Omezenec učený A.P.Čechov, 1889 V pracovně sedí za stolem shrben nad knihou nebo nad preparátem můj prosektor Petr Ignaťjevič, člověk pracovitý, skromný, ale netalentovaný, asi pětatřicetiletý, už plešatý a břichatý. Pracuje od rána do noci, čte strašně mnoho a má skvělou paměť, takže po této stránce je to člověk k nezaplacení. Jinak však je to tažný kůň, nebo jak se také říká, učený omezenec. Charakteristickým znakem, jímž se takový tažný kůň odlišuje od člověka talentovaného, je jeho úzký obzor a jediný, ostře vymezený obor, za jehož hranicemi je naivní /329/ jako dítě. …
( in: Povídky III., 1887-1889, Praha 1954, str. 328-29.)
01-04
„Fachidiot“ A.P.Čechov, 1889
V pracovně sedí za stolem shrben nad knihou nebo nad preparátem můj prosektor Petr Ignaťjevič, člověk pracovitý, skromný, ale netalentovaný, asi pětatřicetiletý, už plešatý a břichatý. Pracuje od rána do noci, čte strašně mnoho a má skvělou paměť, takže po této stránce je to člověk k nezaplacení. Jinak však je to tažný kůň, nebo jak se také říká, učený omezenec. Charakteristickým znakem, jímž se takový tažný kůň odlišuje od člověka talentovaného, je jeho úzký obzor a jediný, ostře vymezený obor, za jehož hranicemi je naivní /329/ jako dítě. …
(Nudná historie, in: Povídky III., 1887-1889, Praha 1954, str. 328-29.) 01-04
Přednášení A.P.Čechov, 1889 Vím, o čem budu přednášet, ale nevím, jak budu mluvit, čím začnu a jak skončím. V hlavě nemám ani jednu hotovou větu. Ale sotva se rozhlédnu po posluchárně (je postavena amfitheatrálně) a řeknu stereotypní: „V minulé přednášce jsme skončili u …“ , hned chrlím ze sebe věty a všechno jde jako po másle. Mluvím neudržitelně rychle a s vášnivým zaujetím, takže se zdá, že není na světě moci, která by mohla proud mé řeči přerušit. Aby byla přednáška dobrá, tj. aby nebyla nudná a posluchači z ní měli užitek, k tomu je zapotřebí kromě nadání ještě praxe a zkušenosti, člověk musí mít velmi jasnou představu o vlastních silách, o posluchačích i o celém thematu přednášky. Kromě toho musí mít přednášející stále rozum v hrsti, být neustále ve střehu a ani na okamžik nesmí ztratit přehled. Když dobrý dirigent tlumočí skladatelovu myšlenku, dělá dvacet věcí najednou: čte partituru, mává taktovkou, sleduje zpěváka, dává znamení hned bubnům, hned zas lesním rohům atd. Totéž dělám já, když přednáším. Před sebou mám půl druhého sta zcela různých obličejů a tři sta očí, které mi přímo hledí do tváře. Mým úkolem je zvítězit nad touto mnohohlavou saní. Mám-li po celou přednášku jasnou představu /331/ o tom, jak pozorně a s jakým porozuměním mne sleduje, pak je úplně v mé moci. Druhý můj nepřítel sedí ve mně samém. Jsou to všechny ty
nekonečně různé formy, jevy i zákony a jimi podmíněné množství vlastních i cizích myšlenek. Každou chvíli musí z toho nesmírného materiálu obratně vyhmátnou to nejdůležitější a nejpotřebnější a stejně rychle, jak moje řeč plyne, musím svou myšlenku zahalit do takové formy, která by byla přístupná chápavosti saně a vzbuzovala její pozornost; přitom je třeba pečlivě dbát toho, aby myšlenky nebyly podávány v tom sledu, jak se hrnou, ale v určitém seskupení, nezbytném pro správnou komposici obrazu, který chci nakreslit. Dále se snažím, abych mluvil spisovně, definice aby byly stručné a přesné, věty pokud možno prosté a uhlazené. Stále se musím mírnit a pamatovat, že mám k disposici jen hodinu a čtyřicet minut. Zkrátka, není to malá práce. Zároveň musím být učencem, pedagogem i řečníkem a zle je, když řečník nabude převahy nad pedagogem a učencem nebo naopak. Přednáším čtvrt hodiny, půl hodiny, a tu najednou zpozoruji, že studenti začínají bloudit očima po stropě nebo hledí na … (Nudná historie, in: Povídky III., 1887-1889, Praha 1954, str. 330-31.)
