Od požehnání k požehnání Neděle 22.7.2012 Chtěl bych dnes spolu s vámi přemýšlet o Božím požehnání, které obdržel praotec Jákob. Toto požehnání v závěru života znovu připomíná a předává svým potomkům.
Genesis 48:2 22- I oznámili Jákobovi: "Přichází k tobě tvůj syn Josef." Tu se Izrael vzchopil a posadil se na lůžku. Jákob Josefovi řekl: "Bůh všemohoucí se mi ukázal v Lúzu v kenaanské zemi a požehnal mi slovy: »Hle, rozplodím tě a rozmnožím a učiním tě společenstvím lidských pokolení. Tuto zemi dávám do věčného vlastnictví tvému potomstvu.« Oba synové, kteří se ti v egyptské zemi narodili před mým příchodem k tobě do Egypta, budou nyní moji. Efrajim a Manases jsou moji jako Rúben a Šimeón. Děti pak, které zplodíš po nich, budou tvé; ve svém dědictví se budou nazývat jmény svých bratrů. Když jsem přicházel z Rovin aramských, zemřela mi před očima Ráchel; bylo to v kenaanské zemi na cestě nedaleko Efraty a pochoval jsem ji tam u cesty do Efraty, to je do Betléma." Izrael pohleděl na Josefovy syny a zeptal se: "Kdo to je?" Josef otci odvětil: "To jsou moji synové, které mi zde Bůh dal." Otec řekl: "Nuže, přiveď je ke mně, abych jim požehnal." Izrael měl totiž oči obtížené stářím a špatně viděl. Josef je k němu přivedl, on je políbil a objal. Izrael Josefovi řekl: "Nedoufal jsem, že ještě někdy uvidím tvou tvář, a hle, Bůh mi dopřál vidět i tvé potomky." Poté je Josef odvedl od jeho kolenou a sklonil se tváří až k zemi. Vzal oba, pravou rukou Efrajima a postavil ho k Izraelově levici, levou rukou Manasesa a postavil ho k Izraelově pravici. I vztáhl Izrael pravici a položil ji na hlavu Efrajima, který byl mladší, a levici na hlavu Manasesovu. Zkřížil ruce úmyslně, ačkoli prvorozený byl Manases. Požehnal Josefovi takto: "Bůh, před nímž ustavičně chodívali moji otcové Abraham a Izák, Bůh, Pastýř, který mě vodí od počátku až dodnes, Anděl, 1
Vykupitel, jenž před vším zlým mě chránil, ať požehná těm chlapcům. Ať se v nich hlásá mé jméno a jméno mých otců Abrahama a Izáka; ať se nesmírně rozmnoží uprostřed země." Josef viděl, že otec položil pravou ruku na hlavu Efrajimovu, a nelíbilo se mu to. Uchopil tedy otcovu ruku, aby ji přenesl z hlavy Efrajimovy na hlavu Manasesovu. Řekl mu: "Ne tak, otče, vždyť prvorozený je tento. Polož svou pravici na jeho hlavu." Otec však odmítl: "Vím, synu, vím. Také on se stane lidem a také on vzroste. Jeho mladší bratr jej však přeroste a jeho potomstvo naplní pronárody." A toho dne jim požehnal: "Tvým jménem bude Izrael žehnat: Bůh tě učiň jako Efrajima a Manasesa." Tak povýšil Efrajima nad Manasesa. Josefovi Izrael řekl: "Hle, já umírám, ale Bůh bude s vámi a přivede vás zpátky do země vašich otců.Tobě dávám o jeden díl víc než tvým bratrům; získal jsem jej z rukou Emorejců svým mečem a svým lukem." V naší pomůcce pro každodenní čtení od Otto Sockmayera bylo několik úvah o Jákobovi. Po jejich přečtení jsem musel vážně uvažovat o Božím požehnání v našich životech. Byl skutečně Jákob od té chvíle, kdy