Onemocnění nervové a cévní soustavy • • • • • • • • • •
Epilepsie, hydrocefalismus, klíšťatový zánět mozku, otřes mozku, kinetóza, Ischémie, infarkt myokardu, embolie, trombóza, anémie, oběhový kolaps, leukémie
Nervová soustava Anatomie a fyziologie Nervová soustava je základním regulačním systémem organizmu psa. V organizmu plní základní funkce jako: • Přijímá podněty smyslovými orgány tzv. receptory (receptory), • Kontroluje a poskytuje komplexní komunikační systém mezi vnitřním a vnějším prostředím. Základem nervové soustavy jsou navzájem propojené nervové buňky neboli neurony. Ty mají dvě základní vlastnosti: dráždivost a vodivost impulzů. Neuron se skládá z těla (jádro a cytoplazma), jednoho axonu (vede impulzy do dendritů další buňky) a jednoho či více dendritů. Dle funkce máme 3 druhy neuronů: • Senzorický – vede impulzy z částí těla do mozku nebo míchy • Motorický – vede impulzy z mozku či míchy do svalu či místa pro spuštění aktivity • Konektivní, spojovací – vede impulzy z jedné části mozku do druhé Mikroskopické místo mezi axony a dendrity se nazývá synapse. Obsahuje proudící chemické látky. Nervová soustava se dělí podle složení a podle funkce. Podle složení se dělí: • centrální nervový systém – mozek a mícha • periferní nervový systém – míšní a mozkové nervy Podle funkce se dělí: • Somatickou – řízenou vůlí, která je zodpovědná za přenos impulzů z a do různých částí těla, jako jsou svaly, kosti, klouby, kůže, oči, uši… • Autonomní – neovladatelný vůlí, regulující vnitřní orgány a žlázy. Centrální nervový systém představuje mozek a mícha. Mozek a mícha se skládají z šedé a bílé hmoty. Šedá hmota je bohatá na nervové buňky, bílá na nervová vlákna. Mozek a mícha jsou chráněny lepkou a 3 plenami: 1
• Dura mater • Arachnoid mater • Pia mater Prostor mezi Arachnoid a Pia mater obsahuje mozkomíšní tekutinu, která se tvoří v kapilárách, cirkuluje v mozku a je soustředěna ve 4 dutinách. Obsahuje vodu, glukózu, proteiny a minerály. Mozek se dělí na 4 laloky: • Frontální lalok – čelní • Parietální lalok – spánkový • Temporální lalok – temenní • Okcipitální lalok - tylní Mozek je rozdělen na pět částí: • přední mozek, • mezimozek, • střední mozek, • mozeček • prodloužená mícha. Důležitá část mozku je kůra předního mozku, kde jsou uložena centra zraková (v týlní části mozku), sluchová a chuťová (ve spánkové části), motorická (pohybová - v čelní části) a kožní citlivosti (v temenní části). Čichové centrum je na spodině předního mozku v čichovém laloku. Periferní nervový systém obsahuje senzorické i motorické neurony. Rozlišujeme mozkové a míšní. Mozkových je dvanáct párů a vycházejí z mozkového kmene a prodloužené míchy. Prvních 10 párů kontroluje oblasti hlavy, 11. Pár obstarává svaly hlavy a 12. Pár se prodlužuje do hrudních a břišních orgánů. 1. čichový nerv (končí v nosní dutině), 2. zrakový nerv (vede vzruchy ze sítnice do oční koule), 3. okohybný nerv (inervuje okohybné svaly a svaly pro akomodaci oka), 4. kladkový nerv (inervuje jeden z okohybných svalů), 5. trojklaný nerv (inervuje citně zuby horní i dolní čelisti, sliznici nosní a ústní dutiny, sliznici převážné části jazyka, dále kůži na hlavě, oční víčka, pysky, čenich a ovládá motoriku žvýkacích svalů), 6. odtahovací nerv (inervuje jeden z okohybných svalů), 7. lícní nerv (inervuje mimickou svalovinu obličeje a slinné žlázy), 8. sluchově rovnovážný nerv (vede sluchové vzruchy a vzruchy z kinetického a statického ústrojí vnitřního ucha do mozku), 9. jazykohltanový nerv (inervuje slinné žlázy a kořen jazyka a hltan), 10. bloudivý nerv (inervuje hltan, hrtan, vede parasympatická vlákna pro srdce, plíce, 2
trávicí trubice a ledviny), 11. přídatný nerv (inervuje povrchové krční svaly), 12. podjazyčný nerv (inervuje svalovinu jazyka). Míšní nervy vystupují ze spodní části míchy a mají dvě základní funkce: motorickou (pohyb) a senzitivní (citlivost). Je jich 31 párů a slouží končetinám a trupu Autonomní (Vegetativní) nervová soustava vykonává funkce nezávisle na CNS. Kontroluje a ovlivňuje tělesné funkce. Dělí se na: • Sympatikus – adrenalin a noradrenalin, reakce na stres, bolest, zima. Má ochranou funkci • Parasympatikus, který působí protichůdně. Řídí činnost životně důležitých orgánů (srdce, žaludek, střeva, žlázy a další) a zajišťuje fyziologický průběh látkové výměny. Reflexy - Reflex je základním funkčním prvkem nervové soustavy. Je možné ho charakterizovat jako převod vzruchu ze smyslového orgánu (receptoru) nervovou drahou přes CNS na výkonný orgán (efektor). Podle podmínek vzniku a vlastností spojení dělíme reflexy na: • nepodmíněné (vrozené s trvalým spojením smyslového a výkonného orgánu (za odpovídajících podmínek se dostavují vždy a stereotypně). K vytvoření nepodmíněných reflexů není třeba nácviku (zkušenosti) • podmíněné (získané), které vznikají a zanikají během života psa a zajišťují jeho přizpůsobování nejrůznějším, stále se měnícím podmínkám prostředí., Vytvářejí se v souvislosti s určitými zkušenostmi, které jsou pro psa nové. Na rozdíl od nepodmíněných se vytvářejí podmíněné reflexy pouze jako dočasné, opakovanými situacemi (aktivizace) se mohou posilovat nebo naopak vyhasínají, pokud chybí podněty, které je vyvolaly.
3
Nervová soustava Schéma nervové soustavy 1 - mozek 2 - páteřní mícha 3 - lícní nerv 4 - první krční nerv 5 - spodní větve hrudních a krčních nervů 6 - pažní pleteň 7 - bedrokřížová pleteň 8 - horní větve krčních nervů 9 - bederní nervy 10 - křížové nervy 11 - sedací nerv Schéma nepodmíněného reflexu Podráždění (P) vyvolané vnějším podnětem je vedeno nervovou dráhou (N) do centrální nervové soustavy (míchy - M), z níž vychází podnět pro výkonný orgán -sval (S).