01-04
Studenti A.P.Čechov, 1889 Kdyby se mne někdo otázal, co se mi na dnešních studentech nelíbí, neodpověděl bych mu hned a neřekl bych toho ani mnoho, ale bylo by to dosti určité. Znám jejich nedostatky, a proto se nemusím uchylovat k povšechným mlhavým frázím. Nelíbi se mi, že (Nudná historie, in: Povídky III., 1887-1889, Praha 1954, str. 356.)
(dokončit !)
01-04
Život
na Zemi
Jiří Grygar, 1997 … Tipler ukázal, že i když se sondy budou pohybovat rychlostí pouze 10 -4 c, stačí za pouhých 300 milionů let (čtyřicetinu dosavadního stáří vesmíru) kolonizovat celou galaxii! V tom případě by se v každé galaxii, která obsahuje technickou civilizaci, měly projevy života ukázat přímo makroskopicky – přestavbou celé příslušné galaxie. /188/ Jelikož tomu tak – alespoň v případě naší Galaxie – bezpečně není, usuzuje Tipler, že rozumný život ve vesmíru je neobyčejně vzácný jev; možná dokonce jedinečný na naší Zemi. Tomu ostatně odpovídá i fakt, že na Zemi se život vyvíjel obtížně a z jediného společného prazákladu. Svědčí o tom několik faktů: a) paleontologické důkazy, že jednobuněční živočichové zde byli velmi dávno (před 3,8 miliardy let) a teprve relativně nedávno (před 0,6 miliardy let) se z nich vyvinuly organismy vícebuněčné; b) jednotný a společný genetický kód jak pro živočichy, tak pro rostliny a bakterie; c) skutečnost, že všechny živé organismy využívají pouze levotočivých aminokyselin a pravotočivých sacharidů (cukrů) ke stavbě svých těl, přestože se v přírodě vyskytují rovnocenně i látky s právě opačnou točivostí.
Občas citovaná domněnka o panspermii (přenosu zárodků života mezi různými kosmickými tělesy) není únikem s ohledem na fakt, že věk vesmíru nepřevyšuje stáří Země ani o jeden řád. Ve vesmíru vzhledem k nesmírně malé pravděpodobnosti vzniku života zkrátka nebylo dost času na to, aby se život vyvinul v mnoha exemplářích – je téměř zázrak, že vůbec vznikl a rozvinul se na Zemi. Výstižně to vyjádřil Albert Einstein příměrem, že pravděpodobnost náhodného vzniku života je zhruba táž jako možnost, že se výbuchem v tiskárně pečlivě vysází a vytiskne slovník cizího jazyka. (7675, Vesmír, jaký je. Praha 1997, str. 187-88.)
01-04
Vůle Friedrich Nietzsche, 1884 26 [128] Während ich will, geschieht eine veritable Bewegung: sollte diese mir unbekannte Bewegung nicht als causa efficiens zu betrachten sein? Der Willens-Akt ist ja selber de Abschluß eines „Kampfs der Motive“ – diese selber aber - - Verwerfung der causae finales Verwerfung der causae efficientes: sie sind ebenfalls nur Versuche, uns einen Vorrang - - (Nachgelassene Fragmente – Sommer-Herbst 1884, in: Sämtliche Werke Bd. 11, DTV München 1980 etc., S. 184.)
01-04
Filosof Friedrich Nietzsche, 1884 26 [142] ... Der Philosoph als Herr, aber nicht in seiner Zeit. /187/ … (Nachgelassene Fragmente – Sommer-Herbst 1884, in: Sämtliche Werke Bd. 11, DTV München 1980 etc., S. 186.)