uchvátil Otcovo požehnání až do zápasu u potoka Jabok bez Božího požehnání? Domnívám se, že ne. Jenom do té chvíle zápasu s Bohem dost dobře nechápal, že Boží požehnání se netýká jen hmotných věcí, majetku, potomstva, plodnosti, zdraví, ale týká se především milosti Boží, která proměňuje jeho myšlení. Jákob v tu chvíli musí přehodnotit svůj dosavadní vztah k Bohu. Do této chvíle zápasil a snažil se získat ve vlastní síle co nejvíce prospěchu ze života. I v tom mu Bůh žehnal. Což to, co prožíval u Lábana a to, jak ho Bůh vyvýšil nad samotného Lábana a jeho syny nebylo v důsledku Božího požehnání? Jistěže bylo. Ovšem bylo to požehnání, které nenaplnilo Jákobovu duši. Stále v něm sálal nepokoj, starosti o majetek, o rodinu, o vše možné, co záviselo na jeho rozhodnutí. V okamžiku zápasu s Hospodinem u potoka Jabok přenechává iniciativu Hospodinu. On to od této chvíle bude, kdo bude bojovat za Jákoba. Jákobova duše může konečně spočinout v pokoji s důvěrou v Boží vedení a péči. Život nebude snadnější a lehčí, ale bude pod znamením Boží vlády. Jákob dostává do srdce to, co sám nebyl s to získat. Pokoj s Bohem. Jákobovo jméno zní od této
2
chvíle Izrael- tj. zápasí Bůh. Za něj, za mne, za nás zápasí Bůh. Můžeme totéž vyznávat spolu s Jákobem? Příběh Jákobův je nám blízký tím, že bez přikrašlování líči životní osudy Božího člověka, jeho bloudění i duchovní růst od narození až do smrti. Není v Bibli snad podrobněji popsán žádný lidský příběh. V mnohém se podobá tomu, co prožívá každý z nás. I my usilujeme o Boží přízeň. Bereme si to, co jiní nechávají ležet ladem – přivlastňujeme si Boží zaslíbení. Správně se rozhodujeme pro Boha, dáváme mu prostor v našem životě. Poslušně se obracíme, když nás osloví, uznáváme Jeho nároky na náš život. Jsme poslušní a vyznáváme svou vděčnost za odpuštění a vedení Duchem Sv. Trpělivě snášíme všelijaké životní útrapy, soucítíme s našimi dětmi a trpíme jejich neúspěchy. Radujeme se, když jsou naši potomci poddajní a poslušní v následování Krista. Mnozí jsme prožili svůj potok Jabok, kdy jsme zjistili, že se nám věci absolutně vymykají z rukou a nemáme žádnou vlastní sílu pro získání rovnováhy nebo převahy nad životními okolnostmi. Rosteme však ve víře a to je dobře, protože nás mohou potkat mnohem větší životní útrapy, než bylo Jákobovo ponížení u Lábana. Naše vlastní děti nás mohou tak ztrápit, jako ztrápily Jákoba – již Izraele. Vlastní synové se zbavili svého bratra Josefa, povraždili šekemské obyvatele, neplnili přísahy, obcovali s nevěstkami, porušovali zákon. Zaslíbená země otců přestala rodit a vysýchala slunečním žárem, takže ji Jákob na sklonku svého života musel opustit. Mám za to, že po získání požehnání u potoka Jabok vytrpěl Jákob mnohem více nepožehnání, než kdykoliv předtím… Přesto na Hospodina nezanevřel, a zůstává mu věrný až do posledního dechu. V duchovních bojích získáváme výbavu pro těžší a složitější život, který je před námi. Ne nadarmo se říká, že starosti rodičům narůstají