P Ř E D E H R Y SVAZEK 2
ZEMĚ ŠOTKŮ
Mary Kirchov
RADOMÍR SUCHÁNEK
NAKLADATELSTVÍ NÁVRAT • 1999
-
2 -
DRAGONLANCE® PRELUDES Volume Two
KENDERMORE
Cover Art by JEFF EASLEY Poetry by MICHAEL WILLIAMS Czech translation by ŠÁRKA BARTESOVÁ, FILIP HYNEK U.S., CANADA, ASIA, PACIFIC, & LATIN AMERICA Wizards of the Coast, Inc. P.O. Box 707 Rcnton, WA 98057-0707 +1-206-624-0933
EUROPEAN HEADQUARTERS Wizards of the Coast, Belgium P.B. 34 2300 Turnhout Belgium +32-14-44-30-44
Visit our websitc at www.tsr.com
Dragonlance and the TSR logo are registered trademarks owned by TSR, Inc. TSR, Inc. is a subsidiary of Wizards of the Coast, Inc. © 1989, 1999 TSR, Inc. All rights reserved. All Dragonlance characters and the distinctive likenesses there of are trademarks of TSR, Inc. ISBN 80-7174-130-2
-
3 -
-
4 -
-
5 -
TASSLEHOFFOVA CESTA Popisky k mapě str. 4, 5 Palanthas - Palantas; High Clerist Tower - Věž Nejvyššího kněze; Vingaard Keep - Vinič; Solanthus - Solantas; Thelgaard Keep - Thelgaardská pevnost; Caergoth - Kargot; Solamnia - Solamnie; Dargaard Keep -Dargaardská pevnost; Throt - Trot; Lemish - Lemiš; Garnet - Granát; Kalaman - Kalaman; Estwilde Estwilde; Khalkist Mountains - Kalkistské hory; Sanction - Sankce; Newsea Novomoře; Abanasinia - Abanasinie; Solace - Útěšín; Qualinost - Qualinost; Xak Tsaroth - Xak Sarot; Pax Tharkas - Pax Sarkas; Skullcap - Lebka; Thorbardin Thorbardin; Schallsea - Ostrov bouří; New Coast - Nové pobřeží; Plains of Dust Prašné pláně; Tarsis - Tarsis; Thakar - Takar; Blotern - Blotern; Valkinord - Valkinord; Kernen - Kernen; Neraka - Neraka; Rosloviggen — Rosloviggen; KhuriKhan - Kurikan; Shalost - Šalost; Silvanesti - Silvanest; Silvanost - Silvanost; Khurman Sea - Kurmanské moře; Bay of Balifor - Baliforský záliv; Khur - Kur; Balifor - Balifor; Port Balifor - Port Balifor; Flotsam - Wrakov; Goodlund Dobrukraj; Kendermore - Šotčín; Blood Sea - Krvavé moře CESTA PASTISKOČE S FINEÁŠEM Popisky k mapě str. 7 Norreach - Severní mys; Goodlund - Dobrukraj; Kendermore - Šotčín; The Ruins - Trosky; Willow R. - řeka Vrbová; Bristle R. - řeka Bystrá; Springfalls Vysoké vodopády; Wendlewrithing River - řeka Svíjivá; Wendle Woods - Poutnické lesy; Grimsome Glade - Černé močály; Somber Coast - Pusté pobřeží; The Hollowlands - Pustiny; Lifesbreath - Živý pramen; Gullet R. - řeka Prudká; The Gullet - Žlab; Windpipe Cove - Větrný záliv; The Maw - Tlama; Writhing Wreak - Křivé skály; Southern Dairly Plains - Jižní kravská pláň Město Šotčín 1 City Hall - Radnice 2 Phineas Curick's office - Ordinace Fineáše Kuříka 3 The Palace - Palác 4 Shortcut to the Palace - Zkratka k Paláci Main Street - Hlavní ulice; Strawberry Boulevard - Jahodový bulvár; Dead End Lane - Slepá ulička; Straight Street - Rovná ulice; Direct Route Drive - Přímá alej
-
6 -
-
7 -
Steveovi, který mi nesmírně a bez řečí pomáhal a který prokázal bezesporu více trpělivosti, než kolik bych jí měla já, kdyby se naše role obrátily. A Alexandrovi, světlu mého života, který mi nepřestal říkat mami, ačkoli mé po celé dlouhé měsíce vídal jenom u večeře.
Prolog V HOSPODĚ U POSLEDNÍHO DOMOVA V Útěšíně bylo klidné pozdní odpoledne. U nejoblíbenějšího stolu blízko krbu seděli tři přátelé a vyprávěli si o svých plánech. „Kam myslíš, že se vydáš ze všeho nejdřív, Tasi?" Ten, kdo promluvil, byl Tanis Půlelf. Hlavu měl pohodlně složenou v dlaních a lokty se opíral o dubový stůl. Naproti němu seděl jeho dobrý přítel, šotek Tasslehoff Bosonožka. Vedle Tase seděl rozložitý trpaslík Flint Křesadlo. Kouř z ohniště štípal šotka v nose a zahalil celých čtyřicet osm palců jeho dětské postavičky, od palců u nohou a modrých kamaší až po samý konec jeho ryšavého culíku. Známá vůně trochu zmírnila jeho smutek. Zanedlouho se měl na celých dlouhých pět let rozloučit se svými nejbližšími přáteli. Jejich pevně semknutá sedmičlenná skupina se rozhodla rozdělit a od toho dne za pět let se znovu sejít, až si vyřeší některé svoje osobní potíže a dozví se, co mohou, o pověstech, že se v zemi chystá válka. „Ještě jsem o tom moc nepřemýšlel," řekl nejistě šotek. „Hádám, že půjdu tam, kam mě vítr zanese." Tasslehoff zaklonil hlavu a obrátil svůj prázdný korbel dnem vzhůru. Otevřel pusu a čekal, až mu do ní vklouzne poslední kapka chutné pěny. Konečně pěna vytekla z korbele a zmizela v Tasových ústech. Šotek se spokojeně olízl a hřbetem ruky si otřel rty. Rozhlédl se po slabě osvětlené místnosti a pak pohlédl na Tanise. „Přátelé z celého Krynnu čekají na mou návštěvu!" Tasslehoff odstrčil svůj džbánek na kraj stolu, aby jej znovu nechal naplnit. Flintový oči pod šedočerným hustým obočím prudce zamrkaly. - „Vsadím se, že na tebe všichni čekají. Vsadím se, že mají plné ruce práce, jak opatřit své domy pevnými zámky proti šotčí zvědavosti." Trpaslíkova ústa se pod hustým, střapatým vousem a nosem jako bambule roztáhla do širokého úsměvu a Flint se nezadržitelně rozesmál. Dokonce i Tanis se neovládl a jen zakrýval smích dlaní. „Opravdu si to myslíš?" zeptal se upřímně Tas. Jeho dosud usmívající se ústa najednou vypadala smutně jako prasklá okenní tabulka. Na tváři mu vystoupily vrásky tak příznačné pro všechny šotky, které mimo jiné způsobovaly, že bylo těžké přesně určit jejich věk. „V dnešní době je většina zámků tak nedbale vyrobená - nejsou vůbec k ničemu! Nechápu, jak může někdo doufat, že si s takovým zámkem ochrání svůj majetek." „To máš pravdu, nikdo nečeká, že jeho statky zůstanou v bezpečí, když se kolem -
8 -
potlouká šotek," zabručel pod vousy Flint. Podle Tanisova varovného pohledu usoudil, že elf jeho poznámku zaslechl. Tanis šotka rád bránil před trpaslíkovými útoky, přestože nikdy nebyly míněny vážně. Flint přitiskl dva prsty ke rtům a zostra zapískal. V hostinci nebylo příliš rušno, a tak se během okamžiku objevila hostinského schovanka. Byla to dívka s růžovými líčky, jasnýma očima a ohnivými kudrnatými vlasy. Ačkoli ještě profukoval prasklinami ve zdech a prosklenými okny lehký větřík, za několik týdnů budou okna pokryta dvojitou vrstvou naolejovaného pergamenu, aby ochránila hostinec před chladnou zimou. Dnes ale bylo neobvykle teplo, neboť pravý podzim ještě ani nezačal. Flint toto období nazýval ,poslední tanec léta'. Vítr vířil nikdy neuhasínající plameny v krbu, čechral dívčiny vlasy a profukoval její prostou šedou zástěrou. „Ano, pane?" zeptala se. V jejím hlase nezněla ani v nejmenším únava, která byla tak obvyklá u jiných obsluhujících děvčat. Co jen bude za pár let, až ji unaví neustálá pozornost a neslušné poznámky všech mužů, pomyslel si smutně Flint. „Tiko - jmenuješ se tak?" zeptal se a ona přikývla. Flint se povzbudivě usmál. „Pak nám tedy, Tiko, přines ještě dva..." Tanis rychle dopil svůj korbel a přistrčil ho na kraj stolu, „...nebo tři korbely Otikova nejlepšího zázvorového piva," opravil se Flint. „Já to platím." „Dobře, pane," Tiká si poskočila a pak se mrštně protáhla mezi natěsnanými stoly k baru. Hostinec Poslední domov postavili do tvaru písmene ,L'. Strop byl nízký a místnost útulná pro malé skupinky hostů, i když občas za teplých letních nocí hostinec doslova praskal ve švech. Zdi byly postavené z tmavých silných trámů potřených tenkou vrstvou kolomazi s příznačnou vůní, jež se pokaždé připomínala stálým návštěvníkům. Uvnitř byla řada kulatých stolů a mezi ně Otik přidal i jeden dlouhý stůl s dubovými lavicemi, aby tak podnítil k rozhovoru i cizince. Kratší část písmene ,L' tvořila hlučná a přeplněná kuchyně. Ozývalo se z ní bouchání pánví a křik kuchařů a ve dne i v noci se odtamtud linula vůně Otikových kořeněných brambor. Neobvyklé bylo to, že hostinec byl postavený v koruně řásníku, mohutného, rychle rostoucího obrovitého stromu, jaké rostly v celém Útěšíně. Ve skutečnosti celá vesnice, kromě stájí a několika dalších budov, stála vysoko nad zemí, v korunách řásníků. Vesnice ani zdaleka nepřipomínala žádnou jinou, byla krásná, až to bralo dech, a přesto se byla schopná bránit. Po kmenech stromů se stáčely drobné můstky, které spojovaly obchody, rodiny i přátele. Když se Tiká vrátila s plnými džbánky, tři společníci sedící blízko krbu vypadali, jako by byli ponořeni do svých vlastních úvah. Oči mladé dívky spočinuly na Tanisově pohledné tváři - měl tmavé, velké oči, vystouplé lícní kosti, jakoby vytesané ze žuly, a nečesané husté vlnité rezavé vlasy. Pak se její pohled zastavil na Tanisově urostlém těle. Jeho mohutné svaly byly patrné i pod košilí. Tice se roztřásly ruce tak, že převrhla jeden džbánek na stůl. „Já -já se omlouvám... to musí být tím horkem!" vyhrkla a chvatně začala utírat pivo cípem zástěry. „To nevadí," ujistil ji Tas., Je to jen pár kapek. Vlastně jsem docela překvapený, -
9 -
že jsi vůbec trefila ke stolu, když uvážím, jak jsi zírala na..." „Děkuji ti, Tiko," řekl Flint a přerušil tak šotkovu poznámku. Tiká znachověla a rychle zmizela ve stínu kuchyně. „Tasi, neměl bys ji uvádět do rozpaků," pokáral Flint šotka. „Uvádět do rozpaků? Koho? Co tím myslíš? Aha, Tiku!" Tas konečně pochopil, co měl Flint na mysli. „Není to přece moje chyba, že naplnila korbel až po okraj, ačkoli..." pokrčil rameny, „osobně se mi to na děvčatech líbí." Tas nabral ze džbánku plnou dlaň pěny a labužnicky si ji nacpal do pusy. Flint znechuceně obrátil oči v sloup. „Nemáš v hlavě ani špetku zdravého rozumu. Neměl jsi mluvit o tom, že se dívala na Tanise." Tas vypadal nechápavě. „Ale děvčata se na Tanise vždycky dívají. Už jsi někdy viděl, jak na něho zírá Kitiara? Někdy to uvádí do rozpaků i mě, když se na to musím dívat. Ale Kitiara se nikdy necítí provinile, zajímalo by mě, proč..." „Hmmm - mním." Tanis si hlasitě odkašlal a jeho tvář náhle zrudla. „Copak vám dvěma nepřipadá ani trochu hloupé o mně mluvit, jako kdybych tady vůbec nebyl?" Zamračil se a obrátil se k nestydatému šotkovi. „Tasi, Flint měl na mysli, že..." Tanis hledal vhodná slova, kterými by to Tasovi co nejlépe vysvětlit. „Na tom nezáleží," povzdechl si nakonec, když si všiml šotkovy pozorné, dětské tváře - zvědavé, ale nechápavé. „Tak, Tanisi," ochotně změnil téma rozhovoru Flint, „ještě jsi nám neřekl, kam půjdeš ty." Z hnědé kožené vesty, kterou nosil za každého počasí, vytáhl malý kousek dřívka a řezbářský nožík, pohodlně se opřel a začal vyřezávat drobné detaily na napůl dokončené dřevěné kachně. Tanis se poškrábal po čerstvě oholené bradě a zadíval se do modročervených plamenů. - „Vlastně ani nevím. Myslel jsem, že bych se mohl vydat do Qualinestu," řekl dvojznačně a nepřestával zírat do ohně. Flint vzhlédl a chápavě se na Tanise podíval. Jeho příchod na svět byl mnohem složitější, než jak tomu bylo u ostatních. Jeho matka byla elfka. Znásilnil ji lidský voják a ona při porodu zemřela. O Tanise se pak staral bratr jeho matky. Ačkoli se o něho strýc staral jako o své vlastní syny, Tanis nikdy nezapadl ani do společnosti lidí, ani mezi elfy. Jak vyrůstal v dospělého muže, jeho původ na něm byl stále patrnější: Byl menší než lidé, ale větší než elfové. Pak jednoho dne ucítil, že se jeho postoj k elfům změnil. Změnil se ke všem elfům kromě Laurany, jejíž naivní dívčí pozornost mu lichotila. To způsobilo, že napětí mezi Tanisem, jeho strýcem a strýcovými syny - Lauraninými bratry - ještě vzrostlo. A tak Tanis odešel. Stále ho ale trápila prázdnota v duši a dobře věděl, že se jednoho dne bude muset postavit strýci a Lauraně tváří v tvář. Jeho úkol byl o to složitější, že ten muž nebyl jen jeho strýcem, ale také Mluvčím Sluncí, vůdcem qualinestských elfů. Flint natáhl ruku a poplácal Tanise po rameni. „Tady bude vždycky tvůj domov, chlapče." Tanis se odvrátil od plamenů a usmál se na něho. „Já vím." Toto však mělo být veselé loučení, a Tanis ještě nechtěl myslet na Qualinest. Ještě ne. - 10 -
Ještě jednou se na Flinta široce usmál. „A jak tě znám, Flinte Křesadlo, strávíš celých pět let tím, že budeš sedět u krbu a vyřezávat své dřevěné figurky." Flint mezi prsty drobil dřevěné třísky. „A co je na tom špatného?" ohradil se. Tanis si byl jistý tím, že právě to měl Flint v úmyslu celých těch pět let skutečně dělat. „Nic, kromě toho, že po hodině to musí být nudné," vmísil se do hovoru Tasslehoff, zatímco rozhrabával třísky v ohništi. „Víš, Flinte, mohl bych tu s tebou nějaký čas zůstat a dělat ti společnost a..." .....a nic!" obořil se na něho Flint. „Nepotřebuji šotka ducha mdlého! Nenapadlo tě snad, že bych se rád trochu nudil - po tom, co jsem se takovou dobu musel trápit s děcky, jako jste vy?" Tanisovi se výraz ,děcka' zdál docela zábavný, když uvážil, že podle lidských počtů je mu víc jak sto let. Vypadal ovšem na třicet. Ovšem Flint nebyl žádný mladík, bylo mu téměř sto čtyřicet let, což by u lidí znamenalo něco kolem padesáti. Starý trpaslík však ještě neskončil. „Věčně zadumaný Raistlin, Sturmova paličatá zásadovost, Kitiara donekonečna zápasící s Karamonem nebo laškující s Tanisem..." Jeho zachmuřená tvář se rozjasnila a trpaslík vesele šťouchl Tanise do žeber. Tas se pohodlně posadil na židli a dal si nohy na stůl. „Myslíte, že se Sturmovi podaří najít jeho otce?" zeptal se, když si náhle vzpomněl na své další kamarády, kteří už odešli. Sturm Ostromeč a Kitiara Uth-Matar opustili Útěšín už ráno a vydali se na sever do Solamnie. Sturm se vypravil hledat svého otce, kterého byl jako dítě donucen opustit, zatímco Kitiara se vrhla za dalším dobrodružstvím. „Jestli je pan Ostromeč stále naživu, jsem si jistý, že ho Sturm najde," prohlásil rozhodně Tanis. „Nemůže se mu to nepodařit, když má po svém boku Kit." Oheň v krbu zapraskal a začal vystřelovat ohnivé jiskry. Jedna z nich zasáhla Tasovu levou nohu. „Au, au! Jauvajs! Proto se Kit vydala se Sturmem? Aby mu pomohla najít otce?" zeptal se a zuřivě se plácal po kouřících kamaších. Tanis si vůbec nevšímal šotkových akrobatických kousků a vážně odpověděl: „Myslím, že Kit neví, co vlastně hledá." Jiskra konečně zhasla a Tas mohl prostrčit prsty dírou vypálenou v parádních kamaších. „No, ať je to, co chce, jsem si jistý tím, že Kit nakonec najde to, co hledá," řekl. „Ona je..." „Ctižádostivá," doplnil ho Tanis. „Chtěl jsem říct odhodlaná," řekl bezelstně šotek. „Ano, to je," dodal s úsměvem Tanis. „Jen mě trochu trápí ti její blázniví bratři," zabručel Flint, „i když se sám sobě divím, proč se tím zatěžuju. A ať si říká kdo chce co chce, myslím si, že Raistlin je příliš mladý na to, aby podstoupil zkoušku ve Věži Vysoké magie. Půjde si tam pro jistou smrt. A co se týče jeho ubohého bratra Karamona, nevím, co by si bez něj počal." Dvojčata Karamon a Raistlin Majereovi byli Kitiařini nevlastní bratři. Oba už z Útěšína odjeli. Křehký Raistlin se vydal na nebezpečnou pouť do Věže Vysoké magie ve Žďárské cestě a jeho bratr Karamon trval na tom, že půjde s ním, aby ho chránil. Tasslehoff se tvářil zamyšleně. „Myslím, že je to obráceně," řekl a ani v nejmen- 11 -
ším se nesnažil mluvit zdvořile. „Nevím, co by Raistlin dělal, nemít Karamona. Ledaže by byl mrtvý." „Rodina..." pronesl bez jakékoli souvislosti Tanis, zahloubaný ve svých vlastních myšlenkách. „To je ono!" vykřikl Tas a oči se mu samým vzrušením zaleskly. „To je to, co udělám! Půjdu navštívit svou rodinu. Zajímalo by mě, kam se všichni poděli!" „Ty to nevíš?" zeptal se Flint a vzhlédl od své práce. „Co třeba tví rodiče?" „No, nevím, kde jsou. Nevím to jistě." „Jak ale víš, že jsou stále ještě naživu?" zeptal se Tanis a usrkl si piva. „Kdyby nebyli, jistě by mi to někdo dal vědět," vysvětlil mu Tas. „Ale jestli ty nevíš, kde jsou, jak by mohl někdo jiný vědět, kde jsi ty, aby ti řekl, že některý z tvých příbuzných, o kterém jsi neměl ani potuchy, kde bydlí, zemřel?" vyprskl nemístně Flint. Pak se zarazil a prohlásil: „Jen mě poslouchejte, už mluvím jako šotek." Ale Tas byl příliš zaneprázdněný výčtem svých příbuzných, než aby si toho všiml. „Vzpomínám si na strýčka Rema Paklíče. Myslím, že to byl nějaký vzdálený bratranec mého otce. Má překrásnou sbírku klíčů - malé, velké, těžké, dokonce i klíč vyrobený z drahokamu většího než moje hlava. Zajímalo by mě, k čemu takový klíč mohl být." Tas se zamyšleně poškrábal na bradě. Tanise a Flinta zároveň napadlo, proč by kterýkoli šotek měl potřebovat klíč, když se vezmou v úvahu jejich hbité prsty, ale oba zůstali zticha. „A pak mám také strýčka Wilfra," pokračoval zamyšleně Tas, „ale nikdo ho nikdy neviděl... Vlastně ani já jsem ho nikdy neviděl." - Opět se zhluboka napil piva, aby mohl pokračovat ve vyprávění. „Myslím, že můj nejmilejší strýček je bratr mé matky," řekl a v hlase mu zazněla radost z toho, že si vzpomněl. „On je Botonožka a ne Bosonožka, což vždycky mátlo ostatní na rodinných slavnostech, jak si jistě dovedete představit. No ale k věci: strýček Pastiskoč se do naší rodiny přiženil. Ale jeho nevěsta zemřela na svatební cestě. Alespoň se domníval, že zemřela." „Co myslíš tím ,domníval'?" zeptal se Tanis. „Zní to hrozně tragicky." „Ale ne, podle toho, jak to strýček Pastiskoč vyprávěl, je to ohromně romantické," začal Tas a postrčil svůj džbánek, aby ho Tiká opět naplnila. Bylo zřejmé, že se šotek nadechuje k dalšímu ze svých dlouhých vyprávění. „Kdybys byl tak hodný a vzal to zkrátka," varoval ho Flint. „Nerad bych tu seděl ještě za pět let, až se ostatní vrátí, a poslouchal tu tvoji báchorku." Tasslehoff obrátil oči v sloup. „To bylo ohromně vtipné, Flinte, ale ještě nikdy jsem ti nevyprávěl příběh dlouhý pět let. I když, ne že bych žádný neznal..." „Tedy," pokračoval, jako by nebyl přerušen, „strýček Pastiskoč a jeho nevěsta se rozhodli, že nechtějí svoji svatební cestu strávit na nějakém obyčejném místě, a tak se vypravili jinam. Tedy, pokusili se o to." Jako obvykle se Tas projevil jako tvor velmi pošetilý. „A kam se tedy vypravili?" zeptal se Flint, kterému mezitím už došla trpělivost. Litoval však své otázky už v okamžiku, kdy vyslovil první dvě slova. Tas se zatvářil rozzlobeně. „Ty mě vůbec neposloucháš, Flinte. Kam jinam by měli jet na svatební cestu - na měsíc po svatbě - než na měsíc? V tom byl celý ten - 12 -
vtip!" Tanisovy oči se údivem rozšířily. „Oni se vydali na měsíc?" „Ne," opravil ho Tas, „ale pokusili se o to. Na slavnostech jara v Šotčíně si koupili magický lektvar. Každý z nich vypil půlku, zavřeli oči a přáli si, aby byli na měsíci, přesně tak, jak jim to poradil prodavač. Ale když strýček Pastiskoč otevřel oči, byl stále ještě na slavnosti a jeho nevěsta byla pryč. Zůstaly po ní jen svatební šaty." Tasovi se zalily oči slzami. „Nevím proč, ale vždycky mě ten příběh rozesmutní. Myslíte, že si dostatečně nepřál, aby se ocitl na měsíci?" „Asi si to dostatečně nepřál. Možná si nepřál být na měsíci vůbec," opáčil Flint a vyklepal si z vousů plnou hrst dřevěných třísek. „Ona nejspíš pochopila, do čeho se řítí, a vzala raději nohy na ramena, než tvůj strýc stačil otevřít oči. Na šotka to je obdivuhodná prozíravost." „Strýček Pastiskoč tvrdí, že musí být mrtvá," řekl Tas, „protože kdyby nebyla, našla by si k němu cestu. Ale já si myslím, že je právě teď na Lunitaru. Vsadím se, že je hrozně osamělá. Jedno by mě zajímalo - jak asi odtamtud seshora vypadáme?" „Alespoň nebude mít hlad," řekl Flint. „Každý ví, že Lunitár je celý z červeného sýra." Vykouzlil na tváři nucený úsměv. „Já si tím nejsem jistý," prohlásil lítostivě Tas. „Nevím, z čeho je Lunitár, ale určitě není ze sýra. Určitě je to červené, ale rozhodně to není tak mazlavé a měkké jako sýr... Flint vyprskl smíchy. Tasslehoffův monolog byl náhle ukončen, když se těžké dubové dveře rozletěly, prudce narazily do zdi a vítr vnesl do šenkovny první podzimní listí. Mezi dveřmi stála podivná postava, postava, jakou tři společnicí ještě nikdy neviděli. Byla to žena, podle vzrůstu nejspíš trpaslice, působila však neuvěřitelně vyzývavým dojmem. Měla na sobě halenku malinové barvy, která jí sahala k pasu a těsně obepínala její mohutné poprsí, z části odkryté odvážnou vázačkou. Vosí pas měla omotaný kanárkově žlutým koženým páskem. Kalhoty zhotovené z jemné fialové kůže měla zastrčené ve vysokých botách, které dokonale ladily s barvou její halenky. Rty a tváře si nalíčila neuvěřitelně křiklavým odstínem červené a tutéž barvu měly dokonce i její dlouhé vlnité vlasy. Na hlavě pak měla veliký klobouk v barvě zralých švestek se žlutou mašlí. „Tak jsme konečně tady," prohlásila a rozhlížela se po šenkovně. Dala si ruce v bok a zaujala takovou pózu, aby vypadala vyšší a štíhlejší, než ve skutečnosti byla. Hospoda ztichla. Dokonce i pánve v kuchyni přestaly rachotit. „Woodro, pojď sem!" zavolala přes rameno. „Ano, madam," ozval se nervózní chraplavý hlas. Za jejími zády se objevil mladý muž a opatrně se kolem ní protáhl, aby nenarušil její majestátní postoj. Mladík měl od slunce vybělené slámově žluté vlasy, ostříhané kolem hlavy jako podle hrnce. Uprostřed tváře mu čněl silný zahnutý nos. Byl vysoký a šlachovitý. Na sobě měl šedé bavlněné kalhoty a prošívanou košili, jakou nosí válečníci pod brněním. Kalhoty měl obnošené a vybledlé a manžety košile mu sahaly několik palců nad zápěstí. „Přestaň mi říkat madam," řekla škádlivě. „Připadám si potom tak stará. A já tě musím ujistit," pokračovala a vrhla po něm svádivý pohled, „že ještě tak stará vůbec - 13 -
nejsem! Mladý muž jménem Woodro se zapýřil. - „Ano, madam," polkl. Zena se na něho podívala a pohladila ho po tváři. „Jsi tak mladý... Mám ráda mladé muže..." Náhle se zarazila a zahleděla se na přítomné v hostinci. Pozorně si prohlédla Otika stojícího v hostinské zástěře za šenkovním stolem. „Hej, ty!" zavolala a mávla na něho rukou. Otik k ní váhavě přistoupil. „Muž takového vzhledu, tak mimořádný a úctyhodný, jako jsi ty, musí být hostinský," zavrněla. Statný Otik se zastavil a začal se usmívat jako zamilovaný blázen. „Ach, ano. To jsem já. Čím vám mohu posloužit? Chtěli byste pokoj? Nebo snad večeři? Naše kuchyně je nejlepší v celém Útěšíně - dokonce i v celém jižním Ansalonu!" „Věřím, že máš pravdu," řekla jemně, „ale to necháme na později. Vlastně tady někoho hledám. Šotka jménem Tasslehoff Bosonožka. Bylo mi řečeno, že bych ho tu mohla najít." Tři společníci celou věc pozorně sledovali. Když Tasslehoff uslyšel své jméno, vzrušeně vyskočil a rozběhl se k trpaslici. „To jsem já! Tasslehoff Bosonožka. Vyhrál jsem něco? Přišla jsi, abys mi dala cenu?" Na chvilku se zarazil a pak pokračoval. „Nebo jsem snad něco prohrál? Nebo jsi snad něco ztratila?" „Dalo by se to tak říct," řekla svůdná trpaslice a pečlivě si prohlížela Tasovo dětsky vyhlížející tělíčko. „Musím říct, že celý ten zmatek kolem tebe vůbec nechápu," zamumlala a popadla ho nečekaně silnými prsty za kostnaté zápěstí. „Budeš muset jít se mnou a budeš muset jít teď hned, protože dost spěchám," řekla a vykročila ke dveřím. Tasslehoff nechápal, co se děje, a tak se ze všech sil zapřel a zarazil paty do země. „Tak hni sebou," vykřikla a dál ho táhla ke dveřím, „nemám na tebe celý rok!" „Počkej chvilku!" vykřikl Tas. „Kdo vůbec jsi? Kam mě to chceš odvést? Vůbec se nechováš zdvořile!" Neurvalé chování trpaslice zvedlo Tanise s Flintem ze židlí. Oba se rozběhli Tasovi na pomoc. Zdálo se, že se cizinka náhle zarazila. „Jejda! Na něco jsem zapomněla." Nadechla se a spustila: „Tasslehoffe Bosonožko, zatýkám tě za násilný zločin číslo třicet jedna devatenáct, zákon čtyřicet sedm, paragraf deset, podparagraf ten a ten Šotcích zákonů a pravidel chování." Prudce Tasem škubla a táhla ho ze dveří. „To zní velice vážně," prohlásil zachmuřeně Tas, ale zůstal podpatky zabodnut do podlahy. „Co to znamená?" „To znamená, že jsi porušil manželskou přísahu. Jsi v pěkném maléru, Bosohlavo!"
- 14 -
Kniha 1 Kapitola 1 „ACH TÁÁK!" PROHLÁSIL TAS A MÁVL rukou. „Dočista jsem na to zapomněl." „Samozřejmě, přesto si dovolím podotknout, že Rada Šotčína na to nezapomněla. A teď se přestaň vrtět," prohlásila pestře oděná trpaslice a prudce trhla šotkovým zápěstím. Tas se volnou rukou zachytil těžkého dubového stolu a odmítl se hnout z místa. Rudovlasá trpaslice se zastavila a obrátila se k němu. „Nechtěla jsem to udělat, ale donutil jsi mě k tomu. Woodro, budeš ho muset odnést." Ale světlovlasý mladík udělal jen jeden krok, když ho Tanis zastavil. „Kdybych byl na tvém místě, chlapče, nedělal bych to." - Svalnatý půlelf vykročil se zaťatými pěstmi, jako by Woodra převažoval nejméně o padesát liber. Vedle Tanise stál Flint, tvářil se nepřátelsky a v ruce svíral kladivo přivázané k pasu. „Co to má všechno znamenat, Tasi?" zeptal se přísně Tanis. „Také bych rád slyšel odpověď," prohlásil Otik a zaměřil své podráždění proti šotkovi. „Rušíš klid v mém hostinci." Významně pohlédl na sloužící v kuchyni a na svou schovanku Tiku, kteří se všichni shromáždili kolem výčepu, aby viděli, co se děje. Tas se přestal vrtět. „Myslím, že tato paní chce, abych se vrátil do Šotčína a oženil se tam," řekl a vyhnul se přitom pohledu svých kamarádů. „Budeš si brát ji?" zeptal se Flint a překvapeně zvedl obočí. „Nebuď hrubý!" vykřikla trpaslice „Ovšemže ne," ohradil se Tas. „Vždyť ani není šotek." „Podívejte se," řekl netrpělivě Tanis, „řekne nám tady někdo, co se to tu děje?" Zadíval se na tu neobvykle živě vyhlížející trpaslici. „Kdo jsi a jaká je pravá příčina toho, že si chceš odvést Tasslehoffa?" Žena si se zájmem změřila Tanisovu pohlednou tvář. Potom náhle nastavila ruku dlaní dolů a řekla: „Jmenuji se Gizela Rohatcová. A ty?" „Tanis Půlelf," odpověděl a místo polibku jí napřaženou rukou potřásl. Gizela mu ruku rychle pustila. „Jak jsem řekla, Bzučinožka je zatčen za to, že podle šotcích zákonů porušil manželskou přísahu," řekla neurčitě. „A teď, i když bych ráda zůstala a vyprávěla si tu s vámi," pokračovala, zatímco si prohlížela Tanisovu urostlou postavu a smyslně si přitom olizovala rty, „už musím jít. Musím se přesně držet stanoveného programu, vždyť to znáte." Flint, který na ženu od samého začátku jen tiše zíral, překvapeně polkl. „Ty jsi nájemný náhončí?" „Ach ne, to není přesné," odpověděla a otočila se na patě. „Pracuji jako odborník pro dovoz a vývoz. Moje heslo zní: - Dostaneš, co chci! Rada Šotčína mě požádala o - 15 -
pomoc, a tak jsem si řekla, jaký je v tom rozdíl, že jde o šotka - jen když je to přenosné." Pokrčila svými malinově zbarvenými širokými rameny, „A teď, nerada bych byla nezdvořilá, ale budu muset jít. Mám ve voze dva pytle velice vzácných melounů, které jsou každým okamžikem zralejší a zralejší, a to mě stojí peníze. Za necelý měsíc bude v Šotčíně nějaká slavnost a můj náklad představuje téměř polovinu mého ročního zisku. Woodro?" Mladý muž přistoupil k šotkovi a popadl ho svými silnými pažemi. „Promiň mi to, kamaráde," zabručel. Tanis Woodra opět zastavil. Tentokrát mu položil ruku na rameno. Šotek znovu stanul na vlastních nohou, brblal a pečlivě si urovnával pomačkanou vestu. Gizela vzala Tanise stranou a upřela na něho oči černé jako uhel. „Poslyš, příteli, jestli chceš peníze, dám ti půlku z toho, co za šotka dostanu. Patnáct nových dukátů!" Trpaslice pečlivě odříkávala každé slovo, jako by si chtěla vychutnat jeho význam. „Ty snad žertuješ," vyprskl Tanis, neschopen uvěřit tomu, že od něj někdo chce Tasslehoffa koupit. „Je to víc než spravedlivé!" odsekla. „Dobrá. Dám ti dvacet, ale to je moje poslední nabídka." „Moje drahá," zamračil se Tanis a v očích mu zlověstně zajiskřilo, „nemůžeš koupit nebo prodat šotka, jako by byl kus hovězího." „Nemohu? Proč ne?" zeptala se a upřímně ji to překvapilo. „Protože některé věci jednoduše nejsou na prodej!" „Zlato," zavrněla a otřela se stehnem o Tanise, „všechno má nějakou cenu." Tanis rychle ucukl a zhluboka se nadechl. Přitom vrhl zdrcující pohled po Flintovi, který se culil od ucha k uchu. Potom se odhodlal k dalšímu vyjednávání a navrhl: „Zeptejme se Tasslehoffa, co vlastně chce." Všichni přítomní se obrátili na šotka. „No, Tasi?" zeptal se Tanis. „Co to má s tou svatbou znamenat? Nikdy ses nezmínil, že by tvé srdce patřilo nějaké lásce." Tas se rozpačitě zavrtěl. „No, to je pravda, ale abyste tomu rozuměli, před mnoha lety si kdosi všiml toho, že šotků v Šotčíně ubývá - zkrátka šotkové se většinou nikdy neodhodlali k tomu, aby se oženili. A tak někdo jiný přišel na nápad určit šotkům už při narození nevěstu. Znáte to, chlapec a dívka se narodí ve stejném městě, rostou spolu, a až dosáhnou pětatřiceti let, jednoduše se vezmou. Je to jedno z mála pravidel, které si šotkové dokážou zapamatovat. Kromě mě. Já jsem na to prostě zapomněl." „Znamená to snad, že na tebe v Šotčíně čeká nějaká dívka, aby ses s ní oženil?" zeptal se Flint a úsměv, který až dosud skrýval uvnitř, mu rozjasnil tvář. „Myslím," pokračoval zachmuřeně Tas, „že jsem ji ani nikdy neviděl. Pamatuju si jen, že její jméno začíná na D, anebo alespoň zní jako D, Dorkas... Dipilfis... Gimrod... anebo něco podobného." Flint už se nedokázal udržet a propukl v hurónský smích. „Rád bych viděl, jak se bude tvářit, až uvidí, koho si bere. Ha ha!" „Tasi," řekl mírně Tanis a podíval se na sklíčeného šotka, „chceš si tu dívku - 16 -
vzít?" Tas se zamyslel a mlčky sledoval listí poletující pod Tičinýma nohama, jak dívka pobíhala po hostinci s korbeli plnými piva. „Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Napadlo mě, že se někdy ožením... ale někdy později... mnohem později." „Jestli si ji tedy nechceš vzít, bylo by čestné za ní jít a říct jí to," navrhl Tanis. „Nebo jí pošli po slečně Rohatcové vzkaz. Jsem si jistý, že to ta dívka pochopí." Tasova tvář se rozjasnila. „Myslím, že bych to mohl udělat." „No, dovol jen, abych ti řekla, že slečna Rohatcová to dozajista nepochopí," zabručela Gizela. „Dostanu zaplaceno za to, že přivedu šotka, a ne za to, že od něj přinesu vzkaz. Woodro, svaž ho," přikázala dlouhánovi. „Nesluší se, aby ses ke mně chovala jako k pytli s bramborami," ohradil se Tas. „Já nevím," řekl škodolibě Flint a mrkl okem. Měl z Tasových potíží skoro radost. „Ani na minutu bych z něj nespouštěl oči. Dneska ti slíbí, že s tebou půjde, a zítra mu cestu zkříží motýl, a jaký byl šotek." Gizela se podívala na Tase a vyplázla jazyk. „Kdykoli tě napadne zmizet, vzpomeň si na to, že Rada bude držet tvého strýce Pastiskoče jako rukojmí až do chvíle, kdy se se mnou vrátíš do Šotčína. Skutečně jim záleží na tom, aby ses vrátil." „Rukojmí? Ubohý strýček Pastiskoč," vykřikl zděšeně Tas. Najednou se jeho oči podezíravě zúžily. „Jak mě ale přesvědčíš o tom, že opravdu máte mého strýčka Pastiskoče?" Gizeliny tváře viditelně zrůžověly. Poškrábala se na krku a bylo na ní znát, že je v rozpacích. „Nebyl to sice můj nápad, ale poradili mi, abych ti něco ukázala, kdybys dělal potíže." Sáhla pod blůzu a vytáhla malý měšec. Rozvázala tkaničku a opatrně přičichla k obsahu. Sáhla dovnitř a vytáhla asi dva palce dlouhou vyleštěnou bílou kost. „To je jeho prst," prohlásila. Tas si kůstku opatrně prohlédl. „Ano, je to strýčkův nejoblíbenější," řekl nevzrušeně. „Poznal bych ho kdekoli." Tanis na něho vyděšeně pohlédl. „Oni tvému strýci uřízli prst? Proč by to ale dělali kvůli takové hlouposti?" „Také jsem si myslela, že to bylo příliš drastické," přidala se Gizela a zastrčila kost zpátky do měšce. Tasslehoffova tvář se ze zmateného výrazu náhle změnila v pobavený. „Vy si opravdu myslíte, že to je jeden ze strýčkových prstů? To je teda legrace!" „No, říkal jsi to přece, ty trumbero," zabručel rozhněvaně Flint. Tanis se tvářil zmateně. „To se teda povedlo!" pištěl Tasslehoff. Popadl se za břicho a smál se, až se prohýbal. Jeho přátelé se tvářili pobouřeně. „Strýček Pastiskoč sbírá kosti," vysvětloval. „Zvířecí i jiné, a tuhle odjakživa nosil pro štěstí," dodal nakonec Tas. „Zdá se, že mu mnoho štěstí nepřinesla," prohlásila chladně Gizela a schovala měšec i s kůstkou do výstřihu blůzy. Tanis si hlasitě oddechl. „Měl jsem to vědět a neměl jsem se tě snažit vytáhnout z potíží, Tasi. Vzdávám to. Dělej si, co chceš." Půlelf potřásl Tasovi rukou a obrátil se ke dveřím. „Hodně štěstí, příteli. Uvidíme se za pět let." Také Flint se k mladému půlelfovi připojil. „Užij si tu svatbu, Tasi!" řekl, a jak - 17 -
kolem šotka prošel, poplácal ho povzbudivě po zádech. „Počkejte!" výkřik Tas. „Ovšemže mi na strýčku Pastiskočovi hrozně záleží..." Jeho přátelé však už byli pryč. Tasslehoff vykročil za nimi, ale Gizela a Woodro ho zadrželi. Cítil se docela opuštěný, tiskl rty a v očekávání pohlédl na rudovlasou trpaslici. Gizela Rohatcová nadzvedla obočí a dodala: „Tak, to bychom měli. Moje melouny už nebudou ani o trochu zralejší." Tasslehoff zaváhal. V tom okamžiku se z kuchyně vynořil Otik a v ruce nesl papírový sáček. „Já, já jen jsem chtěl, abys měla něco, co by ti připomnělo Útěšín," řekl nesměle a podal sáček trpaslici do nastavené dlaně. Pak si otřel ruce o zamaštěnou zástěru. Gizela se na hostinského zářivě usmála. „Ty jsi ohromný mužíček!" zacukrovala a políbila ho na baculatou tvář. Za ním stojící Tiká se zatvářila znechuceně. „Tedy, Bosonožko, doufám, že ses rozhodl jít s námi dobrovolně," začala Gizela s rukama v bok, „nebo tě bude muset Woodro nést?" Tas přemýšlel o svém strýčkovi, který je kdesi zavřený jen kvůli němu, a pak usoudil, že nemá na vybranou. „Půjdu dobrovolně," řekl, ,jen mě nechtě sbalit si věci." „Výborně!" Gizela ode dveří zamávala na Otika, zatímco Woodro bedlivě sledoval Tase, spěchajícího ke stolu, kde předtím seděl se svými přáteli, aby si sbalil batoh a prakovku, bez které by se žádný šotek neobešel. Zamával na křenícího se Otika a zamračenou Tiku a vydal se za Gizelou po můstku, který se stáčel kolem kmene řásníku až k zemi. „Teda, to je ale vozidlo!" vydechl Tas, když zahlédl mohutný dřevěný kočár stojící u řásníkového stromu. -Střechu měl do oblouku a byl ozdobený vyřezávanými ornamenty. Také jeho dřevěná kola s ocelovými výztuhami vypadala, že musela být velmi drahá. Na bocích červeně zářil nápis: Hypermarket pana Rohatce - Dostaneš, co chci! „Kdo je pan Rohatec?" zeptal se Tas. Gizela se široce usmála. „Já, Tuponožko. Pro obchod je dobré, když si lidé myslí, že jsem paní Rohatcová. Ti ubožáci si myslí, že jsem obchodníkova hloupá žena." Gizela zvýšila hlas o dvě oktávy a začala se pitvořit: „Ach, já vám to za tu cenu skutečně nemohu prodat. Zaplatili jsme za to opravdu daleko víc. Ale když se vám to tak líbí... moc vám to sluší. Ale prosím vás, neříkejte nic mému manželovi!" Tas se beznadějně usmíval. Chvátal po můstku, sklouzl se po něm a zastavil až před kočárem. „Nemůžu se dočkat, až budu uvnitř! Máš tam jistě věci z celého světa, že ano? Cukroví, tretky, drahokamy..." Gizela se zasmála, „Ne, to budu mít, až prodám zboží. Teď zrovna mám nějaké koření, drahé látky a melouny, které jsou každou chvilku zralejší a zralejší." Trpaslice se vypravila k objemným koženým vakům visícím po stranách kočáru. „Kde to jen může být..." mumlala si pro sebe a rozhazovala kolem sebe role papíru. „Woodro!" zavolala, aniž by vzhlédla. „Ano, madam," ozval se mladík stojící po jejím boku. „Ach," vykřikla. „Nepřibližuj se ke mně tak tiše, drahý," zamračila se. „Posaď šotka do kočáru a já zatím najdu tu zatracenou mapu. Potřebuju se podívat, jestli - 18 -
nám zbyde trocha času, abychom stihli vyložit zboží." Tas natáhl uši. „Mapu? Hledáš mapu? Já mám celou spoustu nejrůznějších map. Celá moje rodina má mapy." Šotek se hrdě nafoukl. „Já mapy vyrábím! Je to moje práce!" „Opravdu?" Gizela se na něho podívala napůl s nadějí a napůl pochybovačně. „Ano, tady!" Tas sáhl do kapes u vesty a vytáhl úctyhodný počet stočených pergamenových svitků. Pečlivě si prohlížel jednotlivé poznámky naškrábané v rohu každého kousku, až nakonec jeden vybral a rozložil jej na zemi. Mapa byla mírně vybledlá a na rozích otrhaná, ale jinak dobře čitelná. „To je zvláštní," prohlásil Tas a znepokojeně zamrkal. „Na mapě není Útěšín. No, ale je to jen malá vesnice a každý stejně ví, kde je," usoudil., Je to jen kousek na východ od Xak Sarotu, a ten na mapě je." Namířil prstem na místo na mapě, kde věděl, že je Útěšín. „Vsadím se, že jste sem přišli Jižní cestou z Pax Sarkasu, že mám pravdu? Každý to tak dělá." Gizela přikývla. Stála za Tasem a dívala se mu přes rameno. „Podívej se na tohle." Tasslehoff udělal rukou pomyslnou čáru. „Oblast Baliforu je asi sedm set mil odsud na východ, a to je právě vedle Šotčína. Budeme muset zdolat hory a projít několika hustými lesy, ale mohli bychom tím získat spoustu času místo toho, abychom to obcházeli jižní cestou." V hlavě si to rychle spočítal. „Když si opravdu pospíšíme, do měsíce bychom měli být ve městě." Gizele se však na Tasově plánu něco nelíbilo. „Dovol mi, abych se také podívala," řekla a ukázala na mapu. Ve tváři měla podivný výraz. „Už to mám! Ta mapa je úplně jiná! Nejsou na ní žádné značky, které jsou na mé mapě." „Udělal tu tvou mapu šotek?" zeptal se Tas. Gizela zavrtěla hlavou. - „Aha, tak to je tím," prohlásil rozhodně Tasslehoff. „Šotkové používají své vlastní symboly, značky a měřítka." „Jako strýček Bertinožka?" zeptala se a ukázala na slova v levém kraji mapy. „A co znamená tohle?" Ukázala doprostřed mapy. „To jsou místa, kde se dají najít hezké kameny, nejlepší obchod s cukrovím a obludy s bílými zuby." Gizela se na Tase rozčileně zadívala. „To jsou podle tebe důležité zeměpisné značky?" Tas pokrčil rameny. „Pro strýčka Berta tedy rozhodně byly." „Já nevím, Tasslehoffe," začala váhavě trpaslice a pozorně si mapu prohlížela. „Neznám většinu měst, které jsou na té mapě." „Jsou tam všechna důležitá města - Xak Sarot, Thorbardin, Neraka. Jmenovala jsi je!" řekl Tas a popuzeně vyskočil na nohy. „Tvoje mapa nejspíš není tak podrobná jako ta moje." Popotáhl nosem a pak se zamyslel. „Chceš se vrátit do Šotčína ještě dřív, než se tvé melouny zkazí, nebo ne?" Gizela se zamračila. „Ovšemže ano." „Pak to nech na mně," prohlásil sebejistě šotek, smotal mapy a zastrčil si je zpět do vesty. „Je jen jediná věc, ve které jsem opravdu dobrý, a tou je to, že vždycky dojdu tam, kam chci." Po těch slovech se obrátil a vylezl na kočár. Gizela ještě vklouzla za Woodrem, aby mu přikázala nakrmit koně. Woodro zamyšleně přikývl, stál a mlčky pozoroval koně. Jeden byl špinavě bílý a další měl barvu holubicí šedi. Pohladil je po šíji a koně nerušené pokračovali v jídle. Mladý muž toho o šotcích mnoho nevěděl, ale jednou věcí si byl docela jistý, - 19 -
protože na ni mohl usuzovat podle zkušeností s několika šotky, které v životě potkal. Bylo velmi ojedinělé, že šotek někdy došel právě na místo, na které původně chtěl dojít. Woodrovi na tom ale nezáleželo, nikam ostatně nespěchal.
- 20 -
Kapitola 2 „TAK A TEĎ SI PAMATUJ, ŽE TY VOSKOVÉ špunty musíš mít dva týdny v uších, a až je vyndáš, budeš slyšet daleko lépe." Šotek, dřevorubec jménem Šémus, pokýval hlavou ze strany na stranu, zmateně se na Fineáše Kuříka podíval a pak si začal klepat na uši. Fineáš se k šotkovi přiblížil a z plných plic mu zakřičel do ucha: „Musíš je mít v uších nejméně dva týdny!" Šémus se usmál. „Děkuji ti mnohokrát, doktore Ouško," křičel. „Slyšíš mě dobře?" „Ano, dobře," řekl Fineáš, vytáhl šotka z křesla a postrčil ho ke dveřím do čekárny. „Bude to deset měďáků," řekl doktor a nastavil ruku pro svou odměnu. Šotek se poplácal po kapsách, pak do jedné sáhl a vytáhl hrst lepkavých cukrátek. „Zdá se, že dneska nemám u sebe dost peněz. Možná by ses mohl spokojit s nějakým dřevem. Mohl by sis opravit sklad. Přidám tam několik polic navíc, však víš..." „Ne, ne, děkuji ti," řekl Fineáš, vytáhl šotkovi voskové špunty z uší a vystrčil ho na ulici. Pak se felčar Kuřík, holohlavý muž středního věku, podrbal na červeném nose, oprášil si ruce a obrátil se k zástupu čekajících. Na dubové lavici u zdi jeho ordinace sedělo deset dalších šotků. Už půl roku se Fineáš Kuřík pokoušel v Šotčíně provozovat své podivné lékařské umění. Ale i kdyby žil dalších sto let, nikdy by se mu nepodařilo pochopit podivnou šotčí povahu. Den co den za ním do ordinace přicházely zástupy šotků se svými bolestmi, trápením a vymyšlenými chorobami. A on jim den co den rozdával cukrové pilulky, voskové špunty, sražené mléko a hořčici. Jediná skutečná lékařská technika, kterou znal, bylo trhání zubů. A i to občas využil. Pro šotky s bolavými zuby byl doktor Zoubek. Pro ty, kteří měli potíže s ušima, byl doktor Ouško. Když někoho bolely klouby, říkali mu doktor Kostička. Žádná z jejich nemocí však nebyla příliš vážná nebo příliš nepříjemná. „Kdo je další?" Všech deset šotků rázem vyskočilo na nohy - nebo se o to alespoň pokusili. Jen jednomu se skutečné podařilo vstát a odvážně vykročil do ordinace. Ostatních devět napadalo jeden přes druhého, ruce a nohy měli zamotané a tkaničky od bot záhadně přivázané k židli. Fineáš už viděl ve své čekárně hodně věcí. Většina jeho pacientů se pro své onemocnění chtěla do ordinace dostat jako první. Nezřídka propukly v čekárně boje - to mu vynášelo dost peněz, protože po takovýchto bitvách spravoval rozbité zuby a krvácející nosy. Nepřestával však obdivovat nevšední šotčí důmyslnost. Opatrně prošel mezi popadanými a zamotanými těly, přenesl se přes jejich šotčí výčitky a následoval svého dalšího pacienta do ordinace. Pečlivě si umyl ruce ve vaničce se studenou vodou, usmál se na šotka a vyzval ho: „Vyskoč si tady na to křeslo. Co pro tebe mohu dnes udělat? Zuby? Uši? Anebo snad potřebuješ ostříhat vlasy?" „Zuby i uši mám a i nový sestřih by se hodil," odpověděl šotek. Podle jeho hnědých vlasů a tváře bez vrásek se dalo soudit, že je ještě velmi mladý. „Ale mám potíže s očima. Když ze tmy vyjdu na slunce, nic nevidím, a když naopak vyjdu z - 21 -
jasného dne do temného sklepení, také nevidím vůbec nic." „A to tě trápí?" zeptal se doktor a položil na lékařský tácek vedle křesla nějaká měřítka, kleštičky a dřívka do krku. Šotek se znepokojeně podíval na připravené předměty. „Je to velký problém, protože pracuju jako dveřník v jednom šotčínském hostinci. Na co si to tady chystáš?" Neklidně se zavrtěl a přikrčil se v křesle. „Neboj se," řekl Fineáš a přiložil šotkovi na každý spánek jeden konec posuvného měřítka. „Musím si jen něco proměřit." Přitiskl šotkovi na hlavu hrot měřítka a pak chvilku zamyšleně bručel a mrmlal. „Tak," prohlásil nakonec. Dával si pozor, aby se nezačal smát. Přeměřil si ještě jednou šotkovo čelo, a když byl konečně spokojen, prohlásil: „Tak a je to!" Pak začal přehrabávat zásuvky ve velké skříni, až našel brýlové obroučky a kousek tmavého povoskovaného pergamenu. Vystřihl z něj dva obdélníky a zasunul je do obrouček místo skel. Nakonec brýle usadil na šotkově nose a konce mu připevnil k uším. „Ty brýle musíš nosit dva týdny. Až je sundáš, budeš vidět mnohem lépe." „Ale když já teď nevidím vůbec nic, doktore Očko," protestoval šotek a mával kolem sebe rukama, aby nahmatal opěradlo křesla a mohl slézt dolů. „Kdybys viděl dobře, nikdy bys za mnou nepřišel," poznamenal trpělivě Fineáš. Šotkova tvář se pod temnými brýlemi rozjasnila. „To je pravda! Děkuji, doktore Očko!" Natáhl ruce a tápal směrem ke dveřím. Cestou narazil do kostlivce. V kostlivci zachrastily všechny kosti. Fineáš ho dovedl až ke dveřím. „Dělám jen svou práci," prohlásil skromně. „Dostanu dvacet měďáků." Bylo to trochu příliš, ale doktor si musel nahradit předchozí ztrátu za nezbedného tesaře. „Obávám se, že toho mnoho nevidím," omlouval se šotek. „Ty jistě vidíš lépe." Otevřel měšec, který mu visel na boku, a nastavil ho k doktorovi. Fineáš si tak pomohl k dvaceti třem měďákům a dvěma párům vlastních kleští. „Děkuji ti. Až budeš potřebovat, můžeš kdykoli přijít." V čekárně zbyli už jenom dva z předchozích devíti pacientů, zbytek odkráčel hned potom, co se jim podařilo rozmotat si tkaničky u bot. Nebo se možná zamotali do jednoho velkého klubka, uvažoval Fineáš. Jeden ze zbývajících dvou pacientů byla mladá žena, která měla do prstu zapíchnutou dlouhou třísku. A druhý byl zedník s vlastní nohou přibitou k dřevěněnu prkýnku. Fineáš se podíval z okna na zapadající slunce a rozhodl se pro dnešek skončit. Vyvedl nešťastné šotky ven a oběma poradil, aby přišli druhý den ráno. Zamkl za nimi dveře a rozsvítil v místnosti jedno světlo, malou olejovou lampičku. Pak si Fineáš v duchu přepočítal své bohatství a začal čistit nástroje v ordinaci. Šotkové byli neobyčejně milí pacienti, zvláště pak pro někoho, kdo vůbec nebyl lékař! A přestože zřídkakdy někoho skutečně vyléčil, když na něho dolehly výčitky svědomí, uklidňoval se tím, že jim poskytuje alespoň duševní útěchu. A to má také nějakou cenu! „Hm, deset měďáků za každého pacienta!" chrochtal si spokojeně, když vtom zaslechl z vedlejšího pokoje neobvyklý šramot a hluk. Otřel si ruce do ušmudlané zástěry a rozhněvaně zavolal: „Je zavřeno! Copak nevidíte nápis?" Nebylo vůbec - 22 -
jednoduché ordinaci zavřít, protože zamčená čekárna nepůsobila šotkům sebemenší potíže. „Přijďte až zítra ráno." Uběhlo několik minut, ale Fineáš neslyšel žádnou odpověď. Začalo mu to dělat starosti, a tak se vypravil do temné čekárny. „Haló," ozval se z temného kouta hluboký hlas. Fineáš se lekl a vyděšeně se přitiskl ke zdi, až se skleněné baňky na policích roztřásly. „Kdo jsi?" zeptal se. „A co ode mě chceš? Vyděsil jsi mě k smrti!" „Jmenuju se Pastiskoč Botonožka. Těší mě, že vás poznávám." Fineáš ucítil, jak mu něčí malá ruka potřásla tou jeho. „Ale přátelé mi říkají jen Pastiskoč. Je mi to opravdu moc líto, že jsem vás vyděsil, lidé jsou tak hrozně lekaví, ale hádám, že s tím asi nic nenaděláte, že? Věděl jste, že máte zaseknuté dveře?" Fineáš se rychle snažil přivyknout tmě, aby si návštěvníka mohl prohlédnout. „Nejsou zaseknuté, byly zamčené," řekl přísně a snažil se zakrýt zlost. „A ty jsi měl zůstat na druhé straně těch dveří. Budeš muset přijít zítra." „Nemohl byste alespoň rozsvítit svíčku?" zeptal se šotek. „Dočista nic nevidím!" „Copak jsi mě neslyšel? Řekl jsem, že už je zavřeno." „Slyšel jsem tě dobře, ale byl jsem si jistý tím, že nemyslíš mě, protože já přicházím z důvodu života a smrti!" Fineáš si povzdechl. Takováto slova slýchal v Šotčíně dnes a denně. „A copak je to tedy tentokrát?" zeptal se unaveně. „Právě jsem přišel o svůj prst a..." Fineáš poděšeně nadskočil. „Dobří bozi, proč jsi to, chlape, neřekl dřív?" Fineáš toho o medicíně mnoho nevěděl, ale věděl jedno: Šotek, který vykrvácí v jeho ordinaci, nebude pro obchod tou nejlepší vizitkou. Ve tmě nahmatal šotkovo rameno a odvedl ho do slabě osvětlené ordinace. „Sedni si do křesla a zvedni ruku nad hlavu!" nařídil, zatímco si ve spěchu začal chystat dlouhé kusy bílého plátna a obvazů. „Je to od vás hrozně milé," řekl Pastiskoč. Fineáš přistoupil k šotkovi s miskou vody, v podpaží držel roli obinadel a očekával, že spatří přinejmenším gejzír prýštící krve. Pastiskoč Botonožka se mezitím usadil v křesle a ruku držel nad hlavou přesně tak, jak mu bylo přikázáno. Neměl však na sobě ani kapku krve. „Dobrá, tak je to tedy. A teď se seber a zmiz odsud!" zamračil se Fineáš a popadl šotka pod krkem. „Nemám náladu na hloupé žertování." Šotek byl upřímně překvapen a rychle se mu vykroutil. „Nedělám si legraci. Přišel jsem o prst. Patřil nejspíš minotaurovi anebo možná vlkodlakovi, je těžké to přesně určit. Sbírám zajímavé kosti a tahle byla moje kost pro štěstí. Byla krásně vyleštěná a měla úchvatný bílý kloub -vypadala úplně jako z alabastru. Vlastně jsem ji neztratil. Půjčila si ji ode mě Rada, ale to je docela jiný příběh, a částečně také důvod, proč nemůžu přijít až zítra. Mohl byste mi tedy pomoci? Je to opravdu moc důležité a kromě toho jsem si jistý, že můj život je s největší pravděpodobností v nebezpečí." Fineáš byl úplně zmatený, a tak na šotka jen mlčky zíral. Pastiskoč Botonožka vypadal na šotka až příliš světaznalého. Felčar odhadoval, že může být asi tak středního věku. Soudil tak podle jeho vrásčité tváře, hlubokého hlasu a prošedivělých, - 23 -
původně ryšavých vlasů, svázaných na temeni do dlouhého culíku. Na sobě měl pláštík z drahého fialového sametu, tak tmavý, že chvilkami vypadal jako černý. Také šotkovy kamaše měly neobvyklou barvu. Košili měl hráškově zelenou a zvětšující se bříško mu zakrýval široký černý kožený pásek. Na krku mu visel řetěz s celou řadou bílých kůstek, o kterých Fineáš raději nechtěl nic vědět. Pastiskočovo ryšavě šedivé obočí se zvědavě nadzvedlo nad párem olivově zelených očí. „Tak co?" zeptal se Pastiskoč a zatahal se za palce u nohou. „Tak pomůžeš mi, nebo ne?" Fineáš byl stále ještě zmatený. „Ty po mně chceš, abych požádal Radu, aby ti tvou kost vrátila?" zeptal se přihlouple. „Ale to ne, to by ani nebylo možné," řekl rozhodně šotek. „Já jen potřebuju co nejdřív jinou minotauří kost." Fineáš si unaveně třel tvář a opřel se o stůl. Žil se šotky už dostatečně dlouho na to, aby pochopil, že nebude jednoduché rozhovor jen tak ukončit. „Ty chceš, abych ti dal jinou minotauří kost," opakoval nechápavě. „Kdyby to bylo z prstu, byl bych ti moc vděčný," prohlásil Pastiskoč a v očekávání natáhl dlaň. „Musíš pochopit, že moje stará kost mi přinášela štěstí, a já se velmi bojím, že když si brzy nenajdu novou, něco hrozného se mi stane.“ „Ty se bojíš, že když nebudeš mít tu kost, že zemřeš?" zeptal se Fineáš. „Možná, ale to není to nejhorší, co by se mi mohlo stát. Vlastně by to mohlo být docela zajímavé, to by ovšem záleželo na tom, jakým způsobem bych zemřel. Kdyby mě přejel trakař, určitě by to nebylo ani zdaleka tak zajímavé, jako kdybych, řekněme, přepadl přes okraj skály přímo do lví tlamy a ten lev by hned na to chytil plamenem. Tomu bych řekl zajímavá smrt!" Oči se mu při té představě zaleskly. „Každopádně bych to nechtěl riskovat." Fineáš se na výstředního šotka nechápavě podíval. , Já ale nejsem zvířecí doktor. Jak jsi přišel na to, že bych něco takového mohl mít?" „No, abych byl upřímný, nebyl jsi první, za kým jsem se vypravil. Tam, kde jsem byl, jsem žádné kosti, které by byly podobné té mé, neviděl -" Pastiskoč vytáhl z kapsy klubko nití, čtyři špičáky a malou nádobku s modrou tekutinou - „i když jsem našel jiné užitečné věci, které by se mi časem mohly hodit. Nebyl tam však nikdo, koho bych se mohl zeptat na tu kost." „Nestačily by ti k tomu některé z kostí, které máš kolem krku?" zeptal se Fineáš s nadějí v hlase. „Kdyby to byly kosti z prstů, tak ano," odpověděl podrážděně Pastiskoč, „ale to samosebou nejsou." Nyní, když Fineáš konečně věděl, co šotek chce, přistoupil ke skříni a začal v ní hledat. Opatrně vyndal jeden dřevěný tácek, aby mu z něj nespadla ani jediná kostička. Vzal tu největší z nich a opatrně si ji položil do dlaně. „No, tohle bude nejspíš tvůj šťastný den, pane Pastiskoči. Používám minotauří kosti na přípravu jednoho ze svých vzácných elixírů. Vlastně tady také mám kost z minotaura, který zároveň býval i vlkodlakem. Je to jeden z nejvzácnějších tvorů na světě. - Lykantropie je velice zvláštní věc. Jsou tací, kteří tvrdí, že tvory, jakými jsou minotaurové, nikterak neovlivní, ale právě tady máme důkaz. Je to neocenitelný - 24 -
předmět. Sám jsem také sběratelem kostí, a tak musíš pochopit, že taková kost má pro mě nesmírnou cenu. Ale jestli ti na ní tolik záleží - ve jménu záchrany tvého života - rád se s ní rozloučím." Podal kost Pastiskočovi, aby si ji mohl dobře prohlédnout, a bez dechu čekal. „To je vynikající!" vykřikl nadšeně Pastiskoč. Nedočkavě kost popadl a sevřel ji v dlani. „Nikdy ti za ni nebudu moci zaplatit její skutečnou cenu," lamentoval. „Ale s radostí bych ti za ni dal to nejcennější, co mám." Šotek znovu zalovil v hlubinách své kapsy. Fineášovy oči se chamtivě zaleskly, když sledoval, jak Pastiskočova ruka vytváří na drahém sametu hedvábné vlny. Když se šotkova ruka znovu vynořila, Pastiskoč v ní svíral poskládaný kousek papíru a podával jej Fineášovi. Dlužní úpis! Co jiného by to mohlo být. Fineáš samým vzrušením téměř vyskočil z kůže. Konečně narazil na bohatého šotka! Vší silou se snažil, aby na něm nebyla znát radost ze snadno nabytého majetku. „Děkuji ti. Je to od tebe moc milé," řekl Fineáš a chvatně pergamen zastrčil do kapsy. „S radostí ti budu kdykoli nápomocen..." „Ano, budu si to pamatovat," ujistil ho šotek a zmizel v temné čekárně, svíraje minotauří kost pevně v dlani. „Musím se teď vrátit do vězení. No, ono to vlastně ani není vězení. Je to docela milé místo, jestli ovšem máš rád vycpávané židle a měkké koberce. Nechci být pryč příliš dlouho, protože by o mě mohli mít starost. Kdybych mohl zase na oplátku někdy pomoci tobě, stačí říct. Abys tomu správně rozuměl, jsem blízký přítel starosty. Můj synovec si bude brát jeho dceru!" S těmi slovy šotek zmizel ve dveřích. Fineáš tam jen nevěřícně stál s otevřenými ústy a zíral za Pastiskočem Botonožkou. Když se vzpamatoval, bylo už pozdě. Šotek byl pryč. Fineáš si uvědomil, že ten Botonožka byl jen starý blázen, který uprchl z městského vězení. Dlužní úpis, pche! Svatba se starostovou dcerou, pche! Fineáš se ale kupodivu nezlobil, že ho šotek podvedl. Vlastně ho musel obdivovat za schopnost dostat to, co chce, stejně tak, jako obdivoval šotka, který přivázal ostatním tkaničky u bot k dřevěné lavici. Povzdechl si, sfoukl svíčku a vydal se po schodech, které vedly do prvního patra jeho domu. Na cestě zpátky vytáhl z kapsy ten bezcenný cár papíru a aniž by se na něj podíval, hodil ho na tácek s kostmi. Ráno ho vyhodí společně s krysí kostrou, jejíž část před chvílí prodal šotkovi jako minotauří prst. Fineáš krysu našel ve skříni. Musela tam ležet mrtvá pěkně dlouho. Nechal ji na dřevěném tácku a měl v úmyslu ji vyhodit už celé dlouhé týdny. Když se objevil Pastiskoč a prosil o minotauří kost, Fineáš si na krysu vzpomněl a rozhodl se, že to alespoň zkusí. A Pastiskoč mu na to skočil! Fineáš se usmál. Pastiskoč Botonožka nebude dneska v noci jediný, kdo se bude smát.
- 25 -
Kapitola 3 KDYŽ SE TASSLEHOFF, GIZELA A WOODRO rozjeli na východ od Útěšína, začalo slabě pršet. Lesy obklopující vesnici rychle ustoupily vrcholkům Strážných hor. Kočár zlehka šplhal do hor a prodíral se osikami a borovicemi, ve vzduchu vonělo tlející listí a hořkosladké chryzantémy. Cesta se klikatila údolím mezi dvěma skalními stěnami, byla však rovná a bez výmolů. Koně klusali se zapadajícím sluncem v zádech. Gizela seděla mezi Tasslehoffem a Woodrem, v jedné ruce držela otěže a druhou si oranžovým šátkem stírala z tváře kapky deště. „Bože, to je teplo," vzdychla. „Ještěže začalo trochu pršet. To snad ani není možné, že v této roční době je tak teplo." Dešťové kapky se usazovaly na jejích rudých vlasech a vytvářely v nich malé potůčky. „Myslím, že je to špatné znamení," řekl Woodro a vyjádřil tak poprvé před šotkem a trpaslicí vlastní názor. Téměř bílé vlasy měl zplihlé tak, že se podobaly mokrým chomáčům. Potřásl hlavou a voda kolem něj vytvořila drobnou spršku. „Špatné znamení?" zeptal se Tas, jehož culík vypadal pořád stejně, ať už bylo sucho, nebo mokro. Podíval se na šedou oblohu a pečlivě si zastrčil své mapy do vesty, aby je ochránil před deštěm. „Co tím přesně myslíš?" „Když je na podzim takové teplo," vysvětloval Woodro, „čeká nás krutá zima." „To je součást přírody, a ne znamení osudu," prohlásila Gizela. „Nevěřím na znamení a pověry." „Opravdu?" zeptal se Woodro a podíval se na trpaslici se směsí soucitu a nedůvěry. „Chceš tím snad říct, že bys klidně za úplňku prošla kolem hnízdícího ptáka? Nebo by ses napila zázvorového piva z prasklého korbelu? Nebo... nebo bys dokonce zapálila svíčku, která hořela vedle mrtvého těla?" „Proč bych to neměla dělat?" řekla Gizela. „Co by se mi za to mohlo stát?" „Staly by se ti hrozné věci!" vyhrkl Woodro. „Když se budeš procházet kolem hnízdícího ptáka, všechny tvoje děti se narodí z vajec. Když se napiješ zázvorového piva z prasklého džbánku, budeš okradena." Woodro si začal nervózně okusovat nehty. „Ale nejhorší ze všeho je, když zapálíš svíčku, která hořela v přítomnosti mrtvého. Potom, co bude tělo pohřbeno nebo spáleno, se duch toho mrtvého bude na to místo vracet." Woodrova tvář ještě více zbledla. „Někdy, když je to duše čerstvě zemřelého, jeho duch posedne tělo živého člověka!" „To je směšné!" odsekla podrážděně Gizela. Koně měli potíže vyhnout se ve tmě překážkám na cestě a Gizela celou dobu nervózně škubala otěžemi. „Je to zřejmě vůle bohů, madam," prohlásil posvátně Woodro. „Na takové věci prostě nevěřím, ani na takové hlouposti, jakými jsou bohové." „Rozhodně by bylo zajímavé se narodit z vajíčka, jen kdybych si to tak mohl pamatovat, nemyslíte?" poznamenal Tas, ale pak se zase zamračil. „Nechtěl bych být okraden, ale docela rád bych si popovídal s duchem. Možná by mně prozradil, kde najít šperky a drahé kamení, protože on už je stejně nebude potřebovat. No a koneckonců, taky by nebylo od věci zeptat se ho, jaké to je, žít po smrti - jestli je veselý, nebo smutný, nebo co..." - 26 -
„S tebou, Bosonožko, by se žádný duch nikdy do řeči nedal," smála se Gizela. „Alespoň ne tehdy, když bych se toho mohla účastnit i já." „O takových věcech bys rozhodně neměla žertovat, paní," řekl tiše Woodro. „Duchům se to nelíbí." „A mně se zase nelíbí tenhle rozhovor," řekla podrážděně Gizela. Nastavila ruku dlaní vzhůru. „Myslím, že déšť pomalu ustává, ale je příliš velká tma na to, abychom jeli dál." Svedla koně napravo od cesty a seskočila z kozlíku. Popadla koně za uzdu a odvedla je na mýtinu ohraničenou keři s červeným listím. „Nakrm koně, Woodro," přikázala dlouhánovi a vydala se k zadní části kočáru. „A dávej pozor na Bosonožku. Jdu se podívat, kde bych se mohla vykoupat." Přední část kočáru se nadzvedla, když Gizela vstoupila dovnitř. -Woodro seskočil a vydal se ke koním, aby je odstrojil. Vytáhl zpod sedačky pytel plný ovsa, jemně zvířata poplácal a pohladil jim sametové nozdry. Položil oba pytle na zem, ponořil do nich ruce a nabral dvě hrsti ovsa. Koně se do obilí s chutí pustili. Když snědli oves z Woodrových dlaní, mladík jim řekl: „Mám ještě další práci, kamarádi." Nabral další oves a podal ho koním. „Nechte si chutnat. Později vám přinesu trochu vody." Koně spokojeně zaržáli. Tas po celou dobu Woodra pozorně sledoval. „Zdá se, že je máš opravdu rád," řekl obdivně. Woodro pokrčil rameny a na tváři se mu objevil hrdý úsměv. „Oblíbil jsem si je hned tehdy, když si mě slečna Rohatcová najala." Rozhlédl se kolem sebe. „Pojďte mi pomoct najít nějaké kameny, které bychom mohli dát pod kola kočáru." Vypravil se na cestu, oči upíral na zem a Tas se vydal za ním ve snaze pomoci. „Dovedeš mluvit zvířecí řečí?" zeptal se Tas, zatímco se pokoušel uzvednout kus kamene velký jako on sám. „Můj přítel Raistlin to někdy dovede, když čaruje. Je to zábavné, ale zdá se, že zvířata ho ráda nemají." Woodro zavrtěl hlavou. - „Ne, zvířecí řeč neumím, to ne," řekl. „Ale dobře jim rozumím. Cítím jejich pocity a tak, snad kromě ptáků a ještěrů." Mlčky vzal Tasslehoffovi jeho balvan. „Tak velké kameny nepotřebujeme. Raději běžte nasbírat trochu dřeva." Mladík došel ke kočáru a položil kameny k zadním kolům. „Tak je to správné," prohlásil a kopl kameny na správné místo. Sebral několik menších oblázků a vytvořil z nich asi šest stop od kočáru ohniště. Když to dokončil, vydal se za šotkem. Našel ho na nedaleké mýtině s rukama plnýma borovicových třísek na rozděláni ohně. Woodro sám nasbíral plnou náruč suchých větví a klacíků. „Jak ses to naučil?" zeptal se Tas. „Myslím to, že rozumíš zvířatům?" „Já nevím," řekl mladík a pokrčil rameny. „Jenom se na ně dívám a poslouchám. Vždycky jsem to tak dělal, myslím, že by to dokázal každý. Jenže spousta lidí si zvířat příliš nevšímá." „Ovšem! Flint říká, že moc mluvím," prohlásil Tasslehoff, „možná proto jsem nikdy neslyšel zvířata, jak si povídají." „Hádám, že máte pravdu," řekl Woodro. „Pane Tasi, umíte vařit? Slečna Rohatcová by připálila i vodu. Já bych to zkusil, ale..." „Ach, já jsem vynikající kuchař!" prohlásil sebevědomě Tas. „Umím zajíce na - 27 -
divoko s tuřínovou omáčkou a dokonce i žaludový koláč!" „Obávám se, že nemáme žádné z potřebných přísad," řekl smutně Woodro. „Slečna žije ve svém kočáru téměř celý rok, ale cestuje dost nalehko, má v něm jen své osobní věci, zboží na prodej a předměty na výměnu. Za tu dobu, co jsem s ní, jsem ji neviděl nakupovat. Rozhodně nenakupovala žádné jídlo." Woodro se při vzpomínce na vyzývavou trpaslici začervenal. Tas si toho však nevšiml. „Co teda máme?" „V této chvíli máme jedno vyhublé kuře, pytel sušených fazolí, látku protkávanou zlatou nití, dvě krabice melounů, kterých se neodvážíme dotknout, dvě živé fretky, které tak zůstanou," Woodro se na šotka varovně podíval, „a trochu starého koření, které bychom museli seškrábat z podlahy, protože se z kořenek vysypalo." „To není mnoho, ale myslím, že bych něco mohl udělat z kuřete a těch suchých fazolí," odpověděl Tas. Woodro se zatvářil skepticky. „Všechno najdete uvnitř kočáru, v přední skříňce. Vezměte všechno, co se vám bude zdát k jídlu - kromě fretek a melounů." Po těch slovech se otočil, aby rozdělal oheň. Tas se vyškrábal do kočáru a čekal, že v něm najde Gizelu. Kočár byl ale prázdný. Naštěstí na dveřích visela malá lucerna. Tas se kolem sebe ohromeně rozhlédl. Vnitřek vypadal daleko větší, než se zdál zvenčí. Na pravé stěně byla od podlahy ke stropu celá řada polic a na nich ležely pečlivě srovnané zelené nádobky. Některé byly prázdné, ale ve většině z nich bylo sušené koření. V policích ležely také další předměty - žluté voskové svíce a černá sametová skříňka plná prstenů. V každém prstenu byl vsazený překrásný drahokam. Tas se po nich chtivě natáhl. „Nedotýkejte se jich," ozval se náhle za Tasovými zády Woodro. „Ty kameny jsou falešné, ale slečna Rohatcová je prodává jako pravé. Ví přesně, kolik jich má a v jakém pořadí jsou uložené." Tas sebou prudce trhl a zrudl. „Nechtěl jsem na ně sahat." Nemohl pochopit, jak je možné, že ten mladík dokáže číst jeho myšlenky stejně dobře jako myšlenky zvířat. „Neměla by je tu jen tak nechávat, někdo by je mohl ukrást," zamumlal. Šotek odtrhl oči od lesklých prstenů a vydal se prohledávat zbytek kočáru. Levá strana byla kromě jediného rohu pokrytá řadou barevných nadýchaných polštářů. Napadlo ho, že to nejspíš bude Gizelino lůžko. Ve vzdáleném koutě spatřil zdobenou, černě natřenou truhlu. Také si všiml hromady Gizeliných šatů navršených na polštářích. Tasovi zakručelo v břiše, což mu připomnělo, proč do kočáru vlastně vlezl. Jak mu Woodro řekl, našel tam jednu mělkou skříňku. Otevřel dvířka a uvnitř objevil bezhlavé neoškubané kuře pověšené za jednu nohu. Pod ním byl malý džbánek, postavený tak, aby zachytil kapající krev. Kuře vypadalo dobře krmené, a tak ho Tas vzal a přidal k němu pytel sušených fazolí. Mezi zelenými nádobkami s korkovými zátkami objevil koření, které vonělo jako šalvěj a fenykl (musel je ochutnat, aby si byl docela jistý). Našel také starý citrón, jen trochu pokrytý plísní, a několik misek a pánví. Pak z kočáru vylezl a vydal se za Woodrem k ohništi. „Slečna Rohatcová se koupe ve studánce na okraji lesa," ukázal Woodro a podal Tasovi vědro s vodou. „Tady máte, koně z ní nepili, na vaření bude dobrá." - 28 -
Tas ohrnul nos a opatrně se do vědra podíval. Když viděl, že v něm neplave žádná pěna a že koně mají své vlastní nádoby s vodou, trochu se uklidnil. Nasypal polovinu fazolí do misky a zalil je čistou vodou a pak misku posadil na ohniště, aby fazole změkly. Nakonec se natáhl pro kuře a začal jej škubat. „Kde jste se naučil vařit?" zeptal se Woodro a přidal do ohniště několik suchých klacíků. „Sledoval jsem svou matku," řekl Tas. „Byla ohromná kuchařka," dodal nadšeně. „Dokázala proměnit týden starý chleba na neuvěřitelnou dobrotu. Její čokoládový puding jednou způsobil v celém kraji nepokoje. Rada jí ho nakonec zakázala péct," Tasovi hrdě zajiskřilo v očích. „Zakázala?" řekl tiše Woodro. „Je snad mrtvá?" „Myslím že ne," zamračil se Tasslehoff. „Ale už jsem ji dlouho neviděl." „Kdyby moje matka žila, navštěvoval bych ji tak často, jak bych jen mohl," řekl smutně Woodro a hleděl do ohniště. „I svého otce!" „Tvoji rodiče jsou mrtví? To je mi moc líto," řekl přátelsky Tas a pokračoval ve škubání kuřete. „Jak se to stalo?" Woodro prudce zamrkal. „Můj otec pocházel z rodiny Solamnijských rytířů. Byl mezi nimi vychován a nic jiného neuměl. Na rytířství mu však příliš nezáleželo, raději pomáhal lidem. A to ho zahubilo." Tas předem znal další Woodrova slova. Od svého přítele Sturma Ostromeče věděl, že Solamnijští rytíři byli kdysi ochránci míru v celé zemi. Ale od jisté doby žili ve strachu, opovrhováni prostými lidmi. Mnoho z nich je neprávem vinilo z Pohromy, a ačkoli to Sturm Tasovi několikrát vysvětloval, šotek pravou příčinu nikdy nepochopil. Sturmův otec byl také rytíř. Svou ženu a syna poslal na jih, aby tam počkali, než se všechno uklidní. Sturm ho od té doby nespatřil. „Asi před deseti lety můj otec pomohl jednomu sedlákovi," pokračoval Woodro. „Ten muž byl raněn a prohlašoval, že ho napadlo několik mužů, kteří vypadali jako rytíři. Ti muži údajně vyloupili jeho dům a nechali na napospas smrti. Otec se mu snažil pomoci na nohy, když vtom tam vtrhli sousedé, přivolaní sedlákovým křikem, a v nikách svírali vidle a sudlice. Když spatřili Solamnijského rytíře stojícího nad raněným sedlákem, bez dalších otázek se na něj vrhli." Woodrovi se zlomil hlas a z očí mu kanuly hořké slzy. „Ten člověk se snažil rozhněvané sousedy zastavit, ale bylo příliš pozdě. V slzách nám přišel povědět o nešťastné smrti mého otce." Tase zabolelo u srdce. „A co se stalo tvé matce?" zeptal se a utřel si nos do rukávu. „Zemřela nedlouho po mém otci, když přivedla na svět mého bratra." Woodro se zahleděl do plamenů. Tas najednou nevěděl, co má říct. Pak ho něco napadlo. „Až přijedeme do Šotčína, můžeš jít se mnou navštívit mé rodiče - pokud tam ještě jsou." „To je od vás moc milé," řekl Woodro, „ale nebylo by to ono." Tas se zamračil. „Myslím, že máš pravdu. Proto ses přidal ke Gizele?" „Vlastně ano," začal pomalu Woodro. „Když mí rodiče zemřeli, ujal se mě strýc - bratr mého otce." „To od něj bylo moc milé," skočil mu Tas do řeči a snažil se, aby to znělo vese- 29 -
le." „Můj otec a strýc Gordon si byli velice blízcí." Woodro do ohně přihodil další polínko. „Hodně jsem o tom přemýšlel a pak jsem přišel na to, že můj strýc ze mě chtěl mít svého bratra. Vždycky mi říkal, jak jsem svému otci podobný. Zkrátka chtěl, abych se vydal v otcových stopách, a tak jsme den co den cvičili." Woodro smutně zavrtěl hlavou. „Ale já jsem věděl, jak zemřel můj otec. Nechtěl jsem se připojit k Solamnijským rytířům a snažil jsem se to strýci říct tak šetrně, jak jsem jen mohl. On mi však jen odříkával Přísahu a Instrukci. A tak jsem musel uprchnout." „To jsi určitě musel," řekl neohrabaně Tasslehoff. Zdálo se, že Woodra jeho příběh vyčerpal. Mladík si ztěžka oddechl. „Abych odpověděl na vaši původní otázku - setkal jsem se se slečnou Rohatcovou na slavnosti v Sankci. Ona potřebovala společníka a já jsem potřeboval práci. A tak jsem tady." Oba hodnou chvíli mlčeli. Tas se v myšlenkách vrátil ke své rodině. „Mám strýčka, je to bratr mé matky a jmenuje se Pastiskoč. Víš o něm. Je to ten, co ho zajala Rada Šotčína a co mu kvůli mně vzali jeho kost pro štěstí." Tas vzhlédl od kuřete, upřímně se na Woodra zadíval a mezi prsty mačkal černobílá ptačí brka. „Myslíš si, že je to špatné znamení, když mu vzali jeho kost pro štěstí?" Woodro se poprvé za celou dobu upřímně usmál. -„Rozhodně bych neřekl, že je moc dobré." „Ubohý strýček Pastiskoč," řekl smutně Tas, škubaje z kuřete poslední zbytky peří. „Dodělám to za vás," nabídl se Woodro a natáhl se po kuřeti., Jestli jsem se něco jako venkovský šlechtic naučil dobře, pak to je kuchání zvěřiny." Tas mu kuře podal. „Budu potřebovat rožeň," prohlásil. Když si otřel ruce do trávy a zbavil se tak peří, umyl si je v čisté vodě. Potom scedil fazole, ochutil je hrstí fenyklu a šalvěje a rukou v misce zamíchal. Woodro se vrátil s holým kuřetem. „Je čisté, lesklé a růžové," řekl a držel ho opatrně za krk. Tas rozřízl citrón na dvě půlky a vymačkal všechnu šťávu na kuře. Pak ho naplnil vařenými fazolemi. Woodro mezitím osekal dvě větve do vidlice a zapíchl je z každé strany ohniště. Potom našel další rovný dlouhý klacek a probodl jím kuře skrz naskrz. Klacek položil na právě vyrobené vidlice tak, aby pták zůstal těsně nad rozžhavenými uhlíky. „To je skvělé," vydechl Tas. Opřel se o stranu kočáru a zavřel oči. „Budu naši večeři hlídat," nabídl se Woodro, ale věděl, že šotek mezitím usnul. Mladík se usadil u ohniště a mlčky hleděl do červených uhlíků. Mezitím se vrátila Gizela. Byla bosá. Zamířila k ohništi a jen občas se zastavila, aby si z chodidla vytáhla ostré jehličí. Věděla, že Woodra její noční koupel uvedla do rozpaků. Nebyla to však jen koupel, co ho znepokojovalo, pomyslela si s dívčím uchichtnutím. Řekl jen, že to od ní není příliš moudré procházet se nočním lesem téměř nahá. Ale Gizela byla zvyklá na sebe dávat pozor. Špína, která se přes den usadila na její hladké kůži, ji dokázala vyvést z míry víc, než setkání s divokým zvířetem. Chladná vodní lázeň při svitu měsíce byla přímo okouzlující, ačkoli měla - 30 -
vlhkou kůži a bylo jí chladno, neboť se začal zvedat noční horský vítr. - Omotala si kolem sebe lehký plášť a spěchala k teplu ohniště. Náhle se zastavila na okraji mýtiny, protože ucítila neuvěřitelnou vůni. „To je Tasslehoffův recept," řekl Woodro, když si všiml jejího potěšeného výrazu. Sundal kuře z ohniště a chystal se ho stáhnout z rožně. Gizela se rozběhla k němu a převrhla přitom vědro s vodou. Opatrně zkoušela teplotu oblázků kolem ohniště, až našla ten pravý a přiložila si ho ke zmrzlým chodidlům. Rozhlédla se kolem a spatřila šotka, jak pod jejich večeří drží velký mosazný talíř. „Možná ten tvůj roztomilý přítel půlelf měl v jedné věci pravdu: Asi stojíš za víc, než jen za kus plátna." Popadla jeden menší talíř a rychle ho nastavila, aby dostala svůj díl. „Umírám hlady!" „Děkuju ti," řekl Tasslehoff, i když si nebyl jistý, jestli to myslela jako lichotku nebo ne. Dal Gizele na talíř řádný kus křupavého měkkého masa a hromadu fazolí. Potom si sedl stranou, aby se dal do jídla. Woodro seděl opodál, jedl a mlčky sledoval svou zaměstnavatelku. Gizela rychle obírala maso a nepřestávala žvýkat. Než si Woodro stačil dvakrát kousnout, Gizela byla po jídle. Schoulila se do klubíčka, pevně si přitáhla k tělu lehký pláštík a mžourala očima jako kočka. Woodro se ve svém životě s mnoha ženami nesetkal, ale cítil, že Gizela není typickým úkazem ženského pohlaví. Na všechno měla svá vlastní pravidla a zdálo se, že jí ani trochu nezáleží na tom, co si o ní myslí jiní. Měla nevšední chuť k jídlu i k jiným věcem. Woodro si vzpomněl na její poslední ‚obchodování' s muži a musel se začervenat. Snažil se neposlouchat zvuky, které se ozývaly z kočáru, ale bylo to dost těžké, protože ho postavila přímo pod okna, aby hlídal. Dokonce se ani nestyděla podívat se mu do očí. Zdálo se mu, že cítí nesmírnou radost z toho, když se mu do tváří nahrnula krev. Nebála se ničeho, kromě toho, že se jí nepodaří koupit něco, po čem toužila. Woodro se přistihl, že ačkoli nesouhlasí s jejím způsobem života, hluboce ji obdivuje pro její přesvědčovací schopnosti. „Na co civíš?" zeptala se najednou a v očích jí zajiskřilo. Pak si prohlédla jeho svalnaté mladé tělo a vyzývavě se usmála. „Ještě jsi nezměnil názor na můj návrh týkající se tvého honoráře?" Woodro upřel pohled na svůj talíř a soustředil se, seč mohl, na své jídlo. „N ne," vykoktal ze sebe a začervenal se jako obvykle. „Potřebuju ty peníze, co od vás dostanu, madam!" Gizela jen pokrčila rameny. „Jak je ti libo. Víš, že dávám přednost službám před výměnou." Vzala ze země klacek a rozhrábla žhavé uhlíky. „Bosonožko, ráda bych se ještě jednou podívala na tu tvoji mapu," řekla. Tas vzhlédl od svého talíře, rychle si olízl mastné prsty a sáhl do kapsy u vesty. Pak podal trpaslici poskládaný kousek pergamenu. „Dneska jsme byli na cestě jen něco málo přes půl dne. Podle toho soudím, že zítra pozdě odpoledně bychom mohli dorazit do Xak Sarotu," předpovídal šotek. Gizela si ho vůbec nevšímala a jen si pečlivě prohlížela mapu. „My jsme asi tady," prohlásil Tas a ukázal z druhé strany na horní okraj mapy, - 31 -
na značku, u které stálo ,Xak Sarot‘. Gizela zahlédla přes tenký pergamen jeho prst. „Hmmmm, ano," řekla. „Vypadá to jako šikovná zkratka do - " podívala se pozorněji do pravého rohu - „do Baliforu." Tasslehoff vyskočil na nohy a zvolal: „Říkal jsem ti přece, že než se tvé melouny zkazí, budeme na místě. Je jen jedna věc, ve které se Bosonožkové skutečně vyznají -a to jsou mapy." Gizela však neodpověděla, jen si bedlivě mapu prohlížela a nechápavě vrtěla hlavou. „Myslím..." zamumlala. Potom už jen mlčky zírala na kousek papíru a přemýšlela, co jí jen na té mapě chybí, a přemýšlela i poté, co uhlíky v ohništi uhasly a Tasslehoff s Woodrem už tvrdě spali.
