Oprávnění k provozování bankovních činností

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Jiří Andrýsek

Oprávnění k provozování bankovních činností

Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: JUDr. Petr Kotáb

Katedra: Finančního práva a finanční vědy

Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 27. března 2014

Čestné prohlášení:

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracoval samostatně, že všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla užita k získání jiného nebo stejného titulu.

V Praze dne

……………………

Poděkování:

Na tomto místě bych rád poděkoval svému vedoucímu diplomové práce, JUDr. Petru Kotábovi, za cenné odborné připomínky, rady a velmi přínosné a ochotné konzultace, které mi poskytl před a při vypracování této diplomové práce.

Obsah: Obsah: ............................................................................................................................... 0 Úvod.................................................................................................................................. 1 1. Česká národní banka..................................................................................................... 3 1.1 Česká národní banka obecně................................................................................... 3 1.2 Právní předpisy a opatření České národní banky.................................................... 4 1.3 Česká národní banka jako orgán dohledu a regulace............................................. 6 2. Banky ............................................................................................................................ 8 2.1 Obecně k bankám se sídlem na území České republiky a jejich kritériím autorizace .................................................................................................................... 10 2.2 Právní forma ......................................................................................................... 11 2.3 Obchodní firma ..................................................................................................... 13 2.4 Základní kapitál .................................................................................................... 14 2.5 Důvěryhodnost a odborná způsobilost osoby, které má být licence udělena; důvěryhodnost a způsobilost osob s kvalifikovanou účastí na bance k výkonu práv akcionáře při podnikání banky.................................................................................... 19 2.6 Důvěryhodnost, odborná způsobilost a zkušenost osob, které jsou navrhovány jako vedoucí zaměstnanci banky ................................................................................ 22 2.7 Technické a organizační předpoklady pro výkon navrhovaných činností banky, funkční řídící a kontrolní systém banky ..................................................................... 32 2.8 Obchodní plán....................................................................................................... 40 2.9 Průhlednost skupiny osob s úzkým propojením s bankou.................................... 46 2.10 Stanovy ............................................................................................................... 47 3. Řízení o vydání bankovní licence............................................................................... 53 3.1 Proces vydání bankovní licence............................................................................ 53 3.2 Bankovní licence................................................................................................... 57 Závěr ............................................................................................................................... 59 Použitá literatura a jiné citované zdroje.......................................................................... 63 Abstrakt a klíčová slova.................................................................................................. 66 Seznam příloh ................................................................................................................. 68

Příloha č. 1 : .................................................................................................................... 68 Příloha č. 2 : .................................................................................................................... 70

Úvod 15. září roku 2008 zažádala americká investiční banka Lehman Brothers Holdings Inc. založená roku 1850 o ochranu před věřiteli, čímž vzedmula jako vlnu tsunami ekonomickou krizi enormních rozměrů. Z následků této ekonomické krize se svět doposud zcela hospodářsky nevzpamatoval, přičemž v jejím důsledku v bankovním sektoru ohlásilo úpadek několik bank a řada dalších se dostala do významných obtíží, které si vyžádaly velmi rychlé intervence centrálních bank. Za pozoruhodnou ovšem považuji skutečnost, že vzdor rozměrům ekonomické krize z roku 2008 banky působící v bankovním sektoru České republiky propluly touto ekonomickou krizí zdánlivě bez výraznějších obtíží. Navzdory skutečnosti, že se odborná literatura z oblasti centrálního bankovnictví v současné době věnuje z pochopitelných důvodů spíše dohledu nad dodržováním bankovních regulí během výkonu samotné bankovní činnosti bankami, jsem zvolil za téma své diplomové práce „Oprávnění k provozováních bankovních činností“, v níž chci podat ucelený náhled na otázku, odkud se „tuhý kořínek“ bank působících v bankovním sektoru České republiky bere. Přestože téma mé diplomové práce má nepochybně svůj ekonomický průsečík, tak se na ni budu zaměřovat primárně prismatem práva coby multidimenzionálního regulátoru. Za hlavní cíle své diplomové práce považuji podat ucelený náhled na problematiku dosažení bankovní licence a kriticky nahlédnout na jednotlivé hmotněprávní podmínky nutné k dosažení k oprávnění k bankovních činností bankovní licence, jež považuji za stěžejní část této diplomové práce, a to za pomoci metody deskriptivní, analyticko-syntetické, deduktivní, induktivní a komparativní. První kapitolu mé diplomové práce věnuji subjektu v této práci vystupujícímu, a to České národní bance – centrální bance dvoustupňového bankovního systému České republiky, jakožto subjektu sui generis, který bude na dalších řádcích vystupovat

1

v pozici orgánu regulujícího, dohlížejícího a ve smyslu ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, také orgánu správního. Kapitola o České národní bance však bohužel bude muset být pro účely této práce značně zúžena pouze na výklad obecný, věnovaný aspektům pro toto téma relevantním, neboť komplexní výklad o jejím postavení, působnosti a pravomocích by sám osobě vydal svým rozsahem na celou řadu diplomových prací. V druhé kapitole diplomové práce se zaměřím na subjekty mající postavení soukromoprávní – bude se jednat o obchodní korporace, které mají právní formu akciové společnosti (či je na ně alespoň tak nahlíženo), jenž budou dále v pozici subjektu žadatele/účastníka správního řízení, subjektu regulovaného a dohlíženého. Budou to právě tyto entity, které se mohou, při splnění celé řady podmínek daných zákonnými i podzákonnými předpisy, ucházet o oprávnění k provozování bankovních činností na území České republiky. Tyto podmínky bývají někdy odbornou literaturou označovány jako vstupní podmínky do bankovnictví, tzv. kritéria autorizace.1 Třetí kapitola mé diplomové práce popisuje řízení o vydání bankovní licence a bankovní licenci jako takovou, která může být jeho kýženým výsledkem. V řízení o vydání bankovní licence je na základě uvedených zásad a lhůt posuzováno naplnění všech procesních a hmotněprávních podmínek (kterým je věnována druhá kapitola diplomové práce) nutných k dosažení bankovní licence. Výsledkem řízení o vydání bankovní licence může být za splnění všech hmotněprávních a procesních podmínek udělení bankovní licence, která umožňuje žadateli – akciové společnosti naplnit formální definici pojmu „banka“ a vykonávat činnosti bankám zcela vyhrazené přijímat vklady od veřejnosti a poskytovat úvěry. V rámci zhotovování diplomové práce jsem využil dostupnou odbornou literaturu a další relevantní zdroje z oblasti centrálního bankovnictví, ekonomie a práva tuzemského i evropského. Seznam použité literatury a jiných citovaných zdrojů se nachází v závěru této diplomové práce.

1

Např. Revenda, Z.: Centrální bankovnictví. 2. rozšířené vydání. Management Press, Praha 2001, s. 472

2

1. Česká národní banka

1.1 Česká národní banka obecně Česká národní banka je ústřední bankou státu2. Vznikla 1. ledna roku 1993 vydělením ze Státní banky československé a její právní základy vytvářejí Ústava České republiky (zákon č. 1/1993 Sb.) a zákon o České národní bance (zákon č. 6/1993 Sb.). Jedná se o instituci na výkonné moci poměrně nezávislou, do jejíž činnosti je možno zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích. Česká národní banka je právnickou osobou, která není zapsána do obchodního rejstříku, má postavení veřejnoprávního subjektu a jsou jí ad hoc svěřeny kompetence správního orgánu. Hlavním posláním České národní banky je zachování cenové stability, a proto v tomto duchu také určuje měnovou politiku, či například vydává bankovky a mince, řídí peněžní oběh, platební styk a zúčtování bank, pečuje o jejich plynulost a hospodárnost, vykonává dohled nad subjekty působícími na finančním trhu, pečuje o jeho rozvoj a stabilitu a vykonává mnoho dalších činností na základě zvláštních právních předpisů.3 Není-li to v rozporu s hlavním cílem činnosti České národní banky, pak také podporuje obecnou hospodářskou politiku vlády, za předpokladu že vede k udržitelnému hospodářskému růstu. Česká národní banka se skládá z ústředí v Praze, poboček a účelových organizačních jednotek. V jejím čele stoji sedmičlenná bankovní rada tvořená guvernérem, dvěma viceguvernéry a čtyřmi dalšími členy. Jednotlivé členy bankovní rady jmenuje i odvolává prezident republiky. Funkční období člena bankovní rady činí šest let a není možné být jmenován do této funkce více jak dvakrát. 2 3

Čl. 98 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky Např. zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, zákon č. 219/1995 Sb., devizový zákon, zákon č. 87/1995 Sb., o

spořitelních a úvěrních družstvech

3

1.2 Právní předpisy a opatření České národní banky Mimořádně důležitou pravomocí České národní banky v rámci přenesené působnosti je možnost vydávat secundum et intra legem podzákonné právní předpisy, jimiž jsou vázány všechny fyzické i právnické osoby a orgány veřejné správy. Česká národní banka jich však statisticky nejvíce využívá k regulaci osob jejímu dohledu podřízených, úpravě jejich činností a imperativnímu určení způsobu předávání informací. Tyto normativní akty České národní banky pak bývají uveřejňovány ve Sbírce zákonů a Věstníku České národní banky (dále jen „Věstník“), jenž je vydáván postupně v číslovaných částkách, označených pořadovými čísly, jejich řada se uzavírá koncem každého kalendářního roku. Česká národní banka uveřejňuje způsobem umožňujícím dálkový přístup stejnopis Věstníku, na jehož znění se však nelze ve správním ani jiném řízení odvolat.4 Toto ustanovení vylučující možnost odvolání je však zřejmě v rozporu s materiálním ohniskem Ústavy České republiky, neboť potlačuje důvěru jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu a jeho dobrou víru ve správnost aktů veřejné moci, ať už plynou přímo z normativních právních aktů či aktů aplikace práva. Proto jsem toho názoru, že výše uvedené ustanovení by nemohlo v řízení před soudy obstát. Vyhlášky České národní banky jsou vydávány na základě ústavního zmocnění uvedeného v čl. 79 odst. 3 Ústavy České republiky, které se pak zpravidla pojí s jiným právním předpisem, k jehož provedení daná vyhláška slouží.5 Tyto vyhlášky jsou vyhlašovány ve Sbírce zákonů, nabývají platnosti dnem vyhlášení a pokud není stanoveno jinak, pak účinnosti nabývají dle generálního ustanovení6 patnáctým dnem po jejich vyhlášení ve Sbírce zákonů. Pokud by snad vyhláška prováděla zákon, který ještě nebyl vydán, pak nabývá platnosti až ke dni, ke kterému byl příslušný zákon vyhlášen a 4

§ 49b zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance

5

Např. § 22 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách

6

§ 3 odst. 3 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a Sbírce mezinárodních smluv

4

účinnosti může nabýt taktéž nejdříve ke dni jeho vyhlášení. Charakteristickým rysem vyhlášek v sekundární normotvorbě České národní banky je možnost zavazovat každého či jen určitý okruh osob. Opatření České národní banky byla taktéž sekundárními normativními právními akty, které Česká národní banka vydávala až do účinnosti zákonné novely č. 227/2013 Sb., kterou se změnil zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance, a další související zákony (tj. dne 17.08.2013) na základě zákonného zmocnění a v jeho mezích, přičemž k dnešnímu dni stále tvoří podstatnou část obsahu Věstníku. Na rozdíl od vyhlášek České národní banky se ovšem neřadila mezi právní předpisy7. Tato opatření nabývala platnosti dnem vyhlášení ve Věstníku a účinnosti dnem uvedeným v příslušném opatření, nejdříve však ke dni vyhlášení ve Věstníku. Charakteristickým rysem těchto normativních právních aktů byl ovšem užší okruh adresátů oproti vyhláškám, neboť mohly zavazovat pouze banky, pobočky zahraničních bank a spořitelní a úvěrová družstva, tj. pouze osoby dohledu České národní banky podřízené. Česká národní banka mohla svá opatření taktéž uveřejnit ve Sbírce zákonů, což činila formou oznámení. Opatření obecné povahy nejsou sice právními normami v pravém slova smyslu, nýbrž konkrétně abstraktními správními akty, avšak mohou být považována za velmi významnou složku pravomocí České národní banky nad podřízenými subjekty. Opatření obecné povahy může vydávat Česká národní banka na základě ustanovení § 26bb zákona o č. 21/1992 Sb., o bankách, a to v případě, že došlo k ohrožení nebo narušení stability bankovního či finančního systému a je to pro odstranění či alespoň zmírnění následků účelné. Prostřednictvím opatření obecné povahy může Česká národní banka bankám a pobočkám zahraničních bank dočasně omezit či úplně zakázat některé legální činnosti, transakce a obchody, dále jím může pozměnit lhůty pro plnění informačních povinností a konečně také může změnit některé požadavky na obezřetnost bank a kritéria autorizace.

7

A contrario § 1 odst. 1 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv

5

Opatření obecné povahy vydávaná Českou národní bankou jsou sice vydávána ve smyslu ustanovení části VI. zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ale obsahově s ním mají pramálo společného, neboť dle odstavce třetího citovaného ustanovení jsou vydávána bez řízení o návrhu opatření obecné povahy, tudíž se nekoná ani žádné připomínkové řízení, které je právě charakteristickým znakem opatření obecné povahy. Navíc opatření obecné povahy vydávaná Českou národní bankou nabývají zásadně účinnosti dnem zveřejnění na úřední desce České národní banky, na úředních deskách jiných úřadů se nezveřejňují. Účinnosti pozbývají po šesti měsících, pokud samotné opatření nestanoví dobu účinnosti kratší. Proti těmto opatřením mohou dotčené subjekty podat písemně odůvodněné námitky, které však postrádají odkladný účinek, ve lhůtě pěti pracovních dnů České národní bance, která o nich rozhodne definitivně, neboť proti jejímu rozhodnutí již není přípustný rozklad. Tuto restriktivní úpravu ovšem osobně považuji za vhodnou, neboť při ohrožení nebo dokonce narušení stability bankovního systému hrozí bezprostředně vznik velké národohospodářské škody, a proto je třeba, aby centrální banka měla v rukou instrument, jímž může okamžitě reagovat na právě vznikající situaci. Úřední sdělení České národní banky není možno považovat za právní normy, neboť postrádají jejich základní charakteristický znak – preskriptivní charakter, avšak i tak mohou mít svůj normativní význam. Skrze úřední sdělení Česká národní banka informuje například o svých výkladových stanoviscích, o skutečnostech důležitých pro osoby, které působí na finančním trhu, o rozhodnutí bankovní rady o výši úrokových sazeb či o změnách některých lhůt. Úřední sdělení České národní banky jsou kontrasignována členem bankovní rady a jsou vyhlašována ve Věstníku.

1.3 Česká národní banka jako orgán dohledu a regulace Ruku v ruce s měnovou politikou lze dohlížecí a regulační činnost České národní banky označit za její nejdůležitější činnosti v naší ekonomice, a to už z prostého důvodu jejich souvztažnosti. Regulaci množství peněz v ekonomice nelze provádět bez regulace institucí, které významnou část tohoto množství vytvářejí, to jsou obchodní a

6

další banky. A právě tato regulace pak vyžaduje následný dohled8. Společným cílem těchto institutů je dosažení makroekonomické stability a efektivnosti, důvěryhodnosti a bezpečnosti finančního systému.

Bankovní regulací se rozumí vytyčování podmínek a pravidel činností bankovních institucí, k čemuž Česká národní banka užívá mimo výše uvedenou sekundární normotvorbu také metody nepřímého působení, a to prostřednictvím své spolupráce s Ministerstvem financí ČR na přípravě návrhů zákonných úprav v oblasti finančního trhu či například skrz oprávnění guvernéra (nebo jím určeného viceguvernéra) České národní banky účastnit se s hlasem poradním schůze vlády. V tržních ekonomikách celý systém bankovní regulace spočívá na čtyřech základních institutech9 a to na -

podmínkách vstupu do bankovnictví

-

základních povinnostech bank

-

povinném pojištění vkladů

-

úvěrech věřitele poslední instance

Dohled je zaměřen zejména na plnění základních povinností bank, které lze dále kategorizovat na přiměřenost kapitálu a likvidity, úvěrovou angažovanost, vytváření a udržování minimálních povinných rezerv, poskytování informací. Samozřejmostí je pak dodržování pravidel ochrany před ilegálními praktikami bank, jakožto například praní špinavých peněz, korupce či důvěrné obchody. Základním členěním institutu dohledu je na dohled na dálku a dohled na místě. Obecně lze říci, že dohled na dálku je užíván vždy, a to prostřednictvím hlášení a výkazů, zpráv externích auditorů, účetních závěrek bank či informací poskytnutých „ad hoc“ na vyžádání centrální banky. Dohled na místě je pak jakousi přísnější variantou kontroly nad dohlíženou osobou, která umožňuje bližší posouzení systému řízení jednotlivých rizik v dohlížené bance, což následně vede

8

Revenda, Z.: Centrální bankovnictví. 2. rozšířené vydání. Management Press, Praha 2001, s. 119

9

Revenda, Z.: Centrální bankovnictví. 2. rozšířené vydání. Management Press, Praha 2001, s. 122

7

k optimalizaci poznání jejího rizikového profilu. Dohledu České národní banky jsou v plném rozsahu podřízeny tuzemské akciové společnosti, které od České národní banky obdržely bankovní licenci, a dále pobočky zahraničních bank, které vykonávají činnost na území České republiky mimo rámec jednotné bankovní licence. Dohled nad bankami, které na našem území operují na základě jednotné bankovní licence, je pak vykonáván ve značně ztenčené míře, neboť náš právní řád respektuje princip primárnosti bankovního dohledu z domovské země.

V případě zjištění nedostatků při výkonu bankovního dohledu může centrální banka ukládat opatření k nápravě a peněžité pokuty až do výše 50 000 000,- Kč. Opatření k nápravě, jenž jsou ukládána Českou národní bankou, spočívají jednak ve vyžadování nápravy zjednané přímo dotčenou bankou, jednak ve zjednání nápravy samotnou Českou národní bankou.10 Náprava může mít charakter vyžádání odstranění zjištěných nedostatků (na které je taky uložena přiměřená lhůta), omezení či ukončení některé bankovní činnosti uvedené v bankovní licenci, požadování výměny osob ve vedení banky, nařízení mimořádného auditu, snížení základního kapitálu k pokrytí ztráty, v krajních případech pak může dojít i k zavedení výkonu nucené správy či dokonce odebrání bankovní licence.

