OLGA GRUNZOVÁ
Kurz holičské a kadeřnické práce – Středočeský kraj
Jednatřicetiletá Olga Grunzová pochází z Králového Dvora u Berouna. Vystudovala obchodní akademii, pracovala několik let jako asistentka v advokátní kanceláři a když přišla nabídka vzdělávacího kurzu, neváhala ani minutu. Paní Olga po střední škole otěhotněla a se svou dnes již devítiletou dcerkou Liduškou byla tři roky na mateřské dovolené. Poté nastoupila do cestovní kanceláře CITYRAMA, kde pracovala rok na pozici referentky do doby, než přišla do požehnaného stavu se svým druhým dítětem, synem Davidem, kterému je dnes pět let. Po mateřské nastoupila do společnosti ABC českého hospodářství, kde nakonec strávila jako telefonní operátorka tři roky. „Věnovala jsem se úplně jinému zaměření, ale vždycky jsem chtěla stříhat a taky jsem stříhala, většinou ale mužskou část mé rodiny,“ říká v úvodu Olga a posadí se do pohodlného kadeřnického křesla hned vedle osvíceného zrcadla v Icentru, kde celý kurz probíhal. „Když jsem byla ještě dívkou, často jsem pletla sestřenicím na hlavě afro copy,“ vypráví Olga něco málo o své zálibě. „V dospívání jsem obdivovala svou tetu, byla zručnou kadeřnicí a stříhala velmi precizně. Ráda jsem pozorovala, s jakou lehkostí jí klouzaly nůžky po vlasech stříhaného a jak se z nenápadného člověka pomalu stával elegán. Vždycky mi říkávala ‚no jo, ale to musíš umět dobře kreslit‘ a to já nikdy neuměla,“ přizná se smíchem mladá žena a pokračuje: „Ale já se nevzdávala a začala stříhat svého muže Davida, protože pánský střih mi přišel jednodušší a celkově mě víc bavil.“ A manžel, který na kurz 16
svou ženu pravidelně doprovází, pohotově dodává. „Manželka vždycky stříhala, už před kurzem. Stal jsem se takovým jejím pokusným králíkem. Vzpomínám si, jak mě jednou žena ostříhala a dopadlo to příšerně, hned druhý den jsem se šel objednat ke kadeřnici a ta když to viděla, tak se zhrozila se slovy ‚kdo vám to proboha udělal?‘ Ale nebojte se, manželku jsem neprozradil,“ říká s úsměvem manžel a po očku pozoruje Olgu, která roztomile krčí rameny. „Ale dnes je to jiné,“ chválí manžel Olgu. „Manželka je šikovná, velmi jí to jde, mám z ní radost a ve všem ji podporuji. Vozím Olinu na každičký kurz a starám se v její nepřítomnosti o naše dvě děti,“ říká David. „Muž je opravdu báječný,“ nechává se hned slyšet paní Olga na adresu manžela. „Sám chodí do zaměstnání, pracuje brigádně jako řidič a je mi opravdu velkou oporou,“ přiznává paní Grunzová, která se o kurzu dozvěděla čirou náhodou od koordinátorky projektu Olgy Fečové. „Paní Fečová mi nabídla možnost vzdělávacího kurzu, vše mi dopodrobna vysvětlila a poradila mi,“ vypráví mladá maminka. „Hned od začátku jsem měla jasno, vždy bylo mým snem stát se kadeřnicí a teď jsem měla jedinečnou možnost si jej díky kurzu i splnit,“ říká a hned dodá, „motivační kurz, který jsem nejprve absolvovala, mi dodal velkou dávku sebevědomí. Dozvěděla jsem se, jak si vyhledat pracovní nabídky, jak se ucházet o zaměstnání a jak si jej udržet. Dozvěděla jsem se i mnoho informací z pracovního práva, seznámila jsem se s romskými ženami, které mohu považovat jednoznačně za pozitivní vzory,“ prozrazuje střípky z průběhu absolvovaného kurzu. Paní Olga docházela na víkendový kadeřnický kurz, během nějž se naučila správným postupům při střihu a barvení, správné technice mytí vlasů a masáži