Ozvalo se zaklepání na dveře. Claire Fieldingová a Julie Simpsonová se po sobě překvapeně podívaly. Claire se začala zvedat. „Jen seK,“ zarazila ji Julie. „Dojdu otevřít.“ Vstala z pohovky a zamířila na druhou stranu obývacího pokoje. „Geraint si nejspíš něco zapomněl. Už zase.“ Claire se usmála. „Nebo si to rozmyslel a chce mi půjčit to dévédéčko se Zoufalými manželkami.“ Julie s hlasitým smíchem vyšla z pokoje. Claire se trochu zavrtěla, aby se jí pohodlněji sedělo, s úsměvem se opřela a prohlížela si dárky rozložené na konferenčním stolku. Plenkové kalhotky a další dětské oblečení, knihy o rodičovství, měkké hračky. A blahopřání. Bála se, že by mohlo přinést smůlu, kdyby je otevřela před porodem, ostatní však naléhali, takže se podvolila a na předchozí pochyby brzy zapomněla. Posouvala se zkusmo ze strany na stranu a snažila se najít na pohovce měkké místo, kde by se pérování přizpůsobilo jejímu obrovitému neforemnému břichu. Popleskala se po něm a usmála se. Už to nebude dlouho trvat. Předklonila se, hekla vynaloženou námahou a zvedla sklenici s perlivým ovocným nápojem. Lokla si a položila sklenici zpátky na stůl. Pak si vzala miniaturní smaženou cibulku v těstíčku. Vyslechla si spoustu hrůzostrašných historek o ženách, které v těhotenství nedokázaly vůbec nic sníst a neustále se jim zvedal žaludek. Pro ni to neplatilo, v tomhle ohledu měla štěstí. Pravděpodobně až přílišné štěstí. Znovu se popleskala po břiše a doufala, že to všechno je jen děOátko, ačkoli věděla, že tomu tak není. Litovala, že nemůže být jako jed-
1
11
na z těch celebrit, třeba Posh nebo Angelina Jolie, které snad čtyři dny po porodu už zase mají svou bývalou figuru. Tvrdily sice, že je to jen výsledek správné stravy a cvičení, Claire ale bylo jasné, že musely mít nějakou chirurgickou dopomoc. Ve skutečném životě to tak prostě nechodí a Claire věděla, že na tom bude muset zapracovat. Ale co, to bude řešit později. Zhubne na svou původní váhu a pak začne nový život. Jen ona a její dítě. Netrpěla už úzkostmi ani depresemi. Neplakala a necítila se bezradná. S tím vším už skoncovala a nechala to za sebou, jako by se to všechno přihodilo někomu jinému. Bylo to bolestivé, to ano, ale stálo to za to. Ohromně to stálo za to. Usmála se. Možná se už někdy v životě cítila šOastněji než teK, nevzpomínala si ale, kdy to bylo. Rozhodně si takhle šOastná nepřipadala už hodně, hodně dlouho. Pak zaslechla z předsíně nějaký hluk. „Julie?“ Doneslo se k ní bouchání do stěn a do podlahy, údery a šoupání nohou. Znělo to, jako by tam probíhalo fotbalové utkání nebo řeckořímský zápas. Nebo rvačka. Claire se mimoděk zachvěla. To snad ne. Bože, to ne. A" to není on, ne te#… „Julie…“ V hlase jí tentokrát zřetelněji zaznívala panika, nedokázala skrýt zděšení z toho, co slyší a koho si představuje jako iniciátora všeho toho hluku. Závěrečné žuchnutí a pak ticho. „Julie?“ Žádná odpověK. Claire se s velkými potížemi podařilo zvednout z pohovky a postavit se. Vstala tak rychle, že se jí lehce zamotala hlava. Sebrala z konferenčního stolku mobil, vyšla z místnosti a vkročila do předsíně. Měla vcelku jasnou představu o tom, koho tam může čekat, a byla připravená přivolat 12