Onemocnění nervové soustavy Neuroinfekční onemocnění Mezi neuroinfekce (encefalitidy, meningitidy) zahrnujeme mnoho akutních i chronických onemocnění. Mohou být virového i bakteriálního původu. Nemoc postihuje buď nervovou tkáň samotnou, nebo obaly, popřípadě oboje. Téměř vždy jsou postiženy mozkové pleny (encefalomeningitida). Pokud jsou postiženy míšní, a nervy mluvíme o pleny, mozek, mícha, kořeny meningeoencefalomyelopolyradiculo-neuritidě. Vstupní brána a šíření virů jsou různé. Některé se šíří čichovými drahami, jiné vegetativními vlákny a další hematogenně. Cesta bakteriální infekce CNS je většinou hematogenní. Přenašeči mohou být: klíště, mouchy, potraviny, nebo přímým kontaktem. Virové onemocnění má tato stádia: • Latentní stádium – virus pronikl do organismu, ale klinicky se neprojevuje. V tomto stádiu se tvoří protilátky a infikovaní jsou zdrojem nákazy. • Viremické stádium – projevuje se „chřipkovými příznaky”: teplota, bolest hlavy: malátnost, překrvení sliznic HCD a očních spojivek, někdy průjem. Virus proniká do krevního oběhu. • Intravalární stádium – (zdánlivého uzdravení), nemocný se cítí subjektivně dobře. Trvá několik dnů, týdnů i měsíc. 4
•
Neurální stádium – virus pronikl do mozku, popřípadě do míchy. Klinicky se projeví vzestupem teploty a ložiskovými příznaky (podle umístění).
Nervový systém může být při infekci organizmu postižen dvojím způsobem: jako primárně zánětlivé onemocnění vyvolané přímým působením infekčního agens, anebo jako nezánětlivé onemocnění, které se rozvíjí jako důsledek toxických, metabolických a cirkulačních poruch v nervovém systému. První skupina se označuje jako neuroinfekce, druhá jako toxoinfekční encefalopatie. Neuroinfekce lze rozdělit podle různých kritérií. Podle lokalizace se rozdělují na: infekce CNS: meningitidy (záněty mozkomíšních plen), encefalitidy (záněty mozku) a myelitidy (záněty míchy), infekce periferního nervového systému: radikulitidy (záněty nervových kořenů) a neuritidy (záněty periferních nervů). Obvykle však zánět není omezen na jeden orgán či strukturu, a tak vznikají meningo-encefalitidy, encefalomyelitidy apod. Důležité rozdělení neuroinfekcí vychází z charakteru zánětlivé odpovědi. Podle toho se záněty nervového systému - zvláště meningitidy - rozdělují na: • hnisavé (purulentní) - jsou vyvolány bakteriemi, houbami a prvoky • nehnisavé (serózní, aseptické, lymfocytární) – vyvolány viry a spirochétami • specifické (granulomatózní) – vyvolány např. mykobakteriem tuberkulózy Pro meningitidu velmi charakteristickým, i když ne zcela specifickým příznakovým souborem je meningeální syndrom. Omezení flekčních pohybů páteře v důsledku stahu paravertebrálního svalstva: váznutí šíje, Brudzinského příznak, spinální znamení, příznak trojnožky atd. Vedle bolestí hlavy a meningeálních příznaků jsou dalšími symptomy horečka a v důsledku mozkového edému i poruchy vědomí a chování. Rozhodující význam v diagnostice neuroinfekcí má vyšetření mozkomíšního moku.
Tetanus Tetanus (strnutí šíje) je raná infekce způsobená neurotoxinem anaerobní mikroba Clostridium tetani. Díky očkování a řádnému ošetření kontaminovaných zranění je onemocnění vzácné. Typickými projevy nemoci je zvýšené napětí až křeče kosterních svalů. Iniciálním příznakem je trismus – nemožnost rozevřít ústa. Stav pacienta zvláště ohrožují poruchy vegetativní regulace. Prognóza je vážná: pacient může zemřít v křeči dýchacího svalstva, poruchou dýchání z poškození dechového centra, srdečním selháním či arytmií. Základem léčby je klid, podání globulinu, penicilinu a antikonvulziv.
Cévní onemocnění CNS - Dělí se na pomalu vnikající (arterioskleróza) a náhle vznikající (CMP)
Cévní mozková příhoda CMP je porucha v prokrvení mozkové tkáně. Z 80% jde většinou o ischemickou formu, kdy je přerušen nebo omezen přísun krve k buňkám. Ve zbylých procentech se jedná o formu hemoragickou (krvácivou) nebo smíšenou. Mozek je zásobován ze dvou základních párových cév. Karotické a vertebrobasilární řečiště. Krkavice se dělí na vnější (externa) a vnitřní (interna), která je hlavním zdrojem zásobení přední a střední části mozku. Aa. vertebrales vstupují velkým 5
otvorem do lebky a zde se spojují v a. basilaris a zásobují hlavně zadní část mozku, mozeček, mozkový kmen a části mezimozku. Projevy CMP závisí na poškozené oblasti. Jelikož se některé nervové dráhy kříží, při poškození struktur v pravé hemisféře mozku dochází k projevům na druhostranných končetinách a naopak. Nejtypičtějším obrazem, který známe, bývá paréza až plegie (ochrnutí) jednostranné horní či dolní končetiny s poklesem ústního koutku a se ztrátou vnímání tepla, doteku či bolesti. Záchvatovité onemocnění CNS
Epilepsie Záchvat je výsledkem chorobného dráždění mozku, který se šíří z určitého ohniska. Jde o porušení funkce mozkových gangliových buněk. Důležitou roli hrají dědičné dispozice (vyvolávajícími faktory mohou být spánková deprivace, stres, ostré světlo, poruchy prokrvení, nádory, toxické látky. Sekundární epilepsie vzniká z předchozího poškození mozku. Jsou dva druhy záchvatů: Grand mal a Petit mal Grand mal trvá 1- 3 min, začíná náhle bezvědomím a pádem na zem. Záchvat provázený tonicko-klonickými křečemi se zástavou dechu a ztrátou vědomí. Záchvatu mohou předcházet subjektivní pocity tzv. aura (čichové, zrakové, chuťové vjemy). Po 10 nebo více sekundách dochází k rozvoji generalizovaných klonických záškubů. Z úst vystupuje pěna, mnohokrát dojde k pokousání jazyka a spontánnímu odchodu moče a stolice. Klonické záškuby mohou trvat až několik minut a bývají spojeny s následným bezvědomím. Často se postižený při záchvatu pomočí, pokouše si jazyk atd. Po záchvatu se vyskytuje amnézie na vlastní záchvat, zmatenost, velká únava, bolest hlavy, ospalost. Časté záchvaty mohou vést ke změně osobnosti. Petit mal je nejčastěji u mladých. Je charakterizován náhlou, velmi krátkou poruchou vědomí (asi sekundu nebo několik sekund) takže postižený ani neupadne. Pacient se např. zahledí do prázdna a po odeznění se věnuje předchozí činnosti. Toto se nazývá absence. Jedná se o řadu epileptických projevů ze skupiny generalizovaných záchvatů, které vykazují krátkodobou poruchu vědomí a žádné pády, nemusí být provázeny motorickými příznaky, případně anomáliemi svalového napětí. Status epilepticus – je stav kdy se hromadí GM záchvaty tak, že pacient ani nenabude vědomí mezi nimi. Jedná se o sled velkých záchvatů, které se mohou projevovat i izolovanými kontrakcemi svalů či svalových skupin. Jedná se o život ohrožující stav, který prostřednictvím centrální hypertermie, aspirace, poruchy elektrolytů a hypoxické nekrózy mozku vede nakonec ke smrti. Komplikace – poranění hlavy, při statu epi – dechové poruchy, narůstá otok mozku, vyčerpání organismu. PP - zabránit pádu a dalšímu poranění, dýchací cesty uvolníme pouze správnou polohou., Diazepam i.v. do přerušení křečí, Uvolnění DC, podání O2, event. ŘV Křeče jsou mimovolné svalové stahy objevující se častěji v záchvatech. Typy křečí: Klonické – škubavé: vzteklina, otrava organofosfáty, hypoglykemie Tonické – napětí svalstva: tetanus, otrava strychninem, hypokalcémie, Tonicko-klonické – nejčastěji: epilepsie
Krvácení do míchy – hematomyelie 6
Je to náhlá cévní příhoda, kdy dochází ke krvácení do míšní tkáně z prasklé cévy. Je to méně časté onemocnění. Může vzniknout i při prudké a velké tělesné námaze. Předpokladem je chorobná změna cévních stěn. Příznaky se liší podle lokalizace.