hlavy, dodržování hygieny pracovních pomůcek a jiným zákonitostem tohoto povolání. Střihy si většinou zkoušela na dvou až třech modelech a když měla hotovo, pozorovala práci ostatních kurzistek. Nejčastěji se dle svých slov setkávala s melírováním, pokládanou vlnou a společenskými účesy. „Kurz měl i chvíle, kdy jsem si řekla, tohle mi moc nejde, ale za celou dobu mě nikdy nenapadlo, že jej vzdám,“ přizná během svého vyprávění stále pozitivně naladěná Olga, která úspěšně kurz ukončila. „Závěrečné zkoušky jsem se trošku obávala, ale zvládla jsem to na jedničku. Zadáním zkoušek byl dámský a pánský střih, denní a večerní účes a samozřejmě i pokládaná vlna,“ prozrazuje něco ze závěrečných zkoušek kurzu, díky němuž získala certifikát a osvědčení. „Inspiraci nejvíce sbírám na internetu, tak jako asi každý v této době. Sleduji i kadeřnické soutěže v Čechách a na Slovensku, ale ty nebývají tak časté. Vlastní vzor prozatím nemám, ale celkem se mi líbí práce Zoltána Takácse a jeho smysl pro detail. Víc než dámský střih mě baví pánský, tomu bych se ráda do budoucna věnovala naplno,“ prozrazuje o sobě mladá kadeřnice. U žen by si ráda vyzkoušela sestříhaný střih, například takové vystříhané mikádo. Zatím ale neměla mnoho možností, což se dneškem změní. „Odpoledne odjíždím společně s ostatními z kurzu do dětského domova a tam budu moct být kreativnější, vyřádit se, a vytvořit tak mladým slečnám a pánům vlasové kreace dle jejich přání, “ říká sympatická maminka, která by si do budoucna ráda pořídila menší kadeřnický salón, kde by nejraději pracovala s kosmetikou Loreal Paris. „Kosmetika je to úžasná, kvalitní, ale do začátku finančně nákladná, budu se muset spokojit s levnější variantou profesionální péče. Ale do otevření salónu se nehrnu, je to v tuto chvíli prakticky 17
nemožné, nemám žádnou praxi a samotné vybavení kadeřnictví také něco stojí. Chci se spíš nejdřív nechat zaměstnat, abych potřebné zkušenosti nasbírala, přeci jenom, všechny postupy účesů jsou těžké a je potřeba si je osvojit,“ naťukne plány do budoucna Olga. „Co by měl mít správný kadeřník? Jednoznačně cit pro barvy a střih. Kadeřník musí umět zákaznici doporučit účes dle typu obličeje a osobnosti zákazníka. Když vám na křeslo sedne sportovně zaměřený zákazník a bude chtít něco velmi praktického, těžko bude spokojený s něčím, co mu zabere půl hodinu každodenního času s úpravou. Takový zákazník se k vám už nevrátí a já chci, aby se ke mně vždy spokojeně vracel.“
18
19
VERONIKA FEČOVÁ
Kurz vizážistika a barvové poradenství – Středočeský kraj
Sedmnáctiletá Veronika Fečová pochází ze známé muzikantské rodiny, přesto se po stopách not, hudby a zpěvu vydat nechce. Jak sama říká, chce se věnovat vlastnímu podnikání, kráse a módním trendům v líčení. Pochází ze Středočeského kraje a začátkem školního roku ji čeká studium na Střední odborné škole kadeřnické obor kosmetička. O výběru kurzu měla Veronika jasno hned od začátku, vybrala si obor jí nejbližší, vizážistiku. „O možnosti absolvovat kurz jsem se dozvěděla náhodou od své babičky a hned jsem si uvědomila, že to je cesta, jak se zdokonalit. Nakonec jsem se rozhodla zvolit zkrácený kurz, který trval dva víkendy a probíhal přesně tak, jak jsem si představovala,“ říká rodačka z Nymburka. „Kurz byl fantastický, posunul mě zas o kousek blíž mému snu. Staraly se o nás dvě lektorky, jedna