Osobní archiv generála Aloise Eliáše jako pramen poznání jeho mimořádné osobnosti 1 (referát pro vědecký seminář, konaný na Úřadu vlády ČR dne 28. 3. 2006) PhDr. Jiří Křesťan, CSc. vedoucí oddělení fondů nestátní provenience a archivních sbírek Národní archiv
Jméno Aloise Eliáše a jeho choti Jaroslavy by archivář měl vyslovit jedním dechem se jmény manželů Jany a Tomáše Pasákových. Právě jejich zásluhou byla uchována pozůstalost Eliášových, kdyby nebylo tohoto jejich skutku, možná by ani nebylo důvodu, abychom se dnes sešli. Poprvé jsem s doc. PhDr. Tomášem Pasákem, CSc. podrobněji diskutoval o tom, co takříkajíc „má doma“, v červnu roku 1995 v době konání konference ke 100. výročí narození pedagoga, pacifisty a sociálního pracovníka Přemysla Pittra. Tehdy jsme se také shodli na tom, že archiválie protektorátního předsedy vlády by bylo vhodné uložit v Národním archivu, který je ústředním archivem českého státu a systematicky shromažďuje mimo jiné také archivní fondy nejvýznamnějších politiků a vysokých státních úředníků. Spěchat s předáním archiválií ovšem nebyl důvod: Tomáš Pasák měl tolik plánů do budoucna... Dne 26. října toho roku ovšem náhle odešel. Potom jsme mohli sledovat, jak úspěšně se edičních plánů vynikajího historika ujala paní PhDr. Jana Pasáková a snažili jsme se jí přitom být alespoň maličko nápomocni - ověřováním faktů, vyhledáváním fotografií. Při své erudici toho ovšem mnoho nepotřebovala. V roce 2003 potom začal náš archiv postupně přejímat archiv Eliášových do trvalé správy. Pasákovi se s Jaroslavou Eliášovou, svou nepříliš vzdálenou sousedkou z Hanspaulky, osobně seznámili někdy na přelomu let 1964/1965. Jejich vztah se brzy vyvinul v přátelství, což bylo myslím celkem mimořádné, protože jinak žila svým navyklým způsobem života, obklopena stále se ztenčujícím kruhem dávných známých. Když Tomáš Pasák poprvé vstoupil do vily ve Fetrovské ulici, musel mít pocit, že se nějakým strojem času přenesl do dávno zašlých dob. Proti němu seděla dokonale upravená, elegantně oděná dáma, zachovávající přísně pravidla etikety, na která lidé ve zhrublé době dávno zapomněli. Ve vile zůstalo zachováno vše tak, jak tomu bylo v den, kdy ji opustil její majitel. Paní Eliášová se ostatně domnívala, že by to tak mělo zůstat i do budoucna. Vila se podle ní měla stát památníkem muže, který zahynul rukou nacistických katanů. Tuto představu vyjádřila také ve své poslední vůli, jíž odkázala dům československému státu. Stát vilu po smrti paní Eliášové v roce 1981 sice ochotně převzal, ale za účelnější jeho úředníci považovali (v příkrém rozporu s vůlí zůstavitelky) poskytnout ji ministru vnitra Josefu Jungovi.2 Vila se začala přestavovat, dostala novou omítku, radikálně upravena byla i zahrada. Pro naše téma je důležité, že naštěstí menší důvěru v československý stát projevila Jaroslava Eliášová v případě archiválií, jejichž většinu nedlouho před svým odchodem prozíravě předala Tomáši Pasákovi. Věnovala mu také řadu památek na společný život s Aloisem Eliášem a na jeho věznění a v neposlední řadě také urnu s jeho popelem. 1
Autor děkuje kolegům z Národního archivu Lence Caltové a Mgr. Filipu Paulusovi za zpracování kvalitních podkladových materiálů. Zvláštní dík náleží PhDr. Janě Pasákové za poskytnutí cenných informací o fondu Alois Eliáš a jeho dějinách. 2 Josef Jung byl ministrem vnitra České socialistické republiky od 23. 10. 1970 do 21. 4. 1988.
