Odvolání proti územnímu rozhodnutí Městského úřadu Pohořelice

Krajský úřad Jihomoravského kraje Odbor územního plánování a stavebního řádu Žerotínovo nám. 3/5 601 82 BRNO prostřednictvím Městského úřadu Pohořelice Odboru územního plánování a stavebního úřadu Vídeňská 699 691 23 POHOŘELICE

Odvolatelé: Ekologický právní servis, občanské sdružení IČ 653 414 90 sídlo Tábor, Příběnická 1908 adresa pro doručování Dvořákova 13, 602 00 Brno a Nebojsa, občanské sdružení IČ 266 444 79 Bavory 112, 692 01 Bavory

Brno 4. 1. 2011

Odvolání proti územnímu rozhodnutí Městského úřadu Pohořelice Městský úřad Pohořelice, odbor územního plánování a stavební úřad, vydal dne 29. 11. 2010 územní rozhodnutí, sp. zn. MUPOS14553/2010OÚPSÚ/NED, č. j. MUPOD 10048548 o umístění stavby „R52, stavba 5204 Pohořelice – Ivaň, km 19,200 – 23,000“. Proti předmětnému rozhodnutí podávají občanská sdružení Ekologický právní servis (dále jen „EPS“) a Nebojsa, jako účastníci předmětného řízení, dle § 81 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb. (dále jen správní řád) v zákonném termínu 15 dní od doručení napadeného rozhodnutí (vyvěšeno dne 8. 12. 2010; doručeno 23. 12. 2010) toto odvolání a navrhují, aby odvolací orgán celé rozhodnutí dle § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu zrušil a řízení zastavil.

Odůvodnění: Na základě žádosti Ředitelství silnic a dálnic ze dne 3. 5. 2010 vydal Městský úřad Pohořelice, odbor územního plánování a stavební úřad (dále jen „stavební úřad“) územní rozhodnutí ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. MUPOS14553/2010OÚPSÚ/NED, č. j. MUPOD 10048548 o umístění stavby „R52, stavba Pohořelice – Ivaň, km 19,200 – 23,000“. Odvolatelé zdůrazňují, že stavební úřad v předmětném územním řízení porušil obecné zásady činnosti správních orgánů, jak jsou definovány v ustanovení § 2 a násl. správního řádu. Stavební úřad zejména nezjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (ust. § 3 správního řádu.), nedefinoval veřejný zájem na realizaci předmětné stavby a blíže se jím nezabýval (ust. § 2 odst. 4 správního řádu.), přestože shledal převahu veřejného zájmu R52 (str. 140 napadeného rozhodnutí) a nedostatečně se vypořádal s námitkami účastníků řízení. Odvoláním napadané územní rozhodnutí je proto nezákonné a nepřezkoumatelné. K jednotlivým námitkám a jejich vypořádání: I. K vypořádání námitky 1 a 2: Stavební úřad se zcela nedostatečně vypořádal s námitkou účastníků řízení, neboť vůbec neřeší stěžovatelem namítanou skutečnost, že dle ustanovení § 92 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen stavební zákon) v kontextu ustanovení § 90 písm. a) stavebního zákona, měl stavební úřad již dávno žádost o vydání předmětného územního rozhodnutí zamítnout, což i přes samostatné podání Ekologického právního servisu ze dne 15. 9. 2010 vyzývající k zamítnutí žádosti o územní rozhodnutí neučinil, čímž porušil zákon. Stavební úřad poměrně rozsáhle argumentuje, že vycházel z Politiky územního rozvoje (dále jen „PÚR“) a proč, přičemž svůj výklad práva opírá toliko o metodické sdělení Ministerstva pro místní rozvoj a Krajského úřadu Jihomoravského kraje, nikoli o platné a účinné zákony České republiky, jako tomu činí odvolatelé. Není přitom pochyb o tom, že zákony jako normativní právní akty mají větší právní sílu než interní normativní předpis, kterým je pokyn Ministerstva pro místní rozvoj či pokyn Krajského úřadu Jihomoravského kraje. Zároveň stavební úřad argumentuje ve prospěch svého konání nepatřičně literou zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní infrastruktury, přestože tento zákon nemá na vydání předmětného územního rozhodnutí prakticky žádný vliv. Odvolatelé důsledně trvají na tom, že záměr rychlostní silnice R52, stavba 5204 Pohořelice – Ivaň, km 19,200 – 23,000 není v souladu s územně plánovací dokumentací dle ustanovení § 90 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen stavební zákon). Územně plánovací dokumentace je dána hierarchickou strukturou, kterou tvoří Zásady územního rozvoje (popř. platné ÚP VÚC), územní plány obcí a regulační plány. Politika územního rozvoje není územně

