Original title: Claire Bidwell Smith: THE RULES OF INHERITANCE

NAVRAT_sazba 12/16/13 3:36 PM Stránka 1




Original title: Claire Bidwell Smith: THE RULES OF INHERITANCE Copyright © Claire Bidwell Smith, 2012 This edition published by arrangement with Hudson Street Press, a member of Penguin Group (USA) LLC, a Penguin Random House Company. Czech edition © Fortuna Libri, Praha 2014 Translation © Daniela Klečková, 2014 Cover design © Peter Mičuda, 2014 Vydalo nakladatelství Fortuna Libri. www.fortunalibri.cz Odpovědná redaktorka Alena Peisertová První vydání Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována, ukládána do informačních systémů nebo rozšiřována jakýmkoli způsobem, ať už elektronicky, mechanicky, fotografickou cestou nebo jinými prostředky bez souhlasu majitele práv. POZNÁMKA AUTORKY Tato kniha je literatura faktu. Některá jména a identifikační údaje jsem na ochranu soukromí jednotlivých osob změnila. Vše, o čem se v knize píše, je založené na mých vzpomínkách. POZNÁMKA VYDAVATELE Skenování, umísťování na servery a internetová či jakákoliv jiná distribuce této knihy bez povolení vydavatele je nezákonná a trestná. Kupujte, prosím, jen autorizovaná elektronické vydání. Nezúčastňujte se pirátského elektronického rozšiřování materiálů chráněných autorským zákonem a nevybízejte k němu. Ceníme si, že podporujete autorčina práva. ISBN 978-80-7321-809-6


Mojí matce a otci – zbyla mi po nich jen vděčnost za všechno, co jsem zdědila



První část Popírání Popírání má svůj půvab. Je to přirozený způsob, jak přijmout jen tolik, kolik dokážeme strávit. Elisabeth Kübler-Rossová



První kapitola

1996,

JE MI OSMNÁCT.

OTCŮV HLAS ZNÍ V TELEFONU PODIVNĚ PLECHOVĚ. STOJÍM V BUDCE POD schodištěm na koleji v Howlandu. Jsem v prvním ročníku na vysoké škole. „Claire,“ oznamuje mi, „máma je zas v nemocnici.“ Je úterý. Matka tu za mnou byla před dvěmi dny na rodičovském víkendu a nechápu, co dělá v nemocnici. „Claire, slyšíš mě?“ Zhluboka se nadechnu. „Ano, tati.“ „Poslouchej. Nevím, jak ti to mám říct. Doktoři si myslí, že už se nedá nic dělat. S tou rakovinou je to ztracený.“ „Jak to myslíš?“ Nemám ráda slovo ztracený. Vybaví se mi přitom loď, která se ztratila na moři. Poslouchám, jak otec podrobně vypráví o matčině návštěvě v nemocnici a v hlavě si rychle přehrávám minulý víkend, jedna rozmazaná scéna stíhá druhou. Ach jo… 9


CLAIRE BIDWELL SMITHOVÁ

Máma přijela v pátek. Jezdily jsme spolu po klikatých horských cestách Vermontu, který byl pro nás obě neznámou zemí, a podzimní stromy planuly barvami – oranžovou, zlatou a temně, temně rudou. Leželo mezi námi podivné ticho, prázdnota, jaká tu nikdy předtím nebyla. Dva měsíce, které jsem strávila na univerzitě, se zdály dlouhé, jako kdybychom žily odděleně celý život. Matka dělala, co mohla, aby překlenula nezvyklou propast a chovala se nepřirozeně vesele, ale i já jsem se snažila zaplnit náhlé prázdno a vyprávěla jsem jí o škole a o spolubydlící Christine. Večeřeli jsme v italské restauraci ve městě. Objednala dvě sklenice vína a jednu mi nabídla. V místnosti seděli u stolů dva nebo tři další studenti s rodiči a nevím proč, ale bylo mi trapně za nás za všechny. V sobotu jsme se procházely po univerzitním kampusu s budovami s bílými překládanými prkny a zvlněnými zelenými kopci jako na pohlednici z Nové Anglie. Ukázala jsem mámě svého učitele poezie, starého hipíka s neupravenými vousy, a kluka, po kterém jedu, Christophera. Ze schodů u jídelny jsme pozorovali Christophera, jak přehazuje nohu přes starou motorku a probouzí ji k životu. „Má holku,“ svěřila jsem se mámě. „Samozřejmě nějakou má,“ odpověděla. Pozorovala jsem ji, jak ho pozoruje, a bylo mi jasné, že má tenhle typ kluků přečtený. Odpoledne jsme šly nakupovat a koupila mi košili a turistické boty. V dalších měsících se na tu košili upnu, jako by mi na mámě ten víkend bůhvíjak záleželo a byla jsem jí vděčná, že přijela. Jako bych si nepřála, aby už odjela a mohla jsem se vrátit ke svému životu. S postupujícím víkendem se mi začala podbízet. Tvářila se, jako by jí nevadilo, že ji ignoruju, nechala mě kouřit v pronajatém autě a další večer pozvala na večeři všechny moje kamarády. Připadalo mi, že se ke mně zoufale snaží najít cestu. 10


P L AVA T S E Ž R A L O K Y

Ale já právě objevila, jak se bez ní obejít. Proč bych měla stát o to, aby si ke mně nacházela cestu? V neděli jsem se dívala, jak odjíždí, jazyk mezi zuby a na něm krev, jak silně jsem je do něj zatínala. To bylo před dvěma dny. Znovu přeladím na to, co otec říká do telefonu. Něco o hospici. „Počkej, počkej,“ říkám. „Přibrzdi.“ „Dnes ráno zkolabovala v ložnici, miláčku. Nevěděl jsem, co mám dělat.“ Představím si matku v jedné z dlouhých nočních košil značky Yves Saint Laurent v jejich ložnici v Atlantě. Představím si postaršího otce, jak se nad ní sklání, aby jí pomohl zpátky do postele. „Ale vždyť tu před pár dny byla,“ namítnu. „Já vím, že za tebou byla, miláčku. Já vím.“ Několik měsíců po tom, co nás opustila, mi otec prozradí, že podle něj v sobě mobilizovala poslední zbytky energie, aby mě navštívila. Dodá, že když se na vlastní oči přesvědčila, jak si dobře vedu v novém životě, konečně dokázala odejít. Když to říká, okamžitě zalituju, proč jsem se nechovala aspoň trochu míň suverénně. Doktoři jí prý doporučili hospic. Co je to hospic? Otec na chvíli oněmí. „Když člověk jde umřít domů,“ řekne konečně. V tu chvíli se zastaví čas. Ve společenské místnosti se smějí děcka. Je zapnutá televize a slyším cinkání sklenek. Sáhnu po letáku přilepeném na stěně a tahám za jeho růžek, dokud ho neodtrhnu a pak pozoruju, jak se pomalu snáší na zem. Ve stejném týdnu mi otec volá ještě několikrát. Nejdřív aby mi oznámil, že máma je doma a že je u ní ošetřovatelka. Pak 11



aby mi sdělil, že se cítí líp a nemám si dělat starosti. Mám se věnovat škole. „Můžu mluvit s mámou?“ „Teď ne, miláčku. Spí.“ Spí pokaždé, když volám. O víkendu jedeme s Christine do New Yorku se dvěma klukama z koleje. Oba dva se jmenujou Dave. Jeden z nich má bohatého papínka a jezdí v přepychovém červeném džípu. Když řeže zatáčky na Manhattanu, visím křečovitě na madlu. Druhý Dave je anarchista. Pronáší hlášky jako „Ať jde kurva do prdele,“ a já opatrně kývám hlavou, protože se neodvážím souhlasit, ale ještě víc se bojím nesouhlasit. Dave s bohatým papínkem nás večer vezme do jazzového baru ve Village. Je to malá zakouřená špeluňka a všichni se na sebe mačkáme v jednom koutě. Nikdy předtím jsem nic takového nepodnikla – nechodila jsem po barech, ani jsem necourala v noci po velkoměstě. Jsem zároveň nadšená i vyděšená. Najednou se k nám bohatý Dave nakloní a něco nám vzrušeně šeptá. „Do prdele. Tamhle je Cecil Taylor.“ Dívám se přes místnost na starého černocha podupávajícího si nohou do rytmu. Během noci se k němu několikrát vracím pohledem, prohlížím si jeho křehkou tělesnou schránku a ruce s hlubokými vráskami. Přestože jsme ve stejné místnosti, jako bychom se každý pohybovali v odlišném vesmíru. O něco později téže noci vpadneme do něčího bytu za městem a já skončím v posteli s anarchistou Davem. Líbá mě a sápe se mi po triku. Přerývaně mi šeptá do ucha, že když mu poškrábu záda, na oplátku mě taky poškrábe. Udělá se mi nanic, otočím se k němu zády a usínám za zvuků jeho nespokojeného reptání. V duchu si přísahám, že ode dneška si dám od kluků pauzu. Anarchista Dave je šestý nebo sedmý, se kterým jsem si začala v posledních dvou měsících, a není to k ničemu. 12



Když v neděli večer volám domů, otec mi konečně dá k telefonu mámu. Má chraplavý hlas. Říká, že leží v posteli. Vyprávím jí o výletu do New Yorku a ona mi vypráví, že když se přistěhovala do New Yorku s prvním manželem Genem, který byl jazzman, celý měsíc přespávali na gauči Cecila Taylora. Samozřejmě se nepřiznám, že jsem skončila v posteli s anarchistou.

ČTRNÁCT DNÍ JSEM OD MÁMY NEDOSTALA BALÍČEK ANI DOPIS . V prvních dvou měsících na vysoké jsem měla něco ve schránce pokaždé, když jsem se do ní podívala, neboť máma si dávala záležet na tom, abychom zůstávaly ve spojení. Byla nervózní z toho, že jsem tak daleko, přestože škola, kterou jsem si vybrala, se jí líbila. Marlboro leží na vrcholu hory v jižním Vermontu, daleko od mé rodné Atlanty. Je tu jen dvě stě padesát studentů; většinou to jsou spisovatelé, výtvarníci nebo hudebníci. Jejich rodiče jsou zoufalci, takže mají takřka nulové zázemí a netuší, kdo jsou. Bydlím v Howlandu, přikrčené jednopatrové budově smíšené koleje, kterou obývá dvacet studentů. Dokonce i koupelny jsou společné a já se chodím sprchovat pozdě v noci, po špičkách se kradu chodbou a trhám sebou při zvuku vody dorážející na chladivý plastový závěs. Christine je jediná z celého kampusu z malého městečka v okolí, jediná místní mezi spoustou prachatých děcek z bohatých předměstí Connecticutu a kalifornské rozlézající se zástavby. Dost dobře do Marlbora zapadám. Jsem trochu praštěná a trochu ztracená, typická revoltující maloměšťácká puberťačka. Na střední škole v Atlantě jsem byla školní básnířkou, trávící

13



hodiny psaním dlouhých úzkostných veršů o svém příteli a matčině rakovině. Kouřím Camelky light a jsem docela odvázaná. V osmnácti jsem vysoká a hubená. Můj šatník se skládá z kolekce bílých triček s výstřihem do véčka, která kupuju v sadách v pánském oddělení obchoďáku. Nosím džínsy a vojenské boty, pod tenkými tričky mi prosvítají černé podprsenky. Vlasy mi sahají skoro po pás a mám je obarvené na karmín s hedvábným leskem, protože to ladí s mýma modrýma očima. Čtrnáct dní předtím, než jsem odešla na vysokou, jsem se položila na gauč v tetovacím studiu a dovolila jsem mistrovi, aby mi zajel jehličkou do nosu. Teď vystavuju na odiv malý stříbrný kroužek v otvoru, který mi tam vytvořil. Čekala jsem, jak tím vším budu na vysoké vybočovat, ale ve skutečnosti sem dokonale zapadám. Zatím jsem z Marlbora nadšená, jsem ráda, že jsem utekla před dramaty svých spolužáků ze střední školy v Atlantě, matčinou rakovinou a otcovými dojemnými pokusy podporovat naši malou rodinku. Jsem nadšená z toho, jak se mění barvy listů a užívám si cestu do kopce do knihovny, kde čtu dlouhé hodiny poezii dvacátého století. A přestože se za to navenek stydím, s nadšením myju nádobí po večeři v jídelně. Jsem nadšená z nových kamarádů z řad studentů, kteří tu se mnou pracují; vyžívám se i v tom, jak se dokážu vztekat. Snažím se dělat na ostatní dojem tím, že při práci piju pivo a pak botou demoluju plechovky na recyklaci. Nikdo mi to ale nebaští. Uteče další týden. Otec volá každý den, aby mě informoval o matčině stavu. „Chceš, abych přijela domů?“ Pokaždé mu kladu tuhle otázku. „Ještě ne, miláčku. Mluvili jsme o tom s maminkou. Přejeme si, abys zůstala ve škole.“ 14



