OTÁZKA AUTORSTVÍ SLEZSKÝCH PÍSNÍ THE QUESTION OF THE AUTHORSHIP OF SILESIAN SONGS

Technická univerzita v Liberci FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ Katedra: Katedra Katedra českého jazyka a literatury Studijní program: B 7507 Specializace v pedagogice Český jazyk se zaměřením na vzdělávání

Studijní obor:

Historie se zaměřením na vzdělávání

OTÁZKA AUTORSTVÍ SLEZSKÝCH PÍSNÍ THE QUESTION OF THE AUTHORSHIP OF SILESIAN SONGS Bakalářská práce: 12–FP–KCL–B - 26

Autor:

Podpis:

Kateřina KAJZAROVÁ

Doc. PhDr. Eva Štědroňová, CSc.

Vedoucí práce:

Počet stran

grafů

obrázků

tabulek

pramenů

příloh

56

0

0

0

23

0

V Liberci dne: 8. 8. 2012

Čestné prohlášení

Název práce:

Otázka autorství Slezských písní

Jméno a příjmení autora:

Kateřina Kajzarová

Osobní číslo:

P08000942

Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména § 60 – školní dílo. Prohlašuji, že má bakalářská práce je ve smyslu autorského zákona výhradně mým autorským dílem. Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL. Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše. Bakalářskou práci jsem vypracoval/a samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce a konzultantem. Prohlašuji, že jsem do informačního systému STAG vložil/a elektronickou verzi mé bakalářské práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedl/a jsem všechny systémem požadované informace pravdivě.

V Liberci dne: 08. 08. 2012 Kateřina Kajzarová

Děkuji docentce Evě Štědroňové za její odborné vedení, iniciativu v hledání objektivních vědeckých hodnocení a jejich zasazení do kontextu mé bakalářské práce a jejich odborných výsledků.

Anotace Titul a jméno autora:


Instituce:

Technická univerzita v Liberci Fakulta přírodovědně – humanitní a pedagogická Katedra českého jazyka a literatury

Program:

bakalářský

Obor:

Český jazyk se zaměřením na vzdělávání Historie se zaměřením na vzdělávání

Název práce:

Otázka autorství Slezských písní

Vedoucí práce:


Počet stran:

56

Rok obhajoby:

2012

Klíčová slova:

rozbor Slezských písní, porovnání vědeckého přístupu Miroslava Červenky a Oldřicha Králíka, otázka autorství

Bakalářská práce s názvem Otázka autorství Slezských písní se ve svých dvou základních částech věnuje posouzení protichůdných směrů v otázce autorství Slezských písní. První část je věnována percepci Slezských písní, rozboru monografií a studií. Navazující část vychází z rozboru vědeckých postojů Miroslava Červenky a Oldřicha Králíka, popisuje jejich protichůdné názory na vývoj textu básnické sbírky Petra Bezruče a je uzavřena mým hodnocením vědeckých postulátů výše uvedených bezručologů.

Abstract Author´s name:


School:

Technical University of Liberec Faculty of Science, Humanities and Education Department of Czech language and Literature

Programme:

bachelor

Subject:

Czech for Education - History for Education

Title:

The Question of the Authorship of Silesian Songs

Supervisor:


Number of pages:

56

Year:

2012

Key words:

analysis of Silesian Songs, comparison of the approaches by Miroslav Červenka and Oldřich Králík, the question of the authorship

The bachelor´s thesis called The Authorship of Silesian Songs is based on two different orientations in the question of the authorship. The thesis is divided into two main parts. The first part is devoted to the perception of Silesian Songs, analysis of the sources, essays and papers. The following part is dedicated to the opinions by Miroslav Červenka and Oldřich Králík. It describes their different views of the topic in the process of understanding of Silesian Songs, the collection of poetry by Petr Bezruč. The thesis is summarized and evaluated by my comments based on the opinions by the authors mentioned before.

Obsah 1. Úvod ................................................................................................................................................. 9 2. Percepce Slezských písní ............................................................................................................... 10 2.1 Bezručovské studie ............................................................................................................. 10 2.1.1 Pět studií o Petru Bezručovi .................................................................................. 12 2.1.2 Petr Bezruč ............................................................................................................ 14 2.1.3 Pět studií ve znamení Petra Bezruče...................................................................... 16 2.1.4 Text Slezských písní ................................................................................................ 17 2.1.5 Kapitoly o Petru Bezručovi .................................................................................... 19 2.1.6 Slezské písně jako problém textologický a ediční .................................................. 20 2.1.7. Jen jedenkrát ......................................................................................................... 26 2.1.7 Autoři Slezských písní ..................................................................................................... 27 3. Vladimír Vašek ............................................................................................................................... 29 3.1 Národnostní poměry v českém Slezsku .............................................................................. 29 3.2 Pražská studia ..................................................................................................................... 31 3.3 Místecký pobyt ................................................................................................................... 32 3.3.1 Národnostní poměry ve Slezsku ...................................................................................... 32 3.4 Návrat do Brna, onemocnění .............................................................................................. 33 4. Vznik Slezských písní .................................................................................................................... 35 4.2 Trojí básně v jedné sbírce podle výzkumů O. Králíka ...................................................... 36 4.3 Jádro Slezských písní, zásilky Času ................................................................................... 38 4.4 Vztah Vladimíra Vaška a Ondřeje Boleslava Petra ............................................................ 40 4.5 Místo a motivy vzniku Slezských písní .............................................................................. 42 4.6 Další zásilky Času .............................................................................................................. 42 5. Rozbor básní podle koncepce Oldřicha Králíka ............................................................................. 46 5.1 Autostylizace ...................................................................................................................... 50 6 Porovnání badatelských přístupů M. Červenky a O. Králíka ......................................................... 51 6.1 Papírový Mojšl ................................................................................................................... 51 6.2 Maryčka Magdónova .......................................................................................................... 52 7. Závěr............................................................................................................................................... 53 8. Seznam použité literatury a pramenů ............................................................................................. 55

1. Úvod První seznámení s Petrem Bezručem v mém životě sahá do období povinné školní docházky. Tehdy jsem byla žákyní Základní školy Petra Bezruče v Třinci. Bezručovy básně mne provázely dětstvím nejen ve škole, kde jsme se verše věnované rodnému kraji učili. Vzpomínky patří putování krajem, návštěvě Památníku Petra Bezruče v Opavě, místům jeho pobytu ve Slezsku. Gymnaziální léta jsou také v mnohém spojena s tímto významným básníkem. S citovým a emotivním zaujetím jsem jeho verše přednášela na recitačních soutěžích. S paní učitelkou jsme se věnovali jeho životu a oceňovali přínos jeho veršů v rámci české poezie. Vyučující zmiňovala možné pochyby, které jsou spjaty s rozdíly a rozpory civilní osobnosti Vladimíra Vaška a jeho básnického subjektu obsaženého v jeho verších. Na vysokoškolských studiích jsem si ve druhém ročníku zapisovala povinně volitelný předmět Textologie a ediční práce. Docentka Naděžda Kvítková v seminářích upozorňovala na textologické problémy, které se v jednotlivých vydáních Bezručovy sbírky objevují a jsou podněty pro další otázky, na něž se literární badatelé snažili najít objektivní odpovědi. Celé dva semináře jsme se veršům věnovali, docentka Kvítková poukazovala na nejasnosti textu v jednotlivých vydáních. Uváděla bezručology a literární historky zabývající se otázkami textologickými a podnítila ve mně zájem, který vedl k mému rozhodnutí věnovat se této problematice ve své bakalářské práci. Její kolegyně, docentka Eva Štědroňová, mě pozitivně nasměrovala ve vedení mé práce tak, abych v ní skutečně objektivně posoudila protichůdné postoje v otázkách, jež jednotlivá vydání Slezských písní vykazují. Cenné materiály pro mou práci poskytla doktorka Věra Pražáková – Drozdová. Věnovala mi rukopisy výzkumu svého manžela včetně jeho korespondence s docentem Hladišem. Na základě odborných rad výše zmíněných docentek jsem mohla vypracovat svou práci tak, aby v sobě zahrnovala postoje literárních historiků zabývajících se Bezručovými Slezskými písněmi. Bakalářskou práci lze rozdělit na dvě části. V první se zabývám percepcí Slezských písní. Kladu důraz na rozbor osmi publikací různých bezručologů a na jejich odlišné postoje. Stěžejní pro druhou část mé práce jsou badatelské poznatky profesora Miroslava Červenky a profesora Oldřicha Králíka. Cílem mé práce bylo vystihnout podstatu jejich erudovaných a často protichůdných argumentů a podle těchto výsledků se věnovat rozboru básní a některým rozporům, které jsou

9

založeny na relevantní badatelské činnosti či je svým obsahem lze zařadit do oblastí nepodložených pochyb. Děkuji oběma zmíněným docentkám za jejich odborné vedení a pomoc při nalézání nových otázek a směrů pro nastínění možností objektivních odpovědí.

2. Percepce Slezských písní 2.1 Bezručovské studie Slezským písním a tématům spjatým s jejich více než stoletou existencí je věnována řada studií a odborných či populárněnaučných publikací. Bezručova básnická sbírka je zajímavá pro literární badatele nejen svým obsahem, ale zaujímá přední místo mezi odbornou i laickou veřejností pro otázky vyplývající z textologických rozporů v jednotlivých vydáních. Od prvního představení veřejnosti v periodiku Čas v roce 1900, přes dvacáté století a zejména jeho druhou polovinu až po současnost zůstávají nevyjasněné otázky vyplývající z různých pochybností týkajících se básnické sbírky, textologických problémů a jejich autora. Již prvního otištění básní v Herbenově Času si všimli cenzoři. I další léta nebyla pro básně samotné i pro jejich autora jednoduchá. V období první světové války byly cenzurovány básně národnostně a sociálně laděné. Vladimír Vašek se kvůli nim ocitl ve vězení. Období první republiky bylo pro básnickou sbírku příznivější. Do roku 1928 byly v nové republice vydány dohromady čtyřikrát. Do času německé okupace vyšly ještě v roce 1937 a v roce následujícím. Vysoké popularitě se Slezské písně dočkaly po skončení druhé světové války. Vyzdvihovány byly zejména básně se sociální tematikou. Jejich autor Vladimír Vašek získal za svůj umělecký počin titul národního umělce. Umění žije samo o sobě svou vnitřní sémantikou, která však bývá v různých obdobích různě vykládána, konkretizována. V devatenáctém století nesla literatura úkoly národnostní, po roce 1948 byla využívána pro podporu oficiální státní politiky. Slezské písně měly být mluvčím proletariátu v boji proti všem možným utlačovatelům a nepřátelům nového, poválečného směru v Československu. Po celou dobu své existence se básnická sbírka těšila velkému zájmu literárních historiků a badatelů. Publikace zabývající se rozborem Bezručovy básnické sbírky nám umožňují ji blíže poznat a orientovat se v otázkách, které vyplývají z nejasností básníkovy osobnosti a jeho

10

uměleckého počinu. Od „zrození“ Petra Bezruče se objevovala řada otázek a pochybností, jež byly motivací pro vědeckou práci literárních badatelů a textologů. Petr Bezruč byl v roce 1945 za svou básnickou tvorbu oficiálně oceňován. On sám, Vladimír Vašek, se velkému zájmu veřejnosti stranil a holdům pro uměleckou hodnotu svých básní se vyhýbal. Jeho jediná básnická sbírka, Králíkem pro své jádro označena jako „erupce básnických sil“, Bezručovi vynesla titul pro umělce nejvyšší. Monumentální básnické dílo se dostalo do středu zájmu řady literárních vědců, kteří se věnovali životu básníka a jeho díla. Studií s tématem Slezských písní je celá řada. Bibliografie by na tomto místě byla více než obsáhlá. Pro tuto práci jsem vybrala ty, které se zabývají básnickou sbírkou, jejím autorem a především ty, jež si objektivně kladou otázky vycházející z pochybností kolem autorovy osobnosti a jeho díla. Vlastní selektivní výběr začíná titulem, který vyšel krátce po skončení druhé světové války. Již v roce 1947 vyšlo dílo s názvem Pět studií o Petru Bezručovi, jejímž autorem je mimo jiné i Oldřich Králík. V této práci věnuji nejprve pozornost studii Františka Buriánka Petr Bezruč, a to jejímu prvnímu vydání z roku 1957. Dále potom práci Drahomíra Šajtara Pět studií ve znamení Petra Bezruče, která vyšla o rok později. Po smrti básníka v roce 1958 a v dalších letech zájem o jeho osobu a jeho umělecké dílo u odborné veřejnosti vzrostl. Smrt básníka byla počátkem nového zkoumání. Na počátku šedesátých let dvacátého století se vícekrát sešli literární vědci, aby zrevidovali dosavadní přístup k Bezručově sbírce a stanovili nové, objektivní principy pro zkoumání díla a vlivu jeho autora na ně. Podrobně se Bezručovu dílu věnovali literární vědci z univerzity Palackého v Olomouci. Hlavním bezručologem byl Oldřich Králík, který o básních a jejich autorovi přednášel svým studentům, byl ústřední postavou pro výzkum Slezských písní. Ve své práci použiji jeho stěžejní publikaci Text Slezských písní. Se svým kolegou Viktorem Fickem se textu básní v jednotlivých vydáních také věnovali. Výsledkem jejich práce jsou Kapitoly o Petru Bezručovi z roku 1978. Profesoru Králíkovi v dokončení práce zabránila smrt, a proto V. Ficek publikaci vydal sám. Slezským písním věnovali referát také literární vědci M. Červenka s B. Štorkem; jejich příspěvek je velmi významný, protože oponuje výsledkům šetření výše zmíněného O. Králíka a jeho publikaci Text Slezských písní. Červenka se Štorkem přispěli do Literárněvědného sborníku Památníku Petra Bezruče v roce 1966 rozsáhlým referátem, v němž přinášejí vědecky podložené argumenty proti Králíkovu postoji o existenci básnického subjektu Petra Bezruče po roce 1900.

