BanglaKids Novinky
Číslo 4 Prosinec 2014
Očima pana účetního „Odbornou práci mají dělat odborníci!“
Pan Jan Hádek, neformálně Honza, je již nějakou dobu účetním programu BanglaKids a členem našeho týmu. Jeho odbornost spojená s životním nadhledem a unikátním smyslem pro humor z něj činí parťáka k pohledání. V aktuálním čísle BanglaKids jsme se proto rozhodli udělat s ním zcela neformální rozhovor.
Honzo, řekni nám něco o sobě. Říct něco o sobě, to není otázka. Nečekal jsem, že mě takhle zaskočíš, protože říct o sobě něco není jednoduché. Snad fakta – pravdu. Protože když říkáš pravdu, tak se nemůžeš splést. Čili, je mi 40 let. Mám ženu a dvě skvělé děti, dva syny. S nimi spokojeně žiju. Pracuji rád, ale také velmi rád trávím čas se svou rodinou.
Honzo, víme o Tobě, že jsi tak tro chu gurmán. Jaké je Tvé nejoblíbe nější jídlo? To je pravda. Mám rád dobrá jídla i jejich přípravu. Na jídle se nešetřím, protože velmi rád jím, ale nemám žádná jídla oblíbená. Mám spíš neoblíbená, tedy taková, kterým se vyhýbám, a to jsou sladká jídla. Všechno ostatní můžu jíst.
Mohl bys nám prosím Tě říct, jak ses dostal k práci účetního a co Tě na účtování baví? Už od malička jsem si vyplňoval různé formuláříčky a dokumenty, hrál jsem si na úředníka, protože mě těmito dokumenty bohatě zásobila moje teta, která pracovala v České spořitelně, a to mě uchvátilo. Později, když přišla volba střední školy, jsem nevěděl kam jít. Na střední ekonomickou školu mě nasměroval bratr, který si všiml tohoto mého zájmu. A byla to trefa. Hned po škole jsem začal pracovat jako účetní a dělám to již 21 let. Zjistit si všechna data, zaúčtovat položku, vyplnit správně formulář, uklidit ho do šanonu - to je to, co mě na účetnictví baví. Ten pocit, že je to tak, jak to má být - v pořádku. Protože účetnictví, zjednodušeně řečeno, je v podstatě uklízení čísel a dokladů do šanonu.
Co Tě přivedlo do neziskové orga nizace ADRA? Těch okolností bylo více. Měl jsem volnou kapacitu a chtěl jsem jí využít. Když jsem hledal práci, zjistil jsem, že poloviční úvazek pro účetního nabízejí pouze neziskovky, a tak jsem si vybral tu, která mi byla nejsympatičtější.
Účetnictví, zjednodušeně řečeno, je v podstatě uklízení čísel a dokladů do šanonu.
Čím víc dětí můžeme podpořit, tím je rozsah naší smysluplné práce větší. Když děláte něco s láskou, je to pěkné, ale když tu samou věc udělá odborník také s láskou, je to ještě lepší. A o to se ve své práci neustále snažím.
Jsem rád, že můžu pro BanglaKids pracovat, protože mě to baví a jsme tu bezvadná parta. A když bude bavit i naše dárce podporovat děti v Bangladéši, tak budeme bezvadná parta všichni dohromady. A když budou děti chápat tu naši podporu i v Bangladéši, tak budeme bezvadná parta na celém světě.
A myslím, že jsem udělal dobře. ADRA mi byla příjemná vším, co jsem se tam dozvěděl, mám to blízko domů, jsou tu skvělí lidé a taky se tu nekouří, což je pro mě důležité. A hlavně svou prací mohu pomáhat organizaci, která pomáhá lidem, a tak může mít pro mě účetnictví ještě hlubší smysl.
Zaujal Tě něčím přímo program BanglaKids? Zaujal mě tím, že je na něm úplně jasně vidět jeho smysl a cíl. Smyslem programu BanglaKids je pomáhat dětem ve vzdělání, protože vzdělaný člověk sám sebe v životě vede jaksi k lepšímu životu a dokáže potom své následovníky na lepší život připravit.
