ORGANIZACE VEŘEJNÉ SPRÁVY V OBDOBÍ PRVNÍ REPUBLIKY

PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY KATEDRA DĚJIN STÁTU A PRÁVA

DIPLOMOVÁ PRÁCE

ORGANIZACE VEŘEJNÉ SPRÁVY V OBDOBÍ PRVNÍ REPUBLIKY (s přihlédnutím k Organizaci veřejné správy v politickém okrese Hustopeče)

HRABCOVÁ LUCIE

Brno 2006

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci na téma: Vývoj veřejné správy v období první republiky-organizace veřejné správy v politickém okresu Hustopeče zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny. V Brně dne………. …………………………

1. ÚVOD

Jak již plyne z názvu diplomové práce: Organizace veřejné správy v období první republiky (s přihlédnutím k organizaci veřejné správy v politickém okrese Hustopeče), snažila jsem se nahlédnout do historie zdaleka ne tak vzdálené a přiblížit si fungování státní správy a samosprávy za první republiky, ze kterého čerpáme poučení i dnes. Toto téma jsem si vybrala z důvodu mého zájmu o českou historii po vzniku samostatného Československa a vztahu k hustopečskému regionu. Ve své práci se budu zabývat obdobím počátku vzniku Československé republiky od roku 1918 do roku 1928, kdy byl realizován zákon o organizaci politické správy z roku 1927. Výzkum této problematiky pro období 1. republiky byl poznamenán skutečností, že nejen na území politického okresu Hustopeče, ale i na území celého Československa žila

početná německá

národnostní menšina, což se odráželo například ve složení politických stran, ale i ve vzájemném soužití obyvatel, kdy pro německé obyvatelstvo bylo velmi obtížné se smířit s podřízením se pod československou vládu, se ztrátou mnohých výhod apod. Představoval zánik Rakousko-Uherské monarchie výrazné změny pro veřejnou správu? Probíhalo převzetí státní moci bez problémů? Co konkrétně to znamenalo pro hustopečský okres nalézající se nedaleko hranic s Rakouskem, kde odedávna žila dosti početná německá menšina? Tyto a podobné otázky jsem si položila, abych se více přiblížila k tématu dané práce. Veřejná správa v ČSR znamenala převzetí právního řádu a správního systému rakouského pro české země a uherského pro Slovensko a Podkarpatskou Rus v podobě recepčního zákona. K realizaci recepčního zákona došlo z důvodu zamezení bezprávního stavu, jelikož samostatná Československá republika v době jejího ustavení neměla ještě vytvořen vlastní právní řád ani správní systém. Převzatá úprava správního systému jednotlivých zemí byla velmi různorodá, a proto se počítalo jen s jejím dočasným fungováním. Podřizování se pražské moci nebylo všude přijato bezproblémově, a tak se podívám, jak na něj reagovaly jednotlivé oblasti Moravy, Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi. 1

Zároveň zde přiblížím reakce Němců žijících na území Československa na vznik nového státu. V rámci ústavního vývoje se ještě budu zabývat tzv. prozatímní ústavou z roku 1918 a ústavou definitivní z roku 1920. V roce 1920 byl přijat tzv. župní zákon.

Vnitřní správu

v Československu měly vykonávat župy přímo podřízené ministerstvu vnitra. Pro značný odpor politiků však byl zákon aktivován v roce 1923 jen na Slovensku, čímž došlo ještě k dalšímu roztříštění správní soustavy. Tento stav trval až do roku 1927, kdy byl přijat zákon o organizaci politické správy. Základní jednotkou správního rozdělení se staly země, jim pak byly podřízeny okresní úřady, založené jednak na státním, ale i na komunálním principu. Realizací zákona nejen že byl sjednocen správní systém, ale došlo i k zestátnění územní samosprávy. Další část mé práce již budu věnovat samotnému politickému okresu Hustopeče. Podívám se zde na vlastivědnou charakteristiku politického okresu. Vývoj veřejné správy na Hustopečsku budu sledovat od roku 1868 do roku 1927, kdy došlo k poslední významné reformě veřejné správy do konce dvacátých let dvacátého století. Problematiku česko-německého soužití nejvíce zaměřím na město Hustopeče, kde se, na rozdíl od celého politického okresu projevovaly česko-německé vztahy nejmarkantněji. Zmíním se i o Židech, kteří vždy tvořili složku obyvatelstva vyskytujícího se v českých zemích. V rámci politického okresu se ještě podívám na výsledky voleb do okresního zastupitelstva, kde opět, ne s udivením, zaznamenaly úspěchy německé politické strany. První příloha bude pojednávat o členech Národního výboru z 28. října 1918. K problematice hustopečské uvedu mapu politického okresu se seznamem obcí, v něm se nacházejících. Dále to budou výsledky parlamentních voleb v roce 1925, v nichž si na prvních dvou místech s výrazným náskokem stojí Československá

strana

lidová

a

Agrární

strana

(Republikánská

strana

zemědělského a malorolnického lidu). Ve straně lidové se transformoval silný katolicismus typický pro jižní Moravu. V případě strany Agrární to pak byla vždy silná orientace jižní Moravy a venkova na zemědělství, nicméně i všeobecná popularita této strany v rámci celé republiky. Ve čtvrté příloze demonstruji procentuální podíl obyvatel české a německé národnosti v jednotlivých soudních okresech (Hustopeče, Klobouky, Židlochovice) politického okresu Hustopeče, kdy soudní okres Hustopeče udává markantní rozdíly oproti similaritě klobouckého a židlochovického okresu. 2

2. VZNIK ČSR A VEŘEJNÁ SPRÁVA

2. 1. KONSTITUOVÁNÍ REPUBLIKYA RECEPCE RAKOUSKO-UHERSKÉ SPRÁVY

První světová válka vzešla z celého souboru rozporů mezi mocenskými bloky Trojspolku (Německo, Rakousko-Uhersko, Itálie, později podporované i Tureckem a Bulharskem) a státy Dohody (Rusko, Francie, Velká Británie, a k nim se pak přidala řada dalších států).1 V samotném RakouskuUhersku od počátku roku 1918 dostupoval vrcholu jak politický, tak hospodářský rozvrat. Vojensky i politicky vznikla na sklonku války mocenská konstelace, za níž nebylo Rakousko-Uhersko udržitelné, ani kdyby předložilo tzv. utlačovaným národům co nejvelkorysejší nabídky, ba ani, kdyby tyto národy neměly zájem na rozbití soustátí, což bylo nemožné.2 Posílen politickým vývojem v Rusku (viz Říjnová revoluce v roce 1917), sešel se 6. ledna 1918 v Praze v Obecním domě Generální sněm poslanců říšské rady a zemských sněmů Království českého, který v přijaté tzv. Tříkrálové deklaraci prohlásil za záruku trvalého míru realizace práva národů na sebeurčení, právo českého národa na samostatnou státní existenci s plným přiznáním práv národnostních menšin a bezvýhradně zakotvil spojení národů Čechů a Slováků v jeden celek.3 V zahraničí

od

jara

1918

postupně

vrcholily

přípravy

k osamostatnění Československa. V květnu téhož roku byla v Pittsburgu za účasti T. G. Masaryka uzavřena dohoda mezi představiteli českých a slovenských krajanských organizací ve Spojených státech amerických, ve které byl vysloven souhlas s politickým programem Československého národního výboru v Paříži, jenž chtěl spojit Čechy a Slováky do společného státu. Dne 29. června roku 1918 došlo k uznání Československé národní rady Francií, 9. 8. vládou Velké Británie, 3. 9. vládou USA, 9. 9. Japonskem a 3. 10. 1918 vládou Itálie. Dne 18. 10. 1918 T. G. Masaryk doručil prezidentu USA W. Wilsonovi tzv. Washingtonskou deklaraci obsahující vyhlášení československé nezávislosti a dohodové státy

1

Kolektiv autorů. Dějiny zemí koruny české II, Praha: Nakladatelství Paseka, 1993, s. 139. Klimek A. Velké dějiny zemí Koruny české, svazek XIII(1918 – 1929). Praha: Nakladatelství Paseka, 2000, s. 15. 3 Schelle, K. Organizace veřejné správy v letech 1848 – 1948. Brno: MU, 1993, s. 103.

2

3

uznaly Československou národní radu za prozatímní vládu Československé republiky. V době, kdy Česká národní rada projednávala v Ženevě konkrétní postup ustavení státu s delegací pražského Národního výboru, vedenou Karlem Kramářem, došlo 28. 10. 1918 v Praze ke spontánní proklamaci republiky.4 Nový stát se konstituoval jako československý národní stát, avšak zahrnoval vedle Čechů a Slováků řadu mnohojazyčných národnostních menšin: 28 % Němců, 8 % Maďarů, 3 % Ukrajinců, 1 % Poláků a 1 % Židů. Do čela politického dění se postavil Národní výbor, který byl obnoven necelé čtyři měsíce (13. 7. 1918) před vyhlášením republiky. Politické strany v něm byly zastoupeny ve stejném poměru, jak to určil výsledek voleb do Říšské rady v roce1911.5 Předsedou se stal národní demokrat K. Kramář, místopředsedy agrárník A. Švehla a čs. socialista V. Klofáč, jednatelem sociální demokrat F. Soukup. Dne 28. října 1918 byl Národní výbor rozšířen o V. Šrobára. Národní výbor se stal ústředním orgánem se zákonodárnou i výkonnou mocí pro celý československý stát. Tuto pravomoc měl do 14. listopadu 1918.6 Přestože již na počátku roku 1918 bylo zřejmé, jakým směrem se budou vyvíjet válečné události a jaký politický osud bude možné RakouskoUhersku předvídat, přípravy na vznik samostatného československého státu nebyly tak intenzivní, jak by se dalo očekávat. Přibližně od dubna 1918 se začal připravovat politický a hospodářský program. Práce byla v hrubých rysech ukončena v září 1918 a vyústila ve vypracování dvou osnov zákonů. První byl návrh hospodářského zákona J. Preisse, který měl být prostředkem k zabezpečení samostatného

finančního

hospodářství

a

samostatné

měny.

Druhým

připravovaným zákonem, jehož autorem byl F. Pantůček, byl tzv. politický zákon neboli zákon „o prozatímní vládě říše české“, jenž se 29 články měl tvořit jakousi provizorní ústavní listinu. Jelikož definitivní rozpad Rakouska-Uherska se očekával až na jaře 1919, prvním zákonem československého státu se nestala ani jedna z uvedených předloh, ale

Pantůčkův návrh byl A.Rašínem zestručněn a přijat Národním

výborem již 28.10.1918 jako tzv. „recepční zákon“, později publikovaný pod č.11/1918 Sb., Zákon o zřízení samostatného československého státu, který 4

Kolektiv autorů. Dějiny zemí koruny české II, Praha: Nakladatelství Paseka, 1993, s. 155. Schelle, K. Organizace veřejné správy v letech 1848 – 1948. Brno: MU, 1993, s. 106. 6 Klimek A. Velké dějiny zemí Koruny české, svazek XIII(1918 – 1929). Praha: Nakladatelství Paseka, 2000, s. 26. 5

4

zdůrazňoval kontinuitu právního řádu i administrativy a prozatím neurčoval státní formu nového státu.7 V průběhu

prvních

tří

dnů

existence

samostatného

československého státu postupně docházelo k podřizování se Národnímu výboru dalších správních úřadů, jakož i policejních a soudních institucí. K 30. říjnu 1918 měl již Národní výbor pevně ve svých rukou převážnou většinu bývalé rakouské administrativy. Dalšími institucemi udávajícími revoluční charakter ve správě po vzniku republiky byly vedle Národních výborů i méně známé občanské sbory. Ty vznikly většinou koncem roku 1918, tj. v době, kdy již bylo přikročeno k likvidaci národních výborů, a na něž byly přeneseny některé úkoly veřejné správy. Byly to okresní demobilizační výbory, několikastupňový systém hospodářských rad, bytové úřady a dělnické rady.8 Jedním z posledních aktů, který Národní výbor přijal, byla prozatímní ústava zák. č. 37/1918 Sb. (viz podkapitola Vývoj ústavních orgánů ČSR). Jí byla především upravena soustava nejvyšších orgánů státní moci, kterou tvořilo Národní shromáždění (zvané Revoluční), prezident republiky a vláda.9

7

Schelle, K. Organizace veřejné správy v letech 1848 – 1948. Brno: MU, 1993, s. 105. Janák, J. - Hledíková, Z. Dějiny státní správy. Praha, 1989, s. 390. 9 Malý K. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha: Nakladatelství Linde, 1999, s. 272. 8

5

2. 2. SITUACE V OBLASTI SPRÁVY NA MORAVĚ

Na Moravě se situace v oblasti správy vyvíjela podobně jako v Čechách.

K vytvoření Národního výboru a k jeho doplnění dalšími členy

politických stran došlo ještě před vznikem samostatného státu. Ustanoven byl i místní Národní výbor v Brně. Moravští členové pražského Národního výboru, kteří se před 28. říjnem nestali členy pražského Národního výboru pak úřadovali jako Moravský Národní výbor v Brně. Vznik samostatné Československé republiky se na Moravě oslavoval až o den později, a to 29. 10. 1918. Národní výbor přebral správu Moravy od moravského místodržitelství. Mocensko-správním centrem na Moravě se stal i přesto, že v Praze byla vytvořena moravskoslezská kancelář Národního výboru v čele s K. Englišem. Zástupci brněnského Národního výboru 29. října navštívili moravského místodržitele dr. Karla Heinolda s požadavkem, aby jim odevzdal státní správu. Ten jim však vyhověl až po poradě s ministrem vnitra. Zároveň došlo k úmluvě, podle které měla být veřejná správa obstarávána místodržitelstvím za spolupráce správní komise vyslané národním výborem. Členy komise se stali: státoprávní demokrat H. Bulín, agrárník K. Sonntag, lidovec J. Šrámek a sociální demokrat K. Vaněk.10 Místodržitelem se stal bývalý hejtman a pozdější předseda několika úřednických vlád J. Černý.

Další den bylo zdůrazněno, že „Organizace a

působnost politických úřadů zůstávají teritoriálně a věcně nezměněny. Pro záležitosti náležející do politické správy zůstávají příslušny pouze úřady politické v nynějším složení.: Bylo by tudíž nesprávné, aby úřady či strany ve věcech těchto obracely se na Národní výbor, který by podobná podání opět postoupil místodržitelství a nemohl se tím vyhnout zbytečným průtahům.“11 Členy moravského Národního výboru se stali pouze zástupci politických stran, kteří byli současně členy Národního výboru v Praze a bydleli na Moravě nebo ve Slezsku. Pražský Národní výbor vydal prohlášení, že nezná žádný moravský Národní výbor, nýbrž pouze členy Národního výboru pražského, kteří rozhodují jeho jménem, a žádal, aby při rozhodování v plénu hlasovali pouze tito členové. Moravský Národní výbor však nadále jednal jako samostatný ústřední orgán na Moravě, bez znatelného odlišení jeho činnosti od pražského 10 11

Schelle, K. Organizace veřejné správy v letech 1848–1948. Brno: MU, 1993, s. 105. Tamtéž, s. 108. 6

Národního výboru. Rychlý spád událostí v Praze však přinutil členy moravského Národního výboru, aby se konečně 5. listopadu vzdali svého úřadu. Ještě téhož dne pak byl jmenován moravským místodržitelstvem v dohodě s národním výborem vládní komisař pro správu města Brna.12

12

Schelle, K. Organizace veřejné správy v letech 1848–1948. Brno: MU, 1993, s. 109. 7

2. 3. PŘEVZETÍ SPRÁVY VE SLEZSKU

Za 1. světové války se v exilu mezi českými a polskými politiky vedly rozhovory o vzájemných vztazích budoucích států, které se týkaly i Slezska a zvlášť Těšínska. Deklarovala se v nich nutnost poválečné spolupráce mezi budoucími státy. Od podzimu 1917, ale zejména od počátku roku 1918 docházelo mezi českými a polskými opozičními skupinami ke schůzkám, které se začaly orientovat na vítězství dohodových mocností.13 Polské národní snahy vyústily ve vytvoření orgánu Rada Narodowa dla Ksiestwa Cieszynskiego (Zemská národní rada Těšínského knížectví) 19. 10. 1918.

Rada představovala nejvyšší reprezentaci polské politiky na Těšínsku.

Nejdříve se nehlásila k připojení Těšínska k Polsku, ale již 29. října 1918 vydala prohlášení, že převzala správu a zároveň oznámila přivtělení tohoto území k Polsku kromě frýdeckého okresu.14 Češi vyčkali informací o vzniku Československa a potom zahájili organizační činnost. Dne 29. 10. 1918 byl ustaven zatímní Národní výbor pro Slezsko v Opavě a okresní národní výbory v Polské Ostravě, Orlové a Frýdku. Zástupci v Opavě prohlásili, že bez vědomí národního výboru nemají úřady činit žádná rozhodnutí. Zároveň vybízeli k zakládání národních výborů ve všech okresech a obcích. Místní národní výbory měly být zřízeny zejména v „ohrožených místech.“ Dne 31. října 1918 byl potom ustaven Zemský národní výbor pro Slezsko se sídlem v Ostravě, sestavený ze zástupců sedmi politických stran, jako nejvyšší orgán českého národa a vykonavatel moci pražského Národního výboru. 1. listopadu 1918 pak byla v Opavě publikována v tisku zpráva o vytvoření československého státu. Zřízení Zemského národního výboru bylo ihned oznámeno do Prahy.15 V odpovědi však bylo zdůrazněno, že není možné uznat národní výbor pro celé Slezsko, nýbrž jedině jednotlivé okresní národní výbory. Reakcí na to bylo, že členové Zemského národního výboru pro Slezsko požádají Národní výbor v Praze, aby je uznal jako reprezentanta českého Slezska. V Opavě ovšem zatím dále fungovala rakouská správa i celý aparát zemské vlády v čele s zemským prezidentem A. Widmannem.16 13

Gawrecká M. Československé Slezsko mezi světovými válkami 1918 – 1938. Opava, 2004, s. 19. 14 Tamtéž, s. 20 15 Schelle, K. Organizace veřejné správy v letech 1848–1948. Brno: MU, 1993, s. 108. 16 Schelle, K. Organizace veřejné správy v letech 1848–1948. Brno: MU, 1993, s. 109. 8

V úsilí čelit napjatým sociálním i národnostním problémům byla mezi představiteli Rady Narodowé a Zemského národního výboru uzavřeny 2. a 5. listopadu 1918 v Orlové a Polské Ostravě provizorní smlouvy. Byla stanovena provizorní demarkační linie podle národnostního složení obecních zastupitelstev. Obě strany však přijatou dohodu v „zájmu“ svých států porušovaly. Od poloviny listopadu 1918 se na české straně objevovaly požadavky, aby sporné území bylo obsazeno dohodovým vojskem.17 Souběžně s těmito událostmi situaci ve Slezsku ještě komplikovalo vytvoření provincie Sudetenland, která si činila nároky na celé severozápadní Slezsko, severní Moravu a část východních Čech.18 Otázka provincie Sudetenland se vyřešila ještě ke konci prosince 1918, kdy došlo k obsazení provincie československou armádou. Horší to bylo s nároky Polska. Ministr zahraničí E. Beneš se pokoušel získat souhlas Dohodových mocností k vojenskému obsazení Těšínska československým vojskem. Na akci však bylo pohlíženo vesměs velmi nevraživě. Čeští představitelé se tedy snažili situaci vyřešit jinak. Ve dnech 23.- 30. ledna 1919 proběhla tzv. sedmidenní válka mezi oběma státy, během níž československá armáda polské síly vytlačila až k řece Visle. Dohodové mocnosti ale o podobném řešení nechtěly vůbec slyšet. Mezi Dohodu a Československem byla podepsána dohoda, která především stanovila zákaz zabírání sporných území a dále vymezila hranice československého a polského vlivu. Oběma státům rovněž přislíbila, že na místo bude vyslána komise, která připraví materiál pro konečné rozhraničení.