11

Referát nese název Slezské písně jako problém textologický a ediční. Jejich společné práci budu věnovat pozornost v další kapitole, v níž se zabývám rozborem jednotlivých studií. Neobvyklý, avšak zásadní přístup k Slezským písním zaujímá Miroslav Červenka v knize Jen jedenkrát (Zásilky Času 1899 – 1914). Publikace vyšla pod jménem Vladimíra Macury v roce 1980, kdy byla Červenkovi zakázána možnost svobodně publikovat. Přínosem publikace je princip autorova přístupu a jeho výsledek. V knize se prolíná čas a geneze básní ve vztahu k jednotlivým zásilkám adresovaným Janu Herbenovi do Času. Autorův doslov dotváří význam publikace náznakem vysvětlení řady sporných otázek, jako je například i pochybná otázka tzv. autorství Slezských písní. Doslov je významný pro pochopení procesu prolínání osobního života autorova (Vladimíra Vaška) a jeho básní. Jedním z posluchačů O. Králíka byl také Jan Drozd. Ten věnoval Slezským písním populárněnaučnou studii Autoři Slezských písní s datací k roku 2003. Svým zaměřením se vymyká dosavadnímu pojetí autorství básní. Autor studie prosazuje názor dvojího autorství a dokládá je svými argumenty, přičemž vychází z některých postulátů Oldřicha Králíka, jako je například tvrzení, že po roce 1900 básnický subjekt Petra Bezruče již neexistuje.

2.1.1 Pět studií o Petru Bezručovi První studie, které ve své práci věnuji důkladnější rozbor, nese název Pět studií o Petru Bezručovi. Vznikla dva roky po skončení druhé světové války. Při příležitosti osmdesátých narozenin autora Slezských písní vzešel podnět k hlubšímu studiu Bezručových básní a jeho osobnosti. Byl podán návrh na vytvoření sborníku ku příležitosti výročí autorova životního jubilea. Básně byly zevrubně zkoumány a zasazeny do kontextu literatury, v němž od konce devatenáctého století vznikaly. Tohoto vědeckého úkolu se ujala Filosofická fakulta univerzity Palackého v Olomouci. Na sborníku pracovali vědci jako Fischer, Kvapil, Králík, Horálek a Bělič. Petr Bezruč byl univerzitnímu prostředí v Olomouci příznivě nakloněn. Jedním z důvodů je také fakt, že na Filosofické fakultě studoval před jejím zrušením Vaškův otec.

1

1

HORÁLEK, KRÁLÍK: Pět studií o Petru Bezručovi Olomouc, 1947, s. 10.

12

V úvodní kapitole se Fischer věnuje datu uspořádání oslav narození básníka. Zmiňuje zde nutnost chápat jistý dualismus. Bez Vladimíra Vaška, narozeného v roce 1867, bychom neměli Petra Bezruče. Zároveň bez slavných Bezručových básní neznali bychom Vladimíra Vaška jako uznávaného básníka. Fischer upozorňuje na fakt, že oslavy se mohly konat o dva roky později, přesným výročím oslav mohlo být datum vytištění básní v únoru roku 1899, kdy se básník Petr Bezruč zrodil. Publikace Pět studií o Petru Bezručovi se věnuje básním velmi podrobně. Básnickou sbírku zde vědci zakomponovali do času jejího vzniku. Všímají si všech kvalit tohoto díla a rozebírají ho z různých zorných úhlů. Při hodnocení svých rozborů berou v úvahu také výsledky prací ostatních literárních kritiků. Publikace zohledňuje vliv jiných literárních děl vzniknuvších v období přelomu století na básně Slezských písní a v tomto směru charakterizuje Bezručovo dílo. Slezské písně autoři studie pojímají jako mnohovrstevné dílo a podle tohoto klíče k nim přistupují. Vycházejí od osobnosti Vladimíra Vaška, jeho vztahu k rodnému kraji, jemuž dílo věnoval a za který promlouvá k jeho obyvatelům. Ve studii je věnována pozornost užití pseudonymů Vladimíra Vaška a jejich interpretacím. Králík podrobuje zkoumání chronologii psaní jednotlivých básní, zkoumá časovou posloupnost zasílání básní do Času a jejich zveřejňování redaktorem Herbenem. V práci je kladen důraz na možnost vzniku básní ještě před osudným rokem 1899. Ve studii je výzkum zaměřen výhradně na jazyk básní a z rozboru vyplývají rozdíly mezi jazykem použitým v jednotlivých básní. Časté užívání dialektismů vedlo badatele k rozboru stavby verše a jeho metra. Této problematice je věnována v publikaci značně rozsáhlá kapitola. U Petra Bezruče je podle jejích autorů nutné zkoumat zákonitosti verše v závislosti na jeho metru. Užívání dialektismů je zde podstatné pro předěly, důrazy apod. Změna politického režimu se odrazila i v pojímání Slezských písní. Králík při sémantickém hodnocení básní odmítá tvrzení, že by v nich Petr Bezruč vyvolával jakýsi politický program. Avšak po únorovém převratu se mnohé z bezručovských studií zaměřují na možné konotace mezi tehdejší státní ideologií a obsahem básní Slezských písní včetně jejich ideologického využití pro komunistický režim.

13

2.1.2 Petr Bezruč V pořadí druhou studií, jíž se ve své práci zabývám, je monografie Františka Buriánka Petr Bezruč. V padesátých letech byla literatura využívána pro potřeby oficiální státní ideologie a v tomto duchu byl také koncipován pohled autora při rozboru básní. Dílo se stalo „pomocníkem“ pro budování reálného socialismu stalinského typu. Buriánkova studie byla napsána v roce 1957 a je rozdělena do tří stěžejních oddílů: I. Básnické dílo, II. Tvůrčí osobnost a její vývoj a III. Ohlas díla. Slezské písně jsou zde prezentovány jako básnická sbírka, která svým obsahem odkazuje na boj proletariátu proti buržoazii. Pozornost je věnována především básním se sociální tematikou. Přesto nelze studii Buriánka zavrhovat. V první části publikace s názvem Básnické dílo člení autor básně na balady, milostnou lyriku, lyriku intimní a reflexivní a Bezruče zde označuje za inovátora v české poezii. Zmiňuje manifest České moderny z roku 1895, v němž vyzdvihuje jeho postulát individuality. Buriánek smysl manifestu spatřuje v boji: Někteří bojovali za osvobození od pout měšťácké morálky, jež potlačovala a pokřivovala jeho smyslovou a citovou přirozenost, jiní za jeho osvobození od bídy a mravního ponížení. Ale rozhodující otázkou epochy se stávalo osvobození člověka od třídního útlaku, od kapitalistického řádu. V českých poměrech se pak tato otázka spojovala s otázkou národního osvobození a právě na přelomu století nabývalo toto spojení, přesněji splývání, zvláštní intensity a zvláštního významu.

2

Podle této citace vnímá František Buriánek literaturu přelomu devatenáctého a dvacátého století jako subjet bojující za ideály, které byly aktuální v politickém programu o půl století později. Do takovéhoto schématu vkládá i básně Slezských písní. Podle něj se Vaškova prožitá realita stala motivem pro jeho básnické dílo, které autor studie pokládá za jedno z těch, co svým obsahem bojují proti třídním rozdílům. Básně jsou zaměřené zejména proti národnímu a sociálnímu útlaku. Obsah básní nelze vyjímat z kontextu, v němž vznikaly, a zasazovat je do jiné doby. Nejsou ani tak bojem, jako bolestným nářkem. Reálie padesátých let a tehdy aktuální boj Buriánek porovnává se stavem společnosti ve Slezsku na konci devatenáctého století: Pohled ze Slezska odhalil Bezručovi také protiklad bezstarostného blahobytu pražské měšťácké společnosti a bídného

2

BURIÁNEK, F.: Petr Bezruč. Praha, 1957, s. 9.

14

živoření slezských dědin a umožnil pak v básnickém obrazu tohoto protikladu zobecnit a novátorsky ukázat třídní diferenciaci národní společnosti.

3

Básně, jakkoli jsou reálným obrazem společnosti ve Slezsku na konci předminulého století, nemají za cíl bojovat na straně dělníků a proletariátu, jak to ve své studii Buriánek dokazuje. Svůj postoj rozšiřuje dál a v Bezručově díle spatřuje perspektivu pro třídní boj: Děsivá fakta třídního vykořisťování na průmyslovém Ostravsku vedla konečně básníka k tomu, že se jednoznačně postavil na stranu proletariátu a proti pánům, že ve své poesii vyhrocoval třídní rozpor v nesmiřitelný konflikt a dával mu revoluční perspektivu.

4

Využití Bezručova díla pro zájmy nové státní ideologie v Československu bylo ve studii velmi závažné. Buriánek uvádí, že autor sice dokázal postihnout revoluční boj proletariátu proti pánům, přesto nedokázal tento záměr posunout dál. V tomto směru připomeňme, že sbírka obsahuje básně ztvárňující tzv. odnárodňování slezských obyvatel - jsou živým odkazem na vliv polštiny a němčiny v tamní společnosti. Autor publikace tuto skutečnost obrací opětovně směrem k ideologickému využití v polovině minulého století: Tento svérázný slezský zorný úhel však na druhé straně omezoval do jisté míry jeho ideový rozhled. Tak na příklad pronikání polštiny do Těšínska splu s přílivem polských dělníků vzrušovalo tak silně národně obranný cit básníkův, že neviděl v myšlence proletářského internacionalismu možnost spojit český a polský proletariát do boje proti společnému třídnímu nepříteli.

5

Ve studii je komplexní rozměr Bezručovy sbírky upozaděn. Do popředí se dostávají formulace, které byly obvyklé pro vysvětlování historie v období minulého režimu, zejména v období stalinského socialismu v padesátých letech. Publikace je protkána výrazy jako proletariát, třídní boj, měšťáctví, dělníci, revoluce, vykořisťování, nesmiřitelný konflikt, nenávist. Zda Petr Bezruč nenáviděl všechny vrstvy společnosti a vyzdvihoval pouze tu dělnickou, není možné brát v úvahu, natož tvrdit, že jeho básně byly zosobněním jeho nenávisti, že básně jsou výrazem jeho touhy po pomstě a zároveň jsou nástrojem boje kvůli jeho nejsilnějšímu citu nenávisti, jak to uvádí František Buriánek: Nejsilnějším jeho citem je nenávist. Nenávist tak silná, tak prudká, že těžko pro 3

BURIÁNEK, F.: Petr Bezruč. Praha, 1957, s. 10. 4

BURIÁNEK, F.: Petr Bezruč. Praha, 1957, s. 10. 5


15

ni zalézáme obdoby. Je to nenávist ke všem utlačovatelům, vykořisťovatelům, ke všem pánům a ve vášnivé touze po spravedlivé pomstě stupňuje svůj výraz až v děsivé furioso, které přivolává krvavou revoltu, oheň a dým. Ale tato nenávist je jen druhou stranou lásky – lásky k prostému pracujícímu člověku, ostravskému havíři, beskydskému horalovi, jeho ubohým děvuchám, kterým nejvíc chybí do lidské svobody a lidského štěstí. A právě tato láska dávala humanistický smysl básníkově nenávisti.

6

Kdybychom se drželi vědeckého zasazení Slezských písní v dobových souvislostech, které František Buriánek naznačil, patřily by Slezské písně svým vznikem do období raných padesátých let dvacátého století. Petr Bezruč z pohledu Buriánkovy studie předběhl celé půlstoletí a předvídal, jakým směrem se vývoj společnosti bude ubírat dál. Sbírka je na řadě míst Buriánkových rozborů vyjímána z dobového a literárního kontextu, v němž byla vytvořena.

2.1.3 Pět studií ve znamení Petra Bezruče Rok po vydání monografie Petr Bezruč Františka Buriánka vyšla další publikace věnující se zevrubně Slezským písním. Jejím autorem je Drahomír Šajtar. Šajtarova publikace je doplněna o bibliografický rejstřík, autor přidal úvodní a závěrečné slovo. Záměrem publikace nebyl rozbor jednotlivých básní. Celou sbírku vkládá do kontextu literatury konce devatenáctého století a uvádí vazby Bezručova díla na jiná umělecká díla, která jsou svým charakterem zakotvena do Slezska, zejména do jeho nejvýchodnější části, do Těšínska. Slezské písně vidí autor jako obraz doby, ve které vznikaly, a jako věrohodný obraz změn nepostradatelný pro kraj, jemuž se mnoho básní věnuje. Básně a jejich odkaz dává do kontextu s průmyslovým rozvojem kraje od druhé poloviny devatenáctého století. Podle Šajtara měl rozvíjející se průmysl velký vliv na skladbu obyvatelstva, ovlivňoval sociální a národnostní vývoj. Publikace se drží historických reálií. Její autor hodnotí rozpory mezi národnostně smíšeným a sociálně diferencovaným obyvatelstvem. Všímá si rozdílů mezi sociální skladbou původních, tzv. autochtonních obyvatel, a nově příchozích z oblasti západní Haliče.

6


16

I tato práce je zatížená dobovými potřebami. Autor používá tendenční formulace charakteristické pro ideologii minulého režimu: Ale ovšem jařmo národní a sociální se tu prosazovaly ve vzácné jednotě, a tak ani lidová reakce nebyla jiná. Často pod rouškou boje národního se ukrývá problém sociální a naopak zase některé ústupky sociálního charakteru, pokud se k nim buržoazie odhodlala, přinášely mnohá zklamání v otázce národnostní. Ať tak či onak byl to především lid, český nebo polský, který na tyto krise a zvraty doplácel. Stávkové hnutí, rozpoutávající se čas od času v uhelné pánvi ostravské a těšínské, bylo pak zoufalou odpovědí: tehdy však už také nebezpečnou zbraní, jíž si pracující lid dobýval aspoň minimum svých práv a své lidskosti. Stávky navíc svědčí i o tom že slezský pracující lid se probouzí nejen národně, nýbrž i proletářsky, sociálně.

7

V první kapitole Šajtar posuzuje ohlas Bezručova díla a všeobecně jej považuje za pozitivní. Podle jeho postoje odrážela literatura konce devatenáctého století dobové problémy a svérázně na ně reagovala. Stejně jako Buriánek vidí v literárních dílech významné náznaky humanistických cílů, jimiž autoři uměleckých děl té doby burcují k třídnímu boji a nabízejí jednoznačné řešení sociálních otázek. V rámci sociálních svárů považuje za vítězný takový stav, kdy moc bude v rukou dělnické třídy. Střední rolníky a inteligenci označuje za zkorumpované. Šajtar ve své práci klade dílo do společenského kontextu, do dvojího vidění, kde na jedné straně spočívá buržoazie a proti ní bojuje proletariát. Práce je zatížená dobovým požadavkem vykládat literární dílo v intencích marxistické ideologie. Šajtar se ve své publikaci nezaměřuje pouze na výzkum a analýzu Bezručova díla. Podstatným rysem jeho práce je záměr vyložit Bezruče a jeho básně ve vztahu k jiným literárním dílům v té době vznikajících. Zajímá se o tvorbu básníků přelomu století. První kapitola s názvem Ohlas Bezručova díla i další s názvy: Básník Čechoslav Ostravický, Poesie Vojtěcha Martínka, Mladí slezští básníci kolem časopisu Oheň a poslední K básnickým počátkům Viléma Závady pojednávají o kontextu děl vykládaných v souladu s marxistickou ideologií.

