Organizační chování Seminář k vůdcovství
Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost Název projektu: Inovace magisterského studijního programu Fakulty vojenského leadershipu Registrační číslo projektu: CZ.1.07/2.2.00/28.0326
Vzdělávací cíl: • Prověřit znalosti studentů v oblasti základních teoretických koncepcí a názorů na vedení a řízení lidí. • Prohloubit znalosti studentů v určování efektivních a neefektivních způsobů chování vedoucích a stanovovat možnou typologii vedoucích pracovníků. • Procvičit znalosti jednotlivých stylů, metod a technik vedení lidí. • Diskutovat možné přístupy v oblasti vedení lidí, jejich ovlivňování s ohledem na efektivitu pracovního výkonu i efektivitu činnosti manažerů.
Otázky do cvičení:
Charakterizujte základní etapy vývoje názorů na řízení a vedení lidí, jak byly utvářeny v průběhu dvacátého století až do současnosti. Transakční styl vedení a charisma vůdců patří v posledních letech k moderním způsobům vedení. Z historie ovšem známe příklady transformačních vůdců a vůdců charismatických, jejichž počínání přineslo lidem značné utrpení. Můžete uvést příklady takovýchto vůdců? Můžete uvést příklady transformačního vedení od nás či ze zahraničí?
Pokuste se srovnat, jaké jsou výhody a nevýhody základních stylů vedení, a sice autoritativního, demokratického a laissez-faire (volného průběhu): Styl Autoritativní Demokratický Laissez-faire
Výhody
nevýhody
Vůdcovství prostřednictvím znalostí
„Autorita čiší z toho, kdo ví.“ (moderní přísloví)
Prostudujte text - Příběh ctižádostivého generála
Rysy vůdce: • je člověkem, který ví, co dělat • snáze si získává poslušnost, protože ví, co dělat • udává směr, jde příkladem, sdílí se svými lidmi nebezpečí i utrpení • dokáže si získat respekt bez vynucování popularity • zvládá administrativu, plánování a kontrolu, ale jde ještě dál: má tajemství, jak vyvolat nadšenou ochotu ostatních podílet se na společném úkolu • povzbuzuje své lidi, oživuje jejich nadšení, naplňuje je novou odvahou usilovat o společnou věc
Osobní vlastnosti vůdce podle Xenofona • • • • • • • • • •
zdrženlivost poctivost důvtip laskavost duchapřítomnost ohleduplnost lidskost soucit ochota odvaha
• ušlechtilost • velkorysost • taktnost
Aristoteles, Platonův žák navrhuje 4 vlastnosti nutné pro vůdcovství
Poctivost Zdrženlivost Prozíravost Mravní síla
Lord William Slim definoval naopak čtyři jiné vlastnosti Odvaha Síla vůle Iniciativa Vědomosti
Vůdcovské dovednosti „Neexistuje člověk, který by své vůdcovské schopnosti nějak výrazně zlepšil bez přemýšlení a bez praxe.“ Lord William Slim Prostudujte text - Příběh Nicomachidese
Člověk se stane dobrým vůdcem, pokud uspokojí tři oblasti lidských potřeb: • splnit společný úkol • harmonicky spolupracovat jako tým • uspokojení individuálních potřeb každého jednotlivce
Základní činnosti efektivně pracujícího vůdce podle Sokrata • vybrat ty správné lidi • získat jejich přátelství a přimět je k dobrovolné poslušnosti • vybudovat dobré vztahy mezi jednotlivými členy týmu • jít příkladem, pokud se týká elánu a pracovitosti
Xenofon určil tyto základní dovednosti univerzálního vůdcovství • výběr správných jedinců (správně odhadnout člověka) • odměňování a trestání (spravedlnost) • budování kvalitních vztahů mezi kolegy, spojenci a dodavateli (budování týmu) • tvrdě pracovat a jít tak příkladem (elán)
Vůdce-služebník
„Nechť se ti největší z vás stanou benjamínky a vůdce tím, kdo bude sloužit.“ Ježíš Nazaretský
Vůdce-služebník Vůdcovství jako služba klade důraz na zodpovědnost za tři oblasti lidských potřeb – úkolu, týmu a jednotlivce – coby protikladu k postavení, hodnosti a výsadám. Vůdce služebník není jen nad lidmi, je i nimi nebo mezi nimi.