- 32 -
Kapitola 4 FINEÁŠ SI CÍPEM BÍLÉHO KAPESNÍKU vytřel z očí spánek a vydal se po schodech do své ordinace. Přitom si olizoval rty. Měl na nich nepříjemnou pachuť, jako by snad olizoval rezavý meč. Nepochybně to bylo z šotčího korbelu, ze kterého noc před tím pil zázvorové pivo. Vešel do ordinace a rychle v temné místnosti rozsvítil svíčku. Pak zamířil ke stolku, na kterém ležela zelená láhev se speciálním elixírem. Byl to Fineášův lék na všechno, co nemohl zavázat, zakrýt tmavým pergamenem nebo vytrhnout jako zub či přerostlý nehet. Předepisoval jej na bolení hlavy, břicha a nohou, na revmatické klouby, churavý krk, opuchlé oči, vyrážky, špatný dech a podráždění, zkrátka na všechny různé nemoci, které obyvatelé Šotčína považovali za zhoubný mor. Nejpodivnější na tom byla skutečnost, že ta ostře chutnající tekutina přinášela úlevu při bolestech hlavy a napravovala i zkažený dech. Fineáš ji prodával velmi draho a prohlašoval, že se jedná o nápoj pocházející ze ,vzdálené a nebezpečné země, kde na cizince čekají s mečem a ohněm a ti jsou pak vděční i za to, když se jim podaří vyváznout holým životem'. Šotkové vzácnou tekutinu pozorovali s otevřenými ústy a nedočkavě křičeli, když se pro exotický lektvar chamtivě natahovali. Popadl láhev, zhluboka se napil a pak se mu na tváři objevil slastný výraz. Vzácný elixír nebyl vlastně nic jiného než rozmačkané višně a eukalyptové listí, které natrhal za sousedním obchodem. Nebylo na tom nic záhadného. Stejně tak nikdy neměl kost z prehistorického minotaura, jak včera v noci řekl šotkovi. Fineáš si vzpomněl na svého nočního návštěvníka a jeho oči zabloudily ke složenému kousku papíru na dřevěném tácku. „Ten Pastiskoč je ale důmyslný lhář dokonce ještě lepší než já!" prohlásil nahlas a nedbale papír rozložil. Byla to mapa. Už se ji chystal zmačkat, když si najednou všiml něčeho podivného. Bylo to slovo ‚poklad‘. Fineáš se zamyslel a rozložil mapu na stole. Přinesl několik svíček, aby si ji mohl lépe prohlédnout, a z rozmazaného názvu vyčetl, že se jedná o mapu Šotčína a okolí. Potřeboval víc světla. Při blikotavém světle svíček neviděl podrobnosti a značky. Okno ordinace bylo na západ, a tak se Fineáš ani neobtěžoval je otevřít, protože věděl, že z té strany žádné světlo tak brzy ráno nepřijde. Místo toho vstoupil do malé čekárny a doširoka otevřel okenice, které směřovaly na východ. Do místnosti zasvítilo vycházející slunce. Fineáš si přitáhl vysokou stoličku, aby mohl otevřít okno, a rozložil mapu na lavici. Přitom se zády opřel o stoličku, až dřevo zapraskalo. Stávalo se to vždycky, když se Fineáš usadil na něčem, co bylo určené šotkům. Nebyl příliš těžký, na člověka byl docela normální výšky, měl kulatý hrudník, pavouci ruce a nohy a bledou kůži. Na kostech neměl snad ani unci svalů. Příslušníci jeho vlastního plemene ho považovali za slabého a vetchého, ale v porovnání s šotky byl rozložitý. Také to byl jeden z důvodů, proč si tak oblíbil život v Šotčíně. Fineáš si zuřivě okusoval nehty, prohlížel si mapu a hledal slovo ,poklaď. Podíval se ještě do třetice. Šálil ho snad zrak? Byl si jistý tím, že se na mapu dívá z té správné strany. A tak se znovu pečlivě podíval. - 33 -
„Hej, doktore Zoubku!" zavolal pisklavý dívčí hlásek. Fineáš sebou trhl tak prudce, že málem převrhl stoličku. V okně se objevila čísi tvář. „Je otevřeno?" zeptala se. „Hrozně mě bolí zuby a já už nemůžu čekat, kdybyste jenom mohl..." „Ne, ještě není otevřeno," odsekl Fineáš a vrátil se ke své mapě. „Copak jsi na dveřích viděla nápis ‚otevřeno'?" „No, neviděla, ale okno bylo otevřené, a tak jsem si myslela, že se vás zeptám, protože mě ten zub opravdu moc bolí. Hele, co to máte? Mapu?" Fineáš mapu rychle složil a vzhlédl k zvědavé šotčici. Kolem hlavy měla omotaný pruh plátna a na temeni uvázaný úhledný uzel. „Tohle? Aha, ano, je to mapa. Uvažuji o tom, že bych svou ordinaci přestěhoval, a tak hledám nové místo," vymyslel si rychlou výmluvu, „A máš pravdu, moje okno je otevřené, ale moje ordinace ještě ne." „Dobře, a kdy bude otevřeno?" zeptala se a jednou rukou se dotkla bolavé tváře. „To já nevím!" odsekl. „Přijď dnes odpoledne." „A mám přijít sem anebo do tvé nové ordinace?" Fineáš se na ni nechápavě podíval. Šotkové ho nerozčilovali ani zdaleka tak jako lidé, ale z nějakého zvláštního důvodu ho právě tato šotčí dívka znepokojovala. Možná to byla jen jeho přehnaná reakce po podivné předchozí noci. „Tady!"( „Dobře!" řekla. „Sbohem, přijdu ve tři odpoledne!" Zamávala mu a usmála se, ale její úsměv rychle zmizel. Chytila se za bolavou tvář a vykročila po dlážděné cestě zpátky do města. Fineáš si mapu položil na klín a rychle ji studoval, než přijde nějaký další otravný šotek. Ulice Šotčína na mapě vypadaly jako svíjející se hadi. Žádné nevedly souběžně, dokonce nebyly ani rovné - a kromě hlavních cest byly všechny ostatní slepé. Fineáš si také všiml, že hlavní silnice byly pojmenovány docela náhodně. Pohlédl na jednu z nich, která byla blízko jeho ordinace a která měla jméno ,Lahvová třída', nepravidelná cesta mezi dvěma bloky na východní straně nesla název ,Rovná ulice' (vůbec ale rovná nebyla), a těsně pod ní byl nápis Bildorský bulvár. Aby to však nebylo tak jednoduché, ten, kdo mapu vytvořil, používal vlastní symboly, mezi kterými byly tak důležité značky, jakými byl například ‚Bertův dům', ,tady je hnízdo čermáčků', a ,fialkový záhonek'. Řídit se ve městě podle té mapy by bylo úplně nesmyslné, usoudil Fineáš, ale vyptávat se na cestu šotků by bylo ještě horší. „Zatoč doprava - nebo doleva? - u velkého zeleného stromu se dvakrát zatoč, projdi kolem muškátů - nejsou nádherné? - a než se naděješ, jsi tam, kde jsi." Opět z rohu mapy vyskočilo to slovo a udeřilo Fineáše do očí. Vlastně to slovo bylo součástí celé věty, a proto nebylo jednoduché si ho na první pohled všimnout. Celá věta zněla: ,Tady je poklad s drahokamy a vzácnými prsteny takové krásy, jakou si je jen možné představit.' Fineáš se samým vzrušením roztřásl. Z krbu vyhrabal malý uhlík a nápis na mapě zakroužkoval. Pak si všiml symbolu pod nápisem. Pod slibnými slovy byla šipka směřující do pravého rohu, jejíž konec se dotýkal - 34 -
okraje mapy. Fineáš se už nosem téměř dotýkal starého pergamenu. Všiml si, že pravý okraj byl odtržený přímo v přeložení. Mapa byla přetržená vejpůl a její pravá polovina scházela! „Ne!" vykřikl Fineáš. Kýval hlavou ze strany na stranu a očima zoufale pátral po nějaké další nápovědě. Možná, že se šipka netýkala toho pokladu, ale Fineáš si po chvíli musel přiznat, že se jej týká. Na okraji mapy nebylo nic jiného. Bylo to zvláštní, ale Fineáš si byl téměř jistý, že na mapě, kterou svíral v rukou, byl zakreslený téměř celý Šotčín. Co tedy bylo na její druhé polovině? A kde byla? Fineáš se musel přinutit k chladnému uvažování. S největší pravděpodobností získal nejcennější objev v životě. Mohl by žít jen z prodeje drahého kamení a kouzelných prstenů, ale na to potřeboval druhou polovinu mapy. Pastiskoč! Ten šotek tvrdil, že je to ta nejcennější věc, kterou kdy vlastnil. Znamenalo to tedy, že si byl velice dobře vědom její ceny. Takže ten starý, popletený šotek měl druhou půlku, ale jak ho v ohromném šot čím městě najít? Fineášovi bušilo srdce, jako by mu v něm dusalo stádo koní. Zamračil se a vystrčil hlavu z okna, ale pak se musel ušklíbnout nad vlastním bláznovstvím. To, co mu znělo v uších, nebylo jeho srdce, ale průvod blížící se ranní ulicí. Průvod ovšem nebylo to pravé slovo pro to, co se v Šotčíně odehrávalo každé ráno. Důvody k oslavám byly nejrůznější, od těch nejsměšnějších až po přímo úžasné. Teď tam pochoduje něco, co připomíná kapelu, pomyslel si hořce Fineáš. Pět pištících píšťal a tři cimbály hrály pro středně starého šotka s černým culíkem, který stál na střeše komediantského vozu a ječel ze všech sil. Před kapelou šly dvě šotčí dívky ve vysokých botách, krátkých sukních a halenkách s hlubokým výstřihem a v rukách držely transparent, na kterém stálo, že se bude volit nový starosta. „A proč chceme mít za starostu gynosfingu?" křičel. „Protože jsme ještě nikdy žádnou neměli, proto! Šotčín je založen na svobodě a rovnosti, a i když to nikdo nevyjádřil přesně, myslíme si, že i gynosfingy si zaslouží příležitost. Kromě toho umějí mluvit v hádankách!" Píšťaly dál hvízdaly, cimbál vyhrával a celé shromáždění pochodovalo dál ulicí, křičelo a provolávalo slávu svému mluvčímu. Fineáše toto malé pozdvižení odvedlo od mapy. Zavrtěl pobaveně hlavou. Gynosfingy jako starostové - to by bylo vskutku něco! Věděl o nich jen tolik, že to jsou napůl ženy a napůl lvi. Byly stejně velké jako obři, ale byly daleko inteligentnější a měly nehezký zvyk zabít každého, kdo se jim protivil. Zvolit jednu z nich za starostu Šotčína mohlo napadnout jen šotky, a kromě toho město už jednoho starostu mělo. Žádné volby nebyly vyhlášeny, tím si byl Fineáš docela jistý. Ale u šotků si jeden nikdy nemůže být úplně jistý. Město už jednoho starostu mál Fineáš koulel očima ze strany na stranu a přehraboval se v paměti. Pastiskoč včera v noci říkal nějaké podivné věci. Říkal, že se nutně musí vrátit do vězení, ale také říkal, že si jeho synovec bude brát starostovu dceru. Byly snad oba výroky jenom výplodem šotkovy bujné fantazie? Rozhodně si jeden z nich musel vymyslet. Nicméně vzhledem k tomu, že se nenabízela žádná - 35 -
možná odpověď, jak najít Pastiskoče, nezbývalo nic jiného než hledat u samotného starosty, ať už jím byl, kdo chtěl. Na doktorově tváři se objevil blažený výraz. Průvod mezitím vzbudil všechny šotky a ti se začali scházet před doktorovými dveřmi. „Doktore Kostičko..." „Potřeboval bych ostříhat a..." Fineáš je přerušil a zeptal se: „Řekněte mi, kde bych mohl najít starostu?" „Na radnici!" zvolali jako jeden šotek. „Díky," řekl. „Dneska je zavřeno, protože je svátek a také kvůli průvodu a gynosfingám a tak." Po těch slovech zabouchl dveře překvapeným šotkům přímo před nosem. Ještě je zaslechl brblat, ale to už byl v myšlenkách na cestě k radnici, kde chtěl najít svého šíleného nočního návštěvníka. Na nic jiného nedokázal pomyslet.
- 36 -
Kapitola 5 „JÁ TO NECHÁPU," ŘEKL TASSLEHOFF TOHO rána už nejméně podesáté. Seděl na kozlíku kočáru mezi Gizelou a Woodrem a nechápavě zíral na mapu rozloženou na klíně. „Vesnice Que-šu je tam, kde měla být, přesně uprostřed planin. Jedeme po Sagevejské východní cestě, jak jsme měli jet, a kolem nás by tedy měly být planiny, je to tak?" Tas kolem sebe mávl rukou. „Kde se tady ale vzaly ty hory?" Ukázal prstem na mapu a nechápavě zavrtěl hlavou. „Třeba bylo zemětřesení nebo něco takového. Všechno je obráceně." „To mi tedy vysvětli," řekla Gizela a zamlaskala na koně, aby je přinutila ke cvalu. „Ostatně, ty jsi tu mapu sám nakreslil." „Řekl jsem, že dělám mapy, to je pravda. Ale nikdy jsem neřekl, že jsem udělal také tuhle," prohlásil Tas a zavrtěl se. „Nakreslil ji strýc pana Bosonožky, pan Bert," řekl nevinně Woodro. „No, nejsem si tak docela jistý tím, že ji dělal strýček Bert," ohradil se Tas. „Řekl mi to strýček Pastiskoč, když mi ty mapy dával k narozeninám. Když o tom ale přemýšlím, vlastně jsem strýčka Berta nikdy neviděl. Dokonce bych se i divil, kdyby vůbec byl mým strýčkem Bertem." „Jak ses tedy dostal do Útěšína?" zeptala se Gizela, přestože nehodlala dál poslouchat jeho tlachání. „Musíš si pamatovat cestu, kterou jsi tam došel!" „Ovšemže si to pamatuju! Přišel jsem z jihu přes Thorbardin a Pax Sarkas." „Nezlobte se, že se ptám, ale proč jsme se tedy nevrátili stejnou cestou?" zeptal se Woodro. Tas se zatvářil trochu popuzeně a zvedl ruce na svou obranu. „Na mě se nedívej. Gizela přece chtěla jet zkratkou, protože pospíchala. Já jsem jen navrhl, kudy bychom se měli vydat." Gizela se zamračila. „Nechápu, o čem se tady dohadujeme," řekla. „Co na tom, že na Tasslehoffově mapě chybí pár měst a přebývají na ní hory. Důležité je, že cesta je rovná a že nám to rychle ubíhá. Jede se dál!" V tom okamžiku se Tasův provinilý výraz roztáhl do spokojeného úsměvu a Woodro opět ztichl. Vlastně za sebou měli klidné a pokojné ráno. Když se probudili, zamračenou deštivou oblohu vystřídalo jasně modré nebe. Tase brzy ráno probudila zurčící voda. Sundal si zamaštěné kamaše a vypral je ve studeném prameni. Pak je pověsil na nejbližší větev a nechal je rychle usušit na teplém ranním slunci. Lehce spící Woodro také vstal a tiše vytáhl pytel s ovsem, aby nakrmil koně před dlouhou cestou. Když naplnil vědra s vodou, vydal se do lesa, aby nasbíral trochu borůvek. Zanedlouho vyskočila ze svého polštářového lůžka také Gizela. Objevila se ve svých vysokých botách malinové barvy a v ostře oranžové tunice s dlouhými rukávy. Na nohou měla kalhoty stejné barvy, které byly tak těsné, že to vypadalo, jako by měla nohy jen natřené. Ve vlasech se jí odráželo slunce a stíny stromů kolem ohniště. Posnídali zbylé studené fazole, borůvky a čerstvou horskou vodu. Když opustili tábor, byli ve výborné náladě. Za hodinu vyjeli ze skal a na šedo- 37 -
modrém obzoru se zaleskla barbarská vesnice Que-šu. Ačkoli se cesta táhla asi sto stop od vesnice, nebylo z ní v pozdním ranním slunci přes vysokou kamennou hradbu vidět skoro nic, jen vysoké věže a prostorná aréna. Z vrcholku zdi je pozorovali barbaři přivyklí ruchu na cestě, neměli však v úmyslu poutníky pozdravit nebo obtěžovat. Po tom, co minuli vesnici, zastavili na oběd. Gizela se ponořila do hlubin kočáru a po chvilce se objevila s kusem drahé tarsiské šunky. Zatímco rozdělovala porce, Tas se zadíval na východ a jako první spatřil zubaté vrcholky hor. „Teď bychom se měli vydat z kopce," řekl Woodro. „Možná tohle pohoří není na tvé mapě, protože je příliš malé," napadlo ho. Šotkova tvář se rozjasnila. „To bude nejspíš ono!" Byl rád, že se pro tu záhadu našlo vysvětlení. Brzy se cesta začala prudce svažovat. Gizela musela pevně držet otěže, aby se koně nepustili střemhlav dolů. Nakonec věčně zelené hory ustoupily listnatým javorům a dubům na úpatí. „Je to ta nejkratší cesta do Xak Sarotu," prohlásila Gizela. Kočár poskakoval a rachotil po prašné cestě, když se po ní koně rozběhli. Tasslehoff poskakoval na kozlíku jako malý balónek, ale nadšeně se těšil z rychlosti, kterou se koně řítili kupředu, přestože se musel pevně držet, aby nespadl na zem. Ostrý vítr ho šlehal do očí a šotek se vesele smál. Pak se najednou Tasslehoff podíval před koně a překvapeně zamrkal. Podíval se ještě lépe a nevěřil vlastním očím, bylo to... „Podívejte!" vykřikl a ukázal přímo před sebe. Gizela se podívala, kam míří, ale její zrak nebyl za denního světla tak dobrý jako v noci. Jako všichni trpaslíci, také ona v denním světle viděla jen zčásti. Dohlédla jen asi dvacet kroků před koně a dál se obraz rozmazával, takže Gizela nerušeně jela dál. Náhle koně uklouzli v bažině a táhli za sebou kočár se třemi překvapenými pasažéry. Tasslehoff vyletěl z kočáru a střemhlav zapadl do zeleného močálu. Vyhrabal se z hlubokého bahna a rukama ze sebe začal strhávat slizký zelený žabinec. Pak se smutně podíval na své kdysi čisté kamaše. Vykročil zpátky ke kočáru, pak znovu uklouzl a přistál tváří v bahně. Bohové, to je ale studené! pomyslel si vztekle. Postavil se na nohy a znovu si to namířil ke kočáru. Cestou ze sebe setřásal vodu jako mokrý pes. Když koně vjeli do bažiny, Woodrovi se podařilo na kočáru nějak udržet. Nyní slezl dolů, aby uklidnil zdivočelé koně, kteří divoce stříhali ušima a třásli se strachy. „Mám zničené šaty!" Gizelin křik se ozýval z opačné strany za kočárem. Woodro se opatrně prodíral bahnem, bořil se až po kolena, ale trpaslici našel. Gizela seděla v bahně, nohy měla rozkročené, opírala se o ruce a snažila se vstát. Byla až po krk pokrytá špinavou vodou. Na jejím kdysi tak zářivě oranžovém oblečení nezbýval ani kousek čistý. Trpaslice se ještě navíc vyděsila, protože za ní z bažiny vyskočila veliká žába. Gizela nazlobeně vyplivla pramen mokrých rudých vlasů, který se jí dostal do úst, a nepřátelsky se zadívala na šotka. „Nečekám, že i tenhle močál byl na té tvé mapě. Mám to chápat jako nejapný pokus o žert?" - 38 -
• • • Gizela seděla na nejvyšším schůdku kočáru a zachmuřeně vylévala ze svých malinových bot špinavou vodu. „Už nikdy nebudou tak krásné," posteskla si. „Zaplatila jsem za ně jednou z nejkrásnějších nocí svého života..." Všimla si, jak se na ni šotek podíval. „...No, na tom konečně nezáleží, co jsem za ně zaplatila." Musela se převléci do konzervativní fialové tuniky, obyčejných kalhot a pracovních bot. Tasslehoffovy kamaše byly pokryté blátem a hrozně ho svědily, ale neměl žádné náhradní, do kterých by se mohl převléknout. „Hádám, že budeme muset obrátit koně a vydat se jižní cestou," prohlásila zamyšleně Gizela. „Rozhodně se nám teď už nepodaří včas dorazit do Šotčína na slavnosti," povzdechla si. „Moje melouny, ach, moje melouny... mohla jsem si za peníze, které bych za ně utržila, koupit nové šaty... „Nejsem si tím jistý, madam," řekl najednou Woodro, který se objevil za kočárem. „Myslím tím to, že se budeme muset vrátit na jih. Odvázal jsem koně a vedl je do močálu. Zjistil jsem, že voda není tak hluboká. Dokonce je bažina na některých místech o něco sušší." Mladík si odhrnul vlasy z očí a pátravě se na Gizelu podíval. „A co?" Gizela ztrácela trpělivost. „Co tím chceš říct, Woodro?" „To znamená, že voda není hlubší než čtyři až pět palců. Chci tím říct, že to s těžkými koly nebude jednoduché, ale když pojedem pomalu, podaří se nám močálem projet. „Projet, ale kam? Do Xak Sarotu? Jak můžeme vědět, že jsme alespoň blízko Xak Sarotu? Jak se dozvíme, že ten močál není nekonečný?" „Nic netrvá věčně, madam," řekl Woodro. Gizela se hořce usmála nad mladíkovou filozofií. „Točí se mi hlava." „Já vím, co by ti pomohlo," ozval se Tasslehoff za kočárem. „Přivaž si k ní dva mrtvé..." „Ne, děkuji," řekla rychle Gizela. „...eukalyptové listy," dokončil větu Tas. „Ale dělej, jak myslíš." Woodro přivedl koně, pasoucí se v nedalekém hájku. Popadl je za uzdy, sklonil hlavu k zemi a vybíral v močále tu nejschůdnější cestu. Při každém kroku kolem něj cákalo bahno. Po deštivém a horkém dni bylo velmi dusno. Špinavá, otrhaná tunika mu visela přes ramena, na kraji roztřepená, jak z ní odtrhl pruh plátna, které pak použil jako obinadlo. Odháněl od sebe komáry, kopal do vodních hadů a vrávoral ve slizkém bahně - vůbec měl plné ruce práce. Tasslehoff se posadil vedle Gizely, která svírala otěže, aby koním ukazovala cestu, i když je Woodro vedl. Povrch močálu byl na některých místech poměrně suchý, zatímco jinde ho pokrývala mělká voda. Asi tak pět set stop před sebou spatřili hromadu spadlých stromů, o nichž se s nadějí domnívali, že by mohly znamenat konec močálu. „Ráda bych věděla, odkud se tu ta voda bere," prohlásila Gizela. „Od chvíle, kdy jsme minuli Que-šu, jsme na žádnou vodu nenarazili, dokonce ani na pramínek." Tas vytáhl mapu. „Voda patrně přichází z pramene v horách severně od Xak Sarotu," ukázal na mapě prstem. - 39 -
Gizela odsekla: „Už bych tomu tvému papírovému nesmyslu nevěřila, je dobrý snad jedině na balení makrel." Tas se chystal něco odpovědět, když vtom se Woodro náhle zastavil. „Slyšíte to?" zeptal se. Tasslehoff i Gizela ztichli a naslouchali. Před nimi se ozýval zvuk padající vody. „Aha!" vykřikl Tas. „Je tam pramen! Přesně, jak jsem říkal." Woodro se však tvářil ustaraně. Znělo to hlasitěji než obyčejný pramen. „Je jen jediný způsob, jak to zjistit," prohlásila Gizela a pobídla koně. Woodro pevně uchopil otěže a vedl koně dál, až došli k hustému lesu. Tam koně nechal a šel se podívat. Když se vrátil, jeho tvář byla stejně bílá jako kdysi jeho prošívaná tunika. „Co se stalo, Woodro?" zeptala se Gizela. „Není to pramen, madam," vydechl. „Kam oko dohlédne, je jen samá voda." Gizela na něho nevěřícně hleděla. Pak se její i Woodrův pohled obrátil na šotka. Gizela do něj strčila. „Zdá se, že tvůj stýček Bertík zapomněl také na oceán!"
- 40 -
Kapitola 6 „TICHO! TICHO!" NAŘÍDIL STAROSTA Meldon Skroutil a praštil kladívkem do tvrdého stolu, který sloužil v šotčínské Radě jako lavice spravedlnosti. Rada se scházela každý pátý čtvrtek a každé pondělí, které mělo v datu dvojku. Každý pátek s lichým datem svolával starosta sezení, kdy se řešily kriminální případy a urovnávaly domácí a společenské sváry. Takový pátek připadl právě na ten den. Zasedání členů Rady v porotě při Audienčním dni bylo jednou z jejich nejdůležitějších povinností. Ačkoli se počet členů blížil šedesáti třem řádně zvoleným představitelům nejváženějších rodů ve městě, starostovi Skroutilovi se jich podařilo sehnat jen pět. Vlastně jich bylo šest, ale ten poslední se zúčastnil ranního průvodu a nezodpovědně zmizel v davu. Ctihodný šotek se nervózně poškrábal na čele a pak si uhladil svůj prošedivělý culík. Pod prýmky na čepici, které prozrazovaly jeho šlechtickou krev, měl zarudlé tváře, jak se zoufale snažil svolat pro dnešní zasedání členy Rady. Přestože měl rudé tváře, bylo mu chladno. Cítil v audienční smi vlhko a průvan, a tak si raději přitáhl svůj starostovský plášť až k bradě. Otočil se a díval se za lavici spravedlnosti, odkud průvan přicházel. V audienční síni chyběla vnější zeď. Dnes se pod soudcovýma nohama prohánělo deštivé vlhko a spadlé podzimní listí. Zanedlouho začne zima a sníh vytvoří na místě, kde měla stát zeď, ledové závěje. Pak bude ovšem těžké poznat, kde místnost začíná a kde končí. Skroutil si udělal poznámku, aby se s tím něco konečně udělalo, i když mu bylo líto, že tak ztratí nádhernou vyhlídku. Síň byla jen jednou z mnoha místností ve druhém patře čtyřpodlažní budovy, sídla veškerých šotčínských úřadů a vládních institucí. Dům byl postaven před více než sto lety ve středu města. Podle tradice bylo každé patro dokončeno o něco méně než to předcházející, a tak nejvyšší patro vypadalo, jako by bylo ještě rozestavěné. První patro, skládající se ze dvou rozlehlých sálů, bylo poměrně neporušené, i když už před mnoha lety bylo zbaveno čehokoli, co mohlo mít nějakou cenu. Také druhé patro bylo téměř dokončené, snad jen kromě jedné vnější zdi v audienční síni. Třetí patro mělo jen nezbytné vnější zdi, ale scházely mu dveře. Stavitelé dávali přednost dokončení místností před tím, že by v nich umisťovali dveře, čímž vytvářeli otevřený prostor místo uzavřených místností (často se totiž stávalo, že se šotek - stavitel ve svém vlastním díle zazdil). Čtvrté patro se skládalo jen z několika trámů, okenních tabulek a několika vnitřních zdí. Nebylo překvapivé, že se brzy po dokončení celé budovy objevily první potíže. Původní stavitelé totiž zapomněli mezi jednotlivými patry postavit nezbytná schodiště. Obyvatelé nejvyšších pater tak byli nuceni lézt po kamenných zdech a protahovat se malými okny. Výhodou snad bylo jedině to, že ve čtvrtém patře vnější stěny scházely. Stížnosti předcházejících starostů způsobily, že o deset let později byla stavba doplněna o schodiště z naleštěného dřeva, které se stáčelo uprostřed stavby. Šotkové byli velice důmyslní a neustále si žádali další a další změny. Starosta Skroutil byl tisícím tři sta devadesátým sedmým starostou Šotčína. Ne všichni jeho předchůdci však byli šotkové. Přímo v audienční síni visel obraz čtyřicátého sedmé- 41 -
ho starosty, skřítka jménem Relej, který byl podle dochovaných dokumentů výborným starostou, - ale po tom, co se mu záhadně ztratil hrnec plný zlata, z úřadu odešel. Třináct set padesát starostů nosilo po celých tři sta let stejné fialové roucho. Meldon Skroutil byl ve své funkci něco málo přes měsíc, což bylo neobvykle dlouho, dokonce by se dalo říct, že to byl obrovský úspěch. Byl zvolen jen souhrou náhod, protože obyvatelé krátce předtím odmítli jeho reklamu na městský sázkový podnik. Jeho nové postavení se mu líbilo, což o to, ale ze všeho nejvíce si oblíbil to fialové roucho s celou řadou tajných kapes. Starosta Skroutil se podíval na přítomné v audienčním sále a v duchu si mnul ruce při představě, jaký ho dnes čeká vzrušující den. Dva starší bělovlasí šotkové se hádali o vyhublou krávu s velkýma očima a žádným mlékem a každý z nich tahal nebohé zvíře za uši, vyčuhující zpod širokého slaměného klobouku. Skroutil byl zvědavý na to, jak dotlačí krávu k úzkému schodišti, aby ji dostali do audienční síně. Nepochyboval o tom, že to nervozitu a úzkost zvířete ještě zvýší. Na setkání se starostou také čekali jeden muž a žena a podle toho, jak se na sebe dívali, starosta usoudil, že to jsou manželé. Mohutná šotčí žena měla v jedné ruce jakousi nádobu a druhou držela za ucho dítě s červenou tváří. Skroutil si prohlédl dalšího čekajícího. Byl jím muž středního věku a seděl podezřele tiše. Za ním stály dvě mladé, přitažlivě oblečené šotčice, strkaly se, popichovaly a každá z nich měla na noze jednu červenou botu. Boty bezesporu patřily k sobě. Skroutil se nemohl dočkat, až uslyší jejich příběh. „Audience může začít," prohlásil starosta a znovu uhodil kladívkem o stůl. „Kdo je první?" zeptal se nedočkavě. „Já!" „Já!" „My!" „Oni!" „Ať předstoupí ti dva s krávou," nařídil starosta Skroutil. Ostatní se opět usadili a potichu pronášeli neslušné poznámky o starostově matce. Sedláci uctivě předstoupili před soudce. Oba drželi krávu jednou rukou za obojek. Představili se jako Diger Dansten a Wembly Jetelík. „Abyste tomu rozuměl, Důstojnosti, - Dorabel přece patří mně..." začal Diger. „Bosynova je moje, Diger Dansten to velice dobře ví!" protestoval ten druhý a pevně svíral krávu za řemen, který měla uvázaný kolem krku. „Dorabel! Takové směšné jméno pro krávu! A sundej jí z hlavy ten hloupý klobouk! Má za ušima raději peří!" „Ty bys měl vědět, co je hloupé, Wembly Jetelíku," napadl ho ten první. „Ty troubo, tak hloupou výmluvu si dokážeš najít jen ty. Ukradls mi ji z mého pole..." „Až po tom, cos mi ji sebral!" „To není pravda, vrtáku!" „Nápodobně, nádivo!" „JE MOJE!" „NE, JE MOJE!" Jak se dalo čekat, oba sedláci se do sebe pustili. Popadli jeden druhého pod kr- 42 -
kem a dali se do pranice. Vzápětí se ostatní rozdělili na dva tábory a společně se členy Rady se vrhli do rvačky. Starosta je nadšeně podporoval. Kráva, která byla příčinou celé mely, vyděšeně proběhla zástupem šotků a zamířila k lavici spravedlnosti, kde chyběla část zdi. Když si toho starosta všiml, vrhl se za ní a v poslední chvíli se mu podařilo popadnout krávu za řemen. „Tak," oprášil si ruce, „vy oba tvrdíte, že kráva je vaše." „Moje byla první!" vykřikli oba najednou a rozběhli se ke krávě, aby ji uklidnili. Skroutil si narovnal plášť a ztěžka sípal. Když si všiml, jak se oba sedláci krávy ujali, napadla ho spásná myšlenka. „Pak byste tedy měli dostat každý půlku," prohlásil, a i když nebyl přesvědčený, že je to ten nejlepší nápad, musel uznat, že je rozhodně spravedlivý. Oba šotci se na něho nechápavě zadívali. „Ty po nás chceš, abychom ji rozřízli vejpůl?" odvážil se zeptat Diger. „Ach!" starosta vypadal překvapeně. „Vidíte, to mě nenapadlo. Hmmmm - dobrá tedy, měl jsem na mysli, že se o ni budete muset podělit. Ty, Digře, ji budeš mít každý lichý den. A ty, Wembly, každý sudý." „Ale ona má na lichý den narozeniny!" protestoval Wembly. „A svátek všech krav je na sudý den," stěžoval si Diger. „No, to znamená, že jste si rovni," prohlásil soudce a omluvně se usmál na Digra. „Další!" „To byl vynikající rozsudek," zašeptal jeden z členů rady, Arlan Ostroužek, který tajně toužil po tom, aby i on mohl jednoho dne obléct starostovský plášť. Skroutil se dmul pýchou nad vlastní chytrostí. Šotčínské Radě ještě nikdy nepředsedal tak skvělý starosta, pochválil sám sebe. Když předvolal dalšího, tvářil se mimořádně důležitě. Tento šotek přišel vznést stížnost na celé město. „Vlastně to ani stížnost není, Vaše Výsosti," začal šotek, na něhož ve starostově přítomnosti padla úzkost. Skroutil samým potěšením zrudl. „Smíš mi říkat Výsosti, ale jak jistě víš, nejsem král. Alespoň ne zatím. Pokračuj, prosím," pobídl ho. „No, ve městě byla právě dokončena nová cesta. Je však příliš blízko mého domu." „Počkej," přerušil ho starosta. Už podobné stížnosti slyšel. „Pracovní četa je příliš hlučná nebo nevychovaná? Nebo ti snad příliš stouply daně?" Šotek se zatvářil překvapeně. „Ne, nic takového mě netrápí. Pravda, daně jsou trochu vysoké, ale řemeslníci byli velmi ohleduplní, i když budovali cestu přímo středem mého domku." Starosta se houpal v křesle a začínal se nudit. „No a v čem je tedy potíž?" „Pane, domnívám se, že cesta podle plánu neměla vést středem mého domu," řekl. „Alespoň se o tom až dosud nikdo nezmínil." Starosta se narovnal. „Jak dobře víš, město je velmi rušné a já nemám čas probírat každou maličkost." Starosta si povzdechl. „Snad nechceš, abych nechal přestavět tu cestu?" Šotek se upřímně vyděsil. ,Ach, to ne! Výsosti, nikdy jsem neměl tolik přátel! Přicházejí a odcházejí - kočáry z celého světa! Co bych opravdu rád, je povolení - 43 -
vybudovat ze svého domu hostinec." Starosta spokojeně potřásl hlavou. „To jsi ale na nesprávném místě. Musíš jít do oddělení pro udělování povolení. Nahoru po schodech, první dveře napravo - nebo snad nalevo?" Starosta ukázal na dveře na levé straně místnosti. Šotek se však ani nehnul a jen zavrtěl hlavou. „To není pravda. Tam už jsem byl. Řekli mi, abych o povolení požádal zde!" „To že řekli?" pištěl starosta. „Co tam tedy dělají?" Obrátil se na členy Rady. Všichni kromě jednoho jen bezradně krčili rameny. „Nemají na starosti poplatky na stavbu nových cest?" napadlo Baria Kvákala, pekaře a člena Rady. Skroutil zaváhal. „Dobře, jestli řekli, že to mám na starosti já, pak to tedy asi skutečně mám na starosti já. Od této chvíle tedy máš povolení. Další!" Zatímco šotek vesele vytančil ze síně, opatrně vstoupil holohlavý muž a neklidně se kolem sebe rozhlížel. Fineáš Kuřík se posadil ve vzdáleném konci sálu a ze všech sil se snažil uklidnit. Trvalo mu celé hodiny, než radnici našel, i když mu šotci radili, několikrát ji minul a musel se zeptat znovu. Dokonce jednou zabloudil až na kraj města - měl pocit, že musel dojít až na samé hranice Dobrukraje. Byl tak zmatený, že začal ztrácet zdravý rozum. V opačném případě by to dokázal najít i bez vyptávám! Nakonec radnici objevil jenom díky tomu, že do ní narazil. Měl sehnutou hlavu, otráveně bručel a rychle kráčel k místu, o kterém si myslel, že tam stojí jeho ordinace, když vtom narazil do nějakého domu. Ta ulice končila přímo v západní zdi radnice. Byl tak omráčený, že si ani nevšiml, kde je, a zjistil to až poté, co ho šotek v uniformě s malými knoflíky zvedl a dovedl do budovy, kde mu nabídl něco k pití. „Kdo u všech bohů postavil tenhle barák doprostřed cesty?" zamračil se Fineáš. „Ach tak. Všechny tyhle cesty vedou na radnici," vysvětloval strážný šotek. Fineáš zavrtěl hlavou. „Na tom nezáleží, jen mi řekni, kde najdu vězení." „V Šotčíně žádné vězení není," odpověděl mírně šotek. „Proč to chceš vědět? Jsi snad vězeň?" „Ne, nejsem," odsekl Fineáš. Muž si byl jistý tím, že Pastiskoč tvrdil, že je vězeň. Zamračil se a pak se rozhodl jít na to jinak. „Kdyby v Šotčíně bylo vězení, kde by bylo?" „No, to záleží na..." šotek se zarazil. „Neměl bys náhodou kousek karamelky?" Nebýt šotkova nevinného výrazu, Fineáš by si myslel, že ho strážný žádá o úplatek. Zašátral v kapse a řekl: „Já nevím, ale počkej, podívám se." Fineáš vytáhl z kapsy dva dukáty a kapesní nožík. Povzdechl si a položil vše, co našel, do šotkovy otevřené dlaně. „Je mi to líto, ale žádnou karamelku nemám. Teď mi řekni, na čem to tedy záleží?" „Fííha!" ozval se šotek, vyvedený z míry rychlým pohybem Fineášova skládacího nožíku. „To by záleželo na tom, co ten vězeň udělal a komu to udělal. Jak jsi říkal, že se jmenuje?" „Pastiskoč Botonožka, nebo tak nějak, ale nejsem si jistý, jestli je skutečně vězeň." Šotek se na něho nechápavě podíval. „Nevíš, koho hledáš, ani kde ho máš hledat, - 44 -
dokonce nevíš ani to, co udělal." Fineáš si připadal hloupě a byl velmi podrážděný. Jediná věc, o které se Pastiskoč zmiňoval, kromě toho, že je vězeň, bylo něco o tom, že si jeho synovec má brát starostovu dceru. Fineáš se rozzářil. „Myslím, že má něco společného se starostou." „Když vezmu v úvahu, jak málo toho víš, máš docela štěstí, protože já jsem tu proto, abych ti pomohl," řekl ten strážný a hrdě vypnul prsa, až mu uletělo několik knoflíků. „Dneska je audienční den a starostou je tento měsíc Skroutil, že ano? Nejsem si tím jistý, protože tu dneska sloužím místo svého bratra. Náš ctihodný starosta svolal audienci ve třetím patře. Když si pospíšíš, mohl bys ho tam ještě zastihnout." Po těch slovech se šotek vypravil zpět za bránu radnice a v ruce svíral Fineášův nůž. Mince, které s ním dostal, už měl dávno v kapse. Fineáš se za ním chvilku díval, pak jedním hltem dopil vodu a vydal se po točitých schodech do třetího patra. Vešel do každé místnosti, a když už se pomalu začínal vzdávat, došel k té úplně poslední. Vstoupil dovnitř a našel tam nějakou šotčici. Podle koštěte a kbelíku, na kterém seděla, poznal, že by tu měla uklízet, i když měl pocit, zeji víc než úklid zajímá vzorek na mramorové podlaze. Žena mu poradila, aby audienční síň hledal ve druhém patře a ne ve třetím. O chvilku později pak Fineáš v jedné z místností ve druhém patře poznal tu, ve které se odehrávala audience. Nevěděl, jak tu vše probíhá, a tak se raději tiše posadil do ústraní a pozoroval. Zdálo se, že před ním čeká na slyšení celá řada případů, včetně manželského páru, který právě přišel na řadu. „...tak jsem řekla: Tohle jsou moje oblíbené kameny, moje acháty, ametysty, moje nejčervenější rubíny - sbírám je, rozumíte - a tak se jich raději nedotýkej," řekla žena, malá šotčice neurčitého věku. Měla vrásčitou tvář, ale hladké ruce. „A co on udělá?" „Dotkl se jich," hádal starosta. „Nejen že se jich dotkl, on si je dokonce nacpal do toho svého hrnku!" V její tváři se objevil vztek a úžas. „On je dal do džbánku se zázvorovým pivem?" zeptal se nevěřícně starosta. „Abyste tomu rozuměl," řekl vesele manžel, „to si myslí každý, když říkám, že sbírám sklenice na kamení." Jeho věk byl stejně neurčitý jako věk jeho ženy. Měl světle hnědé chomáčovité vlasy stažené do culíku a na tváři měl řídké vousy, což bylo u šotka velice neobvyklé. Muž přistoupil těsně k lavici spravedlnosti, aby starostu oslovil přímo. - „Už jste slyšel vyprávění o nevšedním gnómském kamenomlýnku v podobě bubínku, vynálezu, který proměňuje skálu v písek? Je to zajímavý a dlouhý příběh. Jsem si jistý, že jste o něm ještě neslyšel. Vlastně si spousta odborníků myslí, že kamenomlýnky hrály důležitou roli v našich dějinách, že ovlivnily celý světový vývoj tak, že proběhl právě tak, jak proběhl. Kdyby jich nebylo, nikdo z nás by tu možná dnes nebyl. Lidé o tom mnoho nevědí..." „Ale já ano!" postěžovala si manželka a zatleskala mu přímo u ucha. „Je to to jediné, co mi dokáže říct, když rozemele mé nádherné kameny na prášek!" Muž se obrátil ke své ženě. „Nebyla to moje chyba, že se rozbily," řekl na svou - 45 -
obranu. „Nechala jsi je každému na očích - tam, kde je mohl kdokoli sebrat. Tak jsem je uložil do svého mlýnku a pak, když jsem lámal skály, jsem na ně prostě zapomněl." „Každému na očích? Co to blábolíš? Byly zamčené ve skříňce a ukryté pod uvolněnou dlaždicí u ohniště!" vykřikla rozzuřeně. „Přesně tak!" prohlásil. „Každý přece ví, že má hledat pod dlaždicemi! Nikoho by ale nenapadlo podívat se do sklenice na drcení kamenů! Souhlasíte se mnou, starosto?" „Cože?" zeptal se Skroutil a zatvářil se provinile. Shledal jejich vyprávění nudným, a tak obrátil svou pozornost k lesklým přezkám na botách Baria Kvákala. „Ach ano, je mi jasné, že jeden z vás si bude muset najít nějaký úplně jiný koníček. Možná že sběr drahých kamenů není zrovna to nejlepší pro ženu, jejíž manžel se zabývá drcením kamení. Starosta se už už nadechoval, že poradí manželům nejrůznější další řešení, když oba najednou prohlásili: „To je vynikající nápad!" Otočili se a ruku v ruce se vydali ke dveřím a jejich vzrušené hlasy byly slyšet ještě dlouho po jejich odchodu. „Nyní, miláčku, by sis měl najít nový koníček," prohlásila manželka tím nejsladším hlasem. „Moje drahokamy jsou příliš cenné." „Jsou bezcenné, drahoušku, zatímco drtiče kamení jsou ta nejvýhodnější koupě." Rada však už projednávala další případ. Fineáš překvapeně vzhlédl, když do dveří vrazil další šotek a před sebou tlačil káru plnou cihel. Čelo měl orosené potem. Šotek začal vysvětlovat, jak mu jeho soused z okna házel cihly na jeho dům. Zdálo se, že mu to příliš nevadí, protože se mu cihly později mohly hodit. Problém byl v tom, že šotek neměl příliš pevnou podlahu. Cihly se propadly na střechu jeho souseda a šotek teď měl potíže získat cihly zpět. Fineášovi klesla hlava a vzápětí usnul. „Hej, kde jsou moje boty?" vykřikl Barlo Kvákal a pohlédl na starostu sedícího po jeho pravici na lavici spravedlnosti. „Jejda," zamumlal starosta Skroutil a zatvářil se překvapeně, když boty objevil v jedné ze svých četných kapes. „Musel sis dát nohy do kapsy u mé vesty a boty ti nějak sklouzly." Podal mu je a ještě naposledy zálibně pohladil zlaté přezky. „Jsou moc hezké, i když je máš zaprášené moukou." „To bych řekl," prohlásil další radní, Windorf Kolář, a vytrhl je Barlovi z ruky. „Jsou totiž moje," prohlásil vedoucí šotčínského rolnického spolku. Byl to šotek poněkud širšího vzrůstu, a tak se zdálo, že jeho zářivě červená vesta je pro něho příliš malá. Hlavu měl kromě úhledného culíku dohladka oholenou, což dávalo vyniknout jeho špičatým uším. „Až mi ale dáš kuřata a tuříny, cos mi za moje boty slíbil," prohlásil Feldon Příštipkář, přeskočil stůl a vytrhl boty Windorfovi z rukou. Propukla další šarvátka a během chvilky létaly ve vzduchu tři páry bot. Starosta se vesele prodíral mezi propletenými šotky a sbíral zvířecí špičáky, dřevěnou hrací kostku, která vypadala přesně jako kostka, kterou potřeboval, a nějaké sladce vyhlížející bonbóny. Jen je stačil zastrčit do kapsy, někdo ho popadl za culík a praštil ho jeho vlastním kladívkem do hlavy. Skroutil se skácel na lavici spravedlnosti. Fineáše náhlý hluk probudil. Rychle se kolem sebe rozhlédl a zjistil, že je jediný, - 46 -
kdo se nezapojil do změti bojujících těl. Klubko rukou a nohou se válelo po podlaze a blížilo se k jeho židli! Vyskočil a přistál na břiše mezi židlemi v poslední řadě nedaleko chybějící stěny. Opřel se o lokty a podíval se za sebe ke dveřím. Židle, na které až dosud seděl, byla rozsekána na třísky. Chumel šotků narazil do dveří, aby se pak začal rozplétat, a divoký křik přešel do radostného jásání. Šotci jako jeden muž vyskočili na nohy, rozrazili dveře a rozběhli se chodbou, aby pokračovali v dalších šarvátkách. Fineáš zůstal v síni sám a třásl hlavou ze strany na stranu, aby se mu přestala motat. Vydal se na nesmyslnou pouť městem, pak ho šotkové skoro umačkali a co z toho měl? Nic! Stále neměl ani tušení, kde Pastiskoče hledat! „Říkám, nebyl to nádherný Audienční den?" ozval se za lavicí spravedlnosti něčí unavený hlas. Okraje lavice se zachytila drobná ruka a vzápětí se objevil majitel toho hlasu. Fineáš v rozcuchaném muži poznal starostu Skroutila. „Buď zdráv!" řekl starosta, když si všiml Fineáše stojícího v koutě. „Dobrý den, Vaše Ctihodnosti," pronesl zdvořile muž. „Máte snad na mysli, že ten boj byl něco zcela obvyklého?" zeptal se překvapeně. „No ovšem. Rvačky obvykle začínají už po třetím nebo čtvrtém případu," odpověděl starosta a pokoušel se znovu si uvázat culík. V hlavě mu hučelo a vůbec se necítil dobře. „Poslední věc, kterou si pamatuji, je to, že mě někdo uhodil do hlavy mou vlastní paličkou." Meldon Skroutil opatrně vstal, oprášil si rukávy a všiml si, že jeho krásný fialový plášť byl vyměněn za modrý s kapuci, přesně takový, jaký měl Feldon Příštipkář na začátku audience. Narovnal si límec a usoudil, že mu ta barva pěkně padne. Fineáš se rozhodl rychle využít svého štěstí. „Vaše Ctihodnosti, dovoluji se domnívat, že znáte... jaksi..." pečlivě vážil slova pro případ, že by se starosta rozčílil, „...osobu jménem Pastiskoč Botonožka." „Pastiskoč, Pastiskoč," mumlal starosta. „Znám hodně Pastiskočů. Mohl bys mi toho svého popsat?" Fineáš se zamračil, jak se ze všech sil soustředil. Když s tím šotkem mluvil, byla tma. „No, má na hlavě culík a velmi vrásčitou tvář a také je malý." Fineáš si náhle uvědomil, že právě dokonale popsal každého šotka ve městě. „Odvažuji se domnívat, že tento šotek sbírá neobvyklé kosti," dodal zoufale. „Aha, tenhle Pastiskoč!" zvolal vesele starosta. „Proč jsi to neřekl hned? On je můj drahý přítel a brzy také bude můj příbuzný. Jeho synovec byl při narození určen za ženicha pro mou Damaris, abys tomu rozuměl. Ano, já vím, kde je, musel jsem ho dát uvěznit," prohlásil Skroutil -a nezdál se být ani trochu smutný. „Jak jsi mohl uvrhnout strýce svého budoucího zetě do vězení?" zeptal se Fineáš, ačkoli mu jeho vnitřní hlas napovídal, že stejně odpověď nepochopí. „Copak tak hrozného udělal?" „On neudělal nic," vysvětloval trpělivě Skroutil. „Jeho synovec se na svatbu opozdil, a tak jsem za ním musel poslat nájemného náhončího - to je obvyklá metoda pro ty, kteří nedostojí svému závazku. Abychom zajistili, že se vrátí, museli jsme zajmout jeho nejoblíbenějšího strýce. A teď mě, prosím, omluv, mám nějakou neodkladnou práci." Starosta se podíval ke dveřím a nejistě zavrávoral. „Je mi to moc líto, že vás s tím obtěžuji, Vaše Ctihodnosti," řekl rychle Fineáš a - 47 -
postavil se mu do cesty. „Ale je tady nepatrná věc, týkající se dluhu." Starosta se na něj podíval a oči se mu zaleskly. „Kdybych měl šekovou knížku, vyplatil bych tě." Začal šmátrat v kapsách. „Kolik..." „Vy ne, Vaše Ctihodnosti," začal Fineáš a ze všech sil se snažil zůstat klidný. „Kde je ten Pastiskoč Botonožka? Nutně bych s ním potřeboval mluvit. Věřím, že by se vše vyjasnilo." „Není tady," řekl Skroutil a zachytil se okraje stolu, když se s ním místnost začala točit. Takové překrásné barvy, pomyslel si. „Ano, to já vím," prohlásil Fineáš s nucenou trpělivostí. „Kde bych ho mohl najít?" „Ve vězení, můj milý," zamumlal nesrozumitelně starosta, opíraje se o stůl. „Dnes v noci máme v paláci oslavu, vezmi si na sebe něco modrého, aby ses ke mně hodil..." Opřel tvář o chladivé dřevo stolu a zavřel oči. „Děkuji, Vaše Ctihodnosti," oddechl si Fineáš. Už se chystal rozběhnout ke dveřím, když ho náhle přemohl pocit viny. Otočil se ke zraněnému starostovi - přece ho tady takhle nenechá. Koneckonců, byl přece doktor - tedy něco takového! Fineáš si nemyslel, že starostovi hrozilo smrtelné nebezpečí. V nejhorším případě bude mít ráno hlavu jako dýni. Přesto... Vtom do síně vtrhlo několik smějících se šotků. Fineáš v nich poznal městské radní, kteří předtím seděli po starostově boku. Rychle si vše promyslel a pak vykřikl: „Stala se tu hrozná nehoda! Starosta se uhodil do hlavy! Dávejte na něho pozor a já jdu zatím pro pomoc!" Fineáš vyběhl ze dveří a byl si vědom toho, že šotkové budou dělat všechno možné, jen ne trpělivě čekat, až se dostaví pomoc. Zanedlouho přijdou na to, že starosta musí být ponořen do vody a že by mu pomohl kousek jahodového koláče a odvedou ho. Když Fineáš zjistil, že Skroutil bude v pořádku, rozběhl se po schodech dolů. Musel za každou cenu najít Pastiskoče.
- 48 -
Kapitola 7 „FÍHA, ŘÍKÁŠ OCEÁN?" OPAKOVAL PO Woodrovi Tasslehoff., Jsi si tím jistý, Woodro?" Slezl z kočáru a zamířil na okraj lesa. „Nevsadil bych svůj poslední stříbrňák, že to je oceán," musel přiznat Woodro. „Možná to je jen moře," dodal a vydal se za šotkem. „Jak to ale poznáš, když to není na mapě?" Také Gizela se pustila po šotkových stopách do blízkého houští. „Au! Ty zatracené větve mi trhají rukávy!" stěžovala si a rozhněvaně odhrnovala větve z cesty. „Za posledních pár mil jsem si zničila celou svoji garderóbu!" Tasslehoff prorazil posledním houštím a zastavil se na rovném břidlicovém útesu, který ve vzdálenosti asi třiceti stop splýval s obzorem. V dálce bylo slyšet šplouchání vody. Šotek spěchal až na samý okraj holého skalního útesu, aby se přes něj podíval. Spatřil mořské pobřeží a šedozelenou vodu. Shýbl se pro uštípnutý kousek břidlice, napřáhl se a hodil jej do moře. Kámen mu zmizel z očí dřív, než stačil dopadnout, a šotek z toho usoudil, že voda je skutečně velmi daleko od pobřeží. Podíval se nalevo a zjistil, že skalnatý okraj v dálce přechází v pevninu, která zakrývala vyhlídku na severní část zálivu. Kolem Tasslehoffa kroužili rackové, létali sem a tam a potápěli se do mořské vody. „Woodro má pravdu," řekl nakonec Tas a významně nadzvedl obočí. „Jak mohl ten, kdo tu mapu vyrobil, vědět, jestli je to moře, oceán nebo jenom velké jezero?" „Ty se přece v mapách vyznáš," zabručela Gizela, stojící vedle něho. „Proč mi to tedy neřekneš sám? A když už jsme u toho, neřekl bys mi, odkud se tu ta voda vzala? Možná se ukrývala za skalisky a tvůj strýček Bert to jednoduše přehlédl! A zatímco mi to budeš vysvětlovat, přemýšlej o tom, jak se dostaneme přes tohle opravdu velké jezero s kočárem." „Nechej mě chvilku přemýšlet," prohlásil vážně Tas a tvář se mu zkřivila, jak se urputně soustředil. „To jsem tedy zvědavá," prohlásila ironicky. „Víš, myslím si, že cesta bažinou nás svedla jižně od Xak Sarotu," řekl Tasslehoff. „Možná bude někdo ve městě vědět, odkud se tu ta voda vzala..." „Ty si snad myslíš, že se voda pár mil na sever vypaří?" vykřikla Gizela. Okamžitě však svého výbuchu litovala. Zaryla si nehty do dlaní, aby se ovládla. „Snad máš pravdu a někdo ve městě by nám mohl říct, kde jsme, a poradit nám nejschůdnější cestu na východ. Pokud se nám ovšem podaří najít Xak Sarot." Gizela si hřbetem ruky utřela oči, aby z nich vyhnala únavu. „Ale dnes v noci už nikam nedojdeme. Utáboříme se tu," prohlásila a rukou ukázala ke skalnímu útesu. „Woodro, buď tak hodný a dojdi pro kočár. Strašně mě bolí hlava." „Ano, slečno Rohatcová." Mladík se slámově žlutými vlasy se rozběhl do nedalekého houští. Gizela si dala jednu ruku v bok, druhou se chytila za bradu a zadívala se ke břehu. Hořce se usmála a řekla: „Není to ironie osudu? Všude je tolik vody a já se nemohu vykoupat!" - 49 -
• • • Tasslehoff byl první, koho před rozbřeskem vzbudily podivné zvuky. Ležel vedle Woodra nedaleko ohniště, stočený do klubíčka, a zdál se mu překrásný sen. Nechtěl se probudit, dokud se nedozví konec toho snu. Byl totiž v jakémsi obchodě, jehož stěny byly odshora dolů zaplněné policemi plnými lahviček a baněk nejrůznějších tvarů, velikosti a barev. Uvnitř každé nádoby byly ty nejroztodivnější předměty, v každé baňce jiný. V některých byly duhové kuličky, jiné byly plné drahokamů, v dalších se leskly pestrobarevné nitě, v jiných přetékaly konfety či hračky podivných tvarů. Jedna police byla plná vzácných prstenů a překrásných broží. Majitel obchodu se na Tase obrátil a řekl: „Musíš si všechno vzít a dobře to ukrýt, aby moje vzácné poklady nikdo neukradl. Nemohu nikomu věřit, jen tobě." Pak Tasslehoff zaslechl za hranicemi svého snu další zvuk a ten ho vytrhl z klidného snění. Protřel si oči a snažil se zaostřit zrak na police v obchodě. Lomoz se ozval znovu. Znělo to jako valící se sudy. Tas se proti své vůli s trhnutím probudil. Byl rozmrzelý a nechápal, co se kolem děje. V ranním šeru šotek uviděl pár obrovských očí, jak se na něho dívají zpoza kočáru. Banditi! Přepadli nás! Tasslehoff vyskočil na nohy, zeširoka se rozkročil a zaujal tu nejbojovnější šotčí pozici. Uchopil svou zbraň ve tvaru písmene ,V do levé ruky, otočil se a pravou rukou zbraň rozhoupal. „Zůstaň stát, ať jsi, kdo jsi!" varoval nezvaného návštěvníka. Najednou se kolem vynořily další páry očí. Tas na nic nečekal a kopl Woodra do žeber. Spící muž zavrčel, opřel se o lokty a nakonec namáhavě otevřel oči. Když spatřil Tasův bojovný postoj, rychle vyskočil na nohy a popadl první věc, která mu přišla pod ruku, ohořelý pahýl čnějící z ohniště. Vzápětí si všiml očí, které se v slabém ranním světle leskly jako zlatý měsíc Solinár. Za kočárem se objevil další pár stejně podivných očí a další a další. Najednou se dveře kočáru rozletěly a v nich se objevila Gizela v průhledné hedvábné košili. To, co se skrývalo za kočárem, uskočilo a začalo se chechtat. „U všech bohů!" vykřikla Gizela. „Co je zase tohle? Kšá, kšá, vy malé potvory!" Vystoupila z kočáru a začala divoce rukama odhánět tvory s lesknoucíma se očima. „Slečno Rohatcová, raději se schovejte v kočáru!" zvolal Woodro. „Někdo se na nás chystá zaútočit!" Na důkaz své statečnosti mával ohořelou větví. „Kdo? Tupí trpaslíci?" Gizela vyprskla smíchy. „Nebuď směšný. Jsou asi tak nebezpeční jako koňské blechy. Můžeš vzít jed na to, že jsou docela neškodní." Obrátila se na blížící se páry očí. „Řekla jsem, abyste zmizeli!" Mávla lemem noční košile, jako když sedlákova žena krmí kuřata. „Tupí trpaslíci?" opakoval po ní Tas a odložil svou zbraň. Postoupil o krok blíž ke kočáru a snažil se pohlédnout do tmy. Vzduch se naplnil potutelným hihňáním. Nakonec se Tasovi podařilo zahlédnout asi jedenáct malých postav vyhlížejících docela jako obyčejní trpaslíci, jak se scházejí u dveří kočáru. Místo aby zmizeli, jak jim Gizela nakázala, dychtivě na ni hleděli jako holubi čekající na drobečky v městském parku. Tas od svého přítele, horského trpaslíka Flinta, věděl, že tupí trpaslíci, kteří si říkali Agarové, byli ta nejnižší třída trpasličí společnosti. Byli to velice podivní tvoro- 50 -
vé. Sdružovali se v klanech a žili na takových místech, na kterých by se nikdo jiný žít neodvážil, dokonce ani zvířata ne. Pravděpodobně jim to ale poskytovalo dostatek soukromí, pomyslel si Tas. Tas ve svém životě neviděl mnoho tupých trpaslíků, snad kromě několika exemplářů, ti však byli čistí, vycvičení na domácí práce a žili v rodinách některých zámožných obyvatel Šotčína. (Tupí trpaslíci však byli mizerní služebníci, kteří se neustále šťourali v nose a špína je přitahovala jako magické zaklínadlo.) Všichni vypadali téměř stejně. Měli typické bambulovité nosy, ušmudlané vousy - dokonce i ženy - a rozčepýřené vlasy, které vypadaly, jako by byly naposledy česány před mnoha lety a ještě k tomu klackem. Muži nosili špinavé vesty a kalhoty v pase ovázané provazem a ženy na sobě měly šaty z pytloviny. Všichni měli na nohou boty o dvě až tři velikosti větší. „Woodro, drahoušku, buď tak hodný a zbav se jich! Zbav se jich, než nás ti malí žebráčkové okradou," řekla Gizela a přitáhla si župan až ke krku. „Až se rozední, vydáme se na cestu." Světla přibývalo a Woodro jenom zmateně přihlížel tomu, jak se skupina tupých trpaslíků srocuje kolem Gizely a s posvátnou úctou na ni hledí. „Co mám dělat, madam?" zeptal se zmateně. Gizela se zatvářila popuzeně a o krok před davem mačkajících se trpaslíků ustoupila. „Já nevím! Chovej se jako muž. Třeba jim vyhrožuj mečem." Woodra její rada zarazila. Mladíkovo otálení Gizelu rozlítilo. Dala si ruce v bok. „Tak se jim vysměj do tváří, jestli je to podle tebe mužné!" dodala znechuceně. Woodro se podíval na klacek, který svíral v ruce, a pak na skupinu zvědavých, umouněných tupých trpaslíků, uctivě hledících na Gizelu. Jeden holohlavý trpaslík že to byl trpaslík, bylo patrné jen podle toho, že měl na sobě beztvaré kalhoty a ne beztvarou sukni - se pokusil dotknout Gizeliných rudých vlasů. „Okamžitě toho nech!" vykřikla Gizela a praštila ho přes ruku. Popadla svůj župan a vrhla se do bezpečí kočáru. Spěchala tak, že málem upadla. „Odkud mít ty vlas?" zeptal se ten tupý trpaslík a ani trochu ho neodradil uštědřený políček. Naklonil se a pokusil se natáhnout k ní zamaštěné prsty. Jeho přihlouplý úsměv odhalil, že trpaslík má místo předních zubů jen velkou černou díru. „Co tím chceš říct?" odsekla. „Nechávám si je růst," řekla a praštila ho přes prsty ještě jednou. Tupý trpaslík zavrtěl tvrdohlavě hlavou. „Ne vlas. Není barva takový vlasy." Gizela se ušklíbla. „Mohu tě ujistit, že je to má pravá barva," prohlásila přesvědčivě a významně se na něho podívala. „Také bych ráda dodala, že tvoje vlasy by vypadaly mnohem lépe, kdyby sis je místo vytrhávání celých zacuchaných chomáčů raději občas umyl." Tupý trpaslík se na ni zářivě usmál., Je pěkný, ty pěkný!" Gizele se zablýskaly oči. „Líbí se ti to?" „Je pěkný," opakoval trpaslík. Skupina ostatních souhlasně zahučela a pak se trpaslíci začali hihňat. - 51 -
„Děkuji vám," řekla váhavě Gizela. „Musím uznat, že ani vy nevypadáte nejhůř," dodala po chvilce. „Mám je od vás odehnat, madam?" zeptal se Woodro. „Už dávno jsem se tě chtěl zeptat na tvoje vlasy," vmísil se do řeči Tasslehoff.,Je ta barva opravdu tvoje? Osobně si myslím, že na tom není nic špatného, když se přírodě trošku pomůže. Pamatuju si, že když jsem byl mladší, kreslil jsem si na obličej linky, protože mi bylo trapné, že nemám žádné vrásky. Samozřejmě, že moje nakreslené vrásky nebyly červené, ale na tom nezáleželo." Gizela se na Tase podívala a chladným hlasem pronesla: „Jdu se teď dovnitř obléct, a až budu hotová, vydáme se na cestu." „Na cestu?" tupý trpaslík pozorně nastavil uši. „Já myslet, že vy přijet kvůli kladka a řemenice!" řekl. „Řemenice? Já jsem nikdy žádnou nepotřebovala..." Gizela znervózněla při vzpomínce na vzdálený hostinec. Zdálo se, že to už bylo tak dávno. Bylo to asi před týdnem a od té doby urazili nejméně sto mil... Náhle si všimla šotkova a mladíkova nevinného výrazu a uvědomila si, že tupí trpaslíci nemohli v žádném případě nabízet výrobu řemenic. „Řemenice?" zopakovala. „Ano," zvolal velitel tupých trpaslíků a nadšeně tleskal rukama. Vyložil si její otázku jako souhlas. „Řemenice! Jak ty platit?" „Ne! Ne! Jen jsem chtěla vědět jaké řemenice?" vysvětlovala s předstíraným klidem. „Fondu ukázat," prohlásil, a dřív než stačila cokoli říct, popadl ji za ruku. Pomohl jí ze schůdků a vedl směrem na sever, kde skalní útes zabíhal na pevninu a zakrýval tak" výhled. Woodro a Tasslehoff šli v těsném závěsu za nimi. Ostatní tupí trpaslíci vesele poskakovali kolem a podupávali v příliš velkých botách. Jejich tábor byl ještě v dohledu, když se Fondu zastavil a ukázal před sebe na vysoký cypřiš rostoucí na samém okraji útesu. „No a co má být?" ozvala se podrážděně Gizela. „Ani mě nenecháš obout a ženeš mě jen proto, abys mi ukázal nějaký starý strom!" - Jednou rukou se opřela Fonduovi o rameno a druhou si z bosé paty začala vytahovat jehličí. Tasslehoff doběhl až ke stromu a začal si ho prohlížet. Pak se zachytil jedné spodní větve a začal šplhat nahoru jako opice. „Tasslehoffe, okamžitě slez z toho stromu," vykřikla vyděšeně Gizela. „Spadneš a mně nezbude nic než hromada tvých polámaných kostí, za kterou mi radní nedají ani měďák." „Jsem rád, že ti tak záleží na mém zdraví," řekl potěšené. „Co tam vidíte, pane Bosonožko?" zeptal se Woodro. Následovala krátká pauza, během níž se Tas zhoupl z jedné větve na druhou. „No, jsou tam tři řemenice... vlastně jsou tam čtyři. Jsou do sebe zavěšené po dvou. Tak je jich tam vlastně šest, protože ty další dvě spojují strany těch ostatních. Jsou spojené provazy tlustými asi jako moje zápěstí, jen jsou dost krátké. Myslím, že by to mohla být Fonduova práce." Gizela se obrátila na Fondua. „O tom nepochybuji!" řekla pochybovačně. Ne- 52 -
mohla uvěřit tomu, že by hrstka tupých trpaslíků dokázala vytvořit takové důmyslné zařízení. Fonduova tvář se roztáhla do širokého úsměvu. „Mnoho muž postavit řemenice. Oni směšný malý muž." Aby je napodobil, Fondu se zadíval zamračeně na strom a poškrábal si neviditelné vousy. Pak vykročil, nemotorně klopýtal ve velkých botách a mával při tom rukama. Ostatní tupí trpaslíci se k němu s hihňáním přidali, vytvořili kolem svého druha kruh a podupávali v sešlapaných botkách. „Zdá se, že napodobují gnómy, protože gnómové mají v oblibě takové vynálezy, ale stejně vypadají jako trpaslíci," řekl Tas a rozesmál se nad trpasličím pitvořením. Pak se zhoupl a seskočil ze stromu. „Žádný ušlechtilý trpaslík takhle nevypadá," ušklíbla se Gizela, sledujíc koutkem oka průvod tupých trpaslíků. „Ti muži tady pověsili ty řemeny a pak odjeli?" zeptal se Woodro tupého trpaslíka. Fondu se na mladíka pátravě zadíval. „Ne, oni vzít nejdřív velký krabice a pak odejít." Fondu ukázal na skalní útes. Pak se náhle zadíval podezíravě. - „Mnoho otázka! Chtít řemenice, nebo nechtít?" Gizela se otřásala, zahalila se do lehkého pláštíku a vydala se do tábora. „To těžko! Teď buďte tak hodní a ukažte nám cestu do Xak Sarotu a my vás přestaneme obtěžovat." „Vy chtít jít do Zaksaratu? Seznámit se s Velko Krk? Nikdo nebýt v Zaksaratu tak dlouho!" Fondu se celý rozzářil. Ostatní tupí trpaslíci začali ječet a radostně vyhazovali do vzduchu hrsti hlíny. Gizela, Woodro a Tas se snažili vyhnout oblaku prachu. „Proč se tak chováte?" vykřikla Gizela. „My být šťastný!" odpověděl nadšeně Fondu. „Nikdo nepřijít do Zaksarat kromě Agar, ale vy být něco extra! Vy líbit náš podzemní město. Město být krásný." „Podzemní město?" Gizela překvapeně polkla a podívala se na Tasslehoffa. „Myslela jsem, že jsi říkal, že to je rozlehlé rušné místo!" „To je pravda!" bránil se Tasslehoff. „Alespoň je na mé mapě." Tas vytáhl z vesty mapu a rozložil ji na zemi. „No jistě, tvá skvělá mapa," zamračila se Gizela. Woodro pohlédl šotkovi přes rameno. „Co znamenají tady ta písmena? P. P.?" zeptal se a ukázal na dvě písmena připsaná za slovo „Krynn". Gizela jim mapu vytrhla a zadívala se na záhadný nápis. „Před Pohromou, vy idioti! Znamená to před Pohromou! Řídíme se mapou, která popisuje svět, jak vypadal předtím, než přišla Pohroma." „Opravdu?" zeptal se pochybovačně Tas. „Myslel jsem, že se to tu od Pohromy nezměnilo." Gizela se chytila za hlavu. „Bohové, pomozte mi, ať už nikdy nedám na rady hloupého šotka. Před Pohromou! To se tedy povedlo!" „Je v tom nějaký rozdíl?" zeptal se nevinně Woodro. „Trochu," odpověděl Tas. „Trochu?" Gizela popadla šotka pod krkem. „Přibyly tu hory, země se propadla a - 53 -
místo ní je tu teď moře!" Tasslehoff vypadal vyděšeně. „Většina měst zůstala tam, kde předtím byla," ohradil se. „To jo, města, která nezatopila voda, nerozbily skály, anebo nerozmetaly sopky!" Gizela obrátila oči v sloup a zhluboka se nadechla. „No, s tím už se nedá nic dělat, přes moře se s kočárem nedostaneme. Nezbyde nám nic jiného, než se vrátit. Budu se muset rozloučit s myšlenkou, že do Šotčína dorazíme do Podzimních slavností." „Plout s kočár po moři," řekl Fondu. Gizela si ho nevšímala. „Pojď, Woodro," řekla unaveně, „čeká nás dlouhá cesta." Ale Fondu se za ní rozběhl a zatahal ji za rukáv. „Plout s kočár po moři," opakoval ještě jednou. Gizela se zastavila, aby ho setřásla. „To by bylo hezké, Fondu," řekla přátelsky, „Woodro, Bosonožko, dejte se do práce." Fondu se ale nenechal odbýt. „Kočár neplavat, ale loď plavat!" „Co se nám to tady snažíš říct, Fondu?" zeptal se ho Woodro. Tupý trpaslík se na mladíka zamračil. „Já mluvit na pěkný paní. Tvoje vlas divný - vypadat jako nudle." Fondu se vrhl za Gizelou, popadl ji za ruku a snažil se ji otočit. Ukazoval dolů k vodě. „Chápat? Loď!" Gizela se mu vysmekla a pečlivě si otřela ruce. „Dobrá, podívám se," prohlásila a rychle se podívala přes okraj skalního útesu. „Ten malý uličník - tedy, tupý trpaslík - mluví pravdu! Skutečně je tam dole loď." „Ukaž, kde?" vykřikl Tas a odstrčil Gizelu stranou. „Proč by tam ale někdo nechával zakotvenou loď?" „To já nevím," odpověděla Gizela. „A nevím ani, proč by na tom mělo záležet. Všechno, co mám, je v mém kočáru. Rozhodně ho tu nehodlám jen tak nechat." Fondu zatahal Gizelu znovu za rukáv. „Vzít kočár na loď." „Woodro," řekla Gizela, „mohl by ses alespoň pokusit mu vysvětlit, že není možné dostat plně naložený kočár dolů z útesu. Je to nejméně pět set stop..." „Bude to spíš osm set," mudroval Tas ležící na břiše, když se podíval přes okraj skalního převisu. „...šest set stop až k lodi," dokončila Gizela. „Jsem z tebe hrozně nervózní, drahý," zavolala na Woodra. Mladík, který se mezitím vyšplhal do koruny cypřiše, si odkašlal. „Je mi to líto, že to říkám, slečno Rohatcová, ale vsadil bych se, že ten, kdo..." „Ten, kdo vlastní loď, vyrobil i ty řemenice," dokončil za něho Tas. „Museli se nějak dostat sem nahoru. Vyrobili zařízení, se kterým pak mohli stěhovat věci nahoru a dolů. Vsadím se, že k tomu používali tyhle řemenice. Teď bychom je mohli použít my." „Přesně tak!" přidal se Woodro. „Řemenice! Řemenice!" jásal Fondu a hopsal v koruně cypřiše. „Počkejte!" řekla Gizela, která ještě nepodlehla náhlému vzrušení. „Máme dost lidí na to, abychom celý kočár dokázali spustit do hloubky šest set stop? A myslíte, že se nám podaří potom kočár naložit na loď a vyplout?" - 54 -
„Možná," řekl Woodro. „Myslím ale, že bychom to neměli dělat. Byla by to krádež!" „Nebyla by to krádež!" nesouhlasil Tas. „Jen bychom si ji půjčili. Oni ji teď nepotřebují a my stejně nevíme, kdy se vrátí. Fondu, nemáš tušení, kdy se vrátí?" „Dva dny," odpověděl tupý trpaslík a ukázal čtyři prsty. „A jak dlouho už jsou pryč?" zeptala se Gizela. „Dva dny." Tentokrát ukázal pět prstů. Gizela, Tas a Woodro se po sobě podívali. „Řekni mi, kolik je vás tady?" Fondu se rozhlédl po svých dvanácti společnících, pak se doširoka usmál a řekl: „Dva!" „Ach, bohové," vydechl Woodro. „Zdá se, že od něj se nic nedozvíme," řekla Gizela. „Woodro, tobě to myslí, co myslíš, že budeme potřebovat, abychom mohli řemenice použít?" Woodro si klekl na zem, odněkud vytáhl klacík a začal cosi psát do písku. Ostatní tupí trpaslíci se v mžiku také ocitli na zemi a začali ho napodobovat. Našli v tom ohromné zalíbení. Gizela stála nad mladíkem a bedlivě ho sledovala. „Tak co?" Woodro se na ni po chvilce podíval. „Madam, zjistil jsem, že budeme potřebovat kladky tady na tom stromě, k tomu čtyři tisíce stop silného provazu, pár koní a ještě nejméně dvanáct silných mužů. To je ale jen hrubý odhad," dodal zachmuřeně. Tupí trpaslíci se také tvářili zachmuřeně a všichni souhlasně přikyvovali, ukazovali jeden druhému své kresby a mudrovali. Gizela rozhodila rukama. „No, hádám, že tím to končí. Nemáme dvanáct dobrých mužů a už vůbec ne čtyři tisíce stop silného provazu. Kdybych neutratila tolik dukátů za ty zatracené shnilé melouny, sama bych ten kočár dotlačila k útesu, shodila ho dolů a rozbila tu mizernou loď na malinkaté třísky." Sedla si na zem a dala si hlavu do dlaní. Tasslehoff přihopsal ke Gizele a pokusil se ji utěšit. „Co se týče síly, můžeme mít tolik tupých trpaslíků, kolik jich jen budeme chtít." „A kolik by to asi bylo?" zeptala se Gizela. „Dva?" „Já vím, že se na ně nedá dívat, ani příliš nevoní, ale jsem si jistý, že nám s radostí pomůžou," prohlásil šotek a pak dodal: „Koneckonců to byl Fondův nápad." Fondu se radostně zašklebil. „My rádi Hej - Rup! Hej -Rup být zábava! My HejRup pro cizí muž. Héj-Rup!" jásal a rukama naznačoval, jak tahá za provaz. „To je od tebe velice milé, Fondu," řekla chladně Gizela. „Teď mi ještě řekni, kde seženeme čtyři tisíce stop dlouhý provaz, a máme po starostech." Tupý trpaslík se dmul samou pýchou. „Fondu mít provaz! Velká provaz! Tahací provaz. Fondu ho ukázat paní s pěkný vlas." Tři cestovatelé nejprve zírali na trpaslíka, a pak se podívali jeden na druhého. „To snad ani není možné," vydechla Gizela. „Směšný člověk schovat provaz," vysvětloval Fondu, „ale Fondu znát kde. Fondu mít velký nos. Fondu všechno vyčuchat." Gizela na tupého trpaslíka svůdně zamrkala. „A ty bys mi ukázal, kde ten provaz - 55 -
je?" Fondu popadl Gizelu za ruku a táhl ji tak silně, že málem samým vzrušením upadl. „Jít! Jít! Jít!" vykřikoval a vlekl Gizelu za sebou. Tas a Woodro se za klopýtajícím párem rozběhli a za nimi poskakovali ostatní tupí trpaslíci. Fondu je dovedl k vysokému stromu asi pět set stop od okraje útesu. Bez mrknutí oka se rozběhl, vyskočil na nejnižší větev a vzápětí zmizel ve vykotlaném otvoru. Za okamžik se jeho střapatá hlava opět objevila. V jedné ruce svíral konec tlustého provazu. „Koukat?" vykřikl. „Tahací provaz! Žádný strach, pěkná paní," řekl Fondu a pohladil Gizelu po vlasech. - Ta však ucukla a otřásla se odporem. Také Tasslehoff se rozběhl ke stromu a strčil hlavu do otvoru, aby se tam podíval. Když ji konečně vytáhl, culil se od ucha k uchu. „Celý kmen toho stromu je plný provazů!" vykřikoval. „Jsou tam celé nule provazů! Ještě jsem nikdy neviděl tolik provazů, snad kromě přístavu v Baliforu. Tolik bych si přál, aby to viděl můj strýček Pastiskoč!" Gizela tleskla a otřela si dlaně. „Dobrá, posádko, zdá se, že se můžeme dát do práce." • • • Dvanáct tupých trpaslíků tahalo přes tři hodiny provaz z vykotlaného stromu, aby jej pak rozprostřeli ve dvou řadách kolem mohutného cypřiše. Ostatní mezitím použili krátké provazy z kočáru na procvičování. Woodro naplánoval, jak seřadit jednotlivé kladky. Když byl provaz připraven, uvázali dvě smyčky a provaz připevnili ke kočáru, jeden konec k přední ose a druhý k zadní. To vše bylo daleko jednodušší, než to vysvětlit Gizele. „Připevníme dvě řemenice ke kočáru, další dvě řemenice pak budou na silné větvi stromu. Až sem to chápeš?" Gizela přikývla. „Ovšem, nejsem žádný tupec." V duchu však pochybovala, jestli z toho pochopila alespoň třetinu. „Dělávali jsme to přesně takhle na statku mého bratrance, když jsem byl ještě malý kluk," řekl Woodro. Trpaslice si na sebe oblékla jednoduchý pracovní oděv ze zelené látky, k tomu si navlékla kožené rukavice a posadila se na kočár vedle Woodra. Podívala se na kočár, pak na řemenice a pak znovu na kočár. „Tohle je všechno, co mám, Woodro. Jsi si tím jistý?" Woodro na ni pohlédl. „Docela jistý, slečno Rohatcová." Gizela si ještě jednou prohlédla důmyslně zamotané uzly, kterými byly kočár a strom spojeny. Pak její pohled sklouzl k provazům omotaným kolem obrovských balvanů, jimiž byl strom ukotven. Pak si odkašlala. „Příliš se v lidech nevyznám, a tak nevím, komu mám důvěřovat," začala. „Několikrát jsem to zkusila, ale nikdy to nedopadlo dobře, ať už to bylo z důvodů osobních nebo obchodních. Tentokrát mi nic jiného nezbývá. Když se vydáme na jih, budu v koncích, protože přijdu pozdě. Když se tedy pokusíme dostat kočár z útesu, možná to bude můj konec, ale možná také ne. Aspoň to vypadá jako šance. Kde je Fondu? - 56 -
Tupý trpaslík vystrčil hlavu z hromady dalších trpaslíků, hašteřících se o něčí špinavou čepici. „Fondu být tady," řekl. „Jít tahat lana?" Ještě než Gizela stačila odpovědět, Fondu opět zmizel v zápasícím klubku. Trpaslice se opatrně přiblížila k bojující mase a zplna hrdla vykřikla: „Fondu, seřaď je do řady! Slyšel jsi? Seřaď je do řady!" O několik okamžiků později si Fondu prokopal cestu ven a začal pobízet ostatní trpaslíky ke klidu. Trvalo dalších několik minut, než se všichni trpaslíci seřadili podél dlouhého lana, které se táhlo přes víc jak čtvrt míle. Gizela si prohlédla skupinu svých pomocníků. Měli zakrvácené nosy, pod očima velké monokly a natržené rty. Ještě se ani nestačila ohlédnout, když jeden z nich nakopl jiného a propukla další vřava. Woodro musel oba uličníky chytit a odtrhnout je od sebe. „Dobrá, Woodro," prohlásila Gizela, „vezmi si je na starost. S jedním koněm a šesti trpaslíky na každé straně by se ti mělo bez problémů podařit hezky a snadno kočár spustit. Ostatní s tím souhlasí?" Skupina otrhanců sborem zajásala: „Hezky a snadno!" a trpaslíci začali vesele poskakovat kolem lana. „Dobře," řekla Gizela. „Tas a jeho šest pomocníků si vezme na starost pomocné provazy. Vaším úkolem bude dávat pozor na kočár, aby neuhnul z cesty..." Gizela se zhluboka nadechla. „Potom co nejopatrněji kočár spustíte na břeh." Chvilku se všichni rozhlíželi po ostatních. Pak Gizela mrkla na Tase, Tas odkopl kámen, který ležel pod jedním z kol kočáru, a pomalu vedl šest Agarů i s kočárem k okraji útesu. Mezitím se Woodro, který měl dvakrát tolik pomocníků, a tím pádem také dvakrát tolik potíží, snažil, aby lana zůstala napjatá. Gizela zadržela dech, když přední kola kočáru přejela přes okraj útesu. Provazy na přední řemenici se napjaly a větev, ke které byly přivázány, se prudce rozhoupala. Kočár měl přední kola nad šesti sty stopami ničeho a trpaslíci jej kousek po kousku tlačili dopředu. Gizela cítila, jak jí buší srdce. Kočár, strom, tupí trpaslíci, všechno se před ní točilo. Pak se zadní kola uvolnila a kočár se najednou rozhoupal nad propastí. Tupí trpaslíci zaječeli a zabořili se botami do země. Váha kočáru je pomalu táhla na okraj útesu. Gizela se rukama zachytila nejbližšího kamene, aby se uklidnila. Kolena se jí přitom hrozivě třásla. „Držte! Držte!" vykřikl Tas a pověsil se na jeden provaz. Pak si všiml, že tupí trpaslíci ječí vzrušením jako děti na strašidelném představení. Když se kočár narovnal, trpaslíci přestali povolovat lana a hluk náhle utichl. Gizela se trochu uklidnila a s úlevou se postavila na nohy. Kočár se jen nepatrně houpal v pobřežním větru. „Výborně," řekla Gizela a polkla. „Nebylo to nejhorší." Pak se obrátila k Woodrovi a zvolala: - „Začněte kočár spouštět dolů. A pamatuj si, musí to být klidný a hezký!" „Klisny a mezky," vykřikovali trpaslíci jeden přes druhého. Woodro pevně uchopil otěže a pomalu vedl koně ke skalnímu útesu. Potom, co ušel pětadvacet kroků, se mu kočár ztratil z dohledu, a tak se Woodro musel spolehnout jen na Tase, který visel na stromě a sledoval, jak provazy klouzají po řemenicích. „Dobře... Dobře... teď trochu zpomalit... zadní část je příliš vysoko... jejda, teď je - 57 -
moc nízko... pořád nízko... ne, vzadu je to nízko... vzadu, vzadu!" Gizela se rozběhla k okraji útesu. „Co se děje?" vykřikla a vrhla se na zem, aby se podívala na kočár visící hluboko pod ní. Jeden provaz byl delší než druhý. Přední část kočáru byla asi o čtyři stopy výš než zadní a stále se zvedala. „Naklání se to!" vykřikla. „Slyším rozbíjení lahví! Narovnejte to! Narovnejte to!" Ale tupí trpaslíci, kteří neměli ani to nejmenší tušení, co se děje, kráčeli neochvějně k okraji skalního útesu. Woodro povolil otěže pomalejšího koně a křičel na toho druhého, aby zpomalil. Naneštěstí se kůň, jehož nikdo nevedl, zastavil docela. Kočár se náhle prudce naklonil, něco se uvnitř uvolnilo a narazilo do zadní stěny. Gizela si rychle zakryla uši, a když se o několik okamžiků později ozvala další rána a dveře kočáru se otevřely, zakryla si oči, aby neviděla, jak do moře padají melouny, polštáře - a její osobní věci. Všechno, co jí patřilo, se snášelo do moře. Gizele se zdálo, že to trvá celou věčnost. V tom okamžiku už visel kočár téměř svisle. Dveře byly dokořán a na nich vlála jedna z Gizeliných nočních košilí jako vlajka. Woodrovi se podařilo srovnat oba koně tak, že byly obě části lana souměrné. To však bylo provázeno dalším praskáním a lomozením uvnitř kočáru. Woodro při každém dalším zapraskání nadskočil a Gizela se kousla hlouběji do rtu. Nakonec se ozval Tasslehoff a prohlásil, že kočár je konečně rovně. Pohlédl ze stromu na Gizelu a zavolal: „Možná to není tak hrozné, jak to vypadá." Když však uviděl její zoufalý pohled, raději zmlkl. Pak se obrátil na Woodra. „Zkus to ještě jednou! Nemusíš si už dávat moc velký pozor, uvnitř už toho moc nezůstalo." Koutkem oka zahlédl, jak Gizela zkřivila tvář. A tak se kočár začal opět pohyboval z útesu dolů. Gizela už se na to nedívala, opřela se o kmen stromu a zahájila smutný monolog, ve kterém více než slova převládala čísla. Bylo zřejmé, že se snaží vyčíslit ztráty, které utrpěla v posledních několika okamžicích. „Pomalu, pomalu," varoval je Tasslehoff, když se kočár přiblížil k zemi. Woodro byl upřímně rád, že se rudovlasá trpaslice nedívá, a tak nevidí, jak se kočár řítí k zemi, aniž by se ostatním podařilo ho zpomalit, i když o to všichni tupí trpaslíci velmi urputně usilovali. Woodro ucítil, jak se lana uvolnila, když kočár s žuchnutím dopadl na zem. „Teda, to bylo přistání!" vydechl Tas. „Zdá se, že kola jsou trochu pokřivená, ale jinak je kočár úplně v pořádku." Woodro si zhluboka oddechl. Tasslehoff pohlédl na Gizelu. Slezl dolů a vydal se za ní. „Kočár je na břehu," prohlásil. „Myslím, že tam slezu po provaze, abych sundal řemenice, a pak můžeme začít spouštět koně a ostatní, co pojedou s námi." Gizela jen mlčky přikývla a nešťastně vzdychla. Tas si to vyložil jako souhlas a rozběhl se zpátky ke stromu. Woodro na něho čekal. „Jak je slečně Rohatcové?" zeptal se. „Myslím, že bude v pořádku," odpověděl Tas. „Jen si potřebuje trochu odpočinout. Myslím, že jí rozrušila její noční košile visící na dveřích kočáru. Byla to nádherná podívaná! Škoda, že jsi o to přišel, Woodro. Všechno létalo kolem, to byl ale - 58 -
pohled!" „Nikdy mi to neodpustí," lamentoval Woodro. „Nedivil bych se tomu, kdyby mě okamžitě propustila a já tu musel zůstat s touhle hordou tupých trpaslíků. Nevím, jak bych se pak dostal domů." „Nechám ti tu nějakou mapu," nabídl se Tas. Woodro zbledl. Šotek si kolem sebe začal přivazovat pásky a mošničky, aby se nachystal na svůj horolezecký výkon. „Vlastně to nebyla tvoje chyba," dodal. „Jsem si jistý, že se na tebe nezlobí. Jenom je trochu otrávená. To je u trpaslíků obvyklé. Problém je v tom, že si s tím nedovedou poradit. Když má můj přítel Flint špatnou náladu, nedá se s ním nic dělat až do chvíle, kdy se rozhodne, že už špatnou náladu mít nechce." Tas si navlékl kamaše, otrhanou košili, pásek a boty a byl připraven. Protáhl se mezi větvemi až k jedné řemenici a pak se zhloupl na provaze. „Hodně štěstí," zavolal za ním Woodro. „Tobě taky," odpověděl Tas, zamával mu a začal šplhat po převisu k lodi, která ležela šest set stop pod ním.
