online
číslo 21 Květen 2010
TÉma
Veletržní ohlédnutí slepota 03
emil hakl 04 svět knihy 2010 05 Cena jiřího ortena 2010 07 stín černého hvozdu 09 cesty, které voní jídlem 10
akce
recenze
váš klíček
Slepota autor: JOSÉ
Vážení čtenáři, květen máme v plném proudu, měli byste mít odškrtnuty minimálně dvě položky: 1. políbení pod rozkvetlou jabloní, třešní nebo jakýmkoliv jiným vhodným stromem a 2. návštěvu Světa knihy. Že jste nestihli? Nevadí, naši „agenti“ pracují pro Vás. Alespoň tedy ve věci bodu dvě, s prvním máte prostě smůlu a příští rok se vystavujete riziku uschnutí. Na knižní veletrh ale chodíme pilně, přečíst si můžete hned dvě reportáže o tamějších událostech a také jsme tam na rozhovor „ulovili“ jednoho z účastníků. Nachystáno máme i několik recenzí. Příjemné počtení, Vaše redakce
3
SARAMAGO
José Saramago (*1922), nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1998, je asi nejslavnější současný portugalský autor. Přestože má na svém kontě desítky knihy, do češtiny byly přeloženy zatím pouze dvě. Jedním z důvodů je možná i fakt, že slávu a popularitu získala až jeho pozdější díla. V roce 2002 u nás vyšel titul „Baltasar a Blimunda“ a v roce 2010 pak román „Slepota“ (orig. Ensaio sobre a Cegueira, 1995). Jak se už píše na přebalu, jedním z hlavních podnětů pro udělení Nobelovy ceny byl právě tento román. Saramago (čti saramangu) vyrůstal ve státě ovládaném především vojenskou mocí a řízeném v přísném katolickém, pravicovém systému. Proto není divu, že je autor především levicového smýšlení a značně proticírkevních názorů. Také v posledních letech jsou známy jeho výpady proti bibli a náboženství vůbec. Vždyť v portugalském parlamentu bylo dokonce navrženo, aby byl zbaven občanství. Můžeme říci, že díla nositelů Nobelovy ceny za literatury se mezi čtenáři všeobecně považují za příliš intelektuální a složitá, u kterých nelze čekat příliš napětí či „vzrušení“. Což někdy je pravda, někdy není. V tomto ohledu je ale „Slepota“ jedna z těch „výjimek“. Hlavní dějová myšlenka je založena řekněme na obdobném základu jako slavný sci-fi román „Den Trifidů“ od J. Wyndhama. Lidstvo najednou oslepne a celý společenský systém se sesype jako domeček z karet.
Vše začíná na křižovatce, kdy řidič čekající na červenou náhle oslepne. Před sekundou viděl, a najednou je … bílo. Lidé přestávají vidět, ale nemají před očima tmu, naopak vše je zářivě bílé. Najednou je tu spousta lidí, kteří chtějí nešťastníkovi pomoci, někdo více sobě, někdo opravdu onomu slepci. Postupně všichni, kdo s ním přijdou do kontaktu, oslepnou stejnou bělostí. Počet takto nakažených roste geometrickou řadou, vláda musí zasáhnout, a všechny slepé izolují v prázdné a zchátralé budově bývalého blázince. Budovu obklíčí vojenská jednotka, která se má starat o postižené. Jejich pomoc ale spočívá vlastně jen v tom, že jim třikrát denně dají před budovu krabice s jídlem. Hlavní úkol je izolovat je, zcela a hermeticky. Kdo se jen přiblíží k bráně, ten bude zastřelen. Kdokoliv bude v izolaci něco potřebovat, nebo se dostane do problémů, ten má smůlu, z „vlastenecké“ loajality si musí pomoci sám. Vše takto spěje
mílovými kroky k celkové degeneraci lidskosti. Je to pád do nejspodnějšího pekla. Na celý příběh nahlížíme vlastně „nevidomýma očima“ několika postav, u kterých epidemie slepoty začala. Vlastně se ani u jednoho nedozvíme jeho jméno, jakoby bez vizuálního kontaktu byla pojmenování zcela zbytečná. Jsou popisováni jako slepý doktor, slepý taxikář, žena prvního slepce atd. Každý je teď charakterizován pouze jako hlas. Autor nevybral jednu hlavní postavu, je jich několik, každá jakoby pocházela z jiného prostředí, z jiných vrstev, a především s rozdílným charakterem. Asi nejvýraznější postavou je doktorova žena, o které jako jediné víme, že slepotou netrpí, pouze ji předstírá, aby mohla zůstat s manželem. Systém nastavený vládou se samozřejmě během několika dní zcela zhroutí. Svět slepých začíná být uzavřený, s minimální snahou o pomoc. Každý najednou musí bojovat pouze sám za sebe. Prostředí jejich karantény se stává neobyvatelným, plným výkalů, mrtvol a násilí. Obzvláště v závěru autor popisuje sexuální brutalitu tak autenticky, tak