Na

19

počátku února zahájila spojenecká komise svoji činnost v Těšíně.

Na jednáních mírové konference docházelo k obratu ve prospěch Polska. Beneš proto požádal o vyhlášení plebiscitu nejen na Těšínsko, ale i na sporných částech Spiše a Oravy. Situace pak byla konečně vyřešena v červenci 1920. Československo dostalo území o rozloze 1 270 km2, zatímco Polsku připadlo území o rozloze 1 012 km2. Ještě před vyřešením situace bylo k Československu připojeno Hlučínsko zákonem č. 76 Sb. z 30. ledna 1920.20

17

Gawrecká M. Československé Slezsko mezi světovými válkami 1918 – 1938. Opava, 2004, s. 21. 18 Olivová V. Dějiny první republiky. Praha: Nakladatelství UK Praha Karolinum, 2000, s. 72. 19 Schelle, K. Organizace veřejné správy v letech 1848–1948. Brno: MU, 1993, s. 110–112. 20 Tamtéž, s. 219. 9

2. 4. STÁTNÍ SPRÁVA NA SLOVENSKU PO VYHLÁŠENÍ MARTINSKÉ DEKLARACE

Složitá byla situace na Slovensku. Aktivní politický život se zde rozvíjel pomaleji než v Čechách a na Moravě. Za světové války tam fakticky existovala, vedle sociální demokracie, jen Národní strana, sdružující ostatní proudy.21 Výraznějším projevem se stal 1. květen 1918, kdy se uskutečnilo v Liptovském Mikuláši velké shromáždění protimaďarského hnutí v čele s V. Šrobárem. Byla přijata rezoluce práva na sebeurčení Čechoslováků v Uhrách. Znamenalo to jasnou proklamaci vůle Slováků spojit se s Čechy v jednom společném státě. Poprvé otevřeně formuloval myšlenku na vytvoření Slovenské národní rady koncem května 1918 Milan Hodža.22 Schylovalo se ke konci války, když dne 7. září 1918 přijal uherský sněm již léta ohlašovaný volební zákon, který však nejen že vůbec nevyhovoval slovenským požadavkům na všeobecné, rovné a přímé volby, ale ještě více zvýhodňoval Maďary proti utlačovaným národům. Dne 19. října v uherském sněmu po deklaraci o sebeurčení Rumunů vystoupil také s podobným prohlášením i slovenský poslanec F. Juriga. Vyhlásil, že na budoucí mírové konferenci má právo zastupovat Slováky jedině Slovenská národní rada. Zdůraznil, že Slováci neuznávají uherský sněm a že sami v budoucnu rozhodnou o svém budoucím státním umístění a o svém vztahu k ostatním národům. Slovenská národní rada však fakticky neexistovala.23 Dne 22. října 1918 uveřejnily Národní noviny zprávu o odpovědi prezidenta Spojených států amerických na rakouskou nótu ze 7. října, a za dva dny potom uveřejnily oznámení o svolání ustavujícího shromáždění Slovenské národní rady do Martina. Zde byla 30. října 1918 vytvořena Slovenská národní rada a vydána deklarace o budoucím společném životě národů Čechů a Slováků, a bylo zdůrazněno, že jedině Slovenská národní rada je oprávněna mluvit jménem Slováků. Do jisté míry se zde tedy vytvořila podobná situace jako na Moravě a ve

21

Klimek A. Velké dějiny zemí Koruny české, svazek XIII(1918 – 1929). Praha: Nakladatelství Paseka, 2000, s. 73. 22 Schelle, K. Organizace veřejné správy v letech 1848–1948. Brno: MU, 1993, s. 110. 23 Tamtéž, s. 113–114. 10

Slezsku. Ve skutečnosti však bylo Slovensko nadále ovládáno bývalou administrativou, četnictvem a vojskem.24 O problému správní organizace na slovenském území začala diskuze ve slovenských politických kruzích již před vznikem samostatného Československa.

Střetávaly

se

zde

centralistické

představy

A.

Rašína

s Hodžovými dosti nesmělými představami o slovenské státní administrativě. Podle Pantůčkova návrhu měla být na místo uherské autonomní veřejné komitátní správy, zavedena jednotná politická správa tak, že z uherských komitátů by se stala okresní hejtmanství, ve větších městech s expoziturou. Podobně se měla správa zřídit v obou municipálních městech (v Bratislavě a v Košicích). Mělo se jednat o první politickou instanci. Druhou měl představovat úřad hlavního župana v Bratislavě, pověřený celou politickou správou v zemi (podobně jako místodržitelství v Praze, Brně a zemská vláda v Opavě). Třetí instanci pak mělo zakončovat ministerstvo vnitra v Praze. K formálnímu jednání o návrhu na schůzi Slovenského národního jednání nedošlo.25 Dne 3. listopadu 1918 se Slovenská národní rada ztotožnila v „Ohlasu“ s recepční normou Národního výboru v Praze. V platnosti byly ponechány všechny platné uherské zákony, dále působily státní úřady, obecní zastupitelstva a další složky uherského správního aparátu, s tím rozdílem, že namísto maďarského byrokratického aparátu byla v čele Slovenská národní rada.26 Vedení v Praze k upevnění mocenských pozic republiky zřídilo na Slovensku vojenskou správu. Zároveň byl zřízen zvláštní úřad pro správu Slovenska v čele s V. Šrobárem, který jako ministr s plnou mocí pro Slovensko byl oprávněn činit jakákoli opatření na udržení pořádku. Pod vlivem Maďarské republiky se v Martině vytvořila místní Maďarská národní rada. Tato však nebyla Slovenskou národní radou uznána. Četné rozpory tak trvaly až do příchodu československého vojska a likvidace původní uherské správy. Ani další vývoj státní správy se nevyvíjel, na rozdíl od Čech, Moravy a Slezska, na Slovensku bez obtíží. Nefungovala zde obecní samospráva, úřednictvo bylo nekvalifikované, municipální úředníci se stávali loutkami politických stran. Nezabránila tomu ani rychlá reakce ministra s plnou mocí pro 24

Kováč D. Dějiny Slovenska. Praha: nakladatelství lidové noviny, 1998, s. 181. Schelle, K. Organizace veřejné správy v letech 1848–1948. Brno: MU, 1993, s. 115. 26 Tamtéž, s. 116. 25

11

správu Slovenska v podobě rozpuštění municipálních výborů a obecních zastupitelstev a jejich nahrazení zvláštními komisemi. Také realizace župního zákona se předpokládala až na pozdější dobu.27 V roce 1920 byly přijaty tři zákony: č. 210, 211 a 233 Sb. z roku 1920, které znamenaly postátnění téměř celé vnitřní správy a přípravu na přechod od dosavadní organizace na organizaci předpokládanou župním zákonem. Obvody politické správy byly upraveny vládním nařízením, aby vyhovovaly novým požadavkům. Došlo i k úpravě správ měst s regulovaným magistrátem. O nich se blíže zmiňuji v podkapitole věnované samosprávě. Zákonem č. 211 Sb. došlo k postátnění obecních úřadů a obvodních notářů, kteří byli být jmenováni ministrem vnitra. Jejich realizací tak bylo Slovensko připraveno k uvedení zákona o župním zřízení. O župním zákonu pojednává podkapitola Politická správa a její zastoupení. Se vznikem republiky souvisela idea „čechoslovakismu“. Podle ústavy byl zřízen československý jazyk, složený ze dvou rovnoprávných větví jazyka českého a slovenského. Myšlenka tak měla znázorňovat rozhodující slovo „čechoslováků“ ve státě, který jinak zahrnoval značné množství Němců, Maďarů a menšinu obyvatel rusínského, polského, židovského romského národa.

27

Schelle, K. Organizace veřejné správy v letech 1848–1948. Brno: MU, 1993, s. 119. 12

2. 5. VÝVOJ SPRÁVY NA PODKARPATSKÉ RUSI

Mírovými dohodami v Paříži se Československá republika stala jedním z nástupnických států Rakousko-Uherska. Součástí Československa se stala i Podkarpatská Rus. Smlouva z Paříže potvrdila dohodu uzavřenou Národní radou uherských Rusínů s T. G. Masarykem v Pittsburghu i rozhodnutí Americké národní rady Uhro-Rusínů z 12. listopadu 1918, a přičlenila území Podkarpatské Rusi k Československu s tím, že Podkarpatská Rus má dostat autonomii. Ústavní listina ČSR ji charakterizovala jako „nejširší autonomii slučitelnou s jednotností republiky“.28 Pro četné nepokoje a nesmiřitelé postoje s českou nadvládou došlo na Podkarpatské Rusi 6. června 1919 k vyhlášení vojenské diktatury, která trvala až do 9. ledna 1922. V srpnu téhož roku začala pod ochranou armády působit tzv. civilní správa Podkarpatské Rusi. V listopadu 1919 pak byl vyhlášen „Generální statut“ pro správu území Podkarpatské Rusi. Vládní nařízení č. 356/1920 Sb. nahradilo generální statut pro správu Podkarpatské Rusi. Podle tohoto nařízení stál v čele Podkarpatské Rusi guvernér.29 Guvernér a jeho zástupce-viceguvernér byli oba jmenovaní prezidentem republiky na návrh vlády. K působnosti guvernéra patřilo zastupovat Podkarpatsku Rus při jednání s vládou, řídit jednání guberniální rady, podepisovat nařízení a výnosy normativní povahy pro celé zakarpatskoukrajinské území, jmenovat úředníky atd. Funkcí viceguvernéra nebylo pouhé zastupování guvernéra, byl také samostatným úředníkem přímo odpovědným vládě stejně jako guvernér. Jako pomocný úřad mu sloužil sbor úředníků- Civilní správa Podkarpatské Rusi. 30 Území Podkarpatské Rusi bylo rozděleno na čtyři historické župy se sídlem v Užhorodě, Mukačevě, Nerejově a Velkém Bočkově. Z posledně jmenovaného byl ale brzy přesídlen do Marmarošské Solotviny. V roce 1921 však proběhlo Nové rozdělení na 3 župy-Užhorod, Mukačevo a Velká Sevljuša. V čele stáli správcové. Užhorod, Mukačevo a Berehovo byly považovány za města s regulovaným magistrátem v čele s vládními komisaři a městským policejním kapitánem. Město Berehovo bylo následně převedeno do skupiny velkých obcí. V 28

Kováč D. Dějiny Slovenska. Praha: nakladatelství lidové noviny, 1998, s. 185. Tamtéž, s. 187. 30 Schelle, K. Organizace veřejné správy v letech 1848–1948. Brno: MU, 1993, s. 228. 29

13

lednu 1922 byla na Podkarpatské Rusi ukončena vojenská diktatura. Na podzim roku 1923 proběhly volby do orgánů obcí a vládním nařízením č. 113 Sb. byla veškerá působnost municipálních výborů, vrchních županů a místožupanů přenesena na správce župního úřadu. V nižších správních instancích byla v podstatě ponechána uherská organizace. Nařízením č. 84/1926 Sb. byly tři samostatné župy sloučeny v jednu se sídlem župního úřadu v Mukačevě.31 Podle zákona č. 125/1927 byla na Podkarpatské Rusi zavedena nová organizace správy. Podkarpatská Rus se tak stala jednou ze zemí Československé republiky a místo sněmů či rady zde působilo zemské zastupitelstvo v čele se zemským prezidentem.32

31

Schelle, K. Organizace veřejné správy v letech 1848–1948. Brno: MU, 1993, s. 229. Malý K. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha: Nakladatelství Linde, 1999, s. 314. 32

14

2. 8. NĚMECKÝ ODPOR PROTI PŘIPOJENÍ K ČSR A SPORY O HRANICE

Se vznikem samostatné Československé republiky souvisely též pokusy německých nacionalistů o vytvoření vlastní správní organizace. Němci z Čech, Moravy a Slezska se před 1. světovou válkou začali nazývat „sudetští“ Němci a pohlíželi už za války s nedůvěrou na české snahy o ustavení samostatného národního československého státu.33 Nedokázali si totiž představit život ve státě ovládaným neněmeckým jazykem a vládou. Již počátkem října roku 1918 došlo k pokusu vytvořit německá samosprávná území v prostoru zemí Koruny české. Spor začal tím, že prozatímní národní shromáždění Dolního Rakouska, kde byli i němečtí poslanci z českých zemí, požadovala pro svou svrchovanost v rezoluci vydané 2. října všechna území obývaná Němci. Státní území mělo být omezeno jazykovou hranicí, která by podle této zásady oddělila obce s nadpoloviční německou jazykovou většinou. Data pro toto vedení hranice byla vzata z posledního sčítání obyvatelstva z roku 1910, kde se nepřiznávala mateřská, ale obcovací řeč. Šlo tedy o hrubou záměnu, neboť uvedená data neodpovídala skutečnosti. Většina závislých lidí v pohraničí „přiznala“ německou obcovací řeč, ač byla převážně české národnosti. 23. října došlo k ustavení zvláštního výboru, který byl pověřen vytvořením samostatné německé provincie „Deutscheböhmen“ která by se stala přímou součástí rakouského státu.34 Ihned po vyhlášení vzniku Československa 28. října 1918 rakouská vláda svolala německé poslance z Čech do Vídně a 29. října byla vyhlášena samostatná provincie Deutscheböhmen s centrem v Liberci. Pak následovalo vytvoření provincie Sudetenland na severní Moravě a ve Slezsku a provincií Deutschsüdmähren na jižní Moravě a Böhmerwaldgau na Šumavě a v jižních Čechách. Byla zde přijata nová ústava, zřízen zemský sněm a vytvořena samostatná zemská vláda. Jelikož německé oblasti nemohly vytvořit jednotný celek, došlo tedy ke vzniku výše uvedených čtyř oblastí. Provincie se prohlásily za součást Rakouska a jejich zástupci zasedali v rakouském Národním shromáždění.35 33

Kolektiv autorů. Dějiny zemí koruny české II, Praha: Nakladatelství Paseka, 1993, s. 162. Olivová, V. Dějiny první republiky. Praha: Nakladatelství UK Praha Karolinum, 2000, s. 72. 35 Tamtéž, s. 73. 34

15

Německorakouská provincie Deutschsüdmähren byla vytvořena 3. listopadu 1918 na krajském shromáždění ve Znojmě, kde byl také prohlášen za součást Dolních Rakous. Nestalo se tak náhodou. I současné jihomoravské pohraničí zaujímá asi dvě třetiny délky česko-rakouské hranice a sousedí s Dolním Rakouskem, s nímž ho vždy spojovala řada znaků. Bylo to například národnostní a sociální složení obyvatelstva, způsob osídlení a výroby, geografické utváření, které vytvořily z moravsko-rakouského pomezí jakousi otevřenou hranici, i širší zázemí s významnými politickými, hospodářskými, správními a kulturními centry: Brnem na moravské straně a Vídní na straně rakouské. Do problému o budoucí vymezení státní hranice pak zasáhly jistě i české obce v Dolních Rakousích, které se úzce stýkaly s českým jihomoravským prostředím. Vídeň se též stala konečnou destinací mnoha českých občanů, ať již pracujících či studujících. Nejen klady, ale i zápory přinášely česko-rakouské vztahy. Ty byly vyvolány obecným rozporem česko-německým, který vyrůstal z nerovného postavení příslušníků českého národa v Rakousku. V důsledku přílivu obyvatelstva české národnosti do Vídně v počtu, který vytvořil z Vídně druhé největší „české“ město, vznikla tu palčivá otázka české menšiny, která se vlekla až do konce 1. světové války a zčásti i po ní a působila nepříznivě na českorakouské vztahy v místním i celonárodním měřítku. 36 Druhým problematickým místem v jihomoravské oblasti se stalo město Brno, kde německá radnice a vládnoucí hospodářské a politické kruhy vyvolávaly silný nátlak na české obyvatelstvo a vyvíjely všestranné úsilí, aby z Brna vytvořily německé město. Obdobné poměry existovaly i v některých městech a místech na jižní Moravě. Česká menšina byla například silně diskriminována ve Znojmě a Břeclav měla až do konce války německou správu, přestože tu žili většinou obyvatelé české národnosti. V Dolním Rakousku byl živý problém českých obcí (např. Poštorné, Charvátské Nové Vsi, Hlohovce). Dolnorakouské místodržitelství s nimi totiž nakládalo jako s ostatními německými obcemi, nepovolovalo v nich české školy a snažilo se s německými nacionálními organizacemi obyvatelstvo poněmčit. Proto se po konci 1. světové války rakouští představitelé nemohli a nechtěli smířit s myšlenkou vzniku Československého státu.37 36

Kordiovský, E. Vznik ČSR a vytýčení státní hranice. Praha, 1992, s. 8. Jordán, F. Jihomoravské pohraničí a vztahy česko-rakouské v nové době. Kyjov: Nakladatelství Grafia, 1969, s. 109. 37

16

Aktivní ve vytváření německé správy zde byl říšský poslanec Oskar Teufel, státní rada a továrník ve Znojmě. Oskar Teufel se stal rakouským hejtmanem. Když začal vykonávat funkci rady v novém Německorakouském státě, byl na jeho místo krajským hejtmanem jmenován hrabě Hieronymus Oldofredi, který z kraje vůbec nepocházel. 38 Pravomoc krajské správy se měla vztahovat na území o rozloze asi 2 170 km2 s přibližně 190 000 obyvateli, žijícími ve 248 obcích. Komunikačně i strategicky

ohrožovala

Deutschsüdmähren

životaschopnost

nového

československého státu. Její území sahalo až do samé blízkosti moravského hlavního města Brna a zužovala spolu s provincií Sudetenland na severní Moravě čs. stát do nemožnosti. Nový československý stát se nikdy nesmířil s odtržením německého území na jihu a ani ve zbývajících oblastech republiky.39 Československá vláda usilovala o to, aby se tato problematická otázka co nejdříve vyřešila. Bylo dohodnuto, že do československé vlády bude přijat zástupce německých oblastí jako krajanský ministr bez portfeje. Přijetí tohoto by znamenalo faktické uznání československého státu německými politiky. Němečtí zástupci žádali o pomoc při zásobování německých oblastí, ale odmítali uznat příslušnost německých oblastí k ČSR a dokonce žádali uznání německých provincií jako součást Rakouska-Uherska. Problematika se přenesla na mezinárodní fórum. Vláda provincie Deutscheböhmen se obrátila zvláštní nótou na amerického prezidenta Wilsona, v níž si stěžovala na československou vládu, která brání Němcům v zabezpečení jejich sebeurčení národního práva.40 Jiný návrh na řešení obsahuje nóta zaslaná čs. vládě 3. prosince 1918, podle které má v pohraničních oblastech rozhodnout mezinárodní rozhodčí soud. Ani ČSR však neztrácela čas. Po ztroskotání jednání přistoupila k vojenskému obsazení německých území. V té době prakticky Československo nemělo žádné řádné vojsko. Jeho funkci plnili částečně italští a francouzští legionáři. Německá města byla obsazena podle toho, jak a kde se podařilo vytvořit vojenské jednotky.46 Přesto bylo obsazování dokončeno již v prosinci 1918. Ihned po obsazení německých území složili všichni němečtí úředníci přísahu věrnosti československému státu. Francie, Anglie a nakonec i USA potvrdily oprávněnost 38

Kordiovský, E. Vznik ČSR a vytýčení státní hranice. Praha, 1992, s. 8. Tamtéž, s. 9. 40 Národní listy 5. 12. 1918, viz článek: Německo-rakouská vláda hrozí Čechům „násilnou svépomocí“. 46 Národní listy 30. 11. 1918, viz článek: Obsazení smíšených obcí v západních Čechách. 39

17

československého postupu a zaslaly v tom smyslu rakouské vládě oficiální odpovědi na jejich protestní nóty.41 Po delších průtazích v jednání mezi mocnostmi Dohody byla konečně svolána mírová konference do Paříže na 18. leden 1919. Všechny státy zúčastněné na válce se snažily z imperialistických zájmů anektovat co nejvíce cizího území a na konferenci si pak přijít jen pro schválení. Proto byly velmoci Dohody nuceny varovat ihned na počátku ledna 1919 všechny státy před jakýmkoliv porušováním dosavadních hranic. Varování platilo i pro ČSR, kde se objevily také snahy vládnoucích kruhů po anexi cizího území před mírovou konferencí z důvodů komunikačních, vojenských, hospodářských a národnostních. Požadavky ČSR na cizí území připravoval už před zahájením mírové konference ohraničovací

odbor

Národního

výboru

v Praze.