2.1.4 Text Slezských písní

7

ŠAJTAR, D.: Pět studií ve znamení Petra Bezruče. Praha, 1958, s. 237.

17

Předešlé publikace věnující se problematice Slezských písní, které vycházely v padesátých letech minulého století, byly na mnoha místech zatíženy oficiální ideologií. Slezské písně byly jednostranně využívány pro cíle oficiální kultury, přičemž takto jednostranné posuzování mnohovrstevnatého díla, jakým bezesporu Slezské písně jsou, vedlo k jeho nadužívání. Pozvolný obrat v pojímání básnické sbírky znamenala šedesátá léta. Politické a společenské uvolňování poskytlo vědcům více badatelské svobody. Tento předpoklad do jisté míry ovlivnil další práce věnující se Slezským písním. V roce 1967 by Vladimír Vašek oslavil své sté narozeniny. Připomenutí výročí bylo jednou z příčin vydání Literárněvědného sborníku Památníku Petra Bezruče o rok dříve. Podstatnou částí v něm je příspěvek Miroslava Červenky a Břetislava Štorka s názvem Slezské písně jako problém textologický a ediční. Jeho autoři v něm reagují na výsledky vědeckého bádání především Oldřicha Králíka a jeho kolegy Ficka. Nejprve se budu věnovat rozboru Slezských písní O. Králíka. Oldřich Králík působil jako profesor na Palackého univerzitě v Olomouci. Slezským písním se věnoval řadu let a zanechal za sebou důležité výsledky své intenzivní vědecké práce. Jak říká Miroslav Červenka: Králík má nesmírnou zásluhu o samotnou „definici“ Bezručovy osobnosti, 8

například o docenění jeho vztahu k symbolismu, rozlišení jednotlivých vrstev ve SP. Králík je skutečným inovátorem v pojetí výzkumu básní Slezských písní i v chápání jejich autora. Slezské písně totiž prošly v jednotlivých vydáních mnohými úpravami, a to nejen z pera autora, ale také díky vydavateli Janu Herbenovi. Publikace Text Slezských písní je pro svůj výklad tvůrčího období Vladimíra Vaška podkladem pro studie novější, jako je například Drozdova populárně naučná publikace Autoři Slezských písní. Oldřich Králík se ve své knize věnuje Vaškově básnické sbírce především z hlediska textologického. Zkoumá Vaškovy básně podle jednotlivých vydání. Celé Bezručovo dílo 9

označuje za horský masív“ . Autor publikace tento masív zkoumá z pozice časových horizontů, odhaluje změny, kterými básně po dobu své existence prošly. Králík v tvorbě Petra Bezruče rozlišuje jednotlivé fáze tvorby a po jejich vymezení v básnické tvorbě Vladimíra Vaška rozeznává tři autorské subjekty, hovoří o třech básnických 8

ČERVENKA, M.: Slezské písně jako problém textologický a ediční, s. 108. 9

KRÁLÍk, O.: Text Slezských písní, s. 11.

18

zjevech. Tento postoj k básním Vladimíra Vaška je nový, zcela ojedinělý. V publikaci si Králík všímá vnějšího života Slezských písní, zde míním podobu jejich časopiseckých a knižních vydání, v souladu s edičními změnami rozebírá řadění básní, jejich vnitřní, obsahové změny. Za velmi důležité pokládá respektování časové posloupnosti zasílání básní Vladimírem Vaškem do Herbenova Času, a také významu obsahů korespondence mezi vydavatelem a autorem básní. Tato chronologie a prolínání časového hlediska s životními situacemi Vladimíra Vaška jsou pro autora publikace velmi podstatné, a to z hlediska pojímání života samotného básnického díla. Oldřich Králík ve své studii tvrdí, že básně Petra Bezruče jsou zastřešením také básním Smila z Rolničky a na rozlišení těchto dvou básnických subjektů zaměřil svůj výzkum.

2.1.5 Kapitoly o Petru Bezručovi Autory této studie jsou Oldřich Králík a Viktor Ficek. Podnětem pro vznik publikace bylo vystoupení Miroslava Červenky v roce 1974 s objevem tzv. první zásilky básní Petra Bezruče do Času. Červenka si všiml, že Herben v roce 1899, tedy na počátku spolupráce s Vladimírem Vaškem, spojil dvě zásilky. Vybral básně, které se mu líbily, a ostatní odsunul. Takto je podle něj možné stanovit zrození básníka Petra Bezruče. Králíka tato informace znepokojila, začal se opětovně o Slezské písně zajímat a spolu s Fickem počali nové bádání. Prvně jmenovaný svou práci již nedokončil. Viktor Ficek na jeho dosavadním výzkumu nic neměnil a k publikaci dodal pouze životopis Vladimíra Vaška. Kniha Kapitoly o Petru Bezručovi vyšla v roce 1978. Publikace je členěna do dvou částí podle toho, kdo je jejím autorem. Badatelé se v práci zabývají užíváním pseudonymů Vladimíra Vaška, zejména dvěma nejstarším: Petr Bezruč a Smil z Rolničky. Králík ve svém výzkumu vychází z připomínky Zdeňka Vavříka, jenž je známý svou kritikou zásahů Vladimíra Vaška do básnické sbírky v pozdějších vydáních. Králík v knize odmítá možnost uznat existenci Petra Bezruče, která by byla nezávislá na Vladimíru Vaškovi. Avšak mezi fyzickou existencí a básnickým zjevem spatřuje rozpor, ba dokonce propast. Hledá vztah Vladimíra Vaška a jeho básnického vyjádření pod pseudonymem Petr Bezruč. Zkoumá také motivy a podmíněnost pro vznik tohoto vztahu. Podle Králíka vznikají dvě hypotézy pro zrod básníka Petra Bezruče a uvádí v život tu, která hovoří o nejednotnosti fyzické osoby Vladimíra Vaška a Petra Bezruče, což se v dosavadním

19

bádání nepřipouštělo. Zdůrazňuje, že tyto pochybnosti jsou výsledkem práce erudovaných vědců, často historiků. Jednou z takových hypotéz je možnost vlivu Ondřeje Boleslava Petra na jádro 10

Slezských písní a možnost přímého autorství Petra označuje za vlastenecky slezskou . Hypotézu o vlivu O. B. Petra na Vladimíra Vaška označil jako nemožnou s vysvětlením neexistence jakékoli jiné umělecké činnosti hypotetického autora. Své hodnocení opírá o výzkum Jiřího Urbance: Co považuji za nesporné, je ideové působení O. B. Petra na Vladimíra Vaška.

11

Oldřich Králík dále ve studii porovnává rozdíly mezi Vladimírem Vaškem a jeho básnickým vyjádřením jako Petra Bezruče. Předkládá čtenářům řadu důkazů, proč by neměli tento občanský a básnický rozpor považovat za nosný argument pro nesourodost Vladimíra Vaška a Petra Bezruče. Jednou ze zmínek je proces spadající do časů první světové války. Králík zde vysvětluje Vaškovo jednání při obvinění z používání pseudonymu Petr Bezruč. Vojensky soud určil, že básně, za které byl Vašek zatčen, jsou sice podepsány P. B., ale jejich autorem je někdo jiný. Otázku válečného zatčení dále zkoumá Jan Drozd ve své publikaci Autoři Slezských písní. Rozpor mezi Vladimírem Vaškem a jeho vyjádřením básněmi Petra Bezruče popisuje dále autor jako modus vivendi či modus coexistenci. Zajímá se také o užívání pseudonymu Smil z Rolničky. Uvažuje o možnosti dřívější existenci Smilově, než Vašek začal psát básně pod pseudonymem Petr Bezruč. V takto položené úvaze vzniká nová otázka tohoto vztahu, poněvadž v knize Text Slezských písní bychom smilovské básně zařadili svým vznikem až za básnické vyjádření Petra Bezruče.

2.1.6 Slezské písně jako problém textologický a ediční Autoři této studie M. Červenka s B. Štorkem se věnují rozporům a nejasnostem, které se týkají Bezručových Slezských písní. Problémy vystávající z jednotlivých vydání Slezských písní po

10

KRÁLÍK, O.: Kapitoly o PB, s. 10 11

URBANEC, J.: Mladá léta PB, s. 78

20

stránce textologické i z dosavadních výzkumů O. Králíka, které vedly literární badatele k tomu, aby se společně shodli na

přístupu k vytvoření kritického vydání této básnické sbírky. Studie

Červenkova a Štorkova je datována do roku 1964, kdy proběhla konference o textu Slezských písní v Opavě. Autoři v první části referátu poukazují na práce O. Králíka (Text Slezských písní, Kapitoly o Slezských písních) a ve třech základních okruzích sice tvrzení předního bezručologa nevyvracejí, ale snaží se o použití širší perspektivy pro textologické zkoumání básní Slezských písní. Vysvětlují na několika místech postoje profesora Králíka a srovnávají je se svým, jak bude z dalšího rozboru textu patrno. V Králíkových analýzách vidí tento problém: Podle našeho názoru lze zejména v Králíkových analýzách i v jeho celkové koncepci práce s textem prokázat jisté apriorní momenty a soudy, podmíněné spíš subjektivním vkusem než objektivním stavem materiálu.

12

Pokládají za nutné vytvořit objektivní stanoviska pro posuzování a hodnocení

textových změn ve sbírce. Studie je rozdělena do dvou částí. V první se autoři věnují třem sporným okamžikům v pojímání Slezských písní Králíkem. Druhá část je zaměřena na vývoj textu básnické sbírky, tj. jak se básně měnily či byly doplňovány, ať již samotným autorem nebo prvním vydavatelem Janem Herbenem. První zastavení je u otázky psychologie tvůrčího procesu. Autoři revidují Králíkův postoj, v němž je implikován názor o špatném vlivu autorových zásahů do básní, a to po roce 1900. Podle něj jsou po zmíněném roce Bezručovy změny v textu již nevhodné a obrušují hrany jinak monumentálních básní. Červenka se Štorkem toto tvrzení odmítají a rozborem básně Par nobile naopak vysvětlují přínos změn provedených autorem. Petr Bezruč takto v básni přidal jednu strofu a odklonil se od krajně symbolistního stylu. Autoři referátu tak poukazují na nutnost posuzování změn v básních v daném kontextu, nikoli podle subjektivního názoru textologa či literárního kritika. Při rozboru baladické básně Pole na horách je kladen důraz na změnu ušáky – macky

13

. Králík

negativně hodnotí odstranění ušáků a jejich nahrazení macky. Červenka vysvětluje neoprávněnost této námitky opřené o zachování nejen motivu, ale také doslovného užití slova tím, že záměna slova jeho synonymem není objektivním důvodem pro odmítavý postoj takovéto změny. Králíkův postoj 12

ČERVENKA, M. - ŠTOREK, B.: Slezské písně jako problém textologický a ediční, s. 107. 13

ČERVENKA, M. - ŠTOREK, B.: Slezské písně jako problém textologický a ediční, s. 111.

21

nazývá subjektivním, nenalézá v něm objektivní příčinu a změnu hájí otázkou: Je (byl) Bezruč povinen používat postupy, které favorizuje Králík?

14

Postoje Králíka a Ficka v této otázce shledává

krajně subjektivními a vycházejícími z názoru, že básně vznikly náhlou eruptivní tvorbou v čase jejich zasílání do Herbenova časopisu. V pořadí druhé je zastavení u protikladu Petra Bezruče a Smila z Rolničky. Profesor Králík ve své studii Text Slezských písní od sebe odděluje tři básnické subjekty podle pseudonymu použitého fyzickým autorem. V další části této práce bude analyzován přístup Králíkův, který ve své podstatě vnímá tři autorské subjekty projevující se v básních. Svůj rozbor básní zobecňuje do autorských subjektů Petra Bezruče, Smila z Rolničky a Bohumila Šarka. Červenka se Štorkem pseudonymu Smil z Rolničky připisují atributy jako zlomený, hořký, které jsou v protikladu s bouřlivým a patetickým projevem Petra Bezruče, jenž se ve svých básních přiklání k užívání symbolů. Zatímco Králík hledá onen moment zlomu, kdy se mění Bezruč v básnický subjekt Smila z Rolničky, Červenka tento moment odmítá a tvrdí opak: Mezi Bezručem a Smilem neexisuje žádná taková hranice, to je jen badatelská absolutizace rozdílných tendencí v jediné básníkově tvorbě.

15

Červenka se Štorkem zastávají názor, že i v jedné básnické sbírce

mohou být obsaženy básně různého ladění, jak je tomu ve Slezských písních. Nesouhlasí se snahou Králíka přesně oddělit tvůrčí pole Bezruče a Smila, ačkoli odlišné autorovy postupy jsou v tvorbě básní znatelné. Poukazují na skutečnost, že v obou případech si autor zachoval smysl pro kontext, básním i jejich výpovědním hodnotám rozumí, a proto je nutné je posuzovat jako organický celek v rámci jedné sbírky, nikoli hledat principy tvoření odlišující jednotlivé básnické subjekty, jak je tomu v Králíkově pojetí. Červenkova studie nabízí rozbor variant básně Maryčka Magdónova, v nichž reflektuje soudržnost textu i přes změny, k nimž se autor uchýlil. Porovnává verše rukopisu s Herbenovými úpravami a s textem Slezského čísla. Původní znění podle šla starého Magdóna vdova hodnotí Králík jako nejbezručovější, zatímco to s úpravou Herbena (Pod vozem zhynula Magdónova vdova) a samotného autora (Pod vozem zhasla Magdónova vdova) označuje za vychýlené od původního

14



22

básnického vyjádření. Červenka v tomto hodnocení nevidí jakékoli objektivní důvody a přístup O. Králíka označuje za badatelovu vkusovou konfesi. V závěru první části referátu věnovanému rozboru básní Slezských písní z hlediska námitek profesora Králíka se autoři věnují purismu. Připouštějí nevhodnost Bezručových změn po roce 1937, které básním na jejich hodnotě ubíraly, nesouhlasí však s tvrzením Králíka, jenž opravy autora označuje za puristické. I v této fázi referátu Červenka se Štorkem nabízejí rozbor básní a změn, kterými prošly po zásazích autora. Pokládají za nutné položení otázky: Ve kterém vydání se naposled projevila tvůrčí vůle autora?

