■ OKOUNÍ KLASIKA – LARVY HMYZU A ČERVI Larvy hmyzu a červi patří mezi nejběžnější okouní kořist. Vyrůstají na nich okouní junioři, nepohrdnou jimi dospělé kusy a s rozkoší je zhltne i velký samotář.
Larvy hmyzu Velký říční okoun neodolal nastraženým larvám chrostíků na plavačkové sestavě.
Jako nástrahy na okouny přicházejí v úvahu hlavně větší sousta, například larvy chrostíků (rákosníci) a pošvatek. Ovšem při lovu na malé háčky nebo na marmyšku jsou skvělé i titěrné
larvičky pakomárů (patentky). Ze suchozemského hmyzu pak larvy vos, masařek (bílí červi alias masňáci) a lze použít i bachraté ponravy brouků, které se nacházejí pod kameny či v kompostu. Všechny hmyzí larvy se hodí k lovu na plavanou, na položenou a jako doplněk marmyšky. Nastražuji je na jednoháček přiměřené velikosti, přičemž háček musí být hodně tenký, aby obsah larvy nevyhřezl. U některých druhů (chrostíci) hrotem protnu pevnější hlavohruď a špičku nechávám volnou. Dobrou metodou je nastražení několika kusů, kdy sousto získá na objemu a je pro okouna svůdnější. Vždy platí, čím více volných konečků, tím lépe. Larvy jsou účinné celoročně na všech typech vod. Podle mých zkušeností tyto nástrahy mají lepší účinnost v řekách než na stojatých revírech. Vliv na to může mít samotný proud vody, který si s měkkou larvou svůdně pohrává, a kořist tak dravčíkům připadá přirozenější. Říční okouni jsou také v proudném prostředí mnohem důvěřivější a dravější. Do splavávaného sousta musí jít odhodlaně, neboť na nějaké váhání není čas. Odplouvající potrava může záhy zmizet, nebo ji pozře všudypřítomná konkurence. Na řekách jednoznačně platí: „Kdo Masňáci okounům chutnají…
…stejně jako larvy chrostíků. Bohužel všechny larvy mají rády i ostatní druhy ryb, a tak se nehodí k cílenému lovu pouze okounů.
76
Larvy vodního hmyzu a kroužkovce (pijavice) sbírám přímo před lovem. Stačí obrátit několik kamenů v kraji vody a pochytané živočichy uložit do plastové krabičky vystlané vlhkým mechem. Krabička musí být vzdušná, což znamená, že v jejím víčku musí být vyvrtané větrací otvory, a je nutné, aby byla neustále na chladnějším stinném místě. Larvy suchozemského hmyzu a bílé červy přechovávám obdobně, pouze je uložím v suchých pilinách. malé larvy chrostíka
hrot háčku musí být volný
velká pijavice
velká larva chrostíka
nastražení larvy chrostíka i s „domečkem“ (hrot háčku musí být volný)
malé pijavky (chobotnatky)
Nastražení larev chrostíků a pijavic.
zaváhá, ten nežere!“ I to může být důvod, proč jsou zde larvy více v kurzu. Na stojatých vodách je nasazuji poblíž trsů vodních rostlin, kde po hmyzích larvách okouni pravidelně slídí. Lovím zde na plavanou a často po několikaminutových pauzách potahuji za vlasec, aby se nástraha pohnula vzhůru. Okouni jsou na svislé stoupání kořisti hodně natěše-
(Ryba) o rybách kombinace bílého červa a patentky
shluk patentek
tip
marmyška s bílými červy
ní, pokud jsou nablízku, neváhají ani vteřinu a s dokořán rozevřenou tlamou zaútočí. Larvy se zde dají prezentovat i páternosterovou metodou. Na všech typech revírů je vysoce účinná kombinace, marmyška + larva. S marmyškou není nutné jen klasicky vláčet, funguje dobře i při zvedání a spouštění při prochytávání svislých překážek (okolí skalních stěn, podemletých břehů, ponořených stromů, v okách mezi vodními rostlinami apod.) a samozřejmě i při chytání pod ledem.