V čem je práce účetního v Bangla Kids jiná? Neřekl bych, že by byla příliš jiná. Je to hlavně účtování bankovních výpisů a někdy i detektivní pátraní – neboli úsilí identifikovat dobrého člověka, který dětem poslal peníze, avšak neuvedl správné platební údaje. A to mě na tom baví. Je to i taková detektivka, kolikrát.
Když se podíváš na adresnou pod poru dětí očima pana účetního jakým výzvám či problémům dnes program BanglaKids čelí? Program BanglaKids čelí problémům a to mě z hlediska pana účetního hned napadne - že nám nejde na ruku kurz amerického dolaru, ve kterém je podpora našich dětí v Bangladéši vypočítá-
vána. Pro představu, od loňského roku narostl kurz dolaru vlivem zásahu ČNB a dalších okolností o necelé 3 Kč, což přináší obrovské problémy při jejich nákupu a převodu do Bangladéše. Z tohoto důvodu jsme také v letošním roce museli sáhnout do rezerv a pro příští rok navyšujeme částky pro naše děti o 100 Kč za měsíc. Věřím, že to dárci pochopí a zachovají dětem přízeň. Další výzvou je růst počtu podporovaných dětí. Čím víc dětí můžeme podpořit, tím je rozsah naší smysluplné práce větší. Ale proto, abychom to tak mohli činit, bychom potřebovali získat nové dárce, což není úplně moje parketa. Je to však výzva pro celý náš tým.
Tvé osobní moto je: „Odbornou práci mají dělat odborníci!“ Můžeš to nějak osvětlit? Když děláte něco s láskou, je to pěkné, ale když tu samou věc udělá odborník také s láskou, je to ještě lepší. A o to se ve své práci neustále snažím.
Co bys přál našim dárcům, dětem v Bangladéši i týmu BanglaKids do nového roku? Všem bych přál to samé, a to je, aby jim nikdo neubližoval, aby se cítili šťastni, protože si myslím, že to je smyslem života – netrápit se ničím a být spokojen.
A co by sis přál Ty sám? Já bych si do nového roku přál, aby mě nebolela kolena.
Máš nějakou hlubokou myšlenku na závěr, se kterou by ses chtěl roz dělit s našimi čtenáři? Hlubokou myšlenku bych měl, ale musel bych jí hluboko hledat a na to tu nemáme čas.
Dobře Honzo, ale přece jen, zkus to. Řekl bych, že jsem rád, že můžu pro BanglaKids pracovat, protože mě to baví a jsme tu bezvadná parta. A když bude bavit i naše dárce podporovat děti v Bangladéši, tak budeme bezvadná parta všichni dohromady. A když budou děti chápat tu naši podporu i v Bangladéši, tak budeme bezvadná parta na celém světě.
Rodinné drama Podpora dětí z jiného úhlu Dvě mladé dívky a zároveň sestry Rajina (15) a Sreety Murmu (12) dnes studují v 8. a 6. třídě na internátní škole SAMS. Studium je baví, mohou se rozvíjet, nacházejí zde podporu učitelů i přátelství spolužáků. Dívky zde nejen studují, ale také bydlí, dostávají tři teplá jídla denně a vše potřebné k tomu, aby mohly v areálu jedné z nejhezčích a nejvybavenějších škol programu BanglaKids žít. Dalo by se říci, že jejich potřeby jsou téměř po všech stránkách zabezpečeny.
Cestě na SAMS však předcházelo rodinné drama, které stále pokračuje a uvádí nás do reality života některých chudých bangladéšských rodin, jejichž děti naši dárci podporují.
