Pohlédla na mě. Nejdřív jsem si myslel, že se na mě dívá poprvé. Ale když prošla kolem svícnu a já stále cítil na rameni i v zádech její kluzký, olejnatý pohled, pochopil jsem, že to já se dívám poprvé na ni. Zapálil jsem si cigaretu. Vdechl jsem ostrý, silný kouř a potom se otočil i se židlí. Uviděl jsem ji na stejném místě jako každou noc, stála vedle svícnu a upírala na mě oči. Pár minut jsme nedělali nic jiného, jen jsme se na sebe dívali. Já na ni, zatímco jsem balancoval na jedné ze zadních nohou židle, a ona na mě, klidně napřahujíc ruku nad svícnem. Jako každou noc jsem viděl její ozářená víčka. A vzpomněl jsem si na to, na co vždycky. „Oči modrého psa,“ řekl jsem. „Přesně tak. Už si to budeme pamatovat,“ odpověděla, aniž odtáhla ruku od svícnu, a pak s povzdechem zmizela z mého zorného pole. „Oči modrého psa. Napsala jsem to všude.“
www.euromedia.cz
oci modreho pa marquez.indd 2
Márquez Gabriel García
Oči modrého psa
Oči modrého psa
se narodil 6. března 1927 v Aracatace na karibském pobřeží Kolumbie. Zájem o literaturu a film spojoval s činností novinářskou, která ho jako dopisovatele kolumbijských a jiných latinskoamerických periodik dovedla do řady zemí Starého i Nového světa. Psal reportáže a filmové kritiky, v Římě studoval režii. Již v raných dílech, například v románu Všechna špína světa (1955, č. 2006), se Márquez projevil jako mimořádný autor. Po klíčových románech Sto roků samoty (č. 1971) a Podzim patriarchy (č. 1978) publikoval začátkem osmdesátých let Kroniku ohlášené smrti (č. 1984) a vzápětí dílo Láska za časů cholery (č. 1988). V devadesátých letech u nás vyšel např. biografický román Generál ve svém labyrintu (1995) o Simónu Bolívarovi. Roku 2002 vydal autor paměti Žít, abych mohl vyprávět (č. 2003) a o dva roky později prózu Na paměť mým smutným courám (č. 2005). Gabriel García Márquez, nejvýznamnější latinskoamerický spisovatel španělského jazyka, obdržel roku 1982 Nobelovu cenu „za své romány a povídky, v nichž se neskutečné snoubí s reálným v bohatě komponovaném světě plném imaginace...“ Spisovatel zemřel 17. dubna 2014 v Mexiku.
Gabriel García Márquez
Gabriel García Márquez
ODEON
Povídky ze souboru Oči modrého psa patří k raným Márquezovým dílům. Vznikly v letech 1947 až 1955 a vyšly dokonce až v roce 1974, sedm let po vydání autorova nejslavnějšího románu Sto roků samoty. I proto představují trochu jiného Márqueze, neboť náležejí k žánru fantastické prózy a je v nich patrný silný vliv surrealismu. Ve čtrnácti povídkách se čtenáři přestavuje složitý, mnohovrstevnatý svět, v němž sen koexistuje se skutečností, život se smrtí, přítomnost s minulostí, šílenství s racionalitou. Stačí nedůležitá událost, nepatrná změna osvětlení nebo drobná odchylka v běžném řádu dne a ve známé, banální každodennosti se otevírá škvíra, kterou do ní vniká „jiný“ svět, temný, nebezpečný, zneklidňující. Poznání existence skrytých vrstev skutečnosti mrazí, děsí i okouzluje zároveň a nutí postavy (i čtenáře) přehodnotit ustálené vnímání okolního světa. Márquezovskou fantastickou poetiku dotvářejí i existenciální témata jako láska, osamělost, odcizení, krize identity, vina a smrtelnost. Poprvé se zde objevuje i mytické Macondo a jeho obyvatelé, kteří znovu ožijí ve Sto rocích samoty. Kniha Oči modrého psa je fascinujícím a nanejvýš originálním příspěvkem do hispanoamerické fantastické tvorby, u nás známé především z děl J. L. Borgese nebo J. Cortázara. Povídky vycházejí česky poprvé.