Územní

požadavky

Československa, předložené Centrální teritoriální komisí, byly schváleny pěti ministry zahraničních věcí velmocí Dohody 2. dubna 1919, ale záhy po tom byly zamítnuty a to v souvislosti se značnou změnou mezinárodní situace v Maďarsku a v Německu. Za nastíněné zahraniční situace na jaře 1919 byl vypracován preliminář mírové smlouvy s německým Rakouskem. Došlo k dalšímu omezení územních požadavků ČSR vůči německému Rakousku na minimum. 42 Z požadovaného území na Moravském poli byla rozhodnutím Dohody k ČSR z německého Rakouska připojena jen dvě malá území o rozloze 197 km2 a s 10 803 obyvateli, a to Valticko a tzv. moravsko-dyjský trojúhelník, tj. trojúhelníkovité území bez obyvatel vymezené mezi Dolními Rakousy a Moravou a řekami Dyjí a Moravou při jejich soutoku. Do zániku patrimoniální správy v r. 1848 spadalo město Valtice s okolními vesnicemi Úvaly, Hlohovec, Charvátská Nová Ves a Poštorná pod jurisdikci lichtenštejnského panství. Od reformy politické správy rakouské monarchie z r. 1850 patřilo k politickému okresu Poysdorf a od r. 1868 Mistelbach v Dolním Rakousku. Připojení Valticka bylo zdůvodňováno komunikačními aspekty (železnice přechází z Mikulova přes Valtice do Břeclavi) a faktem, že kraj je osídlen převážně Čechy. Velkou Saintgermainskou smlouvou byla rámcově vymezena hranice mezi ČSR a Rakouskem, a to ve II. části textu mírové smlouvy. K uvedenému rámcovému udání hranic je třeba uvést i článek 29 saintgermainské mírové smlouvy s Rakouskem, kde byly stanoveny další 41 42

Olivová, V. Dějiny první republiky. Praha: Nakladatelství UK Praha Karolinum, 2000, s. 73. Kordiovský, E. Vznik ČSR a vytýčení státní hranice. Praha, 1992, s. 20. 18

směrnice pro jednání o přesném vedení hranic. Přesné vytyčování hranic se provádělo několik let, neboť obě sporné strany, ČSR i Rakousko, dávaly neustále nové a nové návrhy na úpravu hranice v tom či onom úseku za dozoru Mezinárodní rozhraničovací (delimitační) komise.43 Situace v jihomoravském pohraničí se tak po 1. světové válce zásadně změnila. Úprava hranice posílila váhu českého obyvatelstva. Z hranice zemské se stala hranice mezistátní. Přesun státní moci do českých rukou a demokratizace politického zřízení napomohly tomu, aby obyvatelstvo německé národnosti, které se mohlo ve staré monarchii počítat k vedoucí státní národnosti, pokleslo do postavení národnostní menšiny. Národnostní rozpory typické pro jižní Moravu se ve dvacátých letech pozvolna uklidňovaly. Přispěl k tomu vznik německého aktivismu, jehož představitelé

chtěli

prosazovat

požadavky

německé

menšiny

v rámci

Československa spoluprací s českými politiky. Významný byl vstup prvních dvou německých ministrů do Československé vlády roku 1926 (dr. F. Spina a dr. R. Mayr-Harting). V obou parlamentních volbách druhé poloviny 20. let, roku 1925 i 1929, získali němečtí aktivisté na celé jižní Moravě velkou většinu hlasů (v roce 1925 téměř 90 % a v roce 1929 přes 75 % německých hlasů). Soužití obu národnostní se postupně normalizovalo, rozšiřovaly se i kontakty mezi českými a německými obyvateli jihovýchodních Čech a jižní Moravy a národnostní spory se objevovaly jen sporadicky.44

43

Kordiovský, E. Vznik ČSR a vytýčení státní hranice. Praha, 1992, s. 21. Trapl, M. Novověk III. In Jižní Morava: Nakladatelství Moravia press Břeclav, 1999, s. 63. 44

19

2. 7. VÝVOJ ÚSTAVNÍCH ORGÁNU ČSR

Národní shromáždění vydalo zákon č. 1/1918 Sb., který zřídil Sbírku zákonů a nařízení státu Československého (§ 1), v níž byla postupně uveřejněna řada zákonů. Dále vydal zákon č.2/1918 Sb. z 2. listopadu 1918, dle něj byly ustanoveny nejvyšší správní úřady: 1. Úřad pro věci zahraniční 2. Úřad pro správu vnitřní 3. Úřad pro správu financí 4. Úřad pro správu vyučování a národní osvětu 5. Úřad spravedlnosti 6. Úřad průmyslu, obchodu, živností 7. Úřad dopravy 8. Úřad veřejných prací 9. Úřad zemědělství 10. Úřad pro národní obranu 11. Úřad pro správu sociální péče 12. Úřad pro správu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy45

Dodatečně pak byly samostatnými zákony zřízeny tyto úřady: 13. Úřad pro zásobování lidu46 14. Úřad pošt a telegrafů47 15. Úřad ministra s plnou mocí pro správu Slovenska49 16. Úřad pro sjednocení zákonodárství a organizace správy50 17. Úřad pro zahraniční obchod51

45

Sbírka zákonů- z. č. 2/1918 částka 1. Zřízeno nařízením Národního výboru č. 20/1918 Sb. 47 Zřízeno zákonem č. 40/1918 Sb. 49 Zřízeno zákonem č.64/1918 Sb. 50 Zřízeno zákonem č.431/1919 Sb. 51 Zřízeno zákonem č.218/1920 Sb. 46

20

2.7.1. PROZATIMNÍ ÚSTAVA

Národní výbor ještě pře svým rozpuštěním (místo něj nastoupilo jednokomorové Národní shromáždění) stačil vydat prozatímní ústavu, z 13. listopadu 1918 pod č. 37 Sb. Ústava měla pouhých 21 paragrafů rozdělených do čtyř oddílů: O národním shromáždění (§§1 – 6), o prezidentu republiky (§§ 7 – 12), o způsobu vyhlašování rozsudků (§ 13) a o moci výkonné a nařizovací (§§ 14 -21). Chybělo zde samostatné prohlášení, obvykle stojící na začátku ústavy. Na základě ústavy převzalo zákonodárnou moc Národní shromáždění, které vzniklo rozšířením pléna Národního výboru na 256 členů. Politické strany v Národním výboru získaly zastoupení podle výsledků posledních výsledků parlamentních voleb do říšské rady, které proběhly v roce 1911.52 Podmínkou pro jednání a usnášení se ve sněmovně byla přítomnost nejméně jedné třetiny poslanců. Ke schválení běžných otázek pak stačily hlasy nadpoloviční většiny přítomných. Kvalifikovaná, dvoutřetinová většina hlasů nejméně dvou třetin poslanců se např. vyžadovala ke změně prozatímní ústavy a k vypovězení války. Pro prozatímní ústavu je typické, že vztahy mezi Národním shromážděním a ostatními nejvyššími orgány státu byly řešeny vždy ve prospěch zákonodárného sboru. Parlament vedle zákonodárné činnosti volil prezidenta a vládu. Členové vlády skládali po svém zvolení slib ve sněmovně, které se také vláda odpovídala ze své činnosti. Prezident byl volen kvalifikovanou dvoutřetinovou většinou všech poslanců. Měl taxativně velmi úzce vymezenou výkonnou pravomoc, do níž spadaly hlavně reprezentativní a méně závažné úkoly hlavy státu. Jeho úkoly měl potvrzovat příslušný ministr.53 Revoluční národní shromáždění se sešlo 14. listopadu a zvolilo prezidentem T. G. Masaryka-volba měla manifestační ráz. Zvolena byla rovněž první vláda v čele s Karlem Kramářem. Vláda byla v postavení výkonného orgánu parlamentu. Číslem 271/ 1919 Sb. byla prozatímní ústava novelizována ve prospěch rozšířených a výslovně uvedených nových kompetencí vlády a prezidenta republiky. Posílením pravomoci prezidenta bylo jmenování a 52

Malý K. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha: Nakladatelství Linde, 1999, s. 272. 53 Tamtéž, s. 273. 21

propouštění členů vlády, předsedání schůzím vlády atd. Dále došlo k zakotvení prezidentova suspenzivního veta. Určitou formu vládní a výkonné moci bylo i prezidentovo právo svolávat sněmovny, odročovat jejich zasedání, prohlašovat je za ukončené. Bylo však omezeno tím, že nesměl rozpouštěcího práva užít v době posledních šesti měsíců svého volebního obdob Prezident neměl právo zákonodárné iniciativy. Jeho hlavní funkcí bylo střežit jako hlava administrativy její nezávislost na politických vlivech. Dne 14. 10. 1918 rovněž přestaly existovat zemské sněmy jako zákonodárné orgány a jejich kompetence přešla do výlučné působnosti Národního shromáždění. Kompetenci v ústavodárných věcech byla svěřena ministerstvu vnitra, odkud vzešel původní návrh definitivní ústavy. Prozatímní ústava platila do konce února 1920.54

2.7.2. ÚSTAVA Z ROKU 1920

Text definitivní ústavy vycházel ze vzorů rakouské prosincové ústavy (pasáže o občanských právech a svobodách), francouzské ústavy (postavení a funkce parlamentu) a americké ústavy (její Prohlášení ovlivnilo Preambuli). Ústava a související zákony vznikly z práce ústavního výboru, jež byla zahájena na podzim roku 1919. Projednávání ústavní listiny bylo zahájeno projevem předsedy ústavního výboru dr. A. Meissnera 8. ledna 1920 na 108 schůzi ústavního výboru. Plénum Národního shromáždění uložilo vypracování ústavních zákonů všeobecným zmocněním. Práce na ústavě trvaly do 27. 2. 1920, kdy byla ústava předložena k projednání plénu Revolučního národního shromáždění. Stala se dílem kompromisu mocenských poměrů jednotlivých stran. Projednání ústavy a termín jejího dokončení byly ovlivněny spory mezi politickými stranami, váhavým postojem vlády a také čekáním na výsledek mírových jednání. Za politické tvůrce ústavy lze pokládat představitele dvou největších

politických

stran,

totiž

A.

Švehlu

(Republikánská

strana

československého venkova) a dr. A. Meissnera (Československá strana sociálně demokratická), kteří se spojili zejména k prosazení vázaných kandidátních listin.55 Ústavní listina byla přijata všemi hlasy celonárodní koalice. Ústava, (přijatá 54

Malý K. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha: Nakladatelství Linde, 1999, s. 274 – 275. 55 Broklová E. Československá demokracie – Politický systém ČSR 1918 – 1938. Praha: Sociologické nakladatelství, 1992, s. 22 – 24. 22

Národním shromážděním spolu s župním zákonem 29. února 1920 a jinými) stanovila, měla 134 paragrafů, rozdělných do šesti hlav. 56 Na začátku ústavy stálo samostatné prohlášení (čl. I – X). Hlava první – všeobecná ustanovení (§§ 1 – 5) upravovala základní ústavní otázky-formu státu, hlavu státu, území republiky, státní občanství a hlavní město. V hlavě druhé (§§ 6 – 54) se pojednávalo o zákonodárné pravomoci, svěřenou pro celé území ČSR Národnímu shromáždění složenému ze dvou komor (poslanecká sněmovna a senát). Poslanecká sněmovna měla 300 členů, senát tvořilo 150 senátorů. Aktivní volební právo do poslanecké sněmovny bylo dáno dosažením 21. roku věku a do senátu dosažením 26. roku věku., pasivní volební právo do poslanecké sněmovny bylo od 30 a do senátu od 45 let. Při volbách do obou komor se uplatňovala zásada tzv. vázaných kandidátních listin. Volič tak neodevzdával svůj hlas určité osobě, nýbrž politické straně.57 Hlava třetí (§§ 55- 93)-vládní a výkonnou moc představovali prezident, vláda, ministerstva a nižší správní úřady. Nejrozsáhlejší podíl na moci výkonné, jak si uvedeme v kapitole veřejná správa, měla vláda. Mimo rámec ústavy ve dvacátých letech rozhodujícím způsobem ovlivňovala parlament a vládu zvláštní politická instituce, tzv. „parlamentní pětka“, která byla složena z předsedů nejvlivnějších politických stran té doby-strany agrární, lidové, národnědemokratické, sociální demokracie a národnědemokratické strany. Pětka určovala politiku vlády a fakticky eliminovala vliv opozice na řízení státu. V hlavě čtvrté (§§94 – 105) byla upravena soudcovská moc. Soudy se rozlišovaly na řádné, mimořádné a rozhodčí pro civilní věci. Pro trestní věci byly zřízeny občanské trestní soudy, vojenské trestní soudy. Pro celé území státu byl zřízen jeden nejvyšší soud. Hlava pátá (§§ 106 – 127) obsahovala základní práva a povinnosti občanské. Šestá a zároveň poslední hlava (§§128 – 134) upravila ochranu menšin národnostních, náboženských a rasových.58 Doplňky ústavní listiny tvořily: ústavní zákon č. 293/1920 Sb, o ochraně osobní svobody, domovním a listovním tajemství, ústavní zákon č. 56

Malý K. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha: Nakladatelství Linde, 1999, s. 282. 57 Tamtéž, s. 283 – 284. 58 Tamtéž, s. 285 – 288. 23

294/1920 Sb., o podpisování zákonů a nařízení, jazykový zákon č. 122/1920 Sb. a ústavní zákon č. 236/1920 Sb., o pozbývání státního občanství a práva domovského.59

59

Malý K. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha: Nakladatelství Linde, 1999, s. 289. 24

3. VEŘEJNÁ SPRÁVA ZA PRVNÍ REPUBLIKY Státní správa za první republiky zahrnovala velké množství různých správních úřadů, jak jsem již demonstrativně naznačila v kapitole o vzniku ČSR vyjmenováním jednotlivých ministerstev. V diplomové práci jsem se proto zaměřila jen na správu politickou a s ní související samosprávou.