Hydrocefalismus po toxoplazmóze Termín hydrocefalus pochází z řečtiny: hydro = voda, kephale = hlava a znamená zvýšenou akumulaci tekutin (mozkomíšního moku) v dutinách mozku - mozkových komorách. Celkové množství moku v komorách a subarachnoidálních prostorech u dospělého se obměňuje třikrát za den. Od místa tvorby do místa vstřebávání musí mozkomíšní mok projít celým komorovým systémem mozku. Průtok moku může být narušen v kterémkoliv místě systému – v případě překážky hovoříme o obstrukčním hydrocefalu. Pokud je porucha až v místě vstřebávání (resorpce), mluvíme o hyporesorpčním hydrocefalu.
Klíšťový zánět mozku Klíšťový zánět mozku a mozkových blan je zánětlivé onemocnění CNS, jehož původcem je virus ze skupiny arbovirů, přenášený klíštětem. Pes může být napaden larvou, nymfou i plně vyvinutým klíštětem. Infekce se šíří především přisátím infikovaného klíštěte, ale může k ní dojít i při požití mléka infikovaných zvířat, nejčastěji koz. Klíšťová meningoencefalitida je typická nákaza s přírodní ohniskovostí, to znamená, že její výskyt je vázán na přírodní lokality. Rizikovými oblastmi jsou většinou listnaté nebo smíšené lesy v nižších polohách. Pro výskyt onemocnění je typická sezónnost, související s cyklem aktivity klíšťat. Inkubační doba (od přisátí klíštěte ke vzniku prvních příznaků onemocnění) trvá 7 14 dnů. Typické onemocnění probíhá ve dvou fázích: v prvé fázi se objevují horečky, bolesti hlavy, malátnost, nevolnost, bolesti v kloubech. Tato fáze trvá 4 - 15 dnů. Toto stadium je někdy nevýrazné. Druhá fáze nastupuje po několikadenním (8 -15 dny klidovém období, kdy se nemocný cítí lépe. Poté se objeví opět horečky a v různé intenzitě příznaky postižení CNS: bolest hlavy, zvracení, meningeální příznaky (tuhost svalstva šíje), poruchy paměti, dezorientace, poruchy spánku, svalový třes, závratě, obrny nervů. Po prožití onemocnění mohou přetrvávat obrny (parézy) nebo dlouhotrvající drobné neurologické poruchy. Nepříjemným a někdy dlouhotrvajícím následkem bývají např. poruchy spánku, schopnost soustředit se, lability, nálady apod. Bez následků bývají především formy s menším rozsahem postižení mozku (forma meningeální). Ochrana - Postříkání repelentními a insekticidními přípravky (Diffusil V) nebo Autan. Klíště odstraňujeme v rukavicích, protože potřísnění drobných oděrek na kůži obsahem např. přetrženého klíštěte může vést k přenosu nákazy. U dříve doporučovaného točení klíštětem ve směru hodinových ručiček hrozí rovněž přetržení klíštěte. Potření přisátého klíštěte tukem nebo olejem nemá odborné opodstatnění. Na přisáté klíště přiložíme vatu namočenou do Jodisolu nebo jodové tinktury, což zabezpečí dezinfekci rány, tak usmrcení klíštěte. Velmi důležité je provedení dezinfekce kůže, např. Jodisolem event. Jodonalem B jak před, tak i po odstranění klíštěte. Nejúčinnější ochranou proti onemocnění klíšťovým zánětem mozku je aktivní imunizace - očkování. Očkovací látka obsahuje mrtvý, tzv. inaktivovaný virus, který se nemůže v organizmu pomnožit.
Otřes mozku Poranění hlavy - Pod pojmem kraniocerebrální poranění rozumíme tři typy úrazů: 7
1. poranění měkkých tkání 2. poranění lebky – zlomeniny 3. poranění mozku - dřívější dělení: • komoce (otřes) • kontuze (zhmoždění) • komprese (stlačení, poranění, kdy krev stlačí mozk. tkáň rozvijí se nitrolební hypertenze) Nyní rozlišujeme postižení: • Difuzní -komoce mozková, difuzní axonové poranění (DAP),swelling • Ložiskové -mozkové kontuze • Kompresivní -nitrolební krvácení:hematomy epidurální, subdurální (akutní, subakutní), intracerebrální, subdurální hydrom Otřes mozku (komoce) - patří mezi lehčí poranění, kdy nedochází k žádným morfologickým změnám, pouze dojde k přechodným funkčním příznakům. Bývá to krátkodobé bezvědomí, retrográdní amnezie (ztráta paměti vztahující se na časový úsek před úrazem hlavy, otřesem mozku, komatem), zvracení, bolest hlavy, závrať, únava, dezorientace či poruchy spánku. V PNP počítat s poraněním C obratlů! Komoce mozku se léčí klidem, ledovými obklady, podáváním analgetik a sedativ. Je třeba sledovat vědomí, tlak, puls a dech. Důležitá je kontrola nitrolebního tlaku, který se může začít zvyšovat při opožděném nitrolebním krvácení.
Kinetóza Kinetóza nebo také nemoc z pohybu je fyzický stav jedince, kdy vjem pohybu vestibulárním systémem nesouhlasí s vizuálními vjemy. Příznakem kinetózy může být závrať, vyčerpání či zvedání žaludku. Podle příčin vedoucích ke kinetóze se zpravidla mluví o mořské nemoci, nevolnosti v autě/autobuse, nevolnosti v letadle.
