OKØÍŠKY ZNÁMÉ A NEZNÁMÉ

OKØÍŠKY ZNÁMÉ A NEZNÁMÉ Sborník literárních a výtvarných prací ze soutìže žákù základní školy, poøádané Knihovnou Okøíšky v roce 2006

Projekt byl podpoøen z grantu Ministerstva kultury Èeské republiky

Druhé místo v mladší kategorii získala koláž kombinovaná s kresbou Rybník, autorka Gabriela Velebová, 7. C

Tøetí místo v mladší kategorii získala koláž Kostel, autorka Marcela Rymešová, 7. B

OKØÍŠKY ZNÁMÉ A NEZNÁMÉ Sborník literárních a výtvarných prací ze soutìže žákù základní školy, poøádané Knihovnou Okøíšky v roce 2006

Vážení ètenáøi, dostáváte do rukou novou brožurku o naší obcí, rozsahem sice nevelkou, ale pøesto velmi zajímavou. Na rozdíl od vìtšiny jiných publikací totiž zachycuje Okøíšky oèima dìtí. A jak známo, dìti vidí spoustu vìcí úplnì jinak než my dospìlí. Navíc se nebojí popustit uzdu své velké fantazii a objevit tøeba zcela nové verze pùvodu nìkterých místních názvù i samotné obce, jak se ostatnì sami pøesvìdèíte. Sborník je výsledkem literární a výtvarné soutìže „Okøíšky známé a neznámé“, kterou v èervnu letošního roku vyhlásila Knihovna Okøíšky ve spolupráci se Základní školou Okøíšky a Obcí Okøíšky. Do uzávìrky 31. øíjna pøišlo nìkolik desítek prací, rozhodování poroty proto nebylo vùbec jednoduché. Nakonec vybrala v každé kategorii tøi nejlepší díla, ocenìní však zaslouží všichni úèastníci soutìže. Finanèní grant Ministerstva kultury ÈR umožnil nejen odmìnit vítìzky krásnými knihami, ale také vydat tento sborník, který obsahuje všechny literární pøíspìvky a nejlepší výtvarná díla. Vìøíme, že se pøi ètení pobavíte i dozvíte nìco nového o našich Okøíškách, že Vás po duši pohladí obrázky míst, která dùvìrnì znáte a také že oceníte talent, fantazii a snahu našich dìtí. Radmila Malá, knihovnice Zdenìk Ryšavý, èlen rady obce

* * * * * Na obálce je vítìzný obrázek z mladší kategorie Pohled na kostel, autorka Barbora Vostalová, 7. B

Literární èást – mladší kategorie Okøíšky známé a neznámé – 2. místo Moudrá Ivana, 7. B Já bydlím v Petrovicích, takže Okøíšky jsou pro mì pøedevším neznámé. Moc toho tady neznám, a tak jsem vùbec nevìdìla, o èem mám psát. Pak mì ale napadlo, že bych mohla psát o starém zámku. Zámek je ve velmi zchátralém stavu, ale již brzy by se mìl doèkat rekonstrukce. Já osobnì tento zámek moc neznám. Byla jsem v nìm pouze jednou tìsnì pøed uzavøením, a to jen v jedné èasti. Myslím, že každý se už tìší, jak se z opadané omítky a rozbitých oken stane krásná stavba, která bude vypadat jako nová. Obec zároveò i doufá, že zrekonstruovaný zámek pøiláká turisty. Zámek stojí u rybníka Vrbák, døíve se mu øíkalo Zámecký rybník, v kterém jsou ryby a raci. U tohoto rybníka se mi docela líbí, ale koupat se tam nedá. Nahoøe nad rybníkem je takové menší místo, odkud je krásný výhled, kde se mi také líbí. Nejhezèí je na podzim, kdy to místo záøí barvami spadaných listù: èervenou, žlutou, oranžovou a hnìdou. Staèí jen vybìhnout kopeèek u rybníka.

Okøíšky známé a neznámé – 3. místo Rymešová Marcela, 7. B U Okøíšek se tyèí kopec Strážnice. Ze Strážnice je nádherný pohled na Okøíšky. Jistì nepøehlédnete fotbalové høištì (stadion), tenisové kurty, kostel, rybníèky Zámecký a Pilný, ani školu. Do školy chodíme pìt dní v týdnu. Já se do školy obvykle tìším, protože máme hodné uèitele. První zmínku o Okøíškách máme z roku 1371 (14. století). První zmínku o kostele máme ze 17. století, pøed kostelem stojí socha sv. Jana Nepomuckého. Škola byla zøízena v 19. století. Velký význam pro rozvoj obce mìla železnice. Za druhé svìtové války se naše obec nazývala Malý Strážný Kopec. Malý Strážný Kopec dostala název podle Strážnice. Zámek v Okøíškách byl postaven v gotickém slohu, pozdìji byl renesanènì a baroknì upravován. Okøíšky jsou pomìrnì vìtší obec. Okøíšky mají pøes 2000 obyvatel. Turisté mají možnost se ubytovat v Hotelu Okøíšky. V Okøíškách jsou tøi restauraèní zaøízení, je tu možnost navštìvovat knihovnu, kino i kulturní støedisko. Spojení s okolním svìtem zajišuje autobusová a vlaková doprava. Ani sportovci nemusí mít strach, že by se v Okøíškách nudili. Máme tu koupalištì, fotbalové høištì, tìlocviènu a tenisové kurty. I okolní vesnice jsou kulturnì a rekreaènì zaøízeny. Okøíšky mají velmi krásné okolí. Na jaøe je v Okøíškách nejkrásnìji. Zaèínají kvést stromy a v zahrádkách kvetou jarní kvìtiny, ale i v ostatních roèních období je tu hezky. V Okøíškách se mi líbí a jsem ráda, že tu bydlím.

Okøíšky Tomáš Raèák, 7. C

Okøíšky Rostislav Wasserbauer, 7. C

V Okøíškách je rybník Pilný ryby tam jsou velmi líný Blízko je pole každý má hole Je tu les a taky mez Máme velkou školu pijeme tam Coca colu Máme tady knihovnu ale i lihovnu V Okøíškách je hodnì lidí už nám dochází dobré pití My máme kytky a psi po nás zbytky V Okøíškách jsou stromy my máme velké domy Vesnice je to nebeská a je a bude hodnì hezká

V Okøíškách rostou kytièky zase je sežerou kravièky každou zimu se tu hraje hokej proto se na nìj koukej Je tu rybník Pilný Každý je tu velmi líný V Okøíškách je hokejbalové høištì chtìlo by to nové jistì v Okøíškách je hodnì lidí každý kolem lihovaru slídí Je tu také velká škola proto každý volá hola je tady hodnì prodejù a taky hodnì zlodìjù

Okøíšky známé – neznámé Beránková Veronika 7. C V Okøíškách je krásný zámek Já mu øíkám náš hrádek Na Vrbáku plavou kaèky okolo nìj chodí žaèky Každé ráno vidím Skalku jak se odráží od Vrbáku

Moje nejoblíbenìjší místo Pøíhodová Monika, 6. B Nejoblíbenìjší moje místo je u kamarádky na zahradì, kde se odreaguji a nemyslím na hodiny ani na školu. Chodíme si tam hrát s holkama. V létì jsme si tam postavily stan a spaly v nìm. Líbí se mi, že tam mùžeme bìhat a hrát hry. A hlavnì je tam klid a nejezdí tam auta. O prázdninách jsme tam mohly být až do veèera a hrály jsme si tam se psem Žerykem a tøemi koaty. Autorkou obrázku kostela je Veronika Beránková, 6. C

Zahrada Špaèková Markéta, 6. B Nejkrásnìjší místo v Okøíškách je zahrada mé babièky a dìdeèka. Moc ráda tam chodím po celý rok. V létì se koupeme v bazénu. Když mì to pøestane bavit, povìsím houpací sí a houpu se já a moje malá sestøenice. Také ráda sbírám jahody a trhám ovoce i zeleninu. Máme jí vždycky dost. Veèer postaví bratr hranici a opékáme špekáèky. V zimì se kloužu na jezírku, kde bývají lekníny, a stavíme snìhuláka. Zahrada je moc pìkné místo, kam se vždy tìším.