3. 1. POLITICKÁ SPRÁVA A JEJÍ ZASTOUPENÍ

Jak jsem již výše poznamenala, Československo bylo republikou politických stran, což se projevilo i na veřejné správě. Prezident byl sice hlavou parlamentního státu, ale nikoli hlavou vlády. V ústavě z roku 1918 měl takřka minimum pravomocí, které se ani po novelizování ústavy výrazně nezvýšily (viz kapitola o vzniku ČSR). Podle stranického klíče se obsazovalo nejen vedení centrálních státních úřadů, nýbrž i úřednická místa na všech stupních. Koaliční vládní strany si mezi sebe rozdělily jednotlivé resorty hned po vzniku republiky a socialisté připustili, aby rozhodující mocenskou pozici prostřednictvím ministerstva vnitra obsadila agrární strana.60 Instituce politických stran v první Československé republice nebyla celkově nijak ústavně ani právně zakotvena, ačkoliv politické strany hráli v celém společenském i politickém systému společnosti a státu rozhodující úlohu. I přes svou faktickou „nelegálnost“ byly nejvlivnější složkou celého společenského veřejného života státu. Volební systém založený na principu poměrného zastoupení a politicky – společenská struktura znemožňovaly, aby jednotlivá politická strana získala nadpoloviční většinu a mohla vytvořit vládu pouze ze svých přívrženců (viz USA a Velká Británie).61 Proto museli představitelé politických stran vytvářet vládní koalice. Jistým českým specifikem bylo, že koalici vytvářela celá skupina politických stran. Nejvýznamnější postavení v politickém a společenském životě Československa měly tzv. „stavovské strany“, které zastupovaly jednotlivé třídy a sociální skupiny společnosti. Byli to skupiny zemědělské, dělnické a středostavovské – živnostenské a obchodnické. Největší a 60

Broklová, E. Československá demokracie – Politický systém ČSR 1918–1938. Praha: Sociologické nakladatelství, 1992, s. 74. 61 Tamtéž, s. 76. 25

nemocnější politickou stavovskou stranou v meziválečné ČSR byla strana agrární, která za první republiky vystupovala pod oficiálním názvem republikánská (Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu). Byla jako jediná zastoupena ve všech koaličních vládách první republiky a měla, až na úřednické vlády, od roku 1922 i ministerského předsedu, kterým se stal Antonín Švehla. Ve straně mu náležela neomezená autorita.62 Na vrcholu politické správy stálo tedy ministerstvo vnitra v čele s Antonínem Švehlou. Do kompetence tohoto ministerstva náležely veškeré záležitosti, které nepatřily do působnosti jiných ministerstev. Vnitřní organizace ministerstva vnitra byla rozdělena na prezídium a na čtyři odbory, sestavené z 16 oddělení, a z dalších dvou stojících mimo odbory. V prezidiu byly soustředěny záležitosti týkající se osobní úřední činnosti ministra, personální záležitosti a zezačátku i záležitosti veřejné bezpečnostní služby, hlavně v podobě informací jak z ČSR, tak ze zahraničí. K prvnímu odboru složenému ze 4. oddělení patřily záležitosti ústavní, zákonodárné (s výjimkou jazykových věcí), dále organizace politické správy, záležitosti Národního shromáždění, mezinárodní smlouvy, redakce Sbírky zákonů a nařízení, Věstníku ministerstva vnitra a archivní a knihovní záležitosti. Ve druhém odboru, složeném z pěti oddělení, se nacházela organizace bezpečnostních úřadů, volební záležitosti, administrativní policie, vystěhovalecké a přistěhovalecké záležitosti, sčítání lidu atd. Do třetího odboru, ve složení čtyř oddělení, náležely například záležitosti obrany a branná povinnost. Čtvrtý odbor, složený ze 3 oddělení, měl na starosti záležitosti jazykové, samosprávní a finanční. Mimo odborový svaz původně stálo oddělení sedmnácté, jemuž byly přikázány záležitosti spolkové (spořitelny, výrobní a hospodářská společenstva atd.). Jako samostatné oddělení zpočátku vystupovalo i účetní oddělení. V roce 1919 se pak počet odborů zvýšil na devatenáct, rozdělením sedmnáctého odboru.63 Antonín Švehla jako ministr vnitra patřil bezesporu k významným politikům předválečného Československa, jež si velmi dobře uvědomoval základní zásady demokratického a parlamentního státu. Spolu s A. Rašínem, Fr. Soukupem, V. Šrobárem a J. Štříbrným představoval ony „ muže 28. října“.64

62

Trapl, M. Politické strany v ČSR v letech 1918–1938, In Mikulovské sympozium XXII. Brno: Státní okresní archiv Břeclav se sídlem v Mikulově, 1992, s. 35. 63 Schelle, K. Organizace veřejné správy v letech 1848–1948. Brno: MU, 1993, s. 179. 64 Tamtéž, s. 180. 26

Nově přijímaní úředníci a převzatí úředníci z Rakouska a Uher se museli řídit nařízením vlády č.101/1918 Sb. doplněným nařízením č.55/1919 Sb. o přísaze věrnosti a poslušnosti nově přijímaných státních úředníků a zřízenců Československé republice. Vyřešení převzetí bývalých rakouských úředníků alespoň formálním vyjádřením jejich vztahu k novému státu mělo být upraveno stejně jako jejich propuštění zákony, které se nesetkaly se všeobecným souhlasem v parlamentu.65 Činnost ministerstva vnitra byla v prvním období republiky předmětem kritiky nejen širší veřejnosti, ale i členů parlamentu. Týkalo se to zejména personálního obsazování politické správy, která se nesla ve znamení kontinuity s personálním obsazením za Rakouska-Uherska. Vládním nařízením č. 107/1919 Sb. došlo ke zlepšení postavení praktikantů. Zákonem č. 250/ 1919 Sb. byl zrušen rakouský a uherský zákon o certifikatistech, jenž znamenal výhodu pro vysloužilé poddůstojníky při propůjčování určitých služebních míst. Umísťování legionářů pak bylo řešeno zákonem č. 282/1919 Sb. a zák. č. 462/1919 Sb. I přes odpor A. Švehly došlo na návrh A. Rašína k oddělení finanční správy od správy politické a to zákonem č. 153/1919 Sb.66 Dlouhodobým nedostatkem veřejné správy byla její značná nákladnost, komplikované úřadování, zdlouhavé řízení a neúsporný postup při spisové manipulaci. V důsledku toho v letech 1924 – 1925 se ministerstvo vnitra soustředilo na hledání úsporných opatření, čehož jedním z výsledků byl zákon č. 286/ 1924 Sb., jímž bylo stanoveno redukování počtu státních a jiných veřejných zaměstnanců na míru nezbytně únosnou. Ustanovení prvé části zákona ve svém širokém znění dávaly možnost povolaným činitelům zavádět se veškerá opatření vedoucí ke zjednodušení a zlevnění správy. Zároveň v druhé části zákon poskytl zákonný podklad pro akci ke zmenšení počtu státních a jiných veřejných zaměstnanců, a to alespoň o 10 % v roce 1925, aniž by bylo vyčkáno až budou provedena všechna opatření k zjednodušení a zlevnění státní správy. Jedním z důležitých úkolů bylo provedení reformy kancelářské služby vedoucí ke zjednodušení státní správy. Do té doby byla kancelářská služba obstarávána podle 4 možných systémů:

65 66

Schelle, K. Organizace veřejné správy v letech 1848 – 1948. Brno: MU, 1993, s. 180. Tamtéž, s. 183. 27

-Podle úřední instrukce pro smíšené a politické úřady (doplněné a pozměněné nař.min.vnitra a spravedlnosti č. 52 ř. z. ze dne 17. 3.1855). -Podle tzv. dolnorakouského systému, jenž byl poprvé zaveden od 1. ledna 1900 u okresního hejtmanství v Oberhollabrunnu. -Podle Rapprichova systému zavedeného v roce 1910 u místodržitelství a některých okresních hejtmanstvích v Čechách. -Podle nového jednotného kancelářského pořádku zavedeno od 1. ledna 1923 u župních a okresních úřadů na Slovensku a obdobného pořádku zavedeného v roce 1925 na Podkarpatské Rusi.67 Bylo tedy třeba rozhodnout o nejlepším systému a na základě toho vypracovat jednotný řád kancelářské služby pro všechny ostatní úřady. Přípravy k reformě kancelářské služby se však značně protáhly, a tak k částečné unifikaci došlo až v souvislosti a reformou státní správy v roce 1928. V prvních měsících po vyhlášení samostatné republiky se toho ve vedení politické správy tedy moc nezměnilo. Nedošlo ke změnám v organizaci politické správy ani k personálním změnám. Došlo pouze k částečnému přejmenování. V první instanci na úřady okresní správy, v čele okresního úřadu stál i nadále okresní hejtman, jenž měl kromě oddělené finanční správy stále tejné kompetence. Druhou instance zůstala v Čechách a na Moravě místodržitelství, přejmenovaná na úřady zemské správy politické v čele se zemským prezidentem, a ve Slezsku zemská vláda.68

3.1.1. PŘÍPRAVA A VYDÁNÍ ŽUPNÍHO ZÁKONA

Převzetí rakousko-uherské správy do státní správy Československa vyžadovalo brzké řešení. Základní myšlenkou bylo odstranění dvojkolejnosti veřejné správy, tj. na jedné straně státní správy a na straně druhé územní samosprávy. V dosavadní veřejné správě se totiž uplatňovalo značné množství zákonů, dané dvojí legislativou zemskou a říšskou, odlišností v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, a zcela jiným správním systémem na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Reforma se tedy jevila neodkladnou, také z důvodů eliminace

67 68

Schelle, K. Organizace veřejné správy v letech 1848 -1948. Brno: MU, 1993, s. 184. Janák, J. - Hledíková, Z. Dějiny státní správy – Správní vývoj ČSR. Praha, 1989, s. 389. 28

autonomistických snah Slováků a začlenění Slovenska a Podkarpatské Rusi do jednoho unitárního státu.69 Návrh reformy spadal pod ministerstvo vnitra v čele s A. Švehlou. V budoucí reformě nebylo počítáno s úpravou nejvyšší a nejnižší složky veřejné správy a správou prováděnou samosprávnými státními úřady a odbornými samosprávnými svazy. Jako podklad pro rozhodnutí sloužily konkrétní zkušenosti správních úředníků, odborných časopisů, atd. V nižších instancích měl být zachován princip koncentrace správy. V první instanci měly vykonávat politickou správu podkrajské úřady a statutární města, ve druhé instanci krajské úřady. V průběhu června 1919 byla také na ministerstvu vnitra připravena první verze osnovy zákona o krajském zřízení a ihned byla rozeslána všem odborníkům v rámci dané problematiky.86 Zároveň bylo navrženo přejmenování krajských a podkrajských orgánů na orgány župní. Ke konečnému odsouhlasení návrhu župního zákona došlo až 16. října 1919 na 130 schůzi vlády. Návrh se tedy dostal k projednávání do ústavního výboru Národního shromáždění. Zde se pak projevily nesmiřitelné názory představitelů jednotlivých stran, zvláště Československé strany lidové a Národní demokracie. Například nacionalistické tendence Národní demokracie, která tvrdila, že realizací tohoto zřízení by se v Čechách vytvořily německá Karlovarská a Českolipská župa. Slovy Karla Kramáře: “Proti čemu se stavíme? – Proti dvěma německým župám, a to na smrt. Stavíme se proti kompetenci žup, která by z nich mohla učinit směny.“ Nové zřízení by také znamenalo odstranění zažitého rakouského administrativního systému a jeho nahrazení systémem uherským. Proti novému župnímu zřízení vystoupili i představitelé většiny československých politických stran na Moravě. Ke změně jejich postoje, alespoň moravských poslanců v Národním shromáždění, došlo až koncem ledna 1920 na pražské poradě, kde se dohodli, až na zástupce strany lidové, na jednotné podpoře vládního návrhu.70 Po bouřlivých diskusích byl župní zákon přijat 29. února 1920 (společně s ústavní listinou československého státu). Počet žup byl nakonec ustálen na 21, z toho 9 českých, 5 moravských, 1 těšínská, 6 slovenských. Praha jako hlavní město byla z župního zákona vyňata. 69

Schelle, K. Organizace veřejné správy v letech 1848 -1948. Brno: MU, 1993, s. 267. Schelle K. K názorům politických stran na Moravě a ve Slezsku na zákon o župních a okresních úřadech z roku 1920. In XXII Mikulovské sympozium. Brno: Státní okresní archiv Břeclav se sídlem v Mikulově, 1992, s. 106. 70 Schelle, K. Organizace veřejné správy v letech 1848 – 1948. Brno: MU, 1993, s. 278. 86

29

Podle župního zákona měly v republice vnitřní správu vykonávat župní a jim podřízené okresní úřady. Župní úřady pak měly být přímo podřízené ministerstvu vnitra.71 Okresní úřady měly vykonávat ve svém obvodu vnitřní správu, jež doposud příslušela v Čechách okresním hejtmanstvím a zastupitelským okresům, na Moravě a ve Slezsku okresním hejtmanstvím a silničním okresům, na Slovensku a Podkarpatské Rusi slúžnovským úřadům. Na župní úřady přecházela správa v rozsahu působnosti zemských politických správ, zemských sněmů a zemských výborů, na Slovensku komitátů, jejich orgánů a správních výborů.72 Do čela okresního úřadu měl být postaven okresní náčelník, do čela župy župan. Oba měly být státními úředníky. Nejdůležitější částí župního zákona byla ustanovení o županovi, župním zastupitelstvu, župním výboru a župních komisí. U každého župního úřadu se mělo zřizovat župní zastupitelstvo složené ze členů jednak volených, jednak jmenovaných ministrem vnitra. Župní svazy měly být tři: český, moravský a slovenský (zahrnující i Podkarpatskou Rus). Župní zákon měl být aktivován do tří let, a to v několika etapách. Aktivování župního zákona však bylo neustále odkládáno a zákon vstoupil v platnost od 1. ledna 1923, avšak pouze na Slovensku, a to v dosti omezené podobě. Bylo zde zřízeno šest žup, dále byly zřízeny dvě města s regulovaným magistrátem a 79 okresů.73 Aktivováním zákona o župním zřízení pouze na Slovensku se stav politické správy ještě více roztříštil, neboť na území republiky v té době existovaly tři různé systémy politické správy: v českých zemích rakouský systém, v Podkarpatské Rusi systém uherský a na Slovensku župní zřízení podle nového zákona. Otázka sjednocení politické správy se dostala znovu do pohybu až v druhé polovině 20. let.

71

Schelle, K. Organizace veřejné správy v letech 1848 – 1948. Brno: MU, 1993, s. 281. Tamtéž, s. 290. 73 Tamtéž, s. 369. 72

30

3. 2. VÝVOJ SAMOSPRÁVY

Recepčním zákonem v roce 1918 došlo vedle politických úřadů k převzetí i orgánů samosprávných. Samospráva vždy tvořila významný prvek v rámci státního zřízení, dávala tak v zákonné podobě možnost vlastní úpravy jednotlivým správním jednotkám.74

3.2.1. ZEMSKÁ SAMOSPRÁVA

Zemská samospráva byla nejvyšším článkem územní samosprávy. Situace po vzniku republiky byla však poněkud komplikovaná. Do konce války zůstala změnami nedotčena pouze zemská samospráva na Moravě a ve Slezsku, kde sice nedošlo ke zrušení zemských sněmů, ale přestaly fakticky fungovat. Nadále tak působily jen jejich výkonné orgány zemské výbory. V Čechách však byly zemský sněm a zemský výbor anenskými patenty z roku 1913 rozpuštěny a do čela zemské samosprávy byla postavena komise jmenovaná vládou. Po vzniku ČSR zanikla činnost zemských sněmů, která byla přenesena jednak na Národní shromáždění, jednak na vládu.75 Na podkladě zákona č. 38/ 1918 Sb. byla zrušena zemská správní komise v Čechách a na její místo byl zřízen zemský správní výbor volbou Národního shromáždění. Na Moravě byl sice zemský výbor zvolený v roce 1914 ponechán, ale místo odstupujících členů či těch, co zemřeli, byli noví členové jmenováni přísedící vládou. Moravský zemský výbor měl v konečné podobě 9 členů (někteří ještě volení, někteří nově jmenovaní v čele s předsedou a dvěma náměstky. Agenda zemského výboru rozdělena do devíti skupin, kdy: 1. Vyhrazeno předsedovi -organizace zemských úřadů, osobní věci zemských úředníků a zřízenců, nerostné bohatství, průmysl, atd. 2. Vyhrazeno náměstkovi předsedy zemského výboru - zdravotnictví, zdravotní ústavy, zvěrolékařství, zemské muzeum, atd. 3. Vyhrazeno druhému náměstkovi předsedy zemského výboru -věci náboženské a církevní, statistika, válečné domoviny, nemocnice, atd. 4. Zemědělská rada -hospodářské vyučování, zemské robotárny, obecní věci obcí, atd. 74 75

Schelle, K. Organizace veřejné správy v letech 1848–1948. Brno: MU, 1993, s. 185. Janák, J.- Hledíková, Z. Dějiny státní správy-Správní vývoj ČSR. Praha, 1989, s. 448. 31

5. Obecní školství -zákonodárství, zemské střední školy, věci univerzitní, věci komunikační, atd. 6. Obecní školství (německé) - rozdělování školských obvodů, zemské střední školy s německým vyučováním, školní fondy, atd. 7. Věci ústavní -státní a zemská ústava, státní základní zákony, zemské hranice, zemský znak, vodní právo, spořitelny, zemské nadace, věci honební, atd. 8. Zemské finance - zemský fond, zemské daně, zemské a obecní dávky, státní berně, atd. 9. Zemědělství - polní a lesní hospodářství, vinařství, zemědělská rada, hospodářské vyučování, agrární operace, zemědělské zákonodárství, zemědělská politika, atd. Činnost moravského zemského výboru byla tedy velmi široká, všestranně zaměřená a opřena k rozvoji zemědělství.76 Ve Slezsku byla z důvodů národnostních politických problémů situace komplikovanější. Základem zemského zřízení pro Slezsko byl zemský řád z roku 1861 a zákony na něj navazující. Poslední volby do zemského sněmu pak proběhly v roce 1909, do zemského výboru v r. 1910. Po dobu světové války však zemský sněm nebyl svoláván, a tak ústředním orgánem zemské samosprávy se fakticky stal zemský výbor. Po vyhlášení republiky však zemský výbor nebyl schopen čelit novým podmínkám v přizpůsobení se zemské samosprávy, a tak zástupci zemského výboru požádali pražskou vládu, aby došlo k jejich rozpuštění a nahrazení zemskou správní komisí. Vláda požadavek akceptovala. Na její podnět byla podle zákona č. 212/1919 Sb. zemská správní komise jmenována vládou.77 Působnost těchto samosprávných zemských orgánů (česká zemské správní komise, moravský zemský výbor a slezská zemská správní komise) se zásadně shodovala s působností původních zemských výborů. Vláda však byla zmocněna, aby v Čechách a ve Slezsku převzala jejich samosprávné agendy do státní správy. To se však stalo pouze ve Slezsku, kde byla vládním nařízením č. 398/1919 Sb. přenesena působnost ve věcech obecních a školních na zemskou správu politickou, respektive na zemskou školní radu. Podle zákona o organizaci 76 77

Schelle, K. Organizace veřejné správy v letech 1848 -1948. Brno: MU, 1993, s. 186 – 193. Janák, J. Vývoj správy v českých zemích v epoše kapitalismu. Praha, 1971, s. 175. 32

politické správy, který vstoupil v platnost roku 1928, se staly zemské samosprávné orgány (tj. zemská zastupitelstva, zemské výbory a zemské komise) v zemi České a v zemi Moravskoslezské, které byly jenom částečně voleny, součástí státních zemských orgánů a do jejich čela byli postaveni zemští prezidenti, tj. nejvyšší státní úředníci v zemích.78 Vrcholnou zemskou organizací, soustřeďující české územní samosprávné svazky v Čechách, se stalo České zemské ústředí obcí, měst a okresů v Praze. Na Moravě mělo podobné postavení Ústředí starostenských sborů a silničních

výborů

na

Moravě,

přeměněné

v roce

1929

na

Ústředí

moravskoslezských obcí, měst a okresů. Ve Slezsku působil Svaz slezských obcí, měst

a

okresů

ve

Slezské

Ostravě,

který

se

v roce

1934

připojil

k moravskoslezskému ústředí. Kromě toho existovaly podobné organizace sdružující německé svazky územní samosprávy a některé speciální organizace s působností buď zemskou nebo celostátní jako Svaz čs. měst apod.79

3.2.2. OKRESNÍ SAMOSPRÁVA

V Čechách vznikla v roce 1864 volená okresní zastupitelstva, okresní výbory a okresní starosty – ty musel potvrzovat v jejich funkci sám panovník, kdežto na Moravě a ve Slezsku to byly pouze okresní silniční výbory, jejichž kompetence byly velmi omezeny. Po volbách do obecních orgánů v roce 1919 rozpustila zemská správa politická v Čechách okresní zastupitelské orgány a nahradila je okresními správními komisemi, jejichž politické složení respektovalo výsledky voleb do obcí v roce 1919 v příslušném okrese. Okresní silniční výbory na Moravě a ve Slezsku byly reorganizovány podle stejných zásad. Tento stav zůstal zachován až do roku 1928, kdy vstoupil v platnost zákon o organizaci politické správy z roku 1927. Došlo tím k postátnění územní samosprávy na úrovni okresů tím, autonomní orgány okresní správy (okresní zastupitelstva a okresní výbory) byly začleněny do okresních orgánů státní správy (do okresních úřadů) a státní úředníci, tj. okresní hejtmani, byli postaveni do jejich čela. Okresní hejtman prováděl usnesení okresních orgánů, zastupoval okres navenek a

