Oslavy Dne vítězství. obsah HOST MISE MY A NATO VÝCVIK VZDUŠNÉ SÍLY AČR TECHNIKA A VÝZBROJ POZEMNÍ SÍLY AČR VĚDA A VÝZKUM VOJENSKÉ ZDRAVOTNICTVÍ

5/2014

REPORT

Ani tygr, ani kůň Od 1. prosince 2013 působí v organizační struktuře 21. základny taktického letectva Čáslav 213. výcviková letka „Generála Aloise Šišky“

obsah HOST Více předvídatelnosti a jistoty

Rozhovor s náměstkem ministra obrany Jakubem Kulhánkem především o branně-bezpečnostní legislativě

2

MISE Těžká psychická zkušenost Cit pro orientační body

6 30

MY A NATO Operační pilot letounu AWACS

12

VÝCVIK Do černého i po zátěži

Oslavy Dne vítězství Ve čtvrtek 8. května jmenoval Miloš Zeman na Pražském hradě u příležitosti oslav Dne vítězství nové generály. Do hodnosti armádního generála pak povýšil náčelníka Generálního štábu Armády České republiky Petra Pavla. Slavnostního aktu se zúčastnil ministr obrany Martin Stropnický a další představitelé státu a resortu obrany. Do generálských hodností jmenoval prezident také tři válečné veterány. Všichni se zúčastnili bojů druhé světové války. Brigádní generál Emil Boček a brigádní generál Milan Píka u 310. stíhací perutě Britského královského letectva a brigádní generál Mikuláš Končický jako příslušník tankové brigády na území Sovětského svazu. Do hodnosti armádního generála prezident povýšil náčelníka Generálního štábu AČR Petra Pavla. Ten stojí v čele armády od roku 2012. Armáda České republiky má také dva nové generály. Stali se jimi zástupce ředitele Společného operačního centra MO Petr Mikulenka a zástupce velitele vzdušných sil AČR Jaromír Šebesta. Prezident Miloš Zeman je oba povýšil na brigádní generály. Prezident poděkoval armádnímu generálovi za jeho dosavadní práci náčelníka. Zároveň vyzval vedení resortu obrany k podpoře Pavlovy kandidatury do vysoké funkce v NATO. „Chtěl bych vyjádřit velkou naději, že se generál Pavel v blízké budoucnosti stane jedním z čelních vojenských představitelů NATO,“ řekl Zeman. „Věřím, že s podporou resortu obrany bude výsledek úspěšný.“ Za všechny povýšené generály poděkoval vrchnímu veliteli ozbrojených sil a prezidentu republiky armádní generál Petr Pavel. „Symbolicky bych přirovnal naše jmenování jako vstup do rytířského stavu a pro nás, kteří máme ještě nějaké roky služby před sebou, je to ale i závazek k tomu, abychom dostáli tomu, co tento stav obnáší,“ dodal Petr Pavel. Součástí oslav Dne vítězství byl také pietní akt na Čestném dvoře Národního památníku na Vítkově. Prezident Miloš Zeman zde propůjčil praporu zabezpečení Velitelství výcviku – Vojenské akademie Vyškov čestný název „Plukovníka Ladislava Preiningera“. Zároveň dekoroval bojový prapor stuhou. Text: Jana Deckerová Foto: autorka a npor. Zuzana Králíková

18

VZDUŠNÉ SÍLY AČR Ani tygr, ani kůň

20

TECHNIKA A VÝZBROJ ReVISOR povýšil bojové schopnosti V-SHORAD Minotaur – mytická stvůra v labyrintu IED Agresoři na obloze MINIMI nově Neřízené rakety S-5 Ženijní laminátový člun RUS-B

22 24 26 29 43 45

POZEMNÍ SÍLY AČR Psychologické operace – trochu jiný druh války

32

VĚDA A VÝZKUM Laboratoře pro zbraňové specialisty

36

VOJENSKÉ ZDRAVOTNICTVÍ Na stupních vítězů

38

HISTORIE Velká zahraniční armáda Den D (s československou účastí)

40 48

Úhel pohledu vrchního praporčíka Letní fotosoutěž Afghánský Wardak objektivem českého vojáka Je Facebook bezpečnostní hrozba? Interní komunikační portál

5 17 30 42 47

host V rozhovoru s náměstkem ministra obrany Jakubem Kulhánkem jsme se zaměřili především na branně-bezpečnostní legislativu

Samozřejmě konkurence soukromé sféry je často neúprosná. Řekl bych, že na našem ministerstvu se to vyvažuje právě zajímavou náplní práce a různorodou činností. Navíc spousta lidí má silný vztah k armádě, což je samozřejmě také v tomto směru motivuje.

Celé ministerstvo čeká již v nejbližších týdnech proces optimalizace. Jak moc se dotkne odborů, které vám jsou podřízeny?

Funkci náměstka ministra obrany pro legislativu a veřejnou diplomacii zastává Jakub Kulhánek. Tento absolvent Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze působil v minulosti jako analytik v informačním centru NATO a výzkumný pracovník v Parlamentním shromáždění NATO v Bruselu. Dělal rovněž poradce stínovému ministru obrany a také ministru zahraničních věcí.

Více předvídatelnosti a jistoty Jste náměstkem ministra obrany pro legislativu a veřejnou diplomacii. Co všechno si má náš čtenář představit pod veřejnou diplomacií?

Veřejná diplomacie je těžko uchopitelný termín. Například na Ministerstvu zahraničí funguje odbor veřejné diplomacie. Z pohledu Ministerstva obrany je ale trochu složitější vysvětlit, co veřejná diplomacie je. Z hlediska našeho resortu veřejná diplomacie představuje úkol více přibližovat armádu směrem k občanům. A v tomto směru se také chci angažovat. Armáda se totiž po profesionalizaci dostala do situace, kdy je pro ni těžší udržovat s většinovou veřejností kontakt. Když zrovna nežijete v posádkovém městě, tak

2

vojáka v uniformě potkáte v ulicích jen zřídkakdy. Armáda se tak ne zrovna vlastní vinou ocitla v určité izolaci, kterou je potřeba prolomit. K tomu by měla sloužit veřejná diplomacie jako soubor nástrojů, které pomáhají udržovat armádu v mysli veřejnosti. Pro ozbrojené síly je veřejná diplomacie důležitá hned ze dvou důvodů. Zaprvé pomáhá získat podporu veřejnosti, zadruhé je potřeba lidem vysvětlit, proč musí být naše armáda nasazována například v zahraničních misích. Důležité je také zvyšovat obecné povědomí o bezpečnostních hrozbách a obraně proti nim. Když to shrnu, musíme lidem jasně vysvětlit, proč tady armáda a resort obrany vlastně jsou.

Obecně nejspíš platí, že není právě jednoduché patřičně zaplatit ve státním sektoru kvalitní legislativce. V jakém stavu jste přebíral resortní legislativu?

To máte pravdu. Problematika obtížného získávání kvalitních legislativců se netýká jen resortu obrany, ale celé státní správy. Na druhou stranu však za krátkou dobu v pozici náměstka pro legislativu si nemohu stěžovat na právní odbory, které mi jsou podřízeny. Spíš jsem byl mile překvapen vysokou úrovní a profesionalitou lidí zabývajících se v resortu oblastí legislativy a práva. Výhodou je, že u nás nabízíme právníkům poměrně různorodou a zajímavou činnost. Díky tomu jsme do velké míry hodně konkurenceschopní.

Ten proces nějakým způsobem probíhá. Nerad bych tuto záležitost příliš rozpitvával. K určitým změnám samozřejmě dojít musí. Především se ale bude jednat o nastavení systému tak, aby lépe fungoval. A právě v tom bych viděl určité rezervy. Podle mého názoru se jedná například o poskytování právní podpory napříč resortem. A to se netýká pouze odborů, které mi jsou podřízeny. Je zde podle mého názoru velký prostor pro sladění spolupráce mezi jednotlivými právníky, ať již jsou pod prvním náměstkem nebo na úřadu pro vyzbrojování. A právě v lepším nastavení vzájemné komunikace bych viděl určitý prostor ke zlepšení. A to spíš než v nějaké překotné reorganizaci. Obecně platí, že legislativě na ministerstvu by se mělo dostat větší pozornosti, nebo chcete-li odpovídajícího profilu, jako je tomu na jiných ministerstvech. To není jen potřeba směrem dovnitř resortu, ale i směrem navenek k ostatním ministerstvům. Začali jsme podnikat některé kroky, které by v příštích měsících měly přinést konkrétní výsledky.

Vaši předchůdci připravili doslova přelomový balík branné a bezpečnostní legislativy. Na vás je nyní pouze dotáhnout tyto záležitosti do konce, anebo počítáte s tím, že budete muset připravit ještě další nové normy?

Ten legislativní proces běží již několik let. Byla v něm odvedena spousta dobré práce. Stažení části stěžejních zákonů z projednávání je motivováno jednoduchým kalkulem. Nový ministr a nové vedení se prostě potřebují s normami lépe seznámit. A to proto, aby je byli schopni v rámci koaliční vlády a následně v nové sněmovně dostatečně obhájit. Ve spolupráci s ministrem se budeme

muset zaměřit na to, abychom dokázali přesvědčit sněmovnu o správnosti zákonů a přijímaných změn. Popřípadě komunikovat i s poslanci, jaké dílčí změny navrhují právě oni. Kde by bylo možné dosáhnout nějakého zlepšení, případně narovnání systému. Kromě toho nás ale čeká doslova legislativní smršť. Do konce roku se chystáme předložit několik zákonů a vládních nařízení. Kromě novely zákona č. 221, o vojácích z povolání, se jedná především o balíček branných zákonů, jejichž hlavním společným jmenovatelem je zlepšení využívání záloh pro potřeby úkolů, které plní ozbrojené síly. Do tohoto procesu nebudou zapojeny pouze odbory, které mi jsou podřízeny, ale tím, jak je zde na ministerstvu tento proces nastaven, také složky podřízené personalistům, státnímu tajemníkovi a Generálnímu štábu AČR. To je samozřejmě běh na dlouhou trať a bude vyžadovat velkou míru koordinace. Nicméně společný cíl zůstává stejný – přispět prostřednictvím předkládané legislativy ke zlepšení a vyjasnění podmínek pro naše ozbrojené síly. Teď nás z hlediska legislativy a mého působení čeká především komunikace a vyjednávání s Poslaneckou sněmovnou o těch zákonech, které se budou postupně vracet na pořad jednání.

Vláda připravuje zákon o státní službě. Jak moc se dotkne občanských zaměstnanců resortu, musíte z tohoto hlediska prosazovat do zákona nějaká specifika?

Tento zákon se stále ještě dolaďuje. Postavení ozbrojených sil je v tomto ohledu poměrně specifické. Pokud se týče vojáků, musíme skutečně řešit určitá specifika. V případě civilních zaměstnanců se tento zákon dá implementovat poměrně jednoduše. Nicméně řešíme i možné dopady na resort jako celek. To je zatím předmětem jednání. V tomto směru se musíme nechat překvapit, situace se zde totiž stále ještě mění.

Asi nejvíce příslušníci resortu čekají na nový zákon o vojácích z povolání. Původně se předpokládalo, že by mohl začít platit od 1. ledna 2015. Tento termín je ale již nereálný. Dokážete odhadnout, kdy by mohl být tento zákon schválen a odkdy by mohl začít platit?

To není právě jednoduchá otázka. Samozřejmě, že k určité prodlevě, z hlediska přijetí tohoto zákona, došlo. Chápu ta velká očekávání na straně vojáků. Novela je vskutku ambiciózní, neboť si klade za cíl dát ozbrojeným silám moderní kariérní řád, který by měl poskytnout vojákům větší míru předvídatelnosti a jistoty v jejich kariéře. Jako klíčovou vidím též potřebu větší transparentnosti ve služebním hodnocení vojáků, aby byla zaručena jeho maximální objektivita. Ohledně harmonogramu projednávání ve sněmovně musíme mít na paměti, že je přirozené, že nová sněmovna vzešlá z voleb se chce s takto zásadní novelou seznámit a řádně ji projednat v rámci třech čtení, a ne, jak bylo původně plánováno, schválit novelu ve zkráceném projednávání. Sněmovna je v těchto věcech suverénem a žádný navrhovatel zákona nemá nad výsledkem legislativního procesu či termínem účinnosti normy kontrolu. Je to o přesvědčování, hledání politického kompromisu a citlivé opravě nedostatků. Udělám maximum pro to, aby byla personální situace v armádě uspokojivě vyřešena. V tomto směru vnímám velkou ochotu ze strany poslanců vést s Ministerstvem obrany diskusi. Nesmírně důležité bude, abychom se navzájem nepřekvapovali. V tomto ohledu existuje zatím poměrně velká vůle. Jedná se ale o zásadní průnik do branné legislativy. Proto je také potřeba, abychom tomu věnovali patřičnou pozornost a dali prostor legislativnímu procesu. Ministerstvo samozřejmě chce, aby tento zákon byl co nejrychleji projednán, ovšem ne na úkor jeho kvality.

Jaké jsou zatím největší výhrady vůči tomuto zákonu? Je to právě navýšení mandatorních výdajů, které by měl přinést?

Neřekl bych, že je to takový nárůst mandatorních výdajů. Zákon řeší spíše stabilizaci těchto výdajů z dlouhodobého hlediska. Jde o to, aby nám tato položka v budoucnu uměle nenabobtnávala. Ať se jedná o otázku výměry výsluh či jiných problematických faktorů současného systému. Současný platový systém je z roku 1992 a pro vojáky je nevhodný. Platové třídy se nekryjí s konkrétními vojenskými hodnostmi. Pokud se bavíme o mandatorních výdajích, zákon jde spíše tím směrem, že se snaží systém trochu zprůhlednit a udělat ho předvídatelnějším. Z hlediska toho, jak dlouho se tato novela projednávala, co všechno se o ní napsalo a co se o ní řeklo, vznikla i spousta nejrůznější smyšlenek a řekněme i polopravd. Teď je na resortu obrany tyto záležitosti vysvětlovat. Ministerstvo si bude muset směrem k zákonodárcům dokázat obhájit jednotlivé cíle, které zákon sleduje.

V druhé polovině roku by měl být projednáván návrh zákona o službě vojáků v záloze. Přitom právě ten by měl pomoci po loňské reorganizaci doplnit některá zrušená místa vojáky v záloze. Proč celá tato záležitost tak dlouho trvá, je potřeba některé pasáže tohoto zákona zásadně přepracovat?

Opět platí, že máme novou vládu. Ta nemůže jen tak předkládat zásadní právní normy, aniž by se s nimi plně ztotožnila. Nepochybuji o potřebě lepšího právního ukotvení využívání záloh ve prospěch našich ozbrojených sil, neboť současný právní stav jejich efektivní využívání neumožňuje.

3

host Je problém, že například nelze použít aktivní zálohy jako nejlépe připravené zálohy ozbrojených sil k udržení některých mírových schopností armády. To by rozhodně mohlo pomoci ve světle omezených finančních zdrojů. Vláda, respektive ministr obrany, nese nicméně za tyto zákony a jejich dopady odpovědnost a musí být schopen se s nimi ztotožnit. A proto je třeba, aby byly znovu řádně projednány a obhájeny. Zde nevidím fatální prodlení, ba naopak. Pokud by vládou tyto zákony nebyly řádně projednány, dá se očekávat, že by jejich následná obhajoba v Parlamentu byla mnohem složitější.

Máte mimo jiné na starost spolupráci s Poslaneckou sněmovnou. Je možné nějakým způsobem jednotlivé návrhy vysvětlovat a takříkajíc lobovat za ně ještě předtím, než jdou do jednotlivých čtení?

Tady bych si vás dovolil trochu poopravit. Moje působnost se vztahuje na obě komory Parlamentu – tedy jak Poslaneckou sněmovnu, tak i Senát. Pokud se týče branné legislativy, mým úkolem je komunikovat se zákonodárci, udržovat

úhel pohledu vrchního praporčíka s nimi výměnu názorů a informací. Jak jsem již zmínil, tento proces představuje dvousměrnou silnici. Projevuje se to například při projednávání zákona č. 221. Poslanci a senátoři často přicházejí s určitými podněty, které ministerstvo nebylo dostatečně schopno zohlednit. Je to určitý druh partnerství. Na druhou stranu povinností ministerstva je obhájit si základní myšlenky. K tomu musí samozřejmě fungovat komunikace. Tyto záležitosti se nám podařilo velice dobře nastavit s výborem pro obranu. Připravili jsme pro ně seminář zaměřený na zákon č. 221. Zároveň poslanci přicházejí s vlastními návrhy. Tady je obrovský prostor bavit se s nimi nejenom o legislativě jako takové, ale především o daleko globálnějších otázkách týkajících se například rozpočtu. Poslanci a senátoři komunikují se svými voliči a je to taková spojená nádoba s veřejnou diplomacií. Právě jejich prostřednictvím je možné budovat pozitivní image armády a vysvětlovat, proč ji musíme mít. Snažíme se připravovat také nejrůznější semináře i pro zákonodárce, kteří se prioritně nezajímají o obranu. I jim musíme tyto záležitosti vysvětlovat. V tomto směru velice úzce spolupracujeme

Hlučné ticho

s Generálním štábem AČR, který nám vychází vstříc. Je ochoten na tyto semináře vysílat své zástupce a odborníky.

Myslíte si, že tomuto procesu pomáhá i to, že armáda je v současné době velice dobře vnímána veřejností?

Samozřejmě. To je něco, co by mělo těšit zejména armádu. Že má velkou podporu veřejnosti, je ale jen jedna věc. Je však potřeba dostávat ji ještě víc do obecného povědomí. Možná bychom měli i tu relativně vysokou podporu veřejnosti využívat k tomu, abychom obhajovali výdaje na obranu. Abychom říkali, že obrana něco stojí, že není zadarmo. Já také nerad platím všechny ty pojistky. Ovšem v momentě, kdy by mi shořel dům, a já neměl pojistku zaplacenou, určitě bych litoval, že jsem tak neučinil. A pro stát představuje takovouto pojistku právě armáda.

Před nedávnem byl v České republice na návštěvě generální tajemník Anders Fogh Rasmussen. Jeho vyjádření především na adresu financování obrany byla velice kritická. Myslíte si, že k prosazování vašich cílů vám může takováto alianční zahraniční diplomacie pomoci?

Pokud bych to zjednodušil, tak zájmem každého resortu je ukrojit si z toho koláče státního rozpočtu co nejvíce. Není žádným tajemstvím, že pokud se týče financování armády, jsme v poměrně svízelné situaci. V tomto ohledu by nám intervence generálního tajemníka NATO měla pomoci. Nalejme si ale čistého vína. V podobné situaci je celá řada dalších členských zemí NATO. Generální tajemník něco podobného neříká pouze u nás. Je naším obrovským štěstím, že žijeme v Evropě v době bezprecedentního míru. To je ale z historického hlediska situace poměrně krátká. Dost často zapomínáme na to, že tomu není tak dávno, kdy zuřil konflikt na Balkáně. V současné době máme velice neklidnou situaci na Ukrajině. Bezpečnostní situace ve světě je velice dynamická a neustále se proměňuje. Přitom schopnosti, kterých se nyní zbavujeme či je dobrovolně oslabujeme, nejspíš nebudeme schopni ze dne na den nahradit. To by si vyžádalo určitý čas a mnohem větší investice.

V dubnu se u 15. ženijního pluku v Bechyni konalo odborné shromáždění vrchního praporčíka Armády České republiky. Tohoto shromáždění se zúčastnili vrchní praporčíci všech úrovní a mezi témata (problémy), která rezonovala většinou našich rozhovorů, patřilo například nedostatečné množství, včasnost a kvalita informací, jež jsou příslušnými složkami Ministerstva obrany poskytovány řadovým vojákům našich ozbrojených sil. Pracovně jsem to nazval hlučné ticho. Bohužel, nejsem si zcela jist, zda všichni vedoucí pracovníci komunikují dovnitř naší organizace, a tudíž směrem k vojskům stoprocentně, efektivně. Samozřejmě, pokud hovořím o komunikaci, mám na mysli komunikaci aktivní, dvojsměrnou a multispektrální a nejde zde o to, zda budou vojáci informováni o tom, kdo koho navštívil, jaké jednání proběhlo, nebo kdo co vyhrál. To je dnes běžná záležitost, těchto pro služební život vojáků nedůležitých informací je na našem webu přehršel a málokterého vojáka u útvaru to zajímá. Jde o to, aby byli naši profesionální vojáci prostřednictvím našich resortních médií a přímé, nepřetržité a včasné komunikace hlavních koncepčních funkcionářů hlouběji seznámeni s tím, co se připravuje za změny, a aby tito funkcionáři věděli, zda jejich chystané změny vojáci podporují, nebo s nimi nesouhlasí, případně jakou mají oni vlastní představu možných změn. Pokud hovořím o dvojsměrné komunikaci, c pak pak zcela zcel e a určitě urči urči r tě t nemám ne ám na mysli nem m li komunikaci mys komuni kom unikac ka i ve smyslu smyslu pouhého p uhéého str po strohé strohého ohého ho a d do o jist jjisté ist stéé m míry íry vr vrchchnostenského nosten nos ten enské en s ho ské h oznámení ozn známe zn á ní áme n o chystaných chystan chys tan a ých změná zm změnách ěnáách h

nebo pasivní mlčení. Mám na mysli komunikaci, kdy budou mít vojáci u jednotek možnost aktivně ovlivňovat chystané koncepční změny svými názory, a pokud to bude jen trochu možné, tak tyto názory budou vyslyšeny a využity. To je jedna z cest, jak si management může zajistit podporu svých změn. Podílení se zainteresovaných stran na formulování budoucích změn zvyšuje podporu těchto změn ze strany řadových vojáků, ale klíčem k tomu je komunikace a ta nyní není optimální. I když to mnozí odpovědní pracovníci stále nechápou, profesionální voják není záklaďák. Ta doba je dávno pryč. Pro ovládání vojáků pomocí zbytečně restriktivní distribuce informací již není místo. Chápu, pro některé vedoucí vojáky a občanské zaměstnance se informace rovná moci, ale to je přístup, který nepatří do profesionálních ozbrojených sil a ani demokratické společnosti tohoto století. Je nutné chápat, že současný voják má zájem komunikovat a vědět, a to mnohdy takovými způsoby, které si někteří řídící pracovníci bohužel nejsou schopni představit. Nejčastěji díky nedostatku vlastní schopnosti přizpůsobit se novým podmínkám nebo i díky jistému panskému nahlížení k potřebám řadových vojáků. Jistě se shodneme, že takový přístup komunikaci škodí a že je nutné, aby byli odpovědní velitelé a náčelníci aktivnější a mnohem sdílnější.

Dám jeden příklad. Budiž k zamyšlení aktuální stav připravované novely zákona o vojácích z povolání a z něj vyplývajících změn v procesu řízení kariér vojáků. Přece jenom, od data, kdy resortními médii proběhly poslední informace o možné podobě novelizovaného zákona, již uplynula poměrně dlouhá doba. Vojskům se aktuálně a oficiálně dostává hlučného komunikačního ticha. Místo oficiálních informací od příslušných pracovníků nebo sekcí dostávají pouze útržkovité informace zprostředkované z denního tisku, internetových médií a diskusních fór nebo z armádní šeptandy, případně – vůbec žádné. Za situace, kdy se bavíme o délkách doby služby, budoucích platech, výsluhách, o systému personální práce a řízení kariér vojáků a dalších tématech, se taková situace jeví jako krajně znepokojující. Došlo se změnou vedení resortu ke změnám v již dříve komunikovaném záměru zákona? Jaká je a bude podoba změny systému řízení personální práce a kariér vojáků? Bohužel, oficiálně nic nevíme. Zcela zjevně tyto informace zůstávají vyhrazeny pouze zasvěcenému okruhu odborných pracovníků a nejsou odborně a veřejně diskutovány. A to je podle mého názoru chyba. Co si o tom myslíte vy? Není čas na změnu směrem ke komunikaci hodné 21. století? Vrchní praporčík AČR štábní praporčík Petr Seifert

Zajímáte se o historii. Přivedla vás právě ona k branně-bezpečnostním tématům?

