Od A k B a zase zpátky aneb Filosofie Andyho Warhola

Od A k B a zase zpátky aneb Filosofie Andyho Warhola Z anglického originálu The Philosophy of Andy Warhol (From A to B and Back Again), vydaného nakladatelstvím Penguin Books v New Yorku roku 2007, přeložil Petr Eliáš. Obálka a vstupní strany Michal Cihlář. Grafická úprava a sazba písmem Utopia Lubomír Šedivý. Odpovědný redaktor Petr Onufer. Korektury Marcela Wimmerová. Technický redaktor Milan Dorazil. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, [email protected], www.argo.cz, roku 2015 jako svou 2528. publikaci. Vytiskla Těšínská tiskárna. Druhé vydání, v tomto překladu první. ISBN 978-80-257-1423-2 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS sklad: Za Halami 877 252 62 Horoměřice tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387 e-mail: [email protected], www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz

Vzbudím se a zavolám B. B je kdokoli, kdo mi pomůže zabít čas. B je kdokoli a já jsem nikdo. Bé a já. Potřebuju B, protože nedokážu být sám. Leda když spím. To zase nedokážu být s nikým. Vzbudím se a zavolám B. „Haló.“ „A? Počkej, jenom vypnu televizi. A odskočím si. Vzala jsem si prášek na hubnutí, co odvádí vodu z těla, a teď běhám každou čtvrthodinu na záchod.“ Počkal jsem, než se B vyčurá. „Tak povídej,“ řekla konečně. „Zrovna jsem se vzbudila, mám sucho v puse.“ „Já se budím každé ráno. Otevřu oči a říkám si: už je to tu zas.“ „To já vstávám, protože se mi chce čurat.“ „Pak už nikdy neusnu,“ řekl jsem. „Připadá mi to nebezpečné. Den v životě je jako den v televizi. Jakmile se vysílání ráno spustí, běží celý den, a já taky. A večer je z celého dne film. Televizní film.“ „Já pouštím televizi, hned jak vstanu,“ řekla B. „Koukám na NBC, ta je modrá, a pak přepnu jinam, tam je zase jiné pozadí a já sleduju, na kterém vypadá pleťovka líp. Taky se učím nazpaměť věci, co říká Barbara Waltersová, abych je pak mohla použít, až budeš mít vlastní pořad.“

13

B naráží na můj velký a nenaplněný životní cíl: vlastní pravidelný televizní pořad. Bude se jmenovat Nic zvláštního. „Ráno se vzbudím,“ pokračovala, „a podívám se na vzor na tapetách. Šedivá, pak kytka, kolem ní černé tečky a já si říkám: není ta tapeta od Billa Blasse? Je slavná jako nějaký obraz. Víš, co dneska udělej, A? Najdi ten nejlepší papír na vyložení šuplíku v celém New Yorku a udělej si z něj portfolio. Anebo si z něj nech udělat látku a jdi k čalouníkovi, ať ti s ním vyčalouní křeslo. Kytky ať jsou prošité. Klidně přidej i polštářky na zdůraznění. S křeslem si člověk vyhraje mnohem víc než s obrazem.“ „Pořád mám u postele tu tašku a v ní dvacet kilo rýže, co jsem koupil v záchvatu paniky,“ řekl jsem. „Já taky, akorát já mám čtyřicet kilo a vytáčí mě doběla, protože mi ta taška nejde k závěsům.“ „Na polštáři mám fleky.“ „Třeba ses v noci obrátil a dostals krámy,“ opáčila B. „Musím si sundat křídla.“ Používám jich pět: jedno pod každé oko, dvě po stranách u pusy a jedno na čelo. „Co jsi to říkal?“ „Že si musím sundat křídla.“ Dělá si snad B z mých křídel legraci? „Každý den je nový,“ řekl jsem. „Protože si nepamatuju, co se stalo ten předchozí. Takže jsem rád, že mám křídla.“ „Prokristapána,“ vzdechla. „Každý den je nový, to jo. Zítřek není kdovíjak důležitý, včerejšek taky ne. Já myslím jen na dnešek. A první, na co dneska myslím, je, jak ušetřit pár babek. Ležím v posteli a čekám, až mi ten, co s ním chci mluvit, zavolá. Tím ušetřím přinejmenším pár centů.“ „Já rovnou vyskočím z postele. Šourám se, přešlapuju, cupkám po špičkách, tancuju, všechno možné, jen abych se vyhnul viš-

