků bude mnohem žhavější, než je bod tání olova, takže - " „Takže se zeď zřítí," řekl Kupelix. „Myslíte, že to dokážete?" „Nic není jisté," řekl Koukal s opatrností pro gnóma netypickou. „Budeme potřebovat nepřetržitý zdroj tepla, abychom roztavili písek." „A co ten zdroj tepla, který jsme našli v jeskyních?" řekl Sturm. „Byl by pro vás dost žhavý?" „Lávaje žhavá víc než dost," řekl Prskavec. „Mikóni mohou nasbírat jakékoliv množství písku, které budete potřebovat," řekl Kupelix. „Mám jim říct, aby začali?" „Raději vytlačíme Mrakoplavce ven," mínil Brepta. „Budeme potřebovat na podlaze místo k práci." Kupelix zavolal dva mikóny a gnómové je zapřáhli k přídi vzducholodě. Mravenci odtáhli skřípající plavidlo vchodem ven na uhlazenou půdu. Gnómové odnesli oddělená křídla a položili je do stínu trupu Mrakoplavce. Kupelix se dal do zdlouhavého telepatického rozhovoru se svými služebníky a mikóni se brzy shromáždili v údolí. Obklopili obelisk ze všech stran jako armáda němých cvakajících tvorů zaujatých hlasem, který kromě nich nikdo neslyšel. Bez jediného kývnutí se šest desítek obřích mravenců otočilo zády k věži a začalo svými hlavami orat půdu. - 168 -
Pod hvězdnou oblohou se objevily brázdy matně rudého písku, zatímco další mikóni vršili hlínu do vhodných hromad. Koukal předvedl rychle načrtnutý návrh zápalné čočky - v průměru měla dvacet dva stop a uprostřed byla tlustá pět stop a sedm palců. „Myslíš, že to bude fungovat?" zeptala se Kitiara. „Pokud budeme moci odlít čočku vcelku, leštění by nemělo trvat dlouho. Koneckonců je tu spousta písku," odpověděl Koukal. Stočil pergamen s nákresem a strčil si ho do podpaží. Mikóni zatím venku dál dřeli a půda se chvěla pod tlakem jejich tvrdých, před ničím neustupujících hlav.
- 169 -
26 Čočka GNÓMOVÉ SE ROZHODU PÍSEK VYPRAT, ABY ho vyčistili a zbavili všech nečistot. Ubohého Deštikapa vytáhli na nejnižší Kupelixovu římsu a řekl mu, aby několik hodin dělal déšť. Podlaha se docela ušpinila od mokrého písku a nasáklého rostlinného bláta. Drak sestoupil ze své soukromé místnosti, aby oznámil, že se mraky tvoří i nahoře v obelisku. Z výšky čtyř set padesáti stop se snášel mírný déšť. Věží křižovaly trpasličí blesky a odrážely se od mramorových stěn jako rybky od stěn akvária. Kupelixe to všechno vůbec neznechutilo, měl z toho naopak radost. Sice četl o tajemné věci, které se říká .počasí', ale nikdy ji nezažil. „V budovách se pochopitelně nevyskytuje," řekl Sturm rozmrzele. Byl promoklý na kůži, protože si gnómové přivlastnili jeho nepromokavý plášť, aby z něj udělali kbelíky na čistý písek. Mikóni dostali po dvou vědrech, která nosili jako jezdecké brašny po stranách kulovité hrudi. Cupitali se svým nákladem dolů do jeskyně, kde Koukal, Ptakohlásek a Prskavec připravovali káď, ve které se písek měl tavit. Tato káď byla udělána jednoduše a hrubě z bahna, stejně jako forma na odlití čočky. Rozdrobený rostlinný prach, který pokrýval celý měsíc, vytvořil spolu se zeminou skvělý jíl. Gnómové v jeskyni splácali z bahna širokou káď, vyztuženou jen několika lištami, ,vypůjčenými' z Mrakoplavce. Za úsvitu byla káď připravená. Gnómové ji za pomoci zapraženého mikóna přemístili nad jeden ze sopečných jícnů. Pak se stáhli a čekali, až hlína pořádně ztvrdne. Prskavec vystrčil hlavu z jednoho otvoru v podlaze. „Čekáme na písek," zvolal. Provazník se přiblížil k otvoru a řekl: „Co se to s tebou děje?" „Nic," odpověděl gnóm zamazaný od bláta. „Říkám, že čekáme na písek." „Chtěl vědět, co tě podpírá v otvoru," řekl Sturm. „Aha. Stojím na mikónovi." Obří mravenec visel vzhůru nohama pod otvorem a Prskavec mu stál na břiše. Celá posádka kromě Kitiary a Deštikapa sestoupila do velké jeskyně. Tam stála řada mikónů osedlaných násypkami s pískem jako jízdní vojsko na přehlídce. Pokaždé, když Ptakohlásek vystrčil hlavu ze zubatého otvoru ve skále a zapískal, vystoupil z řady jeden mravenec a šel za ním. Dál v jeskyních za mravenčí líhní se gnómové lopotili nad kádí na sklo. Sturm sledoval, jak vysypávají kbelík za kbelíkem do mísy z páleného bahna, rovnoměrně písek rozhazují po dně a přisypávají různé bezejmenné prášky, které si přinesli ze vzducholodi. V místnosti bylo úděsné vedro. Na Kupelixův příkaz mikóni otevřeli jeden ze žhavých průduchů, aby ze skály vyteklo více horniny. Zdálo se, že horko obřím tvorům vůbec neškodí. Káď nyní visela na kamenných pilířích nad tůní plnou lávy. Gnómové nenucené procházeli kolem okraje planoucího otvoru, aniž by si uvědomovali, jak bolestivá smrt by je postihla, kdyby uklouzli. Nebylo to poprvé, co Sturm cítil ke gnómům obdiv. Byli pošetilí a někdy ho rozčilovali, ale ve své podstatě byli nezdolní. Písek se stával horkým a kouřilo se z něj. Tvrdá zrnka náhle, příliš rychle, než aby to oko vůbec postřehlo, měkla do hladké hmoty, nejprve jasně oranžové a pak - 170 -
téměř bílé, jak teplota dosahovala vrcholu. Žár byl pro gnómy a Sturma příliš silný, a tak ustoupili do chladnějšího konce místnosti. „Jak dostanete roztavené sklo nahoru k formě na čočku?" zeptal se Sturm. „To nebude třeba," odpověděl Brepta, který si utíral pot z růžového čela. „Hrubou čočku odlijeme přímo tady." Zrovna když to říkal, přicvakali si to do místnosti mikóni naložení čerstvým bahnem. Ptakohlásek, který si s mravenci, jak se zdálo, obzvlášť rozuměl, je nasměroval, aby vysypali svůj náklad do přírodní dutiny v podlaze jeskyně. Spolu s Koukalem se pak pustili do práce se zednickými lžícemi - rychlými krouživými pohyby roztírali bahno a vytvářeli tak kulatou mísu. Když bylo bahno pevné, i když ne zcela suché, začal se Brepta radit s Koukalem. Všichni čekali na výsledek -gnómové, Sturm, mikóni i Kitiara s Kupelixem nad nimi v obelisku. Brepta si ťukal prsty o sebe a mluvil příliš rychle, než aby ho Sturm stačil sledovat. Koukal přikývl. Čtyři mikóni zaujali postavení kolem kádě se sklem. Ptakohlásek se posadil obkročmo na jednoho z nich a cvrlikal a mával rukama, jak řídil jejich úsilí. Mikóni sevřeli do svých klešťovitých čelistí svorníky, které gnómové nechali vyčnívat z hliněných stěn, a snadno zvedli káď z výhně. Na svých dvaceti čtyřech nohách nesli káď nad kamennou podlahou k formě. „Jsi připraven?" zavolal Brepta na Ptakohláska. Pískající gnóm odpověděl vysokým tónem a Brepta vykřikl: „Můžete lít!" Dva mravenci pozvedli káď. Doběla rozžhavené sklo sklouzlo přes její okraj a ztěžka šplíchlo do formy. Zvedla se oblaka páry, jak se voda vypařovalo z bahna, které bylo ještě pořád vlhké. „Výš!" křičel Brepta. „Nakloňte okraj výš!" Vnější povrch kádě se začal drolit a odlamovat. Roztavená skelná hmota se valila proti povolujícím stěnám. Trhliny na okrajích se zvětšovaly. „Drž je zpátky!" varoval Sturm Breptu. Gnómové se ve své bezmezné touze všechno vidět tlačili k formě. Kdyby se káď roztrhla, všechny by zalilo roztavené sklo. Brepta zatlačil své kamarády do bezpečnější vzdálenosti. Káď byla ve svislé poloze a poslední kapky stekly do formy. Roztaveného skla bylo víc, než kolik se do formy vešlo, a tak šplíchalo přes okraj. Když mikóni spouštěli káď zpátky, prasklé boky se rozpadly na kusy. „Úúú!" zvolal Sturm, který si tak usilovně třel čelo, až už ho měl celé odřené. „Vůbec to nebylo brzy!" Forma, která byla pevně obepnutá skálou, držela dobře. Okraje čočky už zchladly ze zářivé běloby do ruda. Uprostřed praskaly bubliny, jak si pára z bahna razila cestu sklem. Koukal se zamračil, když to viděl. „S tím jsme nepočítali," řekl. „Bubliny pokřiví sklo." „Nemusí to být první jakost," namítl Brepta. „Jak dlouho to bude trvat, než to zchladne?" zeptal se Sturm. Chvějící se teplo z odlitého skla všechny přímo hypnotizovalo. „Do úplného zchladnutí dvanáct hodin, nebo i víc," řekl Koukal. „Tvrdé to bude mnohem dřív, ale nemůžeme rozbít formu, dokud si nebudeme jistí, že jádro - 171 -
zchladlo." „Možná bychom mohli říct Deštikapovi, aby to postříkal vodou," navrhoval Tesařík. „Ne! Čočka by se roztříštila na milion kousků." Protože se nedalo dělat nic jiného než čekat, Sturm a všichni gnómové kromě Koukala vyšli z jeskyně. Venku ještě zcela nepohaslo denní světlo a gnómové chtěli uvést Mrakoplavce do stavu schopného letu. Vzducholoď stála hrdě na dně údolí, a když vrátili křídla k trupu, vypadala velkolepě. Dlouhý stín obelisku se rychle pohyboval, jak slunce zapadalo. „Připraveni ke zkoušce křídel?" zvolal Křídlonožka do signální trubky. Ze strojovny se ozvalo tlumené, skřehotavé „ano". „Spustit motor!" Kitiara cítila pod nohama chvění - v motoru něco drhlo. Křídla se zvedla, ohnula se a zase klesala dolů, ale zasekla se. Celou lodí projel bolestivý otřes. Křídla visela tam, kde byla, a chvěla se. „Ne, ne! Zarazte to!" ječel Křídlonožka. Dveře do jídelny se s třísknutím otevřely a objevil se kašlající Prskavec. Křídlonožka se vyklonil z okna kormidelny. „Co se stalo?" ptal se. „Ten pitomý Ptakohlásek namontoval spínač ochranného pláště obráceně! Když jsem motor napájel bleskem, prošlehnul zpátky kabelem a vypálil akumulační nádobu! Nemáme žádnou energii! " křičel Prskavec skoro se slzami v očích. Kitiara popadla gnóma za rameno a otočila ho. „Žádnou energii?" řekla. „Co to znamená?" „Znamená to, že neodletíme!"
- 172 -
27 Vetřelci S NOCÍ SE SNESLA I SKLÍČENOST. Ptakohláskovi se dostalo pořádného vyhubování za jeho nedbalou práci, ale když bylo po výčitkách, gnómové se rychle vrátili ke svému upřímnému kamarádství. Kitiara zuřila, Sturm rezignoval. Drak se jim snažil zlepšit náladu. „Mějte statečná srdce!" napomínal je. „Když dojde k nejhoršímu, poletím k hoře Stačilo a uvědomím gnómské úřady o vaší situaci. Samozřejmě vyšlou záchrannou výpravu. Za předpokladu, že mě dostanete z této věže -tak je to." „Ano. Za tohoto předpokladu," řekl Sturm a odešel vyjádřit gnómům svou účast. Kitiara se plížila k místům, kde seděl Kupelix. „Slyšíte mě? " zašeptala co nejtišeji. Samozřejmě. Drakův telepatický hlas ji pohladil na duši. „Až vás dostaneme ven, chci, abyste mě vzal s sebou," zamumlala. A vaše přátele mám nechat tady? „Sám jste řekl, že můžete uvědomit gnómy v Sankristu. Může to trvat měsíce, ale pokusí se nalézt své druhy, kteří uvízli na Lunitáru." Od té doby, co byl zničen motor Mrakoplavce, začínala Kitiara chápat, jaké to pro draka je, být uvězněn na tomto měsíci. A také se bála, že až Kupelixe osvobodí, nezůstane na Lunitáru, zatímco se gnómové budou snažit opravit vzducholoď. Bylo by tak po jejích snech o společnictví. A co Sturm? „Někdo se o ty človíčky musí postarat," řekl Kitiara. „Nemyslete si, že jsem bezohledná. Prostě jen toužím, abych už byla odtud." Abyste hledala štěstí a vyhrávala války. „A také vám dělala průvodce." Ano, samozřejmě. Jedno mne ale zajímá, drahá Kit. Pokud byste mohla utéct a já nemohl, nechala byste mě tu také? Kitiara se na mohutného tvora široce usmála. „Jste pro mě příliš velký. Neunesu vás," řekla. U večeře byli všichni zaražení a brzy po jídle zalehli. Kupelix se odebral do vrcholku věže a lidé a gnómové spali porůznu na podlaze obelisku, která teď byla prázdná a prostorná. Sturm byl vzhůru. Ležel na zádech a zíral nahoru do tmavých koutů věže. Dobře se to hodilo k jeho náladě. Bylo jeho osudem zůstat navždy na rudém měsíci? Drak říkal něco o tom, že tu nic neumře. Bude žít pořád dál a dál, zahořklý, osamělý? Bude mu jeho rytířské dědictví navždy odepřeno? Temný prostor se nad ním zavřel a znovu ho zaplavil podivný pocit přemístěníPosadil se a slyšel, jak v křoví cvrkají cvrčci. Mohutná klenba stromů téměř zastínila oblohu Krynnu. Sturm v dálce spatřil obrys vysoké zdi a věděl, že to je hrad Ostromeč. Přenesl se po krajině zahalené nocí k hlavní bráně hradu. K jeho překvapení v držácích hořely pochodně a po stranách vchodu stály dvě působivé postavy v brně- 173 -
ní. Přiblížil se k nim. „Ho! Co se to děje?" řekla stráž po Sturmově pravici a namířila svou bitevní sekyru přímo na Sturma. Vidí mě! Sturm zvedl ruku a řekl: „Jsem Sturm Ostromeč. Tento hrad patří mému otci." „Hlupáku! Nic tam není," řekl druhý strážný. „Dej tu sekeru pryč." „Já říkám, že se něco děje." Strážný na pravé straně vzal z držáku pochodeň a dusal směrem k Sturmovi. Prošel přímo skrz něj. Ve světle hořícího borového dřeva uviděl Sturm jeho tvář. Nebyla to tvář člověka, trpaslíka, elfa, šotka ani gnóma. Vyčnívající nos byl zelený a šupinatý a ze širokých úst vyrůstaly zubaté kly. Stejně jako Kupelix měl místo očí svislé štěrbiny. Drakoniáni! Ta ohavná zvířata byla v domově jeho předků, Sturm prošel branou na vnější nádvoří. Tam stály vozy se dvěma i čtyřmi koly, které se prohýbaly pod meči, kopími, válečnými sekyrami a toulci se šípy. Drakoniáni proměnili hrad Ostromeč ve zbrojnici. Ale pro koho? Ve velké síni našel Sturm praskající oheň. Před krbem stály skládací židle a stůl na kozách byl pokryt svitky. Sturm se vznášel u toho stolu. Svitky, které na něm ležely, byly mapy, zejména Solamnie a Abanasinie. Ozvalo se zařinčení oceli o kámen a Sturm, který zapomněl, že ho nikdo nevidí, sebou trhl. Z temnoty v síni vyšla vysoká, mohutná postava. Na hlavě neměla přilbu a její tvář byla tvrdá a bez výrazu. Dlouhé kadeře hladkých bílých vlasů jí padaly na ramena. Muž prošel mezi ohněm a stolem a posadil se na jednu ze židlí. Přilbu si položil na zem vedle sebe. Sturm něco takového ještě nikdy neviděl - z hledí vyrůstaly kly a celá přilba měla tvar hlavy dravého hmyzu. „Pojďte a posaďte se," řekl muž, o kterém si Sturm myslel, že je vojevůdce. Ve stínu se pohnula další postava. Ten další - člověk, zvíře - nevstoupil do světla z krbu. Natáhl svou štíhlou ruku v tmavě hnědém rukávu a odtáhl si jednu ze židlí do tmavšího kouta síně. „Zapomněl jsem, že nemáte zájem o oheň," řekl vojevůdce. „Škoda. Oheň je tak užitečná síla." „Oheň a světlo budou jednou můj konec," zaskřehotala zahalená postava. „Viděl jsem sebe sama, jak umírám v plamenech. Netoužím takhle skončit právě teď." „Však tady pro nás je ještě dost práce," odpověděl vojevůdce, který studoval mapu Solamnie. „Kdy říkala tvoje Paní, že tu bude Rudé křídlo? Zbraně v tomto vlhkém starém hradě začínají rezivět." „Trpělivost, Merinsaarde. Královna Temnot dobře zhodnotila nálady v zemi a uvede armády do pohybu, až budou okolnosti nejpříznivější." Vojevůdce si odfrkl. „Mluvíš o znameních, jako kdyby určovaly vše. Je to výpad kopím a prudký útok jezdectva, co rozhoduje o osudu bitev a říší, Sorotine." Skrytý čaroděj se zasmál ztrouchnivělým smíchem plným hniloby, při kterém Sturma zamrazilo. „Muži činu si vždy rádi myslí, že jejich osud je v jejich rukou. Dodává jim to odvahu - cítí se potom tak důležitě." Merinsaard se beze slova naklonil ke krbu, vytrhl kus hořícího dřeva a mávl jím - 174 -
směrem ke svému společníkovi zahalenému ve stínu. Sturm zahlédl čarodějovu tvář. Nesmírně ho překvapila. Mohla by být pohledná, až na smrtelnou bledost a zlo, které vyzařovalo z planoucích očí. Sorotin, znalec magie, zasténal a odvrátil se od plamene. Merinsaard po něm hodil hořící větví. „Pozor na jazyk," řekl. „A pamatuj si, že tady velím já. Pokud se mi znelíbíš nebo zklameš, sám tě přiložím na oheň." Čaroděj chraptivě funěl strachem. „Nebuďte příliš troufalý, můj pane, neboť zrovna teď tu je někdo, kdo se na nás dívá a není přítelem naší záležitosti." Sturmovi se zastavilo srdce. „Co?" řekl vojevůdce. Sáhl pod hromadu map a vytáhl hrozivě zahnutou dýku. Ostří bylo potaženo lepkavým povlakem zelenavého jedu. „Kde je ten vetřelec? Kde?" „Stojí mezi námi, velký vojevůdce." Opravdu myslel Sturma. Merinsaard sekl dýkou do prázdna. „Vy blázne! Nikdo tu není!" „Není tu v tělesné podobě, můj pane. Je to duch z velké dálky - velké dálky, podle aury, kterou vyzařuje. Snad až z Lunitáru? To je skutečně dálka." „Zbav se toho, ať je to cokoliv," řekl Merinsaard. „Zabij toho špeha! Nikdo nesmí vědět o našich plánech!" „Uklidněte se, můj pane. Náš návštěvník tu není proto, aby špehoval. Cítím, že toto byl kdysi jeho domov." „Hlupče! Nikdo tu nežije už dvacet let. Poslední pán hradu byl vyhnán ze země." „To je pravda, mocný Merinsaarde," řekl Sorotin. „Mám toho ducha přivést do tělesné podoby, nebo mu mám přikázat, aby se vrátil tam, odkud přišel?" Sturm chvíli zápasil se svými pocity. Snažil se zhmotnit, aby se těm mužům mohl postavit, ale neviděl ve své situaci žádnou naději. „Může mluvit se živými tohoto světa?" zeptal se Merinsaard. „Myslím, že ne. Je příliš zesláblý tou obrovskou vzdáleností, kterou urazil. Necítím v něm žádnou znalost magie.“ „Tak ho uvrhni zpátky do jeho bídného těla a nech ho tam! Nemám čas na přízračné velvyslance." Sturm uviděl v temnotě záblesk. Uslyšel zazvonění, jak čaroděj udeřil do stříbrného zvonu, který nosil u pasu. „Slyš mě, duchu: Až třikrát zazvoním na kouzelný zvonek, odejdeš z tohoto hradu, této země, tohoto světa a nikdy se už nevrátíš." Zvonek zazvonil poprvé. „Argon!" Podruhé. „H‘rar!" Potřetí. „Ve jménu Dračí královny!" Všechny Sturmovy svaly se najednou zatřásly. Cítil se doslova, jako kdyby spadl z výšky. Byl vzhůru, zpátky ve svém těle, v obelisku na Lunitáru. Posadil se, ztěžka oddychoval a třásl se. Vidění se ztratilo, aniž by mu napovědělo, kde přebývá jeho otec. To bylo samo o sobě skličující, ale intriky toho Merinsaarda a Sorotina na hradě Ostromeči ho naplnily vztekem. Někomu to musí říct! Je třeba někoho varovat! Vyburcoval Koukala. „Vzbuď se!" řekl. „Pojďme se podívat na tu vaši čočku." „Teď?" podivil se gnóm se zívnutím, které mu málem roztrhlo sanice. - 175 -
„Ano. Proč ne? Už jsou to hodiny," Vedle nich stál připravený jeden z mikónů, který jim dovolil, aby nasedli na jízdu do odlévací síně. Celá jeskyně byla naplněná skapávajícími pozůstatky mlhy. Obřímu mravenci se vlhkost vůbec nelíbila. Jednou nebo dvakrát jeho ostnatá chodidla uklouzla na skelné stěně a donutila Sturma k tomu, aby se pevně držel postroje z provazu, a Koukala, aby se držel ještě pevněji Sturma. Čočka byla stále ještě rubínově červená, ale sálalo z ní jen málo tepla. Sturm lehce poklepal prsty na okraj formy. Při čtvrtém klepnutí se uvolnil kus bahna, teď už suchého a křehkého, a odkryl tak vnitřní šikmou stěnu čočky. Koukal se postavil na špičky, aby si prohlédl sklo. „Ne," zamumlal. Vytáhl svou lupu a hleděl přes ni do šarlatového odlitku. „Polámaná soukolí a vysmeknuté řemenice!" zvolal. „Čočka je k ničemu!" „Cože?" „To sklo! To sklo! Je skoro neprůhledné!" „To není možné," řekl Sturm. Koukal mu podal lupu. Sturm pohlédl do čočky a vše, co viděl, byly jen miliony malinkých bílých bublinek, které uvízly ve ztuhlém skle. Spolu s tmavě rudou barvou to nepřipouštělo pochybnosti o tom, že čočka bude k soustředění slunečních paprsků do žhavého bodu zcela nepoužitelná. „Možná, že ji vyleštíme," řekl nadějeplně Sturm. „Nikdy!" vyprskl Koukal. „Měl byste větší naději, kdybyste se snažil soustředit sluneční paprsky kusem dřeva!" Mrštil svou kapesní lupou o skálu a dupal po ní, až se rozbila na tisíc kusů. „Co se děje?" donesl se k nim něčí hlas. Brepta a ostatní se také přišli podívat na obří čočku. Koukal jim rozhořčeně vysvětlil, že jejich práce byla k ničemu. Schlíplí gnómové obstoupili formu a nedůvěřivě hleděli na čočku. „K ničemu," řekl Měřínek. „Zbytečná," přidal se Provazník. „Plýtvání časem a námahou," dodal Tesařík. „Co uděláme?" ptal se Deštikap. „Zkuste to vysvětlit drakovi," řekl zdrcený Koukal. • • • O neúspěchu s čočkou nikdo moc nemluvil, jenom Kupelix. Drak, který byl jinak docela společenský, měl vskutku dračí záchvat vzteku. „Nemehla! Zabedněnci! Budižkničemové!" Všichni sebou trhli při mocném telepatickém výkřiku Blázni! „Buďte už zticha," řekla přísně Kitiara. „Dospělý drak, a chová se jako malé děcko! Myslíte si přece, že tito človíčci nám zaručí úspěch?" Sturm si dobře všiml, jaký účinek mělo na draka Kitiařino pokárání. Kupelixovy uši, které měl připlácnuté k hlavě, se pomalu zvedly a z nozder se mu přestaly valit proudy štiplavé páry. „Doufal jsem v to," připustil drak. „Zdá se, že tu budeme hodně dlouho," řekla Kitiara. „Takže budeme mít spous- 176 -
tu času na to, abychom vymysleli další způsoby, jak nás dostat z téhle mramorové cely." Uklidněný drak jim přichystal studené jídlo a uchýlil se do své svatyně ve výšinách, aby přemýšlel o svých problémech. Sturm, Kitiara a gnómové vyšli z obelisku a dívali se na Mrakoplavce. Z ubohého trupu bez života se stal nehybný vrak, který zdobil rudý povrch Lunitáru. Sturm se dotkl rukou brady a přemýšlel o tom, čemu porozuměl z Křídlonožkova výkladu o principech letu Mrakoplavce. Křídla byla bez blesků, které otáčí motorem, zcela zbytečná. Zůstal jen napůl prázdný vak na éterický vzduch. „A co éterický vzduch?" řekl Sturm. „Co je s ním?" zeptal se Křídlonožka. Sturm byl dost v rozpacích - najednou vede s těmi gnómy technické diskuse. „Zvonivěs říkával, že ke zdvižení lodě stačí plný vak na éterický vzduch." „Při vší náležité úctě k našemu kamarádovi je zdvihová síla vaku mnohem menší, než je celková váha trupu," řekl Brepta. Znovu upadli do mlčení. Sturm přemýšlel dál a Kitiara svraštila obočí, jak se také soustředila. „A co když loď odlehčíme?" navrhl Měřínek. „Cože?" řekl Sturm. „Cože?" řekli Brepta, Křídlonožka, Koukal, Deštikap a Prskavec. „Cože?" řekli Tesařík, Provazník a (v překladu) Ptakohlásek. Kitiara se usmála svým pokřiveným úsměvem, jak to v těchto dnech dělala jen málokdy. „Odlehčit loď!" prohlásila. „To je něco, čemu rozumím." Zvedla malého Měřínka a zatřásla jím tak silně, až mu zacvakaly zuby. Pak ho vysadila na zábradlí. Gnóm šel do podpalubí a otevřel boční dveře. Ostatní gnómové se hrnuli na palubu, rozpálení nadšením. Ještě dřív než Sturm a Kitiara stačili vystoupit do Mrakoplavce, začal se v lodi ozývat hlasitý rachot a různé vrzání. „Možná vytrhají úplně všechno," řekl ironicky Sturm. „Podlahu, strop, prkna, tyče, úplně všechno." Gnómové vytvořili řetěz z nejnižšího patra až nahoru k zábradlí a začali vyhazovat přes palubu všechno, co jim jen přišlo pod ruce. Vyplenili své kajuty a vynesli všechny své osobní věci. Sturm byl ohromen jejich množstvím a rozmanitostí: byly tam přikrývky, knihy, nástroje, šaty, sudy, hrnce, talíře, provazy, šňůry, motouzy, plachtovina, bedna inkoustu, tužky, kostky mýdla, dvě harmoniky, housle, flétna, šestnáct párů bot (všechny by byly příliš veliké i Sturmovi a tím spíše všem gnómům, kteří kdy žili), rukavice, opasky a vycpaný kozel, kterého měl ve své kabině Tesařík. Některé věci nebylo možné na horní palubu dopravit ručně. Kitiara našla Provazníka s Měřínkem, jak leží na tváři vedle velikého sudu. „Nemůžeme s ním pohnout," lapal Provazník po dechu. „Já to udělám." Kitiara otočila sud, aby se podívala, jestli je v něm zátka. Uvnitř šplíchala jakási tekutina a na prknech sudu stálo gnómským hůlkovým písmem jediné slovo. „Co v tom vlastně je?" zeptala se Kitiara. Měřínek se podíval úkosem na vinětu. „Vitriol. Muselo to být Zvonivěsovo," řekl a brada se mu lehce zachvěla. - 177 -
„Vitriol?" Kitiara si vzpomněla, jakou kaši ta kyselina ještě na Krynnu udělala ze Zvonivěsova Skvělého Bezústého Sifonu. „Proč se tím sudem neprožral?" „Uvnitř je asi nějaká odolná vrstva," řekl Provazník. Poškrábal se rukou vzadu na krku a ruka se mu tam okamžitě přilepila. „Do hniloby!" Kitiara zabubnovala prsty na dno sudu. „To je důležité vědět. Takže ta látka je schopna rozpustit některé věci a jiné ne?" „Ano." Provazník se snažil osvobodit svoji ruku, ale podařilo se mu jen přilepit si na svou paži i druhou ruku. „Dvakrát do hniloby!" „Rozpustí vitriol mramor?" ptala se Kitiara. „Možná. Ale mnoho sklovitých látek nepoškozuje." „A olovo?" „Olovo určitě. Měřínku, přestaň pobíhat a pomoz mi." Kitiara nechala gnómy v jejich zápolení s Provazníkovými lepivými dlaněmi. Brepta, kterého hledala, byl venku u lodě, kde se probíral hromadou věcí, které gnómové odhodili. Kitiara ho odtáhla od hromady šatů a řekla: „Vím, jak dostat draka ven!" „Cože?" řekl gnóm. „Jak?" „Zvonivěsův vitriol." Kitiara ukázala neurčitě směrem k lodi. „Na palubě je ho celý sud. Když ho necháme rozpustit maltu v nejnižších vrstvách obelisku, stěny se musí zhroutit, že ano?" Breptova tvář se postupně rozjasňovala porozuměním. Nakonec mu to došlo úplně. „Hydrodynamiko! To bude fungovat!" Gnómové slyšeli, jak Brepta křičí, a seběhli se kolem. S přemrštěnými pohyby rukama a s častými poklonami Kitiaře vysvětlil Brepta její nápad. Gnómové úplně vybuchli vzrušením. Bylo to tak jednoduché! Tak elegantní! Zaměřili se na mechanické řešení a teď ta lidská žena přichází s chemickou odpovědí. Sturm uslyšel rozruch a pospíchal po můstku dolů. Souhlasil s tím, že plán je to dobrý, ale upozornil na jednu důležitou věc. „Co se stane s Kupelixem, až věž spadne?" zeptal se. „Ani mosazný drak to nemůže vydržet, až na něho spadnou tuny mramorového zdiva." „Musí být způsob, jak to vyřešit," řekla Kitiara. „Proč se nezeptat samotného draka?" navrhl Sturm. A to také udělali. Drak byl nejprve nevrlý a odmítl slétnout ze svého hnízda. Kitiara mu vynadala za jeho nedůtklivost, ale odpověď stále nepřicházela. Pak jen ona sama uslyšela: Nepřeji si, abych se znovu zklamal. „Nic vám neslibujeme," oznámila Kitiara nahlas. „Máme nový plán, o kterém jsme zcela přesvědčeni, že bude fungovat, ale je tu jeden trapný problém. Vaše osvobození by vás mohlo zabít." Skvělé řešení. Nebyl bych už vězněm. „Buďte zticha! Pokud nemůžete slétnout a mluvit s námi jako rozumný drak, tak vám obelisk prostě zboříme na hlavu." Kitiara pohodila hlavou směrem k ostatním. „Jdeme.“ „Ale doopravdy nepoužijeme vitriol, dokud bude drak v obelisku, že ne, sleč- 178 -
no?" řekl Měřínek. „Proč ne? Chcete vidět, jestli to bude fungovat, nebo ne?" odpověděla Kitiara. „Ale drak se zraní." Tesařík žvýkal zamyšleně konec tužky. „Zajímalo by mě," uvažoval, „jakou má dračí kůže pevnost v tahu." Koukal vytáhl pergamen. „Můžeme to odhadnout."