plánovací dokumentací (viz ust. § 2 odst. 1 písm. n) stavebního zákona). Je pouze jedním z nástrojů územního plánování (celostátní koncepcí). Pokud je úkolem stavebního úřadu zkoumat soulad záměru s územně plánovací dokumentací, pak musí být v případě silnice R52 zkoumán soulad se ZÚR (nejsou schválené), s platným ÚP VÚC (neexistuje) a územními plány obcí (např. Pohořelice, Mikulov, atd.) V tomto případě ale zcela absentuje nadřazená územně plánovací dokumentace, neboť ZÚR JMK nebyly do dnešního dne schváleny a žádný platný ÚP VÚC pro danou oblast neexistuje. ÚP VÚC Břeclavska schválený usnesením Zastupitelstva Jihomoravského kraje dne 9. 11. 2006, jehož součástí byl i koridor rychlostní silnice R52, byl dne 25. 11. 2009 rozhodnutím Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ao 1/2007 zrušen. Skutečnost, že nelze umísťovat a stavět rychlostní silnici (záměr nadmístního významu) jen na základě územních plánů obcí, jednoznačně vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009–1851. Pod bodem 65 je v citovaném rozsudku uvedeno: „…Vymezení těchto ploch nadmístního významu je pro pořizování územních plánů obcí závazné ve dvojím smyslu: pozitivním a negativním. V pozitivním smyslu jsou nadřazenou územně plánovací dokumentací vymezené rozvojové plochy nadmístního významu pro územní plány obcí závazné tak, že obec je povinna tyto rozvojové plochy vymezené v nadřazené dokumentaci respektovat a vymezit je i ve svém územním plánu. V negativním smyslu jsou závazné tak, že obec ve svém územním plánu nemůže vymezit rozvojové plochy nadmístního významu, které v nadřazené územně plánovací dokumentaci obsaženy nejsou. Obec je však oprávněna vymezit ve svém územním plánu rozvojové plochy místního významu volně dle svého uvážení. Tento závěr plyne ze samotné povahy a hierarchie územního plánování.“ Protože jediná platná nadřazená územně plánovací dokumentace týkající se stavby R52 byla soudem zrušena (ÚP VÚC Břeclavsko) a územním plány obcí pro soulad s R52 použít nelze, nemá záměr rychlostní silnice R52 oporu v územně plánovací dokumentaci, což je jednou z podmínek pro vydání územního rozhodnutí. Jak vyplývá z ustanovení § 92 odst. 2 stavebního zákona, jestliže záměr žadatele není v souladu s požadavky uvedenými v § 90 stavebního zákona, stavební úřad žádost o vydání územního rozhodnutí zamítne. Dikce zákona je naprosto jasná, stavební úřad tedy nemají jinou možnost než zmiňovanou žádost o územní rozhodnutí zamítnout pro nesoulad záměru s územně plánovací dokumentací. Pokud tak neučiní, vystavují se značnému riziku, že jejich rozhodnutí bude zrušené nadřízeným orgánem anebo soudem. Stavební úřad se také pokouší opírat o zákon č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní infrastruktury, který je speciálním právním předpisem ke stavebnímu zákonu. Stavební úřad na základě ust. § 1 odst. 2 zákona č. 416/2009 Sb. zcela nelogicky dovozuje, že k umístění stavby do území je možné použít obsah Politiky územního rozvoje (dále jen „PÚR“). Ust. § 1 cit. zákona uvádí pouze definici, co se rozumí pod pojmem dopravní infrastruktura. 1

viz http://www.nssoud.cz/main.aspx?cls=anonymZneni&id=20955&mark=.