Rodina
Vesnická škola Rameshopur se však pro dívky i rodinu stala záchranou. Díky podpoře českých dárců v ní obě sestry mohly nejen studovat, ale v poledne po vyučování dostaly také oběd, což velmi pomohlo nejen sestrám, ale i celé rodině, protože jim
Rajina a Sreety pocházejí z osmičlenné rodiny z malebné vesnice Rameshopur, obklopené rýžovými poli, která se nachází v západní části Bangladéše, v okrsku Dinajpur. Mají dva starší bratry a dvě starší sestry. Všichni sourozenci již založili své vlastní rodiny. Jeden bratr a jedna sestra žijí se svými protějšky v Indii, další sestra ve vzdálené lokalitě Bangladéše. Zbývající a zároveň nejstarší bratr v blízkosti svého otce a matky. Rodiče jsou negramotní, nevlastní půdu, pracovali jako námezdní dělníci s nejistým příjmem.
Pro některé bangladéšské děti je škola nejen zdrojem poznání, ale také nadějí, že se nají.
Vesnická škola
Nemoc otce
Rodiče Rajiny a Sreety si uvědomovali nezbytnost vzdělání svých dětí. Inspirovali je ke studiu, kterého se jim samým nedostalo. Rajina a Sreety proto začaly ve své rodné vesnici
Vesnická škola Rameshopur se pro dívky i rodinu stala záchranou. navštěvovat vesnickou školu Rameshopur. Situace v rodině se šesti dětmi ovšem nebyla vůbec jednoduchá. Krize přicházely zvláště v mimosezonních obdobích, kdy se rodičům (námezdním dělníkům) nedařilo sehnat práci. V těch dobách neměli peníze už ani na jídlo pro své děti. Často se tak stávalo, že děti chodily do školy bez snídaně, hladové, což je pro nás Středoevropany situace téměř nepředstavitelná.
odpadla starost o jídlo pro Rajinu a Sreety. Pro některé bangladéšské děti je škola nejen zdrojem poznání, ale také nadějí, že se nají.
Přibližně před třemi lety, při přechodu Rajiny na SAMS se však situace v rodině ještě více zhoršila. Otec, pan Jetha Murmu, tehdy vážně onemocněl a dodnes je upoután na lůžko. Stará se o něj jeho manželka, paní Moni Murmu, matka všech dětí, která ho krmí a umývá. Nemá ale prostředky na léky pro svého manžela. Jídlo shání, jak se dá. Díky místní komunitě a panu učiteli vesnické školy v Rameshorpuru dostávají trochu jídla ráno a večer.
Děti, jsou nadějí svých rodičů, že se o ně v jejich stáří postarají.
Postoj sourozenců
Situace rodičů
V Bangladéši je běžné, že se dospělé děti postarají o své rodiče a mladší sourozence. V rodině pana a paní Murmu tomu tak bohužel není. Jejich dospělé děti se o ně ani o své dvě mladší sestry nestarají. Žijí daleko a kontakt s rodinou neudržují. Nejstarší syn, který jako jediný žije nablízku, odmítá poskytovat stravu rodičům a podporu sestrám s tím, že chce půdu, kterou již dříve zabrali otcovi bratři a na níž otec nemá nárok. Hájí se a argumentuje slovy: „Sestrám nedám ani haléř. Sám mám dvě děti... Proč jsi zplodil tolik dětí?“... V jeho postoji jej utvrzuje i jeho poněkud chamtivá manželka. Je to smutný příběh. Rodiče i sestry tak zůstali bez podpory nejbližších.
Maminka by si přála mít své dvě nejmladší dcery doma, ale není to možné. Finančně by to nezvládla. Leží na ní tíha péče o manžela i nutnost vydělávat nepravidelnou prací, což ji vyčerpává. Ve své nouzi požádala vedení internátní školy SAMS, aby dcery neposílali během prázdnin domů a zařadili je do statusu „sirotek“. Jakoby se jich pro jejich dobro dočasně vzdala, neboť jim sama nemohla poskytnout potřebné zázemí. Když rodinu a nemocného tatínka na lůžku navštívil náš koordinátor Mrinal Khakha, zeptal se ho naléhavě plačící tatínek: „Jak se daří mým dětem? Jak se daří mým dětem?“... Mrinal mu řekl: „Vašim dětem se daří dobře.“... a tatínek se uklidnil. Rajina a Sreety jsou jeho nadějí. Se vzděláním mají šanci získat lépe placené zaměstnání a postarat se o svého otce i matku.
