ENDEROVA HRA
ORSON SCOTT CARD
ENDEROVA ENDEROVA H HR RA A
KAPITOLA
4
Start „U Endera musíme dosáhnout jemné rovnováhy, izolovat ho natolik, aby zůstal tvůrčím duchem – jinak přijme zdejší systém a my ho ztratíme. Ale zároveň se potřebujeme přesvědčit, že je pořád schopen vést lidi.“ „Pokud ho povýší, povede je.“ „Není to tak jednoduché. Mazer Rackham ovládal malou flotilu a zvítězil. Než dojde k této válce, bude toho moc i na génia. Malých lodí je příliš mnoho. Musí vycházet dobře se svými podřízenými.“ „Aha. Musí být geniální a taky přívětivý.“ „Přívětivý ne. Přívětivost nás vydá termiťanům napospas.“ „Takže ho chcete izolovat.“ „Než dorazíme do školy, úplně ho izoluji od všech ostatních hochů.“ „Nepochybuji o tom. Počkám si tady na vás. Viděl jsem videozáznamy toho, co udělal s malým Stilsonem. To, co nám sem vezete, není žádný hodný mazlíček.“ „Právě v tom se mýlíte. Je dokonce ještě hodnější. Ale nedělejte si starosti. My už to rychle protřídíme.“ „Někdy si myslím, že máte z lámání těch malých géniů radost.“ „Je to umění a já ho ovládám velice dobře. Ale radost? No, možná. Až se pak kousky poskládají zpátky a zjistí se, že jsou lepší.“ „Jste zrůda.“ „Díky. Znamená to, že dostanu přidáno?“ „Jenom medaili. Rozpočet není bezedný.“
Říká se, že stav beztíže může způsobit ztrátu orientace; zvlášť u dětí, jejichž smysl pro směr není ještě plně vyvinut. Ale Ender ztratil orientaci ještě dříve, než se vymanil z pozemské gravitace. A než raketoplán vůbec odstartoval.
Enderova hra
47
Spolu s ním tam bylo dalších devatenáct hochů. Jeden za druhým se trousili z autobusu na pohyblivé schody, bavili se mezi sebou, chvástali se, žertovali a smáli se. Ender mlčel. Všiml si, že ho Graff s ostatními důstojníky sledují a hodnotí. Všechno, co děláme, má nějaký význam, uvědomil si. Oni se smějí, já ne. Pohrával si s myšlenkou chovat se jako ostatní chlapci. Ale nenapadal ho žádný vtip a jejich žerty mu nepřipadaly nijak směšné. Neuměl v sobě najít místo, odkud pocházel jejich smích. Bál se a díky strachu zvážněl. Oblékli ho do uniformy ušité z jediného kusu. Měl zvláštní pocit, když necítil opasek, který by mu obepínal pas. V tomto oblečení si připadal nafouklý a nahý. Snímaly je televizní kamery, usazené jako ptáci na ramenou shrbených mužů. Muži našlapovali pomalu a tiše jako kočky, aby se kamery pohybovaly plynule. Ender se přistihl, že se také pohybuje plynule. Představil si, jak by asi vypadal v televizi při interview. Reportér by se ho zeptal ‘Jak se cítíte, pane Wiggine?’ Vlastně to docela ujde, až na ten hlad. Hlad? Ach ano, dvacet hodin před startem nám nedovolili jíst. Zajímavé, to jsem nevěděl. Všichni máme opravdu hlad. A během interview by Ender s chlapíkem z televize hladce klouzali před kameramanem dlouhými, pružnými kroky. Ender dostal poprvé chuť se zasmát. Usmíval se. Ostatní hoši vedle něho se v té chvíli také smáli, ale z jiného důvodu. Myslí si, že se směju jejich vtipům, uvědomil si. Ale já se směju něčemu daleko směšnějšímu. „Vylezte jeden za druhým po žebříku nahoru,“ přikázal jim důstojník. „Až přijdete do chodbičky s prázdnými sedadly, posaďte se na jedno. Žádné sedadlo není u okna.