Lze sice souhlasit, že silnice R52 v PÚR je jako dopravní infrastruktura uvedená, nicméně z této skutečnosti nevyplývá, že ji lze také bez schválené příslušné nadřazené územně plánovací dokumentace umístit do území. Zákon č. 416/2009 Sb. totiž nezbavuje stavební úřad povinnosti zkoumat soulad záměru s územně plánovací dokumentací dle ust. § 90 stavebního zákona (viz výše), neboť k tomuto ustanovení neobsahuje žádnou speciální úpravu. Zákon č. 416/2009 Sb. má ve vztahu k územnímu řízení pouze jedinou speciální úpravu oproti stavebnímu zákonu, a sice že lze na žádost spojit územní a stavební řízení. Vlivy na vyvlastňovací řízení a zkrácení lhůt pro soudní rozhodnutí ve věci jsou pro případ samotného územního řízení zcela irelevantní. Vzhledem k uvedenému nevyplývají ze zákona č. 416/2009 Sb. pro samostatně vedené územní řízení žádné nové podmínky ani skutečnosti. Proto je argumentace stavebního úřadu naprosto nepatřičná, irelevantní a zavádějící. Kromě toho dle právního názoru Městského soudu v Praze (viz např. jeho usnesení ze dne 13. 7. 2010, č.j.:10A 155/2010-1110 o nepřiznání odkladného účinku žalobě Dětí Země proti vydání rozhodnutí dle § 12 a § 44 zákona č. 114/1992 Sb. k povolení stavby dálnice D8-0805 Lovosice – Řehlovice nebo obdobné usnesení o nepřiznání odkladného účinku další žalobě Dětí Země pro stejnou stavbu ze dne 29. 9. 2010, č.j. 10A 211/2010-66), lze tento zákon použít jen v případě, pokud investor (za splnění podmínky platného schválení ZÚR či ÚP VÚC) zažádá stavební úřad o spojení územního a stavebního řízení do jednoho celku. To ale není případ umisťování jednotlivých částí silnice R52. Co se týče PÚR a její aplikace je nutno poznamenat, že PÚR je velice obecným dokumentem (koncepcí), který ve svém příliš velkém měřítku nemůže přesně vymezovat trasování určité komunikace ani přesně umístit jiné záměry. Toto je úkolem územně plánovací dokumentace (konkrétně Zásad územního rozvoje), která má Politiku územního rozvoje dále rozpracovat a rovněž vyhodnotit možná variantní řešení. Pokud by tomu tak nebylo, pak by zpracování územně plánovací dokumentace (v tomto případě ZÚR) ztrácelo svůj význam. Stavební úřad vůbec nevzal v potaz hierarchii územního plánování, ze které jasně vyplývá, že úkolem ZÚR je PÚR dále rozpracovat, prověřit a vyhodnotit možné varianty jednotlivých záměrů i s ohledem na životní prostředí a veřejné zdraví. Skutečnost, že nelze automaticky přebírat záměry v PÚR uvedené do ZÚR (a tím méně do územních plánů obcí) potvrdil i Nejvyšší správní soud ve svém usnesení ze dne 18. listopadu 2009 sp. zn. 9 Ao 3/2009, kde uvedl, že: „Závaznost v Politice obecně vyjádřených záměrů pro pořizování, a vydávání zásad územního rozvoje, územních a regulačních plánů a pro rozhodování v území ovšem neznamená a ani znamenat nemůže, že by kraje při pořizování zásad územního rozvoje automaticky převzaly do svých plánů realizaci v Politice obsažených záměrů, a to bez dalšího hodnocení jejich dopadů či zvažování možných variant. Takový postup by byl v rozporu se zvláštními právními předpisy jako je zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, nebo zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, případně zmíněná SEA směrnice komunitárního práva. Závaznost obecně formulovaných záměrů Politiky pro územně plánovací dokumentaci je nutno vyložit jako závaznost příslušných územních orgánů převzít do územně plánovací dokumentace vládou České republiky schválený koncepční záměr územního rozvoje na celostátní či mezinárodní úrovni, nikoli faktickou realizací tohoto záměru. Pokud by obecné záměry vyjádřené v Politice samy o sobě, bez ohledu na jejich obsahové vymezení znamenaly pro příslušné územní orgány

povinnost automatické realizace, postrádal by způsob, jakým je ve stavebním zákoně upraven proces schvalováni zásad územního rozvoje, územního plánu či regulačního plánu, smysl.“ S posledně uvedeným názorem Nejvyššího správního soudu uvedeným v usnesení sp. zn. 9 Ao 3/2009 se následně plně ztotožnil i Ústavní soud ČR ve svém usnesení ze dne 2. listopadu 2010, sp. zn. Pl. ÚS 5/10. V bodě 13. zmiňovaného usnesení Ústavní soud ČR uvedl, že:

K závaznosti Politiky územního rozvoje ve smyslu ust. § 31 odst. 4 stavebního zákona Ústavní soud uvedl, že jazykový výklad zákona není sám o sobě dostačující, a že je nutné použít i jiné druhy výkladů, např. výklad systematický.