Žížaly Hned vedle živých rybek jsou druhou nejoblíbenější přirozenou nástrahou na okouny. Zvláště účinnými druhy žížal jsou mrštní hnojáčci (hnojky, červení červi, hovňásci), kteří lákají okouny nejen sytě rudou barvou, ale i typickým pachem, a samozřejmě objemnější rousnice (dešťovky, nočňáci). Žížaly u okounů bodují na všech typech vod, na stojatých i tekoucích. Maximální účinnosti dosahují při vyšším až povodňovém stavu vody, který spolehlivě pohne nejen s rybami, ale i s jejich potravou. Okouni pak v hejnech protahují kolem zaplavených pobřežních trav a na svých túrách konzumují bez ladu a skladu vše, co je masitého původu a co se vejde do jejich tlamek. Jejich kořistí se stávají hlavně žížaly vyplavené vodou. Na vhodných místech se může tato potrava koncentrovat ve velkém množství. Děje se to převážně v hlubších tišinách ohraničených proudy, kde se díky menšímu tahu vody unášené pochoutky propadají a hromadí u dna. Okouni se zde drží hned za zlomem dna nebo na okrajích podél proudů. Právě v tomto prostoru se bude nacházet pravidelný přísun splavované po-
marmyška s patentkami
Prezentace larev hmyzu ve vodě.
vosí larva
páternosterová montáž s červy
Rousnice nastražená na kalhotky při lovu na plavanou – to je ono!
Hnojáčky (a také pijavice) uchovávám během lovu v plastové krabičce s větracími otvory ve víčku, která je vystlaná navlhčeným mechem. Rousnice pak v plátěném pytlíku ve směsi rašeliny, mokrého listí a cárů novinového papíru. Absolutně nevhodnou výstelkou je hlína, ve které se červi umačkají, a tak brzy uhynou. Důležité je, aby žížaly byly na chladném, větraném a tmavém (zastíněném) místě.
travy a okouni to dobře vědí. Mají čich na prostřený stůl a vždy jako první najdou požehnané místo, kde je něco k snědku. Další obdobnou spižírnou jsou veškeré přítoky. Zvláště po silnějších lijácích je jejich okolí doslova okouním eldorádem. Přestože okoun nemá rád přikalenou vodu, v tomto případě rád dělá výjimku z pravidla a vyplavené červy pod vtokem hltá jako nepříčetný. Žížaly jsou vděčnými nástrahami při lovu okounů na plavanou, položenou (feeder) a též vhodným doplňkem k marmyšce. Podle jejich velikostí je nastražuji na oblý jednoháček velikosti 8–1/0. Způsobů, jak je nastražit, je celá řada a každý má svůj význam a uplatnění: a) Obrácené kalhoty (plavaná, marmyška) – volné konce nevisí dolů, ale naopak vzhůru. Hrot háčku je obnažený. Červ nepůsobí tak přirozeně jako klasické kalhoty (popsané níže). Tuto variantu používám tehdy, když okouni aktivně loví a nechci se zdržovat složitějším nastražováním. b) Kalhoty (plavaná, marmyška) – při tomto způsobu je žížala minimálně poškozená a volnými pohyblivými konci láká okouny k „ochutnávce“. c) Po délce (položená) – červ se za opaskem napíchne na hrot háčku a posunuje se po háčku až na vlasec. Špička zůstane ukryta v ocásku. Žížala je sice málo pohyblivá, ale nemá snahu zavrtávat se do dna a na háčku drží dostatečně pevně.
78
d) Půlka (plavaná, položená, marmyška) – k napíchnutí se hodí přední část rousnice s opaskem, ze kterého vyčnívá špička háčku. Okouny láká výraznější vůní, je však důležité nástrahu častěji vyměňovat. e) Chobotnička (plavaná, položená, marmyška) – na háček napichuji 3–5 menších žížal (hnojáčků), a to tak, aby červi měli co nejvíce pohyblivých konečků a háček byl celý skrytý. e) Stewartův systém (plavaná, položená) – žížala (rousnice) je zavěšena na dvou menších háčcích navázaných nad sebou. Zůstává dlouho čilá a působí pod hladinou naprosto přirozeně. Díky zdvojenému vyzbrojení je nutné zasekávat bezprostředně po záběru, aby nedocházelo ke zbytečnému zažrání okouna. g) Po délce s jisticím bročkem (plavaná, položená) – stejné jako nastražení „po délce“, jen s tím rozdílem, že vlasec nevede žížalou, ale mimo ni. Aby červ nesjížděl po vlasci, je pod opaskem jištěný malým bročkem. h) Balík (položená, plavaná) – žížala je napíchnutá ve smyčkách a zakrývá celý háček. Je minimálně pohyblivá, a tudíž sousto není ani bůhvíjak atraktivní. Má jedinou výhodu – pro svůj větší objem není tolik oždibováno bílou rybou, a tak déle vydrží. i) Na volno (plavaná) – je to nejpřirozenější prezentace červa ve vodě. Špička háčku je skryta v pevnější hlavové části žížaly a tělo je po celé délce volné.