Literární èást – starší kategorie Vznik Okøíšek – 1. místo Veèeøová Lucie, 9. B Jak vlastnì vznikly Okøíšky? To otázka. Každý vypráví nìco jiného. Co je pravda a co lež? To musí posoudit každý sám. Já znám jediný pøíbìh, a to tento. Teï vám ho s vaším dovolením budu vyprávìt. Jestli budete vìøit, je jen na vás. Tak co, zaèneme? Všechny pøíbìhy zaèínají bylo nebylo. A nebo za sedmero horami a sedmero øekami atd. Ale já zaènu trošku jinak. Píše se rok 1532, nebo 1533, na tom už teï nezáleží. V tomto roce, a se vám to líbí nebo ne, se na tomto místì utáboøili první obyvatelé. UFOUNCI. UFOUNCI. Proè zrovna toto jméno? Možná kvùli jejich zelenofialové barvì? Nebo protože mluvili øeèí, které èlovìk nerozumìl? A nebo kvùli kultuøe a zpùsobu života? Tato stvoøení byla velmi chytrá, vzdìlaná a citlivá. Jejich stroje a technika byly dokonalé. Už v té dobì létali do vesmíru, kam nakonec odletìli nadobro. A jak se to stalo? To bylo takhle. UFOUNCI si zde vystavìli malé, zato dokonalé mìsteèko. Mìli železnici, tìžili zde železnou rudu. Mìli velký chov dobytka. Vystavìli zde také koupalištì a rybníky. Mìsteèko jen kvetlo. Vše se daøilo. Jenže jednoho dne pøišel do mìsteèka zvláštní tvor. Pro nì zvláštní, ale pro nás velmi známý. Èlovìk. Prvnì jeden, pak jich bylo víc a víc. Lidé zde chtìli vystavìt vesnici a obdìlávat pole. Spøátelili se. Uèili se od sebe. Jenže vždycky se naskytne problém. A jestli tušíte, že pøišel problém, tušíte správnì. Lidé se zaèali povyšovat nad UFOUNKY a naopak. Vznikaly rozepøe. Vùdce lidí zakázal styk s UFOUNKY a Omaar, vùdce UFOUNKÙ, to taky zakázal a ještì zpøísnil trestem okamžitého odletu ze Zemì. Jenže... Láska je všude a zrodila se i mezi èlovìkem a UFOUNKOU. Muž Alexandr byl nádherný, citlivý a po uši zamilovaný do UFOUNSKÉ dívky jménem Routel. Ona byla velmi okouzlující, chytrá a toužila po dobrodružství. Ti dva nedbali rozkazù a zákazù otcù. No ano, Alexandr byl synem Adama, vùdce lidí a Routel byla dcerou Omara. Ano, ano, zakázané ovoce nejvíc chutná. Jejich láska byla velká. Nebyla jim však pøána. Vypukla totiž válka. Možná kvùli urážce? Možná vraždì? A nebo proto, že se neshodli? Válka trvala 20 dlouhých dní a 20 dlouhých nocí. Plno lidí umíralo, ale UFOUNKù umíralo mnohem víc. Na to, jak byli vyspìlí, vìdìli málo, hodnì málo o medicínì. Nejvíce však trpìli ti dva. Routel se narodil nádherný syn. Když to otec zjistil, rozhodl se, že dítì zabije a Routel odveze pryè do vesmíru. Kam, to nevím. Ta však syna ukryla a pak vyšla do støedu bojištì.

Ètyøi rány ji zasáhly, pak všechno utichlo. Každý jen zíral onìmìním. Routel poklekla pøed Adama a položila mu na ruce své srdce, které bilo tak èistì a tak nahlas. Pak øekla: „Vezmi si mé srdce a nechej odejít mùj lid tam, odkud pøišel, prosím.“ Pak se otoèila k otci: „Promiò, otèe, za to, co jsem zpùsobila, odejdi a nechej tuto zem lidem, jsme moc dokonalí na život na Zemi.“ Pak její hlas utichl a padla mrtvá Alexandrovi do náruèe. Než však umøela, pošeptala mu, kde je ukryt jeho syn. Všem lidem i UFOUNKUM stékaly po tváøi slzy. Po její smrti srdce utichlo a zkamenìlo. Poøád z nìj však vyzaøovalo dobro. Toto srdce pohøbili do základù prvního lidského domu. Tato vesnice byla od té doby nádherná, lidé v ní byli èestní a hodní. Ale to pøece platí i dnes. Nebo ne? A tak UFOUNCI odletìli i s tìlem té, která zachránila svìt. Obèas je mùžete vidìt na obloze, dohlíží na Okøíšky a stýská se jim po potomkovi, kterého tu zanechali. Možná ho poøád hledají. Nìkdo øíká, že Alexandr našel svého syna, odešel z vesnice a už ho nikdo nevidìl. Nìkdo zase tvrdí, že mu dal jméno Okøíš, to v UFOUNSKÉ øeèi znamená syn svìtice. A tak proto se možná tato vesnice jmenuje Okøíšky. Tak co, líbil se vám tento pøíbìh? Je jen na vás, jestli tomu uvìøíte. Ale jedno mi vìøte, lidská fantazie je nezkrotná. Žít bez fantazie, to není život !!!!!!!!!!!!!!!! Autorkou obrázku domku je Aneta Krátká, 8. B Tržištì – 2. místo Vaòková Kristýna, 9. B Pøíbìh, který vám teï budu vyprávìt, se stal v jedné vesnici na Vysoèinì. Vesnice nese název Okøíšky. Jedna její èást se jmenuje Tržištì a proè to tak je, vám teï povím. Ve vesnici žil kupec, který se jmenoval Cinkázlaákama. Kupec mìl statek, pole, rybník, plno dobytka a jednu zlou ženu. Kupcova záliba, ale taky slabost byla hra karet. Byl malý a hubený. Pravý opak své ženy Josefíny. Josefínina postava vypadala takto: vysoká, statná jako býk a veliké ruce dodávaly všemu navrch. Josefína byla hladová a na svého muže zlá. Vždycky øíkávala: „Kdybych to vìdìla, že si beru takového hlupáka, tak bych se radši nevdávala. Kam jsem to tenkrát jenom dala oèi?!“ Kupec jen smutnì sklopil hlavu. Všichni lidé se jí báli. Po vesnici se øíkávalo, že má doma tìlocviènu a každý veèer posiluje. Jednoho dne byl v Jihlavì trh. Josefína se rozhodla, že by mohla prodat kozu Meèatku. Meèatka byla mlsná, trkala a mléko nedávala. „Nadarmo tu darmožroutku živit nebudu!“ øíkávala kupcova žena. A tak musel kupec chtì nechtì Meèatku prodat na trhu. Jedna paní si ji koupila za deset zlatých. Domù nespìchal, a tak to vzal oklikou pøes les. Po cestì se stavil do místní hospùdky.