- 179 -
28 Průlom MRAKOPLAVEC SE ZBAVIL NĚKOLIKA Stovek liber přebytečné váhy a vznášel se na obloze jako boje. Křídlonožka se výborně bavil zvedáním lodi vlastníma rukama. Provazník navrhoval, aby do země zatloukli dřevěné kolíky, loď k nim přivázali a tak ji zabezpečili. „Kromě zásob vody a jídla na lodi nic nezůstalo," ohlásil Brepta. „Většina přepážek byla vytrhána." „A co motor?" zeptal se Sturm. „Musí vážit nejméně stejně tolik jako celý trup lodi." „To je pravda," prohlásil pyšně Prskavec. „Pak ho tu tedy musíme také nechat." „Ne, náš překrásný motor tady nenecháme! Žádný jiný stroj se mu nevyrovná!" Sturm se nemohl rozhodnout, a tak se raději vydal ke Kitiaře, Tesaříkovi a Koukalovi, kteří právě sledovali rozpadající se hlavní střílnu Obelisku. „Budeme potřebovat žebřík, abychom dosáhli k vyšším patrům," prohlásila Kitiara. „Lešení by bylo lepší," hádal se Koukal. „Támhle je nějaké haraburdí z lodi." „Jak tam nahoru dostaneme vitriol?" zeptal se Tesařík. „Použijeme k tomu skleněné nádobky a poháry," řekl Koukal. „Jakoukoli jinou hmotu by to rozpustilo." Sturm si hlasitě odkašlal. „Tak to řekni, Sturme!" osopila se na něj Kitiara. „Loď už je tak lehká, že by mohla létat, ale Ptakohlásek a Prskavec nechtějí vyhodit ten zbytečný motor," oznámil Kitiaře. „No a co? Vezmi si kladivo a rozbij ho na kousky," řekla. „To je jediný způsob, jak to vyřešit." Tesařík a Koukal se na ni překvapeně podívali a Sturm se k tomu odmítl vyjádřit. Místo toho se zeptal, jestli nevědí něco o Kupelixovi. „Ani pípnutí. Je hrozně paličatý." Sturm vešel dovnitř. Rozlehlá místnost byla pustá. Loď, gnómové a jejich nářadí byli pryč. Jen ty tři velké jámy, doupata mikónů, zůstaly stejné. „Kupelixi?" zavolal. „Kupelixi, já vím, že mě slyšíte. Pojďte dolů." Sturmův hlas se rozléhal v prázdnotě. „Kitiara přišla s tím svým nápadem s vitriolem. Zbourá tuhle věž jen proto, aby vám dokázala, že je toho schopná." Ucítil nepatrný dotek dračího hlasu. Věřím vám, Ostromeči. Mluvíte pravdu. „Mužská pravdomluvnost je součástí našich zákonů," odpověděl Sturm. Uzavřel jsem s mou drahou Kit jedinečný obchod! Když mě bude hájit před gnómy, připojím se k ní na dva roky na Krynnu. Sturm se zamračil. „Z jakého důvodu?" To já nevím, ale bylo to pro ni tak důležité, že byla ochotná se vás zříci, aby se mohla vrátit na Krynn. „Ty snad žertuješ! Kitiara by to přece nikdy neudělala!" Mluvím velmi vážně, Ostromeči. Když uvěřila tomu, že loď byla zničena, nutila mě, abych ji vzal s sebou. - 180 -
„Proč mi to říkáte?" Trápí mě její ctižádostivost. Slyšel jste někdy o tom, že každá živá bytost má nad sebou auru? Ta aura zobrazuje charakter každé bytosti. Tvoje, například, je zlatá, silná, třpytivá a neochvějná. Ale Kitiařina je ohnivě rudá s černými skvrnami. A ta černá v ní roste. Sturm mávl rukou. „Vůbec nevím, o čem to mluvíte. Kit je silná a vášnivá, to je celé." Mýlíte se, drahý příteli. „Uklidněte se, draku, a raději nám pomozte vás odsud dostat. To je všechno, co jsem vám chtěl říct." S těmi slovy Sturm vyšel ven. Gnómové měli nejnižší část lešení téměř hotovou. Sturm si všiml, že se obloha začala vyjasňovat. „Svítá," řekl. „Bude lepší, když půjdeme dovnitř a počkáme, než se věž rozpustí." Nad nimi se ozval rámus. Slunce se vyhouplo nad obzor a první paprsky se opřely o kamennou zeď. Hřmění zesílilo. Na samém vrcholu obelisku se objevily praskliny způsobené blesky. Celé údolí se otřáslo. Právě začal další lunitárský den. Nemusíte s tou věží tolik otřásat! Mám v úmyslu se k vám připojit. Přátelé se rozesmáli. „Má v nás opravdu důvěru," řekla Kitiara. Vrhli se zpět k nedokončenému lešení. Brepta složitě vysvětloval ostatním všechny podrobnosti týkající se jeho vitriolového plánu. Drak se na to díval s nemalou nedůvěrou. Mnohem víc se zajímal o to, jestli by nešlo z vrcholku věže srazit špičku, ale nebylo tu dost dřeva na to, aby gnómové postavili lešení více než pět set stop vysoké. „Je špatné, že se nemůžete ukrýt v jeskyni," řekl Křídlonožka. „Byl byste tam v bezpečí." „Kdo říká, že nemohu?" odpověděl drak. „Otvory v podlaze nejsou dost velké na to, abyste se jimi dokázal protáhnout," namítl gnóm. „Tak bychom je měli zvětšit. Dokáže se ta vaše žíravina prokousat mramorem?" „Nejsme si tím jistí," řekl Brepta. „Je mi líto, že jsem nestudoval chemii o něco podrobněji! Pak bych na takovou otázku dokázal odpovědět." „Proč se tedy nepokusíme o jednodušší postup? Pojďme nalít vitriol na kamennou podlahu," navrhoval Kupelix. Gnómové přinesli z létající lodi drahocenný korbel z mléčného porcelánu a použili ho jako nádobu na vitriol. Pak rozbili soudek, ponořili do něj džbán a naplnili ho až po okraj. „Opatrně," řekl Brepta. Kitiara přikývla a se rty pevně stisknutými sledovala, jak se kapky ze džbánku snášejí na zem a vypalují do ní čadící skvrny. Kitiara pomalu došla k obelisku, gnómové poskakovali kolem ní a přidávali zbytečné, ale dobře míněné rady. Sturm spěchal napřed, aby uvolnil cestu. Kupelix slezl až na samé dno věže, protože i on chtěl být co nejblíž připravovanému pokusu. Kitiara, držící džbánek co nejdál od těla, nalila pár kapek na okraj jednoho z mikónských otvorů. Žíravina syčela a prskala a po chvíli bublání vypr- 181 -
chala. „Fuj!" řekla Kitiara. „Hrozně to páchne!" Křídlonožka poklepal na okraj jámy kladívkem. „Rozhodně to kámen naleptalo," prohlásil, „ale ne moc. Potřebovali bychom celé sudy kyseliny, než by se nám podařilo dostat skrz tak pevný mramor." „Naše zásoby ale nejsou nekonečné," namítla Kitiara. „Jenom pár sudů, to je všechno, co máme." „Pak nám tedy zbývají jen krumpáče a lopaty," řekl Sturm. „Ruční práce. Věděl jsem, že to nakonec bude záležitost potu a puchýřů na nikách." Gnómové vyšli ven a jali se pokračovat ve stavbě lešení, které mělo obelisk obklopovat ze všech tří stran. Sturm a Kitiara našli to nejtěžší gnómské nářadí a dali se do práce. Šlo to ztěžka. Podlaha byla pevná a nářadí příliš malé. Co bylo dost velké pro gnómy, bylo pro lidi ve skutečnosti jen o málo větší než dětská lopatka. Uvnitř věže bylo horko, které bylo ještě citelnější, když se Sturm s Kitiarou snažili rozbít tvrdý kámen. Kitiara si sundala kabát a drátěnou košili a pracovala jen v lehké blůzce. Také Sturm odložil těžké brnění a tuniku. Kupelix dělal, co mohl, aby jim práci usnadnil. Ovíval je svými obrovskými křídly a odfoukával úlomky kamene a prach. Přitom jim vyprávěl moudré příběhy, které vyčetl z knih. Sturm objevil, že Kupelix je nadšeným milovníkem elfského básníka Quivalena Sotha. Drak znal zpaměti celou Humovu píseň. Ještě zajímavější byl dávno ztracený cyklus Quivalenových písní o Humovi a Stříbrném drakovi. Kitiara, která o velké Humově náklonnosti ke Stříbrnému drakovi nevěděla, byla celá ohromená. „Je to skutečná tragédie," řekl Kupelix, zatímco je zlehka ovíval. „Ten drak se zřekl své přirozené a ušlechtilé podoby a proměnil se v člověka." Sturm vyměnil malou lopatku za ještě menší kladívko a udeřil jím do podlahy, až ho ruce zabrněly. „Vy si myslíte, že draci jsou lepší než lidé?" zeptal se. „Bezpochyby. Draci jsou větší, silnější, mají více schopností a větší moc, mohou žít déle, dokáží více a mají vyšší kvality ducha," odpověděl Kupelix. „Dokáží snad lidé něco, co draci nedovedou?" „Ano, mohou odtud odejít," řekla Kitiara a opřela se o svůj krumpáč. Dračí křídla se na okamžik zastavila, ale pak nerušené pokračovala v ovívání. „Je to špatné, že se nedokážete ani na chvilku proměnit v člověka," řekl Sturm. „Celé to kopání a námaha by nebyly nutné." „Bohužel bronzoví draci nikdy neznali tajemství, jak měnit vlastní tvar. Elfí mág Dromondothalas, jeden z nejslavnějších mágů, kdysi napsal o této proměně celou knihu, ale v naší knihovně ten svazek odnepaměti chybí." Kitiara kopla do hromady kamení a pár kamenů spadlo do jámy. O několik okamžiků později se ozvala dutá rána, jak kamení dopadlo na dno jeskyně. „Odkud všechny ty knihy máte?" zeptala se Kitiara. „Měl jsem je od samého začátku. Nechal je tady ten, kdo postavil obelisk. Myslím si, že je tu nechal proto, aby ti, kdo přinesou nový život, našli poznání těch, kteří tu byli před nimi. Znalosti z historie, geografie, alchymie, medicíny... „A znalosti kouzel," dodal Sturm a položil na zem kladivo. - 182 -
„Polovina všech těch knih skutečně souvisí s magií," přiznal Kupelix. Po dvou hodinách tvrdé práce se lidem podařilo zvětšit otvor jen o několik palců. Kupelix nad jejich snažením vyjádřil spokojenost, ale Kitiara byla nahněvaná. „S takovou rychlostí budeme dřív příliš staří na to, abychom zvedli nářadí, než se nám podaří otvor zvětšit tak, abyste se do něj vešel," řekla drakovi. „Myslím, že jsme to nevzali za ten správný konec," prohlásil Sturm. Ruce a záda ho bolely a hlava mu třeštila z nedostatku čerstvého vzduchu. „Pamatuji se, že zdi našeho paláce byly ještě silnější než tento kámen a že se nechaly rozbít jedním nebo dvěma údery. Dej mi trochu studené vody a já o tom trochu popřemýšlím." Vzal Kitiaře z ruky láhev s vodou a opřel se o nejbližší zeď. Kitiara vyšla ven. Ke svému úžasu zjistila, že gnómové mezitím postavili ze tří stran obelisku lešení až do výše šesti stop. Prkna, klacky, topůrka svázaná dohromady tak, jak jen to šlo, všechno bylo použito jako stavební materiál. „Jak se daří?" zeptala se a téměř zakopla o Breptu. „Jde to skvěle," řekl. „A jak se vám daří prokopat jámy v podlaze?" „Obávám se, že to za moc nestojí," poklepala si na ramena. „Veškerá síla těchto svalů je k ničemu. Kdybych se víc rozmáchla, rozbila bych nářadí, ale jinak bych si nijak nepomohla." „To chápu." Brepta zamžoural do slunce. „Zbývají nám jen dvě a půl hodiny světla. Pojďme se podívat, jak jste daleko." Vešli dovnitř a spatřili Sturma klečícího na zemi, jak zírá do džbánku s vodou. Pak se otočil a podíval se do míst, kde z podlahy seškrábali natřený povrch, a nakonec se zase zahleděl do džbánku. Kupelix vyskočil zpět na své bidlo. „Co to vyvádíš?" zeptala se Kitiara. „Vzpomněl jsem si, jak to dělali," odpověděl. „Ke stavbě zdí se na hradě Ostromeči používala žula, ale ten kámen i tak lámali pouze čtyři muži." „Jak to dělali?" zeptal se Brepta. „Vyvrtali díry do té části kamene, kterou chtěli rozbít, a pak do těch děr zasunuli dřevěné kolíčky. Ty napustili vodou. Dřevo se roztáhlo a roztrhalo skálu na kousky." Brepta se podíval na Sturma a rozrušeně zamrkal. „To je geniální!" „Jak ale chcete do mramoru vyvrtat díry?" zeptala se Kitiara. „Máme pár ocelových vrtáků," řekl gnóm. „Když začneme hned, bude to s tvojí pomocí maličkost!" Brepta se rozběhl k hromadě harampádí, které vyházeli z lodi, a za okamžik se vrátil s vrtačkou a vrtákem. Rychle všem vysvětlil, jak je při vrtání kamene důležité dbát na to, aby vrták zůstal chladný. Sturm měl tedy vrták polévat vodou, zatímco Kitiara měla obstarat vrtání. Zkusili to a během půl hodiny se provrtali kamenem silným dvacet palců. Omámeni náhlým úspěchem se dali do vrtání dalších a dalších děr tak, aby spojili dvě mikónské díry ve vzdálenosti asi dvanácti stop. Tuto linku Sturm a Kitiara použili jako základnu pro trojúhelník a poté chtěli na zemi vyznačit zbývající dvě strany. Byli zrovna uprostřed druhé strany, když slunce zapadlo za obzor a gnómové vtrhli dovnitř. Prskavec jim oznámil, že lešení bylo právě dokončeno. - 183 -
„Tak najdi další vrták a dej se do práce," řekla Kitiara. „Víc vody, Sturme. Rukojeť je příliš horká!" Bylo už po půlnoci, když dokončili všech třicet šest děr. Kupelix vymyslel zvláštní brusnou pastu z hustého mýdla a pilin, zničili čtyři vrtáky a Kitiara měla ruce samý puchýř. Deštikap jí nabídl nějakou hojivou mast, ale ona ji odmítla a místo toho prohlásila: „Radši se do toho dáme. Přineste kolíky." Gnómové už předtím zhotovili potřebné kolíky. Osekali dlouhá prkna a Sturm je kladivem nabil do podlahy. Všichni pak ustoupili z místa, které bylo vyznačené děrami. Kitiara naplnila vědro vodou a podala ho Sturmovi. „Je to na tobě," řekla, „byl to přece tvůj nápad." Sturm uchopil držadlo. „Bude to na počest mužů z hradu Ostromeče," řekl a začal jednotlivé otvory polévat vodou. Když bylo vědro prázdné, znovu ho naplnil a zopakoval totéž ještě jednou. Nestalo se nic. „Takže?" řekla Kitiara a dala si ruce v bok. „Bude to chvíli trvat," řekl Sturm. „Kolíky musí natáhnout vodu a nabobtnat. Měli bychom raději přilít vodu." Sturm kolíky zalil ještě třikrát. Bylo zřejmé, že dřevo vodu natáhlo, ale to bylo všechno. „Nádhera," prohlásila sarkasticky Kitiara. Vyběhla ven a nadávala na špatně promyšlený plán. Také gnómové se jeden po druhém vzdali a vyšli na vzduch. Sturm nechápavě kroutil hlavou. „Přece to na hradě mého otce fungovalo," řekl. „Stavitelství je nesmírné umění," řekl Kupelix. „A s největší pravděpodobností svá tajemství jen tak nevydá." Pak najednou podlaha praskla. Tam, kde se Sturm s Kitiarou namáhavě pokoušeli vykopat v kameni díru, se najednou objevila puklina. Táhla se od prvního kolíku až na druhou stranu. Sturm vzal kladivo a rozběhl se k tomu místu, aby si ho mohl dobře prohlédnout. Zrovna se chystal do prasklého kamene uhodit, když se ozvala další rána a štěrbina se vydala napříč trojúhelníkem směrem k základně. Sturm zvedl kladivo. „Ne, počkejte," vykřikl překvapený drak. Prostor mezi mikónskými otvory se náhle otřásl, Sturm zakolísal a uskočil. Veliký kus mramoru, který by rukama nikdy nedokázali rozbít, praskl a do podzemní jeskyně začaly padat kusy kamene. Pak se náhle vše uvolnilo a celý vyznačený trojúhelník se zřítil na dno propasti. Kitiara vtrhla dovnitř s gnómy v patách. „U všemocných bohů! Co se stalo?" křičela. Sturm si oprášil kalhoty a významně ukázal na obrovský otvor zející uprostřed podlahy. „Cesta k osvobození Kupelixe je volná!" řekl. Gnómové byli všichni zajedno - chtěli zbourat celý Obelisk ještě téže noci, ale Kitiara a Sturm byli k smrti vyčerpaní. Kupelix se jich zastával a vymlouval se na to, že ještě než se věž zboří, chtěl by z ní odnést spoustu svých věcí. Potom se - 184 -
vznesl do svých soukromých místností a zanechal smrtelníky o samotě, aby si odpočinuli. Gnómové se trochu uklidnili až poté, co si všichni povyprávěli o svých podílech na tomto úspěchu. Zalezli do trupu Mrakoplavce a usnuli. Jejich chrápání znělo jako urputná bitva mezi žábami a cvrčky. Sturm se natáhl na deku pod širým nebem. Nebe bylo jasné a bezmračné jako obvykle, a tak začal počítat hvězdy a chystal se usnout. Kitiara se procházela kolem. „Spíš?" zeptala se. „Ne, ještě ne." Klekla si k němu a lehla si na záda. „Tohle je možná naše poslední noc na Lunitáru." „Zní to hezky." „Víš, pokoušela jsem se zjistit, jak dlouho už tady jsme. Podle zdejšího času jsme tu čtyřicet čtyři dní a čtyřicet pět nocí. Kolik dní to znamená u nás doma?" „Já nevím," odpověděl Sturm. „Co když se vrátíme na Krynn a zjistíme, že tam uběhlo několik let?" Sturm se tomu nápadu chtěl zasmát, ale zarazil se. Nemohl by dokázat, že se čas doma nezměnil. „Je tolik podivných příběhů, ve kterých se vypráví o lidech snažících se najít elfí říši, kteří se vrátili zdánlivě po několika měsících, ale jejich děti mezitím vyrostly a přátelé zestárli nebo zemřeli," řekla Kitiara. Sturm si zpočátku myslel, že si s tou myšlenkou jen pohrává, ale najednou si uvědomil, že mluví naprosto vážně. „Čeho se bojíš, Kit?" zeptal se jemně. „Setkání po pěti letech. Je důležité, abych ho nezmeškala." „A Tanis?" „Ano, ten mě také trápí." „Máš v úmyslu se k němu vrátit?" Kitiara se neklidně zavrtěla. „Ne, v tom to není. Nerozešli jsme se zrovna v dobrém, ale chtěla bych vše napravit, než..." Najednou se zarazila a nedořekla to, co měla na jazyku. „Než co?" povzbuzoval ji Sturm. „Než začnu cestovat s Kupelixem." Tak přece to byla pravda. „To se chceš vzdát hledání svého otce a jeho lidí?" „Můj otec vždycky říkal, že jeho rodina mu nic nedluží," řekla. „A kromě toho, i když bych docela ráda zaklepala u jejich dveří a plivla jim do tváří, přátelství s drakem se mi zdá rozhodně zábavnější." Pokrčila rameny. „Řeknu ti jedno - do Propasti s Uth Matarovými!" Ticho bylo delší a delší a Sturm cítil, jak se mu zavírají oči. Už ho unášel spánek, když Kitiara řekla: „Sturme, jestli uvidíš Tanise dřív než já, řekni mu, že je mi to líto a že měl pravdu." Sturm byl natolik zdvořilý, že ani nevyzvídal, co je Kitiaře vlastně líto, a jen jí slíbil na čest Ostromečů, že její vzkaz Tanisovi Půlelfovi předá.
- 185 -
29 Obelisk padá DRAK NA NĚ ZAVOLALA VYTRHL JE ZE SPÁNku. Gnómové se pletli jeden přes druhého, jak se snažili rychle vzpamatovat. Sturm si protíral oči. Kitiara nebyla v dohledu. Protáhl se a sáhl pro láhev s vodou. Jak začal hltavě pít, objevila se Kitiara. Zahodila pilu, kterou držela v ruce, a řekla: „Proč ten tvor tak řve? Nemůžu na to přijít." „Chce, abychom začali s bouráním obelisku," odpověděl Sturm. „Dobrá, já jsem připravená." Všechny sklenice, láhve, porcelánové nádobky a šálky, co měli, byly naplněné vitriolem až po okraj. Gnómové se seřadili jako vojáci, hrnky, džbánky a poháry drželi v rukou jako meče. Kitiara jim zasalutovala a vybídla je ke spěchu. Kupelix uvnitř poskakoval z jedné nohy na druhou. „Všechny moje knihy a poznámky jsou v bezpečí," řekl. „Mikóni všechno odnesli na bezpečné místo v jeskyni." Nebylo nač čekat. Kupelix vsunul své tříprsté nohy do otvoru v zemi a přitiskl si ocas k prsům. Otvor byl právě tak velký, aby se do něj drak vešel. „Nezapomeňte složit křídla," řekl Sturm. „Těsně k tělu! Tak je to správně." „Vy dobráci, máte štěstí, že jsem ještě velmi štíhlý exemplář," řekl Kupelix. Jeho masivní tělo zmizelo v otvoru. Uvnitř obelisku mu zůstala jen hlava. „Asi by se mi po tomto místě mělo stýskat," řekl vážně. „Pospěšte si!" pobízela ho Kitiara. Kupelixova hlava zmizela. Než stačil roztáhnout křídla, byl už o čtyřicet stop níž. Dopadl na zem, až se základy věže otřásly, pro tak velkého draka to však byl jen mírný poskok. Telepaticky oznámil ostatním, že je v pořádku a že mohou pokračovat. „Kupelix je na dně jeskyně," řekl Sturm Breptovi, když vyšli ven. Brepta si dal dva prsty do pusy a zapískal. „Můžete začít lít!" vykřikl. Gnómové se shlukli kolem tří stran obelisku a začali do věže nalévat kyselinu. Ze zdí se vyvalil hustý kouř a všichni gnómové kašlali a kýchali, kromě Provazníka a Měřínka, kteří vynalezli Univerzální Protikouřové Masky Na Nos A Ústa, Verze 2, ve kterých by zasvěcený pozorovatel nepochybně rozpoznal staré obvazy a šle. „Výborně! Nyní opusťte horní patro a začněte prolévat druhé!" volal Brepta. Další nádoby byly naplněny žíravinou a přeneseny o patro níž. Prskavec slezl po soustavě důmyslného lešení, rozhoupal se, zakopl a převrhl svou nádobu. Vitriol se rozlil po lešení a začal požírat dřevo a provazy, které ho držely pohromadě. „Dávej pozor," volal Sturm. Prkna pod Prskavcem se začala rozpadat. Gnóm vrávoral na špičkách a přidržoval se, čeho mohl, aby nespadl. Kitiara odhadla, kam bude padat, a postavila se přímo pod něj. Roztáhla paže a zachytila řítícího se gnóma do náruče. „Mockrát ti děkuji," řekl. „Rádo se stalo," odpověděla. Ze zdí se valila sirná pára. Po rudém mramoru stékaly černé pramínky, jak ze - 186 -
zdí vytékalo rozpuštěné olovo. Žíravina se do olova s chutí zakousla a po půlhodině už byli gnómové na čtvrtém patře lešení. „Vypadá to, jako kdyby věž plakala," poznamenal Sturm, dívaje se na stavbu. „Ale mám pocit, že tím příliš netrpí. „Celý efekt se ještě zněkolikanásobí," vysvětloval Brepta. „Až se rozpustí všechno olovo, kámen se zhroutí pod vlastní tíhou. Ve chvíli, kdy se ocitneme na nejnižším patře, se celá jedna strana stavby se sníží o tři stopy. Ostatní stěny takovou nerovnost nebudou moci udržet a obelisk se zboří." Fialová barva oblohy se začala měnit na purpurově rudou. Sturm se zamračil. „Svítá," řekl. „Ovlivní to celý proces?" „Jak by ne?" odpověděla Kitiara. „Celá ta věc nám co nevidět spadne na hlavu." Přistoupila k lešení a zavolala: „Hněte sebou! Přichází rozbřesk!" Následovala celá řada nehod, protože gnómové jsou přece jen gnómové. Blížící se úsvit je řádně vyděsil. Škvířící se vitriol, pády a lomoz několikanásobně zrychlily jejich pohyb. Hvězdy se začaly ztrácet z oblohy, která pomalu měnila barvu z karmínové na růžovou. Kitiara cítila ještě něco, co Sturmovi ušlo. Od jednoho obzoru k druhému opět proletěly pásy meteorů. Naprostá nehybnost vzduchu byla náhle narušena jakýmsi chvěním, které Kitiara cítila, ale které ušlo Sturmovi. „Pospěšte si!" Gnómové klopýtali po lešení jako vyděšené myši prchající z hořícího domu. Lešení se kroutilo, kdekoli na ně ukápla trocha vitriolu, a spodní třetina obelisku byla zahalená šedou párou. „Utíkejte!" křičel Sturm. „Utíkejte tak rychle a tak daleko, jak jen to bude možné!" Popadl Tesaříka, který byl příliš pomalý, a táhl ho s sebou. Kitiara vzala Provazníka a Prskavce, kteří byli na lešení poslední. Utíkali, proběhli kolem Mrakoplavce, stojícího za neporušenou stranou obelisku, až doběhli na místo, kde se země začínala zvedat. Během okamžiku údolí zaplnil příšerný rámus. Byl dokonce ještě silnější než praskání kamene toho rána. Prskavec se pod Kitiařinou paží snažil otočit, aby vše dobře viděl. „Už se to začíná hroutit," prohlásil potěšené. Ten zvuk jim všem zabránil v dalším bezhlavém úprku. Zastavili se, otočili, a sledovali, co se děje. Z vrcholku obelisku šlehaly modré blesky, nedopadaly však do vzdáleného převisu na okraji údolí, ale do suché rudé hlíny asi sto kroků od místa, kde stavba stála. Obelisk se naklonil a mramorové kusy se hroutily na zem. Chvíli se zdálo, že věž odolá, ale její tíha způsobila, že se zřítila na své vlastní základy. Pět set stop vysoký obelisk se pomalu skácel. Skály se otřásaly pod tou nepředstavitelnou tíhou. Vrchní část věže se roztrhla na kusy a kameny vytvořily obrovské krupobití. Na zem se řítily kusy šest stop dlouhé a tři stopy silné a vytvářely v rudé rašelině obrovské krátery. Obelisk padal jako umírající strom. Kusy vážící několik tun narážely jeden na druhý, lámaly se, praskaly, až se nakonec zastavily, jako by byly příliš unavené na to, aby se ještě pohnuly. Kolem pyramidy poskakovaly modré a bílé jiskry. Pak se nad troskami rozhostilo ticho, jediný přeživší svědek osudného - 187 -
pádu. Bylo slyšet jen ticho, lomoz ustal. „Bohové!" vydechl Brepta. „Fungovalo to," prohlásil Křídlonožka. „Úplně napoprvé," přidal se Provazník. Kitiara ze sebe vyrazila vítězoslavný výkřik. „Huráááá!" křičela a vyskakovala do vzduchu. „Dokázali jsme to! Dokázali!" Také Sturm se usmíval od ucha k uchu, ale jak se přátelé blížili ke zbořené věži, přemohlo je posvátné ticho. Velké části kamenů tu stály ze dvou třetin zabodnuté v zemi. Sturm si je obdivně prohlížel. V jednom místě, kde byly hromady trosek o něco větší než jinde, se z nich stále ještě dal rozpoznat původní tvar obelisku. Sturm vylezl na hromadu kamení poblíž základů někdejší věže. Oblak prachu zvířený jejím pádem stoupal a vytvořil na obloze rudý kruh. Sturma napadla podivná myšlenka: Uvidí ten prašný kruh astronomové na Krynnu? Byl na míle vzdálený a daleko temnější než povrch Lunitáru. Uvidí to astronomové, budou o tom bádat, zjišťovat příčiny a odhadovat důsledky toho úkazu? Všichni se shromáždili u základny. Stavba se zřítila na otvor, který byl vytvořený v podlaze obelisku, a zakryla ho tak, že by se zbývající mezerou dokázal protáhnout jen velmi malý gnóm. Kitiara zavolala Měřínka. „Vlez dovnitř a najdi draka," přikázala. „Podívej se, jestli je v pořádku. Neslyším ho odsud." „Ano, paní," odpověděl Měřínek a zmizel mezi rozvalinami. Jako odpověď na jeho volání uslyšeli telepatickou odpověď: Povedlo se! „Žije," řekl Brepta. „Budeme muset odklidit kamení," prohlásil Sturm. „Uhni stranou, malý Měřínku, já lezu ven! Měřínek se po čtyřech vyškrábal na světlo. Hromada kamení se začala hýbat a po chvilce se objevil Kupelix. Na jeho obrovské tváři zářil široký, šťastný úsměv. Veliké zuby se mu ve světle leskly. Pak se zavrtěl, aby si uvolnil tělo. „Sláva, mí drazí přátelé, jsem volný!" volal. „Nedělá vám potíže s těmi kameny pohnout," řekla Kitiara. „Ovšemže ne, drahá Kit. Spolu se stavbou se zhroutilo i její ochranné kouzlo." Kupelix zhluboka nabral do plic čerstvý vzduch. „Je to sladké, ano, je to sladká vůně svobody." Nikdo nevěděl, co budou dělat. „Já si osobně myslím," začal Brepta, „že bychom se měli připravit k odjezdu." Složil si ruce na svém bachratém bříšku. „Předpokládejme, že Mrakoplavec dokáže díky éterickému vzduchu vzlétnout." „Já jsem si tím jistá," řekla Kitiara. Sturm po ní vrhl tázavý pohled. Mrkla po něm, jako to dělávala za starých časů, pak se obrátila a vykročila k přídi vraku. Kupelix bez varování roztáhl křídla do co největší délky. Za celou dobu, co byl uvězněn v obelisku, si je nemohl roztáhnout v celé jejich nádheře. Nyní se tetelil blahem a s radostí si protahoval svá průhledná křídla. Jediným mávnutím se vznesl do oblak, zakroužil nad zbořeným obeliskem, vznášel se výš a výš a rychle mával křídly. Už byl tak vysoko, že připomínal jen zlatou tečku na obloze, když se náhle - 188 -
začal řítit dolů, až se ostatní vyděsili, že narazí do trosek obelisku. Sturm odtrhl pohled od rozradostněného draka a všiml si, že ostatní mezitím odešli. Kitiara už byla téměř na vrcholu nejvyšší hromady trosek a gnómové poskakovali v rozvalinách, přeměřovali, hádali se a těšili se ze svého vítězství. Kitiara uprostřed sutin objevila tapiserie, které pocházely z Kupelixových soukromých komnat. Byly sice potrhané, ale stále se daly poznat jejich motivy. Kupelix se neobtěžoval tím, aby tapiserie zachraňoval, a Kitiaru by docela zajímalo proč. Našla kousek ze Shromáždění bohů, na kterém byla tvář Královny Temnot. Ta tvář byla téměř tak velká jako Kitiara. Dívka tapiserii smotala a přivázala si ji k pasu. Cítila, že by si to měla nechat. „Nechcete se projet?" zeptal se Kupelix. Kitiara vzhlédla. Drak se vznášel přímo nad ní a vířil kolem sebe prach. Kitiara se na okamžik zamyslela a pak řekla: „Dobře, ale žádné akrobatické kousky." „To je samozřejmé," vesele se ušklíbl Kupelix. Posadil se na zem a Kitiara se vyšplhala na jeho hřbet. Uchopila bronzové otěže a řekla: „Jsem připravená!" Vznesli se do oblak a Kitiaře se zatajil dech. Kupelix jen líně mával křídly a kroužil ve vzduchu kolem trosek obelisku a létající lodi. Kitiara zažívala vzrušení, jaké poprvé pocítila v Mrakoplavci, když se pod nimi vzdaloval celý Krynn. Vítr jí čuchal vlasy a Kitiara v dálce spatřila Sturmův ohromený obličej. „Haló, Sturme Ostromeči!" Jednou rukou mu zamávala. „Taky bys to měl zkusit." Gnómové tleskali a povzbuzovali Kupelixe, když začal stoupat vzhůru. Sturm sledoval, jak drak s Kitiarou krouží v oblacích. Cítil se podivně. Nebál se o Kitiaru, děsila ho představa člověka sedícího na dračím hřbetě. „Jsem rád, že mají radost," řekl kysele Koukal. „Ale nemohli bychom se raději dát do práce?" Sturm zamával na Kitiaru, aby se vrátila. Po několika zlomyslných útocích na Sturma a ostatní gnómy Kupelix přistál a Kitiara seskočila. „Děkuji vám, draku," řekla. Tvář měla rudou vzrušením. Došla ke Sturmovi a plácla ho po zádech. „Dejme se do práce, není potřeba tu jen tak celý den postávat." Lidé a gnómové se vydali k létající lodi. Po chvilce tvořivého ničení se Prskavec a Ptakohlásek ujednotili na tom, že odstraní také zbytečná křídla a ocas, takže loď bude nakonec vypadat poněkud asketicky. Kitiara se usmívala a pobízela ostatní ke zpěvu. „Zvedejte nohy, vojáci," řekla a srovnala se Sturmem krok. „Co tě tak potěšilo?" zeptal se Sturm. „Loď možná nevzlétne." „Věř, že když říkám, že poletíme, tak taky poletíme." „Obdivuji tě, že si s tím neděláš starosti," řekl. Kitiara se nad Sturmovu zachmuřenému tónu jen zvesela zasmála. Loď byla naložena jídlem a pitím, které gnómové dokázali nahromadit, a dalšími nezbytnými předměty pro případ nouze - náhradním nářadím, hřebíky a dalšími věcmi. Sturm se sehnul a spatřil, že podvozek je zabořený do červené hlíny. - 189 -
Gnómové naplnili můstek. Sturm a Kitiara se zarazili s jednou nohou na můstku a druhou stále ještě na povrchu červeného měsíce. „Uvěří vůbec někdo tomu, že jsem tu někdy byli?" zeptal se a ještě jednou si prohlédl měsíční krajinu. „Zdá se, jako by to všechno byl jen divoký sen." „To na tom přece nic nemění," odpověděla Kitiara. „My sami nejlépe víme, kde jsme byli a co jsme tam zažili, a i kdybychom o tom nikdy neřekli živé duši, vždycky to budeme vědět." Vystoupili k lodi a zavřeli poklop. Pak se vydali na hlavní palubu a Kitiara zmizela v kormidlovně. Přihnal se Kupelix a usadil se vedle Mrakoplavce. „Hurá, mí přátelé! Znovu jsem se narodil - ne, poprvé jsem se narodil! Zbaven kamenného sarkofágu, ve kterém jsem žil, jsem nový drak. Od této chvíle nejsem Kupelix, ale Pteriol Letec!" „Těší mě, Pteriole," řekl Měřínek. „Měli bychom se vydat na cestu, dokud je ještě světlo," přerušil je Sturm. „Ano, ano," souhlasil Brepta. „Všichni poslouchejte: Každý z vás se postaví k lanům. Až vám řeknu, uvolníte je a poletíme." „Řekni jim, ať vtáhnou provazy do lodi. Jsou jediné, které nám zbyly, " poradil Provazník. „A vtáhněte provazy dovnitř!" opakoval Brepta. „Jsme připraveni?" Gnómové pípli, že ano. „Tak to je správné. Uchopte provazy!" Podařilo se jim uvolnit téměř všechna lana ve stejnou chvíli, jen Provazníkův uzel byl důkladně zamotaný. Loď se naklonila na stranu, až prkna zavrzala. „Jsme příliš těžcí," vykřikl Křídlonožka. Pod jejich nohama se ozval zvuk praskajícího dřeva. Loď se naklonila a všichni se sesunuli k přídi. Sturm se uhodil o palubu. Pak se ozvalo další praskání, Mrakoplavec se narovnal a konečně se vznesl. „Haló!" volal Pteriol. „Něco jste ztratili!" Sturm a gnómové se shlukli u zábradlí. Loď stoupala pomalu, ale už byla ve výšce asi padesáti stop. Odtud jasně viděli na zemi hromadu prken a železa. „Náš motor!" vykřikl Prskavec. Ptakohlásek začal nešťastně naříkat. Gnómové se rozběhli do kabiny. Prskavec vběhl Kitiaře přímo do náruče. Ta si klidně pískala nějakou solamnijskou píseň. „Rychle!" řekl rozrušený gnóm. „Ztratili jsme motor! Musíme se pro něj vrátit!" Kitiara si přestala pískat. „Ne," řekla. „Ne? Ne?" „Nevím nic o kosmických letech, ale vím, že tahle loď je příliš těžká na to, aby se jen tak odpoutala od země. Tak jsem zařídila, že přebytečná váha zůstala na zemi." „Jak jsi to udělala?" zeptal se Sturm. „Přeřezala jsem prkna kolem motoru," odpověděla. „To není správné! To není správné!" naříkal Prskavec a z očí mu vyhrkly slzy. Také Ptakohlásek vydával podobné zvuky. Sturm je konejšivě poplácal po zádech. „Možná to nebylo správné, ale byl to - 190 -
jediný způsob, jak nás odsud dostat," vysvětloval. „Až se vrátíte do Sankristu, postavíte si motor nový a ještě lepší." Brepta a Křídlonožka se protáhli kolem Kitiary a vrhli se k žebříku. „Měli bychom si prohlédnout tu díru," prohlásil Brepta. „Spodní část lodi je možná poškozená, nemluvě o tom, že tam bude jistě průvan." Průvan bylo slabé slovo. Ve dně lodi zela díra víc než osm stop široká. „Bohové," řekl Brepta a zíral skrz otvor, kde předtím stál motor. Vznášeli se už asi sto stop nad zemí. „Tohle je dobrá pozorovatelna. Možná bychom měli na dně lodi udělat okno." „Pamatuj si to," řekl Sturm a držel se stranou od otvoru. „Musíme na to dát nějakou záplatu, když už pro nic jiného, tak alespoň proto, aby z nás nikdo nevypadl ven." Kitiařino jednání ho nijak nepřekvapilo. Jako obvykle bylo rychlé, účinné a bezohledné. Přesto se jí podařilo odpoutat loď od země. Pteriolova bronzová kůže se zaleskla, jak drak podletěl loď. Kroužil kolem a líně mával křídly. Mrakoplavec se vydal na západ od zbořeného obelisku. Křídlonožka se postavil až na samý okraj díry, sundal si z hlavy obvaz a upřel zrak někam daleko před sebe. „Co to je?" zeptal se ukázal na vzdálený povrch Lunitáru. „Já nic nevidím," řekl Brepta. „Něco se tam prochází." „Stromovci?" napadlo Sturma. „Je přece den." „Je to příliš malé. Pohybuje se to jinak, jako..." Křídlonožka si malýma pěstičkama protřel oči. „Ne, to nemůže být on!" „Co, co?" „Vypadá to jako gnóm - jako Zvonivěs!" Sturm se zamračil. „Zvonivěs je mrtvý!" „Já vím, já vím! Ale když ono to vypadá přesně jako on. Mělo to takové divné uši." Křídlonožka se poškrábal za vlastníma ušima. „Ale teď je celý červený!" Z horní paluby se ozval křik. Koukal chodící postavu zpozoroval dalekohledem. „Sturme, Brepto, Křídlonožko, pojďte sem honem!" Také astronom v postavě poznal Zvonivěsa. Měřínek se otřásl. „Je to duch?" pípl třaslavým hláskem. „Těžko," odpověděl Koukal. „Klopýtá to po červené rašelině." „Pak to tedy znamená, že žije!" řekl nadšeně Tesařík. „Musíme se pro něj vrátit!" Prskavec, Provazník a Ptakohlásek nadšeně souhlasili. Brepta si odkašlal, aby získal pozornost. „Nemůžeme se vrátit," řekl smutně. „Nedokážeme loď nijak řídit." Provazník se rozplakal a Tesařík si otíral oči o rukáv. „Je tady alespoň nějaká možnost, jak ho zachránit?" zeptal se Sturm. Právě v tom okamžiku se kolem lodi mihl Pteriol. Každý na palubě Mrakoplavce cítil, jak je drak nadšený. „Drak! Drak by ho mohl přinést!" řekl Provazník. „To je pravda," souhlasila Kitiara. „Ty jsi přece jeho nejoblíbenější, zeptej se ho," řekl Tesařík. - 191 -
Bronzový záblesk se znovu objevil poblíž lodi a vítr z drakových křídel loď mírně rozhoupal. „Draku Kupelixi! U všech bohů, chtěla jsem říct Pteriole!" volala Kitiara. Drak se proháněl hluboko pod létající lodí. „Neslyší mě," rozčílila se. „Ten velký, tupý hlupák." „Je opilý svobodou," řekl Sturm. „Nemůžeš se mu po těch staletích, která strávil v obelisku, vůbec divit." „Ztratíme Zvonivěsa!" naříkal Měřínek, když se loď přehoupla přes okraj údolí. Malá červená figurka mizela před Křídlonožkovýma očima a splývala s purpurovým povrchem. Gnómové mlčky sledovali, jak se Mrakoplavec vzdaluje od jejich přítele. Plačící Tesařík vyběhl na palubu. Za okamžik se vrátil s kladivem a kleštěmi. Oba předměty hodil přes palubu. „Proč jsi to udělal?" zeptal se Sturm. Tesařík na něj obrátil růžovou tvář a řekl: „Zvonivěs bude potřebovat nějaké nářadí." Koukal, Brepta a Křídlonožka také opustili zábradlí. Prskavec a Ptakohlásek zůstali o chvilku déle, ale pak i oni odešli. Provazník odvedl Měřínka. Deštikap a Tesařík zůstali, i když se údolí vzdalovalo dál a dál. „Je to těžké tomu uvěřit," řekl Deštikap. „Zvonivěs byl přece mrtvý. Vždyť jsme ho sami pohřbili." „Možná je něco pravdy na tom, co říká drak," přemýšlela Kitiara. Tesařík se jí zeptal, co tím myslí. „Říkal, že na Lunitáru ještě nikdy nikdo nezemřel." „Já nevím. Nejsem ani klerik ani filozof," pokračovala Kitiara, „ale smrt je známá jen na Krynnu a při vší lunitárské magii se mi ani nezdá tak nepravděpodobné, že se Zvonivěs vrátil." Nikdo na to neodpověděl. Kitiara si vyhrnula límec kabátu a sešla do podpalubí. Deštikapa a Tesaříka nechala u zábradlí samotné. • • • Přeletěli mnoho míst, které navštívili pěšky - kamenitou planinu (ve dne zarostlou živými rostlinami) a nekonečně rozmanité hřebeny hor. Seshora působil divoký prales uklidňujícím dojmem. Rostliny se vlnily jako větrem čeřené moře. Po chvilce to však bylo nudné, a tak se Sturm vypravil do podpalubí, aby se podíval, jak pokračují opravy na dně lodi. Málem ho to srazilo k zemi, když spatřil, co gnómové dělají. Tesařík a Měřínek leželi natažení na břiše napříč tenkých prken. Mezi nimi bylo jen jediné prkno asi palec silné. Deštikap a Prskavec jim podávali další prkna a hřebíky. Gnómy nenapadlo nic lepšího, než opravovat právě tímto krkolomným způsobem. Kitiara se dívala na povrch červeného měsíce. Po třech hodinách už byli tak daleko, že z Lunitáru nebylo vidět téměř nic. Nyní vypadal jen jako sametově rudá koule. Kupelix (Kitiara si stále nemohla zvyknout na jeho nové jméno) se vznášel kousek za nimi. Let ho začal unavovat, a tak už nepoletoval a nekroužil kolem. Letěl rovně a pravidelně mával křídly, aby se příliš neunavil. Jak to děláte? - 192 -
„Jak děláte co?" řekla Kitiara. Jak to děláte, že letíte tak stejnoměrně? „Nese nás plyn lehčí než vzduch," řekla. „To je všechno, co vím. Mám dojít pro Breptu, aby vám to vysvětlil?" Ne, gnómské vysvětlování mi způsobuje bolení hlavy. Zasmála se. „Mně také." Mezi lodí a drakem se objevil bílý závoj. „Mraky," řekla Kitiara. „Už jsme pěkně vysoko." Bolí mě na prsou. Nejsem na takové vzrušení zvyklý. „Na Krynn to je ještě daleko." Jak daleko? „Takovou rychlostí to bude trvat několik dní, možná týdnů. Snad jste si nemyslel, že Krynn je za rohem?" Postrádám ve vašem hlase přívětivý tón, moje milá. „Už nejste vládce svého vlastního světa, měl byste si zvykat na disciplínu." Jste velmi ctižádostivá. „Život je těžký," řekla Kitiara a odvrátila se od zábradlí. Vzduch řídl a byl čím dál chladnější, a tak si nasadila rukavice. V místnosti, která bývala ložnicí (nyní bez stolu a židlí), si obula vysoké boty, oblékla si teplé kamaše a zapnula košili až ke krku. Opasek jí spadl k bokům a Kitiara si uvědomila, jak moc zhubla. Na tom nezáleží, získala jsem sílu za deset mužů, pomyslela si. Kitiara si zavazovala vestu, byla roztržitá, a tak za jeden konec zatáhla příliš a zauzlovala ho. Podívala se na uzel a překvapilo ji, že ho neroztrhla jako pavučinu. Nikdo tam nebyl. Kitiara oběma rukama uchopila konec hedvábného provázku a vší silou za něj zatahala. Neroztrhl se.