“ Byl to vtip. Ostatní se zasmáli. Ender byl téměř poslední, ale ne úplně poslední. Televizní kamery se ještě nevzdávaly. Uvidí mě Valentina, jak mizím v raketoplánu? Napadlo ho, že by jí mohl zamávat, doběhnout ke kameramanovi a zeptat se ho. „Mohl bych dát sbohem Valentině?“ Nevěděl, že kdyby to udělal, vystřihli by záběr ze záznamu, protože všichni hoši odlétající do Bitevní školy měli být hrdinové. Nepředpokládalo se, že by se jim mohlo po někom stýskat. O cenzuře Ender neměl ani tušení, ale věděl, že rozběhnout se ke kamerám by byla chyba. Přešel po krátkém můstku do dveří raketoplánu. Všiml si, že stěna po pravé ruce je potažena stejným kobercem jako podlaha. Právě tady začal ztrácet smysl pro orientaci. Jakmile ho napadlo, že stěna je jako podlaha, začal mít pocit, jako by šel po stěně. Došel k žeb-
48
Orson Scott Card
říku a zjistil, že vertikální povrch vzadu je také pokryt kobercem. Šplhám po podlaze. Krok za krokem, příčel za příčlí. A potom si pro zábavu zkusil představit, že slézá po stěně dolů. Bylo dílem okamžiku přesvědčit se, třebaže gravitace tvrdila opak. Uvědomil si, že se křečovitě drží křesla, přestože ho do něho gravitace silně tiskla. Ostatní hoši pokřikovali a skákali po sedadlech, trochu se strkali a tlačili. Ender opatrně nahmatal pásy; zjistil, jak se zapínají v rozkroku, kolem pasu a ramen, aby ho udržely. Představil si, jak loď visí vzhůru nohama na spodní straně povrchu Země a obří prsty přitažlivosti ji pevně drží na místě. Ale my se brzy odlepíme, pomyslel si. Odpadneme od této planety. Tehdy nevěděl, co to znamená, ale později si vzpomněl, že právě před odletem ze Země o ní poprvé uvažoval jako o kterékoliv jiné planetě, stejné jako všechny ostatní, nic, k čemu by zvlášť patřil. „Vidím, že už jsi na to přišel,“ Graff stál na žebříku. „Poletíte s námi?“ zeptal se Ender. „Obyčejně nechodím na nábor dolů na Zemi,“ odpověděl Graff. „Tak trochu tam tomu velím. Jsem administrátorem školy, něco jako ředitel. Řekli mi, že se musím vrátit, jinak ztratím zaměstnání.“ Usmíval se. Ender mu úsměv oplatil. Vedle Graffa se cítil příjemně. Graff byl hodný. A byl ředitelem Bitevní školy. Ender se trochu uvolnil. Bude tam mít přítele. Ostatní chlapci, kteří se zatím nepřipoutali jako Ender ke svým křeslům, to udělali. Čekali asi hodinu, zatímco televizní obrazovka v přední části raketoplánu jim představovala jeho let, dějiny vesmírných letů a jejich možnou budoucnost na velkých hvězdných korábech Mezinárodní flotily. Úžasně nudná záležitost. Ender takové filmy už viděl. Až na to, že přitom nebyl připoután k sedadlu raketoplánu. A nevisel hlavou dolů z břicha Země. Start nebyl špatný. Trochu z toho šel strach. Chvíli to házelo, člověk krátce zápasil s panikou, že by to mohl být první nevydařený start v historii tohoto raketoplánu. Z filmů, které vidíte, když ležíte na zádech v měkkém křesle, nebylo jasné, jak je to divoké. Potom to přestalo a on skutečně visel v pásech, nikde žádná gravitace. Ale protože on sám se už přeorientoval, nepřekvapilo ho, že Graff vystoupal po žebříku obráceně, jako by slézal do přídě raketoplánu. A z míry ho nevyvedlo ani to, když se Graff nohama zahákl
Enderova hra
49