Ke stolu ho pøizvali vysloužilí vojáci, aby si s nimi zahrál partièku karet. Kupec usedl za stùl a zaèal se vášnivì oddávat své oblíbené høe. Za chvíli nemìl z deseti zlatých nic. „Tak co, hraješ dál?“ nabádal ho jeden z vojákù. Kupec už ale nemìl peníze a statek se mu vsázet nechtìl, a tak øekl: „Vsadím svoji ženu!“ Hra zaèala. Kupec vedl, dokud mu však šly karty. To ale netrvalo dlouho. „Prohráls! Pøiveï svoji ženu!“ zavelel voják. Kupec se své ženy bál, a tak pro ni poslal ostatní vojáky. Za chvíli se rozcinkaly všechny pùllitry v hospodì. Dovnitø vešla kupcova manželka. „Kde máš peníze za Meèatku? A kolik jsi za ni utržil?!“ Kupec odvìtil, že za ni dostal deset zlatých, ale všechny prohrál. Aby toho nebylo málo, prohrál i ji. „Tak já vám všem teï dám utržit!“ øekla Josefína a každému dala utržit pár facek. No a od té doby se øíká v Okøíškách na Tržišti.

Autorkou obrázku školní tìlocvièny je Zuzana Saidlová, 9. A

Jak vzniklo koupalištì – 3. místo Rousová Lenka, 9. B Z témat Okøíšky jsem si vybrala jeho koupalištì. Pøišlo mi zajímavé o tomto místì psát. Je takové tajemné a skrývá mnohá tajemství i v dnešní dobì. V jeho okolí se odehrálo mnoho zvláštních a podivných pøíbìhù. Teï se vám pokusím napsat, jak okøíšské koupalištì vzniklo. U prašné cesty, pro vozy tažené koòmi z Okøíšek do Heraltic, stávala malebná vesnièka jménem Hofeøice. Právì proto, že stála v pùli cesty, oblíbili si ji mnozí obchodníci, co rozváželi rùzné vìci ke koupi. Stál tam i menší hostinec, který se nazýval U Starého dobráka. Tam právì zaèíná náš pøíbìh. Jednoho krásného podzimního dne se u hostince zastavil kupec Vocátko. Pøišel na náves a zaèal vyvolávat: „Kupte si, lidièky, moje krásné knoflíèky. Všecky druhy mám, za malou cenu je prodám.“ Mnoho mladých i starých se rozebìhlo k návsi a zaèali si vybírat knoflíky podle svého pøání. Nejlépe na odbyt šly perleové. Mnoho mladých žen si je kupovalo na sváteèní nebo svatební šaty. „Podívejte, matièko, jak jsou tyto knoflíky nádherné. Hodily by se mi k šatùm na veselku,“ volaly mnohé dívky. Kupec byl moc rád, že skoro všechny své zásoby prodal, a za výdìlek si šel do hostince na dobrou veèeøi. Jednoho dne sem pøijel i velký pøekupník cenných knoflíkù. Byl to lakomý, zlý mrzutý a všemi mastmi mazaný pantáta Doubravec. Jeho knoflíky byly ale drahé, a tak jich prodal velice málo. Rozzlobil se na místní lidi a zaèal jim vyhrožovat: „Tak já se sem trmácím takovou dálku a pro nic za nic?!?!? To si nemùžete koupit alespoò pár knoflíkù? Jestli jich neprodám alespoò dvacet, vzplane tato vesnice plamenem.“ Lidi se jeho výhrùžek zalekli, ale stejnì si od nìj nic nekoupili.

Rozzlobený Doubravec si sbalil své vìci a odjel. „To mi spadl kámen ze srdce, že ten nièema je už pryè,“ povzdechla si jedna stará vdova. Obyvatelé Hofeøic si mysleli, že jim po této události Doubravec už nic neudìlá, a tak si žili spokojenì dál. Avšak lakomec a velký držgrešle Doubravec na tento den nemohl zapomenout a vymýšlel, jak se obyvatelùm Hofeøic pomstít. Najednou vykøikl: „Už to mám, já jsem ale chytrý lišák! Podplatím pár zlaáky loupežníky a budu mít od tìch handlíøù koneènì pokoj.“ Jak øekl, tak udìlal. Za pár dní se uprostøed husté a èerné noci loupežníci odhodlali tuto lotrovinu uskuteènit. „Vše je pøipraveno!“ zavelel náèelník loupežníkù. „Podpálit louèe a hurááá k vesnici!“ Tlupa krvelaèných zabijákù se rozutíkala. Najednou je vidìt hustý šedý dým, jak se valí od vesnice. Za chvíli mnoho pohlcujících rudých plamenù požírá ve vesnici domy. Je slyšet bolestný náøek žen, pláè dìtí a práskání ohnì. „Hoøí!“ volali muži. Ale pozdì. Požár se rychle šíøil jako hladová bestie. K ránu pohasl a nezbylo z nìj skoro nic. Jen žhavé uhlíky. Okøíšští obyvatelé se to dozvìdìli až dopoledne a už nemohli nijak zmìnit skuteènost, že jejich sousední vesnice shoøela jako krabièka od sirek. Na poèest tìchto zemøelých si lidé z okolních vesnic øekli, že postaví nìjakou památku, aby se na tuto událost nikdy nezapomnìlo. Sešlo se mnoho obèanù a mìlo rùzné návrhy, ale nedovedli se shodnout na jednom názoru. Pøedseda této akce pøišel jednou celý zarmoucený domù a øíká: „Ženo moje milá, poraï mi, co máme postavit. Na nièem se nemùžeme shodnout.“ Jeho syn Tomášek všechno slyšel, pøišel k tatínkovi a povídá: „Já mám nápad, co takhle tam postavit koupalištì? Místo by se využilo a mohli bychom se tam chodit i koupat. Co ty na to, tatínku?“ Muž se zamyslel nad tímto nápadem a v duchu si øekl, že by to nebylo špatné. Tuto noc spal, jako když ho do vody hodí. Zdál se mu podivný sen. Pøišel k nìmu jeho dávný kamarád z Hofeøic a øekl mu: „Jen tam postavte to koupalištì. Tøeba nás to oèistí od našeho prokletí. Nemùžeme najít klidu, dokud nás nepomstíte. Ten hlupák Doubravec si myslí, že když jsme po smrti, nic se mu nemùže stát, ale to je na velikém omylu. Jen ho pozvìte na slavnostní otevøení, my se už o nìj postaráme,“ øekl umrlèím ustaraným hlasem. Když se Matìj probudil, bylo už skoro poledne. Poøád si opakoval, jaký to mìl divný sen a musel o tom stále pøemýšlet. Mìl z toho hlavu v oblacích a nikoho nevnímal. Hned na další schùzi tento návrh pøednesl a vìtšina s tím souhlasila. Nemìli však dostupné prostøedky na stavbu, a tak museli pár rokù poèkat. V roce 1973 se koneènì peníze i materiál sehnaly, a tak stavba mohla zaèít. Øemeslníkùm se tam však po pár dnech práce zaèaly dít podivné vìci. Ztrácelo se jim náøadí, materiál a mìli divné halucinace. Všichni se dohodli na jedné vìci, že s touto zakázkou konèí. Starosta jim musel pøidat více penìž, aby rozestavìné koupalištì vùbec dostavìli. Jednoho dne veèer jela jedna starší paní kolem koupalištì na kole a zahlédla na poli mnoho modrých záøivých postav. Slezla z kola a šla se podívat blíž k tìmto postavám. Ony se k ní taky zaèaly pøibližovat. Dostala strach a vykøikla: „Pomóóóc!“ V tu chvíli nadpøirozené bytosti zmizely. Paní rychle nasedla na kolo a jela co nejrychleji domù. Mìla strašný strach, že by se to mohlo vrátit, a tak jela, co jí síly staèily, domù. Za pár dní se tam tyto záhadné bytosti objevily znovu. Staré babky si zaèaly povídat, že tam straší ti, co uhoøeli v té vesnici, a po setmìní už tudy nikdo nechtìl jezdit. Ale jednou naveèer jel kolem v autì jeden pán a vidìl tyto jevy. Zastavil, aby se podíval, co to je a v tu chvíli mu louplo v køíži. Nemohl se ani pohnout. Hroznì ho bolela záda, protože mu na nì skoèil malý rarášek. Tito rarášci mohou být hodní, ale i zlí. Jsou to malí skøítkové, kteøí jsou zlí a mají nekalé úmysly. Mezi babkami se povídalo, že to jsou dìti, co uhoøely a z nebíèka je poslali, aby se pomstily tìm lidem, co mají špatné svìdomí. Nìjaká paní øekla, že tam vidìla UFO, ale pomyslete si, co si o ní sousedé mysleli. Když v novì postaveném koupališti byla už voda, všechny dìti se tam chtìly chodit koupat, ale jejich rodièe je tam nechtìli pouštìt. Báli se, že by se tam mohly utopit. Po tìch letech, co vesnice vyhoøela, se ještì poøád báli.

