Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav hudební vědy Teorie a provozovací praxe staré hudby
Kateřina Jurášková
Opera na holešovském zámku v době Františka Antonína Rottala
Bakalářská práce
Vedoucí práce: Mgr. Jana Spáčilová, Ph.D. Brno 2011
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. .........................................................................................
22
Obsah Úvod..................................................................................................................................4 1. Stav bádání a pramenů ..................................................................................................6 1.1. Opera v Holešově................................................................................................... 6 1.2. Libreta .................................................................................................................... 7 1.3. Fondy holešovských libret v českých a zahraničních knihovnách ........................ 9 2. Opera na moravských šlechtických sídlech ................................................................12 3. Městská opera v Brně .................................................................................................16 4. Historie holešovského zámku a rodu Rottalů .............................................................20 5. Divadelní podmínky na holešovském zámku. ............................................................25 6. Repertoár opery v Holešově .......................................................................................29 6.1. Katalog libret ....................................................................................................... 29 6.2. Operní repertoár ................................................................................................... 41 7. Personální podmínky operního provozu .....................................................................44 7.1. Holešovští kapelníci a skladatelé ......................................................................... 44 7.2. Zpěváci působící v Holešově ............................................................................... 48 7.2.1. Domácí zpěváci z Holešova .......................................................................... 48 7.2.2. Zpěváci italských společností v Brně ........................................................... 50 7.2.3. Cizí zpěváci mimo brněnské operní společnosti........................................... 53 7.3. Další holešovští hudebníci ................................................................................... 54 Závěr ...............................................................................................................................56 Resumé............................................................................................................................57 Summary .........................................................................................................................58 Prameny a literatura ........................................................................................................59
33
Úvod Tato práce se zaměřuje na hudební ţivot na Moravě ve třicátých letech 18.století se zvláštním zřetelem k opeře na holešovském zámku v době, kdy byl jeho majitelem František Antonín Rottal se svou první ţenou Marií Cecílií. Nejcennějším pramenem poznání hudby na holešovském zámku by byl notový materiál. Ten se však na Moravě z této doby nedochoval. Nemůţeme předpokládat, ţe by se noty zachovaly u operních společností, neboť ty se stěhovaly z místa na místo, překvapivé je to u šlechtických kapel, kde hudební materiál zůstával v majetku pána. Jiří Sehnal zmiňuje moţnost, ţe hrabě Rottal věnoval některé své noty olomouckému biskupovi Leopoldu Egkovi1, ale bohuţel se zatím nic nenašlo. Nejspíše je stihl stejný osud jako většinu notového materiálu barokních oper, prováděných v první polovině 18.století. Kdyţ se rozpadaly jednotlivé kapely, staré noty byly povaţovány za zastaralé a zbytečné a většinou byly skartovány ještě v 18. a na počátku 19. století. Tato práce tedy vychází pouze z informací, které můţeme najít v dochovaných libretech. Nejnovější poznatky na poli bádání v oblasti barokních operních libret na Moravě poskytla Jana Spáčilová, kerá se ujala i úlohy vedoucí práce. Dále vycházím ze starší literatury, zejména z prací Věry Palečkové a Jiřího Sehnala, kteří se jiţ tématem hudby na holešovském zámku zabývali. Toto téma jsem si pro svou závěrečnou práci vybrala nejen pro svůj dlouholetý zájem o barokní operní hudbu, ale také proto, ţe pocházím a stále ţiji v Holešově a chtěla jsem psát o něčem, co mě osobně zajímá a dotýká se mě. Holešovský zámek je jiţ od doby svého vzniku kulturním centrem města. V druhé polovině 20. století, kdy byl vyvlastněn, nahrazoval kulturní dům. Konaly se zde nejen veškeré hudební a divadelní produkce, ale byla zde i městská knihovna, muzeum, galerie a po určitou dobu i státní archív. Po roce 1989, kdy se zámek stal opět vlastnictvím soukromé osoby, veškerý kulturní a především hudební ţivot ve městě utichl. Roku 2005 zámek koupilo město a po velmi nákladných rekonstrukčních pracích, které stále ještě pokračují se kultura a hlavně hudba do zámku i města opět vrací. V roce 2009 se konaly velkolepé oslavy 300. výročí narození hudebníka a skladatele Františka Xavera Richtera, který je s městem úzce spjat svým působením 1
Jiří Sehnal: František Antonín Rottal, in: Jakubcová, A. a kolektiv: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století, Praha, Divadel. ústav, Academia 2007 (dále jen Jakubcová 2007), str. 508.
44
a uváděl Holešov jako místo svého rodiště. V roce 2010 se pak hudba na zámek vrátila zářijovým festivalem Musica Holešov a v roce 2011 se v rámci tohoto festivalu bude uvádět na zámku barokní opera, Händelova „Acis and Galatea“. Zámek se v 21. století vrací do doby své největší slávy, a tato práce se sebráním nejnovějších badatelských poznatků snaţí objasnit, jaká díla zde zněla v době baroka a kdo v nich účinkoval. Věřím, ţe tyto informace, jsou zajímavé nejen pro občany města Holešova, ale pro všechny, které zajímá nejen barokní operní umění, ale i tehdejší fungování operního divadelního provozu. Práce je rozčleněna do sedmi kapitol. První z nich je věnována současnému stavu poznání zkoumané problematiky a zprávě o dochovaných pramenech. Další dvě kapitoly byly začleněny k pochopení kontextu, ve kterém se hudební ţivot na rottalovském zámku odehrával. Je to jednak kontext moravských šlechtických kapel, jednak vztah k městskému divadlu v Brně, pronajímanému italským operním společnostem. Tento vztah je zvláště důleţitý kvůli tomu, ţe v Holešově vystupovali jako pěveční sólisté členové právě těchto společností. Čtvrtá kapitola pojednává o historii rodu Rottalů a holešovském zámku. Pátá kapitola hovoří o holešovském zámeckém divadle, šestá je věnována rekonstrukci repertoáru na základě dochovaných libret. Konečně poslední sedmá kapitola představuje jednotlivé hudebníky, kteří spoluvytvářeli zdejší hudební ţivot.
55
1. Stav bádání a pramenů 1.1. Opera v Holešově O opeře na našem území v období baroka jako první psal hudební vědec, skladatel, profesor hudební vědy na FF MU v Brně, zakladatel Hudebního archivu Moravského zemského muzea v Brně Vladimír Helfert. V jeho publikaci Hudební barok na českých zámcích se nachází zmínky také o Holešově.2 O stycích hraběte Jana Adama z Questenberku s Františkem Antonínem Rottalem uvádí Helfert doklad z hraběcího itineráře z roku 1736, kde se píše, ţe 20. července dlel pan hrabě na zámku v Holešově. Ţe tato návštěva, snad nebyla jediná, na něj udělala hluboký dojem, svědčí zajímavý doklad z ledna r. 1739. (více viz „Divadelní podmínky na holešovském zámku“) Větší studii, věnovanou přímo Holešovu, Hudba na holešovském zámku, napsala roku 1949 Věra Palečková.3 Ve své práci vychází z kontroverzního Ch. d’Elverta (Geschichte der Musik in Mähren und Oesterreich-Schlesien, Brno 1873) a z několika italských a německých publikací o hudebnících, zpěvácích a operách, souvisejících s dobou hudební produkce na holešovském zámku. Z domácích pramenů pak především z Vl. Helferta, inventáře pozůstalosti holešovského zámku, který je uloţen v Zemském archivu v Brně, a dále z katalogu hudebního archivu Moravského muzea v Brně. Ve své studii se Věra Palečková zmiňuje o souvislosti italských operních společnostech v Brně a hudebního ţivota v Holešově. Z dochovaných libret zmiňuje jen pět, neboť měla k dispozici pouze české knihovny. Jsou to libreta oper: Partenope, Artaserse, Astianatte, Sesostris, König in Egypten, Vologeso re di Parti. Velkou část věnuje hudebníkům a zpěvákům působících na holešovském zámku. Vyskytuje se zde několik drobných nepřesností v souvislosti s Rosalií Andreides-Holzbauer, která zde vystupuje jako dvě rozdílné osoby, Eustachia Bambiniho pak pokládá za ve své době bezvýznamného skladatele. Domnívá se, ţe ukončení hudebního ţivota souvisí pouze se smrtí hraběnky Marie Cecílie, která byla podle ní hybnou silou holešovského dění. 2
Vladimír Helfert: Hudební barok na českých zámcích. Jaroměřice za hraběte Jana Adama z Questenberku (+1752), Praha 1916, str. 75, 277, 342. 3 Věra Palečková: Hudba na holešovském zámku (Příspěvek k dějinám hudebního baroka na českých zámcích), Časopis Moravského muzea v Brně, 2/1949, str. 232–243.
66
V závěru předpokládá, ţe holešovská kapela měla vysokou hudební reprodukční úroveň, vzhledem k angaţování světových italských zpěváků a hudebníků a povyšuje ji např. nad kapelu jaroměřickou, sloţenou ze sluţebníků a místních občanů. Studie V. Palečkové je velmi cenná především mnoţstvím zjištěných informací a jistým prvenstvím k danému tématu. Její závěry, na některých místech nepřesné, jsou pochopitelné vzhledem k nedostatku prací v té době věnujících se barokní opeře na Moravě. Dosud nejucelenější studii o hudbě na holešovském zámku, Počátky opery na Moravě (Současný stav vědomostí) napsal Jiří Sehnal.4 V jeho studii nalézáme zatím nejpřehlednější soupis dochovaných libret i s poznámkami, ţe informace jsou „současné“. Je také velmi kritický ke zdrojům, např. k d’Elvertovi. Ve vztahu k Holešovu podává vyčerpávající informace o muzikantech a zpěvácích zde působících díky svědomitému studiu holešovských matrik. Předpokládá, ţe na ukončení hudebního dění na zámku měly spíše vliv hospodářské důvody, smrt Karla VI. a válka s Pruskem.
1.2. Libreta Prvním zpracováním dějin hudby na Moravě, kde můţeme najít zmínky o libretech italské opery je kniha Geschichte der Musik in Mähren und ÖesterreichSchlesien (Brno, 1873) Christiana d’Elverta. Je zde však mnoho chyb v názvech děl, jmen libretistů i skladatelů. Vychází pouze z libret uloţených v olomoucké knihovně. Nejdůleţitější a historicky zodpovědně přesnou prací o hudbě ve šlechtických rezidencích na Moravě se staly práce Vladimíra Helferta. Ten objevuje kolekci libret v Nových Hradech. Na jeho práci navazuje Jiří Sehnal. V jeho studii Počátky opery na Moravě z roku 1974 se nachází soupis všech tehdy známých libret včetně odkazů na jejich uloţení. Muzikologická veřejnost se tedy dovídá o existenci nejen dochovaných libret v Nových Hradech, ale také o jeho nálezech v Olomouci, Kroměříţi a Brně. Poprvé se zmiňuje o kolekci moravských libret v Semeniška kniţnica v Lublani. Soupis libret
4
Jiří Sehnal: Počátky opery na Moravě (Současný stav vědomostí), in: O divadle na Moravě, AUPO fac. philos., Suppl. 21, Praha 1974, str. 55–77 (dále jen Sehnal 1974).
77
uloţených v knihovně Arcibiskupského zámku Kroměříţ nalezneme v publikaci téhoţ autora Hudební literatura zámecké knihovny v Kroměříži (Gottwaldov 1960). Podobný katalog, jako Jiří Sehnal pro Kroměříţ, vytvořili pro Moravskou zemskou knihovnu v Brně Vladislav Dokoupil a Vladimír Telec s názvem Hudební staré tisky ve fondech Universitní knihovny v Brně (Brno 1975). Všechna do té doby zjištěná libreta jsou zachycena v knize V. Dokoupila Soupis brněnských tisků. Staré tisky do roku 1800 (Brno 1978). Pravděpodobně největší přelom pro výzkum operního libreta 18. století představuje soupis Claudia Sartoriho I libretti italiani a stampa dalle origini al 1800 (Cuneo 1990–1994). Zde se nachází několik libret moravské provenience, ale Sartori zaznamenává pouze libreta z tehdejší Univerzitní knihovny v Brně, ostatní vůbec, nebo jen částečně. Díky tříletému grantovému projektu podporovaného Grantovou agenturou ČR „Italská opera na Moravě v 1. polovině 18. století“, realizovanému na Ústavu hudební vědy FF MU v Brně v letech 2005–2007, se podařilo v mnohém doplnit bílá místa tohoto tématu a otevřít cesty k dalším výzkumům. Shrnutí projektu přinesla Jana Perutková pro výroční konferenci ČSHV pod názvem Výsledky projektu „Italská opera na Moravě v 1. polovině 18. století“ se zvláštním zřetelem k nově identifikované sbírce partitur hraběte Johanna Adama Questenberga (1678–1752). Grantový projekt sice v prosinci 2007 skončil, ale bádání v oblasti italské opery na Moravě i přes zjištění celé řady nových skutečností a pozoruhodných souvislostí dosud zdaleka ukončeno není. „Bude potřeba dál zkoumat dochované operní partitury, v bezprostřední budoucnosti zejména ve Vídni, kde tento proces není ještě ukončen, a rovněţ v Berlíně, Neapoli, Vratislavi a některých dalších evropských městech.“5 Na realizaci výzkumu se podíleli Jana Perutková, Jana Spáčilová a Ondřej Macek. Prvním úkolem projektu bylo shromáţdit a klasifikovat přibliţně stovku operních libret z moravských lokalit, tj. Jaroměřic nad Rokytnou, Kroměříţe, Vyškova, Holešova a Brna. To se do značné míry podařilo. Výchozím bodem, od něhoţ se výzkum odvíjel, byl hudební ţivot na jaroměřickém zámku hraběte Johanna Adama Questenberga a pátrání po partiturách vedlo do Rakouska, Německa, Belgie a Itálie. Bohuţel s výjimkou operního provozu v Jaroměřicích nad Rokytnou naráţíme 5
Jana Perutková: Výsledky projektu „Italská opera na Moravě v 1. polovině 18. století“ se zvláštním zřetelem k nově identifikované sbírce partitur hraběte Johanna Adama Questenberga (1678–1752), Miscellanea z výročních konferencí ČSHV, Praha: Agora 2008, str. 126–134.
88
na citelný nedostatek hudebních pramenů. To se týká i operního provozu v Holešově a zůstává tedy pouze studium libret. Výzkumem v oblasti libretistiky se ujala především Jana Spáčilová, z jejíchţ (částečně nepublikovaných) materiálů a poznatků čerpá tato práce. Jana Spáčilová vychází především ze Sehnala, dále ze Sartoriho a vlastního výzkumu. Výsledkem se stal soupis Současný stav libret italské opery na Moravě v 1. pol. 18. století.6 Ve své studii Jana Spáčilová uvádí 71 operních textů, vztahujících se k hudebnímu provozu na Moravě, tedy v Jaroměřicích, Kroměříţi, Vyškově, Holešově a Brně. Sedm z nich je ztraceno, u jednoho libreta nebylo identifikováno jeho uloţení. Většina libret byla vytištěna v Brně, některá holešovská v Olomouci a jaroměřická ve Vídni. Část libret je dochována pouze v německé verzi, jazyk prováděných děl byl však vţdy italský.
1.3. Fondy holešovských libret v českých a zahraničních knihovnách Knihovna arcibiskupského zámku Kroměříž Nejbohatším zdrojem moravských operních libret byla donedávna knihovna olomouckých biskupů v Arcibiskupském zámku Kroměříţ. Srovnáním lístkového katalogu Helfertova v Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea a Sehnalova soupisu libret Hudební literatura zámecké knihovny v Kroměříži, dospíváme k rozdílu asi šedesáti chybějících titulů. Dnešní sbírka libret v Kroměříţi tedy přestavuje jen část té, která se zde původně nacházela. Celkem se zde nachází 18 moravských libret. Z nich osm libret z Brna a Holešova zde bylo svázáno dohromady a dnes je však bohuţel jiţ nelze nalézt. Dochovaná holešovská libreta: Artaserse, Holešov 1733; Sesostris, König in Egypten, Holešov 1738 (něm.); Nel perdono la vendeta, Holešov 1739 (unikum); Vologeso re de Parti, Holešov 1739 (unikum); Amore e fortuna, Holešov 1739. Nedochovaná libreta: L’Olimpiade, Holešov 1736 (unikum) a oratorium S. Giovanni Battista. 6
Spáčilová, J.: Současný stav libret italské opery na Moravě v 1. pol. 18. století, ACTA MUSICOLOGICA (2/2006), [online] 2011 [cit. 5. 1. 2011]. Dostupné z http://acta.musicologica.cz/
99
Moravská zemská knihovna Největší moravská knihovna – Moravská zemská, dříve Univerzitní knihovna uchovává 13 moravských operních libret. Před restitucemi byl počet vyšší. Dochovaná holešovská libreta: Partenope, Holešov 1733; Artaserse, Holešov 1733; Amore e pace, Holešov 1734 (unikum); Amore e fortuna, Holešov 1739. Nové Hrady (Knihovna Národního muzea Praha, České muzeum hudby) Knihovna buquoyského zámku Nové Hrady v jiţních Čechách, která je jedním z nejdůleţitějších fondů moravských libret, je od znárodnění šlechtického majetku ve vlastnictví Národního muzea v Praze. Novohradská sbírka moravských libret je v současné době dochována v úplnosti a uloţena ve dvou různých institucích; v Knihovně Národního muzea v Praze (zde se nachází 12 moravských libret) a v Českém muzeu hudby v Praze (8 moravských libret). Dochovaná holešovská libreta: Cesare in Egitto, Holešov 1736 (Knihovna Národního muzea). Moravské zemské muzeum, oddělení dějin hudby V oddělení dějin hudby M. Z. M. v Brně se nachází jeden svazek operních a oratorních textů bez určení provenience, nadepsaný Opera et Oratoria Italica. Obsahuje 4 moravská libreta. Dochovaná holešovská libreta: Partenope, Holešov 1733; Astianatte, Holešov 1735. Biblioteca Nazionale Braidense Milano Je nejvýznamnější zahraniční fond libret moravské provenience. Zdejší sbírku libret z 16.–18. století vytvořil benátský bibliofil Marco Antonio Corniani degli Algarotti (1768–1845). Z moravských tisků je zde uloţeno 11 operních a 3 oratorní libreta, z toho šest unikátně. Dochovaná holešovská libreta: Venere placata, Holešov 1735 (unikum); Lucio Papirio dittatore, Holešov 1737 (unikum); Amore e fortuna, Holešov 1739;
1010
Il Matrimonio per forza, Holešov 1734 (unikum); Astianatte, Holešov 1735; Cesare in Egitto, Holešov 1736. Další holešovská libreta jsou zachována jako jednotlivosti, např. Sesostris (Holešov 1738) na zámku Bludov. Dle sdělení Jany Spáčilové existuje dále libreto intermezza La Contadina (Holešov 1735) v soukromé sbírce Rainera Theobalda v Berlíně (podle dopisu R. Theobalda z 1. 11. 2007). Podrobnosti k tomuto intermezzu ještě v této práci zahrnuty nejsou, protoţe dosud nebyla získána jeho kopie.