za příčku a rukama odrazil, takže najednou se pohupoval vzpřímeně jako v obyčejném letadle. Získání prostorové orientace bylo pro některé hochy nad jejich síly. Jeden z nich se dávil. Ender pochopil, proč jim zakázali jíst dvacet hodin před startem. Zvracet v beztížném stavu nebyla žádná legrace. Ale Endera Graffova gravitační hra bavila. A dovedl ji dál, když si představil, že Graff visí v uličce hlavou dolů, a pak si ho pro změnu představil tak, jako by trčel z boční stěny. Gravitace mohla směřovat libovolným směrem. Ale já chci, aby nějaký směr měla. Můžu si Graffa představit, že stojí na hlavě, a vůbec o tom neví. „Wiggine, co vám připadá tak směšné?“ Graffův hlas zněl ostře a rozhněvaně. Co jsem udělal špatně, zapátral v mysli Ender. Že bych se smál nahlas? „Na něco jsem se vás ptal, vojíne!“ vyštěkl Graff. Ano, takto začíná výcvik. Ender viděl v televizi několik inscenací z vojenského prostředí, kde vždycky na začátku výcviku důstojníci na vojáky řvali, než se nakonec stali dobrými kamarády. „Ano, pane.“ „Odpovězte tedy!“ „Představoval jsem si vás, jak visíte hlavou dolů. Připadalo mi to směšné.“ Znělo to hloupě, a Graff na něho chladně hleděl. „Tak podle vás je to směšné. Je to směšné ještě pro někoho jiného?“ Nesouhlasné mumlání. „Dobrá, a proč není!“ Graff si je všechny opovržlivě prohlížel. „Vylízané mozky, nic jiného jsme tentokrát na palubu nevzali. Zabedněnci blbečci. Jenom jeden z vás myslel mozkem a uvědomil si, že při nulové gravitaci je směr tam, kde si ho člověk představuje. Chápete to, Shaftsi?“ Chlapec přikývl. „Nic jste nepochopil. Samozřejmě, že jste nic nepochopil. Nejenže jste hlupák, ale také lhář. Jediný člověk v tomto kursu, který má vůbec mozek, je Ender Wiggin. Dobře si ho prohlédněte, chlapečci. Až bude velitelem, vy budete ještě nahoře čurat do plínek. Protože on na rozdíl od vás, kterým se chce zvracet, ví, jak uvažovat ve stavu beztíže.“ Tímto směrem se výstup ubírat neměl. Graff ho měl setřít, ne ho vychválit jako nejlepšího. Napřed se měli postavit proti sobě, teprve
50
Orson Scott Card
později se spřátelit. „Většina z vás vyletí. Smiřte se s tím, hošánci. Pro většinu z vás bude Bitevní škola konečnou stanicí, protože na pilotování v hlubokém vesmíru vaše mozky nestačí. Většina z vás nemá ani cenu nákladů na dopravu do Bitevní školy, protože nemáte, co se v ní požaduje. Někteří z vás ji možná zvládnou. Někteří možná budou pro lidstvo přínosem. Ale moc na to nesázejte. Já bych vsadil jenom na jednoho.“ Graff znenadání udělal salto vzad, zachytil se žebříku rukama a nohy nechal od žebříku odlétnout. Kdyby podlaha byla dole, byla by to stojka. Potom odručkoval uličkou zpátky ke svému sedadlu. „Vypadá to, žes mu učaroval,“ zašeptal Enderův soused. Ender zavrtěl hlavou. „Co je, ty se mnou ani nebudeš mluvit?“ „Já se ho o to neprosil,“ zašeptal Ender. Ucítil ostrou bolest na temeni hlavy. A znovu. Za ním se ozval potlačovaný smích. Hoch na sedadle za ním se určitě odvázal. Nová rána do hlavy. Přestaň, pomyslel si Ender. Nic jsem ti neudělal. A znovu úder do hlavy. Hoši se smáli. Graff to snad nevidí? Nechce to zarazit? Další rána, ještě tvrdší. Opravdu bolela. Kde je Graff? Pak se mu v hlavě rozbřesklo. Graff to udělal záměrně. Situace byla ještě horší než při šikanování v inscenacích z vojenského prostředí. Když si seržant na člověka zasedl, ostatní vás měli víc rádi. Ale když vám důstojník dává přednost před ostatními, tak vás nenávidí. „Hej, smrade,“ zašeptal někdo za ním. Další rána do hlavy. „Líbí se ti to? Supermozku, to je legrace, viď?