16

Zatímco profesor Králík vidí úpravy ve vydáních po roce

1900 za nevhodné a nebezručovské, Červenka tento princip hodnocení užitých stylistických a jazykových prostředků odmítá. Hodnotí básníkovy změny jako bezproblémové a tvůrčí až do té doby, než začal používat hlediska quasifilologická, puristická a separatistická. Takto rozhodně ale Bezruč k básním nepřistupoval ve všech knižních vydáních. V referátu dále autoři konkretizují dva zásadní přístupy v textových změnách. Jedná se o ty, jež vycházely z umělecké a tvůrčí schopnosti autora básní v protikladu k těm, které Červenka se Štorkem označují za stereotypní. První zmíněné označují za tvořivé, tedy s tvůrčím záměrem. Nezavrhují častější používání dialektismů či naopak snahu o jejich vymýcení. Takovéto autorovy změny je podle Červenky a Štorka nutné chápat v uměleckém kontextu daného estetického celku, nikoli je vztahovat k původní rukopisné podobě. Závěr této kapitoly patří krátkému zhodnocení studie. Její význam je velmi závažný a přínosný. Díky jejím autorům je pro kritická vydání Slezských písní použito vydání sbírky z roku 1928. Významný je také jejich postoj kritizující a pozitivně rozšiřující subjektivizující postoj profesora Králíka, jenž důsledně hledá rozdíly v autorských subjektech obsažených v jedné sbírce a na nich pak staví své další rozbory. Závěrem studie shrnuje textové změny po roce 1900, odmítavě se staví také k opravám Jana Herbena v jeho Času, kam básně Vladimír Vašek od roku 1899 zasílal. Oponenty tomuto vědeckému postoji jsou názory M. Červenky a B. Štorka, jejichž kritické rozbory, na rozdíl od těch Králíkových, dokládají, že i po roce 1900 lze Bezručovy zásahy pokládat za tvůrčí.

16


23

Ve druhé části referátu se autoři věnují změnám v básních. Všímají si změn a zásahů v jednotlivých vydáních Slezských písní, a to od jejich rukopisné podoby přes časopisecké vydání až po vydání v letech 1937 a 1938. Jako výchozí si autoři stanovili otázku: Kde se projevovala ve variantách tvořivá vůle básníkova a kde byly popudem k mechanickým obměnám nějaké ohledy 17

vnější? Studují motivy změn v jednotlivých vydáních sbírky. Pro tuto práci uvedu změny rané, které svým vznikem patří do období, kdy sbírka vyšla časopisecky a posléze jako tzv. Slezské číslo. Na konci této pasáže pak věnuji prostor vyjádření autorů referátu ke změnám v básních, jež považovali za poslední tvůrčí v protikladu vůči zásahům ve vydáních z roku 1937 a 1938. První korektury v textu vycházely z iniciativy vydavatele v raném stádiu života básní. Mezi ně tak zahrnují například snahy Jana Herbena zachovat spisovnou jazykovou normu bez vlivu na použitý jazyk v básních. Celkově považují úpravy provedené autorem za správné tam, kde nejsou mechanické, nýbrž zachovávají vnitřní jednotnost básní, a to i přes to, že se mění některé výrazové prostředky - od patetických veršů básníka Petra Bezruče k výrazům odpovídajícím stylu Smila, tedy již k uklidněnému či zlomenému básníku plnému hořkosti a rezignace. Změny v časopiseckém vydání Slezských písní považují za správné. Sami je popisují jako ukončení rukopisu (dotvoření první verze jádra Slezských písní): Společným rysem vlastních raných úprav Bezručových je hluboký smysl pro vnitřní zákonitost původního básnického tvaru. Nevnášejí do textu nic cizorodého, jsou výsledkem citlivého domýšlení slohového principu básně až do 18

obměňovaných jednotlivostí.

Jak bylo ukázáno v první části referátu, nejedná se o zásahy ničivé. Za společný rys úprav označují velký autorův cit, smysl pro styl a vnitřní významovou soudržnost básní. Bezruč se v časopiseckém vydání stále projevuje jako zjev patetický. Je však patrné postupné ubírání se k poloze smilovské. V prvním knižním vydání básní se autoři věnují korekturám, jež provedl básník a v nichž opravoval změny redaktora Herbena z časopiseckého vydání. Změny z rukou autora považují za vhodné, nijak nenarušující vnitřní stylovou strukturu básní. Svá tvrzení zakládají na rozboru textu 17



24

básní, a to z hlediska otázky, kdy jsou zásahy autora tvůrčí. Ukázka změny je demonstrována na básni Hučín. V tomto případě symbolika a personifikace

ustupuje konvenci. V básni jsou

zaznamenány změny v poslední strofě takto:

Tam nad Těšínem, kde Lucina šumí

rostlo mé děvče, co rozbilo v rumy

tam rostlo mé děvče. Dávno neumí

někomu štěstí! Ty vzpomínky tísní...

milovat duše. Tam jen se tísní

Já měl jen srdce a trochu těch písní.

odříkání. Já měl jen srdce a trochu těch písní,

Shrnutí změn provedených v knižním Slezském čísle autoři hodnotí jako bezchybné, jak je patrné v rozboru změn v básních, například básně Ondráš. Je dotvářena výrazová linie přechodu z patetického vyjádření do slohu konkrétního zobrazení. Za negativní autoři hodnotí změnu právě ve vybrané ukázce, která je obsažená ve Slezském čísle. Čtvrté poválečné vydání sbírky z roku 1928 pokládají za doposud vhodné, obsahující tvůrčí rysy básníkovy invence. Porovnávají změny, které proběhly v jádru Slezských písní, a hodnotí zásahy v básních nově přidaných, což je podle autorů v tomto vydání až polovina všech úprav. Nerovnoměrně autor odstraňuje či naopak vkládá dialektismy na různých místech v textu. Příkladem je báseň Dvě dědiny, v níž změna proběhla takto: ty děvuchy bělovlasé za … rusovlasé. Změny podle Červenky spočívají v lepší srozumitelnosti. Úpravy nepovažuje za narušitele vhodného básnického stylu. Přesto Červenka a Štorek připouštějí v tomto vydání první náznaky purismu a pedantství. Tyto náznaky postupného znehodnocování, jež jsou patrné ve vydáních pozdějších, však nijak neubírají básním na jejich umělecké hodnotě. Petr Bezruč si podle rozboru a následného hodnocení autorů příspěvku sborníku zachovává smysl pro kontext a vnitřní slohové sebeurčení. Poslední rozbor je věnován vydáním z let 1937 a 1938. Tedy vydáním zlomovým z hlediska původně položené otázky – viz citace č. 5 na straně 3. Zde jsou shledávány změny markantní, a to ne pouze co se množství týče, ale také z hlediska jejich působení na celistvost básní a sbírky. Závěr referátu je zaměřen na posouzení protichůdných východisek pro rozbor a také pro následné hodnocení změn od roku 1900 po vydání z let 1928. V úvodu jsou zmíněny názory O. Králíka a V. Ficka a dále autoři rozvíjejí své protichůdné argumenty, především pro správnost

25

použití sbírky z roku 1928 jako východisko pro kritické vydání Slezských písní k stému jubileu narození Vladimíra Vaška. Argumenty shrnují do třech bodů: Text byl podroben přímým úpravám Herbenovým, zároveň Bezruč nebyl ve svých zásazích svobodný, a také po léta neměl přístup k vlastním rukopisům.

19

V souladu s prací Červenky a Štorka je tedy nutné respektovat okolnosti dobového kontextu, autorovy osobnosti a také faktu, že básník autor po určitou dobu neměl k rukopisům přístup. Také byl ovlivňován tlakem cenzury a zásahy Herbenovými. Referát zakládající se na rozboru jednotlivých vydání a básní je svým obsahem a významem důležitý v dalším přístupu k textu a vydávání Slezských písní. Budeme-li vycházet pouze z principu profesora Králíka, je možné uvažovat dále v perspektivách naznačených v pracích Jana Drozda. K této linii je však nutné paralelně přidat relevantní a závažné výsledky badatelské práce Miroslava Červenky.

2.1.7. Jen jedenkrát Pro chápání Bezručova díla je publikace velmi důležitá. Jejím tématem je zasílání básní do Herbenova Času. Paralelně zde vidíme, jak docházely jednotlivé básně do týdeníku a jak byly otiskovány. Důležitým svědectvím je také otištěná korespondence mezi Herbenem a Vladimírem Vaškem, která dokládá vnitřní rozpoložení autora. Ve svých dopisech se Vašek dotýká reálií svého občanského života, ze kterých můžeme mnoho vyčíst. Dopisy jsou podstatné také pro chápání existence Petra Bezruče a jeho díla.

Červenka zde uvádí textové změny některých básní. Seznamuje nás s fakty, které básně byly publikovány a které Herben naopak „ponechal v šuplíku“. Dílo je opatřeno otisky básní v té podobě, jak byly zasílány do Času, vidíme zde zásahy redaktora Herbena apod. Publikace tedy důvěrně provází čtenáře po stopách pocitů Vladimíra Vaška a vkládá je do kontextu celkové problematiky vzniku Slezských písní.

19


26

Publikace nám umožňuje pochopit celistvost reálné autorovy osobnosti a jeho díla. Miroslav Červenka soustředil zásilky obsahující básně a dopisy Vladimíra Vaška pro vydavatele Jana Herbena. Tím seznamuje čtenáře s problematikou vzniku tzv. jádra Slezských písní. Zakomponované dopisy dotvářejí celkový pohled do tvůrčího období Vladimíra Vaška v posledních měsících devatenáctého století a svým obsahem dokládají svědectví o civilním životě autora, o jeho vnitřních pocitech a psychickém rozpoložení, které mělo značný vliv na obsah v básních. Autor publikace poukazuje v doslovu knihy na existenci otázek a pochybností týkajících se Bezručova básnického díla a zmiňuje pochybnosti ohledně autorství Slezských písní. Oblast těchto dohadů nazývá mýty, které nejsou hodné dalšího seriózního vědeckého bádání. Přestože Červenka vztah mezi civilní existencí autora a jeho básnickým vyjádřením pokládá za pozoruhodný, důvody k pochybnostem v něm nespatřuje. Své tvrzení vysvětluje již základním exkurzem do obsahů dopisů, jež autor básní zasílal Herbenovi. Vašek by musel skutečnost jiného autorství halit do jinotajů blížících se málo pravděpodobné realitě. M. Červenka v doslovu objasňuje problematiku datace vzniku jádra Slezských písní. Obecně ji shledává jako velmi obtížnou. Po svém bádání zařazuje časově vznik jádra do posledního roku předminulého století. Co se týká stylového zakotvení jsou básně blízké symbolistickému stylu. Básně podle něj svými jazykovými a stylovými vyjádřeními navazují na symboliku devadesátých let 19. století.

2.1.7 Autoři Slezských písní Jan Drozd ve své studii Autoři Slezských písní využil hypotézu úzkého propojení fyzického autora a jeho básnického vyjádření v projevu autorského subjektu s pseudonymem Petr Bezruč. Drozdova popularizační studie vyšla v nakladatelství Tilia v Šenově u Ostravy s přispěním města Ostravy. Autor studie využívá dosavadních studií o Petru Bezručovi a o Slezských písních. Stěžejní studií byl Text Slezských písní Oldřicha Králíka. Drozd navazuje na výzkum Králíka a pochybnosti, které vycházejí z jeho badatelských výzkumů, posléze dále rozvádí. Je pravděpodobné, že Drozd jako student navštěvoval Králíkovy přednášky.

27

Pochybnosti o existenci více autorů jádra básnické sbírky Slezské písně žádný z badatelů ve své práci krom Drozda nerozvinul tak dalece. Pro literární kritiky a textology je položení této otázky zcela v okruhu hypotéz. Přední český literární vědec Miroslav Červenka, který se textu Slezských písní věnoval po stránce textologické i stylistické, možné pochyby komentuje takto: Některé otázky jsou oprávněné a naléhavé, jiné uměle vytvořené a zbytečné. K jedné otázce z rodu těch druhých promluví asi naše edice k širokému okruhu čtenářů s dostatečnou jednoznačností. Tato otázka nepatří do sféry seriózních výzkumů, ale spíše do oblasti dohadů a mýtů (pokud polofolklórní žánr typu „jedna paní povídala“ má právo na toto důstojné označení). Je to tzv. otázka autorství Bezručových básní.

20

Okamžik pochybení o jednoznačnosti odpovědi, jež máme od Červenky, nastal u Králíka, konkrétně v jeho poslední studii o Slezských písních s názvem Pět studií ve znamení Petra Bezruče. Jiří Urbanec, autor monografií o životě Vladimíra Vaška, pokládá vliv Vaškova přítele Ondřeje Boleslava Petra na podobu básní za nepochybný. Drozd svou hypotézu dvojího autorství jádra Slezských písní odůvodňuje nejen Králíkovým výzkumem. Opírá svůj výzkum také o osobní korespondenci Králíka s docentem Františkem Hladišem, bezručologem, jenž svým zaměřením směřuje ke zkoumání použitého jazyka ve Slezských písních. Drozd hned v úvodu své studie uvádí: „Nelze vyloučit ani vyvrátit, že Vladimír Vašek nějakým způsobem získal po smrti Ondřeje Petra jeho básnické deníky, věděl o nich a velmi dobře znal jejich obsah, jejich literární hodnotu, ostatně nebyl v poezii žádný začátečník. Tvrzení, že Slezské písně jsou výsledkem vzplanutí jedinečného uměleckého činu v situaci, kdy se básník loučí se životem, snad dnes už nikdo neobhajuje. Vladimír Vašek je čilý poeta, což prozrazuje jeho básnické snažení pod nejrůznějšími pseudonymy: Pavel Hrzánský, Smil z Rolničky, Kuba Stopěruntík aj. a chtěl se nepochybně prosadit. K přerodu Vladimíra Vaška v Petra Bezruče dochází až později, v době, kdy Vladimír Vašek těžce onemocněl (1898). On měl k dispozici opravdové dílo, o němž byl přesvědčen, že představuje něco jedinečného. A v očekávání, že brzy umře, začal se zabývat myšlenkou, že by to mělo spatřit světlo světa. Vybíral z toho pokladu, něco upravil, něco přestylizoval, k tomu přidal své básně, do nichž zakomponoval podobné melodie, a začal je zasílat Janu Herbenovi. Když zjistil, že tato poezie má velký ohlas, pokračoval dále. Při

20

ČERVENKA, M.: Petr Bezruč píše Janu Herbenovi. In: Jen Jedenkrát, s. 168.