naturalisticky, že jsem měl skutečně problém věty číst. Nejlépe to charakterizuje věta „vidoucí“ ženy: „Kdys viděl, na co se musím dívat já, taky bys chtěl být slepý.“ Co upoutá asi každého čtenáře od prvních stran, je autorův styl psaní. Samarago zcela ignoruje interpunkci, přímou řeč, rozdělení kapitol či dialogů. Co se ale z počátku může jevit jako zmatečné, se rychle změní v cílený systém, který u čtenáře dokáže vyvolat větší pocit napětí a beznaděje. „Slepota“ je kniha, která může pomoci přesvědčit čtenáře, že nálepka „Nositel Nobelovy ceny za literaturu“ nemusí znamenat nudné, existenciální či psychologické drama. Příběh „Slepota“ má velmi napínavý děj, který přesto svými postavami, či neustálou konfrontací etických otázek lidskosti, vytváří něco více než jen napínavé čtení. Z portugalského originálu přeložila a doslovem doplnila Lada Weissová. Vydalo nakl. Plus společnosti Albatros v roce 2010. BoboKing
[email protected]
klíček ke knihám www.knihovnice.cz/klicek číslo 20, duben 2010 toto vydání Vám přináší Svět knihy Praha 2010
Rozhovor s osobností
EMIL HAKL Květnovou osobností Klíčku je jeden z úspěšných českých autorů současnosti, jehož nejznámější knihou je vedle několika románů a povídkových knih novela O rodičích a dětech. Zveme vás na slovíčko s Emilem Haklem. Mnoho umělců působí pod pseudonymem, proč jste se ale Vy rozhodl nechat své občanské jméno stranou své spisovatelské dráhy? Víceméně z blbosti. Je to už celkem dávno. Pak mi pár lidí Hakla pochválilo, že se dobře pamatuje, tak jsem si ho nechal. Musím říct, že všechny Vaše knihy jsou zajímavé i po grafické stránce, podílíte se nějak významně na jejich vizuální podobě nebo jen dáváte schvalovací „palec“?
Podílí se na nich především Pavel Růt, nedoceněný knižní grafik. Jako tichý nakladatelův zaměstnanec chrlí jednu svérázně zpracovanou knihu za druhou. Autorův úkol je pouze se s ním čas od času hádat. Maximum, co je po urputném boji ochoten změnit, je rozpal řádek, ale jinak má už knihu v hlavě a ani kdyby pršely oknem do studia žáby, on se svého konceptu nevzdá. Je neskutečně tvrdohlavý. Poté je s ním možno jít na kafe a poslouchat, co vykládá. Pavel je vzdělaný člověk a dokáže hodiny mluvit o zapomenutých autorech, projektech, zapadlých malířích, manifestech, o zmizelém světě. Vedle toho ještě tu a tam někomu stihne manuálně vyrobit poličky do kavárny. Nesnesitelný workholik zkrátka. Jeden z nejlepších grafiků u nás. Bez jeho podílu práce by zbyla z každé knihy sotva třetina.
4
foto © Miro Švolík
Psal jste, že Vás již Rodiče a děti unavují, přesto si ale nemohu odpustit otázku o Vaší prozatím nejúspěšnější knize – těší Vás
více ocenění v podobě Magnesia Litery, to, že podle ní vznikl úspěšný film, nebo množství překladů, ve kterých kniha již vyšla, popř. se jejich vydání připravuje? Unavují zní příliš blazeovaně - prostě je to dlouho, co už jsou napsány. Nemůžu s tím dělat nic lepšího než psát a psát, dokud se mi nepodaří napsat něco jednoznačně lepšího. Jsem rád, že se připravují další překlady, ale rád takovým tím způsobem, kdy je člověk rád, že se něco hýbe, protože je to lepší, než kdyby se nehýbalo nic.
Prý máte kladný vztah k moderním komunikačním technologiím, nezaobíral jste se také moderním způsobem publikování, např. e-knihy nebo blogoromány? Nebo Vás něco od takových možností odrazuje? Neodrazuje mě nic, jen pro mě ty pojmy mají odér jakési upachtěnosti. Blogromán zní podbízivě, snaživě, lifestylově. E-kniha, to je jiná – klasický text v elektronické podobě. Tam nemám důvod se vzpouzet ani vteřinu, kdyby s tím za mnou někdo přišel. Jinak mám ale tradiční papírovou knihu rád; doufám, že bude ještě deset – dvacet let fungovat.