Určitě. O nás se někdy říká, že jsme národem Švejků. Já si ale myslím, že v naší vojenské historii je spousta momentů, na které můžeme být právem hrdí. Často se přitom o nich nemluví. Tedy alespoň tolik, kolik by se mělo. Například působení našich legionářů v Rusku během první světové války by si zasloužilo více pozornosti. Trochu se teď vracím k té vaší první otázce o veřejné diplomacii. Samozřejmě součástí veřejné diplomacie je i informovanost o tradicích, historii. To je také věc, která je neoddiskutovatelně spojená s armádou. A právě proto je nesmírně důležité, aby i v resortu obrany byla těmto otázkám věnována náležitá pozornost. K tomu ostatně máme Vojenský historický ústav. Ta historická témata jsou pro lidi nejen zajímavá, ale dotýkají se i současnosti. Text: Vladimír Marek Foto: autor a Jan Kouba

4

5

mise Armáda České republiky cvičí vojáky vysílané do zahraničních misí na situace, že se podobně jako podplukovník Josef Přerovský v ukrajinském Slavjansku dostanou do zajetí

Těžká psychická zkušenost V pátek 25. dubna vyrazil autobus s osmi pozorovateli OBSE z ukrajinského Doněcku směrem na Slavjansk. Mezi vojáky z Německa, Polska, Dánska a Švédska byl i český podplukovník Josef Přerovský. Kolona doprovázená místními policisty projela několika kontrolními body a zastavila bezprostředně před Slavjanskem. Během několika minut ji obklíčili neznámí ozbrojenci, zadrželi pozorovatele i s jejich doprovodem a odvezli je do města, kde je drželi ve sklepní místnosti. Pro podplukovníka Přerovského se začalo odpočítávat osm dnů plných nejistoty strávených v zajetí ukrajinských separatistů. V žádném případě se ale nejednalo o první událost, kdy se čeští vojáci plnící úkoly mezinárodních pozorovatelů ocitli v zajetí. Asi mediálně nejznámější byl případ pozorovatele OSN podplukovníka Jaroslava Kulíška. Ten byl společně s dalšími třemi pozorovateli zajat v únoru 1998 během přepadení jejich stanice v gruzínském Zugdidi. Únosci patřili ke stoupencům svrženého prezidenta Zviada Gamsachurdii a požadovali zahájení vyjednávání s gruzínskou vládou, stažení ruských sil z Gruzie a propuštění podezřelých z neúspěšného atentátu na prezidenta Eduarda Ševarnadzeho, ke kterému došlo o deset dní dříve. Podplukovník Kulíšek díky svým dobrým

6

znalostem ruštiny a schopnostem vyjednávat sehrál mezi unesenými klíčovou roli. Postupně dojednal propuštění všech svých kolegů. Nakonec se i jemu podařilo uprchnout. Kapesním nožem odstranil zámek z mříží místnosti, ve které byl zadržován, a ukryl se na blízké čajovníkové plantáži. Ještě o něco dramatičtější okamžiky prožili čeští pozorovatelé mise OSN UNOMIL v africké Libérii podplukovník Milan Kramárik, major Jaroslav Herain, kapitáni Petr Matušina, Stanislav Štefanko, Ivan Gerhat a nadporučík Miroslav Drozd na podzim 1994. Po měsících relativního klidu propukly 8. září 1994 prakticky na celém území Libérie zuřivé boje. Většina našich důstojníků byla během těchto

krvavých a v mnoha případech i brutálních srážek internována a bezprostředně ohrožena na životě. Nejhůře na tom byli kapitáni Stanislav Štefanko a Ivan Gerhat, kteří působili v jihovýchodní části země. V jednu hodinu odpoledne 11. září vtrhli na jejich stanoviště vojáci bojující frakce MPFL a oznámili jim, že pozorovatelé jsou jejich zajatci. Následovalo bití a mučení. Ukradli jim nejen veškerý materiál mise, ale i osobní věci, jako jsou hodinky, prsteny či boty. Rány pěstí střídaly kopance do rozkroku. Oblíbenou zábavou věznitelů bylo, že jim strčili pistoli do úst a zmáčkli spoušť. Nejagresivnější byli ti nejmladší, většinou ještě nezletilí kluci. Společně s našimi důstojníky byli vězněni i vojáci nepřátelské frakce. Těm pak lámali na stole prsty a čeští pozorovatelé se na to museli dívat. To ještě nebylo nic proti tomu, co se odehrálo ve Valhunu. Tam zajatým nepřátelským bojovníkům nechal místní velitel uřezat uši a vydloubat oči.

Ty pak předal veliteli místní skupiny mise UNOMIL se vzkazem, aby vyřídil v hlavním městě Monrovii, že takto dopadnou všichni pozorovatelé, pokud urychleně neopustí zemi. Po několika dnech strávených v zajetí se proslechlo, že na čtyřicetitisícový přístav Harper táhne nepřátelská skupina, která si počíná ještě brutálněji. Ve městě propukla panika. Naši důstojníci využili vzniklé situace, podařilo se jim navázat spojení s velitelstvím mise a přivolat vrtulník. V okamžiku, kdy přistával, ale postávající dav pochopil, že chtějí utéci, a zaútočil na něj. Prostřílenému vrtulníku se nakonec podařilo přece jen dostat zpět do vzduchu. Ovšem bez našich vojáků. Právě proti nim se obrátil hněv místních. Obviňovali je z toho, že chtěli uprchnout a nechat je napospas nepřátelům. Znovu je uvěznili a naprosto vážně jim vyhrožovali veřejnou popravou. Na betonových schodech jejich vězení brousili mačety a vykřikovali bojová hesla. Po nesčetných peripetiích se našim vojákům ale nakonec podařilo ještě jednou utéci a dostat na území sousedního státu, Pobřeží slonoviny. Osvobození se dočkal i major Petr Pokovba, který byl jako pozorovatel OSN společně s dalšími šesti kolegy zajat 13. října 1999 během monitorování situace v Kodorském údolí na území Gruzie. V tomto případě únosci neměli politické cíle, požadovali výkupné ve výši dvou set tisíc dolarů. Věznili je v opuštěném domě, ve kterém byla v tuto roční dobu již poměrně zima. Navíc zajatci spali pouze na podlaze. I v tomto případě byl nejhorší psychický tlak. Situace se navíc zhoršila, když začalo váznout vyjednávání o výkupném. Únosci jim oznámili, že pokud nebudou peníze, začnou jednoho po druhém likvidovat. Jako prvního si vybrali uruguayského pozorovatele. Vyvlekli ho ven, nasadili mu hlaveň samopalu na krk. Do deseti minut prý zemře. Začali natahovat uzávěr, náboje vyskakovaly ven jak na běžícím pásu. Stačilo jen, aby samopal selhal, závěr se zadrhl a vyšla rána. Nakonec ale k zajatým do vězení přišli vyjednávači, kteří jim oznámili, že čtyři z nich budou okamžitě propuštěni. Pozorovatelé napsali na kus papíru jména

a uruguayský kolega vytáhl čtyři papírky. Jméno Petra Pokovby bylo mezi nimi. Také Josef Přerovský si prožil psychická muka. „První dva dny jsme strávili ve sklepě, neustále stráženi a doprovázeni i na toaletu. Udělali nám osobní prohlídku, vytáhli nám dokonce tkaničky z bot a dívali se, zda nemáme něco schovaného pod podrážkami. Ruce nám svázali lepicí páskou, tou nám přelepili i oči, takže jsme vůbec nic neviděli,“ popsal tyto okamžiky podplukovník. „Nejhorších bylo prvních osm hodin. Pak už nám, asi aby nedocházelo k poškození zdraví, rozvázali ruce a umožnili pohybovat se v tom sklepě.“ Právě na takovéto situace jsou čeští vojáci odcházející do zahraničních misí připravováni ve speciálních kurzech ve Vyškově. Kromě teoretické části, která obsahuje řadu důležitých informací, mají možnost si během praktického výcviku vyzkoušet na vlastní kůži, co je čeká, když se dostanou do zajetí. „Cílem našich zaměstnání zaměřených na chování v zajetí není člověka zlomit, ale spíš najít jeho hranice. Každý z nás má nějakou tu svou třináctou komnatu. Jde nám o to, aby ho nepřekvapilo, když se tento limit přibližuje,“ řekla nám před časem majorka Darina Záchová z Velitelství výcviku – Vojenské akademie Vyškov. „V případě, že se někdo skutečně dostane do zajetí, ze všeho nejdříve by si měl odpovědět na otázky, kdo jsou jeho únosci, co chtějí a jaká je jeho hodnota? Záleží na tom, zda protivník potřebuje od člověka informace, anebo ho zadržuje jen kvůli tomu, že ho hodlá vyměnit za finanční obnos. Nebezpečný také může být úmysl využít ho mediálně v jakési psychologické válce.“ Podle Ženevských konvencí by vojáci, když jsou zadrženi, měli říci pouze jméno, příjmení, osobní číslo a hodnost. Jakákoliv další informace může být zneužitelná. Ženevské konvence ale mají význam spíš pro psychickou stránku člověka, který se ocitl v zajetí. Guerilloví bojovníci je většinou nerespektují. V každém případě ale stojí za to, například při výslechu, vyzkoušet, jak budou na tuto argumentaci reagovat. Podplukovník Přerovský nebyl sice vystaven žádnému bití ani týrání hlady, o to horší ale bylo

psychické strádání. „Z psychického hlediska to byla poměrně těžká zkušenost, v okolí Slavjansku probíhaly totiž bojové operace. Zkoušet spát a poslouchat výbuchy granátů není zrovna nejpříjemnější,“ vysvětloval Josef Přerovský. „Další kritická situace nastala, když jsme byli ze sklepa přesunuti do čtvrtého podlaží. Řekli nám, že se blíží útok na Slavjansk a že nás rozmístí po budově a použijí jako živé štíty. V jednom okamžiku jsme přemýšleli i o útěku. Bylo to ale nereálné. Možná že bychom se dostali z budovy, ale určitě ne z města.“ „Každý si musí vyhodnotit, jaké má při útěku šance na přežití. Proti němu totiž stojí všechny jeho slabosti, okolní příroda, neznámý terén a samozřejmě také únosci, kteří se ho budou snažit dostihnout. Pro přežití má jen své vědomosti, dovednosti, vůli, všechno ostatní mu únosci s největší pravděpodobností sebrali,“ řekl nám na toto téma v minulosti armádní psycholog Rostislav Číhal. „Pokud dotyčný zjistí, že ho zadržují fanatici a je jen otázkou času, než ho zabijí, asi by se o útěk pokusit měl. Když mne dvě hodiny nebude nikdo hledat a za tuto dobu urazím deset kilometrů, pronásledovatelé musejí propátrat okruh tři sta čtrnáct kilometrů čtverečních. Je potřeba se zamyslet i nad tím, zda mají stopaře, zda jsou schopni vyhodnotit si trasy mého útěku a jak dlouho bude trvat, než se dostanu do spřáteleného prostředí. Když nic jiného, tak plánování útěku zvyšuje sebedůvěru.“ Text: Vladimír Marek Foto: autor a Petr Medek

7

mise Česká letecká jednotka v misi MFO na Sinajském poloostrově získává během každého letu s letounem C-295 CASA neocenitelné zkušenosti

Cit pro orientační body Čtrnáctiměsíční působení české letecké jednotky s letounem C-295 CASA v misi MFO (Multinational Force and Observers) na Sinajském poloostrově se pomalu začíná blížit do své poloviny. Český letecký personál vykonal za více než pět měsíců strávených daleko od domova spoustu práce. Na svém kontě má přes stovku letů, desítky tisíc kilogramů přepraveného nákladu a několik tisíc osob dopravených na místo určení. Musel se vypořádat s celou řadou nástrah a překážek. Naučil se například, jak vzdorovat písečné bouři. V době, kdy zuřila, bylo nezbytné letoun CASA přikurtovat k zemi kotvicími lany, veškeré otvory utěsnit a skla pilotní kabiny zakrýt ochrannou fólií. A tak bychom mohli pokračovat.

Česká letecká jednotka má na Sinaji domovskou základnu v El Gorah, v tzv. severním kempu (North Camp), kde je ubytována a ze kterého také působí. Jedná o čtvercové území na rozloze zhruba 2 x 2 kilometry. Perimetr základny tvoří zdvojený plot střežený strážními věžemi. Uvnitř je vše potřebné pro život vojáků. Stravovací objekt, knihovna a půjčovna DVD, vzdělávací zařízení, sportovní hala, fotbalový stadion, plavecký bazén, kino, ubytovací prostory, autopark a sklad materiálu, velitelské budovy a štáby, střelnice, cvičiště, hangáry a letiště (apron). Samotná vzletová a přistávací dráha je vně oplocené základny. Před každým vzletem a přistáním musí tedy bezpečnostní složky provést patřičné úkony k zabezpečení letového provozu. Mise MFO používá ještě v letovisku Sharm el Sheik jižní kemp (South Camp). Ten je vybudován ve stejném duchu. „Přestože jsme ještě před zahájením mise měli k dispozici informace o situaci v místě nasazení od bývalých příslušníků MFO a ze dvou předchozích letů do El Gorah, museli jsme se vyrovnat s aklimatizací a takříkajíc zabydlet se na novém působišti. Určité těžkosti přinesl první měsíc nasazení. Vedle naší a americké letecké jednotky s letounem C-12 se na letišti stále ještě nacházela další americká letecká jednotka se dvěma letouny C-23 Sherpa. Z nedostatku místa jsme veškeré

8

materiální zabezpečení museli dočasně uložit na palety v hangáru a čekat, až se uvolní prostory vyčleněné pro nás,“ vysvětluje pilot a velitel našeho kontingentu podplukovník Milan Laniak. „Obdobná situace nastala i s ubytováním na základně. Museli jsme čekat na dokončení rekonstrukce budovy, která nám byla přidělena. Tyto drobné komplikace však nemohly ovlivnit plnění operačního úkolu. Pouhé dva dny po nástupu do mise, 6. listopadu 2013, jsme zajišťovali první přepravní úkol.“

Denní program

V misi MFO existuje tzv. Battle Rhythm, tedy denní program, který stanovuje časy veškerých činností, jako např. pracovní dobu, odběr stravy, ranní a polední tělesné cvičení atd. Pro denní program české letecké jednotky je určující letové nasazení, tedy plnění operačního úkolu. Jeden z příslušníků naší skupiny působí každý den v kanceláři AirOps. Zde je stálá pracovní doba od osmi ráno do pěti odpoledne a pak noční služby. Jeho reálné nasazení ale ve skutečnosti kopíruje požadavky plánování letů a aktivní sledování všech změn v závislosti na situaci. S ohledem na to se jedná prakticky o nepřetržitou službu. Pozemní technici tráví pracovní čas na letišti, zajišťují veškeré předepsané práce na letadle před a po letu. „Údržba letounu vyžaduje vysoké pracovní nasazení i z důvodu odlišných klimatických podmínek a prašného prostředí. Program letové posádky tvoří primárně příprava na jednotlivé letové mise a následně jejich realizace. Letové nasazení je vysoké, a proto mnoho volného času nezbývá,“ vysvětluje podplukovník Laniak. „Do programu naší

jednotky je rovněž zahrnuta střelecká příprava, tělesná cvičení, údržba svěřeného vybavení, materiálu a techniky a mnoho dalších činností souvisejících s jejím chodem. Kdykoliv také musíme být připraveni k neplánovanému letu, tzv. na výzvu. Jedná se o úkoly zdravotnické záchranky MEDEVAC.“ Zadání a obsazení letové mise se uskutečňuje velitelskou cestou po vnitřní síti, a to v souladu s měsíčním plánováním. Samotné plánování mise, řízené kapitánem letounu, probíhá standardním způsobem přípravy taktického letu. Veškeré informace potřebné k naplánování letu čerpá český personál z AirOps, otevřených internetových zdrojů a z amerických zdrojů určených k tomuto účelu.

Kouzlo Sinajského poloostrova Letové mise lze rozdělit na primárně plněné verifikační lety COU (Civilian Observers Unit) a přepravu osob a materiálu, sekundárně pak na přepravu VIP a MEDEVAC. Těžiště přepravy osob a materiálu tvoří lety mezi severní a jižní základnou MFO na území Sinajského poloostrova. Dále pak přeprava mezi základnami a Káhirou, která se většinou uskutečňuje kvůli rotaci vojsk. Realizovalo se i několik přeprav na izraelská letiště, jako je například Tel Aviv a Eilat. „Přepravou VIP osob z izraelského Tel Avivu jsme vstoupili do povědomí ambasadorů z několika zemí světa. Bylo to poprvé, kdy byli všichni pozvaní ambasadoři přepraveni společně na slavnostní ceremonii konanou na základně MFO.

Rychlost, bezpečnost a pohodlí letecké přepravy jen umocnily velmi pozitivní ohlas od našich pasažérů,“ vzpomíná podplukovník Laniak. „Létání v poušti je diametrálně odlišné od létání, na které jsme zvyklí z Evropy. Do výčtu jeho specifik bezesporu patří nedostatek charakteristických orientačních bodů, minimální hustota infrastruktury, rozsáhlé neobydlené oblasti, absence řek a vodních ploch, jen monochromatický pohled na všudypřítomný písek. Avšak po určité době pohybu nad touto ,hnědo-hnědou‘ krajinou získá i Středoevropan jistý cit a vnímání pro orientační body. Začnete rozeznávat druhy povrchu jednotlivých oblastí. Písečné duny na severu, holou drsnou krajinu bez jediné známky vegetace, s vyprahlými koryty řek uprostřed Sinaje, a z dálky vystupující vrcholy hornatého jihu poloostrova. Malé, z dálky těžko rozeznatelné osady s minimální vegetací pak tvoří pomyslné majáky v moři písku. Nutno dodat, že každá krajina má své nezaměnitelné kouzlo, což platí i pro drsný Sinajský poloostrov.“

Verifikační lety

Létání nad územím Egypta a Izraele podle velitele jednotky přináší řadu zážitků i poznatků. Odlišnosti od evropského standardu pocítí každý, kdo vstoupí do vzdušného prostoru zmiňovaných států. Radiokomunikace se složkami řízení letového provozu je nad Sinají značně komplikovaná, a to na rozdíl od radiokomunikace s jejich izraelskými kolegy. Provoz nad územím Izraele působí poněkud stísněným dojmem, čemuž odpovídají i zmenšené vertikální rozestupy. To se projevuje nejen při míjení provozu v protisměru

9

mise fakta

na letové hladině, ale také při přiblížení na přistání. „Například zajímavé je přiblížení na přistání v Eilatu. Zde je letiště umístěné v husté zástavbě hned vedle přístavu. Při vizuálním přiblížení přelétáváte nezvykle nízko nad tyčícími se nákladními jeřáby a těsně před dosednutím doslova hladíte střechu nákupního centra. Provoz je zde zcela odlišný od našich zažitých zvyklostí a hluk z letiště umístěného v těsné blízkosti obytných domů je pro našince zcela nepředstavitelný. Přesto letiště funguje v symbióze s městem a jeho lidmi,“ popisuje Milan Laniak. „Ani mezinárodní letiště umístěné uprostřed Káhiry, věčně zahalené do smogu, na tom není jinak. Přílety na všechny tři dráhy jsou vedeny přes město. Jen párkrát jsme měli příležitost vidět úchvatné pyramidy z doby slavných faraónů.“ Verifikační lety se uskutečňují v malé přízemní výšce od pěti set do tisíce feetů (od sto padesáti do tří set metrů), a to s pozorovateli na palubě. Plnění těchto úkolů patří do kategorie náročných letů. Let v malé výšce klade vysoké nároky

„ Příslušníci Armády České republiky působí v misi MFO na Sinajském poloostrově od roku 2009. Až do loňského roku jsme do této oblasti vysílali ale pouze štábní důstojníky. „ Vyslání letounu CASA do mise MFO na Sinajském poloostrově schválila v říjnu 2013 vláda a následně i Senát. Stávajícím mandát platí do 31. prosince 2014. „ V minulosti mise MFO disponovala letouny s výrazně nižší přepravní kapacitou, do dvaceti míst pro cestující. Přeprava pozorovatelů byla primárně uskutečňována autobusy, což přinášelo značné komplikace.

na navigaci a orientaci v prostoru. K tomu je potřeba připočítat modifikování předem stanovené trati dle aktuálních požadavků samotných pozorovatelů a rovněž zvýšenou pozornost posádky při eliminaci konfliktního provozu (egyptské vojenské vrtulníky létají s vypnutým odpovídačem). „Standardní COU mise v trvání pěti hodin kontinuálního letu podél celého Sinajského poloostrova je velmi impresivní, ale také náročná. Vyčerpávající let, v průběhu kterého detailně poznáte zemi i její historická místa,“ dodává podplukovník Laniak.

Sucho a teplo technice svědčí Naše letecká jednotka byla sestavena na základě směrných čísel MFO. Je malá, tvoří ji třináct vojáků a z toho vyplývá velice omezená, nicméně zachovaná zastupitelnost. O to větší nároky jsou při plnění letových úkolů kladeny na pracovní nasazení. Obzvlášť pak na letovou osádku, která několikrát v týdnu změní místo noclehu, a tudíž má stále „sbaleno na cesty“ v závislosti na destinaci. Práce technického personálu se v mnohém neliší od činností, které jsou vykonávány na domovské základně. Paradoxně je to spíš vlhké, chladné a mrazivé počasí v České republice, které technikům přidělává práci. Teplé a suché egyptské prostředí letounu CASA a jeho systémům vyhovuje. Nicméně vysoká prašnost klade zvýšené nároky na čištění a promazání jednotlivých součástí stroje a jejich větší periodicitu. Asi největším rozdílem oproti běžné údržbě u nás doma je vnitřní promývání motorů, které se na Sinaji musí dělat každý měsíc. Logistické zabezpečení letecké jednotky CASA lze rozdělit na dvě části. Ubytování, stravování, kancelářský a běžný spotřební materiál jsou kompletně zabezpečovány ze strany MFO. Příslušníci letecké jednotky jsou ubytováni na samostatných, standardně vybavených pokojích, zabezpečujících přiměřenou míru soukromí. Stravování je zajištěno bufetovou formou v MDF (Main Dining Facility), nabízejícím každodenně pestrý výběr. Pohonné hmoty jsou komplexně řešeny a hrazeny ze strany MFO. Základní zásobu náhradních dílů a provozního vybavení – tzv. FAK (Fly Away

10

Kit) – sestavenou na základě doporučení výrobce letounu a zkušeností našeho personálu z dosavadního provozu, si česká jednotka dovezla hned při příletu do prostoru nasazení. Na druhou stranu ani sebelépe vybavený FAK nemůže obsahovat všechny náhradní součástky. Pro tyto případy jsou připraveny varianty dodání potřebného materiálu tak, aby byla zabezpečena plná provozuschopnost.

Nechybí ani exotičtí kolegové MFO je multinárodní organizace. Vedle příslušníků AČR a vojáků států NATO jsou zde zastoupeni i vojáci z Austrálie, Nového Zélandu, Fidži, Uruguaye a Kolumbie, s nimiž se naši vojáci příliš často do styku nedostávají. „Prakticky každodenně se setkáváme s příslušníky všech národů zastoupených v této misi. Limitujícím faktorem ve spolupráci s kolumbijskými a uruguayskými vojáky je jazyková bariéra. Většina z nich mluví pouze španělsky. Nejtěsnější pracovní vztahy a každodenní kontakt nejspíš udržujeme s americkými vojáky, kteří tvoří druhou polovinu letecké jednotky MFO. S nimi také sdílíme hangár a jeho vybavení,“ říká Milan Laniak. MFO jasně a jednoznačně definuje pravidla pohybu mimo základny. Ty se upravují podle aktuální bezpečnostní situace. Jsou stanovena bezpečná místa, hotely a trasy, které je nutno striktně dodržovat. Ve vztahu k místnímu obyvatelstvu platí zásady slušného chování a akceptace arabského světa. I ozbrojená ostraha brány letiště má právo na pravidelné modlitby. Mnohdy nezbývá, než se obrnit trpělivostí a vyčkat, až se otevře brána a přijde povolení k projetí. Bezpečnostní situace v Egyptě je dlouhodobě nestabilní a zhoršená, obzvláště pak na severu Sinajského poloostrova. Situace se výrazně zhoršila po zapojení naší jednotky do mise. Oblast nepokojů je v těsné blízkosti severního kempu. To se projevuje prakticky každý den střelbou a detonacemi. Několik desítek kilometrů severně došlo v lednu k sestřelení vrtulníku egyptské armády. MFO na základě toho přijalo zvýšená bezpečnostní opatření. „Příslušníci mise nebyli nikdy v minulosti terčem útoku. Zachovávají si neutralitu, dohlíží na dodržování příměří a úmluv, a proto jsou důležitým

hráčem na poli stability obou zúčastněných států. Ani atak berberů, ke kterému došlo před několika lety, nebyl mířen proti samotné organizaci MFO. Byl to jen prostředek, jak se zviditelnit a přilákat pozornost místních egyptských úřadů,“ upozorňuje podplukovník Laniak. „Informace o bezpečnostní situaci jsou získávány ze všech otevřených zdrojů, analyzovány a následně jsou přijímána opatření k zajištění maximální bezpečnosti všech příslušníků MFO. Omezení spočívají především ve volnosti pohybu. Což je v naprostém kontrastu ve srovnání s běžným životem příslušníků mise před několika lety. V té době byla možnost zcela volného, neomezeného pohybu nejen po Sinajském poloostrově, ale také na území celého Egypta. Ve volném čase bylo možné poznávat zemi bohatou na historii, její historická místa i rekreační letoviska. Dnes je pohyb mimo základny maximálně omezen.“ V závislosti na bezpečnostním stupni a vyhlášených opatřeních je přeprava na letiště a zpět

na základnu uskutečňována v koloně s balistickou ochranou a se zbraněmi. Také letecký provoz je přizpůsoben aktuální bezpečnostní situaci, podmínkám a opatřením. Uplatňují se dokonce i zásady taktického létání. Každý člen posádky je vybaven speciálním materiálem používaným na taktické lety v krizových oblastech (survival vesty). „Každý z nás má z působení v této misi celou řadu zážitků. Náročné, ale krásné mise COU patří k těm nejzajímavějším. Nelze ale opomenout ani zážitky, které přináší africké podnebí, rychlá proměnlivost počasí s výrazným snížením dohlednosti, zvířený písek nebo písečné bouře. To všechno jsou zkušenosti,“ dodává na závěr velitel jednotky.