2. Banky Služby poskytované komerčními bankami se staly nedílnou součástí recentní společnosti a komerční banky samotné je možno často považovat za pilíře národních ekonomik. Jejich úkolem v tržních ekonomikách je zprostředkování pohybu kapitálu mezi různými subjekty prostřednictvím získávání volného kapitálu od věřitelů a jeho poskytování dlužníkům, emise bezhotovostních peněz, zprostředkování platebního a zúčtovacího styku a zprostředkování finančního investování na peněžním a kapitálovém

10

Bakeš, M., Karlíková, M., Kotáb, P., Marková, H. a kol. Finanční právo. 6. upravené vydání. Praha :

C. H. Beck, 2012, s. 54

8

trhu11. Komerční banky mohou být motorem ekonomiky, ale bez jakýchkoliv pochyb také iniciátorem hospodářského úpadku. Otázka, zda tomu bude tak či onak, je úzce spjata s nastavením právního rámce bankovního dohledu a bankovní regulace, jejíž nedílnou součást tvoří kritéria autorizace. Formální definice banky je uvedena již v ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách. Za banky jsou považovány akciové společnosti se sídlem na území České republiky, které přijímají vklady od veřejnosti a poskytují úvěry, přičemž k výkonu těchto činností mají bankovní licenci. Pouze u těchto bank je možno hovořit o kritériích autorizace, neboť pouze tyto banky mohou podat žádost o vydání bankovní licence České národní bance. Je třeba říci, že zákon o bankách poměrně striktně ve své terminologii rozlišuje mezi pojmy „banka“ a „pobočka zahraniční banky“, avšak některé právní předpisy na tuto terminologii nenavazují a vycházejí z funkčního pojetí banky jakožto osoby oprávněné poskytovat bankovní služby.12 V zásadě pak můžeme banky členit do čtyř kategorií a to na -

akciové společnosti se sídlem na území České republiky, které vykonávají svou činnost na základě bankovní licence vydané Českou národní bankou

-

pobočky zahraničních bank, které vykonávají svou činnost na základě bankovní licence vydané Českou národní bankou

-

zahraniční banky a jiné oprávněné finanční instituce mající sídlo na území členského státu Evropské unie či Evropského hospodářského prostoru, které vykonávají svou činnost na základě oprávnění uděleném ve svém domovském státě

-

zahraniční banky se sídlem na území státu mimo Evropskou unii či Evropský hospodářský prostor, které vykonávají svou činnost na základě oprávnění uděleného v jejich domovském státě, ovšem pouze na základě mezinárodní smlouvy a vyhlášky České národní banky

11

Dvořák, P.: Bankovnictví pro bankéře a klienty. 3. přepracované a rozšířené vydání. Linde Praha, a.s.,

Praha 2005, s. 30 12

Např. § 2029 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

9

2.1 Obecně k bankám se sídlem na území České republiky a jejich kritériím autorizace Právnická osoba, která se má stát držitelem bankovní licence vydané Českou národní bankou a naplnit tak formální definici pojmu „banka“, musí splnit celou řadu podmínek stanovených zákonnými i podzákonnými právními předpisy, tzv. kritéria autorizace. První dva požadavky jsou obsaženy již ve formální definici banky, a to požadavek právní formy a požadavek umístění sídla budoucí banky na území České republiky (ten je uveden v ustanovení § 1 odst. 1 věta druhá i v § 4 odst. 5 písm. k zákona č. 21/1992 Sb., o bankách), který odpovídá požadavku kladenému právem evropským – konkrétně čl. 13 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/36/EU ze dne 26. června 2013, o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostním dohledu nad úvěrovými investicemi a investičními podniky. Další podmínky jsou dále uvedeny v ustanovení § 4 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, a to podmínka dostatečné výše základního kapitálu, jeho vhodná forma, původ a skladba, podmínka důvěryhodnosti a odborné způsobilosti osoby, jíž má být bankovní licence udělena, důvěryhodnost a způsobilost osob, které mají kvalifikovanou účast na bance, k výkonu práv akcionáře, podmínka důvěryhodnosti, odborné způsobilosti a zkušenosti osob, které se mají stát vedoucími zaměstnanci banky, podmínka technických a organizačních předpokladů k výkonu navrhovaných činností banky včetně funkčního řídícího a kontrolního systému banky. Dále musí být přiložen obchodní plán založený na navrhované strategii činností banky, který musí být podložen reálnými ekonomickými kalkulacemi a závěrem soubor podmínek vážících se na osoby úzce spojené s bankou. Přestože z ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, byl vyňat novelou č. 254/2012 Sb. požadavek, aby spolu s žádostí o udělení bankovní licence byly přikládány také stanovy banky (respektive jejich návrh), pak je třeba dodat, že tento požadavek nadále trvá, i když v méně explicitní podobě. Totiž ustanovení § 4 vyhlášky č. 233/2009 Sb., o žádostech, schvalování osob a způsobu prokazování odborné způsobilosti, důvěryhodnosti a zkušenosti osob, ve svém odst. 1 písm. a) uvádí, že jednou z obligatorních příloh (obsahujících základní informace o žadateli) žádosti o udělení bankovní licence je originál platného úplného znění zakladatelských dokumentů, mezi které se v případě akciové společnosti řadí i stanovy.

10

Vzhledem ke skutečnosti, že zhodnocení těchto podmínek považuji za stěžejní k dosažení cílů stanovených v úvodu této diplomové práce, se níže pokusím o podrobnější rozbor kritérií autorizace v právním řádu České republiky.

2.2 Právní forma akciové společnosti, která je explicitně vyžadována zákonem č. 21/1992 Sb., o bankách, je definována v ustanovení § 243 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, jako společnost jejíž základní kapitál je rozvržen na určitý počet akcií. Implicitně je ovšem také možno v důsledku přednosti evropského práva užít i právní formu evropské společnosti, neboť na ni je nahlíženo jako na akciovou společnost založenou podle práva členského státu, ve kterém má své sídlo.13 Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, nadto umožňuje také udělení bankovní licence spořitelnímu a úvěrnímu družstvu, ale to pouze za předpokladu, že si toto družstvo zároveň zažádá o souhlas se změnou právní formy na akciovou společnost, přičemž o obou těchto žádostech následně Česká národní banka vede společné řízení. Z důvodu snahy zajistit co nejstabilnější bankovní systém je pochopitelné vyloučení bank coby osobních obchodních společností, ale otázkou zůstává, zda současná právní úprava není zbytečně příliš rigidní a neměly by být připuštěny banky ve formě jiných kapitálových obchodních společností nebo dokonce jako společnost14 bez právní subjektivity. Banku ve formě společnosti postrádající právní subjektivitu osobně považuji za naprosto nepřijatelnou, a to nejenom z důvodu problematiky právní odpovědnosti, ale také z pohledu práva daňového, neboť je daňově průhlednou entitou, která není zákonem č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, považována za daňového poplatníka. Proto by se také příjmy a výdaje této společnosti přiznávaly k dani až na úrovni jednotlivých společníků. Otázka přípustnosti banky v jiné formě kapitálové obchodní společnosti nežli akciové společnosti je dosti svízelná. Pokud na tuto problematiku nahlédneme v duchu

13 14

Čl. 10 nařízení Rady (ES) č. 2157/2001 ze dne 8. října 2001, o statutu evropské společnosti (SE) § 2716 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

11

evropské integrace, pak je třeba konstatovat, že evropské právo nezakládá výlučnost formy akciové společnosti. Základními požadavky evropského práva na „úvěrové instituce“ (kterými se rozumí všechny podniky, jejichž činnost spočívá v přijímání vkladů nebo jiných splatných peněžních prostředků od veřejnosti a poskytování úvěrů na vlastní účet) jsou samostatný kapitál nebo počáteční kapitál ve výši alespoň 5 000 000,- EUR, průhledná struktura akcionářů či společníků a skutečné řízení společnosti alespoň dvěma osobami.15 Požadavek evropského práva na samostatný kapitál zcela vylučuje banku ve formě osobní obchodní společnosti, avšak na otázku, zda připustit i jinou formu kapitálové obchodní společnosti – v případě českého právního řádu společnost s ručením omezeným, nám nedokáže spolehlivě odpovědět. Z hlediska právní komparace s okolními státy je možno naši právní úpravu považovat za poměrně rigidní. Německá právní úprava, mimo to že explicitně vylučuje právní formu osobní obchodní společnosti, umožňuje udělit oprávnění k provozování bankovních činností i jiným kapitálovým obchodním společnostem než jen akciové společnosti16, taktéž rakouská.17 Slovenská právní úprava výslovně vyžaduje, aby banka byla již založena ve formě akciové společnosti a jiné právní formy banky výslovně zakazuje.18 Přestože požadavek na to, aby kapitálová obchodní společnost, jenž se má stát bankou, vznikla již jako akciová společnost, náš právní řád explicitně neuvádí, je ji možno dovodit výkladem, neboť zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, v celé své šíři předpokládá, že banka má výhradně formu akciové společnosti. Proto lze říci, že banka musí být již založena v právní formě akciové společnosti (s výjimkou spořitelního a úvěrního družstva) a v této formě musí také setrvat po celou dobu výkonu své bankovní činnosti vykonávané na základě bankovní licence. Polská právní úprava rozlišuje mezi právními formami státních bank, akciových společností a bank družstevních.

15

Čl. 13 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/36/EU ze dne 26. června 2013, o přístupu

k činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostním dohledu nad úvěrovými investicemi a investičními podniky 16

§ 2b Gesetz über das Kreditwesen

17

§ 26 Bankwesengesetz

18

§ 2 odst. 1 zákona č. 483/2001 Z. z., o bankách

12

Pokud za úhelný kámen dosadíme základní požadavek na stabilitu a důvěryhodnost bankovního systému, pak dospějeme opět do slepé ulice, neboť všechny vnější kontrolní mechanismy, které obsahuje struktura akciové společnosti, může mít i společnost s ručením, ujednají-li si to společníci ve společenské smlouvě. Může jí být zřízena dozorčí rada, vyšší počet jednatelů s uvedením způsobu, jakým budou oprávněni jednat (včetně varianty kolektivního orgánu), výše základního kapitálu atd. Jednou z mála nevýhod, kterou ještě minulý rok měla společnost s ručením omezeným oproti akciové společnosti byla ta, že společnost s ručením omezeným mohla mít maximálně padesát společníků, avšak v současné době neplatí ani to, neboť zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, tento koncept opustil. Z výše uvedeného si však netroufám tvrdit, že právní forma akciové společnosti je jediným správným řešením a ani tvrzení, že obchodní firma právnické osoby „Banka s ručením omezeným“ na důvěryhodnosti tuzemského bankovního sektoru nepřidá, na tom nic nemění.

2.3 Obchodní firma obsahující slovo „banka“ nebo „spořitelna“, jeho překlady nebo slova od nich odvozená, smí užívat pouze právnická osoba vykonávající podnikatelskou činnost, které byla udělena bankovní licence, pokud není zřejmé ze souvislosti, v níž se slovo „banka“ či „spořitelna“ používá, že se tato osoba nezabývá bankovní činností.19 Tuto souvislost můžeme nejčastěji spatřovat ve veřejně prospěšném zaměření právnické osoby, která nevykonává podnikatelskou činnost, tudíž není svým názvem způsobilá vyvolat nebezpečí záměny s právnickou osobou provozující bankovní činnosti. Další výjimku z tohoto zákazu tvoří zavedení či uznání obchodní firmy nebo názvu právnické osoby zákonem nebo mezinárodní smlouvou20, jenž prošla ratifikačním procesem ve smyslu čl. 10 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. Z výše uvedeného tudíž logicky plyne, že užívání slova „banka“ či ,,spořitelna“ v názvu právnické osoby je subjektivním právem a nikoliv právní povinností. Porušení tohoto zákazu může být Českou národní bankou sankcionováno pokutou až do výše 50 000 000,- Kč21. Česká národní banka může taktéž požadovat 19

§ 3 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách

20

Připuštěna je i varianta zavedení či uznání obchodní firmy nebo názvu právnické osoby obdobnou

mezinárodní smlouvou, jestliže vstoupila v platnost před 1.1.1993. 21

§ 26 odst. 7 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách

13

změnu obchodní firmy právnické osoby nově zakládané banky v případech, kdy existuje nebezpečí záměny názvu s již existující právnickou osobou. S otázkou obchodní firmy právnické osoby přímo souvisí i otázka franšízingu, neboli modelu podnikání založeném na poskytnutí práva užívat obchodní známku a know-how jinému podnikatelskému subjektu – charakteristicky za úplatu. Franšízing jako takový není právními předpisy zakázán, avšak poskytnutí práv užívat obchodní známku neznamená také možnost užití bankovní licence franšízora, neboť jedním z jejich imanentních atributů je právě nepřevoditelnost.22 Z toho tudíž plyne, že k výkonu bankovní činnosti by každý franšízant musel mít vlastní bankovní licenci, což není vůbec praktické, a proto se tento model ve skutečnosti neužívá. Pojem franšíza se v bankovnictví užívá zejména při doplňování distribuční sítě banky, tj. tzv. „franšízinkových kiosků“. Zde se ovšem nejedná o podnikatelskou činnost vykonávanou na vlastní jméno a vlastní odpovědnost, neboť franšízant v tomto případě jedná za banku (franšízora) a svým jednáním ji také zavazuje, například při sjednávání úvěrů, vydávání platebních příkazů či stavebního spoření. Takový model podnikání prostřednictvím

jiných

osob

v bankovnictví

je

pak

nazýván

„poskytováním

outsourcingu“.23

2.4 Základní kapitál jakožto souhrn všech vkladů společníků musí v případě banky zakládané na území České republiky činit minimálně 500 000 000,- Kč a minimálně v této výši musí také být tvořen peněžitými vklady.24 Jeho původ dále musí být spolu s dalšími finančními zdroji banky průhledný a nezávadný, musí mít vyhovující skladbu a musí být v okamžiku podávání žádosti splacen v plné výši. Obecně je možno považovat institut základního kapitálu za imanentní atribut všech kapitálových obchodních společností, který má za cíl ochranu věřitelů společnosti, resp. jejich alespoň částečné uspokojení, v případě že se společnost stane nesolventní. 22

§ 6 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách

23

Příloha číslo 1., bod 1. písm. r) úředního sdělení České národní banky č. 18/2010 ze dne 10.12.2010,

k výkonu činnosti na finančním trhu: Kvalitativní požadavky související s výkonem činnosti – základní informace 24

§ 4 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách

14

V praxi je ovšem tato ochrana věřitelů prostřednictvím zapsaného základního kapitálu společnosti značně relativní, neboť zápis ve veřejném rejstříku svědčí pouze o skutečnosti, že skutečná výše základního kapitálu dosahovala výše zapsané v okamžiku podání příslušného návrhu na zápis25, nikoliv o výši konstantní, která by byla skutečným vyjádřením ekonomické bonity obchodní společnosti, jelikož žádný právní předpis neukládá obchodním společnostem povinnost udržovat výši skutečného kapitálu společnosti na úrovni zapsané ve veřejném rejstříku. Navzdory úpravě obecné ovšem zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ukládá povinným subjektům, tj. bankám, prostřednictvím ustanovení § 26 odst. 3 písm. a) mimo jiné též povinnost udržovat skutečnou výši základního kapitálu banky ve výši alespoň 500 000 000,- Kč po celou dobu provozování její činnosti. Nedodržení této povinnosti bankou by pak zcela jistě mělo za následek uložení opatření k nápravě (ve formě požadavku na zvýšení základního kapitálu banky na patřičnou úroveň) či pokuty Českou národní bankou. Tento institut povinného udržování skutečného kapitálu obchodní společnosti minimálně na výši základního kapitálu zapsaného ve veřejném rejstříku považuji osobně za krok správným směrem, který zcela jistě příznivě ovlivňuje stabilitu a důvěryhodnost bankovního sektoru v České republice a jsem toho názoru, že by bylo vhodné institut povinného udržování skutečného kapitálu obchodní společnosti minimálně na výši základního kapitálu zapsaného ve veřejném rejstříku zavést i u všech ostatních kapitálových obchodních společností, neboť dokud se tomu tak skutečně nestane, pak bude institut minimální výše základního kapitálu sloužit pouze jako majetková překážka v podnikání a nikoliv jako skutečná ochrana věřitelů kapitálové obchodní společnosti. Za tři základní funkce základního kapitálu banky je možno považovat funkci krytí ztrát a omezení jejich přenosu na klienty banky, funkci financování a funkci posilování důvěryhodnosti banky v očích veřejnosti26. K naplnění funkce krytí ztrát a omezení jejich přenosu na třetí subjekty prostřednictvím základního kapitálu banky je třeba jeho zevrubného sledování skrze subjekty interní – tj. interní kontrolní systém 25 26

A ani to neplatí výlučně. Kašparovská, V. a kol: Řízení obchodních bank – vybrané kapitoly. 1. vydání. C. H. Beck, Praha 2006,

s. 7

15

banky i subjekty externí – zejména Českou národní banku a subjekty zajišťující nezávislý externí audit, a to primárně z hlediska výše a struktury základního kapitálu ve vztahu k zamýšlené rizikovosti bankovních aktiv, která je patrná již z obchodního plánu banky podloženého reálnými ekonomickými kalkulacemi, jenž je jedním z nezbytných kritérií autorizace a obligatorní přílohou žádosti o udělení bankovní licence. Smyslem zevrubného sledování základního kapitálu banky, respektive celé vyšší množiny vlastních zdrojů banky, je možnost včasného zabránění podkapitalizování či překapitalizování banky, v jejichž důsledku by mohlo dojít k ohrožení práv či oprávněných zájmů třetích osob a akcionářů banky. Funkce financování je základnímu kapitálu pravděpodobně funkcí nejbližší, neboť základní kapitál alespoň na počátku činnosti banky slouží primárně k pořízení nutných aktiv a prováděných bankovních obchodů. Funkce posilování důvěryhodnosti banky v očích veřejnosti je funkcí pro banky velmi důležitou, neboť aspekt důvěryhodnosti (spolu s inovativností, kvalitou a přístupem zaměstnanců, podílem banky na trhu, efektivitou etc.) je jedním z kruciálních faktorů konkurenceschopnosti banky na kapitálovém trhu. Požadavek na základní kapitál ve výši půl miliardy korun velmi významně přesahuje minimální výši počátečního kapitálu stanovenou právem evropským – konkrétně v čl. 12 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/36/EU ze dne 26. června 2013, o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostním dohledu nad úvěrovými investicemi a investičními podniky, ve výši 5 milionů EUR. Nadto je třeba dodat, že výše uvedená směrnice hovoří o kapitálu počátečním, což je pojem širší než základní kapitál, neboť je tvořen souhrnem základního kapitálu a rezervních fondů. Taková minimální výše základního kapitálu má pro srovnání v okolních zemích obdobu pouze ve Slovenské republice, kde je stanovena minimální výše základního kapitálu 16 600 000 EUR27 (a v případě bank provozujících hypoteční obchody dokonce dvojnásobek – tj. 33 200 000 EUR, což je částka obdobná minimálnímu požadovanému základnímu kapitálu zajišťovny v České republice). Naproti tomu se Spolková republika Německo28, Rakousko29 i Polsko30 drží spodní hranice 5 milionů EUR stanovených 27

§ 7 odst. 2 písm. a) zákona č. 483/2001 Z. z., zákon o bankách

28

§ 33 odst. 1 písm. d) Kreditwesengesetz

29

§ 5 odst.5 Bankwesengesetz

16

právem evropským. Revenda31 uvádí, že čím vyšší je minimální výše základního kapitálu banky na rozdíl od akciových společností působících v odlišných odvětvích, tím vyšší je i stupeň oligopolizace bankovnictví. Oligopolizace bankovnictví, která je vytvářena důsledkem relativně přísných kritérií autorizace, má za cíl v první řadě zabránit vstupu do bankovního sektoru subjektům, jejichž jediným cílem je co nejrychleji dosáhnout zisku a při prvních náznacích obtíží chtějí bankovní sektor opustit. Na stranu druhou má ovšem vytváření těchto tržních bariér prostřednictvím kritérií autorizace za následek oslabování vlivu konkurence a nevyhnutelně vede k zdražování služeb bank, tj. zejména bankovních úvěrů, což vede k poklesu tempa ekonomického růstů té dané ekonomiky a dalším důsledkem je přirozeně i vyloučení ostatních potencionálních subjektů z bankovního sektoru, které by ostatní podmínky splňovaly. Tyto důsledky ovšem Revenda označuje za jakousi daň za ochranu bankovního sektoru před nežádoucími subjekty. Dovoluji si poukázat na skutečnost, že dalším a ne opominutelným důsledkem oligopolizace bankovního sektoru a z ní plynoucí nižší počet subjektů na něm působící, má za následek mnohem nižší nároky na výkon bankovního dohledu Českou národní bankou. Proto ani do budoucna nepředpokládám, že by Česká národní banka iniciovala vydání jakékoliv zákonné novely, která by měla za cíl zmírnit minimální požadovanou výši základního kapitálu pro kapitálové obchodní společnosti aspirující o udělení bankovní licence, ba spíše naopak. Požadavek na splacení základního kapitálu banky co do minimální výše 500 000 000,- Kč formou peněžitých vkladů, tj. v celé minimální výši požadovaného základního kapitálu banky v České republice, nemá v evropském právu oporu. Navzdory tomuto faktu při užití právní komparace s okolními státy zjistíme, že tento požadavek je totožný s právní úpravou na Slovensku a například v Polské republice dokonce nesmí výše nepeněžitých vkladů přesáhnout 15 % zapsaného základního kapitálu banky s tím, že tyto nepeněžité vklady mohou být tvořeny pouze zařízeními a majetkem přímo použitelným v bankovní činnosti32. Požadavek na splacení určité části 30 31 32