V uplynulých dnech jste se v rámci propagace své nové knihy Pravidla směšného chování účastnil pravidelného veletrhu Svět knihy Praha. Vím, že si autorská čtení užíváte, ale jak se Vám líbil veletrh a jaký byl ohlas na Vaši autogramiádu? Myslíte si, že mají veletrhy stále ještě své místo v dnešní informační společnosti, kde si každý zjistí vše, co potřebuje, na webu a i knihy se dají pořídit on-line? To nevím, dali jsme si kvůli zklidnění nervů v zákulisí s moderátorkou Marcelou Turečkovou 3-4 kouřové irské whisky v plastikovém kalíšku, zbytek mám v mlze. Veletrhy jsou tradiční forma přehlídky vydaných titulů, doufám tedy, že si své místo podrží. Jednou za čas se vnořit do úlu a motat se tam jako trubec má své starosvětské kouzlo. Pravidla směšného chování máte teď už „z krku“, honí se Vám v hlavě nějaký další námět k sepsání nebo snad máte již nějaký další projekt, na kterém aktuálně pracujete? Prozradíte, oč jde? Aktuálně přepisuji svůj první román Intimní schránka Sabriny Black, původně jsem ho chtěl jen zkrátit, ale líhne se z něj v podstatě nový text. Takže ten. Taky jsem chtěl nabídnout někomu z tuzemských či zahraničních kolegů napsat knihu, kde by 2-4 pisatelé pojednali společné téma, každý po svém. Čili taková anketka. Myslel jsem si hlavně na ostravského autora Honzu
Balabána. Ten mezitím bohužel odešel ze světa, tak teď nevím, kým ho nahradit, a jestli se vůbec dá nahradit. Třeba by mě s tím projektem poslal do háje, ale kéž bychom se toho dožili. Na Vašich stránkách www.emilhakl.cz jsem zjistila, že Vaše literární zastoupení sídlí v Amsterodamu, to asi u českého autora není příliš běžné, co Vás k tomu vedlo? Myslím, že to není neběžné, pan Edgar deBruin zastupuje spoustu zdejších autorů, a koho nezastupuje on, zastupují jiní, Evropa je čím dál menší, Holandsko prakticky za rohem. A na závěr obligátní otázka – doporučil byste našim čtenářům nějaké Vámi oblíbené čtivo? Nebo snad krmíte svou duši jiným druhem kulturní potravy? Před týdnem mi poslal pan Jiří Hrabal své dva překlady chorvatských spisovatelů, Tatjanu Gromaču – Černocha a Miljenka Jergoviče – Sarajevské Marlboro. Obě knihy (zejména ta Gromača) přesahují svou kvalitou cokoliv, co u nás bylo za posledních dvacet let napsáno. Takže bych doporučil – čtěte, zajímejte se, berte i neověřené cizí autory. Maďarské, německé, polské, ruské. Všude kolem nás se píše a často mnohem zajímavěji, než u nás. alza
[email protected]
klíček ke knihám www.knihovnice.cz/klicek číslo 21, květen 2010
reportáž
Svět knihy 2010 reportáž připravil JAROMÍR
Dokázal jsem to! Po dlouhé době jsem se zase jednou dokázal dokopat na Svět knihy a nelitoval jsem. Kdesi jsem se sice dočetl, že knižní veletrh ztratil směr a letošní ročník nemá prakticky, co nabídnout, ale program přesto praskal ve švech. Jen málokterou hodinu jsem nechtěl být na dvou až třech akcích najednou. Pravda, do pátečního programu jsem nevstoupil zrovna nejšťastněji, když jsem zmeškal diskusi o Lužici s lužickosrbským autorem Jurijem Kochem. Možná však, že se nekonala, měl jsem přece jen půlhodinové zpoždění... Autorovu knihu jsem si prolistoval na stánku lužického nakladatelství Domowina a měl jsem dokonce i roupy, že se odhodlám k louskání, ale nakonec jsem nákup podložil na zítra (t.j. na neučito).
Olga Tokarczuková podepisuje Běguny v polském stánku.
5
Letošní ročník byl zasvěcen Polsku jakožto čestnému hostu. Do grandiózní prezentace se vrhlo několik států, ale Polsko díky své jazykové blízkosti své účasti využilo na maximum. Zbytek učinila momentální obliba Čechů, české kultury a Prahy v Polsku. Mám pocit, že přijeli snad všichni žijící polští autoři. Beseda střídala autogramiádu jako hrom blesk o bouřce, co zabila Viktorku a polské autory prezentovala snad všechna česká nakladatelství. Byly dny, kdy polský program otevíral i zavíral veletržní dění. Obrovský stánek stojící proti vchodu
do hlavního sálu se nedal přehlédnout. Prezentovány byly polské knihy jako takové, včetně možnosti kupovat si je v Česku, polští autoři a jejich překlady do češtiny. Za zmínku stály také nevšední promoční materiály. Na polském stánku jsem si vydobyl prvý podpis. Olgu Tokarczukovou (prozatím recenze na knihu Běguni) jsem následoval i na rozhovor. Sál byl nabitý k prasknutí, takže i kulturní zpravodaj České televize postával opřen o stěnu. Martha Issová četla ukázku z autorčina nového románu. Byli tací, kteří po něm přestali jíst maso, pravila autorka o díle, které má zobrazovat ženu jako individualitu, nikoli jako postavu ve vztahových rámcích. Ilustracemi knihu opatřil Jaromír „99“ Švejdík (kreslil komiksy s Aloisem Nebelem). Zajímavé bylo sledovat, jak se autorka ptá překladatelky, co je to Vratislav... Podotýkám, že Tokarczuková žije ve Vratislavi – polsky Wrocław – v níž jsou regály s regionální literaturou označeny „Vratislaviana“ (české jméno bylo podkladem latinské verze) a napsala román z kladské kotliny. Patří tedy
KOPEČEK
k poučenějším o českých přesazích na území současného Polska. Myslím, že to leccos napovídá o polské schopnosti filtrovat si své dějiny i o vztahu k Čechům. Nyní autorka připravuje román s ukrajinskou tématikou (podobně jako Kaczyńští i ona má dílem ukrajinské kořeny). Ostatně Vratislav je spjata s Ukrajinou nejen poválečnou historií – byly do ní přesunuty polské kulturní instituce ze Lvova – ale i současnými studenty univerzity. Zpět však na Svět knihy, kde se chystal vrchol polské účasti: pásmo veršů nositelky Nobelovy ceny za literaturu pokračování na další stránce
Češi polské autory prostě žerou.