- 193 -
30 Malý červený mužík VE VÝŠCE BYL VZDUCH CHLADNÝ A OSTRÝ jako elfí meč. Bez vytrvalého mávání křídly by se Mrakoplavec vůbec nepohnul. Dokonce se zdálo, že hvězdy, slunce i Lunitár se pohybují, zatímco loď stojí zakotvená na nebi. Výsledek tohoto způsobu letu byl zvláštní. Jedině hodiny v řídící kabině ukazovaly, že čas skutečně běží. Poté, co byli na cestě více než pět hodin, byl Lunitár tak daleko od nich, že konečně znovu připomínal planetu. Krynn však vidět nebylo a to všem cestovatelům nahánělo strach. Koukal je však ubezpečil, že Krynn spatří, jakmile se Lunitár vyhoupne nad ně. „Máme více než dobrou naději, že na Krynn dorazíme," odsekl. „Jako největší objekt na nebi pro nás má větší přitažlivost slunečních paprsků než Lunitár. Přesto musíme být velmi opatrní s éterickým vzduchem, až dojde k tomu správnému okamžiku, abychom zamířili přímo domů." Podivný nehybný let Sturma zneklidňoval, a tak raději zmizel v podpalubí. Tam vrzalo dřevo a loď se nakláněla jako každá jiná loď, a to ho uklidňovalo. Vždycky se rád plavil po moři. Záplata na dně lodi byla dokončena, ale nebyl to ten nejlepší příklad tesařského umění. Prkna a kousky dřeva byly nabité tam, kam jen to šlo. Gnómové přes záplatu bezohledně poskakovali, ale Sturm nevěřil, že by jeho váhu unesla. Prozkoumal záplatu i na druhém konci lodi. Prkna byla velmi chatrná a vnitřní části lodi byly vytrhané. Nebylo tu nic než prkna, klády a trámy. Vypadalo to, jako kdyby se ocitli uvnitř kostry nějakého obrovského živočicha. Byly tu jen kosti a žádné maso. Sturm vylezl po žebříku do kormidlovny. Kormidlo už tam ale nebylo, protože loď neměla ocas, kterým by kolo mohlo hýbat. Všechno mosazné vymontovali ve snaze loď co nejvíc odlehčit. Zbylo tu jen Breptovo křeslo, ačkoli sametové polštáře už dávno vzaly za své. Kitiara seděla na palubě a prázdným pohledem zírala z okna. „Jsi nemocná, Kit?" „Vypadám snad tak?" „Ne," řekl Sturm a posadil se naproti ní. Kitiara uhnula pohledem a jen si pohrávala s vázačkou na košili. „Sturme, máš ještě ty vidění?" „Ne, už jsem je nějakou dobu neměl." „Pamatuješ si je?" zeptala se. „Ovšemže si je pamatuju." „O čem bylo to první?" „Proč, bylo to, když jsem viděl..." Na Sturmově tváři se objevil podivný výraz. „Nebylo to něco o mém otci?" Na jeho vysokém čele se objevily vrásky, jak se snažil vzpomenout, co to vlastně viděl. „Tak mi řekni, o čem bylo to poslední?" zeptala se Kitiara. Zavrtěl hlavou. „Byl tam nějaký čaroděj - myslím." „Zapomněl jsi to," řekla tiše Kitiara. „Přírodní síla Lunitáru, který nás ovlivňo- 194 -
vala, náhle zmizela. Zapomněl jsi, o čem byly tvé vidiny. Já jsem ztratila svou sílu. Podívej." Popadla svou dýku a palci začala tlačit na čepel a mírně ji ohnula. „Mně se zdáš stále velice silná," řekl Sturm. „Včera bych ho zlomila vejpůl dvěma prsty," řekla a odhodila ohnutý nůž stranou. „Bez těch schopností je nám lépe," řekl Sturm. „Pro tebe je to jednoduché! Ale mně se to líbilo, mám ráda sílu - moc!" „Odvážní bojovníci žijí a umírají v každé generaci a ti minulí jsou těmi současnými rychle zapomenuti. Současnost je určená k tomu, aby zmizela ve vzpomínkách budoucnosti. Zuřivost nebo prohnanost není to, co z bojovníka dělá hrdinu. Je to čest, Kitiaro." Kitiara se napřímila a řekla: „Nemáš pravdu, Sturme. Jediný úspěch je zapsat se do paměti. Na ničem nezáleží, jen na tom, jestli máš úspěch." Sturm otevřel ústa, aby jí odpověděl, když vtom se dveře do místnosti prudce rozletěly a dovnitř začal proudit ledově chladný vzduch. Tesařík vtrhl dovnitř, růžovou holou hlavu měl až po uši zavázanou ve starých obvazech a jednou rukou ukazoval naléhavě ke dveřím. „Drak!" řekl. „Kupelix slábne!" Celá posádka se shromáždila na zádi. Když k nim Sturm a Kitiara přiběhli, zadní část lodi se pod velkou váhou začala naklánět. Brepta zoufale vykřikl: „Rozejděte se honem! Nemůžeme všichni stát na jednom m-místě!" Křídlonožka zavrtěl hlavou. „Zakoktal ses," řekl. „Toho si teď nevšímejte," prohlásila Kitiara. Kupelix byl daleko od nich, letěl téměř padesát stop pod Mrakoplavcem. Křídla držel strnule v jedné poloze a dokázal s nimi zamávat jen každých několik vteřin. Hlavou unaveně klátil ze strany na stranu. Nohy, které při letu držel těsně pod břichem, mu nyní bezvládně visely. „Kupelixi! Kupelixi, slyšíte mě?" zavolala Kitiara. Ano, moje milá. „Dokážete to, slyšíte mě? Dokážete to!" Nedokážu. Jsem příliš unavený. Drakův ocas bezvládně klesl. „Hněte sebou, sakra! Nevzdávejte se. Pamatujte si, že jste bronzový drak!" křičela. „Je to vaše jediná šance, Kupelixi! Jediná šance vrátit se na Krynn." Nemohu létat... nechci se vzdát, drahá Kit. Sturm zavolal: „Jak bychom vám mohli pomoci?" Řekněte všem ostatním, že žiju. Řekněte jim, že jsem na Lunitáru. „Řekneme jim to," volal Deštikap. Přineste knihy, přiveďte filozofy, přiveďte... Jeho myšlenky se začaly vytrácet. Kupelix už byl příliš slabý. Kitiara popadla Křídlonožku za límec. „Proč nemůže létat? Proč klesá? " chtěla vědět. „Vzduch je příliš řídký. Nemá dost velká křídla, aby ho tak vysoko udržela," řekl gnóm s očima navrch hlavy. Sturm jí gnóma vytrhl a postavil ho na nohy. Gnóm začal o překot vysvětlovat. „Mrakoplavec může létat, protože má dva páry - 195 -
křídel a éterickým vzduchem naplněný vak, který nás všechny drží nahoře. Drak tohle nemá." Sbohem. Kitiara přiskočila k zábradlí. Lunitár odsud vypadal jen jako malá purpurová kulička ne větší než talíř. Proti pestrobarevnému měsíci se mihlo dračí tělo. Kupelix, který sám sebe přejmenoval na Pteriola, klesal dolů. Křídlonožka ostatním kamarádům rozdal rychlé vysvětlení o tom, že drak už není schopen dalšího letu. Masivní svaly na dračím hřbetu se vyčerpáním třásly v křečích. Křídla mu vypověděla službu a drak se řítil střemhlav dolů. Jen s vypětím všech sil a po překonání hrozné bolesti se mu podařilo srovnat let a zpomalit. Svým bronzovým tělem vytvářel velikou spirálu. „Kupelixi! Neopouštějte mě, co naše dohoda?" volala za ním zoufale Kitiara. „Má síla je pryč, copak mě neslyšíte? Potřebuju vás. Co náš plán..." Sturm ji vzal kolem ramen a rozhodně ji odvedl od zábradlí. Kitiara prsty křečovitě svírala hladké dřevo. Sbohem, má drahá Kitiaro, bylo poslední, co zaslechli, než telepatický hlas zmizel docela. Koukal vylezl na zábradlí a začal pozorovat vzdálený měsíc. Neviděl nic. „Sbohem, draku!" řekl Koukal, poskládal svůj dalekohled a zmizel v podpalubí. Ostatní malí mužíci ho následovali. Kitiara naříkala, opřená o Sturmovo rameno. „Je mi to moc líto," konejšil ji Sturm. Její slzy ho vyvedly z míry ještě víc než Kupelixův nešťastný osud. Najednou ho Kitiara odstrčila a vyštěkla: „Pitomec! On a já jsme měli ujednání! Měli jsme plán! Velký plán!" Kitiara se náhle zastyděla, rukávem se setřela slzy a potáhla nosem. „Každý mě jen opouští. Nemohu se na nikoho opravdu spolehnout." Sturm ucítil, jak se jeho pochopení pro Kitiaru rychle vytrácí. „Nikoho, na koho by ses mohla spolehnout?" řekl chladně. „Opravdu nikoho?" Když mu neodpověděla, Sturm se otočil a bez dalšího slova ji nechal samotnou. • • • Kupelix, zrazen výškou, o které doufal, že ji porazí, se snášel ve velkých obloucích zpátky na Lunitár, který byl a vždycky bude jeho domovem. Svaly ho bolely a chlad v těch výškách mu otupil srdce a duši. Přelétával známou krajinu, nyní zahalenou nocí, a když konečně uviděl své rodné údolí, rozhodl se přistát. Ztěžka dopadl na zem a zabodl svou rohatou hlavu do červené hlíny. Zvedl hlavu a kýchl. Ozval se jakýsi hlas: „Pozdrav bohové!" „Děkuju," odpověděl drak. „Počkat! Kdo to řekl?" Za hromadou harampádí se objevila malá postavička. Připomínala gnóma, až na to, že měla hlavu jako vejce a byla celá červená, včetně oblečení. „To jsem řekl já," řekl ten malý tvoreček. „Říká se to, když někdo kýchne." „Já vím," řekl mrzutě drak. Byl příliš unavený, než aby hrál gnómské hry. „Kdo jsi?" „Doufal jsem, že bys to mohl vědět," řekl ten malý červený chlapík. „Jednoho - 196 -
dne jsem se probudil a od té doby o tom přemýšlím." Kupelix se postavil na nohy a opatrně si poskládal křídla. Když se pokusil pohnout, ozvaly se všechny jeho klouby a působily mu takovou bolest, že syčel jako had. „Bolí to?" zeptal se ten malý mužík. „Ano, moc!" „Támhle jsem viděl lahvičku s mastí. Možná ti pomůže." Malá červená ručka se poškrábala na ještě červenějším rtu. „Nejsem si ale jistý, co je to za mast." „To nevadí, Malý červený mužíku," řekl Kupelix. „Mohl bys mi to přinést?" „Je to moje jméno?" „Jestli se ti líbí, tak ano." „Zdá se, že by mi slušelo, že ano?" Malý červený mužík se vypravil pro lahvičku s Univerzální mastí doktora Prsta. Najednou se zarazil a zavolal: „A jak se jmenuješ ty?" „Kupelix," řekl drak. Ten mužík tady nejspíš žil, dobrá, nakonec alespoň budu mít na koho promluvit. Když se to tak zváží, vlastně to není vůbec špatné. „Malý červený mužíku," zavolal Kupelix přes údolí, „nedal by sis něco k jídlu?"
- 197 -
31Zlatobrk DRUHÁ MRAKOPLAVCOVA CESTA BYLA Docela jiná než ta první. Neustálé otáčení motoru a mávání obrovských křídel dávalo všem na palubě pocit usilovné činnosti. Naopak tichý pohyb lodi poháněné jen éterickým plynem byl docela jiný. Všechny na lodi přepadla smutná skleslost. Nebylo co dělat. Loď se nedala řídit a čím méně bylo práce, tím méně se někomu chtělo cokoli dělat. Gnómové se začali hádat. V minulosti trousili uštěpačné poznámky a mírné urážky jen příležitostně a za chvilku na ně zapomněli. Ale nyní, zavřeni v holém trupu Mrakoplavce, gnómové úplně ztratili svou přirozenou gnómskou povahu. Provazník a Měřínek se přeli o to, jak správně uložit malou zásobu provazu, která jim zbyla. Tesařík hluchnul a hluchnul, až se jeho sluch vrátil do původní podoby, jak byl, než přiletěl na Lunitár. Prskavec však na něj bez ustání křičel a Koukal křičel na Prskavce, že moc křičí. Křídlonožka s Ptakohláskem uspořádali fackovací závod, takže jim zůstaly po celé hodiny rudé tváře. Dešti-kap, ubohý útlocitný Deštikap seděl na palubě a plakal. Brepta vyhledal Sturma. „Dějí se tu vážné věci," řekl. „Mo - moji přátelé se chovají jako tlupa tupých trpaslíků. Nu - nudí se. Nemají žá - žádné důležité úkoly, kterými by se zabavili, ja -jako bylo třeba zbourání obelisku." „Co s tím mám dělat?" zeptal se Sturm. „Mu - musíme jim dát nějaký úkol, ně - něco, co by je na chvilku za - zabavilo a oni pak zapomenou, jak hrozně pomalu to utíká." „Jaký úkol máš na mysli?" Brepta řekl: „Mo - možná by Koukal mo - mohl sestavit seznam a po - pojmenovat všechny hvězdy." „To by se jen hádali," odpověděl Sturm. „Hmmm, tak tedy upečeme ko - koláče." „Nemáme mouku," připomněl mu Sturm. „Zkus to ještě jednou." „Ne - nebo bys mo - mohl vážně onemocnět." „Ne, to v žádném případě. Tvoji kolegové by mě určitě chtěli rozříznout, aby zjistili, co mi je. Zkus to znovu." Gnóm nešťastně rozhodil rukama. „To byl můj po - poslední nápad." To je vážné, pomyslel si Sturm. Kdo kdy slyšel o tom, že by gnómovi došly nápady? „Víš," řekl a pohladil si vousy, „možná je tu nějaký způsob, jak to udělat, aby loď plula rychleji." „Bez mo - motoru?" „Lodě se mohou plavit světem, aniž by měly motor," prohlásil Sturm, „jen nevím, jak to dělají." „Na to bych se po - podíval," Brepta se vážně zamyslel, „vesla, plachty, tažná zvířata na břehu, magie..." když uváděl poslední příklad, vrhl po Sturmovi nesouhlasný pohled a pak pokračoval, „pohonná kola s pádly, pak jsou tu také velryby a mořští koníci..." V jeho bleděmodrých očích to zajiskřilo. „Omluv mě, mu - musím se po - poradit se svými kolegy." „Hodný kluk," řekl Sturm a sledoval gnóma, jak spěchal za ostatními a poska- 198 -
koval radostí. Veselí proniklo celým podpalubím, když Brepta vysvětloval své návrhy ostatním gnómům. Dupání a lomoz byly důkazem toho, že jejich zahálčivost je tatam. Sturm se usmál. Vydal se najít Kitiaru. Nebyla v bývalé jídelně, a tak sešel ještě níž. Gnómové se shromáždili v jedné ze zadních kabin. Sturm se ohlédl a spatřil Prskavce a Křídlonožku, jak na palubě divoce kreslí křídou náčrtky. „Ne, ne," řekl Koukal, „musíš zvýšit hladinu vzepětí v poměru k úhlu dopadu." „To je mi ale pěkná hloupost. Každý hlupák ví, že musíš nejdřív zmenšit přistávací povrch," protestoval Prskavec a bouchal svou pěstičkou o palubu. „Ano, každý hlupák." Sturm je opustil. Gnómové byli opět šťastní. Ze zdi sundal krátký žebřík. Dole bylo velmi chladno, protože nedokonale zhotovená záplata nedokázala zabránit vniknutí větru ani chladu. Tam Sturm našel Kitiaru, zírala na jedno dřevěné žebro lodi a usrkávala z láhve vodu. „Zdá se, že je ti dobře," řekl. „Ach ano. Chceš se napít?" Kitiara mu podala láhev. Sturm si ji naklonil k ústům, ale ještě než se napil, ucítil vůni silného sladkého vína. „Kde jsi to vzala?" zeptal se. „To Kupelix. Vyrobil ho jen pro mě. Je to ergotské víno. Sturm si trochu usrkl. Víno bylo velmi sladké, a jak se napil, pálilo ho v krku. Jeho tvář musela zrudnout, protože se Kitiara zajíkala smíchy. „Silné, že ano? Nejdřív chutná jako sirup, ale pak tě to štípne jako vosí bodnutí." Sturm láhev vrátil zpět Kitiaře. „Myslel jsem, že máš raději zázvorové pivo," řekl. Kitiara se napila. „Pivo je pro dobré časy, dobré jídlo a dobrou společnost. Sladké ergotské víno je pro melancholické hodiny, osamění a pohřby." Sturm si klekl vedle ní. „Neměla bys být melancholická," řekl. „Konečně jsme na cestě domů." Kitiara se opřela o zahnutý trám. „Někdy ti závidím tvou trpělivost. Jindy mě to dohání k zuřivosti." Zavřela oči. „Přemýšlíš někdy o tom, jak bude vypadat zbytek tvého života?" zeptala se. „Jen zřídka," odpověděl Sturm. „Součástí rytířského života je schopnost přijímat vlastní osud a vůli boží." „Nikdy bych takhle žít nedokázala. Já chci, aby se věci staly. To je to, co mě trápí nejvíc - promarněná příležitost. Měla jsem sílu a ta je teď pryč. Měla jsem draka a i on je pryč." „A Tanis?" Kitiara ho zpražila pohledem. „Ano, ta tvoje zatracená čest. Také Tanis je pryč. A můj otec." Zatřásla lahví, byla už téměř prázdná. „Jsem unavená," řekla Kitiara. „Udělám teď jedno důležité rozhodnutí, Sturme, a ty budeš můj svědek. Od tohoto okamžiku budu pozorovat, rozhodovat a předurčovat - cokoli se bude hodit mým plánům, bude dobré a to, co se mi postaví do cesty, bude zlé. Nebudu se spoléhat - 199 -
na nikoho, jen sama na sebe, nebudu se s nikým dělit, kromě svých nejvěrnějších přátel ve zbroji. Stanu se královnou své vlastní říše," poplácala se po noze, „a nebudu se bát ničeho, jen vlastní chyby." Obrátila na Sturma poněkud zastřený pohled. „Co si o mém prohlášení myslíš?" „Myslím, že jsi už vypila příliš mnoho vína." Vstal a chystal se k odchodu, ale Kitiara ho zavolala, aby počkal. „Je tu hrozná zima," stěžovala si. „Tak pojď se mnou na horní palubu." Kitiara natáhla ruce a pokusila se vstát. Nedošla daleko, brzy se svalila k nejbližšímu trámu. „Raději to nebudu zkoušet," řekla. „Pojď sem." Sturm k ní přistoupil a ona se křečovitě chytila jeho rukávu. Stále měla velkou sílu, a tak si přitáhla Sturma k sobě. Muž protestoval, ale ona ho přitiskla k zahnutým prknům a opřela se o něj. „Jen tu se mnou chvilku zůstaň a zahřej mě." A tak se Sturm ocitl v nejchladnější časti lodi a v náruči svíral Kitiaru. Její dech se zpomaloval a nabýval na pravidelnosti. Aby si zkrátil chvíli, pozoroval její tvář, zčásti zakrytou kožešinovou čepicí. Za těch posledních několik týdnů dost zbledla, ale její dlouhé řasy a kudrnaté vlasy zůstaly stejně podivné, jakoby nevhodné pro nelítostnou válečnici. Rty měla trochu od sebe a z jejího dechu bylo cítit sladké víno. • • • O několik hodin později gnómové v bývalé jídelně předvedli svůj velkolepý vynález na zrychlení Mrakoplavcova letu. Ptakohlásek celý plán pečlivě nakreslil křídou na podlahu. Sturm se posadil na zem a pozorně poslouchal. Kitiara se opodál opírala o zeď. Rty měla pevně stisknuté, jak zažívala těžké okamžiky po nemoudrém pití silného vína. „Jak vidíte," začal Křídlonožka, „náš plán se týká potřeby obstarat Mrakoplavci z každé strany éterického vaku řádné plachty. To a ještě když se zbavíme přebytečné váhy, by mělo naši pouť urychlit o... Kolik tak odhaduješ, Koukale?" Astronom se zamyšleně podíval na čmáranice na svém rukávu. „O šedesát procent, to tedy znamená zvýšit rychlost na dvanáct uzlů." „Z čeho ale chcete udělat plachty?" zeptal se Sturm. „Z oblečení, které se nám podaří sehnat. Ty a paní Kitiara byste také měli přispět, čím můžete." „Hmmm, jestli už nikdo nemá další otázky..." „A co stěžně a lanoví?" zeptal se Sturm. Tesařík mával rukou, aby si ho všiml. Křídlonožka se ujal slova. „Na takovou otázku už jsem vymyslel odpověď," řekl důležitě gnóm. „Za pomoci dlát a pilek budeme moci nařezat dlouhé kusy zábradlí. Ty pak spojíme dohromady a použijeme je místo stožáru." „Nech mě také říct o lanoví," hlásil se Provazník. „Já o tom také vím," stěžoval si Tesařík. „Ať to řekne Provazník!" nařídil Měřínek. Tesařík se zatvářil zklamaně. - 200 -
„Máme tady zásobu lan," začal Provazník. „Také nějaké provazy, šňůrky a lanka, nitě a provázky..." „K věci," káral ho Křídlonožka. „Ten nejhloupější ví vždycky všechno nejlíp," brblal Tesařík. „Všechno, co máme, můžeme smotat dohromady a vytvoříme provazy tak silné, jak budeme chtít." Provazník luskl prsty a posadil se. Jen Měřínek se odvážil ocenit jeho projev nadšeným potleskem. „Dáme se tedy do toho?" zeptal se Sturm a vstal. Uprostřed bývalé jídelny vytvořili šicí kroužek. Zde vyrostla hromada plátna a všichni si sedli kolem dokola. Nebylo to rozhodně jednoduché. Sturm šít neuměl a Kitiara se zarputile rozhodla se o to ani nepokoušet, přispěla však tím, že svým ohnutým nožem párala obětované kusy oblečení. Jedině Provazník s Měřínkem se ukázali jako zdatní krejčí. Byli tak zruční, že mezi ostatní plátno přišili také svoje vlastní oblečení, které se pak muselo opět vypárat. Po tom, co se najedli a trochu si odpočali, dali se znovu do práce. O několik hodin později (při té tmě se dalo jen těžko odhadnout, jak dlouho to mohlo trvat) byly plachty z cárů hotové. Tesařík a Prskavec ve stejné chvíli dokončili hlavní stěžeň zhotovený z nejmohutnějšího trámu, co na lodi byl. Nastal čas připravit Mrakoplavce na plachtění po obloze. Přivázali konce stěžňů k éterickému vaku a mezi nimi roztáhli plachty v podobě jednoduchých obdélníků, které o několik stop přesahovaly přes palubu. Jakmile bylo vše dokončeno, loď se pomalu vydala novým směrem. „Jak tu věc budeme řídit?" zeptala se Kitiara. Všechny jiné lodě měly kormidla, ale Mrakoplavec žádné kormidlo neměl. „Musíme to zvládnout tím, že budeme tahat za lanoví," řekl Sturm. Při pohledu na směšně slátané plachty, napínající se pod lehkým větrem, se Sturm skoro usmál. Přesunuli všechna svá zavazadla na příď létající lodi a ta se s novou silou vrhla kupředu. Na otevřené palubě bylo cítit vanoucí vítr a loď se kývala ze strany na stranu jako houpací koník. Stěžně praskaly a ohýbaly se. Také hvězdy a měsíc jako by se daly do rychlejšího pohybu. Před nimi se objevily mraky, ale loď je rychle předhonila. Nad Mrakoplavcem se snesla teplá mlha, která rozpouštěla mráz na oknech v podpalubí a způsobila, že se horní část paluby stala věrolomně kluzkou. Mraky Mrakoplavce zakryly jen na malou chvíli, když se jimi však prodral, čekal jeho posádku nádherný pohled. Před nimi se objevil Krynn v podobě jasné modré koule, zahalené ve stříbrném oparu. Vypadal malý a křehký, jako malá duhová kulička v dětské dlani. Kolem nich na shromáždila další mračná stěna, ale posádka Mrakoplavce jen napjala plachty a brzy se ocitla daleko za mraky. V některých mračnech se tu a tam zablesklo. Deštikap právě to toužebně vyhlížel. Po celé měsíce už neviděl skutečné počasí. Na rozdíl od Kitiary měl upřímnou radost z toho, že ztratil svou schopnost. Řekl si, že by se nikdo neměl donekonečna procházet v dešti. Jak se neustále prodírali bludištěm bílých mračen, stala se podivná věc. Ozvalo se slabé zahřmění a potom Sturm zaslechl ještě další zvuk. Byl vzdálený, ale zněl docela jako trumpety. - 201 -
„Slyšeli jste to?" zeptal se Prskavce, stojícího nejblíž. „Ne," řekl gnóm. „Co to bylo?" Zvuk se ozval znovu, byl hlasitější a bližší. „To je ono!" vykřikl Sturm. „To je zvláštní, zní to jako..." ještě než to stačil vyslovit, nad jejich hlavami přeletěl zlatozelený pták. „Kachna!" vyhrkl Prskavec. Byl to poměrně velký pták, a tak jim roztrhl plachtu, narazil do stožáru a padl k Prskavcovým nohám. „Haló! Chytili jsme kachnu!" vykřikl. „Co to říkal?" zeptal se Provazník. „Říkal, že máme roztrženou plachtu," odpověděl Měřínek s hlavou skloněnou k zemi. „Ne, při Reorxovi, chytil kachnu," vykřikl Křídlonožka. Prskavec nadzvedl plachtu a pták vystrčil hlavu. Jiskrnýma černýma očima si prohlížel posádku Mrakoplavce. Tvářil se při tom poněkud nepřátelsky. „Zajímalo by mě, kde se tady vzal," zabručel Deštikap. „Z vajíčka, ty dubová hlavo," vysvětlil mu Tesařík. „Držte ho," nařídila Kitiara. „Kachny mají dobré maso." Stejně tak, jako Kitiara ztratila svou sílu po tom, co opustili Lunitár, také rostliny už neměly sto a jednu chuť. Staly se z nich jen suché kořínky bez chuti. Kitiara si mlsně olízla rty, když si představila kachní pečínku. „Pro jedenáct krků to nebude dost," řekl Sturm. „Kdyby jich tak bylo víc." „Ahoj kachny!" zavolal Provazník. V dálce se v šedivých mracích objevilo celé hejno kachen. „Jestli do nás narazí, rozbijí nám naši loď!" vykřikl Sturm. Gnómové se vrhli na plachty a začali je smotávat na stranu. Loď se od hejna vzdálila a kývala se pod vzduchovým vakem jako nepokoj. Několik ptáků narazilo do trupu lodi, někteří se přistáli na palubě a hlasitě štěbetali. Byli zmatení, a tak se shlukli těsně vedle sebe na vzdáleném okraji paluby. Naštěstí z nich ani jeden nenarazil do vzduchového vaku nebo do plachet. „To je šílené," prohlásila Kitiara. „Co tady ty kachny dělají? Tak daleko od domova?" Prskavec se postavil k zábradlí. První kachnu svíral stále v podpaží. „Možná se sem kachny stěhují na zimu," uvažoval. „To je zajímavá teorie," přidal se Koukal. „Myslíš, že tři měsíce jen tak létají kolem dokola, anebo že mají nějaký cíl?" Kitiara kachně svázala nohy a křídla. Měřínek sledoval každý její pohyb. Kitiara se nerušené zeptala: „Chtěl bys to raději udělat sám?" „Ne, jen nechci, abys jí ublížila." „Ublížila! Mám v úmyslu ji sníst!" „Ne! Nedělej to! Je tak pěkná. Má krásné zlaté a zelené peří... „Ano, ale vypečená do zlatová bude vypadat ještě lépe," řekla. Kachny sedící na palubě vycítily, jak se věci mají, a tak v mžiku roztáhly křídla a hlasitě přitom naříkaly. Během chvilky byly všechny pryč, kromě kačera, kterého Kitiara svázala a který jen smutně volal za prchajícími kamarády. Měřínek na kačera smutně koukal a po tvářích mu stékaly slzy. Pak se vzmužil - 202 -
a podal ho Kitiaře. Kitiara kachnu popadla a Měřínek začal hlasitě naříkat. „U všech prokletých bohů," zaklela Kitiara. „Nech si ho, Měřínku. Dělej si s ním, co chceš." „Ach ano, udělám!" Měřínek se rozběhl ke dveřím do podpalubí. „Už jsem mu dal jméno. Budu mu říkat Zlatobrk, protože má krásně zlaté peří." Dveře za ním práskly a byl pryč. „Tak, a místo kachní večeře tady máme další hladový krk," prohlásila Kitiara. „Neboj se," řekl Sturm. „Ta kachna je přece jedna z nás, létá vysoko a je daleko od domova."