Děkujeme všem dárcům, že svou pomocí pomáhají řešit nelehké situace bangladéšských dětí i rodin.
Očima ženy „Dávat působí větší radost než dostávat.“ Martina Havelková je elegantní dáma, se kterou se rozhodně nebudete nudit. Má zajímavé povolání, umí několik jazyků, ráda cestuje, miluje letadla, zajímá se o historii, hraje na klavír, skvěle řídí, má vytříbený smysl pro humor a srdce na pravém místě - prostě úžasná žena. Neradno se s ní ovšem dostat do křížku, to pak nezná bratra... :-) Na konci března se rozhodla navštívit Bangladéš.
Každý dar, i sebemenší, je ve skutečnosti veliký, byl-li dán s láskou. (Pindaros)
Proč jste se rozhodla navštívit tuto zemi a jak na Vás tato země zapů sobila? Ráda cestuji. A když navštívím nějakou zemi, nestačí mi vidět pouze její přírodu a památky. Zajímají mě také její obyvatelé, jak žijí, jaké mají zvyky, kulturu, tradice, ale také problémy. Když jsem se rozhodla podporovat dítě v Bangla-
déši, bylo pro mne samozřejmostí, že se do této země jednou vypravím, že budu chtít poznat, jak žijí lidé této země a pochopitelně, jak také žije „moje“ dítě – kde bydlí, chodí do školy, jaké má spolužáky a učitele, z čeho se těší a čím se naopak trápí. A jak působí Bangladéš? Není to klasicky turistická země, kde by člověk obdivoval úchvatnou přírodu
Z tváře na fotografii se najednou stala skutečná malá holčička. ních dětí se zasíláním dopisů, fotografií, školních vysvědčení. Oslovila mne také možnost podporované dítě navštívit, to nenabízí každý. Tou druhou byla skutečnost, že Bangladéš patří mezi nejchudší země světa a pomoc naléhavě potřebuje.
Co byste popřála našim dár cům, dětem v Bangladéši i týmu BanglaKids do nového roku? Co byste si přála Vy sama? nebo velkolepé památky. Přesto si myslím, že patří k zemím, na které se tak snadno nezapomíná. Její kouzlo je v něčem jiném: je v lidech, které potkáváte a vidíte úplně všude kolem sebe, v jejich přátelskosti a zcela zjevné radosti ze života, kterou dávají najevo navzdory všudypřítomné chudobě. Je v nepřeberné pestrosti barev, do kterých se oblékají její obyvatelé, zvláště ženy. A je také ve slunci zapadajícím nad nekonečnými rýžovými poli…
Jaký zážitek z cesty byste označila za nejsilnější? Silných zážitků bylo více: návštěvy vesnických a internátních škol, kde na nás čekaly rozzářené oči dětí. Návštěva dháckého chudinského slumu, kde dokáží lidé přežít v nepředstavitelných podmínkách. Ale tím úplně nejsilnějším bylo samozřejmě setkání s Agostinou.
Domnívám se, že podpora a šíření vzdělání obecně je nejlepší cestou, jak přispět k tomu, aby se svět a život na této planetě stal lepším. Z tváře na fotografii se najednou stala skutečná malá holčička. Žije s prarodiči v malém hliněném domku nedaleko školy, do které chodí. Strávily jsme spolu celý den. Všechno mi ochotně ukazovala a celou dobu dávala najevo, jak moc je
šťastná, že jsem ji přijela navštívit. Když jsem viděla její radost, pochopila jsem, že ta dlouhá cesta měla smysl a že na toto setkání do konce života nezapomenu.
Všem bych přála pevné zdraví, hodně sil, energie, nadšení a lidského štěstí. Dětem v Bangladéši navíc lepší budoucnost. A sobě? Mně postačí, když se i nadále budu těšit dobrému zdraví.
Má podle Vás adresná podpora vzdělávání bangladéšských dětí smysl?
Chtěla byste dodat nějakou hlubo kou myšlenku na závěr?
