OSTRAVSKÁ UNIVERZITA v Ostravě

OSTRAVSKÁ UNIVERZITA v Ostravě

OBECNÁ PSYCHOLOGIE A PSYCHOLOGIE OSOBNOSTI PRO SOCIÁLNÍ PRACOVNÍKY

Tomáš Šobáň

OSTRAVA 2008 Nepublikováno – text k vnitřnímu použití

Šobáň: Obecná psychologie a psychologie osobnosti

1 ÚVOD...................................................................................................................... 4 2 TEORETICKÉ ZÁKLADY PSYCHOLOGIE ............................................................ 5 2.1 Psychologické disciplíny ............................................................................................................... 7 2.2 Výzkumné metody v psychologii................................................................................................... 8 2.3 Biologická a společenská podmíněnost psychiky ...................................................................... 9

3 PSYCHICKÉ PROCESY I ..................................................................................... 10 3.1 Poznávání....................................................................................................................................... 10 3.2 Paměť a učení................................................................................................................................ 11 3.3 Fantazie a myšlení ........................................................................................................................ 12

4 PSYCHICKÉ PROCESY II .................................................................................... 14 4.1 Emoce............................................................................................................................................. 14 4.2 Temperament................................................................................................................................. 15 4.3 Motivace ......................................................................................................................................... 15

5 VŠEOBECNÉ A ZÁKLADNÍ PODMÍNKY PSYCHOLOGIE OSOBNOSTI ........... 17 5.1 Předmět psychologie osobnosti.................................................................................................. 17 5.2 Hlavní směry v psychologii osobnosti ....................................................................................... 18

6 DETERMINACE VÝVOJE A FORMOVÁNÍ OSOBNOSTI.................................... 19 6.1 Biologická determinace osobnosti ............................................................................................. 19 6.2 Sociokulturní determinace osobnosti......................................................................................... 20 6.3 Socializace ..................................................................................................................................... 20

7 STRUKTURA OSOBNOSTI I................................................................................ 23 7.1 Psychické vlastnosti..................................................................................................................... 23 7.2 Temperament a emocionalita....................................................................................................... 23 7.3 Schopnosti – inteligence a tvořivost .......................................................................................... 24

8 STRUKTURA OSOBNOSTI II............................................................................... 25

2

3

Šobáň: Obecná psychologie a psychologie osobnosti 8.1 Motivace a postoje ........................................................................................................................ 25 8.2 Charakter ........................................................................................................................................ 25

9 STRUKTURA OSOBNOSTI III.............................................................................. 26 9.1 Typologie osobnosti ..................................................................................................................... 26 9.2 Vrstvy osobnosti ........................................................................................................................... 26 9.3 Faktory osobnosti ......................................................................................................................... 26

10 DYNAMIKA OSOBNOSTI................................................................................... 27 10.1 Dynamická funkce ega................................................................................................................ 27 10.2 Ego-obranné mechanismy ......................................................................................................... 27 10.3 Psychické ekvilibrium a hédonismus........................................................................................ 27 10.4 Volní vlastnosti ............................................................................................................................ 27

11 TEORIE OSOBNOSTI I....................................................................................... 28 11.1 Úvod do teorie osobnosti ........................................................................................................... 28 11.2 Psychoanalytické a neopsychoanalytické teorie..................................................................... 28

12 TEORIE OSOBNOSTI II...................................................................................... 35 12.1 Behavioristické teorie osobnosti............................................................................................... 35 12.2 Holistické a humanistické teorie osobnosti ............................................................................. 36 12.3 Faktorové koncepce osobnosti ................................................................................................. 38 12.4 Systematický eklekticismus....................................................................................................... 39

13 TEORIE OSOBNOSTI III..................................................................................... 40 12.1 Existenciální psychologie .......................................................................................................... 40 12.2 Teorie pole ................................................................................................................................... 40 12.3 Teorie změny osobnosti ............................................................................................................. 41

14 PORUCHY OSOBNOSTI .................................................................................... 42 14.1 Duševní zdraví a duševní poruchy ............................................................................................ 42 14.2 Normalita osobnosti. Koncepce normality ............................................................................... 43

Šobáň: Obecná psychologie a psychologie osobnosti 14.3 Přístupy k poruchám osobnosti ................................................................................................ 43

1 Úvod

4

5


Cíl: Vážená čtenářko, vážený čtenáři, tento studijní materiál je adresován Vám, studentce či studentu kombinovaného studia bakalářského oboru Sociální práce pro zvládnutí studia kurzu Obecná psychologie a psychologie osobnosti pro sociální pracovníky. Jedná se o příručku, která Vám může být průvodcem po jednotlivých tématech kurzu, která budete zpracovávat v rámci jednotlivých tématických tutoriálů. Text Vám bude sloužit k teoretickému zarámování a zpracování témat týkajících se předmětu obecné psychologie a psychologie osobnosti. Nabídne také základní teoretické informace o přístupech, teoriích, základních duševních procesech, základech psychopatologie osobnosti. V textu se setkáte s dvojím označením: psychika či psychické a duševní. Jedná se o synonyma a jsou tedy vzájemně zaměnitelná a v odborné literatuře i zaměňovaná – jejich konkrétní užití v ní je závislé většinou jen na libovůli a osobních preferencích autorů (ačkoliv je výrazný rozdíl mezi pojmy „psychika“ a „duše“ a psychologie se zabývá psychikou, nikoli duší, která má ještě mnoho dalších konotací a významů, které do psychologie nepatří nebo patří jen okrajově). V tomto textu je tomu úplně stejně – užívám obou označení zcela libovolně většinou jen s ohledem na celkové vyznění textu. V literatuře se můžeme setkat ještě s jedním ekvivalentem pro „duševní“ a „psychické“ – s termínem „mentální“. Toto synonymum v následujícím textu používat nebudu, hlavně proto, že dva výše uvedené termíny jsou v současnosti užívány nejčastěji. Klíčová slova: psychologie, obecná psychologie, psychika, prožívání, psychický proces, psychický stav, psychický obsah, psychická vlastnost, psychologie osobnosti, teorie psychologie osobnosti, determinace vývoje osobnosti, formování osobnosti, struktura osobnosti, obsah osobnosti, duševní/psychické zdraví, normalita, porucha osobnosti.

2 Teoretické základy psychologie


Cíl: Tato kapitola Vám pomůže zvládnout základní témata psychologie: • • •

objasní Vám předmět a význam psychologie, nastíní Vám historii psychologie, umožní Vám poznat hlavní směry v psychologii.

Psychologie pomáhá v praxi všude tam, kde potřebujeme poznávat druhé, působit na ně, uspořádat podmínky a jevy, ve kterých žijeme, lépe poznat sami sebe a využít to k získávání lepších dovedností v porozumění sobě i druhým a ve schopnosti žít šťastněji a zdravěji. Předmětem zájmu psychologie je základní psychologické paradigma PROŽÍVÁNÍ – VĚDĚNÍ – JEDNÁNÍ živých bytostí v interakci s jejich prostředím. Slovo psychologie sice vychází z řeckých výrazů pro duši (psýché) a pro vědu či slovo (logos), bylo ale užito později v 15. století jako označení studia lidské duše, v 18. století získal výraz význam filozofické analýzy a interpretace psychických jevů, ve druhé polovině 19. století došlo k posunu z filozofického na vědecké studium psychiky. Základními psychologickými pojmy jsou: - psychologie (psychology): studium psychické integrace a regulace prožívání a chování; - prožívání (experience): více či méně uvědomovaný proud vědomí; je subjektivní a jedinečné, těžko sdělitelné; - chování (behaviour/behavior): souhrn vnějších projevů, činností, reakcí a jednání organismu; instinktivní, návykové, rozumové (podle psychologické povahy); - jednání (action, act): záměrné chování založené na určité motivaci, měnící dosavadní stav či situaci; - psychika (psychic): fylogeneticky schopnost živých organismů odrážet svými stavy okolní skutečnost; souhrn duševních obsahů a funkcí člověka; - vědomí (consciousness): označení uvědomovaných psychických procesů, obsahy mysli, které si dokážeme vybavit, uvědomit; jeho předmětem je to, k čemu se stavy vědomí vztahují (skutečnost kolem mě nebo já sám), jeho obsahem ty vlastnosti předmětu, které si člověk uvědomuje; - prostředí (environment): relativně trvalé množství vlivů, které na člověka působí; vztah mezi člověkem a prostředím je buď příčinně-účinný (vzájemné působení - interakce) nebo funkční (vztah vzájemné závislosti); - psychické procesy, stavy a vlastnosti (psychic process, psychic state, psychic properte) - proces je pochod, jímž něco přechází v něco jiného; je základním způsobem existence psychiky; stav vyjadřuje stav procesu v daném okamžiku, je výsledkem působení procesů; vlastnosti jsou mnohem trvalejší než procesy i stavy a jsou jejich výsledkem, jsou projevem lidské psychiky vcelku;

6

7


2.1 Psychologické disciplíny Psychologie jako věda o člověku se v 19. století vydělila z filozofie a postupně se vyvíjela jako empirická a experimentální věda s interdisciplinárními přesahy (vážícími se k determinaci psychiky) k biologii, sociologii a kulturní antropologii. Má interaktivní postavení mezi vědami přírodními, společenskými i technickými – je to především dáno tím, že se zabývá lidskou psychikou a ta je přítomna při všech lidských aktivitách. Psychologie je dynamická věda, která svou působnost a zaměření neustále zpřesňuje, prohlubuje a rozšiřuje – tím vznikají stále nové psychologické vědní disciplíny. Systém psychologických věd má 3 základní roviny: • základní disciplíny, které podávají teoretické poznatky pro další disciplíny. Patří sem psychologie: - obecná: zabývá se teorií psychiky - fylogenetická: popisuje psychické změny, které jsou vázány na vývoj lidského druhu a rozvoj lidské kultury) - ontogenetická (vývojová): zkoumá psychický vývoj jedince od početí po smrt - sociální (společenská): zkoumá vztahy a vzájemné vlivy mezi jedincem a společností - osobnosti: zabývá se teoretickými charakteristikami osobnosti - metodologie (o psychologických metodách) - srovnávací: zkoumá a srovnává poznatky jednotlivých psychologických disciplín - experimentální, která se zaměřuje apriori na výzkumy a výzkumné projekty, laboratorní experimenty - dějiny psychologie; • speciální disciplíny, jež jsou již méně teoretické, jsou zaměřeny na určitý obor, např.: - psycholingvistika - zoopsychologie - diferenciální (rozdíly mezi lidmi) - osobnostní (co je jedincům společné) - patopsyschologie (patologie psychických jevů) - psychopatologie (psychické aspekty patologie) - farmakopsychologie (léčiva a jejich psychické vlivy) - psychofyzika (vztah mezi vnějším světem a psychikou) - psychodiagnostika (testy) - psychometrie (statistické postupy) - psychofyziologie (fyziologie z hlediska psychologie) - biopsychologie (biologie z hlediska psychologie) - neuropsychologie (neurologie z hlediska psychologie) - genetická psychologie (dědičnost z hlediska psychologie) - psychotoxikologie - endokrynologie (vlivy žláz s vnitřní sekrecí na psychiku) - matematická psychologie - parapsychologie (psychotronika) - psychohygiena, atd. • aplikované disciplíny, které jsou vázány přímo na určitou oblast či obor lidské činnosti, např. psychologie: - práce (nároky práce na člověka a naopak) - řízení (spojuje se s psychologií práce, dnes psychologie managementu)


-

pedagogická (zabývá se psychologií vzdělávání) klinická (zabývá se diagnostikou a léčbou psychických poruch) inženýrská (vztah člověka a techniky) vojenská organizací (psychologická problematika v různých organizačních strukturách) sportu trhu umění kultury forenzní (soudní, kriminalistická) penitenciární (vězeňská) kriminální politiky kosmická ekologická dětí a mládeže, atp.

2.2 Výzkumné metody v psychologii Psychologická metodologie určuje metody zkoumání psychických procesů, stavů a vlastností a pravidla použití těchto metod. K základním metodám psychologického výzkumu patří: • pozorování (extrospekce) – je přítomná ve všech psychologických metodách, zkoumá jevy pozorovatelné zvnějšku a na tomto základě vytváří závěry o vnitřním světě – psychice, je při ní obtížná interpretace dat pro interindividuální rozdíly; • sebepozorování (introspekce) – pozorování vlastních vnitřních procesů – je subjektivní, často údaje o sobě zkreslujeme i před sebou samými; • experiment – zkoumá psychické jevy v záměrně vytvořených podmínkách, je možné jejich opakování a kontrola, experiment laboratorní (in vitro) a přirozený (in vivo); • rozhovor (interview) – jsou přesně určeny role tazatele a odpovídajícího; rozhovor standardizovaný (přesně dány otázky i jejich pořadí) a nestandardizovaný (volné otázky, důležité je vytvoření atmosféry důvěry); • biografická metoda – využití životopisů, deníků, autobiografických záznamů (dosti subjektivní metoda, ale důležitá pro základ anamnézy); • studium výtvorů lidské činnosti – pomocná metoda založená na principu, že vše, co děláme, děláme my a tedy se v tom odráží naše psychika; • psychologické testy – standardizovaná metoda plnění přesně zadaných úkolů, které jsou kvantitativně vyhodnoceny podle populačních norem (maximální objektivizace); • dotazníky – především v psychologii osobnosti, zjišťují poznatky o psychických obsazích; • anamnestická data – zaměřena na získání celkového obrazu o psychickém životě daného jedince;

8

9


2.3 Biologická a společenská podmíněnost psychiky Člověk má dva základní nástroje nutné pro život: tělo a psychiku. Tyto nástroje fungují pouze společně a nelze je oddělit, to má za následek, že se tyto dvě entity neustále vzájemně ovlivňují a je jen velmi těžké (pokud ne zcela nemožné) přesně rozlišit, co je primární příčinou toho či onoho jevu. Přesto lze hovořit o biologických a společenských podmínkách, které mají vliv na vznik a vývoj psychiky. Biologická determinace psychiky je dána: • stavbou a činností nervové soustavy • dědičností • performovanými způsoby chování V souvislosti s biologickou podmíněností psychiky mluvíme o vrozených tendencích, které ale mohou být modifikovány v rámci naší sociální zkušenosti. Tato zkušenost je získávána především učením v rámci socializace tedy procesu, ve kterém se měníme z bytosti biologické v bytost společenskou. Není to pouze otázka získávání zkušeností (čím jsme starší, tím logicky našich zkušeností přibývá), daleko větší roli zde hraje schopnost z těchto zkušeností těžit – učit se a využívat nově nabytých poznatků k prospěchu svému i okolí. Rozhodující tedy není vždy kvantita, je to kvalita zpracování informací, která určuje míru zralosti jedince. Nejen proto existují mezi jedinci často značné interindividuální rozdíly: v rámci lidské společnosti existují různé sociokulturní okruhy, jejichž celkový vývoj může být také různý. Tyto rozdíly vznikají na všech úrovních společenství (ať už se jedná o rodinu, malou skupinu, národ či širší sociokulturní oblast) a ovlivňují vývoj jedinců, kteří v nich žijí. Roviny vzájemného ovlivnění procházejí od obecně lidské roviny přes společenskou, rodinnou, individuální, biologickou, organismickou až po organickou.