Oči modrého psa
8/26/16 3:20:28 PM
Třetí rezignace
A zase ten hluk. Chladný, řezavý, strmý rámus, který důvěrně znal, ale nyní mu připadal ostrý a bolestivý, jako by mu ze dne na den odvykl. Úporně a trýznivě mu kroužil prázdnou hlavou. Uvnitř lebky jako by mu naráz vyrostla čtverhranná plástev. Hluk spirálovitě sílil, v hlavě mu bušilo čím dál hlasitěji a páteř se rozechvívala prudkými, rozladěnými vibracemi narušujícími pravidelný rytmus jeho těla. Cosi v jeho bytelné fyzické schránce, co jindy hladce fungovalo, se zadrhlo a nyní jako by mu vyzáblá kostnatá ruka bušila hluchými, tupými údery v hlavě a připomínala mu všechny hořkosti života. Ta bolest ho doháněla k šílenství a on přímo živočišně zatoužil zatnout pěsti a přitisknout je na spánky protkané modrofialovými žilami. Přál si sevřít v citlivých dlaních ten rámus, který provrtával přítomnost svou ostrou diamantovou špičkou. Představil si, jak ho pronásleduje po zmučených koutech rozpálené, horečkou trýzněné hlavy, a nahrbil se jako kočka připravená ke skoku. Už ho skoro měl. Ne! Rámus měl slizkou, téměř nehmatnou kůži. Chystal se ho chytit pomocí pečlivě nacvičené strategie a pak ho celou silou svého zoufalství dlouze rdousit až do 5
konce. Nepřipustí, aby se mu znovu zavrtal do ucha a vyrazil ústy, póry nebo očima, které by se vypoulily a slepě zíraly, jak rámus mizí ze dna jejich srdcervoucí temnoty. Už nedovolí, aby mu dál drtil skleněné střepy, hvězdičky ledu, o lebeční stěny. Takový totiž ten hluk byl – neustávající jako narážení dětské hlavy o betonovou zeď, jako všechny údery do tvrdých věcí na tomto světě. Jestli se mu ho podaří obklíčit a odříznout mu cestu, už se dál mučit nenechá. Postupně vykrojí jeho proměnlivou siluetu z vlastního stínu. Popadne ho, pořádně stiskne a vší silou jím mrští o zem, bude po něm zuřivě dupat, až se konečně ani nehne, a pak sípavě vykřikne, že zabil ten rámus, který ho trýznil, který ho přiváděl k šílenství a teď tu leží na zemi jako obyčejná věc, dočista mrtvý. Ale nedokázal si ani stisknout spánky. Ruce se mu zkrátily jako trpaslíkovi, měl zakrslé, baculaté, sádelnaté ručičky. Pokusil se zatřást hlavou. Zatřásl jí. Rámus uvnitř v tu ránu zesílil. Hlava mu ztvrdla, zvětšila se a jako by ho ještě víc táhla k zemi. Hluk byl těžký a tvrdý. Tak těžký a tvrdý, že kdyby ho chytil a zničil, měl by pocit, že otrhává olověné okvětní plátky. Stejně urputný byl ten rámus už dřív. Třeba toho dne, kdy poprvé umřel, když si při pohledu na mrtvolu uvědomil, že je to jeho vlastní mrtvé tělo. Podíval se na ně a sáhl na sebe. Měl pocit, že je nehmatný, neprostorový, neexistující. Byl doopravdy po smrti a cítil, jak na jeho mladém neduživém těle už zapracovala smrt. Atmosféra v celém domě ztuhla, jako by ji zalili betonem, a uprostřed toho bloku, do něhož byly zatavené předměty, jako by visely ve vzduchu, ležel on, pečlivě uložený v rakvi z tvrdého průhledného betonu. A tehdy mu také v hlavě zněl ten rámus. Jeho chodidla na druhém konci rakve, kam 6