14

ním v čokoládě, co jsou rozházené všude po zemi jako miny. Ale vždycky na nějakou šlápnu. Cítím, jak mi čokoláda…“ „NESLYŠÍM TĚ. VŮBEC NEVÍM, CO ŘÍKÁŠ!“ „Že je to vlastně příjemný pocit.“ „Já vstanu a chodím po špičkách. Je brzo, bojím se, že vzbudím hosty, a když šlápnu na višni v čokoládě a uklouznu, fakt se mi to hrozně hnusí, protože to je jako mazat na něco med, a pak, panebože, ten nůž je strašlivě špinavý, a rozmaže se to po koberci, víš přece, jak med vždycky odkapává. Med by se měl prodávat v něčem, z čeho by se dal stříkat – jako kečup v bistru.“ „Doplazím se do koupelny, protože se nemůžu šourat, přešlapovat, cupkat po špičkách ani tancovat, a mezi prsty mi vězí višeň v čokoládě. Dostanu se k umyvadlu. Pomalu se zdvihnu a rukama se zapřu o skříňku.“ „To já nedělám,“ řekla B. „Rozmáznu si višni v čokoládě mezi prsty na noze a pak si sednu do tureckého sedu a snažím se dostat nohu do pusy, abych mohla zbytek višně v čokoládě slíznout. Pak doskáču do koupelny, abych tou višní v čokoládě nezamazala podlahu. Jakmile jsem tam, musím zvednout nohu do umyvadla a umýt si ji.“ „Určitě se podívám do zrcadla, a nic neuvidím. Říká se o mně, že jsem zrcadlo, jenže když se zrcadlo podívá do zrcadla, tak co může vidět?“ „Když se podívám do zrcadla já, tak vím jen to, že se nevidím tak, jako mě vidí ostatní.“ „Pročpak, B?“ „Protože se na sebe dívám tak, jak se chci vidět. Dělám na sebe obličeje, které na jiné lidi nedělám. Nešpulím pusu a neříkám ‚Peníze?‘“ „Ale ne, peníze ne, B, no tak.“ Tahle B je bohatá, takže pochopitelně uvažuje dost jednostranně.

15

„Jeden kritik o mně napsal, že jsem Sama Nicota, což mému vědomí existence zrovna nepomohlo. Pak mi došlo, že ani sama existence vlastně není nic, a ulevilo se mi. Ale stejně mě pronásleduje představa, že se podívám do zrcadla a neuvidím nikoho a nic.“ „Já jsem posedlá,“ řekla B, „představou, že se podívám do zrcadla a řeknu: ‚To není možné. Jak se o mě můžou lidi tak zajímat? Jak můžu být jedna z nejslavnějších osobností na světě? Jen se na mě podívejte!‘“ „Den co den se dívám do zrcadla a vždycky něco vidím – nový pupínek. Když zmizí pupínek, co mám vpravo pod okem, tak se objeví nový na levé tváři, na čelisti, u ucha, uprostřed nosu, pod obočím nebo přímo mezi očima. Podle mě je to pořád ten samý pupínek, jen se stěhuje.“ Nelhal jsem. Kdyby se mě někdo zeptal, s čím mám problém, řekl bych, že s kůží. „Namočím vatový tamponek Johnson and Johnson do dezinfekce Johnson and Johnson a ten pupínek s ním otírám. Moc hezky to voní. Tak čistě. Chladně. A zatímco dezinfekce schne, já přemýšlím o ničem. Jak je nic vždycky stylové. Vždycky vkusné. Nic je dokonalé – koneckonců, B, je to pravý opak ničeho.“ „Mně přemýšlení o ničem připadá skoro nemožné,“ řekla B. „Nemůžu na to myslet, ani když spím. Včera v noci se mi zdál nejhorší sen v životě. Nejhorší noční můra. Zdálo se mi, že jsem byla někde na schůzce a měla jsem rezervovanou letenku zpátky domů, ale nikdo mě nechtěl vzít. Místo toho mě pořád tahali do jednoho domu, ukazovali mi tam obrazy a tak, na charitu. Musela jsem vyjít po schodech, abych se na ně mohla podívat. Přede mnou šel nějaký muž a pořád říkal: ,Otočte se! Tamhleten jste ještě neviděla!‘ A já na to: ,Ano, prosím!‘ Schodiště bylo točité, zeď se taky stáčela, od podlahy až po strop byla žlutě vymalovaná.