3 Psychické procesy I Cíl: Tato kapitola Vám pomůže zvládnout část obsahu psychických procesů, týkajících se: • • •

poznávání paměti a učení fantazie a myšlení

3.1 Poznávání Poznávací procesy umožňují kontakt jedince se světem, nejsou to pouhé odrazy reality (na úrovni senzorických procesů - vjemy), jedná se o jejich interpretaci (na úrovni procesů kognitivních). Jsou podmíněny: • biologickou vybaveností jedince • jeho konstitucí • pohlavím • věkem • sociokulturním prostředím • životní historií Kognitivní psychologie chápe poznávání jako: • schopnost zpracování informace (matematicko – počítačový model) • psychickou manipulaci se symboly • řešení problémů (řešení problémů je ale spíše specifický typ kognitivního procesu, jehož součástí je poznávání) • myšlení – komplexní, nejvyšší forma lidské psychiky • soubor vzájemně spojených procesů (percepce, paměť, usuzování, učení, užívání jazyka apod. – příliš široké) Jako důležitý se v tomto procesu jeví vztah poznávání a poznávaného – tedy skutečnosti, reality. Zde hraje roli něco, co by se dalo nazvat psychologickou teorií relativity: individuální vnímání skutečnosti je jedinečné a neopakovatelné, často nepřenositelné a někdy také nesdělitelné. Nejen že dva různí jedinci mohou vnímat určitý jev, situaci, věc, jinou osobu jinak – dokonce tentýž jedinec může stejné jevy, situace, věci, osoby vnímat zcela odlišně. Toto je dáno rozdílnými vrozenými podmínkami vnímání, různými zkušenostmi, různou schopností učit se, různým zaměřením pozornosti, různými osobnostními vlastnostmi atp. Základem procesu poznání (kognitivních procesů) je proces vnímání (percepce). Vnímání je základní psychická funkce, která umožňuje poznávání vnějšího světa a změn ve vlastním těle prostřednictvím smyslových orgánů. Je základní součástí poznávacích schopností člověka. Není to pouze pasivní přijímání. Součástí vnímání je aktivní zpracování podnětů z vnějšího světa. Základní jednotkou jsou počitky, složitější vjemy. Vjem je subjektivním odrazem vnějšího světa v našem vědomí. Představa je obraz předmětu nebo jevu, které v daném momentě nevnímáme a která vzniká bez současného vnějšího podnětů. Vzniká na základě minulých vjemů jako subjektivní produkt paměti, uplatňuje se v její tvorbě obraznost. Obraznost znamená vytváření nových představ tím, že jsou přepracovány představy, které byly původně vytvořeny na základě reálné skutečnosti (obraznost úmyslná,

10

11


neúmyslná - volné asociace, reproduktivní, produktivní). Jedním druhem obraznosti je produktivní obraznost - fantazie - která vytváří nové obrazy myšlenkovým přetvářením skutečnosti (vystupňovaná fantazie je např. u pseudologia fantastica). Při posuzování vnímání bereme v potaz objektivnost a reálnost vnímání (např. u fatamorgány vidíme oázu, která má objektivní charakter, ale je neskutečná, nemá charakter reality), jeho adaptaci (délkou vnímání se jeho citlivost mění) a konstantnost v čase (stálost zpracování i v čase i za různých podmínek). Vnímání nelze ztotožňovat s činností smyslových orgánů. Nejde o pasivní zachycení podráždění, nýbrž o aktivní zpracování podnětů z vnějšího světa. Vnímání probíhá na dráze: smyslové orgány (receptor) - nervové dráhy - struktury mozku a k jeho poruše může dojít na kterémkoliv místě. Na vnímání má vliv i nálada, motivace a minulá zkušenost s vnímáným nebo jemu podobným jevem, která vedla k určitému postoji. Říká se, že často vnímáme to, co očekáváme. Mezi zvláštní projevy vnímání patří eidetismus, paobrazy, pareidolie a smyslové klamy - iluze. Eidetismus je schopnost navodit si podstavu, která získá živost vjemu. Jde o určitou formu nadání, nikoliv o patologii. Je to schopnost si volně vybavovat určité obrazy s neuvěřitelnou přesností. Bývá rozvinutá u dětí, postupně s věkem slábne. Paobrazy jsou přetrvávající vjemy v době, kdy vyvolávající podnět již nepůsobí. Vznikají krátce po vjemu a mohou být černobílé nebo barevné, komplementární nebo pozitivní. Trvají jen krátkou dobu, např. po vypnutí televize. Pareidolie je schopnost z nepřesně ohraničených počitků vytvářet jasné vjemy. Vidění v mracích, na tapetách, písku, různé postavy, předměty a výjevy. Nebo vnímající může být schopen slyšet ve zvucích a šelestech slova. Na pareidolii se podílí zejména fantazie. Za jistých podmínek (únava, horečka) mohou z pareidolie vzniknout iluze. Smyslové klamy (nejčastěji zrakové) vyplývají z nesprávného hodnocení prostorových poměrů (srovnávací hříčky: /// /// ///).

3.2 Paměť a učení Celý svůj život se učíme něčemu novému, ukládáme si do paměti nové zkušenosti úmyslně a zapamatováváme si i mimoděk, aniž bychom chtěli – proces učení je spojen s pamětí. Termínem paměť označujeme: 1. psychickou funkci, která nám umožní podržet informaci o již nepřítomných podnětech, jevech, myšlenkách, představách apod.; 2. předpokládaný systém tohoto skladování informací v mozku; 3. takto podržovanou informaci. Paměť není ale jen statickou zásobárnou toho, co se naučíme – je dynamickým složitým systémem, děleným na druhy paměti a zároveň procesem, jež má své fáze. Fáze paměti jsou: zapamatování, vštípivost (impregnace, recepce – proces, při kterém se zakódovaná informace uloží do skladu paměti, schopnost paměti přijímat nové vjemy a vytvářet engramy; nejvíce je vyvinutá v dětství, po pubertě se zmenšuje s přibývajícím věkem, ve starším věku člověk obtížněji přijímá nové informace a ukládá je do paměti, ale lépe si vybavuje staré zážitky, má tedy horší novopaměť, lepší staropaměť – jedná se o Ribbotův zákon), podržení v paměti, úchovnost (skladování v paměti, fixace, konzervace, retence, tenacita, údržnost, podržitelnost – je schopnost paměti uchovávat vštípené vjemy; je na ní závislý obsah paměti, lze ji nazývat pamětí v užším slova smyslu; experimentálně bylo zjištěno, že průběh zapomínání není stejnoměrný – nejvíce se zapomíná v průběhu první hodiny a potom se zapomínání zpomaluje) a znovuvyvolání, výbavnost (reprodukce nebo znovupoznání, je schopnost uvědomit si a podle potřeby si vybavit z paměti uložené poznatky a zážitky; výbavnost je buď úmyslná, kdy jde o aktivní činnost, která


znamená vybavení si potřebného poznatku pro danou situaci, nebo mimovolná, kdy některé zážitky se nám vybavují zcela neúmyslně; pokud si nemůžeme podržené vybavit, hovoříme o zapomínání – to souvisí s organizací paměťových obsahů tak, jak je tento proces popsán v různých teoriích). Paměť je schopnost přijímat, uchovávat a podle potřeby později vybavovat a uplatňovat minulé vjemy, zážitky a děje. Vjemy jsou ukládány ve formě paměťových stop – engramat (dvě fáze tvorby engramat – konsolidace paměťové stopy: časná paměť a trvalá paměť. Proces paměti nespočívá jen v mechanickém ukládání těchto stop, ale v jejich aktivním zpracování, na kterém se podílejí emoce, myšlení a intelekt. Druhy paměti jsou obrazem její kvality a zároveň způsobů jejího využití: • ultrakrátká paměť: (senzorická, ikonická, echotická – v případě sluchové paměti) jedná se o přímé působení podnětu (do 0,2 sekundy po expozici), je důležitá pro identifikaci podnětu; • krátkodobá paměť: (pracovní, okamžitá) ve které uchováváme informaci s velmi omezenou kapacitou (nejčastěji akustickou nebo vizuální) asi 10 sekund a po jejím užití ztrácíme často nenávratně kontakt s danou informací; • dlouhodobá paměť: má neomezenou kapacitu, délku uchování i schopnost vybavit si uložené informace, zapamatování probíhá na základě sémantických znaků (učivo, kniha, film) nebo komplexních prožitků (vzpomínka na babiččinu kuchyň i s charakteristickou vůní). Učení je aktivní, soustavné a úmyslné zapamatování, na kterém se podílí především vštípivost a úchovnost paměti. Schopnost učení není u každého stejná a do značné míry závisí na typu paměti. Vlastnostmi paměti jsou přesnost, jistota (v pocitu známosti, novosti, lokalizace), pocit známosti, pocit novosti, pocit lokalizace (časové, situační).

3.3 Fantazie a myšlení Fantazie ve smyslu představivosti je proces přetváření paměťových obrazů do fantazijních představ a opačně pochod vedoucí k zobrazení objektů, symbolů nebo jevů, které nejsou bezprostředně přítomné. Druhy fantazie: 1. neúmyslná (neúmyslné fantazijní představy vznikají ve snech nebo v bdělém stavu pod vlivem emocí) a 2. úmyslná (záměrná fantazie: a) reprodukující, rekonstruující – tvorba představ o neznámých objektech na základě jejich slovního popisu; b) bdělé snění – tvorba představ spojených s vlastní osobou a zaměřených do budoucna; c) konstruující, tvořivá – záměrná tvorba nových obsahů, nových hodnot. Bez fantazie by byl život pouhým opakováním a reprodukcí již zapamatovaného. Myšlení označuje v nejobecnější rovině všechny skryté kognitivní operace s představami, symboly, slovy, propozicemi, pojmy, postoji atd. Patří tedy k nejkomplexnějším pojmům v psychologii Myšlení je psychický proces, který umožňuje zprostředkované poznání skutečnosti. Je nejvyšší formou poznávací činnosti a patří mezi nejsložitější psychické funkce. Uplatňují se zde zákonitosti logiky, společenské a vývojové faktory. Myšlením nepoznáváme skutečnosti bezprostředně, jako je tomu u smyslového poznání. Myšlení se zaměňuje na hledání vztahu mezi pozorovanými jevy. Pomocí myšlení jsme schopni rekonstruovat minulé události a předvídat další, řešit problémy, s kterými se setkáváme. Myšlení je specificky lidskou funkci a má společenský charakter. Může se rozvinout jen v sociálním prostředí. Vzniká tzv. kolektivní zkušenost, kterou představuje tradice, umění, věda.

12

13


Myšlení prodělává stejný vývoj jako společnost (vývojové formy myšlení: primitivní myšlení spojuje pouze dle povrchních souvislostí - analogické myšlení, vyšší forma má antropomorfistické tendence; symbolické myšlení - důraz na symbolický význam jevů a skutečností - magické, pověrečné myšlení, archaickoprimitivní myšlení; logické myšlení - formálně logické a dialektické - hrají zde již rozhodující roli analýza a syntéza - zobecňování zkušeností). Vlastnostmi myšlení jsou kritičnost, pohotovost, rychlost. Druhy myšlení: spontánní myšlení je takový myšlenkový proces, který je subjektivně prožíván jako by vznikal bez podnětu (bývá tak nazýváno mimovolním), volní myšlení - k realizaci myšlenkového procesu je vynakládáno úsilí. Konkrétní myšlení se uskutečňuje pomocí představ. Abstraktní myšlení probíhá na základě pojmu. Prelogické myšlení (archaické), logické myšlení (vědecké a tvůrčí myšlení) je snaha proniknout k podstatě problému na základě analýzy a syntézy - zobecňování zkušenosti, nevědecké myšlení vyrůstá z neověřovaných tradic a dogmat, intuitivní myšlení - subjektivně schází prožitek vztahu k realitě, nevědomě ale vychází z empirie jedince, synkretické myšlení spojování různých odporujících si názorů cestou kompromisu (např. křesťanství). Elementárními jednotkami myšlení jsou: pojem (výsledek procesu abstrakce, podstatné znaky předmětů a jevů – má slovní vyjádření), soud (výsledek abstrakce, vzniká pochopením vztahů mezi jednotlivými pojmy), úsudek (schopnost vytvářet pomocí abstrakce na základě více soudů nový závěr), premise (myšlenková operace, využívající známých faktů k tvorbě nových závěrů).


4 Psychické procesy II Cíl: Tato kapitola Vám pomůže seznámit se s dalšími tématy z oblasti psychických procesů: • • •

emocemi temperamentem motivací

4.1 Emoce Emoce vyjadřují subjektivní vztah člověka k jeho vlastním projevům a okolním jevům a situacím. Jsou to psychické projevy, kterými vyjadřujeme, zda je ním něco příjemné nebo nepříjemné a do jaké míry. Vyjadřují prožitek uspokojování či neuspokojování určité potřeby organismu. Doprovázejí každé duševní dění člověka. (Afektivita jako pohotovost k emočním reakcím, emotivita jako celková emoční charakteristika jedince.) Charakteristickými rysy emocí jsou subjektivnost (emoce vyjadřují subjektivní vztah k předmětů a jevům), polarita (jsou v protikladných dvojicích), aktuálnost (vztahují se k dění, které je právě prožíváno), dynamičnost (kontinuálně se mění jak kvalitativně tak i kvantitativně), asociativnost (dvě emoce různých kvalit probíhající vedle sebe se vzájemně ovlivňují), iradiace (jedna emoce se uplatní dominantně, ostatní se jí přizpůsobí a doplní ji), přenos (mohou se přenášet z jednoho jevu na druhý, přetrvávání emocí i po skončení situace), tělesné projevy emocí, temperament (Hippokrates) – podle Pavlova vliv nervové soustavy, podle Kretschmera je konstituční záležitostí. Emoce můžeme dělit podle polarity, podle intenzity, trvání a průběhu a podle kvality: a) podle polarity dělíme emoce na kladné - záporné; libé - nelibé; stenické (mobilizující) - astenické (demobilizující). b) podle intenzity, trvání a průběhu můžeme emoce dělit na afekty a nálady. • Afekt je prudká, velmi intenzívní emoční reakce, která se vyznačuje rychlým vznikem, bouřlivým průběhem a krátkým trváním (afekt zlosti, radosti, strachu). Každý afekt má tendenci k vybití. Nedojde-li k vybití afektu, vznikne městnání afektu (mívá to za následek úzkost). Jeho následky se projeví tím, že i nepatrná příčina může vyvolat bouřlivou reakci. • Nálada vyjadřuje trvalejší pohotovost emoční reakce. Proti afektu má menší intenzitu ale delší trvání. Určitá nálada dává všem ostatním emočním reakcím určité podbarvení. Emoce bývají provázeny různými vegetativními projevy: pocení, zčervenání, zblednutí, bušení srdce, napětí v těle, zrychlení dechu, apod. a tělesnými projevy: mimikou, pantomimikou, tónem a modulací hlasu, postojem, apod. c) podle kvality dělíme emoce na • nižší (tělesné – elementární, individuální – egoistické) - radost, strach, hněv, lítost • vyšší, které nazýváme city sociální, etické, intelektuální a estetické - sociální city: láska, nenávist, úcta, sympatie, soucit, vcítění.