Text: Vladimír Marek Foto: archiv jednotky

11

my a NATO Epilog prvního Čecha ve funkci kapitána a instruktora letounu včasné výstrahy a řízení NATO E-3A AWACS majora Milana Vojáčka

Operační pilot letounu AWACS Této zahraniční misi určitě náleží samostatná kapitola v historii čs. vojenského letectva, respektive vzdušných sil Armády České republiky. Nejen proto, že byla premiérová, ale také z důvodu profesního progresu českého profesionála. Během svého pětiletého kontraktu u alianční jednotky NATO E-3A Component v německém Geilenkirchenu totiž dosáhl major Milan Vojáček současně tří met – stal se prvním pilotem, kapitánem a instruktorem letounu včasné výstrahy a řízení NE-3A AWACS (Airborne Warning and Control System)!

Dvanáctihodinové operační nasazení letounu včasné výstrahy a řízení (AWACS) jde do finále. Boeing 707-320B s nepřehlédnutelnou kruhovou rotační radarovou anténou na trupu dosedá na vzletovou a přistávací dráhu letecké základny NATO poblíž Geilenkirchenu. Stroj s lucemburskou registrací LX-N a číslem 90454 přesně podle pokynů z řídící věže pojíždí na místo stání. O pár minut později již letová posádka letounu AWACS vypíná čtyři proudové motory Pratt and Whitney TF33. Z létajícího střediska, které monitoruje vzdušný prostor od zemského povrchu až po stratosféru, a to jak nad pevnou zemí, tak i nad mořem, během operací NATO po celém světě, vychází major Milan Vojáček. Jeho vybídnutí sednout si do kokpitu letounu AWACS nelze odmítnout. Při zaujímání míst dochází ke zvláštní situaci. Český pilot totiž může v reálu sedět napravo i nalevo. Resortní médium toho promptně využívá a uskutečňuje „double“ rozhovor – s kapitánem i s instruktorem letounu včasné výstrahy a řízení (AWACS) – zároveň. Oproti zvyklostem začíná naše rozmluva takzvaně od konce. „Dostalo se mi té cti, že jsem byl koncem roku 2012 zařazen do výběru na instruktorský kurz. Následovalo zhruba šest měsíců intenzivní přípravy u letky, abych byl na vyšší kvalifikaci dostatečně přichystaný,“ říká příslušník „tygří“ 1. flying squadrony geilenkirchenské složky NATO E-3A Component a dodává: „Jedním

12

z kritérií k zařazení do instruktorského výcviku je nástup do kurzu minimálně jeden rok před ukončením kontraktu. Mně to vyšlo de facto v poslední možný den, a to k prvnímu srpnu loňského roku. Po tříměsíčním drilu jsem zdárně absolvoval přezkoušení a od října 2013 zastávám společně s pozicí kapitána letounu také post instruktora na letounu NE-3A AWACS.“ Této prestižní profesní mety dosáhl major Milan Vojáček necelý rok před ukončením svojí pětileté mise v Geilenkirchenu. Prvního srpna se vrací na kbelskou základnu a bude se přeškolovat na dopravní letoun Airbus A-319 CJ. Jeho úspěch má o to větší váhu, že na alianční základnu nastoupil s jistým profesním handicapem. Srozumitelněji řečeno, s náletem 1 100 letových hodin, přičemž k výcviku na kapitána „awacsu“ je požadováno minimálně 2 000 letových hodin, a to v jeho dosavadní letecké kariéře (bez rozdílu typu letecké techniky). Na rozdíl od některých aliančních kolegů si těch potřebných devět set hodin musel velice intenzivně odpracovat. Jeho profesní postup tedy nemohl být tak rychlý, protože začínal od píky. Součástí výcviku se mu tudíž staly i lety se „sedmsetsedmičkou bez talíře“ neboli s výcvikovým a přepravním strojem Boeing B-707/320C (TCA – Training Cargo Aircraft), s nímž má dvěstěpadesátihodinový nálet. „Moje výchozí pozice, ve srovnání s letovou praxí některých kolegů, byla složitější. Na základnu běžně přicházejí zahraniční

piloti s náletem tři až šest tisíc hodin. Tvrdou prací, bez ohledu na čas, jsem se snažil intenzitě výcviku hodně pomoct. Například v roce 2011 jsem měl nálet přes šest set hodin,“ vzpomíná profesionál Armády ČR, jehož posledním typem byla „andula“ neboli transportní letoun An-26 na základně dopravního letectva Praha Kbely. Pro úplnost je třeba dodat, že major Milan Vojáček s „awacsem“ doposud nalétal zhruba 1 600 hodin a do ukončení jeho kontraktu (červenec 2014) mu ještě nějaká ta letová hodina nepochybně přibude.

Instruktorem v „awacsu“ Leckdo se může zeptat, kam to mjr. Vojáček v letové posádce „awacsu“ (flight crew) dotáhl. S nadsázkou řečeno, těsně pod vrchol, neboť pozice instruktora je po inspektorovi (evaluator) v pořadí druhou nejvyšší. Časově se funkce inspektora přiděluje zhruba na tři roky a zajímavostí je, že není určena výhradně pro pilotní personál, nýbrž je i pro další specialisty, včetně příslušníků operační směny pro plnění bojového úkolu (mission crew). „Funkci inspektora můžete zastávat po minimálně jednoroční praxi ve funkci instruktora. Po třech letech, až na výjimky, se takzvané inspektorství dotyčnému odejme a on létá dál jako instruktor. Tato rotace na nejvyšším

profesním postu zajišťuje dlouhodobou vysokou úroveň profesní způsobilosti. Proces přezkušování se stále drží na požadované úrovni,“ vysvětluje český profesionál a dodává, že k dosažení „evaluátora“ by potřeboval minimálně další rok ke stávajícímu kontraktu u NATO E-3A Component v Geilenkirchenu. Nezodpovězena doposud zůstala otázka související s rozdílností mezi kapitánem letounu včasné výstrahy a řízení NATO E-3A (Aircfart Commander) a instruktorem létajícího střediska AWACS. Povolaným hovořit o tom je první Čech, který oba tyto posty zastává. „Tou klíčovou indicií je vaše způsobilost učit. Oni vás školí, jak správně mentorovat. Než absolvujete instruktorský kurz, musíte nejprve projít školením u civilní firmy, která se metodikou výcviku zabývá. Další potřebné know-how získáte u výcvikové jednotky Training Wing (TW). Ta je v gesci Kanaďanů, kteří tady praktikují osvědčenou britskou metodologii výcviku,“ vysvětluje major Vojáček a stroze popisuje podstatu činnosti: „Předtím než zahájíme letovou fázi, učíme se ve Full Flight Simulator kdy, jak a co říct v limitovaném čase, tzv. Hot Debrief po provedeném cvičném přiblížení na přistání.“ Efektivita tady nestojí pouze na teoretických frázích, nýbrž na konkrétní demonstraci děje. Příklad? Na zdejší leteckou základnu byl pozván pilot kluzáku, pro kterého měl potenciální instruktor „awacsu“ připravit předletový brífink. Jinými

13

my a NATO slovy, srozumitelným způsobem ho připravit na let s diametrálně odlišným typem letadla. Takovéto nestandardní situace jsou tím nejlepším zrcadlem způsobilosti k mentorování. Vysvětlovat nezasvěcenému věci, které vám připadají samozřejmé, není vůbec lehké. Po předletové přípravě následuje instruktáž na simulátoru a poté provedení naplánovaného letu. Profesní pochybení žáka, v tomto případě pilota kluzáku, je svým dílem připisováno také učiteli, v tomto případě kapitánovi letounu AWACS. Výše uvedenou akademickou částí to samozřejmě nekončí. Dalším prubířským kamenem je letová fáze. Pro úplnost je třeba dodat, že major Milan Vojáček, coby instruktor, učí také na simulátorech. „K dispozici jsou dva simulátory, a to Full Flight Sim (FFS) a Flight Training Device (FTD). Mým úkolem je řídit celkem pět čtyřhodinových lekcí ve FFS nebo v FTD. Každá lekce je zaměřena na některou z tzv. major malfunctions, což jsou například závady na řízení či ztráty hydraulických okruhů. Kromě toho plní kontrolní roli (ATC – Air Traffic Controller), když sleduje reakce posádky na vložené podněty a vyhodnocuje, zda její členové postupují v souladu s příslušnými checklisty. Platí zde podobné pravidlo jako ve školství, a to že na každou hodinu výuky je třeba věnovat hodinu přípravy,“ vysvětluje český pilot a konstatuje, že simulátorová fáze je tou nejtěžší fází instruktorského výcviku, která je zakončena zkouškou, po níž může instruktor-žák zahájit instruktorský letový výcvik. Á propos, mjr. Vojáček během svojí pětileté mise strávil v „simu“ (celkově ve všech funkcích) perných 350 hodin! Nácvik tankování za letu nevyjímaje.

Výzvy? Opakované přistání a tankování za letu do limitů! Není sporu o tom, že se budoucí instruktor musí prezentovat jistými majstrštyky. Jako první lze vzpomenout letmé přiblížení „awacsu“ k ranveji s následným dotykem podvozkových

14

kol a vzletem. „Je to nestandardní manévr, který kapitán letounu, s výjimkou nouzové situace, není oprávněn provádět. Takto může postupovat instruktor. Letadlo dosedne na dráhu a vaším úkolem je provést s ním vzlet. Během několika málo sekund musíte správně vyhodnotit situaci. Rozhodnout se, zda pokračovat, nebo jít do brzd. Jestliže nemáte odpovídající parametry, start přerušíte. Nesprávné posouzení situace může mít negativní efekt. Vyžaduje to odpovídající zkušenosti. Ty se zpočátku získávají v simulátoru, když vás instruktoři konfrontují s chybami, kterých se můžete v reálu dopustit. Je to velice náročné, ale pro vaši další praxi nezbytné,“ argumentuje major Vojáček a upřesňuje, že jednou z možných „krizovek“ při opakovaném vzletu je vedle nesprávného přestavení stabilizátoru a klapek i vysazení některého z motorů. A právě to se mu stalo: „V nekritičtější fázi tohoto manévru nám odešel jeden motor. AWACS měl tendenci sjíždět z dráhy. Naše reakce musela být rychlá a v souladu s platnými nařízeními. Během okamžiku jsme vyhodnotili situaci a provedli požadované úkony v kokpitu.

Zvládlo se to a na tři motory jsme stroj zvedli do vzduchu. Za letu s jedním vysazeným motorem se již připravujete na to, že může vysadit další a budete přistávat na dva motory. Naštěstí se tak nestalo. Po přistání jsme pouze vyplnili bezpečnostní hlášení. Kvůli tomu se výcvik nebo operační mise u komponenty nezastavují. S nadsázkou řečeno, je to jako u basové kytary, když vám jedna struna praskne. Hrajete na zbývající tři,“ říká s úsměvem český instruktor „awacsu“. Druhým majstrštykem, který musí budoucí instruktor „awacsu“ zvládnout, je tankování za letu do limitů tankovacího ráhna, takzvaného boomu. Standardem pro kapitána letounu je udržet tankovací ráhno po dobu deseti minut v pomyslné krychli

o hraně dvou metrů, aniž by došlo k rozpojení letounu s tankerem. Od ideální pozice k tankování se tedy nesmí vychýlit dál než plus minus jeden metr. V opačném případě se dostane mimo takzvanou obálku tankování a systém se automaticky rozpojí. Instruktor musí být schopen zaletět tento manévr ještě precizněji, a to po hranách pomyslné krychle. Zkrátka, musí umět zaletět limity. To, že přitom ještě musí zvládat komunikaci se studentem, například vizuální reference tankeru, se bere jako samozřejmost. „Studenti jsou na počátku tohoto výcviku tak koncentrováni na svoji činnost, že zpravidla nejsou vůbec schopni v kokpitu komunikovat. Osvědčenými postupy však lze i v tomto směru dosáhnout požadovaného výsledku. Stejně tak důležitá je i prezentace profesního mistrovství. Instruktor musí umět s letadlem zaletět na hranu pomyslné krychle. To proto,

abychom studentům ukázali, jak se bezpečně vrátit z limitní hrany zpět do středu. U tohoto typu dopravního letadla to není až tak jednoduché, jak se může někomu zdát,“ konstatuje zkušený pilot Armády České republiky. A jaká že jsou úskalí tankování za letu s „awacsem“? Slova majora Vojáčka jsou zajímavá nejen pro letecké fajnšmekry. „Proč to nepřiznat, že u svého prvního tankování za letu jsem toho příliš nenamluvil. Skutečně jsem byl pod velkým tlakem. V našem letectvu mám sice za sebou létání dvojice cvičných proudových strojů v mraku, ale tady ta blízkost „awacsu“ a tankeru je úplně něco jiného. Tankování pro mě není rutina. I když už mám s „awacsem“ něco za sebou, tak pořád při tom cítím takové to šimrání v zádech,“ říká mjr. Vojáček a dává nahlédnout do zákulisí této výjimečné činnosti. Z jeho slov vyplývá, že svým dílem o (ne)náročnosti aktu rozhoduje také typ tankeru. Výstižněji řečeno, co se děje za ním, protože když se „awacs“ přibližuje k tankovacímu ráhnu umístěnému pod ocasem tankeru, musí

překonávat nemalé aerodynamické vlivy. Ve skutečnosti jako by procházel stlačenou vrstvou vzduchu s nevyzpytatelnými víry od křídel tankovacího stroje. V případě letounu Douglas KC-10 Extender je to relativně jednodušší, protože ten je větší než „awacs“, který se za něj může lépe schovat. To Boeing KC-135 Stratotanker je jiná káva. Stejná verze boeingu „sedmsetsedmičky“ totiž neumožňuje být v pomyslném cyklistickém „háku“. Při realitě, kdy pilot „awacsu“ je naváděn opticky, aby držel letoun ve správné pozici, a celková délka boomu neboli dvou trubek zasunutých teleskopicky do sebe se pohybuje od jedenácti do třinácti metrů, naskakuje i totálnímu laikovi husí kůže po těle. „Každé tankování za letu je originál, protože pokaždé na to má vliv řada rozdílných skutečností. Při výcviku se studentem musím být dvojnásob ostražitý, neboť on může kdykoliv udělat chybičku, která nás dostane až do kolizní situace. Je to o zkušenostech,“ vysvětluje major Vojáček.

15

my a NATO Létání se „sedmsetsedmičkou s talířem“ Z výše uvedeného může leckdo nabýt dojmu, že vojenský pilot Armády ČR už umí s „awacsem“ úplně všechno. Je tomu tak? „Není. Nebyl jsem přeškolen na zalétávací lety. Jinak jsem stroj zvládl. Jako bonus beru, že jsem překročil svůj původní cíl. Mojí metou byl kapitán letounu. Pro zajímavost, privilegium zalétávacích letů má můj kbelský kolega – navigátor kapitán Jindřich Sněhota. Česká osma má v Geilenkirchenu vysoký kredit. De facto každý z nás se tady postupně propracovává na nejvyšší profesní mety,“ říká mjr. M. Vojáček, který kromě pilotní profese zastává na zahraničním pracovišti ve Spolkové republice Německo také funkci staršího národního představitele České republiky (Senior National Representative of the Czech Republic). Vraťme se však do kokpitu „sedmsetsedmičky“ a naslouchejme povídání o pilotáži „awacsu“. „Krásné éro, na které mám velice kladný názor, i když je jeho pilotáž mnohem náročnější, než jsem si myslel. Absencí hydraulických posilovačů v řízení stroje počínaje, dlouhou dobou strávenou v kokpitu konče. Prioritou je znalost parametrů souvisejících s výkonem stroje. AWACS je éro založené na režimech. Když nastavíte správné parametry v konkrétní situaci, letoun bude reagovat tak, jak se od něho očekává. AWACS je typický svojí obecnou setrvačností, a tudíž je třeba trpělivě vyčkat na jeho odezvu po provedeném úkonu v kokpitu. Při řízení není žádoucí křečovitost, chce to létat uvolněně, i když držíte v rukách desítky tun vážící kolos,“ argumentuje major Vojáček a zdůrazňuje, že letová posádka je službou specialistům na palubě pro plnění bojového úkolu. Nabíledni je tedy otázka, zda je pilotáž „awacsu“ (ne)lehká. „Je to jako s každým jiným typem letadla. Když se to s ním umí, potom je to jednoduché. Tady je to převážně klasika. Taková čistá ruční práce,“ směje se profesionál AČR a vyvrací nepřesnosti kolem údajných účinků dominantní kruhové radarové antény umístěné na trupu. „Na pilotáž ,awacsu‘ to nemá žádný zásadní vliv, pouze existují jistá omezení související s maximální rychlostí letounu a bočním větrem,“ dodává stroze, ale zcela výstižně český instruktor z alianční jednotky NATO E-3A Component v německém Geilenkirchenu. Dobrá nálada na palubě vybízí k povídání o dramatických zážitcích. Major Vojáček se k nim nechce

16

VLRZ z pochopitelných důvodů vracet, ale po zarputilém naléhání přece jen dává svolení. V jeho případě je to dva ku jedné neboli dva nedobré případy a jeden impozantní zážitek. Začíná nedávným cvičením Red Flag ve Spojených státech amerických, které jej profesně ohromilo. „S první letkou geilenkirchenské NATO E-3A Component jsme byli tři týdny nasazeni na letecké základně Nellis Air Force Base, Nevada. Odtud jsme vzlétali ke společným leteckým operacím (COMAO – Composite Air Operations). Ne však standardním. V jednom okamžiku tam působilo přes sto letadel nejrůznějších typů. V dosavadní praxi jsem nezažil obdobné situace, kdy se shromáždí takové letové úsilí ve vzdušném prostoru. Byli jsme součástí vrcholného operačního létání. Zážitek byl o to intenzivnější, že se na leteckých střelnicích používaly zbraňové systémy nejnovějších technologií. Byly to takzvané TOP lety v závěru mojí letecké kariéry na ,awacsech‘,“ vzpomíná major Milan Vojáček na Nellis neboli Mekku operačního létání na světě. Je nabíledni, že nikdy nezapomene také na napínavé chvilky. Zmínit lze nucené vypnutí jednoho proudového motoru Pratt & Whitney nad Afghánistánem kvůli problémům v olejovém systému nebo závadu na hydraulickém systému v oblasti Blízkého východu. Naštěstí obě anomálie dopadly dobře a nyní se o nich hovoří jako o dalších zkušenostech při zvyšování profesní způsobilosti letových posádek „awacsů“. S jistou nadsázkou lze říct, že svět je pilotům létajících středisek NE-3A AWACS malý. Jak říká Milan Vojáček, kdykoliv zaslechne v médiích,

že se někde ve světě něco mimořádného děje, de facto už balí kufr k možné misi. Slova kdekoliv na světě nejsou v jeho případě vůbec nadsazená. S „awacsem“, vyjma Nového Zélandu a Austrálie, plnil úkoly nad většinou kontinentů světa. Z pětiletého kontraktu byl mimo alianční operační základnu v německém Geilenkirchenu více než jeden rok. Intenzita nasazení je tady mimořádně vysoká. I přes skutečnost, že má plánovaný roční nálet u základny klesající tendenci. Od plnění úkolů v různých zájmových prostorech světa se odvíjí doba letů. Ačkoliv to může nezasvěcené tahat za uši, skutečností je, že desetihodinové lety jsou standardem. Nejdelší letová mise majora Vojáčka trvala sedmnáct hodin. K tomu je třeba ještě připočítat činnost před a po samotném letu. A nuda na palubě? Ani náhodou! Pořád je tam co dělat. Na palubu „našeho awacsu“ přicházejí pozemní specialisté, aby připravili letadlo k dalšímu operačnímu letu. Dostáváme „two minutes“, abychom interview ukončili. To je přiměřený čas k epilogu majora Milana Vojáčka: „Mám za sebou zkušenost, která mě výrazně profesně posunula. Zvládl jsem to a v jistém směru i překonal původní očekávání. Svoji misi jsem splnil a s čistým štítem se mohu vrátit domů. Svým dílem jsem přispěl k vysokému kreditu profesionálů Armády ČR na této letecké základně NATO. Česká vlaječka je tady vidět a v mezinárodní komunitě má respekt.“

Letní fotosoutěž

Redakce časopisu A report ve spolupráci s ředitelstvím VLRZ (Vojenská lázeňská a rekreační zařízení) vyhlašují pro čtenáře letní fotosoutěž. Zúčastnit se jí může každý účastník domácí rekreace, preventivní rehabilitace nebo zahraničního zájezdu pořádaného VOLAREZOU nebo čtenář časopisu A report. Soutěž je tematicky zaměřena na zachycení pohodové atmosféry místa dovolené, na sportovní, turistické a relaxační aktivity. Každý soutěžící může zaslat maximálně pět snímků – buď v elektronické podobě, nebo fotografie formátu 13 × 18, popřípadě 18 x 24 centimetrů. Na zadní stranu snímků (při zaslání e-mailem v příloze) je nutné uvést název snímků, místo, kde byly pořízeny, a adresu autora. Snímky posílejte na adresu redakce časopisu A report ([email protected]) nebo VOLAREZY ([email protected]). Uzávěrka fotosoutěže je 31. října 2014. Ceny vítězům: 1. místo: víkendový pobyt s plnou penzí pro 2 osoby ve vojenské zotavovně Měřín 2. místo: víkendový pobyt s plnou penzí pro 2 osoby v hotelu Bellevue v Karlových Varech 3. až 5 místo: propagační předměty Ministerstva obrany ČR a redakce A report Nejlepší snímky budou zveřejněny v měsíčníku A report, v listu VOLAREZA NEWS a na internetových portálech redakce A report (www.army.cz) a VOLAREZY (www.volareza.cz). Vítězné snímky vybere do 12. listopadu 2014 tříčlenná odborná porota, sestavená redakcí časopisu A report a ředitelstvím VLRZ.

Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba

REPORT

17

výcvik

Ve vojenských výcvikových prostorech Hradiště a Boletice se uskutečnila mezinárodní soutěž odstřelovačů Ride of the Kings 2014 Two Lands

Do černého i po zátěži Voják s dlouhou odstřelovačskou puškou se proplétal úzkou chodbičkou a bral schody po čtyřech. Čas mu už dávno běžel, a tak bojoval o každou sekundu. Ještě co nejrychleji vylézt nahoru po žebříku, zklidnit organismus a začít střílet na loď. Je potřeba co nejrychleji eliminovat piráta, který plavidlo řídí, a vyřadit z provozu motor. Mezitím musí druhý z odstřelovačské dvojice, pozorovatel, zlikvidovat co nejvíce pirátů skákajících z lodi do vody. Na pobřeží Somálska byla napadena loď piráty. Úkol zněl, co nejrychleji je eliminovat a vrátit loď do rukou civilního kapitána. Takové bylo zadání jedné z disciplín mezinárodní soutěže odstřelovačů Ride of the Kings 2014 Two Lands, která se uskutečnila ve dnech 13. až 18. dubna 2014 ve vojenském výcvikovém prostoru Boletice. Soutěž organizovalo Společné operační centrum MO a jejím cílem bylo prověřit a zdokonalit odstřelovače a pozorovatele AČR v jejich

18

dovednostech a porovnat jejich úroveň s ostatními ozbrojenými složkami. Důležité bylo také vzájemné předávání si praktických zkušeností.

Zamezit útokům na Bismarcka Po čtyři dny mezi sebou zápolilo sedmnáct dvoučlenných družstev v celkem 38 disciplínách.

Nejpočetněji byla zastoupena 4. brigáda rychlého nasazení, která do soutěže vyslala šest družstev. Pět týmů bylo ze 7. mechanizované brigády a jeden tým byl smíšený. Dvě družstva reprezentovala Vojenskou policii a tři byla ze zásahových jednotek Policie České republiky. Odstřelovači museli nejen střílet do černého, ale plnit celou řadu taktických úkolů. Vše odstartoval rozkaz informující o tom, že opoziční síly působí v prostoru 33U VQ 3700-1300, odkud vedou minometné a raketové útoky. Pohybují se po nezpevněných komunikacích a lesních cestách směrem k základně Bismarck a útočí na ni. Soutěžící se měli přesunout do této oblasti a zamezit útokům na základnu. Charakter jednotlivých disciplín se při tom výrazně odlišoval. Během jedné z nich museli například účastníci nejdříve na laně odvléci šedesátikilogramové klády imitující zraněného vojáka. Střílelo se vsedě, vleže, v kleku, ale i třeba ze skály. Praváci stříleli levou rukou a naopak. Čtyřicet vojáků spalo na poměrně malém prostoru, dělili se o jídlo a vodu. Všechny přesuny se uskutečnily se zátěží. Vojáci si museli udržovat

určité zásoby jídla a pití. Neměli nejmenší tušení, co je čeká v následujícím okamžiku. Z topografie dostali například čtyři úkoly, na každý měli jen dvě minuty. Nejnáročnější disciplína spočívala v tom, že v časovém úseku jedné minuty musel první střelec zasáhnout velice malý terč. Pokud se mu to povedlo, otevřelo se okno, na kterém byl číselný kód. S jeho pomocí odemkl druhý střelec kódový zámek a v bedně měl jeden jediný náboj. Tím musel zasáhnout na vzdálenost 216 metrů druhý terč. Hned druhý den soutěže měli účastníci zvládnout přežití v tísni. Podle zástupce náčelníka Generálního štábu AČR – ředitele SOC MO generálmajora Aleše Opaty byla taktická část soutěže s neustálými přesuny fyzicky tak náročná, že odstřelovači se na samotnou střelbu vlastně těšili a odpočinuli si při ní.