Z uvedeného plyne, že i když stavební zákon výslovně uvádí, že PÚR je závazná (pro pořizování ZÚR, územních plánů i pro rozhodování v území), tak „ve skutečnosti“ takto závazná není a ani být nemůže, protože je příliš obecná. Nic na tom podle ÚS nemění ani to, že PÚR vymezuje koridory dopravních staveb. Tento výklad znamená, že obsah PÚR nemůže být v žádném případě rozhodujícím argumentem pro vymezení trasy jakékoliv dálnice či rychlostní silnice nadmístního významu v ZÚR a nelze tak podle něj ani vydávat územní rozhodnutí. Veškeré námitky, týkající se vlivů na životní prostředí, chráněná území,

požadavku na posouzení variant atd. musejí být řešeny na úrovni ZÚR a nelze je odmítnout s tím, že „PÚR rozhodla“. Proto je argumentace stavebního úřadu, ohledně přímé aplikace PÚR, naprosto mylná. Nad rámec výše uvedené argumentace odvolatelé dodávají, že argumentace pomocí přímé aplikace PÚR 2008 je zcela scestná ještě i z jiného důvodu. Existence záměru silnice R52 v PÚR je založena na již zrušeném ÚP VÚC Břeclavsko. Tím, že stavební úřad na PÚR neustále odkazuje, pouze potvrzuje svou nekompetentnost, když řádně nezjistil skutkový stav věci, protože řádně neprostudoval ani jím zmiňovaný dokument. PÚR 2008 totiž v části Důvodová zpráva na str. 102 stanoví, že: „V návrhu PÚR ČR 2008 jsou uvedeny některé rozvojové záměry, kterých se týká usnesení vlády ČR 1064/2007. Jedná se o odst. (106) řešení rychlostní silnice R52, odst. (99) týkající se rychlostního silničního okruhu SOP, odst. (98) týkající se výstavby dálnice D3 ve Středočeském kraji a odst. (109) týkající se výstavby rychlostní silnice R55 v úseku Otrokovice – Rohatec. Výše uvedené usnesení vlády ukládá pro každý rozvojový záměr prověření a vyhodnocení variantních řešení, která mohou znamenat změny v PÚR ČR 2008. Avšak až do výsledků vyhodnocení variant, vyplývajících z tohoto usnesení vlády, je nutno v PÚR ČR 2008 zachovat ta řešení, která jsou stanovena v jiných platných dokumentech (např. u R52 – ÚPN VÚC Břeclavsko).“ Jenomže vyhodnocení variant, jak předpokládá samotná PÚR, dosud neproběhlo a dokument s názvem ÚPN VÚC Břeclavsko byl v listopadu roku 2009 zrušen Nejvyšším správním soudem (stal se neplatným), a proto se v případě záměru silnice R52 nelze až do řádného vyhodnocení variant silničního spojení Brna a Vídně PÚR řídit. Opakované konstatování stavebního úřadu, že „…je dokumentace záměru žadatele shledána plně v souladu s PÚR 2008…“ (např. str. 139 či 144 územního rozhodnutí), je s ohledem na vše výše uvedené zcela irelevantní a mylné. Podle ust. § 90 stavebního zákona stavební úřad v územním řízení nezkoumá soulad s PÚR (a ani ho zkoumat nemůže, protože PÚR je příliš obecná), ale soulad s územně plánovací dokumentací (ZÚR, ÚP obcí, popř. regulačními plány). Ani zákon č. 416/2009 Sb. nedává stavebnímu úřadu možnost k přímé aplikaci PÚR 2008 či možnost neposuzovat soulad s územně plánovací dokumentací tak, aby bylo vydáno územní rozhodnutí. Rovněž argumentace stavebního úřadu pomocí ust. § 54 odst. 5 stavebního zákona (str. 138) je zcela nepatřičná, neboť uvedené se nevztahuje na zásady územního rozvoje, ale toliko na územní plány obcí, které nejsou ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu stěžejní pro vymezení koridorů a ploch dopravní infrastruktury nadmístního významu. S ohledem na výše uvedené odvolatelé setrvávají na stanovisku, že stavební úřad zásadně pochybil, když žádost investora nezamítl z důvodu nesouladu záměru s územně plánovací dokumentací, jak mu přikazuje ustanovení § 92 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 90 písm. a) stavebního zákona. V odůvodnění námitky dále stavební úřad uvedl, že „…k záměru žadatele shledal, na pokladu širšího vyhodnocení v odůvodnění této námitky výše uvedeném, převahu veřejného zájmu R52…“. K tomu navrhovatelé dodávají, že stavební úřad zcela rezignoval na definici veřejného zájmu a