14

15


- etické city (cit pro spravedlnost, čest, křivdu, cit pro povinnost) doprovázejí společenský život a společenskou činnost člověka a závisí na mravních postojích jedince a normách spolčenosti. - intelektuální city jsou významné při tvořivé a poznávací činnosti člověka. - estetické city (smysl pro krásu, obdiv, vznešenost) doprovázejí vnímání něčeho krásného a vycházejí z estetických vlivů (umění, příroda, apod.) Bývají poplatné dobovým názorům i uměleckým směrům a výchově.

4.2 Temperament Temperament chápeme jako vrozený způsob reakce spojený s emocemi, jako biochemické ladění osobnosti. Základními dimenzemi temperamentu (podle holandských psychologů Heymansa a Wiersmy, 1906) jsou emocionalita, polarita aktivnost – pasivnost (plní okamžitě, odkládá plnění), a primární funkce (okamžitá a silná reakce, rychlé odeznění) – sekundární funkce (síla postupně narůstá a odeznívá) emocionalita

+ + + + -

aktivita-pasivita

+ + + + -

primární(P)-sekundární(S)

P S P S P S P S

temperament

sangvinický flegmatický cholerický impulzivní amorfní apatický neurotický sentimentální

V historii vždy existovaly snahy po třídění temperamentu na typy: jednalo se o popisování základních rysů, znaků společných skupinám – tedy typům – lidí: • Hippokratovo rozdělení – temperament je závislý na určitém typu šťáv: sangvinik jedná pod vlivem krve, cholerik pod vlivem žluči, flegmatika ovlivňuje hlen, melancholika černá žluč. • Kretschmerovo rozdělení – je založeno na konstitučním hledisku: pyknickému habitu odpovídá cyklotymní osobnost; leptosomnímu habitu odpovídá schizotymní osobnost; atletický habitus charakterizuje viskózní osobnost ; dysplastický habitus má nejednotnou psychickou strukturu. • Jungova typologie – je založena podle zaměření osobnosti: extrovert a introvert. • Pavlovovo rozdělení odpovídá fyziologickému hledisku jeho zkoumání a dělí typy na obecné (podle podráždění a útlumu) a specificky lidské typy (podle převahy signálních soustav). Více o temperamentu v kapitole 8.1.

4.3 Motivace Motivace vysvětluje či činí srozumitelným chování a jednání každého jedince, vyplývá z vnitřních (vědomých – nevědomých) nebo vnějších podnětů, má cíl, směr, intenzitu a vytrvalost. Je to proces usměrňování, udržování a energetizace chování (vychází z biologických zdrojů). Projevuje se napětím, neklidem, činností směřující k porušení rovnováhy. Motivy dělíme nejčastěji podle potřeb na primární (biogenní, instinktivní, organické, viscerogenní, vrozené), sekundární (naučené, sociogenní, získané).


Motivace se obvykle dělí na primární (které vycházejí z vrozených biologických potřeb – instinktů) a sekundární (vycházejí z primárních, jsou naučené), na vnější (období, počasí, okolí obecně) a vnitřní (žízeň, hlad, hormony, bolest, strach, cíl, plán, představa, tužba), na intrinzická (chování je motivem samo o sobě – hra, zábava) a extrinzická (je motivováno zvenčí a je prostředkem k dosažení dalšího cíle – práce přináší peníze, ty pak další).

16

17


5 Všeobecné a základní podmínky psychologie osobnosti Cíl: Tato kapitola Vám pomůže zvládnout základní témata psychologie osobnosti: • •

předmět psychologie osobnosti hlavní směry v psychologii osobnosti

Osobnost představuje individuální soubor duševních a tělesných vlastností člověka, které se utvářejí v průběhu vývoje a projevují se v sociálních vztazích. Vrozené a získané vlastnosti tvoří strukturu osobnosti, která je pro každého člověka charakteristická. V průběhu individuálního vývoje se stále více doplňují vrozené dispozice a obohacují se vlastnostmi získanými. Charakter (povaha) je relativně stála pohotovost jedince projevovat se určitým charakteristickým způsobem. Je to projev osobnosti člověka, jeho duševních vlastností, který je individuální a nikdy se zcela neopakuje u jiného. Temperament je způsob emočních projevů jedince, do jisté míry ustálený v určitých reakcích. Zaměření osobnosti - hlavní vedoucí tendence osobnosti, která se projevuje v zájmech, které souvisí s potřebami, citovými vztahy a schopnostmi, záleží na šířce zájmů, jeden z nich může být dominantní. Vytváříme si schéma hodnot - pozitivní (libé) a negativní (brání v uspokojování potřeb), hodnoty nižší uspokojují základní životní potřeby, vyšší hodnoty uspokojují potřeby etické a estetické. Schopnosti osobnosti - určují vlastní možnosti a způsobilosti - formát osobnosti. Zvyk je naučený způsob chování, je zafixován a souvisí a automatickým jednáním. Sklony jsou projevy motivace a opakovaných postojů osobnosti a ukazují směr jejího zaměření. Vývoj a dynamika osobnosti: probíhá postupně po narození výchovou, učením, v sociálních interakcích, nekončí.

5.1 Předmět psychologie osobnosti Pojem osobnost známe již z řeckého divadla – persona jako základní prvek dramatu. Dnes vnímáme termín osoba 1. jako souhrn základních znaků, vlastností charakteristických pro postavu, 2. jako formu zakrývání pravé podstaty, vyvolání požadovaného dojmu. Podle Cicera je osobou svobodný člověk. Předmětem psychologie osobnosti je podle nomotetického pojetí zkoumání dimenze společné určitým skupinám (kvantifikace), podle idiografického pojetí studium odlišnosti mezi jedinci jež dochází ke společným rysům (kvalita). Pod pojmem osobnost chápeme vědomí sebe se všemi vlastnostmi, pravděpodobnost určitého chování na základě dřívějších zkušeností a sociální nebo etickou norma. Člověk je nositelem osobnosti, osobnost je pak souhrn v něm integrovaných sociálně významných rysů. Zakladatelem psychologie osobnosti je J.V.Allport. Diferenciální psychologie se zabývá odchylkami, psychologie osobnosti, dnes již základní psychologická disciplína, se zabývá osobností jako takovou. Zkoumá odlišnosti jednotlivců, obecnosti a podobnosti za různých a stejných podmínek, zkoumá konstantnost a proměnlivost lidského chování, kontinuitu rysů v čase, skupiny lidí (nebo vzorek několika skupin), hledá principy, vysvětlující soubory rozdílů mezi osobnostmi. Pojmy zaměňované s pojmem osobnost: • člověk: živoucí bytost vybavená vědomím, biologický druh, nositel osobnosti;


• subjekt: má smysl pouze ve vztahu k objektu; • individualita: schopnost samostatné existence, udržení života, je podložena biologicky, jedinečností životní historie, působením společenských vztahů; • individuum: nedělitelný celek (kvantitativně), jedinečnost (kvalitativně) odlišnost od jiných = individualita, individualismus – názor příliš podtrhující odlišnost lidí; • organismus: biologická podložka pro psychiku; • konstituce: organické zvláštnosti jednotlivého člověka od druhých; • charakter: ve starších německých a francouzských materiálech; Definice osobnosti jsou četné (každá psychologická škola, každý směr má svou), proto vznikla Allport – Vernonova klasifikace definic, která je dělí na: souhrnné (berou osobnost jako souhrn vlastností), integrativní (osobnost jako uspořádání vlastností), hierarchické (definice se opírá o teorii vrstev), přizpůsobovací (popisují osobnost jako celost systémů a návyků, které představují přizpůsobení člověka prostředí) a rozdílové (osobnost je podle nich to, co nás odlišuje od druhých lidí). Obecně uznávaná definice osobnosti neexistuje. Osobnost je obecný hypotetický konstrukt, který není doposud ostře určen. Evropské pojetí, vycházející z Leibnize a Kanta, se opírá o vnitřní dispozice, konstituční podmínky, strukturální pevnost, relativně na společnosti nezávislé jedince a relativní neměnnost osobnosti. Anglosaské pojetí, jež vychází z Locka, se opírá především o vnější (pozorovatelné) aspekty. Příklady definic: osobnost = • Lundin (behaviorista): = organizace jedinečného vybavení chování, které individuum získalo ve specifických podmínkách svého vývoje. • Guilford (psychometrický přístup): = jedinečný soubor vlastností individua, vlastnosti jsou relativně trvalý způsob, jímž se jedno individuum liší od druhého. • Meili (celostní přístup): = psychologický celek, charakterizující určitého člověka. • Winter (teorie pole): = totalita chování individua, vybaveného systémem tendencí, které interaktují s uspořádáním situací. • Eysenck (faktorová analýza – z hlediska adaptability): stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a fyziky osoby určující její jedinečné přizpůsobení jejímu okolí.

5.2 Hlavní směry v psychologii osobnosti Pojetí osobnosti vždy závisí na výchozí filozofii daného psychologického směru. O konkrétních školách bude řeč později, nyní zmíním základní teoretické koncepty, mezi něž patří zejména: • biologické teorie (zabývají se instinkty, pudy, potřebami); • psychoanalytické pojetí (základem je pudové vybavení určitými silami); • behavioristické pojetí (S-R teorie, způsob jak člověk odpovídá na podněty); • holistické pojetí (osobnost jako celek biologických a psychických pochodů); • fenomenologické pojetí (člověk si přenáší vše do své vnitřní řeči, vnější svět jako vnitřní jev, člověku se svět pouze jeví); • kognitivistické teorie (člověk je pánem osobnosti, hlavní je jeho rozhodování, zaujímání stanovisek, myšlenkové procesy); • sociologické pojetí (hlavní jsou vlivy sociálního prostředí); • faktorová analýza (matematicko statistické, psychometrie je nejdůležitější); • konstrukční (osobnost neexistuje, je pouhým konstruktem); • zamítání osobnosti (osobnost je pouze konstrukt);

18

19


6 Determinace vývoje a formování osobnosti Cíl: Tato kapitola Vám pomůže zvládnout témata ovlivnění osobnosti: • •

vlivy na formování osobnosti vývoj osobnosti

Determinace osobnosti – to jsou možné faktory ovlivňující vývoj osobnosti. Hlediska na determinaci jsou různá (kauzalita v přírodovědeckém slova smyslu se v psychologii nepoužívá), například fatalismus – tedy osudovost jako filozofický názor, který říká, že proti osudu nelze nic dělat; nebo indeterminismus – člověk je zcela nezávislý na čemkoli, může se rozhodovat naprosto svobodně; či determinismus – uznává, že na nás mají vliv různé faktory; Pokud přijmeme determinismus, pak je osobnost závislá na různých vlivech, které se vzájemně kombinují: vnitřní (biologická vybavenost); vnější (okolí, sociální prostředí atd.); člověk sám (tento směr ovlivnění funguje vždy – vůle rozhodnutí). Determinace je komplexní, až na výjimečné případy není osobnost tvořena pouze jedním z daných činitelů, většinou se jedná o synchronní determinaci.

6.1 Biologická determinace osobnosti Biologickou determinací osobnosti se především rozumí dědičnost, tj. přenos určitých schopností z generace na generaci (pomocí genů); genetické vybavení ovlivňuje spíše tělesné vlastnosti, psychiku sice také, ale ne v nějakém daném rozsahu. Geneticky získáváme 50% od rodičů, 25% od prarodičů, 12,5% od praprarodičů atd. Dědičnost je ověřována na výzkumech jednovaječných dvojčat, které se dostaly do různých rodin, v jejich 18ti letech se zkoumá jejich aktuální psychický stav – to co mají shodné považujeme za dědičné (např. intelekt), to co je rozdílné přičítáme vlivu prostředí. Genetika se účastní téměř všude, někdy více někdy méně, působí jako podklad pro vývoj určitých vlastností (působením prostředí). Další biologický vliv má konstituce. Od starověku převládal nesprávný názor, že existuje určitá vazba mezi osobnostními vlastnostmi a tělesnou vybaveností, ale není tomu tak. Lidé se liší také konstituční vybaveností (srdce atd.). Jistá korelace tělesných znaků s osobnostními vlastnostmi zde je – působí ale nepřímo (např.: obézní dítě má často potíže v tělocviku, na tomto základě může být vysmíváno a následně trpět komplexy méněcennosti, obezita zde ale není příčinou). O další formu biologické determinace se zapříčiňuje mozek – existují individuální odchylnosti v jeho vybavení u jednotlivých lidí, jeho kvalita je předpokladem ke zdravému vývoji osobnosti. Jistá narušení mozkových center (drogy, úrazy aj.) vedou ke změnám v osobnosti. Nervová soustava nejspíše vytváří obecný podklad (pro temperament).


6.2 Sociokulturní determinace osobnosti Člověk a prostředí jsou v neustálé interakci – v situacích (objektivní podmínky, preexistující postoje, definice situace); člověk je také v interakci s ostatním společenstvím;

6.3 Socializace Socializace je proces od biologické bytosti (sytém reflexů a instinktů vedoucích k uspokojení základních potřeb – hlad, žízeň, sex) k bytosti společenské (sociální – schopné přizpůsobovat se složitým životním podmínkám); je to proces tvorby osobnosti a její kultivace, který vede: 1. od animality (syrové pudovosti) k lidskosti (společenským sklonům a zvykům); 2. od bezprostřední afektivity k sebeovládání a sebekontrole; 3. od konkrétního a katatymního (určovaného vlastními přáními) vidění světa k logice, kauzalitě a pojmovému myšlení; 4. od bezprostřední emotivní komunikace k symbolické (zejména řečové); 5. od excitace k diferencovanému emocionálnímu životu; 6. od prožívání fenomenálně daného světa k prožívání světa tvořeného vlastní imaginací; 7. od heterochtonie a závislosti – k autochtonii a osamostatnění se; 8. od tělesné a fyziologické impulzivity k tvorbě hodnot a zapojení vůle; 9. od egocentrismu k soužití; 10. od materialismu (prvotní potřeby) k akceptaci nemateriálních hodnot a zájmů; 11. od splývání se světem k uvědomování si „já – ty“ a k jáství; 12. od reflexů a instinktů k diferencovanému paradigmatu P-V-J; 13. od závislé bezmocnosti – k samostatnosti a relativnímu ovládání světa a sebe sama; 14. od jednoduchého k diferencovanému; 15. od vnější kontroly – ke kontrole vnitřní. Socializace probíhá v rámci sociální interakce sociálním učením. V jejím rámci si osvojujeme sociální role – formou přizpůsobování se různým obyčejům, mravům a zákonům kultury, v níž člověk žije, normám skupiny, jejíž je členem. Každá společnost si tvoří více či méně pevný systém zvyklostí určujících pravidla chování v dané společnosti, ale rozdíly mezi kulturami, menší mezi příbuznými etniky, mezi malými skupinami. V rámci socializace dochází k osvojování si kultury, začleňování individua do systému společenských vztahů. Socializace je celoživotní proces, vývoj. Teorie socializace se odvíjejí především od základních vývojových tezí a dají se rozdělit na vývojové teorie – zde je důležitá sociální interakce v raném věku dítěte, míra emočního nasycení – nenasycení ve vztahu mezi rodičem a dítětem, rozhodující je význam vztažné osoby (nejpřirozeněji to bývá matka, ale mnohdy její roli zastupují jiní rodinní členové nebo členové náhradní). Pro socializaci jsou důležité vývojové zkušenosti (mateřská péče, dospívání, kontrola afektivity, sexuální výchova, postoj k sourozencům, výchovné prostředky, přístup k povinnostem) a typy rodičovského chování.