28

přepisování básní Ondřeje Petra lecčemus nerozuměl a také chybně opisoval (viz Oldřich Králík Slezské písně. Historický vývoj textu).

21

Drozd spatřuje řadu pochybností, které jsou zdrojem otázek, jež ve své studii osvětluje a snaží se na ně nalézt možné odpovědi. Věnuje se textovým změnám, hodnotí postupy autobiografické stylizace a na základě jednoznačného spojení osobnosti V. Vaška s autorským subjektem Petra Bezruče hodnotí změny, kterými básně prošly v jednotlivých vydáních.

3. Vladimír Vašek Vladimír Vašek se narodil v roce 1867. Rok jeho narození je totožný se vznikem dualistického Rakouska – Uherska, středoevropské mnohonárodní říše pod vedením Rakušanů a Maďarů. Rodné místo Vaškovo se nachází ve Slezsku. Jeho rodištěm je Opava, správní centrum rakouského Slezska. Tato část rozlehlého Slezska byla obhájena vojsky Marie Terezie před rozpínavostí pruského krále Fridricha. Osobnost Vladimíra Vaška je známa pod básnickým pseudonymem Petr Bezruč, pod nimž vyšly básně, v nichž zobrazuje svou rodnou zem se všemi jejími zvláštnostmi i bolestmi. Dílo je národní památkou a celému vývoji básnické sbírky Slezské písně byla a je věnována mimořádná pozornost.

3.1 Národnostní poměry v českém Slezsku Problematiku národnosti ve Slezsku je vhodné začít přímo u Vladimíra Vaška. Byl synem českého národního buditele Antonína Vaška, který se narodil v Háji u Opavy. Vladimírův otec zde

21

DROZD, J.: Autoři Slezských písní, s. 13 – 14.

29

začal v roce 1861 vydávat Opavský besedník. Pravidelně toto periodikum vycházelo až do roku 1865, kdy bylo jeho vydávání zastaveno. Blízkým spolupracovníkem byl Jan Lepař, který se zasloužil o časopiseckou obranu jazyka českého. Vyslovil v ní požadavek zavedení užívání češtiny ve smíšených obcích. Požadavky byly stupňovány až k vyslovení nároku na zřízení českých středních škol. Opavský besedník se v roce 1863 změnil na politický list. Jak bylo výše zmíněno, nebyl však vydáván dlouho. O dva roky později bylo vydávání zastaveno s vysvětlením, že pro abonenty je výhodnější odebírat Olomoucké noviny. Příčina zastavení nebyla v tlaku cenzury, avšak stála za ní špatná finanční situace vydavatele. Podmínky pro zájmy české národnosti byly autentickým odrazem politické situace v říši. Opavsko bylo místem s velkým zájmem o českou otázku. Lidé se směle hlásili ke své národnosti. Národní buditelé se prosazovali zejména ve školství, často působili na gymnáziích či na hlavních školách, kde svou činností prosazovali české otázky. Antonín Vašek patřil mezi ně. V tomto ohledu patřil Vašek mezi nejvýraznější osobnosti. O jeho zásluhách hovoří Antonín Prasek, Vaškův žák, ve svých vzpomínkách: Ale jasnějšího a prohloubenějšího uvědomění z českých knížek, hlavně povídek pro mládež, nemohli nabýti ani já, ani spolužáci, pokud jsme soustavněji nepoznali nejhlavnějších plodů literatury české. To se stalo teprve po příchodu prof. Vaška, který nás s literaturou českou na základě Čelakovského čítanky veliké seznamoval teoreticky a prakticky, a nám otevřel svoji knihovnu, kteráž obsahovala takořka všecko, co do roku 1860 vyšlo vědeckého i beletristického … nejtrvalejší dojem u mne způsobily Čelakovského polská i ruská čítanka a zvláště jeho Mudrosloví, neboť nabyl jsem zvláště z Mudrosloví jaké také znalosti jazyků slovanských.

22

Vašek podával náměty na vylepšení výuky českého jazyka již v čase svého působení na gymnáziu. V rodném kraji buditelsky působil až do roku 1873. Výnosem ministerstva pro kult a vyučování byl přeložen do Brna, kde opět působil na gymnáziu. Kromě buditelských zásluh je nutné zmínit Antonína Vaška v souvislosti s Rukopisy. Vašek byl názorově spřízněn s Masarykem, což se projevilo v jeho postoji k Rukopisům. Je autorem Filologického důkazu. V něm se staví proti datování Rukopisů a jejich zasazení do literárního období rytířské epiky a lyriky. Nesouhlasí s názorem, že by měly vzniknout v době, kdy se Evropou

22

30

šířila obliba v rytířské kultuře. Názorová blízkost Vaškova je důležitá při hledání důvodu, proč jeho syn zasílal své básně do Herbenova Času. Kolem tohoto časopisu se sdružovali vzdělanci, které nazýváme tzv. realisty. Po přeložení Antonína Vaška se rodina usídlila v Brně. Tam také jeho syn Vladimír absolvoval slovanské gymnázium. Vážná finanční situace po smrti Antonína Vaška nezabránila v představách Vaškovy vdovy o vzdělání svých dětí. Ačkoli jeho žena zůstala sama se třemi nezaopatřenými dětmi, prosadila, aby Vladimír nastoupil na pražská studia. Vladimír Vašek se v roce 1885 zapsal ke studiu klasické filologie na Karlo – Ferdinandově univerzitě v Praze.

3.2 Pražská studia

Léta strávená v Praze a zkušenosti z nich mají na mladého Vaška značný vliv. Vladimír Vašek však studia nedokončil. Podle jeho vzpomínek se mu v Praze nelíbilo. Často usedal více nad sklenkou než nad studiem. Také jeho finanční poměry byly nuzné. Vícekrát mu měsíční příděl nevystačil ani do poloviny měsíce, a tak se živil více dýmkou než jídlem. I přes nespokojenost a neúspěšné studium bylo pražské období pro Vaška formující. Setkával se zde s ikonami tehdejšího vědeckého a kulturního života. Docházel na přednášky Durdíka, Masaryka, Gebauera či Nováka. Vašek v Praze získal své sympatie k okruhu Masarykova Athenea, které bylo vlajkovou lodí při prosazování vědeckých názorů ohledně Rukopisů. Prahu Vašek nehodnotil jako město plné buditelů, názorově jednoznačně stojících za potřebami českého národa, za právy Slovanů. Já taky toužím, jenže z Prahy. Brno, německé, kde jsem byl vychován, kde jsem začal myslet, kde znám každý kámen, je mně nekonečně milejší než Praha, třeba ji nazývají zlatou a slovanskou. Slovanskou! - Věru to slovo vypadá jako ironie, když se postavíš – o Příkopě ani nemluvím – do Rytířské ulice nebo na Staroměstské náměstí, kde na Tebe hledí odevšad německé firmy, že myslíš, že jsi nad Sprévou.

23

Praha mu byla cizí. Je toho málo, co by na ní obdivoval, a to mohl být jeden z důvodů, proč odešel ze studií a vrátil se do Brna. Jako důvodná se jeví také finanční situace jeho matky, 23

BURIÁNEK, F.: Petr Bezruč, s. 33.

31

která zaopatřovala další dvě děti. Vladimírův postoj k matce a k rodinným záležitostem nebyl vstřícný. Své matce po návratu z Prahy nijak nevypomáhal.

3.3 Místecký pobyt Vašek se po návratu ze svých studií rozhodoval mezi prací u drah či u pošty. Druhá varianta se mu stala zaměstnáním. 20. října 1891 byl povýšen na poštovského asistenta v Místku. Vracel se do Slezska, kraje, který mu byl znám z dětství a z prázdninových návratů. Dvouletý pobyt byl pro Vaška inspirativní pro jeho básnické dílo.

3.3.1 Národnostní poměry ve Slezsku Národnostní otázka byla velmi svízelnou a určení národnosti těžko definovatelné. Není komplikované zařadit ty, u nichž užívání jazyka bylo spojeno s tomu odpovídajícím národnostním povědomím. U německé národnosti to bylo následovně. Po roce 1848 považujeme za Němce ty obyvatele Slezska, kteří se za Němce považovali. Avšak ne všichni lidé hovořící česky či polsky se považovali za Čechy či Poláky. Žilo zde obyvatelstvo sebe sama považující za „Šlonzáky“ či „Moravce“. Národnost se v tomto regionu určovala také podle obcovací řeči, podle níž se pak rozhodovalo ve volbách a při sčítání lidu. Často lidé hovořili německy, ačkoli se za Němce nepovažovali. Podobná situace byla u tzv. „Šlonzáků“, ti hovořili nejčastěji nářečím, které dnes označujeme jako česko – polské. Národnostně byli tito lidé nevyhranění – indiferentní. Nehlásili se k německé, polské či české národnosti. Ekonomicky měli velice blízko k německým náladám. Na území Těšínska žilo autochtonní obyvatelstvo sebe považující za Poláky. Když se během 19. století z hospodářských důvodů do tohoto regionu stěhovali lidé z Haliče, hovořilo se o autochtonním obyvatelstvu jako o popolštěných Moravcích. Každá ze svárlivých stran měla pro obtížnou situaci své vysvětlení a hledala podporu u vlád. Česká vlna měla ohlas zejména na Opavsku. Polské nálady byly více přijímány na Těšínsku. Avšak i tam byli jedinci, kteří odmítali

32

nátlaky z německé a polské strany a hlásili se k českému kmenu. Pro ně byla situaci neutěšená, poněvadž tomuto kurzu politika nepřála. Do takového prostředí se dostal i Vladimír Vašek a brzo si začal tyto problémy uvědomovat. Vašek se zde seznamuje s Ondřejem Boleslavem Petrem, také básníkem. Mají k sobě blízko z jiných důvodů. Ani jeden nemá daleko ke sklence, milují život. Petr pochází z Bruzovic. Jeho rodina měla blízko k vlastenectví. Jeho bratr je advokátem a ve Slezsku podporuje české buditelské snažení. Petr svými názory a postoji naráží na slezské autority. V prostředí, které je obklíčeno polskou a německou agitací, prosazuje jako učitel český jazyk. Jeho životní pouť je velmi tímto smyšlením poznamenána. Poznává také práci horníka, na nějaký čas odchází z domova s hereckou kočovnou společností. Svými znalostmi pomohl svému příteli Vaškovi při poznávání kraje a jeho problematiky, která se pak odráží v básních. Podle Jiřího Urbance tito přátelé spolu putovali krajem, často se Vašek vrátil po třech dnech. Vašek zde našel také lásku k Dodě Bezručové. Její rodina měla velice blízko k němectví, vzájemná korespondence mezi ní a Vladimírem byla vedena v německém jazyce. Vašek se za místeckého pobytu také pokoušel psát sonety v němčině, jak sděluje v jednom ze svých dopisů Janu 24

Herbenovi.

Jak bylo zmíněno, pražské prostředí se mu do srdce nezapsalo a ani v Místku a okolí

klid v duši nenašel.

3.4 Návrat do Brna, onemocnění Po smrti svého přítele Ondřeje Petra odešel v roce 1893 na vlastní žádost zpět do Brna. Zde se stýkal se svými přáteli, především s přítelem Losíkem, u něj trávil své první chvíle na Hané v roce 1895. Pracovně byl oddán poště. Volné chvíle patřily výletům do okolí Brna. Pozdější zdravotní stav měl však své příčiny v častém holdování alkoholu. Životospráva byla důvodem pozdějšího plicního onemocnění, které se projevovalo chrlením krve. Tyto příznaky jsou zřejmé pro onemocnění tuberkulosou, která zasáhla také zdraví jeho rodičů. K těmto neduhům se přidalo ještě

24


33

nervové onemocnění. Známky zlepšení se objevovaly s pobytem v přírodě. Místo pro rekonvalescenci si vybral Vašek na Hané v Kostelci, kde již dříve trávil čas s přítelem Losíkem.

34

4. Vznik Slezských písní V čase nejprudší nemoci začal Vašek posílat své básně do Herbenova Času. Dělo se tak od ledna 1899 až do roku 1900. Tehdy se v časopisecké podobě ukázalo světu dvacet jedna básní. Králík básně z tohoto období označuje ve svých výzkumech jako nejbezručovější, metaforicky je přirovnává k veletoku lávy

25

Podle Králíka tyto básně vyčnívají nad ostatními, které vznikly

později. Jsou gejzírem, oslovují a zanechávají stopy. Podle Králíka bychom mohli použít přirovnání k horskému masívu se třemi výraznými hřebeny, a to jsou písně těšínské, beskydské a ostravské. Takto vynořivší se básně jsou v následujícím roce vystřídány jinými. Podle autorského rozlišení zde nehovoříme o Petru Bezručovi, nýbrž o Smilu z Rolničky. Útočnost a bolest vycházející z veršů Bezručových se časem mění v ironizující básně Smila z Rolničky. Tak velké dílo má své místo v české poezii. Má také nárok být správně chápáno. Snaha literárních historiků se proto zaměřovala na podobu Slezských písní, a to nejen tu vnějškovou. S postupem let vznikala potřeba zaměřit se na vznik Slezských písní, na možnost pochopit jejich vnitřní život a způsob, jak jsou básně uspořádány. Vidět motivy psaní a také rozpoložení básníka ovlivňující vznik a charakter jeho díla.

4.1 Gruňský návrh, práce literárních historiků

Jednotlivé básně Slezských písní byly původně členěny do tří hlavních oddílů podle jejich geografické příslušnosti. Rozdělení bylo následující: Písně těšínské, ostravské a beskydské. Avšak pouze geografická podobnost tématu v rámci jejího vnitřního členění se zdála být příliš jednoznačná, tudíž postupně vznikly návrhy na revizi a vzešla potřeba pochopit písně „zevnitř“.

25

KRÁLÍK, O.: Text Slezských písní, s. 10.