- 203 -
32 Ztracená karavela BYLO TĚŽKÉ ŘÍCT, KDY DOŠLO K TÉ ZMĚNĚ. Nastala pomalu bez výraznějšího kymácení a jakékoliv výstrahy. Někde v bílých vzdouvajících se mracích přestal Mrakoplavec ke Krynnu stoupat a začal k němu padat. Sturm se zeptal Koukala, jak k tomu došlo, ale astronom jen cosi zamumlal o „hustotě látky v poměru ke vzduchu" a na tom skončil. Koukal tomu úkazu sám očividně nerozuměl. Nicméně se modrá tvář Krynnu se přemístila z prostoru nad jejich hlavami pod jejich nohy. Jak se blížili ke svému domovskému světu, stával se vzduch více osvěžující a jejich let se zrychloval. „Nemůžu se už dočkat, až přistaneme," poznamenala Kitiara. „Jestli budu muset ještě dlouho jíst růžové rostliny a pít vodu, začnou mi ty prašivky růst i z uší!" Měřínek to slyšel, a tak raději Zlatobrka před Kitiarou schovával. Vzduch byl stále teplejší a vlhčí. Teplo všichni přivítali, ale ten vzduch byl nepříjemný, protože si už zvykli na řídkou atmosféru Lunitáru. Jejich váha je sužovala a všechna práce byla dvojnásob obtížná. „U všech bohů," řekl udýchaný Sturm, když pomáhal Tesaříkovi a Prskavcovi seřídit plachty na levoboku. „Takhle udýchaný jsem nebyl od té doby, co jsme s Flintem museli prchat před lesními trpaslíky, když si Tasslehoff od nich ‚vypůjčil' trochu jejich stříbra." Den se s nocí začal střídat pravidelněji a Sturm zjistil, že spí čím dál déle a tvrději. Koukal zaznamenal, že Mrakoplavec byl už ve vzduchu devatenáct dní, a odhadoval, že přistanou za dva dny. Obloha změnila barvu z černé na modrou a obzor se naplnil mraky. Když je vítr na chvíli roztrhal, spatřili pod sebou lesy, pole, hory a moře. Byli ještě vysoko, ale alespoň už zase měli pocit, že kdesi pod nimi je pevná půda. Poslední den jejich letu začal dusným, vlhkým úsvitem. Plachty visely z ráhen a rosa tvořila na palubě kaluže. Zvedající se mlha se držela lodi a nebylo vidět dál než deset stop za zábradlí. „Halóóó!" křičel Křídlonožka. „Halóóó!" „Nic nevidím," odpovídala Kitiara. „Nemohu ani říct, jak jsme vysoko," řekl Sturm. Vypadalo to, jako kdyby Mrakoplavec byl v krabici s mokrou vlnou. Objevil se Brepta s kotvou. „Když t - to p - pustíme přes pa - palubu," radil, „mo -možná se to zahákne o strom a za - zastaví nás to." Spustil kotvu z čelenu a odvázal ji. Když se vrátil do lodi, zeptala se ho Kitiara, kdy by měli otevřít vak a vypustit éterický vzduch. „Až k - když si bu - budeme jistí, že se chystáme při -přistát." Kitiara se podívala na vlnící se vak nad její hlavou. Špinavý pytel z plachtoviny se svrašťoval, jak se oteplovalo. Opíral se do sítí a převaloval se jako zvíře v kleci, které touží po tom, aby z ní bylo co nejdříve pryč. Kitiara se dotkla prstem jílce své zahnuté díky. Už žádné nesmysly, pomyslela si. Když to bude vypadat dobře, otevřu ten vak sama! - 204 -
Křídlonožka, který byl stále ještě zapletený v lanoví, mávl z pravoboku na přídi. „Oheň!" vykřikl. Koukal s cvaknutím rozevřel svůj dalekohled a namířil jej na oranžově rudou záři daleko v mlze. Na chvíli se mu rozevřela ústa, ale pak dalekohled sklonil a schoval. „Ty hlupáku!" osopil se na Křídlonožku. „Ještě jsi nikdy neviděl východ slunce?" „Cože?" „Východ slunce," řekla Kitiara. To mohlo znamenat jen to, že už byli tak nízko nad zemí, že slunce vypadalo jako ohnivá koule, jak si ho pamatovali z domova, a ne jako žlutý disk, jak ho viděli z prostoru mezi měsícem a Krynnem. Slunce bylo stále teplejší a jasnější a mlha se rozptýlila. Tisíc stop pod nimi byl jen oceán. Táhl se, kam až oko dohlédlo - nic než jen olejnatě zelená voda. Jak slunce ohřívalo vodu, zvedl se z oceánu slaný zápach a vznesl se vzhůru, aby je přivítal. Severní vítr je líně unášel rychlostí šesti uzlů. Jak den pomalu ubíhal, vlhkost rostla a všichni odložili kožešiny a výstroj do chladného počasí. Gnómové se svlékli do kalhot se šlemi a po palubě brzy dupalo devět párů bosých růžových nohou. Měřínek jim všem udělal z jejich košil šátky na obličej, aby se nespálili, a gnómové brzy vypadali jako banda pirátů zmenšená na poloviční velikost. Kitiara s radostí odložila své tlusté šaty a nechala si jen jezdecké kalhoty a koženou vestu. Jedině Sturm odmítl sundat si tuniku s dlouhými rukávy a boty. Kitiara si všimla na jeho hrudi a rukou tmavých skvrn od potu. Důstojnost, pomyslela si, může někdy být hodně nepohodlná. Otáčením plachet se dokázali s lodí snést níž. Kotva se dotkla hladiny a skákala z jednoho hřebene vlny na druhý, hloub se ale neponořila. Koukal pilně pracoval se svým astrolábem, aby určil jejich polohu. Bez kompasu a přesných map mohl udělat jen hrubý odhad, ale snažil se. Paluba byla od dveří do kormidlovny až k zadnímu vazu celá pokrytá jeho škrabopisem. V gnómově huňatém obočí se sbíral pot a skapával mu ze špičky nosu. Kitiara a Sturm přehlíželi jeho obrovské výpočty, až se Kitiara nakonec zeptala: „Takže?" „Jsme na Krynnu," řekl Koukal. Kitiara v duchu napočítala do dvaceti. „Můj nejlepší odhad je, že jsme někde v Sirionském moři, čtyři sta, osm set nebo dvanáct set mil od Sankristu." „Čtyři sta, osm set, nebo dvanáct set?" zeptal se Sturm. „Bez kompasu je velmi těžké být přesný." Koukal si setřel kapku potu, která se umíněně držela na jeho nose. „Jsem si jistý, že je to jeden z těchto násobků čtyř set." Kitiara vyhodila ruce do vzduchu. „Skvělé! Možná právě přilétáme k Thalanského zálivu a možná umřeme hlady, jak se budeme snažit doletět k ostrovu vzdálenému tisíc mil." „Myslím, že nebudeme hladovět," řekl Křídlonožka. „Proč si tím jsi tak jistý?" - 205 -
„Támhle je loď," řekl tiše Křídlonožka a ukázal na moře. Koukalova přesná čísla byla v okamžiku pošlapána, jak všichni spěchali k zábradlí. Spatřili, jak se nad obzorem na levoboku tyčí stěžně se sněhobílými plachtami. Koukal vytáhl dalekohled, ale Kitiara mu ho vytrhla. „Cože?" řekl Koukal, ale Kitiara už měla dalekohled u očí. Ta loď byla dvoustěžňová karavela nejistého původu. Na příďové nástavbě nebylo žádné jméno ani galionová figura. Na vrcholcích stěžňů nevisela žádná vlajka ani plamenec, i když paluba byla čistá a kování se lesklo. „Můžeš rozeznat, odkud ta loď je?" zeptal se Sturm. „Ne," odpověděla Kitiara. „Nevidím žádnou posádku." „Zkus se podívat do lanoví. Plují po větru, a tak tam někdo musí být." „Už jsem se podívala. Nikoho tam nevidím." Mrakoplavec vlétl do nižší vrstvy vzduchu a zpomalil. Změnil směr a plachty sešité z malých kousků se stočily po větru a bezmocně se zatřepetaly. Zatímco se Sturm se čtyřmi gnómy ujal toho, že je znovu seřídí, prohlížela si Kitiara neznámou loď. „Možná piráti. Nebo pašeráci," uvažovala. Bylo mnoho důvodů, proč skrývat jméno lodi, a jen málo z nich bylo povolených. „Sturme? Sturme?" zvolala. „Co je?" „Mohli bychom zkusit zachytit se té lodi a sestoupit na ni?" Sturm přišel k okraji palubního přístřešku a zastínil si oči, aby se podíval na Kitiaru. „Proč?" „Mohou mít jídlo a pitnou vodu." To byl silný argument. Sturm už měl dost fazolí a lunitárských hub, a všichni ostatní jakbysmet. „Myslím, že ano," řekl. „Máme vyhozenou kotvu. Musíme jen dát pozor, abychom jim nezamotali lanoví nebo neroztrhli plachty." Neznámá loď plula dál se všemi plachtami napnutými. Na palubě nikdo nebyl, a když Mrakoplavec prolétal kolem palubnice na levoboku, Kitiara uviděla, že kormidlo je přivázané. Na světlech na záďové nástavbě byly kryty a všechna okna v trupu byla zavřená. V takovémto klidném horkém dni musí být v mezipalubí k zadušení, napadlo ji. „Vytáhnout plachty," řekl Sturm. Ptakohlásek a Provazník rozvinuli plachty a vzducholoď vyrazila dopředu. Houpající se kotva se zachytila o ráhna na hlavním stěžni a Mrakoplavec se se škubnutím zastavil. Tahem se otočil a mnohem těžší karavela ho táhla zádí napřed. „A teď co?" zeptal se Křídlonožka, nakláněje se přes palubu. „Někdo musí jít dolů a uvázat nás," navrhoval Sturm. „Šel bych, ale kotevní lano je pro mě příliš tenké." „Na mě se nedívej," řekla Kitiara. „Na téhle cestě jsem si už zašplhala po provaze víc než dost." Měřínek souhlasil, že půjde, protože byl malý a mrštný. Šplhal po provaze dolů k vrcholku stěžně. Když vlezl do vraního hnízda, zamával nahoru na své kamarády. - 206 -
„Najdi silnější provaz a uvaž nás," křičel Sturm. Měřínek přikývl a sklouzl po lanoví na palubu lodi. Tlusté vlečné lano leželo stočené za předním stěžněm. Měřínek si ho hodil na rameno a šplhal zpátky k Mrakoplavci. „To je můj učeň," řekl hrdě Provazník. „Viděls dole nějaké stopy života?" zeptala se Kitiara. Měřínek si sundal lano z ramene. „Ne, slečno. Všude je uklizeno, jak jen může být, ale není tam živá duše." Sturm vešel do palubního přístřešku a za chvíli se vrátil s mečem. Pás si přehodil přes rameno a dal jednu nohu přes zábradlí. „Raději se tam rozhlédnu jako první." „Půjdu za tebou," řekla Kitiara. „Já také," hlásil se dobrovolně Měřínek. Ostatní gnómové se rychle jeden po druhém přidávali. „Někdo musí zůstat na palubě," řekl Sturm. „Vy, gnómové, to vyřešíte, ale prosím vás, ne tak, abyste tady zůstali všichni." Sto stop sestupu po laně není málo. Horko bylo tak strašné, že se Sturmovi v půlce cesty zatočila hlava a musel se zastavit, aby si utřel pot z očí. Jak vůbec vyšplhám nahoru? ptal se v duchu. Ulevilo se mu, až když pod nohama ucítil ráhno z nalakovaného dubové dřeva. Kitiara omotala své holé nohy kolem lana a začala se zvolna spouštět. Paluba byla přesně taková, jak ji Měřínek popsal: čistá a uspořádaná. Sturm z toho měl špatný pocit - námořníci neopouštějí nepoškozenou loď, pokud k tomu nemají dobrý důvod. Kitiara sestoupila na palubu. Sturm se otočil a rychlým pohybem vytasil meč. „Jen klid!" řekla Kitiara. „Jsem na tvé straně. Zapomněls?" „Promiň. Tahle loď mě děsí. Běž po pravé straně na příď. Já půjdu nalevo." Na přídi se setkali. Po cestě nenašli nic špatného, až na to, že na lodi nebylo ani stopy po posádce. Za čeleném byl poklop. Kitiara navrhovala, aby šli do podpalubí. „Ještě ne," nesouhlasil Sturm. „Zkontrolujme ještě záď.“ Na palubu dorazili Koukal s Breptou. Koukal nesl tesařský úhelník a Brepta kladivo - byly to jediné zbraně, které dokázali najít. Víc než kdy jindy připomínali maličké piráty, kteří sestoupili seshora na nešťastnou loď. „Na - našli jste něco?" zeptal se Brepta. „Nic." Lodní kormidlo bylo pevně uvázané. Co chvíli se s vrzáním pootočilo o jeden dva palce nalevo nebo napravo, jak se do lodi opíraly vítr a vlny. Sturm se snažil zjistit, jak dlouho už je kormidlo přivázané, když se Kitiara prudce nadechla. „Podívej se sem," řekla. Na stěně záďové nástavby byla přibitá vrána. Mrtvá vrána s roztaženými křídly a ocasem. „Tohle už jsem viděla. Někdo tuhle loď proklel a někdo další sem dal tu vránu, aby zlé kouzlo odvrátil," řekla Kitiara. „Musíme odtud!" „Uklidni se," řekl Sturm tiše. „Neviděli jsme žádné znamení, že by tu působilo nějaké kouzlo. Pojďme dovnitř. Můžeme alespoň zjistit, odkud ta loď je." - 207 -
Panty z lesklé mosazi zaskřípěly a dveře se otevřely. Uvnitř nástavby bylo horko a šero. Sluneční paprsky vrhaly do místnosti tajemné stíny. „Brepto, prosím tě, otevři okenice." Gnóm došel k oknům na pravé straně. Ozvalo se zašustění, jak zápolil s klikou. Pak se okenice otevřely a kajutu zaplavilo světlo. „A tady je kapitán," řekla chmurně Kitiara. Pán karavely ještě stále seděl za svým stolem a hleděl prázdnými očními důlky bílými jako slonovina. Jeho lebka byla čistá a suchá a kostra prstů na stole ještě držela pohromadě. Kapitán měl na sobě bohatě šitý kabát z modrého brokátu, zdobený zlatými střapci a prýmky. Poslední, čeho se dotkl, byla kostra jeho jídla na talíři před ním. Brepta rýpl do malinkých kostí. „K - kuře," oznámil. „Nebo spíš sle - slepice." Sturm přičichl k cínovému poháru u pravé ruky mrtvého kapitána. V prázdné nádobě nebyla žádná zřejmá stopa jedu. Postavil pohár zpátky a všiml si tenkého stříbrného prstenu na jednom z prstů kostry. I když zvedl kostře ruku jemně, kosti se pod jeho dotekem rozpadly. Sturm zvedl prsten ke světlu a snažil se najít nějaký nápis nebo značku výrobce. Byl to jednoduchý, trochu ušpiněný stříbrný kroužek zdobený polodrahokamy. Mohl ho vyrobit každý a kdekoliv. Kitiara se podívala pod stůl. „Ha!" zvolala. „Co je tohle?" Když se narovnala, měla v rukou další lebku. „Tohle bylo u nohou Kapitána Kostry." Otočila lebku. „Někdo tomu chlápkovi usekl hlavu. Je tady vidět stopa po sekyře, tady." Položila tu hroznou věc na stůl a znovu se sehnula. „Pěkné boty," ohlásila. „Stříbrné přezky, svršky z jelenice. Byl to švihák." „Zajímalo by mě, kdo to byl," řekl Sturm. „He-hele!" Brepta stál opodál u záďových světel. Našel tam velikou truhlu potaženou kůží a odemkl jednoduchý zámek. Uvnitř byly zlaté mince a mezi nimi poházené klenoty. Kitiara vypískla a vylovila jeden obzvlášť pěkný smaragd. „Teď už to chápu," řekla. „Musí to být pirátská loď." „Víš to jistě?" zeptal se Koukal. „Člověk se neválí v takovýchhle pokladech, když obchoduje s rybami a látkami!" Otevřela další truhlu, která byla až po okraj naplněna malými dřevěnými krabičkami. Zvedla víčko jedné z nich a naklonila se, aby se podívala, co je vevnitř za poklad. Tvář se jí zkřivila a Kitiara se rozkýchala. „Po - pozdrav Reorx!" řekl Brepta. „Co je to?" „Koření - pepř!" zasupěla Kitiara a praštila víčkem. Sturm jí pohlédl přes rameno. „Koření je vzácnější než zlato," řekl. „Tato truhla má asi větší hodnotu než ta první." „To je jedno. Až se budeme dělit, vezmu si svůj podíl ve zlatě a špercích," řekl Kitiara. „Dělit? Myslel jsem, že si děláš starosti s tou kletbou." „Když budu mít dost zlata v kapse, postavím se všem kletbám světa." Aby slova naplnila činy, začala si plnit kapsy drahokamy a zlatem. Dveře kajuty se rozletěly a všichni vyskočili. Byl to ale jenom Deštikap. - 208 -
„Myslel jsem, že bych měl sejít dolů varovat vás," oznámil. „Venku se blíží bouře. Vypadá to na pěknou smršť." „Akorát tak čas na malou kořist," řekla Kitira. Opřela se do truhly s pokladem a snažila se ji přemístit ke dveřím. Truhla se s vrzáním posunula sotva o jeden palec. „Nestůj tam a pomoz mi!" „Nemáme čas na poklady," řekl Sturm. „Musíme se dostat zpátky do Mrakoplavce." Kitiara přestala tlačit a narovnala se. „Musíme?" řekla. „Musíme co?" „Musíme se dostat zpátky do vzducholodi? Proč bychom nezůstali na této lodi?" „Nic o ní nevíme," namítal Sturm. „Podle toho, co víme, může jít klidně ke dnu při prvním poryvu větru." „A stejně tak Mrakoplavec." Brepta se neklidně zavrtěl. Sturm a Kitiara se hádali dál. „P-promiňte! Já už se vra-vracím," řekl a spěchal ze dveří. Koukal pokrčil rameny. „Rád bych tuto loď víc prozkoumal, ale moje místo je s kamarády." Sehnul se a tlačil Deštikapa ze dveří. Když zůstal Sturm s Kitiarou o samotě, řekl rozmrzele: „Jdeš nebo zůstáváš?" Kitiara si umíněně zkřížila ruce na prsou. „Zůstanu tady." „Pak tedy zůstáváš sama." Sturm vyšel na palubu. Od jihu foukal chladný vítr a karavela se pod plachtami naklonila k severu. Purpurově černé mraky se stahovaly nad hladinou a hnaly se ve větru. Za několik minut obě lodi zcela pohltí. Koukal a Brepta šplhali po laně s malými potížemi. Když Sturm stanul na vrcholku stěžně, přelézali už zábradlí vzducholodě. Mrakoplavec se zmítal jako ryba na háku a Sturm s úzkostí sledoval poskakující lano. Chytil se ho. Přehnal se přes něj lehký teplý déšť, postupující před bouří. Sturm si setřásl vodu z obličeje. Gnómové sice napnuli otěže všech plachet Mrakoplavce, ale vítr se opřel do vaku se vzduchem, který táhl vzducholoď za sebou. Sturm ručkoval po laně k houpajícímu se Mrakoplavci a snažil se nemyslet na vlny, které se převalovaly osmdesát stop pod ním. První poryv deště ho zasáhl jako stěna a okamžitě ho promočil až na kůži. Postupoval dál kousek po kousku po laně, ale Mrakoplavec se vůbec nepřibližoval. „Halóóó, Sturme! Halóóó!" „Křídlonožko, jsi to ty?" křičel odpovědí Sturm. „Sturme, slyšíš mě? Lano je mokré a natahuje se pod tvou váhou! Jsi příliš těžký!" křičel neviditelný gnóm. „Vrátím se!" Sturm skoro vůbec neviděl hnědý obrys Mrakoplavce. „Zkusíme se pro vás vrátit!" dolehl k němu Křídlonožkův hlas. Pak už jen dodal: „Ať vás Reorx ochraňuje!" Sturm málem po laně sklouzl na kymácející se stěžeň. Udeřilo ho silné dubové ráhno a těžce ho zasáhlo do žeber. S vyraženým dechem se Sturm pustil lana a dopadl na plachtu. Držel se jí, jak jen mohl, ale prachově jemná látka pod jeho - 209 -
sevřením povolila a pomalu se roztrhla až k palubě. Sturm dopadl pod stěžeň oslepený, mokrý a bez dechu. Gnómové na svém konci lano odřízli. Mrakoplavec odletěl do plujících mraků a zmizel z dohledu. Kitiara Sturma převrátila. „Můžeš se postavit? Můžeš chodit? " křičela do kvílejícího větru. Sturm němě přikývl. Kitiara ho zvedla na nohy a spolu vrávorali na záď do nástavby. Sturm klesl na podlahu vedle kapitánova stolu, aby nabral dech. Kitiara obešla místnost a zavřela okenice. „Jsi v pořádku?" zeptala se Sturma z temnoty. „Ano." „Gnómové jsou pryč?" „Oni - museli se odříznout, aby zachránili loď." Sturm bolestivě zakašlal. Kitiara křísla kapitánovým křesadlem a zapálila tlustou svíčku na stole. Chvějící se plamen podivně osvětloval lebku mrtvého kapitána. Sturm vyždímal svůj šátek a přehodil ho přes lebku. „Opravdu má sklon dívat se na tebe, že?" řekla Kitiara. Natáhla ruku, aby se přidržela - podlaha se zvedala a klesala s pravidelností vodního kola. „Musíme nastavit plachty," řekl Sturm. „Pokud se do nás pořádně opře vítr, převrátíme se." „V tomhle větru na žádné lanoví nepolezu," odpověděla Kitiara. Sturm vytasil meč. „Nebudeš muset. Přeřežu úvazy na spodních plachtách, aby odlétly. To by mělo stačit." Vydal se ke dveřím z kajuty. „Počkej," řekla Kitiara. Našla v kapitánově skříňce kotevní lano a přinesla ho. „Zvedni ruce." Sturm poslechl a Kitiara se natáhla kolem jeho hrudi a obtočila ho lanem. „Radši se nekoupej," řekla. Sturm spustil ruce. „Pokusím se." Když otevřel dveře, dostalo se mu plného nárazu bouře. Vrávoral k hlavnímu stěžni a přeťal lana k hlavní plachtě. Roztržená plachtovina sebou plácala jako živá věc a pomalu sjížděla z hlavního ráhna. Sehnul se pod ní a šel k přednímu stěžni. I tam přeťal úvazy stěhlových plachet. Když už byly natažené jenom košová a čelenová plachta, loď plula mnohem snadněji. Sturm se vrátil do záďové nástavby. „Jsme ustálenější," řekla Kitiara. „Co uděláme teď?" zeptal se Sturm, kterému kapala voda ze šatů i z vlasů. „Prozkoumáme podpalubí," navrhovala Kitiara. „Zapomněla jsi na tu kletbu?" Veselá nálada z Kitiary rychle vyprchala. „Nezapomněla jsem. Ale jestli je ukázkou toho, co je na palubě, jenom tohle, tak si moc starostí nedělám." Poklepala na kapitánovu lebku zakrytou šátkem. Hlava se skácela z krčních obratlů a s žuchnutím dopadla na stůl. Ležela očima vzhůru a hleděla na smrtelníky, kteří se vetřeli na její loď.
- 210 -
33 Čarodějova pečeť ŽEBŘÍK, KTERÝ VEDL DO TEMNÝCH ÚTROB karavely, zakrýval úzký poklop. Kitiara si lehla na břicho a vsunula do otvoru svíčku. Zespodu stoupal nehybný teplý vzduch, ale nikde nebyly známky zjevného nebezpečí. Kitiara slézala dolů a Sturm ji následoval s rukou na jílci meče. Nevstoupili do ničeho jiného než do skladiště provazů. Kromě provazů tam byly ještě plachtovina a řetězy. Kitiara se sháněla po dalších pokladech. Jediné, co objevila, byly mrtvé krysy. Byly to je hromádky kostí, stejně jako všechno ostatní, co na lodi našli. „Není to divné," zašeptal Sturm, „že nacházíme pořád jenom kosti?" Prošli přepážkami z lehkého dřeva do větší místnosti pro náklad. Tady Kitiařina svíčka osvětlila něco hrozivějšího než jen provazy a látky. Došli do zbrojnice, která byla plná mečů, oštěpů, štítů, bronzových náprsních krunýřů, drátěných košilí, kopí, luků a praků na vrhání kamenů. Stačilo by to k vyzbrojení celé armády. „Tyto štíty ukovali trpaslíci," řekl Sturm a odsunul palcem u nohy malý kulatý štít. „Podívej se, mají značku Zbrojířského cechu města Thorbardinu, a tenhle náprsní krunýř má značku Thanase ze Žamanu." Zvedl krunýř. Chladná ocel byl vyleštěná do dokonalého stříbrného zrcadla a byla pozoruhodně lehká, i když byla třetinu palce tlustá. „Jsou to prvotřídní zbraně. K čemu by piráti potřebovali tolik zbraní?" zeptal se Sturm. „Možná je to kořist." „Možná, ale na palubě lodi je prostor cenný. Mohli by si vzít dobré kousky pro svou vlastní potřebu, ale ne tolik." „Co je támhle?" zasyčela Kitiara a ukázala dopředu. „Příďová nástavba. Spí tam posádka." Překročili práh a naskytl se jim strašlivý pohled. Nástavba byla plná koster. Po obou stranách se táhly natěsnané řady čistých bílých kostí. Některé kostry byly natažené, jiné zkroucené ve smrtelné agónii. Všechny nebyly lidské - některé patřily podle tvaru a velikosti trpaslíkům, jiné možná šotkům nebo gnómům. Jednu věc ale měly všechny kostry společnou - všechny byly připoutané za kotníky k palubě. „Nelíbí se mi to. Tady bylo veliké zlo," zasyčel Sturm. „Pojď," dodal a couval ke dveřím. „Co je to támhle před tou místností?" ptala se Kitiara. „Základna čelenu. Tam mají kotvu." Uprostřed zbrojnice byl velký čtvercový poklop, o kterém Sturm řekl, že vede do nákladového prostoru. Odstranění poklopu nebylo jednoduché, protože ho někdo připevnil k podlaze dvanácti velikými ocelovými šrouby. Sturm se snažil vymyslet nejlepší způsob, jak je odstranit, ale Kitiara prostě vzala ze skladiště zbraní válečnou sekeru a urazila hlavy u několika šroubů. „Nech toho!" okřikl ji Sturm. „Pomyslela jsi na to, že ten poklop je připevněný, protože má něco držet dole?" - 211 -
Kitiara se zastavila v půlce rozmachu. „Ne," řekla a udeřila sekyrou do dalšího šroubu. „Já to vidím tak, že ti ubozí piráti zemřeli na nějaký mor nebo něco. My dva jsme jediné živé duše na palubě, možná po měsících, a tak co najdeme, je podle kořistného práva naše." Urazila hlavu poslednímu šroubu. „Jestli chceš podíl, měl bys mně raději pomoct." Sturm váhavě vsunul prsty pod obrubu poklopu. Spolu s Kitiarou ho zvedli a masivní víko z dubového dřeva a mědi letělo stranou. Dopadlo na hromadu brnění a karavelou zaznělo zvonivé zadunění. Kitiara vrazila svou svíčku do otvoru. Zespoda přicházel studený průvan, a tak Kitiara zakryla rukou plamen. Do otevřeného nákladového prostoru dopadlo slabé jantarově žluté světlo. Prostor byl prázdný. Dolů vedly široké schody z prken. Kitiara natáhla nohu k prvnímu schodu. „Nedělej to," varoval ji Sturm. „Co se to s tebou děje? Pár lebek a kostí a najednou se bojíš vlastního stínu. Kde je tvoje zvídavost? Kde je tvoje rytířská udatnost?" „Živá a v pořádku, děkuji." Kitiara sestoupila o několik schodů. „Jdeš?" Sturm zvedl prst a šel k hromadě štítů. Našel si tam malý kulatý štít poctivé trpasličí výroby a dal si ho na ruku. Takto posílen následoval Kitiaru do nákladového prostoru. „Je tu hodně černo," řekl Kitiara. Ukázalo se, že místa pod schody jsou pokryta mastným černým práškem. „Saze?" zeptala se Kitiara. „Hm, ano." Sturm poklekl na jedno koleno. Podlaha byla ožehnutá. „Tady dole hořelo," řekl a otřel si konečky prstů. „Tahle loď má štěstí, že je ještě na hladině." Požár na moři je jeden z nejhorších osudů, které mohou loď potkat. „Je něco pod touhle podlahou?" zeptala se Kitiara. „Už jen dno lodi." Něco se objevilo ve světle svíčky. Sturm mávl na Kitiaru, aby šla k němu. „Posviť," zašeptal.„Co je to?" Na podlaze byly několik stop napravo od schodů čtyři dlouhé rýhy tak hluboké, že v nich pod sežehnutým dřeveným povrchem prosvítalo světlejší neporušené dřevo. Rýhy byly od sebe vzdálené tři palce a byly skoro jednu stopu dlouhé. „Co si o tom myslíš?" zeptal se Sturm. Kitiara vytasila meč. „Stopa po drápech," řekla temně. Směrem k přídi sestupoval ze stropu mohutný půlválec a rozděloval přepážku na půlky. Byl to spodní konec hlavního stěžně. Po obou jeho stranách byly dveře, které byly spěšně, ale pevně zajištěny prkny. Napravo od stěžně byla tato hradba neporušená, ale nalevo byla prkna z druhé strany roztržena vedví. „Ať to bylo cokoliv, prošlo to tudy," řekla Kitiara. „ ‚To‘?" Kitiara neodpověděla, ale prošla opatrně rozbitou hradbou do přední části nákladového prostoru. Sturm se nemohl otvorem protáhnout, a tak vylomil několik dalších prken. Sežehlé dřevo hlasitě praskalo. V přední části podpalubí bylo ještě chladněji než na zádi. Po sazích tu nebylo ani stopy. Našli tam další kosti, zlomené meče a šavle a rozdrcené přilby - po- 212 -
zůstatky krutého boje. Kitiara skoro zakopla o další kostru, která byla ještě stále oblečená v hnijícím šedém plášti. Tam, kde Kitiara plášť roztrhla, se zablesklo zlato. „Byl to klerik," řekl Sturm. „Má takové amulety a plášť, jaké nosí svatí mužové." Hledal v záhybech mužova pláště, až vytáhl náhrdelník vytepaný z mědi. Zvedl ho ke světlu. „Růže, symbol Majereových. Alespoň sloužil dobrému bohu." Položil náhrdelník na zčernalou látku. Kitiara šla dál k protější stěně. Byl v ní zasazen žebřík, který vedl do příďové nástavby. V půlce žebříku někdo uřezal příčky. V těch místech vnikala do podpalubí také masivní základna předního stěžně. Vedle byly další zabedněné dveře, tyto však byly neporušené. „Sturme, pojď sem!" Sturm překročil kostru. Kitiara přiložila svíčku k zabedněným dveřím. Mezi zatlučená prkna byly upevněny šarlatové nitě, které uprostřed dveří tvořily uzel. Pohromadě je držela hrudka pečetního vosku, ve které byl otisk pečetního prstenu. „Přečteš to?" zeptala se Kitiara. Sturm pohlédl na obrazec. „ ,Majere chraň nás' a ,Cti vůli Novantamovu'." Ohlédl se směrem k pozůstatkům klerika. „Tohle byl určitě Novantamus." Kitiara přiložila špičku meče k voskové pečeti. „Co si myslíš, že děláš?" zeptal se Sturm. „Za těmito dveřmi je něco cenného," řekl Kitiara. „Chci vidět, co to je." „Může to být to, co zabilo všechny tyto muže!" Kitiara zaklepala na dveře. „Ahoj, je tam nějaká příšera?" Jediné, co jim odpovědělo, bylo neustálé tlumené burácení bouře venku a skřípání lodních trámů. „Podívej, žádné nebezpečí." Sturm ji hrubě odtáhl. „Nenechám tě, aby sis s tím zahrávala!" „To ne -!" Kitiara vysvobodila svou ruku z jeho stisku. „Odkdy mi dáváš rozkazy, Sturme Ostromeči?" „Nenechám tě zlomit tu pečeť. Může to znamenat naši smrt." Kitiara sekla do dveří. Sturm mrštil svým štítem a vychýlil její úder. Kitiara zlobně zasupěla. Postavila svíčku na zem a zaujala bojové postavení. „Z cesty!" prohlásila. „Budeš přemýšlet o tom, co děláš? Chceš bojovat jenom proto, abys otevřela tyhle dveře. Rozhlédni se, Kit. Myslíš, že všechny tyhle ozbrojené muže pobil mor?" „Tak se pobili navzájem, když bojovali o poklad. Z cesty!“ Sturm začal svou odpověď, ale Kitiara na něj zaútočila. Ucouvl, protože nechtěl použít svůj vlastní meč. Držel štít zvednutý a odrážel její výpady. Kitiaru to za chvíli znechutilo, a tak namířila na jeho hlavu divokým seknutím přes rameno. Její meč se zajiskřením zasáhl Sturmův štít a sklouzl po něm. Rána dopadla na dveře a rozbila křehkou voskovou pečeť. ,;A je to," řekl oddychující Sturm. Kitiara se vrhla s mečem v ruce ke dveřím. Sturm s úžasem sledoval, jak se tiskne na dřevo. „Konečně," řekla. „Konečně!" - 213 -
Zlomek vteřiny bylo ticho a pak následovala strašlivá rána. Kitiaře vypadl meč z ruky, když ji to hodilo dozadu tak prudce, že spadla s rachotem mezi kosti. Prostřední prkno prohnulo a prasklo. Sturm odhodil štít a vrhl se ke Kitiaře. Zevnitř se ozvala další rána a nad prasklým prknem se ohnulo další. „Co je to?" křičela Kitiara. „Nevím, ale jde to ven. Pojďme!" Prchali v takovém spěchu, že zapomněli na svíčku. Proběhli ožehnutou zadní částí nákladového prostoru a klopýtali po schodech nahoru do zbrojnice. Kitiara zamířila ke skladišti provazů, ale Sturm ji zavolal nazpět. „Pomoz mi s poklopem," řekl. S námahou vrátili těžký poklop nazpět a pustili jej. Pak proběhli skladištěm provazů a vystoupili po žebříku do kapitánovy kajuty. Kitiara přitáhla několik těžkých truhel, aby zajistili šachtu s žebříkem. Déšť bubnoval do střechy nad nimi a vítr hvízdal kolem okenic se žaluziemi. Stáli těsně vedle sebe ve tmě, těžce oddychovali a poslouchali. Podlaha se jim třásla pod nohama a bylo slyšet praskání dřeva. Ta věc, ať už to bylo cokoliv, si razila cestu ven. „Ztratila jsem meč," řekl hluboce zahanbená Kitiara. Ona, ostřílená válečnice, ztratila svou jedinou zbraň, když spadla mezi kostry. „Na tom nezáleží," řekl Sturm. „Meče posádku této lodi stejně nezachránily." „Díky," řekl Kitiara ironicky. „Umíš člověka utěšit." Ozvalo se rachocení padajícího železa. Už to bylo ve zbrojnici. Sturm sáhl rukou po jílci meče. Rámus dole ještě zesílil, protože ta věc se rozzuřila i na zásoby zbraní. Podle rachotu a řinčení to vypadalo, jako kdyby se všechno ve zbrojnici hroutilo, lámalo a bylo rozbíjeno. Pak náhle všechen hluk ustal. Sturm a Kitiara se na nějaký společný podnět přiblížili víc k sobě. Jejich ruce se v temnotě dotkly. „Slyšíš něco?" šeptal Sturm. „Jenom tebe. Pšš!" Namáhali se, aby zachytili byť jen jediný zvuk. Dveře do kabiny se s bouchnutím rozletěly a déšť se začal valit dovnitř. Sturm se snažil zavřít dveře proti tlaku větru. V zelenavě hnědém světle, které pronikalo bouří, uviděl, že hlavní poklop před hlavním stěžněm je otevřený. „Vyšlo to na palubu!" křičel Sturm do skučení větru. „Může to být kdekoliv!" „Musíme ten poklop zavřít," řekla Kitiara, „nebo loď vyplavíme!" Sturm přikývl. Cítil se vyčerpán. .Přemýšlel, jakou pošetilost mají asi gnómové v úmyslu, a vřele si přál být s nimi, aby to viděl. „Připraven?" řekla Kitiara. Otevřela zástrčku a oba vyběhli na palubu zalévanou rozbouřeným mořem. Neudělali ani dva kroky a už byli celí promočení mořskou vodou. Na palubě bylo mnohem patrnější, jak se loď na vlnách nakláněla. Hory zelené vody se zvedaly a zase klesaly a obzor se houpal hluboko zpod úrovně očí až skoro k vrcholkům stěžňů. Sturm a Kitiara se drželi za ruce a potáceli se k hlavnímu stěžni. Poklop nebyl jenom odhozen, ale byly v něm i trhliny. Sturm dvakrát ztratil rovnováhu, když ho zalila zpěněná vlna. Nakonec se jim na kolenou podařilo dostat - 214 -
poklop zpět na roubení. Do burácení vířícího moře se ozvalo pronikavé chichotání. Sturm se podíval po zdroji tohoto zvuku doleva a doprava a Kitiara nahoru a dolů. Spatřila tu věc, jak se drží lanoví vysoko nad jejich hlavami. Ta věc vypadla odporně. Byla smrtelně bledá a vyzáblá. Až na neobvyklou velikost by to mohl být člověk, byť sinalý a vyhublý, ale ten tvor byl vysoký sedm stop. Jeho pronikavé oči připomínaly rudé planoucí uhlíky a na rukou měl drápy se stříbrnými nehty dlouhými dva palce. Hlavu měl kulatou a bez vlasů, s vysokýma, špičatýma ušima. Tvor pohodil hlavou dozadu a zavyl. Odhalil přitom žluté tesáky a špičatý černý jazyk. „Pro všechny svaté! Co je to?" „Nevím. Pozor!" Tvor skočil z lanoví do stehů, které visely z hlavního stěžně. Zhoupl se pod ráhnem a převrátil se tak, že na něm stál nohama. Znova zavyl na Sturma a Kitiaru. Ti opatrně couvali po palubě, aniž by si všímali silného lijáku nebo řvoucího moře. Když byli v kajutě, zavřeli za sebou dveře na závoru. Kitiara se otočila. Zadní část kajuty zaplnila podivná bílá záře. Ani tam už nebyli sami.