20

21


zanedbávání

o d p o r

od m ítá ní

chlad

věnování se

vřelost

př ijí m án í

l á s k a

citová koncentrace na dítě Nadměrně vymáhající

Nadměrně ochraňující

Psychoanalytické teorie jsou založeny především na základě Freudem definovaných stadií vývoje pohlavní identity: významnou úlohu zde hraje koncept dětské sexuality – libida. Freud dělí stádia vývoje na: • orální (0 - 1,5 roku) - zdrojem největší slasti jsou ústa, významným faktorem je odstavení dítěte od kojení, začátek komunikace, přílišná podpora nebo neuspokojování může vést k ustrnutí: „orální charakter“ - optimismus, pasivita, bez iniciativy, odpovědnosti, sklon k závislosti, agresivní, nejistý, hledá pomoc, sklon k depresím; • anální (1,5 - 3 roky) - ovládání vyměšování a sebekontroly dítěte, významným faktorem je způsob nácviku k čistotnosti, rozvoj motorických dovedností a řeči, začátek socializace a ovládnutí svěračů, zaměření na vyprazdňování a zadržování, fixace na slast z análních výkonů: „anální charakter“ - „retenční“ (zadržující, do sebe obrácený, egoistický, pedant, perfekcionalista, paličák, dogmatik, lakomý) a „expůlzivní“ (vypouštěcí, poddajný, mírný, nepořádný, vztahovačný, velkorysý), „anální triáda“ - sklon k obsesím a kompulzím, fobiím; • falické (3 - 5 let) - zvýšený zájem o genitálie, přitažlivost falických symbolů, sexuální zájem o rodiče opačného pohlaví, projevy bojovnosti, síly, soutěživosti, řešení „Oidipovského komplexu“ - nevědomé tíhnutí syna k matce a dcery k otci, rodič stejného pohlaví je nenáviděn - je to základem neurózy v dospělosti - incest; • latentní (konec falického stadia do nástupu puberty) - relativní klid mezi citem nabitým dětstvím a bouřlivým dospíváním; • pregenitální - raná diferencovaná sexualita dítěte před dosažením stadia genitálního;


•

genitální - konečné stadium vývoje libida, pohlavní zralost, schopnost vytvořit citový vztah, preference genitálního sexu před análním a orálním, ukončení citových ambivalencí. Další z významných vývojových psychoanalytických teorií je teorie H. M. Ericksona, který navázal na Freudovu teorii vývojových stadií svými stadii psychosociálního vývoje: v každém vývojovém období se objevuje vždy specifický vývojový problém a jeho řešení. Vývoj Já je závislý na interakci se světem, má pro něj velký význam nevyhnutelnost krizí identity v průběhu života. Ericsson popsal osm životních stadií člověka: • základní důvěra x základní nedůvěra (1. rok života); • autonomie x stud a nejistota (2. rok života); • iniciativa x pocity viny (3. - 5. rok života); • zdatnost v dovednostech, snaživá píle, pracovitost x pocity méněcennosti (6. 11. rok života); • identita x zmatenost rolí (puberta a adolescence); • intimita x izolace (mladší dospělost); • generativita, osobní rozvoj x stagnace (střední dospělost); • integrita moudrosti, ega x zoufalství, beznaděj zklamání (stáří). Socializace probíhá formou sociálního učení, které je základním psychickým mechanismem socializace (podle Bandury a Walterse, 1964). Učení vychází z podmiňování (signál zpevnění předchází zpevňující vnější podnět, musí dojít k jednomu nebo více spojení mezi signálem a samotným zpevněním – efekt odměny a trestu), sociální odměny vyjadřují souhlas jedinců nebo skupin, faktický nebo očekávaný (verbální, neverbální povzbuzení, souhlas, uznání, podpora, obdiv, sympatie, láska); sociální tresty jsou pak projevy nesouhlasu, odmítání, distance, odpor, znechucení, pohrdání, antipatie. Reakce odměňované se fixují a udržují, reakce trestané se utlumují a odstraňují. Základními druhy sociálního učení jsou: • nápodoba (imitace – úzce souvisí s identifikací) znamená takové změny v PV-J jedince pod vlivem modelu, které se blíží chování modelu; funguje zde modelové učení (pozorování živých nebo symbolických modelů). Modelem se může stát reálná osoba (matka, otec, straší sourozenec, kamarád, učitel, vůdce party, vážená, populární osoba) i fiktivní osoba (z literatury, filmu, vyprávění). Při imitaci dochází pouze k napodobování, osobnost individua je relativně nedotčena, mění se zejména chování. • při identifikaci dochází k přetváření subjektu do role modelu v celém paradigmatu P-V-J, výsledné chování může být i zcela odlišné od chování modelu. Každá identifikace vede ale paradoxně k seberealizaci (pokud není extrémní) – prostřednictvím ní jedinec aktualizuje svoje vlohy, které by jinak nerozvinul (odvaha, moc, láska), také vede k procvičování rolí (jako v dětských hrách). • učení na základě přímého nebo nepřímého zpevnění – spíše formou sekundárního zpevnění – k odměně dochází nepřímo, symbolicky. • ego vztažené učení – důležitým prvkem je zde proces evaluace a devalvace ega na základě interní a externí kontroly zpevnění. Může se projevit jako naučená bezmocnost.

22

23


7 Struktura osobnosti I Cíl: Tato kapitola má za cíl seznámit Vás s některými tématy týkajícími se struktury osobnosti: • • •

s psychickými vlastnostmi temperamentem a emocionalitou osobnosti schopnostmi osobnosti – inteligencí a tvořivostí

7.1 Psychické vlastnosti 7.2 Temperament a emocionalita V historii vždy existovaly snahy po třídění temperamentu na typy: jednalo se o popisování základních rysů, znaků společných skupinám – tedy typům – lidí: • Hippokratovo rozdělení – temperament je závislý na určitém typu šťáv: - sangvinik - (vliv krve) živý, vznětlivý, nestálý, citlivý, měnící se; - cholerik - (vliv žluči) vášnivý, fanatický, vznětlivý, vytrvalý; - flegmatik - (vliv hlenu) klidný, málo vznětlivý, nepodléhá snadno citům, rozhodný, cílevědomý; - melancholik - (vliv černé žluči) uzavřený, pesimistický, přecitlivělý, přemýšlivý, rozjímavý. • Kretschmerovo rozdělení – základem je konstituční hledisko, ve kterém určité tělesné struktuře (somatotypu) odpovídá určitá struktura psychických reakcí (psychotyp). Kritika tohoto rozdělení se opírá především o fakt, že Kretschmer kriteria popsaná na nemocných přenesl automaticky na zdravé jedince. - pyknický habitus (kratší končetiny, objemnější trup, podkožní tuk, soudkovitý hrudník, velký kulatý obličej, sklon k lysině) - cyklotymní osobnost - střídání pólových nálad, živí a vtipní jedinci, s dobrým kontaktem s okolím i smutní a tiší, ale přizpůsobiví a přívětiví; - leptosomní habitus (hubení, dlouhé slabé končetiny, jemná kostra, úzký hrudník, hubený protáhlý obličej, dlouhý krk, hrubší a pevnější vlasy) - schizotymní osobnost - psychické vlastnosti se nacházejí jen na jednom pólu: jsou buď přecitlivělí, plaší, nedůtkliví, vznětliví nebo lhostejní, málo družní, podivínští; - atletický habitus (silná kostra, dobře vyvinuté svalstvo, úměrné proporce trupu a končetin, široká ramena, úzká pánev) - viskózní osobnost - vyrovnaný, střízlivý jedinec, bez krajností, také bez originality; - dysplastický habitus (není jednotný typ, různé tělesné disproporce na základě různých poruch) - nejednotná psychická struktura - někdy u schizotymních osobností; • Jungova typologie - vytvořená na základě zaměření osobnosti, 2 základní typy: - extravert - obrácen k vnějšímu světu, kontaktní, přizpůsobivý; - introvert - obrácen do sebe, uzavřený, udržuje kontakt s okolím; • Pavlovovo rozdělení - vychází z fyziologického hlediska Pavlovova zkoumání a vyděluje následující typy:


a) obecné typy: jsou založeny na vzájemném vztahu základních procesů vyšší nervové činnosti - podráždění a útlumu - slabý - podráždění a útlum jsou vyrovnané, ale slabé - silný vyrovnaný pohyblivý - rovnováha obou procesů, jejich snadné střídání, ev. silné vyjádření - silný vyrovnaný nepohyblivý (klidný) - malá pružnost obou procesů, proto nesnadné střídání - nevyrovnaný - podráždění převažuje nad útlumem b) specificky lidské typy: vychází z převahy signálních soustav a podílu podkoří - umělecký - převládá vliv 1. signální soustavy a podkoří, zvýšená obrazotvornost, snadný sklon k afektivní reakci - myslitelský - převládá 2. signální soustava, uvážlivost, malá ovlivnitelnost emocemi - střední - obě signální soustavy jsou v rovnováze. Guilford pomocí faktorové analýzy popsal polární faktory a obecné dispozice temperamentu a emocionality jako základní temperamentové dispozice: jsou to především sebedůvěra – pocity méněcennosti, všímavost – nepozornost, impulzivita – rozvážnost, zdrženlivost – bezstarostnost, objektivnost - hypersenzitivita. Dále popsal faktory emocionality v temperamentu: veselost a skleslost, emoční zralost a nezralost, nervozita a klidná mysl, stabilita a labilita nálad, nesmělost a sebevědomost. Temperamentové faktory se týkají také sociálního chování: dominance a submise, samostatnost a závislost, iniciativa a pasivita, přátelskost a nepřátelskost, tolerance a kritičnost, maskulinita a femininita, sugestibilita.

7.3 Schopnosti – inteligence a tvořivost

24

25


8 Struktura osobnosti II Cíl: Tato kapitola Vám usnadní zvládnutí dalších témat, zabývajících se strukturou osobnosti: • •

motivací a postoji charakterem

8.1 Motivace a postoje 8.2 Charakter Charakter (povaha) je relativně stálá pohotovost jedince projevovat se určitým charakteristickým způsobem. Je to projev osobnosti člověka, jeho duševních vlastností, který je individuální a nikdy se zcela neopakuje u jiného. Podle Allporta je základním rysem charakteru eticky zhodnocená osobnost , behavioristé hovoří o rysu – tedy naučené tendenci chovat se ve stejné situaci stejným způsobem, podle A. Gehlena je charakter výsledkem výchovy, celkem zvyků a pohledů – způsobem chování podmíněný hodnotami, který je výsledkem kultivace člověka společností a jeho zvláštními zaměřeními a zájmy. Je to jádro osobnosti, které je zdrojem odpovědného jednání a hodnocení (F. Krueger). Z Freudovy teorie vývoje osobnosti vyplývá i jeho typologie: „orální charakter“ charakterizuje optimismus, pasivita, postoj bez iniciativy, odpovědnosti, sklon k závislosti, jedinec je agresivní, nejistý, hledá pomoc, má sklon k depresím; „anální charakter“ má dvojí obraz – „retenční“ (zadržující, do sebe obrácený, egoistický, pedant, perfekcionalista, paličák, dogmatik, lakomý) a „expůlzivní“ (vypouštěcí, poddajný, mírný, nepořádný, vztahovačný, velkorysý), „anální triáda“ - sklon k obsesím a kompulzím, fobiím; „Oidipovský komplex“ jako nevědomé tíhnutí syna k matce a dcery k otci, kdy rodič stejného pohlaví je nenáviděn, je základem neurózy v dospělosti a určuje charakterové vlastnosti.


9 Struktura osobnosti III Cíl: Tato kapitola si klade za cíl pomoci Vám zvládnout další témata, která se vztahují ke struktuře osobnosti; jsou to: • • •

typologie osobnosti vrstvy osobnosti faktory osobnosti

9.1 Typologie osobnosti 9.2 Vrstvy osobnosti 9.3 Faktory osobnosti

26

27


10 Dynamika osobnosti Cíl: Tato kapitola Vám pomůže zvládnout témata, která se týkají dynamiky osobnosti: • • • •

funkcí ega obrannými mechanismy psychickou rovnováhou a principy hédonismu volními vlastnostmi

10.1 Dynamická funkce ega 10.2 Ego-obranné mechanismy 10.3 Psychické ekvilibrium a hédonismus 10.4 Volní vlastnosti


11 Teorie osobnosti I Cíl: Tato kapitola Vám pomůže seznámit se s tématy základů teorie osobnosti a s některými z hlavních teorií osobnosti: • •

základy teorie osobnosti psychoanalytické a neopsychoanalytické teorie osobnosti

11.1 Úvod do teorie osobnosti

11.2 Psychoanalytické a neopsychoanalytické teorie Sigmund Freud (1856-1939) Narodil se v moravském Příboře, jeho rodiči byli starší přísný otec a mladší láskyplná matka; od tří let přesídlil s rodiči do Vídně, zde se mu však nikdy nepodařilo přizpůsobit se, dokonce i když jeho lékařská kariéra byla velice úspěšná – nebyl však nikdy plně přijat; celý jeho život charakterizovala neschopnost udržet přátelství; byl silným kuřákem, zemřel na rakovina hrtanu.