16

On povídá: ,Tak tohle je ten obraz.‘ Já na to: ,Aha.‘ Pak jsem odešla s nějakým mužem v šedém obleku a s kufříkem. Ten muž šel naházet ještě patnáct centů do parkovacího automatu, ale jeho auto nebylo auto, byl to gauč, takže jsem věděla, že ten mě odveze, kam budu chtít. Pak jsem se pokoušela zastavit sanitku. Nakonec jsem musela oželet večírek. Nějaký jiný muž mě zavedl zpátky k tomu obrazu a povídá: ,Ještě jste neviděla všechno.‘ Já na to: ,Ale viděla.‘ A on na to: ,Ale neviděla jste, jak ten chlap dole háže do auta patnáct centů.‘ Já na to: ,Cha. To není auto, ale gauč. Jak se asi dostanu na letiště na gauči?‘ On na to: ,Copak jste neviděla, jak z kapsy vytahuje černý sešitek a píše si do něj patnáct centů? Prý to byla nejdelší schůzka, co si kdy odseděl. Odepisuje si to z daní. Je to umělecké dílo. Je to takový jeho kousek, platit patnáct centů za parkování gauče.‘ Pak mi došlo, že nemám peníze na zaplacení letenky – čtyřikrát jsem ji zamluvila a zase zrušila. A tak jsem došla k šindelovému domu na pláži a sbírala mušle. Zkoušela jsem, jestli se do jedné rozbité mušle nevejdu, a snažila jsem se, A, moc jsem se snažila. Dostala jsem do ní dírou temeno i se sponkou do vlasů. Jeden pramen vlasů a sponku. Vrátila jsem se na schůzku a řekla jsem: ,Mohli byste tomuhle pánovi prosím přidělat ke gauči vrtuli, abych se dostala na letiště?‘“ Téhle B něco leželo v hlavě. Proč by se jí jinak zdálo něco takového? „Já měl včera taky hrozný sen,“ řekl jsem. „Odvezli mě na Kliniku. Nějak jsem se zapojil do jakési dobročinné akce, která měla rozveselit zrůdy – lidi, kteří byli strašlivě znetvoření, narodili se bez nosu nebo museli nosit na obličeji plastovou škrabošku, protože pod ní nic nebylo. Byl na té Klinice jeden člověk, měl to tam na starosti, a snažil se mi vysvětlit problémy, co tam ti lidi mají, a co mají ve zvyku, a já tam jen stál a musel to poslouchat a chtěl

17

jsem jen, aby toho nechal. Pak jsem se vzbudil a pomyslel si: ,Prosím, prosím, dej, ať dokážu myslet na něco jiného. Jen se převalím a budu myslet, na co jen budu moct,‘ a tak jsem se převalil a usnul, a ta noční můra se vrátila! Bylo to strašlivé. Jde o to, myslet na nic, B. Podívej, nic je vzrušující, nic je sexy, nic není trapné. Já chci být něco, jen když je někde večírek a já se na něj chci dostat.“ „Tři z pěti večírků jsou beztak otrava, A. Vždycky si smluvím auto brzo, abych mohla zmizet, když mě to tam zklame.“ Mohl jsem jí říct, že když ji něco zklame, tak je jasné, že to nemůže být nic, protože nic člověka nezklame. „Když dezinfekce uschne,“ řekl jsem, „tak můžu nanést přípravek proti akné. Má tělovou barvu, ale nevypadá jako tělo žádného člověka, co znám, ačkoli k mé barvě má docela blízko.“ „Na tohle já používám vatovou tyčinku,“ řekl B. „Víš, jedna z věcí, co mě berou, je tahle tyčinka v uchu. Hrozně ráda si čistím uši. Vždycky mě dostane, když vyšťourám kousek mazu.“ „Tak jo, B, dobře. Pupínek už je zakrytý. Ale co já? Musím se podívat do zrcadla, jestli mi něco napoví. Nic nechybí. Všechno mám. Nevzrušený pohled. Nachýlený půvab…“ „Cože?“ „Znuděná zemdlenost, sešlá bledost…“ „Co to?“ „Šikézní výstřednost, v podstatě pasivní úžas, úchvatné utajené znalosti…“ „COŽE??“ „Kýčovitá radost, sdílné sklony, křídovitá, šibalská maska, mírně slovanské vzezření…“ „Mírně…“ „Dětinská naivita jako se žvýkačkou v puse, půvab vyrostlý ze

18

zoufalství, sebeobdivná ledabylost, k dokonalosti dovedená jinakost, průsvitnost, iluzorní, voyeuristická, mlhavě pochmurná aura, bledý, smířlivě magický zevnějšek, kost a kůže…“ „Moment, počkej chvilku. Musím si odskočit.“ „Albínsky křídová kůže. Pergamenovitá. Plazovitá. Skoro modrá…“ „Přestaň! Musím čurat!!“ „Vyboulená kolena. Mapa z jizev. Dlouhé kostnaté paže, tak bílé, že jsou jako vybělené. Poutavé ruce. Oči jako špendlíkové hlavičky. Uši jako banány…“ „Uši jako banány? Ach, A!!!“ „Šedivějící rty. Střapaté stříbřitě bílé vlasy, jemné a metalické. Linie krku ostře vystupující kolem mohutného ohryzku. Všechno je to tam, B. Nic nechybí. Jsem přesně to, co o mně říká mé album výstřižků.“ „Můžu se už jít konečně vyčurat, A? Bude to jen chvilka.“ „Nejdřív mi něco řekni. Mám vážně tak velký ohryzek?“ „Je to, jako bys měl na krku bouli. Vem si na to nějakou pastilku.“ Když se B vrátila ze záchodu, probírali jsme různé techniky líčení. Já make-up nepoužívám, ale kupuju ho a dost o něm přemýšlím. Všude je na něj tolik reklam, že ho člověk nemůže tak docela ignorovat. B tak dlouho vykládala o všemožných „krémech“, že jsem se jí zeptal: „A ty nemáš ráda, když se ti chlap udělá na obličej?“ „To omlazuje?“ „Ty jsi neslyšela o těch ženských, co vždycky zatáhnou mladého kluka do kina, tam ho vyhoní a všechno si to rozmažou po obličeji?“ „To se tím mažou jako krémem?“