j) Fousy (plavaná, položená, marmyška) – obdoba způsobu „chobotničky“, jen s tím rozdílem, že nastražuji pouze kousky červů. Výhodou je zvýraznění pachové stopy nástrahy. Žížaly se kromě klasických rybolovných technik (plavaná, položená či marmyška) dají okounům představit i jinými netradičními způsoby. Zde jsou některé z nich: 1. Tandemová přívlač – žížala může fungovat jako doprovodné dráždidlo v kombinaci s woblerem, rotačkou či plandavkou. Červ může být
přímo na zadním háčku tvrdé nástrahy nebo na krátkém návazci v jejím závěsu. 2. Nadnášená žížala – jedná se v podstatě o montáž položené s průběžným olůvkem. Žížala je nastražena na jednoháčku buď po délce, nebo na kalhotky a je nadlehčována kouskem plovoucího materiálu (kulička korku, polystyrenu, balzy, nafouknutá vzduchem), aby se vznášela nade dnem. Po náhozu se nechá sestava klesnout na dno a pomalu s přestávkami se přitahuje.
Možnosti prezentace žížal ve vodě.
tandem s tvrdou nástrahou
tandem s tvrdou nástrahou
zvedání a spuštění
ťukaná jiggová hlava
plavačkové varianty
páternoster
nadnášená žížala
h) balík
a) obrácené kalhotky
b) kalhotky
Způsoby nastražení žížal.
Sám sobě vlkem – velký okoun je nelítostným požíračem vlastního potomstva.
c) po délce
d) půlka
e) chobotnička
3. Zvedání a spouštění – slouží k prochyf) Stewartův g) po délce i) na volno tání nejbližšího okolí překážek. Na j) fousy systémek s jisticím brokem jednoháček (zatížený bročkem na ramínku nebo olověným drátkem) se napíchne du, kdy se žížala při zvednuté špičce prutu nechá unášet tahem vody těsně nade dnem. žížala v třetině až polovině těla. Při napnutém vlasci se pak pustí ke dnu. Po dopadu se po- 6. Páternoster – obdoba výše uvedeného způsobu. Rozdíl je jen v tom, že zátěž není součástí zvedne a znovu se nechá volně padat. Působivá žížaly, nýbrž je umístěna na krátkém bočním „sklapovačka“ v režii ohebné žížaly spolehlivě návazci. Montáž dokáže podobná „kouzla“ vyláká zvědavé okouny z okolních úkrytů. jako předchozí sestava – vertikální přívlač, 4. „Ťukaná“ – je určena ke stejnému způsobu, kutálení s proudem, přískoky po dně apod. ovšem do podstatně větších hloubek. Díky Žížaly i larvy hmyzu jsou na okouny účinné koncové zátěži rychle dosáhne dna. Ťukáním olůvka o dno se zvíří sedimenty a kouřová clona celoročně, od časného jara do pozdní zimy. Chce přivolá na místo činu ryby i z větší vzdálenosti. to jen objevit jejich naleziště, nebo si popřípadě Nad vším ruchem se lákavě vlní a svíjí žížalka. vytvořit dostatečnou zásobu těchto nástrah. Vhodná varianta při lovu z loďky či pod ledem. Potom už zbývá zvolit si vhodné nastražení, ry5. Červ na jiggové hlavičce – přináší všestranné bolovnou techniku a revír. Během lovu je třeba použití stejně jako u twisterů. Na řekách je počítat s tím, že každý záběr určitě nebude od dobrou alternativou nahazování napříč prou- vytouženého okouna. Larvy i červi jsou po-
choutkami pro většinu našich ryb, a tak se dá očekávat, že na ně budou úlovky druhově pestré. Čím by však rybařina bez překvapení byla…
■ ŽIVÁ RYBKA – „MAST“ NA VELKÉ OKOUNY Živé rybky jsou na „žíhané vodní vlky“ trumfem převyšujícím ostatní nástrahy a výrazně zvyšují šanci na bohatší úlovky, především velkých kusů. Od léta do konce sezóny je lov na živé rybky doslova vražednou metodou, a to především v době, kdy okouni aktivně slídí po kořisti. Živou rybičku však seberou i méně aktivní nebo odpočívající dravci, kteří neodolají jejímu blýskání a nekoordinovaným pohybům. Nastraženou rybku na háčku omezuje v pohybu vlasec se zátěží, a tak se chtě nechtě prezentuje jako handicapovaná, a tudíž i snadno dostupná kořist.
