Okoun říční - Perca fluviatilis Okoun říční je značně rozšířenou rybou celého severního mírného pásu. Obývá Evropu, značnou část Asie a také Severní Ameriku. kde žije poddruh P. fluviatilis flavescens vyznačující se nažloutlými ploutvemi. Úspěšně se aklimatizoval v jižní Austrálii. Žije prakticky ve všech typech vod s výjimkou ryze pstruhových potoků a silně přehřátých tůní s nedostatkem kyslíku. Zvláště dobře se mu daří v hlubších údolních nádržích s členitými břehy, kde dorůstá i největších rozměrů. U nás je původním a široce rozšířeným druhem. Jako typický zástupce ostnoploutvých ryb má okoun dvě hřbetní ploutve, přičemž první má tvrdé špičaté paprsky sloužící k obraně, zatímco paprsky zadní ploutve se větví. Další ostré trny se vytvořily z prvního paprsku břišních ploutví a z výběžku skřelové kosti. Šupiny okouna jsou drobnější a velice drsné se zvlněným okrajem (tzv. ktenoidní typ) a pokrývají tělo jako krunýř. Tělo je poměrně vysoké a výška narůstá se zvyšujícím se věkem. Starým okounům hřbet za hlavou prudce stoupá a tvoří jakýsi hrb. Hlava okouna je opatřena prostornými ústy, jejichž čelisti jsou tvořeny subtilními kůstkami, mezi nimiž je napjata tenká blána. Tlama je opatřena drobnými zoubky, které vytvářejí spíše jen drsné plochy a rozhodně nijak nevyčnívají. Svaly ovládající stisk čelistí jsou poměrně slabé, proto má okoun vyvinutý silný polykací reflex a potravu uchopenou do tlamy ihned posunuje do jícnu. Dá se to pozorovat na ulovených okounech, kteří někdy ještě v ruce rybáře polykají vláčecí nástrahu, jejíž háček se jim v tlamě uvolnil. Při lovu na měkké vláčecí nástrahy se tento fakt úspěšně využívá a zkušení vláčkaři nechávají své gumy okounům několik sekund „dobrat“. Oči okouna dělají svému majiteli čest. Jsou veliké a okoun je skutečně využívá jako hlavní zdroj informací o svém okolí a vizuální signály mají rozhodující úlohu i při lovu kořisti. Zbarvení okouna je zelenavé nebo nažloutlé s tím, že od téměř bílého břicha směrem ke hřbetu postupně tmavne. Obrys okouního těla se pokouší narušit 5 až 9 svislých tmavých pruhů, které zvláště v zarostlých vodách vytvářejí účinnou kamufláž. V kontrastu s krycím zbarvením okouního trupu je ale barva ploutví na spodku těla (břišní, řitní a ocasní), které jsou oranžové nebo červené. Okoun je u nás hojnou rybou, jejíž lov už dávno není doménou začátečníků se splávečkem a krabičkou žížal. Ztratil i někdejší nálepku plevelné ryby a zájem o jeho lov stále roste. Dnes je oblíbenou rybou vyznavačů lehké přívlače a začínají o něj jevit zájem i muškaři. To vše se ale bohužel děje v době, kdy stavy okouna pozvolna klesají, částečně i z důvodu nadměrného lovu.
Základní údaje Rozměry Délka
průměrná: 15 až 30 cm obvyklé maximum: do 40 cm rekordní hodnoty: kolem 55, možná až přes 60 cm Hmotnost
průměrná: 0,1 až 0,4 kg obvyklé maximum: do 1 kg rekordní hodnoty: kolem 3 kg Typické znaky na dravce vysoké tělo dvě výrazné hřbetní ploutve, první s trny drobné tuhé a drsné šupiny velká tlama s blanitými okraji tmavé pruhy na bocích (5 – 9) červené ploutve (břišní, řitní, ocasní) Výskyt v ČR Prakticky všechny stojaté i tekoucí vody mimo ryze pstruhových úseků a silně zabahněných tůní. Největší okouni se zdržují v údolních nádržích (Orlík, Lipno, Slapy, Jesenice, …) a řada rybářů se tu na jejich lov i specializuje.