1111
2. Opera na moravských šlechtických sídlech Počátky opery u nás můţeme sledovat v první polovině 18. století, tedy v době vrcholného baroka. Silným impulsem byla korunovační opera J. J. Fuxe Costanza e Fortezza uvedená v Praze roku 1723. Operní představení se konala především v našich metropolích Praze a Brně, kde vládly většinou italské operní společnosti, ale důleţitým polem byla také některá šlechtická sídla pod vlivem jejich hudbymilovných majitelů. Hrabě Johann Adam Questenberg (23. 2. 1678, Rappoltenkirchen – 10. 5. 1752, Jaroměřice nad Rokytnou) byl aktivním hudebníkem, velkým hudebním znalcem a především milovníkem opery. Oblíbil si zejména hru na loutnu, ve které se stal mezi šlechtickými milovníky hudby uznávanou autoritou. Ve Vídni u císaře hrál na theorbu např. v Caldarově Euristeovi r. 1724. Po studiích práva ve Vídni a Praze a studijní cestě po Evropě vstoupil do císařských sluţeb a stal se dokonce tajným radou a komořím (1723). R. 1734 následkem finančních afér své ţeny upadl v nemilost a rok na to byl propuštěn, ustanoven předsedou císařských komisařů u moravského zemského sněmu a tím připoután k Moravě a svému panství v Jaroměřicích. Díky svému zaujetí pro operu a uměleckému rozhledu učinil z jaroměřického zámku ojedinělé místo naplněné neutuchajícím uměleckým ruchem. Navázal úzké styky s členy dvorní kapely, osobně se stýkal s A. Caldarou, F. a I. Contim a do Jaroměřic si pozval na návštěvu N. Porporu a G. Bononciniho. Antonio Caldara a Domenico Natale Sarro komponovali přímo na Questenbergovu objednávku. Uţ ve Vídni pojal úmysl zaloţit si ze svých slouţících hudební soubor. První zpráva o něm pochází z 1706. Základ kapely tvořil Questenbergův dvorní kapelník a skladatel František Antonín Míča (1696–1744) a členové jeho a Svobodovy-Freyovy rodiny. Soubor hraběte doprovázel i na jeho cestách mimo Jaroměřice, měl divadelní sály i přírodní scény téţ na svých zámcích v Bečově a Rappoltenkirchen. V letech 1700–1737 vybudoval Questenberg v Jaroměřicích skvostné sídlo po vzoru Versailles. Divadlo bylo vystavěno v letech 1722–34, dekorace namaloval italský architekt G. Pellizuoli z Parmy. Pro svá představení hrabě postupně získával další občany Jaroměřic jako instrumentalisty, zpěváky, tanečníky, herce a výtvarníky. Angaţoval i děti. Jako baletní mistři zde působili J. B. Danese a F. J. Scotti. Orchestr měl kolem 30 hráčů, vedle něj působil soubor lesních rohů. Kaţdý rok se uskutečnilo aţ 30 divadelních produkcí. 1212
Partitury získával hrabě nejen z Vídně, ale i z Říma, Benátek a Neapole. Mezi autory nacházíme A. Bioniho, G. F. Brivia, R. Broschiho, J. A. Hasseho, L. Lea, G. B. Pergolesiho, D. Sarra a L. Vinciho. Většina oper byla v italštině, ale zvláštností jaroměřické scény byla česká operní představení pro hraběcí poddané. Roku 1730 zde byla provedena první opera českého autora Františka Antonína Míči L’origine di Jaromeriz in Moravia, v partituře doplněná českým překladem jaroměřického děkana Antonína Ferdinanda Dubravia. V současnosti můţeme na základě nenotových pramenů hovořit o celé stovce hudebně dramatických děl, které byly součástí jeho hudební sbírky. Do této doby pak bylo identifikováno 49 partitur pocházejících prokazatelně z jeho majetku.7 Po smrti hraběte Questenberga spravovala Jaroměřice jeho druhá ţena Marie Antonie (rozená Kounicová), která jiţ neměla o divadlo a hudbu takový zájem jako její manţel. I tak byla činnost zámeckého divadla trvající i v 40. letech 18. století v Jaroměřicích výjimečně dlouhá. Roku 1752 pověřila kancelistu a skladatele K. Müllera likvidací divadla a kapely. Část muzikantů odešla do ciziny.8 Wolfgang Hannibal Schrattenbach (11. 9. 1660 Lemberg u Celje – 23. 7. 1738 Brno). Syn císařského komořího Johanna Balthazara hraběte Schrattenbacha. Skutečnost, ţe se jako prvorozený z 22 dětí a tedy dědic vydal na církevní dráhu, byla v této době neobvyklá a zřejmě byla zapříčiněna nedostatečnými finančními prostředky rodinného domu. Od roku 1677 studoval v Římě teologii a práva. Roku 1682 studia zakončil a v témţe roce získal hned dva kanonikáty v Olomouci a Salcburku, kde pobýval. Salcburk byl v té době správním i kulturním centrem samostatného církevního kníţectví a Schrattenbach zde přišel do styku s vynikajícími hudebníky té doby. Rezidenci v Olomouci přijal Schrattenbach aţ roku 1706, ale objevoval se zde jen sporadicky. Kdyţ byl roku 1711 zvolen biskupem olomouckým, byla zde na jeho počest provedena pastorální opera Piramo e Tisbe od dvorního arcibiskupského kapelníka v Salcburku M. S. Biechtelera. Roku 1712 byl jmenován kardinálem a věnoval se politické kariéře u papeţského dvora v Římě (1714–19) a v Neapoli (1719–21) jako místokrál a generální kapitán. Po konkláve v březnu roku 1721 uţ mu císař ţádný úřad nesvěřil a tak dvaašedesátiletý biskup přesídlil v červenci následujícího roku na Moravu. Zde se v jeho rezidencích v Kroměříţi, Vyškově a Brně v průběhu 7
Jana Perutková: Dosud nepublikované prameny k hudebnímu dění v Jaroměřicích za hraběte Questenberga, Opus musicum 2010, 3, str. 74. 8 Jiří Sehnal: Jan Adam Questenberk, in: Jakubcová 2007, str. 478–479.
1313
dvacátých let 18. století rozvinul bohatý ţivot, který skončil aţ biskupovou smrtí v roce 1738. Většina divadelních produkcí se konala v biskupských rezidencích Kroměříţi a Vyškově, kde převáţně pobýval a kde sídlila také jeho kapela. Biskup Schrattenbach svěřoval vedoucí funkce v kapele italským mistrům, zatímco instrumentální a částečně snad i vokální ansámbl byl sloţen z domácích hudebníků. Jednou
z nejdůleţitějších
osob
Schrattenbachova
hudebního
souboru
ve dvacátých letech byl kapelník abbe Stefano Leporati (1676?–1753), kterého si biskup přivezl z Neapole. V září 1723 doprovázel Schrattenbacha do Prahy na korunovaci císaře Karla VI. Leporati účinkoval v gratulační kantátě Il giorno felice (Giuseppe Porsile) při příleţitosti narozenin císařovny Alţběty Kristiny. Za jeho éry byl prvním houslistou jeden z nejuznávanějších virtuozů své doby Carlo Zuccari (1704–1792). Studoval v Cremoně a uznání si vydobyl ve Vídni. Poté odešel se svým bratrem na Moravu. V letech 1725 aţ 1729 působili v Kroměříţi na biskupském dvoře a v piaristickém semináři. Učili i regenta semináře, P. Jana Kopeckého hře na housle a kompozici. Dalším houslistou evropského formátu v kardinálových sluţbách kolem roku 1737 byl Carlo Tessarini (1690?–1766). Z hlediska dějin české hudby vyniká mezi biskupovými hudebníky jedno jméno, přerovský rodák Václav Matyáš Gurecký (1705–1743). Vzdělání získal v piaristickém semináři v Kroměříţi a do Schrattenbachových sluţeb vstoupil nejpozději roku 1729, jak udává titulní list libreta jeho opery Antioco uvedená při příleţitosti kardinálových jmenin. Setrval zde do roku 1736, kdy se stal kapelníkem katedrály sv. Václava v Olomouci. Někdy v té době studoval Gurecký na Schrattenbachovy náklady skladbu u vídeňského vícekapelníka a dvorního skladatele Antonia Caldary. Kromě zmíněné opery Antioco roku 1730 zazněla v Kroměříţi jeho další opera Griselda a v létě 1734 ve Vyškově Scipione nelle Spagne, všechny na libreto Apostola Zena. Další Gureckého dramatická díla jsou oratoria, prováděná kaţdoročně v Brně: Giacobbe (1731), S. Francesco di Paola (1734), Gioas, Re di Giuda (1736). Víme ještě o několika duchovních skladbách, které jiţ spadají do jeho olomouckého působení. Václav Matyáš Gurecký zemřel v červnu 1743 v Olomouci a byl pohřben u Panny Marie v Kroměříţi. V produkcích se uplatňovali i ţáci hudebního piaristického semináře v Kroměříţi, který zaloţil biskup Liechtenstein-Castelcorn k pozvednutí hudby v rezidenčním městě olomouckých biskupů r. 1688. V letech 1723–1730 byl jeho rektorem skladatel P. Jan Kopecký (pro biskupa napsal opery Endymio, Yta innocens). 1414
Mezi piaristy a italskými hudebníky však vládla rivalita, která vedla k přeloţení D. Kopeckého na jiné působiště. V okruhu biskupa Schrattenbacha od roku 1730 vystupuje libretista abbé Giovanni Battista Catena, který byl u dvora zaměstnán jako kardinálův sekretář. Je autorem textů k oratoriím Bersabea ovvero Il pentimento di David George Reuttera ml. (Vídeň 1729, Brno 1730), Giacobbe (Gurecký). Dále to byl baletní mistr Leopoldo Panuzzi, který je uveden v libretech oper Alessandro in Sidone a Adriano in Siria provedených roku 1737 ve Vyškově V letech 1735 a 1737 se setkáváme u Schrattenbachova dvora se stejným okruhem zpěváků. Můţeme tvrdit, ţe v operách vystupovali umělci nastálo zaměstnaní v kardinálových sluţbách, a nikoli příleţitostně angaţovaní sólisté. Objevuje se zde Antonio Fornarini z Urbia, dva ţáci kroměříţského pěveckého semináře: Anton Cristoph Weckschmidt a Anton Jahn; Marie Rosalie Bees-Majerin a Teresia Majerin. Za zmínku stojí zejména skutečnost, ţe kardinál jako jediný z moravských mecenášů zaměstnával italské kastráty.9 Operní představení se odehrávala zejména na jeho zámcích. V Kroměříţi jsou doloţeny první opery v roce 1727. V zimních měsících se Schrattenbach přesouval i se svým doprovodem do Brna. Na jeho popud zde bylo v letech 1724–1738 provedeno asi 23 oratorií, později podpořil také operní produkce impresáriů F. N. del Fantasia a A. Manfrediho. Na sklonku ţivota, nemocen, nejspíš pro menší vzdálenost a pohodlí si oblíbil zámek ve Vyškově, kde pro něj vybudoval a zařídil divadelní sál italský architekt G. Fanti někdy na přelomu let 1733 a 1734. Wolfgang Hannibal Schrattenbach zemřel v Brně dne 23. července 1738. Je pochován v chrámu sv. Mořice v Kroměříţi.10
9
Jana Spáčilová: Nové poznatky k hudbě na dvoře olomouckého biskupa Schrattenbacha, in: Musicologica Brunensia, SPFFBU, H 45, 1–2, 2010, str. 198–206. 10 Jana Spáčilová: Hudba na dvoře olomouckého biskupa Schrattenbacha (1711–1738). Příspěvek k libretistice barokní opery a oratoria, Disertační práce, Brno 2006.
1515
3. Městská opera v Brně Ještě na počátku 18. století neexistoval ve střední a severní Evropě specializovaný divadelní dům postavený po způsobu benátských operních divadel za účelem provozování veřejně přístupných divadelních produkcí. U nás je nejvýznamnějším příkladem Šporkovo divadlo v Praze. Mělo charakter stagionového divadla otevřeného pro platící publikum, ale ve skutečnosti se však jednalo o soukromou scénu, která byla financována i postavena z peněz jediného majitele, hraběte Šporka. Kdyţ tedy hrabě na konci svého ţivota ztratil o provoz divadla zájem, přestalo se v něm v roce 1734 hrát. Brno, na rozdíl od Prahy, nikdy nenašlo svého šlechtického mecenáše, který by umoţnil pořádat veřejné produkce divadelních profesionálů, ať uţ pro svou soukromou zálibu, nebo z důvodu reprezentace a zároveň pro pobavení platícího publika. Moravská šlechta, která střídavě pobývala ve Vídni a na svých venkovských panstvích, vnímala zemské správní centrum jen jako místo, kde se zdrţuje především z důvodů soustředění na důleţité funkce ve státním aparátu, tedy pracovně. Jedním z nejdůleţitějších podnětů, proč právě zde vzniklo první městské operní divadlo přístupné veřejnosti po způsobu benátských operních domů, se stala přítomnost významné italské operní společnosti Angela Mingottiho, která počátkem října 1732 přijela z Prahy do Brna.11 Angelo Mingotti (kolem 1700 Benátky – po 1767) je starší ze dvou bratrů, kteří se jako italští operní podnikatelé proslavili v zaalpských zemích. Nejstaršími doklady o existenci Mingottiho operní společnosti jsou libreta oper inscenovaných ve Vicenze roku 1731. Ve střední Evropě se první mingottiovská stagiona zformovala v českých zemích odštěpením části praţské operní společnosti Antonia Denzia, kterou v době jeho finančních potíţí odvedl Mingotti do Brna (zpěváci G. Micheli, C. Ramis, C. Monti, B. Cajo, skladatel A. Costantini a jeho ţena G. Spinola-Costantini) s vyhlídkou na moţnost lepšího zajištění. 13. 10. 1732 poţádal zemské hejtmanství o povolení hrát v brněnské stavovské jízdárně poblíţ Brněnské brány. Mingotti koncesi získal, ale operní dům s do hloubky řešeným perspektivním jevištěm, které by umoţňovalo během přestavení řadu proměn pomocí pohyblivého kulisového systému a ve kterém by bylo 11
Margita Havlíčková: Profesionální divadlo v královském městě Brně 1668–1733, Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Brno 2009, str.158–159.