Od té doby bylo koupalištì nevyužité. Skoro nikdo se do nìj nechodil koupat. Jen v létì se tam vyèvachtalo pár odvážlivcù. Já jsem se tam taky párkrát vykoupala, ale mìla jsem divný pocit. Dnes je koupalištì polorozpadlé. Voda v nìm je zelená jako brèál. V létì, když jsem se tam byla podívat, plavaly ve vodì žáby a ropuchy, pár užovek a po kraji byla vajíèka malých puleèkù. Fuj. Byl to hrozný pocit vìdìt, že se tam ještì pøed nedávnem koupali lidé a teï tam plave tohle. Už bych tam nevlezla ani za nic. Koupalištì se teï hlavnì využívá k hasièských úèelùm. Èerpají odtud vodu do cisteren. Máte pocit, že je tento pøíbìh celý vymyšlený? Jestli ano, tak se mýlíte. Sice v tomto pøíbìhu je nìco vymyšlené, ale zbytek je pravda. Objevují se tam záhadné postavy i dnes? Dosáhly duše zemøelých klidu a pokoje? Myslíte, že tam ještì jsou nebo ještì straší? Máte, když jedete kolem, husí kùži? Máte špatné svìdomí? Jste také zlí a špatní jako Doubravec, nebo radši budete myslet i na jiné než na sebe? Bude koupalištì zase èisté jako kdysi? Budeme se tam zase moci koupat? Tak na tyto otázky si odpoví každý, kdo si tohle pøeète. Vždy máme svùj rozum a musíme se rozhodnout, jakou cestou se vydáme. Jestli cestou zla, nebo dobra.

Autorkou obrázku Staré osady je Monika Èíhalová, 7. A

Pilòák Müllerová Kateøina, 9.B Pøed mnoha, mnoha, mnoha lety. Tehdy, kdy ptáèkové nezpívali, tehdy, kdy motýlci nelétali a tehdy, kdy lidé nechodili, se dál než ve vesmíru zrodil prvotní život, který dal život všem dalším životùm. Byli to klotosauøi. Abych vás lépe seznámila s klotosaury, tak jako jsem je poznala já, musíte jít veèer pøed dùm, vzhlédnout k obloze, uvidìt zelenou hvìzdu a øíci: „Ach jo“. Rázem se z hvìzdy zelené jako vlasy nìjaké princezny z pohádky snese modrozelené svìtlo, které vás vznese vzhùru, vzhùru a vzhùru pryè ze Zemì, pryè z galaxie a pryè z vesmíru. Náhle je tma, pak svìtlo, pak zeleno a zase tma. Klap, klap, klap. „Blik“, „Ááááááá“ oranžová obluda s tykadly na hlavì, na kterých mìla oèi, se šesti nohama, dvìma rukama a modrou pusou rozsvítila svùj ukazováèek. Když jsem ji spatøila, vykøikla jsem, ale nebyla jsem sama, obluda køièela taky, ne køièela, ale jeèela pronikavým hlasem, který mi rval uši. Nejspíš jsem nebyla sama, kdo se k smrti vydìsil. Náhle se nade mnou objevila tøi velká kola jako talíøe, ze kterých na mì shlížela stejná stvoøení jako to, které se objevilo. Všichni pozvedli malíèek a øekli: „HA“.