Cévní soustava, krev, funkce krve Krev Krev je součástí vnitřního prostředí organizmu, je hlavní mimobuněčnou tekutinou. Zajišťuje životní pochody v buňkách, účastní se pochodů, jež vytvářejí a udržují stálé vnitřní prostředí v organizmu, přímo se účastní humorálního řízení organizmu a plní také funkci ochrannou. Funkce krve: • transportní funkce - transportuje kyslík z plic ke tkáním a oxid uhličitý od tkání do plic. Stejně tak živiny (např. glukózu, aminokyseliny) k buňkám a odpadní látky (např. močovinu) od buněk k orgánům, kde se vyloučí. Přenáší hormony, vitamíny a elektrolyty nutné pro metabolismus buněk. Průtokem krve orgány s vysokým metabolismem (játra) se krev otepluje a tak se rozvádí teplo po celém organismu. • udržení homeostázy (stálosti vnitřního prostředí) -výměnou látek mezi krví a intersticiálním prostorem se krev podílí na udržení pH, rozložení elektrolytů, objemu krve apod. • obrana organismu (specifická i nespecifická) - realizována prostřednictvím bílých krvinek, protilátkami • zástava krvácení - hemostatickými mechanismy brání ztrátě krve při poranění cév. 8
Složení krve: Složena z krevní tekutiny (plazma) a krevních buněk (červené a bílé krvinky a krevní destičky). pH kolísá v úzkém rozmezí 7.3 až 7,5. Krev představuje 7-8 % tělesné hmotnosti jedince. Koluje v krevních cévách, které rozdělujeme na tepny (vedou krev ze srdce do orgánů), žíly (vedou krev z orgánů směrem k srdci) a krevní kapiláry (mají tenkou stěnu a tvoří spojovací síť mezi tepnami a žílami). • Krevní plazma je tekutina mírně nažloutlé barvy. Obsahuje plazmatické bílkoviny, vitamíny, hormony, kyselinu mléčnou, acetoctovou a další organické kyseliny, minerální látky, enzymy a další složky. • Červené krvinky (erytrocyty) jsou bezjaderné buňky. Zajišťují přenos kyslíku z plic do tkání, účastní se na přenosu kysličníku uhličitého z tkání do plic, podílí se na udržování stálého pH krve, transportují živiny, mají schopnost absorbovat na svůj povrch různé jedy a přenášet je do systému (RHS), kde dochází k jejich zneškodnění. Součástí erytrocytů jsou krevní faktory, které určují krevní skupiny. • Bílé krvinky (leukocyty): jejich hlavní funkcí je podíl na nespecifické a specifické obraně organismu proti choroboplodným zárodkům. Nespecifická imunita (vrozená) je vyjádřena třemi základními funkcemi: - pohlcováním cizorodého materiálu (fagocytóza) - usmrcováním buněk zvláště napadených viry nebo jinak poškozených - činností komplementového systému (tvořeného specifickými bílkovinami krevní plazmy), který nepomáhá při fagocytóze Specifická (získaná) imunita je založena na schopnosti organismu rozpoznat vlastní a odlišit cizorodý materiál - antigen. Obrana organismu je daná tvorbou specifických protilátek (imunoglobulinů) proti antigenům. Po kontaktu s cizorodým materiálem - vytvoření paměťových buněk, které jsou schopny po opakovaném kontaktu s antigenem, navodit rychlou a cílenou obranu. rozdělení a funkce leukocytů: podle přítomnosti granul v cytoplazmě rozdělujeme leukocyty na granulocyty a agranulocyty. Granulocyty - segmentované jádro a v cytoplazmě jsou přítomná zrníčka. Patří sem: • neutrofilní granulocyty - nejvíce zastoupené leukocyty. Jsou schopny adherovat (přilnout) na cévní endotel, na cizorodou buňku či jiný cizorodý materiál. Dále jsou schopny opustit krevní oběh - diapedézou (ameboidní pohyb), na základě chemotaktického podnětu (toxiny produkované bakteriemi). A jsou schopny fagocytózy (pohlcení), jak při nespecifické, tak při specifické obraně organismu. Fagocytující buňka obemkne cizorodou či označenou částici a ta je ve formě vakuoly vzata do cytoplazmy. Po pohlcení působením enzymů obsažených v lysozomech a granulích je částice zlikvidována. • eozinofilní granulocyty - pouze 2 - 5 %, uplatňují se při alergických a parazitárních onemocněních. Jsou schopny diapedézy a fagocytózy. • bazofilní granulocyty - pouze l%, uplatňují se hlavně při alergických reakcích, kdy ze svých granul uvolňují histamin vyvolávají lokální reakci. Agranulocyty - celistvé, nesegmentované jádro, v cytoplasmě nejsou granula • monocyty - malé zastoupení, 3 - 5 %, Po vyplavení do krevního oběhu vycestovávají do tkání a přeměňují se na různé typy tkáňových makrofágů. Jejich hlavní vlastností je schopnost fagocytózy. Jsou schopny označit cizorodou částici pro navození specifické imunitní odpovědi. • lymfocyty - druhý, nejvíce zastoupený typ leukocytů, 24 - 40 %. Podílejí se na 9
•
specifické imunitě organismu. - T lymfocyty - představitelé buněčně zprostředkované imunity. Jejich vývoj po vycestování z kostní dřeně se uskutečňuje v thymu. Podle funkce rozeznáváme několik typů: cytoxické T lymfocyty - jsou schopny rozpoznat buňky napadené viry či buňky jinak poškozené, uvolňovat enzymy a jejich působením likvidovat napadené buňky. Pomocné T lymfocyty - mají regulační úlohu v imunitní odpovědi (např. navození tvorby protilátek B lymfocyty). Jsou ničeny virem HIV. Supresorové T lymfocyty - jsou schopny potlačovat činnost ostatních typů lymfocytů. - B lymfocyty - je jich méně než předcházejících, aktivují se po setkání s antigenem. Jsou představitelé humorální imunity. Přeměňují se v plazmatické buňky, které produkují specifické protilátky (imunoglobuliny). Ty tvoří 5 základních skupin: IgM - první typ protilátek, které se tvoří v organismu po setkání s antigenem tzv. primární odpověď IgG - nejvíce zastoupený typ protilátek při sekundární odpovědi. IgA - jsou protilátky obsažené v sekretech buněk (sliny, mléko, slzy atd.) IgE -nejvíce se nacházejí na povrchu žírných buněk a bazofilních leukocytů. Jsou odpovědné za alergické reakce. IgD -jsou lokalizovány na povrchu B lymfocytů a slouží jako receptor pro antigeny. Krevní destičky (trombocyty) jsou bezjaderné útvary nestejné velikosti. Vlastností trombocytů je přilnavost ke smáčivé ploše a vzájemné slepování. Tato vlastnost je základním předpokladem k účasti na srážení krve a zástavě krvácení.
Krevní oběh Tvoří nezbytné zařízení sloužící k rozvodu živin a udržování stálosti vnitřního prostředí organizmu psa. Umožňuje krvi plnit dýchací funkci, zajišťovat výživu tkání a buněk, rozvádět látky uplatňující se v řízení metabolizmu, podílet se na termoregulaci a na obranných pochodech. Základní podmínkou krevního oběhu je rozdíl mezi tlakem v tepnách a v žilách. Soustava se skládá ze srdce, uloženého v hrudní dutině, a trubicovitých cév.