1616
hlediště ve tvaru podkovy vybavené lóţemi pro pohodlí vznešeného publika, však v Brně pochopitelně nenašel. I přes krátkou dobu trvání tohoto soukromého divadla „ve stavovské jízdárně“ mu nelze upřít jisté prvenství. Jedná se o první takové zařízení na území severně od Alp. Impresário poţádal brněnské úřady a městská rada povolila, aby si postavil divadlo vedle jízdárny. Stejně to udělal později se svým mladším bratrem Pietrem ve Štýrském Hradci, v Bratislavě a v Dráţďanech. Italská opera získala v Brně velkou popularitu, coţ vedlo městskou radu k rozhodnutí vystavět vlastní divadlo. Toto nové divadlo „V taverně“, postavené na pozemku bývalé Malé taverny na Zelném trhu (Theatro in der Taffern, v místě dnešní Reduty), začalo hrát jiţ 28. listopadu 1733. Lze předpokládat, ţe divadlo bylo postaveno ze dřeva, protoţe to byla běţná praxe pro celé baroko. To však neznamená, ţe by šlo o provizorní stavby, nebo se tím sníţila kvalita zvuku. V Brně měl dům vnější plášť z cihel, ale interiér byl dřevěný. Jeho speciální tvar vyţadoval znalce, který se vyznal v akustice, ve správném uspořádání lóţí a v konstrukci sloţitých jevištních mechanismů. Brněnská obec si na vlastní náklady také zajistila malíře12, kterým byl Benátčan Federico Zanoia.13 Mingotti zprostředkoval Brňanům operní produkci v té nejatraktivnější a nejlepší podobě. Repertoár vytvářel z nejčerstvějších operních novinek skladatelů a libretistů právě hraných v benátských divadlech a neméně dbal na úroveň svého souboru. Společnosti se zde vedlo asi dobře, neboť v březnu roku 1734 ţádal o další povolení a celkem tu zůstala celé čtyři roky. Jeho společnost hrála v Brně pro všechny stavy, coţ znamená, ţe představení byla přístupná všem společenským vrstvám za vstupné. Repertoár tvořily opery seria doplňované komickými intermezzy. Některé tituly převzal z Denziova praţského repertoáru a inscenoval je s pouţitím stejných libret a v podobném obsazení, avšak s hudbou jiných skladatelů (s výjimkou opery A. Costantiniho Gli amori amari). Proslavenou operou byl např. Orlando furioso. Autorem některých árií byl pravděpodobně A. Vivaldi, s nímţ byli oba bratři Mingotti v osobním kontaktu.
12
Veškeré prostředky na stavbu byly čerpány výhradně z obecní městské pokladny bez finančního přispění stavů. 13 Havlíčková, M.: Angelo Mingotti a stavba operního Divadla V taverně v Brně 1733, ACTA MUSICOLOGICA (2/2006), [online] 2011 [cit. 5. 1. 2011]. Dostupné z http://acta.musicologica.cz/
1717
Angelo Mingotti vţdy na léto opouštěl svou společnost a po dobu jeho nepřítomnosti se opera v divadle V taverně neprovozovala. Členové společnosti tou dobou často vypomáhali na zámku v Holešově. Po skončení sezóny 1735–1736 odešel se svou společností z města. Důvody jeho odchodu nejsou známé. V roce 1736 se objevuje ve Štýrském Hradci, kde zajišťoval deset let operní provoz spolu se svým bratrem Pietrem. Pietro začínal s bratrovou brněnskou společností, zatímco Angelo v Itálii angaţoval posily. Posléze vznikly dvě společnosti, které si v tomto působišti vzájemně pomáhaly a střídavě vyjíţděly na paralelní stagiony. Angelo zde provedl i dvě opery od G. N. Albertiho. Mingotti rozšířil na počátku čtyřicátých let 18. století oblast působení i na vzdálenější lokality (Lublaň, Hamburk). V Praze realizoval Mingotti dvakrát jarní sezónu, v letech 1745– 1746. Jeho prostřednictvím, zde poprvé zazněla hudba Ch. W. Glucka. Gluck později působil jako druhý kapelník společnosti Pietra Mingottiho. Produkce mingottiovských operních společností spoluvytvářela evropský divadelní provoz více neţ 30 let, coţ s ohledem na dobu svědčí o mimořádné výkonnosti a stabilitě společnosti. Díky nim se rychle šířily novinky z Itálie na sever a do některých svých působišť uvedly italskou operu vůbec poprvé. Společnost obvykle tvořilo šest zpěváků pro opera seria a komické duo pro intermezza. Na rozdíl od svých počátků, kdy si pronajímali divadelní sály a městská divadla jako samostatní podnikatelé, coţ umoţňovalo větší dramaturgickou volnost, v závěru kariéry shodně vyhledávali působení v hmotně lépe zajištěných dvorských sluţbách. Mingotti byl velmi předvídavý a svá působiště opouštěl dříve, neţ se dostal do finančních potíţí.14 Po odchodu Mingottiho společnosti z Brna zde operní produkce jiţ nedosahovaly takové umělecké úrovně. Organizování představení se ujal Filippo Neri del Fantasia. Pod jménem Filippo de Fantasia doloţen jako herec komedie dell’arte (Valerio) a člen dráţďanské dvorní společnosti vedené T. Ristorim. Fantasia se pravděpodobně s touto společností zúčastnil také hostování v Moskvě a v Petrohradu, kde je v letech 1731–1733 zaznamenáno účinkování jeho manţelky Rosalie Fantasia. Tato rodačka z Mantovy, talentovaná zpěvačka s výraznými hereckými schopnostmi a literárními vlohami, se v Rusku prosadila i jako autorka textů ke slavnostním kantátám. Byla stejně jako Fantasia členkou dráţďanské dvorní společnosti. V Praze se 14
Alena Jakubcová: Angelo Mingotti, in: Jakubcová 2007, str. 392– 395.
1818
stala zpěvačkou společnosti Antonia Denzia (1733–1734). Po ukončení jeho produkcí ve Šporkově divadle odešla k Angelovi Mingottimu do Brna (1734–1735), kde se uplatnila v komických rolích intermezz. Filipo Neri del Fantasia se zřejmě v mezidobí ţivil jako učitel italštiny. 8. 10. 1736 vystřídal Angela Mingottiho na postu operního impresária a působil tu do roku 1741. Na podzim 1737 převzal po Fantasiovi, neví se z jakého důvodu, vedení operního provozu na jednu sezónu Alessandro Manfredi. Zdrţel se v Brně jednu sezónu a v Redutě uváděl nejen opery, ale vkládal do nich „zu mehr vergnügener Unterhaltung ein Teütsches Zwischenspiel. “ Fantasia se tehdy údajně zabýval drobným prodejem tabáku na veřejných prostranstvích, coţ vzbudilo protesty řádných obchodníků, a ţádal téţ o propůjčení měšťanského práva na pálení kořalky. Na zimu roku 1738 však dostal povolení znovu provozovat jak italskou operu, tak německou „komedii“ (činohru). V polovině roku 1740 se jeho společnost přeměnila v činoherní, přesto však ještě na podzim 1740 uvedl operu Allesandro Severo. Poslední Fantasiova ţádost o povolení produkcí je datována 2. 5. 1741, kdy mohla začít jeho společnost hrát po skončení státního smutku vyhlášeného za zemřelého císaře Karla VI. Z Mingottiho společnosti zůstala v Brně u Fantasiovy společnosti jen G. Constantini roz. Spinola, manţelka skladatele A. Constantiniho, komponujícího opery uţ v Praze pro A. Denzia a později činného na Moravě, a skladatel M. Luchini. Ostatní zpěváci byli nově angaţováni. Literární aktivita Fantasii je doloţena dvěma librety napsanými pro zámecké divadlo hraběte Questenberga v Jaroměřicích nad Rokytnou.15
15
Alena Jakubcová, Jiří Sehnal: Filippo Neri del Fantasia, in: Jakubcová 2007, str. 161–163.
1919
4. Historie holešovského zámku a rodu Rottalů Od středověku byl Holešov manským obvodem olomouckého biskupství a byl spravován jeho leníky. V pol. 14. století ho získal nejvyšší komorník brněnského zemského soudu Matouš ze Šternberka. Jeho syn Zdeněk zaloţil roku 1372 lukovskou větev Šternberků a jeho bratr Jan holešovskou. V době sporů o český trůn stáli bratři na opačných stranách, coţ vedlo k definitivnímu rozdělení panství roku 1446. Janův syn Albrecht, přísedící panského soudu a stoupenec olomouckého biskupa Stanislava Thurza, se jiţ podepisuje „z Holešova“. Za vlády jeho a synů Jana a Jindřicha se začalo s přestavbou bývalé tvrze na renesanční zámek (cca 1517). Po smrti bezdětného Jindřicha roku 1574 se holešovské panství dostalo do rukou jeho sester Anny a Elišky, Eliščině manţelovi Smilu z Lomnice a po jeho smrti jeho bratru Tasu z Lomnice. Ten panství prodal roku 1579 Janu Krušinovi z Lichtenburka a jeho ţena roku 1589 Karlu staršímu ze Ţerotína. Tento významný moravský rod, ale nepatřil mezi katolickou většinu a proto Karlův syn Viktorin pod vlivem olomouckého biskupa Františka z Dietrichsteina prodává Holešov Ladislavu mladšímu z Lobkovic. Ten oddaně slouţil habsburskému rodu a roku 1615 povolal na panství jezuity a Jana Sarkandra. Roku 1621 přešlo panství na nejvyššího kancléře království českého Zdeňka Vojtěcha z Lobkovic, který správou pověřil svou ţenu Polyxenu z Lobkovic. Po Bílé hoře připojila k Holešovu zkonfiskovaná panství Bystřice pod Hostýnem, Prusinovice a Dřevohostice. Za třicetileté války byl zámek několikrát vypleněn a roku 1621 dobyli město i zámek Valaši pod vedením Jana Adama z Víčkova. Přes stálé plenění však zámek zůstal vcelku nedotčen, aţ jej vypálila po dvouměsíčním uţíváním ustupující švédská vojska roku 1643 a 1645. Po válce a morových ranách, kdy zůstala na panství jen polovina poddaných a zámek v troskách, koupil od důstojníka vídeňského císařského dvora Karla Eusebia z Lobkovic holešovské panství, lenní domy v Holešově a biskupské manství Kurovice a Třebětice dne 17. 12. 1650 Jan hrabě z Rottalu.16 Rottalové pocházeli z německé lutherské drobné šlechty ze Štýrska. Jejich rodinní příslušníci zde byli dědičnými komorníky stříbra „Erbsilberkammerer“. Sídlili dále v Korutanech, Uhrách a v Nizozemí. První zmínka o tomto rodu pochází z Rakouska 15. století (1479) a je spojena s nejvyšším zemským hofmistrem Dolních Rakous Jiřím Rottalem, svobodným pánem z Thalberku. Jeho syn, nesoucí po otci 16
Ludmila Plecháčová–Mucalíková: Památky Holešova. Holešov, 1990.
2020
jméno Tomáš měl dvě ţeny. První byla Barbora z rodu Neuhaus, druhá Magdalena, dcera Baltazara Teuffenbacha. Jeho vnuk Vilém byl zakladatelem rottalovské větve, která se později přesunula na Moravu. Na Moravě se s tímto jménem setkáváme v první polovině 16. století, prostřednictvím Barbory z Rottalu, provdané za štýrského zemského hejtmana Zikmunda z Ditrichštejna. Jejím druhým muţem byl Oldřich Cetrys z Kynšperku. Dalším z Rottalů, který se na Moravě usadil, byl Jan Jakub, svobodný pán z Rottalu, vnuk Viléma z Rottalů, prvního od roku 1536 dědičného komorníka stříbra ve Štýrsku. Roku 1610 se stal obyvatelem země a 1611 zakoupil panství napajedelské. Jeho chotí byla hraběnka Marie Thurzo, pocházející z Uher a měli dva syny Ondřeje a Jana, který byl největší a nejkontroverznější osobností rodu. Jan svobodný pán z Rottalu se narodil kolem roku 1605. Nesl titul pán na Napajedlích
a
hradě
Kvasicích,
kardinálův
komorník
dědičný,
komorník
nad stříbrem v kníţectví štýrském a patřil také mezi manské hofrychtýře, jímţ byl prohlášen kardinálem z Ditrichštejna před manským soudem roku 1635. Právě kardinál Dietrichstein mu zajistil přízeň Ferdinanda III. a roku 1641 povýšení do hraběcího stavu. O devět let později se stal císařským tajným radou. Byl to právě on, který krutě potlačil valašské rebelie a byl obviněn ze zneuţívání svých vysokých funkcí k vlastnímu obohacení. Roku 1655 Jan Rottal na většinu svých funkcí abdikoval, ponechal si pouze správcovství sirotčího jmění, zůstal zemským soudcem a natrvalo se usadil ve Vídni. Po smrti císaře Ferdinanda III. 1657 převzal vládu jeho syn Leopold, který byl tělesně slabý a plaché povahy (byl od dětství připravován na biskupskou dráhu). Břímě státní správy spočívalo tedy z velké části na bedrech jeho předních důvěrníků a rádců, z nichţ největšího vlivu nabyli hrabě Portia, nejvyšší hofmistr kníţe Jan z Auersperka, předseda dvorské vojenské rady kníţe Václav Eusebius z Lobkovic, tajný rada Jan Adolf hrabě Schwarzenberg a hrabě Jan Rottal. Tito pánové vyuţívali svých úřadů většinou ve svůj prospěch a neštítili se ani hrubých podvodů. Rottal se účastnil Leopoldovy korunovace na českého krále. Tu slavil na svém holešovském panství přímo skvostným způsobem. Roku 1658 byla na zdejším zámku uspořádána první doloţená
divadelní
slavnost
s hudbou.
(viz
kapitola
„Divadelní
podmínky
na holešovském zámku“) Roku 1661 byl Rottal Leopoldem I. povolán k potlačení rebelující uherské šlechty. Následovala řada odsouzení a poprav. I zde získal hrabě 2121
z Rottalu své výhody. Připadl mu majetek Mikuláše Drabíka, druha Jana Amose Komenského. Roku 1662 Rottal získal Řád zlatého rouna. Po míru ve Vašváru r. 1666 podrţeli Turci dobyté kraje na Slovensku i nadvládu v Sedmihradsku. Rottal za svého pobytu nedokázal utišit z toho vyplývající nepokoje a následné povstání skončilo krvavým soudem v Prešpurku, jemuţ Jan Rottal předsedal. Císař mu poté svěřil správu v Uhrách. Jako císařský gubernátor Rottal provedl četné konfiskace. Svou činnost zde ukončil roku 1673, rok na to zemřel.17 Poté, co Jan z Rottalu koupil holešovské panství, rozhodl se na zbytku vypáleného lobkovického sídla postavit rodový zámek, který by reprezentoval jeho zásluhy a postavení. Autorem projektu mohutné dvojposchoďové budovy o čtyřech traktech se středním arkádovým nádvořím, čtyřmi šestibokými věţemi na nároţích, obklopeného vodním příkopem renesančního typu, byl architekt a inţenýr italského původu Filiberto Luchese, zaměstnaný v pol. 17. století u císařského dvora ve Vídni. Luchese byl také autor inţenýrských vodních děl a proto mu je připisováno i autorství zahradní dispozice s vodními plochami. Na umělecké výzdobě vnitřních prostor zámecké budovy se podíleli různí malíři, z nichţ je ze 17. století znám např. H. Cavalli z Milána. Jejich dílem jsou nástropní a nástěnné malby v přízemní sale terreně, v sálech prvního i v prostorách druhého poschodí. Přestavba byla zahájena asi hned 1651. Protoţe hrabě nehleděl na rozdělení pozemků a začal se stavbou i na manském panství olomouckého biskupství, stavba byla po 9 letech pozastavena na více neţ 60 let. Dokončovací práce zahájil aţ po roku 1717 dědic panství František Antonín z Rottalu. I přes chybějící záznamy se dá vysledovat, do jaké úrovně byl holešovský zámek za Jana z Rottalu vystavěn. Pravděpodobně jiţ k roku 1660 byla vystavěna sala terrena a také reprezentační místnosti prvního patra s nástěnnou i štukovou výdobou. Přesto, ţe druhé patro mělo jen obvodové zdi bez stropů, otevřené do krovů, byl zámek obyvatelný a Jan z Rottalu ho uţíval i se svou druhou ţenou Annou Marií z Lobkovic. Jeho první ţenou byla Alena Bruntálská z Vrbna, která mu po jejich sňatku roku 1636 nechala připsat panství Kvasice. Dědicem panství po jeho smrti se stal jeho bratranec Jan Kryštof z Rottalu (1674–1699) a poté jeho syn Jan Zikmund (1699–1717). V inventáři z jeho pozůstalosti čteme: „…na panství Holešov je zámek ne zcela vystavěný, nicméně dobře zastřešený“. Na jeho dostavbě se podíleli všichni jeho majitelé, obdobím umělecké kulminace 17
Renata Juráňová: Jan Rottal a jeho doba, Knihovnička Holešovska, Duben 2009.