78 79

Janák, J. Vývoj správy v českých zemích v epoše kapitalismu, Praha, 1971, s. 176. Trapl M. Územně správní vývoj jižní Moravy od roku 1740 do r. 1945. Praha, 1987, s. 62. 33

podepisoval všechny jeho písemnosti.80 Měl právo sistace proti usnesením okresních orgánů, o nichž pak rozhodoval zemský prezident. Okresní hejtman nebyl odpovědný okresnímu zastupitelstvu, nýbrž zemskému prezidentu a ministrovi vnitra. Okresní zastupitelstvo mělo působnost hospodářskou, pomocnou, správně soudní, poradní a iniciativní. Správně soudní působnost se však v reálu nikdy neuskutečnila. Okresní úřady vykonávaly svou pravomoc v užším slova smyslu, jednak řídily otázky policejní a posléze spolupracovaly s ostatními státními úřady ve věcech finančních a vojenských. Dále pečovaly o integritu státního území, o publikaci a plnění vládních zákonů a nařízení, vedly evidenci obyvatelstva a spolupůsobily při sestavování různých statistických výkazů a hlášení včetně sčítání lidu. Okresní úřady dbaly na správné označování obcí a domů ve svém obvodu, udělovaly státní občanství, podávaly návrhy k řešení hospodářských obtíží a v naléhavých případech měly sami řešit zásobovací situaci v okrese; vykonávaly agendu zdravotní policie včetně evidence zdravotnických zařízení a zdravotnických orgánů. Vykonávaly schvalovací a dohlížecí agendu tiskovou, spolkovou, shromažďovací, řídily bezpečnostní službu četnictva, udílely pasy a povolení k vystěhování se do ciziny spolu s ostatními kompetentními úřady.81 V prvé instanci vykonávaly dohlédací právo státní správy nad obcemi včetně domovského práva a obecních hranic, prováděly předpisy o výkonu náboženství, udělovaly dispense při svatebních ohláškách, dohlížely na řádné vedení matrik a samy vedly tzv. civilní matriky, dohlížely na správu jednotlivých nadací, spolupůsobily při vojenských odvodech a ostatních vojenských záležitostech, včetně dopravy a ubytování vojska. Vykonávaly též dohled a v některých případech též schvalovací agendu zemědělskou, lesnickou, honební, důlní, včetně sestavování a úprav katastru. V záležitostech obchodních a živnostenských přijímaly oznámení o provozování samostatných živností a udělovaly živnostenské koncese, povolovaly týdenní trhy, udělovaly svolení k podomnímu obchodu. Vykonávaly dohled na řádné udržování silnic, mostů, staveních a vodních objektů. Konečně pak jim připadlo řízení celé stavební agendy v jejich obvodě včetně voleb do obcí, zastupitelských samosprávných orgánů a voleb parlamentních. Pro speciální agendy lesnické, stavební, silniční a vodní, které jim byly postupem času svěřovány, byla zřizována u některých 80 81

Trapl M. Územně správní vývoj jižní Moravy od roku 1740 do r. 1945. Praha, 1987, s. 63. Tamtéž, s. 64. 34

okresních úřadů zvláštní oddělení, jež působila pro několik politických okresů současně, neboť k výkonu této agendy bylo třeba plně kvalifikovaných odborníků.82 Za první světové války a v letech poválečných byly jim přidělovány další agendy v oboru hospodaření nedostatkovými surovinami a v oboru regulace pracovních sil. Pro tyto agendy byla zřizována buď zvláštní oddělení přímo u okresních hejtmanství, nebo byly zřizovány zvláštní úřady a orgány podléhající kontrole okresního hejtmanství, nebo pozdějšího okresního úřadu, jako např. okresní hospodářské rady, okresní úřady pro péči o válečné poškozence, okresní obilní ústavy, různé orgány pro péči o válečné uprchlíky apod.83 V roce 1928 byla kompetence okresních úřadů rozšířena o část kompetence původních zemských výborů, především v záležitostech obcí a kostelních výborů. Pomocná působnost zahrnovala provádění usnesení zemského zastupitelstva. Okresní zastupitelstvo mohlo též činit zemskému zastupitelstvu, zemskému prezidentovi a jiným úřadům návrhy a podněty, které se týkaly zájmů okresu a jeho obyvatel. Dále mělo funkci odvolací ve věcech obecních z rozhodnutí obecních zastupitelstev ve věcech samostatné působnosti a funkci dozorovou.84 Volby do okresních zastupitelstev se konaly v roce 1928.

3.2.3. OBECNÍ SAMOSPRÁVA

Ačkoliv je obecní samospráva jmenována až na posledním místě, došlo k této úpravě v rámci jednotlivých samospráv na místě prvním. I když se již od r. 1907 volilo v Předlitavsku do říšské rady na základě všeobecného, přímého, rovného a tajného hlasovacího práva, pro volby do samosprávných orgánů a do zemských sněmů se tento požadavek nepodařilo prosadit. Udržovala se zde stále zásada, že do obecních záležitostí mají právo mluvit pouze ti, kteří přispívají daněmi na udržování obecního hospodářství, a volilo se stále na podkladě daňového censu. Na úrovni obcí došlo proto po vzniku k nejširší demokratizaci. Zákonem č. 75/1919 Sb. byl dán nový řád volení v obcích a zákonem č. 76/1919 82 83 84

Trapl M. Územně správní vývoj jižní Moravy od roku 1740 do r. 1945. Praha, 1987, s. 64. Tamtéž, s. 65. Janák, J. Vývoj správy v českých zemích v epoše kapitalismu, Praha, 1971, s. 172. 35

Sb. novela k obecním zřízením. Došlo k odstranění daňového censu a podstatnému rozšíření počtu voličů zavedením již výše zmíněného všeobecného, přímého, rovného, tajného hlasovacího práva.85 Volební řád přiznal hlasovací právo všem osobám (tedy i ženám), jež měly v obci aspoň tříměsíční trvalé bydliště a nebyly určitým způsobem diskvalifikovány (např. nesměli volit příslušníci Armády). Aktivní volební právo bylo od 21 let, pasivní od 26 let. Volilo se na základě vázaných kandidátních listin a podle zásad poměrného zastoupení. Volební období bylo čtyřleté, od roku 1933 bylo prodlouženo na 6 let. V každé obci existovala finanční komise, jejíž členy jmenoval okresní úřad, tedy opět státní orgán. Tato komise kontrolovala veškeré finanční hospodaření v obci s odkládacím účinkem, to znamená, že do projednání stížnosti nesmělo být usnesení voleného orgánu provedeno. Obecní zastupitelstvo nastoupilo místo obecního výboru. Volili ho všichni k volbě oprávnění voliči a skládalo se z 9 až 60 členů podle obyvatel. Ze svého středu obecní zastupitelstvo volilo obecní radu (městskou radu), která nastoupila na místo obecního představenstva. Skládala se ze starosty, jeho náměstka (či více náměstků) a členů rady celkem 1/3 členů obecního zastupitelstva. Volbu každého starosty musely schvalovat státní úřady. Těmito ustanoveními byla samospráva značně okleštěna.86 Starosta a dva členové tvořili obecní trestní senát, který byl příslušný pro správní jurisdikci, náležející k působnosti obce. Dále měla obec právo zřizovat si poradní a přípravné sbory ve formě komisí sloužící ke správě obecních podniků a ústavů. Obligatorní byly jen komise finanční a letopisecká. Dále se rozeznávaly tzv. mimořádné orgány obce, k nimž náležel vládní komisař nebo správní komise. Tito vedli správu obce, jestliže zemský úřad rozpustil obecní zastupitelstvo, do doby vytvoření nového obecního zastupitelstva. Pravomoc přechodného orgánu byla omezena na běžné věci či věci, které nesnesly odkladu. Tyto mimořádné orgány byly dosazovány zejména po převratu, a to hlavně ve městech s německou správou (Brno, Jihlava, Olomouc).87

85 86 87

Janák, J.- Hledíková, Z. Dějiny státní správy – Územní samospráva. Praha, 1989, s. 443. Tamtéž, s. 444. Janák, J. Vývoj veřejné správy v českých zemích v epoše kapitalismu, Praha:, 1971, s. 173. 36

3.2.4. SAMOSPRÁVA NA SLOVENSKU A PODKARPATSKÉ RUSI

Na Slovensku a Podkarpatské Rusi bylo obecní zřízení upraveno zákonným článkem 22 z roku 1886, změněným výše uvedenými novelami po převratu. Rozeznávaly se zde tři kategorie obcí: města se regulovaným magistrátem, dále velkoobce (města a velké vesnice), jež neměly vlastní magistrát, ale byly schopné obstarávat samostatně působnost, jež jim podle zákona náležela, a maloobce, které se musely pro nedostatek finančních prostředků spojovat s jinými obcemi. Podle uherského práva zde byly ještě města s právem municipálním, avšak zákon je nepočítal k obcím, jelikož náležela k municipiím, jakými byly komitáty (župy). Po vzniku ČSR byly na Slovensku 4 města s právem municipálním (Bratislava, Košice, Komárno a Banská Štiavnica) a 30 měst s regulovaným magistrátem, v Podkarpatské Rusi pak 4 města s regulovaným magistrátem. Krátce po vzniku republiky byla kategorie měst s právem municipálním zcela odstraněna a Bratislava, Košice, Užhorod a Mukačevo byly prohlášeny za města s regulovaným magistrátem (= statutární města v českých zemích). Komárno, Banská Štiavnica a ostatní města s regulovaným magistrátem byly prohlášeny za velkoobce.88 K další úpravě pak došlo po realizaci župního zákona. Orgány všech tří druhů obcí byly obecní reprezentací a obecním zastupitelstvem. Po převratu měly stejný význam jako orgány u obcí v českých zemích, navíc zde existovala instituce obecních a obvodních notářů.89 V Uhrách totiž již na počátku samosprávy musel být povinně zřízen úředník pro obstarávání obecní agendy. Tito notáři byli v celé organizaci uherské veřejné správy důležitou institucí, byl výkonným i poradním orgánem obcí. Zákonem č. 71/1921 Sb. pak notáři byli postátněni a tím pádem podřízeni přímo státní moci jako její orgán. Tímto způsobem si stát získal nad slovenskou obecní samosprávou značný vliv, neboť postavení notářů bylo velmi silné. Notáři byly povinni účastnit se s hlasovacím právem všech schůzí obecního zastupitelstva, obecní rady a komisí, měli právo odvolat se ze všech usnesení a opatření obecních orgánů. Kromě toho mohli do tří dnů u okresních úřadů žádat, aby se opatření nebo usnesení obce 88

Janák, J. Vývoj správy v českých zemích v epoše kapitalismu. Praha, 1971, s. 174. Instituce notáře: počet míst jednotlivých notářů byl určen ministrem vnitra podle zákona č. 71/1921 89

37

nevykonávalo z toho důvodu, že jím byl porušen zákon, překročena působnost obce nebo ohroženo její blaho. Instituce notářů se osvědčila tak, že v období druhé republiky ji vláda přenesla i do českých zemí.

3.2.5. STATUTÁRNÍ MĚSTA A SJEDNOCENÍ VELKÝCH MĚST

I po 28. říjnu 1918 zůstala zachována instituce statutárních měst. Jednalo se o města se zvláštním statutem, která byla jednak samosprávnými korporacemi, ale zároveň v přenesené působnosti vykonávala politickou správu v první instanci, tedy byla postavena na stejnou úroveň jako okresní politické úřady. Zvlášť významné postavení v organizaci obcí mělo hlavní město Praha. Dnem 1. 1. 1922 vstoupil v platnost zákon o Velké Praze, jímž bylo provedeno sloučení 38 sousedních obcí a osad s Prahou. Volbou bylo vytvořeno společné ústřední zastupitelstvo se 100 členy v čele s předsedou-primátorem a třemi náměstky.90 Mnohem později byla sjednocena i politická správa, a to až od 1. 1.1927. Volené obecní orgány byly stejně jako v jiných obcích označeny jako obecní zastupitelstvo a městská rada. Stavební záležitosti vyřizoval stavební sbor, vedle toho existoval ještě 16 členný volený sbor pro vyřizování stížností. Praha byla rozdělena na obvody pro volby místních výborů. Tyto volily ze svého středu starostu, jednoho nebo dva náměstky a členy místní rady. Místní výbory byly však pouze poradními, dozorčími a výkonnými orgány, a to jak v samostatné, tak i přenesené působnosti. 91 Podobně jako byla vytvořena Velká Praha, vznikly připojením obcí i Velké Brno a Velká Olomouc. Jejich orgány se nazývaly stejně jako u ostatních obcí. Dále trval ve všech statutárních městech požadavek potvrzování volby starosty, které dříve prováděl panovník, nyní vláda. Pronikavý zásah do instituce statutárních měst provedl zákon č.125/1927 Sb., o organizaci politické správy. Podle něho si zachovaly povahu statutárních měst pouze Praha, Liberec, Brno, Olomouc a Opava. Ostatní statutární města, tj. Jihlava, Znojmo, Kroměříž, Uherské Hradiště a Frýdek, byly deklasifikovány a podrobeny obecně platným obecním zřízením.

90 91

Schelle, K. Organizace veřejné správy v letech 1848–1848. Brno: MU, 1993, s. 205. Tamtéž, s. 206. 38

3. 3. ZÁKON O ORGANIZACI POLITICKÉ SPRÁVY

Existence tří odlišných systémů politické správy na území jediného státu vyvolávaly akutní potřebu tento stav odstranit a veřejnou správu unifikovat prostřednictvím nového zákona. Na ministerstvu vnitra byl připraven pravděpodobně již od konce roku 1926. Celá příprava zákona se konala bez účasti veřejnosti do doby jejího projednání v parlamentu. Základními administrativněteritoriálními jednotkami se měli stát země: česká, moravskoslezská, slovenská a podkarpatskoruská. Každá ze zemí měla být samostatnou právnickou osobou s vlastními orgány. Na úrovni zemí a okresů pak mělo dojít k odstranění dvojkolejnosti správy postátněním okresní a zemské samosprávy. Proti navrhované vládní osnově se však postavily nejen opoziční strany, ale i některé strany vládní koalice s tím, že by došlo k další centralizaci vládní moci. K odporu proti zákonu se stavěly nejen politické strany, ale i jednotlivé správní oblasti, a tak jednání na nějakou dobu fakticky ustala.92 Při obnoveném jednání začátkem června 1927 došlo k zásadnímu obratu. Opozice v čele s komunisty sice podala dlouhou řadu pozměňujících nebo zamítavých návrhů, všechny však byly přehlasovány. Na vládní osnově se tak v podstatě nic významnějšího nezměnilo. Projednání v senátu pak již bylo jen formální dohrou celé přípravy zákona. Zákon o organizaci politické správy byl vyhlášen pod č. 127/ 1927 Sb. Jednalo se o největší unifikační akt, neboť odstraňoval tři odlišné správní systémy. Na ministerstvu vnitra byly činěny přípravy k zajištění fungování budoucí politické správy jak po stránce věcné (např. vydání oběžníku ministerstva politickým správám), tak po stránce personální (např. školení a pokyny úředníkům). 93 Zákon o organizaci politické správy zejména likvidoval okresní a zemskou samosprávu a prakticky ji postátňoval. Politickými úřady s veškerou působností se staly v první instanci okresní úřady a ve druhé instanci zemské úřady. Základem administrativního rozdělení republiky se staly země. Zemské úřady v čele se zemskými prezidenty byly zřízeny v Praze pro zemi Českou, v Brně pro zemi Moravskoslezskou (sloučením dřívějších zemí Moravy a Slezska),

v Bratislavě

pro

zemi

Slovenskou

a

v Užhorodě

pro

zemi

Podkarpatoruskou. V okresech vznikly okresní úřady, které byly jednak státní (v 92 93

Schelle, K. Organizace veřejné správy v letech 1848–1848. Brno: MU, 1993, s.379 - 384 Tamtéž, s. 392. 39

čele stál i nadále okresní hejtman), jednak komunální94. Funkci komunálních okresních úřadů obstarávaly v českých zemích statutární města (Praha, Brno, Olomouc). V Liberci a Opavě byla tato agenda svěřena státním úřadům. Působnost komunálních okresních úřadů byla značně omezena tím, že policejní agenda byla svěřena státním policejním úřadům. Zemské správy vykonávaly ve svých obvodech působnost dřívějších zemských správ politických, jejich prezidentů a působnost zemských výborů (popřípadě zemského správního výboru) v oblastech Čech, Moravy a Slezska. Ze Slovenska na ně přešla správa, která původně náležela župním úřadům, županům a župnímu zastupitelstvu a z Podkarpatské Rusi správa náležející civilní správě, župnímu úřadu a jeho přednostovi. V čele zemských úřadů stanul zemský prezident jmenovaný prezidentem republiky. Mezi hlavní úkoly zemské správy patřila: hospodářská a správní činnost, působnost normotvorná, působnost ve správním soudnictví, působnost poradní. Okresní úřady vykonávaly působnost, jenž náležela do té doby v Čechách okresním správám politickým, jejich přednostům a samosprávným zastupitelským sborům, na Moravě a ve Slezsku pak působnost okresních správ politických, jejich přednostů a samosprávných silničních okresů.95 Tyto úřady byly organizované podobně jako úřady zemské s menší agendou. Do čela okresu byl postaven okresní hejtman. Samosprávu v okresech představovala okresní zastupitelstva, která byla vytvářena na stejných principech jako zastupitelstva zemská: dvě třetiny členů byly voleny a jedna jmenována. Jmenovací právo měl ministr vnitra. Členové zemských a okresních zastupitelstev byli voleni a jmenováni na dobu šesti let. Do zemských a okresních zastupitelstev se konaly volby podle zákona č. 126/ 1928 Sb. Aktivní volební právo v něm bylo stanoveno na 24 let a pasivní na 30, což oproti volbám do parlamentu znamenalo podstatné zhoršení. Volby do zemských zastupitelstev a do okresních zastupitelstev se uskutečnily 2. prosince 1928. Vyšší autonomní správa, tj. na rovině okresů a zemí nebyla tedy v 1. desetiletí československé republiky vybudována, a její úkoly plnily orgány jmenované vládou. Od roku 1928 byly okresní a zemské samosprávné orgány 94

Komunální= patřící do pravomoci měst a obcí Janák, J. Vývoj správy v čes.zemích v epoše kapitalismu II-Období první a druhé republiky a okupace (1918–1945), Praha, 1971, s. 172. 95

40

pevně vázány na státní správu, takže je možno mluvit o postátnění územní samosprávy.96

96

Janák, J. Vývoj správy v českých zemích v epoše kapitalismu. Praha, 1971, s. 175. 41

4. ORGANIZACE VEŘEJNÉ SPRÁVY V POLITICKÉM OKRESE HUSTOPEČE

4. 1. VLASTIVĚDNÝ ÚVOD POLITICKÉHO OKRESU HUSTOPEČE

Území politického okresu Hustopeče se geograficky nacházelo na jižní Moravě od druhé poloviny 19. století do začátku šedesátých let 20. století. Západ a jih okresu tvořily nížiny Dyjskosvrateckého a Dolnomoravského úvalu, centrální

a

východní

část

vyplňovaly

pahorkatiny

Ždánického

lesa.