Přátelský kontakt manželů Pasákových s vdovou po protektorátním ministerském předsedovi nebyl tak úplně samozřejmý, jak by se nám dnes mohl zdát. Je pravda, že ve druhé polovině šedesátých let minulého století čeští a slovenští historikové začali otevírat nová témata, stávali se odvážnějšími při hodnocení tabuizovaných problémů. Před nedávnem například připomněl prof. Robert Kvaček, že jeho žák František Lukeš v té době intenzivně komunikoval s jiným významným činitelem protektorání scény - s Hubertem Masaříkem a připravoval k vydání jeho pozoruhodné paměti.3 Našly by se i jiné příklady historiků třeba právě z okruhu Výboru pro dějiny protifašistického odboje, kam náležel i Tomáš Pasák. Pokud ovšem zůstaneme u kauzy Eliáš, byly to v roce 1965 teprve tři roky od doby, kdy historik Václav Král označil Aloise Eliáše za kolaboranta, exponenta české buržoazie a zrádce národní věci4 a tyto výtky neváhal vmést do tváře i bývalému protektorátnímu ministru Jiřímu Havelkovi, který se za ním dostavil, aby se mu pokusil osobně vysvětlit, jak to vlastně tenkrát bylo. Tím Král názorně demonstroval, jak on si představuje práci s pamětníky.
1)
Osudy archivu Aloise a Jaroslavy Eliášových
Vraťme se však zpět k Eliášovým. „Říká se, že manželství se uzavírá v nebi a je předurčeno a milenci se sejdou, kdyby jeden z nich žil třeba za oceánem,“5 napsala ve svých vzpomínkách sestřenice Aloise Eliáše Fany Možná-Meisnarová o jeho rodičích. Nevím, zda také manželství Aloise Eliáše a Jaroslavy Kosákové bylo předznamenáno někde v nebeských knihách. Každopádně je faktem, že Jaroslava Eliášová se stala oddanou družkou svého muže (v dopise na rozloučenou, psaném 16. října 1941 Eliáš své ženě napsal: „Děkuji Bohu za více než dvacetileté naše krásné manželství.“6) a byla také jeho první pečlivou archivářkou. Patří jí zásluha, že nejen uchovala pietně všechny památky (včetně památek písemných) na svého manžela, ale že sama po roce 1945 aktivně sbírala dokumenty, vížící se k jeho životnímu osudu, a dala podnět ke vzniku cenných písemností, především vzpomínkových prací, které by bez jejího přičinění dnes neexistovaly. Podstatný význam pro osud archivu Eliášových měl vstup Aloise Eliáše na politickou dráhu. Dne 1. prosince 1938 se stal ministrem dopravy a od 27. dubna 1939 zastával funkci předsedy vlády Protektorátu Čechy a Morava. Jeho tajné kontakty s domácím a zahraničním odbojem velely zachovávat maximální opatrnost a neuchovávat dokumenty, které by mohly kompromitovat blízké osoby. Časem se navíc objevily signály bezprostředního ohrožení, které se stupňovaly. Hubert Masařík vzpomínal, že dne 25. září 1941 se s Aloisem Eliášem sešli a Eliáš se mu svěřil, že se obává, že budou zatčeni gestapem. „Řekli jsme si, že je čas spálit podezřelé věci a doklady... Nevím, jak pálili doklady Eliáš s manželkou, já s manželkou jsme to dělali poctivě... Když komisař gestapa Fleischer dělal u mne domovní prohlídku, prohodil k manželce: „To jste museli pálit tři noci!““7 Vzhledem k tomu, že ve vzpomínkách Jaroslavy Eliášové nenalezneme zmínku o velkém pálení dokumentů, lze usuzovat, že Eliáš byl opatrnější než Masařík a ve svém domě citlivé dokumenty ve větší míře neuchovával.