Biologie druhu Okoun je neobyčejně přizpůsobivou rybou. Obývá všechny typy vod od lipanových říček až po toky cejnového pásma, najdeme ho v rybnících, tůních, pískovnách i údolních nádržích. Spíše by bylo snadnější vyjmenovat vody, kde se s ním nesetkáme. Okoun má sklony se přemnožovat a vytvářet pak zakrslé populace. Na velkých nádržích jako je např. Lipno pak vytváří dvě ekologické formy. Rychle rostoucí hlubinnou, která se živí hlavně rybami a pomalu rostoucí příbřežní, živící se spíše drobnějšími bentickými organismy. Z pohledu sportovního rybáře je samozřejmě zajímavé hledat často pohyblivá hejna větších ryb než lovit jejich drobnější kolegy rozptýlené v příbřežní zóně v drobných skupinkách. Okoun je hejnovou rybou a zejména mladé ryby se shlukují místy i po stovkách kusů. Starší ryby žijí v drobných skupinkách nebo i samotářsky. Hejna se každý večer rozpadají a jednotlivé ryby nocují samostatně. Ráno se pak hejna znovu seskupují a obvykle rovnou vyrážejí na lov. Potrava okouna je v naprosté většině živočišná. Tvoří ji planktonní organismy bohatě zastoupené v jídelníčku mladších ročníků, larvy vodního hmyzu, korýši včetně raků (v mnoha údolních nádržích jsou raci velmi běžnou složkou okouní potravy a v žaludku jednoho okouna jich lze najít i několik), jikry a samozřejmě drobné rybky od larválních stadií až po kusy kolem 15 cm. Běžně se u okouna vyskytuje i kanibalismus. Okouni u nás pohlavně dospívají v 2. – 5. roce života, samice obvykle o rok později než samci ze stejné lokality. Výtěr probíhá v jediné dávce v průběhu dubna nebo května. Jako trdliště slouží kamenité
břehy, zatopené větve nebo vodní rostlinstvo. Jikry klade samice velmi unikátním způsobem – namotává je na kameny nebo vegetaci v podobě jediného dlouhého světlého pásu. Po nakladení je ještě několik hodin hlídá. Většina pásů je nakladena v hloubce do 1 m a lze je bez problémů objevit pouhým okem. Z jejich velikosti se dá odhadnout i velikost jikernačky. Pás široký zhruba 5 cm a dlouhý asi 1,5 m pochází od samice dlouhé kolem 30 cm, pásy menších samic vypadají spíše jako stužky. Protože jikry jsou vzájemně propojeny v jeden celek, není samičí pohlavní orgán okouna párový, ale jikry jsou uloženy v jakémsi jednoduchém „váčku“, což se dá ověřit při kuchání ryby. Počet jiker závisí jako u všech ryb na velikosti jikernačky a běžně se pohybuje mezi 1 000 až 150 000, vzácně může být i vyšší. V našich vodách je okoun významnou dravou rybou regulující konzumací potěru počty ostatních druhů ryb žijících na stejné lokalitě. Zvláště nápadné je to na údolních nádržích, kde vzájemné ovlivňování jednotlivých druhů ryb a výkyvy jejich početnosti jsou vděčným objektem ichtyologických studií. Rozměry a růst Okoun je středněvěká nepříliš rychle rostoucí ryba. Zatímco při dostatku potravy může růst extrémně rychle (35 i více cm ve věku 6 let), existují i zakrslé populace, kde žádná z ryb nepřekročí délku 20 cm. Největší okouni pocházejí z velkých řek a zejména z údolních nádrží, ale občas vyroste ryba pozoruhodné velikosti i na zcela nepatrné vodní ploše. Většinou k tomu dojde za situace, kdy je omezené množství okounů (obvykle jen několik kusů) vysazeno do nádrže s bohatým výskytem drobných rybek. Asi největší okouni u nás se vyskytují na ÚN Lipno. Byly odtud již několikrát zmiňovány úlovky kolem 60 cm, bohužel nikdy nebyly věrohodně doloženy. Co se věku týče, na mnoha našich nádržích byli uloveni jako nejstarší exempláře okouni ve věku 13 let. Z nádrže Mšeno je pak uváděn okoun devatenáctiletý.