- 59 -
Kapitola 8 WILBUR ŽABONOŽKA STÁL ZA ÚSVITU NA opuštěné ulici před svým krámem a připravoval se na každodenní ranní shon. Mrkev a cibule byly na svém místě v zeleninových koších, když se Wilbur sklonil ke dva dny starým rajčatům, aby je otočil nahnilou stranou dospod. Náhle si povšiml postavy ležící na lavičce před sousedícím obchodem s galanterií. Nejprve se zajímal o zdraví toho člověka. Opatrně podržel malou ručku před nosem starého muže, aby se ujistil, že dýchá. Stařec rozhodně nevypadal, že by za sebou měl dobrou noc Na hlavě měl čepici, která na jeho holou hlavu byla až příliš malá, kapsy u kalhot měl naruby a na koleně velkou díru. Tvář mu pokrývala silná vrstva prachu. Pak si ale šotek všiml ještě něčeho, co ho zaujalo daleko víc. Muž měl svou pravou dokonale šitou koženou botu nedbale položenou ve velké kaluži. „Měl by si na své věci dávat větší pozor," zamumlal Wilbur. „Ta krásná bota se namočí a pak se srazí jako stará vysušená treska. Nebudu tady přece jen tak sedět a dívat se na to." Poté se šotek připlížil blíž, opatrně nadzvedl starcovo chodidlo a botu mu stáhl. „Nechám si ji pěkně v suchu ve svém obchodě," zašeptal, spokojen se svým rozhodnutím. Byla to skutečně velice hezká bota, a tak si doopravdy zasloužila, aby byla zamčená v jeho velké krabici pod pokladnou. Už se chystal stáhnout muži i tu druhou, aby měl celý pár, ale najednou se stařec pohnul. Wilbur po špičkách zmizel v obchodě, svíraje v ruce jednu botu. Fineáš Kuřík se pomalu probíral ze spánku, cítil, že ho zebe pravá noha. Pokusil se ten pocit zahnat, protože se mu zdálo, že kdyby se pohnul, rozbolelo by ho celé tělo od hlavy až k patě. Pak si ale uvědomil, že ho noha studí, protože je celá mokrá a probudil se docela. Kost! Dal si do jedné boty další krysí kost, kterou měl v úmyslu prodat Pastiskočovi za druhou půlku mapy. Zoufale kolem sebe začal tápat, když však nahmatal levou botu, zhluboka si oddechl. Krysí kost byla stále v bezpečí. Neštěstí bylo zahnáno, ne však na dlouho, Fineáš si vzápětí ke svému úžasu všiml, že mu chybí pravá bota. Uviděl také, že má kapsy naruby, pak si ale vzpomněl, že všechny peníze ztratil už včera. Cítil, jak ho začíná bolet hlava, jako by mu kolem ní někdo utáhl šátek. Ohmatal si holou hlavu a uvědomil-si, že přesně to kdosi učinil. Jeho vlastní čepice byla pryč a místo ní se tam objevila otrhaná kšiltovka s velkou dírou na zadní straně - pravděpodobně to byl otvor pro culík. Šotčín byl město, kde člověk mohl strávit celý život -nebo celé roky, jako ve Fineášově případě - bez toho, aby opustil nejbližší sousedství svého domu. Vše, co potřeboval, se nacházelo blízko jeho domova. Když před několika lety přišel do Šotčína, usadil se na prvním místě, kam ho nohy zanesly. Za tu dlouhou dobu Fineáš dávno zapomněl, jak zmatené to město vlastně je. V celém městě nebyla jediná ulice, která by někam vedla, nebo někde končila. Cesty končily přesně v místech, kde to řemeslníky přestalo bavit, anebo, což bývalo mnohem častěji, kde narazili na něčí dům. A tak se město za ta léta proměnilo v bludiště slepých ulic, narážejících do budov, aby vzápětí pokračovaly úplně jiným - 60 -
směrem. Často se stávalo, že pocestný musel ujít celé míle opačným směrem, aby se dostal na cestu, která byla od té původní vzdálená jen co by kamenem dohodil, ovšem nešťastný pocestný o ní nevěděl. Šotčín se honosil důmyslnými ukazateli. Byly na každém rohu, označovaly jména ulic, nebo upozorňovaly na důležité body, jakými byly například domy důležitých obyvatel města nebo veřejná náměstí. Tyto nápisy by byly bezesporu vítanými pomocníky, kdyby se šotkové obtěžovali je obnovit poté, co se dostavěly nové ulice, zatímco ty staré byly zrušeny. Nebylo ani v nejmenším neobvyklé, když se pod nápisem objevily dvě šipky, které sice ukazovaly opačným směrem, ovšem obě měly návštěvníka dovést k nějakému Paláci. Bylo to částečně způsobené nepřesností a leností, s jakou „zodpovědní" šotci přistupovali k uloženým úkolům. Fineáš měl možnost to vidět na vlastní oči, když předcházejícího dne pozoroval skupinu šotků, jak vyměňují nápis na veřejném náměstí. Jejich předák se postavil před své podřízené, zkřížil paže a rozdával příkazy. „Teď, Jesle, vylez na Bildarova ramena. A ty, Gilblarte, na Jeslová, Sterpwitz vyleze na Giblarta a nakonec půjde Leverton." Předák si je pečlivě změřil, a pak spokojeně přikývl: „Tak, to bude dost vysoké!" Šotkové ze svých těl vytvořili věž, jako to dělají akrobaté. Fineáš věděl, že šotkové mají dostatek žebříků, ale věděl také, že raději dávají přednost pyramidám z šotcích těl. Zručně jako cirkusoví akrobaté vytáhli jeden druhého nahoru, až dosáhli požadované výšky tak, že se Leverton postavil na samotný vrcholek. „Jejda, zapomněli jste na kladivo," volal předák. A tak šotkové začali zase jeden po druhém skákat dolů. Když byli všichni na zemi, Leverton popadl kladivo a celá procedura mohla začít znovu. Poté, co se Fineáš celý den bezhlavě vrhal za každým nápisem, strávil vyčerpávající noc na lavičce před obchodem s galanterií. Od přátelsky vyhlížejícího zelináře odvedle si vyprosil jablko a vydal se jen s jednou botou prázdnou ulicí. Přísahal by, že už tu jednou byl, pamatoval si obchod i malý parčík, ale přesto se vydal za nápisem, který ho měl dovést do paláce. Najednou se uprostřed ulice objevila šipka směřující do obchodu se svíčkami. Fineáš se zarazil; - zůstal stát pod značkou a hleděl dovnitř obchodu plného voskového zboží. Tohle dozajista nemohl být ten palác, který hledal -nebo snad ano? Najednou se dveře prudce otevřely a v nich se objevila šotčice se zástěrou plnou voskových skvrn. Kopla do kusu cihly, aby jej opřela o dveře a ty tak zůstaly otevřené, a pak řekla: „Můj první ranní zákazník vždycky dostane speciální svíčku z včelího vosku. Normálně by za ni musel zaplatit celý měďák, ale můžeš si koupit tři za pouhých šest měďáků." Zamračila se na Fineáše a pak dodala: „Vypadáš hrozně. Víš vůbec o tom, že nemáš jednu botu? Nechceš tu druhou vyměnit?" „Já to vím," řekl otráveně Fineáš. „A nemám vůbec v úmyslu ji vyměnit za tvoje svíčky. Jen bych rád věděl, proč ten nápis támhle na ulici ukazuje k tvému obchodu, jako kdyby tudy vedla cesta do paláce." „Protože to tak je," odsekla. „Tohle je ten palác?" vyštěkl nevěřícně Fineáš. „Ne, tohle je cesta do paláce," řekla klidně. „Ve dne, když mám otevřeno, je to - 61 -
zkratka. Jestli chceš jít jinudy, musíš se vrátit k městské radnici, zatoč doleva, pak ještě pětkrát nebo šestkrát doleva a potom několikrát doprava. To by ti ale trvalo půl dne." Vykročila zpátky do obchodu. Fineáš ji následoval a raději se choval co nejzdvořileji. „Myslím, že bych dal přednost zkratce, děkuji. Kudy mám jít? Jen projít domem?" zeptal se a ukázal k zadním dveřím obchodu. „Ano, pak se protáhneš okénkem a ocitneš se v Morušové ulici - nebo že by to byla Jahodová ulice? Pořád se mi to plete. Pak jdi dál, až dojdeš k soše, soše - ani nevím koho. Nebo že by to nebyla socha, ale strom? Někdy se stává, že jsou si velice podobné, nemám pravdu? No prostě tu sochu nebo strom mineš, půjdeš dál a pak zatočíš doprava. Na konci ulice pak uvidíš palác." Nastavila dlaň. „Bude to deset měďáků." „Deset měďáků?" vykřikl. „Za to, že mě necháš protáhnout svým oknem a že jsi mi řekla, že socha a strom jsou si podobné?" „K městské radnici je to opravdu řádný kus cesty," odpověděla s úsměvem. „V tom s tebou musím souhlasit," řekl nešťastně Fineáš, „problém je v tom, že u sebe nemám žádné peníze. Šotčice se podívala na jeho botu. „Už jsem ti jednou říkala, že máš moc pěknou botu." „Ach ano, to jsem měl," zabručel pro sebe, když si odevzdaně začal botu rozvazovat. Podal ji šotčici a nenápadně přitom ukryl krysí kost do rukávu. „Kdysi jsem míval dvě takové." Šotčí žena hbitě očistila podpatek. „Tohle bude to nejlepší místo na moje peníze. Tady máš, vezmi si ještě svíčku," řekla nadšeně a vtiskla mu do ruky jakousi lepkavou žlutou hmotu. Možná ji budu moci později použít jako špunty do uší, pomyslel si Fineáš, vzal svíčku, poděkoval a vydal se hledat okno. Opatrně nadzvedl okenici, protáhl se po parapetu a dopadl na druhé straně. Ostré kameny ho bodaly do chodidel, když se pomalu vydal k nejbližší ulici. Jak řekla šotčice, ulice se skutečně zpočátku jmenovala Morušová, ale později se změnila na Jahodový bulvár. Jednotlivé domy se od sebe stále vzdalovaly, z čehož Fineáš usoudil, že se nejspíš blíží k okraji města, i když neměl tušení, z které strany města to je. Nakonec došel na rozlehlé veřejné náměstí. Zem byla pokrytá kobercem pestrobarevného listí a na velkém podstavci stál strom. Nebo to snad byla jakási bizarní socha? Fineáš se přistihl, že začíná myslet jako šotek! Vykročil dopředu a zaklepal na povrch toho podivného předmětu. Byla to kamenná socha stromu. Stařec sochu obešel, aby se podíval ulicí napravo. Na konci krátké ulice pak zahlédl budovu pro šotky tak neobvyklou, jakou v celém městě ještě nikdy nespatřil. Za prvé se zdálo, že palác je dokončený, alespoň to tak z místa, kde Fineáš stál, vypadalo. Za druhé neměl kolem dokola , sudy naskládané na sebe do nebezpečné výšky, což bylo pro šotčínskou architekturu téměř typické. I když tento druh stavitelského umu byl rozhodně nevšední, nedalo se o něm říci, že by příliš lahodil oku. Tato budova však Fineáše přímo ohromila. Vypadala docela jako obydlí v lid- 62 -
ských městech, která stařec častokrát navštěvoval a kde kdysi žil. Tento dům byl však odlišný, dýchalo z něj nevšední kouzlo. Přímo před schody vedoucími do paláce se leskl bazén obklopený čarokrásnou zahradou. Keře byly sestříhány do tvaru zvířat, byli mezi nimi psi, kočky, koně, dokonce i draci. Konce větviček byly oschlé, což dodávalo zvířatům střapatý vzhled. Fineáš na nic nečekal a rozběhl se ulicí k lesknoucímu se bazénu. Když doběhl k paláci, měl oči navrch hlavy. Nad domem z čistého bílého mramoru se tyčila překrásná kopule obklopená nesčetným množstvím malých věžiček. Každá z nich měla cibulový tvar starodávných minaretů. Každý balkón (a bylo jich skutečně mnoho, měly nejrůznější tvary a velikosti) byl ozdobený důmyslnými arkádami. Budova působila tak symetrickým a dokonalým dojmem, že se Fineáš nedokázal ubránit pocitu, že už není v Šotčíně. Pak si všiml starého šotka se zašlou sponkou ve vlasech a letitými holínkami, které mu sahaly až ke kolenům. Šotek šel za vozíkem taženým medvědem a přidržoval se otěží. „Promiňte," vykoktal ze sebe Fineáš, stále ohromen neuvěřitelnou majestátností paláce. „Tohle je palác... je to tak?" Šotek postavil vozík na zem, pustil řidítka a otočil se na starce. „Ano, pane, je tomu tak," řekl. „V Šotčíně je jen jediný takový palác." Pak se jeho oči pozorně zúžily. „Ledaže bys věděl ještě o jiném." „Ne," odpověděl Fineáš. „Nikdy jsem nic podobného neviděl." Šotek si ho podezíravě prohlížel. „Ani v Šotčíně, ani nikde jinde," dodal. „No, to je rozhodně dobré vědět," prohlásil šotek. „Rád zůstávám nad věcí. Měj se dobře a nic tu nerozbij." Šotek vytáhl z vlasů sponku a dvakrát s ní medvěda štípl. Pak spokojeně přikývl, dal si sponku do vlasů, popadl řemeny a pokračoval v cestě. „Počkej!" vykřikl Fineáš. „Řekni mi něco o tom místě. Hledal jsem ho celé dva dny!" Šotek se zastavil a ještě jednou se otočil. „Dva dny?" prohlásil. „A kde jsi palác hledal? V Silvanostu? Vždyť jsou všude nápisy!" „Ano, já vím," povzdechl si Fineáš. „Všechny jsem je viděl, ale pomohl mi teprve ten, který mě dovedl do obchodu se svíčkami." „Ach ano, to je v Bezinkové ulici," řekl šotek a přikývl. „To je vynikající zkratka. - Rád tam chodím už brzy ráno, abych dostal speciální svíčku z včelího vosku." Uviděl v trávě bodlák a vrhl se na něj, aby ho vyrýpl ze země. Při tom si všiml Fineášových nohou. „Řekni mi, věděl jsi, že nemáš žádné boty?" „Ano, vím to." Slunce se vyhouplo nad palác a Fineáš musel mhouřit oči, aby na šotka viděl. „Je to starostův dům? Je nevšední a velmi krásný." „Ne," řekl šotek a zavrtěl hlavou, „starosta tady nebydlí. Nikdo tu nebydlí, jen sem občas přivedou nějakého vězně." „To je právě ten důvod, proč jsem tady," vykřikl Fineáš. „Ach," řekl překvapeně šotek, „snad ses nepřišel hlásit jako vězeň?" Fineáš se poškrábal na holé lebce. Šotkova otázka ho překvapila. „Ne," odpověděl nakonec. Zahlédl lavičku, doklopýtal k ní a ztěžka na ni usedl. Chvilku odpočíval a pak si všiml šotkova zvědavého pohledu. - 63 -
„Jmenuji se Fineáš Kuřík," začal. „Hledal jsem palác víc než dva dny, protože potřebuji hovořit s Pastiskočem Botonožkou, který je, jak jsem slyšel, držen ve zdech paláce jako vězeň. To je vše. A teď mi pověz, kdo jsi ty." „Biglo Rýčebouch, tvůj přítel a spása." Šotek natáhl k muži špinavou ruku. „Pracuji tady v paláci jako zahradník a jsem čtvrtý Rýčebouch v celé dlouhé generaci Rýčebouchů. A mohu ti potvrdit, že se v paláci skutečně v této chvíli nachází nějaký Pastiskoč. Vsadím se, že to je ten, co se pořád vyklání z okna v druhém patře." Fineáš zvedl hlavu a byl si jistý, že ten šotek musí dozajista být Pastiskoč Botonožka. Vykláněl se z okna a příležitostně si čistil nehty svým malým kapesním nožíkem. Fineáš se na malý okamžik zarazil, nebyl si jistý tím, co to má znamenat. Očekával, že šotka najde zamčeného v cele nebo na nějakém jiném hrozném místě a místo toho ho spatřil, jak se vyklání z otevřeného okna ve druhém patře a čistí si nehty. Biglo si všiml mužova nechápavého výrazu. „Pane, vidím, že se podivuješ tomu, proč je právě v druhém patře," řekl. Fineáš pomalu přikývl. „Naneštěstí pro pana Botonožku byly prostory ve třetím patře obsazeny družinou návštěvníků s modrou krví odkudsi z Baliforu. Přesto je druhé patro pro něho i tak dost pohodlné." Fineáš odvrátil zrak od Pastiskoče a pohlédl na zahradníka. „Jak bych si s ním mohl promluvit," zeptal se nakonec. Bigelo se na něho překvapeně podíval. „Jednoduše vejdeš do paláce, půjdeš po schodech do druhého patra a tam ho najdeš. Jak to děláte vy, lidé, když chcete mluvit s vězněm? A pozdravuj ode mě drahého Pastiskoče. Je to moc milý společník a je velice chytrý! Já už jsem dokončil pletí záhonů, takže sbohem. Ať se ti daří!" Během chvilky Biglo zmizel v ranním slunečním jasu, který se až dosud skrýval za zdmi paláce. „Sbohem," řekl Fineáš, pozoruje odcházejícího šotka, a vydal se k bránám paláce, jak mu stařík poradil. Když procházel kolem květinových záhonů, všiml si, že většina květin byla vytrhána ze země, zatímco plevel v záhonech zůstal v úhledných trsech. Fineáš si povzdechl. To podivné šotčí zahradničení nikdy nepochopí. Rychle minul lesknoucí se bazén a vydal se po schodech, nad nimiž se tyčila hlavní kopule. Jak našlapoval na hladký mramor, zábla ho chodidla. Zanedlouho došel po schodech až na nevelké prostranství. Odtud následovala další řada schodů, které vedly až k samotnému vchodu do paláce. - Ornamenty zdobená arkáda vysoká jako třicet mužů vedla do další, asi o půlku menší. Nebyly tu žádné dveře, jen soustava překrásně zdobených arkád. Fineáš se náhle ocitl přímo uprostřed paláce. První věc, která ho přímo uhodila do očí, byla skutečnost, že ačkoli palác vypadal zvenčí obrovský, uvnitř se zdál ještě větší -a to Fineáš velice dobře věděl, že se nachází jen v jeho nepatrné části. Rozhlédl se kolem sebe. Nad sebou měl čisté jasné nebe poseté hvězdami. Tento efekt byl možná způsobený důmyslným použitím černé a bílé - nebo to snad bylo nedostatkem světla, které se pokoušelo nakouknout velkými, závěsy zakrytými okny? Přesto to ale bylo přímo úžasné - mělo to v sobě chladnou krásu ledu. Po obou stranách paláce se stáčela schodiště vedoucí do dalších pater. Fineáš si vybral jedno z nich a vydal se po něm nahoru. Mramor byl chladný a vlhký, a jak - 64 -
Fineáš stoupal, najednou za sebou zaslechl ozvěnu známého hlasu. „Zdravím tě! Kam jdeš? Nahoře nikdo není, jen pár nudných snobů z Baliforu. Snad to nejsou tvoji přátelé?" Fineáš se opřel o zábradlí a pohlédl dolů. Stál tam Pastiskoč Botonožka, na sobě měl stále ty stejné fialové kamaše a pláštěnku, ale novou zářivě oranžovou košili a neupravenou čepici. Muž se vrhl po schodech dolů. „Aha, to jsi ty!" vykřikl Pastiskoč, když v neznámém návštěvníkovi poznal Fineáše. Popadl ho za ruku a divoce mu s ní zatřásl. „To je skvělé, že tě zase vidím! Je to od tebe skutečně přešlechetné, že jsi vážil tak dlouhou cestu, abys mě mohl navštívit!" „Ty si na mě pamatuješ?" zeptal se ohromeně Fineáš. Jeho naděje stoupla. Možná nakonec nebude tak obtížné z šotka vymámit zbytek mapy, jak se předtím obával. „Jak bych mohl zapomenout na osobu, která mi zachránila život?" prohlásil Pastiskoč téměř uraženě. „Ta kost, kterou jsi mi dal, je přímo ohromná, dokonce bych řekl, že je ještě lepší než ta původní. Od chvíle, co mám novou kost, mám jenom samé štěstí." Zatímco mě provází samá smůla, pomyslel si Fineáš, ale nahlas řekl: „Právě proto jsem tady, pane Botonožko." Pastiskoč na něho vytřeštil oči. „Snad jsi nepřišel, aby sis ji zase odnesl?" „Samozřejmě že ne, pane Botonožko!" ujistil ho Fineáš. „Jsem lékař! Nikdy bych nemohl nikoho uvrhnout v nebezpečí života." „No, to se mi tedy rozhodně dost ulevilo. Neměl bys děsit někoho, komu patří kouzlo pro štěstí," poučoval ho Pastiskoč. „Věděl jsi, že kouzla pro štěstí existují tak dlouho, jako sám čas - no, nebo alespoň od té doby, co stojí Věž Vysoké magie? Je to tak, že všemocní mágové přenesou na bezcenný kousek dřeva svou magickou sílu - no, ony jsou to vlastně jen takové vibrace." Pastiskoč své vyprávění doplnil patřičnými gesty „Pak ten kouzelný předmět prodají první bytosti, kterou potkají, aby měli co jist. „Když jsou ti mágové tak mocní, proč si jednoduše ne-vyčarují nějaké jídlo?" přerušil ho Fineáš. Žádný šotek se ještě nikdy na nic podobného neptal. „Je to jen příběh," odpověděl uraženě Pastiskoč, „příběh nemusí být logický." Pastiskoč se zamračil. Na jednu z jeho nejoblíbenějších historek byl vržen stín pochyb. Fineáš cítil, že by se Pastiskoč mohl rozzlobit, a tak raději rychle pokračoval. „Máš nejspíš pravdu. Ale já jsem nepřišel, abych ti tvé kouzlo sebral, ba právě naopak, chtěl bych ti k němu ještě přidat." Šotek se zase otočil. Na tváři měl úsměv a v olivově zelených očích dychtivou zvědavost. Fineáš učinil významné gesto a z rukávu vysypal kousek kůstky. „Nabízím ti tento ojedinělý kousek, který byl nalezen ukryt ve sněhu a ledu na úpatí Ledových skal." Fineáš kůstku položil do dlaně a ukázal ji šotkovi. „Je to vzácný exemplář - " měla by to být kost nebo zub? - „vyhynulého huňatého mamuta z Hýla. Není o nic horší než kouzelné předměty mágů s nevšedními schopnostmi." Pastiskoč ani nedýchal, nedočkavě popadl kost a zálibně ji sevřel v dlani. „Cítím, - 65 -
jak z ní vyzařuje štěstí! Ach, mockrát děkuji! Je to od tebe velmi milé. Řekni mi, nevypadá trochu jako moje minotauří kost?" zeptal se bezelstně a vytáhl zpod košile šňůrku s kůstkami. Přiložil k nim novou kost a pečlivě si ji prohlížel. „Ano, je tu bezesporu vidět určitá podobnost," souhlasil rychle Fineáš. „Ale není přece důležité, jak kost vypadá, ale jaké schopnosti v sobě má, nemám pravdu?" „Ano, rozumím ti!" prohlásil šťastně Pastiskoč a obracel kůstku v dlani ze strany na stranu. „Ještě jednou ti mockrát děkuji," řekl nakonec. „Kdybych pro tebe mohl kdykoli něco udělat, neváhej a..." „Vlastně něco by tu bylo," přerušil ho muž. „Ty sbíráš kosti, já zase mapy. Jak si jistě pamatuješ, jedné noci jsi mi dal svou zručně vypracovanou mapu. Napadlo mě, že bys mohl mít nějaké další z toho období." Tady už musel jít trochu víc k věci. „Vlastně té mapy, kterou jsi mi dal, byla jen polovička. Nemohlo se stát, že bys to jen tak přehlédl?" Pastiskoč byl upřímně překvapen. „Jsi si tím jistý? Nenapadlo mě, že mám jen půlku mapy. Kdysi patřila strýčku Bertovi, i když si vlastně nejsem jistý tím, kdo můj strýček vlastně byl, pokud vůbec byl můj strýc. Není to u člověka poněkud neobvyklé sbírat mapy? Rodina mého synovce je od nepaměti sbírala, ale oni je také kreslili." Fineáš byl znepokojen šotkovou nedůvěřivostí. Měl v úmyslu ošálit jednoho šotka a teď to vypadalo, že ten šotek šálí jeho. „Ano, pro člověka je to poněkud neobvyklý koníček," souhlasil nakonec, „ale už celá léta žiji mezi šotky a myslím, že na mě začínají působit některé vaše zvyklosti. Mapy se hned po penězích zdají být pro sběratele tím nejdůležitějším. Pro mě jsou to vlastně mapy Šotčína, protože tu žiji. Co se ale stalo s druhou polovinou mapy?" Fineáš vytáhl mapu z kapsy, aby šotkovi ukázal, jak na ní ulice i jména náhle končí na roztřepeném okraji. Pastiskoč si sundal čepici a zamyšleně se poškrábal na hlavě. „Podívám se na to." Fineášovi poskočilo srdce, když uviděl, jak šotek šmátrá v kapse a pak vytahuje svazek počmáraných pergamenů. Jak jen se mu to tam mohlo vejít? Pastiskoč se v mapách začal přehrabovat. „Endscape, Estwilde, Wrakov, Granát, Lemiš - jak se to sem všechno dostalo? Už dávno neplatí. Přesto jsou to fascinující místa - už jsi tam někdy byl? Je to blízko Granátu. Tady je knihovna v Palantasu - to je vynikající místo pro ty, co se zajímají o dobré knihy. Jsou ale moc přísní, trvají na tom,' aby se knihy vracely." Šotek zvedl hlavu. - „Prošel jsem to celé a žádný Šotčín tu není." Pokrčil rameny a vrátil mapy do kapsy. Fineáš byl zoufalý, vytrhl mu mapy z ruky a rychle dodal: „Smím se podívat?" Bleskově listoval jednotlivými stránkami, ale zdálo se, že žádná se k jeho půlce nehodí. „Něco ti povím," navrhl Pastiskoč. .Jestli ji někdy najdu, dám ti vědět, a do té doby si můžeš vzít kteroukoli jinou mapu. Moje nejoblíbenější je tahle..." prohlásil a začal se v mapách znovu přehrabovat. „Já chci ale jen tu, co je na ní Šotčín, a ty to víš!" odsekl Fineáš. Už byl z té hry na kočku a myš unavený. Co po něm Pastiskoč chtěl? „Co ode mě chceš? Peníze? - 66 -
Podíl? Řekni to! Hlavně si se mnou už nehraj!" Pastiskoč na něho nechápavě hleděl. „Nic od tebe nechci. Ty jsi chtěl něco ode mě, vzpomínáš? Moc ti to asi nemyslí, zeje to tak? Možná je to tou směšně malou čepicí, co máš na hlavě. Měl by sis koupit novou. Když máš příliš malou čepici, vymáčkne ti z hlavy všechen vzduch. A když vezmu v úvahu, že na nohách nemáš žádné boty, není se čemu divit." „Já vím, musel jsem se jich vzdát!" odsekl Fineáš. „Vzdát?" šotkova tvář se náhle rozzářila. „To je ono, to se stalo s tou mapou! Před několika lety jsem se jí musel vzdát. To je ono!" Pastiskoč byl sám se sebou spokojen, protože si nakonec přece jen vzpomněl. „Dal jsem ji svému synovci Tasslehoffovi Bosonožkovi. On je jeden z těch Bosonožků, o kterých jsem ti vyprávěl," pokračoval Pastiskoč, aniž si všiml, jak Fineáš zbledl. „Měl by být každým dnem zpátky v Šotčíně. Bude si brát starostovu dceru. Až se vrátí, propustí mě konečně z tohoto depresivního vězení. Fineáš očima klouzal po neuvěřitelné kráse, která je obklopovala, a v duchu se snažil odhadnout její nesmírnou cenu. Vzpomněl si na poslední noc, kterou strávil na oprýskané lavičce, a tiše si odříkával šotkova poslední slova. Nějaký šotek jménem Tasslehoff má mapu a měl by se každým dnem vrátit do Šotčína. Ve Fineášových žilách začala proudit nová krev. Stačilo jen počkat, až se Tasslehoff vrátí. Ale co když se šotek nikdy nevrátí? Muž si vzpomněl, že pro šotka poslali nájemného náhončího, a trochu se mu ulevilo. Kromě toho městská rada nechala uvěznit jeho nejmilejšího strýčka. On se jistě vrátí! Fineáš se nechal unášet sněním, a tak si nevšiml, že do paláce vstoupil zahradník Biglo. V jedné ruce nesl mladý stromek a v druhé svíral jakýsi dopis. Když ho podával Pastiskočovi, Fineáš se probral ze svých myšlenek. „Nemohl jsem si nevšimnout, když jsem ti dopis nesl, pane, co v něm stojí. V dopise se píše, že Damaris Skroutilová, starostova dcera, najednou utekla," prohlásil Biglo ještě předtím, než Pastiskoč stačil otevřít obálku. „Píše tady, že už ji přestalo bavit čekat na někoho, koho vůbec nezná, aby se za něho vdala, a že odjíždí do Trosek a na další neznámá místa. Znamená to tedy, Pastiskoči, že můžeš jít, protože, jak se zdá, ze svatby nejspíš nic nebude. Starosta Skroutil ti buď bude muset udělit starostovskou milost, nebo poslat do vězení sám sebe nebo svoji ženu. Také tvůj synovec Tasslehoff je zproštěn svého závazku, takže není potřeba, aby se vracel… Vsadím se, že náhončího o této události neodkladně uvědomí." Fineáš zbledl a zaťal pěsti. „To je škoda," řekl Pastiskoč, „tolik jsem se těšil, že ho zase uvidím. No, ale jednoho dne se cestičky našich životů dozajista protnou." „Škoda té svatební smlouvy," pokračoval zahradník už jen pro sebe, když se obrátil k východu, zatímco z kořenů mladého stromku odpadávala hlína. „Dnešní děti v sobě nemají ani špetku zodpovědnosti. Nečekám, že by starosta poslal za svou vlastní dcerou dalšího náhončího." Biglo zmizel za poslední arkádou a jeho slova se proměnila v nesrozumitelné bručení. Fineášovi se mezitím začala v hlavě rodit myšlenka -zoufalá a nebezpečná. Kdy- 67 -
by našel Damaris a dovlekl ji zpátky, pak se Tasslehoff bude muset vrátit a dá mu druhou půlku mapy. Fineáš neměl ani to nejmenší tušení, kde by Tasslehoff mohl být, ale Damaris napsala, že má namířeno do Trosek, jednoho velmi špinavého místa, které bylo mezi šotky velice oblíbené. Muž si ani nevšiml, že Pastiskoč vesele poskakuje z paláce. Najednou tam stál sám. Vyběhl rychle řadou arkád, až spatřil, jak se Pastiskočův obraz odráží od bazénu. „Hej, počkej! Kam jdeš?" volal za ním. Šotek stál po kolena ve vodě a z jedné ze svých map udělal loďku. Ulomil kousek klacíku, připevnil na něj pergamen jako vlajku a pak ji zatížil třemi kamínky. Když byl se svým dílem hotov, položil loďku na hladinu, strčil do ní a loďka se vydala doprostřed bazénu. „Pastiskoči, řekl jsi, že bys rád svého synovce viděl," řekl Fineáš. „Biglo měl pravdu. Starosta za svou dcerou nikdy nepošle náhončího. Ale někdo jiný - řekněme třeba já - by mohl Damaris přivést z Trosek zpět a tvůj synovec by se tak musel vrátit." „To je od tebe hrozně milé - jakže jsi říkal, že se jmenuješ? - ale to nebude třeba. Takovéhle věci se stávají velice často. Jeden z vyvolených se pokaždé začne nudit. Pak se stane, že buď se to podaří, nebo ne." Pastiskoč strčil do loďky dlouhým klackem. „Já na tom ale trvám! Ani trochu by mi to nevadilo, opravdu. Bylo by to to nejmenší, co bych pro svou mapu mohl udělat," dodal rychle Fineáš. „Ach ano, ta mapa." Pastiskoč vzhlédl od lodi a přikývl. „Když o tom tak přemýšlím, vlastně jsem v Troskách nebyl celá léta. Mohla by to být docela zábava." „Není třeba, abys se mnou chodil," ujišťoval ho rychle Fineáš." „Beze mne bys to nikdy nenašel," trval na svém Pastiskoč. „Kromě toho nevíš, jak Damaris vypadá. Já ano." To všechno byla pravda a Fineášovi nezbylo, než s tím souhlasit. „Měli bychom odjet co nejdříve. Co třeba hned odpoledne, až si sbalíme věci? Také musíme zařídit, aby se vzkaz k Tasslehoffovu náhončímu nikdy nedostal." „Nedělej si starosti, jsem rozený dobrodruh. Už jsem ti vyprávěl, jak jsem málem přistál na měsíci?" zeptal se ho Pastiskoč. Fineáš zavrtěl hlavou. „Je to výborný příběh. Budu ti ho vyprávět, až budeme na cestě. Teď se jdi připravit a já zatím sbalím všechno, co budeme potřebovat. Sejdeme se ve tvé ordinaci." Fineáš jenom doufal, že se mu podaří najít cestu do ordinace dříve než Pastiskočovi. Najednou se nad Pastiskočovou loďkou zvedla malá vlna a loďka se rázem potopila. Fineáš se najednou nemohl rozhodnout, jestli to bylo špatné znamení nebo jen nešťastná náhoda.
- 68 -
Kapitola 9 TASSLEHOFF, GIZELA A WOODRO STÁLI NA přídi lodi, na „špičatém konci", jak mu říkala Gizela. Za nimi stál těžký kočár, připevněný pevnými lany k stěžni, protože tu nebylo nic jiného, k čemu by se dal připoutat. Také koně stáli s uzdami přivázanými ke stěžni, aby se nepotulovali po palubě. Divoce kouleli očima a nervózně pofrkávali pokaždé, když se loď nahnula. Ani Woodro nedokázal být klidný. „Tak se do toho dáme," prohlásila rozhodně Gizela. „Je čas, abychom se vydali na cestu." Woodro se tvářil hodně provinile. „Byl jsem vychovaný na statku, madam. Nevím nic o tom, jak se zachází s lodí. Myslel jsem, že to víš ty." „Já?" vykřikla. „My trpaslíci nemáme rádi vodu." „Toho jsem si všiml," začal Tas. „Můj přítel Flint - určitě si ho oba pamatujete. No, není to tak dlouho, kdy se mu stala lodní nehoda. Abyste tomu rozuměli, Karamon - to je náš velký přítel a válečník - chytal holýma rukama ryby, stál na malé loďce, a když se vztyčil, loďka se převrátila, jenomže Flint neumí plavat, a tak ho musel Tanis vylovit. Měl ve tváři takovou divnou barvu. Skoro bych řekl, že byl fialový! Flint tvrdil, že to bylo nedostatkem vzduchu, ale já říkám, že to bylo tím, že se málem samým strachem zbláznil." „To je velmi zlé," řekl Woodro. „Co proti tomu dělá?" „Flint říká, že jediná pomoc je držet se co nejdál od šotků," odpověděl neochotně Tas. Gizela šotkovo vyprávění neposlouchala. „Přece na tom nemůže být nic těžkého. Prostě vytáhneme nahoru ten kus plátna," navrhla a ukázala ke stočené plachtě, „a loď pak popluje, kam ji namíříme, není to tak?" Woodro se zamračil. „Myslím, že to nebude tak jednoduché, slečno Rohatcová." „Proč se nikdo z vás ještě neobtěžoval zeptat se mě, jak se pluje na lodi?" přerušil jejich rozhovor Tas. „Dobrá, umíš to snad?" zeptala se skepticky Gizela. „Ovšemže to umím!" Tas se dmul pýchou nad jejich nenadálou pozorností. „Kdysi jsem jezdíval na lodi se strýčkem Pastiskočem." Tas vesele poskakoval kolem Gizely, pak se chytil stěžně, rozhoupal se na něm a usmíval se od ucha k uchu. „Vlastně jsi měla celkem pravdu, Gizelo," řekl a opřel se rukama o dřevěný trám omotaný plachtou., Jen tady tu věc zvedneš - říká se tomu ráhno - pak zvedneš i tohle - stěžeň - a mezi nimi rozvineš plachtu. Řídí se ale tímhle klackem, který je připojený k dalšímu na konci lodi." „Myslel jsem, že se těm klackům na zádi se říká vesla," ozval se váhavě Woodro. „Já vím, jen se to snažím pro Gizelu co nejvíc zjednodušit," obořil se na něho Tas. „Myslel jsem, že jsi říkal, že se v mořeplavectví vůbec nevyznáš." Woodro zvedl ruce na svou obranu. „To se opravdu nevyznám, omlouvám se." „To je v pořádku," pokračoval v přednášce Tas. „Teď musíme jen přijít na to, odkud vane vítr, a nabrat ho trochu do plachet. Pak namíříme na východ a dříve nebo později někam doplujeme." - 69 -
Tas si olízl prst a nastavil ho proti větru. Pak se obrátil, znovu ho olízl a zvedl vysoko nad hlavu. Gizela se naklonila k Woodrovi. „Co to dělá?" zeptala se nechápavě. „Myslím, že se snaží zjistit, odkud vane vítr," zašeptal opatrně Woodro, jako kdyby se bál, že by mohl šotka vyrušit. „Řekl bych, že asi fouká ze severu," prohlásil nakonec Tasslehoff. Obrátil se na Fondua, obklopeného skupinou tupých trpaslíků, kteří se dobrovolně přihlásili, že sejdou na břeh, aby pomohli „paní s pěkný vlas". Všichni teď zvědavě nahlíželi do mořských vln a plivali přes palubu. „Fondu, seřaď svou četu." Fondu ze sebe začal chrlit příkazy, popadl své příbuzné a postrčil je směrem ke kočáru. Tam se o něj všichni opřeli zády tak, že vytvořili téměř rovnou řadu. Tasslehoff si založil ruce za zády a procházel se před nimi sem a tam. Jeden tupý trpaslík, kterému Fondu říkal Boks, si strčil prst do ucha a začal se v něm rýpat a škrábat, když vtom si ho Tas všiml. „Nech toho," obořil se na něho a snažil se při tom tvářit jako ten nejnelítostnější mořský vlk. „Takhle se nikam nedostaneme. Tohle je loď a vy se musíte chovat jako námořníci." Tupý trpaslík rychle vytáhl prst z ucha, a než jej pečlivě otřel o košili, důkladně si jej prohlédl. Tasslehoff se začal procházet po palubě a ukazoval na každý předmět, na který cestou narazil. „Tady je příď lodi a támhle vzadu je záď. Pravobok a levobok jsou tady. Ten malý domeček vzadu je kabina. Na tom ale nezáleží, budeme tomu říkat domeček. To je místo, kde budeme spát. Tady ten velký klacek uprostřed je stěžeň. Později na něm bude velký kus plátna a tomu se říká plachta." Tasslehoff se obrátil k tupým trpaslíkům: „Váš úkol - a je to opravdu velice důležitý úkol - bude pomoci napnout plachty. K tomu jsou lana, která vidíte kolem." Tupí trpaslíci se okamžitě vrhli na zamotané provazy a začali za ně bezhlavě tahat. „Ne, ne," křičel Tas, „ještě ne! Počkejte, až řeknu!" Tupí trpaslíci se znovu seřadili za kočárem. „Nemůžete si tady dělat, co se vám zlíbí, jinak loď převrhnete. Takže od teďka budete dělat přesně to, co vám řeknu." O několik hodin později, když už se začalo stmívat, se šotkovi, nezvyklému udělovat přesné příkazy, podařilo donutit sedm tupých trpaslíků, kteří nebyli zvyklí poslouchat žádné příkazy, natož dokonce ty nepřesné, aby napjali plachtu a zvedli kotvu. Gizela a Tas seděli na střeše kabiny a zády se opírali o zábradlí. Woodro stál na palubě a pozoroval tupého trpaslíka jménem Pluk, jak neobratně zachází s veslem. „Nerad pochybuju o úsudku někoho jiného," začal, „ale jak víme, kam jedeme, když nemáme mapu? A jak poznáme, kde jsme, až někam dorazíme?" Tasslehoff se po něm po očku podíval. „Také už jsem si položil podobnou otázku." Gizela se zamračila. „To jsi celá ty," stěžoval si Tas. „Kritizuješ moje nápady ještě před tím, než je vyslovím. Neuškodilo by ti víc tolerance." „Dobrá tedy, spusť," zavrčela Gizela. „Děkuju," řekl Tas. „Zdá se, že do Šotčína je to víc než pět set mil. To je tedy - 70 -
můj odhad. Otázka je, jestli nás čeká delší cesta po vodě nebo po souši. Vlastně na tom ani tak moc nezáleží. A tak si myslím, že bude nejlepší, když se prostě vydáme na východ, na severovýchod nebo na jihovýchod a až konečně voda skončí, budeme vědět, že jsme se dostali tak daleko, jako to bylo možné." Gizela obrátila hlavu a váhavě se na šotka zadívala. „To mě také napadlo! Někdy mě, Bosonožko, překvapuješ," musela uznat. „Tak dobře, jsme domluvení. Poplujeme lodí co nejdál. Ty, Woodro, buď miláček a dávej pozor na řízení, ano?" Po těch slovech se odebrala do bezpečí svého kočáru. Woodro pohlédl na Tase. „Nějakou dobu se můžeš řídit pevninou, Woodro. Země se bude vzdalovat, a až docela zmizí, musíš se spolehnout jen na slunce." „Jak to, že toho tolik víš o mořeplavectví a navigaci?" zeptal se překvapeně Woodro. „Já o navigaci nevím nic," prohlásil upřímně Tas. „Vyrábím mapy a tam se také pokaždé musím spoléhat na slunce. Když to funguje na suché zemi, proč by to nemělo fungovat na moři?" Woodro přikývl a sledoval pevninu až do chvíle, kdy zmizela v měsíčním šeru. • • • Druhý den brzy ráno zahlédl Woodro na severu zemi. Mohla to být rozsáhlá pevnina, ale stejně tak dobře i nějaký ostrov. Změnil kurs a nespouštěl ze břehu oči. „Mohli bychom určit rychlost lodi podle toho, jak rychle k pevnině doplujeme," uvažoval. Třetího dne projeli asi desetimílovým průlivem mezi dalším ostrovem a kouskem pevniny. Průliv se na východní straně rozšiřoval. Mořeplavci zvážili situaci a nakonec se rozhodli, že nejmoudřejší bude, když budou plout dál mezi východním a západním břehem. Toho večera zakryly hvězdy mraky. Další den se slunce vůbec neukázalo. Svítání se skrylo v šedivé mlze. Vítr téměř ustal, a tak se loď, kterou Gizela zatím pokřtila na Výpůjčník, pohybovala velmi pomalu. Když bylo skoro poledne, vítr se náhle zvedl a k úlevě všech námořníků na lodi rozehnal mraky. Všem se rázem zvedla nálada, zvláště pak tupým trpaslíkům, kteří mezitím z nudy vymysleli zbrusu novou hru, zvanou ,vrhání přes palubu'. Strkali se mezi sebou a skákali přes zábradlí tak, že jim Tasslehoff s Woodrem nestačili pouštět provazy, aby je vytáhli na palubu. Byli tak vytrvalí, že nakonec došla trpělivost i Woodrovi. Pohrozil jim, že jestli v tom budou pokračovat, nechá je ve vodě na pospas dravým rybám. Zastavit je však dokázala jen Gizela, kterou trpaslíci upřímně zbožňovali. Stačilo jí na to jediné slovo. Vítr se stále zvedal. V poledne už byl tak silný, že Tasslehoffovi divoce vlál culík a šotek měl kamaše nasáklé vodou od drobných spršek, cákajících od boků lodi. .Jestli to takhle bude pokračovat, co nevidět někam dorazíme," křičela Gizela, aby přehlušila skřípající trámy, hučení větru a Šplouchání vln. Nato prchla před větrem a sprchou vodní tříště zpět do kočáru. Tupí trpaslíci se vrhli za ní jako káčata za svou matkou. „Kde si myslíte, že jste?" volal Tas na nezbedné dezertéry. „Velký zima," volali jeden přes druhého. „Mokro a vítr všude. Teplo a sucho tam - 71 -
v domeček." „Opovažte se tam zalézt," varoval je Tas. „Všichni jste teď námořníci a správný námořník neopouští své místo na lodi jen proto, že ho ofouklo a nateklo mu do bot." V tom okamžiku se zablesklo a spustil se prudký liják, „...nebo kvůli dešti," dodal rychle Tas. Chvilku váhal a pak pokračoval: „I když déšť je o něco horší než ofouknutí a mokro v botách." Tupí trpaslíci se podívali jeden na druhého, pak na Tase, a na tvářích se jim objevil nelíčený zmatek. A tak tam jen stáli, nevrhali se střemhlav do suché kabiny, ale ani se nepohnuli, aby se vrátili na svá místa. Tas se náhle rozzářil. „Já vím co! Naučím vás jednu námořnickou písničku." Vzal jednoho tupého trpaslíka po druhém, odvedl je na místa a začal prozpěvovat: Vzhůru, mí přátelé, na moři větry vanou, polibte mořskou pannu a vydejte se za mnou. Napněte plachty a odrazte od mol, s větrem v zádech plujte na Balifor. Brzy všichni trpaslíci podupávali, pobrukovali, přizvukovali Tasovi a nadšeně vyskakovali. Woodro stál u kormidla a při pohledu na tupé trpaslíky ho přepadla obava, že znovu začnou skákat přes palubu. Při té rychlosti, jakou se loď pohybovala, by neměli ani tu nejmenší šanci je vylovit. Už už se na to chystal upozornit Tase, když vtom se na obloze objevil klikatý blesk. V dalším okamžiku do lodi prudce udeřila vysoká vlna a naklonila malé plavidlo na bok. Tupí trpaslíci padali jeden přes druhého. - Pak se loď narovnala, aby do ní vlna vzápětí uhodila z druhé strany. Ozval se praskavý zvuk a na plachtě se objevila tři stopy dlouhá trhlina. Tas popadl nejbližšího Agara a zakřičel mu do ucha: „Musíme svinout plachty! Slyšíš mě? - Musíme svinout plachty!" Tupý trpaslík se místo toho rozběhl do kabiny. Začínající bouře ho vyděsila k smrti. Tas se podíval po palubě a zjistil, že se celá posádka vrhla do bezpečných útrob kabiny. Kočár se divoce rozhoupal a koně ržáli. Woodro si klekl na kolena, pažemi obejmul zábradlí a pozoroval Tasslehoffa, klopýtajícího po palubě. Přes loď se přehnala třetí vlna a vyplavila zpod kočáru několik ustrašených tupých trpaslíků. Ti na nic nečekali a vrhli se zpět, když vtom opět zavál silný vítr, opřel se o natrženou plachtu a nafoukl ji jako balón. Trhlina se zvětšila a v dalším okamžiku se plachta roztrhla vedví. Kusy roztržené plachty chvíli vlály ve větru, pak se. utrhly a zmizely ve vlnách. Zbývající otrhaná polovička plachty se zachytila pod kočárem. Dveře se rozletěly a mezi nimi se objevila Gizela s očima navrch hlavy. Kočár poskakoval po palubě a nakonec narazil do stěžně. Gizela se pokusila slézt na palubu, ale kočár se houpal tak divoce, že s ní další náraz mrštil zpět dovnitř. Následovala další vlna a dva provazy jistící kočár se uvolnily. „Slečno Rohatcová!" vykřikl Woodro. S děsem v očích sledoval, jak Gizelin kočár sklouzl po palubě, držen pouze jediným zbývajícím provazem. Naštěstí lano vydrželo. Pak se ozval zvuk praskajícího dřeva a Woodrovi ztuhla krev v žilách. Na - 72 -
stěžni se objevila velká prasklina. Přední část kočáru narazila do zábradlí a přední kola zůstala viset přes bok lodi. Váha kočáru se přenesla dopředu a v dalším okamžiku se vůz zřítil do vody, aby jej vzápětí následoval ulomený stěžeň. Tentokrát se loď nenarovnala, ale ještě víc se naklonila. Koně vyděšeně ržáli a dupali po palubě. Woodro si uvědomil, že loď je ztracena, rychle vyskočil a vrhl se ke stěžni. Ostrým nožem přeřízl řemeny, kterými byli koně uvázaní, aby je stěžeň s sebou nestrhl do mořských hlubin. Jak se kabina plnila vodou, Fondu s ostatními trpaslíky vylézali na palubu. Vlny se zdály čím dál vyšší. Tas zaslechl uvnitř lodi praskavé zvuky. „Je to beznadějné!" vykřikl na tupé trpaslíky. „Loď se potápí! Všichni vyskočte a plavte!" Woodro a koně už byli ve vodě a Tas právě skákal za nimi. Na lodi zůstalo už jen několik tupých trpaslíků. I oni však byli v dalším okamžiku vyplaveni, když se loď obrátila dnem vzhůru. Za chvilku zmizela pod hladinou a zůstaly po ní jen kusy dřeva, plachet a provazů. Šotek, mladík a tupí trpaslíci se v chladné vodě zachytili trosek lodi. Zanedlouho na obloze zpoza mračen vykouklo slunce. Několik minut byli všichni zticha. Ani Tas ani Woodro nechtěli mluvit, oba mysleli na Gizelu. Nakonec promluvil Fondu. „Kde pěkný paní?" zeptal se. Nejprve pohlédl na Tase, potom na Woodra. „Fondu nevidět." Woodro prudce zamrkal a uhnul před Tasovým pohledem. „Je pryč, Fondu," začal váhavě Tasslehoff. „Byla v kočáře, když se zřítil do moře." „A kdy se vrátit?" zeptal se Fondu. „Mám strach, že se už nevrátí," pokoušel se vysvětlit šotek. Fondu na Tase chvilku nechápavě hleděl, pak otevřel pusu do takového rozměru, jaký šotek ještě nikdy neviděl, a z plných plic zavolal: „Paaanííííííí!" Křičel jak na lesy a z očí i z nosu mu teklo. „Fondu, buď zticha!" nařídil mu Tas, protože se mu zazdilo, že odněkud slyší povědomý hlas. Znělo to, jako kdyby na ně někdo z dálky křičel.... „Hej, vy tam!" Tas se ohlédl přes rameno. Asi sto stop od nich byla Gizela. Zdálo se, že sedí na hladině, v ruce svírala mokrý kapesník a mávala jejich směrem. Ozval se nadšený jásot a všichni tupí trpaslíci začali zuřivě pádlovat k ní. Jak se blížili, Tas byl stále přesvědčený, že Gizela skutečně sedí na vodě. Záhada byla však brzy odhalena, když prohlásila: „Hádejte co, můj kočár plave!" Fondu byl samým štěstím bez sebe a tak kolem sebe strhl přímo bouři nadšení. Boks začal plivat na Sudda slanou vodu a za chvilku se celá rozjařená skupina smála, plivala vodu a cákala kolem sebe. Tasslehoff byl skoro zklamaný, když se Gizela nejistě postavila na střeše kočáru a zvolala: „Země! Vidím zemi!" „Konečně dobré znamení," řekl Woodro „To není žádné znamení, chlapče, to je země," opravila ho Gizela. „To znamená suché oblečení, něco k jídlu a suchou postel." Po těch povzbudivých slovech se jala - 73 -
plavat ke břehu.
Kapitola 10 FINEÁŠ NEMĚL MNOHO ČASU NA TO, ABY SE dostal do své ordinace. Rozhodl se, že bude riskovat a najme si drožku, zvláště proto, že neměl ani nejmenší tušení, kde vlastně je. Bosý doklopýtal k nejbližší křižovatce a zavolal na drožku taženou šotkem. K bokům drožky byly připevněny dvě rukojeti, šotek se jich držel a táhl kárku za sebou. Když Fineáše spatřil, prudce zastavil. Muž dal šotkovi adresu. Poté, co s drožkou jezdili nějakou dobu sem a tam, když minuli školu malých šotků a několik spletitých křižovatek, musel ovšem šotek přiznat, že vlastně neví, kam jedou. „Jeden můj přítel má mapu a v té vyčteme všechno, co budeme potřebovat," ujistil obratem Fineáše. Majitel drožky se setkal se svým přítelem, prodavačem pečených kaštanů, pak projeli po několika schodech a narazili na obchod s kuřaty, když vtom konečně Fineáš začal rozeznávat okolí své ordinace. „Tady to je!" vykřikl a kostnatým prstem ukázal doprava. „To je moje ordinace!" Roztouženě se podíval na místo, o kterém si myslel, že už ho nikdy neuvidí. Šotek zasekl podpatky do země, kárka se zastavila - a muž z ní prudce vyletěl na zem. Tvář se mu zkřivila. „Už nic podobného nikdy nedělej!" Fineáš vyskočil na nohy a zamířil k obchodu. „Hej, počkej! Kde je mých třicet měďáků?" zeptal se šotek a vztekle postavil rukojeti kárky na zem. „Zloděj! Pomozte mi! Zloděj!" Nejméně deseti šotkům se na tváři objevil provinilý výraz a všichni rychle pustili to, co právě drželi. „Chytněte ho někdo!" nepřestával vykřikovat šotek. „Je to bosý osel, nevychovaný kašpar, zlodějský padouch, dluží mi čtyřicet měďáků!" Fineáše nejvíc urazila šotkova poznámka o tom, že je osel. Otočil se a odsekl: „Pracuju a žiju tady, jestli sis toho ještě nevšiml, tak jdu domů, abych ti dal tvých dvacet měďáků!" Šotek čekal, až Fineáš vytáhne z kapsy klíč. Kapsa však byla prázdná, což pro muže nebylo vůbec zvláštní překvapení. Kromě toho také věděl, že by bylo zbytečné hledat peníze v kasičce. - Ve skříni v čekárně však měl tajnou skrýš. Fineáš došel ke skříni, zašátral vzadu, pak se o ni opřel a vypadla malá krabička. „Hej, to je moc chytré! Tam by mě nikdy nenapadlo hledat!" prohlásil šotek. Fineáš beze slova krabičku otevřel. Byla prázdná. „No, zdá se, že na to už někdo přišel," řekl. Byly tam všechny jeho peníze. Rozhlédl se po místnosti, aby si prohlédl další věci, které by mohly nenechavé šotky zajímat. Najednou ho cosi napadlo. Copak neočekává, že se z něj v blízké době stane bohatý muž? „Nemám žádné peníze, ale můžeš si odsud odnést cokoli, co se ti líbí." Velkoryse mávl rukou a pak vešel do ordinace. „Až budeš odcházet, zavři za sebou dveře." „To je skvělé, děkuju!" vypravil ze sebe šťastný šotek. „Fíha, třeba tohle..." - 74 -
Fineáš ho však už neposlouchal. Na to, aby se připravil, mu zbývalo jen velmi málo času. Otevřel skříň v zadní části místnosti a vytáhl z ní pár nových bot. Nebyly sice tak pohodlné jako ty, co měl předtím, ale jiné už neměl. Pak sundal z háčku prázdnou brašnu a na kousek papíru si napsal seznam oblečení, které bude muset přinést z prvního patra. Vytáhl zpod košile neúplnou mapu Šotčína, uložil ji do brašny a nakonec se vydal nahoru, aby se převlékl a sbalil několik dalších věcí. Vrátil se do ordinace se šrůtkou sušeného masa a rozhodl se, že bude asi lepší, když nechá světlo zhasnuté, aby nepřilákal neodbytné zákazníky. Ve tmě se posadil, a protože byl velice unavený, začal během chvilky podřimovat. Probudilo ho hlasité zasténání. „Pastiskoči?" Třesoucíma se rukama otevřel okenice a do místnosti vniklo trochu světla. Když se podíval směrem, odkud sténání přicházelo, ztuhla mu krev v žilách. V ordinačním křesle seděl velký svalnatý muž. Měl krátké ježaté vlasy, oči jako škvírky a široký plochý nos. Z rány na těle mu vytékala krev. „Kdo jsi a co se ti stalo?" zeptal se Fineáš a spěchal se na mužovu ránu podívat. „Mělo by se ti hned pomoct!" „Právě proto jsem tady. Jsi snad doktor?" procedil ten muž skrz zaťaté zuby. „Já? Ach jistě, to jsem," zakoktal se Fineáš a polilo ho horko. Fineáš byl zvyklý léčit dobromyslné přátelské šotky žijící ve městě. Viděl mnoho modřin, ale krev to bývala jen opravdu zřídka. A nyní před ním stál nepřátelsky vyhlížející člověk, a zatímco tu Fineáš přemítal, ztratil tolik krve, kolik jí doktor neviděl v celém svém životě. Opatrně nadzvedl muži z boku zakrvácený obvaz. Pacient sykl bolestí, když se plátno dotklo okraje jeho rány. Fineáš se omluvil: „Promiňte!" Nadzvedl obvaz ještě o malý kousek a uviděl hlubokou ránu asi pět palců dlouhou. Ačkoli to Fineáš nikdy předtím neviděl, byl si docela jistý, že ránu způsobil ostrý meč. „Kdo jsi?" „Jmenuji se Denzil." „Dobře, co se ti stalo, Denzile?" zeptal se. „Ale nic, byla to jen taková malá domácí nehoda." Jeho hlas slábl. „Copak si krájíš maso mečem?" zamračil se Fineáš. „Kdo říkal něco o meči?" obořil se na něho muž, který si nechal říkat Denzil. Přestože byl raněný, naklonil se k Fineášovi a sykl: „Prostě mi to ošetři a mlč, rozumíš?" Fineáš se na něho nešťastně podíval. „Když v tom je ta potíž, že nedovedu ošetřit tržnou ránu. Nejsem tak dobrý - tedy chtěl jsem říct, na takovou práci nejsem specializovaný. Budeš muset najít nějakého chirurga." Přitiskl muži na ránu kousek špinavého hadru a dočkal se dalšího bolestného ucuknutí. „Omlouvám se." „Nikdo jiný tady není. Je tu ještě další doktor – šotek - a toho bych raději uškrtil, než bych mu dovolil, aby na mě sáhl. A kromě toho už se nemohu ani pohnout." „Ty to dokážeš," řekl Fineáš a znělo to víc zoufale než přesvědčivě. „Jen si ránu na boku drž a uvidíš, že to půjde...“ „Mám ještě dost sil na to, abych dokázal uškrtit neochotného doktora," prohlásil výhružně ten muž. Fineáš se mu podíval do malých očí a něco mu napovědělo, že by - 75 -
určitě dokázal proplýtvat zbytek svých sil, aby mu dokázal, že nemluví do větru. Fineáš tedy nalil do umyvadla tři dny starou vodu a natrhal nějaké staré hadry. „Udělám, co je v mých silách, ale není pro to ten nejlepší čas. Bude to velmi drahé." „Zaplatím ti za to," odpověděl chladně raněný muž. „Vadilo by ti zaplatit předem?" zeptal se Fineáš. Ještě stále si vůbec nebyl jistý, jestli tomu muži dokáže pomoci. Na druhé straně ale měl pocit, že kdyby byl, dejme tomu, neúspěšný, Denzil by ho už nemohl uškrtit, a kdyby se mu to náhodou podařilo, všichni by byli šťastní a spokojení. Byl přece jenom obchodník. Velký muž se na něho hrozivě zamračil. S největším úsilím však natáhl ruku ke kabátci a vytáhl měšec. Vysypal asi polovinu - přinejmenším dvacet ocelových, a to bylo celé jmění - a zase klesl do křesla. „A teď se do toho dej!" Fineáš se donutil přestat myslet na ty peníze a soustředil se na mužovo zranění. Když viděl Denzilovu bledou, zpocenou tvář, vytáhl láhev vína, kterou si přiložil k zásobám, vytáhl zátku a nabídl láhev Denzilovi. Čekal, že se jen trochu napije, Denzil se však zaklonil a několika hlučnými loky láhev vyprázdnil. Fineáš mezitím zoufale hledal ve své zmatené mysli něco, co by mu řeklo, jak tu ránu zavřít, nebo alespoň zastavit to krvácení. Nejdříve ze všeho ho napadl horký vosk, to ale hned zavrhl. Sice by tu ránu asi ucpal a dočasně krvácení zastavil, ale jak by se Denzil pohnul, ztuhlý vosk by zase vypadl. Možná by to mohl těsně ovázat. Ale jak? Denzil měl poraněný bok, a kdyby mu to Fineáš chtěl ovázat, musel by mu asi rozdrtit žebra, jinak by krvácení nezastavil. Náhle mu oči sklouzly na nit, kterou mu bylinkář svazoval eukalyptové listy, které dával do svého elixíru. Fineáš bleskurychle skočil k zásuvce a chvíli se jí zuřivě prohrabával, aby nakonec našel jehlu, kterou si sešíval boty. Otřel ji o rukáv, navlékl nit a zase jehlu odložil. Pak přidal do vody několik eukalyptových listů a opatrně ránu vyčistil. Denzil už dávno omdlel a ničeho si nevšímal. Fineáš propíchl okraje rány a svým nejúhlednějším křížkovým stehem je začal stahovat k sobě. Soustředil se na to, aby to vypadalo co nejúhledněji, protože si byl jistý, že kdyby věděl, co vlastně dělá, cítil by, jak se mu nit zařezává do jeho vlastního těla. Na čele se mu při práci perlil pot a stékal mu do očí. Denzil sebou trhl a zasténal. Fineáš spěšně dokončil poslední dva stehy, když vtom jeho pacient otevřel oči. Fineáš zavázal konec nitě na uzel, bojácně ustoupil a čekal, že muž začne křičet bolestí. Do Denzilových očí se rychle vracelo světlo. Za několik okamžiků mu dokonce začaly červenat tváře. Jen lehce sebou škubl a podíval se na bok, kde se táhla dlouhá rána sešitá konopnou nití. „Na takového šarlatána je to docela slušná práce. Ty stehy jsou pěkné, husté." Denzilovy rysy náhle změkly a muž tiše řekl: „Tam rosteme a smrt nás mine, stromy věčně zelené. To je Quivalen Sath, Ptačí píseň o Lese Žďárské cesty." Buď byl ten člověk úplně bez sebe, anebo ho skoro nic nebolelo. Hlas měl klidný a pevný a ani se mu netřásly ruce. „Ale ty jeho dílo jistě znáš," řekl velký muž v křesle. „Je to ten největší básník, jaký kdy žil." „Jistě, jistě," souhlasil zcela podvědomě Fineáš. - Ten muž byl divný a kluzký a - 76 -
Fineáš toužil jen po tom, aby už byl co nejrychleji pryč. „Jsem si jistý, že už vám bude dobře. Zrovna jsem chtěl odjet, a tak jestli vám to nevadí..." „Jenom bych si tady chvíli odpočinul," řekl ten muž. .Ještě se mi z té ztráty krve trochu točí hlava." Několikrát zkusmo zaťal pěsti, až se mu svaly na rukou pod zkrvavenou košilí zavlnily. „Jistě, jak si přeješ," řekl rychle Fineáš, a když vycházel 2 místnosti, jen s obtížemi potlačil pudovou touhu se uklonit. Bude prostě jenom čekat v čekárně, dokud nepřijde Pastiskoč. - Tou dobou už nejspíš bude Denzil schopen odejít. Co ale ten člověk - zjevně zkušený válečník - vůbec v Šotčíně pohledával? Ale nejspíš to byl jenom nějaký žoldnéř, který městem náhodou procházel. Fineáš se podíval ven malým okénkem a uvědomil si, že Pastiskoč už se hodně opozdil. Od šotka sice něco takového musel čekat, přesto si ale přál, aby si ten šotek trochu pospíšil. Nijak netoužil po tom, aby mu stopa starostovy dcery Damaris vychládala před očima. A už vůbec tam nechtěl sedět s tím Denzilem. Uplynulo ještě hodně času, který musel Fineáš vyplnit odháněním zvědavých pacientů, než se Pastiskoč Botonožka konečně objevil. Šedovlasý šotek vkráčel do ordinace jako nějaký velmož a otočil se na patě, aby se mu jeho nový šarlatový plášť krásně roztočil kolem těla. „Nemyslíš si, že na výlet na místo, kterému se říká Trosky, jsi trochu moc vyšňořený?" zeptal se Fineáš. „Pozdraven buď i ty, Fineáši! Každé nové dobrodružství zásadně začínám v novém plášti," vysvětlil pohotově Pastiskoč. „Abych pravdu řekl, ta tradice začala v Tarsalonii - nějak tak se to aspoň jmenovalo - a už je to pěkně dlouho a..." „Tohle není žádné dobrodružství," řekl pevně Fineáš. „Jdeme najít Damaris Skroutilovou a přivést ji zpátky, aby náhodou tomu náhončímu neposlali zprávu, že se nemusí táhnout odněkud do Šotčína s tvým synovcem Tasslehoffem, který má u sebe druhou polovinu mé mapy," skončil už úplně bez dechu Fineáš. „Tak jest. Jest to dobrodružství." Pastiskoč se rozhlédl po místnosti. „Líbí se ti být ranhojičem?" Fineáš si teprve teď všiml, že drožkář odnesl všechno, co ještě zůstalo na policích v čekárně. „Ano, jistě." Náhle si vzpomněl na Denzila. „Můžeme jít," řekl a vydal se do ztemnělé ordinace. „Musím ještě pustit ven posledního pacienta a vzít si své věci." Fineáš vešel do ordinace a podíval se na křeslo. Denzil byl pryč. Kam se ale jenom mohl ztratit? uvažoval Fineáš. Nebyl tam žádný zadní východ, jenom jedno úzké okno podobné tomu ve svíčkářově krámku. Zaposlouchal se, jestli něco neuslyší z bytu nad ordinací, skrz tenkou dřevěnou podlahu však nepronikal ani ten nejslabší zvuk. Denzil asi utekl oknem, řekl si nakonec Fineáš, i když mu vůbec nebylo jasné, proč by to ten člověk měl dělat. Ocelové mince stále ještě ležely tam, kde je Fineáš nechal, to jest vedle jeho zavazadla. Mužovo zmizení bylo stejně záhadné jako jeho objevení, a to už bylo hodně zvláštní. Fineáš pokrčil rameny, strčil si do kapsy ty ocelové mince a popadl kožená ucha kabely. Náhle se zachmuřil, protože spatřil mapu Šotčína, vyčnívající mezi nimi ven. Chvíli nad tím přemýšlel a pak dospěl k závěru, že ji musel vytáhnout, když - 77 -
vytahoval tu láhev pro Denzila. Raději si ale zastrčil mapu do vesty. Potom zavřel v ordinací okenice a dovedl Pastiskoče k předním dveřím. Ještě se podíval, jestli je cedulka na dveřích skutečně otočená do ulice nápisem ,Zavřeno', a pak se vydal s tím starým šotkem k severovýchodnímu cípu Šotčína, aby našel ztracenou Damaris Skroutilovou. • • • Ta temná postava stála ve dveřích ještě asi pět minut poté, co šotek a člověk na svých dvou malých ponících odjeli Muž si přitiskl ruku k boku, aby zmírnil bolest z rány, kterou utržil v nedávno vyhraném souboji, a vykročil ulicí opačným směrem. Byl to žoldnéř z povolání, a právě teď se mu nabídla další a možná i poslední práce, kterou bude v životě muset udělat. Poslední ovšem jenom tehdy, jestli bude kořist tak velká, jak slibovala ta mapa. Tentokrát ale bude pracovat jenom pro sebe. Z nedaleké uličky vyvedl svého koně, velkého, hrozivě vyhlížejícího černého hřebce, a nakoupil zásoby na celý měsíc. Mělo by to být dost času na to, aby se mu podařilo najít vesnici Útěšín a šotka, kterému říkají Tasslehoff.