Schopnost udávat správný směr „Ne křik divokých kachen, ale let vedoucí divoké kachny nutí celé hejno k jejímu následování.“ Čínské přísloví
Daniel Boone – americký hraničář, průkopník a průzkumník
Vůdce byl člověkem, který určoval směr.
Anglická slova lead (vést), leader (vůdce), leadership (vůdcovství) mají základ v anglosaském slově „laed“, což znamená silnice, pěšina. To bylo odvozeno od slova „laeden“, tedy cestovat nebo jít.
Tři kruhy – tři druhy individuálních potřeb • lidé potřebují vědět, kam směřují, pokud se jedná o jejich společný úkol • musí držet pohromadě jako tým • každý jednotlivec má lidské a osobní potřeby, které je potřeba uspokojit
Konání správných rozhodnutí „Rozum a klidné uvažování, to jsou vlastnosti hodné vůdce.“ Tacitus – římský historik, právník, senátor
Aby vůdce mohl vést skupinu, společnost nebo národ správným směrem, potřebuje schopnost myšlení a rozhodování. Schopnost praktického uvažování je nejdůležitější intelektuální vlastnost, která se od vůdce vyžaduje.
Umění inspirovat během sdělování informací „Ne génius, ale průměrný člověk vyžaduje intenzivní stimulaci, podněty ke kreativnímu úsilí a výživu v podobě velkých nadějí.“ John Collier – britský spisovatel
Komunikace a komunikátor • komunikace je sestrou vůdcovství • dobří vůdci nejsou pouhými neosobními vysílači informací • efektivní komunikátor musí být i dobrým posluchačem • s dobrou komunikací jde ruku v ruce důvěra
Adaptace pracovníků - základní pojmy Socializace – je souhrnem procesů vzájemné interakce mezi společností a jedincem. Adaptace (adjustace) - proces aktivního přizpůsobování se člověka životním podmínkám a jejich změnám. Adaptabilita - individuálně odlišnou schopnost člověka zvládnout požadavky měnícího se prostředí.
Fáze adaptace • • •
•
přípravná fáze zahrnující období před změnami životních podmínek, fáze globální orientace nastupující počátkem působení nových podmínek, fáze uvědomělé orientace, kdy člověk začíná uvědoměle přetvářet svůj vztah ke změněným podmínkám života, je schopen plně využít svého vnitřního potenciálu ke zvládnutí změn. Výsledkem je dočasné nebo trvalé vpravení se do nových podmínek, do nového systému.
Hranice mezi socializací a adaptací •
• • •
socializace je procesem celoživotním, sociální adaptace je spíše procesem krátkodobým, spojeným s konkrétní situací v životě člověka. socializace je funkcí působení společnosti na jedince, sociální adaptace je funkcí aktivního vyrovnávání se jedince s působením společnosti. v procesu socializace si člověk vzorce jednání osvojuje, v procesu sociální adaptace je spíše využívá. v procesu sociální adaptace je člověk výrazně aktivnější, výběrovější.
Adaptaci člověka ve společenském pracovním procesu je možno definovat jako proces vyrovnávání se jedince se skutečností, ve které plní pracovní úkoly.
Probíhá ve dvou základních rovinách: – v rovině pracovní adaptace – v rovině sociální adaptace
Pracovní adaptace Je přizpůsobení se jedince práci, pracovnímu prostředí a pracovním podmínkám. K pracovní adaptaci významně přispívá odborná příprava - organizovaný zácvik, školení, studium a pod.
Příklady specifických typů adaptace • profesionální zařazování pracovníka po předchozí odborné přípravě (učni, absolventi odborných škol); • změna pracovního zařazení pracovníka (přechod na specializované pracoviště na stejné úrovni zařazení, funkční vzestup nebo sestup); • přechod pracovníka do jiné hospodářské organizace; • návrat pracovníka na původní pracoviště po dlouhodobé nepřítomnosti (dlouhodobé onemocnění, změna pracovní schopnosti, návrat z mateřské dovolené, návrat z výkonu trestu apod.); • zavádění inovace v rámci daného pracoviště nebo hospodářské organizace, promítající se ve změnách obsahu, charakteru a v podmínkách práce.