nezkoumal ani jeho jednotlivé složky a vůbec se tímto aspektem blíže nezabýval. Z napadeného rozhodnutí není vůbec seznatelné, co tvoří veřejný zájem R52. Odvolatelé i vzhledem k uvedenému setrvávají v názoru, že veřejný zájem na realizaci R52 nebyl dosud nikdy spolehlivě prokázán a ani být prokázán nemůže, neboť zde zcela absentuje (s ohledem na mnohá pochybení různých státních a samosprávných institucí v souvislosti s plánováním a povolováním záměru R52 a rovněž s odkazem na netransparentní pozadí celé kauzy). II. K vypořádání námitky 3: Stavební úřad vůbec neřeší obsah námitky č. 3 a v odůvodnění jejího zamítnutí použil zcela nehodící se paušální argumentaci, kterou používá pro zamítnutí určitých typů námitek jiných účastníků řízení. Stavební úřad v odůvodnění zamítnutí předmětné námitky uvedl, že „je nepravdivé tvrzení účastníka, že stanovisko MŽP č. j. 4061/OPVI/05 ze dne 13. 5. 2005 (dále jen „stanovisko EIA“) není v řešení k žádosti doložené dokumentace záměru žadatele respektováno.“ Odvolatel přitom vůbec nerespektování stanoviska EIA nenamítal. Zato musí odvolatelé poukázat na flagrantní nepochopení předmětné námitky stavebním úřadem, a sice že stavební úřad není schopen rozlišit mezi posouzení vlivů koncepcí (SEA) a posouzení vlivů záměrů (EIA) na životní prostředí podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí v kontextu speciální úpravy pro územní plány obsažené ve stavebním zákoně. Toto selhání příslušných úředních osob stavebního úřadu Pohořelice je varující, a je otázka, zda jsou tyto osoby vůbec kompetentní k vedení obdobných řízení a o rozhodování v nich. Námitka č. 3 zůstává zcela nevypořádána, neboť se jí úřad vůbec nezabýval. Konstatování stavebního úřadu, že námitka účastníka řízení je irelevantní (str. 141), pročež ji zmiňovaný jako celek zamítl, je v tomto světle nemístná. Porovnání variant v procesu SEA předpokládá mj. účast veřejnosti (tedy možnost veřejnosti vyjádřit se k pořizované dokumentaci, studiím, atd.) a je zakončeno stanoviskem Ministerstva životního prostředí. Tento proces měl proběhnout v rámci pořizování ÚP VÚC Břeclavsko, leč neproběhl správně, což bylo důvodem jeho zrušení Nejvyšším správním soudem v listopadu 2009. Podobně tento proces proběhne v rámci pořízení ZÚR JMK, i proto je nutné počkat na jejich schválení. I s ohledem na výše uvedené odvolatelé trvají na své námitce, že do dnešního dne nebyly řádně posouzeny varianty silničního spojení Brna s Vídní, přestože tato povinnost vyplývá z českých i evropských právních předpisů (zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/42/ES, o posuzování vlivů některých plánů a programů na životní prostředí). Očekává se, že tento zákonný předpoklad bude naplněn v právě připravovaných zásadách územního rozvoje Jihomoravského kraje (dále jen „ZÚR JMK“). Teprve na základě tohoto dokumentu je možné rozhodovat o umístění dopravních staveb nadmístního významu do území.