vložili polštář, protože rakev byla příliš dlouhá, a tak museli přizpůsobit jeho mrtvé tělo tomu novému, poslednímu, dřevěnému obleku, mu připadala chladná a vzdálená. Přikryli ho čímsi bílým a bradu mu podvázali šátkem. Cítil, že je ve svém rubáši krásný, smrtelně krásný. Ležel v rakvi nachystaný k pohřbu, a přesto věděl, že není mrtvý a že kdyby se pokusil vstát, snadno by se zvedl. Alespoň v duchu. Nestálo to však za to. Bylo lepší umřít na smrt, která ho sužovala. „Vážená paní, váš syn má vážnou nemoc: je mrtvý,“ oznámil suše lékař jeho matce už před nějakou dobou. „Nicméně,“ pokračoval, „uděláme všechno pro to, aby zůstal naživu i po smrti. Pomocí složitého systému samovýživy zajistíme zachování jeho tělesných funkcí. Změní se jen pohybové funkce, spontánní reakce. Že žije, poznáme podle toho, že bude dál normálně růst. Jednoduše bude mrtvý zaživa. Skutečně a opravdově mrtvý…“ Lékařova slova si vybavoval jen matně. A možná je nikdy ani neslyšel a byla jen výplodem jeho blouznícího mozku, když se zmítal v horečkách. Četl zrovna příběhy o nabalzamovaných faraonech, a jakmile mu stoupla teplota, stával se jejich hlavním hrdinou. Tehdy se v jeho životě objevilo jakési prázdno. Od té doby nedokázal rozeznat a zapamatovat si, které události se odehrály v deliriu a které zažil ve skutečném životě. Proto teď pochyboval. Možná, že o té podivné smrti zaživa lékař nemluvil. Byla nelogická, paradoxní, jednoduše rozporuplná. Proto měl podezření, že je doopravdy mrtvý. Už osmnáct let. Bylo mu sedm, když umřel, a matka mu chtěla dát udělat malou, dětskou rakvičku ze syrového dřeva. Ale lékař nařídil, aby vyrobili rakev větší, jako pro normálního dospělého člově7
ka, protože ta malá by mohla zastavit jeho růst a z něj by se stal znetvořený nebožtík nebo živý mrzák. A kdyby nerostl, nezjistili by, že se jeho stav zlepšil. A tak matka nechala udělat rakev pro dospělého a do nohou naskládala tři polštáře, aby mu byla akorát. Brzy v rakvi povyrostl, a tak mohli rok co rok ubrat trochu peří z posledního polštáře, aby se do ní vešel. Takhle strávil půlku života, celých osmnáct let (teď mu bylo pětadvacet), až dorostl do konečné, dospělé výšky. Rakev však byla o půl metru delší, protože truhlář i lékař se zmýlili v odhadu. Předpokládali, že postavu zdědí po otci, který připomínal polodivokého obra, ale to se nestalo. Jediné, co po něm zdědil, byly husté vousy. Modravě černé, husté vousy, které mu matka pečlivě upravovala, aby vypadal v rakvi slušně. Strašně ho v horkých dnech otravovaly. Něco mu však dělalo ještě větší starosti než hluk. Byly to krysy. Už od dětství mu nic na světě nevadilo víc, nic mu nenahánělo větší strach. A právě tahle odporná zvířata se táhla za vůní svíček hořících v nohách rakve. Krysy už mu stačily ohryzat šaty a on věděl, že se brzy pustí i do něj, do jeho těla. Jednou je dokonce zahlédl – pět lesklých, slizkých krys se po noze stolu vyšplhalo do rakve a teď ho ohryzávaly. Než si toho matka všimne, zbydou z něj jen cucky, tvrdé studené kosti. Neměl strach, že ho krysy sežerou, koneckonců mohl žít dál jako kostra, horší byla vrozená hrůza a odpor, které v něm ta havěť probouzela. Při pomyšlení na chlupatá stvoření pobíhající po celém jeho těle, pronikající záhyby jeho kůže a otírající se mu studenými tlapkami o rty mu naskakovala husí kůže. Jedna z krys se vydrápala až k jeho očím a pokusila se mu okousat rohovku. Viděl ji, velikou a obludnou, jak se zoufale 8