pomoc. Třeba i policii, bude-li třeba. Cokoli, jen aby se ho zbavila. Zabočila za roh předsíně. A zarazila se jako zasažená bleskem, s rozevřenými ústy. AO čekala cokoli, rozhodně to nebyla scéna, kterou před sebou spatřila. Něco takového ani čekat nemohla. Bylo to příšerné. Tak příšerné, že to její mysl odmítala zpracovat. Vůbec nechápala, co se stalo. Sklopila oči k podlaze a uviděla Julii. Nebo spíš to, co z ní zbývalo. „Ach, Bože…“ Pak pohlédla na postavu, která nad její nejlepší kamarádkou stála, a pomalu jí to začalo docházet. Pochopila, že její vlastní obyčejný život tím zaklepáním na dveře skončil. TeK už prožívala něco úplně jiného. Snad nějaký filmový horor. Noční můru. Postava ji spatřila. A usmála se. Claire zahlédla čepel. Leskla se pod lampou, která osvětlovala předsíň, a na koberec z ní odkapávala krev. Chtěla se pokusit o útěk, ale neposlouchaly ji nohy. Chtěla zaječet, ale nedokázala vyslat příslušný signál z mozku k ústům. Jen prostě upustila mobil. Stála a nemohla se ani hnout. Pak postava přiskočila k ní. Jeden úder a všechno zalila temnota. Claire otevřela oči a chtěla se posadit, nemohla se však ani hnout. Nedokázala pohnout pažemi, rukama, zády, vůbec ničím. Oči se jí znovu zavřely. I víčka jí připadala těžká, hrozně těžká. Ještě jednou se je pokusila od sebe rozlepit a podařilo se jí to. Musela však vynakládat obrovské úsilí jen na to, aby je udržela otevřená. Mohla se dívat pouze nad sebe, nemohla ani otočit hlavu ze strany na stranu. Poznávala strop své ložnice. Lustr byl rozsvícený a oslňoval ji. Zkusila zamrkat a oslnění tak zahnat, ztěžklá víčka však zůstala zavřená. Instinktivně chá13
pala, že to není dobře, a přinutila se znovu je otevřít, světlo nesvětlo. Pokoušela se rozeznat, co se vlastně děje. Po stropě se pohyboval nějaký stín, velký a hrozivý, připadal jí jako něco ze starého černobílého filmového hororu. Zabýval se čímsi mimo její zorné pole. Vzpomněla si, co se stalo. Na postavu v předsíni, na útok. A na Julii. Julie… Otevřela ústa a chtěla zaječet. Nevyrazila ze sebe ani sebetišší výkřik. Tělem jí projela vlna paniky. Byla něčím paralyzovaná. Nějakou drogou. Cítila, že se jí oči už zase zavírají, a přinutila je opět se otevřít. Byl to zápas, nejtěžší zápas jejího života, nemohla jim ale dovolit, aby se zavřely. TeK už věděla, že kdyby to udělala, zemřela by. Zkusila pohnout rty, vydat nějaký zvuk, zavolat o pomoc. Nic. Jakkoli hlasitě křičela uvnitř v hlavě – a měla pocit, jako by ječela prakticky nepřetržitě –, z úst se jí vydralo jen jakési štěněčí zakňučení. Viděla, jak se stín na stropě přesouvá blíž k ní. Ne, to ne… nech mě být, běž ode mne pryč, nedotýkej se mě, nedotýkej se mě… Všechno marné. Jen ji rozbolela hlava a ve vnitřním uchu jí zvonilo. Claire cítila, že jí opět padají víčka, a úporně se je snažila udržet otevřená. Pokaždé to bylo o něco těžší. A totéž platilo i pro dýchání, plíce s každým otráveným nádechem zpomalovaly. Panika a strach jen pomáhaly srdci rychleji pumpovat tu ochromující drogu do celého těla. Věděla, že jí nezbývá mnoho času. Pomozte mi někdo, prosím… prosím… vyrazte dveře, prosím… Stínová postava se nyní vztyčila přímo nad ní a zaclonila lustr na stropě. Claire kromě strachu a paniky pocítila ještě zmatek: co jsou zač? Proč to dělají? Pak spatřila skalpel. A pochopila. 14