Odkývám mu to a snažím se ignorovat pochybnosti, které ve mně hlodají. Věnuju se škole, věčně dobíhám pozdě na hodinu poezie v pondělí ráno, po večeři rozdupávám plechovky před jídelnou a popíjím whisky ve společenské místnosti s každým, kdo mi přijde do cesty. Začíná se ochlazovat a padají listy, krouží ve velkých závějích po kampusu. Snažím se soustředit na učení, ale nejde to. Mám problémy napsat esej na kulturní historii. Zdá se, že neumím tvořit odstavce, zdá se, že neumím sestavit věty tak, abych jimi doložila svoji tezi. Pořád se vracím k tomu samému a nic nesděluju. Konečně se jednoho večera vydám k domečku, kde pracují lektoři, kteří opravují eseje. V patře se zapíšu na nástěnku, napíšu svoje jméno tiskacím písmem do posledního volného okénka: na jedenáct večer. Vracím se na kolej a nacházím na dveřích vzkaz, že volal otec. Jeho hlas v telefonní budce pod schody zní rezignovaně. „Nelepší se to,“ oznamuje mi. „Doktoři u nás tvrdí, že už se nedá nic dělat.“ Odmlčí se. Najednou nenávidím tuhle telefonní budku, nenávidím malou kovovou židličku, na které sedím, i stupidní letáky na zdi, za které pokaždé škubu. Otec pokračuje. „Objevil jsem ale jednu nemocnici v D.C. s doktorem, který je ochotný ji operovat. Stojí to za pokus,“ dodá. Poslouchám a neříkám nic. Nevím už, čemu věřit. Matka je nemocná celých pět let. Od té doby, co jí zjistili rakovinu tlustého střeva, když mi bylo čtrnáct, se naše životy proměnily v kolotoč operací, chemoterapií a pečlivého studování alternativních léčebných postupů. „Změnil jsem ti lístek a příští týden nepojedeš na Den Díkůvzdání domů, ale do D.C.,“ oznamuje mi otec. Ještě chvíli poslouchám otcova slova, která do mě naráží a zas klesají jako vlny. 15



Když domluvíme, vrátím se do pokoje a natáhnu se na postel. Připadám si tu uvězněná jako hmyz nabodnutý na špendlík. Po chvíli se podívám na hodiny. Je skoro jedenáct. Posbírám svoje knihy a zamířím zas k centru, kde se opravují eseje. V místnosti v patře září osamělé světlo. Schody vržou, když po nich stoupám vzhůru. Lektorem je student z posledního ročníku, který se jmenuje Deni. Je to francouzský Kanaďan a vyslovuje se Dení. Když to několikrát pronesu nahlas, vrhne na mě zmatený pohled. Nikdy jsme spolu nemluvili, ale znám ho z jídelny, zaznamenala jsem, jak je vysoký, jaký má tvar brady a modré oči. Je hezký, ale zřejmě si to neuvědomuje. Nosí starý kabát s prošoupanými lokty. Ten kabát do sebe něco má. Není jako hadry, které prachatá děcka shánějí v sekáči. Nic tím kabátem nepředstírá; je to nejlepší, co si může dovolit. Posadím se proti němu a přistrčím k němu po stole svoji esej. Stydím se. Vím, že je to špatně napsaný. Vím, že celý večer čte eseje a že se nemůže dočkat, až bude moct jít domů. Tiše čekám, než to přečte, a pozoruju okny sníh a zaparkovaná auta. Myslím na matku a na to, kdy ji zas uvidím, na další nemocnici, kterou zas všichni důvěrně poznáme. Najednou se rozbrečím. Deni vzhlédne od eseje a změří si mě přimhouřenýma očima. Nic neříká. „Moje máma má rakovinu,“ vyhrknu. „Půjde do nemocnice v D.C. Mám tam jet na Den Díkůvzdání místo toho, abych jela domů. Táta říká, že umře.“ Jako z dálky vnímám svůj mladý zastřený hlas. Nevím, proč mu to všechno vykládám, ale uleví se mi, když to řeknu nahlas. Deni odloží esej na stůl. Zůstane tam ležet. Nějak to příští týden dodělám a odevzdám. 16



„Můj otec před rokem spáchal sebevraždu,“ pronese místo odpovědi. Jen tak to konstatuje. Ne úplně bez citu, ale jako by pro něj bylo důležité, abych se to dozvěděla. Ta věta zůstane viset mezi námi ve vzduchu. V místnosti to začne jiskřit. Jako bychom se sebe dotýkali, přestože tomu tak není. Deni to zopakuje: „Můj otec spáchal sebevraždu.“ Potom se mezi námi začne jako dým odvíjet konverzace. Sedíme u stolu ještě několik hodin dlouho potom, co centrum zavřou, mluvíme a nakláníme se k sobě z míst, kde sedíme. Deni mi vypráví o svém otci. Já mu vyprávím o matce. V určitých okamžicích se nás zmocňuje ostýchavost a bloudíme očima v koutech místnosti. Pak se z nás zas stanou drsňáci a místnost je nabitá podivnou energií, která z nás vyzařuje. „Táta má narozeniny,“ prohlašuje Deni. „Zrovna dneska v noci.“ Vytasí se s tím o půlnoci a pak spolu pozorujeme vteřinovou ručičku na starých hodinách na zdi, jak se s hlasitým tiknutím přehoupne do nového data. „Teď mám zas narozeniny já,“ prohlásí. „Máme narozeniny den po sobě,“ vysvětluje. „V době, kdy jsme každý žili v jiném časovém pásmu, mi táta volal, když tady bylo jedenáct a u něj půlnoc. Celou hodinu jsme spolu slavili narozeniny.“ Oněmím posvátnou úctou. Nenapadá mě, co na to říct. Deni začíná plakat a já pozoruju, jak mu na svetr stékají slzy. Tenhle kluk, který je skoro dospělý a kterého skoro neznám, začíná plakat. Přiznává se, že tohle ještě nikomu neřekl a že kvůli otci nikdy nebrečel, ani jednou za celý minulý rok. Tiše žasnu nad mocí, jakou máme nad tím, aby se nám někdo druhý otevřel. 17



Zůstaneme vzhůru celou noc a povídáme si. V určitou chvíli se přesuneme do prázdné jídelny. Zůstává pořád odemčená, obrovské dávkovače s cereáliemi a mléko jsou studentům k dispozici celou noc. Naplníme si misky granulemi a sedíme proti sobě s jídlem před sebou jako němou vzpomínkou. Deni se mi svěřuje s tím, co všechno nestačil otci říct. Důrazně mě nabádá, abych neudělala s matkou stejnou chybu. „Musíš jí říct všechno hned. Možná už nebudeš mít další šanci.“ Předklání se a jeho modré oči se do mě vpíjejí. „Dobrá,“ přikyvuju. A jak tak sedím naproti Denimu, věřím, že to udělám. Cítím se nabitá energií a plná síly. Nikdy jsem si nepřipadala tak bdělá, schopná a odhodlaná. Do dneška mi matčina rakovina připadala jako něco, co se může stát každému z nás. Ale s Denim mám pocit, že dokážu vzít osud do svých rukou. O několik hodin později za úsvitu ležím vzhůru na horní palandě a přehrávám si celý večer Deniho rady, jeho opatrně volené a naléhavé věty se nade mnou vznášejí, až v nich jsem celá obalená a zlehka je vdechuju ústy. Jen si neuvědomuju, že bez ohledu na to, jak se právě teď cítím, doopravdy nevěřím, že máma umře.

DALŠÍCH ČTRNÁCT DNŮ JSME S DENIM NEROZLUČNÍ . NĚCO JSME

otevřeli, odemkli dveře, překročili práh. Ale když se ocitneme uvnitř, stanovíme si hranice, kam můžeme zajít. Jsem odhodlaná dodržet slib celibátu, který jsem si dala po rozčarování, jaké jsem zažila s anarchistou, a informuji o tom Deniho hned druhého dne naší známosti. Okamžitě svého rozhodnutí zalituju, protože toužím zabořit hlavu na jeho hruď a cítit jeho ruce ve svých vlasech. Jednou odpoledne mě pozve na návštěvu k sobě do bytu ve městě. Protože je v posledním ročníku, nebydlí už na kampusu. 18



Jezdí ve starém otlučeném autě a dopoledne se pro mě zastaví. Jízda do Brattleboro, města na úpatí hory, trvá asi dvacet minut vyplněných ostrými zatáčkami, jen občas ji zpomalují kamiony s kládami. Klábosíme na předních sedadlech a uzavřený prostor navozuje pocit nezvyklé intimity. Deni bydlí ve vysoké budově v centru města. V osmnácti neznám moc lidí, co bydlí v činžáku. Deniho garsonku tvoří velká místnost, jejímž středem je obrovská stará postel. Rozpačitě přešlapujeme uprostřed místnosti a snažím se vymyslet nějakou poznámku, ale nemůžu odtrhnout oči od svalů na Deniho šíji, jeho brady a vlasů, které se mu za ušima zlehka vlní. Má smutné oči a plné rty. „Pojď se projít,“ navrhuje. Vydáme se po hlavní třídě a zalezeme do jediného knihkupectví ve městě, kde se prodávají nové i použité knihy. Přejíždím prsty po titulech, spočinu tu a tam a snažím se rozhodnout, jakou knihu vytáhnout, abych na něj udělala dojem. Deni bez váhání vytahuje jeden titul za druhým a já si píšu seznam do notýsku, který s sebou všude nosím. Deni je spisovatel. Dopisuje román a napsal spoustu povídek. Tvoří pečlivě, učesává slova opatrně jako chirurg, který se bojí, aby něco neopomněl. E. Annie Proulxová. Vyslovuje její jméno stejně naléhavě, jako když mluvil o mojí matce. O několik let později si přečtu kritiku Deniho prvního publikovaného románu, která ho srovnává s Proulxovou a bezděky mu skládá nejvyšší poklonu, jaké se mu může dostat. Moje matka se stane tichou společnicí našich odpolední s Denim, neboť její ohrožená existence je důvodem, proč se spolu scházíme. Je tématem, ke kterému se vracíme, když sexuální napětí mezi námi neúnosně roste. V kavárně mi Deniho ruka krátce spočine na kříži a oba se vyděsíme. Rychle ji odtáhne. Znovu volně vydechneme. „Tak kdy odjíždíš do D.C.?“ ptá se mě. 19



Z kavárny jdeme do levných potravin Price Chopper. Deni strčí do košíku den starý chleba a promáčknuté konzervy s polévkou. Dochází mi, že za něj nikdo neplatí nájem a nemá od otce kreditku na nákup jídla jako já. Procházíme se kolem řeky a střídáme se, kdo ponese tašku s jídlem. Dáváme si záležet, abychom se nedotkli rukama, když si tašku předáváme. Zastavíme se pod mostem a sedneme si vedle sebe na betonový pilíř. „Jak si představuješ svůj další život?“ „Chci být spisovatel,“ odpoví. „Ale vždyť už jsi spisovatel.“ „Ještě ne,“ namítne. Nezeptá se mě, jak já si představuju svůj život. Chci to samé co on, ale neřeknu mu to. Vrátíme se k němu do bytu, jíme polévku s chlebem a sedíme na přepravkách od mléka. Když přijde čas, abych šla, postavíme se ke dveřím. Jedna kámoška ze školy mě vyveze autem zpátky na horu a už na mě čeká. Obezřetně k sobě s Denim přistoupíme a on si mě k sobě jediným nenuceným pohybem přivine. Je vysoký, rozložitý a sálá z něj teplo. Nejradši bych si do něj vlezla a usnula tam. Dlouho stojíme a tiskneme se k sobě. Skloním k němu obličej, vdechuji do sebe jeho vůni a rty se dotýkám jeho hrdla. Políbím ho na tam; nemůžu si pomoct. Skoro nepatrně se odtáhne. Je mi jasné, že čeká na povolení, aby mě směl políbit. Ale já se od něj mlčky odtrhnu a vyjdu ven ze dveří. Druhého dne odjíždím do D.C.

PRVNÍHO VEČERA V NEMOCNICI MĚ PRONÁSLEDUJÍ DENIHO SLOVA .