snaží prokousnout mu sítnici. Tenkrát si myslel, že to bude jeho další smrt, a omdlel. Vzpomněl si, že už je plnoletý. Bylo mu dvacet pět, což znamenalo, že už víc neporoste. Jeho rysy zvážněly, ustálily se. Ani jako zdravý by však nemohl mluvit o svém dětství. Žádné neměl. Prožil je mrtvý. Od dětských let až do dospělosti se o něj matka pečlivě starala. Udržovala v dokonalém pořádku rakev i celý pokoj. Často měnila květiny ve vázách a každý den otevírala okna, aby vyvětrala. S jakým uspokojením se dívala na krejčovský metr, když zjistila, že je syn zas o několik centimetrů delší! Její mateřské srdce se radovalo, že žije. Taky dohlížela na to, aby do domu nechodili cizí lidé, protože dlouholetá přítomnost nebožtíka v jednom z pokojů byla nepříjemná a záhadná. Byla to nesmírně obětavá žena. Její optimismus se však brzy začal vytrácet. V posledních letech ji vídal, jak smutně hledí na metr. Její dítě přestalo růst! Za poslední měsíce nevyrostlo ani o milimetr. Matka si uvědomila, že najít známky života u milovaného mrtvého bude těžké. Dostala strach, že jednoho dne bude doopravdy mrtvý, a možná proto jednou ráno přistoupila k rakvi a nenápadně ho očichala. Propadala trudnomyslnosti, začala zanedbávat svou péči, a dokonce už s sebou ani nenosila metr. Pochopila, že syn už dál neporoste. I on si uvědomil, že je doopravdy mrtvý. Napověděla mu to ona klidná jistota, jež se zmocnila jeho těla. Všechno se nemístně měnilo. Neznatelné bušení srdce, které vnímal jen on, ustalo. Cítil, jak těžkne a jak ho mohutná síla lačně vtahuje do prapůvodní hmoty. Víc a víc podléhal nevyhnutelné zemské přitažlivosti. Byl těžký, jako bývají skuteční, úředně potvrzení nebožtíci. Ale připadal si odpočatější. Dokonce ani nemusel dýchat, aby žil svou smrt. 9
V duchu si přejel po rukách a nohách, vzal hezky jednu po druhé. Hlava lehce natočená doleva spočívala na tvrdém polštáři. Představil si svá ústa s úzkou mezírkou chladu, který mu plnil hrdlo kroupami. Byl jako poražený pětadvacetiletý strom. Možná se pokusí zavřít pusu. Šátek, kterým měl podvázanou čelist, povolil. Nemohl se uvelebit, upravit, dokonce ani zaujmout „pózu“, aby vypadal jako slušný nebožtík. Svaly na rukách a nohách nereagovaly na pokyn jeho nervového systému tak hbitě jako dřív. Už nebyl obyčejné dítě, které se mohlo pohybovat podle chuti jako před osmnácti lety. Cítil své těžké, navždy znehybnělé paže tisknoucí se k vypolstrovaným stěnám rakve, břicho tvrdé jako ořechová skořápka a ještě níž nohy, doplňující dokonalou anatomii dospělého člověka. Jeho tělo těžce, ale klidně a bezbolestně odpočívalo, jako by se svět náhle zastavil a nic nenarušovalo okolní ticho, jako by všechny plíce světa přestaly dýchat, aby nezničily křehký mír. I když věděl, že je mrtvý a že navždy spočívá v rakvi vyložené umělým hedvábím, byl šťastný, stejně šťastný jako dítě ležící naznak na svěží huňaté trávě a pozorující mrak plující po odpoledním nebi. Jasně si všechno uvědomoval. Nebylo to jako tehdy po jeho první smrti, kdy se cítil otupělý a omámený. Čtyři svíce, které postavili kolem něj a každé tři měsíce je vyměňovali, pomalu dohořívaly, zrovna když začaly být zapotřebí. Cítil blízkou svěžest vlhkých fialek, lilií i růží, které matka přinesla onoho rána. Celá ta strašlivá skutečnost ho nijak nezneklidňovala, naopak, byl ve své samotě šťastný. Jestlipak se potom bude bát? Kdoví. Nebylo snadné pomyslet na okamžik, kdy kladivo zatluče hřebíky do měkkého dřeva a rakev bude sténat s nadějí, že se opět stane stromem. Jeho tělo, přitahované nyní víc a víc silou matky země, spustí do měkké, vlhké, blátivé hloub10