Okoun říční - Perca fluviatilis Okoun říční je značně rozšířenou rybou celého severního mírného pásu. Obývá Evropu, značnou část Asie a také Severní Ameriku. kde žije poddruh P. fluviatilis flavescens vyznačující se nažloutlými ploutvemi. Úspěšně se aklimatizoval v jižní Austrálii. Žije prakticky ve všech typech vod s výjimkou ryze pstruhových potoků a silně přehřátých tůní s nedostatkem kyslíku. Zvláště dobře se mu daří v hlubších údolních nádržích s členitými břehy, kde dorůstá i největších rozměrů. U nás je původním a široce rozšířeným druhem. Jako typický zástupce ostnoploutvých ryb má okoun dvě hřbetní ploutve, přičemž první má tvrdé špičaté paprsky sloužící k obraně, zatímco paprsky zadní ploutve se větví. Další ostré trny se vytvořily z prvního paprsku břišních ploutví a z výběžku skřelové kosti. Šupiny okouna jsou drobnější a velice drsné se zvlněným okrajem (tzv. ktenoidní typ) a pokrývají tělo jako krunýř. Tělo je poměrně vysoké a výška narůstá se zvyšujícím se věkem. Starým okounům hřbet za hlavou prudce stoupá a tvoří jakýsi hrb. Hlava okouna je opatřena prostornými ústy, jejichž čelisti jsou tvořeny subtilními kůstkami, mezi nimiž je napjata tenká blána. Tlama je opatřena drobnými zoubky, které vytvářejí spíše jen drsné plochy a rozhodně nijak nevyčnívají. Svaly ovládající stisk čelistí jsou poměrně slabé, proto má okoun vyvinutý silný polykací reflex a potravu uchopenou do tlamy ihned posunuje do jícnu. Dá se to pozorovat na ulovených okounech, kteří někdy ještě v ruce rybáře polykají vláčecí nástrahu, jejíž háček se jim v tlamě uvolnil. Při lovu na měkké vláčecí nástrahy se tento fakt úspěšně využívá a zkušení vláčkaři nechávají své gumy okounům několik sekund „dobrat“. Oči okouna dělají svému majiteli čest. Jsou veliké a okoun je skutečně využívá jako
hlavní zdroj informací o svém okolí a vizuální signály mají rozhodující úlohu i při lovu kořisti. Zbarvení okouna je zelenavé nebo nažloutlé s tím, že od téměř bílého břicha směrem ke hřbetu postupně tmavne. Obrys okouního těla se pokouší narušit 5 až 9 svislých tmavých pruhů, které zvláště v zarostlých vodách vytvářejí účinnou kamufláž. V kontrastu s krycím zbarvením okouního trupu je ale barva ploutví na spodku těla (břišní, řitní a ocasní), které jsou oranžové nebo červené. Okoun je u nás hojnou rybou, jejíž lov už dávno není doménou začátečníků se splávečkem a krabičkou žížal. Ztratil i někdejší nálepku plevelné ryby a zájem o jeho lov stále roste. Dnes je oblíbenou rybou vyznavačů lehké přívlače a začínají o něj jevit zájem i muškaři. To vše se ale bohužel děje v době, kdy stavy okouna pozvolna klesají, částečně i z důvodu nadměrného lovu.
Základní údaje Rozměry Délka
průměrná: 15 až 30 cm obvyklé maximum: do 40 cm rekordní hodnoty: kolem 55, možná až přes 60 cm Hmotnost
průměrná: 0,1 až 0,4 kg obvyklé maximum: do 1 kg rekordní hodnoty: kolem 3 kg Typické znaky na dravce vysoké tělo dvě výrazné hřbetní ploutve, první s trny drobné tuhé a drsné šupiny velká tlama s blanitými okraji tmavé pruhy na bocích (5 – 9) červené ploutve (břišní, řitní, ocasní) Výskyt v ČR Prakticky všechny stojaté i tekoucí vody mimo ryze pstruhových úseků a silně zabahněných tůní. Největší okouni se zdržují v údolních nádržích (Orlík, Lipno, Slapy, Jesenice, …) a řada rybářů se tu na jejich lov i specializuje.