2222
objektů holešovského panství jsou však aţ léta 1717–1762, kdy byl čtvrtým majitelem poslední muţský potomek rodu štýrského rodu Rottalů ţijících na Moravě, František Antonín Rottal. František Antonín Rottal (12. 10. 1717 – 26. 10. 1762) byl synem Jana Zikmunda a jeho ţeny Marie Maxmiliány rozené Lichtenstein. V letech 1719–1722 byl krajským hejtmanem hradišťského kraje. Roku 1732 obdrţel titul tajného rady a byl povýšen do hraběcího stavu. Roku 1735 se stal přísedícím zemského práva. Jeho první ţenou byla Marie Cecílie rozená Trautmansdorfová (1696?–1743). Vzali se 14. 1. 1718. Syn Ferdinand Josef zemřel v dětství, dospělosti se doţily tři dcery: Amalie, jejímţ manţelem se později stal Linhart de la Rovere hrabě Monte l’Abbate, dále Maria Anna, provdaná za Guidobalda Dietrichsteina a Maxmiliána, jejímţ manţelem byl Franz Nádassy. Druhou ţenou Františka Antonína se stala Marie Teresie ovdovělá von Kramern, roz. von Wiennern.18 V inventáři panství pořízeném v roce 1718 po smrti jeho otce Jana Zikmunda (zemř. 1717) je uvedena nedokončená stavba zámku a okrasná zahrada.19 Tedy aţ za Františka Antonína Rottala v první třetině 18. století dostal zámek svoji definitivní podobu a byla zřízena zahrada s charakteristickým trojzubcem vodních ploch,20 tvořící dominantu historického jádra i urbanistické vyvrcholení městského celku (neobyčejně bohatý je komplex budov kolem zámku, kláštera trinitářů a kostela sv. Anny). Hrabě byl velmi činorodý stavebník. Mezi jeho zásluţné činnosti patřilo i vystavění kostelů v Bystřici pod Hostýnem, Mysločovicích, trinitářského kláštera v Holešově a přestavba kostela sv. Anny. Hrabě byl také iniciátorem stavby významné dominanty přilehlých vrchů, poutního kostela Nanebevzetí Panny Marie na Hostýně. Ve farním kostele v Holešově nechal vybudovat tzv. černou kapli s rodinnou hrobkou (architekt Filiberto Luchese). Do svých sluţeb získal mnoho významných umělců. Ze sochařů to byli: Bohumír Fritsch (Frič), Tomáš Šturm, Ondřej Zohner, Jan Jiří Schauberger, z malířů K. Palko, Josef František Pilz, Chambrez a Konrád Tomanec. Ještě před polovinou 18. století byly upraveny interiéry II. patra i vstupního křídla zámku a pravděpodobně proběhly také úpravy v sale terreně. Podle barevnosti,
18
Constant von Wurzbach: Rottal, Anton Franz, In: Biographischens Lexikon, Wien 1874, str. 157–159. Jiří Sehnal uvadí jako druhou ţenu Maxmilianu Marii Beatrici, dceru Františka Ferdinanda Saka z Bohuňovic. 19 Ludmila Plecháčová–Mucalíková: Raně barokní zámek v Holešově, In: Památky Holešova, Holešov, 1990. 20 Otakar Kuča, K vývoji zámecké zahrady v Holešově, Umění 5, 1957, str. 64 –72.
2323
rozvrţení a ztvárnění některých detailů fresek můteme počítat s tím, ţe sala terrena byla v této době přemalována.21 V polovině století byla v jiţním křídle zámku odbourána klenba mezi prvním a druhým poschodím a tím vznikl prostor pro zimní zámeckou kapli s oltářem a sochami, patrně z dílny sochaře Bohumíra Fritsche, autora štukových figur v Černé kapli. K dotvoření holešovského zámku v pravou barokní rezidenci chybělo uţ jen divadlo. To bylo zaloţeno ve velkém slavnostním sále severního křídla a stalo se chloubou rottalovského sídla. (více kapitola „Divadelní podmínky na holešovském zámku“) I kdyţ se František Antonín snaţil dokončit dostavbu zámku, své záměry nepřivedl do konce. Těsně před svou smrtí nechal ještě upravit pokoje ve druhém patře jihozápadního nároţí v duchu pozdně barokního názoru pro svou dceru, provdanou za Linharta de la Rovere, hraběte z Monte l’Abbate. František Antonín Rottal zemřel roku 1762. Jmění bylo rozděleno mezi jeho dvě dcery a děti zemřelé dcery Maxmiliány, jejímţ manţelem byl hrabě Franz Nadassdy. Marie Barbora provdaná Erdödy, dcera Maxmiliány, vyplatila roku 1770 oba sourozence a rod Erdödy drţel panství do roku 1833. Toho roku zdědila Holešov Barbora Erdödy, provdaná Bruntálská z Vrbna. Kdyţ roku 1858 zemřela, získal panství její syn Rudolf Eugen (1846–1883), který se pokusil navrátit Holešovu jeho slávu z doby Františka Antonína a Cecílie. Jako vrchní císařský komoří a intendant vídeňské dvorní opery obnovil na zámku hudební a divadelní tradici. Častým hostem zde byl i vídeňský operní, či činoherní soubor. Po jeho smrti pokračoval v jeho práci synovec Rudolf Kristián (1883–1925) z větve uherských říšských hrabat z Vrbnů, který byl milovníkem hudby a sběratelem vzácných hudebních nástrojů. Jeho první manţelkou byla hraběnka Choryňská, druhá ţena Elvira, rozená princezna bavorská z královského rodu Wittelsbachů. Její nákladný ţivot zapříčinil vzrůstající zadluţení paství, čemuţ nepomohlo ani dědictví po hraběti Kounicovi. K tomu se roku 1910 přidal poţár zámku, který poškodil střechu a část pokojů II. patra a roku 1923 pozemková reforma. Z holešovského panství zbyly jen trosky, které zdědil Rudolf Vrbna ml. (1925–1936). Ten začal paství rozprodávat. Kdyţ zemřel, bydlela na zámku aţ do příchodu Němců jeho ţena Barbora rozená Wiedemannová, která bezdětná zemřela roku 1962. Roku 1948 se stal zámek národním majetkem.22
21
Ilona Audyová: Italští freskaři na Moravě ve 2. polovině 17. a 1. polovině 18. století – Slavkov u Brna, Holešov, Valtice; Magisterská diplomová práce, Masarykova univerzita Brno 2005. 22 Ludmila Plecháčová–Mucalíková: Raně barokní zámek v Holešově, In: Památky Holešova, Holešov, 1990.
2424
5. Divadelní podmínky na holešovském zámku. "Auch der Graf Rottal feierte diese Ereigniß mit großen Gelagen, Musik, anständigen Scherzspielen, herrlichen Freudenfeuern, der Begnabigung von 13 Verbrechern, worunter 3 todeswürdige u. s. w. in seinem neuerbauten Schlosse Holleschau“23 – toto je první zmínka o velké divadelní slavnosti s hudbou na holešovském zámku u příleţitosti korunovace Leopolda I. v době, kdy byl jeho majitelem Jan z Rottalu. Nejvíce se však ve zdech tohoto barokního skvostu dařilo hudbě o sedmdesát let později, kdy byl majitelem uměnímilovný František Antonín Rottal a jeho první ţena Marie Cecílie. Kulturní ţivot se zde objevuje náhle, moţná ţe impulsem k tomu bylo získání titulu tajného rady a povýšení do hraběcího stavu Františka Antonína Rottala (1732) a tudíţ zvýšená potřeba reprezentace. Manţelé si na své panství zvali malíře, sochaře, architekty, hudebníky a vytvořili zde obdivuhodné kulturní centrum s velmi lákavými existenčními podmínkami. Podobně jako v Kroměříţi a Vyškově byla na přání vrchnosti prováděna i operní představení. Konala se převáţně pro uţší okruh panstva a jejich úředníků. Holešovská kapela byla pro Moravu dosti netypický jev, neboť hudebníci v Holešově byli spíše najímáni a nebyli členové panského sluţebnictva. Většina hudebníků zaměstnaných v zámeckých kapelách na Moravě bývá v aktovém materiálu označována jako sluhové a jen výjimečně víme, jakou hudební funkci plnili. V Holešově se však hudebníci ke své hudební kvalifikaci hrdě hlásili, coţ můţeme chápat tak, ţe se zde těšili vyššímu společenskému postavení, neţ v jiných moravských kapelách (např. Ignaz Hozbauer uţíval v Holešově titul dvorního hraběcího skladatele, coţ je jev zcela mimořádný v našich tehdejších poměrech a nasvědčuje tomu, ţe Hozbauer nebyl v Holešově pouhým sluhou). O výjimečnosti holešovského prostředí svědčí i skutečnost, ţe se většina hudebníků v Holešově i oţenila, jak se dovídáme z matrik.24 Také pěvecké obsazení bylo výjimečné. V holešovských divadelních produkcích účinkovali zpěváci světových jmen, členové italských operních společností Angela Mingottiho, Filippa Neriho del Fantasia a Alessandra Manfrediho, které působily 23 24
Christian d’Elvert: Geschichte der Musik in Mähren und Oesterreichisch-Schlesien, Brün 1873, str.148. Sehnal 1974.
2525
v Brně. V létě, kdy Angelo Mingotti svou společnost opouštěl, členové jeho společnosti byli hosty na holešovském zámku. Hrabě Rottal znal vynikající úroveň divadla v Brně, kam jako milovník opery chodil od první zahajovací sezóny. Libreto k opeře Lucio Veron (provedení 1. ledna 1734) dedikoval Mingotti právě hraběti Rottalovi (Consecrato All’Francesco Antonio Conte di Rottal). Kromě zpěváků, kterým je věnována samostatná kapitola této práce, se v Holešově uplatnil další umělec brněnské opery. Byl to malíř a divadelní inţenýr Federico Zanoia. Tento umělec byl jedním z řady scénografů, kteří v třicátých letech 18. století pracovali pro přední benátské operní domy. Pro divadlo S. Angelo pracoval po celé desetiletí s výjimkou úseku od podzimu 1733 do léta 1736, kdy prokazatelně pracoval na Moravě. Kromě Brna ho v letech 1735 a 1736 nalézáme v Holešově ve sluţbách hraběte Františka Antonína Rottala. Zanoiovo jméno je zmíněno ve třech dochovaných holešovských operních libretech: Astianatte, Venere placata (1735), Cesare in Egitto (1736). U čtvrtého libreta z té doby L‘Olimpiade, které se nedochovalo, nelze zjistit, zda se Zanoia na přípravě inscenace podílel, ale účast scénografa je nejvýše pravděpodobná. V Soupisu brněnských tisků od Vladislava Dokoupila, který pracoval ještě s originálem libreta ze zámecké knihovny v Kroměříţi, se naštěstí dochovaly některé informace o uvedení tohoto kusu. Opera L’Olimipiade nebyla provedena v interiéru na zámecké scéně, nýbrţ v „novém divadle poloţeném za říčkou, která obtéká zahradu hraběte Františka Antonína Rottala“, coţ znamená, ţe byla dávána v exteriéru pod širým nebem. Můţeme tedy předpokládat, ţe Federico Zanoia vytvořil i toto „nové“ přírodní divadlo v zahradě holešovského zámku. F. Zanoia v Holešově zůstal pravděpodobně aţ do léta 1736, a teprve potom odjel zpět do Benátek.25 O holešovském divadle se toho ví dosud jen málo, přesto se můţeme dočíst, ţe ve své době patřilo k technicky nejlépe vybaveným. Tuto skutečnost potvrzuje i zájem hraběte Jana Adama z Questenberga, který poté, co zde pobýval, zařídil přestavbu vlastního divadla podle holešovského vzoru (viz níţe). Divadlo nebylo zbudováno jako samostatná budova, nýbrţ pro ně byl adaptován starší reprezentační sál z druhé poloviny 17. století v prvním patře severní části zámecké budovy při schodišti. Dvě patra přesahující prostor je obdélníkového půdorysu s rozměry 28,7 x 12,9 m, na výšku 10,5 m. Pro raně barokní charakter jsou typická dvě patra oken se sedmi osami 25
Margita Havlíčková: Profesionální divadlo v královském městě Brně 1668–1733, Brno 2009, str. 158– 159.
2626
segmentově uzavřených oken s hlubokými špaletami v delších stěnách. Plocha mezi okny je členěna průběţnými vysokými pilastry, v jejichţ obdélníkových mělkých nikách jsou mohutné postavy muţských polofigur atlantů ukončené masivními římskými hlavicemi. Jejich tváře se zdají být individualizovány. Na kompozitní hlavice pilastrů s římsovými úseky dopadají výběhy valené klenby s lunetami. Jedna kratší stěna je trojosá, obdobně uspořádaná a její okna a dveře s kamennými ostěními zprostředkovávají komunikaci s otatním objektem.26 O rozsahu původního hlediště bývalého zámeckého divadla v Holešově je moţno si učinit přestavu z pozůstalostního inventáře, sestaveného po smrti hraběte Františka Rottala. Podle něj se v divadelním sále dochovalo 30 pletených ţidlí, 6 starších ţidlí a 26 čalouněných ţidlí; celkem zde tedy bylo přes 60 sedadel. Sál byl osvětlován jedním ústředním lustrem, dále několika olejovými svítilnami, jak je patrno z toho, ţe se vypočítává i 12 kusů kratiknotů. O původním barokním jevišti se neví nic určitého. Bylo pravděpodobně kukátkového typu. Jevištní technika patřila k nejmodernějším, jak svědčí příkaz jaroměřického hraběte Jana Adama Questenberga z ledna 1739, aby zedník a tesař zařídili jeviště zámeckého divadla v Jaroměřicích podle holešovského rottalovského zámeckého divadla, aby bylo moţno provádět snadno a rychle scénické proměny a aby v zákulisí bylo dost místa pro herce. Součástí holešovského zámeckého divadla byl také velmi rozsáhlý dekorační fundus, sestávající z 13 proměn (pro srovnání, např. zámecké divadlo o něco mladší v Jindřichově Hradci mělo 8 proměn), coţ svědčí o mimořádné umělecké inscenační úrovni. Které scény tyto dekorace představovaly, se částečně můţeme dozvědět z dochovaných libret: zahrada, zámek, město, temný les, ţalář, slavnostní sál, komnata, vesnické prostředí a snad také mořské pobřeţí. Za těchto okolností není pochyb o tom, ţe holešovská zámecká divadelní scéna byla vybavena také zařízením soudobé scénické kinetiky, rozličnými létajícími stroji, umělým vlnobitím a různými přístroji k realizaci světelných a zvukových efektů.27
26
Ludmila Plecháčová–Mucalíková: Raně barokní zámek v Holešově, In: Památky Holešova, Holešov, 1990. 27 Antonín Bartušek: Zámecká a školní divadla v českých zemích, Materiály k vývoji divadelního prostoru a výrazových prostředků, Výzkumný úkol scénografického ústavu č. 13–63 / Praha 1963, str. 192–194.
2727
Kostýmy a notový materiál ze zámeckého divadla údajně věnovala hraběnka Marie Terezie Rottalová v roce 1761 piaristům v Kroměříţi, ale v jejich hudební sbírce se nic z toho nedochovalo.28 Zvláštností holešovských produkcí byla občasná aktivní spoluúčast panstva, které muselo být hudebně velmi vyspělé. Panstvo vystupovalo podle dochovaných libret v opeře Nel perdono la vendetta G. Porta, na podzim roku 1739. Všechny role byly obsazeny urozenými osobami, účinkovaly v ní i Rottalovy dcery Marie Anna a Maximiliána. I kdyţ máme dochováno pouze toto jediné libreto, lze předpokládat, ţe hudebních produkcí, ve kterých spoluúčinkovali členové hraběcí rodiny, bylo v Holešově více. Operní a hudební ţivot se zde objevuje náhle v roce 1731 a mizí neočekávaně roku 1740. Hudební dění v Holešově jistě ochromil smutek po smrti Karla VI., ale k rozpuštění kapely vedly především důvody finanční, spojené s hospodářskou krizí a válka s Pruskem. Část hudebníků našla nové zaměstnání v Brně, jiní aţ ve Vídni a na dalších místech (viz kapitola „Personální podmínky operního provozu“).
28
Jiří Sehnal: František Antonín Rottal, in: Jakubcová 2007, str. 508.
2828
6. Repertoár opery v Holešově Repertoár holešovské opery lze zrekonstruovat pouze na základě dochovaných libret. Zatím nebyl podniknut v tomto směru další výzkum a je otázka, zda dochované archivní prameny vůbec další poznání umoţňují. Přesto jiţ v této době máme k diospozici 14 italských libret děl provedených v Holešově. Většinou jsou to opery, jedno oratorium a jedno intermezzo (o výše uvedeném intermezzu La Contadina blíţe nepojednávám, neboť nebylo do doby odevzdání práce k dispozici). Dvě libreta (L’Olimpiade, S. Giovanni Battista) nejsou do dnešní doby dochována, avšak je moţno o nich získat informace ze soupisu Jiřího Sehnala Hudební literatura zámecké knihovny v Kroměříži (Gottwaldov 1960). Jedno libreto je dochováno pouze v německé verzi (Sesostris, König in Egypten). Na tomto místě přináším seznam dosud známých libret. Kaţdý záznam obsahuje název, uloţení libret, přepis titulního listu (italského i německého, pokud je německá verze dochována). Dále záznam o autorovi hudby či jiných osobách podílejících se na vzniku díla a konečně seznam rolí a zpěváků. Při vytváření seznamu jsem vycházela jednak z libret samotných či jejich kopií, jednak z nepublikovaného pracovního materiálu, který mi laskavě poskytla vedoucí mé práce Jana Spáčilová.29
6.1. Katalog libret 1) PARTENOPE (1733) Uložení libret: Moravské zemské muzeum, Oddělení dějin hudby, 325, př. 1, 2 (it., něm.), Moravská zemská knihovna, ST1-19.303 Titulní list: PARTENOPE / DRAMA PER MUSICA / DI SILVIO STAMPIGLIA / Tra gli Arcadi Palemonte Licurio / Poeta di S. M. Ces. Catt. / Da / REPRESENTARSI [!] / in Holleschau / Anno 1733. nel Mese di Luglio / celebrandosi / La Festa di Natale / Dell’ / Illustrissima PATRONA / Per Ordine / Del’ / Illustrissimo suo Sig’r Consorte, nel suo 29
Kopie libret byly získány pro Ústav hudební vědy FF MU v rámci výše uvedeného grantového projektu „Italská opera na Moravě v 1. polovině 18. století“.