Všechno nejdřív nastřílel Rotmistr Richard Maška slouží u Vojenské policie a je instruktorem střelby. Vztah ke střelbě má od dětských let. Profesi odstřelovače se věnuje od svých osmnácti, tedy sedmnáct let. Tehdy nastoupil k Policii České republiky. Tam měl možnost poprvé se setkat s profesionálními odstřelovači. Ta specializace ho zaujala a následně i nadchla. Začal se jí věnovat. Byl to také on, kdo stál u zrodu této soutěže a vymyslel většinu disciplín. Podobná soutěž u nás v České republice v minulosti nebyla. Přitom ve světě takováto zápolení odstřelovačů nejsou ojedinělá. Společně se svými kolegy jezdí rotmistr Maška každý rok například do Maďarska. Je to prý příjemná změna. Situace tam jsou simulovány s nemalou invencí a nápadem. Je tam perfektní organizace. Navíc dochází k setkání specialistů odstřelovačů z celého světa, ze všech kontinentů. A právě tehdy si rotmistr Maška řekl, že by mohl něco podobného zorganizovat u nás. Hlavní zásada při tom byla, aby všechny disciplíny byly reálné, aby se daly vůbec zvládnout. Proto také do soutěže nezařadil nic, co by nebyl schopen on sám osobně nastřílet. „Většina střeleckých soutěží funguje tak, že střílející víc čeká, než střílí. Existuje totiž palebná čára a na ní se může vystřídat jen omezený počet lidí. My jsme to pojali poněkud jinak. Soutěžící vyrazili z jednoho místa a po cestě procházeli řadou stanovišť, na kterých museli plnit nejrůznější

úkoly. Neměli ani chvilku prodlevy, byli neustále pod tlakem. Ten umocňoval spánkový deficit a samozřejmě také časový rozsah soutěže. Tato náročnost nás však na druhou stranu limituje, organizačně jsme schopni zvládnout maximálně dvacet družstev,“ vysvětluje Richard Maška. „To ale neznamená, že by takto náročné soutěže zaměřené především na taktiku byly ve světě zcela ojedinělé. Tuším v roce 2007 jsme byli na soustředění odstřelovačů v Belgii. S něčím podobným jsme se do té doby nesetkali. Ta zaměstnání tam byla hodně náročná, organizovala je belgická armáda. Podobalo se to naší současné soutěži. Bylo to pro nás velmi inspirativní.“

Vojenská policie v čele

Poslední den čekalo na odstřelovače překvapení. Na půlnočním briefingu se dozvěděli, že mají plnit taktické úkoly ve vojenském výcvikovém prostoru Hradiště. Krátce po druhé hodině noční již seděli na palubě vrtulníku, který je vysadil ještě v noci v naprosto neznámé krajině o dvě stě kilometrů dál. Zbývalo jim posledních patnáct hodin nasazení, během kterých museli plnit další sérii náročných soutěžních úkolů. Záštitu nad druhým ročníkem této soutěže převzal zástupce náčelníka Generálního štábu AČR – ředitel SOC MO generálmajor Aleš Opata. Na závěrečné vyhodnocení a předání cen přijel náčelník Generálního štábu AČR armádní generál Petr Pavel. Závěrečného nástupu a předání cen nejlepším soutěžícím se zúčastnili náčelník generálního štábu AČR generálporučík Petr Pavel a generálmajor Aleš Opata. „Pokaždé se přijedu rád podívat na někoho, kdo něco umí. A ve vašem případě, když jsem se seznámil s výsledky, kterých jste dosáhli, o tom nemůže být nejmenších pochyb,“ řekl k nastoupeným vojákům generálporučík Pavel. „Cením si toho, že organizátoři pro nás vymysleli takto zajímavou a přínosnou soutěž. Jsem rád, že jste ji všichni nejen dokončili, a to bez jakéhokoliv zranění, ale že jste se také něčemu novému naučili. Věřím, že tyto zkušenosti přenesete dál do armády a do svých jednotek.“ V celkovém hodnocení na prvních dvou místech byla družstva Vojenské policie ve složení nadrotmistři Jaroslav Böhm, Karel Martínek, Lukáš Urban a Miloš Kamenčák. Třetí místo pak obsadilo družstvo 43. výsadkového praporu z Chrudimi, které tvořili četaři Robert C.

a Tomáš K. „Že se na prvních dvou příčkách umístila družstva Vojenské policie, určitě není náhoda. Těžko říci, v čem to je, že právě Vojenská policie dosahuje v této oblasti tak dobrých výsledků. Prostě to jsou šikovní vojáci, výborní střelci. Stejně jako ostatní účastníci soutěže věnují této oblasti nadstandardně času. A to nad rámec svých povinností. Nakonec to tedy takhle vyšlo. Když se ale podíváte na výsledky, tak ty jsou velice vyrovnané. Rozhodují maličkosti. Ale o tom soutěž na takovéto úrovni je. Rozdíly mezi prvním a druhým místem v jednotlivých disciplínách představují pouhou jednu ránu. Nemůžeme tedy říci, že by někdo byl extrémně lepší. Prostě některá situace někomu sedla lépe a někomu hůře. Tak je to i v životě,“ upozorňuje rotmistr Maška. „Pokud si srovnáme letošní ročník s loňským, každý je trochu jiný. Každý ročník se někam posouvá. Soutěžící jsou vystaveni fyzickému a psychickému stresu. Mají spánkový deficit. Nedostávají pravidelně stravu, což je nutí nést si určité zásoby. To všechno jsou aspekty, které mají velký vliv na psychiku. To všechno se potom odráží ve střeleckých dovednostech a v konečném důsledku i ve výsledcích.“ Zvláštní cenu nejlepšího střelce posledního dne soutěže získal desátník Adam Machýček ze 7. mechanizované brigády. Ve střelbě z kleku se mu podařilo z odstřelovací pušky SVD Dragunov zasáhnout nehybně ležící figuru na vzdálenost 850 metrů. „Uvažujeme o tom, že v příštím ročníku této soutěže bychom do ní zařadili i zahraniční soutěžící z armád Visegrádské čtyřky,“ dodal na závěr generálmajor Aleš Opata. Text: Vladimír Marek Foto: autor a archiv SOC MO

19

EC N

vzdušné síly AČR

HIP

C

T IG RI S

Od 1. prosince 2013 působí v organizační struktuře 21. základny taktického letectva Čáslav 213. výcviková letka „Generála Aloise Šišky“

Ani tygr, ani kůň

Nebylo třeba dlouhých let k tomu, aby se ukázala opodstatněnost nařízení velitelství vzdušných sil Armády České republiky integrovat taktické letectvo na čáslavské základně. Vznikem 213. výcvikové letky, od 1. prosince 2013, se začal provádět cílený a efektivní výcvik létajícího personálu. S tím úzce souvisí i podstatné zkrácení taktického výcviku pilotů jak na podzvukový bitevník L-159 ALCA, tak na nadzvukový bojový letoun JAS-39 Gripen. Už po prvních šesti měsících existence „dvěstětřináctky“ je zřejmé, že to byl krok správným směrem. Dříve než nahlédneme do zákulisí 213. výcvikové letky, zveřejňujeme dvě zajímavosti. Ta první souvisí s předchůdkyní „dvěstětřináctky“, a to s bývalou 222. výcvikovou letkou, dislokovanou na základně Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou. Letečtí fajnšmekři vědí, že nesla historický název podle generálmajora ve výslužbě Aloise Šišky – československého pilota, který ve druhé světové válce létal v 311. čs. bombardovací peruti Royal Air Force. Aloise Šišku proslavilo především nouzové přistání s bombardérem Vickers Wellington na hladině Severního moře, na kterém on a zbytek jeho posádky strávili v nafukovacím záchranném člunu šest dní téměř bez vody a potravin, než byli vyplaveni na holandském pobřeží, kde byli následně zajati německou pobřežní stráží a drženi v zajetí až do konce války.

S propůjčením jména pro novou leteckou jednotku souhlasila manželka generálmajora v. v. A. Šišky paní Vlasta. Čtrnáctého května 2014 stvrdila svoje rozhodnutí podpisem příslušného certifikátu. O den později se příslušníci 213. výcvikové letky „Generála Aloise Šišky“ zúčastnili vzpomínkového ceremoniálu stého výročí narození A. Šišky v jeho rodišti Lutopecnách u Kroměříže. Druhá zajímavost se vztahuje k logu „dvěstětřináctky“, které bylo ve výše uvedených květnových dnech premiérově prezentováno. Na první pohled zaujme výrazný nápis „Ani tygr, ani kůň“ neboli „Nec tigris, nec hippos“. Vskutku trefná reakce na skutečnost, že na 21. základně taktického letectva Čáslav má 211. letka ve znaku tygra a 212. letka okřídleného koně Pegase. Z dostupných informací vyplývá, že symbol 213. výcvikové

letky – zebra se siluetami dvou letounů L-39ZA a L-159T1 – vyvolal nemalý ohlas. Á propos, pozitivní.

Začátek na zelené louce

Vojenské veřejnosti je nejvíce známo jenom to, že formování čáslavské „dvěstětřináctky“ začalo loňským říjnovým přeletem lehkých bitevních letounů L-39ZA od bývalé náměšťské „dvěstědvacetdvojky“. O tom, co následovalo, vás bude exkluzivně informovat A report. „De facto jsme začínali na zelené louce. Myslet si, že přesunem letecké techniky z Náměště nad Oslavou do Čáslavi mohla automaticky začít naše činnost, by bylo naivní,“ říká velitel 213. výcvikové letky Čáslav podplukovník Antonín Horčička a z velikého spektra počátečních kroků se zaměřuje na výběr personálu. „Zejména u příslušníků inženýrsko-letecké služby to byl problém. Většina z těch, kteří sloužili u 222. výcvikové letky, VELITEL 213. VÝCVIKOVÉ LETKY PPLK. A. HORČIČKA

se přeškolila na vrtulníky a zůstala na základně v Náměšti nad Oslavou. Z létajícího personálu, kromě dvou pilotů, kteří v armádě skončili, přešli do Čáslavi všichni. Počátek nebyl vůbec jednoduchý a s jistými deficity se potýkáme dodnes. K vyšší naplněnosti, a tím i konsolidaci 213. výcvikové letky, nepochybně přispějí noví profesionálové, kteří zanedlouho nastoupí po ukončení školy. I když se letka tvořila z různých kolektivů, problémy to nepřineslo. Z předcházející praxe se známe již osobně. Nemalým benefitem je i to, že sem přišli lidé, kteří tady chtěli sloužit. Hlavně piloti to přijali jako další profesní výzvu ve svojí letecké praxi,“ konstatuje velitel letky a připomíná, že většina příslušníků letky, jeho osobně nevyjímaje, nastupovala do funkcí po stanovených výběrových řízeních. Výcviková letka je vyzbrojena devíti lehkými bitevními letouny Aero L-39ZA, které slouží nejen k rozšíření a zkvalitnění základního výcviku pilotů, ale také umožňují rozšířený zbraňový výcvik

a použití letounu jako lehkého bitevníku proti pozemním i vzdušným cílům. Není tajemstvím, že se provozují pouze čtyři stroje. Zbývajících pět „devětatřicítek“ je uloženo kvůli ukončenému technickému resursu. Letadlový park letky dále tvoří šest dvoumístných cvičných verzí neboli spárek podzvukového bitevníku Aero L-159 ALCA, které byly převzaty od 212. taktické letky Čáslav. Letové akce 213. výcvikové letky se zpravidla plánují na tři dny v týdnu, a to na úterý, středu a čtvrtek. Jejich intenzitu ovlivňuje počet přistavené letecké techniky. Jistým způsobem do toho „promlouvá“ také propustnost letky oprav letecké techniky, která na nich provádí předepsané práce. „Standardně přistavujeme na letovou akci dva letouny L-39ZA a dvě až tři spárky L-159T1. Proto, abychom efektivně plnili úkoly leteckého výcviku, spolupracujeme s 212. taktickou letkou a organizujeme společné létání. Piloti „stopadesátdevítek“ tak mají k dispozici nejen dvoumístné, ale také sólové stroje. Z druhé letky zpravidla bývá na stojánce pět nebo šest letounů L-159A,“ vysvětluje pplk. Horčička a přiznává, že kdyby se zprovoznily další L-39ZA, byla by dynamika výcviku ještě intenzivnější. „Za optimální roční nálet považuji sto padesát až sto osmdesát letových hodin na pilota. To je však při počtech námi provozované letecké techniky nereálné. Další nasazení „devětatřicítek“ do provozu by nám samozřejmě pomohlo, ale klíčovou indicií jsou tady přidělené finanční prostředky. Mimochodem, jak to bude dál s provozem tohoto typu letounu, na to se musíte zeptat někoho jiného.“

Zvýšení efektivity výcviku Nejvyšší čas vyjasnit základní úkol 213. výcvikové letky. Ten lze popsat následovně: po absolvování základního výcviku v Centru leteckého výcviku (CLV) Pardubice přecházejí mladí piloti taktického letectva do Čáslavi ke „dvěstětřináctce“. Tady na ně čeká pokračovací a následně bojový

20

výcvik, včetně ostrých střeleb. Nejprve se s letounem L-39ZA takzvaně dolétají do 1. pilotní třídy neboli do celkového náletu 500 letových hodin. „Z pardubického CLV přicházejí se třetí pilotní třídou a my je docvičujeme na jedničku. Obecně platí, co rok, to třída. To znamená, že u nás absolvují dva roky cíleného výcviku na ,třicetdevítce‘. V reálu až do bojového použití při úkolech vzduch–vzduch (air-to-air) a vzduch–země (air-to-ground). Po obdržení první třídy je čeká přeškolovací výcvik na podzvukový bitevník L-159 ALCA. To je podle stanoveného grafikonu záležitost zhruba jednoho sta letových hodin. Po zvládnutí této přípravy mohou odejít k 212. taktické letce. Do budoucna – předpokládáme, že zhruba do dvou let – by mohli piloti od naší výcvikové letky přímo přecházet k 211. taktické letce na nadzvukový letoun JAS-39 Gripen. Tím pádem by se výrazně snížila doba jejich taktického výcviku na gripena a naopak prodloužila doba jejich operačního nasazení, mimo jiné také v rámci aliančního systému protivzdušné a protiraketové obrany NATINAMDS (NATO Integrated Air and Missile Defence System). A to je skutečnost, která musí těšit,“ říká velitel 213. výcvikové letky Čáslav. Když se řekne A, mělo by se říct i B. V této souvislosti se tedy nabízí otázka, zdali má 213. letka ke svým výcvikovým aktivitám dostatečné profesní know-how. „Ano, disponujeme jím. Naši instruktoři jsou zkušení profesionálové, kteří praktikují efektivní výcvik pilotů taktického letectva. Stále více dokazujeme, že nejsme v uvozovkách jenom výcvikovou letkou. Taktické letky nedisponují potřebnými kapacitami, aby ve svojí režii ještě cvičily piloty. To je naším úkolem. Od velení letecké základny i křídla máme podporu. Děláme maximum možného, abychom požadavky nadřízených složek související s leteckým výcvikem splnili,“ říká velitel čáslavské „dvěstětřináctky“ podplukovník Antonín Horčička. Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba

21

technika a výzbroj Protiletadlový raketový pluk zavedl do výzbroje unikátní radiolokační průzkumné čidlo ReVISOR (RVR)

ReVISOR

povýšil bojové schopnosti V-SHORAD Dvaadvacátý duben letošního roku se pro 25. protiletadlový raketový pluk „Tobrucký“ stal dalším významným dnem v jeho novodobé historii. Do výzbroje bylo zavedeno průzkumné čidlo ReVISOR, které doplnilo jeden ze základních pilířů modulu V-SHORAD (Very Short Range Air Defence), určeného do úkolového uskupení pozemní protivzdušné obrany. Budování modulu V-SHORAD, který tvoří základ úkolového uskupení protiletadlové raketové čety, případně protiletadlové raketové baterie pozemní protivzdušné obrany, trvalo bezmála deset roků. Postupně se do něho pořizovaly dílčí prvky, a to systémy velení a řízení, palebné prostředky a prostředky průzkumu. Začínalo se v roce 2004, a sice automatizovaným systémem velení a řízení palby RACCOS. Následovalo pořízení přenosných protiletadlových raketových kompletů krátkého dosahu RBS-70, které jsou určeny k ničení vrtulníků ve visu, střel s plochou dráhou letu, nízkoletících cílů, zejména na příletu, ale i na odletu, a jež mají v neposlední řadě schopnost účinně působit i na lehce obrněné pozemní cíle. Dále nelze nevzpomenout upgradu samohybných protiletadlových raketových kompletů krátkého dosahu Strela S-10MD, určených k ochraně a podpoře vojsk, zvláště při dynamických druzích bojové činnosti před bojovými letouny, vrtulníky, raketami s plochou dráhou letu a jinými vzdušnými prostředky, na verzi Strela S-10M2D/IFF, dále převzetí dvanácti kusů vozidel Dingo do struktury 252. protiletadlového raketového oddílu nebo zavedení a nákupu raket RBS-70 řady Mk2. Pomyslným posledním kamínkem do mozaiky byl ReVISOR neboli základní prostředek radarového průzkumu vzdušného prostoru bojiště z produkce pardubické akciové společnosti RETIA. Zásadním faktorem je, že výsledný produkt splňuje standardy Severoatlantické aliance.

22

Laické veřejnosti lze tedy obecně říct, že se modul V-SHORAD skládá z následujících prvků: přístupového uzlu pohotovostního systému (PUPoSy), místa bojového velení (MBV), průzkumného čidla RVR, aparatury pozorovatele vzdušného prostoru (APVP), palebných prvků PPLRK RBS-70 a PLRK S-10M2D (perspektivně

PŘENOSNÝ PROTILETADLOVÝ RAKETOVÝ KOMPLET (PPLRK) RBS-70

RBS-70NG) vybavených terminálem palebného prvku a přepravního prostředku pro PPLRK RBS-70NG (T 810 PVO nebo Dingo).

dosahu, jehož úkolem je průzkum vzdušného prostoru, a modulu C2 s informačním a komunikačním subsystémem, který umožňuje velení a řízení palby. Oba moduly mají svá pracoviště, jež je možné ovládat přímo u prostředku RVR nebo je lze využít jako přenosná pracoviště ve stanu, budově či v tažném vozidle. Rychlost otáčení antény je 30 až 45 ot./min., přístrojový dosah radiolokátoru je 30 kilometrů, jeho výškové krytí minimálně čtyři kilometry a radiový dosah C2 činí 20 km. Osádku tvoří dva specialisté, kteří musejí zvládat jeho rozvinutí do dvaceti minut. Další důležitou vlastností tohoto průzkumného radarového čidla je vysoká odolnost proti rušení. „Dnešním dnem zavádíme do výzbroje první průzkumné čidlo ReVISOR. Další kusy převezmeme do konce listopadu letošního roku a v průběhu roku 2015. Celkem budeme disponovat čtyřmi čidly. To nepochybně zvýší efektivitu bojového použití modulu V-SHORAD při plnění operačního úkolu úkolových uskupení pozemní protivzdušné obrany. Završení několikaleté etapy výstavby modulu V-SHORAD nám umožňuje jeho případné nasazení ve prospěch NATO nebo Evropské unie,“ říká velitel 25. protiletadlového raketového pluku plukovník gšt. Vladimír Barca a dodává, že při ničení nízkoletících cílů, zejména na příletu v denní i noční době a v podmínkách rušení, je schopno úkolové uskupení protiletadlové raketové čety pokrýt prostor až 400 kilometrů čtverečných. Pro lepší představu lze uvést, že toto úkolové uskupení lze nasadit jak v rámci pozemních sil (prvek sestavy například brigádního úkolového uskupení

nebo sil rychlé reakce NATO neboli NRF – NATO Response Force), tak i vzdušných sil (podpora obrany objektů důležitých pro obranu státu a leteckých základen). Jeho taktické použití spočívá v podpoře mechanizovaného praporu v obraně, případně v útoku, jakož i v aeromobilním nasazení palebných prvků a nasazení v urbanizovaném prostoru.

Technický progres strakonických protiletadlovců Dubnové prezentace modulu V-SHORAD se v kasárnách 25. protiletadlového raketového pluku ve Strakonicích zúčastnili vrcholní představitelé Ministerstva obrany ČR v čele s náměstkem ministra obrany pro obranné akvizice Bohuslavem Dvořákem a delegace Generálního štábu Armády ČR vedená náčelníkem GŠ AČR generálporučíkem Petrem Pavlem a jeho zástupcem generálmajorem Františkem Malenínským. Potěšitelná byla i účast hejtmana Pardubického kraje Martina Netolického a také představitelů města Strakonice. Přítomní nejprve vyslechli zevrubnou prezentaci a poté zhlédli statickou ukázku techniky modulu V-SHORAD a činnost družstva při

Čtyři „oči“ a „uši“ pozemní protivzdušné obrany Průzkumné čidlo je určeno k průzkumu vzdušného prostoru v malých výškách a k řízení palby protiletadlové raketové čety kategorie V-SHORAD. Jde o plně koherentní, frekvenčně agilní, digitální dopplerovský radiolokátor. Je zastavěno na jednonápravovém přívěsu a skládá se ze dvou základních funkčních celků: modulu R, radaru krátkého

10M 9K35M STRELA 13

rozvinutí protiletadlového raketového kompletu RBS-70. „Završení tohoto procesu je zcela v souladu s aktuálním požadavkem Severoatlantické aliance, kdy jsou i jednotlivé ozbrojené síly NATO žádány, aby si zachovaly svoje profesní schopnosti v rámci pozemní protivzdušné obrany,“ konstatoval B. Dvořák a vyslovil uznání těm, kteří se o tento výjimečný profesní úspěch zasloužili, a to bez ohledu na to, zda se jednalo o odborníky z resortu Ministerstva obrany České republiky nebo civilní experty. Spokojenost s technickým progresem souvisejícím s modulem V-SHORAD vyjádřil také generálporučík P. Pavel: „Kategorie velmi krátkého dosahu protivzdušné obrany je zcela zásadní pro ochranu pozemních jednotek. Dosáhli jsme schopnosti, která je uplatnitelná při jakékoliv operaci, a to i mimo naše území. To, že se projekt při častých změnách a škrtech podařilo dotáhnout do zdárného konce, považuji za velký úspěch. Strakonický protiletadlový raketový pluk tím získal ucelenou schopnost obrany vzdušného prostoru, která je nyní plně kompatibilní s našimi partnery v NATO. Jeho efektivní využití spatřuji při každém nasazení pozemních jednotek, kde bude třeba zajistit jejich ochranu proti nebezpečí ze vzduchu,“ konstatoval náčelník Generálního štábu Armády České republiky. Zavedení průzkumného čidla ReVISOR do výzbroje považuje za profesní mezník svojí dosavadní praxe velitel 252. protiletadlového raketového oddílu major Jan Suchý: „Čidlo ReVISOR jakožto sofistikovaný prostředek radarového průzkumu nás výrazně posouvá při získávání potřebných informací o vzdušné situaci v zájmovém prostoru a zároveň při velení a řízení palby. Tím se podstatně zvyšuje naše bojová efektivita.“ Na samém konci realizace tohoto významného projektu budou dvě komplexně připravené a plně operačně nasaditelné protiletadlové raketové baterie vyzbrojené přenosným protiletadlovým raketovým kompletem krátkého dosahu RBS-70, respektive samohybným protiletadlovým raketovým kompletem krátkého dosahu Strela S-10M2D. „V současné době máme k bojovému použití průzkumného čidla ReVISOR plně způsobilé dvě obsluhy a do dodání zbývajících kusů v roce 2015 bude vycvičen potřebný počet dalších specialistů,“ říká major Jan Suchý. Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba

23

technika a výzbroj

MINOTAUR

– mytická stvůra v labyrintu IED Stavební stroje americké společnosti Bobcat Company, která je v současnosti součástí jihokorejského konsorcia Doosan Group, jsou notoricky známé každému, kdo v životě prošel alespoň kolem jedné větší stavby. Agilní kompaktní rypadla a kolové, pásové i smykem řízené nakladače z její produkce jsou prakticky všudypřítomné a nelze je jednoduše přehlédnout. Vyznačují se zejména svou vysokou užitnou hodnotou, nenáročností a univerzálností. Proto nemůže být překvapením, že US Army prostřednictvím svého zvláštního úřadu pro vyzbrojování Rapid Equipping Force (REF) zavedla do výzbroje speciální ženijní stroj zkonstruovaný firmou QinetiQ North America (dále pouze QinetiQ) na bázi stavebního Bobcatu T110. Po roce 2001 se v Iráku a postupem času i v Afghánistánu staly totiž hlavními „zabijáky“ amerických vojáků tzv. IED (Improvised Explosive Devices) neboli nástražné výbušné systémy. Dle zveřejněných statistik Pentagonu tak např. v letech 2008–2012 zahynulo při jejich explozích v Afghánistánu celkem 806 příslušníků amerických ozbrojených sil a dalších 10 212 jich bylo zraněno. Jak již bylo řečeno, základem odminovacího stroje Minotaur je modifikovaný bezosádkový pásový nakladač Bobcat T110. Jedná se o běžný, komerčně vyráběný stroj, „militarizovaný“ přidáním některých komponentů (např. držáku pro čtyři dvacetilitrové kanystry na pohonné hmoty či vodu) a zejména sady Robotic Appliqué Kit (RAK). S její pomocí je možno během pouhých 15 minut přeměnit jakýkoli nakladač firmy Bobcat na dálkově řízené vozidlo. Minotaur je tak volitelně řiditelný – buď jej lze použít jako bezosádkový, nebo s lidskou obsluhou. Pro sledování svého bezprostředního okolí je Minotaur vybaven snímatelnou

24

sadou sedmi kamer (z toho šesti pevných denních/nočních a jedné pohyblivé denní/noční MOOG GeminEye PTZ se zvětšením 26×, popřípadě OptoVision WCA-363 PTZ se zvětšením 36× a přisvícením pomocí LED diod) a obousměrným hovorovým zařízením. Mezi hlavní úkoly Minotauru patří průzkum komunikací při doprovodu pěších patrol, likvidace nalezených nástražných výbušných systémů (zejména kategorie PPIED a TWIED – tedy iniciovaných tlakovým spínačem či nástražným drátem) i protipěchotních min a všeobecná ženijní podpora prvosledových jednotek. K ničení zakopaných výbušnin a ženijní munice slouží kombinovaný mechanický odminovač-vyorávač, jenž může být v případě nutnosti nahrazen širokou škálou až 40 dalších standardních aplikací (např. lopatou, rýhovačem, rozrývačem, grejdrovou radlicí, dozerovou radlicí, frézou na asfalt apod.) nabízených firmou Bobcat. Stroj je dále vybaven navíjecím zařízením o maximálním tahu přes 4 300 kg, jež může sloužit např. k sebevyproštění v případě zapadnutí. Vozidlo Minotaur se může pohybovat maximální rychlostí 8,4 km/h, přičemž jeho činnost může řídit obsluha pomocí dálkového ovladače Tactical Robotic Controller (TRC), zodolněného notebooku či běžného stolního počítače na vzdálenost více než 900 m. Ovladač TRC je lehký přenosný tzv. plug-and-play systém sloužící k řízení vybraných bezpilotních a bezosádkových prostředků (v kategorii UGV se jedná konkrétně o více než

Připraveno ve spolupráci s redakcí ATM

Základní technicko-taktická data ovladače TRC: Procesor . . . . . . . . . . . . . . . . . . Operační paměť . . . . . . . . . . . SSD . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Konektivita . . . . . . . . . . . . . . . .