III. K vypořádání námitky 4: Stavební úřad opět nereaguje na obsah námitky, když namísto toho uvádí doslovný obsah „Memoranda“ ze dne 9. 11. 2005. Stavební úřad se měl vyjádřit k „Dohodě mezi vládou České republiky a Rakouskou spolkovou vládou o propojení české rychlostní silnice R52 a rakouské dálnice A5 na česko-rakouských hranicích“ ze dne 23. 1. 2009 a nikoli do rozhodnutí opisovat obsah „Memoranda“, což nemá pro územní rozhodnutí žádný význam. IV. K vypořádání námitky 5: Stavební úřad v odůvodnění námitky opakuje svou chybnou argumentaci dříve použitou v případě zamítnutí námitek 1 a 2. Odvolatelé v tomto případě plně odkazují na svou argumentaci uvedenou v bodě I. a trvají na tom, že nelze aplikovat PÚR ČR 2008 přímo. V. Další zásadní nedostatky napadeného rozhodnutí a územního řízení: 1) Podmínky rozhodnutí Odvolatelé dále shledávají jako zjevně nepřiměřenou podmínku rozhodnutí č. 40, která stanoví platnost vydaného územního rozhodnutí na 5 let, kterou stavební úřad odůvodnil tím, že se jedná o zvlášť rozsáhlou liniovou stavbu, jejíž příprava a zpracování projektové dokumentace si vyžádá delší dobu (str. 176 rozhodnutí). Odvolatelé zdůrazňují, že stavební úřad zřejmě nedopatřením opomněl, že se jedná o liniovou stavbu (resp. její úsek) o celkové délce 3,8 km. Nejedná se tedy o žádný extrémně dlouhý úsek a ani o úsek, který by vedl velice členitým terénem. Proto odvolatelé namítají, že prodloužení doby platnosti územního rozhodnutí na 5 let je, vzhledem k obecné lhůtě čítající 2 roky, naprosto neadekvátní. Dále k tomu odvolatelé poznamenávají, že příprava stavby, výkup pozemků a zpracování projektové dokumentace je zcela obvyklou a běžnou náplní práce investora (ŘSD), který si pro tyto účely dále najímá profesionální pracovníky včetně projektantů a dalších odborníků. Vzhledem k řečenému a k obecné zákonné době platnosti územního rozhodnutí, je stavebním úřadem stanovená lhůta neodůvodněná a zcela nepřiměřená. 2) Další zřejmé nesprávnosti Celé rozhodnutí je prodchnuto konstatováními typu „z hlediska ustanovení § 32 odst. 1 písm. a) a d) stavebního zákona je dokumentace záměru žadatele shledána plně v souladu s Politikou územního rozvoje České republiky…“ (viz např. str. 139, 144 rozhodnutí). K tomuto tématu se odvolatelé plně vyjádřili v bodě I. „K vypořádání námitky 1 a 2“ a nadále považují uvedené tvrzení stavebního úřadu za vyloženě nepravdivé a zavádějící (viz také Odůvodnění PÚR 2008 a příslušná judikatura Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu ČR).

Dále není vůbec zřejmé, na základě čeho došel stavební úřad k závěru, že „…ochrana životního prostředí bude umístěním stavby dle dokumentace zlepšena…“ (viz str. 146 rozhodnutí), když uvádí jen některé (emise, hluk, lepší ochrana vod) ze složek životního prostředí, u kterých má dojít k potenciálnímu zlepšení. Přitom stavební úřad vůbec neuvádí, na základě jakých dat, výpočtů a modelů k uvedenému zlepšení dojde (např. deklarované snížení hluku a emisí je přinejmenším sporné, neboť evidentně dojde k zásadnímu nárůstu intenzit dopravy v dané lokalitě, což stavební úřad vůbec nevzal v úvahu). Na místo toho jen obecně konstatuje jakési předpokládané zlepšení a vychází přitom zjevně jen z pokladů poskytnutých žadatelem o územní rozhodnutí. Podobně stavební úřad na str. 146 a 147 rozhodnutí bez jakéhokoliv odkazu či odůvodnění uvádí, že „migrující biota je již na přítomnost stávající komunikace navyklá a při realizaci záměru žadatele dle dokumentace záměru žadatele dojde ke zlepšení průchodnosti území zejména pro drobné živočichy“. Odvolatelé upozorňují, že stavební úřad nedisponuje příslušnou odbornou způsobilostí, aby vyhodnotil vliv záměru na migrující biotu. Navíc je notorietou, že realizací dálnic a rychlostních silnic dochází k tzv. „fragmentaci krajiny“, což má velice negativní dopad na průchodnost územím, zejména pro biotu, ale také pro místní obyvatele. Konstatování stavebního úřadu je tedy zcela scestné a nepatřičné. Rovněž sporné je konstatování stavebního úřadu, že „…dojde… k výraznému zvýšení bezpečnosti dopravy a silničního provozu.“. Z uvedeného není zřejmé, která dostupná data stavební úřad pro svou úvahu použil a jak s nimi naložil. Rozhodnutí totiž neobsahuje žádná data (ani odkaž na ně), ze kterých by takový závěr vyplýval. Obecná a ničím nepodložená tvrzení stavebního úřadu proto nemají v územním rozhodnutí orgánu státní správy, který má postupovat nezávisle, své místo. S ohledem na vše výše uvedené je rovněž nutno poukázat na zcela nepravdivý a velice absurdní výrok stavebního úřadu ze str. 176, že „…stavební úřad neshledal žádné nedostatky ani vady, které by bránily vydání tohoto rozhodnutí…“. Odvolatelé rovněž v plné míře odkazují na jimi podané námitky k předmětnému územnímu řízení a k argumentům v nich uvedených. 3) Evropská silniční síť TEN-T Stavební úřad k záměru R52 uvádí, že je součástí Transevropské dopravní sítě /TEN-T/. Odvolatelé upozorňují, že v oficiálním vyjádření Ministerstva dopravy ze dne 12. 5. 2009 je uvedeno, že: „Pokud jde o síť TEN-T jako takovou, dokumentem, kde jsou stanoveny, je Rozhodnutí 884/2004/ES a to právě v náčrtech přílohy 1. O náčrty jde proto, protože z této úrovně nelze u plánovaných staveb přesně stanovit, kudy povedou, a proto nejde o mapy, ale pouze náčrty. V případě R52 se v době vzniku Rozhodnutí předpokládalo, že povede přes Nový Přerov, od čehož se později opustilo. Takto vrcholový dokument nemůže detaily postihnout, a proto jde o náčrty. Jde hlavně o to vybrat z možných variant optimální, nebo jinak nejméně škodlivou. … Mapky jsou jen náčrty. V tomto