2929
gran Teatro del Palazzo. / Cum Permissu Superiorum. / In Ollomutio nella Stamperia di Francesco / Antonio Hirnle 1733. Titulní list německý: PARTENOPE / Musicalisches / Schau-Spiel / Welches / Auf den Herzschafftlichen / Schloß-THEATRO / zu Holleschau / im Monath Julio 1733. in Teutscher / Sprach vorgestellet wird. / Die Poësie ist von Herrn Sylvio / Stampiglia der Röm: Kayserl: und / Königl: Catholischen Majestät / Poëten. / Mit Bewilligung Hoher Geistl: Obrigkeit./ Gedruckt in der Königl: Haubt- Stadt Ollmütz, bey / Frantz Antoni Hirnle.30 Záznam o autorovi hudby: La Musica è del Sig. Eustachio Bambini. Eccetto quell’Arie Segnate con * che sono parte del Sig’r Orseler è parte del Sig’r Saitl. Zpěváci: Rosmira – Laura Bambini Partenope – Rosalia Andreides Arsace – Domenico Battaglini Armindo – Gioanna Seemanin Emilio – Ferdinando Seidl Ormonte – Giovanni Hauschke
2) ARTASERSE (1733) Uložení libret: Moravská zemská knihovna, Ch Turm.VI.E.42.2.R (ital.), Kroměříţ, arcibiskupský zámek, hudební sbírka N/a IX/2 92, (ital.), přív. 1 (něm.) Titulní list: ARTASERSE / DRAMMA / Per Musica / Da rappresentarsi nell’Autunno / dell’Anno 1733. li 15. di Ottobre, / Per Commando dell’Illmo. Signr. / CONTE di ROTTAL / Cameriere attuale Di S. M. C. e Catto- / lica, Sig’re e Padrone d’Holleschau, Bistritz Prosinowitz. / Da suoi Virtuosi / nel suo / Theatro in Holleschau / Poesia del 30
Německá verze není překlad, nýbrţ převyprávění děje.
3030
Sig’re Pietro Metastasio / Poeta Di S. M. C. e Cattolica, / Musica del Sigr. Eustachio Bambini. / I Balli Sono d’inventione del Sigr. / Antonio de Guttieretz Maestro di / Ballo dell’Accademia d’ / Ollmitz / Musica di Balli del Sigr. Ferdinan- / do Seidl. / Con Licenza Ordinaria. / Il Ollomuzio nella Stamperia di Francesco / Antonio Hirnle, 1733. Titulní list německý: ARTAXERXES / Schau-Spiel / In der Music, / So den 15. Octobris 1733. / Auf Befehl Ihro Hoch-Gräffl: Gnaden / Herrn Herrn / Frantz Anton / Graf von Rottal / Der Röm: Kays: wie auch Königl: Ca- / thol: Majest: würckl: Cammerern, Rath und / Land-Rechts Beysitzern in diesem Marggraffthumb / Mähren, wie auch Erb-Silber-Cammerer im Her- / tzogthumb Steyermarck, Herrn der Hernschafft / Holleschau, Bistřitz und Prosinowitz / auf Dero / Schloß-THEATRO / Von seinen eigenen Virtuosen gehalten / worden. / Die Poësie von Hrn Pietro Metastasio, Seiner / Röm: Kays: wie auch Kön: Cathol: Majest: Poët, / Die Music von Hrn. Eustachio Bambini. / Die Täntze seynd aus Erfindung des Hrn Antonio de / Guttierrez Landschaffts-Academie Tantzmeistern / in Ollmüzt. / Die Arien deren Täntzen von Hrn Ferdinand Seidl. / Gedruckt zu Ollmütz / bey Frantz Antoni Hirnle. Záznam o autorovi hudby: Musica del Sigr. Eustachio Bambini. Musica di Balli del Sigr. Ferdindo Seidl. Záznam o autorovi libreta: Poesia del Sig’re Pietro Metastasio Zpěváci: Artaserse – Giovanna Seemanin Mandane – Rosalia Andreides Artabano – Laura Bambini Arbace – Domenico Battaglini Semira – Eleonora Megabise – Ferdinando Seidl
3131
3) AMORE E PACE (1734) Uložení libreta: Moravská zemská knihovna, ST1-239.937 (ital.) Titulní list: AMORE, E PACE, / à / QUATTRO VOCI / Da Cantarsi in Holleschau l’Anno 1734. / In occasione, che Festeggiasi / IL GIORNO NATALIZIO / Dell’Illustrissima Signora / SIGNORA / CECILIA / CONTESSA DI ROTTAL, / NATA CONTESSA / DI / TRAUTMANNSDORFF. / Posta in Musica / Dal Signor Giuseppe Alberti Padovano. / Con Licenza Ordinaria / In Bruna nella Stamperia di Giacomo Massimiliano Swoboda. Záznam o autorovi hudby: Posta in Musica / Dal Signor Giuseppe Alberti Padovano Zpěváci: Venere – Chiara Orlandi Adone – Cecilia Monti Diana – Rosalia Andreides Endimione – Giovanna Seemanin 4) IL MATRIMONIO PER FORZA (1734) Uložení libreta: Milano, Biblioteca Nazionale Braidense, Racc. dram. 2506 (ital.) Titulní list: IL / MATRIMONIO / PER FORZA / INTERMEZZI / PER / MUSICA / DA RAPPRESENTARSI / In Holleschau l’Autunno / Dell’Anno M.DCC.XXXIV. / Nel Teatro dell’Illustr. Signore / FRANCESCO / ANTONIO / CONTE di ROTTAL. / Con Licenza de Superiori. / In Bruna nella Stamperia di Giacomo / Massimiliano Swoboda. Zpěváci: Gerondo – Bartolomeo Cajo Rosmene – Cecilia Monti Zinzara – La detta (= Cecilia Monti) Lindoro – non parla (němá role) 3232
5) ASTIANATTE (1735) Uložení libret: Moravské zemské muzeum, Oddělení dějin hudby, B 383, Milano, Biblioteca Nazionale Braidense Racc. dram. 3496 (ital., něm.: titul, argomento, personaggi) Titulní list: ASTIANATTE / Drama per Musica / DA RAPPRESENTARSI / In / Holleschau nel nuovo Theatro / Per Comando / Dell’Illustrissima Padronanza / Signor Signor / FRANCESCO / ANTONIO CONTE di ROTTAL. / Cameriere Attuale, Assessore del / Dritti Provinciali nella Moravia, e Pre- / fetto supremo dell’Argentaria nella Stiria per / il Servizio di Sua Maesta Ces. e Cat. / Signore e Padrone delle Signorie di Ho- / leschau, Bristnitz, e Propinovicz. / Alli 26. di Luglio Anno 1735. / Poesia del Sign. Dottor Antonio Salvi Florentino. / Musica del Sign. Giuseppe Alberti Maestro di Musica / dell’Illustrissimo Sign. Conte. / Con Licenza Ordinaria. / In Bruna nella Stamperia di Giacomo Massi- / miliano Swoboda. Titulní list německý: ASTIANATTE / Ein / Musicalisches Vorspiel / Welches / Auff dem nächstkommenden 26ten / Julii dieses lauffenden 1735 Jahrs auff / dem Graf-Rottalischen Schloß-Theatro in / Holleschau vorgestellet werden solle, Und zwar auff gnädigen Befehl / Des Hoch- und Wohlgebohrnen / Herrns / Herrns Frantz Antoni, / des Heil. Röm- Reichs-Graffens / von Rottal, Herrns der Hernschafft Hol- / leschau und Bistritz, und Prusinowitz, / Ihro Kays: und Kön: Cath: Majestät würcklichen / Cammerers, Landrechts Beysitzern in Marg- / graffthum Mähren, und Obristen Erb-Silber- / Cammerens im Hertzogthum Steyer, etc. / Die Poësie von dem Hrn Doctor Antonio Salvi Flor. / Die Music ist völlig von dem Hrn. Joseph Alberti Dire- / ctore der Gräffl. Operen und Music. / Die Erfindung des Theatri und Scenen ist von dem Hrn. Friderico Zanoja Mahler aus Venedig. Záznam o autorovi hudby: Musica del Sign. Giuseppe Alberti Maestro di Musica Záznam o autorovi libreta: Poesia del Sign. Dottor Antonio Salvi Florentino 3333
Zpěváci: Astianatte – non parla (němá role) Andromaca – Anna Cosmi Pirro – Gius. Alberti Ermione – Rosalia Andreides, virtuosa del Sign. Conte di Rottal Oreste – Ioanna Albertini, virtuosa del detto Sign. Conte Pillade - Carlo Dardocci Creonte – Carlo Börr, virtuoso del detto Sign. Conte
6) VENERE PLACATA (1735) Uložení libreta: Milano, Biblioteca Nazionale Braidense Racc. dram. 2720 (ital., něm.: titul, argomento, mutazioni, personaggi) Titulní list: VENERE / PLACATA / Drama per Musica / DA RAPPRESENTARSI / In / Holleschau nel nuovo Theatro / Per Comando / Dell’Illustrissima Padronanza / Signor Signor / FRANCESCO / ANTONIO / CONTE di ROTTAL / Cameriere Attuale, Assessore dei / Dritti Provinciali nella Moravia, e Pre- / fetto supremo dell’Argentaria nella Stiria per / il Servizio di Sua Maesta Ces. e Cat. / Signore e Padrone delle Signorie di Ho- / leschau, Bistritz, e Prossinovicz / Alli 12. d’Ottobre Anno 1735. / Poesia del Sign. Claudio Nicola Stampa. / Musica del Sign. Giuseppe Nicola Alberti Maestro di / Musica dell’Illustrissimo Sign. Conte. / CON LICENZA ORDINARIA / In Bruna nella Stamperia di Giac. Massimil. Svvoboda. Titulní list německý: VENERE / PLACATA,/ Oder die / Versöhnte Göttin VENUS / Musicalisches Schauspiel, / Welches auff dem Graf-Rottalischen / Theatro auff dem 12. Octob. 1735. vorzusiel- / len kommt in Holleschu auff gnädigen Befehl / Des / Hochund Wohlgebohrnen / Herrns / Herrns Frantz Antoni, / des Heil. Röm. Reichs Graffens / von Rottal, Herrns der Hernschafft Hol- / leschau und Bistritz, und Prusinowiz, Ihro Kays: / und Königl. Cath. Majestät würcklichen Cammerers / Landrechts-Beysitzers in Marggraffthum Mähren / und / Obristen Erb-Silber-Cammerers im Herzog- / thum
3434
Steyer / etc. / Die Poësi ist von dem Hrn. Claudio Nicola / Stampa. / Die Music ist völlig von dem Hrn. Alberti Dire- / ctore der Gräffl. Operen und Music. Záznam o autorovi hudby: Musica del Sign. Giuseppe Nicola Alberti Maestro di Musica Záznam o autorovi libreta: Poesia del Sign. Claudio Nicola Stampa Zpěváci: Nettuno /Aminta – Rosalia Andreides, virtuosa del Sign. Conte di Rottal Adria – Anna Cosmi Eurilla – Joanna Albertini, virtuosa del detto Sign. Conte Tirsi – Carlo Dardocci Montano – Carlo Börr, virtuoso del detto Sign. Conte 7) L’OLIMPIADE (1736) (ZTRACENO) Původní uložení libreta: Kroměříţ, arcibiskupský zámek, hudební sbírka, Z/a XIII 45 (it.+něm.) Titulní list: L’Olimpiade. Dramma per Musica Da Rappresentarsi nel Novo Teatro Posto sovra del Piccolo fiume, Che Circonda il Giardino Dell … conte Francesco Antonio di Rottal. Nella state dell’Anno 1736. Li 26. Luglio. Per Commando del Sud. Sig. Conte, Da suoi Virtuosi. Poesia è del Sig. Pietro Metastasi. Musica, del Sig. Adolfo Hasse, detto il Sassone. Bruna, t. G. M. Swoboda 1736. 92 s. Titulní list německý: Die nach jeden vier Jahren zu Olympia gehaltene Kamff-Spiele Záznam o autorovi hudby: Musica, del Sig. Adolfo Hasse Záznam o autorovi libreta: Poesia é del Sig. Pietro Metastasi 3535
Zpěváci: Clistene – Carlo Dardocci Aristea – Rosalia Andreides Argene – Soffia Naveschani Licida – Domenico Battaglini Megacle – Laura Bambini Aminta – Carlo Beer
8) CESARE IN EGITTO (1736) Uložení libret: Knihovna Národního muzea, zámecké knihovny: Nové Hrady 1420, Milano, Biblioteca Nazionale Braidense, Racc. dram. 1148 (ital.) Titulní list: CESARE / IN EGITTO. / DRAMA / Da rappresentarsi in Musica / in Holleschau, / Per Commando dell’Illustrissima Padro- / nanza Sig. Sig. / FRANCESCO / ANTONIO / CONTE di ROTTAL, / Cameriere Attuale, Assessore del / dritti Provinziali nella Moravia, e Prefet- / to Supremo dell’Argentaria nella Stiria, per il / Servizio di S. M. Ces. E Catt. Signore è / Padrone delle Signorie di Holleschau, Bistriz, è Rossinoviz / Li 26. Luglio 1736 / Da suoi Virtuosi. / Poësia, del Sig. Dottor Salvi. / Musica, del Sig. Hadolfo Hasse. / In Bruna nella Stamperia, di Giacomo Massimi- / liano Swoboda. Záznam o autorovi hudby: Musica, del Sig. Hadolfo Hasse Záznam o autorovi libreta: Poësia, del Sig. Dottor Salvi Zpěváci: C. Giulio Cesare – Domenico Bataglini Cornelia – Rosalia Andreides Tolomeo – Laura Bambini Cleopatra – La Signora Navescani 3636
Achilla – Carlo Dardozzi Lentullo – Carlo Beer Sesto Tolomeo – non parla
9) SANTO GIOVANNI BATTISTA - oratorium (ZTRACENO) Původní uložení libreta: Kroměříţ, arcibiskupský zámek, hudební sbírka Záznam o autorovi hudby: Antonio Caldara
10) LUCIO PAPIRIO DITTATORE (1737) Uložení libreta: Milano, Biblioteca Nazionale Braidense, Racc. dram. 3659 (ital.) Titulní list: LVCIO / PAPIRIO / DITTATORE / DRAMA PER MVSICA / Da rappresentarsi in Holleschau / Per Comando / Dell’ / ILLUSTRISSIMA / PADRONANZA / Li 12. Ottobre, 1737. / DA SUOI VIRTUOSI / Là Poesia è del Sign. Apostolo Zeno, Poeta / ed Istorico di sua Maesta Cesarea, e Catt. / Là Musica è del Sign, Ignazio Holtzbauer, / Compositore di Camera. / In Bruna nella Stamperia di Maria Bar- / bara Svvobodiana. Záznam o autorovi hudby: Là Musica è del Sign, Ignazio Holzbauer Záznam o autorovi libreta: Lá Poesia é del Sign. Apostolo Zeno Zpěváci: Lucio Papirio – Domenico Negri Marzo Fabio – Ignazio Finsterbusch Quinto Fabio – Rosalia Holtzbauerin 3737
Papiria – Angelica Monteviali Rubini Rutilia – Teresia Danese Cominio – Catarina Mayerin Servilio – Catarina Zane
11) SESOSTRI, RE D’EGITTO (1738) Uložení libret: Kroměříţ, arcibiskupský zámek, hudební sbírka N/a XI/2 92, přív. 7 (něm.), Knihovna Národního muzea, zámecké knihovny: Bludov 6 A 18 (něm.) Titulní list: SESOSTRIS / König in Egypten, / Musicalisches / Schau-Spiel / Vorgestellet und abgesungen / In Holleschau / Auf gnädigen Befehl / Der alldasigen Hochgräfl. Gnädigen Herrschafft. / Den 12. Octobris An. 1638 (sic!). / Von dero Virtuosen. / Die Music ist vom Herrn Ignatio Holtz- / bauer Cammer- Componisten. / Cum Licentia Ordinarii. / Gedruckt zu Brünn, bey Maria Barba- / ra Swobodin, Wittib. Záznam o autorovi hudby: Die Music ist vom Herrn Ignatio Holtzbauer Cammer- Componisten Zpěváci: Sesostris – Dominica Casarini Amasis – Octavius Albutius ein Maylander Artenice – Rosalia Holtzbauerin Nitocris – Theresia Pischlin Fanetes – Joseph Gabbiati ein Venetianer Orgontes – Darius Cattani Canopus – Wentzl Pischl
3838
12) AMORE E FORTUNA (1739) Uložení libret: Moravská zemská knihovna, Ch Turm.VI.E.43.2.R, Kroměříţ, arcibiskupský zámek, hudební sbírka N/a IX/2 92, přív. 5, Milano, Biblioteca Nazionale Braidense, Racc. dram. 2174 (ital.) Titulní list: AMORE E FORTUNA / DRAMMA IN MUSICA / Da rappresentarsi / in Holleschau / PER COMANDO / Dell’ / ILLUSTRISSIMA / PADRONANZA / Questa Estate l’anno 1739 / DA SUOI VIRTUOSI / CON LICENZA ORDINARIA / In Bruna, nella Stamperia di Maria Barbara Swoboda. Záznam o autorovi hudby: není Záznam o autorovi libreta: není Zpěváci: Arnea – Rosalia Holtzbauerin Ormonda – Teresa Pischlin Ismero – Giacinta Spinola Costantini Aristeo – Giuseppe Gabbiati Creonte – Dario Cattani 13) NEL PERDONO LA VENDETTA (1739) Uložení libreta: Kroměříţ, arcibiskupský zámek, hudební sbírka N/a IX/2 92, přív. 6 (ital.) Titulní list: NEL / PERDONO / LA / VENDETTA. / MELODRAMA / DA / RAPPRESENTARSI / Nel Teatro di Holeschau / In questo Autunno / DELL’ANNO 1739 / DA / CAVALIERI, / E / DAME. / In Bruna nella Stamperia di Maria Barbara / Svvobodiana Vedova.