2,2 GHz, dvoujádrový, pasivně chlazený 4 GB RAM 256 GB Bluetooth, Wi-Fi, GPS, Gigabit Ethernet, USB, RS-232 Windows XP, Windows 7, Linuxx FalconView 6,5", dotykový, zodolněný 1 024 × 768 13,5 V – 16,5 V -20 °C až +55 °C

Operační systém . . . . . . . . . . . Software . . . . . . . . . . . . . . . . . . Displej . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rozlišení displeje . . . . . . . . . . . Použité napětí . . . . . . . . . . . . . Rozsah provozních teplot . . . Hmotnost systému (bez akumulátoru) . . . . . . . . . 2,79 kg

K OBSLUZE MINOTAURU LZE ALTERNATIVNĚ POUŽÍT DÁLKOVÝ OVLADAČ TRC (NA FOTOGRAFII), ZODOLNĚNÝ NOTEBOOK ČI BĚŽNÝ STOLNÍ POČÍTAČ 14 různých typů, vyráběných sedmi různými firmami – např. Dragon Runner 10, Dragon Runner 20, Talon, Raider I/II, MAARS, Minotaur, Spartacus, Legged Squad Support System, Armadillo V2 aj.). Operátor jednoduše připojí TRC ke komunikačnímu rozhraní některého z uvedených prostředků, vybere na dotykovém displeji požadovanou aplikaci a začne jej obsluhovat.

Základní technicko-taktická data odminovacího stroje Minotaur: Maximální hmotnost vozidla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Výška vozidla (se systémem RAK) . . . . . . . . . . . . . . . . Délka vozidla (bez mechanického odminovače) . . . . Šířka vozidla (s mechanickým odminovačem) . . . . . . Světlá výška vozidla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Maximální rychlost vozidla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jmenovitá provozní nosnost (dle ISO 14397-1) . . . . . Bod přetížení (dle ISO 14397-1) . . . . . . . . . . . . . . . . . . Typ motoru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

> 2 379 kg 2 489,2 mm 2 263 mm 1 199 mm 201 mm 8,4 km/h 505 kg 1 443 kg řadový, kapalinou chlazený vznětový čtyřválec Kubota V2403-M-DI-E3 Zdvihový objem motoru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 434 cm3 Výkon motoru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31,2 kW (při 2 200 ot./min) Obsah palivové nádrže . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45,2 l

SE VYZNAČUJÍ MALÝMI ROZMĚRY A NÍZKOU

TO JIM ZARUČUJE VYSOKOU MOBILITU

A USNADŇUJE JEJICH TRANSPORT V PODVĚSU

– JAKO V TOMTO PŘÍPADĚ, KDY STROJ CH-47 CHINOOK PŘEPRAVUJE SMYKEM ŘÍZENÝ NAKLADAČ BOBCAT MEZI DVĚMA ZÁKLADNAMI V AFGHÁNISTÁNU.

MINOTAUR DNE 26. ČERVENCE 2012 NA DVOŘE BUDOVY PENTAGONU JAKO SOUČÁST PREZENTACE ZVLÁŠTNÍHO ÚŘADU PRO VYZBROJOVÁNÍ REF AMERICKÉHO

Velkou výhodou Minotauru oproti jiným odminovacím strojům jsou jeho malé rozměry a nízká hmotnost. To umožňuje jeho transport uvnitř běžného dvacetistopého přepravního kontejneru či v podvěsu pod dopravním vrtulníkem CH-47 Chinook. Prvotní zkušenosti z jeho nasazení na afghánském válčišti (kam první tři zkušební exempláře dorazily v září a říjnu 2011, respektive v březnu 2012) byly velice pozitivní. Na základě toho rozhodlo velení US Army o plném operačním nasazení Minotaurů a už koncem roku 2012 působilo v Afghánistánu 65 těchto strojů.

STAVEBNÍ STROJE Z PRODUKCE FIRMY BOBCAT HMOTNOSTÍ.

Prostřednictvím modulárního nosného systému MOLLE (Modular Lightweight Load-carrying Equipment) lze TRC jednoduše uchytit na taktické či balistické vestě, tlumoku, popřípadě může být nesen odděleně, ve speciálním stehenním pouzdře. Akumulátor sloužící k napájení TRC jde nabíjet pomocí nabíječky, která je zabudovaná v odminovacím stroji Minotaur.

POD VRTULNÍKY

NA ZÁDI MINOTAURU JE DOBŘE PATRNÝ DRŽÁK PRO ČTYŘI DVACETILITROVÉ KANYSTRY, KTERÉ MOHOU SLOUŽIT K PŘEPRAVĚ POHONNÝCH HMOT NEZBYTNÝCH PRO PROVOZ SAMOTNÉHO STROJE ČI VODY PRO POTŘEBY DOPROVÁZENÉ PĚCHOTY

Text: Dušan Rovenský Foto: US DoD, Bobcat, QinetiQ

25

technika a výzbroj Weapons School), pro nějž se posléze vžilo také označení Top Gun. V rámci několikatýdenních kurzů se v něm posádky bojových letounů cvičily na vzdušné souboje s protivníkem na základě nejnovějších poznatků o jeho letecké technice a taktice. Hlavní myšlenka spočívala v tom, že i při výcviku by se měl simulovaný protivník chovat jako ten reálný. Američané proto dali dohromady všechny poznatky o taktice severovietnamského letectva a k nim přidali vlastní zjištění pocházející ze zkoumání vlastností a schopností ukořistěných letounů ruské výroby. Tím získali v té době nejpřesnější možný obraz o celkových schopnostech protivníka a ten pak promítli do výcviku. Byly vytvořeny první jednotky, jež se specializovaly pouze na imitaci protivníka a jejichž piloti patřili vždy mezi elitu. V počátečním období činnosti FWS tak v roli „červených“ létaly stroje A-4E Skyhawk, představující letouny kategorie MiG-17, a stroje T-38A Talon, imitující MiG-21. Koncept takovéhoto výcviku se velice rychle osvědčil, a tak na konci vietnamské války piloti US Navy dosahovali opět výrazně lepších výsledků v boji s protivníkem, zatímco v USAF došlo jen k mírnému zlepšení. Americké letectvo začalo první jednotky agresorů budovat až po válce, konkrétně v roce 1975.

Agresoři na obloze Americké námořnictvo i vzdušné síly již několik desítek let používají pro výcvik svého taktického letectva také speciální jednotky, označované jako letky agresorů. Elitní letci v nich pro ostatní simulují protivníka, s nímž by se ve vzduchu mohli někdy potkat. O jejich mimořádném významu svědčí i fakt, že se jich současné finanční škrty v ozbrojených silách USA dotknou jen v omezené míře. Počátek historie agresorských letek v amerických ozbrojených silách sahá do konce 60. let minulého století, konkrétně do období války ve Vietnamu. Letectvo, ať už působící z pozemních základen či z palub letadlových lodí, při ní hrálo významnou roli, avšak zdaleka nedosahovalo takových úspěchů, jak by se na základě technologické a materiální převahy USA mohlo očekávat.

Zatímco ještě během války v Koreji (1950–1953) dosahovali američtí letci ve vzdušných soubojích s protivníkem poměru vítězství zhruba 10 : 1, tedy že na jeden americký sestřelený stroj připadlo deset severokorejských, ve Vietnamu se tento poměr rapidně zhoršil. Analýza z roku 1968 ukázala, že v případě námořního letectva činí pouhých 2,75 : 1 a u jednotek US Air Force dokonce jen

2,15 : 1. Ničení protivníkových letadel tak bylo vykoupeno příliš velkými vlastními ztrátami. Při podrobnějším zkoumání se tehdy jednoznačně potvrdilo, že hlavní příčinou této situace není letecká technika jako taková, ale nedostatečný bojový výcvik pilotů taktického letectva. Ti zkrátka nebyli připraveni na střetnutí se sice zastaralejšími, avšak mnohdy agilnějšími letouny protivníka, a tak zejména v blízkém manévrovém vzdušném boji velice rychle ztráceli výhody dané schopnostmi svých moderních letounů. Američtí letci byli často zaskočeni tím, jaké „překvapivé“ manévry proti nim podnikaly slabší a méně výkonné stroje ruského původu, a mnohdy za to pak platili cenu nejvyšší. Jako první se radikálně řešit situaci rozhodlo velení US Navy. V březnu 1969 na námořní letecké základně NAS Miramar v Kalifornii vytvořilo nové výcvikové středisko FWS (Fighter

Připraveno ve spolupráci s redakcí ATM

F/A-18B S CVIČNOU VÝZBROJÍ PATŘÍCÍ STŘEDISKU NSAWC

JEDEN Z „NOVÝCH“ LETOUNŮ F-5N, KTERÉ US NAVY ZÍSKALO PŘESTAVBOU PŮVODNĚ ŠVÝCARSKÝCH STROJŮ F-5E/F

Současnost agresorů v US Navy Tradice slavného Top Gunu pokračuje v americkém námořnictvu i dnes, i když v jiné organizační struktuře. V červenci 1996 totiž bylo vytvořeno nové výcvikové středisko NSAWC (Naval Strike Air Warfare Center), které v sobě sloučilo do té doby samostatně působící Naval Strike Warfare Center, Carrier Airborne Early Warning Weapons School a právě také Naval Fighter Weapons School. Jeho novým domovem se stala základna NAS Fallon v Nevadě. Středisko poskytuje velice komplexní výcvikové možnosti, provozované bojové letouny se v něm ale uplatňují pouze v roli agresorů. Jde zejména o stroje řady F/A-18A/B/C/D Hornet a F/A-18E/F Super Hornet a také letouny F-16 Fighting Falcon, jediné tohoto typu v US Navy. Námořnictvo již tento typ v roli agresorů provozovalo v letech 1988–1998, a to ve speciální verzi F-16N/TF-16N odvozené od F-16C Block 30. Těmito stroji námořnictvo nahrazovalo dosluhující letouny F-5 Tiger II a A-4 Skyhawk (vyřazený v roce 2003). Po zjištění

F-16B BLOCK 15 Z VÝZBROJE VÝCVIKOVÉHO STŘEDISKA NSAWC NA ZÁKLADNĚ NAS FALLON značných strukturálních poškození, jejichž oprava by byla nerentabilní, ale všech 26 strojů odstavilo z provozu. Další F-16 se podařilo středisku NSAWC získat v roce 2002. Jde konkrétně o 14 strojů verze F-16A/B Block 15, které byly původně určené pro letectvo Pákistánu, kam ovšem nakonec kvůli zbrojnímu embargu nebyly dodány. Letouny zpočátku létaly v pákistánském zbarvení, posléze ale dostaly některé ze „standardních“ schémat typických pro stroje agresorských jednotek. Z něj pouze zmizely

rudé hvězdy používané v minulosti a evokující letouny Sovětského svazu, respektive Ruska. Na základně NAS Fallon působí ještě jedna letka agresorů, která je stejně jako ostatní tyto jednotky s výjimkou NSAWC součástí záložních sil US Navy. Jde o letku VFC-13 Saints (Fighter Squadron Composite), která roli protivníka při výcviku plní již od 70. let. V její výzbroji se postupně vystřídaly stroje řady F-8 Crusader, A-4 Skyhawk a F/A-18 Hornet, ale v souvislosti s reorganizací a přesunem na NAS Fallon v roce 1996 byla

ZÁKLADNA EILSON AFB NA ALJAŠCE A TAMNÍ F-16C SE NA PODZIM 2013 VYHNULA PŮVODNĚ PLÁNOVANÉMU ZRUŠENÍ A REDISLOKACI

JEDNO Z KAMUFLÁŽNÍCH SCHÉMAT F-16C POUŽÍVANÝCH LETKOU 18TH AGRS PŮSOBÍCÍ NA ALJAŠCE

26

27

technika a výzbroj přezbrojena na letouny Tiger II. Konkrétně jde o 23 strojů verze F-5E/F, z nichž většinu představují letouny označované také jako F-5N. Jde o stroje, které byly původně ve výzbroji švýcarského letectva, od něhož je US Navy v počtu 36 kusů odkoupilo v roce 2006 a následně upravilo dle vlastních potřeb. Hlavní předností švýcarských Tigerů totiž byl relativně nízký počet nalétaných hodin a mimořádně dobrý technický stav. Švýcarské letouny tak umožnily udržet typ F-5E/F ve výzbroji US Navy podstatně déle, než se původně přepokládalo. Nyní se jejich provoz plánuje minimálně do roku 2015. Druhá polovina z 36 pořízených strojů je nyní ve výzbroji další agresorské letky, VFC-111 Sun Downers, dislokované na námořní letecké základně NAS Key West na Floridě. Na ní agresoři původně působili jen jako odloučená část VFC-13, která byla v roce 2006 transformována na samostatnou letku VFC-111. Další tradiční agresorskou jednotkou US Navy je VFC-12 na základně NAS Oceana ve Virginii. Tato letka již od roku 1994 používala stroje F/A-18A/B, respektive F/A-18A+ Hornet, které

Připraveno ve spolupráci s redakcí ATM

MINIMI nově

v roce 2006 vystřídala za modernější F/A-18C/D. V rámci další reorganizace se ale koncem roku 2012 vrátila opět k verzi F/A-18A+, přičemž tyto stroje nově nesou tzv. arktickou kamufláž vycházející z šedo-bílého zbarvení druhého prototypu ruského letounu Suchoj Su-35, které vystřídalo dřívější modré schéma připomínající standardní Su-27. Poslední námořní agresorskou letkou je v současnosti VMFT-401 Snipers (Marine Fighter Training Squadron) na základně US Marine Corps MCAS Yuma v Arizoně. Letka byla založena v roce 1986 a zpočátku používala izraelské letouny Kfir označované jako F-21A. Již v roce 1989 byla ale přezbrojena na stroje F-5E/F Tiger II, s nimiž létá dodnes.

USAF a koncept Red Flag Bez jednotek agresorů si pokročilý bojový výcvik dnes neumí představit ani velení US Air Force. Letectvo navíc jejich použití dotáhlo ještě dál než US Navy, a to když je zapojilo do konceptu rozsáhlých a maximálně realistických cvičení Red

28

Flag, jichž se kromě různých druhů vzdušných sil účastní také pozemní síly a prostředky protivzdušné obrany. Agresoři jsou tak dnes nedílnou součástí každého Red Flagu. Nejstarší jednotkou tohoto určení v USAF je dnes 64th AGRS (Aggressor Squadron) sídlící na základně Nellis AFB v Nevadě. Letka roli cvičného protivníka plní již od 70. let, kdy byla vyzbrojena nejprve stroji T-38A Talon a posléze F-5E/F Tiger II. Po jejich vynuceném vyřazení byla přezbrojena v roce 1988 na letouny F-16A/B Fighting Falcon, v červenci 1989 pak na F-16C/D. O rok později byla ale jednotka deaktivována a znovu byla vytvořena až v říjnu 2003. Do výzbroje získala znovu své původní letouny F-16C/D Block 32, a to v počtu 24 kusů, s nimiž létá dodnes. V průběhu let bylo na ně aplikováno několik různých kamuflážních schémat připomínajících letouny ruské provenience. Obdobnou historii má také další agresorská letka na základně Nellis AFB, 65th AGRS. I ta používala od 70. let stroje F-5E/F Tiger a také ona byla na řadu let deaktivována, konkrétně v roce 1989. Opětovně sestavena byla až v září 2005, kdy do své výzbroje získala 24 výkonných strojů F-15C/D Eagle, charakteristických kamufláží

I OCHRANNÝM TEPELNÝM ŠTÍTEM HLAVNĚ

Firma FN Herstal využila listopadové výstavy MILIPOL 2013 k prvnímu oficiálnímu představení inovované řady svých velmi úspěšných kulometů řady MINIMI, jež dnes používá již více než 45 zemí.

NOVÝ TYP AGRESORSKÉHO ZBARVENÍ POUŽITÝ NA F-15C Z VÝZBROJE 65TH AGRS

NOVÝ TYP ZBARVENÍ NA LETOUNECH F/A-18A+ MÁ PŘIPOMÍNAT RUSKÝ SU-35

MINIMI MK3 RÁŽE 5,56 MM VE VERZI TACTICAL SB (SHORT BARREL) S KRÁTKOU HLAVNÍ (349 MM), S NASAZENOU PAŽBIČKOU

připomínající ruské stroje Su-27. Stejně jako 64th AGRS, je i 65th AGRS součástí skupiny 57th Adversary Tactics Group, která zahrnuje rovněž agresory imitující protivníkovy vesmírné prostředky a systémy protivzdušné obrany, jež se rovněž zapojují do cvičení Red Flag. Zatím nejmladší agresorskou jednotkou USAF je 18th AGRS na základně Eilson AFB na Aljašce. Letka jako taková má ovšem bohatou historii, včetně bojového nasazení v Iráku a Afghánistánu. V srpnu 2007 jí ale byla svěřena nová role při výcviku ostatních jednotek USAF, a to zejména v rámci těch cvičení Red Flag, jež se pravidelně odehrávají právě na Aljašce. Dříve používané stroje F-16C/D Block 40 proto v roce 2008 vyměnila s 80th Fighter Squadron za verzi Block 30 a usídlila se natrvalo na základně Eilson AFB. Trvalé umístění agresorů na Aljašce umožnilo efektivnější využívání tamních výcvikových prostorů. Nicméně základna Eilson AFB byla již předtím označena jako jedna z těch, jež mají být v rámci úspor uzavřeny. Další snižování obranného rozpočtu pak dokonce vedlo k tříměsíčnímu přerušení veškeré letové činnosti. Příslušníci 18th AGRS i celé základny tak žili v nejistotě, neboť se vážně zvažovalo jejich přemístění na jinou aljašskou základnu, JB Elmendorf-Richardson nedaleko Anchorage. Na začátku října 2013 ale byl tento záměr opuštěn s tím, že by úspory dosažené redislokací nebyly tak velké a že by zdaleka nevyrovnaly negativní ekonomické dopady na oblast Fairbanksu, v níž Eilson AFB leží. Americké letectvo počítá se svými agresory i do budoucnosti. V současnosti dokonce připravuje modernizaci těchto strojů tak, aby lépe odpovídaly možnostem moderních strojů potenciálních protivníků. Týká se to zejména strojů F-16, jež by měly získat nové centrální multifunkční displeje a další cvičné verze protiletadlových řízených střel a jejichž piloti by měli mít možnost využívat také přilbové zaměřovače. V poněkud vzdálenější budoucnosti pak lze očekávat také snahy o využití strojů F-35 Lightning II jakožto imitátorů bojových strojů protivníka. Text: Tomáš Soušek Foto: USAF, US Navy

Tyto inovované produkty belgický výrobce nyní označuje jako MINIMI Mk3 a do jejich konstrukce vtělil poznatky z operačního nasazení u mnoha uživatelů z různých koutů světa během předchozích deseti až patnácti let. Nové provedení zachovává všechny klíčové mechanismy a je opět k dispozici v obou doposud vyráběných rážích 5,56 x 45 mm a 7,62 x 51 mm. Hlavní změny se týkají především ergonomie uspořádání a zlepšení manipulace se zbraní v omezených prostorech, což zvyšuje pohyblivost i bojové možnosti vojáka vyzbrojeného touto zbraní. Na první pohled je u verze Mk3 patrná nově řešená polymerová pažba. Na rozdíl od pevného standardního provedení u doposud prodávaných verzí (firma FN ale dodává také provedení s jednoduchou výsuvnou trubkovou pažbou) je tato pažba teleskopická a umožňuje nastavení pěti různých délek. To je užitečné v mnoha situacích – například pokud

MINIMI MK3 RÁŽE 5,56 MM VE VERZI TACTICAL LB (LONG BARREL) SE STANDARDNÍ 465MM HLAVNÍ

VERZE MINIMI MK3 TACTICAL V RÁŽI 7,62 MM A S HLAVNÍ DLOUHOU 502 MM

FIRMOU FN DOPOSUD NABÍZENÉ KULOMETY MINIMI (ZDE V RÁŽI 7,62 MM) SE STANDARDNÍ PEVNOU (VLEVO) A JEDNODUCHOU VÝSUVNOU PAŽBOU

střelec v konkrétním případě využívá balistickou nebo taktickou vestu, nebo je naopak bez ní. V této souvislosti je nutné poznamenat, že belgický výrobce musel reagovat na trend, kdy si některé armády (například americká) kulomety vybavovaly vlastními pažbami s možností nastavení délky. K dalšímu zlepšení uživatelského komfortu přispívá i stavitelná lícnice pažby a také v pažbě zamontovaný hydraulický tlumič pro kompenzaci zpětného rázu zbraně na střelce. Z dalších změn

lze uvést novou sklopnou pažbičku, kterou lze připojit na trojici montážních lišt MIL-STD 1913. Pažbička je integrována s lehkou a ve třech polohách výškově stavitelnou dvojnožkou tak, že ve sklopené poloze nikterak nepřekáží v držení pažbičky. Úpravy se dočkala i ergonomicky tvarovaná napínací páka závěru, která navíc zaručuje lepší úchop i za situace, kdy má uživatel mokré nebo vlhké ruce. Další doplněk pak představuje lehký odnímatelný ochranný tepelný kryt hlavně. A konečně došlo i k vylepšení skluzavky pásu

s podávacími drápky, které přidržují pás ve správné poloze při nabíjení, což se nejpříznivěji projevuje při střelbě ve stoje. Společnost FN Herstal zároveň tyto modernizační prvky nabízí ve formě kitu, jímž lze stávající zbraně na novou verzi částečně nebo úplně upravit. Text: Michal Zdobinský Foto FN Herstal

29

fotoreportáž

Afghánský Wardak

objektivem českého vojáka

Většina našich čtenářů nejspíš zná fotografie Dana Hlaváče, který v roce 2007 získal třetí místo na prestižní fotografické soutěži Czech Press Photo. Mezi vojáky Armády České republiky je ale řada dalších šikovných fotografů. Svými snímky se snaží většinou zprostředkovat ostatním pro nás poněkud vzdálený svět zahraničních misí. Jedním z nich je přítel Dana Hlaváče a tak trochu i jeho žák rotmistr Miroslav Lopatář. Tento jednatřicetiletý voják sloužící od roku 2005 ve 43. výsadkovém praporu v Chrudimi má za sebou již tři zahraniční mise v Afghánistánu. V roce 2007 byl nasazen v provinčním rekonstrukčním týmu ve Fajzábádu. O dva roky později plnil úkoly v provinčním rekonstrukčním týmu v Lógaru. Své dosavadním působení v zahraničních misích završil v letech 2010 až 2011 nasazením v 1. jednotce OMLT v afghánském Wardaku. První zrcadlovku si koupil v roce 2009. V současnosti se věnuje převážně reportážní fotografii, hlavně z oblasti sportu. Vedle fotografie patří k jeho koníčkům golf, modelářství a hlavně syn Miroslav IV.