19

„Ano. Napíná jim to kůži nebo co, takže pak celý večer vypadají mladší.“ „Vážně? Já používám svoje. Je to lepší. Můžu se zkrášlit doma, než jdu večer ven. Oholím si podpaží, nastříkám deodorant, namažu si obličej a jsem nachystaná.“ „Já se neholím. Nepotím se. Ani na velkou nechodím,“ řekl jsem. Byl jsem zvědavý, co mi B řekne na tohle. „To asi brzo praskneš,“ řekla. „Ha ha ha.“ „Když se na sebe kouknu do zrcadla, natáhnu si spodky. Nahota je hrozbou mému bytí.“ „Mému teda ne,“ opáčila B. „Teď tu stojím úplně nahá a prohlížím si strie na kozách. Zrovna se dívám na jizvu na boku, jak se mi tenkrát udělal absces na hrudní kosti. A teď se dívám na jizvu na noze, to jsem upadla na zahradě, když mi bylo šest.“ „A co moje jizvy?“ „Co je s nimi?“ namítla B. „Já ti povím, co tvoje jizvy. Podle mě jsi produkoval Frankensteina, jen abys je mohl použít v upoutávce. Zaměstnal jsi vlastní jizvy. A proč taky ne? Jsou to nejlepší, co máš, protože něco dokazujou. Já myslím, že je vždycky dobře mít důkaz.“ „A co dokazují?“ „Postřelili tě. Měl jsi největší orgasmus v životě.“ „Co se stalo?“ „Seběhlo se to hrozně rychle, jako blesk.“ „Co se stalo?“ „Pamatuješ v nemocnici, jak ti bylo trapně, že tě sestry vidí bez křídel? Zase sis začal dělat sbírku. Sestřičky tě uvrtaly do známek, to tě bavilo, když jsi byl kluk nebo tak. A taky tě znova přivedly k mincím.“ „Pořád jsi mi neřekla, co se stalo.“ Chtěl jsem, aby mi to B pově-

20

děla do detailů. Když o tom mluví někdo jiný, tak poslouchám, vnímám ta slova a říkám si, třeba je to pravda. „Ležel jsi tam a nad tebou stál Billy Name a bulil. A ty jsi mu pořád říkal, ať tě nerozesmívá, že tě to bolí.“ „A…? A…?“ „Byl jsi na jipce, všichni ti posílali přání a nosili dárky, já taky, ale nechtěls, abych za tebou přišla, protože sis myslel, že ti ukradnu prášky. A tvrdil jsi, že takhle se přiblížit smrti je vlastně jako přiblížit se životu, protože život není nic.“ „Ano, ano, ale jak k tomu došlo?“ „Zakladatelka Společnosti pro čtvrcení mužů chtěla, abys produkoval scénář, co napsala, ale ty jsi neměl zájem, a tak za tebou jednou odpoledne přišla do ateliéru. Byla tam spousta lidí a ty jsi telefonoval. Moc jsi ji neznal a ona prostě vyšla z výtahu a začala střílet. Tvoji matku to dost rozhodilo. Myslel sis, že z toho bude mít smrt. Tvůj bratr se fakt vytáhl, ten, co je knězem. Přišel k tobě do pokoje a naučil tě vyšívat. Ukázala jsem mu to na chodbě!“ Tak takhle mě postřelili? Z nějakého důvodu mě ta představa, jak s B vyšíváme… „Šaty dělají člověka, hned po make-upu,“ řekl jsem. „Věřím na uniformy.“ „Já uniformy zbožňuju! Protože kde nic není, ani hadry to nezachrání. Je lepší nosit pořád to samé, aspoň víš, že tě lidi mají rádi za to, jaký doopravdy jsi, a ne za to, co z tebe dělá oblečení. Beztak je mnohem zajímavější vidět, kde lidi žijí, než co nosí. Chci říct, že je lepší vidět ty jejich hadry viset na židli než na nich. Všichni by měli svoje oblečení někde rozvěsit. Nic nemá zůstat skryté, leda to, co nechceš, aby viděla máma. To je jediný důvod, proč se bojím smrti.“

21