■ Výběr správné rybičky Velikost Rybička na okouny by měla být úměrná jejich tlamce, ideální rozměr leží někde mezi 4 až 10 cm. Okoun raději uchvátí rybku, která velikostí dosahuje maximálně třetiny jeho těla a má spíše štíhlejší tvar. To ovšem neznamená, že by se snad dravec zalekl většího nebo hrbatějšího sousta. Např. běžný třicátník je schopen do sebe nasoukat rybu v délce poloviny vlastního těla a skutečně obří, několikakilový kus zadáví ještě větší a objemnější kořist. Jako začínající rybář jsem byl svědkem záběru, zdolávání i vylovení podobného goliáše. Okouní král tehdy měřil 54 cm a pozřel půlkilovou plotici napíchnutou na dvojici masivních trojháčků. Při záběru mu nevadila ani „čtyřicítka“ vlasec, ocelové lanko a ani odpor poctivé štikové káči. Dodnes si také vzpomínám na rybáře – přemožitele, který kapitálnímu okounovi spílal, že ho připravil o jedinou větší rybku určenou štice.
Druh Traduje se, že dravci vyžadují nastražení rybky, která by měla být velikostí i druhem co nejblíže rybičkám, žijícím v lokalitě. Proto je ideální, když se rybičky nachytají až na místě lovu. U okouna toto pravidlo není nezbytnou podmínkou. Okouni nejsou tak fajnoví a často se dá
báječně zalovit i na rybky, které předtím nikdy v životě neviděli. A tak se stává, že zatímco ježaté bratrstvo neúnavně loví po mělčinách výhradně své potomstvo a miniaturní plotičky, stejně spolehlivě se láduje i dovezenými hrouzky či zakrslými karásky. Jako kuriozitu nevybíravého apetitu okounů mohu uvést i úlovky mého kamaráda, který si před několika lety perfektně „zaokounoval“ na živé oranžové mečovky. Pestré živorodky se mu totiž v akváriu přemnožily, a než by je prodal, radši je zdarma věnoval okounům, samozřejmě na háčku. Tropické rybičky určitě lahodily dravčímu oku, neboť úplně zastínily rybky tuzemské, a přítel s jejich pomocí kosil velké okouny jako otavu. Bylo by ovšem mylné se domnívat, že k chytání okounů je třeba napřed založit akvárium
81
Nádoba na přechovávání rybek s vylovovacím podběráčkem, který ocením hlavně v zimních měsících. I nevelký okoun si troufne na rybku jen o málo menší, než je on sám.
a chovat cizokrajné rybky. To rozhodně není zapotřebí, vždyť vhodných rybek je v naší přírodě habaděj. S druhovým výběrem rybiček si nedělám starosti, spolehlivou nástrahou na okouny jsou sami menší okouni, ježdíci, plotičky, perlínci, oukleje, slunky, střevličky východní, hrouzci, karásci i hořavky. Při chytání s živou rybičkou na položenou je potřeba používat rybek „povrchových“ (plotice, perlíny, slunky, oukleje), které mají snahu zvedat se ode dna do sloupce. Tyto druhy navíc svým perleťovým šatem blýskají a v přítmí dna na sebe lépe upoutají pozornost. Rybky žijící u dna (ježdík, karas, okoun, hrouzek) už tak výrazné zbarvení nemají a navíc se snaží více schovávat v překážkách. Při lovu na plavanou je celkem jedno, jaký druh z výše uvedených (a povolených) použiji. Osobně mi nejvíce vyhovují rybky, které jsou štíhlejší a vytrvalejší, přednostně tedy vyberu střevličku východní, plotičku či hrouzka než háklivou ouklej, slunku nebo hrbatou hořavku. Možnosti nastražení živé rybky.