§ 32 odst. 1 Ustawa Prawo bankowe Revenda, Z.: Centrální bankovnictví. 2. rozšířené vydání. Management Press, Praha 2001, s. 474-477 § 30 odst. 2 Ustawa Prawo bankowe

17

základního kapitálu formou peněžitých vkladů je logický vzhledem k funkci financování základního kapitálu, neboť významným atributem peněžitých vkladů je jejich vysoká likvidita. Na stranu druhou si ovšem nemyslím, že je skutečně nezbytné, aby základní kapitál banky byl v takové míře (co do půl miliardy korun) tvořen jen a pouze peněžitými vklady, jelikož přestože je nutné mít na počátku podnikání v bankovním sektoru poměrně velké množství peněžních prostředků na uskutečňování bankovních obchodů, pak ne nezbytně v tak vysoké míře, a z takového požadavku se poté stává jen zbytečná restrikce v podnikání v bankovním sektoru, neboť vklady nepeněžité (nejlépe ve formě nemovitostí přímo použitelných v bankovní činnosti) jsou stejně jako vklady peněžité schopny naplnit funkce krytí ztrát a omezování jejich přenosu na klienty banky a posilování důvěryhodnosti banky v očích veřejnost. Dle mého názoru jsou dokonce vklady nepeněžité ve formě nemovitostí přímo použitelných v bankovní činnosti schopny naplnit v určitých aspektech funkci krytí ztrát a omezování jejich přenosu na klienty banky (a třetí osoby) lépe, nežli vklady peněžité. Nad rámec harmonizace práva evropského, respektive směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/36/EU ze dne 26. června 2013, o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostním dohledu nad úvěrovými investicemi a investičními podniky a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 575/2013 ze dne 26. června 2013, o obezřetnostních požadavcích na úvěrové instituce a investiční podniky, musí být původ základního kapitálu spolu s dalšími finančními zdroji banky průhledný a nezávadný, musí mít vyhovující skladbu a musí být v okamžiku podávání žádosti splacen v plné výši. Aspekt vyhovující skladby základního kapitálu se nutně pojí s výše zmiňovaným požadavkem na splacení základního kapitálu co do minimální výše 500 000 000,- Kč ve formě peněžitých vkladů a specifikací zamýšlených činností a v budoucnu realizovaných bankovních obchodů, jejichž odrazem je obchodní plán vycházející z navrhované strategie činnosti banky, který musí být podložen reálnými ekonomickými kalkulacemi (viz níže). Průhledný a nezávadný původ základního kapitálu je dle mého názoru požadavkem, který teleologicky směřuje primárně proti praní špinavých peněz a může sloužit také jako jedno ze základních kritérií k posuzovaní vhodnosti a dobré pověsti akcionářů banky. Původ základního kapitálu musejí při zakládání banky doložit její zakladatelé, což může být při velkém počtu

18

zakladatelů, kupříkladu v řádech tisíců, značně svízelné, i když takovouto situaci není možno považovat za zcela běžnou. I v takovém případě ovšem předpokládám, že by Česká národní banka per analogiam k článku čl. 14 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/36/EU ze dne 26. června 2013, o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostním dohledu nad úvěrovými investicemi a investičními podniky, zkoumala zevrubně původ vkladů do základního kapitálu nejvýše dvaceti největších zakladatelů banky. Za vhodnou ilustraci skutečnosti, že Česká národní banka zkoumání původu základního kapitálu nezanedbává, považuji Banku mezinárodní spolupráce, coby dceřinou společnost První česko-ruské banky (PČRB), které se podařilo z důvodu nejasností kolem své vlastnické struktury dosáhnout na bankovní licenci až na třetí pokus33. Racionální přezkum původu základního kapitálu (a dalších finančních zdrojů banky) je dle mého názoru jedním z velmi podstatných faktorů přispívajících k průhlednosti a tím i stabilitě bankovního sektoru v České republice. Co do intenzity a efektivity jeho dopadů si tomuto institutu nedovoluji čehokoliv vytknout. Jelikož zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, neobsahuje další speciální úpravu způsobu splacení základního kapitálu, užijí se v tomto případě předpisy obecné, a to zejména zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích. Před vznikem banky bude přijímat a spravovat předměty vkladů osoba pověřená coby správce vkladů. Ta bude spravovat věci, které budou tvořit vklady nepeněžité (a jejichž povaha to připouští) a pro vklady peněžité zřídí speciální účet u banky, která již po vnesení peněžních prostředků s nimi až do okamžiku vzniku kapitálové obchodní společnosti neumožní nakládat (s výjimkou úhrady zřizovacích nákladů a navrácení emisních kursů zakladatelům).

2.5 Důvěryhodnost a odborná způsobilost osoby, které má být licence udělena; důvěryhodnost a způsobilost osob s kvalifikovanou účastí na bance k výkonu práv akcionáře při podnikání banky jsou kritérii

33

Rubriky:

Byznys.

Tyden

[online].

2008

[cit.

2014-02-13].

http://www.tyden.cz/rubriky/byznys/cesko/ruska-banka-v-cesku-ma-generalnihoreditele_60975.html#.Uv0ELLTvitQ

19

Dostupné

z:

autorizace pojícími se k osobám akcionářů banky. Kritérium důvěryhodnosti a odborné způsobilosti osoby, které má být licence udělena, bylo do zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, vsunuto zákonem č. 420/2011 Sb., o změně některých zákonů v souvislosti s přijetím zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Posuzování důvěryhodnosti a odborné způsobilosti osoby, které má být licence udělena, směřuje primárně k posuzování těchto aspektů u právnických osob, které již nějaký čas fungují. Na základě této novely byla také novelizována vyhláška č. 233/2009 Sb., o žádostech,

schvalování

osob

a

způsobu

prokazování

odborné

způsobilosti,

důvěryhodnosti a zkušenosti osob, do které byla vložena část ukládající povinnost právnickým osobám žádajícím o vydání bankovní licence předložit originál dokladu o bezúhonnosti vydaný cizím státem, pokud tato právnická osoba má (či měla) v posledních třech letech sídlo nebo organizační složku v cizím státě a pokud právní řád tohoto cizího státu upravuje trestní odpovědnost právnických osob. Vlastní posuzování kritéria důvěryhodnosti bude zřejmě složeno ze zkoumání aspektů bezúhonnosti posuzované osoby a její profesní a podnikatelské integrity, způsobem obdobným posuzování důvěryhodnosti osob, které jsou navrhovány jako vedoucí zaměstnanci banky (viz níže). Na rozdíl osob navrhovaných do funkcí vedoucích zaměstnanců banky ovšem předpokládám, že odborná způsobilost osoby, které má být licence udělena, bude zřejmě zkoumána na základě dosavadního fungování dané společnosti, zejména z hlediska její stability, nastavení řídícího a kontrolního systému, jejího směřování a specializace. Důvěryhodnost a způsobilost osob s kvalifikovanou účastí na bance k výkonu práv akcionáře při podnikání banky je kritériem autorizace vážícím se k poměrně úzké skupině subjektů, které jsou vymezeny velikostí přímého nebo nepřímého podílu na základním kapitálu či hlasovacích právech banky nebo jejich součtu, který představuje alespoň 10 %, nebo umožňuje uplatňovat významný vliv na její řízení34. Toto vymezení odpovídá právu evropskému, které v čl. 4 odst. 1 bod 36) nařízení Evropského parlamentu a rady (EU)

č. 575/2013 ze dne 26. června 2013 o obezřetnostních

požadavcích na úvěrové instituce a investiční podniky, definuje kvalifikovanou účast

34

§ 17a odst. 3 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách

20

jako přímou nebo nepřímou kapitálovou investici do podniku, která představuje 10 % či více kapitálu nebo hlasovacích práv, nebo která dává možnost podstatně ovlivňovat řízení tohoto podniku. V případě, že žadatel o vydání bankovní licence nepředloží České národní bance úplný seznam všech osob, které disponují kvalifikovanou účastí na bance (včetně výše jejich účasti), bude jeho žádost zamítnuta. Důvěryhodnost a způsobilost osob s kvalifikovanou účastí na bance k výkonu práv akcionáře při podnikání banky bude zkoumána zejména z hlediska následujících kritérií35 -

pověsti a důvěryhodnosti těchto osob, včetně pověsti a odborné způsobilosti osob v jejich vedení,

-

vlastního finančního zdraví akcionáře, zejména ve vztahu k vykonávané a plánované činnosti banky,

-

zda osoba akcionáře nebude ztěžovat bankovní dohled,

-

zda bude banka schopna i nadále plnit pravidla obezřetného bankovního podnikání,

-

zda existuje skutečnost zakládající důvodné podezření, že by v souvislosti s osobou akcionáře mohlo dojít k praní špinavých peněz či financování terorismu.

Recentní tuzemská právní úprava bohužel zcela neodpovídá právu evropskému, které nadto stanoví povinnost sdělit totožnost a výši účastí dvaceti největších akcionářů banky, za předpokladu, že žádný z akcionářů nemá kvalifikovanou účast36. Osobně jsem toho názoru, že pouze průhledný a předvídatelný bankovní sektor může být považován za relativně stabilní a kritéria důvěryhodnosti a způsobilosti akcionářů považuji za jeden (ne však jediný) z významných instrumentů, které jej k tomuto kýženému stavu mohou přiblížit.

35

§ 20 odst. 9 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve spojení s čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a

Rady 2013/36/EU ze dne 26. června 2013, o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostním dohledu nad úvěrovými investicemi a investičními podniky 36

Čl. 14 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/36/EU ze dne 26. června 2013

21

2.6 Důvěryhodnost, odborná způsobilost a zkušenost osob, které jsou navrhovány jako vedoucí zaměstnanci banky je další esenciální náležitostí, kterou je třeba splnit k dosažení (a udržení) bankovní licence. Dle legální definice uvedené v ustanovení § 4 odst. 8 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, se vedoucími zaměstnanci banky rozumí všichni členové statutárního orgánu, správní rady, prokuristé nebo osoby, které zastávají výkonnou řídící funkci, s níž je spojena působnost a odpovědnost vymezená stanovami banky, a to zcela nezávisle na právním důvodu výkonu své funkce. Neurčitý právní pojem „Důvěryhodnost, odborná způsobilost a zkušenost osob, které jsou navrhovány jako vedoucí zaměstnanci banky“ je blíže specifikován v úředním sdělení České národní banky č. 13/2013 ze dne 3. prosince 2013, k výkladu pojmu důvěryhodnost a odborná způsobilost, které částečně vychází z pramenů práva evropského a je hmotněprávním podkladem k posuzování důvěryhodnosti a odborné způsobilosti osob navrhovaných do funkce vedoucích zaměstnanců banky. Z dikce výše uvedeného úředního sdělení České národní banky plyne, že kritérium důvěryhodnosti je složeno z aspektů bezúhonnosti posuzované osoby a z její profesní a podnikatelské integrity. Při zkoumání aspektu bezúhonnosti posuzované osoby Česká národní banka primárně zohledňuje, zda posuzovaná osoba nebyla v minulosti odsouzena pro trestný čin, jelikož jak již plyne z ustanovení § 4 odst. 7 věty 2. zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, pak pravomocné odsouzení pro úmyslný trestný čin majetkové povahy nebo trestný čin, jehož skutková podstata souvisí s bankovními činnostmi, či pro úmyslný trestný čin spáchaný v souvislosti s podnikáním, je absolutní překážkou k výkonu funkce vedoucího zaměstnance banky. Nad rámec recentní právní úpravy ovšem považuji za kategoricky nevhodné, aby měla mít jakákoliv osoba možnost působit jako vedoucí zaměstnanec banky, pokud byla v minulosti pravomocně odsouzena ze neúmyslný trestný čin spáchaný v souvislosti s podnikáním, neboť jedním ze základních charakteristických znaků neúmyslných – tj. nedbalostních trestných činů je právě element nedbalosti, a to ať už nedbalosti vědomé (pachatel věděl, že svým jednáním může porušit či ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že takové porušení či ohrožení nezpůsobí) nebo nevědomé (pachatel nevěděl, že svým jednáním může porušit či ohrozit zájem chráněný

22

trestním zákonem, ale vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl)37. Alespoň dle mého názoru není ve funkci vedoucího zaměstnance banky, která obvykle spravuje mimořádné množství cizích prostředků a na její stabilitě a solventnosti může být přímo i nepřímo závislý vývoj celé národní ekonomiky, místo pro osoby nedbalé a jsem toho názoru, že již účast takovýchto osob ve funkci vedoucího zaměstnance banky může mít velmi neblahý vliv na důvěryhodnost a tím i stabilitu bankovního sektoru v České republice. Dále při zkoumání aspektu bezúhonnosti posuzované osoby Česká národní banka zohledňuje, zda posuzované osobě nebyla v souvislosti s její předchozí činností uložena sankce za spáchání správního deliktu či povinnost k náhradě škody, zda vždy v souvislosti se svou předchozí činností dostála svým závazkům k orgánům dohledu či státního dozoru a zda vždy dbala zásad poctivého obchodního styku a nenarušovala hospodářskou soutěž. Základním zdrojem k posuzování bezúhonnosti osoby navrhované do funkce vedoucího zaměstnance banky jsou pro Českou národní banku podklady předložené samotným žadatelem – zejména výpis posuzované osoby z evidence Rejstříku trestů, či doklad o bezúhonnosti vydaný cizím státem, jehož charakter je obdobný výpisu z evidence Rejstříku trestů, ne starším tří měsíců, za předpokladu že posuzovaná osoba je občanem tohoto státu, jakož i státu, ve kterém se posuzovaná osoba v posledních třech letech nepřetržitě zdržovala po dobu delší než 6 měsíců38. Nadto je dle mého názoru ve vztahu k posuzování trestněprávní bezúhonnosti navrhovaných osob třeba dodat, že Česká národní banka k tomuto účelu disponuje též právem vyžádat si opis (a nikoliv pouze výpis) z evidence Rejstříku trestů39. Dalšími zdroji k posuzování k posuzování bezúhonnosti osob navrhovaných do funkce vedoucích zaměstnanců banky jsou pro Českou národní banku její vlastní zjištění (demonstrativně uvádí sama Česká národní banka ve svém úředním sdělení č. 13/2013 ze dne 3. prosince 2013 k výkladu pojmu důvěryhodnost a odborná způsobilost, informace zjištěné při výkonu dohledu) a případně další skutečnosti, které má v daném případě k dispozici, což představuje neuzavřenou množinu variant, pod

37

Novotný, František; Souček, Josef et al. Trestní právo hmotné. 3. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2010, s. 146

38

§ 2 písm. c) vyhlášky č. 233/2009 Sb., o žádostech, schvalování osob a způsobu prokazování odborné

způsobilosti, důvěryhodnosti a zkušenosti osob 39

§ 4 odst. 7 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách

23

kterou si můžeme představit kupříkladu informace poskytnuté orgány dohledu cizího státu, v jehož bankovním sektoru posuzovaná osoba v minulosti působila. Česká národní banka v řízeních, ve kterých je posuzována bezúhonnost osob navrhovaných do funkce vedoucích zaměstnanců banky, vychází primárně z takzvaného principu absence negativních zpráv, který se opírá o Guidelines for the prudential assessment of acquisitions and increases in holdings in the financial sector required by Directive 2007/44/EC. V těchto obecných pokynech se mimo jiné ale též předpokládá, že by neurčitý právní pojem „absence negativních zpráv“ měl být blíže specifikován v právních řádech jednotlivých států Evropské unie40, což se bohužel v případě České republiky nestalo. Žadatel je však povinen předložit České národní bance k posouzení všechny podklady, které po něm vyžadují právní předpisy či Česká národní banka samotná. Dle výše uvedeného úředního sdělení České národní banky leží pouze na žadateli samotném břemeno doložení všech potřebných podkladů a pokud Česká národní banka shledá jejich nedostatečnost, tj. bude mít za to, že podklady předložené žadatelem jí neumožňují učinit závěr o splnění podmínek posuzovanou osobou, bude žádost Českou národní bankou zamítnuta. Naproti tomu v bodě č. 25 Guidelines for the prudential assessment of acquisitions and increases in holdings in the financial sector required by Directive 2007/44/EC je uvedeno, že je předpokládána „dobrá pověst“ posuzované osoby, dokud není prokázán opak. Pojem „dobrá pověst“, který je v právu evropském hojně užíván, odpovídá co do obsahu v českém právním řádu právě pojmu „důvěryhodnost“41. Česká národní banka dává najevo, že nepovažuje za okolnosti související s důvěryhodností posuzované osoby skutečnosti ryze procesní povahy, objektivního charakteru či nesouvisející s porušením právní nebo morální povinnosti posuzované osoby. Ve výše citovaném úředním sdělení Česká národní banka k posílení právní jistoty též demonstrativně uvádí příklady jednání osob navrhovaných do funkce 40

Bod č. 26 Guidelines for the prudential assessment of acquisitions and increases in holdings in the

financial sector required by Directive 2007/44/EC 41

Část I., bod 1. úředního sdělení České národní banky č. 13/2013 ze dne 3. prosince 2013 k výkladu

pojmu důvěryhodnost a odborná způsobilost

24

vedoucích zaměstnanců banky, které mají za následek ztrátu důvěryhodnosti či vznik závažné pochybnosti o důvěryhodnosti. Z nich si dovolím vypíchnout pouze takové, které považuji pro účely této diplomové práce za vhodné a ve zbytku odkazuji na úplné znění citovaného úředního sdělení České národní banky. Mezi příklady jednání majících za následek ztrátu důvěryhodnosti posuzované osoby Česká národní banka v souladu s ustanovením § 4 odst. 7 věty 2. zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, řadí zejména situace, kdy byla posuzovaná osoba v minulosti pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin, či trestný čin nedbalostního charakteru v případě že se řadí do kategorie trestných činů proti majetku nebo trestných činů hospodářských, a to za předpokladu, že se na ni nehledí, jakoby odsouzena nebyla. Logickou úvahou a contrario tedy například nedbalostní trestné činy proti životu a zdraví, nedbalostní trestné činy obecně nebezpečné či nedbalostní trestné činy proti životnímu prostřední nejsou považovány per se za skutečnost zakládající ztrátu důvěryhodnosti posuzované osoby, která aspiruje na funkci vedoucího zaměstnance banky, a za předpokladu, že se posuzovaná osoba těchto nedbalostních trestných činů nedopustila v souvislosti s výkonem povolání, zaměstnání či funkce, pak takovéto jednání nezakládá ani vznik závažné pochybnosti o důvěryhodnosti posuzované osoby (viz níže). Mezi další okolnosti, které mají za přímý následek ztrátu důvěryhodnosti Česká národní banka demonstrativně řadí pravomocné uložení sankce za přestupek nebo správní delikt spáchaný v souvislosti s výkonem zaměstnání, funkce nebo podnikatelské činnosti (případně též povinnost k náhradě škody či zákaz činnosti), pokud se tomu tak stalo v období předchozích deseti let, dále skutečnost, že posuzovaná osoba v časovém horizontu předchozích deseti let podala nepravdivou či neúplnou svědeckou výpověď ve správním řízení, narušovala výkon dohledu či dozoru v oblasti finančního trhu, porušovala zásady poctivého obchodního styku, porušila obchodní či bankovní tajemství nebo jinou povinnost mlčenlivosti (a toto porušení bylo zjištěno pravomocným rozhodnutím) či kupříkladu pokud byl v předchozích deseti letech zjištěn úpadek posuzované osoby. Přímým následkem kteréhokoliv z těchto jednání je ztráta důvěryhodnosti posuzované osoby (zkoumané ad hoc pro účely správního řízení) bez možnosti liberace a má za následek nemožnost nabýt souhlasu České národní banky s výkonem funkce vedoucího zaměstnance banky.