Základem Freudovy teorie je jednak fyziologický determinismus chování a vývoje osobnosti, dále sexuální povaha energie – libido oživuje všechny osobnostní funkce, a také teorie nevědomí – osobnost jako ledovec (ne-, před-, vědomí). Strukturální model osobnosti je zobrazením tří základních rovin: id, ego a superego. SUPEREGO (princip dokonalosti) – vědomé i nevědomé – zvnitřněné omezení, zákazy, chvála ANTIKATEXE – brání katexi ID EGO (princip reality) – vědomé a předvědomé – racionální testování reality (sekundární proces) KATEXE – proudění energie (libida) ke zdroji uspokojení (objektová katexe, egokatexe) ID (princip slasti) - nevědomé – iracionální uspokojování primárního procesu V rámci této struktury dochází logicky ke střetům mezi jednotlivými jejími částmi – hovoříme o intrapersonálních konfliktech, které se odehrávají v těchto rovinách:

28

29


• • •

ID vs. EGO – ID se dožaduje uspokojení, EGO na základě vnímání reality brání (chci mobil a nemám peníze – zbývá mi krást nebo nastřádat peníze) ID vs. SUPEREGO – ID se dožaduje uspokojení, které SUPEREGO považuje za neetické (chci mobil, ale vím, že krást se nemá) EGO vs. SUPEREGO – EGO na základě vnímání reality něco potřebuje, SUPEREGO tomu brání z hlediska morálky (chci mobil, protože je to v dané situaci existenční nutnost, ale cítím provinění, protože je to nemorální rozhazování penězi – introjikované nesmysly);

Ve Fredově teorii hraje velkou roli teorie pudů: pudy jsou somatické požadavky, kladené na mentální život; jsou vrozené, patří k ID jako psychický projev tělesných napětí; základními pudy jsou: Éros (pud života) – tvořivý pud, řídí se principem slasti, erogenní zóny; Thanatos (pud smrti) – destruktivní pud, princip nirvány, zlost a agresivita. Sigmund Freud se také zabýval obrannými mechanismy, které fungují na nevědomé úrovni, pomocí nich se ego brání ohrožujícím myšlenkám či přáním. Mezi základní patří: vytěsnění (tedy iracionální útěk, vytlačení ohrožující myšlenky nebo přání do nevědomí); sublimace (převedení libida od přímého sexuálního uspokojení do činnosti společensky přijatelné); regrese a fixace (návrat z vyšších stadií (genitálního) – pokud ohrožení příliš zesílí, ego má tendenci regredovat k nižšímu stadiu, aby snížilo přísun stresu (do orálního – za jídlem, pitím, závislostmi, do análního – zanedbávání hygienických návyků, pořádku); regrese je krátkodobý adaptivní mechanismus, fixace je dlouhodobá a je zdrojem neurózy). Freud považoval sny za vhled do nevědomých přání, podle něj jsou jejich naplněním; mohou také být manifestací pozůstatků uplynulého dne, mají zjevný manifestní – a skrytý - latentní – význam. Důležitou složkou Fredovy teorie je jeho pojetí vývoje osobnosti – významnou úlohu zde hraje koncept dětské sexuality – vývoje libida. Jednotlivá stádia jsou: • orální (0 - 1,5 roku) - zdrojem největší slasti jsou ústa (příjem potravy – sání a polykání), významným faktorem je odstavení dítěte od kojení a bolest způsobená růstem první dentice – tím toto stadium končí (ústa přestávají být zdrojem slasti); začátek komunikace, přílišná podpora nebo neuspokojování může vést k ustrnutí: „orální charakter“ - optimismus, pasivita, bez iniciativy, odpovědnosti, sklon k závislosti, agresivní, nejistý, hledá pomoc, sklon k depresím; • anální (1,5 - 3 roky) – slast z uvolňování napětí v konečníku, spontánního vyprazdňování střev, končí s toaletním nácvikem - ovládání vyměšování a sebekontroly dítěte, významným faktorem je způsob nácviku k čistotnosti, rozvoj motorických dovedností a řeči, začátek socializace a ovládnutí svěračů, zaměření na vyprazdňování a zadržování, fixace na slast z análních výkonů: „anální charakter“ - „retenční“ (zadržující, do sebe obrácený, egoistický, pedant, perfekcionalista, paličák, dogmatik, lakomý) a „expůlzivní“ (vypouštěcí, poddajný, mírný, nepořádný, vztahovačný, velkorysý), „anální triáda“ - sklon k obsesím a kompulzím, fobiím; • falické (3 - 5 let) - zvýšený zájem o genitálie, přitažlivost falických symbolů, sexuální zájem o rodiče opačného pohlaví, projevy bojovnosti, síly, soutěživosti, řešení „Oidipovského komplexu“ - nevědomé tíhnutí syna k matce a dcery k otci, rodič stejného pohlaví je nenáviděn - je to základem neurózy v dospělosti - incest; • latentní (konec falického stadia do nástupu puberty) - relativní klid mezi citem nabitým dětstvím a bouřlivým dospíváním;


• pregenitální - raná diferencovaná sexualita dítěte před dosažením stadia genitálního; • genitální - konečné stadium vývoje libida, pohlavní zralost, schopnost vytvořit citový vztah, preference genitálního sexu před análním a orálním, ukončení citových ambivalencí;

Carl Gustav Jung (1875-1961) – zakladatel analytické psychologie, jeho teorie je složitá, ale vyvážená. Švýcar, individualista, důkladný, pracovitý. Jeho otec byl duchovním – požíval vážnosti v širokém okolí. On i jeho práce jsou ceněny v odborných i veřejných kruzích. S Freudem se zpočátku přátelil, když se ale jejich pracovní názory rozešly, Jung zrušil i přátelství a postavil si v Bolingenu věž jako středověkou tvrz bez elektřiny, plynu, uhlí. Svou práci považoval stejně tak za umění i vědu. Jeho zájmu neušly východní filozofie (i-ging, buddhismus).

Chápal osobnost jako samostatný systém, jako psychické prostředí ve kterém je každý člověk schopen vyjádřit svou individualitu. Ego je podle něj spíše aktivní než reaktivní. Velký důraz na vývoj má nejen ontogeneze, ale i fylogeneze. Nevědomí chápal ve dvojí rovině: zděděné kolektivní nevědomí a získané osobní nevědomí. Zralá a dobře přizpůsobená osoba je ta, která dosáhla vysokého stupně sebeuskutečnění, na nějž pohlížel Jung z hlediska fenomenologie. Důležitá pro zralost jedince je jeho celistvost – zásadní jednota osobnosti; Struktura psyché • Osobní nevědomí - komplexy • Vědomí - Ego – vědomé já Komplexy • Bytostné Já (das Selbst) – spojuje vědomí Ego Byt s nevědomím ostn • Kolektivní nevědomí - archetypy é Já Archetypy: Kolektivní nevědomí je podle Junga zděděný duševní - Persona život našich předků, je to negativní i pozitivní zkušenosti - Animus/Anima lidských i zvířecích předků a může se stát možným zdrojem - Stín moudrosti. Archetypy – tento termín převzal od Augustina. Každý archetyp obsahuje jádro představy, významu nebo zvláštního vzorce chování (narození, smrt, hrdina, moudrý stařec, matka, dítě). Persona pomáhá uchovat si individualitu při přizpůsobování se společnosti, pomáhá uchovat si osobní nezávislost. Animus a anima – pomáhají ženám chápat mužské a mužům ženské. Stín je animální stránka každého jedince, tendence k primitivním formám života. Bytostné Já je katalyzátor vnitřního růstu osoby, podporuje vyváženou syntézu vědomých a nevědomých procesů. Osobní nevědomí je získané, vychází z potlačených citů, myšlenek a interpersonálních zážitků. Komplexy jsou obsahy spojené s osobními zážitky jedince, které se vymkly osobní kontrole a existují samostatně. V nevědomí se kumulují podobné zážitky a jejich emoční síla vzrůstá. Jedná se často o tzv. neukončené záležitosti – pro nás nedokončené příběhy našeho vlastního života, jejichž neukončenost nás táhne zpět do minulosti. Jungova typologie osobnosti se nezabývá vývojem, jejím stěžejním bodem je typologické dělení jedinců podle dimenze extraverze – introverze. Psychické funkce

30

31


Jung chápe jako základní mohutnosti: myšlení (zkoumá), cítění (oceňuje), smyslové vnímání (zahrnuje smyslovou zkušenost), intuice (poznává skrytý význam). Individuální psychologie – Alfred Adler (1870-1937) – důraz na začlenění člověka do společnosti (vliv na dětskou psychologii a pedagogiku) Byl spíše vídeňák – po 30. roce věku přestoupilo judaismu k protestantismu. V dětství trpěl křivicí – byl nemocný, zatímco ostatní děti se bavily, ale přijaly ho mezi sebe. Školu zpočátku odbýval, posléze se stal psychiatrem, praktickým a očním lékařem. Spolupracoval s Freudem, nikdy ale nepodstoupil psychoanalýzu – členové psychoanalytické společnosti negativně hlasovali o jeho teorii, proto odešel a založil si vlastní společnost. Zabýval se sociální nespravedlností a chudobou, zajímal se o marxismus a socialismus, vývoj v Rusku ho ale rozčaroval, oženil se s ruskou revolucionářkou, ale manželství neklapalo, příliš lpěl na patriarchátu, ale nakonec vytvořili harmonický vztah a vychovali tři děti. Nakonec se přestěhoval do USA.

Důležitá v životě je volba cílů a cílesměrné chování, velký důraz klade Adler na vědomí – nevědomí je pro něj zdrojem neuróz. Vývoj osobnosti podle Adlera definují pocity méněcennosti: dítě trpí pocity slabosti – dítě je slabší než dospělý – tak vznikají pocity méněcennosti, jejichž příčina je tedy fyziologická. Ztotožňoval slabost s ženskostí či nedostatkem mužské energie – její nedostatek překlenuje kompenzační proces – maskulinní protest, ten však později změnil na vůli k moci a usilování o nadřazenost. Pocity méněcennosti vyplývající ze situace nedostatku, to je základní motivační činitel pro všechno jednání a chování, bez něj bychom ustrnuli. Hlavním motivačním činitelem je usilování o nadřazenost: každý člověk usiluje o překonání pocitů méněcennosti (zakotvených v dětství) a o získání nadřazenosti, chceme situaci nedostatku přeměnit na situaci dostatku – usilujeme tedy o nadřazenost, která je ve zdravé podobě totožná s růstem a sebeuskutečňováním. Nadřazenost prospívá jen tehdy, je-li sociálně zaměřena, pak prospívá všem lidem. Existuje ovšem také sobecké usilování o nadřazenost. Antisociálně zaměřená nadřazenost je regresivní, je to v podstatě boj o moc rozmazleného dítěte – nemusí se přičinit o své postavení, nenaučilo se spolupracovat. Zanedbávané nebo nechtěné děti – nezakusily lásku, nenaučily se spolupracovat. Cíl vývoje osobnosti je sociální cit. Dobře přizpůsobená osobnost se vytváří v dětství, jejím základem je dobrý sociální cit – schopnost spolupracovat. V tomto procesu má podle Adlera rozhodující úlohu matka – jako první zkušenost s důvěryhodnou druhou osobou. Cílem je individuální životní styl, jež zahrnuje snahu o kompenzaci – pro překonání pocitů méněcennosti a k usilování o nadřazenost. Ovlivňuje psychické i somatické složky osoby, důraz je zde kladen na těsný psychosomatický vztah. V individuálním životním stylu se uplatňuje fiktivní finalismus – některé cíle, které si volíme, jsou fikcí, ale vedou nás kupředu – jinak bychom bloudili. Tvůrčí „já“ je přirozeným výsledkem pozitivního a zdravého životního stylu a je výrazem směřování k lidstvu jako „společenství spolupráce“. Důležitým prvkem Adlerovy teorie je teorie sourozeneckého pořadí. Pořadí sourozenců je pro Adlera ukazatelem jejich budoucích postojů a vzorců chování. Důležitá pro osobní vývoj je rodinná konstelace. Prvorozené děti – musejí spadnout z lopatky (pokud jsou na to připraveny, rostou, pokud ne – citově trpí), druhé či prostřední děti – ve vyváženější situaci, starší sourozenec je stimulem k většímu usilování, nejmladší děti – obvykle rozmazlovány – to může vést k poruše přizpůsobení.


Interpersonální teorie – navazují na analytickou individuální psychologii A. Adlera Karen Horneyová (1895-1952) Narozena ve vesničce u Hamburku, otec přísný starší námořní kapitán, matka inteligentní a kultivovaná, rodiče se hádali, cítila se otcem podceňovaná, nedostatek rodičovské lásky. Byla vychována v klášterní škola a toto charakterizovalo vnitřní náboženské boje. Vystudovala lékařská fakulta, absolvovala psychoanalytický výcvik, manželství s obchodníkem, 3 děti, necítila se však šťastná, trpěla neurózou, depresí, po 17 letech se nechala rozvést, prožila si 10ti letý vztah k E. Frommovi. Odstěhovali se spolu do USA, kde zakusila rozčarování klasickou psychoanalýzou, rozdíl v neurotických obtížích pacientů různých kultur a společenství – utváření osobnosti.

Hlavními body její teorie jsou důležité zážitky z dětství, základní úzkost nesená sociálními faktory. Její teorie se dá chápat jako psychoanalýza se sociálním hlediskem: • Základní úzkost dítěte – dítě se rodí do problematického světa. Úzkost je způsobena neurotickými dospělými kolem. Čím je více neurotické prostředí, tím větší je úzkost dítěte. Pokrytectví ve formě předstírání dospělých je pro dítě velmi složité, rozpor v myšlení a jednání dospělých dítě nechápe. • Vztahy s druhými lidmi – slouží k překonání úzkosti. Snažíme se o pohyb k lidem – ve snaze získat dobrou vůli, záviset na nich, hledáme vztah k nejsilnější osobě. Pohyb proti lidem – nedůvěra vůči společnosti, jediným prostředkem vidí v agresivním chování, takový jedinec chce mít navrch a porazit ostatní. Pohyb od lidí – ani závislost, ani boj, jedinec si myslí, že ostatní mu nerozumějí, že jim na něm nezáleží. Vysoce ohrožené dítě se drží pouze jednoho z těchto tří schémat – zdraví si udržíme pouze ve vyváženém střídání těchto tří způsobů na základě různých životních situací. • Neurotické potřeby dospělých – jsou pokračováním maladaptací zakořeněných v dětství, jsou nutkavé a nevědomé. Horneyová popsala tyto neurotické potřeby: potřeba náklonnosti a schválení, potřeba závislosti na partnerovi, potřeba vymezit svůj život úzkými hranicemi, potřeba moci, potřeba využívat druhých, potřeba prestiže, potřeba obdivu, potřeba výkonu, potřeba soběstačnosti a nezávislosti, potřeba dokonalosti a nenapadnutelnosti. K překonávání neurotičnosti vede jednak psychoterapie nebo svépomoc. Harry Stack Sullivan (1892-1949) Irčan z farmy v New Yorku, vyrůstal v katolické rodina v protestantském prostředí, v dětství se cítil izolován, matka s ním byla chronicky nespokojená, projevovala málo vřelosti, otec byl velmi skromný. V 19 letech odešel do velkoměsta – byl opět osamocený, uzavřený. Stal se psychiatrem na lůžkovém zařízení – specializoval se na práci se schizoidy a schizofreniky.

Hlavní body jeho teorie jsou osobnost, která je výsledkem interpersonálních vztahů a podléhá přizpůsobení – sebenaplnění je vývoj v oblasti sociální, sexuální a kognitivní – nutné dosažení patřičné úrovně. Vývojově připomíná Freudovu teorii, doplnil o teorii „prsu v ústech“ – jako první interpersonální zkušenost dítěte. • Kognitivní vývoj – novorozenec má prototaxické poznání (okamžité dotekové, zrakové a sluchové vjemy), dalším vývojovým modem je parataxické chování (dítě objevuje vztahy mezi událostmí – loď plave = kámen plave, protože je menší), syntaxické poznání (plně rozumové uvažování a logická dedukce – v dospělosti). • Tenze – směřujeme k absolutní euforii, ale jsme převážný čas v alespoň mírné tenzi vyvolané opomenutými potřebami nebo úzkostí – může vést až k apatii absolutní tenze – hrůza.

32

33


• • • •

Systém „já“ – dynamismus pomáhající vyhnutí se zákazům a vnějškovému zlepšení situace. Sublimace – použití společensky přijatelnějšího chování k uspokojení potřeb, motivů. Personifikace – představy sebe a okolí – já (me) a nejá (not me), já dělíme na dobré já a špatné já. Malevolentní transformace – zklamání a z něj vyplývající hněv dítěte, které touží po něžnosti.