ky a tam nahoře, na čtyřech metrech krychlových, budou pomalu utichat poslední údery lopat hrobníků. Ne. Ani pak nebude mít strach. Bude to pokračování smrti, nejpřirozenější pokračování jeho nového stavu. V těle mu nezůstane ani stopa tepla, mícha navždy vychladne a pár hvězdiček ledu mu pronikne až do morku kostí. Snadno si zvykne na svůj nový život mrtvého. Jednoho dne však ucítí, jak se jeho pevná kostra rozpadá, a až se bude snažit pojmenovat nebo si připomenout jednotlivé končetiny, už je nenajde. Ztratí jasnou, danou podobu a odevzdaně si uvědomí, že přišel o své dokonalé, pětadvacetileté tělo a stala se z něj beztvará, neurčitá hromádka prachu. Biblického prachu. Možná se ho zmocní lehká nostalgie nebo smutek, že není obyčejný nebožtík z masa a kostí, nýbrž pomyslná, abstraktní mrtvola existující výhradně v rozmazané vzpomínce příbuzných. Pochopí, že vystoupá vlásečnicemi do jabloně a procitne, až se do něj v podzimním jablku zakousne hlad nějakého dítěte. Uvědomí si, a to ho opravdu rozesmutňovalo, že přišel o svou celistvost, že dokonce už není ani obyčejný nebožtík, běžná mrtvola. Poslední noc strávil šťastný jen se svým vlastním mrtvým tělem. Následujícího dne, když otevřeným oknem pronikly první paprsky vlahého slunce, však ucítil, že jeho kůže změkla. Chvilku se pozoroval. Ležel strnule, bez hnutí. Nechal se ovanout čerstvým vzduchem. Nebylo pochyb – cítil zápach. Během noci smrt započala své dílo zkázy. Jeho organismus se začal rozkládat a hnít jako těla všech mrtvých. Zcela určitě to byl nezaměnitelný zápach hnijícího masa. Ztrácel se a ještě pronikavěji se zase vracel. V horku předchozí noci počalo jeho tělo hnít. Ano, 11
rozkládal se. Za pár hodin přijde matka, aby dala do váz čerstvé květiny, a už na prahu ji do nosu uhodí zápach tlejícího masa. Tentokrát ho doopravdy odnesou, aby prospal svou druhou smrt mezi ostatními nebožtíky. Strachy se mu náhle skoro zastavil dech. Strach! Jak hluboké, významotvorné slovo! Měl strach, skutečný, fyzický strach. Ale proč? Dobře to věděl. Přeběhl mu mráz po zádech. Nejspíš nebyl mrtvý. Hodili ho do té bedny, cítil, jak je měkká, vypolstrovaná a strašlivě pohodlná. Přízrak strachu strhl roušku hrozivé skutečnosti: pohřbí ho zaživa! Přece nemohl být mrtvý, když si všechno uvědomoval – život, který šuměl kolem něj, vlahou vůni heliotropů, jež pronikala otevřeným oknem a splývala s tím druhým pachem. Zřetelně slyšel pramínek vody pomalu dopadající na hladinu bazénku i cvrčka, který kdesi v koutě nepřestával zpívat v domnění, že ještě svítá. Všechno popíralo jeho smrt. Všechno kromě toho zápachu. Ale jak mohl vědět, že vychází z něj? Třeba matka zapomněla předešlého dne vyměnit vodu ve vázách a stonky začaly zahnívat. Anebo se možná v horku rozložila myš, kterou kočka přivlekla až do jeho pokoje. Ne, ten zápach prostě nemohl vycházet z jeho těla. Ještě před chvilkou byl šťastný, protože věřil, že je po smrti. Jelikož mrtvý se může radovat, že jednou provždy zemřel. Živý se však nemůže smířit s tím, že ho pochovají zaživa. Ruce a nohy ho ale neposlouchaly. Nedokázal jim poručit a to v něm vyvolávalo hrůzu, největší hrůzu jeho života i smrti. Pohřbí ho zaživa. Pozná to. Uslyší, až začnou zatloukat rakev. Ucítí prázdno těla neseného na ramenou přátel, zatímco jeho úzkost a zoufalství se budou s každým krokem smutečního průvodu zvětšovat. 12