Nejvýznamnější vodní toky v okrese představovaly řeky Svratka a Dyje.97 Politický okres Hustopeče vznikl roku 1849 po zrušení patrimoniální správy. Ač tento správní obvod prošel mnohými změnami (existence smíšených okresních úřadů v letech 1855–1868, odtržení soudního okresu Břeclav v roce 1868, připojení či odloučení některých obcí), jeho stálé části tvořily, od doby vzniku politického okresu až do roku 1938, soudní okresy Hustopeče, Klobouky a Židlochovice. V letech 1918 – 1938 politický okres Hustopeče zahrnoval 67 obcí. Název okresního politického úřadu byl po vzniku ČSR změněn z okresního hejtmanství na okresní politickou správu, v roce 1928 pak na okresní úřad. Politický okres Hustopeče patřil mezi jihomoravskými okresy mezi středně velké okresy – roku 1930 zaujímal rozlohu 647,78 km2. Z toho soudní okres Hustopeče zabíral 230,8 km2, soudní okres Klobouky 146,7 km2 a soudní okres Židlochovice 270,25 km2.98 Počet obyvatel od roku 1900 do 30. let 20. století víceméně stagnoval (1900 – 74 641 obyvatel, 1930 – 76 226 obyvatel). Podíváme-li se na počet obyvatel jednotlivých soudních okresů v roce 1930, zjišťujeme tento stav: 99 Hustopeče – 25 810 obyvatel Klobouky – 15 025 obyvatel Židlochovice – 35 391 obyvatel 97

J. Bartoš, J. a kol. Historický místopis Moravy a Slezska 1848 – 1960, svazek IX. Ostrava, 1984, s. 207. 98 Tamtéž, s. 208. 99 Tamtéž, s. 208–209. 42

Ačkoliv byly soudní okresy Hustopeče a Židlochovice přibližně stejně velké a rozlohou za nimi značně zaostával pouze soudní okres Klobouky, měl židlochovický soudní okres nejvíce obyvatel – a to zhruba o 1/3 více než hustopečský a o 1/2 více než kloboucký soudní okres. Soudní okres Židlochovice také vykazoval největší hustotu osídlení – 130,9 obyvatel na km2.

Následující tabulka ukazuje národnostní složení politického okresu Hustopeče v roce 1920: 100

Češi

Němci

Jiní 101

Cizinci

6 494

120

32

80

7 214

259

77

60

4 919

20

17

69

4 361

841

38

51

p.o.Hustopeče celkově

s. o. Hustopeče

s. o. Klobouky

s.o. Židlochovice

Soudní okres Klobouky a téměř celý soudní okres Židlochovice byly v období první republiky osídleny českým obyvatelstvem. Na Židlochovicku byla národnostně smíšená česko-německá obec Vojkovice (německý název vesnice zněl Woikowitz) a do roku 1918 obec Ledce (Laatz), výraznější německá menšina žila v Židlochovicích (Seelowitz). Jiná situace panovala v soudním okrese Hustopeče, v němž asi 1/3 obyvatel tvořili Němci. Tento soudní okres zahrnoval 18 obcí, z nichž 10 bylo českých, 1 smíšená-Hustopeče a 7 obcí německých – Kurdějov (Gurdau), Nové Mlýny (Neumühl), Popice (Poppitz), Přítluky (Pritlach), Starovice (Grossteurowitz), Strachotín (Tracht) a Zaječí (Saitz). Tyto německé vesnice tvořily severní okraj souvislého německého osídlení jižní Moravy.102

100

Bartoš, J. a kol. Historický místopis Moravy a Slezska 1848 - 1960, svazek IX. Ostrava. 1984, s. 207. 101 Mezi příslušníky jiných národností převažovali Židé (116). 102 Břeclavsko. Brno, 1969, s. 155. 43

Po roce 1900 nastal zřetelný pokles počtu německého obyvatelstva a zvýšení počtu Čechů, což se stalo v době relativně nejostřejších německých protičeských akcí. Vzestup počtu českého obyvatelstva se projevil v celém hustopečském soudním okrese, kde v roce 1900 bylo ze 24.318 obyvatel 10.401 Němců a 13.717 Čechů a roku 1910 z 29.768 obyvatel 10.319 Němců a 19.449 Čechů. V politickém (správním) hustopečském okrese znamenal rok 1910 též citelný úbytek Němců, a to z 19.020 (v roce 1900) na 12.845. Pro sledovaný politický okres byla charakteristická silná religiozita – v roce 1930 se jen 0,83% obyvatel považovalo za bezvěrce (pro srovnání – v rámci celého Československa to bylo 5,8% obyvatel). Nejvíce vyznavačů si zachovávala římskokatolická církev (69 567 osob – tj. 91,3 %). V soudním okrese Židlochovice a zvláště v soudním okrese Klobouky byli hojně zastoupeni i příslušníci evangelické církve (4 560 osob) – jejich centra byla v Nosislavi a v Kloboukách. Nově vzniklá Československá církev získala přívržence převážně jen v soudním okrese Židlochovice. K židovskému vyznání se v celém politickém okrese hlásilo 286 obyvatel, z toho 103 v Hustopečích.103 Z hospodářského hlediska můžeme hustopečský politický okres považovat za zemědělský region s vyspělou zemědělskou výrobou, avšak s málo rozvinutým průmyslem. Nejvíce průmyslových podniků bylo soustředěno, už od dob rakousko-uherské monarchie, v židlochovickém soudním okrese, kde největším podnikem byla továrna na klobouky v Rajhradě (přes 300 zaměstnanců). Soudní okresy Hustopeče a Klobouky si udržovaly více zemědělský ráz. V celém politickém okrese byl nejvíce rozšířen průmysl potravinářský – tj. cukrovary, lihovary a pivovary. Nejvýznamnější podniky v Hustopečích představovaly cihelna a továrna na hliněné zboží podnikatele Redlicha (kolem 120 zaměstnanců) a továrna na výrobu lékořicového zboží (50 zaměstnanců). Stěžejní význam zemědělství v oblasti podporovaly úrodná půda a příznivé klimatické podmínky. Všechny tři soudní okresy patřily do řepařské výrobní oblasti, další hlavní pěstované plodiny představovaly obilniny a brambory. V politickém okrese bylo dále významné pěstování zeleniny a ovocnářství, především však vinařství – zvláště v soudním okrese Hustopeče.

103

Bartoš, J. a kol. Historický místopis Moravy a Slezska 1848 – 1960, svazek IX. Ostrava, 1984, s. 209. 44

Největší část půdy zabírala orná půda, velmi málo bylo pastvin a lesů. Z chovných zvířat převládal vepřový dobytek.104 Hustopečský politický okres se vyznačoval, ve srovnání s jinými okresy, poměrně dobrou sítí komunikací. Hustopečemi procházela hlavní silnice z Břeclavi do Brna, z dalších silnic byla významná spojnice Brno – KloboukyHodonín. Stěžejní železniční tratí byla od roku 1839 Severní dráha (BřeclavBrno), která procházela okresem od jihu k severu, ale míjela všechna významnější centra – především okresní město. Ač byla později (1894) vybudována lokální dráha Šakvice – Hustopeče, přece jen měla absence hlavní železniční tratě vliv na slabý rozvoj průmyslu v Hustopečích na konci 19. století a v první polovině 20. století.105 Tyto popsané komunikace byly však spojnicemi pouze mezi nejvýznamnějšími středisky regionu. Jednotlivé vesnice spojovaly většinou jen polní, nezpevněné cesty, které byly v zimě a po deštích často takřka nesjízdné a neschůdné. Tato skutečnost pak v letech první republiky ztěžovala školní docházku žákům, kteří navštěvovali školu mimo svou obec (šlo zejména o žáky měšťanských škol).106 Nejvíce obyvatel (52,8%), ať už to byli samostatní rolníci či zemědělští dělníci, pracovalo v zemědělství; následně v živnostech a průmyslu (24,6%). Menší množství lidí našlo své uplatnění v obchodě, dopravě, spojích a ve veřejných službách.107 Počet průmyslových dělníků nebyl vysoký (12,6%) – pracovali většinou v potravinářském průmyslu přímo v hustopečském politickém okrese či dojížděli do brněnských závodů.108 Veřejný, spolkový a politický život politického okresu Hustopeče v období první Československé republiky navazoval z větší části na stav z období rakousko-uherské monarchie. Tento veřejný život byl jednak ovlivněn zemědělským a konzervativním charakterem oblasti, jednak národnostní situací – zvláště

v národnostně

smíšeném

soudním

okrese

Hustopeče.

Množství

jednotlivých spolků ve městě bylo až nadprůměrné, působily zde např.: mužský 104

Bartoš, J. a kol. Historický místopis Moravy a Slezska 1848 – 1960, svazek IX. Ostrava, 1984, s. 210 – 213. 105 Tamtéž, s. 215. 106 Osobní výpověď pamětníka Františka Hádlíka (narozen 7. ledna 1928 v Němčičkách, nyní bytem tamtéž). Pan Hádlík byl v době první republiky žákem obecné školy v Němčičkách. V letech 1939 – 1942 navštěvoval měšťanskou školu ve Velkých Pavlovicích, nepříjemnosti docházky do ,,přespolní“ školy tedy sám zažil. 107 Do těchto jednotlivých kategorií jsou zahrnuti i rodinní příslušníci aktivně pracujících obyvatel. 108 J. Bartoš a kol. Historický místopis Moravy a Slezska 1848 – 1960, svazek IX. Ostrava. 1984, s. 210 - 214. 45

pěvecký spolek, dámský pěvecký spolek, spolek veteránů, spolek hasičů, tělocvičný spolek, bruslařský spolek, okrašlovací spolek, podpůrný spolek studentský, spolek školní krejcarový, spolek na podporu mateřské školy, spolek družnosti, spolek učitelský a německého Schulvereinu. Je přirozené, že tyto spolky měly charakter německý nebo nanejvýš utrakvistický. Od 2. poloviny 19. století se v politickém okrese začalo rozvíjet české národní hnutí, jehož centry byly Klobouky, Kobylí a Rakvice.109 Na druhé straně však můžeme na přelomu 19. a 20. století pozorovat pokusy o germanizaci bránící českému vlastenectví Čechů z Židlochovic a okolí. Prováděl je zejména židlochovický velkostatek, patřící habsburskému arcivévodovi Bedřichovi. Tyto germanizační snahy majitele a správců velkostatku spočívaly zejména v tom, že při sčítání obyvatelstva v letech 1900 a 1910 se museli čeští a národnostně nevyhranění zaměstnanci velkostatku přihlásit k německé obcovací řeči a také museli posílat své děti do německé obecné školy v Židlochovicích místo do obecné školy české v tomtéž městečku. Při neuposlechnutí těchto nařízení hrozila zaměstnancům ztráta zaměstnání.110 Od 90. let 19. století se začíná v Hustopečích organizovat česká menšina, což způsobovalo střety s německými ostře nacionálně laděnými obyvateli města. Spory mezi českým a německým obyvatelstvem byly vedeny prostřednictvím různých spolků – viz kapitola Hustopečsko a národnostní otázka. Dodejme, že po vzniku Československa se příslušníci českých menšin, žijící v ostatních německých obcích regionu, začali díky podpoře československého státu, aktivně podílet i na veřejném dění v těchto vesnicích. Mezi českými politickými stranami si po celé období první republiky udržovaly výsadní postavení Československá strana lidová (dále jen ČSL) a Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (také označovaná jako agrární strana), což bylo dokladem odrazu zdejšího zemědělsky orientovaného kraje se silným počtem katolických věřících, ale i vývoje politické situace v československém státě. Poměrně silný vliv měly i Československá sociálně demokratická strana dělnická (ČSD) a Československá strana národně socialistická (ČNS) – obě se těšily největší přízni mezi voliči v soudním okrese Židlochovice.

V židlochovickém

okrese

109

se

nacházelo

i

hodně

voličů

J. Bartoš a kol. Historický místopis Moravy a Slezska 1848 – 1960, svazek IX. Ostrava. 1984, 215. 110 Břeclavsko. Brno, 1969, s. 155 – 156. 46

Komunistické strany Československé (KSČ). Německé občanské politické strany kandidovaly v parlamentních volbách v roce 1920 společně pod hlavičkou Deutsche demokratische Freiheitspartei. Ve volbách v letech 1925 a 1929 byla mezi německými stranami nejsilnější Bund der Landwirte, následována Deutsche christlich sociale Volkspartei. Výsledky parlamentních voleb v politickém okrese Hustopeče v roce 1925 uvádíme v příloze č. 3.

47

4. 2. VÝVOJ VEŘEJNÉ SPRÁVY NA HUSTOPEČSKU

Jak jsem již uvedla ve vlastivědném úvodu, politický okres Hustopeče vznikl po zrušení patrimoniální správy roku 1849. V roce 1868 pak byly v českých zemích Rakouska-Uherska provedeny změny v organizaci politické správy. Prováděcím nařízením z 10. srpna 1868 bylo na Moravě vedle hejtmanství hustopečského zřízeno dalších 30 okresních hejtmanství, například i hejtmanství v Hodoníně, k němuž byl připojen soudní okres břeclavský, původně náležející k hustopečskému hejtmanství. 111 Hustopečské hejtmanství sestávalo ze soudního okresu Hustopeče (18 obcí), Klobouky (13 obcí) a Židlochovice (46 obcí), celkem tedy ze 77 obcí. Ze židlochovického okresu bylo v roce 1901 vyjmuto 10 obcí. Ty byly přiděleny k nově zřízenému okresu v Pohořelicích, který pak čítal celkem 19 obcí a byl součástí politického okresu mikulovského. Od Židlochovic byly odloučeny: Cvrčovice, Kupařovice, Malešovice, Medlov, Odrovice, Pohořelice, Pohořelice židovská obec, Pravlov, Smolín. Od té doby mělo Hustopečsko 67 obcí – viz příloha č. 2. Národnostní rozložení obyvatelstva v jednotlivých soudních okresech ukazuje na početnou německou menšinu a jistě nezanedbatelnou menšinu židovskou – viz příloha č. 4. Školskou agendu převzaly od roku 1870 Okresní školní rady v Hustopečích. Pojištění dělnictva od r. 1888 obstarávaly Okresní nemocenské pokladny – Hustopeče, a od roku 1877 byly v činnosti Okresní silniční výboryHustopeče. Soudní agendu řídily okresní soudy, které působily v jednotlivých soudních okresech. U okresních soudů byly vedeny pozemkové knihy, soudy rozhodovaly o občanských a majetkových sporech s výjimkou velkých majetků a soudily trestní přestupky. Nově zřízený soud v Hustopečích se skládal ze soudního rady, 4 asesorů (přísedících) a potřebného kancelářského personálu. Se soudem vznikla i prokuratura. Finanční agendu řídily městské úřady. Při ustanovení samostatného československého státu v roce 1918 vznikaly národní výbory, které působily nejprve nezávisle na státních úřadech, a byly zrušeny koncem roku 1918.112 111

Zemek a kol. Hustopeče – dějiny města. Brno: Nakladatelství Grafia, 1972, s. 111. Zemek, Zimáková Okresní úřad Hustopeče 1850 – 1942 (1949) př. č. 205, SokA Mikulov, JAF 3, s. 5. 112

48

V Hustopečích a v Kurdějově neuznala německá většina ihned samostatnost Československé republiky hned a žádala o přičlenění k německému Rakousku. Až do obsazení Hustopečí Slováckou brigádou v prosinci r. 1918 působilo tamní okresní hejtmanství jako orgán zemské německé vlády. Jedinou viditelnou změnou v organizaci politické správy bylo po vzniku samostatné Československé republiky přejmenování okresních hejtmanství na okresní správy politické a v roce 1920 na okresní úřad. Podle zákona č. 126/1920 Sb. měla být státní správa přebudována tak, že vedle okresních úřadů měly být zřízeny župy na místo dosavadního zemského zřízení, ale ty se nakonec uplatnily jen na Slovensku.113 Okresní samospráva doznala podstatnou změnu při organizaci politické správy 14. července 1927. V čele nových okresních úřadů stanul hejtman. Při tom se zrušily okresní silniční úřady a staly se součástí okresního úřadu. Významné záležitosti projednávalo okresní zastupitelstvo, a jedním z jeho předních úkolů bylo sestavování a schvalování rozpočtu.114 Okresní zastupitelstvo mělo v Hustopečích 30 členů; dvě třetiny byly voleny ve volbách, ostatní členy jmenoval ministr vnitra z odborníků, přičemž měl přihlížet k místním poměrům hospodářským, kulturním, národnostním a sociálním. Předsedou okresního zastupitelstva byl okresní hejtman; ten měl povinnost svolávat okresní zastupitelstvo k řádným schůzím nejméně čtyřikrát do roka; vedle řádných zasedání se mohla konat zasedání mimořádná, požadovala-li je alespoň jedna třetina členů. Okresní zastupitelstvo bylo povinno zvolit na volební období okresní výbor o osmi členech a osmi náhradnících; okresní výbor se měl scházet desetkrát do roka nebo i vícekrát, na pozvání okresního hejtmana. Jeho úkolem bylo připravovat návrhy pro jednání okresního zastupitelstva.115 Okresní zastupitelstvo bylo ve věcech veřejné okresní správy poradním sborem okresního hejtmana i zemského presidenta a zemského zastupitelstva. Ministr vnitra měl právo rozpustit zastupitelstvo i okresní výbor.116

113

Zemek, Zimáková Okresní úřad Hustopeče 1850 – 1942 (1949) př. č. 205, SokA Mikulov, JAF 3, s. 6. 114 Schelle, K. Organizace veřejné správy v letech 1848 – 1948 : MU, Brno, 1993, s. 395. 115 Zemek, M. – Zimáková, A. Okresní úřad Hustopeče 1850 – 1942 (1949) př.č.205, Sok A, Mikulov, JAF 3, s. 7. 116 Lacina,K.- Čechák, V. Vývoj veřejné správy. Praha, 2001, s. 74. 49

4. 3. HUSTOPEČSKO A NÁRODNOSTNÍ OTÁZKA

Hustopeče se na počátku 20. století zmítaly v národních zápasech ovlivněných národnostní problematikou. Byly městem smíšeným, stejně jako jejich okolí, pospolu zde žili Němci, Češi a Židé. Hustopeče byly tradičně baštou německého obyvatelstva. Na jih i na západ od města byly německé obce, které tvořily s českými obcemi na severu a na východě hustopečský soudní okres. Politický a národnostní vývoj Hustopečí ovlivňovala významně i hospodářská a sociální struktura města. Nebyl zde, kromě několika cihelen, žádný průmysl a velká většina obyvatelstva se zabývala zemědělstvím, z něhož mělo rozhodující význam vinařství. Ke stagnaci města do značné míry přispívalo odloučení Hustopečí od hlavní železniční trati Brno – Břeclav, k níž byla sice v 90. letech vybudována odbočka, ale ani ta nevyřešila dopravní potíže města. Hustopeče si tak udržovaly ráz venkovského města. Živelný příliv českého obyvatelstva nastal v 90. letech 19. století. K rozvoji českého národního hnutí v Hustopečích, stejně jako v jiných místech, bylo potřeba dobrých organizátorů. Češi jej zde získali v osobě Filipa Kubera, který se po svém příchodu do města stal v krátkém čase duší českého života a byl jeho hlavním představitelem až do prvních let 20. století.117 Rozvoji českého obyvatelstva bylo z větší míry bráněno právě ze strany německé většiny, která ovládala okresní úřady i správu města, významné okresní a městské instituce, hospodářské orgány a školství. Národnostní boj o převahu ve městě vedly obě strany prostřednictvím spolků – na německé straně to byli Bund der Deutschen Sudmahren, Deutscher Turnverein a Schulverein,118 na straně české místní odbory Matice školské a Národní jednoty, Sokol, Český politický spolek pro hejtmanství hustopečské.119 Čeští a němečtí souputníci využívali v soupeření o získání rozhodujícího vlivu ve městě i politické strany, objevovaly se i fyzické potyčky (zvláště v roce 1909 v souvislosti s otevřením české menšinové obecné školy). Druhá etapa českého národního hnutí v Hustopečích je charakterizována nástupem mladší buditelské generace. Ta je spojena se jménem Vlastimila Svatopluka Jurena, který přišel do města v roce 1905 jako evangelický farář.