Domnívám se, že podpora a šíření vzdělání obecně je nejlepší cestou, jak přispět k tomu, aby se svět a život na této planetě stal lepším. Pro chudou a přelidněnou zemi, jakou je Bangladéš, je důležité, aby měla vzdělanou generaci mladých lidí.
Co byste vzkázala lidem, kteří zva žují, aby se také stali dárci progra mu BanglaKids? Aby neváhali a zapojili se. Je to investice do lepší budoucnosti chudé země. I kdyby pomohli jen jednomu jedinému dítěti získat vzdělání, tato investice se mnohonásobně zhodnotí. Viděla jsem, že bangladéšské děti si takové příležitosti nesmírně váží. A vzdělaný mladý člověk s úctou ke vzdělání bude své zkušenosti a znalosti používat a předávat dál a tím je šířit.
Na světě je spousta možností jak a komu pomáhat. Proč jste se roz hodla podporovat právě vzdělání dětí v Bangladéši? Když jsem zvažovala, že se zapojím do něčeho podobného, prohlédla jsem si samozřejmě víc organizací a projektů. O BanglaKids rozhodly dvě věci. První byla, že tento projekt je velice dobře organizovaný, je naprosto transparentní svou formou adresné podpory konkrét-
Myslím si, že dávat skutečně působí větší radost než dostávat. A mnohdy stačí i málo. V této souvislosti mne napadají slova, která řekl antický básník Pindaros: „Každý dar, i sebemenší, je ve skutečnosti veliký, byl-li dán s láskou“.
Očima faráře „Každá zdánlivě bezvýznamná pomoc je užitečná a žádoucí.“ Pavel Zvolánek pochází z Karlových Varů a je absolventem uměleckoprůmyslové školy v Praze. A protože za největšího umělce považuje Pána Boha, Stvořitele nebe a země, rozhodl se být pastorem. Již téměř 30 let neúnavně pečuje o lidské duše. Má skvělou ženu a tři již dospělé dcery. Na „stará kolena“ se ovšem rozhodl „pořídit“ si také syna. Pod svá „křídla“ si vzal třináctiletého chlapce z Bangladéše, kterého podporuje ve studiu a se kterým se letos na jaře dokonce setkal.
Proč jste se rozhodl Bangladéš na vštívit a jak na Vás tato země za působila? Do Bangladéše jsem jel především pro to, abych poznal „svého“ synka. Když jsem si ho vybral, žil s dědečkem. Ten mu pak zemřel a on zůstal sám. Moc jsem si přál ho osobně poznat. Žije v přelidněné zemi, kde je na každém kroku vidět chudoba, bída. Snad by se mohla jevit každá snaha pomoci jako zbytečná, ale není to tak. Čím jsem byl v zemi déle, tím více jsem viděl, jak každá zdánlivě bezvýznamná pomoc je užitečná a žádoucí. Člověk nesmí malomyslnět a nesmí podlehnout tomu, že má moc změnit celý systém fungování země. Nemá. Může jenom tu a tam něco někomu ulehčit, někoho potěšit. A pokud máte možnost ovlivnit pozitivně budoucnost třeba i jen jednoho jediného člověka, výběr jeho povolání, má to pro mne smysl a jsem rád.
Jaký zážitek z cesty byste označil za nejsilnější? Setkání s Khagendrou, kterému kvůli jednodušší výslovnosti říkáme Adam, a on si to jméno zapamatoval a líbí se mu. Prožil jsem nepopsatelně krásný pocit, když jsme se setkali a mohli se obejmout.
Má podle Vás adresná podpora vzdělávání bangladéšských dětí smysl? Kdybych si to nemyslel, nepodílel bych se na ní. Má velký smysl. Je rozdíl podporovat anonymně nějakou zemi a podporovat konkrétně člověka, kterého můžete zároveň více poznávat. Tím neříkám, že jedno nebo druhé je důležitější. Jen, že adresná podpora je asi pro lidi srozumitelnější a lépe je vidět, kam naše pomoc, peníze, putují.
Každá zdánlivě bezvýznamná pomoc je užitečná a žádoucí.