pevný splávek vejčitého tvaru
pevný splávek štíhlého tvaru (osten)
waggler pro lov ve větších vzdálenostech i hloubkách
klouzavý splávek štíhlého tvaru
A – sestava do proudných a tažných vod
B – sestava do stojatých či mírně tažných vod
C – sestava do stojatých vod pro delší náhozy
D – sestava do stojatých vod
■ Nastražování rybičky Ať již mám rybičku jakéhokoli druhu, nastražuji ji vždy na jednoháček oblého tvaru. Nejenže okouna spolehlivě podrží, ale dá se pak i lépe vyjmout, pokud jej ryba spolkne hlouběji. Dvoj či trojháček k lovu okounů je naprosto zbytečný, jednak určitě omezuje pohyb nastražené rybky a navíc po případném zdolání dravce téměř vždy vyvstane problém s jeho vyproštěním. „Vícehrotý háček“ zapadlý v jícnu či žaberních obloucích a hlavně osvobozovací zákrok rybáře – „chirurga“ zdárně rozdýchá málokterá ryba. a) Za pysky – nejběžnější způsob. Rybička drží na háčku dostatečně pevně a snese i opakované nebo razantní náhozy. Působí přirozeně a je minimálně omezená v pohybu. Nastražení je jednoduché a neztrácím zbytečně čas, když všude kolem mě srkají okouni. Účinné je nejen na stojatých vodách, ale hlavně na řekách, při lovu na položenou i plavanou a v době maximální aktivity okounů. b) Za hřbet – hrot háčku je umístěný pod hřbetní ploutví nebo v její blízkosti. Rybička opět
e) nastražení za ocásek nad řitní ploutev (pouze při položené)
a) nastražení za tlamičku
b) nastražení za hřbítek
c) dráždivé nastražení za ocásek od hřbetu d) „dabl“
není nijak omezena v pohybu. Při nastražování je potřeba určitých zkušeností, aby háček nepoškodil páteř (či tepnu táhnoucí se podél ní), nebo naopak, aby háček nevyčníval příliš mělce pod hřbítkem, při náhozu nebo prudším záběru může být rybička z háčku smetena. Použití při plavané na stojatých vodách. c) Za ocásek – dokonalé napodobení raněné nebo dokonávající rybky. Háček se vpichuje do těsné blízkosti ocasní ploutve. Velmi účinné nastražení na okouny, kteří pouze za kořistí vyjíždějí, ale neútočí na ni. Znovu je potřeba vyvarovat se poškození životně důležitých orgánů rybky (páteře). Nevýhodou je rychlé vyčerpání napíchnuté rybičky, hned po náhozu se dráždivě vlní a intenzivně láká dravce, ale již po několika minutách znehybní a bez pohybu zůstane viset na háčku. Využití je na stojatých vodách při minimálním zájmu okounů o kořist. Při chytání na položenou se rybka na háček napichuje do prostoru mezi řitní otvor a ocasní ploutvičku, a nikoli od hřbetu jako při plavané. d) Double – tento druh nastražení je nejméně používaný a popravdě řečeno je i nejméně „férový“. Jedná se o nastražení dvou živých rybek naráz. Obě rybky se nastražují za pysky. První „oběť“ se napichuje na háček shora dolů a posune se až na ramínko háčku, druhá klasicky od spodu nahoru a zůstává pod zpětným hrotem. Správně nastražené rybky stojí ve vodě tlamičkami proti sobě. „Párek blýskavek“ cloumající háčkem na všechny strany (jedna hot a druhá čehý) je atraktivní a nadmíru účinný v čase, kdy se zvědaví okouni zvedají za nástrahou, ale nestojí jim ani za zívnutí. „Dabl“ je poslední záchrannou metodou, jak přemluvit netečné dravce k útoku. Jedná se o spolehlivé nastražení na položenou a plavanou, na stojatých i tekoucích vodách. Jak bylo výše naznačeno, živé rybky na háčku se dají okounům představit několika možnými způsoby. Základní rybolovné techniky jsou však jen dvě: 1. plavaná – se splávkem i bez něj, 2. položená. O těchto technikách bylo podrobněji pojednáno v předchozích kapitolách.