25

Jednání osob navrhovaných do funkce vedoucích zaměstnanců banky, která mají za následek vznik závažné pochybnosti o důvěryhodnosti posuzované osoby demonstruje Česká národní banka v první řadě na případu, kdy byla posuzovaná osoba v minulosti pravomocně odsouzena pro trestný čin nedbalostního charakteru, jenž byl spáchán v souvislosti s výkonem povolání, zaměstnání či funkce a to za předpokladu, že se na ni nehledí, jakoby odsouzena nebyla. Toto je příklad situace, která rozšiřuje množinu trestných činů majících za následek ztrátu důvěryhodnosti posuzované osoby, avšak rozhodně ne k dokonalosti. Mezi další skutečnosti mající za následek vznik závažné pochybnosti o důvěryhodnosti posuzované osoby se řadí zejména situace uvedené v předešlém odstavci, pokud k takovému jednání nebo vydání rozhodnutí došlo v časovém horizontu delším deseti let, a dále například situace, kdy bylo posuzované osobě pravomocným rozhodnutím odňato nebo pozastaveno povolení k podnikatelské činnosti (pokud se tak nestalo na její vlastní žádost), či zahájení a průběh trvajícího trestního stíhání vedeného proti posuzované osobě za spáchání trestných činů zakládajících ztrátu důvěryhodnosti nebo vznik závažné pochybnosti o důvěryhodnosti posuzované osoby. Jako poslední příklad si dovoluji uvést vznik závažné pochybnosti o důvěryhodnosti posuzované osoby za předpokladu, že posuzovaná osoba byla statutárním orgánem, členem statutárního orgánu, členem dozorčí či správní rady, nebo osobou jednající v zastoupení právnické osoby na základě jiné právní skutečnosti (nebo alespoň měla na jednání této právnické osoby podstatný vliv), v době, kdy byla tato právnická osoba pravomocně potrestána za závažný správní delikt v souvislosti s jejím působením na finančním trhu, nebo v době před zjištěním úpadku této právnické osoby. V případech vzniku závažné pochybnosti o důvěryhodnosti nebo odborné způsobilosti posuzované osoby je následně ve správním řízení posuzována zejména intenzita zavinění, frekvence, závažnost a další následky takovéhoto jednání, doba, která uplynula od takovéhoto jednání, zda posuzovaná osoba zhojila následky svého jednání, zda posuzovaná osoba před okamžikem vzniku nedostatku na něj předem sama dostatečným způsobem upozornila a další důvody a okolnosti, které provázely tyto skutečnosti. Na základě těchto kritérií poté Česká národní banka prostřednictvím ředitele sekce dohledu nad finančním trhem rozhodne o důvěryhodnosti posuzované osoby navrhované do funkce vedoucího zaměstnance banky, respektive o jejím nedostatku.

26

Neurčitý právní pojem „odborná způsobilost“, který má být právně interpretován eurokonformní metodou, je dle závazného právního názoru České národní banky kritériem zohledňujícím aspekty znalostí, dostatečné odborné praxe na finančním trhu, působení na finančním trhu a v případě vedoucích zaměstnanců banky též potřebné manažerské praxe. Dostatečná odborná způsobilost posuzované osoby, která má stanout ve funkci vedoucího zaměstnance banky, je Českou národní bankou zpravidla posuzovaná vždy ad hoc pro konkrétní funkci s přihlédnutím ke všem kompetencím s funkcí spojenými a dále s množstvím osob spadajících pod její řízení. Česká národní banka dále zkoumá povahu, rozsah a složitost činností banky, ve které se posuzovaná osoba má stát vedoucím zaměstnancem banky ve smyslu zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, a také její celkové personální složení. Pro výkon funkce vedoucího zaměstnance banky Česká národní banka presumuje dostatečné odborné znalosti již ze samotného absolvování magisterského studijního programu, ať už na vysoké škole v České republice či v zahraničí, a dále přihlíží k absolvování odborných kurzů a zkoušek využitelných v souvislosti s výkonem této funkce. Dovoluji si podotknout, že Česká národní banka alespoň dle litery úředního sdělení České národní banky č. 13/2013 ze dne 3. prosince 2013 k výkladu pojmu důvěryhodnost a odborná způsobilost, vyvozuje dostatečné odborné znalosti k výkonu funkce vedoucího zaměstnance banky již ze samotného absolvování magisterského studijního programu, tj. bez ohledu na jeho zaměření. Česká národní banka z podkladů předložených posuzovanou osobou též zkoumá vykonanou praxi v oblasti managementu a z působení na finančním trhu bez ohledu na skutečnost, zda tato praxe byla vykonávána na území České republiky nebo v zahraničí, přičemž platí pravidlo, že čím delší doba uplynula od konání praxe v oblasti managementu či z působení na finančním trhu, tím vyšší jsou kladeny požadavky na délku této praxe. Obecně Česká národní banka považuje vykonanou dvouletou praxi v oblasti managementu za dostatečnou, ovšem přihlíží při tom k rozsahu pravomocí a činnosti posuzované osoby v předchozích funkcích a pravomocím a činnostem spojeným s funkcí, pro kterou je navrhována, a dále také k tomu, zda předchozí praxe mohla poskytnout posuzované osobě dostatek relevantních zkušeností k vedení banky,

27

což je možné označit za požadavek mimořádně racionální. Obdobně pak Česká národní banka, s přihlédnutím k předmětu činnosti posuzované osoby v předchozích funkcích a předmětu činnosti spojenému s funkcí pro kterou je navrhována, považuje za dostatečnou tříletou praxi z působení na finančním trhu za dostatečnou, ovšem na rozdíl od požadavku na délku praxe v oblasti managementu se do délky praxe z působení na finančním trhu nezapočítává s odkazem na dynamičnost vývoje finančního trhu odborná praxe starší deseti let. Dovoluji si upozornit, že pro oblast investičních fondů a investičních a penzijních společností pak citované úřední sdělení zavádí další specifická pravidla, která však nepovažuji za relevantní pro účely této práce. Aspekt působení na finančním trhu Česká národní banka zkoumá zejména ve vztahu k účasti posuzované osoby navrhované do funkce vedoucího zaměstnance banky na předcházejícím řídícím a kontrolním systému poskytovatele finančních služeb. Za předpokladu, že posuzovaná osoba v minulosti ve vedoucí funkci poskytovatele finančních služeb nedokázala nastolit funkční a efektivní organizaci řízeného úseku, postupy pro identifikaci a řízení rizik, kontrolní procesy v rámci řízeného úseku či funkční systém toku informací relevantních pro rozhodování předchozího poskytovatele finančních služeb, orgány dohledu a auditora, shledá Česká národní banka závažnou pochybnost o odborné způsobilosti posuzované osoby navrhované do funkce vedoucího zaměstnance banky. Toto kritérium jakéhosi úspěšného manažerského vedení osobně považuji za nejvíce relevantní ukazatel schopnosti a připravenosti posuzované osoby na výkon funkce vedoucího zaměstnance banky, protože alespoň dle mého názoru pouze schopný manažer, který své dovednosti již v minulosti v praxi prokázal, může být zárukou úspěšného a stabilního směřování banky a tím i celého bankovního sektoru. Důvěryhodnost a odborná způsobilost osob navrhovaných do funkce vedoucích zaměstnanců banky bude v tomto případě posuzována ve správním řízení vedeném dle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v rámci samotného řízení o udělení bankovní licence (viz níže). Procesněprávním podkladem k posuzování důvěryhodnosti a odborné způsobilosti osob navrhovaných do funkce vedoucích zaměstnanců banky je úřední sdělení České národní banky č. 11/2010 ze dne 21. května 2010, k posuzování vedoucích osob bank, poboček zahraničních bank ze třetí země, finančních

28

holdingových osob a institucí elektronických peněz. Jak již bylo částečně uvedeno výše, jsou pro Českou národní banku relevantními podklady k posouzení důvěryhodnosti a odborné způsobilosti posuzované osoby dokumenty přiložené jako příloha žádosti o vydání bankovní licence samotným žadatelem, její vlastní zjištění kupříkladu z výkonu dohledu, případně další skutečnosti, které má v daném případě k dispozici, a eventuálně i osobní pohovor s posuzovanou osobou. K posuzování důvěryhodnosti a odborné způsobilosti osob navrhovaných do funkce vedoucích zaměstnanců banky je v České národní bance ustavena speciální pětičlenná komise složená ze zaměstnanců České národní banky, která je poradním orgánem ředitele sekce dohledu nad finančním trhem, a je při posuzování důvěryhodnosti a odborné způsobilosti posuzovaných osob povinna postupovat zcela objektivně a bez podjatosti, přičemž je přirozeně vázáná mlčenlivostí ve vztahu k předloženým podkladům, k průběhu osobních pohovorů s posuzovanými osobami a dalším relevantním skutečnostem. Pohovor s posuzovanou osobou navrhovanou do funkce vedoucího zaměstnance banky je obligatorní součástí zkoumání důvěryhodnosti a odborné způsobilosti posuzované osoby, od které ovšem může být upuštěno za předpokladu, že komise na základě vyhodnocení podkladů, zjištění nebo jiných skutečností shledá osobní pohovor za redundantní, zejména v případech, kdy posuzovaná osoba v minulosti dlouhodobě a úspěšně působila ve vedení poskytovatele finančních služeb. Co do procesní roviny je termín

konání

osobního

pohovoru

písemně

oznamován

posuzované

osobě

s dostatečným předstihem zpravidla dvou týdnů před konáním osobního pohovoru. Osobní pohovor s posuzovanou osobou probíhá zpravidla v českém jazyce a za předpokladu, že posuzovaná osoba není schopna vést pohovor v českém jazyce, je povinna si na vlastní náklady zajistit tlumočníka do českého jazyka, který ovládá odbornou finanční terminologii. Z tohoto pravidla jsou ovšem možné výjimky za předpokladu, že se posuzovaná osoba s komisí dohodne na průběhu osobního pohovoru v jiném než českém jazyce. Co do svého obsahu pak osobní pohovor směřuje k zjištění odborných znalostí posuzované osoby z oblasti finančního trhu a problematiky funkčního řídícího a kontrolního systému a dále k objasnění skutečností, o kterých vyvstaly pochybnosti v souvislosti s předloženými podklady či jinak. Na základě předložených podkladů, vlastních zjištění a případného osobního pohovoru pak komise

29

provede posouzení důvěryhodnosti a odborné způsobilosti posuzované osoby a na základě tohoto posouzení, které má pro ředitele sekce dohledu nad finančním trhem doporučující charakter, je vydáno oznámení České národní banky o výsledku posouzení, které v kladném případě zní: ,,Česká národní banka nemá námitek proti osobě pro výkon funkce …“, v případě negativního posouzení pak zní: ,,Česká národní banka nedoporučuje osobu pro výkon funkce …“, přičemž v případě negativního posouzení posuzované osoby též Česká národní banka k tomuto oznámení připojí též důvody, pro které shledává nezpůsobilost posuzované osoby. Jelikož jsem si nedokázal dost dobře představit průběh takovéhoto osobního pohovoru před komisí České národní banky, tak jsem se obrátil na Českou národní banku s dotazem na konkrétnější průběh takovéhoto osobního pohovoru, způsob rozhodování komise a také na frekvenci konání osobních pohovorů, neboť dle dikce úředního sdělení České národní banky č. 11/2010 ze dne 21. května 2010, k posuzování vedoucích osob bank, poboček zahraničních bank ze třetí země, finančních holdingových osob a institucí elektronických peněz, je osobní pohovor obligatorní součástí posuzování důvěryhodnosti a odborné způsobilosti posuzované osoby za předpokladu, že od něj nebude upuštěno. Z odpovědi České národní banky (odpověď České národní banky na mé dotazy tvoří přílohu č. 1 této diplomové práce) plyne, že jádrem případného pohovoru s posuzovanou osobou navrhovanou do funkce vedoucího zaměstnance banky je zkoumání způsobilosti posuzované osoby zastávat navrhovanou funkci, a proto se pohovor zaměřuje na dosavadní působení kandidáta ve finančním sektoru, koncepci výkonu svěřené funkce, oblast řízení rizik, apod. Dále za velmi zajímavou skutečnost považuji fakt, že přestože je komise coby orgán ze své podstaty kolektivní, pak tato pětičlenná komise České národní banky rozhoduje o svém doporučení prostřednictvím individuálního uplatnění takzvané námitky s tím, že k tomu, aby posuzované osobě nebylo uděleno doporučení komise, postačuje byť i jedna jediná uplatněná námitka kteréhokoliv z členů komise. Konečně pak z odpovědi České národní banky plyne, že navzdory faktu, že úřední sdělení České národní banky č. 11/2010 ze dne 21. května 2010, k posuzování vedoucích osob bank, poboček zahraničních bank ze třetí země, finančních holdingových osob a institucí elektronických peněz, stanoví jako obligatorní náležitost (s možností upuštění) posuzování osob navrhovaných do funkcí

30

vedoucích zaměstnanců banky osobní pohovor se speciální komisí České národní banky, pak v praxi je od tohoto pohovoru zpravidla upouštěno a zhruba pouze 10 % posuzovaných osob je pozváno k osobnímu pohovoru do České národní banky, což je představováno dle vlastních slov České národní banky pouze řádem jednotlivců ročně. K problematice důvěryhodnosti, odborné způsobilosti a zkušenosti osob, které jsou navrhovány jako vedoucí zaměstnanci banky, se vyjádřil i Evropský orgán pro bankovnictví (EBA), jenž vydal Guidelines on the assessment of the suitability of members of the management body and key function holders (EBA/GL/2012/06)42 , v nichž klade stěžejní důraz při posuzování vhodnosti členů řídících, kontrolních a klíčových orgánů na dobrou pověst těchto členů (stejně jako Česká národní banka, která při vydávání svých úředních sdělení užívá tyto obecné pokyny jako jedno ze svých východisek), a to bez ohledu na specializaci úvěrové instituce. Tyto obecné pokyny se ovšem dotýkají širšího počtu adresátů, než legislativní zkratka „vedoucí zaměstnanci banky“ užívaná v recentní účinné podobě zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, neboť pod pojmem „osoby v klíčových funkcích“ jsou zahrnuty všechny osoby, jimž jejich pracovní (dle mého právního názoru i jiné) postavení dává významný vliv na směřování úvěrové instituce, přestože nejsou členy řídícího či dozorčího orgánu. Jako demonstrativní výčet tento dokument uvádí kupříkladu vedoucí významných linií podnikání, poboček v Evropském hospodářském prostoru či vedoucí vnitřních kontrolních funkcí. Osobně považuji tento širší počet adresátů za mnohem vhodnější regulační přístup, než omezení regulace pouze na vedoucí zaměstnance banky, jelikož osoby v klíčových funkcích mohou mít (a zpravidla také mají) na stabilní fungování úvěrové instituce, resp. banky, obdobně nezanedbatelný vliv. Přestože Guidelines on the assessment of the suitability of members of the management body and key function holders (EBA/GL/2012/06) jsou s recentní hmotněprávní úpravou v České republice co do svého obsahu značně podobné, tak si dovoluji zdůraznit další drobnou, avšak co do svého dopadu dle mého názoru nezanedbatelnou, nuanci, a to průběžné posuzování 42

Regulation and policy: Internal Governance. Eba.europa [online]. 2012 [cit. 2014-02-14]. Dostupné z:

http://www.eba.europa.eu/regulation-and-policy/internal-governance/guidelines-on-the-assessment-ofthe-suitability-of-members-of-the-management-body-and-key-function-holders/-/regulatoryactivity/press-release

31

důvěryhodnosti a odborné způsobilosti posuzovaných osob v případě, že v době výkonu jejich funkce dojde k vzniku okolností či skutečností zakládajících pochyby ve věci vhodnosti tohoto člena. Totiž, dle recentní právní úpravy v tuzemsku je posuzována důvěryhodnost a odborná způsobilost osob navrhovaných do funkcí vedoucích zaměstnanců banky Českou národní bankou buď v rámci samotného řízení o vydání bankovní licence, anebo již v průběhu činnosti banky za předpokladu, že má dojít k personálním změnám na místě vedoucích zaměstnanců banky, ale to jen a pouze před nástupem dotyčných posuzovaných osob do jejich funkcí a nikoliv v jejich průběhu. Za předpokladu, že se vedoucí zaměstnanec banky během výkonu své funkce dopustí jednání, které bude mít za následek vznik neslučitelnosti43 jeho osoby s výkonem funkce vedoucího zaměstnance banky, pak se dá důvodně předpokládat, že Česká národní banka uloží bance, ve které tato osoba působí, opatření k nápravě ve smyslu ustanovení § 26 odst. 1 písm. a), kterým bude vyžadovat, aby dotčená banka v přiměřené lhůtě odstranila nedostatek ve své činnosti tím, že takového vedoucího zaměstnance banky vymění. Musím ovšem podotknout, že pokud se v průběhu výkonu funkce vedoucího zaměstnance banky objeví skutečnosti či okolnosti, které nemají za přímý následek vznik neslučitelnosti funkce, ale jsou způsobilé vyvolat důvodnou pochybnost o důvěryhodnosti či odborné způsobilosti (viz výše), pak takováto situace není v současné době k tíži důvěryhodnosti a možné stability bankovního sektoru v České republice nijak právně ošetřena.