30

31

pozemní síly AČR

Psychologické operace – trochu jiný druh války

Jednotka psychologické operace (PSYOPS) vznikla v Armádě České republiky před deseti lety – 1. dubna 2004 – jako součást 103. střediska civilně-vojenské spolupráce (CIMIC) a psychologických operací (PSYOPS) v Lipníku nad Bečvou. Od té doby vojenská odbornost PSYOPS prochází kontinuálním vývojem, který ještě nedosáhl svého vrcholu. Během času se vojenská odbornost PSYOPS vyrovnala s řadou problémů a nyní míří ke stabilitě a dalšímu rozvoji v posádce Olomouc. Vytvoření 103. centra CIMIC/PSYOPS umožnilo vybudovat v Žižkových kasárnách středisko operací PSYOPS, jenž významně rozšiřuje možnosti vojenské odbornosti PSYOPS v AČR. Prvním úkolem nově vzniklé odbornosti bylo přesvědčit okolí, že nejde o nic zcela nového a tajemného. Ve vojenském světě, ale i kolem nás v běžném životě se princip účelového využívání informací k ovlivnění jejich příjemce uplatňuje více než sto let. Rozvoj takových technik úzce souvisel s rozvojem obchodu a komunikačních technologií v minulém století. Zboží a výrobky byly nově propagovány reklamou a velké skupiny obyvatelstva začaly být (in)formovány za pomoci nových masmédií, jako bylo rádio a později televize. Za zakladatele současných psychologických operací se dají v jistém úhlu pohledu označit Spojené státy americké a Německo. Spojené státy americké prvně využily ve velkém měřítku civilní techniky propagace pro podporu svých válečných zájmů v Evropě v období první světové války. V této době samozřejmě obdobné propagační techniky využívaly i jiné státy, které byly do první světové války bezprostředně zapojeny. Na propagační techniky první světové války navázalo meziválečné Německo, kde je dále rozpracovaly a v široké míře uplatnily i politické strany.

PSYOPS jako zbraň

O tom, že jde o účinnou a mocnou zbraň s masovými a dlouhotrvajícími účinky, nás přesvědčuje historie. Příkladů, kde byla použita s různým úspěchem, proti různým cílům, by se našel bezpočet. V záplavě zpráv a informací, které přináší a generuje moderní doba, jsou psychologické operace na všech úrovních významným prostředkem velitele jako jeho neletální (nesmrtící) prostředek k ovlivňování prostředí operace. Jinak řečeno, lidská mysl nemá „firewall“. Jedinou obranou proti působení různých informačních a dezinformačních kampaní zůstávají vzdělávání jednotlivce nebo řízená komplexní preventivní protiopatření. Podobně jako bojové jednotky disponují zbraněmi různého kalibru, jednotky PSYOPS disponují různými distribučními kanály. Vystřelená „kulka“ je ekvivalentem vydané zprávy. „Palebná síla“ je rozhodující i pro jednotky PSYOPS, je-li navíc umocněna výhodným manévrem, pravděpodobnost dosažení stanoveného specifického cíle je vyšší. Obecně je v demokratických společnostech, ale i uvnitř armád, schopnost PSYOPS vnímána mnohdy nejednoznačně. Souvisí to s pocitem, že ovlivňovat a manipulovat myslí jednotlivce i velké skupiny obyvatel (cílové skupiny) je „nepatřičné a nepřijatelné“. Je tedy otázkou, zda je pro demokracii přijatelnější protivníka „vyřadit z boje“ než „manipulovat“ jeho myslí tak, aby odložil zbraň a žil.

PSYOPS ve světových válkách

I KRÁTKÁ ZASTÁVKA V RÁMCI PĚŠÍ PATROLY V DISTRIKTU AZRA SE DALA VYUŽÍT K F2F KOMUNIKACI A KONTROLE „DOMÁCÍHO ÚKOLU“

Působení na mysl, zejména vojáků přímo v zákopech, využívaly během první světové války snad všechny armády. Vzdej se, dezertuj, odpor je marný, tvá smrt je zbytečná, za koho bojuješ?, taková sdělení a výzvy v mnoha variantách byly ústřední nosnou myšlenkou tehdejší propagandy. Cílem bylo vojáky na frontě demoralizovat a využít jejich dlouhodobě zhoršených životních

podmínek a velmi omezených možností získávat nějaké „povzbudivé“ informace. Mnohdy se také v těchto kampaních využívalo sexuálního podtextu. Na druhou světovou válku se zejména Německo, na poli psychologických operací, připravilo velice dobře. Nechtělo již více připustit demoralizaci vlastních vojsk. Nesmírných rozměrů dosahovala na tehdejší dobu v Německu i politická propaganda, která sílila s rozvojem rádiového vysílání a filmu. Cílem propagandy se tak v Německu stal téměř každý. Jako memento zní výrok říšského ministra propagandy z této doby: „Tisíckrát opakovaná lež se stane pravdou.“ Propaganda využívala ke svým cílům téměř všeho, včetně okultismu a pseudovědy. Všemi mediálními kanály se šířily pečlivě vybírané zprávy a informace. Během druhé světové války se tak PSYOPS z původního nástroje demoralizace jednotlivých vojáků stal nástrojem masové aktivizace obyvatelstva všech zainteresovaných stran.

Současnost PSYOPS ve světě Válečné konflikty a jejich mediální rozměr formoval psychologické operace i po druhé světové válce. Významné místo v tomto ohledu zaujímá válka ve Vietnamu, kde naopak silné protiválečné veřejné mínění vyvolané drastickými filmovými záběry z bojových operací dokázalo tuto válku ukončit. Spojené státy americké se z války ve Vietnamu, podobně jako Německo z druhé světové války, poučily a patří dnes ke špičkám PSYOPS ve světě. Německý útvar Zentrum Operative Information, čítající okolo 850 vojáků, sjednocuje specialisty informačních operací a PSYOPS. Oba tyto prvky se zabývají mediálním a informačním prostředím a moderními komunikačními technologiemi. Německý PSYOPS prokazuje své schopnosti již léta při svém nasazení v Kosovu, kde zodpovídá za informační kampaně mise KFOR. Vydává zde například časopisy pro mladé s názvem Mirko a For4UYou.

Z ANGLIČTINY

PŘÍSLUŠNÍK PSYOPS SEZNAMUJE ZAMĚSTNANCE AFGHÁNSKÉHO RÁDIA S NOVÝM MIXÁŽNÍM PULTEM POŘÍZENÝM V RÁMCI PROJEKTU ZLEPŠENÍ KOMUNIKAČNÍ INFRASTRUKTURY V PROVINCII LÓGAR

32

k přepracování koncepce rozvoje této vojenské odbornosti PSYOPS nejen ve světě, ale i v AČR.

Psychologické operace, jako vojenský termín, ale také jako vojenská schopnost, „přitáhly“ pozornost veřejnosti historickým výrokem amerického generála H. Normana Schwarzkopfa, který pronesl v roce 1990 před zahájením vojenské operace Desert Shield v Iráku: “If we do go to war, psychological operations are going to be absolutely a critical, critical part of any campaign we must get involved in.“ – „Pokud do války půjdeme, pak budou psychologické operace naprosto zásadní součástí jakékoliv operace, které se budeme muset účastnit.“ Tato vojenská kampaň v Iráku se pro vojenskou schopnost PSYOPS stala potom precedentem v následujících vojenských operacích na Balkánském poloostrově a v Afghánistánu. Pro moderní psychologické operace bylo velmi významnou změnou celosvětové rozšíření sítě Internet a exponenciální nárůst jeho uživatelů. Monopol k rozšiřování informací tak přestal patřit pouze státním útvarům a nadnárodním společnostem. Fenomén Internetu, se všemi jeho aspekty, je v současnosti jedním z důvodů

VOJÁCI VE ŠKOLCE – ZKOUŠENÍ AFGHÁNSKÉHO OBLEČENÍ V Afghánistánu, v rámci mise ISAF, byl zahájen PSYOPS projekt Sada-e Azadi (Hlas svobody). Mimo tiskovou a rádiovou produkci zahrnuje tento projekt i televizní vysílání a internetové stránky. Jednotky PSYOPS hrají důležitou roli při naplňování strategie COIN a jsou důležitou součástí celkového vojenského úsilí. Díky technologické vyspělosti přispívají k dalšímu rozvoji psychologických operací značnou měrou Spojené státy americké. Tato technologická vyspělost přinesla ojedinělý prostředek psychologického působení – leteckou televizní a rozhlasovou vysílací stanici. Prostředek je obecně známý jako Commando Solo. Jedná se o speciálně upravený letoun C-130 Herkules, jenž je schopen pokrýt rozsáhlé oblasti televizním nebo rádiovým signálem. První operační nasazení tohoto prostředku se datuje do roku 1967, do období během arabsko-izraelské války. Zde, po vyřazení pozemní komunikační infrastruktury, bylo Commando Solo jediným prostředkem, který byl schopný přinášet obyvatelstvu na zájmovém teritoriu informace. Současnost již nahrává spíše kybernetickému prostředí a internetu. Důkazem, že ve Spojených státech amerických přikládají psychologickým operacím vysokou důležitost, je fakt, že americký PSYOPS je součástí amerických speciálních sil cvičených na základně Fort Bragg.

Začátky PSYOPS v AČR

PŘÍSLUŠNÍK PSYOPS PŘEDÁVÁ NÁVRHY INFORMAČNÍ KAMPANĚ VYTVOŘENÉ ZA ÚČELEM USNADNĚNÍ KOMUNIKACE MEZI AFGHÁNSKOU NÁRODNÍ ARMÁDOU A OBYVATELSTVEM PROVINCIE LÓGAR

Vybudovat schopnost psychologického působení. Tak zněl požadavek NATO, ke kterému se Česká republika krátce po svém vstupu do Aliance s výhradami přihlásila. Severoatlantická aliance tímto požadavkem reagovala na nové možnosti svého zapojení do řešení krizových situací na základě nového strategického konceptu z roku 1999. Také se ale poučila ze svých nedostatků v průběhu ozbrojených konfliktů v Iráku a na Balkánském poloostrově. Příprava na zavedení schopnosti PSYOPS do české armády probíhala v letech 2001–2002 na Generálním štábu AČR v Praze. Při úvodních přípravách k samotné realizaci zavedení PSYOPS do AČR byl ale tento projekt neočekávaně ovlivněn změnou finančních možností resortu MO. Plány na vybudování střediska CIMIC/PSYOPS byly v roce 2003 výrazně změněny. Následkem těchto změn došlo ke snížení

33

pozemní síly AČR CMI – Civil Military Interaction

BILLBOARD VYSTAVENÝ V AFGHÁNISTÁNU JAKO PODPORA ERADIKACE MAKOVÝCH POLÍ. TEXT ŘÍKÁ: „MÁK JE PLODINA SMRTI. PĚSTUJ OBILOVINY A VYRÁBĚJ CHLEBA.“

Prvek bojové podpory PSYOPS by měl prioritně naplnit své poslání a realizovat svoji vizi rozvoje právě v rámci BÚU. Nově vytvořený a budovaný prvek CMI je odpovědí 103. centra CIMIC/ /PSYOPS na toto zadání, které zohledňuje zkušenosti s uplatněním strategie boje proti místním povstalcům (COIN) v zahraniční operaci a vytváří organizační podmínky k přechodu na komplexní přístup k řešení krize. Výchozí předlohou pro návrh CMI byla organizační struktura nizozemské armády s jejich prvky CIMIC a PSYOPS a český modulární prvek ISR (Intelligence, Surveillance and Reconnaissance). Cílem prvku CMI je minimalizovat vlivy civilního prostředí na bojové jednotky a zároveň vytvářet předpoklady pro stabilizaci a návrat společnosti do stavu před krizí nebo přechod do nového, předem definovaného stavu. Za tímto účelem jeho příslušníci efektivně vyhodnocují,

počtu plánovaných osob o více než 50 %. To přirozeně přineslo i změny v organizační struktuře. V roce 2004 došlo k realizaci projektu a k vybudování redukovaného organizačního prvku PSYOPS o velikosti čety. Po dlouhý čas tak chyběly další nezbytné komponenty jako plánování psychologických operací, analýza cílových skupin a indikátorů dopadu a plnohodnotné produkční kapacity tiskových a jiných produktů psychologického působení. Tyto komponenty vznikly až s vybudováním současného střediska operací PSYOPS v Olomouci 1. 11. 2013.

34

organizuje

na pozice operátorů roty HUMINT – hodnost rotný Přijímací řízení (psychodiagnostické vyšetření, test odborných znalostí a všeobecného přehledu, modelové situace, pohovor) se uskuteční v posádce Prostějov ve dnech 30. června – 1. července 2014.

Operační nasazení českého PSYOPS Pro český PSYOPS bylo obrovským přínosem jejich nasazení v misi ISAF. Již rok po svém oficiálním vzniku začali vybraní jedinci získávat své první zkušenosti s prací ve skutečném prostředí operace. V roce 2005 český PSYOPS doplnil německou skupinu PSYOPS na severu Afghánistánu v distriktu Fajzábád provincie Badachšán. Toto nasazení umožnilo získat praktické návyky pro působení jednotek PSYOPS na taktické úrovni. Zdokonalit se v komunikaci tváří v tvář (F2F), distribuovat PSYOPS produkty a naopak získávat potřebné informace. Zvládnutí taktické úrovně byl předpoklad k růstu na úroveň operační. Kurzy plánování psychologických operací na operační úrovni zabezpečilo opět Německo. Především v NATO School v Oberammergau nebo přímo u německé jednotky PSYOPS v Koblenzi a Mayenu. Při nasazení českého provinčního rekonstrukčního týmu (PRT) v provincii Lógar měli již jednotlivci možnost podílet se na plánování jednotlivých operací PSYOPS v rámci americké brigády. Tentokrát již český PSYOPS element tvořil samostatný taktický PSYOPS tým. Plánoval a prováděl již zcela samostatně F2F komunikaci, podporoval informační infrastrukturu provincie Lógar, a také distribuoval vlastní produkty. Spolupráce s americkými jednotkami přinesla také další zkušenosti a jiný pohled na tuto odbornost. Nasazení do zahraniční operace pomohlo významnou měrou i při vytváření vlastních programů přípravy odborníků PSYOPS pro Armádu České republiky.

102. průzkumný prapor „Generála Karla Palečka“ Prostějov

VOJÁCI VE ŠKOLCE – KLUKŮM SE V LANDROVERU LÍBILO

Současnost PSYOPS Středisko operací PSYOPS nyní pracuje na zabezpečení systémového a plnohodnotného využití schopnosti PSYOPS v rámci brigádního úkolového uskupení a v zahraničních operacích. Toho chce cílově dosáhnout v roce 2016, kdy by jeho příslušníci měli tvořit jednu třetinu sekce PSYOPS v rámci EUBG V4 (Europe Battle Group Visegrad 4). Na základě bilaterální dohody mezi velitelem pozemních sil AČR generálmajorem Jánem Gurníkem a velitelem pozemních sil OS SR brigádním generálem Ondřejem Novosadem spolupracuje český PSYOPS od roku 2013 se slovenským PSYOPS na štábní a velitelské úrovni v oblasti tvorby výcvikových programů a výcviku PSYOPS. Pro brigádní úkolové uskupení v rámci 7. mb (7. BÚU) je v tomto roce deklarován zcela nový prvek sdružující specialisty CIMIC a PSYOPS do nové struktury CMI (Civil-Military Interaction), který reflektuje organizační a kapacitní změny 103. centra CIMIC/PSYOPS. Prvek CMI bude poprvé zařazen do struktury 7. BÚU při zahraničním cvičení v Polsku na podzim roku 2014. Od roku 2016 se počítá se zařazením CMI i do struktury 4. BÚU.

ovlivňují a regulují civilní prostředí v prostoru operace, a tím přispívájí ke splnění úkolu velitele BÚU. Jinak řečeno, dvacet osob prvku CMI tvoří štáb zabývající se civilními otázkami a populací v prostředí operace. Štáb je doplněn o vyškolené taktické týmy CIMIC a PSYOPS. Velitel CMI předkládá závěry a doporučení svého prvku veliteli BÚU nebo jej v případě potřeby detailně informuje o vybrané civilní oblasti nebo aspektu prostředí operace. Specifickým úkolem jednotky PSYOPS, tvořící společný komplet CMI, je plánování a vedení psychologických operací vlastních nebo reprodukce psychologických operací nadřízeného. Cílem je účinně provádět aktivní regulaci a preventivně ovlivňovat prostředí operace nebo provádět účinná PSYOPS protiopatření vůči propagandě protivníka.

Text: kapitán Ing. Tomáš Novák Foto: archiv 103. střediska civilně-vojenské spolupráce (CIMIC)

Požadujeme ¾ Praxe v AČR minimálně 2 roky ¾ Středoškolské vzdělání s maturitou ¾ Znalost AJ na úrovni STANAG 6001 2222 ¾ Zdravotní klasifikace „A“ ¾ Předpoklady pro získání BP pro stupeň „Tajné“ ¾ Předchozí účast v zahraničních operacích výhodou Nabízíme ¾ Zajímavou práci v dynamicky se rozvíjející profesi ¾ Účast na zahraničních kurzech a cvičeních ¾ Prostor pro kariérní růst a sebevzdělávání ¾ Možnost nasazení v zahraničních operacích

Strukturovaný životopis (označený „RH-výběr“) a stručný motivační dopis zašlete faxem na tel. 973 411 719 nejpozději do 23. 6. 2014. Vybraní zájemci budou telefonicky kontaktováni nejpozději do 24. 6. 2014. Kontaktní osoba kpt. Václav Pokluda, tel. 973 411 360, mobil 601 582 519 Více informací na www.102pzpr.army.cz

věda a výzkum

LABORATOŘE pro zbraňové specialisty

Posledních deset let působili učitelé z katedry zbraní a munice Univerzity obrany v různých, ne zcela vyhovujících prostorách brněnských kasáren Černá Pole. Začátkem letošního roku se přestěhovali do zrekonstruované budovy v kasárnách Šumavská, kde získali dvě nové špičkové laboratoře a několik učeben, včetně zázemí pro vědecko-pedagogický sbor. Rekonstrukci zmíněné budovy a vznik nových laboratoří realizovala Univerzita obrany v rámci řešení projektu Evropského fondu pro regionální rozvoj s názvem Infrastruktura pro výuku spojenou s výzkumem ve strojních oborech studijního programu Vojenské technologie, který byl financován prostřednictvím Operačního programu Výzkum a vývoj pro inovace. Investice dosáhla výšky 94 milionů korun a vedle odborníků na zbraně a munici nové laboratoře dostali také příslušníci katedry ženijních technologií a katedry bojových a speciálních vozidel Fakulty vojenských technologií. Pověřený vedoucí katedry zbraní a munice docent Stanislav Beer zdůraznil, že díky modernímu vybavení si studenti vyzkoušejí práci s nejnovějšími přístroji. „Obě laboratoře jsou předurčeny

ELEKTROMAGNETICKÝ URYCHLOVAČ STŘEL

36

zejména k podpoře a rozvoji doktorského studijního programu garantovaného katedrou a k dalšímu rozšíření možností experimentálních prací při řešení disertačních a diplomových prací studentů. Samozřejmě už dnes laboratoře slouží k vlastní vědecko-výzkumné a expertní práci příslušníků katedry.“ Vědecko-pedagogičtí pracovníci katedry mají k dispozici unikátní experimentální balistickou laboratoř pro realizaci základních balistických měření u malorážového střeliva do ručních a lafetovaných automatických zbraní (např. pistole, samopaly, útočné pušky či kulomety) a zároveň pro testování ochranných prostředků osob a techniky se zaměřením na koncovou a ranivou balistiku a na účinky ničivých prvků s velkým rozsahem dopadové energie. Nová laboratoř rozšiřuje možnosti testovacích prací, které předtím bylo možné provádět v menším střeleckém stanovišti v původních prostorách katedry. Předností je nyní prodloužení střeleckého tunelu z 9 na 25 metrů a jeho vybavení nejnovějšími měřícími a záznamovými prostředky včetně ventilačního systému. „Moderní laboratorní vybavení obecně umožňuje měření balistického tlaku, rychlosti střely a charakteristik přesnosti střelby. Toto špičkové vybavení představují univerzální závěr,

OPTOELEKTRONICKÁ HRADLA PRO MĚŘENÍ RYCHLOSTI VYSTŘELENÝCH TĚLES

optoelektronická hradla pro měření rychlosti vystřelených těles, elektronický terč dovolující bezdotykové vyhodnocování souřadnic průletu střely rovinou cíle a nakonec balistický analyzátor, který zaznamenává a vyhodnocuje měřené veličiny,“ prozrazuje vedoucí vědecký pracovník katedry podplukovník Roman Vítek. Chloubou laboratoře jsou pneumatický a elektromagnetický urychlovač projektilů (střel). Přitom oblast použití urychlovačů je poměrně široká. Podle docenta Beera oba urychlovače poslouží především k hodnocení balistických ochran jednotlivce a techniky proti účinkům nejrůznějších ničivých prvků. Urychlovače umožňují téměř plynule měnit rychlost vystřelených těles, a tím i dopadovou energii ničivých prvků. „Vyhodnocovací část laboratoře je přenosná a umožňuje experimentální ověřování i v polních podmínkách ve vojenských výcvikových prostorech. Nemalé uplatnění pak nalezne při expertní činnosti katedry, zejména při hodnocení vlastností zbraňových systémů v rámci jejich pravidelných zkoušek či zkoušek přejímacích, vojskových a vývojových. Tím se fakticky sníží náklady na experimentální činnost a naopak se zvýší její četnost,“ upřesňuje docent Stanislav Beer. Pneumatický neboli plynový urychlovač je v současné době využíván i k hodnocení vlastností střel navrhovaných v rámci řešení projektu bezpečnostního výzkumu zadaného Ministerstvem vnitra ČR pod označením MUNIPOL. „V rámci daného projektu se podílíme na vývoji speciálního policejního střeliva pro ozbrojené bezpečnostní doprovody dopravních letadel,“ upřesňuje docent Jan Komenda z katedry zbraní a munice. Při řešení výzkumných projektů, realizaci různých zkoušek nebo při vývoji nábojů s ekologickými

střelami katedra spolupracuje s Výzkumným a testovacím centrem materiálů SVÚM, a. s., Praha, výrobní společností Explosia, a. s., Pardubice, Středoevropským technologickým institutem Vysokého učení technického v Brně a podnikem Sellier & Bellot, Vlašim. Ve výčtu spolupracujících organizací nesmí chybět ani Česká zbrojovka, a. s., v Uherském Brodě nebo Prototypa-ZM, s. r. o., v Brně. Unikátním zařízením laboratoře je také elektromagnetický urychlovač, který je kromě testování balistických ochran určen i ke zkoumání možností využívání jiných zdrojů energie k urychlování těles, v tomto případě elektrické energie. Jeho využití tak bude přínosem i pro studijní programy a obory elektrotechnického zaměření. Součástí nově pořízeného přístrojového vybavení experimentální balistické laboratoře je rovněž analyzátor povýstřelových zplodin, který je určený k měření škodlivých látek vznikajících při výstřelu. Toto zařízení bude využíváno zejména

PNEUMATICKÝ URYCHLOVAČ STŘEL

k hodnocení vlivu výstřelu na kontaminaci prostoru střelnic škodlivými látkami a s tím spojenou ochranu zdraví pracovníků střelnic a střílejících v rámci celé AČR. Přístrojové a měřicí vybavení katedry zbraní a munice bylo díky evropským penězům rozšířeno o diagnostické zařízení k měření opotřebení vývrtů hlavní malorážových a středorážových automatických kanónů a minometů. Tento komponent je v rámci Armády České republiky unikátní a doplňuje diagnostické zařízení k proměřování vývrtů hlavní středních a velkých ráží, které bylo pořízeno v rámci řešení projektu obranného výzkumu Dělo, jehož výstupem byly i dvě dnes užívané celoarmádní metodiky. Nejen vědecko-pedagogickým pracovníkům katedry bude sloužit druhá nová laboratoř, a to laboratorní pracoviště pro optická měření. Toto speciální pracoviště umožní rozšíření testování zavedených a nově zaváděných či vyvíjených optických a optoelektronických přístrojů včetně

přístrojů pro noční vidění. Laboratorní pracoviště je kromě výuky využíváno ke školení specialistů Centra zabezpečení materiálem technických služeb Štěpánov. Předpokládá se, že se laboratoř stane jedinečným pracovištěm v rámci celé AČR. Příslušníci katedry zbraní a munice Fakulty vojenských technologií se ve vědecko-výzkumné činnosti zabývají několika projekty, které představují specifický vysokoškolský výzkum, projekty pro rozvoj pracoviště a bezpečnostní projekt Ministerstva vnitra ČR. Například v rámci nedávného projektu pro rozvoj pracoviště byl vyvinut a vyroben systém pro dálkové sledování dopadů střel v cílové ploše střelnice. Při výzkumné a vývojové činnosti v resortu obrany učitelé katedry úzce spolupracují s Centrem zabezpečení munice v Týništi nad Orlicí a pokusnou dělostřeleckou střelnicí ve Vojenském výcvikovém prostoru Libavá. Text a foto: Pavel Pazdera

VYVÍJENÉ STŘELIVO PRO OZBROJENÉ BEZPEČNOSTNÍ DOPROVODY CIVILNÍCH DOPRAVNÍCH LETADEL

37

vojenské zdravotnictví Třetí nejlépe hodnocenou nemocnicí v České republice je pražská „úvéenka“

Na stupních vítězů Ústřední vojenské nemocnici – Vojenské fakultní nemocnici Praha se dostalo významného ocenění. Při posuzování spokojenosti pacientů v nemocnicích České republiky v rámci projektu Kvalita očima pacientů byla vyhodnocena jako třetí nejlepší! Projekt Kvalita očima pacientů provádí ve zdravotnických zařízeních v České republice externí nezávislá společnost dle jednotně daných kritérií hodnotících spokojenost pacientů s kvalitou poskytování zdravotní péče. Pacient obdržel v době sběru dat, vždy den před propuštěním z nemocnice, standardizovaný dotazník, který obsahuje celkem padesát tři otázek rozdělených do osmi okruhů (Přijetí do nemocnice, Respekt, ohled, úcta, Koordinace a integrace péče, Informace, komunikace a vzdělávání, Tělesné pohodlí, Citová opora a zmírnění strachu a úzkosti, Zapojení rodiny a přátel, Propuštění a pokračování péče). Dotazování bylo anonymní a průzkum vyhodnocoval nezávislý subjekt. V Ústřední vojenské nemocnici – Vojenské fakultní nemocnici Praha se tento průzkum uskutečňuje od roku 2005 a na sklonku roku 2013 tady byl realizovaný již pošesté. Dobrou zprávou je, že zjištěná fakta prokázala další zvýšení spokojenosti pacientů s kvalitou péče v „úvéence“. Resortní nemocnice tak obhájila nejvyšší rating kvality A+ a splnila metodická i výkonnostní kritéria pro udělení certifikátu Spokojený pacient ve všech třech kategoriích – lůžková zdravotnická zařízení, lékaři lůžkových zařízení a sestry lůžkových zařízení.