Sedím na kraji matčiny postele. Neviděla jsem ji od rodičovského víkendu a ještě nikdy nevypadala tak špatně. 20



Moje matka bývala krásná sošná žena s bohatým závojem světlých blond vlasů, sahajících jí po ramena. Muži se za ní otáčeli, ještě když jí bylo přes padesát. Ale teď má šedou pleť, propadlé povislé tváře a z nosu se jí vinou hadičky, mizející pod pokrývkou. Kůže na pažích jí visí jako seprané ručníky ze šňůry na prádlo. Operovali ji asi před týdnem. Doktor odstranil celé tlusté střevo, protáhl zbývající část střeva otvorem v břiše a udělal jí vývod. Vytvořila se tím nová cesta pro výkaly z těla. Na vývod navazuje stomický sáček, zavěšený na háčku po straně postele. Dávám si pozor, abych do něj nekopla. Matka si sáhne na vlasy. „Ty ses dala ostříhat,“ poznamenám. Kývne a prsty zkoumá krátké vlasy. „Vypadám hrozně, viď?“ Špatně artikuluje, jako by byla opilá. „Ne, jen jinak,“ uklidňuju ji. Ruka jí klesne zpátky na pokrývku a zavírá oči. Pocítím ostrou bolest a uvědomím si, jak moc mi chybí. Když jsem se narodila, matce bylo čtyřicet. S otcem se seznámila, když jí táhlo na čtyřicítku, měla za sebou dvě manželství, ale nikdy neměla děti. Už v osmnácti mi bylo jasné, že veškerou energii věnovala mojí výchově, jako by tím, že mi dala tolik ze sebe, mohla napravit chyby z minulosti. „Mami, musím ti něco říct.“ Otevírá oči a pomalu vyhledá můj pohled. Nikdy jsme o tom nemluvily. Co by bylo, kdyby umřela. Je nemocná už čtyři roky a nikdy jsme o tom nemluvily. Nevím, jak na to. „Mami, vyhrknu, jen chci, abys věděla...“ spustím, ale nevím, jak dál. Co jí vlastně chci sdělit? Deniho slova mi zvoní v uších, ale jsou to jeho slova, ne moje. 21



„Já se nedám, mami.“ Když to konečně řeknu, v koutcích očí mi vytrysknou slzy jako malé hvězdičky. Nejsem si jistá, jak to úplně myslím, ale chci, aby se dozvěděla, že chuť k životu, kterou mám, mě neopustí, že si ji nedám vzít. Upřeně pozoruju kovový řetízek za její postelí, kterým se rozsvěcuje. Neodvažuju se na ni podívat. Kývne na mě a v očích jí probleskne bolest. „Já vím,“ odpoví. Ještě chvíli něco blekotám. Když si je jistá, že jsem domluvila, zavře oči a zas položí hlavu na polštář. Sedím, čekám a dýchám ústy, jako bych nemohla popadnout dech. Konečně otevře oči. „Claire.“ Myslím si, že mě začne utěšovat, ale jsem vedle. „Můžeš mi pomoct s tou mísou?“ Ukáže k malé umělohmotné vaničce na nočním stolku. Zblednu, ale kývnu. Neobratně se jí snažím pomoct. Odtáhne pokrývku a nadzvedne zadek, abych pod ní mohla vsunout mísu. Nevím, jestli jsem to udělala správně, ale stejně si ulevuje a slyším, jak moč naráží o plast. Při čurání zasténá a mám pocit, jako by na mě sáhla smrt. Den za dnem plyne. Chodím po chodbách a snažím si zapamatovat uspořádání nemocnice. Jsem na to expert. Chodím po nemocnicích od čtrnácti. Dlouhé minuty trávím v chladné mrtvé zahradě, vyfukuju oblaka cigaretového kouře do vzduchu a kopu botou do betonového květináče. Někdy u ní v pokoji sedím celé hodiny přilepená na židli a dávám pozor, abych nevrazila do stomického sáčku. V televizi běží tenisový zápas. Matka ho sleduje s chabým zájmem, má otevřenou pusu, rty suché a rozpraskané. Kdysi tenis milovala. 22



Každé léto jí ruce měsíc po měsíci sílily a bronz na nich tmavl. Večer si stěžovala, že má špatný backhand a zabředávala do detailů zápasu předchozího dne ve venkovském klubu. Najednou vejde do pokoje teta Pam a vytrhne mě ze zamyšlení. Je to matčina mladší sestra. Měly vždycky komplikovaný vztah už proto, že spolu neustále soutěžily, ale teď jako by na to zapomněly. Matka se na ni pousměje. „Sally,“ vítá ji Pam se zářivým úsměvem. Chová se k matce, jako by se nic nedělo, a já jí to závidím a zároveň mě to dráždí. „Ty jsi ale vysušená, drahoušku,“ řekne. „Něco s tím uděláme.“ Popadne malou tubu vazelíny a vetře trochu krému do matčiných rozpraskaných rtů. Matka tiskne rty k sobě a vrhne na ni další úsměv. „Tak a teď se podíváme na nohy,“ prohodí Pam a odhrne pokrývku. „Vsadím se, že jim taky pomůžeme.“ Sáhne po nějaké vodičce a začne matce jemně masírovat chodidla. Matka zavře oči. Tiše to pozoruji se své židle. Moc ráda bych pro ni taky něco takového udělala. Ale nedokážu to. Popravdě řečeno se mi dělá z těla mojí matky nanic. Popravdě řečeno mě děsí. Nemůžu zahnat představu, že uhnívá zevnitř jako nějaké ovoce, natlučená a nateklá. Bojím se jí dotknout. Stýská se mi po její kráse a opáleném zdravém těle. Dělá se mi zle ze všech těch stehů a vývodu. Oškliví se mi její rozpraskané rty a šupinatá chodidla. Tahle bytost není moje matka. Pak ji přijde umýt zdravotní sestra. Pomůže matce z postele a rozprostře na podlahu ručník, aby si na něj mohla stoupnout. Sestra z matky stáhne nemocničního andělíčka a hodí ho do rohu. Matka tu stojí nahá, nahrbená a kůže na ní visí. Vidím každou kost v její páteři, jak jedna po druhé sestupuje po zádech 23



dolů. Sestra po nich přejede mycí houbou. Já na židli si přitáhnu kolena ještě těsněji k hrudi. Sestra matce podá mokrou vlažnou žínku a matka si ji strčí mezi nohy. Podívá se na mě. „To jsme to dopracovaly, Claire.“ Nevím, co tím myslí. Znehybním a snažím se tenhle okamžik potlačit. Chci jít domů, ale nevím, kde mám domov. Chci zpátky svou mámu, ale vím, že už mě opustila. Nechci si nic z toho pamatovat, ale vím, že se mi to nepodaří.

DRUHÉHO DNE SE S OTCEM PŘIPOJÍME K NĚKOLIKA DALŠÍM RODINÁM

na večeři ke Dni díkůvzdání v zasedací místnosti onkologického oddělení, ve které nejsou okna. Šťourám se v krocanovi na papírovém tácku a poslouchám, jak se ostatní rodiny rozplývají vděčností za to, že jejich milovaní jsou ještě naživu. „Jsem vděčný za doktory, které tu máme,“ prohlásí jeden z nich. „A já jsem zas vděčná za to, že otec žije celé dva roky po tom, co mu stanovili tuhle diagnózu,“ ozve se někdo jiný. Pokyvují na sebe hlavami a v očích se jim lesknou slzy. Někdo navrhne, abychom se všichni chytili za ruce a pomodlili se. Do prdele, projede mi hlavou. Chce se mi řvát. Já rozhodně za nic takového vděčná nejsem. Za tuhle večeři z milosrdenství, za matčin vývod nebo za její prodlouženou prognózu. Ani za účastné pohledy Pam a otcovu ruku na svém rameni. Do prdele s tím vším. Zprudka vstanu od stolu, vyběhnu z místnosti a prásknu za sebou dveřmi. V duchu vidím, jak si všichni kolem stolu vyměňují chápavé pohledy. Slyším jejich poznámky o pubertě. 24



Chudinka. Ať jdou do prdele. Ať jdou všichni do prdele. Najednou nenávidím celý svět: sebe, otce, doktory, tuhle nemocnici a všechny rodinky, které sedí kolem stolu u večeře ke Dni díkůvzdání. Zarývám nehty do dlaní, až v nich zůstanou jasné červené půlměsíčky. V prázdné chodbě objevím telefonní automat a vytočím číslo Deniho bytu. Zvedne telefon na druhé zazvonění. „Ahoj,“ řeknu. „Ahoj,“ odpoví. V jeho hlase slyším úlevu a radost, že volám. „Je to těžký,“ pronesu. „Já vím,“ odpoví. Pak chvilku mlčíme. Dokážu myslet jen na to, jaké by to bylo, kdybych ho políbila. „Za pár dnů se zas uvidíme,“ pronese. „Jo, v neděli.“ Zavěsím, ale ještě chvilku zůstanu stát na místě a v ruce držím zahřáté sluchátko. Představuju si, že Deni dělá to samé. Když se později zas objevím, Pam mi rychle připomene, že bychom měli být vděční za to, že vůbec máme Den díkůvzdání. Nenávidím ji. Později se o tom snažím vyprávět mámě. Vždycky jsem jí mohla říct všechno, dokonce i dost hrozné věci, jako když mi bylo šestnáct a myslela jsem si, že jsem těhotná. Připomenu jí, jak jsme slavili doma Dny díkůvzdání a kolik jsme u toho díky ní zažili legrace. „Pamatuješ na ten rok, jak jsi do krocana schovala rachejtle?“ Nechápavě mě pozoruje. Její obličej je prázdný, ale pak se v něm objeví náznak úsměvu. 25



„Chci, aby všechno bylo jako dřív,“ přiznávám. Úsměv mizí. Oči se jí zaplní slzami. Kousnu se do rtu a podívám se z okna. Mám pořádný vztek. Nenávidím i ji. Uleví se mi, až když konečně přijde neděle; otcova postava mizí za ochrankou na letišti a mě se zmocňuje pocit svobody.

VOLÁM DENIMU HNED PRVNÍ VEČER PO NÁVRATU, ALE NEBERE TELEFON. Dalšího dne ho hledám v jídelně, ale nikde ho není vidět. Druhý večer telefon vezme. Slyším, že u něj hraje hudba a někdo se tam směje. „Haló,“ ozve se. „Ahoj,“ já na to. „To jsem já.“ „Aha.“ Jeho hlas je jiný. Lhostejný a vzdálený. „Vrátila jsem se,“ hlásím. „Fajn.“ Čekám, že se mě zeptá na mámu, ale nedočkám se. Vteřiny míjejí a oba mlčíme. „Asi máš hodně práce,“ poznamenám konečně. „To jo,“ řekne. „Promiň. Ozvu se.“ Zavěsím a v hlavě mám zmatek. Když se vrátím do pokoje, lehnu si na postel. V životě jsem si nepřipadala tak sama. Dalšího dne Deniho vidím v jídelně. Sedí vedle holky, která se jmenuje Kate. Je bohatá a je z Manhattanu. Má místo nosu pršák, po jakém jsem vždycky toužila. Na první pohled poznám, že se spolu vyspali. Najednou se do mě vplíží pocit zahanbení. V tuhle chvíli jsem už jen zmatená a hluboce raněná. Až později si uvědomím, jak Denimu muselo být, když se tak najednou ocitl v mém životě. Až pak pochopím, že nemohl unést můj zármutek. V tuhle chvíli myslím jen na to, jak v tom všem lítám sama.

26



Jednou odpoledne asi za týden za mnou Deni přijde do pokoje a požádá mě, abych mu vrátila povídku, kterou napsal a věnoval mi ji. Je to příběh o putování muže a ženy k opačným srázům téže hory. Střídavě se přitom fotí. Vracím mu ji. Téměř okamžitě lituju, že jsem to udělala.

NĚJAKÝ ČAS SE MATČIN STAV NEMĚNÍ. OTEC MI VOLÁ SKORO KAŽDÝ

den. Vypráví mi, na co koukali v televizi, jestli jim doktoři řekli něco nového, že se mámě po mně stýská. Zajímalo by mě, jestli to opravdu řekla, nebo jestli si to otec vymýšlí. Oznamuje mi, že celý týden vánočních prázdnin strávím v D.C. Začnu kamarádit s holkou, která se jmenuje Katie. Má na chodidlech vytetované hvězdy. Prý si takhle připadá, jako by chodila po nebi. Má záplavu hustých obarvených černých vlasů, silně kontrastujících s bledou pletí, a protože pracuje jako zástupkyně studentů, má vlastní pokoj. Začnu za ní chodit skoro každý večer, když domyju nádobí. Kouříme cigarety a posloucháme muziku. Katie se kamarádí s Christopherem, klukem, do kterého jsem se zabouchla hned první týden ve škole a kterého jsem ukazovala matce při rodičovském víkendu. Chodí sem taky skoro každý večer a sedáváme tu ve třech. Musím si dávat pozor, abych na něj pořád nekoukala. U Christophera nemám šanci. Když jde jídelnou, koukají po něm všechny holky. Je pěkný a na rozdíl od Deniho si to uvědomuje. Je vysoký, má rozcuchané blond vlasy, zářivé oči a mrštné prsty. Hraje jazz. Líbí se mi, jak mu visí z boků kalhoty. Christopherova holka se na zbytek semestru odstěhovala z kampusu, odjela někam do Španělska nebo do Jižní Ameriky, a najednou je ho všude plno: je rozvalený na gauči ve společenské místnosti Howlandu, sedí se zkříženýma nohama na posteli bohatého Davea a pohupuje se v rytmu jazzmana Char27



lieho Parkera, opírá se o zeď před poštou, když se tam jdu podívat, jestli mi něco nepřišlo. Nejde to dohromady: já a on. Vím to, ale nedokážu s tím nic dělat. Naše cesty se pořád kříží. Někdy si myslím, že to je jen kvůli tomu, že kamarádí s Davem, který bydlí na stejné koleji jako já, nebo s Katie, ale možná v tom je něco víc. Ať je to, jak chce, Christopher se po večerech začne objevovat u mých dveří. V ruce drží flašku whisky a v rukávu schovává balíček cigaret. Zvu ho dál a on se posadí do rohu místnosti. Moc toho nenamluvíme. Posloucháme muziku. Kouříme cigarety. Někdy jdeme ven, stojíme ve sněhu a koukáme na hvězdy na noční obloze, jejichž tajemná záře působí stejně neskutečně jako všechno ostatní: já a on, smrt mojí mámy, budoucnost, jakou předpovídají. O mojí matce se nebavíme, přestože je mi jasné, že o tom ví. Ani se sebe nedotýkáme, přestože po tom tolik toužím. Ani nevím, proč ho tolik chci. Protože jsem osamělá? Protože mi umírá máma a dotýkat se kluků je pravý opak? Nevím, proč za mnou Christopher chodí do pokoje, ale neodvažuju se ho zeptat. Místo toho jen otevřu dveře a pustím ho dál, večer za večerem. Když jedné noci odejde a zas osamím ve starém křesle v rohu, zkouším si to nacvičit nahlas. „Umřela mi máma.“ Ještě neumřela. Je pořád v nemocnici v D.C., ale chci zjistit, jaké to je, když to pronesu nahlas. „Umřela mi máma.“ Několikrát to zopakuju. „Umřela mi máma.“ „Umřela mi máma.“ Slova se zhmotňují. Začínají se postrkovat v koutech pokoje a já se pevně obejmu rukama a snažím se nehýbat, aby si mě nevšimla. 28