z nich byla na velmi vysoké úrovni, přizpůsobila tomu i své hodiny. Na kurzu se probíral základ jako například typy pleti, různé tvary obličeje, rtů a očí. Zajímavá byla i barevná typologie. Naučila jsem se správnému vytvarování obočí, jak správně vybrat barvy pro oči, tváře a rty a jak nejlépe nanést všechna ta líčidla na obličej a přitom to neapřehnat do nepřirozenosti. V tu chvíli si uvědomíte, že vizážista musí disponovat obrovským citem pro barvy, být průbojný, protože konkurence je víc než velká,“ vypráví zapáleně o kurzu Veronika Fečová a doplní: „Dostala se nám i možnost pracovat s kvalitní kosmetikou, které se spotřebovalo za dva týdny velké množství. V rámci kurzu jsme měly k dispozici 20
modelky, což nás kurzisty velmi bavilo,“ prozrazuje něco málo o průběhu výuky. „Pro mne osobně rekvalifikace znamená jistý náskok. Příští rok nastupuji na Střední odbornou školu kadeřnickou obor kosmetička a nabyté zkušenosti se mi budou do nadcházejícího studia určitě hodit. Zatím se mi nenaskytla možnost okusit, co vizážistika obnáší, ale po absolvovaném kurzu jsem si stoprocentně jistá, že studium na této škole je pro mě to pravé ořechové,“ říká nejmladší účastnice projektu. „Víte kosmetika a vizážistika spolu až tak nesouvisí, jak by se na první pohled mohlo laikovi zdát. Kosmetička se více zaměřuje na pleť, zatímco vizážistka se stará o vizuální záležitost klienta, vysvětluje Verča, ze které je cítit, že zvolený obor je i jejím koníčkem. „Lektorky mě naučily kromě samotného postupu líčení i různé kosmetické triky, jak vymodelovat a upravit váš obličej pomocí stínování, aby vypadal štíhleji, jak opticky zmenšit bradu či zvětšit rty apod.,“ přibližuje svět líčidel mladá dívka, která měla na rozdíl od jiných absolventek tu výhodu, že část výuky mohla probrat s maminkou kamarádky, která vlastní kosmetický salón. „Ale vizážistika není jen o typu pleti a barvách, ale také o módních trendech a kreativitě vizážisty,“ říká s jiskrou v oku sympatická Veronika, která již od dětství věděla, čím jednou bude chtít být, až vyroste. A u dětství nějakou chvíli zůstaneme. „Já stále prožívám své dětství, necítím se stoprocentně dospělá,“ usmívá se při vyprávění vzpomínek na šťastné dětství. Vzpomínám si, jak jsme s babičkou měly kroužek, pořád jsme cestovaly, zpívaly, tancovaly. Já jsem zpívala dokonce ve sboru, ale vždy jsem se tam nějak ztratila. Doma říkali ‚ty nebudeš zpívat a hrát, ty se budeš učit‘, a tak jsem se učila.“ V deváté třídě ZŠ se rozhodovala, kam půjde dál na školu. Rodiče jí tenkrát myšlenku, že se bude učit na kosmetičku vymluvili, a tak její kroky směřovaly na školu zaměřenou na mezinárodní a veřejné vztahy. Později zjistila, že to nebylo správné rozhodnutí a chce se věnovat jemnějšímu oboru. „Vydržela jsem na škole rok a podala si přihlášku jinam. Obor mě nebavil,“ přizná bez servítku. „Teď jsem šťastná, budu studovat školu, která mě bude bavit a rozhodně pro mě nebude otravou. Mám už své plány a cíle. Prioritou je určitě dodělat maturitu, poté složit zkoušky na minimálně vyšší odborné škole a dál se věnovat dermo vizážistice,“ říká Veronika. „Jaký mám cíl? Určitě si otevřít svůj kosmetický salón, poté estetické centrum, kde by se prováděla plastická chirurgie, dermatologické, ale i stomatologické zákroky a různé proměny vizáže. Ale to je budoucnost. Záleží také i na