Nához živé rybičky do smrtonosné zóny okounů.
■ MRTVÁ RYBKA A JEJÍ ZMRTVÝCHVSTÁNÍ
„Okouní bomba“ se zamlouvá i jiným dravcům, tentokrát jim zachutnal nastražený ježdík.
Zvláštní výsadu při lovu okounů má mrtvá rybka. V plné sezóně je celkem zbytečné ji používat, protože existuje bezpočet umělých i přirozených nástrah, které ji plně zastoupí. Ovšem v zimním období má rybí mrtvolka hodně navrch. Při silném ochlazení vody v samotném závěru roku začnou mít přirozené nástrahy několikanásobně vyšší účinnost proti nástrahám umělým. Zatímco na vrcholu podzimu byla například rotačka doslova kosa na okouny, v silnějších mrazech jsem totálně bez záběrů. Jednak je příliš rychlá, navíc s ní těžko prochytám hlubší zlomy dna. Úplně jiný případ je správně nastražená a dovedně oživovaná mrtvá rybka. Ta zaujme a přinutí k výpadu i líné, zimou ztuhlé okouny.
■ Výběr správné rybičky Rybička je nejpřirozenější nástraha, kterou můžu okounům nabídnout, a u velkých kusů tvoří téměř 100 % jejich obživy. Ale chytání na mrtvou rybku není zdaleka tak snadnou záležitostí, jak by se na první pohled zdálo. Okoun vyžaduje, aby nastražená rybka byla dostatečně čerstvá (nějaká zavadlá kořist ho nezajímá) a aby se ve vodě pohybovala jako živá. Ideální tedy je, když rybář si s sebou k vodě donese nádobu s živými rybkami a teprve před nastražením vhodnou oběť usmrtí (postačí lehké cvrnknutí ukazováčkem do hlavy). Čerstvě zabitá rybka má pevnou svalovinu i kůži a je přitom dostatečně vláčná, po jejím uchopení tak okoun nemá ani špetku podezření, že se jedná o zradu. Pravdou je, že při vláčení mrtvých rybek u dna dochází k častým vázkám, a proto i zásoba rybek musí být dostatečná. Na celodenní lov mezi kameny a pařezy není dávka až třiceti kusů nijak přehnaná. Při chytání z loďky je spotřeba rybek nižší, častěji se totiž podaří uvízlou nástrahu vytřepat. Ovšem při chytání ze břehu budu váznout mnohem více a rybičky se z nádoby budou doslova vypařovat. Proto je dobré mít i mimo živých rybek v záloze rybičky zmražené. Převážně na nich stavím svou přívlač, protože se mi většinou nechce tahat nádobu s vodu.
■ Nastražování rybičky Variant, jak nastražit mrtvou rybku, existuje celá škála. Mají různé odlišnosti v závislosti na konkrétních podmínkách a revírech. Popíši pět základních montáží, se kterými mám vlastní zkušenosti.
Zásobu rybek si připravuji při podzimních výlovech rybníků. Porce na zamražení představuje asi 20 kusů rybek (plotiček, střevliček východních, slunek). Do misky na ledové kostky napustím asi půl centimetru vody a odložím ji na mrazák. Na zamrzlou vodu potom naskládám čerstvé zabité rybky a dbám, aby se vzájemně nedotýkaly a rovněž aby se nedotýkaly stěn misky. Na rozprostřené rybky opět napustím vodu a znovu nechám zmrznout. Vytvořenou cihličku ledu potom z misky vyklepnu a celý postup znovu opakuji až do vytvoření dostatečné zásoby na celé zimní období. Rybičky zamrzlé v ledovém krunýři nevysychají a ani nepodléhají zkáze. Takto uskladněné rybky mají konzistenci i vláčnost živých rybek, přestože jsou po smrti déle než dva měsíce. Před odchodem k vodě zabalím kru s nástrahami do mikrotenového sáčku, pak do vrstvy novin a znovu do igelitu, aby se zpomalilo její tání. Než začnu lovit, stačí led nahřát a uvolněnou rybičku mohu hned nastražit. Zbytek kry důkladně zabalím do novin a oddálím tak rychlé rozpuštění.