s věkem jejich dětí. Čím větší dítě, tím větší starosti. Čím je člověk starší, tím větší starosti má i sám se sebou. Přestává zvládat své vlastní tělo. Pozoruje, jak mu přestávají vypovídat službu zuby, klouby, srdce, mozek, oči. Výnos z Božího požehnání přestává být hmatatelný a přesouvá se do duchovní sféry. Narůstá poklad v nebi a naše srdce se pomalu přemísťuje za ním. Už nejde o náš vlastní prospěch, ale o prospěch našich dětí a potomků. Jim se snažíme vytvořit příznivější podmínky pro život na této zemi, než jsme měli my. Dospíváme v životním koloběhu do stádia, kdy bychom měli být požehnáním pro jiné, a ne jen usilovat o vlastní výhody. Na nás už přestává záležet. Jde jen o naší všestrannou podporu pro ty, 3
které milujeme. Jde nám hlavně o to, abychom viděli Boží přívětivou tvář, která s námi soucítí a dává sílu k životu. Téměř každé Izraelské požehnání začíná slovy: Požehnaný jsi Ty, Hospodine, Bože náš, Králi všehomíra a následuje konkrétní popis Boží vlastnosti: neboť jsi dobrý, spravedlivý, moudrý, věrný Své smlouvě a plníš Své slovo, činíš zázraky….Tyto modlitební formule pronášejí dodnes pravověrní židé při různých příležitostech, kdy chtějí Pánu Bohu poděkovat. Být požehnaný znamená především být zdrojem požehnání a takový je náš Bůh v Pánu Ježíši Kristu – je zdrojem všeho dobrého, zdrojem života samého. Jedině Bůh je dobrý, říká PJ bohatému mládenci, který ho oslovil: „ Mistře dobrý!“ Být dobrým, neznamená v Bibli trojku jako ve škole. Dobrý Bůh pro nás lidi chystá to nejlepší. To jen my lidé si děláme stupnice dobrého, chvalitebného a výborného. Podobně jsme si odstupňovali i to, co se nám nelíbí, nebo co nám nevyhovuje na dostatečný, nedostatečný. Boží hodnocení je bez kompromisů. Buď horký, nebo studený. Ano, nebo ne, spravedlivý, nebo nespravedlivý, požehnaný, nebo prokletý, spasený, nebo zatracený. Jestliže dal Bůh Jákobovi slib, také ho naplní. Na životě Jákoba je jasně vidět, že cesta za požehnáním není jednoduchá. Požehnání si sami sobě nemůžeme nadělit, ale můžeme a máme o něj usilovat. Lidské představy o tom, co je pro nás požehnáním, se mohou odlišovat od toho, co nám Bůh ze své milosti chce darovat. Ani Jákob si nedovedl představit svou budoucnost. Po tom, co obdržel požehnání, po kterém tak toužil, se mu zdánlivě život podle jeho představ začíná hroutit. První, s čím určitě nepočítal, bylo to, že musel odejít z domova. Prvním předpokladem pro zachování života a pro přijetí Božího požehnání je tak zcela proti rozumu oběť. Vzdání se toho, o čem si myslím, že na to mám nárok. A tak ten, kdo má „nárok“ na vše, odchází jako chudák k Lábanovi. To je Boží škola a možná tvrdá výchova pro skutečné požehnání. Přesto Jákob dostává – zatím jen ve snu – příslib Boží přítomnosti a ochrany. Pokud chceme přijímat Boží dary, je třeba za ně prosit, a když je obdržíme, sluší se za ně poděkovat. Nebe se otvírá jen těm, kdo v něj doufají. Co se zdá, nemusí být jen sen. Jákobův sen v Bét –el se stal skutečností.