3
Hubert Masařík, V proměnách Evropy. Praha - Litomyšl, Paseka 2002, s. 9. Václav Král, Pravda o okupaci. Praha, Naše vojsko 1962, s. 188 a 198. 5 Alois Eliáš - Tomáš Pasák - Fany Možná-Meisnarová, V boji a v zajetí. Praha, Práh 1999, s. 7. 6 Národní archiv (dále jen NA), fond Alois Eliáš (dále jen f. A. Eliáš), kart. 14, složka 13 - opis dopisu na rozloučenou A. Eliáše J. Eliášové 16. 10. 1941 (strojopis). 7 H. Masařík, Poslední měsíc s generálem Eliášem. In: Reportér, roč. 3, 22. 5. 1968, č. 21, příloha, s. VII. V knižním vydání pamětí pasáž o ničení dokladů chybí. Srv. týž, V proměnách Evropy , s. 353. K tomu viz též: Dušan Tomášek - Robert Kvaček, Generál Alois Eliáš. Třebíč, Akcent 2001, s. 89. 4
Po zatčení Aloise Eliáše, k němuž došlo již 27. září 1941, vpadlo gestapo do úřadu předsednictva vlády v Kolovratském paláci. Jeho nájezd byl podle vzpomínky tehdejšího ministra sociální péče a zdravotní správy Vladislava Klumpara pro zařízení budovy tak devastující, že příští zasedání vlády, které svolal místopředseda vlády Jaroslav Krejčí a které mělo projednávat režii státního pohřbu novináře Karla Lažnovského,8 se muselo sejít - poprvé v dějinách úřadu - v právě adaptované budově Strakovy akademie.9 Vladislav Klumpar na první zasedání vlády ve Strakově akademii později vzpomínal: „Sešli jsme se v zasedací síni, jež byla ozdobena velkým obrazem Otakara Nejedlého, který představoval smutnou, podzimní krajinu s hradem Troskami v pozadí a v popředí s několika figurami, kráčejícími za rakví. Zamrazilo mne, když jsem se na tento obraz podíval.“10 V Kolovratském paláci pobralo gestapo písemnosti z vypáčených zásuvek a skříní. Nevíme pochopitelně, zda celek zůstal pohromadě nebo z něho byly některé písemnosti vyňaty a použity pro jiné případy. Faktem však je, že správcem konvolutu písemností označeného jménem Aloise Eliáše se po válce stalo ministerstvo vnitra. Teprve v březnu 1980 byl tento soubor (v rozsahu 10 archivních krabic) předán tehdejšímu Státnímu ústřednímu (dnes Národnímu) archivu, kde ovšem nadále podléhal zvláštnímu režimu a byl pro běžného badatele fakticky uzavřen. V konvolutu nalezneme kromě úředních spisů předsednictva ministerské rady například projevy předsedy vlády Eliáše, torzo jeho korespondence, různé tisky, časopisy a novinové výstřižky. Tento soubor je v současnosti volně přístupný badatelům a po kompletaci fondu Eliáš bude rozhodnuto o jeho případném přeřazení do fondu Předsednictva ministerské rady. Současně s úřadem předsednictva vlády se stala objektem nájezdu gestapa také vila Eliášových ve Fetrovské ulici na Hanspaulce. Byla obsazena třinácti příslušníky tajné státní policie. Průběh tamějšího ataku byl ovšem poněkud jiný než v Kolovratském paláci. Podle vzpomínek Jaroslavy Eliášové připomínal spíše loupeživý útok zlodějské tlupy. „Brali do rukou vše, co se lesklo, pohrávali si s věcmi jako malé opice. Písemnosti je nezajímaly, zato plnicí pera, náramky, řetízky, šperky, cigaretové tašky a hodinky, a byli tak obratní, že ani komisař při dobré vůli nebyl s to je uhlídat, a tak v jejich kapsách mizely různé věci.“11 Objektem touhy gestapáckých „nadlidí“ se stalo především oblečení a cenné předměty. Málem v té době vzala za své také cenná vinotéka ve sklepě Eliášových. Jen řízné napomenutí velícího komisaře: „Liegen lassen!“ přimělo v poslední chvíli nenechavce, aby vrátil lahve na místo.12 K chuti přišly vzácné havanské doutníky, které si Eliáš šetřil a pokuřoval je pouze při slavnostních příležitostech s přítelem generálem Bohumilem Rytířem. Z výše uvedeného můžeme tedy předpokládat, že rodinný archiv Eliášových nebyl atakem gestapa výrazněji zasažen. Citlivé dokumenty, které vznikly později (šlo především o Eliášovy motáky z vězení a šifrované záznamy, které si po manželově zatčení pořizovala Jaroslava Eliášová), byly buď ukrývány u spolehlivých přátel (u bratra paní Eliášové MUDr. Zdeňka Kosáka, u Jaroslavy Janáčkové, u ředitele městské knihovny PhDr. Jana Thona, generála Bohumila Rytíře) nebo v dutém zábradlí schodiště ve vile13 a díky takové opatrnosti 8