- 215 -
34 Pyrthisův příběh CHLADNÉ BÍLÉ SVĚTLO ZHOUSTLO A Změnilo se na šest stop vysokou lidskou postavu. Kitiara namířila na zjevení svou smutně ohnutou dýku, Sturm jí však přitlačil ruku k boku. „Ve jménu Paladina a všech bohů dobra, odejdi v míru, duchu," řekl. Kajutu naplnil dlouhý, hluboký povzdech. „Kéž bych mohl" řekl tichý hlas. „Jsem unavený mimo vší míru a toužím po odpočinku." „Kdo jsi?" zeptala se Kitiara. „Za života jsem byl kapitánem této lodi. Jmenuji se Pyrthis." „Nevypadá nebezpečně," zašeptala Kitiara ke Sturmovi, „ale radši bych si před tím tvorem tam venku našla lepší úkryt." „Dokud tu jsem já, Gharm sem nevstoupí," řekl duch. Ta pekelná věc venku vztekle zařvala, potvrzujíc tak pravdivost kapitánových slov. „Co je ten Gharm?" zeptal se Sturm. Rozmazaná postava se přiblížila a zároveň o něco zjasněla. Její nohy se nehýbaly a ruce jí visely u boků. Duch kráčel stále blíž a blíž, až Kitiara a Sturm spatřili hluboké, prázdné oči a otevřená ústa, podobající se ústům lebky. Přízrak promluvil, aniž by se jeho rty sebeméně pohnuly. „Kdysi byl mým přítelem, pak nás však zlá kletba všechny dostala až sem. On se stal Gharmem, já přízrakem a zbytek posádky zahynul v hrozných mukách." „Přízraky putují po světě ze dvou důvodů - aby bylo pomstěno nepotrestané zlo a pro výstrahu živoucím. Proč jsi se stal přízrakem ty, kapitáne? Proč zůstáváš ve světě smrtelníků?" Ozval se další zasmušilý vzdech. „Vězte, mí přátelé, že jsem hrál se silami zla a prohrál." Duch přišel ještě blíž. Kitiara spatřila jeho mrtvé bílé oči a mrtvolně bledou kůži. „Byl jsem kdysi kapitánem obchodní lodi, byl jsem smělý a podnikavý, a nikdy jsem neodmítl žádný náklad, za který mi zaplatili. Plavil jsem se po Sirionském moři a na východ až k maelstromu Krvavého moře. Vozíval jsem náklady všeho druhu - od koření po otroky." Sturm se zamračil. „Obchodoval jsi s lidskou bídou," řekl ostře. „Tak jest, obchodoval jsem. Děkujte svým bohům, že ještě žijete a že můžete napravit všechny zlé činy, kterých jste se dopustili. Já už spasen být nemohu." Paluba nad nimi se rozezněla ozvěnou dunivých kroků. Kitiara neklidně naslouchala, jak Gharm dupe po prknech nad její hlavou. „Co je ta věc? " zeptala se. „Kdysi to byl můj první důstojník a nejlepší přítel, Drott, kterého jsem naučil všechny uskoky a lsti, které jsem znal. Naše truhlice se plnily zlatem a já byl stále spokojenější, jak se to koneckonců od mužů ve zralých letech žádá. Drott však byl mladý a chtivý a vždycky se snažil získat co nejvíce peněz. Toho osudného dne se však setkal s těmi šupinatými válečníky." Sturm začínal chápat. „Myslíš snad drakoniány?" zeptal se. „Tak jest. Někteří jim tak opravdu říkali." Pyrthisův duch už stál přímo před Sturmem. I když se zdálo, že není nebezpečný, jeho přítomnost byla víc než tíživá - 216 -
a Sturmovi se čelo orosilo potem. „Dračí muži k němu přišli se skvělou nabídkou: Měli jsme pro ně odvézt náklad zbraní a peněz z Nordmaaru do Břehokraje a tam se setkat s drakoniány ze severních moří. Drott jejich nabídku a jejich peníze přijal a tím nás všechny odsoudil k zatracení." Duch ze sebe vyrazil příšerný chraptivý zvuk. „Jsem tak unavený..." Levá ruka se mu uvolnila z ramene a nehlučně spadla na zem. Kitiara se při tom pohledu celá zachvěla, spíš ale překvapením než odporem. Sklonila se, aby jemně zářící ruku zvedla, prsty jí však projela skrz. „Naložili jsme šedesát centů zbraní a vypluli k Břehokraji. Měli jsme dobrý vítr a pluli jsme rychle. Cestou Drott začal osnovat temné plány. Zasvětil mě do nich vypadaly asi takto: Jelikož jsou drakoniáni barbaři a nájezdníci, proč bychom si od nich neměli vzít tolik peněz, kolik jen bude možné? Zaplatí nám za své meče dvakrát nebo třikrát tolik, a my se nebudeme mít čeho bát. Komu by si stěžovali? Jejich cíle byly ještě temnější než naše. Přistoupil jsem na Drottův plán. Popravdě řečeno, pohrdal jsem těmi šupinatými zabijáky a velmi jsem se jich bál. Podvést je se nám zdálo být jak výnosné, tak spravedlivé." Duch se odmlčel a dlouho nemluvil. „Co se stalo, když jste dopluli do Břehokraje?" zeptal se nakonec Sturm. Přízrak zasípěl. „Byla tam dračí loď a čekala na nás. Vůdce dračích mužů přestoupil na naši loď a chtěl zbraně. Drott ho požádal o víc peněz. Ten muž musel něco takového očekávat, protože bez váhání nabídl o polovinu víc. Drott ale trval na tom, že musí zaplatit dvakrát tolik. Ještěří muž chvíli váhal, ale pak ustoupil. Odjel na svou loď a vrátil se s další truhlou s pokladem. Tentokrát s ním však přijel nějaký člověk, temný klerik s tváří zakrytou maskou v podobě dračí tlamy. Nesmírně mě ten muž vyděsil. Jen tam stál, díval se a mlčel. Na palubu naší lodi dopadla druhá truhla s penězi a Drott se jen smál a žertoval. Byl opilý úspěchem, a když jsem nařídil posádce, aby začala překládat náklad na dračí loď, odtáhl si mě stranou a zašeptal mi do ucha další prohnaný návrh: „Nebylo by dobré trochu si z toho jejich nákladu nechat pro sebe?" říkal. „Nemohli bychom toho z těch vyplašených holubiček dostat ještě o něco víc?" „To nebylo zrovna chytré," řekla Kitiara. „Měli jste vedle sebe loď plnou drakoniánů." „Nebáli jsme se jich, protože naše posádka byla velmi početná a dovedla dobře zacházet s meči i píkami. Neplavili jsme se po piráty zamořených mořích jen tak nepřipravení." „Ale ten temný klerik - s tím jste se měřit nemohli," řekl Sturm. „Máš pravdu, smrtelníku." I duchova pravá ruka odpadla od těla. Lehce se přitom dotkla Sturmovy nohy obuté v těžké botě. Rytíř ji rychle stáhl a celý se otřásl. Duchův dotek byl mnohem studenější než vítr z Ledové stěny. „Nechali jsme si pět centů zbraní. Vůdce dračích mužů si toho všiml a stěžoval si. Drott se mu vysmál a řekl, že to je daň z pašovaných zbraní a že to dračí lidé jednoduše musejí zaplatit. Dračí muži nám pohrozili, že na Werivala zaútočí a do posledního nás pobijí. Naše posádka se seřadila na palubě se zbraněmi v rukou a - 217 -
vyzvala dračí muže, ať se o to pokusí. Proti nám jich sice byla jen asi třetina, přesto se ale začali chápat zbraní. Chtěl jsem vytáhnout kotvu a odplout, Drott však řekl, že bychom měli zůstat a bojovat. Prohlásil, že až všechny ty šupinaté muže pobijeme, vezmeme si zbraně, které jsme jim prodali, a prodáme je znovu. K žádné bitvě nedošlo. Temný klerik přešel ze svého místa na zádi dračí lodi k zábradlí, rozpřáhl ruce a zvolal: „Běžte, chamtiví červi, a vezměte si to své nečestné zlato. Navěky proklínám vás i všechno, co vám patří. Ti, kdo touží po zlatu, nechť touží po masu svých bližních, ti, kdo se posmívají oblíbencům Královny Temnot, nechť pocítí její hněv! Do skonání věků budou poslouchat její smích!" Byla to hrozná kletba, avšak plnou vahou na nás dopadla až za několik týdnů. Opustili jsme Břehokraj a vydali se do Sankristu, nikdy jsme však už neměli spatřit zemi. Podivné vířící větry nás odháněly dál a dál od pevniny. Moji námořníci začali slýchat hlasy - ženský smích - a pomalu přicházeli o rozum. Těch pár lodníků, kteří zůstali při smyslech, přikovalo své druhy řetězy v podpalubí. Jídla a vody ubývalo, ať jsme však dělali, co jsme mohli, nedokázali jsme přivést Wetivala zpátky do přístavu. Drott se příšerně změnil. Býval ješitný, marnivý a nesmírně pyšný na svou bystrou mysl a hezkou tvář, nyní však o sebe zcela přestal pečovat, nechal si narůst dlouhé vousy a šaty na něm vlály v cárech. Maso se mu ztratilo z kostí a kůže mu odporně zbělela. Uplynulo několik dalších dnů a můj přítel a první důstojník zahynul, jak se hrozná kletba zcela zmocnila jeho zuboženého těla. Drott se plížil podpalubím, chytal do rukou krysy a zaživa je polykal. Brzy mu už ale krysy nestačily. Stal se Gharmem, hladovým démonem, který se živí lidským masem." „Proč jsi ho nezabil?" řekla ostře Kitiara. Dupání ustalo, stále však slyšeli Gharmův smích, jak netvor zběsile skákal po lanoví. „Nemohl jsem. I když se mi jeho nová podoba naprosto hnusila, bylo mi líto ztraceného přítele. Mí námořníci, zoufalí ubožáci, se ho naučili odhánět tím, že mu dávali těla svých druhů, kteří zemřeli hlady a šílenstvím. Když už zbylo jen pět zdravých mužů, rozhodli se s Gharmem skoncovat. Náš mladý klerik, Novantamus, přivolal kouzlo, které je mohlo na nějakou dobu ochránit. Lodníci se ozbrojili a zahnali Gharma meči a ohněm na příď. Novantamus chtěl tu nestvůru zavřít do bedny na kotvu a připravil si také magickou pečeť, která ho měla udržet uvnitř. Gharm ale na muže divoce zaútočil a jednoho po druhém je zabil. Statečný Novantamus, kterému unikaly z těla poslední kapky krve, ho však ještě stačil zavřít do té bedny. Tak jsem osaměl a tady u tohoto stolu jsem zemřel hladem, žízní a zoufalstvím." Zatímco vyprávěl, duch se stále zmenšoval, a jeho chladná záře už nebyla silnější než světlo bludičky. Sturmovi bylo kapitána hluboce líto. „Ještě otázku," řekla Kitiara a vzala do rukou lebku, která ležela mezi kapitánovýma nohama. „Tohle je kdo?" „To byla Drottova hlava. Jeden z námořníků mu ji stačil useknout, než ho Gharm zabil." „Ale ta věc tam venku má hlavu!" „Narostla mu nová." - 218 -
„Lze ho nějak zabít?" zeptal se Sturm. Duch se scvrkl na nepatrný chomáč bílé mlhy. „Ani ocelí, ani železem, ani mědí," zašeptal tichým, vzdáleným hlasem. „Tuto loď očistí jen žhavý oheň." To řekl a zmizel. „To je skvělé," ušklíbla se Kitiara. „Máme tady nestvůru, kterou zabijeme jedině tehdy, když spálíme loď, která nás drží nad vodou." „Musíme zůstat naživu, dokud ta bouře neskončí," řekl Sturm. „Gnómové nás budou hledat a my budeme moci tuhle prokletou loď opustit..." Strašlivé praskání přerušilo Sturma uprostřed věty. Gharm prorazil jednou kostnatou, drápy zakončenou rukou dveře kajuty. „Něco mi říká, že už nejsme v bezpečí," řekla Kitiara. Sturm seskočil ze stolu, jediným pohybem tasil meč a sekl ostrou čepelí po svírajících se spárech. Gharm zavyl bolestí a vytáhl pahýl své levé ruky ze dveří. „U všech bohů!" Kitiara odkopla uťatou ruku pryč. Z té během okamžiku zůstala jen kost a pak už jen prach. Gharm položil jedno ze svých záštiplných očí k díře, kterou prorazil ve dveřích, a zíral na oba lidi. Sturm znovu zvedl meč a nestvůra se stáhla. Kitiara odešla dozadu a začala trhat kapitánův slamník. „Kit, co to děláš?" zvolal. „Nestarej se. Hlavně tu příšernou věc zadrž ještě aspoň na minutu!" Sturm za sebou uslyšel zvuk štípaného dřeva a najednou ucítil na krku závan teplého vzduchu. Otočil se a zjistil, že Kitiara vyrobila z kusu dřeva a látky z roztrhaného slamníku pochodeň. Polila ji olejem z kapitánovy lampy a zapálila křesadlem. Pochodeň se prudce rozhořela. „Tak! Zkus si tohle, duchu!" zakřičela Kitiara a zamávala pochodní před dveřmi. Gharm zavyl a zasyčel a z tesáků mu kapaly sliny. „Dám ti něco, co nesežereš!" Kitiara vykopla rozbité dveře. Déšť už téměř ustal, po otevřené palubě se však stále ještě proháněl zuřivý vítr. Kitiara vyběhla z kajuty a mávala před sebou pochodní jako rapírem. Gharm se krčil na svých tenkých nohou, plival a syčel. „Kit, buď opatrná!" „Je to moje chyba, že ta věc je venku! Chci to zabít!" Kitiara se znovu přiblížila k netvorovi a donutila ho ustoupit do lanoví. Visel dvacet stop nad palubou a usmíval se odpornou parodií lidského úsměvu. Kitiara se procházela pod ním a mávala pochodní, aby se ještě víc rozhořela. Sturm si stoupl krok za ni. „Dávej si pozor, aby na tebe neskočil," radil. „Jestli skočí, tak poleze zpátky nahoru ještě rychleji, než letěl dolů." Neprostupný strop z černých mraků se roztrhal na bílé pruhy, mezi kterými zářila čistá modř nebe. Vítr se zmírnil, ale ještě se docela neutišil. Byli v oku orkánu, ve středu bouře na míle široké. Gharm přeskočil na lanoví na pravoboku. Kitiara ho následovala přes palubu. Tak se soustředila na to, aby neztratila nepřítele z očí, až si nevšimla konce hlavní plachty, kterou Sturm usekl. Těžká plachtovina byla nasáklá vodou, jeden její konec se však náhle zazmítal a plácl Kitiaru mezi oči. Kit spadla na záda a ztratila - 219 -
pochodeň. V tom okamžiku se na ni Gharm vrhl. „Ne!" vykřikl Sturm. Bleskurychle vpadl netvorovi do zad a vbodl svůj meč do jeho bílé, tvrdé kůže. Duch už zaryl své drápy hluboko do Kitiařina ramene, Sturm ho však svým výpadem přinutil k tomu, aby ji pustil. Zasadil mu přitom takové rány, jaké by zahubily každého smrtelného nepřítele, Gharm si jich ale ani nevšiml. Jakási neosobní část Sturmovy mysli si všimla, že přízraku už dorostla ruka, kterou mu rytíř předtím uťal. Kitiara se odplazila pryč. Rána na jejím rameni pálila jako Zvonivěsův vitriol. Kitiara dolezla tam, kde na palubě ležela doutnající pochodeň. V kapse u kalhot ještě stále měla tu malou plechovku s olejem z kapitánovy lampy. V okamžiku, když Sturm začal před nestvůrou ustupovat, hodila olej po Gharmovi a s ním i tu pochodeň. Bylo to vlastně jen pár lžic oleje, okamžitě však vzplanul a Gharm zařval nepředstavitelnou bolestí. Vrhl se na palubu a válel se po ní, aby oheň uhasil. Nepomohlo to, a tak příšera vyskočila, celá v plamenech, a odtrhla kryt od průlezu do podpalubí. Pak Gharm zmizel v průlezu a zůstal za ním jen nevelký oblak čpavého dýmu. Sturm si klekl na palubu a objal Kitiaru kolem ramen. Zuby jí cvakaly zimou byla otrávená jedem z netvorových drápů. „Kit! Kit!" Oči měla téměř úplně bílé, tak strašlivě se jí obracely v sloup. „Kit! Slyšíš mě? Nevzdávej to! Musíš s tím bojovat!" Jeho třesoucí se ruka zamířila k jejímu hrdlu. Tam, skrytý pod tenkou látkou její blůzy, byl ametystový medailon ve tvaru hrotu šípu, který jí tak dávno dal Tirolan Ambrodel. Když se setkali s gnómy, byl bezbarvý, za tu dobu, co byli na Lunitáru, se však jeho magie vrátila - nyní byl nádherně fialový. Ani při návratu na Krynn kámen jeho moc neopustila. Kitiařiny prsty už ametyst nesevřely. Byly ztuhlé a studené. Sturm magický krystal jemně zvedl. Je v něm dost moci na to, aby Kit zachránil život? A odváží se ho on, tak zapřísáhlý nepřítel vší magie, vůbec použít? Dýchala rychle a dech jí vyrážel z hrdla v sípavém chrapotu. Smrt už Kitiaru svírala oběma rukama. Nebyl čas na přemýšlení. Sturm sevřel ametyst v dlani a druhou ruku položil na Kitiařino zraněné rameno. „Odpusť mi, otče," zašeptal. „Je to pro její život." Kámen se na zlomek vteřiny rozpálil, ne však natolik, aby Sturma spálil. Kitiara vyrazila krátký výkřik a zhroutila se mu v náručí. Sturm si už myslel, že je pozdě, že je mrtvá. Otevřel dlaň a zjistil, že ametyst je opět čirý. Přetáhl přes Kitino zranění zkrvavenou látku a zjistil, že se rána zahojila. Kouř, stoupající z průlezu, byl stále hustší. Sturm strčil ruku pod Kitiařiny nohy a namáhavě se zvedl. Zdušené výkřiky unikající z otevřeného průlezu prozrazovaly, že Gharm oheň stále ještě nedokázal uhasit. Kouř zhoustl natolik, že Sturm ustoupil na záďovou nástavbu. Kitiaru nesl v náručí. Vítr měnil směr ze západu na východ a ani na okamžik nedovolil lodi, aby se zbavila kouře. Když se v průlezu objevily první plameny, Sturm ucítil, jak se mu - 220 -
do duše vkrádá opravdový strach. Jak jenom uniknou, když bude loď v plamenech? Werivalův záchranný člun byl dávno pryč. V tu chvíli se stěna deště napravo od přídě rozestoupila a vynořil se z ní hnědý bok Mrakoplavce. Létající člun se vznášel tak nízko nad vlnami, že se ty nejvyšší dotýkaly jeho dna. Sturm spatřil, že gnómové stojí na přídi a mávají bílými kapesníky. Z hrdla mu vyrazil triumfální výkřik: „Kit, probuď se konečně!" vykřikl. „Kit, gnómové jsou tady! Jsme zachráněni!" Z průlezu na přídi vyšlehly plnou silou plameny a s nimi vyletěla i Gharmova temná postava. Netvor byl od hlavy k patě v plamenech, šílený bolestí běhal od zábradlí k zábradlí a strašlivě řval. Pak už nebyl schopen žár dál snášet a vrhl se do zpěněných vln. Příď lodi hořela a i z předního stěžně se začínalo kouřit. Mrakoplavec doplul k zádi karavely. Sturm popadl Kitiaru, ležící bezvládně na zemi, a zvedl od zábradlí člunařský hák. Jak gnómská loď pomalu proplouvala kolem pravoboku, Sturm ji zahákoval a přitáhl ke karavele. Gnómové se chytili Werivalova zábradlí a Sturm si přehodil bezvědomou Kitiaru přes rameno. Rozběhl se k pažení a skočil. Špičkou pravé nohy jen lehce zavadil o okraj zábradlí. Gnómové pustili Werivala a Mrakoplavec začal klesat k moři. „Jsme příliš těžcí!" vykřikl Křídlonožka. „Vyhoďte zátěž!" Uprostřed lodi stojící Tesařík, Koukal a Ptakohlásek naházeli do vody několik dveří, hromadu okenního skla a další nepřipevněné předměty. Létající loď se zvedla k nízkým oblakům. „V - vítejte n - na palubě," řekl srdečně Brepta. „Jsem rád, že jsem tady," řekl s nelíčeným ulehčením Sturm, ležící na palubě. „Co se tam dole stalo?" chtěl vědět Křídlonožka. „To je dlouhý příběh." „Je slečně dobře? Zdá se mi, že je v bezvědomí," řekl Koukal. Zvedl Kitiaře ruku a zase ji nechal klesnout. „Bude v pořádku," řekl Sturm. Mrakoplavec se vynořil z oblaků. Hluboko pod nimi se v celé své nádheře rozprostřela bílá mračna hurikánu. Gnómové napjali plachty a obrátili se zádí k zapadajícímu slunci. „Bylo to od vás velmi moudré, že jste zapálili ten signální oheň," řekl Křídlonožka. „Ale nevymklo se vám to trochu z rukou? Mám pocit, že jste také mohli spálit celou loď, ještě než bychom stačili přijít." Sturm ucítil bláznivou touhu se smát, ale místo toho jen řekl: „Jenomže nakonec to bylo jinak." Mohutně přitom zazíval. „Nenašli jste na té lodi něco užitečného?" zeptal se Koukal. Tou dobou však už Sturm dávno spal.
- 221 -
35 Cesta do Granátu STURM UCÍTIL ZEMI - MOKROU HLÍNU, Květiny a čerstvě pooraná pole. Do očí mu svítilo slunce. Posadil se. Byl v kormidlovně a byl sám. Okna a dveře byly pryč a stejně tak větší část střechy. Vyšel na palubu. Na přídi stál Koukal a rozhlížel se svým dalekohledem po zemi pod nimi. Na zádi, u bývalého čepu ocasu, seděli Kitiara, Brepta, Měřínek a Deštikap. Kitiara zaníceně vyprávěla a divoce přitom mávala rukama. „...a pak se do toho vložil Sturm a usekl té bestii celou ruku!" Gnómové všichni posvátně vydechli a Kitiara jim popsala, jak se jim duchova ruka ztratila přímo před očima. Koukal spatřil Sturma. „Pa - pane Ostromeči! T - ty už jsi vzhůru! P - právě nám vypráví o t - tom vašem skvělém do - dobrodružství na p - palubě té prokleté ka - karavely." Sturm cosi nezávazně zabručel a podíval se na Kitiaru. „Jak je ti?" zeptal se. „Tak dobře, jak to jenom jde. A tobě?" „Cítím se docela odpočatě," řekl. „Jak dlouho jsem to vlastně spal?" „Dvě noci a den," řekl Brepta. „Dvě noci!" „A den," dodal Měřínek. „Probudila jsem se asi před hodinou," řekla Kitiara. „Spala jsem jako mrtvá, ale teď se cítím mnohem líp, než jsem se kdy cítila za celých posledních deset let." „Však jsi taky skoro byla mrtvá." Sturm jí vysvětlil, jak ji Gharm otrávil a jak jí její elfí přívěsek znovu zachránil život. Kitiara vytáhla ametyst zpod blůzky. Už byl opět čirý a byl celý posetý stovkami drobných prasklinek. „Nevzpomínám si, že bych ho někdy použila," řekla překvapeně. „Ty ne. Já jsem ho použil," řekl Sturm. Kitiařiny oči se rozšířily překvapením. Otočil se a vešel do jídelny. Stál tam sud s vodou, teď už skoro prázdný. Sturm hltavě vypil naběračku vlažné vody. Venku na palubě Křídlonožka zašeptal: „Myslel jsem si, že lidé jako on nesmějí magii za žádných okolností použít." „To je pravda. Očekává se to od nich," řekla Kitiara. Chtěla si zastrčit ametyst zpátky za blůzu, kámen se jí však rozpadl v rukou. Smutně se zadívala na prach na své tunice - Tirolanův dar už neexistoval. Oprášila se, vstala a obrátila se ke gnómům: „Omluvte mě, kamarádi. Musím si promluvit se Sturmem." Kitiara našla rytíře u zábradlí na levoboku. Díval se na zelenou krajinu pod sebou. „Severní Ergot," řekla. „Křídlonožka uviděl hejno rybáků a letěl za nimi. Ti ptáci ho dovedli k pevnině." Sturm dál upíral oči k zemi a mlčel. „Myslela jsem si, že to nebylo zrovna vědecké, Křídlonožka mi ale řekl, že všechno, co přináší dobré výsledky, je vědecké." „Jsem poskvrněný," řekl tiše Sturm. „Jakým způsobem?" „Použil jsem magii. Něco takového je zakázané. Jak se teď mohu stát rytířem?" - 222 -
„To je směšné! Používal jsi přece magii na Lunitáru -když jsi měl ty svoje vidění!" „K tomu jsem byl donucen, neměl jsem na vybranou. Na té lodi jsem ale použil moc toho přívěsku, abych tě uzdravil." „Podle mě to byla ta jediná správná věc! To je ti líto, že jsem neumřela?" zeptala se sarkasticky. „To samozřejmě ne." „Ale i tak jsi poskvrněný?" „Jsem. „Jsi blázen, Sturme Ostromeči, úzkoprsý blázen! To si opravdu myslíš, že nějaký ztrouchnivělý rytířský zákoník je drahocennější než přítelův život? Než můj život?" Sturm neodpovídal. „V takovém myšlení je něco zvráceného." Sturm hněvivě zavrtěl hlavou. „Ne, Kit. Kdybych měl obětovat vlastní život, abych tě mohl zachránit, obětoval bych ho, takto mě ale krutý vrtoch osudu donutil porušit Nařízení." Kitiara hněvivě stiskla zuby a zasyčela: „Nikdy jsem netušila, jak malou cenu pro tebe má přátelství. Chceš, abych věřila na ten tvůj zaprášený prastarý zákoník? Jsi úplně stejný jako Tanis. Ten se ze mě pokoušel udělat něco, co jsem nebyla. Ale ovládnout mě nemohl, a ani ty to nedokážeš!" Kitiara dupala po palubě a jen stěží ovládala svůj vztek. Sturm sepjal ruce a upřeně se na ně zadíval. „Čest je krutý pán, Kit. Nařízení a Přísaha nikdy neměly být lehkými břemeny. Každý rytíř je nese na ramenou jako dva těžké balvany, činí ho však silným a nutí ho k tomu, aby stál zpříma." Vzhlédl a jejich oči se setkaly. „Ty to nikdy nepochopíš, protože chceš od života jenom tolik, abys mohla své břemeno naložit na někoho jiného. Na milence, na sluhu, dokonce na mosazného draka. A dokud bude za tebe někdo jiný břemeno cti ochoten nést, nebudeš muset cítit vinu a nebudeš muset čelit následkům svých vlastních činu. Kitiaře zmizela z tváří všechna barva. Ještě tak s ní nikdo nemluvil, dokonce ani Tanis ne. „Takže tímto to končí," řekla ledově. „Ve chvíli, kdy se tahle mýdlová bublina dotkne země, jsme spolu skončili." Kitiara odešla a nechala ho stát u zábradlí a dívat se, jak se pod ním odvíjí panoráma temně zelených lesů. Už na sebe nepromluvili. • • • „Pozor! Pozor! Dávejte pozor na ty větve!" Mrakoplavec se snášel na palouk uprostřed lesa. Ze všech stran se k nim natahovaly větve jilmů, olší a bříz. Křídlonožka stál na střeše kajuty a pokoušel se řídit přistání. Prskavec a Ptakohlásek otevřeli měchýř s éterickým vzduchem a část ho vypustili. Létající loď se otřela dnem o několik holých kopců a teprve pak ji vítr snesl k zemi. Sturm stál na přídi a odrážel hrozící větve člunařským hákem z Werivala - jedinou věcí, která mu ještě připomínala hodiny plné nebezpečí, strávené na prokleté lodi. Neměli ani kotvu, ani vyvažovači lana, aby se zachytili o zem, mohli - 223 -
jen spoléhat na dobrý odhad a obratné zacházení s měchýřem na éterický vzduch. Prskavec a Ptakohlásek pevně svírali lano, které vedlo k uzávěru teď už napůl prázdného měchýře. Větve škrábaly po trupu a zachycovaly se v rozbitých oknech létající lodi. Kolem se rozletěla hejna pokřikujících ptáků, které loď vyrušila v jejich stromových domovech. „Palouk před přídí!" zvolal Sturm. „Připravte se!" vykřikl Křídlonožka. Jakmile se stromy rozestoupily, příď lodi se sklonila k zemi. Létající loď se kýlem jemně dotkla trávy na palouku, několik kroků ryla v zemi a pak se zastavila. Sturm zarazil hák do země a přeskočil přes zábradlí. Oběma nohama přistál na půdě Krynnu. „Pochválen buď Paladin!" řekl. „Konečně pevná země!" Přistávací můstek byl shozen z paluby a z lodi se vyhrnulo sedm gnómů. Křídlonožka zhluboka dýchal a bušil se do hrudi, když vtom zaslechl, že Ptakohlásek něco tázavě píská. „Můžeme už otevřít ten měchýř?" zeptal se Prskavec. „Ano, vždyť už jsme přistáli!" Dva gnómové na palubě uvolnili zdrhovadlo. Z měchýře unikl závan sirnatého vzduchu a vyčerpaná loď se konečně usadila na zemi, těžce a definitivně. Kitiara sestoupila po můstku a shodila svá zbývající zavazadla na zem. I když ho v duši pálila bolest z jejich rozloučení, Sturm ji očima stále sledoval. Kitiara nikomu nevěnovala sebemenší pozornost, stála opodál a zavěšovala si k opasku čutoru a kožený měšec, každé k jednomu boku, aby vyrovnala zátěž. Přes rameno si přehodila řemen od smotané pokrývky. Sturm chtěl promluvit, říct něco smířlivého, její neústupný výraz ho však rychle odradil. „Křídlonožko, byla to dlouhá a podivná cesta," řekla Kitiara a potřásla mužíčkovi rukou. „Nikdy na ni nezapomenu." „Bez tebe, paní, bychom to nikdy nedokázali." Kitiara přešla k Tesaříkovi, Koukalovi a Prskavcovi. „Vymýšlejte dál, " řekla přátelsky. „Svět se tak nikdy nestane nudným." Otočila se k Provazníkovi a Měřínkovi a pohladila nejmenšího z gnómů pod bradou. „Na shledanou, chlapci. Držte spolu dál - vy dva jste docela dobrý tým. „Budeme," zvolali oba unisono. Nakonec Kitiara přistoupila k Deštikapovi a Breptovi. „Jsi šťastný gnóm, Brepto," řekla vřele. „Není mnoho lidí, kterým se podaří uskutečnit své sny tak dobře jako tobě. Létej dál, starý brachu. Doufám, že zažiješ ještě spoustu dalších dobrodružství." „Já t - těžko," řekl Brepta. „To n - není ani trochu p -pravděpodobné. M - musím napsat to - tolik zpráv a p -přednést to-tolik p-přednášek. Kromě toho musíme Gnómský pa-patentový úřad p-přesvědčit o tom, že jsme udělali, c-co jsme udělali." Zdvořile se uklonil. „Sbohem, slečno. B-byla jsi v-vzorem síly a o-odvahy." „Síly? To jsem teda určitě byla." „Kam máš namířeno?" zeptal se Křídlonožka. - 224 -
„Kam mě cesty zavedou," odpověděla. Téměř se jí na tváři objevil ten pokřivený úsměv. Přimhouřila oči a podívala se na nebe. Ještě nebylo poledne. Sluneční paprsky jí ohřívaly tvář. Sturm stál celou tu dobu stranou. Cítil na sobě tíhu svého vlastního rozhodnutí a věděl, že co Kitiara řekla, byla pravda. Byl to konec. Ale přesto věděl, že se mu bude stýskat po té staré Kit, po té neuhlazené, zábavu milující —společnici. Kitiara rychle přešla přes vyhřátý palouk a ani jednou se neotočila. Sluneční paprsky jí zlatily černé vlasy, jak se prosekávala vysokou trávou. Sturm se sklonil, aby zvedl své věci. Když se znovu napřímil, Kitiara už zmizela mezi hustě rostoucími jilmy a břízami na druhé straně louky. „Půjdeš za ní?" zeptal se Měřínek. „Proč bych to měl dělat?" zeptal se Sturm. Ovázal si kolem své přikrývky pružný šlahoun a vzal ji do podpaží. „Postará se o sebe sama. To je to, co umí ze všeho nejlépe. „Já tomu nerozumím," řekl smutně Měřínek a poškrábal se na nose. „Myslel jsem si, že se vy dva chcete vzít." Sturm při té poznámce upustil pytel se zásobami. Hliněný hrnec, ve kterém si vařil, ho řádně udeřil do palce. „Kde jsi, probohy, na něco takového přišel?" zeptal se, zcela vyvedený z míry. „Vždycky nám vyprávěli, jak se u lidí muži a ženy hrozně hádají a křičí na sebe, ale pak se stejně vezmou a - " Měřínek zrudl - „a mají děti." Sturm sesbíral rozsypaný obsah pytle. „Ten, kdo ji bude chtít požádat o ruku, bude muset být mnohem mocnější a bohatší, než kdy budu já." Pověsil si pytel kolem krku. „Muž, který dostane Kitiaru Uth Matar, by měl mít Paladinovu trpělivost a Majereovu moudrost, jinak si ji neudrží.“ Gnómové se shlukli kolem něj, zatímco si ještě naposledy upravoval výstroj. „Kam půjdeš?" zeptal se Křídlonožka. „Do Solamnie, jako jsem chtěl jít předtím. Je tam mnoho věcí, které bych chtěl prozkoumat. Ta vidění, která jsem měl na rudém měsíci, mi už téměř zmizela z paměti, ale přesto vím, že stopa mého otce začíná na našem rodinném sídle, na hradě Ostromeči. To je také můj cíl." Jejich malé ruce ho poplácaly po zádech. „Přejeme ti všechno štěstí, které můžeme, pane Ostromeči," řekl Tesařík. „Na člověka jsi velmi chytrý." „Od tebe to opravdu znamená velmi mnoho," odpověděl s lehkým pousmáním Sturm. „Na - nabídli b - bychom ti, že tě odvezeme d - do Solamnie, ale j-jak víš, sami musíme jít p-pěšky," řekl Brepta. To ho nenapadlo. „Nechtěli byste, abych vás doprovodil do Sankristu?" zeptal se Sturm. Připadalo mu to jako to nejmenší, co by pro ně mohl udělat. „Ne, ne, už jsme tě zdrželi až příliš dlouho," řekl Koukal. „Dostaneme se bez obtíží do Gwynnedu a odtamtud lodí do Sankristu." „Bude se mi po tobě stýskat," řekl vroucně Deštikap a natáhl svou drobnou ruku. Sturm mu jí velmi vážně potřásl a pak potřásl rukama i ostatním gnómům. Potom si přehodil přes rameno své torny a vydal se k lesu. - 225 -
To je zajímavé, pomyslel si, tolik jsem cestoval a tak málo jsem toho ušel na vlastních nohou. Jeho nohy byly teď o hodné slabší než před odletem k Lunitáru. Sturma napadlo, že pro něj chůze bude dobrým pokáním. Když půjde po svých, alespoň ze sebe setřese část té hanby a bude se moci zamyslet nad svým přestupkem. Možná se mu také podaří najít klíč k obtížím, kterým musel neustále čelit, když se chtěl chovat v souladu se Zákonem a Nařízením. „Sbohem! Sbohem!" volali gnómové. Sturm se vytrhl ze svých myšlenek a zamával jim. Byli to opravdu dobří přátelé a Sturm by byl rád, kdyby už je nepotkaly žádné potíže, ale protože to byli gnómové, asi je nemohly minout. Vstoupil do provlhlého lesa a začal se prodírat vrstvami husté zeleně. Potěšilo ho, když viděl divoké víno a keře s poctivými zelenými listy a rostliny, na které mohl šlápnout bez toho, aby začaly krvácet nebo naříkat bolestí. Lunitár byl tak podivný svět. Ušel lesem asi dvě míle, když narazil na potok a mohl si naplnit svou čutoru. Voda to byla studená a měla hořkoslanou příchuť. Po mnoha týdnech, které musel vydržet s měkkou dešťovou vodou, to byla příjemná změna. Sturm šel asi čtyři míle podél potoka, dokud nedošel ke klenutému kamennému mostu. Vylezl na břeh a narazil na cestu, která se od mostu stáčela na sever a na jih. K rohu mostu byl připevněný ukazatel. Na jeho jižní straně stálo „Kargot - 60 mil" a na té východní „Granát - 18 mil". Sturm se smál, až mu do oči vhrkly slzy. Gnómové přistáli v Solamnii, ani ne dvacet mil od místa, odkud tehdy vzlétli! Rytíř se však smál ještě z jiných důvodů. Byl doma, a to nejen doma na Krynnu (což by už samo o sobě bylo dobré), ale navíc v Solamnii. Cítil se lehce a svobodně. Nemusel se starat o gnómy, nemusel se starat o to, co neznámého na něj čeká za příštím rohem, a už ho ani nesvazoval ten jeho podivný vztah ke Kitiaře. Když se rozešli, jako by mu vytrhli bolavý zub. Cítil hlubokou, trvalou úlevu, měla však pachuť neméně trvalé ztráty, prázdného místa v něm samém. Sturm se vydal po cestě, vedoucí ke Granátu. V této provincii se cesty sbíhaly právě v tomto městě, byla to tedy ta nejlepší cesta, jak se dostat k severním planinám. Nasadil ostré tempo. Cestoval nalehko a neměl s sebou nikoho, o koho by se musel starat, takže mohl očekávat, že dorazí do Granátu další den zrána. Kráčel po cestě a těšil se pohledy, zvuky a vůněmi, které mu nabízela jeho rodná země. Kolem něj plynuly keříky porostlé pastviny a nízké kopce, údolími procházeli rolníci, sháněli svá zvířata a hnali je pruty do chatrných ohrad, postavených z kamenů, vysbíraných z polí. Rodina Ostromečů kdysi vlastnila velká stáda dobytka, ta se všech ve zmatcích, při kterých padlo množství rytířských hradů v celé zemi, rychle ztratila v nenávratnu. Nakonec bylo možné, že některá z těch vyhublých, špatně ošetřovaných zvířat, potulujících se po kopcích, byla potomky krav, které kdysi byly vlastnictvím Ostromečů. Sturma však na pádu Solamnijských rytířů netrápila ztráta země a dobytka. Takové věci nebyly tím správným měřítkem velikosti skutečného rytíře. Co Sturma trápilo nejvíce, byla nespravedlnost, která rytíře postihla. Lidé vinili z Pohromy a všech hrůz, které následovaly, jen pýchu a nadutost rytířů - jako by Solamnijští - 226 -
rytíři mohli obrátit svět naruby a rozbít zemi na pár střepů. Sturm se zastavil. Pěsti měl zaťaté tak silně, až mu klouby zbělely. Jen pomalu ho vztek opouštěl a Sturm ruce zase uvolňoval. Trpělivost, napomenul se. Rytíř se musí umět ovládat, jinak není o nic lepší než zběsilý barbar. • • • Od té doby, co Sturm vyšel na cestu u kamenného mostu, nepotkal ani jediného pocestného, a to už bylo odpoledne druhého dne. Bylo to zlověstné, zvlášť když už byl tak blízko Granátu. Honáci a obchodníci vždycky putovali od města k městu a řídili se přitom jen dny místních trhů. Prázdná silnice naznačovala, že je něco nebo někdo asi donutil zůstat doma. Cesta se začala klikatit a zvedat, jak z pláně vyrůstaly první vrcholky Granátových hor. Teprve tady Sturm našel první stopy po poutnících - otisky kopyt, stopy kol a šlépěje obutých i bosých nohou. Stopy stále houstly, až se zdálo, že tudy musela před nedávném projít snad celá armáda. Sturm spatřil, jak za ohybem cesty stoupá kouř, a povytáhl meč z pochvy, aby mu lépe padl do ruky. Už ten kouř i cítil a pomalu se před jeho očima otevíralo hrůzyplné panoráma. Na silnici leželo v plamenech několik převrácených vozů. Podle toho, jak byly zuhelnatělé, se dalo soudit, že je někdo zapálil už nejméně před několika hodinami. Při jeho příchodu ze silnice vzlétly vrány a velcí mrchožraví ptáci. Mezi dvěma spálenými vozy našel Sturm lidská těla. Jedno, otylé a přepychově oblečené, byl nepochybně úspěšný obchodník. Vedle něj ležel mladší muž, stále ještě třímající ve ztuhlé ruce zlomené toporo své sekyry. Sturm zaslechl zasténání a rozběhl se tím směrem. Několik kroků od něj seděl opřený o borovici velký, svalnatý muž. Byl to válečník. Krvácel z tuctu ran a u jeho nohou bylo šest mrtvých skřetů. „Vodu," zašeptal. Sturm podepřel muži hlavu v týle a zvedl mu k rozpraskaným rtům láhev s vodou. „Co se tady stalo?" zeptal se Sturm. „Lupiči. Zaútočili na vozy. Bojovali jsme..." Velký muž se rozkašlal. „Bylo jich příliš mnoho." Sturm se podíval na válečníkova zranění. Na to, aby poznal, že umírá, ani nepotřeboval být ranhojič, a protože muž byl válečník, řekl mu to. „Děkuji ti," řekl bojovník. Sturm se ho zeptal, jestli mu ještě může nějak pomoci. „Ne. Paladin... nechť ti žehná za tvé milosrdenství." Za borovicí něco zašustilo. Sturm sáhl po meči, pak ale spatřil širokou koňskou hlavu, vykukující mezi větvemi. Umírající válečník zavolal na koně jménem. „Brumbare," řekl. „Dobrý příteli." Kůň se k němu protlačil skrz keř. Bylo to obrovské zvíře černé jako uhel. Sklonilo hlavu a čumákem se dotklo pánovy tváře. „Vidím, že jsi bojovník," zasípěl válečník. „Prosím tě, vezmi si po mé smrti Brumbara jako svého koně." „Udělám to," řekl tiše Sturm. „Je v Granátu někdo, komu bych měl říct o tvém - 227 -
osudu?" Muž pomalu zavřel oči. „Ne, nikdo. Ale jestli si ceníš svého života, nejezdi tam." Hlava mu klesla na prsa. „Ale proč?" zeptal se Sturm. „Proč bych do toho města neměl jezdit?" „Odepni mi pancíř..." Sturm rozepnul řemínky a sejmul válečníkovi kyrys z hrudi. Pod brněním měl muž vyšívanou košili a přímo na srdci měl vyšitou malou rudou růži. Sturm jen ohromeně zíral. Umírající byl rytířem nejvyššího stupně, členem Řádu Růže! Do toho vznešeného bratrstva přitom mohli vstoupit jen rytíři urozeného původu. „Granát ovládají síly, které zničily Rytířstvo," řekl muž. Dýchal sípavě a přerývaně. „Vím, že jsi jeden z nás. Tam nebudeš v bezpečí... vrahové..." „Kdo jsi? Jak se jmenuješ?" ptal se zoufale Sturm, rytíř Růže už ale nepromluvil. Sturm uctil statečného bojovníka čestným pohřbem. Když skončil, bylo už dlouho po západu slunce. Došel si pro Brumbara a prohlédl si obsah brašen, zavěšených u jeho sedla. V jedné z nich byly zásoby sušeného jídla a ve druhé - ke svému překvapení - stovky mincí, samých malých měďáků. Sturm už tomu rozuměl. Protože rytíře všude nenáviděli, mrtvý se rozhodl žít nepoznán. Vydával se za nájemného strážce a nechával si vyplácet mzdu v měďácích. Od rytíře Růže by nikdo nikdy neočekával, že bude žít v takové chudobě. Sturm sešel z cesty do Granátu a zvolil si jinou stezku vedoucí přes hory, po které nechodili ani obchodníci, ani (jak alespoň doufal) bandité. Granát minul v noci a jen zahlédl v dálce světla jeho pouličních svítilen. Zadržel Brumbara a chvíli naslouchal. Horskými průsmyky se proháněl vítr a kdesi daleko zavyl vlk.