Zbytečně se pokusí vstát, ze všech chatrných sil volat, bušit zevnitř temné úzké rakve, aby věděli, že ještě žije, a oni ho přitom hodlají pochovat zaživa. Bude to zbytečné, ruce ani nohy neposlechnou ani poslední, naléhavý povel nervů. Z vedlejšího pokoje zaslechl nějaké zvuky. Že by byl spal? Že by ten posmrtný život byl jenom noční můra? Řinkot nádobí se však už znovu neozval. Zesmutněl, dokonce pocítil nechuť. Chtěl, aby se všechno nádobí světa tam vedle naráz rozbilo, aby ho probudilo něco zvenčí, když jeho vůle ztroskotala. Ale ne, nebyl to sen. Byl si jistý, že kdyby se mu to zdálo, neselhal by poslední pokus o návrat do skutečnosti. On už se nikdy neprobudí. Cítil měkkost rakve. Zápach byl nyní mohutnější a on už nepochyboval, že vychází z něj. Zatoužil uvidět příbuzné, dřív než se začne rozkládat a podívaná na hnijící maso je znechutí. Sousedé s kapesníkem přes ústa budou s hrůzou prchat od katafalku. Možná si i odplivnou. Ne, to ne. Bude lepší, když ho pohřbí. Radši ať se z toho dostane co nejdřív. I on sám toužil se svého mrtvého těla zbavit. Teď věděl, že je skutečně mrtvý, nebo alespoň neznatelně živý. Na tom nezáleželo. Ten zápach v každém případě přetrvával. Odevzdaně si vyslechne závěrečné modlitby, poslední, ministranty komolené věty v latině. Hřbitovní chlad plný prachu a ostatků mu pronikne až do morku kostí a snad ten zápach trochu rozředí. Kdo ví, snad ho naléhavost okamžiku vytrhne z jeho otupělosti, až ucítí, jak plave ve svém vlastním potu, v lepkavé, husté vodě, jako plaval před narozením v matčině lůně. A tehdy možná obživne. Ale už bude tak smířený se smrtí, že snad ze samé rezignovanosti umře.
13
Eva uvnitř kočky
Znenadání si všimla, že její krása, ta hořká krása, která ji nakonec fyzicky bolela jako boule nebo nádor, se rozplynula. Ještě si pamatovala tíži tohoto privilegia, s nímž se vláčela celé dospívání a jež nyní odhodila – bůhví kde! – s unavenou odevzdaností, s posledním záškubem těla umírajícího zvířete. Už neměla sílu to břímě dál nést. Musela se zbavit onoho zbytečného přívěsku své osobnosti, kousku vlastního jména, který stálým zdůrazňováním začal být na obtíž. Ano, musela svou krásu zahodit, kdekoli, za rohem, kdesi na předměstí. Anebo ji zapomenout v šatně nějaké druhořadé restaurace jako starý vysloužilý kabát. Unavovalo ji být středem pozornosti, žít pronásledována upřenými pohledy mužů. V noci, když si propichovala víčka špendlíky nespavosti, si přála být obyčejnou ženou bez půvabů. Mezi čtyřmi stěnami jejího pokoje na ni všechno padalo. Zoufale cítila, jak se jí nespavost zavrtává pod kůži, žene se do hlavy a tlačí horkost vzhůru až ke kořínkům vlasů. Měla pocit, jako by se jí v žilách usadili titěrní teplokrevní brouci, kteří se pravidelně probouzeli s blížícím se svítáním a v jakémsi drásavém podkožním reji pobíhali na svých čilých nohách po tom kousku plodné hlíny, z níž vyrůstala její tělesná 14
krása. Marně se ty strašlivé brouky snažila zahnat. Nedokázala to. Byli nedílnou součástí jejího těla. Žili tam dlouho předtím, než se vůbec narodila. Pocházeli ze srdce jejího otce, který je bolestně živil za nocí zoufalé samoty. Nebo jí možná pronikli do žil pupeční šňůrou, jíž byla od počátku bytí připoutána k matce. Nebylo pochyb, že se ti brouci nerodili v jejím těle sami od sebe. Věděla, že přicházejí z dávných dob, že všichni, kdo nosili její příjmení, je tak jako ona museli snášet a trpět, když je nespavost soužila až do svítání. Právě