Pokud máte možnost ovlivnit pozitivně budoucnost třeba i jen jednoho jediného člověka, výběr jeho povolání, má to pro mne smysl a jsem rád.
Co byste vzkázal lidem, kteří zva žují, že by se také stali dárci pro gramu BanglaKids? Rozhodně doporučuji. Adam je sirotkem a vzhledem ke své rodinné situaci patří do kategorie dětí, které potřebují plnou podporu. Za šest, sedm stovek měsíčně můžete udělat jednoho člověka na zemi šťastnějším. To není moc, když si uvědomíme, kolik peněz utratíme každý měsíc za vyložené hlouposti a neřešíme to. Za tyto peníze může „naše“ dítě studovat, bydlet a ještě dostane oblečení a jídlo.
Na světě je spousta možností jak a komu pomáhat. Proč jste se roz hodl podporovat právě vzdělávání dětí v Bangladéši? Souhlasím s tím, že na světě je spousta možností, jak a komu pomáhat. Nepomáhám jenom „svému“ klukovi v Bangladéši. Pouze jeho jediného finančně podporuji pravidelně každý měsíc, protože je ten systém tak nastaven. Mám rád pečlivost, s jakou se adresné dárcovství koná. Viděl jsem na vlastní oči úsměv chlapce, kterému jsem mohl po-
moci, minimálně prožít klidnější dětství. To mi úplně stačí. Bude-li z této pomoci víc a kluk se stane třeba lékařem a zase on bude moci pomáhat druhým, budu samozřejmě ještě radši. Ale to už beru jako takový bonus.
Co byste popřál našim dárcům, dě tem v Bangladéši i týmu BanglaKids do nového roku? Co byste si přál Vy sám? Přál bych nám všem, abychom při vší své zaneprázdněnosti dokázali spoléhat na Pána Boha. To jak dokáže pomáhat Pán Bůh, neumí nikdo z nás. Sami víme, jak krásné je žít s vědomím, že někomu na nás záleží. A Pánu Bohu na člověku nesmírně záleží. To bych si přál, abychom všichni vždycky věděli. Já pro sebe bych si přál, abych byl tím, kdo nechává na sobě Boha pracovat a co nejméně mu tuto práci kazí.
Chtěl byste dodat nějakou hlubokou myšlenku na závěr? Přál bych si, aby všechny děti světa, všude kde jsou, měly vše potřebné k životu a měly se k světu!
Viděl jsem na vlastní oči úsměv chlapce, kterému jsem mohl pomoci, minimálně prožít klidnější dětství. To mi úplně stačí.
Je rozdíl podporovat anonymně nějakou zemi a podporovat konkrétně člověka, kterého můžete zároveň více poznávat. Tím neříkám, že jedno nebo druhé je důležitější. Jen, že adresná podpora je asi pro lidi srozumitelnější a lépe je vidět, kam naše pomoc, peníze, putují.
Přání do nového roku Lucie Kubienová je mladá, krásná, skromná a velmi ambiciózní žena. Vyučuje biochemii na Palackého Univerzitě v Olomouci. Na otázku, zda je „přísná úča“ odpovídá: „Ne!“ Největším koníčkem a zábavou je pro ni cestování a poznávání nových lidí a míst (projela již 30 zemí světa), jóga, jízda na koni, malování a dalších asi „84“ zájmů. Letos na jaře se rozhodla navštívit Bangladéš. O jejím setkání s Tapasem jsme již psali v minulém čísle. Proto jsme ji v závěru roku položili pouze jednu tematickou otázku.
Co byste popřála našim dárcům, dětem v Bangladéši i týmu BanglaKids do nového roku? Co byste si přála Vy sama? Přála bych nám všem, abychom v novém roce nebyli lhostejní k životům druhých okolo nás a aby každý nový den byl pro nás výzvou k dobrým činům… Prožijte krásný rok se srdcem otevřeným pro zázraky všedních dnů.
Jsme jako kamínky v řece. Samotné nás voda strhne, společně však tvoříme hráz ...
www.banglakids.cz Vydala ADRA, o. p. s., v prosinci 2014, Klikatá 1238/90c, 158 00 Praha 5