Prásk, šššš, prásk a všichni jsme stáli v bílé místnosti plné modrých stojanù, na kterých byly koule velké jako ty, ze kterých vìští vìštkynì. Jeden z nich mi pøiložil dlaò k hlavì a já vidìla, jak mi od hlavy jde mlhavý pruh k jeho dlani. Jak dal ruku dál ode mne, se všemi dalšími obludami se chytily za malíèky a já zase vidìla ten mlhavý pruh, který vycházel ze støedu špièky nosu obludky k dalším nosùm ostatních obludek. Asi po 5 minutách, které jsem strávila nahlížením do køišálových koulí, ke mnì pøistoupila jedna obludka a pravila mým hlasem: „Ahoj, vítej v Galavesmíru.“ Já jsem na ni koukala jako na zjevení a pak ze mì vypadlo: „Jak, jak to že mluvíte mým hlasem?“ „Odebrali jsme si od tebe tvoje vìdomosti, informace, zážitky a tvoji pamì.“ Když jsem se podívala po ostatních, jen pøikyvovali. Pak zase pravila: „Mimochodem my jsme klotosauøi, strážci všech galaxií a vesmírù v tomto prostorovém èase.“ Teï jsem na nì koukala tak nechápavì, že mi zaskoèilo. Poté mì provedli po své výzkumné laboratoøi a ukázali mi rùzné druhy galaxií a vesmírù, dokonce jsem se dozvìdìla, že v našem vesmíru je ètrnáct dalších zemí jako je ta naše. Také mi prozradili, že náš vesmír má èíslo osm, protože vznikl jako osmý v poøadí. Já jim na oplátku za to vše, co mi sdìlili, øekla nìco o naší zemi a kultuøe. Když jsem se s nimi louèila, pøišel ke mnì zelenohnìdý klotosaur a dal mi sklenìnou kulièku asi tak o velikosti dozrávajícího jablíèka, ve kterém byla modrá tekutina se støíbrnými hvìzdami. Sdìlil mi, že až budu zase zpìt na naší Zemi, v naší galaxii, že se probudím na louce, v jejímž støedu roste fialka. Nad ni si mám stoupnout a upustit na ni tuto kulièku. Jak to doøekl, objevila se tma, pak svìtlo, pak zeleno a zase tma. Jenže teï po tmì nenásledovalo „Klap, Klap“, jak se ke mnì blížil klotosaur, ani Blik a pak „Áááá“, ale tma a ticho. Náhle jsem byla na kraji louky, o které mluvil klotosaur. Když jsem se rozhlédla kolem, došlo mi, že louka je na kraji vesnice. Rozhlédla jsem se a ucítila pronikavou vùni fialky, rychle k ní bìžím, stojím nad ní a upouštím kulièku. Chvíli bylo ticho, ale pak se zaèala pode mnou tøást zemì, praskat a syèet. Dala jsem se na úprk a zastavila se až na okraji louky. Louka se propadla do zemì, na jejím místì teï byl velký kráter, který se zaèal plnit vodou. Až byl kráter naplnìn, na jeho hladinì se zaèalo rýsovat písmo „Toto je tøiadvacátý tisící rybník vytvoøen klotosaury, strážci Galavesmíru. Tento rybník pojme jméno Pilòák, na oslavu našich pilných klotosauøích vynálezcù. Sem se budem každý zemský mìsíc pøesnì v jednu hodinu ranní a dvì sekundy vracet a poznávat tento svìt.“ Od té doby je za vesnicí Okøíšky rybník Pilòák.

Vznik Okøíšek Tùma Radek, 9. B V dobách králù, rytíøù a krásných pan, kdy se èest a vìrnost cenila nadevše, žil u dvora krále mladý a silný rytíø. I když nebyl urozeného rodu, své ostruhy si vysloužil na bojištích a bitevních polích. Pan Okøíš byl velmi oblíbeným rytíøem svého krále. Jeho pøátelství s panovníkem mu závidìlo mnoho rytíøù, ale nejvíce pan Dobøíš. Nemohl snést, že je nìkdo mnohem lepší než on, a tak se v jeho mysli zrodila zrádná myšlenka, jak se svého nepøítele zbavit. Když král poøádal jeden ze svých turnajù, byla mu ukradena jeho dýka vykládaná rubíny a smaragdy. Byl to dar od jiného krále, který zpeèetil jejich pøátelství, a král si jí velice vážil. Pochopitelnì, že je pan Dobøíš podstrèil do stanu svého úhlavního nepøítele pana Okøíše, kde se také našla. Král byl zklamaný, že ho jeho oblíbený rytíø zradil. Pan Okøíš se bránil obvinìní ze zrady, ale pan Dobøíš se vlichotil do královy pøíznì a mluvil o podlých èinech svého nepøítele tak dlouho, až mu král uvìøil a pana

Okøíše vyhnal. Pan Okøíš si se smutným srdcem zabalil veškeré své vìci a spoleènì se svým panošem odjeli. Cestovali celou zemí, až dorazili do malé vesnièky, která se rozkládala v malebném kraji u zøíceniny hradu. Vesnièka vypadala chudì, ale ležela na velice výhodném místì. Vedly jí dvì velmi dùležité obchodní cesty, které spojovaly východ se západem. Pan Okøíš se rozhodl zde zùstat. Kraj kolem vesnice mu bral dech a on sám se již chtìl nìkde usídlit. Když se vesnièané dozvìdìli, že se v jejich vesnici hodlá usídlit rytíø, tedy nìkdo, kdo by je dokázal ochránit, nazvali ho svým novým pánem a pomohli mu ze zøícenin hradu postavit pevnou tvrz. Pan Okøíš na oplátku využil svých znalostí a z malé vesnièky se stalo mìsteèko, kde se dalo koupit zboží jak ze západu, tak i z východu. Obyvatelé s hrdostí o sobì mluvili jako o Okøíších a po smrti pana Okøíše si své mìsteèko pøejmenovali na Okøíše a pozdìji bylo jméno upraveno na Okøíšky.

Ulice Masarykova Boudná Marcela, 9. C „Milé dìti, žil jednou jeden pán, jmenoval se T. G. Masaryk a jen tak náhodou to byl pan prezident,“ tak asi tìmito slovy zaèíná naše vyprávìní. Pohodlnì se usaïte, protože právì zaèínáme. „Já, T. G. Masaryk, oznamuji, že se právì dnes krásného letního dne vydávám na vyjížïku po celé své vlasti.“ „Cesta trvala dlouho, ale èas plynul rychle a ne a ne se zastavit. Kolem nás se míhaly lesy listnaté a jehliènaté, místy i smíšené, široce táhlá údolí a pøekrásná blankytnì modrá jezera i øíèky. Na nebi se z výšin nebeských na nás usmívalo urozené slunce a mráèci a mraèouni se za celý den ani krùèkem na nebi neukázali.“ Na noc se rozhodli, že nìkde pøenocují. Nikde žádné mìsteèko ani víska, když tu najednou zaèalo v dálce blikat jakési svìtýlko. Konì se splašili. Koèár se pøevrátil na bok a celá posádka zùstala ležet nad propastí i s koèárem. „Nikdo již nedoufal, že se z této prekérní situace dostane živý a zdravý, když tu najednou pøišli neznámí lidé a snažili se nám pomoci. Vše nakonec dopadlo dobøe.“ Lidé dovedli pana prezidenta s doprovodem do vesnice, kde je zatím pohostili v malé chatrèi na kraji obce, dokud nebyl koèár opraven. A jak jsme již na zaèátku zmínili, jen náhodou to byl pan prezident a jen náhodou se zastavil do této obce na návštìvu, ta obec se nyní jmenuje Okøíšky. Malá chatrè tam již nestojí, ale dodnes zde zùstal alespoò název ulice. Autorkou obrázku cesty do Petrovic je Veronika Beránková, 7. C