Srdce Je dutý svalový orgán, má tvar kuželu. U psa tvoří hmotnost srdce asi 1 % z jeho tělesné hmotnosti. Srdce představuje tlakové čerpadlo, nabírá krev ze žil a vhání ji do tepen, udržuje tak stálý krevní oběh. Pro bezchybný výkon srdce je nutný neustálý přísun živin a kyslíku pro srdeční sval. Toto se děje věnčitým oběhem, který odčerpává až 10 % veškeré krve, která je vtlačena do aorty pro vlastní potřebu srdce. Funguje jako pumpa, jež udržuje krev v krevním řečišti pod tlakem v pohybu. Je uloženo v hrudní dutině, v pevném obalu zvaném osrdečník. Je ve spodní polovině hrudní dutiny, posunuto poněkud vlevo. Svislou svalovou přepážkou je rozděleno na pravou a levou polovinu. Každá polovina je rozdělena na menší předsíň a větší komoru. Komory od předsíní oddělují vazivové prstence (v jejich středu jsou předsíňokomorové otvory vybavené chlopněmi). Levá komora žene krev do celého těla, pravá komora pouze do oběhu plicního. Do pravé předsíně vstupují dvě duté 10
žíly: zadní přivádí odkysličenou krev z beder, ledvin, břišní stěny a z pánevních končetin, přední dutá žíla vede krev z hrudních končetin, hrudníku a orgánů krku a hlavy. Kromě toho se do ní vlévají konečné mízovody. Do levé předsíně vstupuje 5-8 plicních žil, které přivádějí z plic okysličenou krev. Po vehnání krve z předsíní do komor (systola předsíní a zároveň diastola komor) je krev hnána do srdečnice (aorty) a plicního kmene. Srdeční frekvence u zdravého klidného velkého psa činí 66-80 tepů za minutu, u malého psa 80-120 tepů za minutu. Rozlišujeme malý krevní oběh, velký krevní oběh a portální oběh. • Malý krevní oběh začíná v pravé srdeční komoře, odkud jde krev plicním kmenem do plic. Zde se okysličuje a vrací se plicními žílami do levé srdeční předsíně. • Velký krevní oběh začíná v levé srdeční komoře, kam vtéká okysličená krev z levé předsíně. Odtud odtéká okysličená krev srdečnicí (aortou) pod tlakem do celého těla. Do pravé srdeční předsíně se odkysličená krev vrací z přední části těla přední dutou žílou a ze zadní části těla zadní dutou žílou. • Portální krevní oběh vede krev bohatou živinami vstřebanými v trávicím traktu do jater. Z jater jde krev obohacená živinami a látkami nezbytnými pro růst nových buněk a tkání, uvolněnými z jaterních buněk, jaterními žílami do zadní duté žíly a dále zpět do pravé předsíně. Takto přichází živiny do velkého oběhu a jsou rozváděny ke všem orgánům a tkáním.
Míza Obsahuje též plasmu (tvoří se z krevní plasmy jako tkáňový mok) a buněčné elementy (shodné s krví - červené krvinky se v míze vyskytují ojediněle). Vzniká v mezibuněčných prostorech tkání jako tkáňový mok. Míza, která vzniká v oblasti zažívacího traktu, obsahuje vstřebané rozštěpené zbytky z potravy a má bělavé zabarvení. Nazývá se chylus.
Mízní oběhová soustava Je úzce spjata s krevními oběhy. Tvoří ji mízní cévy a mízní orgány. Začíná v mezibuněčných prostorách tkání jako mízní kapiláry. Tyto vlásečnice se spojují v mízní cévy, které ústí do oblastních mízních uzlin jako přívodné míznice. Z mízních uzlin vystupují vývodné míznice, které se slévají v mízovody. V břišní dutině se slévají mízovody ze zadní části trupu a pánevních končetin a útrobní mízovody do mízní cisterny a z ní odtéká míza mízovodem do žilného oběhu. Z oblasti hlavy, krku a hrudních končetin odvádějí mízu mízovody uložené v průběhu průdušnice opět do žilného oběhu. Mízní orgány jsou mízní uzliny, brzlík, mandle, rozptýlené mízní uzlíky a slezina. Mízní uzliny (okrskové či orgánové) jsou shluky mízní tkáně, do nichž se sbírá míza z orgánů či částí orgánů. Jsou různé velikosti (hrachu až holubího vejce). Slouží k biologické filtraci mízy a ochraně organismu před infekcí. Je celá řada okrskových a orgánových mízních uzlin. Na živém psu jsou hmatné mízní uzliny spodní čelisti, 11
povrchové krční mízní uzliny, podkolenní mízní uzliny a další. Při onemocnění příslušné krajiny jsou mízní uzliny zvětšené a na pohmat bolestivé. Brzlík - Jeho funkce je v mízní soustavě důležitá, a to především v raném věku - má význam pro obranyschopnost organismu proti infekci. Mandle jsou umístěny v ústní dutině v patrových obloucích. Jsou to protáhlé, asi 1 -2 cm dlouhé útvary, skryté pod slizniční řasou, takže se na živém zvířeti těžko vyšetřují. Slouží jako zábrany pro vstup infekce do zažívacího či dýchacího ústrojí. Roztroušené mízní uzlíky jsou především ve sliznici dýchacích a zažívacích orgánů, ale i v tkáních dalších. Zajišťují obranyschopnost organismu proti infekci. Uvolněné buňky z těchto mízních orgánů ničí mikroorganismy. Slezina je plochá, protáhlá, má karmínově červenou barvu. Je uložena v břišní dutině na levé straně, přiléhá k žaludku. Vznikají v ní buněčné elementy krve a opotřebované krvinky zde zanikají. Je důležitým orgánem tvorby protilátek. Slouží též jako rezervoár krve.
Krevní a mízní ústrojí Schéma krevního oběhu Z pravé předsíně (1) jde krev do pravé komory (2) a odtud plicní tepnou (3) do plic (4). Zde se okysličuje a je vedena plicními žílami (5) do levé předsíně (6). Odtud se dostává do levé komory (7) a z ní srdečnicí (8) do těla, k jednotlivým orgánům. Ze srdečnice vystupuje silný cévní kmen (10), vedoucí okysličenou krev do hlavy, krku a hrudních končetin. Odkysličená krev z těchto částí těla je vedena žílami, které se slévají v přední dutou žílu (11). Ta vstupuje do pravé předsíně. Z ostatních částí těla vedou odkysličenou krev žíly, které se vlévají do zadní duté žíly (9), jež vede krev rovněž do pravé předsíně (1). (Krev okysličená červeně, krev odkysličená šedě.) Mízní cévy (12) sbírají mízu ze všech částí těla (z přední i zadní poloviny) a vlévají se do přední duté žíly (11). 13 – játra, 14 – střevo, 15 – ledviny, 16 - žlázy s vnitřní sekrecí, 17 - slezina
12
Srdce 1 - levá podklíčková tepna 2 - srdečnice 3 - tepenný kmen pro přední část těla 4 - přední dutá žíla 5 - levá plícnice 6 - plicní žíly 7 - pravá věnčitá tepna 8 -srdeční žíly 9 - zadní dutá žíla 10 -plicní žíly 11 - pravá plícnice
Onemocnění cévní soustavy a krve Ischemická choroba srdeční (ICHS) Podkladem je patologický proces v koronárním řečišti, který může způsobit akutní nebo chronické omezení, případně úplné zastavení přítoku krve do určité oblasti srdečního svalu, čímž vzniká ischémie a následně až nekróza. K poškození srdečního svalu tedy dochází z důvodu nepoměru mezi dodávkou a potřebou kyslíku a živin v myokardu. V naprosté většině případů je hlavní příčinou ateroskleróza koronárních tepen, která je způsobena hlavně ukládáním tukových či krevních elementů do cévní stěny, což má za následek zúžení průsvitu cévy (vznik stenózy). Kromě aterosklerózy se na klinickém syndromu ICHS mohou podílet i další příčiny jako např. koronární spazmy, embolie do koronárního řečiště či trombóza v koronární tepně bez aterosklerózy. Formy ICHS mohou být: akutní (AIM, nestabilní AP, náhlá srdeční smrt), chronické (stabilní AP, němá ischémie myokardu, městnavá srdeční nedostatečnost) Akutní formy ICHS • Infarkt myokardu • nestabilní angina pectoris • náhlá srdeční smrt Chronické formy ICHS 13