38

VYHLAŠUJE

Profesním bonusem je, že na žebříčku hodnocení zdravotnických zařízení v ČR obsadila pražská ÚVN třetí nejvyšší příčku! Nelze nezmínit některé zajímavé údaje související se zdravotní péčí v ÚVN Praha: souhrnná spokojenost dosáhla hodnoty 83,8 %, přičemž z výše uvedených osmi klíčových indikátorů kvality došlo ke zlepšení v sedmi z nich. Také metodické parametry sběru dat byly, podobně jako v předchozích letech, velmi dobré: například návratnost formulářů činila 67 procent. Nejlépe byla hodnocena oddělení rehabilitační a fyzikální medicíny, oční, interna – kardiologie, neurochirurgie – A, gynekologie a urologie. Nejvýznamnější změnou v hodnocení hlavních profesních skupin je zlepšení spokojenosti pacientů s lékaři. Lze konstatovat, že veřejně dostupné informace o kvalitě jednotlivých zdravotnických zařízení jsou nejen předpokladem naplnění práva občanů na svobodnou volbu lékaře a zdravotnického zařízení, ale také nezbytným podkladem pro managementy nemocnic při řízení kvality,

dostupnosti a efektivity poskytované zdravotní péče. V Ústřední vojenské nemocnici – Vojenské fakultní nemocnici Praha je zdravotní péče dlouhodobě sledována a dosahované výsledky jsou toho důkazem. „ÚVN Praha byla první nemocnicí v České republice, která se k projektu Kvalita očima pacientů přihlásila a komplexně prošla hodnocením. Zpětná vazba od pacientů je pro nás nepostradatelnou indicií, jakým směrem zlepšovat poskytovanou zdravotní péči. To, že jsme ve špičce českých zdravotnických zařízení, nás samozřejmě velice těší,“ říká náměstkyně ředitele pro nelékařské zdravotnické profese a řízení kvality zdravotní péče Lenka Gutová. Spokojenost s pomyslným umístěním na stupních vítězů nezakrývá ani ředitel pražského resortního zdravotnického zařízení plukovník Miroslav Zavoral: „Našim hlavním cílem je, aby pacienti byli nejen dobře léčeni, ale také aby byli spokojeni. Výsledky šetření spokojenosti dokazují, že je náš přístup správný. Obhajoba prestižních certifikátů Spokojený pacient je pro nás velká pocta.“ To na slavnostním ceremoniálu v Kongresovém centru Ústřední vojenské nemocnice – Vojenské fakultní nemocnice Praha ocenil také náměstek ministra obrany Tomáš Kuchta. Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba

¾ <ŽŵƉůĞƚŶşǀljƌŽēŶşƚĢůĞƐŶĠ ƉƎĞnjŬŽƵƓĞŶşZ ¾ hƉůĂǀĂƚϯϬϬŵ ¾ WƎĞŬĄǎŬŽǀĠĚƌĄŚLJ ¾ ĢŚLJĂƉŽĐŚŽĚLJƐĞnjĄƚĢǎş ¾ WƐLJĐŚŽƚĞƐƚLJ  jēĂƐƚŶşĐŝǀljďĢƌŽǀĠŚŽƎşnjĞŶşǀŽďŽƵ ŬĂƚĞŐŽƌŝşĐŚ;ͣƓƚĄď͞ĂͣďŽũŽǀĠũĞĚŶŽƚŬLJ͞Ϳ ŵƵƐşŵşƚƉƎĞĚƉŽŬůĂĚLJnjşƐŬĂƚůĠŬĂƎƐŬĠ ǀLJƐǀĢĚēĞŶşͲƐĐŚŽƉĞŶũĂŬŽǀljƐĂĚŬĄƎ

 ^ůƵǎďƵƵũĞĚŝŶĠŚŽǀljƐĂĚŬŽǀĠŚŽ ƉƌĂƉŽƌƵZǀŬŽůĞŬƚŝǀƵǀljƐĂĚŬĄƎƽ ŵŽƚŝǀŽǀĂŶljĐŚũĂŬŽƚLJ͘  ĂŚƌĂŶŝēŶşŶĂƐĂnjĞŶşǀŵşƐƚĞĐŚ ũĂŬŽĨŐŚĄŶŝƐƚĄŶĂDĂůŝ͘  ƚƌĂŬƚŝǀŶşǀljĐǀŝŬ͕ĂƚŽǀēĞƚŶĢ ǀljƐĂĚŬŽǀĠŚŽƐĞǀƓĞŵŝƉƎşƉůĂƚŬLJĂ ǀljŚŽĚĂŵŝƐŶşŵƐƉŽũĞŶljŵŝ͘  sƉƎşƉĂĚĢnjĄũŵƵnjĂƓůŝƉƎŝŚůĄƓŬƵ ĚŽϱ͘ēĞƌǀŶĂŶĂƉĞƌƐŽŶĄůŶşŽĚĚĢůĞŶş ϰϯ͘ǀƉƌ͘ĂůƓşŝŶĨŽƌŵĂĐĞnjşƐŬĄƓŶĂ͗ ƚĞů͗ ĨĂdž͗

ϵϳϯϮϰϴϮϭϳ ϵϳϯϮϰϴϮϬϰ

historie Od vytvoření 1. čs. armádního sboru v SSSR uplyne sedmdesát let

VELKÁ zahraniční armáda Československá zahraniční politická reprezentace v čele s Edvardem Benešem se za druhé světové války netajila ambicemi na vytvoření vyšší vojenské jednotky. V Sovětském svazu vznikl nejprve prapor, který byl později rozšířen na samostatnou brigádu. Vybudování ještě větší jednotky ale bránil nedostatek lidských zdrojů.

KARPATY – PODZIM 1944

40

Situace se změnila v okamžiku, kdy Rudá armáda výrazně postoupila směrem na východ a podařilo se jí osvobodit Volyňskou oblast na Ukrajině. V březnu 1944 byla 1. čs. samostatná brigáda v SSSR přemístěna do Rovna, které bylo střediskem volyňských Čechů. Zde došlo k vyhlášení náboru, do kterého se přihlásilo více než dvanáct tisíc dobrovolníků. O službu v naší armádě měly zájem dokonce i ženy. Jejich počet postupně narostl až na šest set. „S příchodem tak velkého počtu nováčků vyvstaly problémy. Neměli jsme dostatek především nižších velitelů. Zřídili jsme proto bezodkladně kurz pro velitele čet a jiné kurzy. Tak jako vždycky, pomohlo nám i tentokrát sovětské velení. Postupně jsme dostávali výstroj a výzbroj, odeslali jsme nejschopnější vojáky, kteří se vyznamenali na bitevních pláních, do sovětských učilišť a k jednotce přišli na výpomoc jako instruktoři zkušení sovětští důstojníci,“ vzpomínal na tyto okamžiky ve své knize Z Buzuluku do Prahy Ludvík Svoboda. Memorandum lidového komisariátu obrany SSSR a Generálního štábu Rudé armády o zřízení 1. čs. armádního sboru v SSSR bylo vydáno 10. dubna 1944. Koncem dubna se brigáda s dobrovolníky přemístila do prostoru Černovic, kde byl zahájen intenzívní výcvik. Již několik měsíců předtím, počátkem ledna 1944, se v Jevrejově začala budovat 2. čs. paradesantní brigáda (o jejím formování jsme psali v AR 4). Tu tvořili převážně slovenští vojáci, příslušníci slovenské 1. divize, kteří přešli koncem října 1943 u Melitopole na stranu Rudé armády. Tento dvoutisícový kontingent doplnili příslušníci záložního pluku. Velitelský sbor brigády se rekrutoval z nezařazených československých důstojníků, kteří byli do Sovětského svazu přepraveni z Velké Británie. V polovině dubna ukončily její jednotky výsadkový výcvik a následně se začaly přesunovat do Proskurova, které leželo již v přifrontovém pásmu. Postupně vznikaly další brigády a útvary. Již 20. května byl na základech tankového praporu postaven tankový pluk, který se následně rozšířil na brigádu. Tu kromě velitelské roty tvořily tři tankové prapory, z nichž každý měl dvě roty. Její součástí byl i prapor samopalníků a pomocné a zabezpečovací jednotky. Organizačně byla ke sboru přičleněna i československá letecká jednotka. Na letišti Kubinka u Moskvy vznikla v květnu 1944 z letců, kteří přijeli z Velké Británie, 128. čs. samostatná stíhací peruť. Ta byla v polovině června reorganizována na 1. čs. samostatný stíhací letecký pluk v SSSR. „Původní dohoda se Sovětským svazem hovořila o tom, že naše jednotky se budou tvořit na základě dobrovolného vstupu československých občanů. Tento zdroj se ale ukázal jako

nedostatečný. Se souhlasem Moskvy se tedy rekrutace musela rozšířit i na občany Sovětského svazu. Konkrétně se jednalo především o tzv. volyňské Čechy. Právě jejich hromadný vstup do naší armády umožnil budování sboru,“ vysvětluje Jozef Bystrický z VHÚ Bratislava. „Rekrutační spektrum bylo nakonec ale podstatně širší. Týkalo se nejen obyvatel Podkarpatské Rusi, ale dokonce i některých příslušníků nepřátelských armád. Konkrétně se jednalo o slovenskou, maďarskou a německou armádu. Menší část Čechů přišla na území Sovětského svazu a dostala se do zajetí jako příslušníci wehrmachtu. Podstatně více bylo ale těch, kteří přišli jako součást pracovních jednotek Todt. Výjimkou nebylo ani přijímání Maďarů, kteří před listopadem 1938 žili na území jižního a východního Slovenska.“ Koncem července 1944 bylo formování sboru dokončeno. V té době se skládal ze štábní roty, 1. a 3. pěší brigády, 2. paradesantní brigády, tankové brigády, dělostřeleckého pluku, ženijního a spojovacího praporu, roty polního četnictva, regulační roty a roty zvláštního určení. Kromě toho

KARPATSKO-DUKELSKÁ OPERACE. DŮSTOJNÍCI NA POZOROVATELNĚ, ZLEVA ČERNÝ, PROCHÁZKA, SVOBODA, SOVĚTSKÝ DĚL. PORADCE SAVICKIJ

2. PARABRIGÁDA PŘI BALENÍ PADÁKŮ

TANKY 2. TANKOVÉHO PRAPORU 1. ČS. SAMOSTATNÉ TANKOVÉ BRIGÁDY V SSSR PŘI PŘEHLÍDCE V OSVOBOZENÉ MORAVSKÉ OSTRAVĚ

existoval ještě týl sboru, sestávající ze sborového intendančního parku, sborového zbrojního parku, autoparku, pomocné roty, zdravotní služby, veterinární služby a ze skladů. Součástí sboru byl i náhradní pluk. Velitelem sboru se stal brigádní generál Jan Kratochvíl. Ten byl ale po několikadenním nasazení na frontě z iniciativy Sovětů odvolán a nahrazen dosavadním velitelem 1. brigády brigádním generálem Ludvíkem Svobodou. „Tři měsíce usilovného výcviku v prostoru Černovic uběhly neuvěřitelně rychle. Ani jsme se nenadáli a nadešel čas, kdy nám bylo rozhodnutím velení Sovětské armády umožněno podrobit se zkoušce z bojové a politické zralosti,“ napsal pozdější velitel sboru Ludvík Svoboda. „Na sklonku července předposledního válečného roku zahájil 1. čs. armádní sbor v SSSR přesun. Jednotky směřovaly k západu, blíž k hranicím naší vlasti. Vývoj událostí na sovětsko-německé frontě nenechával nikoho na pochybách, že den konečné porážky fašismu je blízký.“ Sbor se poprvé zapojil do bojů 8. září 1944 v oblasti Krosna jako součást karpatsko-dukelské operace. Původní předpoklad nečekaným a rychlým úderem obsadit do pěti dnů Prešov se ale nepodařilo naplnit. Sbor čekal tuhý odpor Němců, krvavé boje o každou výšinu a především obrovské ztráty. Největší za celou druhou světovou válku. Prešov se dočkal osvobození až v lednu 1945. Text: Vladimír Marek Foto: VÚA-VHA

41

technika a výzbroj

Neřízené rakety S-5

Je Facebook bezpečnostní hrozba? Facebook je fenoménem a moderním trendem dnešní doby, stává se samozřejmou součástí života mnohých z nás. Komunikace v sociálních sítích je zábavná, pro některé jedince každodenní činnost, která rozvíjí virtuální přátelství. Tímto způsobem je možné komunikovat s celým světem bez ohledu na hranice. Kontakty v těchto sítích ale přináší bezpečnostní rizika. Dozvědět se něco o člověku, kterého jste nikdy v životě neviděli a nikdy s ním nemluvili, nebylo nikdy tak snadné jako dnes. Právě množství uživatelů Facebooku tvoří ohromnou databázi informací a dat. Provozovatelé velkých sociálních sítí stále častěji čelí obvinění, že o uživatelích shromažďují informace a zneužívají je pak k šíření vysoce cílené nevyžádané reklamy. Těmto rizikům se však uživatelé sociálních sítí vystavují zcela dobrovolně. Kdo chce totiž poznat lidi se stejnými zájmy, musí o sobě popravdě sdělit, co má rád a co nesnáší, co rád dělá a o co se v životě zajímá. U sociálních sítí však jednoznačně platí, že co jednou nasdílíte, už nemůžete vzít zpět nebo smazat. Přímý odkaz na obrázek nebo video z Facebooku umožňují komukoliv, aby se na takový obrázek či video podíval, a to bez ohledu na to, jak moc přísné je vaše nastavení soukromí. Facebook několikrát uživatelům tvrdil, že mohou své informace udržet soukromé, poté však opakovaně umožnil jejich soukromá data sdílet nebo je změnil na veřejná, a to bez jejich vědomí, pouze změnou licenčních podmínek. Pořád si myslíte, že informace, které o sobě máte na Facebooku, je možné udržet v bezpečí před nechtěnými návštěvníky? Uvádíte svou adresu, datum narození nebo číslo telefonu? Pak se můžete dočkat nechtěného

42

obtěžování a ani nebudete vědět od koho. Při používání sociálních sítí stačí použít jedno jednoduché pravidlo – pokud existuje alespoň jedna osoba, která nemá o dané informaci vědět, vůbec tuto informaci nesdílejte! I smazané fotografie a videa zůstávají na sociální síti po dobu téměř tří následujících let! Využíváním sociálních sítí, ale i dalšími aktivitami na internetu, po sobě zanecháváme nesmazatelnou elektronickou stopu. Členství ve skupinách, oblíbené stránky, sdílená videa, přátelé, to vše o vás vypovídá mnohem více, než myslíte. Takže byste se měli zamyslet, jestli je žádoucí, aby například váš možný budoucí zaměstnavatel měl všechny tyto informace lehce dostupné. Nebudeme vám tvrdit nic nového, když řekneme, že technologie nejsou bezpečné, ale stejně nebezpečný je i lidský element. Uživatelé jsou neustále pod palbou různých útoků škodlivých kódů (tzv. malware). I počítačový červ Koobface dokládá, že kybernetické hrozby stále potřebují svolení od samotného uživatele, aby se mohly dál šířit.

Podstatou útoku je, že oběť klikne na falešné video YouTube, které odkazuje většinou na aktuální poplašnou zprávu, a je přesměrována na napadený web, který nakazí počítač uživatele a ten se stane součástí botnetu. V poslední době byla také zaznamenána malware kampaň, kdy se po otevření internetového prohlížeče a zadání internetové adresy Facebooku objeví vyskakovací okno s žádostí o vyplnění údajů z důvodu posílení bezpečnosti. Samozřejmě k žádnému posílení bezpečnosti nedojde, právě naopak. I slavné tlačítko „Like“ je častým cílem útoku, kdy je podstatou vás nevědomky donutit schválit přístup aplikace k vašemu profilu. Tato aplikace následně přepošle zprávu na zdi vašich přátel, a to bez vašeho vědomí. Zároveň se vám skript pokusí do počítače propašovat malware. A pokud je uživatel Facebooku zároveň majitelem smartphonu s Androidem, patří mezi skupinu, na kterou nejčastěji cílí kyberútočníci svůj škodlivý kód. Když si takový škodlivý kód stáhnete, začne v tichosti pracovat a shromažďovat citlivé informace. Proto byste měli být velmi pozorní a s rozumem se rozhodovat, jaké přístupy konkrétních aplikací povolíte. A i zde platí základní pravidlo nastavení Androidu zakázat instalaci aplikací z neznámých zdrojů. Zda Facebook budeme ignorovat nebo jej používat jen jako další informační kanál, nebo budeme zveřejňovat osobní informace celému světu, nebo se na něm staneme závislými a budeme svůj život hodnotit pouze podle reakcí ostatních na náš status, záleží jen na nás samotných. Připravila: npor. Lenka Fadrná Zdroj obrázků: vse-o-internetu.web.cz

Po prvotních rozsáhlejších zkušenostech s neřízenými raketami před zahájením a v průběhu druhé světové války vyšlo ve všech zemích stavějících vyspělá letadla jasně najevo, že právě kategorie neřízených střel vhodně doplňuje palubní výzbroj letounů sestávající z do té doby používaných kulometů a kanónů. U nich bylo nezbytné pro zvětšení účinku zvýšit ráži, což mělo s ohledem na výslednou hmotnost zbraně a velikost zpětného rázu výrazné konstrukční limity při zástavbě do letadla. Právě neřízené rakety měly umožnit efektivnější likvidaci vzdušné i pozemní nepřátelské techniky i opevnění, neboť disponovaly větším ničivým účinkem v cíli a nevyžadovaly razantní přestavbu sloužících letadel. Na konci čtyřicátých let dostala kazaňská konstrukční kancelář přesného strojírenství OKB-16 vedená A. E. Nudelmanem (původně značená NII-1) státní úkol vyvinout nový typ neřízené rakety kalibru 57 mm. Cílem bylo zkonstruovat raketu schopnou likvidovat cíle na vzdálenost až dvou kilometrů a ve výškách až 20 kilometrů. Je evidentní, že dle zadání měly být rakety používány tehdy vyvíjenými letouny MiG-19. Hlavní konstruktér Nudelman měl bohaté zkušenosti s konstrukcí kanónů a kulometů značek NR a NS použitých v celé řadě sovětských letounů a různých typů pozemní i námořní techniky. Jako inspirace konstruktérům posloužily ukořistěné německé neřízené rakety R4M Orkan, které byly za války vyvíjeny jako protiletadlová zbraň. Německá Luftwaffe totiž dospěla k poznatku, že zlepšující se ochrana amerických a britských bombardérů vede k neustálému nárůstu počtu zásahů nezbytných k sestřelení bombardérů. Rakety měly umožnit sestřelovat nepřátelské letouny i s menším počtem zásahů. Ještě za trvání druhé světové války Německo použilo své R4M

na proudových Me 262 a FW 190. Sovětům se po skončení války podařilo získat nejen téměř kompletní dokumentaci R4M, ale i část výrobních přípravků na tyto rakety. Výsledkem více než ročního vývoje v SSSR se stal nový typ rakety s označením ARS-57. Celý komplex rakety včetně vypouštěcího zařízení nesl označení AS-5 a byl určen primárně pro MiG-19. Následovaly dvouleté střelecké zkoušky, při nichž byly rakety testovány na letounech MiG-15 a MiG-17 a posléze i na prototypech MiG-19. Již první zkoušky ukázaly, že spíše než proti vzdušným cílům jsou rakety výrazně vhodnější pro likvidaci pozemních jednotek, techniky

technika a výzbroj

Ženijní laminátový člun RUS-B

a opevnění. V roce 1955 byly rakety pod označením S-5 oficiálně přijaty do výzbroje sovětského letectva. Prvním sériově zavedeným vypouštěcím blokem pro jejich odpal se stal typ ORO-57K, nesoucí osm raket, který byl používán na letounech MiG-19. Souběžně probíhal vývoj univerzálního vypouštěcího zařízení vhodného pro použití u dalších druhů techniky. Tím se nakonec stal blok UB-16-57 pro šestnáct raket. Díky jeho aerodynamickému tvaru, jednoduché konstrukci i obsluze si jej jako výzbroj zvolili konstruktéři většiny sovětských stíhacích a útočných letadel počínaje MiG-21 a MiG-23, až po Su-7, Su-15 a Su-17. Nesly jej i československé cvičné letouny L-39 Albatros. Velkého rozšíření bloky dosáhly u vrtulníků, ať již šlo o Mi-4, Mi-8 nebo Ka-25. Polsko pro nesení modifikovaných bloků upravilo i lehké vrtulníky Mi-2. Posléze vznikla ještě větší varianta bloku UB-32-24, schopná nést 32 raket. Ta byla ve velkém používaná u helikoptér Mi-8/17 a Mi-24 nebo stíhacích bombardérů Su-17/22 či bitevních Su-25. Nést ji mohou ale i stíhací typy MiG-29 či Su-27. V současné době se v Rusku rakety S-5 již nevyrábějí a jejich roli převzal

Hlavní takticko-technická data S-5KO:

Ráže rakety . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Délka rakety . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rozpětí stabilizátoru . . . . . . . . . . . . . . . . . Vypouštěcí hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . Hmotnost hlavice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Max. rychlost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Účinný dostřel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Minimální výška odpalu . . . . . . . . . . . . . . Maximální výška odpalu . . . . . . . . . . . . . .

57 mm 0,987 m 0,232 m 4,43 kg 1,36 kg 600 m/s 2 000 m 100 m 15 000 m

výkonnější typ S-8. Na celém světě se ale neustále používají, neboť jejich nelicenční výroba probíhá v Bulharsku a Číně. V posledních letech bylo možné v mnoha afrických zemích vidět různé bloky raket S-5 připevněné k automobilům. Tuto úpravu používaly obyčejně jednotky bojující proti vládám v Sýrii a Libyi, ale i Afghánistánu a Iráku. V Československu byly typem S-5 vyzbrojeny letouny L-39, Su-7, Su-22, Su-25, MiG-19, MiG-21, MiG-23 a MiG-29 a vrtulníky Mi-4, Mi-8 a Mi-24/35. I dnes jsou bloky nadále používány na helikoptérách Mi-24/35.

Základní technický popis

Neřízená raketa S-5 se skládá z příďové sekce se zapalovačem (typ dle verze) a bojovou hlavicí, spojovacího článku, střední části obsahující tuhé palivo a koncové části se stabilizátorem. Ten je tvořen osmi stabilizačními ploškami, které jsou před vypuštěním a při skladování sklopeny směrem vpřed k tělu rakety. Stabilizátor při letu zajišťuje rotací stabilizaci střely, která se otáčí až 800x za minutu. Palivo hoří pouze po dobu 1,1 sekundy, poté je raketa poháněna získanou kinetickou energií. Celkem vzniklo více než dvacet variant rakety, jako například S-5M proti nepancéřovaným cílům, S-5K proti pancéřovaným cílům, fragmentační S-5KO proti pancéřovaným cílům, S-5KP s kumulativní hlavicí, S-5KP s piezoelektrickým zapalovačem, S-5S proti živé síle, S-5P pro vytváření klamných radiolokačních cílů, osvětlující S-5O atp. Rakety jsou uloženy v blocích různého typu a mohou být odpalovány po jedné nebo salvami. Zaměřování většinou zajišťuje jednoduchý kolimátorový zaměřovač v kabině letounu či vrtulníku. Text a foto: Jakub Fojtík

Ženijní laminátový člun s přívěsným motorem (RUS-B) je určen k záchranné a zabezpečovací službě při všech druzích přeprav, zejména při zabezpečování jízdy tanků pod vodou a plaveb obojživelných vozidel, k výsadkové přepravě přes vodní překážky, pro říční stráž k zajištění spojení na vodní překážce, pro speciální ženijní práce a průzkumné úkoly a dále jako pomocné montážní plavidlo při stavbě nízkovodních mostů, soulodí pro seřezávání pilot při beranění a plavidlo pro potápěče. Člun je vhodný pro denní i noční vnitrozemskou plavbu (při rychlosti proudu do 3 m/s). Pluje-li po vodním toku led, je možný provoz přibližně do 40 % pokrytí vodní hladiny ledem a při max. tloušťce ledových ker 2–3 cm. Osádku tvoří strojník a lodník. Trup člunu je otevřený, jednoskořepinový, z polyesterového laminátu s ručním kladením. V zádi je široký výklenek pro přívěsný motor. Pro zavěšení motoru je použita dubová deska. Dno člunu je zesíleno středním podélným nosníkem a pěti dnovými příčkami. Vyztužení lodního dna je vyrobeno z laminátu z vlepených laminátových desek a v části přídě je zvýšeno o 200 mm. Tato zvýšená podlaha a rozšířený obrubník v přídi ulehčují práce při vlečení. Kozlík pro spojovací zařízení je vytvarován spolu s příďovým obrubníkem. Před výklenkem pro přívěsné motory jsou na levém a pravém boku člunu palubní bedny sloužící jako sedačky. Lze je též využít jako schůdky pro potápěče. K ochraně trupu při výjezdu na břeh nebo na podvozek jsou kýl člunu a motor zesíleny lištami z lehké slitiny. Nad hladinou je trup člunu chráněn pryžovou lištou. Přívěsný motor je osazen do ochranného rámu. Na obou bocích člunu jsou na trupu umístěny nosné provazce. Člun byl původně vybaven dvěma přívěsnými motory NEPTUN-23, každý o výkonu 25 kW. Po roce 2000 byly nahrazeny jedním motorem MERCURY-60 Big Foot

o výkonu 45 kW. V prvním čtvrtletí letošního roku byly motory MERCURY-60 doplněny krytem vrtule Prop Gard. Jedná se o multifunkční dodatkové zařízení, instalované na antikavitační desku pohonu lodi. Slouží především k ochraně lodní vrtule a celého pohonu před poškozením při plavbě v extrémních podmínkách. Současně chrání osoby a předměty v okolí před negativními účinky rotace vrtule.