01-04
Broskvoň - ošetření [2000] Počátkem března (2.-4.3.00) jsem dostal od Dana na postřik broskvičky:
Syllit 65 - vyrábí firma Rhône-Poulenc Agrochimie
Balí a dodává firma Agrochema Dašice Registrační číslo: 3221-2 Malé balení – 5 g (pře)baleno 20.1.99 – účinnost 18 měs. v neporušeném obalu Kromě toho mi dal nějaký prášek, s nímž jsem provedl totéž, ale nepamatuji si, co mi k tomu řekl – mluvil o litru, snad jsem to odhadl dobře; možná, že jde o totéž, nějaký zbytek. Provedl jsem nejprve postřik tímto neznámým činitelem (dnes, tj. 11.3.00 odpoledne – včera pršelo, dnes to asi od 10 hodin vypadá dost pěkně později odpoledne dokonce svítí slunce). Zítra to provedu ještě tím Syllitem 65 – malé balení jsem otevřel, malou část rozmíchal a rozpustil ve vodě a připravil jsem to na zítřek.
01-04
Milosrdenství
a hněv
Izaiáš 54 1 Prozpěvuj,
neplodná, kteráž nerodíš, zvučně prozpěvuj a prokřikni, kteráž ku porodu nepracuješ, nebo více bude synů opuštěné, nežli synů té, kteráž má muže, praví Hospodin. 2Rozšiř místo stanu svého, a čalounů příbytků svých roztáhnouti nezbraňuj; natáhni i provazů svých, a kolíky své utvrď. 3Nebo napravo i nalevo se rozmůžeš, a símě tvé národy dědičně vládnouti bude, a města pustá osadí. 4Nebojž se, nebo nebudeš zahanbena, aniž se zapyřuj, nebo nebudeš v potupu uvedena; nýbrž na zahanbování, kteréž jsi snášela od mladosti své, zapomeneš, a na pohanění vdovství svého nezapomeneš více. 5 Nebo manželem tvým bude Učinitel tvůj, jehož jméno Hospodin zástupů, a vykupitel tvůj Svatý Izraelský, Bohem vší země slouti bude. 6 Nebo jako ženy propuštěné a v duchu sevřené povolá tě zase Hospodin, a jako ženy mladice, když v pohrdutí budeš, praví Bůh tvůj. 7Na maličkou chvilku poopustil jsem tě, ale v slitování převelikém shromáždím tě, 8V maličkém hněvě skryl jsem tvář svou na maličko před tebou, ale v milosrdenství věčném slituji se nad tebou, praví vykupoitel tvůj Hospodin. Iz 54, 1-8
(6630, Biblí svatá, pův. překlad Kral. 1579-1593, Kutná Hora 1940, str. 639-40.) 01-04
Prorok 5. Mojžíšova 18 18Proroka
vzbudím jim z prostředků bratří jejich, jako jsi ty, a položím slova má v ústa jeho, a bude jim mluviti všecko, což mu přikáži. 19I budeť, že kdo by koli neposlouchal slov mých, kteráž mluviti bude ve jménu mém, já vyhledávati budu na něm. 20Prorok pak, kterýž by pyšně se vystavoval, mluvě slovo ve jménu mém, kteréhož jsem mluviti jemu nepřikázal, a kterýž by mluvilve jménu bohů cizích, takový prorok ať umře. 21Jestliže pak díš v srdci svém: kterak poznáme slovo to, jehož by nemluvil Hospodin? 22Když by mluvil něco prorok ve jménu Hospodinovu, avšak by se toho nestalo, aniž by přišlo, toť jest to slovo, jehož nemluvil Hospodin; z pychuť jest to mluvil prorok ten, nebojž se ho. 5. Mojžíšova 18, 18-22
(6630, Biblí svatá, pův. překlad Kral. 1579-1593, Kutná Hora 1940, str. 639-40.) 01-04
Pravdomluvnost Jan 8
25I
řekli jemu: Kdo jsi ty? I řekl jim Ježíš? To, což hned s počátku pravím vám. mám o vás mluviti a souditi, ale ten, kterýž mne poslal, pravdomluvný jest, a já, což jsem slyšel od něho, to mluvím na světě. 27A oni neporozuměli, že by o Bohu Otci pravil jim. 26Mnohoť
Jan 8, 25-27
103.)