financích, protože začít podnikat chce investici a pořádnou dávku odvahy. Nejdřív ze všeho se chci po škole nechat zaměstnat v kosmetickém salónu a nasbírat potřebnou praxi, konkurence v této branži je obrovská. Praxe se mi do mého vlastního podnikání bude později opravdu hodit. Hlavně mám již domluvené místo u kamarádčiny maminky, která salón krásy vlastní, tak se těším,“ popisuje svou budoucnost příští mladá vizážistka. Veronika nemá žádný velký vzor, na ten ještě čeká, přesto se jí líbí práce Pavla Bauera, předního českého vizážisty, který se zviditelnil v mezinárodní soutěži a získal ocenění vicemistra v make-upu za rok 1997. „Osobně mám ráda přirozenost, ta českým ženám chybí. Trendy sleduju a snažím se je plně respektovat, ale jde mi především o to, abych ženu vytvořila ke svému obrazu a trend jen přizpůsobila 21
a zdůraznila některé prvky. Inspiruji se asi nejvíce zahraničními časopisy jako Vogue nebo Elle a samozřejmě internetem a módními přehlídkami. Inspirativní je ale i cesta autobusem nebo pražským metrem, ráda se dívám kolem sebe. Nejraději ze všeho líčím oči. Říká se, že jsou oknem do naší duše. A třeba líčením očí se ženě dá dodat i jiný charakter, než jaký ve skutečnosti má. Stejně tak jako šaty dělají člověka, i líčení toto rčení stoprocentně doplňuje,“ vysvětluje na závěr Veronika Fečová.
22
23
LUBOMÍRA OLÁHOVÁ
Koordinátorka projektu pro Olomoucký kraj
Padesátiletá Lubomíra Oláhová je koordinátorkou působící v Olomouckém kraji při projektu Manušňija – programu na podporu zaměstnávání romských žen. Líba, jak jí blízcí a přátelé s oblibou říkají, studovala střední pedagogickou školu, ale těsně před maturitou byla její rodina komunisty perzekvována a jí nebylo dovoleno na škole odmaturovat. Až o řádku let později, kdy již komunisti nebyli u moci, dokončila své maturitní klání na Evangelické akademii Praha, obor sociální práce. Její náplní byla především vlastní koordinace a motivace romských žen, spolupráce s NNO v Olomouckém kraji, komunikace s úřadem práce a samotný průzkum pracovního trhu. Lubomíra Oláhová je známá především svou kuchařkou, kterou v roce 2000 vydalo nakladatelství Fortuna jako vůbec první knihu tohoto typu, nesoucí název „Nejen romská kuchařka“. Čtenáři se kromě tradičních romských receptů vycházejících z chudého a skromného života Romů mohli seznámit i s jejich zvyky a tradicemi. Mnozí z nás si určitě vzpomenou i na nezapomenutelné loutky zhotovené z obyčejných vařeček, pestrobarevných hadříků a vlny, které v roce 2005 paní Oláhová vystavovala dnes v již neexistujícím obchůdku Romen. Ale nejen tvorba se stala smyslem jejího života. „Odmaturovala jsem v jednačtyřiceti letech,“ zavzpomíná na svá pozdější studentská léta Líba. „Roky to byly krásné, leč ne zrovna jednoduché,“ přiznává a upřeně se na mě zadívá. „Ono po dobu pěti let každých čtrnáct dní zatěžovat rodinný rozpočet, na dva dny 24