35

Implusem pro další pozornost Slezským písním bylo výročí básníka v roce 1952. Výsledkem této práce bylo bibliofilské vydání Slezských písní, básní z let 1899 – 1900, v roce 1953. Uspořádání tohoto vydání člení básně a neomezuje se pouze na zeměpisnou příslušnost. Respektuje rozdíly v tématech básní. To je kritérium pro členění básní do následujících okruhů: hořké glosy, ostré invektivy, balady, titánské manifesty a intimní lyrika. Slezské písně jsou osobitým dílem se dlouholetou tradicí, byly a jsou stále oblíbené, přesto na nich ležel stín. Jejich autor do původního textu básní z let 1899 – 1900 zasahoval. Tyto zásahy jsou hodnoceny různě. Základní rozpor v posuzování změn zaujímají postoje badatelů Králíka a Červenky. Zatímco Králík zásahy odsuzuje, Červenka podle svých výzkumů vidí změny jako bezchybné, nebortící stylovou strukturu celé básnické sbírky. Oba se pak shodují na faktu, že po roce 1937 byly autorovy zásahy do textu básní nevhodné, puristické a básním ubíraly na jejich hodnotě. Změny, které jsou znatelné ve vydáních od roku 1937, bortí onen hřeben ostře znějících básní, jež promlouvají za Slezsko a jsou mluvčím tamního lidu. Zásahy často měnily i obsah básní. Jedním z kritiků vydání z roku 1937 byl i Zdeněk Vavřík. Jeho negativní hodnocení vyšlo pod pseudonymem J. Uvíra. Po smrti autora vzešly nové nároky na uspořádání básní, na revizi díla a jeho vnitřní i vnějškovou podobu. Výsledkem bádání literárních historiků, jako byli např. O. Králík, V. Ficek, A. Sivek, D. Šajtar či V. Závada, byl tzv. Gruňský návrh, který byl podnětem pro uspořádání konference o Slezských písních uspořádané v Hradci u Opavy. Literární vědci došli k závěru, že dílo má být editováno podle vydání z roku 1928 či 1930. Tato vydání měla obsahovat vše, co vzešlo z ruky Vladimíra Vaška. Důležité bylo postupovat podle pravidel ediční praxe, respektovat vývoj textů jednotlivých básní, postihnout tento vývoj v jeho čase. V roce 1961 přišla na řadu textologická porada ve Frýdku Místku. Stále docházelo ke zkoumání básní a jejich textů. Pro další podobu díla byl výsledek setkání velmi důležitý. Podle dohody zkoumajících měly být Slezské písně vydávány v jejich původním znění, nejlépe podle rukopisů či podle prvního vydání. Sbírka po takovéto badatelské práci obsahuje osmdesát dvě básně. Zahrnuje v sobě tzv. „jádro Slezských písní“ i básně, jejichž vznik je datován po roce 1900.

4.2 Trojí básně v jedné sbírce podle výzkumů O. Králíka

36

O. Králík ve své studii Text Slezských písní člení básně z let 1899 – 1900 do tří oddílů podle toho, pod jakým pseudonymem byly psány. Tři části jsou následující:

1)Básně Petra Bezruče – vznik od ledna 1899 do února 1900 2)Básně Smila z Rolničky – od 1900 až do počátku první světové války 3)Básně B. Šarka – psány po skončení první světové války

Králík se věnuje rozboru básní podle přisuzovaného stylu vlastního autorskému subjektu a podle toho rozděluje básně do tří základních oddílů patřících stylu tří pseudonymů, které Vladimír Vašek ve své tvorbě používal. Králík hodnotí básně jako rozdílné s odlišným laděním. Různé jsou jejich motivy. To, co se jejich prostřednictvím sděluje, jak se v nich básník stylizuje a jaký je postoj básníka k jeho básním. Toto dělení přivedlo Králíka k tvrzení, že básnický subjekt Petra Bezruče po roce 1900 již neexistuje. Vladimír Vašek se po únoru 1900 ohlašuje Herbenovi jako Smil z Rolničky i s dalšími básněmi. Tento autorský styl používá pro své básně až do počátku první světové války. Králík hledal přesný zlom, přechod od Petra Bezruče ke zjevu Smilovu. Přechod nevidí jako jednoznačný. Na změny stylu v básních projevujících se navenek užitím odlišného pseudonymu reaguje ve svém referátu Červenka odlišně, se snahou jednoznačně oddělit užitý básnický styl nesouhlasí: Úzkostlivé rozlišování Bezruče a Smila, básníka patosu a básníka předmětného vyprávění, a snaha oddestilovat oba tyto principy od sebe v chemicky čisté podobě, se dostává do konfliktu se smyslem Bezručovy tvorby a je předem odsouzeno k neúspěchu.

26

Z Králíkových rozboru je patrné, že tón básní se mění, ze „zuřivého“ Bezruče, který jako jeden se sedmdesáti tisíc bojuje proti bezpráví páchanému na slezském lidu, se stává Smil z Rolničky hodnotící své úspěchy i nezdary. Téma intimní lyriky je v popředí. Vašek se spojuje s výtvarníkem V. Preissigem. Podle něj jsou nazvány edice, které vyšly jeho zásluhou v Praze a v Chicagu. Jsou tedy pojmenovány jako Preissigovy. Jan Herben zahrnul do Slezských písní pouze básně Petra

26

ČERVENKA, M. - ŠTOREK, B.: Slezské písně jako problém textologický a ediční, s. 114 – 115.

37

Bezruče. Králík o tvorbě Petra Bezruče po únoru 1900 hovoří jako o ukončené, básníkova osobnost 27

je již mrtva .

4.3 Jádro Slezských písní, zásilky Času 16. leden roku 1899 je pro veřejný život básní zásadní. K tomuto dni je datován první dopis Vladimíra Vaška Janu Herbenovi, který redigoval realistický Čas věnující se veřejným 28

otázkám . První slova Vaškova jsou nesmělá. Zjev Petra Bezruče v básních, jež v následujících měsících Herben obdrží, zanechá stopy po další desetiletí. Vladimír Vašek se pod pseudonymem Petr Bezruč stylizuje do role mluvčího slezského lidu. Jana Herbena považuje za filosilenistu: Mám Vás v podezření z filosilenismu – (nedávno Jste pochválil Těšínské noviny – a já neznám 29

nešikovnějšího stylu pro svůj lid!)

Janu Herbenovi se básně líbily, velmi ho oslovily a měl zdání zaručeného úspěchu. Hlavním jeho úkolem bylo nyní naleznout onoho básníka a nabídnout mu spolupráci pro svůj list. Na první Vaškův dopis reagoval s žádostí o adresu, avšak Vaškova odpověď zněla vyhýbavě: Listárna redakční. Pan Petr B. v Brně. Uveřejním snad všechny. Prosím o adresu, rád bych se dorozuměl stran maličkých změn.

30

Vyslal proto svého přítele S. Fialu žijícího v Brně na adresu,

která byla v dopise udána. Měl vypátrat onoho básníka a zjistit další podrobnosti. Na dané adrese se však nezdržoval utajený básník mocného verše, nýbrž Tomáš Losík. V pozdějších měsících vypátral sám Jan Herben přítele Vaškova Františka Losíka, syna Tomáše Losíka. 11.2. 1899 vyšly v beletristické příloze Času básně Den Palackého, Škaredý zjev a pátá báseň zásilky, která v té době neměla název. Rakouská cenzura číslo zabavila právě kvůli dvěma zmíněným básním.

27

KRÁLÍK, O.: Text Slezských písní, s. 11. 28

IVANOV, M.: Historie skoro detektivní, s. 195. 29

MACURA, V.: Petr Bezruč, Jen jedenkrát, Zásilky Času, s. 30. 30

IVANOV, M.: Historie skoro detektivní, s. 195.

38

V páté zásilce se v přiloženém dopise Vašek svěřuje Herbenovi, líčí svůj vztah k lidem ze 31

Slezska, kritizuje pány komory, kterým jak říká: Nikdy neodpustí . Vašek zahaluje svou civilní osobu. Odepírá Herbenovi možnost navštívení. Odmítá, aby někdo jeho civilní zjev poznal a slučoval s ostře znějícími básněmi, kterými chtěl vyjádřit své postoje. Takovéto jednání je patrné a pochopitelné. Básnické vyjádření Petra Bezruče, mluvčího utlačovaného slezského lidu, je neslučitelné s jeho prací na poštovním úřadě. Životní role Vaškova s rolí mluvčího, do níž se jako básník stylizuje, tvoří nesoulad. Prozrazení této skutečnosti by jistě Vladimíru Vaškovi způsobilo řadu problémů ohrožujících jeho kariéru poštovního asistenta. Další básně zaslané Herbenovi byly Setkání, Michalkovice, Kdo na moje místo. V další, tj. šesté zásilce, se objevují básně Leonidas, Hrabyň, Blendovice, Bernard Žor, Národní maškaráda. Herben otiskuje básně, které se mu líbí. Jsou to zejména ty, co se svým obsahem vztahují k Těšínsku. Podle libosti vydavatele tak v Čase chybí básně Mistr Jan, Kráska a Třetí patron vlasti. Šajtar hovoří o možnosti napsání těchto výše uvedených básní za místeckého pobytu. Jan Urbanec v monografii Mladá léta Petra Bezruče tuto variantu pokládá taktéž za přijatelnou. Vašek si při zasílání básní do Času uvědomoval svízelnost cenzury a jejích možných zásahů. O jeho vnitřním rozpoložení v této otázce hovoří dopis adresovaný Janu Herbenovi: Před čtrnácti dny jsem vám psal a poslal tři práce. Nevím, zdali Jste je nehodil do koše, ale myslím, abyste tu s názvem Kdo na moje místo? na každý pád škrtl. Když jsem četl konfiskační rozhodnutí a tam se mluví o zášti proti židům a šlechticům a v té básni je zase pasus o nich – jak už psát? Z toho, co jsem přiložil, až budete číst, můžete třeba všecko hodit do koše, dávám své slovo, že se nebudu hněvat.

32

Vašek nelibost úřadů vůči vyjádřením v básních tušil. Čtvrté číslo Času bylo zkonfiskováno. Po týdnu, 18.2. 1899, vyšlo v opravené podobě a jedinou básní, která mohla reprezentovat, byla Zkaska. Herbenovo pojmenování básně pak bylo autorem změněno na Jen jedenkrát.

31


MACURA, V.: Petr Bezruč, Jen jedenkrát, Zásilky Času, s. 37.

39

4.4 Vztah Vladimíra Vaška a Ondřeje Boleslava Petra V sedmé zásilce byl přiložen dopis pro redaktora Herbena. Datován je k 24.3. 1899 a Vašek se v něm svěřuje, dává nahlédnout do své minulosti, čímž můžeme pochopit také některé pohnutky pro vznik tzv. jádra Slezských písní: Pro mne, já jenom vím, že po gymnasiu táhlo x roků při kartách, pivu etc, etc, až když za staré hříchy se mi kazilo zdraví, vzpomněl jsem si, že bych se měl vyrovnat s kýmsi za Těšínsko, za svou zem, jako se jiní vyrovnávají s růžencem s Bohem atd. To ovšem jsem Vám napsal, že Jste chtěl něco o mně vědět, jak Jste mi psal, a že Jste mne chtěl vidět do tváře.

33

Je otázkou, s kým za Těšínsko má potřebu se Vašek vyrovnat. Tato otázka je

spekulativní, odpovědí by mohla být celá řada. Zda se jedná o odkaz jeho otce či tamní obyvatelé, které poznal, nevíme. Jednou z možných nutností vyrovnat se je vzpomínka na blízkého přítele Vaška Ondřeje Boleslava Petra. Přítel František Losík o vztahu k Petrovi vzpomíná: Sem, do Besedy, jsme chodívali i na obědy. Sedával tu s námi dr. Petr, advokát, starý mládenec – podle jeho příjmení, aspoň se domnívám – potom tam býval bratr toho doktora Petra, který byl u něho solicitátorem, a pak ještě nějací úředníci. Zpívali jsme, debatovali o národnostních problémech, o politice, někdy se i hádali a vášnivě se navzájem přesvědčovali.

34

Otázce přátelství Vaška a O. B. Petra se věnuje také Drozd. Jejich vztah líčí velice poutavě: Za tohoto poměrně krátkého pobytu v Místku se seznámí s místním básníkem Ondřejem Boleslavem Petrem. Oba jsou svobodní, oba básníci, milovníci života a sklenice. Petr je téměř o patnáct let starší, jde o přátelství velice důvěrné a úzké. Vladimír Vašek chválí Petrovy básně, je tu i tvůrčí spolupráce, jak uvádí J. Vochala, který ještě poznal osobně nejbližší příbuzné básníka Petra. Vladimír Vašek, více zběhlý v českém pravopise provádí v Petrově díle opravy, zvláště pravopisné.

35

Drozd zde čtenáři nabízí jednoznačnou variantu pro šetření geneze jádra Slezských písní. Na základě tvrzení J. Vochaly považuje básně za Petrovy, Vaškovi připisuje vliv pouze gramatický. 33


IVANOV, M.: Historie skoro detektivní, s. 199. 35

DROZD, J.: Autoři Slezských písní, s. 18.

40

Opačný názor v pochybách a otázkách možného Petrova vlivu na tvůrčí činnost Vladimíra Vaška má František Buriánek. Uznává vlivné působení Petra na Vaška v oblasti národnostních i sociálních problémů, avšak odmítá šíření myšlenky Petrovy tvůrčí, básnické účasti na vzniku jádra Slezských písní: K tomuto poznávání přispívalo zřejmě do jisté míry také přátelství Vladimíra Vaška s bratry Petrovými, z nichž Ondřej Boleslav Petr, učitel propuštěný ze školských služeb v roce 1875 pro své vlastenecké působení, znalý domácího prostředí a aktivní přispěvatel do novin a organizátor (s bratrem advokátem dr. Janem Petrem) českého společenského života, mohl přispět k podrobnějšímu poznání místa i kraje právě i z hlediska svého tragického osudu ( v němž sehrál určitou roli i nešťastný milostný vztah O. B. Petra k H. Ježíškové ze Žermanic, jež byla sestřenicí Maryčky Ježíškové, provdané Sagonové, která byla láskou Vladimíra Vaška), skončeného Petrovou náhlou smrtí (snad i dobrovolnou) v roce 1893. Další legendy, které se vytvořily kolem přátelského vztahu budoucího Petra Bezruče k Ondřeji Boleslavu Petrovi ve vztahu k Slezským písním, ztrácejí své oprávnění zjištěním fatku, že O. B. Petr nezanechal po sobě žádné básnické dílo a že žádné jeho verše nebyly ani v tisku publikovány.