- 78 -
Kniha 2 Kapitola 11 „RAZ, DVA, TŘI, TÁHNEM!" „Raz, dva, tři, táhnem!" Tas, Woodro a sedm tupých trpaslíků tahali ze všech sil, utopený vůz se však odmítal byť jen pohnout. Podařilo se jim ho dotáhnout až do půli cesty k břehu, teď však byl jen beznadějně zabořený v blátě. Woodro, stojící po pás ve vodě, povolil lano a napřímil se. Jeho zádům to však nepomohlo, spíš naopak. „Slečna Rohatcová, je mi to opravdu líto, ale asi to nedokážeme. Už snad podvacáté se to ani nepohnulo." „Nikdy se nesmíš vzdát, Woodro. Zapamatuj si to," opáčila Gizela, usazená na střeše vozu. „Tak se do toho dáme! Raz, dva, tři, táhnem!" Ještě se ale ani nedostala k tomu ,táhnem' a všech devět tahounů pustilo lano a unaveně se plahočilo ke břehu. Tupí trpaslíci, kteří byli v mělké vodě kousek od břehu, se poskládali na jednu velkou promočenou hromadu. Tas se natáhl na pár drnů trávy, rostoucí na písčitém břehu. Woodro si sedl vedle něj a opřel si hlavu o kolena. „Co je to s vámi? Jste jenom banda zbabělců, to je to!" pokřikovala Gizela a pocházela přitom po střeše svého vozu. „Copak si myslíte, že jsem dojela až sem jenom proto, abych to vzdala? Copak si myslíte, že se rozbrečím a řeknu ,Je to špatné, je to moc špatné, asi si tady sednu a budu se chvilku převalovat ve svém hrozném neštěstí'?" „Nech toho, Gizelo," zabručel Tas. „Jsme strašně unavení. Zrovna jsme přežili ztroskotání - tak nás přece nech aspoň pět minut odpočinout." Gizela si útrpně prohlédla svou zpustošenou posádku. „Možná máš pravdu. Tak pojďte a pomozte mi dolů." Stydlivě natáhla svou malou ruku. Woodro unaveně vstal a přebrodil se zpátky k vozu. Gizela se posadila na okraj střechy, lehounce se zhoupla a sklouzla Woodrovi do náruče. Hubený muž stěží potlačil zaklení. „No ne," zavrněla Gizela, „ty jsi mnohem silnější, než vypadáš. Nebezpečí je tak vzrušující, že ano, Woodro?" Woodro zrudl jako karafiát a tak spěchal, aby co nejrychleji Gizelu sundal ze střechy a utekl zpátky na břeh, že ji málem pustil do vody. Na pevné zemi byl přinejmenším o padesát kroků dřív než těžce oddechující trpaslice. „Ale Woodro, vždyť to byla jenom taková úplně nevinná poznámečka. Člověk nikdy neví, co to do tebe občas vjede," stěžovala si. „Copak s tebou ještě nikdy nikdo neflirtoval?" Woodro seděl na břehu, rukama si objímal kolena a zíral do země. „Ne, paní. Asi ne," zamumlal. - 79 -
To se vymykalo Gizelinu chápání, a tak na to raději zapomněla a po vzoru všech ostatních se natáhla na písečnou pláž. • • • Woodro se probudil chvíli po rozbřesku. Zpočátku neměl tušení, co se stalo, pak si ale uvědomil, že to, co mělo původně být krátkým odpočinkem, se změnilo na dvanáct hodin spánku. Tas byl stočený do klubíčka, Gizela tiše pochrupovala a tupí trpaslíci leželi jeden na druhém a jen občas se některý z nich ve spánku pohnul. Woodrovi zakručelo v břiše. Připomnělo mu to, že od minulého rána vlastně nic nejedl. Zvedl se a vydal se po pláži k jihu, aby se pokusil najít něco k jídlu. Pláž byla možná celou míli dlouhá a končila změtí skal, štěrku a podemletých bahnitých břehů. Po břehu se dál jít nedalo, a tak se Woodro vydal do vnitrozemí. Dokud budou slyšet vlny, pomyslel si, tak se určitě neztratím. Zanedlouho narazil na místo porostlé spletí brusinkových keříků. Natrhal si plný klobouk zralých červených plodů a posadil se k snídani. Uprostřed jídla však zaslechl, jak se v křoví cosi pohnulo. Woodro si lehl na břicho, tiše ležel a naslouchal. Pak to zaslechl znovu - bylo to koňské zafrkání. Opatrně zvedl hlavu. Místy bylo křoví vyšší než on sám, obzvlášť tam, kde brusinkové keříky obrůstaly pokroucené stromy a balvany. Woodro se pomalu vydal přes palouk, pak se ale najednou rozesmál, vztyčil se a zapískal. Nad brusinkami stáli Gizelini koně a soustředěně žvýkali. Když ho uslyšeli, dychtivě vyrazili hustým podrostem k místu, kde se náhle objevil. „Jedno vím určitě - jsem rád, že jste v pořádku," usmál se a vzal koně kolem šíjí. „Bál jsem se, že vás už nikdy neuvidím." Obě zvířata mu začala strkat čumáky do kapes. „Řekl bych, že jste už našli něco mnohem lepšího, než co vám můžu dát já," bránil se Woodro. „Nasbíráme ještě trochu víc a půjdeme zase zpátky." Woodro si znovu naplnil klobouk a podolek brusinkami a pak i s koňmi zamířil na sever směrem k pláži. Když došel k táboru, Tasslehoff se právě probouzel. Seděl na písku a protíral si oči. Vzápětí však už byli vzhůru úplně všichni a s pomlaskáváním pojídali brusinky. Zatímco ostatní snídali, Woodro zavedl koně do mělké vody a začal je přivazovat k vozu. „Výborný nápad!" vykřikla Gizela, když na chvíli zvedla hlavu od hrsti brusinek. „Už se nemůžu dočkat, až si dám pár svých věcí usušit, protože bych si docela ráda oblíkla něco fajnovějšího!" Rozhořčeně přitom přelétla očima po starých vlněných šatech, které nosila ještě před ztroskotáním. Woodro skončil s uvazováním koní a přešel před vůz. „Vůbec nevím, slečno Rohatcová, jestli to dokážou vytáhnout," varoval Gizelu. „Ten postroj už je skoro rozpadlý, a po té noci pod vodou to bude ještě horší. Je dost dobře možné, že se roztrhne." Gizela zaťala pěsti. Woodro vedl koně ke břehu a za chvíli už se plnou silou opírali do postroje. Vůz se pomalu zakolébal, pohnul se dopředu, dozadu a pak zas dopředu, a nakonec se začal valit za táhnoucími koňmi. Jel čím dál rychleji, jak se koně dostávali ke břehu a z vozu vytékala voda. - 80 -
„Stát," řekl Woodro a položil dlaně na čumáky svých koní. Vůz stál na pláži a ze dvířek i ze škvír mezi prkny tekly proudy vody. „Hurá!" vykřikla Gizela a radostně zatleskala. „Za chvilku pojedeme dál!" „Promiňte, slečno Rohatcová, ale tak rychle to zas nepůjde," vystoupil zpoza vozu Woodro a zavrtěl hlavou. „Obě zadní kola jsou poškozená a přední osa je skoro zlomená. Ujedeme ještě dvě nebo tři míle a celá ta věc se rozpadne." „No a, tak to přece spravíme." Gizela jen ležérně mávla rukou k vozu. „Copak je lidi v jednom kuse nespravují? Rozuměj, mně se zdá úplně v pořádku." Woodro přikývl. „Ano, paní, mohl bych to spravit..." „Tak do toho." „...kdybych měl ty správné nástroje. Třeba kovářskou výheň, kladivo a kovadlinu. Když ale nemám vůbec nic, tak to spravím jenom hodně těžko." „Ach ne!" Gizela se smutně podívala na vůz a ruce jí klesly. Pak se plácla do boků a řekla: „Tak to bychom měli. Ale co - zachráníme, co se dá, a půjdem dál. Ještě mám pořád něco, s čím můžu obchodovat, a to něco musí být o dožínkovém trhu v Šotčíně." Úkosem se podívala po Tasslehoffovi. „Jenom doufám, že to bude chtít spolupracovat." • • • Už bylo hodně dlouho po poledni, když Gizela konečně nařídila zastavit. Tupí trpaslíci vyčerpaně popadali na zem ještě dřív, než trpaslice stačila přehodit nohu přes šíji svého koně. Woodro, který jel na druhém koni společně se šotkem, počkal, než Tas seskočí ze sedla, a pak i on sklouzl na zem. Místo, které si Gizela vybrala, bylo na hřebenu nízkého, oblého kopce, který se směrem na východ vypínal ve stále vyšších vlnách a asi po dvou mílích přecházel ve skutečné hory. Kopce byly holé, jen sem tam porostlé vysokou, pšenici podobnou trávou kývající se ve větru a několika holými stromy. Slunce mile hřálo, vítr však byl přece jen trochu studený. Přece jenom už i v této zvláštní krajině přicházel podzim. „Woodro, nech ty brusinky kolovat," řekla Gizela. „Ale dej pozor na to, aby se něco dostalo ke mně, než do toho ti tupí trpaslíci začnou strkat ty svoje špinavé pracky. A dej sem taky trochu vody," dodala po chvíli. Woodro sundal ze svého koně dvě Gizeliny košile, které zachránili z vozu a nacpali brusinkami. Límce a podolky košilí svázali na uzel a takto vyrobené provizorní pytle přehodili koním přes krky. Dlouhán rozvázal jednu z košilí, nahlédl dovnitř a chvíli se na bobule zamyšleně díval. „Skoro bych přísahal, že ráno byla ta košile úplně plná. Musel jsem toho z ní vytrousit snad celý palec." Tas si s provinilým výrazem strčil své úplně červené ruce do kapes. „To je opravdu zvláštní," zamumlal a honem se otočil zády ke Gizele, která se na něho upřeně dívala se stisknutými rty. Ať už si ale myslela cokoli, neřekla nic, a místo toho strčila ruku do košile a vytáhla plnou hrst brusinek. „Vypadají ty kopce kolem, jako že bys je třeba mohl znát?" zeptala se Tasslehoffa. „Vůbec ne? To nic z toho vůbec ani nevypadá jako něco, co by mohlo být na těch - 81 -
tvých zatracených mapách?" Tas zavrtěl hlavou. „Znám strašnou spoustu všelijakých míst, ale tohle není ani jedno z nich. Nejspíš tady nebyl ani žádný z mých příbuzných, protože na těch mapách nevidím vůbec nic, co by se tady tomuhle podobalo - ani holé kopce, ani vysokou trávu, ani vůbec nic jiného." Tas klečel na zemi a do půlkruhu měl kolem sebe rozprostřenou hromadu map. „Ale musím říct, že tak strašně daleko jsme zase nedojeli. Všechno, co je opravdu důležité, může být ještě někde před námi." „To doufám," povzdechla si Gizela. „Budeme muset co nejdřív najít aspoň nějakou civilizaci." Sotva to dořekla, Woodro se náhle odtrhl od jídla, zvedl hlavu a napjatě naslouchal. Odkudsi zdálky přicházely nějaké sotva slyšitelné zvuky. Tupí trpaslíci už ale tou dobou byli hodně znudění. Fondu měl pocit, že to mlčení znamená naprostou nečinnost, a dal se do zpěvu speciální trpaslické variace na námořnický popěvek, který ho učil Tasslehoff. Woodro na něho zoufale zamával rukama, ať přestane, Agarové si však jeho gesta vyložili jako nějaký zvláštní doprovod a začali usilovně plácat rukama do rytmu. Woodro se zoufale ohlédl po Tasslehoffovi. Šotek už dávno pochopil, že je třeba jednat, vzal věci do svých rukou a vyřítil se mezi tancující Agary. Podařilo se mu srazit Fondua k zemi a dokutálet se s ním v jednom chumlu až ke Gizeliným nohám. Fondu přitom pořád zpíval. Když ale zvedl hlavu, zjistil, že se na něho jeho paní mračí, má našpulené rty a tiskne k nim prst. Fondu okamžité přestal zpívat a z plna hrdla zařval: „Červený paní říct ne zpívat! Ne zpívat! Ne zpívat!" Zpěv okamžitě utichl a tupí trpaslíci ztuhli jako zkamenělí tam, kde zrovna stáli. Pluk chvíli zoufale balancoval na jedné noze, kroutil sebou a mával rukama jako větrný mlýn, aby se nakonec bezvládně zhroutil na svého bratra Šluspa. Jenom s velikou námahou oba zase vstali, pusy zacpané ušpiněnými dlaněmi. Woodro se znovu zaposlouchal. Uplynulo několik okamžiků. „Co slyšíš?" zašeptala Gizela. Woodro se ani neotočil a zašeptal: „Zpívání! Někdo si tam zpívá!" „Tak to je nádhera," šeptla Gizela. „To bude nejspíš další tlupa tupých trpaslíků. Poznal bys z toho ještě něco?" „Ne, paní. Buď ta slova hrozně komolí, nebo zpívají nějakým jazykem, který neznám, protože jim vůbec nerozumím. Ale zní to jako dost velký sbor," prohlásil Woodro. „Přes tu zatracenou trávu vůbec nic nevidím," zavrčela Gizela a zamračila se na trávu kolem, která byla ještě vyšší než průměrný trpaslík. „Woodro, zvedni mě na koně." Woodro sepjal ruce, udělal z nich stoličku a vyhodil Gizelu do sedla. Trpaslice si zastínila oči rukou a rozhlédla se po obzoru. „Přes cestu nám pochoduje nějaká červená vlajka - vypadá to úplně jako něčí rodový prapor," ozvala se nakonec trpaslice. „A není to ani daleko. Tam vpředu musí být nějaká cesta. Zkusíme je dohonit, ať už je to, kdo chce." Gizelin kůň se celkem bez obtíží rozběhl vysokou trávou. Woodro a Tas se roz- 82 -
jeli za ní, aby ji dohonili, a tupí trpaslíci utíkali za nimi. Tas ovšem měl své vlastní představy o tom, jak přilákat pozornost těch, kteří putovali po cestě před nimi, ať už to byl kdokoli. Otočil se na koni a zaječel na vůdce tupých trpaslíků: „Zpívejte! Fondu, zpívejte!" Vzápětí sám rázně zanotoval první sloku písně, kterou je učil: Vzhůru, mí přátelé, na moři větry vanou, polibte mořskou pannu a vydejte se za mnou. Tupí trpaslíci se bez váhání přidali: Vezmi topivo a strejdovu loď, bečku dej na trakař a za námi pojď. Tasslehoff viděl, že se červený prapor zastavil, a Gizela mu zmizela z dohledu. O chvíli později vyjeli s Woodrem z vysoké trávy a ocitli se na cestě. Gizela seskočila z koně a zaujala tutéž vyzývavou pózu jako kdysi v hostinci - ruce si opřela o boky, zaklonila hlavu a přehodila vlasy na záda. Kolem ní postávalo na tucet trpaslíků, kteří se jeden jako druhý škrábali ve vousech a žmoulali v dlaních své čapky. Četa to byla pěší, protože většina trpaslíků koním nedůvěřovala. Stáli ve dvou rovných řadách po šesti trpaslících a ještě jeden stál v čele. Na sobě měli vyleštěné kroužkové brnění a vysoké kožené boty. Každý trpaslík měl u pasu válečné kladivo a přes jedno rameno smyčku lana. Jejich velitel měl na hlavě zdobenou přílbu s chocholem z dlouhých zelených kohoutích per. Gizela se povzneseně podívala po Woodrovi s Tasem a zamrkala řasami. „Chlapci," řekla směrem k nim, „ráda bych vám představila barona Krakolda z vesnice Rosloviggenu." Otočila se a políbila trpaslíka se zeleným peřím na přílbě. Tas si nebyl jistý, jestli trpaslík zrudl - už tak byl v obličeji docela zarudlý - a navíc mu tvář zakrýval obrovský vous. Tak bych si barona nikdy nepředstavoval, pomyslel si Tas. Když nad tím slovem šotek přemýšlel, daleko spíš se mu před očima objevovaly věci jako lesklé brnění, dlouhý plášť rozevlátý větrem a elegantní bílý kůň. Gizela vzala barona kolem ramen a přitiskla si ho k boku. „Pan baron - já to slovo prostě miluju - pan baron a jeho muži zrovna splnili nějaký úkol nebo něco na ten způsob, a vracejí se zpátky do baronovy vesnice. Byli by hrozně rádi, kdybychom šli s ním. Řekněte, copak bychom něco tak skvělého mohli odmítnout?" Gizela se otočila, zadívala se baronovi hluboko do očí a otřela se mu bokem o stehno. Baronovo obočí - a bylo to pořádné obočí - se pohnulo nahoru a dolů a z řad jeho čety se ozvalo dunivé souhlasné mumlání. Zrovna v tu chvíli se z trávy vykutálel na cestu Fondu a za ním jeho šest společníků. Na chvíli ztuhli překvapením, omráčeni pohledem na tak vznešenou společnost. Gizela zavřela oči a stiskla rty - dobře věděla, že její soukmenovci ze zásady nemají tupé trpaslíky o nic raději než koně. Když ale Agarové zase začali sborově hlaholit ,Přístav Balifor ', baron a jeho muži se potěšené rozesmáli. Hodnou chvíli pak trvalo, než se dochechtali a doplácali po zádech a průvod se mohl vydat na cestu. Pochodovali několik dlouhých hodin. Woodro, Gizela a Tas z úcty k trpaslíkům - 83 -
sesedli a šli pěšky. Woodro vzal oba koně za uzdu, přesunul se na konec procesí a šel jako poslední. Země se stále zvedala, jak se silnice točila stále výš a výš po úbočí blížícího se horského hřebene. Tas, který měl pocit, že už je až neobvykle trpělivý, konečně nahlas vyslovil otázku, která vlastně už celý den zaměstnávala jeho mysl. „Jak je to ještě daleko? Za celý den jsme neměli k jídlu nic jiného než brusinky." „No, za nějakou dobu se tam dostaneme," zabručel dobromyslně trpaslík, který pochodoval přímo před Tasem. „Město je v dalším údolí, na druhé straně tam toho hřebene." Tas se velmi nedůvěřivě podíval na kopec před sebou. „To že musíme přelézt? Ale vždyť ty kameny jsou tak velké jako celé hrady! Tím budeme procházet určitě celé hodiny!" „My přes to přejdeme, jen neměj žádné obavy," opáčil sveřepě trpaslík a dál rázně pochodoval za svými společníky. „Jeden můj kamarád, Flint Křesadlo - on je taky trpaslík - mi jednou říkal, že se mám mnohem víc starat o to, co je na druhé straně kopce, než o to, jak se přes něj dostanu," přemítal Tas. „Řekl bych, že zrovna teď se to docela hodí. Není to moc často, co jsou taková pořekadla tak pravdivá." „Vypadá to, že ten tvůj trpasličí kamarád je docela chytrej," zase zabručel ten trpaslík. Trpaslík za Tasem se hlučně vysmrkal a pak se zeptal: „Slyšel jsem dobře? Opravdu jsi přítel Flinta Křesadla?" „Ovšemže," odvětil Tas. „Viděl jsem ho zrovna před pár dny tam v Útěsíně. Ale už mi to připadá, jako by to bylo hrozně dávno. Proč se ptáš? Znáš ho taky?" „Ne, to ne," řekl ten trpaslík. „Ale jestli je to ten vnuk Reghara Křesadla, tak jsme o něm už všichni slyšeli. Otec našeho barona, Krakold První, se s Regharem Křesadlem setkal za Války o trpasličí brány. Krakold byl tehdy sice ještě dost mladý, a dneska je hrozně starý, ale pořád je jedním z těch, co přežili ten magický výbuch na konci války. Ano, ano, on tam byl přesně toho dne, co Reghar Křesadlo zemřel. Mí lidé Křesadla stále uctívají. My na naše hrdiny nezapomínáme." „No ne," vyjekl Tas, zatímco se usilovně snažil udržet krok s pochodujícími trpaslíky. „Jestli ale Krakold byl v poslední bitvě Války o Trpasličí bránu, pak už musí mít aspoň čtyři sta let. Není to na trpaslíka hrozně moc?" „Když někdo bojoval v té válce, tak určitě. Řekl bych, že už takových není snad ani tucet," řekl trpaslík a znovu se hlučně vysmrkal. „Zabili tam i mého dědu a prastrýce," dodal hrdě a hruď se mu nadmula pýchou. „Hni," zamumlal Tas. „Musí to být hrozně příjemné, když člověk ví, kam jeho předkové šli a co tam dělali. Já vím celkem dobře, kde jsem a co dělám, ale obvykle vůbec netuším, kde je moje rodina, když tedy s nimi zrovna nejsem. Ale vím, kde je můj strýček Pastiskoč. Je v Šotčíně, zavřený ve vězení. Vlastně jsme tam zrovna mířili, do Šotčína, osvobodit strýčka Pastiskoče. Mimochodem, já se jmenuji Tasslehoff Bosonožka. Jak říkají tobě?" „Říkají mi Meteš Kovář, syn Roteše Kováře," odpověděl trpaslík. „Můj otec byl ten strojník, co postavil hlavní bránu Rosloviggenu." Pak Meteš zvedl hlavu a zakřičel směrem k čelu rychle pochodující čety: „Pro- 84 -
miňte, Vaše Jasnosti," volal z plných plic, „ale zrovna jsem mluvil tady s tím šotkem a dozvěděl jsem se něco úplně neuvěřitelného. Jmenuje se prý Bosonožka a má být osobním přítelem Flinta Křesadla, syna Reghara Křesadla." Trpasličí četa se zastavila v půli kroku a zcela ztichla. Všichni se zahleděli na barona. Krakold se otočil a dokráčel k Tasslehoffovi. „Je to, co teď říkal Meteš, pravda?" zeptal se nedůvěřivě. „Jistě," odpověděl Tas. „Jsme dobří přátelé. Byl jsem s ním zrovna před pár dny. Je sice občas docela drsný, ale už se mi po něm skoro začíná stýskat." „Chlapče, proč jsi nám jenom hned neřekl, že jsi přítel Flinta Křesadla?" zaduněl baronův hluboký hlas. „Něco takového by sis neměl nechávat pro sebe! Jste teď vítáni dvojnásob! Budete mými hosty, a musím říct, že přicházíte zrovna včas. Naše Podzimní slavnosti začínají právě zítra!" Baron se zase otočil ke své četě a dodal: „A letos to má být slavnost jaksepatří, nemám pravdu?" Odpověděl mu burácivý smích a souhlasné výkřiky. „Podzimní slavnosti!" zachichotala se Gizela a tiše zatleskala. „Úplně jsem na ten starý trpasličí zvyk zapomněla. To snad ani nemůže být pravda!" Woodro se naklonil k Tasslehoffovi a zašeptal mu do ucha: „Co jsou to ty Podzimní slavnosti?" „Nevím," zašeptal Tas, „ale podle toho, jak se na to všichni tváří, to musí být něco úplně úžasného." • • • Čím víc se blížili k hřebenu, tím se Woodro zdál být ustaranější. „Nezdá se vám," zašeptal Tasovi do ucha, „že se dostáváme do slepé uličky? Meteš říká, že ten hřeben musíme přejít, ale my teď přece míříme k tomu nejstrmějšímu srázu." „Všiml jsem si," souhlasil Tasslehoff, „ale předpokládám, že vědí, co dělají. Možná si donesou kladky a lana a na ten útes se vytáhnou." „S nějakými kladkami a lany bych si teď raději nezahrával," zasténal Woodro. V tu chvíli se ovšem četa zastavila. Tas se rozhlédl kolem a spatřil, že opravdu zašli do něčeho, co se hodně podobalo slepé uličce. Napravo i nalevo od sebe měli strmé svahy plné balvanů a hustého křoví, před nimi se snad padesát stop nad šotkovu hlavu tyčil skoro kolmý útes. Pod útesem byly hromady suchých větví a kamenů, které nejspíš spadaly s vrcholu skály. Trpaslíci se dali do práce. Rychle odnesli od základny útesu velkou hromadu větví a odkryli hrubě vytesaný kamenný obličej se zívajícími ústy. Meteš se chvíli prohrabával svou tornou a pak vytáhl ten největší železný klíč, jaký kdy Tasslehoff spatřil. „Ten musí vážit aspoň dvacet liber!" vykřikl nahlas šotek. „Dvacet dva a půl, skoro dvacet tři," opravil ho Meteš. „Na trpasličí klíč to ale nic není. Měl bys vidět ty, co patří do opravdu důležitých dveří." Tas tiše pískl. Meteš strčil klíč mezi dva zuby té tváře, chytil ho do obou rukou a vší silou s ním otočil. Objevil se obláček prachu a zašuměl proudící vzduch a ve skále se rozevřela úzká štěrbina. Meteš dál točil klíčem a štěrbina se rozevírala čím dál víc. Přiskočili k ní další dva trpaslíci a táhli. Tvář se rozevřela úplně a odhalila temný tunel, vedoucí do nitra útesu. Trpaslíci i všichni ostatní se nahrnuli dovnitř. V tunelu bylo chladno a ticho, ne- 85 -
byla tam však ani stopa po vodě. Meteš zastrčil klíč do zadní strany tváře a ostatní trpaslíci mu pomohli dveře zavřít. Meteš naposledy otočil klíčem, vytáhl ho z otvoru a strčil si jej zpátky do torny. V tunelu byla náhle naprostá tma. Trpaslíci chvíli čekali, než se jí jejich bystré oči přizpůsobí. Pak baron zavelel: „Kupředu!" a četa se znovu vydala na pochod. „Počkat!" vykřikl Woodro a prudce se zastavil. Tasslehoff mu narazil do zad a upustil prakovku. „Šotek ani já v té tmě nevidíme. Neměli byste nějaké světlo?" „Je mi líto," řekl Meteš a sklonil se, aby zvedl Tasovu prakovku. „Nemáme žádné pochodně, protože je nepotřebujeme. Stačí, když položíte ruku na rameno toho trpaslíka, který jde před vámi, a půjdete jako za dne. Dno tohohle tunelu je docela hladké." Gizela sice viděla víc než dobře, přesto však neopomněla využít příležitosti a položila ruce na silné boky dvou trpaslíků, kteří jí očividně velmi rádi posloužili. Tasslehoff a Woodro už hodně dlouho klopýtali za bystrozrakými trpaslíky, když se četa konečně zastavila. Tas zaslechl hlasité klapnutí a tunelem se rozlilo denní světlo. Oči se mu zamžily a chvíli jen bezmocně mžikal, když vycházel skrze další potměšile se šklebící tvář z tunelu. „A tady to je," prohlásil hrdě Meteš a rozpřáhl své mohutné ruce. „Rosloviggen nejkrásnější město v celém kraji." Woodro překvapeně pískl. Hluboko v údolí mezd dvěma strmými kopci spočívalo moře špičatých střech, štítových zdí, malých zahrádek skrytých mezi vysokými zdmi, kamenných oblouků, kolonád, pomníků a klikatých, pečlivě dlážděných ulic. Město bylo úplně čisté, beze stopy špíny a nepořádku, a jeho zdi byly rovné a pečlivě udržované. „Tak to se teda opravdu nepodobá ani jednomu z těch trpasličích měst, ve kterých jsem kdy bydlela," řekla užasle Gizela. „Kde to má střechu?" „Rosloviggen je podle trpasličích měřítek opravdu neobvyklý," souhlasil baron. „Moji předkové se tady usadili, protože v okolních horách jsou velmi bohaté doly. To údolí je tak srázné a nepřístupné, že nám skýtá stejné pohodlí a bezpečí, jako bychom žili v podzemí, a kromě toho tady máme i to, co můžeme mít jenom tehdy, když žijeme na povrchu - třeba takové sluneční světlo pro rostliny." Průvod se vydal na cestu do údolí a trpaslíci se dali do zpěvu své vlastní pochodové písně. Tupí trpaslíci bručeli a ječeli do rytmu, mocné hlasy trpaslíků je však naštěstí přehlušily. Hluboko pod horou sekyry válečné povstanou z ohnivé záplavy, kladivy ukuté, z moci hor zrozené skály už kovají armády železné. Raduj se, vojáku, tvé srdce uslyší válečné rohy znít. Zpět nese tě sláva nebo tvůj štít. Sekyry z ocele ve vzduchu plání o skalách mohutných budou teď snít. Jen ocel jsou, železo starší než svět. Skály a ocel, ocel a měď. Raduj se, vojáku, tvé srdce neváhá o bitvách ryku snít. Zpět nese tě sláva nebo tvůj štít. Železo rudé z žil naší země, mosaz jak zlato, zelená měď. Kovárny bohů teď plameny zaplanou, temnotu porazí září svou všemocnou. - 86 -
Raduj se, vojáku, tvé srdce pohltí hrdiny touha se bít. Zpět nese tě sláva nebo tvůj štít. Pestrý průvod prošel branami Rosloviggenu, právě když slunce zapadalo. Paprsky klesajícího slunce obarvily kameny hradeb na oranžovo a horský hřeben vrhal do údolí dlouhé purpurové stíny. Pochodová píseň trpaslíků se mísila s písněmi lampářů, s voláním hospodyň, svolávajících k večeři rozběhlé rodiny, s hlasy stovek trpaslíků, vracejících se z celodenní práce v dolech nebo v kamenických a zlatnických dílnách, a s hlasy nesčetných krejčích, tkalců, hrnčířů, svíčkářů a jiných umělců, řemeslníků a dělníků, žijících ve městě. - Tas byl v sedmém nebi, Woodro a tupí trpaslíci nenacházeli slov. „Jak mohou být tolik trpaslík tak na jedno město a ne být jeden jiný trpaslík?" zeptal se nahlas Fondu a mezi ostatními tupými trpaslíky se rozběhla o té věci hodně hlučná debata. Gizela v tom městě sice ještě nikdy nebyla, jeho zvuky však jako by byly zvuky jejího vlastního domova. Všude byly známky očekávaného brzkého příchodu velkých oslav dobré sklizně, známých jako Podzimní slavnosti, při kterých se prodávalo a nakupovalo nejrůznější zboží a všude byla hojnost jídla a pití. Domy ve městě byly nově natřené pestrými barvami, na střechách zářily nové došky a šindele, květinové truhlíky přetékaly květy a v každých dveřích stály vystavené pytle s obilím, bramborami a tykvemi. Na každém náměstí stálo množství lavic a kolem nich hory sudů s pivem, někde až deset sudů vysoké, netrpělivě očekávající začátek oslav. Woodro stále ještě držel uzdy jejich koní, nesoucích na hřbetě to nemnoho zboží, co Gizela stačila zachránit z rozbitého vozu, když průvod zastavil na kraji nějakého velkého náměstí. Místní trpaslíci na něm právě pilně stavěli stoly a stany. „Jak asi sami dobře vidíte, budou rosloviggenské Podzimní slavnosti opravdu stát za to," řekl pyšně baron Krakold. „A tam ti si to užívají už teď," poznamenal Woodro a kývl směrem k houfu trpaslíků, zápolících s jedním dlouhým stanovým stožárem. Dva trpaslíci se jej pokoušeli vztyčit pomocí pevného lana, přehozeného přes větev silného stromu, stojícího opodál, zatímco na ně půltucet dalších pokřikoval, kterým směrem mají tahat. „Táhnout! Táhnout!" volali radostně tupí trpaslíci. Těžký trám se zhoupl v širokém půlkruhu nad náměstím a rázem hrozilo nebezpečí, že několik trpaslíků přijde o hlavy. Ti pod sloupem rychle ucouvli do bezpečí, zatímco se ti ostatní zoufale snažili přivést stožár znovu k poslušnosti. Vzdychali a namáhavě oddechovali a s vypětím všech sil nakonec vytáhli stožár do vzpřímené polohy mezi čtyřmi dalšími, o něco kratšími. Dělníci si jako jeden muž ulehčené oddechli a utřeli si zpocená čela. Gizeliny oči však neviděly nic jiného, než po pás nahé postavy dvou mladých trpaslíků, kteří stavěli dřevěné pódium a při práci shodili košile. Trpaslici se zde jednak naskýtala možnost obvyklého zajímavého povyražení, jednak by během slavnosti mohla získat náhradu za ztracené zboží. „Trvám na tom, abyste přijali pohostinství mého domu," zahřměl baron Krakold, opakuje pozvání, kterého se jim už jednou dostalo. „Už to není daleko, a docela si myslím, že když nám nad škvířící se pečení dobře uleželého hovězího, nad maštěnou - 87 -
tykví a proslazenými jablky povyprávíte, co jste zažili na svých cestách, bude to právě cena teplé péřové postele." Byl to daleko spíš rozkaz než přání a Gizela měla ráda muže, kteří rozkazují. „To je od vás velmi laskavé. Mimochodem, je v tom domě taky baronka Krakoldová?" zeptala se přímočaře barona. „Dalo by se to tak říct," řekl baron, lehce pozvedaje obočí. Gizela na něho překvapeně zamrkala. „Na tom ale až tak nezáleží." Prohrábla si prsty slepené vlasy a narovnala si šaty, i tak ale stále vypadala jako někdo, kdo právě přežil těžké ztroskotání. Pak se rudovlasá trpaslice zavěsila do barona Krakolda. Baron jí otcovsky poklepal po předloktí a neochotně se od ní odtáhl. „Mé ženě na tom ale docela záleží," zasmál se. Gizela lehce zrudla. „Jen se veselte!" řekl baron Krakold. „V Rosloviggenu nemíváme často tak neobvyklé návštěvníky. Toužíme si poslechnout, jak jste se dostali do naší země." „To vám rád řeknu," nabídl se Tasslehoff. „Seděl jsem zrovna v hostinci U Posledního domova a..." „On ale chtěl, abych mu to pověděla já, a taky abych mu to řekla až někde jinde," napomenula ho Gizela. Tasslehoff se rozmrzele zašklebil. „Neřekl bych, že byl tak přesný. Jsem zrovna tak neobvyklý jako ty, Gizelo, a taky už jsem udělal spoustu zajímavých věcí." „O tom nepochybuji," řekl laskavě baron, „a až si trochu odpočineme, velmi rád si o meh něco poslechnu. Ta výprava k pobřeží však byla přece jen namáhavější, než jsem si myslel." „Podívejte!" vykřikl Tasslehoff. Jeho pozornost upoutala velká kruhovitá plošina s kulatou, špičkou zakončenou střechou. Na plošině se tísnil celý zvěřinec ze dřeva vyřezaných a pestře pomalovaných zvířat. Každé zvíře bylo připevněné k tyči, vedoucí od plošiny ke střeše. Tas poznal gryfa, draka, jednorožce, koně s rybím ocasem a obrovského vlka s lidskou hlavou. Šotek se rozběhl k plošině a s očima tak velikýma jako měsíc v úplňku pobíhal od jednoho zvířete k druhému, skálopevně přesvědčený o tom, že to, před kterým zrovna stojí, je mnohem krásnější, než bylo to předchozí. Nadšeně jim hladil hřívy, nakukoval do tlam a počítal drápy a v některých případech i hlavy. „Ta věc velmi zajímá i mě samotného," prohlásil baron a mnul si přitom hranatou bradu. „Slyšel jsem, že se tomu říká kolotoč. Pro naše slavnosti to postavil nějaký gnóm, vlastně další neobvyklý návštěvník." „Ale co to dělá?" zeptal se šotek. „To až tak přesně nevím," přiznal baron. „Mám pocit, že se na tom jezdí." Na Krakoldově ošlehané tváři se mihl velmi unavený výraz. „Zítra to ale všichni zjistíme. Teď půjdeme do mého domu, navečeříme se a odpočineme si před zítřejšími oslavami." S těmi slovy baron mávl na svou četu na znamení, aby se zase vydala na pochod. Tasslehoff je neochotně následoval a vedle něj mlčky i vysoký Woodro. Gizela byla hluboce zamyšlená. Tohle byla naprosto skvělá příležitost, ale musí se z ní pokusit vytěžit co nejvíc. Za jejími zády oddaně funěli tupí trpaslíci a každou chvíli si šlapali na rozvázané tkaničky. - 88 -
Tak dlouho se proplétali úzkými, bělostně čistými uličkami Rosloviggenu, až měl Tas pocit, že už prošli všechny ulice ve městě. Když už se chystal oznámit, že se museli ztratit, vyšli na velké otevřené prostranství, na kterém stál jen jediný dům a několik hospodářských stavení. Jako před všemi domy v Rosloviggenu byla i před tímto pečlivě upravená zahrádka plná malých kvetoucích keříků a dokonale tvarovaných stromů. Před baronovým domem však ještě navíc stála kruhovitá fontána a kolem ní několik těžkých kamenných lavic. Přízemí domu postavili z obrovských žulových bloků, vyleštěných tak, aby co nejvíce vynikly přirozené barvy kamene. Horní poschodí už byla stavěná jako obyčejné trpasličí domy, z červených pálených cihel. Ze střechy nad pátým podlažím dům byl ovšem tak vysoký, jako lidský třípatrový - čnělo nespočet bíle zdobených lome-nic nejrůznějších tvarů a velikostí. Poslední zbytky paprsků zapadajícího slunce se v oknech odrážely od barevných skel, a ne od olejovaného pergamenu, jak tomu bylo u trpaslíků obvyklé. Pod každým oknem byly velké truhlíky plné krásných barevných pelargónií. V prvním patře se z oken vykláněli sluhové v bílých zástěrách a čistili okenice. Baron lehce zaklonil hlavu a založil ruce v bok. „Tohle je můj dům," řekl prostě. Vladařským gestem ukázal svým hostům, aby vešli do zahrady, pak ke každému přátelsky kývl a řekl: „Buď vítán." Po chvíli se ale na jeho tváří objevilo nelíčené překvapení. „Zdá se mi, že nás opustili vaši chudě odění přátelé." Woodro a Tas, do té doby zcela upoutaní pohledem na dům před nimi, se konečně ohlédli a poprvé zjistili, že se tupí trpaslíci ztratili. Nikdo tím ale nebyl nijak zvlášť zklamán, nejméně baron, přestože se zdál být vůči Agarům neobvykle velkodušný. Nebyl si sice úplně jistý, jestli touží po tom, aby se mu proháněli po jeho vesnici, pak ale dospěl k závěru, že je to pořád lepší, než aby se povalovali v jeho vlastním domě. „Nic se neděje," řekla Gizela. „Oni se stejně za chvilku zase objeví. Anebo možná taky ne." Woodro už zase obrátil svou pozornost k baronovu domu. „Nikdy jsem netušil, že někdo může postavit tak veliký dům," skoro se zajíkl dlouhán. „Myslel jsem si, že ty domy v Útěšíně jsou obrovské, a teď je tady tohle. Nedrží to pohromadě magie?" „Ale kdepak," zasmál se baron, „je to jenom obyčejný kámen, cihly a dřevo. Ale samozřejmě to postavili trpaslíci," dodal, ovšem bez přehnané pýchy. „Takže teď, když budete tak laskaví a sundáte si z koní své věci," pokračoval baron, kráčeje ke dveřím, „někdo z mého doprovodu vám je zavede na noc do stájí." Woodro hbitě sundal z koní jejich dva vaky. V jednom byly šaty, které Gizela zachránila z vozu, a v druhém jeho a Tasslehoffův skrovný majetek. Dva z baronových vojáků pak jejich koně odvedli za dům. „Slečno Rohatcová, prosím," řekl Woodro a naznačil Gizele, že by měla jít před ním. „Děkuji," řekla Gizela, a když proplouvala dveřmi do domu, ostýchavě se podívala po baronovi. Když byli všichni uvnitř, baron Krakold nařídil služebnictvu, aby dovedlo tři unavené hosty po strmém točitém schodišti do jejich pokojů ve druhém patře. „Ve- 89 -
čeře bude za hodinu," řekl baron a zmizel ve dveřích pod schodištěm. „Člověče, jako bych byl zase doma v Šotčíně," vydechl Tas, zatímco klusal po schodech za upjatým sluhou. Komorník se na něho tázavě podíval. „Všechny dveře a kliky jsou v té správné výšce," objasnil mu vše šotek a zastavil se, aby přejel rukou po jedné zvlášť jemně vyřezávané růži na zábradlí. „Tohle je opravdu krásné, i když můj kamarád Flint by asi přidal ještě pár okvětních lístků a na všech růžích by měl kapky rosy. Je ještě o moc lepší řezbář, než ten tady." „Ztichni!" zasyčela Gizela v obavě, že by Tasovu kritiku mohl zaslechnout i sám baron. Když se dostali do druhého patra, livrejovaný sluha je zavedl do dlouhé chodby plné dveří. Začal od prvních dveří napravo a přidělil po jednom pokoji nejprve Gizele a pak i Tasovi a Woodrovi. - „Woodro, dokud budeme v tomhle domě, odpovídáš mi za Bosonožku," zavolala Gizela na svého vysokého průvodce a zmizela ve svém pokoji. „Ano, paní, a ničeho se nebojte," odpověděl Woodro. Když ale Gizeliny bystré oči spatřily měděnou vanu stojící uprostřed místnosti, člověk i šotek byli rázem zapomenuti. Dvě trpasličí komorné v šedých mušelínových úborech právě do té vyleštěné měděné kádě nalévaly jedním velikým dřevěným vědrem teplou vodu. Gizele unikl ze rtů užaslý vzdech, pak vběhla do pokoje a bleskurychle ze sebe začala strhávat své umolousané šaty. Tasslehoff se vydal na průzkum a putoval od pokoje k pokoji. Už se dostal do třetího pokoje ve druhém patře a právě si říkal, že by pro změnu mohl přejít do jiného patra, když vtom na svém rameni ucítil něčí silný stisk. Otočil se na patě a už se chystal udeřit toho tvora, co se k němu zezadu připlížil, když si náhle všiml dlouhých světlých vlasů. Šotek zfialověl něčím, co bylo velmi blízké hněvu. „Tak takhle by ses teda za chudákem šotkem plížit neměl, Woodro! Copak nevíš, jak bys mě mohl vyděsit?" „A vy byste mohl taky občas zůstat ve svém pokoji," řekl klidně dlouhán. „Dobře víte, že za vás odpovídám. Jak si myslíte, že vás můžu hlídat, když jenom v jednom kuse pobíháte po domě? Myslel jsem si, že už jsme skoro přátelé." „My jsme přátelé," řekl trpělivě Tas. „Ale já jsem se v tom pokoji tak nudil!" „Ale vždyť jste tam nebyl ani deset minut," zvedl prst Woodro. Rozhlédl se po pokoji, ve kterém šotka polapil. „A navíc, tady tenhle vypadá úplně stejně jako ten tvůj - vlastně všechny vypadají úplně stejně." „Ale Woodro, to opravdu není moje chyba, že všechny vypadají stejně," zalkal Tas. „A ani v těch zásuvkách není nic zajímavého," řekl, vytáhl jednu z šatníku a strčil ji Woodrovi pod nos. „Vidíš? Je prázdná, a ty ostatní taky." Pak šotek rozpřáhl ruce, aby předvedl svůj nový úbor. „Našel jsem to na posteli ve svém pokoji," řekl pyšně a zatahal za boky košile. „Je to trochu široké, ale oni jsou ti trpaslíci takoví všichni, aspoň teda na břiše. A ty kalhoty už sedí úplně divně," prohlásil Tas a zatahal i za kalhoty. „Ale ty moje staré už byly tak špinavé, že když jsem udělal krok, vyvalil se z nich úplný mrak prachu. Vypral jsem si je v umyvadle a nechal jsem je uschnout. Ale zase musím říct, že ty kalhoty mají pěkně velké kapsy," dodal šotek a vrazil - 90 -
ruce do kapes, aby Woodrovi ukázal, jak jsou velké. Jeho tenké obočí náhle vyletělo vzhůru překvapením. Z kapes se vynořil zdobený stříbrný svícen, broušená skleněná váza, kus mýdla a kartáč na vlasy z kančích štětin. „Ať už to přede mnou nosil kdokoli, musel rád nosit v kapsách strašnou spoustu věcí," řekl věcně šotek. Pak si ty věci prohlédl pozorněji a dodal: „Vlastně jsem v těch ostatních pokojích viděl spoustu věcí, které vypadaly úplně přesně stejně jako tyhle... Baron Krakold by si měl dávat mnohem větší pozor, koho vlastně zve do svého domu. Kdybych ty kalhoty nenašel, někdo by klidně mohl odejít s tím vším v kapsách. Bude mnohem lepší, když se o ty věci postarám, dokud si s ním o tom nepromluvím." Tasslehoff nastrkal všechno zpátky do kapes a vydal se ke dveřím. „Možná byste je mohl nechat tady, aby si baron Krakold náhodou nemyslel, že jste je vzal vy," nadhodil Woodro. „Koneckonců se s vámi teprve seznámil." Tasslehoff zase nakrčil obočí. „Řekl bych, že máš pravdu." Téměř neochotně vytáhl všechny ty předměty z kapes a postavil je na stůl u dveří. S tou krásnou vázou se ale jeho ruce loučily jen velmi nerady. Woodro si ulehčené oddechl, vyšel ze dveří a zamířil ke svému pokoji. I on tam ke své radosti našel čistou bílou košili, která měla jen nepatrně kratší rukávy, než by bylo potřeba - museli ji ušít pro hodně vysokého trpaslíka -a černé kalhoty, které byly opravdu jen o maličko kratší, než by měly být. Barona potkali dole pod schody. Nad sobě měl večerní oblečení - naškrobenou modrou košili s červenou šerpou a jasně červené kalhoty, to vše hustě pokryté žlutým lemováním a zlatými prýmky. Vzápětí se na schodech objevila Gizela. Chvíli stála v patře, aby svému vstupu dodala náležité vážnosti, pak seběhla dolů po schodech a s lehce rozvířenými sukněmi přistála v přízemí. Rudé vlasy jí splývaly po zádech v bohatých kadeřích, kulaté tváře měla lehce zvýrazněné tmavou červení a živůtek jejích modrých šatů byl podezřele hluboký. Všichni kolem ještě stále obdivovali její divadelní vstup, když vtom se Gizela vrhla do baronova neobratného objetí, popadla ho rukama za hlavu a téměř utopila jeho rudou tvář ve svém bohatém poprsí. Pak ho zase pustila a vášnivě ho políbila na ústa. „Mladá dámo, já..." zaburácel baron. „Děkuji vám, ó náš skvělý hostiteli!" zapěla Gizela, zatímco baron jen stál, kašlal a protíral si oči. „Ta koupel byla úplně velkolepá! Jak jste jen věděl, že bych za něco takového dala půl života?" Pak si všimla, že si otírá ze rtů stopy rtěnky. „Ach, jak jsem ošklivá a jak málo se ovládám! Nenávidím se, opravdu se nenávidím!" Trpaslice se vrhla k baronovi a zaútočila mu na tvář hedvábným kapesníkem. Gizelino představení však bylo znenadání přerušeno hlučným zakašláním, které k nim dolehlo zpod schodiště. Všichni se otočili, jen baron však zbledl a zalapal po dechu. Odstrčil Gizelu a rozběhl se k malé, zavalité trpaslici s rudou tváří a hustými vousy, oblečené v šedých šatech ke krku. „Hortensie, drahá!" zachraptěl baron. „Jsem tak rád, že jsi přišla!" Pokusil se ji vzít za ruku, baronka ji však pevně přitiskla k boku. Pak se Hortensie ušklíbla a podívala se na Gizelu. „No, to opravdu vidím," řekla - 91 -
uštěpačně. „Dovol mi, abych vás seznámil," řekl až příliš horlivě baron. „Přátelé, toto je má žena, baronka Hortensie Krakoldová." Pak baron ukázal na Woodra. Nejdřív ze všech však přiskočil k baronce Tasslehoff. Natáhl svou drobnou dlaň a skoro vykřikl: - „Tasslehoff Bosonožka, k vašim službám. Máte to tady moc hezké, i když si myslím, že kdybyste zbourali pár zdí, hodně byste tomu pomohli. Byla jste někdy v Šotčíně? A taky bych řekl, že... au! Co je to, Woodro? Proč mi šlapeš na nohu? Tak dobře, já tě představím!" Tasslehoff se zase obrátil k baronce. „Tohle je můj dobrý přítel, Woodro... Woodro, já jsem zapomněl tvoje příjmení." „At-Banard," zamumlal dlouhán. Neobratně natáhl ruku k baronce, taji ale povzneseně ignorovala. Tentokrát Gizela významně zakašlala a protlačila se dopředu. „Ach ano," řekl Tas, „toto je..." „Gizela Rohatcová," oznámila sama trpaslice a zadívala se baronce do očí. Na světě byly jen dvě věci; které měla raději než souboj vtipu a vůle, a to bylo vydělávání peněz a dobrá zábava v měkkém seně. A vzhledem k tomu, že s obchodem to šlo rychle z kopce a ten tak zajímavý baron se ukázal jako úplná bábovka, rozhodla se Gizela napřít veškerou svou energii do pořádného souboje s baronkou. Už si byla jistá, že v této rodině rozhoduje právě ta ohyzdná, kyselá stará matróna, a spokojeně si zamnula rukama. Její přátelé se vydali za baronem do jídelny a Gizela pomalu kráčela za nimi s úsměvem na tváři. Večera si pak dosytosti užila jen ona, když si celou dobu vyměňovala s baronkou jedovatosti, nejdříve přes jídelní stůl, pak přes hrací stůl a nakonec přes stůl v baronově salónu. Celou tu dobu se mocný baron jen nervózně třásl a kroutil jako brouk v ptačí kleci. „Opravdu byste mi měla prozradit, u koho si dáváte šít, má drahá baronko," prohlásila Gizela, zatímco si cpala do úst jahodový koláč. „Ty nestydaté pohledy všech těch mužů kolem jsou tak nepříjemné." Trpaslice se široce usmála do barončiny kyselé tváře. „Řekla bych, že takové šedé, nevkusné a pěkně zapnuté šaty jako ty vaše by mi docela pomohly, i když si nejsem úplně jistá, jestli by i ty skryly mé očividné přednosti." Baronka našpulila rty a zazvonila na sluhu. „Budeme pro našeho hosta potřebovat ještě dalších deset koláčů," řekla s lehkým úsměvem prkenně se k ní naklánějícímu komorníkovi. - „A mimochodem, když mluvíme o jahodách, barvíte si vlasy na ten prazvláštní odstín proto, abyste přilákala pozornost, nebo proto, abyste zakryla šediny? Tasslehoff se celou tu dobu nesmírně nudil a několikrát se pokusil změnit směr konverzace. Vůbec ty dvě ženy nechápal. Pořád se na sebe usmívaly a přitom mu něco říkalo, že se zrovna v lásce nemají. Když pak baron konečně navrhl, aby se společnost odebrala do svých komnat, Tasslehoff už ležel před krbem a klidně spal.
- 92 -
Kapitola 12 „ZATRACENÁ PRÁCE," ZAKLEL FINEÁŠ. „NA tomhle hrozném, zakrslém zvířeti se vůbec nedá pohodlně sedět." Postavil se ve třmenech a vztyčil se v celé své výšce. Byl přinejmenším o dvě a půl stopy vyšší než ten chlupatý šotčí poník, na kterém jel. Otráveně si promnul záda. Pastiskoč se nahlas uchechtl. „Pořád si ještě myslíš, že jsi na tom hůř než já?" zeptal se. „Docela rád bych si to s tebou vyměnil." Fineáš mu věnoval jeden velmi sžíravý pohled. Pastiskoč se znovu zasmál. „Možná by mi pomohlo, kdyby ses tomu přestal smát," zakřičel Fineáš. „Než tam dojedeme, pokud tam tedy vůbec kdy dojedeme, budu dvakrát mrzák." „Fineáši, já se opravdu nemůžu nesmát. Je to tak legrační - kdybys ses tak jenom viděl. Kromě toho jsi určitě dvakrát vyšší než ten poník, takže to zvíře na tom není o moc líp než ty. A taky mám pocit, že jsi říkal, že na koni jezdit umíš." „To jo, už jsem jezdil na spoustě koní, ale tohle zvíře je tak nanejvýš poloviční jezevec. A navíc ten, kdo dělal to zatracené sedlo, si vůbec nedal práci s tím, aby ty cvočky pořádně zatloukl." Pastiskoč se při těch slovech jen zakymácel v sedle. „Cvočky! Tak to je teda něco! Kdybych měl vždycky společníka s takovým smyslem pro humor, nikdy bych se býval neusadil." Fineáš se zase se zasmušilou tváří usadil v sedle. Když měl nohy ve třmenech, kolena se mu skoro dotýkala loktů, a když je ze třmenů vytáhl, drhly mu o zem. Když mám nohy ve třmenech, aspoň si můžu snáz masírovat lýtka, pomyslel si nakvašeně. „Jak je to ještě daleko?" zasténal. „Už moc ne," odpověděl Pastiskoč. „Ještě tak hodinu cesty. Do večera jsme tam." „Ještě že tak. Jestli smím prosit, jenom pěkně jeď vpředu a nech si to chechtání pro sebe," procedil skrz zaťaté zuby Fineáš. „Myslím, že ti to bude ubíhat mnohem líp, když si poslechneš nějaké vyprávění," oznámil mu Pastiskoč. „Povím ti o své výpravě do Hýla a hned se budeš cítit lip. Bylo to v roce 317... anebo v roce 307? Bylo to ten rok, co se v Temném lese usadilo tolik komárů, že ses pomalu ani nemohl nadechnout bez toho, abys jich měl pár tuctů v nose. Museli jsme si přes hlavu přetahovat gázové pytlíky, jinak bychom se nemohli dostat ani přes kraj toho zatraceného lesa. Jenomže opravdu dobrou gázu jsme mohli dostat jen od elfů, a elfové žijí až hluboko v lese. A protože nikdo z nás elfsky nemluvil, museli jsme si najmout tlumočníka. Ten člověk, kterého jsme si najali..." „Promiň, Pastiskoči, ale co to má co společného s Hýlem?" zeptal se Fineáš. Jako by mě něco z toho vůbec zajímalo, zavrčel v duchu. , Já se ti jenom snažím připomenout, jaký to byl přesně rok, kdy se to celé odehrálo," sdělil mu Pastiskoč. „Bez správné chronologie se o něčem takovém vůbec nedá vyprávět. Jestli nechceš vědět, ve kterém roce to bylo, celou tu historii jednoduše přeskočím. Já to znám zpaměti. Vlastně jsem to chtěl vyprávět jenom kvůli - 93 -
tobě." Fineáš si povzdychl. Vypadalo to, že se z toho nevyvleče. Musel zůstat s Pastiskočem, dokud nenajdou Damaris a nevrátí se s ní do Šotčína. A byly Pastiskočovy historky se stále stejnými náměty a ponaučeními příliš vysokou cenou za to veliké bohatství, kterým bude on, Fineáš, odměněn? Asi ne. „Prosím, vyprávěj," řekl ztěžka a ta slova se mu lehce zadrhla v hrdle. Když Pastiskoč zase začal vyprávět, Fineášovy myšlenky se zvolna odpoutaly od Trosek a od toho, co by tam mohli najít. Brzy se Pastiskočův hlas ztratil kdesi v dálce a jen se přidal k zástupu dalších potíží, které Fineáše trýznily. Slunce už bylo hluboko pod korunami okolních stromů, když oba poutníci konečně dorazili k Troskám. Vysoké stromy vrhaly na zborcené sloupy a stále ještě stojící zdi dlouhé stíny. Vybělené řady kamenných bloků se táhly daleko k obzoru a mizely v houstnoucím šeru. „Nečekal jsem, že budou tak obrovské," zamumlal si pro sebe Fineáš. Opravdu očekával, že najde něco v obvyklém šotčím měřítku - něco malého, chaoticky poházeného po lese a úplně rozbitého. Teď však v Troskách nacházel řád, velikost a pravidelnost, které ho ohromovaly a připravovaly o řeč. Pastiskoč seskočil z koně na okraji lesa. „Utáboříme se tady a zítra začneme hledat Damaris." „Proč nemůžeme začít už teď?" „Už je příliš tma," odpověděl Pastiskoč. „Ve dne je tady docela bezpečno, ovšem v noci bych se tady procházet nechtěl. Nikdy nevíš, na co můžeš narazit nebo do čeho můžeš spadnout. A co je ještě horší, nikdy nevíš, co tady může kromě tebe ještě být." To je opravdu povzbuzující, pomyslel si Fineáš. Pak se nahlas zeptal: „Co to bylo, když to ještě nebylo rozbité?" „Tak to je docela zajímavý příběh," řekl Pastiskoč, sbíraje dříví na oheň. „Vlastně je to celých osm příběhů. Minulost tohoto místa se mění podle toho, kdo ti o ní vypráví. Někteří říkají, že to postavili elfové jako pohřebiště pro své mrtvé. Jiní si zas myslí, že to tady vyrostlo při Pohromě. Taky jsem mluvil s lidmi, kteří..." „Abych zkrátil to, co mi až příliš připomíná nějakou další dlouhou historii," skočil mu do řeči Fineáš, „snažíš se mi vysvětlit, že vlastně nikdo neví, co tady ty trosky kdysi byly." „Asi tak nějak," souhlasil Pastiskoč. „Ale myslím si, že můžeme celkem bez větších pochyb připustit, že to kdysi bylo docela velké město." Nasbíral celou náruč roští a bez velkých okolků ji vysypal na zem před Fineáše. „Zapálím to," nabídl se Fineáš. Cítil se mizerně a vůbec nebyl tam, kde by si přál být. Šotek mu podal křesadlo a hrst nalámaných suchých větviček, ve kterých se jiskry mohly dobře zachytit. Potom Pastiskoč vytáhl ze sedlové brašny několik v papíru zabalených balíčků. Klekl si na zem, opatrně rozbalil ten největší z nich a hrdě vytáhl dva pečené králíky. Odřezal pečené maso od kostí, nacpal ho do zčernalého železného hrnce, přidal několik celých mrkví a brambor, které vytáhl z dalšího balíku, všechno zalil vodou z měchu a postavil hrnec na oheň, který Fineáš mezitím rozdělal. - 94 -
Tentokrát však nezačal vyprávět, a tak mlčky snědli večeři a vzápětí usnuli, každý na své straně ohně. Fineáš se ale jen celou noc neklidně převaloval ze strany na stranu, jak po něm ze sna chňapaly jakési veliké, huňaté tlapy.
- 95 -
Kapitola 13 TASSLEHOFF SE PROBUDIL V DOMĚ BARONA Krakolda a první, co uslyšel, byly dunivé zvuky tuby, linoucí se do jeho okna odněkud z ulice. Podzimní slavnosti! Tas vyskočil z péřové postele - na jeho vkus byla až příliš měkká - doběhl ke svým modrým kamaším a zběžně se přesvědčil, jestli už stačily uschnout. Zbylo na nich ještě pár mokrých míst, Tas však dospěl k přesvědčení, že na něm kalhoty stejně doschnou nejrychleji a s blaženým povzdechem si je oblékl. Bez nich se nikdy necítil úplně ve své kůži. Pořádné vyvětrání jeho šatům hodně pomohlo a Tas si je zase s chutí oblékl. Nakonec si šotek připjal k pasu svou mošnu, potom popadl prakovku a vykročil z pokoje. Chodba byla tichá a prázdná, když se šotek opatrně kradl ke schodišti. Chvíli se zaposlouchal, jestli neuslyší nějaké známky života, a zaslechl, jak někde vzadu v domě rachotí pánve. Nikdo z jeho přátel ještě asi nebyl vzhůru, a ani nikde nebyl vidět baron nebo jeho žena. , Jenom se půjdu podívat, jak to vypadá s tou slavností," řekl tiše, když sám sebe vypouštěl hlavní branou z domu. „Až se všichni probudí, budu jim aspoň mít co vyprávět. Budou mít opravdickou radost, když jim řeknu, kde jsou ty nejlepší jídelní stany a nejlepší kouzelníci. A možná bych mohl najít taky nějakého kupce, se kterým by Gizela mohla obchodovat." Na obloze byly nějaké mraky, na déšť to ale nevypadalo. Nejdříve ze všeho se Tas rozhodl najít toho člověka s tubou. Chvíli naslouchal, aby správně určil směr, odkud ty zvuky přicházely, a pak vykročil po dlážděné ulici. Okenice a dveře se pomalu otevíraly a z komínů začal stoupat kouř, jak první hospodyně zapalovaly oheň v kamnech. Tas se zastavil před pekařstvím a nahlédl dovnitř, jestli neuvidí pekaře. Když ho nenašel, odpočítal osmadvacet koláčků, chladících se na policích hned za dveřmi. Byly tam borůvkové koláčky, koláčky s třešněmi, jablky, rybízem i morušemi - ty měl Tas nejraději - a také tam byl velký plech s malinovou bublaninou. Jen několik domů od pekařství si na chodníku rozložil svůj krámek nožíř. Tas, který si ještě pořád olizoval moruše z prstů, se na chvíli zastavil a obdivoval ostré čepele nožů všech možných tvarů a velikostí. Řekl bych, že by ten můj nožík taky potřeboval naostřit, pomyslel si nepřítomně. Jen o několik okamžiků později nožíř s údivem zjistil, že v jedné z jeho bedniček leží na místě, kde měl být krásný zavírací nůž s kostěnou rukojetí, jakási podivná dýka s tupou čepelí. Tuba už byla docela blízko. Tas zabočil za roh a zjistil, že stojí na kraji náměstí, kde den předtím viděl ty dělníky stavět stan. Úžasem otevřel ústa. To, co bylo minulý večer jen nepřehlednou změtí trámů a prken, se přes noc změnilo na zemi plnou divů. Pódium pro orchestr bylo naleštěné, zdobené vyřezávanými ozdobami a vypadalo, jako by na tom místě stálo po celé generace. Směrem k lavicím pro diváky bylo otevřené a orchestr tak byl vidět z celého náměstí. ,Orchestr' se tomu vlastně ani říkat nedalo. Na pódiu seděli dva podsadití trpaslíci v barevných košilích s krátkými rukávy a černých kalhotách pod kolena se šlemi. Jeden z nich hrál na tubu a tváře a knír se mu pohybovaly do rytmu. Tvář měl stejné - 96 -
barvy jako vlasy, obojí rezavé, až skoro červené. Druhý z trpaslíků měl huňaté, lehce prošedivělé černé vlasy a vousy, které mu neustále poletovaly kolem hlavy, a byl připoutaný k nástroji, jaký Tasslehoff ještě nikdy neviděl. Přes široká záda se mu křižovaly řemeny, které mu držely tu věc na ramenou, břicho však měl tak důkladné, že si o ně mohl nástroj pohodlně opřít. Jeho krátké sukovité prsty lehce tančily po řadě hranatých dřevěných klapek, vyřezaných střídavě ze světlého a tmavého dřeva. Nad klapkami bylo několik řad kulatých černých knoflíků, které musel čas od času stisknout nebo povytáhnout. - A aby to ještě nebylo všechno, byla ta věc spojená s měchem, který musel hráč celou dobu zuřivě pumpovat. Trochu kvičivý zvuk toho nástroje připomínal Tasovi letící kačenu. Snad půldruhé hodiny se šotek procházel po oslavujícím městě a stále se dozvídal další a další zajímavé věci, jako třeba kde jsou boudy místních kovářů, kdy a kde se bude konat soutěž v hodu sekyrou, jaká jsou pravidla soutěže v rozbíjení kamenů, které pivní stany jsou nejlepší a kde se dá koupit ten nejlepší trpasličí guláš. Tas dokonce i mluvil s těmi hudebníky, Gustavem a Welkerem, kteří mu dovolili, aby si zafoukal do tuby a zahrál na nástroj, kterému Welker říkal ,akordeon'. Tasslehoff si užíval tak skvěle, že úplně zapomněl, jak dlouho na tom náměstí vlastně je. Slavnost už byla v plném proudu. Šotek stál v jednom z pivních stanů a dopíjel druhý džbán, když vtom ucítil, jak mu někdo poklepal na rameno. „Dobré ráno, pane Bosonožko." Tasslehoff se bleskurychle otočil a vyšplíchl trochu piva na Woodrovy okartáčované a naleštěné boty. „Woodro! Já jsem tak rád, že jsem tě našel! Potkal jsem tady ty úplně nejbáječnější lidi!" „Našel mě?" zachraptěl Woodro. „Pane Bosonožko, napadlo vás někdy, co by mi slečna Rohatcová udělala, kdybych vás ztratil? Určitě by mě vyhodila! Ne že by to byla tak výborná práce, ale já ty peníze potřebuju." Tasův hlas byl náhle plný soucitu: „Jé, Woodro, to je mi opravdu líto. Nikdy jsem tě ještě neslyšel mluvit tak vztekle." „Však jsem taky ještě nikdy nemusel hlídat nějakého ztřeštěného šotka," skoro zavrčel Woodro. „Když jsem se probudil a zjistil, že vás nemůžu najít, musel jsem u snídaně slečně Rohatcové lhát! To nevíte, jak hrozně nenávidím lhaní? Řekl jsem jí, že ještě spíte a že za ní přijdete později. Pak jsem nějak utekl a modlil jsem se, abych vás našel." „No, tady mě máš. A když už to musíš vědět," řekl Tas a usilovně se snažil o pohoršený tón, „zkoumal jsem tady ty slavnosti a mluvil jsem s kdekým, jenom abych zjistil, jak se co nejlépe dostat do Šotčína." Anebo jsem to aspoň chtěl dělat, mudroval v duchu Tasslehoff. Při té zprávě Woodrův hněv trochu vychladl. „A dozvěděl jste se něco?" zeptal se zvědavě. „Hm, vím kde mají to nejlepší pivo - nedal by sis taky jedno?" Woodro netrpělivě zavrtěl hlavou. „A taky jsem našel stříbrný náramek se zlatým filigránem, který prostě musím mít - vlastně vypadá skoro stejně jak tady ten, co mám na ruce." Šotek se na chvíli odmlčel a ohromeně se zadíval na to, co měl na zápěstí. „A co víc, zrovna jsem měl celý talíř toho nejlepšího trpasličího guláše, jaký jsem kdy jedl." Pak - 97 -
hodně snížil hlas a dodal: „Prosím tě, neříkej to Flintovi." „Pane Bosonožko," přerušil ho Woodro, „co jste se dozvěděl o Šotčíně !" Tasslehoff pod přítelovým pronikavým pohledem neklidně přešlápl. „Vlastně jsem se na to teprve začínal ptát." Hubený dlouhán chytil šotka za paži. „Doufejme, že se něco dozvěděla slečna Rohatcová. Čeká na nás u toho kolotoče." Nanejvýš rozradostněly Tasslehoff vyklouzl z Woodrova sevření a začal poskakovat kolem svého přítele. „Už jsi ten kolotoč viděl? A jestli ne, tak se na to dobře připrav. Je to ta nejkrásnější věc, jakou jsi kdy viděl." Woodro se na šotka zoufale zadíval. „Pane Bosonožko, prosím!" Vypadal přitom tak vyděšený představou, že by se Gizela dozvěděla o tom, jak Tas pobíhal samotný po náměstí, že si šotek v duchu poznamenal, že toho člověka nesmí zklamat. Po chvíli spatřili lepou trpaslici, jak stojí jen malý kousek od toho podivného kolotoče. Na sobě měla přiléhavou žlutou košili a volné kalhoty, které proti slunci vypadaly, jako by na sobě neměla vůbec nic. Klobouk se širokou střechou, který měla posazený na červených vlasech, jí chránil světlou pleť před podzimním sluncem. „Woodro, Bosonožko!" Už jenom jejich jména zněla jako drobné napomenutí. „Skoro jsem se o vás začínala bát." Pak ale Gizela náhle zaměřila pozornost na slavnosti a pohledem rychle přelétla přes stáje, stany a muže kolem. „Jestli mám z tohohle podniku vyjít alespoň s jedním měďákem zisku - samozřejmě nepočítám to, co dostanu za toho šotka - tak se mám co otáčet. V tomhle oblečení se mi vždycky obchodovalo nejlíp." To už ale mluvila jenom sama k sobě a mimoděk si přitom uhlazovala přiléhavou látku na oblých bocích. Náhle si vzpomněla na šotka a chytila ho za límec. Její malé, tmavé oči se vpily do jeho. „Tohle je tvrdá práce a musím se na ni pořádně soustředit. Nemám čas na to, abych běhala kolem nějakého šotka. Takže se drž při mně, ale ne zas tak blízko. A vůbec nejlepší by bylo, kdyby ses držel Woodra. Měj oči otevřené a snaž se něčemu přiučit." Gizela si posunula klobouk tak, aby ho měla na hlavě pěkně zešikma, a vydala se do prvního stánku hned vedle kolotoče, který patřil obchodníkovi s látkami. Tasslehoff i Woodro si velmi dobře všimli, že se Gizela začala při chůzi houpat v bocích mnohem víc než předtím. Na chvíli se zastavila mezi stoly pokrytými štůčky jasně barvených látek a znalecky přes každý přejela jednou či dvakrát prsty. „Dobré ráno, vzácný pane," zapředla ke kolozubému, hrbatému trpaslíkovi, sedícímu v krámku. Podle jejího odhadu už musel mít hodně přes tři sta let. Zkřížené ruce měl tak chlupaté, že Gizela ani nebyla s to rozpoznat, kde končí ruce a kde začínají trpaslíkovy vousy. „Mohla bych mluvit s vaším otcem, majitelem tohoto obchodu?" Oči starého trpaslíka se zájmem putovaly po Gizelině svůdně oděné postavě. „Já jsem majitel," prohlásil a ústa se mu rozevřela v groteskním úsměvu. Gizela si rychle přitiskla ruku na ústa a předstírala rozpaky. Nějakým způsobem dosáhla toho, že jí zčervenaly tváře. „To snad není možné! Jak jsem vás jen urazila! - 98 -
Tak špatně odhadnout něčí věk!" Pak mlaskla jazykem a vážně pokývala hlavou. „Všechno jsem zničila. Určitě už se mnou nebudete chtít obchodovat, a přitom máte to nejlepší zboží na celém trhu. Prosím, přijměte mou omluvu." Lehce se dotkla trpaslíkovy huňaté ruky a měla se k odchodu. „Už vás nebudu obtěžovat." Vykročila ze stánku a do toho jediného kroku vložila mnohem víc svůdnosti, než by Tas s Woodrem kdy považovali za možné. „Prosím, ničeho nelitujte, slečno..." „...paní Rohatcová," oznámila Gizela, a jak se otáčela zpátky k obchodníkovi, na rtech jí vykvetl vděčný úsměv. Tak tohle bude jedna z nejsnazších kořistí, jaké se jí kdy podařilo ulovit. „Tak přece se mnou budete chtít obchodovat? Ach, drahý pane! Abych vám ukázala, jak jsem vám vděčná a jakou vinu cítím, koupím dvakrát tolik, než kolik si můžu dovolit. Pan Rohatec se na mě určitě bude hněvat, ale mně na tom nezáleží!" dupla si Gizela. „U Reorxe," přerušil ji obchodník, „jen velice nerad bych dopustil, abyste se dostala do nepříjemností se svým manželem, ať už je ten šťastlivec kdokoli. Nedovedu si představit, že by mému zboží mohla být prokázána větší pocta, než když bude krášlit vaši skvostnou postavu. S radostí vám prodám dvacet štůčků za to, co mě stály, jen když Údem řeknete, od koho jste je dostala." „Jaké štůčky budu chtít?" zavrněla Gizela. „Můj obchod je váš," odpověděl trpaslík a mávl chlupatou rukou směrem k látkám. Gizela si dobře všimla, že když kolem něj procházela, nespustil ani na okamžik z očí její ladně se pohybující zadeček. Sice jí připadal odporný, ale ta pozornost ji potěšila. Teď ale začalo skutečné obchodování. Gizela se probírala štůčky, odhazovala stranou to, co považovala za podřadné, a vyptávala se obchodníka na všechno, co jen mohl vědět o tkalcích, ceně, barvivech a o stáří toho kterého štůčku. „Tohle přece není opravdová stříbrná nit!" odfrkla si pohrdavě, když odtrhla z konce jednoho ze štůčků chomáč nití. Zatímco Tas sledoval, jak trpaslíci smlouvají, ozvala se mu za zády celá symfonie nejrůznějšího zvonění, skřípání a vrzání. Když se otočil, zjistil, že to přichází od kolotoče! Okamžitě se vydal tím směrem, Woodro ho však neprodleně zadržel. „Ale vždyť se ten kolotoč zrovna rozjíždí!" žebronil šotek. „Tak se na to podívej! Zvířata skákají nahoru a dolů a ještě se to všechno točí kolem dokola. A hraje to!" Woodro stál jako socha. „Tak počkej, můžeš přece jít se mnou - to bys mě ani nemusel ztratit," naléhal Tas. Woodro si kolotoč pečlivě prohlédl. Bylo to zajímavé, ale pořád si ještě nebyl jistý. „Já nevím..." „Ale já vím!" vykřikl Tas. „Tak pojď přece. Gizela si ty látky bude prohlížet ještě celé dopoledne. Copak nevidíš, že se hádají teprve o třetí štůček?" Šotek zatahal Woodra za rukáv. „Jenom jednu jedinou jízdu. Než si všimne, že jsme pryč, budeme zase zpátky. Woodro, tak pojď přece!" Woodrova zvědavost nakonec přece jen překonala jeho lepší já. Ohlédl se po Gi- 99 -
zele a pak se vydal za šotkem směrem ke kolotoči. Vedle kolotoče stála dýmající hora převodů, kladek a řetězů, které zjevně celou tu věc poháněly. I když už se kolotoč rozjel, kolem zmateně pobíhal malý plešatý gnóm, oblečený v dlouhém bílém plášti po kotníky a vybavený velikými brýlemi, zavěšenými na řetízku kolem krku. V rukou měl několik klíčů a hned tu utáhl matici, tam povytáhl jakousi tyč a onde zabušil do vzdorovitého soukolí. „Ještětoneníono, tahudbajepřílišpomalá," mumlal téměř nesrozumitelně rychle gnóm, jak už to gnómové mají ve zvyku. Trhl nějakou páčkou a hudba, což byla směsice pískání, troubení a cinkám, vzdáleně se podobající pochmurnému žalozpěvu, zpomalila ještě víc a nakonec utichla úplně. Pak se ale najednou zase zrychlila, aby po chvíli kvílela tak hrůzostrašně, až psi ve městě vyli bolestí. Pak gnóm vrátil páčku do původní polohy a hudba zase začala znít tak, jak zněla předtím. Gnóm založil ruce na prsou a spokojeně pokýval hlavou. Pak ale zářivý výraz na jeho obličeji zase pohasl. „Tojeopravené, aletenjednorožecskáčemocpomalu. Kdejemůjfrancouzák jádobřevímžejsemhonechalzrovna tady. Někdomihomuselsebrat!" Gnóm se chvilinku přehraboval v kapsách svého dlouhého bílého pláště a pak překvapeně vytáhl chybějící nástroj. Poslepu ho strčil mezi soukolí a zakroutil nějakým šroubem. Jen co to udělal, dřevěná figura skřeta s psí tváří začala zběsile poskakovat nahoru a dolů, čím dál tím výš a rychleji, až prorazila střechu kolotoče a tomu mladému trpaslíkovi, který na ní seděl, způsobila nejhrůznější chvíle jeho života a nádavkem velmi nepříjemné bolení hlavy. Gnóm se zamyšleně poškrábal po plešaté hlavě. „Topřecemělbýtvypínačnajednorožceanenaskřeta," zamumlal rozpačitě, zase sáhl poslepu do mechanismu a otočil dalším vypínačem. Skřet dále bušil hlavou do střechy kolotoče. „Pardon," zabručel gnóm. Povolil páčku a skřet zpomalil. Trpaslík na jeho zádech se jen obluzeně pohupoval ze strany na stranu. „Kdejetenhlavnívypínač? Dobřesipamatujižejsemtamjedendal." Strčil ruku do točících se soukolí takovým způsobem, že se Woodro musel odvrátit; - chvíli hmatal po vypínačích a zdánlivě zcela bez rozmyslu tahal za páčky. Labuť zamávala křídly a nepěkně pohmoždila uši svého jezdce, lesní skřítek šťouchl do kolemjdoucí dámy a jednorožec shodil svého jezdce ze sedla. „Dobřevímžejsemtamněcotakovéhodával. Alenebylotonakonecpřecejennatomzařízenínaostřenítužek? - Ach-přáteléachpřáteléachpřátelé..." Gnóm začal tahat za páčky ještě zoufaleji, stav věcí se však s každým zatáhnutím jen zhoršoval. „Možná by to mohl být ten, na kterém je napsáno ‚Stiskem vypni'," navrhl nesměle Tas. „Tentobýturčitěnemůže," zavrtěl hlavou gnóm, než to ale stačil doříct, Tasslehoff natáhl ruku a ukazováčkem stiskl vypínač. Kolotoč se zastavil. „Jakjsitojenommohlvědět?" překvapeně se usmál gnóm a čím déle si Tasslehoffa prohlížel, tím byl jeho úsměv přátelštější. „Tvůj kolotoč je naprosto skvělý," vydechl Tasslehoff a přemítal, na kterém zvířeti by se asi tak měl svézt. „Když by se ti ještě sem tam něco podařilo vylepšit, jako třeba že by ten skřet už neprorážel hlavou střechu, bylo by to úplně dokonalé. Je to - 100 -
tvůj Životní úkol?" Tasslehoff dobře věděl, že gnómové jsou rození vynálezci. Každý z nich už při narození dostával - anebo dědil - nějaký úkol, který měl do konce svého života splnit, aby on sám i jeho předkové mohli po smrti sedět po boku svého boha Reorxe. „Dalo by se to tak říct," řekl gnóm, úmyslně o hodně pomaleji, aby mu Tasslehoff rozuměl. „Jsi šotek, že ano? Ještě jsem tady v tomto kraji nikdy žádného neviděl." Gnóm se na Tasslehoffa usmál tak podivným úsměvem, že si šotek najednou připadal jako moucha pod zvětšovacím sklem. „Víš, já jsem draky a mořské koně zatím viděl jenom na obrázcích - je to zvíře s ploutvemi místo nohou a rybím ocasem mořský kůň? Tvoje zvířata vypadají úplně jako opravdová, skoro jako kdyby byla živá - ale to zase není možné, protože draci jsou jenom v pověstech." „Hodně lidí si to myslí, to ano," řekl roztržitě gnóm. Upřeně se zadíval do Tasslehoffovy tváře a pak stiskl šotka rukou v pase, jako kdyby si něco přeměřoval. „Nejsi na šotka moc starý, že ne?" Tasslehoff mu ruku zase odstrčil. „To se každého ptáš na tolik otázek, než ho vůbec necháš svézt? Jestli se snad bojíš, že bych mohl být moc těžký, tak si dobře pamatuj, že jsem mnohem lehčí než nějaký trpaslík. Nemám pravdu, Woodro?" Dlouhán se ale v tu chvíli s obavami ohlížel po Gizele, která právě docházela ke konci prvního z obou stolů s látkami. Ta věc s tím kolotočem už trvala mnohem déle, než mu bylo milé. „O tom nepochybuji, pane Bosonožko," řekl nepřítomně. „Nechceš ten kolotoč zase zapnout?" zeptal se Tasslehoff. „Asi už budu muset jít, a opravdu bych se hrozně rád svezl na tom drakovi." „Ale jistě, hned to bude," řekl vzrušeně gnóm, vzal šotka za ruku a vystoupil s ním na kolotoč. „Musím říct, že sis nemohl vybrat nic lepšího než právě toho červeného draka." Kvapně přešel s Tasslehoffem kolem poloviny kolotoče, než se dostali k červenému drakovi, kterého si Tas vybral. Tasslehoff si vzpomínal, že draky jako plemeno vypudil z Krynnu kdysi dávno legendární rytíř Huma. - Bylo to dlouho předtím, než se on nebo kterýkoli z jeho přátel narodil. Teď se mu ale oči rozšířily údivem, jak si prohlížel sochu té bájné bytosti. Drak byl spodobněný do nejmenších podrobností. Jeho mocná křídla neslo šest dlouhých, gumovitě vypadajících kostí, které navzájem spojovala nějaká kožovitá hmota. Klouby jeho mohutných nohou byly poseté ostrými hroty. Dlouhý, kopí podobný ocas měl posázený dlouhými ostny, jejichž řady končily až na mohutném krku. Tvář té příšery byla vlastně pouze ohromná hromada vystouplých svalů a žil. Čelisti měl drak rozevřené ve zlém šklebu, který odhaloval dvě řady zubů s dvojím ostřím, z nichž každý byl ostřejší než řeznická sekyra. Tase ale nejvíc ze všeho uchvátilo to, jak dokonale byl ten drak namalovaný. Každá z kruhovitých šupin byla nabarvená s takovou přesností, až to vypadalo, že když bude drak chtít, jen zamává křídly a odletí. Rubínově rudá barva těch šupin byla zářivá, lesklá a nesmírně živá. Tasovi ze všeho nejvíc připomínala husté shluky šťavnatých semen granátových jablek. Když se šotek podíval na hroty na drakově hřbetě, s úlevou zjistil, že na drakově krku je vyřezané něco jako sedlo. Tas strčil botu do třmenu, který se pod ním kýval, - 101 -
a vyskočil na draka. Woodro si vybral kentaura stojícího přímo za drakem, aby mohl na svého svěřence lépe dohlédnout. Světlovlasý mladík se usadil na hnědou kožešinou potažených zádech kentaura, který také vypadal jako živý, a čekal, až se kolotoč zaplní trpaslíky, aby jízda mohla začít. Gnóm se postavil k motoru, radostně si zamnul rukama a zatáhl za velikou páku. Kolotoč se s cuknutím rozjel. Odněkud seshora zazněly lehce falešné tóny řízné hudby, která zcela přehlušila všechny ostatní zvuky. Zvířata jezdila na svých tyčích nahoru a dolů, a když drak mířil nahoru, kentaur klesal k zemi a naopak. - Tentokrát se ovšem zdálo, že gnóm všechno zvládne bez obtíží. Plešatý mužíček poskakoval kolem svých soukolí a šťastně plácal rukama. I Tasslehoff byl nadšený. Jak se drak vznášel a zase klesal, mával křídly, jako by opravdu letěl. „To je nádhera! Kéž by to nikdy neskončilo!" zadoufal šotek nahlas., Jsem si úplně jistý, že na skutečném drakovi se musí lítat úplně stejně - jaká je to škoda, že na Krynnu už žádní nejsou." V tu chvíli ale Tas ucítil, jak se drak pod ním pohnul a zhoupl ze strany na stranu. „Ten gnóm by ty sochy měl připevňovat přece jenom o něco pevněji," poznamenal sám pro sebe šotek. „Až slezu dolů, musím mu to říct." K Tasslehoffovu překvapení se však otáčení kolotoče vůbec nezpomalilo. A co bylo ještě horší, drak se pod ním kymácel stále víc a víc, až už bylo takřka nemožné udržet se mu na hřbetě. Tase by docela zajímalo, jestli má Woodro tytéž potíže, a rychle se ohlédl po člověku, sedícím na kentaurovi za jeho zády. Woodro vypadal znuděně, když se ale podíval na šotka, náhle zvážněl. „Můj drak za chvíli spadne!" vykřikl Tas. Šotek cítil, že mnoho nechybí a spadne z kolotoče. Přitiskl se k drakovým zádům, objal ho rukama kolem krku a omotal nohy kolem tyče za sebou. Proč jenom ten bláznivý gnóm kolotoč nezastaví? Copak zase zapomněl, kde má ten vypínač? Woodro viděl, že šotek pohybuje rty, nemohl však rozeznat, co říká. I sám Woodro už měl té jízdy pomalu až dost, a když projížděl kolem gnóma, zuřivě na něho zamával. Gnóm mu s podivným úsměvem ve tváři zamával v odpověď. Vtom se náměstím rozlehl ostrý zvuk lámajícího se dřeva a tyče spojující dračí sochu s kolotočem se s praskotem ulomily. Woodro otevřel ústa, aby Tase varoval. Pak mu ale krev ztuhla v žilách, když spatřil, jak červený drak otáčí hlavu a dívá se na šotka na svých zádech. Brada mu zvolna klesala, když viděl, jak drak mává ocasem a protahuje si křídla. Svaly na netvorových zádech se pod šupinami pohnuly! Ten drak byl živý. Woodro sklonil hlavu a vůbec si nebyl jistý, jestli opravdu viděl, jak se drak pohnul, nebo jestli se mu to jenom zdálo. Když ji zase zvedl, kentaur, na kterém seděl, mu upřeně zíral do tváře. „Drak ti odnesl kamaráda," řekl.