- 228 -
36 Solamnie JEHO NOVÝ KŮŇ BYL VYTRVALÝ A TRPĚLIvý. „Brumbar" přece jen znamenalo ve staré trpasličtině „černý medvěd". Ten způsob cestování, jaký si Sturm zvolil nyní, koneckonců lépe vyhovoval klidnějšímu zvířeti než nějakému křehkému a vznětlivému šlechtickému oři. Brumbar měl tak široká záda, že měl Sturm chvílemi pocit, že by si bez obav mohl položit nohy na jeho skloněnou šíji a na chvíli si zdřímnout. I když nesl na hřbetě i Sturmovu brašnu a ostatní věci, kůň celý den neúnavně pochodoval neměnným, trochu kolébavým krokem dál a dál. Lemišský les prořídl a zůstalo z něj jen několik tenkých borovic, chabě se křivících nad travnatým podrostem. Na pláni bylo horko a velmi sucho. Pramenů a potoků bylo čím dál tím méně a vzdálenosti mezi nimi se zvětšovaly, takže si Sturm musel začít rozdělovat vodu na příděly. Putoval mimo cesty, a tak potkával jen málo lidí. Tento nejjižnější výběžek Solamnijských plání, vklíněný mezi Granátové hory a Lemišský les, byl příliš suchý a nehodil se ani pro pěstování obilí, ani pro chov dobytka. Ani tam nebyli žádní lupiči - nebylo tam totiž co uloupit. Jak sám putoval po vyschlých pláních, Sturm měl konečně čas na přemyšlení. Od té doby, co před tolika týdny odešli s Kitiarou z Útěšína, si už stačil uvědomit, že se za každým obzorem skrývá nebezpečí. Ty podivné, drakům podobné nestvůry, kterým se říkalo drakoniáni, byly spatřeny v mnoha přístavních městech. Všude se pohybovaly náklady zbraní a silnice severních zemí plenili bandité. Znovu se hlásila ke slovu temná magie. Skřety vedl lidský mág. Co mají všechny ty věci společného? ptal se sám sebe. Patří k válce, k nepřátelskému vpádu. Ke zlé magii. Sturm kopl Brumbara do boků a velký kůň vyrazil pro změnu klusem. Na povrch Sturmovy mysli vyplynula vlna nejasných dojmů a stínem zahalených vzpomínek. Podrobnosti těch vidění, která měl na Lunitáru, už sice dávno zapomněl, jejich nejasné stíny mu však stále zůstávaly v paměti. Nejsilněji se mu vracelo tušení, že jeho otec je stále ještě naživu. Matně si také vzpomínal na cosi o tom starém hradu a o něčí smrti, která se nějakým způsobem pojila s přetrvávajícími dojmy o Kitiaře. Ach, Kit, kde je ti teď jenom konec? Dusivé vedro toho dne vystavělo na obloze sloupy černých mračen. Kdesi v dálce tančily blesky a nad pláněmi dunělo dálkou zpomalené dunění hromu. Vůně deště táhla Brumbara k bouři, a Sturm ho nechal jít. I on sám měl žízeň. Bouře jako by však před jezdcem a jeho koněm sama ustupovala. Brumbarova kopyta čvachtala v korytech plných rychle proudící kalné vody. Vzduch byl vlhký a těžký, déšť ale před Sturmem stále uhýbal. Blesky teď bily do borového lesa na východ od něj. Sturm raději zatáhl za uzdu, aby se Brumbar tomu nebezpečnému divadlu vyhnul, jeho kůň však rozhodl jinak. Zhluboka oddechoval vyschlými nozdrami a mířil přímo k lesu. Začaly se na ně snášet lehké, husté páře podobné kapičky vody. Brumbar těžce dusal mezi řídce rostoucími stromy. Déšť zhoustl. Sturm náhle spatřil, jak se mezi - 229 -
borovicemi před ním mihl temný stín. Vytřel si z očí vodu a znovu se podíval tím směrem. Mezi stromy se proplétal jezdec v dlouhém plášti. Občas se objevil bledý ovál jeho tváře, jako by se jezdec ohlížel přes rameno po Sturmovi. Zdálo se, že má dlouhý knír, velmi podobný Sturmovu. Brumbara zpomalila mělká kaluž, Sturm ho však pobídl, aby běžel dál. Velmi rád by se dozvěděl, kdo je ten cizí jezdec, a potřeboval ho dohonit. „Hej!" vykřikl. „Mohl bych si s tebou promluvit?" Pár kroků od něj udeřil do země blesk, vyrazivší z mračícího se nebe, a zanechal po sobě v trávě dýmající jámu. Jezdec jako by Sturma neslyšel a dál kličkoval mezi stromy. Sturm švihl koně uzdou přes krk a Brumbar se rozběhl klopotným cvalem. Pomalu neznámého doháněli. Jezdcovy dlouhé tmavé vlasy byly nasáklé valícím se deštěm. Skutečně měl dlouhý knír, symbol Solamnijských rytířů. Kůň toho podivného cizince byl štíhlý a hbitý, musel ale mít za sebou dlouhou a namáhavou jízdu, protože ho Brumbar rychle doháněl. Jedině to, že právě v tu chvíli se mezi ním a neznámým objevil tlustý strom, Sturmovi nedovolilo chytit neznámého za vlající plášť. „Stůj!" vykřikl Sturm. „Stůj! Chci si s tebou promluvit!" Cizincův kůň zabočil prudce doleva a projel kolem Sturma. Pak ho muž zadržel a asi třicet kroků od rytíře zastavil. I Brumbar se neochotně zastavil. Foukal silný vítr, který vrhal Sturmovi do tváře vlny deště. Rytíř obrátil koně. Neznámý tam na něj stále ještě čekal. „Nechtěl jsem tě honit," vykřikl Sturm, „ale..." Rytíř už ani neuslyšel hrom doprovázející blesk, který udeřil do země mezi ním a cizincem, a vlastně ani nic neucítil. V jednu chvíli mluvil a o okamžik později ležel na bahnité trávě a do tváře mu bušil déšť. Ruce i nohy měl slabé a jakoby z olova. Nad ním se tyčila temná postava. Na chvíli ho polila hrůza. Jak tam tak bezmocně ležel, mohl se stát snadnou kořistí lupiče nebo vraha. Cizinec stále seděl na koni a shlížel na Sturma. Rytíř měl oči plné vody a proti šedivému nebi viděl z jezdce jen tmavé vlasy, vysoké čelo a svěšený knír. Plášť jezdci těsně obepínal široká a silná ramena. Cizinec seděl v sedle, díval se na Sturma a mlčel. Rytíř zasípěl: „Kdo jsi?" Muž si poodhrnul plášť a odhalil jílec velkého meče. Sturm rozeznal tvar jílce a několik filigránových ozdob. Bezděky sebou trhl, protože si uvědomil, že ten meč zná. Byl to meč jeho otce. „Střež se jména Merinsaard," řekl ten muž hlasem, který Sturm nepoznával. Rytíř se s obrovským úsilím zvedl na kolena. „Kdo jsi?" Natáhl k jezdci zablácenou ruku. Když se však měl dotknout nohy mužova koně, nahmatal jen vzduch. Jezdec i kůň zmizeli, tiše a beze stopy. Sturm se^vrávoravě zvedl. Déšť ustal a mezi potrhanými mraky se objevilo slunce. Brumbar stál několik kroků od něj a pil z kaluže. Kousek opodál se kouřilo z borovice, rozbité bleskem na hořící třísky. Sturm složil hlavu do dlaní. Viděl vůbec, co si myslel, že vidí? Kdo byl ten pří- 230 -
zračný jezdec? A kdo to byl Merinsaard? Byl to někdo, nebo to bylo nějaké místo? Sturm unaveně vylezl na koně. Velký kůň se prohnul pod Sturmovou vahou a jeho široká kopyta začvachtala v blátě. Sturm se rozhlédl. Byly tam otisky Brumbarových kopyt, ale už žádné jiné. • • • I když měly být Solamnijské pláně podle názvu rovné, nebyly tak dokonale ploché jako třeba Prašné pláně. Byly protkané hřebeny a roklemi, koryty vyschlých potoků a malými hájky, které jako ostrůvky vyčnívaly z travnaté stepi. Sturm jel pomalu na sever, jedl plané hrušky, které si cestou natrhal, a občas si doplnil čutoru vodou z pastýřských studní. Brzy se dostal mezi malá stáda dobytka, opatrovaná a hlídaná drsně vyhlížejícími rolníky s klacky a luky. Když kolem nich projížděl, pozorně jej sledovali. Lupiči byli v těchto krajích běžným zjevem a v očích těch lidí mohl Sturm docela dobře být také zvědem velké tlupy banditů. Kromě toho měl knír a rohatou přilbu Solamnijského rytíře, o nichž se dalo stěží očekávat, že mu pomohou mezi lidmi, kteří Řád vypudili ze země. Sturmovi to bylo jedno. Jel hrdě a meč měl povytažený, aby ukázal, že je připravený na všechno. Každý večer navíc pečlivě čistil přilbu, boty i meč, aby se co nejvíc leskly. Rozhodl se, že se vyhne i městu Solantasu. Po porážce Řádu se Solantas prohlásil za svobodné město, podřízené jen vlastním cechmistrům. Sturm slyšel o několika rytířích, přátelích a krajanech jeho otce, kteří byli v Solantasu uvězněni a popraveni. V otevřené krajině se ke svému dědictví neohroženě hlásil, neviděl však žádný důvod pro to, aby chodil do města a strkal hlavu do oprátky. Krajina kolem Solantasu se mírně svažovala k řece Viniči. Byla to úrodná země. Hroudy odletující od Brumbarových železných podkov byly černé jako uhel. Čím blíž byl řece, tím hustší byla stáda, kráčející po cestě. Sturm strávil celý den tím, že prováděl Brumbara řadami rezavě hnědých krav a telat. Horko a prach byly tak nesnesitelné, že Sturm raději zaměnil svou přilbu za velký šátek, který si po způsobu pastevců uvázal kolem hlavy. Všechna stáda mířila ke Kerduskému brodu, umělému brodu vybudovanému před staletími Solamnijskými rytíři (i na toto dobrodiní lidé zapomněli). Do Viniče tehdy naházeli tisíce malých kamenů, aby se řeka rozlila do šíře a vytvořila brod. Voda však kameny postupně odnášela, a tak musela každá nová generace, sídlící kolem Viniče, nasbírat své vlastní kameny a brod jimi opravit. Kolem každoročního ukládání kamenů do řeky se postupem času vyvinulo něco jako zimní slavnosti. Brzy bylo na cestě tolik dobytka, že Sturm už nemohl jet v sedle, a tak seskočil na zem a vedl Brumbara za uzdu. Tady, blízko řeky, se po západu slunce denní žár rychle vytratil. Sturm sešel na břeh řeky, kde hořela snad stovka ohňů kočujících pastevců, kteří se zde zastavili na noc. Když Sturm přišel k nejbližšímu z ohnišť, obrátilo se k němu půl tuctu sluncem ožehnutých tváří. Rytíř natáhl ruce a řekl: „Mé ruce jsou prázdné." Byl to starý pozdrav solamnijských pastýřů. - 231 -
„Posaď se," řekl vůdce pastýřů, statný muž s vyřezávaným býčím rohem zavěšeným na šňůrce kolem krku. Sturm přivázal Brumbara k malému stromku a připojil se k mužům. „Sturm," představil se a sedl si na zem. „Onthar," řekl vůdce pastevců. Pak postupně ukázal na všechny své muže. „Rorin, Frijje, Ostimar a Belingen." Sturm zdvořile pozdravil kývnutím každého z nich. „Jíš s námi?" zeptal se Onthar. Nad ohněm visel očouzený kotlík. Každý, kdo chtěl jíst ze společného, musel do kotlíku přihodit něco ze svých zásob. „Pasácká polévka" byl výraz známý po celém Krynnu a znamenal něco jako „od všeho něco". Sturm otevřel tornu s jídlem a na dně spatřil poslední zbytek svých zásob: na palec tlustý plátek soleného vepřového, dvě mrkve a sklenici s trochou žitné mouky, ucpanou korkovou zátkou. Přidřepl si ke kotlíku, vytáhl nůž a začal krájet maso na proužky. „Byl dobrý rok?" zeptal se zdvořile. „Sucho," řekl Onthar. „Moc sucho. Dole na pláních už je po trávě." „Ale zase nebyly žádný nemoci," dodal Frijje. Slámově žluté vlasy měl svázané do dvou copů. „Nechcíplo nám ani jedno tele." Rorin si odhrnul z očí rozcuchané vlasy a řekl: „Ale je kolem spousta lupičů." O kus hladkého šedého kamene obtáhl zle vypadající sekyru. „Lidi a skřeti dohromady." „Také jsem je viděl" řekl Sturm. „Dole na jihu, okolo Kargotu a Granátu." Onthar se na něj podíval a zvedl přitom jedno tenké obočí. „Ty nejseš odtud, že ne?" Sturm skončil s masem a začal krájet mrkev. „Narodil jsem se v Solamnii, ale vyrostl jsem v Útěšíně." „Prý tam mají hrozný spousty prasat," řekl Ostimar. Hlas měl hluboký a znělý, i když se k jeho malé postavě a hubenému tělu příliš nehodil. „To ano, je jich tam docela dost." „Kam jdeš, Sturme?" zeptal se Onthar. „Na sever." „Hledáš práci?" Sturm přestal krájet. Proč ne? „Když nějakou dostanu?" řekl. „Už jsi někdy honil dobytek?" „Ne. Ale umím jezdit." Ostimar a Belingen si posměšně odfrkli, Onthar byl ale jiného názoru. „Skřeti mně před dvěma týdnama zabili jednoho chlapa, a teď máme v řadě díru. Musíš jenom ty krávy hnát pořád dopředu, a to je všecko. Zítra přejedem Vinič a pojedem k pevnosti." „K pevnosti? Ale ta už je přece léta opuštěná," řekl Sturm. „Máme tam kupce." „To zní dobře. Kolik platíte?" „Čtyři měďáky za den, a dostaneš je, než odejdeš." - 232 -
Sturm věděl, že podle zvyklostí má smlouvat, a tak řekl: „Za méně než osm měďáků za den to dělat nemůžu." „Za osm!" vyjekl Frijje. „To bys musel jezdit u cirkusu!" „Možná by šlo pět," řekl Onthar. Sturm zatřásl sklenicí, aby roztřásl hrudky mouky. „Šest?" Onthar se široce usmál. Chybělo mu několik zubů. „Tak šest. Moc tam tý mouky nedávej - vaříme přece polívku, nepečem chleba." Sturm nasypal do kotlíku hrst šedé žitné mouky. Rorin mu podal měděnou misku a lžíci. Pastevci si rozdělili polévku a rychle a mlčky ji snědli. Pak nechali kolovat kožený měch. Sturm si ho položil k ústům a zhluboka se napil. Skoro se zalkl - v měchu byl silný, dobře vykvašený mošt. Sturm polkl a podal měch dál. „Kdo tam v pevnosti ten dobytek vlastně kupuje?" zeptal se poté, co všichni dojedli a napili se. „Nevím," přiznal Onthar. „Už kolik týdnů se lidi vrací z pevnosti a vykládají o zlatě. Říkají, že tam bydlí kupec, kterej dává za dobrý zvířata dobrý peníze. Takže tam jdem taky." Oheň dohořel. Frijje vytáhl neuměle vyřezanou píšťalku a začal pískat jakousi smutnou melodii. Pastevci se zabalili do svých přikrývek a uložili se ke spánku. Sturm odsedlal Brumbara a vyhřebelcoval ho. Pak odvedl koně k řece, aby se napil, a znovu ho uvázal ke stromku. Jakmile s tím byl hotov, připravil si z pokrývky a sedla lůžko a ulehl. Nebe bylo čisté. Stříbrný měsíc se skláněl k jižnímu obzoru, zatímco Lunitár stoupal k zenitu. Sturm se zadíval na vzdálený červený disk. To opravdu kráčel po té červené zemi? To opravdu bojoval s živými stromy, viděl obří mravence a jezdil na nich a osvobodil z obelisku z rudého mramoru upovídaného draka? Tady na Krynnu, mezi těmi prostými, přímými pastevci, se takové vzpomínky podobaly šíleným snům, horečnatým představám, které teď zapudily mnohem přízemnější starosti. Mladý rytíř usnul a zdálo se mu, že cválá Útěšínem a pronásleduje muže v dlouhém plášti, nesoucího meč jeho otce. Nedokázal se mu však přiblížit ani o píď. Řásníky byly zahalené rudou září a Sturm slyšel, jak se vzduchem kolem něj nese ženský smích.
- 233 -
37 Kerduský brod JEŠTĚ PŘED VÝCHODEM SLUNCE STURMEM někdo hrubě zatřásl a probudil ho. Celý jižní břeh řeky byl plný pastevců, probouzejících se, ukládajících svůj skrovný majetek na hřbety koní a připravujících se na další den cesty. Sturm neměl čas na nic jiného než na to, aby vypil jeden hrnek vody. Frijje mu vrazil do ruky kus sušeného masa a řekl mu, ať sedá na koně. Přicválal k němu Belingen a hodil mu lehkou dřevěnou tyč s bronzovou hlavicí ve tvaru listu, jeho honácký bodec. Když se kravám nechtělo jít nebo se jim naopak zachtělo jít špatným směrem, měl je šťouchnout bodcem a tak je navést na správnou cestu. „A nepřej si mě, jestli je poškrábeš," řekl Belingen. „Onthar je hrdej na to, že ty zvířata nemaj žádný jizvy." Namyšleně pohodil hlavou a odcválal před stádo. Zvířata, bylo jich víc než devět set, ucítila, že se něco začíná dít, začala se posunovat ze strany na stranu a tlačila se na jezdce na krajích. Před Ontharovým stádem však musela projít ještě dvě cizí, a tak muži museli čekat, dokud přes řeku před nimi neprojdou i ta dvě stáda. Kerduský brod byl čtvrt míle široký a na druhý břeh to bylo přes půl míle. Okraje brodu prudce spadaly do hloubky a Ostimar varoval Sturma, aby nesešel z kamenů. „Už sem viděl spoustu chlapů, co sklouzli dolů a už nikdy nevyplavali, " upozorňoval ho. „Našli z nich jenom šátky a ty klacky." „Budu na to pamatovat," řekl Sturm. Stádo se seřadilo do obvyklého oválného tvaru. Sturm sevřel bodec v podpaží. Tyč byla osm stop dlouhá a Sturm s ní bez námahy dosáhl na zem i z Brumbarova vysokého hřbetu. Díky své výšce a výšce Brumbarově byl vlastně nejvyšším jezdcem celé skupiny. Viděl daleko přes stáda těsně k sobě stěsnaných krav, přes záplavu zaprášených hřbetů a neustále se pohybujících dlouhých rohů, které se kývaly, i když stádo právě stálo na místě. Z druhé strany se ozvalo zatroubení rohu oznamující, že předchozí stádo opustilo brod. Onthar se postavil ve třmenech a zamával svým bodcem (ke konci měl přivázaný pruh černé látky). Jezdci začali pískat a křičet, aby přiměli krávy k pohybu. Ke Sturmovi se valila živá zeď dobytka, rytíř však vykřikl, zamával bodcem a krávy se otočily, aby následovaly ty vepředu. Cesta dolů k řece byla jedna velká bažina. Rozdupaly ji tisíce koní a krav a bláto začalo pod paprsky vycházejícího slunce ošklivě páchnout. Onthar a jezdci vepředu zavedli do Viniče býky a krávy a telata je následovala. Poslední jeli zadní honáci. Zápach, který se nad řekou vznášel, byl příšerný, a ovádi obzvlášť zuřiví. Brumbar ponořil své těžké nohy do vody. Jeho železné podkovy však byly vhodné spíš pro dlážděné cesty a na kulatých a mokrých kamenech koni příliš velkou jistotu neposkytovaly. I když ale Brumbar našlapoval hodně opatrně, šel neochvějně dál. Asi po dvaceti krocích však náhle uklouzl a sjel z okraje kamenného brodu. Voda zavířila nad Sturmovou hlavou. Rytíř se okamžitě vysmekl ze třmenů a vyrazil k hladině. Jeho hlava vyrazila z vody a Sturm se zhluboka nadechl. Brum- 234 -
bar plaval kousek od něj a pomalu mířil k jižnímu břehu. Frijje zadržel koně a vykřikl: „Sturme, všecko v pořádku?" „Ano, ale ten pitomý kůň mi sklouzl z brodu!" Sturm doplaval k pastýři, ten k němu natáhl bodec, aby se ho mohl zachytit, a vytáhl promočeného rytíře na svažitý okraj brodu. Sturm se napřímil. Na kamenech bylo vody jen po kolena. „Převezeš mě na druhou stranu, Frijje?" zeptal se. „Nemůžu pryč od stáda," zněla odpověď. „Budeš nás prostě muset dohnat." Frijje se znovu rozjel a dlouhé copy mu poskakovaly po zádech. Sturm se probrodil bahnitou vodou k jižnímu břehu, kde stál jeho kůň a nastavoval boky rannímu slunci. „Pojď sem, ty neohrabaný hlupáku," řekl Sturm, ale pak se usmál. Brumbar sice mohl být neohrabaný hlupák, i po tak těžké zkoušce vodou však jen klidně stál a čekal na to, co mu jeho pán chce říct. Sturm se vyšvihl do sedla a otočil Brumbarovi hlavu k řece. Vyrazili přímo středem brodu a od Brumbarových cválajících nohou stříkaly mohutné gejzíry vody. K severnímu břehu dojeli právě ve chvíli, když z vody vyjížděl poslední pastýř, Rorin. „Zaplaval sis dobře?" zeptal se Rorin a radostně se přitom šklebil. „Nebylo to špatné," rezignovaně odpověděl Sturm. „Půjčil bys mi jeden bodec? Musím se dostat zpátky na své místo." Rorin vytrhl z pouzdra na šíji svého koně náhradní bodec a hodil ho Sturmovi. Rytíř ho obratně chytil. Stádo teď dusalo po písčité, občas zaplavované planině u severního břehu Viniče. Konečně se ukázaly přednosti Brumbarových železných podkov, protože zatímco se neokovaní koně pastevců neohrabaně prodírali sypkým pískem, Sturm s Brumbarem snadno zastavili nebezpečně vyhlížející pohyb zadní třetiny jejich stáda. Pak lidé i zvířata jako nějaký veliký koberec vyjeli z koryta řeky na sušší, trávou pokrytou rovinu severní Solamnie. Jakmile byli dostatečně daleko od brodu, Onthar je zavedl do široké úžlabiny a zastavil. „Zůstaň na místě," řekl, když dojel ke Sturmovi. Rozhlédl se po řece, jestli náhodou některé z krav nezůstaly pozadu. „Slyšel sem, žes spad do vody," dodal. „Železné podkovy k mokrým kamenům zrovna moc nepřilnou," řekl Sturm. „Hm. Prý žes ztratil ten bodec, co sem ti dal." „Ano, to je pravda, Onthare," řekl Sturm. „Rorin mi půjčil jiný." „Ztracenej bodec je za dva měďáky. Dostaneš o to míň." Onthar obrátil koně a rozjel se k Rorinovi. Čím víc o tom Sturm přemýšlel, tím víc se na Onthara zlobil. Nějaký poplatek za ztracený bodec se mu zdál být naprosto malicherný. Pak ale učení Nařízení Sturmovi připomnělo, že by se měl na celou věc podívat z Ontharova pohledu. Možná ani nevěděli, že Brumbar je okovaný. Ostimar mu přece radil, aby nezacházel na okraj brodu, a Onthar musel původně za bodec, který ztratil, také něco zaplatit. Když si Sturm uvědomil, jak velký byl v životě pastevců nedostatek peněz, poplatek dvou měďáků za ztracenou hůl nebyl malicherný. Bylo to něco naprosto nezbytného. Sturm si stáhl z hlavy šátek a vyždímal ho. Šaty mu na slunci rychle uschnou, a ještě měli ten den před sebou hodně dlouhou cestu. Rytíř se napřímil v sedle a - 235 -
představil si, že podniká výpad na nepřátelské území. Musí být připravený, ale není třeba být napjatý. Takovým způsobem provozoval své řemeslo Soren, jeho starý přítel a velitel čety hradní stráže Sturmova otce. Statečnější a oddanější muž ještě nikdy nežil. Onthar objel stádo, a když se přesvědčil, že je všechno v pořádku, vrátil se zpět na čelo stáda a mávl bodcem, aby se znovu vydali na pochod. Bučící krávy a telata se pomalu obracely, jak je Onthar vedl na sever a na východ, směrem k pevnosti Vinič, ke které jim zbývalo ještě na šedesát mil. • • • Den byl dlouhý a úmorný a pastevci ho celý strávili v sedle. Sturm si o sobě vždycky myslel, že je zkušený dálkový jezdec, ale ve srovnání s Ontharovými muži byl jen pouhý začátečník. Nejméně otužilé bohužel nebyly jeho nohy. Pastevci si stále měnili místa, pohybujíce se kolem stáda proti směru hodinových ručiček. Každý z nich obědval, dalo-li se to obědem nazvat, až poté, co se dostal na špici. V takové chvíli se nemusel starat o utíkající dobytek a jedinou jeho starostí byla krajina před ním. Jedli sušené maso, sýr a syrovou cibuli a to vše zapíjeli hořkým moštem. Slunce bylo stále ještě vysoko nad obzorem, když Onthar nařídil zastavit. Sturm odhadl, že za ten den mohli urazit nějakých pětadvacet mil. Frijje, Belingen a Rorin zavedli stádo do mělké doliny uprostřed stepi. Soudě podle zdupané trávy a ohněm spálené země muselo na tom místě cestou na sever přenocovat už několik skupin pastýřů. Ostimar a Onthar objeli se Sturmem dolinu a ukázali mu, jak má stavět plot, který by zvířatům zabránil, aby se v noci toulala po stepi. „Plot?" zeptal se nedůvěřivě Sturm. Ještě si nevšiml, že by některý z pastýřů vezl něco tak objemného jako plot. Onthar vytáhl z plátěného pytle asi dvě stopy dlouhou dřevěnou tyč, na konci vidlicovitě rozdvojenou, a zarazil ji do země. K vidlici přivázal dlouhý kus lana a natáhl ho kus dlouhý asi osm nebo deset stop. Ostimar pak zarazil vedle Onthara další kolík. Tak pokračovali pořád dál, až bylo celé stádo ohrazené plotem z jediného provazu. „A to říkáte, že je tak nepatrný plůtek udrží uvnitř?" zeptal se Sturm. „Krávy nejsou moc chytrý," vysvětlil mu Ostimar. „Budou si myslet, že přes ten provaz nepřelezou, a tak to ani nebudou zkoušet. Ale až se opravdu vyplašej, tak je nezastaví ani pořádná zeď." „A co by je mohlo tak vyplašit?" „Vlci," řekl Ostimar. „A taky lidi." Pastýři se utábořili přímo na vrcholu pahorku zvedajícího se nad kotlinou. Rorin a Frijje sházeli dobytku velké náruče vysoké trávy, vodu však mohla jejich zvířata dostat až druhý den, až se dostanou do blízkosti Brantova jezera. Onthar nasbíral náruč větviček, přivátých na to místo větrem, a postavil z meh malou hranici. Oheň přilákal i ostatní pastýře. Vytáhli společný kotlík a pověsili ho nad oheň. Každý z mužů se naklonil nad kotlík a něco přidal - vodu, sýr, mouku, - 236 -
nakrájené maso, zeleninu nebo ovoce. Až byl kotlík plný, Frijje si klekl k ohni a začal polévku míchat. „Nebyl to špatnej den," zabručel Rorin. „Bylo moc horko," zabručel Ostimar. „Mělo by zapršet." „Sou tady takoví, co se v takovým horku místo práce radši koupou," prohodil Belingen. Sturm v jeho očích spatřil vyzývavý záblesk. „Někteří by se tady měli koupat častěji," řekl klidně. „Trochu by to tu přestalo páchnout." Frijje přestal míchat. Pastýři se na Sturma pozorně zadívali. Belingen chladně pokračoval: „No, takovou blbost může udělat jenom blázen - jet přes řeku s vokovaným koněm!" „To je pravda," oplatil mu stejnou mincí Sturm. „Kolikrát jsi to udělal ty, Belingene, než tě napadlo tvému koni ty podkovy sundat?" Všiml si, že Estwilďan sevřel ruce v pěst. Sturm věděl, že si udrží respekt těch drsných, přímočarých mužů jen tehdy, bude-li Belingenovy urážky oplácet ještě horšími. Kdyby dal najevo nějakou slabost, ať už by byla skutečná nebo ne, nechali by Belingena, ať si s ním zachází, jak ho napadne. V následujícím okamžiku si však Sturm už jen uvědomil, že Onthar je na nohou a řve: „Vstávejte, vstávejte, vy pitomci! Lupiči! Sou tady lupiči!" Dunění stovek kopyt a lidské výkřiky potvrdily, že Onthar mluvil pravdu. „Vezmu si meč," řekl Sturm a rozběhl se, aby našel Brumbara. Pastýři vyskákali na své malé koníky a popadli do rukou bodce. Sturm ztěžka vylezl na Brumbara. Vytáhl meč a rozjel se za svými druhy. V pološeru spatřil, že útočníci mají nad Ontharem a jeho muži značnou přesilu - bylo jich snad tucet. Tváře měli zakryté fantastickými maskami s namalovanýma zářícíma očima, doplněné rohy, kly a nejrůznějšími jinými ozdobami, vyvedenými v těch nejkřiklavějších barvách. Ozbrojení byli šavlemi a krátkými luky. Několik jalovic už leželo na zemi a z boků jim trčely šípy. Onthar na tlupu ječících lupičů bez váhání zaútočil. Bodcem zasáhl jednoho z lupičů do hrudi, tenká násada ale nevydržela a praskla. Zloděj dobytka se svalil z koně s patnácti palci bodce v hrudi. Onthar křikl na Rorina a ten hodil svému vůdci novou zbraň. Sturm zamířil k lupičské bandě z opačné strany. Brumbar prorazil řady malých koníků nepřátel a dva z nich srazil k zemi. Sturm zabil jednoho z lupičů, ozbrojeného lukem a honosícího se zvlášť ohavnou maskou. Na jeho místě se však okamžitě objevil druhý a ťal po Sturmovi hrubě kovanou šavlí. Sturm zahnutou čepel snadno odrazil a sekl muže po krku. Lupičovo tělo přepadlo dopředu, ale nohy mu zůstaly ve třmenech. Vyděšený kůň prchl z bojiště a mrtvého muže táhl za sebou. Lupiči na koních už byli téměř rozprášeni, vtom si ale Sturm uvědomil, že jsou kolem nich i pěší nepřátelé. Štěpní trávou se připlížily další maskované postavy a vrhly se na padlá zvířata. Zatímco kolem nich zuřila bitva, rychle mrtvé jalovice stáhly a rozporcovaly. Kůži a zbytek těla lupiči nechali na místě, odnášeli si však celé ohromné kusy hovězího. Frijje odřízl dvěma z nich cestu - jednoho proklál bodcem a druhého udupal jeho kůň. Byl to krutý, ošklivý boj. - 237 -
Sturm ucítil, jak ho cosi prudce udeřilo do zad. Strhl Brumbara stranou a spatřil, jak mu ze zad trčí krátký šíp. Lupič, který ho vystřelil, byl jen několik kroků za jeho zády. Vykulené oči masky jen dotvrzovaly střelcovo nesmírné překvapení Sturm přece musel padnout. Lupič ale nemohl vědět, že Sturm má pod jezdeckou halenou ještě drátěnou košili. Rytíř se vrhl na lupiče. Ten se pokusil o útěk, Brumbarovy dlouhé nohy však jeho malého koníka rychle dohonily. Jen jakýsi bezděký soucit pak Sturma přiměl k tomu, aby po lupiči neťal ostřím a jen ho udeřil do hlavy plochou stranou meče. Zloděj rozhodil ruce a sklouzl na zem. Ostatní lupiči prchali, aby spasili holý život. Ontharovi muži je chvíli pronásledovali, rychle se ale zase vrátili, aby hlídali zbytek stáda. Sturm sesedl a dotáhl bezvědomého lupiče k Brumbarovi. Přehodil to lehké tělo přes koně a vydal se zpátky k Ontharovi. „Špinavá prasata," odplivl si Onthar. „Dostali rovnou čtyři! Dneska večer se teda nažerou!" „Všichni rozhodně ne," řekl Sturm. Přinejmenším pět lupičů bylo mrtvých. „Jednoho jsem chytil." Pastýři se shlukli kolem Sturma. Frijje chytil lupiče za dlouhé vlasy svázané do ohonu a zaklonil mu hlavu. Stále ještě nepřišel k vědomí. Frijje mu strhl pomalovanou masku. „Fuj! Je to nějaká holka!" zavrčel. Měl pravdu, bylo to děvče, a vypadalo tak na patnáct nebo na šestnáct let. Světlé vlasy měla umaštěné a zplihlé a tvář měla celou od barvy z masky. „Ta ale smrdí," zacpal si nos Rorin. Sturm si ani nevšiml - jeho společníci také zrovna nevoněli. „Usekni jí hlavu a nech ji bejt, ať si zas přijdou," radil Belingen. „To je naučí, že nemaj krást z Ontharovýho stáda." „Ne," řekl Sturm a postavil se mezi dívku a pastevce. „Je to zlodějka!" namítl Ostimar. „Nemá zbraň a je v bezvědomí," nedal se přemluvit Sturm. „Má pravdu," řekl po chvíli přemýšlení Onthar. „Je pro nás lepší živá." „A to proč?" zeptal se Rorin. „Rukojmí. Třeba nás už nechaj bejt." „Ne že bysme s ní určitě neměli samý potíže," zabručel Belingen. „Povídám vám, zabijte ji a máte to." „Ty do toho nemáš co mluvit," řekl Onthar. „Sturm ji chytil, tak je jeho. Může si s ní dělat, co chce." Sturm lehce zrudl, když se Rorin a Frijje začali smát, ale pak řekl: „Budu se řídit tvou radou, Onthare. Necháme si ji jako rukojmí." Vůdce přikývl. „Je to na tobě. Odpovídáš za všecko, co udělá. A co sní, sní za tvý peníze." To předpokládal. „Dohodnuto," řekl. Děvče zasténalo. Rorin ji chytil za chlupatou kožešinovou kazajku a stáhl ji z Brumbarových zad. Pak ji chytil za zátylek a zvedl ji. Děvče škublo hlavou a otevřelo oči. „Ma troja!" vykřikla, když uviděla své věznitele. Pokusila se utéct, Rorin ji - 238 -
však podržel nad zemí. Nedala se a kopla ho do holeně, až ji zase musel pustit. Ruka jí sjela k opasku a objevil se v ní krátký nůž s oboustranným ostřím. Sturm ji ale včas chytil za zápěstí a druhou rukou jí vytrhl nůž z prstů. „Ma troja!" opakovala bezmocně. „Co to říká?" zeptal se Sturm. „To je takový východní nářečí," řekl Onthar. „Ale vsadím se, že nám rozumí. Nebo ne?" V zlodějčiných tmavě modrých očích se objevil záblesk porozumění. „No jo, vidím, že rozumíš." Sturm jemně zvedl děvče na nohy. „Jak se jmenuješ?" zeptal se klidně. „Tervy." Vyslovovala to jako „Tchervy". „Takže mě poslouchej, Tervy. Zůstaneš u tohoto stáda mnohem déle, než jsi čekala." „Ty mě teď zabít!" „Ani si to nemyslím," řekl suše Sturm. „Oni chtít mě zabít," vydechla Tervy a její oči zabloudily k pastevcům. „Buď zticha," napomenul ji Sturm. „Dokud budeš dělat, co ti řekneme, nic se ti nestane." Onthar vytáhl šíp ze Sturmovy haleny a podal ho mladému rytíři. „Na památku," řekl. Tervy se zmateně zadívala na šíp a potom se podívala na Sturma. „Já střelit, ty žádná krev ven a neumřít. Proč?" Sturm si povytáhl halenu a ukázal jí drátěnou košili, kterou nosil pod svrchním oblečením. Tervy ještě nikdy předtím brnění neviděla. Váhavě se dotkla špinavou rukou kovové košile. „Železná kůže," pronesla s posvátným děsem v hlase. „Ano, je to železná kůže. Zastaví šípy a většinu mečů. Teď jsem tě chytil a ty zůstaneš se mnou. Když mě nebudeš zlobit, dám ti jídlo a postarám se o tebe. Když budeš zlá, dostaneš výprask a budeš muset šlapat za stádem." „Udělám, co řekneš, Železná kůže." Tak se stalo, že Sturm získal vězně, rukojmí a sluhu -a také přezdívku. Od té doby mu pastýři neřekli jinak než Železná kůže.