K problému aktivistických novinářů a „travičské aféře“, jíž se v současnosti v denním tisku dostává nové publicity, srv. T. Pasák, Aktivističtí novináři a postoj generála Eliáše v roce 1941. In: Československý časopis historický, roč. 15, 1967, č. 2, s. 173-192. 9 Strakovu akademii vytipoval jako nové sídlo vlády právě Alois Eliáš, ale s přesunem z Kolovratského paláce se počítalo na pozdější dobu, po dokončení úprav Strakovy akademie. 10 NA, f. A. Eliáš, kart. 14, sl. 8 - vzpomínky V. Klumpara, s. 43. 11 Jaroslava Eliášová - Tomáš Pasák, Heydrich do Prahy - Eliáš do vězení. Praha. Práh 2002, s. 14-15. K osudu vinotéky Aloise Eliáše srv.: Ivo Bartík, Víno pro hrdinu. In: Květy, roč. 16, 26. 5. 2005, č. 21, s. 56-57. 12 J. Eliášová - T. Pasák, Heydrich do Prahy, s. 17. 13 J. Eliášová - T. Pasák, Heydrich do Prahy, s. 151. Značně dobrodružnou cestu absolvoval poslední moták, který psal Alois Eliáš v den popravy dne 19. 6. 1942. Upustil jej zmuchlaný v kuličce papíru před chodbařem
válku přečkaly. Motáky s obsahem politickým nebo nebezpečným pro činitele odboje musely být pochopitelně ničeny okamžitě.14 Mnohem větší ohrožení než pohnuté doby válečné pro archiv Eliášových tedy paradoxně přinesly až události po úmrtí Jaroslavy Eliášové dne 9. srpna 1981. Jak jsem již uvedl, větší část archiválií i některé památeční předměty naštěstí předala paní Eliášová Tomáši Pasákovi nedlouho před svým úmrtím. Přestože Tomáš Pasák opakovaně usiloval o záchranu zbylých archiválií a s nimi souvisejících předmětů a přestože zájem o získání archivu Eliášových vyjádřil hned v srpnu 1981 také agilní vedoucí Archivu Národního muzea v Praze PhDr. Aleš Chalupa, CSc.,15 bylo úsilí v tomto směru patrně marné. Z pramenů, které jsem měl zatím k dispozici, nelze vyvodit, zda se o osud archiválií zajímali pracovníci Vojenského historického ústavu, resp. Vojenského muzea v Praze, kterým byly v říjnu 1981 předány některé předměty z pozůstalosti Aloise Eliáše: především šlo o uniformy, zbraně, řády, vyznamenání a odznaky a některé umělecké a památeční předměty. Archiválie, které zůstaly ve vile ve Fetrovské ulici, byly patrně zničeny při stavebních úpravách vily. Postrádáme tedy dnes originály motáků Aloise Eliáše, originály básní, které psal ve vězení, šifrované záznamy s krycími jmény, které si Jaroslava Eliášová psala po zatčení svého chotě, prvopis vzpomínek Jaroslavy Eliášové, psaných po druhé světové válce,16 originál přepisu depeší mezi Prahou a Londýnem, který v roce 1945 předal Jaroslavě Eliášové ministr spravedlnosti Jaroslav Stránský,17 část fotografického materiálu (především velké, kolorované fotografie).18 Jedná se o dokumenty, které jsou většinou obsahově nahraditelné dochovanými opisy či kopiemi, ale které zároveň představovaly nejcennější památky na popraveného generála, jež jeho choť uchovávala jako relikvie nejvzácnější a do poslední chvíle se jich nedokázala vzdát. 2)
Charakteristika obsahu fondu
Dostáváme se nyní k charakteristice dochovaného osobního archivu generála Aloise Eliáše a jeho manželky Jaroslavy Eliášové. Nepůjde o informaci zcela vyčerpávající. Tu by mohla přinést ještě důkladnější analýza archivního souboru a jeho komparace s dalšími fondy a sbírkami a s odbornou literaturou. Dále je třeba připomenout, že k dnešnímu dni nebyly ještě Národnímu archivu předány všechny archiválie z archivu Aloise Eliáše a jeho choti. Informace se proto soustředí především na archiválie, které již byly předány. I. Osobní doklady
Kropáčkem. Ten moták později ukryl v kovové krabičce od léků. V úkrytu moták přečkal válku, aby byl poté vyzvednut dozorcem Václavem Šeflem. 14 J. Eliášová - T. Pasák, Heydrich do Prahy, s. 156. Edice dochovaných motáků A. Eliáše viz s. 156-162 citované knihy. Motáky Aloise Eliáše vynášel z vězení Adolf Kolínský. K tomu viz: D. Tomášek - R. Kvaček, c. d., s. 103. 15 Veškeré údaje o osudech pozůstalosti po Jaroslavě Eliášové čerpám ze spisu oddělení hospodaření s národním majetkem finančního odboru Obvodního národního výboru v Praze 6. Archiv hlavního města Prahy, fond Obvodní národní výbor Praha 6, finanční odbor, Hospodaření s národním majetkem, sign. RPO-872, kart. 135. 