Od Koniáše k osvícencům aneb Co se vlastně přihodilo, že lze o poslední čtvrtině 18. století mluvit jako o úvodní fázi českého národního „znovuzrození“
21. 6. 1621
Mj.: katolické vyznání = jediné možné vyznání (kdo se
nechtěl podrobit, měl odejít ze země, poddaný lid neměl na výběr) jazyk německý zrovnoprávněn s českým (fakticky byl nadřazen)
upevnění habsburské vlády v českých zemích rekatolizace – moc jezuitského řádu * školy (vědění), správa země * zakazování, likvidace / nahrazování
příliv cizinců ▪ Bohuslav Balbín (1621–1688): jezuita – vlastenec (Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého; Dissertatio apologetica pro lingua Slavonica, praecipue Bohemica; teprve r. 1775 vydal František Martin Pelcl)
Giovanni Battista Manni: La prigione eterna dell´inferno (1666) česky vydáno r. 1676 v překladu Matěje Václava
Šteyera – jako: Věčný pekelný žalář ▪ „Velmi zle jest zanedbati duši. Nic pak není tak užitečno jako o pekle mluviti“ (z motta, citát S. Chrysostoma) ▪ výčet posmrtných trestů za hříchy, počínaje „trápenm zraku neb vidění“ a „trápením od pekelných potvor“ konče – kniha působící na dobovou představivost
„Příteli křesťanský, do jehož rukou dostane se tato knížka, věděti máš, že z pouhé žádosti spasení duše tvé a k spasitedlné vejstraze představuje se tobě před oči v obrazích, vypravuje slovy a vysvětluje příklady přenešťastný stav bídných zatracenců“
Heinrich Franz Boblig von Edelstadt (1612–1698) inkvizitor, 1678–1692 Velké Losiny (Šumpersko), upáleno na 100 podezřelých z čarodějnictví (srov. román a film Kladivo na čarodějnice)
Antonín Koniáš (1691–1760) jezuita, horlivě slídící po zakázaných knihách, pálil
je, ničil; kazatel, misionář. Autor knihy Klíč kacířské bludy k rozeznávání otvírající, k vykořenění zamykající (1729), dále kancionálu Cytara Nového Zákona (1727, 1729, 1746 atd.), který měl nahradit staré kancionály evangelické.
zesílený mariánský kult kult sv. Jana Nepomuckého
císařovna Marie Terezie (1717–1780) řada hospodářských, správních, ale také školských reforem (např.
zavedení povinné školní docházky pro děti od 6 do 12 let; také „robotnický patent“ r. 1775 = snížení povinné roboty na 3 dny týdně)
již za života a vlády své matky Marie Terezie prosadil řadu „osvícených“ opatření, pokračoval v tom po matčině smrti (1780) r. 1781 zrušil cenzuru, nevolnictví, vydal tzv. toleranční patent, umožňující tři vyznání katolické evangelické židovské
základ novodobého pojetí člověka navázání na renesanční myšlení namísto víry kult rozumu, věda, svobodné,
kritické bádání, namísto jediného katolicismu náboženská snášenlivost, respekt k právům jedince, idea svobody projevu (namísto pálení knih a cenzury) v českých zemích speciální situace: osvícenské ideje se rozhodl prosazovat a podporovat sám panovník (tzv. osvícenský absolutismus)
Denis Diderot Voltaire
Jean-Jacques Rousseau
pád Bastily, 1789
Maximilien Robespierre (1758–1794)
1769/70 – vznik Soukromé, později České a od r. 1890 „královské“ společnosti nauk centrum ▪ 1) badatelských snah, ovlivněných osvícenskou ideou svobodné vědy; badatelé nicméně publikovali německy – také proto, aby jejich práce měli širší dosah ▪ 2) zemského patriotismu Ignác Born ▪ tři zásadní osobnosti -> ▪ Gelasius Dobner (1719–1790) ▪ František Martin Pelcl (1734–1801) ▪ Josef Dobrovský (1753–1829)
v letech 1773–1777 museli jezuité vyklidit Klementinum, vznikla Univerzitní knihovna (dnes = Národní knihovna)