“ Úder byl tentokrát tak silný, že Ender tiše vykřikl bolestí. Pokud mu to Graff udělal schválně, nemohl doufat, že se dočká pomoci, jestli si nepomůže sám. Čekal, dokud si nemyslel, že má přijít další rána. Teď, pomyslel si. Ano, dostal ji. Cítil bolest, ale zároveň se pokoušel vytušit, kdy přijde nový úder. Teď. Správně, právě teď. Mám tě, pomyslel si. V okamžiku, kdy přicházel následující útok, zvedl obě ruce, popadl hocha za zápěstí a pak mu paži prudce stáhl dolů. V podmínkách gravitace by hoch narazil na opěradlo Enderova křesla a poranil by se na prsou. Při nulové gravitaci však přelétl sedadlo a odrazil se ke stropu. Ender to nečekal. Neuvědomil si, že beztížný stav zvětšuje sílu, dokonce i dítěti. Chlapec plachtil vzduchem a střídavě narážel na strop a do hlav ostatních, pak vlétl do
Enderova hra
51
uličky a mával rukama kolem sebe, až nakonec vykřikl, když narazil tělem do přepážky v přední části kabiny. Levá ruka mu zůstala zkroucená pod tělem. Všechno trvalo jenom pár vteřin. Graff ho už chytal ve vzduchu a stahoval dolů. Obratně ho postrčil uličkou k jinému muži. „Levá ruka. Asi je zlomená,“ konstatoval. Za chvíli už hoch dostal uklidňující injekci a tiše ležel ve vzduchu, zatímco důstojník nafukoval kolem ruky dlahu. Enderovi bylo na zvracení. Chtěl jenom chytit chlapce za paži. Ne, chtěl mu ublížit, a proto trhl vší silou. Nechtěl to udělat tak veřejně, ale bolest, kterou chlapec cítil, byla přesně taková, jakou mu Ender chtěl způsobit. Nulová gravitace ho zradila, to bylo vše. Já jsem Petr, jsem právě takový jako on. Ender nenáviděl sám sebe. Graff zůstal vpředu. „Nějak pomalu vám to zapaluje, že? Ve svých vylízaných hlavičkách jste ještě nepochopili jeden malý fakt. Přivedli jsme vás sem, aby se z vás stali vojáci. Doma ve škole a v rodinách jste možná byli hvězdy, možná jste byli tvrdí a chytří. Ale my jsme vybrali nejlepší z nejlepších a na jiný druh hochů teď nenarazíte. Když vám říkám, že Ender Wiggin je v této skupině nejlepší, vezměte to na vědomí, zabedněnci. Nepleťte se mu do cesty. Už se stalo, že někteří chlapci našli v Bitevní škole smrt. Říkám to jasně?“ Zbytek skupiny mlčel. Soused se od Endera přehnaně odtahoval. Já přece nejsem zabiják, opakoval si Ender znovu a znovu. Nejsem Petr. Ať si říká, co chce, nezabil bych. Já ne. Bránil jsem se. Dlouho jsem to snášel, byl jsem trpělivý. Nejsem tím, za koho mě označuje. Hlas z reproduktoru jim oznámil, že se blíží ke škole; za dvacet minut začali brzdit a přistáli. Ender zůstal za ostatními pozadu. Ochotně ho nechali vystoupit z lodě jako posledního. Stoupali směrem, který při nastupování do raketoplánu znamenal dolů. Na konci úzkého tunelu, který vedl přímo do středu Bitevní školy, čekal Graff. „Letělo se ti dobře, Endere?“ zeptal se vesele. „Myslel jsem, že jste můj kamarád.“ Proti vlastní vůli se Enderovi třásl hlas. Graff vypadal udiveně. „Jak jsi na ten nápad přišel?“ „Protože jste –“ Protože jste se mnou mluvil tak hezky a upřímně. „Nelhal jste.“ „Ani teď ti nebudu lhát,“ prohlásil Graff. „Mým povoláním není kamarádit se s někým. Mým povoláním je vychovávat nejlepší vojáky na světě. A v celých světových dějinách. Potřebujeme Napoleona. A také Alexandra. Bez toho, že Napoleon nakonec prohrál a Ale-