případě je rozhodující text, kde jsou uvedeny body Brno a Vídeň. Je tedy možné použít jak trasu přes Břeclav, tak přes Pohořelice. … Obě varianty jsou možné“. Jestliže jde v případě mapové části dokumentu TEN-T pouze o náčrty, nelze tento dokument použít jako doklad veřejného zájmu na realizaci R52. Navíc dokument TEN-T nemůže jednotlivým státům nařizovat, kudy přesně mají významná silniční spojení vést. Stejně tak lze za součást sítě TEN-T označit i spojení Brna s Vídní pomocí dálnice D2 a čtyřpruhového obchvatu Břeclavi (R55). Stavební úřad na str. 147 rozhodnutí uvádí, že: „Výhledové propojení rychlostní silnice R52 (BrnoMikulov) s rychlostní silnicí R43 (Brno-Moravská Třebová) pomocí tzv. jihozápadní tangenty v místě křižovatky s dálnicí D1 u Troubska vytvoří severojižní příčku mezi plánovanou silnicí R35 a státní hranicí ČR. Rychlostní silnice R 52 a R 43 jsou dle platného vládního usnesení č. 741 z roku 1999 zařazeny do doplňkové sítě TEN. Jejich výstavba odkloní tranzitní dopravu vedenou v současné době přes centrum města Brna.“ Odvolatelé připomínají, že o řešení silniční dopravy v JMK (zejména variant silnic R43, R52 a tzv. Jihozápadní tangenty) se dosud právoplatně nerozhodlo a jeho vyhodnocení je předmětem právě pořizovaných zásad územního rozvoje Jihomoravského kraje. Zároveň odvolatelé poukazují na skutečnost, že stavební úřad opět ani řádně nezjistil skutkový stav věci, když mu zcela unikla informace, že tranzitní doprava přes centrum města Brna je v současné době zcela minimální. Zejména se jedná o dopravu zdrojovou a cílovou. Naopak tranzitní doprava bude do města Brna zavedena v případě realizace záměru R43 ve variantě Bystrcká (povede středem městské části BrnoBystrc), nemluvě o zavedení další tranzitní dopravy pomocí tzv. jihozápadní tangenty a rychlostní komunikace R52 do již dnes dopravně velice zatížených území (okolí dálnice D1, jih Brna, atd.). Tyto závěry vyplývají z několika studií (studie AIDAS, s. r. o., Hodnocení vlivů na veřejné zdraví k ZÚR JMK, tzv. HIA, atd.). Obecná a ničím nepodložená tvrzení stavebního úřadu proto nemají v územním rozhodnutí orgánu státní správy, který má postupovat nezávisle, své místo. Navíc stavební úřad nemůže předem deklarovat určité skutečnosti, o kterých nebylo dosud právoplatně rozhodnuto a vzbuzovat tak v účastnících řízení neodůvodněnou obavu, že je v určité věci již předem rozhodnuto. VI. Stanovisko EIA k záměru rychlostní silnice R52 1) Nezákonnost vydaného stanoviska EIA Konečně odvolatelé upozorňují i na skutečnost, že stanovisko Ministerstva životního prostředí k posouzení vlivů provedení záměru „Rychlostní silnice R52 Pohořelice – Mikulov (Drasenhofen)“ na životní prostředí (stanovisko EIA) je nezákonné, a to především z následujících důvodů:

a) Rozpor stanoviska EIA se stanoviskem MŽP k návrhu koncepce rozvoje dopravních sítí v České republice do roku 2010 a s usnesením vlády ČR č. 741/99 „k návrhu rozvoje dopravních sítí v České republice do roku 2010“. b) Rozpor stanoviska EIA s požadavkem posouzení variant řešení dálničního spojení Brno – Vídeň (chybějící SEA, která má procesu EIA předcházet). c) Rozpor postupu MŽP s právní úpravou „mezistátního posuzování“ vlivů na životní prostředí. d) MŽP vydalo souhlasné stanovisko k záměru přesto, že již současné zatížení životního prostředí v území dotčeném záměrem přesahuje míru únosného zatížení a přestože v procesu předcházejícím vydání záměru nebyl dostatečně zohledněn stav životního prostředí v tomto území a možností kumulativních vlivů záměru (nedostatečné zohlednění stavu životního prostředí v dotčeném území a přímých vlivů záměru, neostatečné posouzení a nezohlednění možností kumulace vlivů záměru s vlivy jiných záměrů). e) Stanovisko EIA nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci. f) Nedostatečné vypořádání připomínek uplatněných v rámci procesu posuzování vlivů záměru na životní prostředí. Argumentace k nezákonnosti stanoviska EIA je podrobně rozebrána v „Podnětu k přezkumu stanoviska Ministerstva životního prostředí k posouzení vlivů provedení záměru „Rychlostní silnice R52 Pohořelice – Mikulov (Drasenhofen)“ na životní prostředí“ ze dne 12. 6. 2007, který byl adresován Ministerstvu životního prostředí a je přílohou č. 1 tohoto odvolání. Nezákonný stav stanoviska EIA může být zhojen pouze tak, že nejprve dojde k řádnému hodnocení záměru v procesu SEA včetně porovnání možných variant řešení a teprve následně bude zahájen nový proces EIA s vybranou variantou dle závěrů procesu SEA. Přitom vše musí proběhnout jak v souladu s českou právní úpravou, tj. zákonem č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, tak i v souladu s evropským právem, tj. zejména směrnicí Evropského Parlamentu a Rady 2001/42/ES, o posuzování vlivů některých plánů a programů na životní prostředí a směrnicí Rady 85/337/EHS, o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí. 2) Vypršení platnosti stanoviska EIA pro záměr R52, stavba 5204 Pohořelice – Ivaň, km 19,200 – 23,000 Stavební úřad na str. 25 uvádí, že „…stanovisko MŽP (EIA), č. j. 4061/OPVI/05 ze dne 13. 5. 2005 je nadále včasným podáním žádosti o umístění záměru žadatele v předmětu výroku tohoto rozhodnutí v platnosti.“ Opak je všem pravdou, neboť předmětná žádost o územní rozhodnutí uvedená v předmětu výroku územního rozhodnutí je datována ke dni 3. 5. 2010. Předmětné stanovisko EIA ze dne 13. 5. 2005 mělo vzhledem k ust. § 10 zákona č. 100/2001 Sb., ve znění platném k datu vydání stanoviska, stanovenou platnost na dva roky ode dne jeho vydání. Pro předmětnou stavbu tedy platnost stanoviska EIA vypršela dne 13. 5. 2007 a je zapotřebí provedení nového procesu posuzování vlivů na životní prostředí (EIA), avšak až po uskutečnění procesu SEA, ve kterém by mělo dojít k porovnání možných variant řešení silničního spojení Brna s Vídní.

VII.

Závěr:

Ze shora uvedených důvodů jednoznačně vyplývá, že územní rozhodnutí je stiženo natolik zásadními vadami, které způsobují jeho nezákonnost a nepřezkoumatelnost, že musí být v celém rozsahu zrušeno a předmětné územní řízení zastaveno.

Za Nebojsa, o. s. a Ekologický právní servis, o. s. Mgr. Libor Jarmič

Přílohy: 1) Podnět k přezkumu stanoviska Ministerstva životního prostředí k posouzení vlivů provedení záměru „Rychlostní silnice R52 Pohořelice – Mikulov (Drasenhofen)“ na životní prostředí podle § 156 odst. 2 správního řádu