- 102 -
Kapitola 14 KDYŽ SE FINEÁŠ DRUHÝ DEN PROBUDIL, měl pocit, jako by prosnil celou noc, na nic určitého si ale nebyl schopen vzpomenout. Bylo zataženo a foukal silný vítr. Fineáš se v chladném podzimním vzduchu zachvěl a přetáhl si pokrývku přes ramena. Pod hlavou mu za-šustilo suché listí. Muž se rozpačitě posadil. Celou tvář měl špinavou, záda ho bolela od vlhké a mokré země a každý zub jako by měl zabalený v důkladném vlněném svetru. Celkem vzato, bylo mu naprosto mizerně. Několikrát si marně přejel přes zuby prstem a pak se podíval tím směrem, kde měl být Pastiskoč. S překvapením zjistil, že šotek už vstal a sbalil všechny jejich věci. Fineáš se rozhlédl kolem a spatřil svého ,průvodce', jak sedí na zbytcích kamenné zdi. Vesele do ní kopal patami a okusoval kus starého černého chleba. Když zaslechl, že Fineáš vstává, rozmarně zvolal: „Dobré ráno!" „To je jenom tvůj názor," zavrčel Fineáš a několikrát plácl dlaněmi o sebe, aby se alespoň trochu zahřál. „Tak tady nám asi dneska někdo vstal na špatné straně postele," řekl nenucené Pastiskoč a se zájmem si přitom prohlížel Fineášovu umouněnou a nevrlou tvář. „Kdybych spal v posteli, tak bych se tak netvářil," opáčil nabručeně Fineáš. „Máš ještě nějaký chleba?" Pastiskoč ulomil kus bochníku, podal ho člověku a obrátil oči k šedé obloze. „Toto by mohl být na zkoumání Trosek ten úplně nejlepší den. Kdyby svítilo slunce, bylo by tady spousta šotků z města a z podzemí by vylézali nejrůznější tvorové." „Tvorové?" málem se zalkl Fineáš. Šotek mocně pokýval hlavou. „Však víš, ty nestvůry, co tak obyčejně žijí ve zříceninách - ještěrky a hadi, krysy, netopýři, brouci, pavouci, skřeti, obrovští slimáci, noráci, výrvědi, kozodojové..." „Já ti rozumím." Pastiskoč pokrčil rameny. „Chceš trochu vody?" zeptal se a podal Fineášovi měch. Fineáš se zhluboka napil. Chleba mu pořád vězel v krku. Vzal měch a dvěma doušky jej napůl vypil. „Proč jsi mi předtím o těch příšerách nic neřekl?" zeptal se třaslavým a nepřirozeně vysokým hlasem. Pastiskoč se na něj udiveně zadíval. „Co sis myslel, že najdeš v troskách starého města? Místní pekařský cech?" „Ne! Čekal jsem, že tady budou jenom prázdné zříceniny-“ „Tak to ne, tohle místo se nestvůrami jenom hemží," řekl lhostejně Pastiskoč. „Jednou jsem tady viděl, jak jeden obrovský výrvěd úplně ukousl hlavu jednomu poníkovi. A pokud jde o toho jezdce, tak..." Fineáš cítil, jak se mu chleba vrací zpátky do krku. Usilovně se soustředil na to, aby mu snídaně zůstala v žaludku, a snažil se přeslechnout všechny podrobnosti Pastiskočova příběhu. „...ale koneckonců jsi ranhojič, takže ti nemusím říkat, jak vypadá to, co mají lidé v břiše." Šotek svižně seskočil ze zídky a vzal svého poníka za uzdu. „Jsi připravený? Hej, nevypadáš moc dobře!" - 103 -
Fineáš si stiskl dvěma prsty kořen nosu a začal si jej masírovat, aby zahnal bolest, která se mu zničehonic objevila v hlavě. „Ten chleba asi nebyl úplně to nejlepší," hlesl chabě. „Můžeme se vrátit do Šotčína - kdykoliv si to budeš přát," řekl Pastiskoč. „Už jsem tu byl mockrát, a abych pravdu řekl, moc toho tady už na objevování nezůstalo." „Proč sem ale Damaris odešla?" zeptal se Fineáš. Pastiskoč pokrčil rameny. „A proč by neměla? Bývalo to jedno z nejlepších míst na hledání všelijakých relikvií, ale už snad celá desetiletí je úplně vysbírané. Teď už se zachoval jenom takový zasvěcovací rituál, při kterém je základním úkolem přežít tady v Troskách." „Přežít?" Pastiskoč se zblízka zadíval do Fineášovy vyděšené tváře. „Že ty jsi docela bázlivý?" „Ani bych si nemyslel, že je člověk bázlivý, když nechce, aby mu něco ukouslo hlavu," odfrkl si Fineáš. „A tak," řekl Pastiskoč a mávl nad celou tou věcí lhostejně rukou. „Ten poník si o to nejspíš koledoval. Tak co, jedeme dál, nebo zůstáváme tady?" Fineáš napůl sevřel pěsti a protřel si oči. Už došel příliš daleko na to, aby se vracel zpátky. Když teď byla Damaris pryč, Tasslehoff neměl proč se vracet s druhou polovinou mapy do Šotčína. Fineáš cítil, jak mu i ty slabé nitky, kterými celou tu věc ovládal, kloužou z rukou. Zaslechl sám sebe, jak prázdným hlasem říká: „Jdeme." „To je ono!" vykřikl Pastiskoč a plácl Fineáše do zad. „Jenom doufám, že nenarazíme na žádného nemrtvého. Zapomněl jsem svěcenou vodu a kostlivci, duchové a jim podobní jsou hodně neodbytní." Šotek si přivázal prakovku k sedlu, narovnal ramena a rozjel se do Trosek. Fineáš se zhluboka nadechl, zatáhl za uzdu svého nepatrného zvířete a rozjel se za Pastiskočem. Podle toho, co viděl, bylo město, které tady kdysi stálo, skutečně obrovské. Zříceniny se táhly stovky kroků po obou stranách a jen pomalu podléhaly lesům a křovinám. Šotek a člověk pomalu postupovali kupředu po velkých, napůl uvolněných kostkách staré dlážděné ulice. Po obou stranách klikatící se ulice byly rozpadající se základy starých budov a hromady hranatých bílých kamenů. Asi tak každý desátý dům byl v podstatě nedotčený - chyběly jim sice okna, dveře a střechy, jejich bílé zdi však stále ještě stály. Pastiskoč, stojící se svým poníkem asi o tucet kroků dál na křižovatce dvou ulic, se otočil a mávl na Fineáše. Ulice, kterou křižovali, byla přinejmenším třikrát tak široká jako ta, po které šli, a v širokém oblouku se stáčela napravo i nalevo. „Tohle musela kdysi být jedna z hlavních ulic, protože vede kolem celých Trosek," řekl Pastiskoč. „Pokud najdeš tuhle ulici, nemůžeš se ztratit, protože tě vždycky dovede tam, odkud jsi vyšel. Kdyby ses nějak ztratil, nikdy na to nezapomeň." Šedovlasý šotek stočil poníka doprava. „Dívej se na svou stranu ulice, a já se bu- 104 -
du dívat na svoji." „A co přesně hledáme?" zeptal se úplně zmatený Fineáš a protřepal si nohy, aby udržel krok s rychlonohým šotkem. „Stopy po Damaris." „Jaké stopy?" „Prostě stopy! Stopy bot, koní, převrácené kameny, odpadky, popel, cokoli. Jenom měj oči pořád otevřené." Fineáš pokrčil rameny. Když mu bylo nějakých sedm let, pokoušel se stopovat svou mladší sestru v čerstvě napadaném sněhu a skoro ji ztratil. Měl dost velké obavy, že při takovém hledání nebude moc platný. Nějakou dobu pomalu kráčeli po ulici, aniž narazili na něco jiného než veverky a myši, pak ale Fineáš zaslechl, jak Pastiskoč volá jeho jméno. Ohlédl se a spatřil šotka, jak stojí o kus dál v boční uličce a ukazuje mu, aby šel za ním. Vzal poníka za uzdu a vedl ho za Pastiskočem, který pomalu mířil k jednomu velkému, skoro nedotčenému domu. Zanedlouho se ocitli mezi pobořenými sloupy krytého sloupořadí. „Co je to, nějaký chrám?" zeptal se Fineáš, pošilhávaje po té vysoké kamenné budově. Přední dveře měla dvanáct stop vysoké a zdi kolem přinejmenším dvacet stop. Ve stěnách byla vysoká klenutá okna a téměř až u vrcholu štítové zdi bylo jedno malé kruhové. Břidlicová střecha přežila i celá ta staletí chátrání. „Možná. Podíváme se, jestli tam Damaris náhodou není," navrhl Pastiskoč. Nemámil čas, vytáhl ze sedlového vaku lucernu, zapálil ji a vešel do budovy. Fineáš ho rozechvěle následoval a poníky nechal stát před vchodem. Stáli v místnosti, která kdysi musela být rozlehlou, nejspíš dvoupatrovou vstupní halou. V půli zdí mezi podlahou a stropem visely dlouhé pozůstatky zřícených kamenných oblouků. Dírami po oknech vnikalo dovnitř slabé světlo šedivého dne a osvětlovalo sál. Na podlaze neležel ani jediný kámen. „Ty nejméně rozbité kameny z Trosek jsou snem každého, kdo v Šotčíně něco staví. Jezdí sem s vozy a už úplně rozebrali některé z domů. Docela mě překvapuje, že tento zde ještě stojí." Pastiskočův hlas se rozléhal v prázdné kamenné místnosti. Šotek zvedl lampu a prošel otvorem ve zdi do další místnosti. Byla menší než ta předchozí a proudilo do ní méně světla, protože i okna zde byla menší než ve vstupním sále. Pastiskoč zvedl lampu tak, aby její světlo dopadalo na kvádr z černého mramoru, stojící u levé zdi. Po místnosti se roztančily nejrůznější stíny. „Asi máš pravdu, nejspíš to byl nějaký chrám. Řekl bych, že zrovna tady byl oltář." Pastiskoč vykročil k dalšímu otvoru v protější zdi. „Nemohli bychom na ni jenom zavolat?" zeptal se Fineáš. Cítil se každým krokem nejistější. Pavouci sítě ho nepříjemně šimraly v nose. „To bychom mohli, ale jenom jestli chceš, aby nás slyšeli všichni na míle daleko," opáčil Pastiskoč. „Ale pokud jde o mne, já jsem spíš opatrný typ," dodal šotek a vešel do dveří. Z místnosti se ozval strašlivý rámus, doprovázený hrozným ječením, Pastiskočovým hulákáním a děsivou ranou. Obě místnosti se najednou ztratily v naprosté tmě. Fineáš ztuhl, neschopen prohlédnout tou hroznou tmou a neschopen jediné myšlen- 105 -
ky. Něco ho udeřilo do hrudi a pak zas. Náhle se všude kolem něj ozval příšerný jekot, bylo slyšet hrozné plácání a celého jeho těla se dotýkaly jakési chlupaté věci. Fineáš zavřel oči a bez rozmyslu mával rukama po té děsivé hrůze, která na něho útočila za všech stran. „Pastiskoči, pomoc!" vykřikl a pak ucítil, jak se mu něco usadilo za krkem. Hruď mu jako železná obruč sevřela hrůza a dýchal jen v krátkých, zoufalých nadechnutích. Zuřivě bil do té věci, která mu seděla za krkem, jediným výsledkem však bylo, že se málem připravil o vědomí. Náhle nápor útočníků zeslábl. Fineáš cítil, jak na něho doráží stále méně nepřátel a slyšel jejich vzdalující se křik, jak si hledali cestu ven. „Pastiskoči?" zeptal se nesměle Fineáš. Zaslechl, jak se napravo do něj něco pohnulo, a zas celý ztuhl. „Ale fuj," ozval se konečně šotkův hlas. „To teda bylo něco. Ti netopýři opravdu toužili po tom, aby už byli pryč." Šotek s námahou vstal. „Ta lampa asi zhasla, když mně narazili do hlavy a srazili na zem. Jsi v pořádku?" Fineáš cítil, jak mu do tváří zase proudí krev, a jenom doufal, že šotek nezaslechl jeho pošetilé volání o pomoc. „Ano, ano," řekl roztřeseným hlasem. „Neměj strach." Pastiskoč zápolil ve tmě s lucernou a zanedlouho se mu ji zase podařilo rozsvítit. Jednu tvář měl celou odřenou a potlučenou a prošedivělé, do ohonu svázané vlasy měl hodně rozcuchané. „Žádné další dveře už zde nejsou. Damaris tady očividně nebude." „Očividně," opakoval jako ozvěna Fineáš. „Pojďme odtud." „Jsem si úplně jistý, že už je to bezpečné. Ale ne že bych se necítil hloupě," zasmál se Pastiskoč. „Takový starý dobrodruh jako já a nechá se vystrašit hejnem netopýrů," řekl, kráčeje skrz vstupní halu a sloupoví zase ven z chrámu. „Mimochodem, létají vůbec netopýři v hejnech?" zeptal se a otočil se k Fineášovi. „Možná by to mohly být houfy, šiky nebo stáda. Anebo že by roje? Hmmmm." Po celý zbytek dne Fineáš kráčel za šotkem a prolézal s ním další a další zřícené domy. Celé tělo ho bolelo napětím a vlastně pořád čekal, že na něho v příštím okamžiku odněkud vyskočí nějaká nestvůra. Žádná nestvůra se ale neobjevila. To nejhorší, co potkali, byl párek obrovských stonožek, ty však utíkaly bezmála stejně rychle, jak si to nešťastný člověk přál. Kolem poledne proniklo skrze šedavé mraky zamlžené slunce. Šotek a člověk přivázaly uzdy svých poníků ke zbytku zlomeného sloupu kousek od místa, kde kdysi muselo být nějaké jezírko. Klesli na zem jeden vedle druhého a snědli trochu sušeného hovězího z Fineášových zásob. Po chvíli se Fineáš konečně odhodlal položit otázku, která ho trýznila celé to dlouhé a neplodné ráno. „Nebylo by to možné, že se Damaris něco stalo? Nemohla by třeba... zmizet? Co když měla nějakou nehodu?" Pastiskoč se nad tím zamyslel a našpulil rty. „Je to možné. Daleko spíš ji to už ale všechno začalo nudit, a tak se sebrala a odešla. Jak sám vidíš, moc toho tady není." Fineáš si pomyslel, že ta stále přítomná možnost, že na ně zaútočí nějaká nestvůra, by přece měla být dostatečně vzrušující i pro šotka. „Kam by ale šla? Copak jsou tady v okolí ještě nějaké zříceniny?" zeptal se malověrně. - 106 -
„Ne, tohle je všechno," odpověděl Pastiskoč. „I když, vlastně ne. Beru to zpátky. Ještě je tady jedno místo, kde by mohla být. Patří to vlastně taky k Troskám, ale ještě jsem neslyšel o nikom, kdo by se tam opravdu někdy vypravil." Pastiskoč hbitě vstal a vyrazil směrem k lesnaté oblasti na severní straně Trosek. Ten les ovšem vypadal jako téměř neproniknutelná spleť stromů, keřů, ostružinových šlahounů, kořenů a psího vína. Fineáš v tom šeru nedohlédl dál než na pár kroků. „Proč by někdo chodil zrovna tam?" zeptal se Pastiskoče, zatímco následoval jeho příkladu a pečlivě přivazoval uzdu svého poníka ke stromu. Pastiskoč sundal se sedla prakovku a začal si prosekávat cestu tou zelenou houštinou. Fineáš vyrazil za ním. „Pokud mě paměť nemýlí, to houští tam uvnitř zase musí zřídnout," řekl Pastiskoč, Fineášovi to ale na náladě příliš nepřidalo. „Co je tam?" zeptal se a s odporem si odtrhl od nohavice dlouhý šlahoun plný trnů. „Co by tam bylo - věž, pátá Věž Vysoké magie. Byla to jedna z těch pěti původních Věží Vysoké magie, ale byla zničena už krátce po Pohromě. Ta věž ale není ani zdaleka to nejhorší. Skutečný problém je ten začarovaný háj, který vysázeli kolem každé věže, aby udrželi nezvané návštěvníky v uctivé vzdálenosti. Pokud vím, k věži samotné se přes ten hájek ještě nikdo nedostal." Fineáš ztuhl jako zasažený bleskem. Otočil se a skoro se rozběhl zpátky k poníkům. „Co to děláš? To nás chceš zavést do magického háje? A navíc do magického háje, ve kterém stojí Věž Vysoké magie? Jsi blázen nebo co?" Vzápětí se však ale zase odmlčel a skepticky si šotka změřil. „Žádnou věž tu nevidím a taky nevidím, že by na tomhle lese bylo něco magického. Mimochodem, kde ses to všechno vlastně dozvěděl?" „Ten hájek nepůsobí na tělo, ale na duši," vysvětlil mu Pastiskoč. „Víceméně by se dalo říct, že jeho magie způsobuje, že všechno, co cítíš, se zdá být mnohem silnější a člověk se přestává ovládat." „Pastiskoči, to je úplná hloupost! Ty si snad myslíš, že jsem nějaký prosťáček!" Fineáš přimhouřil oči a upřeně se zadíval na šotka před sebou. „Já ale dobře vím, o co se tady pokoušíš. Myslíš si, že bys mě mohl vystrašit natolik, že bych utekl a ty bys pak mohl Damaris najít sám. Pak by ses mohl vrátit do Šotčína jako veliký hrdina a nechat si mapu svého synovce pro sebe." Fineáš šťouchl Pastiskoče prstem do žeber. „Ale měl bys vědět, že tady s tebou není žádný přihlouplý šotek!" Fineášovi jako by bušilo v hlavě tisíc kladiv. Ještě nikdy si nepřipadal tak vzteklý a zároveň tak vystrašený. Pastiskočovy oválné oči se rozšířily nezvyklým hněvem. „Přihlouplý šotek! Ty páchnoucí, zablešený pytle slámy! Nejsi nic jiného, než zbabělý, patolízalský skřet. A já se s klidem vsadím, že to pochází od tvé matky! Nikdy bych nevěřil tomu, že by nějaký člověk mohl být tak hloupý, aby se rozmnožoval se skřetem, ale pokud kdy nějaký existoval, tak to byl tvůj otec! Ale pořád ještě byl stokrát chytřejší než ty!" Pastiskoč hrozivě pozvedl prakovku. Fineáš raději nečekal na to, co šotek se svou vidlicovitou zbraní udělá, otočil se, - 107 -
klesl na kolena a střelhbitě se odplazil do křoví. Mířil přitom ke středu magického hájku. Musí se dostat ke věži a najít Damaris dřív než Pastiskoč! „Fineáši, vrať se!" vykřikl Pastiskoč a do očí se mu vhrnuly slzy. „Řekl jsem snad něco špatného? Ať už to bylo cokoli, nemyslel jsem to tak. Vlastně jsem nemyslel vážně nic, co jsem řekl za posledních kdovíkolik let. Až na to, co jsem řekl zrovna teď. Aspoň si to teda myslím." Pastiskoč byl najednou velmi zmatený. Srdce se mu málem rozskočilo. Hněvivě si utřel slzy. Fineáš je sám samojediný v magickém hájku, a všechno je to jenom moje chyba. Jeho malou postavou otřásaly zoufalé, škytavé vzlyky. Oslepený slzami vrazil do křoví a začal se prodírat za Fineášem. Větve ho bily do tváří, trny mu trhaly šaty, prakovka se mu zmítala na zádech a bila ho do pravého lýtka. „Húúúúúf!" rozlehlo se najednou po celém lese, neboť šotek v plném běhu narazil do další utíkající živé bytosti a ten náraz mu vyrazil všechen dech z plic. Pastiskoče to odhodilo o několik kroků dozadu. Přistál na malém keříku a jeho tenké větvičky se mu v celých tuctech zabodávaly do zad. Oči měl zavřené a zoufale zápasil o to nejmenší nadechnutí. Ať už ale do něj narazilo cokoli, bylo to nad ním, svíjelo se to a škrábalo jako vzteklý tygr. „Fineáši?" vydechl, pokoušeje se odrazit další spršku ran. To, co ho přepadlo, ho srazilo k zemi a přitisklo svá ústa na jeho. Ten podivný polibek byl stále žhavější. Pastiskoč jen doufal, že ten útočník není Fineáš. Pak váhavě otevřel jedno oko. Neznámo proč se najednou docela bál. Byla to Damaris! Pastiskočova vrásčitá tvář se roztáhla do potěšeného úsměvu. Nepamatoval si, že by Damaris Skroutilová byla tak hezká - vlastně si ji vůbec příliš nepamatoval. Vlasy měla až do pasu, žluté a voňavé jako jarní pryskyřníky. Teď je sice měla trochu slepené a ušpiněné, přesto ale byly stále pečlivě svázané do dlouhého copu o šesti pramenech, protkaného ptačími pery. Její oči byly stejně světle modré jako jezerní led za jasného zimního dne. Pastiskoč ji teď těsně objímal a cítil, že její postava je velmi štíhlá a velmi dobře stavěná. Její těžká vlněná vesta byla zvlhlá a špinavá a plná listí a malých větviček. Rukávy u bavlněné haleny měla roztrhané a červené kalhoty pokryté zaschlým blátem a spoustou bodláků. Pastiskoč na ní našel jenom jedinou vadu, a to tu, že se na její tváři ještě neobjevila ta síť jemných vrásek, které Pastiskočovi u žen vždycky tak učarovaly. Byla ale ještě tak mladá, že se dalo očekávat, že se to jednoho dne zlepší. „Nevím, kdo jsi, ale rozhodně nelíbáš špatně," zamumlala. Pastiskočovi připadalo, že její hlas zní jako tichá, melodická zvonkohra. „Ale bylo by mnohem lepší, kdybys..." Pastiskoč ji umlčel dalším drtivým polibkem, neboť ho v tu chvíli zcela pohltila vášeň. Pak na nějakou dobu konverzace zcela ustala. „Co to bylo?" zeptal se náhle Pastiskoč. Odtlačil si Damaris od tváře a naklonil hlavu. „Neslyšíš něco?" - 108 -
„Slyším, slyším," zachichotala se a zašeptala Pastiskočovi do ucha něco velmi obscénního. „Dobří bohové, děvče!" vydechl obdivně Pastiskoč. „Ty bys tedy pro mého mladého synovce byla pěkně velké sousto." Damaris se od něj odtáhla a zkoumavě se mu zahleděla do tváře. „Ty jsi strýc toho mizerného zbabělce Tasslehoffa Bosonožky?" Pastiskoč náhle zjistil, že se žár vášně v jejích očích mění na pohled plný vzteku. Asi udělal chybu, když se zmínil o šotkovi, který ji nechal sedět samotnou v Šotčíně. „No, dalo by se to tak nějak říct," vykračoval se, jak jen mohl. „Ale je to opravdu jenom hrozně vzdálená přízeň. Jestli to chceš vědět, nikdy jsem ho neměl rád, vůbec nikdy! Kdyby tady byl, plivl bych mu mezi oči!" Aby starý šotek ukázal, jak vážně to myslí, znechuceně si odplivl. Jeho ruce zase zamířily k Damaris. Ta slova ale přišla příliš pozdě. Damaris už byla tak rozčilená, že hrozila každou chvíli vybuchnout. Vztekle ho odstrčila. „Pro takového, jako je on, plivnutí ani zdaleka nestačí. Kdyby tady byl, propíchla bych mu břicho kůlem a přibila bych ho k zemi. Pak bych mu vytrhala řasy, nehty a obočí a uřezala mu prsty, aby už nikdy nemohl otevřít ani ten nejmenší zámek!" Damaris už skoro hystericky křičela. Pastiskoč po račím způsobu zděšeně zacouval ke křoví. „Tak to by ho asi opravdu přesvědčilo o tom, že jsi pořádně rozčilená," zamumlal starý šotek. Toužil jenom po tom, aby už se dál nerozčilovala a mohli se spokojené vrátit tam, kde skončili. Damaris seděla na patách, radostně si mnula ruce a oči se jí leskly nenávistí. Zlověstně se na Pastiskoče usmála. „A to by byl jenom začátek!" Pak šedovlasému šotkovi v hrubých rysech nastínila, jak a v jakém pořadí by se vypořádala se všemi Tasslehoffovými tělesnými orgány. „Pak bych mu zacpala nos a pusu a nechala bych ho, ať si třeba vybuchne!" „Bylo by ale lepší, aby mu na to velké finále zůstaly aspoň plíce," snažil se být nápomocen Pastiskoč. Pak zase naklonil hlavu a napjatě naslouchal. „Už je to tady zas!" V tu chvíli se z křoví s praskotem vynořila velká, trochu shrbená postava. Podobala se lidské, měla ovšem zkosené čelo, ohraničené z jedné strany mohutným vystouplým obočím a z druhé mastnými, dozadu sčesanými vlasy. Ten tvor měl nesmírně dlouhé ruce, rohovinou pokryté nohy a žádnou bradu. Kromě toho byl skoro deset stop vysoký. Damaris jen udiveně zírala. Pastiskoče však zjevení vůbec nevyvedlo z míry - na pět kroků přece obra poznat musel. „Moc rámusu!" zavyl obr. Chytil každou rukou jednoho překvapeného šotka a udělal snad tucet kroků křovím. Pastiskoč náhle spatřil, jak se před ním v zemi otevřela černá jáma, ve které byly z jedné strany vytesané schody. Ta díra musela mít alespoň šest stop v průměru a určitě byla dost velká i pro... Obr ani na okamžik nezaváhal a vrhl se do prázdnoty. Šotkům se mihly kolem hlav temné stěny a pak už se ozval jen dunivý náraz, jak obr dopadl do špíny na dně té dvacet stop hluboké jámy. Šotky stále držel pevně v podpaží. Pastiskoč pootočil hlavu a všiml si, že obr míří do nějakého svažujícího se tunelu. Damaris sebou zmí- 109 -
tala a bila do obra pěstmi, ovšem Pastiskoč si vychutnával tu trochu nepohodlnou jízdu. Vlhká, plísní páchnoucí chodba ústila do kulaté místnosti plné různého harampádí. Celá ta stavba byla hodně stará, očividně však stále ještě držela pohromadě. Na jedné straně místnosti ústilo schodiště, vedoucí směrem nahoru. Obr zafuněl a pustil své břemeno na zem. Šotci seděli na nerovné písečné podlaze, omámení tou divokou jízdou a stále ještě přetrvávajícími účinky kouzla začarovaného háje, a jen pomalu si uspořádávali popletené myšlenky. Pastiskoč spatřil v mihotavém světle pochodní nějaký hrubý stůl, vyrobený z tlustých prken, položených na dvou velikých balvanech. Na stole seděl - lépe řečeno, byl k němu přivázaný - Fineáš Kuřík. Hlavu opíral o hruď a ty sporé vlasy, které mu příroda milostivě zachovala na spáncích a na zátylku, měl divoce rozcuchané. Tvář a ruce měl trochu poškrábané, jinak na něm ale nebylo vidět žádné zranění. „Co jsi mu udělal?" zeptal se Pastiskoč obra a kývl hlavou k Fineášovi. Obr ucouvl, jako by ho Pastiskoč bezděky urazil. „Ale nic, jenom jsem ho trošku škrábl. Zmítal sebou jako blázen, a tak jsem ho musel přivázat, aby si náhodou neublížil." Šťouchl do Fineáše a muž tiše zasténal. „Bude v pořádku." „Počkej! Jak je to možné, že mluvíš obecnou?" zeptala se Damaris. Obr zakoulel svýma velikýma očima. „Už bych asi měl být dost chytrý na to, abych od šotka neočekával ani tu nejmenší zdvořilost." Zhluboka si povzdechl, vyfoukl dírami mezi zuby mrak zkaženého vzduchu a smutně pokýval hlavou. „Tak abychom začali od začátku. Mně říkají Vinsint. A co jste vy zač?" Damaris a Pastiskoč se nevěřícně podívali jeden na druhého. Zdvořilý a vychovaný obr? Tak to bylo něco opravdu zajímavého. Pastiskočova ruka zmizela v obrově masité dlani. „Pastiskoč Botonožka, k vašim službám," řekl zdvořile. Potom ukázal na druhého šotka: „A toto je Damaris Skroutilová." Obr jemně stiskl Damarisinu drobnou pravici. „Očarovaní, byli očarovaní," řekl a přitom přiškrceně škytl skoro jako někdo, kdo spolkl rybí kost. „Rozumíte tomu slovu ‚očarovaní'? Zrovna jste přece přišli ze začarovaného háje!" Jeho veselí se náhle změnilo na zasmušilost. „Ale to nic. Šotek se z toho hned dostane." Vinsint poodešel stranou a začal se prohrabávat nějakými bednami. „Myslíte si, že nám bude stačit k večeři uzená ryba, malé mrkvičky a chlebový pudink?" zeptal se přes rameno. „Pardon, chlebový pudink došel. Co byste místo toho říkali na čerstvá pečená jablka?" Pastiskoč najednou ucítil, jak veliký má hlad, měl ale zároveň trochu strach o Fineáše. „Zní to jistě velmi lahodně, Vinsinte, ale obávám se, že já i moji přátelé už budeme opravdu muset jít." Pastiskoč vstal, vzal Damaris za ruku a zamířil k Fineášovu nehybnému tělu na stole. „Jsme ti opravdu vděční za to, že jsi nás dostal z toho hájku. Povíme o tom každému, koho potkáme." „Sednout!" zařval obr, pak šťouchl Pastiskoče do hrudi a srazil ho k zemi. Dama- 110 -
ris klesla do písku hned vedle Pastiskoče. Šotek překvapeně zvedl obočí. Asi to nebude tak jednoduché, jak si myslel. „Zůstanete tady a budete tady se mnou tak dlouho, jak vám řeknu!" zaburácel Vinsint a postavil se před šotky s nohama lehce rozkročenýma a svalnatýma rukama založenýma na prsou. Fineáš se na stole pohnul. Vybral si k procitnutí právě ten neblahý okamžik. Pastiskoč si okamžitě uvědomil, že bude následovat hrozná scéna, a v tu chvíli si přál, aby měl po ruce něco těžkého, čím by mohl Fineáše zase uspat. Nakonec se ale ukázalo, že to nebude nutné. Fineáš zasténal, zazmítal sebou a kroutil se tak dlouho, až se mu podařilo na stole vzpřímeně posadit. Otevřel oči, podíval se na své svázané ruce a nohy, na Pastiskoče a Damaris a pak rovnou na Vinsinta, stojícího nad ním v celé své kráse a výšce s rukama založenýma na prsou a se svalnatým krkem plným vystupujících žil. Fineáš Kuřík otevřel ústa, jako by chtěl něco říct, a potom je zase zavřel, jako by si to rozmyslel. Ani nehlesl, obrátil oči v sloup a jako nadobro mrtvý se bokem svalil na stůl.
- 111 -
Kapitola 15 WOODRO JEN PŘIHLÍŽEL, JAK OŽIVLÝ DRAK, na kterém seděl Tas, ladně natahuje svá křídla. „Ta věc odnese pana Bosonožku jenom přes mou mrtvolu," oznámil bezděky. Když ale skočil přes kentaurovu poslušně skloněnou hlavu po drakovi, vroucně si přál, aby býval volil jiná slova. Zoufale svíral drakův švihající ocas, drsné šupiny a ostré hroty se mu zarývaly hluboko do kůže, Woodro ale stále myslel jen na to, že kdyby toho šotka ztratil, slečna Rohatcová by byla vzteky nepříčetná. Jak drak mával křídly a stoupal stále výš, jako by rostl a mohutněl. Když se Woodro o několik okamžiků později probral z omámení, už bylo příliš pozdě na to, aby draka pustil. Nezbylo mu tedy, než se vší silou držet drakova zmítajícího se mohutného ocasu. Tasslehoff už mezitím překonal počáteční strach, seděl zpříma v drakově sedle a vesele kopal nohama, jak drak stoupal k rannímu slunci. Náhle se nestvůra zase sklonila k zemi a přestala mávat křídly. Drak se stočil doleva a dolů a téměř střemhlav zamířil k veselí hluboko pod sebou. Tasslehoff zavřeštěl a Woodro ječel do větru, který se jim hnal kolem uší. Tasovy dlouhé vlasy švihaly Woodra do tváře, a kdyby měl dlouhán otevřené oči, asi by přes vlasy vůbec nic neviděl. Jenomže Woodro měl oči zavřené přinejmenším stejně pevně, jako rukama svíral drakův ocas. Řítili se k zemi stále rychleji a rychleji - a mířili přímo na špičku kolotoče. Trpaslíci úprkem prchali před nestvůrou, která se na ně snášela z oblohy. Drak v poslední chvíli vyrovnal let a přehnal se přes park, zanechávaje za sebou mračna zvířeného listí a prachu. Tasslehoff si všiml, že ten maličký gnóm radostně poskakuje kolem svých hejblátek. „Řekl bych, že to všechno vypadá přesně tak, jak si to naplánoval," zahulákal do větru. Drak byl už jen několik stop od země, když náhle zvedl hlavu a přešel do téměř kolmého stoupání. Tasslehoff se musel chytit rukama sedla, aby nespadl. Děsivý výkřik, který se mu ozval za zády, Tase konečně upozornil na to, že na tom zdivočelém zvířeti nemusí být sám. Šotek se otočil a spatřil Woodra, bílého jako elfí závoj, jak rukama i nohama křečovitě objímá drakův ocas. Přímo pod Woodrem byla země, vzdalující se až nepříjemnou rychlostí, a také Gizela, hrozící gnómovi vztyčeným ukazováčkem. „Woodro! Co tady děláš?" vykřikl Tas. „Hej, Gizela odtud vypadá mnohem menší! Není to nádhera?" Woodro si ale byl jistý, že kdyby otevřel ústa, tak by jenom křičel a křičel. Proto jenom zuřivě zavrtěl hlavou, aby vzápětí zjistil, že se přetáčí na záda. Už byl příliš vyděšený na to, aby udržel obě oči zavřené, a tak jedno pootevřel, aby zjistil, co se děje. Uviděl dračí hřbet, pana Bosonožku, který pravděpodobně zešílel hrůzou - a také otáčející se nebe. Nebe se náhle změnilo na zem, ale ta zem jako by na něho padala odtamtud, kde mělo být nebe. Jestli nebudu křičet, tak budu zvracet, pomyslel si Woodro, a přitom nemám ani ponětí, kam to bude padat. Otevřel ústa, vyšlo mu z nich však jen jakési nesrozumitelné zakrákání. „Říkal jsi něco?" zakřičel na něho Tas. Šotek se otočil po Woodrovi a v tu chvíli - 112 -
se drak zase obrátil a znovu zamířil přímo k zemi. „Woodro, seber se!" ječel Tas na svého kamaráda a tahal ho přitom za rukáv. Drak vyrovnal let asi osm stop nad zemí a vletěl do úzké uličky s domy natlačenými po obou stranách. Pak zabočil za roh, srazil křídlem z jednoho balkónu několik květináčů a pak se vznesl těsně nad střechy a začal kličkovat mezi komíny. „Tohle je mnohem lepší než jet v sudu z vodopádu," hlaholil Tas. „To je ale jízda! Ten gnóm je génius! Jedeme!" Drak znovu zamířil k nebi a pravidelně máchal křídly. Tas už dávno čekal, že se zase převrátí nebo se spustí k zemi, drak však stále stoupal. Šotek se ohlédl přes rameno a dlouze pískl. „Tak to už jsme pěkně daleko. -Rosloviggen je sotva vidět." „Kde to jsme?" byla první slova, která vyšla z Woodrových úst od té doby, co před několika staletími skočil drakovi na ocas. „To nevím, ale rozhodně jsme vysoko nad tím," řekl zcela věcně Tas. A jako by to byl signál, drak se naklonil na pravý bok a začal se ve velkých kruzích snášet k horám. Vzápětí Tas spatřil siluetu tmavé věže, rýsující se na bílém zasněženém pozadí. Pak si všiml další věže, vystupující ze skalního útesu, a pak dalších tří staveb - ještě jedné věže, čtvercové tvrze a čehosi, co vypadalo jako přední strana hradu, vestavěná do skalní stěny. Drak se snesl na vrchol druhé věže. Tas se ohlédl po Woodrovi, který zvedl hlavu a podíval se na šotka očima tak nateklýma, jako by právě vstal. Oba se letmo rozhlédli po okolí. Vrchol věže, na které přistáli, byl plochý a obklopovalo jej asi dvě stopy vysoké cimbuří. Hned za věží však byl strmý skalní útes, jehož okraj byl přinejmenším šedesát stop nad Tasovou hlavou. „Řekl bych, že nás sem zanesl úmyslně," poznamenal Tas. „Proč si to myslíte, pane Bosonožko?" zeptal se chabě Woodro. Tas bouchl pěstí do draka. „Protože náš oř je zase jenom kus suchého dřeva. Docela by mě zajímalo, kde to jsme." Šotek přehodil jednu nohu přes sedlo, sklouzl na křídlo a odtamtud seskočil na kamennou podlahu. Woodro ho ihned následoval, když se však konečně postavil na zem, jen si sevřel žaludek a bezmocně se opřel o draka. „Kdojetotady?" ozval se z druhé strany draka hodně udýchaný, nosový hlas. „Copakmůjbratrnevížejezdítenajehodrakovi?" Tas vykoukl zpoza drakovy tlamy a spatřil jakéhosi gnóma, oblečeného do pytlovitých zelených kalhot, špinavé žluté košile, modré zástěry a oranžového klobouku. Na špičce nosu mu balancovaly velké brýle. Kapsy u zástěry měl plné nejrůznějších řezbářských a kamenických nástrojů. Stál u otevřených padacích dveří a zíral skrz brýle na draka. „Jenpojďte, jenpojďte, tendrakstejněsámzpátkynelétá. Mohlibystesemiprosímukázat?" Tas na gnóma z druhé strany draka jen užasle zíral. Věděl, že gnómové jsou vzdálení příbuzní šotků, a na drobných rukou tady tohoto to bylo docela dobře poznat. „Asi bys opravdu měl mluvit trochu pomaleji, zvlášť když chceš být takhle panovačný," řekl Tasslehoff a společně s Woodrem předstoupili před gnóma. - 113 -
„No ne," vítězoslavně se zasmál gnóm, „máme tady jednoho člověka, očividně trpícího nemocí z létání, a jednu pomenší, vrásčitou humanoidní bytost. Hmmmm, vrásky, vlasy svázané do ohonu, krobiánské způsoby, spousta kapes a mošen, menší vzrůst - to musí být buď šotek nebo merkomák. Jenomže merkomáci vyhynuli už dávno před Pohromou, takže to musí být šotek. Něco takového hledáme už celá dlouhá desetiletí, protože tady v okolí jsou hodně vzácní. Jenom pojďte za mnou, nemá smysl tady stát a zbytečně se vystavovat škodlivým slunečním paprskům." „Tasslehoff Bosonožka," řekl zdvořile šotek a napřáhl pravici. „A ty jsi..." Gnóm chytil nataženou ruku, upřeně se na ni zadíval, zjistil, že je prázdná, a bez zájmu ji zase pustil. Pak se otočil a zmizel na schodišti. Tas a Woodro chvíli stáli a pokoušeli se pochopit to, co se kolem nich odehrávalo. Nad hranou schodiště se znovu objevila gnómova tvář. „Říkal jsem vám, abyste šli za mnou. Odtud vede už jenom jedna cesta, a ta je až příliš rychlá," poznamenal a podíval se přes okraj věže. „A musím říct, že po ní odchází jen velmi málo exemplářů." S těmi slovy zase zmizel. Woodro si odkašlal a pak se tiše obrátil k Tasslehoffovi: „Pane Bosonožko, já z toho vůbec nemám dobrý pocit. Gnóm se zase objevil a tentokrát před sebou mával prutem, na kterém měl napíchnuté jablko. „Mááám tam jíííídlo," zapěl a zakomíhal prutem ze strany na stranu. „Červená, šťavnatá jáááááblííčka, mrkvíííčkýýý, krááálííčkyý, celé mísy bróóukůúů! Ať už vy šotci jíte, co chcete, máme to! Jen mne, prosím, následujte." „Jablíčka?" Tas sice zrovna neměl hlad, jíst však byl stále připraven. „Miluju jablíčka. A když na to přijde něco bych si opravdu zakousl," prohlásil a zamířil ke schodišti. Woodro ho chytil za ruku a otočil ho k sobě. „Pane Bosonožko, to přece zní úplně děsivě!" zašeptal. „V jaké hospodě kdy podávali brouky?" „No, hostinec U posledního domova to rozhodně nebyl," připustil Tas. Ten gnóm se mu líbil, ale když viděl, jaké má Woodro starosti, donutil k vážnosti i sebe sama. „Je jenom jeden způsob, jak zjistit, kde jsme." Než mohl člověk protestovat, vykročil po schodech za gnómem. Ocitli se na velmi úzkém, temném schodišti, které dole končilo dlouhou kamennou chodbou. Daleko před nimi pobíhal gnóm a netrpělivě na ně mával. „Tak pojďte, pojďte přece! Mám moc práce, hrozně moc práce." Nepřítomně si postrčil brýle. Tasslehoff k němu konečně doběhl. „Kam to jdeme? A kdo vlastně jsi - jestli ti ovšem nevadí, že se na to ptám už podruhé?" „Samozřejmě, že mi to vadí. Copak ti můj bratr nic neřekl?" zabručel gnóm. „Vždycky to nechává na mně. Ale tentokrát to prostě neudělám. Budete muset počkat, dokud nepřijde," řekl rozčileně gnóm. „Doufám, že přijde opravdu brzo," řekl Woodro, „protože my se musíme co nejdřív vrátit zpátky do Rosloviggenu. Slečna Rohatcová se na nás určitě velmi hněvá, když jsme tak odešli." Woodro následoval gnóma a šotka, kteří zabočili za roh a vešli do velké, jeskyni podobné místnosti. „No ne!" vydechl Tas. „Co je to? To vypadá úplně jako palantaské muzeum!" - 114 -
Každý čtvereční palec té velké místnosti byl až na úzké uličky pokrytý dlouhými vitrínami, stojícími na tenkých kovových nožkách. Ve vitrínách ležely na sametových polštářcích dlouhé řady nejrůznějších mrtvých brouků a všelijakého jiného hmyzu. Bylo tam pět vitrín plných modrých motýlů, z nichž každý se jenom nepatrně lišil od ostatních. Vedle každého motýla ležela papírová kartička, na které bylo úhledným písmem napsáno jeho jméno. Pak tam byly vitríny plné červených motýlů a bílých motýlů, a pak další, kde byli motýli s jedním křídlem červeným a druhým bílým. Snad nebylo barvy, která by v těch vitrínách nebyla zastoupena. Byly tam dvě vitríny s černými mravenci. Další dvě s rezavými. Jedna na masařky. Deset na vosy. A tak dále a tak dále. „To tady sbíráte motýly?" zeptal se Tas, pobíhaje se zájmem od jedné vitríny k druhé. Ke každé přitiskl nos a pozorně si ji prohlédl. „Z čeho tak usuzuješ?" zeptal se sarkasticky gnóm a významně se zadíval ke stropu. Pak rukávem otřel z vitrín, u kterých se už Tasslehoff zastavil, otisky jeho umouněného nosu. Tas otevřel pusu, aby na to něco řekl, vtom se však k němu naklonil Woodro a zašeptal: „Pane Bosonožko, já myslím, že to měl být vtip." Tasslehoff zmateně svraštil obočí. Že vtip? Tak to jsou teda gnómové opravdu vtipní. Gnóm je prostrkal klenutými dveřmi na opačném konci sálu, nad kterými se skvělo veliké písmeno ,C. Vešli do ještě většího sálu, který byl vysoký přinejmenším přes tři patra. Vitríny tady byly mnohem větší a v každé byl jen jeden vycpaný tvor. „To jsou samí dinosauři," řekl Tas a úžasem málem přicházel o řeč. „Nikdy jsem netušil, že byli tak velcí." Zaklonil hlavu a přejel pohledem po celém dlouhatánském těle toho největšího dinosaura, obrovité příšery s dlouhým svalnatým krkem. Pak si všiml kovové destičky u jeho nohou. Stálo na ní: ,Apatosaurus‘ a vedle toho bylo číslo 220. „Takže vy sbíráte i dinosaury? Ale co znamená to číslo tam dole?" zeptal se Tas. „Samozřejmě, že sbíráme i dinosaury," řekl vyčerpaně gnóm. - „Sbíráme všechno. To číslo znamená, že ta věc, ehm, přišla do této sbírky roku dvě stě dvacet." „To ale bylo před více než sto dvaceti lety!" vydechl Tas. „Přece nejsi tak starý!" Gnóm se polichoceně usmál. „Děkuji, že to říkáš!" Nadzvedl si svůj oranžový klobouk a sčesal si rukou vlasy do týla. „Nejsem tak starý." Náhle se mu oči zúžily. „Pokoušíš se ze mě dostat informace, a já jsem ti přitom řekl, že máte počkat na mého bratra." „Aspoň bys nám mohl říct, kdo jsi, proč ten drak ožil a co je tohle za místo," obořil se na něho třesoucím se hlasem Woodro. Gnóm ale místo odpovědi jen stiskl rty a zahnal Tase i Woodra do malé, pochodněmi osvětlené laboratoře vedle sálu s dinosaury. Z chladných kamenných zdí té kruhovité místnosti bez přestání kapala voda. Na - 115 -
stěnách byly od podlahy až do stropu samé police plné prázdných sklenic, které vypadaly, jako by je někdo urovnal ne podle tvaru a účelu, ale podle barvy. Vysoké, tenké červené sklenice stály hned vedle nízkých a širokých, které měly v průměru hned půl, hned zas dvě stopy. Na policích byly zastoupené snad veškeré barvy, které si Tas dokázal představit. Uprostřed laboratoře stál vysoký alchymistický stůl, na kterém stála celá řada dalších barevných sklenic. V těchto však byli v jakémsi láku naložení nejrůznější tvorové. Ze dvou křivulí stojících na stole stoupaly tenké sloupce bílého dýmu. Woodro se neklidně rozhlédl po místnosti a cítil, jak mu po zádech přeběhl mráz. „Když se nad tím opravdu zamyslíme," řekl chraptivě, „ani se vlastně nemáme na co ptát. Když bys byl tak laskav a ukázal nám východ, hned se vydáme zpátky do Rosloviggenu a už tě nebudeme obtěžovat." Woodro popadl Tasslehoffa za ruku a táhl ho ke dveřím. „Výborně!" vykřikl kdosi za jejich zády. - Tasslehoff i Woodro poděšeně nadskočili a jako jeden muž se otočili. „Zvládlijsteto! Tojsemalerád." Do místnosti vklopýtal se ztrhanou tváří ten gnóm od kolotoče. Opatrně si stáhl z rukou černé kožené rukavice a klesl do křesla u dveří. „Tobylzaseden!" vydechl. Když si trochu oddechl, jeho bleskurychlá mluva se o něco zpomalila. Gnóm si sundal brýle a pověsil si je na řetízek u krku. „Liggu, Liggu, jak my jenom dostaneme ten kolotoč zpátky? Já jsem na to úplně zapomněl. Už od začátku to pořádně nefungovalo, a pak se pokazil i ten teleportační prsten a já skončil..." „Cotímzasechcešříct?" zeptal se větší gnóm v zelených pytlovitých kalhotách a jeho hlas samým vzrušením nabyl pravé gnómské rychlosti. „Vždyťtofungovaloúplněsprávně! Snadsiszasenehrálstouhudbou? Jaktobylo?" Jeho bratr vypadal nesmírně zkormouceně. „Hrálsisstím!" zasténal větší gnóm, chytil se za hlavu a zoufale se otočil kolem dokola. „Ach ne, to mě jednou zničí! Co ti tentokrát zase proletělo stropem, ty nešťastný Bozdilcrankinthwakidoriousi?" Gnóm vypadal, jako by ho někdo zle udeřil. „Snad to nebyl ten skřet?" Jeho bratr se zatvářil ještě zkormouceněji. „Byl to můj oblíbený skřet!" vykřikl druhý gnóm. „To stačí! Odnynějška budu sbírat exempláře já, Oliggantualixwedeliane." „To jsou vaše jména?" přerušil je nedůvěřivě Tas. „Je na nich něco špatného? Jsou to úplně obyčejná křestní jména," řekl překvapeně Bozdil a pohrával si přitom se svými brýlemi. „Ale jsou strašně dlouhá," postěžoval si Tas. „Bozdil a Ligg?" zeptal se vyjeveně ten, který si říkal Ligg. Woodro celou tu dobu myslel jen na jedno jediné hrozné slovo. „Exemplář," zasténal. Ostatní se na něho udiveně zadívali s očima navrch hlavy„Co myslíte tím slovem ,exemplář'?" Ligg se zamyšleně podíval na Bozdila. „Čekal jsem na tebe, abys tady těm něco vysvětlil. Já teď půjdu stavět další sbírkový sál nebo něco takového." Gnóm se oto- 116 -
čil k člověku a k šotkovi. „Těšilo mě, že jsem vás poznal." Bozdil poslepu natáhl ruku a chytil svého bratra za límec. „Jistě mému bratrovi odpustíte, ale tahle část věci je vždycky hodně náročná," - začal s omluvným úsměvem. „Vím, vím, měli bychom vám všechno ukázat! S vizuálními pomůckami jde všechno mnohem snadněji," řekl milým hlasem. „Abych pravdu řekl, nejvíc ze všeho by nám teď pomohl východ," řekl Woodro, divoce se rozhlížeje po laboratoři. „Nevím, proč jste nás sem unesli, a nejsem si ani jistý, jestli to chci vědět. Vždycky říkám, žij a nechej žít." Woodro se pokusil zaštítit Tasslehoffa vlastním tělem. „Mám za úkol pečovat o bezpečí pana Bosonožky. Pane Bozdile, pane Liggu, neurazte se, prosím, ale tohle je všechno velice zvláštní a nepřijatelné. Bylo by od vás velmi rozumné, kdybyste nás nechali odejít, než vám budeme nuceni ublížit." Woodro si protáhl svaly a toužebně si přál, aby se mu tak netřásl hlas. „Ano, ano, musíte nám toho strašně moc vysvětlit!" vykřikl Tasslehoff a vzrušeně poskakoval kolem vysokého mladíka. „Musíte nám říct... třeba jak jste dokázali oživit toho draka - už jsem vám říkal, jaká to byla legrace -bylo to mnohem lepší než..." Woodro rýpl Tase do žeber. „Woodro, zmlať je!" Ligg se na Woodra vážně zadíval. „Není třeba nikoho mlátit. Bude lepší, když budeme alespoň v tomto ohledu slušní a civilizovaní." „Achpřáteléachpřátelé," sténal nervózně Bozdil. „Nějak se nám to všechno vymyká z rukou. Jen pojďte s námi a všechno pochopíte." „Hrozně rád bych pochopil aspoň něco!" řekl šotek a pokýval hlavou. „Pojď, Woodro, ti dva nás nenechají odejít, dokud se nepodíváme na to, co nám chtějí ukázat, ať už je to, co chce. Když už jsme tady, co nám může udělat jedno maličké kouknutí?" Woodro se zachmuřil. „Tak dobře," řekl nakonec. „Ale hned potom půjdeme zpátky." Koneckonců, máme vůbec nějakou jinou možnost? pomyslel si zasmušile. Bratři gnómové se podívali jeden na druhého, spiklenecky se zachichotali a pak zase zvážněli. „Tak, ale je to pod ,Š' jako ,šotek', nebo je to pod ,P' jako ,pidimužík'?" zeptal se Ligg Bozdila. „Ne, já bych řekl, že to je pod ,Ž' jako ,živočichové se třiceti dvěma žebry', nebo možná pod ,D' jako ,vzpřímení dvojnožci'." „Není to náhodou ,V‘?" „Ach ano, máš pravdu, máš pravdu," zamumlal Bozdil a poškrábal se po holé hlavě. „Musíme to najít." Přisunul si svíčku blíž k sobě a vytáhl z police jakýsi zaprášený a pavoučími sítěmi pokrytý fascikl. Přitom zvířil mračno prachu a hlasitě se rozkašlal. Ligg ho bouchl do zad. Bozdil si začal zamyšleně žmoulat dolní ret, otevřel knihu a zamyšleně projížděl prstem index, až konečně našel to, co hledal. „Už to mám!" Olízl si prst a nalistoval tu správnou stránku. „Je to ,Š' jako ,šotek'!" S bouchnutím knihu zase zavřel. „Ale ne, tam to jenom bývalo," smutně si povzdechl Ligg. „Copak si nevzpomínáš? Před deseti lety jsme přece provedli kompletní reorganizaci sbírek, abychom se v nich lépe vyznali. - To bylo potom, co jsem postavil tu třetí věž..." dodal, aby - 117 -
povzbudil bratrovu ochablou paměť. „Správně!" přitakal Bozdil. „Už si vzpomínám! Dali jsme to do Výstavního sálu číslo dvanáct." „Tak je to eš nebo ž nebo dé?" skoro vybuchl Tas. Ligg se na šotka podíval, jako by to byl nepatrný brouk. „Proč by to mělo být zrovna některé z nich?" „Vždyť jste říkali... Ale nic." Vydali se na cestu. Bozdil šel v čele a Ligg jako poslední. Prošli snad dvanácti sály plnými vitrín všech možných velikostí. Tasslehoff se na chvíli zastavil v místnosti, ve které byli vystaveni mořští živočichové. Nejvíc ho zaujala veliká sklenice s Okem hlubin. Obrovské oko té pekelné bytosti, zasazené do nepatrného rosolovitého tělíčka, a další dvě oči na dlouhých tykadlech vypadaly tak strašidelně, že se i nebojácný šotek otřásl hrůzou. Woodro se zastavil u stěny plné vycpaných loveckých ptáků. Jestřábi mu připomněli časy, kdy se chtěl stát panošem, a když stanul před řadou nehybných výrů a sokolů, vzpomněl si na dobré časy v domě strýce Gordona. Tas ani gnómové ho nijak nepostrádali. Právě se zastavili v místnosti, ve které byly vitríny nejrůznějších barev, tvarů a velikostí. Pomalu procházeli kolem vycpaných bytostí ozdobených cedulkami, které vysvětlovaly, o jakého tvora jde. Byla tam dryáda, tupý trpaslík, lesní skřítek, horský trpaslík i elf. Bozdil se zastavil před prázdnou vitrínou se štítkem s nápisem ,šotek'. Zasmušile se usmál a řekl: „Už chápeš, proč je to tak složité?" „Vidím prázdnou vitrínu na šotka," řekl hloupě Tas. „Už dlouho prázdná nebude," zapěl Ligg. Tasslehoff pořád ještě nic nechápal. „Nenuť mě to prozradit!" vykřikl nervózně Bozdil. „Není to ale nic osobního," dodal, když si všiml, že Tasslehoffovi už to začíná docházet. - „Je to náš Životní úkol. Musíme nasbírat jeden exemplář každého živočicha na Krynnu, aby budoucí generace věděly, jak vypadal třeba zrovna šotek." „Ale ne, netvař se tak zhnuseně!" vykřikl, když si všiml výrazu Tasovy tváře. „To si myslíš, že to děláme rádi? Kdybych si býval mohl vybrat, nikdy bych si to za svoje Životní poslání nevybral! Ty ano, Liggu?" Jeho bratr si pohoršené odfrkl. „Ovšemže ne! To bych už mnohem raději počítal po celý zbytek života hrozinky v koláčcích, jako to dělá můj bratranec Radmír. Fuj!" Ligg velkopansky zvedl nos. Bozdil se rozzlobeně zadíval na zajatce. „Nemáte ani ponětí, jak je to vlastně obtížné. Představte si dejme tomu takové trolly. Co s nimi? Trolla lze zabít jen ohněm nebo ponořením do kyseliny," nevesele se ušklíbl gnóm, „a jistě si dokážete představit, jak potom vypadají." Bozdil bezmocně zvedl ruce. „Takže když už bychom nějakého zabili, nikdy bychom ho nemohli vystavit. Ale jak můžeme získat takového pořádného trolla bez toho, abychom ho museli zabít?" Bozdil se zamračil. „Řešení tohoto problému jsem opravdu ještě nenašel. Přemýšlel jsi o tom, Liggu? Říkal jsi přece, že nad tím popřemýšlíš." Bozdil přimhouřil jedno oko a podíval se na svého bratra. - 118 -
„Troglodyti!" vyštěkl zcela neočekávaně Ligg. „Pardon?" vyrazil ze sebe překvapeně Tasslehoff. „Troglodyti!" opakoval Ligg. „Mohou měnit barvu, jak se jim zrovna zachce. Představte si, že si vyberete jednoho z nich, připravíte si na něho krásnou zelenou sklenici a on vám v poslední chvíli zezelená." Ligg velmi zvážněl. „Výběr vody a správné barvy sklenice je tak nesmírně obtížný, a navíc musíme být do poslední chvíle připraveni na nejhorší." „Detailysamédetaily!" Bozdil se dostával do vědeckého transu. Tvář měl rudou jako červená řepa a vzrušeně poskakoval ve svých velikých botách po místnosti. „Nové druhy, nové odrůdy, pořád něco nového - to ani nejde zvládnout! Ale musíme se o to pokusit." „Tím chcete říct, že mě strčíte do lihu?" vyjekl Tasslehoff a zděšeně polkl. „Ale ne, kdepak," ujistil ho neprodleně Bozdil. Tasslehoff zase začal dýchat. „Savce vždycky vycpáváme. Teď ale budu pro účely našich záznamů potřebovat tvé jméno a datum narození." Gnóm klidně pozoroval, jak se v šotkově tváři prohlubuje zmatek. „Říkal jsem ti přece," řekl mu milým hlasem, asi tak, jako by mluvil k dítěti, „že to není nic osobního - jsi docela příjemný. Ale je to to, co musíme udělat." „Ale já to beru osobně!" hystericky zaječel ode dveří Woodro. Tvář měl bílou jako křída a oči rozšířené děsem. Bozdil se na světlovlasého mladíka hněvivě zadíval. -„Tebe jsem vůbec nechtěl exemplář člověka mužského pohlaví už tady máme. Vlastně ses nezván svezl na mém drakovi a naprosto nezdvořile pronikl až sem." Woodro neměl ponětí, jak na něco takového odpovědět. To, že v té věži nikde nestála prázdná vitrína označená názvem jeho druhu, byl jenom zcela zanedbatelný detail. Woodro pochopil, že musí něco udělat. Napadlo ho ale jenom jedno. „Pane Bosonožko, utíkejte!" zaječel, chytil šotka za ruku a vytáhl ho ze sálu do chodby. Vyděšený Tasslehoff zakopl o svou prakovku, ještě se ale včas probral a přistál na nohou. Woodro se rozběhl chodbou a táhl šotka za sebou. Doběhl ke dveřím na konci, zmáčkl kliku a těžké dřevěné dveře se rozletěly dokořán. Na okamžik mu do tváře zasvítilo slunce, pak ale Woodro uslyšel to nejhroznější zařvání, jaké si dokázal představit. Ve dveřích zela otevřená tlama obrovské pumy, ze které kapaly sliny. Woodro dveře zase zapráskl, odskočil od nich a očekával, že než ho něco napadne, buď ho dohoní gnómové, nebo se to hrozné zvíře prodrápe dveřmi. „Proč utíkáme?" zeptal se Tas, který nikdy neutíkal bez boje. „Mám tady přece prakovku - to ta puma nemůže přežít!" Šotek neohroženě sáhl po klice. Woodro ho chytil za ruku. „Ale já mám jen tu svou malou dýku. Takové zvíře by nás oba roztrhalo na kousky a snědlo k večeři, ať už by ses oháněl prakovkou, jak chtěl. Nechtěl jsem tě ale urazit," vyrazil ze sebe těžce oddychující dlouhán. „Já se nebojím," řekl Tasslehoff a hrdě vypjal hruď. „To je dobře, protože já mám dost strachu pro oba," řekl vážně Woodro. „Vůbec nemám ponětí, kde můžou být Ligg a Bozdil." „Možná je to utíkání unavilo a ještě nás nestačili najít," napadlo Tasslehoffa. - 119 -
„To je možné," kývl Woodro a táhl šotka ode dveří. Tasslehoff a Woodro pak zkusili dalších patero dveří, aby je přivítal bazén s krokodýly, obrovská opice s tesáky velkými jako dýky, cosi, co vypadalo jako chodící hromada odpadků, pět stop dlouhý škorpión - Tas se chtěl zastavit, aby si to podivné zvíře pořádně prohlédl, ale Woodro mu to zakázal - a sál byl tak plný pavučin, že Woodro ani nechtěl vědět, kdo tam přebývá. Po Liggovi a Bozdilovi nebylo ani vidu ani slechu. Nakonec došli do velké místnosti s kamennými stěnami, úplně prázdné až na velké, rovnoměrně rozmístěné sloupy. Vypadalo to jako zatím nepoužívaný výstavní sál. „Tak tudy se pryč nedostaneme," varoval Tas svého společníka, ale v tu chvíli se jim už dveře zapráskly před nosem. Šotek i člověk uskočili a oba ucítili, jak jim po zádech přejel mráz. „Je nám opravdu líto, že jsme to museli udělat," pronikl k nim malou mřížkou ve dveřích Bozdilův naříkavý hlas. „Byli bychom mnohem raději, kdyby to všechno proběhlo aspoň trochu civilizovaněji. Mohli jste s námi klidně povečeřet a celé si to tady prohlédnout. A určitě bychom vám dali hezčí pokoj. Sám bych byl rád, kdyby to tak bylo -jistě chápete, že tady nemáme mnoho návštěvníků, kteří umějí mluvit." „Ale svým sobectvím jste si to všechno zkazili," přidal se obviňujícím tónem Liggův nosový hlas. „My za to ani v nejmenším nemůžeme." Tas skrz mřížku zahlédl, jak Ligg krčí rameny. „Teď ale máme ještě spoustu práce." S těmi slovy oba gnómové zmizeli. „Woodro, musím říct, že ta svatba začíná být docela vzrušující," povzdechl si Tas, klesl na zem a opřel se zády o stěnu. Woodro si odhrnul z očí slepené a potem zmáčené vlasy a zhroutil se vedle Tasslehoffa. „Mluvíte mi z duše, pane Bosonožko." Snad za vteřinu potom už tvrdě spal. Šotek měl pocit, že slyšel někoho žertovat, byl ale tak unavený, že už mu to bylo úplně jedno. Bez zájmu zdusil to drobnou jiskérku veselí ve své mysli, jako by to byl hořící knot svíčky, bez milosti uhašený něčími mokrými prsty. Náhle cosi uslyšel. Co to ale bylo? Za těmi sloupy něco sténalo. Tasslehoff opatrně proklouzl kolem spícího Woodra a po špičkách se rozběhl od sloupu ke sloupu. Za každý opatrně nahlédl. Když už byl skoro u zadní stěny sálu, nahnul se za jeden ze sloupů a překvapeně vydechl. Ve tmě tam ležela veliká - vlastně obrovská - chundelatá příšera! Ležela na boku, smutně bouchala chobotem do podlahy a po dlouhé šedé srsti se jí kutálely slzy, stékající do veliké kaluže u jejích hrozivě vypadajících klů. Náhle to zvíře zvedlo hlavu a podívalo se na Tasslehoffa, krčícího se za sloupem. „Omlouvám se, ale nevědělo jsem, že tady někdo je," řeklo to vysokým, monotónním hlasem. „Ty umíš mluvit?" vydechl Tas a vystoupil zpoza sloupu. „Ovšemže umím mluvit. Copak huňatí mamuti nemluví?" Tasslehoff překvapeně zamrkal, úplně zaskočený. „Já-já nevím. Ještě jsem nikdy - 120 -
žádného neviděl. Ale jsem si skoro jistý, že obvykle nemluví." Z mamutova chobotu unikl mohutný povzdech. Znělo to skoro jako zatroubení válečného rohu. „Já jsem taky ještě žádného nevidělo." Mamut nešťastně složil hlavu na podlahu a z jeho velkého, růžovou kůží lemovaného šedého oka vyklouzla veliká kulatá slza. Jemný a citlivý šotek si. klekl k mamutovu rameni a soucitně ho pohladil. „Co se ti stalo?" zeptal se. „Nebreč, nebo tady bude úplná záplava a všichni se utopíme." Do kaluže žbluňkla další veliká slza. „Stejně na tom vůbec nezáleží, jestli se utopíme nebo ne. Ti gnómové nás stejně nakonec zabijí," zasténal mamut. Tas už tomu začínal přicházet na kloub. Znovu pohladil nešťastné zvíře. „Neboj se, my se odtud nějak dostaneme," řekl rozhodně. „A pak s tebou já a Woodro utečeme. Mamut vykulil oči. „Opravdu byste to udělali?" řekl rozechvěle, ale pak se zase nešťastně složil na zem. „Stejně na tom nezáleží, jestli se vám podaří najít cestu odtud. Jsem moc velké a neprojdu dveřmi. Tohle je ten jediný sál v celé věži, který je dost velký na to, abych se do něho vešlo." „Ale jak ses sem vlastně dostal?" vyzvídal Tas a podíval se nejdřív na obrovitého mamuta a pak na maličké dřevěné dveře. Mamut se zvedl na koleno a podlaha se roztřásla. „Přivedli mě sem, když jsem bylo ještě maličké," řekl unaveným hlasem. „Jak je to dlouho?" „Bozdil a Ligg říkají, že už jsem tady víc než patnáct let." „To tě tady drželi pod zámkem celých patnáct let?" nevěřil svým uším Tas. Mamut se zatvářil velice ustaraně. „Ale oni za to nemůžou," prohlásil zcela nečekaně. Když viděl veliký zmatek v Tasově tváři, rychle dodal: „Radši začnu od začátku..." Tas se ho ani nepokusil přerušit. „Bozdil mě našel při jedné ze svých výprav za exempláři právě před patnácti lety. Bylo jsem tehdy ještě mládě, chodilo jsem sem a tam po kopcích na jih od Zeriaku a po mé mámě nebylo ani stopy. Alespoň mi to tak Bozdil vyprávěl. Přivezl mě sem, ale pak se s Liggem dohodli, že jsem ještě moc malé na to, abych bylo jejich exemplářem huňatého mamuta. A tak mě nechali, abych vyrostlo." Mamut si znovu hlučně povzdechl. Tas vytáhl z kapsy kapesník a přidržel ho tomu stvoření u konce chobotu. „Děkuji," popotáhl mamut. „Oni mě alespoň krmili -a hráli si se mnou. Říkali, že bych jinak bylo na exemplář moc rosolovité. A taky jsem se naučilo mluvit. Oni se mnou zacházeli úplně jako s nějakým rodinným mazlíčkem!" Sálem otřásl další zoufalý povzdech. Ten lomoz probudil i spícího Woodra. O chvíli později jeho světlovlasá hlava vykoukla zpoza příslušného sloupu. „Pane Bosonožko?" „Woodro, seznam se s..." Tas se rozpačitě podíval na mamuta. „Gnómové mi říkají Winnie," řekl. „To jméno, které mi dali, ani nedokážu vyslovit." Tasslehořf poplácal Winnieho po ploché noze. „Tasslehoff Bosonožka." - 121 -
„Woodro," řekl pochybovačně dlouhán a podezřívavě se na mamuta zadíval. „Velmi mě těší," odpověděl zdvořile mamut. „Woodro, musíme vymyslet nějaký způsob, jak odtud Winnieho dostat. Bozdil a Ligg ho chtějí zabít!" řekl rozhorleně šotek. „Nějak tak to asi bude, to je pravda," řekl dlouhán. „Ovšem nás chtějí vzít zároveň s ním." Začal přecházet po sále s rukama založenýma za zády. „Už to vím! Až se vrátí s večeří, skočíme na ně a srazíme jim hlavy dohromady!" navrhl Tas. Winnie nastražil uši a oči se mu rozšířily strachem. „Nedovolím, abyste Bozdilovi a Liggovi udělali něco tak ošklivého! Nikoho jiného nemám!" Tas rozhněvaně našpulil rty. „Ale pokud se nemýlím, tak ti chtějí vycpat břicho bavlnou!" Winnie jen pomalu pokýval hlavou ze strany na stranu. „A to je ten problém. Nemůžou se k tomu odhodlat. Já nemůžu pryč a oni mě nemůžou zabít. Ale přesto potřebují exemplář huňatého mamuta! Poslední dobou si se mnou tolik nehrají, takže asi bude brzo po všem. Ach, všechno je to úplně beznadějné!" Winnie přitiskl chobot k zemi a naříkal a naříkal, dokud nebyly všechny Tasslehoffovy kapesníky úplně promočené. Tohle musí být mnohem horší než svatba, pomyslel si zarmouceně Tas. „Winnie, neboj se, my s tím něco uděláme!" Šotek si v tu chvíli jen vroucně přál, aby věděl, co by to něco tak mohlo být.
- 122 -
Kapitola 16 „SNAD SI DOOPRAVDY NEMYSLÍTE, ŽE VÁM uvěřím, že to je opravdové hedvábí," pohrdavě se ušklíbla Gizela a lhostejně odhodila štůček světle modré látky. Na nalíčené tváři měla výraz naprosté nudy a nezájmu. „Ale ovšemže je to hedvábí," řekl ten chlupatý starý trpaslík. Zvedl štůček a zamilovaně promnul v prstech cíp té látky. „Jen se na to podívejte, jak málo je v tom vad," řekl a přejel rukou přes malý uzlík ve tkanině. „Tak dokonalá může být bavlna jen sotva." Gizela dobře věděla, že má pravdu. Bavlna byla mnohem hrubší a obvykle v ní bylo mnohem víc drobných vad, kterým znalci říkali nopy. Toužila po té látce, a toužila po ní víc než hodně. K její krásné pleti to vzdušné hedvábí přilne jako máslo k chlebu a jeho nádherná barva bude skvěle ladit s jejími ohnivými vlasy. V duchu se už viděla v přiléhavém župánku z modrozeleného hedvábí, už ani nemluvě o tom, že by mohla zbytek se ziskem prodat. Při té představě se usmála jako kočka na jarním slunci. Vůbec ale neměla v úmyslu zaplatit tolik, kolik po ní chtěl ten obchodník. Už dlouho toho starého, kolozubého trpaslíka vábila, ale začínala mít strach, že se pomalu blížila mezím jeho trpělivosti a jeho žádostivosti. A chtěla to hedvábí. „Tak dobrá, tři ocelové, ale ani o měďák víc," vydechla. „Tři a půl," ozval se trpaslík a pokýval přitom hlavou ze strany na stranu. „Koupeno!" Gizela si přitiskla štůček k prsům. Nebyl to ten nejlepší obchod, který se jí kdy podařil, ale ta látka za to stála. Jediné, co teď potřebovala, bylo, aby jí to prodal na dluh, dokud se nebude schopna dopracovat k penězům. Už si lehce vlhčila jazykem rty pro to představení, když vtom uslyšela zděšené výkřiky. Woodro a Bosonožka! Gizela si najednou vzpomněla na své společníky a střelhbitě se otočila. Ve stánku nebyli. Gizela znovu uslyšela výkřik a podívala se na tu věc, které baron Krakold říkal kolotoč. Trpaslíci od ní utíkali jako trollové od ohně, skákali z kolotoče a prchali, aby spasili duši. Mezi sochami na kolotoči zela široká mezera, jako by jednu z nich něco vytrhlo z místa. Gizela slyšela Čím dál tím víc zoufalých výkřiků a pak si všimla, že se celé zástupy trpaslíků dívají k obloze. Zvedla hlavu. Ta překrásná látka jí vyklouzla z prstů a spadla na zaprášenou dlažbu. Gizela jen stěží chápala, co se to před jejíma očima vlastně děje. Tasslehoff Bosonožka vzlétal a zase se snášel na město v sedle okřídlené červené nestvůry, která připomínala draky z pověstí, až na to, že jí ze zad a břicha trčela dřevěná tyč. Nějaký člověk - její člověk - svíral ocas té nestvůry a zmítal sebou ve vzduchu jako závažíčko na ocase papírového draka. „Tasslehoffe Bosonožko..., já tě žádám, aby ses ihned vrátil sem ke mně!" vykřikla rudovlasá trpaslice a rozběhla se ke kolotoči. Zuřivě přitom hrozila pěstí nebesům. „Woodro, ty taky! Měls ho hlídat! Jsi propuštěn!" Kde se tam, u všech bohů, ta příšera vlastně vzala? „Achpřáteléachpřátelé," sténal jakýsi hlas kousek od ní. „Kdejetenprsten?" Gizela se podívala zpátky na zem a spatřila plešatého gnóma v pytlovitých - 123 -
kalhotách a dlouhém bílém plášti, který měl kolem krku pověšené na provázku veliké brýle. Na rukou měl černé kožené rukavice, zuřivě se prohrabával kapsami uvnitř kabátu a obracel je naruby. „Ty jsi ten gnóm, kterému patří ta věc?" zeptala se, a aniž by čekala na odpověď, pokračovala: „Co se to tady, u všech bohů, jenom děje?" Vztekle ho chytila za límec. „Odpovídáš mi za to! Kam ta věc s mými přáteli letí?" „A hele!" Vynálezce vyklouzl Gizele zpod rukou a vítězně zvedl ruku, ve které držel malý prsten. „Opravdubychtitohrozněrádvysvětlil, zejménakdyžsezdá, žebychmohlzačítodkudbychchtěl, aleužmusímjít." Gnóm obratně popadl brýle a nechal si je s hlasitým ťuknutím dopadnout na kořen nosu. „Možnájindy," dodal a prostrčil pravý palec úhlednou dírou v rukavici. Bleskurychle si navlékl prsten na palec, pevně zavřel oči a zmizel! Gizele bezmocně klesly ruce. Obrátila se jako vítr, rozhlédla se po lidech kolem, gnóma však nikde nespatřila. Pak zvedla oči k nebesům, tam, kde se vznášela černá tečka, která byla Tasslehoffem a Woodrem. Právě v tu chvíli se jí před očima objevil uniformovaný trpaslík se světlými vlasy a vousy, obcházející náměstí a mířící přímo k ní. „Promiňte, plukovníku," začala. Trpaslík pod vousy zrudl jako pivoňka. „Paní, já jsem jenom kapitán." Velmi pečlivě si přitom Gizelu prohlížel. „To je skvělé! Právě jsem se vás chtěla zeptat, jestli náhodou netušíte, kde žije ten gnóm, kterému patří ten kolotoč?" Gizela se přitočila k trpaslíkovi a ten znovu zrudl. „Ne oficiálně, paní, to ne," zakoktal se. „Vím o jedné věži v horách na východě, ale nevím, komu patří. Možná byste se mohla zeptat ředitelů slavnosti, ale ti po dobu slavnosti neúřadují." „Ale někdo to přece musí vědět!" vybuchla. „Jsem si jistý, že někdo to ví," souhlasil důstojník, „ale městský archiv je také zavřený." „Jedna z těch jeho nestvůr zrovna odletěla na východ s mými přáteli, a já teď musím jenom tři dny sedět a čekat, než se budu moci dozvědět, kde ten gnóm žije?" Gizela byla rudá vzteky. „Obávám se, že tomu tak bude," řekl omluvně důstojník. „Ale mohl bych za nimi poslat hlídku." Gizela se široce usmála a plácla trpaslíka do zad. „To už je lepší!" „Ale ti také nebudou moci vyrazit dřív než za tři dny. První četa je zrovna deset dní na třítýdenní výpravě na jih. Druhá četa odešla včera a bude pryč tři dny." „Tohle ale je naléhavé! Musíte je zavolat zpátky, nebo co to vy v armádě vlastně děláte." „Obávám se, že ani to nebude možné." Kapitán vypadal nesmírně smutně. „Než by se k nim někdo dostal a vrátil se zpátky, už by tady stejně podle plánu měli být. Ale pokud byste chtěla podat stížnost..." „Nech to být, vojíne! Postarám se o to sama!" Důstojník se raději vydal na kvapný ústup. - 124 -
„Krucinál!" zaklela Gizela a rozčileně zadupala. Co má dělat? Tři dny přece čekat nemůže. „Promiňte, paní, ale zdá se mi, že byste mohla ocenit malou pomoc," ozval se za ní hluboký mužský hlas. Gizela rozčileně vzhlédla, náhle se jí však oči rozšířily překvapením a trpaslice udiveně vydechla. Mluvčí byl vysoký, svalnatý muž s ostře řezanými rysy a bradou tak hranatou a energickou, že vypadala jako vytesaná z chladného mramoru. Jeho oči, které si ji pozorně prohlížely, byly tmavé a hluboké. Pohled těch očí byl skoro nepřátelský, bylo to však velmi působivé a Gizelu to vzrušovalo. Vlasy měl ten muž černé a hrubé. Na sobě měl tmavohnědou košili, světlé kalhoty zastrčené do vysokých bot a šupinové brnění. Všechno to bylo úplně nové, drahé a nedotčené. Měl jen jednu chybu, a to se dívala opravdu pozorně. Tou vadou byl jeho nos ne, že by byl špatný, napomenula se Gizela, ale přece jen nebyl úplně dokonalý. Byl velký, kulatý a špičku měl lehce otočenou vzhůru, takže z jistého úhlu dodával svému majiteli kančí vzhled. „Paní? Jmenuji se Denzil a jsem vám k službám." Muž natáhl ruku. Gizela přelétla očima po jeho bicepsu a zadívala se mu do tváře. „C - co?" zakoktala se, zcela přemožena přítomností jeho mohutné osobnosti. „Ach ano, dobrý den! Jmenuji se Gizela Rohatcová." Natáhla ruku a zadržela dech, jak se jeho rty lehce dotkly její bílé ruky. Zachichotala se jako děvčátko a rozpačitě ruku zase stáhla. „Jenom Denzil?" zeptala se a rozechvěle přitom zamrkala. „Chcete snad víc?" „N - ne!" vyrazila ze sebe, zcela vyvedená z míry. „Jsem jenom zvědavá." „Mohu vám tedy nějak pomoci?" zeptal se. „Neušlo mi, že máte nějaké potíže." Rudovlasá trpaslice zčervenala. „Ti na té nestvůře, to byli vaši přátelé?" „Ano a ne. Woodro je můj zaměstnanec a ten šotek je zavazadlo. Vezu ho jednou zákazníkovi." „Takže ten let neměli v plánu?" Gizela si nepříliš noblesně odfrkla. „Tak to teda neměli." Chvíli se ale nad tím raději zamyslela. Woodro byl příliš naivní a nevinně oddaný, než aby něco takového vymyslel, a ten šotek by se na to zase nedokázal soustředit. Musel v tom mít prsty někdo jiný. „Co je na tom nejpodivnější, je to, že to zmizení nikdo nevyšetřuje. Zkoušela jsem tam dostat hlídku, ale ta vyrazí nejdřív za tři dny. Copak si tady ti trpaslíci nemyslí, že to je trochu neobvyklé, když někdo uletí na dřevěném zvířeti?" zavrčela Gizela a zlobně se zadívala na lhostejný dav. „Když se něco stane s gnómským vynálezem, tak to nepřekvapí vůbec nikoho," řekl ironicky Denzil. Gizela souhlasně pozvedla obočí. „Musím je najít. Kdyby ten gnóm, co mu patří ten kolotoč, nezmizel, tak bych z něho určitě něco dostala." „Možná zmizel jenom proto, aby vám vaše - ehm -přátele zase přivedl zpátky," řekl Denzil. Gizela rozhodně zavrtěla hlavou. „Na to spoléhat nemůžu. Nemůžu tady čekat. - 125 -
Tasslehoff musí být za týden v Šotčíně. Musím ho najít a přivést zpátky, i kdybych ho měla najít sama!" „To asi pro vás bude opravdu velmi důležitý, když jste pro něho ochotná riskovat život," řekl Denzil a upřeně si ji přitom prohlížel. Gizela se nelíčené rozesmála. „Neřekla bych, že je zas tak důležitý, to určitě ne. Znamená pro mě spoustu peněz, to je všechno. Rozhodně nemám v úmyslu kvůli němu umřít." „Pak mi ale musíte dovolit, abych vám pomohl," naléhal Denzil. „Ty hory nejsou to pravé místo pro osamělou ženu. Nikdy nevíte, co vás tam může potkat." Gizeliny oči se rozšířily překvapením a pak potěšením. Tohle bylo hodně neočekávané. Rozhodně nebude tomuto svému novému příteli vysvětlovat, že většinu života cestovala úplně sama po celém Krynnu. „Nemám ale žádné peníze, takže ti za to nemůžu zaplatit," řekla rozpačitě. „Ale možná by to bylo možné vyřešit nějak jinak," řekla, - a aby byla její nabídka zcela jasná a srozumitelná, doprovodila ji zářivým úsměvem. „Tak takový obchod jsem ještě nikdy uzavřít nemusel," řekl bez vychloubání. „Myslím, že žádné peníze ani neočekávám. Snažil jsem se najít jistou osobu, která vlastní mapu, kterou potřebuji, a mé pátrání mě zavedlo do Rosloviggenu. Teď ale budu vděčný za společnost - a za novou záhadu." Gizela mu věnoval svůj nejsvůdnější úsměv. Denzil jej opětoval, Gizela ale trochu lítostivě zjišťovala, že ten úsměv neproniká až do jeho očí. Bylo to něco, co od mužů svým způsobem očekávala. Když jí ale chtěl pomoci a nic za to neočekával, tak jí ty chladné oči zas až tak nevadily. „Neměli bychom ztrácet čas," řekl. „Můj kůň stojí na kraji náměstí. Mohli bychom zajet tam, kde bydlíte, vzít vaše věci a ještě dopoledne se vydat do hor." Gizela už nevěnovala pražádnou pozornost volání toho obchodníka s látkami, kterému stejně neměla čím zaplatit, a následovala Denzila ke stáji, stojící v boční uličce u náměstí. Denzil vyšel z vrat a vedl toho největšího a nejčernějšího koně, jakého Gizela kdy spatřila. Něco ji na tom zvířeti znepokojovalo. Nozdry mělo až příliš červené a zdálo se jí, jako by z nich v chladném horském vzduchu šlo o mnoho víc páry, než by mělo. Skoro to vypadalo, jako by to zvíře jezdilo na uhlí. Černý kůň vzrušeně přešlapoval a pysky se mu pohybovaly, nevyšel z nich však ani ten nejslabší zvuk. Když vykročil, jeho kopyta zůstalá němá. To zvíře se pohybovalo naprosto tiše, bez jediného zvuku. Podkoní odstoupil od zvířete a přepočítal si mince, které mu Denzil vtiskl do dlaně. Denzil se mezitím ladně vyšvihl do sedla a přátelsky koně poplácal. Pak natáhl ruku k rudovlasé trpaslici. Gizela přitiskla ruce k bokům. „Není ten kůň kouzelný?" zeptala se nedůvěřivě. „Je," řekl klidně a věcně Denzil. „Skul je černá noční můra. Podejte mi ruku a já vám pomohu, jestli se bojíte." „Nebojím se ničeho," řekla odhodlaně Gizela, ale přesto se chytila nabízené ruky. Denzil ji bez námahy vytáhl do sedla a Gizela jen zalapala po dechu. Krátce mu vysvětlila, jak se asi dostane k baronovu domu. - 126 -
Pak se rudovlasá trpaslice opřela o Denzilova svalnatá záda a objala ho rukama kolem pasu. Zhluboka a spokojeně se nadechla a její nos se naplnil tím dobře známým mužským pachem kůže a potu a ještě něčeho, co bylo vlastní jen Denzilovi. Položila si tvář do prohlubně mezi jeho lopatkami a zapomněla na všechno, co by ji mohlo trápit. Noční můra sice vypadala úděsně, jízda na jejím hřbetě však byla tou nejpohodlnější, jakou Gizela kdy zažila. Jet na Skulovi bylo úplně stejné, jako jet na mraku na chladném bouřkovém mraku. Hřbet a boky té příšery byly děsivě studené, studené jako sama smrt, a chlad pronikal i tlustým koženým sedlem. Gizela se přitulila k Denzilovi a šťastně při jízdě vzdychala. „Jsme tady." Gizela slyšela, jak ta slova rachotí v Denzilově hrudi, a jen neochotně zvedla hlavu. Trpaslice dobře věděla, že baron i baronka budou mít celý den co dělat, aby dostáli svým oficiálním slavnostním povinnostem. Nařídila tedy jednomu ze sluhů, aby se jí postaral o koně, než se vrátí, převlékla se do svých nejodvážnějších cestovních šatů - teletinové kazajky bez blůzy a lemovaných kalhot - posbírala zbytek svých věcí a doběhla zpátky k přednímu vchodu. Dva z baronových komorníků tam už stáli po bocích jejího osedlaného koně a snažili se ho uklidnit. Oči měl dokořán a chřípí se mu chvělo. Pokaždé, když se podíval na noční můru, pohodil hlavou a začal se vzpínat. „Za chvíli se uklidní," řekl Denzil. „Vždycky se uklidní.“ S těmi slovy se otočil a vyjel z baronovy zahrady. Gizela ho následovala a jen lehce přemítala, co by jí ten večer asi tak mohl přinést. Vyjeli směrem k horám a celé odpoledne jeli po koberci z voňavého borového jehličí, praskajícího pod kopyty Gizelina koně. Pod těžkými, k zemi se sklánějícími korunami horských veledubů bylo temné šero, jen zřídka narušené slunečními paprsky, které pronikly skrz husté koruny. Větvemi nepohyboval ani ten nejslabší vánek a ani nebyly slyšet hlasy ptáků. Gizela si víc než naléhavě uvědomovala, že vzduch kolem ní je stále těžší a nehybnější. Připisovala to na vrub té noční můry, ovšem nevěděla proč. Nakonec se zastavili na malé mýtině. Gizela se v tom chladu a tichu bezděky zachvěla., Jak ale víme, že hledáme na tom správném místě?" „Nevíme to," řekl prostě Denzil. „Díval jsem se za tím drakem, dokud mi nezmizel z dohledu, a mám pocit, že jedeme správným směrem." Svraštil obočí a zadíval se do slunce, které už kleslo pod vrcholky kopců. „Zůstaneme tady na noc." Pak seskočil ze Skulova sedla a řekl neklidnému zvířeti do ucha několik tichých slov. Kůň odklusal k nedalekému stromu a začal se pást. „To byl docela šikovný trik," řekla obdivně Gizela a způsobně natáhla ruku. Denzil ji chytil a pomohl trpaslici ze sedla. „Máme pro sebe pochopení," řekl záhadně. Pak se obrátil ke Gizele zády a začal dělat to, co bylo třeba udělat. Všude kolem byly hromady borového jehličí a suchých větví, a tak tam zanedlouho plápolal v úhledném kruhu kamenů malý, ale veselý oheň. Denzil si oprášil z rukou prach a jehličí a chvíli se prohraboval sedlovými braš- 127 -
nami, dokud nenašel sušené maso a ovoce, které měli mít k večeři. Když byl konečně hotov, otočil se a zjistil, že po Gizele není ani stopy. Vzápětí se však trpaslice objevila mezi stromy, lemujícími mýtinu. Na sobě měla jen lehký župánek. „Kousek odtud jsem našla takový hezký horský potok. Voda byla hrozně studená, ale..." Denzil byl skokem u ní, chytil ji za zápěstí a vyvlekl na mýtinu. „To už nikdy nedělej!" Úsměv na Gizelině tváři rázem pohasl. „Byla jsem pryč jenom pár minut. A vůbec, kdo ti dovolil hrát si na pána?" Pokusila se mu vykroutit. „Au, to bolí!" Jeho silné prsty svíraly její zápěstí tak silně, až se jí na kůži objevily tmavé skvrny ve tvaru prstů. Gizela potlačila výkřik, ještě jednou sebou zacloumala a Denzil ji pustil. Trpaslice se chytila za zápěstí a nevěřícně na něho hleděla. „To tvoje malé dobrodružství bylo zbrklé a nebezpečné. Nikdy nemůžeš vědět, co v těchto lesích můžeš najít -anebo co tady může najít tebe." Tím vysvětlování skončilo. Hněv a zmatek se z Gizeliny duše zase zvolna vytratil. Že by se ten hezký muž o ni bál? Gizela vystrčila bradu, přitáhla si župan těsněji k tělu a usadila se na balvanu kousek od ohně. „Co je k večeři?" zeptala se a snažila se, aby to znělo chladně a lhostejně. Denzil jí hodil malý raneček se sušeným jídlem. Gizela se chvíli dívala na tu chudou hromádku a jen tak zkusmo ji několikrát prohrábla. Nevypadalo to moc přepychově, ale na druhé straně to ani nevypadalo nezdravě, a Gizela už od rána nic nejedla. Pokrčila rameny a za chvilku už žvýkala kus sušeného hovězího, kořeněného žhavými představami o Denzilovi. Když dojedli, Denzil se opřel o jednu ze sedlových pokrývek, které rozložil kolem ohně, a šťoural se v zubech malou naostřenou tyčinkou. S pohledem upřeným do plamenů tiše řekl: „Připomíná mi to jednu moji oblíbenou báseň. Máš ráda básně?" Nečekal na odpověď a začal zaujatě recitovat: Je blažený les, blažené jeho příbytky tiché, kde rosteme a smrt nás míjí, stromy zelené s plody, jež zralé jsou a nespadnou do jezer čirých jak drahé sklo, jak klidné srdce ve slávě slunce. Jen pomalu jdi, pomalu, teď jen vzdej se spěchu, kde zní náš zpěv a láska kvete, a dálkám soumračným přisuď vše zlo, zášti, paměti hroznou bídu a zmar – je blažený les, blažené jeho příbytky tiché. Tam světlo jen přebývá, vší tmy jsou zbavené – větve bez stínu, kde stínu čas tak dávno už vypršel v záři, jež z nebe plyne, v chladivé vůni kraje, kde rosteme a smrt nás míjí, stromy zelené. - 128 -
Zde klidno bývá, hudba zde zaniká jak vzdechy na kraji světa vysněném, kde měkký jas mraků osloví smysly - oči se zjasní a hned nato spatří plody, jež zralé jsou a do jezer čirých nespadnou. Zde slzy na tvářích oschnou, odletí k mrakům tiché jak potoky plynoucí k velikým řekám, poutníkům duše se otevřou, náhle tak bílé, čisté jak drahé sklo, jak klidné srdce ve slávě slunce. Je blažený les, blažené jeho příbytky tiché Kde rosteme a smrt nás míjí, stromy zelené s plody, jež zralé jsou a nespadnou do jezer čirých Jak drahé sklo, jak klidné srdce ve slávě slunce. Denzil s hlubokým vydechnutím domluvil, oči stále ještě upřené do plamenů. „Tak to byla Ptačí píseň o Lese Žďárské cesty, od Quivalena Sotha," řekl posvátným tónem. Gizela se ze své pokrývky dívala na jeho vznosný profil. Byla to hodně zvláštní a složitá osobnost, ten Denzil, citlivá a násilnická zároveň. Kdesi hluboko v její duši začala bublat vroucí směs citů a rázem jí stoupla do hrdla. Na ten pocit znala Gizela jen jednu jedinou odpověď. Naklonila se k Denzilovi, vzala jeho tvář do svých dlaní a přitiskla své rtěnkou zvýrazněné rty na jeho. Překvapený Denzil se pokusil ucuknout, Gizela ho ale nepustila a držela tmavovlasého muže silou svého polibku tak dlouho, dokud se neuvolnil. Jeho ruce ji objaly tak silně, že si myslela, že jí prasknou plíce, Gizela však milovala sílu a rozhodnost, a tak se ani nebránila. Místo toho ho svalila na záda, položila se mu na hruď a shodila si hedvábný župan z ramen.