Erich Fromm (1900-1980) Narodil se ve Franfurtu nad Mohanem v ortodoxní židovské rodině, zažil na vlastní kůži německý antisemitismus. Doktorát z psychologie získal v Heidelbergu, studoval Marxe a Freuda a snažil se o jejich syntézu. Absolvoval psychoanalýzu a praktikoval v Mnichově a Berlíně, kde se seznámil s K. Horneyovou, spolu emigrovali do USA ve 30 letech, kde učil, žil s Horneyovou, ale ta se postavila proti tomu, aby bez absolvované medicíny učil na Americkém institutu psychoanalýzy, rozešli se, Fromm odcestoval v roce 1949 do Mexika, kde prováděl výzkum vlivu industrializace na mexický venkov, v 70ti letech se vrátil zpět do Evropy, do Švýcarska. Byl nejen psychologem, ale i sociologem, historikem a filozofem.

Hlavní důrazy jeho teorie: podstatná je svoboda – lidi ale nejsou ochotni ji užívat. • Pojem osobnosti – rozlišil temperament (hlavní nástroj osobnosti, konstituční a trvalý) a charakter (má etický rozměr – je tvořen hodnotovými volbami jedince a je ovlivněn sociokulturním prostředím). • Produktivní charakter – obdarovávání druhých láskou a prací („člověk miluje to, pro co pracuje a pracuje pro to, co miluje“). • Nonproduktivní charakter – jedinec není schopen produkovat; to co potřebuje, vyžaduje od druhých (pasivitou, aktivně vykořisťováním). • U člověka se oba typy charakteru vyskytují současně, povaha charakteru je založena na socializaci a asimilaci žádoucích předmětů. • Lidské potřeby a láska – potřeba vztaženosti, transcendence, zakořeněnosti, identity, orientačního rámce – zralá osobnost je schopna tyto potřeby integrovat na základě lásky, která je aktivní silou v člověku. Je třeba nabídnout pomoc člověku, aby obnovil svou schopnost milovat. Erik Erikson (1902-1982) Narodil se v Německu dánským rodičům (jako nemanželské dítě, matka se po jeho narození provdala za jeho německého ošetřujícího lékaře), v dětství si prožil krizi identity – konflikt mezi otčímovým židovstvím a matčiným luteránstvím. Rozhodl se stát umělcem – dřevořezby a lepty, byl analyzován Annou Freudovou, oženil se s američankou a po nástupu Hitlera spolu odjeli do USA

Hlavními body jeho teorie jsou modifikace psychoanalýzy (psychoanalýzu aplikoval na život v moderní společnosti, fyziologické tlaky jsou vyvažovány vlivy kulturními a společenskými), epigenetická stadia lidského růstu (jeden prvek vzniká na podkladě jiného v čase a prostoru – vznikají návazná stádia a jejich hierarchie), integrita a ego (než se objeví zralé ego, je nutné získat přiměřený pocit identity, k čemuž slouží rituály). Znovu popsal vývoj osobnosti: v jeho pojetí se jedná o růst pomocí řešení konfliktů – krizí; tento vývoj popsal pomocí osmi vývojových stadií: 1. Důvěra proti základní nedůvěře 2. Autonomie proti zahanbení a pochybnosti 3. Iniciativa proti vině 4. Snaživost proti méněcennosti


5. 6. 7. 8.

Identita proti zmatení rolí Intimita proti izolaci Generativita proti stagnaci Integrita proti zoufalství

34

35


12 Teorie osobnosti II Cíl: Tato kapitola Vám pomůže seznámit se s dalšími hlavními teoriemi osobnosti: • • • • •

behavioristické teorie osobnosti holistické a humanistické teorie osobnosti kognitivistické pojetí osobnosti faktorové koncepce osobnosti systematický eklekticismus

12.1 Behavioristické teorie osobnosti Behaviorismus tvrdí že „psychologie je věda o chování a její hlavní metodou je experiment“ – psychologie osobnosti se tím v rámci behaviorismu omezila na měření individuálních rozdílů ve schopnostech. Je charakterizován objektivismem, funkcionalismem, materialismem – tedy odmítnutím subjektivního idealismu a fenomenalismu, metody introspekce, všech mentalistických pojmů a termínů (obraz, mysl, vědomí, prožívání aj.); Zakladatelem behaviorismu je J.B. Watson (1878-1958), cílem psychologie je podle něj předvídat a kontrolovat chování. Místo pojmů jako vědomí, duševní stav, vůle apod. zavedl pojmy jako podráždění a reakce, návyk atd. Za jednotky popisu slouží senzomotorické funkční okruhy (S-R jednotky: stimulus – response). Objektivní psychologie popisuje lidské a zvířecí chování jako výsledek působení náhodně kombinovaných podnětů na organismus. Výsledky pokusů na zvířatech jsou použitelné i na výklad lidského chování. Mezi nejjednoduššími reflexy a nejdiferencovanějšími procesy myšlení a rozhodování jsou jen stupňovité rozdíly; Základem behavioristické teorie je teorie učení. Lidské chování může být naučeno a odnaučeno, protože je výsledkem objektivních činitelů, které je determinují. Osobnost neexistuje a není determinujícím zdrojem lidského chování – je pouze vyvoditelná na základě pozorovatelného chování. Experiment je i terapií – „výzkum je léčení a léčení je výzkum“. Ivan P. Pavlov (1849-1936) – ruský fyziolog, materialista, psychické procesy jsou podle jeho teorie výsledkem hmotných jevů. Jeho základním objevem je tzv. klasické podmiňování – nepodmíněný podnět (unconditioned stimulus) vyvolává nepodmíněnou (unconditioned response) odezvu svou vlastní povahou (maso vyvolává u psa slinění); podmíněný podnět (conditioned stimulus) je sám o sobě neutrální, pokud je přiměřeně posilován nepodmíněným získává podnětovou účinnost (zvonek či světlo při současném podání masa psu) a vyvolává podmíněnou (conditioned response) odezvu. Clark L. Hull (1884-1952) – jádrem jeho učení je Pavlovův podmíněný reflex a pojem posilování. Pozorovatelnými fakty jsou stimuly z okolí a objektivní behaviorální odpovědi organismu. Uplatnil Pavlovův model S-R na lidské chování – podněty jsou ale podle něj spojeny s procesy redukce vrozených pudových potřeb (drive). Spojení


podnětu, odezvy a odměny (redukce pudů) vede ke vzniku mnoha návyků – proto jsme schopni určité situace předjímat; B.F. Skinner (1904-1990) se zabýval se operantním podmiňováním – chování není vždy vyvoláváno rozlišitelnými podněty, jeho prvky se nazývají operanty, jsou zpevněny odměnou, nebo odstraněny, zpevnění zvyšuje pravděpodobnost opakování takového operantu. Zpevňující faktor slouží pak jako podnět. Postupná aproximace je zpevnění postupných kroků směřujících k žádoucímu chování. Neopakuje se tedy podnět, ale zpevňuje se odezva na podnět. John Dollard (1900-1980) a Neal E. Miller (1909) Prodělali psychoanalytický výcvik a snažili se spojit behaviorismus a psychoanalýzu. Hlavní je proces učení (S-R), kterým vysvětlují intrapsychické pochody, povahu a vývoj osobnosti, nevědomí, neurózy. Motivací je pudová potřeba (excitace, drive), je to jakýkoli silný podnět vyvolávající odezvu, mohou jím být vnější události (zvuky, objekty apod.), vrozené primární pudové potřeby (bolest, hlad, žízeň, libido). Na základě primárních si učením osvojujeme sekundární potřeby. Motivačním činitelem je signál – modifikuje sílu podnětu (hlad = potřeba – motivuje k jídlu, restaurace = signál – aktivizuje k akci). Odezva je podstatná pro učení, pokud je zpevněna, dochází k učení. Zpevnění funguje jako redukce pudové potřeby, snížení síly pudového podnětu (dobré jídlo zredukuje hlad). Vyhasínání je zánik, postupné zeslabování nezpevněné reakce. Osobnost chápou jako systém podnět/signál, kde odezva je návyk. Učíme se návykům prostřednictvím zpevnění. Osobnost není vrozená, osvojujeme si ji v dětství učením. Osobnost sestává z návyků – je tedy vysoce individuální. Primární pudové potřeby jsou vrozené, napomáhají v přežití. Sekundární potřeby jsou rozvinutím primárních potřeb v sociokulturním kontextu. Neutrální signál (druh jídla) při častém spojení s primární potřebou (hlad) začne sám vyvolávat odezvy a tím se stává sekundární potřebou (reklama). Výchova je nejdůležitějším základem – rozhodující význam má prvních šest let. Sekundární zpevnění sekundárních potřeb (matčin úsměv, díky, peníze) podporuje učení. Důležitá je všemožná podpora v prvních letech života dítěte, nejdůležitější jsou tyto nácvikové situace: krmení, nácvik čistotnosti, nácvik sexuálních projevů, nácvik ovládání hněvu. Neurózy vznikají na základě nevědomých konfliktů. Počítají tedy s nevědomím, které sestává z pudových potřeb, signálů a odezev a skrývá se našemu chápání – je v nevědomí. Konflikty v dětství mají za následek neurózy v dospělosti. Nevědomé neurotické konflikty jsou naučeny v ranném dětství. Neurózám nás učí rodiče (málo podpory nebo podnětů). Sexualita v dětství produkuje konflikty typu přitahování (zájem) a odpuzování (trest). Konflikt přitahování – přitahování je charakterizován jako volba mezi stejně žádoucími cíli; konflikt odpuzování – odpuzování je volba mezi dvěma negativními alternativami. Nevědomé konflikty naučené v dětství jsou zdrojem úzkosti a podporují vznik neuróz v dospělosti. Neurózy jsou tedy naučeny – mohou být i odnaučeny.

12.2 Holistické a humanistické teorie osobnosti Kurt Goldstein (1887-1965)

36

37


Hlavními body jeho teorie jsou: holistický pohled na osobnost (organismus) – osobnost je nejen souhrn jednotlivostí, ale celek, jednotný útvar vzájemně propojených funkcí, které pomáhají sebeaktualizaci (to je pudová tendence hýbající organismem). Na jeho teorii má hlavní vliv gestalt psychologie – život je sled dynamických procesů, jedna funkce vystupuje jako tvar, ostatní ustupují do pozadí, všechno chování je interakcí tvaru a pozadí, jedná se o neustále se opakující vztahový proces, k udržení rovnováhy v organismu je nutné vyrovnávání. Organismus existuje v sociálním kontextu – v logických vztazích s okolím – má kardinální význam pro zdravý vývoj, funguje v něm vyrovnávání se s působícími silami v okolí. Konkrétní a abstraktní chování – konkrétní je reakcí organismu na vše, co jedinec vnímá, abstraktní je aktivní orientací v situaci na základě kognitivní mapy. Abraham Maslow (1908-1970) Nejvýznamnějším bodem jeho teorie je struktura lidských potřeb – pokud nejsou v dostatečné míře (nemusí být zcela) naplněny nižší, nemůže nastat uspokojení následujících (vyšších). Úroveň potřeb charakterizuje snaha o redukci tenze: nižší (fyziologické potřeby a potřeba bezpečí) a vyšší potřeby (lásky a úcty). B-úroveň (bytí) je potřebou sebeaktualizace (metahodnoty, metapotřeby – čím mohu být, tím taky toužím být). Odstup a potřeba soukromí znamená, že mohu být sám bez pocitu osamělosti, důležitá je autonomie a asertivita (nezávislost na kultuře a okolí) – jsem sám sebou (sebekázeň, rozhodnost, odpovědnost). Zralá osobnost je mimo jiné charakterizována smyslem pro nezraňující humor, originalitou a tvořivostí. Důležitou roli hraje také sebetranscendence (sebepřesah) jako poznání všech významů a smyslu bytí. Carl Randsom Rogers (1902-1987) Jeho teorie je založena na fenomenologii (prožívání je komplexnější než kognitivní složka – racionalita), existencialismu (důraz na existenci a na svobodu, člověk je proces ne status) a humanismu (důraz na individualitu, možnost volby, proti fundamentalistickému behaviorismu). Důležitá je jeho teorie „Já“ (self), odvozená od vnitřního (percepčního) vztažného rámce, který je dán subjektivním pohledem z hlediska postojů. Motivace je nesena především tendencí k sebeaktualizaci (potřeba potravy, bezpečí, nezávislosti, sebekontroly, interpersonálních vazeb); chování je vždy motivováno okolnostmi situace tady a teď, minulost může tuto motivace ovlivnit. Jevové pole má dvě složky: organismus jako psychofyzický základ prožívání (myšlení, touhy, emoce, fyziologické odezvy, chování, jednání), který přijímá všechny prožitky tady a teď, vede k sebektualizaci (potřeby vyvolávají tenze, ty podněcují chování vedoucí k uspokojení potřeb a k růstu) a „Já“, které se vytváří postupně ve vývoji jedince, symbolizuje a přijímá prožitky jako svou součást, popírá prožitky, pokud mu neodpovídají, symbolizuje je zkresleně (heterochtonizací). Duševní zdraví zabezpečuje „Já“ umožňuje asimilovat všechny prožitky za své (dobré i špatné), důležitá je míra kongruence – pokud je vysoká, není duševní zdraví ohroženo. A – popřené prožitky „Já“ C B – symbolizované přesně (kongruence) B C – zkreslené A organismus

38


Duševní patologie nastává, když organismus popírá důležité prožitky (příliš ohrožují skladbu „Já“) vědomě nebo nevědomě (subcepce jako podprahové vnímání) – způsobuje vysokou míru inkongruence. A – popřené prožitky B – symbolizované přesně (kongruence) „Já“ C – zkreslené C Kongruence je shoda mezi prožitky v organizmu a jejich symbolizací v „Já“, čím více zkreslení a subcepce, tím větší je i míra inkongruence.

B A

organismus

Vývoj sebepojetí: sebepojetí vyjadřuje názor na sebe sama (pozitivní – zhodnocující, negativní – znehodnocující), je formováno rodiči a dalšími významnými jedinci. Nnepodmíněně kladné přijetí dítěte podporuje pozitivní sebehodnocení s vysokou mírou kongruence mezi prožíváním a „Já“, pokud dítě musí popírat některé své prožitky, dochází k inkongruenci mezi prožíváním a „Já“ – později k poruchám přizpůsobení – svůj život přizpůsobuje okolí, místo, aby žil své pravé „Já“. Důležité je nepodmíněné sebepřijetí. Proces sebeaktualizace vede k dobrému životu, ten je cestou, ne cílem. Důležitá je otevřenost k prožitkům – i k negativním. Stoupající kvalita života je podmíněna nepřekrucovanou zkušeností. Rostoucí důvěra v organismus znamená, že jedinec nespoléhá na sebe, ale na vlastní prožitky, připouští vlastní omylnost, je schopen se z ní poučit. Vede k plnějšímu fungování tady a teď, otevřeně.

12.3 Faktorové koncepce osobnosti Raymond B. Catell (1905) – Rysová a faktorová teorie Narodil se a studoval ve Velké Británii, odešel do USA, vyučoval na univerzitách, založil Institut pro výzkum a seberealizaci.