• • •
Stabilní angina pectoris Němá ischémie myokardu městnavá srdeční nedostatečnost
Infarkt myokardu Jeho podkladem je uzavření koronární tepny krevní sraženinou – trombem, způsobující odumření (nekrózu) části myokardu, kterou tato koronární tepna zásobuje. Nekróza se hojí jizvou, která se již nestahuje a v různém rozsahu omezuje funkci. Uzavření tepny může být trvalé nebo přechodné a tedy co nejrychlejší zprůchodnění je hlavním cílem léčby AIM. AIM je výrazně stresujícím stavem, kdy dochází ke značné stimulaci sympatiku s vyplavením katecholaminů (adrenalin a noradrenalin), které ještě zhoršují nepoměr mezi potřebou a dodávkou kyslíku. Tento mechanismus může způsobit i život ohrožující arytmie jako komorovou fibrilaci nebo tachykardii. Rozdělení IM: • STEMI – transmurální infarkt myokardu. Postihuje minimálně 50% svaloviny v průřezu stěnou. Vzniká z uzávěru velké větve koronární tepny. Klinický obraz se projeví v prvních hodinách od jeho počátku s elevacemi ST úseku na EKG. • NSTEMI – netransmurální infarkt myokardu. Postihuje buď pouze oblast přiléhající k endokardu – vnitřní vrstva, nebo postihuje oblast přiléhající k epikardu – vnější vrstva, nebo může také postihnout oblast uvnitř stěny levé komory, s nekrózou nedosahující k endokardu ani epikardu. Klinický obraz se projeví v prvních hodinách od jeho počátku s depresemi ST úseku nebo negativní vlnou T na EKG a odráží kritickou stenózu koronární tepny. Klinický obraz - stenokardie – charakteristické pálivé, křečovité či tlakové bolesti za hrudní kostí s vysokou intenzitou a vystřelující dále. Trvají déle než 20 minut. Nereagují na podání Nitroglycerinu buď vůbec, nebo se jen zmírní, ale pokračují dále. Úzkost a strach, zchvácenost, bledost, nauzea, zvracení - vomitus, tachykardie, často poruchy rytmu, palpitace – pocit bušení srdce, tachypnoe, dušnost (pocit nedostatku vzduchu, neúměrný dané tělesné aktivitě či potřebě. Tento nepříjemný pocit je zpravidla provázen zvýšeným dýchacím úsilím nemocného) Komplikace - poruchy rytmu – nejčastější příčina úmrtí v prvních hodinách – fibrilace komor, kardiogenní šok, rozvoj srdečního aneurysmatu (místní rozšíření cévy nebo srdce, jejichž stěna byla oslabena patologickými změnami. Výduť), ruptura srdeční stěny. Terapie - Přednemocniční fáze: transport vleže (snížení srdeční námahy) za stálého monitoringu EKG (riziko vzniku maligní arytmie), oxygenoterapie, zajištění žilního přístupu – Fysiologický roztok, tlumení bolesti – opiáty (Fentanyl i. v.), nitráty – k rozšíření koronárních tepen – Nitromint spray, Isomer i. v. (pomalu kapat!), kys. acetylsalicylová – Anopyrin p. o. nebo lépe Kardégic 1 amp. i.v., antikoagulancia – Heparin 5000 – 10000 j. i.v. bolus, Plavix 4 tbl p. o., případná léčba komplikací – Torecan, Apaurin, Nemocniční fáze - cílem je co nejrychlejší zprůchodnění koronárního řečiště
Nestabilní angina pectoris NAP je charakteristická ischemickou bolestí. Závažnost NAP spočívá v tom, že 14
nemocný s touto formou angíny pectoris je po celou dobu záchvatu ohrožen vznikem infarktu myokardu nebo náhlou smrtí. Podstatou je přechodná, mnohdy často opakovaná ischemie myokardu, trvající déle než při námahové angině pectoris a často není ani provokovaná jakoukoliv námahou. Bolest u NAP má podobný obraz jako u stabilní anginy pectoris, má však zpravidla jinou kvalitu. Bolest je viscerálního typu, neostře ohraničená, plošná, popisovaná jako tupá, svíravá, palčivá nebo tlaková. Bolest je často provázena úzkostí až smrtelným strachem. Nemá bodavý charakter a není vázána na dýchání, kašel, pohyby hlavy, ramen a hrudníku a není vyvolána pohmatem na hrudní stěnu. Léčba - Při léčbě NAP se snažíme ovlivnit jednotlivé patogenetické děje. V akutní fázi je samozřejmostí klidový režim. Při výrazných potížích může stav vyžadovat analgetickou či sedativní terapii. Jsou-li přítomny některé zhoršující nebo vyvolávající faktory, jako je tachykardie, hypertenze, srdeční nedostatečnost snažíme se je léčit již v PNP.
Náhlá srdeční smrt Můžeme ji definovat jako náhlou zástavu oběhu, k níž dochází buď bez varovných příznaků, nebo do jedné hodiny po vzniku příznaků. Náhlá smrt srdečního původu může nastat vlivem komorové tachykardie, fibrilace komor, zástavy komor, elektromechanické disociace (masivní plicní embolie, srdeční tamponáda, rychle progredující srdeční selhání) nebo srdeční ruptury. Komorové tachyarytmie, tj. tachykardie a fibrilace jednoznačně převažují, neboť se vyskytují u 80% všech případů. Náhlá smrt může být koronárního a nekoronárního původu.
Stabilní angina pectoris Je charakterizována stenokardiemi vázanými na námahu, ty ustupují do 20 minut nebo po podání nitrátů, projevuje se jako bolest vyvolaná ischémií myokardu, vznikající při fyzické nebo psychické zátěži a mizící v klidu. Doba trvání obvykle velmi krátká 1-3 min, nepřesahuje 5 min, obvykle také intenzita bolesti menší než u AIM - na rozdíl od infarktu myokardu nejsou přítomny přidružené příznaky (nauzea, zvracení, pocení, úzkost, neklid). Je způsobena zúžením koronárních tepen, které vzniká postupně a není provázeno trombózou. V klidu či při malé námaze je průtok dostatečný, ale při větší námaze nemůže dojít k dostatečnému zvýšení průtoku krve myokardem a dochází ke vzniku ischémie. Terapie - lékem první volba jsou nitráty – příznivě ovlivňují průtok krve věnčitými tepnami, - při anginózním záchvatu se užívá Nitroglycerin tbl., Nitromint spray pod jazyk nebo Isoket i.v., - dlouhodobě účinkující nitráty (Iso-Mack retard, Nitro-Mack retard, Monosan), - blokátory kalciových kanálů (Cordipin, Blocalcin, Diacordin) - beta-blokátory – léky snižující aktivitu sympatiku při námaze (Tenormin, Vasocardin) - antiagregancia (Anopyrin)
Němá ischémie myokardu Termín je vyhrazen pro objektivně prokazatelnou ischémii myokardu, která se u nemocného klinicky neprojeví anginou pectoris ani jejím ekvivalentem. Příčina chybění bolesti v době ischémie myokardu není dosud zcela objasněna. Bylo zjištěno, že nemocní s častými epizodami němé ischémie myokardu mají obecně 15
zvýšený práh pro vnímání bolesti. Předpokládá se, že na zvýšený práh vnímání bolesti mohou mít vliv v těle vytvářené endorfiny (opoidy, působící analgeticky stejně jako opiáty). V současné době se přijímá názor, že nemocní s němou ischémií myokardu mají celkově porušený systém vnímání bolesti ze všech orgánů. Němá ischémie se definuje jako objektivně prokazatelná ischémie myokardu bez klinických projevů bolesti typu anginy pectoris. Němá ischémie se zjistí obvykle náhodně. Léčí se shodně jako klinicky manifestní ischémie. Přetrvává-li ischémie při léčbě medikamentózní, je u nemocných indikováno koronarografické vyšetření a podle jeho výsledku se určuje další léčebný postup.