3939
Zpěváci: Alidea – Teresa, Contessa de Heisler Rolando – Massimiliana, Contessa di Rottal Afranio – Giovanni, Barone de Podtstazchi Asteria – Maria Anna de Grimm Ildoro – Maria Anna, Contessa di Rottal
14) VOLOGESO RE DE PARTI Uložení libreta: Kroměříţ, arcibiskupský zámek, hudební sbírka N/a IX/2 92, přív. 6 (ital.) Titulní list: VOLOGESO / RE DE PARTI / DRAMA per MUSICA / DA / RAPPRESENTARSI / Nell’Autunno in Holeschau / L’ANNO 1739. / PER / COMMANDO / Dell’ / ILLUSTRISSIMA / PADRONANZA. / In Bruna nella Stamperia di Maria Barbara / Svvobodiana Vedova. Záznam o autorovi hudby: La Musica é del Signore Ignatio Holzbauer, Compositore di Camera. Zpěváci: Vologeso – Giacinta Spinola Costantini Berenice – Rosalia Holtzbauerin Lucio Vero – Giuseppe Gabbiati Lucilla – Teresia Pischlin Anicetto – Dario Luca Catani Flavio – Wenceslao Pischl
4040
6.2. Operní repertoár Operní produkce v Holešově jsou doloţeny od roku 1933. Představení se hrála vţdy 26. 7. na den narození hraběnky Marie Cecílie a 12. 10. na den narození hraběte Františka Antonína Rottala. První známou operou je Partenope, která se hrála v červenci roku 1733 k narozeninám hraběnky Marie Cecílie v zámeckém divadle. Autorem libreta byl Silvio Stampiglia, autorem hudby Eustachio Bambini. Podle záznamu v libretu napsali některé árie Johann Georg Orsler a Ferdinand Seidl. Tyto árie jsou označeny hvězdičkou, bylo to celkem 6 árií. V opeře zpívali Laura Bambini, Rosalia Andreides, Domenico Battaglini, Johanna Seeman, Ferdinand Seidl, Johann Hauschke. Opera Artasersese se hrála k narozeninám hraběte Františka Antonína Rottala 15. 10. 1733 (hrabě měl narozeniny 12. 10., posunutí data není objasněno). Autorem libreta byl Pietro Metastasio, autorem hudby Eustachio Bambini. Podle záznamu v libretu napsal balety Ferdinand Seidl. Balety nastudoval Antonio de Guttieretz, který působil jako taneční mistr v Olomouci. Zpívali: Johanna Seeman, Rosalia Andreides, Laura Bambini, Domenico Battaglini, Eleonora (bez udání příjmení), Ferdinand Seidl. Serenata Amore e pace se hrála (v červenci) roku 1734 k narozeninám hraběnky Marie Cecílie. Autorem hudby byl Giuseppe Alberti, autor libreta není uveden. Zpívali: Chiara Orlandi, Cecilia Monti, Rosalia Andreides, Johanna Seeman. Intermezzo Il Matrimonio per forza se hrálo na podzim roku 1734 k oslavám narozenin hraběte Františka Antonína. Pokud bylo vloţeno do váţné opery, její titul neznáme. Autor hudby ani textu není v libretu uveden. Zpívali: Bartolomeo Cajo, Cecilia Monti. Opera Astianatte se hrála 26. července roku 1735 k narozeninám hraběnky Marie Cecílie. Autorem hudby byl Giuseppe Nicola Alberti, autorem libreta Antonio Salvi, autorem scény Federico Zanoia. Zpívali: Anna Cosimi, Giuseppe Alberti, Rosalia Andreides, Johanna Albertini (rozená Seeman), Carlo Dardozzi, Karel Beer. Opera Venere placata byla uvedena k narozeninám hraběte Františka Antonína 12. 10. 1735. Autorem hudby byl Giuseppe Nicola Alberti, autorem libreta Claudio 4141
Nicola Stampa, autorem scény Federico Zanoia. Zpívali: Rosalia Andreides, Anna Cosimi, Johanna Albertini, Carlo Dardozzi, Karel Beer. Opera L’Olimpiade se hrála 26. července 1736 k narozeninám hraběnky Marie Cecílie. Autorem libreta byl Pietro Metastasio. Jako autor hudby je uveden Johann Adolf Hasse, avšak doklad o jeho zhudebnění tohoto Metastasiova libreta existuje aţ z roku 1755. Otázku autorství tedy musíme nechat otevřenou. Opera se nehrála jako ostatní v zámeckém divadelním sále, ale podle dochovaných a později ztracených informací, v „novém divadle poloţeném za říčkou, která obtéká zahradu hraběte Františka Antonína Rottala“31 Lze předpokládat, ţe autorem exteriéru byl také Federico Zanoia, neboť v této době ještě dlel na holešovském zámku. Zpívali: Carlo Dardozzi, Rosalia Andreides, Sofia Naveschani, Domenico Battaglini, Laura Bambini, Karel Beer. Opera Cesare in Egitto se hrála k narozeninám hraběnky Marie Cecílie 26. 7. 1736, tedy téhoţ dne jako předešlý titul. Autorem libreta byl Antonio Salvi, jako autor hudby je uveden Johann Adolf Hasse, operu však patrně nenapsal, neboť není uvedena v seznamu jeho děl. Scénu vytvořil Federico Zanoia. Zpívali: Domenico Bataglini, Rosalia Andreides, Laura Bambini, Soffia Naveschani, Carlo Dardozzi, Karel Beer. V exempláři libreta z „Biblioteca Nazionale Braidense“ v Miláně, jsou perem dopsány scénické poznámky, zvláště akce s komparsem (přinášení ţidlí). Oratorium Santo Giovanni Battista bylo uvedeno na podzim roku 1736 na počest hraběte Františka Antonína. Autorem hudby byl Antonio Caldara, autorem libreta Apostolo Zeno. Hrálo se v holešovském farním kostele. Opera Lucio Papirio dittatore se hrála 12. 10. 1737 k narozeninám hraběte Františka Antonína. Autorem hudby byl Ignaz Holzbauer, autorem libreta Apostolo Zeno. Zpívali: Domenico Negri, Ignaz Finsterbusch, Rosalia Holzbauer (roz. Andreides), Angelica Monteviali Rubini, Teresa Danese, Catarina Mayerin, Catarina Zane. Opera Sesostri, re d’Egitto byla hrána k narozeninám hraběte Františka Antonína 12. 10. 1738. Je zachováno pouze německé libreto. Autorem hudby byl Ignaz Holzbauer, autorem baletů Johann Baptista Danese. Zpěváci: Dominica Casarini, Ottavio Albuzzi, Rosalia Holzbauer, Teresa Pischl (roz. Danese), Giuseppe Gabbiati, Dario Cattani, Václav Pischl.
31
Vladislav Dokoupil: Soupis brněnských tisků. Staré tisky do roku 1800, Brno 1978.
4242
Opera Amore e Fortuna se hrála v létě 1739 k narozeninám hraběnky Marie Cecílie. Jiří Sehnal uvádí ve svém soupisu libret jako autora hudby Giovanni Portu a libretistu F. Passariniho, ale to není prokázáno. Zpěváci: Rosalia Holzbauer, Teresa Pischl, Giacinta Spinola Costantini, Giuseppe Gabbiati, Dario Cattani. Opera Nel perdono la vendeta se hrála k narozeninám hraběte Františka Antonína na podzim roku 1739. Autor hudby ani libreta není znám. V této opeře zpívalo panstvo: hraběnka Teresa Heisler; hraběnka Maxmiliana Rottal (dcera hraběte Františka Antonína a Marie Cecílie), baron Johann Podštatský, Maria Anna de Grimm a hraběnka Maria Anna Rottal (dcera hraběte Františka Antonína a Marie Cecílie). Opera Vologeso, re di Parti se hrála k narozeninám hraběte Františka Antonína na podzim roku 1739. Autorem hudby byl Ignaz Holzbauer. Zpívali: Giacinta Spinola Costantini, Rosalia Holzbauer, Giuseppe Gabbiati, Teresia Pischl, Dario Luca Catani, Václav Pischl. Skladatelsky se dle dochovaných holešovských libret uplatnili: Eustachio Bambini (Partenope, Artaserse), Giuseppe Nicola Alberti (Amore e pace, Astianatte, Venere placata), Johann Adolph Hasse? (L’Olimpiade, Cesare in Egitto), Ignaz Holzbauer (Lucio Papirio dittatore, Sesostri, Vologeso re di Parti), menší měrou i Johann Georg Orsler a člen souboru Jan Ferdinand Seidl. Vedle oper se hrála téţ italská oratoria (např. oratorium uvedené v roce 1736 ve farním kostele Santo Giovanni Battista od Antonia Caldary). Několik oratorií věnoval hrabě olomouckému biskupovi L. Egkovi cca. 1759. Libreta jsou od autorů: Claudio Nicola Stampa (Partenope, Venere Placata), Pietro Metastasio (Artaserse, L‘Olimpiade), Antonio Salvi (Astianatte, Cesare in Egitto), Apostolo Zeno (oratorium – Santo Giovanni Battista, Lucio Papirio dittatore) a snad i Francesco Passarini? (Amore e Fortuna). Federico Zanoia je uveden jako výtvarník scény u tří oper (Astianatte, Venere placata, Cesare in Egitto) a snad byl i tvůrce nové scény v zahradě o které se mluví ve spojitosti s operou L’Olimpiade, neboť v té době ještě na holešovském zámku působil.
4343
7. Personální podmínky operního provozu V následující kapitole se zabývám hudebníky, kteří zajišťovali operní provoz na holešovském zámku. Byli to jednak cizí umělci, zejména italského původu (většinou členové italských operních společností v Brně) a jednak domácí hudebníci. Tuto kapitolu rozděluji na kapelníky a autory hudby (některé osobnosti by patřily do obou skupin, avšak vzhledem k tomu, ţe v této době bylo komponování běţnou součástí kapelnických povinností, je začleňuji do jediné kapitoly), zpěváky a další umělce. U zpěváků sleduji, zda byli členy brněnských operních společností či nikoli. Ţivotopisné údaje jsou čerpány jednak z pramenů – především z holešovských libret, jednak z literatury. V první řadě je to článek J. Sehnala Počátky opery na Moravě, čerpající z holešovských matričních zápisů.32 U některých italských zpěváků a skladatelů byla vyuţita také kniha D. E. Freemana The opera theater of Count Franz Anton von Sporck in Prague (New York 1992) a slovník Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století (Alena Jakubcová a kolektiv, Praha 2007). V rámci jednotlivých kapitol jsou umělci řazeni abecedně.
7.1. Holešovští kapelníci a skladatelé Alberti, Giuseppe Nicola působil v Holešově v letech 1734–1736 jako skladatel, kapelník a zpěvák. O tomto tenoristovi a skladateli máme první informace z let 1725–26, kdy působil ve společnosti Antonia Marii Peruzziho ve Vratislavi. Po další sezóně zde strávené přichází Alberti na rok do Prahy a poté se na sezónu 1728– 29 opět vrací do Vratislavi, společně s kolegyní Chiarou Orlandi, se kterou nejčastěji vystupoval. Roku 1730 se Alberti nachází v Itálii, kde komponuje svou první známou operu Gli eccesi della tirannide gelosa, která byla provedena v Padově během jara 1733. (Odtud nejspíše pochází jeho skladatelský přídomek „Padovano“.) Kromě této autorské produkce, na které se podílel také pěvecky, se s Albertim setkáme jako se zpěvákem
32
Sehnal 1974.
4444
na těchto místech: Brescia (1730), Benátky (1731), Mantova (1732), Ljubljana (1733), Trieste (1733). Na podzim roku 1733 se Alberti a Orlandi vrátili do českých zemí a stali se členy Mingottiho společnosti v Brně, kde Alberti účinkoval v letech 1733–36 v osmi operách: Armida abbandonata (1733) a La pravitá castigata (1734) skladatele Eustachia Bambiniho; dále Argenide a Lucio Vero (1734, Baldassare Galuppi); Adrianna e Teseo, Didone (Domenico Sarri, 1734); Orlando furioso (1735); Antigona in Tebe (Giuseppe Maria Orlandini?, 1735). Alberti a Orlandi se přesunuli roku 1735 s Mingottiho společností do Grazu. Kromě angaţmá u Mingottiho zpíval Alberti na karnevalu roku 1741 v Brescii. Na sklonku své pěvecké kariéry vystoupil v operách L’Alcibiade (autor neznámý, Brescia, 1747); Euristeo (J. A. Hasse, Padua, 1747) a Leucippo (J. A. Hasse, Teatro San Samuele v Benátkách, Nanebevstoupení roku 1749).33 V divadle hraběte Rottala v Holešově byly v letech 1734–35 provedeny tři Albertiho opery: Amore e pace (1734), Astianatte (1735) a Venere placata (1735). V roce 1735 je v dochovaných libretech Alberti titulován jako „maestro di capella“ hraběte Rottala. V opeře Astianatte také zpíval. Jeho přítomnost v Holešově je potvrzena nejen librety, ale i matrikami. Zde je titulován „eques Italicus, comes palatinus p. t. operista Dominii Holleschow“. Alberti se ţenou Annou jsou zapsáni v matrice spolu s Annou Cosimi jako kmotrové nemanţelského dítěte 15. 7. 1735. Svoji vlastní dceru Amalii Antonii nechali pokřtít 6. 8. 1735, o rok později v Holešově zemřela.34 Albertini, Reymund (*1701) byl pravděpodobně prvním Rottalovým kapelníkem. Narodil se roku 1701 v Olomouci jako syn kapelníka olomoucké katedrály Thomase Albertiniho. V Holešově působil a také se zde 30. 9. 1734 oţenil se zpěvačkou Johannou Seeman. Naposled se s jeho jménem setkáváme v Holešově při svatbě J. Mary 29. 8. 1736, kdy byl svědkem. Od roku 1740 se nalézá jeho jméno v brněnských matrikách, podle nich se stal kancelistou a hudebníkem hraběte Leopolda Dietrichsteina.35
33
Daniel E. Freeman: The opera theater of Count Franz Anton von Sporck in Prague, Pendragon Press Stuyvesant, New York 1992 (dále jen Freeman 1992), str. 300–302. 34 Sehnal 1974, str. 65. 35 Sehnal 1974, str. 66.