Interní komunikační portál

Prop Guard je vyroben z vysoce kvalitního houževnatého plastu. Vybavení člunu tvoří potápěčský žebřík a potápěčská sedačka určená k snadnému výstupu potápěče do lodi. Sedačka slouží např. k odpočinku při práci na vodní překážce. Dále jsou ve člunu dva záchranné kruhy a materiál potřebný pro provoz. Člun je přepravován na přívěsném jednoosém podvozku speciálně určeném pro toto plavidlo. Při přepravě je člun umístěn na nástavbovém rámu upevněném k podvozku čtyřmi šrouby s kuželovou rukojetí. Aby místní zatížení člunu bylo malé, jsou na nástavbovém rámu umístěna rozměrná sedla. Během přepravy člunu na podvozku nesmějí zůstat na jeho palubě součásti výstroje (např. potápěčský žebřík). Ty se musí vézt na tažném vozidle. Podvozek se používá pro přepravu člunu za tažným vozidlem a současně slouží pro spouštění člunu na vodu a jeho zpětné vytažení z vody na podvozek. Podvozek je jednonápravový s jednoduchým kolem a s pneumatikami plněnými vzduchem. Pérování zajišťují

Hlavní takticko-technická data motorového člunu MO 2000: Celková délka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Šířka max. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Výška max. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ponor max. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hmotnost člunu s výstrojí . . . . . . . . . . . . . Výkon závěsného motoru . . . . . . . . . . . . . Nosnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Max počet vezených osob . . . . . . . . . . . .

5 500 mm 2 100 mm 930 mm 460 mm 1 200 kg 45 kW 1 110 kg 12

teleskopické tlumiče. Maximální rychlost na pozemních komunikacích je 60 km/h. Ženijní laminátový člun byl navržen v 70. letech 20. století v bývalé Německé demokratické republice, kde se také vyráběl. Při vývoji bylo počítáno velmi jednoduchým způsobem i s ochranou proti magnetickým minám a to tím, že všechny podstatné části člunu jsou zhotoveny z nemagnetického materiálu. Součásti výstroje z magnetického materiálu je možno z plavidla snadno odejmout. Seznam magnetického materiálu je součástí návodu pro použití člunu. Do armády byl zaveden v osmdesátých letech a používá se i dnes díky své pevné a odolné konstrukci. Člun je po drobných úpravách využíván i u jednotek HZS ČR. Člun se spouští na vodu na vhodném místě, kde sklon břehu není větší než 25°. Nejvhodnější je sklon břehu 10°až 15°. Výhodné jsou písčité břehy s místy, kde může tažné vozidlo s podvozkem zacouvat do vody. Spouštění člunu na vodu má 3 etapy: 1. přípravné práce ve výchozím prostoru 2. příprava člunu ke spuštění 3. spuštění člunu z podvozku Naložení člunu zpět na podvozek probíhá v opačném pořadí. Obsluha laminátového člunu je snadná díky své dobré ovladatelnosti. Strojník startuje motor pomocí startéru. V nouzi muže použít startovací šňůru, umístěnou pod krytem motoru. Člun ovládá plynovou pákou, kterou řadí chod vpřed–vzad a zároveň přidává plyn. Dalším ovládacím prvkem je volant, kterým zatáčí. Posledním je nenápadný spínač na plynové páce, kterým nastavuje trimování motoru. Trim je v podstatě úhel náklonu motoru vůči svislé ose člunu. Toho se využívá k optimalizaci tahu motoru anebo, v mělkých vodách, k jeho ochraně proti nárazu o dno. Po doplnění krytem vrtule Prop Guard se eliminovalo provzdušnění vrtule. (Provzdušnění je situace, kdy jsou povrchový vzduch nebo výfukové plyny vtaženy do lopatek vrtule. Jakmile nastane tato situace, loď ztratí rychlost a otáčky motoru rapidně stoupnou. Příčinou může být nadměrně ostrá jízda v zatáčkách.) Další výhodou je zvýšení tahu a rychlosti, což ocení každý strojník. Při delších plavbách na plný výkon se člun chová klidně, nevibruje a jízda je příjemná. Člun RUS-B je prakticky nepotopitelný. Při havárii člunu, kdy dojde k jeho zatopení, vyčnívá nad vodní hladinu část obšívky, a to s osádkou 2 osob – 125 mm nebo 8 osob – 100 mm. Člun v takovém případě bude s omezeními schopný další plavby, byť jeho stabilita silně poklesne, popř. se nakloní a voda vniklá do člunu bude opět z člunu vytékat. Nebezpečí převržení však nehrozí. Stabilní poloha člunu je zachována, jestliže voda nedosáhne výše horní hrany palubních beden. Dojde-li při zatopení člunu k zastavení přívěsného motoru, a to vlivem zalití vodou, může být člun poháněn pádly. Porovnání s ostatními čluny zavedenými v AČR je obtížné, protože člun nemá adekvátního konkurenta. Většina ostatních plavidel zavedených v AČR jsou čluny nafukovací.

Zpracoval: rtn. Jan Kučera

www.ikp.army.cz

Vydává MO ČR Odbor komunikace a propagace Tychonova 1, 160 01 Praha 6 IČO 60162694 www.army.cz Redakce Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Telefony: 973 215 553 973 215 786 Fax: 973 215 933 E-mail: [email protected] Šéfredaktor: Jan Procházka

Dnes budeme pokračovat představením další nabídky portálu. Minule jsme psali o Aktualitách, které po přihlášení vidíte jako první. Jako další, hned pod Aktualitami, se nabízí Dotazy. Po kliknutí na Dotazy se rozbalí stránka Často kladené dotazy, kde jsou chronologicky pod sebou seřazeny všechny uveřejněné dotazy a odpovědi na ně. Jelikož se na zobrazenou stránku všechny nevejdou, jsou na spodním okraji stránky k dispozici čísla dalších stránek pro možnost „listování“ v celé databázi dotazů. Dotazy si můžete seřadit také podle kategorií Voják z povolání, Občanský zaměstnanec a Společné. Vyhledávat v databázi dotazů

můžete podle klíčového slova, které si vyberete v nabídce vyhledavače, například – dispozice, dovolená, FKSP, hodnocení a další, kde se vám dotazy seřadí podle vámi vybrané problematiky. Další možností je vypsání textu nebo hesla do okénka vyhledavače. Zde na vás čekají stovky zodpovězených dotazů. Pokud chcete položit redakci svůj vlastní dotaz, stačí vyplnit formulář Nový dotaz, který je umístěn na spodním okraji stránky Často kladené dotazy. Dotazy jsou anonymní. V odpovědích na dotazy jsou uvedeny i odkazy na související předpisy a stanoviska prostřednictvím odkazů („linků“), takže je nemusíte pracně vyhledávat.

Nejčastějšími dotazy jsou ty, které se týkají problematiky služby vojáků z povolání. Uživatelé se zajímají zejména o výsluhové náležitosti a způsob jejich stanovení. V odpovědích naleznete i konkrétní příklady výpočtů výsluhových náležitostí, včetně různých specifik této problematiky. Zveřejněné odpovědi na dotazy jsou také zdrojem informací nejen pro „běžné“ uživatele, ale i pro personalisty a velitele. Ukazují jim možnou cestu řešení některých případů a situací, se kterými se mohou v praxi setkat, nebo naopak naznačují, jak se uvedeným problémům vyhnout a jak se poučit z chyb druhých.

Grafická úprava: Andrea Bělohlávková Jazyková korektura: Jana Menšíková V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje VHÚ Praha – produkční oddělení Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Oľga Endlová, tel. 973 215 563 Tisk: EUROPRINT, a. s. Číslo indexu: 45 011 ISSN 1211-801X Evidenční číslo: MK ČR E 5254 Uzávěrka čísla: 13. 5. 2014 Toto číslo vyšlo dne: 19. 5. 2014 Foto na titulní straně: Jan Kouba

Kontakty do redakce Šéfredaktor Jan Procházka telefon: 973 215 553 mobil: 724 033 407 e-mail: [email protected] Redaktoři Pavel Lang telefon: 973 215 868 mobil: 724 002 623 e-mail: [email protected] Vladimír Marek telefon: 973 215 648 mobil: 724 033 410 e-mail: [email protected] Grafik Andrea Bělohlávková telefon: 973 215 786 mobil: 601 579 644 e-mail: [email protected]

Informace pro autory

V příštím vydání vás opět seznámíme s dalšími zajímavostmi a možnostmi, které nabízí Interní komunikační portál.

Aby mohla redakce proplatit honorář za zveřejněný příspěvek, musí jí autor zaslat tyto údaje: „ jméno a příjmení, „ datum narození (NE rodné číslo!), „ údaj, zda jde o VZP, o. z., AZ anebo osobu mimo resort, „ adresu bydliště. V případě VZP, o. z. i přísl. AZ dále: „ číslo VÚ či VZ a město posádky, „ číslo RFO, který je vyplácí. V případě osoby mimo resort: „ číslo účtu, na který má být poslán honorář, „ název a číslo banky, „ na faxové č. 973 215 933 poslat kopii průkazního lístku k tomuto účtu. Tyto údaje je účelné uvádět současně se zasílaným článkem. Není v silách redakce je zpětně zjišťovat.

47

V těchto dnech oslavíme sedmdesáté vý očí vylodění Spojenců v Nor andii a otevření dr hé ont

Den D (s československou účastí) Původní termín vylodění byl naplánován n již i na 55. června čeervn vnaa 1944 11944. 944 44.. S oh 44 ohlehledem na velice nepříznivé počasí nad Kanálem ále lem m aale lee byl b bylaa nako n nakonec ako konec neec ak nec aakce ce zru zruru-šena. Diskutovalo se o tom, zda se připravené enéé jedno je jednotky edno dn tky mají majíí stá stáhnout t hno hn no out u zpě zzpět zp pětt do svých táborů, nakonec bylo i přes nepříznivé pří ř zni ří znivé vé meteorologické m eor me met e olo o gi gic iccké ké vyhlídky v líd vy vyh íd dky ky rozhodnuto o pokračování operace. Došlo o k jejímu jejímu odložení odlož od ožení ení níí o pouhých po hý po pou hýc ýcch čtyřiadvacet hodin. To se nakonec ukázalo o jak jako ko nesp n nesporná esp porn o á vvýhoda. ýho hoda. h da. N Ně Němci ěm mcci mci c totiž nepřepokládali, že by za takto špatného ho po ho p počasí očas čas a í mohlo mohl oh o dojít dojíít k vylodění, vylod vylod llo oděění ěn n, mnozí velitelé si vzali volno a odjeli k rodinám. nám ám A tak see podařilo poda dařil ř lo německé německé ěme m cké kéé jednotky překvapit a zaskočit.

Hitlera se podařilo oklamat Spojenci se vylodili na plážích Utah, Omaha, Gold, Juno a Sword 6. června 1944 v ranních hodinách. Během vylodění byly použity nové zbraně a zvláštní vyloďovací technika. Kromě jiného se jednalo o obojživelná vozidla DUKW a obojživelné DD tanky, mostní tanky, speciální odminovací vozidla, kraby a krokodýly. Takto se říkalo upravenému tanku Churchill, který měl místo kulometu namontovaný plamenomet. Naopak v případě AVRE kanón tanku nahrazoval moždíř určený k ničení betonových konstrukcí. Nejtěžší boje probíhaly na pláži Omaha, kde se vylodily americké jednotky. I přes velký odpor obránců byla ale i tato pláž za cenu velkých ztrát do večera dobyta. Samotnému vylodění předcházelo mohutné dělostřelecké a letecké bombardování. Především ale krátce před půlnocí 5. června odstartovala nejmohutnější výsadková operace v dějinách. Účastnili se jí vojáci 82. a 101. americké výsadkové divize a 6. britské výsadkové divize. Jejich úkolem bylo zajištění důležitých mostů, velkokaliberních nepřátelských palebných baterií a dalších strategických objektů. Výsadkáři byli vysazeni za první obrannou linií a měli po určitou omezenou dobu zabránit příchodu německých posil. K tomuto úkolu měl přispět i francouzský odboj organizovaný britskou speciální službou SOE. Samozřejmostí také byla naprostá spojenecká nadvláda

Vylodění Spojenců v Nor andii za dr hé světové války pod názvem operace Overlord se připravovalo mnoho měsíců. Za tímto účelem bylo soust eděno ve Velké Británii obrovské množst í vojsk a techniky nejen z USA a Velké Británie, ale i z Kanady, Aust álie, Nového Zélandu, Polska, Norska, Belgie a Československa.

ve vzduchu. vzduch vzd uchu. u. Velitel Velite Vel itell expedičního expe expe x dič dičníh ního o letectva lete etectv ctv tva va m marš maršál arršál LLei arš Leigh eig ei gh h Mal M Ma Mallory lor lo orr y m o měl ěěll k dispozidis isp spoz sp oziozi ci 11 500 letounů letou letou o nů růz různýc různých ných h kate kkategorií. ategor gorií. ií.í I přes přes veškerá veeške š rá opa opatření atřeení ale al postu po postupovali stupov stu pov ovali ov vaallil Sp Spojenci poje ojenci oj nci n c do do vn vnitrozemí nitroze itr tro oze zem ze míí vve vel velice eellice cee po p poomalu. mal u. Nep N Nepříznivý řízniv říz nivvý terén teré erén n Normandie, Normand Norm andie, ie, čl členě členěný e ěný eně ný hus ný hustou sttou ou sítí síítí tí živých živ ivvýých ýcch plotů p pl plotů, lotů ottů o ů, n nahr nahrával ahr aah hráva hr ráv áva v l Němcům Něm Němcům. cům ům.. Naštěstí Našttěst Našt ě í ale ale Hit Hitler ler u uv uvěřil ěřill spojenecké ěři spojene spoj e cké zpravodajské ene zprav zpravoda oda odajsk dajjsk sk ské h hře ře a domn ře d domníval omn mn m níval ívvvaal íva se, že v Nor Norman Normandii man andiii se je andii an jedná dná pouze pouze o kla klamný mný n út ú útok ok a kkee sskutečnému kutečn kut ku ččn nému ém m vylodění mu vy vylod v lod oděěn ění ní ní dojde do d doj dee na jin jiném ém m mís místě. stě. Naa zá základě kladě kla dě této této úvah ú úvahy vah hy d držel ržell n rže nadále ad aadá dále le sil ssilné ililnéé obrněné ilné ob obr ob brně něn něné né jjededeed d notky notky v zálo zzáloze áloze zee a d do ob bojů ojů je j zařadil z řad za ř il až v okam o okamžiku, kamžik žiku u kdy dy jijjiž iž bylo byylo yllo pozdě. po p ozdě ozdě děě

Brigáda nebyla na válečných počtech Také československé zahraniční jednotky přispěly k vylodění Spojenců a především následné bojové činnosti na druhé frontě. Ve Velké Británii byla 1. září 1943 vytvořena Čs. samostatná obrněná brigáda. Její vznik umožnil přesun československých vojáků z afrického bojiště v červenci 1943. I tak se jí ale nedostávalo především mužstva, měla obsazené pouze dvě třetiny tabulkových stavů. Navíc ji bylo potřeba vybavit tankovou a obrněnou technikou a vycvičit. V květnu 1944 se přesunula do jižního Skotska, kde měla dokončit výcvik. A právě zde ji také zastihlo vylodění Spojenců. V jeho předvečer, 5. června 1944, přišel rozkaz vyhlašující polní mobilizaci. To představovalo nejen kontrolu personálu a veškerého vybavení brigády, ale především jeho výměnu a doplnění na válečné počty. Již 18. června dostali naši vojáci nové výcvikové tanky Cromwell. Během několika týdnů se podařilo vyměnit tisíc vozidel a desítky tun vojenského materiálu. Počátkem července se rovněž zvýšila intenzita bojového výcviku. Ten vyvrcholil velkým brigádním cvičením, na které navázaly ostré tankové střelby. Morálka mužstva byla u brigády na vysokém stupni. Vojáci se chtěli co nejrychleji zapojit do bojů v Normandii. Nakonec se přece jen dočkali. Velitel brigády generál Alois Liška dostal 24. července rozkaz k odchodu do Francie. V následujících dnech se brigáda soustředila v okolí Bridlingtonu, vzdáleného asi tři sta kilometrů od Londýna. Zde

5. brigáda obsadila 8. září Bourbourg a dostala se na dohled přístavu. Němečtí obránci Dunkerque však kladli tvrdý odpor, a tak postup brigády – a s ní i celé divize – byl záhy zastaven. Hlavní síly Čs. samostatné obrněné brigády opustily Falaise 4. října 1944 dopoledne a k Dunkerque se dostaly 6. října v ranních hodinách. Začínala sedmiměsíční etapa obléhání tohoto francouzského přístavu. Německá posádka bránící město byla mnohem početnější než naše útočící brigáda. Velmi dobře se také opevnila. Navíc celou oblast s využitím zdymadel zatopila. A tak kapitulovala až v samém závěru války.

se se uskutečnilo usk skute sk ute ut tečn ččni nillo n o ještě ještě je ješ ešštěě jedno jee no jjed o cvi cvičení, viičen čení,í n naz nazvané aazzvan vané O Odra–Labe. dra dr ra–L ra ––La –Labe L be La bee. Po be. Po jje jeho eho eh ho uko uk ukončení kko onče čeení ní 18. 188.. srpna 18 srpna sr pnaa do d dostali osta o stttaalii voj ssta vo vojáci ojjáci áácci c sm směrn směrnice ěrrn ěrn rnice ce p pr pro ro o operaci peerac per aci ci O Ov Overlord. veer erl r ord ord or ord. d. JJeště eššt eešt ště jednou jedn jedn ednou ou byl ou b by bylo o potřeba pot p otře ot řeeb řeb ba p prověřit rrov ro ovvěěři o ěřřřit veškerý vvešk eešškerý ešk errýý materiál. maate tter eriál er iá N Naa p poslední o ed os osl eedn d í chví cchvíli hv lii při hv p přicházeli řichá háázel h zeli e i od od náhradnáhr náhrradad ního tělesa vojáci. Jednalo se především o lidské zdroje získané z řad německých zajatců pocházejících z Těšínska. Ani tak se ale nepodařilo doplnit brigádu na plné počty.

Beneš se přijel rozloučit Dne 21. srpna navštívil brigádu prezident Edvard Beneš a před odchodem do Francie se rozloučil s jejími příslušníky. O několik dnů později se již naše jednotky začaly přesunovat do shromažďovacích prostorů poblíž Londýna a Southamptonu. Zde brigáda převzala již operační tanky Cromwell a Sherman. Všechna vozidla byla označena spojeneckým znakem, bílou pěticípou hvězdou v kruhu. Namísto britských bankovek obdrželi vojáci francouzské franky. Každý dostal záchranný pás a bojovou dávku potravin. Pro naloďování byl určen přístav Gosport. Jako první se z naší brigády dostali na území Francie 31. srpna 1944 poblíž osady Cray Sur Mer příslušníci ubytovacích jednotek. Přes tranzitní kemp a boji zničený Caen se přesunuli do lesnaté oblasti zhruba dva kilometry severovýchodně od Falais. Právě tato oblast byla vybrána pro zřízení ubytovacího tábora pro naši brigádu. Ten se také začal okamžitě budovat. Již 3. září se ale strhla na moři bouře, a tak muselo být vyloďování přerušeno. Dokončeno bylo až 8. září. Počátkem října dostala naše brigáda rozkaz přesunout se k přístavu Dunkerque. K tomu se mezitím blížily jednotky 2. pěší kanadské divize. Její

Českoslovenští letci se do operace Overlord zapojili prakticky od samého počátku. V den D bylo 134. čs. stíhací křídlo uvedeno do bojové pohotovosti již v půl páté ráno. V sedm hodin dvacet minut vzlétli českoslovenští stíhači pp z Appledramu k první akci. Šestatřicet spitfirů 310. peruti zamířilo k franco cou couzsk ouzském o zském zsk m pobřeží. Jejich úkolem bylo letět v co možná nejmenší výšce. couzskému Kro K romě mě ztr rá způsobených nepříteli měli demonstrovat leteckou sílu a dodat Kromě ztrát m mor rál ááln lní p o morální povzbuzení pěšákům bojujícím na vyloďovacích plážích. Toho rána něm ěm meck eckáá Luftwaffe ve vzduchu prakticky neexistovala. A tak se naši piloti německá zam měři ě ililil především p zaměřili na hlídkování a ničení pozemních cílů. Šestého vzlétještě ješ t tři ttřikrát. řk lili ještě Opět k zhruba dvouhodinovým letům. Během dne D jsme na n roz rozdíl ozdí oz dílíl od o ostatních leteckých uskupení neměli žádné ztráty. Nic na tom nezměnilo nez n ezm měn ěnilo ili špatné počasí. Do o invaze iinvva va se zapojila i 311. československá bombardovací peruť. První z liberátorů libe libe ib berát be rátor rá átor startoval již krátce po páté hodině ranní. Úkolem peruti bylo hlídat hlílídat h dat ne dat n nepřátelské p ponorky v Lamanšském průlivu. Ty se však ani neobjevily. Skutečné Skku Sku kute tteč eečn vzdušné bitvy se tedy českoslovenští piloti dočkali až následujícího cíh cíh cí ho dne, dne ne, 77. června. Den začal pro naše letce tragicky. Krátce po startu první ne, formace for for fo om mac aacce zzahynul a Miroslav Moravec. Šťastnější byl druhý hlídkový let. Zhruba o půl půl ůl druhé dru dru uh se asi třicet kilometrů severně od Caen vynořily dvě skupiny nepřátelských neep nep přřát ááttels ellsk letounů. Šestnáct letadel zjevně mířilo na vyloďovací pláž. Naši piloti Naš Naši Na pilo ilottii okamžitě napadli první osmičlennou skupinu, ta se však snažila spasit spa sp pasit s útěkem. ú úttěk Jindřich Konvička se utrhl ze sestavy a zavěsil se na jednoho z prcha prch rcchaj ajících jíící íccí nepřátel. Focke Wulf před ním se rychle zbavil pum a pokoušel see zmizet z izet zm zmi zeett směrem na Rouen. Konvičkovi se ani přes několikerý pokus nepozet dařilo odhodit přídavnou nádrž. Nakonec s pomocí nouzové rezervy motoru, kterou mohl využít maximálně po dobu pěti minut, Focke Wulfa dohnal a vypálil po něm pět dávek. Zasáhl levé křídlo, ze kterého se podle hlášení pilota oddělil neznámý předmět. Také dalšímu z našich stihačů, Vladimíru Kopečkovi, byl přiznán poškozený Focke Wulf. Nejúspěšnější bitva čekala na československé letce další den. Během druhé hlídky patrolovali v okolí Caen. Po nepříteli nebylo nikde ani památky. Naše 312. peruť měla na starosti boční zajištění zbývajících dvou perutí. Pět minut po půl druhé spatřili stíhači dvanáct Focke Wulfů. Viděli, jak přímo z mraků zaútočily na úzký pruh vyloďovací pláže Sword. Spitfiry z třistadvanáctky se vrhly na protivníka a okamžitě nastala štvanice. Prvního z prchajících Focke Wulfů dostal Jan Čermák. Hned vzápětí se tomuto veliteli letky podařilo dávkou vypálenou ze vzdálenosti 400 metrů poškodit další německý stroj. Českoslovenští piloti v těchto okamžicích slavili svůj triumf. Tři nepřátelské letouny byly sestřeleny a dalších pět poškozeno. To všechno bez jakýchkoliv vlastních ztrát. Nebe nad Caen bylo během několika desítek minut dokonale vyčištěno od nepřátelských letounů. Operační lety našich pilotů pokračovaly i v následujících dnech. A to i pětkrát denně. Piloti v této hektické době sbírali hodiny spánku jen tak v trávě mezi letouny, které právě přistály. A to proto, aby po doplnění paliva a munice mohli opět nasednout a letět. Připravil: Vladimír Marek Foto: archiv