klíček ke knihám www.knihovnice.cz/klicek číslo 21, květen 2010
reportáž
pokračování z předchozí stránky
z roku 1996, Wisławy Szymborské. Nejsem si jist, jak daný útvar nazvat. Byl ohlášen jako diskuse, ale básnířka nikdy neodpovídá na otázky přímo. Připadala by si prý jako ovád, který spěchá nabodnout se na špendlík v muzejní vitríně. Jednalo se o komentované vystoupení moderátorky, také básnířky, Violy Fisherové, Szymborské, překladatelky Dvořáčkové a recitátorky, jejíž jméno nedohledám. Poslední tři sbírky Szymborské vyšly v nakladatelství Pistorius a Vlasta Dvořáčková získala cenu za jejich překlad. Bezpochyby kulturní vrchol Světa knihy. Básnířka se uvolila chvíli podepisovat, ovšem na stánku, což organizátoři mírně nezvládli, protože se zjistilo, že mnozí soudruzi v čele fronty mají přátel až nad hlavu a někteří tak podepisovali i deset knih, čímž se šance na neprivilegované na konci fronty značně snižovala. Posledním polským dobrodružstvím dne byla diskuse o středoevropských dějinách v duchu pořadu s nímž byla spojena moderátorem Vladimírem Kučerou.
Stánek nakladatelství Knihovnice.
Sobotu jsem měl zaškatulkováno jako den zasvěcený sci-fi. Andrzej Sapkowski nejprve bavil přítomné fanoušky bonmoty, pak o něco hůře naladěn podepisoval. Odpoledne se rozhořelo předávání cen Akademie sci-fi, fantasy a hororu. Moderátorské
duo Richard Klíčník a Eva Decastello bylo tentokrát ustrojeno jako renesanční měšťanstvo či snad služebnictvo. Výsledky naleznete v čtvrtém čísle Interkomu. Nejen fantastikou živ jest člověk. Již před Sapkowským měl autogramiádu „znalec Čechů“ Szczygieł. Nakladatelství Knihovnice uspořádalo autogramiádu Petra Eisnera a jeho posledního románu Milující sestra. Asi bych měl připodotknout, že v pátek podepisoval i další z kmenových autorů Knihovnice, Richard Pachman. Sběratelé podpisů však mohli ulovit i mnoho televizních tváří, v sobotu podepisoval Zdeněk Polreich, Tomio Okamura a zahlédl jsem i Karla Schwarzenberga. Ačkoliv tedy čteme v posledním roce nemálo o krizi a loňský rok byl prvý od sametové revoluce, kdy meziročně poklesl počet vydaných knih, Svět knihy je stále velkolepou akcí, která zaplní hlavní sál i obě křídla Výstaviště. Stánky některých nakladatelství byly vyloženě opulentní. Ať už se jednalo o dům světel Academie, nekonečný hangár Albatrosu nebo stánky Paseky, Hosta či Joty. Svět knihy je stále akce, která se vyplatí – veletržními cenami, autogramiádami i výhledy do světa literatury a čeští čtenáři to dobře ví. Jaromír Kopeček
[email protected]
nové nakladatelství
na českém knižním trhu
www.novelabohemica.cz
František Novotný přebírá cenu ASFFH za nejlepší teoretický text.
6
Autogramiáda Petra Eisnera
Wisława Szymborská předčítá své verše. Nalevo její překladatelka do češtiny Vlasta Dvořáčková.
Wisława Szymborská podepisuje.
klíček ke knihám www.knihovnice.cz/klicek číslo 21, květen 2010
reportáž
Cena Jiřího Ortena 2010 Letos podruhé byla v rámci každoročního knižního veletrhu Svět knihy Praha udílena Cena Jiřího Ortena, kterou se oceňují čeští autoři do 30let, jejichž prozaické či básnické dílo bylo vydáno v uplynulém roce. Asi nejznámějším laureátem ceny je Michal Viewegh. Letos, stejně jako v loňském roce, byl jedním ze sponzorů i literární server Knihovnice.cz.
Už víte, o čem si ptáci na jaře švitoří?