- 129 -
Kapitola 17 DAMARIS SE JEN VÁHAVĚ DOTKLA ramene vřeštícího muže. .Jestli vám to nevadí, asi byste měl vědět, že to zní hodně ohavně, ať už jste, kdo chcete." Fineáš seděl na Vinsintově stole zády opřený o zeď, naříkal a sténal hrůzou. Když na něho Damaris promluvila, konečně ztichl a vůbec poprvé na ni upřel své uslzené oči. „To je Damaris Skroutilová?" „Správně, to jsem já," řekla milým hlasem Damaris. Modré oči se jí smály stejně jako celý obličej. „A kdo jsi ty?" Pastiskoč je spěšně představil. „Jsem rád, že se to vysvětlilo," řekl obr a dál se nevzrušeně zabýval přípravou večeře, jako by se nestalo nic neobyčejného. „Jsem přesvědčený o tom, že se vám bude ubytování velmi zamlouvat, a kromě toho se o mně říká, že jsem dobrý kuchař. Až si tady zvyknete, bude se vám to tu docela líbit." „My tady nemůžeme zůstat!" zakvílel Fineáš, zoufale cukaje s pouty na rukou. „A proč ne?" zajímal se obr se svalnatýma rukama založenýma v bok. „Fineáši, teď ne," sykl Pastiskoč. Starý šotek nebýval obzvlášť opatrný, teď ale měl pocit, že hysterie toho člověka by mohla až nepříjemně zkrátit to, co mohlo být docela zajímavou zkušeností - totiž zbytek jeho života. „Fineáš chce říct, že bychom tě jen velmi neradi obtěžovali nebo zneužívali tvé dobromyslnosti," vysvětlil Pastiskoč. Obr se široce usmál a odhalil veliká ústa plná obrovských křivých a polámaných zubů. „Ale vůbec mě nebudete obtěžovat! Miluji společnost! Žiji jen pro ni!" „Ty jsi tady jenom kvůli tom, abys někomu dělal společnost?" Něco takového zmátlo i Pastiskoče. Vinsint položil na každý ze čtyř cínových talířů jednu velkou zlatou sušenou rybu. „Nepřímo řečeno ano. Abyste tomu správně rozuměli, před mnoha lety jsem sem přišel s tlupou nájezdníků z Obroviště, které je na sever a na východ odtud." Obr polil ryby kouřící bílou omáčkou. „Jeden z našich lidí mě trefil šípem a pak mě tady nechali umřít. Ani nevím, jak dlouho jsem tam ležel, šílený bolestí. Každopádně si pak ale pamatuji už jenom na to, že jsem najednou ležel na té nejměkčí posteli na Krynnu. Našli mě nějací šotci, dovezli mě do svého domu kousek od Trosek a začali mě léčit bylinami." - Vinsintovi se při té krásné vzpomínce zamžily oči. Šťastně pokýval hlavou a na jeden z talířů dopadla veliká slza. „Mé zranění bylo velmi vážné, a tak trvalo dlouho, než jsem se uzdravil. Šotci se ke mně chovali jako k jednomu z nich a naučili mě svou řeč, což koneckonců odpovídá na tvou předchozí otázku," řekl Vinsint a podíval se na světlovlasou dívku. „Proč ses pak ale nevrátil zpátky domů?" zeptala se Damaris a uloupla si kousek té výborné kouřící ryby. Vinsint se ušklíbl. - „Vy šotci jste mi ale dotěrní. Ale když už to musíš vědět, to mé zranění nebyla nehoda." Tato vzpomínka obra očividně rozesmutnila. „Moji lidé si nejspíš mysleli, že na obra nejsem dost krvežíznivý. Je pravda, že zabíjet a mlátit není občas až tak špatné, ale člověk pro to nesmí žít tak, jak pro to žijí oni. Chápete, co tím myslím?" Obr pokrčil obrovskými rameny. „Prostě využili příležitosti se mě - 130 -
zbavit." Těžce si povzdechl. „Takže už asi chápete, že jsem se neměl kam vrátit." „To ale pořád nevysvětluje, proč ses ocitl tady," řekla trochu načepýřeně Damaris. Vůbec neměla ráda, když o ní někdo říkal, že je dotěrná. Vinsint se na ni rozmrzele zadíval a pak promluvil směrem k Pastiskočovi: „Rozhodl jsem se pomáhat těm, kteří mě zachránili. A víte o něčem lepším, než je zachraňování šotků z toho začarovaného lesíka? Vlastně jsem tady sám sebe jmenoval strážným." Když jim obr připomněl začarovaný háj, Vinsintovi návštěvníci se jako jeden muž ošili a zavrtěli. Fineášovi paměť nesloužila až natolik dobře jako obvykle, ale přesto si celkem dobře pamatoval na to, že když ho Vinsint našel a odnesl do tunelu, štěkal jako vzteklý pes. Pomalu zavřel oči a zachvěl se. Pastiskoč a Damaris si náhle uvědomili, že je obr zastihl uprostřed něčeho velice intimního. Když si na to vzpomněli, šotci se po sobě podívali a pak zase rozpačitě uhnuli očima. Fineáš překonal to zahanbení a zeptal se: „Ale pokud si vzpomínám, říkal jsi, že jsi chtěl pomáhat šotkům. Není to právě naopak, když je tady držíš v zajetí?" „Nedržím je tady napořád," řekl zachmuřeně Vinsint. „Kromě toho si myslím, že trocha obveselení mé maličkosti je za vysvobození z toho háje cena docela přijatelná. Jsem tady strašně sám! Kromě toho jsem vždycky zdvořilý a přátelský a dávám svým hostům dobré jídlo." „Mám pocit, že je docela důležité být zdvořilý, když jsi škaredý jako noc," podotkla s obvyklou šotčí přímostí Damaris. Vinsint se na ni zadíval jako zlo samo a rychle rozdal talíře. Všichni kromě Fineáše se horlivě pustili do jídla. Když obr dojedl, odstrčil cínový talíř a hlučně říhl. „Co budeme dělat po večeři? Hrajete karty? Kostky? Kuličky? Mám tady úplně všechno." „Zahrajeme si na propouštění vězňů," navrhl šeptem Fineáš. Pastiskoč mu věnoval jeden varovný pohled. „Řekni přesně, co chceš hrát," naléhal Vinsint na Pastiskoče. Starý šotek se neklidně podíval na Fineáše. „Tak dobře. Zahrajeme si slámky." Vinsint plácl rukama s takovou silou, že se Pastiskoč celý roztřásl. „Já miluju slámky! Je to moje nejoblíbenější hra!" Obr vyskočil, převrhl svou židli - a rozběhl se napříč místností směrem k hromadě bedniček, navršené v rohu. Zahrabal se do nich a ve spěchu odhazoval na zem nejrůznější předměty. Pastiskoč spatřil pouta, drahokamy posázený náhrdelník, bedničku se svitky, polovinu starého sedla a spoustu dalších věcí, které nebyl schopen rozpoznat. Když se Vinsint vrátil ke stolu, držel ve své ohromné tlapě nádherně vyřezávanou slonovinovou trubici. Jedním rozmachem smetl ze stolu všechno nádobí. „Ach," zabroukal a usadil se na své znovu postavené židli, - „vsadím se, že tak krásnou sadu slámek jste ještě neviděli." S přehnanou opatrností otevřel víčko pouzdra a s vladařským gestem vysypal na stůl hromadu dlouhých tenkých slámek. „Jsou pozlacené!" zašeptal. Damaris, Pastiskoč a Fineáš se zadívali na malované špejle na stole. Dlouho ml- 131 -
čeli a pak Pastiskoč konečně promluvil: „Nejsou pozlacené. A ani nejsou zlatem malované. Vinsint si rozpačitě zamnul špičku nosu. „Ne, nejsou," přiznal po chvíli. „Všechny ne, ale tyhle dvě ano." Rázně prohrábl křehké slámky svou jako meloun velkou tlapou a nakonec vytáhl dvě, které se trochu leskly zlatem. „Ty opravdické zlaté slámky se mi za ta léta úplně poztrácely. Už mám jenom tyhle dvě, ale kdysi to opravdu bývala celá sada krásných zlatých slámek. Byla to krása." Vinsint shrábl slámky a postavil je na stůl, připravený začít. Vtom však náhle naklonil hlavu na stranu. „Slyšeli jste to?" Usmál se a potěšené zatleskal. „Už tam zase někdo je! Bude další společnost!" Vyskočil od stolu a začal splašeně pobíhat po místnosti. Pak se najednou zastavil a úsměv mu zmizel z tváře. „Musím si pospíšit, než se jim odtamtud nějak podaří dostat beze mě." Přiskočil k velkému příborníku, stojícímu u stěny místnosti, otevřel dvířka a začal odtamtud vytahovat sáh za sáhem dlouhého rezavého řetězu a namotávat si jej na předloktí. Jeho tři hosté se vyděšeně přikrčili. Mysleli si totiž, že je Vinsint chce spoutat. Místo toho ale obr odnesl řetěz ke dveřím a hodil jej na podlahu tunelu. „Vím, co si myslíte," řekl bezvýrazným hlasem. „Říkáte si ,Proč jenom potřebuje na ty dveře tolik řetězů?' Hned vám to povím. Už jsem tady za ta léta měl spoustu šotků. Pokaždé, když jsem šel do lesa, tak jsem dveře pořádně zamkl, ale když jsem se vrátil, byli šotci vždycky pryč!" Obr luskl svými velikými prsty. „Možná utekli jinudy," nadhodil Pastiskoč. „Žádné jinudy není," řekl obr. „Nejzajímavější na tom je, že ti šotci za sebou vždycky zase zamkli a ty řetězy ani nevypadaly, že by na ně někdo sahal. Proto teď pokaždé přidávám další řetězy. Možná je tak zpomalím a budu se stíhat vracet ještě předtím, než utečou." Obr vytáhl z příborníku poslední kus řetězu a vyklouzl ze dveří. „Budu pryč jenom pár minut, a až se vrátím, bude nás na ty slámky přinejmenším pět. A nepokoušejte se utéct." Vinsint zavřel dveře a bylo slyšet, jak na druhé straně napíná řetězy. Fineáš vstal a začal nervózně pocházet po místnosti. „Myslíte si, že nás pustí, když tady bude mít ještě někoho jiného?" Damaris zavrtěla hlavou a světlé vlasy se jí rozletěly kolem hlavy. „Ani se mi nezdálo, že by něco takového měl v úmyslu. Hraješ první," mávla na Pastiskoče a ukázala na slámky na stole. „To tady chcete jenom sedět a čekat, až se vrátí?" zaječel Fineáš. „Ne, budeme hrát slámky," řekl Pastiskoč a soustředil se na to, aby bezchybně vytáhl jednu slámku z nadmíru obtížné polohy. „Proč nehledáme nějaký jiný východ?" nedal se odbýt Fineáš a vztekle se zadíval na šotka, sedícího na podlaze. Pastiskoč pokrčil rameny. „Vinsint říkal, že tady žádný není. Ale na druhé straně by nebylo nezajímavé to trochu prozkoumat," uznal bez velkého zdráhání. „Stejně to říkáš jenom proto, že jsi pohnul s tou modrou slámkou a musíš skončit," ušklíbla se Damaris. - 132 -
Pastiskoč se rozesmál. „Nic takového jsem neudělal! Bylo to úplně čisté!" Světlovlasá dívka našpulila rty a doufala, že její výraz prozrazuje to největší opovržení. „Ale tady toho porazím třeba třikrát," řekla a ukázala na rudolícího člověka. Pastiskoč se přestal smát a místo toho si posměšně odfrkl. Docela se mu líbilo, jak se světlo pochodní odráží na Damarisiných žlutých vlasech. „O tom vůbec nepochybuji, ovšem lidé jsou na slámky hrozně špatní. Toho by porazil i Vinsint, a to má ruce velké jak moje hlava." „Ne že by o to šlo," řekla s hraným pohoršením Damaris. Fineáš zhnuseně obrátil oči v sloup. „Kdybyste konečně přestali cukrovat, možná byste našli cestu ven!" Podíval se na schodiště u zadní stěny místnosti. „Ty schody přece musí někam vést!" Pastiskoč dvorně pomohl Damaris vstát. Dívka si pečlivě otřela rukávy tváře, aby z nich odstranila všechnu špínu, a narovnala si zlámaná péra ve vlasech. Fineáš a Pastiskoč sundali ze zdi po jedné hořící pochodni. - „Až po tobě," řekl Fineáš a ukázal bradou na schody. Šedovlasý šotek vzal Damaris za ruku a rychle vykročil po kamenných schodech, které mířily vysoko nad jejich hlavy, tak vysoko, že světlo pochodní ani nedosáhlo na jejich konec. V puklinách kamenných zdí tam rostly houby a mech. Fineáš šel jen krok za Pastiskočem, přikrčený byl až skoro k zemi a neuvěřitelnou rychlostí přeskakoval pohledem z jednoho místa na druhé. „Z kruhového tvaru té stavby se dá usoudit, že to je Věž Vysoké magie. - A vsadil bych se, že mám pravdu," řekl Pastiskoč. „Ovšem nevím, proč jsem na to nepřišel už dřív." Damaris mu silně stiskla ruku. „Záleží na tom?" zeptal se cynicky Fineáš. „Znamená to jenom tolik, že nás každou chvíli mohou pohltit nějaká zapomenutá kouzla," řekla Damaris a bylo vidět, že ji ta vyhlídka docela vzrušuje. Fineáš sklouzl po nějakém kameni, který se uvolnil z prastarého schodiště, a rukama narazil po zdi. „Zapomenuté kouzlo? Co to zase je?" „Už vřeští skoro jako harpyje," řekla Damaris polohlasem směrem k Pastiskočovi. „Tahle věž je to jediné, co zbylo z obrovských staveb, které tu postavili na úsvitu dějin," dal se do vysvětlování Pastiskoč. „Byla to jedna z pěti Věží Vysoké magie. Ty čtyři další stály v Lese Žďárské cesty, v Palantasu, Ištaru a ještě někde, ale kde, to už jsem zapomněl. Některé z meh jsou stále ještě středisky magie, tuto však mágové opustili už krátce po Pohromě." „Ale pro nás to znamená co?" zeptal se netrpělivě Fineáš. „Znamená to to, že tady kdysi vládla kouzla a čary a některá z těch kouzel ještě nemusela zmizet. Představ si třeba kouzlo, které minulo cíl..." „...nebo magické příšery, které stále ještě střeží horní patra věže!" skoro křičela nadšením Damaris. „Mohly by tady být kouzelné knihy, svitky, magické prsteny a náramky, lektvary, kouzelné hůlky, magické hole, rukavice, meče..." „Rozumím," těžce polkl Fineáš. Ten nápad s výzkumy se mu začínal zdát hodně - 133 -
ukvapený, všichni tři však dál stoupali po schodech. „Možná žije na vrcholu věže zlý mág, zanechaný zde svými druhy - nebo odsouzený k věčnému vyhnanství, to zní ještě mnohem lip," snila nahlas Damaris. „Je osamělý a zoufalý a to je jediné, na čem se může cvičit ve svém Umění, jsou šotci! Možná nás někdo začaruje!" „Když pominu tu magii, tak jsi zrovna popsala Vinsinta," uchechtl se Fineáš. „Já jsem věděla, že jsem to někde slyšela," zamumlala Damaris. „Vlastně mě nikdo nezačaroval už od té doby, co jsem potkal toho kozodoje," prohlásil zasmušile Pastiskoč. „Tys potkal kozodoje?" zeptala se závistivě Damaris. Kozodojové se hojně vyskytovali v šotcích bájích. „Nikdy jsem neslyšela o nikom, kdo by nějakého kozodoje kdy viděl! Vlastně jsem ani nevěděla, že jsou kouzelní. Jak takový kozodoj vypadá? A chtěl ti vydloubnout oči?" „Ale jistěže jsou magičtí," řekl Pastiskoč a hlas se mu lehce zachvěl. „Proto jsou taky tak zuřiví a nebezpeční. Tenhle na mě vyskočil z jednoho páchnoucího močálu -oni žijí jenom v těch nejhorších bažinách. A pak..." Fineáše hrozně rozbolely nohy a začínal mít pocit, že už se ani nedokáže nadechnout. Už předtím, než začal počítat schody, jich ušli snad stovky, a i bez toho už došel přinejmenším ke třem stům. Nešťastně vzdychl a klesl na schody. „Už si skoro začínám myslet, že ten obr měl pravdu. Nic tady není. Možná by bylo lepší vrátit se zpátky. Vůbec si nedokážu představit, co udělá, až se vrátí a zjistí, že jsme pryč." Fineáš si vzpomněl na obrovy vystupující svaly a zachvěl se hrůzou. Dobrodružstvím posedlí šotkové však již byli dávno z doslechu. Fineáš se vyškrábal na nohy a přinutil se jít dál. Už tak byl hrozně pozadu. Zvedl pochodeň a zjistil, že konečně vidí strop. Schodiště náhle končilo v místnosti, která byla o něco větší než ta dole. Fineáš vstoupil dovnitř a spatřil Damaris a Pastiskoče, jak pobíhají tam a zpátky po místnosti. Zamračil se. Copak to nebylo divné, že v komnatě, kterou celá staletí navštěvovali dlouhoprstí šotci, ještě vůbec zůstal nějaký nábytek? Fineáš zastrčil pochodeň do držáku na stěně a rozhlédl se po komnatě. Jedna věc okamžitě upoutala jeho pozornost. Stál a s otevřenou pusou zíral na velký, krásně vyřezávaný dřevěný stůl, stojící u zdi napravo od schodiště. Za stolem bylo čalouněné kožené křeslo, jehož vysoké opěradlo zdobila vyřezávaná dračí hlava. Na desce stolu leželo pero, vyschlý kalamář, staré brýle a vinná sklenice. Všechny ty věci pokrývala na palec tlustá vrstva prachu. Fineáš se s obdivem rozhlédl po tlustých, v kůži vázaných svazcích, stojících na policích na stěnách místnosti. I knihy byly pokryté silnou vrstvou prachu, byly však nedotčené. Fineáš naklonil hlavu, aby si mohl přečíst, co je napsáno na hřbetech. Zahlédl jakousi knihu se zajímavým názvem ‚Bylinné lékařství', vytáhl ji z police a zastrčil si ji do podpaží. Damaris a Pastiskoč pocházeli sem a tam, ťukali na zdi a hledali skryté zásuvky, - 134 -
ve kterých by podle nich mohly být drahokamy nebo jiné zajímavé věci. Pastiskoč náhle luskl prsty. „Něco mi tady připadalo hrozně známé, a já jsem si zrovna vzpomněl, co to bylo. Ta místnost vypadá přesně tak jako to, co bylo na druhé polovině mapy, kterou jsem dal Tasslehoffovi." Damaris vykoukla zpoza stolu a na tváři měla rozradostněný úsměv. „Našla jsem nějakou páku!" Fineáš pozvedl obočí, než se ale stačil na cokoli zeptat, uslyšel hlasité „pink". Celá místnost se náhle naplnila vířící purpurovou mlhou, místy se blýskající čistou smaragdovou zelení. Mlha uhasila pochodeň v držáku a pak i tu, kterou držel Pastiskoč. „Damaris, cos to zase udělala?" zařval Fineáš a střel-hbitě zalezl za stůl. „Nevím," vydechla váhavě Damaris. I přes tu mlhu její oči vypadaly přinejmenším tak velké jako dva podšálky. „Ale je to krásné." Do mlhy se z druhé strany opřel mohutný vichr, mlha zmizela a za ní se ve zdi otevřela velká čtvercová díra, vstup do jakéhosi beztvarého tunelu, plného té stejné purpurové a zelené vířící mlhy. Pastiskoč a Damaris kráčeli oba ruku v ruce směrem k otvoru. Fineáš jen zděšeně přihlížel. Nemohl se ani pohnout a dokázal jen vykřiknout: „Stůjte! Nechoďte tam!" Pastiskoč i Damaris však byli šotci, a tak pochopitelně nezastavili. „Necháme se očarovat!" oznámili Fineášovi a zmizeli v mlze. Muž byl sice zcela ochromený strachem, mysl mu však pracovala jako o závod. Měl ale jenom dvě možnosti: Buď půjde zpátky do sklepení a postaví se velkému, velice ošklivému a velice vzteklému obrovi, který mimochodem asi neměl lidi o mnoho raději než šotky, nebo se může rozběhnout do té mlhy za Pastiskočem a Damaris, kteří obvykle měli mimořádné štěstí, alespoň pokud šlo o otázky života a smrti. Fineáš stiskl rty a nařídil svým nohám, aby se vydaly kolem stolu. Bezděky se zhluboka nadechl, zatajil dech a vrhl se do té chladné, vířící mlhy.
- 135 -
Kapitola 18 „DRAHÝ FLINTE," ZAČAL TASSLEHOFF A náležitě si vychutnával každé písmeno toho oslovení. Pak přestal psát, zvedl papír a pozorně si jej prohlédl. Na své písařské umění byl nesmírně hrdý. Zamyšleně se poškrábal na bradě špičkou vypůjčeného husího brku, protože si zdaleka nebyl jistý, co má psát dál. Ještě vlastně nikdy nepsal takový „poslední dopis", jak to nazval Ligg, když mu přinesl to pero, inkoust a pergamen, které si Tas zdvořile vyžádal. Woodro a Winnie leželi v temném stínu na druhé straně sálu a ještě stále klidně spali. Večer předtím se nacpali až k prasknutí skvělými pečenými kuřaty, vařenými tykvemi, chlebovým pudinkem a domácím pivem. Popravdě řečeno, Woodro ten večer zakončil v bezvědomí, protože si konečně vzal k srdci Gizeliny rady do života. Podle svých vlastních slov do té doby nanejvýš jen usrkával pivo u rodinného oběda, takže to ani nebylo příliš složité dostat ho pod stůl. Teď ležel na kamenné podlaze, ruce měl natažené v podivných úhlech, levou tvář měl přitisknutou k zemi a obličej, zvedající se v rytmu hlučného chrápání, mu lemovaly rozcuchané světlé vlasy. Tasslehoff ležel na břiše, lokty se opíral o slaměnou rohožku a nohama kopal do zdi ze žulových kvádrů. Ve velikém sále bylo naprosté ticho, rušené jen nárazy jeho bot do tvrdé zdi, Woodrovým přerývaným chrápáním a Winnieho hlubokým, pravidelným oddechováním. Tas chvíli žvýkal konec brku a pak znovu přitiskl naostřený hrot na pergamen. „Navždy sbohem." Vzápětí ale hněvivě zavrtěl hlavou a ta slova přeškrtal, protože se mu zdála až příliš pochmurná. Zmačkal pergamen do koule a hodil ho do středu sálu. Vzal další list, rychle naškrábal pozdrav a pak zase začal: , Jsi můj nejlepší přítel a bude se mi po tobě moc stýskat." Zase zavrtěl hlavou a vlasy mu zavířily kolem hubených ramínek. To zase bylo až příliš sentimentální. Tomu drsnému starému trpaslíkovi by se to určitě vůbec nelíbilo. Tas pergamen zase zmačkal a odhodil jej pryč. Psát Flintoví je až moc těžké, zamračil se Tas. Bude si ten dopis muset trochu promyslet. Vzal další list a trochu zneklidněl, když zjistil, že už mu zbývají jen tři. „Drahý Tanisi," začal. Z nějakého neznámého důvodu si byl úplně jistý, že může půlelfovi napsat cokoli a že to jeho přítel pochopí. Woodro a já - na Woodra si určitě vzpomínáš, je to ten člověk, co pracuje pro Gizelu Rohatcovou, tu trpaslici s červenými vlasy, která si pro mě přišla, aby mě dovezla zpátky do Šotčína. Rozumí zvířatům, ví toho hrozně moc o lodích a nekřičí na mě jako Flint. Tas přestal psát a pak pečlivě přeškrtal to o tom křičení, protože si nebyl jistý, jestli trpaslík nebude náhodou ten dopis číst půlelfovi přes rameno. Docela dobře si je dokázal představit, jak sedí s uslzenýma očima u krbu v hostinci U posledního domova a připíjejí na jeho památku. Od té doby, co jsem tě viděl naposled, se stalo pár docela zajímavých věcí. Potkali jsme tlupu tupých trpaslíků, kteří nám všechno vyházeli z vozu, když jsme sjíž- 136 -
děli z útesu, pak jsme ztroskotali a skoro jsme se utopili. Úplně nejlepší ze všeho ale byl ten let na drakovi! Tanisi, něco takového by se ti určitě hrozně líbilo. Nebyl to sice opravdický drak, postavil ho jeden gnóm, který se jmenuje Bozdil - anebo to možná byl jeho bratr Ligg. Ani jsem se na to nezeptal. Postavili takový stroj, kterému říkají kolo... točikol... prostě takovou kulatou věc, která hraje hrozně hlučnou muziku a má na sobě spoustu soch všelijakých zvířat, které poskakují nahoru a dolů a ještě jezdí kolem dokola. Tas ještě jednou rychle přelétl to, co napsal o kolotoči. Nebyl s tím sice úplně spokojený, nenapadal ho ale žádný způsob, jak by to mohl bez velké námahy vylepšit, a také se mu nijak nechtělo zase s tím dopisem začínat úplně od začátku. Na Podzimních slavnostech v Rosloviggenu jsem se na tom svezl na drakovi, a ten drak najednou vzlétl! Bozdil mi nechce říct, jak toho draka oživil, a já taky vím, že ani doopravdy živý nebyl, ale stejně to bylo skvělé. Horší na tom je, že nás ten drak přinesl do téhle věže vysoko v horách, kde žijí ti dva gnómové, o kterých jsem mluvil a kteří mě chtějí zabít a dát mě do vitríny, aby se jim podařilo splnit jejich Životní poslání. A taky chtějí udělat to samé s jejich malým domácím huňatým mamutem. Jmenuje se Winnie a já si myslím, že to je úplně hrozné! Ligg je větší a hrubší než jeho bratr a postavil tady všechno kolem. Bozdil je o něco citlivější, ale zase obvykle sbírá exempláře. Ptal jsem se Woodra, jestli ten, koho vycpou, ještě něco vidí. Docela rád bych věděl, jestli se budu moct dívat na ty lidi, kteří se na mě dívají, jak stojím ve vitríně, jako jsem se já díval na ty dinosaury. Woodro si myslí, že to nepůjde, ale já bych řekl, že pár příštích století by s tím mohlo být mnohem zábavnějších. Tasovi už zbýval jen jeden pergamen, a tak raději dopis rychle ukončil. Už mně dochází pergamen, takže budu muset končit. Bylo to opravdu skvělé, že jsem vás znal. Byla s vámi docela zábava (řekl bych, že i s Raistlinem), když jsme společně bydleli v Útěšíně. Vyřiď, prosím, Flintoví, že jsem mu nikdy nevěřil, když říkal, že si myslí, že jsem hlupák, a řekni mu, že ho taky mám rád. Tas si tu větu přečetl ještě jednou a měl pocit, že zní docela dobře. Věděl, že s tím bude muset rychle skončit, protože jinak by se rozplakal, rozmazal si slzami inkoust a musel by to celé napsat znovu. Soustředěně si skousl špičku jazyka a podepsal se: „Tasslehoff Bosonožka, tvůj přítel." Potlačil smutný vzlyk, zamával rukou nad poslední stránkou, aby rychleji uschla, - a potom seskládal všechny listy do úhledné hromádky a přehnul je v půli. Na zadní stranu posledního listu napsal „Tanis Půlelf, Útěšín." Byl si jistý, že v Útěšíně ten dopis někdo dostane a schová ho do té doby, než se Tanis zase vrátí. Tasslehoff neměl strach ze smrti a neplakal - nebylo toho mnoho, čeho se šotkové báli. Sice smrt nevítali, ale považovali ji za poslední velké dobrodružství. Tas jenom nesnášel pomyšlení, že už nikdy neuvidí své dobré přátele Tanise a Flinta. Právě v tu chvíli se ozvalo nesmělé zaklepání. Vzhledem k tomu, že obyvatelé té místnosti byli pouzí vězňové, znělo docela směšně. Dřevěné dveře se otevřely a zpoza nich vykoukla Bozdilova plešatá hlava. „Přišel čas oměřování nádob!" řekl vesele. Při zvuku gnómova hlasu se Winnie i Woodro s posledním zachrápáním probudili. - 137 -
„Oměřování nádob?" opakoval otupěle Tas. „Co to má znamenat?" „Liggajájsmehodněpřemýšleliotom, jakmámeudělatnašivýstavuzajímavější," Bozdil mluvil tak rychle, jak to jen šlo, a uhýbal před Tasem očima. „Mysleli jsme si, že by nám třeba pomohlo, kdybychom dávali víc exemplářů do zajímavě vypadajících nádob." - Bozdil rozpačitě zmlkl a nervózně sebou zavrtěl. „Ach ach," zamumlal v šeru za sloupy Winnie, zvuk jeho hlasu však dolehl jen k Woodrovi. „Tohle je jenom záminka pro to, aby ho odtud nenápadně dostali. Z oměřování se ještě nikdo nevrátil." Woodro se na něho podíval zakalenýma očima a ztěžka polkl: „Ach ne." Jeho zamlžené myšlení se pomalu začínalo vyjasňovat, stále ho však ochromovala naprostá bezmoc a nerozhodnost. „Tak pojď, Bosonožko," ozval se Bozdil. Když si všiml, že šotek sahá po prakovce, rychle dodal: „Můžeš si tu zbraň nechat tady. Tam, kam jdeš, ji nebudeš potřebovat. Pak se pro ni zase vrátíš." „Kde je Ligg?" zeptal se Tas menšího z gnómů a podíval se mu přes rameno do tichého sálu. „Ještě něco připravuje," řekl vyhýbavě Bozdil, „ale za chvíli přijde." Tas vystrčil bradu, rozloučil se s Woodrem a Winniem, kteří pořád ještě vypadali trochu rozespale, a pak se vydal za Bozdilem do pochodněmi osvětleného sálu. Šotek kráčel bez své obvyklé lehkomyslnosti a jednou rukou se pevně držel Bozdilovy malé, ale silné pravice. V druhé ruce měl gnóm plápolající pochodeň. „Takže jak to vlastně chcete udělat?" zeptal se šotek. „Praštíte mě přes hlavu, otrávíte mi jídlo, nebo mi přitisknete na tvář polštář?" Tasslehoff o tom v posledních několika hodinách velmi usilovně a systematicky přemýšlel. Bozdil jako by se celý skrčil. „Nemyslíš si, že mluvit o ,tom' je dost nevhodné?" Významně se dotkl Tasovy ruky. „Bude pro tebe lepší, když to nebudeš vědět." Zmlkli. Tas zaslechl, jak v nějakém sále daleko od nich zakokrhal kohout, a dokonce slyšel i tichounké svištění hodinového kyvadla, míhajícího se vzduchem. Šotek neměl tušení, jak daleko došli, když se zastavili před malými zavřenými dveřmi. „Tady to je. Oměřovací sál," řekl přiškrceným hlasem Bozdil a otevřel ty prosté dřevěné dveře. Tasslehoff s váháním strčil hlavu do místnosti a hlasitě pískl údivem a potěšením. Ve světle pochodně se tam leskly a blýskaly tisíce barevných skleněných nádob. „Vypadají úplně jako drahokamy," vydechl nadšeně. -Vběhl do místnosti a skoro protančil mezi dvěma řadami asi stopu vysokých sklenic všech možných barev a různých tvarů. Na každou z nich se alespoň na okamžik fascinovaně zadíval. Byly modré jako večerní obloha, světle modré jako ptačí vajíčka, modré jako horské jezero, zelené jako mořská voda, zelené jako tráva, zelené jako jarní listí, žluté, rubínové - byly tam sklenice v tuctech dalších různých barev. „Tolik barev jsem neviděl od té doby, co se rozbila barevná okna šotčínského hostince U duhy. Vůbec jsem netušil, že obyčejné sklenice můžou mít tolik barev!" „Však také obvykle tolik barev nemají," řekl tiše Bozdil. „Vyrábíme si své vlastní sklo, které je velmi čiré a pevné, ale přitom tak tenké, že přes ně vidíš úplně - 138 -
všechno. Našim exemplářům jen to nejlepší! Vidíš tady něco, co by se ti líbilo?" Bozdil mávl rukou tak, že opsal kruh kolem celého sálu. Sál byl nejrůznějšími nádobami tak přecpaný, že se ani nedalo říct, jak byl vlastně velký, a už vůbec se nedalo odhadnout, kolik je v něm těch sklenic. Tasslehoff pobíhal od jedné k druhé jako včela, přelétávající z květu na květ. Na chvíli se zastavil u dlouhé nízké nádoby s širokým hrdlem, vycházejícím zešikma stranou nádoby. „Prosím, zkus si to," pobídl Bozdil šotka. Tasslehoff šťastně přikývl, sundal si vestu, trochu se naklonil a strčil nohu do nádoby. Byl v ní až po pás, když nohama narazil na dno. „Musel bych si tam lehnout, a mám pocit, že bych jenom nerad ležel navěky," řekl a rozhlédl se kolem, jestli by si nemohl vyzkoušet něco jiného. „To ne, určitě ne," souhlasil Bozdil. „Kromě toho si jsem jistý, že žlutá není tvá barva." Tas chvíli pobíhal po sále a našel několik větších nádob. Rychle do nich po jedné vklouzl a zase z každé vylezl. Tu, která se podobala míse, tu vyloučil jako první měl strach, že by v ní klouzal ze strany na stranu, což se podle jeho názoru k šotkovi příliš nehodilo. Velmi se mu naopak líbil elegantní tvar jedné rezavě hnědé nádoby. Její úzké dno se směrem k hrdlu zvolna rozšiřovalo a hrdlo bylo zase tak úzké jako dno. Šotkovi se ale příliš nelíbilo, jak mu hrdlo té nádoby svírá krk - skoro se v ní dusil. Vysokou štíhlou láhev zavrhl jako příliš konfekční, a také proto, že by se v ní jen sotva dalo sedět. Uvážlivě zvážil všechny možnosti a nakonec se vrátil k nádobě, kterou si prohlížel jako jednu z prvních. Byla kobaltově modrá, prostého, leč klasického tvaru, elegantní, ale zároveň prostorná, lehce oválným hrdlem počínaje a svůdně zakulaceným dnem konče. Tasslehoff si ji se zájmem prohlížel a pokoušel se představit sám sebe, jak by v ní asi mohl vypadat. Budu v té láhvi vypadat šťastně? ptal se sám sebe. „Tak přece!" vykřikl Bozdil a radostně zatleskal. „Myslel jsem si, že si ji nakonec vybereš. Hodí se ti ke kamaším. Mimochodem, je to typické šotčí oblečení?" zeptal se zpříma a bez přípravy a zatahal za Tasslehoffovy modré kamaše. „Řekl bych, že ano," řekl váhavě šotek. Ta otázka ho zaskočila. Když se ale znovu podíval na tu krásně modrou nádobu, zase se rozveselil. „Myslíš si, že je to moje barva?" „Ale ovšem!" prohlásil důrazně Bozdil. Udělal z rukou stoličku a kývl na Tasslehoffa. „Pojď, pomůžu ti." Okouzlený Tas horlivě položil nohu na gnómovy sepjaté ruce. Sáhl po hrdlu nádoby a hbitě se vyšvihl na jeho široký okraj. Pak se za něj chytil rukama, narovnal se a se znělým ťuknutím dopadl na dno. Nádoba se rozezněla jeho zrychleným dechem. - Tas zašoupal nohama a náhle měl pocit, že mu znějí přímo v uších. Přitiskl ruce a nos k modrému sklu a zakřičel: „Jak se ti to zdá?" Ozvěna mu ale zaječela v uších tak silně, že si je musel zakrýt rukama. „Dokonalé!" Bozdil zase šťastně zatleskal. „Ani to nebude potřeba upravit na - 139 -
tvou velikost. Je to úplně dokonalé!" „Héé?" Tas zamrkal sklem na gnóma. Viděl, že pohybuje rty, ale slyšel jenom jakési nesrozumitelné mumlání. Té věčnosti bude tady z toho džbánu dost špatně rozumět a taky bude hodně rozmazaná, pomyslel si Tas. Ta myšlenka však rychle zmizela z jeho mysli, když náhle ucítil, jak se celá nádoba chvěje, jako kdyby se třásla země, nebo se přinejmenším kývala ta věž. Na Bozdilově tváři se objevil zmatený výraz. Když se to stalo zase, a tentokrát byly ty otřesy mnohem silnější, gnóm se rozčilil, otočil se na podpatku a vyřítil se ze sálu. Rukávy mu přitom vlály ve větru. Tas neklidně zabušil na sklo. „Bozdile! Vrať se! Co se to tady děje? Kam utíkáš? Já nemůžu ven!" Jeho vlastní výkřiky se odrážely od vnitřku nádoby. Tam venku se rozhodně dělo něco velmi zajímavého, a Tas v žádném případě nehodlal jen tak sedět zavřený ve džbánu a přijít o legraci. Problém byl jen v tom, jak se dostat ven. Nádoba sama byla docela prostorná, hrdlo ale měla až příliš úzké, stěží dost velké na to, aby jím Tas proklouzl. Šotek se natáhl, chytil se za okraj a vytáhl se nahoru. Když ale prostrčil hrdlem nádoby hlavu a ramena, už mu nezbylo dost místa na to, aby jím prostrčil i ruku. Mohl se kroutit a tlačit, jak chtěl, ale loket mu tím hrdlem prostě neprošel a neprošel. Rozhněvaný tím nemilým zdržením Tas zase seskočil na dno. Natáhl ruce nad hlavu, vší silou se odrazil a vyskočil do hrdla. Oči mu skoro dosáhly až k okraji džbánu, ale pak šotek zase bezmocně spadl na dno. Bez váhání skočil znovu. Tentokrát mu prošly hrdlem džbánu i ramena, Tas rozpažil, zapřel se o okraj hrdla a pomalu se soukal nahoru a ven z džbánu. Hrad se ale najednou zatřásl ještě silněji než předtím a odkudsi zblízka se ozval hrozný rachot. Džbán, který teď měl těžiště až příliš vysoko nad zemí, se zakymácel a hrozivě rozhoupal. Tasslehoff ztuhl. Džbán se ale nezastavil, kymácel se a třásl, poskakoval a koulel po úzké polici, na které stál. Právě v okamžiku, kdy přepadl přes okraj, Tas vyskočil ven a dopadl měkce na všechny čtyři. Džbán spadl na zem za jeho zády a zasypal ho sprškou barevných střepů. Krátká prohlídka sebe sama Tasovi prozradila, že je sice pokrytý drobnými střípky a zaprášený skleněným prachem, ale jinak nezraněný. Šotek sebral z nedaleké police prachovku, oprášil ze sebe střepy a rozběhl se za Bozdilem. Gnóm stál zády k Tasovi a jenom bezmocně upíral oči na vzdálenější konec chodby. Ozvalo se hlasité zadunění, hrad se lehce zachvěl, dveře zaskřípěly a zasténaly a pak se chodbou rozlehla děsivá rána. Podlahu zasypala smršť třísek a kusů kamene z rozbitých veřejí. Tou změtí trosek proběhl huňatý mamut Winnie. Na jeho zádech seděl ob-kročmo ten hubený člověk Woodro - a křečovitě se držel dvou velkých chomáčů srsti. „Cotomáznamenat?" zaječel Bozdil. „Tohlejemuzeumnecirkus! Vejménuvědyzastavtetoběsnění!" Woodro se nejistě napřímil. „Odjíždíme," oznámil gnómovi, „a chceme pana Bosonožku." Dlouhán hrozivě zamával nad hlavou šotkovou prakovkou. „Tohonedostanete," opáčil Bozdil. „Jetoexemplář," dodal Ligg, který právě přelezl přes hromady trosek za Winnie- 140 -
ho zády. V levé ruce držel kůži nějaké malé ještěrky, celou i s hlavou, ocasem a nohama. „Býtexemplářemjevelikáčest! Znamenatonesmrtelnost!" „Doufám, že jste ho už nedali do nějaké sklenice?" zeptal se neklidně Woodro. „Dali. Jdete pozdě," opáčil Ligg. Woodro vykulil oči a těžce polkl. „Teď přestaňte s těmi hloupostmi a skoro nic se vám nestane," pokračoval větší z gnómů a posunul si brýle. Winnie zuřivě zavrtěl hlavou a donutil tak Woodra, aby se ho zase vší silou chytil. „S vámi nevyjednávám," řekl rezolutně. „Tak se přece podívejte na to, co všechno jste způsobili," zaprosil Bozdil. „Aspoň nám to pomozte opravit a trochu to tady uklidit." „Pro Tasslehoffa už může být příliš pozdě," zavzlykal Winnie a snažil se, aby mu hlas zněl co nejpevněji. „Ale já a Woodro prostě jdeme. Rozhodlo jsem se, že se pro příští generace vycpat nenechám. Nenuť mě, abych ti nějak ublížilo, Liggu, a ty taky ne, Bozdile. Zacházeli jste se mnou těch patnáct let docela dobře, ale já jsem se rozhodlo, že chci odejít a že si s sebou vezmu svého nového přítele. Udělám všechno pro to, abych se dostalo na svobodu." Winnie rychlým krokem zamířil k oběma bratrům, kteří teď stáli bok po boku uprostřed chodby. Právě v tu chvíli se ze dveří oměřovacího sálu vynořil Tas. Okamžitě si uvědomil, jak je mamut rozčilený. Na jedné straně měl strach o ty dva gnómy, kteří neochvějně stáli v cestě útočícímu mamutovi, ale na druhé straně toužil po tom, aby co nejrychleji utekl se svými přáteli. Rychle se rozhodl, rozběhl se k Liggovi a Bozdilovi a vyzkoušel na nich svůj znamenitý trik - srazil jim hlavy dohromady. Bouchlo to jako dva kokosové ořechy. Překvapení gnómové se sesuli Tasovi do náručí a šotek je rychle odtáhl ke zdi, kde už Winniemu nepřekáželi. „Tasslehoffe!" vykřikli současně člověk i huňatý mamut, když spatřili svého přítele. - „Mysleli jsme si, že jsi mrtvý!" Huňatý mamut zpomalil a dovolil Tasovi, aby se chytil dvou velkých chomáčů jeho srsti a vytáhl se nahoru. Šotek dosedl na hřbet za Woodra a Winnie se hnal dál chodbou. „Lidi, já jsem tak rád, že vás vidím!" zakřičel Tasslehoff a rozhlédl se, aby zjistil, kde je. „Kde je východ?" Woodro se hodně ztřeštěně usmál. „To nevíme. Ale když zkusíme dost dveří, určitě najdeme ty, které vedou ven. „Kupředu!" zavřeštěl Tasslehoff, když Winnie sklonil hlavu a prorazil další dveře. „Ale ne," vydechli jednohlasně Tas i Woodro, když se prach rozptýlil a oni zjistili, co je v místnosti, do které se právě probourali. V protější stěně byly velké dveře, které vypadaly, jako by vedly ven. Mezi dveřmi a huňatým mamutem stála velká kočka - Tas odhadoval, že by to mohla být puma - přivázaná ke zdi třicet stop dlouhým řetězem. „Vrať se zpátky," naléhal šotek. „Najdeme si jiné dveře." Winnie se ale ani nehnul. „Winnie, tak pojď přece, to je veliká puma!" prosil ho Woodro. „Celý život jsi byl zavřený v téhle věži a vůbec nevíš, co taková puma dokáže. Vrátíme se a najdeme jiný východ." Woodro však huňatého mamuta zle podcenil. Sice prožil celých patnáct let uvěz- 141 -
něný v gnómské věži, jeho instinkty však zůstaly nedotčené. Rozběhl se přímo proti šelmě, která ještě nikdy neviděla něco tak obrovského. Puma se přikrčila a odplížila se stranou, aby zaútočila z boku, až se Winnie zastaví před zdí. Winnie proběhl kolem ní, narazil do zdi a běžel pořád dál, aby proletěl hroutícím se zdivem a vyběhl do jasného dne za zdí. A ani tehdy se nezastavil! Rozběsněný huňatý mamut se řítil po svahu pryč od hradu, klouzal v suti, řval a troubil a mával chobotem. • • • O něco dál v údolí jeli po klikatící se horské stezce Denzil a Gizela. Gizela jela první, a když se vynořila ze stínu jedné ze skal, zvedla hlavu a proti rannímu nebi spatřila černou siluetu jakési věže. Zastavila a čekala, až ji Denzil dohoní. Překonali ještě jeden záhyb té klikaté, skalami poseté stezky, když Gizela něco zahlédla a postavila se ve třmenech, aby měla lepší rozhled. Stála tam jakási stavba nebo spíš několik staveb - jakou ještě nikdy neviděla: Z úbočí hory vyrůstaly čtyři věže, nepravidelně rozestavené na strmém srázu. Pod věžemi jako by vyrůstal z úbočí veliký hrad, anebo se to možná hora zřítila na hrad, který stál v údolí pod ní. Nedaleko od hradu Gizela zahlédla dvě malé postavičky, jedoucí na velkém balvanu. Vzápětí si ale Gizela uvědomila, že ten balvan není balvan, ale nějaké obrovské, chlupaté zvíře. Denzil zarazil koně vedle ní, také on se postavil ve třmenech a zastínil si oči rukama. „Nějaké velké zvíře se dvěma jezdci," řekl. „Vypadá to, že utíkají od toho hradu. Nemohli by to být tvoji společníci?" Gizela přimhouřila oči. Slunce měla naštěstí za zády. „Na takovou dálku je to těžké říct. Ten vpředu je o hodně menší než ten vzadu... a určitě má v ruce prakovku. Jo, to jsou Woodro a Bosonožka. Myslíš, že to, na čem jedou, je nějaké další dřevěné zvíře?" Gizela se při tom žertu zachichotala jako dívenka. Denzil přešel její otázku mlčením a jenom stroze řekl: „Počkáme na ně tady." „A nechtěl bys, aby nám to uběhlo trochu rychleji?" usmála se Gizela, přejela Denzilovi rukou po stehně a poplácala ho po hýždích. Denzil si znovu sedl do sedla. Gizela rychle stáhla ruku, aby jí nezůstala pod Denzilovým těžkým tělem. „Ne!" zavrčel, švihl uzdou a dovedl koně k místu, kde mohl sjet z cesty a schovat se za skalním výčnělkem. Lehce podrážděná Gizela zastavila kousek od něj. „Co se to s tebou děje? Celé ráno jsi nějaký divný." „Sjeď z cesty," nařídil jí Denzil. „Schovej se za mnou." Stáhl si z ramene kuši, opřel si ji o bok a vytáhl z toulce u sedla šipku. „Buď zticha a drž se stranou." Gizela složila ruce v klíně a nedůtklivost v jejím hlase vystřídalo nefalšované rozhořčení. „A kdy jsem se to nechala najmout do tvé armády? A co tady vůbec zamýšlíš? To jsou ti dva, které jedeme zachránit. Začneš tady najednou mávat s nataženou kuší a skončí to tím, že někoho zraníš." „To je to, co umím nejlépe," ušklíbl se Denzil. „Raději ztichni a schovej se, nebo to budeš ty, kdo tady špatně dopadne." „Tak už to tady máme zase," zasyčela Gizela. „Stačí, když je ženská na chlapa trochu milá, a už si myslí, že ho přinejmenším pasovali na rytíře. Musím ti něco říct, - 142 -
můj milý Duncile. Gizela Rohatcová se neklaní, neprosí a nepřijímá rozkazy, zvlášť od někoho, kdo má obočí uprostřed srostlé. Takže máš dvě možnosti - buď změníš tón, nebo se otočíš a odklusáš zpátky do města." Denzil pootočil kuši tak, že mířila přímo na Gizelinu hruď. Tvář měl chladnou a bez výrazu. „Přišel jsem si pro toho šotka. Pokud dostanu jeho, je mi úplně jedno, co se stane komukoli jinému. To, jestli budeš živá, nebo mrtvá, pro mě nic neznamená. Vezmi tu dýku, kterou máš přivázanou ke stehnu, hoď ji na zem, schovej se a buď zticha, nebo tě umlčím." Gizela neklidně skousla dolní ret. Co to mělo být? Strávila s tím člověkem nádhernou noc a ještě před chvílí se těšila na to, že jich ještě pár bude. Teď na ni mířil kuší a říkal jí, že ji bez výčitek svědomí zabije. A taky mluvil o Tasslehoffovi, jako by byl nějaký drahocenný poklad. Není Denzil nějaký náhončí? Každopádně Gizela dospěla k přesvědčení, že na nějaký velký vzdor není vhodná doba ani místo. V duchu se proklela za to, že se spolčila s někým, koho tak málo znala, ale pak poslušně hodila dýku na zem a zavedla koně do skalního výklenku za Denzilem. Ten si jí vůbec nevšímal, vytáhl z kapsy pruh látky a ovázal si jej kolem koženého chrániče na levém předloktí. Pak vytáhl ze sedlové brašny hrst šipek a obratně si je jednu po druhé zasunul za ten šátek. Gizela si s rostoucím zděšením uvědomila, že Woodro a Bosonožka jedou přímo do léčky. S hrdinstvím Gizela neobchodovala. Na svých cestách už musela víc než jednou bojovat o holý život, ti opilí kupci a hladovějící skřeti se však se zkušeným zabijákem nedali srovnávat. Gizela se zasmušile podívala na svou dýku, ležící osaměle na zemi. Nemohla dělat vůbec nic. • • • Tasslehoff se smál. „Viděl jsi, jak ten lev vypadal, když Winnie narazil do zdi? Byla to jedna z nejsměšnějších věcí, jaké jsem kdy viděl. Vypadal, jako kdyby kousl do přezrálé smraďavky." „Já jsem se vůbec nebálo," zafuněl Winnie. „Myslelo jsem si, že se určitě budu bát, ale nebálo jsem se. Jenom jsem sklonilo hlavu a bác, bylo to." Woodro se napůl otočil a ohlédl se zpátky k hradu. „Nevidím, že by nás někdo pronásledoval. Proč si myslíte, že nás nepronásledují? Mají přece toho draka." „Možná jsou neviditelní," nadhodil Tas a otočil se, aby se také podíval. „Taky nic nevidím. To je obvykle docela dobrý důkaz toho, že to, co nevidí, je neviditelné. Co si myslíš ty, Winnie? Mohli by se nějak očarovat, že by se i s tím drakem zneviditelnili?" Winnie o tom chvilku přemýšlel. O neviditelnosti toho opravdu moc nevěděl. „No, nikdy jsem je nevidělo, když byli neviditelní. Znamená to něco?" „Není to rozhodující," řekl zamyšleně Tas. „Ale kdybys je viděl neviditelné, tak by bylo všechno jasné." Winnie celou cestu od hradu klusal hodně rychle, právě v tu chvíli ale náhle zpomalil. „Tam před námi něco je. Cítím to. Je to divné... Tam vpředu je něco živého." • • • - 143 -
Gizela si nervózně kroutila dlouhý pramen vlasů. Denzil stále ještě seděl na koni, kuši měl opřenou o skálu a něco pozoroval. Na dýku nedosáhla a ničím jiným mu ublížit nemohla. Téhle špinavosti ale musela každopádně zabránit. Náhle dostala nápad. Pobídla svého grošáka a zuřivě zamávala rukama. Denzila to naprosto zaskočilo. „Je to slečna Rohatcová!" vykřikl Woodro a ukázal na cestu asi padesát kroků před sebou. „Našla nás! Hurá!" Woodro to ale ani nestačil doříct, když Gizela zkřivila tvář a chytila se za bok. Jeho radost se rázem změnila na naprosté zděšení, protože Gizela vykřikla, zakymácela se v sedle a s rukou stále přitisknutou k boku sklouzla z koně a spadla na zem. „Winnie, rychle k ní!" vykřikl Woodro. „Musíme se podívat, co se jí stalo!" Winnie udělal dva nebo tři váhavé kroky a pak se zastavil. „Nevíme, kdo tam může být." „Je tam slečna Rohatcová a je zraněná!" Woodro přehodil nohu přes mamutova záda a sklouzl na zem. Právě v okamžiku, kdy jeho hlava zmizela za mamutovými huňatými zády, prosvištěla Tasovi kolem ucha šipka z kuše a proletěla místem, kde byl ještě před chvílí Woodro. Tasslehoff už ten zvuk slyšel tolikrát, že okamžitě poznal, o co se jedná. „To je kuše!" zakřičel a přitiskl se k Winnieho hřbetu. Zvedl mamutovi jedno ucho a řekl do něj: „Winnie, utíkej. Jestli tady zůstaneme stát, zabije nás jednoho po druhém. Utíkej, utíkej!" Obrovité zvíře na chvíli zaváhalo, pak pohodilo huňatou hlavou a rozběhlo se po cestě. Tase to nečekané prudké zrychlení skoro shodilo na zem. Chytil se mamutova kožichu a zoufale se snažil nespadnout z divoce se zmítajícího hřbetu. Když už byli skoro u Gizelina nehybného těla, Tas zahlédl kuši a za ní lidskou tvář, vyčnívající za velkou skálou. Jen o zlomek vteřiny později z té kuše vyletěla další šipka. Tas zaslechl tlumený úder a ucítil, že Winnie lehce zakolísal. Podíval se dolů a zjistil, že jen několik palců od jeho stehna trčí z mamutova boku dlouhá šipka. Winnie ale neohroženě běžel dál a za několik vteřin už se tyčil nad vrahovým úkrytem. Poté, co Denzil potřetí vystřelil, pustil kuši a vytrhl z pochvy dlouhý, zakřivený meč. Směrem k jeho lebce zasvištěl okovaný konec Tasovy prakovky. Denzil odrazil ránu mečem a uštípl z dřevěného těla prakovky dlouhou třísku. Nebylo však pro něho snadné na šotka zaútočit, protože huňatý mamut byl přinejmenším o sáh vyšší než Denzilův kůň. Díky výšce, ve které šotek seděl, teď Denzilovi nezbývalo nic jiného, než odrážet ránu za ranou a pomalu ustupovat. Woodro se konečně dostal ke Gizele. Její kůň neklidně přešlapoval několik stop opodál. Woodro si klekl vedle trpaslice a opatrně ji převalil na záda. V její vlněné vestě spatřil těsně pod ramenem malou zarudlou dírku. Šipka, vystřelená jen z několika kroků, pronikla celá do Gizelina těla. Woodro se zajíkl zoufalstvím, položil ucho na trpasličími nehybnou hruď a přiložil jí tvář k ústům v naději, že ucítí alespoň záchvěv dechu. Neucítil nic. Woodro se otočil a spatřil vysokého muže na hrozné noční můře, jak se zuřivě - 144 -
bije s Tasslehoffem. Jeho meč nebyl dost dlouhý na to, aby dosáhl na šotka na Winnieho hřbetu, a Winnie se nemohl dostat k mužovu vzpínajícímu se koni dost blízko na to, aby mohl Tas pořádně udeřit svou prakovkou. Woodro se zvedl, sebral Gizelinu dýku a vyrazil do boje. Tas znovu máchl prakovkou, Winnie natáhl chobot a omotal ho kolem mužovy těžké boty. Pak jím prudce trhl, vytáhl Denzilovi nohu ze třmene a připravil ho o rovnováhu. Tas dobře postřehl šanci, která se mu nabídla, a bodl Denzila špičatým koncem své prakovky, kterou držel v ruce jako oštěp. Kovový hrot zasáhl muže do žaludku, vyrazil mu dech a shodil ho z koně. Woodro se k němu vrhl s Gizelinou dýkou v ruce, bodl do padajícího těla a ucítil, že se dýka zabořila do masa. Denzil se s těžkým zaduněním zhroutil na zem. Woodrova dýka byla celá od krve. Tasslehoff se už chystal slézt z Winnieho zad, jenomže Woodro zase vylezl nahoru za ním. „Jeďme!" vyštěkl dlouhán. „Musíme se odtud dostat, než nás ti gnómové zase chytí. Ta bitka jim rozhodně nemohla ujít." „Ach ne, ne, já nechci, aby mě zase chytili. Nechci, nechci," zakvílel Winnie a rozběhl se po cestě pryč. „Stát! Co to bylo za člověka?" zaječel Tasslehoff. „A co Gizela - neměli bysme na ni radši počkat?" „Gizela je mrtvá," odplivl si Woodro a dělal, co mohl, aby se vzteky nerozbrečel. „A ten chlap, co na nás zaútočil, je taky mrtvý." Tasslehoff vypadal, jako by ho něco uštklo. „Gizela přece nemůže být mrtvá! Jak to víš?" „Ona ale je opravdu mrtvá, pane Bosonožko," zavzlykal Woodro. „Zasáhla ji do boku šipka z kuše. Probodl jsem toho muže, co ji zastřelil - víte, toho, se kterým jste bojoval a shodil jste ho z koně. Podívejte, na té dýce je ještě krev! Pane Bosonožko, prosím vás, jeďme!" zaprosil dlouhán. „Už pro ně nemůžeme nic udělat, takže bude nejlepší, když pojedeme co nejrychleji pryč!" „Má pravdu," zakňučel Winnie, plný obav o své nové přátele. „Nesmíme Bozdilovi a Liggovi dovolit, aby nás tady našli." „Mně můžou ti gnómové být úplně ukradení!" zahulákal Tas. „Nesmíme ji tady tak nechat. Winnie, stůj! Vrátíme se!" Winnie však dál prchal po svahu do údolí. „Nemůžu, Tasslehoffe, já prostě nemůžu. Je to moc nebezpečné. Ti gnómové..." „Šotci své přátele neopouštějí!" vykřikl rozčileně Tasslehoff. Než stačil Woodro jen pohnout rukou, přehodil nohu přes mamutův hřbet, seskočil na zem a obratným kotoulem se zastavil. Ve zlomku vteřiny byl zase na nohou a utíkal vzhůru po stezce ke Gizelinu tělu. Woodrovi se třásly ruce, jak se zoufale pokoušel Winnieho zastavit. Každý nerv mu říkal, že má co nejrychleji utéct, Tasslehoff Bosonožka však byl jeho přítel. Když už se nebyl schopen vrátit, alespoň na něj počká. Jak Tasslehoff docházel ke Gizelinu tělu, dech se mu zadrhával v plících a oči se mu zamžily. Přišel k němu její kůň a Tas ho vzal za uzdu. Nehybné tělo rudovlasé trpaslice leželo asi deset kroků od muže, který ji zastřelil. Noční můra stála nad tělem svého pána. Když se k ní Tas přiblížil, černý kůň si výhružně odfrkl a neklid- 145 -
ně zadupal. Šotek se podíval na ránu v Gizelině boku a pochopil, že je opravdu mrtvá. Sebral všechny síly, opatrně zvedl mrtvé tělo Gizely Rohatcové a položil je přes sedlo jejího koně. S náhle ztěžklýma nohama se otočil a vedl Gizelina koně s mrtvým tělem v sedle dolů k místu, kde na ně neklidně čekali Woodro a Winnie. Nikdo nepromluvil, když Tas přivázal koně k mamutovu ocasu, vylezl zpátky na Winnieho hřbet a usadil se za Woodrem. V hlavě mu zněl jen truchlivý zvuk velkého bubnu, ozývající se nad šotčím pohřebním průvodem. Jeli na východ směrem do údolí a ani jednou se neohlédli. Kdyby to byli udělali, viděli by jakéhosi vysokého muže, jak se zvolna zvedá z prašné cesty nedaleko gnómské věže. • • • Rudovlasou trpaslici pohřbili za měsíčního svitu na lesním palouku nedaleko zurčícího potoka. Vykopali hrob a Tasslehoff zazpíval rozechvělým a smutným hlasem Šotkovu smuteční píseň. Kdysi se jaro vracelo. Svět s námi putoval lukami, květy a kapradím, ze slunce radost a sílu bral. Kdysi nám říkala, že s nocí přichází rosa a déšť, déšť nových životů, byť je nám nesnází. Už není. Nebude. Že zlato přežije tisíce životů, neříká. Nepřijde. Na zimu vzpomenu, na podzim, na léta. Jaro mi bude jen krokem dál do noci, ze světa. „Je dobře, že tady není Fondu," řekl Woodro. „Určitě je pro něho mnohem lepší, když může pobíhat po Rosloviggenu." - Utřel si slzu, upravil Gizele tizianové vlasy a smetl jí z tváří prach, protože věděl, že by jí na tom záleželo. Na hrob jí místo náhrobku dali šotkovu prakovku. „Jedeme do Šotčína - za Gizelu."