16 V poznámce nazvané „Jak jsem psala svou knihu“ uvádí Jaroslava Eliášová, že její vzpomínky vznikly v letech 1945-1946. J. Eliášová - T. Pasák, Heydrich do Prahy, s. 151. Tomáš Pasák datoval vzpomínky lety 19451948. T. Pasák, Pod ochranou Říše. Praha, Práh 1998, s. 401. Je ovšem jisté, že text byl po roce 1950 dále doplňován a upravován, byť jeho základní podoba a struktura zůstala patrně zachována. 17 Edice srv. J. Eliášová - T. Pasák, Poznámky k Benešovým kontaktům s Eliášem ve druhé světové válce. In: Historie a vojenství, 1967, č. 1, s. 108-140. 18 Informaci o dokumentech, které se nacházely ve vile Eliášových v roce 1981, čerpám jednak z dobových dokumentů (především ze vzpomínek Jaroslavy Eliášové), jednak ji opírám o osobní svědectví Jany Pasákové.
Ve fondu nalezneme osobní doklady Aloise a Jaroslavy Eliášových a některých jejich příbuzných: křestní, domovské a oddací listy, úmrtní listy a oznámení, různá úřední, odborná a lékařská osvědčení a vysvědčení. Pozornost připoutají doklady o dosaženém vzdělání Aloise Eliáše a studiu na vojenských školách ve Francii. Cenné jsou rovněž jmenovací a zprošťovací dekrety, ilustrující jeho kariéru vojenskou a úřední, včetně těch, které dokumentují jeho funkce ve vládě a v Nejvyšší radě obrany státu. Životopisné informace nesou rovněž písemnosti, související s udělením vyznamenání, pamětních medailí a odznaků. II. Korespondence Lze spekulovat o tom, nakolik je dochovaná korespondence úplná. Pokud došlo za druhé světové války k ničení dokumentů, dá se předpokládat, že se mohlo týkat i korespondence, neboť i sám fakt písemného kontaktu s Eliášovými mohl ohrozit pisatele ze strany gestapa. Rovněž je možné, že část korespondence mohla zůstat ve vile Eliášových po smrti Jaroslavy Eliášové a potom být zničena. Dochovaná korespondence nebyla Národnímu archivu předána ještě v úplnosti. Vedle korespondence spíše formálního rázu (blahopřání) zaujme především vzájemná korespondence manželů Eliášových. Například korespondence z let 1919-1920 nám představuje „praporníka“ Eliáše v poněkud nezvyklém postavení: jako mladého muže, který, ještě poněkud zmaten svým citem, vyznává lásku a roztouženě škádlí svou „milečku“, „macíčka“, „dušenku“ či „bibičku“. Pro životopisce určitě bude zajímavé, jak se vypořádal se svou předchozí láskou Beďou, tedy Barborou Duškovou. V listech se ovšem objevují i kritické reflexe současné společenské situace, s níž navrátilí legionáři nebyli vždy spokojeni. „Ideály... nejsou úplně zapuzeny a šlehne tu a tam paprsek kouzla, které nás za hranicemi spjalo a kterými jsme ještě před rokem oplývali. Jasná vzpomínka na minulost, hnus nad přítomností a strach z budoucnosti té naší rodné milé hroudy tryskají současně z roztrpčelé duše, když vidíš, jak lehkomyslně, dobrodružně a neupřímně se všude téměř pracuje,“19 čteme v dopise Aloise Eliáše Jaroslavě Kosákové ze dne 11. listopadu 1919. A o devět dní později jí pak tajemně sděluje, že byl jako tlumočník znalý ruského jazyka zatažen do procesu s Aloisem Munou. „Jezdíme po trestnicích a vyslýcháme ruské bolševiky, jichž je tu dosti. V sobotu jedu do Řep k výslechu jedné Rusky, která byla chycena as před týdnem s 1 milionem československých korun. Je to práce velmi zajímavá a budu Ti vyprávěti věci, nad kterými užasneš a které papíru svěřit nemohu.“ Motáky z vězení z let 1941-1942 se, jak jsem již konstatoval, dochovaly jen zčásti a většinou pouze v opisech. V originále se např. zachoval německy psaný lístek Jaroslavy Eliášové Aloisi Eliášovi z 29. září 1941, který jí byl po procesu vrácen spolu se šaty, které měl Eliáš na sobě, plnicím perem a peněženkou, z níž byly ovšem ukradeny peníze.20 V opise se dochovaly rovněž básně, které Alois Eliáš (na toaletní papír) psal ve vězení v době, kdy téměř jediným světlým bodem mu byly jeho vzpomínky na šťastnou dobu společného života: „Mou společností vzpomínky jen byly, když nuda kobky v duši dolehla, a krátily mi nekonečnou chvíli, již fantazie zpestřit dovedla.“
19 20
NA, f. A. Eliáš, kart. 12, sl. 1. NA, f. A. Eliáš, kart. 11, sl. 5. Srv.: J. Eliášová - T. Pasák, Heydrich do Prahy, s. 26, viz též s. 37.