2.7 Technické a organizační předpoklady pro výkon navrhovaných činností banky, funkční řídící a kontrolní systém banky. Pod neurčitým právním pojmem „Technické a organizační předpoklady pro výkon navrhovaných činností banky“ si představuji závazný příslib České národní bance pořídit pro navrhovaný výkon činností banky, které jsou specifikovány v žádosti o vydání bankovní licence, zejména vhodné a reprezentativní stavby, kvalitní a spolehlivé hardwarové a softwarové vybavení včetně podpory CERTIS, účetní a statisticko-evidenční systém, nejmodernější trezory a bezpečnostní schránky pro úschovu cenin a tomu odpovídající

43

Např. dle ustanovení § 4 odst. 7 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách

32

obslužný personál, ať už na základě zaměstnaneckého či obdobného poměru, nebo ve formě outsourcingu. Pojmu „závazný příslib“ jsem použil zcela účelově, neboť si nedovedu představit povinnost disponovat těmito technickými a organizačními předpoklady před okamžikem podání žádosti o vydání bankovní licence. Mám totiž za to, že by bylo mimořádně neracionální a neekonomické požadovat po bankách pořízení staveb, hardwarového a softwarového vybavení, zaměstnanců etc. před okamžikem podání žádosti o vydání bankovní licence, neboť ani při nejlepší víře ve splnění všech hmotněprávních i procesních podmínek si žadatel nemůže být jist, kdy a zda vůbec mu bude bankovní licence udělena, a to nejen z důvodu délky trvání správního řízení o vydání bankovní licence (na jehož úspěšném konci může být již hardwarové i softwarové vybavení zastaralé), či neexistence právního nároku na udělení bankovní licence, ale také proto, že mohou nastat situace, které nebude žadatel moci svým jednáním jakkoliv ovlivnit, jako například „stop stav“ v bankovním sektoru České republiky. Co do aspektu závaznosti tohoto příslibu pak musím ještě jednou připomenout, že kritéria autorizace musejí být naplňována nejenom před obdržením bankovní licence, ale také po celou dobu výkonu bankovní činnosti, a to pod hrozbou pokuty či uložení opatření k nápravě ze strany České národní banky (nebo obou těchto nástrojů). Posoudit dostatečnost přislíbených technických a organizačních předpokladů je pouze na správním uvážení České národní banky. Na jednu stranu si dovoluji říct, že taková neurčitost kritéria autorizace zcela jistě nepodporuje právní jistotu a dává prostor pro zvůli správního orgánu, kterým je v tomto řízení Česká národní banka, na druhou stranu jsem ovšem v dobré víře, že Česká národní banka disponuje dostatečně morálně a profesionálně vybaveným personálem, který dokáže posoudit ad hoc i bez dalších vodítek, co je pro stabilitu a efektivitu bankovního sektoru jejímu dohledu podřízenému vhodné a přiměřené. Funkční řídící a kontrolní systém banky, jehož charakter v řízení o vydání bankovní licence také spatřuji ve formě „závazného příslibu“, je zákonným požadavkem

33

hmotněprávního charakteru, jehož základ leží v ustanoveních § 4 odst. 5 písm. f) a § 8b zákona č. 21/1992 Sb., o bankách. Mnohem podrobněji jsou pak náležitosti řídícího a kontrolního systému specifikovány vyhláškou č. 23/2014 Sb., o výkonu činnosti bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry. Řídícím kontrolním systémem se rozumí souhrnné označení soustavy prvků, jejich vzájemných vazeb, vstupů a výstupů při výkonu bankovní činnosti. Banka musí disponovat uceleným řídícím a kontrolním systémem, který bude přiměřený charakteru, rozsahu a složitosti činností vykonávaných bankou a bude složen z aspektů předpokladů řádné správy a řízení společnosti, systému řízení rizik, systému vnitřní kontroly a informačního systému, přičemž musí přihlížet k vývoji prostředí, v němž podniká. Banky mající povinnost zavést kontrolní systém také na konsolidovaném základě mají povinnost zavést, aby zásady a postupy řízení, organizační uspořádání, postupy a mechanismy používané členy konsolidačního celku byly vzájemně souladné a vyplývaly z nich veškeré informace potřebné pro účely rozhodovacích procesů v konsolidačním celku a pro účely výkonu dohledu44. Cílem řídícího a kontrolního systému45 je dosáhnout alespoň zabezpečení -

výkonu

(performance

objective)

–

představovaného

konstantním

dosahováním očekávaných výsledků při naplňování stanovených strategií, při současném zajištění funkčnosti a efektivnosti vykonávaných činností a trvalého fungování subjetku, -

souladu (compliance objective) – představovaného konstantním souladem vlastní činnosti s právními a dalšími relevantními předpisy a s podmínkami, za kterých bylo bance uděleno povolení k výkonu činností,

-

informací

(information

objective)

–

představovaného

funkčností

a

efektivností komunikace a dispozicemi s daty, včetně možnosti jejich zpětné rekonstrukce a poskytování informací klientům, České národní bance a třetím subjektů.

44

§ 8b odst. 3) , 4) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách

45

Příloha č. 2 úředního sdělení České národní banky č. 18/2010 ze dne 10.12.2010 k výkonu činnosti na

finančním trhu: Kvalitativní požadavky související s výkonem činnosti

34

Předpoklady řádné správy a řízení společnosti reprezentované řádným směřováním, kontrolou, organizací a realizací výkonu činnosti musejí zahrnovat46 a) zásady a postupy řízení, b) organizační uspořádání s řádným, průhledným a uceleným vymezením působnosti a rozhodovací pravomoci, v rámci kterého se současně vymezí funkce, jejichž výkon je neslučitelný, a postupy pro omezení možného vzniku střetu zájmů, c) řádné administrativní a účetní postupy v souladu se zvláštními právními předpisy, d) systém odměňování osob, jejichž činnost má významný vliv na bankou podstupovaná rizika a jejich míru, včetně zásad pro určení a podmínky výplaty pevné a pohyblivé složky odměn, postupů pro přijímání rozhodnutí o odměňování a způsobu posuzování výkonnosti tak, aby systém odměňování přispíval k řádnému a účinnému řízení rizik a byl s ním v souladu. Předpoklady řádné správy a řízení společnosti jsou tvořeny alespoň z celkové strategie podnikání, která je schválena a vyhodnocována řídícím orgánem, a na ni navazující řízení výkonu činností, a také z celkového organizačního uspořádání banky, v jehož rámci jsou realizovány schválené strategie. K tomu, aby byly bankou skutečně naplňovány předpoklady řádné správy a řízení společnosti, musí banka sáhnout po již osvědčených a uznávaných principech a postupech, které jsou vydávány uznávanými vydavateli a zapracovat je do svých interních předpisů a také jich využívat. Tyto postupy a principy jsou pak označovány jako takzvaný „uznávaný standart“47. Povinnost zapracovat a uplatňovat uznávané principy a postupy v systému správy a řízení společnosti bankou považuji za vhodný přístup, který je svým charakterem proporcionální k významu bankovního sektoru, jenž nepovažuji za prostor vhodný k nelimitovanému empirickému ověřování nových nápadů v oblasti správy a řízení společnosti. Za výjimečně důležitou součást aspektu řádné správy a řízení banky také

46 47

§ 8b odst. 1 písm. a) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách Jejich výčet je uveden v příloze č. 3 úředního sdělení České národní banky č. 18/2010 ze dne

10.12.2010 k výkonu činnosti na finančním trhu: Kvalitativní požadavky související s výkonem činnosti

35

považuji ustanovení48 omezující koncentraci moci v rukou jediné osoby, či úzké skupiny osob, které nahrává principu komisionality, a dále povinnost nastavení vhodných opatření směřujících proti střetu zájmů, která má svou rovinu obecnou i specifickou. V rovině obecné je banka povinna zamezit všem případům možného střetu zájmů, zejména ve vztahu banky a jejích zaměstnanců či ve vztahu banky a jejich klientů. Z toho také plyne obecná povinnost banky nastavit své organizační uspořádání s přihlédnutím k charakteru, rozsahu a složitosti vykonávaných činností, což považuji za vhodný způsob řešení, neboť každá banka může být jiná a není možno v zákoně či jiném právním předpisu předpokládat a kasuisticky definovat všechny možné situace a pracovní či jiné pozice, při kterých by mohlo dojít ke střetu zájmů. Proto považuji za vhodnou možnost flexibilně posoudit dostatečnost a funkčnost těchto opatření na základě obecné formulace uvedené v ustanovení § 8b zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, vždy ad hoc, Českou národní bankou. V rovině specifické je pak střet zájmů regulován v případech obchodů s osobami majícími zvláštní vztah k bance, či osobami disponujícími interními bankovními informacemi49, a v rovině organizační obligatorní nezávislostí členů kontrolního orgánu (a jeho případného výboru), vedoucího zaměstnance řízení rizik, nezávislostí orgánů vnitřní kontroly včetně compliance a interního auditu. Výkon vnitřního auditu musí být dokonce nezávislý na všech ostatních činnostech a orgánech banky, přičemž jeho výkon je neslučitelný s členstvím v jakémkoliv orgánu banky i nepřípustný pro osoby blízké členům orgánů této banky. Institucionální oddělenost interního auditu je možno považovat za poměrně přísné opatření, které ovšem na druhou stranu značnou měrou přispívá ke stabilitě a průhlednosti banky a je ji také možno chápat jako určitou garanci předvídatelné stability banky po celou dobu výkonu její činnosti pro centrální banku, akcionáře banky a v neposlední řadě také její klienty. Dále dodávám, že za výkon činností, které by jinak mohla banka vykonávat sama, prostřednictvím outsourcingu, nese sama plnou odpovědnost.

48

§ 11 odst. 3 vyhlášky č. 23/2014 Sb., o výkonu činnosti bank, spořitelních a úvěrních družstev a

obchodníků s cennými papíry 49

§ 18, § 19, § 19b zákona č. 21/1992 Sb., o bankách

36

Systém řízení rizik reprezentovaný systémem ucelených zásad a postupů k rozpoznání a mitigaci rizik souvisejících s činností banky musí zahrnovat50 -

pravidla přístupu banky k rizikům, kterým banka je nebo může být vystavena, včetně rizik vyplývajících z vnějšího prostředí a rizika likvidity,

-

účinné postupy rozpoznání, vyhodnocování, měření, sledování a ohlašování rizik,

-

účinné postupy přijímání opatření vedoucích k omezení případných rizik.

Riziko lze definovat jako míru nebezpečí vzniku ztráty nebo škody.51 Předpoklady řádného systému řízení rizik jsou představovány strategií přístupu k rizikům, vytyčením konkrétních postupů rozpoznávání, vyhodnocování, kvantifikací, sledováním a ohlašováním rizika a přijímáním informovaných opatření vedoucích k omezení výskytu či snížení dopadů rizik, a to v souladu s rozsahem činností, které banka vykonává, a schválenou strategií řízení rizik, za jejíž nastavení je zodpovědný řídící orgán52. Banka má povinnost zavést (a udržovat) systém řízení rizik tak, aby poskytoval nezkreslený obraz o míře podstupovaných rizik, což považuji za kruciální nejenom pro řídící orgán banky, ale také pro účely dohledu ze strany České národní banky. Strategie řízení rizik se pak zpravidla rozpadá na strategie dílčí, které se obsahují akceptovatelné limity podstupovaných rizik, a způsoby jejich předcházení či mitigace. Dílčí strategie se zpravidla dělí dle druhu rizika (tj. druhově), na které dopadají, jako například na strategii řízení rizika solventnosti, likvidity, operací, úvěrového, nadměrné páky etc. Co do roviny organizační musí být v bance pro tento účel zřízeno zvláštní oddělení, přičemž osoba v jeho vedení musí být osobou zcela nezávislou na jiných osobách ve vedení banky. Nutno podotknout, že tato povinnost bohužel není absolutní, neboť za předpokladu, že by takové uspořádání výkonu funkce řízení rizik nebylo

50

§ 8b odst. 1 písm. b) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách

51

Pihera, V., Smutný, A., Sýkora, P.: Zákon o bankách. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2011,

s. 122 52

§ 18 písm. d) vyhlášky č. 23/2014 Sb., o výkonu činnosti bank, spořitelních a úvěrních družstev a

obchodníků s cennými papíry

37

přiměřené povaze, rozsahu a složitosti činností, pak může tuto funkci vykonávat jiný vhodný odborně způsobilý pracovník, pokud tím nedojde ke střetu zájmů. Osoba ve vedení funkce řízení rizik musí mít jasně vymezenu působnost a pravomoci v oblasti řízení rizik. Zákon ani jiný právní předpis však neukládá povinnost, aby toto vymezení muselo být učiněno ve stanovách banky, tudíž postačuje vymezení této pravomoci a působnosti ve vnitřních předpisech banky. Osobně bych se ovšem přikláněl k uložení zákonné povinnosti uvést pravomoci a působnost osoby ve vedení funkce řízení rizik do stanov banky, a to alespoň v hrubých rysech, neboť jsem toho názoru, že systém řízení rizik je pro chod a stabilitu banky minimálně stejně důležitý jako kontrolní orgán banky, jehož působnost a pravomoc vymezená stanovami být musí (viz níže). Systém vnitřní kontroly obohacený o systém preventivní a následné kontroly funkčnosti a efektivnosti řídícího a kontrolního systému banky musí zahrnovat53 -

vnitřní audit,

-

průběžnou kontrolu dodržování právních povinností a povinností plynoucích z vnitřních předpisů banky.

Předpoklady komplexního systému vnitřní kontroly jsou představovány složkami kontroly po linii řízení i linii organizační a nastavením kontrolních mechanismů pro jednotlivé procesy a funkce. V obecné rovině je interní kontrola v bankách i jinde vykonávána každodenně prostřednictvím všech organizačních složek a všech zaměstnanců (či jiných pracovníků) banky v rozsahu jim svěřených pravomocí a odpovědnosti, zejména na základě vztahu pracovněprávní nadřízenosti a podřízenosti. Specifickými subjekty ve vztahu k systému vnitřní kontroly, pomineme-li řídící orgán, který je odpovědný za jeho nastavení a udržování, a akcionáře banky, jsou kontrolní orgán, compliance a interní audit. Kontrolní orgán, jenž je i podle obecné úpravy práva korporátního orgánem pověřeným kontrolou vedení akciové společnosti, k čemuž je přirozeně též nadán řadou pravomocí, pravidelně sleduje nastavení a funkčnost řídícího a kontrolního systému, ke kterému má povinnost minimálně jednou ročně podat své

53

§ 8b odst. 1 písm. c) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách

38

hodnocení54. Speciálními subjekty k výkonu interní kontroly banky jsou pak compliance a vnitřní audit, které má banka povinnost zavést a soustavně udržovat. Compliance slouží k zajištění dodržování souladu činnosti s právními i interními bankovními předpisy. Úkolem compliance je primárně zajištění implementace aktuálních právních a interních bankovních předpisů a průběžné kontroly jejich dodržování, včetně neprodleného informování osob ve vrcholném vedení banky o zjištěných nedostatcích. Compliance má dále povinnost informovat osoby ve vrcholném vedení banky o připravovaných právních předpisech a uznávaných standardech, které jsou relevantní pro činnost banky. Vnitřní audit je definován jako nezávislá, objektivně ujišťovací a poradenská činnost zaměřená na přidávání hodnoty a zdokonalování procesů v organizaci. Interní audit pomáhá organizaci dosahovat jejich cílů tím, že přináší systematický metodický přístup k hodnocení a zlepšování účinnosti systému řízení rizik, řídících a kontrolních procesů a řízení a správy organizace55. Vnitřní audit bank je činností zaměřující se na odhalování nedostatků a rizik56. Při výkonu vnitřního auditu musejí být každoročně vyhotoveny analýzy rizik, sestaven strategický a periodický plán vnitřního auditu, zaveden a udržován systém sledování opatření k nápravě uložených na základě zjištění vnitřního auditu a každoročně vyhodnocována funkčnost a efektivnost řídícího a kontrolního systému. Vnitřní audit následně prostřednictví osoby ve svém vedení informuje o zjištěných skutečnostech řídící orgán banky, k čemuž obvykle přikládá i jasná doporučení k zajištění nápravy zjištěných nedostatků. Vyhláška č. 23/2014 Sb., o výkonu činnosti bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry, ve svém ustanovení § 50 ukládá bance povinnost zavést mechanismus, který zachová důvěryhodnost zdroje informací

54

§ 13 vyhlášky č. 23/2014 Sb., o výkonu činnosti bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků

s cennými papíry 55

Český institut interních auditorů o.s. ČIIA [online]. 2014 [cit. 2014-03-15]. Dostupné z:

http://www.interniaudit.cz/ciia/ 56

§ 49 odst. 1 vyhlášky č. 23/2014 Sb., o výkonu činnosti bank, spořitelních a úvěrních družstev a

obchodníků s cennými papíry

39

v případě, že její pracovník57 sdělí své obavy o funkčnosti a efektivnosti řídícího a kontrolního systému banky prostřednictvím k tomu určeného mechanismu mimo běžné informační toky (tzv. Whistleblowing). Dle mého názoru je na škodu bankovního sektoru v České republice, že institut whistleblowingu je pouze fakultativní náležitostí organizace bank, jelikož jej považuji za institut, který je při nákladech pro banku téměř zanedbatelných schopen předejít vznikům škody a snižuje míru určitých rizik spojených s bankovním podnikáním. Informační systém58 je souhrnné označení pro funkční celek zabezpečující získávání, zpracování, přenos, sdílení a uchovávání informací v jakékoliv formě, včetně příslušného technického vybavení, přičemž informační systém zahrnuje jednotlivé informační subsystémy, jeho součástí je také systém interní a externí komunikace poskytovatele finančních služeb a jeho klíčovými prvky jsou informace a informační a komunikační technika a technologie.

2.8 Obchodní plán vycházející z navrhované strategie činnosti banky podložený reálnými ekonomickými kalkulacemi je další z obligatorních příloh žádosti o vydání bankovní licence a jedním ze stěžejních kritérií autorizace. Návrh koncepce rozvoje činnosti banky, který je další z nezbytných příloh žádosti o vydání bankovní licence, zaměřený zejména na dosažení střednědobých cílů reprezentovaných zpravidla dosažením určitého tržního podílu, udržováním solventnosti a rozumné míry likvidity, či dosažení určité míry ziskovosti, je pak již z povahy věci s obchodním plánem ve vztahu vzájemné souvztažnosti. Obecně a velmi zjednodušeně lze obchodní plán definovat jako písemný dokument, který popisuje všechny podstatné vnější i vnitřní okolnosti související s podnikatelským záměrem. Je to formální shrnutí podnikatelských cílů, důvodů jejich reálnosti a dosažitelnosti a shrnutí jednotlivých kroků vedoucích

57

Citovaná vyhláška hovoří toliko o „pracovníkovi“, ale mám zato, že toto ustanovení je možno

vztáhnout i na určité třetí osoby – kupříkladu zaměstnance společností, které pro banku vykonávají outsourcing. 58

Příloha č. 1 úředního sdělení České národní banky č. 18/2010 ze dne 10.12.2010 k výkonu činnosti na

finančním trhu: Kvalitativní požadavky související s výkonem činnosti

40

k dosažení těchto cílů59. Bližší specifikaci obchodního plánu banky nalezneme v ustanovení § 2 písm. e) vyhlášky č. 233/2009 Sb., o žádostech, schvalování osob a způsobu prokazování odborné způsobilosti, důvěryhodnosti a zkušenosti osob, ve znění pozdějších předpisů, kde je blíže definován jako skutečně zamýšlený plán obchodní činnosti v prvních třech účetních obdobích banky podložený reálnými ekonomickými kalkulacemi co do rozsahu údajů účetní závěrky, přičemž každá jedna položka obchodního plánu musí obsahovat komentář popisující základní východiska, na nichž je plán postaven, a popis způsobu zajištění jednotlivých činností vykonávaných podle příslušného právního předpisu. Obchodní plán je co do svého obsahu odrazem druhu banky, kterou se má akciová společnost stát. Bankovní systém v České republice lze označit jako dvoustupňový systém univerzálního bankovnictví se specializovaným druhem bank – stavebními spořitelnami, hypotečními bankami a některými dalšími specializovanými bankami, který je dále doplněn spořitelními a úvěrními družstvy60. Základní dělení bank v České republice61, pomineme-li metodu členění dle kritéria výše bilanční sumy a klasického dělení na banky a spořitelny, které se v České republice neuplatňuje, spočívá v rozlišování bank univerzálních a specializovaných. Charakteristickým znakem bank univerzálních je poskytování široké škály bankovních produktů bez předběžných omezení, naproti tomu banky specializované se zaměřují na určitý typ bankovní klientely – zpravidla na základě příslušnosti k určitému hospodářskému sektoru. Za další kritérium rozlišování bank je považována existence určitého spodního limitu k provozování bankovních transakcí, na základě kterého se banky dělí na velkoobchodní – zaměřující se na velkou podnikovou klientelu a maloobchodní – zaměřující své služby na velké množství malých klientů. Posledním dělením je na dělení na banky komerční a banky investiční. Komerční neboli obchodní banky zejména

59

Srpová, Jitka; Svobodová, Ivana; Skopal, Pavel; Orlík, Tomáš: Podnikatelský plán a strategie. 1. vydání.