Moje dítě ne… prosím, moje dítě ne… Postava se k ní sklonila a na čepeli skalpelu, ostrého jako břitva, se zalesklo světlo. Ne… pomozte mi… ach, Bože, pomoz mi… Postava začala řezat. Claire nic necítila. Viděla pouze vetřelcův groteskní stín táhnoucí se přes strop, na němž světlo zvýrazňovalo pilovité pohyby paže. Bože, ne, prosím… prosím, pomozte mi někdo, pomozte mi, ne… Po nějaké době se postava napřímila. Zůstala stát nad Claire. Usmála se. V rukou držela něco rudého a mokvavého. Ne… Další úsměv a ta rudá mokvavá věc jí zmizela z dohledu. Claire nebyla schopná výkřiku ani pohybu. Nemohla se ani rozplakat. Stín se pohnul směrem ke dveřím a zmizel. Claire zůstala sama, jen ve společnosti křiku a jeku ve vlastní hlavě. Pokusila se zvednout paže nebo pohnout nohama. Nešlo to. Vyžadovalo to přílišné úsilí. I dýchání vyžadovalo přílišné úsilí. Cítila, jak se jí zpomaluje dech a zavírají víčka. Slyšela, jak pumpa rozhánějící jí krev po těle zpomaluje, zpomaluje… Ještě jednou se tomu pokusila vzepřít, ale k ničemu to nebylo. Tělo jí vypovídalo službu. A nemohla tomu nijak zabránit. Plíce přestaly nabírat vzduch, srdce se zastavilo. Oči se jí naposledy zavřely.
15
„Ach, můj Bože…“ Detektivní inspektor Philip Brennan, vrchní vyšetřovatel oddílu pro závažné zločiny, si navlékl chirurgické rukavice, přetáhl si přes hlavu kapuci panensky čisté šustivé papírové kombinézy a zůstal stát na prahu pekla. Věděl, že až odtáhne žlutou pásku ohraničující místo činu a vejde dovnitř, překročí hranici mezi řádem a chaosem. Mezi životem a smrtí. Nadzvedl pásku a vešel dovnitř. Tolik krve… „Ježíši…“ Páska spadla zpět na místo, hranice byla překročena. TeK už nemohl couvnout. Přelétl pohledem scénu před sebou a bylo mu jasné, že z tohohle bytu nikdy neodejde, mentálně ani emocionálně, dokud nenajde toho, kdo to provedl. A ani potom možná ne. V předsíni to vypadalo jako na jatkách. Všechno pokrývala taková spousta krve, že to vypadalo, jako by tam někdo z velké výšky vychrstl několik litrů červené barvy a rozstříkal ji po stěnách i po podlaze v pokusu o jakýsi příšerný akční obraz, který při zasychání pomalu hnědl. Jenže barva nemá tenhle zápach. Jako špinavá měK a zkažené maso. Zkusil dýchat ústy a pocítil to na jazyku. ChuO to mělo stejně ohavnou jako pach. Na těle mu vyrazil pot, což dál zvyšovalo pocit nepohodlí. „Nemohl by někdo vypnout topení?“ zahulákal. Po bytě se pohybovaly další postavy v bílých kombinézách. Soustředěné a zabrané do práce. Phil si všiml, že několik z nich drží v ruce papírové sáčky, v některých případech plné. Sáčky se vydávaly v extrémních případech
2
16
a byly určeny pro zachycení zvratků, které by jinak místo činu kontaminovaly. Jeden z policistů vzal jeho žádost na vědomí a šel najít termostat. Tělo stále leželo v předsíni, připravené k naložení na nosítka a odvezení do márnice k pitvě. Výjezdová jednotka už na místě činu posbírala všechno, co jim mohlo poskytnout nějakou informaci, tělo však nechala na původním místě, aby si ho Phil mohl prohlédnout a případně najít něco, co by nakoplo postup vyšetřování. Sklopil oči a těžce polkl. Na podlaze ležela žena se zkrouceným trupem a nataženými pažemi vytrčenými před sebe, jako by se pokoušela zachytit poslední dech, který jí unikal z těla. Na sobě měla džíny a tričko. Prudké řezné rány jí otevřely krční žíly i tepny po obou stranách hrdla. Viděl, že umírala těžce; dokumentoval to pravidelný vzorek, který její paže zanechaly v krvi na dřevěné podlaze. Výsledek připomínal zkrvavená andělská křídla. Phil pohlédl na policistu z výjezdové skupiny, který stál vedle něj. „Můžu po tom přejít?