Městnavá srdeční slabost – srdeční selhávání Je způsobena dlouhodobě zhoršeným prokrvením myokardu s postupným rozšířením srdečních oddílů. Příčiny: - ICHS se zhoršeným funkce levé komory, kardiomyopatie, stenózy aorty, stenózy aortální chlopně, systémová hypertenze. Příčinou je chronické plicní onemocnění nebo přeneseně při nedostatečnosti levé komory 1. Pravostranné selhávání - dochází ke zpomalení odtoku krve z celého těla - otoky dolních končetin, břicha, zvýšená náplň krčních žil, cyanóza sliznic, nevýkonnost, slabost, pocity pnutí v břiše, později i dušnost, - tachykardie, tachypnoe, hypertenze 2. Levostranné selhávání - dochází k překrvení plic a vzniku srdeční dušnosti – astma cardiale vrcholící až plicním edémem. Subjektivní příznaky-těžký dech, špatně spí, podkládá si více hlavu, zlepšení pociťuje více v sedě, nebo ve stoje -objektivní příznaky-špatná výkonnost, zhoršující se dušnost, záchvaty dušnosti v noci nutící k posazení, při rozvinutém plicním edému vykašlávání zpěněného narůžovělého sputa, cyanóza, úzkost, na plicích slyšitelné vlhké chropy, někdy slyšitelné na dálku („bublání ode dveří“) 3. Globální – pravolevé – selhávání - kombinace pravostranného a levostranného selhávání („chrůpky i otoky dolních končetin“) Terapie - poloha vsedě nebo v polosedě, oxygenoterapie, Nitroglycerin, diuretika – Furosemid 20-80 ml i.v., zklidnění – diazepam (Apaurin) i.v. nebo lépe malé množství Morphinu i.v., event. další léky – Digoxin, kortikoidy-Solu-Medrol, Hydrocortison,…
Embolie, trombóza Trombóza – ucpání cév pouze trombem neboli sraženinou krve. Embolie – ucpání cév embolem, což je cokoli, co brání průchodu krve cévou (epitelie, vzduchová bublina, krev, tuk, cizopasníci,…).
Tromboembolická nemoc Hluboká žilní trombóza - trombóza v hlubokých žilách Flebotrombóza - primární trombóza, převážně v hlubokém žilním systému Tromboflebitida - trombóza se vyvíjí po prvotním poškození žilní stěny a onemocnění postihuje zejména povrchový systém. Akutní komplikací hluboké žilní trombózy: plicní embolizace, chronická plicní hypertenze a chronický posttrombotický syndrom Posttrombotický syndrom - tvoří 80% příčin chron. plicní nedostatečnosti Diagnostika - anamnéza a klinické vyšetření je základ. Otok, teplá kůže, zarudlý tuhý pruh, palpační bolestivost ve středu plosky, bledá končetina, RTG kontrastní, CT 16
Léčba - HEPARIN, Antikoagulancia – 3 měs. až doživotně. Vhodná nenáročná chůze
Plicní embolie je ucpání části plicního cévního řečiště krevní sraženinou, méně často tukovými částečkami, cizími tělesy, vzduchem nebo plodovou vodou. Může probíhat velmi nenápadně – postupně narůstající dušností, ale může být i příčinou náhlého úmrtí. K plicní embolii může dojít po náročných chirurgických operacích, ale i po zlomeninách dolních končetin, po dlouhém cestování. Zdrojem krevní sraženiny bývá nejčastěji trombóza (ucpání cévy krevní sraženinou) pánevních žil nebo hlubokých žil dolních končetin. Rizikovými faktory vzniku žilní trombózy jsou poškození cévní stěny úrazem nebo zánětem v okolí, poruchy krevní srážlivosti a snížení rychlosti toku krve v končetinách. K tomu dochází při těhotenství, srdečním selhání, při znehybnění končetiny sádrou, po operacích. Daleko méně často dochází k embolii tukových částeček (po závažných zlomeninách nebo při ortopedických operacích), vzduchu nebo cizích těles (části kanyl při složitých vyšetřeních cév apod.). Při embolizaci nádorových hmot vznikají plicní metastázy. Závažnost a klinický obraz plicní embolie závisí na jejím rozsahu. Při masivní PE, která vzniká při ucpání více než poloviny plicního řečiště, dochází k okamžitému srdečnímu selhání. Projevuje se náhle vzniklou těžkou klidovou dušností a silnou bolestí na hrudníku. Středně velká embolie (submasivní PE) uzavírá menší plicní tepnu a vede k rozvoji dušnosti a bolestem na hrudníku v okolí embolie, může být vykašlávána krev. Plicní tkáň, která je špatně prokrvena, se může infikovat a vzniká zápal plic. Pokud dochází opakovaně k emboliím drobných krevních sraženin, tak se dušnost, únavnost a otoky dolních končetin rozvíjejí postupně a nenápadně.