84
a) Twisterová hlavička + mrtvá rybka (okouní bomba) Tuto montáž jsem před léty objevil v jistém zahraničním časopise. V článku pod názvem „Barschbombe“ byla nazývána objevem roku. Trošku skepticky a spíše náhodou jsem ji vyzkoušel o několik týdnů později na řece Svratce pod jezem. Mrazivé počasí na sklonku roku však rozhodně přívlači nešlo na ruku. Výměny nejrůznějších nástrah nepřinesly žádné výsledky. Pak jsem ale našel na schůdkách k vodě několik mrtvých rybek, které zde zanechal nějaký kolega – rybičkář. Stáhnutí twisteru z hlavičky bylo dílem okamžiku. Zkřehlými prsty jsem připravil první „okouní bombu“ v životě a nestačil jsem se divit.
První tři záběry jsem školácky zkazil, ale až jsem si nástrahu trošku osahal, podařilo se mi pět okounů z vody vydolovat. S kamarádem jsem se rozdělil o rybky a musím přiznat, že jen díky této montáži jsme si sáhli na dravce v tehdejším studeném dni. Od těch dob je okouní bomba mou tradiční zimní zbraní ve vývařištích splavů, v hlubokých říčních proudech a v zátokách přehrad. Jak jsem za léta poznal, není jen „třaskavinou“ na okouny. Mně i přátelům se na ni podařilo zdolat candáty, štiky, duháky a boleny. Velkou předností je „házení bomby“ z loďky. Sestavu tvoří běžné twisterové (jiggové) hlavičky 3–7 g a samozřejmě rybky vhodné velikosti. Rybičku navléknu na háček a snažím se, aby hrot háčku vyčníval ze hřbetu přibližně v půlce těla. Rybka musí být na háčku nastražena rovně a středem, jinak bude mít nepřirozený pohyb. Čerstvá rybka je dostatečně ohebná, a tak ji snadno srovnám až po nastražení. Závěrečnou fází nastražení je fixování nástrahy na háčku (aby nesjížděla a neprohýbala se), několik ovinů nití (tenkým drátkem, kouskem splétané šňůry či vlasce) kolem tlamičky je plně dostačující. Takto nastraženou rybku vodím stejně jako běžný twister. Ve vodě zdánlivě nevyvíjí žádnou činnost, avšak není to úplně pravda, zrychlováním a zpomalováním navíjení nebo pocukáváním špičkou
twisterová hlavička
pevné omotání tlamičky zabraňuje deformaci a sjíždění rybky
prutu se nástraha prohýbá a tento nepatrný pohyb dokáže dravce upoutat. Nabízí i přirozenou pachovou stopu a originální image. Okouni mají tuto montáž vyloženě rádi. Při záběru není radno zasekávat hned, ale spíše pár sekund počkat. Obdobně se prezentuje mrtvá rybka na marmyšce, jediným rozdílem je její nastražení. Rybka se nenavléká na háček, ale jen se napíchne přes pysky nebo přes oční důlky. b) Plovoucí twisterová hlavička + rybka Tuto montáž spíše používám při chytání s twistery (gumy se dají stejně dobře nahradit mrtvou rybkou a naopak) poblíž dna, kde se hodně vázne. Sestavu tvoří plovoucí twisterová hlavička menší velikosti a štíhlejší druhy rybek, dále nitky na fixaci nástrahy, zátěže a zarážky. Rybičku navléknu na háček, ale hrot vyvedu bříškem nebo bokem (nikoli hřbetem jako u klasického twisteru), je to z toho důvodu, aby rybka neplavala břichem vzhůru, při použití
fixace nití C – nadlehčená rybka jednoháček s očkem vel. 6–8
A – klasická twisterová hlavička 3–7 g
L zátež je umístěna
polystyrenová kulička
30 cm od nástrahy E – kloubový systémek
zápalka fixuje rybku vnitřně
D – prošívaná rybka
trojháček vel. 8–10
K zarážka
cm 50
G
vlasec ∅ 0,18–0,20 mm obratlík s karabinkou
B – mrtvá rybka se dá nahradit twisterem s plovoucí hlavičkou
návazec 20 cm ∅ 0,14 mm
průběžné olůvko 5–8 g
8 g zátěž
Výroba okouní bomby.
Varianty přívlače s mrtvou rybkou.