(6630, Biblí svatá, pův. překlad Kral. 1579-1593, Kutná Hora 1940, NZ, str.
01-04
Platón - nepsaná doktrina
Aristotelés
This is why Plato, in the Timaeus, identifies ´matter´ and ´room´, because ´room´ and ´the receptive-of determination´ are one and the same thing. His account of the ´receptive´ differs in the Timaeus and in what are known as his Unwritten Teachings, but he is consistent in asserting the identity of ´place´ and ´room´. Thus, whereas everyone asserts the reality of ´place´, only Plato has so much as attempted to tell us what it is. b (Physics IV, 2, 209b 14) -------
b
Aristotle too identifies ´place´ and ´room´ (cf. Introduction to this Book, p. 272), but Aristotle assimilates them /289/ both to the surface-continent, and Plato to the intramural dimensionally. See Plato, Tim. 52 A and Archer Hind, ad loc.
(xxxx, Physics, Cambridge, Mass. + London 1980, p. 289.) 01-04
Dobro
a zlo
Jaroslav Petr, 2001
Jestliže se zamyslíme nad výhradou, která vidí v tvorbě transgenních živočichů zločin proti přírodě, pak si musíme položit otázku, nakolik lze odchylku od běžného přírodního a přirozeného běhu událostí považovat za špatnou. Hojně užívané slovní spojení „přírodní katastrofa“ jasně dokládá, že zdaleka ne všechny přírodní a přirozené procesy jsou člověku ku prospěchu. Přírodní zákonitosti, např. gravitační zákon, se vymykají lidským měřítkům dobra a zla a je jedno, jestli ženou dolů zasněženým svahem lyžaře nebo uvádějí v pohyb sekeru gilotiny. Dobro a zlo vnáší do těchto procesů až pohled člověka. A z tohoto pohledu by bylo narušení přírodních procesů, které by zabránilo katastrofálnímu zemětřesení, jistě hodnoceno kladně.
(Máme právo (ne)přenášet geny zvířatům? in: Vesmír 80, 2001, č. 4, str. 187.) 01-04
Kauzalita LvH, 2001 Původně řecká, k idiosynkrazii vedoucí (protože ji sugerující) předsudečná idea tzv. kauzality, se ukázala jako neuvěřitelně produktivní, a to navzdory tomu, že veškeré vědecké poznávání svedla k tíživé jednostrannosti. Tak je možné, že se vynikající vědec (konkrétně třeba Igor Novikov, 6455, str. 199) vyjádří následovně: „Minulost člověk studuje proto, aby lépe pochopil přítomnost a budoucnost.“ Není pochyb, že tato věta má v sobě mnoho pravdivého, ale když ji podrobíme pozornému rozboru, zjistíme řadu závažných, byť nevyslovených, ale zavádějících předpokladů (přesně: předsudků), které jsou obecně přijímány s takovou samozřejmostí, že pozornosti obvykle zcela unikají. Podívejme se tedy na zmíněnou formulaci důkladněji. Především by nás měla zarazit myšlenka, že přítomnost je cosi, co máme (a můžeme) lépe pochopit na základě „studování“ minulosti. Jak by to bylo možné, když
k přítomnosti přece máme snadnější přístup než k minulosti? Přítomnost je to, co je „při tom“, když jsme tu my, a zároveň je to to, „při čem“ jsme my sami jako tomu přítomní. Naproti tomu minulost je to, co tu už není, co minulo, pominulo a k čemu my teď a zde přítomní prostě nemáme jiný přístup než právě „přítomný“, tj. ze své přítomnosti. Východisko tedy není a nemůže být jiné než z naší přítomnosti. Pravda: to, že vycházíme ze své přítomnosti, ještě zdaleka neznamená, že této přítomnosti správně rozumíme, dokonce ani to, že rozumíme svému vycházení z ní. Proto je třeba ocenit, že ve zvoleném citátu je řečeno, že minulost studujeme proto, abychom lépe pochopili přítomnost (a budoucnost). Dejme proto na tento komparativ náležitý důraz a vyslovme jasně a zřetelně, že nejprve musíme nějak (třeba chybně, a rozhodně nikdy dokonale) chápat přítomnost, abychom se vůbec dokázali vztáhnout k něčemu, co tu už není. (Praha, 010423-1.)