4
Ezau chtěl zřejmě jen otcovské požehnání. Chtěl po svém otci zdědit vedení kmene, chtěl vládnout nad jinými a vlastnit to, co otec za svého života získal. Prvorozenství bylo pro něj jen prostředkem, jak toto vše uchvátit. Hospodin ho zřejmě nezajímal. Vzal si za ženu pohanskou Chetejku a to byla svým způsobem vzpoura proti rodičovské výchově a pohrdání duchovním dědictví, jehož měl být nositelem. Římanům 9:13 podle Malachiáše Neboť je psáno: `Jákoba jsem si zamiloval, ale Ezaua jsem odmítl.´ Jákoba si Hospodin zamiloval. Proč? Neptejme se proč si zamiloval Jákoba, proč si zamiloval nás. Rozhodně to není pro to, že bychom byli lepší, než Ezau. Jsme stejní hříšníci a dědictví předků je i dnes oříškem pro mnohé z nás. O peníze, domy a pole se dokážeme porvat, rozhádat a nenávidět. V rodině Izákově bratři soutěžili především o vládu nad majetkem. To, že Jákob dostal na konec ještě něco navíc, co nesrovnatelně převýšilo hmotné zboží, to byla Boží milost, která se sklání k těm, kdo Boha hledají. Nevíme zcela jasně, zda Jákob usiloval u svého otce nejen o hmotné dědictví. Můžeme se to jen domnívat, že měl i duchovní výchovu a že Izák vyučoval své syny ve známosti Hospodina. Před svou smrtí se Izák snažil možná zachovat jakési domorodé zvyky, podle kterých mohl být vůdcem kmene jen jeden jeho syn. Dával přednost Ezauovi a ve své důvěře v Hospodina snad předpokládal, že může změnit jeho srdce. Možná neměl lpět na lidské tradici a měl spravedlivě rozdělit rodinné jmění rovným dílem mezi oba – vždyť se narodili jako dvojčata. Ezauovo srdce by možná mohlo být zachráněno a nemuselo se zatvrdit. Možná měl upřednostnit Jákoba zcela zřetelně – tak, jako to udělal Jákob, když před svou smrtí žehnal Josefovým synům… Rodiče někdy dělají ve vztahu ke svým dětem velmi závažné chyby, které jsou někdy téměř nezvratitelné a nenapravitelné. Již za jejich života upřednostňují majetek před duchovním bohatstvím. Děti se pak ztrácejí ve světě. Pamatujme, že největším dědictvím, které jim můžeme předat, je ta stará víra v požehnaného Hospodina. To ostatní je navíc. Tak vychovávali rodiče Mojžíše, tak vychovávala matka Samuele. Tak mohli vyrůst mocní Boží proroci, kteří vysvobozovali a vedli Boží lid. Víru v Hospodina nemůžeme svým dětem vnutit, nemůžeme nikoho násilím obrátit. Jako rodiče však máme mnoho možností, jak své děti vychovávat, můžeme je vést v poznávání Boha. Můžeme se s nimi modlit a tak je učit vlastní komunikaci s Bohem. Můžeme je vodit do společenství církve. Můžeme a máme pro ně vyprošovat duchovní požehnání. Mnohdy děláme při výchově 5
mnoho chyb, které jsou později těžko napravitelné. Malé dítě se nedokáže samo rozhodovat jako dospělý člověk. Jákob už byl dospělý, a přece poslechl své rodiče a odešel z domova, aby si zachránil život. Ti naši nejmenší si neumí ani vybírat mezi tím, co je pro něj dobré a tím, co mu může uškodit. Není dobré vyptávat se dětí, zda něco chtějí, nebo nechtějí, zda se jim něco líbí, nebo nelíbí. Kdo se ptá svých malých dětí, jestli se jim chce nebo nechce jít do shromáždění, dělá zásadní chybu v duchovní výchově. Úkolem dospělých a rozumných rodičů je dávat dětem to nejlepší, co rodiče uznají za vhodné a užitečné. Až dítě vyroste a pozná svět a jeho možnosti, bude schopné se samo rozhodovat. Dokud je ještě dítětem, nemá žádná měřítka, žádné zkušenosti a nedokáže se samo rozhodovat. Pokud je to na něm vyžadováno, rozhodne se špatně, nebo tápe, protože neví, co zvolit. Když se budeme malých dětí ptát, jestli s námi půjdou do shromáždění, podle čeho se budou rozhodovat? Podle toho, že se jim líbí nebo nelíbí na besídce, podle toho, zda tam budou jejich kamarádi, nebo kamarádky, podle toho, že se jim zdá shromáždění dlouhé a oni si nemůžou hrát, jak se jim zachce? Budeme-li se zařizovat podle přání našich malých dětí, budou s námi za chvíli manipulovat jako s velkými otroky, kteří mají sílu, peníze a možnosti, jak jejich přání naplňovat. Za chvíli si budou dupat na rodiče a válet se po zemi, když jejich přání nebudeme schopni hned naplnit. Až povyrostou, budou z nich vzpurní svévolníci, ze kterých budeme nešťastní. Neptejme se našich dětí: „Chceš, nechceš?