KONEČNĚ TU JSOU VÁNOCE A SPOLU S NIMI HROMADA PÍSEMNÝCH PRACÍ, které se musí odevzdat, a pak už jen zabalit a naposledy se ohlédnout za pokojem na koleji, než za sebou prásknu dveřmi a vyběhnu do zimy, abych skočila na autobus k letadlu na místo, kam se mi tolik nechce. D.C. je pořád stejný. Moje matka je taky stejná: Šedá. Povadlá. Unavená. Není to moje matka. Propustili ji z nemocnice a leží na nemocniční posteli v pracovně domu mojí nevlastní sestry poblíž D.C. Otec má tři děti z prvního manželství a Candace, jedna z nich, žije s manželem a synem na předměstí ve Virginii. Spíme s tátou v patře v pokojích pro hosty a matka v přízemí zařízeném jako nemocnice se sestrami, tiše odkapávajícími infuzemi a mísami z růžového plastu. Chodím kouřit cigarety do pokoje synovce Briana, který je jen o pár let mladší než já. Ponocujeme dlouho do noci, hrajeme videohry a popíjíme červené víno, které pašujeme po večeři z kuchyně. Prvního dne si zkouším zas promluvit s mámou, ale jako by tu nebyla, jako by se už rozloučila se světem. Vyprávím jí o škole a o svých posledních esejích, o Christopherovi a o sněhu, který konečně pokryl hory. Všechno tohle by jí kdysi připadalo zajímavé, ale její pohled je chvilku přítomný a hned zas mimo, reaguje jen občasným pokýváním hlavy. Potom odejdu do svého pokoje v patře a vzlykám do polštáře, aby mě nikdo neslyšel. O pár dnů později mě otec vezme na výlet autem. „Claire,“ pronese, „víš, že to nevypadá dobře.“ Dívám se z okna ven. Otci je pětasedmdesát. Lidé ho většinou považují za mého dědečka. „Umírá,“ oznamuje mi. Má laskavý hlas.

29



Nic na to neříkám. Chci utéct z auta, chci utéct před touhle chvílí, ode všeho. Ale nemám kam jít. Když se vrátíme domů, postávám ve dveřích pracovny a pozoruju matku, jak spí. Chybí mi. Otec mě poprosí, abych si v noci vzala službu, a dá mi dětskou chůvičku. Prý je unavený a potřebuje si odpočinout, ale spíš si myslím, že jen chce, abych s ní trávila víc času. „Budí se aspoň jednou v noci,“ vysvětluje. „Nemusíš nic dělat, jen si vedle ní sednout a snažit se ji uklidnit, dokud zas neusne. Je jenom vyděšená,“ dodá. Když toho večera hrajeme videohry a popíjíme víno, polknu malou bílou pilulku, kterou jsem nosila celý den v kapse. „Co je to?“ chce vědět Brian. „Něco jako Metakvalon,“ vysvětluju. „Kdes to vzala?“ „Od táty,“ odpovídám a zapiju prášek douškem vína. Brian pokrčí rameny a pokračuje ve hře, kterou máme rozehranou. Zas se začne ozývat kovová melodie, při které mu naskakují body. Už jsem zapomněla, že tohle je moje noc, kdy mám vstávat k mámě. Za několik hodin klopýtám k posteli v hostinském pokoji. Otec mi postavil chůvičku vedle postele a její zelené světýlko září do tmy. Je to poslední, co vidím, než zavřu oči. Nevím, kolik je hodin, možná tři nebo čtyři ráno, když je zas otevřu. Slyším, jak matka tiše pláče. Nevím, jak dlouho už pláče, ale při každé změně naříkavé intonace se monitor rozsvěcuje. Nohy a ruce mám jako cent. Je mi teplo, jsem vláčná a tolik, tolik těžká. Vymotám se zpod přikrývky a sejdu ze schodů. V rohu pokoje svítí lampička. Na chvíli zůstanu stát a pozoruju matku. Je schoulená na boku do klubíčka a rukama si objímá břicho. Vypadá pod přikrývkou jako ztracená. 30



Konečně k ní přistoupím a posadím se vedle ní na postel. Zdá se, že si mojí přítomnosti vůbec nevšímá. „Mami?“ Nepřestává plakat. Vztáhnu k ní ruku a začnu ji hladit po vlasech. Metakvalon mě uvolnil a uklidnil. Už se jí nebojím. „Mami,“ opakuju. „Neboj. Jsem u tebe.“ Šeptám jí ta slova, hladím ji po vlasech a přejíždím jí rukou po zádech. „Neboj. Jsem u tebe.“ Pláč se zklidní na tiché mumlání. „Neboj. Jsem u tebe.“ Oči se mi taky zavřou a položím si hlavu k jejímu rameni. „Mami, chybíš mi.“ Ztiší se a hruď se jí s každým nádechem zvedá a zas klesá. Vzpomínka na tuhle chvíli je to jediné, díky čemu se v dalších letech úplně nezalknu pocitem viny. „Mami, mami, mami,“ opakuju tiše. Zní to jako modlitba. Zůstaneme takhle ještě dlouho, a když se druhého dne ráno probudím ve své posteli v patře, bude mi trvat několik hodin, než se mi něco z toho vybaví.

O VÁNOČNÍCH PRÁZDNINÁCH SE CHRISTOPHER ROZHODNE, ŽE SE NEVRÁTÍ

do školy. Oznámí mi to do telefonu. Nějaký čas bude pracovat pro svého strýce na New Jersey, bude natírat domy a šetřit peníze. Pak se odstěhuje do San Franciska. „Copak ty nechceš dodělat školu?“ Když neodpovídá, uvědomím si, jak hloupě se ptám. Naivně jako malá holčička. Naposledy matku vidím toho dne, kdy se vracím autem do školy. Sedí na místě spolujezdce otcova vozu. Vytáhl ji z nemocniční postele, chce ji vzít na projížďku a připomenout jí svět venku. Zabalil ji do dek a její pleť má stejný odstín šedé jako potahy na sedadlech. 31



Nakloním se k ní otevřenými dveřmi a snažím se ji obejmout, ale jde to těžko a jen se k ní neobratně tisknu. Má chraplavý hlas a jen v náznaku ke mně vztáhne ruce. „Mám tě moc ráda, broučku.“ Netuším, že ji vidím naposledy. Když se za několik měsíců, za několik let vracím v myšlenkách k téhle chvíli, lituju, že jsem z ní nevytěžila víc. Ve svých představách ji zvedám ze sedadla jako malé dítě. Přivinu si ji k sobě a zabořím jí tvář do vlasů. Maminko, maminko, maminko. Po letech se bez zábran hlasitě rozbrečím a lituju, že jsem to neudělala tenkrát. Ale místo toho ji jen neobratně obejmu a vlezu si do svého auta. Vydechnu, zapálím si cigaretu a oběma rukama se chytím volantu. Trvala jsem na tom, že odjedu a vrátím se do školy, ale teď z toho nemám dobrý pocit. Cesta do Marlbora trvá sedm hodin a vyrážím až pozdě odpoledne. Když zdolávám posledních sto šedesát kilometrů přes Massachusetts do Vermontu, rozpoutá se sněhová bouře. Silnice není skoro vidět a svět venku se jeví jako rozmazaná bílá tma. Zpomaluju na padesát kilometrů za hodinu a kouřím jednu cigaretu za druhou. Poslouchám pořád dokola ty samé písničky. Projíždím bouří a bojím se. Nejsem vyděšená ze sněhu ani z cesty, ale z toho, že jedu sama. Ještě před čtyřmi měsíci mě do školy vozili rodiče autem naloženým flanelovými pokrývkami a lampičkami s klipem, kterým se dá připevnit na pelest palandy. Jednou jsme jeli tři dny z Atlanty do Vermontu, v autě se mnou seděla máma a otec jel před námi po dálnici v Acuře. Poslední večer téhle cesty jsem se složila a v jedné restauraci v Massachusetts jsem se rozbrečela. Máma si se mnou sedla venku na schody a začala mi masírovat záda. Mezi vzlyky mumlám: „Proč jsem si musela vybrat školu, která je tak daleko?“ 32



Matka se usměje a přitiskne se ke mně. To bylo předtím, než se jí vrátila nemoc. „Protože jsi statečná,“ prohlásí. „A ctižádostivá a toužíš poznat svět.“ Po tvářích mi stékaly slzy a chtěla jsem se vrátit domů. Chtěla jsem se vrátit do Atlanty do svého pokojíku v suterénu. Zpátky do doby, kdy jsem měla zákaz toulat se po nocích a večeřeli jsme všichni společně, do doby, kdy jsem byla dítětem. Matka mi masírovala záda a seděly jsme vedle sebe, dokud jsem nepřestala brečet. Vzpomínám na to teď uprostřed noci, zatímco projíždím sněhem přes Massachusetts a matka spí v D.C. na nemocniční posteli. Když konečně dorazím na kampus, je tu tma a mrtvo a hned zatoužím vzít všechno zpátky. Chci se vrátit domů. Chci svoji mámu.

UPLYNE ČTRNÁCT DNÍ . PLAHOČÍM SE NA PŘEDNÁŠKY A ZAS DOMŮ .

Christine je pořád pryč, tráví čas s novým přítelem dramatikem. Christopher je v New Jersey. Deniho není nikde vidět, někam si zalezl, když jeho krátký románek s Kate vyšuměl. Jednou odpoledne koncem ledna mi volá otec. Je mi z jeho telefonátů nanic. Mám vztek na studenta, který mě vyhledá a předává mi vzkaz: Volal ti otec. Nenávidím budku pod schody v Howlandu, kam mu chodím volat. „Matka ztratila vědomí,“ oznamuje mi. Začnu tahat za leták na zdi. Odtrhnu další roh a omotám kus papíru přes prsty. „Podle doktorů jí už zbývá jen pár dní.“ Rozevřu prsty a pozoruju, jak se papír snáší na podlahu. „Mluvili jsme o tom s matkou. Rozhodli jsme se, že bys měla zůstat ve škole.“ 33



Nadechne se. Čeká, že něco řeknu. Nenapadá mě, co bych měla říct. „Ale na druhou stranu jsi už dospělá, holčičko. Je ti osmnáct. Je to na tobě.“ Nadechnu se ústy. „Přijedu,“ vyrazím ze sebe a zavěsím. Je už odpoledne, ale odhaduju, že o půlnoci bych mohla být v D.C. V pokoji si hodím do tašky pár věcí: rozečtenou knížku, balíček cigaret a košili, kterou mi máma koupila o rodičovském víkendu. Nechávám tu vzkaz pro Christine. Je jeden z těch chladných zatažených dní, kdy všechno vypadá stříbřitě a jasně těsně předtím, než začne sněžit. Sundám nohu z pedálu a nechám auto při sjezdu z hory nabírat rychlost. Jak dlouho bude trvat, než budu muset začít brzdit? „Máma umírá.“ „Máma umírá.“ Pronesu to ještě hlasitěji. „MÁMA UMÍRÁ.“ Ta slova neznamenají vůbec nic. Popotáhnu z cigarety a vyberu zatáčku. „Máma UMÍRÁ.“ Nic. Zanedlouho přejedu hranici do Massachusetts a silnice se narovnává. Myslím na to, jak táta vyprávěl o mámě, když se vrátila z rodičovského víkendu. Prý přímo zářila a nebyla k zastavení, když mu vykládala o mém životě ve škole. Podívám se na malé hodiny, kontroluji si čas a zapaluju si další cigaretu. V šest večer si moje tělo zvyká na nepřetržité předení motoru. Zastavím jen jednou, natankovat benzin a vyčurat se. Přehnala jsem to s cigaretami. Srdce mi buší. Překonala jsem neskutečně nudný úsek Connecticutu, ale ještě mám před sebou New York, New Jersey a Maryland. 34