4545
Bambini, Eustachio (1697 Pesaro – 1770 Pesaro). V letech 1723–1728 působil jako kapelník v Cortoně a 1728–1731 v Pesaru. Po roce 1731, kdy hudební lexikony o Bambinim nemají ţádné zprávy, se s ním setkáváme na Moravě, kde jako skladatel spolupracoval se společností Angela Mingottiho. Mingotti uvedl v Brně jeho opery Armida abbandonata (1733) a La pravità castigata (1734). Tuto operu o Donu Juanovi provedl v Praze 1730 Antonio Denzio s hudbou pravděpodobně Antonia Caldary. Mingotti, jenţ do své brněnské společnosi angaţoval několik někdejších Denziových zpěváků, převzal titul z jeho repertoáru, jako autor je uveden Bambini (některé árie zůstaly stejné). Na zámku v Holešově byla uvedena dvě Bambiniho díla, Partenope a Artaserse (1733). Roku 1745 se Bambini stal impresáriem v Teatro ducale v Miláně, 1750 ředitelem divadla ve Štrasburku. I zde uvedl svou operu La pravitá castigata. S vlastní italskou hudební společností hostoval v Paříţi, kde v srpnu 1752 zahájil své působení Pergolesiho komickou operou La serva padrona. V Paříţi byla uvedena jiţ roku 1746, kdy nevzbudila téměř ţádnou odezvu. Teprve vitální interpretace Bambiniho společnosti vyvolala proslulý spor, zvaný hádka buffonistů, mezi zastánci italské opery a obhájci tradičního francouzského stylu. V Paříţi zůstal Bambini aţ do března 1754, kdy král Ludvík XV. buffonisty z města vykázal. Jeho ţenou byla od roku 1756 sopranistka Anna Tonelli.36 Holešovská zpěvačka Laura Bambini, o které bude řeč dále, byla pravděpodobně jeho první manţelkou. Holzbauer, Ignaz Jakob (17. 9. 1711 Vídeň – 7. 4. 1783 Mannheim) pobýval v Holešově v letech 1736–1740 (1742?). Jeho přesné sluţební zařazení není jisté, mohl být kapelníkem, ale také dvorním skladatelem. Holzbauer je uveden jako autor hudby tří holešovských oper, Lucio Papirio dittatore (1737), Sesostri (1738) a Vologeso, re de Parti (1739). Na libretech je uveden titul „compositore di camera“ (nebo „CammerComponist“ v německé verzi), v matrikách je titulován „componista ducalis“. Studoval zpěv, hru na klavír, housle a violoncello. Na doporučení J. J. Fuxe navštívil roku 1730 Benátky. První záznam v holešovské matrice o Holzbauerovi se týká jeho svatby s místní zpěvačkou Rosalií Andreides 30. 4. 1737, coţ vede k domněnce, ţe přišel do Holešova jiţ v roce 1736. Se jmény Ignáce a Rosalie Hozbauerových se setkáváme v Holešově vzácněji, neţ bychom vzhledem k jejich
36
Jiří Sehnal: Eustachio Bambini, In: Jakubcová 2007, str. 33–35
4646
postavení očekávali. Holzbauer byl svědkem na svatbě Abrahama Schramka a Václava Pischla, jeho ţena byla dvakrát za kmotru Čádovým dětem. Přesné datum odchodu Holzbauerových z Holešova není znám. Kapela byla rozpuštěna pravděpodobně roku 1740 a Holzbauerovi se uplatnili nejdříve u vídeňského dvorního divadla. Ignaz Holzbauer poté navštívil Itálii, opět Vídeň a 1751 nastoupil místo vrchního kapelníka dvorního divadla ve Stuttgartu. 1753 byl jmenován kapelníkem kurfiřta Karla Theodora v Mannheimu, u něhoţ zůstal jako pedagog a skladatel i po přesídlení dvora do Mnichova. Poslední roky ţivota mu ztrpčila ztráta sluchu. 37 Orsler, Johann Georg je sice v matrikách veden (1731–1736) jen jako slouţící, nicméně víme, ţe skladatel téhoţ jména sloţil některé árie do opery Partenope. Na šedesát jeho skladeb se nachází v archívu collaltovské kapely v Brtnici. Jeho vztah k hudbě lze rozeznat ze zápisů v matrikách nepřímo tím, ţe byl např. svědkem na svatbě Albertiniho a kmotrem dceři holešovského ředitele kůru. Jeho ţeně Josefě se v Holešově narodil syn Julius Josef (1. 1. 1734), který však do roka zemřel. Poslední zápis o Orslerovi je v matrice z února 1736.38 Po nějakou dobu byl kapelníkem kníţat Liechtensteinů ve Valticích a roku 1758 přijal místo prvního houslisty dvorní kapely ve Vídni. O jeho skladatelské činnosti v době kdy působil v Holešově, svědčí jeho oratorium Die beschuldigte Unschuld, které bylo provedeno 4. 4. 1733 v Brně u kapucínů. Seidla, Jana Ferdinanda z libret známe jako zpěváka a skladatele, v matrikách označován jen jako aulae officialis. V letech 1732–1735 se mu v Holešově narodily dvě děti. Kdyţ se v roce 1736 ucházel o místo choralisty v olomoucké katedrále, uvedl o sobě, ţe dobře zpívá, hraje na housle a skládá, dříve byl dvorním hudebníkem u hraběte Ţerotína a nyní slouţí ve stejné funkci u hraběte Rottala.29 K opeře Partenope napsal několik árií, u Bambiniho opery opery Artaserse je jmenován jako autor hudby k baletům. Zpíval v inscenacích Partenope a Artaserse (1733).
37 38
Jiří Sehnal: Ignaz Jakob Holzbauer, In: Jakubcová 2007, str. 251–252. Sehnal 1974.
4747
7.2. Zpěváci působící v Holešově Tato kapitola je členěna do tří oddílů. V prvním se zaměřuji na domácí zpěváky z Holešova. Další je věnován italským zpěvákům, u nichţ je doloţeno angaţmá v operních společnostech působících v Brně. V případě Teresie Danese Pischl nebo Rosalie Andreides Holzbauer je však moţno sledovat i postup opačný – tedy z Holešova do Brna a pak dále do Itálie. Do třetího oddílu zařazuji ty zpěváky, kteří nepocházejí z Holešova a není doloţeno ani jejich působení v Brně.
7.2.1. Domácí zpěváci z Holešova Andreides, provdaná Holzbauer, Rosalia, virtuosa del Sig. Conte Rottal (1735), byla dcerou Michala Andreidese z Olomouce, sekretáře hraběte Arnošta ze Salmu a podle dochovaných libret zpívala v Holešově nejméně od roku 1733. Kdyţ byla 8. 3. 1736 ještě jako svobodná kmotrou synovi holešovského lékárníka Peyerla, byla titulována jen „ex aula Holles.“ Manţelkou Ignaze Holzbauera se stala 30. 4. 1737. Po rozpuštění holešovské kapely se Holzbauerovi uplatnili nejdříve u vídeňského dvorního divadla. S Rosalií Holzbauer se setkáváme jako se členkou operní společnosti Pietra Mingottiho v Hamburku roku 1745. Poté manţelé navštívili Itálii, znovu Vídeň, 1751 Stuttgart, 1753 Mannheim a konečně Mnichov.39 Rosalia Andreides zpívala v Holešovských inscenacích: Partenope, Artaserse (1733), Amore e pace (1734), Astianatte, Venere placata (1735), L’Olimpiade, Cesare in Egitto (1736); Jako Rosalia Holzbauer: Lucio Papirio dittatore (1737), Sesostri (1738), Amore e Fortuna, Vologeso re di Parti (1739). Börr, Karl, virtuoso del Sig. Conte Rottal (1735), byl tenoristou. Kromě Holešova působil ve sluţbách hraběte Dietrichsteina. 10. 5. 1743 se ucházel v olomoucké katedrále o místo choralisty s tím, ţe dostal v Holešově výpověď, jako všichni ostatní hudebníci. Není však jasné, kdo byl jeho posledním zaměstnavatelem, jestli Rottal, nebo Dietrichstein. V Holešově zpíval v inscenacích: Astianatte, Venere placata (1735), L’Olimpiade, Cesare in Egitto (1736).
39
Jiří Sehnal: Ignaz Jakob Holzbauer, In: Jakubcová 2007, str. 251–252.
4848
Danese, provdaná Pischl, Teresa. Celým jménem Johanna Terezie, dcera Ferdinanda Danese původem z Vídně, v roce 1738 zaměstnance holešovského dvora. Teresa Danese je jedním z příkladů rekrutování pěveckých sólistů z místních sil. V Holešově poprvé vystoupila roku 1737, v následující sezóně 1737/38 byla angaţována v Brně. V únoru 1738 se provdala za holešovského hudebníka Václava Pischla (viz dále). Pod jménem Danese Pischlin se objevuje v Brně v sezóně 1738/39 a na podzim 1739 v Holešově. Dalším a zatím posledním známým působištěm byla v letech 1742–1743 Neapol. Její vztah k Johannu Baptistovi Danesemu, činnému 1738– 1739 v Holešově, který byl dříve baletním mistrem v Jaroměřicích, a Venerandě Danese angaţované v Brně není dosud vyjasněn. Zpívala v inscenacích: Lucio Papirio dittatore (1737); Jako Teresie Pischlin: Sesostri (1738), Amore e Fortuna, Vologeso re di Parti (1739) Hauschke, Johann je uveden jako sólista v inscenaci Partenope (1733). Nic více o něm zatím není známo. Naveschanin, Sofia zpívala v inscenacích: L’Olimpiade, Cesare in Egitto (1736). Nic více o ní zatím není známo Pischl, Wenzl pocházel aţ z Miletína v Čechách. Z libret je znám jako zpěvák, ale v matrikách z let 1738–1739 byl označován jako camerarius. Původně byl asi učitelem, neboť v matrice ze září 1736 je zmíněný kmotrem, nějaký Václav Pyssel jako cantor scholae. 11. 2. 1738 se v Holešově oţenil se zpěvačkou Johanou Terezií Danese (viz výše). Jejich svědky byli Holzbauer a Mara. Narodili se jim zde dvě děti, František Antonín a Marie Cecílie, pokřtěné podle hraběte a jeho ţeny. Nějaká Maria Barbara Pischlin byla v letech 1732–1734 komornou u kardinála Schratttenbacha v Brně a 30. 12. 1733 byla kmotrou dítěti V. M. Gureckého, z čehoţ lze soudit, ţe byla snad téţ příbuznou zmíněného Václava Pischla. Václav Pischl se po ukončení hudebního provozu v Holešově ucházel o místo choralisty v olomoucké katedrále.40 Wenzl Pischl v Holešově zpíval v inscenacích: Sesostri (1738), Vologeso re di Parti (1739); Seeman, provdaná Albertini, Johanna virtuosa del Sig. Conte Rottal (1735). Byla dcerou ředitele kůru u sv. Mořice v Olomouci Tomáš Seemanna. 30. 9. 1734 se v Holešově provdala za Reymunda Albertiniho. V roce 1735 se jí narodila dcera Cecílie (pokřtěná po hraběnce Rottalové), která však po roce zemřela. V Holešově zpívala
40
Sehnal 1974, str. 66.
4949
v inscenacích: Partenope, Artaserse (1733), Amore e pace (1734); jako Johanna Albertini: Astianatte, Venere placata (1735).
7.2.2. Zpěváci italských společností v Brně Alberti, Giuseppe: viz kapitola „Holešovští kapelníci a skladatelé.“ Albuzzi, Ottavio. Byl členem italské operní společnosti Filippa Neri del Fantasia v Brně v sezóně 1738/39. V Holešově zpíval v inscenaci Sesostri (1738). Více o něm výše uvedená literatura nevypovídá. Bambini, Laura. Pocházela z Pesara a byla angaţovaná Mingottim do Brna přímo z Benátek. V Brně působila v letech 1732–1734, ve stejné době byla i v Holešově, kde je ojediněle jmenována ještě v roce 1736. V operní sféře byla činná do počátku čtyřicátých let 18. století. Jiří Sehnal uvádí, ţe mohla být skladatelovou dcerou.41 S tím však je v rozporu označení „Frau“ v německých verzích libret, mohlo jít také o první manţelku skladatele. V Holešově zpívala v operách: Partenope, Artaserse (1733), L’Olimpiade, Cesare in Egitto (1736). Battaglini, Domenico. Byl členem brněnské operní společnosti Angela Mingottiho v letech 1732–1734, ve stejné době byl i v Holešově, kde je ojediněle jmenován ještě v roce 1736. V Holešově zpíval v inscenacích: Artaserse (1733), L’Olimpiade, Cesare in Egitto (1736). Více o něm není zatím známo. Cajo, Bartolomeo (* po 1700 asi v Benátkách). Vystupoval společně se sopranistkou Cecilií Monti (původem z Říma) a věnovali se interpretaci komických intermezz, prováděných mezi jednotlivými akty oper seria. Jejich první vystoupení byla zaznamenána na podzim roku 1726 v Benátkách (G. B. Pescetti: Tropotipo, Teatro San Samuele). Pěveckou dvojici Cajo a Monti lze povaţovat za první doloţené komické interprety-specialisty na českém území. Některá představení přenesli z Itálie do Prahy, kam je na podzim 1729 angaţoval impresário Antonio Denzio. Do roku 1732 zde zpívali zřejmě ve všech intermezzech, ale také ve váţných operách. V době Denziových finančních potíţí odešli Cajo a Monti do Brna k impresáriovi Angelu Mingottimu. Zde účinkovali v pěti inscenacích v sezónách 1733/34 a 1735/36. Společně figurovali na podzim roku 1734 také v intermezzu Il matrimonio per forza neznámého autora 41
Jiří Sehnal: Eustachio Bambini, In: Jakubcová 2007, str. 33–35
5050
v divadle hraběte Rottala v Holešově. Monti se objevuje sama v létě téhoţ roku v inscenaci Amore e pace Giuseppe Albertiho. Cajo a Monti odešli 1737 do Štýrského Hradce, kde pokračovali v angaţmá u Mingottiů. Cecilia Monti se pozdějí objevuje s novým partnerem, Giovanni Michelim, také bývalým zpěvákem Šporkova divadla. 42 Casarini, Domenica byla v letech 1737–1739 členkou brněnských operních společnosti Alessandra Manfrediho a Filipa Neriho del Fantasia. V Holešově zpívala v inscenaci Sesostri (1738). Více o ní zatím není známo. Cosimi (psána téţ Cosmi), Anna byla podle záznamů v libretech původem Římanka, ale poprvé se s ní setkávámeve Florencii během karnevalu roku 1720. Poté se objevuje v různých italských městech: Livorno (1720); Bologna (1723–1724); Ferrara (1726); Florencie (1726); Reggio (1727); Mantua (1728); Vicenza (1729); Padua (1729). Od roku 1726 se Cosimi uváděla jako „virtuosa del prin. Francesco di Modena“ a pouţívala tento titul aţ do konce své pěvecké kariéry. V roce 1729 byla angaţována Antoniem Denziem do jeho divadla v Praze, kde zpívala pět sezón v 23 produkcích, více neţ kterýkoli zpěvák, kromě Denzia samého. Její věrnost společnosti se jí nevyplatila, Denzio jí zůstal dluţen obrovskou částku za poslední sezónu 1733–1734. Cosimi vytrvala v Praze aţ do definitivného rozpuštění Denziovy společnosti a poté přijala místo u Angela Mingotiho. V Brně zpívala ve dvou sezónách 1734/35 a 1735/36 a byla také angaţována v divadle hraběte Rottala, v inscenacích Astianatte a Venere placata (1735). Její přítomnost v Holešově je doloţena v červenci roku 1735, kdy je uvedena v holešovských matrikách jako kmotra („Anna Cosmi, ex Italia oriunda“), společně s Albertim a jeho manţelkou.43 Po poslední Migottiho produkci v Brně v karnevalu roku 1736 se Anna Cosimi vrátila do Itálie. Je zaznamenána v karnevalu roku 1738 v Bergamu, kde se opět setkala s Antoniem Denziem. Patrně v té době byly jejich vztahy jiţ urovnány. Teprve v poslední etapě kariéry Anny Cosimi se objevuje první záznam o jejím účinkování v Benátkách. V letech 1742–1743 zpívala v Teatro San Cassiano, vţdy hlavní role. Roku 1747 je Cosimi uvedena v Mnichově a v Augsburgu. Její poslední zaznamenané vystoupení je v Boloni roku 1751.44
42
Stanislav Bohadlo: Bartolomeo Cajo, In: Jakubcová 2007, str. 100. Milada Jonášová: Cecilia Monti, tamtéţ, str. 404–406. 43 Sehnal 1974, str. 65. 44 Freeman 1992, str. 308–310.
5151
Dardozzi, Carlo. Byl členem italské operní společnosti Angela Mingottiho v letch 1734–1736. V Holešově zpíval v inscenaciích Astianatte, Venere placata (1735), L’Olimpiade, Cesare in Egitto (1736). Více o jeho ţivotě není zatím známo. Gabbiati, Giuseppe. Byl v sezóně 1738/39 členem operní společnosti Filippa Neri del Fantasia v Brně. V Holešově zpíval v inscenaci: Sesostri (1738), Amore e Fortuna, Vologeso re di Parti (1739). Více o jeho ţivotě není zatím známo. Monteviali Rubini, Angelica. Působila v sezóně 1736/37 v operní společnosti Alessandra Manfrediho. V Holešově zpívala v inscenaci Lucio Papirio dittatore (1737). Více o ní není zatím známo. Monti, Cecilia, viz Cajo, Bartolomeo. Orlandi, Chiara (zvaná „la Mantovanina“) je jedna z nejslavnějších zpěvaček působících na Moravě. Nejstarší záznamy o jejím působení jsou ze sezóny 1717–1718, kdy zpívala ve čtyřech operách v Teatro San Moisé v Benátkách. Dalšími působišti byla Ferrara (1718); Vicenza (1720); Padova (1721, 1722); Pesaro (1724). V libretu Vivaldiho opery Gl’inganni per vendetta je označena jako „virtuosa del duca di Massa a Carrara“. V roce 1725 byla angaţována Antoniem Denziem do Prahy. Ve zprávě zaslané na místodrţitelství z 20. února 1725 je zaznamenána Orlandi jako jedna ze zpěváků, kteří přišli do Prahy na doporučení Antonia Vivaldiho. Ţádný ze zpěváků Šporkova divadla také neúčinkoval v tolika Vivaldiho operách jako právě Orlandi. Ještě před nástupem k Denziovi však Orlandi zpívala dvě sezóny ve Vratislavi (1725–1727). Střídavě v Praze a Vratislavi potom působila aţ do roku 1729. Poté se vrátila do Benátek a v sezóně 1729/30 zpívala ve dvou operách v Teatro San Cassiano a dále v sezóně 1730/31 v Teatro San Moisé. Často vystupovala společně s Giuseppem Nicolou Albertim (viz výše). V roce 1733 se Orlandi vrátila do českých zemí a připojila se k Mingottiho operní společnosti, která začínala své pravidelné působení v Brně. V letech 1733-35 zde zpívala v sedmi operách. V Holešově zpívala v Albertiho opeře Amore e pace (1734). Roku 1736 přesídlila s Mingottiho společností do Grazu.45 Spinola Costantini, Giacinta je poprvé zaznamenána ve Florencii (1723). Na jaře toho roku bylo moţno ji slyšet v Livornu, na libretu je připojen titul „pod ochranou prince Antonia z Parmy“. Svou první sezónu v Benátkách zahájila v sezóně 1724/25 v Teatro Sant’Angelo. Poté se stala členkou společnosti Antonia Maria Peruzziho ve Vratislavi (1725) a zůstala zde dvě sezóny, do léta 1727. Poté se 45
Freeman 1992, str. 347–349.