Grada Publishing, a.s., Praha 2011, s. 14 60

Dvořák, P.: Bankovnictví pro bankéře a klienty. 3. přepracované a rozšířené vydání. Linde Praha, a.s.,

Praha 2005, s. 120 61

Bakeš, M., Karlíková, M., Kotáb, P., Marková, H. a kol. Finanční právo. 6. upravené vydání. Praha :

C. H. Beck, 2012, s. 476-479

41

poskytují bankovní služby přímo plynoucí z charakteru bankovní licence jako takové, tj. služby spočívající v příjímání vkladů, poskytování úvěrů a zprostředkování platebního styku. Naproti tomu bankovnictví investiční spočívá primárně ve službách spojených s emisí cenných papírů a jejich dalšími dispozicemi, správou majetku složeného primárně

z investičních

nástrojů

a

jiných

finančních

aktiv,

či

kupříkladu

zprostředkování investic. K poskytování těchto služeb musí ovšem poskytující subjekt disponovat mimo bankovní licenci též povolení působit jako obchodník s cennými papíry, respektive k poskytování těchto služeb vyjma povolení působit jako obchodník s cennými papíry ani nepotřebuje bankovní licenci, ale pak nesmí (mimo jiné) ve své obchodní firmě užívat termíny „banka“ ani „spořitelna“ včetně jejich vyjádření v cizím jazyce či jejich odvozenin. Za specifický druh bank jsou považovány banky hypoteční, jejichž základním charakteristickým rysem je specializace na poskytování hypotečních úvěrů financovaných prostřednictvím emisí hypotečních zástavních listů. Hypoteční banky se tedy v České republice neodlišují od ostatních bank institucionálním oddělením, ale specifickým primárním produktem. Za povšimnutí také stojí fakt, že v některých zemích je pro hypoteční banky stanoven výrazně vyšší minimální limit počátečního či základního kapitálu banky než pro banky ostatní. Za zvláštní druh bank jsou pak považovány stavební spořitelny, jejichž předmět činnosti je zákonně omezen pouze na příjímání vkladů od účastníků stavebního spoření, poskytování úvěrů účastníkům stavebního spoření a poskytování státní podpory fyzickým osobám za předpokladu, že jsou účastníky stavebního spoření62 a některé další činnosti63. K získání bankovní licence musí obchodní plán banky bezezbytku zohledňovat všechny náležitosti obezřetného bankovního podnikání v České republice, z nichž za nejvíce relevantní ve vztahu k obchodnímu plánu banky na první tři účetní období považuji pravidla kapitálové přiměřenosti, úvěrové angažovanosti, likvidity a pojištění pohledávek z vkladů64.

62

§ 1 zákona č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření

63

§ 9 zákona č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření

64

Bakeš, M., Karlíková, M., Kotáb, P., Marková, H. a kol. Finanční právo. 6. upravené vydání. Praha :

C. H. Beck, 2012, str. 482-499

42

Pravidla kapitálové přiměřenosti je možno považovat za kritérium nejdůležitější, neboť kapitál banky je nejlepším zdrojem ke krytí případných ztrát65, přičemž samozřejmě plní ještě funkce další. Kapitálová přiměřenost je kvantitativní vymezení minimálního kapitálu banky v poměru k jejím aktivům66. Jelikož je tato diplomová práce vedena primárně v rovině právní, tak si dovolím vynechat vzorce možných způsobů výpočtu ukazatele kapitálového standartu autorizace (včetně jejich historického vývoje) a dovolím si pouze shrnout, že ukazatel kapitálové přiměřenosti banky odpovídá poměru kapitálu banky k součtu rizikově vážených aktiv, úvěrových ekvivalentů podrozvahových položek a požadovaného krytí tržního rizika kapitálem67, které představují takzvané kapitálové požadavky, přičemž jeho hodnota až na výjimky nesmí dle ustanovení článku č. 92 nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 575/2013 ze dne 26. června 2013 o obezřetnostních požadavcích na úvěrové instituce a investiční podniky, poklesnout pod hranici 8 % celkového kapitálu (resp. 6 % kapitálu tier 1 ani 4,5% kmenového kapitálu tier 1), a to ani na individuálním ani na konsolidovaném základě (za předpokladu, že banka je součástí konsolidačního celku). Pokles individuální kapitálové přiměřenosti banky pod 2/3 minimální požadované výše představované hranicí 5,33 % má za následek uložení nápravného (či nápravných) opatření ze strany České národní banky, přičemž Česká národní banka může dle svého uvážení sáhnout též k uložení sankce či dokonce zavedení nucené správy. Osobně nepředpokládám, že by ovšem Česká národní banka v tomto případě v praxi frekventovaně sahala po uložení sankce dotčené bance, neboť jak již plyne z vlastního charakteru ukazatele kapitálové přiměřenosti, tak banka má v těchto případech obvykle dost problémů s vlastním provozem a je v nejvyšším zájmu centrální banky a celého bankovního sektoru udržet tuto banku „na nohou“. Pokles individuální kapitálové přiměřenosti banky pod 1/3 minimální požadované výše představované hranicí 2,67 % má za následek per se odejmutí bankovní licence, následkem čehož banka přestane být oprávněna přijímat vklady a poskytovat úvěry a provozovat další činnosti, s výjimkou těch, které jsou nezbytné k vypořádání jejích pohledávek a závazků. 65

Revenda, Z.: Centrální bankovnictví. 2. rozšířené vydání. Management Press, Praha 2001, s. 479

66

Bakeš, M., Karlíková, M., Kotáb, P., Marková, H. a kol. Finanční právo. 6. upravené vydání. Praha :

C. H. Beck, 2012, str. 487 67

Revenda, Z.: Centrální bankovnictví. 2. rozšířené vydání. Management Press, Praha 2001, s. 480

43

Pravidla

úvěrové

angažovanosti,

jejichž

teleologický

rozměr

spatřuji

v diverzifikaci rizikovosti portfolia, imperativně omezují maximální poměrnou velikost kapitálu bank tvořeného pohledávkami (a případně i jinými nástroji) za jedním subjektem či skupinou ekonomicky spjatých subjektů. Negativním následkem takovéto limitace ovšem může být na druhou stranu omezení specializace banky na určitý bankovní produkt. Výpočet vlastní úvěrové angažovanosti banky je prováděn obdobně jako v případě kapitálové přiměřenosti na individuálním i konsolidovaném základě. Za likviditu je možno považovat vyjádření schopnosti subjektu dostát svým splatným závazkům. Pravidla likvidity jsou stejně jako ostatní pravidla obezřetného podnikání bank uplatňována na individuálním i konsolidovaném základě. Základní pravidlo likvidity je uloženo samotným zákonem č. 21/1992 Sb., o bankách, který ve svém ustanovení § 14 věta 1. stanoví: ,,Banka a pobočka banky z jiného než členského státu udržuje trvale svou platební schopnost.“ V případě pravidel likvidity je z důvodu rozličnosti jednotlivých bank příznačný tlak na samoregulaci likvidity samotnou bankou, které je prostřednictvím vyhlášky České národní banky č. 23/2014 Sb., o výkonu činnosti bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry, uložena například povinnost stanovit vlastní limity pro řízení rizika likvidity, zřídit vlastní spolehlivý systém vnitřní kontroly pro řízení likvidity, či zajistit spolehlivé informační toky, které informují včasně o likvidní situaci banky a jejích změnách. Protože některé banky mohou preferovat rentabilitu před likviditou, systémy regulace obsahují pravidla, která upravují a do jisté míry i zabezpečují likviditu bank. Tato pravidla zesilují tlak na bezpečnost, důvěryhodnost a nakonec i efektivnost bankovního systému jako celku68. Pojištění pohledávek z vkladů spočívá v záruce třetího subjektu za to, že bude bankovním vkladatelům poskytnuta určitá kompenzace za předpokladu neschopnosti banky vyplácet u ní umístěné vklady. Pojištění pohledávek z vkladů jsou vlastní dvě

68

Revenda, Z.: Centrální bankovnictví. 2. rozšířené vydání. Management Press, Praha 2001, s. 490

44

velmi důležité funkce69, a to ochrana stability bankovního sektoru před runem na banky, jenž může mít za následek krizi likvidity bank, a dále ochrana drobných střadatelů v pozici věřitelů banky před její insolvencí. Na základě ustanovení § 41a a následujících zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, je pojištění pohledávek z vkladů je v České republice spravováno Fondem pojištění vkladů, který je zvláštní právnickou osobou, v jejímž čele stojí pětičlenná správní rada jmenovaná ministerstvem financí. Náhrady z Fondu pojištění vkladů, který je financován prostřednictvím „příspěvků“ bank, za pojištěné pohledávky jsou limitovány částkou odpovídající 100 000 EUR pro jednu oprávněnou osobu, jenž jsou přirozeně vypláceny oprávněným osobám v korunách českých. Na vyplacení těchto náhrad ovšem nemají nárok subjekty, na jejichž vklady se pojištění nevztahuje, některé subjekty mající k bance zvláštní vztah a nakonec také subjekty jinak oprávněné, jestliže byl pravomocným rozsudkem prokázán původ vkladu v trestné činnosti. Pojištění pohledávek z vkladů u Fondu pojištění vkladu se nevztahuje na vklady bank, zahraničních bank, finančních institucí, zdravotních pojišťoven, státních fondů (až na výjimky) a také na pohledávky z vkladů, které je banka oprávněna zahrnout do svého kapitálu coby podřízený dluh. Přestože příspěvek do Fondu pojištění vkladů zvyšuje náklady banky, které se v konečném důsledku promítají na cenách jí poskytovaných bankovních produktů a služeb klientům, tak jsem toho názoru, že pojištění pohledávek z vkladů je skutečně velkým přínosem k důvěryhodnosti a stabilitě bankovního systému. Dovoluji si upozornit na skutečnost, že výše uvedená pravidla obezřetného podnikání bank jsou ilustrována opravdu ve velmi hrubých rysech, neboť nejsou těžištěm této diplomové práce, ale byla do ní vložena za účelem zdůraznění podstatné skutečnosti, a to že po bankách je z důvodu jejich výrazného vlivu na ekonomiku a množství prostředků, které spravují, striktně požadováno, aby při svém vzniku myslely do budoucnosti, což považuji za mimořádně racionální teleologický rozměr tohoto kritéria autorizace.

69

Dvořák, P.: Bankovnictví pro bankéře a klienty. 3. přepracované a rozšířené vydání. Linde Praha, a.s.,

Praha 2005, s. 455

45

2.9 Průhlednost skupiny osob s úzkým propojením s bankou, přičemž toto úzké propojení nesmí bránit výkonu bankovního dohledu a ve státě, v němž má skupina úzké propojení, nesmí existovat právní ani faktické zábrany k výkonu bankovního dohledu. Jedná se tedy o další eurokonformní70 kritérium autorizace, které se váže k osobám akcionářů banky. Pojem „úzké propojení“ je definován primárně v ustanovení § 4 odst. 6 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, jako: -

vztah mezi dvěma nebo více osobami, při kterém má jedna z osob na druhé osobě přímý nebo nepřímý podíl na základním kapitálu, jejichž součet představuje alespoň 20%,

-

vztah mezi dvěma nebo více osobami, při kterém má jedna z osob na druhé osobě přímý nebo nepřímý podíl na hlasovacích právech, jejichž součet představuje alespoň 20%,

-

vztah mezi dvěma nebo více osobami, při kterém má jedna z osob druhou osobu nebo ostatní osoby ovládá, nebo

-

vztah dvou nebo více osob, které ovládá tatáž osoba.

Upozorňuji však na skutečnost, že evropské právo má vlastní definici „úzkého propojení“, a to konkrétně v článku č. 4 odst. 1 bod č. 38 nařízení Evropského parlamentu a rady (EU)

č. 575/2013 ze dne 26. června 2013 o obezřetnostních

požadavcích na úvěrové instituce a investiční podniky, jako stav, kdy jsou dvě nebo více fyzických či právnických osob spojeny způsobem: -

účastí ve formě vlastnictví, přímého nebo kontrolou, nejméně 20 % hlasovacích práv nebo kapitálu některého podniku,

-

kontrolou,

-

trvalou vazbou obou nebo všech osob k jedné a téže třetí osobě vztahem kontroly.

70

Čl. 14 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/36/EU ze dne 26. června 2013, o přístupu

k činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostním dohledu nad úvěrovými investicemi a investičními podniky

46

Jelikož je platné a účinné nařízení Evropské unie přímo aplikovatelné i v právním řádu České republiky a z hlediska právní síly má přednost před zákonem, pak je třeba při vyhotovování žádosti o udělení bankovní licence zohlednit i výše uvedené restrikce, což považuji konec konců za vhodné, neboť unifikace právního rámce regulace bankovního sektoru v Evropské unii má (a bude mít) dle mého názoru pozitivní vliv na jeho stabilitu, předvídatelnost a také průhlednost. Účel toho kritéria autorizace spatřuji ve snaze zamezit vlivu právnických osob, jejichž a) struktura neumožňuje zjistit totožnost jejích skutečných vlastníků b) geografické umístění zcela či částečně zamezuje výkonu bankovního dohledu,

na

bankovní sektor prostřednictvím svého vlivu či dokonce kontroly nad bankou. V obou těchto případech můžeme nalézt společné jmenovatele, a to snahu účinně bojovat proti destabilizačním prvkům v bankovním sektoru, praní špinavých peněz a případnému financování terorismu.

2.10 Stanovy banky, jak praví ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 233/2009 Sb., o žádostech, schvalování osob a způsobu prokazování odborné způsobilosti, důvěryhodnosti a zkušenosti osob, jsou nezbytnou přílohou žádosti o vydání bankovní licence a institut stanov je také pevně spjat s obligatorní právní formou bank v podobě akciových společností, jak jsem již uvedl výše. Obecná úprava stanov akciové společnosti se nachází v ustanovení § 250 a následujících zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích. Teorie i judikatura považují stanovy za smlouvu sui generis71, ke které je přistupováno nabytím akcií. Účelem stanov je vytvořit základní organizační uspořádání akciové společnosti a stanovit či upravit základní práva a povinnosti akcionářů společnosti. Stanovy musí dle zákona nutně obsahovat esenciální náležitosti, kterými jsou zejména obchodní firma a sídlo společnosti (dle ustanovení § 123 odst. 1 zákona č. 89/2012, občanský zákoník), předmět podnikání, zvolený systém vnitřní struktury včetně pravidel určování počtu členů představenstva či dozorčí rady, výši základního kapitálu, počet akcií - jejich druh, název a popis práv a hlasů s nimi spojených. Tyto náležitosti musejí být ve stanovách akciové společnosti uvedeny po

71

Eliáš, K.: Akciová společnost. Linde, Praha 2000, s. 151

47

celou dobu její existence. Před vznikem akciové společnosti a splněním vkladové povinnosti však musejí ještě obsahovat údaje o tom, kolik akcií který zakladatel upisuje, za jaký emisní kurs včetně podmínek jeho splacení, míru splacení základního kapitálu k okamžiku vzniku společnosti, určení ceny nepeněžitých vkladů při založení společnosti, přibližnou výši nákladů spojených se založením společnosti, údaje o tom, koho zakladatelé určují jako členy orgánů společnosti, kteří mají být podle stanov voleni valnou hromadou a určení správce vkladů. Za předpokladu vydání akcií ve formě zaknihovaných cenných papírů pak ještě čísla majetkových účtů, na které mají být zaknihované akcie vydány. Pro účely této práce je ovšem stěžejní speciální úprava stanov banky uvedená v zákoně č. 21/1992 Sb., o bankách. Tento zákon zmiňuje stanovy hned na několika místech, a to v ustanovení § 8, § 8a, § 9 a § 16, ve kterých stanoví pravidla, jenž jsou ve vztahu k zákonu č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, v poměru speciality. Ustanovení § 8 citovaného zákona se dotýká složení statutárního orgánu, dozorčí rady a správní rady banky a jejich působnosti, což jsou skutečnosti, jenž musejí být obligatorně zaneseny ve stanovách akciové společnosti72. Ve vztahu k představenstvu (v dualistickém systému vnitřní struktury akciové společnosti) a správní radě (v monistickém systému vnitřní struktury akciové společnosti) zavádí pravidlo jejich obsazování tím, že stanoví minimálně tříčlenný počet jich členů a podmínku jejich složení z vedoucích zaměstnanců banky73 (která se dotýká i statutárního ředitele banky či orgánu s obdobnou působností v monistickém systému vnitřní struktury), což je legislativní zkratka, o které jsem se zmiňoval výše. Podmínka minimálně tříčlenného výkonného řídícího orgánu je v souladu s právem evropským74. Obecná úprava v zákoně č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, totiž umožňuje, aby bylo představenstvo či správní rada akciové společnosti tvořeny třebas i jediným členem.

72

§ 250 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích

73

§ 4 odst. 8 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách

74

Čl. 13 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/36/EU ze dne 26. června 2013, o přístupu

k činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostním dohledu nad úvěrovými investicemi a investičními podniky

48

Stanovení podmínky alespoň tříčlenného představenstva/správní rady banky považuji za moudré rozhodnutí, které není možno označit ve světle bankovní regulace za omezování svobody podnikání, je eurokonformní, naplňuje pravidlo komisionality, a tím alespoň dle mého názoru přispívá k důvěryhodnosti a stabilitě bankovního sektoru. Dále tento paragraf zavádí pravidlo uvedení pravomoci statutárního orgánu, správní rady a dozorčí rady do stanov společnosti a vyhrazuje členství v těchto orgánech výhradně pro fyzické osoby. Ustanovení o povinnosti zavést pravomoci statutárního orgánu, správní rady a dozorčí rady do stanov společnosti nelze v kontextu našeho právního řádu chápat ve smyslu normativním, neboť tato povinnost je již uložena kogentním ustanovením § 151 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ale spíše ve smyslu teleologickém, tj. aby pravomoci statutárního orgánu, správní rady a dozorčí rady nebyly ve stanovách uvedeny pouze rámcově, ale aby byly alespoň v hrubých rysech konkretizovány. Navíc je samozřejmě možno uložit skrze stanovy orgánům banky pravomoci a povinnosti nad rámec zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, kupříkladu si dovedu představit jako praktické oprávnění dozorčí rady předvolat člena představenstva či představenstvo jako takové a požadovat po nich podání vysvětlení týkající se skutečností, které souvisejí s bankou, resp. bankovní činností, a tomu odpovídající povinnost členů představenstva se na jednání dozorčí rady dostavit a vysvětlení poskytnou, a to třebas i pod hrozbou sankce ve formě suspendace oprávnění jednat v zastoupení banky (přirozeně bez účinnosti vůči třetím osobám). Vzhledem k rigidnímu charakteru stanov (stanov banky obzvláště) však nepovažuji za vhodné zacházet příliš do detailů a doporučoval bych jednotlivé podrobnosti rozvést v duchu vyhlášky č. 23/2014 Sb., o výkonu činnosti bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry, v organizačním řádu banky nebo jiných vnitřně stanovených zásadách, pravidlech a postupech. Ustanovení § 8a zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, zavádí speciální úpravu odpovědnosti za škodu členů statutárního orgánu a správní rady banky, a to přímou objektivní odpovědnost vůči všem věřitelům banky za předpokladu, že členové statutárního orgánu

banky či členové její správní rady svým jednáním porušili

povinnosti jim uložené právními předpisy či stanovami a v důsledku takovéhoto jednání přivodili bance úpadek. V takovémto případě pak odpovídají členové statutárního