Přejíždím most George Washingtona a pozoruju, jak Manhattan mizí v dálce. Myslím na to, že matka tady tolik let žila. A připomínám si, že umírá. UMÍRÁ. Claire, umírá ti máma. Nic. Necítím nic. Vjíždím na zpoplatněnou silnici do New Jersey a dupu na plyn jako šílenec. Z nebe se pomalu vytrácí světlo a hrudník se mi svírá. Možná mě zastaví policajti. „Víte, jak rychle jedete, mladá dámo?“ „Vím, pane, umírá mi máma.“ „Umírá?“ „UMÍRÁ.“ „Právě teď?“ „Právě teď.“ „Tak jeďte,“ pronese a v očích se mu objeví soucit a respekt ke statečné mladé holce, která je sama na světě a umírá jí matka. Ale nikdo mě nezastaví. Jedu dál a ručička na tachometru se rozechvěle ustálí na sto padesáti kilometrech za hodinu. Srdce mi buší a nepoznám, jestli chvění, které cítím v hrudi, pochází od motoru, nebo mám problémy s dechem. Vykouřila jsem moc cigaret. Buch, buch, nic. Mám srdeční palpitaci. Buch, buch, nic. Zavřu na chvíli oči a zhluboka dýchám. Buch, buch, nic. Objevují se ukazatele města, kde bydlí Christopher. Chci zastavit. Na nic jiného nedokážu myslet. Po třetím ukazateli odbočím z dálnice po výjezdové rampě. Zaparkuju u benzinky a zamířím k telefonnímu automatu. Dlouho před ním stojím, snažím se pravidelně dýchat a pozoruju, jak z oblohy mizí světlo. Je chladno a dech ze mě vychází v obláčcích páry. Konečně sáhnu po telefonu a začnu vytáčet číslo. Ozve se Christopherova teta. 35



„Je doma Christopher?“ Hlas ze mě vychází jako pouhý šepot. Čekám dlouho, než přijde k telefonu. Už chci zavěsit, nasednout zpátky do auta a jet dál. Ale pak vezme telefon. Informuju ho, kde jsem a co dělám. Řekne mi jméno nedaleké kavárny a prý tam bude za deset minut. Chvěju se, když vytáčím další číslo, abych se spojila s otcem. „Tati? Jsem v New Jersey.“ Hlásím mu, že se zastavím na kafe s kamarádem, potřebuju si udělat přestávku. „Špatně se mi dýchá,“ vysvětluju. „Ale už mám před sebou jen tři hodiny cesty. Brzy dorazím.“ Otec mě nabádá, ať nepospíchám. Uklidňuje mě, že všechno dobře dopadne. Je u mámy v nemocnici. Ta je pořád ještě v bezvědomí. Mám zhluboka dýchat. Mám si odpočinout. Hlavně, aby se mi nic nestalo. Ptá se, jestli tam někde můžu přespat? „Mámu uvidíš ráno,“ dodá. Říká přesně to, co chci slyšet. Do hrudního koše se mi vplíží pocit viny a hněte mi srdce. Buch, buch, nic. Zajedu na parkoviště ke kavárně, opírám se o kapotu a čekám na Christophera. Je zima a chvěju se. Vídím, jak přijíždí a parkuje. Neviděla jsem ho celý měsíc a najednou stojí přede mnou. Uvnitř si sedneme do boxu naproti sobě a objednáme si kávu. O mojí mámě nemluvíme. Nevím, co mám s Christopherem za problém. Jsem v jeho společnosti úplně bezradná. Pořád myslím na to, abych ho něčím neodradila. Znehybním a snažím se nedělat náhlé pohyby; dávám si pozor na to, co říkám. Nevycházím z úžasu, že ještě neutekl. Líbí se mi jeho ruce, ústa a řasy, které se mu skoro nepatrně kroutí vzhůru a rozjasňují mu oči. Vjede si prsty do vlasů a zavrtí nade mnou hlavou. 36



„Clar,“ oslovuje mě. Zní to důvěrně a vřele. Povídáme si o Marlboru a o tom, jak se strýcem natírá domy. Líbí se mi, jak drží cigaretu mezi palcem a ukazovákem. Když mluvím, upřeně mě pozoruje. Každou chvíli si vedle něj připadám, jako by všechno bylo jako dřív. Neodvažuju se pohnout. Dvakrát nám dolili kávu a máme prázdné hrnky. A pak to řekne: „Jestli chceš, můžeš přespat u strýce.“ Chci. V následujících letech se neustále vracím k téhle chvíli. Znovu a znovu se k ní vracím. Já s Christopherem v kavárně v New Jersey. Konec ledna. Chladná noc. Tři hodiny cesty do D.C. Tahle chvíle. Znovu a znovu si ji přehrávám a zmocňuje se mě větší bezmoc než kdy předtím s Christopherem. Rvu si přitom srdce z těla a zalykám se odpornou směsicí nenávistí a lítostí, chci ze sebe vyrvat tuhle chvíli, kdy jsem s Christopherem v kavárně v New Jersey, epicentru toho všeho. Dávím se, div nevyskočím z kůže a znovu a znovu lituju, že jsem nezavrtěla hlavou a neřekla: děkuju, ne. Že jsem se neotočila zády k tomu pitomci, co na mě zvysoka kašlal. Dám všechno na světě – svoje ruce a nohy, kamarády, práci, dokonce i svého otce – za možnost všechno vrátit, nasednout do auta a jet za ní. Ale místo toho kývnu a vydám se s Christopherem do domu jeho strýce. Ve strýcově kuchyni Christopher vyndá ze skříňky dvě sklenky a naleje do nich skoro po okraj vodku. Odšroubuje víčko z lahve pomerančového džusu a do každé sklenky trochu přicmrndne. „Kvůli barvě,“ prohlásí a samolibě se usměje. Sedneme si ke kuchyňskému stolu. Sáhnu po sklenici, piju vodku a pomalu se uklidňuju. 37



Když klopýtáme do schodů, je pozdě. Jsem opilá. Schody nám vržou pod nohama. Nahoře se opřeme o zábradlí. Trochu se potácím. „Dobrou, Clar,“ pronese. „Dobrou noc, Christophere.“ Zamíří do svého pokoje nalevo. Já mířím do pokoje napravo. Když po letech ležím v noci v posteli, bezmocná proti vzpomínkám, chce se mi křičet a vrhnout se sama na sebe v okamžiku, kdy stojím nad schody. Nechoď do toho pokoje, křičím na sebe v myšlenkách. Stůj, křičím. Ale ona se nezastaví. Já se nezastavím. Místo toho vejdu dovnitř do prostě zařízeného pokoje pro hosty v cizím domě v New Jersey a svléknu se do prádla a trička. Zalezu si pod přikrývku a zavřu oči, abych unikla tmě a místnosti, která se nade mnou houpá. Když se po několika hodinách probudím, v místnosti je tma, ale proti sobě vidím pruh žlutého světla, který vtrhl dovnitř. Ve dveřích stojí Christopherův strýc a za ním září světlo z chodby. Podává mi telefon. Jsou tři ráno. Jsem ještě opilá. Slyším otcův hlas. Vzdálený, tichý, rezignovaný. „Je mi to moc líto, miláčku,“ říká. „Opustila nás,“ říká. Máma umřela.

38


Druhá kapitola

1992, JE MI ČTRNÁCT.

STOJÍM MEZI REGÁLY S KOSMETIKOU MÍSTNÍHO KMARTU, V RUCE DRŽÍM dvě lahvičky s lakem na nehty a rozhoduju se, kterou ukrást. Jedna má odstín jasných bobulovin, který mi v ústech hned navodí příjemnou chuť ovoce, a druhá je tmavá švestka, připomínající matčiny velurové lodičky na vysokém podpatku. Rozhodnu se pro bobuloviny. Znovu se kolem sebe rozhlédnu po prázdném obchodě, rychle strčím lahvičku do kapsy džínových šortek a ucítím tichý náraz, když ťukne o rtěnku ve stejné barvě, kterou už tam mám schovanou. Stáhnu si triko, abych zakryla vyboulenou kapsu, a srdce se mi rozechvěje povědomým vzrušením, na kterém jsem stále víc závislá. O několik let později si uvědomím, že stejný pocit zažívám při prvním šluku z cigarety, které se nemůžu dočkat, anebo když mi druhá sklenka pomůže překročit hranici střízlivosti. Se sklopenou hlavou kráčím k východu obchodu. Doufám, že vypadám zklamaně, jako bych nenašla, co jsem hledala. 39



Koutkem oka zaznamenám osamělou pokladní, znuděnou dvacetiletou ženu. Prohlíží si nehty, nalakované zářivě oranžovým lakem, a vůbec mě nevnímá. Vyklouznu dveřmi ven, a když do mého těla, které mezitím ochladila klimatizace, praští rozpálený floridský vzduch, pociťuju okamžitou úlevu, za kterou vzápětí následuje další vlna vzrušení. Prošlo mi to. Vracím se přes parkoviště k restauraci svých rodičů a přemýšlím o celé té patálii s kradením. Nejsem si jistá, jak to vlastně začalo, nebo jak se mi to tak mohlo vymknout z rukou. Na začátku to byl jen balíček žvýkaček nebo propiska, ale poslední dobou jsem se soustředila výhradně na kosmetiku v hodnotě od deseti do patnácti dolarů. Vejdu do dveří matčina obchodu s občerstvením, nedávno přestavěném na restauraci. Stojí v řadě dalších obchodů naproti Kmartu. Máma stojí v kuchyni s rukama ponořenýma v míse s domácí paštikou a otec v kanceláři studuje vinný katalog. Dráždivá vůně husích jater, se kterými matka pracuje, visí opojně ve vzduchu. Opřu se o pult vedle matky. „Ahoj, kotě,“ zdraví mě s úsměvem. „Už máš úkoly?“ „Jo.“ Není to pravda. Ani jsem se jich nedotkla. Propadám z matiky a odpoledne jsem musela zůstat po škole s panem Gorinem. Je cítit jamajským pepřem, taveným sýrem a nějakou pižmovou vodou po holení, ale je ke mně vlídný a trpělivý. „Pomohl ti táta?“ Při té otázce si matka odfoukne z tváře uvolněnou kadeř vlasů. Zas kývnu. Je to pravda, táta mi pomohl. Aspoň se o to pokusil. Táta býval strojním inženýrem a matematika je jeho láskou. Ale není tak trpělivý jako pan Gorin. 40



„No tak, Claire,“ naléhal otec, když jsme seděli za jeho stolem v kanceláři v zadní části domu. „Jestliže 5x – 4 = 26, kolik je x?“ Netuším. Nenávidím matiku. Nenávidím x. V tu chvíli jsem pustila tužku na stůl, odstrčila židli od stolu a pocítila neodolatelné nutkání zajít do Kmartu. Když jsem mířila ke dveřím, otec za mnou vlažně volal, ale věděla jsem, že matce nic neřekne ze strachu, aby mu nevynadala. „Skvělé,“ prohodí matka. „Tátovi dělá dobře, když ti může pomoct, víš?“ Kývnu. „Kotě,“ dodá jedním dechem, „můžeš mi zastrčit vlasy za uši?“ Usměju se na ni a nakloním se k ní. Matka drží ruce umazané od paštiky u boků a já jí opatrně odhrnuju husté světlé vlasy z tváře. Je krásná žena, vysoká a štíhlá, se závojem přirozeně světlých blond vlasů, splývajících na ramena. Má nenucený úsměv a jiskřivé zelené oči. Někdy si říkám, že vypadá jako dospělý protějšek dvojčat z filmu Sladké údolí. Jen je svéráznější. Matka je u nás šéfkuchař. Než se seznámila s otcem, pracovala jako potravinová stylistka v New Yorku, kde aranžovala podnosy se sendviči a vrchovaté mísy s pudinkem, aby vypadaly lákavě v reklamách a tištěných letácích. Její portfolio, v současné době opřené o zeď v garáži, je plné fotek syrových krůtích prsou ze Sara Lee, obarvených, aby vypadaly jako vařené, a krevetích koktejlů naaranžovaných jako kytice v nádobách z broušeného skla. Pravidelně pořádá opulentní večírky a je posedlá restauracemi a jídelními lístky. Během líbánek s otcem v Evropě si matka vedla deník – ne o tom, jaké to je být novomanželkou, ale o jídlech, která 41



s otcem konzumovali. Psala o lahvích vína, která vypili v Itálii, sýrech snědených ve Francii a lécích na kocovinu v Irsku („syrová vejce a pinta Guiness“). Asi před rokem začala na naléhání přátel podnikat v cateringu. Nejdřív to brala jako zábavu a oba s tátou jsme jí pomáhali opatrně vykládat ze zadního sedadla Volva podnosy, na kterých byly naložené mini quiche a restované žampiony. Pak si ale s otcem pronajali prostory, zbourali pár zdí, pořídili do nich komerční vybavení a teď naše rodina provozuje prosperující restauraci. Otec má na starosti víno, matka jídlo a já obvykle stojím za kasou, hraju si s tlačítky a čmárám něco do sešitu. „Neboj,“ prohodí matka, zas s rukama v paštice a vlasy zastrčenými za ušima, „otec se z toho dostane.“ „Já vím,“ přikyvuju. Doufala jsem, že o tom nezačne mluvit. „Všichni to zvládneme,“ pokračuje. Má sevřený odměřený hlas. I ve čtrnácti poznám, že neujišťuje jenom mě. Před čtrnácti dny mi rodiče oznámili, že otec má rakovinu. Vážnými hlasy mi vysvětlili, co je to rakovina prostaty, jak půjde na operaci a pak na ozařování. Pronášeli vtipné poznámky, které jsem úplně nechápala, něco v tom smyslu, že otec po léčení hormony dostane návaly. Tenkrát mě matka taky ujišťovala, že se z toho otec dostane. Znovu to opakuje, zatíná zuby a já jen pokyvuju hlavou a nenápadně si pohrávám s lakem na nehty v kapse.

OTCI JE JEDNASEDMDESÁT.