117 118 119

Zemek a kol. Hustopeče – dějiny města. Brno: Nakladatelství Grafia, 1972, s. 115. V roce 1921 byl tento spolek přeměněn na Deutscher Kulturverband. Zemek a kol. Hustopeče-dějiny města. Brno: Nakladatelství Grafia, 1972, s. 124. 50

Nejvýznamnějším úspěchem české menšiny bylo otevření české soukromé školy v září 1909.120 Od změny státního zřízení v roce 1918 česká menšina neustále sílila a získávala stále větší vliv ve městě. Nevýhodou pro hustopečské němectví byla zvláště spádovost města, neboť na Hustopeče byly orientovány především české obce na severu a východě, zatímco okolní německé obce byly již více zaměřeny na perspektivnější města v německé části jižní Moravy, ať již to bylo Znojmo, nebo Mikulov. Vývoj politické a národnostní situace ve městě vedl ke stereotypním výsledkům do obecního zastupitelstva, v nichž bezpečně vítězily německé politické strany. Ve volbách do rakouské říšské rady zvítězila ve městě roku 1907 německá křesťansko-sociální strana před německou pokrokovou stranou. Třetí byla německá sociální demokracie. V Hustopečích (Auspitz) jako původním německém okresním městě (při sčítání obyvatelstva roku 1900 se 3223 obyvatel přihlásilo k německé a 354 k české obcovací řeči) od počátku 20. století neustále sílila česká menšina. Až ve 30. letech téhož století se počet příslušníků obou národností téměř vzájemně vyrovnal (v roce 1930 ve městě bylo 1715 Čechů a 1862 Němců).121 Například i ryze česká vesnice Ledce na Židlochovicku měla před

1.

světovou

válkou

německé

obecní

zastupitelstvo

v důsledku

hospodářského, politického a národnostního útisku ze strany habsburského velkostatku a jeho úředníků.122 S posílením českého obyvatelstva a se zřízením různých českých spolků a škol docházelo se strany německého obyvatelstva k násilnostem. V Hustopečích byla v roce 1909 otevřena soukromá česká škola. Na zapsání 70 českých dětí do I. třídy okamžitě reagovali Němci v Hustopečích protestním průvodem, který vyústil do surových násilností na Češích, takže muselo 30 četníků zřídit pořádek. Celé tři měsíce pak žila početná česká menšina pod ochranou četníků, než se rozzuření šovinisté uklidnili a aspoň navenek se smířili s existencí české soukromé školy pro české děti v Hustopečích. Násilnosti vyvolaly silnou odezvu v českém táboře.

V řadě okolních měst, např. v

Kloboukách a ve Velkých Pavlovicích se 24. 10. a 7. 11. 1909 konaly protestní tábory lidu proti řádění Německých nacionalistů v Hustopečích. Také některé 120 121 122

Zemek a kol. Hustopeče-dějiny města. Brno: Nakladatelství Grafia, 1972, s. 120. Tamtéž, s. 125. Nováček, S. Břeclavsko 1918 – 1921. Brno: Nakladatelství Tisk, 1973, s. 99. 51

obecní výbory českých obcí na Hustopečsku podaly protestní rezoluce okresnímu hejtmanství. Záležitosti se ujalo i moravské místodržitelství a do města byla vyslána četnická posila, která hlídala české budovy a zasahovala proti nejdivočejším výtržníkům. Přesto se německé akce proti Čechům opakovaly. Za 1. světové války však národní život české menšiny téměř úplně ustal.123 Zpráva o vzniku samostatného Československa vyvolala u české menšiny v Hustopečích velkou radost. Již v prvních dnech po převratu byl ve městě ustanoven národní výbor, který se ujal řízení okresu. Německé vedení města ovšem zpočátku nechtělo vzít utvoření ČSR na vědomí, stejně jako němečtí občané na jižní Moravě i ve státě. Již před porážkou Rakouska-Uherska odmítali jihomoravští Němci jakoukoli možnost připojení pohraničního území k českému státu, a jejich postoj zůstal stejný i po 28. říjnu 1918. Dne 3. listopadu 1918 se ve Znojmě konala porada říšských i zemských německých poslanců z jižní Moravy. Bylo na ní vyhlášeno připojení jižní Moravy k tzv. Německému Rakousku, tj. k území, které zůstalo z Rakouska-Uherska po odtržení porobených národů. Jihomoravské pohraničí bylo nazváno Deutsche-Südmährischer Kreis a do jeho čela byl jmenován krajský výbor ve Znojmě.124 „Hustopečské obyvatelstvo bylo po přečtené novině o vzniku ČSR 29. října překvapeno. Němci zprávě nechtěli věřit, Češi byli v nejistotě a teprve 30. října navečer svolal finanční sekretář Jaroslav Dvořák české obyvatelstvo na schůzi. Po ní se za zpěvu národních písní bavili až do rána“.125 Další vývoj ve městě se vyvíjel v jiné atmosféře, nepostrádal rozruch a vyhraněné situace. Na Moravě převzal vládu Národní výbor v Brně a ten 30. 10.1918 odvolal okresního hejtmana E. Nitscheho a na jeho místo jmenoval komisaře Richarda Kabelu. Také v Hustopečích byl ustaven Národní výbor v čele s evangelickým farářem Vlastimilem Jurenem.126 Starosta E. Schleimayer v Hustopečích svolal na 31. října 1918 mimořádnou schůzi obecního zastupitelstva, na níž byl přečten přípis pražského Národního výboru. Hustopečské městské zastupitelstvo se vyslovilo proti připojení města k československému státu a žádalo připojení města k Rakousku. Neodvážilo se však ostřejšího postupu a nezamítlo jednoznačně požadavek národního výboru ve městě, jemuž vyhradilo 8 z 30 mandátů v obecním výboru. 123

Hustopečsko-domovní sborník, 1928, s. 243. Zemek a kol. Hustopeče-dějiny města. Brno: Nakladatelství Grafia, 1972, s. 127. 125 Nováček, S. Břeclavsko 1918 – 1921. Brno: Nakladatelství Tisk, 1973, s. 108. 126 Horák J. 80 let samostatného státu. In Můj kraj:sborník regionálních prací. Brno, 1998, s. 26. 124

52

Hustopečský městský výbor vystoupil 8. listopadu vůči městské radě s dalšími požadavky, kde např. žádal právo veta svých zástupců v obecním výboru. Dále trval na tom, aby se na nárožích vyvěsily dvojjazyčné orientační tabule.127 Současně s mimořádnou schůzí obecního zastupitelstva přišel v poslední říjnový den roku 1918 nový přípis pražského Národního výboru, který trval na uznání suverenity Československa podřízením se města jeho zákonům. Spor došel tak daleko, že pražský Národní výbor pohrozil městu přerušením zásobování.128 K podpoře daných požadavků do města 9. 11.1918 vstoupilo české vojsko, oddíl Slovácké brigády – revoluční vojsko, které představovalo první vojenskou jednotku ČSR na jižní Moravě. Do Hustopečí a okolí až po Dyji byl přesunut z Hodonína třetí (npor. Binovský) a čtvrtý prapor (npor. Jelínek) pod vedením setníka Bosrauga. Štáb a dvě setniny druhého praporu byly v Hustopečích ve městě, jedna setnina na hustopečském nádraží, jedna setnina v Zaječí, a setniny čtvrtého praporu pak obsadily jednotlivě Strachotín, Ivaň, Pohořelice a Rakvice. Městská rada se sešla 11. 11. 1918 a vydala prohlášení, že ustupuje tlaku pražského národního výboru.129 Protistátní postoj ale nadále zaujímaly některé obce hustopečského soudního okresu, zvláště Přítluky a Nové Mlýny, jejichž obecní rady se 10. listopadu 1918 přihlásily k Rakousku. Hustopeče se ve druhé polovině listopadu staly nástupištěm českých jednotek, které postupně zlikvidovaly německé iredentistické snahy na jižní Moravě. Dne 16. prosince 1918 obsadily jednotky Slovácké brigády Mikulov, a téhož dne československé vojenské jednotky i Znojmo. Česká moc ovládla jižní Moravu, ačkoliv vůdci německého odporu hledali podporu v sousedním Rakousku, odkud ještě v průběhu roku 1919 vyzývali obyvatelstvo k svržení československé svrchovanosti v jihomoravském pohraničí.130 Nejen německé obyvatelstvo, ale ani židovské si nikterak nezadalo ve svém rakouském vlastenectví. Židé byli stejně horlivými germanizátory. Takto se projevovali v ryze českých obcích na celé jižní Moravě, kde právě oni napomáhali zřizování německých škol pro své děti, a současně nutili své české zaměstnance, aby do nich posílali české děti. Zhroucení 127

Horák J. 80 let samostatného státu. In Můj kraj:sborník regionálních prací. Brno, 1998, s. 27. Tamtéž s. 28. 129 Ecker, L. Slovácká brigáda. Praha: Naše vojsko, 1953, s. 7. 130 Zemek a kol. Hustopeče-dějiny města. Brno: Nakladatelství Grafia, 1972, s. 128. 128

53

Rakouska-Uherska a vznik československého státu přijali jihomoravští Židé bezprostředně po převratu 28. října 1918 se stejnými pocity jako jihomoravští Němci. Všechny politické židovské obce na jižní Moravě se připojily podpisy svých představitelů a také v duchu politického přesvědčení k Teufelovu odboji proti ČSR s cílem připojení jižní Moravy k Rakousku. Po jeho neúspěchu však neměli sebemenší potíže přizpůsobit se nové situaci a zaujmout loajální vztah k ČSR. Velmi tomu napomohla mimo jiné i osoba prvního prezidenta T. G. Masaryka, který byl jakousi zárukou tolerantnosti k židovskému obyvatelstvu. Hlavně však k tomu došlo uznáním židovské národnosti, ke které se mohli přihlásit již při prvním sčítání lidu v ČSR 15. února 1921.131 Ve vedení města však ani po vzniku ČSR nenastaly výraznější změny. Po likvidaci národních výborů měl okres sice po určitou dobu vládního komisaře, avšak vedení města bylo stále německé. Tento stav se udržel i po obecních volbách v roce 1919. Přednostou politické správy (od roku 1928 hejtmanem) byl dr. Richard Kabela, čelný představitel hustopečské národní jednoty a národně socialistické strany. V parlamentních volbách v roce 1920 zvítězila v hustopečském soudním okrese německá strana svobodomyslná, kterou volila německá většina. Ž českých stran to pak byly strana lidová a agrární.

Přehled volebních výsledků:

České strany Lidová

2 712 hlasů

Agrární (republikánská)

2 533 hlasů

Československá strana.socialistická

511 hlasů

Sociálně demokratická

1 030 hlasů

Živnostenská

90 hlasů

Československá strana pracujícího lidu

25 hlasů

131

Nováček, S. Břeclavsko 1918–1921. Brno: Nakladatelství Tisk, 1973, s. 110. 54

Německé strany Demokratická svobodomyslná

3 801 hlasů

Sociální demokracie

944 hlasů

Židovské strany

118 hlasů 132

Celkem voličů

12 044

Ve volbách do obecního zastupitelstva roku 1923 získali Němci 1196 hlasů, zatímco Češi 611 hlasů a Židé 94. Roku 1927 Němci 1207 hlasů a 18 mandátů, Češi 625 hlasů a 9 mandátů, Židé 82 hlasů a 1 mandát. V těchto volbách poprvé kandidovala i Komunistická strana Československa, která získala 103 hlasy a 2 mandáty. Výstavbou města v druhé polovině 20. let se značně zvýšil počet domů a obyvatelstva. V souvislosti se získáním československé samostatnosti rovněž vzrostl podíl české menšiny na počtu obyvatel. Srovnání údajů podle sčítání z let 1921 a 1930 ukazuje tato tabulka:

Rok

Počet

Počet

Ceši

Němci

Židé

Jiní

domů

voličů

1921

607

3494

1255

1951

134

154

1930

726

3719

1715

1862

-

142133

Představitelé české hustopečské menšiny se všemožně snažili ovlivnit vývoj města. Podporováni byli všichni noví čeští živnostníci či obchodníci, činitelé Národní jednoty, která zcela ovládala politický, kulturní a společenský život Čechů v Hustopečích. Češi podporovali a přes rolnickou záložnu i finančně dotovali výstavbu rodinných domků pro české přistěhovalce a vymáhali příliv českých úředníků do zdejších státních úřadů. Nejvíce se snažili o získání pozic ve školství. Již v roce 1919 se jim podařilo získat souhlas

132 133

Zemek a kol. Hustopeče-dějiny města. Brno: Nakladatelství Grafia, 1972, s. 129. Tamtéž, s. 132. 55

ministerstva školství s otevřením českého soukromého reálného gymnázia. Bylo též prosazeno otevření české měšťanské školy.134

134

Zemek a kol. Hustopeče-dějiny města. Brno: Nakladatelství Grafia, 1972, s. 140. 56

4. 4. VOLBY

Kapitola zabývající se volbami do okresního zastupitelstva nám ukáže nejen zastoupení politických stran, ale hlavně výsledky voleb s jasnou převahou hlasů pro strany německé. Jak jsem již uvedla, vyšší samosprávní orgány, tj. na rovině okresů a zemí, nebyla v 1. desetiletí československé republiky vybudována, a její úkoly plnily orgány jmenované vládou.

V roce 1928 vstoupil v platnost zákon o

organizaci politické správy z roku 1927, čímž došlo k významné změně v samosprávě, a okresní a zemské samosprávné orgány byly pevně napojeny na státní správu. 2. prosince 1928 se uskutečnily volby do okresního a zemského zastupitelstva. Pro volbu do okresního zastupitelstva bylo sestaveno 12 kandidátních listin, do zemského 17 listin. Kandidující strany získaly tyto hlasy: Kandidát. listina 1 2 3 4 5

6 7 8 9

10 11

12

Čsl. sociálně demokr. strana dělnická Čsl. živ. obch. str. středostavovská Bund der Landwirte Partei Deutscher Volksverband Deutsche sozialdemokratische Arbeiterpartei, Wahlgruppe der Kleinbauern und Häusler Sdružení katolických zemědělců a domkařů Deutsche christlichsoziale Volkspartei Čsl. národní demokracie Čsl.strana národně socialistická a Jednoty malozemědělců, domkařů, živnostníků a dělníků Komunistická strana Republik. stana zeměděl. a malorolnického lidu čsl. Domoviny a domova Čsl. str. lidová

57

61 hlasů 162 64 512 61

6 395 38 80

107 65

165

Z Hustopečí byl zvolen Josef Bittner z české Gewerbepartei (živnostenská strana) a představený spořitelny Mathiasch Richard z Partei Deutscher Volksverband. Za Bund der Landwirte byl zvolen Johann Grössl ze Zaječí a vedením (vládou) byl jmenován zdejší zemědělec Leopold Helma. Zasedání okresního zastupitelstva se konala ve velkém zasedacím sále radnice, který byl poskytnut okresnímu úřadu k tomuto účelu.135

135

Schrottova kronika z roku 1928, překlad z němčiny Soňa Nezhodová. 58

9. ZÁVĚR

Vznik samostatného československého státu v roce 1918 znamenal po několika stoletích německé a uherské nadvlády zcela novu etapu dějin českého a slovenského národa. Počáteční nepřipravenost vrcholných představitelů státu byla jistě nevýhodu, a snad i poučením pro formování budoucího státu. I přes různé připravené vzory zákonů, byla nakonec z Rakouska-Uherska převzata celá veřejná správa a právní řád prostřednictvím recepčního zákona. Jelikož území státu bylo rozsáhlé a zahrnovalo Čechy, Moravu, Slezsko, Slovensko, Zakarpatskou Ukrajinu, a tedy i mnohonárodní složení obyvatel, všude tam byla více či méně úspěšně veřejná správa po vzniku Československé republiky upravena. Zajímavým poznatkem tak bylo sledování ohlasů jednotlivých oblastí a jeho obyvatel na tyto úpravy. Ve Slezsku to byly územní nároky Polska, na Slovensku pak vyhlášení Maďarské republiky rad. Nejzávažnějším problémem ale bylo vytvoření 4 německých samosprávných území

na

území

Čech

a

Moravy

(Deutscheböhmen,

Sudetenland,

Deutschsüdmähren, Böhmerwaldgau ) ihned v říjnu 1918. Se všemi situacemi si však Československá republiky poradila, ať již na diplomatické úrovni ( například Saintgermainská mírová smlouva o úpravě rakouských hranic)

či za použití

vojenské síly. Na prvorepublikové politice československého státu lze pozorovat mocný systém politických stran jako prostředníka mezi politicky svéprávným lidem a vedením parlamentu a vlády, vzešlých z volebního aktu. Ministerstvo vnitra představovalo jedno z nejdůležitějších ministerstev té doby. Ve státoprávní otázce se snažilo po celou dobu první republiky o upevňování svého vlivu, bohužel i na úkor samosprávy. Stejně jako státní správa, byla i samospráva převzata v roce 1918 recepčním zákonem. Na nejnižší (obecní) úrovni došlo sice k podstatné demokratizaci v podobě zákona o volebním řádu v roce 1919, jinak ovšem byla pravomoc na všech stupních samosprávy postupem času oklešťována, až došlo v roce 1927 k jejímu převážnému zestatnění a koncentraci moci v rukou státních orgánů. Po celou dobu první republiky se v samosprávě projevoval patrný vliv německé menšiny.