5252
navrátila zpět do Itálie, avšak v roce 1731 byla angaţována Denziem v Praze. Během praţské sezóny 1731/32, kromě účinkování v pěti operách se Spinola provdala za skladatele Antonia Costantiniho, který psal pro Šporkovo divadlo a později s ním odešla na Moravu. Oba byli angaţováni Angelem Mingottim pro jeho první sezónu v Brně 1732/33. Poté je zaznamenána ve dvou operách Giovanniho Porty během karnevalu v Padově roku 1734. Jako členka Mingottiho společnosti zpívala v karnevalu roku 1737 v Grazu. Na podzim 1738 se Spinola vrátila opět na Moravu, je zaznamenána ve čtyřech operách v Brně v letech 1738–1740 a v Holešově zpívala ve dvou inscenacích: Amore e Fortuna a Vologeso re di Parti (1739). Poslední Spinoliny známé operní role byly ve Ferraře roku 1743. Ještě jeden záznam je o této zpěvačce v českých zemích, v prosinci 1752 zpívala na koncertě v Brně.46
7.2.3. Cizí zpěváci mimo brněnské operní společnosti Cattani, Dario Luca zpíval v Holešově ve třech inscenacích: Sesostri (1738), Amore e Fortuna, Vologeso re di Parti (1739). Více o něm výše uvedená literatura nevypovídá. Finsterbusch, Ignaz je uveden v inscenaci Lucio Papirio dittatore (1737). Nic bliţšího o něm zatím není známo. Mayerin, Catarina je uvedena v inscenaci Lucio Papirio dittatore (1737). Nic bliţšího o ní zatím není známo. Negri, Domenico, podle italských libret ze 40. let 18. stol. původem z Bologne. Nejstarší dochovaný záznam je jeho působení ve Šporkově divadle v sezóně 1732/1733, po několik následujícíh let o něm není ţádný záznam. Aţ na podzim roku 1737 je zaznamenán v opeře Lucio Papirio dittatore v Holešově, ale dále jiţ není uveden v ţádné inscenaci na Moravě. V roce 1738 účinkoval v Teatro San Samuele v Benátkách. Roku 1740 je Negri zaznamenán jako člen Mingottiho společnosti v představení v Klagenfurtu. Někdy před jarem 1741 se oţenil se zpěvačkou Catterinou Bassi. Jiţ jako „Catterina Bassi Negri“ zpívala tato umělkyně společně s Domenicem v letech 1742–1747 v Modeně, Parmě, Bologni, Miláně, Florencii, Benátkách atd. Po tomto dlouhém působení v Itálii se Negri objevuje v roce 1749 opět jako člen 46
Freeman 1992, str. 355–357.
5353
Mingottiho společnosti v Kodani. Dále Negri vystupoval v Benátkách (1753) a Padově (červen 1755) a v sezóně 1761/1762 v sérii komických oper v benátském Teatro Sant’Angelo.47 Zane, Catarina zpívala v inscenaci Lucio Papirio dittatore (1737). Nic bliţšího o ní zatím není známo.
7.3. Další holešovští hudebníci Čáda, Karel pocházel z Bystrého a oţenil se v Brně 12. 8. 1737. Jeho ţeně Beatrici se v Holešově v letech 1738 aţ 1739 narodili dva synové a oběma byl za svědka Holzbauer. Po roce 1740 se s ním opět můţeme setkat v Brně, kde je titulován jako musicus. Zemřel před 19. 10. 1743. O Danese, Johannu Baptistovi nevíme, jestli působil v Holešově jako hudebník. Z holešovských libret známe zpěvačku Teresu Danese která s ním byla pravděpodobně příbuzná. Jejím otcem však byl, jak se dovídáme ze zápisu o jejím sňatku s Václavem Pischlem, Ferdinand Danese, zaměstnaný téţ u holešovského dvora. Podle tohoto záznamu pocházela rodina Danese z Vídně. Před svým příchodem do Holešova působil J. B. Danese jako lesník a baletní mistr u hraběte Questenberga v Jaroměřicích. V Holešově se jeho ţeně Marii Kateřině narodil 3. 1. 1738 syn, který byl pokřtěn podle hraběte František Antonín. Chlapec zemřel téhoţ roku a 28. 7. 1739 se narodil další syn pokřtěný stejným jménem. Oběma byla kmotrou Cecílie Rottalová. Mara, Ignác se narodil roku 1701 v Německém Brodě, zemřel roku 1783 v Berlíně. 29. 8. 1736 se v Holešově oţenil s Kateřinou Fellonovou. V matrice je titulován lituista, coţ můţe znamenat jednak trubače na lesní roh, jednak trubače vůbec. V Holešově se mu narodily dvě děti: Jan Sarkander a Helena Kateřina. Po ukončení operního provozu v Holešově odešel do Brna. Ţe byli Münder, Johann Joseph a Monse, Johann Joseph hudebníci v Holešově, se dovídáme ze záznamu o jejich sňatcích v Brně v letech 1734 a 1736. Stehr, Johann Sigismund byl v letech největšího rozkvětu holešovské kapely rektorem školy a kůru v Holešově a nepochybně se také účastnil hudebního ţivota
47
Freeman 1992, str. 339–340.
5454
na zámku. Kmotrem jeho dcery Marie Vikorie byl Orsler. Také Stehrovo jméno po roce 1740 z holešovských matrik mizí. Šafařík, Jan je v matrikách z let 1733–1737 označen jednou jako tibicen, jednou jako aulicus. Byl svědkem na svatbě I. Mary. Tuček (Duczek), Jan byl při svatbě J. J. Mündnera v Brně roku 1734 svědkem a byl titulován „musicus apud d. com. Rottal“. V holešovské matrice v roce 1737 zaznamenán jako „famulus dnii Holl“. Jméno Tuček bylo v Holešově časté jiţ v polovině 17. století. Je moţná i souvislost s polním trubačem Václavem Ignácem Tučkem, který slouţil v letech 1681–1694 u olomouckého biskupa v Kroměříţi a později u hraběte Salma (1696). Wildner, Adalbertus se vyskytuje v holešovských matrikách v letech 1731– 1735 střídavě jako lituista nebo tubicen. Dvěma jeho dětem byl za kmotra Orsler.48
48
Sehnal 1974, str. 66–67.
5555
Závěr V práci jsem se pokusila předloţit současný stav vědomostí o barokní opeře na holešovském zámku v době, kdy byl jeho majitelem František Antonín Rottal. Nejcennějším zdrojem informací jsou záznamy v matrikách a především dochovaná libreta. Ze zdrojů, z nichţ čerpá tato práce, bych chtěla především vyzdvihnout bádání Jiřího Sehnala (zejména jeho studii Počátky opery na Moravě. Současný stav vědomostí) a Jany Spáčilové, která podnikla nejnovější průzkum této oblasti. Její nepublikované materiály o moravských libretech se také staly významným pramenem pro tuto práci. Operní dění v Holešově je pojednáváno v kontextu dalších míst, kde se na Moravě pěstovala ve 30. letech 18. století opera (Kroměříţ, Vyškov, Jaroměříce, Brno). Bohuţel ještě nemohla být vyuţita chystaná práce o Jaroměřicích Jany Perutkové, avšak dosavadní stav bádání jiţ umoţňuje stanovit některé poznatky. Z hlediska repertoáru je typické zapojení domácích skladatelů, tedy těch, kteří prokazatelně pobývali v Holešově: Eustachia Bambiniho, Giuseppe Albertiho a Ignaze Holzbauera. Evropský repertoár, který je naopak typický pro kapely hraběte Questenberga a biskupa Schrattenbacha, byl získáván v menší míře. Z hlediska personálního je chatakteristickým rysem holešovské opery angaţování cizích hudebníků, zejména členů italských operních společností v Brně. Mezi nimi vynikají zpěvačky Chiara Orlandi a Anna Cosimi, ale také jevištní výtvarník Faderico Zanoia. Zajímavé jsou také zprávy o vysokém sociálním postavení hudebníků v Holešově. Hlavní přínos své práce spatřuji ve vytvoření seznamu operního repertoáru a zpěváků. Výsledkem je zjištění, ţe Holešov byl ve 30. letech 18. století významným operním centrem srovnatelným s jinými své doby. To dokazují významní hudebníci a především světoví zpěváci, kteří zde působili a kteří se dříve nebo později uplatnili po celé Evropě. Věřím, ţe započatá obnova zámku jako hudebního centra v Holešově bude opět lákat skvělé hudebníky a ţe dojde i na opětovné vzkříšení barokní opery.
5656
Resumé Ve 30. letech 18. století se stal Holešov významným centrem zámecké hudební kultury, srovnatelným s podobnými na Moravě, jako byly Jaroměřice, Kroměříţ a Vyškov. Hrabě František Antonín Rottal na svém zámku vybudoval divadelní sál, vybavený na tehdejší dobu nejmodernějším technickým zázemím, který se stal vzorem i pro další šlechtická sídla a se svou první ţenou Marií Cecílií vytvořili na svém panství skvělé podmínky pro uměleckou tvorbu. Umělci zde byli většinou najímáni a nebyli součástí zámeckého sluţebnictva, jak bylo obvyklé. Hudebníci se ke svým hudebním funkcím hrdě hlásili, ze studia matrik lze poznat jejich vysoký společenský status i dobré materiální podmínky. Zdrojem informací o zdejším repertoáru a hudebnících se stávají z nedostatku hudebních materiálů dochovaná libreta. Z nich se dovídáme především o interpretech oper, kteří byli většinou členy italských operních společností působících v Brně a působili po celé Evropě. Mezi nimi vynikají kapelníci a skladatelé Eustachio Bambini a Giuseppe Nicola Alberti, zpěvačky Anna Cosimi a Chiara Orlandi a jevištní výtvarník Federico Zanoia. Na konci 30. let 18. století byl Rottalovým dvorním skladatelem Ignaz Holzbauer. Zvláštností hudebního dění v Holešově je i aktivní účast panstva na inscenacích, především dcer Františka Antonína. Operní představení se konala vţdy v létě a na podzim k narozeninám panstva, nejen v zámeckém divadle, ale byla zbudována i letní scéna v zámeckém parku. Představení jsou z libret doloţena 1733-1739. Období výjimečného kulturního dění na holešovském zámku skončilo kolem roku 1740, nejspíše z důvodů smutku po smrti Karla VI. a finančních potíţí spojených s hospodářskou krizí a válkou s Pruskem. V repertoáru se objevují autorská díla zdejších kapelníků i současné operní inscenace běţné pro tehdejší operní domy. Podle míst výskytu nalezených libret můţeme také sledovat komunikaci mezi muzikanty a hudbymilovnými šlechtici. Součástí práce je katalog dosud známých holešovských libret.
5757
Summary Opera at the Chateau in Holešov under Frantíšek Antonín Rottal. In the 1730's Holešov became an important centre for chateau musical culture, comparable with similar centres elsewhere in Moravia such as Jaroměřice, Kroměříţ and Vyškov. At his chateau Count František Antonín Rottal built a theatre equipped with what was for its time the latest technical facilities and which became a model for other noble houses; with his first wife Maria Cecilia he created outstanding conditions for creative work on the estate. Here artists were for the most part hired, and were not part of the chateau staff, as was usually the case. Musicians were proud to acknowledge their musical calling, study of the local registers reveals their high social status and high standard of living. Preserved libretti are one source of information on the local repertoire and musicians, in the absence of musical documents. From these we learn in particular about the opera performers, who were mostly members of the Italian opera companies working in Brno and active throughout Europe. Outstanding among these were the kapellmeisters and composers Eustachio Bambini and Giuseppe Nicola Alberti, the singers Anna Cosimi and Chiara Orlandi, and the set designer Federico Zanoia. At the end of the 1730s Ignaz Holzbauer was Rottal's resident composer. One peculiarity of the musical scene in Holešov was also the active participation of the gentry in performances, and in particular that of František Antonín's daughters. Opera performances always took place in the summer and the autumn for birthdays of the gentry, not only in the chateau theatre, but also on a summer stage set up in the chateau park. Performances can be confirmed from libretti stored from 17331739. This period of exceptional cultural activity at the chateau in Holešov ended around 1740, most likely as a result of mourning following the death of Charles VI and the financial difficulties associated with the economic recession and the war against Prussia. The repertoire contains original works by the local kapellmeisters as well as the contemporary opera presentations which were normal for opera houses of the day. We can also use the location of the libretti to trace communication between musicians and the music-loving nobility. A catalogue of those Holešov libretti so far discovered forms part of the thesis. Translation: Stuart Roberts 5858
Prameny a literatura Audyová, I.: Italští freskaři na Moravě ve 2. polovině 17. a 1. polovině 18. století – Slavkov u Brna, Holešov, Valtice. Magisterská diplomová práce, Masarykova univerzita Brno 2005. Balcárek, P.: Rodinný archiv Rottalů a Vrbnů (Osudy jeho majitelů a písemnosti); Brno, Státní obl. archív v Brně 1981. Bartušek, A.: Zámecká a školní divadla v českých zemích. Materiály k vývoji divadelního prostoru a výrazových prostředků, Výzkumný úkol scénografického ústavu č. 13–63 / Praha 1963, ed. Jiří Bláha, České Budějovice 2010. Bohadlo, S.: Bartolomeo Cajo, in: Jakubcová, A. a kolektiv: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století, Praha, Divadelní ústav, Academia 2007, str. 100. Dokoupil, V.: Soupis brněnských tisků. Staré tisky do roku 1800, Brno 1978. d’Elvert, Ch.: Geschichte der Musik in Mähren und Öesterreichisch-Schlesien, Brno 1873. Jonášová, M.: Cecilia Monti, in: Jakubcová, A. a kolektiv: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století, Praha, Divadelní ústav, Academia 2007, str. 404–406. Freeman, D. E.: The opera theater of Count Franz Anton von Sporck in Prague, Pendragon Press Stuyvesant, New York 1992. Havlíčková, M.: Angelo Mingotti a stavba operního Divadla V taverně v Brně 1733, ACTA MUSICOLOGICA (2/2006), [online] 2011 [cit. 5. 1. 2011]. Dostupné z http://acta.musicologica.cz/ Havlíčková, M.: Profesionální divadlo v královském městě Brně 1668–1733, Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Brno 2009. Helfert, V.: Hudební barok na českých zámcích. Jaroměřice za hraběte Jana Adama z Questenberku (+ 1752), Praha 1916. Jakubcová, A.: Angelo Mingotti, in: Jakubcová, A. a kolektiv: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století, Praha, Divadelní ústav, Academia 2007,, str. 392–395. Jakubcová, A., Sehnal, J.: Filippo Neri del Fantasia, in: Jakubcová, A. a kolektiv: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století, Praha, Divadelní ústav, Academia 2007,, str. 161–163. Kuča, O.: K vývoji zámecké zahrady v Holešově, Umění 5, 1957, str. 64–72. 5959
Palečková, V.: Hudba na holešovském zámku (Příspěvek k dějinám hudebního baroka na českých zámcích), Časopis Moravského muzea v Brně 34, 1949, č. 2, str. 232–243. Perutková, J.: Výsledky projektu „Italská opera na Moravě v 1. polovině 18. století“ se zvláštním zřetelem k nově identifikované sbírce partitur hraběte Johanna Adama Questenberga (1678–1752), Miscellanea z výročních konferencí ČSHV, Praha: Agora 2008, str. 126–134. Perutková, J.: Dosud nepublikované prameny k hudebnímu dění v Jaroměřicích za hraběte Questenberga, Opus musicum 2010, č. 3, str. 74 – 86. Plecháčová-Mucalíková, L.: Raně barokní zámek v Holešově, in: Památky Holešova, Holešov, 1990. Sehnal, J.: Jan Adam Questenberk, in: Jakubcová, A. a kolektiv: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století, Praha, Divadelní ústav, Academia 2007, str. 478–479. Sehnal, J.: Počátky opery na Moravě (Současný stav vědomostí); in: O divadle na Moravě, AUPO fac. philos., Suppl. 21, Praha 1974, str. 55–77. Sehnal, J. – Vyslouţil, J.: Dějiny hudby na Moravě, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, Brno 2001. Sehnal, J.: František Antonín Rottal, in: Jakubcová, A. a kolektiv: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století, Praha, Divadelní ústav, Academia 2007, str. 508. Sehnal, J.: Eustachio Bambini, in: Jakubcová, A. a kolektiv: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století, Praha, Divadelní ústav, Academia 2007, str. 33–35. Sehnal, J.: Ignaz Jakob Holzbauer, in: Jakubcová, A. a kolektiv: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století, Praha, Divadelní ústav, Academia 2007, str. 251–252. Spáčilová, J.: Současný stav libret italské opery na Moravě v 1. pol. 18. století, ACTA MUSICOLOGICA (2/2006), [online] 2011 [cit. 5. 1. 2011]. Dostupné z http://acta.musicologica.cz/ Spáčilová, J.: Nové poznatky k hudbě na dvoře olomouckého biskupa Schrattenbacha, in: Musicologica Brunensia, SPFFBU, H 45, 1–2, 2010, str. 198–206. Spáčilová, J.: Hudba na dvoře olomouckého biskupa Schrattenbacha (1711–1738). Příspěvek k libretistice barokní opery a oratoria, Disertační práce, Brno 2006. Wurzbach, Constant von: Rottal, Anton Franz, in: Biographischens Lexikon des Kaiserthums Österrecih, sv. 27, Wien 1874, str. 157–159. 6060