Anémie Anémie není vlastním onemocněním, ale pouze klinickým příznakem či komplikací jiného onemocnění. Jedná se o snížení kapacity nosičů kyslíku v krvi jako důsledek poklesu hematokritu (poměr objemu krvinek k tekuté části krve plazmě), hemoglobinu nebo celkového počtu červených krvinek pod normální hodnoty. Přenos kyslíku v těle se uskutečňuje z plic do všech buněk a tkání lidského těla. Kyslík je transportován pomocí červených krvinek, v nichž se váže na červené krevní barvivo - hemoglobin. Pokud v tomto procesu dojde k poruše, pak se do svalů a dalších orgánů dostává méně kyslíku. Zároveň se v nich hromadí velké množství oxidu uhličitého. Na nedostatek kyslíku lidské tělo začne odpovídat. Srdce pracuje s rychlejší frekvencí a zrychlí se i dýchání. Výsledkem je, že se po čase začnete cítit unavení a vyčerpaní. K chudokrevnosti dochází: • při poruchách tvorby červených krvinek nebo při jejich rozpadu. K tomu může dojít, nemá-li vyvíjející se krvinka dostatek železa, vitamínu B12 či kyseliny listové. Červené krvinky vznikají v kostní dřeni. Proto může být jejich vývoj narušen útlakem kostní dřeně nádorovými buňkami – leukémie. • při krvácení (vnitřním nebo vnějším) po poranění, při krvácení z močových nebo pohlavních cest a z trávicího traktu. Menší ztráty krve se vyrovnávají přesunem z krevních zásobáren (játra, slezina) a převedením tkáňového moku do krve. Tím se však krev naředí a výsledkem je opět anémie. • častou příčinou chudokrevnosti jsou u psů otravy způsobené jedy na hubení hlodavců. • jestliže je více červených krvinek zničeno než vytvořeno. Sem také patří nemoci krevního barviva - hemoglobinu. Krvinka, která v sobě nese špatné 17
krevní barvivo, bývá zničena dříve než krvinka zdravá. Tímto způsobem se tělo zbavuje buněk, které mu nepřináší žádný užitek. V určitém rozsahu probíhá neustálá obnova krevních buněk tím, že krvinky i plazma se jednak plynule nově vytvářejí, jednak zanikají. Projevy vzniklé chudokrevnosti závisí na rychlosti jejího vzniku. Vzniká-li totiž anémie pomalu, nemocní se na ni postupně adaptují. Chudokrevní trpí na opakované infekce a špatné hojení ran. Celkově je pacient s anémií buď podrážděnější, anebo naopak propadá lhostejnosti až apatii. Při pokračující chudokrevnosti se stále snižuje tělesná výkonnost a mohou se přidat i známky srdečního selhávání. V extrémních případech může dojít až ke vzniku bezvědomí. Pro historiky uvádím bizardnější příznaky, například tzv. piku a pagofagii. V prvním případě se jedná o nutkavé pojídání hlíny, škrobu či papíru, ve druhém o polykání ledu. Oba tyto projevy jsou velmi typické pro chudokrevnost z nedostatku železa.
Oběhový kolaps Příčiny: velká ztráta krve (i v jedné části těla), prudké snížení tlaku krve, velké nárazové přejedení psa (krev jde do žaludku a trávicího ústrojí), leknutí, stres, úraz elektrickým proudem, dilatace cév (krev se ztrácí mimo oběh a tak nedochází k řádnému prokrvování mozku). Příznaky: klesá tlak krve, stoupá pulz. ztráta vědomí, nekoordinované pohyby, pěna u úst, chroptění, stavy obdobné epileptickému záchvatu. Prevence, léčba: vyplývá z příčin, předcházet přehřátí a přehnaným výkonům na slunci, úprava krmné dávky, chlad, studené obklady, medikamenty pro povzbuzení srdeční činnosti.
Leukémie (řecky leukos "bílý" a aima "krev"), představují nádorová onemocnění, která vycházejí z krvetvorné tkáně a z lymfatických uzlin. Hlavní rozdíl, oproti lymfomům (Lymfomy jsou zhoubné nádory mízních uzlin a lymfatické tkáně v okolí sleziny, játry, střev a velkých krevních cév) je ten, že leukémie postihují celý organizmus a nádorovými buňkami jsou větší či menší měrou prostoupeny všechny orgány. Leukémie je onemocnění krvetvorných orgánů, postihující bílou krevní řadu. Leukémie jako onemocnění krvetvorných orgánů se projevuje zmnožením určitého typu bílých krvinek. U některých forem však počet bílých krvinek nemusí být zvýšen. Mohou být virového původu. Klinický obraz - Zvětšení mízních uzlin v podkoží i jinde v těle, zvětšení sleziny a jater. Příznaky se liší podle postiženého orgánu. Rozdělení leukémií - Podle průběhu můžeme leukémie rozdělit na akutní (rychle probíhající) a chronické (pomalu probíhající). Podle krvetvorných buněk, ve kterých došlo ke zvratu v nádor, rozlišujeme leukémie z lymfocytů a leukémie z myelocytů a jejich podtypů. • • •
Lymfatická leukémie – množení lymfocytů v mízních uzlinách Myeloidní – bujení leukocytů v kostní dřeni, slezině a játrech Monocytární – bujení monocytů ve slezině, játrech, kostní dřeni. Monocyty mají ledvinovitý tvar jádra, téměř homogenní cytoplazmu, jsou součástí imunitního systému –RES- těla. Fagocytózou se mění na makrofágy, ty pohlcují větší částice – např. odloupané epitele
Příznaky: NEbolestivé stavy, zvětšení mízních uzlin, snížení výkonu, únava, bledé 18
sliznice a spojivky – anémie z důsledku nepoměru mezi erytrocyty a leukocyty Léčba: zdlouhavá, nejistá
Akutní leukémie Lymfoblastová leukémie (LBL) Lymfoblastová leukémie je nádorové onemocnění vycházející z těch buněk kostní dřeně nebo periferní lymfatické tkáně, ze kterých vznikají lymfocyty. klasifikují se společně podle toho, jaké znaky nesou B lymfoblastické leukémie/lymfomy - nesou znaky prekurzorů B lymfocytů, jsou častější T lymfoblastické leukémie/lymfomy - nesou znaky prekurzorů T lymfocytů, jsou vzácnější Akutní myeloidní leukémie (AML) Akutní myeloidní leukémie je nádorové onemocnění vycházející z těch buněk kostní dřeně, ze kterých se vyvíjejí neutrofilní leukocyty, makrofágy a krevní destičky. Proto hlavním projevem AML bude nedostatek těchto buněk a selhání jejich funkce. Nemocný tak bude náchylný k infekcím a ke krvácení. Podrobnější klasifikace se provádí buď ve starším systému FAB, nebo nověji dle WHO.
Chronické leukémie Myelodysplastický syndrom (MDS) Myelodysplastický syndrom postižení kmenové buňky kostní dřeně projevující se poruchou krvetvorby. Dochází tak ke změnám v krevním obraze, charakterizovaným zejména úbytkem krevních elementů a popř. i přítomností atypických buněk. MDS není vlastně sám o sobě leukémií, často však přechází v akutní myeloidní leukémii. Chronická myeloproliferativní onemocnění Chronická myeloproliferativní onemocnění jsou chronicky (=pomalu a plíživě) probíhající nádorová onemocnění, která vycházejí z buněk kostní dřeně dávajíce vzniknout všem krevním buňkám s výjimkou lymfocytů. Polycythaemia vera (PV) - zmnožená červených krvinek Chronická myelogenní leukémie (CML) Esenciální trombocytémie (ET) - zmnožení krevních destiček Chronická myelofibróza (CMF) - kostní dřeň prorůstá vazivem, povšechný útlum krvetvorby Chronická neutrofilní leukémie (CNL) - zmnožení neutrofilů v krvi, velmi vzácné Chronická eozonofilní leukémie (CEL) - zmnožení eozinofilů v krvi, projevuje se hypereozinofilním syndromem Chronická lymfatická leukémie (CLL) Z praktického hlediska není velký rozdíl mezi lymfatickými leukémiemi a lymfoblastickými lymfomy, podrobnější klasifikace viz článek Lymfom. Podle můžeme rozdělit chronické lymfatické základních skupinových znaků leukémie/lymfomy na: 19
B lymfatické leukémie/lymfomy - nesou znaky B lymfocytů, jsou častější T lymfatické leukémie/lymfomy - nesou znaky T lymfocytů, jsou vzácnější
20