59

I přes rozsáhlé změny v podobě demokratického rázu po vzniku Československé republiky je jisté, že podstatnou podobu veřejné správy determinovaly určité zvláštnosti jednotlivých regionů. Podobně tomu bylo i v případě hustopečského politického okresu. Byl to především zemědělský charakter kraje s málo rozvinutým průmyslem, silná religiozita obyvatelstva, doprovázená většinou konzervativními životními postoji, rozložení politických sil v regionu, kde nejsilnější pozice mezi českými politickými uskupeními držely Československá strana lidová a Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu. Důležitou roli v každodenním chodu úřadů pak hrála skutečnost, že v hustopečském politickém okrese žila početná německá menšina. Nejvíce ji žilo v hustopečském soudním okrese, daleko méně již v soudním okrese židlochovickém a klobouckém. Národnostní složení se promítalo jednak ve výsledcích voleb a ve vedení politického okresu Hustopeče, dále i v národnostních nepokojích, ať již to bylo s v souvislosti s přílivem českého obyvatelstva na území politického okresu a samotného města Hustopeče na začátku 20. století, či při vzniku samostatné Československé republiky. V současné době čerpáme inspiraci ve veřejné správě první republiky v mnoha oblastech jejich sférách. V samosprávě první republiky je častokrát patrná totožnost územního vymezení soudních okresů s dnešními obcemi s rozšířenou působností. Dnešní organizace územní samosprávy je na místní úrovni představována obcemi, její nadstavbou v podobě vyššího územně samosprávného celku pak tvoří kraje. Správní funkce okresů skončila k 31. 12. 2002, a zůstala jim zachována jen funkce územní. Z územního vymezení prvorepublikového Československa dnes zůstaly zachovány jen Čechy, Morava a Slezsko. Zakarpatská Ukrajina byla po II. světové válce připojena k Sovětskému svazu (nynější Ukrajina), Slovensko vytvořilo samostatný stát v roce 1993. Po II. světové válce došlo k odsunu Němců ze země. Za sovětského vlivu na Československo pak docházelo k minimálnímu kontaktu bývalých německých obyvatel s československým státem a s oblastmi, ve kterých žili za první republiky. Zájem o své původní kořeny tak mohli Němci projevit až po pádu komunistického režimu. Z velmi početného německého obyvatelstva v tehdejším politickém okrese Hustopeče tak zůstaly jen příjmení a vzpomínky, jelikož většina německých obyvatel byla po konci II. světové války z Hustopečí odsunuta. 60

Historie politického okresu však zůstává nezapomenuta a stojí v popředí zájmů odborníků i laické veřejnosti dodnes.

61

10. RESUMÉ

This thesis is mostly based on literature, secondary on archival materials from the State District Archives in Břeclav and Brno-venkov. I also used a few memories of people who lived in the time of the First Republic. The thesis is concerned with a

Organization of public

administration in the period of Czechoslovak republic ( with a view to the Organization of public admnistration in political district Hustopeče) from the foundation of the independent Czechoslovak republic untill the end of twentieth years of twentieth century. The first part of thesis is connected with the creation of Czechoslovak republic, situations in the countries of Czechoslovac republic and german disagree with construction of the Czechoslovak republic. The second part- the public administration during the first republic is concerned with political government, the autonomy and the organization of public governmets law.. The third part is concerned with political district Hustopeče and it is divided into the four chapters, the first on is geography introduction to the political district Hustopeče, the second is development of public administration, the thirdHustopeče and german minority and the fourth is about elections in this political district. Foundation of the independent Czechoslovak republic in the 1918 was after several centuries of Austrian and Hungarian dominance all new etap in the history of czech and slovak people. The first non ready of meridian politician was disadvantage but on the other hand information for forming of future state. Even thought there were prepared exemplars of laws, finally the whole administration and law in the name of recepční zákon were taken from AustrianHungary emperire. The final constitution was created in the 1920. As the territory of the state was extensive, it involved Čechy, Morava, Slezsko, Slovensko, and Zakarpatská Ukrajina. There lived a lot of nations and public administration had to been controlled everywhere. Sometimes poeple did not agree. In the Slezsko, there were Polish territorial demands, in the Slovensko was created Maďarská republika rad. The most difficult problem was in the construction of 4 deutsh self-government territories in the Czechoslovak 62

republic ( Deutscheböhmen, Sudetenland, Deutschsüdmähren, Böhmerwaldgau ) in the October 1918. Czechoslovak republic was succesfull in the solving of these probles on the diplomatic level or with using of military power. If we have a look to the administration, The Home Office was the most important in that time, solving the problems with indoor affaires of state. It belonged under the influence of the most powerfull political party- the Republic party of agriculture. It was also the most criticized Ministry in that time. Self-government was entered as well as administration on recepční zákon in 1918. On the top position was division on countries, then were regions, districts and villages. Autonomy on villages system was the most developed because new election law- equal, general, secret and direct for everybody. Finally, administration and self- government were connected together in 1927 by public governments law when self- governmet practically lost their autority. In spite of intensive democracy, the district Hustopeče during the interwar period was influenced by the character of this area. The political district was devided into 3 judicial district- Hustopeče, Židlochovice and Klobouky. More or less it was agricultural region with light developed industry, the inhabitants strong believed in God and they were conservative. In the elections people voted Czechoslovak catholic party and Republican party of agriculutre. In the political district Hustopeče lived a large German minority. The majority of them lived in the judicial district Hustopeče, less in the judicial district Židlochovice and Klobouky. The nationality of people influenced results of elections and reciprocial relations during coming of the Czech people to the city and creation of the Czechoslovak republic. During the whole period of the First republic, germans had strong influence on governance in the city. The german did not accept Czechoslovak republic so the Czech Army had to come there to solve the problems. After 40 years of communist governace we took an inspiration from our First Republic history. Autonomy on villages and regions is now wide-spread under controll of public. From the interwar period of teritory,

Czech republic continue

Čechy, Morava and Slezsko but without country and district self-government. The Zakarpatská Ukrajina is now Ukrajina ( the independent state) and the Slovak 63

republic as well as. The german minority were chased from Czechoslovak republic after the finish of the II. Word War. The people who left the country could not have a contacts with the Czechoslovak republic during the communist period. In the ninetieth years of twentieth century started new contacts but a lof of people have died before.

64

11. SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY

PRAMENY

A, ARCHIVNÍ

Státní okresní archiv Břeclav se sídlem v Mikulově, JAF 3, Okresní úřad Hustopeče 1850–1942 (1949), i.č.205, kar. 492–494 Státní okresní archiv Brno-venkov se sídlem v Rajhradě, Fond Měšťanská škola Židlochovice B, PUBLIKOVANÉ Okresní archiv Břeclav:Jižní Morava-Brána a most, Brno: Nakladatelství Grafia, 1969 C, NEPUBLIKOVANÉ Shrottova kronika 1928, přeložila Soňa Nezhodová D, ČLÁNKY Národní listy 30. 11. 1918 Národní listy 5. 12. 1918 E, PAMĚTNÍCI Vzpomínky pana Františka Hádlíka, narozeného 7. 1. 1928, bydlištěm Němčičky , č. 18. F, ZÁKONY A NAŘÍZENÍ Zákon č.2/1918 Sb., o zřízení ústavů pro nejvyšší státní správu, ve znění pozdějších předpisů Zákon č.11/1998 Sb., recepční zákon, ve znění pozdějších předpisů Zákon č.20/1918 Sb., o zřízení ústavu pro zásobování lidu, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 37/1918 Sb., o prozatímní ústavě, ve znění pozdějších předpisů Zákon č.40/1918 Sb., o zřízení úřadu pošt a telegrafů, ve znění pozdějších předpisů Zákon č.64/1918 Sb., o zřízení úřadu ministra s plnou mocí pro správu Slovenska, ve znění pozdějších předpisů 65

Zákon č.153/1919 Sb., oddělení finanční správy od politické, ve znění pozdějších předpisů Zákon č.250/1919 Sb., o zrušení zákonů o certifikatistech, ve znění pozdějších předpisů Zákon č.282/1919Sb., o úlevách při přijímání legionářů do státních úřadů, ve znění pozdějších předpisů Zákon č.431/1919 Sb., o zřízení úřadu pro sjednocení zákonodárství a organizace správy, ve znění pozdějších předpisů Zákon č.462/1919 Sb., o propůjčování míst legionářům, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 121/1920 Sb., ústavní listina Československé republiky, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 122/1920 Sb., podle § 129 ústavní listiny, jímž se stanoví zásady jazykového práva v republice Československé, ve znění pozdějších předpisů Zákon č.126/1920 Sb., župní zákon a ústava ČSR, ve znění pozdějších předpisů Zákon č.218/1920 Sb., o zřízení úřadu pro zahraniční obchod, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 210/1920 Sb., o prozatímní úpravě správy politické na Slovensku, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 211/1920 Sb., o postátnění obecních úřadů a obvodních notářů, ve znění pozdějších předpisů Zákon č.233/1920 Sb., o úpravě správy měst s regulovaným magistrátem, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 236/1920 Sb., ústavní zákon, kterým se doplňují a mění dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství a práva domovského v republice československé, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 293/1920 Sb., ústavní zákon o ochraně svobody osobní, domovní a tajemství listovního, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 294/1920 Sb., ústavní zákon o podpisování zákonů a nařízení, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 125/1927 Sb., o organizaci politické správy, ve znění pozdějších předpisů

66

Nařízení ministerstva vnitra a spravedlnosti č.55/1855 říšského zákona, úřední instrukce pro smíšené a politické úřady, ve znění pozdějších předpisů Nařízení vlády č.101/1918 Sb., doplněné nařízením vlády č. 55/1919Sb., o přísaze věrnosti a poslušnosti nově přijímaných státních úředníků a zřízenců Československé republice, ve znění pozdějších předpisů Nařízení vlády 107/1919 Sb., o postavení praktikantů ve státní správě, ve znění pozdějších předpisů Nařízení

vlády

č.113/1923

Sb.,

o

působnosti

administrativních

úřadů

v Podkarpatské Rusi, ve znění pozdějších předpisů Nařízení vlády č. 84/2926 Sb., o reorganizaci župní správy v území Podkarpatské Rusi, ve znění po zdejších předpisů

G, ELEKTRONICKÉ PRAMENY

Chromý, Web: Klaudián-inernetový magazín pro historickou geografii a environmentální dějiny: Územně správní reformy v Česku v letech 1848–2000, dostupný z www.klaudian.psomart.cz

LITERATURA

Bartoš a kol. Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960, svazek IX., Ostrava, 1984. Bělina a kolDějiny zemí koruny české II. Praha: Nakladatelství Paseka, 2. vydání, 1993. Broklová, E. Československá demokracie-Politický systém ČSR 1918–1938. Praha: Sociologické nakladatelství, 1992. Břeclavsko, Brno, 1969. Čehák, V.- Lacina K. Vývoj systémů veřejné správy. Praha, 2001. Ecker, L. Slovácká brigáda. Praha: Nakladatelství Naše vojsko, 1953. Gawrecká M. Československé Slezsko mezi světovými válkami, Opava, 2004.

67

Horák, J. 80 let samostatného státu. In Můj kraj:sborník regionálních prací. Brno, 1998. Hustopečsko. Domovní sborník, 1928. Janák, J. Vývoj správy v českých zemích v epoše kapitalismu II-Období první a druhé republiky a okupace (1918–1945), Praha, 1971. Janák, Jan – Hledíková, Zdeňka. Dějiny správy v českých zemích do roku 1945, Praha, 1989. Klimek A. Velké dějiny zemí Koruny české, svazek XII (1918-1929). Praha: Nakladatelství Paseka, 2000. Kováč D. Dějiny Slovenska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998. Kordiovský E. Vznik ČSR a vytýčení státní hranice. Praha, 1992. Malý K. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha: Nakladatelství Linde, 1999. Mates, P. Kapitoly z historie české veřejné správy v letech 1848 -1989. Praha: Nakladatelství VŠE, 1996. Olivová, V. Dějiny první republiky. Praha: Nakladatelství UK Praha Karolinum, 2000. Peroutka F. Budování státu 1920–1922. Praha: Nakladatelství Academia, 2003. Nováček, S. Břeclavsko 1918–1921. Brno: Nakladatelství Tisk, 1973. Schelle, K. Organizace veřejné správy v letech 1848 -1948. Brno: Nakladatelství MU, 1993. Schelle, K. In K názorům politických stran na Moravě a ve Slezsku na zákon o župních a okresních úřadech z roku 1920, In XXII Mikulovské sympozium. Brno: Státní okresní archiv Břeclav se sídlem v Mikulově, 1992. Trapl, M. Hustopeče a národnostní otázka. In Jižní Morava-Vlastivědný sborník: Státní okresní archiv Břeclav se sídlem v Mikulově, 1972. Trapl, M. Průvodce a krajem a jeho kulturou: Novověk III. Břecla : Nakladatelství Moravia press, 1999. Trapl, M. Politické spolky v Československu v letech 1918–1938. In XXII Mikulovské sympozium. Brno: Státní okresní archiv Břeclav, 1992. Trapl, M. Územně správní vývoj jižní Moravy. Praha, 1985. Zemek, Metoděj a kol. Hustopeče. Dějiny města. Brno, 1972.

68

12. SEZNAM PŘÍLOH

1. Muži 28. října 1918 2. Mapa a výčet obcí politického okresu Hustopeče 3. Výsledky parlamentních voleb na hustopečsku 4. Složení obyvatel v politickém okrese

69

13. PŘÍLOHY

Příloha č. 1. MUŽI 28. ŘÍJNA

42 členů Českého národního výboru z 28. října 1918

1.

Bechyně Rudolf

22. Němec Antonín

2.

Brabec Jaroslav

23. Prokůpek Adolf

3.

Budínský Jaroslav

24. Rašín Alois

4.

Červinka Ervín

25. Rotnágl Josef

5.

Dula Matúš

26. Scheiner Josef

6.

Dušek Cyril

27. Slavíček Jan

7.

Habrman Gustav

28. Sonntag Kuneš

8.

Hajn Antonín

29. Soukup František

9.

Hampl Antonín

30. Srdínko Otakar

10.

Herben Jan

31. Staněk František

11.

Horáček Cyril

32. Stivín Josef

12.

Hruban Mořic

33. Stříbrný Jiří

13.

Jirásek Alois

34. Šrámek Jan

14.

Klofáč Václav

35. Šrobár Vavro

15.

Korda František

36. Švehla Antonín

16.

Kramář Karel

37. Husar Vladimír

17.

Krejčí František

38. Udržal František

18.

Krejčí F.V.

39. Vaněk Karel

19.

Machar J.S.

40. Zahradník Isidor

20.

Mareš František

41. Záruba-Pfefferman J.

21.

Meissner Alfréd

42. Zíka Josef

70

Příloha č.2.

MAPA A VÝČET OBCÍ POLITICKÉHO OKRESU HUSTOPEČE

71

1. Soudní okres hustopečský: Hustopeče, Bořetice, Horní Bojanovice, Kobylí, Kurdějov, Němčičky,Nové Mlýny, Popice, Přítluky, Rakvice, Starovičky, Strachtín, Šakvice, Uherčice, Velké Pavlovice a Vrbice, Zaječí 2. Soudní okres kloboucký: Klobouky, Bohumilice, Boleradice, Borkovany, Bošovice,

Brumovice, Diváky, Kašnice, Krumvíř, Morkůvky, Šitbořice, Těšany a

Velké Hostěrádky. 3. Soudní okres židlochovický: Židlochovice, Blučina, Bratčice, Holasice, Hrušovany u Brna, Ivaň, Křepice, Ledce, Loučka, Mělčany, Měnín, Moutnice, Nesvačilka, Nikolčice, Nosislav, Opatovice, Otmarov, Popovice, Přibice, Přísnotice, Rajhrad, Rajhradice, Rebešovice, Rozařín, Rychmanov, Sobotovice, Syrovice, Šternov, Třebomyslice, Újezd, Unkovice, Velké Němčice, Vojkovice, Vranovice, Žabčice, Žatčany.

72

Příloha č.3. VÝSLEDKY PARLAMENTNÍCH VOLEB NA HUSTOPEČSKU PARLAMENTNÍ VOLBY 1925 soudní okres

Hustopeče

Klobouky

Židlochovice

celkem voličů

12 943

7 847

17 814

Československá strana lidová

2 967

3 455

7 017

Republikánská

strana

2 847

2 659

3 254

zemědělského

a

strana

381

360

3 000

strana

244

237

1 477

sociálně

525

465

465

2 591

6

404

811

6

44

malorolnického lidu Československá národně socialistická Komunistická Československá Československá

demokratická strana dělnická Bund der Landwirte Deutsche

christlich

soziale

Volkspartei

Příloha č.4. SLOŽENÍ OBYVATEL POLITICKÉHO OKRESU HUSTOPEČE Soudní

Česká národnost

Německá národnost

okres

1910

1921

1910

1921

Hustopeče

57,70%

65,30%

42,20%

34,00%

Klobouky

99,60%

99,70%

0,33%

0,20%

Židlochovice

91,90%

96,80%

8,00%

3,00%

73

10. OBSAH

1.

ÚVOD

1

2. 2.1. 2.3. 2.4. 2.5.

VZNIK ČSR A VEŘEJNÁ SPRÁVA Konstituování republiky a recepce rakousko-uherské správy Situace v oblasti správy na Moravě Převzetí správy ve Slezsku Státní správa na Slovensku po vyhlášení Martinské deklarace 2.6. Vývoj správy na Podkarpatské Rusi 2.7. Německý odpor proti připojení ČSR 2.8. Vývoj ústavních orgánů ČSR

10 13 15 20

3. VEŘEJNÁ SPRÁVA 3.1. Politická správa a její zastoupení

25 25

3.1.1. Příprava a vydání župního zákona

28

3.2.

Vývoj samosprávy

31

3.2.1. 3.2.2. 3.2.3. 3.2.4. 3.2.5.

Zemská samospráva Okresní samospráva Obecní samospráva Samospráva na Slovensku a Podkarpatské Rusi Statutární města a sjednocení velkých měst

31 33 35 37 38

3.3. Zákon o organizaci politické správy

4.

3 3 6 8

39

4.1. 4.2. 4.3. 4.4.

ORGANIZACE VEŘEJNÉ SPRÁVY V POLITICKÉM OKRESE HUSTOPEČE Vlastivědný úvod politického okresu Hustopeče Vývoj veřejné správy na Hustopečsku Hustopeče a národnostní otázka Volby do okresního zastupitelstva

42 42 48 50 57

5.

ZÁVĚR

59

6.

RESUMÉ

62

7.

SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY

65

8.

SEZNAM PŘÍLOH

69

9.

PŘÍLOHY

70

10.

OBSAH

74

74