opouštět děti, nechávat domácnost na manželovi a věnovat mnoho času učení dávalo občas pořádně zabrat nejen mně. Když jsem školu dokončila, maturitní vysvědčení bylo takové malé poděkování mně a mé rodině za trpělivost a obětavost,“ říká upřímně paní Oláhová, která nikdy ničeho nelitovala a do všeho se pustila s vervou sobě vlastní. „Navíc mám velmi tolerantního manžela, který mě neustále podporoval a podporuje v tom, co dělám. A pokud se mám přiznat, patřím mezi typy lidí, kteří při naskytnutí příležitosti dostrkají do školy prakticky každého,“ prozradí na sebe se smíchem pozitivně naladěna Líba a pokračuje, „na některé lidi platí humor, na druhé zas motivace nebo vliv vlastní rodiny. Jsou ale i tací, kterým se stačí pouze zmínit o možnosti studia či vzdělávacího kurzu a hned je tím nadchnete. Důležité je, aby si vždy uvědomili, co konkrétního jim to do budoucna může přinést.“ Říká Líba, která čtyři roky působila v Institutu pedagogicko-psychologického poradenství v ČR jako pedagožka a lektorka a podílela se na přípravě metodických pomůcek pro žáky základních škol. Poté jako koordinátorka spolupracovala s občanským sdružení Athinganoi na projektu „Výukových záložek a skládaček – Jak na to“, jejichž prostřednictvím napomáhali práci pedagogů na základních školách v hodinách multikulturního vzdělávání. V takové míře jsme se s nezaměstnaností setkali prakticky až po roce ´89. Od té doby se nezaměstnanost zvyšuje a řadí k čím dál palčivějším tématům. Jak vy osobně vnímáte nezaměstnanost v ČR? Rozdílné postavení žen a mužů na trhu práce s sebou stále ještě nese stereotypy, které mají hlubší historický a kulturní kontext. Nezaměstnanost se tak stala jedním z nevětších problémů v Evropě a dělí se hned na několik typů: frikční, strukturální, cyklickou, dobrovolnou a nedobrovolnou. Pro vládu by se nezaměstnanost měla stát prioritní. Politici by se měli zajímat o genderové role, srovnávat situaci nezaměstnaných žen a mužů a podle toho nabídnout občanům účinné řešení. Měli by přitom mít na vědomí, že nezaměstnaností člověk ztrácí nejen sociální status, ale je také vystaven patologickým jevům, které se objevují jako následek dlouhodobé nezaměstnanosti. Kdo je nejvíce ohrožen dopadem nezaměstnanosti? Ohroženy jsou zejména ženy, které se po třech letech rodičovské dovolené chtějí vrátit na své původní místo, které zastávaly, a již nemají šanci. Důvody jsou různé: selže stabilita podnikatelského prostředí, mnoho podniků krachuje, podniky snižují náklady a uzavírají některé své pobočky, ruší pracovní místa, nebo vyhledají levnou pracovní sílu z východu. Společnost není schopná vytvořit ženám-matkám podmínky k zaměstnání. Tyto důvody vedou ženy k tomu, že si svou rodičovskou dovolenou prodlouží, a pokud tak učiní, vzdávají se de facto nároku vrátit se zpět na své pracovní místo. V těchto případech se jedná o tzv. skrytou nezaměstnanost a procentuálně to lze jen těžko odhadnout. Druhou nejčastější skupinou jsou i ženy v předdůchodovém věku, které jsou nezaměstnaností ohroženy dříve než muži. Ženy mají nárok odejít do důchodu v nižším věku, pokud patří mezi matky, které měly více dětí. Ale toto pravidlo jim rapidně snižuje šance na nalezení nového zaměstnání. 25
Takové ženy jsou zaměstnavateli často považovány za neperspektivní. Kromě toho vzrostly požadavky firem na zaměstnance. Vyžaduje se čím dál častěji v rámci vývoje nových technologií znalost cizích jazyků a počítačová gramotnost. Ale ne každá žena po 50. roku je nekvalifikovaná. Dnešní ženy studují vysoké školy, doplňují si vzdělání rekvalifikačními kurzy, přesto mají zaměstnavatelé obavy z odchodu žen do starobního či předčasného důchodu. Obávají se, že by se jim takto vynaložená investice do zvyšování kvalifikace zaměstnance dlouhodobě nevyplatila. Obávají se i časté pracovní neschopnosti. Zmiňovala