Že Knihovnice.cz má také svůj twitter feed.
twitter.com/knihovnicecz
Letos podruhé byla v rámci každoročního knižního veletrhu Svět knihy Praha udílena Cena Jiřího Ortena, kterou se oceňují čeští autoři do 30let, jejichž prozaické či básnické dílo bylo vydáno v uplynulém roce. Asi nejznámějším laureátem ceny je Michal Viewegh. Letos, stejně jako v loňském roce, byl jedním ze sponzorů i literární server Knihovnice.cz. Již loni jsem se přesvědčila o tom, že ověnčené knihy nejsou čtivé pouze literárním kritikům, ale že si i průměrně náročný čtenář přijde na své. Hned z vyhlášení ročníku 2009 jsem nasměrovala své další kroky veletrhem ke stánku nakladatelství Labyrint, které Janě Šrámkové její vítěznou novelku Hruškadóttir vydalo, a dílko si pořídila. Jak jsem byla spokojená si můžete přečíst v recenzi na Knihovnici. Během slavnostního předávání byly opět představovány tři tituly, které z přihlášených knih vybrala odborná porota. Součástí tohoto představení je laudátio jednoho z členů poroty a skvěle přednesená ukázka z každého
7
díla. Bohužel mi tento rok část předávání ceny unikla, a tak jsem přišla jak o první laudátio, tak o ukázku z povídkové knihy Jana Němce Hra pro čtyři ruce. Mrzí mě to, minule jsem se právě na základě skvěle vybrané ukázky rozhodla knihu si pořídit. Druhou nominovanou v pořadí byla básnická sbírka Jana Těsnohlídka ml., která mě sice příliš neoslovila, rozhodně to ale není její kvalitou. Já prostě poeziio cenit zřejmě neumím. Kdybych prozradila, že poslední z básníků, který mě opravdu zaujal, byl Erben a jeho Kytice, asi mě leckdo označí za kulturního barbara. Poslední z představených kandidátů byl historický román Kateřiny Tučkové nazvaný Vyhnání Gerty Schnirch. Již z názvu posledního titulu je možná patrné, že jde o osud Němky, odsunuté po 2. světové válce, ale až ukázka a obhajoba prozradila, že jde o silný příběh Gerty, mladé česko-německé matky, ženy s čistým svědomím, která i přesto musí snášet kruté zacházení při překotném poválečném vyrovnávání česko-německých účtů. Téma mě
zaujalo, stejně jako nálada krátkého textu, který byl vybrán k přednesu. Ačkoliv byl potom vítězem Ceny Jiřího Ortena pro rok 2010 vyhlášen Jan Těsnohlídek ml., věděla jsem, který titul vyhrál u mě, a zamířila jsem do levého křídla Průmyslového paláce, kde mezi ostatními prezentovalo své knihy i nakladatelství Host. Kateřinu Tučkovou jsem později na veletrhu ještě potkala, dokonce jsem ji i oslovila s tím, že její knihu si odvážím domů, bohužel mě ale nenapadlo říci si o podpis. Došlo mi to vzápětí, ale už bylo pozdě. Pocity tedy rozporuplné, radost z knihy mi ale vydržela až do dneška. Vyhnání Gerty Schnirch ještě dočtené nemám, dostala jsem se zatím jen asi do tří čtvrtin, ale pochybuji, že by mě závěr zkazil nadšení. Poznám, když ke mě kniha promlouvá. Na její recenzi se můžete těšit příště.
Letní milostný román Mácha: Deníky se odehrává v současném Máchově kraji a je prosycen citacemi i „překrady“ z Máchových děl i z knížek o Máchovi, od jehož narození v roce 2010 uplyne 200 let. Hlavním hrdinou je dnešní mladý poutník a tři jeho milé – Márinka, Lori a Ela. Málokdy se umějí rozesmát od srdce, to jen když se trochu víc napijí. Ale to také není dobré! Pověst tedy čili děj knihy této nesmí se co věc hlavní považovati, nýbrž jen tolik z děje toho, jak daleko k dosažení oučelu hlavního nevyhnutelně třeba.
www.jaroslavbalvin.cz
Níže připojené texty z tiskových zpráv vydaných Svazem českých knihkupců a nakladatelů představují jak nominace, tak vítěze Jana Těsnohlídka ml. Já si vybrala, zkuste to také. alza
[email protected]
klíček ke knihám www.knihovnice.cz/klicek číslo 21, květen 2010
reportáž
Jan Němec: Hra pro čtyři ruce za bravurní schopnost dosadit do tradičního půdorysu povídky široký vějíř nápadů a stylizačních škál.
224 stran, vázaná Vydává nakladatelství Druhé město Prozaická prvotina Jana Němce obsahuje devět povídek. Na první pohled by se mohlo zdát, že pocházejí od různých autorů. Žádná se nepodobá jiné. Ten fakt ovšem nesvědčí o rozpadavém stylu, ale o Němcově nápaditosti. Prostředím je vězeňská cela, čichací místnost, nákupní centrum či interiér autobusu. Mění se vypravěči. Množí se úhly pohledu. Překvapuje originalita postav. A středobodem je láska „málem milostná“. Nad povídkami lze zažívat opojnou radost z vyprávění, náznaků i nečekaných point. Jejich síla neodvane s poslední přečtenou řádkou.