Básněmi probleskne občas naděje ve vítězství (tuto naději spojoval, jak se zdá, generál Eliáš stále výrazněji s postupem Rudé armády) a jsou naplněny úporným odhodláním vytrvat a oddanou a obětující láskou k vlasti: „Z hloubky srdcí... nevyrvou lásku, již k Tobě, drahá vlasti, chováme, žaláře, bití - vše dáme v sázku, my volni se s Tebou shledáme.“21 Za zvláštní zmínku pak stojí korespondence Jaroslavy Eliášové z období po roce 1945, kdy usilovala shromáždit co nejvíce informací o osudu Aloise Eliáše v letech druhé světové války, jež hodlala využít při psaní svých vzpomínek. III. Dokumenty memoárové povahy tvoří velmi cennou součást archivního souboru. Vzpomínky Eliášovy sestřenice Fany MožnéMeisnarové nás vracejí do dětství Aloise Eliáše a zaznamenávají některé jeho povahové rysy, které jej provázely po celý život: nezištnou ochotu dělit se o vše, kamarádskou vstřícnost, lásku ke zvířatům, muzikálnost a zálibu v tanci.22 K období let 1914-1916 se víží deníky Aloise Eliáše, které mnohé vypovídají o osobnosti Eliášově, o tom, jak obtížně se vyrovnával se situací zajatce, s konflikty mezi kamarády, o jeho činorodosti, s níž překonával chvíle smutku, ať již šlo o ruční řemeslné práce (vyřezával šachové figurky, maloval vějíř, vypaloval obrázky na destičky), práce na nově zřízené zahrádce nebo studium jazyků (francouzština, němčina, ruština). Deníky vyvracejí mýtus o tom, že Alois Eliáš přeběhl na stranu Rusů. Ve skutečnosti byl zajat 31. srpna 1914, hned druhý den pobytu v zákopech, poté, co byl oslepen a ohlušen výbuchem.23 A ani po vzetí do zajetí se v něm neprobudily proruské city. Ranění Rusové zajatcům ostatně hrozili pomstou, vojáci je chtěli okrást.24 Zajatci odolávali také všem svodům slovanské agitace, o niž se opakovaně a značně primitivně pokoušeli Rusové a radovali se k zlosti věznitelů z vítězství rakouských zbraní..25 Deníky jsou psány poměrně strohou formou, ale někdy i v úsporné podobě výstižně charakterizují situaci či duševní rozpoložení. Objevují se v nich i svědectví, která ukazují, že život psal často příběhy jako z Haškova Dobrého vojáky Švejka. „Zajímavé bylo podívání na ruského „frajtra“ od Salomatina, který vedl jednoho Čecha plenného a oba byli pod obraz opilí,“ zapsal si Alois Eliáš dne 20. července 1915. „Dle slov Glazara byl dotyčný plenný pro peníze a na zpáteční cestě stavěli se na pivě; vzdor zákazu se pivo přece jen prodává na zapřenou; u dívek, a pak vozili se ve fiakru. Domů přišel ve stavu velmi ubohém a uchýlil se na pryčnu, kde vyklopil obsah svého žaludku.“26 Máme-li v ruce deníky Aloise Eliáše, zaznamenejme ještě, že Jaroslava Eliášová později při jejich přepisu vymýtila jméno své sokyně v lásce Barbory Duškové, která byla Eliášovým „milouškem“ od roku 1913.27 Korigovala rovněž Eliášovy negativní zmínky o židech (záznam z 28. 8. 1914).28
21
NA, f. A. Eliáš, kart. 11, sl. 10. NA, f. A. Eliáš, kart. 11, sl. 2. Knižní vydání srv. A. Eliáš - T. Pasák - F. Možná-Meisnarová, c. d., s. 7-28. 23 A. Eliáš - T. Pasák - F. Možná-Meisnarová, c. d., s. 39. 24 A. Eliáš - T. Pasák - F. Možná-Meisnarová, c. d., s. 40. 25 A. Eliáš - T. Pasák - F. Možná-Meisnarová, c. d., s. 41, 104, 109, 115 a 117. 26 A. Eliáš - T. Pasák - F. Možná-Meisnarová, c. d., s. 105. 27 S Barborou Duškovou se Alois Eliáš rozešel v roce 1919. V deníkovém záznamu ze dne 26. 8. 1914 vypustila při přepisu J. Eliášová zmínku o tom, že Beďa jej vyprovázela při odjezdu na frontu až na nádraží. A. Eliáš - T. 22