- 146 -
Kniha 3 Kapitola 19 PASTISKOČ SÁHL PO DAMARIS, V TÉ VÍŘÍCÍ zelené a purpurové mlze ji však nebyl s to najít. Měl pocit, jako by mu něco tlačilo plíce mezi žebry z hrudi a v žaludku se mu usadil celý roj motýlů, kteří nemilosrdně mávali křídly a zle ho trýznili. Pastiskoč škytl, nic ale neslyšel. Viděl jen vířící bílou mlhu, místy se blýskající jako ametyst nebo smaragd a nohy a ruce mu bezmocně vlály v prázdnotě. Ať už byl kdekoli, nedotýkal se nohama země. Přesto se mu ale zdálo, že zase není v úplné prázdnotě. Náhle si Pastiskoč uvědomil, že mu chlupy na celém tělo rostou a z nehtů se mu stávají dlouhé drápy. Necítil žádnou tíži a zdálo se mu, že se jen lehce vznáší, a přitom jako by na svých bedrech nesl celý svět. Vtom tlak a mlha zmizely, jako by se uvolnil nějaký obrovský zámek a otevřely se dveře, a Pastiskoč zjistil, že leží natažený na Damaris Skroutilové. Hněvivě ho odstrčila, - aby vzápětí společně vstali a rozhlíželi se kolem, nevědomky se držíce za ruce. Oběma jim klesla brada úžasem a Pastiskoč bezděky potřásl hlavou. Tak jsme se asi dostali do nějakého domečku pro panenky, pomyslel si šedovlasý šotek. To místo tak ale opravdu vypadalo. Stáli na křižovatce dvou úzkých, lesklých černých ulic, které vypadaly a voněly přesně tak, jako by je někdo vydláždil anýzovou lékořicí. Podél ulic stály pravidelně rozestavené úhledné domky světle hnědé barvy s lehce rozteklými bílými ozdobami -že by polévaný perník? Všechny domy měly stejné předzahrádky s keříky z gumových bonbonů a stromky z lízátek, chodníky byly z ořechových placiček a všude kolem rostly květiny z voňavého griliáše. Všechno ovšem mělo správnou šotčí velikost. Světla tam sice bylo dost, ale na druhé straně nebylo vidět slunce - a vlastně ani nebe, protože místo toho se nad tou podivnou krajinou vznášela jen vířící mlha v pastelových barvách. Skoro to vypadalo, jako by někdo to město postavil v krabici od čokolády. Pastiskoč a Damaris se jako jeden šotek otočili a cítili, jak jejich zájem o to místo stále roste. „Je to vůbec skutečné?" vydechla Damaris. „To můžeme zjistit jen jedním způsobem," řekl bez váhání Pastiskoč. Vydal se k malému růžovobílému keříku a odlomil jeden křupavý lístek. Zvědavě si ho strčil do úst. „Jahodovovanilkové tofé," prohlásil a ulomil kousek pro Damaris. „Harkule Gelfigu, co si to dovoluješ, jíst moje keříky?" ozval se z hloubi nejbližšího domku rozzlobený hlas. Pastiskoč i Damaris provinile uskočili od keříku. „Ale ne, ty nejsi Gelfig!" Za malou mřížkou ve dveřích z podobného tofé se objevila mužská tvář, dveře se otevřely a po chodníku z ořechových placiček vykročil jakýsi velmi podsaditý šotek. „Jmenuji se Pastiskoč Botonožka, ne Gelfig Cosi - kdesi," řekl docela mile Pas- 147 -
tiskoč. „Velmi mě těší, že tě poznávám." - Natáhl ruku k právě se objevivšímu šotkovi. „Mimochodem, mohl bys mi říct, kde to jsme?" zeptal se a rozhlédl se po vesnici. „Jmenuji si Lindal Kladník." Šotek, který jistě patřil k těm nejtlustším, které Damaris a Pastiskoč kdy viděli, potřásl Pastiskočovi rukou a přátelsky se usmál. „A jste v Gelfigově! Hej vy všichni, pojďte přivítat nováčky!" zahlaholil. Vypadalo to skoro tak, jako by se tím jediným zvoláním protrhly hráze. Všechny dveře ve vesnici se rozletěly dokořán a kliky z citrónových bonbonů narazily do perníkových stěn. Celá vesnice se třásla, jak se tucty těch nejtlustších šotků na světě seběhly k Damaris a Pastiskočovi a tlačily se kolem nich. Dvojice byla vmžiku ze všech stran obklopená tlouštíky a bombardovaná místy naprosto nesrozumitelným přívalem vzrušených otázek. „Jak se jmenujete? Uvítací výbor musí vaše jména napsat na dorty." „Jsou ty boty z vepřovice nebo z hověziny?" „Máte špatné zažívání?" „Odkud jste?" „Máte s sebou nějaké jídlo, které by nebylo z cukru?" „Jakou krásnou barvu má ten plášť! Mohl bych si jej někdy půjčit?" Pastiskoč se smál, potřásal si s těmi šotky rukama a dělal, co bylo v jeho silách, aby odpověděl na co nejvíc otázek. Sám ale nestíhal položit ani jedinou. Náhle z víncích mraků nad nimi vyletěl mnohobarevný blesk a na okamžik se zastavil nad zemí, jako by byl z pevné hmoty. Pak zase stejně rychle zmizel v mlze a několik kroků od houfu šotků zanechal hodně roztřeseného Fineáše. „Co to bylo zač, ta mlha?" zavrčel a přejel si prsty po spánku. Pak se podíval na lékořici, na které stál, a poděšeně uskočil. „A co je zase tohle?" Vtom zaslechl hlasy a zvedl hlavu. Tvář měl rudou jako karafiát. „A kdo jste vy? „Helemese, člověk," zabručel do šveholení hlasů svých druhů jeden šotek. „Ani bych neřekl, že tady něco takového máme. A taky je to hrubián. I když to asi k člověku patří a on s tím nemůže nic dělat. Není tady vulgárnost čirou náhodou protizákonná?" Celý dav zavalitých šotků dal hlavy dohromady a začal se tím problémem zabývat. Fineáš se protlačil huspeninovitým zástupem k Damaris a Pastiskočovi. Když je spatřil, na tváři se mu rozlil výraz hluboké úlevy. „Kde to jsme?" zeptal se a usilovně se snažil mluvit co nejklidněji, aby ho Damaris náhodou zase neobvinila z toho, že řve. O takovém místě se mu nikdy ani nesnilo. Kdo jenom mohl postavit celou vesnici z bonbonů? Tak kdo, přemýšlel a pozoroval přitom ten zástup neobvykle zavalitých šotků. Že by to bylo nějaké jeviště? Ti šotci by mohli být herci a pod oblečením by mohli mít samé vycpávky. Ale jak mohou mít tak přesvědčivě vypasené tváře? přemítal Fineáš. Když ale do několika z těch šotků narazil, musel přijmout tu nehoráznou myšlenku, že to jsou opravdoví tlustí šotci. Pak si všiml něčeho, co ho téměř připravilo o řeč. Ti šotci nonšalantně lámali kousky domů, keřů, květin a plotů a mezi řečí si je cpali do úst. - 148 -
„Mám pocit, že tam ten říkal - " Damaris ukázala na prvního šotka, kterého potkali, na toho, který vypadal, jako by na sobě měl dva páry kalhot sešitých dohromady -„že se tady tomu místu říká Gelfíkov, nebo tak nějak." „Skoro správně, slečno," řekl tentýž šotek, který s nimi mluvil předtím. „Gelfigov. Jmenuje se to po zakladateli naší vesnice, Harkulovi Gelfigovi." Šotek objal svou masitou rukou šedovlasého šotka, který měl na sobě kalhoty velmi podobné kalhotám svého přítele. Oba muži se radostně usmáli. „Ale to ‚tady‘ je vlastně kde?" zeptal se Pastiskoč. Z řady vystoupil šotek jménem Harkul. Tvář měl velmi vážnou. Zhoupl se na patách dopředu a zase dozadu a strčil si ruce za záda, ani je ale nebyl schopen sevřít. „Popravdě řečeno, není nám to úplně jasné. Někteří z nás si myslí, že jsme mrtví a tohle je Reorxova špižírna." „Ale já na Reorxe nevěřím," řekl Fineáš. Zakladatel vesnice se zamračil. „To je zajímavé. Někdo si to zapište." „Ale ten člověk vlezl do tunelu zároveň s tamtím šotkem," ozval se někdo z davu. „Možná ho to jenom vtáhlo dovnitř." „To je taky docela zajímavé. Zapište si to někdo." Harkul si dychtivě zamnul tučnýma ručkama. „Řekl bych, že jsme něčemu na stopě. Už jsme tady hodně dlouho neměli tak zajímavý paradox." „Jak dlouho už jste tady?" zeptala se Damaris, když si všimla, jak různého věku jsou přihlížející. „Tři dny!" „Čtrnáct dní!" „Týden!" „Čtyři měsíce!" To byl Gelfig. „Takže ty jsi zakladatel vesnice, a přitom jsi tady jenom čtyři měsíce?" zeptal se Fineáš. Gelfig vypadal, jako by ho to velmi urazilo. „Děkuji! Byl jsem velmi činorodý. Za ty čtyři měsíce jsem toho určitě stihl víc, než ten přihlouplý skřítčí starosta Relej předtím stihl skoro za rok." „Předtím? Před čtyřmi měsíci?" zeptala se starostova dcera, Damaris Skroutilová. Gelfig vypadal pro změnu rozčileně. „To už Releje konečně odvolali? Já jsem dobře věděl, že tam do konce roku nevydrží." Damaris vypadala trochu zmateně. „Ale poslední dobou byl starostou můj otec, Meldon Skroutil. Toho Releje jsem viděla jenom na obraze v zasedací síni rady. Nebyl starostou krátce po Pohromě?" „Správně," přitakal Gelfig. „Já sám jsem proti němu nic neměl - na skřítka byl celkem dobrý. A jednou se ke mně o Audienčním dni zachoval docela slušně. Říkáte, že teď je starostou nějaký Skroutil?" Fineáš se jen s obtížemi soustředil na Gelfigova slova. „To se nám snažíš říct, že jsi Releje osobně znal?" Jeho hlas byl jen o málo víc než pouhý šepot. „Jistěže jsem ho znal," odfrkl si pohrdavě Gelfig. „Býval jsem jedním z nejlepších výrobců čokolády v Šotčíně a skoro mě zvolili do Rady. Naše město ještě sa- 149 -
mozřejmě není moc staré, a tak konkurence není velká," dodal pro úplnost. „Jaký je teď podle vás rok?" zeptal se Fineáš, mohutně vraště obočí. Gelfig se na něho zadíval, jako by byl naprostý hlupák. „Jak se na to můžeš ptát? Je přece rok šest, šest po Pohromě. A jaký rok je teď podle tebe?" Naprosto šokovaný Fineáš otevřel ústa, než ale stačil cokoli říct, z houfu vyskočilo pět statných šotků a každý z nich posloužil svou vlastní odpovědí. „27!" „45!" „68!" „129!" „234!" zahlaholili sborově ostatní šotkové. „Raději zkuste 346," řekl suše Fineáš, když rámus trochu utichl. „Takže tady žádný z vás nebyl déle než čtyři měsíce?" Šotkové mlčky zavrtěli hlavami. „Zdá se mi, že se tady zhroutil čas," oznámil lidu Pastiskoč. „Cože?" vyjekl Fineáš. „Ale ovšem, to je už hodně starý trik," vysvětlil mu to pohotově Pastiskoč. „Stačí vzít nějaký kapesní rozměr nebo polorovinu, nebo odlomit kus běžné roviny, obklopit jej jeho vlastní singularitou a pak místní čas buď zrychlit, nebo zpomalit. Anebo ho i pustit obráceně." „Chcete tím říct, že jsme všichni mnohem starší, než si myslíme?" Pastiskoč stiskl rty a přikývl. Několik šotcích dam zoufale zasténalo. Fineáš stále ještě vypadal nedůvěřivě. „Jak to ale všechno víš?" Pastiskoč se hrdě napřímil, zastrčil palce za kazajku a zhoupl se na patách. „Když jsem byl zajatcem ledových obrů, zavřeli mě do cely s čarodějem z jiného rozměru. Ten mi to všechno pěkně vysvětlil." „Kdy tě ti obři zajali?" zeptala se Damaris, oči navrch hlavy. „Na tom nezáleží," zarazil ji Fineáš. „Nemohu souhlasit," vložil se mezi ně Gelfig. „Hrozně rád bych si to o těch ledových obrech poslechl." Davem zašumělo souhlasné zamumlání a ozvalo se i několik výkřiků „My chceme vyprávění! Vyprávěj!" Pastiskoč si urovnal své mošny a opasky, aby se cítil co nejpohodlněji, a už se chystal začít, když vtom ho Fineáš rozčileně přerušil. „Raději bych zjistil, co je tohle za místo a jak se odtud dostaneme," vykřikl. Zadíval se na okolostojící šotky, kteří cosi bručeli a nesouhlasně šoupali nohama. „Který z vás je tady nejdéle?" „Úplně první jsem tady byl já," zvedl ruku Gelfig. „Když ses tady objevil, našel jsi něco, co by naznačovalo, odkud tohle všechno vlastně..." Fineáš chvíli pracně hledal slova, pak zamával rukama ve vzduchu a nakonec ten marný boj vzdal. „Chci říct, odkud se tohle všechno vlastně vzalo." „Ale ne, tehdy to vůbec nevypadalo tak jako teď." Šotci kolem sborově zapěli „Ne" a jako jeden muž zavrtěli hlavami. „Tak teď se konečně někam dostáváme. Jak to tedy před těmi ,čtyřmi měsíci' podle vás vlastně vypadalo?" zeptal se Fineáš. - 150 -
Gelfig utrhl jeden čokoládový tulipán, vysrkl z něj doušek husté sladké šťávy a nadšeně se dal do vyprávění. „Měli jste to tady tehdy vidět! Bylo to úplně hrozné! Nebylo tady skoro nic, vlastně vůbec nic. Bylo tady jenom šedé, placaté a ohavné nic." Šotčí sbor jen pokýval hlavami a smutně zavzdychal. „Chodil jsem tak pár hodin kolem dokola a už jsem si říkal, že půjdu pryč, když vtom jsem o něco zakopl. Kdybych neměl své pověstné kočičí reflexy, určitě bych spadl a rozbil si nos." Gelfig si stoupl na špičky a roztáhl tlusté ruce, aby předvedl pózu plížícího se lovce a zdůraznil svou pružnost a obratnost. Vypadalo to, že je místním bavičem, Fineášovi však ta póza při jeho nesmírné postavě připadala snad až příliš směšná. Raději té přestávky využil k tomu, aby si utrhl jeden tulipán. Samotného ho docela zajímalo, jak by mohl chutnat. „Otočil jsem se, abych se podíval, o co že jsem to zakopl, ale vůbec nic tam nebylo! ,To je mi ale divné,' řekl jsem si, klekl jsem si na všechny čtyři a hledal jsem kolem. A co jsem asi našel?" „Neviditelnou truhlici!" vykřikli shromáždění šotci a Fineáše tak vyděsili, že dlouhán rozmačkal v dlani ten čokoládový tulipán. Po zápěstí a předloktí se mu roztekla hustá a lepkavá čokoládová břečka. „Správně, neviditelnou truhlici," souhlasil Gelfig. „Byla převázaná neviditelnými řetězy a zamčená na tři neviditelné zámky. Tak to bylo, panečku, něco!" Šotčí sbor hlasitě vzdechl. „Ty řetězy mi moc práce nedaly - svedlo by to i malé děcko. I první z těch zámků bylo docela snadné otevřít. Stačil mi na něj můj jehelníček." Fineáš si olizoval ruce a zjišťoval, že ho ten příběh začíná zajímat. Věděl, že ve věži má být ukrytý nějaký poklad plný mocné magie. A tady stál Gelfig a popisoval neviditelnou truhlici zavřenou na tři zámky a ukrytou v nějakém kapesním rozměru. Copak by si někdo dokázal vymyslet lepší úkryt? „Ten druhý zámek byl o něco těžší," mluvil dál šotek. „A to, že byl neviditelný, to ještě všechno komplikovalo. Pracoval jsem na tom víc než hodinu a teprve potom jsem uslyšel, jak ty západky povolily. Tou dobou už jsem měl hlad a žízeň, široko daleko kolem ale nebylo nic k jídlu ani k pití. Uřízl jsem si z brašny na mapy kousek kůže a žvýkal jsem ho, abych se na to mohl soustředit. A že to bylo potřeba - na ten poslední zámek jsem musel vynaložit všechno soustředění, kterého jsem byl schopen. Vzdoroval jehlicím, perořízkům se jenom smál a drátky na něj nepůsobily. Nakonec mi už zbyl jenom jediný nástroj, mé slavné ,číslo tři', kouzelný šperhák. Políbil jsem ho pro štěstí, strčil ho do toho zámku a otočil jsem jím." Zástup šotků zatajil dech. „Nic se nestalo. Otočil jsem jím nalevo, otočil jsem jím napravo, strčil jsem ho dovnitř a zase jsem ho vytáhl ven, zkusil jsem jej tam strčit normálně a pak obráceně, ale nic se nestalo. Ten zámek byl zamčený a to bylo všechno. Tak by se na to alespoň díval obyčejný šotek. Ale já nejsem obyčejný šotek. Nevzdal jsem to. Ten kousek kůže jsem už dávno rozžvýkal, tak jsem si uřízl další. Pracoval jsem a pracoval, dokud jsem nerozžvýkal i ten druhý, a potom další a další, - 151 -
až jsem snědl celé pouzdro na mapy. A ten zámek pořád nepovoloval. Pak mě ale najednou konečně osvítila spásná myšlenka. - Jelikož ten zámek byl neviditelný, viděl jsem celý svůj šperhák, ale nebylo mi to k ničemu, protože jsem neviděl, co je v tom zámku. V brašně jsem ale měl maličkou trubičku s olověným práškem. Strčil jsem tu trubičku ke klíčové dírce, foukl jsem a do zámku se dostalo pár smítek toho olověného prachu. A už jsem to měl - ten prášek se sice za okamžik také stal neviditelným, ale na zlomek vteřiny mi ve vzduchu krásně nakreslil obrysy západek! Konečně jsem věděl, jak ten zámek funguje, a pak už to byla krása. Stačilo ‚číslem tři' dvakrát pootočit a jednou cuknout a ten zámek cvakl a otevřel se." Zástup šotků přihlížel v posvátném mlčení. Brady jim klesly a očividně hltali každé slovo. Nemohlo být pochyb o tom, že to vyprávění už mnohokrát slyšeli několik si jich mumlalo ta slova zároveň s Gelfigem - a ještě je mnohokrát uslyší, ale pokaždé to pro ně bylo stejně vzrušující jako poprvé. „A co bylo v té truhlici?" zeptala se Damaris, protože už to čekání nemohla vydržet. „Když jsem ji otevřel, kouzlo bylo zlomeno a celá ta věc se objevila před mýma očima. Jak vypadala zvnějšku, to jsem už po hmatu zjistil - byla to obyčejná bedýnka z borového dřeva, pobitá silnými železnými pláty. Uvnitř byla jedna jediná věc pěkný ocelový řetěz na krk, na kterém byl zavěšený ocelový trojúhelník. Vytáhl jsem ho ven a dal jsem si jej kolem krku. A pak se to stalo." „Co se stalo?" chtěl vědět Fineáš. Na tu ztuhlou lepkavou kaši na svých rukou už dávno zapomněl. „Co to udělalo?" Gelfig se napřímil a založil si ruce v bok. „Náhle jsem stál uprostřed velikého sadu, kde byly stromy ze samých marcipánových jablek. Když jsem si ten náhrdelník dával na krk, měl jsem hrozný hlad a myslel jsem zrovna na takové věci." Jakmile se zmínil o jídle, všichni obtloustlí šotci si bez rozmýšlení ulomili kus krajiny a nacpali si jej do úst. „Nemůžu říct, že bych rozuměl tomu, co se stalo," pokračoval otec zakladatel Gelfigova, „ale rozhodně mě napadlo, že by se k těm jablíčkům hodilo trochu peprmintové pálenky. V tu chvíli mi kolem nohou začal zurčet malý potůček peprmintovky. Ani vám asi nemusím říkat, jak to začalo být vzrušující!" Fineáš vyskočil a chytil toho malého, tlustého šotka za napjaté klopy. „Kde je ten náhrdelník?" vykřikl a rukama přitom šátral v záhybech košile kolem Gelfigova tlustého krku. „Co jsi s ním jenom udělal?" Pastiskoč se mezi ty dva vrhl, odtrhl Fineášovy ruce od Gelfíga a odstrčil ho stranou. „Fineáši, uklidni se," zasyčel. „Nepřerušuj ho." Gelfig si uhladil pomačkanou košili a narovnal ramena. Ostatní šotci se na Fineáše zavile mračili. „Když to chceš vědět, je právě tady. Nosíval jsem jej kolem krku, už se mi na něj ale jaksi nevejde." Když šotek vytahoval z malé kapsičky na vnitřní straně vesty tenký ocelový řetízek, měl Fineáš oči přinejmenším tak velké jako Gelfigova marcipánová jablka. Na řetízku se houpal malý trojúhelník, stěží větší než nehet na Gelfigově palci. Fineáš zbledl. Chvějícím hlasem se zeptal: „Mohl bych se na to podívat? Něco o takových vě- 152 -
cech vím a možná bych mohl být schopen určit, odkud pochází," zalhal. Gelfig se podíval na řetízek, pokrčil rameny a podal jej člověku. „Jistě, proč ne." Fineáš po řetízku sáhl třesoucí se rukou, popadl jej a okamžitě si přál, aby byl v ohromném paláci pokrytém drahokamy, plném drahých tapisérií a krásných žen a sluhů, kteří by mu splnili vše, co by ho jen napadlo. Když otevřel oči, spatřil Gelfíga, jak se na něho zamyšleně dívá a říká: „Stejně už to nefunguje." Fineáš se zhroutil na zem vedle několika keříků z cukrové vaty a vlastním tělem zničil nádhernou mozaiku z pestrobarevných krémových zákusků. „Nefunguje to," zasténal. Pak se ostře podíval na Gelfíga. „Tys to vyčerpal! Jak jsi to ale jenom mohl udělat? Jak jsi mohl chtít něco tak důležitého, že to vyčerpalo všechnu magii té věci?" „No počkej, podívej se tady na to všechno kolem," vypjal hruď Gelfig a mávl rukou, aby objal celou svou vesnici. „Myslíš, že to bylo jednoduché? Víš, kolik pokusů to potřebovalo, než to všechno začalo vypadat tak, jak mělo?" Fineáš si objal rukama kolena, položil si na ně hlavu a tiše se rozvzlykal. Seděl uprostřed zástupu přejedených šotků v nějaké vymyšlené cukrajině. Riskoval úplně všechno, aby se sem mohl dostat, a všechno to bylo k ničemu. Neměl ani měďák, neměl střechu nad hlavou a ztratil i tu poslední naději. A nebylo to poprvé. Šotci se pomalu vzdálili. Zcela je zaujaly pokusy o převyprávění Gelfigova příběhu, pojídání krajiny a vyzvídání posledních novinek ze Šotčína, k čemuž se jim ochotně propůjčila Damaris. Žvýkala přitom krajinu tak nadšeně, že mezi obyvatele Gelfigova okamžitě zapadla. Fineáš ucítil na svém rameni něčí ruku. Když zvedl hlavu, uviděl nad sebou Pastiskoče, žvýkajícího kus skořicového plotu. Šotek se posadil vedle Fineáše a chvíli tam mlčky seděli, než Pastiskoč mlčení ukončil. „To je to, co jsi celou tu dobu hledal, že ano?" zeptal se. „Už jsem si to konečně dal všechno dohromady - to jest mého synovce, tu svatbu, mapu - dělal jsi to všechno jenom proto, že na té mapě, kterou jsem ti dal, bylo něco o pokladu plném mocné magie." Fineáš si ztěžka povzdechl. „Neber si to tak," utěšoval ho šotek. „Poklady se najdou a zase se ztratí, ale tenhle..." Pastiskoč potěžkal jednu velkou máslovou muchomůrku, „...tenhle patří k těm, které se zas tak často nenacházejí." Fineáš zvedl hlavu a zahleděl se zarudlýma, nehybnýma očima na to, co Pastiskoč držel v ruce. „Odcházím," řekl bez dalšího a s námahou vstal. „Kde je východ?" Vykročil po lékořicové ulici směrem ke Gelfigovi a smějícímu se hloučku šotků, trousících kolem sebe hromady drobtů. „Hej, Gelfigu," zakřičel Fineáš, „tady ti vracím ten tvůj řetízek. A chtěl jsem se taky zeptat, kudy bych mohl odejít.“ Šotci, kteří byli ještě před několika vteřinami hluční a žoviální, byli teď nabručení a zamlklí. Gelfig rozpačitě zakašlal a předstíral, že tu otázku přeslechl. „Co se to tady děje?" zeptal se zneklidněle Fineáš. -Ohlédl se po Pastiskočovi, který jen pokrčil rameny, a pak se zase podíval na Gelfiga. - 153 -
Nakonec se k nim Gelfig přece jen otočil. „Hm. Mám pocit, že jsme vám to zapomněli říct, ale ještě jsme nenašli způsob, jak se odtud dostat." „Cože?" zavřeštěl Fineáš. „Řekl jsem, že..." „Že se odtud nedá dostat?" „Přesně to jsem neřekl," zarazil ho Gelfig. „Řekl jsem, že jsme jej ještě nenašli." „To je teda strašně krásný rozdíl," zavyl Fineáš. Otočil se a vykročil těžkými kroky po lékořicové ulici, aby se pak ještě jednou ohlédl po Gelfigovi. „A já nesnáším lékořici!"
- 154 -
Kapitola 20 RÁNO POTÉ, CO BYLA POHŘBENA GIZELA, jeli Woodro a Tasslehoff na Winniem v ponurém tichu. Kalkistské hory vystřídalo nízké předhůří. Za soumraku člověk a šotek dorazili do přístavního města Kurikanu, které leželo za Kurmanským mořem, daleko od Šotčína, konečného cíle jejich cesty. Třpytivý růžovooranžový západ slunce za jejich zády se odrážel od zlatých věžních bání, které se majestátně tyčily k tmavnoucí obloze na východě. Datlové a kokosové palmy se lehce pohupovaly ve slabém vánku. Ženy v pestrobarevných průsvitných šatech pospíchaly ulicemi domů s košíky posazenými na hlavě. Kupci s batikovými šátky na hlavách, kteří nosili plášťovité šaty a široké kalhoty nabrané u kotníků, uzavírali ze hřbetů svých slonů poslední obchody toho dne. „Podívej, Winnie, v tomhle městě nebudeš vypadat tak nemístně," poznamenal Tasslehoff. Mamut dával najevo znepokojení už od chvíle, kdy město v dálce uviděli. „Tihle slonové nemají ani zdaleka takovou srst jako ty, ale také nevím, kdo má. Možná tu potkáš další svého druhu." „Myslím, že ne," zakňučel Winnie. „Ligg a Bozdil mi vždycky říkali, že jsem poslední." Mamutovi se po veliké tváři skutálela obrovská slza. To město ho děsilo, a když mu připomněli, že je na světě docela sám, byl ještě sklíčenější. „To je strašné," řekl s upřímným soucitem Woodro. Láskyplně poplácal mamuta po krku. Ten obr jim už dvakrát zachránil život a mladík ho nerad viděl plakat. „Něco k jídlu nás možná rozveselí," navrhl Tas. Dali dohromady své zásoby, které činily dva kusy mědi od Woodra a smaragdový prsten, malý broušený jantar a několik špičatých zubů od Tasslehoffa. „To vypadá jako prsten baronky z Rosloviggenu!" zvolal Woodro. Tas vypadal nejdřív překvapeně a pak lehce zčervenal. „Proč? Myslím, že máš pravdu. Zajímalo by mě, jak se dostal ke mně do kapsy. Nějak tam musel spadnout, snad když mi baronka podávala při večeři rohlík. Můžeme jej ale stejně zastavit," řekl bez váhání. „To nemůžeme udělat!" Woodro zuřivě potřásl svou střapatou hřívou. „Není náš! To by byla krádež." „Nebyla," nesouhlasil Tas. „Krádež je, když něco vezmeš, ne když něco zastavíš." Winnie s tou převrácenou logikou souhlasil. Woodro se dál mračil. „Oba máte pravdu, zastavení následuje po krádeži." „Přesně tak! A protože jsem ho neukradl - " „ -jen vám spadl do kapsy - " „Je to tak. Jenom bychom si jej půjčili. Můžeme jej koupit zpět, až budeme mít více peněz, a pak jej vrátíme baronce." „Nevím, nevím," vytáčel se Woodro. Jeho váhavost už začínala Tasslehoffa unavovat. Vzdorovitě vystrčil nos vzhůru a řekl: „No tak si dělej, co chceš, ale já budu dnes večer spát v pěkné teplé posteli a Winnie bude bydlet v nějaké pohodlné stáji naplněné po okraj... no, čímkoliv, čím bude chtít, aby byla naplněná až po okraj." „Tak jo!" ustoupil Woodro. Ani jemu se moc nelíbilo pomyšlení na ještě jednu - 155 -
noc v lese. Zastaváren bylo v Kurikanu hodně, jak bylo v přístavních městech obvyklé. Tasslehoff dostal za smaragdový prsten sedmdesát ocelových mincí, což bylo, jak si myslel, daleko méně, než byla jeho skutečná hodnota, ale pořád to bylo hodně peněz. Každopádně to bohatě pokryje jejich bezprostřední potřeby. U nábřeží našli hostinec s velikou stájí za rohem, ve které se mohl ubytovat huňatý mamut. I když Winnieho děsilo, že bude bez svých nových přátel, zdálo se, že se mu ulevilo, že je ukryt před hlukem a večerním ruchem velkého města. Když se člověk a šotek nasytili vepřovým na kari se žlutou rýží a exotickým švestkovým vínem, odvlekli se po schodech do svého pokoje nad výčepem, skromně zařízené místnůstky se dvěma postelemi a nočníkem. Oba rychle upadli do vyčerpaného spánku a oddychovali do rytmu s hlubokým zvukem přístavních zvonů, vyzvánějících kousek od jejich okna. • • • Bylo už pozdě dopoledne, když Tas a Woodro vylezli z postele a vyzvedli neklidného Winnieho ze stáje. Byl jasný, teplý den s blankytně modrou oblohou. Na širokém prostředním úvazišti, kde seděli a jedli sladké bochánky polévané medem a upíjeli husté kokosové mléko, foukal svěží vítr. Všechno to jídlo si nakoupili v nedalekém pekařství. Tasslehoff si svlékl své modré kamaše a ponořil palce do chladné černé vody. Utrhl si kus lepivého bochánku, nacpal si jej do úst a s chutí si olízl prsty. Pak se chvíli přehrabával ve svém vaku a nakonec vytáhl svinuté mapy. Woodro se na ně díval velmi nedůvěřivě. „Nejsou všechny z doby před Pohromou," řekl Tas, když si všiml jeho ztrápeného výrazu. Rozvinul mapy a listoval v nich. „Tady je jedna mapa jižní Solamnie. Vím, že tahle je v pořádku, protože jsem ji dělal sám, když jsem se tam teleportoval kouzelným prstenem. Vyprávěl jsem vám o něm?" Woodro dnes neměl na nějaký šotčí příběh náladu. „Myslím, že už jsem o tom něco slyšel, ano," zamumlal a říkal si, že tato jedna lež je opravdu jen malá. „Já jsem to neslyšelo," řekl Winnie. Nebyl nadšený z vody a zejména se mu nelíbilo, jak pod jeho těžkými kroky sténalo úvaziště. Navzdory přesvědčování by se neodvážil daleko od pevné půdy. „Promiň, Winnie, ale opravdu bychom se měli bavit o tom, jestli pojedeme do Šotčína lodí nebo po souši na tvém hřbetě." Tasslehoffovi se protáhl obličej - příběh o teleportačním prstenu byl jeden z jeho nejoblíbenějších. Šotek ale dál prohledával svou hromadu map - už je to dlouho, co je si je naposledy důkladně prohlížel. Nordmaar, Eastwilde, ostrovy Severní a Jižní Ergot a Enstar - všechny ty mapy měl. Woodro náhle strčil do šotka loktem. „Myslím, že bychom měli plout do Dobrukraje tímhle," řekl. Mhouřil přitom oči proti rannímu slunci a ukazoval na štíhlou loď se dvěma stěžni, která kotvila na konci mola. Plachty měla stažené, ale na vrcholku vyššího stěžně se ladně blýskala křiklavá rudozlatá vlajka. Ta dlouhá štíhlá loď vypadala mnohem elegantněji než bachraté bárky, které se tlačily u mola. Woodro i navzdory ztroskotání toužil po moři a z další kodrcavé jízdy na Winnieho - 156 -
hřbetě nebyl vůbec nadšený. „Co bychom udělali s Winniem?" zeptal se Tas. „Jsem si jistý, že bychom ho mohli přivést na palubu. Lodě pořád převážejí živá zvířata." „Dáte mě do jedné komory s krávami, prasaty a kuřaty, které čekají na porážku?" zaječel Winnie. Nějaký kolemjdoucí pohlédl na mluvícího mamuta s ohromenou nedůvěrou a pak spěšně prošel kolem. „To je špatný přístup, Winnie," řekl tím nejstarostlivějším tónem Woodro. „Dívej se na to tak, že je to možnost, jak uchránit tvé nohy před mílemi klopýtání po neznámé půdě." „Každá půda je pro mě neznámá. Nezapomínejte, kde jsem byl posledních patnáct let." Tasslehoff se postavil a zadupal nohama, aby si je osušil. „Pojďme zjistit, kolik by to stálo, přeplout Kurmanské moře s huňatým mamutem. Nebo kam má ta loď vůbec namířeno." Woodro s návrhem souhlasil a postavil se, aby se přidal k šotkovi, když vtom je Winnieho vyděšený hlas oba zastavil. „Počkejte, Tasslehoffe, Woodro," řekl mamut váhavým tónem. „Myslím si, že nemohu jet na lodi." Winnie vypadal, že je v rozpacích. Tas objal jednu z jeho mohutných nohou. „Když jsi vyděšený z vody, pojedeme po souši, abys mohl jít s námi. Že, Woodro?" navrhl šotek velkoryse. Woodrovo „Jistě" nebylo tak nadšené, ale o nic méně upřímné. Winnie potřásl svou obrovskou hlavou a trup se mu divoce zhoupl. „Nejde jen o tu vodu, Tasslehoffe." Mamut se odmlčel, jako by přemýšlel, pak mocně vzdechl. „Celé roky - pořád od té doby, co jsem byl zajat, přemýšlím o tom, odkud jsem. Gnómové řekli, že mě našli opuštěného, a já jim věřím. Ale muselo jsem někdy mít rodiče, že?" „Ale jak budeš vědět, kde hledat?" zeptal se Woodro. „Jednu stopu mám," řekl Winnie a napil se vody u boku úvaziště. „Bozdil mi řekl, že mě našli jižně od nějakého místa, které se jmenuje Zeriak." „Jižně od Zeriaku... to je Ledová stěna," mumlal si Tasslehoff pro sebe a ťukal si na bradu. „Myslím, že ti můžu pomoct." Šotek vzal svůj smotek map a našel jednu, která ho uspokojila. „Ano, tady to je, mapa Jihu." Tasslehoff ji znovu smotal a vsunul ji do pevné kadeře na konci Winnieho chobotu. „Dárek na rozloučenou," řekl a polkl vzlyknutí. Objal mamutovi chobot. Pak ustoupil a oči mu zvlhly. „Já pro tebe žádný dárek nemám, jen svoji vděčnost, kamaráde," řekl Woodro a natáhl se, aby poplácal srstnatého tlustokožce. „Na shledanou a hodně štěstí." „To já vám musím poděkovat," opravil ho mamut. „Ale pokud neodejdu hned, tak ztratím odvahu. Děkuji a na shledanou!" zvolal huňatý mamut Winnie a zamával chobotem. Pak odešel z úvaziště a zmizel v rušných ulicích města. Tasslehoff tam stál a mával ještě dlouho potom, co mamut zmizel. „Půjdeme zjistit, kdy ta loď na konci úvaziště odplouvá do Baliforu?" navrhl jemně Woodro. Při zmínce o další plavbě po moři se Tasslehoffova sklíčená nálada ztratila stejně rychle, jako ho předtím přepadla. Oba pospíchali po molu. Na loď vedla lávka. Když - 157 -
na úvazišti nikoho neviděli, vstoupili na loď. Jak přecházeli po lávce, Woodro si všiml člunu, který byl zezadu přivázán k lodi. Byl naložený hromadami zvadlého ovoce a zeleniny. Když byli na palubě, Tas se držel zpět, aby se mohl rozhlédnout, zatímco Woodro mluvil s lodním mistrem, hrbatým nabručeným mužem v černých vlněných kalhotách se skvrnami od soli. S rukama zkříženýma na prsou (myslel si, že tak vypadá starší) se Woodro konečně dohodl s lodním mistrem, který, jak se zdálo, jen váhavě přijal šotka na palubu. Woodro zrovna hledal Tasslehoffa, když se jeho oči zaměřily na výjev na konci mola. Uprostřed malého shluku lidí tam stál neobvyklý, ale jemu známý kůň s rudými nozdrami a jeho dobře urostlý pán. Ten muž trochu kulhal, když šel se svým obrovským černým koněm dlouhými kroky po úvazišti směrem k lodi. Gizelin vrah! Woodro se opatrně přikrčil a schoval se za větší stěžeň. Horečně očima prohledával palubu a hledal šotka. Zaklel. Kde je ten šotek?! Woodrovi to bylo naprostou záhadou, jak muž, proti kterému bojovali poblíž gnómské věže a který zabil slečnu Rohatcovou, mohl přežít svá zranění. Očividně je přežil, protože nebylo pochyb, že je to on a jeho děsivý kůň. Ale Woodro teď měl větší záhadu k vyřešení. Tou záhadou bylo, kde je ten zatracený šotek a jak se oba mohou schovat před mužem, který tak krutě zabil Gizelu. Woodro šotka spatřil až potom, když se objevil na úzkém schodišti poblíž zádě s otevřenými ústy, jako by se chystal něco zvolat. Woodro ho složil rychlým výpadem a sevřel polekanému šotkovi rukou ústa. Přikrčil se mezi sudem na vodu a lodním zábradlím a bránícího se Tasslehoffa táhl s sebou. „Promiňte, pane Bosonožko, ale mám strašnou zprávu. Ten muž, co zabil slečnu, se chystá nalodit se svým koněm. Nemůžeme odejít, aniž by nás neviděl, a nemůžu přijít na řádný úkryt, kde by nás nakonec nenašel." Tasslehoffova tvář hořela hněvem a šotek kousl Woodra do ruky, kterou mu uprchlý panoš rychle vytrhl. „Myslel jsem, že jsi říkal, že jsi ho zabil!" obviňoval ho. Woodro vypadal rozpačitě a třel si pálící dlaň. „Myslel jsem si to. Nemám s těmihle věcmi příliš zkušeností, pane Bosonožko." Tasův hněv poněkud opadl. „Já se před ním nehodlám schovávat," oznámil pevně. „Ten ork mi zaplatí za to, co udělal Gizele!" Šotek se Woodrovi vzepřel a snažil se postavit na nohy. Tasova neohroženost jen zvýšila Woodrův strach. Viděl toho cizince v boji a věděl, že jeden šotek, jakkoliv odhodlaný, a jeden uprchlý panoš jako on nebyli pro takového muže žádnými protivníky. Woodro vykoukl za roh. Denzil mluvil s lodním mistrem a pak mu dal malý váček plný cinkajících mincí. Očividně si právě zaplatil cestu pro sebe a pro svého obrovského koně. Strach sevřel Woodrovi srdce. On a Tas nemohli odejít z lodi, aniž by je viděl, a - 158 -
nemohli zůstat, kde byli, aniž by je objevil. Pak si vzpomněl na člun plný zvadlého ovoce a zeleniny. Za předpokladu, že jej to nezaneslo příliš daleko od místa, kde ho viděl, mělo by to být k němu jen několik stop. Na hromadu salátu a mrkve by dopadli měkce. „Promiňte, pane Bosonožko, ale je to pro vaše vlastní dobro." Jednou rukou sevřel bránícího se šotka kolem ramen, druhou mu zacpal ústa a vrhl se i se šotkem přes zábradlí. Modlil se přitom, aby jeho odhad byl správný - že zelenina je tak měkká, jak vypadala, a že nedopadne na šotka a nerozdrtí ho. Woodro dopadl do člunu s mokrým cákavým plesknutím a pustil šotka. V kotrmelcích se skutálel z mazlavé hromady odpadků, až narazil na bok člunu. S hrůzou si uvědomil, že odpadky ve člunu byly mnohem starší a shnilejší, než si původně myslel - byly tam hromady a hromady hnijícího salátu, rajčat, mrkve, masa, hadrů a ještě horších věcí. Když si snad desetkrát odplivl přes bok člunu a otřel si co nejdůkladněji rty a tvář, začal pátrat kolem po Tasslehoffovi. „Pane Bososnožka?" zašeptal nahlas a snažil se přitom nezvracet. „Tasslehoffe, jste v pořádku? Odpovězte mi, prosím!" Zaslechl jemné zasténání. Rozhrnul příšerně páchnoucí odpadky a našel šotka, jak leží na hromadě u boku člunu. Pod pačesy se mu rychle tvořila veliká boule. Woodro se sice cítil strašně, ale zároveň byl tak trochu rád, že je šotek v bezvědomí, protože jinak by určitě spustil hrozný křik. Woodro se v tom příšerném smetí stočil do klubíčka a vymýšlel plán. Z rozhovoru s lodním mistrem věděl, že loď má podle plánu vyplout hned, jak se posádka vrátí ze břehu, což bude velmi brzy. Pokud by mohli s Tasslehoffem zůstat schovaní, loď vypluje a potáhne je za sebou. Tak by mohli dávat pozor na muže, který zabil Gizellu, aniž by si museli dělat starosti, že do něho náhodou narazí. Co nejrychleji a nejtišeji zahrabal sebe i Tasslehoffa do odpadků. Během půl hodiny se posádka znovu shromáždila na palubě. Rozvinuli plachty, zvedli kotvu a odvázali kotevní lana. Právě minulo poledne, když loď odrazila od úvaziště a zamířila na moře s páchnoucím člunem za sebou. Woodro zvedl hlavu při první známce pohybu a zahlédl toho zlého muže, jak stojí na zádi. Bezděčně se zachvěl. Vzrušení a strach ho vyčerpaly, a tak když neměl nic jiného na práci, usnul vedle Tasslehoffa. Přes člun se převalila veliká vlna. Woodro se se vzbudil a skoro se udusil vodou, kterou měl v nose. Odporná pachuť mu zaplavila nos a ústa. Srdce mu zuřivě bušilo, dokud si nevzpomněl, kde je. Obloha byla jasně oranžová a bílá a slunce tvořilo na obzoru obrovský půlkruh. Žádným směrem neviděl zem. Když pohlédl směrem k lodi, znovu propadl panice. Přes zábradlí se nakláněl námořník se sekyrou v ruce. S jemným lupnutím přesekl lano, kterým byl člun přivázaný k lodi. Člun s Woodrem a Tasslehoffem zpomalil a zůstal za lodí. Nádherná loď se dvěma stěžni klouzala vodou směrem k Baliforu, zatímco se člun zastavil a jemně se pohupoval na vlnách. • • • „Tak naposledy, Woodro. Nejsem blázen!" vyštěkl Tasslehoff. Nálada na člunu s odpadky byla dost napjatá. Šotek si pro sebe vyčistil malý slizovitý kousek člunu, - 159 -
který opláchl, jak nejlépe jen mohl, mořskou vodou, nabíranou do dlaní. „Kdybys mě jen varoval dřív, než jsi mě hodil na hlavu, to je vše." Opatrně se dotkl zmodralé uzliny, která se mu udělala hned nad obočím. „Vsadím se, že to vypadá jako třetí oko." „Sotva to vidím," řekl Woodro vlídně, ale v duchu žasl nad velikostí té boule. „Sotva to vidím!" vykřikl Tas. „Já sám to vidím, aniž bych se díval do zrcadla!" Aby to dokázal, zašilhal a pohlédl vzhůru, ale dosáhl jen toho, že vypadal naprosto přihlouple. Oba se hystericky rozesmáli, až se rozškytali. Na člun se sneslo nepřirozené ticho. Ani závan větříku se nepřehnal "přes hromadu páchnoucích odpadků, které kvasily a hnily. Polední slunce do nich pražilo a moře bylo nehybné jako voda ve vaně. „Mám hlad," řekl nakonec Tas a pohladil si kručící žaludek. Vzpomněl si na sladké bochánky, které jedli na úvazišti. Woodroova chlapecká tvář se stáhla znechucením. „Jak můžeš myslet na jídlo uprostřed tohohle smradu?" „Já jím, když se nudím. Jasné?" řekl na svou obranu Tas. „Vždyť, tu nejsme tak dlouho," odpověděl Woodro. „Jak dlouho je dost dlouho?" zeptal se upřímně Tas. „Při tom posledním ztroskotání jsem se nenudil." Pošetile se zasmál. „Věci poletovaly a rachotily po palubě, tupí trpaslíci byli, no, prostě tupí trpaslíci a Gizela se převalila přes bok lodi do vozu - " Šotkovi se při zmínce o jejich padlé přítelkyni zamlžily oči. Vzpomínka na její oběť byla v jeho mysli ještě velmi živá. „Vzpomínáte, jak jsme si předtím mysleli, že se utopila?" Woodro se snažil, aby to znělo podnětně. „Ukázalo se, že je zcela v pořádku." „Tehdy," řekl Tas lítostně. „Mně také chybí, pane Bosonožko." Tasslehoff odhodlaně vysunul bradu. „Slíbil jsem, že se vrátím do Šotčína za Gizelu - abych dokončil, co začala - a zachráním svého strýčka Pastiskoče." Oči se mu divoce zablýskly. „Musím!" „Nějak se tam dostaneme," slíbil Woodro s očima bez mrknutí upřenýma k nekonečnému horizontu. Nad hlavou jim létali racci a hlasitě skřehotali. Tas zvedl nos do vzduchu a začichal. „Něco tady páchne jako matčino leštidlo na nábytek. Nebo to byla polévka." Pokrčil rameny. „Možná to byla jedna a tatáž věc." Woodro zvedl za růžek umazaný kus pergamenu. „Co by ale mohlo způsobovat ten strašný zápach?" „Nevím. Možná, že když to najdeme, budeme to moct hodit přes palubu." Woodro vzal pevně vypadající kus dřeva a začal se přehrabovat odpadem. Když převrátili několik hromad, oba s děsem ustoupili a zacpávali si nos. „Určitě se k tomu přibližujeme," řekl Tas. Dvě další váhavá šťouchnutí kusem dřeva odhalila šedou rozkládající se mršinu výrvěda se zobákovitou tváří, která byla pohřbená pod obvyklejšími druhy odpadků. Woodro i Tas se hnali k nejvzdálenějšímu rohu člunu a nahnuli hlavy až pod úroveň okrajníku. „Musíme tu věc shodit přes palubu," zajíkal se Woodro. - 160 -
„Myslím si, že by to nebylo moudré," odpověděl šotek. „Jsem si jistý, že by to přilákalo žraloky." „Jedl by žralok tohle?" „Ano. Žraloci jedí všechno, ať je to mrtvé nebo živé. Ale hlavně, když je to živé, a hlavně lidi a šotky a tak. A jsou obrovští a dokážou rozkousnout člun, když je na palubě něco, co chtějí sníst. Což je, jak už jsem řekl, všechno." „Ale my nejsme na oceánu," namítal Woodro. „Tohle je Baliforský záliv. Takže jsme klidní, že?" Tasslehoff sebou praštil zpátky na dno člunu a zhluboka se nadechl. „Říká se tomu záliv, ale je otevřený přímo do oceánu. Lodě, které plují po oceánu, pořád připlouvají a odplouvají z Port Baliforu. Určitě jsme bezpečnější s mrtvým výrvědem než s živým žralokem." Woodro se neschopen slova skácel vedle Tase. V tichém, bezvětrném horku visel zápach nad člunem jako těžký příkrov. Šotek a uprchlý panoš seděli vedle sebe a hleděli na odpornou mršinu výrvěda. Velmi si přáli, aby byli někde jinde. Tas se začal brzy znovu nudit, a tak zamyšleně sledoval vzdálenou tečku, zvětšující se na obzoru. „Co je támhleto? Země?" zeptal se nakonec a ukázal prstem, aby to Woodrovi usnadnil. Woodro přimhouřil oči ve směru šotkova prstu. „Nemůže to být země. My se nehýbeme, ale ta tečka se zvětšuje. „Je to člun!" vykřikl náhle Tas, jehož bystré oči zahlédly pohyb. Veslaři, hádal podle vytrvalosti toho pohybu. Šotek začal skákat nahoru a dolů, vzrušeně mával rukama a křičel z plných plic. Woodro uklidnil šotkovy ruce a řekl: „Nemusí být pro nás štěstím poznat, kdo je na tom člunu." Tasslehoff se podíval na Woodra, jako by ztratil rozum. „Nemusí být štěstím? Ale oni nás přece můžou zachránit! Všechno musí být lepší, než plout na tomhle, zvláště když na téhle hromadě není nic zajímavého." Znovu přimhouřil oči směrem k tečce. „A kromě toho si myslím, že je pozdě. Už nás uviděli." Když se veslaři přiblížili, Tas rozpoznal býčí hlavy - byli to minotauři. Minotauři byli jedním z nejméně obvyklých a nejméně přátelských plemen na Krynnu. Před Pohromou byly jejich dějiny naplněny otroctvím a předsudky - nejdříve ze strany trpaslíků Kal-Thaxů (alespoň podle pověstí) a později ze strany Ištarské říše. Díky svému býčímu vzhledu a neuvěřitelné síle byli opovrhovaní i žádaní jako otroci. Nikdo jiný než zase minotaurus by opravdu neoznačil některého ze svých druhů za krásné. Samci i samice byli málokdy nižší než sedm stop. Jejich velmi svalnaté, napůl lidské, napůl býčí tělo pokrývala krátká černá nebo rudohnědá srst. I když chodili vzpřímeně a měli ruce jako lidé, jejich kotníky a nárty byly stejné jako u čtyřnohých zvířat. Ze spánků nebo čelních kostí jim vyrůstaly rohy dlouhé celou stopu. I když obvykle nosili šaty, zejména mimo svou ostrovní říši, byli podle lidským měřítek oblečení dost málo. Dávali přednost řemenům ověšeným zbraněmi a ozdobami a krátké kožené suknici. - 161 -
Zanedlouho doplul k loďce s Tasem a Woodrem malý, nádherně vyrobený člun, který pohánělo šestnáct mohutných veslařů. Námořníci na minotauřím člunu vůbec nevypadali přátelsky - naopak skoro rozzlobeně. Beze slova hleděli na člun s odpadky a jejich pohled spočíval především na Tasslehoffovi. Šotek se začínal cítit jako jeden z brouků v Liggových a Bozdilových výkladních skříních a uvádělo ho to do rozpaků. „Ahoj," zvolal s co nejpřátelštějším úsměvem. „Tasslehoff Bosonožka. A vy jste - " „Goar. Měli jsme poslední dobou hodně problémů se šotky na pobřeží Krvavého moře." Mluvčí a zřejmý vůdce, pokud důkazem bylo to, že měl jako jediný rudé řemení, byl o hlavu vyšší než ostatní veslaři. „Je to infantilní a zlodějské plemeno. Vy snad nejste jako ostatní?" Jeho slova zněla nemotorně, ale vyslovoval je správně, jako by se naučil obecnou z učebnice. Tasslehoff byl příliš zahleděný do toho, co k nim připlulo, než aby si hned uvědomil tu urážku. Woodro si ale všiml, jak mu rudnou tváře, když si ta slova uvědomoval. Zasáhl dřív, než se šotek stačil pustit do jednoho ze svých posměšků, při kterých běhal mráz po zádech. „Můj přítel a já jsme tu uvízli, protože jsme omylem nasedli do tohohle člunu, aniž bychom věděli, že bude odříznut." Woodro si neklidně olízl rty s vědomím toho, že to prohlášení znělo velmi nepravděpodobně. „Snad byste nás mohli svézt do nejbližšího přístavu, nebo nás alespoň táhnout. Byli bychom vám velmi vděční." Goar se k nim otočil zády a dal se do hlasitého úpění a skřípavého vrčení se svou posádkou. Náhle jeden z nich, minotaurus s rudou srstí, jehož rohy měly dvě stopy a ani o píď méně, vydal hluboké hrdelní zamručení. Obrovský tvor dvakrát potřásl svou těžkou hlavou, ukázal na Tase obviňujícím prstem a vzdorovitě zkřížil ruce na prsou. Goar ale místo odpovědi divoce zasupěl a stáhl rty do ošklivého úsměšku. - Ta odpověď nesnesla další debatu. Ten druhý minotaurus odvrátil hlavu a nasupeně se hnal k zadnímu konci malého člunu. Goar se obrátil zpět k Tasovi a Woodrovi a upřeně je sledoval, jak si pečlivě připravoval neznámá slova. „Rozhodli jsme se uvěřit vám, že jste skutečně uvízli." Woodro s Tasem čekali, až bude minotaurus pokračovat, a oba si mysleli: Divný způsob, jak souhlasit, že nám pomůžou! Když se zdálo, že ticho bude trvat věčně, Tas řekl: „No, my jsme - uvízli, je to tak. Takže pomůžete nám nebo ne?" „Neřekli jsme, že pomůžeme. Ne." Tas a Woodro si vyměnili zmatené pohledy. „Přece nás nemůžete nechat, abychom tady zemřeli žízní!" zaskřehotal Woodro. „Nemůžeme?" Goarův hlas zněl úplně bezelstně. „Nejsme si vědomi žádného zákona, který by se toho týkal." Tas se neklidně zasmál. „Samozřejmě, není na to zákon, ale..." Goar zvedl obočí směrem k šotkovi, který se rozhodl riskovat. „Můžeme vám zaplatit!" Goar napnul své srstnaté uši, ale pak se pochybovačně podíval na hromadu odpadků. „Pochybuji, že máte něco, co bychom shledali hodnotným." Jeho pozornost si náhle vynutil jiný člen jeho posádky, který ho zatahal za ruku. Goar se znovu - 162 -
odvrátil od člunu s odpadky. „Pane Bosonožko," zašeptal Woodro chraplavě. „Nejsem si jistý, jestli to byl dobrý nápad, slibovat jim, že jim zaplatíme. Vzpomeňte si - zaplatili jsme za cestu na té druhé lodi a po zaplacení snídaně nám nezbylo skoro nic. „Měl by sis dělat méně starostí, Woodro," prohlásil Tas tím kazatelským tónem, který šotkové tak často používali. „Něco se objeví. Vždycky se něco objeví." „No, nevím," řekl Woodro váhavě. „Nevypadají jako důvěřivé typy." „Člověče a šotku," zahřměl jim za zády Goar. Tas a Woodro se prudce otočili. „Můj..." Zdálo se, že Goar hledá to pravé slovo „Můj kuchař mi řekl, že ucítil vůni uleželého výrvěda, která přichází z vaší lodi. Přijali bychom ho jako platbu za to, že vás dopravíme do nejbližšího přístavu." Tasslehoff a Woodro oněměli děsem. „Pokud ovšem nejste ochotni vzdát se tak hodnotné věci výměnou za své životy," pokračoval Goar, „budeme bohužel nuceni pokračovat v cestě." „Vezměte si ho!" zvolali unisono šotek i člověk. • • • Minotauři jsou neuvěřitelní veslaři, pomyslel si Tas, když sledoval podivné býčí muže, jak se opírají do vesel. Pod vedením jejich vůdce a kormidelníka se jejich tempo nezpomalovalo ani na okamžik a jejich síla neumdlévala. Bylo okouzlující sledovat, jak jim na silných pažích a šíjích hrají napnuté svaly - tam a zpět, tam a zpět. Plavba byla hladší než všechny jízdy, které Tas kdy zažil - ať už na souši nebo na moři. Štíhlá, proudnicově tvarovaná loď minotaurů pronikala klidnými vodami Kurmanského moře jako horký nůž máslem. Bylo těžké změřit rychlost plavby, protože nešlo sledovat žádné orientační body, ale Tas si byl docela jistý, že ani po souši ještě takhle rychle necestoval. Bylo to spíš jako letět na drakovi. S minotaury byli na moři po dva západy a dva východy slunce. Když si minotauři vzali z člunu s odpadky výrvěda, nechali člun moři na pospas. Život na palubě minotauři lodi byl jen samá práce a žádná zábava. Když nebyli minotauři u vesel, posypávali pískem zářivou palubu kaštanově hnědé barvy a leštili ji, aby odstranili všechny nedokonalosti v jejím povrchu. Ke dvěma novým pasažérům se chovali se sotva skrývaným odporem, snad až na jejich vůdce Goara, který, jak se zdálo, byl jediný, kdo se s nimi dokázal domluvit. Tas se pokusil promluvit s ostatními v útržcích několika jazyků a došel k závěru, že mluví jen minotaurštinou. Woodro vzhledem k jejich přístupu pochyboval, že by vůbec uznali člověka za hodná rozhovoru, kdyby mu náhodou rozuměli. Třetího rána Goar oznámil: „Blížíme se k Port Baliforu," i když Woodro ani Tas neviděli žádnou známku země. „Jak dlouho bude trvat, než dorazíme do přístavu?" zeptal se Woodro. „Nedorazíme do přístavu," zavrčel Goar. „Nepřejeme si stýkat se s lidskými námořníky, ani oni s námi." „Takže nás vyhodíte?" „Poskytneme vám plovoucí dopravní prostředek, který by vás měl udržet, než popluje kolem další loď. Proplouvá tudy mnoho lodí. Neměli byste dlouho čekat." - 163 -
Tasslehoff se zrovna chystal ohradit, když se objevil minotauří kuchař s velikým sudem bez víka. „Nemyslíte tím snad, že bychom se měli plavit v tomhle?" řekl Woodro. Zavrtěl hlavou a ustoupil. Minotaurus stáhl svůj srstnatý ret. „Je vodotěsný a můžeme vám dát pádla, pokud vám to pomůže." „Dívej se na to jako na dobrodružství," řekl Tas Woodrovi a oči se mu dychtivě leskly. „Může to být zábava. Ještě nikdy mě nevysadili na moře v sudu." „Dobrodružství? Copak ho nemáte alespoň na chvíli dost?" zaúpěl Woodro. „Jak může být dostatek dobrodružství?" zeptal se Tas, když ho Goar bez námahy zvedal. Kuchař převalil sud přes okraj člunu a Goar uložil Tase a pak Woodra do pohupujícího se sudu. Tas vesele rozstřikoval šplouchající vodu, když minotauři rychle veslovali pryč. Zanedlouho byli zase jen tečka na obzoru. Woodro klesl na dno sudu. Zatímco uprchlý panoš trucoval, Tasslehoff experimentoval s rovnováhou a plavbyschopností jejich sudu. Houpal jím ze strany na stranu, skákal nahoru a dolů a nechal sud pomalu otáčet v kruzích, když pádloval jen jednou rukou. Příležitostně přerušil svůj výzkum, aby pohlédl na obzor, zda neuvidí plachty. Když nic neviděl celé hodiny, začal náhle v sudu skákat nahoru a dolů s nějakým úmyslem, házel sudem ze strany na stranu a horečně mával rukama nad hlavou. Brzy začal křičet z plných plic: „Tady jsme! Tady! Jste slepí, nebo hloupí? Tady jsme!" Woodro vyskočil na nohy a přimhouřil oči směrem po vodě. I on uviděl přibližující se plachtu. „Víš, něco na té lodi vypadá známě," řekl a uchopil protější stěny divoce se houpajícího sudu, jak se ho snažil ustálit. „Já už vím!" luskl Tas prsty. „Poznávám rudou kapitánskou vlajku se zlatým symbolem jetelového lístku. Je to loď, kterou jsme si zaplatili. A pak jsi mě hodil na hlavu!" Woodroovi ztuhla krev v žilách. Jak se ta loď mohla dostat za ně? „Pádlujte, pane Bosonožko!" Už ve chvíli, kdy Woodro takto zoufale vykřikl a zabodl své pádlo do vody, věděl, že ten pokus je zbytečný. Zavřel oči a připravil se na nevyhnutelné. Když oči znovu otevřel, uviděl, že loď už je mnohem blíž - tak blízko, že rozeznal na přídi temnou zlověstnou postavu Gizelina vraha, který vypadal jako galionová figura. Plášť se tomu muži třepotal kolem kolen a u něj stáli dva námořníci, kteří najednou začali pobíhat po přídi -jeden s dlouhou tyčí s hákem na konci a druhý s provazem. Když se loď přiblížila, nesnížila rychlost. Namísto toho námořník s dlouhou tyčí zahákl její konec o sud. Sud se nebezpečně naklonil, a jak se zhoupl k lodi, trochu vody přeteklo přes okraj. Když sud narazil do trupu lodi, druhý námořník hodil dvěma trosečníkům provaz. „Rychle vylezte!" vyštěkl. „Nemám na vás celý den." Oba trosečníci se vyškrábali po boku lodi a jedním okem podezřívavě sledovali Denzila. Sud byl nechán moři na pospas. Denzil stál po celou dobu na příďové nástavbě a vše sledoval. Dokonale přitom hrál roli nezaujatého cizince. - 164 -
Za několik okamžiků poté, co se nalodili, je našel lodní mistr s brkem a pergamenem v ruce. Ten hrbatý muž měl na sobě stejné černé vlněné kalhoty se skvrnami od soli jako téměř před týdnem, když si Tas a Woodro poprvé zaplatili cestu na lodi. Ihned je poznal. „Zaplatili jste si cestu a pak jste zmizeli," řekl s podezřívavým pohledem. „Když máte dost peněz na to, abyste je rozhazovali, tak proč plujete po Baliforském zálivu v sudu?" Tas se zavrtěl, jak rychle přemýšlel. „Víte, když jsme vám zaplatili, přišel jeden náš přítel a nabídl nám, že můžeme použít jeho člun. Nemohli jsme říct ne, že ne? Ale mysleli jsme si, že není správné požádat vás, abyste nám vrátili peníze - dohoda je dohoda, že, Woodro?" Woodro přikývl svou světlovlasou hlavou. „Každopádně nikdo z nás opravdu neví, jak řídit loď, a tak jsme se dostali trochu do problémů - hurikán, myslím - každopádně silný vítr. Utekli jsme v sudu, než se loď potopila." Tas bez dechu dokončil svůj příběh. Byla to skutečná zkouška jeho vypravěčských dovedností. Lodní mistr se díval pochybovačně, ale pak pokrčil rameny. „Takhle blízko souše sotva koho zajímá, proč jste doopravdy tady. Každopádně jste si zaplatili celou cestu, a tak ji také můžete s námi dokončit." „Ještě jedna věc," prohodil Tas bezelstně. „Ten muž vepředu nahoře," ukázal, „co stojí vedle kotevního lana, je vrah. Měl by být zatčen a předán strážníkům v Port Baliforu." Lodního mistra to naprosto ohromilo. „To si pletete," vysvětloval. „Pan Denzil je vzorný pasažér. Nic proti němu nepodniknu jen z rozmaru dvou trosečníků." Mistr se jen zasmál tomu, co považoval za nesmyslnou žádost. Když odcházel, aby pokračoval v práci, ještě dodal: „Do Port Baliforu bychom měli dorazit za několik hodin. Do té doby zůstaňte na téhle palubě a neobtěžujte nikoho z ostatních pasažérů." „Ale on - " „Řekl jsem - neobtěžujte nikoho z ostatních pasažérů!" zařval lodní mistr. Pak se obrátil a kráčel dlouhými kroky zpět na své místo na zádi. Jakmile loď zakotvila a byla spuštěna lodní lávka, byli Tasslehoff a Woodro vykázáni z paluby. Stáhli se do změti sudů, balíků a vaků, které pokrývaly přístaviště. „Můžeme Denzila v tomhle hemžení snadno sledovat, aniž by nás viděl," navrhoval Tasslehoff. „Počkejme tady a uvidíme, co se stane." Woodro omámeně kroutil hlavou a šel dál davem. „Ne, pane Bosonožko. Nechci být nezdvořilý, ale mám v úmyslu, abychom se oba dostali co nejdále od toho vraha." Náhle uprchlého panoše zastavily šotkovy překvapivě silné paže. „Počkej, Woodro," trval na svém Tasslehoff. „Ten chlápek Denzil je nebezpečný a nemůžeme ho jen tak nechat odejít. Když už ne kvůli Gizele, pak pro svoji vlastní bezpečnost. Bude mnohem nebezpečnější, pokud se nám dostane z dohledu." Woodro stál tiše za šotkem. Ještě pořád byl neklidný, ale sebedůvěra jeho přítele ho přece jen poněkud uklidnila. Několik minut sledovali loď. Denzil vyšel z podpalubí se svou obrovskou noční můrou. Vedl mohutné černé zvíře přes lávku a dál po přístavišti. Dav se před ním - 165 -
rozestupoval a lidé se odtahovali od supícího zvířete s rudýma očima. Stále ještě na dohled od lodi prošel Denzil přímo kolem Woodra a Tasslehoffa, aniž si jich všiml, a šel dál do města. „Co myslíte, že má v úmyslu?" zamumlal Woodro a zatrhl si zuby nehet do kůže. „Možná se o nás prostě nezajímá," řekl Tasslehoff, ale ani jemu to neznělo přesvědčivě. „Možná že to, co se stalo u gnómského hradu, nemá s námi osobně nic společného. Zdá se, že se už o nás vůbec nezajímá." „Možná máte pravdu," souhlasil Woodro opatrně. „Každopádně ho sledujme," navrhl Tas. „Třeba budeme moct přitom sehnat něco k jídlu." Tasslehoff šel první ulicí a sledoval Denzila. Zanedlouho ho však zcela zaměstnaly památky, vůně a zvuky rušného mořského přístavu. Podivné jazyky, cizokrajné šaty, lidé s neobvyklými rysy a tetováním a desítky kupců, kteří se mu všichni snažili něco prodat (nebo ho odehnat od svých stánků) - vše bylo pro nezkrotného šotka až příliš rozptylující. V době, kdy odcházeli z druhého tržního náměstí, už Tas nevěděl, kde Denzil je, a příliš ho to netrápilo. Místo toho se zastavil, aby si koupil uzenou rybu, obdivoval zboží ve stánku prodejce map a byl odehnán stříbrotepcem, když ho chytil, jak dělá směšné obličeje na stěnu konvice na čaj. I Woodro se začínal uvolňovat, když míjeli nějakou slepou uličku a žvýkali poslední kousky uzené ryby. Náhle se odněkud vymrštily dvě silné paže a popadli vyděšeného šotka a člověka. Jedna se omotala Tasovi kolem krku a druhá chytila Woodra za košili. Uprchlý panoš byl mrštěn o stěnu na konci aleje. Tasslehoff cítil, jak ho kdosi přehazuje tváří dolů přes hrušku sedla, která se mu bolestně zavrtala do žeber. Pak ten kdosi vyskočil do sedla vedle něho. Woodro se vyškrábal na nohy, jen aby uslyšel zvonivý zvuk taseného meče. Denzil! „Tebe se to netýká, sedlácký synku!" zavrčel útočník. „Nepleť se do toho." S tím útočník v tmavém plášti Woodra divoce udeřil mečem naplocho do hlavy a ten se zhroutil. Mocná ruka na Tasslehoffových zádech tiskla šotka pevně k sedlu, když se jezdec s koněm obrátili a hnali se pryč.
- 166 -
Kapitola 21 DENZIL HODIL TASSLEHOFFA NA HLINĚNOU podlahu posypanou senem ve skladišti poblíž přístaviště. Dírami po sucích v širokých prknech, ze kterých byly stěny, pronikalo dovnitř matné světlo. V místnosti byly jen dřevěné sudy s rezavými obručemi a silně to v ní páchlo po sledích. S rukama svázanýma na zápěstí musel šotek usilovně zápolit sám se sebou, aby se mohl posadit. Pohlédl na zlověstně vypadajícího muže vražedným pohledem. „Zaplatíte za všechno, co jste udělal ubohé Gizele a teď i Woodrovi!" „Dej mi své mapy." Tas opětoval Denzilův vyzývavý pohled. „Vám bych nedal ani vědro chrchlů!" „Naštěstí pro mě o to nežádám," řekl Denzil. Popadl šotka za límec jeho haleny, zvedl ho ze země a důkladně mu prohledával vestu, až našel, co chtěl. Lehce pootevřel ústa ve výrazu, který byl napůl úsměvem, napůl úšklebkem, a vítězně zvedl hledaný pergamen. Zamyšleně šotka pustil a odvrátil se. Poklekl na podlahu, rozvinul mapy a prohlížel si je v pruhu světla něžným pohledem milence. Když přeletěl očima mapu, která byla nahoře, zlobně zavrčel a divoce ji odhodil. Tento výstup opakoval asi se šesti mapami, pak se postavil na nohy a temně se zamračil. Když se otočil, aby našel šotka, málem o něho zakopl, protože Tasslehoff se mu tajně díval přes rameno. „Kde je to?!" zahřměl Denzil a sáhl šotkovi po krku. Tasslehoff rychle ustoupil - i jeho vyděsilo odhodlání vraždit, které spatřil v očích toho člověka. „Kde je co? Jsem si jistý, že je tam někde vhodná mapa. Máte problémy s čtením těch map? Nemusíte být na rozpacích. Mohl bych vám je přečíst..." Denzil zesílil sevření svých prstů v černých rukavicích. „Samozřejmě že nepotřebujete pomoct se čtením map," chrčel Tasslehoff. „Nedělej ze mě blázna, šotčino," zavrčel Denzil. „Chci druhou půlku mapy, tu, která se týká území na východ od Šotčína." „Ssllvrr - ?" Denzil pustil šotka, který měl už brunátné tváře. „Děkuji." Tasslehoff sípavě zakašlal. „Jediná oblast na východ od Šotčína, která stojí za mapování, jsou Trosky. A ani ty vlastně nestojí za mapování, protože jsou v troskách." Tasslehoff odevzdaně pokrčil rameny, ale pak ho napadla další myšlenka. „Aha, kdysi jsem měl malou mapu Věže Vysoké magie a magického háje, který ji obklopoval." Denzil se k němu naklonil a jeho páchnoucí dech zavanul šotkovi do tváře. „Co tím chceš říct - ,měl'?" „No, jak si vzpomínám, moc podrobností na té mapě nebylo - jen skupina stromů s varovným znamením a pak ta vysoká kulatá věž s mnoha schody. Nevzpomínám si, kolik tam bylo místností. Každopádně mně jednoho dne došel pergamen a chtěl jsem si nakreslit novou mapu - Neraky, myslím. Tak jsem se probral mapami, které jsem měl a rozhodl jsem se použít zadní stranu té s věží." „Takže kde je ta mapa?" - 167 -
Tasslehoff znovu pokrčil rameny. „Už dlouho jsem ji neviděl. Určitě jsem ji už vyhodil." Šotek viděl, jak se Denzilovy ruce chvějí vztekem. „Co je na té mapě tak důležitého? Mám spoustu jiných." „Stejně ti to mohu říct," odpověděl Denzil, „protože každopádně umřeš. Náhodou jsem narazil na polovinu té mapy v kanceláři jednoho mastičkáře v Šotčíně. Tvoje polovina mapy ukazovala, kde je poklad. Chci ten poklad, a pokud ho už nemá někdo jiný, dostanu ho!" S tím přitlačil šotka k podlaze proti stěně a připravil si kuši. „No, pokud jdete do věže, budete potřebovat vědět, jak se dostat přes háj," řekl rychle Tas a kroutil se z dosahu kuše. „Snažíš se vykrucovat," řekl Denzil hlubokým, šíleným hlasem a začal prsty nasazovat šipku do kuše. Tas sebou kopal a házel, jak se snažil pořád hýbat. „To je možná pravda, ale také je pravda, že musíte znát tajemství háje, abyste jím prošel! Zeptejte se kohokoliv! Každá Věž Vysoké magie je obklopena magickým hájem." Denzil si nechal kuši sklouznout z ramene, jak zvažoval šotkova slova. „Co mi může udělat pár stromů?" zavrčel nakonec a znovu zvedl kuš. „Hodně!" řekl Tas chraplavě. „Tenhleten háj způsobuje, že se lidi zblázní! Jsem si jistý, že jste slyšel, jak, ehm, vynalézaví jsou šotci, když přijde na proniknutí na nebezpečná místa. Dokonce ani většina Šotků nebyla schopná projít tím hájem. Jen ti, co znají jeho hrozná tajemství, dorazili až k věži!" Denzil znovu sklonil kuši a přimhouřil na Tasslehoffa oči. „Předpokládám, že ty jsi jeden z těch šotků." „Možná ano," řekl Tas nesměle. „Vzpomínáte si. Já viděl mapu." Denzil o tom chvíli přemýšlel. „Jestli znáš to tajemství - pokud je nějaké - řekni mi je hned teď." Tasslehoff se zatvářil uraženě. „To si myslíte, že jsem tak hloupý? Já vám řeknu to tajemství a vy mě zabijete! Raději bych zemřel, aniž bych vám to řekl, díky!" Denzil si unaveně otřel tvář - nemohl riskovat, že ten šotek mluví pravdu. Popadl ho za svázaná zápěstí a škubl s ním na nohy. „Zabiju tě tak jako tak, však víš. Takhle se ti ale dostane pěkné pohodlné jízdy na mém přízraku." Jeho malé oči se zúžily do štěrbinek. „A pokud lžeš, tak ti rychlá smrt, kterou bych ti dopřál tady, bude ještě připadat jako přepych ve srovnání s tím, čeho se ti dostane později." Tasslehoff těžce polkl, když ho Denzil vyvlekl ven ze skladiště do aleje, kde se neklidně vzpínal jeho kůň. Tenhle Denzil a jeho divoké zvíře s ohnivým dechem úplně stačili na to, aby si i nebojácný šotek přál, aby tajemství háje skutečně znal. • • • Jeli na noční můře studené jako led kolem Šotčína na sever a k Troskám. Alespoň to Tas předpokládal, protože neviděl nic víc než zem, jak letí podél pravého boku noční můry. Denzil si hodil šotka před sebe na břicho a přivázal ho k sedlu. „Nechci, abys spadl a zranil se," zasmál se radostně. Když dorazili na okraj Trosek, Denzil sesedl. Vydal svému koni příkaz v ošklivém hrdelním jazyce, který Tas předtím ještě neslyšel. Pak s Tasem, stále ještě uvázaným na Skulově hřbetě, kráčel po zchátralé hlavní cestě, která vedla Troskami. - 168 -
Tasovi to přišlo divné, že nepotkali žádnou obvyklou havěť, která v té oblasti žila, ale pak si uvědomil, že noční můra pravděpodobně většinu těch zvířat vyděsila. Konečně se Denzil spokojeně přiblížil se svým mohutným koněm k háji. Nebezpečně vypadajícím zahnutým nožem přeřízl lano, kterým byl šotek ke koni přivázán. Tas spadl na zem jako pytel obilí. Zdálo se mu, že má záda natrvalo ohnutá, a svaly na nohou se mu bolestivě svíraly. Denzil ho narovnal trhnutím za zápěstí. „Je čas odhalit to velké tajemství, šotčino," řekl Denzil záštiplně. „Vyklop to, nebo zmlkni, jak se říká." Nemohu mu říct něco, co nevím, pomyslel si Tas temně. I kdybych to věděl, zabil by mě hned, jak bych mu to řekl. Když mu to ale budu říkat po kouskách, bude mě muset nechat naživu kvůli zbytku informací. Až se dostaneme do háje, možná se mi podaří utéct. Až to začne působit... „Nechcete říct .vyklop to a zmlkni'?" oznámil Tas. „To ne. Budete mě prostě muset následovat." Tas vykročil mezi stromy. „Už mě opravdu unavuješ, Bosonožko," zavrčel Denzil. Držel pevně šotka za pouta, ale šel vedle něho. „Takže co musíme udělat?" „No, je tu celá řada věcí, které se musí udělat ve správném pořadí," improvizoval Tas. - „Nejdříve vejít jen na okraj háje. Musíme lézt po čtyřech, abychom nesklapli past. Denzil vypadal nedůvěřivě. „Myslel jsem, že háj je magický, že vyvolává šílenství." „To je pravda," řekl Tas. „Ale to neznamená, že tu nejsou také pasti." „Běž první," přikázal Denzil a hodil si kuši přes rameno. „Budu mít celou dobu ruku na tvém kotníku." To by stačilo k tomu, abych se ztratil, pomyslel si Tas. Pořád tu byla naděje. Šotek klesl na kolena a začal se svázanými zápěstími nemotorně lézt po čtyřech. Denzil mu byl hned za patami, jak slíbil. Tasslehoffa rozbolela kolena a zastavil se. Cítil, jak ho kouzlo háje povzbuzuje, aby navrhoval ztřeštěné věci. „Teď musíme jít pozpátku," oznámil. Předpokládal, že Denzil bude trvat na tom, že ho bude sledovat, což by znamenalo, že půjde první a pravděpodobně zakopne. „Děláš ze mě blázna, Bosonožko..." zavrčel Denzil. Háj ho učinil ještě více podezřívavým než obvykle. Tasovi se podařilo lhostejně pokrčit rameny. „Běžte dál. Neposlouchejte mě, jediného, který viděl mapu háje, a uvidíte, jak daleko se dostanete!" Tas byl potají docela překvapený, že se dostali tak daleko, jak se dostali. Když tam byl naposled, účinek háje se zdál mnohem silnější. Jak dlouho už to je? ptal se sám sebe. Deset let? „Tentokrát půjdu první já, abych tě mohl sledovat," řekl podle očekávání Denzil. Uchopil Tase za kštici a začal ho vléct dozadu. Šotkovi vyhrkly slzy do očí. Ještě horší však bylo, že Denzil měl překvapivě jistý krok. Nezakopl. Nespadl. Dokonce ani neškobrtl. Když už to Tasslehoff nemohl vydržet, řekl mu, aby se zastavil. Těžkopádně si svázanýma rukama stáhl vlasy zpět na místo a masíroval si citlivou kůži na hlavě bříškem jedné ruky. „Určitě dělám něco správně," řekl Denzil. „Jsme už za půlkou." - 169 -
„Rádo se stalo," odpověděl Tas kysele. Denzilova domýšlivost přinesla šotkovi na mysl další nápad. Nevěděl sice, jak by mu to mohlo pomoci k útěku, ale nemohl nevyužít příležitosti, aby Denzil vypadal hloupě. „Dál musíme skákat jako králíčci." „He!" To nebyla otázka. Tas zvedl před sebou své svázané ruce a zápěstí nechal zplihle viset jako králičí tlapky. „Skákejte. Jako králíčci." Zvedl Denzilovi ruce do správné polohy. „Pojďte!" Při pohledu na tvář toho člověka se Tas jen zvědavě zeptal všech bohů, jestli nezašel příliš daleko. Denzil zvedl obě ruce se sevřenými prsty a udeřil pěstmi Tasslehoffa do žaludku. Drobný šotek proletěl vzduchem jako míč a přistál na hromadě roští o deset stop dál. S rukama stále svázanýma před sebou nemohl ani zbrzdit pád. Denzil vykročil k omráčenému šotkovi a oči mu zářily rudou barvou Skulových nozder. Kouzlo háje očividně fungovalo stále velmi dobře. Denzil se vrhl kupředu. Tas reagoval s pravou šotčí rychlostí - odkulil se z cesty a pokusil se vyškrábat na nohy. Ale se svázanýma rukama to nemohlo mít příliš velký účinek. V dalším okamžiku byl Denzil na něm. „Varoval jsem tě, abys mi nelhal," zavrčel Denzil s divokýma očima. „Teď ti zpřelámu ruce a nohy, jednu po druhé. Bude to trvat tak dlouho, človíčku, že si neumíš ani představit, jak to bude bolet! Jediné, co chci, je, abys nezemřel dřív, než skončím." „Nelhal jsem!" vyhrkl náhle rozzuřený Tas. „Řekl jsem, že se nemůžete dostat k věži, když nevíte, jak projít hájem, a to je pravda. Nikdy jsem neřekl, že vím, jak to udělat. Myslel jsem si to jenom kvůli vaší šest stop vysoké lačnosti!" Tasslehoff vrazil nos Denzilovi do obličeje. „A ještě něco: Mám už dost toho, že mě každý říká lhář a zloděj a ponižuje mě jen proto, že jsem šotek! Že jste vysoký, to neznamená, že máte pravdu, a určitě to neznamená, že jste chytrý! Ani silný tím nejste! Proč? Kdybych měl ruce rozvázané, zmlátil bych vás, až byste byl samá boule a mnohem zbědovanější než ropucha! Vy- " Denzil sevřel svou pravou ruku kolem Tasova hrdla a přerušil tím jeho tirádu. Druhou rukou uchopil šotkovo nadloktí a začal jím otáčet se sadistickým úsměvem na tváři. „Unavuje mě tvůj hlas, šotku. Ale rád si poslechnu, jak ti praskají klouby!" Bolest byla silná a každým okamžikem ostřejší, ale Tasslehoff si nedovolil vykřiknout. Oči měl pevně zavřené, ale bolest a slzy ho přinutily zamrkat. Právě v tu chvíli uviděl, jak se za Denzilem objevil jakýsi obličej. Patřil mohutnému, ošklivému chlupatému tvorovi, ošklivějšímu než všechno, co Tas kdy viděl. Měl šikmé čelo, vypouklé zuby a poďobaný nos - obr! Tas jako ve snu sledoval, jak ten tvor sevřel svou obrovskou rukou se sukovitými klouby Denzilovo pravé rameno. Mohutná ruka se otočila a ozvalo se hlasité lupnutí. Denzil se bolestí a překvapením svalil na zem a pustil přitom šotkovu paži. Než vůbec uviděl útočníka, vydal ze sebe hlasité pronikavé zahvízdnutí. Velký člověk se otočil a jeho vztek rázem zmizel, když pohlédl do tváře ještě většího obra. A pak se objevil Skul, který si klestil svými ostrými kopyty cestu houštím a popínavými rostlinami. Denzil se rychle přemístil tak, aby byl za noční můrou. Tassle- 170 -
hoff, který byl stále ještě v zápalu šotčí bojovnosti, vyskočil -a nakopl Denzila zezadu do kolena. Překvapený člověk se svalil stranou. Tas ho kopl ještě jednou do spodní poloviny zad a zaječel: „To máš za Gizelu!" Pak odběhl rychle pryč. Obr se přikrčil a uskočil před kroužícími kopyty. Noční můra s očima ještě většíma než obvykle - pravděpodobně je to vliv kouzla, pomyslel si Tas - se vrhla za svou kořistí, ale na chvíli se zapletla do hustého podrostu. Chvilkové zaváhání bylo vše, co Vinsint potřeboval. Obr se rozmáchl masivní pěstí a zasáhl Skula plnou silou mezi oči. Omráčené zvíře se zapotácelo, skoro se vzpamatovalo, ale pak se mu nohy podlomily a žuchlo na zem Denzilovi k nohám. Krvavě rudé oči se mu zvrátily v důlcích. Obr strhl Denzilovi kuši se zad, rozlomil ji a mrštil ji hluboko do lesa. Pak chytil samotného Denzila a nacpal si ho pod paži. Dřív než mohl Tas udělat víc než jeden krok, popadl obr i jeho a hodil si ho pod druhou paži. Pak se obr odvlekl se svými dvěma vězni dál do hájku. • • • „Co si dáme k večeři?" zeptal se Vinsint příjemně. Obvyklé představení po únosu už měli za sebou. Vinsint je provedl po malé kruhové místnosti, ve které byl stůl, pár beden a schodiště. Obr vysvětlil svoji přítomnost v Troskách a řekl dvěma nově příchozím, co se od nich očekává. „Měl jsem poslední dobou strašně moc práce," pokračoval obr, „a tak mám trochu nedostatek a není toho moc na výběr, ale říká se o mně, že jsem velmi dobrý kuchař." Položil před Tasslehoffa a Denzila cínový talíř s malými chlebíčky. Tas se natahoval pro jedno z těch chutně vypadajících soust, když Denzil rozzuřeně smetl talíř ze stolu. „Nepotřebuju žádné vaše páchnoucí jídlo!" Vstal a začal zlostně přecházet po místnosti. Vinsinta to urazilo. „Vy asi ne, ale váš přítel by si možná vzal. Byl to dobrý starý skunk!" Zvedl několik soust, očistil je, znovu je posbíral jako malé chlebíčky a položil je na stůl. „Od půlorka jsem to ale měl očekávat." Denzil ztuhl. Zaťal a rozevřel své ruce v rukavicích. „Mýlíte se. Jsem člověk." Obra to neovlivnilo. „Ano, ale také jste ork." Pohrozil mu prstem. „Znám je." „No ano!" přidal se Tas, který si prohlížel Denzilovu tvář. „Ten nos, ty oči. Vždycky jsem si myslel, že na vás něco vypadá divně, ale prostě jsem usoudil, že je to tím, jak jste pořád rozladěný." Denzilova tvář byla temná jako bouřkový mrak. Chvíli nic neříkal, jen zatínal a rozevíral pěsti. Tasslehoffovi to gesto připadalo děsivější než všechna slova, která by mohl říct. Když ale promluvil, jeho tón byl úsečný, odměřený a byla v něm hrozba. „Nepodobám se této části svého, ehm, rodokmenu." „Když už mluvíme o zvířatech, kde jste sehnal tu noční můru?" pokračoval Vinsint hovorně, zatímco dál připravoval hlavní chod. „Vy jste chytrý obr," řekl Denzil sarkasticky. „Řekněte mi to vy." Vinsint se rozhodl nevšímat si toho sarkasmu. „Jsem docela chytrý, že?" Poklepal si dřevěnou lžící na bradu a přemýšlel. „Takže noční můry obvykle vlastní démoni a jim podobní, ale ať jste jakkoliv zlý, démon nejste. Takže hádám, že jste ji - 171 -
ukradl." Vypadalo to, že na Denzila to navzdory jemu samotnému udělalo dojem. „Vyhrál jsem ji, když jsem porazil démona Cthiguw - lixixe," řekl hrdě a dál přecházel sem a tam. „Óóó! Bojoval jste s démonem?" zašeptal Tas. Denzil si ho nevšímal. Půlork si prohlížel stěny kruhové místnosti, zatímco Tas a obr spolu družně večeřeli smažené cibulky a řízečky z poníka. „Bylo to výborné!" zvolal Tas spokojeně, když se odsunul od hostiny. „Sám jsem docela dobrý kuchař, tak bych to měl vědět." „Dejte si ještě! Dejte si ještě!" vyzýval ho obr a nabíral šotkovi na talíř další jídlo, i když ten něco slabě namítal. „Opravdu mám rád, když mí hosté ocení, jak vařím. Měl jsem tu před několika dny pár velmi milých šotků - krásnou blondýnu a jejího nápadníka. Byl to už starší, okázalý pán - " Vinsint zamžoural ve světle lucerny na Tase. „Přemýšlejte o tom. Připomínáte mi ho." Tas vesele zamával rukou. „My vypadáme všichni podobně." „To předpokládám," řekl obr, aniž o tom byl při bližším pohledu na Tase přesvědčený. Nakonec pokrčil rameny a začal sklízet se stolu. „Měli s sebou takového protivného člověka," pokračoval Vinsint a pokrčil přitom širokými holými rameny. „Musí to být v krvi, nebo něco. Šotci jsou většinou hrubí a hluční, ale málokdy jsou protivní. Protivné nenávidím!" „Někdo si myslí, že protivnost mají v krvi obři," podotkl Tas, aniž tím mínil nějakou urážku. Zjistil, že se mu obr docela líbí. Vinsint přikývl. „Proto jsem odešel z Obroviště." Dokončili sklízení a zbytek večera strávili popíjením bylinkového čaje, hraním slámek a povídáním u ohně. Denzil si vlezl do svého vlastního rohu a předstíral, že usnul. Plánoval ale přitom útěk. Když se Vinsint zeptal Tase, co dělá tak milý šotek s tak protivným půlorkem, Tasslehoff mu řekl o Gizele. Musel se na chvíli odmlčet, aby si otřel oči. Skončil vyprávěním O tom, jak Denzil srazil Woodra v Port Baliforu a o jejich cestě za pokladem. „To víš, tohle je Věž Vysoké magie," zašeptal Vinsint šotkovi. „My jsme ve sklepě. Ale nikdy jsem tu žádný poklad neviděl." „A prozkoumal jsi ji celou?" zašeptal šotek vzrušeně a naklonil se k němu. Vrhl neklidný pohled na nevlídného půlorka. Denzil ležel na boku ve vzdálených stínech a povrchně a pravidelně oddechoval. „Jednou jsem vyšel asi tak do půlky schodů," řekl obr a kývl směrem k točitému schodišti. „Ale průchod byl stále těsnější a těsnější, až bylo opravdu namáhavé protlačit se dál. A nevadí mi, že ti to říkám, ale nemám rád výšky! 1 když podél schodů nebyla žádná okna, měl jsem závrať jen proto, že jsem věděl, že stoupám. Ale nikdy jsem nedošel ani na jednu podestu, a tak ať je nahoře cokoliv, musí tam vést cesta, nebo je v troskách jako všechno ostatní tady." Tas o tom přemýšlel ještě dlouho poté, co Vinsint usnul. Když se šotek vzbudil, měl pocit, že je ráno, ale nemohl si být jistý, protože v místnosti nebylo žádné přirozené světlo, jen jediná zapálená svíčka. Cítil se odpočatě a osvěžené. Vstal, oprášil - 172 -
si boty a rozhlédl se. Denzil ještě spal, ale Vinsint nebyl nikde vidět. Na stole našel složený kousek pergamenu se svým jménem nemotorně napsaným na přední straně. Předpokládal, že obrovy veliké ruce byly při psaní strašně těžkopádné. Tasslehoff otevřel vzkaz. Stálo v něm: „Šel jsem pro jídlo. Vrátím se brzy. Vinsint." Tas schoval lístek do kapsy a vzal svíčku. Všechno v místnosti vypadalo stejně jako předchozí večer. Šotek si prohlédl zamčený východ. Napočítal jedenáct řetězů a šestnáct zámků všech možných velikostí a druhů. Odemknout to všechno by trvalo hodiny, pousmál se sám pro sebe. A proč vlastně utíkat, když nahoře je neprozkoumaná Věž Vysoké magie? Tas vzal své náčiní. Jeho prakovka byla pryč, protože s ní označil Gizelin hrob. Denzil mu zabavil všechny nože a dýky a Vinsint je všechny vzal Denzilovi. Jeho mapy byly nazpět ve vaku - něco jako dárek od Denzila, než vyrazili z Port Baliforu. Tas se probral stříbrem, opatrně, aby Denzila nevzbudil, a vypůjčil si malou vidličku a nůž na máslo, které vypadaly jako užitečné nástroje na otevírání zámků, se kterými se mohl návštěvník setkat ve Věži Vysoké magie. Vinsint říkal, že ve schodišťové šachtě nejsou žádná okna, takže svíčka bude také nezbytná. Takto vybaven se Tasslehoff Bosonožka vydal po špičkách nahoru po schodech a jen hořel v očekávání začínajícího dobrodružství. Za nejnižšími schody bylo schodiště pokryté prachem. Když Tas sklonil svíčku, jasně viděl stopy tří lidí, kteří šli po schodech nahoru. Byly tu i desítky jiných stop, ale tyto tři byly docela čerstvé. Tas, kterého zcela pohltila zvědavost, skákal do schodů tak rychle, že málem zhasl svíčku. Skoro měl pocit, že už vystoupil vysoko nad očividnou výšku věže, když konečně uviděl dveře, které uzavíraly schody. Připlížil se k nim a naslouchal. Nic neslyšel. Zkusil petlici a dveře se tiše otevřely dovnitř do místnosti. Ohromily přitom šotka tím, jak hladce se po tolika letech pohybovaly. Tasslehoff prošel vchodem, aniž by se zastavil. Místnost, ve které se ocitl, byla očividně něčí pracovna. Světlo pronikalo dovnitř stropními okny zasklenými barevnými skly v olovu. Kruhová vnější stěna byla lemována knihami, až na několik prázdných míst, kde obrazy spadly na zem. Těžký pracovní stůl a vyřezávaná židle ani zdaleka nezaplňovaly zbytek místnosti. Stopy, které Tas sledoval, se rozptýlily po místnosti. Šotek našel největší pár a sledoval ho stopu po stopě, jak se klikatí směrem k jedné knihovně. Hned nad úrovní očí bylo na poučce prázdné místo. „Někdo bral knihy," řekl si Tas sám pro sebe. Stopy náhle měnily směr. Tas si všiml podivné věci -všechny tři páry stop se sbíhaly k prázdné části stěny a mizely. Šotek se v zamyšlení na chvíli zastavil. S náhlým vzrušením si uvědomil, že mezi stopami, které vedly nahoru po schodech, jak novými, tak starými, neviděl jedinou stopu, která by vedla dolů. Přešel ke stěně a prohlížel si stopy, až si byl jistý, že opravdu končí u stěny. Kdokoliv sem přišel, pomyslel si, vyšel právě tudy. „Musí tu být tajné dveře!" vykřikl nahlas. Hmatal po povrchu pokrytém pavučinami a hledal skrytou spoušť nebo petlici, která by dveře otevírala. Rýpal do cihel, vrtěl a otáčel jimi, klepal do nich násadou nože na máslo, ale nic se nestalo. Po několika bezvýsledných minutách si oprášil ruce a rozhodl se jít na to jinak. - 173 -
„Možná ta spoušť vůbec není tady," řekl si, „ale někde jinde v místnosti." Prohlížel si pokoj. Ta chybějící kniha? To není příliš pravděpodobné. Kdyby ta kniha byla spoušť, musela by být k něčemu připevněná a nedala by se vzít z police. Trvalo několik minut, než Tasovy zkušené oči rozeznaly za stolem páčku. Rychle jí trhl a podíval se na stěnu. Každá z cihel už byla olemována jasnou zelenou září a ze spár se valila ven mlha. Barvy kroužily po podlaze, po stěnách a Tasovi kolem kotníků a kolen. Pak stěna zmizela úplně a nahradila ji pulsující zářivá tabule, která vypadala, jako by byla z perleti. Uvnitř tabule vířila mlha, která se vylévala i přes okraje a pokrývala stěny a strop. Srdce Tasovi dunivě zabušilo o žebra. To nejsou obyčejné tajné dveře! Jsou magické a můžou vést kamkoliv! Tas udělal dva rychlé kroky k portálu, ale byl zastaven hlasem, který přicházel ze schodišťové šachty. „Našel jsi to! Věděl jsem, že budeš k něčemu dobrý!" Tas se otočil a uviděl Denzila orámovaného vchodem a vířící mlhou. Pulsující zelené a žluté světlo portálu učinilo půlorkovy kruté rysy ještě strašlivějšími a vrhalo na jeho postavu míhající se stíny. „Zůstaň přesně tam, kde jsi, šotčino," varoval ho Denzil. „Poklad téhle věže musí ležet za tímhle portálem, a ať je to cokoliv, je to moje. Než si to ale vezmu, mám tu rozdělanou práci s tvými kostmi!" Vrčící útočník postoupil přes místnost k Tasovi. Šotek při vědomí toho, že není pro půlorka žádným soupeřem, využil jedinou další možnost, kterou měl. Vrhl se k portálu. A skoro k němu dorazil.