Jan Těsnohlídek ml.: Násilí bez předsudků za generační básnickou výpověď o revoltě v době, kdy se k ní těžko hledá důvod.
72 stran, brožovaná Vydává nakladatelství Klub přátel Psího vína Prvotina Jana Těsnohlídka ml. je básnicky ambiciózní projekt. Expanzivní styl psaní v nejlepších chvílích střídá fotograficky zachycený okamžik příkré meditace. Kritika spatřuje ve sbírce možnou generační zpověď (K. Piorecký, Tvar 14/09), ale také poezii, která se knižně vydávat neměla, manipuluje a její autor „kecá“ (O. Hanus, tamtéž). Jan Těsnohlídek ovšem v žádném případě nepředkládá lyrizující žvást. Texty jsou určeny pro inteligentní publikum spíše než pro úzce orientovaný poetariát. Jan Těsnohlídek ml. (*1987) Narodil se 11. dubna 1987 v Havlíčkově Brodě. Většinu života prožil v Krucemburku, městysu poblíž Žďáru nad Sázavou. Psát začal během studií gymnázia K. V. Raise v Hlinsku. Byl oceněn v řadě literárních soutěží (Ortenova Kutná Hora 2005–2008, Hořovice Václava Hraběte 2006, 2008). Po ukončení střední školy pracoval v knihkupectví Vysočina
8
v Havlíčkově Brodě. Poté se přesunul do Prahy. Jeho básně byly otištěny v HOSTu, Tvaru a Psím víně. V edici Stůl mu vyšla v roce 2009 sbírka Násilí bez předsudků. Druhé vydání vyšlo ten samý rok v nakladatelství Petr Štengl jako první kniha edice Pop. Laudátio pro Násilí bez předsudků přednesla spisovatelka Petra Hůlová Básnickou sbírku Jana Těsnohlídka Násilí bez předsudků jsem četla několikrát. Poprvé spolu s ostatní zhruba dvacítkou knih aspirujících na Ortenovu cenu, podruhé a potřetí při promýšlení laudatia. Poprvé mě kniha nadchla, nadchla mě i podruhé a potřetí. Že jde o text, který na mě zapůsobil nejsilněji ze všech, další čtení a časový odstup pouze potvrdily. Ale teprve když jsem začala promýšlet laudatio, došlo mi, jak těžké je popsat proč vlastně. Slova jako autenticita, odvaha, nutkavost sdělení, schopnost nadhledu a empatie tu jsou k ničemu. Těsnohlídkovu poesii sice charakterizují, ale platí stejně tak i pro množství jiných skvělých textů. Co je tedy výhradně Těsnohlídkovo? Budu osobní a řeknu, že mě jeho text jako jediný z těch, nominovaných na Ortenovu cenu, dojal k slzám. Konkrétně báseň Mamky. Který třiadvacetiletý básník zvolí jako téma rozsáhlé básně smutné padesátnice s odrostlými dětmi, místo aby opěval nebo zatracoval svou první, druhou, třetí lásku? Který básník Těsnohlídkova věku brojí nikoli proti nepoetickým maloměšťákům, ale proti rozpadajícím se rodinám? Zřídkakdy používá přirovnání. Místo toho volí konkrétní slova. Úsporná až obyčejná.
Ošlapaná prkna mostu, mezi kterými probleskuje hloubka rokle pod našima nohama. Náš život. Naše existence. „Nemotat se jen tak, motat se nějakým směrem“ píše Těsnohlídek v básni Mladá čínská básnířka v Oslo. Těsnohlídek je básník toho, co mohlo být a není, co by mohlo být, ale nebude. Navíc jakoby tušil, že rebélie je jen jednou z životních etap. Když jsme o poesii Jana Těsnohlídka diskutovali v rámci poroty Ortenovy ceny, kdosi řekl, že mu přijdou naivní. Naopak. Kašlu teď na genderovou korektnost a řeknu, že jsou velmi mužné. Na mysli mám onen ušlechtilý boj s větrnými mlýny. Vztek z marnosti, z něhož se rodí touha po blízkosti – básně Jana Těsnohlídka.
pochod skončí v Pohořelicích, kde mnoho vyhnanců podlehne epidemii tyfu a úplavice. Gerta se zachrání při nucených pracích na jižní Moravě, kde setrvají i po ukončení transportů. Po znovuzískání československého občanství se Gerta vrací do Brna, v němž prožívá další bouřlivé události druhé poloviny dvacátého století. Kromě bolestných otázek viny, odplaty a odpuštění mezi Čechy a Němci, jež tento neobyčejně plastický a působivý román klade, se stáváme svědky netradičního vztahu matky a dcery, který je deformován nejen omezeným prostředím, v němž se jako české Němky vystrnaděné na okraj společnosti směly pohybovat, ale také vzájemným nepochopením dvou generací, obtížnou komunikací a nemožností zprostředkovat osobní zkušenost.