49

orgánu/správní rady neomezeně, respektive co do rozdílu mezi skutečnou výší pohledávek uplatněných v insolvenčním řízení a uspokojením, kterého se věřitelům v insolvenčním řízeními dostalo. Za velmi svízelnou podmínku praktické aplikace tohoto ustanovení ovšem považuji otázku prokázání příčinné souvislosti mezi jednáním členů statutárního orgánu či správní rady (ať už komisivního či omisivního charakteru), jímž byla porušena povinnost uložená právními předpisy či stanovami a úpadkem banky. Proto si kladu otázku, zda by v tomto případě nebyla na místě spíše formulace prostřednictvím vyvratitelné právní domněnky k tíži členů statutárního orgánu/správní rady banky, čímž by vznikl institut, jenž by měl svou obdobu i v právu soukromém – konkrétně v ustanovení § 52 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích či v ustanovení § 159 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Ustanovení § 8a zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, je ve svém konečném důsledku, tj. teoretické zvýšení uspokojení věřitele banky v insolvenčním řízení, obdobné ustanovením § 68 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, a ustanovení § 99 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, avšak na rozdíl od těchto ustanovení má jednu z podmínek aplikace výjimečnou, a to „pouhé“ porušení povinnosti uložené stanovami. Totiž, pomineme-li trestněprávní rovinu, pak k nástupu odpovědnosti za škodu členů statutárního orgánu je v případě ostatních právních předpisů třeba porušení péče řádného hospodáře, která je neurčitým právním pojmem reprezentovaným aspekty loajality, potřebných znalostí a pečlivosti. Na základě tohoto ustanovení je možno ve stanovách banky zohlednit možná rizika specifická pro obchodní vedením banky mnohem konkrétněji a „vést“ tak členy statutárního orgánu k obezřetnějšímu výkonu své funkce, a to kupříkladu explicitním zákazem provádění určitých bankovních obchodů s vyšší mírou rizika při poklesu ukazatele kapitálové přiměřenosti, neboť předmětné ustanovení má vzhledem k úhrnné velikosti závazků bank spíše sankční charakter vůči členům statutárního orgánu nežli charakter zajišťující uspokojení věřitelů. Na stranu druhou bych rozhodně nedoporučoval při ukládání povinností představenstvu banky prostřednictvím stanov být konkrétní nad míru nezbytnou, neboť rozhodně není v zájmu akcionářů banky ani stability bankovního sektoru, aby představenstvo banky mělo „svázané ruce“ a obdobně jako výše bych doporučoval ve smyslu vyhlášky č. 23/2014 Sb., o výkonu činnosti bank, spořitelních a úvěrních

50

družstev a obchodníků s cennými papíry, rozvést konkrétní pravidla až na úrovni interních pravidel a postupů. Banka je povinna také ve svých stanovách reflektovat úpravu struktury a organizace banky, pravomoci a odpovědnost vedoucích zaměstnanců, pravomoci a odpovědnost dalších zaměstnanců ústředí a poboček, popřípadě jiných organizačních jednotek banky, oprávněných k provádění bankovních obchodů a úpravu organizačního zajištění řídícího a kontrolního systému75, o němž je pojednáno výše. Strukturou banky se zřejmě rozumí její členění na jednotlivé organizační útvary jako například centrálu, reprezentaci (tj. zastoupení banky v zahraničí, kde ovšem nevykonává žádné bankovní obchody), jednotlivé pobočky banky, které mohou být dále členěny do jednotlivých kategorií/stupňů a účelové organizační jednotky banky, které se věnují jiným než bankovním činnostem jako například vzdělávání zaměstnanců banky či oceňování nemovitostí pro účely poskytování hypotečních úvěrů. Pojmem organizace se pak patrně rozumí členění těchto organizačních útvarů v linii vertikální na základě vztahů nadřízenosti a podřízenosti plynoucích z rozdělení pravomocí a v linii horizontální mezi organizačními jednotkami a jednotlivci na stejné vertikální úrovni. Povinnou úpravu pravomoci a odpovědnosti vedoucích zaměstnanců ve stanovách banky dle ustanovení § 9 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, není možno zaměňovat za úpravu pravomoci a odpovědnosti vedoucích zaměstnanců banky (což je legislativní zkratka, o které jsem se zmiňoval výše), nýbrž dle mého názoru směřuje na vedoucí zaměstnance ve smyslu ustanovení § 11 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, tj. zaměstnance, kteří jsou na jednotlivých stupních řízení zaměstnavatele oprávněni stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomuto účelu závazné pokyny, jelikož jinak by se jednalo o duplicitně uloženou povinnost viz ustanovení § 4 odst. 8 a § 9 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách. Mezi takové pravomoci pak například může patřit zastupování banky v soudních či správních řízeních nebo pravomoc prominutí dluhu dlužníka banky

75

§ 9 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách

51

v rozsahu a za podmínek stanovených ve vnitřních předpisech banky, nebo povinnost přenášet informace od vedoucích zaměstnanců banky k zaměstnancům podřízeným. Regulace pravomoci a odpovědnosti dalších zaměstnanců ústředí a poboček, popřípadě jiných organizačních jednotek banky, oprávněných k provádění bankovních obchodů, skrze stanovy banky může být vzhledem k jejich mimořádně rigidnímu charakteru prováděna z praktických důvodů pouze ve značně obecném rámci vytyčením základních činností jako je zastupování banky na veřejnosti při jednání s klienty, ochrana dobrého jména, práv a oprávněných zájmů banky, povinnost při uzavírání bankovních obchodů dbát péče řádného hospodáře, právních předpisů, pokynů nadřízených zaměstnanců etc. s tím, že tyto pravomoci budou dále podrobněji rozvedeny ve vnitřních předpisech banky. Organizační zajištění řídícího a kontrolního systému je vzhledem ke své komplexnosti reflektováno ve stanovách banky obvykle pouze v hrubých rysech označením subjektů zodpovědných za vytvoření, údržbu a vyhodnocování řídícího a kontrolního systému (v České republice řídící orgán76), subjektů zodpovědných za kontrolu funkčnosti, ucelenosti a přiměřenosti řídícího a kontrolního systému (kontrolní orgán77), subjektů zodpovědných za každodenní výkon činností řídícího a kontrolního systému banky (ideálně všechny organizační složky a všichni zaměstnanci banky v rozsahu jim svěřených pravomocí a odpovědnosti) a vytyčením cílů, kterých má být touto činností dosaženo – totiž k průběžnému zjišťování a kontrole činností vykonávaných v rámci všech organizačních složek banky a výsledkům těchto činností, jenž jsou dále porovnávány s výsledky očekávanými a dále kontrola jejich soulad s právními a interními předpisy. Předpokládám, že čistě z důvodu racionalizace bankovního dohledu zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, zavádí povinnost uložit ověřenou kopii stanov banky (a jejich 76

§ 16 vyhlášky č. 23/2014 Sb., o výkonu činnosti bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků

s cennými papíry 77

§ 13 vyhlášky č. 23/2014 Sb., o výkonu činnosti bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků

s cennými papíry

52

případných změn) u České národní banky78, přestože tato povinnost je duplicitní ve vztahu k veřejně volně přístupné sbírce listin obchodního rejstříku, jak stanoví ustanovení § 66 písm. a) zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících fyzických a právnických osob, a dále informační povinnost o zamýšlené změně stanov, která se týká skutečností, jenž musejí být ve stanovách uvedeny na základě donucujících ustanovení zákona79. Smyslem tohoto institutu je dle mého názoru předcházení kolizím při výkonu bankovního dohledu, které by poté zcela zbytečně vedly k zahajování správních řízení, ve kterých by byly ukládány opatření k nápravě či pokuty, což by mohlo v očích veřejnosti vrhat špatné světlo na bankovní sektor jako takový.

3. Řízení o vydání bankovní licence

3.1 Proces vydání bankovní licence Řízení o vydání bankovní licence je zahajováno na žádost zakladatele banky – založené a ne nezbytně i vzniklé akciové společnosti, jejíž tiskopis vydaný Českou národní bankou je uveden v příloze č. 2 této diplomové práce. Žádost musí být doplněna o všechny přílohy požadované vyhláškou č. 233/2009 Sb., o žádostech, schvalování osob a způsobu prokazování odborné způsobilosti, důvěryhodnosti a zkušenosti osob, které jsou nutné k posouzení naplnění všech hmotněprávních i procesních podmínek žadatelem pro udělení bankovní licence. Mezi obligatorní přílohy této žádosti se zejména řadí originál platného úplného znění zakladatelských dokumentů (v případě banky se bude jednat primárně o stanovy a notářský zápis o založení společnosti), originál dokladu o oprávnění k podnikání, originály dokladů osvědčujících původ základního kapitálu80a případných dalších finančních zdrojů banky, originál dokladu o

78

§ 9 odst. 2 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách

79

§ 16 dost. 2 písm. a) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách

80

§ 4 odst. 1 písm. c) vyhlášky. 233/2009 Sb., o žádostech, schvalování osob a způsobu prokazování

odborné způsobilosti, důvěryhodnosti a zkušenosti osob, hovoří též o dokladech prokazujících původ počátečního kapitálu, avšak počáteční kapitál, jak již bylo zmiňováno výše, je množinou širší než kapitál

53

rozsahu splacení základního kapitálu, není-li tento údaj zřejmý již z dokladu o oprávnění k podnikání, finanční výkazy, seznam návrhů na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, o nichž nebylo doposud pravomocně rozhodnuto, za předpokladu jejich významu pro fungování banky, vyplněné a podepsané dotazníky k posouzení odborné způsobilosti, důvěryhodnosti a zkušenosti vedoucích zaměstnanců banky (jejichž tiskopis tvoří přílohu č. 4 citované vyhlášky) včetně jejich životopisů vypovídajících o dosaženém vzdělání a odborné praxi, doklady o bezúhonnosti vydané cizím státem, a dále obchodní plán včetně koncepce rozvoje činnosti banky, návrhy řídícího a kontrolního systému banky a jejího organizačního uspořádání, stručná koncepce výkonu funkce vedoucího zaměstnance banky a návrh technického zabezpečení jednotlivých činností včetně předpokládaného počtu pracovníků, kteří budou zabezpečovat plánované činnosti banky. Řízení o vydání bankovní licence se řídí ustanoveními zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, tudíž se jedná o řízení správní. V tomto správním řízení má Česká národní banka postavení věcně příslušného správního orgánu, přičemž jeho účastníkem je osoba, o jejímž založení, změně či zrušení práv a povinností má být rozhodováno, tj. žadatel. Po zahájení řízení o vydání bankovní licence Česká národní banka počne s posuzováním splnění podmínek hmotněprávních, jimž je věnována druhá kapitola této diplomové práce, jakož i podmínek procesních. Rozhodnutí o vydání bankovní licence či zamítnutí žádosti o její vydání musí být Českou národní bankou vydáno a doručeno v eurokonformní81 zákonné lhůtě82 6 měsíců, přičemž v případě, že podaná žádost nebyla úplná a Česká národní banka si byla nucena vyžádat její doplnění, se tato lhůta prodlužuje na 12 měsíců. Při posuzování otázky, zda žadatel splňuje kritéria autorizace, Česká národní banka primárně vychází z listin předložených žadatelem, vlastních zjištění z výkonu bankovního dohledu a případně i stanovisek orgánů dohledu

základní a vzhledem k recentní účinné právní úpravě bude České národní bance třeba doložit původ základního kapitálu v celé jeho minimální požadované výši, tj. do výše 500 000 000,- Kč. 81

Čl. 15 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/36/EU ze dne 26. června 2013, o přístupu

k činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostním dohledu nad úvěrovými investicemi a investičními podniky 82

§ 40 odst. 3 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách

54

členských států Evropské unie, a přitom posuzuje jednotlivé skutečnosti v jejich jednotlivostech i v celku. Při posuzování těchto skutečností je ve správním řízení uplatňována zásada volného hodnocení důkazů. V případě, že žadatel České národní bance prokáže splnění všech hmotněprávních a procesních podmínek nutných k obdržení oprávnění k provozování bankovních činností, může obdržet od České národní banky bankovní licenci. Může, ale také nemusí, neboť na udělení bankovní licence neexistuje právní nárok. Česká národní banka je v řízení o vydání bankovní licence nadána plnou diskreční pravomocí, a za předpokladu, že se rozhodne bankovní licenci neudělit, nemůže být bankovní licence vymáhána soudně. Alespoň ne úspěšně. Při svém správním uvážení je Česká národní banka omezena pouze obecnou zásadou správního práva, a to povinností dbát na to, aby její rozhodnutí bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly83. Evropské právo také České národní bance zapovídá užít jako jedno z kritérií diskrece hospodářské potřeby trhu.84 I s přihlédnutím k absenci právní jistoty na straně žadatelů usilujících o dosažení oprávnění k provozování bankovních činností musím ovšem konstatovat, že recentní právní úpravu v tomto směru považuji za jedinou možnou, neboť není možno cestou právních předpisů předvídat všechny skutečnosti, které by mohly výrazně negativně ovlivnit fungování bankovního sektoru. Proto považuji za nutné přihlédnout v případě každého žadatele ke všem relevantním skutečnostem zvlášť a následně je lidským rozumem posoudit z hlediska jejich vhodnosti a rizikovosti. Samozřejmostí ovšem je, že tento „lidský faktor“ ve správním řízení musí být nadán dostatečnou odbornou způsobilostí a morálními vlastnostmi, o čemž ovšem v případě pracovníků České národní banky nemám pochyb. Navzdory neexistenci právního nároku na udělení bankovní licence je možno proti zamítavému rozhodnutí České národní banky podat rozklad postrádající suspensivní účinek, coby řádný opravný prostředek směřující proti rozhodnutím ústředních orgánů státní správy učiněným v prvním stupni. O rozkladu proti zamítnutí žádosti o vydání bankovní 83 84

§ 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád Čl. 11 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/36/EU ze dne 26. června 2013, o přístupu

k činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostním dohledu nad úvěrovými investicemi a investičními podniky

55

licence bude následně rozhodováno bankovní radou České národní banky, která napadené rozhodnutí buď změní , zruší, nebo rozklad zamítne. Za předpokladu, že má být bankovní licence udělena osobě, jenž je ovládána zahraniční finanční institucí, která disponuje povolením k provozování bankovních činností uděleným orgánem dohledu členského státu Evropské unie, nebo osobou, která takovou instituci ovládá, si Česká národní banka musí vyžádat před rozhodnutím stanovisko tohoto orgánu dohledu85. Účelem této povinnosti je primárně získat relevantní podklady k posouzení důvěryhodnosti a způsobilosti osob s kvalifikovanou účastí na bance k výkonu práv akcionáře a k posouzení důvěryhodnosti, odborné způsobilosti a zkušenosti osob, které jsou navrhovány do funkce vedoucích zaměstnanců banky. V případech takových subjektů považuji výpovědní hodnotu stanoviska orgánu dohledu z kteréhokoliv ze států Evropské unie za mnohem vyšší, než výpovědní hodnotu listin předložených žadatelem o vydání bankovní licence. Osobně jsem toho názoru, že je toto ustanovení § 4 odst. 3 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ustanovením redundantním, neboť jsem v dobré víře, že by Česká národní banka tímto způsobem postupovala i bez existence donucujícího ustanovení zákona, jelikož jak již bylo uvedeno výše, pak Česká národní banka v řízení o vydání bankovní licence posuzuje všechny skutečnosti relevantní pro posouzení naplnění předpokladů k udělení bankovní licence. Bez stanoviska dotčeného orgánu dohledu by totiž v tomto případě Česká národní banka musela vycházet pouze z vlastních zjištění, která za těchto okolností mohou být značně omezená, a podkladů přiložených žadatelem, které ne vždy musejí být zcela objektivního charakteru. Dle Dvořáka86 lze udělování bankovní licence považovat za výchozí a také jeden z nejúčinnějších nástrojů bankovní regulace. Je to z toho důvodu, že nevpuštění subjektu, u kterého nelze z nějakých příčin předpokládat stabilní a důvěryhodnou bankovní činnost, do bankovního sektoru, je mnohem efektivnější, nežli řešení následných problémů, které by v důsledku jeho činnosti jako banky mohly vzniknout. 85

§ 4 odst. 3 zákona č. 21/1992 Sb, o bankách

86

Dvořák, P.: Bankovnictví pro bankéře a klienty. 3. přepracované a rozšířené vydání. Linde Praha, a.s.,

Praha 2005, s. 39-40

56

Za nejdůležitější prvky této metody bankovní regulace je možno označit posuzování každého žádajícího subjektu zvlášť – s přihlédnutím ke všem relevantním skutečnostem v jejich jednotlivostech i v jejich souhrnu, úzkou spolupráci orgánů dohledu a nastavení adekvátních hmotněprávních podmínek k dosažení a udržení oprávnění k provozování bankovních činností v součinnosti s ostatními členskými státy Evropské unie.

3.2 Bankovní licence V případě kladného výsledku výše popisovaného řízení bude žadateli udělena bankovní licence. Bankovní licence je zásadně udělována na dobu neurčitou a není převoditelná na jinou osobu87. Po obdržení bankovní licence musí žadatel do 12 měsíců začít s vykonáváním bankovních činností, jinak mu může být licence Českou národní bankou odňata88. Bankovní licence má charakter konstitutivního individuálního správního aktu (obsahujícího část výrokovou, odůvodnění a poučení) vydávaného Českou národní bankou, jehož imanentním atributem je vznik oprávnění držitele bankovní licence k přijímání vkladů od veřejnosti a poskytování úvěrů89. Právo přijímat vklady od veřejnosti a poskytovat úvěry je označováno za takzvanou hlavní bankovní činnost a je pevně spojeno s bankovní licencí, respektive bankou vždy. Jak totiž plyne již z jednou avizované formální definice banky, pak za banky jsou považovány pouze akciové společnosti se sídlem v České republice, které přijímají vklady od veřejnosti a poskytují úvěry, přičemž k výkonu těchto činností mají bankovní licenci. Nadto, nevykonávání těchto hlavních bankovních činností po dobu delší šesti měsíců může mít za následek odnětí bankovní licence90. Bankovní licence zpravidla banku také opravňuje k výkonu vedlejších bankovních činností v ní uvedených, mezi něž se řadí:91 -

investování do cenných papírů na vlastní účet,

87

§ 6 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách

88

§ 34 odst. 2 písm. a) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách

89

A tím i oprávnění užívat ve svém názvu slova „banka“ či „spořitelna“, či jejich překlady a odvozeniny.

90

§ 34 odst. 2 písm. a) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách

91

§ 1 odst. 3 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách

57

-

finanční leasing,

-

platební styk a zúčtování,

-

vydávání a správa platebních prostředků,

-

poskytování záruk,

-

otevírání akreditivů,

-

obstarávání inkasa,

-

poskytování investičních služeb v povoleném rozsahu,

-

finanční makléřství,

-

výkon funkce depozitáře,

-

směnárenská činnost,

-

poskytování bankovních informací,

-

obchodování se zlatem a devizovými hodnotami, které nemají charakter investičních nástrojů,

-

pronájem bezpečnostních schránek,

-

provádění administrace investičních fondů,

-

činnosti přímo související s hlavními či vedlejšími bankovními činnostmi.

Z hlediska omezení vedlejších bankovních činností lze rozlišovat mezi bankovní licencí plnou a bankovní licencí částečnou92. Částečná bankovní licence se vůči plné vyznačuje tím, že neumožňuje provádět některé z vedlejších bankovních činností. Musím ovšem upozornit na skutečnost, že plná bankovní licence a contrario sama o sobě neumožňuje bance vykonávat všechny činnosti v ní uvedené, ale k provozování některých z nich může být za potřebí dalšího povolení či splnění určitých podmínek. Bankovní licence může obsahovat také omezení rozsahu povolené činnosti, nikoliv však ve smyslu omezení počtu jednotlivých obchodních případů, přičemž může obsahovat stanovení podmínek, které musí banka splnit před zahájením kterékoliv z povolených činností (a zpravidla je také dodržovat po celou dobu výkonu této činnosti)93, čímž dostává podmíněný charakter.