“ Policista přikývl. „Myslím, že jsme tady už skončili. Máme všechno, co potřebujeme.“ „Fotografie?“ Policista znovu přikývl. Phil překročil tělo a dbal při tom na to, aby na botách nezanesl krev do žádné další místnosti. Dveře ložnice byly otevřené. Zamířil k nim a nakoukl dovnitř. Cítil, jak se mu stahuje a zvedá žaludek. „Ach, Bože, to jsme zase vyfasovali hrůzu…“ Jedna ze siluet v bílých kombinézách zaslechla Philův hlas, oddělila se od skupinky podobně oděných postav na konci předsíně a připojila se k němu ve dveřích ložnice. „Vyfasujeme snad někdy něco lepšího?“ „Tohle je ale vrchol…“ Zápach tady byl silnější. Nedokázal ho popsat; byl v něm život a byla v něm smrt, bylo v něm 17
všechno, co obsahuje lidské tělo. A věděl, že je to zápach, na který nikdy nezapomene. Když pohlédl na tělo ležící na posteli, byl si vědom, že se mu stáhl hrudník a roztřásly paže. Ne. Tohle nebyla vhodná chvíle na záchvat paniky. Hluboce dýchal ústy a nutil se potlačovat emoce tak dlouho, dokud dech zase nenabral normální rytmus. Reaguj jako polda, napomínal se, je na tobě, abys do tohohle chaosu vnesl řád. Detektivní seržant Clayton Thompson byl jedním z členů Philova týmu. Byl to vysoký a tělesně zdatný chlap, bílá kapuce zvýrazňovala jeho opálené rysy a obvyklý sebevědomý, až poněkud vyzývavý úsměv v jeho obličeji momentálně nahradil výraz podmračeného soustředění. „Měli jsme počkat na vás, než jsme vlezli dovnitř, šéfe. Promiňte.“ Phil vždy usiloval o to, aby na každém místě činu shromáždil celý svůj tým. Když na scénu vešli společně, umožňovalo jim to podělit se o počáteční reakce, prodiskutovat své teorie a dospět ke společnému závěru. Trochu ho štvalo, že na něj Clayton nepočkal, vzhledem k závažnosti situace to však bylo pochopitelné. „Kde je Anni?“ zeptal se. V odpověK na jeho dotaz vykoukla zpoza zárubně dveří koupelny ženská hlava. „Tady, šéfe.“ Anni Hepburnová s hodností detektivní seržantky byla drobná štíhlá žena s natuženými ježatými vlasy, které si střídavě barvila v různých odstínech, vždy kontrastujících s její tmavou pletí. Pramínky, které vykukovaly zpod bílé kapuce, byly dnes převážně blond. Střelila pohledem po Claytonovi. „Promiňte, měli jsme na vás počkat, ale výjezdovka říkala –“ Phil zvedl ruku. „TeK už jsme všichni tady. Tak pojKme na to.“ Clayton a Anni si vyměnili nenápadný pohled. Jen okamžíček, a už se zase oba dívali jinam. Phil pohled zaznamenal, nebyl si jistý, jak si ho má vyložit, doufal však, že zna18