01-04
Studium LvH, 2001 A pak tu je ten termín: studovat (minulost). Musíme si položit otázku, jak lze studovat něco, co (už) není. (Novikov ovšem docela pozoruhodně připouští i studium budoucnosti, které se však podle něho „principiálně liší od studia minulosti“ – tamtéž.) Původně znamená latinské slovo studium tolik, co snahu, úsilí, dokonce jakousi zaujatost (ideál nezaujatého poznání byl formulován požadavkem „sine ira et studio“, tj. bez negativní, ale i bez pozitivní zaujatosti, tedy z pozice nazaujatého pozorovatele). Pokud trváme na tomto starém významu, je všechno v pořádku. Ale my žijeme v době, kdy se teprve začíná bortit a rozpadat positivistická myšlenka „konstatování faktů“, jež bylo jedině vědecky legitimním studijním postupem. Kořeny tohoto pozitivismu nejsou teprve u Comta (a Milla atd.), nýbrž už u starých řeckých myslitelů (srv. např. Patočkovu předválečnou práci o významu Rádlova pojetí pravdy pro jeho polemiku s pozitivismem). V tomto pozitivistickém smyslu je minulost
(stejně jako budoucnost) něčím, co prostě „není“ – a k tomu, co není (tj. není právě teď a zde před námi „přítomno“), nemáme a nemůžeme mít „bezprostřední“ přístup. (Anglosaský empirismus nese toto pojmenování neprávem, neboť pronikavě redukuje své chápání „zkušenosti“ právě důrazem na „bezprostřednost“ jejích zdrojů.) Přehnaný, někdy dokonce až absurdně přehnaný důraz na „přítomnost“ (vzpomeňme třeba na Parmenida a jeho školu jako na extrém, v němž „skutečně jsoucí“ bylo chápáno jako absolutně prezentní, tj. zcela zbavené minulosti i budoucnosti) je - a už tehdy ve starém Řecku byl - chápán jako intelektuální nahlédnutí, které nemůže být zpochybněno ani relativizováno nějakou „zkušeností“, zejména nikoliv smyslovou. Vliv tohoto „intelektuálního nahlédnutí“ na celou evropskou myšlenkovou tradici byl však fatální, i když celé dosavadní dějiny filosofie (nebo přinejmenším jejich naprosto, až drtivě převážná část) představují vždy nově podnikané pokusy o spojení a pokud možno sladění nehybné věčnosti s proměnlivostí, o které svědčí všechny naše zkušenosti. Augustin, který byl hluboce ovlivněn nejen platonismem, ale také hebrejskou myšlenkovou tradicí (i když neuměl ani řecky, ani hebrejsky), měl pro rozpory v myšlení citlivou vnímavost, jak je např. zřejmé z jeho úvah o čase, z nichž je především citována jeho reflektovaná neschopnost říci, co to je čas. (Praha, 010423-2.)