kněz, člen řádu piaristů zakladatel českého kritického dějepisu vypracoval rozsáhlý LATINSKÝ komentář ke Kronice české Václava
Hájka z Libočan (1541)
„Výsledek byl překvapující. Autorita Hájkova,
jež přes dvě stě let jako můra tlačila veškeru dějepravu českou a pro zahraničí byla hlavním spolehlivým pramenem vědění o dějinách našich, byla zničena. Hájek, na jehož slova potud přísahali tisícové odborníků, objevil se jako povrchní a nespolehlivý chronolog, jako lehkomyslný a nedbalý vypravovatel, jako nesvědomitý překrucovatel a báchorkář pod rouškou dějinné pravdy.“ (Jaroslav Vlček: Dějiny české literatury II, 1940, s. 156)
od r. 1773 vyučoval češtinu a dějepis ve Vídni; v r. 1793 se stal prvním profesorem češtiny na tehdy nově založené katedře české řeči a literatury na pražské univerzitě; historik
publikoval německy, je však také autorem česky psané Nové kroniky české (90. léta 18. století)
r. 1775 vydal Balbínovu Rozpravu na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého z roku 1673, velká část nákladu byla ovšem zabavena, Pelcl byl potrestán třídenním vězněním
Ať se honosíš jakýmkoli jménem, ať se proslavuješ či ses proslavil titulem buď rady, nebo komisaře, nebo aktuára, písaře, sekretáře, nebo vizitačního či revizitačního vyslance nebo vyslancova zástupce, jestliže jsi slovy a skutkem k tomu přispíval, aby chudí byli utlačováni, aby z nešťastných sedláků vysávali, ba srkali pot a krev, aby některým se ulevilo, jiným zase přitížilo, a jestliže jsi pro dosažení přízně, vyhnutí se panovníkovu hněvu nebo pro patolízalství, strach či odměnu mlčel, když jsi mohl mluvit a vystupovat ve prospěch vlasti naprosto zubožené, anebo jestliže jsi to všechno přímo podporoval úplatným jazykem či perem: krev ubohých lidí padne na tebe a na tvé syny! Dělej co dělej, i kdybys každodenně smiřoval a usmiřoval Boha oběťmi, každodenně obtěžoval zpovědníky, každodenně přijímal Kristovo boží tělo a krev, jíš a piješ svoje zatracení, neboť znesvěcuješ božské tělo. Říká totiž sv. Augustin: "Kristovo tělo jsou na tomto světě chudí!" Napřed vrať a vyvrhni (ó nešťastníku!) krev chudých, které ses chtivě napil! Stojíš pod bičem boží spravedlnosti živý i umírající, obviněný z takových špatností, které žádnou pobožností nemohou být odčiněny než pouze obnovením spravedlnosti. Bůh ať každému odplatí podle zásluh o vlast bud dobře, nebo zle! To je moje obžaloba. Objevuje-li se opožděně, je určitě pravdivá a nikdy nepřestane být spravedlivou. Ty, ó nejváženější a největší z patronů české země, Václave! Buď Vratislavem a svým Čechám navrať starou slávu! Postav nás zase na to místo, odkud jsme vlastní zbabělostí a zločinnou nenávistí jiných nebo podlízavostí mnohých neprávem klesli, oddáni až do konce nejvěrněji Tobě a přesvaté víře i panovníkům! Ty ochrano a posilo našeho národa! Zanikneme-li, v Tobě zanikneme! Od nových obyvatelů bys marně očekával tu úctu, s níž Tě česká země po tolik staletí následuje a miluje. Proto naléhavě opakujeme: NEDEJ ZAHYNOUTI NÁM I BUDOUCÍM! Nechceš-li snad slyšet nezdárné syny, slyš a vyslyš prosící předky, kteří se přimlouvají za své potomky a Tebe v nebi vidí! Svatý Václave, mučedníku Kristův, jediný dědici české země, oroduj za nás!
„modrý abbé“ (jezuita) svá pojednání psal výhradně německy zabýval se dějinami slovanských jazyků, tedy i češtiny
z díla: Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur (1791, 1792 knižně) http://www.ceskatelevize.cz/porady/10169539755dvaasedmdesat-jmen-ceske-historie/209572232200011josef-dobrovsky/