Jedinečným pramenem jsou vzpomínky Jaroslavy Eliášové na její dětství (Vzpomínky na Žleby, 1971) a zejména její obsáhlé vzpomínky na léta 1917-1942.29 Charakteristika vzpomínek Jaroslavy Eliášové byla předmětem referátu PhDr. Jany Pasákové. Na tomto místě chci jen upozornit na existenci nevydaného dodatku ke vzpomínkám Jaroslavy Eliášové, jehož jádrem je především popis jejího setkání s prezidentem Edvardem Benešem v roce 1945. Text demonstruje hluboký rozpor mezi jejich hodnoceními domácího odboje a otevřeně naznačuje i některé negativní osobní vlastnosti prezidenta, jak je vnímala paní Eliášová. Ve fondu je soustředěno množství dokumentů memoárového charakteru, které, jak jsem již uvedl, často vznikaly po roce 1945 na přímý podnět Jaroslavy Eliášové. Z dokumentů tohoto typu zmíním jen některé z těch, které již byly předány Národnímu archivu. Jde například o paměti protektorátních ministrů Vladislava Klumpara30 a Jaroslava Kratochvíla,31 které přinášejí cenná svědectví nejen o osobnosti Aloise Eliáše, ale například i o fungování vlády, jejích kontaktech s prezidentem Háchou a jeho kanceláří, s okupačními orgány apod. Kratochvílovy paměti připomínají například také dnes již zapomenutou epizodu, kdy byla připravována obchodní smlouva mezi protektorátní vládou a Sovětským svazem. Dr. František Berdych, bývalý ředitel Národní rady české podal svědectví o kontaktech generála Eliáše s domácím odbojem,32 přičemž se věnoval zvláště i kontaktům s odbojem komunistickým. K letům okupace se víží vzpomínky řidiče Karla Brožka z roku 1960 na zatčení Aloise Eliáše. Na působení ve francouzské legii vzpomínají vyslanec JUDr. Václav Rejholec a major František Klor (ten navíc připojil vzpomínku na své kontakty s Eliášem za první republiky a za okupace). Společné službě v československé armádě věnovali své vzpomínky armádní generál Josef Votruba a podplukovník Josef Sýkora. Božena Rytířová, manželka Eliášova důvěrného přítele Bohumila Rytíře, napsala vzpomínku na přátelství obou rodin. Do let spokojenosti a klidu nás vrací pamětní kniha návštěv u Eliášových z let 1932-1939 (s dodatečnými záznamy z let 1945 a 1976). IV. Dokumentace Jaroslava Eliášová shromáždila písemnou dokumentaci k některým tématům spojeným s osobností Aloise Eliáše, naříklad k procesu s ním, k jeho popravě, k odhalení desky dne 19. června 1947 apod. V. Fotografie Ve fondu jsou ve větší míře soustředěny především fotografie rodinné, ze soukromých společenských akcí, fotografie dokumentující vojenskou kariéru Aloise Eliáše a další. VI. Památky
Pasák - F. Možná-Meisnarová, c. d., s. 33. Srv. přepis deníků in: NA, f. A. Eliáš, kart. 11, sl. 9. V dalším textu přepisu se objeví místo jména Beďa jméno Boža, tedy jméno sestry A. Eliáše. 28 A. Eliáš - T. Pasák - F. Možná-Meisnarová, c. d., s. 35. 29 Knižně vydány byly pouze vzpomínky na léta 1941-1942 Srv. J. Eliášová - T. Pasák, Heydrich do Prahy, s. 7150. 30 NA, f. A. Eliáš, kart. 14, sl. 8. 31 NA, f. A. Eliáš, kart. 17, sl. 60. 32 NA, f. A. Eliáš, kart. 16, sl. 5.