Většina lidí si myslí, že je můj dědeček, a já už se nenamáhám tím, že bych jim něco vysvětlovala. Otec se tím někdy baví. Napřímí se a zasměje, když k nám v jídelně přistoupí stará dáma a zeptá se: „To je vaše vnučka?“ 42



„Ne,“ odpoví. „Je to teta mého vnuka.“ Spiklenecky na sebe mrkáme přes stůl a pozorujeme ji, jak se v tom snaží zorientovat. Když jsem se narodila, bylo mu sedmapadesát. Matce bylo čtyřicet. Můj otec Gerald Robert Smith se narodil roku devatenáct set dvacet v Michiganu. Pochází ze čtyř dětí, v létě sbíral ostružiny, v době dospívání doručoval noviny a den po útoku na Pearl Harbor narukoval k letectvu. Prošel výcvikem na stíhacího pilota, létal v B-24 nad Evropou a shazoval bomby na Německo. V roce devatenáct set čtyřicet čtyři ho sestřelili, zajali a odvlekli do německého zajateckého tábora, kde strávil posledních šest měsíců války. Rád vypráví o válce, ale mně to nic neříká. Válka je pro mě prázdný pojem – pár stránek z učebnice dějepisu, které se čtou nahlas při hodině, na které nechci být. Myslím si, že otec v životě prožil zajímavější věci. Například měl ještě jednu rodinu. Po válce se ve čtyřiadvaceti vrátil domů do Michiganu k manželce, kterou skoro neznal, a synovi, který se narodil v jeho nepřítomnosti. Dodělal vysokou školu, měl dvě další děti a pak celou rodinu přestěhoval do jižní Kalifornie. Potom se otec věnoval kariéře strojního inženýra. Začal pracovat s lidmi jako Wernher von Braun, německým raketovým konstruktérem, s jehož jménem se budu setkávat až do smrti. Další dvě desetiletí otec cestoval po světě; svoji rodinu nechal v malém domku v Pasadeně, zatímco sám vysedával v zakouřených místnostech s muži, kteří se snažili změnit svět. Ve dvaceti mi moji nevlastní sourozenci, kteří jsou dvakrát starší než já, budou vyprávět historky o muži, kterého skoro neznali, který se vracel domů pozdě v noci a odcházel ráno jako první. Náladový muž, který byl pro svou manželku stále cizincem. Člověka, o kterém mluví, jsem nikdy nepoznala, přestože 43



je naším společným otcem, a někdy jim to musím připomínat, když zpochybňují oddanost, jakou k němu cítím. Začátkem sedmdesátých let otec svou rodinu znovu přestěhoval, tentokrát na Floridu. Tam se konečně s manželkou Helen rozvedl a jeho děti dospěly do věku, kdy mohly jít na univerzitu. Oženil se ještě jednou, tentokrát na necelý rok. Nedokážu si ani zapamatovat její jméno. Když se překulil rok devatenáct set sedmdesát pět, otec žil v Atlantě. Měl tři dospělé děti, za sebou dva rozvody a prosperující firmu na výrobu oceli, která mu vynášela peníze, o jakých se mu dřív nesnilo. Rok devatenáct set sedmdesát pět ho také zastihl ve výstředním modrém obleku zakoupeném v Mexiku, jak jednoho vlahého červnového rána zvoní u dveří mojí matky na Manhattanu. Jeho oblek byl ušitý tak, aby vypadal jako džínový, a byly na něm vyšívané zářivě barevné květiny. Společní přátelé rodičům domluvili schůzku naslepo, ale toho večera, kdy si spolu měli někam vyrazit, matka dala otci košem. Toho dne byla s kamarádkou na Long Islandu sbírat jahody, a když se vrátila domů, neměla ani pomyšlení na schůzku naslepo s postarším podnikatelem z Atlanty. Matce bylo sedmatřicet a tou dobou už sedmnáct let žila na Manhattanu. Měla spousty přátel. Chodila na večírky a vernisáže. Kouřila ve Village trávu a úterní večery trávila v zakouřených jazzových klubech, kde s nohou přes nohu popíjela martini. Matka byla zábavná a chytrá a byla pro každé dobrodružství. Byla to neobyčejně krásná blondýna se zelenýma očima a nenuceným úsměvem. Když šla té noci začátkem června ve svém jednopokojovém bytu na Twenty-eighth Street spát, netušila, že se její život od základu změní. Můj otec se v pětapadesáti ocitl na vrcholu života. Navzdory dvěma rozvodům a třem dospělým dětem – nebo možná právě proto – nebyl nikdy spokojenější. 44



V letadle všude cestoval jen první třídou. Když byl v D.C., bydlel ve Watergate Hotel a v New Yorku v Plaza. Mrkal na letušky a pil jednu skotskou s ledem za druhou. Chodil v oblecích, nosil klobouk a nechával v luxusních restauracích tučné spropitné. Nebyl zvyklý, aby mu někdo dával košem, takže druhého dne ráno v devět zazvonil na matku u dveří. „Kdo má tu drzost chodit v New Yorku ráno na návštěvu?“ napsala matka o jejich prvním setkání. „Nemohl to být nikdo jiný než ty a já ti otevřela s mokrými vlasy, zeptala jsem se, jestli si dáš Bloody Mary a tys díkybohu kývl.“ Snažím si tu situaci představit. Matka ve dveřích s mokrými vlasy. Otec na prahu v modrém mexickém ležérním obleku. Rychle překlenuli okamžik, kdy se neznali. Zašli do podniku Sign of the Dove: „Restaurace velmi netypická pro New York tím, jak je krásná a uvolněná, nebyla jsem na podobném místě už několik let,“ napsala matka. „Nemohla už být hezčí a víc prosluněná, všude spousta zeleně a nakonec mi vůně čerstvých kytek, ale i ústřice, florentská vejce a lahev Montrachetu tak zamotaly hlavu, že jsem souhlasila s pozváním, abych si ještě toto večera šla zaplavat do tvého bazénu v Atlantě.“ Odpoledne odletěli do Atlanty, kde si vyráběli daiquiri z jahod, které matka nasbírala den předtím na Long Islandu. Plavali v otcově bazénu, kouřili camelky, povídali si do noci a klátili nohama ve vodě, zezdola osvětlené bazénovými světly. Vzali se o tři měsíce později na Cape Cod. Já se narodila dva roky poté. Dalších deset let si naše rodinka žila jako v ráji. Otec matku šupem přestěhoval z New Yorku a zařídil jí velký dům ve slušné čtvrti v Atlantě. Zaplatil za ni všechny dluhy, koupil jí smetanově bílou Alfu Romeo a otevřel účet na její jméno ve všech obchodních domech. 45



V době mého dospívání jsme trávili zimní prázdniny v Grand Cayman a léto v Mexiku nebo v Evropě. Rodiče pořádali okázalé večírky, které navštěvovala atlantská smetánka. Chodila jsem do soukromých škol, kam mě vozily matky spolužaček v Mercedes-Benzu a Saabu, a rok za rokem jsem pózovala pro profesionální fotografy. Myslím, že ani jednoho z nás nikdy nenapadlo, že to nebude trvat věčně. V roce devatenáct set osmdesát sedm se zhroutila burza, stejně jako ocelářský průmysl. Otcova firma zkrachovala a otec vyhlásil bankrot. Abychom utekli před ostudou, odstěhovali jsme se do malého městečka na Floridě. Destin je mezi turisty proslavený jako ‚Rybářský ráj‘. Leží na pevninské šíji a se svými téměř dvanácti tisíci obyvateli se rozkládá na nízko položené pevnině vklíněné mezi Choctawhatchee Bay a Mexický záliv. V noci se na okna mého pokoje tisknou břichem malé zelené rosničky a španělský mech téměř slyšitelně stravuje stromy. Bydlíme v domě na Indian Trail, liduprázdné ulici, která se táhne do dálky a ústí do zálivu. Všechny domy jsou u zálivu, naším jediným sousedem v ulici je hustý neudržovaný les, spletitá změť uschlých stromů a lišejníků, kde se vám pod nohama plazí ještěrky a nad hlavou visí vačice, schovávající se před nemilosrdným poledním žárem. Když je mi čtrnáct a jsem na druhém stupni základky, náš život v Atlantě se mi jeví prostě jako – jiný život.

PO CESTĚ DOMŮ Z RESTAURACE OPATRNĚ VYTÁHNU Z KAPSY LAHVIČKU

s lakem na nehty s držím ji dole u nohy, kde ji ani jeden z nich neuvidí, kdyby se náhodou otočili. Obrátím ji dnem vzhůru a obdivuju, jak se leskne, uvnitř plná tekutého obsahu. Tahle lahvička je jako trofej. Jen si nejsem jistá, za co. 46



Strčím ji zpátky do kapsy a přeladím na to, co právě říkají rodiče. „Ještě tě bolí břicho?“ Táta se při těch slovech otočí k matce. Ta si tiskne ruku k boku. „Ehmm, není to ani tak břicho, jako spíš bok. Říkám si, že jsem si asi minulý týden něco namohla při tenisu.“ „Miláčku,“ otočí se potom v sedadle na mě, „co chceš k večeři?“ Pokrčím rameny a srdce se mi rozbuší, protože málem zahlédla lahvičku s lakem. „Jsi připravená do školy? Máš ještě nějaké úkoly?“ „Ne. Všechno mám hotové,“ tvrdím. Jsem v osmém ročníku Mac Bruner Junior Middle School. Každé ráno se zaberu do nějaké knihy na zadním sedadle školního autobusu a zvednu hlavu, jen když přejíždíme přes destinský most a zamíříme na sever do přilehlé Fort Walton Beach. Je to moje oblíbená denní doba, tahle chvíle, kdy se ocitnu mezi domovem a školou. Nalevo se v ranním slunci třpytí zčeřená hladina Mexického zálivu a napravo se v něžném zajetí země nachází malý záliv, hnědý a mělký. Vzduch, teplý už takhle brzo ráno, mi zvedá vlasy z tváře, a klopím tvář před sluncem. A pak přibrzdíme, hodí mě to zády na lepkavé sedadlo a už projíždíme po rampě ke škole. Nenávidím školu. Každé dopoledne počítám hodiny do doby, kdy se zas ocitnu v autobuse a budu se vracet domů do svého pokoje ke knihám a procházkám pod molem. Jsem nemožně vytáhlá a nemotorná, samá ruka samá noha, mám rovnátka a věčné uhry. Holky ve škole jsou zlomyslné a kluci si myslí, že jsem hrozná. Hodně si píšu do deníku a stěžuju si matce na holky, se kterými chodím na občanskou výchovu, protože si ze mě utahují. Odhrne mi vlasy z tváře a zvedne mi bradu, abych se jí musela podívat do očí. „Věř mi,“ říká, „nebude to trvat věčně.“ 47



Chci jí věřit. Matka mi vždycky dokáže zvednout sebevědomí. Ale někdy mi tím trochu komplikuje život. „Určitě,“ prohlásí, když nahlas přemítám, jestli bych si měla vzít jeden z jejích obrovských svetrů. Jsou na něm našité útržky látky v nepříliš zdařeném pokusu strefit se do módy začátku devadesátých let. Děti ve škole na mě druhého dne pokřikují hadrnice a já se plížím po chodbách a snažím se být neviditelná. „Ne,“ prohlásí jindy, když ji prosím, aby mi matka nejlepší kamarádky mohla udělat trvalou. Už ani nevím, kolikrát jsem přihlížela, jak Tonia se sestrami poslušně sedí u nich doma u neuklizeného kuchyňského stoku a matka jim na úzké natáčky pečlivě natáčí kadeře, na které nanáší pěnivou chemikálii. „Je to vulgární,“ komentuje to máma. Toho večera se mě u večeře zeptá na Toniu. „Už dlouho u nás nebyla,“ prohodí. „Je všechno v pořádku?“ „Jo.“ Pokrčím rameny. Po pravdě řečeno nic není v pořádku. Tonia má v poslední době jinou společnost. Chodí s holkami, co jdou o víkendu radši do nákupního centra, než by si hrály s Barbínami. Panenky tedy jdou k ledu. Před pár týdny jsme se s Toniou pohádaly a od té doby už to není jako dřív. Zabouchla se do kluka, který se jmenuje Regan. Jednou jsem měla jít s Toniou po škole domů, ale na poslední chvíli mi řekla, že jde místo toho za Reganem na hřiště. Regan chodí o třídu výš než my a slyšela jsem o něm dost nechutné věci. Většinou to, že se líbá se spoustou holek a že kouří nějaké bejlí. Když se mi Tonia svěřila, že se jí líbí, zuřila jsem. „Nikdy z tebe nebude prezidentka,“ vmetla jsem jí do tváře. Je mi jasné, že jsem ji tím ranila. Tonia už od čtvrté třídy sní 48



o tom, že se stane první ženskou prezidentkou. A podle mě by na to měla. Neznám nikoho, kdo by si uměl všechno tak zorganizovat jako ona. Po večeři za mnou máma přijde do pokojíku. Ležíme vedle sebe na posteli a klábosíme. Je to náš rituál. „Je všechno s Toniou v pořádku?“ „Ne.“ „Chceš o tom mluvit?“ „Ne.“ „Jak myslíš.“ „Našla si jinou kamarádku.“ „To musí být hrozné.“ Když to matka říká, nadzvedne se, opře se o předloktí a zkoumavě se na mě zadívá. Upírám pohled někam nahoru. „Jo. A Jamie se mnou taky kamarádila, ale ani ona už se mnou nemluví. Obě se chovají, jako bych byla vzduch. Jako by mě teď celá jejich parta nenáviděla.“ Matka si povzdechne. „Zas bude líp, miláčku.“ „Kdy?“ „To nevím. Ale bude.“ „Tonia se mnou zas začne kamarádit?“ Při téhle otázce se zadívám na matku. „Možná tak úplně ne, ale život už nebude tak... tak… složitý. Chápeš?“ „Snad jo.“ Zas se natáhnu na záda a zadívám se na strop. „Podívej se na mě,“ řekne najednou. Otočím pohled zalitý slzami k její hezké tváři. Zastrčí si zbloudilý pramínek světlých vlasů za ucho. „Nebude to trvat věčně,“ slibuje. „Svět je mnohem větší než škola, kam chodíš. A ty děti, co tě trápí? Nikdy ho nepoznají. Vyrostou tady, zůstanou tady, 49



ožení se tu a budou tu mít děti. Nikdy neobjeví nic jiného než trapné zlomyslnosti, které teď zkoušejí na tobě.“ Upřeně mě pozoruje. „Ale ty, holčičko? Tebe čeká něco lepšího. Máš před sebou skvělou budoucnost.“ Kývám. Chci jí věřit. Matka si zas lehne, obě mlčíme a pozorujeme strop. Dotýkáme se rukama a zmáhá mě spaní. Hlavou mi táhne, že až vyrostu, chci být jako moje matka. Budu mít taky dceru a večer spolu budeme takhle ležet v posteli.