- 239 -
38 Tervy a Železná kůže NEŽ SE ONTHAROVI MUŽI STAČILI VRÁTIT k ohni, polévka vystydla a změnila se na želatinovitou hmotu. Už bylo příliš tma na to, aby mohli hledat dřevo, a tak Onthar nařídil Frijjemu, aby z kotliny, kde stály krávy, nanosil suché kravince. „Fuj!" zamračil se Frijje. „To je pěkně hnusný. Ať to udělá ta holka!“ Onthar se obrátil ke Sturmovi. „Řekl bych, že moc špinavější už být nemůže," přiznal Sturm. „Půjdu s ní." Tervy nebyla nijak dotčená, když jí Sturm vysvětlil, co má dělat. Vrhla se mezi dobytek a odstrkávala stranou krávy a telata. Naházela do šátku pár kravinců, které byly dost suché, a vrátila se k rytíři. Ukázala obsah šátku Sturmovi a řekla: „Stačit?" „To je dobré. Dones to Frijjemu." Pastýři rozhrábli uhlíky a znovu rozfoukali oheň. Ostimar začal rozdávat polévku. Tervy netrpělivě čekala a olizovala si přitom rty. Sturm poprosil o další misku. „Nemám," zavrčel Ostimar. „A pro lupiče už teprv ne." Sturm snědl jen třetinu svého přídělu a zbytek dal Tervy. Jedla jako vlk a špinavými prsty si cpala do úst chuchvalce husté, kašovité polévky. Dokonce i Rorin, nejšpinavější z pastevců, byl naprosto znechucený. Když přišel čas uložit se ke spánku, Sturm se zeptal: „Neměl by někdo držet hlídku? Lupiči by se mohli vrátit." „Nevrátěj se," ujistil ho Onthar. „Ale mohli by přijít nějací jiní." „V noci těžko," zabručel Rorin a svalil se na svou pokrývku." „Proč vlastně?" „Lupiči se v noci schovávaj," vysvětlil mu Ostimar. „A když vylezou, sežerou je vlci." Přitáhl si pokrývku k bradě a přes oči si přehrnul srolovaný okraj šátku. Vlci? Ale vždyť pastýři nevypadali na to, že by se jich báli. Sturm se na to zeptal Frijjeho, který byl jako poslední ještě vzhůru. „Onthar má takový kouzlo proti vlkům," zabručel Frijje. „Voni mu za poslední tři roky nesežrali ani jednu krávu. Brou noc." Z kruhu těl kolem ohniště se brzy začalo ozývat tiché chrápání a sípavé oddechování spáčů. Sturm se podíval na Tervy, jak sedí s koleny přitisknutými k bradě a dívá se do ohně. „Mám tě svázat?" zeptal se. „Anebo se budeš chovat slušně?" „Já neutéct," slíbila Tervy. „Tam všude kolem jsou tysk. Vlci." Usmál se na ni. „Jak jsi stará, Tervy?" „Říkat co?" „Kolik roků jsi žila?" Tervy se ohlédla přes rameno. Obočí měla nechápavě svraštěné. „Před kolika lety jsi se narodila," řekl Sturm. „Děcko nevědět, kdy narodit." Možná byl její kmen tak zaostalý, že ani nedo- 240 -
kázal počítat věk svých lidí. A možná to také nebylo důležité. Nejspíš se jich stejně jen málo dožívalo dospělosti. „Máš rodinu? Matku? Bratry a sestry?" „Jenom strýc. On mrtvý, tam. Ty ho takhle seknout," řekla Tervy a přejela si prstem po krku. Sturm ucítil slabý záchvěv lítosti a zahanbení. „Je mi to líto," řekl zasmušile. „Nevěděl jsem." Tervy lhostejně pokrčila rameny. Sturm kopl do srolované pokrývky a deka se rozvinula spodním koncem k ohni. Sturm se uložil ke spánku. „Tervy, neboj se. Budu se o tebe starat. Odpovídám za tebe." Ale na jak dlouho? ptal se sám sebe. „Železná kůže nechat Tervy. Tervy neutéct." Sturm si položil hlavu na ruku a usnul. O několik hodin později ho z dřímoty probudilo vzdálené vlčí zavytí. Pokusil se posadit, jakási tíha ho však držela u země. Byla to Tervy. Vylezla na Sturma, objala ho rukama a tak usnula. Sturm děvče stáhl stranou. Chvíli se ospale vzpouzela a přitom Sturmovi domlouvala: „Jestli kouzlo pryč, vlci přijít, ale sežrat tebe až po mně. Já tě chránit." Rytíř se usmál a tlumeným hlasem jí nařídil, ať dělá, co jí řekne. „Já už se ochráním," ujistil ji. Tervy se schoulila do klubíčka na kousku jeho pokrývky a zase usnula. • • • Tervy snad půl dopoledne klusala vedle Brumbara. Sturm jí nabídl, že ji poveze, Tervy však trvala na tom, že klidně půjde pěšky. Pálící stepní slunce si však přece jen vynutilo své, Tervy se nechala umluvit a vylezla si za Sturma na Brumbarova záda. „Todle je ten největší kůň na světě," prohlásila. Sturm se rozesmál. „Ale ne, to nejspíš vůbec nebude." Na druhé straně nebylo těžké pochopit, proč si to Tervy myslí. Brumbar byl přece jen o polovinu vyšší a dvakrát tak těžký jako obyčejný koník stepních jezdců. Kolem poledne krávy ucítily první závan vlhkého vzduchu od Brantova jezera. Jezero nechal před sto padesáti lety postavit Branta z Kallimaru, další ze Solamnijských rytířů. Byla to kruhovitá nádrž asi tři sta kroků v průměru s břehy vydlážděnými žulovými deskami, přivezenými z Vinohradských vrchů. Žíznivé krávy najednou hodně přidaly do kroku. Pastevci se museli soustředit na čelo pohybující se masy zvířat, aby jim zabránili bezhlavě se rozběhnout k jezeru. Sturma zpočátku jejich spěch hodně udivoval, Tervy pak ale začichala ve vzduchu a řekla mu, že i ona cítí vodu. Za necelou hodinu už spatřili lesknoucí se modré kolo Brantova jezera. Právě od něj odháněli jiné stádo, mnohem větší než Ontharovo. Kolem jezera stálo množství koní, kár, vozů a jejich obyvatel. Sturma to místo začalo o to víc zajímat, hlavně proto, že se tu mohl setkat s novými lidmi. Pastýři byli dobří lidé (i když mezi nimi byl Belingen), byli však také mlčenliví a moc se toho s nimi namluvit nedalo. Sturmovi se už začínalo stýskat po - 241 -
nekonečných debatách jeho přátel gnómů. Když lidé, co tábořili u jezera, uslyšeli sborové bučení Ontharových krav, odešli od břehu. Ontharovo stádo se rozběhlo k vodě, krávy olemovaly břehy jezera a ponořily své růžové čumáky do zelené vody. Sturm zadržel Brumbara. Tervy přehodila nohu přes vraníkův hřbet, seskočila na zem a rozběhla se k rybníku. „Hej! Co to děláš?" zvolal Sturm. Tervy ze sebe před jeho očima shodila svou sbírku kůží a vyskočila na hřbet jedné z pijících krav. Napřímila se, přešla přes další dva hřbety a skočila do vody. Sturm svedl Brumbara po žulovém břehu k vodě. Tervy doplavala krátkými, rychlými tempy do středu rybníka a zmizela pod vodou. Sturm se zadíval na zelenou hladinu. Nebyly vidět žádné bubliny ani žádné vlny, snad kromě těch, které způsobovaly pijící krávy. Pak Tervy vyrazila z vody ani ne deset stop od Sturma a vyplašila krávy na deset sáhů kolem. „Podat ruku," řekla a Sturm se naklonil, aby jí pomohl z vody. „Já nesmrdět, co?" „Není to tak hrozné," uznal Sturm. Podal jí šaty a pokoušel se přitom skrýt své rozpaky. „To jsi tam skočila proto, že jsem říkali, že páchneš?" „Já neposlouchat, co oni říkat," řekla Tervy a mávla rukou směrem k Ontharovi a jeho mužům. „Já nechtít, aby Železná kůže cítit, že já škaredě smrdět." To gesto ho dojalo. Otočil Brumbara a odjel od přeplněného břehu jezera. Uvázal koně vedle Ontharových koníků a uviděl pastevce, jak sedí na zemi a jedí to, co ještě vyškrábali ze svých mošen. Tervy měla také hlad, ukradla Belingenovi z torny kousek sušeného masa, Belingen ji však přistihl a udeřil ji do hlavy. Tervy mu okamžitě vrazila palec do oka. Belingen zařval vzteky a sáhl po noži. „Dej to pryč," nařídil mu Sturm. Belingen zjistil, že se dívá na pětatřicet palců vyleštěné oceli. „Ta lupička mně skoro vydloubla oko!" zavrčel. „Však jsi jí dal co proto. To by ti mělo stačit. Nebo jsi snad začal bojovat i s děvčaty?" Sturm se rozhodl, že se s Tervy vypraví k těm vozům a zjistí, co by se tam dalo koupit k jídlu. Tervy dychtivě klusala vedle něj a z jejích dlouhých vlasů, svázaných do uzlu, jí cákala voda na záda. „Železná kůže opravdu chce jídlo za peníze?" zeptala se nedůvěřivě. „Jistě. Já nekradu," řekl Sturm. „Mít hodně peněz?" „Tolik zas ne," řekl. „Nejsem bohatý." „To já myslet. Bohatý vždycky krade," prohlásila Tervy. Sturm se při té přímočaré moudrosti musel pousmát. Náhle si uvědomil, že se poslední dobou usmívá dost často. Mezi lidmi našel skupinu Abanasinijců, cestujících do Palantasu. Kromě najatého kočího mezi nimi byl jeden žoldnéř, nějaká věštkyně a postarší koželuh a jeho učeň. Sturm si s nimi chvíli povídal o Útěšíně a pak je opustil se spoustou jablečných křížal, navlečených na provázku, šátkem plným rozinek a celým uzeným kuřetem. Za tak přepychovou krmi vytáhl z brašny, kterou mu dal rytíř, celých dvacet měďáků, mnohem víc, než kolik si měl vydělat jako pastevec. - 242 -
Tervy poskakovala kolem něj a vrhala po jídle hladové pohledy. Jablka ji nezajímala, snědla ale skoro celé kuře, to včetně některých menších kostí. Sturm rozvázal plátěný šátek, ve kterém nesl rozinky. „To co?" zeptala se Tervy, celou tvář umazanou od kuřecího sádla. „Rozinky," řekl Sturm. „Sušené hrozny. Ochutnej." Tervy si nabrala hrst rozinek a nacpala si je do pusy. „Hmm, sladký." Rozházela sice spoustu rozinek po zemi, ale brzy byla hotova s první hrstí a sáhla po další. Sturm jí odstrčil ruku. „Ty všechny teď sníst?" zeptala se, oči doširoka otevřené překvapením. „Ne," řekl. „Když je budeš jíst jako slušný člověk, můžeš si vzít, kolik jen chceš." Sturm vzal čtyři rozinky, položil si je do dlaně levé ruky a jednu po druhé si je pravou rukou vložil do úst. Tervy ho sledovala s otevřenou pusou a udělala přesně totéž co on - ovšem jen do té doby, než přišlo na to, aby si dala rozinky do pusy jednu po druhé. „Moc pomalu!" prohlásila a zhltla je všechny naráz. Sturm ji chytil za zápěstí. „Lidé s tebou přestanou zacházet jako s divochem teprve tehdy, až se jako divoch přestaneš chovat," řekl. „Teď to udělej tak, jak jsem ti říkal." Tentokrát to udělala správně. „Ty jíst tak pořád?" zeptala se Tervy. „Jím," řekl Sturm. „A tak," řekla vědoucně Tervy. „Ty veliký. Nikdo ti to nebrat. Já moc ne veliká a jíst rychle, tak nikdo mně to neseberou." „Tady ti to jídlo nikdo nesebere. Klidně jez pomalu a užij si to." Když dojedli, pomalu došli zpátky do tábora. Tervy celou dobu zírala na Sturma, napůl pobaveně a napůl vyděšeně. Onthar jim oznámil, že už za dva dny budou ve Viniči. Jakmile dobytek prodají, každý z mužů dostane svou mzdu, a pokud bude chtít, může s ním jet znovu. Sturm jako jediný odmítl. „Musím si něco zařídit nahoře na severu," řekl. Frijje se ho zeptal, o co jde. „Hledám svého otce," odpověděl Sturm. „Cože? A jak se vlastně menuje?" zeptal se Onthar. „Angriff Ostromeč." Nikdo z pastevců na to odhalení nic neřekl, jen Belingen za Sturmovými zády jako by celý ztuhl. Otevřel ústa a chtěl něco říct, pak je ale zase zavřel a neřekl nic. „Hm. Doufám, že ho zas najdeš," řekl Onthar. „S kravama ti to celkem jde a s tím železem to umíš vopravdu dobře. Tady tihle, ti nepoznaj meč vod vostrýho klacku." „Děkuji, Onthare," řekl Sturm. „Když máš s kým cestovat, ubíhá ti to mnohem rychleji." Frijje chvilku hrál na flétnu. Tervy, sedící vedle Sturma s rukama kolem kolen, ty legrační zvuky, které mladý pastevec vydával, uvedly přímo do vytržení. Když Frijje viděl, jak ji to zajímá, strčil jí flétničku do ruky. Tervy foukla do stejného konce jako předtím Frijje, ale dokázala jenom tolik, že z flétny vyšlo slabé, nemelodické zakvílení. Hodila trubičku zpátky Frijjemu. „Kouzlo," řekla prostě. - 243 -
„Ne, děvče. Jenom cvik." Frijje oprášil náustek a rychle zahrál jakousi obtížnou stupnici. „Ty ale hýbat rukama jak kouzelník," trvala na svém Tervy. „Věř si, čemu chceš." Frijje si lehl na záda a zahrál dlouhou pomalou baladu. Sturm sklonil hlavu a přestal pastevce sledovat, Tervy z něj však nespustila oči, dokud nedohrál. V následujících dnech se její znalost obecné dramaticky zlepšila. Vysvětlila Sturmovi, že v jejím kmeni nikdo nesměl promluvit bez náčelníkova svolení, a tak už vlastně ze zvyku mluvili jen v krátkých, úsečných větách. Tervy se naučila obecnou proto, že chtěla být zvědem. Její tlupa stopovala Ontharovo stádo víc než osm hodin, a teprve potom zaútočila. „My nevěděli, že ty měl meč," řekla. „Kdybysme vědět - kdybysme věděli, udělali bysme jiný plán." „A to jaký?" Tervy se jenom zašklebila. „Nejdřív bysme zabili tebe." Celou tu dobu, co spolu mluvili, Sturm objížděl stádo a Tervy seděla na Brumbarovi za jeho zády. Přitom ji to, že musela celý den sedět na tvrdém okraji sedla, nijak neunavovalo. A večer, když pastevci vytáhli společný hrnec a vařili polévku, si Tervy odpracovávala svou část Sturmovy porce tím, že mu čistila a leštila olejem jeho boty, meč a opasek. „Ulovil sis zdatného komorníka," řekl Belingen, když viděl, jak Tervy pečlivě čistí Sturmovy boty kusem ovčí kůže. „To jo, a za rok nebo za dva bude možná taky dost dobrá, když bude večer vo trochu víc zima," dodal Ostimar a významně se přitom zašklebil. „Proč by měl čekat tak dlouho?" řekl Rorin. Pastevci se hrubě zachechtali. „Co to říkají?" zeptala se Tervy. „Ale nic," řekl Sturm. Tervy sice mohla být na svůj věk hodně drsná a otužilá, přesto ale byla zcela nevinná, a Sturm neviděl důvod, proč by se na tom mělo něco měnit.
- 244 -
39 Obchodník ve Viniči TLUSTÉ ZDI PEVNOSTI VINIČE PŮSOBILY NAD nízko položenou plání tak mohutným dojmem, že nikomu nepřišlo na mysl, že jsou ve skutečnosti celkem nízké. Onthar vyvedl stádo z hluboké rokliny, vyhloubené v pláni rozvodněnou bystřinou. Z toho místa vypadal hrad jako horský štít, a to byli ještě několik mil od něj. Sturm byl v tu chvíli blízko čela stáda a pohled na prastarý rytířský hrad ho naplnil vzrušením a touhou. Od Viniče to bylo k hradu Ostromeči jen den jízdy. „Proč staví lidi takové věci?" zeptala se Tervy zpoza jeho zad. „Je to veliký pevný dům, v kterém mohou žít a který se dá bránit proti všem útočníkům," řekl Sturm. „Takže tam jsou další železné kůže." „Ano, a také jejich rodiny." „Železné kůže mají rodiny?" „Jistěže. Odkud se podle tebe asi berou malé železné - malí rytíři?" zeptal se pobaveně Sturm. Pevnost se na tu dálku ztrácela v mlze. Už to vlastně bylo jen o málo víc než zřícenina. Po Pohromě ji nájezdníci vypálili. Hradby stále ještě stály, z hradního paláce však zůstaly jen obvodové zdi. Když přijeli blíž, zjistili, že ta mlha je ve skutečnosti kouř z táborových ohňů a prach zvířený koňskými kopyty. Kolem hradeb se rozkládal velký tábor, nevlály však nad ním žádné zástavy. Sturm nebyl s to určit, čí ta armáda je, její přítomnost však vysvětlovala, proč je ve Viniči potřeba tolik dobytka. Taková armáda musí spotřebovat nesmírné množství potravin. Po obou stranách stáda se objevili jezdci, prohlížející si dobytek, blížící se k pevnosti. Sturm si zase na oplátku zkoumavě prohlížel ty jezdce. Brnění měli prosté a obyčejné, nebyl na něm patrný ani nějaký zvláštní původ, ani stáří. Jezdci měli na přilbách zamřížovaná hledí a byli ozbrojení dlouhými kopími. Podle postav to byli lidé, drželi se však v takové vzdálenosti, že se to nedalo s jistotou tvrdit. Tervy přímo fascinovali. „Další železné kůže!" vydechla. Sturm ji rychle opravil. „Ne všichni lidé v brnění jsou rytíři," řekl. „Musíš být hodně opatrná - mohli by být zlí." Ucítil, jak ho její hubené ruce sevřely v pase o něco pevněji než předtím. Ať už toho znala jakkoli málo, Tervy věděla, co je to zlo. Jak den ubíhal, pevnost před nimi se stále zvětšovala a přibývalo i jezdců kolem stáda. Jak Sturm objížděl kolem krav, dostal se jednu chvíli k Ontharovi. „Co si myslíš o těch jezdcích?" zeptal se ho. „Prostě lidi," řekl Onthar. Klidně přitom žvýkal dlouhé stéblo trávy. „Rád je vidím. Aspoň zas nepřijdou lupiči." V poledne Onthar zastavil, aby si promluvil se svými muži. „Mluvím já a prodávám taky já. Kdo řekne něco, co nemá, tomu vlastnoručně podřežu krk. Nevím, jestli to sou žoldáci nebo armáda nějakýho novýho pána, ale nepotřebuju žádný potíže. Takže budete zticha a schováte ruce." Když byli asi jen půl míle od pevnos- 245 -
ti, vyrazila jim vstříc celá rota jezdců. Sturm byl v tu chvíli na pravém boku stáda, a byl to on, kdo ty muže spatřil. Onthar jim vyjel vstříc, krávy se zastavily a začaly se pást. Sturm neslyšel, o čem Onthar s těmi lidmi mluví, Tervy ale cosi tiše zamumlala. „Říkala jsi něco?" zeptal se jí. „Chytám jim slova," odpověděla. „Co děláš?" „Chytám jim slova. Když vidíš, jak se jim hýbají rty, a taky to umíš, chytíš všecko, co řeknou. A vůbec je nemusíš slyšet!" Sturm se k ní prudce otočil. „Nedělej si ze mě legraci!" „Jestli lžu, můžeš mně klidně uřezat hlavu, Železná kůže. Ten náš pán, Onthar, říkal, že sem přišel, protože slyšel, že je tady nějaký veliký pán, co kupuje krávy za hodně peněz. A ten člověk v tom železném klobouku říkal, že to je pravda a že koupí všecky krávy, co Onthar má." „To opravdu poznáš, co říkají?" „Jestli mě necháš dívat, řeknu to." Sturm otočil Brumbara tak, aby Tervy měla co nejlepší výhled na vyjednávající muže. „Onthar říká, že bude mluvit jenom s velikým pánem, s nikým jiným ne. Železný klobouk říká: „V malých věcích mluvím za velikého pána já." Onthar říká: „Poslouchej, moje stádo není žádná malá věc. Buď se mnou bude mluvit rovnou ten veliký pán, nebo odvedu svoje stádo do Palantasu, kde mně za něho vždycky dobře zaplatí." Železný klobouk má vztek, ale říká: „Půjdu a promluvím s velikým pánem. Počkej, až se vrátím, a já ti řeknu, co ti chce veliký pán říct." Tervy se na Sturma zářivě usmála. „Jak se líbilo?" Jezdecký důstojník opravdu obrátil svého koně a zamířil zpátky k pevnosti. „Kde ses to naučila?" zeptal se Sturm. „Uměl to jeden starý člověk tam u nás. Byl to ten úplně nejlepší zvěd na zemi. Dokázal chytat slova na moc daleko, až jak dostřelíš lukem. Než umřel, tak mě to taky naučil." „A od koho se to naučil on?" „Říkal, že od šotka." Stáli na pálícím slunci, dokud se jezdec nevrátil. Jeho krásný kůň doklusal k místu, kde stál Ontharův podsaditý koník. Tervy přimhouřila oči před sluncem a zase začala chytat jejich slova. „Říká, že máme zahnat krávy na nějaký dvoří..." „Na nádvoří," řekl Sturm. „Říká se tak dvoru, co je uvnitř v pevnosti." „Jo. A taky říká: „Veliký pán s vámi sám promluví." Onthar říká, že dobře." Bylo k tomu sice zapotřebí hodně pískám a šťouchání bodci, nakonec se však krávy přece jen znovu pohnuly. Všech devět set zvířat se nahrnulo do brány pevnosti, nádvoří je ale pojmulo zcela bez obtíží. Když do brány nahnali i poslední vzpírající se telata, vojáci zavřeli mříž. Kolem dokola nádvoří byly rozestavěné desítky stanů. Onthar a jeho muži uvázali své koně ke kůlům zaraženým do země a následovali vojáka s chocholem na přilbě, který je vedl kolem řady stanů. - 246 -
„Tohle jsou všichni muži, které máš?" zeptal se voják. Tvář měl zakrytou hledím. „Myslel jsem si, že na tak velké stádo bude potřeba víc lidí." „Když sou dobří, ani jich víc nepotřebuješ," řekl Onthar. Sturm počítal stany. Čtyři muži na stan a šedesát stanů - rytíře z toho přepadl jakýsi nepříjemný pocit. Došli k velkému stanu, ozdobenému tmavě modrým brokátem a zlatým třepením. Když došli ke vchodu, stráže srazily paty a zkřížily píky. Muž se zakrytou tváří k nim promluvil a představil Onthara a jeho společníky. Stráže stáhly píky zpět. Důstojník ukázal rukou ke vchodu a pastevci už šli dál sami. Vnitřek stanu byl zařízený s nesmírným přepychem. Zemi pokrývaly koberce a tapiserie, visící z příčných tyčí, vyvolávaly v příchozích iluzi, že jsou ve zděné budově. Zatímco ostatní zírali na bohatství, které je obklopovalo, Sturm se díval na symboly na kobercích a na tapiseriích. Zcela pravidelně se na nich objevoval motiv obrovského rudého draka, svírajícího v jedné tlapě svazek oštěpů a v druhé korunu. „Železná kůže," ozvala se Tervy až příliš nahlas. „Teď ne." Cestu jim zahradil závěs z lesknoucích se červených korálů. Onthar předstíral nezájem a odrhnul závěs stranou, Sturm však měl pocit, že se ty korále hodně podobají rubínům. Dvě píky se sklonily k zemi a zahradily Ontharovi cestu. Pastevec se díval na stráže s lhostejností v očích, jako by už takové bytosti viděl mnohokrát a už ho nudily. Za strážemi seděl u třínohého stolu zakrytého zlatým ubrusem velký ramenatý muž. Na sobě měl plátové brnění zdobené červeným a modrým smaltem a na zlatem pokrytém stolku ležela hrůzně vypadající přilba, civící na příchozí. Muž zvedl hlavu. Vlasy měl úplně bílé, přestože ještě nebyl ani zdaleka starý. Padaly mu v dlouhých kadeřích až na ramena. Jeho tvář byla nesmírně bledá. „Pojďte dál. Ty jsi Onthar Pastevec, nemám pravdu?" řekl muž. „To jsem. Můžu se zeptat, jak se jmenuješ ty?" „Jsem Merinsaard, pán Bayarnu." Sturm zaťal ruce v pěst. Merinsaard! To jméno mu přece řekl ten přízrak v bouři! Sturm se soustředil na tu tvrdou tvář a dlouhé bílé vlasy. Z toho muže vycházel děs. Rytíř se pokusil zachytit Ontharův pohled, ale nepodařilo se mu to. Pro Onthara a jeho muže nebyly ve stanu žádné židle. Obyčejní lidé museli před velkým pánem stát. „Jsem rád, že jste se rozhodli hnát svůj dobytek právě sem," řekl Merinsaard. „Už je to pár týdnů, co jsme spotřebovali poslední zásoby čerstvého masa. Kolik krav máš?" „Asi devět set. Šest set volů, dvě stě krav a sto jalovic. Býky si nechám," řekl Onthar. Zkřížil ruce v pase a vypadal naprosto lhostejně. Velký pán vytáhl v kůži vázanou knihu a otevřel ji. Ostrým perem si do ní něco poznamenal. „Co za to budete chtít, mistře Onthare?" „Dvanáct měďáků za tele, patnáct za vola a jeden stříbrný peníz za krávu," řekl pevně Onthar. „Vysoká cena, ovšem za tak dobrá zvířata, jako jsou ta na nádvoří, celkem - 247 -
slušná." Onthar si dokonce dovolil úsměv. Merinsaard luskl prsty a ze dveří za jeho stolem vystoupili dva vojáci. Přinesli velkou truhlu a položili ji na zem před Onthara. „Vaše peníze," řekl Merinsaard. Onthar natáhl stále klidné ruce po truhle. Bylo to celé bohatství! Až se vrátí s takovou kořistí, jeho rod bude celé dny oslavovat. Zvedl víko a zase ho nechal spadnout. Truhla byla prázdná. „Co to znamená!" vykřikl. Sturm vytrhl meč z pochvy. „Svažte je!" vyštěkl Merinsaard. Ze dvou stran se do místnosti nahrnuli vojáci. „Zrada! Zrada!" Pastevci se rozprchli na všechny strany. Sturm chytil Tervy a přitáhl si ji k sobě. „Zůstaň za mnou!" nařídil jí. Jeden z vojáků zaútočil na Sturma píkou, rytíř však odrazil těžký ocelový hrot stranou. Pastevci, ozbrojení jen svými lehkými bodci, už byli mezitím téměř spoutáni. „Železná kůže!" vykřikla Tervy. „Záda!" Sturm se otočil právě včas, aby stačil uskočit před zuřivým úderem další píky. Vyrazil proti útočníkovi a bodl ho pod hrudní plát. Silně krvácející muž klesl k zemi. Tervy převalila jeho tělo a vytrhla mu z opasku malou sekyru. „Hai! Tirima!" zaječela. „Tervy, ne!" Sturm si teprve příliš pozdě všiml, že Tervy kličkuje mezi zápasícími muži směrem k Merinsaardovi. Ještě několik kroků a vyskočila na jeho zlatý stůl. Paladine, ta má ale odvahu, pomyslel si Sturm. Když se před ním objevila Tervy se sekyrkou v ruce, velký pán odstoupil od stolu, nasadil si na hlavu přilbu a zvedl ruce. Sturm na Tervy zakřičel, ať uteče, děvče se však místo toho rozmáchlo a mrštilo sekerku po muži před sebou. Malá zbraň narazila do Merinsaardovy obrněné hrudi a odrazila se od ní. Merinsaardův hluboký hlas naplnil celý stan hlasitě pronášeným zaklínadlem. Vzduch kolem Sturmova těla jako by zkameněl a jeho meč byl náhle tak těžký, že ho ani neuzvedl. Pak ho jediným tichým zábleskem zcela oslepilo příšerné bílé světlo. Sturm klesl na kolena. Nepřítelovi vojáci mu vytrhli meč z ruky a srazili ochromeného rytíře na koberci pokrytou zem. • • • Někdo tam sténal. Sturm otevřel oči a zjistil, že ještě pořád nic nevidí. Přitom neměl na očích žádnou pásku - účinky oslepujícího kouzla stále přetrvávaly. „Ach ne, já sem slepej," znovu zanaříkal ten hlas. „Přestaň," sykl Sturm. „Všichni buďte zticha. Kdo tady všechno je?" „Onthar určitě," řekl vůdce pastýřů. „Frijje taky." „Já taky." Sturm se zeptal, kdo je ten „já" „Ostimar," zněla rozmrzelá odpověď. Až na Tervy tam byli všichni. Seděli v kruhu na zemi a ruce měli za zády přivázané k tlustému dřevěnému sloupu. - 248 -
„Trefila toho chlapa sekyrou," řekl Frijje. „Vopravdu?" zeptal se Rorin. „Jo, rovnou do žaludku. Ale ani ho neškrábla." „Ticho," řekl Sturm. „To oslepující kouzlo už mizí. Začínám vidět své nohy." Během několika minut už viděli všichni. Onthar se začal svým přímým, bezprostředním způsobem omlouvat za to, že je dostal do takových nepříjemností. „Není to tvoje chyba," řekl Sturm. „Merinsaard sem už určitě nalákal i jiná stáda, když rozšířil ty pověsti, že ve Viniči je bohatý kupec." „Na co asi všecky ty krávy potřebuje?" zajímalo Frijjeho. „Přece má jenom nějakejch pár stovek lidí." „Není to jen zloděj dobytka," řekl Sturm. „Řekl bych, že obstarává jídlo pro nějakou mnohem větší armádu." „Ale jakou?" zeptal se Onthar. „No, myslím si..." Závěs se rozhrnul a dovnitř vstoupil Merinsaard. Příšernou dračí přilbu měl nasazenou na hlavě a dosáhl tím přesně takového účinku, jaký zamýšlel. „Prosím, nezabíjej nás!" kňučel Belingen. „Jsme chudí lidé! Nemůžeme zaplatit žádné výkupné!" „Ticho!" Rohatá hlava se rozhlédla po místnosti a pozorně si je všechny prohlédla. „Kterému z vás to děvče říká Železná kůže?" Nikdo nic neřekl. Merinsaard vytáhl dýku a poklepal si tupou stranou čepele o dlaň. Přešel kolem mužů, zastavil se u Belingena a položil mu hrot dýky na prsa. „Zjistit, který z vás nosí brnění, je však docela jednoduché," řekl. „Vezmu tuhle dýku a zabodnu ji každému z vás do hrudi." Merinsaard zatlačil na dýku. Belingen se zhluboka nadechl. „Nedělej to! Já ti to řeknu!" „Buď zticha, blázne!" vykřikl Onthar. Merinsaard přešel k vůdci pastevců a udeřil ho rukojetí dýky do hlavy. Onthar se zhroutil. „Jestli ještě někdo promluví, zemře," řekl Merinsaard. „Na tebe, příteli, se to ovšem nevztahuje." Belingen se upoceně usmál. „Je to ten s tím knírem! Ano, ten!" Sturm upíral oči do země. Před ním se zastavily Merinsaardovy po kolena vysoké boty. Pán Viniče přivolal stráže a několik kopiníků odřízlo Sturma od sloupu. „A toho taky," řekl Merinsaard a ukázal na Belingena. Stráže vzaly Sturma i Belingena a vydaly se s nimi přes nádvoří. „Kde je Tervy?" zeptal se nakonec Sturm. „V bezpečí," řekl jeho věznitel. „Neublížil jsem jí." „Můžeš ji zabít, můj pane, je to jenom sprostá lupička," zasípěl Belingen. Sturm po něm vrhl nenávistný pohled. Merinsaard se na Belingena ani nepodíval a stroze ho odmítl: „Má dost rozumu i odvahy, což se o tobě dá říct jen stěží." Vešli zezadu do stejné místnosti, v jaké před neznámo kolika hodinami bojovali. Tervy seděla na rohožce před stolem. Když spatřila Sturma, vyskočila na nohy. Slabé zacinkání prozradilo, že ji připoutali řetězem k noze stolu. - 249 -
„Železná kůže! Já věděla, že ty přijdeš!" vykřikla. „Tak jednoduché to zase nebude," opravil ji Merinsaard. Stráže dovedly Sturma a Belingena doprostřed místnosti a donutily je pokleknout před Merinsaardovým zlatým stolem. Pak se jim se skloněnými píkami postavily za záda, zatímco Merinsaard usedl do svého křesla. „Mám jistý problém," řekl a odložil dračí masku. „Mezi skupinou prostoduchých pastevců jsem našel mladého muže, dobrého šermíře a bojovníka, který nosí drátěnou košili a jezdí na válečném koni, který bezpochyby pochází odněkud od Granátu. A já se ptám se, proč takový člověk jezdí s dobytkem?" „Z něčeho musí žít," řekl umíněně Sturm. „Já vím, kdo to je, pane," řekl Belingen. „Ano?" Merinsaard se opřel o lokty a naklonil se přes stůl. „Jmenuje se Sturm Ostromeč. Je to rytíř." Merinsaard ani nemrkl. „Jak to víš?" „Slyšel sem, jak říká, že mu říkají Ostromeč. A taky si pamatuju, že když sem byl vo něco mladší, dobyli sme ještě s jinejma hrad jeho táty." Sturm vyskočil. „Co žes to udělal?" Jeden ze strážných ho lehce udeřil násadou kopí do podkolení a Sturm se skácel na koberec. „Rozumím. Můžeš mi říct ještě něco, co bych měl vědět?" „Hledá svého otce, ale jeho otec je mrtvěj. Byl sem s těma, co se dostali do vnitřku pevnosti. Zapálili sme celej ten palác a všichni ti rytíři pěkně seskákali z hradeb. Ten voheň se jim vůbec nelíbil." Sturmova tvář zbledla. Belingen se jen potěšené ušklíbl. „Děkuji ti - jak se vlastně jmenuješ?" „Belingen, pane. Tvůj oddaný sluha." „Správně." Merinsaard kývl hlavou a voják stojící za Belingenem zvedl svou píku. Zručně s ní máchl a Belingenova užaslá hlava spadla na zem. Dokutálela se až k Tervyiným nohám a děvče ji s odplivnutím odkoplo pryč. „Chu jest!" Sturm to ani nepotřeboval překládat. Se znechucením a zároveň s lítostí se na sťatou hlavu zamračil. Belingen sice možná byl bezcenný hlupák, zároveň mu ale mohl říct něco víc o jeho otci. „Odneste ty zbytky," rozkázal Merinsaard. Dva vojáci vytáhli tělo ze stanu. „Člověk, který tak lehce zradí své přátele, se nemůže hodit nikomu," řekl pán Viniče a vstal. „Takže ty jsi Sturm Ostromeč, z rodu Ostromečů?" „Jsem," řekl vzdorovitě Sturm. Merinsaard znovu kývl a vojáci přinesli židli, aby se mohl Sturm posadit. Pak odešli a zanechali Sturma a Tervy o samotě se svým velitelem. „Byl bych velmi rád, kdyby ses připojil k mým oddílům," řekl Merinsaard. „Mladého vycvičeného bojovníka, jako jsi ty, bych skutečně potřeboval. Z těch lotrů, kteří ke mně přicházejí, jich až příliš mnoho není o nic lepších než ten, kterého jsem právě nechal o hlavu zkrátit." Složil si ruce na plochém břiše a podíval se Sturmovi do očí. „Zanedlouho bys mohl velet vybraným jednotkám, pěším i jízdním. Co na to říkáš?" Krev na podlaze ještě nestačila zaschnout, a tak si Sturm svou odpověď dobře - 250 -
promyslel. „Ještě nikdy jsem nebojoval jako žoldnéř," řekl dvojznačně. Ukázal na Tervy a řekl: „Pustíš to děvče?" „Když se bude chovat slušně." Merinsaard položil na stůl klíč. Sturm ho zvedl a odemkl pouta, která svírala Tervyin štíhlý kotník. „Než se k něčemu zavážu, smím se tě na něco zeptat?" řekl Sturm. Merinsaard souhlasně pokýval hlavou. „Komu bych se v této armádě zodpovídal?" „Mně a nikomu jinému." „A od koho přijímáš své rozkazy ty?" „Vrchní velitel jsem já!" zaburácel Merinsaard. Sturm se úkosem podíval na Tervy. Řetěz jí ležel u nohou a Tervy právě přejížděla prsty po hrubě kovaných poutech. „Nevěřím ti," řekl klidně Sturm. Merinsaard vyskočil. „Čeho se to opovažuješ?" „Nejvyšší velitelé nesedávají ve stanech ve zbořených pevnostech a nekradou dobytek jako zbabělí lupiči," řekl Sturm. Merinsaardova tvář zfialověla hněvem. Sturma napadlo, že možná zašel příliš daleko. Nenařídí Merinsaard jejich okamžitou popravu? Ne, mužova tvář opět zbledla a Merinsaard se zase opřel o stůl. „Na to, že jsi tak mladý, jsi docela chytrý," řekl nakonec. „Dostal jsem za úkol shromažďovat zbraně a jídlo pro velkou armádu, která zanedlouho zaútočí na severní Ansalon. Je to úkol, který na sebe beru s naprostou oddaností. A pokud jde o tu, která mi poroučí..." Merinsaard se na chvíli odmlčel, protože věděl, jak důležitou věc vlastně prozrazuje. „Nechává veškeré světské záležitosti plně v mé moci." „Chápu," řekl Sturm. Co teď? „Za jakých podmínek bych u tebe měl sloužit?" „Podmínek? Smlouvu s tebou uzavřít nemohu, pokud je to tedy to, co myslíš. Ale pamatuj si toto, pane Ostromeči: spoj se s námi a všechna moc i sláva bude tvá. Budeš velet mužům a dobudeš mnoha vítězství. Mezi svými lidmi budeš králem." Merinsaard se posadil. Sturm se podíval po Tervy, která se otočila k bělovlasému válečníkovi zády. Jejich oči se setkaly a Tervy nepatrně přikývla. Merinsaard vypadal netrpělivě, a tak se Sturm obrátil a řekl: „Moje odpověď je tato..." Válečník se k němu naklonil. „Teď!" Tervy vyskočila a zatáhla za řetěz tak silně, jak jen dovedla. Skládací noha stolu se vysmekla a těžká deska spadla na Merinsaardovy nohy. Sturm přeskočil přes spadlý stůl, srazil Merinsaarda k zemi a přidržel mu ruce u koberce. Tentokrát se žádné oslepující kouzlo konat nebude. Tervy sebrala ze země lesklou přilbu a připlížila se za zápasící muže. Praštila Merinsaarda přes hlavu a obrovitý válečník zavyl pod Sturmovýma rukama bolestí. Tervy udeřila znovu a ještě jednou. „To stačí," řekl Sturm. „Už je v bezvědomí." „Zabijeme ho?" zeptala se Tervy. „U všech bohů, ty jsi ale krvežíznivé dítě! Ne, nezabijeme ho. Nejsme vrahové." Při pohledu na nehybného Merinsaarda Sturma napadla velmi nebezpečná myšlenka. „Pomoz mi sundat jeho brnění." „Ty mu stáhneš kůži!" řekla Tervy. Sturm jenom obrátil oči v sloup a rychle se dal do rozvazování řemínků na válečníkově brnění. - 251 -
• • • Pan Merinsaard rozhrnul silnou paží závěs. Stráže v chodbě ztuhly v pozoru. Příšerná maska Dračího Velmistra se otočila směrem k nim. „Znehybnil jsem toho Ostromeče," řekl. „Zůstane tady, dokud se nevrátím. A než se vrátím, nesmí do té místnosti nikdo vstoupit, rozuměli jste? Jestli to někdo udělá, ochromující kouzlo zmizí! Je to jasné?" „Ano, pane!" zařvali sborově strážci. „Dobrá." Merinsaard se obrátil k Tervy. „Jdeme, zlato." Tervy se vydala k němu. Vypadala uboze a zkroušeně. Ke kotníkům měla těžkými železnými okovy připoutaný tlustý řetěz. „Až mi prokážeš svou oddanost, sejmu ti je," řekl vznešeně Merinsaard. „Ó díky, veliký pane!" řekla Tervy. Maskovaný muž šel dál a děvče se drželo půl kroku za ním. Jakmile se dostali z doslechu stráží, Sturm tiše řekl: „To bylo docela dobré." „Ó díky, veliký pane!" „Už můžeš přestat." Ve spleti hedvábných stěn Sturm našel závěs, zakrývající vchod do místnosti, kde byl Onthar a jeho muži. Vpadl dovnitř. Onthar zvedl ještě napůl omráčenou hlavu, a když spatřil dračí masku, objevila se na jeho obličeji nenávist smíšená se strachem. „Co bude teď?" zeptal se. „Pustím vás," řekl klidně Sturm. Podal Merinsaardovu dýku Tervy, která se rychle dala do osvobozování užaslých pastevců. „Kde jsou Sturm a Belingen?" zeptal se Frijje. „Belingen zradil svou čest, a proto zemřel." Sturm sundal dračí masku. „Ovšem Sturm je s vámi." Sturm pastevcům jen stěží zabránil, aby nezačali jásat. Dokonce i obvykle tak mlčenlivý Onthar se usmíval a plácal ho po zádech. „Není čas na slavení," řekl rychle Sturm. „Musíte rychle na koně a ještě rychleji pryč odtud." „Ty s náma nejedeš?" zeptal se Rorin. „Nejde to. Musím jet dál na sever. Kromě toho vaše jediná naděje spočívá vtom, že se Merinsaard bude chtít pomstít na mně a nebude vás chtít všechny znovu chytit." Pastevci si rychle uvědomili, co to znamená. Onthar vzal Sturma za ruce. „Stačí říct, Železná kůže, a my budem klidně bojovat i s celou armádou Dračí královny." „To se vám může docela dobře splnit," řekl zasmušile Sturm. „Běžte. Varujte před Merinsaardem všechny své lidi a řekněte jim, ať mu nikdo nevodí krávy a ovce a ať mu také nedávají žádné jiné zásoby. Dostalo by se jim stejné odměny jako vám." „Rozhlásím to po celých pláních," zapřísahal se Onthar. „Merinsaard už od nás nedostane ani hubenou slepici. - 252 -
Pastevci posbírali svá nepočetná zavazadla a vydali se k východu. „Ještě bych od vás chtěl něco," zastavil je Sturm. „Co?" zeptal se Onthar. Sturm chvíli mlčel. „Chtěl bych, abyste vzali Tervy s sebou." „Ne!" řekla hodně nahlas. „Zůstanu s tebou!" „To nesmíš. Budu muset cestovat rychle a nalehko, a pro tebe by to bylo příliš nebezpečné," řekl vážně Sturm. „Ale pro mě to nebylo skoro nic ani tam u něho, když sem ho bouchla tou sekerou a hodila na něho ten stůl!" Sturm položil děvčeti ruku na rameno. „Tervy, jsi statečnější než deset mužů dohromady, ale tam bude proti mně stát mnohem víc než jen meče nebo šípy. Všude kolem je v této zemi mocná zlá magie, a v příštích několika dnech možná její tíha dopadne právě na mě." Její rty se zachvěly. „Mně je to jedno." „Ale mně ne. Jsi milé děvče, Tervy. Zasloužíš si dlouhý a šťastný život." Sturm se otočil k Frijjemu. „Postaráš se o ní?" Pastevec byl stále ještě zcela vyvedený z míry tím, že Tervy porazila velkého Merinsaarda, a tak jen zabručel: „Řek bych, že se nakonec bude starat vo mě." Tím to bylo dohodnuto, i když se to přece jen neobešlo bez slz. Sturm na chvíli zaváhal, pak políbil Tervy na ušpiněné čelo a poslal ji s pastevci pryč. Lítost, kterou přitom cítil, bolela jako otevřená rána, Sturm však věděl, že v příštích několika dnech bude i jeho vlastní naděje na přežití jen velmi malá. Když se Onthar a jeho muži objevili před strážemi, ozbrojenci zpozorněli. Sturm jim s tváří zakrytou maskou nařídil, aby nechali pastevce projít. „Ti muži se vrátí s dalším stádem," zahřměl. Stráže přivedly pastevcům jejich koníky a Onthar a jeho muži nasedli. Frijje si za sebe vytrhl Tervy. „Další stádo přivedete na to stejné místo," řekl hlasitě Sturm. „Ano, můj pane," odvětil Onthar. „Tisíc hlav. Slibuji." Pak Onthar obrátil svého koně na jih a kopl ho do zaprášeného boku. Odcválal pryč a ostatní ho následovali. Poslední jeli Frijje a Tervy. Děvče se ohlíželo, dokud jí Sturm nezmizel z dohledu. Rytíř si všiml, že Tervy tiskne k hrudi ruku zaťatou v pěst. Musela se hodně přemáhat, aby mu nezamávala. Rytíř složil ruce za zády a vykročil hlavní chodbou. Tvářil se přitom jako generál na přehlídce. Nahlédl do několika místností, až konečně našel, co hledal - Merinsaardův šatník. Rychle ze sebe shodil brnění. Merinsaard byl o něco tlustší než Sturm, jinak ale byli přibližně stejné postavy. Rytíř si oblékl vlněnou tuniku, šátek a rukavice. Na pláni sice bylo teplo, ve větších výškách ale muselo být v noci hodně zima. Sturm si ponechal na hlavě dračí masku a přes ramena si přehodil dlouhý plášť. Kápě dobře skryla jeho tmavé vlasy. Na to, aby našel meč, který mu vzali, už nebyl čas, a tak si ‚vypůjčil‘ jeden Merinsaardův. Tas by na mě byl hrdý, pomyslel si neradostně Sturm. Zbraň měla jednoduchý jílec a byla zdobená leštěným stříbrem. Patřila k ní ještě pochva z černé kůže. Sturm si připjal opasek pod plášť. U východu ze stanu se rozkřikl: „Mého koně!" Jakýsi voják doběhl k uvázaným - 253 -
zvířatům a vrátil se s nádherným bílým hřebcem. „Ranhojič říká, že ty obklady Mai-tatovi kopyto zase zahojily," udýchaně ze sebe vyrazil voják. „Prosí vás, abyste ho ušetřil." Proč ne? „Dávám mu život," řekl Sturm. Doufal, že to znělo dostatečně zpupně. Položil nohu do třmene a vyšvihl se na hřebce. Horkokrevný kůň se napůl vzepjal, opsal tělem půlkruh a vojáci rychle ustoupili. Sturm otevřel ústa, aby svůj odchod vysvětlil, pak si ale uvědomil, že Merinsaard by pravděpodobně nic takového neudělal. „Do rána se vrátím," řekl. „Stráže stavět jako obvykle?" zeptal se ten, co přivedl koně. „Ano." Sturm přitáhl uzdu, aby nervózního koně uklidnil. „Jestli se něco stane, propadneš hrdlem!" Lehce pobídl koně a vyrazil na sever, směrem k hradu Ostromeči. Na chvíli zalitoval, že nemá čas na to, aby vyplašil dobytek ve staré pevnosti, na takového zbytečnosti však neměl ani vteřinu. V tu chvíli, kdy se opravdový Merinsaard probudí a dostane se z pout, začne hon na Sturma Ostromeče.