01-04
Minulost
LvH,
2001 „Studovat“ minulost (nebo budoucnost) tedy znamená (pokud se vymaníme ze zatížení dnes již upadlým a stále dál upadajícím, nicméně přežívajícím positivismem) pokoušet se pochopit nejen také, ale zejména to, co není, a to na základě toho, co „jest“. To však není nic samozřejmého, zejména když uvážíme, že tu jde o fundamentálně nové chápání toho, co „jest“. Skutečně jsoucí totiž nikdy není jen jsoucí a ryze jsoucí, nýbrž vždycky je také nejsoucí, a dokonce je z velké, z daleko největší části nejsoucí. To je třeba objasnit, neboť v této formulaci se to jistě jeví jako cosi absurdního. Původ tohoto dojmu absurdity ovšem je třeba odhalit a důkladně vyšetřit. Sloveso býti, řecky EINAI a latinsky esse (v ostatních indoevropských jazycích je to většinou obdobné) je takzvaně nepravidelné, a základem této nepravidelnosti je okolnost, že jde původně o tři různá slovesa, která se vztahovala každé k jinému „času“, totiž buď k času budoucímu, přítomnému nebo minulému. To
dodatečně muselo způsobovat jisté potíže, neboť se někdy stávalo, že význam aktuální byl přehlušován významem možným, ale právě neaktuálním. Řečtí myslitelé z principiálních (ale mylných, jak se domnívám) důvodů dali přednost přítomnosti před minulostí i budoucností, a právě proto jsme dodnes přesvědčeni, že „nejsoucí“ budoucnost je jakoby „prázdná“, zatímco rovněž „nejsoucí“ minulost je už „zaplněna“ tím, co se stalo a co už není). V podstatě jde tedy nikoli o jakýsi jazykový úzus, nýbrž o cosi fundamentálního, o základní chápání „skutečnosti“. Skutečné, tj. jsoucí, je vždy dějící se, tj. je to určitou dobu trvající dějství (dění), které má svůj počátek a konec – tedy „událost“. A právě proto je každé “skutečně jsoucí“ časově rozlehlejší než kterákoli jeho okamžitá (aktuální) „jsoucnost“, tj. je rozlehlejší buď o ty jsoucnosti, které jí časově předcházely, nebo o jsoucnosti, které po ní časově budou následovat , eventuelně o obojí (většinou o obojí, výjimkou jsou jen dvě krajní „jsoucnosti“, a o těch bychom museli jednat zvlášť, neboť „počátky“ a „konce“ událostí jsou samostatným – a velkým – problémem). Pak ovšem je zřejmé, že když mluvíme o tom, že něco je „jsoucí“, můžeme mít na mysli buď „jsoucí právě zde a nyní“, tedy tzv. jsoucnost jsoucího (a takových má celou řadu), nebo celou dobu jeho „života“ (dějícího se trvání), tedy tzv. bytí jsoucího. Jsoucnost jsoucna pak znamená okamžitý řez (průřez) událostného dění, zatímco bytí je koextenzivní s celou dobou trvání onoho událostného dění (přičemž stále musíme mít na paměti, že jde o událostné dění s počátkem a koncem, ne o nějaký sice proměnlivý, ale nepřetržitý proces).
(Praha, 010423-3.)
01-04
Acer atropurpurea
(LvH,
2000) Javor dlaňolistý původ: Japonsko, střední Čína, Korea roste na mírně kyselých, humusem bohatých zahradních půdách, nesnáší vápník roste pomalu, spíše do šířky, několik kmínků načervenalé, hluboce rozeklané pětilaločné listy potřebuje slunné, event. mírně zastíněné stanoviště semena jsem dostal o Bonyho, sbíral na podzim 2000, zaseta na jaře 2001
01-04
Dobro
a zlo
Jaroslav Petr, 2001 Jestliže se zamyslíme nad výhradou, která vidí v tvorbě transgenních živočichů zločin proti přírodě, pak si musíme položit otázku, nakolik lze odchylku od běžného přírodního a přirozeného běhu událostí považovat za špatnou. Hojně užívané slovní spojení „přírodní katastrofa“ jasně dokládá, že zdaleka ne všechny přírodní a přirozené procesy jsou člověku ku prospěchu. Přírodní zákonitosti, např. gravitační zákon, se vymykají lidským měřítkům dobra a zla, a je jedno, jestli ženou dolů zasněženým svazek lyžaře nebo uvádějí v pohyb sekeru gilotiny. Dobro a zlo vnáší do těchto procesů až pohled člověka. A z tohoto pohledu by bylo narušení přírodních procesů, které by zabránilo katastrofálnímu zemětřesení, jistě hodnoceno kladně. /188/ …
Nelze popřít, že v souvislosti s geneticky manipulovanými organismy existuje jedno obrovské riziko, jímž se veřejnost vůbec nezabývá. Nikdo se neptá, jak velkým rizikům se lidstvo vystaví v případě, že se přenosu genů (z kterékoli výše zmíněné pohnutky) dobrovolně zřekne.
01-04
(Máme právo [ne]přenášet geny zvířatům? in: Vesmír 80, 2001, č. 4, str. 187 + 188.)