92

Bakeš, M., Karlíková, M., Kotáb, P., Marková, H. a kol. Finanční právo. 6. upravené vydání. Praha :

C. H. Beck, 2012, s. 480 93

§ 1 odst. 7 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách

58

Závěr Hlavními cíli mé diplomové práce bylo podat ucelený náhled na problematiku dosažení bankovní licence a kriticky nahlédnout na jednotlivé hmotněprávní podmínky nutné k dosažení oprávnění k provozování bankovních činností - bankovní licence, které jsem také považoval za stěžejní část této diplomové práce. V první kapitole této diplomové práce jsem se obecně zabýval Českou národní bankou coby orgánem sui generis, která ve svých rukou kumuluje celou řadu pravomocí a pro účely této diplomové práce je v postavení subjektu orgánu regulujícího, dohlížejícího a zejména správního, přičemž jsem uvedl bližší náhled na její pravomoci v oblasti normotvorby a postavení v oblasti dohledu a regulace. V druhé části diplomové práce jsem se postupně zabýval jednotlivými hmotněprávními podmínkami k dosažení bankovní licence – kritérii autorizace. Jejich funkčnost můžeme posuzovat v jejich celku i jednotlivostech v závislosti na jejich vlivu na bankovní sektor v České republice. Pokud nahlédneme na kritéria autorizace s odstupem jako na celek, pak si dovoluji prohlásit, že vzhledem k frekvenci úpadků a jiných krizí tuzemských bank v posledním desetiletí, a to včetně ekonomické krize z roku 2008, jsou kritéria autorizace nastavena výborně, neboť tuzemský bankovní sektor se zdá být mimořádně stabilním a schopným odolávat i těm nejtěžším zkouškám hospodářských cyklů, které dle ekonomických učení tzv. „oddělují zrna od plev“ a jsou jeho ozdravnou součástí. Pokud však detailně nahlédneme na jednotlivá kritéria autorizace a přidáme k vlivu na bankovní sektor v České republice další úhelné kameny, pak se dá recentní účinné právní úpravě ledacos vytknout. Dovolím si uvést dvě kritéria autorizace, k nimž mám výtky nejzásadnější, a to požadavky na základní kapitál a posuzování důvěryhodnosti, odborné způsobilosti a zkušenosti osob navrhovaných do funkce vedoucího zaměstnance banky. Jak již bylo uvedeno výše, tak tuzemská právní úprava vyžaduje po žadateli o vydání bankovní licence splacení základního kapitálu co do minimální výše 500 000 000,- Kč v peněžních prostředcích před udělením bankovní licence, přičemž

59

musí mít průhledný a nezávadný původ a vhodnou skladbu. Vůči tomuto kritériu autorizace mám výtky ve vztahu k minimální požadované výši základního kapitálu a také vůči výlučnosti peněžitých vkladů co do celé minimální požadované výše základního kapitálu. Minimální požadovaná výše základního kapitálu v České republice několikanásobně přesahuje požadavky práva evropského a v porovnání s okolními státy taktéž nemá obdoby (s výjimkou Slovenské republiky). Jak již uvádí ve své publikaci Revenda94, tak výše minimálního požadovaného základního kapitálu má přímý vliv na oligopolizaci bankovnictví, v jejímž důsledku dochází k deformaci tržních mechanismů, projevujících se primárně oslabováním vlivu konkurence, a tím i růstu cen bankovních služeb – zejména úvěrů, které následně mají negativní vliv na ekonomický růst. Osobně považuji daň, kterou platí tuzemská ekonomika a klienti tuzemských bank za oligopolizaci bankovního sektoru, za relativně vysokou, jenž se projevuje nejvíce v období hospodářské stagnace. Přikláněl bych se k zmírnění těchto požadavků kladených na banky za účelem vytvoření zdravě konkurenčního prostředí, a to snížením minimální požadované výše základního kapitálu třebas i na jednu polovinu a částečným odstraněním výlučnosti peněžitých vkladů. Přestože peněžité vklady disponují vysokým stupněm likvidity, pak ostatní formy vkladů do základního kapitálu, kupříkladu investiční nástroje či nemovitosti, si s nimi nezadají v naplňování ostatních funkcí základního kapitálu. Jsem toho názoru, že zmiňované nemovitosti mohou naplnit funkci krytí ztrát a omezování jejich přenosu na klienty banky mnohem lépe, než vklady peněžité, neboť se nedají tak jednoduše převést na třetí osoby, a už vůbec ne fyzicky přesunout do zahraničí mimo dosah věřitelů banky. Na základě výše uvedeného bych se proto přimlouval za variantu minimálního požadovaného kapitálu ve výši 250 000 000,Kč s tím, že tento základní kapitál by musel být co do výše 5 000 000 EUR tvořen peněžitými vklady, a to samozřejmě pouze za předpokladu, že bude předem splacený základní kapitál banky spolu s jejími dalšími finančními zdroji ve vztahu vzájemné souvztažnosti s jejím obchodním plánem a strategií činnosti. U kritéria posuzování důvěryhodnosti, odborné způsobilosti a zkušenosti osob navrhovaných do funkce vedoucího zaměstnance banky mám výtky k dílčím aspektům

94

Revenda, Z.: Centrální bankovnictví. 2. rozšířené vydání. Management Press, Praha 2001, s. 474-477

60

posuzování odborné způsobilosti a zejména posuzování důvěryhodnosti. Jedním z dílčích aspektů odborné způsobilosti je požadavek na dostatečné odborné znalosti. Tato podmínka je naplněna dosažením vysokoškolského vzdělání v magisterském studijním programu, a to bez dalšího. Jelikož zákon ani jiný právní předpis nikde nespecifikuje zaměření studijního programu, který musí osoba aspirující na funkci vedoucího zaměstnance banky absolvovat, a to ani rámcově, pak je tato podmínka naplněna absolvováním jakéhokoliv studijního oboru na vysoké škole. Tudíž osoba, jež vystudovala střední školu pedagogickou školu a následně dosáhla vysokoškolského vzdělání v oboru českého jazyka a hudební výchovy, podmínku dostatečných odborných znalostí splňuje, ale naproti tomu osoba, která vystudovala pouze střední školu obchodní, podmínku dostatečných odborných znalostí nenaplňuje. Proto v tomto dílčím aspektu posuzování důvěryhodnosti, odborné způsobilosti a zkušenosti osob navrhovaných

do

funkce

vedoucího

zaměstnance

banky

spatřuji

výraznou

disproporcionalitu. Ve vztahu k posuzování důvěryhodnosti osob navrhovaných do funkce vedoucího zaměstnance banky v rovině dílčího aspektu bezúhonnosti nesouhlasím s vymezením skutečností majících za následek nedostatek důvěryhodnosti (či vznik důvodné pochybnosti o důvěryhodnosti posuzované osoby) a dále se způsobem posuzování důvěryhodnosti vedoucích zaměstnanců banky, kteří již své funkce vykonávají. Jak již bylo uvedeno výše, pak některé z trestných činů spáchaných z nedbalosti nemají za přímý následek ztrátu důvěryhodnosti posuzované osoby pro účely správního řízení – kupříkladu nedbalostní trestné činy proti životu a zdraví, trestné činy obecně nebezpečné nebo trestné činy proti životnímu prostředí, přičemž pokud nejsou tyto nedbalostní trestné činy spáchány v souvislosti s výkonem povolání, zaměstnání či funkce, tak jejich následkem není ani vznik závažné pochybnosti o důvěryhodnosti posuzované osoby. Jak jsem již uváděl v kapitole druhé této diplomové práce, jsem toho názoru, že funkce vedoucího zaměstnance banky, s přihlédnutím k svěřeným hodnotám o které musí v této funkci obvykle pečovat, není místem pro osoby nedbalé. Dále zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ani jiný právní předpis neřeší přezkum důvěryhodnosti vedoucího zaměstnance banky během výkonu jeho funkce. Za předpokladu, že se tato osoba dopustí jednání majícího za následek ztrátu důvěryhodnosti, se může (a zřejmě i bude) Česká národní banka domáhat jeho výměny, avšak pokud se objeví „pouze“ skutečnosti zakládající důvodnou pochybnost o

61

důvěryhodnosti vedoucího zaměstnance banky, jako například zahájení trestního stíhání proti jeho osobě, pak tato osoba nadále splňuje všechny zákonné předpoklady k výkonu své funkce, a to k tíži bankovní sektoru. Řešením v těchto případech může být buď rozšíření recentní právní úpravy tak, aby reflektovala i skutečnosti výše uvedené i neuvedené, anebo ji naopak zúžit a zobecnit, aby byla důvěryhodnost a odborná způsobilost posuzována správním uvážením vždy ad hoc s přihlédnutím ke všem relevantním skutečnostem, což je varianta, kterou považuji za vhodnější. Třetí kapitola této diplomové práce se věnuje řízení o vydání bankovní licence, jehož kladným výsledkem je udělení bankovní licence žadateli. Obsahuje popis relevantních procesních podmínek, jejichž naplnění je nutné k dosažení bankovní licence a vlastní popis bankovní licence, která po svém eventuálním udělení učiní z žadatele banku v právním slova smyslu. V řízení o vydání bankovní licence také vyplouvá na povrch moc, kterou disponuje Česká národní banka ve vztahu k žadatelům o vydání bankovní licence, a to zejména v důsledku její téměř nelimitované diskreční pravomoci. K řízení o vydání bankovní licence si dovolím na tomto místě toliko jednu výtku, a to ve vztahu k lhůtě nutné pro rozhodnutí o vydání bankovní licence či zamítnutí žádosti, které musí být Českou národní bankou vydáno a doručeno v zákonné lhůtě 6 měsíců, přičemž za předpokladu, že podaná žádost nebyla úplná a Česká národní banka si byla nucena vyžádat její doplnění, se prodlužuje na 12 měsíců. Navzdory skutečnosti, že tato zákonná lhůta má svou oporu v právu evropském, musím podotknout, že nikde není pamatováno na okolnosti hodné zvláštního zřetele, které by mohly mít za následek prodloužení této lhůty samotnou Českou národní bankou. Dle mého názoru je proces zevrubného posouzení všech podkladů předložených žadatelem o vydání bankovní licence, zejména obchodního plánu a návrhu řídícího a kontrolního systému, v jejich jednotlivostech i celku, procesem časově velmi náročným a za předpokladu, že by se v České národní bance v úzkém časovém horizontu objevilo větší množství žádostí o vydání bankovní licence, by musela Česká národní banka, resp. její zaměstnanci, vykonávat svou činnost pod velkým časovým tlakem, aby stihli vydat a doručit rozhodnutí o vydání či zamítnutí žádosti žadateli v zákonné lhůtě. Jsem totiž toho názoru, že kvapný rozhodovací proces České národní banky není v zájmu bankovního sektoru ani žadatelů samotných.

62

Velké tuzemské autority centrálního bankovnictví – doc. Ing. Petr Dvořák, Ph.D. i prof. Ing. Zbyněk Revenda, CSc., se vesměs shodují ve značném přínosu bankovního licencování a kritérií autorizace pro stabilitu bankovního sektoru, neboť jsou, stejně jako já, přesvědčeni o tom, že je snazší problémům předcházet, než jim následně čelit. Dovolím si však říci, že aniž bych chtěl jakkoliv marginalizovat přínos kritérií autorizace pro bankovní sektor, tak dle mého názoru jedna z jejich vlastností vyčnívá vysoko nad ostatní jako bájný maják na ostrově Pharu, a to povinnost naplňovat je po celou dobu výkonu bankovní činnosti. Překonání kritérií autorizace a obdržení bankovní licence je per se pouhým prvním krůčkem do finančního světa. Prvním krůčkem svědčícím o možné připravenosti a stabilitě. Přesto prvním a jediným, který ještě nebyl zkoušen vlivy a pokušením vnějšího světa.

Použitá literatura a jiné citované zdroje Revenda, Z.: Centrální bankovnictví. 2. rozšířené vydání. Management Press, Praha 2001 Dvořák, P.: Bankovnictví pro bankéře a klienty. 3. přepracované a rozšířené vydání. Linde Praha, a.s., Praha 2005 Bakeš, M., Karlíková, M., Kotáb, P., Marková, H. a kol. Finanční právo. 6. upravené vydání. Praha : C. H. Beck, 2012 Kašparovská, V. a kol: Řízení obchodních bank – vybrané kapitoly. 1. vydání. C. H. Beck, Praha 2006 Novotný, František; Souček, Josef et al. Trestní právo hmotné. 3. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2010 Pihera, V., Smutný, A., Sýkora, P.: Zákon o bankách. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2011 Srpová, Jitka; Svobodová, Ivana; Skopal, Pavel; Orlík, Tomáš: Podnikatelský plán a strategie. 1. vydání. Grada Publishing, a.s., Praha 2011 Eliáš, K.: Akciová společnost. Linde, Praha 2000

63

Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 219/1995 Sb., devizový zákon, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník Zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících fyzických a právnických osob Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/36/EU ze dne 26. června 2013, o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostním dohledu nad úvěrovými investicemi a investičními podniky Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 575/2013 ze dne 26. června 2013, o obezřetnostních požadavcích na úvěrové instituce a investiční podniky Nařízení Rady (ES) č. 2157/2001 ze dne 8. října 2001, o statutu evropské společnosti (SE) Gesetz über das Kreditwesen Bankwesengesetz Ustawa Prawo bankowe Zákon č. 483/2001 Z. z., o bankách, ve znění pozdějších předpisů Guidelines for the prudential assessment of acquisitions and increases in holdings in the financial sector required by Directive 2007/44/EC

64

Guidelines on the assessment of the suitability of members of the management body and key function holders (EBA/GL/2012/06) Vyhláška č. 233/2009 Sb., o žádostech, schvalování osob a způsobu prokazování odborné způsobilosti, důvěryhodnosti a zkušenosti osob Vyhláška č. 23/2014 Sb., o výkonu činnosti bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry Úřední sdělení České národní banky č. 18/2010 ze dne 10.12.2010, k výkonu činnosti na finančním trhu: Kvalitativní požadavky související s výkonem činnosti – základní informace Úředním sdělení České národní banky č. 13/2013 ze dne 3. prosince 2013, k výkladu pojmu důvěryhodnost a odborná způsobilost Úřední sdělení České národní banky č. 11/2010 ze dne 21. května 2010, k posuzování vedoucích osob bank, poboček zahraničních bank ze třetí země, finančních holdingových osob a institucí elektronických peněz http://www.tyden.cz/rubriky/byznys/cesko/ruska-banka-v-cesku-ma-generalnihoreditele_60975.html#.Uv0ELLTvitQ http://www.eba.europa.eu/regulation-and-policy/internal-governance/guidelines-on-theassessment-of-the-suitability-of-members-of-the-management-body-and-key-functionholders/-/regulatory-activity/press-release http://www.interniaudit.cz/ciia/

65

Abstrakt a klíčová slova Oprávnění k provozování bankovních činností Diplomová práce Cílem mé diplomové práce je popsat, analyzovat a případně také komparovat problematiku související s udělením oprávnění k provozování bankovních činností v České republice – bankovní licence. Důvodem mého bádání je zejména ekonomický význam komerčních bank na vývoj národního hospodářství. Diplomová práce se skládá z úvodu, tří hlavních kapitol, závěru, použitých zdrojů, abstraktu, klíčových slov a příloh. První kapitola mé diplomové práce je věnována České národní bance coby orgánu regulace a dohledu. První kapitola se dělí na tři části. Část první obecně popisuje právní postavení a poslání České národní banky a zbylé dvě části jsou věnovány pravomocím České národní banky, které jsou pro účely této diplomové práce nejvíce relevantní, a to právním předpisům České národní banky a jejímu postavení orgánu regulace a dohledu. Druhá kapitola je věnována komerčním bankám a dělí se do deseti částí. Tyto části jsou věnovány jednotlivým kritériím autorizace. Tato kritéria autorizace jsou zde následně zkoumána za užití metod analýzy, dedukce, indukce a také ad hoc komparace. Druhá kapitola může být považována za klíčovou část této diplomové práce. Třetí kapitola se soustředí na správní řízení, ve kterém může být bance udělena (ale také odebrána) bankovní licence. Třetí kapitola se skládá ze dvou částí. První část se soustředí zejména na samotné správní řízení vedené Českou národní bankou a část druhá na možný výsledek tohoto správního řízení – správní akt označovaný jako bankovní licence. Klíčová slova – banka, bankovní regulace, bankovní licence

66

Abstract and key words Licence to undertake banking business Diploma paper The purpose of my thesis is to describe, analyse and eventually compare issues related to granting a licence to udertake banking business in Czech republic – banking licence. The reason for my research is especially economical importance of commercial banks on development of the national economy. This thesis is composed of introduction, three main chapters, conclusion, source list, abstract, key words and annexes. Chapter One of my thesis is dedicated to Czech National Bank as the regulatory and supervisory authority. The first chapter is subdivided into three parts. Part one generally describes the legal status and objective of Czech National Bank and remaining two parts are dedicated to legal powers of Czech National Bank which are most relevant to this thesis - the law of Czech National Bank and status of the regulatory and supervisory authority. Chapter Two is dedicated to commercial banks and it’s subdivided into ten parts. Those parts are focused on all authorization criteria. Those authorization criteria are here subsequently examined by using the methods of analysis, deduction, induction and also ad hoc comparation. Chapter Two can be considered as the key part of this thesis. Chapter Three concentrates on administrative procedure, in which the bank can obtain (and also lose) the banking licence. Chapter Three consists of two parts. Part One is mainly focused on administrative procedure itself which is conducted by the Czech National Bank and Part Two is focused on possible result of this administrative procedure – administrative act know as the banking licence. Key words – bank, banking regulation, banking licence

67

Seznam příloh Příloha č. 1 : Vyjádření České národní banky k současné praxi v posuzování osob Vážený pane Andrýsku, k Vašemu dotazu ze dne 10.2.2014 sdělujeme následující. Současná dohledová praxe ve věci posuzování osob do vedení bank je taková, že žadatel (kandidát na člena představenstva banky) předloží podklady prokazující jeho odbornou způsobilost a důvěryhodnost. Pětičlenná pohovorová komise předložené podklady posoudí a v případě, že nikdo z jejích členů neuplatní námitku, komise vydá doporučení kandidáta schválit do navrhované funkce. Pohovorová komise nerozhoduje, je pouze poradním orgánem ředitele sekce dohledu nad finančním trhem, který přijímá finální rozhodnutí. Převážná většina jednání komise se uskuteční bez účasti kandidáta, pouze v případě pochybností nebo námitek některého z

členů

komise

je

kandidát

pozván

na

osobní

jednání.

Pohovor s posuzovanou osobou se pak zaměřuje na ověření způsobilosti zastávat navrhovanou funkci (pohovor se zaměřuje na dosavadní působení kandidáta ve finančním sektoru, koncepci výkonu svěřené funkce, oblast řízení rizik, apod.). Počet posuzovaných kandidátů do bank se ročně pohybuje v rozmezí jednotek případů, přičemž

většina

z

nich

(cca

90

%)

probíhá

bez

účasti

kandidáta.

V některých případech může ČNB vyžádat také vyjádření příslušné regulatorní autority ke způsobilosti kandidáta s ohledem na jeho předchozí působení v zahraniční instituci, naopak ČNB obdobná vyjádření na žádost zahraničních orgánů dohledu vydává.

--------------------------------------------------------Výše uvedená odpověď na Vaše podání byla zpracována příslušným odborným útvarem

68

ČNB, případně byly k její přípravě využity podklady zpracované příslušným odborným útvarem ČNB. Odeslání standardně vyřizuje odbor komunikace. S pozdravem Mgr. Marek Petruš ředitel odboru komunikace a mluvčí Česká národní banka www.cnb.cz

69

Příloha č. 2 :

70

71

72

73

74

75

76

77