mená něco jiného než to, co ho napadlo. Vždycky tak trochu žárlil na to, kolik se Claytonovi dostává ženské pozornosti, a věděl, že seržant své přitažlivosti často s úspěchem využívá. Ne ale s členkami vlastního týmu. Ne s Anni. TeK však neměl čas o tom přemýšlet. Čekala je práce. Otočil se znovu čelem ke dveřím a přelétl pohledem scénu před sebou. Kriminologové už tam rozestavěli obloukové lampy, které ozařovaly postel a propůjčovaly tak ústřednímu výjevu zdání nereálnosti, jako by se díval na filmovou nebo divadelní kulisu. Hemžili se tam v tom světle v uctivém, téměř posvátném mlčení, klekali si, skláněli se, aby si něco prohlédli zblízka, seškrabávali vzorky, dávali je do sáčků, třídili a ukládali. Jako když inspicient nebo rekvizitář provádí poslední úpravy scény. Nebo jako prosebníci před obětním oltářem, pomyslel si Phil. Na posteli ležela s roztaženýma rukama i nohama nahá žena se zápěstími a kotníky připoutanými ke kovovému rámu. Měla rozříznuté břicho a oči zapadlé, jako by hleděla na něco, co kromě ní nevidí nikdo jiný. Phil těžce polkl. Ta, která ležela v předsíni, byla dost zlá, při pohledu na tuhle mu ale hrozilo, že znovu uvidí šálek kávy a dva celozrnné toasty s drožKovou pomazánkou, které měl k snídani. Přesně tohle v úterý ráno potřeboval. „Ježíši,“ vydechl Clayton. „Jsme přece v Colchesteru, kristepane,“ přidala se Anni a zavrtěla hlavou. Druzí dva na ni pohlédli; byla viditelně otřesená. „Tady se takovýhle věci nedějou. Co to má sakra znamenat?“ Clayton se užuž chystal něco odpovědět. Phil vycítil, že se mezi oběma jeho podřízenými začíná vyvíjet vztah založený na neprofesionálních reakcích. Potřeboval je udržet soustředěné. „Dobrá,“ štěkl. „Co víme?“ Anni se rázem vrátila na pracovní frekvenci, sáhla do kapsy papírové kombinézy, vytáhla z ní poznámkový blok a rozevřela ho. Phil pocítil jakési neradostné zadostiučinění 19
z toho, že se tak rychle vzpamatovala a našla v sobě dostatek profesionality, aby situaci zvládla. „Byt patří Claire Fieldingové,“ začala. „Učitelka základní školy, pracovala někde v Lexdenu.“ Phil přikývl s očima stále upřenýma na postel. „Nějaký přítel? Manžel?“ „Přítel. Prohlédli jsme její telefon a diář a myslíme, že víme, jak se jmenuje. Ryan Brotherton. Mám si ho vzít na starost?“ „Nejdřív si probereme všechno tady. Máte tušení, kdo to leží v předsíni?“ „Julie Simpsonová,“ odpověděl Clayton. „Další učitelka, kolegyně Claire Fieldingové. Právě její manžel se na nás obrátil.“ „Protože se včera večer nevrátila domů?“ hádal Phil. „Jo,“ potvrdil Clayton. „Zatelefonoval nám, když bylo hodně po půlnoci a ona pořád ještě nebyla doma. Evidentně se tu včera večer konala nějaká slezina. Zkoušel jí sem volat, ale nedovolal se. Zjevně nebyla typ, co by měl ve zvyku vyrážet si na flám.“ „Rozhodně ne, když měla ráno jít učit,“ dodala Anni. „Máme jeho výpověK?“ zeptal se Phil. „Telefonickou,“ přikývl Clayton. „Byl trochu rozrušenej.“ „Pochopitelně. Později si s ním promluvíme znova.“ Anni na něj pohlédla a v očích se jí zračily obavy. „Je tu, no… je tu ještě něco.“ Otočila se a ukázala směrem k obývacímu pokoji. Phil, kterému přišlo vhod, že má záminku, aby odtrhl oči od těla Claire Fieldingové, zamířil za ní a ve dveřích obývacího pokoje se zastavil. Nahlédl dovnitř a instinktivně se snažil udělat si nějaký obrázek o jejím životě i o její osobnosti. O tom, co byla zač. Pokoj byl vkusně zařízený. Na jeho vybavení zjevně nepadlo mnoho peněz, ale různé osobité ozdůbky a jiné drobnosti naznačovaly, že byl omezený rozpočet využitý s tvůr20