Okøíšské nádraží Ondráèková Miroslava, 9. B Velmi dávno, když ještì pradìdeèkové našich prababièek nebyli na svìtì, když na místì mìsteèka Okøíšek se nacházely jen louky a lesy, stalo se nìco, co mi snad ani vìøit nebudete. Byla by to však škoda. Nevìøit mi to, co se odehrává v budoucích Okøíškách. Ale pššššt!! To ještì nikdo neví! Pøesnìji øeèeno to, o co se budeme zajímat, je okøíšské nádraží. Tehdy to však nebylo nádraží, které známe dnes, nýbrž malý kamenný domek u kolejí. Žil v nìm pan Køíšek. Jediné, co mìl, byl velký èerný pes Olík s velkou tlamou, špièatými tesáky a èernýma oèima, z nichž šlehaly blesky na každého, kdo se pøiblížil k pánovi a jeho obydlí. Není divu, že ani noha nezavítala do tìchto konèin. Nikdo nechtìl, aby se jeho èást tìla stala zákuskem. Vlaky zde také moc nestavily. Ne že by mìly strach, že skonèí na jídelníèku jako Olíkùv pøedkrm, ale místo samo o sobì vypadalo velmi temnì, až na jednu louku posetou barvami a lístky kvìtin všeho druhu. Jednoho chladného rána si pan Køíšek pøivstal, aby mohl zamávat nákladnímu vlaku jedoucímu z Malé Jihlávky. V okolních lesích se válela mlha, kapky rosy se tøpytily na ranních kvìtech Køíškovy zahrádky, na západní louku ještì doléhalo svìtlo mìsíce. „Bude krásný den,“ pomyslel si pan Køíšek a nedoèkavì vyhlížel vlak. Pára z komínu syèela na celé spící okolí. Dolehla i k Olíkovi. Jen co vyèenichal blížící se mašinu, už byl na nohou. Nemyslíte si snad, že mu chtìl Olík zamávat?! Se skøípotem brzd už Olík kulil jedovaté oèi a cenil špièaté zuby na strojvedoucího. Zcela jistì to nebyl pìkný pohled a o nic více pìknìjší pocit, cítit se jako snídanì. Jen co zastavil, Olík se rozbìhl pøímo na nìj a zakousl se mašinfírovi pøímo do nohavice. Vydìšený strojvedoucí se dobelhal k mašinì a ujíždìl, co jen mohl. Uvìdomil si, že ho nemine cesta zpìt. O dva dny pozdìji èekal opìt pan Køíšek na vlak, tentokrát mìl namíøeno z Tøebíèkovic u Krahulova zpátky do Malé Jihlávky. Olík èekal také, spíše tedy Olíkùv žaludek. Pøekvapivì vlak ani nezabrzdil. Odvážný, tedy spíše velmi rozzlobený Olík, se postavil na koleje pøímo proti rozjeté mašinì. Strojvedoucí to pøežil, ale Køiškùv mazlivý Olík bohužel ne. Na jeho památku postavil starý Køíšek vedle nádražního domku køíž s písmenem O. Jen co se zpráva o nešastné smrti èerné pøíšery roznesla, zaèaly u nádraží zastavovat vlaky i lidé tu obèas vystoupili. Pouze Køíšek byl smutný a navíc sám. Dlouho se nerozmýšlel a odstìhoval se do Malé Jihlávky. Místo nìho se do domku nastìhoval mladý Pøibyslav s rodinou. A nejen oni se stali obyvateli pomalu se rozrùstající vesnice. Vesnice to byla pìkná, ale žádný vhodný název nikdo nevymyslel. Pøibyslav si vzpomnìl na pana Køíška i na køíž s nápisem O. Pøemýšlel a vymýšlel, až ho napadl název OKØÍŠKY. Tento nápad se líbil i dalším obyvatelùm Okøíšek. A dál?? Dál už to všichni znáte!! Místo louky je škola, na místì lesa je obecní úøad, ale nádraží je poøád nádraží. Ale pšššt, to nikdo neví!! Tak co ?? Vìøíte mi ?? Autorem obrázku nádraží je Martin Fila, 8. B

Strážnice Hobzová Veronika, 9. B „Dneska ven nejdu, razim za babèou! Pomoct jí s úklidem!“ øekla Terka své nejlepší kamarádce Lence. Lenku to moc nepøekvapilo, protože vìdìla, jak má Terka babièku ráda, a tak se zdržela poznámek. „Tak zejtra ve škole!“ rozlouèily se a rozbìhly se domù. Jen co Terka otevøela dveøe, ozvalo se radostnì: „Koneènì, už jsem myslela, že nepøijdeš.“ To byl hlas její nejmilejší babièky Hedviky, která každou pomoc odmìnila radostí ve tváøi a nìkdy i zajímavou historkou z dìtství, které Terka velmi ráda poslouchala, protože ji tìšilo, že není sama, kdo tropí takové hlouposti. Nìkdy ji až pøekvapilo, co všechno babièka dokázala provést. Terka se okamžitì ujala úklidu a babièka zaèala dìlat tìsto na tvarohové, povidlové a makové buchty, protože vìdìla, že je má Terka nejradìji. Terka dokonèila úklid pùdy, vrchního i spodního patra, babièka dala vaøit vodu na èaj a spoleènì pøichystaly odpolední siestu. Babièka srkala èaj a pøikusovala makovou buchtièku. Terka žadonila o další pøíbìh z babièèina dìtství: „Babi, prosííím. Øíkala jsi, že mi povíš, jak dopadl ten voják.“ Terka se nenechala odbýt… A tak babièka zaèala vyprávìt. „Když mi byla asi tak 12 nebo 13, já a paní Voøíšková, Stolièková a pan Apodort jsme mìli sraz s paní Obrtovou, která nám každý týden vyprávìla místní povìsti. Nìkdy z nich šel až strach. „Dnes vám budu vyprávìt o vojákovi Ètvrtníèkovi. Bylo to po 2. svìtové válce, když se vojáci vraceli z fronty. Ètvrtníèka støelili do plic, byl asi pùl roku v nemocnici, ale mezitím skonèila válka a on se chtìl co nejdøíve vrátit domù. Nevìdìl však, že cesta je tak dlouhá a namáhavá. Došel až ke Stromu, kde únavì a nedoléèeným zranìním podlehl. A od té doby prý každou noc stráží u Stromu, teï Strážnice, aby žádného èlovìka nepotkal stejný osud jako jeho.“ A protože nám to nedalo, vzali jsme si deky, šli na Strážnici pod širák pøespat. Hned co se setmìlo, zabalili jsme se do dek a ve strachu vyèkávali, co se bude dít dál... Já se bála asi nejvíc ze všech, a tak jsem nemohla usnout. Jakmile hodiny na kostelní vìži odbily pùlnoc, z lesa se ozvaly nìèí kroky! Hned co se kroky zastavily, já ležela, ani nedutala! Hlavou mi probíhaly jen ty nejhorší myšlenky. Jakmile nebylo už nic slyšet, sebrala jsem všechnu odvahu a vystrèila hlavu z pod deky a... Pøede mnou stála bílá, prùhledná mužská postava. Jako by se mi snažila nìco øíct. Já ale poøád nechápala, co myslí, a tak jsem zírala jako opaøená! Pak mì nìco zaèalo tahat za rukáv a lomcovat se mnou!!!! Já chtìla køièet, ale???? Už jsem nemusela, protože se mì moji kamarádi snažili vzbudit!!! Uf, to se mi ulevilo, že to byl jenom sen. Ale na tom kopci jsme žádného vojáka nevidìli!! Snad si to paní Obrtová jen vymyslela, aby nás vystrašila !!! „Teda babi, musím se pøiznat, že jsem se i bála! A to se vážnì stalo?“ vyzvídala Terka. „Snad si nemyslíš, že bych si tohle vymyslela? Ještì, že to nejhorší byl jenom sen!!“ zasmála se babièka. „Promiò babi, ale už je sedm a já mìla bejt doma pøed šestou! Proberem to pøíštì! Jo,“ øekla rychle Terka a pomohla babièce uklidit ještì hrnky s talíøky. Rozlouèila se a co možná nejrychleji utíkala domù.