jste, že by vláda měla posuzovat rozdíl mezi ženskou a mužskou nezaměstnaností. Mělo by se řešení dotýkat také rovnoprávnosti žen a mužů? Určitě. Každý si může domyslet, že nezaměstnanost má ničivý dopad především na muže, jelikož právě na nich leží zodpovědnost za finanční zajištění rodiny. Ale to není úplně tak pravda. Dva příjmy jsou v naší společnosti stále potřeba. Nezaměstnané ženy často maskují dopady nezaměstnanosti zvýšeným zájmem o domácí práce a výchovou svých potomků. Ženy dostávají oproti mužům stále ještě nižší platy. Zastoupení žen v oblasti průmyslu a zemědělství je stále velmi nízké. Kromě toho se ženy setkávají s přímou a nepřímou diskriminací při výběrových řízeních. Ženě je kupříkladu otevřeně řečeno, že se jako žena nehodí na vedoucí pozici, jelikož neoplývá patřičnými dovednostmi. Vy jste byla koordinátorkou projektu v Olomouckém kraji. Jakým způsobem byly vybírány jednotlivé kurzistky pro konkrétní rekvalifikace pořádané o. s. Slovo 21? Samozřejmě byly respektovány potřeby kurzistek, takže většinou na základě toho, co si ony samy přály, nebo pro co měly potenciál. Během motivačních workshopů měly ženy možnosti „osahat“ si konkrétní pozici, vyzkoušet praktické dovednosti a procvičit komunikaci. Měly dostatek času, aby pochopily, co se od nich očekává a co ony samy mohou očekávat od sebe. Každá oblast, kterou jsem navštívila, měla své neziskové organizace a ty nám poskytly kontakty na nezaměstnané ženy ve svém okolí nebo je sami kontaktovali v souvislosti s nabídkou kurzů. Poté jsme získali přímé kontakty na zájemkyně. Osobně jsem také komunikovala v Olomouckém kraji s úřadem práce, který mě ochotně nechal nahlédnout do analýz trhu práce a možností rekvalifikací, což nám v závěru velmi pomohlo v zaměření se na konkrétní potřeby budoucích kurzistek. Jak konkrétně probíhala komunikace mezi vámi a kurzistkami? Jako koordinátorka jsem navštívila různé oblasti Olomouckého kraje. Oslovila jsem jednotlivé ženy a pozvala je na informační schůzku. Poté přišla na řadu návazná práce přímo v rodinách, které jsem se snažila co nejvíce motivovat. Mnoho dívek a žen je pod vlivem vlastních rodin a jejich prioritou stále ještě není vzdělání, a to mě velmi mrzí. Proto se mi také přirozeně jednalo o přímou podporu rodiny. Bylo zajímavé, jak si postupně ženy dokázaly ve své rodině prosadit svůj názor a obhájit své působení v kurzu. Ženy poté samy od sebe motivovaly další členy rodiny a přátele. 26
Ale setkala jsem se také s nezájmem o jakýkoliv vzdělávací kurz. Překvapilo mě, že se ženy pocházející z větších měst, kde bych logicky i očekávala zvýšený zájem o rekvalifikace, účastnily jen v nepatrném počtu. Jak podle vás může rekvalifikační kurz pomoci zvýšit šance na uplatnění se na pracovním trhu? Vezměme si třeba absolventky zvláštních škol. Právě pro ně je důležité zřizovat dvouleté obory různého zaměření. Jim skutečně může rekvalifikační kurz pomoci nalézt nové uplatnění na trhu práce, zvýšit sebevědomí, nabýt nové zkušenosti. Kromě toho se seznámí se ženami stejného nebo podobného osudu. Setkala jsem se ale i s romskými ženami, které mají čtyři i více rekvalifikačních kurzů. Tyto ženy to velmi obohacuje a zvyšuje jejich šance na trhu práce. Rekvalifikace je něco jako nástroj k dalšímu vzdělávání anebo podnikání, což by mnohým mohlo obrátit život absolutně jiným směrem.
27