36

Možný vliv Ondřeje Boleslava Petra na tvorbu Vladimíra Vaška badatelé hodnotí různě. Dnes nelze prokázat, do jaké míry přátelství ovlivnilo pozdější tvorbu Vaška. V okruhu těchto méně směrodatných otázek je řada pochybností. Velmi odvážně s řešením otázky vlivu přichází Drozd, vysvětluje důvody takto: Jeden velice pravděpodobný, že v roce 1898, tedy těsně před zveřejňováním básní, zemřel advokát Jan Petr. Do té doby zřejmě nebylo vhodné básně publikovat. Mohlo jít také o společenský takt. V rodině Petrů mohly být básně po nešťastné smrti Ondřeje Boleslava Petra jako provaz v domě oběšence. Básním se přičítala vina náhlého úmrtí. Druhý důvod mohla být opatrnost c. k. státního úředníka pustit do světa riskantní verše, i když jsou tam básně, které mohly být publikovány bez obav v každém čase (Hrabyň, Michalkovice, Návrat aj.). Třetí možnost, proč byly básně zveřejňovány najednou až roku 1899, bylo vážné onemocnění Vladimíra Vaška, hrozilo, že ho stihne osud jeho otce a básně by nikdy nespatřily světlo světa.

Drozd nabízí variantu postupného vzniku básní patřících do jádra Slezských písní. Vychází z premisy jednoznačného autorství některých básní jádra. Přátelé Petra a Vaška považuje za tvůrčí

36

BURIÁNEK, F.: Petr Bezruč, s. 50 – 51.

41

spolupracovníky a lehce se vyrovnal také s příčinou zveřejňování básní až v roce 1899. Podle citovaného úryvku je možností více a Drozd rozebírá jejich varianty.

4.5 Místo a motivy vzniku Slezských písní Literární historici zabývají se problematikou vzniku básní si kladou otázku, zda psal autor své básně již za místeckého pobytu, či vzešly jako masiv po náhlé erupci, kterou bylo onemocnění Vaška na sklonku devatenáctého století. O dvou základních a protichůdných koncepcích se zmiňuje Buriánek: Mezi literárními vědci, zabývajícími se životem a osobností Petra Bezruče a genezí Slezských písní, střetávaly se nejednou dvě protikladné koncepce. Jedna vykládala zrod Slezských písní jako náhlou, prudkou a krátkou erupci tvůrčích sil, druhá jako dlouhodobé postupné zrání k osobitému tvůrčímu projevu. Pro obojí koncepci bylo sneseno dost důkazů.

37

Pro Buriánka je šetření této otázky nadbytečné. Za nejdůležitější pokládá samotnou existenci básní. Takto položená otázka a pochybnost nemají pro život Slezských písní hlubší opodstatnění a patří jim relevance pouze v rámci komparativní metody historického zkoumání. Buriánek připouští rozdíly v chápání a posuzování motivů, pro čtenáře básní je však hodnotí jako protichůdné. Běžný čtenář podle něj nemá možnost se orientovat v množství reálií věnovaných dílu Petra Bezruče a je pro něj složité jednotlivé závěry ověřovat a následně verifikovat či naopak. Jako hlavní požadavek považuje ucelený a přehledný výklad o tomto dílu.

4.6 Další zásilky Času Další zásilky Herbenovi obsahují následující básně: Maryčka Magdonová, Návrat, Z Ostravy do Těšína, 70.000, Markýz Gero, Já, Hučín a Jedna melodie. Tyto básně patří na Těšínsko, do Ostravy. Popisují národnostní a sociální poměry ve zmíněném regionu. Jsou pláčem nad stavem, který obklopuje oněch sedmdesát tisíc. Ozývá se v nich stesk, ale zároveň zloba nad 37


42

panujícími poměry. Básník v nich vyjadřuje svůj nesouhlas. Cítí se být jedním z těch lidí, kteří v tomto kraji žijí a musí poslouchat cizí pány. Verše jsou plné deziluze a vyvěrá z nich bezmoc nad změnami, proti nimž není možné bojovat. Jednou z takovýchto básní je kupříkladu 70 000

Sedmdesát tisíc je nás před Těšínem, před Těšínem. Sto tisíc nás poněmčili, sto tisíc nás popolštili, v srdce pad mi svatý klid: když nás zbylo sedmdesát, tisíců jen sedmdesát, smíme žít? Básník je mluvčím, hovoří pohnutým hlasem za tamní obyvatele a je jedním z nich. Prostředí je mu blízké a v básních vyjadřuje nutnost změn. Zároveň je v básních patrná obava z dní příštích, vyjádřená otázkou Smíme žít? Básně tohoto typu poukazují na národnostní a sociální poměry v kraji Vaškovi blízkém. Jsou to verše nářku, bolesti a patosu.

V baladě Maryčka

Magdónova básník pateticky hodnotí:

Hore hor markýze Géra Ale prve nežli zhynem, nech se zpijem rudým vínem, robka s dcerkou, chlop se synem, před Těšínem, před Těšínem.

Národností tématika je hlavním motivem v básni Hučín. Prolíná se v ní myšlenka domova a ciziny. Básník je v ní pozorovatelem změn za poslední léta. Zpovzdálí hodnotí vzpomínkami na zemi, kterou měl rád, ale časy mládí jsou v nenávratnu pryč: Viď moje země, my měli se rádi?!

43

Na rtech a v očích mi smálo se mládí, daleko, daleko za hory přešlo. Zvadlých co květů a listů se vešlo v podjeseň žití. Ticho a teskno je ve mně jak večer pod Beskydem. Viď, moje země? Na Modré straně je Hučín. … Kam to šlo všecko, kam se to dělo? V cizině žiju. V dál uletělo do nevrátima mé mládí má láska, …

I v další básni zaslané v sedmé zásilce je básník mluvčím. Stojí za oním lidem tam ze Slezské a hovoří jejich jazykem. Vnímá jejich strasti a cítí, že je jedním z nich. Sdílí jejich osud. Cítíme zde silnou moc „já“ jako jednoho z nich. Ich forma se často mění s er formou, ale to pouze na zvýraznění sounáležitosti básnického subjektu jako mluvčího onoho utiskovaného národa.

… bystřina Morávka v lože se vpije, horníci pod zemí zdvihají rámě, kováři v červené železo buší, na dlani pole na Krásné, na Pražmě v úžehu slunce jich kloní se ženy: já z toho tichého národa vzešlý, poroba jemuž při kolébce stála, robota děcko juž za ručky chytla, nezdárný kovkopů, kovářů synek,

44

z Ostravy prchl jsem, z Vítkovic, z Bašky, z Frydlantu, z Orlové, z Dombrové, z lazů, kladivo, motyku v kopalnu hodil, matku a sestru jsem na poli nechal, dědovy housle jsem z hřebíku strhl, já na ně zahrál.

V dopise z 28. 4. 1899 píše Vladimír Vašek Herbenovi, že Těšínsko už dochází, už je Motýl a 38

Červený květ .V dalších zásilkách postupně zasílá následující básně: Kantor Halfar, Dva hrobníci, Motýl, Koniklec, Červený květ, Dědina nad Ostravicí, Dombrová, Opava. Sviadnov, Par nobile, Praga caput regni, Orlová, Ostravice, Hořící keř, Čtenáři veršů kovkop, Pětvald I, Pětvald II, Křižák z Modré, Dombrová I, Dombrová II, Lazy, Dvě dědiny, Ondráš, Ligotka kameralna, Pole na horách, Střebovský mlýn, Uhni mi z cesty, Oni a myOsud, Vrbice, Slezské lesy, Hanácká ves, Plumlov, Ptení, Kyjov, Paskovské rybníky, úspěch, Chycený drozd, Didus ineptus, Smrt Césarova, Krásné Pole, 1864 -1904, Labutinka, Mladá žena, Papírový Mojšl. V roce 1899 otiskl Herben celkem dvacet jedna básní, v roce 1904 básně čtyři. První knižní vydání Slezských písní obsahovalo třicet jedna básní. Všechny básně otištěné časopisecky se dostaly do knižního vydání. Později byly zařazeny až ty, které podlehly cenzuře v roce 1899, do sbírky byly dodány až po první světové válce.

Koncepce Králíkova, oddělující básnické subjekty Petra Bezruče a Smila z Rolničky a jejich vyjádření, považuje básníka Petra Bezruče po roce 1899 za mrtvého. Králík další básně připisuje básníkovi Smilu z Rolničky. Takto bychom v užším pojetí mohli za Slezské písně označovat pouze ty básně, které podle Králíkovy koncepce patří stylu Bezručovu.

38

MACURA, V.: Petr Bezruč, Jen jedenkrát, Zásilky Času, s. 73.

45

Králík vymezující dvě linie (Bezručovu a Smilovu) hovoří o jejich prolínání. Výsledkem jeho rozborů je tvrzení, že Vladimír Vašek k básním Petra Bezruče přidával básně Smilovy, hovoří o tzv. krytí. Je to podle něj dvojí proces. Pro básnický subjekt Bezručův nevýhodný, naopak básně Smilovy tak byly zastřešeny „Bezručovými ostře znějícími“.

Některé básně byly do sbírky zakomponovány až ve dvacátých letech. Jedná se např. o báseň Pětvald I. Báseň tematicky patří do jádra Slezských písní, avšak byla přiřazena k básním jiným. Králík, vymezující dva básníky podle užití pseudonymu, nejprve jejich básně odděluje, v pozdějších letech tvůrčí vlny Vladimíra Vaška popisuje sbližování těchto dvou linií.

5. Rozbor básní podle koncepce Oldřicha Králíka Vycházíme-li z vědeckého přístupu Králíka, je nutné osvětlit důvody řazení básní za sebe pouze na základě jejich názvu, který se shoduje, avšak styl i obsah básní je odlišný. Na tyto „vady“ v uspořádání básní ve sbírce upozornil Oldřich Králík. V rozboru budou uvedeny básně Plumlov I a Plumlov II, druhou sadou básní patřících k sobě podle zeměpisné příslušnosti obsažené v názvu je pár Sviadnov I a Sviadnov II. Podle Králíka se Vladimír Vašek snažil skrýt básně Smila z Rolničky za zjev Petra Bezruče od roku 1909. Básně takto přidružené spojuje zeměpisné zařazení. Plumlov I

Plumlov II

Červný bor utíká z kopečka

Tisíc lidí v žití zřel jsem

Hradisko sivé a vysoké

černé vlasy na Plumlově,

na příkré vyhnáno skále -

jak pod nimi myšky dvě

dmes tam jen Themis promlouvá

(tak to byly malé oči)

ve jménu boha a krále.

dívaly se opilé.

Zámek je úzký a hrozivý,

Prchlého jsem mládí vzpomněl:

46

nestvůrné jakési rysy -

čas spěl letem sokola,

drahému pánu jej stavěli

a dvě noci a den celý

oddaní sedláci kdysi.

šly poháry dokola...

Tak jej do výše vyhnali,

Sám jsem, nemiluji lidí,

bič jim hrál při práci notu,

struna v srdci dozněla,

tolik do základů prosáklo

ale chtěl bych, by ti padly

prolité krve a potu.

černé vlasy do čela,

Čí je? Kdo jiný než Liechtenstein-

černé vlasy jednou zase,

Moravy pán z pólu pólu -

by pod nimi myšky dvě

německý gróf, zde dost kavalír -

tak jak tenkrát na Plumlově

široké jezero pod ním,

zapomněl jsem docela

nad vodou létají rybárky,

ale tebe stále vidím,

podobny plachtám jsou lodním.

jak ti padly do čela,

nesáhl na naši školu.

dívaly se opilé!

Tam v mojí vlasti je velký pán, mnoho má htí a dolů když už nám sebral půl ojčizny, proč by nám nevzal i školu? A jak to u nás tam vypadá, kde stojí cizácká škola, chráněna grofem a zákonem, výsledek do nebe volá. Možná že jednou i Liechtenstein! (Opanské zvůli ten mur ví.)

47

Plumlove! Z cizích škol na Slezské chachaři rostou a -

Obě básně mají nápadně stejný název, liší se pouze označením I a II. Ale jejich vnitřní, obsahová struktura je odlišná. Nemají takřka nic společného krom onoho názvu. Proč tedy stojí při sobě? Báseň s názvem Plumlov I patří do Slezska. Opět v ní autor hovoří o útlaku sociálním a národnostním. Autor běduje nad jazykovou situací a nesouhlasí s činy pánů. Zatímco druhá báseň je naprosto jiná. V ní Vladimír Vašek vzpomíná na svého přítele. Básně jsou tedy naprosto odlišné. Třebaže vychází z jedné autorovy podoby a míníme zde Vladimíra Vaška. Básnickým typem jsou jiné, vzájemně je nelze porovnávat až na již zmíněný stejný název.

Další takovou dvojicí jsou básně Sviadnov I a Sviadnov II. První z nich je odrazem dění na Frýdecku, báseň popisuje činy frýdeckých byrgrů. Druhá v pořadí, Sviadnov II, nesla původní název Mladá žena. Marně bychom hledali jakoukoli vnitřní kohezi těchto básní. Při komparaci těchto dvou celků spatřujeme rozdíl. První patří jistému místu, seznamuje nás s tím, co se děje, jak se staví nové fabriky. Zatímco druhá je přimknuta k poli, mladé ženě a její nevěře.