Vrbák Saláková Kamila, 9. B Pøed dávnými èasy se odehrál pøíbìh, který mùžeme znát pouze z vyprávìní našich babièek a prababièek. Bylo to za doby, kdy Šemík bìhal po loukách jako malé høíbì, v opuštìných mlýnech strašili èerti, tedy spíš si hráli mariáš, a podél rybníku se prohánìly víly a na vrbách na nì dohlíželi moudrým zrakem vodníci. O jednom takovém vám chci vyprávìt. Vodník jménem Vrtibouk byl starý, moudrý a u lidí oblíbený právì pro svou moudrost. Rybník, který mìl pod sebou, se jmenoval Stromák a nacházel se poblíž malé vesnièky Okøíšky. Jako každý veèer vylezl Vrtibouk, kterému lidé øíkali Vrbák, na svou oblíbenou vrbu s korunou ve tvaru køesla, nacpal si fajfku a klidnì pokuøoval, dívaje se na víly, jak pìknì tanèí. Tanèily tak hezky, až jej témìø uspaly. Najednou zaslechl dupot koní a køik. Pohlédne tedy tím smìrem a spatøí mlynáøovic Toníka, jak utíká pøed èetníky. Toník pøibìhne za Vrbákem a poprosí jej: „Prosím tì, milý sousede, pomoz. Za týden se mám ženit s pekaøovic Anièkou a dnes pøišli drábi, aby mì na vojnu odvedli.“ Vrbákovi bylo Toníka líto a Anièky taky. Pekla vynikající buchty. Vrbák se nerozmýšlel, popadl Toníka za ruku a hupsl s ním do rybníka. Tam mu utrhl šupinu z modré štiky a položil mu ji do úst. Jako zázrakem mohl dýchat i pod vodou. „Èekej, dokud ti neøeknu.“ A vrátil se zpìt na vrbu. Po chvíli pøibìhli èetníci a kde že je Toník. Prý jej vidìli skoèit do rybníka a jestli již nevyplaval. Vrbák jen zakroutil hlavou, že ne. A tak èetníci zaèali hlídat. Hlídali den, druhý, a Toník nikde. Tak to vzdali, šli nahlásit vrchnosti, že se Toník utopil. A tak se konala v mlynáøovì chalupì velkolepá svatba. A kdo se mìl nejlépe? Samozøejmì Vrbák. Kdykoli si vzpomnìl, dostal buchet, kolik chtìl. Na památku této pomoci pøejmenoval Toník rybník na Vrbák , na vìènou památku našeho milého vodníka.

Autorkou obrázku školy je Iveta Bartheldyová, 1. roèník stø. školy

Pilný rybník Zdenìk Ryšavý, 9. C Byl jednou jeden rybáø, který jen tak vandroval po svìtì. Vždy když mìl hlad, což vìtšinou bývalo ráno, v poledne a veèer, si zašel k nìjakému rybníku a ulovil si pár ryb. V poslední dobì však nemìl pøíliš štìstí a rozhodl se, že zaène pracovat. Jednoho dne pøišel do Okøíšek a hned na zaèátku mìsteèka si všiml velkého statku. Rozhodl se, že se tam zeptá na práci. Došel až ke dveøím a zaklepal. Statkáø se šel podívat, kdo to klepe. Rybáø ho pozdravil a zeptal se: „Prosím vás, pane statkáøi, mohl bych u vás pracovat?“ „To se ví,“ odpovìdìl statkáø, „ale jakou práci Ti mám dát?“ Rybáø se zamyslel. „Vždy já kromì rybaøení nic neumím,“ øíkal si v duchu. „No jo, to je zase jeden, co by chtìl pracovat, ale nic neumí!“ ušklíbl se statkáø a zabouchl dveøe. „Poèkejte,“ zavolal za ním rybáø, „jestli chcete, mohu pro vás rybaøit.“ Statkáø znovu otevøel a pøemìøil si rybáøe pohledem. Pak øekl: „Dobrá, podrobím tì zkoušce. Máme tady v okolí dost rybníkù a ve všech plavou ryby. Do veèera tu chci mít alespoò deset poøádných ryb.“ Rybáø neváhal a hned se vydal k prvnímu rybníku. Sice pochyboval, že ve zkoušce obstojí, ale umínil si, že to alespoò zkusí. Ze zaèátku mu to ale vùbec nešlo. Už bylo po poledni, když obešel více než polovinu rybníkù, a bez úspìchu. Ulovil jen pár malièkých rybek. V pøedposledním rybníku chytil jednu velkou rybu, ale to bylo málo. Zoufale se vydal k poslednímu rybníku a ponoøil udici do vody. Ani se moc nesnažil a najednou to s ním cuklo, až málem spadl do vody. Taková to byla ryba! Rybáø ji vytáhl a lovil dál. Staèilo ponoøit udici a už mìl rybu, tolik jich v tom rybníku bylo. Nakonec jich nemìl deset, ale patnáct a vrátil se ke statkáøi. Ten byl absolutnì spokojen a rybáøe u sebe zamìstnal. Po celém mìsteèku se tato historka rozkøikla rychlostí blesku a obyvatelé zaèali tomu rybníku øíkat Pilný, nebo ryby v nìm plavaly pilnì a bylo jich tam hodnì. Tak vznikl název Pilný rybník neboli Pilòák. A tento název má rybník dodnes.

Pøíbìh okøíšského okouna Svoboda Miroslav, 9. B To je dnes zase krásný den! Ráno jsem se probudil hezky v rákosí s ostatními okouny. Trochu jsme prohnali bìlice, ale zase jsem nic neulovil. Naštìstí na druhém konci Zámeckého rybníka spadlo do vody za celý den tøicet dva mušek. Chutnaly dobøe, jenže potom nìjaký „Hej nebo poèkej“ (Doufám, že policie toho darebáka dostane!) vylil do vody odpornou chemikálii. Nebýt to tak blízko u stavidla, nedožil bych zítøka. Už jednou jsem se s tím svinstvem setkal. Bydlel jsem tenkrát ještì v Pilòáku, pøed tím než ho bagrovali a pøestavovali stavidlo. Jó, v Pilòáku, tam byla voda teplá a žrádla, kam se podíváš. Kamarád okoun Franta, bytem Pod Kamenem 43, Pilný rybník, nejdøív øíkal, že je ta chemikálie neškodná. Jenže pak zatøepal ploutví a byl s ním ámen. Já zapnul turbo a plaval tak rychle, jak mi ploutve staèily. Nìjak mi nedocházelo, že plavu pøímo ke stavidlu. Spadl jsem do potoka, který vedl z Pilòáku do Zámeckého rybníka. Voda tam byla dostateènì èistá. Dva nebo tøi roky jsem tam žil spokojenì a v klidu.