52
Orson Scott Card
xandr zazářil a zemřel jako mladý. Potřebujeme Julia Caesara bez toho, aby se prohlásil diktátorem a kvůli tomu zemřel. Mým úkolem je vychovat takovou bytost a muže a ženy, kteří mu všichni budou pomáhat. Nikde není řečeno, že se musím kamarádit s dětmi.“ „Kvůli vám mne teď nenávidějí.“ „No a? Co s tím budeš dělat? Krčit se někde v koutě? Začneš jim lézt do zadku, aby tě zase milovali? Existuje jedna jediná věc, která je donutí přestat tě nenávidět. Vyniknout v tom, co děláš, aby tě nemohli ignorovat. Řekl jsem jim, že jsi nejlepší. Tak buď.“ „Co když nebudu?“ „Pak máš smůlu. Podívej, Endere, je mi líto, že jsi sám a že se bojíš. Ale tam venku jsou termiťané. Je jich deset miliard, sto miliard nebo milion miliard, nevíme. A právě tolik mají lodí. Se zbraněmi, kterým nerozumíme. A s touhou použít tyto zbraně k našemu vyhlazení. Svět jim nepřekáží, Endere, jenom my. Jenom lidstvo. A co se zbytku biosféry týká, mohli by nás smést a ten zbytek by se přizpůsobil, pokračoval by další vývojovou etapou. Ale lidstvo nechce zemřít. Vyvinuli jsme se jako druh, abychom přežili. A děláme to tak, že se neustále snažíme, aby z našich řad alespoň jednou za několik generací vyšel génius. Někdo, kdo vynalezne kolo. Žárovku. Letadlo. Někdo, kdo vybuduje město, národ, říši. Rozumíš tomu alespoň trochu?“ Ender si pomyslel, že ano, nebyl si však jistý a tak neříkal nic. „Ne. Samozřejmě, že ne. Tak ti to řeknu na rovinu. Lidské bytosti jsou svobodné, s výjimkou jisté doby, kdy je lidstvo potřebuje. Možná tě lidstvo potřebuje. Abys něco udělal. Myslím, že lidstvo mě potřebuje – abych zjistil, k čemu jsi. Je možné, že budeme provádět ohavnosti, Endere, ale jestli lidstvo přežije, tak jsme byli dobré nástroje.“ „To je všechno? Jenom nástroje?“ „Všechny jednotlivé lidské bytosti jsou nástroje, které ostatní používají, aby jim pomohly přežít.“ „To je lež.“ „Ne. Jenom polovina pravdy. Můžeš se postarat o druhou polovinu – po válce, až ji vyhrajeme.“ „Bude po ní, než vyrostu.“ „Doufám, že se mýlíš,“ odporoval Graff. „Mimochodem, nijak ti neprospěje, že se mnou mluvíš. Všichni hoši si teď určitě říkají, že Ender Wiggin už zas leze Graffovi do zadku. Jak se jednou roznese, že jsi učitelův miláček, je s tebou ámen.“
Enderova hra
53
Jinými slovy vypadni a dej mi pokoj. „Na shledanou,“ rozloučil se Ender. Pomocí rukou prošel tunelem, v němž zmizeli ostatní hoši. Graff sledoval, jak odchází. Jeden z učitelů vedle něho se ozval. „To je ten pravý?“ „Bůhví,“ vzdychl si Graff. „Jestli to není Ender, měl by se ten pravý ukázat co nejdřív.“ „Možná takový není.“ „Možná. Ale v tom případě, Andersone, je podle mého názoru Bůh termiťanem. Můžete mě pak citovat.“ „Budu.“ Stáli chvíli mlčky. „Andersone.“ „Hmmm.“ „To dítě se mýlí. Já jsem jeho kamarád.“ „Já vím.“ „Je čistý. A má srdce na pravém místě.“ „Četl jsem hlášení.“ „Představte si, Andersone, co s ním chceme udělat.“ Anderson vyzývavě mlčel. „Uděláme z něho nejlepšího velitele v dějinách armády.“ „A potom mu vložíme na bedra osud světa. Pro jeho vlastní dobro doufám, že to není on.“ „Hlavu vzhůru. Možná nás termiťané pozabíjejí ještě dřív, než skončí školu.“ Graff se usmál. „Máte pravdu. Už se cítím líp.“