Sviadnov I Sviadnov, ves panen, kde voněly lípy, mlčely vrby, mlýn Jiříkův klapal, na stav se sápala Ostravice, ohně kde vzplály, kdy skočila z Beskyd, zahřměla zrádným v sluch frýdeckým byrgrům naše a naše ta Ostravice co to za fabriku? Nevoní lípy, v očí tvých děvuch žid pohleděl drzý, poskoč pryč, poskoč, má Ostravice

Sviadnov II Ví bůh, že ten ráz dobrý král byl k lidu: svezeny stohy, sedí zrno v zemi, zoráno pole, teď čas teprv přišel, kdy možno poraziti nepřítele. Bílý Sviadnov nad zelenou vodou Buzek-Rduch se loučí s mladou ženou Ví, že země zase zrno vrátí, ví, že koňům dobře na maštali, pluh že zdrží, - ale těžko bude, těžko nechat samu ženu mladou. „Dokud slunce, dokud voda teče, dokud vrby pod našimi okny, dokud rež a žito kosit budem,

48

dotud věrna, dotud na tebe čekám.“ Noc je dlouhá, zora nad horami, těžká cesta, zpod obvazku teče, hoří hlava, tam juž hledí Sviadnov, spíchej, Buzku, když už třeba zhasnout, doma buď tak, podat ruku ženě. Hledí v okno, mladá žena dříme, úsměv rtem jde, parobek sní vedle, Buzek-Rduch se horké hlavy chytá. Padá obvaz, krev zalévá oči, pozpátku se z břehu v řeku kácí, držte,vrby, čeká Ostravice: (Pole bereš, vem též hospodáře!) Hoří slunce, břeh rve Ostravice, vrby brání, země žito nese, s parobkem se líbá mladá žena. Obě básně spojuje zeměpisné určení s názvem. Motiv řeky je sice v obou, avšak v každé básni je kontextově zařazen jinak. Ve Sviadnově I je Ostravice řeka, která: zahřměla zrádným v sluch frydeckým byrgrům. Ve Sviadnově II je řeka živel beroucí život hospodáře zklamaného z lásky: pozpátku se z břehu v řeku kácí, držte vrby, čeká Ostravice. Zatímco první báseň je hněvivým popisem průmyslových změn, druhá je baladickým příběhem manželské dvojice zasažené nevěrou mladé ženy. Králík o přidružení těchto básní ve sbírce k sobě hovoří jako o kroku násilném. Sviadnov II nesl v Herbenově Času jiný název – Mladá žena. Co bylo motivem Vaškovi pro zařazení těchto básní za sebe, není jasné. Kdybychom se přísně drželi tvrzení Králika, že Bezručovy básně „kryly“ zjev Smilova básnického projevu, vystačíme si s tímto vysvětlením. Avšak ostré rozdělování básnických subjektů je nepřirozené. Mnohem důvodnější je snaha Vladimíra Vaška zmírnit prudkost obrazu průmyslových změn bolestí

49

vnitřního hlasu, pocitu, který v něm pobýval. Básnické vyjádření ostře znějících básní Bezručových tedy volně přechází do stylu smilovského. Oprostíme-li se od důsledného odlišování básnických projevů bezručovského a smilovského stylu, dojdeme k pochopení vnitřního básníkova rozpoložení, které se zrcadlí v básních. Je pochopitelné, že autor básní, Vladimír Vašek, byl v básních přítomen, básně nesly odraz jeho vnitřního rozpoložení. Nelze ve významu a obsahu básní hledat konkrétní, fyzický zjev, nýbrž ducha básníka, který je paralelou a výrazem fyzického autora.

5.1 Autostylizace Jak již bylo zmíněno, v mnoha básních je Petr Bezruč mluvčím, stojí v čele slezského lidu a hovoří za něj. Jindy vzpomíná na své mládí, na svůj domov, když se ocitl mimo něj. Tato autostylizace je vysvětlována F. X. Šaldou takto: Zde vystupuje básník sám v první osobě a charakterizuje sám sebe, vykládá smysl svého zjevu, ať lidského, ať básnického., charakterizuje přímo své dílo nebo svou soobnost, kreslí sám přímo svůj profil, ať mravně lidský,ať básnický. Tu všude záměrně staví čtenáře nebo kritika na myšlenkové stanovisko, z něhož chce, aby byl nazírán., dává mu zorný úhel, z něhož má být viděn, chápán, souzen, ospravedlňován...

39

František Buriánek tvrdí, že básně jako např. Já nenesou úkol pouze představení básníka recipientovi. Ztotožňuje je s básněmi jako Horník, Den Palackého, Maryčka Magdónová. Vysvětluje autostylizaci slezského barda jako symbol útisku národního a sociálního. Odmítá fakt, že by ich forma zde znamenala faktickou básnickou osobu, tedy Vladimíra Vaška. První osobu zde Buriánek

chápe

jako

zesílení

toho,

co

39


50

nám

báseň

má

jako

čtenáři

říci.

6 Porovnání badatelských přístupů M. Červenky a O. Králíka 6.1 Papírový Mojšl Rozdílné přístupy badatelů Červenky a Králíka tak, jak bylo patrné v předchozích kapitolách Percepce Slezských písní a Trojí básně v jedné sbírce, nyní využiji při rozboru textových změn ve dvou básních. Je patrné, že obligatorním východiskem pro vytváření postojů textových změn u Králíka je tvrzení o existenci tří autorských zjevů; naproti tomu je hledisko Červenky, který textové změny zasazuje do kontextu života celé básnické sbírky. První básní, u níž se zabývám rozdílným badatelským přístupem, je Papírový Mojšl. Králík v této básni, kterou připisuje stylu Smilovu, porovnává změny ve verzi z roku 1906 se zněním textu o tři roky mladším (1909). Záměnu naložíte za zatočíte hodnotí jako stylistický posun od vulgárnosti k věcnosti. Nahrazení výrazu Nevím, žide... (1906) za Nedá, žide... (1909) posuzuje jako nepodařenou změnu, kterou komentuje takto: Psychologicky je nové znění interesantní, avšak 40

„Nedá“ povážlivě brzdí plynulost dialogu.

Proti Králíkovu hodnocení změn se staví M. Červenka. Podle jeho rozboru je možné se zabývat otázkou plynulosti dialogu, avšak tato otázka nemá být zásadní v posuzování změn. Jeho stanovisko je patrné v následujícím vysvětlení: Ona sama otázka plynulosti dialogu se nesmí stát primárním kritériem v řešení otázky kanonického textu.

41

Červenka pro příčiny textových změn, k nimž se básník rozhodl, hledá jinou výchozí otázku. Textologické bádání má vycházet ze stylistických rozborů textu, přičemž zdůrazňuje nutnost hlediska objektivity, nikoli subjektivních názorů, jež připisuje způsobu hodnocení Králíka. Znění sloky se změnami ve vydáních z roku 1906 a 1909 vypadají takto:

Jednou, pane, Bůh vám k milování,

Jednou, pane, Bůh vám k milování

družku švarnou daruje, však víte,

družku švarnou daruje, však víte,

40

KRÁLÍK, O.: Text Slezských písní, s. 49. 41

ČERVENKA, M.: Slezské písně jako problém textologický a ediční, s. 107.

51

jednou z ruky vypadne jí psaní...

jednou z ruky vypadne jí psaní...

Jak vy, pane, jak s ní zatočíte?

Jak vy, pane, jak s ní naložíte?

Nevím, žide...

Nedá, žide...

6.2 Maryčka Magdónova Zatímco Králík v rozboru textu této básně hodnotí změny jako nevhodné, Červenka jeho postoj nesdílí a své stanovisko vysvětluje: Tyto náměty by ovšem bylo zapotřebí zevrubně prozkoumat, zde je uvádíme výlučně proto, abychom ukázali, že básně tohoto typu nesměřovaly proti uměleckému pokroku a naopak pomáhaly sbírce navázat kontakt s nejnovějším literárním prouděním. A totéž se týká textových obměn, pokud vycházely ze stejného ducha.

42

Červenka takto v referátu reaguje na snahu Králíka oddělit básnické postupy Petra Bezruče a Smila z Rolničky. Prolínání výrazových prostředků Bezruče a Smila považuje za organický celek, nespatřuje za nutné básnické přístupy odlišovat, hledat v nich rozdíly, naopak nabádá k chápání souvislostí mezi nimi. Názorně tento postoj vysvětluje u změn v básni Maryčka Magdónova a zamýšlí se nad principem změn a nad jejich příčinami. Za ty označuje jak zásahy redaktora Herbena, tak i posun ve vývojové linii. Posuny k lyrizaci u změn v Maryčce Magdónové hodnotí takto: Je to citový lyrismus. Význam verše se odpoutal od drtivé předmětnosti, zazněla v něm osobní účast básníkova. 43

Změny v Maryčce Magdónové, jak si ukážeme na konkrétní ukázce, Králík považuje za chybné. Podle něj je sice správné, že se autor básní snažil opravit nevhodné korektury Herbena, avšak vidí nesoulad mezi původním zněním a pozdějšími úpravami. V opakování v úvodu slok Maryčko, … je náhrada za Na horách, na horách, … Tuto úpravu Králík hodnotí jako málo „bezručovskou“. Vychází zde ze základního rozdělení básní podle jejich příslušnosti k autorskému

42

ČERVENKA, M.: Slezské písně jako problém textologický a ediční, s. 115. 43

ČERVENKA, M.: Slezské písně jako problém textologický a ediční, s. 115.

52

subjektu, které, jak již bylo zmíněno, vidí tři: Petr Bezruč, Smil z Rolničky a Bohumil Šarek. Králík změny v textu hodnotí vzhledem k tomuto výchozímu bodu, nikoli podle tvůrčích záměrů básníka v kontextu vývoje jeho tvorby během desetiletí. Králík většinu změn považuje za „nebezručovské“. Maryčko, na horách plno je dřeva

Na horách, na horách plno je dřeva

Králík v jednotlivých variantách hledá tu, která je podle jeho soudů „nejbezručovější“ a v tomto se rozchází s přístupem Červenky, který důsledné oddělování básnických zjevů podle užitých pseudonymů odmítá.

7. Závěr Cílem této bakalářské práce byla analýza odborného a uměleckého textu. Odborná veřejnost se tématu Slezských písní věnovala v maximální míře se snahou problematiku této jediné sbírky Petra Bezruče přiblížit čtenářům různé literární úrovně. Nejplodnějším obdobím pro Slezské písně byla léta po druhé světové válce. Petr Bezruč se stal národním umělcem a jeho dílo se stalo národním majetkem. Básnická sbírka však měla řadu problémů a literární vědci si jich byli vědomi. Tato práce objasňuje odlišný přístup některých literárních historiků, který je zřetelný z jejich studií. Bakalářská práce je rozdělena do dvou základních částí. V první se věnuji percepci Slezských písní. Všechny studie o autoru Slezských písních nám přibližují život autora, jeho vnitřní rozpoložení, kontext doby i zařazení sbírky do kontextu literatury, v níž vznikala. Z monografií, které jsem využila, pokládám za zásadní ty, z nichž je patrný dvojí přístup v pojímání problematiky změn textu básní a řazení básní v jednotlivých vydáních. V přístupu k textologickým otázkám Slezských písní spatřuji dvě rozdílné vědecké linie. Oldřich Králík, významný bezručolog a textolog, byl zastáncem přísného rozlišování básnických subjektů a jejich projevů v básních. Princip oddělení básnického projevu podle toho, jaký pseudonym Vladimír Vašek použil a jakým stylem jsou básně psány. Králík rozvíjel do absolutních důsledků tezi o dvojím básnickém vyjádření, které je v básních podle něj neslučitelné. V tvorbě Vladimíra Vaška hledá nejbezručovštější varianty a ty považuje za jediné správné. Z toho vyplývá jeho formulace o smrti básníka po roce 1900.

53

Takto vymezené posuzování Slezských písní bylo základem pro tzv. Gruňský návrh, s nímž nesouhlasil Miroslav Červenka a Břetislav Štorek. V jejich referátu je patrná snaha oprostit se od absolutizování a naopak hledat objektivní otázky pro hodnocení stylu básní a jejich vzájemné kontinuity. Objektivní a subjektivisticky nezaujaté hledisko Červenkova výzkumu stojí v opozici Králíkových soudů o dvojích básních. Červenkův přístup respektuje vývoj básníka, zahrnuje jeho tvorbu do kontextu literatury a taktéž v pojímání celistvosti sbírky bere v úvahu civilní zjev Vladimíra Vaška. Každé ostré vymezování básníkova projevu vede k pochybám, které nemají objektivní zakotvení. Jednotliviny patřící do kontextu literárního i života básníka nelze včlenit do odlišných struktur, jež jsou irelevatní ve svém úhrnu. Vznikají tak téměř fantaskní soudy o neschopnosti Vladimíra Vaška vytvořit básně tzv. jádra Slezských písní. Některým badatelům by možná bylo sympatické využít oddělení básnických přístupů Petra Bezruče a Smila z Rolničky, aby tak mohly existovat dvě básnické sbírky. Z toho jedna čistě nacionálně slezská s čistým projevem Bezručovým. Stavět dílo básníka na úroveň národnostních zájmů je špatné. Taktéž hledání chyb a určování „lepšího“ na rozdíl od chybného vyjádření vede k nepochopení autorova záměru, jeho přirozeného vývoje, který se odráží ve sbírce tak, jak ji literární vědci pojali a stanovili za základní pro další vydávání Slezských písní - vydání z roku 1928.

54

8. Seznam použité literatury a pramenů ADAMUS, A.: Po stopách Slezských písní Petra Bezruče. Brno, 1927. BEZRUČ, P.: Slezské písně. Praha, 1920. BEZRUČ, P.: Slezské písně. Praha, 1952. BURIÁNEK, F.: Petr Bezruč. Praha, 1957. ČERVENKA, M.: Jak vydávat Bezručovy Slezské písně? In: Literární noviny č. 9, roč. 48. ČERVENKA, M.: Labutinka. Lit. noviny č. 10, 1961. ČERVENKA, M. - ŠTOREK, B.: Petr Bezruč: Slezské písně. Praha, Odeon, 1967. ČERVENKA, M. - ŠTOREK, B.: Slezské písně jako problém textologický a ediční. In: Literárněvědný sborník Památníku P. B., Ostrava, Profil, 1966. DROZD, J.: Autoři Slezských písní. Šenov, 2003. DROZD, J.: Otevřený dopis vědeckým literárním institucím aneb autoři Slezských písní. Šenov, 2005. GAWRECKI, D. a kol.: Dějiny českého Slezska 1740 – 2000, I. díl. Opava, 2003. HRABÁK, J.: Petr Bezruč a jeho doba. Opava, 1946. IVANOV, M.: Historie skoro detektivní. Praha, 1961. KRÁLÍK, O. a kol.: Pět studií o Petru Bezručovi. Olomouc, 1947. KRÁLÍK, O. – FICEK, V.: Kapitoly o Petru Bezručovi. Olomouc, 1978. KRÁLÍK, O.: Text Slezských písní. Olomouc, 1963. MACURA, V.: Jen jedenkrát (Zásilky Času 1899 – 1914). Praha, 1980. ŠAJTAR, D.: Pět studií ve znamení Petra Bezruče. Praha, 1958. ŠAJTAR, D.: Prameny Slezských písní. Praha, 1954. ŠEDIVEC, V.: Zrod Slezských písní. Brno, 1948. ŠPIDLA, K.: Textové strategie současné polemiky, In: Eurolingua a Eurolitteraria. Liberec, 2006.

55

TOMÁŠKOVÁ, Z.: Ortel samoty. Brno, 2003. VAŠÁK, P. a kol.: Textologie – teorie a ediční práce. Praha, 1993.

56

OTÁZKA AUTORSTVÍ SLEZSKÝCH PÍSNÍ THE QUESTION OF THE AUTHORSHIP OF SILESIAN SONGS

Recommend Documents