Sociální adaptace je proces, při kterém se jedinec začleňuje do struktury sociálních vztahů v rámci skupiny i do širšího sociálního prostředí; Výsledkem procesu sociální adaptace může být úplné včlenění se do nových sociálních podmínek, částečná adaptovanost nebo nevčlenění se do nové situace.
Subjektivní (vnitřní) předpoklady adaptace - odborná připravenost - výkonová připravenost - osobní vyhraněnost - hodnotová orientace, - motivace - postojové zaměření.
Objektivní (vnější) předpoklady adaptace • • • • • • •
vnější pracovní podmínky technické vybavení pracoviště a technologie výroby, sociální vybavení pracoviště, způsob řízení ze strany bezprostředně nadřízeného pracovníka, tedy styl řídící práce organizace práce (organizační normy a předpisy), sociální klima v pracovním kolektivu mimopracovní vlivy
Řízení adaptačního procesu - cíle • dosáhnout toho, aby pracovník co nejlépe zvládl na něho kladené pracovní nároky a požadavky, • postupně získal perspektivu svého dalšího odborného růstu, • přiměřeně se začlenil do struktury mezilidských vztahů v pracovní skupině a do sociálního systému dané hospodářské organizace.
Působení patrona v procesu adaptace • seznámit nováčka s chodem a organizací celého podniku,
• zaučit pracovníka do specifik pracovní činnosti, • uvést pracovníka do pracovního kolektivu, • udržovat bezprostřední dialog s pracovníkem, v jehož průběhu reaguje na dotazy, výhrady, koriguje první zkušenosti a dojmy; • kontrolovat průběh adaptování nového pracovníka.
Typový program adaptace • Administrativní a organizační zařazování; • Pracovní a sociální zařazování;
Pracovníci osobních (personálních) oddělení zajišťují obvykle následující činnosti: • Dbají na řízení adaptace pracovníků dle podnikových směrnic a připravují potřebné metodické pomůcky.
• Uvádějí pracovníky do sociálního systému podniku. Připravují a vydávají informativní materiály o podniku pro nové zaměstnance, organizují setkání s představiteli podniku. • Poskytují metodickou pomoc vedoucím pracovníkům, kontrolují a hodnotí jejich práci s pracovníky. • Prostřednictvím informací získaných od vedoucích nebo z osobních rozhovorů s pracovníky vyhodnocují průběh adaptace.
Nadřízení pracovníci • Uvedou pracovníka na jeho pracovní místo a zajistí vybavení potřebnými pomůckami. • Seznámí pracovníka s nejbližšími spolupracovníky, s patronem. • Seznámí pracovníka se sociální politikou hospodářské organizace. • Pohovoří s pracovníkem o případných sociálních a osobních problémech. • Vedou pracovníka k pracovní samostatnosti a napomáhají k vytvoření sebedůvěry. • Sledují pracovníka, hodnotí jeho pracovní výsledky.
Optimální průběh adaptace • zařazení pracovníka na konkrétní pracoviště a jeho seznámení s prací, podnikem, skupinou spolupracovníků, vedoucím apod., • orientace v novém prostředí, získávání potřebných zkušeností, nutných pro úspěšné zvládnutí pracovních úkolů, postupné sžívání se s novými spolupracovníky,
• vytváření iniciativního a aktivního přístupu k práci, začlenění do pracovní skupiny a identifikace s cíli hospodářské organizace.
Literatura ADAIR, J. Leadership. Učte se od velkých vůdců. 1.vyd. Brno: Computer Press, 2006. ISBN 80-251-1256-X. BEDRNOVÁ, E., NOVÝ, I. Psychologie a sociologie řízení. 2.rozš.vyd. Praha: Management Press, 2002. BĚLOHLÁVEK, F. Osobní kariéra. Praha: Grada, 1994. ĎURIŠ, J., ĎURIŠOVÁ, P. Sociologie podniku a organizace. Studijní text pro distanční vzdělávání. 1.vyd. Vyškov: VVŠ PV, 2002. ISBN 80-7231-097-6. KUBEŠ, M., SPILLEROVÁ, D., KURNICKÝ, R. Manažerské kompetence. Způsobilosti výjimečných manažerů. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2004. PLAMÍNEK, J., FIŠER, R. Řízení podle kompetencí. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2005.