Pak to tam ale zaèalo být èím dál víc nebezpeènìjší. Nìjací hejskové na nás poøádali lovy, a tak jsem zmìnil bydlištì. Našel jsem si volný byt nedaleko, hned v rákosí „U Rákosu 82, Zámecký rybník“. S ostatními okouny tady žijeme už pìt let rybího kalendáøe a nestìžujeme si. Snad nás nikdo neuloví, ale kdo ví …

„Vokøíšky“ Fiala David, 9. A Ve velké vsi ve Voøíškách vyhoøel výèep výborné vodky vèetnì vinárny. Výèepní Venda vybìhl ven. Volá, vøíská. Vyburcoval všechny vokøíšské vesnièany. Vesnièané vybìhli ven a vidí vyhoøelý výèep. Vynášejí vìdra vodky a vypíjejí ve velkém víno výèepního Vency. Venca vyslal výzvu: „Vypijte vodku, víno vylijte.“! Vesnièané výzvu vøele vítají. Veèer vesnièané vypili všechnu vodku. Vysílení vokøíšští vesnièané vyspávají.

Vznik rybníkù Hašková Šárka, 9 A Pøíbìh, který vypráví o vzniku dvou rybníkù Pilný a Zámecký, se odehrál pøed mnoha a mnoha lety. Èlovìk, který založil tyto rybníky, byl velmi hodný a chytrý. Díky jeho nápadu opatøil všem obyvatelùm Okøíšek ryby a vodu. Jeden z rybníkù pojmenoval Pilný, díky pilnosti všech lidí, kteøí se na vykopávání podíleli. Øíká se, že pøi vykopávání byly nalezeny ostatky pravìkých zvíøat, která døíve žila na tomto území. Druhý rybník pojmenoval Vrbák, hlavnì kvùli tomu, že kolem rostla a stále roste spousta vrb. A o jedné se øíká, že plní tajná pøání. K tomuto rybníku se také váže pøíbìh, který vypráví o tom, že každý veèer pøi západu sluníèka sedával na nejvyšší vrbì vodník jménem Èesílko a bafal ze své fajfèièky celou dlouhou noc a strážil si hrníèky s dušièkami. A právì tato vrba, na které sedával, plní tajná pøání zamilovaným lidem, a proto i dnes spousta zamilovaných dívek za úplòku chodí k rybníku svìøit své tajné pøání lásky kouzelné vrbì. Vrbák má také ještì jedno jméno, a to Zámecký. Zámecký proto, že pøímo nad ním stojí starý zámek, ve kterém kdysi žil kníže se svou manželkou. A tito dva lidé prý dodnes ve starém zámku straší nevítané hosty. Takto vznikly dva rybníky, kterými se Okøíšky pyšní. Zda jsou všechny pøíbìhy opravdu pravdivé, to nikdo dodnes nezjistil a asi ani nikdy nezjistí.

Vrbák Ševèíková Jaroslava, 9. C Rybník, který se jmenuje Vrbák, je u nás v Okøíškách už delší èas. Když jsem byla malá, byl tu rybník, který byl asi pøes pùl obce. Jmenoval se Horòák. Ten zavezli a vybudovali Vrbák.

Proè se asi jmenuje Vrbák? To proto, že tam stála stará vrba. Byla stará asi 350 let. A zasadil ji pán, který nejradìji pletl žíly na Velikonoce z vrbových proutkù. Vždycky jich upletl spoustu a potom je na hrázi prodával. Když zjistil, že má velikou tržbu, zasadil vrby okolo celého rybníka. Rok od roku pletl pomlázek víc a víc. I když je prodával za pìt Kè kus, na tehdejší dobu si vydìlal docela dost. Jak roky plynuly, pan Kavka byl starší a starší. Když mu bylo devadesát let, už na to nemìl sílu ani myšlenky. A tak chtìl svoji chaloupku i s rybníkem prodat a jít do domova dùchodcù. Rozhlásil to po Okøíškách a chaloupku si koupili lidé, kteøí mìli dvì dìti. A jakoby to bylo naschvál, jmenovali se Vrbovi. Ti sice žíly z vrby nepletli, ale vrby tu stojí dodnes. Když jdu teï okolo, vidím, jak po vrbách lezou kluci. A i já na nì nìkdy ráda vlezu.

Pokøíšky Vaníèková Lenka, 9. A Po pekelnících pøekrásná Petra poznala Pražáka Pavla. Pøestìhovali pøíbytek z Prahy do Pokøíšek, protože prý pøijímají na pracovní post prodavaèe pozemkù. Proto pobývali v Pokøíškách v paneláku. Panelák ale pozdìji postihla povodeò. Pavel popadl Petru, psa Pajdu, pivo, peníze, pasy, pøikrývky a putovali pryè. Po pùlnoci ponocování po pøíbuzných a pajzlech popil Pavel pár piv a pak si pospíšil. Políbil Petru a se psem Pajdou, pivem, pasy a pøikrývkami pelášil na poštu. Poslal po pošákovi P횝alovi psaní, s pøáním na pøijetí na post prodavaèe pozemkù, na pracák. Poøádnì podìkoval a poèkal na pracovní pøíležitost. V pátek pøišlo z pracáku povolení na Pavlovu práci. Na poèátek Pavlova plánu patøilo projít Pokøíšky, porozhlédnout se, protože Pavel potøeboval pracovní plochu. V pondìlí ponašel pohodlný plácek, na prodávání pøímo perfektní. Proto posbíral na pracáku podklady k prodeji a pracovní pøíležitost „Prodavaè pozemkù“ pracovníci z pracáku pomaèkali a putovala do použitých papírù. Pavel s Petrou si postavili palác pøímo na pracovní ploše a Pavel podnikal a podnikal. Ponìvadž prodávání pozemkù patøilo k prosperitám Pokøíšek, pan pøedseda pojmenoval Pavlùv pracovní plácek na TRŽIŠTÌ. Po pár pokusech se i Pokøíšky pøejmenovaly na Okøíšky. Pavlùv pøíbìh poskytuje ponauèení, že i po povodni se povede poøídit si prosperující podnik a pøesto památky Pokøíšek poznamenat pouze pøibývající pøenádhernou.

Okøíšky známé a neznámé sborník literárních a výtvarných prací ze soutìže žákù základní školy, poøádané Knihovnou Okøíšky Vydala obec Okøíšky s pøispìním Ministerstva kultury ÈR v prosinci 2005 náklad 300 ks. Realizace: Petr Veèeøa, vydavatelství, Baèice

V

YDAVATELSTVÍ

EÈEØA

Druhé místo ve starší kategorii získal obrázek Pohled na Okøíšky, autorka Jitka Švédová, 1. roèník stø. školy

Tøetí místo ve starší kategorii získal obrázek Vchod školy, autorka Hana Ficová, 1. roèník stø. školy

Okøíšky na poštovních známkách? A proè ne?

Vítìzným obrázkem ze starší kategorie je návrh známky Lokomotiva, Lucie Veèeøová, 9. B

Návrh známky Kostel a zámek, Hana Kühtreiberová, 9. C

Návrh známky Kostel, Andrea Fuèíková, 9. C

Návrh známky Kostel, Lenka Rousová, 9. B