tihle brouci vtiskli rys hořkosti a bezútěšného smutku do tváří jejích předků. Viděla je, oběti téhož zoufalství, jak na ni hledí z vyhaslé existence svých dávných portrétů. Ještě si pamatovala prababiččin zneklidňující obličej, jak ze zvrásnělého plátna prosí brouky přebývající v jejím krevním řečišti, kteří ji bez ustání mučili a nelítostně zkrášlovali, o chvilku oddechu, o kratičké příměří. Ne, neměla je v krvi jen ona. Předávali se z generace na generaci a jejich droboučká těla udržovala celou prestiž bolestně vyvolené kasty. Ten hmyz se zrodil v útrobách první matky, která porodila krásnou dceru. Ale teď bylo nezbytné ono dědictví zastavit. Někdo musel odmítnout další předávání té umělé krásy. K čemu byl ženám jejího rodu obdivný pohled do zrcadla, když je po nocích brouci neúnavně a se staletou neměnností pomalu, ale jistě ničili. To už nebyla krása, ale nemoc, již bylo třeba zarazit, energicky a radikálně utnout. Ještě si vybavovala nekonečné hodiny na lůžku plném horkých jehel. Noci, v nichž se snažila popohnat čas, aby ji s příchodem nového dne brouci přestali mučit. K čemu byla taková krása? Noc co noc v nejhlubším zoufalství myslela na to, že by raději byla obyčejnou ženou anebo mužem a neměla onen nepotřebný dar, odpradávna přiživovaný hmyzem, jenž ji rych15
le přibližoval nevyhnutelné smrti. Možná by byla šťastná, kdyby byla stejně nepůvabná a ošklivá jako její česká kamarádka s nevyslovitelným jménem. Byla by raději škaredá, jen aby mohla spát spánkem spravedlivých. Proklínala své předky. To oni mohli za její nespavost. To oni jí předali neměnnou, dokonalou krásu, jako by si matky po své smrti sundaly hlavy a naroubovaly je na trupy svých dcer. Jako by si všechny ženy stále předávaly jednu a tutéž hlavu se stejnýma ušima, nosem, ústy a únavnou inteligencí a chtě nechtě ji musely přijmout jako bolestné dědictví krásy. Právě v tom tkvěl problém. V předávání hlavy, v níž žil věčný mikrob, který po generace mohutněl, nabíral na jedinečnosti a síle, až se z něj stal neporazitelný tvor. V nevyléčitelné nemoci, která se nyní, když po komplikovaném procesu tříbení dospěla až k ní, už nedala snést a byla hořká a bolestná… Stejně jako boule nebo nádor. Právě v bezesných hodinách se jí vybavovaly nepříjemné věci, které ji dráždily. Vzpomínala na citový vesmír, v němž jako v chemickém roztoku vyrostli ti k šílenství ji dovádějící mikrobi. V noci, kdy její kulaté, udivené oči zůstávaly doširoka otevřené, snášela tíhu tmy, která jí padala na spánky jako rozpálené olovo. Všechno kolem ní spalo a ona v koutě ve své posteli vzpomínala na dětství, aby nějak zabila čas. Její vzpomínání však vždycky skončilo obavami z neznámého. Mysl bloudící temnými zákoutími domu se pokaždé ocitla tváří tvář strachu. A tehdy začínal boj. Skutečný boj proti třem nelítostným nepřátelům. Nedokázala – ne, nikdy se jí to nepodaří – setřást ze sebe strach, který jí svíral hrdlo. Nezbývalo jí, než ho snášet. A to všechno jen proto, že bydlela ve staré barabizně a spala sama v tom koutě, stranou zbytku světa. 16