Biologie druhu Okoun je neobyčejně přizpůsobivou rybou. Obývá všechny typy vod od lipanových říček až po toky cejnového pásma, najdeme ho v rybnících, tůních, pískovnách i údolních nádržích. Spíše by bylo snadnější vyjmenovat vody, kde se s ním nesetkáme. Okoun má sklony se přemnožovat a vytvářet pak zakrslé populace. Na velkých nádržích jako je např. Lipno pak vytváří dvě ekologické formy. Rychle rostoucí hlubinnou, která se živí hlavně rybami a pomalu rostoucí příbřežní, živící se spíše drobnějšími bentickými organismy. Z pohledu sportovního rybáře je samozřejmě zajímavé hledat často pohyblivá hejna větších ryb než lovit
jejich drobnější kolegy rozptýlené v příbřežní zóně v drobných skupinkách. Okoun je hejnovou rybou a zejména mladé ryby se shlukují místy i po stovkách kusů. Starší ryby žijí v drobných skupinkách nebo i samotářsky. Hejna se každý večer rozpadají a jednotlivé ryby nocují samostatně. Ráno se pak hejna znovu seskupují a obvykle rovnou vyrážejí na lov. Potrava okouna je v naprosté většině živočišná. Tvoří ji planktonní organismy bohatě zastoupené v jídelníčku mladších ročníků, larvy vodního hmyzu, korýši včetně raků (v mnoha údolních nádržích jsou raci velmi běžnou složkou okouní potravy a v žaludku jednoho okouna jich lze najít i několik), jikry a samozřejmě drobné rybky od larválních stadií až po kusy kolem 15 cm. Běžně se u okouna vyskytuje i kanibalismus. Okouni u nás pohlavně dospívají v 2. – 5. roce života, samice obvykle o rok později než samci ze stejné lokality. Výtěr probíhá v jediné dávce v průběhu dubna nebo května. Jako trdliště slouží kamenité břehy, zatopené větve nebo vodní rostlinstvo. Jikry klade samice velmi unikátním způsobem – namotává je na kameny nebo vegetaci v podobě jediného dlouhého světlého pásu. Po nakladení je ještě několik hodin hlídá. Většina pásů je nakladena v hloubce do 1 m a lze je bez problémů objevit pouhým okem. Z jejich velikosti se dá odhadnout i velikost jikernačky. Pás široký zhruba 5 cm a dlouhý asi 1,5 m pochází od samice dlouhé kolem 30 cm, pásy menších samic vypadají spíše jako stužky. Protože jikry jsou vzájemně propojeny v jeden celek, není samičí pohlavní orgán okouna párový, ale jikry jsou uloženy v jakémsi jednoduchém „váčku“, což se dá ověřit při kuchání ryby. Počet jiker závisí jako u všech ryb na velikosti jikernačky a běžně se pohybuje mezi 1 000 až 150 000, vzácně může být i vyšší. V našich vodách je okoun významnou dravou rybou regulující konzumací potěru počty ostatních druhů ryb žijících na stejné lokalitě. Zvláště nápadné je to na údolních nádržích, kde vzájemné ovlivňování jednotlivých druhů ryb a výkyvy jejich početnosti jsou vděčným objektem ichtyologických studií. Rozměry a růst Okoun je středněvěká nepříliš rychle rostoucí ryba. Zatímco při dostatku potravy může růst extrémně rychle (35 i více cm ve věku 6 let), existují i zakrslé populace, kde žádná z ryb nepřekročí délku 20 cm. Největší okouni pocházejí z velkých řek a zejména z údolních nádrží, ale občas vyroste ryba pozoruhodné velikosti i na zcela nepatrné vodní ploše. Většinou k tomu dojde za situace, kdy je omezené množství okounů (obvykle jen několik kusů) vysazeno do nádrže s bohatým výskytem drobných rybek. Asi největší okouni u nás se vyskytují na ÚN Lipno. Byly odtud již několikrát zmiňovány úlovky kolem 60 cm, bohužel nikdy nebyly věrohodně doloženy. Co se věku týče, na mnoha našich nádržích byli uloveni jako nejstarší exempláře okouni ve věku 13 let. Z nádrže Mšeno je pak uváděn okoun devatenáctiletý.