Jeho stěžejním dílem je faktorová analýza osobnosti, tedy statistické zpracování osobnostních rysů pomocí dotazníků – nevysvětluje ale dynamiku osobnosti. Důležité je nikoli pozorování, ale hodnocení na základě nepřímé informace. Hlavní body teorie: popis osobnosti - základními prvky osobnosti jsou rysy – příznačné vlastnosti pozorovatelné jinou osobou. Důraz klade na predikci: „Osobnost je to, co umožňuje předpovědět, co daná osoba učiní v dané situaci“. Jeho přístup je psychometrický. Rysy osobnosti jsou jedinečné (vlastnosti vyvozované ze způsobů chování vyskytující se pravidelně a soudržně) a společné (zobecněné, vyabstrahované z konkrétního chování, vyskytují se u velkého množství lidí), dělí je na povrchové (lze je poznat pozorováním) a pramenné (jsou příčinami pozorovatelného chování), dále na konstituční (získané dědičností) a prostředím utvářené, schopnostní (ukazují schopnost dosahování zvolených cílů) a temperamentové (jsou vrozenými nástroji – senzitivita, impulzivita, spontaneita apod.), či dynamické (motivační síly – vrozené nebo získané). Faktory osobnosti vytvářejí rysy, Cattel je získal prostřednictvím faktorové analýzy, jsou ve vzájemném vztahu, jsou to pramenné rysy s přiřazenou číselnou hodnotou (vyjadřuje korelaci s jinými faktory – faktorové sycení).

39


Cattel uznává klasické i operantní podmiňování a připojuje integrační učení – některé primární potřeby a pudy se uplatní, jiné se vytěsní nebo přemění tak, aby to vše vedlo k vnitřní integraci. Vývoj osobnosti je výsledkem učení a zrání, ovlivněný prostředím. Dítě získává sentimenty ego a superego mezi druhým a pátým rokem, postupně zvyšuje sílu ego, v dospívání usiluje o nezávislost a integraci, ve zralosti je vyrovnanější a realisticky plánuje cíle, ve stáří ubývá sil a dochází k symbióze laskavosti a agresivity;

12.4 Systematický eklekticismus Gordon W. Allport (1897-1967) Hlavní body teorie: eklekticismus (Allporotva teorie se přednostně neváže na žádnou z použitých teorií), filozofie osoby (pro teoretika psychologie osobnosti je důležité uvědomit si, jaký je jeho filozofický rámec), empiricko – humanistický přístup (úcta k jedinci, důraz na jeho jedinečnost, jeho idiografický přístup vyvažuje nomotetický, který formuluje obecné zákonitosti). Osobnost v lidech skutečně existuje: „Osobnost je něco a dělá něco.“ Osobnost je dynamická struktura, která se pozvolna rozvíjí, rozvoj nikdy nekončí, je svou povahou psychofyzická, společně fungují tělo a mysl, charakterizuje ji chování a myšlení. „Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení“. Temperament je surovina tvořící osobnost, charakter má etickou a hodnotovou dimenzi – jsou to stránky osobnosti. Svoboda jedince je dána volbou, jedinec volí střední cestu mezi naprostou svobodou (existencialismus) a naprostou nesvobodou (determinismus), máme svobodu utvářet svůj život, ale jen v závislosti na svých fyziologických potřebách, vlivech dřívějšího učení a zkušeností a právě působících vlivů okolí – ale dokážeme s nimi pracovat tvořivě. Identita „já“ závisí na kontinuitě v čase (paměť), je získávána postupně. Sebeuplatnění může vést až k sebelásce, důležitá je určitá míra hrdosti, stejnou roli hraje i zahanbení. Rozrůstání „já“ ve formě sebeangažovanosti ve formě identifikace s druhým člověkem, skupinou, posláním (od konkrétního člověka k abstraktnímu ideálu). Racionální řešení jako zdroj uvažování a zvládání problémů. Sebeobraz obsahuje vnímané (reálné „já“) a představu ideálu (ideální „já“). Snažení plynoucí z „já“ (motivace) – původní snažení dítěte se „já“ týká jen okrajově, se zráním přibývá cílového zaměření. Poznávací „já“ – sebeuvědomění, hodnotové orientace, utváření životní filozofie, objektivita vůči sobě a sebehumor – vhled. Rysy a osobní dispozice jsou obrazem jedinečnost daného jednotlivce. Kardinální dispozice je význačný rys, vůdčí vášeň, hlavní sentiment, jednotící téma. Centrální a sekundární dispozice – centrální jsou nápadné a soudržné, vystihují ústřední body běžného chování; sekundární jsou méně významné a méně soudržné, doplněk centrálních dispozic.


13 Teorie osobnosti III Cíl: Tato kapitola má za cíl seznámit Vás s dalšími koncepty a teoretickými přístupy k osobnosti: • • •

existenciální psychologie teorie pole teorie změny osobnosti

12.1 Existenciální psychologie Viktor Emanuel Frankl (1905-1997) – Logoterapie Hlavní základy teorie jsou existencialismus, fenomenologie, holismus. Důležitá je svoboda vůle, která je základní lidskou vlastností (svoboda zaujmout postoj vůči vnějším podmínkám). Osudovost jsou intrapersonální činitelé omezující individuální svobodu, jedinec se může rozvíjet v rámci své historie, volba závisí na tom, kdo ji provádí. Vůle ke smyslu (noos) je každému člověku vrozená, je to přirozená potřeba, patřící mezi tři základní dimenze osobnosti (fyzilogické potřeby, psychologické potřeby, noologické potřeby), uspokojuje základní noické potřeby. K morálnímu jednání není člověk nucen nebo puzen. Životní smysl není abstraktní ale konkrétní – je v každé situaci a reakci člověka na ni. Každá činnost obsahuje skrytý životní smysl – sebetranscendence. Opravdový lidský zážitek, který obohacuje a povznáší (umění, vztah, cokoli), všechny krátkodobé způsoby naplnění smyslu vedou k dlouhodobému životnímu smyslu. Smysl má i utrpení, vina a smrt – tragická triáda – dává příležitost pro nejhlubší růst . Existenciální vakuum je ztráta smyslu (u 85% sebevražd univerzitních studentů), častá je i tzv. nedělní neuróza – chybí práce, není nic, co by ji nahradilo v době volna.

12.2 Teorie pole Kurt Lewin (1890-1947) Hlavní body jeho teorie: je topologická, vyjádřena prostorově. Topologické pojmy jsou svou podstatou matematické, ale to nedokáže vyjádřit celou podstatu dynamiky osobnosti. Vysvětluje vzájemnou závislost osoby a okolí i intrapersonální dynamiku. Vývoj je procesem diferenciace (vychází z tvarové psychologie) – je členěný (nejprve vnímáme celek, pak detaily). Struktura osobnosti: Osoba (P, person) Psychologické okolí (E, environment) P E Životní prostor (L, life space) Vnější obal L=P+E Životní prostor obsahuje psychologické skutečnosti určující chování osoby, chování (B, behavior) je funkcí životního prostoru: B=f(L), nebo B=f(P+E). Životní

40

41


prostor představuje dimenze osobnosti. Vnější obal nemá přímý vliv na chování osoby, není v jejím vědomí, ale nakonec může působit nepřímo. Psychologické okolí je veškerá skutečnost dostupná osobě v daném čase, všechny psychologické pochody v životním prostoru probíhají v přítomnosti (včetně vzpomínek a plánů). Psychologické oblasti a skutečnosti mohou být trvalé nebo měnlivé, relativně blízké nebo navzájem vzdálené, skutečnost je osoba, předmět nebo myšlenka ovlivňující chování osoby. Traumatický zážitek může způsobit změnu v psychologickém poli – zmenšení počtu oblastí, pak dochází k jeho postupné další diferenciaci. Valence je hodnota nebo význam každé psychologické skutečnosti, může se měnit. Jsou ve vzájemné závislosti. Vzájemná komunikace oblastí se nazývá událost. Hraniční pásmo a vnitřní oblast osoby je tvořeno vjemově – pohybovou oblastí, která obklopuje vnitřní oblast osoby – je to komunikační pásmo mezi osobou a jejím okolím. Vnitřní oblast osoby obsahuje psychologické a sociální potřeby, percepční a komunikační schopnosti, jejich blízkost nebo vzdálenost k vnějším hranicím se mění v závislosti na dané situaci. Dynamika životního prostoru: životní prostor je naplněn psychickou energií – v osobě se projevuje jako tenze, v okolí jako vektor. Dynamika osoby – vnitřní struktura má tendenci k rovnováze, ta je narušována tenzemi (na základě přání nebo potřeb – jejich uspokojování vede k rovnováze). Dynamika psychologického okolí – okolí má pozitivní nebo negativní valenci (pozitivní přitahují, negativní odpuzují), jejich hodnoty mohou růst nebo klesat, tato síla je vyjádřena vektorem (nebo více vektory), který tlačí osobu ve směru nějaké psychologické skutečnosti, pohyb osoby k žádanému cíli – lokomoce, záleží na síle protikladných vektorů. Vývoj osobnosti – prostřednictvím diferenciace (postupné vyzrávání – členění osoby do dalších oblastí, rozrůstání šíře záběrů daného člověka) a integrace (zajišťuje jednotu cílů). Regrese – pokud je obtížné dosáhnout uspokojení potřeby, může se člověk vzdát úsilí o překonání zábrany.

12.3 Teorie změny osobnosti Eugen T. Gendlin: A theory of personality change, 1964. Teorie změny osobnosti je postavena na dvou tezích (= výrocích) a jedné kritice: první teze se týká prožívání a cítění, druhá teze se týká terapeutického vztahu a Gendlinova kritika toho, že prakticky všechny teorie osobnosti jsou teoriemi, které nedovolují per definitione změnu. Teorie změny osobnosti umožňuje diagnostiku, výběr konkrétních intervencí, v práci s pacientem hodnocení pokroku v psychoterapii, umožňuje rozhodnout, dle jakých kritérií se rozhodne o přerušení a uzavření terapie. První teze: jakákoliv větší změna osobnosti (např. terapeutická) zahrnuje nějaký druh intenzívního procesu, a to afektivního, nebo procesu cítění, které probíhá v individuu. Druhá teze: větší osobnostní změna se objevuje téměř vždy v kontextu určujícího vztahu mezi osobnostmi. Může to být taky v meditaci - mezi osobností, kterou jsem v tomto momentě a osobností, kterou jsem byl před vteřinou, kterou pozoruji. Meditace na základě Budhovy psychologie Abhidhammy je mimo jiné zvnitřněním psychoterapeutického vztahu (jedinec sám sobě dává instrukci, sám sebe pozoruje). Gendlin se sám vztahuje na Freuda, když mluví o potlačeném (the repressed, das Verdrängte), na Rogerse (denied to awarness), Sullivana - not me (ne Já): já to nejsem, je to pytel problémů, který mi není přístupný, je to to, čemu je


zakázaný přístup do vědomí, je tam nějaký odpor, nějak ochrana před něčím, co je v tom pytli. Terapeut nesmí lámat násilím tento odpor, nebořit klientovy obranné mechanismy, ale je respektovat a nabídnout mu dovednosti, jak se vypořádat s tím nebezpečným tak, aby ty obranné mechanismy nebyly už nutné. Psychologická teorie relativity: to, co vnímáme a prožíváme, je interakce. Interakce je dvojího charakteru: synchronní a diachronní. Diachronní interakce znamená, že jeden stav interreaguje s druhým stavem, to, co vnímáme, nejsou stavy, ale interakce, ten proces, přechod, a i když si myslíme, že vnímáme tenhle stav, nebo nějakou strukturu osobnosti, tak i to, co vnímáme, je opět interakce mezi naším stavem vědomí, s kterým se identifikujeme, jehož stanoviska vnímáme (vždy se na něco díváme z určitého stanoviska, stejně jako v prostoru - válec vidíme zespoda jako kruh z boku jako obdélník nebo čtverec a totéž může být i v psychice: na základě našich zkušeností se může formovat naše vnímání). Vždy vnímáme interakci. Diachronní interakce je tedy proces mezi dvěma následujícími stavy vědomí, zatímco synchronní interakce probíhá v tom samém čase. Různé terapie mají různé techniky, jak zacházet s různými problémy, ale všechny se zabývají prožíváním, protože v prožívání je základ. Tělesné prožívání je ta pravá realita, vizualizace, které se nám k tomu vybavují jsou méně reálné a slova jsou nejméně reálná.

14 Poruchy osobnosti Cíl: Tato kapitola Vám pomůže zvládnout základní témata zdravé osobnosti a jejích poruch: • • •

psychické zdraví a psychické poruchy normalita osobnosti přístupy k poruchám osobnosti

14.1 Duševní zdraví a duševní poruchy Nemoc (angl. illnes, ill health – stav) je porucha zdraví. Obvykle je zjistitelná objektivně, bývá vnímána nemocnou osobou a stává se předmětem zdravotnických služeb. Porucha zdraví je narušení psychické a fyzické pohody takové intenzity, že je nepříznivě ovlivněno nebo narušeno fungování, rovnováha nebo struktura organismu.

42

43


Porucha osobnosti je psychická porucha, která je dlouhodobá, v osobnosti zakotvená, ovlivňující chování. Nevyplývá z jiného psychiatrického či somatického onemocnění, ani z vlivu psychoaktivních látek. Objevují se obvykle již v dětství či adolescenci a mají tendenci přetrvávat. V jejich příčině se uplatňují faktory genetické (mohou mít familiární výskyt) i vlivy psychosociální (výchova apod.). Obvykle různou měrou ovlivňují i sociální adaptaci jedince.