Kateřina Tučková: Vyhnání Gerty Schnirch za odvahu, s níž v rozsáhlém románovém prostoru zpracovala na konkrétních osudech velké dějinné téma. 300 stran, vázaná Vydává nakladatelství Host Románový příběh Kateřiny Tučkové má rozsáhlý půdorys. Matka několikaměsíční dcerky je jen s osobními věcmi „odsunuta“společně s ostatními brněnskými Němci směrem na Vídeň.Vyčerpávající klíček ke knihám www.knihovnice.cz/klicek číslo 21, květen 2010
recenze
Stín Černého hvozdu autor: Míla
Doby, kdy se téměř nevydávala nová česká fantastika, protože každý dychtil jen po západních autorech, už jsou dávno pryč. Dá se téměř říci, že častokrát jsou na nové tituly oblíbených českých autorů naši fandové více „nažhavení“ než na knihy od slavných cizinců. V poslední době se mi dostaly do rukou dva tituly českých autorů, vesměs začínajících, které jen potvrdily, že naše literární fantastika je stejně kvalitní a hodnotná jako u „favoritů“ za Atlantikem. Prvním byla sbírka „Beton, kosti a sny“ od Pavla Renčína, která mne nadchla svojí originalitou a moderností. Tím druhým je románový debut „Stín Černého hvozdu“ od Míla Lince (*1982). V anotaci se o něm píše, že je to: „Klasický fantasy příběh plný odvahy i zbabělosti…“. A přesně to kniha je. Klasický fantasy příběh podle tolkienovské šablony. Prostředí založené na středověkých reáliích, do kterých je vloženo něco jinak, něco magického, fantastického. Přestože je založen na tolkienovském schématu, Linc pro svůj příběh nepoužívá často až nevyslovitelné germánské názvy a pojmenování, ale jako už i jiní využívá terminologii typickou pro slovanské prostředí. Světem protéká řeka Bělava, začátek děje se odehrává na Kozím hrádku, hlavním hrdinou je Richard, pán z Nemanic, panna Doubravka či rytíř Sovička. Před lety
9
mi tyto počeštěné názvy a jména připadala ve fantasy zcela nepřijatelná, až směšná. Dneska už to tak není, naopak jako mnohým dalším i mně to spíše osvěžuje děj, kniha vyznívá jinak bez těch často krkolomných názvů a jmen založených na západní terminologii. Samotná dějová osnova není nijak revoluční. Ale tak je to myšleno od počátku. Temný mág Zikmund se snaží uchvátit moc nad celou říší, a ke splnění své tužby používá všech krvavých prostředků. Jako jediný se mu postaví Richard, pán z Nemanic, který má za sebou nevyjasněnou minulost, spojenou s Vysočinou, temným hvozdem ovládaným zlem. On a jeho skupina přátel a rytířů se vydají po mágových stopách, aby se pomstili za masakr způsobený na Kozím hrádku. Je to osvědčený příběh boje mezi dobrem a zlem, tedy základní myšlenka většiny fantasy. Autor ale vytváří funkční svět, kde je politika, válka, bitvy, intriky a samozřejmě láska. Možná bychom mohli říci, že je to
Linc
moderní autor, který se nebojí i erotiky. Milostné scény kejklíře Žibřida toho v popisu moc neskrývají. Čeho si osobně ale na díle nejvíce cením, je jazyk. Autor dokáže skvěle čarovat se slovy. Je v tom cítit potřebná poetika pro klasickou epickou fantasy. Přitom se ale dokáže vyvarovat zbytečným emočním výlevům, které jen zaplňují stránky a často nudí. K tomu se skvěle trefil i do slohu, pro děj vyváženým střídáním odstavců a kapitol. Je to sice jeho románová prvotina, ale autor je činný už více než deset let. Myslím, že je to na románu vidět, ta jeho dlouholetá zkušenost. Jeho povídky vycházejí snad v každé sbírce „Drakobijci“ či mnohokrát i v časopise Pevnost. Jeho zájem o středověk vůbec zužitkoval také ve dvou krátkých monografiích „Středověký svět“. Dílo tohoto pražského knihovníka patří určitě k tomu lepšímu, co náš trh momentálně nabízí. A když k tomu připočteme i skvělou obálku od Jany Šouflové, kniha si najde určitě i mnoho dalších příznivců. Vydalo nakl. Straky na vrbě, 2009. BoboKing
[email protected]
klíček ke knihám www.knihovnice.cz/klicek číslo 21, květen 2010
recenze
váš klíček
Cesty, Lenka které voní jídlem Tomsová, Pavel Vítek, Janis Sidovský autoři:
Dobrodružství, zážitky a recepty ze čtyř kontinentů. Začátkem listopadu 2009 se v Praze uskutečnil křest knihy Cesty, které voní jídlem. Tento netradiční kulinářský cestopis, ve kterém se podíváte nejen do různých koutů světa prostřednictvím zážitků Pavla Vítka a Janise Sidovského, ale nahlédnete i do kuchyní několika kontinentů, vydalo nakladatelství XYZ. Součástí knihy jsou recepty na jídla, která si Pavel s Janisem v zahraničí oblíbili. Nyní je vařívají doma v Karlštejně a jejich vůně jim připomínají prožitky z cest. Knihu uspořádala novinářka Lenka Tomsová. Cesty, které voní jídlem vznikly vlastně rozhovorem novinářky s partnerskou dvojicí – zpěvákem a muzikálovým hercem Pavlem Vítkem a manažerem a producentem Janisem Sidovským. Lenka Tomsová začala knihu tím, co nás na dvojici průvodců světem na první pohled nejvíce zaujme. Pod názvem úvodu knihy Na stejné vlně rekapituluje seznámení a vztah dvou mužů, kteří v červenci roku 2006 uzavřeli na Karlštejně po téměř devatenáctiletém vztahu registrované partnerství. Jejich vztah, který trval od roku 1987, si prošel mnoha úskalími. Až do roku 2000 ho i před nejbližšími tajili. Když učinil bulvár v roce 2000 „velké odhalení“, rozhodli se Janis s Pavlem přiznat se rodičům a vydat
10
veřejné prohlášení. Kromě kulinářských receptů a poutavého vyprávění o daleké cizině proto kniha přináší také intimní pohled do soukromí známého a oblíbeného páru i historky, které na cestách zažili s kolegy z prostředí populární hudby i politiky. Kniha je hlavně o tom, co Janise s Pavlem nejvíce spojuje – cestování a záliba v dobrém jídle. První cesta, kterou spolu na konci osmdesátých let podnikli, byla do podhůří slovenských Tater. Odsud také pochází recept na šoulet s husou. Prvním zahraničním dobrodružstvím byla Korčula. Právě dovolená na Korčule posloužila Pavlovi a Janisovi jako test jejich vztahu. Předtím totiž ve společné domácnosti vařili jen zřídkakdy. V Řecku, kam se vydali v devadesátých letech, se podle svých slov Janis s Pavlem cítí jako doma. Nejen proto, že Janis Sidovský je po tatínkovi poloviční Řek. Právě z Řecka mají oba nejkrásnější a nejúsměvnější vzpomínky. V řeckých receptech nechybí návod na tzaziky a rožněné maso na jehle souvláki. Z Finska přináší dvojice recept na originální rybí salát s kondenzovaným mlékem. Podobně jako Řecko zaujala oba Itálie, Turecko a Thajsko. Zdá se, že v povaze místních jižanů a v jejich jídelníčku našli Sidovský s Vítkem větší zalíbení než na nehostinném severu. Koncem
devadesátých let se dvojice zatoužila podívat dál. Navštívili Kanárské ostrovy, Maroko, Maledivy, Dominikánskou republiku, Keňu, ale i Spojené státy americké. Díky všímavosti a vnímavosti obou známých mužů i jejich vtipnosti a schopnosti dělat si ze sebe navzájem legraci vznikla poutavá kniha na pomezí několika literárních žánrů – cestopisu, biografie a kuchařky. Možná i to bude důvod, proč knihu budete vyhledávat nejen jako pomoc při vaření. Příběhy Janise Sidovského a Pavla Vítka nepostrádají humor. Velkým kladem je, že recepty opravdu charakterizují danou zemi a lze je připravit i ve vaší kuchyni. Autorka knihy i Sidovský s Vítkem při výběru receptů brali ohled i na dostupnost surovin v našich obchodech. Recepty jsou uvedeny s podrobným návodem na přípravu chutného jídla, ale obohaceny také o tipy čím pokrm doplnit nebo jak ho servírovat, aby zaujal i vaše návštěvy.
Máte nějaký nápad na to, o čem byste si v našem časopise rádi přečetli? Chcete nám sdělit, že jsme úplně vedle nebo snad máte v úmyslu utrousit několik pochvalných slov? Napište nám a podělte se s námi o své názory, budou-li zajímavé, otiskneme je v příštím čísle. Na sdílné čtenáře stále čekají zajímavé knižní odměny. Adresa pro Vaše e-maily je :
[email protected] Redakce
Knihovnice.cz
eZin Klíček ke knihám
Vydavatel:
Radek Červený – Knihovnice.cz Letňanská 330/15, 190 00 Praha 9 IČ: 69509361 www.knihovnice.cz
[email protected]
Sazba a grafické zpracování: www.omicrone.net
Šéfredaktor: Alžběta Červená
Všechny cesty Pavla Vítka a Janise Sidovského vedly zase zpátky domů. Jak říkají „vařit je naučil hlad, později se přidala i chuť“. I když vaření není vaším koníčkem, koupí knihy rozhodně neprohloupíte. Čas od času si uvařit něco originálního, co voní cizinou, potěší nejen váš žaludek, ale i vaše nejbližší. Jana Spálenková
[email protected]
Internetové stránky:
www.knihovnice.cz/klicek/
ISSN 1803-4446 Na adrese www.knihovnice.cz/klicek/ najdete všechna předcházející čísla a přihlášení k odběru. Pokud máte zájem o inzerci v tomto časopise, dozvíte se všechny informace na následující stránce: www.knihovnice.cz/reklama/#reklama-klicek
klíček ke knihám www.knihovnice.cz/klicek číslo 21, květen 2010