MATKA SE NARODILA V NEW CANAAN V CONNECTICUTU JAKO DRUHÁ ZE

čtyř dcer. První Phyllis byla nejkrásnější a poslední dvě, Pamela a Penelope, byly dvouvaječná dvojčata. Sally Edith Chattertonovou, moji matku, od sester dělilo víc než první písmeno křestního jména. Vyrůstala ve velkém bílém domě ve slušné čtvrti. Dědeček bojoval s depresí a jeho žena byla přísná, protože si zoufala. Čtyři dívky sužované žárlivostí spolu nepřetržitě soutěžily o přízeň rodičů. „Aristokratka,“ říkal děda o matce. Penny byla cvalík s rezavými vlasy a pihami; Pammy byla bezvýrazná, ale dokonalá; a Phyllis, „ach Phyllis…“ Matčina sestra Phyllis zemřela ve třiatřiceti. Umřela na kočičí škrábnutí, dostala otravu krve. Phyllis byla alkoholička. Všechny historky, které jsem o ní vyslechla, patří k těm, které hned zapomenete a jejich podrobnosti se vám pomíchají, už když překračujete práh místnosti, ve které jste je vyslechli. Na matčině dospívání je spousta věcí, které úplně nechápu, jako jízlivé poznámky špitané po setmění, štípance, kradení šatů, tichá domácnost a hádání se o povinnosti. Viděla jsem jen následky. 50



Matka brzy odešla z domova. Šla studovat na Endicott Junior College několik hodin cesty z New Canaan. Než dorazila na místo, plakala steskem po domově, ale jakmile vybalila kufr, vrhla se do nejbližšího hloučku dívek a chovala se tak, jak uměla jen ona: vrhala kolem sebe úsměvy a šaramantně vplula do nového života. Byla třídní královnou, pořád ji někdo obletoval; byla plavovlasá, hlučná a všichni ji milovali. Z internátní školy odešla rovnou na Školu designu na Rhode Island. Bydlela s Nancy, která stejně jako ona studovala malování, v bytu na Benefit Street. Flirtovaly s kluky v bytu naproti přes ulici, chichotaly se, popíjely martini a předstíraly, že se nedívají. Obě se seznámily s manželi na škole, ale matka nejdřív chodila s Bobem, kterého si nakonec vzala Nancy. V roce devatenáct set padesát osm se matka seznámila s Genem, malířem a jazzmanem, Genem, který jezdil na motorce, a Genem, který ji na první pohled okouzlil. Vlastně se o něm dozvím až na střední škole, a když o něm matka mluví, mihne se jí přes tvář výraz, jaký neznám. Bude mi vyprávět, jak spolu utekli těsně předtím, než dodělala školu, a několik měsíců poté se přestěhovali na Manhattan. První noc strávili na gauči jazzmana Cecila Taylora. Jejich manželství se za pět let rozpadlo, neboť byli oba příliš mladí a nezkušení, aby si s ním věděli rady. Matka zůstala na Manhattanu. Stala se z ní Newyorčanka – měla pocit, jako by sem vždycky patřila. Znovu se vdala, až když jí bylo něco málo přes třicet. Tohle manželství trvalo pouhý rok. Bylo jí sedmatřicet a žila v domě bez výtahu bez stálé nájemní smlouvy poblíž Murray Hill, když na ni jednoho vlahého červnového rána nečekaně zazvonil u dveří můj otec.

DALŠÍ DEN SEDÍM VE ŠKOLE NA HODINĚ OBČANSKÉ VÝCHOVY, KDYŽ

kolem mě prochází Tonia. Seznámily jsme se ve čtvrté třídě 51



a rychle jsme se skamarádily. Naše rodiny si byly na hony vzdálené, ale nám to bylo fuk. Nakonec Tonia nebude patřit k holkám, které zůstanou trčet v Destinu. Bude řídit leteckou společnost, dokonce se stane její prezidentkou. Přesně jak vždycky říkala. Tonia se nerozhodně zastaví a vrhne pohled na lahvičku s lakem v barvě bobulí, kterou jsem před sebe postavila. Z téhle lahvičky se stalo něco jako talisman. Symbol něčeho vyššího. „Odkud to máš?“ „Ukradla jsem to,“ pronesu, abych na ni udělala dojem. Trhne sebou a cítím, jak mnou projíždí vzrušení. „Mohla bych vzít i pro tebe.“ Ta slova ze mě vyletí dřív, než je dokážu zastavit. Oči se jí rozsvítí. „Opravdu?“ A pak zas potemní, když si vzpomene, že už spolu nekamarádíme. „Jasně. Mohla bych vzít i pro Jamii.“ „Jak chceš,“ vyhrkne najednou a snaží se skrýt svoje nadšení. Ale je pozdě. V hlavě už mám plán. Takhle ji získám zpátky. Rozhodnu se. Každé odpoledne vystupuju ze školního autobusu na křižovatce se samoobsluhou Circle K. Odtud jdu dva bloky k místu, kde pracují rodiče. Děcka v autobusu si mě dobírají. Posmívají se mi, že moje máma dělá v Circle K. Když sestupuju po schodech autobusu na chodník, tváře mi hoří. Jsou úplně vedle. Když jsme bydleli v Atlantě, kamarádila jsem s dětmi velvyslanců, právníků, doktorů, žen, které seděly ve správních radách muzeí, a mužů, jejichž vinné sklepy konkurovaly sklepu mého otce. Tady na Floridě většinou kamarádím s holkama, které žijou jen s jedním rodičem. Mají čtyři nebo pět sourozenců. Jejich rodiče jsou mladí, jsou celý den v práci, a když se v noci vrátí 52



domů, vypijí před televizí šestibalení lahvového piva. Moji rodiče se s nimi nestýkají. Já se těm rodinám ve skutečnosti obdivuju. Líbí se mi, jak jsou jiní než my a fascinuje mě, jak je u nich v sobotu dopoledne živo. Ale zrovna teď, když kráčím po ulici a nechávám za sebou Circle K, je nenávidím. „Nic nevědí,“ táhne mi hlavou. Jdu po Route 28 a začínám plánovat krádež. Jaké barvy vyberu, až se do toho dám. Představuju si, jak spolu s Toniou zase začneme kamarádit. Jak škola už možná nebude tak hrozná. Když dorazím do restaurace, mám plnou hlavu svého plánu. Matka jako obvykle stojí v kuchyni a otec je v kanceláři. „Ahoj, miláčku,“ usměje se na mě matka něžně a nepřestane prosívat mouku do velké kovové mísy. „Jak bylo ve škole?“ „Dobrý.“ „Máš úkoly?“ „Ani ne.“ „Proč ne?“ „Udělala jsem si většinu v autobuse,“ prohlásím. Je to lež. Vím, že je jen otázkou času, než matka zjistí, jaké mám ve škole problémy, ale chci tu iluzi udržet aspoň pro tuhle chvíli. „Chceš mi pomoct s dortem?“ „Ne,“ zavrtím hlavou, „asi si zajdu do Kmartu. Chci se podívat, jestli nemají nějaké nové knížky z edice Baby-Sitters Club.“ „Jak chceš, miláčku. Potřebuješ peníze?“ „Ne,“ zavrtím zas hlavou a matka nepřítomně kývne, hledá něco v kuchařce a jede prstem po stránce, dokud nenajde, co hledala. Uvnitř v Kmartu se několik minut procházím oddělením s oděvy. Mám jasno v tom, jak se chovat, abych byla nebo nebyla nápadná. Když budu předstírat, že dlouho okolkuju v ná53



hodných částech obchodu, musím vypadat jako nerozhodná zákaznice. Konečně vyrazím směrem ke kosmetice. Dlouho koumám nad různými barvami a kombinacemi. Po několika minutách se konečně rozhodnu. Klasickou nenápadnou růžovou pro Toniu a pro Jamii tmavou purpurově červenou. Zatímco přemýšlím o výběru, všimnu si, že se za mnou objeví nějaký chlap. Prohlíží si vystavené rybářské nářadí. Už se mi podařilo propašovat do kapsy dvě rtěnky, ale ještě k nim musím vzít laky na nehty ve stejné barvě. Vrhnu na toho chlapa nenápadný pohled. Je to třicátník, nenápadně oblečený a bezvýrazný. Možná to je jen další zákazník. Ale něco v podvědomí mi našeptává, že to tak není. Na chvilku zauvažuju o tom, že půjdu a nechám laky zatím plavat. Ale pak si vzpomenu na Toniu a na to, jak moc s ní chci kamarádit. Najednou dostanu skvělý nápad. Vezmu lahvičky do ruky a půjdu s nimi do dalšího oddělení, jako bych ještě něco hledala. Kdybych je chtěla koupit, udělala bych to taky tak, ne? Udělám to, a když se v oddělení hraček rychle rozhlédnu, abych se přesvědčila, že mě nikdo nevidí, vrazím si laky na nehty do kapsy. Ťuk. Ťuk. Hotovo. Perfektní. Nicméně srdce se mi rozbuší a je mi jasné, že bych odsud měla rychle vypadnout. V přední části obchodu ledabyle projdu kolem prázdné pokladny a zbývá mi pár metrů ke dveřím, když se někdo přede mě postaví. Je to ten chlap. „S dovolením,“ pronesu a zkusím se kolem něj protáhnout. Ani se nehne. 54



Uvědomím si, že mi úmyslně blokuje cestu. „Kam se poděly ty laky, co jsi držela v ruce?“ Tváře mi žhnou. Srdce mi začne vyvádět, div mi nevyskočí z hrudi. Lahvičky s lakem, které schovávám v kapse, narůstají do obřích rozměrů a vysávají vzduch z obchodu. „Nechala jsem na jiném regále,“ vykoktám. „Rozhodla jsem se, že si je nekoupím.“ „Ukaž mi, kde,“ prohlásí. Pomalu ho vedu zpátky do oddělení s hračkami, kde jsem si lahvičky tak sebejistě strčila do kapsy. Ukážu na jeden regál. „Nechala jsem je tady,“ hlesnu a pokrčím rameny. V jednu chvíli si skoro myslím, že mi uvěřil, ale pak vidím, jak se mu zablesklo v oku. Čeká na tuhle příležitost celý den. „Ukaž, co máš v kapsách,“ přikáže mi.