S příkladnou péčí opatrovala Jaroslava Eliášová všechny památky na svého manžela. Dojemné jsou popisky, kterými je vybavovala. Například dopisní souprava - poslední vánoční dárek od svého chotě - opatřila poznámkou na balicím papíru: „Pečkárna 1941. Dárek chudáka Leška k vánocům, kupoval gestapák Wolf (já dodatečně zaplatila 50 K) a Lešek mi to o Jéžišku předal.“33 Ve fondu jsou zachovány malé hrací karty, které koloroval vlastní krví - vykládal si s nimi pasiáns. Ukládal je do malé krabičky od léků, které mu tajně přinesl Adolf Kolínský, a v této krabičce uchovával také větvičku, kterou dostal od manželky k Mikuláši.34 Za heydrichiády vyrobil Eliáš z chlebového těsta šachové figurky pro zatčeného kněze Vladimíra Petřeka (předal mu je chodbař plukovník Václav Kropáček). Jaroslava Eliášová je po válce dostala od manželky Karla Josefa Beneše Ervíny Brokešové-Benešové.35 K dalším pietně uchovávaným památkám náleží například cestovní necesér, klobouk z panamy, opasek, jídelní příbor, první hodinky, plnicí pera a tužky, peněženka, pramen vlasů či velikonoční kuřátko. Část osobních předmětů Aloise Eliáše převzal v roce 2005 Vojenský historický ústav spolu s urnami manželů Eliášových.. 3)
Význam archivního fondu Alois Eliáš
Osobní fond Aloise Eliáše představuje důležitý pramen k poznání jeho výjimečné osobnosti. Umožňuje nahlédnout Eliáše nejen jako vojáka a politika, ale také jako milujícího manžela, spolehlivého přítele, šarmantního společníka. Tomáš Pasák oprávněně viděl právě v Eliášovi ztělesnění „velkého dramatu českého okupačního vývoje“,36 svým způsobem jedinečného v evropském kontextu faktem aktivní spolupráce vrcholných představitelů české protektorátní správy Aloise Eliáše a Emanuela Háchy s vůdcem zahraničního odboje Edvardem Benešem v letech 1939-1941. Osobnost Aloise Eliáše bychom měli vnímat pod zorným úhlem dilemat, jimž byl ve své době vystaven, dilemat v podstatě neřešitelných. „Pamatuj si, že jsme obětovanými lidmi a musíme mít statečnost, abychom to vzali na vědomí,“37 řekl Eliáš Ladislavu Karlu Feierabendovi. „Sudičky stály u kolébky a samy si nevěděly s osudem rady. Jedna z nich měřila nit života, stále zkracovala, druhá byla štědrá a co se na délce věku nedostávalo, chtěla štědrostí nahradit, třetí byla ale nemilosrdná a ukrutnosti mu uštědřila.“38 Takovým poetickým způsobem komentovala narození Aloise Eliáše ve svých vzpomínkách Fany MožnáMeisnarová, aby naznačila jeho nelehkou pouť po tomto světě. Drama Aloise Eliáše, který musel trýznivě pociťovat, jak je zkracována nit jeho života, je dramatem člověka, čelícího drtivému tlaku doby, pod nímž se poměřovala v každém okamžiku síla charakteru. Jde o úděl člověka moderní doby, působivější ještě o to, že Eliáš si jej zvolil dobrovolně a odmítl ze své dráhy sejít. Nazíráme-li pod tímto zorným úhlem osobnost Aloise Eliáše, měli bychom ji vnímat s hlubokým pochopením a úctou.
33
NA, f. A. Eliáš, kart. 14, sl. 10. J. Eliášová - T. Pasák, Heydrich do Prahy, s. 102 a 134. 35 J. Eliášová - T. Pasák, Heydrich do Prahy, s. 102. 36 T. Pasák, Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945. Praha, Práh 1999, s. 383. 37 Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky, díl 1. Brno, Atlantis 1994, s. 265. 38 A. Eliáš - T. Pasák - F. Možná-Meisnarová, c. d., s. 9. 34