- 174 -
Kapitola 22 PO SEŽEHLÉ PODLAZE ZASYPANÉ SUTÍ cupital jakýsi hlodavec, veliká krysa. Věděl, že riskuje život, když se plíží ze stínu do stínu. Pokaždé, když se pohnul, pohlédl do vzdáleného konce místnosti s rozpraskaným a drolícím se trůnem, který byl vytesán z jediného kusu sopečné horniny. Ten trůn kdysi užíval Kněz král Ištaru, který teď spočíval v temné, zlé Propasti. I po staletích ještě probleskovaly v trůnu plamínky a vrhaly na skvrnitý povrch svou rudou zář. Hlodavec se trůnu bál, protože na něm seděla ve své pětihlavé dračí podobě Královna Temnot, Ta s mnoha tvářemi, Paní Zla je jedna ze tří tvůrců vesmíru - který stvořila spolu s Paladinem, bohem Dobra, a Gileanem, bohem Neutrality, který udržoval rovnováhu. Kdyby si hlodavce všimla bytost s takovou zlou mocí, to nejlepší, v co by mohl hlodavec doufat, by byla smrt - náhlá a konečná. Ale Královna Temnot o hlodavci určitě věděla - nic se v její místnosti nestalo bez jejího vědomí a svolení. Bylo tu ale něco jiného, něco mnohem zajímavějšího, než byl osud polointeligentního saprofága. Královna Temnot byla zaneprázdněna jinými myšlenkami. Ve světě známém jako Krynn, ve světadíle Ansalonu, hned na jih od Krvavého moře, se poblíž kdysi mocného města Ištaru otevírala magická brána. Z pěti plážích hrdel Královny Temnot se vydralo zaujaté zaburácení, jak si Královna vychutnávala vědomí brány. Se škubnutím si dvě z jejích hlav odplivly oheň v rozkošném očekávání a sežehly hlodavci ocas. Tahle brána byla velmi zvláštní, velmi mocná. Byla ve Věži Vysoké magie a spojovala tu věž s jiným, nepatrným rozměrem neodhadnutelného stáří. Královna Temnot toužila po moci této brány. Chtěla jí proklouznout a znovu vstoupit do Prvotní materiální roviny, odkud byla vyhnána a kam jí byl zakázán vstup před těmi mnoha lidskými staletími. Takhisis ale neměla ponětí o čase, ani o něj neměla nouzi - co pro ni byly hodiny, to byla pro obyvatele Krynnu staletí. A tak i když Huma, ten odporný Solamnijský rytíř, který zapudil její služebníky, ležel v hrobě už po staletí, ta rána, kterou zanechala její trapná porážka, byla v její mysli stále tak živá, jako kdyby se to stalo teprve včera. Takhisis vyšlehla své jazyky mezi zuby ostrými jako břitva, jak se těšila z pomyšlení na konečné vítězství. Měla pocit, že chuť toho vítězství je ještě lepší než krev jejích nepřátel. Samozřejmě vítala také to, že ve Věži Vysoké magie byly knihovny a laboratoře plné tajemství, která jí mohou být užitečná ve válce, již se chystá vést, až si zajistí návrat do Prvotní materiální roviny. Už před tisíci lety poznala tajemství kapesního rozměru. Našla ,zadní vrátka' do Prvotní materiální roviny. Užívání té cesty ale bylo omezené a zbytečné, pokud nebyla otevřena brána. Pokaždé, když byla brána otevřena, upozornily ji na její použití tajná znamení, která tam umístila. Ale brána zůstala vždy otevřená jen na krátkou dobu a její přípravy trvaly dlouho. Věděla však stejně jistě, jako nenáviděla Humu, že jednou se brána otevře a zůstane otevřená dost dlouho na to, aby mohla zasáhnout. Věděla to a byla trpělivá a vždy ostražitá. A teď nastal její čas. - 175 -
• • • Denzila přenesly jeho nohy přes místnost na vrcholu věže s udivující rychlostí. Se zavrčením máchl po šotkovi, který se vrhal do brány, a podařilo se mu zachytit řemínek vaku, který měl šotek přes rameno. Tasslehoff, kterého to zastavilo ve vzduchu, dopadl na podlahu. Když ze sebe setřásl překvapení, rychle si uvědomil, že ho Denzil vleče za kožený řemínek zpět po prašné podlaze. Zvedl ruce, sevřel řemínek do prstů a mocně zatáhl. Kožený pásek se roztrhl ve švu. Než Denzil stačil pochopit, co se stalo, Tas už byl na všech čtyřech a škrábal se k otvoru zahalenému mlhou. Jeho paže, hlava a ramena zmizely ve vířící mlze. Denzilovi to připadalo, jako by byla vrchní polovina šotkova těla pečlivě odříznuta. Z perlové stěny vyčnívaly jen jeho nohy. Denzil popadl Tasslehoffa za kopající paty a začal tahat. Tělo se nepohnulo, ale ani nezmizelo. Nohy v modrých kamaších divoce kopaly a otáčely se ze strany na stranu, ale trup se ani o píď nevynořil ze stěny. Denzil uchopil nohy pevněji a znovu zatáhl, tentokrát silně. Tělo se k němu posunulo o několik palců a dál sebou házelo. Povzbuzený půlork se rozhlédl po něčem, co by mu pomohlo lépe šotka uchopit. Uviděl knihovny na obou stranách otvoru. Stále pevně držel šotkovy nohy, navíc si teď ale zapřel nohy o knihovny. • • • Tasslehoffa pohltil vír barev a zrnitosti, který se kolem něj otáčel a převracel ho sem a tam. Plíce mu natekly, jako by v nich měl něco živého, co ho nelítostně pálilo a lechtalo. Neviděl nic než točící se mraky bílé, smaragdové a levandulové barvy. Připomnělo mu to cukrovou vatu. Jak krásné, pomyslel si. Hned byl promrzlý až na kost, hned zas vlhký mlhou a zpocený hroznou námahou. Horko, zima, horko, zima! Chvěl se jako v horečce a jektal zuby. Náhle se přestal otáčet a začal se vznášet, i když stále ještě nemohl určit, kde je nahoře. Už nebyl vůbec schopen odporu nebo pohybu. Stále měl pocit, jako by byl natahován, až se roztrhne na kusy. Připadalo mu, že nohy a hlavu má od sebe na míle daleko. Náhle proletěl závojem mlhy a dopadl tváří dolů na hromadu špičatého štěrku s lahodnou kyselou vůní. Jak prskal a škrábal se na nohy, zjistil dvě divné, fascinující věci. Za prvé - když vyplivoval z úst to, co si myslel, že jsou kameny, rozpoznal chuť citronu a uvědomil si, že nepřistál na štěrku, ale na tvrdých cukrovinkách s příchutí citronu. Cukroví mu pod rukama poskakovalo jako kuličky. Za druhé - nemohl se postavit. Něco mu stále drželo nohy a tahalo za ně, jako by se ho snažilo roztrhnout. -Tasslehoff se otočil, aby zjistil, v čem je problém, ale neocitl se tváří v tvář protivníkovi, ale vířící stříbřité tabuli světla, která pohlcovala dolní dvě třetiny jeho těla. Pokusil se lézt dopředu, ale rychle uvízl. Pak ucítil prudké škubnutí a sklouzl o jeden nebo dva palce zpět. Srdce se mu netypicky sevřelo. Denzil se pořád snaží stáhnout mě nazpět, ať už jsem kdekoliv! uvědomil si. Šo- 176 -
tek zdvojnásobil své úsilí utéct. Rozhlédl se po něčem, čeho by se chytil a držel. Mezitím jeho příchod do Gelfigova nezůstal bez povšimnutí. Když mladý šotek vzhlédl, uviděl tři obtloustlé bytosti, které vypadaly jako koule s připevněnýma rukama a nohama. Kolébaly se k místu, kde ležel na zemi a snažil se něčeho zachytit. Nejstarší z nich, který měl na svém kulatém těle pytlovitou halenu, se představil. „Dobrý den, příteli! Já jsem Harkul Gelfig." Natáhl svou baculatou ruku. „Je vždycky příjemné vidět tu novou tvář. Budete nám muset říct vaše jméno, abychom ho mohli napsat na dort." „Proč takhle ležíte v citrónových cukrovinkách?" ptal se druhý. „A kde máte druhou půlku?" dožadoval se třetí šotek. Tas zoufale sáhl po Gelfigově natažené ruce. Šotek potřásl Tasslehoffovi rukou a pustil ji dřív, než mohl Tas vysvětlit svou zoufalou situaci. Poprvé v životě oněměl, a tak jen znova zvedl ruku v tiché prosbě o pomoc. Všichni přihlížející však na něho jen dál s úsměvem civěli. Tas se kolem nich úzkostně rozhlédl a poprvé si všiml okolí. Ústa se mu otevřela a téměř ztratil poslední zbytky sebeovládání, když uviděl marcipánové stromy, mentolové ploty a perníkové domy s okenicemi z tvrdých sucharů a se šindeli z čokoládových hoblin. V tu chvíli ucítil, jak Denzil znovu mocně zatahal za jeho nohy. Jeden nebo dva palce jeho trupu zmizely zpět do portálu. Zoufale zamával rukama a konečně se mu podařilo vykřiknout. „Pomozte mi, prosím vás! Někdo, kdo mě chce zabít, se mě snaží znovu vytáhnout tímhle vchodem! Prosím vás, pospěšte si a tahejte!" Jak zajímavé, pomysleli si ti tři šotci. Popadli Tasslehoffa za ruce, ale i když se snažili ze všech sil, nedokázali ho vytáhnout ze stěny. Tasovi se poněkud ulevilo, když přestal sklouzávat nazpět, přestože stále cítil, jak ho Denzil tahá za nohy a škube s nimi. Rozruch rychle přivábil dav. Mezi shlukujícími se diváky byl i Pastiskoč Botonožka, který ihned poznal svého zatoulaného synovce. „Tasslehoffe!" vykřikl a protlačil se davem dopředu. „Jsi to ty, ty malý hříšníku? Co na Krynnu děláš v Gelfigově, když se máš ženit v Šotčíně?" „Strýčku Pastiskoči!" vykřikl jeho synovec. I přes nebezpečí, ve kterém právě byl, se šotek nemohl neusmát při pohledu na svého oblíbeného strýce. „Nečekal jsem, že tady najdu zrovna tebe. Vlastně jsem ani neočekával, že tady budu i já, ať už to ‚tady‘ znamená kdekoli. Řekněme, že mi je líto, že jsi musel kvůli mně jít do vězení." „Máš co vysvětlovat, malý šotku," řekl Pastiskoč přísně a pohrozil mu prstem. Pak se odmlčel a zamračil se nad Tasslehoffovou půlkou těla ležící na břiše. „Postav se, když s tebou mluvím!" Tasslehoff zaťal zuby, jak jím Denzil znovu škubl. „Nemůžu, strýčku. A nemůžu to teď všechno vysvětlovat," odsekl, „ale zdá se, že jsem uvízl v tomhle portále. Nesmírně by mi pomohlo, kdybyste mě protáhli dovnitř." „Do jakých potíží ses to dostal tentokrát? Vždycky jsi byl ten, kdo se dostával do problémů, nemám pravdu?" Pastiskoč mlaskl jazykem a pak se zasmál. Denzil ještě jednou zatáhl za Tasslehoffovy nohy a přinutil ho k tomu, aby netr- 177 -
pělivě zavrčel: „Teď ne, strýčku!" Pastiskoč chvíli vypadal zmateně. „Ano, myslím, že máš pravdu. Všichni ze Šotčína tě před dvěma měsíci hledali a oběsili by mě, kdybych tě teď nechal utéct. Všichni tahejte!" zakřičel. Přivlekly se k nim desítky tlouštíků, aby omotali ruce kolem Tasových končetin a trupu, kolem sebe navzájem i kolem jiných, podle všeho nehybných výjevů v krajině. Brzy nejméně dvanáct zpocených šotků tahalo a škubalo za některé části horní poloviny Tasova těla. • • • Denzil si zapřel obě nohy o knihovny po stranách portálu. Ze svého opasku udělal smyčku kolem Tasslehoffových kotníků a zbytek kůže si čtyřikrát omotal kolem vlastního zápěstí. Uchopil své svázané zápěstí volnou rukou, zhluboka se nadechl a využil síly svých zapřených nohou, aby vší silou zatáhl. Šotek se vynořil nejméně o tři další palce. „Jsi můj, šotku," zasmál se Denzil, když ohýbal prsty, jak se připravoval na poslední zatáhnutí. • • • Vzduch v Gelfigově se náhle naplnil letícími kousky a střepy tvrdého cukroví, jemným cukrem a skořicovým prachem. Mnoho z šotků, kteří Tasslehoffa tahali, se zastavilo, začalo kýchat a mnout si zoufale oči, aby si pročistilo zrak. Právě v tu chvíli se na Gelfigově předním trávníku objevila jasně purpurová smršť. Točila se, kroutila a vytrhávala velké kusy z pečlivě upravené terasy. Šotci v ohromení sledovali, jak bouře trhá jejich domy a metá jim do tváří ostré pichlavé kousky zbytků cukroví. Právě v tu chvíli se z Gelfigova domu vynořila Damaris, žvýkající kus lékořice. „Co se děje?" ptala se a olizovala si přitom s velikým potěšením prsty. Damaris se do Gelfigova velmi dobře hodila. Uviděla Pastiskoče u stěny, jak tahá za dvojici paží. „Co děláš s těmi pažemi?" Aniž čekala na odpověď, odšťouchla Harkula Gelfiga loktem z cesty a popadla Pastiskoče kolem pasu. „Ať děláš cokoliv, vypadá to, že je to zábava!" „Z tohohle se určitě rýsuje rušný den," zabručel Gelfig a sevřel její útlý pas do svých krátkých prstů. „Dostala ses sem přesně včas, abys nevyhladověla, děvenko." Pak bez varování, ale s hlasitým lupnutím, Tasslehoff zmizel zpátky do portálu. Spolu s ním zmizeli i strýček Pastiskoč, Damaris Skroutilová, Harkul Gelfig, ti dva další šotci, kteří byli svědky Tasslehoffova příchodu do Gelfigova, a několik dalších diváků, kteří se zapojili do přetahování. Ti, kteří zůstali na novém konci šotčího řetězu, byli částečně vtaženi do mlhavého závoje a uvrženi do stejných nesnází jako předtím Tas. • • • Denzil narovnal záda, jak sbíral všechnu svou značnou sílu. Znovu se sehnul a zatáhl za kožený řemen přivázaný k šotkovým kotníkům. Na krku mu vystoupily svaly a žíly. Na čele a na spáncích mu vyvstaly kapky potu a stékaly mu po kůži. Bože, ten šotek je ale silný! pomyslel si půlork. Očividně ho podcenil a zdálo se, že šotek ve skutečnosti pořád sílí. - 178 -
„Tady jsi!" Denzil překvapením málem ztratil sebeovládání. Když se snažil ohlédnout přes rameno, uviděl obra Vinsinta, jak k němu zespodu dusá. „Tentokrát neutečeš!" vykřikl Vinsint radostně a popadl jednou ze svých dlouhých paží Denzila kolem sehnutého pasu. „Úúúúf!" Vinsint škubl půlorkem tak silně, že ho skoro roztrhl na dva kusy. Odpor, který kladl pásek přivázaný k šotkovi, se náhle a bez varování ztratil. Denzil se svalil střemhlav na podlahu, překulil se přes překvapeného obra a narazil do tvrdého pevného stolu. V dalším okamžiku byli Denzil i Vinsint skoro zamáčknuti do země obrovskou kroutící se vahou. Když se Denzil přinutil otevřít oči, uviděl, že se místnost jako kouzlem naplňuje klopýtajícími obézními šotky. Hnali se dopředu a naráželi do stěn, do knihoven, do stolu i do něj s Vinsintem. A z portálu se valili stále další! • • • „Východ! Našli jsme východ!" Ten výkřik se poté, co Tasslehoff a Pastiskoč proklouzli portálem zpět, vydral ze všech šotcích hrdel. Šotci se začali vrhat střemhlav přes kluzké citrónové bonbony do vířící mlhy a vlekli s sebou své přátele a milované. Jak utíkali, purpurová smršť nabývala na síle. Víry na jejím vrcholku se spojovaly a nabývaly tvar, který nakonec dostal podobu ženské tváře - přísné, ale krásné. Kruté temné oči Královny Temnot přehlížely scénu plnou paniky a ničení, ale pak se upřely na bránu. Poslední šotek sotva stačil utéct, když smršť stáhla svá chapadla, stočila se jako pružina a vrhla se do průchodu mezi rozměry.
- 179 -
Kapitola 23 „JSME VOLNÍ! JSME VOLNÍ!" JEČEL ZÁSTUP šotků, který se zběsile hnal otevřeným portálem a zaplavoval místnost na vrcholku rozbořené Věže Vysoké magie. Za několik minut byla místnost nabitá k prasknutí obézními uprchlíky z cukrovinkového rozměru Harkula Gelfiga. Obr stál s rukama netrpělivě zkříženýma na prsou, jak se rozhlížel po malinké místnosti. „Takže tam jste šli," zavrčel na Tasslehoffa, který byl přitlačen ke stolu vedle svého strýčka na vzdáleném konci místnosti. „A kdo jsou všichni ti ostatní šotci?" zeptal se. Důkladně pohlédl na Pastiskoče. „Počkejte chvíli, pamatuji si vás! Nebyl jste tu před několika dny? Velmi jsem se na vás zlobil, kdy jsem zjistil, že jste utekl." Obr pohlédl přezíravě na Damaris a Fineáše. „Vidím, že slečna Dotěrná a pan Poblázněný jsou stále s vámi." Damaris povýšeně zvedla bradu a Fineáš se zamračil. Vinsint byl náhle smeten záplavou šotků, z nichž mnozí, kterým za ta léta pomohl přes háj, se s ním chtěli znovu seznámit. Tasslehoff se obrátil k Pastiskočovi se zmateným výrazem ve tváři. „Já sám bych rád věděl, odkud všichni ti šotci přišli," řekl. „Zejména ty." „Ahoj také tobě, synovče. Vypadáš dobře!" zvolal Botonožka a přitáhl si Tasslehoffa do náruče. Když Tasslehoff opětoval objetí, ustoupil. „Strýčku Pastiskoči, co děláš tady ve Věži Vysoké magie? Drží tě tady jako vězně? Já si mám vzít nějakou pitomou malou semetriku, ale s radostí to udělám, pokud to znamená, že budeš volný." „Ehm, Tasslehoffe," přerušil ho Pastiskoč, který rozpačitě zakašlal, když se Damaris lokty prodírala davem směrem k nim. „Chtěl bych, abys ses seznámil se svou zákonnou snoubenkou. Damaris, toto je Tasslehoff Bosonožka." Překvapení se vršila tak rychle, že si Tasslehoff nevšiml Damarisina zlobného pohledu. „Rád vás poznávám," řekl a natáhl ruku. Šotčí blondýna ho rozzlobeně odstrčila. „Pitomá malá semetrika, jo? Nevzala bych si tě, ani kdybys byl poslední muž na Krynnu!" S tím utekla a brzy ji pohltila vířící změť těl, která naplňovala celou místnost. Tasslehoff zvedl obočí. „Je docela pěkná, ale trochu vznětlivá, že? Co tu vlastně dělá? Taky ji tu drží jako vězně?" Pastiskoč rychle vylíčil svému synovci události posledních několika týdnů. Vytáhl přitom Fineáše z hemžícího se davu, aby ho představil. Člověk, který se snažil protlačit ke schodům, si prohlédl Tasslehoffa od hlavy k patě. „Takže vy jste ten, kterého jsme všichni honili," zavrčel. „No, jsem rád, že žiju dost dlouho na to, abych se s vámi nakonec setkal, i když za to nebyla žádná odměna." Fineáš si začal náhle klestit lokty cestu ke schodům a nechal Tase, aby si lámal hlavu nad jeho podivnými poznámkami. „A teď, synovce," řekl Pastiskoč, „proč bys mi neřekl, proč jsi tady a ne v Šotčíně?" Ta otázka připomněla Tasslehoffovi Denzila a šotek spěšně zapátral v místnosti po půlorkovi. Denzil stál necelé tři stopy od portálu zahaleného mlhou se zády při- 180 -
tisknutými ke stěně. Kolem něj se zmítali šotci. Tasslehoff z výrazu v Denzilových očích vyčetl, že se stále ještě snaží dát si dohromady všechno to, co se stalo. Tasslehoff se právě chystal varovat svého strýčka před tím vrahem, když mohutný šotek utišil vřavu v místnosti pronikavým zapískáním. „Kdo má truhlici?" zaduněl řečník, kterým nebyl nikdo jiný než Harkul Gelfig. „Protlačili mě tím tunelem tak rychle, že jsem ji nestačil vzít." Netrpělivě se rozhlížel po pevně sevřeném davu. Veškerý pohyb ustal. „Nikdo?" zaječel šotek. „Všichni prostě vyšli ven a nechali tam takový poklad?" Místnost naplnilo trapné ticho. Zdálo se, že slovo „poklad" mělo na Denzila povzbuzující účinek. Vytrhl se ze svého ohromení. Cíl své honby za pokladem měl konečně na dosah, a protože nikdy nebyl ten, kdo váhá, proklestil si a protloukl si cestu mezi šotky, až se ocitl před pulsujícím mnohobarevným portálem. Vrhl ještě jeden pohled po místnosti, vstoupil do purpurových a zelených mraků, které označovaly vchod, a zmizel. „Řekněte, jde zpátky pro truhlici?" zeptal se jeden ze šotků v davu. „Kdo je to vlastně?" Dřív než mohl Tasslehoff odpovědět na tu jedinou otázku, vyvalil se z portálu strašlivý poryv větru, který mrštil všechny šotky do ještě sevřenějšího shluku na zadním konci místnosti. Ze zářícího obdélníku na stěně se opět vyvalila purpurová mlha. Tentokrát však potemněla do zlověstné podoby a na dotek byla studená. Šotkové se od ní tlačili pryč, kde jen mohli, a krčili se tam, kde nemohli. Černý blesk šlehl prázdnotou, doprovázen matnými zvuky, které se podobaly zoufalým výkřikům a sténání. Všechno v místnosti bylo nabité elektřinou. Tasslehoffovi vstaly dlouhé kadeře v jeho kštici jako hřebíky a tlusté šotky obklopila žlutá záře. Místností zapraskal blesk, který zasáhl protější stěnu, ale nezmizel. Visel ve vzduchu a přidávaly se k němu další a další, které se všechny větvily a kroutily v neuvěřitelně souměrném tanci. Náhle se chuchvalce purpurové mlhy s velkým poryvem horkého vzduchu spojily dohromady a zformovaly se do podoby lidského obličeje - byla to ženská tvář. Její pleť byla bílá, rty tenké a šedé. Ostrý nos a kruté lícní kosti dodaly tváři vzhled zneklidňující přísnosti. Její žluté a studené oči skákaly ze šotka na šotka jako hadí jazyky, míhající se pod obočím tenkým jako břitva. Tvář se kolébala ze strany na stranu a jemně se pohupovala na vrcholku víru purpurové mlhy, která se táhla zpět do portálu. Obklopovaly ji pavučiny z blesků, které si kolem ní pohrávaly. „U Velkého Reorxe!" zašeptal Pastiskoč. „Co je to?" Tvář se dál vznášela, ale její ohon s purpurovými a zelenými pruhy se zachvěním vystoupil ze stěny, jako by jej táhlo nějaké magické vzduchoprázdno. Mlha se navršila pod vznášející se hlavou do velkých hromad, které sebou škubaly a třepotaly jako ocas nějakého děsivého plaza. Sloupce mlhy páchly sírou a čpavkem. „Nejsem si tím úplně jistý," zašeptal Tasslehoff ke svému strýčkovi, aniž byl schopen odtrhnout oči od hrůzy, která před ním vyrůstala. Přikryl si nos rukávem a dodal: „Skoro to začíná vypadat jako ten drak, na kterém jsem jel v Rosloviggenu." „Ty jsi jel na drakovi?" ptal se Pastiskoč, který náhle nedbal na hrůzu, které čelil. - „Výborně! To je dokonce úchvatnější než některá z mých dobrodružství. Slibuješ - 181 -
mi, že mi to celé povyprávíš?" „Teď není vhodná chvíle, abychom si o tom povykládali," zavřeštěl Fineáš s hlasem a očima plnýma strachu. „Navrhuji, abychom před tou věcí utekli. Ať je to cokoli, roste to." Ve shodě se svým návrhem se pokusil protlačit davem šotků, ale všichni byli těžší než on a navíc je přimrazila k zemi podívaná, která se odehrávala před nimi. Pak Tas za sebou uslyšel hlasité cvaknutí, po kterém následoval zvuk praskajícího dřeva. „Našla jsem tady tu páčku!" vykřikla Damaris, která vystrčila hlavu za stolem. „Nebyla ale moc dobře udělaná," pokračovala kriticky. „Myslím, že jsem ji asi zlomila," přiznala se a zvedla odlomený kousek tenkého hladkého dřeva. Stvoření v mlze vydalo přiškrcený výkřik. Ženská tvář se rozbouřila a zmítala se bolestí. Náhle obličej zmizel a nahradilo jej pět dračích hlav na jediném krku, které řvaly a chrlily oheň. Ty hlavy však zmizely do mlhy stejně rychle, jako se objevily, a mlha byla nasávána zpět do zářícího průchodu, ze kterého se vyvalila. Blesky se rozplétaly a zářivé obrysy zmizely. Portál pohasl, až bylo vidět obrysy jednotlivých cihel, a místnost nakonec vypadala, jako by se vůbec nic nestalo. Dokonce i prach a pavučiny na prázdném oddílu stěny zůstaly neporušené. Damaris, která stále ještě stála za stolem, divoce zrudla. „A sakra! To já jsem tohle udělala?" zapištěla. • • • Když byla Královna Temnot náhle vtažena zpět do Propasti, překonal její hněv vše, co cítila za těch tři a půl století od Pohromy. Byla tak blízko! Staletí vyhnanství mohla skončit právě dnes. Její trůn planul jasně karmínovou barvou a její nenávist rozdmýchávala jeho vnitřní plameny. Sloupy se štěpily a stěny se rozestupovaly, jak si vylévala svůj vztek. Její trůnní místnost pokryla nová vrstva sutě jako připomínka dalšího zmařeného pokusu vrátit se do světa, kterým tak opovrhovala. Už tam byla! A pak nějaký šotek, který ani nevěděl, co dělá, zavřel bránu! - Všech jejích pět hlav chrlilo plameny, kyselinu a led. Její panství odolávalo tomuto náporu jen proto, že tomu tak chtěla. Bez její vůle by se rozpadlo na prach a popel. Pak všech deset kožnatých víček Královny Temnot pokleslo do výrazu čistého zla. Dostala nápad. Dnes neměla úspěch, ale přesto se mohla pomstít. Tihle šotci nebo snad ještě lépe všichni šotci - budou trpět za to, zejí přibouchli obličej do dveří. I když se nemohla tělesně objevit v Prvotní materiální rovině, nebyla tam zcela bezmocná. Morové rány byly mimo její dosah, ale měla značný vliv na Nuitár, měsíc, který mohli vidět jen tvorové spolčení se zlem. Mohla tak ovlivnit počasí na Krynnu... • • • „Řekl bych, že je po všem," zalapal po dechu Harkul Gelfig, který byl celý udýchaný, jak klečel na malém prostoru za stolem. Břicho se mu zdvojnásobilo a ztrojnásobilo. „Rozbila jsi to dobře, děvenko." Pohlédl na Damaris. „Teď se nemůžu vrátit, abych si odnesl svou truhlici. Musíme tu páčku spravit." - 182 -
Damarisina tvář se zle zachmuřila a šotčice založila ruce v bok. „Neobtěžujte se děkovat mi za to, že jsem jen zahnala toho velmi zlého, strašlivého, ošklivě vypadajícího hrůzosaura, který se zhmotňoval přímo tady. Nebo že jsem zachránila všechny z Garfíkova - " „Gelfigova!" „To je jedno." Když Damaris viděla, že se Tasslehoff a Pastiskoč při jejím posledním tvrzení zatvářili, dodala pokorně: „Samozřejmě Bosonožka také trochu pomohl. Ráda bych však poukázala na to, že kdybych neutekla před vdáváním do Trosek, nebyl by tu Pastiskoč, aby se setkal se svým synovcem, když se vynořil z rozměrového portálu, a vy - " dloubla Harkula do jeho mohutné hrudi – „vy byste nenašel způsob, jak udržet bránu otevřenou." Damaris ukončila svou tirádu bez dechu - ale s nosem vztyčeným. „Já bych rád poukázal na to, že to byl můj nápad jít vás hledat," odfrkl si Fineáš. Na jeho kabátku byly skvrny od čokolády a šťávy z kandovaných třešní a vlasy mu pořád ještě stály od statické elektřiny. „Oba máte pravdu," uzavřel Pastiskoč a vstoupil mezi Damaris a Gelfiga. „Ale máme tu větší problém. Tasslehoffův přítel, ten velký odporně vypadající chlápek, uvízl v Gelfigově. Když je páčka pokažená, nemůžeme otevřít bránu, abychom ho dostali zpět. A upřímně řečeno, potom, co se stalo, si nejsem jistý, že je to dobrý nápad zahrávat si dál s touhle věcí." K Pastiskočovu údivu vypadal jeho synovec potěšeně. „Nedělejte si s tím starosti. Jmenuje se Denzil a vůbec není můj přítel. Chystal se mě vlastně zabít, nebo mi aspoň zlámat všechny kosti a pak mi utrhnout ruce. Zabil jednu moji přítelkyni, trpaslici, která se jmenovala Gizela." „Ale proč?" ptal se Pastiskoč. Tassslehoffova tvář dostala prázdný výraz a bez jediné vrásky vypadala ještě mladší. „Myslím, že to má něco společného s mapou, kterou jsi mi dal, než jsem se vydal na toulky. Denzil věřil, že je tu pohádkový poklad, a myslel si, že pokyny na mé mapě ho k němu dovedou." „Tady není žádný poklad," vysmál se mu Fineáš a ukázal na Gelfiga. „Tenhle architekt obezit ho dokázal celý rozházet na ulice z lékořice a čokoládové tulipány." „Záleží, jak se na to díváte," obořil se na něho Gelfig. „Mnozí by Gelfigov považovali za úplnou pohádku." Fineáš už ale přemýšlel o něčem jiném, než o čem mluvil šotek. Luskl prsty a tvář se mu rozzářila v náhlém porozumění. „Denzil! Věděl jsem, že toho muže odněkud znám! Jsme tu tak namačkaní a on stál na druhém konci místnosti, a tak jsem se na něho nemohl opravdu dobře podívat. Tak proto tak rychle zmizel z mé ordinace!" „Zase mluvíš vyšinutě," poznamenala Damaris. „To, co říkáš, nedává ani trochu smysl." „Ale ano! Ten člověk - " „Je to půlork," opravil ho Tas. Fineáš zvedl obočí a přikývl. „To by vysvětlovalo ten jeho frňák. Každopádně chvíli předtím, než jsi mě vzal sem na výpravu," řekl směrem k Pastiskočovi, „ten podivín -teď zjišťuji, že půlork - se objevil u mě v ordinaci, protože krvácel jako býk - 183 -
z rány na boku." Fineáš rychle povyprávěl zbytek příběhu včetně toho, jak Denzil náhle zmizel. „To také vysvětluje, proč jsem nenašel svoji půlku mapy tam, kde jsem ji nechal. Denzil se na ni musel podívat, zatímco se zotavoval po sešití rány, a tak se také dozvěděl o pokladu. Očividně se rozhodl sledovat Tasslehoffa kvůli jeho mapě." Pastiskoč Fineáše pozorně sledoval. „A proto ses také nabídl, že najdeš Damaris, je to tak? Chtěl jsi ten poklad stejně jako Denzil." Fineáš ustoupil. „Nedělej ze mě takového zloducha! Já jsem kvůli tomu nikoho nezabil, právě naopak, protože sám jsem byl několikrát málem zabit. A rád bych podotkl, že jsem také žádný poklad nedostal," dokončil a pohrozil Pastiskočovi prstem do tváře. „No, nemá cenu tu dál zůstávat," prohlásila náhle Damaris. „Jdeš, Pastiskoči?" zavolala a vzhlédla ostýchavě zpod svých řas. Pastiskoč škubl hlavou. Místnost se rychle vyprazdňovala. Když pohlédl ke dveřím, uviděl posledních asi deset šotků, jak se tlačí úzkým východem. Rýhy v tváři postaršího šotka se zmnožily roztouženým úsměvem. - „Hned jdu za tebou," zazpíval a vyrazil ke schodům. Tasslehoff, který pospíchal za ním, se dotkl jeho ramene. „Moje snoubenka o mně nemá vysoké mínění, ale zdá se, že ty se jí docela líbíš," řekl bezelstně. „Budeš mi muset říct víc o tom místě, kde Denzil uvízl. Říkal jsi, že je celé z cukroví? Doufám, že je celé z lékořice. Nenávidím lékořici!" Nemohl bych víc souhlasit, pomyslel si Fineáš a následoval je ze dveří. • • • „Jsem si jistý, že budete chtít oběd," řekl Vinsint, když došli na dno dlouhého schodiště. Aniž čekal na odpověď, snadno se prodral mezi desítkami obtloustlých šotků ve své malé místnosti a začal přehrabovat bedny s jídlem. Neklidně vzhlédl. „Nejsem si jistý, jestli mám dost, abych vás všechny nasytil. Páni! Jste všichni na šotky hrozně velcí. Jste všichni jako koule." Pokrčil svými mohutnými svalnatými rameny. „Budu prostě muset vystačit. Pak si dáme vzrušující turnaj ve slámkách." Obr si začal sám pro sebe šťastně broukat. Tasslehoff pohlédl na dveře do tunelu, který vedl ven. Byly pokryté řetězy. „Nezůstanu tu ani jednu noc," mumlal si sám pro sebe šeptem Fineáš. „Mám nápad," oznámil Tas, který se prodíral k obrovi. Položil mu ruku na paži a na chvíli ho zastavil. „Podívej se, Vinsinte, vážíme si tvé nabídky, ale opravdu musíme jít. Pochop, není to nic osobního, ale mnozí z nás nebyli nějakou dobu doma v Šotčíně." Tasslehoff se odmlčel a zhluboka se nadechl. „Čímž se dostávám k další věci. Proč bys nešel s námi? Říkáš, že jsi tu opravdu opuštěný. Šotčín je veliké vzrušující město a nikdy tam není nic nudného!" Šťouchl do obra. „Co říkáš?" „Nikdy bych nemohl jít do tak velkého města, jako je Šotčín," namítal Vinsint a vrtěl hlavou. Z tónu jeho hlasu však Tas usoudil, že ho to aspoň trochu zaujalo. „Nehodil bych se tam o nic víc než do mého rodného Obroviště." „Nebuď hloupý," zasmál se Tasslehoff. „Šotčín není jako Obroviště. Jsme mnohem více, hm, demokratičtí. Dokonce jsme mohli mít jako starostu gynosfingu. I ty - 184 -
bys mohl být jednou starosta!" Vinsint se usmál a odhalil přitom své prořídlé křivé zuby. „Starosta? Opravdu si to myslíš? Vždycky jsem si myslel, že bych byl dobrým politikem..." Přistoupil k nim Pastiskoč. „Určitě ano," řekl. „I když chápu, že to místo je v tuto chvíli obsazené," - dodal, když zachytil pohled dcery starosty Skroutila. „Pojď s námi, Vinsinte. Co můžeš ztratit? Když se ti to nebude líbit, můžeš se vždycky vrátit sem." Vinsint se vrtěl sotva potlačeným vzrušením. „Poslední dobou jsem se trochu nudil... Ale kdo pomůže šotkům přes háj?" Pastiskočovi zajiskřilo v očích, když si vzpomněl na háj, a nedůvěřivě pohlédl na světlovlasou šotčici. „No, víš, očarování způsobené hájem může mít i kladný vliv," řekl melancholicky. „V každém případě tam šotkové stráví čas zajímavě, což je opravdu vše, o co usilují." Obr se kousl do rtu. „Dobře, udělám to!" Dovlekl se k řetězům na dveřích a strhl je, aniž by předtím odemkl zámky. „Už je nebudu potřebovat." Zámky dopadly těžce na podlahu a Vinsint dveře široce otevřel. „Pojďte! Znám tunel, který nás dovede na druhou stranu háje!" Obr proskočil vzrušeně dveřmi. Tasslehoff, Pastiskoč, Damaris a Fineáš se díky své rychlosti dostali do tunelu před ostatními pomalejšími šotky. Vinsint před nimi zabočil doprava, zastavil se a mával na ně, aby šli dál. Za několik okamžiků uviděli na konci tunelu kalné světlo. Když vyšli z Vinsintova tajného průchodu, zakrytého hustými větvemi na okraji Trosek bylo pořád ještě ráno. Nebyli však připraveni na to, co uviděli: Země byla ničena bouřkou a smrští, jakou ještě nikdo z nich nikdy neviděl. Statné stromy se ohýbaly ve větru a bylo slyšet, jak padají kusy skály s rachotem, který přehlušoval i hučení větru. Těžkým vzduchem se neslo hřmění hromů, a i když byla ve vzduchu vlhká zemitá vůně deště, z oblohy nic nepadalo. Nejděsivější ze všeho bylo nebe. Den vypadal skoro jako noc, když zlobně černou a purpurovou oblohu prořezávaly klikaté čáry zlověstných bílých blesků. Slunce bylo jen nezřetelná matná záře přímo nad hlavou. Harkul Gelfig, čokoládař, který založil už časem sešlý Gelfigov a žil v něm více než třista let, se protlačil kolem nich a vylezl z tunelu. Vítr zmítal jeho rozměrnou postavou, a tak se Gelfig chytil kmene statného stromu. „No ne, určitě nechali tohle město svému osudu," řekl a mlaskl užasle jazykem, jak přehlížel zničené budovy kolem. „Za mých časů to bylo nádherné město, které vyrostlo kolem Věže Vysoké magie. Svatá dobroto, to počasí je hrozné, že? Je tohle normální?" „Ne," odpověděl Tas, který vůbec nevěděl, co si o tom počasí má myslet. „Tohle určitě není normální." Obrátil se do větru a stáhl tvář. Pastiskoč pohlédl do temného dne a vířícího prachu. „Nechali jsme tu poblíž dva poníky, než jsme vstoupili do háje. Myslím, že jsou jen kousek doleva." Vyrazil se sehnutou hlavou a Damaris, Tas a Vinsint ho následovali. Fineáš za nimi chvíli hleděl a pak vykřikl. „Určitě nechcete v tomhle cestovat! Přečkejme to prostě ve Vinsintově tunelu." Tasslehoff se ohlédl přes rameno a zeptal se, aniž by se zastavil: „Proč? Je to jen vítr. Myslím, že je to docela zábava, snažit se v tomhle udržet na nohách." - 185 -
„Jsi blázen! Odfoukne tě to do Šotčína!" Tas pokrčil rameny. „To by určitě věci urychlilo. Když se ale bojíte, zůstaňte tady. Je tu Vinsintova spíž a spousta společníků. Uvidíme se později." „Dobře! To taky udělám!" zaječel Fineáš vlastně na nikoho, protože Tas už byl ve skučícím větru z doslechu. Fineáš se obrátil zpět k východu z tunelu. Stál tváří v tvář dvanácti, ne-li více, velmi širokým a velmi zmateným šotkům, kteří byli zabráni do diskuse o podstatě pěstování hub ve smyšleném městě, postaveném z malých člunů svázaných dohromady. O pár minut později dohnal Fineáš Tasslehoffa s ostatními třemi společníky, když se s poníky chystali k odjezdu. Fineáš nasedl na jednoho poníka za Tasslehoffa a sám sobě si přitom nadával. Družina se prodírala větrem beze slov, protože slova se stejně ztrácela v bouřce. Cesta byla o něco jednodušší v občasných lesích, protože stromy nějakou ochranu poskytovaly. Ale otevřená pole, na kterých kolem nich vylétávala ze země úroda, si vybírala větší daň na jejich vytrvalosti, než očekávali. Urazili už asi polovinu cesty do Šotčína, když se rozhodli zastavit na noc na malém čistém pahorku porostlém trávou s vyhlídkou na Šotčín, který byla stále ještě skoro deset mil na západ. Tasslehoff, Pastiskoč, Damaris a Fineáš sklouzli z poníků na zem, aby si odpočinuli a potěšili se prvním pohledem na vyhlídku, ale hned zase vyskočili, když Vinsint, který ukazoval k městu, vykřikl. „Oheň!" Šotčín hořel.
- 186 -
Kapitola 24 TASSLEHOFFOVA DRUŽINA DORAZILA NA okraj Šotčína před úsvitem. Damaris a Pastiskoč jeli na jednom poníkovi, Tas a Fineáš na druhém. Vinsint se svýma dlouhýma mocnýma nohama snadno klusal vedle nich přes tmavá pole a lesy zohýbané větrem, které obklopovaly hořící město. Nad městem nevisel žádný kouř, protože skučící vítr jej všechen rozfoukal dřív, než stačil vystoupit nad špičaté střechy. Jenom světlo ohňů, které se odráželo od mlhy, prozrazovalo, že Šotčín je v plamenech. Matná oranžová záře se třepotala, stoupala a zase klesala. „Je to jako polární záře," zamumlal Pastiskoč. „Jako co?" ptala se Damaris. „Polární záře - podivná světla na obloze. Musela bys urazit hezkou vzdálenost na jih, abys je viděla." Pět společníků v úžasu hledělo na zářící oblohu, dokud je Tasslehoff neprobudil zpět do přítomnosti. „Jsem si jistý, že je tam spousta Udí, kteří potřebují pomoc. Pojďme zjistit, co se děje." Když jeli po hlavní cestě směrem k městu, míjeli šotky, kteří prchali na venkov. Plameny tančily nad městem hlavně ve vzdálené západní čtvrti, kde, jak se zdálo, zuřil ten nejhorší požár. Tady ve východní čtvrti viděli důkazy jen malých místních ohňů - zčernalá průčelí obchodů a domů, opálené stromy a trávu sežehnutou plameny. Na oddělených místech ještě hořelo několik plamenů, ale malé skupinky šotků s nimi bojovaly vodou, hlínou, smetáky a přikrývkami. Kousek dál ve městě uviděl Tasslehoff šotka oblečeného v nepromokavém plášti, galoších a klobouku do deště se širokou krempou. Zamotal se do zajišťování svých ozdobných oken a dveří z leštěného dřeva proti zuřícímu větru tím, že na ně přibíjel kusy plachtoviny. Ale pokaždé, když měl jeden kus skoro přibitý, poryv větru ho znovu utrhl. „Vypadá to, že by se vám hodilo několik pomocníků," zakřičel Tas. Spolu s Vinsintem a Pastiskočem se drah bouřkou s hlavami skloněnými proti větru a štiplavému dešti, aby pomohli sužovanému šotkovi. Když Tas natahoval jeden roh plachtoviny přes okenní otvor, zeptal se: „Kde jsou všichni?" Majitel domu si vzal z úst další hřebík. „Většinou utekli. Tím směrem, jak jste přišli. Nebo se opevňují a připravují se na to, aby to přečkali. Ta věc ale vypadá nezastavitelně. Mnoho nás tu nezbylo." Fineáš potřásl hlavou. „A bude vás ještě míň, pokud si myslíte, že můžete přežít ten požár jen s tím, že si přibijete mokrou kůži přes okna. Vaše jediná možnost je utéct z města, a já navrhuji, abyste to udělali hned!" „Ne!" vykřikl Tas a umíněně vystrčil bradu. „Šotčín je můj domov! Nejel jsem celou tu cestu napříč Ansalonem jen proto, abych viděl, jak shoří. Musí být nějaký způsob, jak to zastavit. Copak nikdo z vás neviděl v činnosti skutečný požární sbor?" - 187 -
Vinsint pohlédl zneklidněně na ostatní, zvedl ruku a se podíval netrpělivě na Tase. Tasslehoff, který ještě nikdy neviděl takové chování - byl zvyklý na šotky, kteří prostě křičeli své návrhy z plných plic - si nakonec uvědomil, že Vinsint očekává nějaké znamení, než promluví. Pokrčil rameny a řekl: „Mluv, Vinsinte." Obr si odkašlal, ještě jednou neklidně pohlédl na své druhy a vysvětlil jim boj s ohněm tak, jak mu rozuměl on. „Když jsem ještě žil v Obrovišti, můj kmen podnikal nájezdy na okolní lidská obydlí. Někdy místa, na které jsme zaútočili, začala hořet. Náhodou. Však víte, jak se tyhle věci stávají." Vinsint neklidně přešlápl. „Každopádně jsme se někdy, když jsme odjížděli, zastavili na kopci a sledovali jsme lidi, jak se snaží oheň uhasit. Utvořili zástupy k potoku nebo studni a podávali si vědra s vodou z ruky do ruky a vylévali je na oheň. Tohle obvykle dobře nefungovalo při větším ohni, a tak si některá z míst, která často hořela, postavila uprostřed města obrovské sudy a udržovala je plné vody. Když vypukl požár, mohli brát vodu ze sudů a nemuseli si ji podávat na dálku, nebo mohli prostě proseknout díru do sudu a nechat vodu, aby zaplavila ulice a uhasila všechny opravdu žhavé uhlíky na zemi. „Samozřejmě pokud oheň opravdu zhasl, moji druhové vystřelili do města hořící šípy, aby to všechno začalo znovu. Mysleli si, že to byla docela zábava." „Pěkná banda," zamumlala Damaris. „Ano. No, teď už mě s nimi neuvidíte," odsekl Vinsint. „Věděl jsem, že někdo řekne něco zlomyslného." Štětiny se mu na krku postavily tak, že připomínaly kartáč na boty. Tas jim skočil do řeči a pokusil se rozčileného obra uklidnit. „Vinsinte, nedělej si starosti. My ti věříme. A navíc, když jsem slyšel ten příběh, něco mě napadlo. Strýčku Pastiskoči, je ve vodojemech ještě pořád voda?" Tasslehoff přimhouřil oči, aby mu do nich nešlo tolik kouře, a pohledem našel několik vysokých, vědrům podobných staveb, tyčících se nad městem. „O tom nepochybuj," zněla odpověď. „Zrovna před pár dny jsem se v jednom koupal." „Výborně! Doveď nás k radnici." Přátelé se s Pastiskočem v čele rozběhli křivolakými ulicemi k radnici. Ulice byly skoro ucpané šotky, snažícími se dostat z města, do města, do svých domů, do krámků, s prázdnými vědry k městským studním a s plnými k ohni. Pobíhali všemi představitelnými směry s vědry, umývadly, džbány, beranidly, vázami, žebříky, mísami, vycpanými zvířaty a dlaněmi složenými do misek. Jiní zase tlačili ulicemi kárky a vozy, naložené jejich vlastním anebo cizím majetkem. O panice ale nemohlo být ani řeči. Fineáš si s úžasem uvědomil, že se vlastně nikdo ničeho nebojí. Zmatek to ale byl nepopsatelný. Tasslehoff si vybral za cíl radnici, protože věděl, že stojí přibližně uprostřed města. Byl to uctívaný symbol šot-čínské lidovlády a také místo, od kterého se dalo začít, kdyby chtěli zabránit ohni, aby pronikl do východní části města. Cestou k radnici Tas nespatřil ani jedinou ze známých městských budov. Byl pryč jen několik málo let, a přesto se zdálo, že se město úplně změnilo. Všechno je úplně jiné - je to jako doma, pomyslel si Tas. Když zabočili za další roh a ocitli se na malém náměs- 188 -
tíčku, vytí větru najednou utichlo. Tas zvedl hlavu a spatřil jakousi čtyřpatrovou budovu. Na jejích zdech se křižovaly tmavé trámy, podepírající obílené dřevěné a štukové zdi. Ta dobře známá veliká díra ve druhém poschodí Tase rychle přesvědčila o tom, že se za jeho nepřítomnosti některé věci přece jen nezměnily. Stačil jediný pohled a všichni věděli, že sto let stará radnice musí shořet jako troud. Jak jenom ty plameny zastaví? Zatímco o tom Tas přemýšlel, staly se dvě věci. Za prvé, z radnice vyšel světlovlasý muž se skloněnou hlavou. Za druhé si Tas uvědomil, že to nebylo jen vytí větru, co náhle zmizelo, ale že se ztratil i vichr sám. Vzduch na náměstí se ani nepohnul. Řev vichřice však vystřídal úplně jiný zvuk, vzdálené dunění, které připomínalo valící se lavinu. Tasslehoff sice neměl vůbec ponětí, jak by takový zvuk valící se laviny vypadal, ale představivost měl vždycky dobrou. Pak spatřil, jak ta postava, co vyšla z velkých dveří radnice, utíká přímo k němu a jeho společníkům. Když si muž uvědomil jejich přítomnost, konečně zvedl hlavu. „Woodro!" vykřikl Tasslehoff a vrhl se na překvapeného muže. Dlouhánova světlými vlasy lemovaná tvář se roztáhla do širokého úsměvu. „To je Tasslehoff Bosonožka! Myslel jsem si, že vás už nikdy neuvidím!" Woodro chytil šotka v podpaží a zatočil jím ve vzduchu. Oba se přitom radostně smáli. „Jak jsi ale mohl vědět, že mě najdeš zrovna tady?" zeptal se Tasslehoff. Musel křičet z plných plic, aby byl v řevu té laviny vůbec slyšet. „Potom, co mě Denzil omráčil a unesl vás, jsem nevěděl, co mám dělat. Neměl jsem ani ponětí, kterým směrem se vydal, natož abych věděl, kam vás odvedl. V Baliforu by mě ani neposlouchali. Ale zase jsem věděl, že na vás čeká šotčínská Rada a drží vašeho strýce jako rukojmí. Říkal jsem si, že Rada možná Denzila poslala, aby vzal tu práci místo Gizely, a tak jsem šel sem. Ale poté, co jsem s nimi čtyři hodiny mluvil," dodal a poplácal si přitom rukou po hlavě, „jsem nevěděl o nic víc než to, že ani oni neví, kde jste, a že se ani nemusíte vracet, protože vaše snoubenka utekla." „A pak město zasáhla ta bouře," vyprávěl dál Woodro. „Foukal hrozný vítr, pršelo, blýskalo se - bylo to ještě mnohem horší než ta bouřka, co potopila náš člun. Blesky zapálily spoustu domů. Říká se, že tam v západních čtvrtích je úplné peklo. Měli bychom odtud odejít, dokud je ještě čas!" „Kam ten spěch?" obořil se na něho Tas. Postrčil dopředu svého strýce a řekl: „Strýčku Pastiskoči Botonožko, seznam se s mým přítelem Woodrem AtBanardem." Pastiskoč napřáhl pravici. „Tak ty jsi ten člověk, o kterém můj drahý synovec mluví už od té doby, co jsme vyjeli z Trosek. Jsem rád, že tě poznávám." Damaris si hlučně odkašlala. „Ach ano," řekl Pastiskoč, „tohle je Tasslehoffova zákonná snoubenka, Damaris Skroutilová - " starý šotek mávl směrem k Fineášovi a Vinsintovi „a tohle jsou mí přátelé - Fineáš Kuřík a Vinsint, což je obr." Woodro se tázavě podíval po Tasslehoffovi. „Všechno vysvětlím," ujistil ho Tas. - 189 -
Woodro se otočil k Damaris. „Nejmenuje se starosta náhodou taky Skroutil?" „Ano, jmenuje," rozzářila se Damaris. „Starosta je můj otec." Pak se její oči náhle zúžily a Damaris se zlostně zadívala na Tasslehoffa. „A už nejsem snoubenka tady toho." řekla vztekle. „Rozvedla jsem se s ním, zřekla jsem se ho, odslibila jsem se mu, prostě jsem udělala to, co se dělá tomu, koho si člověk má vzít, když si ho nevezme. Prostě jsem se s ním odsnoubila." „Nerad ruším takové šťastné shledání," řekl zvýšeným hlasem Fineáš, „ale město pořád ještě hoří." Tasslehoff natočil ucho k západu. „Docela by mě zajímalo, co způsobuje ten divný hluk, který pořád slyším. A co se stalo s tou vichřicí?" Všichni na okamžik ztichli a zaposlouchali se. Obloha na západě měla všechny odstíny žluté a světle oranžové. Po stěnách okolních domů poskakovaly červené stíny. Do klidného vzduchu stoupal obrovský sloup kouře a hrozil zcela zatemnit počínající úsvit. Fineáš se na chvíli zamyslel a řekl: „Ten požár musí být opravdu hrozný, když tak hučí. Ale co se stalo s větrem, to můžeme jenom hádat." „Už je pozdě," zaburácel Vinsint. „Podívejte se!" Všichni se podívali na sever od radnice, kam mířil jeho prst. Směrem k nim se hnal temný, vířící mrak a jeho zahrocený ocas, snášející se až k zemi, se míhal městem jako obrovský bič. Kde se dotkl země, hroutily se domy, stromy byly vytrhávány ze země a balvany vyletovaly do vzduchu, aby pak bušily do města jako Reorxův perlík. „K zemi! Schovejte se do příkopu!" vykřikl Tas a strhl Woodra a Fineáše k zemi, aby si vzápětí lehl mezi ně. Už viděl tornádo jednou předtím v Nerace, kde lidé věděli, že to nejlepší, co lze v takovém případě udělat, je schovat se v nějaké jámě. Pastiskoč, Damaris, Vinsint i šotci pobíhající kolem ani na okamžik nezaváhali a i oni se vrhli do bláta a špíny. Tornádo se divokými skoky řítilo přímo k nim. Tas ucítil, jak je zvedán ze země a kolem něj víří záplava bahnité vody, aby potom zase spadl do příkopu. Rychle si vytřel bláto z očí a spatřil, jak tornádo míří na západ od radnice. Vyžralo v domech kolem náměstí široký pruh a zasypalo radnici smrští dřeva, kamenů a kusů nábytku. Ulicemi se rozlehlo řinčení a praskání rozbíjeného skla, dřeva a měděných spojů, do kterého se mísily vzrušené výkřiky desítek šotků. Sice to vše bylo smrtelně nebezpečné, tornádo však bylo něco, co se může vyskytnout nanejvýš jednou za život, a šotci kolem byli tak nadšení, jako kdyby se u nich zastavil samotný Paladin. Za necelou minutu bylo tornádo pryč a mířilo k okraji města. Tasslehoff se převalil na záda a ječel radostí. „To ale byla jízda!" křičel. Pastiskoč i Damaris vypadali stejně jako on - byli od bláta od palců u nohou až po konečky vlasů. „To jste se všichni zbláznili?" křičel FineáŠ. „Všechny nás to mohlo zabít, úplně obrátit naruby, a vy se tady smějete, jako byste po sobě jenom házeli polštáři." Vstal a otevřel ústa, aby řekl ještě něco, nálada těch šotků ho ale úplně připravila o řeč. Otočil se na jednu stranu a pak zase na druhou, pohnul ústy a zamával rukama, neřekl ale ani slovo. Nakonec dokráčel k nejbližšímu domu, sklouzl na zem a opřel se zády o zeď. - 190 -
To už se ale Tasslehoff přestal smát a jen rozčileně přecházel kolem místa, kde ležel Woodro. Nebylo po něm ani stopy! „Woodro!" vykřikl Tas. „Woodro je pryč!" Vinsint, Damaris i Pastiskoč se posadili, několikrát zamrkali a rozhlédli se kolem. Dokonce i Fineáš zvedl hlavu a rozhlédl se po ulici. Vypadala ale tak, jako kdyby tam ten mladík nikdy nebyl. Tasslehoff vykřikl Woodrovo jméno a pak ještě jednou. Jedinou odpovědí bylo skřípění a praskání oslabených trámů, hukot plamenů a sílící vytí navrátivšího se větru. Pak ale Tasslehoff najednou zaslechl své jméno. Rozhlédl se, ale nespatřil vůbec nic. Když ho zaslechl znovu, podíval se do vedlejší ulice a spatřil Woodra, jak stojí u zdi a dívá se k severu. Tasslehoff k němu rychle doběhl. „Woodro, já jsem si myslel, že tě sebral ten tajfun!" vykřikl šotek a v hraném hněvu zahrozil Woodrovi pěstí. „Opravdu jsem se bál!" Woodro věděl, že na šotka je to opravdu velmi silné. , Je mi to líto, pane Bosonožko, ale chtěl jsem se podívat, jak daleko se oheň dostal, a tak jsem se zvedl dřív než všichni ostatní. Opravdu bych nechtěl nikomu působit další starosti, ale naše potíže ještě zdaleka neskončily," řekl vážně. V tu chvíli už všichni viděli, že plameny olizují domy kousek na západ od radnice a na západní straně průrvy, kterou vytvořilo tornádo. „Musíme pryč." „Přece nemůžeme jen tak odejít a nechat město ohni!" vykřikla Damaris. „Ty plameny ale nezastavíme," řekl Fineáš a neklidně se podíval na postupující ohnivou zeď. Všichni se obrátili k východu, dokonce i ostatní šotci na náměstí. Pak se ale ozval nějaký hlas a všichni se zastavili. „Zůstaneme tady." Všechny oči se v tu chvíli upřely na Tasslehoffa. Mladý šotek si najednou až příliš dobře uvědomil, kde je a co dělá. Přešlápl z nohy na nohu a polkl, ale v ústech měl jen saze. Všichni kolem čekali, co řekne dál. „Myslím si, že můžeme oheň uhasit a zachránit alespoň Část města. Vinsintovo vyprávění o hašení požárů mi dalo návod a to tornádo mi ukázalo, jak to jde udělat. Ale budeme muset pracovat všichni společně - " v davu šotků to nesouhlasně zašumělo - „a budeme sem muset dostat ještě mnohem víc šotků." Ze zástupu vystoupil jakýsi šotek v dlouhém modrém, kožešinou lemovaném plášti. Zhluboka se nadechl, aby se připravil k proslovu, když v tom Damaris vykřikla „Tati!" a vrhla se tomu muži kolem krku. Zástup krátce zatleskal. Šotek si urovnal plášť, políbil Damaris na tvář a nervózně si odkašlal. „Občané šotčínští," zvolal, „jako váš starosta se domnívám, že bychom měli vyslechnout tohoto mladého poutníka, ať už se k mé dceři zachoval jakkoli odsouzeníhodně. Když si myslí, že má plán, tak bychom ho měli vyslechnout. A když se ukáže, že žádný nemá, tak ještě stejně můžeme vždycky utéct. Koneckonců se správně říká, že ,Žádné nebezpečí není tak velké, aby nemohlo být ještě větší'." S těmi slovy se starosta otočil k Tasovi a založil si ruce na prsou. Tas ještě ani svůj plán nestačil pořádně vysvětlit a malé shromáždění se už rozhodlo, že ho provede. Dokonce přinesli několik beden a postavili je na sebe, aby Tas mohl sledovat, jak práce probíhají, a také aby ho každý slyšel. - 191 -
„Strýčku Pastiskoči, Damaris, starosto Skroutile, sežeňte další šotky," nařídil Tas. „S tuctem rukou to nedokážeme. Woodro a Vinsinte, seberte dvě třetiny šotků, kteří už jsou tady, a začněte odklízet všechny trosky, co leží v tom pruhu, kudy se přehnalo tornádo, k těm domům na západní straně. A je tady někdo, kdo to umí se dřevem?" Snad deset rukou ukázalo na šotka, stojícího uprostřed davu a upřeně zírajícího na Tasslehoffa. „Ty jsi tesař?" chtěl vědět Tas. Šotek se dál jen díval. „Máš pilu?" Nic. „Co je to s ním?" Nějaká malá holčička se postavila na špičky a vytáhla starému šotkovi z ucha voskovou ucpávku. „Tati, on chce vědět, jestli nejsi tesař nebo jestli ti nepatří pila." Šotek se radostně usmál. „Obojí je správně," odpověděl. Pak si ten kousek vosku od dcerky zase vzal a strčil si ho do ucha. Tas si přiložil ruce k ústům a zakřičel: „Běž s Fineášem a začněte stavět žlaby!" Šotek se na něj zase jenom nechápavě usmál. Tas mávl rukou na děvče a ta zase z otcova ucha vytáhla ten kus vosku. „Chce, abys šel tady s tím člověkem a udělal nějaké žlaby," řekla mu. „Dobře," souhlasil šotek a vesele se usmál. „Udělám všechno, co bude v mých silách." Když se otočil, aby se připojil k Fineášovi, tvář se mu rozzářila ještě víc. „Doktore Ouško!" vykřikl. Fineáš sebou trhl. „To jsem já, Šémus! Přesně jsem dodržel, co jste mi říkal, a výsledky jsou úplně neuvěřitelné! Pokaždé, když si ty zástrčky vytáhnu z uší, slyším tisíckrát líp!" Davem to zašumělo, jak šotci náhle poznali svého ranhojiče. Fineáš o krok ustoupil, protože se k němu ze všech stran začali s nataženýma rukama sbíhat šotkové. Než stačil utéct, šotkové ho těsně obklopili a vzápětí už se ho dotýkalo a cloumalo jím několik tuctů rukou, které jím smýkaly tam a zase zpět - a zvedaly ho na ramena? Fineášovi srdce málem vyletělo z hrdla, když si vtom najednou uvědomil, že ti šotci jsou šťastní, že ho vidí, že jsou vlastně bez sebe radostí, že zase vidí svého milovaného doktora! „Vezměte ho k tesařům! Ať dělají žlaby!" ozval se do veselí Tasův hlas. „A zvedněte ho výš! Drhne nohama o zem!" Zanedlouho začali na náměstí přibíhat další šotci, svolaní Pastiskočem a Skroutilovými. Tas nechal několik šotků na náměstí, aby předávali rozkazy opozdilcům, a ostatní odvedl po troskách k vodojemu. Tři šotčínské vodojemy nechalo město postavit před čtyřmi roky. - Starosta a Rada se tehdy rozhodli, že kdyby město mělo vlastní vodojemy, měli by to lidé mnohem snadnější než doposud, protože stále ještě museli několikrát za den docházet k městským studním. Místo toho, aby tahali vodu ze studní, ji teď budou dostávat přímo do domů. Jedinou chybou bylo, že stavitel vodojemů zapomněl na kohouty, kterými by se voda vypouštěla. A co bylo ještě horší, přišlo se na to teprve tehdy, co nově jmenovaní městští nosiči vody strávili několik týdnů plněním všech tří nádrží. Jediným - 192 -
řešením bylo vysekat do dna věží díry, nechat vodu vytéct a pak dodatečně kohouty zašroubovat. Ovšem i jen pouhá vyhlídka na to, že několikatýdenní práce přijde kvůli něčí chybě vniveč, nosiče vody tak rozzuřila, že jako jeden muž hrozili výpovědí. Taková mizérie ve vedení města popudila občany proti celé věci natolik, že bylo jasné, že i kdyby se podařilo vodojemy kohouty vybavit, nikdo by se už neucházel o místa nosičů vody, která by se bezpochyby všechna uvolnila. Rozhodnutí Rady, které pak bylo přijato, bylo ze všech rozhodnutí v té věci učiněných snad jediným jasnozřivým. Rada se rozhodla, že prázdné vodojemy s kohouty nejsou o nic užitečnější než plné bez kohoutů, a tak odhlasovala, že se nebude podnikat vůbec nic. Po celé ty čtyři roky tak nad městem stály tři plné vodojemy bez kohoutů. Když tesaři přinesli hotové žlaby, stálo už pod největším z vodojemů hodně přes tisíc šotků. Trosky začínaly hořet a bylo nebezpečí, že plameny přeskočí na radnici a na téměř nedotčenou část města na druhé straně. Tasslehoff vylezl na střechu vodojemu, odkud všechno viděl a kde ho viděli všichni jeho šotci. Poté, co přehlédl všechna stanoviště a přesvědčil se, že je vše připraveno, vykřikl z plných plic: „Vinsinte! Ty jsi největší a nejsilnější! Budeš v základně pyramidy, hned pode mnou! A vy ostatní, postavte se na Vinsinta!" Stovky šotků nejrůznějšího stáří se rozběhly k vodojemu a začaly vylézat na záda obrovi a jeden druhému. Zakrátko šotci postavili živý akvadukt na čtyři šotky široký a tři vysoký. Horní řada držela nad hlavami Šémusovy žlaby. Akvadukt byl skoro sto kroků dlouhý a táhl se od vodojemu až k tomu, co hbitě pokřtili jako „Tornádový bulvár". Pastiskoč stál na samém konci akvaduktu a cítil, jak se mu žárem kroutí chlupy na rukou a obočí. Když byl akvadukt hotový, Šémus vyšplhal se sekyrou v ruce na vodojem a začal vysekávat díru do boku té ohromné dřevěné nádrže. Vteřiny plynuly a už to nebyly jenom vteřiny, ale celé minuty. - Přes hromady trosek se s hukotem šířily plameny, ožehávaly Pastiskočovu halenu a skoro už dosahovaly až ke stěnám domů na východní straně Tornádového bulváru. Šémusova sekyra sice zpočátku vytínala ze stěny vodojemu kusy dřeva velikosti pěsti, nyní už se ale jen bez valného účinku odrážela od gumovitého, vodou nasáklého dřeva na vnitřní straně stěny vodojemu. Šotek pod Pastiskočem z toho horka omdlel a první sloup akvaduktu se poroučel na zem. S plameny téměř u nohou druhá řada zoufale bojovala sama se sebou, aby se jí podařilo udržet žlab ve vzduchu. Tasslehoff, stále ještě stojící na střeše vodojemu, si přiložil dlaně k ústům a začal z plna hrdla křičet to jediné, na co si v tu chvíli vzpomněl: námořnickou písničku, která tak dobře účinkovala na tupé trpaslíky. Vzhůru, mí přátelé, na moři větry vanou, polibte mořskou pannu a vydejte se za mnou. Napněte plachty a odražte od mol, se větrem v zádech plujte na Balifor. Šotci se přidávali nejdříve po jednom, pak po desítkách a nakonec po stovkách. - 193 -
Přes Šémusovu sekyru přetekly první kapky. Ještě jeden úder a voda tekla proudem, a po dalším už se z vodojemu valila úplná záplava. Šotci držící žlaby zavrávorali a zakymáceli se, zůstali však stát a zpívali dál. Když voda začala vytékat z druhého konce akvaduktu, k nebi se okamžitě vznesly ohromné kotouče páry a zahalily celý Tornádový bulvár. Po celé délce hořících trosek teď planoucí trámy a žhavé uhlíky jeden po druhém zasyčely, zapraskaly a uhasly. Voda se valila všemi směry, až už Tasslehoff neviděl nic jiného než páru. Za čtvrt hodiny poté, co se objevila první kapka vody, byl vodojem prázdný. Vyčerpaní šotci se i se svým akvaduktem zhroutili na jednu zmítající se, klubku hadů podobnou hromadu a pomalu se jeden po druhém odplazili stranou, aby ještě dlouho leželi na kouřící zemi a těžce oddechovali. Tasslehoff si otřel rukou čelo, a když se na ni podíval, zjistil, že je celá černá od sazí. Pomalu slezl z vodojemu a vydal se hledat své přátele. • • • „Tasslehoffe! Tasslehoffe! Pojď sem!" Tasslehoff a Woodro zvedli hlavy od zpěněných korbelů se zteplalým pivem, které popíjeli před nově přejmenovanou hospodou U Spáleného škorpióna, a spatřili, jak k nim přicházejí Pastiskoč a Damaris, zavěšení jeden do druhého a lehce se naklánějící proti prudkým poryvům větru. „Tasi, můj nejoblíbenější synovce! Mám pro tebe skvělou zprávu!" zahlaholil Pastiskoč. „Tedy ovšem za předpokladu, že s tím budeš souhlasit," dodal a spiklenecky mrkl na Damaris. „Damaris Skroutilová - tvá zákonná snoubenka - a já jsme se rozhodli, že se zasnoubíme a co nejdříve se vezmeme. Máš to z krku! Co na to říkáš?" Tasslehoff se chvíli díval na svého strýce a svou zákonnou snoubenku. Woodro měl pocit, že v jeho výrazu spatřil lehký smutek, ale stejně dobře to mohlo být vyčerpání. Tas vzápětí nato vstal, vzal Pastiskoče a Damaris kolem ramen a zahulákal: „Sem s dalším sudem! Můj strejda se žení!"
- 194 -
Kapitola 25 TORNÁDA A BLESKY TÉ NOCI DOBRUKRAJ pomalu opustily a další den už byl v Šotčíně jasný a slunečný. V pravé poledne byli před Radou Šotčína oddáni Pastiskoč Botonožka a Damaris Skroutilová. Celý obřad řídil otec nevěsty, starosta Meldon Skroutil. Damaris měla na sobě světle žluté šaty, které se skvěle hodily k jejím jemným vlasům a byly zdobené drobnými malými perlami a světle hnědými leštěnými acháty. - Do šesti pramenů svého copu měla vpletené zlaté nitě a hlavu jí zdobila ta nejkrásnější pírka, jaká kdy která sojka ztratila. Ve svých jemných rukou držela velkou kytici z jetelových květů, rosiček a levandule. Pastiskoč měl na sobě svůj nejlepší sametový plášť, zářivě bílou halenu a vínově červené kalhoty. Hlavu měl nepokrytou a nohy stejně jako Damaris bosé. Byl to symbol nesčetných cest (a rozbitých bot) po kterých budou oba putovat během svého dlouhého a šťastného manželství. Tasslehoff byl oblečený v čistých modrých kamaších a své staré vestě a haleně. Stál hned za Pastiskočem, který si ho vybral za svědka. V kapse vesty měl dva široké stříbrné náramky. Damaris si za takovou krátkou dobu ani nemohla stihnout najít za svědka někoho jiného než Woodra, který jí teď stál za zády, tvář jako pivoňka. Na sobe měl novou mušelínovou košili s náležitě dlouhými rukávy. Starosta Skroutil se hrdě usmál, narovnal si fialový starostenský plášť a zhluboka se nadechl, aby náležitě zahájil nepsaný, ale tradičně velmi dlouhý šotčí svatební obřad. „Tatí," řekla Damaris, pevně svírající Pastiskočovu dlaň, „nemohl bys dát přednost zkrácenému obřadu? Hrozně rádi bychom se ještě zúčastnili Podzimní slavnosti." „Jestli se nemýlím, tak ta začíná právě dnes," řekl starosta a z jeho hlasu očividně čišelo uspokojení. Po tom souboji na radnici měl stále ještě potíže zapamatovat si cokoli, co bylo delší než tři nebo čtyři věty. „Takže: bereš si ji a ty si bereš jeho?" „Ano!" vykřikli oba unisono. „Manželství je uzavřeno!" oznámil radostně starosta. „Nechť začnou oslavy!" • • • Tasslehoff ležel na teplém podzimním slunci se zády opřenými o jeden ze stromů v zahradě Paláce. Jediným ústupkem, kterým byli šotčínští ochotni vzít na vědomí tu hroznou zkázu, která Šotčín postihla, bylo přesunutí hlavních oslav do vcelku nepoškozené severovýchodní části města. Nevyslovované šotčí motto „Tam, odkud to přišlo, toho musí být ještě víc" se ale bezpochyby vztahovalo také na domy. Členové místního Výboru pro bytovou otázku už od rána pobíhali po Šotčíně se stohy papíru v rukou a plánovali, jak by mělo obnovené město vypadat. „Bude to vypadat, jako by se to postavilo úplně znovu," hlaholili šťastně. Ještě se ovšem ani jednomu z nich nepodařilo, že by souhlasil s návrhy byť jen jediného kolegy. Než k tomu ale dojde, náhlá přeměna domů na sutiny poskytla obyvatelům tolik možností k výzkumům, o kolika se jim ani nezdálo. - 195 -
Tas kousek od sebe zaslechl Fineáše a Vinsinta. „S tvými svaly a mým mozkem bychom se mohli stát průvodci turistů na cestě ze Šotčína k Věži Vysoké magie," říkal zrovna Fineáš. „Já nevím, vůbec nevím," řekl Vinsint a poškrábal se na velikém plochém čele. „Povídám ti," vemlouval se Fineáš, „že to je úplný zlatý důl. Já ty výpravy zařídím - a ty je dovedeš k Troskám a bezpečně je provedeš hájem. Řekl bych, že bychom za dva nebo tři roky mohli mít tolik peněz, že bychom oba mohli do důchodu!" „Proč se mi ale zdá, že toho budu muset dělat mnohem víc než ty?" „Co mi to říkáš?" zasténal Fineáš. „Budu sedět doma nad úplně nudnou prací budu všechno plánovat, přijímat objednávky, starat se o reklamu a nakupovat zásoby, zatímco ty se budeš procházet po přírodě. Ale klidně se o to všechno postarám ovšem pod podmínkou, že můj podíl na zisku bude o něco větší než tvůj. Řekněme, že bych dostal osmdesát procent?" „Ty bys to udělal?" zeptal se Vinsint dychtivým hlasem. Právě v tu chvíli si k Tasovi přisedl na zelenou trávu Woodro a podal mu šálek s čerstvou jahodovou šťávou. Mladík se zasmušile podíval na kupecké stánky, na prodavače zeleniny a na malou svatební hostinu v nedalekém jídelním stanu. „Pořád tady vidím slečnu Rohatcovou," řekl tiše. „Pořád doufala, že se jí sem podaří dostat ty melouny dřív, než se zkazí." „Já vím. Taky se mi stýská," řekl Tas a chvíli mlčeli. „Co chceš dělat teď?" zeptal se nakonec šotek a upil řádný doušek šťávy. Woodro zamyšleně žvýkal silné stéblo trávy. „Od té doby, co jsem vás ztratil, jsem o tom hodně přemýšlel," řekl zvolna. „Za těch posledních pár týdnů jsem se toho hodně naučil, a hlavně si budu pamatovat to, že život je krátký - alespoň ten lidský," dodal vážně. „Legrace mi nevadí, naopak, ale bez toho nebezpečí bych se obešel. Říkal jsem si, že bych možná mohl převzít obchod slečny Rohatcové. Jak jsem s ní jezdil, docela jsem se to naučil." Tázavě se na Tase podíval. „Co si o tom myslíte?" „Zní to úplné skvěle!" řekl Tasslehoff a hlučně zatleskal. Woodro i nadále zamyšlené kousal do zeleného stébla. „Jednoho dne se asi budu muset vrátit do Solamnie a usmířit se se strýcem Gordonem, ale teď ještě ne." Pohodil hlavou a odehnal ty nepříjemné myšlenky. „A co vy? Kam se chystáte?" Tasslehoff utrhl jednu odkvetlou pampelišku a jedním fouknutím rozmetal všechna semena do vzduchu. „Taky jsem o tom přemýšlel. Už jsem celé roky neviděl rodiče - vlastně už od té doby, co jsem se vydal na Velké toulky. Chtěl jsem se zde po nich včera podívat, ale když tady byl ten požár a to tornádo a tak různé, nějak to nešlo." Tasslehoff si povzdechl a na jeho tváři se objevu neobvykle ustaraný výraz. „Strýček Pastiskoč mi ale řekl, kde moji rodiče bydlí, tak jsem tam šel, abych je pozval na tu svatbu." Drobné vrásky v Tasově tváři se ještě více prohloubily. „Jejich dům přežil vítr, oheň i tornáda, ale oni tam nebyli. Ptal jsem se sousedů, ale nikdo o nich nic nevěděl." „Možná byli venku a pomáhali uklízet trosky," napadlo Woodra. „Anebo třeba - 196 -
byli mezi těmi šotky, kteří opustili město." „Asi to tak bude," souhlasil neochotně Tasslehoff. Nezmínil se ale o tom, že sousedé už jeho rodiče hodně dlouho neviděli... Což bylo divné, protože Tasovi rodiče byli na Velké toulky přece jenom trochu staří. Pak si ale Tas nařídil, že na něco tak smutného nesmí o tak slavném dni myslet. „Podívej se!" řekl a ukázal na svatebčany, obklopující Pastiskoče a Damaris, kteří stáli nedaleko stříbrotepcova krámku. „Mám takový pocit, že se naši novomanželé chystají odjet na svatební cestu. Pojď, půjdeme se s nimi rozloučit." - Tas i Woodro vstali a rozběhli se ke svatebčanům. „...a tak jsem ho koupil," říkal právě Pastiskoč. „Stačí si ho přetáhnout přes zápěstí, říct zaklínadlo a budeme na měsíci!" „Opravdu?" vydechla vzrušeně Damaris. „Jaké to jen budou krásné líbánky! Honem to zkus!" Pastiskoč vytáhl z kapsy asi palec široký stříbrný pásek. Nejdříve si ho omotal kolem pravého zápěstí a pak jeho konec zkroutil tak, aby jím omotal i Damarisinu štíhlou ruku. „Tak!" řekl spokojeně. „To by mělo stačit, má drahá. Na shledanou!" Na Pastiskočově tváří se objevil výraz usilovného soustředění, jak si šotek snažil vzpomenout na ta magická slova. „Esla sivas gaboran!" „Sbohem, strýčku Pastiskoči!" zazpíval nadšeně Tasslehoff. „Doufám, že tahle cesta na měsíc dopadne líp než ta s tvou první ženou." Damaris se zatvářila jako lítice válečná. „Jaká první že..." Objevil se obláček dýmu a Pastiskoč a jeho druhá žena byli pryč. „A jedou," zamumlal Tasslehoff, zakryl si rukou pusu a tiše se zasmál. Toho dne večer seděl Tas před hostincem, popíjel pivo a znovu si připomínal všechno to, co se přihodilo od té doby, co opustil hostinec U posledního domova. Podíval se na měsíc a jeho myšlenky se spokojeně vrátily k Pastiskočovi a Damaris. Zadíval se na kulatý, zářící měsíc pozorněji a přimhouřil oči. Je to možné? Zadíval se ještě pozorněji a na tváři se mu objevil veselý úsměv. Tasslehoff si už byl úplně jistý, že vidí dvě malé postavičky, pobíhající po měsíci - anebo že by byly tři?
- 197 -
Obsah Prolog ............................................................................................................... 8 Kniha 1 Kapitola 1 ....................................................................................................... 15 Kapitola 2 ....................................................................................................... 21 Kapitola 3 ....................................................................................................... 26 Kapitola 4 ....................................................................................................... 33 Kapitola 5 ....................................................................................................... 37 Kapitola 6 ....................................................................................................... 41 Kapitola 7 ....................................................................................................... 49 Kapitola 8 ....................................................................................................... 60 Kapitola 9 ....................................................................................................... 69 Kapitola 10 ..................................................................................................... 74 Kniha 2 Kapitola 11 ..................................................................................................... 79 Kapitola 12 ..................................................................................................... 93 Kapitola 13 ..................................................................................................... 96 Kapitola 14 ................................................................................................... 103 Kapitola 15 ................................................................................................... 112 Kapitola 16 ................................................................................................... 123 Kapitola 17 ................................................................................................... 130 Kapitola 18 ................................................................................................... 136 Kniha 3 Kapitola 19 ................................................................................................... 147 Kapitola 20 ................................................................................................... 155 Kapitola 21 ................................................................................................... 167 Kapitola 22 ................................................................................................... 175 Kapitola 23 ................................................................................................... 180 Kapitola 24 ................................................................................................... 187 Kapitola 25 ................................................................................................... 195 Obsah............................................................................................................ 198
- 198 -
Dračí kopí - sága
PŘEDEHRY svazek 2
Mary Kirchov
Země šotků
Z anglického originálu PRELUDES volume 2 KENDERMORE vydaného firmou TSR, lnc, Lake Geneva, Wl 53147 v roce 1989 přeložila Šárka Barterová, Hynek Filip Vydal Radomír Suchánek - nakladatelství NÁVRAT ul. Kosmonautů 2, Brno jako svou 529. publikaci v roce 1999 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod a.s. Doporučená cena včetně DPH 189Kč ISBN 80-7174-139-6
- 199 -