KDYŽ NAŠI PŘIJDOU, SEDÍM V KANCELÁŘI VEDOUCÍHO A HNED JE DO OČÍ

udeří dvě lahvičky s lakem na nehty a rtěnky ve stejném odstínu, úhledně vyrovnané v řadě na jeho pracovním stole. Matka se okamžitě rozpláče. Vedoucí nám všem oznámí, že mohl zavolat policajty, ale neudělal to. Rodiče pokyvují hlavami a děkují mu. Já upírám pohled na podlahu. Pak prohlásí, že už do Kmartu nesmím vstoupit bez doprovodu rodičů. Div se nepropadnu hanbou. Mám pocit, že trvá několik hodin, než všichni vyjdeme z obchodu, ale ve skutečnosti celá ta záležitost trvá jen dvacet minut. Rodiče reagují bouřlivěji, než jsem čekala. Zavřou dřív restauraci, všichni tři nasedneme do Volva a jedeme domů. Po cestě panuje tísnivé ticho. Matka vepředu na místě spolujezdce každou chvíli popotáhne a otec svírá volant oběma rukama. Doma mě matka vlídně pošle do mého pokoje a já ji poslechnu. Sedím na kraji postele za zavřenými dveřmi s batohem 55



přehozeným přes rameno a nevím, co si se sebou počít. Cítím se hrozně. Připadám si zlá a nevděčná. Hodím batoh na zem, zabořím hlavu do polštářů a rozbrečím se. Později u večeře se rodiče se mnou snaží všechno probrat. Sedíme v kuchyni u designového skleněného stolu značky Eames. Zahrada za arkýřovými okny vypadá jako velké pole zeleně, svažující se přímo k zálivu. Slunce zapadá a na konci mola sedí dva vypasení pelikáni, pozorně vyhlížející večeři. „Je to moje chyba,“ ozve se matka. Před ní stojí nedotčené jídlo. „Je to kvůli Floridě? Nenávidíš to tady?“ Mlčím. Přemýšlím, jak bych se cítila, kdybych ty laky vrátila na regál a odešla pryč. „Gerry,“ zeptá se máma táty, „myslíš, že to je kvůli škole? Vím, že školy v Atlantě byly lepší, ale možná je Bruner horší, než jsme si mysleli.“ Otec mlčí. „Miláčku“ – otočí se zpátky ke mně – „je to kvůli tátovi? Bojíš se o něj?“ V duchu zasténám. Věděla jsem, že zas vytáhne tu rakovinu. „Bude zas v pořádku,“ uklidňuje mě a mám co dělat, abych neobrátila oči v sloup. Natáhne se ke mně přes stůl a vezme mě za ruku. „Broučku, podívej se na mě.“ Vzhlédnu k ní. Matčina tvář je zbrázděná starostí a dokonalé vlasy má stažené za ušima. „Je to kvůli restauraci, viď?“ Povzdechne si, zas se narovná a zakryje si tvář rukama. Jak jí mám říct, že to s ničím z toho všeho nemá nic společného? Že to je úplně něco jiného? Že se ve mně hromadí vztek, zoufalý pocit samoty, způsobený jen a jen dospíváním a falešným pocitem nesmrtelnosti? To přece nemůžu. Tak zalžu. 56



Kývnu, když se mě zeptá, jestli je pro mě těžké, že tolik pracuje, i když i ve čtrnácti už vím, že jí tím zasadím smrtelnou ránu. Ale také vím, že to je jediné, čím jí zavřu pusu. Po večeři mě zas pošlou do mého pokoje. Tentokrát nechám otevřené dveře a slyším, jak mluví tlumenými hlasy u stolu dlouho potom, co dojedli. Natažená na posteli civím na úkol z matiky. Čísla se mi zmenšují a zvětšují před očima, tancují po stránce a posmívají se mi. Mám chuť zmačkat sešit a hodit ho do koše. Udělám to. Za pár minut ho odsud ale zas vydoluju a rukou ho uhladím. Ležím na zádech a pozoruju strop, když se objeví matka. Než vejde, zaklepe na zárubeň. „Broučku, můžu si s tebou promluvit?“ Místo odpovědi se překulím na stranu. Nejradši bych se propadla matrací na zem a zmizela. „Miláčku,“ pronese a lehne si vedle mě na druhou stranu postele. „Víš vůbec, jak moc tě mám ráda?“ Když to říká, odhrne mi vlasy z tváře, ale klopím oči a zarputile pozoruju růžový přehoz. „Víš, že když jsem se stala tvou matkou, bylo to to nejlepší, co mě kdy potkalo?“ Nezvednu oči. „Někdy přemýšlím o tom, že ses málem nenarodila,“ pokračuje. „Celý život jsem toužila po dítěti, ale v určitém okamžiku jsem uvěřila, že si o něm už můžu nechat jen zdát.“ Hned zbystřím. „Když jsem se seznámila s tvým otcem, bylo mi sedmatřicet. Nezbývalo mi moc času. Kromě toho tvůj táta byl o dost starší a vychoval už tři děti.“ „Sally,“ řekl mi jednou, „nechci, abys přišla o něco tak úžasného.“ „Toho dne jsem se do něj asi ještě víc zamilovala. Brzy potom jsme to začali zkoušet a překvapivě snadno jsem otěhotněla.“ 57



„Ale pár týdnů nato jsem potratila.“ Nikdy předtím jsem tohle neslyšela, ani se nehýbám, abych ji nepřerušila. „Byla jsem na dně. Asi měsíc jsem nevstala z postele. Čtrnáct dní jsem s tvým otcem nepromluvila. V té době jsem si uvědomila, jak moc chci být matkou.“ „Ale za čas mě otec přesvědčil, abychom to zkusili znovu a já ho poslechla. Celé těhotenství jsem prožívala se zatajeným dechem, jak jsem se bála, abych o tebe nepřišla. Ale zůstala jsi mi.“ Otočí ke mně hlavu a pohladí mě po tváři. „Je úžasné být tvou matkou, Claire. Někdy si říkám, že to je jediná správná věc, jakou jsem v životě udělala.“ Rozpláče se. Poznám to podle jejího hlasu, který zní nezvykle sevřeně. Pořád ještě se na ni nedokážu podívat. „Zvládneme to. Ano, miláčku?“ Slíbím to. Konečně k ní vzhlédnu a zlehka kývnu. Otočí se na bok, přivine si mě k sobě, jako bych byla její součástí, a dlouho tak vedle sebe ležíme.

DALŠÍHO DNE SE NA CHODBÁCH VYHÝBÁM TONIE. KRÁTCE ZVÁŽÍM, ŽE bych se schovala na záchodě a nešla na občanku, ale nemůžu si dovolit další problémy. Na začátku hodiny Tonia prochází kolem mé lavice. „Ahoj,“ pozdraví mě. „Ahoj,“ odpovím. Chci se jí svěřit s tím, co mě potkalo. Pořád je to moje nejlepší kamarádka. „Chytili mě,“ hlesnu. „Jak kradu laky na nehty v Kmartu.“ Překvapeně zamrká. Něco v jejím chování se změní. „A jsi v pohodě?“ „Ani ne,“ odpovím.

58



„To je blbý,“ poznamená a já sklopím oči, vděčná za její účast. „Doufám, že ti to dobře dopadne,“ dodá tiše, než se otočí k Jamii a posadí se několik lavic ode mě. Po škole jdu rovnou domů. Matka se rozhodla, že si nepřeje, abych už po škole chodila do restaurace a chce si nějaký čas brát aspoň odpoledne volno. Pod teniskami mi zavržou drcené lastury z ústřic, kterými je vysypaná příjezdová cesta, a učebnice matematiky ve školní brašně neúnosně ztěžkne. Když vcházím hlavním vchodem, je mi hned jasné, že něco není v pořádku. Matka sedí na gauči v obývacím pokoji pro návštěvy, který nikdy nepoužíváme. Otec sedí vedle ní, přestože má být v práci. Matka pláče a otec ji objímá kolem ramenou a sklání k ní hlavu. Srdce mi ztěžkne jako cent. Neměla jsem jí lhát. Měla jsem jí říct pravdu, že jsem nekradla proto, že pořád pracuje. Že jsem jen chtěla, aby se mnou zas začala kamarádit Tonia. Chvíli stojím ve dveřích, než si mě všimnou. Musím jí to říct. Musím jí říct, jak ji mám ráda. Že ona je ve skutečnosti moje nejlepší kamarádka. Jak jsem ráda, že jsem se jí narodila. Táta vzhlédne první. „Claire.“ Matka prudce vzhlédne a vzlykne. „Claire,“ osloví mě táta, „pojď si k nám sednout.“ Šourám se k nim po koberci ztěžklýma nohama. Matka si setře slzy, a když usedám na gauč naproti nim, natáhne se ke mně. „Pojď si sednout vedle mě, miláčku.“ Slova jako by se jí vzpříčila v hrdle. Pustím batoh na zem a posadím se vedle matky, která si mě k sobě přivine. Je celá rozpálená a cítím, jak se její tělo otřásá pláčem. Jsem vyděšená. 59



Otec se k nám nakloní, jednou rukou obejme matku a druhou mě. Vzhlížím k němu zpod matčina objetí. „Claire,“ oznámí mi, „právě jsme se dozvěděli, že tvoje matka má rakovinu tlustého střeva.“

60


Třetí kapitola

2002, JE MI ČTYŘIADVACET.

STOJÍM NAD STOLEM REDAKTORKY MÓDNÍHO ČASOPISU BIG FANCY Magazine pro Západní pobřeží, na kterém je neskutečný nepořádek. Za ní se v oknech, sahajících přes celou stěnu prostorné kanceláře, mihotají světla Hollywoodu. Nesměle nadhodím: „Co takhle jogurt?“ Můj návrh se setká s dramatickým koulením očí a úšklebky. Zkouším to znovu. „A smoothie?“ Redaktorce Západního pobřeží padá hlava na stůl. Je jí téměř padesát, je svobodná a neskutečně zanedbaná na to, že řídí pobočku Big Fancy Magazine v LA. Má na sobě džínsy a špatně padnoucí blůzu. Blond vlasy jí zplihle visí kolem ramen a má opuchlou tvář z koktejlů, se kterými to přehnala na nějaké akci, jíž se zúčastnila včera večer. „Neee,“ sténá. „Je důležité, abyste jedla,“ nabádám ji. Snažím se potlačit rostoucí pocit úzkosti za hrudní kostí. Tohle nevypadá dobře. Redaktorka Západního pobřeží neodpovídá. Ani nezvedne hlavu ze stolu. 61



„Mohly bychom objednat něco z makrobiotického obchodu,“ navrhnu. „Anebo jen tyčinku? Mám v šuplíku balení proteinových tyčinek.“ Všechny tyhle fígle mi poradila holka, která tuhle práci dělala přede mnou. Včera tady skončila, a když naposledy odcházela z kanceláře, měla na tváři výraz, jaký jsem viděla jen ve filmech na kanálu LMN u osvobozených obětí únosů: otřesený a nedůvěřivý, jako by už zapomněla, co je to svoboda. Vím, že by mě to mělo varovat, ale mám takovou radost, že dělám pro Big Fancy Magazine, že na to kašlu. „Ne,“ zavrčí redaktorka Západního pobřeží nevrle na moji zmínku o proteinové tyčince. Zvedne hlavu, zadívá se na obrazovku počítače a rychle projde nové e-maily, které tam na ni čekají. Je vidět, že její vlasy dnes ještě neviděly hřeben. Po jedné straně je má zacuchané. Druhá strana ještě nese stopy po včerejší foukané ze salonu. Uplyne chvilka. „Tak jo,“ pronese najednou. „Smoothie.“ Redaktorka Západního pobřeží se ode mě odvrátí a já sleduju její pohled, putující ven okny kanceláře. Budovy se táhnou až k obzoru, na kterém se rýsuje vzdálený horský hřbet oddělující město od údolí. V pozadí je nejasně viditelný nápis Hollywood a krajina je posetá tečkami palem. Žiju v LA už tři měsíce. Tohle město mi připadá jako pravý opak New Yorku, kde jsem žila uplynulé čtyři roky. Palmy, široké bulváry, oceánský vzduch a mlhavé západy slunce mě matou. Chybí mi Manhattan. Chybí mi chodníky a davy lidí. Chybí mi byt v East Village bez výtahu. Chybí mi práce barmanky a stáž v časopise. New York se mi opouštěl těžko. Když máma umřela, odešla jsem z malebné vermontské školy s budovami s bílými překládanými prkny a červenolícími studenty a přestěhovala jsem se 62



na Manhattan, kde se mým prvním přítelem stal chudý stařík odnaproti přes ulici, který nosil každodenně perlové náušnice a postavil si na komunitní zahradě v sousedství dvoumetrový přístřešek z dřevěného odpadu. Trvalo mi skoro čtyři roky, než jsem začala mít pocit, že do New Yorku opravdu patřím. Nehledě k tomu, že mi právě nabídli místo v časopisu Time Out New York, kde jsem byla na stáži v posledním semestru prestižní univerzity New School. Tenkrát odpoledne jsem brečela, když jsem šla pěšky domů po Second Street přes East Village kolem obchodů s retro oblečením a kavárničkami, protože jsem věděla, že tu práci budu muset odmítnout. Slíbila jsem otci, že se přestěhuju do Kalifornie, až dostuduju. Trpělivě na mě čekal, odsouval lékařská vyšetření, na které jsem ho měla doprovodit, a plánoval jednodenní výlety jen pro nás dva. Ale pak se stal ten zázrak s Big Fancy Magazine a stěhování už mi nepřišlo tak hrozné. Tohle všechno se mi honí hlavou, když netrpělivě podupávám vysokým podpatkem a čekám na smoothie. Nemůžu se zbavit sžíravého pocitu, že jsem udělala chybu, když jsem tohle místo vzala. Podívám se na hodinky: 9:04. Otec by měl právě přijíždět do nemocnice na třetí den ozařování. Měsíc po tom, co se přestěhoval do LA, zjistil, že se mu vrátila rakovina. Před deseti lety se máma dozvěděla, že má rakovinu tlustého střeva ve čtvrtém stádiu, ve stejném měsíci, kdy stejnou diagnózu stanovili otci. Musel tehdy dát přednost ozařování před účinnější prostatektomií, jelikož matka potřebovala bezodkladnou operaci. Ozařování rakovinu zahnalo na deset let, ale minulý týden nás unaveně vyhlížející lékař v nemocnici pro válečné veterány informoval, že otcův čas se naplnil. Trpělivě jsme čekali a zalykali se napětím, když se lékař probíral složkami navršenými na sebe na stole. 63

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Original title: Claire Bidwell Smith: THE RULES OF INHERITANCE

Recommend Documents