14.2 Normalita osobnosti. Koncepce normality Psychologické a psychopatologické koncepce normality osobnosti: • normalita jako duševní zdraví (normalita = nepřítomnost nebo protiklad nemoci) • normalita jako optimální stav • normalita jako nekonečný proces k seberealizaci Kritéria náhledu na normalitu: • statistický význam normality (informace o umístění jedince v populaci z hlediska určitého kvantitativního znaku) • funkční význam normality (neplní-li systém svou funkci, je nenormální) • normativní (odchylka od předem stanovené, dohodnuté normy) Kritéria normality: • subjektivní uspokojení • schopnost správného sebehodnocení • pocit identity • schopnost seberealizace • autonomie, nezávislost, sebeurčení • integrace osobnosti • rezistence ke stresu, tolerance k úzkosti • adekvátní percepce reality • schopnost přežití • sociální adaptace

14.3 Přístupy k poruchám osobnosti PORUCHY OSOBNOSTI: 1) GLOBÁLNÍ: nejvýrazněji ji způsobují psychotická onemocnění, jsou porušeny jak rysy a vlastnosti osobnosti, tak její dynamika, dochází ke hrubému zkreslení honocení vnějšího světa i sebehodnocení, to se projeví v jednání a v adaptabilitě. U demencí je postižení osobnosti postupné a nestejnoměrné. Platí pravidlo že čím vyšší je úroveň intelektu, tím více se projevují poruchy osobnosti a naopak. a) degradace - snížení úrovně bez ohledu na jeho genezi, označení rozdílu ve snížení úrovně oproti premorbidní osobnosti • depravace - postižení sociálních vztahů, psychogenní etiologie (u chronických závislostí, psychogenních poruch, neuróz) • deteriorace - postupné a komplexní postižení osobnosti na organické bázi, je ireverzibilní • dezintegrace- poruchy osobnosti u psychotických endogenních procesů • regredientní typ depravační - převládá sociální izolovanost a depravace, zúžení sociálního pole a komunikace (produktivní a neproduktivní)


• regredientní typ deteriorační - v rámci organického psychosyndromu, neproduktivní (astenizace tupost, indolence) a produktivní typ (neodbytnost, hašteřivost, vnucování se) • regredientní typ dezintegrační - zúžení sociálního pole, redukce sociálních interakcí a ochuzení zájmů (varianty: procesuální, fázická a vývojová, formy: prodiktivní a neproduktivní) b) rozpad - u závažných psychóz, zejména schizofrenie, neuvědomovaná disociace rysů osobnosti, disharmonií jednotlivých složek, hluboká alterace duševního života c) rozštěp - (longitudinální rozštěp) osobnost se dělí na dvě bytosti, je přítomna celková amnezie na „období druhé osobnosti“ - při těžkých úrazech hlavy, u epilepsie, hysterických psychóz d) alternace - pokud se rozštěp osobnosti opakuje, každá bytost má svou kontinuitu dnes vzácná, u hysterie e) rozdvojení - blízké depersonalizaci, pocit rozdvojení osobnosti, obě existují současně, často se chovají protichůdně, uvědomovaný stav, nemocný často zaujímá kritický postoj - u psychopatií, hysterií f) transformace - nemocný se cítí být jinou bytostí, ignoruje svou vlastní osobnost, někdy vůči sobě vyžaduje adekváítní chování okolí - jen u psychóz g) tranzitivismus - přenášení vlastních prožitků na druhého člověka h) identifikace - přenesení prožitků druhé bytosti na sebe i) apersonalizace - (podobná transformaci) připojení si pouze některých vlastností jiné osoby j) depersonalizace - porušené prožívání svého „Já“, odcizení se od své osobnosti, i derealizace - nemocnému se zdají cizí a změněné i okolí • autopsychická - nemocnému jsou cizí vlastní psychické funkce • somatopsychická - odcizení se týká vlastního těla nebo jeho části • alopsychická - derealizace k) patické vývoje osobnosti - některé poruchy, přesahující rámec jednotlivých psychických funkcí, někdy se setáváme s poruchami řeči, mimiky, činnosti a pod., na základě vlivu porušených psychických funkcí • neofázie - komolením nebo vytvářením nových slov při porušení psychických funkcí vznikají neologismy (dle Séglase). Od neofázií je potřeba odlišit parafrázie, dysgramatismy, agramatismy a poruchy syntaxe u organických afekcí mozkových, které jsou projevem mozkové insuficience. Nemocný se snaží najít správný výraz, ale selhává, u schizifrenie je důvěra ve vytvořené neologismy. - aktivní neologismy - na základě halucinatorních prožitků, jsou nemocným zpracovávány a fixovány - pasivní neologismy - nejsou pevně fixovány, vytvářejí se ad hoc dle potřeby • gnostické poruchy - poruchy poznání a identifikování objektů a jevů, souvisí s poruchou korových analyzátorů (při postižení příslušných mozkových oblastí) - agnozie - porucha poznávací schopnosti - nozagnozie - (často u psychóz) neuvědomování si choroby - nemocný může mít pocit choroby, ale nemá správný náhled - při zlepšování choroby nozagnozie ubývá na intenzitě, pomáhá časti určit stadium choroby. Výrazná je u paranoie, parafrenie, někdy u mánie. (Termín náhled používáme u psychóz, termín nozagnozie spíše u organického poškození mozku). - autotopagnozie - porucha tělesného schématu - nerozpoznání částí těla při lézích parietálních korových oblastí - astereognozie - neschopnost poznat hmatem předmětypři postiženích parietálních korových oblastí

44

45


- Gerstmannův syndrom - projevuje se agnozií prstů, poruchou tělesného schématu (nerozeznání pravé a levé poloviny těla), anozognozií a akalkulií při lézích v oblasti gyrus angularis dominantní hemisféry • fatické poruchy - vznikají na základě porušení analyticko-syntetické funkce příslušného korového analyzátoru - expresívní (produktivní, motorická) afázie - je porušena schopnost vyjadřovat se řečí, písmem i jinak, ztráta možnosti a schopnosti tvořit slova - receptivní (perceptivní, senzorická) afázie - neschopnost poznat a pojmenovat předměty, neschopnost rozumět slovům - amnestická afázie - nemocný zapomněl slova, a tak je musí opisovat (často u demencí) - agrafie - neschopnost vyjadřovat se písmem - alexie - neschopnost číst - apraxie - ztráta schopnosti a zručnosti pro složitější pohyby a výkony

2) PARCIÁLNÍ: F 60 SPECIFICKÉ PORUCHY OSOBNOSTI Tyto typy zahrnují hluboce zakořeněné a přetrvávající vzorce chování, projevující se jako neměnné odpovědi na široký rozsah osobních a sociálních situací. Představují extrémní nebo významné odchylky od způsobu, kterými průměrný člověk v dané kultuře vnímá, myslí, cítí a zvláště utváří vztahy k druhým. Takové vzorce chování mají tendenci být stabilní a zahrnovat různé oblasti chování a psychologických projevu. Jsou často, i když ne vždycky, sdruženy s jistým stupněm subjektivní tísni a problémy v adaptivní společenské aktivitě a v dosahování žádoucích cílů. Jsou to vývojové stavy, které se objevují v dětství nebo dospívání a pokračují do dospělosti. Mohou předcházet jiným psychickým poruchám nebo s nimi mohou koexistovat. Specifická porucha osobnosti je těžké narušení v charakterové skladbě a tendencích v chování jedince, zahrnující obvykle několik oblastí osobnosti. Téměř vždy je sdružena se závažným osobním a sociálním selháním. Jde o výrazně disharmonické postoje a chování, zahrnující obvykle několik oblastí funkcí, např. afektivitu, vzrušivost, kontrolu impulzivity, způsoby vnímání, myšlení a styl vztahu k ostatním lidem. Abnormální vzorec chování je trvalý, dlouhodobý a není omezen na epizody duševního onemocnění. Porucha vede ke značné osobní nepohodě, ale to muže být zřejmé až v pozdějším průběhu. Bývá obvykle, ale ne vždy, sdružená s významným zhoršením výkonu jak v zaměstnání, tak ve společenské oblasti. • F60.0 PARANOIDNÍ PORUCHA OSOBNOSTI je charakterizována nadměrnou citlivostí k odstrkování a odbytí; tendencí k trvalé zášti, tj. odmítání odpustit urážky, uraženou ješitnost, bezpráví a zlehčování;podezřívavostí a sklonem překrucovat a chybně interpretovat neutrální nebo přátelské akce druhých jako nepřátelské a pohrdavé; bojovným a úporným smyslem pro osobní práva bez ohledu na bezprostřední situaci; opakovaným neoprávněným podezříváním, pokud jde o sexuální věrnost partnera; sklonem k zdůrazňování důležitosti vlastní osoby, projevující se trvalým vztahováním všeho ke svému já; zabýváním se nepodloženým "konspiračním" vysvětlováním událostí kolem sebe nebo ve světě vůbec. • F60.1 SCHIZOIDNÍ PORUCHA OSOBNOSTI je charakterizována: málo činnosti, pokud vůbec nějaká, neskýtá potěšení; emoční chlad, odstup nebo oploštělá afektivita; omezená schopnost vyjadřovat vřelé, něžné city nebo


•

•

•

•

•

zlobu vůči jiným lidem; zjevná lhostejnost ke chvále nebo kritice; malý zájem o sexuální zážitky s jinou osobou; téměř neměnná přednost samotářským činnostem; nadměrné zaměstnávání se fantazií a introspekcí; nedostatek blízkých přátel nebo důvěrných vztahu a nedostatek touhy po takových vztazích. F60.2 DISSOCIÁLNÍ PORUCHA OSOBNOSTI - porucha osobnosti, která vyvolává pozornost vzhledem k vážné nerovnováze mezi chováním a převládajícími společenskými normami a který je charakterizována následujícími rysy: nelítostný nezájem o city druhých; neotřesitelný a trvalý postoj nezodpovědnosti a bezohlednosti vůči společenským normám, pravidlům a závazkům; neschopnost udržet trvalé vztahy, při schopnosti vztahy bez nesnází vytvářet; velmi nízká tolerance k frustraci a nízký práh pro uvolnění agrese, včetně násilí; neschopnost zakoušet vinu a poučit se ze zkušeností, zvláště z trestu; výrazné tendence ke svádění viny na jiné nebo poskytování plauzibilních racionalizací pro chování, které jedince přivádí do konfliktu se spolčeností. F60.3 EMOČNĚ NESTABILNÍ PORUCHA OSOBNOSTI - porucha osobnosti, u které je výrazná tendence jednat impulzívně bez uvážení následku, spolu s afektivní nestálostí. Schopnost plánovat dopředu muže být minimální. Výbuchy silné zlosti mohou často vést k násilí nebo "explozívnímu" chování. Tyto se vyvolají snadno, když jiní impulzívní jednání kritizují nebo se proti němu staví. Náchylnost k angažování v intenzívních a nestálých interpersonálních vztazích muže být příčinou opakovaných emočních krizí a může být sdružena s excesivními pokusy vyhnout se opuštěnosti řadou sebevražedných vyhrůžek nebo sebepoškozujících činu (i když ty se také mohou vyskytnout bez zjevných příčin). F60.4 HISTRIÓNSKÁ PORUCHA OSOBNOSTI - je charakterizována sebedramatizací, teatrálností, přehnaným projevem emocí; sugestibilitou snadno ovlivnitelnou jinými lidmi nebo okolnostmi; mělkou a labilní emotivitou; trvalým vyhledáváním vzrušení a ocenění druhými a činností, při kterých je pacient středem pozornosti; nepatřičnou svůdností ve zjevu nebo chování; nadměrné soustředění na fyzickou přitažlivost. F60.5 ANANKASTICKÁ PORUCHA OSOBNOSTI - je charakterizována pocity nadměrných pochyb a opatrnosti; nadměrným zabýváním se detaily, pravidly, seznamy, pořádkem, organizací nebo plánem; perfekcionismem, který je na úkor splnění úkolu; nadměrnou svědomitostí, skrupulanstvím, nevhodným zabýváním se; produktivnosti na úkor radosti a interpersonálních vztahu; puntičkářstvím a sociální konvenčností; rigiditou a paličatostí; nerozumným požadováním, aby se jiní podřizovali pacientovu způsobu práce nebo nerozumným odporem vůči způsobu práce druhých; vtíravými a nevítanými myšlenkami nebo podněty. F60.6 ANXIÓZNÍ (VYHÝBAVÁ) PORUCHA OSOBNOSTI je charakterizována trvalými a pronikavými pocity napětí a obav; přesvědčením o vlastní sociální nešikovnosti, nedostatku osobní přitažlivosti nebo inferioritě vzhledem k jiným; nadměrným zabýváním se tím, že bude kritizován nebo odmítnut v sociálních situacích; nechutí stýkat se s lidmi, pokud není jisté, že nebude oblíben; omezením v životním stylu kvůli potřebě fyzické jistoty; vyhýbání se sociálním a pracovním činnostem, které zahrnují významný mezilidský styk, a to ze strachu před kritikou, nesouhlasem nebo odmítnutím.

46

47


•

F60.7 ZÁVISLÁ PORUCHA OSOBNOSTI - je charakterizována povzbuzováním jiných lidí nebo dovolováním jim, aby ze něho přebírali odpovědnost za důležitá životní rozhodnutí; podřizováním vlastních potřeb jiným osobám, na nichž je závislý a přílišným vyhovováním jejich přáním; neochotou vznášet byť rozumné požadavky na lidi, na nichž je závislý; pocity, že není ve své kůži, když je sám, následkem přehnaných obav, že není schopen starat se sám o sebe; stálými obavami, že bude opuštěn, osobou ke které má těsný vztah a že se bude muset starat sám o sebe; omezením schopnosti dělat všední rozhodnutí bez nadměrného množství rad a ujišťování druhými. Přidružené rysy mohou zahrnovat vnímání sebe sama jako bezmocného, nekompetentního, bez životní síly.

F 62 PŘETRVÁVAJÍCÍ ZMĚNY OSOBNOSTI, KTERÉ NELZE PŘISOUDIT HRUBÉMU POŠKOZENÍ NEBO NEMOCI MOZKU Tato skupina zahrnuje poruchy dospělé osobnosti a chování, které se vyvinuly u osob bez předchozí poruchy osobnosti jako následek katastrofického či nadměrného vleklého stresu, nebo jako následek těžké duševní choroby. Je průkazná trvalá a jednoznačná změna ve způsobu, kterým jedinec vnímá, v jeho vztahu k prostředí a k sobě nebo v myšlení o prostředí a o sobě. Změna osobnosti je sdružená s nepřizpůsobivým chováním, které nebylo přítomno před patogenní zkušeností. Takovouto přetrvávající změnu osobnosti můžeme nečastěji pozorovat po přemáhající traumatické zkušenosti, ale změna se muže také rozvinout po těžké rekurentní nebo dlouhodobé duševní poruše. • F62.0 PŘETRVÁVAJÍCÍ ZMĚNA OSOBNOSTI PO KATASTROFICKÉ ZKUŠENOSTI - přetrvávající změna osobnosti může následovat po katastrofickém stresu. Stres musí být tak extrémní, že není třeba přičítat s osobní zranitelností k vysvětlení hlubokého účinku na osobnost. • F62.1 PŘETRVÁVAJÍCÍ ZMĚNA OSOBNOSTI PO PSYCHIATRICKÉM ONEMOCNĚNÍ - změnu osobnosti lze přičíst traumatickému zážitku z prodělané těžké psychiatrické nemoci. F 63 NÁVYKOVÉ A IMPULZÍVNÍ PORUCHY Tato část obsahuje poruchy, které jsou charakterizovány opakovanými činy, které nemají žádnou jasnou racionální motivaci a obvykle škodí vlastním zájmům nositele i zájmům jiných lidí. Chování je spojeno s impulzy k činnosti, které nedovedou kontrolovat. • F63.0 PATOLOGICKÉ HRÁČSTVÍ - porucha spočívá v častých opakovaných epizodách hráčství, které dominují v životě subjektu na úkor sociálních, materiálních, rodinných a pracovních hodnot a závazku. • F63.1 PATOLOGICKÉ ZAKLÁDÁNÍ POŽÁRŮ (PYROMANIE) - porucha je charakterizována mnohočetný i žhářskými činy nebo pokusy o založení požáru majetku nebo jiných objektu bez zřejmého motivu a trvalým zájmem o předměty se vztahem k ohni a hoření. • F63.2 PATOLOGICKÉ KRADENÍ (KLEPTOMANIE) - v tomto stavu osoba opakovaně nemůže odolat impulzům ukrást předměty, které nejsou získávány pro osobní použití nebo finanční zisk. • F63.3 TRICHOTILLOMANIE - opakované neovládnuté impulzy k trhání vlasu. Vytrhávání obvykle předchází stoupající napití a je následováno pocitem uvolnění.

OSTRAVSKÁ UNIVERZITA v Ostravě

Recommend Documents