- 254 -
40 Tajemství hradu Ostromeče MAI-TAT BYL STEJNÉ RYCHLÝ JAKO Nádherný a temná masa Viniče se brzy ztratila pod jižním obzorem. Sturm zamířil podle hvězd na severozápad. Přímo na sever ležel jeden přítok Viniče a na západ Verkhaské kopce. Na úrodné rovině mezi nimi stále hrad Ostromeč. Kopyta bílého hřebce bušila do pláně. Sturm několikrát zastavil jeho zběsilý let a naslouchal, jestli neuslyší zvuky pronásledování. Až na cvrkot cvrčků, ozývající se z vysoké trávy, však byla pláň tichá. Několik hodin před úsvitem Sturm znovu zpomalil. Dojížděl k jakési nezřetelně se rýsující zřícenině. Byla to stará chýše, vedle které stál milník, nyní napůl zničený. Na jeho zbytku však byla ještě rozeznatelná spodní polovina šlechtického erbu - okvětní lístky růže, slunce a meč. Ostromeč. Sturm dorazil na jižní hranici země svého rodu. Zamlaskal jazykem a kůň se znovu rozběhl. Pole za milníkem, která si Sturm pamatoval jako krásné sady a žírné pastviny, byly zarostlé býlím a zcela zplanělé. Z úhledných řad jabloní a hrušní zbyly už jen pouhé houštiny a cesta mezi sady zarostla divokým vínem. Sturm jel dál s pevně stisknutými rty a čas od času strhával koně stranou, aby se vyhnul pokleslým větvím stromů. Pamatoval si, že velký sad protíná uprostřed potok, a tak to bylo i nyní. Zavedl Mai-tata do mělké bystřiny, která asi míli daleko obtékala základy zdí hradu Ostromeče. Mai-tat se rozběhl chladnou vodou. Východ pomalu zlátl, když se nad korunami stromů objevily šedé hradby. Sturmovi se stáhlo hrdlo, když spatřil známé obrysy věží a cimbuří, nebyly však úplně stejné jako tehdy, když je viděl naposledy. Zdi pokrýval hustý břečťan, mnoho kamenů spadalo z hřebenů hradby do příkopu a věže se otevíraly nebi vrcholy beze střech, spálených před lety nájezdníky. „Jeď," řekl Sturm koni a lehce ho pobídl patami. Mai-tat klusal dál potokem a při každém kroku mu od nohou vyletovaly fontány vody. Pak vylezl na západní straně na břeh a prodral se živými ploty. Hlavní brána hradu byla na západní straně. Sturm dojel po trávou zarostlém dláždění k bráně. Zdi před ním, stíněné před vycházejícím sluncem, byly černé jako uhel. Úzký hradní příkop byl nyní už jen mělkou bahnitou prohlubní - bez přehrady na potoce se v něm voda neudržela. Když dojel na most, Sturm zpomalil. V duchu znovu zaslechl Belingenovy kruté poznámky o rytířích, skákajících do příkopu. Ten však byl jen temným, smrdutým močálem. Brána zmizela. Zůstaly jen zčernalé závěsy, připevněné ke kamenným zdím na stopu dlouhými hřeby. Nádvoří bylo plné spadaného listí a zčernalého dřeva. Sturm se podíval na hradní palác, tyčící se přímo před ním. Zírala na něj prázdná okna a na jejich rámech byly černé stopy po zuřících plamenech. Sturmovi se chtělo vykřiknout Otče! Otče! Vrátil jsem se domů! Nikdo by ho však neslyšel. Snad jen duchové. Nádvoří hradu nedávno sloužilo jako ohrada pro dobytek. Sturm na něm našel množství otisků kravských kopyt a uvědomil si, že Merinsaardův tábor ve Viniči - 255 -
nebyl tím jediným místem, kde nepřátelé shromažďovali zásoby pro své armády. V duši se mu rozlil hluboký hněv, když pomyslel na ten tak nízký účel, ke kterému nyní sloužily posvátné zdi hradu Ostromeče. Sturm objel roh paláce a vjel na severní nádvoří. V jeho zdi byla ta malá zadní brána, kterou on a jeho matka uprchlí toho dne, kdy Sturm naposledy spatřil svého otce. Znovu viděl, jak jeho otec naposledy objímá jeho matku a kolem nich padá sníh. Z chladu toho rozloučení se paní Ilys nikdy nevzpamatovala. Až do konce života zůstala chladná, přísná a zahořklá. Pak Sturm spatřil to tělo. Seskočil z koně a vzal Mai-tata za uzdu. Došel k tělu, ležícímu tváří v listí, a obrátil ho na záda. Byl to muž, a. nebyl mrtev dlouho - snad den nebo dva. Někdo ho zezadu čistě probodl. Mrtvý svíral v pěsti plátěný vak. Sturm rozevřel ztuhlé prsty, otevřel vak a zjistil, že je v něm celé bohatství - stříbrné mince, hrubě zpracované klenoty a několik polodrahokamů. Ať už toho muže zabil kdokoli, neudělal to z touhy po majetku. Podle dýky a paklíče, které měl mrtvý u sebe, se naopak dalo soudit, že on sám byl zlodějem. Sturm šel dál. Narazil na zbytky táborového ohně a nějakých přikrývek. Celé tábořiště bylo rozházené a rozbité. Pod modrou koňskou přikrývkou našel další tělo. I tento muž zemřel ranou mečem. Kolem něj byly poházené různé předměty, které se obvykle povalují po táboře - měděná pánev, hliněné hrnce, měchy na vodu, a navíc ještě několik stříbrných mincí a štůček jemného hedvábí. To se ti lupiči pohádali o kořist? Ale proč tedy vítěz všechno neodnesl? Nedaleko od Sturma ve zdi zel temný otvor otevřených dveří. Vede do kuchyní, pomyslel si Sturm. Vzal zlomenou stanovou tyč, zarazil ji do země a uvázal k ní Mai-tata. Do rozbitého paláce svítilo slunce, mnoho sálů se však ještě stále ztrácelo v naprosté temnotě. Sturm se vrátil k lupičskému tábořišti a z kusu dřeva a několika hadrů si vyrobil pochodeň. Jak pracoval, zaslechl ve dveřích jakýsi šramot. Bleskurychle se otočil, meč v ruce. Nic tam nebylo. Ti mrtví zcela změnili Sturmův pohled na hrad. Do té doby si myslel, že to bude jen smutná prohlídka jeho starého domova, při které se pokusí najít něco, co by vrhlo trochu světla na osud jeho otce. Nyní se však nad starými kameny vznášelo něco mnohem pochmurnějšího. Před slídícími prsty zla si nebylo jisté žádné místo, dokonce ani někdejší pevnost Solamnijského rytíře ne. Kuchyně byly zcela prázdné - vyplenili je už před mnoha lety. Nezbyly v nich ani šamotové cihly a kozlíky v krbu. Všechny trámy a zárubně byly ověšené tlustými závěsy z pavučin. Sturm vešel do velké síně, kde jeho otec často obědval s tak vznešenými pány, jako byli Guntar Uth Wistan, Dorman Kladivo nebo Drustan Sparfeld z Granátu. Velký dubový stůl byl pryč a mosazné držáky pochodní byly vyrvány ze zdí. Přední stěnu krbu, ve které byl kdysi vytesaný znak růže, někdo úmyslně rozbil. Znovu se ozval ten zvuk! Sturm si byl jistý, že to jsou kroky. „Kdo jsi? Vyjdi ven a ukaž se!" Rytíř mávl pochodní ke klenutému stropu. Na kamenných obloucích visely celé kolonie netopýrů. Znechucený Sturm přešel napříč síní a zamířil ke schodištím. Jedno vedlo do soukromých komnat vládců hradu, druhé do sklepení. - 256 -
Sturm položil nohu na první ze schodů, vedoucích vzhůru. „Buď vítán..." zašeptal jakýsi hlas. Sturm ztuhl a cítil, jak se mu pod kápí ježí vlasy. „Kdo je tam?" zvolal. „Tudy..." Hlas přicházel zezdola. Sturm vzal do jedné ruky meč a do druhé pochodeň a začal sestupovat do sklepem. Bylo tam velmi chladno. Plamen pochodně se neklidně zmítal ve větru, vanoucím schodištěm. Chodba se rozdvojovala, sledujíc základy prastaré pevnosti, na které byl hrad Ostromeč vystavěn. „Kudy?" zeptal se neohroženě Sturm. „Tudy..." zašeptal hlas. Zněl podivně známě, utichaje v temné síni jako poslední vzdech umírajícího. Sturm se vydal nalevo, tam, odkud hlas přicházel. Ještě neušel ani padesát kroků, když narazil na třetího mrtvého. Tento muž byl jiný - nebyl to lupič. Byl starší než oba předchozí mrtví, vousy měl dlouho nestříhané a tvář ošlehanou větrem a sluncem. Pravou ruku měl podivně ohnutou a položenou na hlavě, přičemž prstem ukazoval k zemi. Sturm se zadíval do té tváře. Byla mu povědomá - náhle poznal Brena, jednoho z otcových věrných družiníků. Jestli tam ale byl Bren, mohl Sturmův otec být daleko? „Na co to ukazuješ, starý brachu?" zeptal se Sturm mrtvého. Rozepjal mu kabát, aby se přesvědčil, zda neskrývá nějaký klíč k osudu jeho otce. Když Brenovi rozepjal spony na hrudi, mužova pravá ruka sklouzla z jeho hlavy a zastavila se tak, že ukazovala přímo vzhůru. Sturm zvedl pochodeň. Nad ním byl jen železný nástěnný svícen... ...který byl podivně pokřivený. Sturm si ho prohlédl o něco pozorněji a všiml si, že na zdi je vyrytá mělká rýha. Svícen se někdy musel otočit a tu rýhu vyrýt. Sturm vzal za spodní část svícnu a zatlačil na něj. Svícen se otočil a sledoval přitom rýhu, vyrytou v kameni. Podlaha se zachvěla a tunel naplnil dunivý lomoz. Kus podlahy přímo před Sturmem se zvedl a odhalil pod sebou tmavý prostor. Přestože žil na hradě tolik let, Sturm neměl o takové tajné komnatě ani nejmenší tušení. „Běž dolů... Běž dolů..." zasípěl ten přízračný hlas. Sturm poprvé ucítil, že tím hlasem skutečně někdo promlouvá. Prudce se otočil a spatřil přízrak přímo před sebou. Byla to nezřetelná červená postava, oblečená v něčem, co vypadalo jako kožešiny. Sturm zvedl pochodeň a vykročil k přízraku. Tvář nebyl s to rozeznat, zahlédl však dlouhý tmavý knír. Byl to ten muž, kterého viděl v té bouři! „Ukaž se!" vykřikl a vrazil pochodeň do fantómovy tváře. Byla to jeho vlastní tvář. Sturm upustil pochodeň. „Velký Paladine!" vypravil ze sebe a o krok ustoupil. Noha mu sklouzla po prvním ze schodů, vedoucích do tajné komnaty. „Co to znamená?" „Jdi dolů..." opakoval přízračný Sturm. Rty se mu nehýbaly, hlas však promlouval jasně a srozumitelně. „Jdi..." „Proč jsi tady?" zeptal se Sturm a třesoucíma se rukama sáhl po pochodni. „Odkud jsi přišel?" „Zdaleka..." - 257 -
Sturmovy oči se rozšířily úžasem. Přízrak ho znovu vybídl, aby sestoupil do tajné komnaty. „Půjdu tam," ujistil ho Sturm. „Půjdu tam." Když to dořekl, rudá postava zmizela. Obrátil se ke schodům, mimo kruh rudého světla, vrhaného pochodní, však neviděl zhola nic. Zhluboka vydechl a vydal se po schodech. V tajné komnatě bylo chladno a Sturm byl rád, že má na sobě Merinsaardovu těžkou tuniku. Na konci schodiště, asi osm stop pod úrovní chodby, našel další dvě mrtvá těla. Nebylo na nich ani stopy po nějakém zranění, jejich tváře však výmluvně prozrazovaly, jak ti lidé sešli ze světa. Padací dveře je uvěznily ve sklepení a muži se za několik hodin udusili. Sturm odtrhl oči od mrtvých lupičů. Světlo jeho pochodně se zalesklo na něčem kovovém. Sturm vešel do neproniknutelné temnoty. Od úst a nosu mu stoupala pára. Náhle záře pochodně dopadla na lesklé ocelové brnění. Sturm ztěžka polkl. Hrdlo se stáhlo tak, že se téměř dusil. Natáhl třesoucí se ruku a oprášil zdobenou ocel. Bylo to ono. Bylo to jeho. Sturm našel brnění, které kdysi patřilo jeho otci. Byl tam hrudní i zádový pancíř, pláty kryjící ruce, holenní brnění i přilba. Všechno bylo zdobené symbolem růže. Přilba měla na čele dlouhé rohy a Sturmova vlastní přilba, stále ještě poznamenaná úderem Rapaldovy sekyry, proti ní vypadala jako laciná napodobenina. Brnění viselo na dřevěném rámu. Sturm přejel prsty po té nádheře a pod hrudním pancířem ucítil jemné, chladné kroužky kroužkového brnění. Od pasu brnění visela šarlatová stuha a na ní list zažloutlého pergamenu. Na pergamenu stála jen tři slova, napsaná pevnou rukou Angriffa Ostromeče: Pro mého syna. Sturmovu duši v tu chvíli naplnila taková radost, že rytíř sotva dýchal. Smrtelná schránka toho člověka mohla zeslábnout a zemřít, nesmrtelné ctnosti, které pana Ostromeče učinily vůdcem armád a Solamnijským rytířem, však byly navěky uložené v nezničitelné oceli. Sturm cítil, že smysl jeho života byl způli naplněn. Zbývalo jen zjistit, co se stalo s jeho otcem. Odhodil Merinsaardovy šaty a nedbaje všudypřítomného prachu si začal oblékat brnění. Padlo mu dobře, téměř dokonale. Jen v ramenou mu bylo trochu velké, do toho však Sturm ještě mohl dorůst. Upevnil si na nohou holenní brnění a vzal ze stojanu hrudní pancíř. Pod ním, zavěšený za jílec na dřevěném kolíku, visel meč. Ocel jeho čepele byla tak čistá a lesklá, jako když vyšla z kovářské výhně. Dlouhý jílec byl omotaný tlustým drátem, aby ho bylo možné pevně držet i tehdy, když byl zbrocený krví. Oválná hruška jílce byla opět zdobená vyrytým symbolem růže. Sturm už to nemohl snést. Cítil, jak mu po tvářích tečou slzy, ani se však nepohnul, aby si je setřel. Tak jako teď neplakal od doby, kdy před dvanácti lety opustil svého otce. Meč snadno sklouzl ze závěsu. Byl dokonale vyvážený, a když ho Sturm pevně sevřel, měl pocit, že byl vyroben přímo pro něj. Vytáhl z pochvy Merinsaardův stříbrný meč a hodil ho na zem. Pak si do černé pochvy zastrčil meč svého otce a rychle si přetáhl přes hlavu hrudní a zádový pancíř. Ještě dopínal spony v podpaží, - 258 -
když uslyšel podivné hučení. Merinsaardův meč se náhle rozzářil. Hučení vycházelo přímo z jeho čepele. Sturm shodil na zářící meč těžký stojan a pak jen s ústy dokořán zíral, jak meč bez námahy vyklouzl zpod stojanu a vznesl se do vzduchu. Pak se vydal směrem ke schodům. Sturm spěšně sáhl po otcově přilbě a vyrazil za ním. Stříbrný meč zamířil nahoru, ven z komnaty. Vznášející se zbraň pak bez zaváhání proplula velkou síní a zničenou kuchyní a proletěla dveřmi. Před nimi nehybně stál Mai-tat, podobný v tu chvíli alabastrové soše. Nervózní hřebec ještě nikdy nebyl tak klidný. Meč letěl dál, hrot namířený na hřebce. Lehce se jím dotkl jeho krku a pak zvíře pomalu obeplul kolem dokola. Zář meče koně celého pohltila. Hřebec se začal pod náporem světla kroutit a svíjet. Sturm vykročil k němu, rozhodnutý ukončit jeho utrpení, příšerný žár vycházející z meče ho však rychle zastavil. Záře už byla téměř nesnesitelná, tak byla jasná. Náhle se zablesklo a zaduněl hrom. Nějaká mocná síla vrhla Sturma proti zdi a vyrazila mu dech. Nádvoří naplnil drsný smích. Sturmovi se zježily vlasy na hlavě. Rozkašlal se a protřel si oči. Tam, kde předtím stál Mai-tat, stál nyní Merinsaard. Byl v plné zbroji a oči mu žhnuly vztekem. „Buď zdráv, Ostromeči! Tak tohle je ten poklad, pro který jsi cestoval tak daleko? Stojí za to pro něj zemřít?" Sturm o krok ucouvl. Z Merinsaardova náhlého zjevení mu v hlavě hučelo tak, že málem neviděl na oči. Pak ale znovu našel půdu pod nohama a řekl: „To, co nám připomíná slavnou minulost, má vždycky svou hodnotu. Ale nemyslím si, že by měl právě teď zemřít." Sturm zvedl otcův meč. Merinsaard několikrát zakroužil svým mečem ve vzduchu, proti Sturmovi však nevykročil. Místo toho natáhl ruku se stříbrným mečem a zvolal: „Ty pošetilý blázne, vždyť ty ani netušíš, co jsi odnesl z mého tábora! Tento meč je klíčem ke všem temným rovinám bytí! Je to Vůdce, klíč k veškeré moci! Dovolil jsem ti uprchnout, mizerný červe - už pět vteřin poté, co jsi mě opustil, svázaného a v bezvědomí, jsem byl volný a jen jsem uvažoval o tom, jak tě nejlépe sledovat. To, že jsi se vydával za mne a já jsem tě oplátkou v mé zvířecí podobě donesl až sem, bylo nakonec docela účinné a pohodlné." Sturma udeřil do tváře závan horkého, nepřirozeného větru. „Škoda, že jsi nezůstal koněm!" řekl směle. „Alespoň jsi byl užitečným tvorem!" Z Vůdcovy špice vyletěla bílá ohnivá koule. Vznesla se ke střeše paláce a vybuchla tam. Na všechny strany se rozletěly kusy rozbitého kamení. Sturm ustoupil do kuchyně - na místo, kde stál, se snesl příval trosek. Merinsaard se rozesmál. „Utíkej, ubožáku! Teprve teď jsi poznal, s kým sis to zahrával!" Merinsaard s rachotem prošel zdí. Mával nad hlavou svým stříbrným mečem, za kterým zůstávaly obrovské oblouky žhavého světla. Sturm ustoupil do velké síně. Právě včas - za jeho zády proletěl syčící ohnivý jazyk, který vyryl v kamenné podlaze žhavou brázdu plnou roztaveného kamene. Merinsaard si s ním jen pohrával. Kdyby chtěl, mohl by Sturmovi shodit celý hrad na hlavu. - 259 -
Sturm se chtěl zastavit a bojovat, chtěl to však udělat až tam, kde se sám rozhodne. Nahoře na hradbách nebylo nic, co by na něj Merinsaard mohl svrhnout, a tak rytíř vedl šíleného válečníka do patra a pak úzkou chodbou, kde kdysi bývala jeho ložnice. Právě ve chvíli, kdy Sturm z chodby odbočil, objevil se v ní Merinsaard. Z mágových rukou vyletěl bílý plamen, proletěl chodbou a prorazil dvě stopy tlustou zeď na jejím konci. Sturm běžel dál, proběhl druhým a třetím patrem a vylezl na střechu. „Vrať se, mladý pane Ostromeči! Navěky přede mnou utíkat nebudeš!" posmíval se mu Merinsaard. Celý hrad pohltilo mračno zla a hněvu. Sturm došel ke kusu zdi, ze kterého zůstaly jen tlusté trámy, přehoupl se přes ně a doufal, že trámy mnohem těžšího Merinsaarda zastaví. Přikrčil se za hromadou trosek zřícené věže a chystal se k útoku. Když Merinsaard došel ke spálenému místu, složil ruce na prsou a zamumlal jakýmsi prastarým, hrdelním jazykem krátké zaklínadlo. Ze spáleniště se zvedla oblaka černého dýmu a vytvořila most, po kterém Merinsaard přešel na druhou stranu. Zběsile se přitom smál. Sturm v posledním zoufalém pokusu čaroděje zastavit přelezl přes vysokou, polozbořenou zeď, Vůdce se však mihl vzduchem, obrovské kameny se zřítily a proměnily se v prach. „Kam utečeš teď?" zachechtal se Merinsaard. „Dochází ti hrad, Ostromeči! Svého otce bys zklamal - byl to opravdový válečník, desetkrát silnější než to, co jsi ty. Moji muži ho potom, co vyplenili hrad, pronásledovali ještě celé měsíce. A on jim přesto všem unikl, i leereažským Stopařům." „Co pro tebe vlastně znamenal?" vykřikl Sturm. „Proč jsi usiloval o jeho smrt?" „Byl to rytíř a navíc skvělý válečník. Má paní nemohla připustit, aby žil - dobytí Ansalonu by pro nás bylo o hodně obtížnější." Ze špice stříbrného meče vyšlehl další záblesk a uťal vrchol rozbité věže. „Jaká je to ironie, že budeš muset zemřít v jeho brnění! Má Královna bude slavit další triumf!" Má pravdu, pomyslel si Sturm. Došel mi hrad a nejsem tím, kým byl můj otec. Cestu mu zahradila kulatá zeď věže. Sturm zvedl hlavu. Nahoru se nedostane zbývá cesta dolů. Kolem jeho nohou začaly vybuchovat drobné kapky ohně. Sturm uskočil a dostal se nebezpečně blízko k okraji. „Tak skoč, chlapče, proč neskáčeš? Bude to mnohem příjemnější než smrt, kterou jsem ti přichystal," řekl Merinsaard a už byl snad jen pět kroků od Sturma. Sturm se podíval dolů. Byl by to dlouhý, velmi dlouhý pád. „Udělej ten krok. Skoč. Za okamžik bude po všem," zasyčel čaroděj. Už neměl naději. Toto byl konec. Sturm už nikdy neměl spatřit své přátele, a ani nikdy nezjistí, jaký osud potkal jeho otce. Už si mohl vybrat jen způsob, jakým zemře. Jen jediný krok, a přijde věčné zapomnění. Copak nechce každý zemřít lehce a bez bolesti, když se jeho čas naplní? Ale ty nejsi ten každý! křičela jeho duše. Jsi syn a vnuk Solamnijských rytířů! křičela na něj. To vědomí mu pomohlo zapudit ledový strach, který mu sevřel srdce. Narovnal ramena a postavil se čele k Merinsaardovi. Meč Ostromečů namířil na mágovo srdce. „Tvá zlá slova nevyslyším," řekl Sturm. „Říkáš, že jsi válečník a - 260 -
velký pán, bojuj tedy se mnou, a uvidíme, kdo z toho boje vyjde se ctí.“ Merinsaard se široce usmál a odhalil své bílé zuby. Vůdcova bílá záře pohasla a Sturm se postavil do soubojového postoje. Čaroděj napřáhl meč proti Sturmovi a z hrotu stříbrné zbraně vyrazil bez jediného varování ohnivý záblesk. Plameny udeřily Sturma do hrudi a odhodily ho na zeď věže. „Jak vidíš, nejsem čestný člověk," řekl Merinsaard. Zvedl Vůdce, aby rytíři zasadil poslední smrtící úder, a jeho oči se nesmírně rozšířily a byly najednou celé bílé. Sturm chvějící se rukou zoufale pozvedl otcův meč. Merinsaard ze sebe náhle vydal podivný zvuk, jako by se dusil, a dovrávoral k cimbuří. Sturm s úžasem spatřil, že mu ze zad trčí šíp. Několik desítek kroků za Merinsaardem stála tmavá postava, rýsující se proti modrému nebi, a v rukou držela luk. Sturm s námahou vstal. Merinsaard sevřel rukama v železných rukavicích okraj cimbuří, železo však nenašlo oporu a mág se zřítil na nádvoří. Ozval se zoufalý výkřik, těžké zadunění a zařinčení ocelového brnění a pak nastalo ticho. Sturm se rozběhl ke schodišti. Záhadného lučištníka nikde neviděl. Merinsaard byl mrtev a jeho nevidoucí oči zíraly na mechem obrostlé kameny dláždění. Vůdce ležel kousek od jeho nehybných prstů. Přímo před Sturmovýma očima vzplanul a s hlasitým prasknutím zmizel. Sturm zavrávoral a opřel se o zeď paláce. Zatímco se pokoušel pochopit, co se vlastně stalo, do dláždění u jeho nohou udeřil další šíp. Na jeho konci se chvěla šedá husí pera. Sturm se otočil a spatřil neznámého lučištníka na hřebenu hradební zdi. Lučištník ho pozdravil zvednutím ruky, ustoupil do prázdné strážní věže a zmizel. Sturm se sklonil, aby si šíp prohlédl. Těsně za hrotem byl přivázaný proužek papíru. Sturm ho rozbalil a četl: Můj drahý Sturme, věděla jsem, že sem přijdeš, ale nevěděla jsem, že tě tady najdu, jak tě zabíjí nějaký čaroděj. Moji noví přátelé nevolí příliš čestné způsoby boje, já jsem se však rozhodla, že na památku našeho starého přátelství vyrovnám šance obou stran. Příště už ale takové štěstí mít nemusíš! K P.S. To byla pěkná hloupost, nechat na sebe namířit ten meč. „Kitiaro!" vykřikl Sturm do tváří nebi a kamenům. „Kitiaro! Kde jsi?" Věděl však, že je pryč, a že je pryč navždy.
- 261 -
41 Palantas NĚJAKOU DOBU TO TRVALO, ALE NAKONEC dostal Sturm přece jen odpověď na zprávu, kterou poslal do Sankristu. Brepta, vynálezce skvěle fungující (většinou skvěle fungující) létající lodě, poslal Sturmovi zprávu, která měla celých dlouhých dvaatřicet stran. Pokud tomu všemu Sturm správně porozuměl, Křídlonožka, Koukal i všichni ostatní gnómové se nakonec dostali zpátky k hoře Stačilo, když použili trup Mrakoplavce jako obyčejnou plachetnici. Nejvyšší radě gnómské technologie pak předložili zcela vyčerpávající zprávu, čítající celých třicet svazků. „Je to snad největší ironie dějin," psal Brepta, „že jsme na Lunitáru byli tak dlouho a přitom jsme domů nepřivezli ani jediný vzorek horniny, půdy, vzduchu nebo rostlinného života. Všechny vzorky, které jsme tam tak pracně sesbírali, jsme vyhodili přes palubu, když jsme se snažili odlehčit loď, abychom mohli vzlétnout. A protože jsme tak mohli předložit jen naše poznámky, Nejvyšší rada prohlásila naši expedici za neprokázanou. Koukal měl hrozný vztek, ale mě to ani příliš nerozrušilo. Právě v době, kdy toto píši, vzniká na svazích hory Stačilo Mrakoplavec, Verze 2. Bude mít čtyři páry křídel, dva vaky na éterický vzduch a na palubě bude..." Sturm si s úsměvem prolistoval Breptův dopis. Celý zbytek objemného tlustospisu vyplňoval seznam věci, které si gnómové chtěli vzít na další výpravu. Jen poslední řádky byly skutečně důležité: „Pokud byste se slečnou Kitiarou měli zájem nás opět doprovázet, dostavte se, prosím, do Sankristu nejpozději deset dnů před zimním slunovratem. O slunovratu totiž startujeme k Lunitáru. Tesařík chce letět k Solináru, ale nás je víc. Ještě toho o červeném měsíci tolik nevíme. A také je tu naděje, že bychom mohli najít nějaké stopy po Zvonivěsovi..." Dopis končil několika řádky Breptova gnómského jména. Sturm odstrčil dopis stranou. „Šťastnou cestu," řekl nahlas. Děvče, které v hospodě, kde Sturm bydlel, roznášelo jídlo, ho zaslechlo a přiběhlo k jeho stolu. „Přejete si něco?" zeptala se. Jmenovala se Zerla, byla velmi hezká, měla kudrnaté světlé vlasy a milý úsměv. Sturmovi připomínala Tiku, samozřejmě Tiku o deset let starší. „Ne, děkuji," odpověděl. „Už jste tady dlouho?" zeptala se. „Pár týdnů." „Že byste tady chtěl zůstat?" „Vlastně se právě chystám odjet." Zerla se hraně zamračila. „Doufám, že ne zrovna kvůli mně!" „Ale kdepak. Musím si něco zařídit dole na jihu," řekl Sturm. „Máte tam nějaké děvče?" Sturm si vzpomněl na Tervy, jeho nejdůležitějším úkolem však bylo znovu najít stopu svého otce. A to znamenalo, že se bude muset vypravit do Věže Nejvyššího kněze. Sturm se po svém setkání s Merinsaardem vydal do Palantasu hlavně proto, aby si odpočinul, uklidnil svou rozbouřenou mysl a znovu se soustředil na to, co je třeba učinit. V Palantasu se také doslechl, že se rytíři scházejí ve Věži - 262 -
Nejvyššího kněze k velkému shromáždění. Sturm si byl úplně jistý, že stopa jeho otce nemůže vést nikam jinam. Pak si uvědomil, že mu Zerla něco povídá, a vytrhl se ze zadumání. „Ty hezké bývají dost často zadané," vysvětlovala mu. Nadzvedla jeho pohár se sladkým moštem a utřela před ním stůl. „Jste ženatý?" „Cože? Ne, nejsem." Zerlina tvář se velmi rozjasnila. „Odkud jste?" „Ze Solamnie," řekl. „Myslela jsem si to! Všimla jsem si, že máte takovou tu přilbu a taky knír. Že vy jste rytíř?" Sturm přisvědčil. „Můj dědeček mi dost často vykládá o tom, jak za starých časů rytíři vládli všemu kolem a starali se o to, aby byl všude pořádek. Skoro bych chtěla žít v té době. Hrozně ráda bych viděla rytíře na těch jejich krásných koních a s vyleštěným brněním, jak jezdí po zemi a starají se o nás." Zerla zčervenala. „Promiňte. Pořád moc mluvím." „Mně to ale nevadí," řekl Sturm. „To, co říkáš, mi vlastně dělá radost. Myslel jsem si, že většina lidí na řád zapomněla a že teď všichni rytíře nenávidí." Dopil a položil na stůl dva útěšínské stříbrňáky. „Drobné si nech," řekl. „Děkuju!" Zerla sebrala ze stolu pohár i mince. Sturm vyšel do slunečného odpoledne. Za tu dobu, co bydlel ve městě, se z přístavu dostaly i jiné zprávy. Čím dál častěji se vyprávělo o podivných nájezdnících, plenících okolní země. Sturm věděl, že až se dostane do Věže Nejvyššího kněze, bude mít ostatním rytířům co vyprávět. Tady v Palantasu se však nebezpečí zdálo být nesmírně vzdálené. Děti si hrály na ulicích a vozy a káry beze spěchu převážely zboží z přístavu do okolních obchodů a tržnic. Měšťané byli dobře oblečení a bylo vidět, že si potrpí na dobré jídlo. Ano, válka byla věcí od života obyčejného Palanťana nesmírně vzdálenou. Z ulice viděl bílé plachty, zaplavující záliv. Jsou tam dole i nějací gnómové? Kotví kousek za mysem zářivě bílá elfí loď Bělovlna? Sturm se však nemohl zdržovat tak dlouho, aby to mohl zjistit. Už příliš dlouho se zabýval nepodstatnými věcmi. Nadešel čas, aby na sebe vzal takovou odpovědnost, jakou na sebe jako rytíř vzít musel. Břímě povinnosti bylo stejně těžké jako brnění, které Sturm nyní nosil. Otcovo brnění, ke kterému patřil také starý meč Ostromečů, visící mu u boku. Sturm se opřel pravou rukou o hrušku meče a očima přejel po lesklé oceli svého brnění. Zhluboka se nadechl a vydal se na cestu. Musí teď na jih, do Věže Nejvyššího kněze. Už uplynul téměř celý rok od chvíle, kdy se rozloučil s Tanisem, Flintem a ostatními přáteli z Útěšína. A také tu byla Tervy. A pak zase na jih, do Abanasinie a do Útěšína. Nebude to dlouho trvat a jeho přátelé se sejdou v hospodě U Posledního domova. Budou chtít slyšet, co se stalo s ním a s Kitiarou. Co jim ale řekne? Jak to bude Tanisovi moci vysvětlit? A co její bratři? Pochopí to, co se nepodařilo pochopit Sturmovi samotnému? Tyto a ještě mnoho dalších otázek trápily rytíře, když procházel prosluněnými ulicemi města Palantasu. Přes slunce přešel mrak a Sturm zvedl hlavu. Blížily se mnohem temnější mra- 263 -
ky, než byl tento. Mohl to začít vyvolávat na náměstích, Palanťané by ho však neposlouchali. Žilo se jim dobře, tak proč by se báli války? Copak nejsou hory dost vysoké? Copak záliv nestřeží jejich galéry, vyzbrojené a připravené k boji? Palantas je přece v naprostém bezpečí. Jenomže hory a válečné lodi nebyly zlu vůbec žádnou překážkou. Semeno té zrádné moci bylo zaseto v každém srdci, v každém záchvěvu chtivosti a nenávisti. Země a moře byly jen pouhými cestami, po kterých větry myšlenek vály stejně volně jako větry vanoucí do plachet galér. A navíc už byl ovládnut také vzduch - gnómové to dokázali. Mrak zmizel ze slunce. Sturm si zastínil oči proti jeho záři a čekal, jestli neuslyší vrzání velkých kožených křídel.
- 264 -
Obsah 1 Různé cesty.................................................................................................. 7 2 Bělovlna..................................................................................................... 18 3 U Sťaté hlavy............................................................................................. 27 4 Záblesk fialové .......................................................................................... 32 5 Mrakoplavec .............................................................................................. 36 6 1,081 hodin, 29 minut............................................................................... 45 7 Hydrodynamiko!........................................................................................ 52 8 K červenému měsíci .................................................................................. 56 9 Čtyřicet liber železa ................................................................................... 61 10 První lunitárská výzkumná výprava......................................................... 67 11 Koláčovník chřupavý............................................................................... 75 12 Někteří z našich gnómů chybí ................................................................. 79 13 Kráčející stromy....................................................................................... 85 14 Rapaldo První .......................................................................................... 91 15 Královská zahrada ................................................................................... 98 16 Královská sekyra ................................................................................... 102 17 Beze cti .................................................................................................. 107 18 Údolí Hlasu............................................................................................ 113 19 Kupelix .................................................................................................. 120 20 Nová doba.............................................................................................. 127 21 Dřevo na spálení .................................................................................... 132 22 Strážce nových životů............................................................................ 137 23 Hluboko v jeskyních .............................................................................. 142 24 Měřínkovy malé kalhoty........................................................................ 157 25 Gnómoplány .......................................................................................... 165 26 Čočka ..................................................................................................... 170 27 Vetřelci .................................................................................................. 173 28 Průlom ................................................................................................... 180 29 Obelisk padá .......................................................................................... 186 30 Malý červený mužík .............................................................................. 194 31 Zlatobrk ................................................................................................. 198 32 Ztracená karavela................................................................................... 204 33 Čarodějova pečeť................................................................................... 211 34 Pyrthisův příběh..................................................................................... 216 35 Cesta do Granátu.................................................................................... 222 36 Solamnie ................................................................................................ 229 37 Kerduský brod ....................................................................................... 234 38 Tervy a Železná kůže............................................................................. 240 39 Obchodník ve Viniči.............................................................................. 245 40 Tajemství hradu Ostromeče ................................................................... 255 41 Palantas.................................................................................................. 262 - 265 -
Dračí kopí - sága
PŘEDEHRY svazek 1
Paul B. Thompson & Tonya R. Carter
Země šotků
Z anglického originálu PRELUDES volume 1 DARKNESS & LIGHT vydaného firmou TSR, lnc, Lake Geneva, Wl 53147 v roce 1989 přeložila Šárka Barterová, Hynek Filip Vydal Radomír Suchánek - nakladatelství NÁVRAT ul. Kosmonautů 2, Brno jako svou 484. publikaci v roce 1998 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod a.s. Doporučená cena včetně DPH 189Kč ISBN 80-7174-055-1
- 266 -