Její mysl stále těkala po vlhkých, tmavých chodbičkách a otírala z portrétů prach a pavučiny. Ten zneklidňující a hrozný prach, který padal shora, z místa, kde práchnivěly kosti jejích předků. Pořád vzpomínala na chlapce. Představovala si ho, jak s hrstkou mokré hlíny v ústech náměsíčně bdí v patiu pod trávníkem u pomerančovníku. Jako by ho viděla na hliněném dně, jak se na útěku před chladem, který ho kousal do zad, zuby i nehty snaží prodrat vzhůru a hledá cestu tím malým tunelem, kterým ho uložili dolů spolu se šneky. V zimě ho slýchala tence plakat, promoklého a umazaného od hlíny. Představovala si ho netknutého, tak, jak ho před pěti lety uložili do jámy plné vody. Nedokázala si představit, že se rozložil. Naopak, musel být překrásný, jak plaval v husté vodě jako na cestě bez konce. Anebo ho vídala živého, ale vyděšeného, že zůstal sám, pochovaný v tmavém patiu. Byla proti tomu, aby ho pohřbili pod pomerančovníkem tak blízko domu. Bála se ho. Věděla, že on to za bezesných nocí uhodne, že se vrátí širokými chodbami a bude prosit, aby byla s ním, aby ho chránila před brouky, kteří požírali kořínky jeho fialek. Že se vrátí a bude chtít, aby ho nechala spát vedle sebe, jako když ještě žil. Bála se jeho blízkosti teď, když se přeplavil na druhý břeh. Bála se jeho ručiček, které svíral v pěst, aby se zahřál. Chtěla, aby ho potom, co se proměnil v cement, v sochu strachu uloženou do bláta, odnesli pryč a ona na něj v noci nemusela vzpomínat. Přesto ho nechali tady, kde neochvějně zůstával, celý zanedbaný, a živil se hlínou plnou žížal. A ona musela žít smířená s tím, že ho vídá přicházet z temnoty. Protože pokaždé, když nemohla spát, myslela na to, že ji chlapec ze svého kousku země určitě volá, aby mu pomohla uniknout z té absurdní smrti. Ale v tom novém životě mimo čas a prostor byla nyní klid17
nější. Věděla, že tam, za hranicemi jejího světa, jde všechno dál svým obvyklým tempem, že její pokoj je nejspíš stále ještě ponořený v ranním šeru a její věci, nábytek i třináct oblíbených knih stojí na svém místě. A z její prázdné postele právě začíná mizet vůně jejího těla, která zaujala prázdné místo po živé ženě. Ale jak se to mohlo stát? Jak to, že se ona, kdysi krásná žena s krví plnou brouků, kterou uprostřed hluboké noci pronásledoval strach, zbavila strašlivé noční můry, kvůli níž nemohla spát, a vstoupila do podivného, neznámého světa mimo čas a prostor? Snažila se vzpomenout si. Oné noci, kdy došlo k její proměně, bylo chladněji než obvykle. Byla v domě sama a trápila ji nespavost. Všude vládlo naprosté ticho a vůně stoupající ze zahrady byla vůní strachu. Po těle jí vyrážel pot, jako by jí krev přetížená množstvím brouků prýštila z tepen ven. Přála si, aby někdo prošel ulicí nebo vykřikl a rozbil tu stojatou atmosféru, aby se venku něco pohnulo a Země znovu začala obíhat kolem Slunce, ale marně. Nevzbudili se ani ti hlupáci, kteří usnuli pod jejím uchem v polštáři. I ona ležela bez hnutí. Ze zdí vycházel silný zápach čerstvé malby, mohutný, hustý odér, který člověk cítí až v žaludku, na stole stály jediné hodiny a rozbíjely ticho svým smrtícím strojkem. „Čas… ach, ten čas…!“ povzdechla si a pomyslela na smrt. A v patiu pod pomerančovníkem dál tence plakal chlapec z druhého světa. Upnula se na své myšlenky. Proč se nerozední, nebo proč už konečně nezemře? Nikdy nevěřila, že ji krása přijde tak draho. Ta krása ji – jako obvykle – bolela víc než strach, ale pod ním ji dál mučil nelítostný hmyz. Smrt se přisála k životu jako pavouk, který ji zuřivě a odhodlaně kousal ve snaze ji zabít. Dával si však na čas. Její ruce, ty ruce, které muži hloupě tiskli se zjevnou živočišnou nervozitou, byly nehybné, ochromené 18