“ Je to cesta do jejich duchovního hrobu. Raději konejme tak, jak se máme chovat jako dospělí křesťané, kterým byly svěřeny dítky samotným Stvořitelem jako Boží dar, abychom z nich vychovali jeho věrné služebníky. Starý Jákob žehná dětem svého syna Josefa. Jsou dva. Tento okamžik mu připomíná jeho mládí a jeho zápasy o požehnání. Nyní žehná dětem, které vychovával Josef. Byly to děti z vyšší společnosti. Měly jiné možnosti a žily v jiném prostředí, než on za svého mládí. Přesto duchovně patří do společenství Božího lidu a mají být nositeli Božího požehnání. Jim je určeno duchovní dědictví otců. Josef se jich neptá, jestli chtějí, nebo nechtějí požehnání od dědy Jákoba. Jedná tak, jak uvážil za rozumné, protože duchovně prohlédá do budoucnosti a na základě svých vlastních zkušeností s Hospodinem ví, že je to to nejlepší, co může pro své děti udělat. Jeho synové jsou poddajní a poslušní a přijímají to, čemu možná ještě nerozumí. Důvěřují svým rodičům a to je zásadní úspěch v jejich vlastním životě. 6
Josef přichází se svými dětmi k otci dříve než ostatní bratři. Zdá se, že měl jakousi přednost před ostatními. Není se čemu divit. Vzhledem k situaci na to měl asi Josef nárok. Ovšem mohl být dost zklamán přístupem svého otce. Nejprve si Jákob - přivlastňuje jeho děti. Josef se musí vzdát toho nejdražšího, aby dal prostor pro růst Božího požehnání u svých dětí. To je vzorem i pro nás dnes. Naše děti jsou nám jenom svěřeny a máme zodpovědnost před Bohem za to, jak je vychováme. Josefovi synové byli poslušní. Přijímají požehnání od Josefova otce a víra celého společenství Izraele v jediného Boha zůstává tím nejdůležitějším dědictvím uprostřed Božího lidu. V čem spočívá to Jákobovo požehnání? V nesení jména, skrze které bude Hospodin žehnat Izraeli a v rozmnožování se uprostřed zaslíbené země, ze které museli odejít kvůli hladu a které je momentálně tak vzdálená, že nikdo vážně neuvažuje o tom, jak a proč se do ní vracet. Žádné hmatatelné dědictví. Jen ruce na hlavách chlapců a modlitba k Hospodinu. V tom je tajemství požehnání? Nepohrdejme tím, co nám svěřuje Hospodin. Jeho dary a jeho požehnání jsou trvalé a jisté. Mol a rez je nekazí. Naše zaslíbená země je v nebi, kam nikdo z nás nedohlédne, a jen tušíme, jaké to tam bude. Přesto si předáváme z otců na syny zvěst a víru v tento nebeský ráj. Všechno pozemské nás směruje k tomu nebeskému. V této víře vychováváme své děti a vedeme je k očekávání Božích slibů. Bez Božího smilování se a odpuštění hříchů nemůžeme mít ani pokoj v duši. Přijímejme s vděčností Boží dary pro náš tělesný život. I to je Boží požehnání. Nezůstávejme však jen při tom. Mnozí se dodnes domnívají, že jen ti bohatí žijí ve znamení Božího požehnání a ti chudí se museli nějak prohřešit vůči Hospodinu. Tak to falešně vyučovali farizeové v době Pána Ježíše a tak se to traduje i mezi věřícími až dodnes. Je to však zásadní omyl. Pozemské bohatství je požehnáním Hospodinovým, které přichází jako slunce a déšť na věřící i nevěřící. Kdo mu začne dávat přednost před vším ostatním, skončí jako bohatec v pekle. Bůh nám chce požehnat věčnými nebeskými dary, které nepodléhají zkáze. Nemůžeme si je nahmatat, dokonce si je mnohdy ani nedokážeme představit. Přijmout takové požehnání lze jen vírou v milosrdenství, odpuštění a lásku Pána 7
Ježíše. Věříme tomu, že nás Bůh chce spasit a vést jako svůj lid do nebeských příbytků? A tak prosme aby i pro nás platilo Áronovské požehnání: Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Milost a Boží pokoj jsou totiž nejvzácnějším Božím požehnáním pro každého člověka. Amen.
8
